Byla chloubou egyptských faraonů. Největší knihovnou starověku. Ve svých zdech ukrývala tisíce svitků, které z ní činily centrum helénistické vzdělanosti. Pak ale přišel rok 48 před Kristem. V oblasti Středozemního moře zuří boje. Vojska Julia Caesara zapalují egyptské lodě. Plameny šlehají vysoko k obloze a přeskakují i na budovu u břehu. Alexandrijská knihovna lehla popelem… Dnes ale stojí znovu… Velkolepý sluneční kotouč na břehu moře je jednou z nejmodernějších knihoven světa.

700 TISÍC PAPYROVÝCH SVITKŮ
Alexandrijská knihovna byla založena za vlády Ptolemaia I. Sótéra pravděpodobně na popud Aristotelova žáka Démétria Falerského, který začal sbírat papyrové svitky ve větším počtu, než bylo u soukromých knihoven obvyklé. Alexandrie byla v té době, tj. asi ve 3. stol. př. Kr., centrem rozkvétající řecko-římské civilizace, ze které západní civilizace čerpala hlavně klasickou vědu a filozofii.
Ptolemaios I. založil tradici oslovování spisovatelů, prozaiků, poetů, rétoriků, sofistů, filologů, lékařů, historiků a různých esoteriků. Ti všichni posílali své spisy a dávali je opisovat značnému počtu písařů. Některé rukopisy byly ovšem získány i zabavením na lodích kotvících v alexandrijském přístavu. Během vlády Ptolemaia I. Sótéra se tak podařilo shromáždit na 400 000 svitků a za vlády jeho nástupce potom toto bohatství rozmnožit asi na 700 000 papyrových svitků, obsahujících na 30 000 děl. O další příspěvek do fondu Alexandrijské knihovny se postarali vědci, kteří přeložili Starý zákon do řečtiny.
Prvním ředitelem Alexandrijské knihovny byl jmenován Kallimachos (305-235 př. n. l.), který kromě řazení knih podle autorů na tabulkách zvaných pinakes zavedl i klasifikaci, opatřil všechny dokumenty klíčovými slovy a někdy během jeho působení patrně pro lepší manipulaci změnili i nosiče informací – ze svitků na kodexy.
Po zničení knihovny dostalo město od Julia Caesara náhradou za škodu na 200 000 svitků ze Říma, které byly uloženy do jiné budovy, avšak sláva původní knihovny již nebyla obnovena.

SLUNEČNÍ KOTOUČ U MOŘE
Myšlenkou postavit znovu Alexandrijskou knihovnu se v průběhu staletí zabývalo mnoho institucí, ale realizace se dočkala až ve 20. století, kdy se tohoto úkolu ujala organizace UNESCO. Ta si předsevzala vybudovat moderní, funkční knihovnu vybavenou všemi dostupnými technickými vymoženostmi 21. století. Projekt jedné z nejmodernějších knihoven světa zaštítila španělská královna a v roce 1988 byl položen základní kámen komplexu, který byl postaven podle vítězného návrhu norských architektů.
Dnes tedy na břehu moře v Alexandrii, ale omývány vodou z umělého bazénu, stojí jen kousek od původní knihovny sluneční kotouč hlavní budovy, konferenční centrum a kopule planetária. I návštěvník, který si nepotrpí na výstřelky architektury, si zde patrně najde svá oblíbená místa. Interiér je totiž zařízen opravdu přepychově: parkety jsou z kanadského dubu, velmi černý granit na stěnách zaslal Mozambik, moderní tvarovaný nábytek do studoven je ze Skandinávie (40 % je přímo z Norska, 60 % bylo vyrobeno dle vzoru v Egyptě), elektronické bezpečnostní dveře dodalo Německo, Japonsko zase počítače s Braillovým písmem pro nevidomé. Hlavní Kallimachovu halu tvoří jedenáct vzestupných, vzájemně propojených podlaží, z nichž každé by mělo představovat zázemí pro jednotlivá témata podle amerického systému ITE, užívaného v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Přestože střecha je částečně skleněná, uživatel nebude rušen slunečními paprsky.
Knihovna byla otevřena loni na podzim a náklady na stavbu a vybavení překročily až dosud částku 220 milionů USD. UNIKÁTNÍ MUZEUM RUKOPISŮ
V hlavní Kallimachově hale je k dispozici sedm oddělení, ve kterých je nyní díky darům z celého světa asi 350 000 svazků knih. Pro práci a vyhledávání mají čtenáři 250 počítačů. Dále je zde oddělení tematických programů, obměňovaných každý týden a oddělení pro nevidomé, vybavené zvláštními počítači s klávesnicemi se znaky Braillova písma, skenerem a tiskárnami. Knihovna má konferenční centrum, planetárium a muzeum rukopisů a prvotisků, umístěné v suterénu hlavní budovy. Kontakt s unikátními sbírkami je zde umožněn prostřednictvím digitalizovaných fondů na počítači. Podle projektu by měla ještě obsahovat mezinárodní centrum pro studium informatiky, dokumentační a výzkumné centrum, institut kaligrafie a restaurátorskou dílnu pro rukopisy. Počítá se s doplňováním databáze faktografických informací z doby helénistické – oblast východního Středomoří, potkávání řecké a egyptské kultury, vznik koptského křesťanství a vliv islámu ve světě. Mediatéka plánuje možnost projekce filmů, tisku, kopírování, mikrofiší, audio a videokazet, CD.
Možná si řeknete, že toto velkorysé pojetí nebude asi zadarmo. Skutečně, roční provoz přijde asi na 9 milionů USD. Naštěstí, navzdory obavám, je alespoň pro letošní rok podařilo vedení knihovny zajistit. Ostatně generálním ředitelem knihovny je Ismail Serag El-Din, čestný doktor mnoha světových univerzit, poradce Světové banky a hostující profesor Americké univerzity v Káhiře. Hlavou Rady patronů (Council of Patrons) a členkou Správního výboru knihovny (Board of Trustees), která má podle prezidentských dekretů statut autonomního podniku, je také prezidentova manželka Suzanne Mubarak.
Přes tyto obrovské náklady na pořízení i provoz je knihovna celkem dostupná široké veřejnosti. Vstupenka na jeden den stála letos na jaře čtyři egyptské libry (1 USD = 5,5 egyptských liber) a poloviční dvě libry. Půlroční legitimace stojí třicet a roční šedesát liber. Dovnitř se dostanete až po důkladné bezpečnostní prohlídce, zato si můžete předem zajistit i výklad v angličtině nebo němčině. červenec – srpen 2003

Čechy leží na dně obrovského kráteru, který vznikl po dopadu meteoritu. Dospěl k tomu americký astronom Michael D. Papagiannis po analýze snímků z geostacionární družice Meteosat. A opravdu, pohraniční hory – Krkonoše a Jizerské na severu a Krušné hory na severozápadě, které spolu se Šumavou na jihu ohraničují českou kotlinu, obtékají jakýsi oválný tvar ne nepodobný kráterům. Papagiannis ostatně nebyl první, kdo tuto smělou myšlenku vyslovil. Když na začátku 17. století zaměřil Galileo Galilei svůj nový dalekohled na našeho nebeského souputníka, poznamenal, že mu „měsíční krátery připomínají krajinu, jakou je Bohemia“. Čeští odborníci se na tuto hypotézu dívají poněkud skepticky. Současně však mnozí přiznávají, že meteority sehrály v geologickém vývoji Země zřejmě větší roli, než se dosud soudilo, a některé vědecké názory bude třeba přehodnotit.

ČESKÝ KRÁTER 200 x 300 KILOMETRŮ
Astronom Bostonské univerzity Michael Papagiannis označil útvar, který viděl na družicových snímcích pořízených z výšky 36 000 kilometrů, jako dopadový kráter neboli impaktovou strukturu (z anglického impact = dopad, náraz). Kráter odhadl na zhruba 300 kilometrů ve směru západ-východ a 200 km ve směru sever-jih. Při těchto rozměrech by patřil mezi největší krátery světa, přitom podle Papagiannise ho mohl způsobit meteorit o průměru kolem 70 km. Papagiannis nevypustil informaci o českém kráteru jen tak. Jako vědec si to ostatně ani nemůže dovolit. Předtím než v roce 1989 napsal o českém kráteru první obsáhlou zprávu, spolupracoval na analýze družicových snímků s fotogeologem dr. Faroukem El-Bazem, dnešním ředitelem Centra dálkového průzkumu univerzity v Bostonu. Ani on se svými téměř šesti sty položkami v seznamu vlastních publikací nemůže být označen za šarlatána. Jedna z jeho prací, publikovaná roku 1988, nese název „Pražská pánev: Kruhový rys ve střední Evropě“. Pátrání po meteoritické historii našeho území tak bylo odstartováno. A také polemiky, které se na toto téma vedou. „Metoda srovnávací planetologie, kterou mj. Papagiannis využil k určení impaktního původu Čech, totiž vychází z vnějšího vzhledu oblasti,“ říká Otto Šándor z Hvězdárny a planetária v Teplicích. „Opravdu obrazec, který vznikne dopadem mimozemského tělesa, nemusí být nutně kulatý. Je známo mnoho meteoritových kráterů, které nemají kruhový vzhled, spíše vypadají jako čtyřúhelník s oblými rohy. Třeba jako Čechy. Ovšem vnější tvar mechanismus vzniku krajiny věrohodně neprokáže. Proto by se tato metoda měla používat jen tam, kde jiné prostředky nelze využít.“ Spolehlivější jsou v tomto směru, což připouští i Papagiannis, geologické výzkumy.

CO NA TO GEOLOGOVÉ
„Nejbohatší na dopady meteoritů byla první třetina vývoje Země, tedy zhruba v jejím stáří 1,5 miliardy let, kdy byla Země bombardována obrovskými tělesy. Nyní dopadají velké meteority jen málo, řádově v desítkách milionů let. Okolní planetární prostor je již vyčištěn,“ říká RNDr. Vladimír Bouška z Geologicko-geografické fakulty Univerzity Karlovy. Papagiannis ale předpokládal dopad vesmírného tělesa na území dnešních Čech někdy před 100 miliony let, tj. na rozhraní spodní a svrchní křídy. Lukáš Křesina ze Západomoravského muzea v Třebíči to ale z geologického hlediska takřka vylučuje: „V Českém masivu jsou totiž četné komplexy hornin, které by v takovém případě musely být tímto impaktem postiženy, například permské a karbonské či dokonce svrchnoproterozoické sedimenty či prvohorní žulové masivy. Ale ony nejsou.“ Odborníci v Čechách se proto shodují na tom, že pokud těleso opravdu dopadlo, muselo to být mnohem dřív, tak před 800 miliony až 2 miliardami let. „Jenže od té doby proběhlo několikeré vrásnění a mohutné eroze, které by morfologii kráteru zcela smazaly,“ doplňuje Křesina. „Je ale možné spekulovat o tom, že tektonické narušení impaktem bylo tak intenzivní, že tvar impaktního kráteru je znovu neustále překopírováván do mladších geologických jednotek. Vzhledem k rozměrům tohoto kráteru, které přesahují rozměry největších světových impaktních struktur, by to bylo i docela očekávané.“
Při velikosti vesmírného tělesa 70 kilometrů v průměru by to do středu Evropy byla pořádná rána. Rozsah přeměn by zasahoval hloubkově do svrchní části zemského pláště. Doba působení tlakové vlny by se při průměru kráteru 300 km rovnala přibližně 100 až 125 sekundám. Za tuto krátkou dobu by muselo dojít k přeměně několika milionů km3 objemu hornin. RNDr. Roman Skála z Českého geologického ústavu k tomu říká: „Díky obrovské kinetické energii dopadajícího tělesa dojde v případě nárazu k její přeměně na energii tepelnou. Ta je předána impaktovanému tělesu – v tomto případě Zemi – v podobě tzv. šokové vlny, která postupuje horninovým prostředím rychlostí větší, než je rychlost zvuku. Díky rychlému pohybu vyvolává v horninách různé změny materiálů. Ty změny jsou většinou permanentní, takže my jsme schopni je pozorovat po mnoha milionech i miliardách let. Ty nejstarší patří mezi struktury ve štítových oblastech v Africe či Skandinávii. Štítové oblasti jsou ty nejstarší části kontinentů a geologové z nich získávají vzorky hornin staré hodně přes miliardu let. Na území naší republiky se našla celá řada různých velmi podivných materiálů, ale podrobné studium nikdy nedokázalo, že by šlo o produkty impaktové metamorfózy v důsledku dopadu asteroidu nebo komety.“

DIAMANTOVÉ ZÁŘENÍ
Zvláštním jevem, který může být argumentem pro „český meteorit“, je záření jednoho ze dvou nalezených českých diamantů. Dnes jsou uloženy v prostorách Národního muzea, v jehož sborníku se píše: „žlutooranžová luminiscence, v ultrafialovém světle pozorovatelná u diamantu z Dlažkovic, je zcela mimořádná“. Byly zkoumány tisíce diamantů, ale podobný typ záření se ukázal být jako skutečná rarita. Existuje ale skupina diamantů nalezených v okolí velkého sibiřského kráteru Popigaj. Ty pod UV lampou světélkovaly podobně jako český diamant. Statisticky to zatím podchyceno není – těžko lze do statistiky zařadit jeden český diamant (druhý má znečisťující příměsi). Ale přece jen malý dílek české meteoritické skládanky by to být mohl. Profesor Dušan Hovorka, vedoucí geologicko-archeologického projektu UNESCO, na téma diamanty a impakty říká: „V případě kráteru Popigaj jde o záležitost starou 35 milionů let. Impaktová přeměna nerostů a hornin je charakterizována vysokou teplotou (nad 12 000 ̌C) a tlakem většinou převyšujícím 50 gigapascalů. Grafit přítomný v tomto procesu mění svoji strukturu – rekrystaluje na diamant.“
RNDr. Roman Skála, který v minulosti české diamanty zkoumal, má ale své pochybnosti: „Myšlenka, že ty diamanty září tak či onak, je sice zajímavá, ale problém je, že ty typické vytěžené (neimpaktové) africké nebo jakutské mezi sebou vždycky mají nějaký díl kamenů, které mají luminiscenci, jež není mezi těmi ostatními. Navíc nálezy českých diamantů jsou stále poměrně velkou otázkou, protože kdyby tady skutečně něco diamantonosného bylo, tak by se těch diamantů muselo najít víc. Já osobně mám takový pocit, že jde o něco podobného, jako byly v literatuře kauza Rukopisu zelenohorského a dalších, které byly podvrhy. Naši obrozenečtí geologové chtěli, abychom tady v Čechách měli všechno, tedy i diamanty. V šedesátých letech se dělal systematický výzkum písků Českého středohoří, v jehož blízkosti Dlažkovice leží, a ukázalo se, že je tam jen olovnato-barnaté či zinečnaté sklo. Zůstává otázkou, jestli české diamanty jsou skutečně české. Navíc jsme prokázali, že se jedná o naprosto běžné kameny, které vznikly ve vulkanickém bazénu, magmatickém krbu a byly vyneseny. Takže se nejedná o žádné impaktové diamanty.“ Zbývá jen dodat, že pečlivým průzkumem se dá poznat struktura (složení) uhlíkové mřížky, která je u impaktových a „běžných“ diamantů rozdílná.

ŠEVĚTÍNSKÝ KRÁTER
V jižní části velkého oválu, který pánové Papagiannis a El-Baz označili za možný největší impaktový kráter, leží menší víceméně kruhovitá struktura o průměru 46 kilometrů – Ševětín nedaleko Českých Budějovic. Český geolog se na rozdíl od amerických analytiků družicových snímků vydal s geologickými mapami v brašně do terénu. Ne nadarmo. Dr. Stanislav Vrána z Českého geologického ústavu nachází u Ševětína žíly pyroxenického mikrogranodioritu. Svou zprávu o nálezu publikoval roku 1993 v Journal of the Czech Geological Society. Jméno jím nalezených hornin zní složitě, ale spíš než název je zajímavý vznik této horniny. Její původ je udáván krystalizací tavenin, což naznačuje dopad mimozemského tělesa. Kruhovitá struktura, pozměněná erozí stovek milionů let, tady je (byť podstatně menší, než je ta ze snímků družice Meteosat) a pozměněné horniny doprovázející impakt taky. Německý kráter Ries, který byl jako impaktový určen definitivně, vykazuje podobně změněné horniny. Na první pohled vykazují oba krátery stejné znaky. Jiný způsob vzniku, jako například vulkanický, vylučuje okolní geologické podloží. Přesto je doktor Vrána opatrný a v oficiální zprávě netvrdí, že meteorit do jižních Čech jistojistě spadl. Nakonec výsledky své analýzy označil za „unikátní a zatím na podobné úrovni neznámé v pozemských horninách“. Vědecká opatrnost je namístě. Později, když byly struktury ze Ševětína zkoumány na mnohem dokonalejším transmisním elektronovém mikroskopu, se ukázalo, že nejsou strukturami, se kterými se setkáváme v křemenech typických impaktů. Přestože je Česká republika geologicky velmi dobře zmapovaná, hypotézu „velkého kráteru“ nelze zcela zavrhnout. Jak praví Vladimír Bouška: „Stále více se ukazuje – v souvislosti s růstem našich poznatků – větší sepjatost s okolním planetárním prostorem. Možná, že i v geologickém nazírání zčásti opustíme vyšlapané chodníčky.“ Ale jiné důkazy než družicové snímky zatím teorii „velkého třesku v Čechách“ nepotvrzují.

Nebeské bombardování
Když se mladá Země měnila z dívky zahalené prachovým závojem v ženu – planetu, vyčistila si vlastní gravitací okolní vesmírný prostor. V prvopočátcích zemské existence bylo meteoritické bombardování zcela běžnou záležitostí. Dnes, kdy je bezprostřední vesmírné okolí prosté od větších těles, se sice periodicita dopadů zmenšila, ale není úplně vyloučena. V současnosti je na Zemi identifikováno přes 200 impaktových struktur. Nejstarší dochovaný impaktní kráter Vredefort v Jihoafrické republice má průměr 140 km a stáří 2 miliardy let. Krátery se nacházejí od Austrálie (kráter Acraman s průměrem 160 km) přes africkou Ghanu (kráter Bosumtwi, průměr 10,5 km) až po stometrový kráter Moraska v Polsku či německý Ries s průměrem 24 km. Dopad tak obrovských těles musí mít za následek velké změny okolních ekosystémů, a přestože v současnosti tato představa slouží hlavně jako námět katastrofických filmů, není zcela vyloučená. Význačný americký profesor paleontologie David Raup říká: „Dopad tělesa, které vyhloubí kráter menší než 10 km v průměru, se odehraje každých 110 000 let. Na průměr kráteru do 20 km se čeká 400 000 let a stokilometrový kráter je průměrně vyhlouben jednou za 50 milionů let.“ Hypotéza doktora Raupa hledá odpověď na otázku, zdali nebeské bombardování, respektive ty „zvlášť velké projektily“ nemají vliv na vymírání. Je totiž prokázána určitá periodicita dopadu obrovských meteoritů. Zajímavé je, že v dobách dopadu těch „opravdu velkých“ docházelo ke zvýšenému vymírání. Rozhodně vyššímu, než je běžné „vymírací pozadí“, ke kterému dochází neustále. Ostatně nebezpečí srážky naší planety s vesmírným tělesem není jen filmovým scénářem. Jen za posledních 13 let proletělo kolem Země několik těles, která by nás teoreticky mohla ohrozit. Nejblíže proletěl nebeský projektil roku 1991, a to ve vzdálenosti 170 000 km. To je blíže, než je vzdálenost Země od Měsíce. Nebeské kamení
Padá hvězda. To napadne asi každého, když náhodou zahlédne na okamžik rozsvícenou čáru, která označuje nebeskou dráhu meteoritu. Ten se většinou stihne vypařit dřív, než se potká se Zemí. I ty, které dopadnou, mnoho škody nenadělají. Většina jich spadne do moře či neobydlených oblastí. Doloženo je jen několik poškozených střech a sporné je zranění lidí. Na druhou stranu každoročně Země díky meteoritům ztěžkne o 170 000 tun. Tyhle „kousky hvězd“ mají rozdílné složení.
Kamenné meteority, kterých je nejvíc (přes 90 %), obsahují křemičitany, většinou příměsi niklu a železa. Největší skupina, chondrity, obsahuje kulovité shluky (od mikroskopických rozměrů až po 1 mm) z olivínu nebo pyroxenu. Všechny chondrity mají téměř stejné chemické složení a od svého vzniku neprodělaly žádnou chemickou změnu (nebyly součástí žádného většího tělesa) a pravděpodobně byly součástí původního materiálu, ze kterého vznikla sluneční soustava. Pro to svědčí shodné zastoupení izotopů prvků u různých chondritů.
Siderolity – jsou podstatně menší skupinou zastoupenou zhruba 2 %. Ty tvoří přechodné typy k železným meteoritům.
Siderity – samotné železné meteority, jichž je zhruba 6 %, obsahují výhradně nebo většinou kovové složky.
Meteority se většinou nazývají podle nejbližšího obydleného místa pádu. Z meteoritů nalezených bezprostředně po pádu je 92 % kamenných, zatímco těch dodatečně nalezených je většina železných, které se mnohem lépe odlišují od okolí. Kamenné meteority také rychle zvětrávají. Hodně meteoritů se poslední dobou nalézá na pouštích, např. na Sahaře, a na souvislých ledovcových plochách Antarktidy.

„Přijde den, kdy z žádného místa v Paříži nebude ke stanici metra dál než sto metrů.“
stavitel metra Fulgence Bienvenüe

Čtrnáct linek metra a další čtyři linky předměstských vlaků označených písmeny RER – Reseau Express Régional, které k němu patří, připomínají obrovskou pavučinu, labyrint linek, chodeb a nástupišť. Dokonale seřízené soustrojí vás však pohodlně přepraví, kam si vzpomenete, od Vítězného oblouku k Notre Dame nebo na Montparnasse a nebo ještě dál. Prostě bez metra už si život v současné Paříži nelze představit. Jenže metro má ještě jeden rozměr: paralelní svět, v němž se žije, miluje, žebrá, spí, zpívá a tančí podle úplně jiných jízdních řádů. Život tu chutná a voní jinak…

PAŘÍž SE VALÍ DO PODZEMÍ
Pařížské metro, podobně jako podzemní dráhy v jiných evropských a světových velkoměstech, vzniklo z nutnosti řešit rostoucí dopravu. Zatímco ještě na počátku 19. století tvořilo Paříž přibližně tisíc ulic, v nichž stálo třiadvacet tisíc domů, o necelých sto let později už to byly tři tisíce ulic a osmašedesát tisíc domů, v nichž žilo přes dva miliony lidí, které bylo nutné nejen živit, ale také dopravovat z jednoho konce města na druhý. Stávající omnibusy a později i tramvaje nápor cestujících nedokázaly zvládnout. S příchodem parního stroje se nabídlo řešení. Pohledy mnoha městských rad se upřely k zemi. První parní „underground“ vznikl v roce 1863 v Londýně, po něm následovaly podzemní dráhy v New Yorku, Chicagu a Budapešti. Bezprostředním důvodem, který vedl pařížskou radnici k rozhodnutí o stavbě metra, byla světová výstava, která se v Paříži chystala na přelomový rok 1900. Vedením stavby byl pověřen třiačtyřicetiletý Fulgence Bienvenüe, do té doby šéfinženýr Staveb mostů a komunikací. Ten rozhodl, že trasa první linky pařížského metra povede od Porte Maillot v západní části města k Porte de Vincennes na straně východní. Nebyl to náhodný výběr. Trasa jednak spojovala nejvýznamnější body, včetně Champs Elysées, Louvru a náměstí Bastily, a navíc nepřekračovala Seinu, takže projektanti nemuseli bezprostředně řešit způsob, jak se dostat z levého břehu na pravý a opačně. Jeden z hlavních důvodů však byl ryze praktický. Bienvenüe se od počátku musel zabývat především tím, jak postavit metro, aniž by byla narušena statika pařížských domů a aniž by město muselo podstoupit zdlouhavá jednání se soukromými majiteli pozemků, na nichž většina domů stála. Tento problém vyřešil Bienvenüe vskutku šalamounsky: povede metro pod městskými komunikacemi! To mu navíc umožnilo zvolit pro stavbu tzv. belgický systém. Na rozdíl od londýnského metra, jehož tunely vedly hluboko pod zemí, se Bienvenüe rozhodl pro opačné řešení: metro povede jen pár metrů pod povrchem, aby cestující měli do jednotlivých stanic jednoduchý přístup. Navíc se tunely nemusely razit pod zemí. V ulicích se prostě vykopou hluboké příkopy a stavba bude probíhat pod širým nebem. A tak začalo dobrodružství, které doposud nemělo v Paříži obdoby. Budiž ovšem řečeno, že původní záměr nakonec splněn nebyl. Fulgence Bienvenüe, projektanti, inženýři a dělníci totiž závod s časem prohráli. Když se 14. dubna 1900 otevřely brány světové výstavy, metro hotové nebylo. Stavitelé potřebovali ještě další tři měsíce na dokončovací práce. Ale i tak byla stavba hotova v rekordním čase. Přes veškerou náročnost trvala pouhých dvacet měsíců. 19. července 1900 se otevřely brány osmnácti stanic a po nových kolejích vyjely první vlaky – za hodinu jich jezdilo šest – na cestu dlouhou deset kilometrů. Pařížané vzali metro útokem. Jen do konce roku 1900 přepravily vlaky na šestnáct milionů cestujících! Na nástupištích se tlačily takové davy, že je dřevěné vagony určené původně pro padesát cestujících vůbec nemohly pojmout. Průvodčí, kteří zpočátku jezdili, podobně jako v tramvajích, v každém voze, marně nabádali ke klidu. Dav se valil do podzemí jako vodopád. Metro to u Pařížanů vyhrálo na celé čáře.

