Země duní pod kopyty bizonů. Indiáni kmene Piikani pořádají tradiční podzimní hon. Dvě desítky mužů štvou stádo koridorem kamenných bloků k desetimetrové skále. Huňatí obři běží vstříc jisté smrti. Zvířený prach se mísí s pachem krve. Někteří umírají hned po pádu, jiní jsou doráženi čekajícími muži. Lebeční kosti praskají pod nárazy kamenných seker. Za pár minut leží pod skálou několik desítek bezvládných těl. Všichni Indiáni se okamžitě pouštějí do práce. Je třeba zvířata stáhnout z kůže, vyjmout vnitřnosti a jazyky, ze kterých šaman připraví kouzelné lektvary. Pomocí ostrých kamenů se maso porcuje, těla bizonů se pod rukama lovců rychle mění v bílé kostry. Z každého týpí se v pozdním odpoledni line vůně bizoní pečínky. Je konec tradičního lovu, zbytky masa se usuší a tím budou přípravy na zimu završeny.
Historikové se domnívají, že pod skálou, které se dnes říká Bizoní skok – Head-Smashed-in Baffalo Jump a leží 160 kilometrů jižně od Calgary, nalezly za šest tisíc let jejího používání smrt desítky tisíc bizonů. Indiáni nechávali po krvavých jatkách ležet pod skálou zbylé kosterní pozůstatky, které místy vytvořily až desetimetrovou vrstvu. Na severoamerických pláních jsou desítky podobných míst, avšak toto patří k největším, nejdéle používaným a nejlépe zachovalým. Proto si ho vzalo pod patronát UNESCO.
Až tunu vážící bizon byl oblíbenou kořistí také bílých osadníků. Je prokázáno, že mezi lety 1850 až 1880 prodali překupníci na 75 milionů kusů. V té době byl bizon už takřka vyhuben.
Teprve v roce 1905 založily kanadská i americká vláda American Bison Society, která uvedla v život programy na obnovu bizonů. Dnešní populace amerického bizona se tak ve světě odhaduje na 30 000 kusů. Bizoni žijí pouze ve vyhrazených přírodních rezervacích a jsou celoročně hájeni.
Také v okolí Bizoního skoku se jich klidně pase pár set. Indiáni místního kmene Piikani je už neloví, provádějí turisty po návštěvnickém centru a vysvětlují historii kmene a způsob lovu.
Indiáni místu říkají itsipa-sikkih kinih-kootsiya-opi, což znamená „místo, kde byla rozmačkána lebka“. Při jednom honu tu totiž došlo k tragédii, padající bizon rozdrtil hlavu mladého bojovníka pod skálou.

Hakuna matata zní v Ugandě na každém kroku a volně přeloženo znamená žádný problém. Proč by také měl být, když se zrovna neválčí, na tržnicích je dostatek hovězího a kuřat, banánů, ananasů, toaletních potřeb a nádob z umělé hmoty? Usměvaví vojáci a policisté se zbraní lelkují na nárožích, hloučky černochů posedávají po ulicích a vesele se baví. Nikdo neotravuje a nežebrá. Jen pohlednici a turistické suvenýry tu neseženete. Kdo by se s tím vyráběl, když je není komu prodat. Místní je nekoupí a bílí turisté se vyskytují velmi sporadicky. Také mobil můžete klidně nechat doma, protože síť mobilních operátorů sem zatím nepronikla. S elektřinou je to o něco lepší, ale je dobré se zeptat, jak dlouho bude zapnuta. Asi proto se zde místní pivko Nile Special Lager pije zásadně teplé.

KAMPALA
Hlavní město Ugandy Kampala leží v kotlině a zahaluje ho smog. Na africké poměry je to supermoderní město, ale jaksi ošuntělé. Lhostejno, zda jde o nové či staré koloniální stavby. Nad jedním ze sedmi vrcholků, které obklopují město, stojí královský palác (veřejnosti nepřístupný), na jehož „zahradách“ se za vlnitým plechem popásá dlouhorohý skot. Palác vypadá jako lovecký zámeček, který byl u nás v roce 1948 znárodněn a přes 40 let ho využíval státní statek. Za prohlídku stojí místní muzeum s etnologickou výstavou a tím veškeré pamětihodnosti končí. Pak můžete ochutnávat místní speciality. V restauracích i na ulicích se dusí, vaří v sudech pochoutky z pestrobarevných ryb, hovězí, drůbeží, skopové a kozí maso v pikantních omáčkách kořeněných zázvorem, kardamomem a kurkumou. Stačí si pouze vybrat nejméně podezřelou porci, zaplatit pár drobných a pojíst na hbitě přistrčené stoličce. Podává se i maso antilop, zeber, krokodýlů a hrochů. Jako příloha k „divočině“ se servírují sladké brambory, tzv. batáty. Dalším oblíbeným pokrmem je katogo – kousky vařených banánů doplněné smaženými lilky a dušenou zeleninou. Banánová kaše se zase připravuje ze zeleninových banánů, jejichž zralé plody mají výrazně zelenou barvu a jsou v čerstvém stavu nejedlé. Na rozdíl od těch ovocných, které se dovážejí k nám, nikdy nezesládnou a obsahují mnohem více vitaminů. Jedí se vařené, smažené nebo pečené na rožni či ve slupce na žhavém popelu. Také se suší, melou na mouku, která se používá pro výrobu pečiva, praží se z nich i náhražka kávy, a místní obyvatelé z nich vyrábějí dokonce i pivo! Takže co s načatým večerem? „Jedině do čtvrti Half-Lond,“ radí místní. Taxi, které stojí pár ugandských šilinků (1 USD je asi 1500 šilinků), mě vyklopilo v ulici, kde se z domů line hudba, k návštěvě láká tlumené světlo luceren. U vchodu ale nejprve musím podstoupit osobní prohlídku. Hledají, zda nemám u sebe zbraň. Před pár měsíci tu zavraždili skupinku britských a amerických turistů, takže běloši tu teď působí dost exoticky. Rozpaky místních ale netrvají dlouho a za chvíli si s nimi připíjím zdejším alkoholickým nápojem Waragi, který chutná podobně jako gin. Noc utíká jako splašená, všichni se vlní v rytmu reggae a černá „madona“ mi šeptá do ucha: „Do you want sex?“ Ošklivá rozhodně není, ale když si uvědomím, že víc než třetina obyvatel je nakažená virem HIV, dávám si raději dalšího panáka. Ten mě vyšel v přepočtu na třicet českých korun, přesně tolik, kolik by na celou noc stála tahle prostitutka…

ČURÁNÍ V AUTOBUSE
Movitější překonávají delší vzdálenosti v matatu. Název pochází od číslovky tři (matatus), protože zpočátku stálo svezení tři mince. To už ale dávno neplatí. A co je to vlastně matatu? Dodávka pro osm až dvanáct lidí (nejčastěji minivan značky Nissan). Svezení v ní je o něco dražší a příjemnější než autobusem, nicméně zkusit ugandský autobus doporučuji aspoň jednou z folkloristických důvodů. Autobus je přistaven několik hodin před plánovaným odjezdem, a kdo dřív přijde, ten si sedne. Ostatní se musejí zabydlet na střeše a nebo počkat pár dnů na další. Autobus je narvaný lidmi, domácími zvířaty a obchodníky, kteří se tím mumrajem proplétají a nabízejí čerstvé jídlo, cukrovinky, nápoje, noviny, oblečení a hudební nástroje, elektronické přístroje aj. Hlasitě vychvalují své zboží, a pokud něco vydává zvuk, jako například budík, rádio či magnetofon, snaží se to co nejhlasitěji předvést. Všichni cestující se usmívají, mezitím si kozy, slepice a další zvířata začínají ulevovat na podlahu a autobus se konečně rozjíždí. Po dvanácti hodinách jízdy začíná první nutkání k tělesným potřebám přicházet i na místní cestující. Muži jsou zvyklí, že tady se kvůli takové prkotině nestaví. Každý, kdo zrovna potřebuje, vytahuje igelitový pytlík a ten za chvíli letí plný oknem ven. Naštěstí si potřebují odskočit nejen pánové, ale i dámy a autobus konečně zastavuje. Ještě jednu kuriozitu skýtají ugandské autobusy. Když se cestou naskytne nějaká zajímavost, rozhodně o ni kvůli malichernosti, jakou je jízdní řád, nepřijdete. Uvedu pouze jeden příklad. Projíždíme malým městečkem podél tržnice a najednou řidič spatří dav, jak pronásleduje prchajícího zloděje ovoce. Dotyčný utíká, co může, banány mu padají zpod košile, v očích má opravdovou hrůzu. Náš autobus se okamžitě přidává k honičce, troubí a protlačuje se davem, pasažéři skandují a povzbuzují. Zloděj je dopaden, zmlácen, pouštěn a znovu naháněn tak dlouho, než zůstává ležet bezvládně na zemi, ponechán svému osudu. „Představení“ trvalo asi dvě hodiny, teprve pak se autobus vrací zpátky na silnici, aby pokračoval v cestě.

DOBRÉ OBCHODY
Sedím v klasické ugandské „čtyřce“ – plechová střecha na kůlech, hliněná podlaha, pár prken na zemi jako stůl a židle – a popíjím brčkem odporně teplé pivo. Brčkem se tu pije nejspíš proto, že leze víc do hlavy a opičku si pořídíte rychleji a hlavně levněji. Přichází skupina masajských mužů ve svých červených „prostěradlech“, do kouta odkládají kopí a mačety. Objednávají si jedno pivo za druhým, jejich rozhovor je čím dál hlasitější. „Kolik máš doma manželek?“ obrátil se na mě jeden. „A kolik dětí?“ – „Manželku jednu a děti žádné. Ale mám dva kluky,“ hrdě jsem prohlásil. Masaj se nejprve dlouze zamyslel a potom řekl: „Já ti rozumím. S každou ze svých manželek mám také aspoň jednoho chlapce, ale žen mám šest. Určitě nemáš dost dobytka, proto si nemůžeš dovolit další manželky, proto máš málo dětí. To je špatné. Víš co? Prodám ti jednu ze svých žen, zdravou a mladou, a porodí ti krásné syny. Stačí, když mi za ni dáš jednu krávu. Mohu si to dovolit, jsem bohatý muž…“ U Pygmejů kmene Batwa, žijících v národním parku Semliki na hranicích Ugandy s Demokratickou republikou Kongo, v místech, kterému zdejší černoši říkají láskyplně „hrob bílého muže“, mi zase nabízeli „trávu“. Hrst zelených listů lze získat výměnou za propocené tričko, pár cigaret nebo si ji koupit. Množství, které stačí tak na ubalení deseti jointů, vyjde v přepočtu na deset českých korun. Takže kus za korunu. Ačkoli nejsem žádný znalec, musím konstatovat, že nebyla příliš kvalitní… Pygmejové se živí výhradně lovem a sběrem. Jediné, co pěstují, je konopí a kouření marihuany patří neodmyslitelně k jejich životu. Přestože v Ugandě můžete dostat za držení lehkých drog až sedm let, s Pygmeji zákonodárství jaksi nepočítalo.

BÍLÝ NIL PRO SEBEVRAHY
Lahůdku pro sebevrahy tu představují tzv. Prameny Bílého Nilu, bouřlivý úsek horního toku řeky hned pod Viktoriiným jezerem. (Řeka se po výtoku z Viktoriina jezera jmenuje Viktoriin Nil. Název Bílý Nil získává až později. Místní však tuto část řeky pod jezerem nazývají Bílý Nil.) Pro vodáky z celého světa představují stejné lákadlo jako řeky Colorado, Zambezi nebo Karnali. Klasifikační stupeň obtížnosti je V. až VI. a zasvěcení si dokážou představit, co to znamená. Místní pronajímatelé raftů se chlubí tím, že „zdejší vlny jsou světová třída“. Přesvědčit se o tom můžete sami, když nad vodopády Bujagali nasednete do člunu a sjedete prvních 27 kilometrů řeky. Cestou můžete obdivovat nádherné skály porostlé bujnou tropickou vegetací lemující břehy, pokud to ovšem při neustálém zmítání a „sprchování“ stihnete. Pokud vás tohle neodradilo, můžete druhý den nasednout znovu do člunu a dopřát si dalších 19 kilometrů neméně divoké řeky. Opravdu divoká voda má ale jednu výhodu, krokodýli se zde vyskytují poměrně vzácně. Mají totiž rozum.
Mimochodem etiketa na láhvi nejvyhlášenější značky ugandského piva Nile Special Lager, tedy Speciálního nilského ležáku, opravdu nelže. Budovy pivovaru se rozkládají přímo na břehu Nilu poblíž výtoku z Viktoriina jezera a na výrobu piva se skutečně používá voda z mystické řeky řek.

LEPŠÍ STŘÍLET PRVNÍ
Takové je nepsané pravidlo strážců národních parků. Přestřelky s pytláky a smrt na obou stranách bohužel nejsou žádnou vzácností. „Lidé z vesnice tady loví hlavně hrochy a slony na maso,“ smutně mi vysvětluje Alex, který je rangerem v národním parku Queen Elizabeth. „Nejprve jde lovec s puškou, zvíře zastřelí a zmizí. Následuje ho desetičlenná ozbrojená skupina vesničanů, kteří zvíře rychle zpracují a odnesou. Celá akce netrvá víc než dvacet minut. Když se jim připleteš do cesty, začnou střílet. Nedokážu těm lidem vysvětlit, že je lepší zvířata nechat naživu. Pokud je u nás bezpečno, jezdí sem turisté a přinášejí peníze, ze kterých mají užitek i vesničané.“ S podobným názorem jsem se setkal i u jiných strážců národních parků, ať už to bylo v Bwindi, Mgahinga Gorilla či Kibale National Park.
„V mé zemi je bída. Lidé bydlí většinou v nuzných příbytcích a nosí všelijaké oblečení. Najít práci je velmi obtížné. Ale hlad není. Jsou banány a další jídlo. Ale nejsou peníze na věci. Hodně se tu pije,“ vypráví Musa, strážce národního parku Mt. Elgon s otřískaným kalašnikovem. „Já se mám dobře. Je mi dvaatřicet, mám pět dětí, manželka je doma. Uniformu a holínky mám od státu a bydlíme v ubytovně patřící národnímu parku. Navíc si měsíčně vydělám tisíc ugandských šilinků.“ Musa vystudoval vysokou školu, obor turismus, a mluví slušně anglicky. Šplháme spolu na nejvyšší horu Mt. Elgon – Wagagai. Nyní měří 4321 metrů, ale vrchol podle geologů ještě „nedávno“ převyšoval Kilimandžáro. Mt. Elgon vznikl před 20 miliony let (v třetihorách) vlivem vulkanické činnosti a dosahoval tehdy výšky kolem 7000 metrů, byl vyšší než později Kilimandžáro s 5895 metry, Mt. Kenya s 5199 metry… Důkazem výšky Mt. Elgonu je dnešní rozlehlá kaldera (velká kráterová prohlubeň), která se svými 8 km průměru patří k největším na světě.
Prošli jsme tropickým horským pralesem, stačilo překonat útesy Mudangi, což v překladu znamená Stěna smrti. Samotná stěna není obtížná. Konstrukce z bambusu a větví stromů, která byla postavena pro „jednodušší přechod“ přímo před skalní stěnou, je mnohem nebezpečnější, než by bylo šplhání po holé skále. Opravdu jsem se bál. Se stoupající nadmořskou výškou ustoupil prales bambusů a vystřídaly ho louky plné vřesovců. K tomu spousta malých jezírek a krajina jako vystřižená z obrazů Zdeňka Buriana o pravěku.
Cestou zpátky procházíme vesničkou Bumasifma (v překladu Vesnice pijáků a kuřáků). Přístřešky z vlnitého plechu a banánových listů u říčky Sasy jsou místní palírny. Alkohol se tu vyrábí prakticky ze všeho, co ve vesnici roste – z banánů, ananasů, manga, kukuřice… Místní lihovarníci nám nabídli z plechového hrnku pálenku na degustaci. Musa si hlasitě pomlaskával a šibalsky na mne pomrkával. Ochutnal jsem, bylo to odporné. Zbytek cesty jsem naštěstí sešel i bez pomoci slepecké hole.

NEJDIVOČEJŠÍ A NEJKRÁSNĚJŠÍ
Těmito slovy popsal v sedmdesátých letech ředitel ZOO ve Dvoře Králové Josef Vágner národní park Kidepo, který leží na severu země při hranicích se Súdánem. Měl pravdu. Jde o zážitek, který poznamená i toho, kdo není zrovna vášnivým milovníkem zvířat. Spatřit totiž na vlastní oči divoké, svobodné zvíře uprostřed krásné africké krajiny je úplně něco jiného, než je pozorovat někde za mřížemi. Působí důstojněji a budí respekt a obdiv.
Jedeme džípem a najednou se objevil slon, přesněji stádo asi třiceti jedinců. Okamžitě vypínáme motor. Samice vedoucí stádo zahlédla auto a divokým troubením dává signál k zastavení pochodu. Nakonec se rozhodne, že náš džíp není pro slony hrozbou, a tak stádo pomalu prochází ve vzdálenosti necelých dvaceti metrů. Mláďata se pletou pod nohy svých matek a jejich nemotorná chůze připomíná první krůčky dítěte. Slony jsme pak pozorovali ještě večer u napajedla. Na rozdíl od zeber Böhmových a antilop koňských, v jejichž chování je vidět opatrnost, přicházejí sloni zcela klidně, doslova jako královský průvod. Jak se blíží, zřetelně slyším hlasitý pleskot trusu, dopadajícího na zem. Je důkazem toho, že zvířata se cítí bezpečně. V posledním záchvěvu světla svítí jejich kly. Když nasávají vodu, vesele se polévají, stříkají a odpočívají. Jednou si někdo dal tu práci a zvážil množství bahna, které ulpí na jednom slonovi. Potom spočítal, že dospělý jedinec přemístí na svém těle přibližně pět tun zeminy za rok.
Teď se blíží poledne, vzduch se chvěje horkem, zvěř vyhledává úkryt. Při polední siestě jsme zastihli ležet ve stínu termitiště lvy. Přestože se říká „silný jako lev“, z hlediska síly je nejvýše postaveným zvířetem slon, dále nosorožec, hroch, za ním stádo kaferských buvolů a teprve potom lev. Uprostřed hustého křoví leží samice geparda s mláďaty. Koťata bezstarostně skotačí kolem matky a jsou plná energie a života. Dalekohledem zřetelně vidím jejich oranžově žluté oči, štíhlé nohy a vpadlé břicho. Tato stavba těla umožňuje gepardům dosáhnout na krátkou vzdálenost až stokilometrové rychlosti. Jejich páteř se při běhu ohýbá a napíná, čímž se zvětšuje délka každého skoku. Tuto skutečnost nejlépe dokumentují poznatky vědců, kteří spočítali, že „teoretický gepard bez nohou“ by se pouhým stahováním těla přemístil za hodinu o osm kilometrů.
Když pomine největší vedro, celá krajina znovu ožívá. Potkáváme stádo kaferských buvolů. Máme štěstí, vítr vane směrem k nám a velká černá zvířata stojí nehybně, jako by byla vytesána z kamene; pouze nás ze vzdálenosti necelých dvaceti kroků zvědavě okukují. Vítr se však pomalu otáčí, vedoucí býk sebou trhne, stádo začíná projevovat známky neklidu, větří a dává se na útěk. Země duní pod kopyty jejich mohutných těl.
Každý den i každá noc tu mají neopakovatelné kouzlo. Začíná se stmívat a jako na povel neviditelného dirigenta je všechno kolem naplněno kakofonií nejrůznějších zvuků. Řev lva, troubení slonů, pronikavé hvízdání hmyzu, šustění a vzdechy, to vše se mísí dohromady v úžasné souhře, kterou dokáže zařídit jen příroda. Rudá sluneční koule pomalu klesá k obzoru a já se loučím s nádherným ugandským královstvím zvířat.

Uganda
Leží na rovníku na rozmezí střední a východní Afriky. Sousedí se Súdánem, Keňou, Tanzanií, Rwandou a s bývalým Zairem, dnes Demokratickou republikou Kongo, na jejíž hranicích ční do výšky 5109 m n. m. vrcholky Měsíčních hor, Ruwenzori. Toto pohoří zmiňoval již roku 150 n. l. řecký zeměpisec Ptolemaios jakožto místo bájných pramenů Nilu. Nejvýznamnější řekou je Bílý Nil, úseky horního toku jsou též známy pod jmény Viktoriin Nil a Albertův Nil.
Uganda má přes 21 milionů obyvatel různých národností či kmenových příslušností. Nejpočetnější skupinou jsou Gandové (17 %), dále Karamodžongové (12 %), Soga (8 %), Nkole (8 %), Teso (8 %), Kiga (7 %), Lango (6 %), Gisu (5 %) atd. Nepočetnou, ale významnou skupinou pro ekonomiku země jsou dnes přistěhovalci z Indie a jihovýchodní Asie (2 %). Podle oficiálních údajů je 62 % obyvatel gramotných, ale podle vysokoškolsky vzdělaných lidí, se kterými jsem se setkal, je toto číslo značně nadsazené. Úředními jazyky jsou angličtina a svahilština, mluví se nepřeberným množstvím místních dialektů. Z náboženství převažuje křesťanství, značnou podporu má i islám a úplně opuštěna nebyla ani původní animistická kmenová náboženství. Přistěhovalci si s sebou přivezli východní víry, proto například v hlavním městě můžete navštívit i sikhský chrám.
Uganda byla od roku 1894 britským protektorátem. V polovině 50. let 20. století se podařilo Miltonu Oboteovi, učiteli v Lango, složit koalici, která přivedla 9. 12. 1962 Ugandu k nezávislosti. Z loutkového krále Bugandy udělal Obote prezidenta a sám se jmenoval do funkce ministerského předsedy. Netrvalo dlouho a začal boj o politickou moc. Obote svrhl prezidenta, kterého sám jmenoval, aby nedlouho poté byl sám svržen vojenským převratem a v zemi byla nastolena diktatura generála Idi Amina. Ten se nechvalně proslavil tím, že rituálně pojídal těla svých nepřátel. Boje o politickou moc nakonec přerostly v občanskou válku, která zuřila až do konce 80. let. O další problémy se postarali sousedé ze Rwandy. Masakrované tamní obyvatelstvo začalo houfně utíkat do Ugandy, kde hledalo ochranu. Ale země nevěděla, co s nimi, a problém vyřešila jak jinak než válkou. K největšímu krveprolití, při kterém zahynula spousta nevinných lidí, došlo v roce 1994. V roce 1999 vládní ugandská vojska zakročila proti údajným srážkám etnických skupin Hema a Lendu, při nichž přišlo o život 4000 lidí a dalších 150 tisíc bylo vyhnáno ze svých domovů. Kvůli stejné záležitosti chtěla OSN poslat do země i v roce 2000 mírové sbory. Na jihozápadě Ugandy přišlo v březnu 2000 o život nejméně 530 příslušníků sekty Hnutí za obnovu desatera božích přikázání. Nejdříve to vypadalo na hromadnou sebevraždu, poté se prokázalo, že byli násilně uškrceni a otráveni. V této výbušné zemi jste tak jeden den vítaným turistou, druhý den váš život nemá žádnou cenu.

