Kde bělostné ledové kry Ochotského moře bombardují zčernalou lávu dosud činných vulkánů, kde mrazivé sibiřské větry ovívají sopečné vrcholky a rozfoukávají štiplavý dým po údolích, kde oheň a led, žár a mráz žijí v podivné symbióze, tam na severu ostrova Hokkaidó žijí na okraji společnosti Ainuové, původní obyvatelé severního Japonska, které potkal podobný osud jako americké indiány. Údajní předchůdci slavných samurajů se dnes v zemi technických zázraků živí na březích řek a ledových jezer vyřezáváním dřevěných ozdob. Nejodstrčenější a nejchudší minorita v Japonsku má už sotva dvacet tisíc členů.

CHLUPATÍ LIDÉ
V porovnání s Japonci mají světlejší pokožku, hluboce posazené šedé nebo modré oči, široké obočí a celkově hustší ochlupení, pro které je Japonci dříve nazývali „chlupatí lidé“.
Slovo ainu znamená v jejich vlastním jazyce „lidská bytost“. Vzhledem i jazykem se zcela liší i od okolních asijských národů a dodnes se vedou dohady, odkud vlastně přišli. Podle japonských kronik jsou Ainuové potomci pradávných obyvatel Emišů, některé antropologické studie je řadí dokonce mezi neasiaty. Z Honšú byli Ainuové postupně vytlačeni na sever a izolováni na Hokkaidu, Sachalinu a Kurilských ostrovech, kde byli prakticky odsouzeni k vymření. Zbytky Ainuů se postupně asimilovaly do japonské společnosti, takřka zapomněly mateřštinu a mnoho svých zvyků. I když se v nedávné době vytvořilo hnutí za znovuzrození kultury Ainuů iniciované především mladými příslušníky této rasy, s diskriminací Ainuů se japonská vláda, podobně jako s utlačováním žen či problémovým lovem velryb, nedokázala důstojně vypořádat dodnes.

JAPONSKÁ KOLONIZACE
Ainuové obývali sever Japonska již před deseti tisíci lety a v závislosti na aktuálních klimatických podmínkách buď nerušeně lovili mamuty, nebo se věnovali hrnčířství. Jejich kultura byla na vrcholu ve 13. a 14. století n. l. Od 15. století sem z jižnějších částí Japonska migrovali wadžinové – tedy Japonci, kteří se v období Meidži (1867-1912) stali na Hokkaidu většinovou populací.
Ainuové žili v jakési prehistorické formě komunismu – nevlastnili nic, ale měli vše. Japonci přinesli do tohoto idylického soužití pojem „osobní vlastnictví“ a v podstatě Ainuům sebrali půdu, přírodní zdroje i ideály. Ainuové svedli s Japonci řadu bojů, všechny však prohráli a po porážce u Kunasiri-Menasi v roce 1789 padli zcela do područí Japonců. V roce 1899 přijala japonská vláda „Zákon na ochranu původních obyvatel Hokkaida“ a dala japonskému guvernérovi veškeré pravomoci ke spravování vlastnictví Ainuů s odůvodněním, že Ainuové sami nejsou schopni se o svůj majetek starat. Tento zákon byl odvolán až v roce 1997 a nahrazen zákonem na podporu kultury Ainuů. Guvernéři tím byli donuceni vrátit majetek Ainuů do původních rukou, ovšem ne vše probíhalo zcela bezproblémově a dodnes se vede řada soudních sporů. Nový zákon z roku 1997 už plně prosazuje a podporuje výzkum Ainuů, dává příležitost studovat jejich zvyky a podporuje ochranu a zachování tradic. V nedávných letech došlo i k částečné obrodě jazyka Ainuů – byly vydány slovníky, připraveny rozhlasové programy, a jazyk je dokonce vyučován na několika místech Hokkaida.

AKAN KOTAN
Ainuové žijí v malých osadách zvaných kotan na březích jezer nebo podél řek. Jednu takovou, Akan kotan, jsme našli na břehu jezera Akan. Každá osada má několik domků, skladiště potravin a klec na medvěda. Ainuové dříve bydleli v doškových chýších s krbem uprostřed a stále otevřeným „božím oknem“ směrovaným na východ tak, aby bohové mohli vstupovat do stavení. Dnes mnoho doškových chýší vystřídaly dřevěné domky, které na mírném kopci tvoří malé náměstí, shora uzavřené obrovskou sochou sovy, boha Ainuů. Před prahy barevných domečků sedí, oblečeni do tradičních kostýmů, bližší či vzdálenější potomci hokkaidských praobyvatel a vyřezávají ze dřeva nejrůznější zvířátka, trpaslíky nebo sošky svých bohů.
Všichni se nám snaží něco prodat. Dcerky řezbáře na nás věší ručně vyrobené čelenky, náušnice, náramky a další ozdoby spojené s kulturou Ainuů, malý hošík ukazuje, jak se hraje na jejich tradiční hudební nástroj – mukkuri. Řezbář ze sousedního domku nás zve na kávu a nalévá ji do nádherných ručně vyřezávaných dřevěných hrnků.
Ainuové věří, že všechny živé bytosti i neživé věci jsou fyzickou formou bohů na zemi; proto se ke všemu a ke všem chovají s pokorou a úctou a nejen zvířata, ale i věci denní potřeby se stávají předmětem náboženských rituálů, při kterých jsou duchové těchto objektů posíláni zpět do nebes. Tímto zajišťují „spirituální recyklaci“ mezi pozemským a duchovním světem. Ainuové vyznávají animistické náboženství, kde nejuctívanějšími bohy jsou duchové zvířat, především sovy, medvěda a mořské želvy. Tato zvířata slouží také jako nejčastější motivy dnešních potomků Ainuů při jejich dřevořezbářské práci.

ŽENY KOJÍ MEDVÍĎATA
Ve vesnici se stáváme svědky tradičních tanců a netradičních pokrmů Ainuů. Zatímco tance divokých jmen – sarorunčikap rimse, čak peeyak nebo sepoupopo – byly japonskou vládou vyhlášeny jako „kulturní majetek“, gurmánské umění Ainuů bylo poněkud zmraženo. V Akan kotan máme sice možnost přivonět k některým z typických jídel, ovšem to nejbizarnější z nich – syrové medvědí maso, tzv. medvědí sašimi – japonská vláda po několika smrtelných případech trichomoniázy zakázala. Ještě v nedávné minulosti během Iomante, nejznámějšího festivalu Ainuů, zasvěceného duchu medvěda, kojily ženy medvědí mládě svým mateřským mlékem přímo z prsu. Medvědi byli při festivalu rituálně zabiti, jejich maso snědeno a vyčištěná a slavnostně nazdobená lebka se stávala předmětem dalších náboženských obřadů.
Ostatně vláda zakázala i tetování. Spirálovité a mřížované vzory, podobné výšivkám na typických suknicích Ainuů z jilmových vláken nebo bavlny, měly na zápěstích a kolem rtů vytetovány dívky, které se takto označovaly jako zralé pro manželství. Dnes, po vládním zákazu, už podobně tetovaných žen žije jen hrstka.
Ženy Ainuů jsou považovány za velmi krásné, s dokonalými proporcemi. Přesto nebyly vyhledávanými partnerkami japonských kolonistů. Ainuové se totiž jen velmi zřídka myli, aby své tělo zbytečně „neobnažovali a nevystavovali nebezpečí“. Druhým důvodem bylo již zmíněné nadměrné tetování.PŘEDCHŮDCI SAMURAJŮ
Ainuové měli svůj vlastní jazyk, ale nikdy neměli vlastní písmo. Veškerá historie, legendy nebo třeba jen recepty na přípravu surku, jedu k výrobě otrávených šípů, se tedy zachovaly pouze v ústní podobě, často ve formě říkanek, a předávaly z generace na generaci.
Proto také neexistuje žádný záznam, který by potvrdil nebo vyvrátil překvapivý objev doktora C. L. Brace z michiganské univerzity. Ten zevrubně prostudoval, proměřil a popsal na tisíc koster Japonců, Ainuů a dalších asijských etnických skupin a došel pro Japonce k nepřijatelnému závěru, že samurajové, jádro japonské pýchy a ozdoba historie, jsou potomci Ainuů, a nikoliv lidu Jojoi, jako ostatní Japonci. Japoncům je toto sdělení asi stejně příjemné, jako kdyby nám nějaký americký antropolog oznámil, že blaničtí rytíři jsou přímí potomci troglodytů (prehistoričtí obyvatelé jeskyň). Doktor Brace však svým objevem mimo jiné vysvětluje známou skutečnost, že obličejové, lícní rysy japonské vládnoucí třídy jsou často velmi odlišné od typických Japonců. Tak či onak, japonští antropologové budou mít teď plné ruce práce hypotézu Dr. Brace vyvrátit.

Možná jste si při procházce Prahou všimli, že v parku na Senovážném náměstí už rok nepřetržitě „hrají“ čtyři „Čeští muzikanti“. Přestože jsou z bronzu, rozhodně nepůsobí strnule. A že tóny jejich hudebních nástrojů nejsou hlasité? Stačí se jen zaposlouchat…

Autorkou působivých bronzových soch je přední dáma světového surrealismu, rakouská sochařka českého původu Anna Chromy.
Čtyři polychromované plastiky jsou umístěny na pískovcové kašně, zhotovené podle návrhu akademického sochaře Jana Wagnera. V nejbližší době by se měl opodál v rytmu „hudby“ čtyř muzikantů pohybovat ještě „Tanečník“.
Anna Chromy svá díla darovala Praze, městu, které ji podle jejích slov v životě hodně ovlivnilo: „Vzpomínám si, že jsem tu jako malá byla s maminkou. Všechno bylo zasněžené a my jsme se procházely v podvečer po Karlově mostě. Praha ve mně tenkrát probudila smysl pro tajemství. Když jsem tohle město navštívila po mnoha letech, byla jsem okouzlená. Praha je skutečně ‘magique’! Jsem ráda, že se mé sochy dostaly až sem.“
Před třemi lety představila Anna Chromy Pražanům svá vrcholná díla na výstavě „Sound of Bronz“. Tehdy věnovala městu plastiku, umístěnou před Stavovským divadlem, s názvem „Commendatore“.
Její umělecká tvorba zcela rozpouští mýtus o tom, že socha je něco statického, mohutného a těžkého. Plastiky, přestože jsou z bronzu a v životní velikosti, budí dojem zvláštní lehkosti a při pohledu na ně máme pocit, že každou chvíli ze soklu „odtančí“.
Anna Chromy se do určité doby věnovala pouze kresbě a malbě. Když v roce 1980 viděl její obrazy Salvador Dalí, řekl: „Jste první žena, která maluje silou muže. Vy vstoupíte do dějin malířství.“ Nebyl daleko od pravdy – Anna Chromy se skutečně stala světoznámou… Proslavila ji však sochařská díla.
K tomu, co ji od malby přivedlo k trojrozměrné tvorbě, řekla: „Stačil jediný okamžik a všechno se změnilo. Upadla jsem a zlomila si kyčelní kost. Šest let jsem chodila o berlích. Prodělala jsem dvaadvacet operací a byla jsem nešťastná, protože jsem nemohla malovat – nevydržela jsem dlouho stát a nemohla jsem ani odstupovat od pláten… Když jsem ležela v nemocnici, vzpomněla jsem si na to, co mi kdysi řekl můj profesor, že mám v hlavě ‘třetí rozměr’. Tehdy jsem se začala věnovat sochařství, i když malování byla moje velká láska.“
Její první plastikou byla busta Oscara Wilda. Portrét byl tak zdařilý, že umělkyně získala v krátké době celou řadu dalších zakázek. Není divu, že se brzy zařadila mezi sochaře světového jména.
Na postavách, které ztvárňuje, je na první pohled patrné dokonale zvládnuté řemeslo. Většinou jsou zachyceny ve složitém pohybu, což je známka skutečného mistrovství. To, že je vytvořila ženská ruka, se zdá až neuvěřitelné.
„Všechno dělám bez jakékoli průpravy. Nepotřebuji modely a nikdy si nedělám skici. Anatomii dokáži vystihnout přesně i zpaměti. Po úrazu totiž vidím skelet i muskulaturu, jako bych měla rentgenové oči.“
Výstižně se vyjádřil spisovatel Pavel Kohout: „To, jak jsou díla Anny Chromy provedená, je mužská práce par excellence.“
A co přivedlo slavnou sochařku na myšlenku věnovat pět svých mistrovských děl Pražanům?
„Hudební fontánou Čeští muzikanti skládám poklonu před velkým hudebním dědictvím Čechů.“
Autorka opatřila sochy barevným nátěrem v pastelových odstínech. Takzvaná polychromie však není v sochařství ničím novým: „V dávné minulosti byly všechny sochy barevné, jen postupem času z nich polychromie zmizela.“ K tradici se obrátil i sochař Jan Wagner – podstavec kašny, který navrhl, je jako většina pražských památek z hořického pískovce a ten podle jeho slov „prochází historickou Prahou“.
Invence obou tvůrčích osobností dala vzniknout ojedinělému dílu, které z prostranství na Senovážném náměstí vytvořilo další z příjemných pražských zákoutí.

---

Anna Chromy se narodila v Českém Krumlově. Matka pocházela z Prahy, otec byl sudetský Němec. Rodina žila na jihu Čech do roku 1945. Pak z politických důvodů přesídlila do Rakouska. Anna Chromy prožila své dětství v Linci, kde studovala baletní školu a později Akademii umění. V roce 1965 se provdala za salcburského obchodníka Wolfganga Steina a přestěhovala se do Německa. Od roku 1966 absolvovala umělecká školení v Holandsku, Belgii, USA a Kanadě. V letech 1970 až 1975 studovala na pařížské Académie de la Grande Chaumiére, kterou absolvovali i slavní Picasso a Modigliani. Od roku 1980 žije v Monaku a tvoří v Toskánsku, v malém městečku Pietrasanta. Kritika se o ní vyjadřuje jako o umělecké osobnosti, která má francouzskou mysl a slovanskou duši.
Zúčastnila se mnoha výstav po celém světě. S jejími díly jsme se v Čechách setkali poprvé po sametové revoluci v Galerii Díla v Praze a o dva roky později v Karolinu. V roce 2000 vystavovala na pražském Ovocném trhu a loni její „Čeští muzikanti“ ozdobili kašnu umístěnou uprostřed na Senovážného náměstí.

Budete-li rozmlouvat s textařem a sázkařem Michalem Horáčkem, musíte přistoupit na „jeho hru“. Ne snad proto, že by vám toto téma vnutil, ale protože je se světem her a sázek bytostně spojený. „Celý život jsem hráč,“ říká, „a všechno posuzuji jako sázku.“ Karty byly pro tento rozhovor rozdány.

Od dětství se pohybujete v prostředí sázkových her a hazardu…
Z věcí, které šly kolem, jsem mnohé nechal pěkně mašírovat dál. Hazardní hry jsem se přidržel – protože se mi to líbilo a protože jsem si to přál a zvolil si to. No, samozřejmě že jsme už svou tělesností vrženi do nějaké hry, která má svá pravidla. Ta má třeba i tenis, ale v rámci těch pravidel můžeme a musíme sehrát partie, jejichž průběh závisí jen na nás. Je nám dána i možnost hrát tak, jak dosud nikdo nehrál. I v tom tenise, natož pak v závratné hře života.
Vsadím se, že takhle jste ale jako dítě neuvažoval. Jde mi spíše o to, zda vás formovaly i jiné hry nežli hazardní…
Hra, která by se hrála nanečisto, nemá žádný smysl. Proto si na žádnou takovou ani nevzpomínám.
V Meyrinkově Golemovi si chudý Žid hrající karty stěžuje, že nemůže dojít moudrosti a spásy, jelikož kniha knih je uložena v dalekém Londýně. Rabín Hillel mu odpoví, že to největší tajemství má přímo před nosem. Myslíte si, že na tom výroku může být něco pravdy?
Myslím si, že na Hillelově výroku je pravdy dost. Jakýkoli předmět – ať kniha knih, nebo balíček karet – se pro člověka vyjevuje teprve tím, že je předmítán. Podstatná je tedy mohutnost ducha… a proto mohou být i v obrázcích karet vepsány hluboké výpovědi o světě, jen se musí umět je odtamtud vylovit. Z karet to lze úplně stejně snadno, a taky navlas stejně obtížně jako třeba z té knihy knih. Pokud se na to ptáte mne, tak já mám stejně rád bibli jako mariášky či jako Robinsona Crusoe. A jsou momenty, kdy mi „hlubokou výpověď o světě“ poskytne medvídek Pú.
Na stole je dvaatřicet karet. Po které kartě byste sáhl, aby vás co nejvíce vystihovala?
Určitě znáte písničku, kde se zpívá: „Tluče bubeníček, tluče na buben a svolává hochy: Hoši, pojďte ven!“ Takže už správně tušíte, že bych sáhl po zeleném filku. Už mě to tak v životě provází – od dětství beru ten buben, mlátím do něho a svolávám spřízněné duše, aby všeho nechaly a táhly se mnou za nějakým pošahaným dobrodružstvím. Dělám to pohříchu i v dobách a v okamžicích, kdy se nikomu nikam nechce, kdy ruším siesty a pohodu. Proto mě nejednou častují nehezkými slovy. Ale už jsem si zvykl a neměnil bych.
Víte, že tady bych vsadil na jinou kartu? Myslel jsem, že si vyberete něco srdcového, ne-li přímo eso. Zřejmě špatný předpoklad.
Proč by měl být váš předpoklad špatný? Jedno z mých alb nese název Citová investice – a to je přesně to, co srdcové karty světu připomínají. I proto jsou po mém soudu nejoblíbenější; v mluvě hazardních hráčů má třeba taková osma láskyplnou přezdívku „dvě prkýnka srdíček“, desítka je zase „Helenka“… A povšimněme si i toho, že mezi všemi postavami, jež zalidňují svět mariášových karet, jediný srdcový král si může dělat čáku na životní zralost: má plnovous (králům zelenému a kulovému raší jen knírky). Ale mým cílem holt není životní zralost, nýbrž dobrodružství, která už zralý člověk nepodniká… Zelený filek je holobrádek, věčný zelenáč.
Jenže filek je také symbolem středověkého rytířského stavu… a jeho „pošahané dobrodružství“ může být zrovna tak výpravou za svatým grálem…
Král sedí na trůně, rytíři táhnou světem se svými lancknechty a tambory. A ti z nich, kteří berou dobrodružství opravdu vážně, hledají ten grál. Já ho vlastně hledám taky. Mám pocit, že i vy – jinak by vás nenapadlo se na to ptát.
Máte podobný vztah jako k rodnému jazyku k české krajině?
Žasnu nad každou krajinou, kterou navštívím: pouště, ledovce, džungle, step, moře, hory, propasti jsou rozhodně k divení a určitě je dobré jich co nejvíc navštívit. A přece ta česká krajina mě bere za srdce víc než jiné. Vůbec ne proto, že by byla hezčí. „Pouze“ z toho nevyslouženého a pro jiné úplně zanedbatelného důvodu, že jsem se v ní narodil. A víte, že jsem si dokonce sám vybral v české krajině tu tradičně považovanou za nejvíc českou? Přestěhoval jsem se s rodinou z Prahy do Roudnice, která nejen ční nad Labem, ale taky se krčí pod Řípem. A koupil jsem si dům, který vyhlíží daleko do kraje, je to z našich oken dobrých třicet kilometrů plných vzdušných čar k Českému středohoří. Nebe je tam plné hvězd a andělé sviští jak zjednaní.
Může zde člověk cítit něco z českých pověstí?
Když chce, tak určitě může. Já to chci. Ano, Říp je určitě axis mundi… Každoročně na Nový rok ráno se vydáváme na pěší pouť, která končí až na vršku. Tím plurálem mám na mysli nejen svou rodinu, ale i pár set podobných pošuků, kteří, podobni těm mariášovým filkům a spodkům, táhnou stejným směrem. Jeden z nich vyjme posléze z futrálu křídlovku a hraje „Čechy krásné, Čechy mé“ a my ostatní zpíváme a slzíme. Je pravděpodobné, že moji spolupoutníci – které neznám a jindy nevídám – jsou po zbylých 364 dní v roce vcelku realističtí občané. Ale že se jednou v roce, aniž je k tomu kdo vyzval, mění v ty lancknechty, nad tím přece nelze mávnout rukou. Silné je volání z osy světa.
V běhu na 5 km jste nad svým kolegou zvítězil časem 21:46 min. Vyhrál jste závod a sázku. Šlo vám jen o tu sázku, nebo v tom byla i soutěživost?
Ani ne. Moje sázky se rodí v okamžiku, kdy někdo má jiný názor než já, je ochoten a schopen ho zastávat, což znamená vsadit se se mnou, a má ty peníze, o které se vsadil, a lze se domnívat, že mi je vyplatí. Jsou-li splněny všechny čtyři podmínky, jdu na věc. Ve zmíněném případě to bylo ve chvíli, kdy mi sice o šest let mladší, ale o třicet kilo tlustší chábr tvrdil, že mě v tom běhu na 5 kilometrů porazí. Pravda, musel jsem si najmout profesionálního trenéra, pak taky trenéra kondičního a ještě jak masérku, tak fyzioterapeutku a nějaké čtyři měsíce intenzivně trénovat. Ano, obvykle to dost bolelo. Ale vážně nevím, jestli na tom bylo něco soutěživého – skutečná soutěž je pro ty, kterým je drahé heslo „není důležité vyhrát, ale zúčastnit se“. Já jsem chtěl jenom vyhrát ty peníze. Milion sto tisíc korun to bylo. Mimochodem – chábr mi ty peníze opravdu vyplatil. Nabídl jsem mu pak ještě písemný seznam 64 dalších různých – nejen sportovních – disciplín, ve kterých bych ho po mém soudu porazil. Vybral si bohužel jedinou: vzpírání. Tak jsem si zas najal trenéra, i když jiného, a zase trénoval. Bolelo to stejně, ale soupeř už byl opatrnější. Vyhrál jsem jen dvacet tisíc. Řeknu vám, tohle možná kapku soutěživé bylo, ale nestálo to za to.
Pokud tím „vzpíráním“ byl „bench-press“, tak bych vás myslím porazil. Přesto: seznam šedesáti čtyř disciplín?
V bench-pressu by mě porazil kdekdo, o tom naprosto nepochybuji. Důležité je, že mě neporazil ten soupeř, s nímž jsem se vsadil. A co se týká těch zajímavostí… no já prostě nabídl soupeři disciplíny, které byly sice velmi různorodé, ale jedno měly společné: to, že jsem se domníval, že v nich budu mít převahu. Důležité slovo je to „domníval“, protože on si svobodně mohl zvolit kteroukoli z těch 64. Nepochybně zvolil tu, o níž se domníval zase on, že dává větší šance jemu. Přesně tak se rodí skutečné sázky.
Svého času jste psal otevřené „Dopisy z lásky a nenávisti“ adresované především slavným historickým osobnostem. Byl pro vás tento netradiční žánr něčím specifický?
O specifice otevřených dopisů a vlastně o specifice čehokoli (kromě předmětů svých sázek) moc nepřemýšlím. Ponechávám to kritikům a jiným kibicům, oni se s tím určitě nějak porovnají. Spíš mi jde o to, abych svůj jednou vytvořený názor dokázal předat. Tak, aby se čtenářům a posluchačům chtělo zabývat se tím po svém, věnovat tomu předmětu mohutnost svého ducha a tak mému vzkazu vdechovat vlastní duši. Jestli to někomu sem tam stojí opravdu za to, tak je to pro mě čest a odměna.
Těmto dopisům, jakož i některým textům, je vytýkán někdy až příliš patetický styl. Pro Platona je ovšem patos – údiv – vládnoucím počátkem filozofie. Čím je pro vás jako textaře?
To jste hezky připomněl toho Platona. Já to, s dovolením, vidím taky tak. Jen bych soudil, že se tu nejedná jen o počátek, ale o samu podmínku existence skutečné filozofie; bez údivu to holt nejde nejen na začátku, ale ani v průběhu a o nic lepší to nebude ani na samém konci. Jakmile se divit přestanete, můžete možná odvádět vcelku slušnou práci jako vědec. Ale jako opravdový filozof už myslím moc ne. Já buším do těch svých bubnů právě proto, že se věčně něčemu divím a chci k tomu blíž, abych na to líp viděl. To ještě zdaleka neznamená, že jsem filozof, nicméně to znamená, že mám pěkný život. Hodněkrát mi řekli tuhle větu: Nedělej z toho kovbojku! Ale to bylo přesně to, o co mi šlo. Nic mi není víc proti mysli, než To chce klid a nohy v teple. Nemám na to srdce, takhle utrácet ten nejvzácnější majetek, který člověk má – nevratný čas vlastního života. Radši zabloudím, než bych nikam nešel.
Pod vahou „srdce knížete Rohana“ a „klenbou baroka“ se mi občas vrací nápěvy starších písní. Opravdu rád mám píseň Rozeznávám. Tam se na malé ploše podařilo vyhmátnout tolik jemných předělů, stínů i světla, smyslové vnímavosti, že…
Hapka rád uvádí, že text zamilované a křehké Rozeznávám jsem mu poslal z Ameriky, kde jsem byl tři čtvrtě roku bez své ženy, a že další text, který jsem mu dal čtvrt roku po návratu, se jmenoval S cizí ženou v cizím pokoji… Ale to říká v duchu svého hesla „pravda je dobrá pro lidi bez fantazie“.
V ostatních textech se častěji nežli ostatní objevují slova andělé, baroko a biblická symbolika… Pročpak?
Protože přece jen čtu bibli víc než třeba toho Robinsona. Protože jsem byl po barokních kostelech vláčený jako děcko den co den. Protože andělské perutě slyším šumět co chvíli. Řeknu vám, je to hudba, které se nic nevyrovná.
Na svět se díváte „brýlemi“, jejichž optiku tvoří pojmy jako hra, los a sázka. „Los a sázka“ je ostatně název vámi obhájené diplomové práce z filozofie. Mohl byste v kostce shrnout, jaký tento svět je a jak se v něm žije?
No, v kostce bych to určitě nedokázal; zdaleka jsem tu otázku nevyčerpal ani v oné diplomce, o níž se zmiňujete a kde jsem popsal sto stránek. Ale když se ptáte, jak se v tom světě žije, tak musím říct, že mně dobře. Je to svět, kde kromě jiného musíte hledat a nalézat spojence, na které se pak v krizových okamžicích slepě a naprosto spolehnete. V nehráčském světě takové lidi, „chábry“, bolestně postrádám… Obrovská část problémů české společnosti pramení právě z té věčně přítomné zrady, podfuku, balamucení skoro každého skoro každým. A přece svět patří těm, kteří jako mušketýři nejen hlásají, ale každým svým činem zas a znovu garantují platnost hesla Jeden za všechny, všichni za jednoho. Fenomenální úspěch Fortuny – která začala jen jako myšlenka a poté se zhmotnila do říše se stovkami poboček v několika zemích a s multimiliardovým ročním obratem – tkví přesně v tom: mohl jsem se vždycky spolehnout na svoje chábry a moji chábři se vždycky mohli spolehnout na mne. A tak to i zůstane.
Svět hráčů (abychom si rozuměli – ne těch pitomců, co naházejí gáži do výherních automatů) je také světem, kde je nutné umět zastávat názor. Žádná řeč se tu nevede zadarmo: myslíš to, co jsi prohlásil, opravdu vážně? Pak kvůli tomu podstup nějaké riziko, pak na to něco vsaď! Představte si, kdyby tenhle princip platil i v české politice… Namísto tartasu kibiců by zavládlo úlevné, blahodárné ticho – přerušované nikoli plky, ale pouze skutečnými, mužně zastávanými názory. Svět hry je světem žité morálky. Více valchy do Čech!
Karty lze kromě hazardních her využít také na předpovídání budoucnosti. Zkusil byste si předpovědět vlastní budoucnost?
V dohledné budoucnosti vidím to, že se narodí několik nových písniček, které chystáme s Petrem Hapkou; nejvíc mě těší, že dvě z nich oslovily i Jarka Nohavicu, ten nám mezi šansoniéry našich projektů opravdu moc chyběl. Pak jsou tu obrysy mého dalšího alba, které se bude jmenovat „Tak to chodí“ a kde jsem spolu s autorem hudby Jardou Svobodou oslovil úplně jiné osobnosti než ty, které přicházejí zpívat Petrovy písničky – tentokrát je to ryzí alternativa. Protagonisté se jmenují Segrádo, Nerušilová, Szidi Tóbias… Album jsme dokončili 10. března, v dubnu je vydáme. Jinak ve hře také bude, jestli se konečně dokážu rozhodnout a začnu psát nějakou literaturu. Od malička jsem si tolik přál napsat román, a pořád nic. Třeba k tomu najdu tu sílu. A třeba už také ne… Ale na nějaký buben určitě mlátit budu, až do smrti.

