Dušičky v mexickém městě Oaxaca, asi 500 km jižně od Mexico City, jsou radostným veselím, na které se rodiny těší celý rok. Ověnčí a nazdobí hroby, nebožtíkům na hřbitov přinesou jejich oblíbená jídla (často je to trojbarevné kuře mole v barvách mexické bílo-červeno-zelené vlajky), připalují jim doutníky a častují je i sebe populární místní kořalkou s červem – mezcalem. Děti v maskách tančí a zpívají. Mariachis troubí na trumpety. Pro Mexičany jsou zemřelí součástí přítomného života a na svátek mrtvých se cítí být opravdu s nimi. Věří, že čím více lidí myslí na jejich zemřelé, tím lépe se mají nebožtíci na onom světě. Proto jsou rádi, když se svátku účastní co nejvíce lidí. Každý obchod prodává lebky a kostlivce ze dřeva, z papíru, z marcipánu, ze žuly, z korálků a z oblázků, prostě ze všeho, na co si vzpomenete. Každá restaurace má alespoň malý oltář, kde hoří svíčky a kostlivci září v oranžových kvítcích afrikánů. V noci se za kostelem hraje pouliční divadlo, kterak „nebožtíci vstávají z hrobů“. Oslava Dušiček se odehrává po celém Mexiku, ale ve městě Oaxaca je svou jedinečností pověstná. Vrcholí famózním ohňostrojem. Při něm se postupně rozsvítí písmeno po písmeni, až prská celý nápis „Fiesta de los muertos“.

Keltové. Tajemný národ, vynořující se z temných dějin pravěku a obestřený aurou záhad a legend. V dobách své největší slávy sahala jejich říše od břehů Irského moře k Dněpru a od Skandinávie po Jadran. Evropě, zvláště nám Čechům, kde bylo totiž kdysi centrum říše, zanechali neuvěřitelné množství odkazů. Čtenářky, které teď znechuceně odkládají časopis s poznámkou, že jsou přece Slovanky a raději půjdou umýt nádobí, bych rád upozornil, že slovo saponát je keltského původu a značí mýdlo. Jejich mužské protějšky bude zase možná zajímat, že Keltové jsou považováni za vynálezce pivního sudu. A takových vynálezů, nad jejichž genialitou při každodenním užívání ani nepřemýšlíme, naši prapředci vymysleli mnohem více. Keltové mimochodem dali jméno i této zemi…

KELTOVÉ V NÁS
Tvrdit o sobě v české kotlině, že jsem čistokrevný Slovan, je ošidné. Za posledních 3000 let táhlo centrem Evropy neskutečné množství národů. Bojovníci, kupci a řemeslníci přicházeli a odcházeli, ale značná část obyvatelstva, hlavně zemědělci, svázaní s půdou, zůstali. Kmeny se mísily, kulturní zvyklosti se ovlivňovaly. Jako velký kotel vroucí polévky, do níž se neustále přidávaly další zavářky, příměsi a příchuti. Původní prakeltské (nebo, chcete-li, raně keltské) kmeny Venetů, Volků, Tektoságů a další tak postupně splynuly s novou migrační vlnou keltských Bójů, kteří se v české kotlině objevují někdy kolem roku 400 př. n. l. Ti byli těsně před zlomem letopočtu převálcováni tlupami germánských kmenů Hermundurů, kteří tu vládli pět set let. Pak teprve přišli Slované. Takže s jistotou platí jen to, že Češi jsou jeden velký mix neboli směska.
Odborníci z Fakultní nemocnice v Motole zjistili, že nejčastější dědičná choroba v naší populaci je cystická fibróza, která se vyskytuje přibližně u jednoho ze 3000 novorozených dětí. Projevuje se produkcí nadměrně vazkého slizničního hlenu, což vede k poruchám různých orgánů, např. k infekci plic, způsobuje neprůchodnost střev atd. Choroba je způsobena pozměněním jednoho genu. Mutací tohoto genu je na celém světě popsáno několik set, běžně se jich ale v různých světových populacích vyskytuje okolo dvaceti. V České republice je druhou nejčastější mutací tohoto genu mutace G551D, která se srovnatelně často vyskytuje jen ve Velké Británii (zvláště ve Walesu a Skotsku), v Irsku, v Bretani a Rakousku (tedy všude, kde žili Keltové), zatímco ve všech ostatních dosud studovaných evropských zemích je její frekvence zcela zanedbatelná. Odborníci dospěli k závěru, že tato mutace má původ v keltské populaci, vznikla v období raného keltského osídlení a šířila se s keltskými migracemi.
Když se také důkladně zamyslíme nad rysy naší národní povahy, je až překvapivé, kolik společného máme třeba s Iry a Skoty (tedy s Kelty). Nejednotnost a vzájemná rozhádanost, která dokáže jen ve chvílích vnějšího ohrožení na krátkou dobu ustoupit a je vystřídána obdivuhodným národním vzepětím, stejné chybějící nadání vládnout sám sobě, stejný sklon k nevážnosti a k ironii, podobná těkavost pudící k cestování, řemeslně-technická zdatnost. „Je nápadné, oč je z německého sousedstva české povaze bližší Bavorák nežli Sas nebo Němec severní. I on sídlí na území kdysi keltském a zdědil po svých předchůdcích značnou dávku individualismu, nechuti se přizpůsobovat a smyslu pro selský humor. Liší se tím podstatně od ostatních kmenů německého jazyka, leda snad s výjimkou původně také keltských Švýcarů, Helvetiů, kteří, stejně jako Bójové Čechám, dali jméno své zemi, které přetrvalo dodnes,“ píše spisovatel a znalec Keltů Luděk Frýbort.

ODKUD POCHÁZEJÍ
Keltské stopy se v dějinách Evropy objevují kolem roku 750 př. n. l., kdy došlo ke kontaktům mezi starými Řeky a obchodníky zpoza Hercynského lesa. Ti pocházeli z kmenů obývajících alpská údolí v okolí dnešního Hallstattu a podle Řeků si říkali Keltoi. Po tomto městečku byla pak archeologií pojmenována celá jedna etapa pravěku. Pokud máme věřit Titu Liviovi, původním domovem Keltů z Hallstattu byla Galie, tedy zhruba dnešní Francie a Belgie. „Když kraloval v Římě Priscus Tarquinius, Biturigové měli svrchovanou moc nad Kelty, kteří obývali třetinu Galie, a proto dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař,“ píše Livius ve svém díle Dějiny II. a pokračuje: „Za jeho panování byla Galie tak lidnatá, že se zdálo téměř nemožným vládnout nad tak početným lidem. Chtěl ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž, a proto poslal syny své sestry Bellovesa a Segovesa do sídel, která mu bohové ukáží svými věštnými znameními. Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les, Bellovesovi dávali cestu o něco příjemnější – do Itálie.“
Ať už si Livius vymýšlel nebo ne, faktem zůstává, že původně žili Keltové i v oblasti pod jižními svahy Alp, v Pádské nížině. Mezi jinými kmeny v této oblasti najdeme pro nás důležitý klan Bójů. Keltové v čele s králem Brennem dokonce opakovaně porazili Římany a někdy kolem roku 386 nebo 387 př. n. l. (prameny se v tom liší) dobyli Řím. Od té doby zná svět bonmot: Vae victis! – Běda poraženým! Po dobytí Říma obracejí svou pozornost na Řecko, které opakovaně porážejí, a ničí dokonce pro Řeky posvátnou delfskou věštírnu. Během svých tažení se keltští válečníci dostávají až do Přední Asie a dokonce do severní Afriky, kde se místními panovníky nechávají najímat jako žoldnéři. Stopy po Keltech však nacházíme i ve stepích východní Evropy a na mrazivých pláních Skandinávie. Toto období, zhruba kolem roku 300 př. n. l., můžeme nazvat skutečným zenitem keltské říše, alespoň co se rozlohy jimi spravovaného a obývaného území týče. Pak už přichází pozvolna útlum: na severu se zčistajasna objevují kmeny Germánů a na jihu se začíná zvedat moc Říma. Přes několik období smíru a vítězných bitev, při kterých se Keltové ze severní Itálie stávají často spojenci nepřátel Říma (působili mimo jiné jako průvodci Hannibalovi při jeho přechodu Alp a v jeho vojsku požívali poct čestné gardy), se Římanům nakonec kolem roku 200 př. n. l. daří vytlačit Kelty z Pádské nížiny a ze Španělska. Ani pak se však po moci bažící Řím nenechá svahy Alp zastavit a jeho legie postupují na sever. Největších úspěchů dosahuje kolem roku 60 př. n. l. Iulius Ceasar, který využívá keltské nejednotnosti a dobývá velkou část tehdejší Galie, potlačuje řadu velkých keltských povstání (Vercingetorix), poráží kmen švýcarských Keltů Helvetiů, kteří ze své pravlasti pod Alpami museli ustupovat před Germány, a chystá se k invazi na Britské ostrovy. K triumfu na tomto válečném poli mu však zabrání u Keltů poněkud zvláštní semknutost jejich kmenů a také smrt v římském senátu. Myšlenky ovládnout Británii se ale Řím nevzdává. Podaří se to, a to ještě zdaleka ne úplně, až císaři Claudiovi v roce 43 n. l. I pak ale na britské půdě propukají četné keltské vzpoury, z nichž ta nejznámější, vedená náčelnicí Boudiccou, je potlačena až za několik let, a to jen za pomoci zrady z vlastní rodiny (což je věc, která u Keltů do té doby nebyla vůbec myslitelná). Ani pak však Římané nedokáží ovládnout celou Británii ani Irsko. Keltové, mezi nimiž převládá kmen Piktů, jehož muži jako jediný keltský kmen nenosí keltský vynález – kalhoty, ale zvláštní sukni, a ze kterých pak vzniká základ budoucího skotského národa, se stahují do hor na severu a západě a podnikají odtud tak strašné útoky, že císař Hadrianus nakonec rezignuje na ovládnutí celé Británie. Roku 102 n. l. nechá postavit evropskou obdobu Velké čínské zdi napříč celou severní Británií a o něco později je vybudován severněji další, Antoniův val. Ten ale dlouho útokům Keltů neodolal. Římská přítomnost v Británii trvá až do rozpadu Říše římské, kdy legie opouštějí Británii. Vzápětí je však napadena nejdříve Nory, pak i Dány (Vikingové). Na jejich obranu jsou z údolí Rýna, odkud do Británie kdysi přišla část keltských kmenů, povoláni Sasové. Podle některých historiků k tomu mělo původně dojít se souhlasem místních keltských kmenů, vyznávajících v tu dobu už křesťanství, ale Sasové po čase začínají ze svých center na východě Británie útočit na Kelty. To už se píše 4. století po Kristu. Část keltských kmenů před Sasy emigruje do Bretaně. V řadách kmene, který se proti Sasům stále brání, je slavný Artuš. Válečník, možná sám král, poráží ve více než 12 bitvách Sasy (jeho bitva na Mount Badon se stává základem jeho křesťanské legendy) a dokáže tak svému národu dát alespoň dalších 40 let života. Nakonec jsou však Keltové roku 520 n. l. definitivně poraženi a jejich zbytky se mísí s masou krutých vítězů. Do dnešních časů tak v podstatě posledními ostrůvky prapůvodního keltského obyvatelstva jsou lidé žijící na skotské vysočině a v Irsku, kterým se i přes pozdější útlak ze strany germánských Sasů nebo Normanů ve středověku podařilo dodnes zachovat, většinou už jen v ústní tradici, zbytky původního jazyka a duše národa. Po druhé světové válce přichází čas jakéhosi obrození Keltů. Postupně se začínají mezi lidmi objevovat známky zájmu o svoji keltskou minulost. Vznikají noviny psané jazykem gaelic, v keltštině začínají vysílat rozhlasové stanice, lidé berou útokem kurzy keltšiny. Vláda Velké Británie podléhá tomuto nátlaku, povoluje dvojjazyčné označování úřadů a obchodů v příslušných regionech a posléze souhlasí s používáním gaelštiny v těchto oblastech jako druhého úředního jazyka. Ruku v ruce s těmito kroky postupuje emancipační proces těchto původně násilím připojených částí britské říše. Zmrtvýchvstání Keltů se v posledních letech podařilo také v Čechách. Keltové v nás opět ožili.

BOIOHAEMUM – ZEMĚ BÓJŮ
V porovnání s poznatky z Francie a Británie se toho o Keltech v Čechách dlouho příliš nevědělo. Přesto je původní, Římany používaný název Boiohaemum pro oblast dnešní republiky, jasným důkazem, odkud pochází první a dosud stále používané jméno naší vlasti (Bohemia). Římané ji pojmenovali po zde vládnoucím keltském kmeni Bójů (Boiů), pověstném chrabrostí svých bojovníků, jejichž domovem byla původně Pádská nížina. Bojovníci tohoto kmene prý do bitev nastupovali až na malý náhrdelník úplně nazí, protože věřili, že pokud je jejich božstvo bude chtít ochránit, nepotřebují brnění. Až na vlasy a vousy byli také na celém těle oholení. Příslušníci některých částí kmene Bójů, clanů (toto původní označení pro rodiny nebo rody je dodnes běžně používané v keltských jazykových enklávách v Irsku, Skotsku, Walesu, Cornwallu, Bretani a na ostrově Man), se navíc potírali po celém těle barvami, takže pohled na takto skutečně všemi barvami hrající, nahé, řvoucí a k boji vyloženě nadržené chlapíky musel být pro jejich protivníky bez přehánění noční můrou. Bójové byli také pravděpodobně součástí keltské armády, která dobyla roku 386, resp. 387 př. n. l. Řím a o sto let později s úspěchem proháněla Řeky. Když roku 218 př. n. l. napadl Hannibal Řím, velkou zásluhu na jeho úspěších měli opět Keltové ze Španělska a zvláště ze severní Itálie. Po porážce Kartaginců však pro ně nastává těžká doba: vítězstvím posílený Řím se rozhodne zvětšit svoji říši. Pod tlakem římských legií opouští hlavní část kmene Bójů svoji zem u řeky Pádu (podle některých archeologů vyrazil bójský předvoj na naše území už někdy ve 4. století př. n. l.) a začíná se probíjet přes Alpy do oblasti povodí řek Dunaje, Vltavy a Labe. Tento proces se zároveň kryje s přesunem keltské vyspělosti jak duchovní, tak hospodářské do oblasti střední Evropy na úkor Evropy západní a stálo za ním objevení velkých nalezišť surovin, zvláště pak železa. Po příchodu Bójů do Čech začíná proces jejich smíšení se zbytky původního obyvatelstva, především s už zde prosperujícím keltským kmenem Tektoságů, který vedl záhy k vytvoření velké říše, rozprostírající se od maďarsko-slovenské nížiny přes celé Čechy až do jižního Bavorska a severního Rakouska. Centrem jejich nové říše se stává oppidum Boiodurum, dnešní Pasov. Na území své nové vlasti Keltové budují hustou síť obchodních cest, která je dodnes z velké části totožná se sítí hlavních mezinárodních silničních tahů. Keltové s oblibou také postupovali od pramenů řek podél jejich toků, využívajíce značné zkušenosti s lodní dopravou od příbuzných kmenů z přímořských oblastí, a pro ochranu těchto vodních cest budovali nad údolími řek velká obchodně-vojenská města: oppida. Zatímco období mezi 2. a 1. stoletím př. n. l. se dá počítat k éře největšího rozkvětu keltského Boiohaemum, začínají kolem roku 115 př. n. l. na naše území v několika vlnách útočit četné germánské kmeny. Ve velké bitvě roku 113 př. n. l., která je první písemnou zmínkou o naší zemi, jsou germánští Kimbrové na hlavu poraženi. O tom, co to bylo za „svoloč“, vypovídá otřesné svědectví řeckého zeměpisce Strabóna: „Kněžky kmene Kimbrů byly staré, měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a pak svým krajanům předpověděly vítězství.“ No, toho vítězství se sice germánští Kimbrové proti českým Keltům jaksi nedočkali, ale citace z pera řeckého učence je snad dostatečnou ukázkou toho, s kým se museli Bójové utkat. Když byly germánské ženy takovéto řeznice, jací asi byli jejich muži? Zhruba kolem roku 50 př. n. l. musí v boji o úrodnou Podunajskou nížinu Keltové čelit útoku kmene Dáků, původně obývajícího střední Rumunsko, a jsou poraženi. Jak o tom svědčí nálezy ze Sitna u Banské Štiavnice, kde měli Keltové už tehdy doly, a významné nálezy keltských pohřebišť v Brně, držel kmen Bójů i po této porážce Moravu a Slovensko. Mimochodem v četnosti a významu keltských pohřebišť patří naší zemi světové prvenství. Touto porážkou se však stávají pozice Bójů ještě více nestabilními. Když záhy přichází další vlna germánských útoků, tentokrát vedených kmenem Hermundurů, nedokáží už oslabení a na dvou frontách bojující Bójové dlouho vzdorovat. Postupně tak od severu dochází k obsazování keltského Boiohaemum, přičemž poslední stopy samostatného keltského života na našem území před jeho násilnou asimilací archeologové datují kolem roku 6 před Kristem. Zánikem říše Bójů bylo naše území kulturně vrženo o několik set let zpět. Například hrnčířský kruh, jeden z nejskvělejších keltských vynálezů, byl za Germánů zapomenut a trvalo další věky, než ho v raném středověku opět nějaká chytrá hlava „objevila“.

CO NÁM ZANECHALI
Je toho hodně. Keltové nám zanechali mnoho zeměpisných názvů. Prakticky všechna jména našich významných řek jsou keltského původu. Například Jizera se za Bójů jmenovala Isara, což znamená „rychlá řeka“. Její zahraniční ekvivalent je Isere ve Francii, Izar v Bavorsku a Ijzer v Holandsku. Otava se kdysi nazývala Atava, Labe bylo Albis, Šumava Gabreza – „pohoří kozorohů“. Daksa – močál dal název obci Doksy, kde před vznikem Máchova jezera byl rozlehlý močál. Také jméno Sudety je keltského původu a znamená „les kanců“. Pro zemědělce bude zase zajímavým zjištěním, že slovo silo, značící místo uložení úrody, se vyskytovalo ve tvaru silos už za Bójů a mělo stejný význam. Ostatně Keltové vynalezli kosu, srp, dokonce žací stroj. A také kalhoty a spínací špendlík. Dušičky byly původně keltským svátkem. Ale o tom všem později.
Po Keltech tu zůstalo i mnoho pověstí a pohádek. Takový drak nebo skřítkové jsou typicky keltskými potavami. Ryze keltskou legendou je také pověst o blanických rytířích, kteří spí v nitru hory a vyjdou odtud zemi na pomoc, až bude nejhůře. Je zvláštní, že prakticky stejná legenda se váže i k bývalému keltskému oppidu Sitno na Slovensku, nehledě na to, že jen na území dnešní Francie je zaznamenáno 23 různých míst s tímto jménem! A vzpomínáte si na seriál o Robinu Hoodovi, ve kterém vystupovala záhadná postava v jelení kůži a s parohy na hlavě? Jedná se o staré keltské božstvo Cernunnos – bůh-jelen, symbol síly a hojnosti. Zvláštní je, že tato legendární postava se dodnes vyskytuje v pověstech z Pošumaví v okolí Sušice, tam, kde před dvaadvaceti staletími žili keltští Bójové. Stejný bůh byl uctíván v lokalitě Bibracte na vrchu Beauvray, výběžku Côte d’Or, což je jasným důkazem jednoty keltského světa, která dala základ evropské civilizaci.

KELTOVÉ V ČECHÁCH
Na našem území se dosud archeologům podařilo objevit stovky lokalit se stopami po keltském osídlení. Většinou se jedná o jednotlivé hroby a nálezy svědčící o tom, že zde kdysi stála malá keltská vesnice nebo osada. Z ryze praktických důvodů Keltové svá sídla většinou stavěli poblíž potoků nebo řek. Kromě pitné vody pro lidi sloužily tehdy vodní toky také jako významné obchodní cesty. Taková keltská vesnice byla většinou tvořena z několika samostatných stavení a větší stavby, pravděpodobně obydlí nějakého malého náčelníka klanu. Baráčky byly ponejvíce tvořeny napůl do země zakopanými polozemnicemi a dřevěnými sruby. Někde se vyskytují i klasické zemljanky nebo patrové nadzemní domy, kde se pod obytnou část buď umisťovaly zásoby, nebo zde byly různé dílny. Výjimku v tomto keltském osídlení tvoří lokality v lesních a skalních masivech, které snad fungovaly jako lovecké osady nebo pohraniční pevnosti na hranicích keltské říše. Jednou z takových na obchodní cestě s jantarem mezi Boiohaemum a oblastí obývanou Germány byla skála, na které dnes stojí hrad Sloup.
Jinými keltskými obydlenými místy byly kultovní a posvátné stavby, např. v Markvarticích u Jičína. Toto místo, tvořené dodnes zachovalým obdélníkovým valem o výšce skoro čtyři metry, bylo kdysi posvátnou půdou, kde se řešily závažné otázky kmene a kde druidští soudci soudili spory. Dost možná se tady prováděly i oběti bohům. Římský spisovatel Lucanus napsal, že druidové dokonce prováděli lidské oběti a „na stromy cákali lidskou krev…“ Římané ale své konkurenty často pomlouvali a vzhledem k tomu, že náboženství Keltům zakazovalo mít vlastní písmo, se dnes proti římské „špíně“ těžko hledají protiargumenty. Jiným ve své době uctívaným místem určeným pro keltské rokování byla odlehlá a nepřístupná skála v Českém ráji, nazývaná dnes Čertova ruka. Při průzkumech se pod jejími převisy i na náhorní plošině našly vzácné a prestižní šperky, které si stěží mohl dovolit nějaký lovec nebo zemědělec.
Nejhmatatelnějšími stopami po keltském osídlení jsou dnes oppida – keltská města a hradiště. Tyto stavby, předchůdci středověkých hradů, jejichž stavební prvky přebírali ještě v 10. století Slované, byly budovány na vrcholech nebo temenech výrazných kopců a obehnány jedním nebo často i několika pásy valů a příkopů, jejichž výška a hloubka se tehdy pohybovala od 5 až do 20 metrů. Byly ze dřeva, přičemž strana přivrácená k nepříteli byla kvůli nebezpečí ohně navíc z kamenů spojených maltou nebo někdy kladených nasucho. Vnitřní část valu byla zpevněna trámy. Těleso valu bylo vyplněno zeminou a na jeho vrcholku mohla navíc stát ještě hradba ze špičatých kůlů. Některé kůly byly proti útočníkovi vystrčené v úhlu 45 stupňů, což ještě více zesilovalo obranyschopnost oppid. Slabým místem byly pochopitelně brány, takže se stavěly klešťovitě zúžené s co nejmenší možnou šířkou a pod ochranou dřevěných věží. Uvnitř keltských oppid, jejichž rozloha je často ohromná, se v době ohrožení mohlo před nebezpečím skrýt i několik tisíc lidí. Klasická hradištní zástavba byla tvořena už výše zmíněnými druhy obydlí uspořádanými buď do ulic (na Závisti a dalších velkých oppidech už dokonce dlážděných), nebo do semknutých dvorců, jakýchsi obdob dnešních vesnic. Na vyvýšeném místě pak bylo dalšími valy chráněné sídlo náčelníka a jeho velmožů. Mimo obydlená místa stála hospodářská stavení, jako například kovárny, dílny, pásl se zde dobytek apod. Na velkých oppidech se také setkáváme s malými svatyněmi. Výborným prostředkem, jak si představit systém obrany keltských oppid, je zakroužit nad nimi v letadle.
Centrálním oppidem v Čechách je bezesporu Závist v Praze-Zbraslavi, dále pevnost ve Stradonicích na Berounce a obrovské Hrazany nad vltavskou kaskádou. Zatímco Stradonice, mající rozlohu přes 80 ha, byly centrem obchodu evropské úrovně, kde se obchodovalo se zbožím dokonce až ze severní Afriky, a pravděpodobně po dobytí Germány sídlem jejich vůdce Marobuda, oppidum na Závisti bylo centrem kultury a moci. Našly se tu zlaté poklady i legendární kamenná plastika „hlava Kelta“ (která je téměř analogická s podobnými nálezy z jižní Francie, což je jasný důkaz provázanosti a jednoty tehdejší keltské Evropy) a zachovalé zbytky svatyně, jejíž stavba je kromě Středomoří zcela ojedinělá a nese jasné stopy ovlivnění řeckou architekturou.
Svůj význam mělo i oppidum na bájné hoře Blaník, ze kterého se dodnes zachovaly četné stopy. Mezi další významné pevnosti patří Žíkovec a Baba, tvořící spolu s dalšími menšími oppidy (Varta, Peklo, Strážka u Zvíkova, Kučeř a kultovní místo Obrovy valy u Jickovic, sloužící snad pro druidské soudy) pás keltských pevností podél Vltavy. Další oppida v jižních Čechách střežila zdejší naleziště zlata. Pozůstatky jejich osídlení najdeme např. u Střelských Hoštic a Vlachova Březí. Významnou úlohu v tomto regionu mají také oppida na vrchu Sedlo u Sušice, jehož valy jsou vystavěny, stejně jako valy oppida u Třísova, z nasucho kladených kamenů (stavitelé navíc opevnění šikovně zesílili zabudováním do skalisek) a Obří hrad uprostřed Šumavy, který je u nás nejvýše položeným keltským osídlením a ve své době hrál díky druidské svatyni mezi skalami výjimečnou roli. V západních Čechách najdeme hustou síť keltských oppid kolem „českého Carnaku“, legendárních Kounovských řad, ležících jižně od Žatce, a oppidum na vrchu Vladař u Žlutice, které střežilo cesty podél Střely k Berounce. Jiná Kelty hustě osídlená oblast leží u Kšic nedaleko Stříbra, kde z vrcholu jedné keltské pohřební mohyly v okolí Čertova kamene dodnes vyčnívá kámen podobný kamenné stéle. Severní Čechy byly v době před příchodem Germánů chráněny oppidem na bezlesé náhorní plošině vrchu Hradišťany v Českém středohoří, které mělo za úkol bránit kromě keltských osad podél Bíliny také doly v Krušných horách a továrnu na mlýnská kola v Opárenském údolí u Porty Bohemiky, kudy protéká Labe na své cestě k Děčínu. Kaňon Labe v těchto místech navíc krylo před nájezdy germánských tlup od Děčína, kde už začínalo jejich území, významné oppidum Hrádek s dosud až 18 metrů vysokými a zachovalými valy, ze kterého je od křížů kalvárie nádherný rozhled na řeku a skály Porty. Centrem keltské říše ve východních Čechách pak bylo oppidum Hradiště u Nasavrk nad Chrudimkou, proslulé svými nálezy a místními pověstmi. Zcela zvláštní postavení mezi keltskými oppidy u nás má dnes prakticky neznámé oppidum u Semína v Českém ráji. Zdejší náhorní planina, chráněná ze všech stran věncem kolmých pískovcových skal a z jediného přístupného směru od Trosek dosud zachovalými bezmála desetimetrovými valy, představuje keltské sídliště o rozměrech neuvěřitelných 180 hektarů. Na nejstarší známé mapě českého území (která nebyla, jak se možná některý amatérský historik domnívá, vytištěna v Mladé Boleslavi v roce 1518, ale už před 2000 lety v egyptské Alexandrii) zachytil její autor Klaudios Ptolemaios zhruba někde v této oblasti dvě keltská města, Noviosterion a Rediodunum. Zda je zdejší oppidum, měřící na délku přes dva kilometry, skutečně jedním z těchto bájných měst, se však dnes už asi těžko podaří zjistit. V historických římských pramenech je ale kromě pražské Závisti popsané další keltské oppidum Abiluon. Díky přesnějšímu popisu se ho však v tomto případě podařilo historikům přesně umístit na strmý vrch Dívčí kámen u Zlaté Koruny. V terénu zde můžeme dodnes najít rozlehlé, netradičním způsobem postavené valy s bránou. Dobře patrné zbytky velkého keltského oppida najdeme i na půvabném vrchu Plešivec v Brdech. Svojí rozlohou bezmála 60 ha patří plešivecká pevnost mezi největší místa obývaná Kelty v Čechách. V minulosti se zde podařilo nalézt devět velkých bronzových depotů.