Od Plešného jezera na Šumavě vede strmý výstup jezerní stěnou. Šel jsem tam jednou ráno úplně sám. Zalitý potem a slzící od chladného vzduchu jsem spatřil oranžové světlo. Na šedém kmeni smrku zářilo něco velkého. Nebylo to slunce. Musel jsem přijít blíž, abych uvěřil… obrovský trs choroše – sírovce žlutooranžového (Laetiporus sulphureus). Normálně roste v nižších polohách na kmenech listnáčů a je žlutý, ve stáří až špinavě. Plodnice byla mladá, úplně zdravá. Dobře vím, že sírovec obalený a usmažený jako řízek je lahůdka! Netroufl jsem si ale na tu krásu vytáhnout nůž. Jen jsem se díval…

Hvězdy nejsou jen na nebi. I při pohledu na zem můžeme nějakou spatřit. Třeba hvězdovku trojitou (Geastrum triplex). Když přijde déšť, kapky buší na tuto kuličku a otvorem na její horní části se ven v malých obláčcích práší výtrusy, podobně jako u pýchavek. Kyjanku purpurovou (Clavaria purpurea), dnes už poměrně vzácnou houbu, jsem našel po čtrnácti dnech dešťů u jednoho malého šumavského lesního potůčku. Trsy jejích hnědofialových drátů, dlouhých až 20 centimetrů, lemovaly potok jako nějaké houbové město. A když jsem na Libíně u Prachatic potkal korálovec (Hericium), sněhobílý houbový korál na padlém kmeni, připadal jsem si jako Elias Fries. Tento Švéd ještě jako malý chlapec uviděl korálovec vyrůstat z jednoho místa, dělil se na další a další větve a ty byly hustě posázené bílými ostny. Vzácná houba ovlivnila Friese na celý život – vyrostl z něj slavný mykolog, který je pro svou práci pokládán za otce mykologie. I mně se zdá dobrodružství hub tak úchvatné, že jsem se stal mykologem.

Prakticky ještě nedávno byly Japonky poddajné a poslušné ženy pokorně trpící pod přísnou rukou svých manželů. Oddaně sloužily rodině a svým přiopilým polovičkám po půlnoci zouvaly boty. Tradičním gejšám však definitivně odzvonilo. Historii teď píší silné, sebevědomé ženy, které se rozhodly vzít svůj život výhradně do svých rukou. Dokonce se hovoří o ženské revoluci.

ZKAŽENÉ MRAVY
„Japonskem se šíří zkažené mravy,“ hlásají titulky předních japonských deníků. „Rozum zůstává stát nad přívalem dosud nepoznané hrubosti, hulvátství a barbarství.“ Veřejné pohoršení budí například dívky, které se malují v přeplněných tokijských rychlodráhách. To by si nedávno nedovolily ani lehké děvy. Stejné to je i s líbáním na veřejnosti. Kulturu, jež si po staletí hluboce cenila soukromí, stranila se exhibic a veřejného rozruchu, něco takového může zcela vykolejit.
Podle nedávného průzkumu jedenaosmdesát procent Japonců soudí, že největším nebezpečím šíření zkažených mravů je současná rychlá eroze zdvořilostního jazyka. Japonština nemá mnoho nadávek ani sprostých slov. Ovšem urážku může nahradit právě vynechání formální zdvořilosti. V japonštině existují zdvořilostní stupně, jež se vyjadřují zvláštními slovesnými koncovkami a nemají přesné ekvivalenty v češtině. Velmi zhruba lze říci, že důvěrný stupeň se používá mezi spolužáky či přáteli, stupeň zdvořilý odpovídá českému vykání a stupeň uctivý se používá vůči starším, nadřízeným a podobně. Použití nižší formy, než by bylo formálně vhodné, může být hlubokou urážkou a potupou. Mnoho mladých už to ale nehodlá respektovat. Dostalo se to prý tak daleko, že zdvořilé formě jazyka se bude opět vyučovat jako cizí řeči.
Ostrovní země se otevírá světu. Mladí Japonci už nechtějí být ponořeni do ritualizovaného způsobu chování, založeného na prastarých zvycích, dosud posvátných pro starší generaci. Ta například stále očekává, že host přinejmenším třikrát odmítne pozvání hostitele, než překročí práh jeho domu. Podání hnědého čaje místo zeleného znamená, že nastal čas k odchodu.
Mění se ale také pojetí japonské rodiny. Po staletí se tu každý rodil do určité role. Úkolem muže bylo pracovat a živit rodinu, úkolem ženy být jeho oporou a ozdobou.
Snem každé Japonky ještě před deseti lety bylo dostat se na vhodnou univerzitu a najít tam správného manžela, starat se o domácnost a vychovávat děti. Svému muži potom tolerovala jeho panovačnost a špatnou náladu a vytvářela mu podmínky, aby zvládal stres spojený se zaměstnáním. Od malička byli oba vedeni tak, že svou roli přijímali bez pocitu křivdy. Jenže modernímu Japonsku už nevládne patriarchát.

MUŽI, VZPAMATUJTE SE!
Japonskou společnost ovládly ženy. Ženy emancipované, které odmítají svou identitu utopit ve službě manželovi a rodině. Chtějí víc a také víc dostávají. Zůstávají dlouho svobodné, plně se věnují kariéře, stejně jako čilému společenskému životu. Většinou bydlí u rodičů, kde mají postaráno o dobré rodinné zázemí, jídlo i další služby. Vysoké příjmy utrácejí ve značkových obchodech a salonech světových jmen. Navštěvují luxusní restaurace a noční kluby. Zájezdy do atraktivních destinací bývají obsazeny právě tímto typem žen.
Vlna uvolnění zasáhla i starší ženy. Jejich manželé, pro které byla práce vším, odcházejí do penze nebo rozšiřují řady nezaměstnaných. A ženy je opouštějí. V uplynulém desetiletí v Japonsku prudce vzrostla míra rozvodovosti. Nejvyšší podíl rozvodů připadá na manželství, která trvala dvacet i více let. Podle mínění psychologů jsou dnešní japonské ženy mnohem svobodnější než muži. Dělají jen to, co chtějí, zatímco muži stejně jako v minulosti dělají jen to, co se od nich očekává. Ženy jsou mnohem přizpůsobivější a kreativnější než muži. Umějí také lépe řešit stresové situace.
Široké možnosti otevírá japonským ženám Internet a nové typy podnikání. Prý se dokonce stávají hybnou silou japonského hospodářství. Internet oslovuje i ženy z venkova, podnikatelky modernizují farmy a výrobky běžně prodávají jeho prostřednictvím. Jejich manželé často neumějí používat ani počítač, natož Internet.
Japonci přestávají tempu schopných žen stačit. „Muži, vzpamatujte se!“ To bylo hlavní téma kampaně, kterou vedla jedna japonská vydavatelská společnost v japonských novinách Asahi Šimbun. List Mainiči Šimbun nabídl čtenářům obrázky zkumavek se spermiemi a charakteristikami dárců. Šlo o samé cizince a titulek nabádal „Čtěte, až nebude manžel doma“. Největší japonský deník Jomiuri Šimbun přinesl obrázek mladé schopné podnikatelky, která si nese vyčerpaného muže přes rameno.
Japonští muži se stávají stále vděčnějšími terči vtipů a kritiky. Zatímco po druhé světové válce to byli hrdinové, tvůrci obdivovaného japonského zázraku, dnes jsou symbolem úpadku. Klasický japonský manažer se nové situaci přizpůsobuje velmi obtížně. Jeho svět se rozpadl, a to nejen v zaměstnání, ale i doma. Dva miliony mužů jsou bez zaměstnání. Podle statistik roste počet sebevražd mužů. Většina japonských manažerů a podnikatelů byli typičtí workoholici. Práce jim byla vším. Dobrý zaměstnanec měl zajištěno doživotní zaměstnání. Tráví-li dnes muži jako nezaměstnaní volný čas, děti, kterým se nikdy nevěnovali, je neznají a manželky se jich snaží zbavit.

DISKRIMINACE NARUBY
Ženy zkrátka začínají ovládat japonskou společnost, a to tempem a způsoby, nad kterými Evropanům zůstává rozum stát. Japonky mají vyhrazená místa nejen v hotelích či obchodech, ale i v dálkových autobusech nebo v letadlech. Například hotel Excel v tokijské luxusní čtvrti Šibuja má nyní šestatřicet pokojů ve dvou poschodích vyhrazených výhradně ženám. Téměř všechny jsou stále obsazené. Vedení hotelu se tak rozhodlo ve snaze maximálně zpříjemnit ženám pobyt a zaručit jim, že je nebude nikdo obtěžovat. Výtah „dámská“ patra projíždí a zastaví jen v případě, že ženy v kabině použijí klíč od svého pokoje. Dámským návštěvnicím vyhovuje také spousta obchodů s oblečením, které jsou v okolí hotelu. K témuž kroku loni na jaře sáhl i obchodní dům Daimaru v západojaponském městě Ósaka. V přízemí na prostoru o rozloze 400 metrů čtverečních vznikla výhradně „ženská zóna“, kde nechybí ani kadeřnický a kosmetický salon. Majitelé chtějí, aby se tu ženy mohly uvolnit, zatímco se nechají krášlit. U vstupu do vyčleněného prostoru je umístěno významné upozornění: Woman only – Jen pro ženy. V říjnu loňského roku začaly na lince Tokio-Hirosaki v severovýchodní prefektuře Aomori jezdit vybrané autobusy jen pro ženy. Mezi cestujícími něžného pohlaví si rychle našly velkou oblibu, ženy si teď mohou ve voze nerušeně opravit líčení či zajít na toaletu beze strachu z nepříjemných mužských pohledů. Tokijská soukromá železniční společnost Keio Electric Railway začala na nočních spojích vypravovat „dámské vagony“, aby zabránila případům obtěžování žen. K těm, kdo myslí na ženy, se nyní přihlásila i letecká společnost Skymark Airlines. Oznámila, že od května budou v jejích letadlech sekce sedadel pouze pro ženy. Aerolinky se k tomu rozhodly na základě žádostí žen, které tvrdí, že když na vedlejším sedadle sedí pasažérka, mohou se víc uvolnit, než když je to muž. Společnost tyto preference převážně přijímá kladně, objevují se ale hlasy, že jde o diskriminaci naruby.

Kdo by neznal příběhy indiánského náčelníka Vinnetoua. Stojí na bílých skalách nad zelenomodrým jezerem, na obzoru zapadá rudé slunce.
„Tady je území Apačů,“ říká s napřaženou paží. Ve skutečnosti to není Amerika, ale chorvatský Národní park Plitvická jezera, kde byl natočen Poklad na Stříbrném jezeře a další mayovky. Průzračná jezera a obrovské vodopády sem v létě lákají stovky turistů, obdivovat jejich ledovou zimní krásu ale touží málo z nich. Přitom zima je tady stejně romantická…

RAMPOUCHY A SNÍH
V zimě klesá návštěvnost parku téměř na nulu. Má to své výhody: nikdo nám nekazí výhled, nemusíme nikomu uhýbat z cesty a přírodní klid neruší turistický vláček. Levnější zimní vstupné zrovna nikdo nevybírá, pokladna je osiřelá a závora zvednutá. Na druhou stranu nejsou některé zasněžené stezky vůbec k nalezení. Plavba na lodičkách k vodopádům se na zamrzlém jezeru také nekoná. Led ale není tak silný, aby unesl člověka. A tak zkoumáme, kudy se dostat dál. „Jsem kapitán Nenad,“ říká mladík, který pravidelně chodí rozhoupávat svoji vyhlídkovou loď, aby mu ji ledový krunýř nepoškodil. Několik dalších lodí je zakotveno v silnějším proudu, kde zatím zamrznutí nehrozí. „Tady,“ ukazuje na mapě, „se nedostanete. Cesty nejsou proházené, jsou tam půlmetrové závěje. Přijďte v létě. Máme tu sto vodopádů.“
Přesně je jich devadesát dva, největší měří 78 metrů. Teď z nich visí i několik desítek metrů dlouhé rampouchy a zbytek vody tvoří ledovou tříšť. Malé kapičky mi okamžitě rosí objektiv. Ze sněhu kolem jezer trčí stvoly rákosu. Jezer je tu šestnáct, nejvýše položené je o 156 metrů výš než nejnižší. Největší z jezer, Kozjak, s rozlohou 84 ha má na délku 2,5 km a v nejširším místě měří 600 m. Voda musí u horních jezer překonávat přírodou vytvořené travertinové hráze, dole si vodní tok vyhloubil ve vápencích hluboký kaňon. V přístupných jeskyních, které kdysi vytvořila voda, rostou v zimě od stropu rampouchy z tající vody, která se do jeskyně dostává puklinami. Od země jim naproti rostou ledové „stalagmity“ živené vodou, která kape z rampouchů nad nimi. V nižších partiích se potkají v ledovém spojení. A budete-li mít štěstí, můžete u Plitvických jezer narazit v tomto období na stopy větších šelem. Samotná zvířata jsou plachá, takže se spatřit jen tak nedají, přesto se v zimě odvažují i do oblastí blíž k lidem.

HISTORIE PSANÁ KAMENEM
Na hory a pole se sneslo úmorné vedro, krajina byla sužovaná suchem. Řeka Crna, kdysi vesele bublající mezi kameny, vyschla. Všichni, zvířata v lesích, rostliny v zahradách, i lidé v domovech pomalu umírali, s modlitbou na rtech čekali na déšť. Ten však nepřicházel. Náhle se v údolí objevila Černá královna se svým zářícím doprovodem. Všichni ji prosili o pomoc. Najednou se ozvalo mohutné zahřmění hromu, blesky rozťaly oblohu a neutuchající déšť sytil vyschlou zem. Voda stoupala a stoupala a plnila údolí tak dlouho, dokud nevznikla jezera životodárné vody. Tak popisuje vznik jezer chorvatská legenda. Měření izotopem uhlíku C14 ale ukázalo, že usazování travertinu ve zdejší krajině má delší historii, začalo zhruba před 40 000 lety. Vody, které protékají Dinárským krasem, jsou plné rozpuštěného uhličitanu vápenatého (CaCO3). Ten se při vhodných podmínkách sráží. Zprvu měkká hmota (pěnovec) v sobě může zachovávat otisky stop. Pozdější tvrdý travertin je atraktivní světlou horninou, kterou pěkně vyleštěnou známe i z obkladů pražského metra. Růst travertinu, zvyšování hrázek, změna geomorfologie terénu – to jsou základní charakteristiky proměn zdejší přírody. „Současný vzhled je jen momentem v neustále se měnící historii. Změna geomorfologie zdejšího území je překvapivě rychlá. Během několika desítek let vodní hladina stoupla o více než půl metru,“ píše A. Brnek-Kostic v monografické studii, které se zabývá dynamickými ději zdejšího území. Růst travertinu byl měřen už v roce 1855 N. Omnicusem. V porovnání se studiemi M. Petrika z roku 1958 bylo množství travertinu o 1-3 metry menší. Jeho usazování může ostatně pozorovat kdokoliv. Ke srážení uhličitanu totiž dochází i na kořenech a potopených částech rostlin, takže všímavý turista dokáže ve vodě najít kus větve či stonku, porostlých vrstvičkou bělavého nánosu, který se později stane součástí geologického podloží. Je to i „obyčejná“ voda, která pomalu, ale pořád mění výšku vodopádů. Někde z vysráženého uhličitanu vápenatého vznikají nové hrázky, jinde vlivem rozpouštění a vodní eroze na první pohled tvrdý kámen mizí. Svou roli hraje teplota vody a tedy i roční období, stejně tak množství rostlin, které rostou přímo ve vodním proudu. Rostliny jsou důležité pro vznik travertinu. Vlhkomilné druhy mechů, kterým vyhovuje život přímo ve vodopádech, odebírají CO2, čímž ovlivňují rychlost srážení uhličitanu a tím i rychlost „růstu“ kamenného nánosu.

PARK V OHROŽENÍ
Plitvická jezera vyhlásilo UNESCO jako světové dědictví, zároveň jsou chráněna statutem národního parku, ale pořád jsou, jako mnoho jiných světových jezer, v ohrožení. Zdejším strašákem je eutrofizace. Odborný název pochází z řeckého slova výživa. Princip „výživy“ jezer je jednoduchý. Voda přitékající do národního parku je vlivem činnosti lidí, kteří zdejší oblasti osídlili před více než 200 lety, obohacena o prvky, jako jsou fosfor či dusík. Pocházejí třeba ze zemědělského obhospodařování půdy, z chovu zvířat apod. Tyto prvky vyhovují některým druhům řas a sinic, které se nepřirozeně množí a mění fyzikální podmínky vody v jezerech. V jezerech se objevily například ostřice vyvýšená Carex elata, ostřice nedošáchor Carex pseudocyperus, rdest vzplývavý Potamogeton natans či rákosiny rodu Phragmites, což jsou jen některé ze spektra rostlin, kterými teď zarůstají okraje jezer. Příliš prudký růst těchto organismů odebírá z vody kyslík, který pak chybí hlavně rybám.
V roce 2001 byl proto zahájen projekt „Hodnocení kvality vodního ekosystému Plitvických jezer“, který se mj. zabývá například zachováním životaschopné populace pstruha obecného Salmo trutta. Toho ohrožuje několik druhů vrb invazivně osidlujících břehy. Listí, které každoročně shazují, ucpává odtok vody. Proto se v rámci projektu čistily v některých oblastech jezer břehy. Další z projektů pak podrobně sleduje průtok vody, k čemuž slouží nové limnigrafy umístěné v roce 2002. Další tři přístroje, které do sledovací sítě teprve přibudou, mají tvořit síť kontrolních bodů.
V nejbližších letech chtějí vědci dokončit i tzv. inventarizaci živé přírody Plitvic. Jde o denní a noční dravé ptáky, pěvce a netopýry. Celoroční sledování ptactva Plitvických jezer již vedlo k sestavení seznamu 152 druhů, z nichž některé jsou ohrožené v rámci celé střední Evropy. „Netopýrologové“, tedy odborně chiropterologové, zatím ohlásili 18 druhů těchto savců.

Ležím na gauči a usrkávám vychlazené pití. Televize vysílá jeden z mnoha nekonečných seriálů. Zvoní telefon. „Dostal jsem nabídku plout na ryby,“ povídá kamarád z loděnice, „ale manželka mě nepustí. Kapitán hledá někoho do posádky. Vyplouvá se za pár hodin.“ Pracovat na „long-lineru“ byl vždycky můj sen. Vlastně jsem takovou loď hledal po celém východním pobřeží USA. Jen pro ten zážitek vyplout na moře a lovit ty největší a nejkrásnější ryby…

GREG A JEFF
Za chvilku jsem součástí nepřetržité floridské dopravní špičky směřující na sever do Miami Beach. V přístavu se seznamuji s 48letým kapitánem Gregem, chlupatým obrem, jehož stisk ruky mi vhání slzy do očí. Dlouho si mě nedůvěřivě prohlíží. Snažím se tvářit drsně a jako z kulometu na něj sypu svůj námořní životopis. Ukazuji mu komerční licenci a chlubím se svými úlovky. „A řídit loď umíš a na moři nezvracíš?“ Sebejistě přitakávám. „Vítej tedy na palubu,“ a opět drtí mou pravici. Na lodi je ještě 35letý Jeff. Jeho rodina vlastní padesátimetrovou rybářskou loď na sportovní hloubkové rybaření v Panama City. Jeff téměř celý svůj život prožil na moři. Pokud neloví, tráví volný čas po barech. Na lodi je však přísná prohibice. Není zde ani jedna plechovka piva.
Plujeme jižně půl námořní míle od pobřeží těsně u třetí korálové bariéry. Táhne se podél celého východního floridského poloostrova a patří mezi největší na světě. Hned za útesy teče teplý Golfský proud. Obtéká severní pobřeží Kuby a kolem Floridy pokračuje na sever až k norským břehům. Proud vniká hluboko do Mexického zálivu, kde vytváří pěkný chaos. Vznikají zde silné nebo slabé proudy, víry a časté jsou i změny proudu. Vše závisí na mnoha přírodních faktorech: přílivech a odlivech, teplotách ovzduší, síle větrů, slanosti moří, ročním období…
Greg mi ukazuje aktuální teplotní mapu Mexického zálivu z Internetu. Loď má systém tří na sobě nezávislých počítačů propojených se satelitním navigačním systémem GPS a radarem, které dávají možnost neustále sledovat její polohu s přesností na 10 metrů. Pomocí satelitního telefonu máme i připojení na Internet. Přes něj pak okamžitou předpověď počasí a teploty vody pro daný region. Právě teplota vody pomáhá přesně určit místo, které je pro rybaření nejvhodnější. Greg mapu dlouho analyzuje. Záleží jen na jeho intuici, do kterého místa poplujeme a kde budeme lovit. Prostory jsou to obrovské a možností miliony. „Budeme-li mít štěstí, vrátíme se domů jako boháči s lodí plnou ryb. Když štěstí nebude, ještě zaplatíme naftu,“ žertuje kapitán.
Odpoledne vplouváme do přístavu na nejjižnější výspě Spojených států, ostrůvku Key West. Dříve byl domovem rybářů a lovců mořských hub. Žil zde a psal Ernest Hemingway. Dnes je ostrůvek propojen s kontinentem rychlostní silnicí a tisíce turistů si tu užívá noční život v barech otevřených až do rána. Na podzim se tady každoročně koná proslulý karneval. My tu kupujeme tři tuny ledové tříště do podpalubí. Venku je třicet stupňů a televize zrovna hlásí dopravní kolaps v třímetrové sněhové nadílce ve státě Colorado. Jeff přitom roztřiďuje jídlo na dva týdny a mně se povedl guláš a nakynuly knedlíky.