PŘEKÁŽKA SEINA
Stavbou první linky dobrodružství moderního věku samozřejmě neskončilo. Po středu Paříže měla přijít řada na okrajové čtvrtě. Linku číslo 2, spojující náměstí Étoile se severními a východními čtvrtěmi města, jako bylo Clichy, Montmartre, Belleville a place Nation, se podařilo postavit ještě jakž takž bez problémů, i když se budovatelům postavily do cesty bývalé sádrové lomy pod Montmartrem a metro muselo vystoupit z nebezpečného podloží na zemský povrch a přes několik stanic pokračovat po železné konstrukci nad zemí. Složitější to bylo v jižní části města, kde stavitelé narazili na překážku mnohem složitější: Seinu. Tehdejší technologie ještě neumožňovaly bezpečné proražení tunelu pod říčním dnem. Proto tady metro opět vystoupilo na povrch a přes řeku se dostalo po dvou viaduktech, postavených v západní a východní části města. Všichni ovšem věděli, že je to pouze provizorní řešení, a že pokud budou chtít oba břehy Seiny spojit dalšími linkami, budou muset pod zem. A tak se v srpnu roku 1905 Bienvenüe a jeho spolupracovníci pustili na náměstí Saint Michel do grandiózního úkolu. Museli se dostat do dostatečné hloubky, aby odtud mohli razit tunel pod říčním dnem. Nová linka měla mít jednu stanici na ostrově Cité a měla ústit na stanici Ch^atelet, kde měla navázat na linku číslo šest. Celou stavbu neustále provázel strach, aby se do rozestavěného tunelu neprovalila voda. Stavitelé proto použili na svou dobu naprosto revoluční technologii. Do tunelu byly dopraveny kesony s roztokem chloridu vápenatého s teplotou minus čtyřiadvacet stupňů, jímž byly stěny zmrazeny, a tím se zabránilo průsakům vody. Seina se ovšem bránila. Při velkých povodních v roce 1910 nebyly ušetřeny ani stanice metra. Jenomže to už byl úsek mezi stanicemi Saint Michel a Ch^atelet hotov. Přesto že tunel neměřil víc než 800 metrů, jeho stavba trvala déle než výstavba desetikilometrové trasy linky číslo 1. První vlak projel pod Seinou 9. ledna 1910. Rozvoji pařížského metra už nestálo v cestě nic.

PRVNÍ TRAGÉDIE
Dnešní metro čítá kolem čtyř set stanic, jimiž ročně projde víc než miliarda cestujících. Při takovém množství je s podivem, že je jeho provoz relativně velmi bezpečný a že tu – odmyslíme-li si individuální případy a pokusy o sebevraždu – v průběhu let došlo k poměrně velmi malému počtu neštěstí. Největší tragédie je navíc spojena s prvními průkopnickými lety provozu. Desátého srpna 1903 v devatenáct hodin si všiml šéf stanice Barb`es Rochechouart, že se zpod jednoho vagonu vlaku přijíždějícího ve směru k náměstí Nation kouří. Zjistil, že došlo ke zkratu na elektrickém vedení, které tehdy bez jakéhokoliv zajištění viselo pod podlahou vozů. Pokusil se začínající požár uhasit a v domnění, že se mu to podařilo, dal příkaz k odjezdu. Jenomže na stanici Combat – dnes nese jméno plukovníka Fabiena – už z vagonů začaly šlehat plameny. Proto byli cestující převedeni do následujícího vlaku, jehož strojvůdce dostal příkaz dotlačit hořící soupravu před sebou do konečné stanice. Konvoj projel stanicí Couronnes a zamířil do tunelu vedoucího do stanice Ménilmontant. Tam ovšem musel zastavit, protože přední vlak už hořel. Cestující bezpečně vystoupili a zamířili tunelem zpátky ke stanici Couronnes. Místo aby okamžitě metro opustili, většina z nich zůstala na nástupišti a dožadovala se vrácení jízdného (činilo tehdy pouhé tři sous). Když se pak pokusili vyjít po schodech nahoru, bylo už pozdě. Hustý štiplavý kouř zaplnil celou stanici, takže se brzy nedalo dýchat. Vzápětí zhasla světla a cestujících se zmocnila panika. Snažili se dostat ven, ale v naprosté tmě ztratili orientaci a nenašli východ. Hasiči se celou noc pokoušeli dostat z bulváru Belleville dolů. Když se jim to za úsvitu konečně podařilo, naskytl se jim hrůzný pohled na sedmasedmdesát mrtvých těl. Tato tragická nehoda nebyla samozřejmě jediná. Už tři měsíce po otevření linky číslo jedna došlo ve stanici Concorde k neštěstí, při němž bylo zraněno devětadvacet lidí. V roce 1931 se srazily dvě soupravy a na místě zůstalo víc než sto raněných. Docházelo tu i ke kuriózním nehodám. 3. října 1908 se při stavbě první linky vedoucí pod Seinou propadl na ostrově Cité strop tunelu a ve vzniklé díře zmizel člen republikánské gardy i s koněm. Ale tak rozsáhlá tragédie, k jaké došlo ve stanici Couronnes, se už pak nikdy neopakovala.

SLAVNÁ JMÉNA VE STANICÍCH
Metro ovšem nevzniklo ve vzduchoprázdnu. Stvořili ho lidé, kteří si do něj se vší samozřejmostí promítli všechno, co se za posledních sto let v Paříži odehrálo. Nasednout do metra neznamená jen projíždět anonymními tunely a stanicemi. Francouzský historik Pierre Miquel říká: ,,Je to jako velký podzemní mítink, na němž osobnosti, které vystoupily ze stínu, tančí kolo okolo Paříže a evokují tak všechny události, tragédie a všechny epochy.“ Stačí si jen všimnout názvů stanic pařížského metra. Kromě místních pojmenování, kromě názvů čtvrtí, ulic a historických památek se v názvech stanic objevují i jména lidí, kteří by se jinak dávno ztratili v propadlišti minulosti a jejichž jména i činy by byly už dávno zapomenuty. Kdopak by si dnes vzpomněl na maršála Gallieniho, velitele pařížské posádky za první světové války, nebýt frekventované stanice s jeho jménem na trase linky číslo 3. Komu co říká jméno Guillauma Oberkampfa, zakladatele první pařížské továrny na potištěné plátno, stanici Oberkampf poblíž náměstí Republiky však znají všichni. Dávno zapomenutý by byl i jistý mnich benediktýn Maubillon, nebýt stanice s jeho jménem poblíž Sorbonny. A když někdo pospíchá k Centre George Pompidou a vystoupí na stanici Rambuteau, sotva si vzpomene na hraběte Clauda Philiberta de Rambuteau, pařížského prefekta z počátku 19. století. Kdo dnes ví, kdo to byli Balard, Miromesnil či Vaneau? Pařížské metro je ovšem rovněž galerií těch nejslavnějších. Své stanice tu mají Voltaire, Dumas, France, Zola, Hugo, bratři Goncourtové, ale i Aragon, Picasso a Queneau. Stanice tu mají politikové jako Robespierre, Faure nebo Charles de Gaulle. Nejvíc je tu zastoupeno Napoleonových generálů – dvanáct. Nechybějí ani vědci jako Pierre Curie nebo Pasteur. Svou stanici má samozřejmě i budovatel pařížského metra Fulgence Bienvenüe, i když se o ni musí dělit s názvem čtvrtě Montparnasse. Mezi názvy jsou zastoupeny historické osobnosti, revolucionáři, podnikatelé i průmyslníci. A tak vlastně každému návštěvníkovi Paříže stačí jezdit metrem, aby si zopakoval své znalosti místopisné, literární či historické. Sice za to už nezaplatí jen tři sous, ale i tak mu to vyjde nepoměrně laciněji než návštěva většiny pařížských muzeí.

ELDORÁDO KEJKLÍŘŮ A ZLODĚJŮ
Ale nenechme se mýlit. Metro ve skutečnosti není muzeum, není to panteon slavných osobností francouzské historie. Je to živoucí organismus, jakýsi paralelní svět, v němž se žije, miluje, žebrá, spí, zpívá a tančí podle úplně jiných ,,jízdních řádů“ než nahoře v ulicích. Život tu prostě chutná i voní jinak. Jako kdyby tu město mělo své vnitřnosti, na jejichž fungování je zcela odkázáno. Jakmile dojde k sebemenšímu narušení, jakmile ,,vnitřnosti“ přestanou fungovat nebo začnou stávkovat, je tím paralyzována celá Paříž. Město je právě tady nejzranitelnější. Chce-li je někdo zasáhnout, nejsnáze se mu to podaří právě v metru. Tenhle fakt si uvědomovalo už německé velení Paříže, které se v srpnu roku 1944 rozhodlo vyhodit do povětří všechny strategické body města, samozřejmě včetně metra. Jen odvaha místních odbojářů a včasný příjezd spojeneckých armád tomuto plánu dokázaly zabránit. Zranitelnost metra přišla znovu na přetřes s nástupem světového terorismu. Pařížské metro se stalo cílem teroristického útoku několikrát. K tomu nejtragičtějšímu došlo na stanici Saint Michel 25. července 1995. Příslušníci alžírské islámské skupiny GIA nechali v jednom z vozů linky číslo šest igelitovou tašku s výbušninou, která explodovala v okamžiku, kdy plně obsazená souprava vjížděla do stanice. Při hrůzném masakru přišlo o život sedm lidí a dalších sto sedmnáct bylo zraněno. O měsíc později se GIA pokusila o něco podobného u východu ze stanice Maison Blanche nedaleko Place d’Italie. Tentokrát naštěstí nikdo nebyl zabit a jen třináct osob bylo lehce zraněno. To ovšem nic nemění na faktu, že nebezpečí teroristického útoku hrozí pořád. Je ovšem s podivem, že tak rozsáhlé bludiště, v němž se denně pohybují desetitisíce lidí, jinak neláká k nejtěžším zločinům. Člověk tu může dojít k nejrůznější újmě, může být okraden, či dokonce bezdůvodně napaden, k vraždám tu však dochází skutečně jen velmi zřídka a za poslední roky by se podobné zločiny spáchané v metru daly spočítat na prstech jedné ruky. Do historie se tak zapsal spíš jakýsi psychopat, jenž tu na počátku třicátých let dvacátého století děsil cestující břitvou, kterou jim ovšem rozřezával pouze kabáty. A dodnes se vypráví legenda o tajemné ,,ženě v černém“, která v padesátých letech po několik měsíců večer co večer kropila své mužské spolucestující zvířecí krví. A tak tu člověk potká častěji ,,clocharda“ zmoženého vínem než násilníka typu doktora Petiota. Snad že je tu pořád tolik svědků… METRO 21. STOLETÍ
Když v roce 1936 Fulgence Bienvenüe zemřel, metro sloužilo Pařížanům už pomalu čtyřicet let a stalo se běžnou součástí jejich každodenního života. Secesní vchody s nápisem METROPOLITAIN, vyrobené podle návrhu architekta Hectora Guimarda, které v Paříži vyrostly rekordním tempem – mimochodem, z původních Guimardových vchodů se v Paříži zachovaly už jen dva, jeden u vchodu do stanice Abbesses na Montmartru, druhý u Port Dauphine – se už dávno staly symbolem rychlosti a pohodlí. Díky technickému pokroku začaly brzy vlaky jezdit v dopravní špičce v intervalech dvou minut. Vozy už dávno nejsou dřevěné a dávno v nich nejezdí průvodčí, kterého nahradily moderní turnikety. Jedna jízda už nestojí tři sous, ale něco přes jedno euro, což lze snížit tím, že si člověk koupí buď carnet, to znamená deset lístků za zvýhodněnou cenu, nebo tzv. carte orange, se kterou se může prohánět pařížským podzemím buď týden, nebo dokonce měsíc. Co se týče dveří, ty se už dávno neotvírají ručně, ale automaticky, stačí jen zvednout kličku, zmáčknout knoflík nebo jen prostě počkat, až se samy otevřou. Po kolejích nedrkotají ocelová kola a elektrické rozvody nevisí volně pod vagony. V padesátých letech se na kolech objevily první pneumatiky a díky nim začalo být cestování pohodlnější a ne tak hlučné. I těm největším skeptikům už je dávno jasné, že metro je nejdokonalejší systém městské dopravy moderního věku. Když byla na konci devadesátých let otevřena moderní linka číslo čtrnáct, vkročilo metro rovnou do jedenadvacátého století.

Durian páchne jako odpadní stoka a je cítit nejméně na dvě stě metrů. Proto jsou durianové bonbony, zmrzliny a zákusky, které jsou k nerozeznání od našich věnečků, ukryty v obchodech pod stejným poklopem jako u nás olomoucké syrečky a vstup do metra, autobusů a hotelů s durianem je v Singapuru pod pokutou v přepočtu 8500 korun zakázán. Přesto si v jihovýchodní Asii vydobyl výsadní postavení. Ovoce, které chutná po smetaně, jahodách a smažené cibulce dohromady, místní lidé až na výjimky milují. Za toto suverénně nejdražší ovoce jsou ochotni zaplatit mimo sezonu až 20 USD. Durian roste v Singapuru v rezervaci Bukit Timah a na ostrově Pulau Ubin a dováží se také z Thajska a Malajsie. Přitom nejvíce ceněná je šlechtěná odrůda D24 ze severomalajského státu Perak.

Za oknem se míhaly špatně nasvícené stanice a tmavé tunely – uklidňující obrazy po uspěchaném dni. Cestující mlčeli. Každý uzavřen do své ulity s vlastními myšlenkami, radostmi i starostmi. Skřípající vagon metra se pomalu sunul do další pařížské stanice. „Bonžúr, dámy a pánové,“ vtrhli do vozu v obnošených tesilových oblecích, nasáti potem horkého dne. „Právě máte čest vidět slavného houslového majstró virtuózo mesijé Kostica.“ Houslista se obřadně uklonil a jeho neoholená tvář a unavené oči ožily. „A tohle je majstró Constantin, nejlepší harmonikář na světě. Budeme vám hrát k potěšení a radosti,“ hřímali…

CeAUŞESKA NECH V HROBĚ
Skladby patřily k Paříži a Francii, přidali i něco z divoké balkánské hudby. Několik poděšených turistů si okamžitě zapínalo kabelky a batohy a tiskli prsteny a zlaté řetězy na krku. Pár lidí si zacpalo uši, ale jeden veselý pár začal divoce tančit nezvyklé erotické variace. Určitě mohlo být něco zajímavého k vidění, ale starší energická dáma nevydržela, jako mladice skočila na improvizovaný parket, odstrčila dívku a chopila se jejího partnera. Její exhibice vyvolala vlnu veselí. Pak ještě závěrečný potlesk, sólový přídavek houslisty, který výstup prožíval s opravdovým procítěním, poděkování za pozornost a žádost o malý příspěvek, která otevřela peněženky i původním skeptikům. Pak přišla chvíle odpočinku, rychlé utření potu do špinavého kapesníku a krátký zamyšlený pohled do tmavého tunelu. V následující stanici vystoupili a přeběhli do vedlejšího vagonu. Scénář byl stejný.
„Držte hubu a táhněte odsud! Kdo to má poslouchat!“ vběhl po chvilce do vozu rozzuřený strojvůdce. „Nemáte tu co dělat, vůbec se nemůžu soustředit na svoji práci s těma vašima odrhovačkama! Sbalte si ty svý krámy, nebo zavolám policii!“ nadával hudebníkům nevybíravě. Sklopili oči a slušně se omluvili. Bez dalších řečí mířili z vozu. Harmonikář se usadil na lavičce nástupiště, odplivl si a zapálil cigaretu. Každé popotáhnutí navracelo do jeho tváře pomalu klid a pohodu. Houslista ale se zaťatou pěstí hrozil sprškou nadávek do tmavého tunelu za mizejícím vlakem. Nevydržel jsem: „Buna ziua,“ říkám rumunsky dobrý den. Nečekal jsem takové překvapení. Posbíral jsem další zbytky rumunštiny, po chvíli přišla vhod i zatracovaná ruština. „Z Prágy, och, och,“ nadšeně si povzdechl harmonikář. „Tam jsem kdysi byl na výletě, krásné město, jo ještě za Ceaus5eska. To byly časy, práce bylo dost, jídla také a méně starostí.“ „Ceaus5eska nech v hrobě,“ přerušil nostalgické vzpomínky dosud naštvaný houslista. „Ceaus5eska nech tam, kde je. Bez něj je nám líp, vždyť nám vzal mládí. Jo, Ceaus5escu byl jednak všemi milovaný, ale zároveň také zatracovaný. Těžko bysme za něj byli v Paříži.“ Po krátké odmlce pokračoval: „Práce doma moc není. To víš, v Rumunsku nemají lidé peníze. Tam se dá těžko uživit muzikou. Dělal jsem už všelicos, ale nejvíc mě táhnou moje housle. Jsme vlastně taková malá skupina, která se tímto hraním v metru snaží nějak lépe protlouci životem. Mám radost, když se to lidem líbí, ale občas je spousta problémů. Strojvůdci nás nemají rádi, policajti taky ne.“ „Už to není, co bývalo,“ vpadl do monologu Kostici harmonikář Jon. „Je tu příliš velká konkurence, letos přijelo více skupin od nás, a tak lidi nechtěj moc dávat. Nebýt štědřejších turistů, asi bysme se museli vrátit domů, snad jedině zbývá šance zavítat znovu do Bruselu, tam to je taky dobré.“ „Ale nestěžuj si pořád,“ pokračoval Kostica. „Vždyť máme co jíst, srandu užijeme, a kde jinde bych mohl beztrestně obejdat okolo modelek a objímat úžasný ženský,“ zasmál se Kostica. „A co v Praze, tam je taky metro, nebyla by tam pro nás šance?“ vyzvídal Jon. „Mají tam rádi hudebníky? Co policajti, nedělají tam zbytečný problémy?“ „Neblbni, Jone, to bude stejný jako v Bukurešti, máme stejnou socialistickou minulost. Když nám pošleš fotografie, můžeš jít s námi a my tě provedeme po metru,“ pokračoval Kostica. Plácli jsme si a stal jsem se součástí týmu. Jon si nakonec neodpustil poznámku, že se v Praze stejně ukáže a možná vezme rodinu, aby si víc vydělali. Při představě, že se před mojí garsonkou objeví Jon s jeho dvacítkou unavených příbuzných, mně docela zamrazilo. POZOR, POLICEJNÍ RAZIE
Tmavá úzká nekončící chodba nás pomalu vedla na linku 2, kde mezi Eiffelovou věží a legendárním Montmartrem jezdí hodně turistů. Muzikanti jejich zvyky znají dokonale. A taky labyrint chodeb, tras a přestupů. „Jestli náhodou nemáš lístek, těm a těm chodbám se radši vyhni. Revizoři si vybírají místa, kde mají nejrychlejší šanci polapit černé pasažéry, přeskakující vstupní turnikety. Naštěstí muzikantů si moc nevšímají a tolerují je,“ radí mi moji noví kamarádi. Vybavil se mi zásah revizorů a ochranky, který jsem viděl předchozí noci. Vražedné gorily se s nikým příliš dlouho nebavily. Vzdorující agresivní muž pro ně nebyl žádný problém. Bez řečí s ním mrštili o zeď chodby, a tak se domohli identifikace a zaplacení pokuty. Po této zkušenosti jsem radši předem zaplatil.
Na další štaci linky 2 jsem svědkem dalších představení. Několik hodin s hudebním doprovodem uběhlo jako voda a Kostica s kručícím břichem zavelel odjezd směr základna. Prý na oběd. Blížili jsme se ke stanici Nation, hlavnímu stanu hudebníků, a začínali se rojit zdravící kolegové s různými nástroji, reproduktory na kolečkách a dokonce i loutkami. Nadzemní stanice jich byla plná. Seděli na lavičkách, kouřili, jeden starší Rumun ve skrytu harmoniky přepočítával dnešní hubený výdělek. Další hltavě polykali suché bagety a popíjeli balenou vodu. Kostica mě obřadně představil své ženě Jolaně a dvacetiletému synovi Adrianovi. Celý rodinný tandem byl na cestách kvůli nezbytným penězům na novou střechu v rodné vsi Dobrotesti. Ačkoliv mnozí vrstevníci Adriana již studovali, jeho lákal neklidný potulný život muzikanta. V jejich rodině se vždycky našel někdo nadaný hudebními múzami, a to od dob dávno minulých. „Prostě to umíme od přírody, ani jsem se nemusel moc učit. To víš, vůbec toho nelituji, je to pro mě ohromná zkušenost,“ poznamenal Adrian. „Poznám lidi, trochu svět a eura taky nejsou k zahození. Až mě to přestane bavit, chtěl bych studovat. Tady je to docela dřina, brzy ráno opouštíme ubytovnu, pak celý den hrajeme a vracíme se znovu v brzkých ranních hodinách. Někdy nás pozvou zahrát do baru nebo klubu, jindy zkoušíme štěstí v nočním metru. Vždycky to nějak dopadne. V Paříži se mi docela líbí, jsou tu přátelští lidé, spousta památek. Škoda, že jsem toho zatím moc neviděl. Pořád hrajeme a asi nám nezbude čas podívat se na Monu Lízu.“ „Tu nepotřebuješ vidět, podívej se na svoji mámu, to je pravá Mona Líza,“ pronesl Kostica s úsměvem a objal hrdě svoji manželku.
Pak následovalo hromadné fotografování na památku, ale několik Rumunů chtělo ode mne za fotografování 100 eur na osobu. Adrian mě naštěstí duchapřítomně vtlačil do právě odjíždějícího metra. „To víš, ne všichni lidé jsou stejní. Touží po penězích. Nemají život lehký, a tak zkoušejí různé možnosti, co kdyby? Vědí, že přežijí jen ti nejsilnější,“ vysvětluje trochu v rozpacích.
Jolana zpívá francouzsky tesklivé šansony o lásce a utrpení. Její mikrofon je s hudbou v pozadí napojen do reproduktoru na kolečkách, který obstarával Adrian. Ten ke smutným písním ještě rytmicky chřestí tamburínou. A zase různé reakce posluchačů: pán v brýlích si nadšeně zapisuje texty a dožaduje se adresy, tak dobrého prý ještě nikoho nenašel. Znuděný mladý pár si během představení zkouší všechna zvonění svého mobilního telefonu. Muzika ale probouzí i fotbalové fanoušky s nedopitým pivem. Začali divoce mávat vlajkami, překřikovat hudbu a poloprázdné láhve vrhali směrem k hudebníkům. Matka se synem se už nemohou dočkat, až vystoupí.
Ale na stanici už stojí konkurence s harmonikami. Konkurenční boj zuří víceméně ve všech přestupních stanicích. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nezbývá než si vystát frontu na nástupišti. Většinou platí i pravidlo, pokud ve voze již někdo hraje, nově příchozí složí nástroje ke dveřím a odpočívají. Teď ale ve stanici Charles de Gaulle Étoile zavládl zmatek. V turisticky frekventované stanici (to kvůli monumentálnímu Vítěznému oblouku), která zároveň slouží jako přestup, se koná policejní razie. V tom nenadálém chaosu nejdříve zmizely hudební instrumenty, pak se vypařili i moji přátelé. Spatřil jsem je v odjíždějícím vlaku a už se věnovali svému řemeslu.
Ti se ve světě určitě neztratí, pomyslel jsem si. Lidé je považují spíš za žebráky, právě oni jsou ale jako jedni z mála opravdu svobodní. Neomezují je žádné konvence, zákazy, žijí v přítomnosti, ze dne na den. Jejich živobytí je tvrdá dřina, ale také něco, co se z tohoto světa pomalu vytrácí – jedinečnost a neopakovatelnost života.

Spojené státy zařadily Írán před časem do „osy zla“. Šéf Pentagonu Donald Ramsfeld nyní proti Íránu nevylučuje ani válku. Kromě vývoje jaderné bomby a spolupráce s Al-Kajdou Íránu vytýká export islámského radikalismu. Šíitští vůdci na jihu poválečného Iráku totiž ke svým sousedům vzhlížejí jako k ideálnímu islámskému státu.
Jaká je ve skutečnosti země, na kterou chtějí USA zaútočit? V Íránu je teď podle islámského kalendáře rok 1382. A život v této ortodoxní islámské zemi ho v mnohém připomíná. Internet, antikoncepce a bujaré oslavy v soukromí však jsou jasným znakem toho, že státní moc tu sahá jen k zápraží domů.