JAK ŽILI
Keltská společnost měla sice přísnou hierarchii, ale na svoji dobu byla výjimečně demokratická. U Keltů nebyl třeba pro ženu problém, aby byla zvolena do funkce náčelníka kmene. O tom se mohlo tehdejším barbarským keltským sousedům jenom zdát. Nám křesťanům konečně až do konce minulého století také. Římské prameny se dokonce zmiňují o tom, že se u Keltů mohla žena stát vrchní velitelkou armády. Ty ženy, které přímo neválčily, se v čase bitvy usadily někde poblíž bitevní pláně a křikem povzbuzovaly své muže v boji, asi něco jako roztleskávačky na basketbalu. Také soudní systém měli Keltové poměrně vypracovaný. Zajímavým způsobem řešili vzájemné spory nebo války. Před zahájením bitvy musel útočník vždy předstoupit před svoji armádu a vyzvat náčelníka odnaproti k souboji. Pokud ten na souboj přistoupil, nemuselo k bitvě ani dojít, protože vítěz souboje byl zároveň vítězem celého sporu. Podobným způsobem chtěli Keltové řešit i bitvy s Římany. Jak už bylo řečeno, bojové umění profesionálních keltských válečníků, kteří se cvičili dlouhá léta v jakýchsi válečných akademiích, bylo takové, že např. Caesar výslovně zakázal svým generálům na tyto výzvy přistupovat.
Keltové v Čechách žili organizováni do svých klanů, stejně jako jejich potomci ve Skotsku ještě za časů Williama Wallace. Bydleli v malých vesničkách a osadách poblíž vodního toku (tím pádem i podél cest). Řadoví Bójové byli buď řemeslníci (kováři, metalurgové, truhláři, zámečníci apod.), nebo zemědělci. Obdělávání půdy bylo pro Kelty všude alfou a omegou, a proto není divu, že nám po sobě zanechali řadu výborných vynálezů – radlici, kosu, srp a další věci, nad nimiž dnes, kdy je bereme do ruky, ani nepřemýšlíme, kde se tady vzaly. Dokonce žací stroj. Mezi klasické plodiny pěstované Kelty patřily hlavně pšenice, žito, ječmen a oves, z jejichž mouky, vyrobené na dalším keltském vynálezu – mlýnském kole, se vyráběly jak obilné placky, tak nekvašený chléb. Oblíbenou pochoutkou byla placka, kterou si i dnes můžeme připravit podle starého keltského receptu. Nejprve na keltských žernovech umeleme mouku (což je podle svědectví pracovníků muzeí nebo dětských archeologických kroužků, kteří si to mohli vyzkoušet, pěkná fuška). Přidáme do ní vodu nebo ještě lépe mléko, uhněteme z toho těsto a pečeme na rozpáleném kameni nebo na klenbě pece. Před konzumací je můžeme ještě potřít medem nebo do směsi přidat trochu soli. K zapití pak můžeme zvolit obyčejnou vodu nebo pivo vyráběné z ječmene (stejně jako dodnes oblíbená piva v Británii) a medovinu, kterou Keltové vyráběli kvašením a byla tak hustá, že na své hladině měla udržet žloutek vajíčka. V letním horku přišla vhod voda s vymačkanou šťávou z ovoce nebo lesních plodů.
Kromě obilovin staří Keltové pěstovali hlavně na střídavě užívaných polích s využitím „přírodního“ hnojení i další plodiny, které známe: hrách, čočku, mrkev, cibuli, česnek (keltsky se česnek řekne krems, což dodnes připomínají jména jihočeské Kremže a rakouské řeky Krem nebo italské Cremony), tuřín, řepu, majoránku, anýz, fenykl a řeřichu. Chován byl hovězí dobytek, méně prasata a ovce nebo kozy. Koně se používali jak v boji, tak při práci a k jídlu. Stejně tak Keltové milovali dobrou pečínku ze srnce, jelena nebo divočáka (vzpomeňte si na obrázky tlustého Obelixe z oblíbeného francouzského komiksu). Stejně jako my maso upravovali pečením, vařením a navíc i sušením na horší časy.
Střední Evropa však někdy kolem 3. století př. n. l. přebírá v rámci keltské říše po Galii a Britských ostrovech také štafetový kolík v rámci pokroku „průmyslového“. Díky zásobám drahých kovů tak byli Bójové také vynikajícími řemeslníky, kovotepci, kováři, šperkaři a zvláště pak metalurgy. Spektrografickým rozborem nálezů z barevných kovů provedeným v Ústavu jaderné fyziky v Řeži bylo totiž zjištěno, že keltské šperky a předměty nalezené na Mladoboleslavsku a v Pojizeří obsahují celých 92 % mědi, což svědčí nejen o umu keltských odborníků, ale také o výborných schopnostech jejich pecí. Pověst bójských řemeslníků byla opravdu skvělá a jejich výrobky, ať už šperky, nebo pracovní nástroje, byly žádaným obchodním artiklem pro celou Evropu, ale i kus Asie a Afriky, stejně jako vítanou válečnou kořistí. Mezi klasické keltské výrobky patřily třeba obyčejné ovčácké nůžky, které jsou velmi podobné těm, které u nás používali bačové ještě za tatíčka Masaryka. Jiným keltským vynálezem z kovu byl visací zámek. A až vám budou jednou padat kalhoty nebo se dámě rozbije zip na sukni, nic nebrání tomu, abyste si z problémů pomohli dalším keltským vynálezem celosvětového významu – zavíracím špendlíkem.
Také keltští kameníci bývali velmi váženou součástí společnosti. Jejich kamenné plastiky, nalezené u nás v Kamenných Žehrovicích, v Křečovicích a na Závisti, jsou navíc prakticky stejné jako podobné výrobky jejich galských bratránků. Pro výrobu mouky lámali Bójové v Čechách velké pískovcové kameny – žernovy, které po úpravě prodávali často do vzdálených míst. Mlýnské kameny od Kunětické hory se např. našly až v Českém ráji. Žernovy z bójských manufaktur v Opárenském údolí u dnešních Žernosek zase putovaly do vesnic v Podkrušnohoří. Brousek vyráběný Kelty se dodnes také prakticky nezměnil. Vynikající úrovně dosáhla i keltská keramika, a to jak pro běžné užívání, tak pro kultovní účely. Keltským vynálezem byl totiž hrnčířský kruh, vědomost, která s nadvládou Germánů na dlouhá staletí zmizela.
Také veškeré další vybavení keltského domu bylo výsledkem umu keltských řemeslníků – kovové konvice, vědra, sekery, kotlíky, hoblíky, pilníky, pořízy, průbojníky, špachtle, závaží na tkalcovský stav, lžíce, figurky, raziče mincí, formy na odlévání mincí i kupecké tabulky, závaží, jehly, břitvy, rožně…
Významnou součástí keltské společnosti byli obchodníci. Římané např. toužili po keltských surovinách (britský cín), kožešinách, dobytku, obilí a otrocích. Kromě směnného obchodu už Keltové používali k platbě za zboží svoje mince, talířkovitě vyhloubené kruhové zlatovky o průměru 18-22 mm s různými odlitými motivy. Kvůli častým nálezům po dešti se jim dnes říká také duhovky. Zdá se, že duhovky bývaly ve své době značně oblíbenou „tvrdou“ měnou, protože se našly i v zemích velmi vzdálených od keltské říše.
Bardové, pějící válečnické nebo naopak veselé písničky, byli také součástí keltské společnosti. Každý, kdo se jím chtěl stát, musel umět hrát na typický keltský nástroj – lyru, recitovat a znát desítky písniček. To samozřejmě nebylo nic jednoduchého – bardové se svému umění učili 12 let, přičemž museli znát nazpaměť 350 dlouhých básní!
Kromě vládnoucí šlechty patřili mezi nejváženější členy společnosti druidové. Jednalo se o rádce keltských vládců, věštce, učitele, astrology a kněze. Byla to skutečná duchovní elita národa. Druidové fungovali také jako lékaři. Dnes víme, že kromě klasického narovnávání zlomenin a léčení pomocí bylinek dokázali zvládnout skalpelem také složité chirurgické zákroky, včetně trepanace lebky. Na to, aby se Kelt stal druidem, musel studovat celých 20 let. Problémem hlavně bylo to, že Keltové neměli vlastní písmo. Zakazovalo jim to jejich náboženství, a tak veškeré své vědomosti, dějiny a zkušenosti si předávali ústní formou ve zvláštních školách. Nejelitnější takové druidské školy byly v Británii a v Bretani (vzpomínáte si na kouzelníka Merlina?), kam chodili studovat druidové ze široka daleka. Druidové sice jako jediní Keltové používali zvláštní písmo runy, ovšem pouze k náboženským účelům. Znali i význam číslic. V severních Čechách byla nalezena destička s 28 vrypy, což je podle archeologů bójský kalendář. Jinak samozřejmě druidové i jiní Keltové psát uměli, ale – řecky nebo latinsky. Provádění rituálních obětí však nedělali oni, ale zvláštní kasta, tzv. ovati.

KELTOVÉ A ZLATO
Zajímavými stopami na keltskou dobu jsou nálezy z míst, kde Bójové těžili zlato. Mezi jejich nejvýznamnější claimy patřilo okolí Závisti a jižní Čechy, např. údolí Závišínského potoka u Blatné, kde jsou dosud zachovány keltské sejpy v pásu dobře čtyř kilometrů. Nedaleko odtud je navíc na Hliničném vrchu i kamenná stéla (nebo menhir), místními přezdívaná Mužík – snad místo, kam byly přinášeny oběti za bohaté nálezy. Jiným místem, kde se díky Bójům těžilo zlato už před 2400 lety, je okolí Modlešovic u Strakonic, zvláštní krajina dosud viditelných kopečků a dolíků sejpů, porostlá vřesem a břízkami. Návštěvník si tady na informační tabuli může přečíst něco o tom, jak Keltové tehdy těžili zdejší zlato, a dokonce nahlédnout do několika odkrytých „dolů“, hlubokých zhruba 2 metry, které si tehdejší zlatokopové vyzdívali kameny, aby je při kopání nezavalila hornina. Mezi nejpoužívanější metody získávání zlata bylo rýžování krouživými pohyby mísy se zlatonosným kalem i soustava korýtek, do nichž se ponořovalo buď konopí, nebo ovčí rouno, do kterého se pak snáze zachytával jemný zlatý písek (pamatujete na řeckou pověst o Iásónovi a zlatém rounu?). Je zajímavé, že až na výjimky se v místech, kde zlato těžili už Keltové, kopalo a prosívalo i ve středověku.
Keltské zlato se pak využívalo nejen pro výrobu šperků, ale také k ražbě keltských mincí. Ryzost zlata těchto mincí, vyráběných pravděpodobně v oppidu ve Stradonicích na Berounce, dosáhla neuvěřitelných 97 %. Právě na Stradonicích byl u akropole v roce 1877 nalezen zlatý poklad – 200 kusů duhovek, a další mince byly objeveny v podhradí. Jiný zlatý poklad, 250 gramů těžký zlatý nákrčník zvaný torques, byl nalezen u vesnice Oploty na Podbořansku. Bezesporu největším keltským zlatým pokladem je však nález 7000 zlatých mincí o váze 42,5 kg ryzího zlata původem pravděpodobně opět ze Stradonic, který se povedl po velkých deštích v roce 1771 vesničanovi z Podmokel u Křivoklátu. Mince byly bohužel roztaveny a použity na těžbu dukátů. Na místě nálezu pokladu dnes stojí kopie keltské kamenné stély. Další poklady byly objeveny v Nechanicích a na Moravě v oppidu Staré Hradisko.

NÁBOŽENSTVÍ A KALENDÁŘ
Podle svědectví antických současníků měli Keltové trojici nejvyšších božstev, kterým říkali Taranis, Teutates a Ésus. Na rozdíl od Římanů a Řeků však keltští bohové nežili v oblacích a nedostupných vrcholcích hor, ale všude kolem nich – v lesích, horách, jeskyních, řekách. Z toho vyplývá i vřelý vztah Keltů k přírodě. Nejvyšším bohem byl Taranis, bůh nebes, a jeho symbolem bylo kolo. Teutates byl bohem války a pod Ésuse, jehož symbolem byl kanec, spadal kult stromů. Právě na tomto poli, myslím tím staré zvyky a obyčeje, nám Keltové zanechali nejvíce vzorů. Když se totiž Evropou začalo šířit křesťanství, pochopili záhy jeho věrozvěstové, že se jim keltské, teď už pohanské bludy nepodaří jen tak snadno vymýtit, když přečkaly i ponurou dobu vlády Germánů. Proto se rozhodli adaptovat původní keltské svátky do křesťanské víry, resp. je pod jiným jménem představit jako křesťanský produkt. Dnes však už víme, že vzorem pro jedny z nejvýznamnějších křesťanských svátků byly původně keltské slavnosti. Hlavními keltskými svátky, při jejichž oslavě se vždy dokázali pořádně odvázat, byly Samhain a Beltain. Ten první se dnes slaví jako Dušičky a ve zdětinštělých USA kvůli němu vzniká každoročně hallowe’enská mánie, i když původně se jednalo o svátek konce sklizně a vůbec konce keltského roku. Podle jejich pojetí světa tím začíná období tmy a keltský nový rok. Keltové sice také věřili, že tuto noc je možné komunikovat s mrtvými přáteli a příbuznými a vzdávat jim čest, ale pro jejich zemědělskýma očima vnímaný svět to byla hlavně oslava sklizní zakončeného roku. Tuto noc poráželi přebytečný dobytek a zbylý až do jara uvazovali do stájí a pak hasili všechny domácí ohně, aby vzápětí někde na posvátném místě slavnostně rozdělali oheň nový, ze kterého si pak vzala uhlíky každá rodina. Proto se někdy nazývá Samhain a některé další obyčeje za Svátky ohně.
Beltain, který Keltové od Uralu až po Irské moře slavili 30. dubna, známe dnes jako pálení čarodějnic. Tehdy měl dva významy – plodnost a smrt. Zvěstoval smrt dlouhé a kruté zimy a čas nového života. I při tomto svátku se Keltové nebáli pořádně „zapařit“. Napřed se ale o půlnoci vydali sbírat květy a větve, kterými si pak ozdobili své domy. Pak se zapálil velký oheň, na kterém se vařila kaše z másla, ovsa, vajec a mléka, důkladně ředěná medovinou, kterou pak kmen společně snědl, když jí předtím část obětoval bohům. V závěru večera pak nejprve mužská a po něm i ženská část populace skáče přes oheň. Keltové věřili, že je plameny očistí od nemocí a zlých duchů a budou tak celý příští rok pod ochranou bohů. Ze stejného důvodu pak k ránu přes žhavé uhlíky převedli i vzpouzející se dobytek a koně. Dalšími významnými keltskými svátky byly Imbole, slavený 31. 12., a Lughnasadh z 31. 7. Imbole sloužil jako oslava kojících ovcí a posvěcení zemědělských nástrojů kmene. Oslava Lughnasadhu umožňovala ten den svatbu nebo manželský rozvod a zakazovala jakékoliv násilí a nevraživost. V praxi ho Keltové slavili závody v hudební produkci, recitaci a dostizích. Kromě toho se tento den udělovala vyznamenání a povyšovalo se do vyšších postavení v kmenové hierarchii.
Keltové samozřejmě slavili i v jiných dnech. Podle Caesara bylo největším potrestáním, které mohlo být nad Keltem vyneseno, když mu druid zakázal účast na obětních obřadech. Velkým důvodem pro slávu a obřady byly i oba slunovraty, zimní a letní. Druidy vedené obřady byly koncipovány tak, že se při nich uctívalo jmelí, kterému Kelti přisuzovali velkou moc, zvláště rostlo-li na dubech. Jmelí musel druid odseknout zlatým srpem tak, že se nesmělo dotknout země. Proto bylo jmelí druidovými pomocníky zachycováno do bílého plátna.
Efektní seancí také bylo vyžádat si pomoc nějakého ducha. V tom případě druid nechal porazit obecního býka, stáhnout ho z kůže, do které se pak zabalil a lehl si na rošt z větví jeřábu. Ve svém snu hledal kýženou radu. Pokud chtěl nahlédnout do budoucnosti, zabil druid psa, kočku nebo opět býka, žvýkal jeho syrové maso a snažil se vyvolat ducha dotyčného psa, aby mu tento osvětlil, co kmen nebo toho, kdo si o věštbu požádal, čeká v budoucnu. Přitom musel mít dlaněmi překřížených rukou zakryté oči. Mimochodem, tyto zvířecí seance byly prokazatelně vykonávány ještě v roce 868 n. l.
Slavnosti a kultovní obřady byly často spojené se smrtí. Pro Kelty však smrt nebyla koncem, ale naopak začátkem lepšího posmrtného života. Pozůstalí dávali nebožtíkům do hrobu s ohledem na jejich společenské postavení na cestu šperky, zbraně apod. Mrtvola pak byla pohřbena v dřevěné rakvi do mohyly, hlavou k severu. V pozdějších dobách a na některých místech se praktikoval i pohřeb žehem.
Minimálně jednou za rok se také všichni bojeschopní mužové, rodiny, rody a klany scházeli na posvátném místě a projednávali a veřejně soudili zločiny uvnitř kmene. Julius Caesar v knize Zápisky o válce galské tvrdí: „V určitou roční dobu zasedají druidové k soudu na posvěceném místě, kterýžto kraj se pokládá za střed Galie. Sem se sejdou odevšad všichni, kdo mají nějaké spory, a poslušně se podrobují jejich nálezům a rozsudkům.“ Na jedné zachované plastice je vidět druida s posvátnou čepičkou, jak svrhává do hluboké jámy zajatce a v Bavorsku byly dokonce takové jámy, hluboké až 36 metrů, nalezeny. V Británii se také našla díky bahnu, do něhož byla mrtvola vhozena, zachovalá část rituálně zohaveného Kelta. Podobný nález v Českém ráji je však pravděpodobně důsledkem nějakého masakru, protože oběť ve věku asi 16 let má na hlavě zachované četné stopy po úderech tupým předmětem, vyražené zuby a ruku useknutou tak, jako by si jí chtěl chránit hlavu.
Svatyně byly někdy postaveny mimo opevněná oppida (Čertova ruka nebo Markvartice v Českém ráji), u velkých sídel však bylo takovéto posvátné místo součástí vnitřní, nejlépe opevněné části oppida (Závist, Stradonice, Hrazany, Obří hrad, Abiluon u Třísova). V prvém případě byly jejich rozměry dosti značné (až 200 x 100 metrů) a v jejím okolí najdeme dnes stopy bójské řemeslné vesnice. Podle některých archeologů se na těchto kultovních místech využívalo i poznatků z astronomie. Možná by stálo za to postavit se brzy ráno o slunovratu nebo v den rovnodennosti doprostřed kultovního areálu a pozorovat, jestli slunce nevychází někde nad vchodem do valů nebo nad místem, kde před tisíci lety stála svatyně. Na těchto místech se ale normálně nežilo.
V některých případech se kmen scházel i v posvátném dubovém háji, v kamenném kruhu, v močálu, u vztyčených kamenných stél nebo na skále. Podle některých vědců kult různě vztyčených kamenů Keltové už neuctívali, ale většina hypotéz je dodnes postavena na tom, že minimálně v určité době byly tyto kamenné památky u Keltů ve velké vzácnosti, pokud jejich kult do některých oblastí sami nepřinesli. JACÍ BYLI
Díky už zmíněné rašelinou mumifikované mrtvole keltského muže, některým kamenným plastikám a popisům lidí, kteří s Kelty přišli do styku a uměli o tom podat písemné svědectví, máme dobrou představu, jak náš bójský prapředek mohl vypadat. Diodorus Siculus o Keltech napsal: „Jsou na pohled strašní a mají hluboký a velice drsný hlas. Mluví často v hádankách a často přehánějí, aby oni sami vypadali dobře a ostatní se zdáli slabí. Vytahují se a vyhrožují, ale na druhou stranu jsou bystří a od přírody učenliví. Když se Keltové opijí, usnou jako pařez nebo se děsně rozzuří.“ Podle jiného svědka jsou Keltové vysocí asi 160 cm (což tehdy byla pěkná výška), červenolící, světlé pleti a spíše světlejších vlasů. Podle plastik měli výrazný nos, vystouplé nízké čelo a silnou bradu. Muži nosí často kníry a vousy. Oblečeni jsou do kalhot, přes které mají kacabajku a plášť, sepnutý pomocí spony. Vše je přepásáno silným opaskem. Oblíbeným ženským oblečením bylo tenké roucho bez rukávů, spojené na ramenou sponami. V podstatě se jednalo o válec látky, který si žena přehodila přes hlavu. Jiným druhem byla sukně a halenka, přes které se nosil plášť. Samozřejmě jako všechny ženy se i Keltky rády zdobily, ať už s pomocí přírodních materiálů (barev) nebo kovových šperků, a důrazně preferovaly velmi dlouhé vlasy. Naprosto běžně se v té době už používaly barvičky na oční stíny, z byliny zvané ruam se vyráběla růž na rty. Prakticky stejné typy šperků, jakými se krášlily Keltky, jsou v oblibě i dnes. Malí chlapci a dívky byli ve věku zhruba sedmi let posíláni z domova k příbuzným „na zkušenou“, kde zůstávali až do svých 17 let. Je zajímavé, že v některých klanech učily mladíky základnímu bojovému výcviku ženy, a ne muži, což svědčí o tom, že se i keltské ženy dokázaly dobře bránit. Dříve než opustily své příbuzné, většinou mezi 12-14 lety věku, se ale dívky vdávaly. Do té doby se o nich říkalo, že „sedí u otcova talíře“. Většina keltských žen stejně brzy umírala, často při porodu nebo nožem nějakého nájezdníka. Průměrný věk keltské ženy byl kolem 20-24 roků, muži se jen málokdy dožili čtyřicítky.
Jako obuv nosila obě pohlaví na nohou boty z jednoho kusu kůže, upevněné k noze řemínky. Při některých příležitostech se používaly vysoké boty s podpatkem ze dřeva, který byl spojený s podrážkou železnými cvočky. Pokud to jen trochu šlo, Bójové se rádi vozili na voze taženém koněm nebo párem volů. Protože byly nalezeny i stopy jejich vozíků, víme dnes, že rozteč jejich kol byla 120 cm a kola měla ráfky pobité plechem.
Keltové se dokázali smát a bavit. Kromě hraní na harfy, flétny a dudy, recitace hrdinných balad a básní patřila mezi oblíbené kratochvíle také hra v kostky, označené jedním až šesti body a vyrobené z plochých kotoučků, skla, kamene, kostí nebo jantaru. Historici se domnívají, že dodnes oblíbená hra kámen-nůžky-papír je keltského původu, stejně jako zvláštní odrůda dnešního pozemního hokeje, zvaná dnes v Irsku výrazem hurley.
Dobrým způsobem, jak o Keltech něco zjistit, je návštěva nějakého muzea. Kvalitní sbírky keltských nálezů má kromě Národního muzea hlavně expozice v Mladé Boleslavi, Bělé pod Bezdězem nebo soukromá sbírka „Muzeum čertů“ v hospodě Čertoryje u Krčkovic. Můžete se také obrátit na některý spolek zabývající se keltskou dobou. Mezi nejvýznamnější patří skupina kolem manželů Červinkových a „Hombreho“ Tintěry a společnost Keltoi. Kromě toho lze navštívit i několik restaurovaných keltských vesnic a skanzenů a keltskou dobu si osahat přímo v reálu. Člověk stojící v začouzené zemljance pocítí skutečně závan starých časů…

Hudebníci s tvářemi zbrázděnými vráskami se ke mně tulí, abych jim dal aspoň dolar na čelo. Kdo má na klíně dlouhonohou černou krásku a v kapse dolary, stane se tu na chvíli třtinovým magnátem, Hemingwayem i slavným revolucionářem Che Guevarou, zvaným „Che“, s pěticípou hvězdou na brigadýrce. Mámivý odér doutníčků, lahodných koktejlů a genius loci staré Havany jsou tak nakažlivé, že se této noční hry musíte zúčastnit. Guantanamera, guantanaméééra…CASA PARTICULARA
Bydlím v soukromém ubytování ve čtvrti Habana Vieja (stará Havana) u chlapa, který jezdí jako kočí s koňkou pro turisty. Mydlím se poctivě pod sprchou, abych smyl prach z cesty. Voda ale jak na potvoru přestává téct, a tak mýdlo zase utírám do ručníku. Druhý den už vím, jak to s vodou v Havaně je. Na mnoha místech nefunguje dálkový rozvod, a tak ji jednou týdně přivážejí cisterny a přečerpávají do nádrží v každém domě. Z těch si nájemníci čerpají vodu do svých bytů. Jenže vodovod, kohoutky a klozety netěsní a nové součástky nejsou k mání – voda by se za pár hodin vytratila. Proto domovní rezervoár otevírají jen v některé hodiny a nájemníci si vodu přečerpávají. Typická ilustrace života v Havaně. Hlavní město se rozpadá a obyvatelé ho látají provizorními opatřeními, protože není na nové. Ty tam jsou doby slávy nejbohatšího města Karibiku.
Jinak casa particulara (ubytování v soukromí) v Havaně vás přijde bratru na pětadvacet, třicet (ale i více) dolarů za noc. Kuba, jak by se na komunistický skanzen slušelo, není totiž vůbec levnou zemí. Když zvolíte formu individuální turistiky, bude patřit k nejdražším zemím světa. Fikaný Fidel totiž v některých sférách (které státu slibují dolarový přínos) povolil soukromé podnikání, ale uvalil na ně zhruba padesátiprocentní daň. Proto za obyčejný standard, spíše však za málo muziky platíte horentní částky. Za takovou cenu sdílím s rodinou cimru a oni si ke mně občas přijdou do skříně pro šaty nebo jiné důležité věci, protože spím v uvolněné ložnici. Výhodou je, že poznáte reálný život Kubánců.BÍLÁ MAGIE
Do průmyslové havanské čtvrti Regla se dostávám přívozem až po důkladné osobní prohlídce. Najím se tu mnohem levněji než v turistických částech Havany, navíc se mi podařilo přičichnout ke kubánskému duchovnímu kultu zvanému santería. Přilákán divokým rytmem bubnů a houfem lidí nakukuji do místnosti, kde tančí muži i ženy v bílých i pestrobarevných oděvech – santeros. „Nefoť, nefoť,“ upozorňuje mě příkře jedna z žen, ale to už se rozevře v zástupu ulička a vchází kněz. Prudkým gestem odstrčí můj foťák a několika pohyby kolem mé hlavy a těla udělá rituální pohyby. Rychlostí výjevu i silou magie jsem trochu překvapen. Za pár vteřin už ho ale nezajímám, jde se věnovat křtu. Santería je afrokubánský kult, zvaný též bílá magie. Mezi širokou kubánskou vrstvou je stále praktikován. Podle této víry, ve které jsou patrny i prvky katolické, má každý člověk svého ochránce – orišu, který jej provází životem. Věřící svým orišům dávají dary ve formě potravin, svící, ale třeba i doutníků a prosí je o pomoc, když je někdo nemocný nebo má třeba bídu. Úkolem santeros, kteří mají doma figurky těchto bůžků včetně korálů symbolizujících anděly strážné, je prostřednictvím modliteb a věšteb lidem s oriši pomáhat. Člověka, který prošel santerským iniciačním obřadem, poznáme podle toho, že chodí stále v bílém. Právě vysvěcení jsou považováni za děcka. Teprve dalšími složitými rituály se mohou dobrat křtu a dalšího postupu v santerské hierarchii až po post kněží. Na Kubě se v poslední době samozřejmě setkáte i s falešnými knězi, kteří turistům za tučný honorář uspořádají plagiáty ceremonií včetně křtů.PROSTITUTKY A DOUTNÍKY – KVETOUCÍ KŠEFT
„Cigars, rum, prostituts?“ syčí na mě naháněč v Havaně a přidává: „Sendvič prostituts! – „Nechceš? A co tedy vlastně chceš…“ nevěřícně kroutí hlavou jeden z maníků, co točí byznys poblíž Central parku. Kupuji si zmrzlinu, a když se pootočím, upřeně mě sledují černé mandlové oči. „Hello, friend, jak se máš, co děláš, odkud jsi…?“ ptá se obligátně šestnáctiletá kráska „Jsi fajn, ale nechci tě,“ odmítám dnes asi desátou jinoteres (prostitutku). „Tobě se nelíbí, nebo co?“ otočí se na mě mladík ve středoškolském kroji. „Líbí, mám ale ženu a nemám prachy…“ „Cože?“ zakroutí nevěřícně hlavou, protože to, co jsem řekl, nemůže být pravda ani za mák… Ač Fidel stále tvrdí muziku, některé zakázané akordy pomaloučku polehoučku povoluje. Kromě eventuálního scházení se s disidenty vlastně není problémem nic – pokud jste tedy solventní a trpěliví. Městská jinoteres vás přijde minimálně na dvacet dolarů plus nákup zboží v dolarových obchodech. Od roku 1993 je totiž americký dolar paralelní oficiální měnou. Kolem něj se vlastně vše točí. Za kubánské peso je možné koupit jen základní potraviny, zeleninu a pár dalších položek a služeb, jako je například holič. Zato za dolary získáte na Kubě cokoli. Jenže oficiální průměrný plat je v přepočtu kolem deseti dolarů měsíčně. Jak to tedy udělat, když Cola stojí dolar? Jediná možnost je získat dolary od turistů. Asi nejlepším artiklem jsou prostitutky, prodej tvrdého alkoholu a doutníků.
„Cigar, cigar, super kvality! Můj bratr je balí tady v továrně Partagas,“ lákají mě naháněči na každém kroku. Komu se podaří odolat doutníkové vášni, má vyhráno. Spočítám si, že jedna Cohiba u nás stojí asi dvacetkrát víc, a jsem ztracen. Absolvuji konspirativní cestu s naháněčem do úzkých uliček. On pak hvízdne, někdo se vykloní z okna, někdo otevře oprýskaná vrata, a už jsem v temném rozpadajícím se domě. V přízemí s opadávajícími secesními obklady je sklad železa, v prvním patře se praží nelegálně káva. Mmm, to je vůně… V malém bytě ve třetím patře se přede mnou otevře skříň napěchovaná slavnými značkami doutníků. Hraju divadýlko a usmlouvám exportní balení Cohib z padesáti na pětadvacet. Všichni členové klanu mi dýchají do tváře a chlapík, co mě sem dovedl, chce provizi. „To ti dají oni,“ ukazuji na naštvané prodejce a padám ven i s krabicí.BUENA VISTA – SOCIAL CLUB
Třída Obispo a její okolí ve Staré Havaně jsou prošpikovány restauracemi, které tepají rytmem pseudokoloniální doby, dechem turistických představ o papá Hemingwayovi, muzikanty chraplavě vykřikujícími tradiční sony, oživené legendárním filmem Buena Vista Social Club. Co na tom, že místní musí tančit před bary na ulici, protože na vstup za dolary nemají. Třeba v pantoflích, s ušpiněnýma nohama a v odrbané zástěře. Doprovázejí své děti domů a najednou se zapomenou a začnou se kroutit na chodníku. Temperamentní, zpocení a unesení rytmem pověsí síťovku s banány na kliku a žijou. Mrštní, smyslní, uvolnění a sví. Evropan je vedle nich prkenný, nepřirozený a chladný jako marioneta. Když ale máte na klíně dlouhonohou černou krásku a v kapse dolary, jste najednou třtinovým magnátem z předminulého století, Hemingwayem i slavným revolucionářem „Che“ s pěticípou hvězdou na brigadýrce. Mámivý odér doutníčků, koktejlů a genius loci jsou tak nakažlivé, že se této noční turistické hry skoro nelze nezúčastnit. Guantanamera…
O to překvapivější je pak návštěva zastrčeného Social Clubu s odranými kovovými sedadly, výzdobou oscilující od Paula Klee až po tvrdý socialistický realismus a starou černoškou nabízející donesení studeného lahváče bůhvíodkud. Casa de la Trova je jedním z klubů, kde se hraje pravdivě a bez podpory dolarů. Vyhublý černoch s vystupujícími lícními kostmi v bílé košili a tmavých kalhotách s puky nemoderního střihu začíná chraplavě zpívat a mně vstávají chlupy na rukou jako neklamný důkaz emoční slasti. Udřené růžové pracky černochů luskají prsty do rytmu a zahánějí chandru z bezvýchodného postavení… Stará černoška v odstávajících silonkách tančí s dvacetiletým mladíkem salsu jako o život a Paul Klee i „Che“ se na to nevzrušeně dívají z oprýskané zdi. Dostávám se do rytmu, to už ale nastupuje charismatický iluzionista kouzlící s nití a zpěvačka soulu. Soneři nás tři, bílé z různých zemí, vtahují do děje a opěvují Itálii a Norsko a Čechy, ze kterých se jim nakonec vyklube Čechoslovakia, a „ať žije Kuba, Kuba, Kuba…!“ Mám pocit vzácného uvolnění a opravdovosti. Buenas Noches!

