Desítky puštíků bělavých dnes svobodně létají nad Šumavou. Tato druhá největší česká sova tu bývala běžná až do začátku 20. století. Pak ji lidé vyhubili. Šumava přitom bývala jediným místem, kde se v Čechách puštíci bělaví vyskytovali. Před třinácti lety ale zahájili svůj návrat do šumavských pralesů.

První puštíci se začali stěhovat zpátky na Šumavu v roce 1992. Odchytávali se především v okolí Košic a Michalovců, kde ve volné přírodě žije stejný druh puštíka jako kdysi na Šumavě, a v Čechách pak putovali do odchovných stanic v ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou, ke které dnes patří ještě Přírodovědecká stanice v Horažďovicích. Dalšími místy byly Stanice pro ochranu fauny v Pavlově a Podkrušnohorský zoopark v Chomutově. Tady všude se od té doby odchovávají mláďata, která se pak vypouštějí do volné přírody.
Podobné návraty živočišných druhů do přírody, odborně reintrodukce, se ale mohou uskutečnit jen tehdy, pokud se splní určité podmínky. „Podstatné je, aby zmizely příčiny, které způsobily vyhynutí zvířete. V případě puštíků to byli pytláci a vykácení smíšených lesů,“ říká Luděk Bufka, zoolog Správy Národního parku Šumava a jeden ze dvou patronů celého projektu.
Puštíci se dováželi do chovných stanic několik let a čekalo se, až se narodí dostatečný počet mláďat. „Poprvé se vypustili v roce 1995. Od té doby pouštíme na Šumavu několik ptáků každým rokem, takže nyní je jich tu už více než šedesát,“ říká Bohuslav Kloubec z Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko, druhý z patronů projektu. Vloni například nad Šumavu vylétlo sedm mláďat.
Počty chovných párů se v zoologických zahradách každý rok mění. V současnosti je jich jedenáct. Na vejcích sedí samičky zhruba měsíc. Když jsou pak mláďatům přibližně čtyři týdny, přesídlí i s rodiči do aklimatizační voliéry, kde si zvykají na divokou přírodu.
Zoologové pak ptáky nechají v klidu. Teprve když je mláďatům sto deset až sto dvacet dní, přímo ve voliéře je odchytí. Vzdáleně to připomíná lov motýlů, jen jde o mnohem nebezpečnější záležitost – puštíci mají silné drápy a zobáky. Vše se proto odehrává rychle a bez zbytečných slov.
Mladí puštíci pak dostanou vysílačky a přemístí se do menší neuzavřené voliéry, ze které už vede přímá cesta na svobodu. „Staří ptáci ve voliérách zůstávají, aby byli s mladými neustále v kontaktu, dokud nedokážou sami lovit a pohybovat se v terénu. Potom rodiče putují zpět do zoologické zahrady,“ vysvětluje Bohuslav Kloubec.
Zatím se potvrzuje, že se mladí puštíci bělaví přizpůsobují životu v přírodě poměrně dobře. Především se rychle naučí sami lovit, není nutné je nějak speciálně na život ve volné přírodě připravovat. „Potřebné geny jsou u puštíků natolik silné, že se ptáci dobře přizpůsobí, nemáme s tím zatím žádný problém,“ říká ošetřovatel puštíků ze zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou Dalibor Krigar.
Zpočátku zoologové vypuštěná mláďata v přírodě sledují pomocí vysílaček. Ty vydrží až tři čtvrtě roku. „Sledujeme, jak mláďata přežívají, jak daleko se vzdálí od místa vypuštění, jak velké mají teritorium a jak se celkově zapojují do volné přírody,“ vysvětluje Luděk Bufka.
Puštíci se na Šumavu vrací na dvou místech – v jižní části v okolí Českých Žlebů a Stožce a v západní části v okolí Křemelné a Rejštejna, odtud se sami rozletí po celé Šumavě včetně Německa nebo Rakouska.
Zoologové zatím hodnotí projekt návratu puštíků na Šumavu jako úspěšný. Ptáci už totiž sami začali ve volné přírodě hnízdit. „Odhadujeme, že na Šumavě mohou být tři, pět, možná do deseti párů pravidelně hnízdících puštíků,“ dodává Bohuslav Kloubec.
Podobný projekt na záchranu puštíků bělavých jako v Čechách začal v 70. letech i v Bavorsku. Vypustilo se tady přes sto puštíků. Problémem ale bylo, že vypouštění ptáci byli většinou příbuzní, což je z pohledu genetiky dost velký problém. Bavorští zoologové proto pomoc českých kolegů přivítali.
Návrat puštíků přitom není nijak finančně náročný. V rámci podobných projektů pro další zvířata patří v České republice k těm levnějším, náklady se počítají jen na desítky tisíc korun ročně. Puštík na oplátku jako dravec a tedy predátor pomůže udržovat rovnováhu v přírodě, především omezovat hlodavce, kteří někdy poškozují mladé stromky vysazované na holinách.

Puštík bělavý
– Puštíkům nejvíce vyhovují pralesovité zbytky smíšených porostů. Hnízdí v dutinách stromů a nejaktivnější jsou v noci nebo za soumraku.
– Loví hlavně drobné hlodavce – myši a potkany. Pět puštíků sežere za noc 15 až 20 myší.
– Jako všechny sovy jsou i puštíci bělaví zvyklí orientovat se s pomocí zbytkového světla, při lovu se řídí i skvělým sluchem.
– Na financování projektu návratu puštíků na Šumavu se podílí více organizací, například i CHKO Třeboňsko. Postupně ale náklady přebírá hlavně Národní park Šumava.