---

Michal Horáček (*23. 7. 1952) – novinář, textař a sázkař. Od 15 let se věnoval všem druhům hazardních her, vedle karet to byly zejména sázky na dostihy. Studoval žurnalistiku, za své práce pro zahraniční tisk obdržel cenu Excellence in Journalism. Pracoval jako redaktor týdeníku Mladý svět, v němž přišel se seriálem Dopisy z lásky a nenávisti… Proslavil se však zejména jako textař ve spolupráci s hudebním skladatelem Petrem Hapkou. Z jeho pera pocházejí texty skladeb jako Levandulová, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Dívám se dívám, Srdce jako kníže Rohan. Je autorem knihy „Jak pukaly ledy“, která podává deníkovou formou zprávu o událostech listopadu 1989. Krátce nato zakládá sázkovou kancelář Fortuna a ve svých 42 letech začíná studovat Institut základní vzdělanosti UK; úspěšně absolvuje diplomovou prací Los a sázka. Své hudební zkušenosti zúročil jako předseda Rady Akademie populární hudby. V poslední době se znovu navrací k žurnalistice, publikuje své úvahy v denících, přechodně moderuje publicistický pořad Přesčas. V roce 2003 se stává autorem výzvy za důstojnou volbu prezidenta…

Každý rok je to stejné. Vzduch se prohřeje, stromy nasadí pupeny, tráva se zazelená a z jihu se začnou vracet tažní ptáci. Stromy, vzduch i tráva se snad letošní jaro budou chovat jako jindy, ovšem příletu některých druhů tažných ptáků se možná nedočkáme. Důvod, proč se k nám letos nevrátí, je prostý. Před zájmy ptactva dostala přednost „svoboda“ Iráku.

První, kdo přišel se zprávou, že vypuknutí válečného konfliktu v Iráku by mohlo vážně ohrozit ptactvo Evropy i Asie, byl uznávaný ornitolog Phil Hockey. Uvedl, že Irák leží na cestě, kterou se miliony ptáků vracejí z afrického přezimování na rozsáhlé nížiny západního Ruska a do dalších oblastí, kde volně žijí v teplejších měsících. Většina z nich se na území Iráku pravidelně zastavuje na několik dní. Válka, která zde propukla, je pro ně rušivý moment a nelze vyloučit, že ptáci ztratí orientaci a zabloudí nebo nepoletí dál.
„Z hlediska ptactva není žádné roční období vhodné k válce, ale březen a duben nepochybně patří k nejméně vhodným obdobím,“ řekl dále k tématu tento mezinárodně uznávaný expert z Afrického ornitologického ústavu v Kapském Městě.
Kromě hejn vracejících se z afrických zimovišť může ovšem konflikt ohrozit i stovky druhů ptáků z Evropy a západního Ruska, pro které je zimovištěm samotný jižní Irák. Mnohé z nich jsou na pokraji vymření a válečný konflikt by jejich konec mohl uspíšit.
Odborník Maďarské ornitologické a ekologické společnosti Gergö Halmos prohlásil v maďarském deníku Népszabadság, že jižní část Iráku je z odborného ornitologického hlediska podrobně neprozkoumanou oblastí. Irák samotný nemá dostatek specialistů na sledování masového pohybu ptactva nad svým územím. Je ale prokázáno, že jako místo k odpočinku využívá Irák také řada druhů ptactva, které se v jarních a letních měsících zdržují v Maďarsku a v regionu střední Evropy.
Jak je ze slov ornitologů patrné, ptačí rozum lidské strategické hry nebere. Jak přesně se negativní vliv války v Iráku promítne do populací stěhovavých ptáků, je těžké určit. Na bojišti totiž zatím nelze s jistotou spočítat ani lidské ztráty. Už teď je ale daleko pravděpodobnější, že toto jaro budeme spíše než hejnům stěhovavých ptáků mávat nad námi přelétávajícím strategickým bombardérům B-52.

Představte si, že v jahodách jíte geny arktické ryby, to aby ovoce v chladu nepřemrzlo. A že je dnes vepřové nějak obzvláště křehoučké? Má v sobě totiž gen ze špenátu, aby maso bylo libovější. Science-fiction? Možná v Česku. Ne tak v Americe…
Světové zemědělství prodělává genetickou revoluci a vstupuje do zcela nové éry. Plodiny, které rostou na polích a mění se pak v krmivo pro zvířata, a pokusně i zvířata, pocházejí z laboratoře. Tam do nich vědci na objednávku vkládají nové geny, které mění jejich vlastnosti podle potřeby.
Tak vznikla třeba i sója, jíž nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky, jež se do ní zakousnou. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní Americe nebo v Asii. Evropa jim zatím pootevírá dveře jen velmi obezřetně, ale není jasné, jak dlouho to vydrží. Hrozí jí, že neuspěje ve světové konkurenci.
A lidé, kteří jídlo z těchto polí dostávají na talíř? Některým je to jedno, jiní se děsí. Kdo má pravdu?

GENETICKÁ HISTORIE
„Geny jsou atomy biologie,“ napsal ve své knize Genom jeden z nejlepších světových popularizátorů vědy Brit Matt Ridley. Sice se jedná o nadsázku, ale nutno přiznat, že velmi trefnou. Právě geny jsou tím, co asi nejvíce hýbe současným biologickým výzkumem.
Leč pojďme ke genetickým prvopočátkům. Tam stojí náš rodák Johann Gregor Mendel. Dnes jej biologicky vzdělaná veřejnost nazývá otcem genetiky. Ze svých experimentů v augustiniánském opatství v Brně – šlo o křížení hrachů a dalších rostlin – vyvodil zákony o přenosu znaků z rodičů na potomky v první a druhé generaci. Základní kámen genetiky byl tedy položen, i když si toho tenkrát nikdo nevšiml.
Mendelovy pokusy v klášterních zahradách trvaly osm let a během nich vysadil přes 30 000 různých rostlin. Britský biolog Jonathan Slack, autor knihy O vejcích a vědcích, v ní o Mendelovi a jeho objevech píše: „Mendelova práce byla sice zveřejněna už roku 1866, ale její ohlas byl až do konce 19. století nepatrný, protože vyšla ve sborníku brněnského přírodozpytného spolku Verhandlunges des Naturforschenden Vereines in Brünn, dosti obskurním časopisu, který sice chodil do některých knihoven západních zemí, ale málokdo jej četl.“
Termín gen zavedl dánský botanik Wilhelm Johannsen až roku 1909.
Pro pochopení dalších souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi šlechtěním a genetickou manipulací. Zatímco šlechtitelé, mezi které patřil i Johann Mendel, v rámci křížení rostlin „promíchávali“ celou genetickou výbavu, tak genové inženýrství vybere jeden konkrétní gen, který je zodpovědný za požadovanou vlastnost, a snaží se jej vložit na předem vybrané místo do genetické výbavy (genomu) organismu.
Počátek můžeme datovat zcela přesně publikací článku s názvem „Konstrukce biologicky funkčních bakteriálních plazmidů in vitro“, který vzešel z laboratoře Herberta Boyera na Kalifornské univerzitě v San Francisku v roce 1973. Právě tady je onen bod, kdy se šlechtitelství – tedy víceméně přirozený přesun genů – mění na cílenou genetickou manipulaci, ke které by ve volné přírodě nikdy nedošlo.

TRANSFeR GENŮ
Na první pohled to vypadá, že genetická výbava každého organismu je jiná. Například myš je zcela odlišná od člověka. Jenže to je opravdu jen na povrchu. Myš má stejně jako člověk dvoukomorové srdce, dýchá plícemi, má játra i ledviny. Vlastní čtyři končetiny, každou s pěti prsty. Má stejně jako člověk 30 000 genů. V celém genomu máme my lidé od myší odlišných jen 300 genů, tedy pouhé jedno procento genetické výbavy.
Přitom věda umí dnes už víceméně rutinně přenést gen z jednoho organismu do druhého. Jak se to dělá? Geny jsou uloženy v kyselině deoxyribonukleové (DNA), tvoří konkrétní části jejího řetězce, který má tvar dvojité šroubovice, podobný nejspíš točitému schodišti. DNA je molekulou, která je přítomná v jádru každé buňky organismu. Víme-li, který úsek DNA, tedy který gen, má na svědomí nějakou vlastnost, dá se této znalosti využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů „vyštípne“ požadovaný gen a ten se pomocí dalších enzymů začlení do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit množství genově upravených neboli transgenních rostlin i zvířat.
A proč se to dělá? Cílová rostlina, dejme tomu sója, se upraví vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním postřikům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře, a cílová – geneticky modifikovaná – rostlina zůstane nepoškozená.
Podobné je to s modifikací zaměřenou na „škůdce“ z říše zvířat. Tady existuje varianta mít insekticid (jed působící na hmyz) přímo v pletivech rostliny. Znamená to, že toxické postřiky proti hmyzu nejsou nutné. Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt, od níž se odvozují názvy jako Bt-sója, Bt-bavlna a další. Zkratka pochází z názvu půdní bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž protein tvoří v buňce krystal speciální, pro hmyz toxické bílkoviny.
Občanské sdružení Biotrin, což je nezisková organizace vytvořená vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii, na svých internetových stránkách podává bližší vysvětlení, jak vlastně toxin funguje. „Když je Cry-protein pozřen určitým hmyzem, krystal (odtud Cry-protein) se za vhodných okolností rozpustí. Tyto okolnosti jsou dány především různou kyselostí trávicích šťáv, jež je nutná pro rozpuštění krystalů různých Cry-proteinů. Naváže-li se Cry-protein, naruší buněčnou membránu a buňka hyne. To pak vede k uhynutí hmyzu.“ Dalším živočichům včetně člověka toxin neškodí.

MOŽNÉ VÝCHODISKO
Vědecká obec je v otázce bezpečnosti, potřebnosti a zdravotní nezávadnosti GMO (čili geneticky modifikovaných organismů) nejednotná. Zatímco Evropa se staví k volnému pěstování spíše restriktivně, v USA je pěstování GMO naprosto běžnou praxí.
Zastánci biotechnologií tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy, mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Například v Evropě běžný zavíječ kukuřičný napadá kukuřičné stvoly, proniká do nich a vyžírá je. To způsobuje polehnutí rostliny a logicky snížení výnosů. Navíc poškození rostliny je vstupní branou pro napadení houbami (plísněmi), které jsou pro hospodářská zvířata toxické a snižují kvalitu krmiv. Insekt rezistentní Bt odrůdy kukuřice právě zavíječe hubí. Vědci na 7. entomologickém kongresu loni v říjnu v řecké Soluni konstatovali, že právě výhody zvyšují udržitelnost zemědělské produkce.
Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné celosvětově tento problém řešit. Asie, kde je hlad a chudoba denním problémem, se otázkou produkce GM plodin vážně zabývá. Čína, nejlidnatější země světa, plánuje, že do roku 2005 zvětší své investice do genových modifikací o 400 procent.
Také Indie rozšiřuje plochy transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch s genově upravenými rostlinami zvětšuje. Od 1,7 milionu hektarů v roce 1996 až k 58,7 milionu hektarů v roce 2002.
Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta, stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů. Právě během těchto let zkoušení se vychytávají možné negativní důsledky. Biotechnologické firmy zaznamenaly případy, kdy byly v průběhu pokusů zjištěny alergenní účinky a od vývoje odrůdy se upustilo. Jiné z odrůd byly vyřazeny právě proto, že nevyhovovaly přísným zdravotním, potravinářským, hygienickým či některým z dalších norem.
Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola nezávadnosti z nich připravených potravin. Ta je podstatně větší a přísnější, než v případě běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že by se to na jejich zdravotním stavu jakkoli odrazilo.

CESTA DO PEKLA?
Historie mnoha objevů ukazuje, že se negativní důsledky mohou projevit mnohem později. Takovým učebnicovým příkladem jsou freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost a další vlastnosti, jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu ale nikdo nepředpokládal.
V potravinách, kde se vyskytují manipulované plodiny, se zatím zdá být vše v naprostém pořádku. Na polích při jejich pěstování panují podstatně větší pochybnosti.
Ochránci životního prostředí se obávají, že se nové vlastnosti mohou přenést na jiné rostliny v přírodě. „Nelze zabránit přenosu pylu některých plodin z pole, na němž se pěstují GMO, na pole jiná. Dochází tak ke genetickému znečištění a nelze již zaručit, že plodiny na ostatních polích jsou bez uměle přidaných genů,“ popisuje Ing. Radomil Hradil ze Svazu ekologických zemědělců. Ekologičtí zemědělci záměrně nepoužívají na svých polích průmyslová hnojiva a chemické postřiky a jako nepřirozené odmítají i transgenní plodiny. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. V Kanadě ale už dnes nemohou pěstovat například řepku, u níž by měli jistotu, že se jim nezkříží s GM plodinami z okolí.
Další velké riziko, které připouštějí i zastánci geneticky upravených rostlin, je vznik rezistence (odolnosti) škůdců a plevelů. Bude-li na pole s transgeny použit speciální postřik proti plevelům, zasáhne pravděpodobně i okraje sousedního pole, remízku nebo louky. Zdaleka už nepůjde o „plný zásah“, tedy koncentrace postřiku nemusí být pro plevely už smrtelná. Plevel si na postřik začne pomalu zvykat a později se může stát jakýmsi „superplevelem“, proti postřiku odolným.
„Také neregulované pěstování Bt kukuřičných kultivarů může dříve nebo později vést k selekci rezistentních populací zavíječe,“ říká entomolog Ivan Hrdý. „Přírodě blízká alternativa ochrany polí před zavíječem kukuřičným je spíš v použití přirozených parazitů zavíječe. Těmi jsou vosičky rodu Trichogramma,“ dodává.
Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji. Ryby se ochotně páří a pro svou velikost jsou atraktivními partnery. Nové geny zvyšují úspěšnost při páření, ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Při úniku do přírodního ekosystému může podle Greenpeace i malé množství modifikovaných ryb zcela zlikvidovat divoce žijící populace.

BYZNYS
„Firmy, které transgenní rostliny vyvinuly, se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem získat co nejrychlejší obchodní úspěch zaměřily jak typy vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Jaksi samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje. Spotřebitel na těchto plodinách neshledával žádné výhody a jíst je odmítal.“ Tak vidí začátek odporu proti GM plodinám profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslav Drobník.
Jako vědec a spoluautor učebnice o rostlinných genetických manipulacích je velkým zastáncem biotechnologického výzkumu. Jasně ale naznačil, oč firmám jde. Získat co nejrychlejší obchodní, tedy finanční úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum genových manipulací jsou astronomické.
Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod s GM plodinami, je firma Monsanto. Její pobočky jsou na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Miluše Kusendová, mluvčí této firmy, popisuje, že v americkém výzkumném centru Monsanta pracuje 1200 vědců. A podle výroční zprávy za rok 2001 byl čistý zisk firmy po odečtení všech nákladů 295 milionů dolarů. Tedy i po odečtení částky 560 milionů dolarů, která byla v témže roce investována do výzkumu.
Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které navíc obsahuje geny rušící klíčivost semen. To znamená, že pěstitel ho nemůže schovat na další rok, nevzešlo by.
Při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i licenci, protože Monsanto si své produkty samozřejmě chrání patenty. Konečně musí farmář u Monsanta nakoupit i herbicid Roundap, který firma vyvinula jako jediný použitelný prostředek na ochranu těchto transgenních rostlin.

NOVÁ GENERACE: ZLATÁ RÝŽE
Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny takzvané druhé generace. Zatímco současná, první generace má přinášet prospěch zemědělcům, kterým ulehčuje práci a zvyšuje výnosy, v budoucnu by měli mít užitek z genových modifikací už spotřebitelé.
První vlaštovkou je zlatá rýže. Její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genetické modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus vytváří vitamin A. Projekt „zlaté rýže“ profesora Ingo Potrykuse (z Federálního technologického institutu ve Švýcarsku) a Petera Bayera (z freiburské univerzity v Německu) vznikl na začátku devadesátých let. V roce 1999 byla k dispozici vyšlechtěná linie rýže produkující 1,6 mikrogramu beta-karotenu v jednom gramu endospermu, tedy v té části rýžové obilky, kterou lidé konzumují.
Ve stravě nemajetných obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede až ke slepotě. Tímto postižením trpí v Asii a Africe až sto milionů lidí. Potud fakta.
Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem toho, jaký arzenál demagogie používají příznivci i odpůrci genových modifikací ke zmatení veřejnosti, která nemá k dispozici všechny informace. Údajů o množství beta-karotenu v gramu obilky se chytila ekologická organizace Greenpeace a spočítala: „Žena by tak musela zkonzumovat 3,75 kg GM rýže denně, což je přibližně 9 kg uvařené rýže, nebo 6,375 kg suché hmotnosti denně, pokud kojí, aby obdržela postačující množství vitaminu A. Dvouleté dítě by muselo denně sníst 3 kg GM rýže, což je okolo 7 kg uvařené rýže.“
Stejný údaj, jen jinak formulovaný, používá sdružení Biotrin, které se snaží objasňovat informace v oblasti transgenozí: „1,6 mikrogramu beta-karotenu v 1 gramu endospermu je množství, u kterého již lze předpokládat pozitivní efekt na odstranění deficience vitaminu A.“
Je však třeba dodat, že k efektivní přeměně beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých v zemích třetího světa nedostává. Takže těžko říct, zda pouhým zavedením zlaté rýže dojde k záchraně „1 až 2 milionů umírajících a další stovky tisíc osleplých“, které dle Biotrinu má na svědomí nedostatek vitaminu A.

