Kamarád se před pár lety vydal do Budapešti autem. Protože parkování na placených parkovištích v centru se mu zdálo příliš drahé, nechal svůj automobil v jedné ze starých ulic na okraji města. Tam to bylo zadarmo. Aby svůj vůz později bez problémů našel, opsal si z tabulky na nejbližším domě název ulice. Stejný nápis byl i na protějším rohu, takže riziko omylu považoval za vyloučené. Když se o šest hodin později obtěžkán nákupy vracel, na papírek s pečlivě opsaným nápisem reagovali místní pouze rozpačitými úsměvy. Vehementně se nejrůznějšími posunky dožadoval udání směru, ve kterém ulice se zaparkovaným vozem měla být, Maďaři však pouze nedůvěřivě pohlédli na pomačkaný papír a ustrašeně odcházeli. Nepomohla ani návštěva informačního střediska, pravdu se dozvěděl až na české ambasádě. Nápis, který považoval za název ulice, totiž v překladu zněl: „Pozor, padá omítka.“
Do Budapešti se před rokem 1989 jezdilo za výhodnými nákupy, vyhledávané byly i koncerty amerických popových hvězd, které v bývalé ČSSR byly nemyslitelné. Po pádu totality ale zájem českých turistů opadl. Začali jsme objevovat vzdálenější kouty světa a nedaleká Budapešť pro nás přestala být atraktivní. Stala se trochu opomíjenou a přehlíženou, přestože z jejího šarmu a elegance jí porevoluční léta neubrala ani za mák. Spíše naopak.

KAM CHODÍ MILENCI
Rozloha metropole, ve které žije každý pátý obyvatel země, je v porovnání s druhým největším městem Miškovcem desetinásobná. Základní orientace je přitom jednoduchá. Třetinu Budapešti zabírají Budín a Starý Budín, starobylejší části města, které se rozkládají na devíti pahorcích západního břehu Dunaje. Zbývající dvě třetiny leží na protějším břehu a tvoří je rovinatá Pešť. Širokou stuhu řeky překlenuje osm mostů. Některé z nich, jako například nejobdivovanější a nejfotografovanější řetězový most Széchenyi lánchíd, zde stály již v předminulém století. Žádná z původních konstrukcí však dodnes nevydržela. Postaraly se o to ustupující jednotky německé armády, které na konci druhé světové války vyhodily mosty do povětří.
Oba břehy Budapešti jsou lemovány řadou zajímavých staveb. Mnohé z nich patří k nejnavštěvovanějším památkám celého Maďarska a nejlépe je uvidíte z paluby lodi. Vyplouváme proti proudu. Pohled na panorama historických budov, které jsou jako šperky rozesety po obou stranách řeky, je vskutku jedinečný. Levému břehu nejdřív dominuje mohutný královský palác obehnaný kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu, pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem. Nejúžasnější stavbou pravého břehu je neogotický Parlament, nepřehlédnutelná budova, která je považována za největší v celé zemi. Tento sto let starý, 268 metrů dlouhý a 96 metrů vysoký symbol maďarské demokracie má 691 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci v zemi.
Mnoho památek je dobře viditelných i z pešťské promenády, odpočinkové zóny, která se táhne podél východního břehu. Je vyhledávaným místem dostaveníček a procházek, lemují ji luxusní hotely a restaurace. Nejvíce lidí zde potkáte o víkendu. Sváteční běžci, rodinky při pikniku, mladé maminky, turisté, důchodci venčící své čtyřnohé miláčky, zamilované páry… Ačkoliv, na randící dvojice a mladé milence narazíte častěji v okolí Rybářské bašty. Romantický parčík na vrcholku tohoto oblíbeného místa v mnohém připomíná pražský Petřín a je z něj i stejně bezvadný výhled.

TAJEMSTVÍ DOMU č. 9
Rybářská bašta se tváří jako historická pevnost, její stáří však nepřesahuje ani sto let a k obraně města nikdy nesloužila. Záměrem tvůrců bylo, aby její kuželovité věže evokovaly stany prvních maďarských kmenů osídlujících zdejší území. Elegantní schodiště a vyhlídkové terasy bělostné fantazijní stavby jsou v létě posety davy turistů. Bašta je součástí Hradního vrchu, jedné z nejatraktivnějších částí města, plné památek a klenotů maďarské historie. Patří k nim zejména Matyášův chrám, korunovační kostel pojmenovaný podle vládce Matyáše Korvína. Během staletí byl nesčetněkrát přestavován a zásadním způsobem měněn, v době turecké nadvlády dokonce sloužil jako hlavní mešita. V těsném sousedství svatostánku se nachází socha sv. Štěpána, morový sloup sv. Trojice, bývalá radnice, kontroverzní hotel Hilton, palác a muzea. Dlážděné uličky citlivě zrekonstruované hradní čtvrti jsou stejně malebné jako kdysi. Platí to i o středověké Panské ulici, která skrývá v domě č. 9 překvapení v podobě vstupu do podzemního labyrintu. Součástí tohoto komplexu, zpřístupněného relativně nedávno, je rozsáhlý systém sklepení, kobek, pramenů a jeskyní pod Hradním vrchem. Váže se k nim mnoho tajemných příběhů, pověstí a legend, se kterými vás průvodce ochotně seznámí. Zda mu budete rozumět, to vám mimo sezonu nikdo nezaručí.

BEZ PAPRIKY TO NENÍ ONO
S Maďary máme mnoho společného. Uvědomíte si to při pohledu na mapu Evropy a při listování učebnicí dějepisu. Stačí se ale na pár vteřin zaposlouchat do hovoru dvou Maďarů, a zjistíte, že je to podobnost pouze relativní. Nerozumíte ani slovo. Maďarština totiž patří do skupiny ugrofinských jazyků a s těmi slovanskými nemá nic společného.
Některým pojmům se dá ale přece jen rozumět. Přesvědčil jsem se o tom při návštěvě jedné z budapešťských čárd, tradičních lidových hostinců, od jejichž názvu je odvozen i temperamentní maďarský tanec čardáš. Stylová hospůdka, kterou jsem objevil v jedné z nenápadných uliček na levém břehu Dunaje, byla útulná a tichá. Ležela stranou od nejznámějších turistických tras a brzy mi bylo jasné, že cizinci zde nebývají častými hosty. Nikdo z početného personálu nerozuměl anglicky, německy, česky, slovensky či rusky ani slovo a desetistránkový jídelní lístek existoval pouze v maďarštině. Chvíli jsem jím bezradně listoval, až jsem našel pojmy guláš, paprika a tokaj a objednal jsem si paprikový guláš a dvoudecku známého maďarského vína. Když na mě pohledná servírka spustila příval nesrozumitelných otázek, a já místo odpovědi pouze bezradně krčil rameny, na pomoc přispěchal mladík od vedlejšího stolu. „Slečna chce vědět, zda si přejete guláš ostrý, nebo jemný a víno sladké, nebo suché,“ přeložil mi do angličtiny kluk, který se vzápětí představil jako Ištván. Nabídl mi, abych si přesedl k jeho stolu, a když jsem tak učinil, seznámil mě se svojí přítelkyní Marikou, která seděla naproti. „Je to nejlepší čárda v okolí a guláš zde vaří opravdu znamenitý,“ pochválil můj výběr. Když jsem mu prozradil, že jsem si jídlo vybral pouze kvůli tomu, že bylo jedinou položkou celého menu, které jsem rozuměl, rozesmál se. Sám si objednal fazolovou polévku jókai bableves a kuřecí pörkölt, Marika si dala rybí halászlé a paprikás. Když obsluha přinesla vybraná jídla, překvapilo mě, že ačkoliv jsme měli každý něco jiného, všechny pokrmy byly zbarveny některým z odstínů červené. Když jsem se se svým postřehem svěřil svým spolustolovníkům, dostalo se mi náležitého vysvětlení: „Červené jsou díky přítomnosti rajčat a papriky. Paprika je v naší zemi nejoblíbenější zeleninou, nejpoužívanějším kořením, jednou z předních položek zemědělského exportu. Ještě před sto padesáti lety se používala jen jako lék na horečku, dnes se však přidává skoro do všeho a bez ní by to nebylo ono.“ Společnou večeři jsme zakončili několika kalíšky výborné třešňovice, která na nápojovém lístku figurovala jako čerešňe pálinka. Radost z toho, že jsme objevili další společné a vzájemně srozumitelné slovíčko, nás sblížila natolik, že se mi od Ištvána a Mariky dostalo pozvání k noční prohlídce města.

PAŘENIŠTĚ V KAVÁRNÁCH
„Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Máme tu přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů,“ počítala hrdě Eszter, mladší sestra Ištvánovy dívky Mariky, která se k nám přidala cestou. Byla studentkou konzervatoře a její přehled o kulturním dění ve městě byl opravdu pozoruhodný. „Kromě oficiálních podniků můžeš navštívit i mnoho desítek nejrůznějších alternativních klubů,“ líčila zasvěceně, „máme bezvadné diskotéky, kabarety, nezávislé scény. Mnoho z nich hraje každý den a opravdu je z čeho vybírat. Málokdo z mladých lidí tráví večery doma. Je tu toho tolik…“ Zatímco Eszter vyprávěla, přešli jsme po nádherně osvětleném Řetězovém mostu na druhý břeh Dunaje. Středověkou kopcovitou Budu plnou památek a historie jsme nechali za zády a ocitli se v moderní Pešti plné obchodů, aut, firem, restaurací a kaváren. „Pojďte, zvu vás na kapučíno,“ vybídl nás Ištván a zamířil k nejbližší cukrárně. Nabídka podávaných nápojů, moučníků, palačinek a zmrzlin byla neuvěřitelně bohatá. Zatímco mi vrtalo hlavou, zda je tomu tak ve všech podnicích, anebo jsme navštívili největší cukrárnu v Budapešti, Eszter mi vysvětlila, že kavárny a cukrárny jsou neodmyslitelnou součástí zdejší kultury a společenského života. Jak jsem se později nad horkým šálkem černého aromatického nápoje ozdobeného nemalou porcí husté šlehačky dověděl, tradice pití kávy patří v Maďarsku k nejstarším v Evropě. Její kořeny sahají až k turecké nadvládě a konzumaci kultovního nápoje se nebránili ani Habsburkové. V devatenáctém století se kavárenská scéna stala pařeništěm intelektuálních aktivit, provozovaných literárními i ostatními uměleckými kruhy. „Scházely se tu i klíčové postavy maďarské revoluce,“ prozradila Eszter, „a ačkoliv se o tom moc nemluví, část naší historie byla tvořena právě v tomto prostředí.“

VÝKLADNÍ SKŘÍŇ NENÍ PRO CHUDÉ
Kavárny najdete po celé Budapešti. Je jich zde kolem šesti set a k místům s jejich nadprůměrným výskytem patří i Váci utca – snad nejznámější a mezi návštěvníky nejpopulárnější ulice města. Tato „výkladní skříň Budapešti“, jejíž nejatraktivnější část je pěší zónou, nenabízí pouze nepřeberné možnosti příjemného posezení, ale zejména elegantní architekturu a téměř učebnicové ukázky mnoha stavebních slohů 19. a 20. století. Na zdejších budovách jsou k vidění charakteristické prvky klasicismu, secese, art deca i Bauhausu. Přes všechnu různorodost tento komplet krásně ladí a i nejmodernější domy, zabudované do proluk, se vkusně přizpůsobují atmosféře celku. Ke klidnému studiu stavebních stylů se však hodí pouze časné ráno. V průběhu dne se to tu hemží turisty z celého světa. Obdivují výlohy značkových obchodů, porovnávají výhodnost kurzů v nespočetných směnárnách, zkoumají nabídku suvenýrů na pultech mnoha stánků. Ačkoliv byste z všudypřítomné kakofonie světových jazyků mohli získat dojem, že ulice Váci je především pro cizince, není tomu tak. Pravidelně sem chodí i místní smetánka, mezi kterou nechybí nároční zákazníci drahých butiků a exkluzivních krejčovských salonů, míst, ve kterých se rozhoduje o pešťské módě. Se západem slunce se nálada ulice promění. Obchody zavřou, stánky s pohledy a upomínkovým zbožím zmizí, a hladoví i žízniví návštěvníci zamíří do některé z nespočetných restaurací, vináren, hospůdek, barů a nočních podniků všeho druhu. Jejich nabídka je opravdu široká a na své si přijde každý. Lépe řečeno každý, kdo má dostatek peněz. Ceny v ulici Váci jsou přece jen trochu vyšší.

KAŽDÝ MÁ SVŮJ PARK
O tom, že v Budapešti nepřijdou zkrátka nejen obdivovatelé památek a vyznavači nejrozmanitějších druhů kultury, ale ani milovníci zeleně, jsem se přesvědčil následujícího dne. Dopoledne strávené v poklidném prostředí bujné vegetace Markétina ostrova bylo velmi příjemné. Ačkoliv celý pruh země ležící uprostřed Dunaje je vlastně jedním velkým parkem, k nejpůvabnějším oázám klidu patří japonská zahrada, zdobící severní část ostrova. Zvláštní poezii citlivě aranžovaných skalek umocňuje voda zurčící ve vodopádech potůčků, překlenutých rustikálními můstky, punc exotiky dotváří ladné tvary okrasných keříků a originální vůně atypických rostlin. K příjemným místům odpočinku, vyhledávaným místními i návštěvníky z ciziny, patří i park na pahorku Gellért, ležící o sto čtyřicet metrů výše a o tři kilometry jižněji. Zavítal jsem do něj v pozdní odpoledne, opět ve společnosti sympatické Eszter, se kterou jsem se seznámil předchozího večera. „Každý Budapešťan má svůj oblíbený park,“ vysvětlovala bezvadnou angličtinou, zatímco jsme seděli na chladivých schodech pod monumentem místního patrona, biskupa Gellérta. Jak jsem se krátce předtím dověděl, pán s křížem, jehož socha dominuje zdejšímu vrcholku, se pokoušel obrátit na víru místní pohany. Těm se to však vůbec nelíbilo. Pana biskupa proto v roce 1046 zavřeli do sudu a ten svrhli ze skály. Mučedník pád nepřežil a na jeho památku byl po něm kopec později pojmenován.

PADESÁT KAMENNÝCH BOLŠEVIKŮ
„Když už jsme u těch soch,“ pravila Eszter, „máme tu jeden park, ve kterém je jich kolem pěti desítek. Jmenuje se Szobor a chodí tam hlavně turisté ze Západu. Ty sochy totiž znázorňují Marxe, Engelse, Lenina a jejich maďarské následovníky. Kdysi zaujímaly prestižní lokality po celém městě, ale před deseti lety je přesunuli sem, aby vytvořili jakýsi skanzen. Byla jsem tam jenom jednou, je to trochu z ruky. Sem chodím častěji. Hlavně když mám před zkouškami, dobře se tu učí.“ Kráčeli jsme klikatou alejí. Zelené koruny mohutných stromů vytvářely příjemný stín, kterým jen tu a tam probleskovaly paprsky pozdního slunce. Eszter se na chvíli odmlčela, jako by se ponořila do vzpomínek, a po pár minutách pokračovala: „Když jsme byli menší, táta nás o víkendech brával do parku Népliget. Ten je myslím největší ze všech. Není tam tolik lidí a mají tam báječné planetárium. My měli však stejně raději zábavní park Vidám v Městském sadu. Jestli budeš chtít, zavedu tě tam zítra. Přímo ve městě máme dokonce i rezervaci. Jmenuje se Orlí vrch a kromě mnoha vzácných květin je jedinečná i výskytem krátkonožky evropské, zvláštního druhu pavouka, který není k vidění nikde jinde na světě.“ „Chráněnou přírodní rezervaci uprostřed dvoumilionové metropole?“ otázal jsem se nevěřícně, zatímco jsme sestupovali z pahorku. „Proč ne?“ odpověděla protiotázkou. „Ve městě máme i jeskyně. Dvě velké vápencové na severním předměstí, jednu malou tady,“ ukázala na otvor ve skalním masivu. „Je to vlastně jeskynní kaple či spíše kostelík. Založili jej kněží řádu pavlínů, myslím, v roce 1926. Prý je inspirovala posvátná jeskyně v Lurdech.“ Procházku jsme ukončili na nábřeží Dunaje, pod okázalou fasádou budovy s nápisem Gellért. „Nechceš se vykoupat?“ nabídla Eszter. „Jsou to jedny z nejlepších lázní ve městě, a že jich tu máme…“

HORKÉ A BLAHODÁRNÉ
Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více než stovka termálních pramenů a studní. Den co den z nich vyvěrá osmdesát milionů litrů vody o teplotě 20 až 76 °C do veřejných lázeňských zařízení města. Je jich zde několik desítek a jsou velice populární mezi obyvateli metropole i množstvím návštěvníků z ciziny. Přibalit si do svého zavazadla plavky je proto doporučováno bez ohledu na roční dobu. Pokud na koupací úbor a osušku zapomenete, nic není ztraceno. Za malý poplatek vám je ochotně půjčí. Navíc v některých zařízeních plavky vůbec nepotřebujete. Ženy a muži mají v takových případech umožněn vstup jen do určitých prostor anebo v předepsané sudé či liché návštěvní dny.
Jak dokládají početné archeologické nálezy, nejrůznější zdravotní potíže si v místních koupelích léčili už staří Římané. Hlavní rozkvět lázeňské kultury však nastal až po dobytí Budapešti osmanskými kmeny v 16. století. Prvky římských a tureckých vlivů jsou v architektuře lázeňských domů patrné dodnes. Charakteristické sloupy, oblouky, klenby, použití kachlíků a orientálních motivů najdete v několik století starých lázních Király, Rác a Rudas. Často byly budovány podle jednotného vzoru. Mramorové schodiště vede do kopulí završené haly s osmihranným termálním bazénem, obklopené menšími, rovněž kopulemi krytými bazény s různě teplou vodou – od velmi chladné až po téměř nesnesitelně horkou.
K mimořádně oblíbeným patří i novobarokní koupele pana Széchenyiho. Areál, ve kterém se nacházejí, je údajně největším lázeňským komplexem v celé Evropě. K termálním, parním a vanovým kúrám je zde využívána na minerály bohatá voda o teplotě 75 °C, tryskající z hloubky 1250 metrů. Jelikož i koupání na čerstvém vzduchu má své nezaměnitelné kouzlo, v první polovině minulého století byly lázně rozšířeny o tři venkovní plavecké bazény. Ty jsou díky vysoké teplotě léčivé vody hojně navštěvovány i v zimních měsících a sníh ani mráz nejsou pro koupelechtivé Budapešťany žádnou překážkou. Zřizovatelé lázní se snaží vycházet vstříc všem druhům návštěvníků, a aby bohatá a náročná klientela někdy nemusela za léčebnými účinky horkých zřídel chodit daleko, mnohá lázeňská zařízení se stala součástí luxusních hotelů. K nejznámějším patří Gellért, vyhledávané koupele jsou i v hotelech Therme a Ramada.

SVATYNĚ BALZAMOVANÉ RUKY
V příjemné společnosti mladé Eszter jsem strávil i neděli, poslední den svého pobytu ve městě, které mi začalo přirůstat k srdci. Sešli jsme se u secesního paláce Gresham na Rooseveltově náměstí. Další palác, tentokrát neoklasicistní, zdobil nedalekou ulici Nádor utca. „Znáš George Sorose?“ zeptala se Marikina sestra. „Ne osobně, ale vím, o koho jde,“ přikývl jsem. Jméno slavného amerického miliardáře a budapešťského rodáka zná snad každý, pomyslel jsem si. „Pak možná znáš i jeho nadaci a projekty, které podporuje. Tohle je jeden z nejvýznamnějších,“ ukázala na budovu s číslem 9. „Je to Středoevropská univerzita, prestižní mezinárodní vzdělávací instituce, přístupná studentům ze střední a východní Evropy…“ Její další slova jsem už nevnímal. Moji pozornost zcela upoutala impozantní stavba s mohutnou kopulí, ke které jsme se blížili. Byla mi povědomá, a jak jsem si později uvědomil, znal jsem ji z pohlednic města, na nichž málokdy chyběla. „Bazilika svatého Štěpána!“ vykřikl jsem, jakmile se mi vybavilo jméno kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi. „Správně,“ přitakala Eszter krátce předtím, než jsme vešli dovnitř. Prostorný interiér chrámu byl impozantní, a neméně silný, byť trochu rozpačitější dojem ve mně zanechala návštěva přilehlé kaple Svaté pravice. Jak sám název napovídá, nachází se zde jedna z nejpodivuhodnějších relikvií v Maďarsku – mumifikované předloktí krále Štěpána.

ŠACHY V PODZEMÍ I VE VODĚ
„Pojedeme nejstarší trasou metra v kontinentální Evropě,“ dověděl jsem se, když jsme sestupovali po schodech. Atmosféra v podchodu, kterým jsme procházeli, byla neobvykle živá. U okýnek podzemních kiosků s občerstvením posedávali lidé, někteří seděli na podlaze, další postávali u mohutných železobetonových pilířů. Obzvláště mě zaujala skupinka tmavě oděných lidí otočených zády. Jejich statické postavy tvořily neproniknutelnou hradbu a zdálo se, že všichni nehnutě hledí na totéž místo v jejím středu. „Co to dělají?“ vrtalo mi hlavou. Jeden z mlčenlivých mužů se nepatrně vychýlil a vytvořil skulinku dostatečně velkou na to, abych odhalil jejich pečlivě střežené tajemství. Byl to malý dřevěný stoleček a na něm… trojice šachovnic. Podobný obrázek jsem viděl i na několika dalších místech, a jak mi potvrdila Eszter, tato zábava je mezi zdejšími lidmi hojně rozšířená. „Šachisty najdeš i v Széchenyiho lázních,“ řekla samozřejmě, „hrají přímo ve venkovním bazénu, ponoření po prsa v termální vodě. Je to docela hezký obrázek. Na sobě mají jen plavky a koupací čepice, všude kolem stoupá pára, a ať mrzne nebo sněží, je zajímá pouze dění na šachovnici, která se vznáší nad hladinou.“ PÝCHA TISÍCILETÍ
Historicky nejstarší linka metra M1, přezdívaná též miléniová, nás přepravila na Hösök tér, náměstí Hrdinů. Jak jsem byl vzápětí poučen, miléniové oslavy dobytí Uher v roce 1896 znamenaly vrcholný okamžik v rozvoji města a podle mnohých i v historii celé rakousko-uherské monarchie. Modernizace Budapešti dosáhla nevídaného rozsahu, jenž neměl v tehdejší Evropě obdoby. „Byla to nejpyšnější éra v našich dějinách,“ oznamovala hrdě Eszter před hlavní dominantou náměstí, mohutnou kolonádou Památníku tisíciletí. „Ta postava na vrcholku sloupu, to je archanděl Gabriel,“ vysvětlovala trpělivě. „Za ním už začíná Városliget – Městský sad s velkým jezerem. Uprostřed vody se tyčí nejokázalejší projekt miléniových oslav, hrad Vajdahunyad. Reprezentuje naše dějiny a vývoj architektury. Část je románská, část gotická, najdeš tam renesanci i baroko. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi. Je to tak trochu mozaika složená ze střípků naší historie. Líbí se ti?“ „Líbí,“ přikývl jsem. „Obě se mi líbíte,“ dodal jsem v duchu, ale nahlas jsem nic neříkal. Přišlo mi hloupé srovnávat Eszter s budovou Vajdahunyadského hradu, ale zároveň mi to docházelo. Stále intenzivněji jsem si uvědomoval, jak jsou obě krásné a hrdé. Hodné obdivu a bližšího poznání. Šarmantní a elegantní. Pyšné na historii země, ve které se zrodily. Je to symbol, blesklo mi hlavou. Metafora. Bohatá minulost, půvabná přítomnost, nadějná budoucnost. Zkrátka Budapešť.

Gladys stojí před kostelem s barevnými skleněnými okny, který jí sahá do pasu. Gladys ho však nevnímá. Dívá se na zvláštní růžový předmět vedle. „Ó ano, přivedla jsem na svět spoustu dětí, byla bych šťastná, kdybych byla pohřbena v takové rakvi,“ vykřikuje. Paa Joe, usměvavý tlouštík, se připojuje: „Byla to ženská lékařka ze zámoří, která mě požádala, abych to pro ni udělal. Gladys nechá rakev vystavenou, dokud ji nebude sama potřebovat.“ Opírá se o zručně vyvedené vejcovody. „Nevěděl jsem, jak děloha vypadá. Požádal jsem proto doktorku, aby mi poslala fotografii.“
Gladys přišla původně požádat Paa Joea o něco docela jiného, ale tenhle dar ji vyvedl z míry. Překvapeně si prohlížela dělohu, do které jednou ulehne k poslednímu odpočinku. Pak běžela zavolat lidi z okolí, aby se přišli podívat.

RAKVE NA MÍRU – PRESTIŽ A STRACH
Pohřebnictví je v jižní Ghaně velmi lukrativní job. Rakve, spíš podivuhodné kreace, mají nejroztodivnější tvary a oslavují zdroj úspěchů mrtvého v tomto životě. Pohřeb v individuálně navržené rakvi si většinou zaslouží pouze významné osoby.
Peter Borkety Kuwono, bratranec Gladys, známý jako Blow, byl důležitým členem rodiny. Zahynul ve věku 44 let za poněkud záhadných okolností. Když řídil svou cisternu s naftou na silnici Kumasi, objevil se zničehonic a odnikud fiat a zavinil havárii. Možná, že Blowův bratranec Wulomo, kněz tradičního kultu, který se dnes se svými klienty běžně domlouvá mobilním telefonem, jednoho dne zjistí „skutečnou“ příčinu smrti. Patolog zatím prohlásil, že za touto nehodou, kdy cisterna dostala smyk a převrátila se, mohla být „práce ďáblova“, chamtiví kolegové z práce, rodinné intriky, milostná aféra nebo žárliví spolupracovníci. Náhlá smrt člena rodiny je jen zřídkakdy brána jako „boží hlas“.
Ghanské pohřby takřka neoddělitelně patří ke každodennímu životu. Aby se dosáhlo co nejvyššího sociálního postavení, je třeba se objevovat na honosných pohřbech.
Pohřby se konají od čtvrtka do neděle. Každý čtvrtek odpoledne, kdy již rakve bývají připraveny, v průmyslu, obchodech i státní správě se pomalu přestává pracovat. Jen pár zaměstnavatelů by se odvážilo byť jen zpochybňovat právo zaměstnanců na volno kvůli pohřbu. Průmysl má zvláštní ustanovení pro pohřby zaměstnanců a jejich příbuzných, zakotvené v pracovních předpisech, kdy se celá továrna může zavřít kvůli návštěvě pohřbu. Ve většině rodin se dokonce uchovávají i karty měsíčních příspěvků na pohřebné.
Stejně důležitým smyslem této přehnané okázalosti je zabránit hněvu mrtvého. Smrt není koncem života, ale počátkem další úlohy, která může ovlivňovat události v rodině zesnulého více, než toho byl jejich milovaný schopen v době, kdy ještě pobýval na tomto světě.
Prvořadou důležitost má výběr správné rakve, která by dostatečně uctila mrtvého. Paa Joe ukazuje zboží ve své velké předváděcí místnosti, z níž je vidět na rušnou silnici mezi Akkrou a Temou: 50kilogramový pytel mouky z jarní pšenice pro pekaře, teniska Nike pro atleta, černé boty pro ševce, injekční stříkačka pro zdravotní sestru, elektrická zkoušečka v podobě šroubováku pro elektrikáře, dřevěná replika skupinového ekonomického balení neslazeného tučného mléka pro majitelku mléčného obchodu. Je to velkolepá sbírka.
Gladys chce pro Blowa přesnou dřevěnou napodobeninu cisterny na naftu, která byla jeho pýchou a radostí. Paa Joe je rovněž vzdálený příbuzný a může to tedy provést o něco levněji, než je normální cena.
Paa Joea navštívil bývalý americký prezident Jimmy Carter a ve svém funkčním období se k němu objednal i prezident Clinton. Rakve na míru, to je výnosný byznys se silnou rivalitou v boji o zakázky nejen na prestižním domácím trhu, ale také v zahraničí, kde jsou nyní rakve vystaveny v Britském národním muzeu v Londýně a v některých renomovaných uměleckých galeriích v Evropě a Americe. Taková rakev může přijít až na průměrnou roční mzdu (700 USD), ovšem u výrobků určených pro export může být cena až dvojnásobná. Byla dokonce projednávána legislativa s cílem omezit náklady, které mohou zanechat rodinám obrovské dluhy. Ovšem prozatím se ještě žádná vláda neodvážila utkat se s hluboce zakořeněnými předsudky a obrovským průmyslovým odvětvím, jakým pohřebnictví je.
Paa Joe říká: „Důležitost pohřbů spočívá v oslavě práce osoby, kterou vykonala za svého života. Pohřeb musí odpovídat vašemu postavení, rubáš, katafalk, rakev a bubnování, to vše vás má vynést na piedestal. Postavení, které zaujímáte, určuje, jaký si zasloužíte pohřeb, čest a ocenění. Při skrovném pohřbu s levnou rakví jste vy i vaše rodina v očích společnosti poníženi.“ Sám Paa Joe má sice rád ideu kostela, ví, že jednoduchý tvar by mohl být příhodnější, ale dodává: „Můj čas ještě nepřišel.“