VLÁDNE „NEPŘÍTOMNÝ“ IMÁM
Koncepci politického a společenského uspořádání Íránu vytvořil ajatolláh Chomejní v průběhu islámské revoluce, která fakticky skončila v roce 1982, ale její pravidla platí v zemi v nezměněné podobě dodnes. Ústava vychází z teorie skrytého imáma. Imám, dvanáctý potomek proroka Muhammada v přímé linii, podle ithnáašaríi, což je většinový náboženský směr v Íránu, totiž nezemřel, pouze odešel do ústraní, aby se jednou vrátil a nastolil spravedlnost. V době jeho „dočasné“ nepřítomnosti jsou nejvyšším vedením muslimské obce pověřeni faqíhové, tj. nejuznávanější znalci islámského práva. Podle ústavy je nejvyšší duchovní vůdce (valí faqíh) a vůdce revoluce (rahbar) radikální islamista Sajjad Alí Chameneí současně velitelem branných sil a býval i prezidentem republiky (raís-e džumhúr), kterým je dnes reformista Mohammad Chatámí. Po zrušení premiérského úřadu se prezident stal šéfem exekutivy. Zůstává však stále ve stínu muže číslo jedna ve státě, vůdce revoluce. Koncept nepřítomného imáma ztělesňuje zejména dvanáctičlenná tzv. Dozorčí rada (Šúrá-je negahbánán, Rada na ochranu ústavy či Rada dohlížitelů), jejímž úkolem je dbát na soulad přijímaných zákonů s islámským právem. V praxi funguje jako druhá komora parlamentu s absolutním právem veta a je příčinou zablokování mnohých reformních kroků.
Po ukončení irácko-íránské války v roce 1988 a následné smrti Chomejního nastalo postupné uvolňování. V zemi dnes mohou působit politické strany, není-li jejich programem změna politického zřízení islámského státu, a soupeřit o přízeň voličů v demokratických (v podmínkách Blízkého východu) přímých volbách s rovným hlasovacím právem (volit i kandidovat mohou i ženy). V 90. letech ovládly parlament proreformní politické strany a prezidenty se stali nejprve pragmatik Rafsandžání, který si i po odchodu z prezidentského úřadu udržuje mimořádně silný vliv, zejména v ekonomické sféře (po Íránu o něm kolují pověsti, že je jedním z nejbohatších mužů Blízkého východu, a to je v konkurenci ropných šejchů ze Zálivu slušné postavení), po něm upřímný stoupenec reforem Mohammad Chatámí, jehož nečekané zvolení se stalo velkou nadějí na skutečný posun ve vnitřní i zahraniční politice. Na vrcholné politické posty se dostali mladší liberálněji uvažující lidé, stoupenci reforem a dialogu, a také několik žen (ve vládě prezidenta Chatámího zasedla poprvé i ministryně). Konzervativní kruhy, reprezentované současnou hlavou státu (rahbarem) ajatolláhem Chameneím, však stále ukazují, že mají dost síly zabránit reformním krokům odkazem na jejich rozpor se šaríou a justicí, jež také podléhá přímo Chameneímu. Konzervativci ovládané soudnictví je zneužíváno i jako nástroj k soupeření s reformisty. Některé zmanipulované procesy s reformními politiky či kritiky moci a postavení duchovních, jež se odehrály v posledních letech, dokáží leckomu nahnat strach. Měření sil není ještě u konce a nebylo ještě užito všech prostředků. Nelze očekávat, že by konzervativní síly, tvořené převážně duchovenstvem, dobrovolně uvolnily cestu. Jejich postavení je příliš výhodné, než aby se ho vzdaly. Má pro své nositele značný ekonomický profit. Nezanedbatelná část příjmů z ropy totiž plyne do všelijakých náboženských nadací, na podporu šíření islámu do zahraničí, podporu „palestinské věci“, do islámského školství a na další podobné netransparentní účely.

KRITIZOVAT ISLÁM JE HRDELNÍM ZLOČINEM
Islámská teokracie jako politické uspořádání a konzervativní duchovní jako jeho představitelé jsou lépe přijímáni nábožensky založenými, staršími a venkov či chudé městské čtvrti obývajícími lidmi bez vzdělání. Mezi stoupence reforem a odpůrce Chomejního modelu islámského státu patří lépe situované a vzdělané městské obyvatelstvo. Odpůrci současného systému jsou jak mezi mladými lidmi, především studenty, kteří jsou hybnou silou reforem všude na světě, tak i mezi staršími, kteří si ještě dobře pamatují Írán za vlády šáha a vzpomínají na ztracené svobody i život v relativním blahobytu. Ochota Íránců podporovat reformní úsilí prezidenta Chatámího bude nesporně záviset na schopnosti jeho administrativy zajistit lidem důstojné životní podmínky, tedy i zlepšení ekonomické situace. Stále častěji se objevuje názor, že i přes všechny chvályhodné úmysly prezidenta Chatámího tkví příčiny problémů v samotném uspořádání státu, že režim je nereformovatelný, aniž by byl odstraněn jeho základní rys, jímž je právě dominantní postavení islámských duchovních. Sám prezident, jehož postoje jsou i ve světě přijímány velmi příznivě, zůstává stále součástí této politicky privilegované vrstvy. Nelze očekávat, že by on nebo jiní reformní duchovní byli připraveni překročit meze ústavního principu islámského státu. Mnoho Íránců zklamaných dosavadním vývojem však nemá chuť čekat řadu let na nejistý výsledek mocenského soupeření mezi radikálními konzervativci a liberálnějšími reformisty, a proto se v íránské společnosti ozývá zatím nepříliš hlasité volání po nové, tentokrát zřejmě deislamizační revoluci, která by islám vrátila do soukromé sféry a nastolila standardní demokratické mechanismy. Ostatní mají z nové revoluce spíše obavy, protože by mohla přinést občanskou válku, která by znamenala kromě strašlivých lidských ztrát i značné oslabení země navenek a ohrožení územní integrity a suverenity. Uvědomují si, že slabý a vnitřně rozvrácený, leč ropnými zásobami oplývající Írán by byl příliš neodolatelnou příležitostí pro vměšování ze zahraničí. Jako hrdí a silně národně cítící lidé by jakoukoli zahraniční intervenci vnímali jako příliš velké ponížení, než aby ji byli ochotni strpět. Íránci si rovněž velmi zakládají na své kulturní svébytnosti a paradoxně jsou někteří schopni zastávat se současného politického uspořádání pouze proto, že je jednoduše íránským unikátem. Názor několika Íránců, s nimiž jsem o této záležitosti hovořil, kteří by například americkou intervenci osobně uvítali, je nutné považovat za vyloženě extrémní. Ostatně při konverzaci na toto téma je v Íránu lepší dbát opatrnosti. Naprosto vyloučené je kritizovat či zpochybňovat islám nebo islámské státní zřízení na veřejnosti. Takové jednání je hrdelním zločinem. Jedinými organizovanými občanskými projevy kritiky společenských poměrů jsou občasné, vesměs pokojné manifestace studentů na univerzitní půdě. Leckdy při jejich konání dochází ke konfliktům vyvolaným radikálními stoupenci konzervativců, při nichž létají vzduchem i kameny.

ÍRÁNSKÝ KERMÁN PRAVLASTÍ NĚMCŮ?
Problémem Íránu je nízká informovanost obyvatel. Většina lidí může přijímat informace pouze prostřednictvím státních nebo státem kontrolovaných médií. Satelity na rozdíl od expandujícího Internetu, jenž je záležitostí mladých, nejsou rozšířené. V zemi vychází ohromné množství novin, patery dokonce v angličtině. Čas od času, když chtějí konzervativci ukázat svou sílu, bývají některé liberálnější listy zakázány. Nabídka televizního vysílání je sice poměrně široká, technická kvalita vysílaných programů je až překvapivě dokonalá, ale obsah musí být konformní s oficiálními postoji. Vedle několika celostátních působí v zemi i řada regionálních kanálů, nabízejících převážně zábavné pořady a sportovní přenosy. Nejvíce mě však zaujal výhradně zpravodajsky zaměřený kanál íránské televize, jakási íránská CNN, kde se v půlhodinových blocích opakují velmi detailní zprávy zejména o událostech v zahraničí. Je skutečně pozoruhodné, kolik času věnují tyto stanice situaci ve státech Evropské unie. Informacím o událostech ze zahraničí, které nemají přílišnou šanci působit rozkladně na režim, je věnován čas na úkor domácích zpráv, z nichž většinu tvoří relace o úspěších íránské ekonomiky a vědy či záběry vojenských manévrů. Během mého pobytu probíhalo zrovna volební klání v Německu a troufám si říct, že v takovém rozsahu o něm neinformovala ani česká média. Německo patří v Íránu mezi nejoblíbenější země. Zejména proto, že se Němci nikdy nechtěli Íránu otevřeně zmocnit jako Britové či Rusové. Procházel jsem se po teheránském bazaru se svým íránským hostitelem, se kterým jsem obvykle hovořil německy, když se proti nám objevil průvod slavnostně černě oděných mužů s prapory a hesly nesporně náboženského obsahu. Jak procházeli přímo kolem nás, oddělil se z průvodu jeden postarší muž a se slovy „Germany, very good, very good“ mě poplácal po zádech. Vztah Íránců k Německu je dán tím, že tam žije nejvíce íránských emigrantů (asi 500 tisíc) a ze strany Íránců stále existuje velký zájem se v Německu usadit. Snaha některých Íránců o nalezení nějakého nadstandardního pouta s tímto evropským národem dosahuje až velmi úsměvných podob. Setkal jsem se například s tvrzením, že pravlastí Němců je íránská provincie Kermán, což dotyčný dokládal tím, že v perštině napsaná slova Germán a Kermán se liší pouze o jednu čárku, jež představuje rozdíl mezi písmeny G a K. Kromě toho mi jeden Íránec naznačoval, i když ne zcela vážně, souvislost mezi nacistickým učením o výlučnosti a nadřazenosti vlastní čisté árijské rasy a v podvědomí zakořeněným pocitem nadřazenosti nad ostatními íránskými a sousedními etniky u některých Peršanů, kteří jsou se svým asi 49% zastoupením v íránské populaci největší národnostní skupinou. Osobně jsem byl svědkem nepříliš veselé události ve městě Bandar-e Abbás na pobřeží Perského zálivu. Potkal jsem tu jednoho učitele se slušnou angličtinou, pravděpodobně Pákistánce, který mě velmi ochotně (ovšemže bezplatně) provedl městem a ještě mi pomáhal sehnat jízdenku na autobus. Na autobusovém nádraží ho v mé společnosti zahlédl nějaký Peršan a začal mému průvodci nevybíravě nadávat, že mě tento špinavý pákistánský přistěhovalec obtěžuje. Ten se nechtěl nechat zahanbit a začal se vysmívat slabší angličtině mého perského ochránce. Hádali se, dokud jsem neodjel, a mně bylo trapně. Zajímavý a příznačný je pro Íránce rovněž velmi pohrdavý vztah k jejich arabským souvěrcům.

ÍRÁN A SVĚT
Obecně se zahraniční politika v 90. letech a zvláště za prezidenta Chatámího změnila od konfrontační politiky exportu islámské revoluce k umírněnější a realističtější politice založené na konstruktivním dialogu mezi civilizacemi a respektu k mezinárodnímu právu. Vztahy se Spojenými státy prošly za poslední čtvrtstoletí velmi dramatickým vývojem. Událostí, jež byla příčinou zásadního obratu ve vzájemných vztazích, byla islámská revoluce. Zjednodušeně vyjádřeno byly předrevoluční Írán a USA spojenci, a od revoluce až do dnešních dnů panuje mezi oběma státy nepřátelství. Pominu-li velmi dramatické vztahy v 80. letech (íránsko-irácký konflikt, v němž USA stály na straně Iráku), kdy byly Spojené státy označeny za „velkého satana“, a racionalizaci vztahů po smrti Chomejního, nelze nezmínit, že prezident Clinton zařadil Írán v 90. letech mezi tzv. „rogue states“ (darebácké státy) a prezident Bush mladší v roce 2001 spolu s Irákem a Severní Koreou do tzv. osy zla. Postoj Clintonovy administrativy určovala politika dvojího zadržování v Zálivu (rozumí se Íránu a Iráku) a vůči Íránu znamenala snahu o jeho izolaci, realizovanou uvalením jednostranných hospodářských sankcí. Írán je obviňován z podpory terorismu (zejména šíitského hnutí Hizballáh v Libanonu a palestinských skupin bojujících proti Izraeli) a z úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Trnem v oku byla Američanům hlavně snaha Íránu etablovat se jako regionální velmoc v regionu, který sami označili za oblast svého národního zájmu, i jako vůdčí země islámského světa. Od prezidenta Bushe se vzhledem k jeho kořenům v ropném průmyslu očekával smířlivější postoj, ale situaci změnila nová koncepce zahraniční i bezpečnostní politiky USA po událostech 11. září 2001. I když íránský režim odsoudil teroristické útoky a alespoň rétoricky se připojil k protiteroristické koalici, považují ho USA za hrozbu. Pravděpodobně však hrozbu pro své strategické „národní“ zájmy. Svou roli nepochybně hraje i důraz na morální mesianistické pojetí zahraniční politiky. Íránští představitelé, ale i řadoví Íránci zase USA vytýkají jejich údajnou snahu o dosažení světové nadvlády. Naprosto negativní postoj Írán nadále zaujímá k Izraeli i tzv. blízkovýchodnímu mírovému procesu. Každý den ukazuje televize temnou hudbou a nářkem plačících žen a dětí podbarvené, silně emocionálně pojaté několikaminutové šoty zobrazující utrpení civilního obyvatelstva i „hrdinské“ činy palestinských „mučedníků“. Příležitostně se konají i velké lidové demonstrace na jejich podporu. Bohužel jsem je viděl pouze v televizi a nemohu tedy posoudit, nakolik spontánně se v této otázce lidé angažují. Evropské země se s americkým přístupem k Íránu většinou neztotožňují. Zaujímají pragmatický postoj charakterizovaný rozvojem obchodních vztahů. Konsorcium Total (Francie), Gazprom (Rusko) a Petronas (Malajsie) zajišťují v Íránu využívání nalezišť zemního plynu. Své zájmy tu má i britsko-nizozemská společnost Shell. Občas z Evropy sice zazní kritika kvůli porušování lidských práv, ale obecně se upřednostňuje politika spolupráce před izolací, či dokonce konfrontací. Výrazně se zlepšily vztahy se Saúdskou Arábií, dříve jedním z největších ideologických protivníků.

INTERNET OTEVÍRÁ BRÁNY
Vztah Íránců k cizincům, lhostejno zda k souvěrcům či jinověrcům, je předurčen tradiční orientální pohostinností, ale zejména velkou zvědavostí motivovanou zájmem o informace ze života v zemích s odlišnou kulturou. Hned v prvním autobuse se mě se zájmem ujal jeho anglicky mluvící řidič, posadil mě na „čestné“ místo stevarda vedle sebe a sám mi začal sdělovat své pocity ze života v této islámské republice. Měl spikleneckou radost z toho, že si může i zanadávat na režim, aniž by mu hrozilo nějaké nebezpečí, a zjistit, co si o Íránu myslí lidé ze Západu. Se skutečným nadšením lidé reagují, ukáže-li cizinec, že má o zemi i jen nepatrně hlubší informace nebo pokusí-li se použít pár perských slovíček. Pokaždé když jsem si nevěděl rady (např. koupit si lístek na autobus není vždy nejsnadnější), velice rychle se našel někdo připravený mi nezištně pomoci. I když jsem vyrazil na cestu sólo, sám jsem byl během pobytu poskrovnu. Často jsem musel i neslušně odmítat pozvání. Pozve-li vás nějaký Íránec do rodiny, je to pro něho skutečně velká čest, přestože údajně není dovoleno mít zahraniční návštěvu bez povolení, a chce tedy svého hosta představit celé své značně rozvětvené rodině. Velkým překvapením pro mě rovněž bylo, že mě na veřejnosti oslovovala i řada mladých Íránek. Nevím, zda je, či není takové chování z jejich strany přímo zakázáno, ale rozhodně se neslučuje s oficiálními konzervativními postoji, podle nichž se smí žena, ať svobodná, či vdaná, stýkat s cizími muži, natož cizinci, pouze za přítomnosti svého mužského příbuzného. Zvědavost bude asi silnější než tradice.
Jednou z příčin je mohutný rozvoj Internetu v posledním období. Snahy o jeho zákaz selhaly (i když se stále objevují sporadické apely některých duchovních, kteří označují Internet za nástroj ďábla), a tak má stále více převážně mladých lidí možnost být v kontaktu s celým světem a získat tak na mnoho věcí jiný náhled. Síť internetových kaváren neustále roste, ceny jsou i pro Íránce přijatelné, a protože je vlastnictví mobilního telefonu velkým luxusem, mají téměř všichni mladí (vlastně jsem nepotkal nikoho, kdo by neměl) e-mailovou adresu a užívají elektronickou poštu podobně intenzivně jako u nás lidé zprávy SMS.

ZBOŽNOST NENÍ ABSOLUTNÍ
Zbožnost Íránců je značná, ale ne absolutní. Čekal jsem přeplněné mešity alespoň v čase pátečních modliteb, jako tomu je například v Egyptě, či alespoň že se během přestávky na modlitbu při delší cestě autobusem bude většina lidí modlit. Až na výjimky či jinověrce (íránské křesťany, židy či zoroastrovce) všichni prohlašují, že jsou muslimy a že věří v boha, ale své náboženské povinnosti mnoho lidí příliš svědomitě nevykonává. Již na první pohled mě zaujalo poměrně málo mešit v zemi (na rozdíl od většiny arabských zemí, kde má snad každý věřící své místo v nějaké mešitě). Nové mešity, jako například v Esfahánu, kde roste boží stánek velikosti důstojného fotbalového stadionu, se sice staví, ale nejsem si jist, zda budou plnější. S určitou mírou zjednodušení lze mít za to, že v tomto kulturně odlišném prostředí hraje náboženství zejména pro příslušníky středních a vyšších sociálních vrstev roli ne nepodobnou té, jakou má v některých tradičně nábožensky založených státech západní Evropy. Lidé věří, ale náboženství intenzivněji nepraktikují, účastní se obřadů apod. jen v určitých životních situacích (např. pohřeb) nebo o významných svátcích. V Teheránu jsem navštívil hlavní pohřební slavnost, která se koná 40 dní po smrti. Jednalo se o vzpomínku na rodinného přítele mého teheránského hostitele, který prý zemřel na předávkování drogami. Jeho rodina patří k teheránské vyšší střední třídě, lidem poměrně liberálním a obvykle nábožensky ne příliš horlivým. Ovšem tato pohřební slavnost, na niž jsou pozváni všichni příbuzní i přátelé zesnulého, se koná ve striktně náboženském duchu. Účastníci se shromáždí v domě, většinou však kvůli velkému počtu hostů v restauraci. Pozůstalými objednaný profesionální obřadník promluví o zemřelém, ale většinu času zabere recitace pravděpodobně oblíbených súr koránu a nezbytný příběh o mučednické smrti Alího a jeho syna Husajna, který posluchače (upozorňuji, že muže) dojímá k slzám. Až nakonec následuje to, kvůli čemu se na této slavnosti podle mého teheránského hostitele sejde tolik kondolujících hostů, více či méně bohaté pohoštění. Soudě podle počtu účastníků, jsou u Íránců velmi oblíbené poutě do některých nábožensky zvlášť významných míst. Teoreticky je povinností každého muslima alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky, rodiště islámu v pohoří Hidžáz v Saúdské Arábii. V praxi je to vzhledem k finančním nákladům i omezené kapacitě tohoto svatého místa nemožné, a tak je pro šíity přinejmenším určitou alternativou vykonání poutě do některého z tzv. šíitských svatých míst. Jedná se vesměs o místa spočinutí imámů – Nedžef a Kerbelá v Iráku, kde jsou pohřbeni Alí a Husajn, Mašhad (hrobka imáma Rézy) a Qomm (jeho sestry Fátimy) v Íránu. Jak jsem se sám přesvědčil, hrobka ajatolláha Chomejního v blízkosti hřbitovů obětí irácko-íránské války jižně od Teheránu příliš navštěvovaná není. Mnoho Íránců, byť řádných muslimů, je rovněž nespokojeno velmi přebujelou strukturou všelijakých náboženských hodnostářů (mollů, šejchů, áchondů či jiných). I ti, kteří se ztotožňují s místodržitelskou rolí faqíhů a akceptují jejich výsadní společenské postavení, považují desítky tisíc těchto osob, které si nežijí špatně ze státních peněz, za příživníky.

ANTIKONCEPCE JE POVOLENÁ
Nejen pro Íránce, ale i pro ostatní muslimské, křesťanské a židovské obyvatele Blízkého východu je mimořádně významnou hodnotou rodina, ve které se udržují intenzivnější vztahy i mezi vzdálenějšími příbuznými. Všelijací vzdálení strýčkové, tetičky či bratranci jsou si blíže než v evropských rodinách. Podobu rodiny v Íránu ovlivňují zvyklosti jednotlivých íránských národností a předpisy šaríi vycházející z koránu. Rodině je tu přisuzována větší důležitost než životu jednotlivce. Oženit se a utvořit rodinu je podle islámské tradice záslužnější než zůstat svobodný. Vznik manželství má poněkud světštější podobu, neboť spočívá v podepsání smlouvy mezi ženichem a nevěstiným zákonným zástupcem. Svatební slavnosti doprovázející tento akt jsou již jen věcí tradice. Pro pozdější manželské soužití má zásadní význam obsah manželské smlouvy. Ta stanoví jednak podmínky sňatku, zejména výši tzv. svatebního daru (mahr), který vyplácí ženich své nevěstě nebo jejímu otci, upravuje vzájemná práva a povinnosti manželů (nevěsta má například možnost vyhradit si, že zůstane jedinou manželkou svého ženicha) a další otázky převážně majetkového charakteru. Významným omezením je skutečnost, že si muslimka nesmí vzít za muže nemuslima. Muslim ovšem ženu, která je křesťankou či židovkou, pojmout za manželku může. Rodinné vztahy nemuslimů žijících v Íránu se však právem šaríi neřídí. V zásadě je základní povinností manžela obstarávat obživu manželky a dětí. Aktuální otázkou je rovněž regulace porodnosti, jež byla zvláště v porevolučním období extrémně vysoká. Lidé mladší dvaceti let tvoří více než polovinu populace. Používání antikoncepce je možná právě proto v současnosti povoleno a údajně i rozšířeno. Věk uzavírání sňatků je velmi podobný jako v Evropě. Nepříjemné může pro ženu být, že jí manžel může zakázat dokonce i vycházet z domu nebo navštěvovat příbuzné. Na druhé straně není vyloučeno, aby žena pracovala. Příjmy, které svou prací získá, náleží výlučně jí. Něco jako spoluvlastnictví manželů islámské právo nezná. Práce žen není v současném Íránu, zvláště ve městech, ničím mimořádným. Péče o děti je sice obvykle záležitostí žen, ale výchově chlapců by se od určitého věku (zhruba sedmi let) měli věnovat octové. V případě rozvodu je samozřejmostí, že děti si ponechá otec, má-li o ně zájem. Rozvod, avšak pouze ze strany muže, je stejně jako sňatek záležitostí, k níž není potřeba úředního aktu. Jeho nejčastější formou je zapuzení či propuštění ženy mužem. Musí proběhnout trojnásobným pronesením zapuzujícího výroku, přičemž nikoli najednou. I když se zdá, že je tento jednoduchý způsob rozvodu náchylný ke svévolnému zneužívání, není to úplně pravda. Ne necitelnou sankcí je pro muže ztráta možnosti disponovat se svatebním darem, který patří výhradně ženě, častěji ale povinnost doplatit ženě zbývající část daru, jehož splatnost byla podmíněna právě mužovým zapuzením. Obvykle totiž zaplatí muž před svatbou, s ohledem na nemalý obnos daru, pouze jeho menší část. Rodina nevěsty totiž důsledně dbá, aby byla do manželské smlouvy zahrnuta ustanovení, která ženu před takovým svévolným chováním chrání. Peníze z daru mají sloužit zejména pro potřeby rozvedené ženy do doby, než se znovu vdá, což je právě pro rozvedenou ženu obtížné. Nechráněny tak zůstávají cizinky, které se zamilují do muslima, v jeho zemi se za něho provdají, obvykle aniž by vůbec věděly o možnosti se tímto způsobem jistit. Dochází tak k tragédiím, kdy taková neinformovaná cizinka přijde nejen o manžela, ale i o děti a veškerý majetek. Žena se z vlastní vůle může také rozvést, ale za značně složitějších podmínek. V Íránu i ostatních islámských zemích je stabilita manželství nesrovnatelně větší než na Západě. Svůj vliv zde má opět i veřejné mínění, věrné tradovanému výroku proroka Muhammada, že „jednou z věcí, které se bohu nejvíce příčí, je rozvod“. Mnohoženství je dnes již vzácné a navíc omezené požadavkem, aby se muž choval ke všem svým manželkám stejně spravedlivě, tedy poskytoval jim naprosto rovné zacházení po stránce materiální i citové. Specificky šíitskou záležitostí je možnost uzavření sňatku na dobu určitou (tzv. muta). Tato forma institucionalizovaného konkubinátu sice stále existuje, je využívána velmi zřídka, ale prý počet takto uzavřených manželství stoupá. Uzavírání manželství není pochopitelně ani v Íránu pouze chladným pragmatickým kalkulem. Sňatků domluvených rodiči, případně ženichem s otcem nevěsty není mnoho. Většina mladých lidí vstupujících do manželství tak činí ze stejných pohnutek jako lidé po celém světě. Jen se s ohledem na značné komplikace vzájemného předmanželského soužití snaží uzavřít sňatek dříve po seznámení, než je dnes běžné v Evropě. Takzvané „chození spolu“ je sice možné, ale je ztíženo nepřípustností intimnějších kontaktů. Má tedy, alespoň vnějškově, podobu nevinných vztahů z prvorepublikových filmů.
Íránská společnost je obdobně jako rodina založena na vůdčím postavení mužů. Ženy jsou vyloučeny z některých povolání (justice, armáda apod.). To ale neznamená, že by mnohé neměly velké ambice a v oblastech, z nichž vyloučeny nejsou, nemohly dosáhnout významných úspěchů. Na univerzitách studuje dívek dokonce více než mladých mužů. Smějí také na rozdíl od Saúdské Arábie řídit automobil nebo pracovat na pozicích, kde přicházejí do kontaktu s muži. Zajímavé ovšem je, že na bazaru, v tradičním konzervativním prostředí, pracují pouze muži. Nejen postavení manželky vůči manželovi, ale i neprovdaných sester vůči bratrům není rovnoprávné. Nejviditelnějším projevem postavení mužů a žen v íránské společnosti je ovšem pohlavní segregace na veřejnosti. Její provedení v praxi opět není nejdůslednější, a tak je v autobusech městské hromadné dopravy (nikoli však v metru) vyhrazen prostor v zadní části vozu ženám, ale na cestování v hromadných taxících, kde jsou během dopravní špičky namačkáni lidé tělo na tělo, se taková omezení nevztahují. Segregace je uplatňována také ve školách (základních a středních). Mladí lidé tyto formy segregace berou většinou s humorem.