„NENÁSILNÉ“ SKLÍZENÍ POLÍ
Vnikne-li někdo na cizí pozemek a sklidí či poškodí úrodu, je to na první pohled jasný trestný čin. Soud, je-li viník dopaden, by měl být krátký a jednoznačný. Případy, které vešly ve známost pod nálepkou „ekoterorismus“, se udály ve světě i u nás. Pojďme si přiblížit dva, britský a český, které mají v podtextu GMO a lze u nich snadno najít společné znaky.
Dne 18. května 1999 uveřejnila rozhlasová a televizní stanice BBC materiál „GM jídlo: Tváří v tvář“, kde si zástupci Greenpeace a biotechnologické firmy AgroEvo vyměňovali názory na danou problematiku. Šlo o diskusi, do jaké míry jsou GMO potřebné a zdravé, či naopak nebezpečné. Názory byly, jak jinak, diametrálně odlišné.
Zhruba o dva měsíce později, 26. července, přistoupila Greenpeace k činu. Aktivisté vstoupili na pozemek, kde AgroEvo pěstovala GM kukuřici, část úrody sklidili a odvezli. Důvodem byla „bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k rozptýlení pylu“. Policie zadržela 28 aktivistů Greenpeace. Vzhledem k tomu, že Greenpeace sklidila jen část rostlin, k vykvetení a rozptýlení stejně došlo.
Obhajoba byla založena na takzvaném „řádném ospravedlnění“ – totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, protože věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí. Královský soud v Norwichi argumenty uznal a všechny obžalované propustil.
Česká kauza proběhla v jihomoravských Branišovicích, kde je povolená studijní plocha šlechtitelské stanice firmy Monsanto. V příslušné souvislosti není bez zajímavosti, že pokusy s GMO rostlinami u nás povoluje ministerstvo životního prostředí, přičemž v této ministerské komisi zasedají i vědci, již současně spolupracují s Monsantem, například Jaroslav Drobník. Potvrdila to mluvčí Monsanta Miluše Kusendová: „Platíme ho za konzultace. Když je nějaký nový objev v systému Scientific Outreach, shromažďujeme vědecké argumenty a občas potřebujeme poradit.“
Ráno 2. července 2002 aktivisté Greenpeace „nenásilně“ vstoupili na soukromý pozemek a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, u níž entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy (tedy na zavíječe kukuřičného) a další necílové druhy, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Jejich akci překazila policie, která je odvedla z místa, kam mohou pouze výzkumníci Monsanta. Potud jsou motivace i účastníci zřejmí.
Pole v den akce nebyla označena jako pokusná plocha s transgenními rostlinami. Miluše Kusendová, která za Monsanto komunikuje s novináři, tvrdí, že cedule s označením byly odstraněny těsně před akcí. Dne 9. července někdo kukuřici na pokusné ploše zničil tím, že klasy ořezal. Organizace Greenpeace se od tohoto aktu distancovala a není důvod jí nevěřit. Obecně je známo, že své akce netají, ale zve k nim novináře.
„Většinou se neoficiálními cestami dozvíme, pokud někdo udělá něco podobného. Tentokrát nic. My jsme to nebyli a viníka neznáme,“ říká Václav Vašků z Greenpeace.
Odpůrci genových úprav rostlin upozorňují na možné negativní dopady pěstování GM plodin na ostatní hmyz žijící v polích. Právě tímto směrem byl pokus zaměřen. Kromě obrovského kusu vědecké práce a materiálních škod byla zničena i možná odpověď, jak je tomu doopravdy.

POLITICKY HORKÉ BRAMBORY
Jak se zdá, v pozadí sporu mezi příznivci a odpůrci GMO je politika a peníze. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin. Tedy víc, než může spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné i o tom jsou nejrůznější dotační programy zemědělcům.
„Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému zámořskému dovozu, zejména z amerického kontinentu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů. Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko potom přijde ke slovu biologie.“ Tak vysvětluje odpor proti GMO profesor Jaroslav Drobník.
Mezititulek mluví o bramborách. GM brambory se mimo jiné dostaly i na české pokusné pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou. Zatím jsou ve stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme mimo evropské dění.

ZÁLUDNOSTI STATISTIKY
Laciný bonmot praví, že statistika je přesné počítání nepřesných čísel. V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na 58,7 milionu ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů ha a Argentina dalších 13,5 milionu ha. Tyto dvě země mají 89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin. Je ale třeba říct, že celosvětová statistika ukazuje růst ploch s transgenními plodinami. Zúžíme-li pohled na Evropu, dostaneme se k jiným závěrům. V Evropě je polních testů GMO čím dál méně. Francie, která obecně v polních testech vedla, jich měla v roce 1997 ohlášených 72. V roce 2001 pouhých 17. V EU byl rok 1997 na polní testy nejbohatší. Ohlášeno bylo 264 testů. Rok 2001? Jen 88.
Smršť čísel ukazujících, jak si kdo s pěstováním GM plodin vede, lze uzavřít krátkým souhrnem. Absolutně největším producentem a pěstitelem transgenních rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy tlačící na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója jakožto typický představitel už zabírá více než polovinu veškeré plochy, která je sójou osetá. Státy jako Brazílie, jež chtěly postavit svůj vývoj na netransgenech, musely svůj postup přehodnotit. Asi by tím získaly část evropského trhu, protože většina Evropanů je vůči GMO nepřátelsky naladěná. Ale vzhledem k tomu, že se GM plodiny do země pašují, tak Brazílie už není schopná vyhovět evropským normám.
Evropská unie má zatím přísné předpisy omezující dovoz GMO. Pět let zde platí moratorium na povolování nových GMO, ale od podzimu chce evropská komise pro zemědělství přece nějaké povolit a nadto rozhodování o GMO přenést na národní státy. Zatímco Italové, Francouzi, Řekové, Dánové, Rakušané a Lucemburčané jsou kategoricky proti jakémukoli ústupku v této oblasti, Španělé už oznámili, že povolí pět druhů geneticky upravené kukuřice.

JAK K TOMU PŘIJDE SPOTŘEBITEL?
Na našem trhu není možnost si vybrat, zda chci potraviny z GM rostlin. Přestože zákon značení genetických modifikací ukládá, stačí podrobnější pohled do kteréhokoli supermarketu, aby bylo jasné, že zákon je zatím pouhou nerespektovanou papírovou formalitou.
„Jelikož státy jako USA, Argentina a Čína GM potraviny neoznačují, je prakticky nemožné v dovozech sóji a sojových produktů přítomnost geneticky modifikovaných příměsí vyloučit,“ uvádí Zuzana Doubková, tajemnice České komise pro nakládání s GMO a produkty z Ministerstva životního prostředí ČR. Navíc šroty ze GM sóji jsou u nás běžně zkrmovány hospodářskými zvířaty.
V tomto bodě mají odpůrci pravdu. Spotřebitel se u nás zatím nedozví, zdali potravina obsahuje GMO. Na základě reakcí v různých internetových diskusích je jasné, že výrobci s označováním spěchat nebudou. Bude-li totiž potravina nést označení, že obsahuje geneticky modifikované plodiny, stává se méně atraktivní a prodejcům i výrobcům budou klesat zisky. Podle reakcí zákazníků se zdá, že chtějí potraviny obsahující GM plodiny označovat, ale budou se zdráhat je kupovat. Takže ten, kdo neoznačuje, sice porušuje zákon, ale má konkurenční výhodu.

V Afghánistánu známý jako bukači, Rusové mu říkají kozlodranije. Tady v bohem zapomenuté oblasti Surchendarji v jižním Uzbekistánu se jmenuje kopkari. Sport divokých jezdců se ale provozuje v celé Střední Asii.

Prašná kamenitá cesta nás vede za městečko Šerabád. V suché roklině se tu připravuje asi dvě stě jezdců. Snahou všech je vymanit se z davu soupeřů, jako první zvednout ze země mrtvého kozla a kus s ním poodjet. To je vše, celá pravidla.
Zkuste ale prorazit shluk koní, kteří se se svými jezdci snaží o totéž, a z koňského sedla zvednout zvíře o váze několika desítek kilogramů. Jezdci, chránění helmou z tanků patrně z dob sovětské armády, svírají v ruce krátké obušky. Zuřivě s nimi pohánějí zpěněné koně. Pár jich padá a víří kolem štiplavý prach. A už je tu vítěz! Pyšně zvedá ruce nad hlavu, diváci šílí v nastalé euforii.
Začíná další kolo, ale k mrtvé koze se sjíždí jen několik váhavých jezdců. Ukazuje se, že ohlášená cena nestojí ostříleným borcům za to. Utkají se jen učedníci, mladí adepti kopkari.
Avšak v dalším kole nastává mela. „Hraje se“ o dvacet kilogramů prvotřídního skopového masa, které tvoří základ uzbecké kuchyně. Také soutěž je obtížnější. Soupeří se o mladého býčka, který váží určitě metrák. Učedníci teď tvoří spíše okraje chumlu, kde začíná jít do tuhého. I když jde o individuální hru, je zřejmé, že někteří jezdci jsou domluveni. Společně se snaží odstrčit od býčka ostatní jezdce. Jeden klamným manévrem budí dojem, že už vyjíždí s kořistí, aby na sebe upoutal pozornost jezdeckého davu a usnadnil druhému únik. Kolo se v zuřivé vřavě stále prodlužuje, koně i jezdci už padají únavou. A vítěz nikde. Nakonec se závod musí odpískat. Není to úplně výjimečné. Když mecenáš vyhlásí hodnotné ceny, třeba motocykl, sjede se ze širokého okolí až dva tisíce Uzbeků. Pak je kopkari bojem na krev.
A kdo je mecenášem? V našem případě to byl místní Uzbek, jehož osmiletý syn měl další den obřízku. Na počest tohoto aktu uspořádal otec ještě bohatou hostinu. I když islámské modlitby tu zdejší vláda zakázala a všude vládne neskutečná bída, místní rázovití lidé se i tak dokáží radovat.

„Je to skutečný ráj rostlinstva. Vlhké údolí chráněné proti větrům vysokými kopci, vyhřívané žhavým tropickým sluncem. Prostě ideální místo pro botanickou zahradu. Když jsem se ocitl před jejím vchodem, žasl jsem nad velkolepostí zeleně, která zahalovala vše kolem. Netroufl jsem si ani vejíti…“ Těmito slovy popsal roku 1910 český etnograf a indolog Otakar Pertold návštěvu zahrady Peradeniya v samém srdci ostrova Cejlon – dnešní Srí Lanky. Přesněji řečeno leží asi sto kilometrů od hlavního města Kolomba a šest kilometrů od města Kandy, proslaveného v buddhistickém světě chrámem Buddhova zubu.

ZAHRADA SINHÁLSKÝCH KRÁLŮ
Jako okrasná zahrada sloužila sinhálským králům již od 14. století. Roku 1821 ji Angličané prohlásili za majetek britské koruny, a protože neměli úplně čisté svědomí, rozhodli se ji přebudovat na typicky anglickou zahradu. Naštěstí člověk, který byl pověřen tímto úkolem, měl obdivuhodný vztah k přírodě a prakticky celou původní zahradu zachoval, pouze ji rozšířil o anglický park a provedl drobné úpravy. Britové byli na „svoji“ botanickou zahradu jaksepatří pyšní a ukazovali ji každé významné zahraniční návštěvě. Pak někdo přišel na geniální nápad – vzácní hosté by zde měli vlastnoručně zasadit svůj strom či keř. Jako první se zapsal do historie zahrady v roce 1875 princ Waleský, budoucí britský král Edward VII., který zde zasadil smokvoň Ficus religiosa. Dalšími osobnostmi byli: rakouský princ Rudolf (a jeho Saraca indica), car Mikuláš II. (se svým „železným“ stromem – Mesua ferrea) a stovky dalších více či méně známých osobností. Za zmínku určitě stojí, že svůj strom zde má i kosmonaut Jurij Gagarin.
Zahrada má svůj neopakovatelný ráz. Vine se zvlněným terénem ve tvaru protáhlého ostrohu na ploše asi 60 hektarů, ze tří stran ji obtéká řeka Mahaveli. Vyjdete třeba z háje kapradin do dusného přítmí pralesa, a když se jím konečně proderete, stojíte v nádherně udržovaném anglickém parku… Můžete se tu procházet sami (ovšem kromě velké orientační mapy u pokladny nelze získat žádný plánek zahrady), nebo si za pár rupií najmout průvodce. Určitě to stojí za to, protože o každém stromu, keři či květině, na kterou ukážete, vám poskytne zasvěcený výklad. Navíc vám nabídne nějakou kuriozitu, pro Evropana hodnou zaznamenání – ukáže vám třeba štíra sedícího na koštěti či mládě kaloně. Ochotně se vám usmějí do objektivu i všichni další zaměstnanci a většinou očekávají, že se jim jako „bohatí“ turisté náležitě odvděčíte. Běžná taxa je 10 rupií (vstupné bylo 150 srílanských rupií, tj. přibližně 75 Kč), počítejte také s tím, že budete požádáni o zaslání snímku. Připravte se ale na to, že místní angličtina má svůj nenapodobitelný anglicko-holandský přízvuk. BEDLA V NADŽIVOTNÍ VELIKOSTI
Zahrada je rozčleněna pečlivě udržovanými cestami do mnoha ploch, na nichž při průměrné roční teplotě 24 ̌C a srážkách, kterých za 160 deštivých dnů naprší celkem přes 2000 milimetrů, divoce bují rostliny tropů a subtropů celého světa. Navíc zde můžete chodit i mimo vyznačené cesty, odpočinout si na trávnících a fotografovat bez omezení.
V orchideáriu jsem viděl zástupce rodů Arachnis, Dendrobium, Vanda a jiných, ale i množství hybridů, mezi kterými dominovala vyšlechtěná oranžová orchidej. O kousek dál mě udeřila přes nos vůně našich Vánoc a posvícení. Právě jsem vstoupil do malého údolí plného tropického koření – vanilky, hřebíčku, pepře, muškátu, skořice, nového koření…
V těsné blízkosti je skleník, ve kterém jsou všem dobře známé pokojové a balkonové rostliny – druhy rodů Anthurium, Begonia, Bromelia, Dieffenbachia či Philodendron. Za ním procházím květinovou zahradou, která hýří pestrou paletou barev kvetoucích jednoletek a trvalek, následuje kapradinová zahrada s více než stovkou druhů kapradin.
Kousek dál je arboretum, ve kterém je vysazeno několik tisíc stromů, nádherné palmové aleje, malebná jezírka a skalky, pěstují se zde léčivky a kaktusy. V areálu stojí i budova univerzity, jejíž zemědělská fakulta je známa po celém světě.
K vidění je zde toho zkrátka víc než dost, některé rostliny jsou důvěrně známé i u nás, občas je pěstujeme doma v květináčích. Ale co o nich vlastně víme? A jaké druhy nesmíte určitě přehlédnout?
Bedla v nadživotní velikosti: je největší raritou místní zahrady, ale s houbou nemá nic společného. Pouze ji svým vzhledem připomíná, přestože se jedná o Ficus benjamina. Roste na „velkém trávníku“ (Great Lawn), na kterém se můžete volně procházet nebo si zahrát třeba golf. Je mu něco přes sto let, na výšku nic moc – jen přibližně osm metrů, ale jeho hustá a rozložitá koruna zakrývá neuvěřitelnou plochu téměř čtvrt hektaru – 2420 metrů čtverečních.
Nejrychleji rostoucí tráva: svérázným rekordmanem je rostlina z čeledi lipnicovitých – bambus. Přes 600 druhů ho roste v tropech jihovýchodní Asie a je nejrozšířenější a nejvyužitelnější rostlinou. Staví se z něho domy, lodě, slouží k výrobě nábytku, slunečníků, papíru, hudebních nástrojů, dýmek, rohoží, zbraní… Mohutný bambus Dendrocalamus giganteus zde dorůstá výšky 40 metrů a průměr stébla má až 30 centimetrů. V době dešťů, než dosáhne své běžné výšky, roste závratnou rychlostí – až 40 centimetrů za den. Stébla obsahují kyselinu křemičitou, jež slouží k léčení astmatu, Číňané z ní připravují likér, Barmánci šípový jed a Vietnamci palivo do letadel. Práškové dřevěné uhlí z bambusu najdeme třeba v elektrobateriích. Když Graham Bell v roce 1876 poprvé zaznamenal tóny svého fonografu, použil k tomu bambusovou jehlu. Naproti tomu Kambodžané Pol Potova režimu ho dokonce využívali k popravám! Odsouzenci byli připoutáni za nohy a ruce do vodorovné polohy nad záhon klíčícího bambusu. Výhonky ostré a pevné jako kopí pak nezadržitelně pronikaly do těla oběti – každou hodinu o jeden až dva centimetry.
Rostlina škrtič: začíná svůj život jako epifyt (rostlina usazující se na kmenech jiných rostlin), jehož semena zanesli do korun hostitelského stromu ptáci nebo opice. Zpočátku je to nenápadná popínavá rostlina, která ke svému růstu potřebuje jen energii a pevnou oporu. Postupně spustí k zemi chapadlovité kořeny, kterými ovine kmen hostitelského stromu a nakonec ho udusí. Potom roste zcela samostatně a její kmen je složený pouze ze srostlých stromů. Jmenuje se fíkovník banyán a jeho jméno se odvozuje od indického slova pro obchodníky, kteří v jeho stínu vykládali své zboží.
Ořech nemrava: při svých dalekých plavbách občas námořníci v 16. století vylovili z moře obrovské ořechy neobvyklého tvaru o průměru půl metru a hmotnosti až 15 kilogramů. Svým tvarem nápadně připomínaly zadní část lidského těla. Dlouhou dobu se nevědělo, na jaké rostlině rostou, zato se věřilo, že léčí všechny nemoci, mají schopnost očarovávat a chránit před nepřáteli. Cena jednoho takového ořechu se rovnala ceně velké námořní lodě i s nákladem dřeva a vzácného koření. Teprve v polovině 18. století, když na severovýchod od Madagaskaru objevili Portugalci Seychelské ostrovy, byla záhada rozluštěna. Ořechy tu na dvou ostrovech rostly na palmách, které byly záhy pojmenovány seychelské kokosové palmy a ořechy seychelské.
Dělová koule: je strom, který je odshora dolů ověšen obrovskými kulatými plody. Ne nadarmo mu Angličané přezdívají Cannon Ball Tree – „strom dělových koulí“ (latinsky Couropita guianensis). Patří mezi stonkokvěté. Stonkové květenství představuje produkci květů z hlavního stonku, v tomto případě z kmene. Proč tomu tak je, nikdo dodnes přesně neví. Nejpravděpodobnější se zdá být vysvětlení, že tenké větve by neunesly velké plody a zároveň je umožněno opylování květů.
Falešná kráska: upoutává už z dálky pestrými barvami, které lze jen těžko přehlédnout. Jenže celá ta krása je vlastně klam, nápadnými barvami nehýří květy, ale pouze listeny, což jsou přeměněné listy, které mohou hrát pestrou škálou barev. Patří rostlině jménem bugenvilea a samotné květy jsou drobounké a barevně nevýrazné. Pochází ze subtropů Jižní Ameriky a dnes je hojně rozšířená ve Středomoří, kde je oblíbenou popínavou rostlinou, šplhající vysoko po zdech domů a plotech.
Ulití zázvor: poněkud neobvykle zní do češtiny přeložené jméno tropické rostliny z čeledi zázvorovitých. V odborné literatuře se setkáte pouze s jejím latinským jménem – Alpinia zerumbet nebo anglickým výrazem Shell Ginger. Poupata květů se totiž ulitám podobají tvarem, barvou i leskem a díky nim alpinie patří k okrasným rostlinám každé zahrady.
Ozdobná liána: jmenuje se Syngónium a je příbuzná monstery, puškvorce a anturie. Pochází ze Střední Ameriky a dá se i pěstovat v domácnostech, ale musíte počítat s prostorem, protože dorůstá délky několika metrů. Krásné jsou její velké bobule, ale ty můžete spatřit pouze ve volné přírodě.
Vítací květina: byli jste někdy v Thajsku nebo na Havaji a snědá kráska vám dala kolem krku květinový věnec? Kromě orchidejí, které pozná snad každý, jsou jeho základní součástí bílé, žluté, oranžové nebo lososově červené, omamně vonné květy rostliny jménem Plumeria rubra. Květy vyrůstají na keři nebo menším stonku s nízkým kmenem, původem z Antil a Střední Ameriky, který se dnes pěstuje v tropech celého světa.
Mexická růže: z botanického hlediska nemá s růží nic společného. Málokdo ví, že pochází z Mexika, kde je národní květinou. U nás ji známe pouze z květináčů, ale ve své domovině roste jako veliký rudý keř, který rozkvétá v prosinci. Navíc je o této okrasné rostlině z čeledi pryšcovitých téměř každý přesvědčen, že má červený květ. Vlastní květy jsou ale nenápadné zelenožluté kvítky a všichni ve skutečnosti obdivují rudě zbarvené listeny (vrcholové přeměněné listy), soustředěné do tvaru hvězdy. Jejich barva nemusí být vždy zářivě červená (ty se k nám dováží nejvíc), ale i bílá, smetanová či lososová. Znali ji už staří Aztékové, ale pro svět byla objevena až v 19. století velvyslancem USA v Mexiku, který se jmenoval Joel Poinsett, a od té doby zde říkají rostlině poinsetia. Celý svět ji ale zná pod jménem vánoční hvězda!
Čínská růže: keř, až malý strom s nápadně velkými květy je původem z Číny, ale nyní je rozšířen v tropech celého světa a určitě ho znáte pod jménem ibišek. Je jich celkem 200 druhů a některé se pěstují i jako pokojové okrasné rostliny. Naproti tomu se mladé listy planě rostoucích ibišků připravují k jídlu, podobně jako špenát, rozdrcenými plátky květů si v Číně ženy barví vlasy, řasy, ale i boty a odvar z kořenů se používá při bolestech očí.

Bičovaný větry a vlnami oceánu vyrostl na jihozápadním pobřeží australského státu Viktorie labyrint divoce rozeklaných skalních monumentů Národního parku Port Campbell. Impozantní vápencové sloupy s malebnými názvy jako Dvanáct apoštolů, Londýnský most, Skalní brýle a Ostrovní archa se tu tyčí z vody do výšky mnohdy až sedmdesáti metrů.

Působení živlů, které za miliony let zatlačily pobřeží hluboko do vnitrozemí, odolaly díky pevnější struktuře usazeniny. Jednou je přírodní síly ale patrně stejně pohltí. Známý skalní most London Bridge byl například do roku 1990 spojen s pevninou dvěma klenbami. Avšak 15. ledna 1990 se při zvlášť bouřlivém moři první klenba bez varování zřítila a na druhém oblouku zůstala uvězněna mladá dvojice, kterou po dramatické akci vysvobodil až přivolaný vrtulník.
Skaliskům s neklidným mořem ostatně v minulosti říkali hřbitov lodí, ztroskotalo jich tu údajně sedmdesát. Úchvatná rokle Loch Ard dostala jméno po jedné z nich, která tu ztroskotala v roce 1878 a zahynulo při tom 52 námořníků. Jediné přístavní místo oblasti, vhodné pouze pro malé lodě, bylo Port Campbell Bay, které používali počátkem 19. století lovci velryb a tuleňů. Podle jednoho z nich, kapitána Campbella, dostalo místo jméno Port Campbell. Atraktivní skalní monumenty, které byly za národní park vyhlášeny v roce 1964, vyčnívají z moře po trase asi 30 kilometrů před tímto přímořským městečkem. Všeobecně jsou ale spíš známy jako Great Ocean Road (Velká oceánská cesta) podle dlouhé přímořské silnice, která park vápencových unikátů spojuje s hlavním městem státu Viktorie – Melbourne.