ZAČALO TO SNEM BABIČKY A SMRTÍ NÁČELNÍKA
Rakve se vyrábějí tak, že se kopírují představy nebo fotografie, jako v případě dělohy. Tvary se překreslí na kusy dřeva, které se potom vyříznou a slepí dohromady, osmirkují se, nastříkají a nakonec je písmomalíř opatří nápisem. Značná péče se věnuje přesnosti detailů.
Vše začalo na počátku druhé světové války snem babičky o letu letadlem a předčasnou smrtí místního náčelníka. Náčelník najal známého tesaře jménem Seth Kane Kwei, aby mu vytvořil palankin (krytá nosítka) v podobě kakaového bobu. Náčelník ale zemřel dříve, než byla nosítka dokončena. Mělo se za správné, aby v nich byl doprovázen alespoň na své poslední cestě.
Ve stejné době zemřela zmíněnému tesaři babička. Ona neustále sledovala letadla přelétávající kolem jejích oken na blízkou základnu spojeneckých sil ve druhé světové válce. Jejím snem bylo proletět se letadlem a její synové a vnuci jí tento sen splnili.
Seth Kane Kwei se stal nejznámějším ze všech výrobců rakví, předával své dovednosti svým učňům, synovci Paa Joeovi a třem synům Samovi, Sowahovi a Anangiovi, který nyní vede rodinný podnik v Teshie, kde vše začalo.
FM Radio Joy zní z dílny v Teshie, kde nyní Anangi upevňuje malá plexisklová okna na rakev ve tvaru letadla, objednanou pro pilota. Konečné úpravy se provádějí na kakaovém bobu pro manželku majitele kakaovníkové plantáže. Pohřeb se koná v Akkře a bude na něm velký sbor z kostela Zázračného uzdravení.
Většina výrobců rakví dosud žije v okolí Teshie. Podnik Paa Willie’s Six Foot Enterprise se nachází u Nungua. Okai Mensah, známý také jako Dlouhá cesta (Long Journey), má dílnu vtěsnanou mezi úzkými uličkami staré Teshie. Tei Gaponu a jeho učeň Winston mají pohřebnictví v Dáhenya nad Témou a v těchto dnech dokončují složitou a nádherně navrženou rakev Royal Sandal (královský střevíc), určenou pro pohřeb známého pěstitele dobytka Kofi Dollara. Právě se ale vrátili z návštěvy rodiny a starý pán je opět naživu. „Myslíte si, že žertuji? Vůbec ne. Byl obklopen svou rodinou a dokonce mu dávali čaj.“ Gaponu a Winston teď nevědí, co budou s rakví dělat. Kofi Dollar už obživl podruhé. První rakev v podobě velkého bílého býka prodali před několika měsíci. Tetteh, syn starého pána, vysvětluje, co se stalo. Právě, když se chystali odnést otce do márnice, uvědomili si, že přišel k sobě a je opět živ. Říkal nám, že byl v hluboké temnotě a potom uviděl lidi hovořící u soudu. Byla tam jeho zemřelá matka, která mu řekla, aby ji nenavštěvoval, ale šel pryč. Tak se tedy obrátil a vrátil se.ČERNÁ SVATBA JE SPOLEČENSKÁ UDÁLOST
Doba mezi úmrtím a pohřbem trvá asi tak měsíc, ale mohou to být také tři dny či několik let. Závisí to na postavení zemřelého, na sporech v rodině, a dokonce na tom, kdo „vlastní“ tělo, a na příbuzných ve vzdálené cizině, kteří musejí přicestovat. Potom se ovšem vyplatí počkat na jejich finanční příspěvky.
O přípravách na pohřeb se rozhoduje na řadě setkání tzv. weku, tj. otcovské rodiny. Hlavní téma jednání jsou náklady. Po prvním týdnu pobytu těla v márnici výrazně rostou poplatky a existuje snaha ze strany úřadů prosadit rychlý pohřeb, aby se výdaje rodiny omezily.
Aby se předešlo prekérní situaci, lze najmout nejlepší balzamovače a použít márnici se záložním generátorem. Příběh, který byl údajně otištěný v místních novinách, vyprávěl o potížích kvůli snaze ušetřit na výdajích za márnici. Místo márnice se použily bloky ledu. Vznikly tak určité hygienické problémy, a co je horší, panovaly pověsti, že led byl znovu prodán ke chlazení nápojů.
Pohřby bývají kromě léta, kdy se koná slavnost Homowa, která je vzpomínkou na záchranu Ga od hladomoru po jejich putování, o víkendech, a to hlavně na podzim.
Červené světelné majáčky, sirény a houkačky, které takřka přehluší dechové kapely, ohlašují příjezd z márnice. Občas se stává, že tělo zesnulého požadují dvě skupiny pozůstalých příbuzných, a pohřeb se musí odložit. Na místě jsou postranní záclonky, plastové květiny a reprodukovaná hudba za katafalkem používaným pro chvíli před vlastním pohřbem.
Ženy umyjí tělo předtím, než je upraveno a oblečeno do bohatého rubáše s penězi na cestu přes řeku, které se vkládají do kapsy nebo do kousku látky. Doba bdění u zemřelého začíná úlitbou s použitím pálenky, následuje kvílení, zpěv a tanec po celou noc. Když se potom zástupy truchlících shromáždí kolem katafalku, spílají, oslavují mrtvého či ho žádají o pomoc. Jakmile je rozlita poslední úlitba, jsou pozůstalí zemřelého vyzváni, aby pomstili jeho smrt, pokud se nejednalo o smrt přirozenou, a to takto: „Pozvěte toho, kdo to učinil, aby se s vámi napil, nebo jděte v pokoji, byla-li to boží vůle.“
Pohřbu se často také říká černá svatba a je to velká společenská událost, kde můžete potkat svého budoucího partnera, předvést poslední módu, pokud jde o účes a smuteční šaty, setkat se s lidmi z oboru či zlákat někoho k sexu. Hostům je nalévána další a další brandy, gin a pivo a party pokračuje celou noc a je přerušována pouze kvílením, nebo výjimečně funěním spáče či rvačkou.
Když se smuteční průvod ubírá na hřbitov, je doprovázen kakofonií bubnování, válečných písní, spirituálů a popu, který se line z tlampačů po úzkých ulicích a dvorcích. Je-li místo pohřbu na půdě předků a je vzdáleno od domu, kde se koná pohřební slavnost, smuteční hosté s rakví na čele průvodu nasednou do svých autobusů, aut a taxíků a řítí se hlučně se zapnutými houkačkami po silnici šílenou rychlostí. Po příjezdu do rodné vesnice zesnulého je někdy poražen býk nebo kozel. Mladí muži vypálí nad rakví rány z pušek a vedou pohřební průvod, vykřikují jméno zemřelého a vyzývají duši, aby se odebrala v míru „do říše snů“.
V neděli, než všichni hosté odjedou, je svolána schůze, kde se počítají náklady a rozhoduje se, jak splatit půjčky, a z pohřební knihy se přečtou jména všech dosavadních dárců. Přicházejí další příspěvky, pokud jsou velké, ozývá se potlesk doprovázený pálenkou a důchodci jsou chváleni, když dají to málo, co mají. Rodina zesnulého je i přesto silně zadlužena, ovšem vzdálení příbuzní z Ameriky se svými dolary, slunečními brýlemi a krátkými kalhotami tu stále ještě jsou.
Naftovou cisternu vyzvedli u Paa Joea ve čtvrtek večer. Za pátečního úsvitu ženy již míchaly v obrovských hrncích rybí a kuřecí maso, neboť na pohřeb se vzpomíná také kvůli jídlu. Jak den ubíhal, byl postaven stan, který zabral celou ulici a zastavil veškerou dopravu na tři dny, byl přezkoušen systém tlampačů a přijeli mladí diskžokejové s horami kazet.
Blow vypadal klidně, jak tam tak ležel ve svém tmavomodrém obleku a bílé košili s ozdobným okružím. Vše bylo na místě, vypadalo to vkusně a nutně velmi draze, když ctihodný otec volně skrápěl svěcenou vodou Blowa a jeho hosty. Na několik set hostů to udělalo patřičný dojem.
Blowovo místo pozemského odpočinku bylo pod vysokými kokosovými palmami nakloněnými k moři. Obvykle je to tiché místo, ovšem jak smuteční hosté kráčeli po úzké pěšince, Blowova sestra Grace se vrhla do bratrova hrobu. Byla to bodrá duše, ale zároveň rozložitá žena, takže šest mužů mělo co dělat, aby ji dostali zpět.
Když byla odtroubena poslední skladba a cisterna zmizela pod lopatami písčité půdy, všichni se shodli na tom, že se jednalo o skutečně velkolepý pohřeb. „Bůh ti žehnej, Blowe.“

Kopce jsou posázeny obrovskými kameny, jako by je tu rozházeli nějací obři. Velké balvany balancují na malých, vypadají, že každou chvíli musejí spadnout. Řece Tungabhadra je to však evidentně jedno. Líně se vine mezi plantážemi banánovníků a políčky s rýží a cukrovou třtinou. Netečně obtéká prastaré chrámy zaniklého města Vidžajanagaru. Jestli je něco v Indii mystičností a romantikou srovnatelné s Machu Picchu v peruánských Andách, pak je to právě toto místo – Hampi, městečko nebo spíš vesnice v jižní Indii ve státě Karnátaka.

MOCNÉ KRÁLOVSTVÍ VIDŽAJANAGAR
Královské město, založené v roce 1336, po tři století kontrolovalo celou jižní část Indického poloostrova. V polovině 14. století zastavilo muslimskou expanzi, a snad proto se mohlo pyšnit vznešeným názvem Vidžajanagar – Město vítězství. Hlavní město vidžajanagarské říše mělo už koncem 14. století asi půl milionu obyvatel a velkou armádu žoldáků, která odrážela útoky muslimů ze severu. Ačkoliv Vidžajanagar ležel uprostřed státu, nevyvinul se v plně centralistický celek. Spíše měl podobu jakési konfederace náčelníků sloužících pod jedním vládcem. Jistý perský návštěvník v roce 1443 napsal, že Vidžajanagar má „obrovské rozměry, mnoho obyvatel a krále dokonalé vlády a hegemonie, jehož království se prostírá více než tisíc mořských mil… město nemá ve světě rovna“. Portugalci, kteří sem zavítali v následujícím století, pak ve Vidžajanagaru našli bohatství, rušný shon a široké obchodní podnikání. Bohatství města se zakládalo na kontrole obchodu s kořením, bavlnou, hedvábím a dokonce i diamanty, smaragdy a rubíny. Největšího rozmachu dosáhl Vidžajanagar za vlády krále Krišny Déva Ráje v letech 1509–29.
Společnost vzkvétajícího Vidžajanagaru byla značně rozkastovaná. Ostatně kastovní systém, který tu ve 2. tisíciletí př. n. l. zavedli Árjové, platí v Indii dodnes. Lidé se podle něj rozdělují do čtyř hlavních skupin – varn. Nejvyšší, značně privilegovaná vrstva jsou „bráhmani“ – kněží. Varnu „kšatrijů“ tvoří válečníci a vládci, nižší třídu zastupují „vájšjové“ – kupci a sedláci a „šúdrové“ jsou příslušníci čtvrté, poslední kasty, kteří se živí jen manuální prací, většinou jako sluhové.
K rituálům, které byly ve Vidžajanagaru hojně praktikovány, patřilo i satí, což je upalování vdov společně se zemřelými manžely. Vdova si touto rituální sebevraždou vybrala jedinou správnou a ctnostnou cestu, tak jako první žena boha Šivy – Satí, která se vrhla do obětních plamenů, aby se znovu narodila a setkala se se svým mužem. Britové postavili upalování vdov v roce 1829 mimo zákon, přesto však tento rituál úplně nevymizel a k ojedinělým případům satí dochází v Indii čas od času i dnes.
Královské město Vidžajanagar zaniklo v roce 1565, kdy jej vydrancovala vojska muslimů, a tak vlastně rozbila celou říši. Práce na jeho objevování začali archeologové ve spolupráci s vládou Karnátaky v Hampi v roce 1976 a stále ještě pokračují. Od roku 1986 patří Hampi do seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO.

JIHOINDICKÉ CHRÁMY V HAMPI
Rozmach jihoindického chrámového stavitelství nastal především v 15. a 16. století. Chrámy se staly centrem hinduistické vzdělanosti, literatury a umění. Nebyly to jen pozemské stánky boží, ale symbolicky ztvárňovaly nebeské sféry. Často byly pojímány i jako svérázné panteony bohů a bohyň. Proto jsou interiéry svatyní i exteriéry chrámových věží a gópuramů (obrovské věžní brány, některé prameny uvádějí v označení věžní brány výraz gópura) pokryty nesčíslným množstvím božských a mytologických postav. Polychromované skulptury znázorňují rozličná vtělení božstev a jejich rodinných příslušníků, zobrazena je i celá plejáda bytostí nižšího řádu, zvířena a ptactvo. Často jsou to jízdní zvířata bohů a bohyň (váhany). K těm nejoblíbenějším v Hampi patří Šivův bílý býk Nandin. Protože byl chrám vystaven neustálým útokům ze strany negativních sil, musel být nepřetržitě chráněn. Jeho vstupy jsou proto střeženy sochami strážců, fantastickými stvořeními se lvím tělem a sloní hlavou.
Dnes vás v Hampi, jakmile vystoupíte z autobusu na zdejší hlavní třídě (Main Bazaaru), okamžitě okouzlí 52metrový gópuram, hinduistická brána ve tvaru jehlanu, jež zve do Virupákšova chrámu. Gópuramy obvykle mívají lichý počet zmenšujících se poschodí a nahoře jsou zakončeny podlouhlou klenutou stříškou. Vznik chrámu se datuje do poloviny 15. století a je jen jedním z mnoha dochovaných památek na slavné město Vidžajanagar. Na mnoha čtverečních kilometrech zde najdete dalších 16 chrámů, několik starověkých tržišť, bývalé královské lázně, obří sochu Narasinhy, a dokonce i sloní stáj. Stačí jen půjčit si kolo nebo promasírovat nohy a vyrazit po památkách.
Vitalův komplex je obehnán zdí a nachází se v něm několik chrámů. Legenda praví, že se sem chtěl nastěhovat bůh Višnu, ale když si chrámy prohlédl, zdály se mu pro něj moc velkolepé a vrátil se do svého „skromného“ příbytku. Chrámy jsou postaveny na 56 tzv. znějících pilířích, na které průvodci poklepávají prsty a předvádějí jejich tóny návštěvníkům. Před vchodem do chrámu stojí nádherný kamenný vůz, který patří mezi nejfotografovanější objekty v této části Indie. Je tažen dvěma slony a jeho kamenná kola se prý mohou i otáčet. Vzorem mu byly válečné vozy Árjů, kteří si s jejich pomocí podmanili ve 2. tisíciletí př. n. l. protoindickou civilizaci v údolí Indu.
Sule Bazaar, který je tvořen dlouhými řadami sloupů, byl obchodní třídou. Možná podobnou té, na které nás první den v Hampi vítaly tváře trhovců. Asi tak dva kilometry od Sule Bazaaru na jih leží Královské centrum s několika paláci, chrámy a sloními stájemi. Od severní části se liší v tom, že tady jsou památky doslova vsazeny mezi obrovské oblé kameny.
Kousek od Main Bazaaru je socha zpodobňující boha Višnua v jedné z jeho inkarnací, kdy se vrátil na zem jako Narasinha, „muž-lev“. Příběh vypráví o tom, jak se Višnu rozhodl potrestat pyšného krále, který dostal od Šivy nesmrtelnost a stal se tyranem. Podle legendy ho nemohl zabít ani člověk, ani zvíře, ani ve dne, ani v noci a ani venku, ani vně jeho paláce. Višnu tedy na sebe vzal podobu muže-lva a zabil ho za soumraku na verandě jeho domu. Socha, která ho zde znázorňuje jako sedícího jogína, je 6,7 m vysoká a je vytesána z jednoho kusu kamene. Byla zhotovena v roce 1528 na příkaz krále.

HINDUISMUS
Hinduismem se řídí čtyři pětiny z dnešní miliardy obyvatel Indie. Je to nejen náboženská, ale i sociální struktura, neboť jeho základem je jak jeho věroučná, tak i sociální složka. Ta sociální nedovoluje svým příslušníkům, aby jakýmkoli způsobem měnili své sociální zařazení, dané jejich narozením. Věroučná část ale umožňuje svým věřícím širokou svobodu myšlení, neomezuje a nespoutává je prakticky žádnými dogmaty a nabízí jim, aby si podle své osobní duchovní a intelektuální vyspělosti vybrali ze širokého rejstříku představ, názorů a ideí. Přesto je tu jakási základní idea kosmické jednoty, skryté za mnohostí jevů světa. Univerzální jsoucno brahma je přítomné v každém člověku, zvířeti či rostlině. A reinkarnace – znovuzrození – říká, že se člověk v příštím životě může narodit jako zvíře. Proto je v Indii nesmírná tolerance ke všemu živému, smíření s osudem, který jsem si tak jako tak stejně připravil svými předchozími životy. BOHOVÉ
Na světě nejsou jen bohové, ale celá řada dalších bytostí: démoni, polobozi a lidé. Z těchto všech jsou však pouze bohové nesmrtelní, a to od doby, kdy spolu s démony stloukali Mléčné moře. Z vody vyvstala nejprve kráva Surabhí, zdroj mléka a tvarohu. Pak se objevila Váruní, bohyně vína. Nato vyvstal Měsíc, kterého se chopil Šiva. A po něm vystoupil z moře lékař bohů Dhanvantari, oděný bílým rouchem a nesoucí v ruce nápoj nesmrtelnosti. Bohové se ho hned chopili a vypili ho do dna. A pro dychtivé démony nezbyla ani kapka. K nejdůležitějším bohům hinduistického panteonu patří Brahma stvořitel, Višnu udržovatel a Šiva ničitel. Tito tři bohové jsou tři různé podoby svrchovaného pána vesmíru Íšvary, nejvyššího projeveného boha, za nímž se skrývá absolutní realita. Brahma je z této trojice nejméně uctívaný. Souvisí to pravděpodobně se samotným charakterem Brahmy – jako stvořitel už svůj úkol vykonal, nijak do světského dění nezasahuje, a proto není třeba ucházet se o jeho náklonnost. Brahma je zobrazován jako červený vousatý muž se čtyřmi tvářemi. Má osm rukou, v nichž drží čtyři védy, žezlo, džbán s vodou z Gangy, obětní lžíci a někdy šňůru perel, luk a lotosový květ. Jeho váhanou (zvíře, které nosí bohy) je labuť, ale někdy bere podobu labutě i sám na sebe. Podle jedné purány vyšla při tvoření světa z Brahmova těla krásná Šatarúpa a ihned jej okouzlila. Když začala poté Brahmu uctivě obcházet, nemohl z ní stvořitel spustit oči. Styděl se ale za ní otáčet hlavu, a tak si vytvořil hlavy čtyři. Se Šatarúpou se nakonec oženil a od té doby spolu žijí v rozkoši uvnitř lotosu. Višnu udržovatel se stará o zachování mravního řádu na světě, chrání bohy i lidi před zánikem. Višnu je podle višnuistů Nárája – ten, jenž se začal první hýbat ve vodách, které před stvořením světa vyplňovaly celý prostor. Spí na tisícihlavém hadu Šéšovi a za jeho spánku vyroste z jeho pupku lotos, v němž se zrodí stvořitel Brahma. Višnu má tmavomodrou pleť a ve svých čtyřech rukou třímá své atributy – ulitu, disk, kyj a lotos. Z místa na místo se pohybuje na svém ptáku Garudovi, který má zpola lidskou tvář. Višnua stále doprovází jeho manželka Lakšmí, bohyně štěstí a bohatství, vzor všech ženských ctností a prototyp ženské krásy. Višnu však na svět nesestupuje ve své podobě. Zatím se vždy, když byl na zemi ohrožen mravní řád, zjevil jako avátar – vtělení. Avátarů bývá nejčastěji uváděno deset. Třikrát se Višnu objevil v podobě zvířete (jako želva pomáhal při stloukání Mléčného oceánu), jednou vzal na sebe podobu půl člověka a půl zvířete (Narasinha – muž-lev) a pětkrát přišel zachránit svět v lidské podobě. Na poslední, desátý avátar se teprve čeká. Mezi lidmi jsou nejoblíbenějšími vtěleními Krišna, velký svůdce a milenec žen, který je známý mimo jiné tím, že se najednou miloval se všemi svými šestnácti tisíci manželkami. Druhá velmi proslulá podoba božského Višnua je Ráma, hlavní hrdina staroindického eposu Rámája. Zajímavou ukázkou hinduistické tolerance je podoba devátá – Buddha. Třetím nejdůležitějším hinduistickým bohem je Šiva. Je to splynutí všech protikladů, a proto patří k nejhůře popsatelným a vysvětlitelným bohům. Šiva je pán tance, který svým divokým vířením uvádí do pohybu chod celého světa a zároveň ho i ničí. Na druhou stranu je to pán jogínů, který vydrží po tisíce let sedět v lotosové pozici bez jediného pohybu. Jedna ze Šivových podob – lingam – je symbolem mužské sexuální energie. Naproti tomu je to bůh velmi asketický, který vydrží být po dlouhá tisíciletí bez ženy a velmi se zlobí, strká-li mu někdo nějakou „návnadu“ pod nos. Jeho askezi však nakonec naruší krásná Párvatí, dcera Himálaje, se kterou se Šiva ožení a mají spolu dvě děti. Méně známý je první syn Skanda a druhým potomkem je bůh se sloní hlavou Ganéša. Šiva je zobrazován v mnoha podobách a v různých barvách. Někdy bývá viděn celý modrý, jindy je bílý od popela z pohřebních hranic, jen hrdlo má fialové od jedu, který vypil, aby zachránil svět. Červenohnědé vlasy má stočeny do velkého drdolu a protknuty srpkem měsíce. Jako asketa chodí často nahý. Jako poustevník nosí kůži z černé gazely, ale někdy dokonce z tygra nebo slona. Občas nosí kolem hrdla omotané hady, jindy věnec z lebek a lidských kostí. Šivovy zbraně jsou trojzubec, kyj a luk. Jak hinduistická mytologie přikazuje, i Šiva musí mít svou váhanu. Tou je bílý býk Nandin. Ten hlídá klid svého pána v každém šivaistickém chrámu a jako symbol plodnosti je uctíván mnoha ženami. Touto božskou trojicí však hinduistický panteon není ani zdaleka vyčerpán. Následují další stovky a stovky bohů a bůžků, kteří se mohou lišit město od města, vesnice od vesnice. Známý je například bůh milostné touhy Káma, jehož jedinou úlohou je probouzet v tvorech milostnou vášeň. K tomu používá svůj luk z cukrové třtiny, jehož tětivu tvoří řada včel, a šípy jsou z květin. Ve školách zase všude narazíme na bohyni Sarasvatí, která je ochránkyní vzdělanosti a učenosti. Každý Ind si předbíhá bohyni štěstí Lakomí. Roztomilý Ganéša je tlouštík s červeným trupem, krátkýma nohama a bílou sloní hlavou s jedním klem a třetím okem na čele (které zdědil po svém otci Šivovi). Pro lid je to postava neobyčejně životná a přímo důvěrně přátelská. Ganéša pomáhá člověku v sebezdokonalování a na každém kroku ho ponouká k takovému úsilí, jakého je schopen. Pro lidské slabosti má pochopení a má smysl pro humor. Jezdí na vychytralé kryse, která mu často provádí rozverné kousky. Druhé Ganéšovo jméno zní Vighnántaka – odstraňovatel překážek, a tak se k němu lidé obracejí ve dnech svatby, při vstupu do zaměstnání, prostě všude tam, kde je nutné zaručit úspěch nějakého započatého díla.

Excelentní zpravodajství z válečného Bagdádu ho vyneslo mezi novinářskou elitu. Stal se nejznámějším českým novinářem a jediným českým hrdinou operace Irácká svoboda.