DLOUHÝ BULVÁR MALECóN
Nejdelší ulicí Havany je legendární přímořská třída Malecón, na kterou se během tropických bouří valí tříšť a vlny, postrach vypucovaných „amerik“ i žigulíků, na nichž by sůl z moře nechala nesmazatelné stopy. Malecón je z jedné strany lemován koloniální zástavbou, zčásti opravenou z příspěvků UNESCO. Většina domů se ale rozpadá a obyvatelé žijí okolo děr v podlaze a přeskakují chybějící schody. Potrpí si na výzdobu umělými květinami a tráví mnohem více času než my na ulici. Při moři se vine zeď a za ní jsou v příbojových skalách vytesána prastará koupaliště. Na rantlu vysedávají muzikanti, rybáři se snaží ulovit alespoň bělici. Přichází sem milenci všech věkových kategorií, aby při západu slunce a s láhví třtinového rumu zažili trochu romantiky, když v domech je tak plno. „Ssss, sss, hééj, foto, foto!“ volají na mě skupinky koupající se omladiny a nalévají pohárky rumu. Skáčou, obutí do černých lakýrek a v oblečení, špičkové šipky do vody. Přestože latentní sex je mezi horkokrevnými Kubánci cítit ve vzduchu permanentně, nikdy se nekoupou nazí. Plavky často ještě kryjí tričky a kraťasy a někdy vstoupí do moře pro jistotu v džínách. Zřejmě to souvisí s puritánskou vírou bývalých kolonizátorů. Protože miluji volnost koupání „na Adama“ , v místech, kde jsem se cítil sám, jsem to občas praktikoval. Jednou za mnou přišel chlapík a vysvětlil mi, že neuznávám zdejší tradiční kulturní zvyky. Zřejmě neměl na mysli vyhubené indiány ani násilím importované černochy.MOBILITA V METROPOLI
„Staví tu metrobus?“ ptám se muže stojícího v obludné frontě. „Jo, asi jo,“ říká chlapík, ale každou chvíli nervózně vybíhá z fronty podívat se, jestli nezastaví jinde. Jasně že zastavil. Horda Kubánců se přeskupila o sto metrů dál a naskakují okénky. Po hodině a půl šílené cesty, durch propocený se pro změnu nemohu dostat z metrobusu ven. Kubánská města nemají žádné metro, nadzemku ani stabilní síť městské dopravy. Metrobusy, též zvané camel, jsou výjimkou. Je to obrovitý návěs s dvěma hrby, do kterého se vejde prý až tři sta pasažérů. Návěs veze silný tahač, klestící si cestu městem. Jednotné jízdné na jakoukoli vzdálenost je dvacet centů. Návěsu metrobusu kralují dva průvodčí, kteří prodávají lístky a určují, kdy se zavřou a otevřou vrata vozu. V návalech lidé naskakují okny a policisté se marně snaží regulovat počet pasažérů. Patnáctikilometrová trasa z centra k letišti může trvat i hodinu a půl. Tento dopravní prostředek je určen jen těm nejotrlejším a kromě sebe jsem v camelu nikdy žádného turistu nespatřil. Camel je v průvodci označován za řvoucího mamuta, ve kterém se často pohybují kapsáři. Raritní metrobus jezdí v Havaně na sedmi linkách. Metropoli brázdí i tak zvaný cyklobus, který přijíždí k zastávkám s rampou. Je určen výhradně majitelům bicyklů a mopedů, které rozváží na periferie.
Jinak na všech turisticky frekventovaných místech ve městech jezdí citronově žlutá „koko taxi“, dvojmístná vozítka s taxou půl dolaru za kilometr, a černá taxi bez licence, často žigulíky s okny polepenými černou fólií, aby nebyl bílý pasažér vidět. Výhoda těchto taxi je v tom, že lze usmlouvat výhodnější cenu. Může se vám také poštěstit svezení tak zvaným hromadným taxi – většinou stará „amerika“ s předurčenou destinací, kterou vyřvává vyvolávač. To jezdí, až když je vůz zaplněn, a je určen domácí klientele. Typickou turistickou dopravou jsou také různé drožky a bryčky, kopírující zajímavé městské body. I klasického rikšu s pedálovým pohonem tu najdete. Mezi dopravní prostředky snad lze počítat i muže s trakařem označeným nápisem taxi a určeným k odvozu zavazadel.

V PALADARU
Městská rezervace pod záštitou UNESCO – Trinidad je téměř povinnou zastávkou návštěvníků Kuby. Malebné sražené domky trčí z vyčuhujících kočičích hlav jako pohádková obydlí. Mezi tím občas přerachotí padesát let stará „amerika“, abyste ztratili jistotu, v jakém století se pohybujete. Elia, majitelka soukromého ubytování, mě provádí koloniálním foyerem, jehož část dnes slouží jako garáž turistům. Mezi reliéfně zdobenými sloupky trůní nezbytná houpací křesla – jeden ze symbolů Kuby – a z malého dvorečku je vstup do místnosti s klimatizací pro turisty. Na večeři jsem zašel do soukromého paladaru (restaurace, které mají za jistých podmínek povolené soukromé podnikání). V odlehlé místnosti dostanu i zakázanou langustu, připravenou na česneku, s rýží a zeleninou. V soukromých restauracích paladars se smí legálně podávat jen kuře, ryba a zelenina, takzvaná národní jídla. Maximální počet strávníků je stanoven na dvanáct. Když zrovna není turistická sezona, dostanete tu za solidní cenu k snědku cokoli. Po jídle kupuji od majitele pod rukou doutníčky Cohiba. „Zítra podáváme tákovouhle praženou rybu za osm dolarů se vším všudy,“ je s obchodem evidentně spokojený. Druhý den u něj sedím zase a pukám ve švech za pouhých sedm dolarů. Pode mnou u velkého stolu dřepí spokojeně dvanáct Francouzů a pojídají to samé. Byznys je byznys.ZAMĚSTNANOST
Majiteli privátu v Bataku, odkud se podniká cesta do nejvyššího pohoří Sierra Maestra a Fidel odtud vedl se svými věrnými vítěznou revoluci, vysvětluji, že potřebuji napsat doklad o zaplacení pobytu. Takovou reakci bych nečekal. David zrudne, jde si pustit klimatizaci a ptá se proč. Potíž je v tom, že většina soukromých podnikatelů obchází vysoké daně tak, že píší nižší sumu, než přijmou. Tak místo dvaceti dolarů, které platím, stojí na účtu jen osm. Po hodinovém vysvětlování, že nejsem fízl, mi dává David prázdnou účtenku, ať si ji tedy vyplním sám.
Je podvečer, jdu se projít na žulové bayamské náměstí. „Jaká je u vás nezaměstnanost?“ zní první otázka Kubánců, co mě zastavili na ulici. „Tak devět procent,“ odpovídám rozpačitě. „Vidíš, u nás jen tři,“ odpovídají vítězoslavně. „Kdy jste se měli lépe, před, nebo po revoluci?“ „No samozřejmě nyní,“ odpovídám a setkávám se s absolutním nepochopením. „Jakto teď, vždyť jste měli socialismus.“ Podobně se bude odehrávat devadesát procent vašich ideologických dialogů. Každý Kubánec první den svou vlast nebetyčně vychvaluje, druhý den si bude už stěžovat a třetí den pláče. S politickým dusnem se běžný turista ale příliš nesetká. Ikona vlasatého Che Guevary s dalšími vousatými strýci vás sice provází na každém kroku, ale neuškodí. S minimální nezaměstnaností souvisí vysoký počet uměle zaměstnaných sekáčů, kteří s mačetami lemují silnice a vyrábějí v pangejtech a palmových hájích anglický trávník. Samozřejmě i vysoký počet úředníků, policistů a fenomenální množství metařů. Ležím na kamenné lavičce a pozoruji metařky s olbřímími mopy, kterými permanentně leští prostranství s bustami pohlavárů. Když ke mně jedna z nich přijde i s mopem a říká, abych si sedl, posílám ji do háje. Jsem totiž utahaný jako kůň. Metařka přivádí komisního muže v saku a zapichuje prst směrem k mé maličkosti. Muž na mě tasí průkazku inspektora a ukazuje Fidelovu vyhlášku, paragraf 272, kde ležení na lavičce je pod pokutou 25 pesos zakázáno. Část jeho přednášky vyslechnu zpupně vleže, ale pak si dám říci. Šetřím dolar a jsem rád. Abych si spravil sebevědomí, dávám si u pouličního prodejce ďábelskou specialitu – koktejl oysler – syrové mušle slávky s ledem, rajčatovou šťávou a pikantním kořením.CHUDÁ STŘEDNÍ TŘÍDA
V lokalitě Cabo Cruz, nejzápadnějším cípu provincie Granma s parky a jeskynními systémy s pozůstatky indiánské kultury, bydlím v domě u Omara. Kdyby se narodil v Evropě, mohl by patřit mezi střední třídu. Takhle bere jako laborant v nemocnici 278 pesos měsíčně (asi 10 USD). Má se přesně jako většina populace, která si nemůže přivydělat dolary od turistů. Bydlí v dřevěné chatrči, na záchod chodí do díry a místo sprchy používá „polejvačku“. Omar vzpomíná na manželku, která od něj utekla a vzala si s sebou i televizi a elektrické větráky a jemu zůstala jen druhá nefunkční televize značky Krym. Omar teď vlastní osm kusů aluminiových lžic, houpací křeslo, harpunu, několik trik (každý den si pere), krásné černé lakýrky a dvě postele. Prakticky nemá naději na zlepšení svých poměrů. Přesto všechno neztrácí motivaci a každý den se vypravuje do třicet kilometrů vzdálené nemocnice, přičemž nikdy neví, kdy přijede zpět, protože doprava je v těchto končinách zoufalá. Stihne-li ještě otevřený obchod na návsi, dá si v něm při návratu z práce jednu kusovou cigaretu bez filtru a kafe. To je jeho rituál.Když si večer povídáme, s vážnou tváří mi ukazuje svou přídělovou knížku a vysvětluje její výhody. Přídělové knížky, tzv. libreta, slouží jako základní sociální jistota od roku 1962. Během 70.-80. let sovětských subvencí se už zdálo, že mohou být zrušeny, ale v ekonomické krizi 90. let opět stouply na významu. Na přídělovou knížku dostane Kubánec měsíčně zhruba 30 základních produktů: 2,5 kg rýže, 1,5 kg cukru, kilo rybího masa, půl kila fazolí, 28 g kávy, 27 dekagramů soli, 14 vajec a každý den pečivo.
Další položky jsou pro rodiny: mýdlo, prášek na praní, rostlinný olej, obilné vločky, paštiky, krekry, rajčatový protlak, ovoce, zelenina a malé množství masa jednou nebo dvakrát do roka.
Na dítě do sedmi let fasují rodiče: denně litr mléka, trochu masa a jogurt. Důchodci, těhotné ženy a chronicky nemocní dostanou litr mléka denně také.
Ptám se Omara, jestli se nebojí ubytovat mě bez povolení. Mávne rukou, jako by neměl co ztratit. Omar je rovný chlap, žádný kšeftař, a proto nemá nic. Za dvě noci mu dávám desetidolarovku. Na jeho jindy kamenné tváři je znát radostné vzrušení: vždyť právě dostal třináctý plat.BÍLÉ ZLATO
Lány cukrové třtiny dodnes zabírají velkou část krajiny v nížinách střední Kuby. Od konce 18. století se tu třtina pěstuje v tak velké míře, že obrovské plochy přirozených porostů musely být vymýceny. Již v roce 1791 byla Kuba největším výrobcem cukru na světě a zažila obrovský rozkvět měst a honosné koloniální architektury, kterou se dnes jen těžko daří uchránit před zchátráním. Až do vítězství kubánské revoluce v roce 1959 byly hlavním odběratelem cukru Spojené státy. Po embargu se export zaměřil na Sovětský svaz (mimochodem z období vzájemné spolupráce dluží Kuba Rusku 20 miliard USD), ale po rozpadu SSSR se trh částečně zhroutil. Nicméně ještě v roce 1990 vyráběla Kuba okolo 8,5 milionu tun surového cukru za rok (pro výrobu 1 kg cukru je třeba přibližně 9 kg surového cukru) a ve výrobě cukru zaujímala 2. místo na světě. Na konci 90. let produkovala už jen 3,7 milionu tun a klesla na jedenácté místo na světě.
Zafra, jak se sklizni říká, ale stále probíhá dvakrát ročně, přičemž velkou část sklizně provádějí rolníci ručně pomocí mačet. Malé cukrovary ale postupně mizí a sklizeň svážejí nákladní vozy napěchované k prasknutí do několika centrálních cukrovarů. Během zafry ožívají komíny trčící v krajině a chrlí typický hustý dým. Při výrobě cukru se získává sladká šťáva lisováním dužniny, přičemž vzniká sirup guarapo, ze kterého se vařením a odpařením získává cukr. Veledůležitým vedlejším produktem při čištění cukru je melasa, která je hlavní složkou při výrobě světoznámých třtinových rumů, ze kterých se míchají legendární kubánské koktejly.
„Svist, svist, svist,“ slyším z nedohledného lánu a klacky třtiny padající k zemi dělají v poli pěšinku. Musím se ponořit do pole, abych viděl muže máchající stereotypními pohyby a pokořující tak sladkou džungli před sebou. Když mě uvidí, chlap v sombréru se unaveně usměje, odsekne mi špalek třtiny a do druhého se sám slastně zakousne. Ach, jak je to sladké… Lahodné KOKTEJLY
Mezi obyčejnými Kubánci se dodnes setkáte s obyčejným rumem, ze kterého vám vykouzlí neuvěřitelně lahodné míchané nápoje. Nedivte se. Vždyť i nejznámější ze všech třtinových rumů – značka Bacardi vyrostla z drsného alkoholu, který si na Kubě pálil kdekdo. Roku 1862 se do toho vložil obchodník s vínem don Facundo Bacardi Massó, který si v Santiagu de Cuba koupil malý lihovar a vymyslel filtraci alkoholu přes dřevěné uhlí.
Kubánci rádi experimentují a mazlí se s koktejly tak trochu každý po svém. Proto je inspirativní omrknout, jak v kolébce Bacardi, ve městě Santiagu, míchají slavné karibské koktejly. Restaurace „Santiago 1900“ má přímou vazbu na rodinu Bacardi a má prý nejlahodnější Mojito na Kubě. Místní barman připravuje koktejly do několika vysokých sklenic najednou. Nejprve vymačká do každého poháru po malé limetce, pak lžičku třtinového cukru a snítku čerstvé máty. Vše pečlivě promíchá, aby narušil strukturu mátových listů a nápoj obohatil osvěžující vůní. Přidá velké kostky ledu a z výšky nalévá přímo do sklenice bílý rum, znovu pečlivě promíchá a dolije sodovkou. Ještě tlustou slámku, a osvěžující drink se nese na stůl. Mojito je koktejl pro osvěžení po parném dni, relaxace v nastupujícím večeru právě začíná. Dlužno ještě dodat, že ti, kteří chtějí Mojito, jak ho pil slavný Hemingway, požádají barmana o koktejl bez cukru. Tak tohle je nápoj, který si budu připravovat i doma z Bacardi, říkám si a dívám se barmanovi pod ruce, abych okoukal pracovní postup.
Casa de la Trova, hudební klub s reminiscencí na film Buena Vista Social Club, vybízí k další ochutnávce. Tentokrát je to asi nejstarší ze všech koktejlů, slavný a zemitý Cuba Libre. Vysoká sklenice se plní ledem, na něj plátek citronu, rum a limetkovou šťávu. Na závěr kola, promíchat a ozdobit plátkem limetky. Chlapi hrajou u zdi restaurace své songy, koktejl mi uvolňuje smysly. Prosycuje mě pocit, že Kuba je opravdu libre…
Piňa Coladu ochutnám na diskotéce Espanta Sue~no, před kterou stojí slečny, co se dají rády pozvat. Piňa Colada je sladší koktejl, který se hodí právě k pomalému pocucávání a delší konverzaci. Hustý drink se připravuje v mixéru z ledové tříště s rumem. Dolije se kokosovým sirupem a ananasovou šťávou a vše se znovu důkladně promíchá. Pro lepší efekt barman sklenku na stopce ozdobí plátkem ananasu a třešinkou. Tanec může začít…
Na poslední drink si zajedu trochu dále do Cabaret San Pedro del Mar, podniku trochu podobného slavné Tropicaně v Havaně. Pod dojmem magicky vířivých tanců si objednávám exotický barevný koktejl Mai tai. V šejkru má excentrický barman ledovou tříšť s citronem, přidává bílý a tmavý rum, trošičku Cointreau, limetkovou šťávu, sirup z mandlí a grenadiny. Pak tanec se šejkrem, a vrcholný nápoj večera, co se hodí k dlouhonohým tanečnicím samby v barevných kostýmech, je na stole. Vůně noci se prolínají jako chutě koktejlu a podmanivou atmosféru vnímám nějak plněji a barevněji. Je mi fajn, ale čtyři koktejly za noc jsou tak akorát.

POHODÁŘ RAY
„Co je to CDR?“ ptám se svého nového domácího na štítky, které visí na dveřích některých domů. „Je to Výbor na obranu revoluce,“ říká Ray a pozoruje, jestli se budu pídit dál. „No a co mají za úkol?“ „Každá ulice má jmenované své CDR,“ nadechuje se Ray, aby mi záležitost vysvětlil. „Ti dbají na pořádek v ulici a zapisují si, co se kdy děje. Hlášení podávají svým nadřízeným a ti s ním dále pracují. Všichni jsou tak pod kontrolou,“ uzavírá se šibalským úsměvem sympaťák Ray. Aha, vybavuje se mi, jak na mě v ulici křičeli Čeko, Čeko. Prostě se tady nic neutají. „Všichni platí příspěvky a ty jdou na podporu výboru,“ dodává hostitel. Rayovi je kolem pětačtyřiceti, má tři dcery, z toho jednu postiženou. Na rozdíl od valné většiny Kubánců mu nechybí nadhled, vůle dělat si svoje a nepodléhat jen materiálním zájmům. Ve foyeuru bytu má rozloženou aparaturu, hudební nástroje a učí kluky ze čtvrti hrát. Část peněz, které vydělá z pronájmu turistům, dává do hudebního vybavení. Rayova manželka byla také prakticky jediná, kdo mi na Kubě připravil jídlo zadarmo – a byly to výtečné krevetky s rýží.ON THE ROAD
Na rozdíl od malých měst to v Santiagu vypadá, jako by mi v půjčovně chtěli auto opravdu půjčit. Cesta do nejjižnějšího cípu ostrova je bez něj nemyslitelná, a tak si s povděkem půjčuji nejmenšího Peugeota. V Santiagu, stejně tak v Havaně provozují půjčovny zahraniční společnosti a úroveň je standardní. Vybírat můžete z modelů evropské a japonské provenience od 45 USD. Podle náročnosti trasy můžete zvolit i malý džíp (přes 65 USD). Uvedená taxa je denní, obvykle bez najetých kilometrů a platí se dopředu i s kaucí kolem 250 USD. Pokud se podaří dát dohromady skupinku čtyř až pěti lidí, získáte ideální předpoklad spatřit, co jste si naplánovali. Benzin stojí 90 centů za litr. S plným autem pasažérů se dá ušetřit i za nocleh – zastavíte na příhodném místě a vyspíte se pod širákem. To jsem si plánoval i já, ale netušil jsem, že u tohoto modelu nelze sklopit přední sedadlo a udělat lůžkovou úpravu a že budu spát několik dní v kufru.
Přesto si připadám nesmírně svobodný. Má to i svá úskalí – chvíli si zvykám na semafory až za křižovatkou a na to, že na výpadovkách nejsou ukazatele směrů. Vyjedu na autopistu, která se mění v tříproudou dálnici a jako asfaltová tepna se vine z východu na západ ostrova. Velkorysá komunikace z doby bratrské pomoci Ruska zeje prázdnotou a nějaký vůz profrčí jen tu a tam. Na rozdíl od našich dálnic takzvaný rychlý pruh je tu pro pěší, koně, chodce a povozy. Jezdím tedy uprostřed, kde se to jeví nejbezpečnější. Jedu si takhle v noci, na tachometru sto deset, když tu najednou v protisměru bliká proti mně náklaďák. Říkám si, co to, brzdím a dobře dělám. Náklaďák tam jen tak odpočívá a za ním dálnice bez jakéhokoli označení končí kamenitým příkopem…ZAPOVĚZENÉ GUANTÁNAMO
Nedobytným kouskem Kuby se pro mě stalo okolí známé americké základny – vyprahlé Guantánamo. Slunce tu pere přímo pekelně, krajina připomíná tak trochu Mexiko. Nabízí se tu nepřelidněné pláže i nádherné hory, odlehlé vesnice i kakaové plantáže. První atak na americkou základnu podnikám podél jižního pobřeží směrem na osadu Baconao. Jízdu střídám s koupáním v moři a prohlídkou akvária a delfinária, ve kterém jsem jediným návštěvníkem. Díky tomu si tu můžu zaskotačit s delfíny za polovinu ceny obvyklé například ve Varaderu. Drkotám po prašné silničce dál na východ, ale po pár kilometrech cesta končí závorou. Ta by se dala eventuálně odstranit. Z boudy opodál bohužel vylézá ospalý voják a vysvětluje mi, že dál je vojenské pásmo. Snažím se ho přesvědčit, že mi v delfináriu říkali, že silnicí lze projet, voják ale rezolutně kroutí hlavou a jde pokračovat ve spánku. Jedu padesát kilometrů zpátky do Santiaga a testuji frekventovanou silnici do správního centra – Guantánama. Další odbočka k základně končí čtrnáct kilometrů od Mirador de Malones, vyhlídkového bodu těsně vedle základny, ze kterého je možné americký prostor spatřit. Má to ale háček. Vjezd střeží vojáci a brána vypadá opravdu bytelně. Na vyhlídku se lze objednat, pouze však s doprovodem a ve větší skupince. Další turisté tu nejsou a já nechci marnit čas čekáním. Zkouším přemluvit vojáky, ať mě vyfotí u brány, to ale považují za špionáž. Smiřuji se tedy s tím, že základnu neuvidím. Stejně je to zvláštní pocit. Proháním se po „ostrově svobody“, kousek od území Američanů, a tam někde za kopcem jsou v klecích zavření muslimové.POSLEDNÍ INDIÁN
Prudkými serpentinami se prodírám průsmykem La Farola v krásném pohoří Sierra del Purial. Při krajnici na mě mávají prodejci ozdobných náhrdelníků z ulit vzácných barevných hlemýžďů rodu Polimitas. Zastavuji a kupuji od nich praženou kávu, která zrála na svazích zdejších kopců, hrubě mletý kakaový prášek i ulity. Dvě zatáčky pod námi se ozve zvuk motorky, domorodci najednou zbystří, hup – a mizí pod svahem. Na motorce sedí policista a kyne mi dlaní. Jen co zmizí za prvním ohybem, prodavači jsou opět na krajnici. „Je to zakázané,“ vysvětluje mi nejstarší z nich. „Měli bychom problémy.“ Vesničané se mě ještě pokusí vysvléknout z trika a kšiltovky. Když vidí, že neuspějí, zadarmo mi mačetou osekávají šťavnatý kokos a dávají ochutnat koko ručo – sladkou kokosovou dřeň zabalenou v kornoutku z rákosu – takové místní bonbonky.
Přehoupnu se přes průsmyk a jsem u Atlantiku. Pokouším se dostat do fabriky na výrobu kakaa, ale stejně jako při většině podobných pokusů jsem vykázán. Inu, špion v takových zařízeních nemá co pohledávat.
Přímořské město Baracoa je místem, kde se prý poprvé vylodil Kryštof Kolumbus a vetkl tu do země první křesťanský kříž. Tehdy asi ještě indiáni netušili, že to je začátek jejich konce. Dnes přímo naproti katedrále stojí busta indiána s ostře řezanými rysy jako němá výčitka španělským kolonistům. Kubánci na své vyhubené prapředky nezapomínají. Indiánská busta zdobí i etiketu jednoho z nejznámějších kubánských piv. Ještě pár kilometrů na východ od Baracoa, teče v krásném kaňonu řeka Yumurí. Podle legendy získala název po indiánském náčelníkovi, kterého dobyvatelé dohnali až k okraji sto metrů vysoké skály a on před nimi skočil do řeky. Dnes je tu v lagunách řeky krásné koupání a při potápění můžete vidět sladkovodní krevety, které vám místní obyvatelé připraví jako delikatesu.KAMARÁD Z NDR
V nejzazším východním cípu ostrova projíždím prašnými cestami mimo turistické zóny a hledám vhodné místo ke spánku. Když vidím prasklé potrubí, ze kterého prýští voda, zastavuji a využívám ji k „vysprchování“. Je noc, ale já jsem zvědavý, kam roura vede, a dávám se na pěší průzkum. Za chvíli jsem ve vesničce s primitivními domky. Není zvykem, aby sem cizinec zavítal, a tak jsem brzy obklopen hloučkem nedůvěřivých lidí. Ostražitost trvá až do chvíle, než přijde Achyles, muž který za socialismu pomáhal budovat bratrskou Německou demokratickou republiku. „Pracoval jsem pět let v Drážďanech jako svářeč,“ říká drobný muž. „Tak to jsme, Achyle, byli sousedé, protože já bydlím jen sedmdesát kilometrů od Drážďan,“ říkám mu a on je rád, že je středem pozornosti, a ujímá se mě jako hostitel. Domlouváme se, že přespím v autě a v sedm ráno se sejdeme. Tak dlouho to ale nevydrží a v šest mi buší na okénko. S místními rybáři zažiji malou projížďku po zálivu, pak nástup školáků pod kubánskou vlajkou na nádvoří a zdravici před vyučováním. Pak už mi představuje svou rodinu, děti i prarodiče. Provádí mě vesnicí, ukazuje kávovníky, kakaovníky, mangovníky a krmí mě ovocem. V jeho domku, který se od chýše liší jen přítomností elektrického proudu, televize a postelí, žijí čtyři lidé. S přítomností elektřiny je spokojen, protože ta je dotována a on platí jen asi 5 pesos měsíčně. Jinak tvrdí, že život je tu těžký. Těžší, než v Německu, kde vydělával slušné peníze. Teď nemá žádnou práci, stejně jako většina z ostatní stovky obyvatel vesnice a žije z toho, co vypěstuje, z rybaření a přídělů. Achyles mě pak vede ke svým příbuzným, kteří mi v primitivních podmínkách připraví nejlepší praženou rybu se smaženým banánem, jaké jsem na Kubě jedl. Loučím se s Achylem, protože další den musím odevzdat auto v Santiagu. Při atlantském pobřeží se bohužel nedá projet, protože tam spadl most. Musím tedy stejnou cestou, jakou jsem přijel.VARADERO BEZ TURISTŮ
Vracím se turistickým autobusem po autopistě zpět k Havaně a potřetí zhlédnu stejný romantický videofilm o velké lásce a lásce ke Kubě se soft erotickými scénami. Vystupuji těsně před Havanou, abych se na jeden den stavil v nejstarším, největším a turisticky nejnavštěvovanějším letovisku – Varaderu. Chci si tu vyfotit hlavně pláž s dorůžova opálenými muži a jejich snědými přítelkyněmi. Na autobusovém nádraží žádám místní týpky, aby mi našli nějaké soukromé ubytování, i když průvodce uvádí, že tu jsou jen oficiální hotely. Nakonec se mi přece jen podaří postel sehnat. Bágl házím do kouta a jdu na proslulou devatenáctikilometrovou pláž. Když se přede mnou otevře pohled na moře, jsem zklamán. Moře šplouchá jako Máchovo jezero a skoro nikde ani živáčka. „Hola, hola, odkud jsi,“ volá na mě prodavač s monstrem na kolečkách ověšeným cetkami. „Mám to nejlepší zboží… pojď se mrknout.“ „Jo, díky, ale kde jsou lidi,“ ptám se. „Není sezona, konec!“ završuje vlasatý Kubánec informaci gestem ruky, které naznačuje, že je posekáno. „Ani jinoteres tu nejsou?“ ptám se. „No, tak to by se dalo zařídit,“ ožívá svalnatý mladík. „Nojo, ale já si je chci jen vyfotit na pláži s chlapama“. „Hmm, tak to musíš přijet jindy,“ završuje s úsměvem prodavač a táhne svou káru dál. V dáli, každých sto metrů se rekreuje po jedné počestné rodince a černému byznysu se prostě nedaří. Na pláži, kde se v sezoně vystřídá na milion turistů, je mrtvo. Obloha se pokrývá černými zlověstnými mraky, a tak běžím ke svému privátu. Leje jako z konve, a než doběhnu k domku, jsem úplně durch. Můj klíček ale do zámku nepasuje. Jdu tedy za bytnou a ta se mi omlouvá: „Nemohu vás ubytovat, je to zakázáno a vidělo vás moc lidí,“ vysvětluje. Kašlu na Varadero a odjíždím posledním autobusem do Havany, kde přespím u svých starých známých kousek za Capitolem. NEJLEPŠÍ TABÁK SVĚTA
Poslední má cesta vede z Havany na západ, do kraje kolem Vi~nales, kde pod kuželovitými kopcovitými útvary zvanými mogoty roste nejlepší tabák světa. Procházím turistickou trasu kolem malebných staveb, které slouží jako sušárny tabákových listů a line se z nich sladká a těžká vůně. Starý farmář, jak jinak než s cigárem v koutku úst, mi ukazuje své bohatství – visí na dřevěných kládách od podlahy až po strop sušárny. Po dosušení odevzdávají farmáři úrodu do velkých továren ve městě, kde z nich po fermentaci balí nejslavněší doutníky světa – známé Havana.
Procházím kolem gigantické skalní malby s prehistorickými motivy, kterou namaloval žák slavného mexického malíře Diega Rivery. Směřuji k osadě Los Aquáticos, založené v roce 1943 vizionářem Anto~nicou Izquierdem, který objevil vyvěrající léčivé prameny na úbočí mogotu. Mašíruji mezi tabákovými poli, když za sebou uslyším dusot. Ohlédnu se a za mnou gestikuluje farmář: „Nemůžeš jít sám, já tě provedu za dva dolary.“ „Nechci provést,“ říkám, ale on si nedá říct. Po pěti stech metrech ukazuje směrem ke vzdálenému kopci: „Jdi tam, pak doprava, doleva, a už tam budeš. Dva dolary!“ „Dva dolary ti dám, až tam se mnou dojdeš,“ odpovídám a chci odejít, ale dohání mě a za pasem má pěknou mačetu. Tak mu radši strkám patnáct pesos, za což získám nádavkem asi šedesát šťavnatých sprosťáren.
Momentálně jsem už nejchudší turista na Kubě, a tak je čas jet domů…