Letadlo Boeing 757 právě dosedlo na plochu londýnského letiště Heathrow, kterým ročně projde přes 64 milionů cestujících. Heathrow je tak bezesporu nejrušnějším letištěm na světě. Nějakou dobu letadlo ještě popojíždí kolem komplexu budov a terminálů, než se moje noha konečně dotkne půdy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Čeká mě kosmopolitní a moderní Londýn. Sedmimilionová metropole dnes žije pulzujícím životem velkoměsta, přitom i na začátku 21. století je pevně spjata se svou historií a tradicemi. Snad jediné, na co se skoro zapomnělo, je tradiční čaj o páté…
Největší londýnské letiště představuje doslova malý uzavřený svět, jehož zastavení, byť na jediný den, by znamenalo celosvětový kolaps letecké dopravy. Když v roce 1946 vzniklo u vesničky Heathrow a létalo z něj devět tisíc letadel do 18 destinací ročně, asi nikdo netušil, že letecký uzel, jemuž vesnička už dávno ustoupila, bude jednou zabírat plochu dnešních 12 km2. Letiště má čtyři terminály a jen za jeden jediný den zde přistane a vzlétne přes 1250 letadel. Není proto divu, že kapacita letiště již přestává náporu cestujících stačit. Leteckou společnost British Airways stojí ročně zpoždění a přeložení letů na jiná, méně vytížená londýnská letiště kolem miliardy dolarů. Naposledy se kapacita Heathrow zvýšila v roce 1986, kdy byl dokončen terminál číslo 4. Od té doby se však počet pasažérů ztrojnásobil, a tak British Airways připravují projekt na vybudování moderního pátého terminálu, který by kapacitu letiště zvýšil o 30 milionů cestujících. Proti jsou však obyvatelé přilehlých oblastí Londýna. Popravdě řečeno se jim vůbec nedivím, letadla totiž při přistání přelétávají nad střechami některých domů. Na druhou stranu jedině výstavbou tohoto terminálu si může Heathrow udržet svou pověst a Londýn zase zůstat nejdůležitějším obchodním centrem Evropy. Je jasné, že jedno bez druhého by nemohlo existovat.

PŘÍSTAV LONDINIUM
Londýn byl odjakživa spojen s řekou Temží. Nebýt toho, že podél této strategické dopravní cesty vedl v roce 55 před Kristem svoje tažení na Británii Julius Caesar, Londýn by tady dnes asi nestál. Římané totiž na břehu Temže založili malý přístav, který pojmenovali Londinium podle starého keltského názvu Llyndin. Věřili, že nalezli zemi bohatství a blahobytu, jisté je, že o rozrůstající se město měly zájem i jiné kmeny.
Velkou úlohu v historii Londýna tak po odchodu římských vojáků sehráli Sasové. Ti odmítali žít v původním římském městě, a tak si na východ od něj postavili své vlastní. Tak došlo k rozdělení Londýna na dvě části – City (původní římská osada) a Westminster (nově postavená část). Po vpádu Normanů do Londýna se City stalo centrem obchodu a Westminster, kde si Eduard III. Vyznavač založil svůj dvůr, centrem vlády a církve. Toto rozdělení vydrželo až do současnosti.
Kdykoliv postihlo Londýn nějaké neštěstí, vždy mělo pro britskou metropoli přímo katastrofální následky. V roce 1665 zachvátila město epidemie moru, který měl na svědomí přibližně 100 tisíc lidských životů. Hned o rok později zase při pětidenním Velkém požáru lehlo popelem zhruba 13 tisíc budov včetně mnoha významných historických památek. A aby toho ještě nebylo málo, nesmazatelnou stopu do dějin Londýna vryla i druhá světová válka, během které byla při bombardování zničena velká část historického jádra. Možná právě díky těmto tragédiím, které zasáhly do života tisíců lidí, jsou Londýňané na své historické památky nebývale pyšní a své tradice si střeží jako oko v hlavě. Proč by si jinak Británie stále držela statut konstituční monarchie, a i když popularita královny Alžběty II. za poslední dobu poněkud klesla, je tato charizmatická dáma stále velmi oblíbená. Je totiž součástí strastiplné historie hrdé země Albionu.

PROBLÉMY DNEŠKA
První, co turistu po příjezdu do Londýna praští do očí, je nepořádek na ulicích. Vedení města se sice tváří, že žádný problém neexistuje, ale lidé mají opačný názor. V centru města prakticky nenajdete jediný odpadkový koš, což by mělo turisty přimět, aby si své odpadky odvezli z centra pryč. Snaha města ale evidentně vyznívá naprázdno, protože většina lidí si s odhazováním obalů od svých hot dogů evidentně hlavu neláme a z britské metropole se tak kromě nejdražšího města stává město silně znečištěné. Stejné problémy v poslední době řeší i londýnské metro, odkud byly odpadkové koše odstraněny před několika lety z obav před možnými teroristickými útoky. Každým rokem se na nástupištích nasbírá kolem 5 tun odpadků. Poněkud vtipně pak na mě působily informační tabule, které hrdě oznamovaly, že řeka Temže je v současnosti nejčistší metropolitní řekou v Evropě. Při pohledu na plovoucí PET láhve a jiné odpadky můžu s klidem prohlásit, že naše Vltava je mnohem čistší.
Asi ani malé dítě již nemůže překvapit, že se v Anglii jezdí vlevo (kromě jediné ulice – Savoy Court). Všichni o této evropské raritě víme, ale zaskočilo mě, že si tady nikdo příliš neláme hlavu s dopravními předpisy. Jak řidiči, kterých po Londýně jezdí předepsanou rychlostí opravdu minimálně, tak samotní chodci. V Londýně se třeba vůbec nerespektuje světelné značení na přechodech pro chodce, mnohem důležitější je, zda se právě blíží nějaké auto. Nejprve jsem sice tvrdošíjně stál na červenou sám v proudícím davu, ale když kolem mě přecházela i dvojice policistů, vzal můj respekt k pravidlům definitivně za své. Řidičům pak většinou nezbude nic jiného, než před přechodem zastavit. Ti otrlejší – zejména messengeři na motorkách – však jen bez sebemenšího přibrzdění zahoukají a je jen na chodci, jestli uskočí, či nikoliv. Dodnes nechápu, že jsem nebyl svědkem ani jedné nehody…

NEJSTARŠÍ METRO SVĚTA
Dnes vedení města trápí hustá a pomalá doprava v centru metropole. Stejné problémy však měl Londýn odjakživa. V polovině 19. století přišla společnost Metropolitan Railway s relativně prostým nápadem: dostat vlaky pod zem a ulehčit tak dopravě na povrchu. Bylo to v době, kdy nikdo o žádném metru nikdy neslyšel, nikdo ani pořádně nevěděl, jak takový tunel pod ulicemi města vykopat. Nakonec byla použita tzv. metoda „cut and cover“, což znamená, že se vyhloubily jámy, vystavěl se tunel s klenbou a vše bylo zase zpátky zahrnuto. Byla to rychlá a účinná metoda, která však měla příliš destruktivní účinky na okolí. Přesto v roce 1863 vyjel na trať dlouhou šest kilometrů první vlak – tehdy ještě parní. Od tohoto roku se také datuje vznik prvního metra nejen v Londýně, ale vůbec na celém světě.
Doprava v podzemí rychle získávala na popularitě, a když v roce 1890 vznikl první tunel vybudovaný moderním způsobem, tak jak ho známe dnes, dostalo londýnské metro dnešní název The Tube. Na začátku 21. století je zdejší metro největší na světě, má dvanáct linek, 275 stanic a 408 km kolejnic. Přestože je ve světě hodnoceno jako jedna z nejméně bezpečných a pohodlných podzemních drah na světě, Londýňané jsou na něj patřičně hrdí a nehodlají na něm nic měnit. Je součástí jejich historie a mnozí z nich si ještě nyní pamatují na týdny strávené v podzemí při bombardování města během druhé světové války. Dnes už sice nejsou volně přístupné nejstarší části stanic, ale přesto si můžete být jisti, že se procházíte kolem zdí, které jsou mnohdy starší než osmdesát let. A je to také poznat. V tunelech ani ve stanicích není zavedena klimatizace, takže se v letních měsících můžete setkat s informačními tabulemi, co dělat, když se vám udělá z velkého horka nevolno. Všechny prostory jsou tady navíc stísněné a malé, na bezpečnostní opatření radši ani nemyslet. Nikde nejsou vidět žádné únikové východy, v tunelu je často mezi vlakem a stěnou tunelu pouhých několik centimetrů. Právě proto mají nehody v londýnském podzemí většinou katastrofální následky. V roce 1975 musela být zpřísněna bezpečnostní opatření potom, co ve stanici Moorgate na Northern Line zahynulo při nehodě 43 lidí. Ani to však nepomohlo, neboť o dvanáct let později zahynulo při velkém požáru na King’s Cross 31 lidí.
Na druhou stranu je londýnské metro až překvapivě dobře fungující systém, díky němuž se dá dostat po Londýně prakticky kamkoliv. Až na několik stanic, kde se kříží dokonce čtyři linky, je všechno přehledné a jasné, takže v Londýně ani nemůžete zabloudit. A kdyby náhodou, na každém kroku najdete pracovníka v modré uniformě, který vám ochotně poradí. Stačí jen na pár vteřin zaváhat u plánku metra, a hned k vám jeden pracovník přiskočí a nabídne vám pomoc. Často jsem byl svědkem pro mě neuvěřitelného jevu – zaměstnanec pomáhal nevidomému či zdravotně postiženému člověku při cestě z metra. Když porovnám vytíženost a kapacitu pražského a londýnského metra (každoročně využije jeho služeb necelá miliarda lidí), jen žasnu nad ochotou zdejších pracovníků, se kterou jsem se v našem hlavním městě snad ještě nikdy nesetkal.

MĚSTO ZASLÍBENÉ UMĚNÍ
Být v Londýně, a přitom nezajít do žádného divadla, by byl zcela jistě hřích. Neznám totiž žádné jiné město na světě, které by tak milovalo umění a divadlo zejména, jako britská metropole. Zlí jazykové sice tvrdí, že je to dáno nevlídným počasím, které donutilo Angličany hledat zábavu v suchu divadel či koncertních síní, ale pravda bude asi někde jinde. Chceme-li totiž vystopovat pravé příčiny, musíme se vypravit až do 16. století, kdy byla země za vlády Tudorovců na vrcholu svého rozkvětu. Do Londýna v této době přijížděly tisíce přistěhovalců z celého světa a s nimi i jejich kultura. Kromě velkých a renomovaných divadel se tak v Londýně zrodilo již tehdy mnoho experimentálních a alternativních scén, které v tradici pokračují úspěšně dodnes. Všude v metru lákají barevné plakáty na ty „zaručeně“ nejnavštěvovanější a nejlepší komedie, muzikály a opery v Londýně, turistovi už jen zbývá si z té nekonečné plejády vybrat. A že je z čeho vybírat. Vždyť jen ve West Endu – londýnské obdobě newyorské Broadwaye – najdete kolem čtyřiceti velkých divadel, a to ani nepočítám desítky dalších malých scén v okolí centra, které často působí po hospodách. Anglický kritik a historik Samuel Johnson jednou prohlásil: „Kdo je unavený Londýnem, je unavený životem, protože v Londýně je všechno, co život nabízí,“ a já mu musel dát při procházce nočním Londýnem za pravdu…
Návštěvu některého londýnského divadla jsem rozhodně nechtěl promeškat, a tak jsem listoval magazínem Time Out a přemýšlel, na co zajít. Tento týdeník přináší ty nejčerstvější tipy na kulturní události už od roku 1968 a dnes je vůbec nejprodávanějším magazínem v Londýně. Občas se sice v jeho historii objevily skandály s neobjektivním hodnocením divadelních her, ale jak jsem později zjistil, nemohlo to mít na divácký zájem určitě žádný vliv. Většina divadel je totiž dnes vyprodána na několik dní dopředu a lístek bez včasné rezervace seženete jen těžko. Mám totiž pocit, že v nich spíše než o samotnou hru jde o neopakovatelnou atmosféru a pocit, že jste „u toho“.
Nakonec jsem se rozhodl pro Shakespeara, neboť díla tohoto celosvětově významného dramatika jsou v Londýně rozhodně nejhranější. Slavný rodák z nedalekého Stratford-upon-Avonu je pro Angličany opravdu vším. Jeho skutečný význam pro místní sice nemůže obyčejný turista pochopit, ale může se o to alespoň pokusit. A nejlépe v nádherném divadle Globe, pro které Shakespeare psal své geniální hry a jež se v roce 1599 stalo prvním divadlem v Londýně patřícím přímo herecké společnosti. Dnešní Globe, stojící na břehu Temže, je sice jen kopií původního divadla, ale zato kopií velmi zdařilou. Přestože se dochovalo jen málo záznamů o původní podobě divadla, jeho přesné poloze a parametrech, vyrostlo v roce 1997 během čtyř let divadlo, které se liší od toho původního, zbořeného v roce 1644, zřejmě jen nepatrně. Kvůli bezpečnostním opatřením se musela při rekonstrukci kapacita snížit o polovinu, a sice na 1500 diváků, místo dvou východů jsou zde východy čtyři a přibyly také nutné rozvody elektřiny. Stačí však, aby se divadlo zaplnilo do posledního místečka, na scénu vstoupili herci v dobových kostýmech, a dýchne na vás vzrušující atmosféra doby, kdy se ještě popravovalo za nesprávné náboženské vyznání, kdy Angličané vedli války se Španělskem a kdy se slavný Guy Fawkes pokusil vyhodit do povětří budovu parlamentu.
Vstupenky se mi podařilo sehnat na představení Večer tříkrálový, které se jako jediné v Londýně hraje stejně, jak ho Shakespearova divadelní společnost hrála před 400 lety. To mimo jiné znamená, že herci mohou být pouze muži, což v dnešní době dává hře neobvyklý humorný nádech. Nejlevnější vstupenka za 5 liber je do míst před jevištěm, kde kdysi sledoval hru vestoje ten nejchudší lid. V jakési kruhové aréně jsou kolem jeviště ve třech patrech místa k sezení pro vážené občany. Globe je totiž částečně nezastřešené divadlo vycházející z půdorysu původních římských amfiteátrů.
Divadlem jsem byl skutečně nadšený. Moje obavy, zda bude hercům dobře rozumět, se brzy rozptýlily. Kdysi je při představeních rušily hlučné lodě na Temži, kopyta koní a rachot projíždějících kočárů. Dnes už koně s kočáry kolem divadla nejezdí, ale v pravidelných intervalech nad divadlem přelétávají dopravní letadla. Akustika je však bezvadná, hlavně pokud je divadlo zcela zaplněné diváky, což je zřejmě vždy. Do Globe za pět let jeho novodobé historie zavítalo již přes 700 tisíc návštěvníků! Titul Nejlepší turistická atrakce v Evropě divadlo získalo dokonce již rok před svým oficiálním otevřením, kdy se na jeho stavbu chodily dívat davy zvědavých turistů.

PEVNOST S KRVAVOU MINULOSTÍ
Davy turistů směřují každý den metrem na Tower Hill, aby navštívili slavný Tower of London. Spolu s muzeem voskových figurín Madame Tussaud’s Wax Museum a London Eye patří mezi tři nejvyhledávanější atrakce. Krví nasáklá minulost pevnosti, kterou veřejnosti již na konci 17. století zpřístupnil Karel II., táhne turisty opravdu z celého světa. Když jsem procházel kolem mohutných zdí a pozoroval je s hledáčkem fotoaparátu u oka, marně jsem přemýšlel, co je sem táhne ze všeho nejvíce. Stovky uvězněných a popravených během téměř tisícileté historie Toweru, korunovační klenoty a rozsáhlá sbírka zbraní a brnění, nebo tradice, kterými je Tower protkán? Už jen tradiční Yeoman Warders – strážci ve známých červeno-černých uniformách, kterým se poněkud hanlivě přezdívá „Beefeaters“, jsou toho jasným důkazem. Ti jsou s historií Toweru spjatí od samého začátku, kdy hlídali pevnost a později i vězně. Lepší postavení (a také současnou uniformu) však získali až v polovině 16. století za vlády Jindřicha VI. Přestože jejich úloha při „hlídání“ Toweru je dnes již spíše jen formální, stále – podle tradice – bydlí všech 42 yeomanů přímo za hradbami pevnosti a již po 700 let každý den slavnostně uzamykají hlavní bránu. Stali se pro Tower takovým symbolem, že není nikdo povolanější provádět po pevnosti turisty, než právě tito většinou vysloužilí vojáci britské armády. Způsob, jakým to dělají, je opravdu nezapomenutelný. Yeoman vykládal vtipně, poutavě a srozumitelně, takže naše skupinka se během jeho výkladu zvětšila snad třikrát.
Co mě však v Toweru nemile překvapilo, byla prezentace korunovačních klenotů, které jsou zde uloženy od 14. století. Ty mají své místo v několika bíle vymalovaných místnostech s obřími projekčními plátny, na kterých se neustále dokola promítají záběry z korunovace současné královny Alžběty II. Vrcholem nevkusu pro mě byl na zemi instalovaný pohyblivý pás, který vozil unavené turisty kolem expozic s korunovačními klenoty. KOLO ŠTĚSTÍ
Londýn je sice plný zajímavých historických památek a monumentů, ale turisté chtějí něco víc. Chtějí atrakci, která bude zajímavá, zábavná, a do níž se mohou nějakým způsobem zapojit. To byla také hlavní myšlenka dvou architektů Davida Markse a Julie Barfieldové, kteří přišli se zajímavým nápadem, jak oslavit příchod nového milénia. V roce 1995 předložili projekt obřího kola, které bude nejen svým otáčením symbolizovat změnu času a století, ale také podobně jako známé ruské kolo na poutích vozit turisty a poskytovat jim úchvatný pohled na Londýn. Gigantická stavba s názvem London Eye, která nyní stojí na břehu Temže v samém středu města, byla dokončena na začátku roku 2000 a dnes je jednoznačně nejnavštěvovanější atrakcí Londýna. Se svými 135 metry v průměru je „oko“ třetí nejvyšší stavbou v Londýně, což je jedním z hlavních důvodů, proč za dva a půl roku zaplatilo za třicetiminutovou projížďku 8,5 milionu návštěvníků (mezi nimi i hvězdy jako Gwyneth Paltrow, Jude Law a Victoria Beckham).
Je to dvakrát více lidí, než se původně předpokládalo, a o svoji budoucnost se tak jistě bát nemusí. Kolo za 75 milionů liber se na rozdíl od kopulovité stavby Dómu v Greenwich, která měla také přivítat nové tisíciletí, ale Londýnu se moc nepovedla, již definitivně stalo novou dominantou britské metropole a nyní se vážně uvažuje o prodloužení jeho životnosti. Původně se mělo London Eye točit jen do roku 2005, ale vzhledem k obrovskému zájmu turistů nejspíše dojde k prodloužení až do roku 2027. Vlastník kola – společnost British Airways – však věří, že se bude točit mnohem déle…

Od chvíle, co na hlavy Londýňanů začaly dopadat „pozdravy“ od budoucího konstruktéra nosných raket amerických letů na Měsíc Wernera von Brauna, německé V-2, lámou si vojenští inženýři a stratégové hlavu nad otázkou účinné protiraketové obrany. Řešení tohoto problému není rozhodně snadné. Zasáhnout omezeným počtem pokusů raketu, která se pohybuje rychlostí několika machů (1 mach = 1193 km/h), je podobně obtížné jako chytit mezi zuby vystřelenou kulku.

Když před dvanácti lety irácký režim v odpověď na operaci Pouštní bouře vypálil několik raketa Scud na území Izraele, dozvěděla se světová veřejnost poprvé o „zázračném“ systému protiraketové obrany Patriot. Média jej prezentovala jako účinného lovce raket, který se nemýlí. Čelní vědci byli opačného mínění. Systém před prvním bojovým použitím nebyl odzkoušen a nebyly žádné důkazy o tom, že bude fungovat. Iluze bezpečí Izraelců chráněných Patriotem skutečně vzala záhy za své. Patriot se pokusil zasáhnout proti 44 iráckým raketám Scud, většinu z nich ale vůbec netrefil a zbytek pouze poškodil či odklonil z dráhy. Příčinou byl především nedokonalý radarový a navigační systém. Neúspěch systému Patriot se stal příčinou jeho rozsáhlých inovací a dnes je jeho jméno opět skloňováno všemi světovými médii v souvislosti s novou válkou v Iráku. Přestože se denně dozvídáme o skóre Patriot versus Scud, málokdo si pod pojmem Patriot dokáže představit něco konkrétního. Jak vlastně tento systém vypadá a funguje?
Patriot byl původně koncipován jako protiletadlová obrana. První typ s označením PAC-1 se objevil v roce 1970 a ve svých parametrech propastně zaostával za současnou verzí PAC-3. Dolet jeho obranných raket byl pouhých 50 kilometrů, což v žádném případě nestačilo na likvidaci balistických raket. K radikálnímu přepracování prvního typu Patriotů na protiraketový obranný systém došlo v roce 1980, ale až zkušenosti z prvního bojového nasazení v Perském zálivu v roce 1991 pomohly k úplnému odladění systému do současné podoby.
Odpalovací zařízení systému Patriot je umístěno na návěsech tažených tahači typu Oshkosh a může se proto rychle pohybovat podle aktuální potřeby. Patriot je sdružován do větších skupin, aby se zvýšila úspěšnost střelby. Oči systému tvoří radiolokátor, který skenuje prostor oblohy, odkud lze očekávat raketový útok, a je schopen rozpoznat blížící se cíl s efektivní odrazovou plochou pouze 0,5 m2. Mozkem Patriotu je řídicí počítač, který vyhodnocuje údaje radaru a v případě zaměření cíle automaticky řídí odpálení raket. Ty jsou jednostupňové, mají délku 9 metrů, hmotnost 2 tuny a jsou schopny donést řízenou 100kg konvenční hlavici do výšky 25 km a vzdálenosti 150 km rychlostí 3 machy.
Scénář honu na raketu určenou k likvidaci je pak následující. Po zaregistrování a vyhodnocení cíle odpálí řídicí počítač jeho směrem minimálně dvě rakety. Po odpálení z rampy prochází řízení raket třemi mody. V prvním jsou rakety navedeny na přibližnou dráhu cíle, ve druhém pozemní radar upřesní kolizní kurz a navede raketu přesně na cíl. V závěrečné fázi aktivuje pozemní počítač interní radar v hlavicích raket a ty se samy navedou na svého protivníka.
Takto se celý akt sestřelení může jevit jednoduše, ovšem je nutné si uvědomit, že od odpálení raket Patriot do kontaktu s cílem uběhne pouhých 15 sekund a trefit se je nutné na první pokus. I proto se proti raketám Scud neponechává nic náhodě a vystřelují se hned čtyři obranné rakety najednou. Paradoxně pak likvidace jednoho Scudu vyjde mnohem dráž než jeho výroba.
Podobné paradoxy jsou ale příznačné pro celé současné válečné dobrodružství v Iráku. Patrioty v něm zatím plní, na rozdíl od té minulé války, svou úlohu na výbornou a naplňují tak přísloví, že „všechno zlé je pro něco dobré“, alespoň co se technického pokroku týče. Znepokojující je pouze to, že až útočné i obranné systémy dosáhnou určitého stupně dokonalosti, bude o výsledku války opět rozhodovat starý osvědčený boj muže proti muži a vzájemné zabíjení tváří v tvář nepříteli.

