Až budete kupovat brambory na štědrovečerní salát, dejte pozor, ať nesáhnete po odrůdě s písmenem C, rozvaří se. Staří Inkové, od kterých brambory přivezli Španělé a Angličané, tohle neřešili – brambory na zimu usušili. Angličané je jedli s cukrem a se skořicí, místo hlíz ale konzumovali bobule plné jedovatých semen. První vařené brambory servírovali na dvoře francouzského krále Ludvíka XIII. Historii brambor v Evropě pak provázely hladomory, místní války i selské bouře. Kvůli plísni bramborové zemřelo téměř milion lidí a další se masově stěhovali do Ameriky. Tam také vznikly první chipsy.

ODKUD POCHÁZEJÍ
Někteří badatelé připisovali dovezení brambor do Evropy zpočátku Kolumbovi. Jak se ale později ukázalo, Kolumbus kromě kukuřice, fazolí a dalších dosud v Evropě neznámých plodin dovezl nikoli brambory, ale batáty (tzv. sladké brambory), které z botanického hlediska nemají s klasickou bramborou nic společného. Jsou to plody tropické rostliny povíjnice batátové (Ipomoea batatas), která je příbuzná našemu svlačci. Pochází ze středoamerické oblasti, ale dnes se bezpočet odrůd nejrůznějších tvarů a barev pěstuje v tropech celého světa. Kromě škrobu obsahují také cukr, který jim propůjčuje sladkou chuť. Podobně jako brambory se jedí vařené, pečené, ale jejich nasládlá příchuť nezmizí ani po těchto tepelných úpravách. Naproti tomu brambory (přesněji řečeno hlízy lilku hlíznatého – Solanum tuberosum) patří do čeledi rostlin lilkovitých společně s rajčaty, paprikami, tabákem, ale i blínem černým a rulíkem zlomocným.
Pravlastí brambor je Jižní Amerika. Inkové je zde pěstovali ve dvou klimaticky rozdílných oblastech. Tou první jsou vysoko položené horské pláně And v Peru a Bolívii, v okolí jezera Titicaca a přilehlých územích okolo 15. rovnoběžky jižní šířky v nadmořské výšce 1500-4300 m. Klima se zde vyznačuje velkými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí, pravidelnými srážkami a vysokou vzdušnou vlhkostí. Sem kladou vědci (Salaman 1937, Hawkes 1944, Bukasov 1971) původ druhu Solanum andigenum s hlízami rohlíčkovitého tvaru a červenou slupkou. Peruánským Inkům tedy vděčíme za to, že z planě rostoucích druhů brambor (je jich asi 1500!) dokázali vybrat právě lilek hlíznatý, který se pak uplatnil nejen v jídelníčku lidí, ale i hospodářských zvířat. Se stěhováním Indiánů se brambory dostaly na pobřeží Chile a ostrov Chiloé, ležící kolem 40. rovnoběžky jižní šířky, které se vyznačují přímořským klimatem spolu s mírnými zimami a chladnými léty. Druh Solanum andigenum tu v rozdílných klimatických podmínkách vytvořil varietu, kterou vědci pojmenovali Solanum tuberosum. Měla kulaté hlízy a světlou slupku.
Inkové uchovávali brambory přes zimu nikoli způsobem, jaký známe dnes, ale jejich sušením. Z hlíz se potom stává v podstatě koncentrovaný škrob a těmto sušeným bramborám se říkalo a dodnes říká chunos. Jak vysoce byly starobylými obyvateli Jižní Ameriky brambory ceněny, ukazují nálezy v pohřebištích na pobřeží Peru a severního Chile. Společně s mumiemi inckých králů tu byly nalezeny i kultovní nádoby v podobě brambor a jejich vyschlé hlízy.

V EVROPĚ ZPRVU LÉKEM A PRO OKRASU
Brambory dovezli do Evropy Španělé asi v polovině 16. století. Jako první je objevil a dovezl španělský dobyvatel a kronikář Pedro Cieza de Leon, který někdy kolem roku 1553 (údaje historiků se v letopočtech mírně liší) vydává tištěnou zprávu o Peru, kde se mimo jiné zmiňuje o červených hlízách rohlíčkovitého tvaru, kterým Indiáni říkají papas (dnes víme, že se jednalo o druh Solanum andigenum).
Druhou přestupní stanicí brambor na cestě do Evropy se stala Anglie, kam se brambory dostaly nezávisle na Španělsku (v tomto případě šlo o druh Solanum tuberosum z Chile). Dovezl je anglický pirát Francis Drake ze své cesty kolem světa, kterou uskutečnil v letech 1577 až 1580. Roku 1586 v té době již admirál Drake poslal několik hlíz svému příteli a doporučil mu, aby je vysázel a uspořádal hostinu. Skončila naprostým debaklem, protože kuchaři místo podzemních hlíz (brambor) upravili zelené bobule plné semen, které považovali za jedlé plody nové rostliny. Servírovány byly na másle, posypané skořicí a cukrem. Jejich chuť byla odporná (navíc obsahují glykoalkaloid solaninu, který je ve větším množství jedovatý) a konzumenti usoudili, že v Evropě asi plody této rostliny nemohou vyzrát.
Koncem 16. a počátkem 17. století se hlavně ze Španělska (méně již z Anglie) šířily brambory po Evropě jako léčivá plodina nebo vzácná rostlina pěstovaná pro okrasu zahrad. Dobyvatelé, kteří s Inky přišli do styku, to asi věděli, ovšem zbytek Evropy několik desítek let netušil, že podzemní hlízy jsou jedlou plodinou. A tak na podzim roku 1565 posílá španělský král Filip II. nemocnému římskému papežovi Piovi IV. bramborové hlízy jako lék. Podle dochovaného zápisu z roku 1573 špitál de la Sangré v Seville nakupoval od krále čas od času 10 až 12 liber brambor pro své nemocné, ale zápis neobsahuje, jak s nimi nemocné léčili. Římský papež je pěstoval jako léčivou rostlinu a roku 1587 (možná také 1588) daroval hlízy nizozemskému kardinálovi, který je dal belgickému gubernátoru města Mons Filipu de Sevry jako vzácný lék. Tento prefekt ještě téhož roku poslal po dvou hlízách botaniku Carolu Clusiovi do Vídně a lékaři Lorenzu Scholzovi do Německa. Oba se jednoznačně shodli, že brambory nejsou léčivou rostlinou. Carolus Clusius popsal hlízy v knize Rariorum plantorum historia (1601) jako Papas peranorum. Oba dva pak brambory šířili po evropských botanických zahradách, cizokrajné rostliny se staly okrasou i soukromých zahrad. Podobnou cestou jako ze Španělska putovaly Evropou i brambory z Anglie, které roku 1596 popsal švýcarský botanik C. Bauhin v knize Phytopinax pod názvem Solanum tuberosum esculentum.

BRAMBORY K JÍDLU? JEN S NEDŮVĚROU
V té době už se vědělo, že brambory jsou jedlé, ale nikdo je patrně neuměl správně tepelně upravit. Jako zvláštní pochoutka se servírovaly až roku 1616 na hostině, kterou pořádal francouzský král Ludvík XIII. Vzhledem k tomu, že se zde nikdo nepřiotrávil a všichni vychvalovali jejich vynikající chuť, byly brambory zřejmě upraveny tak, jak mají být. Tím se z nich po celé Evropě stal draze placený pamlsek, který byl pouze výsadou boháčů. Asi v polovině 17. století se ale v Irsku neurodilo obilí a v zemi propuká hladomor. Neúroda se vyhnula pouze bramborám, které v malém množství pěstují mniši na svých zahradách. Ti je dávají lidem, aby je zasadili. Irsko se tak stalo první zemí v Evropě, kde se brambory začínají pěstovat ve velkém.
V ostatních evropských zemích se pěstování brambor jako polní plodiny daří prosadit až v průběhu 18. století. Někde dříve, jinde později. Venkované neměli k bramborám zpočátku důvěru. Pocházely ze světa, který byl zahalen rouškou tajemství. Panstvo se při svých hostinách nejprve přiotrávilo, a pak tvrdí, jaká je to pochoutka. Mezi lidmi nebylo také mnoho zkušeností s jejich kuchyňskou úpravou. A tak k rozšíření brambor přispěla až neúrodná léta a války, kdy k nim lid začal sahat jako k poslední záchraně. Ještě v 17. století jsou brambory masově rozšířenou plodinou pouze v Itálii, kam se dostaly prostřednictvím karmelitánských mnichů ze Španělska. Italové jim říkají tartuffel (či tartuffo, což italsky znamená lanýž, v přeneseném smyslu pak pokrytec), ale krmí jimi pouze prasata. První zemí po Irsku, kde se brambory začaly pěstovat pro lidskou spotřebu, bylo během první poloviny 18. století Německo. Poddaní se tu ale proti nařízení panstva pěstovat brambory ještě dlouho bouřili, podobně jako ve Francii, kde se ve velkém začaly pěstovat až koncem 18. století. Zásluhu na tom měli dva činitelé. Hlad a Antoine Parmentier, chemik a zkušený agronom.

V ČECHÁCH OD Roku 1628, VE VELKÉM AŽ PO Roce 1770
Historie, která u jiných dovezených kulturních plodin nemá obdoby, se opakovala i v Čechách. Ještě roku 1596 nemá český přírodovědec a osobní lékař Rudolfa II. Tadeáš Hájek z Hájku o bramborách ani potuchy. Do Čech je prý z Německa přivezl v roce 1628 lékárník Jiří Agricola z Jáchymova a předkládal je na hostině pořádané hejtmanem Jindřichem z Könneritz na oslavu opevnění města Jáchymova. V roce 1632 se prý pod pochoutkami z brambor prohýbá stůl jihočeského velmože Viléma Slavaty. Proslavená pěstováním brambor byla i zahrada irských františkánů, tzv. hiberňáků (Irsko se latinsky nazývá Hibernia), kteří v letech 1652-59 založili klášter na pražském Novém Městě v nynější Hybernské ulici. Z tohoto období pochází také nejstarší české pojmenování brambor „zemské jablko“. Tedy spíše „zemní“, což je doslovný překlad francouzského pomme de terre. Původní francouzský název dodnes žije v lidových pojmenováních jako jsou zemáky, zemčata, ale také jabka, jablouška, jak se bramborám říká v některých oblastech Moravy, kde pak místo bramboračky vaří dodnes „jabkovou“ polévku. Na Českomoravské vrchovině se jim často říkalo koroptve motykou střílené nebo krumple.
Marie Terezie a Josef II. se podobně jako v Německu snažili přesvědčit poddané v Čechách o vhodnosti pěstování brambor, ale s malým úspěchem. Až nouze donutila Čechy jíst brambory. Nejlépe to dokumentuje zápis z kroniky obce Čakovice (obec ležící nedaleko Brandýsa nad Labem), kde se mimo jiné píše: „Velká bída byla v Čechách v roce 1770. Mrazy trvaly až do Velikonoc. Ptactvo zmořené zimou a hladem létalo do stavení. Ozimy vymrzly. Na jaře se nedalo síti, pole byla podmáčena, někde vyrážely prameny. Dobytek padal hlady, lidé jedli otruby, lebedu i maso chcíplého dobytka. Řádily nemoci, mnoho lidí ve vsi zemřelo. Od té doby se začaly pěstovat brambory. Dříve se zde mimo obilí pěstoval hrách, proso i čočka. Naši otcové odmítali brambory sázet, protože jim to vrchnost nařizovala.“
Tehdy, v letech 1770 až 1773, dala Marie Terezie dovézt značné množství brambor z Pruska. Podle jména této země a jejích obyvatel – Braniborů – jim lidé začali říkat „brambury“ a odtud vznikl dnešní název brambory. Marie Terezie zvolila vhodnější metodu přesvědčování, aby je lid začal pěstovat (navíc jí k tomu dopomohla i velká neúroda a hlad v zemi). Rozeslala po zemi kněží, kteří měli za úkol přesvědčit lid o užitečnosti brambor (mezi lidem se jim říkalo „bramboroví kazatelé“). Tím se v Čechách od 70. let 18. století začínají pěstovat brambory ve velkém a v místních kronikách se o nich píše pochvalně. Dvě zprávy za všechny. Milčický rychtář Vavák z roku 1771: „Ten pokrm, dar boží, jenž zemská jabka slove, ačkoliv dobrý, chutný a zdravý, prve ve veliké ošklivosti mnozí jej zde měli a smích sobě z něho činili, ba v ústa svá jej vzíti nechtěli, pravíce, že jest svinská strava.“ Vltavotýnský měšťan Jan Braum v Pojednání o bramborách pro c. k. vlastenecko-hospodářskou společnost v Království českém, 1770 píše: „Jestliže člověk má brambory, nepotřebuje chleba, je bezpečný před jakýmkoliv hladem. Z této plodiny se můžou připravovat i nejchutnější polévky, nemluvě už ani o dobré pálence, pěkném škrobu a jemném pudru na vlasy.“

BRAMBORY SE VRACEJÍ DO AMERIKY
V polovině 19. století, kdy se brambory staly běžnou součástí jídelníčku téměř všech evropských národů, byl svět postižen chorobou brambor, kterou dosud nikdo neznal – plísní bramborovou. Úroda byla zničena a hlady zemřelo téměř milion lidí, což mělo za následek první masové stěhování lidí do Ameriky. Kromě jiného vzali s sebou na dalekou cestu i brambory. Do té doby se v Severní Americe nepěstovaly, a tak se jako novinka „evropské brambory“ vracejí do své původní domoviny. Z Jižní Ameriky musely nejprve „dobýt“ Evropu, aby se téměř po 300 letech dostaly na severní část amerického kontinentu. Tady se poprvé objevily smažené bramborové lupínky – 24. srpna 1853 ve městě Saratoga ve státě New York na recepci pořádané milionářem Corneliem Vanderbiltem. Milionář prý nebyl spokojen s kvalitou bramborové přílohy, a tak devatenáctiletý indiánský kuchař George Crum nakrájel brambory na tenké plátky a usmažil je na oleji. A první chipsy byly na světě.
Zdálo se, že Amerika bude pro brambory zemí zaslíbenou, ale bramborový boom trval jen do doby, než se začaly pěstovat ve státě Colorado. Zde v horách na rostlinách planého lilku žil pruhovaný brouk, kterému Indiáni říkali „požírač listů“. Vědci mu dali jméno mandelinka a nepřikládali mu žádnou důležitost. Jakmile se zde ale začaly pěstovat brambory, mandelinka se přeorientovala z lilku na brambory a začala likvidovat všechny bramborové natě, které jí přišly do cesty. O chemické ochraně proti škůdcům tenkrát nikdo ještě mnoho nevěděl a jediným způsobem boje proti ní byl sběr. Díky čilému obchodnímu styku mezi „Starým“ a „Novým“ světem se mandelinka dostala na lodích spolu se zbožím ve 20. století přes oceán a podobně jako ve své domovině zde způsobila pohromu. Do bývalého Československa se dostala v době budování socialismu a tehdejší vládní představitelé o ní mluvili jako o třídním nepříteli, tzv. „americkém“ brouku. Dnes se díky chemické ochraně dá bojovat jak proti mandelince, tak proti plísni s velmi dobrými výsledky.

CO VÍME O BRAMBORÁCH DNES?
Kromě přímé spotřeby se dají brambory zpracovat na hranolky, lupínky, sušené kaše, směsi pro přípravu vdolků, knedlíků, bramboráků, polévkové koncentráty atd. Na bázi brambor je založen i sortiment výrobků jako např. solamyl (potravinářský škrob) nebo kolekce pudinků, přestože mají v názvu banánový, kakaový atd. Výroba lihu z brambor je dnes na ústupu vzhledem k problému odpadů (za více ekologickou a ekonomickou je považována výroba lihu z obilovin a kukuřice). Jeden z produktů bramborových hlíz – škrob – je hlavním komponentem kosmetických mastí a zásypů.
Bramborové hlízy jako většina potravin rostlinného původu neobsahují téměř žádný tuk a svým vysokým obsahem draslíku neutralizují žaludeční kyseliny a tím snižují pocit „pálení žáhy“. Ze zdravotního hlediska jsou ideálním doplňkem ve spojení s méně stravitelnými potravinami, jako jsou tuky a tučná masa. Váš organismus stráví klasicky uvařené brambory nebo kaši např. úplně stejně, jako byste snědli jeden pomeranč nebo půl grepu. Hůře jsou na tom pečené brambory, škubánky, bramboráky a největším nepřítelem pro vaši linii jsou brambory z restaurací typu McDonald’s. Bramborová hlíza kromě škrobu a minerálních látek obsahuje také bílkoviny, aminokyseliny, cukry a je zdrojem vitaminu C, i když v porovnání s ovocem ne nejbohatším. Jeho nejvyšší obsah se uchovává při vaření brambor ve slupce.
Praktickými pokusy bylo prokázáno, že člověk se může živit výlučně bramborami i delší dobu, aniž by to mělo negativní následky na zdraví. Ve Švýcarsku stojí místní kuchyně kromě sýru i na bramborách. Kdybyste z jídelníčku dobré švýcarské restaurace vyškrtli jídla s bramborami nebo sýrem, zjistíte, že v ruce máte něco jako nabídku vinotéky nebo cukrárny.
Angela, Komtesa, Karin, Vera, Laura, Lady Rosetta je pouze pár jmen z 1700 odrůd brambor, které se na ploše asi 18,5 milionů hektarů pěstují na polích celého světa. V Čechách to bylo v roce 2003 kolem 50 tisíc hektarů ve 116 odrůdách, z toho 32 bylo tuzemských, zbývající jsou převážně německé a holandské. Průměrná roční spotřeba na jednoho obyvatele se u nás pohybuje kolem 80 kg brambor, což je srovnatelné s okolními státy v Evropě. Největším producentem brambor v Evropě nejsou státy jako Německo, Nizozemsko, Velká Británie a Francie, ale sousední Polsko. Polsko pěstuje brambory na ploše 1,3 milionu hektarů s produkcí přes 20 milionů tun, která je srovnatelná pouze se Spojenými státy.
„Brambory jako brambory“, tak tohle může vyslovit jen někdo, kdo například nikdy neochutnal vánoční salát z bramborových rohlíčků, a udělá si ho třeba z Asterixu. Jde zkrátka o to, že každá brambora patří do jednoho ze tří varných typů a na visačce nebo obalu by to mělo být ze zákona označeno. Typ A má hlízy pevné, vhodné pro bramborový salát, pro vaření ve slupce, na loupačku, typ B hlízy polopevné, tzv. přílohové, dále do gulášů, polévek, restované, hodně univerzální, a typ C polomoučné až moučné, jinými slovy brambory, které se po uvaření na talíři rozsypou, vhodné na bramboráky, knedlíky, kaše. Samozřejmě ne každá brambora patří stoprocentně do určitého typu a potom se označuje např. B/C, kde první písmeno označuje, že se jedná o přílohovou bramboru, ale s mírným sklonem k rozvářivosti atp. Takže až budete kupovat brambory na štědrovečerní salát, dejte si pozor, ať nesáhnete po odrůdě s písmenem C. Mimochodem výnosy jsou u nás letos nejméně o 20 % nižší než v loňském roce. Sucho se projevilo v celé Evropě, a tak se nedá očekávat nějaký dumpingový dovoz ze zahraničí. Brambory tedy podraží.

Brambory na mezinárodních jídelních lístcích
Poetická jména bramborových příloh na jídelních lístcích v zahraničí nejsou tajemstvím šéfkuchaře, ale tradičním označením postupu při jejich úpravě a aranžování.
Allemande – vařené brambory nakrájené na silné plátky, polité hnědou omáčkou připravenou z citronové šťávy, bílého vína, žloutku a másla.
Alsaské – nové brambory s máslem, slaninou nakrájenou na kostičky a cibulkou.
Gastronom – brambory vykrájené na malé válečky a osmažené na másle se nechají vychladnout v masitém rosolu a přidají se k tomu dušené houby.
Indické – smažené nebo dušené brambory, kořeněné karí.
Lyonské – dušené brambory promíchané s cibulí.
Mélangées – směs brambor a jablek zapečených s máslem, v anglosaských zemích je to oblíbená příloha k vepřovému masu nebo teplé šunce.
Polonaise – „brambory po polsku“, nové uvařené brambory sypané osmaženou strouhankou a petrželovou natí.
Pont-neuf – známý most v Paříži dal název této úpravě, brambory se krájí na větší hranolky takovým způsobem, aby jedna strana zůstala klenutá (odtud název), a prudce se osmaží. Brambory se aranžují na talíři přes maso jako most.
Royale – brambory připravené jako krokety, avšak do těsta se přidává jemně nakrájená šunka.Bramborové saláty
v zahraničních kuchyních
Belle-fermiere neboli Krásná selka – brambory, zelená paprika, vařená červená řepa, celer, kysaná smetana s hořčicí.
Cendrillon neboli Popelka – brambory, celer, jablka, artyčoky, chřest, octová zálivka, lanýže nebo jiné houby.
Černobílý – v Anglii se tento salát nazývá Halfmour-ning, ve Francii Demi-deuil, což znamená „napůl smuteční“. K přípravě se používají bělomasé hlízy, které se zalévají hustou smetanovou zálivkou. Černobílý efekt se docílí černými olivami, které se do salátu hustě nakladou.
Devon – anglická specialita pocházející z Devonského hrabství z brambor, jablek, citronové šťávy, majonézy.
Japonský – bramborový salát s odděleně aranžovanými plátky uzeného filé ze sleďů a ústřic. Zdobí se houbami.
Mikado – japonský salát z brambor, artyčoků a celeru.
Monte Christo – na listy hlávkového salátu aranžované brambory nakrájené na plátky, krabí maso, natvrdo vařená vejce, majonéza s hořčicí, zdobí se lanýži.
Ruský – vařené brambory nakrájené na kostky s hovězím masem, ředkvičkou, zeleným hráškem a vejci natvrdo.
Sv. Silvestr – bramborový salát s majonézou a nasekanými vlašskými ořechy, rozkrájenými vařenými vaječnými bílky, řapíkatým celerem, artyčoky a ozdobený žampiony.

„Musel jsem před osmnácti měsíci opustit svůj dům,“ vypráví Muhamad Yasin, starosta favely, chudinské čtvrti ve městě Narere, asi 20 kilometrů od fidžijského hlavního města Suva. Muhamad Yasin je původem Ind. Fidži bylo v nedávné minulosti pokládáno za třetí nejbohatší stát Austrálie a Oceánie, hned po samotné Austrálii a Novém Zélandu. Začátkem 21. století se však o tomto souostroví začalo mluvit jako o zemi na pokraji občanské války. Indové v tomto sporu nedobrovolně hrají hlavní roli.

VULANGI – NÁVŠTĚVNÍCI VE VLASTNÍ ZEMI
Muhamad Yasin, obklopen svojí manželkou, dětmi a vnoučaty, nyní žije v malé chatrči, vybudované ze všech rodinných úspor. Deset lidí v několika místnostech. Ale domek má stěny a střechu, dokonce je napojen na státní elektrickou síť. Na poměry rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii jsou favely v okolí Suvy relativně spořádané. Hrubý domácí produkt na osobu a rok je na Fidži také srovnatelný s Polskem, nikoliv s nejchudšími zeměmi světa. „Od vlády dostáváme jen vodu a některé základní léky v nemocnici. A do školy nemůžeme poslat všechny děti, protože i za základní školní docházku chce teď ministerstvo vzdělání 80 dolarů (zhruba 40 USD) každé tři měsíce. Nemůžeme si to dovolit,“ říká rozhořčeně.
Muhamad Yasin je jako většina Indů na Fidži potomkem těch, kteří sem byli přeplaveni britskou korunou. Mezi lety 1879 a 1906 to bylo více než 60 tisíc Indů. Britská koloniální správa v Indii jim tehdy slíbila na Fidži skvělé platy a výjimečné životní podmínky. Negramotní, chudí Indové ale museli podepsat tzv. girmit, dohodu, jež je zavazovala k pětileté službě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi robotou a otroctvím.
Po pěti letech neměli ti, kteří přežili, peníze ani sílu na dlouhou plavbu domů. Zůstali na Fidži. Jen hrstka indických obchodníků se mnohem později přistěhovala z vlastní vůle, a to převážně z Ahmadábádu, největšího města severozápadního státu Gudžarát.
Pro současné indické obyvatelstvo, které tvoří asi 45 procent populace země, je Fidži jediný domov, který kdy poznali. Pořád se jim ale říká vulangi – „návštěvníci“.
Kolem 90 procent půdy v tomto dosud převážně zemědělském státě patří podle zákona původním etnickým Fidžijcům (Melanésanům). V polovině dvacátého století byla fidžijským Indům propůjčena půda na 50 let. Pěstovali na ní cukrovou třtinu, rýži, tabák a bavlnu. Teď kontrakty vypršely a ve vypjaté politické situaci je původní Fidžijci nechtějí obnovit.
„Pronajímal jsem si půdu od původních obyvatel jako téměř všichni Indové. Teď nemám nic a nemohu ani najít práci,“ pokračuje Yasin. „Skončil jsem v chudinské čtvrti úplně na dně. Když ztratí práci Fidžijec, může se s rodinou vrátit do své vesnice, kde najde spoustu půdy. V tom je rozdíl,“ dodává.
V chudinské favele v Narere nyní žije kolem 400 rodin, tedy několik tisíc obyvatel. Každý den sem přichází alespoň jedna nová indická rodina.