PŘIPRAVUJEME NÁVNADY
Konečně vyplouváme. Tyrkysově zelená moře se v hlubší vodě mění v azurově modrou. Po pravé straně vystupuje z oparu souostroví Marquesas Keys, kde dříve operovali piráti, kteří po mnoho desetiletí přepadávali španělské galeony vyplouvající z blízké Havany. Dnes jsou ostrovy nejvíce navštěvovány sportovními rybáři a hledači pokladů. U cíle budeme až zítra v noci. Do té doby mám kromě několikahodinové hlídky spoustu volného času. Koukám na film na videu a po dobré večeři se odcházím prospat do své kóje.
V noci pak trávím za kormidlem několik hodin. Plavbu lodi řídí počítač. Mým jediným úkolem je sledování okolních lodí. Stejně jako strojvedoucí ve vlaku mám před sebou budík. Každých osm minut musím zmáčknout tlačítko. Je to proti spánku, který je při této jednotvárnosti častým hostem. „Pokud zaspíš, bude to pískat a oba nás to vzbudí. Pak budu pořádně naštvanej,“ varuje mě do postele zalézající kapitán. Bráním se spánku častými procházkami po lodi, pitím studené Coca-Coly a poslechem satelitního rádia. Lodě plující kolem zachovávají přiměřenou vzdálenost, a tak nemusím zasahovat do řízení. K ránu však přichází nebezpečná situace. Počítač vyhodnotil kurz blížící se veliké turistické lodi. Úhly kurzů se nemění. Vzdáleni jsme 4 námořní míle, předpokládaný čas srážky je za 23 minut. Podle GPS zjišťuji přesnou polohu plavidla a po rádiu se pokouším o spojení. Má výzva však zůstává bez odpovědi. S naší lodí jsem schopen manévrovat sám, umím vypnout autopilota, ale nejsem si již příliš jist jeho opětovným zapnutím. Velmi nerad bych taky budil kapitána. Na poslední chvíli mě napadá ještě jedna myšlenka. Na lodním stožáru rozsvěcuji červené a bílé světlo. Zabralo to. Veliká výletní loď s více jak 3000 lidmi na palubě mění směr a dává nám jakožto lovící rybářské lodi přednost.
Ráno začala válka v Iráku. V rádiu se střídají dobře placení rychle mluvící reportéři a politici. Svržení diktátora je podle nich jediná možná cesta k bezpečí občanů USA. Já sedím s pilníkem u stolu a brousím háčky, které odpoledne, již s prvními puchýři, nalisovávám na vlasce. Jsme na místě. Vytahujeme z podpalubí 100 kg makrel a stejné množství olihní. Připravujeme rádiobóji a házíme ji přes palubu. Pomocí speciálního přijímače je pak možná její lokalizace. Za bójí následují dva veliké, z dálky dobře viditelné červené balony. Loď je vedena autopilotem a při rychlosti 8 uzlů rozvíjíme silonový 4 mm silný vlasec. Na něj jsou pomocí karabinek navěšeny připravené háčky s makrelou či olihní. Pro větší úspěšnost nacvakáváme před háčky fosforeskující neonová světélka. Po čtyřech háčcích následuje malá bójka držící lajnu v určené hloubce. Greg mi ukazuje zaběhnutý systém. Vyndat háček z bedny, hodit ho Jeffovi na stůl, kde na něj bleskově navlékne makrelu, já mezitím připínám světélko a ve stejný okamžik, co Jeff odhazuje návnadu do vody, přicvakávám karabinku. Práce končí kolem jedné v noci. Ve vodě máme připraveno na délce 50 km 1500 perfektně nabroušených háčků s těmi nejlepšími a nejchutnějšími pochoutkami. Já mám křeče v obou rukou, bolí mě záda a točí se mi hlava. Jdu do postele.

KUBA NA DOHLED
„To je naše poslední rádiobóje. Drž se po větru a hlavně ji neztrať z očí,“ budí mě za hodinu Jeff a ukazuje mi v dálce blikající světélko. Jsme 300 námořních mil severovýchodně od mexického Yucatánu. Přeladím rádio z válečného zpravodajství na kanál s etnickou hudbou a upínám oči do tmy. Hustě prší. V dvoumetrových vlnách nepravidelně blikající bóji skoro nevidím. Ve čtyři hodiny budím kluky. „Kde máš bójku?“ Odpovídám jen neurčitým mávnutím ruky. Ani ne po pěti minutách ji Greg pomocí rádia našel. Kluci pak při snídani srší vtipy, jsou zvyklí spolu po léta takto pracovat. Třetí osoba není na lodi moc obvyklá. Ten poslední měl smůlu, hodně čilý mečoun mu svým mečem propíchnul nohu naskrz a skončil s velkou ztrátou krve v nemocnici na Bahamách. Začínáme vytahovat. Postupně odepínáme karabiny s háčky a ukládáme je pro další použití. Mnoho háčků chybí, konce jsou na délce jednoho metru celé rozžvýkané. ,,To dělají malí žraloci,“ vysvětluje Jeff. Asi po hodině směřuje vlasec kolmo do vody a je cítit značný tah. Celá loď se pomocí hydraulického navijáku pomalu přitahuje k rybě. Z vody se vynořuje asi čtyřmetrový žralok. Jedním tahem Greg přetíná napnutý vlasec. Nechce rybu trápit. Na žraloky stejně nemáme licenci. Pokračujeme, bedna s háčky se pomalu plní, a na palubě ještě není jediná ryba. Až teď – 50 metrů od lodi vyskakuje náš první mečoun. Naviják rybu přitahuje, posledních 20 metrů je potřeba přitáhnout rybu holýma rukama. Taháme všichni tři. Ryba bojuje z posledních sil, vlasec se mi i přes silné dvojité rukavice zařezává bolestivě do rukou. Blízko lodi rybu zahákujeme a přes zadní skluz vtahujeme na palubu. Zde je velmi rychle a šetrně zabita a v minutě vykuchána. Tělo jsme hodili do podpalubí k ledu. Brzy následuje druhá a třetí. V poledne máme doloveno. „Jenom tři madrfakři,“ běduje Jeff, „a tolik žraloků.“ Greg neříká nic a jde studovat Internet. Za chvíli přejíždíme na sever na novou lokalitu. Příští dny pak střídavě úspěšně křižujeme přes Mexický záliv. Po týdnu lovíme za hranicí kubánských teritoriálních vod. Jasně rozeznávám hory v provincii Pinar del Río, oblasti známé především nejlepšími tabákovými plantážemi. Greg počítá, kolik doutníků by se vešlo na loď. Poslední noc nás Golfský proud zanesl až k Havaně. Z dálky sleduji blikající bóje u vjezdu do jachetního přístavu a na východě pak osvětlený Malecon. Stýská se mi po lidech, které tam na břehu dobře znám. Zároveň mám obavy z možného pirátského útoku. Pokusy o útěk jsou na Kubě na denním pořádku. Kubánci prchají na nafouknutých pneumatikách či polystyrenových plavidlech a na otevřeném moři se pokoušejí unést cizí lodi. Toto jaro se to stalo dvakrát. V noci při hlídce poslouchám v televizi Fidela na živo a najednou zvenku slyším podezřelé zvuky. Docela ve mně hrklo, ale jsou to jen stovky vlaštovek. Silně osvětlená loď je láká k odpočinku. Poletují kolem lodi, usedají na její zábradlí a vesele švitoří. Některých se mohu i dotknout. Najednou je mi výborně. Vychutnávám si jasnou hvězdnou noc, ptačí cestovatele a létající ryby na hladině.

OKOUSANÉ HLAVY
Ráno začínáme pěkně zostra. Již při třetím háčku pociťuje Greg odpor. Ve světle lamp spatřuji z hlubin přibližující se bod. V ruce mám připravené háky. Jeden podávám Jeffovi. „A madrfakr,“ zhodnocuje situaci Jeff. Na háčku je jen mečouní hlava. Ale jaká. ,,Ta musela mít aspoň 400 kg,“ říká smutně Greg a prsty probírá zbylé cáry masa. „Asi hodně velikej madrfakr žralok,“ usmívá se Jeff. „Doufejme,“ krčí rameny kapitán. Loď se dává opět do pohybu a už po pár minutách je na palubě opět pouze veliká rybí hlava – s 1,5 metru dlouhým mečem. Situaci tentokrát nikdo moc nekomentuje. Plujeme dál. Na háku máme žraloka kladivouna, jeho oči svítí jako odrazová světýlka. Téměř bez boje se nechává přitáhnout až k lodi. Jedním řezem nože je pak tento krásný predátor vypuštěn na svobodu. Na vlasci je cítit opět odpor. Netrpělivě svírám ve svých rukou hák. Další okousaná hlava. Greg se ani nezdržuje s jejím vytažením a volá: „Před námi plave velryba. Všechny ryby nám žere jak jednohubky. Musíme si pospíšit a pokusit se ji předjet.“ Nabíráme téměř dvojnásobnou rychlost. Do rukou dostávám kleště, každý vytáhnutý háček rychle ucvakávám i s karabinkou. Za chvíli mizí pod lodí další dvě hlavy. Následuje několik mrtvých žraloků a větší doráda. Svítá. Po zádech mi stékají už potůčky potu. Na háčcích visí pouze další a další hlavy. Konečně je odpor výrazně vyšší, přitahujeme štíhlou čtyřmetrovou rybu. „White Marlin,“ praví Greg a rybu odřezává. „Je to velmi vzácná ryba,“ vysvětluje, „a komerčně je její lov zakázán.“ ,,Ale vždyť byla stejně mrtvá,“ namítám. „To je zákon,“ odpovídá stručně Greg a vytahuje další hlavy. ,,Potvora velrybí nenažraná,“ dusím v sobě vztek. ,,Proč nesežrala také toho marlina?“ ,,Oni vědí, co je dobré,“ smějí se bezelstně kluci.
Všichni pracujeme usilovně na zádi lodi. Pod nohama se nám nahromadily již spousty malých bójek, které je potřeba uložit. Vynáším svázané bójky na střechu, najednou mám v zádech nepříjemný pocit. Otáčím se. Asi 300 metrů na pravé straně se na nás valí obrovská nákladní loď. Volám na Grega. Ten naši loď v poslední minutě zastavuje. S bušícím srdcem si Jeff ulevuje do vysílačky: ,,Chudožniku moří, ty madrfakře!“ řve na projíždějící loď. Na anglické nadávky však nedostáváme žádnou odpověď. ,,Ty jsi z Ruska, tak jim to tam běž říct!“ Jenže nás ve škole v ruštině nadávat neučili. Ruská loď přejela nad naší šňůrou. Ta však leží neporušena v osmdesátimetrové hloubce. Vytahujeme další žraloky. Žraloci jsou chytřejší než mečouni, a tak většinou přežijí. S háčkem v tlamě opisují veliká kola, co jim vlasec dovolí. Navinutou máme již většinu vlasce a máme další hlavy. ,,Před rokem jsem velryby uvázlé na pláži poléval vodou a stahoval zpět do moře,“ konstatuje suše Jeff. Před lodí se mírumilovně pohupuje už poslední rádiobójka. ,,Támhle ten madrfakr chrlí,“ ukazuje Jeff na právě se nadechujícího kulohlavce (kulohlavec Sieboldův, lat. Globicephala macrorhynchus). Tyhle velryby dorůstají délky až šest metrů a váží přes dvě tuny. Živá mláďata se rodí už 1,7 metru dlouhá. Vytahujeme poslední háček a máme štěstí. Tedy jen polovinu. Sežrána je již celá břišní část. Hřbet a celý zadek ryby je nepoškozen. Nejméně 100 kg masa. Kluci pomalu vytahují torzo ryby nad hladinu. Z hlubin majestátně vyjíždí další velryba. S rozevřenou tlamou se pokouší urvat poslední kus naší ryby. Její malá očka na nás chvíli upřeně pozorují, pak se velryba s úsměvem potápí. Pouštíme maso do vody. Okamžitě připlouvají další tři velryby. ,,Tady máte něco na zapití,“ volá Jeff a trefuje jednu z nich nedopitou plechovkou koly. Rybolov je u konce. Přežraní kulohlavci mocně oddechují za zádí lodi. Sežrali nám úlovek asi za sedm tisíc dolarů. Nepospíchají s odplutím.
Myji loď, Jeff mezitím připravuje hamburgery. „Takové jsi ještě nejedl.“ Oba chlapi jsou až moc veselí, těší se už na své ženy. I přes čtrnáctidenní únavu žertujeme. ,,Bylo by potřeba se potopit a odřezat vlasce namotané na vrtuli,“ povídá náhle Greg. „Myslíš, že ty potvory mají ještě hlad?“ pokouším se o vtip. ,,Nevím, ale raději trochu popojedeme.“ Ale za deset minut zastavuje a podává mi ostrý nůž. U vrtule je skutečně namotáno množství silonu, plného háčků a karabinek. Pracuji velmi rychle. Tmavě modrá hlubina pode mnou a krví nasáklá loď není zrovna ideální místo pro potápění. Za 15 minut nastavuje kapitán autopilota směr Miami, Florida.

Mikrobus šplhá po křivolakých uličkách až na kraj Potosí, kde žije většina hornických rodin. Z okénka sledujeme ruch na ulicích. Všichni spěchají na trh a ve velkých koších nesou pečivo, právě poražený dobytek, zeleninu… Vše, co se dá prodat. To je hlavně jídlo. Santos dává pokyn k zastavení a na jeho doporučení jdeme pro horníky nakoupit vhodné dárky. Je to jakási daň za to, že je můžeme rušit a fotit při práci. Santos nás neomylně vede nejdříve k prodavačce koky. Koka, kterou horníci žvýkají s křídou, dává zapomenout na hlad, žízeň a únavu. Díky tomu horníci vydrží pracovat v dolech v kuse i několik dní. Velký pytlík přijde na 1,5 dolaru, k tomu ještě ručně balené cigarety bez filtru a na zapití 96% alkohol v plastové láhvi. Posledním nákupem je dynamit s rozbuškou, který se dá pořídit také asi za 1,5 dolaru.

V PODZEMÍ
Po rozbité prašné cestě dojedeme až k místu, odkud budeme vcházet do hory. Náš průvodce Santos si v dolech vydělával pět let na studia. Nyní ovládá tři jazyky, má svou cestovku a provádí turisty podzemím. Teď nám rozdává nezbytné vybavení a lehce shrbeni vyrážíme do štoly. Pod nohama máme klouzavé bláto. V protisměru nás míjejí horníci, kteří nosí na povrch narubanou stříbrnou rudu. Pytel přes rameno váží až 50 kilo a během osmi hodin jich odnosí tak čtrnáct. My už jdeme skoro v podřepu nebo rovnou po kolenou. Nacházíme se v nadmořské výšce asi 4200 metrů, Potosí se svou horou Cerro Rico (v překladu Bohatá hora) je jedním z nejvýše položených měst na světě. Vzduch je tu řídký, navíc promíšený s různými podzemními plyny. Na stropě vidíme žíly stříbrné rudy. Vedou ve směru sever-jih podle magnetismu a bývají široké od 5 centimetrů až do pěti metrů. Santos věcně podotkne: „Pozor, díra napravo…,“ a my míjíme propast vedoucí do bezedné hlubiny.
Každý horník pracuje sám na vlastní pěst nebo má jenom pár pomocníků, většinou děti ve věku 15 let. Jeden z nich už tři hodiny ručně vysekává díru na dynamit hlubokou přes metr. Pracuje ve zkroucené poloze a přikývnutím nám děkuje za věci, které tam necháváme ležet. Další horník ručně pomocí dlátka a kladiva odsekává žílu stříbrné rudy. Můžeme si nářadí půjčit a vyzkoušet, jakou to dá práci. Kusy rudy pak horník skládá do plátěných pytlů. Máme pocit, jako bychom se vrátili zpět o čtyři století. Od dob Španělů se změnilo jen to, že provoz je menší a zisky nižší.

ŠPANĚLSKÁ POKLADNICE
Podle staré indiánské legendy znali tajemství stříbrné hory už Inkové. Incký vládce Huyana Capac se chtěl zmocnit bohatství hory a vyslal k ní své lidi. Pověst vypráví, že sotva se indiáni dotkli svahu, ozval se z nitra hory hlas: „Bůh střeží poklady hory pro někoho, kdo přijde později…“ Silně věřící Inkové se od té doby neodvážili do hory zasahovat a nazvali ji: Potojsi – Hlas. Brzy po vpádu do incké říše zatoužili získat její poklady i Španělé. Cesta do nehostinné pustiny vysoko na bolivijském Altiplanu nebyla snadná, ale vidina stříbra jim dodávala sílu. V Potosí je však čekalo zklamání, stříbro nemohli najít. Všude dokola byl jenom šedivý kámen. Chamtiví Španělé netušili, že z této rudy se dá teplem získat vytoužený kov. Už se chystali na cestu zpět, když je oslovil indiánský chlapec. Pásl na svazích hory své stádo a jedna ovce se mu zatoulala. Hledal ji celou noc a chlad ho donutil rozdělat si oheň. Ráno pak našel mezi uhlíky lesklý kov, který se žárem vytavil z šedé rudy. Chlapec ukázal Španělům v dlani stříbro a jeho „objev“ změnil zdejší historii. Na místo přijelo zanedlouho prvních 200 Španělů s 3000 indiánskými otroky a na úpatí hory, kterou překřtili na Bohatou horu, založili roku 1544 hornické město Potosí (pojmenované podle původního jména hory). Stříbrné doly z něj udělaly jedno z nejbohatších a největších měst světa. Ale stříbro z Potosí přineslo bohatství i Španělsku. Na španělský dvůr bylo například během druhé poloviny 16. století z Potosí dovezeno přes 7000 tun stříbra. Za bohatství však zaplatily svými životy miliony indiánských a později i černošských horníků, kteří tu byli nuceni pracovat bez nároku na odpočinek a jídlo nepřetržitě až 60 hodin. Byli najímáni na pět let, ale 80 % z nich umíralo již během prvního roku.
Pro španělskou ekonomiku měla těžba stříbra asi stejnou důležitost jako dnes těžba ropy. Jenže na počátku 19. století se ukázalo, že ložiska nejsou bezedná. Zisky byly stále nižší, až těžba téměř ustala. Nebylo stříbro, nebyly peníze a město začalo chátrat. Teprve počátek 20. století spolu s válkou přinesl nový rozmach. Tentokrát to byl cín, po kterém prahnul svět, a v hlušině potosijských dolů byly tohoto kovu tuny. Nastalo druhé zrození města.

MĚSTO DVOU TVÁŘÍ
Dnes je Potosí městem dvou tváří. Jedna z nich je dole v údolí. Ještě dnes jsou tu k vidění výstavné domy postavené v koloniálním stylu, kterým dominuje komplex bývalé královské mincovny Casa Moneda. Bohatě zdobené balkony a okna svědčí o rozmařilosti španělských conquistadorů. Několik velkých katedrál dnes ani není dostatečně využito. Buď chátrají, anebo jsou transformovány např. na kina. Centrum města dnes žije z turistického ruchu, hlavně peněz movitějších návštěvníků. Upravené parky, banky, restaurace a obchody jsou zde pro cizince a místní elitu samozřejmostí. Život tu plyne pomalu až nudně. O to větší událostí je potom každá fiesta. Jednou z nejpozoruhodnějších, která zaplní ulice historického města, je Chutillos, velké oslavy svátku místního patrona svatého Bartoloměje. Ten podle legendy kdysi vyhnal zlé duchy z jeskyně za městem. Přibližně dva týdny před srpnovou oslavou pořádají folklorní taneční průvody městem dokonce i zdejší mateřské školky. Jejich průvody představují dokonale zmenšenou variantu průvodů při oslavách dospělých a jsou názornou ukázkou bohatého bolivijského folkloru. Mezi oblíbené tance patří třeba Morenada, která představuje alegorii vzpoury černých otroků proti zlému dozorci, z něhož si vlastně tímto tancem dělají legraci. Zesměšňovaná autorita tu vystupuje v přebohatém kostýmu, většinou s kloboukem ozdobeným barevnými péry a v černé masce se zvýrazněnými ústy, vousy a nosem. Ostatně aktéři se na slavnost také dlouho a pečlivě připravují. Učitelky musí s dětmi nacvičit taneční sestavu a zároveň malým tanečníkům a tanečnicím vymyslet co nejnápaditější a nejpestřejší kostýmy. Ty se pak nechávají šít najednou pro celou třídu a každému dítěti jeho kostým platí rodiče, třebaže to často nebývá levná záležitost. O hudební doprovod k tanci se s dechovkou postarají starší žáci ze škol. Karneval začíná ráno na náměstí Plaza Simon Bolívar a po několik hodin se vine ulicemi směrem k centrálnímu náměstí Plaza 10 de Noviembre.