Zvláštní postavení mezi českými rozhlednami má vyhlídková věž na Krásenském vrchu nedaleko Karlových Varů. Je vysoká 25 metrů a na její vrchol je třeba vyšlapat 120 schodů. A právě schody vinoucí se spirálovitě po vnějším obvodu kamenné rozhledny z ní činí v našich končinách mimořádnou výškovou stavbu. Jejím tvůrcem byl místní sochař Willy Russ, který se ve třicátých letech minulého století nechal inspirovat minaretem ve městě Samarrá v dnešním Iráku. K realizaci rozhledny přispěla významně hospodářská krize a z ní plynoucí nezaměstnanost. Tu se právě stavbou „minaretu“ s přilehlou restaurací rozhodlo v roce 1933 řešit obecní zastupitelstvo nedalekého hornického městečka Krásno. Během dvou let tak vyrostla stavba s objemem zdí 850 m3 a celkovou hmotností 18 700 tun. První návštěvníci vystoupili na vyhlídkovou plošinu ve výšce 801 m n. m. v den slavnostního otevření 23. června 1935. Restaurace následující léta nepřežila na rozdíl od rozhledny, která se díky společnému úsilí bývalých obyvatel Krásna, Státní památkové péče a sudetoněmecké nadace dočkala rekonstrukce a znovuotevření 5. července 1997.

Rozmnožit se a vychovat potomstvo – to je základní úkol všech živých organismů. Úspěšní rodiče si tak zajistí nesmrtelnost. Jejich geny totiž žijí dál v jejich synech a dcerách. Příjemnější úkol snad živočichové ani nemohli dostat do vínku. Pod tenkou slupkou sbližování a milostných her však zuří urputná bitva. Je to boj ve volném stylu, který trvá už stovky milionů let. Válčí každý s každým a fair play je tu cizím slovem. Kdo je silnější a mazanější, ten vyhrává…

ZÁPLAVA SPERMIÍ
Samčí pohlavní buňky – spermie – jsou vlastně jen miniaturní pohyblivé váčky naplněné polovinou genetické výbavy budoucího organismu. Jejich výroba je rychlá a nenáročná. Průměrný pes má v jednom mililitru ejakulátu asi tři miliony spermií. Při každé ejakulaci tak může v šesti mililitrech semene vyslat do světa téměř dvacet milionů svých pohlavních buněk. Každý sameček tedy může na počkání vyrobit tolik spermií, že by to stačilo k oplodnění všech samiček v širokém a dalekém okolí. Proč by se o to tedy nepokusil? Jestliže co nejvíce potomků v příští generaci ponese jeho geny, pak svůj evoluční závod vyhrál. Takovýto proutník si navíc může dovolit luxus, který by mu někteří lidé v hloubi duše záviděli – do nebe volající nezodpovědnost. Nemusí si totiž dělat vůbec žádné starosti s osudem svých ratolestí. I kdyby jich přežila jen polovina, bylo by to pořád vynikající skóre. Po vášnivé chvilce se tedy jednoduše otočí a odejde zkoušet štěstí o dům dál. Výchovu dorostu ponechá s klidem na bedrech své nebohé partnerky. Zvládne-li to, bude to dobré, nezvládne-li, nevadí – samec zanechá dostatek potomků jinde.
U některých zvířat proto páření připomíná spíše záchvat hromadného šílenství. Když se na jaře začnou samičky některých druhů žab stahovat k tůním, aby tu nakladly vajíčka, je už celý mokřad obsazen dychtivými žabáky. Žabí samec se zuřivě vrhá na jakoukoli samičku, která se ocitne v jeho blízkosti. Vleze jí na záda a obejme ji pevně nohama. Drží se jí jako klíště, dokud nedostane příležitost splnit svoji mužskou povinnost. Pak se ihned pustí a hledá další partnerku. Někdy jsou žabáci tak horliví, že na samičky šplhají ještě dříve, než se žabí dámy stačí do vody ponořit.

VAJÍČKA – NEDOSTATKOVÉ ZBOžÍ
Vajíčka vypadají u různých živočichů různě. V každém případě jsou však mnohonásobně větší než spermie. Samička do nich musí kromě genetického materiálu uložit i veškeré stavební látky budoucího organismu. Velmi dobře je na tom v tomto ohledu zárodek pštrosů. Vyvíjí se ve vejci vážícím jeden a půl kilogramu. V porovnání s mikroskopickou spermií samce je to opravdu propastný rozdíl. Představte si spermii – i s bičíkem velkou jako osobní automobil. Z jednoho konce pštrosího vajíčka na druhý by musela ujet více než 50 kilometrů!
Samičky všech živočichů tedy mohou přivést na svět mnohem méně potomků než jejich partneři. Na rozdíl od samců, podobných chodícím spermatometům, mají také někdy jen jednu jedinou příležitost dát svým potomkům život. K tomu všemu přibývají ještě rodičovské povinnosti, které musejí často oddřít samy bez pomoci.
Jen samičky amerických ptáků ostnáků si to uměly zařídit. Samice těchto opeřenců jsou mnohem větší a silnější než jejich protějšky. Své síly využívají tak, že si zřizují mužské harémy, o jejichž vlastnictví bojují se sousedními vládkyněmi. Podřízení samečkové se mezitím pilně starají o vejce své paní. Podobně mají domácí povinnosti rozdělené i pštrosi. Jakmile snese samice várku svých gigantických vajec, přebírá další starosti hrdý otec. Hlídá snůšku a vodí mladé. Často se dokonce stane, že se spáří s více partnerkami, které přidají svá vejce k původní snůšce.

ONA HLEDÁ JEHO
Když si chce mladík najít slečnu nebo jestliže hledá mladá dáma společníka do nepohody, zadají si inzerát do časopisu, seznamovací agentury či na Internet. I zvířata vyvěšují své erotické inzeráty. Stejně jako u lidí se ani zde fantazii meze nekladou. Zvířecí poselství lásky je možné vnímat všemi smysly. Někteří motýli hledají dámu svého srdce čichem. Samička vypustí do vzduchu látku, které se říká feromon. Vůně tohoto lákadla zamotá samečkům dokonale hlavu. Slétají se k volající partnerce z celého okolí. K vnímání feromonového poselství mají dokonalý nástroj – veliká rozvětvená tykadla posetá čichovými receptory, která vyrůstají z jejich hlavy jako pár podivných vánočních stromečků. Stačí jim jedna či dvě molekuly vůně lásky, aby ji ve vzduchu zachytili, a dokonce určili, z kterého směru přichází. Pak už letí neomylně vstříc nevšedním zážitkům.
Ani Morseova abeceda není vynálezem lidí. Hlubokomořské ryby žijící ve věčné temnotě a také různé druhy světlušek používají světelné signály k tomu, aby přilákaly partnery svého druhu. Samičky světlušek sedí na listech keřů a vysílají do tmy své neonové vzkazy. Samečci se k nim po takové výzvě jenom hrnou. Každý druh světlušek má svůj vlastní kód světelných záblesků a na svůdné ohňostroje jiných druhů hledající samečkové nereagují. Samičky některých světlušek se však naučily podvádět. Napodobují signály jiných druhů. Roztouženého nápadníka, který na takové zavolání přispěchá, na místě sežerou.

ON HLEDÁ JI
Daleko častěji však k sobě láká svoji vyvolenou eroticky naladěný nápadník. Po vzoru středověkých trubadúrů jí může zahrát či zazpívat milostnou serenádu. Z nástrojů, které k tomuto účelu samečkové různých živočichů používají, by se dala sestavit obstojná kapela. Hotové sólo pro dva smyčce předvádějí saranče, když přenášejí svůj cvrčivý koncert. Hrají tak, že otírají své dlouhé zadní nohy o okraje křídel. Cvrčkové zase koncertují jen pomocí křídel a nohy nechávají odpočívat. Za bubeníka by mohli přijmout datla. Jeho vzkazy vyťukávané zobákem do kmenů stromů jsou slyšet široko daleko. Pak už zbývá jen zpěvák. Zde je opravdu z čeho vybírat. Mnoho ptačích samečků patří mezi opravdové virtuosy. Žabí umělci se zase mohou pochlubit jedinečným zařízením – rezonančním měchýřkem na hrdle, který před svou produkcí nafouknou vzduchem a on pak jejich zpěv zesiluje lépe než mikrofon. Také to potřebují. Vždyť právě podle hlasitosti zpěvu si žabí samičky vybírají své partnery.
Ne každý má však hudební sluch. Nevadí. Krásný vzhled a pestrý úbor je také vstupenkou do milostného ráje. Okázalý ocas pávů a jejich zářivě modré hrdlo slouží přesně k tomuto účelu. Neméně nádherné jsou i modely jihoasijských rajek. Jejich nositelé k nim návdavkem přidají i taneční produkci na jevišti v korunách pralesních stromů. Jednotliví samci spolu soutěží v tom, kdo z nich svoji choreografii lépe předvede. Samičky sedí jako rozhodčí při tanečních soutěžích a vybírají si ty nejlepší mistry tance. Podobně tokají i naši tetřívci. Na své produkce mají v lese vyhrazený taneční parket, kam se chodí předvádět všichni nápadníci z okolí. I mnoho ještěrů a ryb se v době rozmnožování obléká do pestrého svatebního šatu. Různé trnité hřebeny a kožní laloky agam a leguánů svatební oblek vkusně doplňují.

ZNAČKA: BYT MÁM
Chtivý nápadník si může přízeň své vyvolené zasloužit také velkolepým bydlením.
Pravými mistry mezi staviteli jsou nenápadní australští ptáci lemčíci. Pro svoji vyvolenou budují kapličky lásky spletené z proutí a stébel trav. Postavit takové loubí však nestačí. Jeho majitel ho ještě musí vkusně ozdobit nejrůznějšími dekoračními předměty. Různým druhům lemčíků se líbí rozdílné barvy a podle toho také vybírají exponáty do svých sbírek. Aby loubí lahodila samiččinu kritickému oku, zkrášlují je opeření estéti lesklými kaménky, krovkami mrtvých brouků, rozličnými bobulemi a v poslední době také krabičkami od cigaret a víčky od limonád. Všechny tyto ozdoby pečlivě aranžují před vchod do loubí i do jeho vnitřku. Musejí také stále hlídat, aby jim nejcennější kusy ze sbírky neukradli nenechaví sousedé. Někteří z lemčíků dokonce vymalovávají svou oblíbenou barvou i stěny loubí. Místo barvy a štětce používají rozmačkané bobule, které drží v zobáku a natírají jimi stébla a větévky se zručností profesionálních malířů pokojů. Pro samičku má kromě útulného domova tohle samečkovo lopocení ještě jednu výhodu. Čím více se sameček před kýženou kopulací zapotí, tím méně se mu bude chtít celé to martyrium si znovu zopakovat. Vyčerpaný nápadník pak zůstane pěkně doma a bude se starat o rodinu.

RYTÍŘI V PLNÉ ZBROJI
Někdy se nestačí jenom předvádět. Sokové si musí právo první noci vybojovat v lítých turnajích. Stejně jako u středověkých rytířů mají tyto souboje svá pevná pravidla. Účelem není protivníka zabít, jen ho zahnat a přesvědčit tak dámu svého srdce o své síle. Své nejničivější zbraně proto nechávají oba sokové odpočívat. Jedovatí hadi nepoužívají svých jedových zubů a sloni klů. Místo toho se raději vzájemně přetlačují. I proplétání krků žiraf je ve skutečnosti souboj. Dostat dobře mířenou ránu rozhoupanou žirafí hlavou není jistě žádný med. Některým rytířům živočišné říše se vyvinula speciální zbroj určená právě pro příležitosti vzájemných klání. Patří sem rohy a parohy kopytníků, strašlivá kusadla roháčů obecných, obrovské špičáky samců paviánů i zvláštní hákovité výčnělky, které vyrůstají z krunýřů želv druhu Geochelone yniphora a podobají se ostruhám pirátských lodí. Pomocí nich se soupeři snaží jeden druhého převalit na záda. Někdy zůstane po sérii utkání v aréně jediný silný samec. Budou mu patřit všechny samice v okolí. Aby neztratil své postavení, bude o ně muset bojovat s jinými vyzyvateli a chránit je před nebezpečím. Ony zase budou moci v klidu vychovávat jeho mláďata. Takto fungují harémy lachtanů a tuleňů, některých opic a také lvů i jejich kořisti – zeber a antilop.

SEX NA PRODEJ
Svatební dar bývá někdy mocným pomocníkem při přemlouvání váhavých partnerek k větší vstřícnosti. Pochopili to i rozliční nápadníci v živočišné říši. Jako milá pozornost se nejlépe hodí něco dobrého na zub. Během hostiny bude samička zaměstnaná debužírováním a snad si dá říct. Takovýto dárek musí být ovšem hezky zabalený. Jednak to patří k dobrému vychování, jednak bude partnerce trvat déle, než ho zase rozbalí. Čas určený k páření se tak prodlouží. Přesně takhle to dělají samečkové dravých much kroužilek. Shánění dárku je však namáhavé a lahodné potravy je škoda. Někteří samečkové proto raději úhledně zabalí kousek listu nebo jen utkají samotný obal. Uvnitř není vůbec nic. Podvodník sebou tedy musí hodit, aby stihl vzít do zaječích dřív, než důvěřivá samička na jeho léčku přijde.
Podobně své partnerky uplácejí i samci srpic, příslušníků hmyzího řádu, který žije i u nás. Pro svůj dar však chodí přímo do jámy lvové. Kradou chycený hmyz přímo z pavoučích sítí. Více než polovina nápadníků však svoji troufalou výpravu nepřežije. Není divu, že se jim pro svatební dar nechce. Někteří samečci se proto stali zloději a podvodníky. Buď kradou dárky svým úspěšnějším kolegům, nebo se tváří jako samičky a nechají se od důvěřivějších pánů na ženění sami obdarovat. Pak ulétnou a nabídnou ukořistěnou návnadu pravé partnerce. Aby nebyl výčet kriminálních deliktů samečků srpic příliš krátký, jdou někteří ještě dál. Žádný dárek neshánějí a svoji vyvolenou jednoduše znásilní. V lidské společnosti by se mohli dočkat soudního procesu, mezi srpicemi se naopak těší z výhody snadného páření.

DOVOLTE, ABYCH SE PŘEDSTAVIL…
Je tedy vidět, že dvoření není ani zdaleka doménou salonních svůdců půvabných žen. V přírodě se samečkové svým protějškům dvoří nejrůznějšími způsoby. Na některé z nich by si asi netroufl pomyslet ani ten nejvyhlášenější playboy. Kromě toho, že se roztoužený ženich snaží upoutat pozornost své vyvolené, má dvoření ještě další poslání. Podle toho, jestli se oba partneři chovají podle obvyklého bontonu, poznají, zda patří ke stejnému živočišnému druhu. Křížení mezi různými druhy zvířat nebývá zpravidla možné a včasné zjištění omylu může oběma aktérům ušetřit hodně času a energie. Ti živočichové, kteří se rozmnožují v průběhu celého roku, dávají jeden druhému při namlouvání na vědomí, zda jsou vůbec k rozmnožování připraveni. Pro samičku mají námluvy ještě dva důležité půvaby. Právě při dvoření totiž mohou ze svých nápadníků poblázněných hormonální smrští vyzískat nějaké ty výhody a v neposlední řadě také vyzkoušet jejich kvality a způsobilost pro zplození potomstva.

TĚŽKÝ ŽIVOT VÍTĚZŮ
Dokázat váhavé samičce vlastní jedinečnost není pro dychtivého nápadníka nic jednoduchého. Vynalézavé nevěsty ukládají navíc nepřeberné množství úkolů, které musejí jejich princové plnit. Čolci obecní se na jaře stahují do tůní a rybníčků, kde se rozmnožují. Samečkové se pro tu příležitost oblékají do krásného svatebního šatu korunovaného vysokým zubatým hřebenem na hřbetě a ocase. Tato ozdoba slouží jako vábnička, která má přilákat volné partnerky. Ani ten největší švihák však nemá zdaleka vyhráno. I když probíhají námluvy čolků pod vodou, dýchají tito obojživelníci vzdušný kyslík. Čas od času tedy musejí vyplout na hladinu, aby se mohli nadechnout. Samičky námluvy schválně prodlužují a snaží se tak své ctitele přidusit. Ten, který vydrží pod vodou nejdéle, je ideálním otcem jejich potomků.
Samci některých zvířat mají pro okouzlení svých protějšků opravdu úctyhodné ozdoby. Vzpomeňme například na paroží jelenů nebo pestrá ocasní pera pávů. Tyto megalomanské výtvory přírody však své nositele podstatně znevýhodňují v boji o přežití. Prodírejte se houštím, když máte na hlavě paroží velikosti vzrostlého keře. Utíkejte před dravci, když vám ze zadku vyrůstá něco, co se ze všeho nejvíce podobá složenému padáku parašutisty. Největší samci, kteří se i přes svůj handicap dožijí požehnaného věku a ještě mají dost sil ucházet se o přízeň dam, musejí být ve svém oboru extra třída. Samičky proto hned vědí, s kým mají tu čest.

ZAŠPUNTUJ A HLÍDEJ
Boj o samičky je v přírodě tvrdý a vášnivý. K jediné svůdné partnerce se často seběhne hned několik ctitelů. Kouzlu cizích krasavic podléhají někdy dokonce i ti živočichové, kteří nám slouží za příklad vzorného manželství. Samci labutí se někdy snaží odpářit samice ze sousedních párů. Při takovém znásilnění je mohou i vážně poranit.
Další nápadníci zase na svoji příležitost trpělivě čekají v úkrytu. Když se právě odpářené samičky zmocní včas a stihnou ji obdarovat ještě trochou vlastního semene, mají šanci, že se jejich spermie dostanou k vajíčku dříve než pohlavní buňky prvního partnera. Úspěšní ženichové se proto ze všech sil snaží nevěře zabránit. Pohlavní ústrojí mnoha druhů hmyzu pracuje na principu zámku a klíče. Do samičích pohlavních cest správně zapadne jen kopulační orgán samečka stejného druhu. Sice správně zapadne, někdy však již nevypadne. Po páření se tento nástroj lásky u některých druhů v samičích pohlavních vývodech zlomí. Sameček sice přijde o svoji chloubu, má však jistotu, že po něm již žádný jiný svůdce jeho výkon nezopakuje. Gumovité zátky ze speciální látky zanechávají coby svoji navštívenku v pochvě samiček i krtkové. Jiným samcům se však vyvinul penis zvláštního tvaru, kterým mohou tento pás cudnosti odsunout stranou.
Ten, kdo pás cudnosti k dispozici nemá, musí svoji vyvolenou před dotěrnými proutníky bedlivě hlídat. Tak to dělají všichni vládcové harémů. Mají k tomu i vyvinuté obranné zbraně. Dlouhé špičáky paviánů slouží právě k tomuto účelu. Paviání samci mají také výrazně zbarvené genitálie. Ztopořený penis u nich plní při vyhrožování stejnou funkci jako u člověka ruka zaťatá v pěst. Je to gesto nejvyšší samčí hrozby. Když jej vetřelec nevezme na vědomí, dostane od vůdce za vyučenou. Samečkové některých ptáků, u nichž jsou si obě pohlaví vzhledově podobná, vymysleli opravdu zarážející způsob, jak se zbavit soků na záletech. Vetřelce nevyhánějí, ale začnou se sami chovat jako samice. Nabízejí se novému samci a nechají se od něj odpářit. Proutník odletí s pocitem dobře vykonané práce a domácí sameček ví, že svoji družku pro tentokrát ubránil.

SÍLA SLABÝCH
Nejsilnější a nejkrásnější samci tedy v bitvě o samičky vítězí. Co si však mají počít ti méně zdatní? Možná založit klub hráčů bridže či sbírat známky. Nebo vymyslet nějakou lest, jak se svým neodolatelným kolegům dostat na kobylku. Mnoho mladých samečků si opravdu nějakou tu cestičku k úspěchu najde. Samci žab vábí své partnerky milostným zpěvem. Nejhlasitější zpěvák má největší úspěch. Vyzpěvuje do noci své serenády a samičky se k němu jen hrnou. Ve tmě okolo fenomenálního zpěváka však sedí menší samečci. Jsou tiše jako pěna a vrhají se na samičky zmámené hlasem žabího virtuosa. I bez hlasového fondu si přijdou na své.
Podobný způsob vynalezli i výrostci mnoha druhů ryb. Ryby vypouštějí jikry i mlíčí do vody a oplození je u nich vnější. Když velký samec vyčistí místo pro kladení jiker, láká k sobě samičku zásnubními tanci. Malému samci tedy stačí, aby vpadl do milostných hrátek rybího fešáka a bleskově vypustil oblak svých spermií. Některé z nich si cestu k vajíčku jistě najdou. Jiní samci se dokonce naučili tančit při zásnubách jako samice. V klidu se připojí k zásnubním hrám rybího páru a bez nejmenšího spěchu oplodní samičí jikry. Starost o snůšku pak ponechají v rukou velkého samce. Ten může dopadnout opravdu nezáviděníhodně. Může být otcem pouhé čtvrtiny všech mláďat. HOLKA, NEBO KLUK? TO JE VLASTNĚ FUK!
Někteří živočichové jsou samečky i samičkami současně. Když se pak tito hermafroditi páří, každý z nich může naklást svoji snůšku oplozených vajíček. Mezi oboupohlavní tvory patří i nám dobře známý hlemýžď zahradní. Od těchto pomalých vegetariánů s ulitou by se mohl učit i sám Amor. Při páření po sobě totiž hlemýždi střílejí pravými šípy lásky. Jsou to ostré krystaly aragonitu, které nosí ve zvláštních šípových vacích.
Korálové útesy jsou domovem pestře zbarvených klaunů z čeledi sapínovitých. Tyto drobné rybky pro svoji ochranu chytře využívají žahavých chapadel mořských sasanek. Do jedné sasanky se však vejde jen jeden pár či malé hejnko takových podnájemníků. Největší z nich je vždy samička. Ostatní jsou pohlaví mužského. Samice se však páří vždy jen s největším ze samců. Proč tedy ostatní trpělivě čekají na svoji příležitost a nejdou si hledat štěstí o dům dál? Klauní společnost funguje jako pásový dopravník. Když padne největší samec za oběť dravcům, posunou se všichni o jedno místo dopředu. Co se však stane, když zmizí samička? Všichni klauni zůstávají věrní své sasance a volné adeptky na její místo se tedy v okolí nepotulují. Po několika dnech se však v hejnku nová královna přece jen objeví. Jak je to možné? Jednoduše – největší samec v hejnu se změnil v samičku. I klauni jsou totiž hermafrodity. V pohotovosti je však u nich jen jedno pohlaví. Všichni se rodí jako malí samečkové a jejich větší družky jim brání proměnit se v samici. Když však taková uzurpátorka zmizí, největší z jejích předchozích nápadníků zaujme její místo. Klaunům se tedy opravdu vyplatí čekat. Mohou dostat svoji životní příležitost v roli prvního milovníka a posléze i jako jediná královna domácnosti.
Taktiky sexuálního soupeření mezi jedinci stejného pohlaví i finty, jak obalamutit své partnery, nabývají nekonečného množství podob. Záleží jen na tom, jakou cestou se různí živočichové vydají. Pohlavní výběr už zařídí, aby se ve svém umění stali nepřekonatelnými mistry.