TZV. INDICKÁ INVAZE
Mimořádně pracovití Indové obsadili v druhé polovině 20. století, kdy tvořili národnostní většinu, klíčové pozice ve fidžijském soukromém i státním sektoru. I ty nejchudší rodiny často dokázaly ušetřit dost peněz na to, aby mohly své děti poslat do škol v Suvě nebo v cizině. Indická intelektuální elita pracovala v nemocnicích a přednášela na středních a vysokých školách, kontrolovala zahraniční obchod země, psala knihy a snažila se v zákonodárství a ústavě prosadit změny, jež by zajistily rovnoprávnost všech národností a ras žijících na ostrovech, tj. včetně početné čínské menšiny.
V roce 1970 si Fidži po 96 letech vydobylo nezávislost na Velké Británii. Indofidžijci se zapojili do procesu budování mladého státu a prvních patnáct let bylo souostroví fungující multirasovou společností.
Mnozí původní obyvatelé Fidži však začali varovat před „indickou invazí“ a prosazovat názor, že všichni Indofidžijci by měli být deportováni zpět do Indie. Tisk začal vytvářet stereotypy a obviňovat občany indického původu z chamtivosti a z prosazování vlastních zájmů.
Teď je indický taxikář, který mě večer veze zpět do Suvy, tak rozzuřený, že skoro nemůže mluvit. Když se ho zeptám na život Indů, zastaví u krajnice, vyjde z auta a zapálí si cigaretu: „Pokud bych o tom mluvil za jízdy, určitě bychom havarovali,“ vysvětluje. „Takže chcete, abych to shrnul? Na půdu nemáme nárok, přestože tu žijeme několik generací. Ukradli nám všechno, co jsme měli. Za poslední léta vydrancovali snad všechny indické obchody a restaurace. Po druhém převratu znásilnili stovky našich žen. Párkrát mě napadli přímo v taxíku. Tady už jen čekáme, kdy na nás opět zaútočí. Neptáme se ‘zda’, nýbrž ‘kdy’?“

DVA VOJENSKÉ PŘEVRATY
V roce 1987 zvítězila ve volbách koalice FLP (Fiji Labour Party) a NFP (National Federation Party) pod vedením doktora Timoci Bavadry. Přestože vláda byla vytvořena většinou z původních obyvatel země, nacionalisté ji hned obvinili, že je kontrolována Indofidžijci. V květnu 1987 došlo k vojenskému převratu (tzv. „prvnímu převratu“), kterému velel plukovník Sitiveni Rabuka. Přišla doba nejistot a krizí. V roce 1990 byla prosazena ústava, jež otevřeně diskriminovala občany indického původu. Tato diskriminace byla poněkud zmírněna až pod mezinárodním tlakem v roce 1997.
V květnu 1999 Rabuka prohrál volby a vůdce levicové FLP Mahendra Chaudhry se stal v zemi prvním ministerským předsedou indického původu. Přesně o rok později, 19. května 2000, došlo k „druhému převratu“ pod vedením George Speighta, neúspěšného podnikatele a nacionalisty. Zajal celou vládu, jmenoval novou a požadoval revizi ústavy z roku 1997 s cílem vyloučit obyvatele indického původu z politického života.
V listopadu roku 2000 Nejvyšší soud prohlásil převrat za nelegální, znovu legalizoval ústavu z roku 1997 a vyhlásil volby na rok 2001, tentokrát pod dohledem pozorovatelů z OSN. Volby ale byly poznamenány násilím a podplacením voličů, na ulicích ležely letáčky s nápisy: Volit FLP znamená otevřít cestu ke krveprolití. Zvítězil vůdce SLD (Lidové strany Fidži) Laisenia Qarase, který v rozporu s ústavou nepřijal ani jednoho Indofidžijce do své vlády. George Speight byl obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl ale rychle změněn na doživotí.
Teprve koncem srpna letošního roku, po dlouhých měsících debat a tlaků ze zahraničí, tentokrát včetně Spojených států, jmenoval ministerský předseda Laisenia Qarase čtrnáct občanů indického původu do své vlády. Napjatá situace v zemi však trvá dál.

CHUDOBA A NÁSILÍ
Situace posledních pěti let Fidži od základu změnila. Měla devastující vliv na ekonomiku i bezpečnost země. Obří letouny fidžijských aerolinek, jež kdysi přivážely návštěvníky z celého světa, teď na svých křídlech odnášejí do exilu muže a ženy, kteří ztratili naději. Do ciziny, hlavně do Austrálie a na Nový Zéland a do Spojených států, emigrovaly tisíce schopných profesionálů, a to nejen indického původu, zemi začali opouštět i vzdělaní etničtí Fidžijci. Turistika ze zahraničí, jeden z hlavních příjmů země, se zastavila. Politická nejistota a možnost občanské války zmrazily i příliv zahraničních investic. Proti Fidži byly uvaleny mezinárodní sankce. Země ztratila desítky tisíc pracovních příležitostí a chudoba a kriminalita nyní rostou závratnou rychlostí. Z privilegií, jež si prosadili původní Fidžijci na úkor Indů, teď těží jen malá hrstka těch nejbohatších. Korupce dosahuje v zemi najednou dosud neznámých rozměrů. Suva, hlavní město a kdysi oáza klidu a pohody, je nyní tak nebezpečná, že se tu po západu slunce nedoporučuje vycházet na ulici.
Majitel malého krámku s posledními hollywoodskými hity na DVD a VCD discích jen krčí rameny: „Toto je jediný indický krám v okolí, který nebyl za poslední léta vydrancován. A to jen proto, že je padesát metrů od policejní stanice.“ Za tmy vyráží do ulic fidžijské gangy a přepadávají a znásilňují indické ženy.
Sharon Bhagwan-Rolls je ředitelkou nevládní organizace s názvem „Femlink Pacific“, jež má za cíl pomáhat ženám v oblasti jižního Tichomoří, především však na Fidži. „Přestože ženy vždycky hrály v této společnosti důležitou roli,“ vysvětluje Sharon, „během posledních let se staly terčem otřesného násilí. S výjimkou vojenských oblastí není násilí na ženách tak rozšířené jako tady. Nikdo z nás nemá přesná čísla o počtu znásilnění; většina žen má strach jít na policejní stanici. Na Fidži existují dva druhy spravedlnosti: státní a tradiční. Tradiční systém, jenž má kořeny v původní kultuře, je často nad státními zákony. Znamená to, že pro osoby indického původu často neexistuje spravedlnost. Například když je žena znásilněna a oznámí to na policejní stanici, rodina zločince může zahájit tzv. ‘proces usmíření’ a domluvit se na odškodnění mimo soudní systém. Často je odškodněním pouze omluva hlavě rodiny – otci či manželovi. Indické rodiny jsou pod tlakem tento systém přijmout. Výsledkem je, že zločinec téměř nikdy neskončí ve vězení. Znásilnění indických žen na Fidži je tak skoro beztrestné.“ V ZÁJMU ELITY
Sedím v malé indické restauraci. Během oběda tu u stolků sedí desítky původních Fidžijců i Indů. Muž, co si s přítelkyní přisedá k mému stolku, se láduje křupavým roti a zeleninovým kari. Po chvíli se dá do řeči: „Žijeme tu spolu již přes sto let, zvykli jsme si na sebe a hodně se jedni od druhých naučili. Já jsem původem Fidžijec a pracuji v bance. Polovina mých přátel jsou Indové. Chutná mi jejich jídlo, občas jdu dokonce na jejich filmy, i když jim nerozumím, protože většinou nemají titulky. Ale líbí se mi, jak tam zpívají a tančí. Vůbec bych nechtěl vidět Fidži bez Indů. To by byl nesmysl, oni sem patří stejně tak jako já. Většina Fidžijců má stejný názor, jenom ti nahoře, naše elita má z Indů strach. Nechce se totiž dělit o moc. Bojí se, že přijde o spoustu příležitostí ke korupci. Proto jsem volil Stranu práce, i když je převážně indická. Jde jim o sociální spravedlnost pro všechny naše občany. Mám opravdu obavy, co se s mojí zemí stane. Musíme se nějak rychle domluvit a žít společně, bez nenávisti a strachu.“
Večer se ptám slavného televizního novináře, který je jakousi místní „hvězdou“ indického původu, Riyaze Sayed-Khaiyuma na totéž. Jen rozhodil rukama: „Pro mě je Fidži tou nejkrásnější zemí na světě. A nemám na mysli jen přírodní krásu, nýbrž i krásu lidí. Máme tu původní melanéskou kulturu, indickou kulturu, čínskou kulturu a západní kulturu. Tradice jsou moc hezké. Země je historicky bohatá, i když vždycky měla mizerné vlády. Naše úroveň vzdělání nebyla o nic horší než v Austrálii či na Novém Zélandě. A co jsi dnes slyšel, je pravda a ani já bych to nedokázal vysvětlit lépe. Zatímco se lidé mají rádi, hrstka, jež má moc, se snaží, a to velmi úspěšně, nás rozdělit. Používají k tomu těch nejlevnějších populistických triků. A spousta lidí, hlavně ti, co začínají mít hlad a cítí nejistotu a strach z budoucnosti, jim zbožně naslouchá.“
Podle slov Jone Dakuvuly z nevládní organizace CCF (Citizens Constitutional Forum) během převratu v roce 2000 ztratilo střechu nad hlavou kolem 12 tisíc osob. Během jediného dne převratu byl zničen majetek indických obchodníků v hodnotě 30 milionů dolarů. Většina z jejich obchodů se již nikdy neotevřela. „Násilí a nespravedlnost vždy vedou k ekonomickému úpadku a úpadek živí opět násilí. Je to začarovaný kruh. Fidži se dosud může vyhnout násilí, ale po pravdě řečeno mám obavy, že se řítíme do katastrofy,“ říká Jone.
V bývalém hlavním městě země Levuka na ostrově Ovalau jdou děti do školy. Sestupují z kopců, před sebou klidné azurové moře, pod jeho hladinou barevní koráli. Levuka dosud neví nic o tom, co se děje v Suvě a Nadi, na ostrově Viti Levu, kde žije většina obyvatel. Levuka je miniaturní replikou Fidži před dvaceti lety, zemským rájem, kde se neznámí lidé zdraví na ulici, kde se po večerech zpívá a ráno modlí.
Také dvě stě kilometrů na západ na neuvěřitelně krásných ostrovech Yasawa místní kapela dosud vítá návštěvníky, již přistávají u jejich vzdálených břehů. Muži stojí po kolena ve vodě, kolem krku květiny. Zbytek země se každým okamžikem může změnit v bitevní pole, v ekonomický a sociální odpadkový koš, ve smutnou scénu etnických čistek.

Indický oceán je z geologického hlediska nejmladším ze tří největších světových oceánů. Pohlédneme-li na oceán jako na geometrický tvar, který je vymezen polohou kontinentů, je Indický oceán v rodině pěti světových oceánů nejmladším přírůstkem vůbec. Vasco da Gama ho přeplul již v roce 1498, přesto je to ve srovnání s Atlantikem i Pacifikem „aqua incognita“. V době, kdy hluboko do vesmíru vysíláme sondy, zůstává tento třetí největší oceán světa v podstatě neprobádán. V jeho hlubinách se prohánějí latimerie, ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před 60 miliony let, u jeho obrovských vřídel žijí unikátní organismy. Činnost lidí by však tento oceán mohla ohrozit dříve, než nám vydá svá tajemství.

Indický oceán se v současné podobě vynořil ze skládačky neustále se pohybujících tektonických desek před zhruba 30 miliony let. Rozkládá se na východní polokouli mezi východním pobřežím Afriky a západním pobřežím Austrálie, Velkými a Malými Sundami a jižním pobřežím Asie a antarktickou konvergencí, která tvoří hranici Jižního oceánu (viz též Koktejl 5/2003, str. 29). Jeho celková rozloha je zhruba pětkrát větší než území USA. Vzniku Indického oceánu předcházel zánik obřího pramoře Tethys. Zhruba před 170 miliony let se jižní superkontinent, jejž geologové pojmenovali Gondwana, začal rozpadat na menší kontinentální celky, které dnes známe jako Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Austrálii a Antarktidu. Jižní Amerika a Afrika se zprvu jako jeden celek sunuly na severovýchod, zatímco Indie se jako samostatný kontinent pohybovala na sever.
Megamoře Tethys se postupně uzavíralo s tím, jak se Afrika a Indie sunuly na sever. Indie nakonec přibližně před 50 miliony let narazila do Asie, začala se pod ni podsouvat a výsledkem této kolosální srážky litosférických desek bylo obří pohoří Himálaje. Od severozápadu k jihovýchodu se napříč Indickým oceánem táhne podmořské pohoří známé jako Středoindický hřbet. Do středu této tektonicky aktivní zóny vniká magma z tekuté části zemského pláště a neustále rozšiřuje oceánské dno. Jedna větev mohutného pohoří obkresluje Afriku a napojuje se na Středoatlantský hřbet. Jihovýchodní větev se napojuje na hřbet Jihopacifický. Od Bengálského zálivu až k Jávskému moři se naopak táhne více než 2600 kilometrů dlouhý Jávský příkop, který dosahuje hloubky 7450 metrů. Západoaustralská pánev se zde rychlostí 6 cm za rok sune pod jihovýchodní Asii. Tření mezi tektonickými deskami v této oblasti často způsobuje ničivá zemětřesení. Konvekční proudy v tekuté části zemského pláště neustále pohánějí tektonické desky, které se střetávají na konstruktivních a destruktivních rozhraních.

PODMOŘSKÁ VŘÍDLA
„Indický oceán je ze tří největších oceánů jediný, o kterém stále ještě nevíme, jaké příšerky v něm žijí,“ řekla s mírnou nadsázkou letos v srpnu společnosti BBC dr. Lindsay Parsonová, bioložka z vědecké skupiny při Oceánografickém centru v anglickém Southamptonu (Southampton Oceanography Centre – SOC), která se zabývá průzkumem podmořských hřbetů. I když Atlantik i Pacifik stále ještě skrývají mnohá tajemství, Indický oceán zůstává v podstatě zcela neprobádán, což se v době, kdy vysíláme sondy hluboko do vesmíru, může zdát až neuvěřitelné! Třetí největší oceán je pro expedice výzkumných ústavů, které se povětšinou nacházejí v oblastech náležejících průmyslovým zemím s dlouhou tradicí oceánografického výzkumu, méně dostupný než jeho větší příbuzní. První zásadní kroky v tomto směru učinil teprve Mezinárodní program výzkumu Indického oceánu, který v druhé polovině dvacátého století probíhal pod záštitou komise UNESCO při OSN.
Letošní plavba členů Oceánografického centra v Southamptonu začala daleko od Anglie, na seychelském ostrově Mahé, který se vyznačuje skalnatým pobřežím a vysokými kopci sahajícími do výšky přes 900 metrů. Žulovitý základ čtyřiceti z celkového počtu zhruba stovky tropických ostrovů a ostrůvků Seychel, které leží severovýchodně od Madagaskaru, prozrazuje kontinentální rysy tohoto souostroví. Většina ostrovů v Indickém oceáně je na rozdíl od Pacifiku právě kontinentálního původu.
Vědci na palubě výzkumné lodi s honosným názvem Charles Darwin opustili přístav Victoria 18. července 2003. Loď zamířila do vod nad dosud neprobádanou oblastí Carlsberského podmořského hřbetu, který se v hloubce 4000 m táhne mezi africkým kontinentem a souostrovím Seychely. Cílem expedice bylo objevit známky aktivních podmořských horkých vřídel, která jsou známa z Pacifiku již od roku 1977. V Indickém oceáně však byla poprvé objevena teprve před třemi lety. Podmořská horká vřídla vznikají v místech, kde mořská voda vniká hluboko do oceánské kůry a dostává se do styku s rozžhavenými horninami. Zahřátá, minerály nasycená voda pak tryská ven v podobě hydrotermálních pramenů a v temných hlubinách vznikají bizarní útvary připomínající středověké představy o podobě horoucích pekel. V těsné blízkosti horkých vřídel občas vzkvétá společenství organismů, které bez pomoci slunce vytvářejí organické sloučeniny a kyslík.
Vybavení výpravy bylo kombinací starých osvědčených metod a nejmodernějších přístrojů. Kromě pytlové vlečné sítě pro odběr vzorků z oceánských hlubin patří mezi základní průzkumné nástroje výpravy senzor MPAR (Miniature Autonomous Plume Recorder), který používá řadu technologií k odhalení horkých oblaků v hlubinách oceánu, jež indikují existenci podmořských hydrotermálních pramenů. Tato technologie byla britské výpravě zapůjčena americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). Ten spolufinancoval již zmíněnou expedici, která jako první odhalila existenci podmořských horkých vřídel.
V úterý 22. července ve 22.00 hodin začala práce na průzkumu samotného Carlsberského hřbetu. Po předběžném mapování s použitím sonaru, které potvrdilo domněnky geologů o existenci hřbetu s klasickým axiálním údolím o hloubce 800 m, byl v noci do hloubky 4000 metrů spuštěn pytlový sběrný vak spolu se senzorem MPAR. Při zpracování dat, která sonda nasbírala, se na výpravu usmálo štěstí – vědci objevili mimořádně silný signál podmořského oblaku.
„Tak silný signál znamená, že se pravděpodobně jedná o nejmohutnější hydrotermální oblak dosud objevený na Zemi,“ napsal ve svém deníku vedoucí výzkumného týmu dr. Bramley Murton. Zpracování dat prozradilo, že se jedná o obří oblak černé mořské vody o výšce 600 metrů a šířce 30 kilometrů, který vychází z „kouřícího“ vulkanického komplexu nacházejícího se v hloubce 3000 m pod hladinou. „Zdroj tohoto mraku je srovnatelný s celou řadou elektráren vypouštějících ohromná množství tepla a vodních par,“ pokračoval dr. Murton v tiskové zprávě, kterou výzkumný tým zveřejnil 29. července. „Když si představíte komín továrny chrlící kouř do ovzduší v bezvětří, kouř stoupá svisle, ale vzduch, který do něj vniká, nakonec pohyb zastaví a mrak se začne rozšiřovat,“ dodala dr. Lindsay Parsonová.
Vybavení, které měl tým k dispozici, bylo sice dostačující pro odběr hornin nacházejících se na dně oceánu, nebylo však vhodné pro zkoumání biologických společenství. Dalším krokem výzkumného týmu v příštích měsících tedy bude spuštění nového dálkově ovládaného průzkumného přístroje ISIS, který je schopen ponoru do hloubky 6,5 kilometru.

SPOLEČENSTVÍ ORGANISMŮ
Vědci již dříve zjistili, že mezi unikátními organismy žijícími u mořských vřídel v Pacifiku a Atlantiku existují značné rozdíly. „Dosud nebyli v Atlantiku objeveni žádní krytonožci, zato jsou zde fantastické počty speciálně adaptovaných krevet,“ objasnila situaci během expedice dr. Parsonová. Cílem badatelů je nyní zjistit, jakým způsobem do tohoto rébusu zapadají organismy žijící u horkých vřídel v Indickém oceáně, které byly poprvé objeveny japonskou vědeckou výpravou v srpnu a září 2000 v hloubce 2450 metrů poblíž trojitého deskového rozhraní Rodriguez v samotném středu Indického oceánu, kde se střetávají Africká, Antarktická a Indoaustralská tektonická deska. Japonští vědci objevili extrémně aktivní horké prameny a uspěli tam, kde dříve selhala řada expedic, vyslaných Německem, Francií a jinými zeměmi. S použitím dálkově ovládaného hlubinného průzkumného plavidla Kaiko se jim dokonce podařilo vyfotografovat a zdokumentovat řadu organismů. Japonci zároveň předběhli americké vědce z věhlasného Oceánografického ústavu ve Woods Hole, kteří již řadu let plánovali průzkum podmořských hřbetů v Indickém oceáně.
Převratný objev však Japonské centrum pro mořskou vědu a technologii (Japan Marine Science and Technology Center – JAMSTEC) oznámilo jen krátkou zprávou 14. prosince 2000 a dosud nebyly zveřejněny podrobné výsledky výzkumu. Objev přesto vyvolal mezi odborníky velký zájem a Oceánografický ústav ve Woods Hole do stejné oblasti vyslal vlastní expedici již následující rok.
Mezinárodní skupina vědců ze sedmi univerzit a tří výzkumných ústavů během čtyřicetidenní plavby v březnu, dubnu a květnu 2001 opakovaně spouštěla do hlubin z devadesát metrů dlouhé průzkumné lodi Knorr dálkově ovládané plavidlo Jason. Expedice, kterou Američané plánovali pět let, podrobně zdokumentovala vřídla, které před nimi objevili Japonci. Přístroje expedice zároveň odhalily nový komplex vřídel, který byl nazván Edmond po nedávno zesnulém americkém vědci, průkopníkovi v oblasti průzkumu podmořských horkých vřídel. Expedice také poprvé široké veřejnosti zpřístupnila fotografie organismů žijících u horkých vřídel. Pečlivě zorganizovaná PR kampaň znamenala, že americké objevy na rozdíl od japonských pronikly do světového tisku.
Po důkladném zpracování veškerých nasbíraných údajů zveřejnil americký tým podrobné výsledky průzkumu v renomovaném periodiku Science ještě v říjnu 2001. Ukázalo se, že společenství organismů žijících poblíž horkých vřídel v Indickém oceáně má společné prvky jak se společenstvími, která se vyskytují v Atlantiku, tak s těmi v západním Pacifiku. Výsledky tedy jednoznačně nepotvrzují, ani nevyvracejí již dříve předloženou teorii, že některé organismy v západním Pacifiku jsou evolučně spřízněné s těmi v Atlantiku a že Středoindický hřbet funguje jako spojovací článek mezi Atlantikem a Pacifikem. Světlo by na celou problematiku mohl vrhnout právě důkladný průzkum letos nově objeveného horkého vřídla v oblasti Carlsberského hřbetu.

OBJEV NA RYBÍM TRHU
V září 1997 trávil čerstvě promovaný mořský biolog Mark Erdmann líbánky se svou manželkou Arnaz v severní části indonéského ostrova Sulawesi, který se nachází v Celebeském moři v západní části Pacifiku. Celebeské moře je přes Masakarský průliv spojeno s Jávským mořem, které navazuje na Indický oceán. Dne 18. září se novomanželé procházeli po rybím trhu v hlavním městě Manado, když si Arnaz všimla zvláštní, metr a půl dlouhé ryby, kterou místní rybář přivážel na trakaři, a upozornila na ni svého manžela. Erdmann stačil rybu jen vyfotografovat, než byla prodána. Manželský pár později fotografii vystavil na svých webových stránkách, kde si jí všiml dr. E. K. Balon, který si ihned uvědomil, že se jedná o druh latimerie podivné, zástupce lalokoploutvých ryb, jež byly dosud známé jen z oblasti Komor v Indickém oceáně, tedy asi 9000 km západně od Sulawesi. Balon ihned Erdmannovi doporučil, aby fotografii z webu stáhnul, objev utajil a vypracoval v rámci své doktorandské práce na univerzitě v Berkeley projekt směřující k popisu nového výskytu latimerie. Do dění kolem převratného objevu vstoupily věhlasná společnost National Geographic Society, vědecký časopis Nature a ústav Smithsonian Institute a vyhlásily embargo na vydávání zpráv spojených s objevem. Erdmann získal finance a začal provádět systematické pátrání vycházející z rozhovorů s místními rybáři. Tím byla započata zatím poslední kapitola dlouhého příběhu „živé fosilie“ latimerie podivné, který však začal téměř o šedesát let dříve.