Byl jste na Balkánu, v Afghánistánu a Iráku. Z pohledu normálních lidí jen blázen vyhledává situace, v nichž jde o život. Co vás do nich žene? Nedostatek pudu sebezáchovy, adrenalin, kariéra? A nemáte výčitky vůči své rodině?
Výčitky tam byly. Ale je úžasné být na místě, kde se děje to, co právě hýbá světem, kde doslova kráčejí dějiny. Vidět to na vlastní oči a nemít to „přežvýkané“ od západních agentur. A kromě toho lidé, které tam potkáte, jsou úplně jiní, než můžete potkat v našich zeměpisných šířkách. Žijí jiné příběhy, v nichž jsou vystaveni mezním situacím, kde se rozhoduje o životě a smrti. Pro každého novináře, který dělá zahraniční zpravodajství, je to prostě výzva, otázka profesionální cti být u toho.
Rozhodně nejsem cvok, který to dělá kvůli adrenalinu, nedělal jsem to ani kvůli kariéře, ani kvůli penězům. Taky nejsem blázen, který chce riskovat. To riziko, které tam reálně existuje, mně nebylo příjemné. Nevyhledával jsem ho a snažil jsem se ho omezit. Podvědomě jsem byl pořád ve střehu. Uvědomoval jsem si, že tam člověk může umřít, taky několik mých zahraničních kolegů umřelo. A přitom neudělali ani žádnou chybu. Kamera, od níž se odrazil záblesk, který si Američané vyložili jako zaměřovač ostřelovačů, nebyla v hotelu Palestina ani na jejich balkoně, byla o patro výš. Jenže smrt vás může potkat kdekoli. Kolik lidí za tu dobu umřelo třeba někde na přechodu v Praze?
Proč jste si vlastně vybral zahraniční zpravodajství?
Zajímaly mě věci, které se děly v zahraničí, a to, že jsem se dostal do krizových oblastí, byla vlastně náhoda. První cesta, kterou jsem uskutečnil, vedla do Bosny. Vlastně to byla taková inspekční cesta českého ministerstva obrany, respektive generálního štábu tři roky po válce. Nikdo od toho nečekal nějakou pecku. Jenže my tam přijeli a začaly nepokoje mezi bosenskými Srby. Dopadlo to tak, že hodili granát na pozice české armády a my byli zrovna jediní novináři, kteří byli u toho. Takže z toho byl „otvírák“ do Událostí, a pak už to jelo.
Jaký máte hodnotový žebříček? A co je vaší nejsilnější, rozuměj nejlepší vlastností?
Nemám to nějak uspořádané. A pak – jsem introvert, nerad o těch věcech mluvím. Takže abych se z toho nějak „vyvlíknul“, důležitá je pro mě vnitřní harmonie. Pocit, který se skládá z uspokojení z práce, osobního života, samozřejmě k tomu patří zdraví, rodina.
A moje nejlepší vlastnost? Asi vytrvalost. Když se do něčeho zakousnu, dotáhnu to do konce.
Válka rozdělila světovou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory odpůrců a příznivců. Kam patříte vy a proč?
Když jsem odjížděl, samozřejmě jsem znal argumenty obou táborů. Vědomě jsem se snažil udržet si odstup. Ale spíš jsem měl vnitřní pocit, že by ta válka měla být, protože snahy o mírové řešení evidentně nikam nevedly. To, jak válka proběhla, bylo velmi elegantní řešení problému. A že se zbraně hromadného ničení zatím nenašly? No, většina vojáků měla ve válce jiné starosti, než je hledat. Jsem přesvědčen o tom, že až se situace stabilizuje, budou je hledat jako diví. A něco najdou.
Nemohu si pomoct, mně se zdá, že v akci Irácká svoboda šlo víc než o cokoli jiného o byznys. A nejen o ropu. Vždyť americké hospodářství potřebovalo rozhýbat. A pak – je tu dynamicky se rozvíjející Čína. Američané potřebovali získat strategické pozice v regionu…
Každá válka je byznys, ale podle mě neexistuje pouze jeden hlavní důvod. Kromě byznysu to určitě byla také snaha vyřešit blízkovýchodní problém (například rodiny palestinských teroristů byly finančně podporovány Saddámovým režimem, ale těch aspektů tohoto problému bylo víc) a myslím, že i strach ze Saddáma, že má zbraně hromadného ničení. Bylo jen otázkou času, kdy se dva protiamerické postoje sblíží natolik, že by je mohl předat někomu jinému. Myslím, že mu v tom Američané chtěli preventivně zabránit.
V Iráku jste byl s kameramanem Petrem Klímou. Jak se určuje, s kým pojedete? Direktivně shora, nebo se můžete rozhodnout sám? A jaký je váš vzájemný vztah? Čistě kolegiální, nebo jste kamarádi? A jak se to projevovalo?
Na začátku jsme spolu jeli do Kosova a Petra mi doporučil, mám dojem, Libor Dvořák, který s ním byl předtím během bombardování v Černé Hoře. Reportér si kameramana vybírá sám. To je věc, na kterou si nenechám sahat, a všichni to tady respektují. Protože být 40 dní s člověkem, kterého neznám, od kterého nevím, co můžu čekat, na kterého se nemůžu spolehnout a se kterým si třeba nerozumím, by bylo šílené, prostě peklo.
Poprvé to tedy bylo v roce 1999 Kosovo. Všechno šlo výborně. Petr točí obrázky, které jsou na evropské i světové špičce. A jemu zase vyhovuje, že pokaždé když píšu reportáž, si předem obrázky prohlédnu, takže vím, co máme natočeno. Když s někým projdete Balkán, Afghánistán a Irák, tak to není jen kolegialita, ale něco víc. Vlastně jsem asi se žádným člověkem nestrávil tolik času jako s Petrem – čtyřicet dní 24 hodin denně.
Skoro pořád tam byly také situace, kdy jsem ho ocenil nejen jako profíka, ale i jako praktického člověka. Uměl zařídit spoustu věcí, díky němu jsem například mohl úplně vypustit obstarávání zásob. Bylo to moc příjemné.
Jak se o vás postarala ČT? Jaké jste měli zázemí, vybavení, pojištění? Mimochodem slyšela jsem, že televize Petra vůbec nepojistila, jenom vás. A víte na kolik?
O pojištění opravdu nevím nic. My jsme tyhle věci neřešili. Možná z pověrčivosti se o to vůbec nezajímám. Jinak vybavení jsme měli srovnatelné se zahraničními štáby. Technicky jsme byli vybavení špičkově, rozhodně stoprocentně srovnatelně. Měli jsme vlastní střižnu, výbornou kameru, satelitní telefon. A taky dost peněz. Možná míň než ostatní, ale tak to chodí, protože ČT nemá rozpočet jako BBC. Rozhodně ale dost peněz na to, abychom tam mohli bezpečně žít a neriskovat svoje životy. Opravdu jsme se necítili jako chudí příbuzní.
Jiná věc je počet lidí. My děláme ve třech lidech, ale třeba v Makedonii měla BBC šedesát. Také máme trochu jiné pokrytí. Zatímco oni vysílají 24 hodin a musejí konkurovat agenturám, my si točíme příběhy a pohledy, které jsou zajímavé pro Čechy, a nemusíme pokrývat úplně vše, co se tam děje.
Kdy jste měl v Iráku opravdu strach? A proč jste neodjel, konvoje přeci směřovaly do Sýrie stále?
Když Američané ostřelovali hotel Palestina a řekli, že to nebylo omylem, že se v hotelu pohybují ostřelovači a šla odtud palba, takže hotel je jejich legitimním cílem. Když nám nad hlavami přelétávaly bombardéry a bombardovaly pozice, které byly jen sto metrů od nás. A taky tu poslední noc, kdy se blížila fronta a mohlo se stát cokoli. Mohli přijít iráčtí ostřelovači rovnou k nám do pokoje, Iráčané si nás mohli vzít jako živé štíty.
Druhý den jsme se probudili a všechno bylo najednou jinak. Jeden známý Iráčan nám dole v hotelu řekl, že už to prasklo. Po vojácích nebyla v ulicích ani stopa, respektive jen kanady a uniformy, jako by se iráčtí vojáci vypařili… Pak vypukl totální chaos. Po ulicích běhali lidé s kalašnikovy a stříleli po novinářích, jedno novinářské auto okradli necelých 300 metrů od hotelu. Prostě ho zastavili, vytáhli ven novináře a ukradli kameru. Uvědomil jsem si, že irácký stát zkolaboval, ale s ním zmizela i instituce, která nás chránila. Těch šest hodin, než přijely americké tanky, bylo totální bezvládí. Dav se těžko odhaduje a Iráčané jsou opravdu jiná kultura. Neříkám, že horší, ale jiná. Nejsem moc optimista, že by ideály západní demokracie šlo aplikovat v téhle zemi.
Naposledy jsem měl strach, když bylo po všem. Ovládl mě pocit, že je dobojováno, že už je vše v pořádku, nemůže se nic stát. A toho pocitu jsem se zalekl. Jakmile totiž člověk přestane dávat pozor, přestane se soustředit, přestane předvídat nebezpečí, ohrožuje tím sám sebe i Petra. A tak jsme přes Sýrii odjeli i my.
Veřejnost žila příběhem americké svobodnice devatenáctileté Jessiky Lynchové, která se se zásobovacím konvojem ztratila v písečné bouři, poté ji Američané vážně zraněnou osvobodili z nemocnice v Násiriji. Nebo příběhem dvanáctiletého iráckého chlapce Alího Ismaíla Abbáse, který při americkém bombardování přišel skoro o celou rodinu, obě své ruce a ještě měl těžké popáleniny. Dostal jste se během vašeho pobytu blíž k lidskému utrpení…?
Když jsme potřebovali do ulic, byl osvědčený recept říct člověku z iráckého ministerstva informací, který nás provázel, že chceme jet do nemocnice, a pak ho požádat, aby to vzal oklikou. Takhle jsme projeli celé město a kontrolovali, kde budou obranné linie a kam až postoupila americká fronta. Jednou jsme dojeli do nemocnice a on říká, tak pojďte alespoň na 20 minut. Ukazovali nám civilní oběti, až jsme došli do sálu, kde pod prostěradlem leželo malé tělíčko. U něho plakala matka a říkala, že její dcera zemřela před dvěma minutami na následky zranění od tříštivých bomb, které se používaly k ničení jednotek v poli, ale Iráčané tvrdili, že je Američané shazovali i v obytných čtvrtích v Bagdádu. Bylo to takové syrové připomenutí války.
Hledat v tom prostředí něco humorného je poněkud morbidní. Ale přesto, zažil jste něco, co vás pobavilo nebo alespoň pro určitou chvíli působilo očistně?
Byly to výkony iráckého ministra informací. Jednou nám takhle povídá: No to jste určitě viděli na CNN. Všichni jsme propukli v upřímný smích, protože kromě irácké televize tam samozřejmě nic nevysílalo. O postupu Američanů jsem měl zprávy jen z Prahy a vždycky jsem také slyšel příspěvky, které šly přede mnou. Takže z toho jsem měl přehled nejen o Iráku, ale i o sněhové kalamitě v Čechách.
Spoléhat na iráckého ministra informací tedy opravdu nešlo. Jednou nám tvrdil, že americké tanky, které jsme na okraji Bagdádu viděli, ve skutečnosti tanky nejsou. Že je to jenom atrapa, jakýsi výsadek americké propagandy.
Zpravodaj CNN zásadně vystupoval v propoceném tričku. Vás člověk každý den viděl v čisté košili. Působil jste v tom prostředí jako někdo z jiného světa. Jaký to pro vás mělo význam a jak se vám to vlastně podařilo? Měl jste s sebou tři kufry čistého prádla, nebo jste uprostřed válečné vřavy denně pral a žehlil?
V hotelu fungovala do poslední chvíle prádelna. Přesně do doby, než vypnuli elektřinu, což bylo řekněme posledních deset dnů. Naštěstí jsem si všechny košile těsně předtím nechal vyprat. Měl jsem jich čtyři pět a ty jsem střídal. Ono to k tomu trochu patří, aby člověk vypadal důstojně. Ale nemusel jsem kvůli tomu leštit límečky po nocích kartáčkem a mýdlem, prostě jsem využíval hotelovou službu.
Horší to bylo s vodou. Ve stejnou dobu, kdy přestala elektřina, přestala téct i voda. V hotelu tekla jen dvakrát denně, vždy ráno a večer, po dvou hodinách. A jen studená. Tak jsme si večer napustili vanu a doufali, že se do druhého dne večer voda trochu ohřeje. A pak jsme se v té vaně střídali.
Přesto jsme měli ještě relativní pohodlí. Reportéři, kteří se pohybovali s americkými jednotkami, se tři týdny nemyli. Neměli kde. Pohybovali se v poušti a pořád jeli dál.
Jak odhadujete další vývoj v Iráku?
Chtěl bych být optimistou. To znamená, že se ustanoví prozatímní vláda a do země začnou proudit peníze. Nemusí jich být zase tak moc, to není Afghánistán ani Kosovo. I když má Irák obrovské dluhy, je tam ropa za tři biliony dolarů. I na lidech je vidět, že si lepší časy před sankcemi pamatují. I Bagdád, i když teď jenom chátrá, musel být bohaté město. Myslím, že když se zdejší ekonomiku podaří nastartovat a lidé se začnou mít lépe, nebudou chtít už válčit. Taky jsou zvyklí žít pod státní mocí, rozhodně demokracie západního typu v žádné arabské zemi asi nebude.
Každý večer jste vstupoval do spousty domácností. Člověk se pomalu bál, aby vás znovu viděl živého, zdravého. Stal jste se jakýmsi vzdáleným příbuzným, nebo chcete-li, veřejným majetkem. Co váš život po Iráku? Dostáváte kromě nabídek k diskusím a rozhovorům v médiích také nabídky k sňatku?
K sňatku zatím ne, ale pozvání na kafe přišlo asi pět nebo šest. Píší dopisy nebo maily. Jsem z toho hrozně rozpačitý, nesvůj. Když jsem se vracel zpátky, říkali mi, že svolávají tiskovou konferenci. Připadalo mi to nepatřičné. Že to nikoho nemůže zajímat. Když se pak sešlo asi 20 novinářů, divil jsem se, co se tady stalo. A šéfové a kolegové mi říkali, změnil se ti život. Zatím hledám nějaké záchytné body, jak se vrátit zpátky. Spoléhám na to, že to bude fungovat podle mediálních zákonů: za týden budeme včerejší zprávou, která nikoho nebude zajímat. Doufám, že ten zájem opadne. Na jednu stranu je to úžasné, na druhou mně dělá problémy dělit se o osobní zážitky. Jsem totiž spíš introvert.
Excelentní zpravodajství v doslova a do písmene výbušném prostředí vás katapultovalo mezi novinářskou elitu. Jak toho chcete využít? Jaké máte plány do budoucna?
Už předtím jsme s vedením redakce plánovali, že bych měl nastoupit na post stálého zpravodaje do Moskvy po Martinovi Jazairim. Martin se tam totiž chystá asi v polovině příštího roku skončit. Doufám, že se v mezidobí nic nezměnilo, alespoň z mé strany ne.

MICHAL KUBAL
Narodil se 12. října 1976 ve Stodu u Plzně. Dokončuje studium žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Má za sebou zkoušky posledního semestru a pracuje na diplomové práci na téma role propagandy během kosovského konfliktu. V České televizi pracuje od roku 1997, o dva roky později natočil svou první zahraniční reportáž v Bosně. Pracoval také v krizových oblastech Pákistánu a Afghánistánu.

„Markézané nebyli krutí. Odmyslíme-li si jejich zvyk jíst lidi, byli to nejhodnější bytosti na světě.“
(R. L. Stevenson)

„Ten první zvyk už ztratili. A na zbytku se nic nezměnilo.“
(J. Groch)

Na centrální třídě v Taiohae, hlavním městě největšího markézského ostrova Nuku Hiva, je největší budovou vězení. Slouží pro potřeby celého souostroví. Je to jedna z největších budov města, ale cely tu zabírají jen nepatrnou část. Pak je zde úřadovna ředitele, který s jediným strážným tvoří celý personál vězení, a kanceláře katastrálního úřadu. Cely jsou momentálně prázdné, protože všichni tři vězni se jeli projet po ostrově na koni. Byli odsouzeni za incest, který je zde nejčastějším přestupkem. Vlastně se není čemu divit, ostrovy žijí dodnes ve velké izolaci a i spojení mezi jednotlivými údolími na ostrovech je omezené. Při průměrném počtu 200 obyvatel na údolí je výběr partnerů dost limitovaný. Kancelář ředitele byla otevřena, ale ředitel v ní nebyl. Našli jsme ho v nedalekém domě, kde právě obědval a dával do pořádku několik závodních pirog. Je totiž také trenérem místního závodního družstva pirogistů. „My vězně přes den nedržíme v celách,“ říká ředitel, „pomáhají při veřejně prospěšných pracích nebo pracují doma, když potřebují.“

POSLEDNÍCH DESET TISÍC MARKÉZANŮ
Souostroví Markézy je součástí Francouzské Polynésie a spolu s jinými ostrovy se mu ve Francii říká „zámořská teritoria“. Tvoří ho celkem dvanáct ostrovů, z nichž šest je obydleno. Markézy leží 4000 kilometrů jižně od Havaje a asi 1500 kilometrů na sever od Tahiti, krátce řečeno daleko odevšad.
Přesto byly objeveny jako první z celé této oblasti. Již v prosinci 1520 plul na sever od nich mořeplavec Magellan, jejich objevení je přisuzováno španělskému navigátorovi Álvaru Menda~novi de Neyra, který pod velením kapitána Quirose doplul na Markézy 21. července 1559. Nejdřív doplul na nejjižnější z ostrovů Fatu Hiva, který pokřtil na Magdalénu. Potyčky s místními domorodci mu ale zabránily vylodit se. Po čtyřech dnech plavby doplul na další ostrov Tahuata, kde po několika neúspěšných pokusech nakonec zakotvil v zátoce Vaitahu, kterou pojmenoval „zátoka de Madre de Dios“ (zátoka Panny Marie). Dne 28. července tu se svou ženou a částí posádky vystoupil na břeh a celebroval mši a o týden později celá flotila odplula, aniž se na dalších ostrovech souostroví zastavila. Také žádné z jeho tehdejších pojmenování se do dnešních dnů nezachovalo.
Teprve za 180 let se zde na své druhé plavbě v roce 1774 zastavil slavný anglický mořeplavec Cook, který několik dnů pobyl v zátoce Vaitahu na Tahuata. V roce 1791 francouzský mořeplavec Etienne Marchand, původem z Marseille, obsadil severní souostroví, vylodil se na Ua Pou a 22. června jménem krále Ludvíka XVI. pokřtil ostrovy na Ostrovy revoluce. Marchand vyplul z Francie v roce 1790 a nevěděl, že král Ludvík XVI. byl v té době již svržen z trůnu. Ve stejné době obeplouval severní ostrovy Eiao, Nuku Hiva, Ua Pou a Ua Huka americký mořeplavec Ingraham, ale žádná z těchto plaveb nevedla k trvalému obsazení některého z ostrovů. Později byly zaznamenány pokusy evangelizovat místní obyvatelstvo, ale většinou se to setkalo s neúspěchem a všichni misionáři z obav před domorodci z ostrovů utekli.
V roce 1813 se Američané pokusili v zátoce Taiohae postavit vojenskou základnu a kapitán Porter navrhl americkému prezidentovi, aby Nuku Hiva byl připojen k americké unii. Ale ani tento pokus o obsazení ostrova nebyl úspěšný. Porter musel sbalit zbraně a ostrov i s celou posádkou opustit. Až v roce 1838 kapitán Dupetit-Thouars na lodi Venuše vylodil na ostrově Tahuata katolické kněze a ti zde zůstali až do roku 1842, kdy se kapitán vrátil na lodi Bílá královna, aby jménem krále Ludvíka Filipa 1. května téhož roku Markézy obsadil. Dle zpráv mořeplavců se dá odhadovat, že v té době na Markézách žilo asi 60 000 obyvatel. Následkem kmenových válek mezi ostrovy, nemocí dovezených z Evropy (např. syfilidy) a vlivem alkoholu, který domorodce naučili pít námořníci, se v průběhu půlstoletí počet domorodců snížil asi na 20 000. Velrybářské lodě začaly rovněž drancovat přírodní bohatství ostrovů a například santalové dřevo kolem roku 1820 prakticky zmizelo z místní vegetace.
První exaktní demografické měření uskutečnil v roce 1924 doktor Louis Rollin a napočítal celkem 2094 obyvatel. Nebýt jeho systematické lékařské péče, možná by již dnes nebylo Markézanů. Doktor Rollin vyšetřil většinu obyvatel a začal je očkovat proti importovaným nemocím a koncem dvacátého století již bylo napočítáno celkem osm až deset tisíc Markézanů.

STŘET KULTUR
V hlavním městě ostrova Nuku Hiva Taiohae žije asi 1500 obyvatel, dalších 900 je roztroušeno po zdejších údolích. Již od přístavu vidíte kříž, který vyznačuje hranice katolické misie. Celému prostoru vévodí velká katedrála Notre Dame des Marquises postavená na Tohua Mauia, na svatém místě pro všechny Markézany. Právě výběr místa, které misii darovala královna Moana, jako by měl symbolizovat fakt, že katolická církev je zde nejdéle a měla již od vylodění prvních misionářů na ostrově Tahuata na místní společnost, kulturu a zvyky největší vliv. Katolická církev se zasloužila největší měrou o to, že původní obyvatelstvo přišlo o své prvotní náboženství a rozpadla se kmenová společenská struktura. Opodál je velká internátní škola, kde bydlí 260 žáků z církevní i státní francouzské školy. Je zde jak základní škola, tak střední zemědělský institut. Děti, které chtějí chodit na lyceum, musí odjet studovat do Papeete, což znamená, že od věku 12 let své rodiče vidí maximálně dvakrát do roka. Starý francouzský farář slouží mši v markézštině, což nebývá pravidlem, ale tento zde prožil celý život. Pochvaluje si, v jaké shodě zde vedle sebe žijí státní a církevní škola.
Nedaleko odsud na nábřeží se nacházejí zbytky bývalého sídla poslední markézské královny. Místo se jmenuje paepae Piki Vehine (nebo taky Temehea) a dnes je poseto několika sochami od místních sochařů a od pozvaného sochaře z Velikonočního ostrova. Sedí tu na zídce dvě ženy ve věku kolem dvaceti let. Louskají mandle a vysvětlují, že teprve nedávno si začali lidé na Markézách uvědomovat svoji historii, kterou „nám ti pokrytečtí faráři ukradli“. Následuje série nadávek na církev a její představitele. Faktem ale je, že uvědomění si vlastní kultury nebo historie není starého data. V roce 1978 vznikla asociace Motu Haka, která si vytyčila za svůj cíl obnovu markézského kulturního dědictví a zachování jazyka. Největší boj svedla v roce 1985 o to, aby byla markézština vyučována na školách. Tak se stalo, a dnes jsou všichni obyvatelé dokonale dvoujazyční. Motu Haka začala organizovat kulturní festivaly, aby oživila staré zvyky a tradice. První se konal v roce 1987 na ostrově Ua Pou, a pak vždy za dva roky na dalších ostrovech Nuku Hiva a Hiva Oa. U příležitosti každého takového festivalu bylo zrestaurováno nějaké archeologické naleziště a uspořádána soutěž sochařů. Teď jsme na místě, kde se konal v pořadí již pátý festival, a to v roce 2000.

NECHCEME TURISTICKÝ BYZNYS
Na Nuku Hiva jsme přistáli ještě v další zátoce Hatiheu, kam jsme připluli za východního větru, takže vylodění mělo být velmi lehké. Ovšem lehké na těchto ostrovech znamená, že za relativně malých příbojových vln se dá v relativně suchém člunu přiblížit až ke břehu. Většinou je ale lépe počítat s tzv. „domorodým“ vyloděním, což znamená před břehem seskočit do vody, aby člověku člun nepřelétl v případě převrácení nad hlavou. Hned na břehu jsou, jako ostatně všude, tři výrazné body, které vyznačují vesnici: kostel s věží, škola a pošta. V roce 1980 se Francie rozhodla tak trochu zapomenuté Markézy modernizovat a zpřístupňovat jim více komunikace se světem. Kromě zavedení letecké linky z Papeete na Nuku Hiva a Hiva Oa to znamenalo výstavbu škol, ošetřoven a malých elektráren na mazut. Tento, jako i jiné ostrovy, je rozdělen na zátoky, ze kterých vbíhají dlouhá údolí mezi vysoké skalnaté kopce. V tomto údolí žije 196 lidí, ale ani zde nechybí základní škola, školka, školní družina, malá radnice, dva obchody se smíšeným zbožím, jedno zdravotní středisko s ošetřovatelkou a kostel. A pošta.
Paní poštmistrová je usměvavá, rozložitá, asi čtyřicetiletá Markézanka Yvonne Katupa. Sedí důstojně za svým masivním dřevěným stolem, na zdi nad hlavou ji visí barevná fotografie Jacquesa Chiraca. „Toho jsem už někde viděl,“ povídám a ukazuji na francouzského prezidenta, který zde působí trochu nepatřičně. „Já jenom na tý fotce,“ povídá se smíchem Yvonne. „Ale je to hodný muž, každý měsíc mi posílá plat.“ Ostatně jako jí ho posílá i za to, že vykonává funkci starostky ve vesnici. Ve vitríně má několik malých kousků z místních archeologických vykopávek. Ochotně vysvětluje, co k čemu sloužilo. Na otázku, jak jsou ty věci staré, odpovídá – staré. Přesnější odpovědi jsme se nikdy nedočkali. Místní neměli ve zvyku psát, a tak se nedochovaly žádné písemnosti, podle kterých by se dalo přesně určit, co kdy vznikalo. Jenom na skalách se našly skalní rytiny, o jejichž obsahu se toho zatím moc neví.
Starostka nás hrdě upozornila na dvojí archeologické naleziště, které najít by byl asi problém. Naštěstí kolem jeli na Jeepu kluci, kteří nás tam ochotně dovezli. Jedno z nich sloužilo ke kultovním slavnostem, druhé bylo obětním místem. Zde rovněž pekli a jedli lidi.
Při cestě zpátky jsme znovu narazili na Yvonne. Lépe řečeno na restauraci „Chez Yvonne“. To jsme ještě netušili, jak vzácné místo to je. Na dalších ostrovech už jich bylo poskrovnu. Teda spíš nebyly. Yvonne osobně dorazila za chvíli, když zamkla poštu kvůli polední a odpolední pauze. Na otázku, proč tady nejsou hotely, měla jasné vysvětlení. Veškerou půdu i v té nejvzdálenější džungli vlastní nějaká rodina. A Markézané nechtějí půdu prodat. Dříve z tradic, dnes možná také, ale rovněž si uvědomují, že půda je nejvzácnější a může jenom stoupat na ceně. Rovněž se svěřila, že nechtějí, aby jim cizinci vykoupili půdu, postavili hotely, restaurace, ostrovy se zaplavily turisty a „my bychom přestali pěstovat ovoce a zeleninu, sušit kopru (kokos sušený na kokosovou moučku), a dělali bychom pokojské a umývače nádobí“, řekla Yvonne. „A veškeré peníze by skončily stejně v zahraničí. My nechceme, aby z našeho ostrova byla druhá Bora-Bora,“ skončila. Jeden si nutně položí otázku: do toho bodu dospěli, nebo tam ještě nejsou? Je tato úvaha výsledkem dlouhodobé zkušenosti, nebo je to jakési obrozenecké hnutí a zkušenost se zahraničními hotely je ještě teprve čeká? Faktem je, že podobné odpovědi se opakují, ať jste kdekoliv.

BOHATÝ JE TEN, KDO DÁ NEJVÍC DARŮ
Na ostrov Ua Huka se vjíždí Neviditelnou zátokou (Baie Invisible). A je to pravda, musí se plout úplně blízko podél břehu, aby byl do ní vidět vjezd. Je neviditelná, protože velmi úzká, ale také dost plytká. Navíc do ní oceán vhání mohutné vlny, což dosti stěžuje manévrování s lodí. Levá strana nemá dostatečnou hloubku při odlivu. Na pravé straně je malé kamenné molo, které využívají rybáři pro vykládání svého úlovku. Hloubka je tam dostatečná. Příbojové vlny jsou ale tak silné a příliv a odliv, kdy hladina stoupá a klesá o jeden a půl metru, tak rychlé, že nestačí loď uvázat na dvě lana a takzvanou strunu, nýbrž je dobré poslechnout radu rybářů a hodit kotvu. Přesto mohutný příliv ve tři ráno vyzvedl loď tak vysoko, že to vyhodilo všechny fendry (nárazníky). To se popravdě vidí málokdy.
V malinkém přístavu stojí několik dětí a pozorují přistávací manévr. Nad nimi stoupá schodiště z betonu s barokním zábradlím, které nevede nikam. Postupně přichází i dospělí. Jeden z nich vypráví, že zná Evropu, protože sloužil základní vojenskou službu ve Francii v dobách, kdy byla ještě pro Markézany povinná. To je hezká loď, chválí náš šestnáctimetrový katamarán. Souhlasím. Nedávno tady jedna podobná byla. „Kdy?“ ptám se. „No je to tak rok? Nebo víc? Už si přesně nepamatuji.“
Už na Nuku Hiva člověk pochopí, že nakoupit maso, ovoce nebo zeleninu nelze. Tady má každý svůj kus zahrady v džungli, kde si nasbírá, co potřebuje. Oceán patří všem a tak si v něm naloví, co potřebuje. Loví se jen na udici nebo harpunou. Loví se jenom tolik, kolik se v rodině sní. Nikdo neloví na kšeft. Za chvíli přijíždí na terénním Suzuki skupina rybářů s velkými harpunami, které nakládají do člunu se silnými motory. Potápí se se šnorchlem a potápěčskými brýlemi do hloubky 25 až 30 metrů. Používat kyslík by bylo nesportovní. Markézané jsou velcí, mohutní, s objemným hrudníkem a silní. Když je člověk vidí, tak pochopí, jak je možné, že se potápějí do takové hloubky a vydrží v ní několik minut. Jsou také potetovaní. Tetování v minulosti nahrazovalo oblečení. Každá rodina měla své, a aby si ho zapamatovali, jelikož popisovalo rodinnou historii, měli jednotlivé části těla vyrobené z bambusu, na kterém byl vzor, dle kterého se tetovali. Pak na čas tento zvyk pod vlivem Evropanů ustoupil, ale dnes se zejména u mužů znovu stává módním. Jenom už ztrácí svůj původní smyl.
Domluvili jsme se, že naloví-li víc ryb, tak nám nějakou prodají, a vyrazili jsme do vesnice v údolí. Vede sem asfaltová silnice podél potoka. Po levé straně je zavřená hospoda a nikdo si přesně nepamatuje, kdy byla naposledy otevřená. Fakt je, že je v údolí jediná. O několik set metrů dál je obchod. Jediný ve vesnici, zeleninu ani ovoce v něm ovšem nemají. Za pultem stojí prodavačka v sukni a podprsence, což je další stopa katolických misionářů. Ti vysvětlili místním ženám, že chodit do půl pasu nahé je proti dobrým mravům. Ženy to pochopily po svém a začaly nosit podprsenky jako módní doplněk. Vedle v obýváku si hrají děti, na schůdcích před obchodem sedí dementní pomocnice, která by se ráda vyfotografovala. Na několika židlích sedí chlapi a k postižené pomocnici se chovají tak hezky, že to až našince překvapí. V obchodě toho moc není, ale je zde studené pivo – asi 150 Kč za malou plechovku. Plechovky jsou zde asi v oblibě, protože kromě kávy v plechovce, oleje v plechovce a dalších poživatin v plechovce zeje obchod prázdnotou.
Cesta dál do vesnice je lemovaná malými domky z vlnitého plechu, palmami s kokosovými ořechy, stromy s avokádem, papájou nebo mangem a spoustou zeleně. Po několika stech metrech narazíme na radnici, místní muzeum a školu se třemi třídami. Najednou vedle zastaví červené Suzuki, vyskakují z něho rybáři a hrdě nám ukazují tak asi patnáctikilové barakudy. Všichni jsou vyzbrojeni dlouhými noži a jsem vskutku rád, že už je znám, jinak by z nich šel asi strach. „Prodáte nám jednu rybu?“ ptám se. „Jednu jsme ti nechali na lodi, když jsi tam nebyl.“ A nechtějí peníze, protože oni s rybami neobchodují. A přátelům se neprodává.
Thor Heyerdahl, který strávil na Markézách několik let života, napsal, že zde je nejváženější osobou ve vesnici ten, kdo je nejbohatší. A bohatství se měří podle toho, kolik kdo rozdal darů. Zdá se, že tento krásný zvyk se zachoval dodnes.
Když přicházíme k lodi, z člunu u mola vystupují tři mohutní muži a vykládají kýble plné skvrnitých vajíček, o trochu menších, než je slepičí vejce. Na Ua Huka žije asi 180 druhů ptáků, z toho osm endemitů. To znamená druhů, které se nikde jinde nevyskytují. Vajíčka chodí sbírat do vysokých skal nad mořem. „Jedl jsi už někdy vajíčka ptáka tora?“ ptá se mě mohutný Hubert Fournier. „Nejedl,“ přiznávám po pravdě. Tak mi jeden kýbl s asi 150 vejci daruje. „Jsou velmi chutná, oranžovější než od slepice, ale dej pozor, v některých mohou být záprtky.“ S Hubertem jsme toho dne neskončili.
Po setmění se vrátil a na korbě svého terénního vozidla dovezl asi sto kilo ovoce: trsy banánů, růžové a sladké grapefruity, manga, papáje, avokádo, citrony a limetky. Vysvětlil, že si všiml, že na lodi nemáme žádné ovoce. Zdá se, že za naší nepřítomnosti navštívila katamarán polovina vesnice. A podle stop na palubě nejenom její dospělá populace. Aby tam nemusely chodit tajně, pozvali jsme děti, ať si celou loď prohlédnou. Nejvíc je šokovalo, že každá kajuta má svoji koupelnu s WC. Asi jim to připadalo zbytečné. Hubert ještě domluvil, aby nás starosta ráno v devět vyzvedl a otevřel muzeum.

HLEDÁNÍ KOŘENŮ
Starosta byl na minutu přesný. Klidně stál vedle svého auta a čekal, až si ho všimneme. Zprvu jsme jeho přesnost připisovali původu. Jmenuje se Léon Lichtle a pochází z německé rodiny v Alsasku, nesnáší líné lidi a ochmelky, stihl nám sdělit, než jsme dojeli do muzea. Ale jak se později ukázalo, přesnost patří mezi dobré vlastnosti všech Markézanů, s kterými jsme měli co do činění. Léon odemkl muzeum, jež sousedí s radnicí a na které je náležitě hrdý. Je zde chýše, jak se kdysi bydlelo, hrob, jak se kdysi pohřbívalo ve skalných jeskyních, nástroj na rozbíjení lebek, buben, vesla, oštěpy atd. A vysvětlil, že prakticky nic z toho se již nedochovalo na Markézských ostrovech, proto již devět let v červnu nebo červenci organizuje soutěž sochařů ze všech ostrovů vždy na jedno téma. Pozve je na Ua Huka, ubytuje v rodinách a nejlepší výrobek ponechá v muzeu. Zbytek prodá turistům na Tahiti. Informace pro zájemce – letos se bude soutěž konat 29. června na téma hmoždíře.
Problém je, co napodobovat, když se nic nedochovalo. Pan starosta proto každoročně obesílá světová muzea a soukromé sběratele s prosbou, aby mu poslali fotografie, ať už bubnu, luku, oštěpů nebo čehokoliv, co je v daném roce tématem soutěže. Hodně mu pomáhají vzdálení bratranci v Alsasku. Muzeum získalo na souostroví takový věhlas, že se nás všude ptali, jestli jsme ho navštívili, a každý ostrov ho začal napodobovat a zakládat své vlastní „minimuzeum“.
Jak se ukázalo, Češi nejsou na ostrově něčím neznámým. Jakmile Léon zjistil, odkud pocházíme, vytáhl mapu a začal ukazovat, ve kterém údolí se kolem roku 1830 usadil pan Mlynarčík, kde Dušek, kde další. A ostatně znají je všude. Ačkoliv žádný z nich již česky neumí ani slovo, ostrované vědí, že starý pan Dušek, Rudy, má knihkupectví na Tahiti, jeho syn Vláďa pracuje v Tahiti Air na Ua Pou (ten mluví jenom markézsky, nezná ani francouzštinu), další syn to dotáhl nejdál a je kapitánem největší lodě v Polynésii – Paul Gauguin. Proč, z jakých důvodů a za jakých okolností vypluli ze střední Evropy a usadili se ve ztracených údolích Ua Huka, dnes již nikdo neví. Ani jejich potomci. Pradědeček si vzal místní holku a všichni další rodiče byli Markézané, takže i tito potomci se považují za Markézany a o Česku vědí už jenom, že je to země, odkud pocházel jejich předek.
Před vyplutím na nás z břehu mával jakýsi člověk. Ptal se, jestli odplouváme a jestli se vrátíme. Proč? „Protože Marc vám daroval ryby, Jean-Pierre vajíčka, Hubert ovoce, jenom já jsem vám nic nedal. A teď máte všeho dost,“ povídá se smutkem. O dva dny později se v šest ráno objevil na piroze v zátoce, kde jsme kotvili, a s obrovským úsměvem nám dával na loď čerstvě vylovenou rybu.