Víte vůbec, co je to humno? Na vesnici to asi zná každý, ti z města musí možná zalistovat v nějaké encyklopedii. Tak tedy „humno“ býval původně mlat ve stodole, později se název rozšířil i na nejbližší pozemek za stodolou. Z toho vznikl přenesený obrat „jít za humna“ – tedy někam kousek dál, ale zase ne moc daleko… Zajímavým místem jen kousek za našimi hranicemi, tedy za humny, jsou Súľovské skály. Silnice č. 18, která se protahuje mezi kopci Moravskoslezských Beskyd a Vsetínských vrchů, nás zavede na hraniční přechod Bumbálka, odkud je k cíli naší cesty přes Makov a Bytču už jen nějakých třicet kilometrů.

STROHÁ TVÁŘ GOTIKY
Pro mne je to jeden z nejkrásnějších koutů Slovenska. Je to kus slovenské přírody, o které Karel Čapek kdysi řekl, že „je nějak původnější, méně dotýkaná rukou člověka, zachovává si botanický i geologický ráz původního kraje božího“.
Poprvé jsem sem přišel s nastupujícím jarem. Mladá bučina se ještě nestačila převléknout do zeleného, a tak mezi stromy brzy zasvítila štíhlá kamenná jehla. Za ní další a další, a než se nadějete, stojí tu před vámi celý kamenný les, nebo spíše obrovské shromáždění zakuklenců v bělostných kápích. A takový je celý hřeben Súľovských skal. Kolem nás jsou stovky kamenných jehel a nepřístupných věží, divokých soutěsek a strmých převisů, mnohotvárná krása neživé přírody.
Horskému hřebenu obklopujícímu Súľovskou kotlinu vévodí rozeklané masivy vrcholků Brady, Súľova i Kalinkové. Súľovské skály nedosahují nebetyčných výšek a ani zdaleka nepatří na Slovensku k nejvyšším. Brada, nejvyšší na hlavním hřebeni, měří pouhých 816 metrů a vzdálený Žibrid je o pouhých jedenapadesát metrů vyšší – 867 metrů. Přesto pohledy ze skalnatého hřebene do široké Súľovské kotliny nebo na druhou stranu do údolí Váhu patří k nezapomenutelným zážitkům.
Tahle kamenná krása nám tak trochu připomíná bizarnost pískovcových skalních měst v Čechách. A přece je krása Súľovských skal jiná – nechybí romantické kouzlo bohatě modelovaných skal, ale tvary jsou tady drsné, syrové, nenajdete tu zjemňující krajkoví voštin, skalní útvary jsou ostřejší, monumentálnější. Je to, jako byste srovnávali bohatě formované baroko se strohou tváří rané gotiky.

JAK TO ZAČALO
Za to, jak krajina Súľovských skal vypadá, může samozřejmě geologická historie kraje. Před pár desítkami milionů let se tady vlnila hladina oceánu. Bylo to na počátku třetihor, v období, kterému geologové říkají eocén. Na dně moře se usazovaly zbytky druhohorních vápenců a právě tady musíme hledat počátek vzniku Súľovských skal. Když moře ustoupilo, zůstaly tu jako památka na jeho přítomnost mohutné vrstvy vápnitých slepenců a břidličnatých hornin.
Potom přišel čas proměn, kdy se zemská kůra při mohutných třetihorních horotvorných procesech začala bortit a vlnit. Obrovskými tlaky se doposud vodorovně uložené souvrství zprohýbalo tak, až se zde vytvořily jakési obří zkamenělé vlny – brachysynklinály. Vzniklo nové pohoří, které déšť, slunce, vítr i mráz bez ustání narušovaly a zarovnávaly. Trvalo miliony let, než se přírodním silám podařilo odstranit pevné slepencové vrstvy ze hřbetu pohoří a obnažit mnohem měkčí a méně odolné břidličnaté horniny v jádru brachyantiklinály. A krátce nato – měřeno ovšem geologickými hodinami – říčka Hradná svojí intenzivní erozivní činností vyhloubila širokou a měkce modelovanou Súľovskou kotlinu. Tvrdší a pevnější slepence na okrajích vystoupily a vytvořily dlouhý hřeben, který kotlinu obklopil vysokou hradbou skal. Pouze na jediném místě se podařilo Hradné narušit jejich zdánlivě nepropustný pevný val a otevřít si úzkou Súľovskou tiesňavou cestu ze Súľovské kotliny ven k Váhu. NEJEN NEŽIVÁ KRÁSA PŘÍRODY
V nepřístupných skalách hledali bezpečný úkryt zvířata i lidé. Šarkania dzura, téměř šedesát metrů dlouhá jeskyně, byla domovem člověku v mladší době kamenné a nálezy púchovské keramiky ze starého hradiště na boku Brady svědčí o tom, že zde lidé sídlili i v době největšího rozkvětu římského impéria. Člověk tu hledal bezpečí i ve středověku. Malebné zříceniny hradů Súľov a Hričov jsou opravdová orlí hnízda s nádherným rozhledem k řece Váhu a ještě dál k moravskoslezskému pomezí.
Nebyla to ale jen krása neživé přírody, pro kterou byly Súľovské skály v roce 1971 vyhlášeny přírodní rezervací, i když první ochrany se jim dostalo již v roce 1931. Vápencový i dolomitický materiál slepenců poskytuje bohatý zdroj živin pestré květeně, a tak se Súľovské skály výrazně liší od chudých pískovcových oblastí skalních měst v Čechách. Na jaře se žluté kalíšky prvosenky střídají s něžnými modravými květy jaterníku podléšky a na světlé mýtince svítí oslnivě modrý plamen – hořec Clusiův. Nádherně rozkvetlé fialově modré a jemně ochmýřené květy vzácných konikleců slovenských (Pulsatilla slavica) tu tvoří celé koberce. Podivné žlutozelené květy hvězdnatce (Hacquetia epipactis) v Čechách ani neznáme.
Bylo by těžké vyjmenovat celé to bohatství květů a dřevin, se kterými se zde můžeme potkat – třeba i ostřici nízkou (Carex humilis) a kostřavu (Festuca pallens) a na chladnějších místech zahlédnete dřípatku karpatskou a vysloveně horskou dryádku (Dryas octopetala). Na stěnách Kalinkové najdete i prastaré tisy a procházka bizarně pokroucenými bukovými porosty je jako výlet do pohádky. V pohádkové příšerky se proměnily buky v mládí – mrzačeny pastvou. Ovce tady již dávno nepotkáte, ale památku na jejich nenechavé zuby můžete vidět podnes.

Guatemalské sídlo honosného názvu Velmi vznešené a velmi ušlechtilé město svatého Jakuba guatemalských rytířů bylo jedním z nejkrásnějších měst Nového světa. Šlechtické paláce, chrámy a kostely tu byly budované s rozmařilým přepychem, naplněné zlatem a stříbrem světa, vyložené tyrkysem z Mexika, smaragdy z Kolumbie, korály a perlami z Tichého oceánu. Ze své slávy a bohatství se však středoamerická metropole dlouho netěšila. Během dvou století přežila čtyřikrát velké povodně, čtyřikrát odolávala soptícímu vulkánu Fuego (Oheň), čelila morové epidemii, překonala hlad. To všechno město přežilo a znovu zazářilo na mapách španělských kolonií. Pak ale v červenci 1773 přišlo další zemětřesení, a pyšné město padlo na kolena…

NÁDHERA POD SOPKAMI
„Nepřijel jsem do Ameriky, abych ryl v zemi jako nějaký sedlák. Přijel jsem, abych získal zlato,“ řekl roku 1511 syn zchudlého šlechtice Hernán Cortés, když připlul na karibský ostrov Kubu a tamní guvernér mu daroval jen pozemky. Po osmi letech dobyl Cortés hlavní město Aztéků Tenochtitlán a svého společníka Pedra de Alvarado posílá do neznámých končin na jih od Mexika. Ryšavý Španěl využil při podmaňování území nejednotnosti indiánských kmenů a Quicheje i Tzutuhily porazil. V malebné krajině mezi třemi mohutnými vulkány Agua, Acatenango a Fuego 25. července roku 1524 založil hlavní město, které na den svatého Jakuba, patrona Španělů, pojmenoval „La Muy Noble y Muy Leal Ciudad de Santiago de los Caballeros de Guatemala“ (Velmi vznešené a velmi ušlechtilé město sv. Jakuba guatemalských rytířů).
Sopky však nové obyvatele nenechaly těšit se dlouho ze své krásy. První zemětřesení v září roku 1541 zasypalo celé údolí nánosem bahna a kamení. Po následných vytrvalých deštích se v jícnu sopky Agua vytvořilo jezero, jehož obrovský tlak kráter nevydržel. Protrhl se a voda zaplavila město. Jediné, co běsnícímu živlu zázrakem odolalo, byl kostel La Concepción, který dnes stojí na místě zvaném Ciudad vieja (Staré město) a jeho zasypané vstupní schodiště leží v hloubce asi šesti metrů. Tento nejstarší kostel v Guatemale byl jako jediná stavba nejstaršího koloniálního sídla Guatemaly v 19. století opraven.
„Rada pozůstalých“ rozhodla po této tragické události přestěhovat město o několik kilometrů dál do údolí Panchoy, a tak bylo 10. března roku 1543 založeno nové město známé dnes jako Antigua Guatemala nebo jen zkráceně Antigua. Španělsky to znamená starobylá či starodávná.
Antigua se rozrostla do nové nádhery a po Mexiku a Limě se stala největší metropolí na celém kontinentě.

APOKALYPSA
Přepych a pompa tu ale postupně vedly k všeobecnému úpadku mravů. Opojení z moci nebralo konce. Lidé zapomněli na závazky vůči kastilskému králi i na zásady křesťanského života. Pilo se a hýřilo. Jedině jeptiška Juana Ocaňa začala kázat o smrtelném hříchu, za který guatemalské křesťany stihne trest. Lidé jí však nevěřili a s posměchem se jí vyptávali, kdy že bude konec světa. Naléhali tak dlouho, dokud ubohá Juana nevyslovila určité, dokonce velmi blízké datum. Nestalo se však nic, a tak hysterický dav nešťastnou jeptišku pomazal dehtem, posypal peřím a ubil. Pak na město dolehly pohromy…
Zemětřesení střídalo zemětřesení, až 29. července 1773 se během dvou minut město postupně změnilo v hromadu sutin. Nebylo tolik obětí, protože obyvatelé města stále častěji pobývali ze strachu před dalšími otřesy mimo své kamenné domy, dokonce i arcibiskup spával raději ve svém kočáře na náměstí. Ti, co zkázu přežili, ale zkrotli. Před zpovědnicemi stály nekonečné zástupy kajícníků, nadutí Španělé objímali nohy Indiánů, jež po léta zotročovali, a prosili je za odpuštění. Nikdo nevěděl, co bude dál. Bylo však jasné, že sláva města nenávratně skončila. Kapitán generál se svými královskými úředníky rozhodl nakonec přeložit sídlo vlády na nedalekou samotu zvanou La Ermita a vydal zákaz rekonstrukce zničeného města. Arcibiskup se však odmítl rozkazu podřídit a hnal lidi do stavebních prací, vždyť tady stávalo 80 kostelů, pilíř jeho moci. Spor měl ukončit španělský král, kterého obě znesvářené strany o situaci informovaly. Ačkoliv se panovník rozhodl přiklonit na stranu svého výkonného zástupce generálního kapitanátu Guatemala, boj mezi církevními a světskými orgány trval dalších sedm let. Teprve roku 1780 přiměl král Karel III. papeže podepsat bulu a odvolat neoblomného arcibiskupa ze země. Metropole byla přestěhována na místo vzdálené bezmála 50 kilometrů. Dne 27. září 1775 španělský panovník potvrdil královskou listinou oficiální vznik nového vládního centra Ciudad de Guatemala.

ZAŠLÁ SLÁVA V TROSKÁCH
Do Antiguy dnes z hlavního města vede pohodlná asfaltka a cesta sem netrvá více než půl druhé hodiny, a to jen proto, že neustále přecpané silnice v Guatemala City prodlužují dobu jízdy o dobrou půlhodinu. Pozůstatky velkolepého sídla Antigua v malebné krajině jsou oblíbeným cílem zahraničních turistů a o víkendu i obyvatel metropole.
Dlážděné široké ulice se přetínají v pravém úhlu. Nízké domky, které je lemují, jako by zprvu chtěly před návštěvníky ukrýt stopy po zkáze a jejich opravené fasády lákají k návštěvě. Když však vstoupíte do kteréhokoli podloubí či dvorku, všude najdete trhlinu, chybějící kus zdiva, rozbitý portál. Směrem k centru těchto šrámů na tváři města postupně přibývá.
Kostel a klášter Nuestra Seňora de la Merced, dnes známý jen jako La Merced, z konce 17. století přečkal zkázu nejlépe. Pozdně barokní stavba byla po rekonstrukci znovu vysvěcena roku 1850. V patiu za kostelem je kašna, která je svým bezmála patnáctimetrovým průměrem považována za vůbec největší v centrální Americe. V jejích žlabech a nádržích konali prý mniši pokusy s chovem ryb.
Kapitanátní palác na hlavním náměstí je rozložitá renesanční stavba a patří k nejstarším v zemi – byla postavena už v roce 1543. Její dodnes původní fasádu tvoří dvě patra těžkých oblouků podepřených sloupy tesanými z jednoho kusu kamene. Až do onoho osudného roku byla sídlem vlády pro celou Střední Ameriku. Dnes tu sídlí politická správa okresu, cestovní kancelář a policejní komisařství. Zatímco na čelní straně paláce už byly stopy po zemětřesení smazány, zadní trakt je dosud v troskách. Pohled ze střechy na hlavní náměstí v podvečerním světle působí impozantně. Možná i odtud sledovali urození španělští osadníci býčí zápasy, popravy trestanců, ohňostroje v předvečer svátků patronů či náboženská procesí, jež se na náměstí kdysi odehrávaly. Dnes je místem odpočinku pro místní i návštěvníky. Pouliční prodejci tu nabízejí všelijaké rukodělné výrobky, kterými dokládají zdejší folklor.
Katedrála sv. Jakuba na východní straně náměstí byla několikrát po opakovaných otřesech opravena, ale dokončení rekonstrukce, jak nám sděluje vedoucí stavebních prací, je v nedohlednu. „Vše totiž záleží na finančních dotacích a současná vláda má už tak veliké problémy s ekonomikou země,“ dodává. V kryptě údajně leží pozůstatky Cortésova vojáka a slavného kronikáře Bernala Díaze del Castillo, autora slavného popisu dobytí Mexika a Guatemaly, který se na konci svého života usídlil právě zde. Na šachovnici, kterou připomíná půdorys města, hledáme Las Capuchinas, dívčí kapucínský klášter, který v roce 1736 založily jeptišky z Madridu. Zasuté podzemní chodby z kláštera vedly k sousedním mužským konventům, a ty byly pro jeptišky příliš velkým pokušením. Důkazem jejich prostopášného života jsou kosti novorozeňat nalezené údajně na zdejším hřbitově. V kruhovém patiu je také 18 cel, kde sestry pykaly za své prohřešky.
Klášter Santa Clara zase proslavila výtečná kuchyně. Zdejší znamenité paštičky měly tu nejlepší pověst a místní šlechtičny si je objednávaly ke všem slavnostním příležitostem. Vždyť také abatyší jinak aristokratických a intrikářských jeptišek byla nakonec jeptiška Berengarie, která byla dvacet let kuchařkou.
Před budovou kláštera, v samém centru města, dodnes stojí veřejná prádelna, která na rozdíl od jiných míst nepřestala sloužit svému účelu. Zdejší indiánské ženy sem den co den po východu slunce přicházejí s obrovskými koši prádla, které pak opodál na trávníku v poledním žáru suší.
Antigua dnes cestovnímu ruchu postupně přizpůsobuje svou tvář. Opravují se fasády budov, staví další hotýlky a penziony, otevírají krámky se suvenýry, v prvotřídních restauracích můžete ochutnat místní speciality.
Přesto město zůstává především mementem. Obyvatelé i jeho návštěvníci sdílí osud města s pokorou a respektem. Vždyť tektonicky neklidná oblast stále hrozí dalšími otřesy. Poslední zemětřesení bylo před dvaceti lety. Kdy bude další, nikdo neví…

P

adesát let po pražských událostech v roce 1939 se 17. listopad stal vstupní branou nové československé svobody. Je to den uctívaný po celém světě jako Mezinárodní den studentstva. Symbolizuje boj vysokoškoláků proti bezpráví, protože to vždycky byli studenti vysokých škol, kdo proti útlaku zvedali prapor svobody jako první. Protože právě mládí je odhodlané hájit své ideály a vzdělané mládí jejich cenu zná. A nemusí to být vždycky jenom 17. listopadu.

Máme u nás dvě téměř zapomenutá data – 23. a 25. únor 1948. Je tomu pětapadesát let. V Československu se schylovalo k tragédii a osud národa snad ležel v rukou prezidenta Beneše. Říkám snad. Protože kdo ví, k jakým prostředkům by brutální moc sáhla, kdyby se zlomený a na smrt nemocný muž, jemuž se před očima hroutilo celoživotní dílo, vzchopil k odporu. Tehdy se to tak jevilo. Ústava dává prezidentovi právo nejhoršímu zabránit.
Zatímco politické špičky se spokojily s polovičatým gestem a trpně čekaly, co bude dál, mezi vysokoškolským studentstvem to vřelo. V pondělí 23. února ještě nebylo rozhodnuto. Tisícihlavý zástup studentů táhl zasněženými ulicemi přes Malou Stranu vzhůru k Hradu, aby prezidentovi vyjádřil podporu, věrnost a odhodlání bránit ohroženou demokracii. Dá se říct, že to byla generální zkouška hlavní události. Průvodu zastoupil cestu SNB. Kdykoli se schylovalo k násilí, studenti začali zpívat státní hymnu.
Ten den to ještě zabíralo. Muži v uniformách se stavěli do pozoru a průvod došel až k Hradu. K prezidentovi se dostala studentská delegace, aby ho ujistila o naší podpoře.
Dva dny uběhly v hektickém očekávání, a nestalo se nic. Další průvod se ve středu 25. února znovu znepokojeně vydal do ulic. Delegaci na Hradě už přijal jenom kancléř, aby jí řekl, že prezident právě podepsal nové složení vlády. Té Gottwaldovy.
Mezitím bylo na Hradčanském náměstí shromáždění surově rozehnáno. Esenbáci tentokrát hymnu nectili. Už byli poučeni. Studenty sráželi na zem, do padlých kopali, vláčeli je za nohy po zemi a tloukli jim hlavami o chodníky. Padly i výstřely, které naštěstí lehce zranily jen jednoho. Petřín obsadily uniformy. Účastníci průvodu se rozprchli po Malé Straně. Pár desítek jich sebrali. Některé propustili za týden, jiní tam zůstali déle. Nikdo další se k organizovanému odporu už nevzchopil. Den odplaty se blížil.
Na vysokých školách se zřizovaly tzv. akční výbory, které měly fakulty očistit od „podvratných živlů a třídních nepřátel“. V průvodech nebylo vidět profesory, přesto i na katedrách čistky proběhly. Řada nekomunistických pedagogů byla zbavena přednáškové činnosti, propuštěna, předčasně penzionována či distancována.
Jejich studenti byli na tom hůř. Představitelé Svazu vysokoškolského studentstva byli ze studia vyloučeni okamžitě. Bylo na ně vidět bez úvah. Za dva měsíce, v květnu 1948, k výročí Pražského povstání, následovala další várka, několik desítek členů výborů fakultních spolků či těch, kdo se už nějak projevili. Účast na obou průvodech se u nich dala předpokládat. Ale byly tu stovky bezejmenných, které bylo třeba potlačit. Jak je objevit v davu ostatních? Soudruzi se připravovali na velkou čistku. Začátkem příštího roku 1949 před uzavřením zimního semestru bylo 5-10 tisíc studentů (možná i víc, přesné číslo nikdo nezná) navždy zbaveno možnosti dostudovat na kterékoli československé univerzitě.
To „navždy“ se nakonec smrsklo na dvacet let. Pro některé. Čtyřicátníci, kteří živili rodiny, si studium nemohli dovolit při sebevstřícnějším přístupu zaměstnavatelů. V nejlepším případě mohli dostat jen bezplatnou dovolenou. Většinou to vzdali. A těch několik vytrvalců? Co si budeme povídat. S jakýmstakýms diplomem v kapse se po složených zkouškách obvykle vraceli tam, odkud přišli, a často na místo ještě podřadnější, protože lidé jako oni v Dubčekově éře samozřejmě stihli nasbírat další prohřešky.
Kolik talentů bylo promarněno, o kolik vědců, lékařů, inženýrů, možná i vynálezců národ přišel v průběhu jediného desetiletí už po druhé, to se dnes vyčíslit nedá. Ani ty zmařené osudy.

Nestává se často, že na Zemi vznikne nový oceán. Přestože k této monumentální události před třemi lety skutečně došlo, světový tisk ji neohlásil palcovými titulky ani se nedostala na přední místa zpravodajských relací satelitních televizí. Zrod pátého oceánu světa nedoprovázely posuny tektonických desek, ničivá zemětřesení ani mohutné sopečné výbuchy. Jižní oceán vznikl v důsledku úředního rozhodnutí.

OCEÁN BEZ BŘEHŮ
Mezinárodní hydrografická organizace (International Hydrographic Organisation), která byla založena v roce 1921 a sdružuje více než 70 přímořských států, oficiálně vymezila Jižní oceán z jižních částí Atlantiku, Pacifiku a Indického oceánu v roce 2000. Kartografové nový oceán zakreslili tak, že se rozprostírá od břehů Antarktidy až k 60. rovnoběžce. Jeho hranice jsou souběžné s pásmem, které spadá pod Antarktickou smlouvu z roku 1959. Signatářem této úmluvy, která pozastavila územní nároky několika států na jednotlivé části antarktické pevniny a dnes sdružuje 39 zemí, je i Česká republika.
Celková rozloha nově ustanoveného oceánu je 20 327 milionů čtverečních kilometrů, což je o něco více než dvojnásobek rozlohy USA, a činí z něj čtvrtý největší oceán na Zemi. Ze všech oceánů má ovšem největší průměrnou hloubku – 4500 metrů.
Přestože byl oficiálně vymezen teprve nedávno, Jižní oceán je přirozeným přírodním celkem (u nás již dříve známý jako Antarktický oceán). Jeho hranici však netvoří pevninské celky, ale větrné a oceánské proudění.
Masa mořské vody, která oblévá Antarktidu, je ohraničena takzvanou antarktickou konvergencí, která je též známá jako Polární fronta. Tato linie je souběžná s maximálními západními větry a prochází středem Antarktického cirkumpolárního proudu, který vytváří kruh kolem Antarktidy. S celkovou délkou 21 000 kilometrů je nejdelším mořským proudem na světě. Poháněn západními větry, tento proud neustále směrem na východ transportuje 130 milionů kubických metrů vody za vteřinu, což je více než stonásobek toku všech řek na Zemi.
Antarktická konvergence sahá k 60. rovnoběžce poblíž Nového Zélandu a 48. jižní rovnoběžce v sektoru jižního Atlantiku. Studené, na živiny bohaté a husté antarktické vody při střetu s teplejšími vodami klesají do hloubky a dále proudí na sever, například v podobě životodárného Humboldtova proudu.