KURÁTORKA A JEJÍ PODIVNÁ RYBA
Marjorie Courtenay-Latimerová byla v roce 1938 kurátorkou malinkatého muzea v přístavním městečku East London poblíž Kapského Města v Jižní Africe. Tehdy jednatřicetiletá žena jistě netušila, že vstoupí do dějin jako objevitelka nejslavnější ryby, jaká kdy spatřila světlo světa. Marjorie pro muzeum mimo jiné vytvářela sbírku ryb a z tohoto důvodu se přátelila s místním rybářem Hendrickem Goosenem, kapitánem lodi Nerine, který ji upozorňoval na neobvyklé úlovky. Den před Štědrým večerem se posádka Nerine vrátila z lovu v ústí řeky Chalumna. Goosen zatelefonoval Marjorii, která se rozhodla, že využije příležitosti, aby popřála posádce veselé Vánoce. Toho dne se příliš nesoustředila na úlovek rybářů a teprve při loučení si všimla zvláštní modré ploutve, která vyčnívala z hromady mrtvých žraloků a rejnoků.
„Odkryla jsem ten exemplář a našla nejkrásnější rybu, jakou jsem kdy viděla. Měřila 5 stop, byla slabě nafialovělá a její boky se třpytily duhovými a stříbrnými barvami,“ napsala později Marjorie. Když se jí podařilo přesvědčit řidiče taxíku, který ji do doku přivezl, aby rybu naložil do vozu, odjela zpět do muzea. Tam porovnala rybu s obrázky v několika málo knihách, které tehdy měla k dispozici, a došla ke zdánlivě nemožnému závěru – ryba patří mezi dávno vyhynulé prehistorické tvory!
Rybu nakreslila a obrázek poštou odeslala profesorovi J. L. B. Smithovi, puntičkářskému učiteli chemie na Univerzitě Rhodes v Grahamstownu, asi 70 km na jih od East Londonu, který byl známý svou vášní pro ryby. Smith však v té době trávil vánoční svátky opravováním písemek a nebyl k sehnání. Marjoriin nadřízený mezitím nález, který byl později vyhlášen „nejdůležitějším zoologickým objevem století“, označil za druh kanice.
Dne 3. ledna 1939 však slečna Latimerová od Smithe obdržela dnes proslulý telegram: VELMI DŮLEŽITÉ. ZACHOVEJTE KOSTRU A ŽÁBRY. RYBA MUSÍ BÝT POPSÁNA. Mezitím však již byly vyhozeny vnitřnosti, jelikož ryba měla být vycpána. Ve snaze nalézt tyto zbytky prý byly prohrabány i odpadkové koše a kontejnery v okolí, ale marně. Navíc údajně nevyšly ani fotografie, které byly pořízeny během konzervace.
„Ačkoli jsem přišel připraven, první pohled na rybu mě zasáhl jako nával horkého vzduchu. Celý jsem se roztřásl, měl jsem divný pocit, mé tělo se chvělo vzrušením,“ napsal později Smith. „Stál jsem tam jako zkamenělý. Ano, bez jakýchkoli pochybností každá šupina, každá kost, každá ploutev jasně svědčila o tom, že to byl pravý zástupce lalokoploutvých.“ V East Londonu se objevil teprve 16. února. Reportér místních novin rybu vyfotil a fotografie se brzy objevila v tisku po celém světě. Smith pojmenoval rybu podle její objevitelky a místa, kde byla nalezena – Latimeria chalumnae. Z profesora chemie a kurátorky malého muzea se rázem staly celebrity a při první příležitosti, kdy byla ryba zpřístupněna veřejnosti, prý muzeum navštívilo 20 000 zvědavců.
Latimerie se stala objevem století ze dvou zásadních důvodů. Jednak patřila mezi ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před více než 60 miliony let, ale také proto, že podle tehdejších představ paleontologů představovala „chybějící článek“ mezi rybami a suchozemskými tvory.

PÁTRÁNÍ POKRAČUJE
Pro Smithe však práce teprve začínala. Domníval se, že rybu do oblasti, kde byla nalezena, zanesl ze severu Mosabicský proud, a po celém pobřeží Afriky rozmístil obrázek prvního exempláře s nabídkou peněžité odměny za další nález. Jedním z těch, kteří navštívili přednášku Smithe, byl osmatřicetiletý britský kapitán Eric Hunt, který na své lodi Nduwaro obchodoval mezi Zanzibarem na Madagaskaru a Komorami. Po dohodě se Smithem rozmístil plakáty ryby na Komorech. Opět těsně před Vánocemi, 21. prosince 1952, čtrnáct let po prvním objevu latimerie, přinesli Huntovi dva místní rybáři těžký balík, ze kterého se vyklubala ryba místními rybáři označovaná jako mame či gombessa. Byla to druhá latimerie, která spatřila světlo vědeckého světa. Komořanům vyplatili odměnu 100 britských liber a ryba byla naložena do soli, jelikož nebyly k dispozici jiné konzervační látky. V dalším přístavu již Hunt do ryby vstříknul formaldehyd a poslal Smithovi telegram. Přes veškeré svízele spojené se svátečním obdobím nakonec Smith přiletěl na Komory a konečně se mu ulevilo – byla to skutečně latimerie. Důležité navíc bylo, že místní lidé rybu znali, takže bylo zároveň objeveno přirozené prostředí „živé fosilie“. Francouzi, pod jejichž správu tehdy Komory spadaly, měli pocit, že byli vynecháni a na truc oblast až do 70. let, kdy se Komory staly nezávislými, uzavřeli všem kromě francouzských badatelů. První kapitola příběhu podivné ryby se uzavřela.
Od té doby se řada podmořských expedic dlouho marně snažila objevit latimerie v jejich přirozeném prostředí. Jedním z těch, kteří se tohoto pátrání zúčastnili, byl i proslulý badatel a popularizátor podmořského průzkumu Jacques-Yves Cousteau. Latimerii se mu však nepodařilo nafilmovat ani v padesátých letech, ani později v roce 1968. Teprve v roce 1987 se výzkumnému týmu z německého Ústavu Maxe Plancka pod vedením Hanse Frického a Karen Hissmannové podařilo zdánlivě nemožné. Jürgen Schauer v miniponorce Geo objevil, vyfotil a nafilmoval latimerii v hloubce 180 metrů. Tento tým se v roce 1989 vrátil s novou miniponorkou Jago a od té doby se jim několikrát podařilo úspěšně natočit latimerie v podmořských jeskyních, které obývají. Pozorování německé výzkumné skupiny zároveň položilo základ pro veškeré naše znalosti o chování těchto záhadných tvorů. Třetí kapitola příběhu podivné ryby byla uzavřena.

OBJEV KONEČNĚ ZVEŘEJNĚN
30. července 1998 byl konečně nalezen druhý, tentokrát živý exemplář latimerie ve vodách Celebeského moře, které oblévá severní část indonéského ostrova Sulawesi. Místní rybář Om Lameh Sonathan a jeho desetičlenná posádka při svítání lovili žraloky poblíž sopečného ostrova Monadotua. Když z hloubky 100 až 150 metrů vytáhli sítě, nalezli v nich 124 cm dlouhou hnědou rybu, která vážila 29,2 kilogramu. Přes veškerou snahu udržet rybu na živu však nakonec zemřela. Z ryby byly odebrány vzorky tkáně a její tělo bylo zmraženo. Kromě odlišné hnědé barvy byla na trupu poseta výraznými zlatými skvrnami. Pozdější rozbor DNA ukázal, že se indonéská latimerie podstatně liší od 9000 km vzdálených příbuzných a byla pojmenována Latimeria menadoensis. 24. září 1998 byla konečně vydána tisková zpráva a oznámení nálezu v časopise Nature. Úžasný objev byl na světě. Mark Erdmann při té příležitosti řekl společnosti BBC: „Je to senzační objev v tom slova smyslu, že rozhodně otevírá možnost, že by v budoucnu mohly být objeveny všelijaké další ryby a mořské příšery.“
Marjorie Courtenay-Latimerová dodnes žije v East Londonu, kde se letos v říjnu konala mezinárodní konference o latimerii podivné. Jedním z těch, kteří zde přednášejí, je Mark Erdmann. Záhady kolem podivné ryby latimerie dosud zdaleka nebyly vyřešeny. V dubnu a květnu letošního roku se výzkumný tým pod vedením Tonyho Ribbinka z Jihoafrického ústavu vodní biodiverzity vydal do vod poblíž Sodwany v Jižní Africe. S pomocí ponorky Jago se biologům a potápěčům podařilo nafilmovat 18 latimerií, z nichž některé již znali z dřívějších průzkumů. Latimerie se v této oblasti chovají jinak než ve vodách kolem Komor. Na rozdíl od nich například vyhledávají potravu tak, že stoupají z hlubin nahoru, zatímco komorské latimerie hledají potravu při ponoru do hloubky. V jeskyních v podmořských kaňonech se vyskytovaly spolu s kanici. Zůstává tedy otázkou, jestli zdejší latimerie představují oddělenou populaci, či jestli jsou to ryby z Komor, které sem zanesly mořské proudy.
Podle současných odhadů čítá komorská populace latimerií jen asi 500 kusů. Latimerie je zranitelná zejména proto, že se pomalu rozmnožuje – rodí živý potěr. Přestože je již od roku 1989 pod ochranou Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES), varovali vědci v devadesátých letech, že klesá počet latimerií v oblasti Komor. Mark Erdmann je jedním z těch, kteří se obávají, že zvýšený zájem veřejnosti o tuto rybu, vyvolaný novými vědeckými nálezy, by mohl přispět k ohrožení těchto mimořádných tvorů, což by byla opravdu paradoxní tečka za tak pohnutým příběhem.

SIRÉNY V OHROŽENÍ
V době, kdy Island v severním Atlantiku opět obnovil lov velryb pod rouškou vědeckého výzkumu, Norové nezakrytě provádějí lov plejtváků malých pro obchodní účely a Japonci loví velryby v Pacifiku i Jižním oceánu, je důležité si připomenout, že se Indický oceán stal první rozsáhlou oblastí, kde byl zcela zakázán lov velryb. Přestože jsou velcí kytovci v Indickém oceáně chráněni již od roku 1979, jiný mořský savec se ocitnul na pokraji zkázy.
V říši mořských savců je jen málo tvorů, kteří na první pohled působí tak silným dojmem jako ochechule pasoucí se na mořské trávě. Zatímco český název pro tuto skupinu savců evokuje cosi směšného, latinské slovo Sirenia zřejmě odkazuje na domněnku starých námořníků, že tito tvorové nejsou nic jiného než bájné mořské víly. Však také tehdy měli muži poněkud jinou představu o ladných ženských tvarech, než dnes prezentují módní časopisy.
Ve skutečnosti se jedná o býložravé mořské savce s předními ploutvemi ve tvaru pádel a vodorovnou zadní ploutví, kteří se dělí na kapustňáky a dugongy. Rod kapustňáků (Trichechus) zahrnuje tři druhy, které obývají mělčiny Karibského moře a pobřežní oblasti západní Afriky, zatímco dugong je jen jeden (Dugong dugon) a vyskytuje se v mělkých vodách Indického oceánu a západního Pacifiku v pásmu od Rudého moře až k Tchaj-wanu a severní Austrálii. Nejbližšími příbuznými ochechulí nejsou mořští savci jako velryby a delfíni, ale sloni. Na rozdíl od kapustňáků jsou dugongové výlučně mořští živočichové. Dugongové mají mírně vykrojenou ocasní ploutev připomínající zadní ploutev velryby, dosahují délky tří a půl metru, váží až 400 kilogramů a dožívají se požehnaného věku 70 let.
V červenci letošního roku byla zveřejněna nová studie, dokumentující současný osud dugongů v Tanzanii. Přináší alarmující zprávu, že se populace dugongů žijících u břehů této africké země sousedící s Indickým oceánem nachází na pokraji vyhynutí. Podle současných odhadů čítá populace dugongů ve vodách Tanzanie méně než 100 jedinců. V šedesátých letech byla v těchto vodách často pozorována stáda 20 až 30 dugongů a rybáři omylem chytili až pět dugongů denně. Od roku 2000 uvázlo v rybářských sítích v průměru jen 8 až 10 zvířat. Zpráva uvádí, že od ledna 2000 byly dugongové v této oblasti spatřeni jen 32krát, z toho se jen v osmi případech jednalo o živá zvířata v moři. Zbytek, celých 75 procent, byli mrtví dugongové, kteří omylem utonuli v rybářských sítích.
„Je jasné, že dugongové jsou v Tanzanii kriticky ohroženi a bez okamžitého vyvinutí úsilí na jejich ochranu téměř jistě v blízké době ve vodách této země vyhynou,“ varuje studie, která je součástí rozsáhlého projektu Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) zahrnujícího Nairobskou konvenci o ochraně, řízení a rozvoji mořského a přímořského prostředí východní Afriky. Je první z řady národních studií, které se zaměřují na dugongy od Keni až po Komory.
Základním problémem je fakt, že se dugongové pomalu rozmnožují – podle současných vědeckých odhadů nejsou jejich populace schopny rychlejšího rozmnožování než pětiprocentního přírůstku ročně. Hlavními hrozbami pro tyto unikátní mořské savce jsou ztráty přirozeného prostředí, nemoci, lov a utonutí v rybářských sítích. Dugongové byli tradičně loveni pro maso a tuk, který se používal na vaření, těsnění lodí a výrobu léčivých mastí. Podle současných odhadů zbývá na světě jen asi 100 000 dugongů, což je údajně jen zlomek jejich původní populace.

ZKÁZA ZVANÁ MONZUn
Skličující záběry obyvatel jižní Asie bojujících o život v oblastech zasažených mohutnými záplavami se již staly běžnou součástí našeho vnímání světa. Jihoasijské monzunové deště každoročně zasahují 65 % světové populace a způsobují ničivé záplavy v Bangladéši, Indii a jihovýchodní Asii. Tuto zkázu způsobuje interakce mezi Indickým oceánem a asijským kontinentem. Vodou nasycená mračna přináší z oblastí nad Indickým oceánem vlhký jihozápadní vítr zvaný monzun. Monzuny jsou sezonní větry (slovo monzun pochází z arabštiny a znamená období), které jsou sice nejznámější z jižní Asie, ale vanou třeba i v USA a Chile.
Monzuny v jižní Asii vznikají kvůli teplotnímu rozdílu mezi horkou tibetskou náhorní plošinou a chladnějším Indickým oceánem. V zimě směřují z pevniny nad oceán (severovýchodní monzun), zatímco v létě vanou z oceánu směrem k pevnině (jihozápadní monzun). Odvěké atmosférické drama odehrávající se na rozhraní Indického subkontinentu a oceánu se však v posledních desetiletích začíná dramatizovat. Existuje řada indicií, že zvýšení průměrné globální teploty, s vysokou pravděpodobností zaviněné skleníkovým efektem, který sílí v důsledku vypouštění skleníkových plynů, zřejmě povede ke stále intenzivnějším monzunům.
Poznatky publikované 26. července 2002 v časopise Science vrhají nové světlo na samotnou kotelnu monzunových dešťů. Vědci se pokusili sestavit záznam intenzity monzunu za posledních tisíc let. Zaměřili se na hojnost mikroorganismu Globigerina bulloides v sedimentech. Těmto drobounkým planktonním živočichům se obzvlášť daří, když silné větry během monzunů způsobí narušení povrchových vod a vzestup hlubinných, na živiny bohatých proudů. Tým vedený Davidem Andersonem z Coloradské univerzity v Boulderu zkoumal vzorky získané z průzkumných vrtů v Arabském moři. Vědci zjistili, že se v průběhu posledních tisíce let skutečně zvýšila intenzita monzunů, zejména pak v průběhu poslední stovky let. „I když je patrná variace mezi stoletími, síla monzunových větrů se zvětšila v průběhu posledních 400 let společně s tím, jak se ohřála severní polokoule.“
„Tyto interpretace jsou konzistentní s hypotézou, že síla jihozápadních monzunů bude narůstat v průběhu tohoto století s tím, jak budou přibývat skleníkové plyny a severní polokoule se bude ohřívat,“ píší autoři. „Je to konzistentní s globálním oteplováním,“ dodává Anderson. Studie je dalším kamínkem v mozaice nastávajícího klimatického chaosu.

MRAK, KTERÝ VYDĚSIL PLANETU
„Asijský hnědý mrak je globální hrozbou,“ hlásily koncem 90. let sdělovací prostředky na celém světě palcovými titulky. V době, kdy se svět snažil vyrovnat se skutečností, že se působením člověka zvyšuje průměrná globální teplota, se náhle objevila nová hrozba – gigantický mrak znečištění nad Indickým oceánem a Asií, který by mohl přinést přinejmenším regionální ochlazení.
Ačkoli tento mrak zřejmě poprvé zaznamenali již v osmdesátých letech američtí piloti, kteří startovali z letiště Diego Garcia v Indickém oceáně, s poznatky, které šokovaly svět, přišel mezinárodní tým vědců sdružených pod názvem INDOEX (Indian Ocean Experiment). Skupina byla sestavena, aby zkoumala atmosférické jevy nad Indickým oceánem s důrazem na možné dopady lidské činnosti na podnebí.
Během šestitýdenního průzkumu v terénu, který byl proveden v únoru a březnu 1999, vědci zjistili, že ve výšce jednoho až tří kilometrů se nad Indickým oceánem vznáší hnědá vrstva znečištění o rozloze 10 milionů čtverečních kilometrů, což je zhruba plocha USA. Hnědou mlhu způsobily zdroje znečištění vzdálené tisíce kilometrů. Znečištění sestává zejména z vysokých koncentrací aerosolů, malých částic, jako jsou popílek, sulfáty a nitráty. Znečištění bylo občas tak výrazné, že snížilo viditelnost nad otevřeným oceánem na méně než 10 kilometrů, což je vzdálenost běžná v blízkosti znečištěných oblastí v USA a Evropě. Mrak také obsahuje vysoké koncentrace plynů jako například oxidu uhelnatého a oxidu siřičitého.
INDOEX od té doby každoročně zaznamenává rozsah znečištění, které se stále rozšiřuje. V roce 2000 varoval na konferenci o globálních klimatických změnách v Amsterdamu držitel Nobelovy ceny z roku 1995 za chemii Paul Crutzen, že smog nad Indickým oceánem a Asií by pro atmosféru mohl mít velmi vážné dopady. „Našli jsme hustý hnědý smog ve výšce 4000 metrů v Himálaji, nad Maledivy v Indickém oceáně a v širokých pásmech nad jižní a východní Afrikou. Byli jsme šokováni,“ řekl Crutzen. Většina znečištění údajně pochází z pálení polí chudými farmáři v Africe a Asii. „Chudoba také znečišťuje,“ vyjádřil se Crutzen, který získal Nobelovu cenu za práci na problematice ozonové vrstvy.
V srpnu 2002 byla hnědá mlha označena OSN jako jedno z nejzhoubnějších ohrožení životního prostředí na Zemi. Situaci tehdy zhoršovaly ohromné lesní požáry jako důsledek sucha spojeného s jevem El Ni~no. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zveřejnil nové poznatky o znečištění nad Asií. Ředitel UNEP na tiskové konferenci řekl, že aerosoly by mohly snížit množství sluneční energie dopadající na povrch Země až o 15 %, což by mohlo změnit asijské monzuny, snížit sklizně a usmrtit až milion lidí ročně kvůli respiračním chorobám.
„Myslívali jsme si, že lidský dopad na klima se týkal pouze globálního oteplování. Dnes víme, že je to složitější. Hnědý mrak poukazuje na to, že činnost člověka způsobuje, že je klima všude na světě čím dál tím méně předvídatelné. Skleníkové plyny jako oxid uhličitý jsou rozšířeny stejnoměrně, ale částice v hnědém mraku zvyšují nepředvídatelnost klimatu na celém světě,“ řekl V. Ramathan, který je jedním z vedoucích činitelů skupiny INDOEX.

ROPNÉ ŠÍLENSTVÍ
Letošní letní monzun byl zodpovědný nejen za přívalové deště, ale podílel se i na další z dlouhé řady ropných havárií. 27. července uvázl řecký tanker Tasman Spirit, nesoucí náklad 67 000 tun ropy, na mělčinách poblíž pákistánského Karáčí. Tři pokusy odtáhnout tanker na moře selhaly a 14. srpna se mohutná loď rozlomila na dva kusy. Záchranářům se sice podařilo odčerpat z lodi 20 000 tun ropy, ale dalších 12 000 uniklo do moře, z nichž zhruba 1500 tun pokrylo 14 kilometrů pláže v těsné blízkosti města. Únik ropných látek vážně ohrozil zdraví místních obyvatel. Lidé trpěli zejména kvůli výparům, které u nich zavinily dýchací potíže a zvracení. „Dlouhodobé vystavení vlivu ropných výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a kožní onemocnění,“ varovali zástupci pákistánské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Havárie zabila mnoho ryb a krabů a ohrozila hnízdiště mořských karet. Místní úřady vydaly zákaz rybolovu, čímž byly postiženy tisíce místních rybářů.
Řecký tanker Tasman Spirit byl 24 let starý a havárie opět upozornila svět na nebezpečí, které pro životní prostředí a obyvatele přímořských oblastí představuje provoz zastaralých ropných tankerů. Nejen havárie, ale i běžné čištění nádrží na moři páchá každoročně na mořských ekosystémech nenávratné škody a řada zemí dnes volá po zpřísnění zákonů vztahujících se k přepravě ropných produktů. ALANG – HŘBITOV LODÍ
Světová moře a oceány dnes křižuje přibližně 45 000 dopravních lodí a obřích tankerů. Zhruba 700 lodí je rok co rok vyřazeno z provozu. Předtím než byla zpřísněna pravidla pro zacházení se životním prostředím a bezpečnostní normy pro práci s nebezpečnými látkami, končily obří lodě většinou v loděnicích v Británii, Španělsku či Mexiku. Dnes jsou tankery povětšinou rozebírány v obřích šrotovacích docích v chudých zemích třetího světa, například v Číně, Pákistánu, Bangladéši či Indii. Jedním z míst neblaze proslavených touto činností je přístav Alang, nacházející se v jižní Indii u pobřeží Indického oceánu.

Munnar je malé město, mnoho lidí tu nebydlí. Během tří dnů nás už všichni znají a zastavují na ulici. Dostáváme od nich květiny, ovoce, tradiční indický čaj s mlékem a nasloucháme jejich příběhům. Život je tu svázán s čajem, který se rozprostírá všude kolem nás. Zelený koberec plantáží pokrývá pohoří Anaimálai, které se z rovné přímořské krajiny zvedá jako vysoká zeď. Zdejší plantáže pod vrcholem nejvyšší hory jižní Indie Anaimudi (2695 m) patří k nejvýše položeným na světě. Ve výšce 2000 m n. m. jsou na všech kopcích kolem Munnaru. Po tmavých cestičkách šplhají sběrači čaje jako malí mravenci. Při rozbřesku, zabaleni do dek, na hlavách vlněné kukly, vyrážejí za prací. Paradoxní je, že jsou bosí.

Postupují metr po metru a odštipují čajové lístky prsty nebo speciálními nůžkami. Pro nejkvalitnější nápoj se odtrhují jen vrcholové pupeny a dva až pět mladých lístků. Keříky jsou překvapivě vysoké. Od třetího roku se začínají zastřihávat do žádaného tvaru a optimální výšky 70 až 100 cm. Jak se lístky pravidelně otrhávají, je keřík nucen vytvářet stále nové a nové. Sklizeň je 4 až 5krát do roka. Jedna osoba sebere denně kolem 20 kg zeleného listu, což odpovídá asi 5 kg hotového čaje. Pokud je sběrač velmi hbitý, může si za den vydělat až 150 rupií, což je asi na pět obědů.
Většinu zdejších plantáží na 150 kilometrech čtverečních vlastní společnost Tata Tea Ltd., která má ostatně plantáže po celé Indii. Patří jí mimo jiné plantáže na severu Indie s velmi kvalitní odrůdou Assam. Kolem Munnaru pěstuje odrůdu Nilgiry, která je díky svému výraznému aroma podobná vysokohorským čajům z Cejlonu. Takřka výlučně se přidává do směsí. ČAJ JE PROSTĚ ČAJ
Poté co sběrači položí čaj v pytlích na silnici, auta ho svezou z kopců do továren, kterých tu společnost Tata Tea Ltd. provozuje od roku 1962 dvacet šest. Lístky se zde nejprve nechají zavadnout, potom se svinují na speciálních strojích, kde se naruší povrch listu a tím uvolní buněčná šťáva, která oxiduje a dává do pohybu tzv. fermentační proces. Během fermentace se barva listů mění ze zelené na zlato-červenou a čaj získává svoji typickou vůni. Po skončení procesu se čaj suší horkým vzduchem a opět mění barvu, tentokrát na známou hnědočernou. Nakonec se čaj třídí na sítech, případě drtí v lámacím stroji na menší kousky.
Požádat v Indii o čaj je snadné, i když neumíte anglicky. Stačí prostě říct „čaj“ a všichni vám rozumí. Přestože v západní Evropě zdomácnělo slovo „tee“ nebo „tea“, které je z jihočínského názvu této rostliny te, k nám se slovo čaj dostalo z ruštiny a svůj původ má v severočínském slově čha. Typický indický čaj se však od našeho dost liší. Obsahuje totiž směs koření, která mu dodává nádhernou vůni, a podává se s mlékem a cukrem. Uvařit tento čaj je umění, a proto v Indii existují lidé, jejichž povolání je prostě „čajař“. Mají svůj malý stánek na kolečkách a celý den v něm vaří a prodávají čaj. A jak se tento lahodný indický nápoj připravuje? „To musíte smíchat anýz, kardamom, skořici a maličko zázvoru a chvíli povařit ve trošce vody,“ horlivě vysvětluje náš oblíbený čajař v Munnaru. „Pak přidáte mléko a nakonec černý čaj. A nezapomeňte, že správně podávaný čaj musí mít pěnu, takže ho z konve do skleničky nalévejte pěkně z výšky!“
Během našeho cestování po zemi jsme zjistili, že se podle kvality „čaje“ dá rozpoznat i ekonomická situace kraje. Pokud je v čaji hodně mléka, mají se lidé v okolí dobře. Když je ale čaj slabý a vodový, kraj je chudý a lidé se snaží ušetřit i na něčem tak základním, jako je pro ně čaj.