ŽIVOT HORNÍKŮ
Bolivijští horníci si něco takového nemohou dovolit. Jejich svět tvoří druhou tvář Potosí. Žijí v okolí centra, spíše na úpatí hory. Jejich malé domky jsou postavené z cihel z nepálené hlíny, některé mají místo oken díru ve zdi zakrytou vlajícím igelitem. Horníci si u některé ze 45 zdejších těžařských společností pronajmou část štoly. To, co vytěží, pak prodají zpět společnosti. Mají-li štěstí a narazí na bohatou žílu, mohou si dovolit i pronájem pneumatické vrtačky. Jinak se vše dělá ručně jako za koloniálních časů. Dnes se v Potosí, kde je proraženo asi 5000 tunelů o délce 200 km, těží opět hlavně stříbro, avšak druhojakostní, a musí se dále upravovat v továrnách. Průměrný horník vytěží za 2 týdny asi 8 tun stříbrné rudy, ze které lze získat 8 kg čistého kovu. Za tuto práci si vydělá 50 US dolarů. Výdělek to není vysoký, ale stále je dvakrát vyšší než v jiných profesích. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se stále těží a horníci dnes už dobrovolně chodí do dolů tvrdě pracovat.
Jejich ženy v sutinách na svazích hory Cerro Rico ve svých širokých nabíraných sukních se zástěrou a vlastnoručně pleteném svetru sedí na zemi, před sebou mají jeden velký kámen a na něm roztloukají pomocí druhého kamene nebo dlátka hlušinu ze sutin hory. Trpělivě vybírají stříbrnou rudu a oddělují ji od kamene. Stejná práce den co den. Husté, dlouhé černé vlasy mají přitom spletené do dvou copů, a aby copy nepřekážely při práci, svazují je k sobě a zatíží důmyslným závažím ze šňůrek. Jejich výdělek je mnohem nižší než u mužů, protože to, co ve štole trvá vytěžit dva týdny, na povrchu zvládnou ženy za dva měsíce. Ty, které měly více štěstí, pracují spíše jako svačinářky a zajišťují horníkům proviant nebo se starají o jejich pracovní nářadí. V neděli mají volno. Tento den je totiž vyhrazen na praní prádla. Svahy hory osiří a ruch se přesune k potoku nebo k nejbližší tekoucí strouze. Všechno se pere ručně, ženy stojí po kotníky ve vodě a máchají prádlo. Sušení probíhá na okolních kamenech nebo keřích. Blízkost prašné cesty dává tušit, že prádlo asi dlouho čisté nezůstane.
Ženy se vdávají brzo a mívají čtyři i více dětí. Miminko není překážkou v práci. Stačí je dát do látkové loktuše na záda a nést ho jako batoh. Větší děti pak pobíhají kolem nebo se starají o mladší sourozence. Běžný denní život v Potosí, stejně jako v celé Bolívii, se odehrává přímo na ulici. Tam se nakupuje, vaří, pere, vychovávají se děti a společensky se konverzuje. Uličky města jsou plné bez ohledu na počasí. Stačí jenom nasadit mikrotenový sáček na klobouček a nejcennější část garderoby je uchráněna.

Stát se humanitárním pracovníkem není těžké – stačí si domluvit schůzku, zaujmout při osobním pohovoru, znát anglicky a rusky, projít psychotesty, prokázat manažerské schopnosti, pak počkat, než se na misi uvolní místo, a jedete. A tak jsem se najednou ocitl mezi lidmi, kteří žili jako my, a teď jsou bez domova, práce a perspektivy a každý den čelí následkům zkorumpované války. V Čečensku a Ingušsku jsem s nimi prožil 18 měsíců…

DOMOV V NAZRANU
Nazran v Ingušsku byl dříve spíše velká vesnice. Pak přišla válka a s ní i nápor běženců. První vlny obsadily opuštěné továrny, zemědělská družstva, poté začaly vyrůstat stanové tábory. Jen ti bohatší si mohou dovolit pronajmout místnost u někoho v domě. Prvotní vlnu solidarity s Čečeny vystřídalo reálnější a praktičtější uvažování. Dnes jsou v Nazranu dvě banky, mnoho barů, restaurací, saun, kulečníků a bezpočet uprchlíků. „Tak co si dáš?“ přerušuje mé úvahy Patrik. Kručí mi už v žaludku. „Kotlet.“ Jak se vzápětí ukazuje, nejde o kotletu, ale o karbanátek, a tak mlsně koukám do talíře Patrikovi, protože jeho guláš je opravdu guláš. Zkušenost se nezapře. Patrik už tady končí a já ho vlastně střídám. Můj domov bude v části města Targim, je to vlastně jedna ulice za místním rybníkem, z obou stran obestavěná vilkami v evropském stylu. Celou čtvrť postavila slovenská firma, takže nedaleko je i restaurace Nitra. Je to jedno z prestižních míst, kde má svůj dům i Aušev, momentální ingušský prezident, nachází se zde většina humanitárních organizací a agentur OSN. A jedno z mála míst, kde funguje celý den elektřina, obyčejně teče voda, vyváží se odpad a vzhledem k ozbrojené ochraně před každou druhou vilou je tu i bezpečno. V přízemí vily je kuchyňka, odpočinková místnost s televizorem, kde se od rána do večera válí naše ochranka, a kancelář se čtyřmi počítači. První patro se třemi místnostmi slouží jako obytná část, kam nemají naši místní pracovníci přístup. Docela luxus, říkám si. V představách jsem spával ve spacáku, ranní hygienu prováděl v potoce za domem a stravoval se v táboře spolu s uprchlíky. Po týdnu jsem rád, že po šestnácti hodinách strávených na jednáních, poradách a za počítačem se můžu osprchovat a praštit sebou do postele. Ostatně makáme všichni. Petr, vedoucí české mise, Tomáš, který zodpovídá za stanové školy v Ingušsku, zájmové kroužky na grozenských školách a psychosociální program, Dagmar, náš finanční mág, a já, který má na starosti potravinovou pomoc v Čečensku a rekonstrukce zničených škol. K tomu, aby vše mohlo fungovat, je samozřejmě zapotřebí mnoha místních zaměstnanců.

ROZDÍLNÁ KULTURA
Zvykat si musíme na naprosto rozdílnou kulturu. Ingušsko i Čečensko jsou muslimské země, jako ostatně téměř celý severní Kavkaz. Je samozřejmostí, že se ženami se člověk musí bavit s co největším odstupem, nepřípustné je podat při představení dívce ruku a jakkoliv s ní koketovat. Dodržování tradic je otázkou cti, která zde má pro nás nepochopitelnou důležitost. Během války zemřelo nemálo Čečenů jen proto, že se při palbě odmítali krýt a krčit se, vždyť jsou přeci ve své zemi. Dech nám bere příběh z dětské čítanky: skupina dětí si hraje, skáče přes oheň, když tu si jeden z chlapců nechtěně uprdne. Ostuda je natolik velká, že chlapec druhý den spáchá sebevraždu. Francouzský novinář líčil, jak během prvních bojů o Groznyj zanechal u řidiče taxi svoje osobní věci, notebook a satelitní telefon a vyrazil do terénu. Jelikož se mezitím pohnula fronta, nemohl se vrátit zpět. Řidič ubránil před ruskou armádou novinářovu techniku, dva dny jezdil po městě a majitele hledal, aby se mu poté omluvil za dvě tyčinky Snickers a jablko, které mu snědl. I takovou podobu má čečenská čest.
Muž nesmí ukázat, že se něčeho bojí, dávat najevo své city. Jeden z našich řidičů se těžce zranil, když se večer procházel se svojí dívkou a některý z kolemjdoucích mladíků pronesl jakousi neuctivou poznámku. V nastalé šarvátce utržil několik bodných ran, přežil jen se štěstím, ale obhájil dívčinu čest. Ti, kteří nemají potřebné fyzické předpoklady, jsou samozřejmě v nevýhodě, ale vše může zastoupit vliv rodiny. Do dnešní doby na Kavkaze platí krevní msta, a jak se místní obyvatelstvo shoduje, je to opravdu nejlepší a v rodovém uspořádání jediná možnost, jak zajistit klid zbraní. Každý si je dobře vědom, že pokud překročí nepsaný zákon, postaví proti svému rodu druhý rod a oběti budou na obou stranách.
Rodina za každých okolností drží při sobě. Nikdo neodmítne pomoc svému příbuznému, ať už se jedná jen o příspěvek na potravu, o pomoc při stavbě domu, peníze na synovo studium či hledání práce. Zajistit členům rodiny relativně lukrativní a hlavně stabilní práci u humanitární organizace, pokud to jde, patří mezi samozřejmost. Jakmile se u nás nějaký zaměstnanec uchytil, na volná pracovní místa se nám hned snažil nabízet své příbuzné. Ono i pro nás to má své výhody – ten, kdo někoho do práce doporučí, nese za něj morální zodpovědnost. A přijatý je svému příbuznému nesmírně zavázán a jedná tak, aby svého dobrodince neočernil. Jeho vděčnost však bývá někdy na škodu, jelikož nově příchozí se v nepsané hierarchii automaticky stává podřízeným a to samozřejmě není vždy žádoucí.
Jestli je člověk porjadočnij, což je jedna z obecně uznávaných vlastností, se může poznat podle dvou věcí, auta a bot. Boty, vždy černé mokasíny, se musí lesknout. Nejeden z našich nových zaměstnanců, poté co dostal po letech zase svoji první výplatu, si ihned běžel koupit boty. Totéž platí o autě, které se za každého počasí musí skvět čistotou. „Co to je?“ dívá se Ibragim nevěřícně na moji zablácenou Nivu. „S tím chceš někam jet?“ „Podívej, pro mne je to kus plechu, který mne má někam odvézt. A pokud je zablácený, znamená to, že nejsem žádný víkendový řidič, kterému to pořád stojí v garáži, ale že máme s tím autem taky něco za sebou,“ snažím se nějak vylhat, proč jsem tu kraksnu zase nedal umýt. Ale asi jsem ho nepřesvědčil a zase jsem zůstal jen tím Evropanem. Ostatně, boty nosím semišové.

MOCNÍ DONOŘI
Jak tedy taková humanitární práce vypadá? Za veškerou pomocí stojí donoři, tedy jednotlivé státy či organizace, jako jsou OSN, Evropská unie, fondy založené a financované přímo jednotlivými zeměmi či z nevládních zdrojů, mohou to být sbírky, jako námi vyhlášená sbírka SOS Čečna atp. Tito donoři znají více či méně své cíle, co v dané oblasti chtějí konkrétně dosáhnout. O tom všem se samozřejmě mohutně diskutuje a plánuje se to. Mimo jiné se každý rok připravuje „Consolidation Appeal“, obecná strategie pro danou oblast, dělenou po jednotlivých sektorech. Organizace a agentury, které se zajímají o problém vzdělávání, tedy posoudí s místními ministerstvy a jinými odpovědnými úřady, co je přibližně potřeba udělat, jestli není dost učebnic, míst ve školách, jestli je problém s vodou či elektřinou, jaké nestandardní potřeby v poválečném období vznikly. Na základě těchto informací jednotliví donoři osloví humanitární organizace, NGO (Non Government Organization – nevládní organizace), které dle zadání připraví a předloží své projekty. A na donorovi je poté jejich posouzení, nakolik jsou reálné, nakolik je daná organizace známá a spolehlivá, kolik bude projekt stát, kolik z toho jsou přímé náklady, kolik chce NGO na svůj provoz, či naopak, kolik ze svých vlastních zdrojů na projekt přidá. Veškeré finanční otázky jsou pak zahrnuty do rozpočtu, kde donor jasně vydělí, kolik může být použito na platy zaměstnancům, kolik na materiál, kolik na daně, kolik na benzin, kolik na… Druhou fází, pro mne zábavnější a zároveň složitější, je vlastní implementace projektu – najít vhodné lidi, vhodný prostor, zmonitorovat situaci a rozdat bojové úkoly. A poté kontrolovat a vylepšovat. V průběhu toho všeho a zejména pak na konci projektu je nutno sepsat tisíce papírů, vypracovat finanční zprávy, zprávy o průběhu i zakončení projektu, jakých výsledků bylo dosaženo atd., což pro změnu všichni nesnášíme. A pokud se to vše povede a donor je spokojen, je šance dostat další projekt.
OSN v dané oblasti působila jako největší donor. Jednotlivé agentury jsou vždy zodpovědné za určitou oblast a nám se nakonec podařilo stát se partnerem všech z nich. Možná neuškodí je pro představu ve stručnosti popsat: WFP – World Food Program – Světový potravinový program; WHO – World Health Organization – Světová zdravotnická organizace; UNHCR – United Nations High Commissioner for Refugees – Úřad vysoké komisařky OSN pro uprchlíky – zajištění běženců, ubytování, návraty, jejich bezpečnost atd.; UNICEF – United Nations Children’s Fund – Dětský fond OSN – školství a vzdělávání; FAO – Food and Agriculture Organization – Organizace OSN pro výživu a zemědělství – podpora zemědělství; UNDP – United Nations Development Programme – Rozvojový program OSN – podpora průmyslu; OCHA – Office for Coordination of Humaniterian Affairs – Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí – má na starosti sladit chod jednotlivých agentur a obecné strategie v oblasti; UNSECORD – The UN Security Coordinator – Kancelář hlavního koordinátora pro bezpečnost – zajištění bezpečnosti pracovníků.
Jako vše i tato organizace je přímo závislá na lidech, kteří v ní pracují, takže funkčnost jednotlivých agentur se během mého působení změnila i o 180 stupňů. Bohužel kariérní řád vede pracovníky zejména k tomu, aby se nedopustili chyby, ta by mohla zabrzdit jejich další růst. Takže je lepší nic nedělat a nic nezkazit. I systém schvalování jednotlivých projektů je zoufale zdlouhavý a nepružný. Než je schválen všemi potřebnými orgány, uplyne už polovina času, po který měl působit. Jídlo do škol se tak schvaluje v polovině školního roku, rozvojová agentura v půlce roku zjistí, že už by nestihla udělat finanční zprávy, a tak raději peníze nepoužije. Vzhledem ke zdlouhavým pravidlům při nákupu dostáváme zimní oděvy pro děti v dubnu a materiál na střechy téměř s ročním zpožděním. Ale i přes tyto nedostatky jsou tím hlavním, kdo tolik potřebné finance do oblasti přináší, jsou tím, kdo má mezinárodní hlas a před jehož očima je potřeba dodržovat alespoň nějaká pravidla. Koordinace jednotlivých organizací a jejich činností by bez nich byla téměř nemyslitelná.

BĚŽENCI V INGUŠSKU
V současné době je jen v Ingušsku asi 80 000 čečenských běženců. Žijí různě, ti s nějakým příjmem, schopní zaplatit několik set měsíčně, jsou na tom relativně dobře. „Už jsem nesouložil, ani nepamatuju,“ svěřuje se mi postarší doktor. Spolu se ženou a šesti dětmi žije již třetím rokem v jedné místnosti. Jako lékař si měsíčně vydělá 3000 rublů, což odpovídá stejné částce v korunách. Ti méně šťastní obsadili nadivoko nějakou rozpadlou opuštěnou stodolu a továrnu, ostatní žijí v organizovaných stanových táborech. Několik let. Bez peněz, bez práce, bez perspektivy. Alespoň to základní se snaží poskytnout humanitární organizace.
S volbami, které proběhly v Ingušsku v roce 2003 a v nichž zvítězil generál FSB Murat Zjazikov, se běžencům situace ještě více zkomplikovala. Rusko chce dostat uprchlíky zpět do Čečenska. Kde nejsou běženci, není problém a situaci je možné prohlásit za vyřešenou. Metody jsou různé, přes uzavírání plynu či rušení celých táborů na obecních pozemcích. Málo jsou platné protesty ze zahraničí i od organizací bojujících za lidská práva. Psychickým nátlakem a také sliby jsou lidé každodenně nuceni podepisovat „dobrovolný návrat“. Nelidský křik přilákal jednoho večera policisty do nedaleké vojenské posádky. Vojáci se bavili mučením náhodně sebraných kluků z vedlejšího tábora. Bití, elektřina. Na druhý den to ví celé Ingušsko a běženci tak mohou popřemýšlet, kde je tedy bezpečněji.
Sedíme v koordinačním centru OSN (OCHA), probírá se zde pomoc těm, kteří se rozhodli vrátit. Jsme u stavebního materiálu, probírají se TACi, hromadná ubytovací centra v Grozném. Diskutuje se o potravinové podpoře. Na závěr si bere slovo muž z místní organizace, už ani nevím, které. Celou dobu jen poslouchal, nyní mluví, tiše a jistě, oči upřené k zemi: „Nepotřebujeme vaši mouku a cihly. Potřebujeme bezpečnost, pak už si nějak poradíme. Jsme Čečeni a dokážeme se o sebe postarat, stejně jako po vyhnanství či po první válce. Potřebujeme jen bezpečnost.“ Je dlouhé ticho. Každému se honí hlavou vlastní myšlenky, ale jak zde zajistit tuto základní lidskou potřebu, to asi opravdu nevíme nikdo. Tak snad přeci jen ty cihly?

ČEČENI A RUSOVÉ
„Nikdy jsme žádnou nezávislost nechtěli,“ řekne bez ostychu většina lidí i dnes. „Prostě přišel Dudajev, na nic se nikoho neptal, zdálo se, že to není problém, když myslí, že to bude lepší.“ Samozřejmě se po rozpadu Sovětského svazu objevila vlna nacionalismu a mnoho místních sporů bylo řešeno stylem Rusové – Čečeni. Mnozí si stěžovali, že se rázem stali obyvateli druhé kategorie, na úřadech se mluvilo čečensky a k ruštině se nikdo neměl. Mnoho Rusů hned zpočátku opustilo jak Čečensko, tak i Ingušsko. Pokud se ale bavíte s lidmi dnes, každý vzpomíná na své sousedy, byli to normální lidé, Rusové, žili jsme vedle nich spoustu let. Ostatně mnoho Čečenů dnes žije v Moskvě, mnoho jich v Rusku studovalo, mnoho jich má někde příbuzné.
Na druhé straně dnes těžko hledat rodinu, která neztratila někoho ze svých nejbližších, lidé přišli o domov, střechu nad hlavou, majetek. Za vším stojí Rusové. Leckdy člověk zaznamená i jízlivé poznámky na ruskou morálku, promiskuitu, alkoholismus, vztah k rodině, to vše jsou věci, které Vajnach nepřijme.
„Kavkaz, tam žádný Moskvan ani nepáchne,“ vypráví mi jeden Moskvan cestou ve vlaku. „Vždyť to jsou cikáni, akorát krást a zabíjet,“ ulevuje si moje abchazská známá. „Už nám ti tmaví lezou i sem,“ slyším na Kamčatce. Zprávy o „pogromech“ na Čečeny přicházejí z různých míst, zejména po událostech, jakou byl teroristický útok na moskevské divadlo.
Ruslan z naší ochranky má problémy se zády. Po dlouhém odhodlávání se rozhoduje odjet do nedalekého města Mineraľnyje Vody. Já tam byl již několikrát, on neopustil Čečensko už mnoho let. Bere si volno na několik dní, loučíme se. Druhý den večer, když sedíme s hosty u večeře, se Ruslan mlčky objevuje. Sedá si za stůl, dlouho mu není do hovoru, pak se rozpovídá: „Kontrolovali mě na každém postu, otázky, prohlídka. Zadrželi mě hned, jak jsem vystoupil na autobusáku, doprovodili mě do hotelu. Pak si mne přišli zkontrolovat jednou, pak se ještě v noci přišli na něco optat… Sbalil jsem se a ještě v noci jsem odjel.“
Na jednom z našich distribučních míst nám zůstává zkažená mouka. „Mysleli jsme, že to dáme do JZD, ať tím nakrmí dobytek,“ vysvětluje Petr Bimovi, nepálskému představiteli WFP pro Rusko. „Hmm, nebo byste to mohli dát do ZOO,“ trochu nevystihuje místní situaci Bim. „Tak jsem slyšel, že tu máte ZOO,“ zkouším nějak uvést vtípek naší grozenské ochrance. Jen kýve hlavou, nic neříká, dojíždíme k jednomu z vojenských postů. „Tak tohle je naše ZOO,“ se vší vážností pronese Ruslan.