My Češi se často litujeme a někdy nad sebou dokonce ohrnujeme nos. Nad sebou – to je nad tím, co jsme dokázali a jak jsme nebo nejsme ve světě přítomni. Protože cestuji po všech rovnoběžkách už čtyřicet let, rád bych si připomněl pár příběhů, kdy jsem Čechy, a také Slovany, v tom širém světě potkával.
Začnu třeba na dalekém severu. Jednou jsem delší dobu pobýval v kanadské Arktidě, ve velice izolované vesnici obývané takřka výlučně jen Eskymáky. Misionář, u něhož jsem bydlel, mě požádal, abych několikrát v místní škole vyprávěl o své vlasti. A že to byl misionář jedné evangelické církve, povídal jsem svým eskymáckým posluchačům o Janu Husovi, Janu Žižkovi a jiných osobnostech české reformace. Děti vyprávění zřejmě zaujalo, a tak když za oním misionářem zanedlouho přišel jeden z malých Eskymáků, poprosil ho, aby mu změnil křestní jméno na Jan Hus! Jan Hus Eskymák – to je tedy jedna moje vzpomínka.
Když jsem při své první z mnoha cest do Oceánie pobýval na Tahiti, bydlel jsem tehdy u jednoho z Čechů, pana Rudolfa Klímy, který se v meziválečné době vystěhoval do Francouzské Polynésie. A věru – ani doma jsem snad nepotkal člověka, který by – odloučen tak daleko a po tak dlouhý čas od vlasti – věděl o kultuře svého národa víc než tento náš tichomořský krajan. A protože jsem se narodil a vyrůstal v Československu, mám rád stejně Čechy i Slováky. Proto jsem se hned při onom prvním pobytu na Tahiti ze všeho nejdřív vypravil do kopců nad hlavní tahitské město Papeete, abych tu hledal, co zbylo z hvězdárny, již tu založil a spravoval velký Slovák – Milan Rastislav Štefánik.
Někdy jsem v cizině potkával svou vlast s velkou pýchou. Třeba když jsem na Světové výstavě v kanadském Montrealu viděl, jak naše kultura oslovuje tisíce a tisíce návštěvníků, kteří byli ochotni před československým pavilonem čekat ve frontě déle než před kterýmkoli jiným (naproti tomu se mi naše účast na jiné světové výstavě – ve španělské Seville – zdála být celkem chudá).
Jindy jsem ovšem v cizině potkával svou vlast se smutkem. Na té veselé karibské Jamajce jsem v roce 1968 pobýval právě na silvestra. Hlavní město ostrova Kingston bylo plné černochů velice silně rozjařených stejně silným jamajským rumem. A tak jsem raději pro jistotu zůstal v bezpečí svého kingstonského „domova“, v sešlém laciném penzionku páté kategorie. Byl jsem tu jediný host. Seděl jsem u místní televize a sledoval silvestrovský a novoroční program. Začal přehledem, co se v právě uplynulém, tedy osmašedesátém roce ve světě událo, a z celého světa se objevilo jako první Československo. Venku za okny penzionu se Jamajčané smáli a mně bylo spíš smutno.
Čechy a Slováky a jejich dobré jméno jsem potkával i na mnoha jiných místech. Třeba když jsem psal knihu o umění původních obyvatel Austrálie, odkazovali mě australští badatelé vždycky na jednoho z prý nejlepších znalců, krajana George Chaloupku. V Africe jsem mnoho chvály slyšel na české a slovenské katolické misionáře. A tak bych vlastně mohl pokračovat ještě dlouhý čas.
A tak mě napadá: v letošním roce naše veřejnoprávní televize pořádá soutěž o největšího Čecha. Neměli bychom tedy zapomínat na všechny naše velké krajany, kteří často po dlouhý čas a někdy celý život působili za hranicemi své vlasti, a přece jí – své zemi a svému národu – velice mnoho dali. Třeba Antonín Dvořák a jeho americký pobyt či Jan Amos Komenský, který putoval půlkou Evropy a přitom chtěl sloužit své vlasti. A v tomto výčtu by neměl chybět ani obnovitel národního státu, prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A pak jsou tu ovšem i naši žijící současníci, například Tomáš Baťa či Karel Schwarzenberg. S pozdravem Miloslav Stingl

Roztančený Sambodrom Rio de Janeira každoročně přitahuje zástupy turistů. Město se ale v závěru loňského roku změnilo v meku příznivců jiného koníčka, než jsou latinsko-americké tance. Na extrémní závod týmů Giants of Rio přijeli sportovci z šestačtyřiceti zemí celého světa.

Český tým v sestavě Přemysl Beneš (rogalo), Radim Kořínek (kolo), Jan Kubíček (běh) a Jan Řehula (plavání) neměl lehkou úlohu, neboť se v Riu sešla opravdu silná konkurence. O akci se záhy začalo mluvit jako o malé olympiádě (tohle přirovnání mimochodem jako prvního napadlo jednoho z našich sportovců). Tak velký závod Red Bullu byl premiérou, i když je pravda, že výrobce známého nápoje už organizoval řadu jiných adrenalinových akcí po celém světě. Pojetí bylo skutečně gigantické, a tak byla vidět na českých závodnících určitá nervozita – co když něco zaskřípe? Jako by všichni byli trochu pověrčiví, ani se nahlas nemluvilo o tom, na jakém místě by se mohl český tým umístit.
Trasy, které organizátoři připravili, měly ostatně nekompromisně prověřit síly závodníků. Plavci museli urazit čtyři kilometry a dvě stě metrů v moři v poměrně náročných podmínkách, cyklisté pak krkolomnou sedmatřicetikilometrovou trasu a na běžce čekalo dvacet jedna kilometrů se závěrem v písku na pláži Copacabana. Předávka „rogalistům“ proběhla na vrchu Pedra Bonita. Že to rozhodně nebude procházka růžovou zahradou, bylo zřejmé hned po úvodních disciplínách.