Poslední obrázky americké družice Mars Global Surveyor (MGS), kroužící kolem Marsu, naznačují, že povrch Marsu se velmi rychle mění. Na některých místech se planeta změnila dokonce i za poslední dva roky. Současná situace na Marsu připomíná dobu, kdy ledovce ustupují na konci doby ledové. Na jižním pólu planety vrstvy ledu a prachu mizejí vědcům přímo před očima. Podle snímků z let 1999 a 2001 erodují tyto oblasti rychlostí tří a více metrů za rok. Pruhy ledu se zužují a občas jsou přerušeny úplně, až vznikají ledové ostrovy, z nichž některé dokonce stačily zmizet úplně. Ze srovnávání a výpočtů vyplynulo, že při stejné rychlosti eroze v budoucnu by jedna vrstva ledu zmizela za 20 let.
Rychlost vypařování vyřešila dlouho trvající spornou otázku, zda zmrzlá hmota je voda, nebo oxid uhličitý. „Kalkulace prokázaly, že jediný materiál schopný měnit se tak rychle je oxid uhličitý,“ říkají vědci, kteří už spočetli, že s jednou zerodovanou vrstvou ledu vzroste tloušťka atmosféry Marsu o 1 procento. Zatím nikdo neví, kolik vrstev leželo na povrchu Marsu původně a kolik jich dnes ještě zbývá pod povrchem. Každopádně však podle podrobných studií povrchu Marsu by se mohl všechen na něm viditelný led oxidu uhličitého rozpustit za méně než jedno století!
Další podivuhodnou záhadou dnešního Marsu jsou duny, jež se dříve pohybovaly po povrchu ve směru větru, stejně jako duny na Zemi. Marsovské duny se dnes ale nepohybují – stojí na místě bez známek pohybu nejméně poslední dva roky. Jediným rozumným vysvětlením pro to je změna klimatu. Jestliže atmosféra byla v relativně nedávné minulosti tlustší, v ní vzniklé silné větry mohly způsobovat pohyb dun. Větry v aktuální tenké atmosféře jsou slabé. V nedávné minulosti tedy Mars možná ztratil mnoho ze své atmosféry, kterou si v současnosti obnovuje vypařováním polárních čepiček.
Snad nejzajímavější novinka leží v 2000 km dlouhém údolí Valles Marineris poblíž marsovského rovníku. Na straně kaňonu zvané Candor Chasma je dno 3,5 km pod povrchem okolního plata a stěny kaňonu jsou příkladně zvrstvené. Ale na dně Candor Chasma je jen málo meteorických kráterů, což implikuje, že kaňon je méně než milion let starý. Jedině tak by nebylo dost času k bombardování mnoha meteority. Ale jestliže je tak mladý, jak mohlo vzniknout dno 3,5 km hluboko pod okolním povrchem? Na tuto otázku zatím vědci neznají odpověď.
„Údaje, které máme k dispozici, naznačují velkou klimatickou změnu,“ říká Michael Malin, hlavní geolog pro kameru MGS. „Budeme muset radikálně změnit pohled na Mars, stejně jako tomu bylo v případě Země v roce 1845. Tehdy zveřejněné nové poznatky o dobách ledových a jejich rychlém střídání způsobily úplnou revoluci ve vědách o Zemi. Mnoho do té doby nevysvětlitelných geologických jevů (obrovské kameny přesunuté daleko od místa svého původu, obroušená skalní podloží apod.) se ukázalo ve zcela novém světle.“

Obrazy Panny Marie Guadalupské visí na stěnách prostých indiánských domků i v palácích boháčů. Mariánské kapličky najdete na nádražích, tržištích, v továrních halách, v restauracích i u benzinových pump. A každoročně slaví v prosinci celé Mexiko památku jejího zjevení, zdejší státní a největší náboženský svátek. Historie stará bezmála půl tisíce let srovnala propast mezi původním indiánským obyvatelstvem a španělskými conquistadory a přispěla k postupnému vytvoření jednoho mexického národa. Svatá Panna se stala národním symbolem, milující matkou všech.

RELIKVIE ZROZENÁ Z LEGENDY
Krátce poté, co španělský dobyvatel Hernán Cortés rozvrátil vzkvétající aztécké hlavní město Tenochtitlan a na jeho místě začal budovat nové Mexiko, došlo k památné události. Na pahorku Tepeyac nedaleko dnešního Mexico City se ve dnech 5. až 12. prosince 1531 prostému indiánskému vesničanovi Juanu Diegovi opakovaně zjevila krásná žena snědé tváře a v indiánské řeči nahuatl ho žádala, aby jí postavili svatyni, ve které bude trpícímu lidu prokazovat svou lásku. Španělský františkánský biskup Juan de Zumarraga dvakrát Indiána odmítl. Uvěřil až po třetím zjevení, kdy mu vesničan z místa nazvaného později Guadalupe, kde rostly jen kaktusy, přinesl plášť plný růží. Na jeho oděvu se navíc objevil zářivý obraz madony indiánských rysů a událost, jak ve spise Nican Mipohua, mistrovském díle indiánské literatury, zaznamenal v jazyce nahuatl vzdělaný Indián, provázelo uzdravení několika nevyléčitelně nemocných.
Obraz Panny Marie vtisknutý po staletí do pláště tohoto prostého vesničana je dnes zarámovaný pod ochranným sklem ve slavné Guadalupské bazilice hlavního města. Podle odborníků to není malířský výtvor ani fotografie. Nezničil ho požár ani zemětřesení. Přitom indiánská tilma, vyrobená z vláken agáve, se běžně rozpadne během čtyřiceti let. Uvádí se, že na modrém plášti Panny Marie je ukryt otisk souhvězdí viditelných na obloze v den prvního zjevení 5. prosince 1531, takže je možné přesné datování obrazu. Po čtyři sta dvaceti letech, v roce 1951, dostali dva američtí fotografové povolení vyfotografovat záhadnou relikvii. Po mnohonásobném zvětšení tváře madony došlo k překvapivému zjištění. V jejích očích byla rozpoznána postava Indiána Juana Diega, jehož podoba je známa z dobového portrétu, vedle pak postava španělského biskupa a další neznámá osoba, snad tlumočník při památném setkání. Není tedy divu, že guadalupský Mariin obraz bývá srovnáván s Turínským plátnem. Papež Jan Pavel II., který sem směřoval na svou první zahraniční cestu a také zde přijal úkol být papežem – poutníkem, o něm prohlásil, že je výtvorem nebes. Při své poslední, už čtvrté pouti v červenci 2002 zde svatořečil vůbec prvního indiánského světce, kterým byl prohlášen právě Juan Diego. MYSTERIUM VELKÉHO SVÁTKU
Vyvrcholení oslav svátku indiánské madony připadá každým rokem na 12. prosince. Už několik dnů předem směřují po cestách k hlavnímu městu procesí poutníků s batohy a karimatkami na zádech, nad hlavami nesou mariánské prapory. Silnice plní náklaďáky v podobě alegorických vozů s mariánskými emblémy. Po jejich stranách nesou vybraní indiánští běžci hořící pochodně. Celá zem má slavnostní náladu a žije jakýmsi vypjatým a zároveň pokorným očekáváním. V předvečer svátku se davy lidí scházejí v Mexico City na Plaza de Tores, kde se k poctě madony koná největší korida roku, nazývaná Guadalupana.
V den velkého svátku se prostranství před slavnou Guadalupskou bazilikou, která na místě původní svatyně u vrcholu Tepeyacu vyrostla ve 20. století, od časného rána plní lidmi z celé země. Tančí tu stovky Indiánů v pestrobarevných krojích s čelenkami z per, sukněmi zdobenými zlatem, sametem a aztéckými ornamenty a lesklými plášti s madonou vyšitou na zádech. Na nohou se jim chvějí věnce z chřestivých mušlí, kované boty vydávají zvonivý dusot. Také poutníci mají chřestítka a zvonce, bendža, kytary, housle a bubny. Jsou to potomci Aztéků a Mayů. Zažehnou kadidlo se znaky bohů minulosti a pak tančí pod korouhví matky Kristovy. Postavy v maskách ďábla odhánějí diváky, kteří by chtěli vstoupit do kruhu tanečníků. Rytíři s meči, černé a bílé masky symbolizují boj dobra se zlem. V pravé poledne hrají figurky na pódiu příběh prostého Indiána a madony. Pod obrazem Panny Marie Guadalupské v nitru obrovské svatyně slouží mši na třicet biskupů a kněží. Bohoslužba je přenášena ven ampliony. Nekonečný průvod poutníků se pak řadí do proudu a postupuje k místu za hlavním oltářem, kde pohyblivý chodník vymezí každému čas na zhlédnutí vzácné relikvie. Někteří sem připutovali ze vzdálených míst v nejhlubší pokoře na kolenou.
Když soumrak zahalí sálavý jas mexického slunce, nese se prostranstvím před katedrálou i uvnitř baziliky mexická státní hymna v tisícihlasém podání. Stejně jako v Den nezávislosti vyvolává mexický prezident z balkonu Paláce republiky podle předepsaného úzu: „Ať žije Mexiko! Ať žije Panna Marie Guadalupská!“ Patronka všech Mexičanů představuje dědictví dávných předků i víru a naději současnosti.

Jen málo druhů zvířat nemá v přírodě přirozené nepřátele. Všichni ostatní jsou v jedné chvíli lovcem a v následující mohou být obětí. Nemilosrdný zápas o život probíhá na Zemi už miliony let. Za tu dobu živočichové vymysleli nepřeberné množství způsobů účinné ochrany, vypilovali neuvěřitelně dokonalé strategie přežití.

NEbeZPEČNÍ STŘELCI
Zvířecí střelci, kteří do svých zbraní nabíjejí nejrůznější jedy, páchnoucí látky nebo pálivé kyseliny, se snaží nepřítele zasáhnout dříve, než se stačí přiblížit. Jejich přesnost a dostřel by jim pistolníci z Divokého západu mohli závidět. Ze stejných končin jako oni pochází i jeden z nejobávanějších zvířecích střelců – skunk pruhovaný. Dávka z jeho análních žláz odrovná spolehlivě každého protivníka. Nesnesitelně páchnoucí látka merkaptan, kterou je skunkova sprška prosycená, je pro ostatní zvířata učiněným postrachem. Při plném zásahu způsobuje silné zvracení a může dokonce poškodit i oči. Skunk přitom narušitele svého klidu spolehlivě zasáhne na vzdálenost celých pěti metrů. Na kůži zasaženého dravce ulpívá dráždivý pach řadu měsíců a těsně po zásahu je cítit v okruhu více než jednoho kilometru. Před výstřelem skunk svého nepřítele varuje tancem, při kterém podupává nohama, a dokonce dělá i stojky. Ještě v této chvíli může šelma ustoupit bez následků. Natvrdlý predátor, který nereaguje na varování, si ale vyslouží páchnoucí zásah.
Brouk prskavec z příbuzenstva střevlíků má ve svém zadečku skutečné dělo. Chemické látky hydrochinon a peroxid vodíku se mísí v silnostěnné spalovací komoře a za přispění speciálních enzymů zde vybuchují. Tlak vyvolaný explozí umožňuje prskavcům rozstřikovat leptající sekret kolem sebe. Brouk může v krátké době vystřelit až padesátkrát a natáčením zadečku ze strany na stranu umí i přesně mířit. Během výbuchu dosahuje teplota ve spalovací komůrce bodu varu vody, a je proto s podivem, že si prskavec neuškvaří své vlastní tělo.
Kdo v Africe narazí na kobru černokrkou, ten by se jí měl obloukem vyhnout. Svůj smrtící jed dokáže tento had vystřelovat na dálku. Ani ve vzdálenosti dva a půl metru není nikdo před takovou salvou v bezpečí. Jed se rychle vstřebává kůží a sliznicemi. Když se dostane do očí, může způsobit slepotu, nebo i smrt. Kobra svůj toxin stříká pod tlakem z kanálků, které ústí na přední straně jedových zubů. Mravenci častují své protivníky proudy palčivé kyseliny mravenčí a vojáci termitů rodu Nasutitermes mají na hlavě duté výrůstky, kterými na své nepřátele střílejí dávky účinného lepidla. Výsuvný kanon mají ve svém arzenálu mořští plži homolice. Svým chobotem střílejí otrávené šípy napuštěné prudkým jedem. Jejich střely vznikají přeměnou zoubků drsného jazyka raduly a homolice je skladují ve speciálním zásobníku nábojů. Některé druhy homolic mohou být nebezpečné i člověku. Ropušníci, malí leguánci z amerických polopouští, pro svoji bezpečnost doslova cedí krev. V ohrožení mohou nárazově zvýšit tlak krve v hlavě, takže jim popraskají cévky v očních koutcích a proti útočníkovi vystříknou dva proudy červené tekutiny. Když všechny prostředky obrany selžou, můžete svého soka ještě zkusit pozvracet. Právě tak se totiž chrání buřňáci lední před útoky dravých ptáků. Jejich výkon však není jen nepříjemným společenským faux pas. Olejovitý obsah žaludku dravcům zalepí peří a znemožní jim tak létání. Taková nehoda pro ně může být otázkou života a smrti.

SMRTONOSNÍ TRAVIČI
Křehká těla mořských sasanek a korálů vypadají jako květiny pohupující se ve větru. Ramena těchto pestrobarevných tvorů jsou však smrtící zbraní. Každé z nich na svém povrchu nese tisíce žahavých buněk, které jsou vždy připravené zasáhnout kořist či nevítaného návštěvníka. Jakmile se spouštěcího výrůstku dotkne jiný živočich, okamžitě vylétne duté žahavé vlákno. V buňce bylo stočené pod tlakem stopadesátkrát větším, než je tlak vzduchu, a do kůže oběti se proto zabodne s velikou silou. Ihned poté začne dutinou vlákna proudit pálivý jed. Protože se najednou uvedou do činnosti tisíce těchto mikroskopických harpun, každý neopatrný tvor si setkání se sasankou velice dobře zapamatuje. Stejné zbraně používají i medúzy a obávané měchýřovky portugalské, známé spíše pod jménem portugalská galéra. Žahavé buňky jsou natolik vítanou ochranou, že se někteří nahožábří plži naučili sasankám jejich výzbroj krást. Živí se jejich chapadly a dokážou zařídit, že obávané žahavé baterie zůstanou v klidu. Nepoškozené buňky plž vstřebá do svého těla a umístí je v pokožce s četnými výrůstky na svých zádech, kterými se chrání. Boxerští krabi rodu Lybia si k vlastní obraně vypůjčují celé sasanky. Drží v každém svém klepetu jednoho žahavce a na střídačku mávají sasankami proti svým nepřátelům. Na mořském dně číhají i jiní majitelé jedovatých injekcí. Ropušnice a jejich příbuzní odranci se mohou pochlubit tak dokonalým maskováním, že téměř není možné je odlišit od kamenů a trsů řas. Ten, kdo se k nim přiblíží na dotyk, však může svého omylu trpce litovat. Okusí nervový jed, který ropušnice vstřikují do těla neopatrných tvorů ostny trčícími z jejich hřbetních ploutví. Pro menší živočichy může takové setkání snadno skončit smrtí. Elegantní rejnoci trnuchy leží bez hnutí na dně a odpočívají. Nemusejí se příliš obávat dotěrných zvědavců. Před nevítanou pozorností se umějí dobře ochránit. Z ocasu jim vyrůstá ozubený jedový osten. V ohrožení kolem sebe trnucha mává ocasem jako bičem a nebezpečná zbraň zřídkakdy mine svůj cíl. Trn největších druhů může dorůst délky čtyřiceti centimetrů a je tedy opravdu strašnou zbraní.
Na souši není o nic bezpečněji. Snad nejproslulejšími traviči zvířecího světa se stali jedovatí hadi. Svůj jed používají spíše k lovu kořisti, v nouzi se však může stát děsivě účinnou obrannou zbraní. Ne všichni hadi mají k dispozici stejně dokonalé kousací nádobíčko. Nejméně nebezpečné jsou zadní jedové zuby některých užovek. Než jimi had zasáhne protivníka, musí usilovně žvýkat jeho kůži. O mnoho lépe jsou na tom kobry a korálovci. Jejich zvětšené duté injekce vyrůstají v tlamě vepředu a vstříknutí jedu je proto otázkou okamžiku. Nejlepší výbavou se mohou pochlubit zmije a chřestýši. Jejich jedové zuby jsou tak dlouhé, že by ve vztyčeném stavu bránily hadovi zavřít tlamu. V klidu jsou proto sklopené na patře jako zavírací nože v rukojeti. Když zmije útočí, otevře doširoka tlamu. Zuby se vzpřímí a jedový kanálek dosedne na ústí jedové žlázy. Smrtící injekce je připravena k použití.

NECHUTNÉ SOUSTO
Zdaleka ne každý živočich, na kterého lovec narazí, představuje vhodné sousto. Někdy se může hladový predátor dočkat velice nepříjemného překvapení. Housenky tropických motýlů monarchů se živí klejichovitými rostlinami. Tkáně těchto rostlin jsou prosycené jedy kardenolidy, které housenky pilně shromažďují ve svých tělech. Ony samy i motýli, kteří se z nich vyvíjejí, tak získávají pověst nepoživatelných tvorů. Z potravy mohou do svých těl zabudovat jedovaté látky i mořští živočichové jako krabi druhu Demania toxica, nebo dokonce slávky jedlé, oblíbené i u člověka. Když pozřou dostatečné množství jedovatých obrněnek, způsobujících takzvaný červený příliv, stávají se z nich značně nebezpečné pochoutky. Také vnitřnosti čtverzubce, ryby, kterou znají japonští gurmáni pod názvem fugu, obsahují velké množství smrtelně jedovaté látky tetraodontoxinu. Na následky otravy tímto jedem umírá v zemi vycházejícího slunce nemálo neopatrných jedlíků.
Jedy některých brouků dokonce pomáhaly psát lidskou historii. Puchýřníka lékařského i jeho příbuzné z čeledi majkovitých znali již antičtí učenci. Jed kantharidin, který se nachází v jejich tělech, byl součástí mnoha středověkých léčebných lektvarů. Vypití odvaru z těchto brouků znamenalo pro mnoho odsouzenců jistou smrt. Kantharidin byl součástí proslulého jedu aqua tofana, který používali Medicejští k odstraňování svých odpůrců. Skromní puchýřníci prosluli i pod známým názvem španělské mušky. Bez nich by neexistovaly Pastilles galantes, Diabolini di Napoli a další pudry, tinktury a nápoje lásky.
Neméně kuriózního využití se dočkaly některé toxiny, které svou jemnou kůží vylučují žáby a mloci. Sekrety mloka skvrnitého či ropuch znali mastičkáři už od nepaměti. V případě ohrožení mohou tito tvorové ze svých jedových žláz za hlavou vystříknout spršku jedu na vzdálenost několika centimetrů. Prudké jedy jihoamerických žab pralesniček objevili zase Indiáni z pralesů, kteří je používali k výrobě svých otrávených šípů. Severoamerický mlok Taricha torosa vylučuje naprosto stejný jed jako čtverzubec fugu. Výměšek jihoamerické listovnice Phyllomedusa bicolor způsobuje silné zvracení. Místní flamendři si proto chovají tyto žabky doma a s pomocí jejich toxinu se zbavují následků obzvláště vydařených pitek.

RYTÍŘI VE ZBROJI
Železná brnění středověkých rytířů byla ukázkou mistrovské kovářské práce. Jednotlivé pláty musely sednout přesně na tělo a nespočet nýtových kloubů se staral o to, aby se zbrojnoš ve svém železném kabátci mohl hýbat. Vnější kostra hmyzu, korýšů, pavouků nebo stonožek je biologickou obdobou rytířské zbroje. Místo železných plátů mají členovci díly tvořené chitinem. Jednotlivé části skeletu jsou pospojované pružnou kutikulou, která umožňuje pohyb v kloubech. Na rozdíl od rytířů kryje ochranná zbroj těchto tvorů celé jejich tělo včetně nejtenčích tykadel a přívěsků. Pancíř některých skupin členovců je speciálně vytvrzený dalšími chemickými látkami. Hmyz k tomuto účelu používá bílkovinu sklerotin, zatímco několik desítek tisíc druhů korýšů nosí zbroj prostoupenou uhličitanem vápenatým.
Stínky a svinule dotáhly svoji obranu do dokonalosti. Jejich pancíř se skládá z příčných destiček, takže se v případě nebezpečí může celý živočich stočit do nedobytné lesklé koule. Podobnému triku se naučili i luskouni, zvláštní afričtí savci připomínající spíše oživlé šišky. Jejich chlupy se přeměnily v ostré šupiny, které kryjí celé tělo. V ohrožení se luskoun svine a přikryje tělo dlouhým ocasem. Pásovci třípásí připomínají mnohokrát zvětšené stínky. Jejich způsob obrany je stejný. Hřbetní kryt těchto obrněnců jihoamerických pamp je rozdělený příčnými klouby, takže ze sebe může pásovec v mžiku udělat tvrdou kouli. Trojúhelníkovitý kryt hlavy se těsně přitiskne k podobné destičce nad ocasem a neprodyšný pancíř se uzavře.
Želví velice tvrdý krunýř je pro mnoho dravců těžkým oříškem. Slabým místem jsou jen otvory pro hlavu a nohy. Většina želv je zahradí tvrdými šupinatými končetinami. Některé druhy však dovedou svůj kryt uzavřít vskutku dokonale. Spodní díl jejich krunýře je vybavený pohyblivými klouby. Želva pak snadno přiklapne přední a zadní část břišního štítu k okrajům plátu kryjícího hřbet. Otvory pro nohy tak rázem zmizí. Havýši, podivné mořské ryby příbuzné čtverzubcům, mají kostěným brněním pokryté celé tělo, kryt má jen několik malých otvorů – pro ústa, oči, ploutve a žaberní štěrbiny.

OSTNITÁ OBRANA
Ostrá bolest způsobená špičatými ostny je i pro nejdravější z lovců dostatečným důvodem k tomu, aby si útok rozmysleli. Mořské ježovky mají svůj pichlavý štít neustále v pohotovostní poloze. Žijí svým pomalým životem na mořském dně a růžice ostnů, které se mohou v ráně zlomit a nepříjemně zanítit, kryje jejich paprsčitě souměrné tělo ze všech stran. Ostny některých druhů jsou navíc napojené na jedové žlázy. Stejně se chrání i hvězdice, které decimují australské korálové útesy. Jejich ramena mohou mít v rozpětí až osmdesát centimetrů a jsou hustě pokrytá jedovatými bodlinami. Tento impozantní ostnokožec vděčí svému vzhledu i za své jméno – trnová koruna. Mořské ryby ježíci se v klidu nijak výrazně neliší od svých příbuzných čtverzubců. Ostny mají přitisknuté k tělu, aby jim nebránily v plavání. Při vyrušení se však promění jako mávnutím kouzelného proutku. Ohromující rychlostí napumpují do svého plynového měchýře vodu nebo vzduch a změní se v ostnité koule. Trny jim odstávají od těla a nenechají nepříteli na rybím těle jediné přístupné místo. Australským ježurám stačí bleskové zahrabání do země. Ukryjí si tak zranitelné břicho a hlavu a útočníkovi nastaví jen ostnitá záda. S ostny dikobrazů, které mohou být až půl metru dlouhé, si žádná šelma nebude začínat dvakrát. Pichlavému hlodavci stačí jen výhrůžně svoji zbroj naježit a pro větší efekt bodlinami zachřestit. Protivník, který dikobrazího varování neuposlechne, dostane tvrdou lekci. Dikobraz zařadí zpátečku a nacouvá přímo do těla drzého útočníka. Ostny se hladce uvolní z dikobrazova těla a zabodají se pod kůži protivníka. Ten se jich zdaleka tak snadno nezbaví. Bodliny mají na špici zpětné háčky, takže se zalamují v ráně a zůstávají v ní vězet celé dny. Protože nejsou zrovna čisté, většinou způsobí bolestivý zánět. Až pět tisíc ostnů trčí z kůže našemu ježkovi západnímu. Zvláštní svaly podél těla mu dovolují proměnit se v mžiku v nepoživatelnou ježatou kouli. Podobný trik používají proti svým úhlavním nepřátelům hadům afričtí kruhochvosti. Tito ostnatí ještěři se stočí do kruhu a zakousnou se do vlastního ocasu. Had, který musí polykat svoji kořist vcelku, si s ostnitým kolem nedokáže poradit.
Ostny a bodliny ale nemusejí nutně pokrývat celé tělo svého nositele. Trnorepové jsou agamy, které v ohrožení mávají trnitým palcátem. V trnorepím vydání nahrazuje palcát silný ocas porostlý špičatými šupinami. Dva bodce ostré jako nože mají na kořeni ocasu i mořské ryby bodlokové. V klidu jsou tyto zbraně skryté v kožních pochvách, během okamžiku jsou však připravené k použití. Originální obranu používá nenápadný vodní obojživelník žebrovník Waltlův. V ohrožení prostrčí kůží zašpičatělé konce svých žeber. Kostěné jehly, které se najednou objeví na bocích zdánlivě bezbranného mloka, se nemilosrdně zabodnou do útočníkova těla.