GROZNYJ
První cesta do Grozného. S Ibragimem to šviháme na Kavkaz post, což je oficiální název kontrolního postu na čečensko-
-ingušské hranici. Do Grozného je to necelých sto kilometrů, je sychravo, chladno. Vojáci na postu nám kontrolují doklady, k cestě do Čečenska je potřeba získat tzv. maršrutnyj list, který vydává vojenské velení, podepisuje je sám vojenský velitel pro Čečensko. Na to je potřeba tisíce povolení a registrací, plánů práce i povolení FSB (Feděrálnaja slúžba bezopásnosti – Federální služba ochrany, je to tajná služba). Silnice je rozbitá, samá díra. První, co mne překvapuje, jsou sapjory – minéři. Středem silnice pomalu jede obrněný transportér, okolo desítky vojáků s minohledačkami a psy. Na konci kolony náklaďák s rychlopalným dělem na korbě. „Hledají miny,“ vysvětluje mi Ibragim. „Přes noc nastraží partyzáni nálože podél silnice a pak čekají, až kolem pojede nějaký papaláš nebo někdo, na koho dostanou tip. A pak to dálkově odpálí. Jestli Rusové něco najdou, spustí palbu směrem do lesa, třeba tam někdo je.“ Jak se během svého působení mohu přesvědčit, k výbuchům dochází často, občas kousek před námi, jindy pár minut za námi. Všechna předjíždějící auta musí zpomalit, nervózní ruští vojáci se bojí „ostřelů“. Z rychle projíždějícího vozu občas někdo spustil palbu, a než se vojáci vzpamatovali, byl pryč.
Na cestě do Grozného pak míjíme ještě několik „blokpostů“, ale my je projíždíme v podstatě bez zastavení. Naše auto i ochranku všichni znají, takže obyčejně postačí průkazka přes sklo. Jinak jsou na tom civilisté. Na každém postu, někdy i několikrát, musejí vystoupit z vozu, odkrýt kapotu, odevzdat povinný bakšiš. Někteří vojáci se chovají profesionálně a klidně, najde se ovšem i nemálo těch, kteří si zde dokazují svoji moc a sílu, lidi urážejí a šikanují. A horkokrevným, hrdým Čečenům leckdy stačí málo. „Asi před týdnem jim na Kavkaze nechali namísto peněz tašku s jídlem, jen pod něj šikovně strčili nálož,“ říká Ibragim.
Zajíždíme na jedno z našich distribučních míst, kde rozdáváme potraviny. Lidé vědí, kdy sem přijít, na co mají nárok. Máme stálé zaměstnance, kteří potraviny zváží a každému dají jeho díl: 10 kg mouky, litr oleje, kilo cukru, něco soli. Na člověka na měsíc. Někteří mají jen to. Vedoucí punktu, drobný stařík, nás zve na čaj. Těžko odhadnout jeho věk, tady vypadají všichni starší. „Přišel o jediného syna,“ vysvětluje mi Patrik česky nad šálkem čaje, ke kterému neodmyslitelně patří sušenky, kus masa a spousta chleba. „Vyšel takhle po silnici k trafice koupit si cigarety. Přijeli vojáci a všechny u stánku zabili. Prý omyl, prohlásili později.“
Náměstí Minutka v centru je totálně srovnané se zemí. V ostatních částech města ční k nebi alespoň torza paneláků, tady nic. Jen hromady suti a panelů, to je osud původně půlmilionového města. A všude špína a bláto, občas někde trčí roura, ze které uniká zapálený plyn. Zdejší osvětlení. Za městem stoupá dým ze zapálených ropných věží, těžko říct, kdo a proč je nyní zapálil. Čtvrť Kalinina, kde máme místní kancelář, je podstatně příjemnější čtvrtí rodinných domků a stromů. Dům s velkým dvorem slouží hlavně našim místním pracovníkům jako místo schůzek. Mimochodem vedle naší kanceláře je mateřská školka občanského sdružení Berkat, kterou založila Petra Procházková a dnes ji provozuje Česká katolická charita. Před pár týdny se nám podařil malý zázrak, a to získat telefonní linku. Tak to nemají ani některá ministerstva. Bez telefonu to bylo utrpení. Několik set zaměstnanců jsme řídili vzkazy předávanými po šoférech a lidech z naší ochranky, kteří vyrazili do terénu a pokusili se daného člověka najít, případně mu doma nechat vzkaz. Řešení problémů se tak neuvěřitelně táhlo a samostatně fungující zaměstnanec byl k nezaplacení.
Teď tedy sedíme v Grozném za stolem a začíná první kolo seznamování, schůzek, vysvětlování, dohadování. A večer zase zpět. Nocovat v Grozném je zakázáno pravidly OSN i FSB. Po setmění je zde zákaz vycházení, ruští vojáci střílejí bez varování, do ulic vyrazí pochybná individua, dochází k únosům a loupežím.

NAŠE BEZPEČNOST
Všechny humanitární organizace sídlí přinejmenším v ingušském Nazranu, některým ani to jejich bezpečnostní politika nedovoluje a nacházejí se ještě dále od Čečenska, ve Vladikavkazu, Naľčiku, Stavropoli. OSN má svět rozdělený z hlediska bezpečnosti na 5 kategorií. 1 – bezpečno, 5 – totální evakuace. Čečensko má 5, Ingušsko 4, celý zbytek Kavkazu číslo 2. Jelikož používáme prostředky OSN a spolupracujeme s nimi, musíme dodržovat i jejich bezpečnostní pravidla. Přiznávám, že to není úplně možné a nacházíme určitý kompromis, který považujeme za dostatečný a příslušní pracovníci OSN ho buď tolerují, nebo o něm nevědí. V Ingušsku to znamená pohybovat se vždy alespoň s jedním ochranikem, alespoň jeden se vždy musí nacházet i v kanceláři, ve dne v noci. Nebudu popisovat pravidla OSN, ta odpovídají spíše válečnému stavu. V Čečensku je pak naším způsobem ochrany zejména nenápadnost, oproti po zuby ozbrojené eskortě a znakům na vozidlech jsme raději neviděni a neslyšeni. Dva ochranici, běžné nenápadné auto, které pravidelně měníme, nikdo nesmí vědět, kdy přijedeme a kam pojedeme.
Nebezpečí se dají rozdělit na dvě – obecná a ta cílená. Obecným nebezpečím mám na mysli náhodnou přestřelku, nálož, nešťastný výstřel. Možnosti předejít těmto nebezpečím jsou omezené, základním bezpečnostním pravidlem je nepohybovat se v nebezpečných oblastech během státních svátků či různých výročí, vyhýbat se velkým shromážděním. Důležité mohou být i informace získané od našich spolupracovníků, někteří z nich mají své kontakty a informace, něco se jen tak šušká. Jistému nebezpečí člověk nakonec přivykne a přestane ho vnímat, místní obyvatelstvo žije ve zdejších podmínkách stále, děti chodí do školy, lidé do práce.
Co se týká cílených útoků, zde jsou nejdůležitější informace. UNSECORD, což je organizace OSN zabývající se bezpečností, neustále monitoruje situaci, má své méně či více důvěryhodné zdroje a na jejich základě vydává doporučení či zákazy. Někdy je tento kanál využíván spíše jako manipulace s humanitárci, pokud někde něco nemají vidět, stačí, aby FSB pustila zaručenou informaci, že se něco chystá.
Během našeho pobytu došlo k únosu ruské pracovnice organizace Družba, kterou se podařilo asi po půl roce, nejspíše za výkupné, vysvobodit. Po celou dobu byla držena v žalostných podmínkách, přivázaná za nohu v díře a byl zázrak, že přežila. Méně štěstí má prozatím mladý Holanďan Arjan Enkel z organizace Lékaři bez hranic, který byl unesen v Dagestánu a v zajetí se nachází více než rok. Po těchto únosech došlo na nějaký čas k zastavení veškeré humanitární práce v oblasti, částečně jako výraz solidarity i jako nátlak na místní struktury, ale viditelný výsledek to nepřineslo. Asi se nikdo nepokusí unést pracovníka OSN obklopeného po zuby ozbrojenou ochrankou, v našem případě by to však bylo o něco jednodušší. Utvrzením pro nás byl únos našeho ochranika Ibragima, kterého jsem výše několikrát citoval. Ten byl při odjezdu z Grozného zastaven skupinou lidí, která se legitimovala, poté se po něm slehla země. Marná jsou prozatím veškerá pátrání, která po něm jeho velice vlivná rodina vede.

ZAČISTKY
Místní obyvatelé jsou na tom s bezpečností jinak. Mají samozřejmě podstatně vyšší pravděpodobnost, že se budou nacházet v nesprávný čas na nesprávném místě, navíc jsou i při obyčejných kontrolách vystaveni napospas ruským vojákům. Obrana je v podstatě nulová, jakékoliv známky protestu či odporu mohou vést k zatčení či zastřelení. Spíše než potrestání se vojáci mohou bát odvety v podobě granátu, kterým se odvděčí příbuzní mrtvého. Opilí vojáci se „proslavili“ i mnoha dopravními nehodami, kdy bezohledně najedou na obsazený autobus, smetou „omylem“ několik chodců atd.
Druhou akcí jsou začistky, vojenské operace, kdy se uzavře určitá oblast a vojsko zde pátrá po partyzánech či zbraních. Leckdy vynervovaní vojáci si dovolí cokoliv, dochází k rabování, vraždám, o znásilnění se tu nemluví. Pokud někdo nemá v pořádku doklady či se prostě nelíbí, může být zatčen a skončí ve filtračním táboře. O hrůzách, které tam lidé zažívají, se snad ani nedá psát. I v Ingušsku se mi kluci bojí říct svá osobní data, která například potřebuji na pracovní smlouvu, jsou stále přesvědčeni, že to může vést k jejich zatčení. Obecně platí, že ohrožen je každý mladý muž v odpovídajícím věku – od 15 let výše. Slyšel jsem o zastřelení kluka v Čečen-Aulu, ke kterému došlo jen proto, že vyšel během začistek a dal si ruce v bok. Tento výraz nepoddajnosti a vzdoru ho stál život. Ale vše má řešení a poplatky za propuštění z rukou armády patří ve srovnání s jinými únosci k těm nižším. Zaplať. Většina z vojáků dnes přichází dobrovolně s jediným cílem – vydělat si. Nijak se s tím netají a s každým jejich vystřídáním následuje několik týdnů dohadování, kolik se jim bude platit. Ano, platí se i za průjezd humanitární pomoci, i když to je mezi organizacemi jakýmsi veřejným tajemstvím. Peníze stojí za touto válkou a při začistkách se lidé často ukrývali v domech nejhledanějších osob, jelikož těm se kontrola vždy zázrakem vyhnula.
Pak zde ještě zůstává všudypřítomná FSB a místní kriminální skupiny. Zapomenout nemohu na jednu z nejvlivnějších, která v dnešní době ovládá v podstatě celé Čečensko a ve svých výpadech si troufá i do sousedních republik. Je to takzvaná „ochranka proruského prezidenta Kadirova“. Ta čítá několik tisíc ozbrojenců, leckdo zmiňuje i číslo sedm tisíc. Ti mají pod svojí kontrolou fakticky veškerou naftu, která opouští území či se zde prodává. Malí „podnikatelé“ platí výpalné, velké zdroje taktéž či jsou ovládány přímo. V noci, kdy jsou všechny silnice oficiálně uzavřeny, vyrážejí konvoje cisteren do Gruzie. Jádro skupiny tvoří oddaní lidé, většinou vrazi, únosci či partyzáni, kterým zajistil Kadirov propuštění z vězení a beztrestnost. S Jelcinem si potřásl rukou, jako velké gesto se v televizi předvedla amnestie a všichni propuštění si rovnou šli pro novou výzbroj. Není důležité, za koho, ale za kolik. I nadále mají prsty v mnoha únosech, plní zakázky FSB a mají naprostou svobodu při svém řádění. V Ingušsku při pokusu o únos dvou běženců neváhali hodit do obsazeného autobusu granát, po svém zatčení byli okamžitě propuštěni. Takových případů vám každý vyklopí z rukávu desítky. Kdo je tedy ohrožen? Každý, kdo je vidět, kdo nesouhlasí s promoskevskou politikou, kdo něco ví, kdo má peníze a může být zdrojem zisku.
Podobné vydírání je na běžném pořádku, a pokud se o někom ví, že pracuje pro cizince a dobře si vydělává, už to leckdy stačí. I mezi našimi zaměstnanci byli tací, kteří raději zaplatili. Obyčejně se pro svoji oběť přijíždí v noci. Několik vozů bez SPZ, muži v maskách naběhnou do domu, vše je záležitostí okamžiku. Většina obětí se již neobjeví, jiní jsou po měsících či letech prožitých v nepředstavitelných podmínkách propuštěni za nemalé výkupné. Asi není třeba vysvětlovat, v jakém psychickém stavu takovéto oběti této „války“ prožívají zbytek života. Naše ochranka v kanceláři spí s jedním okem otevřeným, každé šustnutí se musí prověřit, kalašnikov v ruce a granáty vždy na opasku, nikdo neví, kdy přijde jeho chvilka.
Starostka Alchan-Kaly Malika patřila k těm váženým a hrdinným Čečenům, kteří se nechtěli podílet na páchaném bezpráví. Odmítala podepsat dokumenty dosvědčující, že nedochází k porušování lidských práv při začistkách, které byly v této obci na denním pořádku. Na situaci si stěžovala i Helsinskému výboru pro lidská práva a patřila k lidem, jejichž hlas byl slyšet. Za mnou přišla poprosit o pomoc pro svoji vesnici, popili jsme čaj a poklábosili o beznadějnosti současné situace. Za týden se vrátil náš zaměstnanec Selim s tím, že Maliku zbavili funkce. Moc mne to neudivilo, spíše jsem se divil, že vydržela tak dlouho. Vydržela ještě následující měsíc, pak jednoho večera zabrzdilo před jejím domem auto, vyvedli ji před dům, přiložili pistoli k hlavě a zastřelili. Podle oficiálního tisku maskovaní banditi, podle neoficiálního vojáci.

PROPUŠTĚNÝ SAID
Jednou z méně příjemných činností, kterou je občas nutno provést, je uvolnění ze zaměstnání. Nikdo nepřijme své propuštění, nikdo si nepřizná nějakou chybu či to, že bychom prostě mohli chtít někoho jiného. Buď se prokáže nějaký závažný přestupek, nebo se ještě dá argumentovat tím, že na daný projekt nebudou finance. Propuštěný člověk musí mít vždy možnost nepříjemnou událost „okecat“ sobě i svému okolí. „Hrozně mě chtějí, ale bohužel nedostali na příští rok peníze na další stavební materiál. Ale hned jak se uvolní nějaké pracovní místo, mě určitě vezmou,“ říkají.
Prvním propuštěným je žena z našeho distribučního punktu. Právník OSN mi přišel oznámit, že si jedna běženka stěžovala, že místo ní dostal jídlo někdo jiný: „Dala to nějakému člověku, který tvrdil, že je příbuzný, a měl i kopii pasu oné běženky.“ Jenže pravidla jsou jasná, několikrát jsme varovali. Vystupuji z černé volhy, za mnou vyskakují dva kluci s automaty. Žena mě s úsměvem vítá, po čečensku se objímáme. Jdu hned na věc, ukazuji podepsanou darovací listinu a ptám se, jak to bylo. Bledne, vysvětluje mi to. Vím, že to myslela dobře, ale je nezbytné někoho potrestat, aby si ostatní dali konečně pozor a dodržovali pravidla. Oznamuji jí propuštění, po tváři jí tečou slzy, rodina stojí vedle a tiše přihlíží, je mi nanic, tlačím oči do země. Nastupuji do černé volhy, dva samopalníci za mnou, špatný film.
Said pro nás vedl program „jídlo za práci“. Při každém příjezdu do města mi připraví divadlo, všude podél příjezdové cesty stojí naši pracovníci, problémy nejsou. O těch se dozvídám až při svých kontrolách v terénu. Po několika odkladech se ho rozhodujeme propustit. Snažím se to udělat co nejtaktněji, Said to stejně nepřijímá. Několikrát měsíčně mě navštěvuje s teoriemi o nejrůznějších spiknutích proti jeho osobě, špehuje a donáší na nové pracovníky, i přes několik varování očerňuje naši práci před donory. Má i nemálo vlivných známých, a tak na mne vykonává nátlak místní administrace i grozenská radnice. Organizuje stávku za jídlo pracujících zaměstnanců, kteří mají jediný požadavek – vezměte Saida zpět do práce. Všichni kroutíme hlavou a nevěříme svým očím.
Asi po roce, kdy se dostal i k žalobám, zastavuje u domku bratrů Vachajevů auto. Mogamed pro nás pracuje jako kontrolor dva roky, Muslim, jeho bratr, je u nás půl roku. V autě jsou tři muži, jeden z nich se představuje jako bratranec Saida a vážnosti si dodává prohlášením, že je z ochranky Kadirova. „Postarej se, aby byl Said do týdne zpátky, jinak ti sejmeme rodinu,“ vyhrožuje. „Já lidi do práce neberu ani je nevyhazuju, já jen plním zadání, která dostanu.“ Mladíci se již chystají odjet, když tu jeden pronese urážlivou poznámku na adresu rodiny. Muslim ji oplatí, začali se rvát. Pak jeden přistoupil k Muslimovi, přiložil mu pistoli k hlavě a vystřelil. Kriminální policie vydala příkaz k zatčení viníka, každý ví, kde žije i kdo to je. Ale nic se neděje. Je to ochrana Kadirova, nikdo se neodváží zasáhnout.

VÁLKA JE BYZNYS
Někdy mám pocit, že není žádná síla, která by měla zájem situaci vyřešit, pro všechny zainteresované je vlastně výhodná. Armáda má dobře placený džob, ztrácejí se zde miliony určené na výplaty žoldáků, kšeftuje se s technikou i zbraněmi, v podstatě celá dudajevská armáda byla vyzbrojena rozprodanými ruskými zásobami. I obyčejný pěšák si vydělá v Rusku nadprůměrné peníze, k tomu úplatky od obyvatelstva. FSB má zvýšený rozpočet, upevňuje svoji moc, kterou samozřejmě každý využije k vlastnímu obohacení. Z ruského rozpočtu plynou na obnovu republiky miliardy, z nichž 40 % nikdy neopustí Moskvu a mizí v kapsách kremelských funkcionářů, dalších 40 % zůstane v kapsách těch čečenských. Organizace dostane zakázku na rekonstrukci školy, nic neudělá a po několika měsících údajně opravená škola vyletí do vzduchu. Prý plyn, partyzáni… I o prosincovém výbuchu, který srovnal se zemí úřad vlády v Grozném, se šušká, že se jednalo o likvidaci veškeré dokumentace před chystanou prověrkou. Ve vrtulníku sestřeleném „povstalci“ údajně seděl vysoký činitel armády, který měl prověřit stížnosti na nevyplacený žold. Těžko říct, nakolik se dá na tyto informace spolehnout, ale představit si, že auto plné výbušnin projede až k úřadu vlády, je směšné. Ve městě je kontrola na každém rohu a do každého náklaďáku vojáci minimálně nahlédnou.
Jednotlivá ministerstva se snaží přiživit na humanitární pomoci. Předáváme 7. grozenskou školu, zvu místní televizi, pracovníky radnice, vlády i ministerstva školství. S náměstkem ministerstva školství se dlouhou dobu dohaduji, než nakonec vleze před kameru a řekne pár slov díků. S dívkou ze zpravodajství jsem dohodnutý, a tak je ve večerních zprávách vše, jak má být. „Organizace Člověk v tísni předala rekonstruovanou…“ Druhý den běží na regionálním kanálu informace sestříhaná, o nás ani slovo. A ministerstvo může oficiálně tvrdit, že rekonstrukci provedlo samo či nám na ni alespoň přispělo materiálem, pracovníky.
„Dal jsem příkaz, aby každý ředitel školy, který přijme humanitární pomoc bez mého vědomí, byl okamžitě propuštěn,“ sděluje udiveným donorům náměstek školství při jejich návštěvě v Grozném. „Chci vědět o všem, jsem zodpovědný za školy a já budu rozhodovat, co kam půjde.“ A tak se rozdělí humanitární školní nábytek a ten, který se již nachází ve skladech, se může prodat.
Lidé, kteří dostali materiál na opravu domu, jsou navštěvováni pracovníky odpovědnými za vyplácení kompenzací za válkou zničený majetek. „Buď podepíšeš, že jsi dostal peníze od nás a dostaneš z toho půlku, nebo nedostaneš nikdy nic.“
Feděrlnaja direkcija pro vostanovlenije Čečny je úřad, který má na starosti výběrová řízení a rozdělení peněz z federálního rozpočtu. Popov, náčelník tohoto úřadu, se nedávno stal premiérem čečenské vlády. Navštěvuji zástupce náčelníka, chová se přezíravě, než pochopí, že by z nás mohlo něco kápnout. To se rozzáří a přisune mi krabičku čokoládových bonbonů. Všechny zakázky vyhrává moskevská firma InterBusiness-55, staví nové sídlo vlády, odstraňuje trosky, rekonstruuje kanalizaci. Setkávám se s jejím vedoucím, během několika prvních vět chápu, že se jedná jen o nastrčenou figurku.

ÚPLATKY
Dostat se k jakékoliv práci, dostat dítě do školy, být ošetřen, dostat občanský průkaz či pas, řidičský průkaz, státní zakázku, k tomu všemu vedou jen dvě cesty, známí, ideálně samozřejmě příbuzní, nebo úplatek. Nebo obojí. Ministr zaplatí svoji částku, jemu zaplatí za jmenování podřízení, jim jejich. Čas je omezený a investice se musí vrátit, a tak se musí snažit všichni. Večer objede policejní důstojník ve svém novém voze Toyota Landcruiser jednotlivé policejní posty a zabere si svůj díl. Po odevzdání příslušné částky si lze koupit univerzitní diplom. Jeden z našich ochraniků si ho jde slavnostně vyzvednout, právě se stal právníkem. Udiveně na něho civím, nepatří zrovna mezi génie a jak si mohl udělat „vejšku“ ještě při naší práci. Dívám se na hodnocení, skví se tam výtečná i za cizí jazyk. „Salmane, jaký ty znáš proboha zahraniční jazyk,“ ptáme se udiveně. „Asi anglicky nebo německy,“ nenechává se vyvést z klidu.
Samostatnou kapitolou je vymáhání úplatků policisty. „Dýchni tady do té krabičky,“ přikazuje policista a cpe mi jakýsi elektronický tester. Foukám s klidným svědomím, jsem abstinent, ale ejhle. „Vidíš, svítí zelená, tys pil,“ informuje mne nadšeně. Beru mu krabičku z ruky a na druhé straně nacházím červenou diodku. „Červená má svítit,“ kontruji. „Hmm, zná to, Tak mi dej aspoň stovku a jeď.“ Jako pracovník humanitární organizace také dostávám mnoho nabídek. „Tak hele, ty nám jako pomůžeš udělat tu dílnu, no a pak ti toho půlku nějak jako vrátím. A samozřejmě ti podepíšu všechno, co budeš potřebovat.“ „No, my ten chleba prodáváme za 6, ale píšeme 7 rublů. A jestli ho od nás budete kupovat jako humanitárku, tak máš z každýho bochníku taky provizi.“ „Dělali jsme špagety, já je prodával po 5 rublech, výrobní cena byla 3. A na papírech bylo, že je prodávám za 8. Jenže pak už měli všichni běženci nudlí dost a potřebovali peníze, takže jsem je přestal vyrábět a po 3 rublech jsem je zase skupoval,“ objasňuje mi ekonomické perpetum mobile jeden úspěšný podnikatel.