KONTINENT V IZOLACI
Kvůli těmto unikátním přírodním podmínkám je Antarktida téměř dokonale oddělena od tepelného působení ostatních mořských proudů a má své nezaměnitelné klimatické atributy.
Rozsáhlejší prozkoumání Jižního oceánu bylo provedeno teprve v polovině devatenáctého století. Bílý kontinent Antarktidy byl objeven až na počátku 19. století. Tehdy ho údajně zahlédl jednadvacetiletý Američan Nathaniel B. Palmer, který byl kapitánem čtrnáctimetrové plachetnice Hrdina (Hero). Dne 17. listopadu 1820 vplula tato výprava lovců tuleňů do Orleánské úžiny a přiblížila se k Antarktickému poloostrovu.
Antarktida je místo extrémně drsných přírodních živlů a příkrých kontrastů. Jeden den a jedna noc tu s mírnou nadsázkou trvají celý rok. Pevninský ledovcový štít pokrývající 98 % antarktické pevniny obsahuje téměř 70 % světových zásob sladké vody, ale neuvěřitelně nízké teploty antarktického podnebí (dosahující až -89,6 ̌C!) způsobují, že její vnitrozemí je jednou z nejsušších oblastí na Zemi. V některých místech napadne za celý rok jen 20 milimetrů sněhu. Mrazivé vichry, které se přehánějí nad polární pouští, dosahují rychlosti přes 200 kilometrů za hodinu. Pod pokrývkou ledu, která je místy téměř 5 kilometrů silná, se skrývají neznámé hory a údolí, tu a tam nad ní vyčnívají ostré vrcholky hor. Na západě Antarktidy jsou tyto vrcholky většinou vulkanického původu a čas od času stále ještě do mrazivého ovzduší chrlí horký popel či lávu a do ruda zbarvují bílý povrch kontinentu.

ŽIVOT V MRAZÁKU
Na antarktické pevnině žije velmi málo skutečně suchozemských organismů – pár druhů drobných bezobratlých živočichů, například chvostoskoci a roztoči, několik druhů mechů a na pár set druhů lišejníků. Pobřeží Antarktidy a vody Jižního oceánu přesto skrývají ohromnou hojnost a poměrně velkou rozmanitost živočichů, protože jsou mimořádně bohaté na minerální látky a živiny.
Teplota Jižního oceánu kolísá podle místa i ročního období mezi 10 ̌C nad nulou a -1,8 ̌C pod nulou. Během zimy zamrzá až k 65. rovnoběžce směrem k Pacifiku a k 55. rovnoběžce směrem k Atlantiku. Rozloha ledu se zvyšuje o více než šestinásobek z 2,6 milionů kilometrů čtverečních v březnu na 18,8 milionů kilometrů čtverečních v září. Studená voda obsahuje více rozpuštěného kyslíku než teplá, což je jeden z klíčových důvodů, proč jsou antarktické vody mimořádně produktivní a podporují takovou hojnost živých forem. Přesto vyžaduje život v tak extrémních podmínkách jedinečné strategie přežití, které se vyvinuly cestou přirozeného výběru. V Jižním oceánu tak žije mnoho úzce specializovaných organismů, některé z nich se nevyskytují nikde jinde na Zemi.

PLANKTON VIDITELNÝ Z VESMÍRU
Základ mořského ekosystému tvoří společenství rostlinných mikroorganismů, především řas a sinic, které pomocí fotosyntézy vytvářejí kyslík a jsou potravou pro živočišnou složku planktonu. Zdaleka nejvýznamnějším živočichem planktonního krillu v Jižním oceánu je růžový korýš, který tvarem připomíná krevetu. V průměru měří 6 centimetrů na délku a váží zhruba jeden gram.
Hlavním z jedenácti druhů krunýřovek žijících v Jižním oceánu je Euphasia superba. V létě se tito korýši shlukují do ohromných mračen, která čas od času zbarví oceán na rudo, kam až oko dohlédne. Tyto několikakilometrové rudé masy jsou viditelné i z vesmíru. Z echolokačních průzkumů Jižního oceánu vyplývá, že krunýřovky v antarktických vodách mají celkovou hmotnost mezi 100 až 500 miliony tun.

LETNÍ ŽRANICE, ZIMNÍ POLOSPÁNEK
Na jaře a v létě zažívá Jižní oceán ohromný rozkvět, fytoplankton bují a na něm se pasou stovky milionů jedinců krillu. Propuká mohutná žranice, během které ptáci, ploutvonožci a velryby denně spořádají miliony krunýřovek.
Klasickým konzumentem krillu je například tuleň krabožravý (Lobodon carcinophagus), jehož současná populace se odhaduje na 30 milionů jedinců. Stejně jako někteří další antarktičtí tuleni má členité stoličky, které fungují jako cedítko, na němž se z vody nabrané do tlamy zachycuje krill. Dokonce jeden z nejobávanějších antarktických dravců, tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx), má podobně přizpůsobený chrup a téměř padesát procent jeho potravy tvoří krunýřovky. Tato dravá šelma ovšem také požírá ptáky, ryby, tučňáky a mladé tuleně.
Naopak na podzim se celý antarktický ekosystém ukládá do jakéhosi zimního polospánku. Krunýřovky v zimě konzumují o 95 procent méně potravy než v létě a energii čerpají z tukových rezerv. Látkovou výměnu přitom snižují až o 60 procent. Přesto však během zimy neustále ubývají na váze, až nakonec ztratí své krunýře. Takto odložené schránky požírají, aby doplnily příjem potravy. Paradoxně tak dochází k pravému opaku toho, co v jiných mořích světa provádí většina ostatních korýšů, kteří se svlékají v okamžiku, kdy své krunýře přerostou.

RYBY POSÍLENÉ FRIDEXEM
Ve vodách Jižního oceánu sice žije jen 120 druhů ryb z celkového počtu 25 000 na světě, řada z nich je však unikátně adaptována na život v mrazivých vodách. Některé dokonce dokáží přežít ve stavu, kdy jejich tělesná teplota klesá pod bod mrazu – jejich tkáně jsou totiž napuštěné nemrznoucí směsí! Látky zvané glykopeptidy rozpouštějí ledové krystalky, které se při nízkých teplotách tvoří v živočišných tkáních.
Podobné mechanismy existují i u antarktických řas a korýšů, u kterých se například některé enzymy aktivují teprve při neobyčejně nízkých teplotách.

HUSY SE ZOBÁKY KRKAVCŮ
„Všude bylo plno podivných ptáků, kteří naprosto nemohli létat ani před námi tak rychle utíkat, aby si zachránili život. Byli menší než husa, ale větší než březňačka, krátcí a tlustí, neměli peří, ale místo něho krátký a šupinovitý prach, jejich zobáky nejsou nepodobné zobákům krkavců.“
Tento popis tučňáků pochází z lodního deníku výpravy smělého korzára a mořeplavce Francise Drakea, který na lodi Pelikán v srpnu 1578 vplul do Magalh~aesova průplavu. Drake se s podivnými tvory setkal v průlivu mezi Ohňovou zemí a pobřežím Patagonie a na jejich počest nazval jeden z ostrovů v průplavu ostrovem Tučňáků. Přestože se člověk s „opeřenými rybami“, jak je později v roce 1620 označil admirál Beaulieu, nejprve setkal u pobřeží Jižní Ameriky a posléze u pobřeží jižní Afriky, jejich typickým domovem je Jižní oceán.
Některé fosilní důkazy naznačují, že se tučňáci vyvinuli v teplejších oblastech a teprve posléze kolonizovali ostrovy Jižního oceánu a Antarktidy, podle jiných teorií se však vyvinuli na subantarktických ostrovech a odtud se rozšířili na Antarktidu a dokonce až na Galapágy.

OTUŽILCI VE FRAKU
V oblasti Jižního oceánu žije celkem sedm druhů tučňáků. Ze všech ptáků na Zemi jsou tučňáci nejlépe přizpůsobeni k životu ve vodě. Jsou nejen nejlepšími plavci v ptačí říši, ale také výkonnými potápěči, kteří jsou schopni ponoru do hloubek přesahujících 250 metrů. Zcela ztratili schopnost létat ve vzduchu, zato jsou přeborníky v „létání“ pod vodou. Připomínají živá torpéda – křídla jim slouží jako ploutve, zadní končetiny a ocas jako kormidlo. Z vody vyskakují podobně jako delfíni, přičemž se mohou nadechnout, aniž by ztratili rychlost. Pernatý šat a tlustá vrstva tuku je dokonale chrání před chladem. Na zemi jsou poměrně nemotorní a pohybují se vzpřímeně nebo klouzáním po ledu, přičemž jakoby pádlují zakrnělými křídly.
Za ošacením tučňáků ve stylu „smokingu“ se ve skutečnosti skrývá důmyslný biologický mechanismus. Bílé zbarvení spodní části těla je činí méně viditelnými pro živočichy nacházející se pod nimi, což jim na jednu stranu umožňuje lépe se přiblížit ke kořisti a na druhou stranu je to chrání před dravci, zejména tuleněm leopardím a kosatkou dravou.

TRÁVENÍ NA POVEL
Mezi nejnápadněji zbarvené a na život v antarktických podmínkách nejlépe adaptované tučňáky patří tučňáci patagonští a císařští.
Subantarktický tučňák patagonský má mimořádně dlouhý rozmnožovací cyklus, který trvá 14 až 16 měsíců. Mláďata vyžadují plných dvanáct měsíců krmení, což pro jejich rodiče není v podmínkách polární zimy nic snadného.
Samice snáší jediné vejce a o mládě se starají oba rodiče, kteří se v intervalech několika dnů střídají v hlídání a krmení. Občas ovšem dochází k tomu, že se samička kvůli nevlídnému počasí zdrží a samec zůstane dlouhé týdny s hladovým mládětem sám. Samci tučňáka patagonského však dokáží v žaludku udržet nestrávené jídlo až tři týdny a dodávat mláděti stále čerstvé porce. V únoru letošního roku byly ve vědeckém periodiku Polar Biology publikovány výsledky nového výzkumu, který byl proveden na ostrově Possession. Studie ukázala, že samci tučňáků patagonských získávají z potravy kyselinu, kterou používají jako antibakteriální prostředek. Záhadou ovšem zůstává, jakým způsobem aktivují tento mechanismus.

CÍSAŘI LEDOVÉ ŘÍŠE
Obyčejný život tučňáka císařského, který jako jediný pták přezimuje na antarktické pevnině, patří mezi nejpoutavější a nejsrdceryvnější dramata v živočišné říši.
Když se koncem antarktického podzimu většina ptáků stěhuje na teplejší ostrovy za hranicemi zamrzajícího moře, vydávají se přes metr vysocí a až 40 kg vážící tučňáci císařští opačným směrem. Ve velkých počtech se houpavými kroky, občas střídanými s obratnými břišními skluzy, přemísťují na svá hnízdiště, která jsou v některých případech vzdálená až 160 km od otevřeného moře. Tam po dobu několika týdnů probíhají hlučné námluvy a páření. Když samička koncem května snese vejce, překutálí ho na nohy samce, který jej bleskově skryje do vyhřívaného břišního vaku, jenž udržuje stálou teplotu těsně nad 30 ̌C nad nulou. Samice posléze kolonii opustí a vydají se zpět na otevřené moře, kde se příští dva měsíce vykrmují.
Sága samečků tučňáků císařských začíná ve chvíli, kdy již ztratili až čtvrtinu své váhy. Čeká je dalších osm týdnů hladovění, během kterých jsou sužováni extrémním chladem (teploty klesají až za hranici -25 ̌C pod nulou) a bičováni vichry, které dosahují rychlosti 200 km za hodinu. Tučňáci živlům vzdorují tím, že se houfují, čímž snižují ztráty tepla až o jednu šestinu. Zároveň se střídají, aby každý strávil stejné množství času chráněný uprostřed shluku.
Samičky nakonec své partnery vystřídají v době, kdy se mláďata líhnou z vajec. Přestože již zhubli na tři pětiny původní váhy, samečci jsou schopni nakrmit mláďata dvěma dávkami sekretu, který vylučují ze stěn volete. Pak již zbývá jen dlouhá cesta k moři, kde na absolutně vyčerpané tučňáky čeká hojnost potravy.

ZKÁZONOSNÉ TEPLO
Za posledních 50 let se populace tučňáků císařských snížila o celou polovinu, což vědci nedávno přisoudili mimořádně dlouhému období tepla v 70. letech minulého století. Zhruba každých osm let zasáhne vody kolem Antarktidy takzvaná Antarktická cirkumpolární vlna, která spočívá v ohromných masách teplé a studené vody. Podle studie publikované v roce 2001 ve vědeckém časopisu Nature poznamenal teplotní výkyv zejména tučňáky císařské žijící na Adélině zemi, která za běžných okolností zažívá teplejší období trvající zhruba jeden rok jednou za pět let.
Zvýšená teplota snižuje množství ledu, což návazně způsobuje úbytek krillu, hlavního potravinového zdroje tučňáků. Zatím není zcela jasné, jestli oteplení způsobily regionální procesy, či zda se jednalo o příznak globálního oteplování.

VÝZKUM POMOCÍ PLOVOUCÍCH ROBOTŮ
Cirkumpolární proud je důležitý nejen při regulaci antarktického podnebí, ale má výrazný vliv i na globální klima. V lednu letošního roku se australští vědci přidali k unikátnímu výzkumu, který má za cíl prozkoumat tuto „strojovnu globálního klimatu“. V investičně náročné akci, která ponese celkové náklady 2,5 milionu USD, rozmístí vědci z Kooperativního výzkumného střediska antarktického klimatu a ekosystémů při univerzitě v Tasmánii v průběhu příštích tří let celkem 44 plovoucích „robotů“ ve vodách Jižního oceánu. Přidají se tak ke svým japonským a americkým kolegům, kteří již několik těchto přístrojů v této oblasti mají.
„S touto novou technologií budeme poprvé schopni pravidelně pozorovat, co se odehrává pod povrchem Jižního oceánu,“ prohlásil vedoucí výzkumného programu oceánograf dr. Steve Rintoul na mezinárodní oceánografické konferenci Partnerství pro pozorování globálních oceánů v lednu 2003. „Jižní oceán je nechvalně známý nejsilnějšími větry a největšími vlnami na planetě. Jelikož je tato oblast tak odlehlá a nevlídná, většina lodí se jí vyhýbá a máme odtud málo pozorování. Plováky nám pomohou pozorovat změny v Jižním oceáně, které ovlivňují klima a mořský život,“ dodal Rintoul.
Autonomní přístroje typu PALACE, každý z nich má životnost tři až pět let a stojí 30 000 USD, se potápějí do různých hloubek (až do hloubky dvou kilometrů) a odebírají vzorky oceánských vod v intervalech deseti dnů. Výsledky měření salinity a teploty jsou zasílány na pevninu přes satelit. První „roboti“ budou v rámci australského výzkumu vypuštěni koncem letošního roku. Iniciativa je součástí celosvětového výzkumu s názvem Projekt Argo, v jehož rámci bude takových přístrojů do roku 2006 rozmístěno ve světových oceánech celkem 3000. Výsledky poslouží meteorologům a klimatologům, ale také ekologům, rybolovnému průmyslu a lodní dopravě.

KRÁLOVÉ HARÉMŮ
Králem mezi antarktickými ploutvonožci je bezesporu rypouš sloní (Mirounga leonine). Až čtyřtunový samec je hlubinný potápěč, který pod vodou zůstává i dvě hodiny a noří se až do hloubky 1500 m. V těchto temných hlubinách vyhledává sépie a ryby. Podobně jako vorvaň (Physeter macrocephalus), nejdokonalejší potápěč mezi savci, tráví rypouš až 90 procent dne potápěním. V moři tráví zhruba 250 dnů v roce a na souši se ocitá jen dvakrát do roka, při páření a línání. Většina samců ročně při cestách křížem krážem Jižním oceánem uplave více než 20 000 km.
Zuřivé boje, jež spolu svádí samci rypouše sloního, jsou ojedinělou podívanou, která je ozdobou mnoha dokumentárních snímků. V době, kdy o mnoho menší samice rodí a krmí mláďata, dochází mezi soutěžícími býky k ritualizovaným střetům, které občas přerostou v krvavé boje. Rypouši se proti sobě hrozivě vztyčují, otevírají tlamy a vyhrožují si řevem. Úspěšný býk si na pláži zřídí harém samic. V jediné sezoně jich může oplodnit i stovku. Takový samec se udrží ve vrcholné formě asi čtyři sezony, takže nakonec může oplodnit až 400 samiček. Samice rodí jediné mládě za rok a za celý život přivede na svět tak 12 potomků, takže mezi sebou soutěží o pozornost vítězného samce.

SEXUÁLNÍ TURISTÉ
Genetický výzkum, jehož výsledky byly publikovány v březnu letošního roku v renomovaném vědeckém měsíčníku Science, vrhá nové světlo na sexuální život těchto mohutných ploutvonožců. Vědci provedli u rypoušů žijících na Falklandech sekvence DNA z mitochondrií, které se dědí pouze z matčiny strany, a DNA z buněčného jádra. Výsledky porovnali s DNA sekvencemi na různých subantarktických ostrovech a došli k závěru, že samci rypouše sloního se vydávají na daleké cesty napříč Jižním oceánem, aby oplodnili co nejvíce samic. Jeden samec, kterého britští výzkumníci nazvali Blob (Koule) cestoval celých 8000 mil, aby oplodnil samice na ostrovech poblíž Antarktidy.
„Taková dálka je vskutku mimořádná,“ řekl Rus Hoezel z Univerzity v Durhamu časopisu New Scientist. Z výzkumu vyplývá, že genetický profil populací rypoušů je více uniformní, než se předpokládalo. Hoezel se domnívá, že je tato skutečnost pro rypouše pozitivní. „Je méně pravděpodobné, že vzniknou izolované populace, které by byly více vystaveny různým rizikům,“ řekl. „Zatím nevíme, jak vzácný je případ Bloba,“ dodal.

ZPUSTOŠENÝ RÁJ VELRYB
„Kapitán Cook během své první výpravy do antarktických vod objevil stáda velryb tak obrovská, že viděl na sta výdechových fontán najednou ve všech směrech. Nebyl okamžik, kdy by z paluby nebyl vidět nespočet fontán. Sám jsem nedávno plul v této oblasti, a neviděl ani jednu,“ řekl na počátku devadesátých let dr. Roger Payne, věhlasný cetolog, který se stal průkopníkem především v průzkumu zvukových projevů velryb keporkaků.
Velrybáři se ve vodách Jižního oceánu sice objevili o něco později než lovci tučňáků, tuleňů a rypoušů, ale lov velryb zahájili s maximálním nasazením. Zprvu byly velryby, které se v té době již lovily pomocí harpunového děla, zpracovávány ve velrybářských stanicích na ostrovech. Ve dvacátých letech 20. století se poprvé do Jižního oceánu vydaly obrovské velrybářské flotily sestávající z mateřského zpracovatelského plavidla, doslova plovoucí továrny, a menších rychlých harpunových lodí. V této dekádě bylo podle údajů samotných velrybářů ve vodách kolem Antarktidy uloveno 134 307 velkých kytovců.
Za pouhých osmdesát let 20. století ulovili velrybáři ve vodách dnešního Jižního oceánu více než jeden a půl milionu velryb. Některé druhy těchto pomalu se rozmnožujících mořských savců jsou dnes stále na pokraji naprostého vyhynutí. Vědecký výbor Mezinárodní velrybářské komise (International Whaling Commission – IWC) například odhaduje, že z původního počtu 250 000 plejtváků obrovských (Balaenoptera musculus) vyskytujících se v Jižním oceáně zbylo jen 400 až 1400 jedinců.
Zbývající velryby žijící na jižní polokouli každoročně táhnou do Jižního oceánu z míst tisíce kilometrů vzdálených, kde se spářily. Během pětiměsíčního pobytu na těchto letních pastvištích zkonzumují kosticové velryby – plejtváci, keporkaci, velryby jižní a velryby malé – zhruba 80 procent celé své roční dávky potravy. Plejtvák obrovský spořádá denně zhruba 4000 kg krillu.

LOV VELRYB POKRAČUJE
„Velryba byla velmi blízko, možná 15 metrů od nás. Pokusil jsem se k ní dostat na člunu co nejblíže, aby ji nemohli zasáhnout. Pak se vynořila znovu, jen asi 10 metrů od člunu. Jsem si jist, že by ji byli zabili, kdybychom tam nebyli.“ Takto popsal střet s japonskými velrybáři v mrazivých vodách Jižního oceánu jeden z aktivistů Greenpeace, který se v roce 2001 zúčastnil zatím poslední výpravy na ochranu velryb.
Japonská vláda ve vodách Jižního oceánu dodnes každoročně povoluje lov až 440 plejtváků malých (Balaenoptera acutorostrata), přestože od lovecké sezony 1985/86 platí všeobecné moratorium na lov velryb a navzdory tomu, že IWC v roce 1994 vyhlásila chráněné území pro velryby v oblasti dnešního Jižního oceánu. Oblast je souběžná s antarktickou konvergencí, ale na některých místech je posunuta až ke 40. rovnoběžce.

ZABÍJENÍ ve JMÉNu VĚDY
Japonci tvrdí, že lovem velryb provádějí vědecký výzkum. Zadní vrátka ve stanovách IWC totiž umožňují každé členské zemi „zabít, ulovit nebo zpracovat velrybu pro účely vědeckého výzkumu“. Vědecký výbor IWC přitom opakovaně upozorňuje, že údaje získané porcováním velryb nejsou potřebné a že existují stejně účinné nenásilné metody výzkumu.
Přestože se plejtváci malí kvůli menším rozměrům stali terčem velrybářských harpun o něco později než ostatní druhy velkých kytovců, nedávný výzkum ukázal, že je těchto velryb v Jižním oceáně podstatně méně, než naznačovaly dřívější odhady. Rezoluce Vědeckého výboru IWC z roku 2001 důrazně apeluje na Japonsko, „aby zastavilo lov plejtváků malých“.

VELRYBÍ POCHOUTKA?
Velrybí maso získané v rámci „vědeckého výzkumu“ končí v japonských tržnicích a luxusních restauracích. Přerušení lovu vedlo k úbytku velrybího masa na trhu, čímž výrazně stoupla jeho tržní hodnota. Kilogram se dnes v Tokiu prodává za přibližně 18 USD. Potenciální zisk z mezinárodního obchodu s tímto lukrativním artiklem dnes láká další státy k obnovení velrybářství.
Japonsko spolu s Norskem, Ruskem a Islandem se na loňském zasedání členských států Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) pokusilo – naštěstí neúspěšně – o obnovení mezinárodního obchodu s masem některých druhů velryb.