Lenora, malá šumavská obec u Prachatic, je proslavená pečením chleba postaru. Pec, ve které se dnes peče, byla postavena již v letech 1834-1837. Sloužila nemajetným občanům obce, kteří neměli dost peněz na to, aby si postavili doma pec vlastní. Obvyklé bylo, že se na pečení domlouvalo více rodin najednou a hospodyňky pak už jen přinášely k vyhřáté peci připravené vykynuté těsto v ošatce a odnášely si upečený chléb, který vydržel i týden. Veřejné pece se nacházely v obcích a osadách po celé Evropě především ve středověku. Tam, kde nebyly veřejné pece, se chodilo péci za poplatek k rodinám, které pece měly. Později se začaly objevovat i námezdné pekárny. V Čechách a na Slovensku se ve veřejných pecích v některých osadách peklo ještě na začátku druhé poloviny dvacátého století.
Lenorská veřejná pec, která patří mezi takzvané hliněnky, se znovu rozhořela až v roce 1997. Tehdy již byla technickou památkou a do její opravy se pustila skupinka místních nadšenců v čele s projektantem Václavem Mrázem. Kromě drobnějších oprav bylo potřeba rekonstruovat ji zevnitř. Upravovalo se také okolí pece. Původně stála pec na úrovni silnice. Dnes je vozovka ale už o tři čtvrtě metru výše. Oprava lenorské pece nebyla nijak levnou záležitostí. Na rekonstrukci přispěl Okresní úřad v Prachaticích a na stavbu přístřešku, kde se těsně před pečením připravuje těsto, pomohla i Evropská unie z fondu Phare. Obecní úřad skupině Václava Mráze, která se na začátku roku 2000 přeměnila na občanské sdružení Velká lóže pecařská, pronajal pec za symbolickou jednu korunu ročně. Mottem sdružení je: „To, co si my občané sami upečeme, to si také sníme.“ Hymnou je samozřejmě lidová píseň Pec nám spadla. Členům sdružení lze přitom závidět, všichni totiž mají právo válet se za pecí.
Mouku získává lenorská Velká lóže pecařská z netolického mlýna Beata, založeného v roce 1907. V tomto bodě se přitom lenorské pečení setkává s nejstarší historií pekařského řemesla v Čechách. Ve středověku bývali mlynáři často členy pekařských cechů. Dá se tedy říci, že dnešní netoličtí mlynáři, kteří dávají mouku na lenorské pečení, jsou pokračovateli členů středověkého cechu netolických pekařů. Ten přitom získal svá práva už v roce 1338 a v oboru byl nejstarším v českých zemích.
Chleba a další pečivo se v Lenoře pečou každou poslední sobotu v měsíci od dubna do prosince.
Pečení láká pravidelně až 150 místních a turistů. Vždyť také veškerý chleba a pečivo pekař Augustin Sobotovič, který se tomuto řemeslu vyučil na Slovensku a na Šumavu se dostal jako voják, na místě rozdává. Po ochutnání se potvrzuje, že není nad domácí stravu. A kdyby vám bylo divné, že si pečivo můžete odnést bez placení, tak v kasičce na přístřešku nechte příspěvek na postižené děti.

Každý asi zná postavičku dobromyslného, lehce natvrdlého Gala Obelixe, který se na zádech kromě s kňoury vláčí i se zvláštními špičatými šutry. Tajemné megalitické stavby ze vztyčených balvanů trápí naši zvědavost od nepaměti. Kdo je postavil? Proč? K čemu sloužily? Na tyto palčivé otázky se dnes většinou už jen těžko hledají exaktní odpovědi. Není divu. Prehistorické menhiry, dolmeny, kromlechy a trility jsou naší nejstarší kamennou architekturou.

UCTÍVAČI KAMENŮ
Na původu těchto kultovních památek se dnes většina vědců nemůže přesně shodnout. Kult vztyčování kamenů se v Evropě začíná objevovat kolem roku 6000 př. n. l. a pokračuje až do období asi 1000 let př. n. l. Archeologickým výzkumem bylo potvrzeno, že k prvním, nejstarším uctívačům megalitů v západní Evropě, konkrétně na Britských ostrovech (odkud se pak kult rozšířil do Irska a později i do francouzské Galie), byl keltský kmen Goidelů, předchůdců dnešních Irů, kteří se v oblasti objevují někdy kolem roku 3000 př. n. l. na svém putování z krajů kolem Severního moře. Goidelové se smísili s původním obyvatelstvem Británie, které mělo kořeny ve Středomoří, a možná od nich převzali i kult uctívání kamenů. Podle profesora Huberta byly jedním z jejich posvátných míst a dost možná i obětišť kamenné stavby u Stonehenge. Goidelové pak byli z Británie kolem roku 1300 př. n. l. vytlačeni další keltskou migrační vlnou (např. i předchůdci dnešních Skotů Pikty, jediným keltským kmenem, který nenosil kalhoty, ale sukně) do hor na severu ostrova a později až do Irska. Zde Goidelové založili centrum svého nového království v oblasti řeky Boyne a na rovině Breg, kde dodnes stojí nejskvělejší megalitické památníky. I v našich podmínkách lze dodnes nalézt hustou síť megalitů v místech, kde žily tzv. prakeltské kmeny se svými druidy, např. Volkové a Tektoságové. Třeba v Libenicích na Kolínsku byla nalezena dvoumetrová stéla přímo v objektu keltské svatyně staré 2300-2400 let. I když to někteří odborníci zpochybňují a tvrdí, že v době keltské nadvlády nad Evropou (kolem roku 300 př. n. l.) byl kult uctívání kamenů už dávno mrtvý, obecně se má za to, že ohromné megality sice vztyčovaly prakeltské kmeny, ale jejich mladší keltští příbuzní kult uctívání kamenů převzali, i když je patrně sami již nestavěli.

MENHIRY, DOLMENY, KROMLECHY
Samotný termín megalit je obecný a představuje všechny stavby ze vztyčených velkých kamenů – jednotlivých až po složité kamenné komplexy. Název pochází z řečtiny a je složeninou dvou slov: megas – veliký a lithos – kámen. Nejčastějším druhem megalitu je menhir. Jde o hrubě opracovaný blok horniny svisle zapuštěný do země. Většinou byly kameny získány z místních zdrojů, ale známe případy, kdy byl na místo usazen menhir pocházející z nalezišť vzdálených desítky kilometrů. Pokud tekla nedaleko řeka, většinu lidské dřiny patrně nahradila voda. Pokud ne, znamenalo táhnutí mnohatunových kamenných bloků noční můru pro většinu kmenem chovaných volů. A co teprve jejich vztyčování! Největším známým menhirem Evropy je Le Grand Menhir Brisé u Locmariaqueru v Bretani, nazývaný v jazyce gaelic také jako Er Grah. Váží neuvěřitelných 350 tun a je 21 metrů vysoký. Keltové si na něj museli postavit zařízení a štafle o výšce sedmipatrového domu. Podobných „drobečků“ se v této oblasti ostatně zachovalo více, včetně světově proslulých Carnackých kamenných řad. Slovo menhir je také původem ze staré bretonštiny, což byla jedna z jazykových mutací keltského jazyka a je opět složeninou slov: men – kámen, hir – dlouhý. V případech, že vztyčený kámen byl výrazně štíhlejší než klasický menhir, mluvíme o stéle. Stély byly občas vztyčovány na keltských hrobech, takže jsou v podstatě předchůdkyněmi náhrobků. Jejich vzdálená podoba s lidskou postavou dala ve středověku vzniknout mnoha pověstem o zkamenělých prokletých lidech.
Na Britských ostrovech ve Stonehenge jsou kamenné dolmeny a kromlechy. Není to jediné místo, kde je možno je spatřit. Podobnými kultovními stavbami je proslulé Hebridské souostroví, kde díky opuštěnosti a drsnému okolí vyzařuje z kamenů mnohem silněji genius loci než z turisty obsypaných Stonehenge. Dolmen je v podstatě několik menhirů, přes které je položena plochá kamenná deska. Odpovídá tomu i jeho název, opět původem z jazyka gaelic: dol – stůl, men – kámen. Variantou dolmenu, který je tvořen pouze dvěma svislými kameny s jedním vodorovným prvkem, takže připomíná bránu, je tzv. trilit (opět notoricky známý ze Stonehenge). Kromlechy jsou kruhové kamenné stavby, někdy nazývané henge. Dolmeny i kromlechy sloužily pravděpodobně jako svatyně a obětiště pod širým nebem a leží i na území Irska a dokonce v Německu a na Kavkaze, což je důkazem rozšíření tohoto kultu po celé tehdejší obrovské keltské velkoříši.
Neméně záhadnými výtvory našich pravěkých předků jsou kamenné řady. Nejznámější a největší kamenné řady najdeme v jižní Bretani u Carnacu a tvoří je skoro 6000 menhirů na ploše 400 ha. Podle vědců pravděpodobně sloužily pro astronomická pozorování nebo jako kalendář. U našich nejznámějších kamenných řad v Kounově, přezdívaných „český Carnak“, to pokusy potvrdily. Kromě kounovských byly další kamenné řady objeveny v roce 1946 na úzkém ostrohu nad zbořeným mlýnem Tasov a v roce 1951 u Nečemic. Všechna místa leží v těsné blízkosti u sebe mezi Žatcem a Rakovníkem u velkého keltského oppida na Výrově a na Kuku. V této lokalitě najdeme na slunovratové spojnici kounovských a nečemických kamenných řad v blízkosti vrcholku hory Špičák další malou kamennou řadu a navíc kamenný kruh (kromlech) se zvláštním menhirem, považovaným za vizír. Vizír v tomto případě ovšem není německý prací prostředek, ale zvláštní druh megalitu sloužící jako „zaměřovač“ pro určování poloh hvězd, Měsíce nebo Slunce.

TAJEMSTVÍ MEGALITŮ
Jednotlivé menhiry, jak se zdá, jsou v přírodě rozestavěny podle určitého přesného klíče. V jejich postavení lze rozeznat jakousi geometrii – místa lze navzájem pospojovat do kruhů, pětiúhelníků nebo trojúhelníků. Menhir stojící až do roku 1986 u Března, přezdívaný Zakletá dívka, tvoří poledníkový směr s dalším menhirem s podobným jménem Zakletá panna u Rakovníka. Také vzdálenosti mezi menhiry jsou často překvapivě podobné. Díky tomu se mohla zpětně vypočítat velikost tzv. megalitického yardu – 83 cm. Je to základní jednotka délky, kterou tehdejší pravěcí stavitelé používali.
Někteří badatelé (mezi něž patří i známý spisovatel A. C. Clark) soudí, že vztyčování kamenů a vůbec celý kult megalitů má hlubší význam než jen astronomické určování letního a zimního slunovratu coby důležitých keltských svátků, jak bylo potvrzeno výzkumy i u našich megalitických svatyní. Podle některých hypotéz, podporovaných různými psychotroniky a lidmi věřícími na přenos elektromagnetické, akustické a bůhvíjaké energie, měly vztyčované kameny sloužit jako jakési akumulátory zemské energie a využívat se pro posílení a ochranu lidí, zvířat a úrody. Podle jiných jsou zase menhiry v souladu s keltskou mytologií, vyznávající bohyni Země, jen symboly pro oslavu zrození (života, úrody apod.), podle dalších je menhir jakousi akupunkturní jehlou vraženou do některého z mnoha silových zemských vodičů, nebo dokonce přímo „hromosvodem kosmické energie“. Pokud se schováme pod dolmen, má nám jeho „střecha“ umožnit příjem energie. Také kamenné řady mají údajně vyzařovat pruhy energie až na vzdálenost jednoho kilometru ve směru řady. To je prý také důvod, proč v těsné blízkosti kounovských megalitických řad a v jejich směru bylo oppidum Hradisko nebo ve směru nečemických řad opiddum Kuk.
Pokusy konanými od 70. let 20. století bylo údajně zjištěno, že menhiry kolem sebe vytvářejí jakési ochranné kruhové linie, které mají silně tlumit negativní energie. Vyzařování energie z menhirů může podle zahraničních pramenů ovlivnit energie a psychika člověka. Irský vědec dr. Robins měl při svých pokusech, uskutečněných v letech 1978-79 v lokalitě Rollright, zjistit, že pokud do kruhu v poloměru 70 metrů od menhiru vstoupil člověk, vyzařování ultrazvuku z kamene ustalo. V dalších pokusech bylo zjištěno, že nejvyšší hodnota vyzařování z menhiru je těsně před východem Slunce nebo dvě až tři hodiny po jeho západu.
Megality jsou prý schopny do sebe přijímat jak zemskou energii, tak kosmické silové záření, transformovat je do tzv. TREKu (transformovaná energie kamene) a poté vyzařovat do svého okolí. Podle staré keltské báje vždy v čase letního nebo zimního slunovratu za úsvitu zakřičí menhiry k nebi. Robins to ověřoval na několika místech Irska pokusy, které měly dokázat výskyt jakýchsi pulzů či změny elektromagnetického pole. Podobný pokus, ale s neurčitými výsledky, byl uskutečněn při letním slunovratu v roce 1994 nedaleko Klobuk na Zkamenělém pastýři, největším a nejznámějším menhiru u nás. Osobně jsem se k němu při letním slunovratu vypravil minulý rok. Obrovská, více než třímetrová masa kamene se temně rýsovala proti růžovému horizontu Českého středohoří. Podle zveřejněných rad dr. Olgy Krumlovské jsem se o menhir opřel zády a přitiskl k němu obě dlaně, abych tak mohl co nejlépe vstřebat jeho obrovskou pozitivní energii. Zadíval jsem se do paprsků vycházejícího rudého slunce a pokusil se o usilovný timing. Nestalo se ale nic. Jediné, co jsem po několika minutách pocítil, byla zima od studeného kamene a závan z nedaleké kupy hnoje. ZLOMKY PRAVĚKU
Pravěké megality neměly v novověku na růžích ustláno. Nežádoucí připomínky pohanské minulosti byly odjakživa terčem útoků křesťanské církve, zvláště pak katolíků. V zápisech z církevního koncilu v Arles z roku 452, tedy nedlouho po přijetí křesťanství jako oficiálního náboženství, je poprvé písemně doloženo ničení megalitů. Koncil v Tours roku 567 zakázal vpouštět do kostelů ty, kteří dosud občas a tajně drželi kult kamenů, a nanský koncil o sto let později dokonce nařídil zakopávat menhiry do hlubokých jam. Církevními tresty za uctívání kamenů později vyhrožovali i mnozí panovníci, např. Karel Veliký, a to ještě ve 12. století. V době, kdy u nás vznikaly první kamenné hrady, přišla církev s nápadem zazdívat kameny zdí kostelů, osazovat je kříži a svatými ikonami (např. menhir v Kvílicích u Kladna sloužil už od románských dob jako boží muka), případně z nich dělat silniční mezníky apod. Zároveň o tajemných megalitech začínají mezi lidmi kolovat různé pověsti a legendy, většinou o zkamenělých provinilcích (Zakletý kněz, Zkamenělý pastýř, Prokletý sluha), a církev je většinou přiživuje. Zastánci „starých pořádků“ naopak megality chrání a těm, kdo by je chtěli odstranit, vyhrožují strašnými věcmi. V novodobé historii pak byla spousta megalitů použita na kotvení chmelnic nebo rozdrcena na silniční štěrk.
Do dnešních dnů se tak zachoval jen zlomek původní pravěké architektury keltských předků. Na našem území je v současnosti doložen výskyt asi 40 megalitů, v naprosté většině menhirů, a dalších několik stovek, možná tisíců megalitů sestavených do dlouhých kamenných řad v Kounově, Nečemicích a Klučku. Kounovské kamenné řady, svým rozsahem jedinečné ve střední a východní Evropě, se nazývají „kounovský zázrak“ nebo někdy také „český Carnak“. Na kraji zalesněné plošiny mezi Žatcem a Rakovníkem, v kraji posetém dalšími megalitickými památkami a keltskými oppidy (nejbližší se nalézá ani ne kilometr od Kounovských řad), jsou tvořeny celkem 14 rovnoběžnými, až 450 metrů dlouhými řadami, sledujícími přesně severojižní směr. Tvoří je minimálně 2239 neopracovaných kamenů, z nichž některé jsou úctyhodných rozměrů. Největší jsou Pegas, Gibbon a Gibbon II. Z jejich vzájemné polohy lze podle rakovnických archeologů stejně jako u podobných megalitických památek v západní Evropě zaměřit při letním a zimním slunovratu východy Slunce a Měsíce. V Gibbonu se dokonce zachoval vizír, kterými druidové tato nábožensko-astronomická měření prováděli. Pokusy ukázaly, že východ Slunce při zimním slunovratu mohl být pozorován Gibbonem, západ Slunce Pegasem. Šířka naleziště pak odpovídá 365 tzv. základním megalitickým yardům a podle některých badatelů tak značí počet dnů kalendářního roku. Podobný systém funguje u staveb v Irsku nebo v Anglii.
Další megality v Čechách se až na výjimky (stéla u Chlístova v okrese Benešov a menhir u Kerska nedaleko Labe) vyskytují v oblastech s největší hustotou keltského osídlení, tedy od Prahy směrem na Kladno a Velvary, v okolí Slaného, Žatce a Loun (přezdívané někdy „město menhirů“) a pak v jižních Čechách kolem Strakonic a Horažďovic, kde měli Keltové naleziště zlata.

Neodolal jsem a od Andrého Pagiera si odnáším paperbackové vydání Stendhalova Luciena Leuwena. Patrně skončí jako Pascal, Hugo a průvodce Korsikou z roku 1954 – v mé knihovně na ně bude sedat prach. Možná je jednou přečtu. A kdyby ne, budou mi připomínat procházky po nábřežích Seiny. Čas, chráněn od ruchu Paříže zdí a stromořadím, tu plyne pomalu. Lidé jen tak korzují a ke gurmánskému požitku jim při pikniku stačí láhev červeného, francouzský sýr a křupavá bageta. Kousek dál džemují mladíci s bongy a kytarou. A po staletí jsou tu taky pouliční prodavači starých knih – bukinisté. Jejich nazeleno natřené boxy skrývají díla francouzské klasiky, vzácné tisky, kuchařské knihy i stará čísla magazínů. V největším knihkupectví světa si vybere každý.

POVOLÁNÍ BUKINISTA
Slovo bouquin, či lépe boucquin se ve francouzském jazyce objevilo v polovině 16. století. Savaryho slovník z roku 1723 poprvé zaznamenal i slovo bouquiniste. Podle názoru většiny lingvistů výraz pochází z flanderského boecklin. Jiní říkají, že kořeny má v německém buch či anglickém book.
První pouliční prodavači knih a almanachů se v Paříži objevují v 16. století s rozmachem knihtisku. V té době ale Index librorum prohibitorum šíření knih nijak neprospíval. Po otevření Nového mostu (Pont Neuf) nad Seinou v roce 1607 tu začalo knihy nabízet několik pouličních prodejců a o sedm let později si knihkupec Pierre Douleur dokonce při ústí mostu na nábřeží Mégisserie pronajal pozemek. V roce 1620 měl na mostě již 24 konkurentů a všichni byli trnem v oku majitelům stálých knihkupectví. Ti si na čas vymohli zákaz pouličního prodeje, ale už v roce 1670 opět bukinisté prodávali své zboží nejen na Pont Neuf, ale i na přilehlých nábřežích. Naprosté uvolnění nastalo po pádu Bastily. Podle revolučních zákonů směl od roku 1791 „každý občan svobodně vykonávat takovou profesi, kterou považuje za dobrou“. Za Napoleona se bukinisté rozšířili až po most Saint-Michel. V roce 1859 si prodejci knih pronajali od města fixní pozemky na nábřežních zídkách, kde jich v roce 1892 bylo již 156.
Dnes, kdy se o licenci uchází každoročně kolem stovky zájemců a čeká se na ni až pět let, není bukinista ani majitelem boxů, ale pronajímá mu je městská radnice spolu s pozemkem a právem na prodej. Každý prodejce může mít jenom jedno prodejní místo, k dispozici má nejvíc 8,6 m nábřežní zídky. Všechny boxy musí být natřeny nazeleno – jakékoliv výstřelky se netolerují. Krámek musí být otevřen minimálně čtyři dny v týdnu.
Přes tyto restrikce bukinisté a bukinistky (povolání není jen výsadou mužů) okupují dnes v Paříži již jedenáct nábřeží: na levém břehu Seiny je to Quai de la Tournelle, Montebello, Saint-Michel, des Grands-Augustins, Conti, Malaquais, Voltaire se 145 bukinisty a na pravém břehu Quai de l’Hôtel de Ville, de Gesvres, de la Mégisserie a Quai du Louvre s 98 bukinisty. Každý z nich nabízí 1000 až 1500 knih. Kdyby měli všichni naráz otevřeno, chtiví čtenáři by si mohli vybrat zhruba z 300 000 knih.

SVOBODA PLNÁ SMOGU
„Největší výhodou této práce je, že jsem na volném, i když ne příliš čistém vzduchu. Ale jsem sám sobě pánem,“ říká André Pagier, který je bukinistou od roku 1980. Nestal se jím ze žádných romantických pohnutek. S nástupem počítačů se stali klasičtí typografové nepotřební. „Padesátka na krku a já zůstal bez práce. Podal jsem si žádost o licenci a nakonec po čtyřech letech čekání ji dostal,“ popisuje své začátky a nespouští přitom oči z boxů plných knih, u nichž se občas někdo zastaví.
Když začínal, byly stromy na chodníku malé. Dnes má ve stínu jejich košatých korun skládací židličku, na které v létě prosedí denně i deset hodin. André má na svém místě na Quai Conti pronajaté boxy, které pamatují boje o osvobození Paříže v roce 1944. Před ním je měli pronajaté už tři bukinisté. Na jednom boxu je i díra po válečné střelbě.
Boxy má rozdělené tematicky. V jednom jsou klasičtí autoři, v druhém knihy o historii, v dalším filozofická a náboženská díla, bokem se nacházejí staré a vzácnější knihy. Téměř všechny jsou úhledně zabaleny v průhledném celofánu. „Pařížský vzduch je plný smogu, od Seiny jde navíc vlhkost a to knihám nedělá dobře,“ vysvětluje.
Valná část přírůstků pochází z výkupu knih od lidí. „Nejlepší je, když někdo ruší knihovnu zděděnou po nějakém zesnulém příbuzném,“ odhaluje André tajemství úspěchu. Jednou takhle dostal do rukou opravdový skvost. „Knihy byly rozházeny po zemi v jedné místnosti. Ty, které mne zaujaly, jsem měl již odložené stranou. Jen pro jistotu jsem ještě jednou rozhrnul nohou hromadu a najednou se objevila kniha vázaná v kůži. Sebral jsem ji a na dlouhý čas na ni zapomněl. Po několika letech jsem ji opět našel při úklidu. Knihu jsem oprášil a odnesl ke znalci. Ten ji našel v katalogu. Šlo o kulinářskou knihu z 15. století. V dobrém stavu měla hodnotu více než 40 000 franků. Moje ale měla poškozenou vazbu, chyběly v ní listy. Dostal jsem za ni 6000 franků, tedy více jak 1000 eur. Dobré, ne?“ dodává a vstává ze židle, aby se věnoval zákazníkovi. S KNIHAMI PRODÁVAJÍ I JEJICH DUŠI
„Byl to překupník. Nemám rád tyhle lidi. U nás by rádi za levný peníz koupili a potom v kamenném antikvariátu draho prodali,“ ulevuje si André. Nejvíc u něj a ostatních bukinistů nakupují samozřejmě Francouzi, dost je taky Italů. Hodně zákazníků tvoří studenti a pedagogové. „Ti přijdou již s dlouhým seznamem a já jim řeknu, tohle mám, to ne. Turisté nakupují knihy zřídka. Upřednostňují plakáty, suvenýry a pohledy, které prodávají někteří kolegové. To je ale již o něčem jiném,“ posteskne si André.
Bukinisté se nikdy nevtírají svým potenciálním zákazníkům. Vědí, že knihy potřebují svůj čas. Když zákazník projeví zájem, bukinista se mu snaží podat pomocnou ruku. „Nejlíp jdou obchody přes víkend, když je hezky. Ale otevřeno mám, i když prší a je psí počasí. Nějaké veliké peníze se tím nedají vydělat. Zisk je přibližně stejný jako minimální mzda,“ říká André. „Největší odměnou je ale spokojený klient, který u mne našel to, co hledal,“ dodává a odbíhá, aby obsloužil mladý pár, který se zastavil u jednoho z jeho boxů.
Nakupování u bukinistů má svoji zvláštní atmosféru. Procházka po nábřeží se díky tomu může protáhnout i na pár hodin. Bukinisté jsou muži a ženy, jejichž posláním je kupovat a prodávat staré knihy. Ale s nimi nabízejí i jejich duši. Bukinisté jsou tady téměř půl tisíciletí a věřím, že tu zůstanou na věčnost. Tedy alespoň z pohledu jednoho lidského života. Stejně jako knihy a lidi, kteří je milují.

Když se řekne boty od Bati, obyčejně se člověku vybaví jednoduchá, praktická obuv. Boty dostupné všem, rozhodně žádná extravagance. A to také byl původní záměr Tomáše Bati st., když před první světovou válkou zakládal svoji společnost. Když se ale řekne Baťovo muzeum obuvi v Torontu, není řeč o obyčejných botách. K vidění tu jsou boty vyrobené z plechu i boty ze stříbra, boty, které nosila Marilyn Monroe nebo Jimi Hendrix. Zajímá vás svatební obuv anglické královny Viktorie?