JAK TO PLYNULO
Je 18 měsíců mnoho či málo? Jak na co, jak kde. Určitě se nám zde podařilo udělat spoustu práce, rekonstruovali jsme 9 škol, 3 mateřské, 2 polikliniky, měsíčně dáváme práci 1200 lidem, kteří za ni dostávají jídlo, 50 000 lidí v Grozném dostává každý měsíc nezbytné minimum potravy, 6000 lidí má střechu nad hlavou. Dodáváme jídlo do škol i mateřských školek, provozujeme stanové školy pro běžence, máme rozvinutou síť psychosociální podpory, pořádáme osvětové akce, zájmové kroužky… Všichni na sobě pociťujeme obrovskou únavu. Jsme čtyři, zavření v jednom vězení. Pracovní doba se zkrátila ze 14 na 8 hodin denně. Cítím, že mi tečou nervy, jsem negativní a čím dál větší pesimista. Již potřetí se vystřídali vedoucí pracovníci na WFP a já opět musím čelit jejich nereálným nápadům. „Potřebujeme probudit v lidech nadšení, rodiče dětí mohou třeba bezplatně vařit a umývat nádobí,“ chrlí ze sebe Jonathan za souhlasného přikyvování několika zástupců humanitárních organizací, kteří již o Čečensku přečetli dvě knížky. „Ti lidé mají jiné problémy, nemají peníze, potřebují placenou práci,“ snažím se, ale jasně cítím, že právě tohle nikdo nechce slyšet. UNDP plánuje rozvojové projekty na další rok, ve většině zemí podporuje přímo státní instituce a vládu. „Jestli tady dáte něco vládě nebo ministerstvům, nezbude z toho nic,“ pěním nad tou naivitou a všímám si nevěřícího výrazu zástupce vlády, sedícího naproti mně. „Ale my jsme měli dobrý projekt s administrací, udělali jsme společně vodovod, my zaplatili materiál, oni lidi,“ snaží se dívka z jiné organizace. Jenže ten váš materiál si nechali zaplatit ze státního rozpočtu a skončil u nich v kapsách, říkám si v duchu a cítím, že je nejvyšší čas odjet. Je potřeba nová krev, nový optimismus, nové nápady.
Zařezávám berana, nakládám šašlik, stoly se prohýbají pod místními dobrotami. Od holek dostávám čečenský kroj, grozenští mi přivezli dlouhý tradiční kožich a chlupatou čepici papachu. Jiní se neskrývají tím, že jsou rádi, že si ode mne oddychnou. Lomali dopravil z Grozného zpěvačku čečenské filharmonie, tančí se lezginka, odcházíme se společně modlit, dlouho do noci se probírají nejrůznější témata, sedíme na dvoře, zní hlas muezzina, beran se peče a já si nedovedu představit, jak můžu bez tohohle všeho být…

HISTORIE KONFLIKTU
Původ Čečenů a Ingušů, tedy Vajnachů, jak sami sebe nazývají, není zcela jasný. Původně obyvatelé horských oblastí se jazykově i kulturně liší od svých sousedů, Dagestánců na východě a Osetů na západě. Mezi horskými Čečeny a těmi, kteří se časem usadili v nížině a byli více vystaveni vlivu kozáků a Rusů, jsou i dodnes nepatrné rozdíly. Historie rusko-čečenského konfliktu začíná expanzí ruské říše za vlády Petra Velikého. Ten roku 1722 přistál u břehů Dagestánu a započal s dobýváním Kavkazu. Založil dnešní Machačkalu a pokračoval dále do hor. V roce 1763 kozáci zbudovali pevnost Mozdog a v roce 1783 Vladikavkaz, nyní hlavní město Severní Osetie. Prvního velkého vítězství se Čečeni dočkali díky šejchu Mansúrovi, který v odvetě za vypálení čečenské vesnice Aldi téměř vyhladil celou ruskou jednotku a uštědřil tak Kateřině Veliké jednu z nejhorších porážek. Dokázal však vzdorovat jen 6 let, než byl sám zajat a v roce 1794 v zajetí zemřel. Na ruské straně se proslavil Alexej Jermolov, hrdina napoleonských válek, jmenovaný místodržícím Kavkazu. Se svým povýšeným postojem a tyranskými praktikami bezohledně dobýval nepodmaněná území, přičemž neváhal vyvražďovat celé rodiny včetně žen a dětí, pálit vesnice i lesy, v nichž se skrývaly čečenské oddíly. Roku 1827 byl nucen z politických důvodů Kavkaz opustit ke štěstí všeho místního obyvatelstva. Další z legend vzdoru vůči ruské imperiální politice se stal imám Šamil, urostlý muž s černým plnovousem. Dokázal sjednotit odboj a vypracovat partyzánskou válku k dokonalosti. Neomezoval se jen na akce v horách, ale na pečlivě vybraných a připravených koních podnikal dlouhé nájezdy do nížin. V polovině čtyřicátých let 19. století vybudoval státní jednotku s vlastním daňovým a právním systémem, velel armádě čítající 5600 jezdců, 8800 pěších a až 40 000 mužů v záloze. Dlouhá léta se ruská armáda, složená převážně z nevolníků, nemohla prosadit ani za použití metody spálené země. Až v roce 1859, po vybudování systému pevností a vymýcení části lesnatých porostů, se podařilo novou taktiku zúročit knížeti Alexandru Barjatinskému a 25. srpna zajmout samotného Šamila.
V době Říjnové revoluce a následující občanské války uvěřili Kavkazané slibům bolševiků a na jejich straně srdnatě bránili svá území proti bílým. V roce 1920 dobývají rudí Groznyj a začíná nová, komunistická éra. Již brzy se sovětská vláda za pomoc odměnila. Roku 1937 dal Stalin pobít asi 14 tisíc Vajnachů a roku 1944 se rozhodl jednou provždy skoncovat s celým národem. Během jednoho týdne bylo pod vedením Beriji, náčelníka NKVD, obyvatelstvo Ingušska a Čečenska deportováno do stepí severního Kazachstánu. Staří, malé děti či těhotné ženy, kteří nemohli sejít z hor na vlakové nádraží, byli na místě pobiti či zaživa upáleni v budovách. Z půl milionu vysídlenců nepřežilo děsivé podmínky transportu a prvních let sto tisíc. V pustých pláních je čekal třicetistupňový mráz a vystrašené obyvatelstvo, které bylo dopředu informováno, že přivážejí lidožrouty a vrahy. První zimu nezbylo nic jiného, než vykopat zemljanky a pokusit se přečkat. I poté zůstávali druhořadým obyvatelstvem, které se nesmělo bez povolení vydat ani na návštěvu k rodičům do sousední vesnice. To vše ještě více semklo národ, upevnilo tradice a nenávist vůči dobyvatelům. Až roku 1957, za vlády Chruščova, se dočkali rehabilitace a návratu domů. Tam je čekali noví přistěhovalci a obsazené domy. Na dalekou cestu se všichni vypravili s kostmi svých příbuzných, aby je mohli pochovat ve vlastní zemi. Oficiálním důvodem vysídlení byla údajná kolaborace s nacisty. Nutno dodat, že podobný osud stihl i jiné kavkazské i mimokavkazské národy. Jen stěží lze pochopit, kde se ve Stalinovi, který sám byl Gruzín, bralo tolik nenávisti vůči jiným národnostním menšinám.
Novodobá historie začíná rokem 1990, kdy se schází Kongres čečenského lidu. Jeho ústřední postavou je Džochar Dudajev, první čečenský generál v ruské armádě. Kongres zvolil Dudajeva do svého čela a přiměl Nejvyšší sovět Čečensko-Ingušska podepsat „Deklaraci nezávislosti“. O rok později dochází k revoluci a faktickému převzetí moci Dudajevem. Vojsko dislokované nedaleko Grozného dostává příkaz neútočit, nikdo neodporuje. Je to rozpad komunistického režimu v celém Sovětském svazu, Jelcin krátce předtím potlačil v Moskvě pučisty pokoušející se sesadit Gorbačova. V Grozném jsou obsazovány úřady, padne i budova KGB, kde se Dudajevovi lidé zmocní velkého množství zbraní. Právě roztržka s Moskvou ohledně obsazení budovy vedla během několika dní Dudajeva k vyhlášení mobilizace, jednalo se ale v podstatě jen o gesto vzdoru. Ještě v témže roce dochází k volbám, ve kterých s drtivou převahou vítězí Dudajev. Nejednotná opozice nebyla schopna se mu vážněji postavit a lidé obyčejně nevěděli, koho jiného volit. To již i Jelcin pochopil vážnost situace, ale následné vyhlášení výjimečného stavu naopak posílilo protiruské nálady a bylo k dobru dudajevovské politice, která zdaleka neměla většinovou podporu. V zemi nastala paradoxní situace, kdy obyvatelé formálně nezávislého státu dále používali rubly a ruské doklady. Z grozenského letiště mohli bez problému letět do Moskvy či na Blízký východ. Kromě afghánského Tálibánu však žádná země čečenskou nezávislost neuznala.
V následujících měsících se ukazuje i Dudajevova neschopnost řídit stát. Vše je umocněno ruskou blokádou a obecně rozpadem východního trhu. Nefungují závody, na úřadech bují korupce, ruské zákonodárství je nahrazeno islámským právem šaría. Zároveň se za tichého souhlasu Moskvy stává z Čečenska „zóna volného obchodu“, kudy je možné bezcelně přivážet cokoliv. Na grozenském trhu je možné volně koupit zbraně, obchodování s alkoholem či narkotiky je však přísně trestáno islámskými radikály vahhábovci. Moskva využívá oblast k nelegálním obchodům s naftou, na které bohatnou i místní vyvolení, státní rozpočet však zeje prázdnotou.
V roce 1994, kdy již začínala Moskvě docházet trpělivost, se mohlo chvíli zdát, že snad dojde ke schůzce mezi Jelcinem a Dudajevem. Namísto toho se ale Jelcin nechal přesvědčit svým okolím, aby se s nezákonně zvoleným prezidentem nesetkal, a ve stejnou dobu Dudajev jen o vlas unikl pokusu o atentát. Ruská protičečenská kampaň začala pomalu a nenápadně, podvrhy snímků s hlavami mrtvých Čečenů, kteří byli vydáváni za ruské policisty, únosem a následným výbuchem autobusu ve městě Mineraľnyje Vody, který byl připsán Čečenům. Následoval neúspěšný pokus o převrat, kdy Moskvou podporovaná opozice v čele s Avturchanovem zorganizovala neúspěšné obsazení Grozného. Všech 17 tanků bylo okamžitě zlikvidováno, aniž by způsobily jakoukoliv škodu.
Po tomto neúspěchu nezbylo moskevskému vedení, než situaci řešit vlastními silami a v prosinci 1994 dochází k ruskému pokusu o zjednání „pořádku“. Zpočátku se jednalo o naprostou katastrofu, nezkušení ruští vojáci v tancích nekrytí pěchotou se stali snadnou kořistí čečenských bojovníků. Ti využívali zejména vynikající znalosti prostředí, a tak se z první vlny stal masakr mladičkých ruských záklaďáků. V následujících dnech se na prezidentský palác, sídlo Dudajeva a náčelníka štábu Maschadova, valila jedna vlna útoků za druhou. Snaha o zkoordinování demoralizované ruské armády probíhala jen s obtížemi, mnoho vojáků bylo zabito vlastním dělostřelectvem a raketami Grad. Těžkou techniku opevnili na hřebenu severně od Grozného a za použití bombardérů nakonec v podstatě srovnali prezidentský palác se zemí. Došlo k použití tříštivých bomb naplněných malými kuličkami, které rozsévaly smrt v řadách civilistů. Dne 7. března, tedy necelé čtyři měsíce od začátku bojů, padly i poslední části Grozného. Zatímco se obránci stáhli i se svým velením do hor, ve městě začalo rabování, nesmyslné zabíjení a znásilňování ze strany ruských vojáků. Polozdivočelá armáda byla pánem všeho, mohli jednat naprosto beztrestně, vedení selhávalo ani nemělo žádný zájem udělat pořádek. Desetitisíce běženců hledaly záchranu v sousedním Dagestánu a Ingušsku.
V horách dál pokračovaly partyzánské jednotky v odporu a ruským vojskům se zde dařilo postupovat jen za cenu nemalých ztrát. Při jednom z telefonních rozhovorů prostřednictvím satelitního přístroje byl zabit Džochar Dudajev střelou navedenou na radiový signál. Do čela odporu se tak dostal Maschadov, který 6. srpna 1995 dokázal dostat Groznyj plně pod svou kontrolu. Neudržitelná situace přiměla Moskvu podepsat dohodu o stažení ozbrojených sil z Čečenska, ke kterému bezprostředně došlo.
Za záminku pro druhou válku v roce 1999 pak posloužila série pumových atentátů na moskevské obytné domy, která byla připsána čečenským teroristům, ačkoliv je dost možné, že to byly účelové akce FSB. Centrum Grozného je naprosto zničeno a ruská vojska jej obsazují. Desetitisíce lidí podruhé opouštějí své nedávno opravené domovy, odpor se opět stahuje do hor včetně prezidenta Maschadova, který je dodnes v čele mezinárodně neuznávané čečenské vlády, z pohledu Moskvy v čele terorismu. V mezinárodním společenství postupně převládal názor, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska a nikdo nemá právo se do ní vměšovat. A po teroristických útocích v New Yorku došlo k výraznému posunu v oblasti mezinárodního práva. Pod pojmem „válka proti terorismu“ si světové velmoci uvolnily ruce ke skoncování se svými protivníky, ať již se nacházejí v Iráku, Koreji či Čečensku.

architekta a herce Davida Vávry

„Vedle toho, že ve stejné okamžiky vyhledávám stejné situace, mám hrozně rád překvapení. Nadchne mě, když mezi tím ustáleným je něco někdy jinak,“ říká DAVID VÁVRA, architekt, herec a spoluzakladatel divadla Sklep. Jeho osobitou poetiku a svérázný humor znají nejen návštěvníci klubu Dobeška z již klasických Besídek, ale také diváci z televizního pořadu Česká soda a nevšedního cyklu Šumná města. Všechno, co David Vávra dělá, je pro něj „příjemným zážitkem“, ale nejvíce ho zajímá rodina: manželka Eva a čtyři děti.