NEVIDITELNÍ DUCHOVÉ
O svůj život se nemusí bát také ten, kdo ujde pozornosti nepřátel. Stejně jako vojáci v maskovacích uniformách se i nespočet živočichů snaží splynout se svým okolím. Sedí nehnutě na místě a jejich barva ladí s prostředím, ve kterém žijí. Pablatnice horská (Megophrys montana) má strakatý úbor tvořený skvrnami nejrůznějších odstínů hnědi a nad očima špičaté výrůstky. Dokonale se tak ztrácí v koberci spadaného listí. Slíďáci a lovčíci, pavouci pronásledující svoji kořist po zemi, mají šat také z hnědavých tónů. Živočichové, kteří osídlili vrcholky stromů a keřů, zase vsadili na svěží zeleň k nerozeznání od listů a stonků rostlin. Jihoamerické rosničky listovnice dokonce zavírají oči, aby se jimi neprozradily dravcům, když ve svém zeleném přestrojení odpočívají na listech pralesních velikánů. Krajta zelená tráví většinu času vyčkáváním ve větvích stromů na Nové Guineji. Tělo má poskládané do těsných smyček přehozených přes větev, a dokud se nepohne, všimne si jí jen málokdo. Stejného barevného triku využívají i stromové užovky bičovky a o poznání nebezpečnější mamby zelené z Afriky nebo jedovatí asijští chřestýšovci. Papoušek netopýří si kvůli maskování osvojil zvyk spát zachycený na větvích stromů hlavou dolů. Jeho zelený hřbet tak při pohledu zdola splývá s okolními listy. Když se gekon třásnitý z Madagaskaru vyhřívá bez hnutí na větvi nebo kmeni, neodhalí ho ani ten nejbystřejší pozorovatel. Kromě svého šedavého šatu, podobného kůře, má po stranách těla kožní výrůstky, které dokonale rozostřují jeho obrys. Plochý ocas tohoto plaza navíc vypadá jako kousek uloupnuté kůry. V rákosí se zase v mžiku ztratí bukač velký. Stačí mu k tomu, když si nehnutě stoupne do pozoru a zobák namíří do nebe. Na břiše má světlé a tmavé pruhy, které výborně napodobují hru světel a stínů mezi stébly rákosu.
Maskování ale funguje jen po dobu, kdy se živočich zdržuje ve správném prostředí. Když si zelená rosnička sedne na kůru stromu, je nápadná asi jako trs banánů na trávníku. Maskovaná zvířata se tedy buď stávají zajatci svého prostředí, nebo musejí vymyslet nový trik. Velmi účinně vyřešily barevný problém krevety rodu Palaemon. Celé jejich tělo včetně vnitřních orgánů je téměř dokonale průhledné, a když se procházejí po mořském dně, prosvítají skrz ně barvy pozadí, po kterém se právě pohybují. Jinou cestu zvolili dekoratérští krabi druhu Oregonia gracilis. Na svůj krunýř si připevňují kousky řas a smetí z mořského dna. Vypadají pak jako oživlé kráčející kameny. Když se dostanou do nového prostředí, mohou si svoji sbírku doplnit o nové materiály. Opačný systém používají po celé planetě pestří živočichové. Zdá se, že nemůže být nic nápadnějšího než pestré korálové ryby, skvrnití hadi nebo pruhované zebry. Opak je však pravdou. Právě výrazné skvrny a pruhy totiž opticky rozbíjejí tvar jejich těla a lovec na číhané pak vnímá spíše shluk barevných obrazců než lákavou kořist. Hlubinné ryby, jejichž tmavé siluety by byly zespodu ve světle přicházejícím od hladiny jasně viditelné, maskují tvar těla světelnými orgány. Když rozsvítí svůj ohňostroj, promění se jejich silueta ve skupinku světlých a tmavých skvrn. Žáby čeledi Centrolenidae, které si získaly přízvisko skleněné, mají na svém zeleném těle skvrny průsvitné tkáně. Proti světlu se tvar jejich těla dokonale ztrácí. OŽIVLÉ VĚTVIČKY
Každý dravec, který se vydá na lov, projde kolem kaménků, větviček, listů a trusu většinou nevšímavě. Některé hromádky však náhle ožijí. Napodobením se jen maskovaly před predátory. Hnědavě zbarvený pavouk druhu Phryarachne rugosa z Madagaskaru má na těle i končetinách nepravidelné hrbolky, a když se uvelebí na listu a správným způsobem složí nohy, je k nerozeznání od trusu plodožravých ptáků plného semínek rostlin. Přitom máloco v přírodě je tak odporné, jako čerstvá hromádka vlhkého ptačího trusu. Příbuzný druh Phryarachne decipiens z Malajsie si dokonce okolo domnělé dávky výkalů vyrábí i svůj vlastní šplíchanec. Upřede si bílou pavučinovou podložku, na kterou se posadí. Nymfa cvrčka z Trinidadu jen roztáhne nohy a rozprsknutý exkrement je na světě. Napodobováním trusu mate své protivníky i housenka otakárka druhu Papilio thoas z Panamy nebo stromová rosnička z Ekvádoru.
Strašilky a pakobylky jsou zase dokonalými imitátory rostlin. Tento neobvyklý hmyz má v repertoáru uschlé větvičky, trnité haluze i čerstvé nebo uschlé lístky. S úzkostlivou přesností napodobují i žilnatinu listů a některé ze živoucích lupenů jsou dokonce „okousané“ od housenek. Podobně precizní převleky předvádějí i mnohé druhy kudlanek. Kromě listů zvládnou také barevné a krásné květy orchidejí. Tělo a nohy představují okvětní plátky a hlava střed květu. Housenky motýlů píďalek se převlékají za tenké větvičky a některé druhy křísů zase vypadají jako ostré trny. Sedají si na větvičky ve skupinách, aby si žádný hmyzožravý pták na „pichlavou“ větvičku náhodou nesedl.
Šikovní imitátoři žijí i pod mořskou hladinou. Řasovníci rozedraní, australští příbuzní mořských koníků, se schovávají mezi trsy mořských řas. Jejich tělo je přehlídkou různých výrůstků připomínajících kousky chaluh. Stejně zručně se za řasy nebo ramena lilijic vydávají malé rybky trubkotlamky. Ropušnice jsou k nerozeznání od mořského dna a jejich blízcí příbuzní odranci vypadají přesně jako kameny porostlé přisedlými organismy. Na jejich lepkavou kůži bez šupin se přilepují drobné řasy i přisedlí živočichové, takže ryba se svým okolím dokonale splývá.

V právě otevřeném Národním divadle zněly tóny Smetanovy Libuše, tady ve větru šuměly koruny cedrů a jedlovců. V Praze se budovala kamenná nábřeží a na tichomořském pobřeží Britské Kolumbie se tísnila malá zablácená osada, kam se dalo dostat jen dvouměsíční plavbou kolem Hoornského mysu Jižní Ameriky. První vlak transkanadské železnice sem z Montrealu dorazil až roku 1886 a Vancouver začal růst. Největší západoamerický přístav má dnes dva miliony obyvatel a během příštích desetiletí plánuje tento počet zdvojnásobit.

ZA VŠECHNO MOHOU VYDRY A KAPITÁN VANCOUVER
Mořské vydry jsou zvědavá a hravá zvířata, u kterých návštěvníci zoologických zahrad dokáží prostát celé hodiny. Osmnácté století k nim mělo poněkud jiný vztah – jejich kožešina byla ceněna stejně jako sobolí, ne-li víc. A proto první kontakty, které běloši navázali s indiánskými kmeny na tichomořském pobřeží Severní Ameriky, měly jeden cíl: získat vydří kožešiny, případně něco vyzvědět o zlatu.
Prvním, kdo podrobně prozkoumal tyto oblasti, byl kapitán George Vancouver (1757-1798), který se již dříve v těchto vodách plavil pod velením Jamese Cooka. Z Anglie vyplul v dubnu 1791 a vrátil se v říjnu 1795. Zmapoval 2780 km pobřeží, uplul obdivuhodných 104 600 km a dalších 16 000 km upádloval v ústích řek a úzkých fjordech. Na své cestě obeplul i největší ostrov u západního pobřeží amerického kontinentu, dnešní ostrov Vancouver, vzdálený jen hodinu plavby od města Vancouver, kde pak roku 1842 založili Angličané pevnost Victoria, obchodní základnu Společnosti Hudsonova zálivu (Hudson Bay Company).
Když se pak k západnímu pobřeží přibližovala stavba transkanadské železnice, ostrovní přístav Victoria byl pro ni nepoužitelný. Za svůj pacifický terminál si vlak vybral tehdy zapadlou pevninskou „díru“ – začínající osadu Vancouver. Třísetdvacetitisícová Victoria sice i dnes zůstává hlavním městem Britské Kolumbie, ale mladší, bouřlivě se rozvíjející a mnohem větší Vancouver je centrem obchodu, dopravy a průmyslu.
A mořské vydry? Poslední byly zabity na počátku 20. století. Až v 70. letech byly dovezeny z Aljašky a znovu vysazeny na severním pobřeží ostrova Vancouver.

KONOPÍ A BÁJEČNÉ KLIMA
Vydry si moc dobře pamatují, že člověku je lepší se vyhnout, a tak kdo je chce vidět, zajde do vancouverského Akvaria. Zajímavé jsou zde ovšem nejen vydry a jiní mořští savci. Je neděle a kolem bazénů postávají davy lidí. Obličeje jsou přehlídkou snad všech národností světa. Ne nadarmo se říká, že typický Kanaďan je ten, kdo není původem z Kanady.
Stejně pomíchané a pestré je i to, co se první dny o městě dovídáme. Vancouver má přívětivé, mírné klima, které v 60. a 70. letech přitahovalo hippies z celého světa (leží na téměř stejné zeměpisné šířce jako Praha, ale jeho počasí ovlivňují teplé pacifické proudy). V 90. letech sem zase utíkali v obavách před čínskou vládou bohatí obyvatelé Hongkongu.
Je bezpečný, na jeho předměstích se ještě nedávno nezamykala auta a velká přízemní okna v zahradách bez plotů nejsou pozvánkou pro bytové zloděje.
Je městem mrakodrapů a jeho centrum (Downtown) silně připomíná Manhattan či Singapur. Je i městem statisíců čistých domků s předzahrádkami evokujícími starou dobrou Anglii, pod jejíž vládu provincie Britská Kolumbie, a tím i Vancouver, formálně stále ještě spadá.
Je tolerantní ke všem národnostem a je víc než tolerantní ke gayům a lesbičkám. Alkohol by však raději neviděl, i když nápisy „Zákaz konzumace alkoholu na plážích“, které jsou k vidění po celé Britské Kolumbii, ve Vancouveru chybí. Boj proti cigaretám je jednoduchý, vláda nasadila tak vysoké daně, že jedna krabička o 25 cigaretách vyjde v přepočtu téměř na 200 korun.
Držení lehkých drog bylo nedávno dekriminalizováno, nikoliv však jejich prodej a pěstování. Jenomže dlouhé teplé léto vytváří až lákavě ideální podmínky pro pěstování konopí. Proto na jihu Britské Kolumbie včetně Vancouveru a jeho nedalekých ostrovů může zrát vysoce kvalitní „tráva“. Pro svou potřebu si ji s láskou pěstují a pečlivě opatrují poněkud přestárlí hippies, žijící beze spěchu na ostrovech v zálivu (Gulf Islands v Georgijském průlivu). Příliš se nemluví o tom, že asijští obchodníci kupují ve Vancouveru celé obytné domy, v nichž pak místo lidí žije a zraje hydroponickým způsobem pěstovaná marihuana. Majitelé se vždy několikrát změní, a když policie takový dům najde, jeho vlastníka nikdy nemůže odhalit. V obchodě s marihuanou se tu prý točí větší peníze než v obchodě se dřevem, jenž je v Britské Kolumbii jedním z nejdůležitějších.

BÍLÁ SKÁLA A AVENUE ČÍSLO NULA
„Až přijedete, můžete bydlet u nás,“ zvali nás známí z Vancouveru. Až na místě zjistíme, že jejich část Vancouveru, zvaná White Rock, leží 40 km od Downtownu, těsně u hranic se Spojenými státy (na pláži u něj stojí osamocená skála, kterou námořníci natírali na bílo místo majáku, odtud název Bílá Skála). Po prvním, trochu zklamaném pohledu na nenápadnou sterilní uniformitu místní masové výstavby rodinných domků objevíme v rozlehlých zahradách s obrovskými stromy i zástavbu starší. V takovém domě žijeme týden a čekáme, až se přátelé vrátí z Cejlonu.
„Prosím, vyneste v pondělí ráno popelnici a roztříděný odpad před zahradu,“ zůstala na stole prosba. Neseme všechno ven raději už večer. Ráno nemají popeláři co odvážet a my uklízíme zbytky odpadků z celého trávníku. Sousedé vysvětlují, že plechovky a plasty odvezli bezdomovci v ukradených nákupních vozících ze samoobsluh, aby je po deseti centech za kus vrátili. O většinu zbytku se v noci postarali kojoti a mývalové. „Chcete fotit mývaly? No, to musíte do Vancouveru k popelnicím, tam je jich nejvíc,“ smáli se později strážci národních parků.
Žijeme v dvoumilionové moderní městské aglomeraci, a přesto jsme neuhlídali zeleninu ani květinové záhony na zahradě našich přátel – okousali je jeleni. Když Steve po návratu poprvé startoval auto, vysypalo se z motoru rozkousané gumové těsnění. Mávnul nad tím rukou: „Zase ty veverky, asi stavěly hnízdo,“ a dodal, že v zimě se chodí hřát pod kapotu jeho trucku. Při ranním startování pak skáčou veverky a čipmankové z motoru do všech stran (čipmank je nejmenší severoamerická veverka, která si velice rychle zvykla na spolužití s člověkem). Vydali jsme se k moři do centra White Rocku, ale na jeho vyšperkovaném nábřeží s hotýlky a restauracemi se v sobotu odpoledne nedalo zaparkovat. Pokračujeme proto až na Avenue 0, což je silnice vedoucí podle americko-kanadských hranic. Až do 11. září 2001 byla tato 2400 km dlouhá hranice nejdelší nehlídanou hranicí na světě.
I teď si ji nejprve ani neuvědomíme, protože nenápadně šedivé malé patníky jsou často zarostlé vegetací. Člověk zpozorní, až když vidí dvě souběžné silnice, obě obousměrné, obě mají po obou stranách dopravní značky. Na té bližší jsou vzdálenosti v kilometrech, u druhé, americké, jsou v mílích. Americká má lepší asfalt, kanadská je používanější. Za americkou silnicí jsou sýpky a pole, na kanadské straně plantáže malin velkých jako třešně a podél plotů zrají divoce rostoucí ostružiny. Samotnou hranici tvoří zcela obyčejný, metr široký silniční příkop. Joggující Kanaďan u něj svačí ostružiny a přes čáru si povídá s americkým řidičem. Ruku mu ale podat nemůže, na to by musel zajít na pár kilometrů vzdálenou celnici.
Pokud Kanaďané chtějí pětileté vízum pro opakované vstupy do USA, musejí projít stejně složitými pohovory jako my Češi. Navíc jim berou otisky prstů a pořizují snímky oční sítnice. Při jednorázové návštěvě to mají jednodušší, stačí pouze odstát frontu na celnici.

LYŽOVÁNÍ ZA DVEŘMI
Jsou to právě okrajové čtvrti a připojená města, co dělá Vancouver Vancouverem (celkem ho tvoří 18 městských částí). Samotné jádro města, City of Vancouver, by se příliš nelišilo od mnohých jiných mrakodrapových center, kdyby ho na západě neomýval Pacifik a na severu se netyčila pásma hor. „U nás ve městě se nemůžete ztratit,“ tvrdí jeho obyvatelé, „stačí se rozhlédnout. Hory nepřehlédnete, Downtown je uprostřed a na zbytek se doptáte.“
Doptali jsme se. Všude. Těžko ve světě najít přívětivější a slušnější lidi. „Jak se máte? To je krásný den, co?“ a pokladní v samoobsluze s úsměvem markuje první položku velkého nákupu. Končí a stále se usmívá: „Těch pár centů nehledejte, mám tady v pokladně něco navíc.“ (Překvapením byly i ceny, v mnoha případech se totiž od českých téměř nelišily.)
Chceme si koupit jednodenní permici na místní dopravu. V autobuse se ale neprodává. „Nevadí, jen si nastupte a kupte si ji až v centru,“ usazuje nás bez lístku indický řidič. Z centra pokračujeme přes zátoku Burrard do severního Vancouveru podívat se na nejstarší turistickou atrakci města – řetězový most přes místy až 90 m hlubokou soutěsku řeky Capilano. První byl postaven v roce 1889; dnes stojí čtvrtý, 140 m dlouhý. Výhled na něj i z něj je nádherný a připravuje se ještě další. Dvacet metrů vysoko mezi kmeny sedmi mohutných Douglasových jedlí se dokončuje visutý chodníček pro 20minutovou procházku pod korunami stromů. Dosavadní počet téměř milionu návštěvníků ročně se tím zaručeně zvýší – Capilano bylo pro své majitele vždy vynikajícím zdrojem příjmů.
„Pojďte sem,“ zve nás neznámý starý pán na svou zahradu, když vidí naše pobíhání s foťákem, „odsud ho fotí profíci. To je výhled za milion dolarů, co?“ Souhlasíme. Za Capilanem se tyčí do výše 1100 metrů areál hory Grouse a my víme, že okolo jsou další pohoří – Cypress a Seymour. Na všech se v zimě lyžuje. Nejjednodušší to mají příznivci 22 sjezdovek na Grouse. Městským autobusem dojedou k lanovce a za 8 minut mohou nahoře nasadit lyže. Ve vlhkém přímořském podnebí není na kopcích o sníh nouze.
Nejlevnější lyžování je na Cypress, naprosto nejdražší ve středisku Whistler, vzdáleném od Vancouveru hodinu a půl jízdy. Všude bude probíhat v roce 2010 zimní olympiáda i paralympijské hry. Když v červenci letošního roku olympijský výbor Vancouver schválil, celé město nadšeně oslavovalo. Ve městě a na jeho třech pohořích bude probíhat snowboarding a všechny sporty na ledu, ve Whistleru ostatní, včetně paralympijských sportů. V zemi ledního hokeje o sponzory zaručeně nebude nouze, např. firma General Motors bude určitě ochotna zaplatit další miliony dolarů, aby hokejová hala pro 18 422 hokejových fanoušků, současná General Motors Place, nesla dál její jméno (společnost GM toto právo kdysi koupila na 20 let za 18 milionů dolarů).
Kroužíme kolem centra jako kyvadlo, sever, jih, autobus, seabus (katamaran z roku 1977 pro 400 cestujících přes Burrard), metro (automatické, bez řidiče). Je na čase nasednout na autobus číslo 351 a podívat se do centra, kde tluče srdce Vancouveru a kde okolo roku 1867 město vzniklo. Toho roku se totiž bývalý anglický námořník Jack Deighton, přezdívaný Gassy, rozhodl vydělat na tom, že na místě budoucího města nebylo kde koupit alkohol. „Tomu, kdo mi pomůže stavět, budu zadarmo nalévat,“ vyhlásil. Za 24 hodin mohl otevřít první saloon v osadě a první městská čtvrť, Gastown, měla své základy.

CANADA PLACE A STANLEY PARK
Ti, co nemají příliš peněz, jezdí autobusy, ostatní tvoří svými auty pravidelné zácpy. V půl desáté už je klid a všichni sedí ve svých kancelářích v Downtownu nebo na předměstích. Stále více úřadů se totiž začíná stěhovat na jih za řeku Fraser do čtvrti Richmond, protože tak ušetří za drahé nájmy v centru. Výsledkem jsou ale ranní a odpolední zácpy v obou směrech – z centra i do něj. V deset vyrážejí turisté. Pěšky málokdy, chodit mezi mrakodrapy nelidsky velkých měřítek není příliš optimistické. Trochu nezvykle působí to, že mnohé výškové domy jsou obytné a monotónnost jejich skleněného obložení porušují balkony s prádlem. Vždyť vancouverský Downtown má třetí nejhustší městské osídlení v Americe po Mexiku a Manhattanu.
Mnoho turistů jede tzv. trolley – červenou autobuso-tramvají s řidičem-průvodcem, který po cestě celkem 23krát zastaví a vykládá vážné i veselé historky pro pobavení návštěvníků. Zastaví např. u knihovny, impozantní stavby připomínající římské Koloseum, jež je zároveň jednou obrovskou studovnou. Zajede do Gastownu k unikátním parním hodinám, které obyvatelé čtvrti věnovali městu Vancouver v roce 1977. Váží 4 tuny a každou čtvrthodinu zahrají na svých pět parních píšťal. Doporučí návštěvu vyhlídkové věže vysoké 167 metrů (tj. 55 pater) s opravdu panoramatickým výhledem. Má to jen jeden háček – počasí. Jen opravdu vzácně je dokonalá viditelnost s horami bez mlhy a jediného mráčku. Trolley nevynechá ani čínskou čtvrť, ale do indické s jejími typickými vůněmi koření, trhy a krámky se zlatem vyšívanými látkami nezajede, protože ta vyrostla dál, na levnějších pozemcích až za řekou Fraser.
Jsou však dvě místa, jejichž prohlídka zabere hodně času a je proto lépe zajet si na ně zvlášť: Canada Place a Stanley Park. Architektonicky zajímavá budova Canada Place z roku 1984 byla postavena pro Expo 1986, a protože stojí na místě bývalého přístavu, její střecha připomíná plachty. Když byla roku 1891 zřízena pravidelná lodní linka z Orientu, překládalo se ve Vancouveru zboží na železnici. Odsud vyjížděly pověstné čajové a hedvábné vlaky (Tea Trains a Silk Trains) rozvážející orientální zboží za miliony dolarů napříč Kanadou. Nonstop jízda jen s desetiminutovými zastávkami pro nabrání paliva a vody trvala čtyři dny. Z Montrealu zboží pokračovalo dál do New Yorku nebo lodí do Londýna. V současném přístavu Vancouver je zaměstnáno na 10 000 lidí a ročně sem přijede na 3000 zahraničních lodí.
Z místa bývalých přístavních mol, od Canada Place, dnes vyjíždí metro, seabus, je zde heliport a kotviště-letiště pro hydroplány (hlavně do Victorie), a především zde kotví obří zaoceánské parníky na Aljašku, kterých vyplouvá několik denně. Dvacet zaoceánských lodí o kapacitě 420 až 1600 cestujících uskuteční za rok 230 jízd a na obvykle týdenní plavbě ten, kdo má dost peněz, může obdivovat velryby, ledovce, fjordy…
„Až mi bude 60, dám si tenhle zájezd k narozeninám,“ svěřila se nám se svým přáním Marta, která sem emigrovala v 60. letech. Vzala nás na výlet do Stanley Parku, který je se svými 406 ha třetím největším městským parkem na světě (je větší než Central Park v Nev Yorku a je pojmenován po lordu Stanleym – generálním guvernérovi Kanady).
Jsou zde krásné stromy a roste tu hodně hub, ale protože se jedná o park, je zakázáno je sbírat. Obliba hub ve slovanské kuchyni je ovšem příliš velká na to, aby je Češi a Poláci nechali bez povšimnutí. Nejde-li to ve dne, musí se na houby v noci. Opuštěná zákoutí parku nejsou ale dnes příliš bezpečným místem. „Scházejí se tady mužští milenci,“ stěžuje si Marta, která bydlí hned vedle parku. „Mnohokrát jsem našel opuštěný palouček s hříbky. A hned tu byl jemný mladíček a ptal se: Tak ty jsi taky zabloudil? Už tam raději na houby nechodím,“ vypráví náš kamarád Renda. Policie občas čistí park od tábořících bezdomovců, pro které Marta, jež odjela z Čech v době, kdy tento termín byl neznámý, používá výraz pouliční lidé.
Stejně jako ve White Rocku i ve Stanley žije mnoho zvířat. V noci jsou slyšet kojoti, ve dne se na vyhlídce prochází mezi lidmi mýval a po lavičkách poskakují veverky. I když je jejich krmení zákonem zakázáno (nejen ve Vancouveru), jsou pořádně tlusté a mají rády především smažené brambůrky.
„Prosím, posaďte se, odpočiňte si a vzpomeňte na Johna Smithe,“ čtu nápis na lavičce. První z mnoha. Po celé Britské Kolumbii si lidé kupují místo pomníčku městské lavičky, umísťují na ně vzpomínky na své blízké a udržují je v bezvadném stavu.
Klid ve Stanley Parku moc není, vede jím silnice na nejdůležitější most spojující Downtown se severem (Lions Gate Bridge) a na určených cestách mohou parkem projíždět auta. Na 8,5 kilometrů dlouhé cestě okolo ostrova se intenzivně sportuje (vidíme dokonce i bruslaře na kolečkových bruslích, jak za sebou táhne kočárek přivázaný k pasu speciálním zařízením), je zde vyhřívaný bazén umístěný na břehu tak, že vizuálně splývá s mořem. Projíždějí gratis parkové autobusy, placené kočáry s koněm, trolley, lidé zajíždějí do Královského jachtařského klubu a veslařského klubu.