UA POU – OSTROV S FRANCOUZSKÝM NÁDECHEM
Ua Pou je ostrov vzdálený jenom 25 mil od Ua Huka, ze severu na jih měří 8 mil, z východu na západ 6 mil. V roce 1996 zde žilo 2016 obyvatel, dnešní situace nebude o moc jiná. Na Ua Pou je jaksi všechno trochu formálnější nebo francouzštější. A tím je ostrov jiný. Městečko má ulice podobné těm, na jaké jsme zvyklí z Evropy, jsou asfaltové, jezdí zde víc aut a tomu odpovídá i velikost moderní radnice nebo místní muzeum, které dosahuje nevídaných rozměrů. Problém byl, že nikdo nedokázal od něho najít klíč. Ale to bylo v podstatě jedno, protože muzeum stejně zeje prázdnotou.
Největší zátoka Hakahau má přístav, u něhož může zakotvit i velká loď. Zátoka končí pláží, kde se koupou děti, jiní koupou koně a kol dokola jezdí šestičlenná posádka na piroze. Asi trénují na nějaký maraton, protože po několika kolech tři veslaři vyskočí z pirogy a tři zase naskočí, aniž ostatní přestanou veslovat. Je neděle, na břehu muži hrají pétanque, ženy sedí kolem, opodál stojí dva pojízdné bufety se sladkostmi a sendviči. Každých sto metrů na pláži je kohoutek se sladkou vodou nebo sprcha. Pozornost poutá největší budova, kde místní vodácký oddíl skladuje závodní pirogy. Na některých je logo sponzora – Air Tahiti.
Při přeplavbě nám praskla hadička přívodu nafty a veškerá nafta vytekla do oceánu. Vlastně nás na to upozornily děti, když k nim poslední naftová skvrna doplula na pláž. Navíc nám praskla závlačka plynového lanka na levém motoru, takže až do jeho vypnutí to loď hnalo dokola. Tím se z celkem lehkého přistávacího manévru stala zajímavá podívaná. Kde sehnat naftu v neděli, kterou Markézané slaví jako správní katolíci nicneděláním? Nezbývá než navštívit krásnou restauraci na kopci, kterou vede Francouz se svojí markézskou manželkou. Ta je známá svojí tvrdohlavostí a neoblíbeností. Ten den nevaří, tak nám aspoň nabídnou pět piv. Tím jejich zásoby končí.
Ráno na nás mává z břehu místní policajt. Jedu za ním. Chce, abychom se přihlásili na místní policejní stanici, jak to vyžadují předpisy. Před přístavem se objeví válečná loď francouzského námořnictva. Vypluje z ní několik průzkumných člunů, které začnou předpisově a v plné zbroji objíždět celou zátoku. Vrátí se k lodi, podají hlášení a loď vplouvá do přístavu. Na palubě stojí v bílých podkolenkách a baretech asi dvacet námořníků a salutují. Když loď zakotví, na palubu vystupuje ozbrojená četa a do vzduchu vypálí několik salv. „Co se děje?“ ptám se příslušníka francouzské gendarmerie. „Ale nic,“ povídá, „jenom přijeli vyměnit prázdné sudy od mazutu za plné.“ A proč ten cirkus kolem? No prostě proto, že je to armáda, aby někdo nezapomněl.
Tento vojensko-energetický manévr, který se zde odehrává jednou za tři měsíce, přilákal množství místních čumilů a mysleli jsme, že i dopisovatele největšího polynéského deníku Tahiti Depeche. On ale nepřišel kvůli vojákům, ale kvůli nám. Chtěl vědět, kdo jsme, co jsme, aby mohl napsat reportáž, protože taková událost, aby sem připlula cizí loď, už tady dávno nebyla. Několik členů naší posádky tvořili i čeští lékaři. Jeden z nich má korsickou babičku a trval na tom, abychom kromě české vlajky měli vztyčenou i vlajku korsickou. I když Korsika není samostatným státem a její vlajka nemá statut státní, přesto jsme ji vyvěsili. „Co je to za vlajku nad tou korsickou?“ šokoval nás novinář. Připadali jsme mu natolik exotičtí, že reportáž i se společnou fotografií na Tahiti uveřejnil.
Koupit naftu do lodě může být jednoduché ve Středomoří nebo Karibiku, ale na Ua Pou se z jednoduché věci stává problém. Nejlepší je zajít na radnici a zeptat se. Tam nám doporučili, abychom se zeptali Clauda, který má krámek o pár desítek metrů dál. Claude sedí před svým krámem nahý do půl těla. Paže mu zdobí tetování, je to bývalý francouzský legionář, který se dle vlastních slov vracel z Afriky, udělal si výlet na Tahiti, tam ho okradli, a tak bez peněz se na nákladní lodi dopravil na Ua Pou. Našel si zde místní ženu, nějakou práci, pomalu se dopracoval k tomu, že postavil obchůdek, a pak mu začaly problémy. Několikrát ho vykradli. Domorodci nemají rádi, když se jim tu roztahuje cizinec. Dnes je již usazený, má dítě a místní ho přijali za svého. Claude je přesto nemá rád. Vedle obchodu postavil malý penzion, ale když za rok pronajal jeden pokoj na týden, penzion pronajal bance. Vysvětlil, že cisternu s naftou vlastní jedna paní asi dva a půl kilometru ve vnitrozemí. Já mu zase vysvětlil, že potřebuji v kanystrech navozit 400 litrů nafty, což v tomhle horku nebude tak jednoduché. „Tak si vem ten bílý landrover a pak, až skončíš, ho nech na břehu. Já si ho vyzvednu,“ řekl.
V podvečer jsem mu auto přivezl, abychom se vyrovnali. Seděl s místními policajty a popíjel pivo. Za chvíli policajty vystřídali francouzští vojáci, potom francouzští starousedlíci, bývalý starosta a nakonec několik učitelů, kterých je na ostrově celkem pětadvacet. „Potíž je v tom, že oni spolu nemluví,“ vysvětloval Claude. Policajt si nedá pivo s učitelem, ten s vojákem, voják se zdravotníkem, tak se zde malá francouzská komunita dělí na miniskupinky, které spolu nemluví. Lidé na Ua Pou jsou jiní, vysvětloval Claude. Neumí lovit zvířata ani ryby, takže si oblíbili norského tuňáka z konzervy, obdobu hamburgerů, brambůrky a mezi největší pochoutky zde patří bageta se špagetami. „Podívej na moji ženu,“ ukazuje na obézní paní za pultem. „Kdybys věděl, jaká štíhlá holka to byla, když jsem si s ní začal. Ale jak jí uděláš první dítě, tak začne tloustnout. A tak je to se všemi. A navíc mi říká, že ona je tady doma, tak chce o všem rozhodovat.“ Paní za pultem vskutku netrpí podvýživou a občas po nás nevraživě mrkne, jako by se jí nelíbilo, že její druh jenom tak zbůhdarma ztrácí čas. „Jak dlouho tady budeš?“ ptá se Claude. „Asi tak dva dny.“ „Tak si to auto nech, ať se podíváš po ostrově. Pak ho zaparkuj na břehu.“
Život Francouzů, kteří sem přijeli za vidinou ráje a nádherných polonahých vahine, jak se polynéským ženám říká, je ve skutečnosti v mnohém jiný, než čekali. Ale odjet už nedokážou, není kam a nedovedou si představit, že by měli začít ve Francii od nuly. Jinak jsou na tom ti, co tady vykonávají francouzskou státní službu. Ti se většinou po třech letech vracejí do Francie.

KŮŇ VÝMĚNOU ZA ANEXI
Přeplavba na Tahuata je dlouhá, a proto je nejlepší plout v noci, aby tam člověk doplul za ranního světla. Nejsou tady majáky a za tmy by mohlo být obtížné najít tu správnou zátoku a zakotvit. Předpověď počasí po telefonu říká, že kolem se přežene směrem na Cookovy ostrovy cyklon a je možné, že jeho výběžky zasáhnou poryvy větru i tuto oblast. Oceán je rozbouřený a vlny stoupají do výšky devíti metrů. Plujeme kolmo na ně, katamarán skáče a uvnitř se ozývají rány, jako kdyby padala knihovna plná knih.
Před vyplutím jsem z titulu kapitána rozdělil noční hlídky a všem vysvětlil, co mají dělat. Tato iniciativa se vzápětí ukázala jako zbytečná. Veškerá mužská část posádky se mohutně nadopovala kinedryly a posléze hlídala své kajuty již jenom vleže nebo u záchodové mísy. Přes kokpit stříkala vodní tříšť tak silně, že navzdory teplotě kolem 25 °C si všichni na palubě museli vzít bundy. Ukázalo se, že noční plavbu ve vlnách zvládnou jenom ženy, a nedovedu si představit, jak to dělali dávní mořeplavci, kdy posádku tvořili jenom muži.
Zátoka Vaitahu nás v devět ráno vítá silným větrem, takže je lepší zakotvit i na zadní kotvu. V blízkosti lodě se několikrát mihnou obávané ploutve žraloků. Spustíme člun na vodu a objeví se několikametrový rejnok manta, který si dlouhou dobu pohrává s člunem. Vzhledem k mizivému počtu lodí, které se tu objeví, je to pro něho neznámá hračka. S úctou ho pozorujeme, a než nastoupíme do člunu, vyčkáme, až odpluje. O malé kamenné molo naráží tak silné vlny, že vystoupení z člunu je dost sportovní výkon. Dvakrát to příď člunu vyhodí na molo.
Celý ostrov je obydlen zhruba 600 obyvateli a žije ve stínu nedalekého mnohem většího ostrova Hiva Oa. Před malou radnicí je na skálu připevněna cedule, která připomíná, že původní název Markéz byl FENUA ENATA (Země mužů), že až v roce 1595 se tento název změnil na Markézy, jak je zná dnes svět, ale že místní obyvatelé chtějí, aby si lidé připomněli jejich původní název. Cedule zde byla připevněna v roce 1995 při příležitosti 400. výročí přejmenování.
Rezavá kotva na břehu moře zase připomíná, jak admirál Dupetit-Thouars přinutil náčelníka Iotete z Tahuaty podepsat anexi ostrova k Francii. Náčelník se vzápětí vzepřel, zorganizoval vzpouru, která ale byla velmi rychle potlačena.
Lidé se zde živí tradičně sušením kopry (kokos sušený na kokosovou moučku), o čemž svědčí několik pytlů plných kopry vyrovnaných na malém molu. Čekají zde, až připluje Taporo VI a odveze je na Tahiti.
Na břehu stojí monumentální kamenný kostel, jehož výstavbu financoval Vatikán a s velkou pompou ho vysvětil 22. srpna 1988, aby připomněl důležitou roli, kterou hrál ostrov Tahuata při katolizaci souostroví. Nejlepší způsob, jak navštívit ostrov, je koňmo. Tento způsob dopravy je na všech ostrovech velmi rozšířený. V zásadě kromě člunů a terénních automobilů je to jediný způsob, jak procházet ostrovem. K našemu překvapení zde nikde nejsou motorky. Na co? – odpověděli místní vždy na náš dotaz. Auta slouží k přepravě věcí a většího počtu lidí, jinak je lepší kůň.
Prvního koně přivezl admirál Dupetit-Thouars na Tahuatu do zátoky Vaitahu a daroval ho náčelníkovi Iotete při podpisu anexační smlouvy. Koně zde žijí buď zkrocení, nebo jako divocí ve volné přírodě. Jsou trochu menší, než jak je známe z Evropy, a Markézané, vynikající jezdci, na nich jezdí buď jen tak, nebo s dřevěným sedlem. Když jim umře jejich vlastní kůň, tak si chytí a zkrotí divokého. Obchodování s koňmi zde své kořeny nezapustilo. Kůň se loví jenom pro vlastní potřebu a pojem koňský handlíř je zcela neznámý. Proto malá stáda koní tvoří neodmyslitelnou součást markézské krajiny.

ZÁTOKA PANEN, NEBO PENISŮ?
Fatu Hiva, nejjižnější ze všech markézských ostrovů, si před víc jak čtvrtstoletím vybral Thor Heyerdahl, aby dokázal, že lze žít primitivním způsobem bez civilizačních výdobytků. A tak zde prožil hluboko v údolí několik let se svojí ženou. Tento experiment by na Fatu Hiva bylo možné zopakovat i dnes. Moc se toho na tomto hornatém ostrově, kde hory o výšce 850 až 1100 metrů tvoří jeho páteř, nezměnilo dodnes. Jestliže na jiných ostrovech mluvíme o minimu turistů, zde nejsou prakticky vůbec, což je dáno jeho nedostupností. Východní stranu ostrova omývají silné příbojové vlny a není tam žádné místo k zakotvení, ale pohled na tuto nádhernou a divokou krajinu stojí za to.
Není snad mořeplavce, který se dostal až sem, aby nebásnil o zátoce Hanavave. A je skutečně výjimečná, po obou stranách ji lemují vysoké skalnaté masivy. Pět do nebe vyčnívajících obelisků po levé straně zátoky jí dalo jméno svým tvarem, který připomíná vztyčené symboly mužskosti. Původní francouzský překlad markézského názvu Hanavave zněl Baie des Verges a byl doslovný: zátoka Penisů (jenom trochu vulgárněji). To nemohlo vyhovovat katolickým misionářům, takže do názvu vložili jedno maličké „i“, a tak vznikl dnešní název Baie des Vierges, což už zní přijatelněji: zátoka Panen.
Na celém ostrově žije asi 500 lidí, z toho v Hanavave dvě stě. Zátoka je u břehu odcloněna velkým vlnolamem, který zde, kam nejezdí žádné lodě, překvapí. Za ním je vybudované zcela moderní molo pro čluny se schůdky. Na břehu je školní hřiště, kde hrají děti vybíjenou. Škola u sv. Anny toho dne pořádá sportovní soutěže nejenom pro děti, ale i pro jejich rodiče. Vypadá to, že ostrov získal nějaký význačný grant, protože v údolí, které se táhne několik kilometrů do vnitrozemí, se staví hodně nových domů. Markézané zcela opustili svoji tradiční architekturu, a jak sami říkají, o žádné architektuře nemůže být de facto ani řeč. Jejich původní příbytky byly kamenné zídky ze tří stran, narovnané oblázky na zemi, a zezadu a nahoře to vše bylo pokryto střechou upletenou z palmového listí. Dnes staví jednoduché domky, kde okna tvoří jenom jakési jednoduché okenice, ale sklo v rámech není. Pokryté jsou vlnitým plechem, který dost hyzdí krajinu, ale je praktický, levný a slouží tomu, co je třeba. Když jsme zalitovali, že si nezachovali alespoň původní střechy, tak odpověděli, že my také už ve Fontainebleau nepečeme divočáky na rožni. Jasně tím dali najevo, že oni si žijí svůj život, jak jim vyhovuje, a nebudou se kvůli žádnému turistovi přetvařovat. Domy jsou zařízeny (až na výjimky, kde je to přeplácané vším, co připomíná Evropu) velmi střídmě. Nemají skoro žádný nábytek, skříně nebo stoly. Spí se na matracích na zemi, na zemi je v komíncích poskládané oblečení, maximálně pokoj zdobí dva stolky: jeden na barevnou televizi, ke které je na dvorku připojena satelitní anténa (ta nesmí chybět nikde), na druhém je Panna Maria, vedle ní vázička s umělými květinami a nad ní visí několik svatých obrázků.

VÝROBCI TAPA
Veškeré polynéské umění, které se v Tichomoří prodává nebo je vidět v muzeích, vzniká na Markézách. A jednou z jeho kolébek je právě ostrov Fatu Hiva, kde lze v každém druhém domě potkat sochaře nebo výrobce tapa. Mezi sochami převládá bůžek Tiki, většinou rozzlobený. Ale to je tím, že Tiki je bojovník a má za úkol chránit dům a jeho obyvatele. Přestože jsou Markézané velmi věřící katolíci a když je mše, vesnice zůstane liduprázdná, Tiki nesmí chybět v žádné domácnosti. Dokonce sochy Ježíše Krista nebo Panny Marie s Jezulátkem v katolických kostelech připomínají svým výtvarným výrazem bůžka Tiki, stojí strnule a vepředu mají sepjaté ruce. Sošky se zde vyrábí převážně z „růžového dřeva“ (bois de rose) nebo z kamene anebo z kostí. Původně to byly kosti lidské, ale dnes je asi z nedostatku materiálu nahradily kosti zvířecí.
Fatu Hiva je ale ostrov známý především výrobou tapa. Tapa je kůra (převážně z chlebovníku) drcená dřevěným klackem o kámen tak dlouho, až vzniká tenká látka trochu připomínající papyrus. Na tuto kůru se nanáší černé přírodní barvivo. Na tapa můžeme vidět také motivy s Tiki, ale mnohem více se na nich zachovávaly motivy tetování, tak jak se provádělo v jednotlivých rodinách. Dnes už by málokdo dokázal popsat, co jednotlivé výjevy na obrázcích představují, ale tradice vyrábět tapa se zde dochovala a jenom v této malé vesnici je několik malířek, které se tomu věnují dalo by se říci profesionálně.
V Hanavave se nám podařilo po velmi dlouhé době koupit vynikající čerstvý chléb. I když jsme si již na mořské suchary zvykli, někteří je dokonce začali mít i rádi, těch několik bochníku zmizelo v krátkém okamžiku. Chleba tady peče ve velmi primitivní peci místní pekařka na dřevě. Peče vždy od tří ráno a podruhé před polednem. Odpoledne, jak sama říká, se věnuje sochařství.
Hlavním městem ostrova Fatu Hiva je ale Omoa se svými třemi sty obyvateli, které leží ve stejnojmenné zátoce o několik mil jižněji. Zátoka je velmi otevřená, a tím pod neustálým náporem větru a vln. Ve vesnici je kostelík, který sem svým vzhledem skutečně nezapadá. Patřil by spíš do alpské krajiny a místní kostelník nám prozradil, že je velmi starý, že určitě byl postavený už před rokem 1947. „V roce 1945?“ ptáme se. „Ne, to spíš kolem roku 1880 nebo tak nějak,“ odpověděl. S daty je tady trochu potíž. Kostel je plný dětí a matek, protože se slouží speciální dětská mše, což je velká sláva v městečku a příležitost pro matky si po mši před kostelem popovídat. Vedle je dům místní markézské učitelky, který v této krajině působí velmi nepatřičně, spíš jako francouzská vilka. Se žádným z domů, které jsme doposud viděli, neměl nic společného. Prý si ho nechala postavit podle fotografie domu v časopise Paris Match, který se sem kdoví jak zatoulal.
My jsme však byli nadšeni hlavně z malého penzionu Cécile Gilmore, která mluví francouzsky a uvařila nám báječnou večeři z mořských potvor a jehněčího, k tomu podávala výbornou zeleninu a víno. U druhého stolu sedělo několik cizinců a to bylo vlastně poprvé, kdy jsme jedli ve společnosti někoho jiného. Chvíli jsme se dohadovali, kdo by to mohl být – vypadali jako obrozenci hnutí hippies, ale nakonec vyšlo najevo, že je to skupina botaniků z Havaje, kteří zde několik týdnů zkoumají místní flóru. Cécile měla po dlouhé době plno.

HIVA OA – OSTROV GAUGUINA A BRELA
Hiva Oa je pojem. Z přístavu Tahauku do města Atuona vede asfaltová silnice, je na ní několik dopravních značek, impozantní policejní stanice, která obhospodařuje všechny tři ostrovy jižní části Markéz, vojenská kasárna, kde cvičí odvedence beze zbraně v dovednostech, jako je řízení auta nebo oprava elektrického vedení. Přístav má molo a na molu je zelený maják, je tady půjčovna aut s řidičem nebo bez, je tady penzion s restaurací, kde se vaří každý den, a v rozmezí sta let tady žili Paul Gauguin a Jacques Brel. Ti dva nezávisle na sobě Hiva Oa proslavili. Ačkoliv známější a v našich krajích věhlasnější je určitě Paul Gauguin, Jacques Brel tady zanechal větší stopu. Tento bojovník proti přetvářce, rouhač a obrazoborec se sem uchýlil, aby unikl neustálému tlaku médií. Na své plachetnici Askoy plul se svojí přítelkyní Maddly, která pocházela z Guadeloupe (ale Brel ji našel jako sboristku v Paříži) kolem světa, až doplul do Atuony. Zde se mu tak zalíbilo, že v listopadu 1975 se rozhodl dál neplout a usadit se tady. Později si pořídil malé letadlo Jojo, kterým létal na Tahiti, a mnozí dodnes vzpomínají, jak bez nároku na peníze odvezl jejich těžce nemocné dítě do nemocnice v Papeete. Jacques Brel si pronajal domek nedaleko místa, kde kdysi bydlel Gauguin. Dnes to vykoupila radnice, aby postavili repliku domu Paula Gauguina, kterého si zde moc nevážili, nerozuměli mu a nic po něm nezachovali. Dělník, který na domě pracuje, vzpomíná: „O Gauguinovi toho moc nevíme, jenom, že je ve Francii velmi slavný. U pana Brela jsem pracoval, ten byl hodný, občas pro nás uspořádal koncert, moc zpívat neuměl, on spíš recitoval, ale pomáhal nám, vozil děti do nemocnice, mluvil s námi. Jenom novináře nesnášel.“ Gauguin zde zemřel nešťastný a trpící, aniž viděl své poslední dítě. Jeho mladinká manželka rodila u rodičů v Papeete. Zbytek života strávil hádkami s místním biskupem a policajtem. Brelovi se nakonec povedlo koupit pozemek daleko od pobřeží, kde si chtěl postavit dům. Smrt mu to překazila. Na Brelově hrobě jsou pořád čerstvé květiny, zatímco Gauguinův je jaksi opuštěný. Letos se to možná změní, je to sto let, co tady zemřel.
Do zátoky Tahauku jsme vpluli při západu slunce. Na břehu stály dva pickupy, na korbě každého sedělo asi patnáct lidí. Nevěnovali jsme jim pozornost. Když jsem na člunu doplul na břeh, ze skupinky se odloučily dvě ženy a povídají: „Vy jste ti čeští doktoři, co jsme o nich četli v novinách? My tady čekáme na ošetření.“ A pak že tady nikdo nic nečte. Zprávy z Tahiti Depeche dorazily až sem.

PĚSTITELÉ „NONI“
Do další ostrovní zátoky Hanamevu vtéká z hor studený potok, který přímo v zátoce vytváří osvěžující jezírko. Tady se koupou lesní dělníci, co se starají o ovocné stromy v džungli. Hlavně o ty, co mají ovoce noni. Je to takový nevzhledný světlezelený plod připomínající kaktus s bradavicemi. Jeho šťáva se stala velmi populární ve Spojených státech. Prý je proti obezitě, na ledviny, játra, srdce, prostě když ji člověk pije, tak je zaručeně zdravý. Markézané ho nepijí, ale je to pro ně stálý zdroj příjmů. Dělníci jsou tady od pondělí do pátku, pak se vracejí do Atuony. Vstávají v pět ráno, v šest jsou už hluboko v džungli a končí v jednu odpoledne. To se vydávají na rybolov nebo na lov hovězího dobytka, koz nebo divokého prasete. Střelné zbraně nemají, tak je loví do pastí vyhloubených v zemi, které pokryjí bambusem, listím a nahoru dají rozbité kokosové ořechy. Ty zvířata milují. S hrdostí nás vzali do hloubi džungle, aby nám ukázali stará naleziště obydlí předků. Hodiny vysvětlovali, kde se scházeli, jak bydleli, kde zabíjeli lidi, kde je pekli a kde jedli. A kde to pak všechno oslavili. Ptám se jednoho z nich: „A jak to bylo s kanibalismem u tebe v rodině?“ Zamyslí se a povídá: „Můj děda už lidi nejedl, ale jeho táta ještě ano.“ Pak po krátké úvaze dodá, že je škoda, že se tento zvyk nezachoval alespoň částečně až dodnes. „Vím, koho bych snědl,“ povídá. „Koho?“ ptám se zvědavě. On na to: „Jacquesa Chiraca.“ Ale po chvíli si to rozmyslí: „Asi ne, on musí mít bahnité maso.“ A jdeme zpátky. Dělníci nám ještě darují kus dnes ulovené kozy a vřele se loučí.

Souostroví Markézy
Jsou součástí Francouzské Polynésie a spolu s jinými ostrovy se jim ve Francii říká „zámořská teritoria“. Souostroví tvoří skupina hornatých ostrovů vulkanického původu mezi 7° 55’ a 10° 33’ jižní zeměpisné šířky a 138° 35’ a 140° 43’ západní zeměpisné délky. Leží 4000 kilometrů jihovýchodně od Havaje a asi 1500 kilometrů severovýchodně od Tahiti.
Souostroví Markéz tvoří celkem 12 ostrovů, z nichž šest je obydleno. V celkové délce 350 kilometrů se táhnou od severozápadu k jihovýchodu. Dělí se na severní část, kterou tvoří obydlené ostrovy Nuku Hiva, Ua Huka a Ua Pou, a na jižní obydlenou část s ostrovy Hiva Oa, Tahuata a Fatu Hiva. V jižní části je ještě zcela neobydlený a skalnatý ostrov Mohotani. Dle dostupných informací byl kdysi i tento ostrov obydlen, ale dřevo vykáceli námořníci a zbylou vegetaci spásly dovezené ovce.
Všechny ostrovy jsou sopečného původu, jejich skalnaté vrcholky prudce stoupají z moře do výšky 800 až 1200 metrů. Pobřeží je neustále omýváno silnými příbojovými vlnami Pacifiku a na rozdíl od Společenských ostrovů zde nejsou žádné laguny nebo uzavřené zátoky s klidným mořem, kde by se dalo lehce a bezpečně kotvit. Když si někdo plánuje plavbu v této oblasti, musí si uvědomit, že v zimním období, tzn. v červenci až září zde převládá jižní příboj, kdežto od listopadu do ledna zase severní příboj a v zátokách na této straně ostrova není možné zakotvit.
Markézy mají velmi stálou průměrnou teplotu 26 °C, kdy teplotní minima jsou 20 °C a maxima 34 °C, což je dané jejich polohou uprostřed Tichého oceánu, který minimalizuje jakékoliv větší teplotní výkyvy. Srážky převládají v měsících červnu až září, kdy jich spadne asi metr. Na rozdíl od Společenských nebo Cookových ostrovů se těmto ostrovům cyklony zcela vyhýbají.

Ráno 6. června 1944, tři minuty po půl deváté britského válečného času. Kdo právě poslouchal BBC, strnul. Program ustal v půlce písničky a z reproduktorů se ozval hlas plukovníka Dupyho, tiskového mluvčího nejvyššího spojeneckého velitelství. Řekl jen jednu větu: „Pod vedením generála Eisenhowera zahájily naše námořní síly, podporované silnými leteckými svazy, dnes ráno vyloďování spojeneckých vojsk na pobřeží severní Francie.“ V době, kdy bylo komuniké zveřejněno, se už několik hodin bojovalo. Sedmnáct národností tu na plážích svádělo boje, které předznamenaly konec německého snu o nadvládě nad světem.

UTAJENÍ
Slova plukovníka Dupyho oznámila světu, že nastal tak dlouho a toužebně očekávaný den D, že skončily měsíce a roky plánování a příprav největší vyloďovací operace v historii lidstva. Avšak ještě předtím, než z invazních člunů vyběhli první vojáci, zaplatily za utajení celého plánu svými životy stovky mužů. Byli mezi nimi i námořní průzkumníci, kteří se v temných nocích vyloďovali z ponorek nedaleko francouzského pobřeží. Jejich úkolem bylo přivézt s sebou vzorky půdy z pláží, aby tak bylo možno určit, zda tudy mohou projet tanky. Ale nejen to. Tito muži byli kvůli zamlžení skutečného místa vylodění často vědomě vysíláni tam, kde se s invazí nikdy nepočítalo a kde se předpokládalo, že padnou do rukou Němců, kterým v zajetí podají mylné informace. Byli spojeneckým velením vědomě obětováni a jejich zajetí se téměř vždy rovnalo smrti, protože neoperovali v uniformách, a proto byli Němci považováni za špiony. Předání gestapu pro ně neznamenalo nic jiného než mučení a popravu. Podobný osud čekal i stovky francouzských odbojářů a jejich britských velitelů, když jejich odbojovým sítím bylo nejprve nenápadně naznačeno falešné místo a čas vylodění, aby pak byly jejich britským ústředím schválně vyzrazeny a zničeny. Velitelé této špinavé války, krytí pod kryptonymem FORTITUDE, totiž dobře věděli, že německé mučení prakticky nelze vydržet, a tak měli jistotu, že se všechny informace, které obětovaní muži věděli, spolehlivě dostanou tam, kam chtějí – do podzemí pařížského domu v Rue de Foch, sídla gestapa.
Lest byla prostá. Němci měli uvěřit, a také uvěřili, že k vylodění dojde jinde a jindy, než bylo skutečně plánováno. Úspěch léčky spočíval v tom, že jí protivník uvěří beze zbytku, a proto byli cíleně obětováni pěšáci, důstojníci, ale i „velké ryby“ francouzského odboje. Pragmatismus celé přípravy nejlépe shrnují následující slova zpravodajského důstojníka: „Teď víte, že byste vy a vaši lidé nezemřeli zbytečně,“ řekl v Londýně plukovníku Donetovi, legendě francouzské odbojové skupiny Résistance, který byl zázračně zachráněn přímo zpřed hlavní popravčí čety. „Oba jsme vojáci a víme, že někdy je nutno obětovat deset lidí, aby se jich zachránilo tisíc.“ Těžko lze dnes spočítat, kolika mužům v útočných vlnách dne D tyto špinavé triky zachránily život, ale jako pravděpodobný se jeví i názor, že pokud by se nepodařilo odlákat pozornost Němců od skutečných vyloďovacích pláží v Normandii, invaze by byla sražena zpět do moře a celkem jisté je, že i v tom nejlepším případě by k už tak velkým ztrátám přibyly desítky tisíc dalších padlých.