Říkáte o sobě, že jste liberálně konzervativní, co tím myslíte?
Já mám rád neměnný chod světa. Například s rodinou jezdíme na dovolenou každý rok na stejné místo, na ostrov Hvar. Tam chodíme za stejnými lidmi, máme stejný rytmus, dáváme si kafe ve stejné kavárně, kde je stejný kavárník – mimochodem amatérský herec, na kterém je mi sympatické, že hrál roli dona Antonia, podle toho nazval svoji restauraci i své víno.
I se Sklepem hrajeme na stejných místech: například v květnu vezmeme kola a jedeme do jižních Čech, v listopadu na severní Moravu, kde nás čeká vypálená kořalka. V zimě lyžujeme. Březnové období je lázeňské – Karlovy Vary, Mariánky…
Se „sklepovskou kumpanií“ také pravidelně sjíždíte nějakou řeku…
Loni to byla Vltava. Jinak tuhle velkolepou akci, kdy jede až pětatřicet lodí, organizuje už dvacet let Václav Marhoul.
…A téměř čtvrt století vyrážíte každé léto na kole po Čechách…
To je vyloženě „pánská jízda“. Najedeme tak pět set, šest set kilometrů. Máme mapu, kam si ty cesty zakreslujeme. Čechy se již zaplnily černými čarami jak puzzle.
Kde jste byli naposledy?
Na severu. Zajeli jsme si z Jizerek do Polska a přes Krkonoše zpátky. Ten pohled z druhé strany byl nádherný, jiný než jak ho mám ustálený. A pro mě vždycky tajuplné Sněžné jámy z té polské strany vypadaly na zalesněných kopcích jako rozhledna. Když jsme u Trutnova znovu zahnuli do Polska, ocitli jsme se ve městě Chȩmsko Slaskie. Jsou to bývalé polské Sudety, odkud byla odsunuta německá komunita – hodně poznamenaný kraj, trochu rozvrácený, a tím silný. Protože je Polsko chudší, tak tam domy nemají ty jedovaté fasády, zůstávají, jak byly. To město mě nadchlo atmosférou: náměstí v mírném kopci je lemované domy s podloubím a zdobnou barokně renesanční fasádou, vedle kterých stojí tak tři sta let staré dřevěné řadové domky zapuštěné asi metr, s takovou zastřešenou lodžií. Celé náměstí je zakončené průhledem na kostel. Krásné. A ještě jeden překvapivý zážitek jsme měli: když jsme projížděli Broumovským výběžkem, dojeli jsme do Meziměstí. To je podle mě jedno z nejzapadlejších městeček u nás, přitom tam byla největší rakousko-uherská textilní továrna, kterou snad stavěli podle francouzského Louvru – i když tvrdí, že podle Versailles. Mimo to tam stojí jedno z největších nádraží, které bylo na hranici Rakouska-Uherska a Pruska. Jen samotná nádražní hala má tak tři sta metrů. Tu tvořily, jedna vedle druhé, čekárny různých tříd a z nich je teď divadlo. Je to snad jediné divadlo na nádraží: jedna okna vedou na prosklenou lodžii směrem k městu a druhá vedou na peron. Vedle toho je ve stejném rozměru tělocvična. To nádraží má za sebou tělocvičnu, restauraci a divadlo.
Meziměstí si pak „zahrálo“ v jednom z dílů dokumentárního cyklu Šumná města. Ten před lety přitáhl k televizním obrazovkám i diváky, kteří podobné pořady nesledují. Přispěl k tomu nejen svižný pohled na architekturu a nezvyklá interpretace, ale i způsob, jakým jste diváky jednotlivými městy provázel. V době, kdy tento pořad televize začala vysílat, běželo na druhém programu ČT ještě Deset století architektury, pořady Zjizvená tvář země a Zjizvená tvář měst. Šumná města se od nich poněkud lišila i tím, že vedle architektonických skvostů najednou diváci viděli krematoria, plynová potrubí…
Když Radovan Lipus napsal Šumnou Ostravu, bral to jako rehabilitaci ostravské architektury. Hledal někoho, kdo by nevšedním způsobem diváky po Ostravě provedl, a oslovil mě. To bylo v roce 1994 až 1995. Pak to mělo usnout, ale protože Šumná Ostrava měla ohlas, udělali jsme ve stejném duchu ještě Opavu a Olomouc. Nakonec se natočilo dalších dvanáct dílů, pak asi pět let nic a nedávno přibyly další.
Za cyklus Šumná města jste v roce 2002 s Radovanem Lipusem získali cenu časopisu Architekt. Poptávka nadšených diváků vedla k tomu, že se Šumná města dočkala v loňském roce i knižní podoby.
Rozhodli jsme se s Radkem prostřednictvím té knihy nabídnout víc, než jen to, co se mohlo vejít do jednotlivých dílů. Takže je tam mapa, kde čtenář najde domy, které bude mít zájem vidět, jsou tam plánky měst, doslovy a některé konkrétní informace o navštívených objektech. Součástí knihy je pochopitelně bohatá obrazová dokumentace.
Přemýšleli jste o dalším rozšíření tohoto zajímavého cyklu?
Dosud jsme sledovali větší celky, které mapovaly vývoj naší architektury. Ale samozřejmě nás zaujala i malá místa, která jsou svým způsobem jedinečná. Rádi bychom je nějak zpracovali, ale mluvit o tom je předčasné.
Jak vnímáte současnou architekturu?
Vnímám ji stejně jako architekturu v minulosti: je kvalitní i pokleslá. Závisí to na osvícenosti investorů i měst. Přestože se podle mě architektura pomalu dostává do svobodných souřadnic, chybí tu někdo, kdo by měl v této oblasti určité vzdělání – tedy věděl o výtvarném umění a architektuře trošku něco víc a určoval vkus. Mám na mysli takovou tu silnou střední třídu. A je to škoda, že takové podněty v malých městech chybí. Bohužel dnes není možné, aby si učitel nebo lékárník na malém městě pozval předního architekta a nechal si od něj postavit osvícený dům, jako za první republiky. To ti ze střední vrstvy věděli, že si nechají postavit rovný dům s kulatým oknem, protože takový viděli v Praze. Stejně jako v baroku viděli palác a na vlastní stodolu si udělali barokní průčelí. Je to svým způsobem opisování, ale když se opisují dobré věci, pak je to v pořádku. Mnohem horší jsou katalogové domy, které jsou nositeli pokleslého vkusu. Podle mě zavádějí tvarosloví, které sem nepatří, a míchají vesnici s městem.
Souvisí to s urbanismem?
To samozřejmě. Prodejci pozemků chtějí hodně rychle vydělat, takže jsou ty pozemky minimální, komunikace jsou tam natahané tak, aby byly co nejmenší, příliš se nepamatuje na veřejnou zeleň. Mám pocit, že vlastně vůbec nevytvářejí „městotvorné“ prostory. Jsou to nařádkované ulice, které nemají žádné kouzlo a zabírají docela vulgárním způsobem půdu nebo pole, lesíky. Takhle neuvážená urbanizace může v budoucnosti způsobit určité potíže, neboť kvůli velké hustotě už s nimi nepůjde nic udělat.
Jaké je vaše „nejšumnější“ město?
No přece všechna! Kolik máte dětí? A které máte radši?
Sofiina volba…
…Protože města, co nevypadají, že jsou tak harmonická, přinášejí daleko víc podnětů, jsou víc připravená na změnu.
Třeba Ústí nad Labem…
Třeba, ale Ústí má úžasné domy… S-domy, to je pro mě jeden z vrcholů sociálního bydlení. A má také moderní most – je až frajerský, ale dobrý. Tohle město potřebovalo takovou ideu. Síla té myšlenky s sebou utáhne obrovskou energii. Je to dobrá tyčka při skoku do výšky – to jsem teď vymyslel…
Když jste ta města mapovali, nepožádal vás někdo místní, abyste tam postavil dům?
Většinou je to věc místních architektů a já ani tuhle ambici nemám. Ale po natáčení Jičína mě oslovil člověk, zda bychom na místě, kde stála romantizující vila – taková funkcionalisticky jurkovičovská – nenavrhli a nepostavili podobnou.
Pracujete ve čtyřech, jste tedy malý ateliér. Podle čeho si vybíráte zakázky?
Nás většinou oslovují známí, pro ty, které neznáme, zase tolik neděláme. Většinu zrealizovaných domů jsme dělali pro lidi, kteří jsou s námi nějakým způsobem generačně spřízněni. Každý rok máme práci jedním směrem od Prahy. Nedávno jsme se vydali směr Krkonoše. V Jičíně stavíme tu zmíněnou vilu, ve Vrchlabí dva domy, v Lysé nad Labem malou galerii s kavárnou a rekonstruujeme chatu na Klínovkách.
Navrhoval jste rovněž Švandovo divadlo…
Z rekonstrukce Švandova divadla mám radost hlavně proto, že je tam divadlo, a ne podzemní garáže nebo squashové centrum, o kterých se také v jednu chvíli uvažovalo.
Jste architekt a herec. Architektura je v povědomí lidí statická, herectví dynamické…
Počkejte! Architektura může být daleko dynamičtější než herectví! Je to o hmotě! Zrovna nedávno jsem dělal dům, který je organický, takový ekologicko high-techový. Je vepsaný do terénu tak, že se jen zvedne zelenou střechou – rozšklebí se ve dvě takové oči. I když ten dům bude třeba jednou stát, bude mít v sobě, alespoň doufám, jisté napětí…
Vnímáte domy jako herce?
Já to zase tak emocionálně neberu, ale můj přítel Radek Lipus napsal práci, která se jmenuje „Architektura jako dramatická postava“ a dramatickým postavám přiřazuje domy. Ta asociace tam může být. Všechny domy prožívají určité příběhy a samy je vyzařují. Podíváte se a řeknete si: „To je ale zamračený dům!“ nebo „To je přísný dům.“ Domům lze také připisovat typy lidí a naopak. Já se také vždycky snažím vnímat toho, kdo si u mě dům zadá.
Ať záměrně, nebo zcela nevědomě vnášíte do svých projektů jistou nadsázku. Když jste před lety navrhoval rekonstrukci klubu Dobeška, který se stal po třiceti letech existence divadla Sklep jeho „domovskou scénou“, neměnil jste sice původní projekty, ale do jeho interiéru jste vtipně zakomponoval detaily připomínající dobu vzniku této stavby – šedesátá léta…
Jednak se v barvách šedesátých let odehrávalo celé moje dětství, a pak: Dobešku postavil můj otec. Když jsme ten dům po předcích zdědili, nechtěli jsme při jeho rekonstrukci nic měnit. Dům byl velmi dobře vymyšlený a já jsem konzervativní. Zvolil jsem jen výraznější a kontrastnější barevnost interiéru. Dominují tu dvě barvy: modrá – noc jako divadlo a oranžová – slunce, které zapadá, když do něj jdete.
Jaký dojem ve vás šedesátá léta zanechala?
Ta doba v sobě měla určitý pozitivismus, nebyla to padesátá léta, už nebylo tolik pozavíraných lidí, a přestože tu vládl bolševik, došlo tehdy k celosvětovému uvolnění. Možná svět nesměřoval prudčeji k tomu poznat sebe, ale i jiné světy za světem, třeba Měsíc. Tahle pozitivní energie, ta touha obecného povznesení, ta už se neopakovala. V sedmdesátých letech rozhodně ne, osmdesátá byla úplně pokleslá, devadesátá mají sice nádech nějakých revolucí, ale nic takového teď vlastně ve světě není.
Čím se od té atmosféry odlišuje ta dnešní svoboda?
Víte, mně připadá, že lidi jsou málo vděční. Když se podíváte, s jakou arogancí vystupují někteří komunisté, pak si řeknete, že lidi museli po sametové revoluci opravdu hodně a rychle zapomenout…
Druhá věc, proč ta dnešní svoboda není adekvátní té v šedesátých letech, je to, že náš současný svět je více sešněrovaný ekonomicko-politickým svazkem, existuje určitá souhra, nikdo nikoho tady u nás nevraždí, dalo by se říci, že každý by si mohl ten luxus svobody užít, jak by chtěl. Ale každý z nás určitě cítí, že svět je teď příliš rozdílný a mezi nespokojeností a spokojeností je mnohem hlubší propast, než byla tenkrát.
Když už jsme se dotkli politiky, vy jste tady na Dobešce zakládal Občanské fórum.
Měl jsem představu, že přichází nová doba, kdy konečně budou všichni sdílet a řešit obecné věci. A že „schůze“, které jsme tehdy nazvali „tábory lidu“, budou taková kulturně osvětová setkání. Tuhle naivní představu jsem měl asi měsíc. Když už jsem u toho: koluje známá historka o tom, jak jsem jednou takovou „schůzi“ vylepšil. Chtěl jsem pozvat pár klasických hudebníků, ale když řekli ne, tak jsem oslovil Václava Neckáře. Celé jeho vystoupení skončilo lidsky až vykloubeným výkřikem jedné paní: „A jestlipak Vašek už vrátil legitimaci KSČ?!“ On ji nevrátil a v tom okamžiku se to zvrhlo. Paní pokřikovala, že by se měl stydět, on, že ale taky chodil na výslechy, do toho křičel nějaký zřejmě fízl.
Neměl jste chuť přejít z Občanského fóra do nějaké politické strany?
Když jsme zakládali Občanské fórum, tak asi jo, ale pak už ne.
Proč?
Protože to mají dělat jiní lidé, kteří na to mají trpělivost.
Jak se díváte na politiku?
Pokud člověku nedeformuje život, není důležitá. Jinak je to služba, je to věc fungování společnosti: jako někdo udržuje silnice, tak udržuje politiku.
Co vás v poslední době potěšilo nebo nadchlo?
Já to nemám tak, že mě něco zničí a něco nadchne. Mám rád neustálou kontinuitu všech věcí. Já nemám ani nejlepší a nejhorší zážitek: nikdo přece neví, jestli ten nejhorší nebude nakonec nejlepší. Každá výhra v sobě skrývá budoucí prohru.
A jak berete neúspěchy?
Neúspěch? To je nesmyslné slovo! Takzvané neúspěchy jsou pomíjivé, měřeno jinými situacemi lidstva. Řada věcí se nepovede, člověk něco neudělá dobře, řekne špatně, někoho urazí, ale musí to vědomě přežít a pak je to dobré.
Kde hledáte ztracenou rovnováhu?
No v nerovnováze – tím, že si ji uvědomím. Ale rovnováhu stejně nikdo nenajde. Touží po ní, ale nedosáhne jí. Máte nějaké hodnoty, ale můžete na ně maximálně pohlížet, můžete je tušit. Ale stejně jich nedosáhnete, to byste musela být „božský tvor“.
Jste pragmatik, nebo optimista?
Optimismus, to je ten největší pragmatismus.
Máte dvě profese, každý měsíc představení, natáčení, ale také manželku a čtyři děti. Co pro vás znamená rodina? Jak se vyrovnává s tím, že potřebujete tolik času pro sebe?
Snažím se s nimi být co nejvíce, i když by vám asi řekli, že to je minimum. Pro mě rodina neznamená jen pevné zázemí, pro mě je to životní maximum. Jsem nejklidnější, když jsme někde společně, takže je beru všechny třeba na natáčení Šumných měst anebo na projekce, které s Lipusovými vždycky spojíme s nějakým výletem.
Vyzdvihl jste rodinu jako silné a pevné pouto. Nemáte dojem, že v současné době slovo „rodina“ ztratilo kredit?
Já ten pocit nemám, ale je možné, že pro některé mladé lidi není všední život plnohodnotným zážitkem. Ale to silné pouto jim chybí, proto to přebíjejí až extrémními zážitky.
Máte tolik milých povinností, že vám asi moc času na to, abyste chodil do kina nebo do divadla, nezbývá. Ale přece: zaujalo vás něco v poslední době?
Šel bych rád na všechny filmy kamarádů, které jsem ještě neviděl: Želary, Jedna ruka netleská, Perníková věž, Cesta z města – to jsem všechno neviděl, protože jsme měli představení. Co mě v poslední době pobavilo – již poněkolikáté Underground od Kusturici. Tenhle humor se mi líbí.
A český film?
Líbili se mi Smradi, ale řekl jsem upřímně Ivanu Trojanovi, že takový film máme doma dvacet čtyři hodin denně a nemusím kvůli tomu chodit ještě do kina.
Co čtete?
Filozofie. To jediné mě nějak vzrušuje. Teď mám na nočním stolku Dějiny konzervativismu, občas si čtu Kirkegarda a Junga a dávám z toho vždycky něco do úvodu k Besídkám divadla Sklep. To mi připadá vtipné: ty jejich úvahy jsou totiž tak pravdivé, až jsou humorné. Pro mě to je vrchol srandy.
Proč je podle vás mezi mladými lidmi tolik oblíbená východní filozofie?
Ne každý pochopí tajemství světa vždycky jen materialisticky. A protože materialismus někomu o světě nedá dokonalý obraz, hledá skrytá tajemství jinde. Ale pro řadu lidí zřejmě i naše církve jsou příliš naplněny temnou minulostí, a tak se obracejí například k buddhismu, protože ona jinakost je vzrušujícně vzdálena naší realitě.
Je to tím, že je dnešní doba v určitém směru bezbřehá, a oni potřebují nějaké mantinely?
Já bych spíš řekl, že chybí lidem pokora. Málokdo dospěje k askezi a k nezaclánění pouhým vlastním poznáním sám od sebe. To musí dostávat dardy, aby mu to trochu došlo a k pokoře se dopracoval. Člověk se musí něčeho bát – pokora přichází přes strach z nějaké vyšší autority. Proto ji někdo hledá prostřednictvím víry.
Vy sám jste pokřtěný a názorem i přesvědčením český bratr. Když jste byl po revoluci v Izraeli, navštívil jste i místa, kde se odehrály křesťanské příběhy. Jaký dojem na vás ta země udělala?
Izrael asi v sobě má požehnání i varování zároveň – tam je možné žít v naprostém souladu i v kontextu největší nenávisti. Je to na lidech, jestli to bude soulad, či nesoulad. Proto až záměrně jsou tam muslimové v těsném kontaktu se Židy, jsou ve vražedném střetu, a přitom můžou žít harmonicky.
Izrael, to je také poušť – „nic“, které slunce zabarví, prozáří a ono se oživí a promění. Když jsme jeli na výlet do pouště, rozbilo se nám auto a museli jsme jít pěšky. Šli jsme, všude bylo to „nic“, a najednou vidíme, jak se pne vegetace kolem říčky. Sešli jsme k ní a tam se otevřel ráj: kameny, které připomínaly píšťaly varhan, potok ústil do malého jezírka, kolem se zelenaly palmy…, prostě pravé místo zrození. Do toho tam přišel jeden Izraelec s pistolí, což bylo připomenutí, že život je jinde, že je tam i to nebezpečí. Večer jsme vyšli do pláně nad Galilejské jezero. Jak jsem tak kráčel, připadal jsem si jako poutník, který jde krajinou, nemusí mít vůbec nic a vnímá jen to krásné požehnání bytím. A já jsem měl pocit, že rozumím celému světu, a pokud mi někdo dá otázku, jako se poutníkům dává, zcela jednoduše na ni odpovím. Možná byl ten pocit chtěný… Ale to zjitřené prozření samozřejmě dlouho nevydrží, rozvrátí ho každodennost. Ale přesto je to pro mě určitý až literární ideál, že člověk nemusí mít nic a kráčet dál.
To byl takový novozákonní zážitek. Ale vy jste byl také v Egyptě…
To byl zase starozákonní zážitek. Tam je to prodchnuté steřelostí věků. Jestliže kolem se kolem Galilejského jezera občas něco zazelená, na hoře Sinaji se nestane nic. Hora Sinaj, to jsou kameny a do nich vytesané desatero…
Jste velmi společenský, neustále se pohybujete mezi lidmi. Netoužil jste někdy odjet na chvíli od lidí a žít například v divočině?
Já bych se asi bál samoty. Mám rád společnost a vedle toho, že mám rád přírodu, mám rád město vytvořené člověkem – historii otištěnou do domů. Proto mi je dobře dva dny v lese a pak už se zase těším na týden do města…

Akademický architekt DAVID VÁVRA (*1957) – vystudoval Stavební fakultu ČVUT a architekturu na Akademii výtvarných umění. Čtyři roky byl asistentem architekta Ladislava Lábuse na ČVUT v Praze. V roce 1971 založil s Milanem Šteindlerem divadlo Sklep. Hrál ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Cesta z města, Pasti, pasti, pastičky (spoluautor scénáře). Autorsky se podílel na televizních seriálech Česká soda a Šumná města (spoluscenárista a režisér Radovan Lipus), jejichž knižní podoba vyšla v loňském roce.

Festival Thaipusam (také zvaný Tai Pucam či Taipusam) k uctění tamilského boha Murugana slaví Indové v jihoindickém státě Tamil Nádu, v Singapuru a v Malajsii, tedy v místech s početným tamilským etnikem. Festival probíhá každoročně při úplňku v tamilském měsíci thai, který spadá na přelom ledna a února. Indové, věřící v kastovní systém, muži i ženy, bohatí i chudí, žádají v tyto dny o požehnání a jsou si navzájem rovni.
Podle legendy požádal v Himálaji bůh Šiva svatého muže a učitele náboženství Agastyu, aby přenesl kopce Sivagiri a Saktigiri do jižní Indie, kde by se na nich mohly konat bohoslužby. Agastya tento úkol svěřil démonu Itampanovi. Ten si oba kopce přivázal k tyči a nesl je na ramenou podobně jako kavadi, které v Indii slouží pro přenášení věder vody. Itampan podle pověsti došel až do místa, které se dnes ve státě Tamil Nádu jmenuje Palani. Byl po dlouhé cestě unaven a položil si kopce na zem. Když chtěl jít dále, nepodařilo se mu už kopce zvednout. Nahoře na jednom z kopců stál chlapec Murugan, „zářící jako tisíc sluncí“, evidentně spokojený. Když byl pak Itampan v boji s nepřáteli zabit, Murugan mu za jeho zásluhy vrátil život. Tamilové věří, že každému, kdo uctí Murugana přenesením kavadi, bude bohem požehnáno.
Kavadi jsou dnes kovová monstra vypadající jako ozdobené klece ze stovek drátků zakončených ostrými špičkami v kůži účastníka. Věřící v Singapuru je přenesou do chrámu Sri Thandayuthapani Temple na Tank Road. Po cestě dlouhé 4 kilometry jsou nosiči, z nichž někteří dokonce tančí, doprovázeni svými slavnostně oděnými rodinami, pro které vlastně podstupují svou pouť. Dnes má spousta věřících propíchaný „jen“ obličej a na hlavách nesou nádoby s mlékem. Masové propichování nosu, jazyka a úst v chrámu Sri Srinivasa Perumal Temple na ulici Serangoon, což je hlavní ulice ve čtvrti Malá Indie, patří také k divácky nejatraktivnější části singapurského festivalu.
Před vlastním obřadem podstupují věřící někdy až 40denní půst, kdy smějí jíst pouze jednou denně vegetariánskou stravu a zdržují se kouření, alkoholu a dalších světských radostí. Bezprostředně před aktem se podrobují očistě vodou a kouřem, kdy se jejich mysl určitým způsobem oddělí od těla a účastníci přestanou cítit bolest. Za ohlušujícího zvuku bubínků, trubek a modliteb je jim pak bez jediné kapky prolité krve několikrát propíchnut obličej.

Moderní silnice č. 16, zvaná Žlutá hlava (Yellowhead Highway), je pojmenovaná na počest světlovlasého irského trapera, který objevil průsmyk přes Skalnaté hory. Na své cestě za zlatem v naplaveninách dolních toků řek Britské Kolumbie se jím v roce 1862 prosekávaly desítky mužů. Tamní lesy se od jejich dob příliš nezměnily. Podél Pacifiku leží v Britské Kolumbii až čtvrtina všech pralesů mírného pásma.

LIDÉ MEZI VELIKÁNY
V pralesích, kde je dostatek vláhy, dosahují stromy obrovských rozměrů. Porostlé mechy a lišejníky jsou jejich větve silné jako kmen. Špička se ztrácí kdesi v obloze. Jedny z největších z desítky různých jehličnanů jsou mohutné jedlovce kanadské s překvapivě malými šištičkami (Tsuga canadensis). Jedle Douglasovy, pojmenované po skotském přírodovědci Douglasovi, byly importovány i do Čech. V parku na hoře Grouse nad Vancouverem stojí sochy vyřezané z jejich kmenů, uschlých ve stáří 1200 let. A konečně národní strom Britské Kolumbie – červený cedr, který francouzsky mluvící část Kanady nazývá túje gigantická. Také ty jsou staré několik set let a vysoké i přes 60 metrů, dole je ani několik mužů neobejme.
Pro pobřežní Indiány na severozápadě Kanady byl červený cedr stromem života. Z kůry obřích cedrů dělaly jejich ženy oblečení. Než z nich odlouply jeden a půl metru široký pruh vnitřní pružné kůry, pomodlily se k nim. Muži z nich vyráběli 18 metrů dlouhé kánoe, které uvezly 35-40 lidí. Z cedrových desek se stavěly dlouhé domy pro celý klan. Vařilo se v hrncích z cedrového dřeva (nalila se do nich voda a do té se házely v ohni rozžhavené kameny tak dlouho, až voda začala vřít).
Mezi stromy stojí u silnice ručně psaná tabule: Prodej knih. Po pár desítkách metrů se naskýtá pohled na nepořádek obvyklý tam, kde je k veřejné skládce pár stovek kilometrů: deset aut různě prorostlých vegetací, tři lodě a dva rozebrané motory, terénní čtyřkolka, sněžný skútr, solární panely, obří satelit, sruby, několik ohrad, buldozer a stará obytná dodávka. Z ní vychází bosá holčička s knížkou v ruce. „Knížky prodává babička,“ a běží pro ni. Pohodová Dee se sem před 20 lety přistěhovala i se svou knihovnou. Když všechny své knihy přečetla, postavili pro ně srub a začali je prodávat. Knihy na odbyt moc nejdou, a tak se Dee věnuje ještě chovu pěti lam. Její otázka: „Taky doma spřádáš vlnu na svetry a ponožky?“ mě ale přece jenom šokovala. I Dee se vzápětí zarazila. Uvědomila si, že v kanadské divočině se žije poněkud jinak než v Evropě.
O čtyři kilometry dál stojí srub s prodejnou suvenýrů „U trapera“. Projíždějícím turistům prodává v létě vše, co lesy nabízejí: nuggety, kožešiny, indiánské výšivky a dřevořezby. V zimě chodí majitelé klást pasti a střílet zvěř. Dívám se na fotku nade dveřmi. Před srubem ověšeným schnoucími kožešinami je na ní exkluzivní blondýnka. „Jo jo, byla jsem mladší a štíhlejší,“ odpovídá na mou nevyslovenou otázku tělnatá padesátnice s prsty ověnčenými zlatem. „Teď jezdím na sněžném skútru a na manžela čekám ve srubu. V zimě tady bývá i minus 40 ̌C a to už pro mě není.“ Dívám se na jejího vnuka, který právě přelézá křeslo s medvědí kožešinou. Medvědů je v těchto oblastech víc než lidí.