HONGCOUVER
Čínská čtvrť je po Canada Place pravděpodobně nejvýraznější částí města. Pozornost upoutají především červené sloupy pouličního osvětlení a červené lucerny s draky. Tato původem starší čínská čtvrť je nedaleko knihovny a navazuje na Gastown a Downtown (druhá je za Fraserem v Richmondu). Řidič trolley doporučuje každému především návštěvu Čínské zahrady Dr. Sun Yat-Sen, první kompletní klasické čínské zahrady postavené mimo Čínu (otevřena v roce 1986).
Čínské a japonské obyvatelstvo se do Kanady stěhovalo stejně jako všechny ostatní národy. Jen byli možná trochu víc obchodníci, a jakmile se někde usadilo pár lidí (zvlášť v místech zlatokopecké horečky), brzy tam otevřeli Číňané svůj první krámek. Poslední masový příliv obyvatel čínského původu nastal před rokem 1997, kdy z Hongkongu v obavách před budoucí čínskou vládou utíkaly statisíce obyvatel. Tato velká přistěhovalecká vlna způsobila městu určité problémy, nakonec proto bylo rozhodnuto, že občanství dostane ten, kdo se prokáže dostatečným množstvím majetku a bude schopen zaměstnat 2 až 3 pracovníky.
Mnozí hongkongští boháči koupili ve městě svým dětem velký byt, rychlé auto, založili jim tučné konto v bance a vrátili se podnikat zpět do Asie. Tato specifická zlatá mládež nemá celkem nic na práci, utrácí a baví se např. závoděním v autech po nočních ulicích Vancouveru.
I když jsou oficiálními jazyky Kanady angličtina a francouzština, v Britské Kolumbii suverénně vede angličtina a ani nápisy zde nejsou dvojjazyčné. Navíc okolo 60 % obyvatel Vancouveru mluví i čínsky (přes 50 % dětí školního věku vyrostlo v jiném než anglickém jazykovém prostředí) a na ulici se běžně prodávají čínské noviny, samozřejmě v mnohem menším rozsahu než anglické. Proto někteří starousedlíci nazývají dnes své město Hongcouverem.KDE ZŮSTALY PRVNÍ NÁRODY?
A kde žijí ti, jimž kdysi patřil americký kontinent? Kde jsou schováni právoplatní majitelé obrovského severoamerického kontinentu? Ve vancouverském babylonu národů mohou žít bez problémů, v severních částech Britské Kolumbie se na ně většina přistěhovalců dívá s despektem. Na druhé straně – ve městě původní obyvatelé zápasí se stejnými problémy jako část romské populace v Čechách – krádeže, alkohol, prostituce, drogy.
V Kanadě se pro indiánské obyvatelstvo důsledně používá uctivé označení First Nations (první národy). Ve Vancouveru jejich zástupce potkáváme pouze dvakrát – poprvé vidíme dva „první národy“ motající se pod vlivem alkoholu na dost nechvalně známé části ulice Hastings (distribuce drog). Když se v dálce objeví policejní auto, nacvičeně a po indiánsku beze stopy mizí ve vedlejší ulici.
Podruhé je potkáváme nedaleko Uměleckého muzea o poslední červnové neděli na Dni původních národů. Taková malá street party, s klidem, muzikou, tanci a obřími dekoracemi včetně obřích týpí. A je až neuvěřitelné, jak výrazné, s jinou rasou nezaměnitelné rysy příslušníci First Nations mají. Zdá se, jako by vystoupili ze stránek románů Karla Maye. Ovšem přírodní materiály (kromě orlích per) odnesl čas a místo koní mají rádi sporťáky, kterými ostatní Kanaďané moc často nejezdí.

Sedím na otřískané kovové židličce v zapadlé káhirské uličce a svou chatrnou arabštinou objednávám vodní dýmku: „Ja rais, šíša tufaah u ahwa, min fadlak.“ (Šéfe, dýmku jablečnou a kávu prosím.) Svou evropskou sestřenici připomíná vodní dýmka jen velmi vzdáleně. Tabák, to je směsice různých ovocných ingrediencí (jablek, třešní, jahod), medu a malého množství tabáku, který je sám o sobě nehořlavý. Ke kýženému bohatému dýmu se lze dopracovat jen pomocí žhavého palmového uhlí. Podle zvoleného tabáku a vyzrálosti palmového uhlí se také určuje kvalita. Dým se pak filtruje přes nádobu s vodou a je tedy při vdechnutí studený.
Sedím a pomalu vdechuji první chuchvalec nasládlého kouře. Kouřit vodní dýmku je proces pomalý, rozvážný a společenský. Vyžaduje čas, uvolnění mysli a rozjímání. Ostře tak kontrastuje s nervózní cigaretou vykouřenou na refýži mezi dvěma intervaly tramvaje.
Šíšáren – tedy míst, kde se vodní dýmka (šíša) podává a kouří, je na každé ulici spousta. Od špinavých průjezdů a chodníků za libru (asi 7 Kč) až po podniky pro neznalé, anglicky hovořící turisty za několik desítek dolarů za jednu porci. I tam se ovšem doporučuje nasadit na dýmku plastový hygienický náustek, jinak hrozí řada přenosných chorob.
Kouření vodní dýmky je téměř výhradně mužskou záležitostí. Domorodci u vodní dýmky rozebírají svoje trampoty, politiku a fotbal stejně jako u nás chlapi u piva. V některých šíšárnách ječí také televize, sledovat egyptské telenovely je nezapomenutelný zážitek.
Na Káhiru se během mého uvažování snesl soumrak a z rozzářené čepice dřevěného uhlí na vrcholku dýmky zbývá pár doutnajících uhlíků. Ve městě stejně není vodní dýmka ono. Tu pravou chuť má na poušti a také tam déle vydrží. Zbývá zaplatit a jít.

Rozhovor s Petrem Jarchovským, scenáristou úspěšných českých filmů Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo a Želary.

Patříte mezi úspěšné české scenáristy. Práce je vám koníčkem, pracujete s lidmi, které máte rád. Jak jste se k filmu vlastně dostal?
Pocházím z rodiny strojařů, technokratů a sportovců. Široko daleko v rodině není nikdo, kdo by psal. Můj otec vystudoval střední strojní průmyslovku, ale celý život film miloval.
Svým způsobem tomu rozuměl, sebevzdělával se a měl doma ze 60. let spoustu literatury. Vystřihoval si filmové kritiky v době, kdy naše kinematografie byla světově uznávaná. Vyprávěl mi, jaké filmy byly zajímavé a důležité. Od něj jsem poprvé slyšel jména jako Forman, Vláčil, Kadár a Klos či Vojtěch Jasný. Nejprve jména, s úctou a obdivem jmenovaná, až později jsem si k nim mohl přiřadit konkrétní filmy, neboť jsem vyrůstal v době normalizace, kdy byla většina významných filmových děl na indexu.
O filmech jsem jako dítě poslouchal, ale měl jsem jinou vášeň – malování. Mým vzorem byl Zdeněk Burian, jeho ilustrace dobrodružné literatury. Pokládám jej dodnes za naprosto jedinečný fenomén, tvůrce, který pro děti vytvořil fantastický svět, v němž jsme se všichni bez dechu pohybovali. Až do dvanácti jsem chodil do lidové školy umění, a abych mohl ilustrovat, psal jsem si dobrodružné povídky.
Na gymnáziu jsem pak poznal Honzu Hřebejka a začali jsme se společně věnovat filmu. Nejdřív jako diváci ve filmovém klubu a Ponrepu a později na FAMU.
Filmy, ke kterým jste napsal scénáře, jsou o vztazích v rodině. Jak to vypadalo u vás doma?
Otec se přiženil do Prahy z Jaroměře. Neměl tady žádné kamarády z dětství, vzhledem k blbé době neměl ani kariérní ambice. Nechtěl se zaplést s bolševikem. Tak se cele orientoval na nás, na své děti. Začal trénovat volejbal, jak bráchu, tak mě. Třikrát týdně nás péroval a brácha pak jeden čas hrál dokonce i dorosteneckou extraligu za VŠ Praha.
Také o šest let starší brácha Daniel mě patřičně „mučil a tyranizoval“, jak už to u starších sourozenců bývá. Zároveň jsem k němu obdivně vzhlížel a díky němu jsem, dříve než moji vrstevníci, poznával taje zakázané zahraniční rockové muziky. Mohl jsem pak ve škole dělat frajera. Já s bráchou jsme vlastně neměli proti čemu revoltovat. Všichni kolem nás šli v určitém věku do opozice proti rodičům, my ne. Rodiče byli velmi tolerantní a podporovali nás. U otce jsem například ocenil to, že ačkoliv neznal muziku, která nás zajímala a my jsme jí hodně žili, snažil se ji pochopit a seznámit se s ní. Určitě v tom byl i společný vzdor proti tomu, co tady tehdy bylo. On je jazzová generace, generace Josefa Škvoreckého, takže dost dobře rozuměl tomu, proč posloucháme americké nebo anglické kapely. Společně sdílený pocit svobody přes drážky desek jsem vnímal jako velmi pozitivní a kamarádi mi to nevěřili.
Chováte se stejně ke svým dětem?
Snažím se. Dnes, když jsem konfrontovaný se svým pozorným a soustředěným otcem, tak mám spíš pocit nedostatečnosti. Ona i ta doba vedla tátu k tomu, aby se nám věnoval. Dnes to tak není. Otec byl ve vztahu k sobě tak trochu asketa, vše investoval do nás. Ne tedy peníze, o ty tu nejde. Jde o nejlepší vklad, který můžete investovat do svých dětí, o společně strávený čas. A já se někdy stydím, že nejsem jako on.
Důležitou roli ve vašem životě sehrálo setkání s Honzou Hřebejkem…
S Honzou jsme se potkali na gymnáziu, tam na sebe od začátku poutal značnou pozornost. Byl to „svéráznej vejlupek“. Tak trochu rošťák a potížista. Rodičům se narodil pozdě, a tak jevil jisté symptomy jedináčka. Na omezenější kantory byl třeba šíleně drzý, což ovšem vyvažoval silným smyslem pro srandu. Tím mě fascinoval!
Naše zájmy byly hodně podobné. Trumfovali jsme se v pozitivním snobismu, v tom, kdo co četl, slyšel a viděl. Byl velký hlad po informacích, ke kterým nás bolševici nechtěli pustit. Pořád jsme o něčem kecali, něco rozebírali. Honza to nedávno hezky nazval „mentálním Internetem“. Co nám zakázali, tomu tím zákazem udělali velkou reklamu, a už se o tom kecalo na mentálním Internetu všech vyhladovělých hlav, duší a srdcí.
Společně jsme psávali texty k folkovým písničkám pro spolužáky, kteří uměli, na rozdíl od nás, zpívat, a vzájemně jsem se v tom psaní doplňovali. Já sloku, on refrén a naopak. To byla vlastně naše první společná autorská práce… I teď děláme, co nás baví, a vzájemně se při tom inspirujeme. Tvorba filmu může mít výhodu kolektivní práce, průmětu talentů, které se vzájemně podpoří. Tvůrčí kolegové vám dobíjejí energii. Výsledek může být lepší, než byste kdy dokázali sami svými silami. Nejsem tedy na svou práci sám, samotu vlastně nemám rád. Obdivuji romanopisce nebo malíře, kteří dokáží být se svým dílem sami až do konce. Scenáristika je příbuzná psaní literatury. Já však musím umět nechat vstoupit kolegy do svého textu, který píšu. Nesmím se tohoto vpádu jiných pohledů na věc děsit. Když to dokážu, mohu se z jejich podnětů inspirovat.
Je výhodou nebo nevýhodou pracovat s režisérem, který vystudoval scenáristiku?
Nevýhoda by to byla, kdybych chtěl psát výhradně sám. Někteří scenáristé tak tvoří. S Honzou ale plně spolupracujeme a doplňujeme se. Já nejdříve číhám na podněty, naslouchám příběhům kolem. Čekám, zda se jiskra budoucího vyprávění rozhoří, anebo vyhasne. Někdy ji hned v zárodku společně s Honzou rozfoukáme, anebo zašlápneme. On sám na scénáře nemá dostatek trpělivosti, přestože byl dřív než já autorsky zralý. Je naštěstí pro mě líný vysedávat dny a týdny u stroje a psát a přepisovat! A to já, naštěstí pro něj, zase nejsem!
Pociťujete vzrušení nad prázdnou stránkou?
Podstatná část vytváření příběhu se odehrává, aniž by člověk seděl a psal. Je to vlastně denní snění. To člověk třeba jede metrem, kouká do blba, v hlavě se mu přelévají myšlenky, a najednou vám tam něco sepne, nějaké molekuly do sebe narazí a vás něco napadne. To pak mohou spolucestující vidět, jak se třeba začnu pro sebe smát nebo celý znervózním, začnu mluvit pro sebe, opakovat si, co mě vlastně napadlo, abych to nezapomněl, než dojedu domů. Žiju vlastně v takových paralelních světech svých rodících se příběhů.
Ve vašich filmech se hlavní hrdinové vyrovnávají po svém s nesvobodou. Cítíte se vy sám svobodný?
V základních věcech určitě, došlo tu přece k veliké politické změně a já ji prožil v důležitém věku. Dost dobře si taky pamatuji, co jí předcházelo, a to je pro můj současný pocit svobody určující. Dnes můžeme cestovat, nikdo nás nekádruje, za názory se lidi nezavírají do vězení, nevyhodí vás za ně ze školy. Svoboda je složitý a vzácný fenomén a málo si ho vážíme. Učíme se vážit si svobody za pochodu, na cestě. Ta cesta je často velmi bolestná, ale správná. Alespoň já to tak vnímám.
Nejsem nadšený ze všeho, co se tady dnes děje, častokrát soptím, zuřím a skřípu zubama, ale zároveň vím, že jde jen o zdolávání zákrut, nástrah a překážek téhle ve své podstatě správné cesty.
Pak je zde úzký osobní prostor, prostor vaší individuální svobody. S tím souvisí různá omezení, osobnostní zrání člověka, vnímání vlastního růstu, ale i opotřebení a rezivění. Tím, že se oženíte a máte děti, máte novou zodpovědnost – svobodný v jistém smyslu už nejste. Svoji energii se musíte naučit rozdělovat. V těchto nových, na vás přímo závislých prostorech si musíte svou vnitřní svobodu stále hledat, nacházet, ale také ji musíte dokázat uhájit.
Vaši filmoví hrdinové – ti záporní – jsou vždy svým způsobem něčím milí. Je to záměr?
Novináři, zdá se mi, někdy chtějí vidět „zlé a hodné“ hrdiny. Mediální svět je jimi přeplněný. Ale život takhle nudný přece není. I v největším parchantovi je dítě, které se narodilo čisté. V polosvatém je někde ukrytý lotr. Tím, že své filmové charaktery obracíme a zkoumáme z více stran, se pokoušíme o hlubší dobrání se pravdy o sobě samotných.
Ve filmu Musíme si pomáhat je kolaborant Prohaska, jehož pohnutky k tomu, chovat se jako hajzl, jsou pochopitelné. Například prožívá veliký strach, žije s německou ženou, zažil dřívější ponižování… Mělo by se jít do hloubky problémů, ne pálit soudy od boku. Pak se totiž člověk může dopustit strašných nespravedlností. Nejedná se mi však o zrelativizování historické viny. Jedná se o nutnost proniknout do problému a nevynášet povrchní a snadné soudy.
Jak jste prožíval období kolem uvedení filmu Musíme si pomáhat a nominace na Oscara?
Byla to velká satisfakce, protože jsme se ten film dlouho a složitě snažili realizovat. Nikdo nám na něj nechtěl dát peníze a vypadalo to, že film nakonec vůbec nevznikne. Nikoho tematika protektorátu nezajímala, ptali se nás, proč my mladí vzpomínáme na dobu, kterou jsme sami neprožili. Tisíce pochybovačných otázek, které znamenaly jediné – každý to chtěl odkopnout.
Když se film nakonec podařilo realizovat, tak ho zase nechtěli přijmout na žádný evropský festival. Už jsme propadali malomyslnosti, když najednou z Ameriky přišla překvapivá zpráva, že náš film bude na Sundance Film Festivalu, koupí jej renomovaný distributor. Díky tomu bude film putovat po Americe v kinech! A nakonec přišla i ta nominace na Oscara. S ničím takovým zkrátka nemůžete dopředu kalkulovat.
Šance získat Oscara v tom roce byla mizivá díky konkurenčnímu filmu Tygr a drak, který vydělal do té doby stovky milionů dolarů v distribuci. Od začátku jsme věděli, že jedeme do Hollywoodu na výlet, nervy jsme tedy rozhodně neztráceli.
Je to určitě nádherný pocit, když váš příběh, který jste vymyslel, osloví lidi za mořem!
Já to nevnímám jako muzikant nebo herec, protože nelezu na pódium či jeviště a lidi mi přímo netleskají. Ale zažijete momenty a chvíle, ze kterých pak žijete.
Stalo se mi, že za mnou v Palm Springs přišly po projekci filmu takové čtyři babičky. Mluvily česky a polsky a byly to ženy, které přežily nacistické koncentrační tábory. Podaly mi ruce, na kterých měly vytetovaná čísla, a říkaly, že je to pro ně pravdivý film o tom, co ony prožily, o jejich vlastním osudu. To mě dojalo, protože jsem se vlastně obával, zda obstojím právě před diváky s takovou zkušeností. Já sám měl tuhle děsivou zkušenost naštěstí pouze zprostředkovanou, vyrůstal jsem vedle dědečka, který přežil šest let věznění v koncentráku. Proto ten můj ostych, ale zároveň potřeba o tématu vyprávět, a proto taky uklidnění a pocit satisfakce, když vám takoví diváci naznačí, že jste pro ně obstál.
Myslíte na diváka při psaní scénáře?
Myslím. Divák je v mé hlavě složen z blízkých lidí kolem mě. To je mé publikum, i když jsem samozřejmě rád, když přijde tolik a tolik lidí do kina a můj film vidí. Ale tyhle diváky nepřehlédnu, osobně je neznám. Nejnáročnějším čtenářem scénáře jsou kolegové, kteří film dělají. Vlastně pracuji pro kolegy, kteří si pak řeknou: „Hm, na tom strávím rok svého života a budu šťastný, až se to natočí. Tohle, co tu čtu, je i můj příběh.“ Takhle si představuji ideální týmovou práci.
Na čem se učí scenárista? Byl jste ze školy absolutně připravený napsat scénář?
Něco bych napsal, ale důležitější bylo mít kolem sebe lidi, co se neustále hecují a podporují. Měl jsem štěstí, že jsem na škole zažil jak revoluci, tak kumulaci lidí, kteří dnes český film dělají. Existovala tam nepsaná soutěž, která člověka nutila, aby ze sebe něco dostal. Na FAMU jsem zůstal učit, takže to vidím i z té druhé strany. Zjistil jsem, že nemůžu nikoho naučit psát. Puzení ke psaní musí mít každý v sobě. Měl bych studenty seznámit s postupy, které už někde někomu vyšly, ukázat jim filmy, mluvit o svých zkušenostech a konfrontovat je s jejich. Důležité je umět jim naslouchat a mít na ně čas.
Píšete scénáře na zakázku?
Všechny podstatné věci, které spatřily světlo světa, byly naše autorské výpovědi. Ale dělal jsem i na zakázku, v době, kdy bylo hodně nesnadné se uživit. Udělal jsem adaptaci románu a nakonec se stejně nenašly peníze na jeho realizaci. To mne vedlo k tomu, abych dělal svoje vlastní věci.
Z čeho se v životě radujete?
Z našich malých rodinných radostí, prostě z dětí. Raduji se z našich pracovních úspěchů s Honzou Hřebejkem. Raduji se, když se práce daří a má odezvu. Ale pozor, raduji se i z práce svých souputníků. V tom je třeba i Honza docela „nečeskej“. On má záchvaty blaha, když vidí povedený český film některého z kolegů! Dostávám od něj esemesky, kde je třeba: Nuda v Brně!!!! 150 %!!!! Ne sto, ale rovnou sto padesát! U nás v republice jsme svými úspěchy provázaní. Když se vám zadaří, tak to neznamená, že je to jen o vás či samotném režisérovi a jeho titulu. Znamená to, že se lépe daří českému filmu.
Máte rád dobré jídlo a pití, jste požitkář?
Jasně. Taky tak vypadám. S bráchou jsme vždycky probendili peníze na školní obědy, pak byl hlad. Nezbylo nám nic jiného, než si ze zbytků ve špajzu uvařit něco, co by nám šmakovalo. Tak jsem se naučil vařit různé zajímavé variace. William Saroyan to nazývá „autorskou rejží“. Později jsem se staral, aby i přátelé měli co do žaludku při různých příležitostech, a tím se kultivoval. Vařím i doma a zvládám vše od thajských specialit s těmi pravými ingrediencemi až po klasickou svíčkovou. A myju po sobě nádobí.
Scénáře vznikly na motivy knížek Petra Šabacha, který patří mezi vaše dobré kamarády…
Petr Šabach je jedním z nejzábavnějších lidí, co jsem poznal. Je to poetický člověk a jeho humor je poezie! Je vlastně v něčem pořád kluk. Umí být moudrý a věrný, hlavně je ale neokázalý a někoho možná překvapí, že je skromný až plachý, protože tuhle svoji plachost přebíjí rolí chlapíka, kterého jen tak nerozházíte a jehož fóry sedí. To ovšem neznamená, že nedokáže být naprosto nesnesitelný.
S Petrem jsem se vlastně seznámil přes mou tetu Jindřišku, která se znala s jeho starším bratrem Michalem. Z jejího barvitého vyprávění historek jsem ho znal nejdřív. Později na FAMU se mi dostala do ruky knížka Jak potopit Austrálii a přečetl jsem si tam povídku Šakalí léta. Úplně mne okouzlila. Někdy v roce 1987 jsem se cíleně odebral do Dejvic do hospody Na Kotlářce blahé paměti, kde tehdy sedával Petr. Tam jsem se mu vmísil do přízně chimérou budoucího filmu. Měl ke mně shovívavě přátelský postoj, objednal mi pivo a napsal mi věnování, že se těší na filmy, které společně uděláme. Pak na to asi zapomněl, takže jsme se mu museli připomenout tím, že jsme je udělali.
Jak Petr Šabach reaguje na filmy, které jste natočili na motivy jeho povídek?
Spolupráce s ním je svobodná v tom, že jeho texty jsou velmi rozvolněné, vlastně deníkové vzpomínky. Nemají pevnou fabuli, nic, čeho byste se museli držet. Je zde pouze jakýsi voňavý poetický lák, v němž plavou ty nejlepší kousky humoru, takové přesně odpozorované životní detaily. Takže já můžu, a díky Petrovi smím, vybírat to nejlepší. On mi ten materiál poskytne a řekne – dělej si s tím, co chceš! Z jedné knížky vezmu tuhle scénu, z druhé tuhle scénu, Petr mi umožní vymyslet třeba celý nový příběh, inspiruje mne k vyprávění a domýšlení jeho motivů. Třeba v Pelíškách byla jedna rodina, o níž vyprávíme, celá ze Šabacha a jedna zase celá moje.
Existuje u nás spisovatel, se kterým byste rád dělal?
Víte, tohle se nedá jen tak říct. U mě téměř všechna práce, která zatím přinesla plody, byla založena na osobním přátelství. Plánované to nebylo.
V jakém stadiu je scénář na film Obsluhoval jsem anglického krále?
Je hotový, má devět verzí a je u ledu z finančních důvodů. Tenhle film je velmi nákladná záležitost.
A jaká byla práce na scénáři podle knížky Bohumila Hrabala?
Velmi těžká, nicméně krásná. Hrabal je pro mě absolutní génius, při té práci jsem pociťoval ostych. Ať z toho nekonečna motivů, figur a dějů vyberete cokoli, stále je zde přítomen celý autor. Když si dodáte odvahy a vyberete si pouze část, dílu tím neuškodíte. Nikdy jej nemůžete adaptovat cele a věrně. To při jeho míře talentu a autorském naturelu nelze. Musíte jej pouze po svém interpretovat, tak máte větší šanci, že neztroskotáte. Tak, jak to po svém dokázal se svými interpretacemi Hrabala Jiří Menzel. Musíte, jako on, číst Hrabala po svém, pak to může někoho zajímat.
V „Anglickém králi“ je v úvodu takováto autorova noticka: „Až tohle, co jsem za 18 dní napsal, jednou někdo najde, ať vezme nůžky a sestříhá z toho pořádnou povídku.“ Hádejte, co jsem udělal jako první, když jsem si koupil knížku. Rozstříhal jsem ji na proužky. A skládal je, přehazoval, hrál si s tím krásným materiálem, protože mi to v té své odvahu dodávající noticce vlastně dovolil.
Kdy se podle vás u nás točily ty největší skvosty naší kinematografie?
Šedesátá léta. To je nepřekonatelná kapitola. Bylo to jak dobou, tak i šťastnou náhodou, že se sešlo větší množství talentovaných režisérů. My se s nimi musíme měřit, ale laťka je strašně vysoko. Pokud však vyjedete dnes za hranice, budete možná překvapeni, že tam vnímají český film 90. let velmi pozitivně. Že se tu opět začínají točit zajímavé filmy.
Jste milovník českých luhů a hájů, nebo vyrážíte za hranice?
Když už mě někdo někam dotáhne, tak jsem tam rád. Chtěl bych se třeba vracet do New Yorku, podle mě jednoho z nejkrásnějších měst na světě. Samozřejmě mám klukovské sny, kam bych se chtěl podívat, ale potřeboval bych s sebou průvodce, nejsem dobrodruh. Jsou to třeba národní parky v Americe. S Duškem jsme byli na sekvojích v Kalifornii v Giant Forest. Když jsme tam přijeli, viděli jsme všude cedule s nápisem: Pozor, medvědi! Nebrali jsme je vážně, smáli jsme se, jak se ti Američani sichrujou, vzpomínali na Méďu Béďu – no typičtí čeští pazdráti v divočině. To vše až do té doby, kdy před naším vozem jeden méďa stanul. Ne grizzly, jenom černý baribal, ale stačil. Situace byla hrozně komická. Nejdříve jsme rychle vyndávali foťáky, stahovali okénka a křičeli jéé medvěd, a pak jsme je zase zatahovali a křičeli bacha – medvěd! Fotky z auta byly stejně nekvalitní, takže doma jsme na absolutně nečitelné fotografii ukazovali všem medvěda a nikdo nám ho nevěřil!
Patříte mezi vypravěče? Bavíte rád společnost?
Velmi rád vyprávím, ale mám štěstí v neštěstí. Kolem mě jsou brilantnější vypravěči, např. Petr Šabach, když je ve formě. To pak poslouchám a potom s tím rychle běžím do jiné společnosti, kde Šabach není.
Od absolvování školy do současnosti, kdy patříte mezi nejlepší české scenáristy, jste urazil kus cesty. Jaká byla?
Na bilancování je brzo, ale byla šťastná. Jsem pořád v úžasu, že se mé sny zatím plní.