PLÁNOVÁNÍ
Pro invazi bylo nutné najít pobřeží pokud možno beze skal, s mírným sklonem pláží, pevného povrchu a rozumné síly příboje. V úvahu se musel vzít mořský příliv a odliv. Oblast musela být také v dosahu stíhaček, které měly nad prostorem vybojovat vzdušnou nadvládu a podporovat útočící vojska. V roce 1943 byl po předchozím pečlivém výběru vytipován pruh asi 120 kilometrů normandského pobřeží od paty poloostrova Cotentin na západě až po ústí řek Dives a Orne do Seinského zálivu na východě. I když těmto záměrům lépe odpovídala nížina u Pas de Calais, která byla i blíže britským ostrovům, volba padla nakonec na tuto část pobřeží kolem Bayeux. V Pas de Calais totiž invazi čekali i Němci, a tak zde měli nejsilnější opevnění a nejlepší jednotky. Dál na západ bylo pobřeží Bretaně skalnaté a členité, stejně jako křídové útesy u Fécampu u přístavu Le Havre, nehledě na to, že bylo od Británie ještě dál než Normandie. Část pobřeží s naplánovanou invazí byla rozdělena na pět úseků (a ty na několik menších, odpovídajících zhruba frontě útočné brigády), pojmenovaných Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword. První dva připadly Američanům, zbylé tři na východě Britům a Kanaďanům. Díky filmu Zachraňte vojína Ryana zná prakticky každý peklo a masakry, kterými museli při invazi projít američtí „boys“. Co je však dodnes prakticky neznámé, jsou osudy a hrdinství vojáků na úsecích Gold, Juno a Sword, kteří na mnoha místech museli překonávat minimálně stejně silná opevnění a zatvrzelý odpor Němců jako jejich američtí kolegové.

ÚSVIT, KTERÝ NORMANDIE NEPAMATUJE
Na vyloďovací pláže Normandie vrhli Britové ty nejlépe vycvičené a vyzbrojené jednotky, jaké jejich armáda měla. Celé čtyři roky budovali 2. armádu, kde se pod vedením generála Dempseye setkali muži, kteří zažili trpké ústupy z Norska, Dunkerku a Kréty a pak po celé měsíce útočili výpady na území okupované Evropy nebo bojovali jako legendární „tobrucké krysy“ v Africe a pak v Itálii. Ještě než invazní loďstvo spustilo bubnovou palbu na pobřeží, bylo slyšet z lodních reproduktorů výzvy: „Bojujte, aby se vaše jednotka dostala na břeh, bojujte, abyste zachránili své lodi, a zbude-li vám ještě trochu síly, bojujte, abyste zachránili sebe!“ … „Pamatujte na Dunkerk!“ … „Pamatujte na Coventry!“ … „Pošlete je k čertu!“ Z lodi naložené francouzskými commandos zazněl slavnostní hlas: „Zemřeme na písku naší drahé Francie, ale neustoupíme!“ Kontraadmirál Jaujard ke svým důstojníkům prohlásil: „Je to strašné a odporné muset střílet na svou vlast, ale dnes to od vás očekávám.“ A pak, když muži nastoupili do člunů a ty zamířily k mlžnému obzoru, přišel povel, který si dodnes většina veteránů pamatuje: „Všechny čluny vpřed!“ Odpovědí mu bylo tlumené mumlání tisíců modliteb: „Otče náš, jenž jsi na nebesích…“ A touto modlitbou začalo peklo.
Kvůli postupu přílivu ze západu na východ nastala pro britské vojáky hodina H až v 07.00 hodin britského času, což poskytlo Němcům trochu času na vyhlášení poplachu. Navíc proti Britům stály všechny zálohy, které měl Hitler v oblasti Normandie k dispozici. Proto bylo prvořadým úkolem prolomit co nejrychleji Atlantický val a obsadit co největší území kolem Caen a Bayeux, aby se zde mohlo zřídit polní letiště pro přímou podporu vojsk a také vydržet protiútok Hitlerových tankových záloh, který musel zákonitě přijít. Na rozdíl od zastaralé taktiky Američanů spočívající v čelním útoku proti zakopanému protivníkovi, navíc bez podpory techniky, však britská pěchota, jejíž veteráni už skoro pět let cedili krev v bojích po celém světě, zvolila lepší způsob boje.

KOUZLA TANKOVÉHO GURU
Britská armáda zřídila speciální 79. tankovou divizi, jejíž velitel a tankový guru generál Percy Hobbart se kvůli svým nekonvenčním, ale, jak budoucnost ukázala, až neuvěřitelně realistickým představám raději nechal na začátku války degradovat na kaprála domobrany, než by musel poslouchat rozkazy diletantů. Churchill na něj však nezapomněl a ke štěstí britského impéria ho nechal povolat zpět do aktivní služby a poskytnul mu vše, co potřeboval ke splnění svých představ.
Hobbart totiž okamžitě pochopil, že pro den D, kdy ještě nebudou k dispozici dobyté přístavy, kde by se mohly tanky klasicky vyložit z lodí, bude zapotřebí zkonstruovat takové tanky, které se na pláže dopraví samy. Dnes je už zcela běžné, že existují obojživelné tanky, schopné díky lodnímu šroubu plout po vodě, ovšem tehdy si Hobbart při prosazování svého nápadu musel připadat jako Ericsson, konstruktér první pancéřované lodě Monitor s otočnou dělovou věží. A ke slovu přišly i další generálovy výstřední nápady. Hobbart věděl, že v Atlantickém valu budou muset jeho tankisté překonat četná minová pole. Vymyslel tedy zároveň s plovoucím tankem i tank Krab, který za jízdy před sebou mlátil do země těžkými cepy, jimiž přiváděl miny k předčasnému výbuchu. Hobbart je také autorem dalšího fungujícího experimentu, tanku zvaného Cívka, který s sebou vezl zásobu polen k zasypání tankových příkopů a jiných překážek. Jiný tank měl místo kanonu obrovský hmoždíř, schopný svými mohutnými náložemi prorazit stěny většiny německých bunkrů. A konečně se v Hobbartově výzbroji vyskytovaly i stroje s krycím označením Krokodýl, které byly vybaveny místo kanonu plamenometem, různé varianty mostních, buldozerových a dalších tanků. Právě s jejich pomocí se podařilo Britům projít smrtící pobřežní pásmo rychleji a za daleko menších ztrát, než jakými zaplatili Američané za dobytí „bloody Omaha“.

GOLD BEACH
Stejně jako Američané mají svoji Omahu, i Britové vzpomínají na vylodění na „zlaté“ pláži jako na nejkrvavější boje dne D. V čele útoku stály jednotky XXX. sboru, konkrétně 50. divize a 8. tanková brigáda. Jejich úkolem bylo vylodění na ploché pláži, chráněné z týlu bažinami a ohraničené na bocích silně opevněnými vesnicemi Le Hamel a La Riviére, plnými bunkrů a postavení děl. Sama pláž byla pochopitelně zaminovaná a navíc hustě posetá různými překážkami. Celý úsek kromě toho ovládala těžká baterie lodních děl, umístěná na vysokém kopci nad křídovými útesy u Arromanches a baterie v betonových postaveních u vesnice Ver-sur-Mér.
Kromě nepřítele stála proti Spojencům i příroda. Nepříznivé počasí narušilo vylodění důležitých, převážně tankových jednotek a navíc bránilo účinnějšímu bombardování ze vzduchu. Pěšáci měli do jednoho mořskou nemoc. Výrok seržanta Durbana, prokládaný zvracením a pronesený pod těžkou palbou: „K čertu, už abychom byli pryč (z lodí). Raději se postavím sám celému wehrmachtu, než tady strávit ještě minutu,“ svědčí jasně o pocitech mužů útočících na pláži Gold proti Atlantickému valu.
Největší jatka mezi údernými oddíly způsobila palba z vesnice Le Hamel, protože německá postavení přečkala bez problémů ostřelování z lodí i nálet perutě Typhoonů. Prvnímu praporu 231. brigády trvalo několik hodin, než německou obranu v La Hamelu zlomil, a to ještě za cenu krvavých pouličních bojů muže proti muži. Po tu dobu byl západní úsek Goldu prakticky neprostupný. V bojích se vyznamenal zvláště seržant Hollis, který doposud ve válce zabil 90 Němců. Sám zaútočil na nepřátelský bunkr, dobyl ho a do večera svoje skóre navýšil až k číslu 102. Jinou částí brigády byl 1. dorsethireský prapor. Ten měl větší štěstí, protože se vylodil dále od La Hamelu a navíc se při invazi neutopila většina jeho podpůrných tanků, včetně speciálních „Krabů“. Dorsetským se podařilo rychle probít přes pláže a zaútočit na dalekonosné baterie nad Arromanches. Veteráni z 352. německé divize se však bránili až do odpoledne, kdy se je podařilo vytlačit po koordinovaném útoku pěchoty a tanků. Tím se uvolnil jeden z plánovaných prostorů pro vybudování umělého přístavu Mulberry, jehož obrovské zbytky se na zdejších plážích tyčí dodnes. Právě v tomto přístavu se vylodila československá obrněná brigáda.
Východní část nepřátelské obrany u La Riviére se naštěstí námořníkům podařilo rozstřílet dříve, než na pobřeží vstoupili první muži 69. brigády. Ostřelování z námořních lodí však přežil jeden betonový bunkr s obávaným 88mm „flakem“, který během několika minut vyřadil dva tanky. Trvalo to ještě dvě hodiny, než v tvrdých pouličních bojích vesnice La Riviére padla.
I když se britský postup proti plánu trochu zpozdil a nepodařilo se dosáhnout všechny plánované body, do večera britská pěchota stačila ještě obsadit důležitý hřeben za pobřežními močály, rozšířit předmostí na plochu 10 x 10 km a její průzkumné hlídky vstoupily do předměstí Bayeux. Nepodařilo se ale navázat spojení se sousedními americkými jednotkami v úseku Omaha. Speciální britské jednotky 47. komanda námořní pěchoty totiž i přes ztráty nedokázaly až do večera 8. června obsadit několik kilometrů vzdálený přístav Port-en-Bessin, který ležel na rozhraní britských a amerických zón. Jen při samotném vylodění zahynulo pod dělostřeleckou palbou 34 jeho mužů, další desítky pak padly při několikakilometrovém probíjení se k přístavu, v dvoudenních pouličních bojích proti dvojnásob silnějšímu a opevněnému nepříteli a ve ztečích na kótu 47, která dominovala zdejšímu pobřeží nad městečkem.

JUNO BEACH
Útok na Juno byl výsadní záležitostí Kanaďanů. Válečníci javorového listu měli Němcům co oplácet: v řadách jejich úderných oddílů bylo mnoho veteránů pamatujících masakr 3000 svých kamarádů v Dieppe v létě 1942. Útok na pláže v okolí městečka Courseulles a ústí řeky Seulles vedla 3. pěší divize a 2. tanková brigáda, zatímco ve vzduchu tyto jednotky kryli českoslovenští stíhači ze 134. křídla. Kvůli zpoždění přílivu byla v tomto úseku stanovena hodina H na 7.45 hodin britského času. V ten okamžik se však na Junu nic nedělo – první jednotky se zde vylodily až o půl hodiny později. Další zpoždění způsobilo počasí, které zde bylo bezkonkurenčně nejhorší ze všech invazních pláží. Na jednotku čekaly překážky a miny, takže třeba z 306 vyloďovacích plavidel užitých na Junu jich byla třetina zničena nebo poškozena. Německá obrana přečkala ostřelování prakticky bez poškození, což se bohužel týkalo i betonových bunkrů v ústí Seulles, vyzbrojených obávanými flaky a kulomety. Jejich palba přikovala útočící 7. brigádu až do příjezdu Hobbartových DD tanků.
„Můj tank vyjel první na břeh a Němci mě začali ostřelovat ze všeho, co měli,“ vzpomíná na slavné okamžiky invaze seržant Leo Gariepy. „Když jsem však na pláži zastavil a shrnul plátěnou konstrukci, která mě držela na hladině, teprve teď uviděli, že je to pravý, nefalšovaný Sherman. Stále si budu pamatovat německé kulometčíky, jak se zvedli ze svého postavení a zírali na nás s otevřenou hubou.“ Pohled na tanky vyjíždějící z moře s Němci otřásl a stroje DD ovládly situaci.
Ani v jiné části úseku Juno, v oblasti vylodění 8. brigády, se kanadským vojákům nevedlo lépe. Z roty útočící na Bernieres, opevněné čtyři metry vysokým vlnolamem, kanony, minomety a kulomety, nepřežilo 50 % mužů překonání prvního 100metrového úseku pláže. I přes tyto problémy se podařilo odpor Němců během dvou hodin zlomit, i když pláže za údernými jednotkami zůstaly přecpané vyloděnou technikou ještě hluboko do odpoledne. Toto zdržení způsobilo, že se Kanaďanům nepodařilo obsadit cíl číslo 1 – město Caen, a to přesto, že za soumraku ho měli na dohled a průzkumné hlídky dokonce dosáhly jeho předměstí. Město padlo až po několika krvavých ofenzivách, připomínajících jatka zákopových bojů 1. světové války, a to po více jak měsíci bojů. Přes tento neúspěch se ještě za soumraku podařilo Kanaďanům obsadit největší část území ze všech spojeneckých jednotek a na svém pravém křídle se spojit s britskými oddíly útočícími z úseku Gold, a vytvořit tak jediné kompaktní předmostí dne D. Spojení s úsekem Sword, které mělo zajistit útokem 48. komando ze západu a 41. komando z prostoru Sword, se však nepodařilo realizovat, neboť 48. komando zůstalo trčet už v pouličních bojích v Langrune-sur-Mér, ani ne jednu míli od pobřeží Juno.

SWORD BEACH
Nejvýchodnějším invazním úsekem byl Sword. Čest vylodit se na zdejších plážích a dobýt je dostala britská 3. divize. Protože bylo vyloďovací pásmo velmi úzké, dopadl během palebné přehrady na pobřeží Swordu nejničivější příval ohně a oceli, který se během dne D snesl na pobřeží Normandie. Veteránům od Dunkerku začalo peklo. 41. komando po vylodění dosáhlo Lion-sur-Mér, načež bylo zastaveno přesnou palbou z bunkrů ukrytých mezi domy a podél vlnolamů. Tím vznikla mezi úsekem Sword a sousedním Juno mezera, kterou jen shodou šťastných náhod nevyužili Němci k zničujícímu protiúderu do boku. Ještě hůře pak dopadla 8. brigáda. „Říkali nám chladnokrevně, že všichni v první vlně pravděpodobně padneme,“ vzpomíná na breefing John Gale z 1. praporu. „Ať se stane cokoliv, musíme se dostat na břeh a odtud už nebude evakuace možná, nebude cesty zpět.“ Povzbuzeni takovouto perspektivou, probili se tito vojáci rychle přes pláž i přilehlou vesnici Hermanville a zastavila je až palba 21. německé tankové divize z plošiny Périés. Skutečným očistcem si však prošel jejich soused. V jeho úseku naproti ouistrehamským lázním leželi mrtví od okraje moře až k prvním domům. Během několika minut zde padly skoro dvě stovky mužů. „Viděli jsme těla naskládaná na sebe jako polena,“ vzpomíná bývalý příslušník 4. komanda John Mason. Běžel jsem mezi hromadami mrtvých pěšáků, které to srazilo jako kuželky.“ Právě commandos, kteří se vylodili v druhé vlně, teď nesli největší břímě útoku na Ouistreham. V jejich čele pak postupovali bretonští příslušníci francouzského komanda, kteří za cenu těžkých ztrát toto kdysi proslavené lázeňské městečko Němcům za zpěvu Marseillaisy nakonec také vyrvali. Jeden z jejich důstojníků, kterému výbuch miny utrhl obě ruce, stačil ještě volat na své podřízené: „Do vnitrozemí, chlapci, než se fric z toho tance vzpamatuje!“ Těžké boje v ulicích Ouistrehamu způsobily také smrt desítek francouzských civilistů, z nichž některé zmasakrovalo v nedalekém lesíku omylem britské dělostřelectvo. Kvůli velké zácpě na pláži se začalo zpožďovat vyloďování a postup, takže muži britské 6. výsadkové divize, bojující několik kilometrů vepředu kolem německých dělostřeleckých baterií a na mostech přes řeky Orne, Dives a Caenský kanál, které bránili před postupujícími německými tankovými zálohami, zbytečně trpěli o několik hodin déle, než se k nim podařilo probít. Jednou z těchto zle tísněných jednotek, hájících nesmírně důležitou vartu, byli muži „kluzákové pěchoty“ mjr. Johna Howarda – pravděpodobně první britští vojáci, kteří se v den D snesli na francouzskou půdu.

HAM AND JAM!
Když se major John Howard snášel se svými muži tichou jarní nocí v kluzáku Horsa ke svému cíli – zvedacímu mostu přes Caenský kanál, netušil, že jeho akce vstoupí do dějin. Jeho jednotka dostala velmi těžký a nesmírně důležitý úkol – překvapivým útokem se zmocnit mostů přes Caenský kanál a řeku Orne na kraji Ranville a Bénouville a udržet je až do příchodu posil tvořených 1. speciální brigádou commandos lorda Lovata (legendární Zelené barety). Právě kvůli překvapení a rychlosti Howard už na začátku příprav vyloučil seskok své jednotky padákem. Namísto toho zvolil přesun kluzákem, který oproti padákovému výsadku umožňuje (pokud se při nočním přistání do zaminovaného prostoru neroztříští na tisíc kousků nebo nepřistane bůhvíkde) okamžité nasazení většího počtu vojáků do boje.
Při výcviku na tento útok dostal Howard zcela volnou ruku a všichni vojáci byli vybaveni i značnou peněžní částkou pro případ, kdyby zůstali dlouho odříznuti v nepřátelském týlu. Když bylo po všem, přiznal se Howard, že většinu peněz prohrál v noci před akcí v pokeru s praporním kaplanem. Několik dnů před útokem navíc přišla zpráva, že v prostorech vysazení kluzáků Němci vztyčili těžké protivýsadkové překážky. Když ale Howard ukázal fotky pilotům, kteří je měli vysazovat, dočkal se překvapivé odpovědi: „To je skvělé, to je přesně to, co jsme potřebovali! Vždycky jsme se totiž báli, co se stane, když při přistávání přejedeme tenhle malý prostor a narazíme do náspu na břehu kanálu. Ty kůly jsou od sebe tak daleko, že nám na každé straně urazí kousek křídla, což nic neznamená, ale přitom nás to zabrzdí.“ Kluzáky s uklidněným Howardem odstartovaly ve 22.56 hod. dne D minus 1.
První kluzák se přiblížil ke Caenskému mostu v 00.20 hodin. Za okamžik se ozval náraz doprovázený rojem jisker, a když vše ztichlo, zůstal kluzák stát 15 metrů od bunkru chránícího most. „A jdeme na to!“ zařval majorův zástupce poručík Brotheridge a všichni, kdo přežili přistání, vyrazili ven z trosek kluzáku k mostu. Německý strážný kaprál Hellmut Romer si zpočátku asi myslel, že se zřítil nepřátelský bombardér, ale když si uvědomil svůj omyl, bylo už pozdě. Střílnami byly vhozeny do bunkru granáty a komando sprintovalo přes most na druhý břeh. Když byli přesně uprostřed, ozvala se krátká dávka a poručík Brotheridge padl k zemi s prostřeleným krkem. V tu chvíli vojín Gray uviděl Němce, který se chystal vystřelit poplašnou raketu. Vypálil od boku a Němec se zhroutil právě v okamžiku, kdy se světlice rozprskla na obloze. Nic už ale neovlivnila, protože most přes Ornu byl už obsazen posádkou druhého kluzáku.
Major Howard si ihned po obsazení mostu zřídil své velitelské stanoviště v hospůdce za mostem. Tento podnik se tak může pyšnit nejenom titulem prvního osvobozeného domu, ale také první osvobozené francouzské hospody. Právě odtud vyklepal radista svobodník Tippelmann kódovanou zprávu o úspěchu, která zněla: „Ham and jam.“ (šunka označovala mosty přes Caenský kanál, marmeláda přes Ornu) Za několik hodin bylo 150 Howardových mužů posíleno muži 7. výsadkového praporu 6. divize, kteří seskočili později. Úkol však ještě nebyl splněn. Němci se začali osmělovat a výsadkáři museli odrážet stále častější útoky. Svítalo a od moře se začaly ozývat zvuky kanonády – pozemní část invaze začala. U mostů všichni zoufale čekali na posily od commandos. A pak uslyšeli zvuk dud. Brigádní dudák Billy Millin hrál už při vyloďování na plážích Swordu, i když kolem něj dopadaly miny, a také teď spustil na rozkaz lorda Lovata na plné měchy „Modré barety překročily hranice“. První je uslyšel výsadkář Wilkies: „Člověče, zdá se mi, že slyším dudy!“ Jeho kamarád v zákopu vojín Gray na něj vrhl zničující pohled: „Ty ses asi zbláznil!“ Za pár vteřin ale Wilkies prohlásil znovu. „Já ty dudy opravdu slyším!“ A pak je i uviděli. Pohled na pochodující vojáky se zelenými barety namísto ocelových přileb byl pro Brity i Němce natolik fascinující, že na několik okamžiků úplně přestala střelba na obou stranách. Když Němci znovu spustili palbu, bylo už pozdě. Zelené barety 1. speciální brigády stačily přeběhnout mosty a vmísily se mezi červené barety 6. výsadkové divize. Bylo vyhráno. Mosty, tak důležité pro další postup britských invazních jednotek, byly zachráněny. Těžké boje však do večera zavinily smrt nebo zranění 60 ze 150 Howardových mužů. Mezi zraněnými byl i sám Howard, kterému kulka německého snipera prostřelila přilbu a zranila ho na hlavě.

NEJVĚTŠÍ TAJEMSTVÍ DNE D
Ačkoliv se v různých publikacích dočteme, jakým způsobem bylo chráněno invazní tajemství, málokdo ví, že ještě větší utajení, než samotný plán vylodění, nesl projekt Mulberry (Moruše) – plán na vybudování v té době unikátního umělého přístavu. Je to však pochopitelné. Každý Němec včetně Hitlera totiž věděl, že k invazi s největší pravděpodobností ve Francii musí jednou dojít, všechny plány německé obrany ale počítaly s tím, že pokud se podaří udržet anebo alespoň dostatečně poničit přístavy v invazní oblasti, budou spojenecká vojska zbavena možnosti zásobování a sražena zpět do moře. Za pravdu dávali Němcům i spojenečtí plánovači. Vypočítali, že i kdyby se podařilo do 14 dnů ode dne D obsadit některý velký přístav (např. Cherbourg), bude trvat ještě nejméně 2 měsíce, než bude vyčištěn od min a plně připraven přijímat konvoje s posilami a materiálem. Britové měli čerstvé zkušenosti ze Singapuru v únoru 1942, kde jim v Indickém oceánu chyběly vhodné zásobovací prostory. Myšlenka umělých přístavů byl skutečný technický rébus založený na oprášeném starém Churchillově nápadu z 1. světové války na vybudování umělého přístavu při vylodění na Fríských ostrovech. „Přístaviště užitá na plážích se musí pohybovat v souladu s přílivem a odlivem,“ napsal 30. 5. 1942 Churchill ve svém memorandu. „Vyřešen musí být i problém ukotvení.“ Tak vznikl projekt Mulberry.
K výstavbě umělých přístavů v Normandii, jejichž zbytky můžeme dodnes spatřit jako unikátní válečné svědectví na několika místech normandského pobřeží, byly využity obrovské, až desetipatrové železobetonové kesony, přezdívané Phoenix. Největší z nich měl výšku 20 metrů, délku 66 metrů a vážil přes 6000 tun, tedy skoro tolik, jako lehký křižník. Celkem bylo vyrobeno více než 200 Phoenixů a spotřeboval se na ně více jak jeden milion tun betonu a 70 000 tun ocelových armatur. Na jejich výrobě pracovalo nepřetržitě dnem i nocí 20 000 lidí a pro jejich dopravu do Normandie bylo nutno použít více než 200 lodí. Plovoucí pohyblivá přístaviště dostala krycí název Mulberry A a Mulberry B a každé z nich mělo kapacitu doverského přístavu. Jejich jednotlivé díly byly přetaženy přes La Manche a potopeny nebo ukotveny na předem pečlivě vybraných místech. Celý umělý přístav byl po zkompletování tvořen vnějším plovoucím vlnolamem, vnitřním pevně ukotveným vlnolamem a čtyřmi plovoucími ocelovými příjezdovými silnicemi, schopnými pohybovat se díky přílivu a odlivu až o 8 vertikálních metrů.
I když několik dní po zprovoznění prudká bouře v Atlantiku jeden z plovoucích přístavů, umístěný zhruba na úrovni úseku JUNO, rozmetala, druhý přístav Mulberry sloužil spolehlivě ještě několik měsíců. Až do dobytí Antverp v září 1944 byly totiž všechny ostatní přístavy obsazené spojenci tak zničeny, že začaly fungovat až v příštím roce. Za tu dobu přes něj prošly miliony tun válečného materiálu a vylodily se zde statisíce spojeneckých vojáků. Přístavy Mulberry, kolem jejichž zbytků se dodnes za odlivu procházejí turisté, byly tedy skutečným klíčem k otevření západní fronty a ke konečnému vítězství v Evropě.

VZPOMÍNKY Z BRITSKÉHO DENÍKU BRIGÁDNÍho DUDÁKa Billa Millina:
Bill Millin se vylodil v Normandii dvakrát. Poprvé jako jedenadvacetiletý dudák britské 1. výsadkové brigády pod velením lorda Lovata. Podruhé si to na pláži Sword zopakoval ve filmu „Nejdelší den“ o 15 let později.
Lord Lovat, který vedl svou jednotku do boje s vycházkovou holí, nařídil Millinovi hrát píseň brigády „Highland Laddie“, ačkoliv tím porušil rozkaz nadřízených, kteří se obávali, že zvuk skotských bagpipes (dud) přiláká větší pozornost německých ostřelovačů.
Dnes 78letý Bill Millin potvrdil, že scéna, kterou filmoví diváci brali jako režisérovu licenci, se skutečně odehrála: „Byl jsem tam jediný v kiltu (skotské sukni), s píšťalami, dýkou na lýtku a jinak neozbrojen. Kilt jsem měl po tatínkovi, který v něm bojoval v 1. světové válce. Nejhorší zážitek nebyla kulometná střelba, ale skok v kiltu do studeného moře. Lovat se na mne otočil, usmál se a já začal hrát.“ Měch dud umlčel až za čtyři dny německý šrapnel.
Po válce Millin nechal bagpipes opravit a naposledy na ně zahrál na pohřbu lorda Lovata v roce 1995. Nedávno věnoval nástroj, baret, kilt a dýku Skotskému národnímu válečnému muzeu jako připomínku činů, které zdánlivě nemají logiku, ale dokáží aspoň trochu zlidštit neúprosný chod války.