„PRÁDELNA“ POD KRISTEM
Teplota byla i na počátek prosince poměrně vysoká, tedy průměrně 26 stupňů Celsia. Běžný turista se mohl radovat, ovšem závodníkům se mírně řečeno protáčely panenky. Když se uváží, jak vlhký je zde vzduch (chvílemi Rio připomínalo prádelnu), nejsou to zrovna ideální podmínky pro závodění. Naštěstí se čas od času ukázalo sluníčko a připomnělo, že jsme opravdu v Brazílii.
Slovenská kolegyně pojala neotřesitelnou potřebu vykoupat se v Atlantiku (samozřejmě na vyhlášené Copacabaně). Od záměru jsem ji neodradila ani já, ani pustá pláž. Jen s vypětím sil a po chvílích doslova boje o život v moři jsme se doplahočily zpět na pevnou půdu a bylo nám jasné, proč nikdo moře nevyhledává. Několikametrové vlny a spodní proudy byly příliš i na slušného plavce. Potvrdil mi to ostatně plavec z australské výpravy (ti už jsou na ledacos zvyklí), když popisoval současný stav moře jako skutečně „dangerous“.
Stejně nebezpečné mohlo být procházení se po zapadlejších čtvrtích a okukování míst, kterými se Rio zrovna nechlubí – všichni nás varovali. Asi jsme měli štěstí, ale i v pozdních nočních hodinách (či spíše brzkých ranních) jsme žádný konflikt nezaznamenali – pokud pominu odcizené oblečení (přímo z pláže) a batoh (bohužel s důležitými věcmi) dvou členů české výpravy. Za vyplacení fotoaparátu jsem si mohla sama, protože jsem se rozhodla vyfotit si smutnou dívčinu se sourozencem v odlehlejší části Ria. Odkudsi vyskákali tři rozhořčení pasáci a naštěstí mě moje troufalost stála „jen“ 25 dolarů a rychlý úprk do bezpečnějších míst.

ADRENALIN, KAM SE PODÍVÁŠ
Úvodní oficiální akce Red Bullu spojená s opravdu řádným mejdanem (šampaňské značky Mumm a capirinha tekly proudy připomínajícími Niagaru) ale nastartovala uvolněnou atmosféru, která vydržela po celou dobu. Adrenalin všemi směry a ve velkém stylu. Musím však poznamenat, že závodníci (alespoň z našeho týmu) své síly při úvodní oslavě šetřili. A věděli proč. Už prohlídka tratí den před samotným závodem potvrdila, že mnozí si bezpochyby sáhnou až na dno svých sil.
O originální zahájení závodu se postaral světově proslulý „padákový divoch“ Felix Baumgartner plavným skokem z vrtulníku s přistáním na pláži. Plavecký závod, který pak následoval, byl vyčerpávající a v mnoha úsecích stejně riskantní jako následující výstup a sjezd cyklistů po kolejích lanovky od světoznámé sochy Krista Vykupitele. Ani letci na rogalu si nemohli připadat jako na dovolené. Museli čekat na příznivý vítr a ani pak neměli jisté, zda doletí na určené místo na pláži. (Někteří přistávali mezi přihlížejícími diváky a na dalších méně obvyklých místech.) Bonbonkem pak byl běh v závěru završený úsekem na písku.
A výsledek? Šestadvacáté místo České republiky z osmdesáti družstev z celého světa lze považovat za úspěch (šéfové výpravy sice v úvodu „vyhrožovali“, že když se naši neumístí do desátého místa, půjdou pěšky domů, ale nakonec na tom netrvali…). Nejsilnější mužstvo měli podle výsledků Australané, stříbro si překvapivě odvezli Rakušané a bronz vybojovala pořádající Brazílie.

VELKOMĚSTO ZÁBAVY
Pouliční prodavače potkáte sice na každém kroku, ale nevnucují se tolik jako v jiných zemích, a pokud si nehodláte nic koupit, alespoň si s vámi popovídají. Hlavně chtějí vědět, odkud jste. S Českou republikou měli sice trochu problémy, ale když jste jim vysvětlili, že je to bývalé Československo, byli doma: „Jo, Havel…,“ mohli jste se například dozvědět.
Také si tu můžete kdekoli zahrát plážový volejbal nebo fotbal, aniž byste někoho znali. Stačí se dívat a za chvíli jste přizváni do hry. Podobně přátelská atmosféra je ostatně i v barech – bavíte-li se dobře, baví se všichni okolo. Vše, co je spojené se zábavou, je v Riu levné. Tím myslím opravdu vše. I na naše poměry. Levné jsou i lehké ženštiny, které zcela běžně nabízejí své služby jak mužům, tak ženám (někdy jsou až otravné, obzvláště když jejich služeb opravdu využít nechcete, a to ani zadarmo…). Poměrně překvapivé bylo mé zjištění, že třetinka plechovkového piva v marketu je levnější než obyčejná tužka s gumou (pivo stojí našich sedm korun, tužka osm). Samozřejmě, že jsme si nenechali ujít obvyklá turisty vyhledávaná místa jako sochu Krista Vykupitele na vrchu Corcovado, Cukrovou homoli, fotbalový stadion Maracaná či věhlasnou diskotéku Help. Je zvláštní, že kdosi prohlásil, že kdo nenavštívil Help, nebyl v Riu. Myslela jsem, že to platí o úplně jiných zajímavých místech tohoto více než pětimilionového města… Prostě a jednoduše – zábava nade vše.