OBUVNICKÉ LAHŮDKY
Boty krále, který ve 30. letech minulého století panoval v Ghaně, jsou tmavé kožené sandály s podrážkou ve tvaru lidského těla. K pravé botě je připevněna zlatá soška samotného krále a na levé jsou figurky jeho dvou manželek. Král se po svém zvolení nikdy nesměl dotknout bosou nohou země, protože by to zemi přivodilo hladomor a nemoci. A víte, že velké kožené boty, které používali američtí vojáci ve válce ve Vietnamu, měly podrážku nastavenou o další vrstvu ve tvaru vietnamského sandálu, takže americký bojovník za sebou nechával matoucí stopy? Ostatně podrážku, která mátla pohraniční stráž, měly i holandské pašerácké boty – byla totiž obráceně. A zajímá vás, jaké boty se používaly na louskání kaštanů nebo jak vypadají jezdecké boty pro jízdu na velbloudu?
Originální sbírka Baťova muzea obuvi v kanadském Torontu, která v současné době obsahuje více než 10 000 bot, provází historií obouvání delší než 4500 let. Pokouší se odpovědět na otázky, proč se vlastně obouváme a co pro nás boty znamenají. Najdeme zde vše: od bot pro denní použití až po boty předních světových návrhářů. Kromě tradiční obuvi z mnoha zemí jsou zde k vidění i zajímavosti, např. dřeváky na kolečkách.

SBĚRATELKA SONJA
Sbírku založila koncem 40. let minulého století Sonja Bata, manželka Tomáše Bati ml., kterou fascinovala historie a specifika obuvi různých národů. Kultura obouvání se ale se změnou životního stylu a větší dostupností obuvi velmi rychle mění. Nepochybně na tom má podíl i společnost Baťa, která se během 20. století rozšířila po celém světě. Baťovy boty, kterých se ročně vyrobí 140 milionů párů, nosí lidé v 68 zemích. Jediný kontinent, kde žádné nenajdete, je Antarktida.
Baťovo muzeum obuvi v Torontu bylo poprvé otevřeno v roce 1995, ale už předtím vznikla nadace tohoto muzea, aby zkoumala význam obuvi v sociálním a kulturním životě společnosti. Během minulých let podpořila několik výprav, např. na Sibiř, do Grónska a Laponska.

BOTY SLAVNÝCH
V současné době velice oblíbená výstava STARSTRUCK! Večírek slavných bot je sbírkou nejen Baťova muzea, ale také doktora Hartleyho Miltchina, známého torontského podiatra. Ten začal sbírat obuv slavných před pěti lety a dnes jeho sbírka obsahuje kolem 200 párů bot. Můžeme se tak podívat, co nosily hvězdy filmového plátna, showbyznysu nebo sportovního nebe. K vidění jsou tu purpurové boty Madonny, stříbrné polobotky Jimiho Hendrixe, tenisky Michaela Jordana nebo Sereny Williamsové. Celou plochu jedné vitríny pak zabírá obuv basketbalového hráče Shaquilla O’Neala. Podle evropských měřítek má totiž velikost asi 80! (Shaquille O’Neal měří 216 cm.)
Kromě stálé expozice pořádá muzeum také tematické výstavy, které se postupně obměňují. Svatební obuv v oddílu Příběhy svatebních bot posbírala Sonja v mnoha zemích a některé kousky jsou skutečně unikátní, např. boty královny Viktorie, svatební boty ze slonoviny atd. Návštěvníka z České republiky potěší pohled na moravské svatební kroje z Ratiškovic. Při procházce dávnou Kanadou, což je další téma, se dozvíte něco o obuvi Indiánů a Eskymáků. Víte například, že vyuzením se losí, sobí nebo tulení kůže stává měkčí, barevnější a hlavně voděvzdornou? A že Eskymáci nosili až 4 vrstvy bot podle toho, jaká byla venku zima? BATAWA
Baťovo muzeum obuvi v Torontu není jedinou zajímavostí, která je spojená s Kanadou a rodinou Baťů. Když byl v roce 1939 Tomáš Baťa ml. nucen emigrovat do Kanady, založil nejprve novou společnost Bata Shoe Corporation Canada, jejíž sídlo umístil v centru Toronta, a potom se vrhl do hledání místa pro vznik nové továrny a domovů pro lidi, kteří už byli doma vybráni a čekali na zprávu, že mohou následovat šéfa. A když asi dvě hodiny jízdy na východ od Toronta našel místo, které mu připomínalo krajinu kolem Zlína, vybudoval zde spolu se stovkou Čechů nový Zlín v Kanadě – město se jménem Batawa. Dnes je městečko známé i kvůli svým sjezdovkám a výborným terénům na horská kola.

Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, Ďábel v napínavém příběhu člověka, který se vydává k primitivnímu kmeni do deštného pralesa. Po návratu do Čech zjišťuje, že se nevrátil sám. Příběh o smrtonosném nebezpečí příběhu.

Knihu Josefa Formánka s ilustracemi Dalibora Nesnídala si můžete koupit v našem KOKTEJL SHOPU

Jednotlivé kapitoly v této ukázce jsou volně vybrané a nenavazují na sebe.

TLUSTÁ LOLA
Teď, když já, zlomyslný vypravěč, vám chci povídat o tom, co dělal David Zajíc večer po uzávěrce časopisu Svět, nevím, proč mi na mysl neustále dotírá jeden banální detail. Padesátikoruna ze dvou kovů přilepená na ohmataný a odřený červený bar. Chytli se na ni skoro všichni zbloudilci, co zavítali do toho bistra s nejzazší zavíračkou, kterou průmyslové Ústí nabízelo. Ale já tady plácám o banalitách, a vy čekáte lidský příběh. Jako by ta mince v sobě měla ďábelský magnet. Přitáhla k sobě Davida, i když chtěl původně jet domů. Nebo měl tu magickou moc neonový nápis Lola? Nalétávali na něj, podobní můrám, i ostatní štamgasti jako slepí a hluší k hlasům svých bližních. Bar Tlustá Lola fungoval jako sauna, kde se lidi rozpařili, a zchladili se až v ranním vzduchu u svých nešťastných partnerů. Až do odchodu obtěžovali slečny, které sem chodily hlavně za Spirem. Za jeho nevinnou a krásnou tvářičkou s ostře řezanými rysy, kterou zdědil po svém řeckém otci.
Ale zpátky k příběhu. Ten večer se Zajíc v Tlusté Lole opět potkal s mohutným Rossmannem. Nebyl jenom urostlý, měl i pěstěné svaly. Michal Rossmann na sebe totiž dbal. S upravenými nehty a učesanými vlasy tvořil protipól věčně rozcuchanému Zajícovi, kterému pro jeho lenost strniště často přerostlo v regulérní vous. Jen ten Michalův tvarohovitý obličej pod havraními vlasy nevypadal úplně dokonale. Navíc měl unavené, přezíravé oči s pohledem, který všem na dálku oznamoval, že ho nic nemůže překvapit. Přestože ti dva byli naprosto rozdílní, pařili spolu v Tlusté Lole poslední dobou skoro obden.
Co dospělé muže v baru k sobě tak poutá? Ženské, pití, kšefty, ale hlavně prázdné tlachy. Tlachy sice nepatří přímo ke smrtelným hříchům, ale k nejzábavnějším. Můžete je dát na stejnou hromadu se sázkami a ješitností. A v Tlusté Lole jako by se s těmihle hříchy roztrhl pytel. Že Spiro, David a Michal byli ješitní, sebejistí až arogantní, jsem už naznačil. A sázky? Neminul týden, aby se o něco nevsadili. Výhry byly až truchlivě banální. Většinou láhev. Nejoblíbenější byla sázka: O co, že ho vyvedu z míry? Nejčastějším terčem byl lehce rozhoditelný Tomáš. Ale samozřejmě nejen on.
Jednou třeba Zajíc vyprávěl, jak se už skoro nedívá na televizi, a po chvíli zase, že lidé opouštějí staré rituály. Všichni na barových židličkách obrátili oči v sloup. Čekali plané filozofování ve stylu, kam to lidstvo spěje, ale když začal vykládat, jak podle dědova vzoru vyžaduje na rodině, aby se k nedělnímu obědu dostavila přesně v poledne a ve svátečním oblečení, zpozorněli. Spiro a Michal na sebe spiklenecky mrkli, když David tu informaci doplnil, že je navíc nutí poslouchat klasickou hudbu z rádia, protože prý na rozdíl od televize povznáší.
A tak když následující neděli David u oběda požádal Veroniku, aby pustila rádio, málem mu při prvním soustu zaskočilo. V rozhlase se nějaká šílená Zita dožadovala písničky pro Davida Zajíce. Alenka i Veronika se na něj mlčky podívaly. Cpal se řízkem, aby bylo vidět, že nemůže odpovědět, a horečně přemýšlel, jestli nezná nějakou krávu jménem Zita. Ne, naštěstí ne!
Polkl kus masa a s úlevou řekl: „Neznám žádnou Zitu.“
Ještě stačil vtipně s úsměvem poznamenat: „Takovejch Davidů Zajíců po světě běhá,“ než ho rádio přerušilo: „Nejdřív mi slíbil, že si mě vezme, a pak zmizel. Ale já si ho najdu, protože vím, kde dělá.“
David zbystřil. Alenka předstírala hrozný hlad a intenzivně žvýkala s pohledem upřeným do talíře. Ta ženská v éteru zatím žvanila dál: „Dělá v magazínu Svět, píše tam články. Já ho miluju.“
Davidovi se vařil mozek. Celé mu to ale došlo až po chvíli. Začal Spirovi a Michalovi nadávat, že jsou blbci. Pak mlel něco o sázkách a jeho dcera se na něj nevěřícně dívala, zatímco Alenka naprosto ledově klidně vzala jeho talíř s řízkem i kaší a hodila ho do koše.
Nějak to tehdy urovnal, ale sváteční nedělní obědy se mu obnovit nepovedlo.
Michal se večer po uzávěrce Davidovi přiznal. Že to byl on, kdo přemluvil jednu holku, protože se vsadil o láhev se Spirem. Pak se k Zajícovi naklonil: „Ale neříkej, že se ti to dřív nebo pozdějc s nějakou nemohlo stát?“
David pokrčil rameny: „Asi stárnu. Když se bavím s babou, už mi o to nejde. Spíš mě baví ten flirt. Slovní narážky, kontakt očí, jemný dotyky a tak.“
„Ale píchání taky není špatný, ne?“
„Není, ale.“
Rossmann se do toho vložil: „To víš, že není. Když to přijde na mě, tak si koupím Annonci. Jako posledně. Byl jsem unavenej jet do Ústí, tak jsem si řekl, že v Praze nějakou oflákám, ne? Že si jako vyberu nějakej privát, ale pak to na mě přišlo už moc, myslim ta únava, a…“ Přiměřeně ztěžka k pokročilému večeru se opilecky nadechl a pokračoval: „…a tak jsem ty noviny na těch inzerátech přehnul a strčil je do kapsy u spolujezdce. A pak o víkendu jedu s rodinou a ta moje, vždyť ji znáš, dostala hysterický záchvat a furt opakovala: Budu přesazovat muškáty. Nemáš tady v autě nějaký papíry? Řek jsem jí: Ne, nemám. To víš, že o těch novinách věděla, ale nechtěla vypadat, že mě hlídá… Ještě jednou se zeptala: Aspoň starý noviny? Nemááám, řek jsem pomalu. Ale jí to nestačilo, vystartovala po autě jako vysavač, až našla tu Annonci s inzerátama. A hned jako, co to je. A já říkám, noviny. No jó, ale s erotickejma inzerátama, začala ječet, vždyť ji znáš. A tak jsem zařval: A ty snad do květináčů nemůžou nebo co? A ona jen špitla, že můžou. Ten den jsem zjistil, že spolu nemůžem dál bejt. Stal by se ze mě vychlastanej děvkař a z ní ženská, co si jí už nemůžu vážit.“
„To ne,“ přizvukoval mu David.
„Snad to pochopí a rozvedem se. Dostane byt a auto, tak co?“
Ale říct to své ženě přímo se bál. Jeho postup David znal z jednání s ostatními lidmi. Nechal situaci dojít tak daleko, aby dotyčný poznal, co ho čeká, a udělal ten nepříjemný krok sám.
A tak radši, než by jí to řekl, vzal Michal svou manželku na party, kde to chtěl zinscenovat tak, aby se s ním rozešla. Pozval k té show i Davida. Potřeboval ho jako aktéra do svého plánu. Ten nerad, ale souhlasil. Zajíc vlastně do té doby kvůli penězům zbaběle souhlasil s každým Michalovým návrhem. Ještě že ho před tou fraškou čekala reportáž v Kalahari, kde si mínil trochu spravit pachuť sám ze sebe. Někdy mu ze sebe bylo dost špatně. I z Michala. Taky ho ale obdivoval. Za nonšalanci a lehkost. Umění vydělat peníze. Za tajemství, které v sobě nosil. Kdo to vlastně je – Rossmann? Jak opravdu přišel k penězům? Proč mu půjčoval? David na to musel myslet ještě v letadle cestou do Afriky.

PSANÍ
Pokojem Davidova bytu prosvítalo pronikavé světlo. Bylo to první ráno po jeho návratu z Kalahari. Slyšel zpěv, ze kterého bylo cítit slunce. Připomnělo mu plavbu po Karibiku před dvěma lety. Alenka pouštěla do ranního ticha své oblíbené cédéčko Gipsy Kings. Slyšel povídat Veroniku. Mozek těžce opouštěl svět snů. Oblékl si bílou nažehlenou košili, z lednice vzal chladné křupavé třešně a zapíjel je malou sklenkou ledové bublinkové vody. Leckomu jinému by po té kombinaci bylo těžko, ale Davidovi ne. Byl naopak v povznesené náladě. Na mysl mu matně dotíral sen, který se mu před probuzením zdál. Alena přinesla horkou kávu. Připomněla mu všechna rána jeho života. Přemýšlel o svých výhrách a prohrách. O manželství, o vyvzdorovaném časopise. To chtěl? Kdyby si od Rossmanna nepůjčil, kdyby se raději vůbec nepouštěl do vydávání, napadlo ho. Jaký má vůbec to pachtění smysl? Co vůbec má smysl?
Vzal si čistý, nepopsaný sešit a tužku. Ten den se rozhodl napsat knihu. Vychrlit svůj strach, svoje obavy z toho, jak to všechno dopadne. Vypsat se z toho. Už tolik let polykal život, na cestách svět, a zvracel jen po tahu v Tlusté Lole. Chvíli přemýšlel, jestli si může dovolit sám sobě nelhat. Ano i ne. Aspoň po něm zůstane vyrytá značka, otisk ruky jako na té skále v Kalahari. Zanechá po sobě svůj příběh, svůj hlad, svého lva ve své poušti.
První písmena ukládal na papír obezřetně. Až po chvíli z něj začala slova padat jako déšť, jako voda, co očišťuje:
Toto je začátek mé knihy. Kolik Rossmannovi vlastně dlužím milionů? O kolik tisíc na úrocích ta částka denně naroste? Každým dnem svého života dlužím víc a víc. Jak tohle skončí? Stanu se jeho otrokem, zabiju ho, nebo zabiju sám sebe? Bude tenhle deník, tahle kniha záznamem plánované vraždy? A jak dlouho ještě budu před lidmi dělat, že nic, že se mám super, magazín prosperuje, cesty po světě jsou skvělý? Než se zblázním? Už se mi zdají i divný sny. To, co jsem dnes v noci viděl, bylo neskutečné a podivné. Jako bych nahlížel svou budoucnost nebo nějaký paralelní svět. Scvrklý křovácký lovec naléhal, ať jdu dál, ale já už nemohl. Ztrácel jsem ho a viděl jej už jen jako skrz mléčný závoj. Ještě jsem zahlédl běžet rozmazanou siluetu. „Siga,“ zakřičel, asi jak nejvíc mohl. V tom výkřiku byla hrůza. Nedotkla se mě, i když vzápětí mým čelem pronikla bolest a já viděl, jak mi obrovská čelist vytrhává kus stehna. Byla to čistá bolest. Cítil jsem nasládlý pach krve, moči a zápach z té velké tlamy. Slyšel jsem svůj křik, vrčení a ňafání hyen. Viděl jsem slunce, červené šmouhy a svou ruku zabořenou v křeči v žíhaném hyením kožichu.
Poslední dobou se začínám svých snů bát. Nevím proč, ale vím, že až tuhle knihu dopíšu, uleví se mi. Teď se mi jen točí hlava. Kafe je horké a silné.
Až tu knihu dopíšu, udělám si dlouhý výlet. Vrátím se někam do přítmí pralesa, kde se člověk poprvé postavil na nohy, zpět do doby, kdy lidé museli lovit, aby jedli. Kdy nepotřebovali peníze. Odjedu hned, jak dodělám vydavatelství k obrazu svému. Splatím dluhy. Dopíšu knihu.
Jenže to se chlapec přepočítal. Jako vypravěč příběhu to musím vědět. Do pralesa David Zajíc nepojede po knize, ale pár týdnů poté, co napsal tenhle úvod.
A nezblázní se on, ale někdo jiný.
Někdo zemře.
David Zajíc rukopis zničí, ale vy se ten příběh stejně dozvíte.
Jak to všechno vím? Jsem zloděj příběhů. Fascinuje mě příběh toho zoufalce. Proč vůbec psal to, co ho mohlo zničit? Proč tvořil něco, co mohlo sloužit jako důkaz proti němu?

PAKOBYLKA
Bílí mužové strávili v malarické nemocnici další noc. Netušili, že zbytečně. Nevadilo jim ani tolik čekání, jako letargické nicnedělání. Si Lap Lap věděl, že by měl nahrávat zvuky pralesa nebo fotografovat. Nechtělo se mu. V zátylku cítil otupělost. Jako kdysi ve vojenském špitále po uklidňujících prášcích. Stejný melancholický klid, který v něm potlačil všechny radosti a deprese.
V táboře panovala ponorková nemoc. Když spolu bílí muži mluvili, dívali se do země, aby neviděli oči toho druhého: „Kdo dneska vaří?“
Až po jisté době se ozvalo: „Já včera.“
Ten, co zatím mlčel, si dal pět minut na pomalou odpověď: „Já dnes. Za chvíli.“
Tu dusnou atmosféru přerušil až mentawajský lovec, který tudy procházel se svým synem. Zdvořile si s nimi povídal, než uslyšel zběsilé škrábání na stěnu chatky. Odmlčel se a šel se podívat dovnitř. Škrábání zesílilo.
Když se vrátil, kroutil hlavou: „Je tam krysa a hrabe pořád na jednom místě. Vůbec se mě nelekla.“
Chvíli se snažil mluvit dál na jiné téma, ale škrábání neustávalo. Obrátil se ke svému synovi a s obavami řekl: „Tiduš.“
„Krysa – a co?“ nechápal chlapec, proč ho na to otec upozorňuje.
„Hrabe na jednom místě, místo aby hrabala jinde, kde jí to půjde líp. Je chromá strachy, něčeho se bojí. Možná se v té chatrči zapomněl nějaký noční démon,“ zkoumavě se zadíval na chýši lovec.
Jeho syn mezitím dostal malarický záchvat. Bílí cizinci mu složili z vlastních Dalagylů jednu akutní dávku a na kusu papíru otci pomocí piktogramů sluníček a měsíčků popsali, jak má hoch antimalarika užívat. Muž se pak s nimi z vděčnosti podělil o ságo, banány s kokosem a vepřové uložené v dutém bambusu. Do toho se znovu ozvala zběsilým škrábáním krysa. Mentawajec to chvíli znepokojeně poslouchal, pak vstal a řekl synovi, že půjdou. Poslechl ho, i když se kvůli malárii třásl jako osika.
„Vy byste odsud měli také odejít, není to dobré místo,“ řekl naléhavě bělochům. A zmizel.
To bílé muže vylekalo. Byli už dost vystrašení, a teď se navíc neustále ptali sami sebe, kde je Ani. Sliboval, že se vrátí s loďkou, kterou je odveze. To by bylo skvělé. Už žádné plazení po kládách přes hluboké strže. Už žádná námaha. Jestli se tedy vrátí. A co když ne, běželo jim hlavou. I když k večeru škrábání ustalo, všichni včetně Lászla si rozbalili moskytiéry a karimatky na verandě.
Druhý den opět plynul ve znamení čekání na Aniuse. Leželi na verandě a civěli do palmového stropu.
„Myslíš, že přijde?“
„Nevím.“
David si raději vzal aparát a šel fotit.
Tomáš se asi po půlhodině zeptal Michala: „Ale měl by přijít, ne?“
„Proč by měl, peníze a vytouženej nůž už dostal.“
Vykašlal se na ně, spadl do rokle, dostal malárii, nebo všechno dohromady? Byli směšní se svými otázkami a tím, jak nechápali, proč sem vůbec lezli. Zdálo se jim, jako by je celý prales pozoroval v jejich úzkosti. Ale prales to nebyl. to, co je opravdu sledovalo, se totiž kvůli včerejšímu krysímu povyku přemístilo z chatky do klidné koruny stromu na kraji džungle přímo proti nim. Vnímalo to, jak se cizinci dívají jeho směrem, jako by se snažili zhypnotizovat prales, aby jim vydal jejich průvodce Aniho. Nosil hodinky, které sice nešly, ale byly znamením civilizovanosti, schopnosti dodržet dohodu, kterou si navíc pojistili penězi. Přestože mu zaplatili předem, nemohli na to spoléhat. Neboť ani pokřtění, ani roztrhané triko nepřekrylo tisíciletou divokost jeho rodu. Zcela nesmyslně vršili jeden evropský argument za druhým, proč by se měl Ani vrátit a proč ne. Vůbec nechápali, že tady v pralese platí jiné pro a proti, že tohle je úplně jiný svět.
Coby správní sasareu mluvili, i když neměli co říct, jako by se báli zmlknout, aby je ticho, co se vznášelo kdesi nad korunami džungle, nepohltilo. Najednou si Tomáš všiml, že teď, v naprostém bezvětří, se pohybují jen lístky jednoho stromu přímo proti nim.
Ukázal Michalovi tím směrem a řekl: „Ty vado, podívej, to jsou snad nějaký vzdušný víry nebo co, ne?“
„Asi jo,“ odvětil Michal a dál tomu nevěnoval pozornost, protože nic kromě těch třepotajících se lístků neviděl.
V té chvíli z chatky rusky zakřičel László: „Daváj, pajdítě sjudá – honem, pojďte sem!“
Vyskočili, o podobné vzrušení tu byla nouze. Za bambusovou zástěnou v rohu místnosti u vyhrabané jamky ležela velká černá pralesní krysa se zježenou srstí. Mezi vztyčenými chlupy prosvítala světlá kůže ztuhlého tělíčka. László odehnal pár much a ukázal na zaťaté přední běhy. Tam, kde ještě včera asi měla tlapky s drápy, byly jen krvavé pahýly.
„Do prdele, tu muselo něco vyděsit,“ ulevil si Michal.
„Fakt je to divný místo. Měli bysme zvednout kotvy. Aniho se asi nedočkáme,“ řekl Tomáš.
„Ta kurva se na nás normálně vykašlala,“ doplnil ho Michal.
„Do Taradei?“ zeptal se László.
„Kam jinam?“ usmál se Tomáš. Nahlas to nepřiznal, ale na prsou cítil zvláštní tíseň.
Lászlův křik před chvílí uslyšel z dálky i Prsatý muž. Přestal fotografovat ještěrku, jež při skocích ze stromu na strom roztáhla blány po obou stranách břicha, takže vypadala jako létající dráček, a vypravil se zvědavě k chatce. Bylo dusno, a tak si otřel pot z čela. Najednou měl pocit, že ucítil závan větru. Zdál se mu ještě teplejší než okolní vzduch. Podíval se ve směru toho horkého poryvu, jestli nespatří nějakého velkého ptáka, ale mezi kmeny a liánami uviděl prosvítat jen mýtinu s jejich malarickou nemocnicí. Jeho pozornost ale upoutal protější strom, na kterém se najednou začaly třepotat listy. Okolní stromy byly v klidu. Chtěl tomu přijít na kloub. Přistoupil ke stromu blíž a užasl, když pod jeho korunou uviděl tetelit se horký vzduch. Popošel ještě blíž, ale naštěstí v tu chvíli objevil na rostlině s bliznou elegantně stočenou do sametové spirály obrovskou pakobylku větší než dlaň. Kývala se jako stařík sem a tam ve své nepozemské kráse. Nádherná křehká bytost. Poskakoval opatrně okolo ní s fotoaparátem, aby jí neublížil. Jako okolo královny krásy. Byla nádherná. Jak ji fotografoval a skláněl se nad ní, netušil, že i jeho si něco prohlíží. Kdyby to chtělo, mohlo se dotknout jeho zátylku. Ale jen to Davida se zaujetím pozorovalo. Nemohl se úžasné pakobylky nabažit. Ani nevnímal další závan horkého vzduchu, který se o něj otřel, jak to slezlo ze stromu. Dlouho přemýšlel a pomalu vyndal plastikovou láhev se smrtícím plynem. Zamiloval se do krásy té pakobylky tak, že jí vzal pro jistotu život. Pro svou jistotu. Možná tu jedinou, co měla přijít.
Protože to už spěchalo do Taradei, kde si chtělo vybrat svou daň. ZLÍ DUCHOVÉ
Ráno ještě v horečce vstal, motal se, třásly se mu nohy, ale viděl. Mlžně, neostře, protože brýle už dávno odpočívaly v pralesní půdě pár set metrů zpátky, kde je včera vytratil z náprsní kapsy. Ulomil si klacek, protože všechno okolo něj se houpalo, a brodil se mazlavým nánosem řeky. Ptáci krásně zpívali. Místo odrazů ranního slunce na hladině viděl jen tisíce stříbrných penízků. Připomněly mu magazín Svět a jeho hrabivé hlídání, aby ten cirkus na kolečkách jel dál a on třeba někdy mohl zaplatit alespoň úroky z té hrozivé částky, kterou mu Michal Rossmann půjčil. Kdybych teď umřel, pomyslel si, zbyla by mu jen ochranná známka jednoho snu, zalykal se smíchem. Snad ho z dálky uctivě obcházelo tropické šílenství, ale on se jen dál smál, šťastný, že nad sebou vidí bílá oblaka na modrém nebi, že slyší řeku, kde se před chvílí vymočil, aniž si rozepnul poklopec, že je na světě tak krásně, až měl pocit, že se z té svobody zalkne, praskne, vybuchne. Nezajímala ho zimnice, jež ho střídavě s horkostí navštěvovala. Byl opilý volností a štěstím, co vás navštíví, až když si myslíte, že už hůř být nemůže.
Svalil se na záda do teplého bahna a myšlenky se mu rozletěly po obloze jako hejno ukřičených racků. A on se bez nich pořád smál, až se mentawajská žena, která přišla se svou dcerou lovit k řece ryby, lekla a zkameněla, když uviděla toho evidentně pomateného chroptícího sasareu, kterému asi utekla duše z těla a nahradili ji sanitu – blázniví a zlí duchové, co přicházejí v noci. On si ale dál chrčel tu svou a kuckal se smíchem, zatímco jeho myšlenky, volné jako bílí rackové, letěly přes oceán, míjely pohoří a pouště, aby se pak s větrem stočily nad mořem a měkce dobrzďovaly nad krásným středohořím v geometrickém středu Evropy. A tam, aniž o tom pomatený Zajíc věděl, se stočily nad Malou Tatimerzí a opatrně zpomalily, aby lehce, spolu s krahujcem v dlouhých spirálách přistály na starém ořešáku. Až tam se s nimi ten hrdý krahujec rozloučil a ony samy, jako správné myšlenky, se znenadání snesly do hlavičky malé holčičky. Ta si najednou vzpomněla na vousatého pána, který od ní tak často odcházel pod zástěrkou průhledné lži, že se brzy vrátí, a rozběhla se ke své matce, která zrovna česala červená a zelená jablka. A jak k ní přibíhala, nahlas křikla: „Maminko, kdy se vrátí táta?“
A Alenka se usmála: „Ještě si škrtneš dvanáct sluníček, co máš na zdi, a je tady, Veroniko.“
A na druhé straně zeměkoule teď vytryskly tomu cizinci s domorodým jménem Si Lap Lap, Aman Veronika – Prsatý muž, otec Veroniky, slzy. A mentawajské ženy se nad ním dlouho zmateně dohadovaly, proč ho navštívili zlí duchové a hluboko v něm se smějí a pláčí najednou. Si Lap Lapovi to bylo jedno, protože je nevnímal, jen z dálky slyšel smích své Veroniky, a netušil, že to jsou jen štěbetavé hlasy žen, co ho našly u řeky. Propadal se hluboko do vlastního nitra a vzpomínky zmateně vířily a narážely do sebe, jako by se bály, že spolu s ním zmizí v propadlišti jeho soukromých dějin.
Kdovíproč si v horečkách vzpomněl na tu nejzasutější, jak jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc. Narážel do ní tak zběsile, až se bál, že ji rozrazí. Byla slastná jako cucavý karamelový bonbon s čokoládovou polevou. Avanti, pomyslel si, zatajil dech a v jednom horkém gejzíru jí předal celé své genetické poselství. Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka mohla na druhém konci slyšet jen záznamník: „Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!“ Vztekle praštila telefonem a na záznamníku bylo jen velké ticho a pak tút, tút, tút, jak vteřiny odměřovaly pečlivě čas jeho života, i když si bláhově myslel, že ho nikdo nesleduje.
Už v bibli stojí: „I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.“
A tak ho mentawajští lovci, které zavolaly ty dvě ženy, našli pomazaného blátem, jímž si jako řečištěm razily cestu slzy, smějícího se kuckavým smíchem, pomočeného, bez výčitek, bez bolesti i radosti, bez duše, která poletovala mezi obrovitými pralesními stromy s pestrobarevnými motýly ve vzduchu tetelícím se nad vrcholky džungle.
Naložili Davida na kánoi, na které ho ti převozníci ztracených duší svezli dolů po proudu ke své saigubanské umě. Nevnímal to a zároveň vnímal. Jejich pomalé pohyby, když se odstrkovali bambusovou tyčí, krásní, s pestrobarevnými čelenkami, tanečníci na rozhraní světů, ani tam, ani tady.
Druhý den ho probralo zvonění šamanských zvonků, které měly přivolat zpět jeho duši do prázdného těla, poté co jejich cinkot vyhnal smějící se a plačící démony. Než se posadil, chvíli ještě ležel a vychutnával čas. Bylo mu dobře, jen cítil, že má žaludek trochu na vodě. Snažil se mluvit mentawajsky, ale kouzelník ho pomalým gestem zarazil: „Mlč, jsi moc slabý, o místo ve tvém těle se prali nejsilnější z dobrých duchů ukkui s těmi sanitu. Teď ti bude dobře, ale tvá duše je slabá. Může zase zmizet a oni se mohou kdykoli vrátit.“
„Vrátit?“ zapochyboval Aman Veronika. Šaman chce tučnější odměnu, pomyslel si.
Ten mu pohlédl do očí: „Bláznivý cizinče, nechci od tebe víc dárků, než mi dáš. Stejně bych neuměl s touhle papágou bojovat. Někdo tě očaroval. Musel jsi provést něco špatného někomu ze světa mrtvých a určitě to bylo něco víc než porazit strom bez povolení duchů. Nebo jim něco zlého způsobíš v budoucnu. Proto se tě asi pokusili zbavit.“
„Tady na ostrově?“ zeptal se Prsatý muž.
Kouzelník chvíli mlčel, černýma očima přemítavě hleděl do dáli, než promluvil: „Tá, areu – ne, daleko odsud,“ řekl a začal si balit kouzelnické pomůcky.
David se na něj nechápavě díval. To je všechno, co mu řekne? přemýšlel znepokojeně. Kouzelník se otočil, a ještě než navždy zmizel v pralese, smutně řekl: „Nech přijít zlo a mluv s ním. Věř své duši.“
„Cože?“ křikl za ním nesmyslně česky Zajíc, ale to už šaman mizel za prvními stromy a ani se neotočil.