VZPOMÍNKY Z AMERICKÉHO DENÍKU PRŮZKUMNÍKa NORBERTa AUERBACHA:
V roce 1939 jsme spolu s rodiči a sourozenci utekli před Němci z Československa do Francie. Odtud jsme se pak přes Portugalsko a Brazílii dostali v roce 1940 do Ameriky. V Americe jsem po dokončení gymnázia nastoupil na univerzitu a snažil se dostat do kanadské nebo britské armády, abych se mohl zapojit do boje proti Němcům. Než se mi to ale podařilo, přišel Pearl Harbor, Amerika vstoupila do války a já skončil v její armádě jako dobrovolník. Protože jsem ovládal několik jazyků, poslali mě do průzkumnické školy, kde jsme se kromě základního výcviku učili, jak jednat se zajatci, organizaci německé armády a další „dovednosti“, které se nám v budoucnu měly hodit. Následně jsem prošel také tankovým výcvikem a vojenskou školou v Texasu, která mě naučila zacházet s různými typy zbraní od pistole po dělo, a to nejenom s nimi střílet, ale také je rozebírat a opravovat. Po skončení výcviku jsem se pln ideálů snažil využít první příležitosti, abych se dostal do Evropy. Záhy se mi naskytla a já nastoupil na loď do Anglie.
Cesta do Anglie byla nepohodlná. Absolvovali jsme ji na relativně malé, narychlo postavené lodi „Liberty Ship“. Na ní jsme po třech týdnech spolu s dalšími 5000 americkými vojáky přistáli v Anglii, kde se začaly tvořit jednotky. Přidělili mě k informační a průzkumné rotě připojené k 2. tankové divizi, která byla rozdělená na dvě části – bitevní komando A a „combat command B“. Já byl se svojí průzkumnou a informační rotou zařazen k velení komanda B. Naším úkolem mělo být shromažďování taktických informací pro naše komando B a celou tankovou divizi. Jak se nakonec ukázalo, větší část divize byla poslána do Afriky a ta menší zůstala v Evropě s tím, že dorazí později. To se ovšem nestalo. Místo toho jsme začali trénovat vylodění a rádiovou komunikaci a brzy bylo jasné, že to není trénink pro Afriku, ale pro invazi do Francie. Někteří z nás se také učili plavat, protože to vůbec neuměli a správně vytušili, že by se jim to mohlo hodit.
Jednoho dne nám to konečně oznámili oficiálně. Máme se připravit na cestu do Normandie, protože se tam očekávají nějaké větší problémy. Nalodili jsme se a čekali tři dny a tři noci na rozkaz. Loď sice pohodlím neoplývala, ale velice dobře nás krmili. Nesměli jsme z lodě pryč, s nikým mluvit, všechno bylo strašně tajné. 6. června 1944 jsme se dozvěděli o začátku invaze a konečně jsme na našem speciálním plavidle, zkonstruovaném pro transport tanků a dalších vozidel, vypluli z přístavu. Loď byla kvůli snadnému přistání na pláži velice plochá a moře si s ní hrálo jak se skořápkou od ořechu. Mým úkolem bylo spolu s dalšími hlídat vozidla na palubě. Jednalo se o kamiony a jeepy, které byly připevněny k palubě řetězy. Tanky byly schovány uvnitř lodi. Během cesty bylo moře tak rozbouřené, že jsme byli úplně vyčerpaní a posléze jsme všichni dostali mořskou nemoc. Zvraceli jsme, proklínali vlnobití a nakonec nám bylo úplně jedno, jestli tam ta vozidla budou, nebo je moře spláchne. Všichni jsme se vesměs na hlídkování na palubě vykašlali a schovali se někde v koutě. Bylo nám moc mizerně. Nakonec se loď přiblížila k velké pláži, o které nám řekli, že to je Omaha Beach. Bylo to ráno třetího dne od takzvaného dne D, což většina vojáků vyslovovala jako „Death Day“.
Kvůli nějakým problémům se loď nemohla dostat až na pláž, a my proto museli naskákat do vody. I bez německé palby to byla věc maximálně nepříjemná a já přemýšlel, jaké to tu muselo být pod německými kulomety a minomety. Teď už byla pláž asi na jeden až jeden a půl kilometru volná a zajištěná 1. a 29. divizí americké pěchoty. Říkal jsem si, že jedním z důvodů úspěšného obsazení pláží před třemi dny musela být určitě i ta zatracená mořská nemoc, ze které nám, asi stejně jako těm klukům před námi, bylo tak špatně, že jediné, co jsme chtěli, bylo dostat se z lodi rychle pryč na pevninu. Fofrem jsme se z ledové vody drápali na břeh a neměli vůbec přehled, co se děje. Vylodili jsme se v úzkém úseku pláže, na kterém nám někdo řekl, jděte tam, protože tam je nějaký červený prapor, tam se shromážděte a odtamtud půjdete tam a tam. Shromáždili jsme se na určeném místě a jako rota začali spolupracovat s pěchotou v jejím postupu a shromažďovat taktické informace, jak nám bylo určeno.
Ve filmu od Spielberga „Zachraňte vojína Ryana“ jsou záběry, jak američtí vojáci procházejí spolu s pěchotou mezi poli a úzkými silnicemi, kde jsou zakopaní Němci. Ve filmu se ti vojáci baví o všem možném, ale my jsme se ve skutečnosti o ničem nebavili, protože bylo nutné dávat pozor, odkud přijde palba a včas na ni reagovat. Byli jsme už z Ameriky vycvičeni na vyslýchání a sběr taktických údajů od zajatců, a tak jejich „zpovídání“ bylo naší hlavní náplní. Den co den se získávaly nové a nové informace, které šly rádiem na regiment, odtud k divizi a pak výš, kde se shromažďovaly. Na jejich základě se pak vyhodnocovala situace a navrhoval další postup. Tenkrát ještě nebyla taková technika jako dnes a rádio zabíralo polovinu jeepu. A protože pro nás bylo rádio životně důležité, bylo jednou z našich nejdůležitějších starostí chránit jeep, aby byl v pořádku. V této souvislosti si vzpomínám na jeden incident, který se stal na cestě k mostu u Remagenu. Kvůli velkému bombardování velice účinnými německými kanony ráže 88 mm, kterým se slangově říkalo „osmaosmdesátky“, byla celá naše divize donucena zastavit. Kromě tanků, které pokračovaly dál, jsme všechna vozidla odstavili na prostranství před nějakým dvorem, do kterého jsme se všichni stáhli, protože jsme tam byli alespoň trochu krytí. Z úkrytu jsem sledoval, jak jednomu autu za druhým při tom bombardování propichují pneumatiky odletující šrapnely. Když bylo jasné, že to brzy dopadne i na náš jeep, nevydržel jsem to, vyběhl k němu a uprostřed toho bombardování s ním vjel do dvora. Vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by šrapnel mohl zasáhnout také mě. Jediné, čeho jsem se obával, bylo, že u našeho jeepu přijdeme o všechny pneumatiky a budeme muset dál pěšky. Viděl to tenkrát nějaký plukovník, který jen nevěřícně kroutil hlavou, díval se na mě a zeptal se: „Vy jste blázen nebo co?“
Náš postup pokračoval pomaličku asi týden až deset dní. Na co si vzpomínám a co zůstává v mé paměti, je strach, který je v takových chvílích zcela přirozený a může vám leckdy zachránit život. A kromě něj se mi vybavuje únava a strašná špína. Celé tři týdny jsme se nemohli převléknout, osprchovat se nebo se pořádně vyspat. Naší koupelnou byla naše helma, do které jsme nabírali vodu a zahřívali ji, aby naše hygiena měla alespoň minimální komfort. Další nepříjemnou vzpomínkou bylo jídlo, protože vojenské konzervy, které nám denně dávali, byly pořád stejné. My měli ale štěstí, neboť velitelem naší roty byl důstojník, který byl současně velice dobrým kuchařem. Protože já uměl francouzsky, podařilo se nám občas od místních sehnat nějakou cibulku, čerstvou zeleninu, nebo jednou za čas i čerstvé vejce či maso, což nám to jídlo trochu zpříjemnilo.
Asi po 3–4 týdnech postupu, když už jsme byli na cestě do Paříže, nás zastavili a stáhli. Museli jsme před sebe pustit druhou francouzskou divizi, kterou pak Pařížané vítali s velkou slávou jako své osvoboditele. Naše tanková divize tam pak přišla až po nich, i když jsme původně byli Paříži o moc blíž než oni. A tak jsme bez velkých ovací pokračovali dál do Německa.
To nejdramatičtější nás teprve čekalo. Němci přišli v zimě s protiofenzivou v Ardenách a naši jednotku spolu s druhou tankovou divizí poslali do Belgie pomoct našim zamrzlým jednotkám. Tam to nejhorší nebyli snad ani Němci, ale hrozná zima. Mrzlo a sněžilo a my pořád někde stáli a zápolili se zimou. Vybavuje se mi z Arden jeden kuriózní zážitek. Leželi jsme v příkopě a Němci po nás stříleli z kulometů a těžkým dělostřelectvem. Všude sníh, plno zraněných a mrtvých, když tu najednou z dálky slyšíme takový popěvek. Nikdo nechápal, co se děje. Pak jsme si všimli, jak uprostřed silnice kráčí skotský regiment, zpívá a vyhrává si k tomu na dudy, jako kdyby byli na parádě. Okolo nich řádila dělostřelba, svištěly kulky z kulometů, a oni jako by se nic nedělo. Dívali se na nás s opovržením, jak ležíme v těch příkopech, a my se cítili jako zbabělci. Pak se přeci jenom zastavili, usadili se vedle nás, začali si vařit čaj a my na ně vejrali jako na zjevení. O Skotech a jejich dudách se už od vylodění tradovala spousta historek, ale tady jsem poprvé pochopil, že v ničem nepřeháněly.
V Ardenách jsme se také dozvěděli, že Němci navlékli německé vojáky, kteří uměli anglicky, do anglických a amerických uniforem a vyslali je za naše pozice sabotovat. Proto stály na silnicích americké hlídky, které projíždějící zastavovaly a kladly jim různé otázky, aby se přesvědčily, zda jsou opravdu Američané. Ptali se třeba na basketbal a podobné věci, které každý Američan zcela samozřejmě zná. Já ale jezdil s jedním z našich důstojníků, který pocházel z Berlína. O americkém sportu vůbec nevěděl a ještě k tomu mluvil se strašným německým přízvukem. Hrozně jsem se tenkrát bál, že nás některá z hlídek zastaví a on bude muset odpovídat. Asi by nás rovnou zastřelili, a tak jsem mu říkal: „Henry, když nás někdo zastaví, tak nesmíš říct ani slovo, dělat němého a já budu odpovídat.“ Naštěstí se ho tenkrát nikdo na nic nezeptal, takže jsme jen o vlásek neskončili zastřelení v závěji coby němečtí sabotéři.
To je několik vzpomínek, které se mi z doby po vylodění vybavují. Na opravdu nebezpečné a dramatické situace má člověk tendence zapomenout a nemyslet na ně. Byli jsme jako tanková divize v první linii a každý věděl, že může umřít, ale každý z nás si říkal: „Já přece neumřu, já určitě ne, určitě přežiji.“ A každý jeden z nás, jak jsme tam byli, jsme tomu opravdu věřili i přesto, že kolem nás lidi vpravo i vlevo umírali. Ale i ti umírající určitě do posledního okamžiku věřili, že ani oni nejsou ti, co sem přijeli umřít. Člověk měl v sobě ten pocit, že jemu se to nemůže stát, a to ho drželo při smyslech. No a někdo měl k tomu pocitu i víc štěstí, a proto se o těchto pár vzpomínek s vámi mohu rozdělit. NORBERT AUERBACH
Syn známého filmového producenta, jehož společnost Elektafilm zrealizovala ve 30. letech filmy Cesta do hlubin študákovy duše, Peníze nebo život, Tonka Šibenice a další. V roce 1936 se rodina odstěhovala do USA, kde po válce a studiích na Kalifornské univerzitě začíná od píky u filmového studia Columbia Pictures. Poté, co se zde stal šéfem evropské divize, přechází do společnosti United Artists a v 80. letech se stává jejím prezidentem. S jeho jménem jsou spojeny filmy jako je James Bond, Růžový panter, Vlasy, Rock, Most u Remagenu a řada dalších. Dnes, ve svých osmdesáti letech, žije v Praze se svou přítelkyní Alenou.

Anglické slovo „daredevil“ se odvozuje od slovesa „to dare“ – odvážit se nebo troufnout si – a ve spojení s podstatným jménem „devil“ – ďábel – označuje člověka, který je z jistých důvodů ochoten riskovat své zdraví nebo život v nejrůznějších hazardérských kouscích. Ony jisté důvody se v mysli pozorovatelů většinou omezují na slávu a peníze, případně obojí. Je to pohled poněkud zjednodušený. Sloveso „dare“ má také význam vzdorovat či postavit se něčemu. Silám přírody, živlům, nebo jen vlastnímu strachu. A tak význam slova „daredevil“ spíše označuje ty, kteří se rozhodli přijmout výzvu k něčemu, co většina ostatních považuje za holé bláznovství. Například vlézt do sudu a proplout vodopádem…

HŘMÍCÍ VODY
Řeka Niagara nepatří vzhledem ke své délce k žádným veletokům. Od svého počátku v jezeře Erie k ústí do jezera Ontario měří necelých 60 km. Protože však korytem protéká veškerá voda z oblasti tzv. Velkých kanadských jezer, patří svým ročním průměrným průtokem 5600 m3/s k nejvodnatějším řekám v USA. Při své nedlouhé cestě musí překonat geologický schod nazývaný Niagarský escarpment, který se táhne stovky kilometrů státem New York a kanadskou provincií Ontario. To je právě místo, které prý kdysi původní obyvatelé nazývali Onyakara – Hřmící vody.
Vodopády vznikly ke konci poslední doby ledové, tedy v době relativně nedávné. Jejich stáří se dnes odhaduje na 10–12 tisíc let. Za tu dobu se prokousaly celých 11 km od hrany stupně a vytvořily tak hlubokou soutěsku s nebezpečnými proudy. Důvodem rychlého postupu vodopádů proti proudu je geologické složení. Horní část stupně je tvořena tvrdšími vrstvami vápencových dolomitů, zatímco pod nimi se nachází měkká vrstva břidlice. Vířící voda vymílá břidlici a horní vrstvy vytvářejí převisy, které se pak odlamují ve velikých blocích.
Od počátku padesátých let se ovšem postup vodopádu výrazně zpomalil, neboť hydroelektrárny na obou stranách řeky odebírají nad vodopády 50–75 % vody do svých rezervoárů. Děje se tak většinou v nočních hodinách, aby ve dne návštěvníci nepřišli o fascinující divadlo padajících mas vody do hloubky přes 50 metrů.

SKOKAN
Fascinující divadlo lákalo návštěvníky od nepaměti. Už v první polovině 19. století zde vyrostlo několik hotelů a po obou stranách vodopádů vznikala dvě města stejného názvu – Niagara Falls (Niagarské vodopády). Americké město má dnes asi 60 000 obyvatel, zatímco kanadská strana jich má téměř 80 000. Je totiž zajímavé, že americký podíl na vodopádech je větší, ale z kanadské strany je pohled mnohem krásnější. To je hlavní důvod, proč zde existuje více hotelů a rozvinutější infrastruktura. Oba břehy jsou chráněnými územími se statuty státního a provinciálního parku. V prvních desetiletích 20. století byly pozemky na samém okraji vodopádů odkoupeny a přeměněny ve veřejně přístupná místa.
Řeka Niagara vytváří mezi oběma městy široký pravý oblouk. Po vcelku klidném toku od jezera Erie přichází do míst, kde se zvyšuje spád a tím i rychlost proudu. V těchto tzv. Horních proudech je tok řeky rozdělen na dvě ramena. Pravé nese asi jednu pětinu vody na Americký vodopád a menší Nevěstin závoj, zatímco většina vody protéká po vnějším oblouku na Kanadský nebo také Podkovovitý vodopád, přes který prochází mezinárodní hranice. Dělítkem mezi oběma rameny je Kozí ostrov, patřící Spojeným státům. A právě Kozí ostrov se stal místem prvního kaskadérského kousku.
První z daredevilů se jmenoval Sam Patch a jeho specialitou byly skoky do vody. V roce 1829 ho skupina místních hoteliérů přesvědčila, aby na Niagaře předvedl své umění. Doufali, že tak podpoří návštěvnost celé oblasti. Patch si postavil skokanskou věž ze dvou žebříků u paty Kozího ostrova, nedaleko od Nevěstina závoje. Jednoho deštivého říjnového dne vyšplhal na plošinu ve výšce 25 m nad hladinou a před zraky turistů skočil do zpěněných vod. Za jásotu přihlížejících se vynořil a nezraněn dosáhl břehu. O deset dní později svůj pokus zopakoval, ale umístil plošinu do výše téměř 40 m. Neuvěřitelný skok se zdařil a o skokanu se psalo ve světovém tisku. Tak jako u mnoha jeho následovníků však popularita nebyla doprovázena finančním zhodnocením. Od přihlížejících se vybralo málo a hoteliéři odmítali dostát svým původním slibům. Zatrpklý Sam opustil Niagara Falls a v nedalekém Rochesteru si postavil další skokanskou věž u řeky Genesis. Jeho třetímu skoku přihlížely tisíce lidí z dalekého okolí. Ale Sam Patch se už nevynořil. Stal se prvním z daredevilů, který zaplatil cenu nejvyšší. Bylo mu 22 let.

NA NAPNUTÉM LANě PŘES SOUTĚSKU
Druhá polovina 19. století znamenala pro oblast Niagary velký rozvoj turistiky. Pro mladé dvojice ze středních vrstev začalo být populární trávit na Niagaře líbánky a s počtem hotelů se začal rozvíjet i zábavní průmysl. Dění přilákalo další skupinu daredevilů, kteří tu zosobňovali ducha nejvyššího rizika celé půlstoletí. Byli to provazochodci.
Od většiny pozdějších hazardérů se lišili jedním důležitým znakem. Z převážné části to byli profesionálové, často pocházející z nejlepších akrobatických rodin. První a také ten, který sklidil největší úspěch, byl Blondin, častěji nazývaný – právě pro svá neuvěřitelná představení nad řekou Niagarou – The Great Blondin, Velký Blondin.
Pocházel ze severní Francie a jmenoval se Jean Francois Gravelet. Projel se svým lanem a svými kousky celou Evropu a do USA zavítal v roce 1855 na čtyřleté turné. Soutěsku vytvořenou Niagarou uviděl poprvé v roce 1858. Zamýšlel původně natáhnout lano od Kozího ostrova na kanadskou stranu, ale v té době byl ostrov ještě v soukromém vlastnictví, a tak Blondin natáhl své lano o něco níže, zhruba do míst, kde se dnes nachází Duhový most spojující Spojené státy americké s Kanadou.
Lano měřilo asi 390 m a při takové délce ho nebylo možno vyšponovat. Průhyb činil téměř 15 m a to znamenalo pro akrobata značné obtíže. Musel sestoupat z výšky 52 metrů ke středu, který byl přibližně 37 m nad vodní hladinou, a pak opět vystoupat.
Kdo navštívil Niagaru 30. června 1859, byl odměněn zážitkem, který si pamatoval celý život. Poprvé mohl vidět malou postavu v přiléhavém trikotu, jak vyvažuje balanční tyč nad mocnými vodami. Blondin se však nespokojil s prostým přecházením. Strávil na Niagaře celé léto a prováděl věci téměř neuvěřitelné. Lehal si na lano, přecházel pozpátku nebo zabalen v pytli a se svázanýma rukama, přejížděl na bicyklu, metal na laně salta a dokonce pekl uprostřed lana pravou francouzskou omeletu. Vrcholem se stalo, když přenesl na svých zádech svého manažera Harryho Colcorda. Tehdy přecenil trochu své síly a před téměř nedýchajícím davem musel šestkrát odpočívat, než dosáhl druhého břehu.
Jeho úspěch byl neuvěřitelný a Blondin se příští léto na Niagaru opět vrátil. Čekal ho tam však již konkurent, který si říkal Signor Farini. Ve skutečnosti to byl americko-kanadský akrobat jménem William Hunt a jeho lano se nacházelo v místě původního Blondinova. Blondin se přesunul nad tzv. Dolní proudy a předváděl své kousky nad mohutnými peřejemi. Konkurence obou akrobatů byla nelítostná. Oba byli mistři svého umění a vzhledem k tomu, že měli představení ve stejnou dobu, někteří lidé přebíhali od jednoho k druhému. Jejich nápady neznaly mezí. Farini dokonce vypral uprostřed lana asi tucet kapesníčků přítomných dam. Tu sezonu prý vydělal více peněz, ale popularitu svého soka nepřekonal. Důkazem byla i účast prince z Walesu, příštího krále Eduarda VII., na Blondinově představení.
Blondin se po této sezoně vrátil do Evropy, ale mistři provazochodeckého umění se předváděli na Niagaře až do konce století. Byla mezi nimi mladičká Italka Maria Spelterini i amatérský akrobat Stephen Peer. Právě on byl jednoho rána v roce 1887 nalezen na skalách pod svým ocelovým lanem mrtev. Podle spekulací se patrně pokusil o noční přechod, ve vycházkových botách a ne zcela střízliv. Jeho smrt přiměla oficiální místa k úvahám a následnému zákazu podobných představení. Výjimky téměř nebyly a nejsou udělovány.
Slávy Velkého Blondina nikdo z jeho následovníků nedosáhl. Ten zemřel v Londýně v roce 1896 ve věku 73 let v posteli, což byl konec, který by mu nikdo z těch, kteří ho viděli, jak nese vysoko nad řekou na zpocených zádech svého manažera, ani ve snu neprorokoval.

ODVÁŽNÁ UČITELKA
Je 23. října 1901. Na americké straně řeky Niagary se shromažďuje velký zástup lidí. V nedalekém Buffalu probíhá Panamerická výstava a Spojené státy se dosud nevzpamatovaly ze šoku, který způsobil – právě na této výstavě – atentát na prezidenta McKinleyho. Je to právě měsíc, co svému těžkému zranění podlehl. Na břeh řeky přichází postarší dáma v černých šatech a kloboučku. Měla by dnes oslavit narozeniny, ale místo toho provede něco, co zapíše její jméno navždy do historie.
Annie Edson Taylorová žila do té doby nepříliš veselým způsobem života, učila na škole v Michiganu a pohřbila svého manžela i svého jediného syna. K Niagaře přijela, aby zde našla slávu a bohatství. Měla tak učinit způsobem, jakým to ještě nikdy nikdo před ní neučinil.
Člun s vesly odváží dámu napříč řekou nad Horními proudy. V závěsu člunu je velký dubový sud opásaný ocelovými obručemi. Asi dvě stě metrů od břehu Annie vstupuje do sudu a je obložena několika polštáři, pak je zašroubováno víko a člun táhne sud směrem ke kanadské straně nad Podkovovitý vodopád. Tam je sud uvolněn a několik úderů na víko oznamuje, že nejtěžší cesta Annie Taylorové právě začíná.
Už v dobách provazochodců se našli odvážlivci, kteří s různým úspěchem pokoušeli proplout Dolními proudy v Niagarské soutěsce. Použili různých plavidel i sudů, někteří je pokoušeli proplavat. Kapitán Matthew Webb, vynikající plavec, který jako první překonal kanál La Manche, byl jedním z nich. Zmizel ve víru peřejí a řeka vydala jeho tělo až za čtyři dny. Mnozí byli úspěšnější, ale nikdo se ještě nepokusil proplout v jakémkoliv plavidle přes hranu vodopádů. Teď měla učitelka z Michiganu provést to, co ostatní považovali za neproveditelné.
Osmnáct minut poté, co byl sud uvolněn od člunu, dosáhl hrany Hřmících vod. Pak spadl volným pádem z výšky přes 50 metrů do vřící podkovy. Hloubka vody pod vodopádem je stejná jako jeho výška, nikdo však nemůže říci, jak velké bloky odlámaných skal se tam nacházejí. Trvalo celou minutu, než se sud opět objevil, a pak už začaly záchranné práce. Za dalších dvacet minut veslaři přitáhli sud ke břehu a odstranili víko. Annie Taylorová byla živá. Šok však způsobil, že nebyla schopna prolézt otvorem, kterým nastoupila. Vršek sudu musel být odříznut pilou a otřesená učitelka vystoupila na pevnou půdu. Kromě šoku byl nejvážnějším zraněním šrám na čele způsobený pilou zachránců.
Zažila krátké údobí slávy, titulky s jejím jménem se objevily na prvních stránkách novin. Její očekávání se však nesplnilo. Pokusila se cestovat se svým sudem a pořádat přednášky, ale ukázalo se, že nepatří k řečníkům, kteří zaujmou posluchače. Příštích dvacet let pak strávila u Niagarských vodopádů, kde se nechávala fotografovat se svým sudem, aby si vydělala na skromné živobytí. Zemřela v roce 1921, chudá jako kostelní myš a byla pohřbena na útraty města Niagara Falls.

BOBBY LEACH A TI DRUZÍ
Proplutí vodopádem v sobě skrývá tolik rizik, že skutek Annie Taylorové dlouho hledal následovníka. Nakonec se jím stal Angličan Bobby Leach, který si nechal pro tento případ sestrojit speciální ocelové pouzdro ve tvaru doutníku. Při zkoušce v Dolních proudech byl sice vytažen v bezvědomí, ale to ho neodradilo od úmyslu proplout vodopádem. Jeho pokus se uskutečnil 25. července 1911. Neměl však tolik štěstí jako Annie Taylorová, a když byl vyproštěn zpod vodopádu, vedla jeho první cesta do nemocnice, kde strávil šest měsíců se zlomeninami kolenních čéšek, čelisti a dalšími zraněními. Byl však mnohem obratnější řečník než odvážná učitelka. Příštích 15 let cestoval se svým pouzdrem po Severní Americe a Evropě a pořádal úspěšné přednášky. Vydal se i na Nový Zéland, kde na ulici v Aucklandu uklouzl na pomerančové slupce. Ke zranění se připojily komplikace a první muž, který proplul Niagarskými vodopády, zemřel na gangrénu v roce 1926.
Jeho následovníkem byl holič z anglického Bristolu Charles Stephens, otec jedenácti dětí. I on chtěl získat slávu a peníze. Po zraněních, která postihla krajana Leache, vytvořil zcela svéráznou teorii. Tvrdil, že tělo musí být v sudě dobře vyšponováno a tím nedojde ke zranění při nárazech. Byl velmi tvrdohlavý a svůj projekt si nenechal rozmluvit. Své nohy si připoutal k padesátikilové kovadlině na dně sudu a paže dal připoutat k horní části sudu pevnými řemeny. Když se z vířící pěny vynořily trosky jeho sudu, jediným pozůstatkem tvrdohlavého Angličana byla jeho pravá ruka vězící pevně v řemenech. Zbytek těla ani kovadlina nebyly nikdy nalezeny.
Mnohem šťastnější byl Jean Lussier, Frankokanaďan z Quebecu. Dal si postavit gumovou kouli s dvojitou ocelovou konstrukcí vycpanou automobilovými dušemi. Padly na ni jeho celoživotní úspory, ale jeho nápad se vyplatil. Lussier proplul během 45 minut úspěšně vodopád a vystoupil téměř nezraněn a veselé mysli. Aby na svém pokusu vydělal, začal rozprodávat kousky duší, které obklopovaly jeho plavidlo, kus po 50 centech. Byl to pro něj dobrý obchod, dokud si kdosi nespočítal množství prodaných kousků a neporovnal to s počtem duší použitých v plavidle. Byla to místní automobilová opravna, která podnikavému kaskadérovi dodávala chybějící materiál.
George Strathakis byl řecký kuchař z Buffala. Ve volném čase se zabýval mystikou a filozofií. I on se chtěl proslavit na Niagaře. Jeho sud byl obrovským monstrem vážícím téměř tunu. Měl odolat masám padající vody i zákeřným skalám a byl vybaven zásobou kyslíku na tři hodiny. Pátého července 1930 proplul úspěšně vodopádem, ale jeho mohutné plavidlo bylo zachyceno vratným proudem a vodopád jej vydal až po 22 hodinách. Nebohý Strathakis se stal další obětí.
Už od prvních úmrtí správy obou parků podobné pokusy zakázaly. O to víc se zdá nepochopitelné, že v roce 1951 oficiální místa udělala výjimku a nezabránila v pokusu o proplutí vodopádem člověku jménem Red Hill jr. Snad proto, že se jednalo o syna nejslavnějšího místního záchranáře a rodina hledala finanční prostředky na postavení jeho pomníku, zůstala policie v tomto případě zdrženlivá. Díky masivní reklamě přišlo kolem 200 000 lidí. Hillovo plavidlo bylo sestaveno z 13 velkých gumových duší svázaných plachtou a sítí a nazváno prostě „Věc“. Ke zděšení všech se však začalo rozpadat ještě dříve, než dosáhlo hrany vodopádu. Před zraky mohutného zástupu i přihlížející rodiny se z vířících vod pod vodopádem vynořila jen prázdná změť duší. Hillovo tělo bylo objeveno až příští den.

BYL TO ZÁZRAK
Roger Woodward je nenápadný duchovní ve státě New York. Nikdy neměl zájem stát se daredevilem. Shoda okolností však způsobila, že je jediným člověkem na světě, který přežil pád z Niagarského vodopádu bez jakéhokoliv prostředku.
Když mu bylo sedm let, vzal ho i s jeho sedmnáctiletou sestrou Deanne soused James Honeycutt na projížďku člunem. Byl letní den roku 1960 a Honeycutt chtěl dětem ukázat proudy nad vodopádem. Nepozorností minul místo, které zkušení člunaři nazývají „point of no return“ – místo, odkud není návratu. Když rozpoznal nebezpečí, otočil člun, ale motor vypověděl poslušnost a člun byl unášen proudem. Honeycutt nařídil dětem obléci plovací vesty a pokoušel se veslovat ke Kozímu ostrovu. V prvních velkých vlnách se však lehká loďka převrhla a všichni byli strháváni na Podkovovitý vodopád. Deanne měla štěstí, neboť ji proud přivedl až k vyhlídkové plošině Terrapin Point, kde se našlo několik záchranných paží, které ji zachytily těsně před pádem do propasti. James a Roger však byli strženi tunami vod. Jejich šance na přežití byly milion ku jedné. Honeycutt zmizel ve vířících vodách, ale lehounký Roger v plovací vestě byl odmrštěn z dosahu smrtícího vývařiště.
Na vyhlídkové lodi „Maid of the Mist“ nevěřili vlastním očím, když se ve zpěněné tříšti objevila oranžová plovací vesta s malým chlapcem. Obratný manévr kapitána už jen dokončil to, co znalci považují za neuvěřitelný zázrak.
V historii vodopádu se stalo už několikrát, že proud strhl neopatrné člunaře na vodopády. Pád z vodopádu však kromě Rogera Woodwarda nepřežil nikdo.

KRAJAN
Po Hillově smrti byla oblast vodopádu daleko lépe střežena a žádný další daredevil neušel pokutě. Každý pokus se také odehrál bez publicity a za přítomnosti jen několika svědků. To samozřejmě snížilo motivaci potenciálních aktérů. Výjimkou byl Nathan Boya – vlastním jménem William Fitzgerald – v roce 1961, jediný Afroameričan v historii vodopádů. Nestál o publicitu ani o peníze. Postavil si veliké nákladné plavidlo podobné Lussierovu balonu a stejně bez problému proplul vodopády. Svědky byli pouze náhodní návštěvníci. Dostal historicky první pokutu – 113 dolarů – a odejel. Jeho motiv zůstal záhadou.
Dlouhých 23 roků se na vodopádech nic nedělo. Zdálo se, že éra „sudařů“ skončila.
Kdo se však procházel na vyhlídkách vodopádů 2. července 1984 kolem půl desáté ráno, poznal, že tomu tak zdaleka není. Přes hranu Podkovovitého vodopádu se v té době přehoupl velký červený sud s nápisem Karel Souček. Český emigrant z kanadského Hamiltonu, který se živil jako profesionální motocyklista, se rozhodl, že zdvihne dlouho ležící rukavici. Jemu a jeho čtyřem kolegům se podařilo obejít policejní hlídky a několik set metrů nad vodopádem vypustit speciálně vyrobený sud s českým dobrodruhem. Hodinu poté už ošetřovali Karlu Součkovi drobné šrámy v místní nemocnici. Úspěch byl veliký, ale přestože několik najatých kameramanů pokus nafilmovalo, očitých svědků bylo málo. Sedmatřicetiletý daredevil se rozhodl svůj pokus zopakovat, tentokrát před platícím publikem. Vybral si k tomu budovu Astrodomu v texaském Houstonu, jejíž výška souhlasila s výškou vodopádů. Byla vyrobena speciální nádrž s vodou, do které měl Karel Souček se svým sudem spadnout volným pádem. Před zraky 45 000 diváků byl sud uvolněn ze střechy budovy. Malá závada však způsobila, že sud nepadl přesně, ale narazil na stěnu nádrže. O několik hodin později Karel Souček zemřel v houstonské nemocnici na těžké zranění hlavy. Je pohřben na kanadské straně Niagara Falls.