v MERCEDESech JEZDÍ JEN POLICIE
Životní úroveň Íránců se v průběhu minulého století vyvíjela v závislosti na růstu příjmů z ropy, která tvoří vedle koberců, pistáciových oříšků a kaspického kaviáru téměř jedinou exportní komoditu. Prostředky, které před revolucí umožňovaly celkem ucházející životní úroveň třiceti milionům Íránců, se ale dnes musejí rozdělit mezi více jak dvojnásobek lidí a ještě sloužit pro uspokojování mocenských zájmů režimu a nemalým potřebám duchovních. Ekonomika funguje s výjimkou nejlukrativnějších odvětví, kde existuje státní monopol, na základě tržního modelu. Vzhledem k ohromné populaci a nedostatku pracovních míst, zejména pro miliony absolventů univerzit, je velmi nesnadné najít nejen dobrou, ale vůbec nějakou práci. Příjmy většiny lidí jsou sice, zejména v porovnání se světem, poměrně malé, ale naštěstí jim odpovídají i ceny. Třebaže nejsou životní standardy obyčejných lidí nijak záviděníhodné, nezaznamenal jsem, že by lidé trpěli nedostatkem potravin či jiných základních životních potřeb. Společnost je stejně jako ve všech podobných „rozvíjejících se“ zemích značně diferencovaná do sociálních tříd, čemuž obvykle odpovídá i osídlení jednotlivých městských čtvrtí. Životní styl bohatých obyvatel Teheránu je podobný životu v západní Evropě či USA. Tito lidé obývají čistší severní výše položené čtvrti, kde je znatelná celkově liberálnější atmosféra. Mnozí se do Íránu vrátili ze zahraničí (mnoho Íránců se vrací na penzi do své vlasti z Evropy či USA) nebo jsou v Íránu pouze část roku. Za dveřmi svých bytů či vil žijí tak zcela svobodně. Bohatší lidé ze severního Teheránu mají letní domy u nedalekého (vzdušnou čarou asi 100 km vzdáleného) Kaspického moře a v zimě jezdí do rovněž nedalekých hor lyžovat. Pozoruhodné je, že zde není známkou společenského postavení luxusní automobil, protože se zahraniční auta nesmějí do Íránu dovážet. Lidé se tedy musejí spoléhat na tuzemskou produkci. Ne však policie a další represivní složky, postupně vybavované drahými mercedesy a silnými japonskými motocykly. Lidem z nižších příjmových skupin se pravděpodobně lépe žije na venkově, kde jich většina bydlí v tradičních, pouze koberci vybavených rodinných domech se zahradami, kde si vypěstují téměř vše potřebné.

BUJARÉ PaRTY V SOUKROMÍ
Běžný život v Íránu ovlivňují různá islámská omezení. Nejnápadnějším jsou povinně zahalené ženy. Na veřejnosti nesmí být ženě vidět nic než obličej, ruce od předloktí a nohy od kotníků dolů. Nepřípustné je rovněž oblečení, které by dostatečně nezakrývalo, či by dokonce zdůrazňovalo ženské křivky. Obvykle ženy nosí šátku podobnou pokrývku hlavy zakrývající vlasy včetně uší, krk a sahající až na ramena a na těle většinou až na zem dlouhé splývavé široké černé šaty co nejprostšího střihu. Pouze některé nosí čádor, což je vlastně jen jeden kus čtvercové látky spočívající volně na hlavě a končící až u země. Jelikož se nijak neupevňuje, přidržují si jej ženy ústy. Mladé ženy ale tímto stylem oblékání nejsou vůbec nadšené, a tak se snaží více či méně odchylovat od tohoto nevábného stylu. Elegance se pokoušejí dosáhnout především jinou než černou barvou (někdy i dosti pestrou) nebo pouze ke kolenům sahajícími a výrazně těsněji tělo obepínajícími šaty, pod nimiž se odváží nosit i džíny. Nepříliš hezkým důsledkem zahalování je velmi přehnané užívání kosmetiky, čímž chtějí ženy co nejvíce zvýraznit nezahalené části těla. Viděl jsem dokonce i několik butiků, za jejichž výklady mě překvapily odvážné západní modely. Než mi bylo vysvětleno, že jde o oděvy „na doma“, tedy na večírky konané ve skrytu domovních zdí, vůbec jsem nechápal, k čemu se takové oblečení prodává. Dalším velmi citelným projevem nucené islamizace společnosti je, že v zemi snad, možná kromě kin, není jediného místa, kam by se mladí lidé obou pohlaví chodili bavit, setkávat či jen nevázaně konverzovat. Z tohoto důvodu pořádají mladí ze středních a vyšších tříd bujaré party v soukromí. Myslím, že i v Íránu se respektuje islámská zásada, že státní moc sahá jen na zápraží domu či bytu. Náplní těchto večírků je převážně konzumace alkoholu jako zakázaného ovoce. Alkoholické nápoje nelze v Íránu legálně sehnat ani ve špičkových hotelech, a tak se shánějí na černém trhu předražené nápoje pašované ze sousedních zemí, nebo je někteří zručnější a odvážnější jedinci pálí doma z hroznů.
Pozoruhodný je i zákaz neislámské hudby (efektivně lze ovšem bránit pouze veřejné produkci či prodeji nosičů v oficiálních obchodech) a tance, čímž se rozumí zákaz tance ženám. Omezení týkající se trávení volného času mají za následek, že mnoho lidí jej naplňuje bezduchým bloumáním po nově rostoucích nákupních centrech.

ÍRÁN
Islámská republika Írán, Íránská islámská republika
Džomhúríje eslámíje Írán
Rozloha: 1 648 196 km2
Obyvatelstvo: 67 540 002 (1997)
Hlavní město: Teherán
Státní zřízení: republika v čele s prezidentem; výkonná moc: prezident (zároveň předseda vlády, 4leté volební období), Rada ministrů (vláda); skutečnou hlavou státu a nejvyšším vůdcem (valí faqíh) je od roku 1989 vůdce islámské revoluce ajatolláh Chameneí; zákonodárná moc: jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlese šuraje eslámí, 270 členů, 4leté volební období)
Hlavní náboženství: šíitský islám (95 %)
Etnické složení: Peršané (Fársí, 50 %), Ázerbájdžánci (Azerilar, 20 %), Gílánci a Mázanderánci (8 %), Kurdové (7 %), Arabové (2 %), Turkmeni (2 %), Lorové, Arméni, Balúčové aj.
Poloha a charakteristika: Přímořský stát v jihozápadní Asii ležící mezi Kaspickým mořem, Perským a Ománským zálivem. Rozvojový agrárně průmyslový stát s významnou položkou v těžbě ropy (90 % národního důchodu, jeden z předních světových producentů). Významnou součástí hospodářství je tradiční řemeslná výroba, zejména tkaní známých perských koberců. ŠÍITSKÝ ISLÁM
Směr islámu zvaný šía, nezkráceně vyjádřeno šíat Alí, tedy strana Alího, se stal oficiální náboženskou doktrínou země již za vlády dynastie Safíjovců v 16. století. Šía vznikla již nedlouho po smrti proroka Muhammada, zakladatele tohoto třetího velkého monoteistického náboženství, odtržením skupiny stoupenců nástupnického práva Alího a jeho potomků na vedení islámské obce od většinového proudu, zvaného sunna. Alí ibn Abí Tálib byl jedním z prvních vyznavačů skrze Muhammada bohem zvěstovaného učení, jak věří muslimové, a rovněž Muhammadovým bratrancem a zetěm. Později stanul v čele islámské obce jako čtvrtý chalífa, nástupce samotného proroka, duchovní i světský vůdce muslimů. Byl ovšem záhy (r. 661) zavražděn a moc uzmul Mu’ávija, zakladatel chalífské dynastie Umajjovců. Alího příznivci nového chalífu neuznali, protože věřili, že vládnout ummě, tj. muslimské obci, a být tedy jejich imámem mohou pouze jeho potomci. S tím souvisí i zvláštní rys šíitského pojetí islámu, totiž víra v to, že Alí, jeho potomci, ale i Muhammad a předchozí proroci jsou nositeli části božství a mají dokonce i přímé spojení s bohem. Imámové, jejichž božský element přechází smrtí na jejich syny, jsou tedy ti bohem správně vedení. Stoupenci šíi neboli šíité byli vládnoucím režimem Umajjovců jakožto rebelové pronásledováni. I později přežívali jako více či méně tolerovaná menšina pod suverenitou sunnitských vládců. Mnozí, mezi nimi Alího nástupce a syn Husajn i několik dalších imámů, byli zabiti, a tak se nepřátelství mezi šíity a sunnity prohlubovalo. Dodnes si šíitští věřící při mnoha příležitostech velmi emocionálně připomínají násilnou smrt Alího a Husajna. Vzpomínka na smrt Husajna v bitvě u Kerbelá r. 680 je jedním z nejvýznamnějších šíitských svátků (slaví se 10. dne měsíce muhharam). I samotná šía se dále vnitřně štěpila a do dnešních dnů přežila v podobě zajdíi, ismáílíi a ithnáašaríi, neboli šíi dvanácti imámů, jež je v současnosti většinovým směrem v Íránu. Takzvaní dvanáctníci, tedy stoupenci ithnáašaríi věří, že dvanáctý imám v přímé linii, Muhammad, nezemřel, ale odešel do ústraní, aby se vrátil před koncem času jako očekávaný mahdí a nastolil spravedlnost na Zemi. Věří také, že pouze imám je jediným oprávněným vůdcem islámské obce (celé obce, včetně sunnitů), jediným zákonodárcem a nositelem vědění. Vzniká tedy otázka, kdo a jak má vést obec v době jeho nepřítomnosti, aby nepropadla do obávaného chaosu a „hříchu“. Podle převažujícího mínění není možné ustavit úřad, jehož nositelé by plně působili v postavení imáma až do jeho návratu. Vlády mají dbát pouze na zajištění pořádku a připravovat společnost na jeho příchod. Nesmějí tvořit nové zákony, pouze interpretovat podle požadavků doby šaríu. Této činnosti se mají věnovat kvalifikovaní učenci požívající obecné autority. V praxi se jedná o představitele vysoce prestižních teologicko-právních učilišť (v Íránu se jedná o školy v Qommu a Mašhadu). Tato praxe získala zejména po islámské revoluci zásadní význam pro celý politický systém, existující v částečně pozměněné podobě dodnes. Z hlediska náboženské praxe nejsou odlišnosti šíi příliš patrné. Šíité uznávají stejně jako sunnité pět základních povinností každého muslima označovaných za sloupy či pilíře náboženství: vyznání (šaháda), modlitba (arab. salát, persky namáz), almužna (zakát), půst (saum) a pouť do Mekky (hadždž). Šíité pouze některé z těchto povinností modifikovali, např. se k vyznání víry („vyznávám, že není božstva kromě boha a Muhammad je posel boží“) přidává dovětek vymezující Alího zvláštní vztah k bohu („…a že Alí je přítel boží“). Výrazem v šíitském islámu rozšířené úcty k nábožensky zvláště významným osobnostem, zejména k imámům, ale i různým regionálním „světcům“, je konání poutí k jejich hrobům. K nejvýznamnějším šíitským poutním místům patří Nedžef a Kerbelá v Iráku a Mašhad v íránském Khorásánu. Snem řady věřících je také být pohřben v blízkosti těchto „svatyní“.

va, která za rudého svitu stéká po sopečném úbočí, je impozantní, v tektonicky aktivních oblastech však celkem běžná podívaná. Zato horská říčka lávy, vytékající z pořádně horkého tunelu, je kuriozitou. Tunely o výšce několika metrů je možné vidět na Havajských ostrovech, na Kamčatce i na vulkanické výspě severní Evropy – na Islandu. Tam je turisty hojně navštěvovaný lávový tunel Raufarhólshellir.

Když vulkanická činnost ustane, láva odteče a jako památník zbude právě jen vychladlý tunel. Vysvětlení jeho vzniku je jednoduché. Tekoucí láva chladne nejrychleji ve styku se vzduchem. Na povrchu tak udělá škraloup, který pomalu tuhne v pevný kámen. Pod ním teče řidší a horká láva, dokud nevyteče. Snad lépe než odborný popis, který vysvětluje potřebnou teplotu k udržení tekutosti lávy a minimální sklon svahu, vystihují tento přírodní úkaz obrázky z nejznámější evropské sopky – Etny. I když se obecně hovoří o tunelech, správnější označení, jak je patrné ze snímků, je jeskyně. Tunel totiž vede odněkud někam, zatímco lávové jeskyně jsou často v jednom směru zaslepené. To ale nic neubírá na jejich atraktivnosti.

Našinec by musel mít velkou smůlu, kdyby v Austrálii nepotkal klokana, i když je pravda, že v Sydney po ulicích neběhají. Ale klokanů je tu zatím dost, jen populace velkých klokanů rudých se odhaduje až na 12 milionů jedinců. I když je klokan ve státním znaku Austrálie a najdete ho také na mincích, většina Australanů ho považuje za škůdce. Každý rok stanoví vláda kvótu jejich odstřelů, vždy poněkud vyšší. V loňském roce to bylo 5,5 milionu kusů, letos již 6,9 milionu. Kůži a maso klokanů zpracovává ohromný průmysl. Ostatně klokaní bifteky si můžete objednat i v našich restauracích. Tato australská jatka vyvolávají mezinárodní kritiku a otázku: přežijí klokani i v budoucnu?

KLOKAN – UNIKÁTNÍ VAČNATEC – ZVÍŘE PODIVNÉ
V roce 1630, tedy o 140 let dříve než k Austrálii dorazil James Cook, se o podivných zvířatech, která chodí po dvou nohou, poprvé zmiňuje holandský námořník Francisco Pelsart. I když to není u zvířat tak ojedinělé, stejný způsob pohybu používají asijští frčci a tarbíci a afričtí noháči, jen klokani se svými mohutnými zadními končetinami dokáží vyvinout rychlost až 50 km v hodině, skákat do dálky 8 až 10 metrů a do výšky až 3 metrů. Krátkými předními končetinami si podávají potravu. Silný ocas slouží jako „třetí noha“ při vztyčení i chůzi a vyvažuje tělo při běhu. Klokani se živí dost podřadnou tuhou trávou a její žvýkání silně opotřebovává zuby. Klokani mají na každé straně čtyři páry stoliček, ale používají pouze přední. Když se opotřebují a vypadnou, nastoupí na jejich místo další. Pokud se klokan dožije toho, že má opotřebován i poslední pár, hyne hlady. Výjimkou je pouze klokan rezavý (Petrogale concinna), kterému dorůstají stoličky po celý život, stejně jako slonům. Velký svalnatý žaludek je rozdělený a pojme velké množství potravy, kterou pomáhají trávit mikroorganismy. Všichni klokani také dovedou přežvykovat.

KLOKANÍ RALLYE
Vidět klokany vznášet se lehce a plavně dlouhými skoky patří k nejkrásnějším zážitkům. Během 25 tisíc kilometrů, které jsme v Austrálii najezdili, jsme jich viděli stovky, možná tisíce, ale bohužel většinou sražených na silnici. Je podvečer, jedeme z Port Augusty po Lincolnově dálnici na jih, začíná čas aktivity klokanů. „Klokan vpravo!“ hlásí Inka, sedící vedle mne. Ubírám plyn. Jak se zachová? Zatím sedí spokojeně u krajnice, ale pár metrů před autem se rozhodne silnici přeběhnout. Jezdí se tu vlevo, takže stačím brzdit a nechat klokana zmizet v šeru. Zvolňuji, srážka se zvířetem by mě samozřejmě mrzela a také by poškodila naši peněženku. Karavan je z půjčovny a na střety se zvířaty nejsme pojištěni. Setmělo se. Upíráme oči na okraje silnice rovné jako šňůra, přesto se vlečeme sotva šedesátkou. A klokani se před námi míhají jak temné stíny. Kašlem na to, hledám parkoviště a jdeme spát.
Také Australané se srážkám s klokany snaží vyhnout, i když každý džíp je opatřen silnou traverzou. Jenže po silnicích jezdí superobří kamiony, tzv. road trainy – silniční vlaky, nejdelší měří až pětapadesát metrů. Nebrzdí a zastavují jen na zvláště vyhrazených, i deset kilometrů předem avizovaných parkovištích. Údajně na zastavení potřebují až pět kilometrů.
Tahle monstra za sebou nechávají nejen mrtvé klokany, ale i koně, krávy, velbloudy. Můj přítel pracuje na projektu odpuzujících světel, fotobuňka je zapne, jakmile klokan stojí u silnice. Dosavadní pokusy ukazují, že zařízení funguje. Jeho plošná instalace ale bude finančně velmi náročná. Neslouží však k ochraně klokanů, ale řidičů.

KLOKANÍ LÁZNĚ
Touláme se vyschlým korytem řeky. Zaujaly mne hluboké jámy vyhrabané v písku, okolo stopy velkých klokanů. Nechápavě kroutím hlavou, ale vysvětlení je nasnadě – ze vzdálené jámy vyčnívají klokaní uši. Klokani si vyhrabávají jámy ve vlhkém písku a chladí se v poledním žáru. Dnes mají podobnou jámu s jemným pískem i klokani v naší jihlavské ZOO. Velcí klokani si v písku libují, používají jej jako pudr. Klokani mají hustou síť vlásečnic na vnitřní straně předloktí, když je velké vedro, olizují si srst a odpařováním slin se krev proudící vlásečnicemi ochlazuje.
Ale klokani se dokáží bez vody obejít i dlouhodobě. Například klokan rudý přitom ztratí až třetinu své hmotnosti, ale úbytek snáší celkem lehce. Pro srovnání: člověk, který ztratí 12 % tělesné tekutiny, umírá.
Zcela bez vody však ani klokan žít neumí. V období úporných veder umírají hlavně mladá zvířata, která právě opustila matčin vak, ale i ta ve vaku, protože samice ztratila mléko. V období sucha může vymřít až 50 % populace klokanů. Právě takové sucho trvá v Austrálii nyní.

KLOKANI ŽIJÍ VŠUDE
Vědci popsali 63 až 66 druhů klokanů, 9 druhů zahrnuje čeleď klokánkovití (Potoroidae) a 54 až 57 druhů bylo zařazeno do čeledi klokanovití (Macropodidae). Měl jsem pocit, že mám v systematice klokanů poměrně jasno. Po návštěvě Austrálie jsem ten pocit ztratil. Bylo popsáno mnoho poddruhů, některé jsou povyšovány na druhy a naopak. Některé druhy jsou si tak blízké, že si je snadno spletete. Australan si s tím však hlavu neláme, jednoduše rozlišuje klokany na malé wallaby, větší wallaroo a ty největší kangaroo.
Evropané znají většinou velké klokany, ale i těch je šest druhů. Za největší je považován klokan rudý (Macropus rufus). Vztyčený samec dosahuje výšky až 2,1 metru, při hmotnosti až 95 kilogramů je to pořádné zvíře. Samice jsou podstatně menší, váží 20 až 30 kg.
Zatímco některé druhy jsou vázány na specifická stanoviště, klokani rudí jsou velmi přizpůsobiví. Setkal jsem se s nimi v křovinatém buši, na vysokých písečných dunách, na mořských plážích, v lesích i v močálech. O jejich přizpůsobivosti svědčí i to, že žijí divoce na několika místech v Anglii.
K velkým druhům patří také klokan obrovský, známý spíše jako šedý (Macropus giganteus), měří až 1,4 m a váží 40 až 95 kg, klokan antilopí (Macropus antilopinus) a klokan horský (Macropus robustus).
Naproti tomu třeba klokánek pižmový (Hypsiprymnodon moschatus) měří pouhých 16 až 28 cm a váží 340 až 680 g. Klokánek krysí (Potorous tridactylus) měří 37,5 až 39 cm a váží 1,4 až 3,6 kg. Klokánek králíkovitý (Bettogia penicillata) měří 30 až 38 cm a váží 1,1 až 1,6 kg. Je ale velmi malá šance pozorovat tyto malé druhy klokanů. Žijí skrytě, mnohdy nočním způsobem života a zpravidla na malých územích.
Také stromoví klokani obývají neprostupné tropické lesy a šplhají vysoko v korunách stromů obratně jako opice, dokonce ve vodorovné poloze na větvích také spí. Devět druhů těchto klokanů rodu Dendrolagus je tomuto způsobu života dobře přizpůsobeno. Přední nohy mají silný protistojný palec a jsou jen o málo kratší než zadní. Na rozdíl od ostatních druhů žijí samotářsky.
Klokani skalní šplhají na sklaních římsách australského outbacku s lehkostí a elegancí horských koz. Umožňují jim to tlapky zadních končetin, které mají porostlé drsnou kůží s tuhými chlupy.