Jednatřicetiletý Jiří Krejza a o rok mladší Martin Waldhauser žili dva roky v drsných podmínkách Sibiře v ruské Jakutské republice. Žili a lovili s pastevci sobů, po řekách Jakutije dopluli do Ochotského moře a předseda vesnice Allah-Jun’, kde žili, V. V. Titěnko jim vystavil potvrzení, že ve dnech od 30. 12. 2000 až do 12. 1. 2001 „prošli maršrut po horském masivu Tarbagannah při teplotě od -45 do -53 stupňů mrazu“.

ZA PASTEVCI SOBŮ
Byl jsem dohodnutý s pastevci sobů, že je před Vánocemi navštvím. Vysvětlili mi, kde je mám hledat. Šel jsem po stopě sobího spřežení, mráz se pohyboval kolem -40 stupňů, trvalo to už týden a já se obával, aby nepřekročil padesátku jako loni. Nesl jsem si svůj spacák i stan a procházel dolinou řeky Allah-Jun’ proti jejímu proudu. I když je dolina široká několik kilometrů, člověk se může splést a vydat se podél některého z jejích přítoků. Já se ale bát nemusel, po řece jsem již několikrát jel na motorovém člunu a znal jsem z okolních hor a kopců, kudy tečou její přítoky.
Už ve tři hodiny byla prakticky tma. Naštěstí se blížil úplněk, a tak bylo na cestu vidět. Šel jsem asi do půl sedmé. Postavit stan v takovém mrazu není nic jednoduchého, obzvláště když je člověk propocený a prochladlý. Cestou jsem se hodně díval na hvězdy a na měsíc, dá se podle nich trochu odhadnout čas. Měl jsem obavy z medvěda, jehož stopy zde lovci viděli. Buď se z nějakého důvodu neuložil ke spánku, nebo ho něco probudilo. Medvěd, který v zimě nespí, se pak potlouká po okolí, je hladový a zlý. V noci jsem se v tom šeru snažil rozpoznat, co to tam přede mnou stojí, až jsem se zastavil, abych zjistil, že je to strom. Obočí, řasy, ušanka jsou namrzlé, je špatně vidět před sebe. A prakticky není ani nic slyšet, kromě dechu a křupajícího sněhu. Měsíc vše osvětluje trochu jinak, než jste zvyklí vidět přes den, a to dokáže člověka zmást. Vzpomněl jsem si, jak lovci vyprávěli, že medvěd může jít i ve vašich stopách, jak je chytrý a zvědavý. Dokonce jsem se i otočil.
Je zajímavé, jak člověk přemýšlí, když je v pustině sám. Chvílemi si v duchu povídáte sám se sebou, až nakonec mluvíte nahlas s někým jakoby blízkým a něco mu vyprávíte. Přes den je nebe sivě modré a svítí slunce. V hlavě cítíte volnost a svobodu. Vzduch je čistý a i v tom mrazu, kdy mi po obličeji stékají kapky potu, aby se potom ve vousech měnily v rampouchy, ho vdechuji otevřenými ústy. Přesto mě nikdy nebolelo v krku.
Na Štědrý den slyším stádo sobů a štěkot psů. Stanuji 500 metrů od pastevců na druhé straně řeky. Byli rádi, že jsme se shledali, já také. Už si mysleli, že asi nepřijdu. Ve stádě, o které se starají tři chlapi a jedna žena, mají 400 kusů domestikovaného severského soba. Sob patřil vždycky k životu Evenů. S připojením severních teritorií a menšinových národností k Rusku dostali vlastníci stád od carské vlády zvláštní práva na věčné používání nejlepších pasteveckých míst. Pastevce sobů podporovala i sovětská vláda, snad nejvíce v letech 1960-1990. Přilétaly za nimi vrtulníky s materiálem a potravinami, provádělo se očkování zvířat. Nejčastějším poraněním u sobů bývá kopýtko rozřízlé o ostré kameny, které pak začne hnisat. Po injekci s vakcínou se začal sob uzdravovat, nyní již vakcíny nejsou a pastevci kopýtka pouze několikrát za den vymývají vodou, což je nedostačující a sob se často musí utratit. Pokud má zraněnou přední nohu, nedokáže si v zimě potravu pod sněhem vyhrabat. Skončila také ochrana před vlky, kteří se dříve stříleli z vrtulníků. Dnes vlci opět zabíjejí soby, obzvlášť mladá telata. O pastevce se prakticky nikdo nestará, jejich roční výdělek se rovná dvouměsíční výplatě dělníka ve městě.

DIMA JE EVEN
Chodil jsem za stádem sobů s Dimou. Dima je Even, narodil se jako všichni pastevci v lese. Odmalička kočoval s rodiči, a než šel do školy, mluvil jen evensky a jakutsky. Oba jazyky jsou naprosto rozdílné, ale oba patří do skupiny altajských jazyků. Teprve ve škole se naučil mluvit rusky. Děti tu v tajze uprostřed přírody žily s rodiči jen do sedmi let, pak je odvezl vrtulník do internátu stovky kilometrů daleko, kde děti žily po celou dobu jedenáctileté školní docházky a své rodiče viděly jen dva měsíce v roce přes letní prázdniny. Ve škole se jazyk menšinových národností severu, kterých je 26, nevyučoval, děti se učily ruštinu. Svůj mateřský jazyk používaly jen o prázdninách, takže pomalu pro ně bylo pohodlnější používat ruský jazyk. Když tyto děti odrostly, na své potomky mluvily už jenom tímto jazykem. Dnes se tedy s jakýmkoli člověkem menšinové národnosti na severu celé Sibiře domluvíte rusky. Generace lidí okolo třiceti let svému rodnému jazyku rozumí, ale neumí ho správně vyslovovat. Jejich děti se po roce 1990 začaly svůj mateřský jazyk ve školách znovu učit, ale de facto se ho učí jako cizí jazyk.
Sobi spásají lišejník v okolí tábořiště, dovedou se od stanů vzdálit i několik kilometrů a stádo se může rozdělit na více skupinek. S pomocí psů se musí rozptýlené sobí stádo vystopovat a přihnat ke stanům. Denně jsme tak v mrazu nachodili spousty kilometrů. Záviděl jsem Evenům jejich lehkou a teplou obuv. Boty se nazývají unty, jsou do půl lýtek a nahoře se zavazují řemínkem, aby do nich nepadal sníh. Řemínkem se svazují i kolem kotníku, aby noha nebyla v botě volná. Boty z kůže nohou soba se srstí ven jsou sešité nití, která je vyrobena z hřbetní šlachy soba. To umožňuje přejít i v mrazech vodou, která se do boty nedostane, jelikož šlachy se nasáknou, zvětší objem, a tak zamezí průniku vody. Do boty se vkládá ještě taková „bačkora“ se srstí dovnitř a na dno se dává seno jako vložka. Podešev se zhotovuje ze silné kůže z losa. Boty šijí i přímo z kožešiny soba, ale srst oškrabují a boty pak používají spíš jako pracovní. Rukavice i unty mají zvlášť pracovní a zvlášť pro jízdu se spřežením. Ušanky si také šijí sami buď ze zvířecí kožešiny, nebo ze sobí. Pro jízdu se spřežením používají unty sešité až nad kolena nebo nákoleníky. I kalhoty jsou ze sobí kůže. Ochrání před mrazivým větrem stejně jako kožich. Pro práci v lese používají vatované kabáty.

KOČOVÁNÍ
Za dva až tři týdny, když sobi místo vypasou, se kočuje dál. Při kočování vypadá sobí spřežení následovně: Každé sáně táhnou dva sobi. Muž má ve spřežení sedmery až desatery saně, žena zpravidla dvoje či troje. Za posledními saněmi jsou přivázáni sobi pro případ vystřídání. Většinu majetku má muž na svých saních. Žena veze děti, osobní věci a kuchyň. Muž jede první a vyhledává nejsnazší a nejkratší cestu. Často je nutné objíždět rozsáhlá náledí či prosekat a pokácet v cestě stojící stromy. Žena jede v mužových stopách a řídí spřežení stejně zručně jako on. Karavana nejede nijak rychle, obzvláště v těžkém terénu. Jelikož se stává, že se saně někdy převrhnou, musí být na nich vše dokonale přivázáno.
Jednou jsem řídil spřežení ženy o dvojích saních. Kličkovali jsme hustým lesem, jeli přes ostrovy a řeku. Sobi se spřežením přejedou i přes spadlý strom. Jen z kopce se musí saně přibrzďovat, aby se nenajelo sobům na nohy. Even přede mnou projel klesajícím houštím a za zatáčkou se rozjel na rovince. Mí sobi je chtěli dohonit, z kopečka se rozeběhli, a v zatáčce se saně převrhly. Jen jsem se chytil za hlavu a už kolem přeletěli sobi i s druhými saněmi, z nichž se vylilo mléko a zároveň z nich vypadlo i malé štěně. Sobi zastavili o kus dál, ale štěně se do stanu vrátilo až druhý den. Poznal jsem, že chování psů i lidí je zde na severu podobné. Oba poznají, kdo je dobrý či zlý a od koho mohou počítat s pomocí. Čím dál od civilizace, tím méně špatných lidí.
Tatínek Dimova kamaráda Sťopy byl jediný Even, kterého jsme potkali a neuměl rusky. Narodil se v roce 1917, byl negramotný, protože na školu neměla rodina čas. Žili společně s další rodinou, dohromady 10 lidí, v čumu, který je podobný indiánskému týpí. V čumu je při venkovní teplotě -35 ̌C okolo minus dvaceti. Sedělo se u ohniště uprostřed čumu, dým odcházel otvorem u vrcholu. Ruce se hřály nad ohněm. Stařík vyprávěl, že oděv měli jen z kožešin, první košili dostal, až když povyrostl. Postupně všichni obyvatelé severní Sibiře vyměnili čumy za stany, ve kterých se topí v železných kamínkách, jež dokážou stan zahřát na plusovou teplotu. Sťopa občas přijede do vesnice nakoupit potraviny, ale jeho otec byl ve vesnici naposledy před třemi lety. Je zvyklý být ve volné přírodě. Vyprávěli jsme si dlouho do noci, vypili přitom láhev domácí pálenky, kterou jsme s Dimou na návštěvu přinesli, a spali na kožešinách ze sobů. Já měl svůj spacák, ostatní spací vaky ušité z letní srsti sněžného berana. Mimochodem jsem se ptal Dimy, který je jako typický Even malého vzrůstu se šikmýma očima, jak často se holí. A on, že vůbec, prý jim vousy nerostou, a ani v podpaží a na prsou nemají moc chlupů. To jsem mu docela záviděl, protože holení v těchto podmínkách není žádný med.

SOBÍ ORIENTACE
Druhý den okolo oběda jsme se vrátili zase všichni ke svým stádům. Sťopa měl spřežení s trojími saněmi, jeho táta jen s jedněmi. Zato měl mladé soby, kteří se teprve učí jízdě a je s nimi hrozně práce. Neposlouchají a musí se častokrát vymotávat ze spřežení. Stařík zvládal nepoddajná zvířata, kterým je třeba občas ukázat i sílu, velmi dobře. Na cestu dlouhou pět hodin, tj. šedesát kilometrů, se oblékl, ale velmi nalehko, prý se s mladými soby dost zahřeje. My ostatní byli navlečeni pěkně teple.
Cesta nám utekla hrozně rychle. Na Dimovi je vidět, že má jízdu se soby rád, tak jako všichni pastevci. Letěli jsme jako vítr, až jsme museli soby přibrzďovat. Sobi běží domů vždy rychleji a přesně ve své stopě. Odbočí-li, rychle zase najdou svou stopu i několik dnů starou. Sobi si dobře pamatují prostor okolo sebe, i po řadě let se umějí vrátit k místu, kde se kdysi pásli. Vracejí-li se domů nebo na místo, které mají naplánované, jdou nejkratší cestou, i celé kopce přejdou přímočaře a neobcházejí je.
Dima daroval kdysi na jaře jednoho soba svým přátelům, jak ale vše zamrzlo a začala zima, sob se vrátil ke svému starému stádu. Po celý půlrok chodil darovaný sob s novým stádem a zřejmě přemýšlel, kdy bude nejvhodnější utéct. Přitom musel brát v úvahu vlky, počasí i dobu, kde se bude jeho staré stádo nacházet, protože sobi putují prakticky každý rok po stejných místech. Stádo si to pamatuje a samo se bez potíží přesouvá.

SOB NA TALÍŘI
Před západem slunce jsme dorazili „domů“. Marina, Dimova žena, nám hned dala najíst. Moc dobře vaří, většinou připravuje polévky. Sobí maso se jí každý den. Jedí se také vařená střeva, žaludek i hlava. Z kopýtek a šlach vyrábějí sulc, který mi chutnal, z krve soba dělají něco podobného jako my jelita, ale bez krup. Maso smaží a dusí, tučnější kusy vyškvařují na sádlo nebo spíše lůj a máčí v něm chleba. Z nohou soba je výborný i morek, kosti se dají nahřát na ohěň, a pak se rozseknou. Kost po délce praskne a teplý morek se jí se solí a pepřem. Dá se ale jíst i syrový zmrzlý morek ze zmrzlých kostí. Marina občas maso semlela na ručním mlýnku a dělala pelmeně (namleté maso v těstíčku) nebo něco jako karbanátky s výbornou omáčkou s kolínky či bramborami. Od konce února do června se dají jíst také sobí parohy, v této době totiž sobům narůstají tzv. panty. Jsou pokryté srstí a vypadají jako plyšové, od hlavy ke konci jsou čím dál měkčí. Srst se z parohu uloveného soba oloupne jako banán a prvních dvacet centimetrů se nakrájí na tenké plátky, které se jedí bez další úpravy s pepřem a solí. Chutnají jako syrové houby. Tělu dodávají sílu a mužům zvyšují potenci. Paroží se používá i v medicíně, ale musí být speciálně usušené a mít určitou jakost.
Bez vydatné, tučné a masité stravy vám venku bude chladno a rozhodně nevydržíte celý den chodit a nahánět soby. Přes léto se maso suší, nakrájí se na tenké plátky, které se ve stínu nechají vysušit. Pastevci jedí také hodně ryby, které loví v okolních jezerech.
Jako příloha jsou dost často brambory, které jsou v zimě zmrzlé na kámen. Nechají je lehce odtát, oškrábou a vhodí do vroucí vody, tak se uvaří a na chuti se nic nezmění. Lidé tu často dělají také jídlo chudoran. Je to mouka osmahlá na vnitřním sobím sádle, vznikne tak jíška, kterou jedí k čaji nebo masu a lovci si ji berou s sebou do divočiny, protože je kalorická a může se jíst i zmrzlá. Obdobou jsou lepjošky, placky z mouky a sody.
Na zimu si tu lidé dělají zásobu brusinek, borůvek, hříbků, šípků a všeho, co člověk může nasbírat. Roste tu planě také rebarbora, která se natrhá v červnu, nakrájí se na malé kostičky a rozvaří se s cukrem. Vznikne tak něco podobného džemu.

NA LOVU V ZIMĚ
Začátkem listopadu jsme se připravovali na lov. Sněhu bylo slabě pod kolena, mráz něco přes minus 30 stupňů. Místní říkají, že je teplo a že je to dobré pro lov, sníh nekřupe při chůzi a zvuk se v menším mrazu tolik nerozléhá a nevyplaší zvěř. S Martinem jsme se dohadovali, kdo se Sergejem pojede. Tři lidi totiž sněžný skútr Buran neuveze. Před dům jsme navozili několik sudů ledu jako zásobu pitné vody. Pro sebe jsme napekli pytel bochníků chleba a pro Martina, který nakonec zůstal doma, nařezali hromadu dříví, aby měl čím topit.
Na cestu jsme přichystali náklaďák. Na všechna skla jsme nalepili ještě jedna, aby nezamrzla. Na severu to tak dělají všichni i u osobních aut. Mezi obě skla se při okrajích vloží kuličky modelíny, sklo se přimáčkne a modelína rozmáčkne. Vzniklá mezera mezi skly nesmí být větší než 5 mm, jinak by okno zamrzlo. Okraje skla se zalepí průhlednou širokou lepicí páskou. Silniční kontrola nic nenamítá, milicionáři také tak jezdí. Po široké fošně jsme vyvezli skútr na náklaďák. Dále jsme naložili železné saně, stolitrový sud benzinu, kanystry, sekery, motorovou pilu, veškeré potřebné náhradní díly a nářadí, pytle s pastmi a návnady. Každý měl chleba, mouku, potraviny, pytel osobních věcí a sobí kožešiny, na nichž se spalo. Přes den i noc se topilo v garáži, aby auto bylo rozehřáté. Ráno jsme ohřáli dva kýble vody do chladiče a vyrazili.
Jeli jsme po zamrzlé řece, pak zmrzlou bažinou a prudkým stoupáním do horského sedla. Do vymletých rigolů jsme dávali naplavené stromy, abychom mohli projet. Cestou jsme naložili velký kotlík, což byl na polovinu rozříznutý sud. Sergej ho tam měl schovaný přes rok a já se divil, jak se mohl spolehnout, že ho tam najde. Jinak bychom neměli v čem rozpustit sníh do chladiče. Ze sedla byl krásný pohled na dolinu řeky Allah-Jun’ s Tarbagannašským masivem, který jsem už měl prohlédnutý ze všech stran, ale díky slunci a modrému nebi to byl nezapomenutelný pohled. Udělal jsem jen pár snímků, protože mi mrzly ruce. Teploměr ukazoval -35 stupňů. Vypustili jsme vodu z chladiče a vše, co jsme potřebovali na další cestu, jsme naložili na saně za sněžný skútr. Buran nás táhl. Seděl jsem na saních a držel se za provaz, kterým byly naše věci přivázány. Sjížděli jsme nízkým korytem zamrzlého potoka, přes místa s velkými kameny a podemletým břehem jsme saně odpojovali. Nohama jsme přihrnovali sníh k vymletým a příkrým částem břehu, aby Buran lehce projel. Z potoka vjíždíme na řeku. Říčka se rozšiřuje a místy je na ní tzv. náleď. Říká se tak místu, kde je voda přes zimu vytlačována zamrzající půdou a stéká do mělčin, tam zamrzá a vytlačuje nad sebe led. Tato náleď je většinou mělká, takže Buran v ledové tříšti projede, někdy se ale nahromadí i do výše tří metrů. Sněžný skútr má 250 kg a v hlubokém sněhu, propadajícím se ledu, v silných rukavicích a v oděvu jako kosmonaut s věčně se pletoucí flintou dostává člověk zabrat. Po klidu, kdy promrzáme na kost, protože se nehybně vezeme, následuje úmorná fyzická námaha, při níž z nás teče pot. Naše propocená těla okamžitě profukuje vítr a začíná nám být zima. Sergej řídí jednou rukou, aby si druhou zahřál, nos má bílý jako sníh. Abychom mohli objet velkou náleď, je nutné vzít sekery a odstranit křoví a stromky, teprve potom pomáháme vytlačit Buran do břehu. Zešeřelo se, vše osvětluje jen světlomet skútru, který je zahalen v dýmu z výfuku. Saně jsme museli přes houští vytáhnout sami.
Říkal jsem si, že to snad není možné takhle se trápit a dřít. Proč se na to ten Sergej nevykašle? Vždyť to není normální, trmácet se do takové divočiny v mrazech s technikou, která se může kdykoliv porouchat. Já už ke konci neměl vůbec sílu ty sáně táhnout. Do srubu jsme dorazili až za tmy, roztopili kamna do ruda a okamžitě usnuli. Sergej jel pak druhý den ještě dvakrát pro zbytek věcí k autu, a teprve pak jsme začali líčit pasti na soboly.

SOBOLI A HRANOSTAJOVÉ
Sobol je malá šelma velikosti kuny, v zimě má hnědočerný kožíšek. Kožešina se vykupuje, šijí se z ní čepice a kabáty. Za kožešinu je možné dostat v přepočtu od tisíce do dvou a půl tisíce korun. Sobol žije na skalnatých březích řek, ale i v bažinaté krajině v blízkosti potoků. Loví se do nášlapných pastí. Z větví, kamenů, ledu i kůry se postaví malý domeček, kam se vloží návnada, a před vchod se nastraží past, která je přivázaná řetězem k silnému kusu klacku. Na sobola je nejlépe líčit pasti začátkem listopadu, kdy není velký mráz a zvíře pobíhá po březích řek a potoků za potravou a shání místo k přezimování. Během zimy se vydává na obchůzky jen výjimečně, teprve během března až dubna hladový vylézá. Jako návnada se nejlépe hodí ryba. Lovci ji často nechávají uležet v teple v igelitovém pytlíku, zapáchající ryba je pro soboly pochoutkou. Zvíře se většinou chytí do pasti za tlapku a zmrzne, někdy si mrazem znecitlivělou packu uhryže a uteče.
Do pastí se také často chytí i hranostaj, malá šelmička podobná naší lasičce. Přes zimu má bílou kožešinu s černým koncem ocasu. Jeho kožešina se též vykupuje. Chycená zvířátka jsou zmrzlá, vypadají se svýma otevřenýma očima, jako by se zastavil čas, jsou jako vycpané figurky. Sobol má hnědočerné lesklé vykulené oči. Hranostaj je má v barvě ledu – světlemodré. Obě šelmičky mají zuby ostré jako jehličky, když se sobol zakousne do ruky nebo psovi do čumáku, už se nepustí, urputně bojuje o svůj život. Za potravu mu slouží myši, drobní hlodavci, vajíčka ptáků, ptačí mláďata. Sobol se stahuje jako králík a kůže se navléká na vypínací desku. Kožešina se dál neupravuje, protože výkupna by opracovanou kožešinu neodkoupila, každý lovec totiž vydělává kožešinu jiným způsobem. Hranostaj se stahuje naříznutím kůže u tlamičky a pak směrem dolů přes čumáček.
Sergej mě učil, jak rozpoznat ve sněhu stopy vlka od rysa, losa od soba a jak vypadají stopy rosomáka, sobola a hranostaje. Nedokázal jsem určit, jestli jsou stopy čerstvé, nebo staré několik dnů, kterým směrem zvíře šlo, zda spěchalo či zda se krmilo, kde sobi a losi nocují. Zpočátku jsem si pletl cestičky kuropátek od zaječích cest. Kuropátky jsou ptáci podobní naší hrdličce. V létě jsou zbarveny do tmava, v zimě jsou pak bílé. Drží se v hejnech a živí se pupeny, trávou, ale hlavně jehnědami zakrslé břízy. Hejna jich chodí po sněhu a krmí se. Nocují ve vyhrabaných jamkách ve sněhu a často jsou proto kořistí sobola. Jejich křik připomíná hlasitě se smějícího klauna. Loví se do ok z tenkého drátu nastražených do jejich cestiček. Ulétají, až když je někdo vyplaší v bezprostřední blízkosti. Létají rovně a lze je střílet z brokovnice. Mají výborné maso.