VE DVOU SE TO LÉPE PLAVE
Karel Souček odstartoval novou éru „sudařů“. Ve stejném roce, kdy zemřel, vydal se dvaadvacetiletý barman Steven Trotter na úspěšnou cestu přes vodopád v plavidle z automobilových duší. Měl ho předejít Dave Munday, ale policie zahlédla jeho sud nad Horními proudy a bleskově informovala elektrárnu, ta otevřela všechny vpustě a během tří minut klesla voda o půldruhého metru a sud i s nešťastným daredevilem uváznul na mělčině. Odvážlivec byl však tvrdohlavý a o tři měsíce později svůj pokus – tentokrát úspěšně – zopakoval. Zařadil se za Steva Trottera jako osmý člověk, který přežil proplutí vodopádem. V roce 1989 proplula vodopádem první dvojice – Peter DeBernardi a Jeffrey Petkovich, který přijal účast na podniku v rámci protidrogového programu. V roce 1993 proplul Dave Monday po několika nezdarech opět Podkovovitý vodopád. Tentokrát použil přestavěný potápěčský zvon a stal se tak prvním člověkem, který proplul vodopádem dvakrát. O dvě léta později ho dohonil Steven Trotter a ten vzal do svého speciálního sudu svoji přítelkyni Lori Martinovou a stal se tak nejúspěšnějším daredevilem všech dob. Pokuta 7000 dolarů, kterou dohromady zaplatili, byla jen malým šrámem na jejich slávě.
Devadesátá léta byla také ve znamení dvou pokusů, které téměř hraničily se šílenstvím. Dne 5. června 1990 spatřili lidé v Horních proudech člověka v kajaku, který směřoval k vodopádu. Policie okamžitě alarmovala elektrárnu, aby použila stejný trik jako v případě Dava Mundaye. Voda rychle poklesla, ale zkušený kajakář se obratně vyhnul mělčinám a přehoupl se přes hranu do vřících vod. Osmadvacetiletý kajakář z Tennesee Jessie Sharp neměl ani přilbu, ani plovací vestu. To zavdalo příčinu ke spekulacím, že se jednalo o sebevraždu. Přátelé kajakáře však tuto možnost vyloučili. Kajak byl později nalezen pod vodopády, ale tělo řeka nikdy nevydala.
Sebevraždou zaváněl i pokus Roberta Overackera. V říjnu 1995 zamýšlel přeskočit hranu vodopádu na vodním skútru a snést se na padáku do bezpečí za vodopády. Kaskadér z Kalifornie chtěl prý svým skutkem upozornit na tíživou situaci bezdomovců ve Spojených státech. Poslední fotografie ho zachycuje letícího nad hranou vodopádu, kdy se měl otevřít jeho padák. Nestalo se tak a Overacker se stal zatím poslední obětí Hřmících vod. KDO BUDE DALŠÍ?
K Niagarským vodopádům přijíždí ročně asi 12 milionů lidí. Hledají zde odpočinek, zábavu a nebývalou podívanou. Když si odmyslíme rušná města na obou stranách, zůstane řeka a tuny vod řítících se do hlubin. Vzbuzují respekt, obdiv a pro některé jsou výzvou. Žádný jiný vodopád na světě není tolik opředen příběhy těch, kteří ji uposlechli. Přes veškeré sankce a bezpečnostní opatření může každý den přijít zpráva o novém kaskadérském kousku. Lidé jako Steve Trotter nebo Dave Munday možná neřekli své poslední slovo. Nové technologie a nové nápady mohou zlákat dosud neznámé dobrodruhy, kteří chtějí zapsat své jméno na seznam daredevilů. Chuť vystoupit z anonymity je veliká, bez ohledu na to, jak vysoká může být cena.
Na náhrobním kameni Karla Součka najdeme motto: „…je lepší vzít šanci od života, nežli žít v šedivém polosvětle a neznat vítězství ani porážku…“

Rozpálená země jihoafrických plání přes den připomíná rozžhavenou plotnu. Ve stínu je už víc než čtyřicet stupňů, na slunci je k nepřežití. Vzduch se tetelí nad suchým pískem, není kam se schovat. Stín tady v poušti Kalahari je stejně vzácný jako voda… Jakmile ale sálající slunce zapadne, nekrytá pláň se rychle ochlazuje a k ránu klesá teplota až k bodu mrazu. Přežít v drsných podmínkách jihoafrické pouště není žádná legrace. Nejlepší je spojit své síly a čelit rozmarům přírody společně. Tuto cestu si zvolily i surikaty, hbité šelmičky z příbuzenstva promyk. Bok po boku hájí své domovské území, brání se před nepřáteli nebo vychovávají své mladé. Právě díky své pospolitosti a soudržnosti mohly úspěšně osídlit i vysušené holé pustiny, kde by se nikdo jiný z jejich příbuzných neudržel.

MĚSTA POD ZEMÍ
Nezáviděníhodnou situaci vyřešili malí pouštní lovci jediným možným způsobem – zakopali se před zuřícími živly pod zem. Surikaty patří mezi mistry tuneláře zvířecího světa. Když se do toho dospělá surikata pořádně obuje, vyhrabe za několik málo sekund tolik písku, kolik sama váží. Však na to také používá vybavení hodné přeborníka v norování – silné přední nohy osazené čtyřmi dlouhými tvrdými drápy. Z hrabající surikaty jsou nad zemí často vidět jen zadní nohy a štíhlý ocas. Aby si při své hornické snaze nenabrala do uší plno jemného písku, může s pomocí tří kožních záhybů na boltcích své zvukovody neprodyšně uzavřít.
Systémy propletených surikatích chodeb mohou zabírat celé desítky čtverečních metrů a podzemní město velké skupiny těchto náruživých kopáčů mívá i více než devadesát vchodů. Křižující se tunely vedou do nespočetných komůrek, kde surikaty odpočívají a kde také v bezpečí rostou jejich nejmladší potomci. Nory sahají až do hloubky tří metrů pod povrch pouště. Tam panuje po celý den i noc příjemný chládek a stálá teplota. Proti drsným poměrům „tam nahoře“ je to učiněný ráj.
Na svém území mají surikaty takových klimatizovaných hotelů několik. Když na ně udeří hlad nebo když jejich rezidenci zamoří blechy, odstěhují se načas o dům dál. Někdy může jedno doupě sloužit postupně několika generacím surikat. Noví obyvatelé stále přistavují nové a nové chodby. Obydlí je nakonec tak rozlehlé, že se o něj mohou jeho chlupatí majitelé bez větších problémů podělit s dalšími nájemníky. Pod jednou střechou tak se surikatami bydlí i kapské zemní veverky nebo blízké příbuzné surikat mangusty liščí. Jindy si naopak tuneláři pouště usnadňují svoji namáhavou práci tím, že si podle svých představ přestaví opuštěné veverčí nory.

KŘUPAVÉ HODY
Jako miniaturní živé buldozery přerývají surikaty každý den několik hodin pouštní písek a převracejí menší kameny. Jejich citlivý protažený čenich opatřený hmatovými vousy pracuje jako výkonná sonda, která bez námahy odhaluje nejrůznější drobné tvory ukrývající se pod zemí. Na to, že se okolní krajina zdá být téměř bez života, je jídelníček surikat překvapivě bohatý. Tito malí gurmáni vyslídí denně nespočet larev brouků i housenek motýlů, hladově požírají saranče a cvrčky a nepohrdnou ani pavouky či stonožkami. Obzvláštní pochoutku však pro ně představují štíři, ozbrojení nebezpečným jedovatým trnem na konci zadečku. Když surikata takového obrněnce s klepety na jeho štířích pochůzkách překvapí, nejprve ho bleskově udeří tlapkou a teprve potom zhltne.
Ani obávaného štířího jedu se surikaty příliš bát nemusejí. Jsou proti němu přirozeně odolné a záludné bodnutí štíří injekce jim proto téměř neublíží. Podobně imunní jsou i vůči jedu hadů, kterými si čas od času zpestřují své denní menu. Obzvláště spadeno mají na kobry kapské. Surikata, vážící stěží jeden kilogram, snese bez vážnějších následků dávku kobřího jedu, která by spolehlivě zabila dospělého člověka. V přepočtu na jednotku hmotnosti jsou surikaty proti kobřímu uštknutí přibližně tisíckrát odolnější než ovce. Navzdory tomu je však pro surikatu setkání s kobrou velice nebezpečným dobrodružstvím. Dobře živený had má totiž ve svých jedových váčcích dostatek jedu k zabití více než deseti lidí. Tito malí odvážlivci to asi instinktivně tuší, neboť se vždy snaží zneškodnit svého nepřítele jednou provždy. Jakmile kterýkoli člen skupiny na kobru narazí, vydá okamžitě varovný signál. V tom okamžiku se seběhne celá tlupa a sešikuje se ke společnému útoku. Tanec smrti může začít. Malé promyky pobíhají těsně mimo dosah hrozivých jedových zubů a snaží se přistihnout hada při nepozornosti. Občas se zdá, jako by malí chlupatí hazardéři zacházeli příliš daleko a odvážně zkoušeli, co si v tomto zápase na život a na smrt ještě mohou dovolit. Je možné, že tak ostatním členům družiny dokazují svoji smělost a mrštnost. Ti nejotrlejší z útočníků získávají v očích svých spolubojovníků úctu a stoupají po pomyslném společenském žebříčku vzhůru. Pro kobru však často bývá taková surikatí exhibice posledním bojem. Je jen otázkou času, kdy had zaútočí ukvapeně a ostré zuby některého z hbitých trapičů neomylně zasáhnou svůj cíl.

V JEDNOTĚ JE SÍLA
Boj s kobrou zdaleka není jediný případ, kdy se surikatám vyplatí táhnout za jeden provaz. Život v poušti je těžký a vzájemná spolupráce je dobrou metodou, jak jej úspěšně zvládnout. Jednotliví členové komunity se navzájem nespouštějí z očí. Také se od sebe příliš nevzdalují, aby neustále slyšeli drmolivé zvuky, jimiž se mezi sebou dorozumívají. Každá surikatí skupina si brání své domovské území. Nemilosrdně z něj odhání ostatní tlupy potulující se po okolí. Jak ale poznat, kdo je zdejší a kdo vetřelec? Surikatí občanské průkazy nejsou ke čtení, ale k čichání. Všichni členové jedné skupiny se neustále vzájemně obírají, čistí si srst, skotačí a odpočívají na jedné hromadě. Navíc používají společné latríny, kam chodí uposlechnout nutkání přírody. Načichnou proto společným pachem typickým pro celou skupinu, který ostatním sděluje, že jsou tu doma. O surikatách lze tedy bez nadsázky říct, že jim cizí návštěvníci příliš nevoní. Hranice surikatích teritorií se také poznávají nosem. Každá z nich má mezi řitním otvorem a pohlavními orgány pachovou žlázu. Jejími výměšky pilně značkuje všechny předměty na hranicích území své rodiny.
Do nového dne se surikaty probouzejí s ranním rozbřeskem. Poté co první odvážlivci opatrně prozkoumají nejbližší okolí nory, si celá skupina dopřeje sluneční lázeň. Rána jsou v poušti chladná a hřejivé paprsky ranního slunce příjemně rozehřejí ztuhlé tělo. Po tomto rituálu a po prvním ranním pomazlení se jednotlivé surikaty rozbíhají za svými úkoly. Některé z nich zůstávají v blízkosti skotačících mláďat a dávají na ně pozor. Jiné učí dospívající mládež lovit. Nad celou kolonií bdí pozorné hlídky. Ostatní surikaty, na které žádný jiný úkol nezbyl, se věnují shánění něčeho na zub a přinášejí potravu mláďatům.

VOJÁK NA VARTĚ
Ačkoli jsou surikaty hbitými lovci, hrozí jim neustále nebezpečí ze strany silnějších šelem. Útok může nenadále přijít jak za země, tak ze vzduchu. Většina členů kolonie se však může bez obav věnovat svým povinnostem. Zárukou jejich bezpečí jsou bystrozraké stráže. Surikaty mají ostrý, pronikavý zrak a téměř stejně dokonalý sluch. Každá z nich si během dne může vyzkoušet vybroušenost svých smyslů při strážní službě. Hlídající surikaty stojí vzpřímeně na zadních nohou a opírají se o ocas, aby potupně nepřepadly na záda. Tento zvláštní postoj jim dovoluje mít o svém okolí co nejlepší přehled. Svědomití hlídači často šplhají na vyvýšené balvany nebo dokonce do korun blízkých keřů, které používají jako pozorovatelny.
Stráže neustále sledují okolní krajinu i oblohu a jakékoli nebezpečí oznamují svým druhům varovnými signály. Mají k tomu celý repertoár štěkavých a vrčivých zvuků. Jedním signálem varují při spatření dravého ptáka, jiným oznamují nepřítele blížícího se po zemi. Zcela osobitý skřek znamená přítomnost jedovatého hada a zavrčení značí neznámé nebezpečí. Velmi rychle se přitom naučí rozpoznávat nebezpečné predátory od těch živočichů, od nichž jim žádné nebezpečí nehrozí. Silueta supa hledajícího mršinu je nevyvede z klidu, letícího orla si však všimnou na vzdálenost několika kilometrů.
Podle druhu útoku se také liší obranná strategie statečných šelmiček. Nejlepší ze všeho je zmizet rychle v nejbližším z podzemních měst. To je také jediná taktika, která funguje při náletu ze vzduchu. Když překvapí oddíl surikat daleko od jejich základny pozemní útok, seběhnou se promyky k sobě a začnou zuřivě hrabat. Snaží se tím zvířit oblak prachu, který má nepřítele zmást. Když jejich přírodní dýmovnice selže, pokoušejí se surikaty vetřelce zastrašit. Naježí srst, postaví se s otevřenými tlamičkami čelem k němu a zlostně štěkají. K dovršení toho všeho někdy celá skupina jako jeden muž vyskakuje do vzduchu. S jedovatými hady bojují surikaty odvážněji a nezřídka svého nebezpečného protivníka přemohou.

SPOLEČNÉ DĚTI
Námluvy začínají surikatám s příchodem deštivější a teplejší části roku. První výzvu k milostnému aktu může dát, podobně jako u lidí, jak samec, tak i samička. Před pářením se oba partneři mazlí a jemně se vzájemně koušou do hlavy a boků. I když nemají surikaty žádného jasně stanoveného vůdce smečky, více než tři čtvrtiny všech mláďat zplodí nejzdatnější pár ze skupiny. O surikatí dorost se však starají všichni členové kolonie společně. Matka tak může své ratolesti zanechat v péči opatrovníků a sama vyrazit s ostatními za obživou. Když vrhne jedna ze samic mladé, některé z ostatních samiček dokonce začnou tvořit mateřské mléko a mohou své chráněnce i nakrmit. Přesto se však pravá matka často vrací a svá mláďata kojí. Přísloví škola hrou platí u surikat do posledního písmene. Pod bedlivou ochranou svých vychovatelů malé surikaty skotačí, zápasí spolu a napodobují vyhrabávání nor. Lovit je jejich matka nebo jiný z opatrovníků učí tak, že před nimi běží s mrtvou kořistí v tlamě a láká mladé, aby si za běhu utrhli chutné sousto. Dokud se mláďata nenaučí sama lovit, každá dospělá surikata jim ochotně přenechá část svého úlovku. Až dorostou, budou se již o sebe muset postarat sama.

PRO SEBE NEBO PRO OSTATNÍ?
Cokoli, co živočichové v přírodě podnikají, jim musí přinášet nějakou výhodu. Stejně jako u lidí je někdy takový prospěch zcela zjevný, jindy ho musíme pracně hledat pod rouškou samaritánství a ochoty obětovat se pro druhé. Ani vzorné surikaty nejsou žádnou výjimkou. Jejich hlídky poctivě varují zbytek skupiny před nebezpečím a samy na sebe tím poutají pozornost dravce, chůvy se starají o cizí mláďata a stateční obránci někdy nasazují životy za své druhy, kteří se dostali do nebezpečí. Proč to všechno dělají? Kdyby byla jejich pohnutkou jen čistá láska k bližnímu, nevydržela by taková idealistická surikatí společnost příliš dlouho. Evoluce by to prostě nedovolila. Za veškerou ušlechtilostí se proto musí skrývat něco, co každou ze surikat v evolučním závodě nějak zvýhodňuje.
Život ve skupině pomáhá surikatám přežít v tvrdých podmínkách jejich prostředí. Tím, že si vzájemně pomáhají, posilují soudržnost celé smečky. Mohou pak doufat, že až se samy ocitnou ve svízelné situaci, jejich společníci jim pomoc oplatí. V surikatí společnosti většinou odrostlá mláďata neodcházejí do světa na zkušenou, ale zůstávají právoplatnými členy mateřské kolonie. Protože většina dorostu pochází od dominantního páru, jsou si surikaty uvnitř skupiny povětšinou blízce příbuzné. Mají tedy společné geny a tím, že si vzájemně vycházejí vstříc, pomáhají těmto vlohám přetrvat.
Všichni tvorové, kteří žijí pospolitě, tráví svůj život snahou „zabodovat“ u svých soukmenovců a vyšplhat se po společenském žebříčku co nejvýše. Pak mají větší šanci okouzlit svůdné partnerky a přivést na svět co nejvíce potomků. U lidí slouží k měření úrovně společenské prestiže drahá auta, u některých zvířat kupodivu plnění domácích povinností. Příslušníci takových skupin se doslova perou o to, aby směli zastávat strážní službu či krmit mladé. Stejně jako majitelé sportovních vozů tak zvyšují v očích příslušníků druhého pohlaví svůj sex-appeal. Stráže také mohou hlídat jednoduše proto, aby chránily především samy sebe. Když má surikata plné břicho a nic ji nenutí hledat si obživu, je pro ni výhodné dávat pozor na nepřátele v okolí. Většinou sedí v těsné blízkosti nory a může se tedy bleskurychle ukrýt. Když přitom varuje i ostatní, zachrání ochotné pomocníky, kteří jí budou oporou v dalším boji o přežití. I když se s čistým sebeobětováním bez postranních zájmů v přírodě setkáváme jen velmi zřídka, přesto není nouze o živočichy, kteří si z různých důvodů pomáhají nést těžký úděl života. Z vlastní zkušenosti to moc dobře známe i my lidé. Jestliže tedy surikatám za jejich snahu připadne i nějaká ta odměna, budiž jim to přáno. Za svoji houževnatost, hravost i společenskou povahu si ji více než zaslouží.

Surikata v kostce
Český název: surikata, starší název hrabačka
Latinský název: Suricata suricatta
Čeleď: promykovití (Herpestidae)
Délka těla: 26–28 cm
Délka ocasu: 20–22 cm
Hmotnost: 0,7–1,3 kg
Rozšíření: jižní Afrika, suché oblasti
Velikost skupiny: 5–30 jedinců
Velikost teritoria: 6–15 km2
Pohlavní dospělost: ve věku 1 roku
Délka březosti: 11 týdnů (73–77 dnů)
Počet mláďat ve vrhu: 2–5
Délka života: 12,5 roku (v zajetí) Mistři v hrabání
Velikost podzemního města: 80–800 m2
Počet vchodů: 15–90
Hloubka nor: až 3 metry
Průměr chodeb: 15 cm
Počet doupat v teritoriu: až 5
Uši: uzavíratelné zvukovody
Přední tlapky: 4 silné nezatažitelné drápy, každý z nich dlouhý asi 1 cm

Tatarská země – království velkého chána je jednou z nejstarších map severovýchodní Asie na světě. Mapa v měřítku 1 : 20 000 000 se objevila v prvním vydání Orteliova atlasu v roce 1570. Holandský nakladatel, kartograf a cestovatel Abraham Ortelius byl první, kdo vydával mapy vázané do atlasů, to ale neznamená, že měl všechny oblasti dokonale prozkoumané. Ortelius, jak je patrné z mapy Čingischánovy Tartarie, značně podcenil velikost Tichého oceánu. Proto se Amerika objevuje hned vedle Japonska, kde znal ostrovy Honšú a Šikoku (Tomsa), o existenci Hokkaida však neměl ani ponětí. Také Orteliova Aninská úžina, o které se tehdy předpokládalo, že odděluje Asii od Nového světa, je umístěna přiliš na jih. Ostatně „bílých míst“ bylo v 16. století víc. Renesanční kartografové to vyřešili elegantně – umístili na ně líbivé malůvky, v tomto případě titul mapy ve skvostné kartuši.
Za svůj život stihl Ortelius (1527–1598) vydat 7300 atlasů, v nichž bylo 873 000 map. V roce 1570 vydal například druhou nejstarší mapu Čech – tzv. Srigingerovu mapu, a ve stejném období vůbec nejstarší mapu Moravy a Slezska.

Stanoviště pod sedlem i ozbrojenci jsou už na dohled. U cesty postává sedm chlapů s kalašnikovy a pět dalších ostřelovačů sedí ve svahu. Žaludek mi stahuje svíravý pocit strachu a také ostatní ve voze trochu znejistěli. Muž proti mně si schovává ID kartu kamsi do rozkroku…
Jsem na nezávislém území pákistánských Paštunů, nedaleko hranice s Afghánistánem. Zde neplatí pákistánské zákony. Lidé se tu řídí kmenovými a ty jsou neúprosné. Stal-li ses něčím hostem, ručí za tebe životem. Jsi-li něčím nepřítelem, nejspíš jím zůstaneš na celý život (anebo do doby, kdy se spor urovná proplacením „odškodného“). Porušíš-li něčí čest (osoby, rodiny, kmene), budeš pykat, dokud pošpiněná čest nebude obnovena. Funguje to. Zbytečnou válku nechce nikdo, zákony se nepřekračují bezdůvodně. A vedou-li už spolu dva klany spor, tj. nejspíš válku, většinou do toho nezatahují členy ostatních skupin. Teď, v korbě veřejného pickupu, sám a daleko od přátel si ale nejsem tak úplně jistý.
Do vesničky Bachšikor jsem se vypravil na pozvání mých přátel. Dostal jsem od nich taky telefonní číslo, na které jsem měl dát předem vědět, až budu vyrážet, aby mne čekali na smluveném místě cestou. Úcta k cizinci, poutníkovi, je tu bezmezná: podle nepsaného zákona má kdokoliv právo požádat o přístřeší, ochranu či azyl. Obyvatelé kmenových území pak za bezpečnost návštěvy ručí vlastní ctí. Tedy životem. A to i v případě, že se jedná o desperáta na útěku (což se taky často stává, pákistánští zločinci toho využívají, v důsledku čehož pak dochází k potyčkám mezi nezávislými Paštuny a policií, která dělá zase svou práci podle svých zákonů).
Jestliže bezmezná pohostinnost platí pro cizince, tím spíše pro přátele. Jenže telefon nikdo nebral, čas běžel a oslava jednoho z nejdůležitějších muslimských svátků – íd al-azhá (velký íd neboli „svátek oběti“), která se koná jen jednou do roka, se blížila. Vypravil jsem se proto sám.

VEČERNÍ CESTA DO BACHŠIKORU
Hlídka nás už staví a hned o sobě dává hlasitě vědět. Atmosféra je podobná, jako když si kluci někde za vesnicí hrají na válku. Jenže tihle „kluci“ jsou už velcí a mají nabito ostrými náboji. Chvíli se pasažérů na něco vyptávají, pak se jich ptají na mne. Snažím se pochopit výsledek – cizinců se to tu netýká, takže si mě vůbec nevšímají. Pořádně se mi ulevilo. Zato ostatní vedou stále prudší rozčilený hovor. Závěr zní, že cizí auta tudy nyní projíždět nesmějí. Nemáme-li vůz s majitelem ze zdejšího klanu, který by tak měl z přepravy profit, dál můžeme jedině pěšky. Pasažéři ještě usmlouvali, že nás auto vyvezlo o kousek výš, aby nám za soumraku ušetřilo trochu času a námahy. Dál jsme museli pěšky.
Šli se mnou dva mladí kluci, jeden znal pár slov anglicky. Všichni ostatní šli daleko za námi. Před námi se otevřela celá dolina Chelaj, ve které leží Bachšikor. Slunce se na vzdáleném horizontu dotýkalo hor. Za chvíli se kraj ocitl ve večerním šeru. Vše působilo velice mysticky. Byl jsem hluboko v pověstných kmenových územích, konkrétně na území Mohmand Agency, kde žije na 100 000 příslušníků kmene Mohmandzaj. V duchu se opájím skutečností, že jsem se sem vůbec dostal.
Oficiálně je na kmenová území cizincům vstup bez zvláštního povolení striktně zakázán. Na západním okraji Péšávaru, kde hned kmenová území lemující pákistánsko-afghánskou hranici začínají, je umístěna cedule s výstražným nápisem: „ATENTION! ENTRY OF FOREIGNERS IS PROHIBITED BEYOND THIS POINT. BY ORDER OF GOVERNMENT.“ Tedy: „Pozor, vstup cizinců za tento bod je zakázán – z nařízení vlády.“ Pákistánské úřady se tímto veřejně zříkají jakékoliv zodpovědnosti, za cedulí nemají žádnou moc, za bezpečnost nikoho cizího neručí. Paštunské kmeny si území podél afghánské hranice spravují dodnes takřka zcela samy podle starobylých kmenových zákonů a pravidel, která vycházejí z tzv. paštunvali – „cesty Paštunů“. Muži zde mohou nosit volně zbraň. Zčásti jako symbol své svobody, zčásti na obranu odvěkého řádu a zčásti na udržení rovnováhy mezi jednotlivými kmeny a klany. Dostat se do kmenových oblastí legálně je takřka nemožné, pomineme-li průjezd některých linkových dálkových autobusů či jízdu turistickým vlakem do Chajbarského průsmyku. Do jiných lokalit se povolení prakticky nevydávají. Poslední možností zůstává seznámit se s některým obyvatelem F. A. T. A. (Federally Administrated Tribal Areas), nechat se pozvat a s hostitelovým souhlasem se zamaskovat za Paštuna, aby si otupělá pákistánská policie na kontrolních stanovištích ničeho nevšimla. V oblasti Bachšikoru jsem byl prvním cizincem, kterého mí vrstevníci pamatovali. Brali to se stejným pobavením jako já: jako dobrý úlet.
Šli jsme večerní krajinou po cestě, která byla ještě ve výstavbě, u krajnice stál zaparkovaný válec. Ostatní chodce za námi s sebou vzalo nějaké auto. Jeden kluk měl se mnou společnou cestu až k Bachšikoru, pak ho k jeho domovu čekala chůze tmou ještě další hodinu. Mne opustil, až když se naposledy a se vší paštunskou uctivostí důrazně ujistil, že jsem v domě očekáván.
Šero už hodně pokročilo, když vstupuji do hudžry – dvora s místností – prostor, které jsou určeny výhradně k setkávání mužů a k přijímání hostů, pozvaných či náhodných poutníků. Také zde přespávají mladí muži, kteří ještě nemají vlastní rodinu. Venku nikde nikdo. Z otvorů v hliněné zdi vychází matné světlo. Jsem zvědavý, jak budu přijat. Zamířil jsem ke dveřím a nakukuji dovnitř. Okamžitě mne zaregistrovali. Plocha na kobercích byla plná sedících mužů, které jsem vyrušil v jejich počínání. Ze šera se na mne upřelo velké množství očí.
Rychle se snažím rozeznat někoho známého, což není jednoduché. Sporé světlo zajišťuje jen plynová lampička, obličeje vypadají jeden jako druhý: lesknoucí se oči a pod nimi ve tváři husté černé vousy. Právě se večeřelo. Do ticha se ozvalo: „Ingrézí,“ – slovo označující cizince, původně odvozené od slova Angličan. Vzápětí rozeznávám Arafa a další pro změnu poznávají mne. Hned mi kynou, ať usednu a pustím se do jídla. Někdo přiskakuje s konvičkou s vodou na mytí rukou. Kluci vysvětlují ostatním, co jsem zač a proč jsem tady. Nálada se uvolňuje, všichni se zdají být velmi pobaveni, že jsem přišel sám a navíc pěšky, jak záhy vysvětluji. Kolem je 35 až 40 mužů, kromě domácích se sem na slavnostní dny sjeli příbuzní, žijící po většinu roku dole v Pákistánu. Lidé se v době ídu scházejí a navštěvují asi jako u nás během vánočních svátků.