Giants of Rio očima českého týmu

JAN ŘEHULA, plavání
„Před závodem jsem viděl prakticky jen mapku, v realitě se to ale nelišilo. Moje vlastní pocity se dají vyjádřit jedním slovem – fantastické. Také atmosféra byla perfektní. Pokud mám hodnotit vlastní závod, tak byl mnohem těžší, než jak podle propozic vypadal. Hned na úvod bylo potřeba chytit správný proud, abych mohl snáze překonat přílivové vlny. Narazil jsem na spoustu protiproudů, takže jsem si chvílemi připadal, že plavu na místě. Asi v polovině trati před výběhem ke skoku z útesu se mi podařilo ‚svézt se‘ po vlně a tak předstihnout přibližně patnáct borců. Handicapem pro mě byla skutečnost, že jsem neměl neopren, protože jsem nepočítal, že ho bude možné použít.“
(Jako největší životní úspěch bere 3. místo v olympijském triatlonu v Sydney, loňské 2. místo na mistrovství Evropy závodu XTERRA.)

RADIM KOŘÍNEK, kolo
„Bylo to těžké, protože asi nikdo z nás nevěděl, o čem ten závod bude. O výsledku se rozhodně nedalo spekulovat předem. Pro nás Evropany bylo klima nepříznivé a ztěžovalo naše šance. Mým cílem bylo neudělat ostudu a zajet co nejlépe v rámci možností. Výsledek mohl být lepší, ale zápasil jsem ještě ke všemu s nachlazením. Šestadvacáté místo týmu je ale slušné.“
(Za největší životní úspěch považuje titul mistra republiky v horském kole, když vyhrál ve čtyřech disciplínách – sjezd, crosscountry, maraton a štafeta. A pak účast na olympiádách v letech 2000 a 2004.)

JAN KUBÍČEK, běh
„Jezdím XTERRu a běhám krosy, tak jsem čekal, že to bude něco podobného, protože přesnou představu jsem neměl. Před odletem do Ria jsem běhal ve sněhu a na ‚běhátku‘. Domnívám se, že můj výkon by se ještě dal zlepšit, ale jsem spokojený. Obzvláště, že se mi podařilo překonat krizi, kterou jsem měl poslední dva kilometry. Pořadatelé totiž trať prodloužili z původních patnácti kilometrů na dvacet jedna. Umístění týmu je skvělé, když vezmeme v potaz fakt, že jsme ze zimy u nás doma skočili do exotického tepla. Ve své podstatě je to excelentní závod, kde lze získat mnoho zkušeností. Byla to taková malá olympiáda, pokud jde o složení kvalitních sportovců. Shrnul bych to tak, že individualisti si v Riu zazávodili v týmu.“
(Za největší úspěch považuje titul mistra Evropy v duatlonu štafet z roku 2003 v Itálii a 19. místo na MS XTERRA v triatlonu 2002 na Havaji.)PŘEMYSL BENEŠ, rogalo
„Nějaké konkrétní představy jsem neměl. Hlavní byla zodpovědnost, abych to nepokazil týmu. V tom byl tento závod odlišný od individuálních, které absolvuji. Problém byl v tom, že se měnily trasy, takže do startu nebylo jasné, která z tras se poletí. Původní záměr letět k soše Krista byl vzhledem k počasí riskantní a krátce před startem byl zrušen. Při tréninku nebyly dobré podmínky, zlepšily se až při závodě. Před startem jsem byl asi nejvíc nervózní, protože byly nějaké zmatky. Můj výsledek mohl být lepší, ale jsem rád, že jsem doletěl do cíle a náš tým tak nebyl diskvalifikován.“
(Ve své kariéře si Přemysl Beneš nejvíce cení toho, že i přes vážný úraz páteře si splnil svůj klukovský sen, kterým je létání.)březen 2005

Je pět ráno a budík zvoní. Nemůžu ho najít, zpitoměle šátrám po podlaze pokoje, než ho konečně umlčím. Vstávání je tak těžké! Jsem na Madagaskaru už půl roku a můj organismus si na místní klima, energii domorodců a jejich alkohol stále nezvykl.

Zastřešená tržnice coby společenské, obchodní a nejspíš i kulturní centrum vesnice Andreba Gare už začíná ožívat trhovci. Jen co jsme se se Soňou, Alenou a Petrem objevili před domem, jsme zase středem vesmíru zdejších obyvatel. Náš včerejší příjezd do Andreby znamenal pro místní pozdvižení. Mám kolikrát strach, aby se vesničané v našich dveřích neumačkali.
Rybář, který nás dnes má vozit po jezeře, si dává na čas. Hodinami, časem schůzky a podobnými zbytečnostmi se může zabývat jedině vazaha – tedy běloch. Patrick, náš malgašský kamarád, je na rozdíl od nás zcela klidný, je přesvědčen, že onen znalec jezerních lemurů, kterým se zde říká bandro, určitě přijde.
Má pravdu. Rybář je tu. Rozcuchaný, bos, v pravé ruce krásné pádlo, které vypadá spíše jako válečnická zbraň. Kdybych později neviděl, jak snadno a tiše se zařezává do hnědé vody, nevěřil bych, že je určeno k pádlování. Z obou stran má špičaté čepele s ostrými hranami, vyřezávaná plochá rukojeť je vykládaná ozdobnými plíšky. Palisandrové dřevo mu dodává typickou hnědou barvu, ale hlavně neuvěřitelnou odolnost a tíhu.
Rybář si nás vede uličkami vesnice. Proplétáme se kravinci a kalužemi rozmoklou ulicí. Přestože před pár hodinami lilo jako z konve, je jasno a obloha je nekonečně modře hluboká. Čerstvý větřík od jezera nás probírá z bezesné noci. Jdeme mlčky, podobně jako před pěti roky, kdy jsem tu byl poprvé. Stejná stezka, stejná rosa, stejné ráno…
Na břehu jezera stojí hlouček lidí. Kolem nich na zemi leží pirogy, kánoe vydlabané z jednoho kmene stromu, některé i pět šest metrů dlouhé, široké téměř metr. Jiné zase naopak budí dojem, že nemohou uvézt na vodě nic kromě pádla a proutěné vrše na ryby. Rybáři postávají a kouří. V odrbaných vatovaných bundách neurčitelné barvy, špinavých pletených čepicích a naboso vypadají jako přízraky. Beze spěchu vylévají vodu z lodí a komentují úlovek na dně jedné z pirog. Ženy si rozebírají ryby a v proutěných koších je na hlavách odnášejí do vsi.
Uplynula hodina a stále se nic neděje. Rybáři se nějak nemohou rozhodnout, jak si nás rozeberou a v kolika lodích se pojede. Ale čekání a organizační zmatky jsou na Madagaskaru národním sportem číslo jedna, a kdo se tomu z nějakého důvodu nechce přizpůsobit, má jednoduše smůlu. Pak už ale začne být nervózní i Patrick, který nám pomohl dojednat dnešní výlet na jezero, a najednou jsme během několika málo minut nastoupili do dvou pirog a ještě před půl sedmou byli na vodě.