Darwin Moscoso se narodil v tropickém deštném lese a své dětství prožil mezi východními svahy peruánských And a nízkým pohořím Pantiacolla, které odděluje údolí bystrých vod Alto Madre de Dios od hnědavých, kalných meandrů řeky Manu. Darwinovi rodiče si ještě pamatovali kanibalské obřady. Darwina, svého šestého syna, nechal otec pokřtít. Samozřejmě přitom netušil, kdo byl Charles Darwin. Pak rodina prošla překotným kulturním vývojem. Darwin s bratry opustili pralesní chatrč a život ne nepodobný pravěku, získali univerzitní vzdělání a stali se legendárními průvodci ekoturistické agentury Pantiacolla v Cuzcu. S nizozemskou majitelkou agentury Mariannou van Vlaardingen, primatoložkou studující opice Manu, zpřístupnili serióznímu poznávání svět tropického deštného lesa. „Je to jediná cesta k budoucnosti, co nejvíce lidí musí znát hodnotu Manu,“ říká Darwin. Byla to také jeho rodina s agenturou, kdo zapojily některé indiánské kmeny, například Yine, v provincii Madre de Dios do turistického ruchu a zaručily jim malý díl zisku z návštěvnosti Manu. Darwin, dnes vzdělaný muž, totiž ví, že chudoba lidí je pro zdejší panenskou přírodu největším nebezpečím. Být v Manu s Darwinem znamená vidět, znát a snad i chápat.

GENOVÁ BANKA
Srázy andského hřebene Paucartambo, orientované na východ, již spadají do amazonské pánve. Přes zlatožluté drny trávy ichu se z jeho vrcholu otevírá nádherný pohled na vřící kotel mraků, vznikajících dole v nedozírných nížinách povodí Amazonky. Vlhký vzduch, sycený párou z kotle deštného pralesa vyhřívaného sluncem, naráží na suchý chladný vzduch nad Kordillerami, vanoucí od studeného Humboldtova proudu v Tichém oceánu, a sráží se v podobě deště převážně nad východními svahy And. Bystré kamenité toky hučí v mlze lesů a vracejí vodu tam, odkud se vypařila – do tropických deštných lesů povodí Amazonky. Tam někde pod třemi hřebeny východních Kordiller – pohoří Vilcarota, Urubamba a Vilcabamba, na soutoku řek Alto Madre de Dios a Manu leží v peruánské provincii Madre de Dios nekonečné plochy národního parku a biosférické rezervace Manu. Svou rozlohou 1 881 200 ha je toto území srovnatelné s polovinou Švýcarska nebo s anglickým Walesem. Jenže zatímco ve Velké Británii roste asi 1400 rostlinných druhů, tady v tropickém deštném lese, zásobovaném živinami splavovanými ze svahů hor, je známých asi 15 000 druhů. Kromě toho zde žije 200 druhů savců, 1000 druhů ptáků, statisíce druhů hmyzu a bezpočet obojživelníků a bezobratlých. A zdejší příroda skrývá ještě nepoznané druhy rostlin a hmyzu. Bezpečně dnes už víme, že Manu je genovou bankou mnoha druhů rostlin.
Darwin zná desítky stromů a bylin pralesa a ví, jak je uměli Indiáni využít, když trpěli malárií, zimnicí, parazity, bolením zubů nebo měli krvácející zranění. Moderní medicína využívá léky, z nichž celá čtvrtina pochází původně z látek obsažených v rostlinách deštného lesa. Pověstný šípový jed kurare stromu rodu Strychnos sp. je jen nejznámějším příkladem. A přitom je člověkem prozkoumáno jen jedno procento obrovské škály chemických sloučenin, často jedů, jimiž se rostliny v deštném pralese Amazonie brání proti hmyzu, ptákům, cizopasníkům nebo proti sobě navzájem. Zbytek dosud čeká na poznání a využití.
Díky obrovské biodiverzitě Manu zde také doposud žijí jaguáři vedle vyder obrovských, kajmanů černých a brýlových, desítek druhů jihoamerických opic a stovek papoušků hledajících na stržených březích řek minerály, které potřebují k neutralizaci toxinů z plodů, jimiž se živí.

LATEXOVÝ RÁJ
Nedaleko místa, kde tlejí zbytky Darwinova rodného domu, končí jediná silnice spojující svět zeleného ticha kolem řeky Alto Madre de Dios s územím hřebene And. Tropický deštný les je od tohoto místa přístupný jen po řece, po níž se plaví lidé na jednoduchých vorech, kánoích vydlabaných z kmenů stromů catahua (Hura crepitans) nebo větších štíhlých lodicích, poháněných zavěšenými motory „peque-peque“. Řeka zde má ještě spád a přes peřeje a slepá ramena se domorodci dostávají jen s obtížemi. A přesto tu početné rodiny plují po řece sem a tam a naloženy hrubým řezivem mahagonu netečně hledí na nadšené turisty. V lodi, jež je jediným jejich majetkem, spí, vaří i odpočívají. Vydány na pospas dotěrnému hmyzu směřují k osadě Atalaya, kde už čekají nákladní vozy na dřevo.
Manu bylo sice po několikaletém úsilí v roce 1973 vyhlášeno národním parkem a v roce 1977 dokonce biosférickou rezervací, jenže vyhlášení UNESCO k jeho ochraně nestačí. Deštný prales živí pokoutné dřevorubce mahagonů (Swietenia macrophylla) a španělských cedrů (Cedrela odorata) (opadavý strom tropů Jižní Ameriky nemá nic společného s cedry severu), jež mizejí z porostů deštného lesa jednou provždy. Překupníci platí vyčerpaným dřevařům pouhé stovky dolarů za řezivo namáhavě opracované v místě, kde padlo, aby je stonásobně dráž zpeněžili v Limě. Hladoví colonos, přistěhovalci z vnitrozemí, najímaní těžaři a zlatokopové kvůli výdělkům pro sebe a své děti narušují přírodu Manu podobně, jak to udělali už v jiných částech Peru, Bolívie a dalších jihoamerických zemí.
Ostatně rabování Manu ve jménu civilizace není nic nového, začalo již před více než sto lety. Za jediný rok (1900) odtud kaučukový baron Carlos Fermin Fitzcarrald odvezl 27 000 tun latexu kaučukovníků Hevea brasiliensis a Hevea guianensis. Indiány kmenů Machiguenga, Piro a Mashco donutil rozebrat svůj kolesový parník operující na řece Urubamba, přenést jej po částech na řeku Madre de Dios a opět složit. Oba toky se sice vlévají do Amazonky, ale cesta po Madre de Dios byla k Atlantiku kratší, takže spojení s odběrateli kaučukového latexu se tím urychlilo. V deštných lesích Manu pak pro Fitzcarralda těžili Indiáni kaučukový latex dvacet let. Kdo se vzepřel, byl zavražděn. Indiáni umírali na nemoci bělochů a zbylí byli prodáváni do Bolívie a Brazílie jako otroci, takže na konci kaučukové éry bylo povodí Madre de Dios a Manu téměř vylidněno. Poslední hrstku Indiánů kmenů Mashco a Piro, praktikujících ještě ojediněle kanibalské rituály, se snažili obrátit na křesťanskou víru františkáni, kteří tu na konci 50. let minulého století vybudovali misii. Až do misie u Alto Madre de Dios byla později z Cuzca přes hřebeny And vybudována sjízdná cesta pro nákladní auta a po ní přišli dřevorubci, zlatokopové a narkomafie. Po nesmyslném vypalování tropického deštného lesa kvůli pěstování koky (Erythroxylum coca) zůstala na horním toku Alto Madre de Dios spoušť. Jen erozí zničená půda bez živin, na níž se popásá podvyživený dobytek. Teď chtějí těžební společnosti dokonce vybudovat transoceánské dálnice spojující břehy Tichého a Atlantského oceánu. Ty by rozparcelovaly lesy povodí Amazonky, označované za plíce planety, na malé a bezcenné kousky.

NA SEVER OD BOCA MANU
Osadu Boca Manu na soutoku řeky Alto Madre de Dios a kalných hnědých vod Manu tvoří několik nuzných chatrčí, dva solidnější krámky a molo s nepochopitelným nápisem: „Vítáme vás v obci pamatující dobu velkého Fitzcarralda.“ Nebýt travnatého letiště níže po proudu řeky, nazývané od tohoto místa již jen Madre de Dios (bez přídomku Alto), a skutečnosti, že proti proudu řeky Manu začíná území biosférické rezervace, neznal by Boca Manu téměř nikdo. Plujeme s Darwinem meandry řeky Manu a nahlížíme do nitra nedotčeného pralesa.
Vysoké stromy fíkovníků na březích jsou tu porostlé liánami, jež táhnou kmeny k zemi. Hájky světlých a do dáli svítících balzových kmenů (Ochroma pyramidale) kontrastují v šikmém slunci se svými sytě zelenými listnatými korunami. Nad tím vším kralují obrovské kapoky (Ceiba pentandra). Jejich mohutné koruny jsou rozložitě pravidelné a šedavá kůra často hostí stavby včel nebo termitů, pokud není ověšena stovkami epifytů. V podrostu jsou občas vidět i palmy (Iriartea deltoidea) se zvláštní lahvovitou ztluštěninou na kmeni, v níž shromažďují vodu. Stromům hnědavé barvy s naprosto hladkou kůrou říkají nahé stromy (Callophyllum spruceanum). Nejsou však stejné čeledi jako druh Terminalia catappa, který také každoročně shazuje svoji kůru, aby se ubránil hmyzu, jenž se v jeho kmeni uhnízdí.
Nad porosty vystupují ojediněle koruny velikánů, gigantů mezi stromy s výškou až 40 metrů. „Indiáni nazývají k nebi čnící Dipteryx micrantha ‘chihuahuaco’ a znají především halucinogenní účinky jeho kůry,“ vysvětluje Darwin. Podobným velikánem je catahua (Hura crepitans), obr s rovným kmenem užívaný k výrobě lodí, jehož latex však i bezpečně a bezbolestně rozpouští zubovinu a zbavuje tak Indiány neodkladné návštěvy zubaře. Všechny stromy vytvářejí svými korunami neprostupnou clonu. Nad ní se odehrává kypící život. Dole je téměř temno a jen planý zázvor a listy divokého banánu společně s mnoha bylinami naznačují věčnou připravenost zeleně růst. U země se krčí i mladé stromky, často neduživé proutky, a čekají třeba i deset let na svoji šanci, která ovšem nemusí přijít.
Z porostu cítím zvláštní kořeněnou vůni, připomínající tříslovinu, ale do lesa nemohu. Proti našemu vstupu je od řeky chráněn ve vodě ležícími kmeny, z nichž trčí obrovské kořeny. Na povalených kmenech často odpočívají želvy, jakoby navlečené jedna za druhou na neviditelném provázku. Při vyrušení také pěkně po řadě skáčí do kalné vody. Jsou nesmírně plaché. Léta byly želvy i jejich vajíčka téměř hlavní potravou Indiánů a colonos. Jejich vejce se masově používala na výrobu oleje ke svícení, a tak zde některé druhy želv úplně vymizely.
Tišiny řeky jsou také místem odpočinku ptáků. Kromě skupin nesytů lesních (Mycteria americana) jsou tu hojně zobouni američtí (Rynchops niger), odpočívající na písečném břehu po lovu. Občas se dá zahlédnout nádherný rybařík obojkový (Megaceryle torquata), osaměle na svoji kořist číhající volavky bělostné (Egretta thula) nebo volavky bílé (Egretta alba), zatímco nad řekou krouží větší skupinka čimangů temných (Daptrius ater). V ospalé náladě dusivého vlhkého vedra slezli po liánách z korun stromů na strmý zastíněný břeh i vřešťani rezaví (Alouatta seniculus), aby se v hlíně nalízali minerálů. Jejich barevné kožíšky a černé tváře se s jinými druhy opic nedají téměř splést. Darwin tvrdil, že při březích řek se hojně potloukají i jaguáři a v Manu jich prý přibývá. „Budeme-li mít štěstí,“ říkal a my jsme to brali jen jako těšítko. Zcela nenadále je uprostřed horkého dne na povaleném kmeni ohlazeném vodou vidíme – dva jaguáry. Indiáni je označují jako „zvíře, které nejdříve skočí“, a prý stejným způsobem překvapují kajmany a dokonce i ryby. Jinak kromě kajmanů vyhledávají i kapybary (Hydrechaeris hydrochaeris), obrovské hlodavce říčních břehů. Zbarvení jaguárů je dokonalé. I Indiáni je často přehlédnou, v rákosí nebo bambusovém porostu břehů jejich skvrnitý kožich splývá s vegetací naprosto dokonale. Zato velcí kamišové růžkatí (Anhima cornuta), černí ptáci velikosti krocanů, se procházejí po písku meandru okázale, vědomi si své možnosti zmizet v podrostu nebo prostě uletět. Nad nimi se prohánějí dva letečtí akrobati, luňákovci vlaštovčí (Elanoides forficatus), a na dohled je orlovec říční (Pandion haliaetus). V podvečer se objevují první páry letících papoušků rodu ara, hlavně arů zelenokřídlých. Vlhkou půdu se změtí dřeva oživují safírové záblesky motýlů Morpho, kteří sestoupili z vrcholu stromů, kde mezi květy žijí, k denním neméně krásným můrám a lišajům sovím, aby se pozemnímu světu připomněli svojí nádherou a dali nám zapomenout na miliardy komárů, které se na nás bez ustání vrhají.

VRATCÍ VELIKÁNI
Tropický deštný les, protkaný změtí slepých ramen se stojící vodou, je velmi složitý systém s komplikovanými vztahy mezi velkým množstvím různých druhů rostlin i živočichů. Pro vědce je stále tak trochu záhadou. Oproti podmínkám mírného pásma se zde například stromy dožívají malého stáří, největší velikáni nemají více než 125 let. Důvodů je mnoho. Vlhké prostředí bez dramatického střídání teploty s jedním deštivým obdobím je sice růstu stromů příznivé, ale deštný prales trpí nedostatkem živin. Známý poznatek, že většina prvků a minerálů koloběhu živin je v pralese obsažena v biomase, tedy téměř z 80 % v bylinách, houbách a stromech, kdežto v lesích mírného pásma jsou živiny převážně v nadbytku v půdě, je dominujícím faktorem.
Lesní velikáni, když už se jim podaří vyrůst v konkurenci jiných stromů až do vyššího patra ke slunci, se proto úzkostlivě střeží pozbýt některé své části, například listy. To je příliš oslabuje, neboť k obnově listové plochy potřebují další minerály, které však těžko získají. Proto se velmi různorodými způsoby brání hmyzu nebo živočichům požírajícím jejich části.
Většina stromů produkuje trny, drsné ochlupení listů nebo chemikálie, jimiž odrazují případné konzumenty. Některé dokonce vytvářejí celé plochy trnů, úplné ocelové kartáče, jako např. strom rodu Jacaratia, který je doslova posetý trny velikosti palce. „V oblibě je také červená barva,“ vysvětluje Darwin při pochodu pralesem, „domorodí lidé nikdy nesbírají kořeny a listy, které jsou červené. Většinou obsahují jed.“ Mnoho rostlin má rubínově zbarvené povrchové kořeny a i byliny naznačují jedovatost červení.
Fík škrtiče (Ficus trigona) ničí své konkurenty jiným způsobem. Tato liána produkuje chutné plody s lepkavými semínky, která pak šíří opice po stromech se svými výkaly. Takové semínko se zachytí na větvi stromu, vyklíčí a posílá svůj kořínek po kmeni k zemi. Posílen novými živinami obklopí rychlým růstem svého hostitele, až jej zničí, zanechá po něm jen dutinu ve spleti svazků dřeva a zaujme jeho místo na slunci. Podobných příkladů strategie stromů, jak strhnout protivníka k zemi, je mnoho.
V tropickém deštném lese nepředstavují pro návštěvníky největší nebezpečí hadi nebo jaguáři, ale paradoxně padající větve, celé stromy nebo skupiny stromů. Nejcharakterističtějším nočním zvukem tropické deštného lesa v Manu není křik vřešťanů, kteří se tak snaží vyhnout střetu s jinou skupinou, ale padající plody a části stromů. Nepřetržité pády materiálu z výšek korun připomínají začínající krupobití, které nikdy nekončí. Malou stabilitu vzrostlých stromů způsobuje i jejich podloží, neboť vrstva půdy se živinami pod stromy je jen asi dva metry vysoká, pod ní jsou pouze písky a kamení. Kořenový systém stromů, byť často vyztužený deskovitými systémy obřích rozměrů, je proto mělký a nestabilní. Pád každého stromu či dokonce skupiny kmenů vytváří pro semenáčky čekající v lesním podrostu novou šanci, ale zároveň představuje změnu podmínek. Ani minerály nejsou v podloží rozmístěny rovnoměrně a hojně, nýbrž nahodile, a proto nelze nalézt v tropickém deštném lese souvislé porosty jednoho druhu, ale druhy rostoucí spíše roztroušeně. Je tedy zřejmé, že právě tyto nestálé podmínky a neustálé změny vytvářely největší vývojový tlak a přispěly k nezvyklé druhové variabilitě.
Ochrana stromů a bylin před napadením se projevuje v tropickém deštném lese i různými formami spolupráce těchto rostlin s hmyzem. Cecropia sp. s obrovitými listy, která nastupuje jako pionýr nové zeleně na vykácených plochách lesa, poskytuje duté prostory uvnitř kmene mravencům, kteří se odměňují ochranou dřeviny před škůdci. Cecropia sama chrání navíc své území před konkurencí produkcí zvláštního herbicidu, jímž zahubí vše, co začíná klíčit pod její korunou. Podobně Triplaris peruviana, nenápadný strom s malými otvůrky v kůře, z nichž rychle vylézají ohniví mravenci, je známým příkladem symbiózy. K tomuto „mučícímu kůlu“ přivazovali Indiáni i Španělé své oběti, aby je mravenci uštípali k smrti.
Ale žádný strom se neubrání mravencům druhu Atta rodona, kteří se naučili ve svých mraveništích pěstovat houby, jejichž myceliem živí své larvičky, protože neumějí zpracovávat celulózu jako termiti. K pěstování houby potřebují tito mravenci rostlinný materiál, a proto se vypraví z mraveniště po vybraných cestičkách na vhodný strom a doslova jej očešou od listí. Nakrájené kousky listů přestěhují do speciálních komůrek, kde pěstují své oblíbené houby. Taková mraveniště s miliony mravenců různých velikostí a specializace jsou dost častá. V zásnubním letu vylétá z každého z nich přibližně 40 000 samečků a 6000 samiček, potenciálních královen, které žijí až 10 let a přitom nepřetržitě kladou vajíčka! Pohled na tyto mravence se „zelenými paraplíčky“ a jejich organizaci práce je fascinující.
Dřevní hmota stromů je předmětem neustálého zájmu bakterií, plísní, hub a hmyzu, především však všekazů. Tento všudypřítomný společenský hmyz tropů si v deštném lese sice nestaví tak okázalé stavby jako v Africe, ale je jedním z největších a nejdokonalejších strojů na rozklad dřevní hmoty. Na minerály vzniklé činností těchto rozkládačů čekají netrpělivě stromy bojující v tropickém deštném lese o život na slunci.

VLCI ŘEK
V poklidu odpoledního dne je snadné uslyšet a posléze v korunách stromů i zahlédnout skupiny opic, pohybujících se vždy společně – kotulů veverovitých (Saimiri sciureus), a malp (Cebus apella) vyhledávajících sladké květy a plody stromů. Malí kotulové se v sousedství větších druhů cítí bezpečněji. S Darwinem jsme kousek od Cocha Otorongo, jezera vzniklého ze slepého ramene řeky na středním toku Manu, které se proslavilo pozorováním kajmanů a největších vyder druhu Pteronura brasiliensis. Teplé a živinami bohaté stojaté vody jezera jsou plné ryb. Hojnost potravy přitahuje kajmany černé (Melanosuchus niger) a jejich příbuzné kajmany brýlové. Jsme také u vod, které hostí poslední jedince populace vydry obrovské. Indiáni tato až 35 kg těžká zvířata nazývají „Lobos del Rio“ – vlci řek, protože jsou zvyklá lovit v rodinách roztažených do rojnice až o devíti jedincích. Povětšinou jde o dospělé členy jedné rodiny a jejich zuby vlčí čelisti opravdu připomínají. Dokáží se prý utkat s kajmanem a dokonce i s jaguárem, když jde o život mláďat. Vydry byly pro svoje kožešiny těžce pronásledovaná zvířata všude na světě a i zde v Jižní Americe. Jenom v Peru bylo v období let 1946 až 1973 prodáno legálně na 24 000 kožešin tohoto savce.
Na březích jezera Otorongo žijí také hoacinové chocholatí (Opisthocomus hoatzin), jakoby oživlé zkameněliny archeopteryxů, podivní ptáci s ještě podivnějším zažíváním, které je staví jaksi mimo obdiv davů. Na padlých stromech odpočívají anhingy (Anhinga anhinga), neúprosní lovci ryb. Přítomnost ledňáčků, volavek a skrytých jihoamerických strak, pohvizdujících v tóninách šplhajících do výšek stromů, už patří k běžným pohledům a zvukům tropického deštného lesa a jeho „cocho“. Nad vodou visí obrovská zavěšená kyjovitá hnízda vlhovce chocholatého (Ostinops decumanus), jehož zpěv podobný zvuku flétny připomíná naši žluvu. Na podobném jezeře rozlišila skupina ornitologů z Velké Británie za pouhé tři hodiny na 200 druhů ptáků.
Na Cocha Otorongo padá soumrak, hvězdná obloha s Jižním křížem uspí poslední ptačí opozdilce a jen opaleskující oči dávají tušit přítomnost kajmanů v temné vodě. Noc v tropickém deštném lese se opět hlásí zvukem padajících plodů a vzdáleným houkáním vřešťanů.

NA PAPOUŠČÍM LIZU
Manu je proslulé papouščími lizy, kde ptáci požírají minerály, jimiž zřejmě neutralizují toxiny obsažené v plodech stromů, kterými se živí. Lizy jsou na jediné dosažitelné obnažené půdě pralesa – na stržených březích meandrů. V deštném lese je mnoho lizů papoušků, ale ty nejlepší, otevřené pozorovatelům na řece, jsou na Madre de Dios, den plavby po proudu od Boca Manu. Protože jsou papoušci plaší, je možné je pozorovat jen z dostatečné vzdálenosti z plošin, plovoucích po proudu a kamuflovaných palmovým listím.
Před úsvitem slunce nás Darwin dovezl lodí na plošinu, ukotvenou provazem ke kmeni na břehu řeky. Nad stromy deštného lesa stoupala pára, kolem nás šuměla řeka. A pak slunce vyskočilo nad horizont a osvětlilo rezavý břeh Madre de Dios. Hloučky papoušků černouchých (Pionus menstruuj), ptáčků krásných zelených tělíček a modrých hlaviček, zatím nad řekou přelétávaly tiše a neokázale. Nic dlouho nesvědčilo o jejich větší koncentraci, jen pohled dalekohledem do porostů nad vysokým břehem nás přesvědčil o opaku. Modré hlavičky neklidných papoušků se dávají do pohybu a ptáci v hejnu přelétávají nad břehem. Jak byli před chvílí tiší, najednou hlučí všude kolem. Pak se jeden za letu zachytí drápky za vyschlou půdu a jeho zobáček se zaklesne do pukliny v břehu. Na tento signál asi čekají ostatní. V několika okamžicích je za ohlušujícího křiku ptáků puklina obalena smaragdovým polem papouščích těl, mezi něž se vmísili i jedinci druhu Pionopsitta barabandi, papouška zlatolícího.
Když už se zdá, že se papoušci nasytili, začínají se mezi zelenou záplavou objevovat větší a světlejší tělíčka amazoňanů pomoučených (Amazona rafinosa), a amazoňanů žlutohlavých (Amazona ochrocephala). Ti se dostávají k lizu šplháním po visících liánách a předvádějí tak podivné akrobatické lezecké kousky. Tu visí amazoňan za jednu nožku hlavou dolů, hned vedle další udržuje tělíčko v horizontální poloze. Po hodině se papoušci černouší počínají vytrácet a najednou převládá pouze světle šedá a zelenavá barva amazoňanů s očima lemovanýma výrazným světlým kroužkem. Ale posléze i tito ptáci opouštějí liz, kamsi se vytratí a nad vodou zavládne ticho. Ale Darwin sedí na svém místě dál, což znamená, že příroda chystá ještě další dějství, a ostatně i my víme, že zatím na lizu nebyli ti největší a nejhlučnější návštěvníci, papoušci ara. Přeletující dvojice arů zelenokřídlých (Ara chloroptera) dávají tušit, že i oni se zatím obávají usednout na stržený břeh. Tito největší papoušci tropického deštného lesa asi potřebují důkladné ujištění, že jim nic nehrozí, protože zatím sedí na větvích stromů a nižšího bambusového porostu tiše, hledíce na svět svým typickým způsobem, natočením hlavičky k pozorovanému objektu. Plovoucí loď je totiž zneklidňuje. Bambusové stvoly, už tak ohnuté těsně nad liz, se pod jejich těly ohýbají níž a níž, ale oni se zřejmě musejí ujistit i křikem o tom, že je jich už dost na to, aby se několik jedinců odvážilo šplhat po lizu, zatímco ostatní hlídají nad břehem.
Rezavý břeh se najednou opět pokryje nádherně zbarvenými těly arů zelenokřídlých a jejich pestré skvrny podtržené dlouhými ocasními pery jsou jako výjev z pohádky. Požírání minerálů je provázeno mohutným křikem ptáků, nesoucím se nad vodou. Studium papoušků ara v Manu, kde žijí nejméně tři druhy této čeledi, přineslo zajímavé poznatky o jejich životě. Přestože jsou známí svojí monogamií a dlouhověkostí, hnízdí v tropickém deštném lese jen velmi obtížně. Nedovedou si totiž sami stavět hnízda a musejí se proto zmocnit již hotové stromové dutiny i s hnízdem. Takových volných hnízdních dutin je však v pralese překvapivě málo, mezi ptáky i hmyzem je o ně totiž velký zájem. Papoušci navíc preferují palmy, a tak se někdy naskytne pohled na zuřivý boj dvou párů, které soupeří o možnost zahnízdit. Podle posledních pozorování se to podaří jen asi 20 % párů populace ročně. Pokud zahnízdí, samička klade až 3 vejce, ale přežívá jen jedno mládě. Tomu trvá nejméně 6 let, než se stane dospělým a vyhledá si partnera. Tento životní cyklus zřejmě omezuje masovější výskyt ptáků, jimž tropický deštný les jinak nabízí hojnost potravy. AMAZONIE V OHROŽENÍ
V Peru je plných 15 % z celkové rozlohy čtyř milionů kilometrů čtverečních zatím neporušeného tropického deštného lesa Amazonie. Oněch 15 % je mimochodem téměř polovina rozlohy Peru! Z toho je téměř 78 000 km2 tropického deštného lesa v Peru chráněným územím. Biosférickou rezervaci Manu s jejím přírodním bohatstvím v současné době v peruánských nížinách doplňují chráněné oblasti Tambopata-Candamo a národní park Bahuaja-Sonene na hranicích s Bolívií. Přidáme-li k této ploše bolivijský národní park Maididi, který je na dohled hranic, pak dostaneme úctyhodné číslo. Je to dostačující?
Britský expert major Ian Grimwood, pověřený peruánskou vládou vymezením chráněných území, došel k závěru, že území zasluhující statut národního parku v Peru nejsou. Dal se však přemluvit Celestinem Kalinowským, aby s ním navštívil oblast kolem řeky Manu, a společně se poté zasloužili o její vyhlášení za národní park. Denní praxe však ukazuje, že vyhlašování sebevětších ploch deštného pralesa za chráněná území není řešením schopným odolat tlaku současné lidské civilizace. V deštných lesích Amazonie se denně vypálí na desítky kilometrů čtverečních lesa. To hladoví lidé hledají zdroje jídla pro své rodiny. Pak je tu tlak velkých těžebních společností hledajících zlato a ropu bez ohledu na přírodní hodnoty. Ostatně s neuznáváním přírodních hodnot, jde-li o peníze a pohodlí lidí, máme zkušenosti ze všech kontinentů. Jižní Amerika není bohužel výjimkou.
Ale snad není vše ztraceno. Příkladem je pomenší energický muž – Darwin. Řídil naši loď po řece Manu, provázel lesem a otevíral nám svět tropického deštného lesa, který viděl očima domorodce hledajícího strom, jehož latex jej bezpečně zbaví parazitů, ale i pohledem člověka znajícího ekosystém, uvědomujícího si souvislosti. Darwin Moscoso má pro Manu lepší budoucnost. Jako přísně řízenou rezervaci využívanou vědou a obklopenou porosty s uvážlivě těženým dřevem a programem zalesňování, jež přinese i v budoucnosti lidem práci a obživu. Tedy na místním bohatství založenou ekonomiku, doplněnou turistickým ruchem a možná i těžbou fosilních paliv a zlata, avšak legální, po níž nezůstávají jen hory hluchého kamení. Vzdělání přineslo Darwinovi poznání, že jen odstraněním bídy a hladu lidí žijících v peruánských horách a tropickém deštném lese, může být zachován svět přírodního bohatství na břehu řek Alto Madre de Dios a Manu pro další pokolení.