ÍD AL-AZHÁ – SVÁTEK OBĚTI
Třídenní oslavy svátku íd al-azhá se na kmenových územích slaví již po staletí společnými modlitbami, rituálním porážením dobytka, obdarováním chudých, hromadnými hostinami, na které se vzájemně zvou obyvatelé sousedních domů, a sváteční náladou. Když jsem dopředu vyzvídal, jak budeme íd slavit my, odpovídali mi: „Budeme se modlit, povídat si a budeme při tom šťastní a veselí.“
Následující slavnostní den začal brzy ráno. Všichni se šli pomodlit do sousedního domu, kde bydlí zdejší malik – vůdce celé vesnice. Každý dům (kór) je domovem rozvětvené rodiny, několika desítek osob včetně dětí. Dva tři domy blízkých příbuzných stojící těsně vedle sebe tvoří vesnici. První ranní modlitbu – ještě za tmy – jsem zaspal. Pak se šlo k planince s hroby předků.
K hřbitovu kráčí omladina, dospělí muži i několik starých vážených kmetů. Všichni jsou svátečně oděni, kamizy a šelvary mají vzorně nažehlené a září čistotou (o oblečení se starají ženy – žehlí se tak, že se na vyprané vlhké oděvy pokládají plechy s rozžhavenými kameny). Všichni si nesou své korány, někteří i skládací podstaveček. Postupně si posedávají do trávy a noří se do modliteb – každý si ve svém tempu polohlasně předčítá pasáže svaté knihy určené pro tyto sváteční okamžiky. Po individuální modlitbě se všichni shromáždili asi o 100 metrů vedle, každý si nabral do rukou pár oblázků a vrhl jimi do dáli. Jedná se o starý muslimský zvyk – symbolické kamenování Satana.
Pak následuje společné kázání místního mully, delší než obvykle, a potom společné modlení, typická muslimská „rozcvička“, při které muslimové přesným sledem předklonů, klaněním, usedáním, klaněním se na zemi a dalšími pohyby spolu s recitováním koránu vyjadřují svou víru v jediného boha, pod širým nebem spolu s pokorou, která ze všech čišela. Bylo to velmi působivé. Kolem jasně zelená jarní tráva, nad námi modrá obloha, nízko nad horizontem zářící slunce. Jestli někde mají lidé k bohu jaksi blíž, tak je to rozhodně tady.
Po návratu ke stavením začala další fáze oslav: slavnostní obětování zvířat. Rituál připomíná událost koránem v podstatě převzatou ze Starého zákona, kdy bůh zkoušel hloubku víry proroka Ibráhíma (Abraháma). Bůh na Ibráhímovi chtěl, aby na důkaz víry obětoval jednoho z vlastních synů (Ismaela, ve Starém zákoně se jedná o Izáka). Ibráhím přání boha vyplnil. Když se však podíval na vykonanou oběť, namísto Ismaela, kterého spatřil nezraněného, našel podříznutou kozu. Odhodláním splnit i takovéto boží přání – zabít vlastního syna – prokázal Ibráhím svou víru, odevzdanost bohu. Muslimové dodnes na paměť této události, která má věřícím připomenout sílu Ibráhímovy víry – bezpodmínečnou podřízenost věřícího člověka božím přáním, jednou do roka obětují ovce, kozy, velblouda nebo jiné domácí zvíře, každá rodina podle svých ekonomických možností.
U našeho domu bylo podříznuto přesně daným rituálním způsobem šest ovcí, v lepších dobách ale poráželi více ovcí nebo i krávu. Ovci se musí proříznout krční tepna, jedině tak může její tělo volně opustit duše. Za chvíli se na hlinité zemi objevilo několik potoků krve, která se nechává volně odtéci. Vlastní podřezávání mají na starost starší muži, ostatní přidržují, postávají kolem a jsou při bohulibém činu veselí a šťastní. Čtvrcení, kuchání a dalších úkonů se ujímají mladší muži, část vnitřností se hned odnáší ženám do zadní části domu, aby za chvíli kolem posedávající a přihlížející muži mohli proložit sladký čaj a cukroví čerstvě pečenými jatýrky nebo srdcem.
Stále panuje uvolněná nálada, kolem se objevilo několik chudších obyvatel z okolí. Veškeré maso poražených zvířat se totiž tradičně dělí na tři části: jedna část zůstává vlastníkovi obětovaného zvířete, druhá část je vyhrazena pro obdarování příbuzných a poslední třetina je určena pro chudé a potřebné. Ti se nyní shlukli kolem řezníků a na své příděly nastavují igelitové sáčky, ve kterých si pak dar šťastně odnášejí.
Po dvou až třech hodinách zůstává na prostranství pouze několik vysychajících kaluží krve. My se přesunuli do hudžry, kde popíjíme další kvanta horkého sladkého čaje s mlékem, pojídá se neustále doplňované cukroví. Na kus řeči přicházejí sousedé z blízkých i vzdálenějších míst, zdraví se, žertují. Kolem poledního se najednou všichni zvedají a přesouváme se do hudžry malikova domu. Hudžra je zdejším znakem prosperity a sociální prestiže, čím větší, tím lépe. Od malika se prostorná hudžra zřejmě očekává zcela samozřejmě.
Dvůr se plní nejen muži z našeho domu, proudí sem skupinky mužů ze všech stran. Na rozlehlém dvoře, rozčleněném několika skupinkami keřů, se již přímo na zemi prostírá: na roztažené koberce určené k sezení se roztahují „ubrusy“ – dlouhé pruhy látek či pevných igelitů. Mladí hoši se činí o sto šest, je pro ně ctí, že mohou ke slavnostnímu jídlu také přispět. Dospělí hosté posedávají pod střechou (slunce už dost pálí), zdraví se, někteří se shlukli kolem vodní dýmky.
Brzy se na ubrusech začaly objevovat misky plné rýže a mísy se skopovým masem vařeným v tučné šťávě. Hostitelé roznášejí chlebové placky roti, nádoby s vodou k pití. Všichni se jako na povel rozsazují, ruce míří k mísám, trhají kusy masa. Někteří hodovníci do sebe cpou jídlo poměrně hltavě. Domácí páni dohlížejí, aby byl všeho dostatek, starostlivě dolévají tučnou omáčku do mís s masem, mladším dávají pokyn, kam je třeba donést další misku s rýží či doplnit pitnou vodu. Všichni po mně pokukují, přistrkují mi nejlepší, tj. nejtučnější kousky, které mi z mísy sami vybírají nebo si je jako výraz péče o hosta rukama utrhávají už ze svých porcí doslova od huby. Musím odmítat, hostitelé naštěstí uznávají, že můj žaludek není zcela bezedný. Následuje nezbytný čaj, načež se bez dlouhých řečí všichni zvedají a odcházejí do svých domovů pokračovat ve sváteční siestičce…
V podvečer se vše opakuje v jiném nedalekém domě. Jednotlivé domácnosti se ve zvaní sousedů po všechny roky střídají. Stejně tomu je i následující den, kdy postupně absolvujeme další tři společné hostiny.
První den ale program ranními modlitbami, porážením zvířat a hostinami nebyl zdaleka vyčerpán. Pokračovaly návštěvy, mí hostitelé různě odcházeli splnit své společenské povinnosti do ostatních domů, kde popili čaj, pojedli cukroví a vyměnili si přání ke svátku. Mě většinou nechávali „odpočívat doma“. Sedíme si tak na vynesených kobercích ve stínu zdi, kryti před neúprosným slunkem, když přišli další dva sousedé (hodně lidí přicházelo prohlédnout si mě – exotického hosta Bachšikoru). Jeden byl totálně bezzubý, druhý bez jazyka. Veselá sehraná dvojka. Muž bez jazyka byl očividně mentálně zaostalý, ale i bezzubého mi všichni označovali za „mentala“, u něho jsem si vůbec nebyl jistý, zda se jednalo o žert, či skutečnost. On se jen všemu smál a po chvíli pobízení mi se svým druhem předvedl „orchestr“: bezzubý si vložil dlaň do podpaží a jak tiskl paži k tělu, mačkaná dlaň vyluzovala prdlavé zvuky. Němý muž bez jazyka přizvukoval neartikulovaným huhňáním. Ostatní z toho měli legraci, všichni se představení smáli – a byli šťastní a veselí.
V podvečer, když se zmírnil denní žár, vyrazili všichni mladší muži a kluci na planinu nedaleko hřbitova, kde proběhl zápas v kriketu, hře nesmírně oblíbené po celém Pákistánu a Indii. Vše se odehrává v jakémsi nikde nevyřčeném, ale všem naprosto jasném a celkem rychlém sledu. Hraje se – s plným nasazením – asi hodinu, pak se zase všichni vracejí do stavení, do hudžry, kde pokračuje posedávání a popíjení čaje.

OPIOVÁ POLE
Další den po snídani se na mé přání jdeme projít na okolní kopce, rozhlédnout se po úrodném kraji. Starou zbraň si přes rameno významně přehodil jen jeden hoch z nezbytného čtyřčlenného doprovodu. Host na návštěvě u Paštunů prakticky nemá soukromí, pořád je kolem někdo, kdo se stará o případné potřeby a přání návštěvníka a o jeho bezpečnost. Vůbec tak nepřichází v úvahu, aby se šel host po okolí projít sám. Jednak je to proti zdejším mravům, a jednak kvůli nejisté bezpečnosti.
Jarní kraj kolem působí na pohled velmi úrodně, velice idylicky. Ale záhy jsem vyveden z omylu u obou uvedených přívlastků. Co se svěží zeleně týká (konec března), čerstvě naklíčené a vyrašené obilí (ječmen a pšenice) bude ještě asi měsíc prudce růst a zrát, načež kraj ovládne vražedné horko a sucho, které bude trvat po zbytek roku. Když jsem Bachšikor potom navštívil v měsíci květnu, bylo už po žních a z polí se svážely poslední snopy suchého zralého obilí. Okolní kraj se změnil ve vyprahlou step. Po další horké měsíce (asi tři čtvrtě roku) nelze dělat nic, než čekat na chladnější zimu. V takovém klimatu je opravdu těžké krajinu nějak smysluplně obdělat. Proto je třeba využít krátké úrodné období co nejintenzivněji: „Martine, už jsi někdy viděl opiové pole? Opravdu nikdy?! Chachacha! Tak pojďme.“ Políčka máku jsou roztroušena mimo dohled hlavní cesty a k nejbližšímu musíme podniknout hodinový pochod.
U pole, kde květy se teprve rozvíjejí, potkáváme staršího shrbeného muže. „Vidíš, co to dá práce, vypiplat tohle pole. Všechno se dělá ručně, je to dřina,“ ukazují kluci na plejícího muže a upozorňují mne na drátěné oko nalíčené na potenciálního škůdce – dikobraza. „A z takového pole máme my jenom několik tisíc rupií, za kilo makového mléka dostaneme 5 až 6 tisíc rupií,“ upozorňují mne a dušují se, že tady opium či tvrdší drogy nikdo nebere, protože je to proti islámu. Ale když jinde drogy potřebují, proč by si zde, v tak chudém kraji, pěstováním nepřivydělali…
Produkce makového mléka, suroviny pro přípravu opia, patří dozajista k velmi kontroverzním stránkám života kmenových území, místní lidé ale mají na věc svůj pohled: „Vláda chce, abychom to zničili, jenže oni (vláda) dostávají na zničení úrody prachy od Ameriky, ale nám z toho nic nedají. Vláda je vůči nám velmi krutá,“ stěžují si hoši z kmenového území. „Viděl jsi v Péšávaru – tam mají nemocnici i pro krávy, a my tu pro lidi nemáme ani jedinou…“
„A třeba elektřina: chceme, aby nám tu zavedli elektřinu a my že bychom platili 50 rupií za rok a jeden dům, ale oni na to nechtějí přistoupit,“ jsem zasvěcován do dalších palčivých problémů.
„Podívej,“ ukazují mi zasněně z vrcholu, na který jsme mezitím vystoupali, vzdálenou vesnici kdesi na konci postranního údolí směrem k pákistánskému vnitrozemí, „tam už elektřinu mají. My tu stále musíme svítit jen petrolejem. A ta cesta, po které jsi přijel, tu nám postavili teprve před třemi roky, předtím jsme do města jezdili pouze na traktoru.“

PLACATÉ KAMENY PRO ŽENY
Jak tak chvíli sedíme u vrcholu kopce, kluci mi náhle ukazují k zemi a odkrývají další stránku jejich zvláštního života: „Vidíš ty placaté kameny? Zde odpočívají naše ženy, když jdou pro dříví nebo trávu, nebo se s nákladem vracejí. Musí vycházet časně ráno, třeba i o půlnoci, aby šly za tmy a nikdo cizí je po cestě neviděl. Taky nosí vodu ze studní. Jinak jsou doma. Je to těžký život.“
„A proč jim nepomůžete?“
„Je to tak v koránu – jsou práce pro ženy a pro muže, je to rozděleno. Něco děláme společně, když je sklizeň, chodíme pracovat na pole spolu. Jinak musí být naše ženy zavřeny doma. Myslím, že to není dobré, nemám to rád. Ale rozhodují o tom naši starší a ti si nepřejí změny. Jsou to naše tradice, náš způsob života. Když se tady někdo mladý zamiluje, rodiče ho musí zabít – jeho i ji…“ svěřují mi pro ně naprosto samozřejmý fakt. Všechny partnerské svazky zde totiž domlouvají rodiče, výjimka neexistuje. Rodiče ovšem vybírají partnery uvážlivě, chtějí pro své děti to nejlepší. Zatímco dole v Pákistánu se muži žení v poměrně pozdějším věku, když už mají vybudované zázemí pro zajištění rodiny, na kmenových územích je zvykem oženit či provdat své potomky co nejdříve. Rodiče totiž dobře vědí, že s probouzejícími se hormony bojovat nemohou, a tak se snaží časnou svatbou předejít svévolnému zamilování.
„Žádný rodič přece nechce své dítě zabít,“ vysvětlují mi paštunští přátelé časné svatby. A když se ptám, jak si mohou mladí vůbec dovolit se do sebe zamilovat, když jsou si všichni vědomi neúprosného následku, dovídám se: „Láska je přece silnější než všechno, té se nedá vzdorovat.“
Ženy si prý cestou pro dříví zpívají: „Asi proto, že jsou při cestě horami šťastné.“
„A jak víte, že si zpívají?“ ptám se.
„Chodíme je pozorovat,“ odpovídají hoši, kteří vzali na kopec dalekohled. Při dřívějších diskusích se mi několikrát omlouvali, že mě nemohou pozvat do vnitřní části domů tak, jak je to možné u nás v Evropě. U nich to dovoleno není. Prostory domu, kde žijí jejich rodiny, jsou podle jejich zákonů pro cizí osoby tabu. Nyní na kopci mi bezelstně podávají dalekohled a trochu spikleneckými slovy poznamenávají: „A teď můžeš, Martine, navštívit naše domovy.“

KMENOVÉ VÁLKY
Také se zde na kopci dovídám důvod problémů s průjezdem přístupového sedla.
„Tam vzadu žijí špatní lidé,“ ukazují mí průvodci k několika horským hřebenům, které oddělují postranní údolí doliny Chelaj, „mají spor se svými sousedy, vedou s nimi válku.“ Spor vznikl nejspíš o půdu, na kterou si činily nárok obě strany. Jakmile je při sporu někdo zastřelen, roztáčí se nevyhnutelné soukolí krevní msty, začíná válka.
Příslušníci znepřátelených kmenů pak samozřejmě nemohou projíždět územím protivníka. Když se ocitne člen klanu na nepřátelském území, bude zajat a nejspíš zastřelen.
Proto nemohou „špatní“ lidé ze zadního údolí používat k cestě do Péšávaru běžnou cestu, která vede kolem Bachšikoru a přes horské sedlo. Musí tedy jezdit oklikou přes hory, což trvá mnohem déle a je to namáhavější.
„Nedávno ale ti špatní uzavřeli spojenectví s klanem pod sedlem, něco jim slíbili, možná něco zaplatili, a ti nyní dělají problémy při průjezdu sedla nepřátelům svých přátel,“ je mi vysvětlována narušená regionální rovnováha.
„Ale tohle už není možné – lidi z nezúčastněných klanů sice nechávají projít, jenže teď už nepouští vůbec žádná vozidla, protože si myslí, že ostatní v tom sporu straní těm druhým, a tak ten spor komplikuje život všem. Bude se muset svolat džirga a problém nějak vyřešit,“ trochu pobouřeně mi kluci naznačují, jak se bude nejspíš muset řešit situace, která přerůstá rámec „soukromého“ konfliktu.
Soukromá válka mezi dvěma vesnicemi může trvat několik let, bývá při ní třeba jen několik mrtvých, při horší variantě i několik desítek mrtvých. Pole v dostřelu na pomezí znepřátelených vesnic zůstávají několik let neobdělávána…
V podvečer druhého dne svátku, když už zase chvíli sedíme v hudžře, jsem tázán, jestli už jsem někdy střílel. A bez ohledu na odpověď mi je hned rozjařeně navrženo, že bych si to mohl vyzkoušet.
Jdeme před dům a někdo přináší starou loveckou zbraň. Za cíl vybírají světlý balvan v asi tři sta metrů vzdáleném svahu. Z té vzdálenosti vypadá jako zrnko hrachu. Cvičné střelby se postupně účastní všichni. Přesnost ohodnocují podle obláčků zvířeného prachu, který se zvedá tu dále, tu blíže od cílového kamene. Podle trochu odlišného zvuku je pak rozeznáván přímý zásah do kamene. Na spojnici mezi námi a terčem, asi tak 50 metrů níže a jen nepatrně stranou, leží jeden dům (dopoledne jsme tam byli na další ze svátečních hostin). Když se ozvala první střelba, z domu rychle někdo vyběhl zkontrolovat situaci, která ho vzápětí uklidnila, a tak zase pomalu zašel do domu. Později ze vrat na chvíli vylézali další obyvatelé, aby se naší soutěží ve střelbě trochu pobavili.
Když jsme ozkoušeli střelbu z lovecké zbraně, rozradostnění muži před dům donesli lehký kulomet. Přepnuli střelbu dávek na střelbu jednotlivých nábojů a kratochvíle pokračovala. Z pozice vleže se mé střely ze zbraně umístěné na pevných podpěrách přibližovaly bílému kameni daleko úspěšněji…
Příjemný den ukončila společná hra na vybíjenou. Pravidla, kde zdánlivě hráli všichni proti všem, jsem zcela nepochopil. Zábava se odehrávala v rozlehlém dvoře určeném pro dobytek (ten byl zahnán jinam), kam se nahrnuli snad všichni obyvatelé domu, samozřejmě vyjma dospělých žen a místního stařešiny, náčelníka domu. Asi 30 bezstarostných lidiček se pustilo s plnou vervou do hry, při níž působili naprosto uvolněně a spokojeně, jako nějaká parta dobrých známých. Zde šlo pouze o členy jedné rozvětvené rodiny, která jim podstatnou měrou vynahrazuje pro nás obvyklou sociální síť přátel a známých. S potěšením jsem sledoval i několik místních holčiček (tedy těch, které byly dosud považované za děti), které se do hry zapojily také a se stejnou vervou a hravostí jako chlapci, a jež se zde s chlapci a dospělými muži (nejspíš svými tatínky) veselily stejně uvolněně jako mužská část osazenstva. Ani náznak zaraženosti či odstrčenosti budoucích žen v jinak mužské společnosti…
Těžko říci, jak dlouho vydrží pákistánští Paštuni odolávat procesu globalizace, která už klepe na dveře i tady. Paštuni jsou velmi aktivní lidé, jejich neúrodná domovina je nutí vyjíždět za prací do pákistánských měst, kde se mnozí usazují a seznamují s přednostmi či příjemnými stránkami civilizace. Na druhou stranu hned za jejich zády leží Afghánistán – země, odkud budou moci od svých paštunských krajanů ještě dlouhou dobu čerpat jistotu, že jejich způsob života je ten správný, bohem vyvolený. Díky tomu se budou moci na ostatní nepaštunský svět, který se neřídí zákony cti a „spravedlivé“ odplaty, stále dívat trochu zpatra a považovat ho za dobrý leda k tomu, vydělat si v něm nějaké peníze.

KMENOVÁ ÚZEMÍ PAŠTUNŮ
Pákistánská kmenová území, označovaná jako F. A. T. A. (Federally administrated Tribal Areas, Federálně spravovaná kmenová území), se nacházejí na západní straně North-West Frontier Province (Severozápadní pohraniční provincie, jedna ze čtyř pákistánských provincií) a jsou největším souvislým kmenovým územím na světě. Na rozloze 27 220 km2 zde žije přes 3 miliony lidí, převážně Paštunů. V ostatních oblastech Pákistánu žije asi 7 milionů Paštunů, v sousedním Afghánistánu dalších 10 milionů. Jméno Paštun, někdy též Pathán, je synonymem názvu Afghánec v užším slova smyslu. Protože paštunské (afghánské) etnikum stálo za zrodem Afghánistánu, slovo Afghánec se vžilo pro označení státní příslušnosti k Afghánistánu, kde ale žije celá řada dalších nepaštunských etnik. (Pro obyvatele Afghánistánu by tedy přesnější název měl znít „Afghánistánec“, což by pak zahrnovalo i tamní Afghánce v užším slova smyslu.)

F. A. T. A. jsou rozdělena na sedm správních celků, tzv. agentur (Agency), a spravována přímo federálními úřady, nikoliv úřady provincie N. W. F. P. Tento způsob správy, dnes modifikovaný na pákistánské poměry má kořeny v dobách britské koloniální Indie a ve „slavných“ anglicko-afghánských válkách v průběhu 19. a na počátku 20. století. Britové sice Afghánistán nikdy nedobyli, ale podařilo se jim zavázat si část paštunských kmenů v pohraničí na svou stranu. Tímto se z tohoto území vytvořilo neprostupné nárazníkové pásmo (zamýšlené hlavně proti tehdy aktuální hrozbě vpádu carského Ruska na indický poloostrov).
V čele každé ze sedmi agentur stojí tzv. politický agent, který je na jednu stranu zodpovědný vládě v Islámábádu za dění ve F. A. T. A. a na stranu druhou vlastním lidem, přesněji kmenovým vůdcům své agentury, za kontakt s vládou a řešení případných kmenových požadavků či problémů. Politický agent má prakticky neomezenou moc, na kmenových územích například rozhoduje o zatčení a trestání kriminálních provinilců. Zatímco agenti jsou členy pákistánského federálního parlamentu, jednotlivé agentury nemají žádné zastoupení v parlamentu své provincie N. W. F. P. Naopak guvernér N. W. F. P. je v tomto správním propletenci vládním „agentem“ pro všechna kmenová území.
Svérázný je též volební systém na území F. A. T. A.: volit mohou jen malici (náčelníci), kteří jsou svými kmeny předtím voleni na základě své autority (a často také ekonomického postavení).
Všechny ostatní místní problémy a společná rozhodnutí se řeší, resp. přijímají na zasedáních tradičních kmenových tribunálů zvaných džirga, na kterých má právo vyslovit se k dané problematice kterýkoliv příslušník kmene. Jedná se tedy o svéráznou formu demokracie. Konečné usnesení musí být přijato všemi společně, pak je ale také pro všechny závazné. Jeho porušení či nedodržení se trestá spálením domu a vyobcováním z kmenového společenství, což se rovná „sociální smrti“.

KODEX PAŠTUNVALI
Pro všechny zúčastněné zde závazně platí nepsané kmenové právo, kodex zvaný paštunvali – „cesta Paštunů“, který se odvíjí od čtyř hlavních zásad a ze kterého se vychází při řešení všech případných sporů.
Paštunvali se skládá z těchto kamenů:
1. Melmastía – bezpodmínečné pohostinství pro všechny návštěvníky kmene, bez očekávání jakéhokoliv vyrovnání. Melmastía se vztahuje i na zločince, kteří o pohoštění požádají. (V Afghánistánu se melmastía například vztahovala i na Usámu, tálibánské vedení tvořili Paštuni.)
2. Badal – odplata, revanš, pomsta. Povinnost pomstít jakékoliv příkoří či urážku osoby, rodiny či kmene, a to i urážku nezamýšlenou, vzniklou omylem. Pomsta se vztahuje na všechny členy znepřátelené rodiny či vesnice a může se vléci po dlouhou řadu let. Badal se ale také uplatňuje v pozitivním smyslu. Např. když v rámci přátelské návštěvy někdo donese hostitelům dar, očekává se, že hostitel návštěvu oplatí a donese dar odpovídající nebo dokonce vyšší hodnoty. Tuto stránku badalu uplatňují při vzájemných návštěvách také ženy.
3. Nanvataj – absolutní podrobení se, pokora poraženého vůči vítězi boje či sporu. Teprve po projevení nanvataje vůči vítězi se obnovuje důstojnost poraženého. Od vítěze se očekává velkorysost.
4. Nang – čest. Otázka cti hodně vyhází ze vztahu Paštunů k ženám. Z důvodu ochrany své vlastní cti je paštunský muž povinen bránit čest všech žen své rodiny nebo klanu. Čest ženy může být poškozena třeba jen někým zpozorovaným delším jiskrným (toužebným) pohledem mezi ženou a nečlenem rodiny, náhodným návštěvníkem apod. Při oboustranně svobodně zvoleném kontaktu ženy s cizím mužem – může se jednat třeba jen o delší konverzaci – je poškozena čest celé rodiny a tato čest musí být napravena, nejpravděpodobněji usmrcením obou hříšníků. Zabití za sexuální prohřešek je zvláštní případ, na který se mezi Paštuny nevztahuje jinak velmi zavazující krevní msta.
Dodnes jsou kmenová území považována za životu nebezpečná zejména kvůli nikým nekontrolovaným lokálním konfliktům mezi jednotlivými kmeny (spory se vlečou často několik let, i když třeba jen napříč jediným údolím). Cizinci se na kmenových územích vyskytují velmi vzácně. Oficiální zájemci si musí v Péšávaru požádat o formální povolení na speciálním úřadě Home and Tribal Affair Office v budově Civil Secretariat, podanou žádostí objasňují účel a cíl cesty. Toto povolení se ale vydává pouze po předchozím zajištění si ozbrojeného doprovodu a vlastního transportu, což se vyjednává na úřadech politických agentů příslušných agentur. Tím zůstává plně v rukou agentury, kam a komu povolí přístup. Bez opravdu zvláštního účelu cesty agentury obvykle pobyt nepovolí, a když náhodou ano, návštěvu zpravidla zamítne Home and Tribal Affair Office. MUSLIMSKÉ SVÁTKY
K pěti pilířům islámu patří: 1. vyznání se z víry v jediného boha a jeho proroka Muhammada, 2. pět denních modliteb v koránem stanovených časech, 3. postění se během postního měsíce ramadánu, 4. odevzdání daně na chudé či obdarování chudých a potřebných, 5. pouť do svatého města Mekka a svatyně Kaaba v Saúdské Arábii.
Svátek íd al-azhá, neboli „velký svátek“, zvaný též íd al-kurbán – „svátek oběti“, se slaví na závěr pouti do Mekky (hadždž), resp. když je tato pouť formálně dokončena; je tedy oslavou splnění 5. pilíře Muhammadova náboženství. Tato oslava připadá na 10. den měsíce dhú l-hidždža a trvá tři dny. Je to jeden ze dvou nejdůležitějších muslimských svátků. Plnohodnotně mohou íd al-azhá slavit pouze poutníci do Mekky. Protože ale pouť do Mekky není dostupná pro všechny muslimy najednou, ostatní se mohou k oslavě přidat symbolicky, lokální oslavou. Velký íd je jedním ze dvou nejdůležitějších svátků během muslimského roku, je to svátek odevzdanosti se Alláhovi, poslušnosti vůči přikázání víry. V tento den chodí muslimové slavnostně oblečeni a ráno se účastní slavnostní společné modlitby. Po ní následuje krátké kázání a další společná modlitba, načež se muslimové vzájemně navštěvují ve svých domovech, zvou se na slavnostní jídla, čaj či zákusky. Děti dostávají dárky a sladkosti. Během dne dospělí obětují domácí zvířata, jejichž maso se dělí na tři díly: mezi rodinu, přátele a chudé. (Pozn.: „íd al-azhá“ je výslovnost pro Írán, Afghánistán a Indii, v arabském světě se vyslovuje „íd al-adhá“.)
Druhým z obou svátků je íd al-fitr (svátek ukončení půstu), neboli íd as-saghír („malý svátek“), který označuje konec postního měsíce ramadánu, připadá tedy na první den měsíce šavválu a slaví se dva dny. Lidé si v této době posílají přání, dávají si dárky. Tímto svátkem se oslavuje splnění 3. pilíře islámu – měsíčního půstu. Možná proto, že lidé právě překonali (s boží pomocí) nepříjemnou dobu půstu, oslavuje se tento méně důležitý svátek s mnohem větší okázalostí než „velký svátek“. Půst se má pro muslimy několikerý význam: učení se sebekontrole, očištění se pro modlitbu (postící se člověk je „čistší“ pro kontakt s bohem, kontaktem se rozumí modlitba, při půstu je člověk schopen hlubší koncentrace při modlitbě). Další zkušeností z půstu je prožitek hladu, čímž se u věřícího prohloubí účast s hladovějícími a zároveň vděčnost a úcta vůči bohu za jeho štědrost. Íd al-fitr je tedy dnem radosti a děkování za tyto přínosy, dnem vděčnosti za život ve zdraví a síle a za to, že to bůh všem muslimům umožňuje. Tento den má být dnem odpuštění starých záští a špatných pocitů vůči jiným lidem. Postění se během tohoto svátku se naopak považuje za znesvěcení.

Voladores – létající lidé nebo také lidé-ptáci. Indiáni z regionu Papantla dnes svůj létající tanec předvádějí na trzích, jarmarcích a slavnostech po celém Mexiku. Původně si jím chtěli naklonit bohy. Legenda praví, že vznikl po období zničujícího sucha, při němž umřelo mnoho obyvatel. Rada starších tehdy přikázala mladíkům, aby našli nejvyšší strom, porazili ho a na jeho vrcholku, co nejblíž bohům, je hudbou a tancem prosili o déšť a úrodnost půdy. A skutečně – déšť přišel. Od té doby se rituál každý rok zjara opakoval. Po příchodu kolonizátorů popsali španělští kronikáři tento tanec jako hru na ptáky. Snad proto, že voladores nejen létali, ale byli ozdobeni pravými péry z orlů, sov, havranů, papoušků, skřivanů a dalších ptáků.

Oblečení voladores má také dnes mimořádný význam. Kónická čepička je zakončená malým vějířkem. Ten představuje ocas ptáka a také sluneční paprsky. Různobarevné pentle vzadu na čepičce, které při letu vlají, symbolizují duhu a s ní přicházející déšť. Zbytek čepičky je pokryt pestrými květy, symboly úrodnosti půdy. V Leónu ve státě Guanajuato se výroční jarmark koná jen jednou do roka. Voladores při něm nemohou chybět. Přicházejí, všichni mají hlavy skloněny na jednu stranu, čímž vyjadřují pokoru a respekt před bohy. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, začínají stoupat na vrchol stožáru. Tam se usadí ve čtvercovém dřevěném rámu, a zatímco ostatní smotávají lana, náčelník tančí, hraje na malý bubínek připevněný na zápěstí a píská na flétnu. Stožár se houpe ve větru… A pak zazní jeden tón, po němž voladores přepadávají zády do volného prostoru, beze slov a bez výkřiků roztahují paže jako křídla ptáků. Letí. Je to prostě nádhera. Pak pomaloučku roztáčejí čtvercový rám a začínají klesat, opisujíce ve spirále stále větší a větší kruhy. Asi v polovině letu začínají přidávat různé figury. Za pár chvil přistávají, obklopeni přihlížejícími a fotografy, a to je vhodná chvíle k vybrání peněžních příspěvků a k prodeji bubínků a fléten. Vystoupení je relativně krátké, ale tvrdí se, že příprava účinkujících je dlouhá a zahrnuje i sexuální a alkoholickou abstinenci. To proto, že obřad, kterým se obraceli o pomoc k bohům, poprvé uskutečnilo pět nevinných mladíků… Konečně, tanec byl jenom častí celého obřadu. Nejprve se prosili bohové za odpuštění, že se strom bude kácet a potom odvětvovat. Přitom bylo zakázáno na něj šlápnout, vůbec nejhorší by bylo, kdyby se kmene dotkla nějaká žena. Pak se kolem kmenu pletly „schody“ z liány, později z lana, aby na něj bylo možno vystoupit. Nakonec se obětovalo bohům, buď jeden kohout, nebo sedm kuřat společně s tabákem a pálenkou.