Hon na bandro
„Manauna, manauna, monsieur,“ zdravíme usměvavé rybáře plující kolem. Jezero je mělké a v těchto místech rozparcelované na přibližně hektarové plochy. Po pravé straně míjíme břehy zarostlé rákosím a šáchorem, které tvoří různě veliké plovoucí ostrůvky oddělené kanály a průlivy. Tady, v labyrintu třímetrových rostlin, hledáme jedno z nejvzácnějších zvířat na světě: Malgaši ho nazývají bandro, vědci lemur šedý alaoterský, latinsky Hapalemur griseus alaotrensis. Patří mezi poloopice a je o něco menší než kočka. Žije ve skupinách po třech až sedmi jedincích v hustých pobřežních porostech rákosí a šáchoru, jejichž listy a výhonky se také živí. Celý život tráví na plovoucích ostrůvcích těchto rostlin a v neprůchodných mokřadních houštinách. O tomto druhu primáta se ví poměrně dost, protože se celkem úspěšně chová i v zajetí. Nejpodstatnější však je, že se vyskytuje jen okolo jezera Alaotra! Jako by nestačilo, že celá skupina lemurů, madagaskarských poloopic, je endemická, tedy nežijí nikde jinde, lemur šedý se vyskytuje pouze u tohoto jezera! Přesněji ve zbytcích porostů rákosí a šáchoru u jižních břehů…
Jezero Alaotra jsem navštívil poprvé v únoru 1999. V obci Andreba Gare tehdy pracoval tým biologů z ochranářské organizace JWPT (Jersey Wildlife Preservation Trust), který se právě zabýval studiem zmenšující se populace lemurů šedých. Po dobu několika let sledoval skupinu těchto poloopic a výsledky pak napomohly k úspěchům v jejich chovu v jerseyské zoologické zahradě.
Výzkumníkům pomáhali rybáři z Andreby – poskytovali jim ubytování, dvakrát denně je vozili pirogami po jezeře, účastnili se odchytávání zvířat. Rybáři tak sami zjistili, že existují i jiné zdroje obživy než jen lov ryb či zemědělství. Ale prezidentské volby v roce 2001 přinesly opět neklid a spory mezi etniky Betsimisaraků a Merinů a užuž to vypadalo na občanskou válku. Naštěstí k ní nedošlo, ale biologové kvůli hrozícím rozbrojům z Madagaskaru odešli. I přesto, že projekt byl považován za úspěšný také kvůli masivní osvětě domorodců, výsadbě lesů a dalšímu, mnoho tu po něm po pravdě řečeno nezůstalo.
Teď jsem byl zpět. Domorodí průvodci znalecky obhlíželi houštiny kolem a do jedné z nich nakonec i vplouváme. Muži vytahují pirogy na ostrůvek plovoucích rostlin. Bandro zde prý zaručeně budou.
Začíná pálit slunce. Jezero se už definitivně probudilo a bludištěm rákosí se co chvíli mihne stín některého z ptáků. Malinkatý hnědý chřástal probíhá mezi stébly tak rychle, že přemýšlím, jestli se mi jen nezdál. Zato rákosníci si nad naší přítomností hlavu nijak nelámou a klidně obhlížejí své teritorium z roztržitě roztřepených vrcholků šáchorových stébel. Zacvrlikají a hned mizejí ve spleti rákosí, aby prohnali jiné rákosníky, kteří bez pozvání zavítali na jejich území.
Ze směru, kam odešli naši průvodci, se začíná ozývat volání, šplouchání a lámání suchého rákosí. Skupinka Malgašů nahání k našim loďkám lemury. Hlasy se přibližují. Porost před námi je velmi hustý, a tak čekáme napjatí s připravenými fotoaparáty a kamerami. Až některý lemur vyběhne, bude zaručeně vidět jen pár vteřin. V rákosí se cosi mihne. Nakonec se ale vynoří rybář, po prsa v kalné vodě, a něco mumlá. Moc bych za to nedal, že to nebyla právě nejslušnější malgašská věta. Za pár minut přicházejí i ostatní, všichni zmáčení a špinaví, vypadají jak madagaskarští vodníci. Bandro ani nezahlédli. Vytahují naše pirogy ze zajetí rákosu a pokračujeme v plavbě kolem břehů k severu.
O kousek dál se celá anabáze opakuje. A pak znovu… Neúspěch jsem sice trochu čekal, sám jsem plaché zvíře viděl na jezeře v roce 1999 až při šestém pokusu, po mnoha dlouhých a tichých hodinách strávených v piroze, ale teď nás všechny napadá něco jiného – co nastane, pokud se rybářům přece jen podaří nějakého lemura chytit?
Tváře našich průvodců byly čím dál rozladěnější. Dohadování, kde by přece jen ještě mohli být, bylo čím dál tím vzrušenější. Nebylo pochyb, že rybáři nevědí, kde je hledat. Zamířili jsme proto k ostrůvku, kde mělo být tábořiště. Vystoupili jsme z lodí na podivnou pevninu, kde si další rybáři opékali na malém ohníčku ryby. Všude se povalovaly rybí kostřičky, barevné kusy igelitových tašek a nějak se nám ani nechtělo posadit se na vlhký tlející rákos.