Rozhovor s Petrem Jarchovským, scenáristou úspěšných českých filmů Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo a Želary.

Patříte mezi úspěšné české scenáristy. Práce je vám koníčkem, pracujete s lidmi, které máte rád. Jak jste se k filmu vlastně dostal?
Pocházím z rodiny strojařů, technokratů a sportovců. Široko daleko v rodině není nikdo, kdo by psal. Můj otec vystudoval střední strojní průmyslovku, ale celý život film miloval.
Svým způsobem tomu rozuměl, sebevzdělával se a měl doma ze 60. let spoustu literatury. Vystřihoval si filmové kritiky v době, kdy naše kinematografie byla světově uznávaná. Vyprávěl mi, jaké filmy byly zajímavé a důležité. Od něj jsem poprvé slyšel jména jako Forman, Vláčil, Kadár a Klos či Vojtěch Jasný. Nejprve jména, s úctou a obdivem jmenovaná, až později jsem si k nim mohl přiřadit konkrétní filmy, neboť jsem vyrůstal v době normalizace, kdy byla většina významných filmových děl na indexu.
O filmech jsem jako dítě poslouchal, ale měl jsem jinou vášeň – malování. Mým vzorem byl Zdeněk Burian, jeho ilustrace dobrodružné literatury. Pokládám jej dodnes za naprosto jedinečný fenomén, tvůrce, který pro děti vytvořil fantastický svět, v němž jsme se všichni bez dechu pohybovali. Až do dvanácti jsem chodil do lidové školy umění, a abych mohl ilustrovat, psal jsem si dobrodružné povídky.
Na gymnáziu jsem pak poznal Honzu Hřebejka a začali jsme se společně věnovat filmu. Nejdřív jako diváci ve filmovém klubu a Ponrepu a později na FAMU.
Filmy, ke kterým jste napsal scénáře, jsou o vztazích v rodině. Jak to vypadalo u vás doma?
Otec se přiženil do Prahy z Jaroměře. Neměl tady žádné kamarády z dětství, vzhledem k blbé době neměl ani kariérní ambice. Nechtěl se zaplést s bolševikem. Tak se cele orientoval na nás, na své děti. Začal trénovat volejbal, jak bráchu, tak mě. Třikrát týdně nás péroval a brácha pak jeden čas hrál dokonce i dorosteneckou extraligu za VŠ Praha.
Také o šest let starší brácha Daniel mě patřičně „mučil a tyranizoval“, jak už to u starších sourozenců bývá. Zároveň jsem k němu obdivně vzhlížel a díky němu jsem, dříve než moji vrstevníci, poznával taje zakázané zahraniční rockové muziky. Mohl jsem pak ve škole dělat frajera. Já s bráchou jsme vlastně neměli proti čemu revoltovat. Všichni kolem nás šli v určitém věku do opozice proti rodičům, my ne. Rodiče byli velmi tolerantní a podporovali nás. U otce jsem například ocenil to, že ačkoliv neznal muziku, která nás zajímala a my jsme jí hodně žili, snažil se ji pochopit a seznámit se s ní. Určitě v tom byl i společný vzdor proti tomu, co tady tehdy bylo. On je jazzová generace, generace Josefa Škvoreckého, takže dost dobře rozuměl tomu, proč posloucháme americké nebo anglické kapely. Společně sdílený pocit svobody přes drážky desek jsem vnímal jako velmi pozitivní a kamarádi mi to nevěřili.
Chováte se stejně ke svým dětem?
Snažím se. Dnes, když jsem konfrontovaný se svým pozorným a soustředěným otcem, tak mám spíš pocit nedostatečnosti. Ona i ta doba vedla tátu k tomu, aby se nám věnoval. Dnes to tak není. Otec byl ve vztahu k sobě tak trochu asketa, vše investoval do nás. Ne tedy peníze, o ty tu nejde. Jde o nejlepší vklad, který můžete investovat do svých dětí, o společně strávený čas. A já se někdy stydím, že nejsem jako on.
Důležitou roli ve vašem životě sehrálo setkání s Honzou Hřebejkem…
S Honzou jsme se potkali na gymnáziu, tam na sebe od začátku poutal značnou pozornost. Byl to „svéráznej vejlupek“. Tak trochu rošťák a potížista. Rodičům se narodil pozdě, a tak jevil jisté symptomy jedináčka. Na omezenější kantory byl třeba šíleně drzý, což ovšem vyvažoval silným smyslem pro srandu. Tím mě fascinoval!
Naše zájmy byly hodně podobné. Trumfovali jsme se v pozitivním snobismu, v tom, kdo co četl, slyšel a viděl. Byl velký hlad po informacích, ke kterým nás bolševici nechtěli pustit. Pořád jsme o něčem kecali, něco rozebírali. Honza to nedávno hezky nazval „mentálním Internetem“. Co nám zakázali, tomu tím zákazem udělali velkou reklamu, a už se o tom kecalo na mentálním Internetu všech vyhladovělých hlav, duší a srdcí.
Společně jsme psávali texty k folkovým písničkám pro spolužáky, kteří uměli, na rozdíl od nás, zpívat, a vzájemně jsem se v tom psaní doplňovali. Já sloku, on refrén a naopak. To byla vlastně naše první společná autorská práce… I teď děláme, co nás baví, a vzájemně se při tom inspirujeme. Tvorba filmu může mít výhodu kolektivní práce, průmětu talentů, které se vzájemně podpoří. Tvůrčí kolegové vám dobíjejí energii. Výsledek může být lepší, než byste kdy dokázali sami svými silami. Nejsem tedy na svou práci sám, samotu vlastně nemám rád. Obdivuji romanopisce nebo malíře, kteří dokáží být se svým dílem sami až do konce. Scenáristika je příbuzná psaní literatury. Já však musím umět nechat vstoupit kolegy do svého textu, který píšu. Nesmím se tohoto vpádu jiných pohledů na věc děsit. Když to dokážu, mohu se z jejich podnětů inspirovat.
Je výhodou nebo nevýhodou pracovat s režisérem, který vystudoval scenáristiku?
Nevýhoda by to byla, kdybych chtěl psát výhradně sám. Někteří scenáristé tak tvoří. S Honzou ale plně spolupracujeme a doplňujeme se. Já nejdříve číhám na podněty, naslouchám příběhům kolem. Čekám, zda se jiskra budoucího vyprávění rozhoří, anebo vyhasne. Někdy ji hned v zárodku společně s Honzou rozfoukáme, anebo zašlápneme. On sám na scénáře nemá dostatek trpělivosti, přestože byl dřív než já autorsky zralý. Je naštěstí pro mě líný vysedávat dny a týdny u stroje a psát a přepisovat! A to já, naštěstí pro něj, zase nejsem!
Pociťujete vzrušení nad prázdnou stránkou?
Podstatná část vytváření příběhu se odehrává, aniž by člověk seděl a psal. Je to vlastně denní snění. To člověk třeba jede metrem, kouká do blba, v hlavě se mu přelévají myšlenky, a najednou vám tam něco sepne, nějaké molekuly do sebe narazí a vás něco napadne. To pak mohou spolucestující vidět, jak se třeba začnu pro sebe smát nebo celý znervózním, začnu mluvit pro sebe, opakovat si, co mě vlastně napadlo, abych to nezapomněl, než dojedu domů. Žiju vlastně v takových paralelních světech svých rodících se příběhů.
Ve vašich filmech se hlavní hrdinové vyrovnávají po svém s nesvobodou. Cítíte se vy sám svobodný?
V základních věcech určitě, došlo tu přece k veliké politické změně a já ji prožil v důležitém věku. Dost dobře si taky pamatuji, co jí předcházelo, a to je pro můj současný pocit svobody určující. Dnes můžeme cestovat, nikdo nás nekádruje, za názory se lidi nezavírají do vězení, nevyhodí vás za ně ze školy. Svoboda je složitý a vzácný fenomén a málo si ho vážíme. Učíme se vážit si svobody za pochodu, na cestě. Ta cesta je často velmi bolestná, ale správná. Alespoň já to tak vnímám.
Nejsem nadšený ze všeho, co se tady dnes děje, častokrát soptím, zuřím a skřípu zubama, ale zároveň vím, že jde jen o zdolávání zákrut, nástrah a překážek téhle ve své podstatě správné cesty.
Pak je zde úzký osobní prostor, prostor vaší individuální svobody. S tím souvisí různá omezení, osobnostní zrání člověka, vnímání vlastního růstu, ale i opotřebení a rezivění. Tím, že se oženíte a máte děti, máte novou zodpovědnost – svobodný v jistém smyslu už nejste. Svoji energii se musíte naučit rozdělovat. V těchto nových, na vás přímo závislých prostorech si musíte svou vnitřní svobodu stále hledat, nacházet, ale také ji musíte dokázat uhájit.
Vaši filmoví hrdinové – ti záporní – jsou vždy svým způsobem něčím milí. Je to záměr?
Novináři, zdá se mi, někdy chtějí vidět „zlé a hodné“ hrdiny. Mediální svět je jimi přeplněný. Ale život takhle nudný přece není. I v největším parchantovi je dítě, které se narodilo čisté. V polosvatém je někde ukrytý lotr. Tím, že své filmové charaktery obracíme a zkoumáme z více stran, se pokoušíme o hlubší dobrání se pravdy o sobě samotných.
Ve filmu Musíme si pomáhat je kolaborant Prohaska, jehož pohnutky k tomu, chovat se jako hajzl, jsou pochopitelné. Například prožívá veliký strach, žije s německou ženou, zažil dřívější ponižování… Mělo by se jít do hloubky problémů, ne pálit soudy od boku. Pak se totiž člověk může dopustit strašných nespravedlností. Nejedná se mi však o zrelativizování historické viny. Jedná se o nutnost proniknout do problému a nevynášet povrchní a snadné soudy.
Jak jste prožíval období kolem uvedení filmu Musíme si pomáhat a nominace na Oscara?
Byla to velká satisfakce, protože jsme se ten film dlouho a složitě snažili realizovat. Nikdo nám na něj nechtěl dát peníze a vypadalo to, že film nakonec vůbec nevznikne. Nikoho tematika protektorátu nezajímala, ptali se nás, proč my mladí vzpomínáme na dobu, kterou jsme sami neprožili. Tisíce pochybovačných otázek, které znamenaly jediné – každý to chtěl odkopnout.
Když se film nakonec podařilo realizovat, tak ho zase nechtěli přijmout na žádný evropský festival. Už jsme propadali malomyslnosti, když najednou z Ameriky přišla překvapivá zpráva, že náš film bude na Sundance Film Festivalu, koupí jej renomovaný distributor. Díky tomu bude film putovat po Americe v kinech! A nakonec přišla i ta nominace na Oscara. S ničím takovým zkrátka nemůžete dopředu kalkulovat.
Šance získat Oscara v tom roce byla mizivá díky konkurenčnímu filmu Tygr a drak, který vydělal do té doby stovky milionů dolarů v distribuci. Od začátku jsme věděli, že jedeme do Hollywoodu na výlet, nervy jsme tedy rozhodně neztráceli.
Je to určitě nádherný pocit, když váš příběh, který jste vymyslel, osloví lidi za mořem!
Já to nevnímám jako muzikant nebo herec, protože nelezu na pódium či jeviště a lidi mi přímo netleskají. Ale zažijete momenty a chvíle, ze kterých pak žijete.
Stalo se mi, že za mnou v Palm Springs přišly po projekci filmu takové čtyři babičky. Mluvily česky a polsky a byly to ženy, které přežily nacistické koncentrační tábory. Podaly mi ruce, na kterých měly vytetovaná čísla, a říkaly, že je to pro ně pravdivý film o tom, co ony prožily, o jejich vlastním osudu. To mě dojalo, protože jsem se vlastně obával, zda obstojím právě před diváky s takovou zkušeností. Já sám měl tuhle děsivou zkušenost naštěstí pouze zprostředkovanou, vyrůstal jsem vedle dědečka, který přežil šest let věznění v koncentráku. Proto ten můj ostych, ale zároveň potřeba o tématu vyprávět, a proto taky uklidnění a pocit satisfakce, když vám takoví diváci naznačí, že jste pro ně obstál.
Myslíte na diváka při psaní scénáře?
Myslím. Divák je v mé hlavě složen z blízkých lidí kolem mě. To je mé publikum, i když jsem samozřejmě rád, když přijde tolik a tolik lidí do kina a můj film vidí. Ale tyhle diváky nepřehlédnu, osobně je neznám. Nejnáročnějším čtenářem scénáře jsou kolegové, kteří film dělají. Vlastně pracuji pro kolegy, kteří si pak řeknou: „Hm, na tom strávím rok svého života a budu šťastný, až se to natočí. Tohle, co tu čtu, je i můj příběh.“ Takhle si představuji ideální týmovou práci.
Na čem se učí scenárista? Byl jste ze školy absolutně připravený napsat scénář?
Něco bych napsal, ale důležitější bylo mít kolem sebe lidi, co se neustále hecují a podporují. Měl jsem štěstí, že jsem na škole zažil jak revoluci, tak kumulaci lidí, kteří dnes český film dělají. Existovala tam nepsaná soutěž, která člověka nutila, aby ze sebe něco dostal. Na FAMU jsem zůstal učit, takže to vidím i z té druhé strany. Zjistil jsem, že nemůžu nikoho naučit psát. Puzení ke psaní musí mít každý v sobě. Měl bych studenty seznámit s postupy, které už někde někomu vyšly, ukázat jim filmy, mluvit o svých zkušenostech a konfrontovat je s jejich. Důležité je umět jim naslouchat a mít na ně čas.
Píšete scénáře na zakázku?
Všechny podstatné věci, které spatřily světlo světa, byly naše autorské výpovědi. Ale dělal jsem i na zakázku, v době, kdy bylo hodně nesnadné se uživit. Udělal jsem adaptaci románu a nakonec se stejně nenašly peníze na jeho realizaci. To mne vedlo k tomu, abych dělal svoje vlastní věci.
Z čeho se v životě radujete?
Z našich malých rodinných radostí, prostě z dětí. Raduji se z našich pracovních úspěchů s Honzou Hřebejkem. Raduji se, když se práce daří a má odezvu. Ale pozor, raduji se i z práce svých souputníků. V tom je třeba i Honza docela „nečeskej“. On má záchvaty blaha, když vidí povedený český film některého z kolegů! Dostávám od něj esemesky, kde je třeba: Nuda v Brně!!!! 150 %!!!! Ne sto, ale rovnou sto padesát! U nás v republice jsme svými úspěchy provázaní. Když se vám zadaří, tak to neznamená, že je to jen o vás či samotném režisérovi a jeho titulu. Znamená to, že se lépe daří českému filmu.
Máte rád dobré jídlo a pití, jste požitkář?
Jasně. Taky tak vypadám. S bráchou jsme vždycky probendili peníze na školní obědy, pak byl hlad. Nezbylo nám nic jiného, než si ze zbytků ve špajzu uvařit něco, co by nám šmakovalo. Tak jsem se naučil vařit různé zajímavé variace. William Saroyan to nazývá „autorskou rejží“. Později jsem se staral, aby i přátelé měli co do žaludku při různých příležitostech, a tím se kultivoval. Vařím i doma a zvládám vše od thajských specialit s těmi pravými ingrediencemi až po klasickou svíčkovou. A myju po sobě nádobí.
Scénáře vznikly na motivy knížek Petra Šabacha, který patří mezi vaše dobré kamarády…
Petr Šabach je jedním z nejzábavnějších lidí, co jsem poznal. Je to poetický člověk a jeho humor je poezie! Je vlastně v něčem pořád kluk. Umí být moudrý a věrný, hlavně je ale neokázalý a někoho možná překvapí, že je skromný až plachý, protože tuhle svoji plachost přebíjí rolí chlapíka, kterého jen tak nerozházíte a jehož fóry sedí. To ovšem neznamená, že nedokáže být naprosto nesnesitelný.
S Petrem jsem se vlastně seznámil přes mou tetu Jindřišku, která se znala s jeho starším bratrem Michalem. Z jejího barvitého vyprávění historek jsem ho znal nejdřív. Později na FAMU se mi dostala do ruky knížka Jak potopit Austrálii a přečetl jsem si tam povídku Šakalí léta. Úplně mne okouzlila. Někdy v roce 1987 jsem se cíleně odebral do Dejvic do hospody Na Kotlářce blahé paměti, kde tehdy sedával Petr. Tam jsem se mu vmísil do přízně chimérou budoucího filmu. Měl ke mně shovívavě přátelský postoj, objednal mi pivo a napsal mi věnování, že se těší na filmy, které společně uděláme. Pak na to asi zapomněl, takže jsme se mu museli připomenout tím, že jsme je udělali.
Jak Petr Šabach reaguje na filmy, které jste natočili na motivy jeho povídek?
Spolupráce s ním je svobodná v tom, že jeho texty jsou velmi rozvolněné, vlastně deníkové vzpomínky. Nemají pevnou fabuli, nic, čeho byste se museli držet. Je zde pouze jakýsi voňavý poetický lák, v němž plavou ty nejlepší kousky humoru, takové přesně odpozorované životní detaily. Takže já můžu, a díky Petrovi smím, vybírat to nejlepší. On mi ten materiál poskytne a řekne – dělej si s tím, co chceš! Z jedné knížky vezmu tuhle scénu, z druhé tuhle scénu, Petr mi umožní vymyslet třeba celý nový příběh, inspiruje mne k vyprávění a domýšlení jeho motivů. Třeba v Pelíškách byla jedna rodina, o níž vyprávíme, celá ze Šabacha a jedna zase celá moje.
Existuje u nás spisovatel, se kterým byste rád dělal?
Víte, tohle se nedá jen tak říct. U mě téměř všechna práce, která zatím přinesla plody, byla založena na osobním přátelství. Plánované to nebylo.
V jakém stadiu je scénář na film Obsluhoval jsem anglického krále?
Je hotový, má devět verzí a je u ledu z finančních důvodů. Tenhle film je velmi nákladná záležitost.
A jaká byla práce na scénáři podle knížky Bohumila Hrabala?
Velmi těžká, nicméně krásná. Hrabal je pro mě absolutní génius, při té práci jsem pociťoval ostych. Ať z toho nekonečna motivů, figur a dějů vyberete cokoli, stále je zde přítomen celý autor. Když si dodáte odvahy a vyberete si pouze část, dílu tím neuškodíte. Nikdy jej nemůžete adaptovat cele a věrně. To při jeho míře talentu a autorském naturelu nelze. Musíte jej pouze po svém interpretovat, tak máte větší šanci, že neztroskotáte. Tak, jak to po svém dokázal se svými interpretacemi Hrabala Jiří Menzel. Musíte, jako on, číst Hrabala po svém, pak to může někoho zajímat.
V „Anglickém králi“ je v úvodu takováto autorova noticka: „Až tohle, co jsem za 18 dní napsal, jednou někdo najde, ať vezme nůžky a sestříhá z toho pořádnou povídku.“ Hádejte, co jsem udělal jako první, když jsem si koupil knížku. Rozstříhal jsem ji na proužky. A skládal je, přehazoval, hrál si s tím krásným materiálem, protože mi to v té své odvahu dodávající noticce vlastně dovolil.
Kdy se podle vás u nás točily ty největší skvosty naší kinematografie?
Šedesátá léta. To je nepřekonatelná kapitola. Bylo to jak dobou, tak i šťastnou náhodou, že se sešlo větší množství talentovaných režisérů. My se s nimi musíme měřit, ale laťka je strašně vysoko. Pokud však vyjedete dnes za hranice, budete možná překvapeni, že tam vnímají český film 90. let velmi pozitivně. Že se tu opět začínají točit zajímavé filmy.
Jste milovník českých luhů a hájů, nebo vyrážíte za hranice?
Když už mě někdo někam dotáhne, tak jsem tam rád. Chtěl bych se třeba vracet do New Yorku, podle mě jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Samozřejmě mám klukovské sny, kam bych se chtěl podívat, ale potřeboval bych s sebou průvodce, nejsem dobrodruh. Jsou to třeba národní parky v Americe. S Duškem jsme byli na sekvojích v Kalifornii v Giant Forest. Když jsme tam přijeli, viděli jsme všude cedule s nápisem: Pozor, medvědi! Nebrali jsme je vážně, smáli jsme se, jak se ti Američani sichrujou, vzpomínali na Méďu Béďu – no typičtí čeští pazdráti v divočině. To vše až do té doby, kdy před naším vozem jeden méďa stanul. Ne grizzly, jenom černý baribal, ale stačil. Situace byla hrozně komická. Nejdříve jsme rychle vyndávali foťáky, stahovali okénka a křičeli jéé medvěd, a pak jsme je zase zatahovali a křičeli bacha – medvěd! Fotky z auta byly stejně nekvalitní, takže doma jsme na absolutně nečitelné fotografii ukazovali všem medvěda a nikdo nám ho nevěřil!
Patříte mezi vypravěče? Bavíte rád společnost?
Velmi rád vyprávím, ale mám štěstí v neštěstí. Kolem mě jsou brilantnější vypravěči, např. Petr Šabach, když je ve formě. To pak poslouchám a potom s tím rychle běžím do jiné společnosti, kde Šabach není.
Od absolvování školy do současnosti, kdy patříte mezi nejlepší české scenáristy, jste urazil kus cesty. Jaká byla?
Na bilancování je brzo, ale byla šťastná. Jsem pořád v úžasu, že se mé sny zatím plní.

Když jsme spolu před čtrnácti lety začínali v regionálním deníku, měl dva velké sny. Založit časopis a napsat knihu. První sen se Josefu Formánkovi podařilo splnit už dávno. Důkazem je magazín, který držíte v ruce. Ten druhý právě dokončil. A snad proto, že jsme se celé ty roky neztratili z dohledu, oslovil mě v okamžiku, kdy porodní bolesti s knihou kulminovaly. Víkend jsem strávil vleže s jeho čerstvým rukopisem před očima. Musím říci, že mě příjemně překvapil. Sešli jsme se v jeho oblíbeném ústeckém baru, který omylem nazval, jak to stojí v jeho románu, Tlustá Lola. Tak mě napadla první otázka.