KLOKANÍ POROD
Dospělá klokaní samice je prakticky nepřetržitě březí, ve vaku má sající mládě a v děloze je připraven další zárodek, který tu několik měsíců může čekat, až se vak znovu vyprázdní. Říká se tomu utajená březost.
Opravdová březost velkých klokanů trvá 32 až 34 dní, u malých druhů obvykle 27 dní. Vajíčko vačnatců obsahuje mnohem více žloutku než u placentálních savců. Jakmile se oplodněné vajíčko dostane do dělohy, vytvoří okolo sebe žloutkovou placentu (z biologického hlediska významnější než vak), ze které zárodek čerpá živiny. Jakmile je embryo schopné pohybu, stahy dělohy ho vypudí a dochází k porodu. Samice si jeden až dva dny před porodem začíná čistit vak a intenzitu vystupňuje hodinu až dvě před porodem. Porod je neobyčejně snadný, samice při něm většinou sedí opřena o strom, ocas mezi nohama směřuje dopředu. Celý akt trvá tři minuty. Embryo je totiž 30 000krát lehčí než matka, měří 2 až 2,5 cm. Embryo, které má silně vyvinutý orientační instinkt a orientuje se čichem a hmatem, šplhá po matčině srsti do vaku. Dlouho převládala teorie, že matka mláděti cestičku do vaku vylíže. Ukázalo se, že si matka pouze čistí srst od porodní tekutiny.
Ve vaku se během několika minut pevně přichytí k jedné ze čtyř mléčných bradavek a dokončí embryonální vývoj. V případě potravní nouze nebo stresu je samice schopná je z vaku vypudit, a to hyne. V období, kdy je dostatek potravy, nosí samice jedno mládě ve vaku a druhé saje mléko zvenku. Od stáří 150 dní začíná vykukovat z vaku, ve věku 200 dní začíná vak opouštět, ale ještě se vrací. Teprve ve stáří 14 až 16 měsíců přechází plně na potravu dospělých. KLOKANÍ TRABLE
V některých územích Austrálie jsou klokani skutečně hojní, jinde je nepotkáte ani po dnech jízdy autem. Klokani dříve obývali většinu území tohoto kontinentu, v mnoha oblastech ale byli vyhubeni nebo vytlačeni domácími zvířaty, takže řada druhů je dnes opravdu vzácných.
Ať mi vlídní „Aussie“ odpustí, ale na jedinečné přírodě napáchali neodpustitelné a především nevratné škody. Na přemnožené králíky vysadili australští osadníci lišky, ty však nelovily rychlé králíky, ale malé druhy klokanů, kteří byli snadnější kořistí. Dodnes lišky představují velké nebezpečí, boj o jejich likvidaci stojí miliardy, přesto je marný. Škody působí i zdivočelí psi, kočky a další druhy dovezených živočichů, kteří na kontinentu vyhubili například populaci klokana quokka (Setonix brachyurus). Malou část těchto vzácných klokanů se podařilo zachovat už jen na ostrově Rottnest nedaleko Perthu, který je hojně navštěvován turisty a klokani quokka se tu stali atrakcí.
Zatímco cizinci klokany obdivují, farmáři vidí v těchto zvířatech potravní konkurenty, kteří spásají pastviště a tím ohrožují chov ovcí. Na některých místech skutečně přispěli k jejich přemnožení zřizováním napajedel pro ovce, která začali využívat také klokani. Aby se jich zbavili, otrávili farmáři vodu, takže v jedné oblasti v Západní Austrálii zahynulo během dvou měsíců 13 tisíc klokanů. Na jiné farmě otrávili během pěti let 90 tisíc klokanů, takže pobouřené noviny psaly: „Symbol naší země krmíme strychninem.“
Největší predátor, člověk, tak v noci se svým džípem pročesává krajinu, reflektory oslní klokany a ti jsou pak snadným terčem. Profesionální lovci mají dokonce pro rudé klokany svou speciální terminologii. Velkým červeným samcům říkají buck – kozli, šedomodrým samicím blue does – modré zaječice, mladé samičky dostaly jméno blue flyers – modré létavky a malá mláďata jsou joeys – pepíci. Moc si nevybírají, i když většinou střílejí nejsilnější zvířata, a tak mezi přírodovědci rostou obavy, že populace budou degenerovat.
Konečně „dobrý“ prostředek proti klokanům je i oheň. Farmáři navíc věří, že vypalováním se pastviny pohnojí. Opak je pravdou, vypalování dobře snášejí nejodolnější, málo výživné trávy, které již ovcím nevyhovují, ale klokanům ještě stačí. Kvalita pastvin se tak neustále zhoršuje. Vypalování pastvin se nepodařilo vymýtit dodnes a má na svědomí také zničující lesní požáry.
A tak množství ohrožených klokaních druhů v Austrálii roste. Za vyhubený byl považován i poddruh klokánků krysích (Potorous tridactylus gilbertii), který se při studiu jiných druhů nyní náhodou chytil v Západní Austrálii do pasti. Klokana žlutonohého (Petrogale xanthopus), který obýval oblast Flinderova pohoří v jižní Austrálii, zachraňuje zoologická zahrada v Adelaide. Vypracovala program jeho záchrany a již několik let ho úspěšně rozmnožuje. Ale co bude dál?

Královský hrad Bezděz patří bezesporu mezi naše nejznámější a nejoblíbenější hrady. Přemysl II., kterého znepokojovaly ambice zdejších šlechtických rodů Ronovců a Markvarticů, ho nechal postavit v letech 1264-78 jako pevnost a reprezentační sídlo krále. Hrad představuje výtvor vyspělé rané gotiky, kterou k nám přineslo cisterciácké stavební hnutí z Burgundska přes severní Německo. Zvláštností Bezdězu je stejné dispoziční řešení všech čtyř budov horního a dolního hradu. Přízemí a snížené druhé patro sloužilo pro ubytování čeledi a jako zásobní sklady, pro ubytování panstva bylo určeno první patro, odkud mohl panovník přímo ze svých komnat přecházet do hradní kaple, jež patří mezi nejhodnotnější hradní kaple 13. století u nás.

Velkoryse budovaný honosný hrad se ale nedočkal osudu, který mu král určil. Hrad, jenž měl být místem občasného pobytu českých panovníků, se brzy stal vězením Přemyslova syna Václava. Poručník Ota Braniborský tajně unesl v únoru 1279 sedmiletého kralevice i jeho matku, a zatímco královně Kunhutě se z nedobytného hradu podařilo lstí zanedlouho uprchnout, mladého Václava propustil Ota až za výkupné 15 000 hřiven stříbra a zástavu několika hradů včetně Bezdězu. Pod přímou panovníkovu správu se opět dostal až v roce 1348, kdy Karel IV. pro posílení centrální moci vykoupil zastavené královské majetky. Karel sám zde pobýval vícekrát, aby osobně dohlížel na rybníkářské dílo bezdězského purkrabího Oldřicha Tisty z Libštejna, jenž v roce 1366 založil u Doks Velký rybník, dnešní Máchovo jezero. Ve svém Majestátu Karel ustanovil, že Bezděz a některé další významné hrady nesmějí být již nikdy zastavovány, ale jeho syn Václav IV. nařízení dlouho nerespektoval. Již dvacet let po Karlově smrti dal Bezděz do zástavy svému bratranci a později se hrad stal majetkem šlechty. V roce 1622 ho získal i Albrecht z Valdštejna, jenž Bezděz přebudoval na klášter ke cti Panny Marie Montserratské. Kopie starobylé montserratské sošky sem byla nakonec slavnostně převezena až roku 1666, zato pověst o jejích zázračných účincích učinila z Bezdězu oblíbené poutní místo. V roce 1686 proto Anna Valdštejnová dala při cestě na hrad postavit 15 kapliček křížové cesty, které se zčásti dochovaly dodnes. A popularita Panny Marie Montserratské rostla. V roce 1740 se 2900 mší zúčastnilo již přes 40 000 poutníků, z nichž mnozí klášteru přinášeli četné dary. Bezdězští benediktini za ně postupně pořídili v kapli pět oltářů, varhany, zvony do věžičky nad kaplí, na prostranství před kaplí zvonici se dvěma dalšími zvony, přístřeší na nádvoří pro poutníky v případě nepohody, budku pro prodej občerstvení atd. Přitom vybavení vytahovali pomocí dřevěného stroje s velkým kolem přímo od paty hory žlabem.
Peníze i cenné dary padly pak za oběť pruským vojákům, kteří za války v roce 1778 hrad obsadili. Zpustošený bezdězský klášter byl o sedm let později císařem Josefem II. zrušen, zařízení částečně odvezeno do Emauz a okolních kostelů, do Doks byla přenesena i soška Panny Marie Montserratské. Zbytek se rozprodal v dražbě.
Pověsti o ukrytých pokladech mnichů, které kolovaly okolím, přiváděly na hrad hledače pokladů, jejichž kutání urychlilo chátrání opuštěného hradu. Zpustlou zříceninu objevil až romantismus, libující si v malebných hradních ruinách. Tak se sem roku 1832 poprvé vypravil i Karel Hynek Mácha, který zde pak načerpal inspiraci ke svým drobným prózám Večer na Bezdězu, Rozbroj světů, k Pouti krkonošské i ke svému vrcholnému básnickému dílu Máj.
Stoupající návštěvnost obdivovatelů Bezdězu přiměla Valdštejny v 19. století hrad alespoň částečně zabezpečit. V opravách a úpravách hradu se pokračovalo i v meziválečném období, nejprve Valdštejny, od roku 1932 Klubem českých turistů a od roku 1978, kdy byl Bezděz vyhlášen národní kulturní památkou, pokračují s rekonstrukcí památkáři. Hrad je kromě pondělí přístupný veřejnosti denně od 9 do 17 hodin, prohlídky vedou dvěma návštěvnickými okruhy.

tvrdí s trochou nadsázky etnolog, hispanista, historik, překladatel a autor mnoha knižních publikací doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.

„Řeka plyne a plyne,
nikdy nepřestává.
Vítr vane a vane,
nikdy neustává.
Život ubíhá.
Nikdy se nevrací.“

Tato stará otomíjská báseň z 13. století z mexického altiplana, kterou jste překládal, je vaše nejmilejší. Dokonce ji prý považujete za své životní krédo, které naplňujete svými nikdy nekončícími aktivitami. Kde se ve vás zrodila touha být historikem a posléze etnologem?
Usmyslel jsem si být historikem asi v šesti letech, a to naprosto absurdně. Začal jsem si opisovat učebnici dějepisu, protože mně bylo líto, že ji musím na konci roku odevzdat.
Na střední škole jsem historii úplně propadl. Hlavně mě tenkrát zaujala antika v podání Vojtěcha Zamarovského. Když mi bylo asi patnáct let, můj strýc mi věnoval knihu mexického autora italského původu Carla Coccioliho „Dědic Montezumův“. Tu knihu jsem přečetl jedním dechem. Nevím proč, ale asi proto, že jsem v té době četl Tolstého, Balzaka, prostě všechno až po Antala Staška, což se dost těžko čte a dneska bych se k těm knihám už nevrátil. „Dědic Montezumův“ je pro patnáctiletého kluka poměrně těžký psychologický román. Kniha vypráví o posledním aztéckém vladaři, který noc před smrtí rekapituluje celý svůj život. Je tam také velké množství informací o životě Aztéků. Tenkrát jsem se rozhodl, že to budou oni a nikdo jiný.
V roce 1970, tedy v těch nejhorších letech, jsem začal studovat historii a bohemistiku na vysoké škole – Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Stále jsem se hlásil do studentských vědeckých soutěží. Všichni měli témata typu Združstevňování na Prostějovsku, Stávka horníků v Horní Dolní, a já jsem tam přišel s titulem „Nezahualcóyotl a mexická lyrika 15. století“. Kromě toho, že to nikdo neuměl vyslovit, mi říkali, že to jsou nemarxistická témata. Nicméně jak si na mě zvykli, tak mi dávali alespoň to třetí místo. První jsem být nemohl. Pak jsem tam měl nastoupit coby odborný asistent, ale místo mě tam poté přijali předsedu SSM. Zůstal jsem bez zaměstnání, a tak jsem napsal profesorovi Polišenskému, což byl věhlasný historik. Nabídl mi konkurz v Praze. Jel jsem tam s tím, že to nemůžu nikdy udělat. Představte si vesnického chlapce, jak jede do Prahy… Kupodivu jsem ho v roce 1974 udělal a od té doby jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Po šesti letech mě poslali na Kubu, protože byla socialistická. Pak jsem si získal i renomé v zahraničí, takže mě začali zvát na kongresy. Vždycky to bylo tak, že mě pustili na jeden, a šest mi jich zamítli. Po roce 1989 už jsem byl mnohokrát v Mexiku a ve Španělsku a v roce 2001 mě mexická Akademie historie zvolila svým členem korespondentem.
Dlouhou dobu jste nemohl vycestovat. Jaké pocity jste měl z prvního skutečného indiána? Nebyl jste rozčarovaný?
Já jsem si o indiánech četl knihy z období od 16. století až do současnosti, takže jsem rozčarovaný nebyl. Vcelku jsem to očekával. Spíše to bylo tak, že jsem si ohmatával to, co vykonstruovala moje představivost a jak se to liší. Nebylo v tom rozčarování, já jsem věděl, že to bude průšvih, protože jsem si naštěstí nikdy nenasazoval nějaké růžové brýle. Do dneška všichni ti nadšení studenti přicházejí s krásnými iluzemi. Vždycky jim říkám: „Až tam pojedete, ony vás ty iluze přejdou.“ Vždycky je přešly. Já ten imaginární obraz indiána neměl. Byly to jen korekce mé vybudované představy.
Věnujete se především středoamerickým indiánům, ale jednou jste zmiňoval, že vaší biblí byli „Dva divoši“ Ernesta Thompsona Setona, kniha, která je zaměřená na indiány severoamerické…
To bylo mé „praktické“ období. I při „Dvou divoších“ jsem nezapomněl na Aztéky, ale přiznám, že byli působivější, protože tenkrát jsem měl ještě jakési ekopředstavy. Také u nás na severní Moravě najdete prérii. Podíváte se na pole, jak jde k lesu, a je to prérie. Snažil jsem se žít podle přírody. Seton je pro mě do dneška nepřekonatelný. Je nadčasový, i když se pohyboval v takovém vymezeném okruhu. Omlouvám se, ale nikdy mě nenadchly foglarovky. Je to takový čajový odvar něčeho, co je úplně jinak. Setona prostě nikdo nepřekoná.
Myslíte si, že je rozdíl mezi mentalitou indiánů severoamerických a latinskoamerických?
Je a není. Obecně není, ale prakticky pochopitelně je, protože je to dáno způsobem života, který se vyvíjel po tisíciletí. Severoameričtí byli většinou lovci a sběrači, kdežto ti středo a jihoameričtí, pokud nebyli lovci a sběrači v Brazílii, v Miami atd., tak to byly vyspělé civilizace zemědělské. A to už se blíží víc Evropě. Myšlení zemědělce má naprosto stejné charakteristiky, a může to být sedlák v jižních Čechách, nebo v Mexiku. Oba se starají o úrodu a o to, aby tomu všemu odpovídal koloběh přírody. Lovec a sběrač je volnější. Ta příroda je do něho více vklíněná. Jinak to obecné mají stejné, je to stejná rasa.
Kromě Mexika jste si zamiloval i Španělsko. Která z těchto zemí byla vaší první láskou?
V mládí jsem miloval hlavně Ameriku, Mexiko. Ale potom, když jsem dokončoval fakultu, jsem objevil Španělsko. Taky jsem ho pochopitelně více procestoval, protože je menší. Je to moje druhá láska. Dokonce s trochou nadsázky tvrdím, že mám tři vlasti – Českou republiku a o druhé a třetí místo se dělí Španělsko a Mexiko. Obě ty země mám strašně rád.
Když jsem byl v Mexiku poprvé, naprosto bytostně jsem si uvědomoval, proč ho Cortés nazval Novým Španělskem. To znamená tu část, ve které se pohybovali, když prošli tropy a pak šli nahoru mexickým altiplanem. Je to jako kdybyste vzala Španělsko a dala ho pod lupu. To je střední Mexiko. Krajina je naprosto identická, ale daleko obšírnějších rozměrů. Nyní připravuji o Španělsku knihu, protože jsem zjistil, že se mu trochu zpronevěřuji kvůli Mexiku.
Nevadí vám, že to byli právě Španělé, kteří zničili indiánské říše v Latinské Americe?
Víte, ono je to od začátku trošku jinak. Tohle je naprosto černobílé vidění, které vám nezazlívám, protože normální člověk se na to nemůže dívat jinak. Ale ono to tak v podstatě není. Já říkám, že to nebyla conquista, ale on to byl střet dvou civilizací. Dokonce jeden americký autor, který Aztéky velmi studoval, napsal krásnou science fiction o tom, jak by to asi dopadlo, kdyby se to stalo obráceně. Tohle je historický třesk. Já vůbec nevím, proč všichni zdůrazňují, jak jsou ti Španělé hrozní. V nás v podstatě přežívá černá legenda, kterou navíc vytvořili Nizozemci, protože Španěly neměli vůbec rádi. Přitom se chovali daleko hůř. Uvědomte si, co udělali například Francouzi v Africe. Čili ono je to velmi problematické a dnešní Latinská Amerika – v té intelektuální rovině, ve středních vrstvách – si uvědomila, že to tak není. Například když měl Fidel Castro problémy na celém světě, tak Franco se ho zastal. Vypadá to absurdně – španělský diktátor se zastane diktátora komunistického. Ale oni měli dvě věci společné. Za prvé oba byli diktátoři, jeden „modrý“ a druhý „červený“, a za druhé, ten hlas krve se nedá pominout. Dneska v Americe nenajdete čistokrevného indiána, i když se k tomu všichni hrdě hlásí. Oni v sobě už tu Evropu zkrátka mají.
Co vám na mentalitě Latinoameričanů vadí a naopak, co se vám líbí?
Takže nejdříve to negativní. Latinoameričané jsou velcí machisti (velmi výrazná mužská dominance). Ne že by Češi nebyli. Někdy taky, a příšerní. V Latinské Americe je ten machismus opravdu velmi drastický. Ve středních vrstvách to vede k tzv. contramachismo a potom ty latinskoamerické feministky jsou daleko nesnesitelnější než ty naše. Ale já jim to nezazlívám. Ony vycházejí z toho, co mají doma, a to je obraz bídy a lidského utrpení. Toto se mi tedy zásadně nelíbí. Ale jsou to dva rozdílné kulturní modely a já jako etnolog nemám právo vynášet odsudky. Nemůžu to hodnotit a komentovat, co je dobré a co špatné.
Druhá věc, která se mi nelíbí, je, že jsou Mexičané tak strašně plačtiví. Ale i ostatní Latinoameričané. Ne že by to nebyli kluci tvrdí a stateční, ale když vidí ženu, tak jsou schopni udělat cokoli. Oni budou klekat na kolena, rozedřou si je, budou zpívat, ronit slzy, a pak se promění v ty macha. Naopak, abych řekl pozitivum, jejich plačtivá hudba je úžasná. Do té hudby dávají svoje srdce, což my už dneska moc neumíme. Co se mi líbí, je, že do dneška neztratili takový ten vztah. Je to trošku historický regres, takže není potřeba to moc chválit, ale klanová příslušnost je tu naprosto jasná. Existuje v nich etický kodex, který my jsme ztratili. Znamená to, že když přijdu do indiánské vesnice a oni mě přijmou, tak se stávám jedním z nich. Já je budu respektovat a oni se ke mně chovají jako ke svému členu a ještě dají nadstavbu. V tom okamžiku mi jsou stále nablízku, takže v té vesnici mě nikdo neokrade, nikdo mi neudělá zle, nikdo se na mě neoboří. Když se oboří, tak ho všichni seřvou.
V Mexiku, pokud se nemýlím, je nejchudší indiánské obyvatelstvo žijící na periferii. Myslíte, že je to v nich? Že se nesnaží svou situaci změnit?
Máte pravdu. Ne, že bych neznal indiánské ředitele bank, ale obyvatelstvo na periferii jsou indiáni. Před čtyřmi roky přišla jedna studentka a říkala, že by ráda udělala srovnávací diplomku – české Romy a mexické indiány. Řval jsem nadšením. Říkal jsem si, teď se to všechno přesně ukáže. Bohužel to nakonec vzdala, protože je to téma strašlivě složité. V určité části mexické populace jsou indiáni vnímáni jako Romové u nás. Ale ti indiáni, teď to řeknu velmi tvrdě, si to nezaslouží. Na druhou stranu, když mluvím jako člověk, který žil pět let v cikánském domě, v té obecné rovině je to úplně stejné. Je to kultura, která se zdlouhavě přizpůsobuje kultuře majoritní. Tady u nás, u Romů, je to evidentnější. Tam ta propast, ty nůžky jsou daleko rozevřenější. Navíc nechci Romům sahat do svědomí. Indiáni, pokud jdou na otázku identity, tak je majoritní společnost těžko přijímá. Dokonce i já jsem se stal v myšlenkách v určitém momentu rasistou, ač jsem si nikdy nemyslel, že se mi to může přihodit. Jel jsem v obleku přeplněným autobusem a vedle mě seděly dvě otomíjské indiánky. Ta jedna měla v šátku zavázané dítě, které mělo kelímek s pudingem a tou svou strašně umolousanou tlapičkou sahalo do toho kelímku a tláskalo si ho po obličeji. Když ho to přestalo bavit, nabralo plnou hrst a začalo mi to roztírat po noze. Jen jsem seděl a tuhl. Naproti mně seděl nějaký pán a říkal: „Seňore, prosím vás, nezlobte se na ně. Oni za to nemůžou.“ V tom momentě jsem si přesně vzpomněl, proč český národ nesnáší Romy. To je situace, která vám najednou vadí. Nejsem rasista. Nikdy jsem ten pocit neměl, ale tady mi bzikl hlavou, protože se tomu neubráníte. Problém rasismu, xenofobie je v neznalosti jiné kultury. My vlastně Romy neznáme. Je to rozdílnost dvou kulturních modelů. O tom je etnologie a antropologie. Proč někoho uznáváme a vyzdvihujeme v dokumentárních filmech, že si zachovává svou kulturu, a druhému to vyčítáme? Nemění to nic na tom, že v každé populaci jsou gauneři. Gauner je všude a je nezničitelný. S tím mám bohužel své velké a nedobré zkušenosti.
Mexiko je katolická země. Setkal jste se tam s lidmi, kteří ještě zachovávají své původní náboženství?
Všichni to mají v sobě. Ale pozor, všichni jsou také dobří katolíci. Nevím, jestli znáte knihu „Marie Estrada – léčitelka, šamanka“. Podtitul má příšerný – „Příběh houbičkové šamanky“, ale ta Marie Estrada je těžká katolička, ale přitom praktikuje šamanismus, a to prostřednictvím halucinogenních hub, kterým říká „maličtí, kteří skáčou vpřed“. To je klasický případ synkretismu předkolumbovského a katolického. Ona jako dobrá katolička skládá poemy na skákající houbičky a duchy předkolumbovské.
Vy sám jste se setkal s nějakým šamanem?
Možná, že já sám jsem šaman… Asi vás zklamu, ale o tom se nesmí moc mluvit. Pokud o tom někdo mluví, tak mu nevěřte. Když někdo popisuje, že je šaman, tak je to blbost. Je to do určité míry tabuizováno. Můžu vám říci jen pár věcí. Pokud bych řekl něco víc, tak to skončí průšvihem. Pro mě. Každý, kdo o sobě tvrdí, že je šaman a všechno to umí, tak je podvodník. Dokonce i známý Castaneda. To je naprostý falzifikát, fabulátor. Šamanismus je fenomén zcela neuchopitelný. Nikdy se to nemělo jmenovat „ismus“, protože „ismy“ jsou doktríny. Šamanismus není doktrína. Je to něco, co prostupuje kulturami někdy od neolitu, nebo dokonce od paleolitu do dneška. Průřezem přes všechny kultury. Dokonce i Češi jsou šamani. To jsou ti různí léčitelé. Šamanismus nemá hranice. Definice není, ale šaman je léčitel, kouzelník, psycholog, psychiatr… Všechno dohromady. Slovo vzniklo možná v Indii, možná na Sibiři, ale doménou šamanismu je Sibiř. Šaman má jednu důležitou úlohu. Zjednodušeně řečeno přijde k nemocnému, zatancuje nějaký „šílený tanec“, zabubnuje a zjistí, že duše nemocného někde bloudí. A tak přijde šamanská cesta. Znamená to, že se šaman přivede do změněného stavu vědomí – transu a jeho duše odchází do podsvětí hledat tu zbloudilou duši. Tam jsou zlí duchové, kteří tu duši mají, nebo ne. Pokud ji pustí, tak se s ní šaman vrátí a nemocný se vyléčí, nebo naopak. Špatná varianta je, že nemusí pustit ani šamana a zemře i šaman. A toto je stratifikace toho, co známe z autopsie – tři roviny našeho bytí. Symbolem těchto tří rovin je strom. Korunu má v oblacích, kmen tady v reálném světě a kořeny v podsvětí. Pak jsou symboly i zvířata. Orel nahoru, had dolů. Ovšem mexičtí indiáni to vyřešili dokonale – mají opeřeného hada.
Šamanismus zabírá celý svět. Nejproslulejší šamani jsou na Sibiři, v Severní Americe, Jižní Americe, také na Borneu a v Austrálii.
Zažil jste na svých cestách nějaký „nadpřirozený“ jev?
Bylo jich mnoho, ale vyberu dva. Bylo to v době, kdy jsem byl naprosto jasný materialista. Jel jsem studovat afrokubánské kulty a jeden můj afrokaribský přítel mě po dlouhém přemlouvání vzal k jejich čaroději. Ten člověk byl už takový celý seschlý a v jeho očích bylo naštvání. Pak se ale na mne podíval a řekl: „Hombre, staň se mým žákem.“ Doposud jsem to studoval zvenku a oni mě vtáhli dovnitř. Nicméně jsem se stále tvářil skepticky.
V roce 1983 Američané napadli karibský ostrov Grenadu, protože potřebovali zlikvidovat socialistický režim Maurice Bishopa. Dokonce Maurice Bishop byl tenkrát tři dny před mým odletem v Československu. Pak se vrátil a byl zavražděn. Když jsem dorazil na Kubu, šel jsem znovu za tím šamanem a on mi řekl: „Oldrič, zítra se nemůžeme sejít. Já budu dělat slavnost za své mrtvé.“ V tom momentě, kdy Američané útočili, nikdo nevěděl, co se tam děje, a on mi řekl: „My budeme mít 28 mrtvých černých bratří.“ Za dva dny, když to skončilo, hlásila televize počet mrtvých a bylo jich 27. Říkal jsem si, že je to bezvadné, že je to všechno blbost. Pár dní poté ohlásili, že jich je 28. Jeden těžce raněný se odplazil do křoví a zemřel.
A druhý, mnohem osobnější. Když jsem byl na Kubě, slíbil jsem Náprstkovu muzeu, že přivezu afrokaribské figurky. Kde jinde je získáte, než na hřbitově. Ale protože nejsem svatokrádežník, tak jsem je nesbíral z hrobů. Oni je potom vyhazují na smetiště jako my vyhazujeme kytky. Tak jsem tam vybral asi 6 figurek. Ačkoliv tam nebyla ani noha, v tom momentě, kdy jsme je naskládali do auta, se tam objevilo asi 100 černochů, pěkně naštvaných a s kameny v ruce. Jen tak tak jsme ujeli. Od té doby, co jsem si ty figurky vystavil na psacím stole, jsem ani jednu noc nezamhouřil oči, nebo jsem měl sny plné krve. Znovu jsem navštívil toho svého učitele a vyprávěl mu o mé nespavosti. On mi jen řekl: „Ty máš něco, co ti nepatří!“ Dále řekl, že jestli se toho chci zbavit, ať to jdu za úplňku dát moři. Nevěřil bych tomu, kdybych to neviděl. Ty figurky jsem hodil do jedné příbojové vlny a ta se zdvihla asi 20 metrů a zatočila se. Když jsem se vrátil zpátky, tak už jsem mohl klidně spát. Ale prosím, bavme se už na jiné téma.
Mně se velice líbil překlad indiánské poezie ve vaší knížce „Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně“. Překládáte jen ze španělštiny, nebo i z indiánských jazyků?
To jste mě pohladila na duši, protože já mám pocit, že tato knížka trošku zapadla. Ale asi ne.
Já jsem začal tím, že jsem nejdříve psal své vlastní básně, ale říkal jsem si, že to neumím, a tak jsem začal překládat indiánskou poezii a jsem rád, že se vám to líbilo, protože se snažím hlavně o to, aby to nebyly parafráze. Parafrázovat indiánskou poezii nejde. Když se to přeloží, musí se to trošičku uhladit, ale v intencích té kultury, ne evropské.
Snažím se překládat i z nahuatlu. Do jiných se raději nepouštím. Učit se jeden indiánský jazyk, to je opravdu „nekonečný příběh“.
Má nahuatl také více dialektů, a pokud ano, domluvíte se s jednou verzí v různých oblastech?
V náhuatlu dialekty nějak splynuly. U kečuánštiny ne. Tam je například cuzceňo, limeňo… to je asi jako Češi a moravští Slováci. Když se naučíte česky, tak trochu těm Moravákům rozumíte. (úsměv) U nás se mluví hornohanáčtinou, ale já jsem tak nikdy nemluvil, protože maminka je Češka a je to právě maminka, kdo vás naučí mluvit. Tatínek tak mluvil jenom se známými. Jediný, kdo udržuje tradici hornohanáčtiny, jsou moje sestřenky.
Jaké se na Moravě udržují staročeské zvyky?
Říkejme spíše jen starozvyky. Jako děti jsme udržovaly zvyk Velikonoc a je to tam tak do dneška. Chodili jsme s hrkačkami a trakárky. Byl jsem schopný v šesti letech vstát v šest ráno chodit po vesnici a hrkat a klapat. Dva z nás měli na tyčích pentle a těm se říkalo „kostus“. Až později jsem zjistil, že je to z latinského custos, čili „ten, který vyjde“. Takže oni byli ti zástupci římských vojáků. Pak jsme vodili Jidáše. Jidáš byl kluk, který byl pokrytý pentlemi, aby ho nebylo vidět. S tím jsme chodili a zpívali: „Ó, milý Jidáši, cosĘto učinil, žesĘsvého mistra Židom prozradil. Za to budeš v pekle hoříti, s Luciperem ďáblem tam býti.“ Celé dětství jsem si lámal hlavu s tím, co je slovo „tambýti“. Měli jsme také koš naplněný pilinami a do toho nám hospodyně dávaly vajíčka, a hlavně jsme chtěli peníze. Za vsí se všechno rozdělilo, ale žádná demokracie! Ti starší si vzali více a mladší méně. Tohle je zvyk, který se stále udržuje. Ovšem dnes ti kluci už vůbec nevědí, o čem mluví. Ale nezanikne to. Naopak se to obnoví, protože lidé stále hledají své kořeny.
A vy, hledáte své kořeny?
Já s bratrem jsme se také rozhodli hledat své předky. Já jsem je původně našel do roku 1713. Zjistil jsem, že nemám modrou krev, že všichni moji předci byli kováři. Jenom můj dědeček byl zemědělec. Bratr se dostal dále, nejdříve až do roku 1680. Mysleli jsme si, že víc to nepůjde, protože shořely matriky během třicetileté války, a pokud byste chtěla dál, musíte být buď šlechtična, nebo měšťanka, protože městské knihy jsou zachované. Ale nakonec se bratr dostal až do druhé poloviny 16. století.
Můj bratr, který je archivář, přišel i na to, proč máme příjmení Kašpar. Dříve to bylo běžné křestní jméno. Takže našemu předkovi se říkalo kovář Kašpar. Když se mu narodil syn Hynek, tak mu říkali Hynek, syn Kašpara kováře. No a protože to bylo strašně dlouhé, tak to zkrátili na Hynek Kašpar a narodilo se příjmení. Také jsem zjistil, že jeden z našich předků se 22. srpna utopil v kaluži, která měla dva palce, což je asi 12 cm. Hned jsem si vytvořil teorii, že byl lehce společensky unavený, spadl obličejem do kaluže a utopil se. Máme také naprosto přesný popis jedné naší rodinné kovárny i s domem z 18. století. Víme třeba, že tento náš předek měl jen jednu knihu, což mě moc nenadchlo. Nebyl moc intelektuální, můj předek…