Co teď? „Vypadá to, že dneska už žádné bandro neuvidíme?“ ptám se našeho průvodce.
„Ne, ne, určitě je někde najdeme,“ odpovídá. Moc jistě ale jeho hlas nezní.
Z dnešního výletu jsem rozpačitý. Hodně věcí se u jezera Alaotra změnilo. Vlastně nejen u jezera – Madagaskar je po pěti letech jinou zemí. Nový prezident Marc Ravalomanana je poměrně mladý, vzdělaný a cílevědomý muž, který se z postu majitele jedné z největších zdejších potravinářských firem dokázal prosadit až na politický vrchol své země. Výsledky prozápadní orientace a otevřenosti zahraničním investicím jsou zatím nejvíce patrné v hlavním městě Antananarivu, ale dostaly se už i do zapadlých koutů ostrova, kde lze sehnat téměř veškeré potřebné zboží. Malgaši podnikají, na tričkách už nenosí jen portréty Bruce Leeho a Chucka Norrise, ale také smějící se tvář nového prezidenta.
Když při vládní krizi před dvěma lety odjely z Madagaskaru všechny výzkumné týmy biologů, domorodci přišli o zdroj peněz. Dalo by se ale říct, že se proto s nadšením pustili do jakési obdoby ekoturistiky. Jakmile se na prašné návsi obce z nějakého dopravního prostředku vynoří běloch, okamžitě se na něj vrhnou s tím, zda náhodou nepřijel do Andreby, aby viděl proslulé lemury. Pokud kývne, je mu bleskurychle zajištěno ubytování, a pak následuje smrtelně vážné vyjednávání, kolik turista zaplatí rybářům za vyjížďku a nalezení lemurů, které trvá až den…
Z myšlenek mě vytrhl pohyb v rákosí. Rojnice nadhánějících rybářů postupuje pomalu k nám. Hlasy se přibližují a nezdá se, že by houští před námi skrývalo nějaké lemury. Pak ale jeden z honců začíná vzrušeně křičet a utíká porostem. A pak je zase ticho, nejspíš opět planý poplach. Najednou ale vyskočí polonahý ušmudlaný rybář vedle Patricka a ukazuje do trsů nízké trávy a stébel před námi. A opravdu, nějakých dvacet metrů od nás jdou po vlhké zemi dva hnědí lemuři. Opatrně přeskakují půlmetrovou mezeru v rákosí nad vodní hladinou a nenápadně se snaží zmizet. Pokoušíme se fotit a filmovat, jenže jsou příliš rychlí. Malgaši křičí na rybáře v rojnici. Všichni se rozbíhají do míst, kde před okamžikem obě poloopice zmizely. Vyděšená zvířata začíná honit deset obrovských Malgašů. Hulákají, lámou prořídlý rákos, výskají vzrušením. Díváme se na sebe a mlčíme. Nechceme, aby je takhle honili jako nějakou kořist. Říkáme Patrickovi, ať toho nechají, že zvířata jsou určitě vystrašená, že mohou šokem pojít. Už je ale pozdě. Jeden z lemurů zaběhl do slepé uličky na poloostrůvek končící jezerem a Pascal ho chytá do rukou. Zvíře se zmítá, vřeští a snaží se ho kousnout. Promočený, špinavý a unavený Pascal k nám vítězoslavně přichází. Druhý bandro naštěstí utekl a rybáři se vracejí zpátky.
Rozčilené zvířátko vypadá v mozolnatých rukou Pascala drobné a křehké. Pak si ho bere Patrick a předvádí nám ho v celé kráse. Jednou rukou ho drží prsty kolem krku, druhou za zadní nohy. Chroptící lemur se přestává vzpírat, zato ale z podstoupeného stresu kálí nazelenalý trus plný nestrávených rostlinných zbytků. Vypadá zdravě, šedohnědou srst s nádechem zelené má lesklou a hustou, černé přední packy s drobnými nehtíky připomínají ručky skřítka. Palce na zadních nohou jsou legračně rozšířené a kulaté. Hnědá očka si nás ustrašeně prohlížejí a my pospícháme s fotografováním. Po pár minutách naléháme na Patricka, aby už zvíře pustil do rákosí. Nějak to nechce pochopit a pořád nám ho ukazuje ze všech stran. Vždyť ho lovili kvůli nám, vždyť jsme jim za to zaplatili. Nakonec ale zvířátko konečně odbíhá do houští.
Oddechli jsme si. Lemurů by mělo v okolních rákosinách ještě přežívat několik tisíc. Přesný stav populace ale nikdo nezná. V místech, kde jsme teď, žila před lety větší skupina zvířat, kterou vědci studovali. Dvakrát denně je jezdili pozorovat, odebírali jim vzorky k dalším analýzám. Dnes podnikaví domorodci vozí turisty na jezerní safari, při kterém si na bandro můžete sáhnout.Alaotra chřadne