NÁLEĎ
Když jsme nastražili všechny pasti okolo prvního srubu, pokračovali jsme na Buranu k dalším srubům. Pasti se nechávají přes léto pověšené na místě, kde se lovilo, některé je třeba vyměnit, a kde je hodně stop, nastražit jich víc. Sergej má těch pastí na tři sta a musí si pamatovat, kde jsou. Past je nutné otevřít a nastražit holýma rukama a v takovém mrazu je železo jako žhavý uhlík. Buran jsme mezitím museli přikrývat spacáky, aby nevychladl. Byly zamaštěné od oleje a benzinu a my jsme se tím v noci přikrývali. I tak jsme s ním měli dost trápení, občas nepracovala pumpa benzinu, jednou se rozbil startér, často jsme čistili svíčky, v mrazech minus 48 ̌C.
Při přejezdech přes řeku jsme v některých místech, kde byla náleď, chodili s klackem nebo sekerou po ledě a zkoušeli jeho tloušťku a kličkovali po pevném ledu. Vyhýbali jsme se místům, po nichž pomalu tekla voda. Z vody stoupala hustá pára a led praskal, což vypadalo strašidelně. Já se takových míst bál. Vody je tam někdy až do pasu a já si uvědomoval, že kdybych měl v takovém mrazu s mokrýma nohama běžet ke srubu, nebylo by to nic příjemného.
Jednou jsem šel asi 22 km k dalšímu srubu. Bylo to v únoru a já byl v divočině poprvé sám. Táhl jsem za sebou saně s jídlem, sítěmi a všelijakým haraburdím. Cestu jsem znal, ale tam, kde byl před šesti týdny led, byla nyní náleď. Lezl jsem po kolenou a sekerou zkoušel sílu ledu. Zdrželo mne to natolik, že jsem ke srubu dorazil potmě a saně jsem nechal dva kilometry od srubu.

VE SRUBU
Sruby staví lovci tam, kde je hodně zvěře, poblíž potoků a jezer na vyvýšeném místě, aby je nezaplavila voda. První klády se položí na zem jen tak. Na ně se pak skládají další a roubí se do sebe. Dřevo se zbavuje kůry nabroušenou lopatou. Na horní trámy se položí jeden silný prostředkem srubu a přes něj se z obou stran nakladou asi deset centimetrů silné klády, čímž vznikne sedlová střecha. Mezi trámy se dává mokrý mech a nakonec se všechny spáry zvenčí i zevnitř utěsní mechem. Na střešní klády se dává vrstva suché trávy, na ni fólie nebo nějaká lepenka a na lepenku hlína nebo písek. Ve srubu jsou železná kamínka. Komín se vede střechou, okolo něj je vyříznutý větší otvor obložený plechem, aby nedošlo k požáru. Dveře a okna se vyříznou motorovou pilou mezi dvěma kládami a okna se zakryjí průhlednou fólií. Podlaha se přikryje kládami menšího průměru. Protože nejsou ideálně rovné, musí se sekerou otesat, aby mezi nimi nezůstaly škvíry. Postel se zhotovuje poměrně vysoko nad podlahou, protože v zimě je u země chladno. Stoličky, postel a stůl se vyrábějí z prken dotažených z vesnice, anebo si každý opracuje sám dřevo z lesa. U každého srubu je zásobárna potravin, někdo ji dělá v podobě sroubku, jiný v podobě plošiny 3 až 4 metry nad zemí. Potraviny se uschovávají v železných konvích.
Se Sergejem jsme často doráželi do srubu až za tmy. Ruce bývaly tak promrzlé, že jsem pomalu nemohl ani otevřít krabičku sirek a škrtnout. Roztopil jsem kamna suchým dřívím rozštípaným najemno. Každý má za všech okolností u sebe sirky, nůž, pušku a kousek papíru.
Staral jsem se o kamna, dal na ně ihned kotlíky s ledem a Sergej zatím štípal další dříví, rozvazoval saně a nosil věci do srubu. Společně jsme pak opravili okno, které rozbil medvěd, a úplně nakonec vyčistili lampu a rozsvítili.
V noci si vyprávíme o ženách. Sergej sní o mořské pláži s nějakou mulatkou s dlouhými vlasy, přitom má za oknem polární záři. Já toužím být zase čistý a umytý a v pěkném obleku jít do divadla, na večeři. Pak si zapálit doutník, hladit svou dívku po tváři a cítit její teplo. Oba z toho špatně spíme a druhý den se bavíme o jídle. Začal jsem mu vyprávět, jak moje babička dělá mražený jahodový dort a taky ananasový a oříškový. Sergej vypnul rádio a s otevřenou pusou poslouchal o olomouckých syrečkách, knedlu-vepřu s pivem, švestkových knedlíkách, o českých buchtách, pečené kachně i naložených utopencích s pivem. Jedli jsme k tomu vyprávění osmaženou kaši z rýže, která byla plná sobích chlupů. Kůže, na kterých jsme spali, totiž pelichaly, a tak jsme chlupy měli v čaji, ve vlasech i za trenýrkami.

V MASKOVACÍCH PLÁŠTÍCH
U každého srubu, kde jsme kladli pasti, jsme se vydali také na kopec, jestli neuvidíme nějaké losy a soby. Jednou se na protějším svahu páslo stádečko čtyř sobů. Druhý den jsme na kopec lezli z druhé strany, pot z nás jen tekl. Na vrcholu jsme si oblékli maskovací bílé pláště, ale mohli jsme se jen dívat, jak sobi utíkají. Nahoře vál vítr od nás, což jsme dole nemohli tušit. Ani jsme moc neláteřili. Nebyla by to žádná procházka táhnout zastřeleného soba z hřebene za sebou nebo na zádech. Jednou jsme tak nesli sněžného berana uvázaného přes ramena. I když neměl víc než 40 kg, pěkně jsme se ke srubu pronesli. Ještě svízelnější je doprava zastřeleného losa. Váží v průměru dva metráky. Když narazíme na čerstvé stopy losa, musíme obcházet velké úseky, abychom zjistili, kde se nachází. Sergej čeká na vhodném místě, odkud má výhled, a já jdu po stopách. Vyplašený los se vrací po svých stopách. Šel jsem po stopách dlouhou bažinou, kde nohy zapadávaly mezi drny. Los utekl malým potůčkem mezi kopci. Sergej byl při čekání tak zmrzlý, že se mnou ani nechtěl mluvit. Los běží lesem velmi opatrně, i když je vyplašen. Jakmile se mu něco nezdá, uhne klidně do strmého svahu nebo i na vysokou horu a zastaví se až třeba po 25 km. Nakonec se nám podařilo na jiném ostrově losa zastřelit, vážil 300 kg. Při jeho stahování jsme rozdělali oheň, potřebovali jsme se ohřát a rozehřát nůž obalený zmrzlou krví. Uvařili jsme výbornou polévku a smažíme maso. Je nám dobře.

POZOR NA MEDVĚDA
Začátkem května jsme u Igora připravili sazenice okurek a rajčat, a pak chodili na lov tetřevů. Je to pták dosahující váhy až 5 kg. Samec sedí v koruně stromu, je tmavomodře zbarvený s výrazným červeným obočím a toká. Samička sedí poblíž tokajícího samce na zemi. Tokání tetřevů probíhá každoročně na stejném místě. Samec je během hlasitého namlouvání nepozorný a v tu chvíli je možné se k němu přiblížit. Střílí se brokovnicí, malorážkou nebo i kulovnicí. Má výborné tmavé maso.
Z jihu v tu dobu přilétají kachny. Cestou na sever si přes noc sedají na jezero, aby si odpočinuly a nakrmily se. Lovci na ně čekají na břehu v malých domečcích, stanech nebo jako my v náklaďáku. Když kachny přistávají na vodě, je to slyšet, a navíc slunce už zapadá později a o půlnoci je ještě šero. Ráno nám dvě kachny přistály rovnou před autem, měli jsme výbornou snídani. Někteří lovci prý za sezonu nastřílí i 150 kachen.
Byli jsme na lovu sobů. Igor před soumrakem zastřelil čtyři kusy a já se je před půlnocí vydal hlídat. Nadcházely bílé noci a v lese bylo šero. Varovali mě, že jedu dost pozdě, abych byl opatrný, protože už bude medvěd žrát maso. Raději jsem nabil automatickou kulovnici na deset nábojů. Na koni Zorce jsem projel lesem a bažinatou loukou. Kůň občas odfrkoval a já měl oči na stopkách, abych zpozoroval, až ucítí medvěda a začne být nepokojný. Před místem, kde bylo maso uskladněno, jsem zastavil a naslouchal. Zdálo se mi, že slyším něco jako praskot větvičky, ale Zorka nereagovala. Připadalo mi, jako by se spoléhala na mne a řídila se mými povely. Jak jsme oba vydechovali, stoupala kolem nás pára, vypadalo to strašidelně. Když jsem se přiblížil na 50 metrů, uslyšel jsem, že se něco děje. Rychle jsem koně přivázal. Najednou vše ztichlo. Obával jsem se, aby Zorka nezačala odfrkovat. Odjistil jsem pušku. Druhé já mi našeptávalo, abych utekl, ale já chtěl medvěda vidět. Na to, že bych měl střílet, jsem ani nepomyslel. Eveni říkají, že medvědovi se nesmí dívat do očí a musí se střelit buď do srdce, nebo do hlavy. Zraněný medvěd je rychlý a několika skoky je u člověka. Opět jsem uslyšel zapraskání. Stál jsem za stromem na kraji lesa a díval se do tmy v lese. Ani bych nemohl zamířit. Obával jsem se, že mě může medvěd vidět proti světlé bažině. Pohlédl jsem na koně, ale ten se spokojeně pásl a jen se občas zaposlouchal, co tam dělám. Pojednou jsem na rozhraní lesa a bažiny uviděl kráčet po čtyřech medvěda. Byl ode mne na šedesát metrů. Pomalu se blížil k místu, kde stála Zorka, pak se rychle otočil a jako pes utíkal pryč. Nevím, co ho vyplašilo, ale do rána se nevrátil. Říká se, že když se medvěd vyplaší, vrací se na místo až druhý den nebo ještě za delší čas. Jenomže když jsme druhý den maso odváželi, byly dva kusy soba vytaženy z louže, kam jsme je dali chladit, a jednoho skoro sežral. Chytře ožral to nejlepší maso. Za to by podle mého přítele zasloužil zastřelit.
V létě jsme vyplašili medvědici a pes se rozběhl za ní. Nad sebou jsme uslyšeli zafrkání. Na stromě sedělo malé medvídě. Bylo velké asi jako roční dítě. Dívalo se na mne svýma tmavýma očima. Každý ví, jak je medvědice zlá při obraně svého mláděte, a tak jsme rychle zmizeli.

NA RYBY VE ČLUNU
V létě jsme s dalším přítelem Voloďou z vedlejší vesnice jezdili na ryby na motorovém člunu. V údolí řeky je několik jezer, některá jsou i vysoko položená v horách. Někde se nacházejí jen malé rybky galjany, v jiných jezerech jsou lososi jezerní. Místní lidé je nazývají krasnaja ryba. Jinak se tam dají chytit okouni, štiky a karasi. Na ryby jsme s sebou brali 30 sítí, stan, potraviny, pušky, sůl pro nasolení ryb, nádoby a hlavně mast proti komárům, kterou jsme střežili jako oko v hlavě. Projížděli jsme kaňony, obeplouvali ostrovy s mělčinami. Občas bylo zapotřebí seřídit úhel lopatek, anebo některou vyměnit, když jsme ji utrhli o kameny. Žádná taková výprava se neobejde bez problémů s technikou. Nám nepracovala vodní pumpa a motor se nechladil. Nocovali jsme kvůli tomu nouzově na ostrovech, nebo jsme rozebírali motor za jízdy a splavovali se pomocí vesel. Nechci ruskou techniku pomlouvat, ale způsobila nám horké chvíle. Jeden vesničan dokonce do svého neposlušného motoru s názvem Vichr vystřelil z brokovnice. V záchvatu vzteku jsme si podobné historky vyprávěli, Voloďa to komentoval slovy: „Eto náša sovětskaja těchnika.“
Sítě jsme natahovali podél břehu z gumového nafukovacího člunu. Po celou dobu poletoval kolem nás roj komárů. Bez dlouhých kalhot, bundy ze silné látky a klobouku se nedalo vydržet. Obličej jsme si stále mazali mastí. Komáři zalezou pod kalhoty, bundu, do ucha i do očí, člověk je ani nestačí odhánět. Když už ruce začnou hodně svědit, setřete z ruky jen krvavou skvrnu. I obličej máme různě flekatý. Někdy zlostí už nevydržím a napatlám si mast na obličej rukama špinavýma od kuchání ryb. Při jídle padají do polévky, do čaje, ani je nevyndáváme, nemá to smysl.
Na rybolov do sítí musí být povolení, ale většinou se pytlačí. Také v době tažení lososů proti proudu je rybolov zakázán, nedodržení se přísně kontroluje. V televizi či v novinách se často objeví, že zachytili loď nebo kamion s jikrami lososů a jeseterů. V Ochotsku se červená jikra prodává za 400 rublů za kilo. V Chabarovsku jsem však viděl prodávat za tuto cenu poloviční množství. Kaviár z jesetera stojí tisíc rublů za kilo. V jedné rybářské firmě nám dali ochutnat červenou jikru s obsahem 4 % soli. Jedli jsme ji lžícemi, až mně z toho bylo zle.
Při jízdě po řece není nic zvláštního spatřit medvěda a na noc přicházejí k řece také losi, aby se zbavili komárů i ovádů a nakrmili vodními rostlinami. Brouzdají se nejen ve vodě, ale pustí se i napříč přes jezero. Vydávají různé zvuky vyjadřující spokojenost. V létě jsou zde bílé noci, takže je možné losy spatřit, jak se vynořují z vody. Na parožích jim visí vodní rostliny a voda jim stéká po kůži a člověk může pozorovat stoupající páru, skrz kterou je vidět obrovské tělo losa. Zadní noha zvířete váží 45 kg a je na ní chutné maso. Jí se i vnitřní sádlo losa, tedy spíše lůj, pojídá se vyškvařený, ještě teplý a namáčí se v něm chléb nebo placka.

VÝSTUP NA TARBAGANNAH
Celý červen bylo deštivo. Řeka Allah-Jun’ se rozvodnila. Moc nechybělo a voda zatopila náš dům se zahradou se zasázenými bramborami. Ve fóliích rychle vyrůstaly okurky a rajčata. Pro špatné počasí již třetí týden trčíme ve vesnici. Když se konečně počasí umoudřilo, sebrali jsme ruksaky a vyrazili na nejvyšší vrchol Tarbagannah ve výšce 2213 metrů nad mořem. Šel s námi Sergej a jeho žena Nataša. Docela jsem se divil, že má žena také zájem podívat se po okolí. Většinou se ženám nechce trmácet po kopcích a bažinami plnými komárů.
Přepluli jsme říčku Allah-Jun’ a přivázali loďku ke stromu. Prošli jsme dlouhou bažinatou rovinkou, kde nás komáři a ovádi nepříjemně obtěžovali. Pokračovali jsme potokem Semenči-Jurjach a stoupali vzhůru. Potok je nazýván po strýci jednoho napůl Evena a napůl Jakuta, který tu žil a jmenoval se Semjon. Zaznamenal to kdysi mladý kartograf a je to na všech mapách. Jurjach znamená jakutsky potok.
Přecházíme řeku Selanju a bažiny s hustým lesem. Nabíráme výšku a nocujeme u potoka s desetimetrovým vodopádem. U potoků a řek rostou i listnaté stromy a keře. Jinak je zde typická lesotundra s nevelkými stromy. Třetí den stoupáme asi 1,5 km dlouhým potokem s množstvím kaskád, jezírek a vodopádů lemovaných spoustou keřů. Potok se zmenšuje v malou louži, kde nabíráme vodu. Roste tady jen žlutý rododendron a mech. Dál už jsou pouze balvany a kameny. Vylézáme do sedla Klarinet a potom stoupáme na vrchol hory Špil’-Tarbagannah. Na vrcholu jsou ještě zbytky sněhu. Viditelnost je nádherná. Všude kolem nás jen hory, po nějaké civilizaci nikde ani památky. Je chladno a větrno. V plastové láhvi nacházíme zápisky od čtyř skupin turistů. První zápis patřil právě Sergejovi, který tu byl před dvaceti lety, nyní jsou tam i naše. Sergej s Natašou se večer vrátili do stanu, my s Martinem jsme tam přenocovali. Chtěli jsme vyfotit západ slunce. S chutí jsme snědli nasolené ryby a kochali se krásou okolní krajiny.
Na nejvyšším kopci Tarbagannahu jsme se pak s Martinem rozhodli strávit i příchod nového tisíciletí. Vylézt na horu vysokou 2213 metrů by nebylo nic složitého, kdyby nás tam neočekával tuhý mráz, který se někdy pohybuje kolem -60 stupňů. Když jsme 30. prosince ráno vyrazili, ukazoval teploměr -51 stupňů. Šli jsme tou samou cestou jako v létě. Komáři nás sice neobtěžovali, ale v tom sněhu a v oblečení to byla makačka. Pot nám stékal po obličeji, až mě štípal do očí. Když jsme sundali batohy, měli jsme záda i popruhy mokré. Těšili jsme se, že až se dostaneme na potok, půjde se nám po ledu lépe. Jenomže ten byl tenký a my často propadali až po pás do prázdna pod led. Některé potoky přes zimu vysychají. Také sníh nevytvářel tvrdý podklad, takže na sypkém sněhu jsme cítili každý kámen a nohy nám zapadaly do štěrbin mezi nimi. Tou dobou se začínalo stmívat už ve tři hodiny. Snažili jsme se co nejvíce využít sluníčka, protože v takovém mrazu je člověku každý paprsek pro zahřátí dobrý. Když jsme chystali stan k přenocování, zjistili jsme, že chybí polovina tyček. Museli jsme si je zhotovit z větví. Vrtalo nám hlavou, kde jsme mohli tyčky zapomenout. Pak jsme se rozpomenuli, že naposledy jsme stan používali, když jsme tudy šli v létě. Proto po příchodu k Mrtvému jezeru, kde bylo naše bývalé tábořiště, jsme vysekali křoví a plochu vyčistili od sněhu. Naše úsilí nebylo marné. Nakonec je Martin našel na placatém kameni. Měli jsme nevýslovnou radost, že nemusíme táhnout nahoru nějaké větve.
Pod vrcholem jsme se prodírali hustým lesem. Oblečení se nám potrhalo a my únavou šlapali po mladých stromkách, protože vyhýbat se jim už nebylo v našich silách. Nejobtížnější byl výstup po kluzkém vodopádovém potoku. Asi tři sta metrů pod vrcholem jsme se utábořili a 4. ledna 2001 jsme se vydrápali na vrchol. Náš zápis jsme opět uložili do plastové láhve a potom jsme se už mohli kochat tou nádherou kolem sebe. Všude bylo bílo a ticho. Dole pod námi byl mráz kolem -50 stupňů, ale tady na vrcholu ukazoval teploměr jen -21 stupňů. Napadlo mě, jak může někdo spáchat sebevraždu, když je na světě tolik krásy? Vzít sebevraha s sebou na vrchol hory, tak dám na to krk, že po takové dřině a nádheře, kterou by spatřil, by se určitě svého úmyslu vzdal.
Horu jsme obešli kolem dokola. Cestou jsme pozorovali sněžné berany na skalách. Našli jsme stopy rysa, soba, losů i rosomáka. Při cestě zpět jsme navštívili jezero, kde žije lososovitá ryba. Do vesnice jsme se vrátili 12. ledna 2001. Martinovi přitom lehce omrzl malíček nohy. Starosta nám vystavil potvrzení, že jsme takový výstup absolvovali.

Věnováno památce Davida Lukovského.

Republika Sacha
Jakutská republika Republika Sacha je největším státem ruské federace a zároveň nejméně osídleným územím, kde na čtvereční kilometr statisticky připadá 0,4 člověka. Rozkládá se na ploše 3 103 200 km2 a z východu na západ měří 2500 km. Jen pro představu: je více než 5,5krát větší než Francie. Slunce zde vychází o 10 hodin dříve než v Praze. Vznikla v roce 1990. Do té doby bylo Jakutsko jen autonomní republikou. Nyní je republika suverénním státem, má svůj státní znak, vlajku i prezidenta. Území je rozděleno na 33 krajů s dvěma velkými městy. Úředními jazyky jsou jakutština a ruština. V republice žije 127 národností, z nichž 50 % je Rusů, Jakutů je 33 %, Ukrajinců 7 % a zbytek představují ostatní národnosti severu.
Jakutská republika (Sacha) se nachází v zóně věčně zmrzlé půdy. Téměř polovina rozlohy leží za polárním kruhem a je tam i nejchladnější místo severní polokoule. Ve vesnici Ojinjikon naměřili -71 ̌C. Rozdíly mezi teplotami v zimě a v létě dosahují až 100 ̌C. V létě dosahují teploty až +38 ̌C. Zimy jsou naopak hodně chladné, až -60 ̌C, a přechody z krátkého léta do zimy jsou velmi rychlé. Území má kontinentální klima vyznačující se nízkou vlhkostí vzduchu a oblačností. Nejvíce atmosférických srážek (60 %) je v létě a roční spad dosahuje 300 mm. V hlavním městě Jakutsku je roční průměr spadlých srážek dokonce jen 200 mm. Silné lijáky jako u nás tam neznají. Prší spíš drobně a stejně tak je tomu i se spadem sněhu. Nikdy nepadají velké vločky, ale drobné, přemrzlé. Ještě v březnu jsem poznal své stopy z listopadu, nebyly zasněžené.
Jakutsko je zemí řek a jezer. Protéká tudy jedna z největších světových řek Lena, dlouhá 4400 km. Pramení na západním svahu Bajkalského pohoří a ústí do moře Laptěvů, jež je součástí Severního ledového oceánu. Centrální jakutská nížina je velmi teplá a do řeky Leny se jezdí koupat lidé z hlavního města Jakutska. Třetinu celkové rozlohy zaujímají lesy. Pusté prostory lesů a tundry poskytují ideální prostředí pro množství savců i ptáků – často vymírajících druhů. Žijí zde losi, sobi, sněžní berani, bílý i hnědý medvěd, vlk, rys, liška, rosomák, sobol a další. Hnízdí tu spousta kachen, labutí, čápů. Sportovní rybáři zde chytají jesetery, lososy. Jsou tu 2 přírodní rezervace, 4 národní parky a více než stovka chráněných oblastí, jejichž plocha zaujímá 461 000 km2.
Na velké ploše se nacházejí staré i mladé geologické struktury – jedny z nejbohatších v celé zemi. Těží se zde zlato, diamanty, olovo, uhlí, zemní plyn a další nerosty.
Do hlavního města Jakutska, které má asi 200 000 obyvatel, je možné se dopravit letecky nebo autobusem. Železnice sem nevede, musela by se budovat na pilotech. Domy jsou zde přízemní i patrové, ale postupně je vytlačuje panelová zástavba budovaná na pilotech, které jsou půldruhého metru nad zemí. Ve městě je několik kotelen na uhlí, odkud vede potrubí do bytů i dřevěných domů. V některých dřevěných domech není zavedena voda ani kanalizace. Voda se vozí z pumpy a záchody mají na dvorku. Za městem je elektrárna a jezdí zde městská hromadná doprava. Město má několik divadel, kin, krytý bazén a stadion. V roce 2000 se zde v prosinci uskutečnily olympijské hry „Děti Asie“. Jakutsko má i televizní vysílání. Ze vzdálených vesnic za polárním kruhem sem přijíždějí děti do škol. Bydlí v internátech nebo u známých. Domů se mohou dostat jedině letecky, což je nákladné, takže se tam dostávají zřídka. Po škole se většinou už domů nevracejí, protože tam není dostatek pracovních příležitostí.
Jakuti osídlili tuto zemi v rozmezí 9. až 13. století. Původně žili v přibajkalské oblasti, odkud je vytlačili Mongolové. Přizpůsobili se životu na severu a od místních menšin přejali způsob života. Je pro ně typický chov koní. Tzv. jakutský kůň dokáže žít v drsných klimatických podmínkách a je svým druhem jediný na světě. Není ustájen a vydrží pod širým nebem i při šedesátistupňových mrazech. Chová se pro práci i na maso, které se vyváží jako pochoutka do Japonska. Kůň má dlouhou hřívu i ocas a na zimu obroste hustou dlouhou bílou srstí. Podle jedné z teorií kůň žil již v době ledové spolu s mamuty. Potvrzují to archeologické nálezy po celém území Jakutije i poloostrova Tajmyr. Na území se také vyskytují nálezy zmrzlých mamutů. Zhruba každých 50 let se ve věčně zmrzlé půdě objeví dobře zachovalý mamut.