doc. PhDr. Oldřich Kašpar, CSc.
Narodil se 6. 1. 1952 v Jestřebí, okres Šumperk. Studoval historii a bohemistiku na Pedagogické a na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v letech 1970-1974. Během studia se specializoval na dějiny a kulturu předkolumbovských civilizací Latinské Ameriky, především Aztéků. V letech 1974-1978 byl interním aspirantem Střediska ibero-amerických studií FF UK u prof. Polišenského. V roce 1975 dosáhl titulu doktora filozofie, 1980 hodnosti kandidáta věd. Od roku 1978 působí na katedře etnologie a folkloristiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, nejprve jako odborný asistent, od roku 1996 jako docent.
V letech 1975 až 1982 byl sekretářem a do roku 1996 členem redakční rady ročenky Ibero-Americana Pragensia, členem Národopisné společnosti československé, Vlastivědné společnosti muzejní v Brně a Olomouci, České orientalistické společnosti, Asociación Espaňola de los Nahuatlatos.
V letech 1984 až 1997 absolvoval několik pobytů jako hostující profesor na univerzitách v Mexiku, na Kubě a ve Španělsku.
Zabývá se především dějinami a kulturou předkolumbovské Ameriky, dějinami česko-španělsko-hispanoamerických vztahů, působením českých jezuitů 17. a 18. století v Novém světě. Je autorem a překladatelem mnoha knižních publikací, odborných studií, recenzí. Spolupracoval s dětskými časopisy (např. Sluníčko, Mateřídouška, Sedmička) a kulturními přílohami novin (Tvar, Telegraf, Slovo apod.). Pro Československý a Český rozhlas vytvořil několik desítek literárních, publicistických a populárně naučných pořadů. Podílel se také na dokumentárních pořadech pro Českou televizi – Lapidárium (Příběh starého rukopisu, Příběh Maxmiliánových skleniček), Ego (Z Čech až na konec světa), Bílé vrány apod.
Publikuje doma i v zahraničí (Španělsko, Rakousko, Francie, Itálie, Mexiko, Kuba, Brazílie).
V roce 2000 se stává členem korespondentem prestižní vědecké instituce Akademia Mexicana de la

„V prosinci jsem byl v Hollywoodu předvést moje videa. Hledají totiž nějakého hrdinu. Skutečného akčního hrdinu, který tak opravdu žije. Ne jako Brad Pitt nebo Tom Cruise… Extrémní sporty teď v Hollywoodu letí, takže je docela velká pravděpodobnost, že si mě vyberou,“ řekl mi Rakušan Felix Baumgartner.
Asi si pomyslíte – poněkud sebevědomý. Felix má ale za sebou obdivuhodné projekty. A na jeden další – channelcrossing – se právě připravuje. Volným pádem chce koncem července přeletět přes 35 kilometrů širokou úžinu La Manche mezi Anglií a Francií. Takže si jeho jméno dobře zapamatujte…

ZAČÁTKY
Parašutisté spouštějící se z letadel nad salzburským letištěm fascinovali Felixe odmalička. Strávil hodiny sledováním modré oblohy poseté barevnými tečkami vrchlíků. Na parašutistickou licenci si však musel podle rakouských zákonů počkat až do sedmnácti let. Už rok předtím se ale mohl přihlásit do kurzu skydivingu a vyzkoušet tak první volné pády. To bylo v roce 1986. Následovala speciální vojenská škola parašutismu a skydivingu.
„Mě ale od začátku přitahoval BASE jumping. Je to nejvyšší úroveň, jaké můžeš v tomto sportu dosáhnout. Na světě je asi 200 tisíc skydiverů, ale jen okolo 500 aktivních BASE jumperů. Dlouho jsem nemohl narazit na někoho, kdo by mě do toho zasvětil, a sám jsem si netroufal. Uvědomoval jsem si, že BASE jumping může být skutečně nebezpečný. A tak jsem musel čekat… Až do roku 1996, kdy jsem potkal Tracyho Walkera z Texasu, který žije v Německu. Ten mi poradil se vším, co bylo potřeba. Naučil mě „číst“ hory, ukázal, jak sbalit padák. U Tracyho jsem prošel kurzem a dozvěděl se vše, co jsem potřeboval vědět pro můj první skok. U něho jsem také poprvé zhlédl video ze závodů v Západní Virginii. Skáče se z mostu, proto se závod jmenuje „Bridge Day“, a je to v podstatě mistrovství světa v BASE jumpingu. Každý rok se tu sjede víc než 350 BASE jumperů,“ vzpomíná na své začátky Felix.
Po zhlédnutí videa mu bylo jasné, že ty závody chce vidět, a tak ještě v roce 1996 vyrazil do Spojených států. Nezávodil, ale skočil si tu svůj první BASE jump. Pečlivě pozoroval akrobatické umění svých kolegů a o rok později přijel znovu. A vyhrál. Jako první Evropan v historii…
„V té době se o mě poprvé začala zajímat média. Dalších ročníků už jsem se ale neúčastnil. Jednou jsem vyhrál a tím to pro mě bylo uzavřené. Navíc jsem byl v dalších letech zaneprázdněn novými projekty…“
Jak se stát skutečným BASE jumperem, si můžete přečíst v podvalu, co je ale podle Felixe nejobtížnější zvládnout?
„Důležité je umět ovládat padák. Jinak by se ti mohlo stát, že sice přežiješ skok, ale ne dopad. Při BASE jumpu jsi většinou nucený přistát na omezeném prostoru, proto práce s padákem musí být stoprocentní.
Druhá věc je rychlost pádu. Když padáš dvě tři sekundy, tak s tím nemáš problém. Ale při takovém dvacetivteřinovém volném pádu nabereš slušnou rychlost. Jakýkoliv pohyb mění rotaci těla a ty musíš umět tyto situace řešit. Navíc na některých skalních útesech bývá silný tah vzhůru podél stěny. Při skydivingu se tyto návyky dají natrénovat. Každý by měl před prvním BASE jumpem absolvovat minimálně 250 skoků…
Pak je samozřejmě nutné umět si sbalit padák. Postup je odlišný od skydivingu, kde se vrchlík otevírá přibližně 600 až 800 metrů nad zemí a na vše je daleko víc času. Pomalejší rozbalení šetří tělo a materiál. Při BASE jumpingu se na toto nemůže brát ohled.
Také je potřeba se naučit hodně o přírodních podmínkách, především o větrech a vzdušných proudech. A musíš tyto věci respektovat. To je velmi důležité – respektovat přírodu a za špatných podmínek být schopný říct ne. V tomto sportu není moc prostoru na chyby. Zaměřit se na to, co právě děláš, respektovat přírodu a mít štěstí, abys přežil…“

REKORDY
Už podle počátku Felixovy kariéry je vidět, že se s ničím „moc nepáře“. Jeden z projektů, které mu nedovolily vrátit se zpět na Bridge Day, nesl pracovní název Twin Towers a odehrál se v dubnu 1999 v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpuru. Asi už tušíte, že šlo o skok z nejvyšší budovy světa Petronas Towers. Skok z výšky 451 metrů nebyl pro Felixe v podstatě žádným problémem. Potíž byla, jak se dostat nahoru. Budovy jsou totiž pro veřejnost nepřístupné.
„Několik dnů jsem pečlivě sledoval ochranku a pohyb v okolí mrakodrapů. Vše jsem ale znal pouze zvenku. Zjistil jsem si, kolik lidí tam pracuje, zfalšoval si ID kartu. V den D jsem se oblékl jako byznysmen a padák s kamerou ukryl do kufříku. Uvnitř jsem se musel rychle orientovat. Neměl jsem žádný plánek budovy, pro správnou orientaci jsem používal malý kompas. Pomohlo mi i to, že vrchních dvacet pater bylo stále ve výstavbě, takže se tam dalo poměrně jednoduše pohybovat. Přesto jsem tam zažíval největší stres. Věděl jsem, že jsem již nedaleko cíle, ale pokud by mě chytili tady, bylo by vše překaženo. Trvalo mi hodinu a patnáct minut dostat se od vstupu do budovy k místu skoku. Musel jsem se ukrývat před ochrankou, několikrát jsem se o pár pater vracel a stoupal po bezpečnostním schodišti, než jsem našel okno, ze kterého se dalo vylézt na mechanickou ruku na mytí oken. Z té jsem potřeboval skočit,“ popisuje dramatické okolnosti skoku Felix. Po dopadu ho dokonce chvilku pronásledovali policisté, nevynaložili prý ale dostatek sil na to, aby ho chytili…
Projekt, kterého si Felix nejvíc cení a jenž mu přinesl i nejvíc mediální odezvy, se odehrál v prosinci 1999. Místem činu bylo tentokrát brazilské Rio de Janeiro, přesněji známá socha Ježíše Spasitele. Felix byl první, komu se podařilo skočit z Ježíšovy napřažené paže, čímž se stal držitelem nejnižšího BASE jumpu na světě. Takto vzpomíná na skok:
„Bylo nesmírně obtížné celou akci realizovat. Přípravy zabraly celých pět měsíců. Zároveň ale tento skok znamenal ohromný posun v mé kariéře. Fotky obletěly doslova celý svět a spoustu lidí to vážně zaujalo.
Akce opět probíhala nelegálně, protože bychom asi nikdy k takové šílenosti povolení nedostali. Nocovali jsme přímo pod sochou a po východu slunce jsem kuší vystřelil ocelové lanko, kterým jsem si přes Ježíšovu ruku přetáhl horolezecké lano. Po něm jsem vyšplhal nahoru. Pravá ruka, ze které jsem skákal, je pouze 29 metrů nad zemí a jen 25 centimetrů široká.“
Felixovy projekty jsou v každém případě unikátní, za zmínku stojí rozhodně i výlet na Baffinův ostrov v květnu 2001, kde společně se čtyřmi Američany absolvovali 81 skoků ze žulových stěn, které se tu od hladiny moře zvedají kolmo do výšky přes 1500 metrů, nebo přistání na horkovzdušném balonu v únoru 2002. (Felix vyskočil z koše balonu a po přesných manévrech přistál na vrchlíku stejného balonu.)
To, že některé akce dělá nelegálně, je i Felixův „obchodní trik“. Je si plně vědom, že takto lépe přitáhne pozornost médií.

BASE ADRENALIN
Jistě vás napadne, že při BASE jumpingu a speciálně při Felixových akcích musí být adrenalin všudypřítomný. Jak to vlastně všechno zvládá?
„Nemám žádný speciální trénink, nedělám jógu nebo něco podobného. Prostě skočím… Předtím se ale snažím důkladně prostudovat terén, do kterého skáču, a představit si veškerá rizika, problémy a hlavně jejich případná řešení. Prostě si ten skok nejprve promítnu v hlavě,“ vysvětluje Felix a dodává vysvětlení, co ho na BASE jumpingu asi nejvíc baví.
„Miluju poslední sekundu před odrazem. To je ta hrana, kdy skončila veškerá příprava, ale ještě nezačal skok, kterému už ale nejde zabránit. Už není cesty zpět a ty se teď musíš spolehnout na to, jak jsi se připravil. Tam se odehrává mix mezi perfektní přípravou a cestou k cíli. Tam není kompromis nebo nějaká rezerva.“

Z EVERESTU PŘES LA MANCHE
Z pochopitelných důvodů Felix o svých projektech nemluví moc dopředu. Ten aktuální je ale výjimkou. Dělat načerno přelet kanálu La Manche je prostě nemožné. Už proto, že startovat bude přibližně ve výšce 9000 metrů, tedy v prostoru, kde se pohybují dopravní letadla. Na Internetu se ale dočtete, že bude startovat z Everestu.
„Je to pro lidi poutavější, napsat, že poletím z Everestu, který má nadmořskou výšku 8848. Je to téměř těch 9000 metrů, které k přeletu potřebuji. Moje křídlo klesá o 1000 metrů na vzdálenost 5 kilometrů. Výška Everestu by mi tedy k přeletu měla stačit. Za ideálních podmínek. Pokud budu mít vítr v zádech, je to výhoda, v opačném případě bych do Francie nedoletěl.
Vyskočím z malého letadla a podle testů by mělo křídlo letět rychlostí okolo 220 km/h. Zpočátku ale poletím díky řídkému vzduchu rychleji. Počítáme s rychlostí až okolo 360 km/h,“ vysvětluje připravovaný let Felix.
V době, kdy spolu rozmlouváme, finální podoba křídla existuje ještě pouze na papíře. Velké starosti dělalo konstruktérům uchycení křídla k tělu. Kvůli lepší aerodynamice se křídlo, které mi Felix na nákresech ukazuje a popisuje, podobá malinkému větroni. Rozpětí je ale pouze 1,8 metru a v trupu bude pilot položený hlavou dopředu. Řídit bude možné rukama…
„Oproti křídlům, se kterými jsem skákal, je to něco jako, když z osobního auta přesednu do formule 1. Musím se na let s tímto křídlem připravit jak fyzicky, tak psychicky. Je mnohem rychlejší, jdou s ním provádět vruty a loopingy, což u předchozích modelů nebylo možné. S těmi šlo pouze velmi pomalu zatáčet. Znamená to, že pokud chci zůstat v bezpečí, musím se dobře připravit. Proto teď dělám akrobacii a létám stíhačkou. Připravuji své tělo na nejrůznější situace a procvičuji si motoriku a orientaci, abych v případě jakýchkoliv problémů nezmatkoval, ale byl připravený a naučený je řešit…“
Kvůli řídkému vzduchu poletí Felix s kyslíkovým přístrojem, přistávací manévr by měl začít přibližně ve výšce 800 metrů, kdy otevře padák, a pokud vše dobře dopadne, přistane i s křídlem na zem. Nouzová varianta ale počítá i s odhozením celého křídla.
Součástí britského povolení ke startu je i to, že Felix musí před letem projít speciálními testy v tlakové kabině, kde mu nasimulují podmínky vysoké nadmořské výšky a následně dostane řadu úkolů, které prověří stav jeho mysli. Let proběhne koncem července, ale do značné míry je závislý na počasí. Jelikož se jedná o velmi frekventovaný dopravní koridor, let se uskuteční v ranních hodinách.
„V 5.30 musíme opustit kontrolovaný letový prostor. Do té doby nelétají žádná letadla a je již dostatek světla na filmování a fotografování. Není totiž možné, aby se kvůli jednomu člověku měnily letové řády,“ vysvětluje Felix.
Jestli se Felixovi tento kousek povede, se určitě brzy dozvíme. A navíc je toto možná první profil nového hollywoodského hrdiny na stránkách českého tisku.

SKYDIVING
Skydiving je v podstatě totéž co parašutismus, přesto mezi klasickými parašutisty a skydivery existuje určité napětí. Skydiving se vyvinul z parašutismu, při kterém jde především o dolet na cíl. Při skydivingu, což je mladší disciplína, se navíc během volného pádu (freefalling) provádějí různé akrobatické cviky, které podle svého druhu nesou vlastní označení. Např. skysurfing (pád se speciálním surfovým prknem na nohou), RW – Relative Work (vytváření sestav několika skydiverů během volného pádu). Skydiving na rozdíl od BASE jumpingu znamená seskok z letadla nebo vrtulníku, BASE jumping je pád z pevného bodu.

CO JE TO B.A.S.E.?
V roce 1990 založil Carl Boenisch americkou asociaci B.A.S.E., která sdružuje BASE jumpery z celého světa. Od té doby uděluje „BASE číslo“ každému, kdo doloží skoky z těchto čtyř míst:
B – Building – budova
A – Antenna – televizní vysílač
S – Span (Bridge) – most
E – Earth (Cliff) – země (útes, skála)
Tato čtyři písmena tvoří slovo BASE. Každý, kdo vyplní vstupní formulář a na adresu asociace, vdově po Carlovi Boenischovi (zabil se před lety při skoku ze stěny Trolů v Norsku) zašle důkazy o skocích, dostane své číslo, které je nepřenosné a majiteli zůstane i po smrti. Felix Baumgartner získal v roce 1998 číslo 502.KDO PRACUJE NA PŘELETU LA MANCHE?
Podle Felixových slov je to především on sám, kdo má hlavní slovo. Tým je však poměrně velký a trvalo skoro rok, než se ustálil.
Důležitým členem je specialista na aerodynamiku Rüdiger Kunz, který v minulosti pracoval na vývoji letadla Eurofighter. Nyní je zodpovědný za vývoj křídla. Přípravy koordinuje Felixův přítel Helmut Tucek, mimo jiné i majitel balonové a vzducholodní společnosti. Právě z jeho balonů Felix provádí testovací skoky. Povolení pro start vyřizuje ve Velké Británii a ve Francii kaskadérská agentura Flying Pictures.
Křídlo je vyrobeno ze speciálních karbonových vláken Carbo Tech Compisites, která používá například i stáj BMW-Williams ve formuli 1.červenec – srpen 2003

V polovině července 1974 zorganizovali řečtí důstojníci na Kypru vojenský puč s cílem svrhnout prezidenta Makaria, nastolit loutkový režim a ostrovní zemi později připojit k Řecku. Pět dnů poté se na Kypru vylodila turecká armáda s cílem chránit zájmy tureckých Kypřanů. Na ostrově se začíná bojovat. Řečtí Kypřané utíkají v panice na jih a turečtí Kypřané zase na sever. Jen s nezbytnými osobními zavazadly opouštějí statisíce lidí své domovy, které pak celých 29 let neviděli. OSN, aby zabránila krveprolití, totiž ostrov rozdělila nárazníkovou zónou, kterou hlídají jednotky UNFICYP. Na její jižní straně zavlály kyperské vlajky, na straně druhé vlajky turecké, k nimž se v roce 1983 připojily i vlajky tzv. Severokyperské turecké republiky, kterou svět diplomaticky nikdy neuznal. Pod ochranou turecké armády tu žijí turečtí Kypřané, ale mnohem víc tureckých osadníků přistěhovaných z pevniny. Jednání o opětovném sjednocení ostrova, které by prostí obyvatelé vítali, se vedou za mezinárodní účasti, jsou vleklá a zatím nevedou k výsledkům. Letos 16. dubna byla Kyperská republika přijata do Evropské unie. Respektive zákony EU platí pouze v její jižní části. Na severu, kde hrubý domácí produkt na hlavu je zhruba čtyřikrát menší než v jižním Kypru, vybuchují emoce. Představitel Severokyperské turecké republiky reaguje zcela nečekaně: 24. dubna otevírá alespoň přes den závory. Po 29 letech tak lidé mohou konečně navštívit své bývalé domovy…