Opět svítá. Včerejší zážitek z honu na bandro z nás ještě nevyprchal a už spěcháme vstříc dalšímu. Dnes odjíždíme, a tak ještě chceme stihnout jednu důležitou věc. V únoru roku 1999 jsem se vypravil se svým průvodcem na nejvyšší kopec v okolí, abych viděl jezero z ptačí perspektivy. Byl to úchvatný pohled. Teď jsem se o něj chtěl podělit i se svými přáteli.
Trochu zmuchlaní pospícháme ranním šerem k úpatí kopce.
„Tady musíme z cesty uhnout a jít už jenom nahoru,“ říkám Aleně se Soňou. Mám trochu výčitky svědomí, že je tak časně honím nevyspalé do kopců. „Za chvíli vyjde slunce, tak bude lepší, když každý půjde tak, jak bude moct. Sejdeme se nahoře, jo?“
Pospícháme nahoru. Kopec je porostlý jen trsy zlatavé trávy, přesto není jednoduché najít schůdnou cestu. Povrch půdy je rozbrázděn místy i několik metrů hlubokými erozními rýhami, které je nutné obcházet. Přestože je příjemně chladno, teče ze mě pot. Vrchol ale není tak daleko, jak se na první pohled zdálo. Kopce kolem jezera Alaotra sice dosahují výšky přes tisíc metrů nad mořem, sama jezerní pánev je ale položená vysoko, a tak převýšení není nijak veliké.
Stěží popadám dech a nohy se mi únavou třesou. Zbývá posledních několik metrů. Vybíhám na vrchol hory v poslední chvíli. Vychází slunce. Kraj jezera Alaotra se budí.
Jezero Alaotra halí jemný šat vodních par. Ubíhá kamsi do nekonečna. Horizont zmizel a jezero mlčí, nezrcadlí nic. Miliony let tu pokojně klimbá a nerado se dělí o svá tajemství. Nedotknutelné a nezranitelné jezero staletí živilo vzrůstající populaci Malgašů rýží a vším ostatním, co z úrodné půdy vzejde. Lidé využívali kalné vody k zavlažování svých polí, dřeva z okolních lesů ke stavbě obydlí a k topení. Zvětšující se stáda zebu, koz a ovcí spásala hektary trávy. Rybolov poskytoval obživu všem vesnicím v kraji. Osud Lak Alútř, jak domorodci jezeru říkají, už dávno zpečetil pád posledního stromu na úbočí okolních hor.
Stojíme v suché trávě a rozhlížíme se kolem. Kopce, které se táhnou až na daleký obzor na všechny světové strany, jsou holé. Uvědomit si tragédii někdy trvá dlouho, i když je přímo před očima. Les tu už neexistuje. A nebude. Les přitom původně pokrýval celé pohoří centrálního plató, které se táhne ostrovem od severu k jihu.
Lidé káceli, pěstovali, chovali a množili se, až přišel nenápadně okamžik, kdy stráně už nebyly schopny bez dostatečného rostlinného krytu udržet půdu před deštěm a ten ji odplavil do jezera. Dnešní kopce jsou rozbrázděny erozí nevídaných rozměrů. Proces pomalého zanášení jezera půdou trvá staletí. Dnešní rozloha jezera Alaotra je oproti té původní jen třetinová, přibližně 22 tisíc hektarů. Jezero nebylo nikdy příliš hluboké, dnešní průměrná hloubka je kolem dvou metrů, a tak jeho rozloha také závisí na období dešťů. Na samotném úbytku vody se ale s největší pravděpodobností nejvíce podepsal monstrózní zavlažovací systém, díky kterému se celá jižní třetina jezerních mokřadů v sousedství města Ambatondrazaka přeměnila v úrodná pole. Výsledek je bohužel ten, že toto město, které původně leželo na březích jezera, je nyní od vodní hladiny vzdáleno skoro dvacet pět kilometrů.
Mám s sebou v kapse fotografii vesnice Andreby, kterou jsem pořídil před pěti lety. Břeh jezera se při srovnání obou pohledů vzdálil od vesnice o dobrých sto metrů.
Scházíme dolů rychle a bez potíží. Slunce už zase nemilosrdně praží do trsů trávy, střech domů, nepálených cihel a oznamuje blížící se líné poledne. Pomalu si balíme naše věci zpět do batohů. Musíme odjet.
Je snadné nasednout do objednaného auta a opustit tento zaprášený kraj. Těžko ale nemyslet na zmenšující se mokřadní svět lemurů – bandro, svět potápek skořicovohrdlých a poláků madagaskarských, které už nikdo za posledních patnáct let nezahlédl. Jak zapomenout na skutečnosti, že trávou porostlé svahy se přes veškerou mezinárodní snahu nedaří znovu zalesnit? Eroze dál a dál ukrajuje kusy kopců, které končí na dně jezera. Pomalu a neodvratně zarůstá a mizí. Kalné vody jezera stále mlčí. Alaotra umírá.