Každého asi nejvíc zajímá, do jaké míry je knížka autobiografická. Jak to tedy je?
Je to směs fabulace a příběhů, které se skutečně staly.
Co má David Zajíc z Josefa Formánka?
To, co mají všechny ostatní postavy z jiných příběhů společného s autory.
Dá se k tomu říci něco víc?
Myslím, že je normální, že každý spisovatel spřádá realitu s fantazií a tu realitu má odposlouchanou, viděnou nebo prožitou.
Dobře, ale hodně často se stává, že jde o příhody, které autor nebo někdo jiný skutečně prožil. Jsou sice navlečené do románového hávu, ale základ mají ve skutečnosti.
Jsou věci, které člověk úplně vymyslel, některé zase prožil. Nakonec je propojil ve světě románu. Každá postava má v sobě něco z několika skutečných lidí.
Podle Davida Zajíce je hnacím motorem reportéra voyeurismus. Co je hnacím motorem u spisovatele? Proč píše?
Je hrozně moc důvodů a každý to má úplně jinak. Je v tom třeba touha napsat slova, věty a kapitoly tak, aby byly libé uchu. Někdo píše pro slávu, někdo pro peníze. Někdo to má jako psychoterapii. Pro mě osobně to je uklízení šuplíčků. Vysypete je na zem a znovu poskládáte a přitom si připomenete, co jste zažili, slyšeli, viděli. Urovnáte si to všechno pomocí postav a příběhů.
Povedlo se to? Jsi teď klidnější, vyrovnanější?
Je fakt, že teď, když jsem knihu dopsal, mám takový klidnější pocit, ale zároveň zvláštní třes, jestli jsem ji měl vůbec psát.
Pochybuješ o tom, jestli je dobrá?
Ne, jestli je dobrá, ale jestli je dobře, že spisovatel vytroubí do světa něco, co by nikomu neřekl ani mezi čtyřma očima, své tajné myšlenky. Zpětně jsem si uvědomil, že spoustu věcí, které jsou v té knize, bych nikomu neprozradil. Ani jedinému člověku.
Cítíš tím, jak ses odhalil, že jsi zranitelnější?
O tom jsem samozřejmě přemýšlel, ale pak jsem si řekl, že se vlastně nemám za co stydět. Ty myšlenky v knize nejsou nijak zrůdné, anebo jestli jsou, tak se za ně nestydím, takový jsem.
Svět podle Formánka?
Ano, svět podle Formánka.
David Zajíc nesnáší stereotypy, obyčejný nudný život. Považuješ se i ty za bohéma?
Měl jsem kdysi pocity, že obyčejné dny nejsou tak důležité jako ty neobyčejné, ale na konci knihy stejně s hlavní postavou souhlasím, že ty obyčejné dny jsou vlastně hrozně důležité. Je to takový pevný bod v životě.
Takže je to takové uklidnění od novinářské rozlítanosti?
Já samozřejmě nejsem jenom novinář, ale i člověk, který vymýšlí vize, jak postupovat v marketingu, jak se vypořádat s konkurencí, jak oslovovat čtenáře, absolvuji spoustu jednání a porad.
Když jsme u toho, nemrzí tě, že nejsi jen reportér? Neměl jsi předtím život jednodušší?
Ono je to, co teď řeknu, hrozně banální, ale myslím si opravdu, že všechno zlé je k něčemu dobré. Všechno vám něco vezme a něco dá. Neodvažuji se tvrdit, co bude a jaký budu. Nevím, co bude za rok s mými názory na to, jestli chci dál psát romány nebo reportáže. Nebo obojí. Samozřejmě, že by se mi líbil život spisovatele, ale mluvit o tom teď, před vydáním první knihy, je víc než předčasné.
Kdo je to vůbec podle tebe spisovatel? Jaká je jeho definice?
Asi nejde říct nějakou definici. Spisovatel je podle mě nejspíš ten, kdo napíše víc knih, má svůj stálý okruh čtenářů. V podstatě nevím, kdo to spisovatel je. Asi člověk, který se snaží podávat pravdivý obraz světa – i kdyby měl být vymyšlený. Je to protimluv, ale platí. Vstoupíte do nějaké postavy, proplétáte realitu s fikcí, ale pořád musíte vědět, že ty postavy žijí a konají v pravdě. Mě na psaní začalo fascinovat to, že vytváříte svůj svět, a bylo by špatné, kdybyste do toho světa vkládal nepravděpodobné postavy, nepravděpodobná jednání, nepravděpodobné zlo a dobro.
Vaculík v knížce „Český snář“, publikované za minulého režimu v samizdatu, napsal: „Skřivánek si musí na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout.“ Cítíš taky nějaké ohrožení, které na sebe tím textem svoláváš?
Psaní románu je trochu schizofrenie. Vypravěč mého příběhu přirovnává píšící lidi ke kvasinkám ve víně, které vytvářejí alkohol, aby je nakonec právě on zabil. Spisovatel je kvasinka. Vytváří knihu, jež ho v podstatě ohrožuje.
Jak obdivovatel Oty Pavla a Geralda Durrella, kteří píšou velmi pohodové příběhy, přijde k takovému místy až brutálnímu psaní?
Ze začátku jsem si myslel, že budu psát jenom hezké věci. A taky v knize jsou krásné okamžiky nebo komické momenty. Až později jsem zjistil, že je vlastně místy i smutná. Ale to je život. Kolikrát se v životě smějeme a kolikrát brečíme? To jsou vyvážené věci. Napsat jenom veselou, nebo jenom smutnou knížku, to by asi nešlo. Mluvím o sobě. Největší odměnou pro mě bude, když se někdo nad tou knížkou usměje, anebo v něm vyvolá mrazení. Pak je to snad kniha blízká životu.
Knížka se jmenuje Prsatý muž a zloděj příběhů. Co jsou to vlastně příběhy?
Příběhů jsou miliony. Pro mě je příběh nějaká situace, kde najednou vyvstane otázka. Co dál? Kudy jít? Zajímá mě pointa. Příběh může být krátký vtip, anebo dlouhá sága, ale musí někam směřovat.
Proč se příběhy lidí předávají z generace na generaci vlastně už od počátků lidstva?
Aby si lidé sdělili nějaké poselství, nějaké rady. I když úplně v počátku si spíš vyprávěli pro zábavu, v podstatě aby ukrátili dlouhou chvíli. Nějaký lovec poznal, že ženu ohromí nejen tím, že přinese velkého jelena, ale také že vypráví pěkné historky. Ten zlom musel přijít v okamžiku, kdy lidé zjistili, že to někoho zajímá. Že u toho ohně není důležité jen to maso, ale i příběhy.
Narodit se v Praze, byl by tvůj život jednodušší? Že bys mohl být víc v kontaktu s jinými spisovateli?
Já mám strašně rád Ústí nad Labem a vůbec místo, kde žiju. Celé České středohoří je kouzelné. Domnívám se, že dobrá kniha nepotřebuje známosti. Mně knihu sice připomínkoval Arnošt Lustig, ovšem jeho rady nebyly jenom k textu, ale i k mému životu. Přesto aby člověk napsal dobrý text, nepotřebuje se nutně znát s jinými autory.
Můžu se zeptat, jaké měl Arnošt Lustig připomínky?
Říkal mi, že dobrá kniha je jako otesaný kámen, na kterém není žádný zbytečný hrbol. Takže jsem občas vyhazoval kapitoly, odstavce a slova. Dodnes nemám pocit, že je hotovo. Ale on mi na druhou stranu říkal, že musím vědět, kdy říci dost a knížku vydat. Taky mi napsal, že jsem děvka a že by chtěl mít můj talent. Je to hrozně laskavý člověk.
Arnošt Lustig tvrdí, že být spisovatelem je nejvyšší nárok, jaký může člověk vztáhnout sám na sebe. Chápeš to taky tak?
Jeden blízký člověk mi napsal na pracovní stůl: „Chceš být slavný, tak buď mravný.“ Vždycky když mám takové to tahání k tomu, že bych rád vypadl zpátky do neobyčejných dnů, tak si na tohle vzpomenu, mám svoji záklopku.
Přitom dneska platí, že spisovatelská sláva polní tráva. Dneska jsou mnohem známější třeba televizní hlasatelky.
To pro mě není podstatné. Já nechci soupeřit s nějakou slávou. Pro mě je důležitější pocit, že alespoň někomu udělalo radost to, co dělám. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nezajímá počet čtenářů, ale hlavní je jejich přirozená reakce, a ne to číslo.
Proč román, a ne třeba knížka cestopisných reportáží?
Cestopisné reportáže jsem měl kde uplatnit – je tu magazín Koktejl. Do něho se ale určitě nehodí beletrie, vymyšlené příběhy, kde se prolíná realita s fikcí. A mně připadalo hrozně důležité sdělit i je.
Co bys chtěl, aby ta kniha vyvolala?
Zrovna teď mám pocit, že bych chtěl zalézt sto metrů pod zem, a snad i přání, aby ta kniha vůbec nevyšla. Jenže jak Súdánci říkají: „Hozený oštěp nezastavíš.“ V ideálním případě od ní očekávám, že se čtenářům bude líbit. Nevím, jestli ještě někdy napíšu knížku. Po dvanácti letech obchodování se neodvažuji zpupně předpovídat, jak to dopadne. Nechci to předpovídat ani proto, že jsem pověrčivý. Chtěl bych prostě udělat radost lidem a též si přeju, až dospěje moje dcera, aby si to přečetla a pochopila, proč jsem jednal tak, jak jsem jednal.
Pamatuješ si, kdy jsi začal psát prózu? Nemyslím teď Prsatého muže, o tom vím, že ho píšeš sedm let.
Ve čtrnácti letech. Hrozně mě fascinovaly povídky Oty Pavla. To je poezie v próze. Krása. Ale co mě dostalo úplně nejvíc, jsou jeho dopisy rodině. To je tak něco úžasného, pravdivého, zobrazeného na dřeň, že jsem z toho byl úplně „daun“. A přitom ty dopisy nepsal jako literaturu. Paradoxní je, že tak optimistické povídky napsal tak těžce zkoušený člověk. Dobrý spisovatel je pro mě daleko víc, než kdejaký televizní moderátor, politik… Ota Pavel je pro mě opravdová autorita, ke které cítím respekt.
Změnila se ta knížka během toho, cos ji psal?
Určitě. Já jsem ji začal psát jako cestopis. Ale pak jsem prožil v pralese na ostrově Siberut něco, co bych se neodvážil napsat jako šéfredaktor geografického magazínu, protože by mě všichni považovali za blázna. A najednou se mi v knize objevily i příběhy z minulosti, vzpomínky vypravěče na práci hlavního hrdiny v magazínu Svět, jeho vztahy se ženou a boj s jeho démonem, s jeho tajemstvím. Všechno je to o tom, že zázrak můžete potkat nejenom v pralese, ale kdekoliv na světě.
Existují různé přístupy k psaní. Někdo si vymyslí na začátku postavu a neví, jak to skončí. Někdo má na začátku tezi a tím příběhem ji chce potvrdit, někdo na to jde ještě jinak. Věděl jsi na začátku, jak děj skončí?
Ne, vůbec. Já jsem si plánoval nějakou pointu, ale skončilo to nakonec úplně jinak. Nedávno mi nad korekturami blesklo hlavou – co se stalo, že to všechno dopadlo jinak? Právě z toho mám divný pocit. Zastihl jsi mne v takovém třesu, že nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo ne. Člověk by měl ale udělat to, co považuje za správné, tak snad dobře.
Není Zajícův svět trochu vulgární?
A svět snad není vulgární?
Jednu otázku na Koktejl. Založil jsi ho před dvanácti lety, když ti nebylo ani 25 let…
Třiadvacet.
Pár let se mohl měnit, jak ses měnil v čase i ty. Teď se ale ustálil, a tak se nabízí otázka, jestli bude dál spíš pro mladé lidi, anebo jestli bude zrát s tebou.
Já si myslím, že se Koktejl nepřetržitě mění, a čím jsem starší a víc jsem viděl, tak mám silnější pocit, že je pořád co poznávat, uvědomovat si nejrůznější souvislosti.
Mám na mysli, že lidé, kterým bylo před lety pětadvacet, už necestují, mají rodinu a žijí doma, a cestují zase noví, kteří teď dorostli. Jestli chceš nechat Koktejl pro ty nové mladé lidi, nebo ho víc přizpůsobit pohledu svých vrstevníků.
Znám hrozně staré mladé a hrozně mladé staré. Je to o pohledu na svět. Chci jen přinášet zajímavé příběhy, objevy, barvy, chutě pro všechny, koho podobné věci zajímají. A samozřejmě dělat to tím nejlepším možným způsobem.
Po románu, který se částečně odehrává v pralese, teď přijde na řadu film ze Siberutu?
Chci ten dokument dokončit, ale asi si dám na chvilenku pauzu, kdy budu dělat magazín a věnovat se dceři, které asi dlužím nejvíc.
Byznys je svět, kterému nerozumím. Může se stát, že když byznysmen napíše knížku, ve které odkryje svoje slabá místa, už bude napořád zranitelnější? Anebo je to plus navíc?
Byznysmeny vůbec nezajímá, jestli napíšu nějakou knížku. Nepřidám si tím žádné body ani si žádné neodejmu. Nulová informace.
Sleduješ mladou českou literaturu, abych tak řekl, postvieweghovské generace?
Samozřejmě že čtu, ale že bych někoho osobně znal anebo měl vyhraněný názor, to asi ne. Líbí se mi, jak píše Petra Hůlová anebo Hana Androniková, líbí se mi Želary od Květy Legátové. Jejich knihy mě zaujaly.
Je lavírování mezi dvěma světy umění a byznysu vyčerpávající, anebo se prostě jenom přepne program v mozku?
Já už jsem spíš cosi jako mediální poradce, vizionář, který říká, kudy by mohla vést cesta magazínu Koktejl, kam asi směřovat. Můj problém přitom je, že zůstávám pořád emocionální – ať jde o obchod, život, psaní. To je moje výhra i prokletí.
Co řekneš lidem, kteří se v knížce poznají a budou se cítit uražení?
Nepsal jsem, abych někoho urazil, navíc každá postava je spletená z více copánků, více lidí, více osudů. Rozhodně nebylo záměrem někomu ublížit, ale napsat o… ale nebudu přece konec, pointu toho příběhu prozrazovat.
Myslíš si, že to, že jsi byl obchodník, ti pomůže při propagaci knihy?
Každý český spisovatel by se měl podívat na americké, francouzské, německé spisovatele, kteří pro propagaci své knížky dělají maximum. Ne jako u nás, kde autor napíše knížku a myslí si, že se zhroutí svět. Nezhroutí. Každý, kdo vydá knížku a chce ji prosadit, absolvuje mimo jiné desítky různých čtení. Takové autorské čtení je hezká tradice, která u nás zatím není, a mně se ta disciplína líbí. Neříkám, že to budu umět, ale myslím, že je to hezké.
Kdybys měl krátce říct, o čem ta knížka je, co bys řekl?
O tom, co člověk najde na dně, kdy už si myslí, že ho tam nic nečeká. Někdo asi řekne, že je to kniha o Ďáblovi, ale pro mě to je a bude vyprávění hlavně o nezlomné touze, lásce a naději.

Do Afriky přišli předkové dnešních zeber před pěti miliony let. Tváří v tvář novému prostředí se začal jejich vzhled postupně měnit. První Evropané, kteří vstoupili na půdu afrických savan, tak mohli žasnout nad velkými stády černobílých koní prohánějících se po rozlehlých pláních. Člověk se pak stal obdivovatelem i zhoubou afrických koní „v pyžamu“.

PRUHOVANÉ MASKOVÁNÍ
Při slově zebra se každému ihned vybaví pruhy. Krásné černé a bílé pruhy, které se na zebřím těle pravidelně střídají a tvoří tak velice dekorativní vzor. Výrazné pruhování je ale ve skutečnosti dokonalým maskováním. Ve vyšší trávě nebo mezi větvemi keřů splývají pruhy s okolním prostředím. Za soumraku se zase opticky slijí v jednolitou šedavou plochu a ukryjí nehybně stojící zebru mezi stíny přicházející noci. Jasné pruhy, které probíhají kolmo k podélné ose těla, navíc velmi účinně rozbíjejí tvar a obrys zebřího těla. Lovící predátor pak vnímá spíše změť čar a skvrn než lákavou kořist. Tuto fintu používá mnoho pestře zbarvených živočichů ve všech prostředích naší planety. Pestré korálové ryby, černobílí tapíři a nádherně zbarvené žáby jsou důkazem, že tento šaškovský převlek skutečně funguje.
Nejsilnější trumf pruhovaných koní však lovící lvice zaskočí, až když si v jejich stádě chtějí vybrat svoji oběť. Šelmy pomocí svého citlivého čichu zebry objevily a opatrně se doplížily na dohled pasoucí se skupiny. Místo jednotlivých zvířat však vidí jen velkou pruhovanou skvrnu. Zebry ve stádě dokonale splývají a je těžké poznat, kde jedno zvíře končí a druhé začíná. Pruhovaná podívaná pokračuje zdánlivě bez přerušení od jednoho kraje stáda ke druhému. Horký vzduch, který se tetelí nad savanou, lovcům jejich úkol ještě více komplikuje. Upnout pozornost na jedno zvíře je téměř nemožné. Lvice tedy vyrážejí z úkrytu a doufají, že se jim podaří odehnat jednu ze zeber z ochranné masy stáda. Kopytníci se plaší, ze všech sil prchají z dosahu lvích drápů a nad celým stádem se vznášejí mračna prachu. Pruhy pádících zeber tančí dravcům před očima a prach zvířený hromadným úprkem slouží pronásledovaným zvířatům jako kouřová clona. Když zebry poběží svojí nejvyšší rychlostí šedesáti kilometrů v hodině a udrží sevřenou formaci, mají slušnou naději, že si protentokrát zachrání život.
Pruhy však nechrání zebry jen před dravci. V tropické Africe žije moucha tse-tse, která přenáší na člověka obávanou spavou nemoc a na zvířata obdobnou chorobu zvanou nagana. Její původci, prvoci rodu Trypanosoma, se do těla hostitele dostávají s krví, kterou se mouchy živí. Tito mikroskopičtí trapiči se běžně vyskytují v krvi nejrůznějších kopytníků včetně domácích koní. Jedinou výjimku tvoří zebry. Ty onemocní naganou jen velice zřídka. Pokusy v laboratořích přesvědčivě ukázaly, že mouchy tse-tse sedají na pruhované objekty jen velmi neochotně. Je tedy možné, že pruhovaný šat zeber mate i okřídlené přenašeče nákazy a odrazuje je od náletu na zebří stáda.
I když zdálky vypadá jedna zebra jako druhá, zblízka je pruhování každé z nich poněkud odlišné. Stejně jako v případě lidských otisků prstů se nenajdou ani dvě zvířata, která by měla naprosto stejné vzorování. Tyto rozdíly mohou pomáhat zebrám poznávat členy vlastního stáda a odlišit je od vetřelců z okolí. Stejně tak mohou pruhy ukázat ostatním zebrám ve stádu, na kterém místě na těle potřebuje pruhovaný kůň od jiné zebry pomoci při čištění srsti. Nápadný zebří úbor tedy poskytuje svým nositelům neocenitelné služby hned na několika frontách.

STÁDA NA PLÁNÍCH
Prvním cestovatelům, kteří navštívili africké savany, se naskytl pohled na obrovská stáda antilop a zeber. Za příznivých podmínek se v dobách, kdy ještě člověk nevybíjel velká africká zvířata, skutečně mohla vytvořit tisícihlavá stáda těchto zvířat. Základní jednotkou zebří společnosti však vždy byla malá rodinná skupinka klisen s mláďaty chráněná jedním silným hřebcem. S výjimkou zeber Grévyho žijí v podobných malých rodinách obě zbývající skupiny zeber, tj. zeber horských a stepních. Uvnitř takového stádečka panuje pevný řád a každá ze zeber dobře ví, kde je její místo. Výsadní postavení zaujímá vůdčí hřebec a nejsilnější klisna. Další příčky si rozdělí ostatní členové stáda. V takto stanoveném pořadí se také zebry stěhují z místa na místo. Vůdčí hřebec při pochodu uzavírá skupinu a chrání svůj harém před záludnými útoky zezadu. Zatímco vládce harému čelí nebezpečí, rozhoduje první klisna o většině záležitostí každodenního života. Právě ona určuje, kterým směrem se stádo ubírá, kde se zastaví na pastvu či k odpočinku a kdy zamíří k napajedlu. Koneckonců v mnoha lidských rodinách jsou úlohy rozdané podobným způsobem.
Být hřebcem ve stádě stepních zeber znamená nést nelehký životní úděl. Jakmile výrostci pohlavně dospějí, musejí opustit mateřské stádo a přidat se k některé z mládeneckých tlup, které se potulují po okolí. Zatímco klisny žijí pod neustálou ochranou hřebců a do smrti požívají výhod života ve stádu, mladí samečkové se již od dvou let svého věku musejí postarat sami o sebe. V mládeneckých skupinách si udržují jednoduchou hierarchii založenou na věku a síle. Když dovrší šestý rok, začnou se pánové na ženění snažit o získání vlastního stáda. Potulují se mezi zavedenými harémy a číhají na svoji příležitost. Mají dvě možnosti, jak dojít svého štěstí. Rychlejší z nich je převzetí stáda od původního vůdčího hřebce. Každý z vůdců si však své hájemství zuřivě brání. Protože zebří hřebec zůstává při plné síle ještě po patnáctém roce života, je pro mladíka velkým štěstím, když narazí na skupinu se starým nebo zraněným vůdcem, kterého dokáže přemoci. Ještě větší náhoda je potkat stádo bez pána, který zahynul při jeho obraně před dravci. Mladíci mají naštěstí ještě druhou možnost – mohou se pokusit odlákat mladé klisny, dcery harémového vůdce, pod svoji ochranu. Právě dorostlé klisny si při hledání svých ochránců neberou žádné servítky. Svoji první říji dávají najevo zvláštním postojem s rozkročenýma zadníma nohama a ocasem na stranu. Svým vyzývavým postojem osamělé svůdníky k jejich snahám nepokrytě provokují. Po nějaké době nakonec jeden z ctitelů uspěje a svou vyvolenou si odloudí. Položí tak základ budoucího stáda. Postupně k němu bude obdobným způsobem přidávat další přírůstky.
Hřebci zeber Grévyho zvolili jinou taktiku. Místo na svaly vsadili při lákání svých partnerek na „majetek“. Neobhajují si harém, ale domovský okrsek. Teritorium si značí hromadami trusu, které mohou být téměř půl metru vysoké a zabírají plochu několika čtverečních metrů. Vábí k sobě skupinky klisen toulajících se kolem a na svém území se s nimi páří.

VRAŽDĚNÍ NEVI“ÁTEK
Život vůdčího hřebce stepních zeber je tedy plný nástrah a rizik. Může padnout za oběť šelmám při obraně potomstva, nebo ho může každým okamžikem vyhnat silnější kandidát. Musí proto využít svůj čas co nejlépe a zplodit za své vlády co nejvíce potomků. Jen tak vyhraje svůj evoluční závod a předá do následující generace dostatek svých genů. Když přebere stádo od předchozího vůdce, musí nový hřebec vyřešit jeden zásadní problém. Většina klisen je březích nebo vodí hříbata. Všechna mláďata, ať již narozená nebo nenarozená, jsou však potomky předchozího prvního milovníka. Pro současného vůdce tedy nepředstavují nic jiného než překážku jeho vlastních reprodukčních snah. Protože je v neustálém ohrožení, nemůže si dovolit čekat, až všechna hříbata dorostou. Zebří klisna je většinou březí déle než rok a deset dalších měsíců potom hříbě kojí. To je pro netrpělivého plemeníka příliš dlouhá doba. Musí vychovat své potomky co nejdříve. Svoje dilema řeší šokujícím způsobem – z mírumilovného býložravce se stane krvelačný vrah. Bez výčitek začne systematicky zabíjet hříbata, která zplodil jeho předchůdce. Kromě toho také nutí klisny, aby potratily zárodky, které nosí ve svém lůně. Uvolňuje tak místo svým vlastním genům. Pro klisny to není nejlepší obchod, protože hříbata nesou jejich geny a matky navíc vložily velké úsilí do vývinu a výchovy svých potomků. Pořád je pro ně však lepší rychle a v klidu zabřeznout s novým vůdcem, než před ním nepřetržitě chránit svůj nynější dorost. Ve světě živočichů vítězí vždy takové chování, které je pro svého nositele nejvýhodnější. Každá cesta, která vede k většímu úspěchu při rozmnožování, je cestou dobrou. Zabíjení cizích mláďat neboli odborně infanticida je tedy jen jedním ze způsobů prosazení vlastní rodinné linie. Pomáhá hřebci prosadit vlastní vlohy stejně účinně jako například oddaná ochrana vlastních hříbat před šelmami.

RVOU SE JAKO KONĚ
I když patří zebry mezi plaché vegetariány, dokážou mezi sebou hřebci svádět divoké bitvy. U zeber stepních a horských spolu soupeří o nadvládu nad stádem a u zeber Grévyho zase o vlastnictví svého domovského okrsku. Klání zebřích samců je tvrdým soubojem. Oba sokové při něm používají všechny své zbraně a veškeré zkušenosti, které za léta života v savaně shromáždili. Jejich srážky mají svá pravidla a soupeři si také mohou vybrat z několika bojových taktik. Každý souboj začíná výzvou. Hřebec nasadí svůj nejzarputilejší výraz. Zvedne hlavu vzhůru, vycení zuby a uši mírně sklopí dozadu. Oba sokové kolem sebe krouží a čekají na protivníkův první výpad. Nejmírnější formou boje je přetlačovaná krky. Hřebci stojí proti sobě nebo vedle sebe a snaží se jeden druhému přitlačit krkem hlavu k zemi. Jak se v nich začíná rozmáhat bojovný duch, začnou se po sobě ohánět silnými zuby. Kousnutí rozlíceného hřebce je velice silné a bolestivé. Každý z bojujících se snaží zasáhnout přední nohy soupeře. Končetiny patří mezi nejcitlivější části koňského těla a zchromlý protivník je prakticky vyřazený z boje. Aby si křehké nohy chránili, zakusují se do sebe hřebci někdy vkleče.
Silným kopnutím dokáže zebra v zoufalství prorazit lebku i lvovi. Svá kopyta se při souboji nerozpakují použít ani soupeřící samci. Vzpínají se proti sobě na zadních a předníma nohama do sebe buší jako kladivy. Mohou také vyhazovat zadníma nohama a snažit se zasáhnout protivníka do hlavy nebo do boků. Obratní bojovníci přitom ještě stačí svého soka pokousat. Ve chvíli, kdy slabší z hřebců uzná převahu vítěze, boj končí. Pán harému odežene poraženého od stáda a jde si vychutnat vítězný pocit.

NENÍ ZEBRA JAKO ZEBRA
Území, na kterém se zebry zabydlely, zahrnuje celou třetinu afrického kontinentu. Můžeme se s nimi setkat v suchých savanách východní Afriky pod saharskou pouští i na travnatých vrcholcích v Jihoafrické republice. Není tedy nijak překvapující, že se na tak velké ploše vyvinuly tři rozdílné druhy černobílých koní. Nejlépe se od sebe dají rozeznat – jak také jinak – podle svých pruhů. Nejseverněji žije zebra Grévyho (Equus grevyi). Nese jméno po francouzském prezidentovi Grévym, který dostal jedno z těchto zvířat darem od habešského císaře Menelika. Je největší ze všech zeber. Vzrostlý hřebec může v kohoutku měřit sto šedesát centimetrů a váží pak přes čtyři sta kilogramů. Zebry Grévyho se mohou pochlubit velmi elegantním pruhováním. Jejich husté a tenké pruhy pokrývají celé tělo včetně hýždí a nohou. Pouze břicho těchto zeber je čistě bílé.
Zebra horská (Equus zebra) z jihozápadní Afriky má široké pruhy na těle i na nohou. Odborníci rozeznávají dva poddruhy horských zeber. Zebra kapská (Equus zebra zebra) má bělavou podkladovou barvu a hodně široké pruhy, zatímco hojnější zebra Hartmannové (Equus zebra hartmannae) má základní barvu o poznání tmavší. Obě horské zebry mají pod krkem zřetelný kožní lalok. Nejrozmanitější jsou zebry stepní (Equus burchellii), které obývají zbytek území mezi horskými zebrami na jihu a zebrami Grévyho na severu. Některé poddruhy mají mezi širokými černými pruhy zřetelné hnědé mezipásy. Jiné rasy zase nemají pruhované nohy. Když se tyto dva znaky zkombinují, vyjde přibližný klíč k rozeznávání stepních zeber.
Zebra Böhmova (Equus burchellii boehmi) má nohy pruhované až ke kopytům a nemá hnědé mezipásy. Podobně vypadá i zebra bezhřívá (Equus burchellii cuninghamei). Jak již její jméno napovídá, dospělým jedincům tohoto poddruhu chybí hříva. Nohy zebry Chapmanovy (Equus burchellii chapmanni) jsou pruhované méně zřetelně, zato hnědé mezipásy jsou těžko k přehlédnutí. Zebra damarská (Equus burchellii antiquorum) pruhy na nohou již téměř ztratila a i na hýždích tmavé pruhy téměř splývají s podkladem. I ona se však může pochlubit hnědými mezipásy. Bílé končetiny bez proužků a hnědavou podkladovou barvu měla zebra Burchellova (Equus burchellii burchellii), která je však již téměř sto let vyhubená. Ještě dříve podlehla lidskému barbarství zebra kvaga (Equus quagga), která měla pruhy jen na hlavě a hrudi a zadní část jejího těla byla jednolitě hnědavá. Dříve považovali vědci kvagu za samostatný druh, více než sto let po jejím vyhubení však analýza DNA z několika zachovalých kůží prozradila, že patrně patřila do příbuzenstva stepních zeber.
Nejlepší vodítko k rychlému zařazení zebry k jednomu ze tří druhů je její zadek. Zebry Grévyho mají na hýždích husté tenké pruhy a na kořeni ocasu širší tmavý podélný pruh. Horské zebry mají na zadku široké pruhy a nad kořenem ocasu kresbu jemných proužků, které připomínají strom. Stepní zebry mají široké pruhy na hýždích, „stromek“ nad ocasem jim však schází. GENOCIDA PRUHOVANÝCH KONÍ
Ulovit zebru je pro šelmu těžký úkol. Zebry jsou plaché a mají vynikající sluch. Když se dají na úprk, musejí lovci napnout všechny síly, aby je dostihli. Navíc musejí za běhu úspěšně rozluštit pruhovaný optický klam. Jako by ani takováto ochrana nestačila, najímají si zebry ještě pomocné stráže svého bezpečí. Rády se pasou ve společných stádech s pakoni, pštrosy nebo žirafami. Daleký rozhled žiraf a pštrosů spolu s ostrými smysly pakoňů představují další pojistku včasného úniku. Jakmile kdokoli z takového smíšeného stáda postřehne nebezpečí, dá se na útěk a varuje tak i ostatní býložravce savan.
Existuje však jeden nepřítel, proti kterému je i takováto několikastupňová obrana málo platná. Člověk se svými zbraněmi, auty a domácími koňmi se stal zhoubou zeber, které po miliony let zdobily africké savany. Holandští osadníci Búrové pořádali v devatenáctém století krvavé zebří masakry. Využívali toho, že se zebra v běhu unaví mnohem dříve než kůň. Štvali tak zebří stáda napříč savanou a pro zábavu probodávali za jízdy pádící kopytníky šavlemi. Stejně bezohledně používali i svých pušek. Když se jim začalo zdát, že zebry vypásají kvalitní trávu jejich dobytku a jejich vybíjení nepostupuje dost rychle, zaháněli celá stáda pruhovaných koní do propastí. Pro mrtvá zvířata přitom neměli bezohlední lovci téměř žádné použití. Z jejich kůže šili pytle na obilí a domácí trepky. Celý zbytek mrtvoly nechali napospas supům.
Podobnou zhoubu znamenaly pro stáda na pláních lovecké výpravy bohatých šlechticů. Při takovém vydařeném safari zůstaly po jediném dni radovánek ležet na zemi tisíce padlých zvířat. Decimování některých druhů šlo tak rychle, že to překvapilo i na slovo vzaté odborníky. Toho, že z přírody mizí zebry kvagy, si zoologové povšimli, až když bylo pozdě. Poslední divoký exemplář padl kulkou z pušky v roce 1878. Protože nikdo s ničím takovým nepočítal, nenamáhali se chovatelé ani založit chovná stáda v zoologických zahradách. Přestárlé kusy chované v zajetí se nemnožily a poslední kvaga v londýnské ZOO přežila své divoké příbuzné o pouhých šest let. Celému lidstvu tak v upomínku na kdysi nejhojnější jihoafrickou zebru zbyly jen tři fotografie a několik vydělaných kůží a lebek, které považují dnešní muzea za své nejcennější exponáty.
Stejný osud potkal i zebry Burchellovy, zatímco obě formy horských zeber unikly vyhubení jen o vlásek. Doslova v hodině dvanácté schválila jihoafrická vláda zákon na ochranu posledních čtrnácti zeber kapských. Díky přísné ochraně a pečlivému sledování jich dnes ve třech desítkách národních parků, rezervací a farem v Jihoafrické republice žije již více než tisíc. Podobně se zvyšuje i počet divoce žijících zeber Hartmannové. Národní parky v dalších zemích se staly útočištěm řady poddruhů stepních zeber, kterým proto nehrozí bezprostřední riziko vyhubení. Naproti tomu počet posledních zeber Grévyho v Keni a Etiopii nepřestává klesat a poslední sčítání již hovoří o pouhých třech tisících těchto krásných zvířat. Je tedy načase, aby se lidé začali k pruhovaným koním zdobícím africké savany chovat mnohem ohleduplněji. Jen tak se s nimi ve volné přírodě budou moci setkávat i nadále.