POZOR NA MEDVĚDY
Kdysi zlatokopecké městečko Stewart leží na severozápadě Britské Kolumbie na americko-kanadských hranicích. V zimě okolo něj napadne i devět metrů sněhu a jedinou silnici spojující ho se zbytkem světa pak zavalují laviny. Dnes v něm žije několik stovek lidí, sousední americký Hyder má dokonce jen 60 stálých obyvatel. V Hyderu hned za hranicemi končí asfalt, benzinka je zavřená, džípy nemají dveře a kryty motorů, na domovních schodech se vyhřívají kočky a vedle se volně pasou koně. Čestným obyvatelem Hyderu se stane každý, kdo dokáže vypít panáka místní pálenky o 70 procentech alkoholu. Pak je „hyderizován“. Pár místních hotýlků a kempů přesto slušně prosperuje – díky medvědům.
Na jednoho obyvatele tu žije 16 baribalů (medvědů černých) a medvědy grizzly, jedny z největších savců až o 490 kilech, tu ještě nikdo nespočítal. Medvědi jsou z 90 % vegetariáni, mají-li možnost, přikrmují se mršinami nebo rybami. Zápach z mrtvých pacifických lososů je přitáhne z velké dálky. Nápis na tabuli u silnice sice varuje: Pozor, velká hustota medvědů! Nevystupujte z auta!, ale na „svého“ medvěda tu čeká sto lidí s teleobjektivy a dalekohledy. Začíná se stmívat. A je tu! Rozběhne se. Plác do mělké vody. A nic. Medvěd se otřepe a vrhne se znovu do dvacet centimetrů mělkého potoka. Lososi se rozprchnou do stran… Chvíle soustředění, mohutný skok a má ho. Turisté pochvalně zamručí. Jemu je to jedno, odnáší si lososa do lesa, a když ho spořádá, vydá se na borůvky. Aby snědli svou denní dávku 35 000 kalorií, musí jich sebrat na 250 tisíc kusů.
„Lesy a medvědi patří k sobě,“ líčí Al Larson, 72letý pracovník informačního centra u odbočky do Hyderu. Vypadá jako pravý zálesák, ale není to jen dobře vypočítaný image. Les zná dokonale, dvacet let mapoval výskyt velkých stromů na pobřeží, a tak může o medvědech vykládat víc než dost. Larson si posunul do čela svůj kovbojský klobouk a usadil mě do křesla na verandě. „Tak se podívej,“ a ukázal na mapu. „Projdi si tuhle zarostlou zlatokopeckou cestu, opustili ji po válce. Uvidíš skutečné stromové obry mimo národní a provinční parky. Ale pozor, budou tam medvědi. Dělej to, co my – co největší rámus, aby o tobě včas věděli. Pak se ti vyhnou. Pro nás je černý medvěd normální lovnou zvěří, hájenou jako jeleni nebo králíci. Kdo z obyvatel Britské Kolumbie má lovecký lístek, zaplatí za povolení na odstřel baribala jen 30 dolarů. Indiáni neplatí nic a cizinci musí naopak mít loveckého průvodce a stojí je to hodně peněz.“
Poslechli jsme ho. Rámus medvědy asi opravdu varoval, žádný se neukázal, přestože kolem dozrávaly záplavy borůvek, ke kterým jsme se ani nemuseli shýbat. Rostly totiž na více než tři čtvrtě metru vysokých keřích. A těch hub! Z 80 % křemenáče, dále klouzci, hřib strakoš a kozáci. V liduprázdných oblastech Britské Kolumbie bude ještě dlouho možné stát se součástí divočiny, stát se lovcem i lovnou zvěří zároveň. Na nekonečných neobydlených územích je hlavním zákonem přirozená rovnováha, které rozumný lov napomáhá. Proto v kanadské myslivosti neexistuje pojem škodná. Na druhé straně stavy zvěře nejsou uměle zvyšovány přikrmováním. Žije tu pestrá zvířecí populace srnčí zvěře, horské kozy, karibu (kanadská varianta evropského soba), losi, bizoni, pumy, rysové, rosomáci, vlci, kojoti a samozřejmě medvědi a bobři.

KAPITÁLNÍ LOSOSI
U vesnice Moricetown (původně Kayahuket) vtéká čistá a ledová řeka Bulkley do 15 metrů úzkého kaňonu. Na jeho krátkém peřejovitém úseku klesá o 60 metrů. Tady žije a loví lososy indiánský kmen Wet’suwet’en. Největší pýchou lovců je královský losos, tzv. chinook (Spring Salmon), dorůstající až do hmotnosti 45 kilo. Každé jaro čeká náčelník na ya’a, prvního chinooka, prvního lososa – vůdce, který ostatním rybám ukazuje cestu. Z Moricetownu má chinook před sebou ještě dalších 480 km. Pak se vytře, zemře a stane se potravou pro medvědy. Jedině náčelník má právo a čest ya’a chytit a pro všechny ostatní členy klanu připravit k jídlu. Indiáni s kouskem těla odedávna přebírají jeho sílu a naději na dobrý lov.
Břehy si mezi sebe rozdělilo pět hlavních klanů. Jen klan smí rozhodnout, kdo bude lovit na jeho spotu. Večer musí všichni své ryby odvézt pryč, aby jejich zápach nepřitáhl medvědy. Kdo chce darovat příslušníkovi jiného kmene víc než 25 lososů, musí požádat o speciální povolení. Náčelník Morice, který se stejně jako vesnice jmenuje po zdejším misionáři, byl ale ochotný prodat nám 45librového čerstvého lososa za 25 kanadských dolarů (jedna libra je přibližně půl kila a kanadský dolar odpovídá zhruba 20 českým korunám). Seděli jsme vedle něj u ohně na břehu řeky a pozorovali ostatní Indiány na lovu.
Z malých silných trucků vytáhli horolezecká lana pro jištění na kluzkých skalách a ze střech aut sundali šestimetrová pružná kopí – harpuny. Ženy, hodně tělnaté, stejně jako jejich děti, přinesly velké hliníkové podběráky s několik metrů dlouhou rukojetí. „Už jsem starý, ale vloni jsem chytil 99librového lososa,“ ujal se nás náčelník. „Všichni kolem jsou mými žáky. A víte co? I já to dnes zase zkusím.“ Opásal se lanem, vzal harpunu a šel. Zřejmě jsme mu přinesli štěstí, ve svých 67 letech zasekl nádherného 50librového lososa.
V polovině července to není nic neobvyklého. „Tah trvá zhruba čtyři měsíce. Letos bohužel kulminoval před třemi týdny v době vysoké vody, kdy se nedalo lovit,“ vysvětluje jakoby na omluvu náčelník a vyjmenovává měsíce největšího tahu. Indiánsky. Ani misionář Morice z něj rodný jazyk nevymýtil. Anglické názvy měsíců neumí, mezi svými je znát nepotřebuje. „Ale teď se podívejte na Luise, to je šampion našeho klanu!“
Pozorovala jsem ho už delší dobu. Záchranné lano kolem pasu, po kotníky nebo po kolena v ledové vodě. V ruce dlouhou harpunu z mladého smrku. Ocelový hák na jejím konci se při zaseknutí lososa trochu uvolní, aby se z něj ryba neutrhla. Jak najde rybu v pěnící vodě, nechápu. Snad pozná citem, kdy se přiblíží. Zasekne, běží s ní na skálu a jednou ranou posílá královského lososa do věčných lovišť. Je deset minut ve vodě (teplota vody je okolo 10-13 stupňů) a pak si pro změnu vezme ženský podběrák, nabere dvě tři menší ryby, chvilku postojí u ohně (aniž by si sundal mokré boty a kalhoty) a jde opět číhat s harpunou. Nečeká víc než pět deset minut. Dobrý žák svého učitele.
Náčelník pokračuje ve svém zasvěceném výkladu, je rád, že v nás má vděčné posluchače: „Tímto způsobem nesmí lovit chlapci mladší 18 let. Nejlepšími lovci jsou muži teprve mezi 30 až 35 lety. Ale stejně se občas někdo utopí.“ Šest lidí nedokázalo nedávno v Moricetownu vytáhnout dvacetiletého mladíka, který při rybolovu spadl do proudu. „Našli jsme ho za pět týdnů dole na řece s tržnou ranou na hlavě, ožraného od ryb,“ vypráví náčelník.
Na břehu zatím přibývá jeden losos za druhým. Kromě královských i ostatní druhy: Coho (stříbrný), Chum (psí), Sockeye (červený – nejvíce ceněný v obchodě a nejvhodnější na uzení). Nejmenším a nejběžnějším je růžový losos – Pink Salmon. Jen mimochodem: v polovině září 2003 protáhlo ústím řeky Fraser, nejbohatší kanadské řeky, co se týká výskytu lososů, neuvěřitelné množství 25 milionů kusů těchto ryb. Ale vraťme se na břehy Bulkley. Večer má každý klan 20-30 lososů. Ženy je hned na místě kuchají. Jasně červené jikry později uvaří, všechny ostatní vnitřnosti házejí zpět do řeky. Většinu ryb doma nakrájejí na dlouhé tenké centimetrové plátky a v dřevěné kůlně je budou dva až sedm dnů udit. Délka uzení závisí na tom, jak dlouho má ryba vydržet. Samozřejmě že ke slovu přicházejí stále víc i mrazáky, ovšem uzeného lososa považuje i moderní mladá indiánská generace stále za pochoutku.

INDIÁNI NA ÚSTUPU
Severozápadní kmeny, které od zbytku kontinentu oddělovaly pobřežní pralesy a vysoké hory, žily v relativní izolaci. Zdejší Indiáni lovili velryby a lososy, jejich maso sušili a udili na zimu a nebyli nuceni kočovat za zvěří, jak to po zdivočení evropských koní museli v 18. století udělat prérijní Indiáni. Žili ve svých vesnicích usedlým způsobem života, neznali posunkovou řeč, aby byli schopni domluvit se bez ohledu na kmenovou příslušnost jako jejich prérijní bratři, místo ozdob z orlích per nosili čepice pletené z rákosí. Přesto vytvořili to, co se stalo symbolem všech Indiánů – totem.
Slovo totem paradoxně pochází z jazyka východního prérijního kmene Odžibvejů, u nichž znamenalo souhrn rodových znaků. Výraz můj totem znamenal totéž, co moje rodina. Běloši, kteří pronikli přes kontinent na západ, tímto slovem označili kůly severozápadních Indiánů, které také představovaly souhrn rodových znaků klanu. Ve velkém se totemové kůly rozšířily se železnými nástroji, které Indiáni dostali od bělochů spolu s tuberkulózou a alkoholem. Zároveň ovšem přišli misionáři, kteří totemové kůly jakožto pohanské symboly ničili, a tak jich dodnes nezůstalo mnoho (např. na ostrově Queen Charlotte, na pevnině ve vesnicích Kispiox, Kitwanga, Gitanyon). Spíš se na ně můžete podívat v muzeu, třeba ve vesnici Ksan u Hazeltonu, která je rekonstrukcí původní indiánské vesnice lovců a rybářů z roku 1872. Tehdy se v ní poprvé objevili a hned ji zničili běloši. Nové totemové kůly a repliky dlouhých domů s bohatě vyřezávanými a malovanými průčelími, v nichž žilo až 60 lidí, tu byly znovu vztyčeny a zbudovány až v roce 1970.
Indiánská kultura je v okolí stále živá, ale přesto pan Gery z kmene Gitxsan, vysokoškolsky vzdělaný vládní zástupce pro indiánské otázky v Hazeltonu, říká: „Jako Indián neplatím daň z příjmů a v rezervaci máme bez daní i další věci, např. benzin. Když ale přijdu do samoobsluhy, prodavač půjde za mnou, abych náhodou něco neukradl. Úředníci se jen zeptají, Ęjste aboriginal (domorodec), a nezajímá je, z jakého kmene. Je nás deset tisíc, ale jen 25 % z nás, generace kolem 50 let věku, mluví svým jazykem. Děti z něj neumějí nic. Máme sice svůj anglicko-gitxsanský slovník, ale když to bude takhle pokračovat, za dvacet let náš jazyk a kultura zaniknou.“
Od mladé Indiánky jsem pak kupovala suvenýr, tzv. „dream catcher“ (chytač snů). Je to kroužek s vpletenou sítí s několika ozdobnými kamínky, pod ním visí na kůži pár pírek. Pověsíte-li ho nad postel, všechny sny, které k vám v noci přicházejí, se nechají zlákat leskem kamínků a zamotají se do pavučiny. Zlé sny z ní nenajdou cestu ven a rozpustí se s dotekem prvního slunečního paprsku, zatímco dobré (a zřejmě tedy i chytré) sny najdou správnou cestu a po ptačích pírkách sklouznou dolů do vaší spící hlavy. Ptala jsem se Indiánky na originální název: „Nezlobte se, nevím, rodiče byli vychováni misionáři a svůj jazyk už neznají, ani mě ho nenaučili.“ Ve 40. letech minulého století totiž kanadské úřady ve snaze zařadit Indiány do moderní společnosti a dát jim vzdělání v angličtině odebíraly děti indiánským rodičům. Dávaly je do misionářských škol, kde se zakazovalo mluvit rodným jazykem. Možná měl Gery pravdu…

BEAUTIFUL BRITISH COLUMBIA
KRÁSNÁ BRITSKÁ KOLUMBIE
Slogan, který návštěvníci Britské Kolumbie uvidí nejčastěji, je napsán na každé poznávací značce auta pojištěného v Britské Kolumbii, která je nejzápadnější kanadskou provincií. Ke Kanadě se připojila v roce 1871 po slibu dokončení transkanadské železnice, která by ji spojila s východními částmi kontinentu (dokončena 1886). Skalnaté hory, táhnoucí se po její východní hranici, tvořily totiž dlouhou dobu dopravně nepřekonatelnou překážku a izolovaly tuto oblast od zbytku severoamerického kontinentu.
BC, jak se název provincie British Columbia v Kanadě zkracuje, leží na ploše 948 596 km2, tj. přibližně 95 milionů hektarů, což je více než Francie a Německo dohromady. Na jihu hraničí s USA – konkrétně se státy Washington, Idaho a Montana, na východě s kanadskou provincií Alberta, na severu s tzv. Teritoriem Yukon a na severozápadě s americkým státem Aljaška. Jihozápadní hranici tvoří Pacifik. Díky své poloze na břehu Tichého oceánu představuje kanadskou vstupní bránu do Asie. Do provincie patří i největší ostrov u západního pobřeží amerického kontinentu Vancouver. Její pacifické pobřeží je protkáno četnými fjordy a ústími řek. Na 62 % plochy BC pokrývají lesy. V současné době je na území BC více než 800 provinčních parků a chráněných oblastí. Nejvyšší horou BC je Mt. Robson (3954 m) ve středu kanadské části Skalnatých hor. Četné přehradní nádrže vytvořily stovky kilometrů dlouhá jezera (např. hráz W.A.C. Bennett Dam vytvořila na řece Peace v roce 1968 jezero Williston Lake dlouhé 428 km). Britská Kolumbie je třetím největším výrobcem elektrické energie získávané z vodních zdrojů v Kanadě, takto získanou energii lze však v BC pořídit s výrobními náklady, které jsou nejnižší z celého severoamerického kontinentu.
V červenci 2002 měla BC 4,141 milionu obyvatel (průměrná hustota 4,4). Největším městem je Vancouver (přibližně 2 000 000), hlavním městem je Victoria na ostrově Vancouver (320 000 obyvatel). Ačkoliv oficiálními jazyky Kanady jsou angličtina a francouzština, mezi deset nejfrekventovanějších jazyků v BC podle sčítání v roce 2001 patří angličtina, čínština, punjabi, němčina, francouzština, tagalština, korejština, holandština. Nápisy na území BC jsou pouze anglické, a nikoliv anglicko-francouzské, jako je tomu např. v sousední Albertě. Na území BC žije na 197 indiánských kmenů, příslušnost k tzv. first nations nahlásilo na 170 000 obyvatel indiánského původu. Každoročně se na území BC usadí okolo 35 000 emigrantů z různých částí světa. Průměrný věk obyvatel je 37,9.
K nejvýznamnějším hospodářským odvětvím tradičně patří lesnictví a dřevozpracující průmysl, těžba (především zemní plyn a ropa na severovýchodě BC), rybolov a zemědělství. Zároveň vzrůstá počítačový a filmařský průmysl. Vancouver je nazýván Hollywoodem severu, v roce 2002 zde bylo natočeno 205 filmů zahraniční i kanadské produkce. Filmový průmysl zaměstnává 35 000 lidí. Zajímavé je, že polovina pracovních míst v celé BC, tj. 950 000, je v malých a středně velkých podnicích.
Roste význam ekoturistiky a agroturistiky. V roce 2002 navštívilo BC na 22,6 milionu návštěvníků, kromě turistů z jiných částí Kanady jsou nejpočetnější Američané. Turistika přináší do země na 9,3 bilionu kanadských dolarů.

„Koukni, zlato,“ vytahují děti z prospektorské pánve dvě sotva milimetrové zlaté šupinky a zblízka si ty třpytivé kousky znovu a znovu prohlížejí. Pak se běží pochlubit do stanového tábora, který vyrostl na louce. Za řekou se pasou koně, občas zazní výstřel nebo prásknutí bičem. Zlatokopové v kovbojském se připravují na rýžování. Na Kocábě, jednom z přítoků Vltavy, dobývali zlato již staří Keltové. Teď se tu v rýžování zlata koná mezinárodní mistrovství.

NA POČÁTKU BYLA TANKAVAARA
Víte, proč je v řekách zlato? Podle jedné z řeckých bájí si král Midas, vládce Frýgie, vysloužil odměnu boha vína a veselí Dionýsa. Mohl si přát cokoli. Král prahnul po bohatství a chtěl, aby se vše, nač sáhne, změnilo pod jeho rukama ve zlato. Stalo se. Král se dotkl větvičky a ta se proměnila ve zlatou snítku. Zaradoval se. Pak se však ve zlato změnilo i jídlo a voda. V hrůze král prosil Dionýsa, aby kouzlo zrušil. Ten nařídil, aby se Midas umyl v řece Paktolu a tím kouzlo ze sebe smyl. Od těch dob na dnech potoků a řek nacházejí lidé usazené blýskavé šupinky zlata. Zlatokopové si jeho rýžováním vydělávali na živobytí. Čas odvál krále Midase i zlatokopy do vzpomínek a filmových scénářů a rýžování se dnes stalo sportovní disciplínou. První oficiální mistrovství světa zorganizovala Společnost zlatokopů finského Laponska na Tankavaaře v roce 1977 a soutěžil i tehdejší finský prezident Urho Kekkonen. Cílem bylo oživení tradic a zřejmě ani sami organizátoři netušili, jaký ohlas vzbudí. Drsní mužové a romantické ženy z mnoha zemí světa se poté pustili do pořádání národních soutěží. První oficiální českou soutěž u nás uspořádali geologové z Ústředního ústavu geologického 9. června 1979. Loňského Mistrovství České a Slovenské republiky (Česko se v pořádání střídá se Slovenskem) se zúčastnilo již dvě stě soutěžících, mj. Poláci, Němci, Rakušané, a dokonce jeden Rumun. Češi jsou v mezinárodních kláních respektovanými soupeři. Například v roce 1996 vyhráli František Hrala a Veronika Štědrá (v ženské kategorii) na mistrovství světa v rýžování.

NABRAT, VYLÍT…
„Zlato je těžké a klesá na dno pánve. Voda odplaví písek a kamínky se shrábnou. Nesmíš mít mastné prsty, jinak se zlatinka přilepí na mastnotu a ty si ji odstraníš a ani si jí nevšimneš,“ poučuje mě na cvičném rýžovišti Mirek Čečil, umělecký truhlář, který svou ženu poslal do Tuniska a šel si zarýžovat. „Krouživým pohybem na jedné straně nabrat vodu, na druhé vylít. Nabrat, vylít. Pořád dokola. Bacha na bublinky, taky tě můžou připravit o zlato. Máš tam tři kousky, tak se ukaž,“ zněly instrukce. Opravdu to vypadalo, že jde o naprosto triviální záležitost. Po čtvrt hodině marného třesení pánví ve studené vodě Kocáby mi bylo jasné, že takhle bych si nevydělal ani na slanou vodu. „Jestli ti zlato uplave, platíš pivo.“ Nakonec mi pomohl jeden z instruktorů – najít správný grif i tři malinkaté zlaté plíšky. Dnes existují sací bagry, mohutné rozrušovací trysky i metody kyanidového loužení, ale romantika ruční práce s neromantickým názvem šlichová prospekce má pořád něco do sebe. Chvíli jsem dokonce uvažoval, jestli bych si neměl také pořídit pánev. Ale pak jsem to vzdal. Rýžovací pánve nebyly jednotné – některé byly hluboké jako čínský klobouk, Slováci měli ploché s drážkami na zachytávání jemného sedimentu. K vidění byl i americký typ, který měl drážky jen na jedné výseči. Byly malované i bez ozdob. V barvě oceli i černé (v těch je prý zlato proti tmavému dnu o něco lépe vidět), kdo se v tom má vyznat.

OSM GRAMŮ ZLATA
„Mezinárodní mistrovství se může konat jen v místě, které má v rýžování zlata historii, a to Kocába má,“ říká Ivan Synek, který má mimo jiné na starosti internetovou propagaci soutěže. „Ale písek nesmí být místní. Musí být přivezený odněkud, kde se zlato nevyskytuje. To proto, aby všichni měli stejné podmínky. Do každého kýblu s pískem se dá přesně určený počet zlatinek, obvykle od pěti do dvanácti, ale nikdo kromě rozhodčích neví, kolik. Na soutěž se jich spotřebuje osm tisíc, tedy celých osm gramů zlata. Rýžuje se na rychlost, za ztracené zlato se připočítávají trestné minuty,“ vysvětluje Ivan.
„Kdo jste připraveni, zvedněte ruce… pozor… TEĎ!“ Ve třiceti dřevěných boxech začala při promývání pánví s pískem vířit voda. Nasypat písek na pánev a rychlým pohybem rozplavit. Odstranit co největší množství hluchého písku a věnovat se nejjemnější usazenině na dně pánve. „Takhle maličké kousky jsem ještě neviděla,“ utrousí jedna skloněná záda. V rýžovacích boxech vedle sebe s touhou zvítězit stojí i matka s dcerou. „Jdete proti sobě?“ „Ne, to až ve finále,“ věří obě, že postoupí. V dřevěném ostění je kruh na odkládání pánve a hned vedle vyvrtaná dírka na zkumavku. Po čtyřech minutách leží na štěrku prázdné kýbly a ve zkumavkách se leskne zlato.
Zlatá horečka, podobná té kalifornské, aljašské nebo australské, se v Čechách nikdy nekonala, přesto se zlato na našem území rýžuje téměř dvě tisíciletí. Rozsah českých rýžovišť se pohybuje okolo 75 km2 a v nich bylo vyrýžováno až 50 tun zlata. Primární ložiska vydala dalších téměř 15 tun. I když se odhady geologů různí, je jisté, že zlato u nás je. Metody těžby zlata se mění, ale sportovní rýžování má už svou tradici.