Alexis je kyperský Řek. Je mu padesát a narodil se v severokyperské Kyrenii, která je dnes jako součást diplomaticky neuznávané Severokyperské turecké republiky obsazená Turky. Nad kávou, které se v Čechách i na Kypru říká turecká, klábosíme nedaleko jihokyperského přístavu Larnaka. Před chvílí jsme si prohlédli tisíc let starý kostel svatého Lazara a pečlivě udržovanou mešitu Buyuk Djami. „Není dobré říkat kyperští Řekové a kyperští Turci, tak bychom se nikdy nesrovnali. Muslima od křesťana poznáte dnes jen podle jména, žádný rozdíl mezi námi není. Jsme prostě Kypřané. Jedni a ti druzí. A když to dobře dopadne, jednou tady možná uvidíte jen vlajky EU,“ rozkládá.
V roce 1974 studoval Alexis námořní architekturu v Anglii. Prvního července přijel domů, aby pomohl svému otci dokončit stavbu lodi. Na vodu ji spustili desátého. Jen pět dní poté nařídila řecká junta po reakčním puči zákaz vycházení. Otec se synem přesto vypluli na moře, střelba je však zahnala zpět. Mladý Alexis zuřil a nebyl sám. Parta neozbrojených mladíků oblehla kopec, kde byli usazení vojáci junty, pod palbou jim přestřihli elektrické a telefonní vedení, odpojili vodu a prozřetelně zmizeli na okolních kopcích. Vojáci je doma hledali marně.
„Seděl jsem na kopci a vyhříval se v ranním slunci. Najednou jsem vysoko na nebi uviděl několik tureckých letadel. Naše torpédoborce na ně vystřelily, ale Turci jen otočili letadla a jeden z nich potopili. O něco později jsem uviděl připlouvat celou tureckou flotilu. Vrátil jsem se domů a šel požádat juntu o pušku, abych mohl bojovat. Vyhodili mě. A 23. července mě zatkli a odvezli do Nikósie. Tam mě předali do vězení našim Turkům. Ti byli jako všichni Kypřané milí. Nosili nám do cel sušenky, kávu a vše, o co jsme požádali.
Za dva týdny do Nikósie dorazila turecká vojska. Když jejich vojáci uviděli láhve koly v celách, nejprve téměř k smrti zmlátili staré dozorce, pak svázali nás, dali nám roubík, pásku přes oči a pustili se do nás. Poté nás odvezli lodí do Mersinu a odtud vlakem někam na sever k Černému moři. Jako námořník jsem určil naši polohu z hvězd a naučil jsem ostatní základům navigace, aby se v případě útěku mohli dostat do Ruska. Naštěstí nás našel Červený kříž a Turci nás museli poslat zpět. Byl jsem ve vězení dva měsíce, v Nikósii mě pustili a později jsem odjel dokončit do Anglie studia. Rodiče zatím žili v největším kyrenijském hotelu.“
Hotel Dome stojí dodnes, a i když je zrekonstruován, jeho rozlehlost dovoluje uvěřit, že v něm žilo na 1500 kyperských Řeků, kteří zde pod ochranou vojsk UN celý rok čekali na možnost odejít na jih. Alexis se s rodiči setkal až v jejich novém domě na jihu. Pro utečence ze severu vláda stavěla levné domy, poskytovala jim výhodné půjčky nebo se mohli usadit v domech uprchlých tureckých Kypřanů.
Zcela logicky jsme se zeptali: „Vrátil byste se?“ „Okamžitě. Ale to by neřekli všichni. Otázka totiž bude znít jinak – vrátili byste se, abyste žili pod správou tureckokyperské části federace? A ne všichni odpoví ano. Ale usazené Turky z pevniny nesmíme vyhánět ze severu násilím. Jen turečtí Kypřané, kteří s nimi teď žijí, mohou sami rozhodnout, kdo může zůstat. Vy sami jste řekli, že jsme bohatá země. Pokud tedy někdo bude žít v mém domě a bude nucen odejít, musí mu naše vláda postavit nový slušný dům nebo musí dostat odstupné, mluví se o částce 10 000 eur. Když přistěhovalé Turky vyženeme, situaci zhoršíme. Vždyť jen ten, kdo nic nemá a nemůže tedy nic ztratit, jde a přiváže si k tělu bombu, aby zabil vás i sebe.“

MĚSTO DUCHŮ
Není to tak dávno, co i Československo chránil ostnatý drát (i když z jiných důvodů). Na Kypru se může až k čáře, tedy k hranicím nárazníkové zóny (tzv. „buffer zone“). Pokud není na blízku žádná hlídka, lze u čáry i fotografovat. Může se také vylézt na vyhlídkové pozorovací věže. Na 300 km dlouhé hranici je jich několik.
Nedaleko nejvýchodnější pozorovací věže se odehrál poslední krvavý řecko-turecký konflikt. V roce 1996 podniklo na 120 evropských motorkářů manifestační jízdu Evropou na Kypr, aby světu připomněli rozdělený ostrov. I když na žádost kyperské vlády až na ostrov nejeli, k plánovaným demonstracím na hranicích přesto došlo. Jejich výsledkem byli dva mrtví, desítky raněných a ještě větší nenávist k přistěhovalým Turkům (jedním z mrtvých byl Kypřan, jenž přelezl ostnaté dráty a pokoušel se sundat tureckou vlajku).
V nedaleké vesnici Dyeryneia je pozorovacích věží hned několik. Jejich dalekohledy směřují jedním směrem: na Varošu, bývalé centrum ostrovní turistiky s nejkvalitnější pláží ve Středomoří. Brzy po začátku konfliktu OSN rozhodla, že Varoša se musí vrátit původním obyvatelům, a vyslala vojska, aby ji chránila. Turci rozhodli, že Varoša bude jejich, a obklíčili jak město, tak i vojáky UN. Po vleklých jednáních byl zbylým obyvatelům povolen (a zároveň nařízen) odchod na jih, turecká armáda se ubytovala ve dvou hotelích, jež nebyly předchozím drancováním příliš zničeny, a určilo se, kudy mohou projíždět vozy UN.
Město duchů začalo žít. Po ulicích běhaly smečky psů a kočky, v puklinách se usadili hadi. Na prázdné vozovky vtrhla vegetace. Vyrabované domy jsou dnes, po dvaceti devíti letech devastace, vhodné jen pro buldozery. Do původní Varoši se už život nikdy nevrátí. Totéž postihlo i vesnici Achna. Zůstala na turecké straně, ale protože byla příliš blízko zóny, nikdo se v ní neusadil a posloužila jen jako místo pro rabování.
V kavárně pod další, tentokrát vládou vybudovanou vyhlídkovou věží nám vypráví majitel: „Žena má pole u Turků, 28 km odsud. Do minuty by se sbalila i s dětmi. Má fotku svého rodného domu u postele pomalu jako ikonu na oltáři. Každý den o něm dětem vykládá. Já bych ho opravil a jezdili bychom tam na víkend.“
Ne všichni ale chtějí zpět. Nikolaos má dobré místo v limassolském pivovaru KEO: „Od roku 1971 do roku 1980 jsem byl v Anglii. Když jsem se vrátil, naše pomeranče zrály metr za tureckými dráty. U nás doma jsem znal každý kámen, teď rodiče žili v cizí vesnici a na otcův dům jsem se musel ptát. Myslel jsem, že umřu,“ a i po tak dlouhé době se mu objeví v očích slzy. „Rodiče by se snad vrátili, ale moje děti určitě ne. Vyrostly tady a řecko-turecká problematika jim už moc neříká. Zajímají je počítače, móda, muzika,“ vypráví. Majitel potápěčského střediska v Larnace si myslí něco podobného: „Proč bych se vracel? Rodiče utekli, když mně byly čtyři. Můj domov je tady. Jen děda, ten by se byl vrátil, až do své smrti vzpomínal.“
Alexis nás před pár dny pozval přímo k sobě domů. Ale jak! „Jsme na náměstí, teď zahneme k moři a tady vlevo je můj dům.“ Myš na obrazovce se zastaví, znovu klikne: „A jsme doma, toto je můj dům.“ Objevuje se fotka stará 20 let. Tato smutná virtuální realita se při současném uvolnění situace možná brzy stane minulostí. Jorgis, původem z Varoše, bude však ještě dlouho v dalekohledu ukazovat: „Vidíte ten pobořený žlutý dům? Tamto levé okno v prvním patře byl můj pokoj a dole měl táta ordinaci.“ V takové situaci se těžko zachovává chladná hlava. Vojáci UNFICYP ji však mít musí.

HELE, ČEŠI!
Pokud se turisté vydají půjčeným autem na výlet po ostrově, většinou k místu, kde cesta končí ostnatým drátem, dojedou jen náhodou. Nás tyto konce cest naopak zajímaly.
Zastavujeme před nově natřenou modro-bílou závorou, u modro-bílých barelů a jasně žlutě kvetoucí mimózy. Tabulka se zákazem fotografování a strážní budka s označením UN. Jdu se zeptat, proč nesmím fotit. „Protože je to vojenské pásmo a tamto bílé na kopci jsou Turci. Nevědí, že jste turisté, a mohli by to brát jako prořeckou špionáž. A odkud vlastně jste? … Ty vole, Češi!“ plácá se modrý baret překvapením do kolenou.
Teprve teď vidíme znak Slovenské republiky na zdech jejich ubytovny. A protože části z nich právě skončila služba, zvou nás na kafe do altánku vedle kulometného hnízda. Zkouším je. Co si myslí o rozdělení Kypru? „Jsem tady, abych dělal svou práci. Když se budu snažit chápat, nebudu ji moct dělat nezaujatě, to znamená dobře.“ Víc neřeknou.
Nárazníková zóna na východ od hlavního města je vůbec zajímavá. Leží v ní např. dnes unikátní vesnice Pyla – jediná dvounárodnostní vesnice v zóně. „V roce 1974 byla výjimečně rozumnou a starostové si řekli: všichni máme zajištěnou práci na zdejší britské vojenské základně, tak proč bychom se mlátili,“ tak nějak nám vysvětluje situaci příjemný důstojník pracující na místní policejní strážnici UN. Díváme se z okna: na jedné straně náměstí mešita a pod ní turecká kavárna, na druhé cafee s řeckými nápisy. Dědci si chodí, kam chtějí, písmena jsou jim lhostejná. Ale protože jistota je jistota, na třetí straně náměstíčka je strážní věž s hlídkujícím modrým baretem. S nohama na zábradlí se houpe na židli. Na čtvrté stojí policejní strážnice. O tom, že je na správném místě, svědčí i nástěnná mapa – jsou na ní barevně vyznačena pole protitankových a nášlapných min, zdá se, že jsou na obou stranách zóny.
Od Pyly na sever, za územím britské vojenské základny, jímž ovšem prochází normální silnice, leží Turecku patřící Pergamos. Již mnoho let funguje jako jediný možný přechod pro Kypřany ze severu, kterým se podařilo od jejich vojenské správy získat pracovní propustky pro opakovaný jednodenní pobyt na jihu. Barety na strážnici však správně připomínají, že turecké povolení se oficiálně vztahuje pouze na britskou vojenskou základnu. Spolu se pak shodneme na tom, že zvážíme-li počet povolení, na britské základně by bylo tolik severokyperských dělníků, že by pro vojáky místo už nezbylo.
Praxe je jiná: severoturečtí Kypřané jsou stále podle zákona občany Kyperské republiky a legálním přechodem nelegální hranice se dostanou zase domů, kde se teoreticky mohou volně pohybovat (zároveň jsou však i občany Severokyperské turecké republiky a jako takoví na jižním Kypru nemají co dělat – tato situace by zřejmě mohla být dobrým cvičením pro studenty práva). Severní Kypřané hned za hranicemi zaparkují své severokyperské auto, a pokud je nerozváží za prací autobusy, často si na jihu koupí ojeté auto a za hranicí do něj vždy přesednou. Někdy musejí vyjíždět z domova ve dvě, ve tři ráno. Že se jim to finančně vyplatí, dokládá národní důchod: na jihu 13 000 kyperských liber na hlavu, na severu 2500-3000. Druhým důkazem jsou pole severních aut parkujících na loukách na jižní straně přechodu.
Dne 23. dubna otevřeli Turci zdejší přechod pro obojí Kypřany. My jsme se na druhou stranu podívali o devět dní dřív, přes tehdy ještě klidný, nepříliš využívaný, jediný legální hraniční přechod pro cizince v hlavním městě Nikósii.

NA DRUHÉ STRANĚ
„Vy jste z Čech? Pojďte, udělal jsem si na vás celý den volno, kam chcete jet?“ vítá nás druhý Kypřan, architekt Mustafa (domluvit si s ním schůzku nám dalo poněkud práci, každý se bál odposlouchávání).
I když pomineme turecké nápisy, vlajky a vojáky, rozdíl zůstane: nižší domy, méně výstavních novostaveb, méně semaforů, téměř žádné obchody s luxusním zbožím. Mustafa se pochlubí krásným starým přístavem v Kyrenii, podíváme se na hotel Dome a Alexisův rodný dům a … pak i přes inzerovaných 300 slunečních dní v roce začne nepřetržitě pršet. Nezbývá, než se přidat ke kyperskému zvyku povídat v taverně nad jídlem.
Mustafy se nemusíme ptát, zdali by se vrátil. Je na severu doma. Muslim je jen papírově, to dosvědčuje i pivo, které si s námi dává. Jeho se ptáme jinak: „Proč jste zůstal?“ „V roce ‘74 jsem studoval v Ankaře, domů do Nikósie mě pustili až za tři měsíce. O emigraci jsem samozřejmě uvažoval jako mnoho jiných. Ale pak se narodila dcera, a zůstal jsem. Pokud by se situace výrazně nezlepšila, řeknu jí, ať jde žít tam, kde se bude cítit svobodně. Já sám jsem si našel starý dům, který mi připomíná můj rodný. Je v něm klid. Zrestauruji si ho, tam dožiju. V Turecku. Na penzi se tady nedá našetřit.“
Zatím žije, jak se dá. Aby dobře vyšel, má dvě zaměstnání. Jedno pro jistotu na úřadě, druhé jako architekt na volné noze. Úplně snadné to jako kyperský Turek nemá: „Cizinec tady sice zakázku nemůže dostat, ale najde-li se turecký zájemce z pevniny, dostane bleskově zdejší občanství a následně i zakázku. Už se sem přistěhovalo přes sto tisíc Turků z pevniny. Dostanou půdu, občanství a pak je jasné, že Denktas5 každé volby vyhraje. Přehlasují nás. To se mu to pak světu a OSN dokazuje, že ho národ miluje.“
Politický útlak ale obvyklé tvrdosti diktátorských režimů nedosahuje. Kromě oficiální televize jsou tři soukromé, z nichž jedna je zaměřena proti režimu. Dá se chytat i televize z druhé strany, ale po třiceti letech už na severu řečtině moc lidí nerozumí. Vycházejí protivládní noviny. Ani ty si vláda této ostře sledované země nemůže dovolit zakázat. Tak alespoň využívá jakoukoliv záminku k postihům.
Mustafa si nestěžuje, ale: „Teď sloužíme za místo pro praní peněz. V Turecku je provozování heren a podobných podniků komplikované, a tak jejich mafie provozuje kasina a noční kluby na našem ostrově. Z Turecka sem do nich pořádají i letecké zájezdy. Jako na celém Kypru, bylo kdysi i tady stoprocentně bezpečno, teď pevninští zloději zjistili, že je zde pro ně ráj. Zatímco my na cestu k nim musíme mít vízum, oni k nám ne. Jejich vstup se ani neregistruje. Ráno přijedou trajektem a večer s lupem zase nepozorovaně odjedou. I kdyby je policie chtěla hledat, jak je v Turecku najde?“
To už nás veze zpět k hranici. Když mu při loučení přejeme, aby se brzy mohl volně scházet se svými přáteli z jihu, netušíme, jak brzy se naše přání vyplní. Čtrnáctého dubna na nás ale ještě padala při přechodu 200 metrů široké zóny nikoho naprostá beznaděj a smutek.

SJEDNOCENÍ
Devatenáctého dubna situaci probíráme v češtině. Na jihu žijící Chrisis studoval v Čechách a češtinu vůbec nezapomněl. „Jak si představuješ sjednocení?“ vyzvídáme nad pivem v jeho hospodě. „Bude to dost složité. Někteří naši lidé začínají být pořádně naštvaní a nadávají: stále jednáme, jednáme, nabízíme ústupky, společný stát, a je to na nic. Tak ať si tam zůstanou, postavíme novou Berlínskou zeď a bude pokoj.“
Vzápětí ale rozumně dodává: „Je to dokonalá pitomost, abychom se nemohli svobodně navštěvovat. Ovšem určité rozdělení formou federace asi bude nutné, hlavně zpočátku. Majetkové poměry bychom si urovnali sami, jde jen o to, srovnat to politicky. V životě bychom nešli do Evropské unie. Tady např. byla nejlepší jablečná oblast Kypru. Ale EU nás tlačí do pěstování oliv a jablka budeme muset dovážet. Jenomže politická situace se dá vyřešit jedině za pomoci EU. Proto taky se vstupem do ní souhlasíme.“
Podobně uvažovalo hodně Kypřanů a především pro ty druhé byla EU jedinou nadějí. Pouhý jeden týden po přijetí ostrova do EU uvolnila turecká strana zablokované hraniční přechody.

KYPR
Třetí největší ostrov ve Středomoří (9251 km2) s velice výhodnou strategickou polohou 60 km jižně od Turecka, 90 km západně od Sýrie a 300 km severně od Egypta, jež mu až dosud přinesla velkou řadu nevýhod.
První archeologické nálezy tu dokládají civilizaci v 9. tisíciletí př. n. l. Podle řeckého bájesloví se Afrodita vynořila z vln právě u Kypru. Mykénští a achájští Řekové pronikli na ostrov ve 13.-11. stol. př. n. l. Kultura, kterou přinesli, převažuje na ostrově dodnes, současná kyperská řečtina je však ve své mluvené podobě od té, která se používá v Řecku, znatelně odlišná. Píše se však původní řečtinou. Poměrně rozšířená je angličtina.
V průběhu let se na ostrově vystřídala říše Alexandra Velikého, východořímská říše, Richard Lví srdce (oženil se zde), křižáci, Guy de Lusignan založil francouzskou dynastii, jež zde vládla do 15. století. Roku 1489 připadl Kypr Benátčanům, 1571 ho dobyla otomanská říše, která Kypr v roce 1878 podstoupila Angličanům (za ochranu proti rozpínavosti carského Ruska). Na počátku první světové války Velká Británie Kypr anektovala, v roce 1923 se Turci svých nároků na Kypr vzdali a 1925 byl ostrov prohlášen britskou korunní kolonií.
Velkou roli v dějinách ostrova hrála řeckokatolická církev. Když v roce 1950 uspořádala plebiscit, 96 % řeckých Kypřanů hlasovalo pro připojení k Řecku (tzv. enosis). Turečtí Kypřané byli ostře proti a podporovali spíše britskou správu. Roku 1955 zahájili Kypřané boj za osamostatnění ostrova. 23. 2. 1959 podepsali v Londýně zástupci Velké Británie, Turecka, Řecka a obou kyperských národnostních složek dohodu o vzniku samostatné Kyperské republiky. Jejím prvním prezidentem byl zvolen arcibiskup Makarios, turecký viceprezident měl právo veta při všech rozhodujících otázkách. Británie si na ostrově ponechala dvě vojenské základny.
V letech 1963-1964 proběhl na ostrově ozbrojený konflikt mezi oběma národnostními složkami podporovaný tajně ze zahraničí, který musela uklidnit speciálně vytvořená složka vojsk OSN (UNFICYP).
15. 7. 1974 zorganizovali řečtí důstojníci puč podporovaný řeckou vojenskou juntou s cílem svrhnout prezidenta Makaria.
20. 7. 1974 se na ostrově vylodila turecká armáda.
Zvýšený počet vojáků UNFICYP vytvořil nárazníkovou zónu neprodyšně oddělující sever, kontrolovaný tureckou armádou, a samostatný jih.
15. 11. 1983 je na severním území vyhlášena tzv. Severokyperská turecká republika.
16. 4. 2003 byla Kyperská republika přijata do Evropské unie s tím, že zákony EU budou platit pouze na jižní části do té doby, než bude vyřešena otázka opětovného sjednocení ostrova.
23. 4. 2003 severokyperská strana nečekaně umožnila všem Kypřanům oboustranné návštěvy opačných částí ostrova, ovšem pouze od rána do půlnoci téhož dne.
Vleklá jednání o opětovném sjednocení probíhají s různou intenzitou za mezinárodní účasti nepřetržitě od roku 1974.
UNFICYP – United Nations Peacekeeping Force in Cyprus
Tato jednotka mírových sil OSN byla založena rozhodnutím Rady bezpečnosti OSN č. 186 z 4. 3. 1964, aby zabránila dalším bojům mezi řeckými a tureckými Kypřany. Pracovat začala 27. 3. 1964. K 31. 3. 2003 bylo na Kypru celkem 1373 příslušníků UNFICYP, z toho 1338 vojáků a 35 civilistů. Mezi vojáky je i mírová jednotka ze Slovenské republiky.

Kyperská republika = Kipriaki Demokratia
Vznik: 1959
Rozloha: 9251 km2, z toho 63 % svobodného území
Počet obyvatel: 793 100, z toho 639 500, tj. 80,7 % řeckých Kypřanů, 87 600, tj. 11 % tureckých Kypřanů, 66 000, tj. 8,3 % cizinci (ostrov je vyhledávaným místem mezi anglickými a německými penzisty). V roce 1974 přibylo na jih na 150 000 utečenců ze severní části ostrova, přibližně 1500 obyvatel bylo zabito a 1500 se až dodnes pohřešuje.
Dvě velké britské vojenské základny. Ruské rakety zakoupené Kyprem nebylo povoleno do země dovézt a podle neověřených zpráv zůstaly na Krétě.
Hlavní město: Nikósie (Lefkosia), svobodná část 199 000 obyvatel
Další velká města: Limassol (Lemesos) – 159 800 obyvatel, Larnaka – 70 500 obyvatel, Pafos – 40.900. Centrem ostrovní turistiky je Pafos a Agia Napa.
Měna: kyperská libra, rovná se přibližně 2 americkým dolarům
Hrubý národní důchod na hlavu: 13 000 liber
Největší příjem: z turistiky, okolo 30 % ND.
Hlavní turistické přednosti: dlouhá sezona trvající až do pozdního podzimu, klidné, čisté a teplé moře, rozlehlými borovicovými lesy porostlé pohoří Troodos (1951 m) a antické a byzantské památky. Pravidelné přímé letecké spojení s ČSA. Nevýhodou může být jízda vlevo a poněkud vyšší ceny v hotelích a restauracích (vliv velkého množství turistů z Británie). Minimální kriminalita, nejvyšší podíl vysokoškoláků na světě.
Největší obchodní přístav: Limassol. Pod kyperskou vlajkou je zaregistrováno na 2500 převážně zahraničních lodí, čímž má Kypr šesté největší obchodní loďstvo na světě.
Díky výhodné daňové politice působí na Kypru celá řada tzv. off shore společností. Jejich počet kolísá mezi 10 až 40 tisíci. Až do přijetí nového daňového zákona v souvislosti se vstupem do EU byla daň 4,25 % (od 2003 10-15 %) bez ohledu na výši zisku.Severokyperská Turecká republika = Kuzey Kibris Türk Cumhuriyeti
TRNC = Turkich Republic of Northern Cyprus
Kromě Turecka žádný jiný stát ani OSN tuto separatistickou republiku na území severního Kypru neuznává a nemá s ní diplomatické styky, její zájmy zastupuje v Česku Turecké velvyslanectví v Praze.
Vznik: 1983
Rozloha: 3355 km2, tj. 37 % plochy ostrova
Hlavní město: Nikósie
Národní důchod na hlavu: 2500-3000 kyperských liber.
Počet obyvatel: asi 200 000, z toho 87 600 tureckých Kypřanů, 500-1000 řeckých Kypřanů, 115 000 pevninských Turků (z hlediska mezinár. práva zde žijí ilegálně). Kyperská (jižní) republika udává, že na severu působí na 40 000 příslušníků turecké armády.

Husté akáciové porosty, pasoucí se stáda zeber a už jen cesta z udupané hlíny. Děravá asfaltka, kterou jsme z hlavního keňského města Nairobi vyjeli na sever, je daleko za námi. Někde uprostřed divočiny nedaleko jezera Naivasha potkáváme první Masaje. Pasou dobytek. Hubené krávy i kozy mají spočítané do posledního kusu. Je to jejich jediný majetek, který kdy měli, mají a budou mít. Snad. Všichni v to doufají. Vždyť jinak by neměli co do úst a nebylo by čím zaplatit za nevěstu. Jak by se potom muži ženili? Bez krav to prostě nejde.