POLITIKA LOVCŮ VELRYB
V rámci úmluvy CITES, která sdružuje více než 150 zemí, je rozložení sil sice na straně velryb, uvnitř IWC se však poměr hlasů začíná přiklánět na stranu zemí, které by uvítaly oficiální obnovení komerčního lovu. V posledních třech letech totiž do IWC vstoupila řada chudých rozvojových zemí, například Guinea, Gabon a Mongolsko, které opakovaně spolu s Japonskem a Norskem hlasují pro obnovení komerčního lovu. Jistě není náhodou, že japonská vláda těmto zemím poskytuje značnou finanční a technickou podporu prostřednictvím Programu mezinárodní rozvojové pomoci. Japonská agentura pro rybolov již dříve využila tento program k získání hlasů šesti karibských států.
Vše nasvědčuje tomu, že příští schůze IWC (letos v červnu v Berlíně) se odehraje ve znamení snahy Japonska „koupit“ další hlasy a zvrátit poměr sil ve prospěch velrybářů. Můžeme jen doufat, že lidský rozum konečně zvítězí nad touhou po zisku a v nejbližších letech bude konečně prosazena účinná ochrana nejen velkých kytovců, ale všech organismů Jižního oceánu.

Nedávno byla v Teplicích vystavena lebka české královny Judity. Ačkoliv ostatky královny byly při archeologickém průzkumu románské baziliky a kláštera nalezeny v Teplicích již v padesátých letech, identifikovat se je podařilo teprve na začátku letošního roku. Podle kronikářů byla Judita, druhá choť Vladislava II., „ženou znamenité krásy, podnikavého ducha, mysli smělé, milovnice nauk a literatury, sběhlá i v řeči latinské a ve věcech politických“, čili na svou dobu mimořádně vzdělaná. Po odborných expertizách nyní navíc víme, že měřila něco přes 160 centimetrů, měla krevní skupinu B a zemřela ve výborném zdravotním stavu ve věku 75 až 80 let.

LEBKA NA TÁCU
Juditiny pozůstatky byly nalezeny v hrobní kapli baziliky. Hrob se nacházel před zbytky oltářní menzy. V dlažbě pod tímto oltářem byla náhrobní deska z hrubě otesaného pískovcového bloku. Po celkem neodborné konzervaci se dostaly do zoologického depozitáře teplického muzea a tam ležely na plechovém tácu mezi ostatními lebkami a kostmi.
„Řekli mi, že je to asi lebka Judity, ale nikdo to přesně nevěděl,“ vzpomíná Dr. Ivo Flesar z teplického muzea, který ji spolu s částí čelisti odeslal do Archeologického ústavu ČSAV v Praze.
Z archeologického ústavu se dostala do ústavního depozitáře ve Slaném a nakonec do antropologického oddělení Národního muzea. Tam by možná ležela dodnes, nebýt historiček Sylvie Ostrovské a Bohuslavy Chleborádové z teplického muzea. U kávy se před dvěma roky rozhodly dořešit Juditinu totožnost. Slovo dalo slovo, a protože se Dr. Ivo Flesar zná s naším předním antropologem, profesorem Emanuelem Vlčkem, požádal ho, aby se záležitosti ujal. Porovnáním lebky s lebkou Přemysla Otakara I., jejího syna, i dalších Přemyslovců nezvratně prokázal Juditinu totožnost.

SPORY O PŘEMYSLOVSKÝ STOLEC
Judita se tedy konečně dočkala příslušného zacházení. Každého ale jistě napadne, proč žena tak mimořádná byla ve své době pohřbena bez poct ve zdech kláštera, který sama založila? Proč česká královna nemohla spočinout na Vyšehradě či v Chrámu sv. Víta? Odpověď na tyto otázky je třeba hledat v politické situaci tehdejšího českého státu, zmítaného bojem Přemyslovců o knížecí stolec.
Nástupnické spory se vyostřují již v posledním desetiletí první poloviny 12. století. Aby kníže Soběslav zajistil nástupnictví pro svého syna Vladislava, snažil se schvalovací proceduru vylepšit tím, že v roce 1138 svolal kolokvium svých přívrženců do Sadské, kde na nich vymohl přísahu věrnosti pro nového pána. S tímto formálním souhlasem se pak vydal do Bamberka poklonit se římskému panovníku Konrádovi III., nedávno zvolenému nástupci Lothara a zakladateli nové říšské dynastie Štaufů. Konrád mu na oplátku propůjčením korouhve udělil český stát jako léno pro jeho syna.
Když však o dva roky později Soběslav umírá, vzaly vratké přísahy věrnosti za své. Feudálové odmítli připustit, aby se jejich podíl na jmenování panovníka stal pouhou formalitou a zvolili na přemyslovský stolec syna Soběslavova předchůdce a bratra Vladislava I., který se shodou okolností jmenoval také Vladislav. Domnívali se totiž, že syn Vladislava I. bude panovníkem slabým a neschopným. Jako velitel čestného jízdního doprovodu při římské cestě Lothara III. v roce 1136 dezertoval nezodpovědný mladík i s penězi, které mu byly svěřeny na vydržování vojska. Také Konrád III. se necítil být vázán slibem k mrtvému knížeti. Tím spíše, že Vladislav požádal o ruku jeho nevlastní sestru Gertrudu Babenberskou.
Jako Vladislav II. nastupuje na knížecí stolec roku 1140 ve věku 30 let a k překvapení všech bere otěže moci pevně do svých rukou. Vzápětí musí čelit odporu moravských velmožů proti jeho vládě, která, jak kronikář poznamenává, probíhala ve znamení drastických opatření, že i smutně proslulá Šibeniční hora v Praze byla v permanenci. Svou zahraniční politiku spojil s mocenskými zájmy Konráda III. a byl pro něho důležitým spojencem. Nic se nezměnilo ani po smrti Gertrudy (1150), ani o dva roky později po smrti Konráda III.
S jeho mocným nástupcem, císařem Friedrichem Barbarossou (Rudovousem) se vztahy ustálily až poté, co se Vladislav oženil s durynskou šlechtičnou Juditou (1152) a o tři roky později se zúčastnil i svatby Rudovousa. Uzavírají spolu tajnou dohodu, v níž se Rudovous zavazuje udělit Vladislavovi dědičně královskou hodnost na oplátku za pomoc v boji proti papežovi a kvetoucím italským státečkům s vyspělou demokratickou samosprávou, které se odmítaly podřídit Rudovousově nátlaku.
Rudovous si nejdříve při výpravě do Polska ověřil, jaký je Vladislav válečník, a pak mu – ještě před italským tažením – udělil v Řezně královský titul (1158). To se samozřejmě nelíbilo českým velmožům. Ti se téměř vzbouřili, neboť považovali od krále za proradné, že sjednal tak důležité tažení tajně, bez jejich souhlasu. Vladislav musel prohlásit tažení za dobrovolné a veškeré náklady vzal na sebe. Teprve tehdy se čeští pánové k tažení připojili. Ale během cesty, jelikož nebylo postaráno o výživu, rabovala Vladislavova družina i na spojeneckém bavorském území takovým způsobem, že Rudovous raději poslal Čechy k Milánu jako předvoj. Ti se tam vyznamenali tím, že bez ohledu na nebezpečí přebrodili jako jediní vzedmutou řeku Addu a vytvořili předmostí. Při bojích pod hradbami Milána si pak zjednali velký respekt svou brutalitou, považovanou tehdy za vojenskou přednost. Napichovali na klacky těstové figuríny a pekli je v bezprostřední blízkosti hradeb, aby podali důkaz o tom, co se o nich vykládalo, že Češi jsou lidojedi. Přesto nebyl tehdy ještě Milán dobyt. Vladislav byl nakonec požádán, aby dělal mezi nepřátelskými stranami prostředníka. Rudovous musel tažení za pomoci české družiny opakovat, než bylo město v roce 1162 srovnáno se zemí.

S KORUNKOU NA HLAVĚ
Podle profesora Emanuela Vlčka se Judita narodila kolem let 1135 až 1140. Svatba s Vladislavem v roce 1152 ji proto zastihla ve věku 13 až 18 let.
Její šťastné manželství s Vladislavem trvalo jednadvacet let, a když v roce 1174 král umírá, bylo Juditě kolem čtyřiceti let. Na šťastné manželství lze usuzovat podle toho, že se její portrét spolu s manželem ocitnul na Vladislavově denáru. Ten sám o sobě neměl valnou hodnotu. Obsahoval víc mědi než stříbra, ale svým výtvarným provedením patřil v té době k nejuznávanějším platidlům v Evropě. Těžko by se dal král zpodobnit se svou ženou, kdyby si jí nevážil jako spolupracovnice při plnění vladařských povinností i jako matky svých dětí – Přemysla Otakara, Vladislava Jindřicha a dcery Richsy, které vzdělaná Judita vychovala v českém jazyce. Vladislav Jindřich byl na čas českým knížetem a Přemysl Otakar I. se stává později prvním českým dědičným králem.
Již pět let po svatbě se královna ujímá výstavby kamenného mostu přes Vltavu, nazvaného jejím jménem. Výstavba byla financována penězi z králových válečných tažení. Juditin most lze považovat za špičkovou architekturu své doby. Stavěl se 14 let a do provozu byl uveden dva roky před smrtí krále Vladislava.
Doba Vladislavova přála výstavbě klášterů – vzniklo 9 nejbohatších klášterů, z nichž šest bylo mužských a tři ženské. Kronikáři Vincentius a milevský opat Jarloch výslovně uvádějí Juditu jako zakladatelku a budovatelku kláštera v Teplicích, zasvěceného patronu léčivých vod Janu Křtitelovi. Jako druhý v Čechách byl osazen ženskou benediktinskou řeholí. Oba kronikáři datují výstavbu kláštera do let 1158 až 1164.
Příchod Judity do Teplic asi zůstane zahalen rouškou tajemství. Jediným záchytným bodem je pozdější zpráva v Dalimilově kronice (1343-1346). Potvrzuje Juditino zakladatelství kláštera v Teplicích a uvádí, že tam byla pohřbena. Dá se proto předpokládat, že se tak stalo na pozadí událostí posledního čtvrtletí 12. století, kdy přemyslovský stolec změnil dvanáctkrát majitele. Soupeřily mezi sebou dvě rodové skupiny Přemyslovců. Potomci Vladislava II. (Bedřich, Přemysl Otakar, Vladislav Jindřich) a potomci jeho bratrů (Děpolt, Jindřich Břetislav) na straně jedné, a synové Soběslava I. (Soběslav II., Oldřich, Václav) na straně druhé. Roku 1182 se odtrhlo Markrabství moravské a později se z pravomoci českého panovníka vymanilo i pražské biskupství, které se stalo „říšským knížectvím“.

ZTRÁTA DĚDIČNÉHO TITULU
Vše začalo úmyslem Vladislava II. zachovat stolec pro svého nejstaršího syna Bedřicha (syn jeho první manželky Gertrudy). Aby se vyhnul chybě svého předchůdce Soběslava I., který se snažil vynucenou přísahou pánů zajistit pro Soběslava II. nástupnictví, rozhodl se odstoupit. Učinil tak roku 1172 a současně uvedl slavnostně na trůn Bedřicha. Postavil tak Rudovouse i české velmože před hotovou věc. Spoléhal na dávné přátelství s císařem a počítal s tím, že česká šlechta se podrobí. Jenomže Rudovous už vytěžil z Vladislavova spojenectví maximum a rozhodl se českého krále pokořit. Nejdříve ho donutil, aby propustil žalářovaného Soběslava II. a smířil se s ním. Král sice poslechl, ale Soběslav II. raději odešel v obavě o svůj život na císařův dvůr. V září 1173 vládl Bedřich devátý měsíc, když si ho i s otcem pozval císař k jednání do Hermsdorfu u Gery. Tam jim oznámil, že Bedřichovi odnímá léno, neboť k němu došel nezákonnou cestou bez předchozího souhlasu Čechů i jeho osobně. Přisoudil trůn Oldřichovi, ale zrušil právo dědičného nástupnictví. Tuto prohru nesli jak Vladislav, tak i jeho žena velmi těžce. Rovnou z Hermsdorfu odjíždějí na jeden ze statků manželky do Meerane v Durynsku. Vladislavova životní pouť se tam završila 18. ledna 1174. Pohřben byl ve Strahovském klášteře.
Stalo se však něco, co mezi Přemyslovci nebývalo zvykem. Oldřich se ihned zřekl českého léna ve prospěch staršího bratra Soběslava II., který ve válce s rakouským vévodou o území tehdejšího přemyslovského státu, jež začali Rakušané z jihu kolonizovat, vpadl do Rakous a poplenil tamní vesnice. Papež postihl Soběslava klatbou za boření křesťanských chrámů. Rudovous si uvědomil svou chybu, a aniž by dal Soběslavovi vědět, zbavil ho v červnu 1178 knížecího stolce, kam usadil Bedřicha. Soběslav, tzv. selský kníže, který víc důvěřoval prostému lidu než šlechticům, po dvou letech ve vyhnanství umírá. Ale i Bedřich si své místo na Pražském hradě musí vybojovat, a to s Konrádem II. Otou Znojemským (také Přemyslovec), kterého na pražský stolec dosadila šlechta. Rozčilený Rudovous pozval na podzim 1182 oba do Řezna, kde s nimi jednal v sále vyzdobeném katovskými sekerami. Spor dvou Přemyslovců rozsoudil tak, že Bedřicha znovu vnutil Čechům a Konrád získal samostatné Markrabství moravské, vyňaté z pravomoci českého panovníka. Podařilo se mu tak rozdělit přemyslovský stát na dvě poloviny.
Když se ale Rudovous vydal v roce 1185 na tažení do Itálie, dodal si Bedřich odvahy a pod vedením nevlastního bratra Přemysla Otakara I. vyslal proti Konrádovi trestnou výpravu. Sám zůstal v Praze ze strachu o knížecí stolec. Přemyslovo vojsko zahnalo markraběte na útěk. Dá se předpokládat, že jejich usmíření v Kníně u Slap v roce 1186 bylo výsledkem rozumu a pocitu odpovědnosti obou Přemyslovců za český stát. Polibkem míru bylo stvrzeno, že Markrabství moravské zůstane nadále pod pravomocí pražského vládce. Součástí dohody byla zřejmě i klauzule slibující markraběti moravskému převzetí vlády nad celou zemí v případě Bedřichovy smrti. Ta nastala 25. března 1189 a Konrád II. bez konfliktů převzal moc. Na rozdíl od Bedřicha byl nadán státnickou mocí, což dokázal po příchodu na trůn vydáním našeho nejstaršího, v originále nedochovaného souboru psaných zvykových norem. Vládl však pouhé dva roky. Podlehl morové nákaze při třetí křížové výpravě, na které doprovázel nástupce Rudovousa do jeho sicilského dědictví.
Pouhé tři měsíce vládl Václav (syn Soběslava I.), kterého Konrád požádal, aby za jeho nepřítomnosti spravoval zemi. Na přelomu let 1191-1192 ho zbavuje moci Přemysl Otakar I., ale i ten musel protentokrát ještě ustoupit. Pražský biskup Jindřich Břetislav (syn Jindřicha, bratra Vladislava II.) udal knížete, že vstoupil do proticísařského spolku. Přemysl musel odejít do vyhnanství. Za tuto denunciaci a úplatek ve výši 600 hřiven doslova koupil český stát pro sebe. Tento nejnesympatičtější nadutý Přemyslovec byl stejně špatným biskupem jako vládcem až do roku 1197, kdy umírá. Šlechta jmenuje na Pražský hrad druhého syna Vladislav II. – Vladislava Jindřicha.

JUDITINO STÁŘÍ
Vladislav Jindřich stihl za šest měsíců své vlády důležitý krok. Vyžádal si od pražského biskupa přísahu věrnosti, tím odstranil jeho podřízenost říši. Pak se vzdal vlády ve prospěch svého bratra Přemysla Otakara I., kterým nastává éra vzestupu českého státu. Přemysl si postupně nechává od sousedních panovníků potvrdit dědičný titul královský, završený Zlatou bulou sicilskou (1212), která zaručovala nástupnické právo prvorozenému synovi českého krále.
Královna Judita se o tom mohla dozvědět na sklonku svého života. Podle odhadu profesora Vlčka zemřela v rozmezí let 1215 až 1220. Ale co víme o jejím životě po smrti manžela Vladislava II.? Královně v té době mohlo být nanejvýš 39 let. Konec vlády Vladislava II. a jeho pozdější smrt téměř v zapomnění zřejmě ovlivnily život ještě vitální Judity.
Pokusme se proto domyslet to, co si historikové nemohou dovolit. Dá se předpokládat, že žila s manželem na svých statcích až do jeho smrti. A pravděpodobně ho doprovázela i při poslední cestě do Prahy, kde byl pohřben. Musela si být vědoma toho, že vládnoucí Soběslav II., kterého její manžel věznil, nebude nijak nadšen jejím pobytem v Praze. Stejně tak si musela uvědomit, že po tom, jak se Rudovous zachoval k manželovi, bude pokračovat jeho snaha znemožnit nástupnictví některého z jejích synů. Stála před rozhodnutím, zda se vrátit do Durynska, nebo zůstat poblíž svých synů, jimž podle tehdy platného stařešinového práva náležel knížecí stolec. Jako matka, které je osud synů nade vše, jim chtěla zůstat poblíž, a to jí mohl umožnit pobyt v klášteře, který založila. Veřejný život pro ni skončil. Rozhodla se odejít do ústraní, aby pozici svých synů ještě víc neztěžovala. Ať už to bylo ihned po smrti manžela, nebo později, zůstává faktem, že v klášteře strávila téměř celou druhou polovinu svého života.
I když v té době nebyla televize ani Internet, přeci jen se musela postupně dozvídat o tom, jak se Přemyslovci perou o moc. Svým synům nemohla nijak pomoci, a když konečně přišel jejich čas, nepovažovali za rozumné přizvat ji do Prahy. Navíc se pro život v klášteře rozhodla sama. Co se v její mysli odehrávalo, lze si těžko představit. Zřejmě asi s přibývajícími roky přestávala ztrácet zájem o vnější svět a plně se oddala řeholnímu životu. To také vysvětluje, proč byla pohřbena bez náležitých poct, které by jí příslušely. V klášteře si byli všichni rovni. Jediným důkazem o mimořádnosti její osoby svědčí místo posledního odpočinku. Ostatky byly uloženy samostatně v hrobní kapli baziliky. A není jistě bez zajímavosti, že hrobní kaple byla v bazilice vybudována 40 let po založení kláštera.
Nezodpovězenou otázkou pak zůstává, zda se pohřbu zúčastnili její synové. Ačkoli o tom není zachovaný žádný záznam, je téměř nepředstavitelné, aby se královští synové nesjeli do Teplic rozloučit s matkou. V Juditině hrobě se po otevření našla stříbrná koruna. Mohly ji z Juditiny pozůstalosti vložit do rakve řeholnice, anebo tak mohl učinit k uctění památky zakladatelky královského rodu Přemyslovců sám Přemysl Otakar I., tou dobou již uznávaný dědičný král český.

---

DŮKAZY O TOTOŽNOSTI KRÁLOVNY JUDITY
Antropologicko-lékařský průzkum vychází z poznatků nauky o člověku a její aplikace v medicíně. Pro určení pohlaví zkoumané osoby se používají znaky přítomné na lebce, pánvi a na kostech skeletu. Profesor Vlček měl při zkoumání k dispozici pouze část lebky a spodní čelist. Výchozím hlediskem je tzv. antropometrický bod, což je ploché políčko na čelní kosti nad kořenem nosu. Dále se posuzuje zasazení nosních kůstek u kořene nosu, které je u mužů úhlovité, zatímco u žen je přechod obrysu kořene nosu do jeho hřbetu plynulý. Důležitým znakem je také rozvoj a velikost nadobočních oblouků. Spolehlivost stanovení pohlaví pomocí znaků na lebce je až 90 %.
Při zkoumání Juditiny lebky s následujícími Přemyslovci zjistil profesor Vlček nápadnou podobu obličejů. U mužů chybí ono úhlovité zaříznutí u nosu, jak tomu normálně bývá. Jejich obličeje byly žensky jemnější. Vlček to přisuzuje jinému způsobu výživy než u normální populace. Tento jev se projevuje i u jiných dynastií, jako tomu bylo kupř. v Maďarsku.
K určení věku se používá principů stanovených v roce 1930 Gustafsonem, které sledují změny na zubech, k nimž dochází v průběhu stárnutí. Stupeň těchto změn odpovídá určitému věku. Jedinečnost metody je obdivuhodná. Při vyšetření většího počtu zubů, což byl případ Judity, klesá odchylka od skutečného věku jedince na 1,5 roku. Mimořádná zachovalost a téměř úplný chrup bez chorobného postižení paradontu opravňoval profesora Vlčka k určení pravděpodobného skonu královny Judity mezi 75.-80. rokem věku.
K rozhodujícím důkazům určení Juditiny totožnosti patří sérologický výzkum, který se uskutečnil z dochované kostní dřeně. Královna měla krevní skupinu B a tato skupina se našla i u všech následujících Přemyslovců. Pouze její syn Přemysl Otakar I. měl skupinu AB, protože jeho otec Vladislav měl skupinu A. Potom už převažuje Juditina dominance, kterou neovlivnily ani manželky Václava I., Přemysla Otakara II. a Václava II. Pozůstatky Václava III. se nedochovaly. JUDITIN MOST
Spojnici mezi oběma břehy Vltavy lze datovat do doby rozvíjejícího se podhradí. Kroniky mluví o tom, že hrad spojoval s druhým břehem brod, který byl mezi sv. Janem Na zábradlí a dnešním Staroměstským náměstím. Trvalé spojení břehů lze předpokládat již v 10. století, kdy podle kroniky Kristiánovy byly přes nízký most převezeny roku 932 ostatky Václava z Boleslavi na hrad. V blízkosti přívozu vznikl dřevěný most, což dosvědčuje zakládací listina kláštera johanitů, která uvádí jako hranici klášterního majetku na Malé Straně pražský most. Ten podlehl povodni za vlády Vladislava II. a v jeho blízkosti se král rozhodl vybudovat nový, v té době ojedinělý kamenný most.
Jeho výstavby se ujala v roce 1358 jeho manželka Judita. Budoval se 14 let a jeho výstavba dokazuje, že patřil ke stavitelským špičkám své doby. Most měl ledolamy, bytelné kamenné roubení a hluboko zapuštěné kamenné základy. Nejprve se z lodí zatloukly pomocí beranidel kolem budoucích pilířů dvojité hráze pilotů, jakési věnce. Ty se pak vysypaly zeminou. V této bariéře zůstala tůň. Voda se musela vyčerpat šlapacím kolem. Potom se do dna zabudoval dřevěný rošt. Napěchoval se jíl a zakryl podlahou z prken. Na trámový základ se položila první vrstva mohutných kvádrů spojovaných železnými kramlemi. Vnitřek pilíře byl vykládán opukou. To se opakovalo několikrát, až se dosáhlo patřičné výše. Potom se započalo s výstavbou kleneb. Dvacet pilířů z ručně otesaných opukových kvádrů drželo mostními oblouky silnici 514 m dlouhou a sedm metrů širokou, s pečlivě spárovanou křemencovou vozovkou v pískovcovém loži.
Most, který stál v blízkosti dnešního Karlova mostu, vydržel 170 let a byl stržen povodní v roce 1342. Na obou březích se po něm dochovaly viditelné památky. Na levém břehu klenební oblouky a kus vozovky ve sklepě a přízemí domu čp. 5 v Lužické ulici a také mostecká věž. Na pravém, staroměstském břehu byla věž včleněna do stavby Křižovnického kláštera.