TRSY TRÁVY NA PLODNOST
Patnáct kruhových chatrčí postavených z bláta a trusu do tvaru kruhu je pro Masaje typických. Aby kmen chránil sebe i svůj dobytek před šelmami, je dědina za neproniknutelným plotem z trnitých akácií. Tady v jedné z vesnic v rezervaci Hells Gate žije přibližně 150 lidí a právě se chystá svatba. Někteří muži přesto vyrážejí jako obvykle s dobytkem na pastvu. Za chvíli usednou někde do stínu a budou klábosit. Ženy vykonají, také jako vždy, všechnu ostatní práci. Pokorně a tiše přicházejí se svázaným proutím a mísami brambor na hlavě. S rozbřeskem začínají připravovat na cestu i nevěstu. Mladá dívka, která se má za několik hodin provdat, bude první ženou svého muže. Může jí být kolem šestnácti. Ve stanovený čas si pro ni přijde ženich ze sousední vesnice a ona musí být přichystána. V jedné z chatrčí je kromě nevěstiny matky už několik žen. Přinášejí mísy s vodou a hadrem ji začínají umývat. Obřad právě začal. Děvčeti není vidět do tváře. Má hlavu skloněnou a po černé tváři jí kanou slzy. Svatbu sjednali rodiče se stařešinou, ženicha nikdy neviděla a uvědomuje si, že domů se již nevrátí. Matka si jejího pláče nevšímá a drhne každý záhyb jejího hubeného ebenového těla, na němž se pomalu začínají rýsovat ženské tvary. Po osušení začne dceru oblékat. Poprvé si obleče šaty. Ostatní ženy ji zdobí šperky. Korále Masajů hýří všemi barvami, ale ty dnešní jsou vyrobeny jen pro tuto příležitost. Některé se ještě dokončují. Nevěsta na sobě nesmí mít ani jeden starý šperk. Zatímco ji oblékají, venku se připravuje její výbava. Přispívají všichni. V batozích jsou zabalené šaty, šperky, hrnce a všelijaké další potřebné věci.
Když nevěsta v plné kráse vychází z chatrče, má stále sklopenou hlavu. Všichni jsou smutní a ona stále víc a víc naříká. Před vchodem do osady už netrpělivě přešlapuje ženich se svým otcem a bratrem. V doprovodu svých rodičů a kmotra jim nevěsta přichází v ústrety. Osada se naplňuje vůní vařené kozlečiny. Kmotr podle starého zvyku zastrkává nevěstě za oděv i do bot trsy trávy v přesvědčení, že to zabezpečí její plodnost. Potom vezme měch z kozí kůže naplněný mlékem a usrkne z něho. Mléko smíšené se slinami opakovaně vyprskne na nevěstu, dokud nevyjde před bránu. Ostatní za ní pokřikují, přejíce jí všechno nejlepší. Vědí, že odchází navždy. NEVĚSTA ZA KRÁVY
Ženich ve svátečním je bohatý. Nabídne své ženě víc, než měla dosud. Hovoří dokonce anglicky. Jeho vyvolená, ověšená batohy s výbavou, se připojuje k trojici mužů a vykročí do vsi manžela. Cesta bude trvat několik hodin. Ale na místě už na ně čekají.
Ženy je vítají hlasitým pokřikováním a gestikulací. Vypadá to, jako by jí nadávaly a hrozily, ale ony chtějí jen její dobro. Dávají jí najevo, že má ještě čas vymínit si větší počet krav. Zatím stála ženichovu rodinu několik desítek krav. Stádo připadne novomanželům, a proto čím víc jich bude, tím lépe.
Nevěsta vstupuje do osady, která se stane jejím domovem. Poprvé zvedá hlavu a usmívá se. Pomalým krokem vchází do chatrče svých příbuzných. Překročením prahu patří do rodiny, a to je třeba oslavit.
Muži a ženy oslavují odděleně. Muži se přemísťují o sto metrů dál na kopec, kde se peče maso a tančí v rytmu tamtamů. Občerstvení pro ženy je podobné. Uchystaly si ho přímo v osadě. Oslava potrvá až do příštího dne. Muži se udržují v bdělosti žvýkáním listů miry (tato omamná rostlina je legálně povolena) a mají z toho velký požitek, ženich samozřejmě též.
Než se oženil, strávil tři roky v jakési přípravce. U Masajů je zvykem, že z chlapce se stává muž až „zaškolením“. Stařešinové ho po obřízce naučí v buši všemu potřebnému: lovit zvěř, bojovat, zasvětí ho i do tajů milování. V minulosti k tomuto obřadu patřilo i ulovení lva holýma rukama. Dnes už se od této tradice ustoupilo, ale s hrdostí se na ni vzpomíná. Také pověstná krev smíchaná s mlékem patří minulosti a Masajové se k tomu uchylují jen v největší nouzi. Za starých časů se v hubených dobách teleti nařízla pod krkem žíla a vypustilo se tolik krve, aby zvíře přežilo. Rána se ošetřila blátem smíšeným s hojivými rostlinami. Zachycenou krev zalili mlékem a vypili. Masajové věřili, že vedle pocitu sytosti jim tento nápoj z přírodních ingrediencí dodává potřebnou sílu.
Typickým oblečením pro většinu Masajů je červená či károvaná tóga, ale ti pokrokovější dávají přednost tričku a kalhotám. Ženy nosí sukně nebo jakýkoliv kus látky, nejlépe také v červené barvě, omotaný kolem beder. Za měřítko krásy považují vyholené hlavy a vytahané ušní lalůčky. Také nevěsta, až ze sebe svlékne svatební šat, bude chodit takto oblečená. S největší pravděpodobností bude mít kupu dětí. Předtím si však vlastnoručně postaví chatrč, která bude jen jejím majetkem. O svého muže se však v budoucnu bude muset dělit s dalšími ženami, protože mnohoženství je u Masajů tak běžnou věcí, jako že ráno vychází slunce.

Vězíme v jazyce. Všechno, co myslíme, co vidíme, co cítíme, co hmatáme, co slyšíme a co chutnáme, jsme zvyklí převádět do nějakého nám pochopitelného kódu, do nějakého jazyka. Děláme to natolik automaticky, že si to vlastně ani neuvědomujeme. Krájíme skutečnost svými pojmy na určité uchopitelné úseky a nijak nás to nezaráží, protože jsme tak vedeni od dětství. Od malička přejímáme od svého okolí určité pojetí světa. Jak říká ve své skvostné knize Čtyři dohody toltécký učitel don Miguel Ruiz, jsme tímto zavedeným nenápadným způsobem ochočováni či domestikováni. Jenomže svět, ten živý, pohyblivý, kdesi v nedohledné hloubi i s námi zázračně propojený svět se takovému porcování čas od času vzepře a vymkne se nám z rukou. A předvede se nám z nějakého nového nečekaného úhlu, otevře před našimi užaslými zraky dosud tajenou stránku. V takových chvílích nám bývá dáno nahlédnout, že to, co máme ve svých hlavách, ve svých myslích, je přece jen pouhé pojetí, že je to jen námi tvořený omezený obraz světa, jeden z mnoha možných. A zahlédneme i to, jakými jsme otroky zvyku a mentální setrvačnosti. Naše dosavadní samozřejmosti se rozostří a roztřesou či rozutečou. Je jenom na nás, co s tím uděláme. Zda uvěříme svému zadku, který se leknutím obvykle trochu stáhne, a stáhneme se jako on do vybudovaných jistot, do svých myšlenkových výběhů a kotců, či zda uvěříme své duši, která se rázem otevře jako tato nově otevřená krajina a my se do ní srdnatě vydáme, byť nám zpočátku srdce trochu padá do kalhot.
Někdy stačí málo. Ani polekat se nemusíme. Někdy stačí ono příslovečné vědomí souvislostí. Uvědomit si to fantastické mysterium života! Onu velkolepou vesmírnou hru. A někdy je pomocníkem smích. Nemyslím výsměch či smích na cizí účet. Mám na mysli ohromný, osvobozující smích, který nám svými prudkými nápory a salvami vyráží dech tak mocně, že málem nejsme s to jej chytit a lapeme po něm tak lačně a prudce, až praskají obruče našich nabručených strachů, obav a zvyků. V záblescích takového smíchu se veškerá ta veteš rozpadá.

Semjon Ivanovič Děžněv – neohrožený bojovník a dobrodruh, kozák a horlivý výběrčí jasaku, daně, kterou vybíral pro cara Alexeje z dynastie Romanovců – objevil roku 1648, celých 80 let před Beringem, průliv, který oddělovat Asii a Ameriku. Ačkoliv učinil jeden z nejvýznamnějších zeměpisných objevů, zůstal takřka zapomenut.

Jako výběrčí carské daně se s kozáky dostal do Jakutska k řece Janě, plul po Indigirce a Kolymě i za severní polární kruh. S příslušníky severních národů tu jasak musel často vybojovat v nelítostných a krvavých bojích. Za prokázané služby se na jaře 1648 stal velitelem carské expedice k řece Anadyr. Vyplul z Nižněkolymského ostrogu a po proudu řeky Kolymy dorazil do Severního ledového oceánu. Na nevelkých lodicích, tzv. „kočích“, se s výpravou vydal podél břehu asijské pevniny. Měli štěstí, protože hladina oceánu za severním polárním kruhem byla toho léta bez ledu. Pluli po vlnách, po kterých neplul ještě žádný mořeplavec, do míst, která západoevropští učenci pouze tušili. Koncem srpna 1648 připlul Děžněv se svými druhy k místu, kde pevnina zabíhala daleko do moře. Za poslední skálou břeh prudce uhýbal k jihu. Děžněv v té době netušil, že právě obeplul nejvýchodnější mys Asie na 66̌ 05’ severní šířky a 169̌ 40’ západní délky na Čukotském poloostrově, mys, který jeho jméno dostal až v roce 1879. Děžněv byl první, kdo proplul průlivem mezi Asií a Amerikou, aniž to tušil. Děžněv po moři doplul až k ústí řeky Anadyru. Našel zde „neplatiče jasaku“ a pro cara Alexeje zabavil množství kožešin a mrožích klů. Dostalo se mu za to nevídané carské odměny – byl mu přiznán plat za dvacet let najednou a titul kozáckého atamana. Průliv a moře, kterými proplul jako první, dostaly ovšem jméno Vituse Jonassena Beringa, dánského mořeplavce v ruských službách, který roku 1728 zjistil, že Asie a Amerika spolu nesouvisejí.

Nikdo mu nevěřil. Když představitel Severokyperské turecké republiky Rauf Denktas5 vyhlásil v televizi otevření několika hraničních přechodů, řečtí i turečtí Kypřané zůstali zkoprněle sedět. Na tuto chvíli čekali a v ni doufali dvacet devět let. Báli se uvěřit. Pak uvěřili a doprava v Nikósii se zhroutila. Auta zablokovala silnice vedoucí k paláci Ledra, jedinému místu, kde na druhou stranu dřív směli jen cizinci a diplomaté. 23. dubna 2003 se tento přechod otevřel pro všechny Kypřany.

OBROVSKÁ EUFORIE
Začaly proudit davy. Tisíce lidí, které až za čas pasoví úředníci možná dokážou spočítat. Teď museli jednat bleskově. Nebylo možno instalovat počítače a vést přesnou agendu, nebyl čas rozšířit celnici. Jen obyčejné stoly, kus papíru, tužka, razítko. Co člověk, to čárka. Tam dostane papírek, zpět odevzdá papírek. Přišel ze svého domova, podíval se na svůj bývalý domov a do půlnoci se musí vrátit zpět.
Euforie je obrovská, atmosféra těžko zachytitelná, konečně padla čára. „Chápete? 29 let jsem čekal! 29 let! Teď tady stojím 12 hodin a myslíte si, že se za hodinu vrátím zpět jen proto, že Turci o půlnoci zavřou závoru? Přijedu zpátky ráno, co mně můžou udělat?“ Klapnutí dveří, posledních 200 metrů, a konečně cítit vůni domova.
Stejně je to divné, říkám si, za chvíli zavřou závoru, a oni stále jedou. To se nikdo z nich nebojí zůstat i přes zákaz na noc? Vezou si s sebou obleky na ramínku. Ti evidentně plánují několikadenní pobyt. Bělovlasý pán v dobře padnoucím obleku a pěkně drahém teréňáku mi vysvětluje mně neznámou výjimku: „Jsme z vesnice Kormagilis. My jsme katolíci. Nejsme muslimové ani ortodoxní, jsme maronites a už od roku 1974 můžeme volně jezdit na druhou stranu a zůstávat tam, jak dlouho chceme.“
O něco později to komentuje Nana, jež se mnou už půl hodiny pozoruje proudící davy: „Samozřejmě maronites, ale je to nespravedlivé, jak to, že oni celou dobu mohli, a ostatní ne? Co za tím bylo?“ Dívá se na přicházející mladé seveřany: „Tohle nejsou Kypřané, to jsou čistí Turci. A podívej se, támhleta dvě auta, co se od nás vracejí, jsou severokyperská, mají ještě starou značku, poznám ji.“

NIKóSIE – KYPERSKÝ BERLÍN
Hlavní město Kypru Nikósie (Lefkosia) bylo poprvé rozděleno již v roce 1963. Tehdy bývalí britští majitelé ostrova nakreslili zelenou tužkou na mapě čáru (tzv. „green line“) oddělující část s tureckým obyvatelstvem od čtvrtí mluvících řecky. Tak se mělo zabránit teroristickým akcím mezi oběma stranami. Ve dne se dalo přecházet přes mnoho postů: „Bylo to ponižující, kontrolovali nám i zavazadla, nemáme-li v nich výbušninu,“ zaznívá i po tolika letech hořká stížnost. Na noc se každý musel vrátit do své poloviny. Uměle, ale nikoliv neprodyšně rozdělené město uprostřed jednoho státu.
Rok 1974 rozdělil Nikósii neprodyšně. Na obou stranách se objevily barely a pytle s pískem, kulometná hnízda, kola ostnatého drátu. A mezi nimi řada rozbitých domů a hlídkující vojáci jednotek OSN, kteří byli zárukou klidu zbraní.
Rozdělené město některé turisty láká. S mapou v ruce chodí podél zóny nikoho, pozorují dílny, které se přilepily na oprýskané zdi, obdivují nádherně zrestaurované domy. Nedaleko zóny se ve staré Nikósii nachází i barvitý zeleninový trh. Jedna z nejživějších obchodních tříd města, jež je zároveň i pěší zónou, končí vyhlídkovým hlídacím postem, u jiné strážní boudy je kavárna pojmenovaná Berlín II. V kioscích se prodávají pohlednice zóny s ozbrojeným kyperským vojákem v popředí. Cestovní kanceláře zahrnuly do okruhu v Nikósii i krátkou zastávku u paláce Ledra (na druhou stranu autokary nejezdily, přejít směla maximálně pětičlenná organizovaná skupina).
Ve 14. patře obchodního domu Woolworth bylo otevřeno malé městské muzeum. I když fotografická dokumentace končí padesátými léty, hlavním lákadlem byly dalekohledy namířené na druhou stranu města. Největší pozornosti se těší kdysi nádherná gotická katedrála svatého Mikuláše, roku 1570 přeměněná na mešitu, a obří severokyperská vlajka namalovaná na holých kamenných stráních pohoří Pentadaktilos za městem.
Vše změnil 23. duben. Někteří jižané strávili v zábavních podnicích a kasinech na severu, kde je pro ně neskutečně levně, celou první noc. Do druhého dne tu ceny vyletěly u některých jídel až devětkrát. Když jsem se ptala postaršího recepčního v našem hotelu, půjde-li se také podívat na sever, odpověď mě dost překvapila: „Já jsem odsud, na severu nic nemám. Tu radost Denktas5ovi neudělám, žádné milosti od něj nechci. Nevěřím mu. Je to starý zatvrzelý diktátor a tenhle nápad není z jeho hlavy.“ Naprostá většina lidí ale přechází hranici. Jsou vedeni svou krví, svým srdcem a svými vzpomínkami.

JE TO MOJE DĚTSTVÍ
Annete je řecká Kypřanka, ale narodila se na severu, teď žije ve Francii. Přijela na jih na pravidelnou dovolenou a neodolala možnosti návštěvy. Je spisovatelka, a tak šla se svým kyperským pasem, aby poznala situaci. Nejprve čekala tři hodiny na jihu, pak dvě hodiny na severu. Protože šla pěšky, neplatila nic (platí se pouze severokyperská pojistka za auto). Chtěla si s někým pronajmout taxi a zajet do své rodné Morfou. Když při čekání sháněla společníka na pronájem, oslovil ji neznámý turecký Kypřan a zadarmo ji celý den vozil, nic si nenechal zaplatit, jen vzniklo další přátelství lidí z obou stran hranice.
Tak Annete navštívila dům své babičky. Ten byl naneštěstí hodně velký, a proto ho nejdříve zabrala turecká armáda. Všechno zmizelo, neodnesli jen to, co bylo moc těžké nebo bezcenné. Dnes v domě bydlí turečtí Kypřané a ti jí schovali pár rodinných fotografií. Annete ukazuje zaprášenou fotku mladé ženy v otlučeném rámu: „To je moje dětství, to jsou moje vzpomínky, odvezu si je do Francie.“
Značná část bývalých řeckých uprchlých Kypřanů se večer vrací ze svých původních domovů usměvavá. V náručí nesou květiny ze své bývalé zahrady, v igelitkách pomeranče a jablka ze svých bývalých sadů a pod paží znovu nalezené staré rodinné fotografie. Přesídlení turečtí Kypřané žijící v jejich domech je laskavě přijali, pozvali na kávu, dali jim na cestu krabice cukroví.
Oslovujeme jednoho z mnoha. Usmívá se, v ruce má překrásnou kytici s květy kal: „Byl jsem sám v domě svých rodičů. Žijí v něm turečtí Kypřané. Přivítali mě, pohostili, ukázali celý dům. Uvnitř provedli jen malé změny, jednu velkou místnost rozdělili na dvě, ale zvenku je dům zanedbaný. Nemají peníze. Ale to nevadí. Domluvili jsme se, že příští pátek spolu půjdeme grilovat maso. Jsem velmi šťastný, Kypr se spojí. Bude to trvat, ale budeme zase jeden stát.“
Jsou šťastní, ale ne všichni spokojení: „Ano, kytky mám z naší zahrady, mám i hrst půdy. Ano, dům stojí, ale vůbec to není dobré. Neptejte se mě proč, prostě to není dobré,“ a k pláči nemá daleko. Padesátník se třemi fotkami pod paží zdůrazňuje: „Bohužel, opakuji bohužel, žijí v našem domě Turci z pevniny. Zato tady kamarád má štěstí, v jeho domě bydlí Kypřané.“ Vzpomněla jsem si na naši předloňskou dvouměsíční cestu po zapadlém tureckém venkově, nikde ve světě jsme nepoznali tak hodné a pohostinné lidi. Jací Turci se to usazují na severním Kypru?
Otevření hranic kyperskou nedůvěru k mocnému tureckému sousedu nesmazalo. Před jižním vstupem do zóny nikoho je stále velký nápis: „Turečtí okupanti musí z Kypru pryč!“ Na severní straně byl zase ještě před pár dny v informacích zdarma měsíčník Kibris s výzvou: „Boj za Severokyperskou republiku musí pokračovat.“ Při podrobném čtení však zjišťuji, že je vydáván v Turecku.
14. dubna jsme na jižní celnici četli následující upozornění: „Tam od 8.00 do 13.00, zpět do 17.00, žádná razítka do pasu, nic v okupované části nekupujte.“ Severokyperští úředníci pasové kontroly byli naopak víc než příjemní a bleskově rychlí.
25. dubna chodíme volně sem tam přes jihokyperskou i OSN kontrolu. Jen strážní budku s ostnatým drátem nesmíme fotit, jinak se zdá, že jižní policie, celníci, dopraváci i příslušníci jednotek OSN jsou rádi, že někdo tyto radostné dny zaznamenává (i když upozornění pro cizince na celnici stále ještě visí). Až severní strana nás trochu zchladí: „Zajděte si pro vízum.“

ŠOK Z BOHATSTVÍ JIHU
Když se na poslední chvíli vracejí do svého severního domova, málokdy nesou něco jiného než kelímky od koly z McDonalda. I oni si odstáli svou frontu před oběma celnicemi. Kdo čekal jen dědečky a babičky, je překvapen. Polovinu večerních návštěvníků tvoří ti, kteří se narodili už na druhé straně.
První jižní kontrola prověřuje věrohodnost jejich dokumentů (jsou stále občany Kyperské republiky a pas tedy nepotřebují). Někteří utečenci narození před rokem 1974 ukazují své dávno propadlé kyperské „občanky“. Ti úspěšnější, kteří si mohli dovolit vycestovat ven, mají své doklady platné. Pokud chtěli do ciziny, museli nejprve požádat o turecký pas (pro ně platný jen na dva roky). S tím sice mohli volně cestovat, ale většina z nich v cizině okamžitě zašla na kyperské velvyslanectví a nechala si vystavit nový kyperský pas. Někteří se tak oklikou přes cizinu mohli podívat i do jižní části své vlasti. Jižní Kypřané tuto možnost neměli. Ti museli čekat 29 let.
Mladí seveřané mají dokazování svého původu poněkud složitější. Navíc se s jižními celníky těžko domlouvají, řečtinu se nikdy neučili, a tak se úředním jazykem na hranici stala pro tyto případy angličtina. Pokud jsou dokumenty shledány věrohodnými, jsou seveřané posláni dál k zaregistrování. Dostanou papírek 10 x 10 cm s kyperským razítkem, svým jménem a datem a hodinou vstupu.
„To je všechno? Už můžeme dál?“ diví se někteří. „Vítejte doma,“ zní usměvavá policejní odpověď.
Ale návrat domů nemají nijak lehký, přestože kyperské úřady dopoledne přistavují autobusy, které je zdarma rozvážejí do hlavních jižních měst – Larnaky, Limassolu a Pafosu. Na rozdíl od jižanů seveřané totiž se svými auty na jih prozatím nemohou. Mladí někdy přijedou na kole, starší musí s návštěvou počkat, až se situace vyřeší.
Setkání s bohatou svobodnou realitou je pro některé šok. Svůj dům často nenajdou, je kompletně přestavěný, nebo dokonce zbouraný, aby uvolnil místo pro hotel nebo dům na pronájem, na Kypru se nyní staví jako o závod. Navíc mnozí přejdou hranici pozdě, autobusy jim ujedou, na pro ně drahé taxi nemají, a tak po dlouhém čekání mohou jen chodit po Nikósii. Ale bělovlasý Severokypřan, který byl na jihu jen dvě hodiny, je přesto šťastný: „Po 29 letech jsem se konečně mohl podívat tam, kde jsem se narodil.“
Kyperská televize vysílá přímo z přechodu několik vstupů za večer. Přicházejí i kameramani CNN.
Je půlnoc, třetí den končí. Hranici dnes přešlo na 2500 tureckých Kypřanů a o něco víc řeckých Kypřanů. Jižní pasoví úředníci unaveně odcházejí, ale ještě stačí opravit námi položenou otázku: „Neříkejte, že se vracejí na severní Kypr. Já jsem Kypřan a není žádný jiný Kypr, je to okupovaný Kypr a turecká armáda musí pryč.“
My odcházíme po jedné. Na stole leží zapomenutá policejní čepice, poházené láhve od pitné vody, převržené šálky s kávou. Za pět hodin se vracíme. Podél pětikilometrové řady aut postávají ti, na něž se včera nedostalo a přespali v autě. Zapalují si cigarety, z termosek nalévají kávu. Četa policistů a úředníků nastupuje do práce. Natahují lana a pásky, které včera lidé potrhali. Začínají vydávat papírky s razítky pěšákům. Za tři čtvrtě hodiny všichni zájemci o návštěvu stojí seřazeni mezi provazy a čekají, až druhá strana otevře závoru.

BAR NA PLÁŽI
V deset ráno přijíždíme nevyspalí na krásnou pláž s barem Kyrenie. Po dědečkovi svého uprchlého, nyní severokyperského tureckého přítele Mustafy ho převzal řecký utečenec ze severu, pan Sotiris. Mluví skvěle anglicky. I on je dnes nevyspalý. Včera vyjel v sedm, v půl deváté byl na čáře, v jedenáct vzdal čekání v autě, zavolal Mustafovi a vydal se na druhou stranu pěšky. I tak se dostal na sever až v půl třetí odpoledne, Mustafa už na něj dlouho čekal. Sotiris se vrátil k ránu a hned se pustil do práce. Oči mu zářily – po 29 letech byl doma. Konečně k tomu došlo.
Ale když začal vyprávět, oči posmutněly: „S domem to bude jednoduché, už dva roky je prázdný, bude stačit vymalovat ho. I kříže na hrobech mého strýce a dědečka zůstaly, jen třicet let je trochu nahnulo ke straně. Ale kostel! Nejdřív byl zavřený, když jsem přišel podruhé, byly dveře dokořán. Prázdný, počmáraný, kdysi řeckokatolický kostelík přeměnila dvě anglická individua na dílnu plnou láhví a prázdných hrnců. To snad není možné! U Turků bych to pochopil, ale Angličané! Takové zvěrstvo!“ a Sotiris začal zuřivě drhnout desky stolů.
Všechny čeká spousta práce. Zdá se, jako by pravdu měl Alexis, Mustafa i Sotiris: „Proč přechody a hranice, nechte nás samotné a my se srovnáme. Jsme přece všichni Kypřané.“ Snad nejsou přehnaní optimisté.Pozn. redakce: Na přání autorky ponecháváme v celém článku výrazy „turečtí Kypřané“ a „řečtí Kypřané“ namísto vžitého označení „kyperští Turci“, resp. „kyperští Řekové“. Autorka tím chtěla vyjádřit a zdůraznit pocit sounáležitosti veškerého kyperského obyvatelstva, jak toho byla na svých toulkách po Kypru svědkem, a snahu o sebeidentifikaci obou etnických skupin jako jednotného kyperského národa bez ohledu na turecký či řecký původ.