Odpad v Indii živí statisíce lidí a zvířat
Napsal a vyfotografoval Filip Pospíšil, ilustrace dalibor nesnídal

Krávy, které v indických ulicích žerou přímo z kontejnerů na ulici odpad, nikomu příliš nevadí. Stejně tak i bezprizorní psi, kozy a prasata, kteří se tu také přiživují. Nanejvýš je někdo šetrně odežene. Lidé, kteří se zajímají o odpadky jako o zdroj potravy, se setkávají často s menšími ohledy.

Indie zažívá v posledních desetiletích prudký příliv lidí do velkých měst a s jejich počtem nabobtnává i množství odpadu. Podle některých posledních dostupných údajů se v polovině devadesátých let vyprodukovalo ve dvaceti třech největších indických městech denně na 37,7 tisíc tun odpadu. Tradiční způsoby zpracování proto přestaly stačit. Navíc se podstatně změnilo také složení. Prastará metoda recyklace založená na tom, že většinu odpadků sežerou zvířata, dnes selhává. Bez pomoci rag-pickers (sběračů surovin) by se města utopila ve vlastní špíně.
Odpadkové koše v Indii na ulici většinou nejsou. Drobné odpadky jako igelitové pytlíky, obaly či jiné chodci a řidiči pohazují většinou jen tak. První větší „zlatý důl“ pro sběrače tedy představují až velké kontejnery na domovní odpad na rozích ulic, který svážejí městští popeláři na skládku. Zatímco zvířata vyberou vyhozené ovoce, zeleninu i fekálie, sběrače více zajímá papír, plastové a skleněné láhve, hadry, železo a další suroviny. Ty pak prodávají překupníkům. Když vědci provedli v pěti asijských městech průzkum, vyšlo jim, že bombajští sběrači jsou tím nejprimitivnějším způsobem schopni recyklovat devět až patnáct procent pevného městského odpadu. Do řetězu recyklace o dpadu je však zapojeno daleko více lidí než jen rag-pickers a odhaduje se, že na různých úrovních je to každý stý obyvatel hlavního města.
Nejhůře jsou na tom ale právě sběrači. Většinou jde o mladé lidi, spíše ještě děti, které vstávají zhruba ve čtyři ráno. S pytlem přes rameno obcházejí svůj rajon, aby pozdě odpoledne mohly nasbíraný plast, papír a kov prodat překupníkovi. Suroviny musejí být suché a čisté, čehož lze samozřejmě dosáhnout jen velmi těžko. Odpad třídí sám sběrač, případně může najít některé městské zákoutí, kde přežívají takzvaní třídiči odpadu. Nejchudší z nejchudších pak odpadky přeberou a mnohdy je omyjou ve vodě z nelegálně napíchnutého vodovodu. Sběrač odpadu si touto dělbou práce může ušetřit mnohé řezné rány nebo jiné zdravotní komplikace.
Jenže právě přebírání odpadu je trnem v oku mnohým majitelům domů i obyvatelům žijícím poblíž. Stěžují si, že sběrači nebo třídiči dělají nepořádek, a občas je i fyzicky napadají. Někdy se k nim přidá také policie.
V poslední době se proto sběrači surovin snaží o společný odpor, jako například začátkem listopadu 2004 v Dillí. Na demonstraci, kterou tu uspořádali, požadovali větší uznání a méně šikanování. Před památníkem Brány Indie žádali, aby jim úřady vydaly zvláštní kartičky s oprávněním přebírat smetí, které by je chránily před obtěžováním policií.

Každý stý obyvatel
Současná Bombaj má podle odhadů mezi deseti až osmnácti miliony obyvatel. Každý den tato masa lidí vyprodukuje přes osm tisíc tun odpadu a městská agentura zaměstnává více než dvacet pět tisíc lidí na jeho svoz na skládky. Po celou cestu, od kontejnerů až na samotnou skládku, pak odpad doprovází armáda lidí, pro které je jediným zdrojem obživy. Část z nich pak na skládkách často přímo i bydlí.
Počet takzvaných scrap collectors neboli rag-pickers úřady v Bombaji odhadovaly před třemi lety na padesát tisíc. Dnes je jich mnohem více a velká část z nich přichází do města z chudých nebo suchem zasažených vesnických oblastí států Maháráštra, Karnátaka, případně Tamilnádu. Téměř všichni jsou dalité, nedotknutelní, nejnižší příslušníci indického kastovního systému, oficiálně zrušeného před více než padesáti lety.
O suroviny ze smetí však musejí sběrači soutěžit ještě s tzv. kaballiwally, kteří obcházejí přímo domácnosti a vykupují za malé částky staré noviny, láhve a plechovky. Majitelé domů jsou jim nakloněni mnohem více než sběračům, protože nedělají kolem nepořádek.

Téměř jako odbory
Na okraji čtyřmilionového města Púna ve státě Maháráštra, asi sto šedesát kilometrů od Bombaje, se rtuť teploměru ve stínu často vyšplhá na 35 stupňů. U malé hinduistické svatyně na vrcholku skládky sice fouká lehký větřík, ale občas se stočí nesprávným směrem a přinese pach skládky rozkládající se okolo. Nedá se tam vydržet.
Každých několik minut přijede žlutý nákladní automobil městských služeb a přiveze novou hromadu odpadků. I tady čeká skupina sběračů. Mají už dopředu nejen přesně rozdělené území, ale i suroviny, na které se specializují. Brání se tak zbytečným sporům, které v minulosti často končily i krví.
Sběrači se v sandálech, často i úplně bosí brodí ve vysypané mase a probírají se v ní rukama, sporadicky chráněnýma alespoň potrhanými rukavicemi. Převažují ženy a děti. Ve skupině pracující u nákladního automobilu jsou však především muži. Ne že by zde byla práce o něco náročnější, ale je pravděpodobně považována za lukrativnější.
Podél příjezdové cesty se roztříděný odpad vrší na hromadách a na nich sedí i celé rodiny sběračů. Nacpávají pytle plastovými láhvemi, štosují hadry a sesbíraný papír a rovnají na ruční káry nalezené železo. Většinou o víkendech ho vozí překupníkům sběrných surovin do města.
Celodenní práce sběračům vynese obvykle okolo 50 rupií (asi 32 korun). Stačí ochránit před hladověním. Někteří ze sběračů si navíc přilepšují zeleninou vypěstovanou na malých zahrádkách vytvořených na humusu ze skládky. Chybí ale pitná voda.
Mohl by někdo žít v ještě zoufalejších podmínkách než sběrači na skládce?
„Sběrači v Púně jsou ve velké výhodě oproti svým kolegům z jiných měst,“ upozorňuje mě místní pracovnice nevládní organizace Kach Patra Kashtakari Panchayat, která je jakousi odborovou organizací sběračů odpadků v Púně. „Jsou již dnes totiž organizovaní a mohou si prosazovat své požadavky vůči městským úřadům i překupníkům surovin,“ upozorňuje mě. Tady se už dokonce podařilo to, oč usilují v Bombaji – vydat identifikační průkazy, které respektují městské úřady i vlastníci nemovitostí, a policie a správci domů pak sběrače neobtěžují u kontejnerů tolik jako dřív.
Díky tlaku organizací sběračů po celé Indii a jejich zastáncům z nevládních organizací se již podařilo přijmout zákon, podle kterého se vláda, producenti odpadu a překupníci mají podílet na vzniku zvláštního sociálního fondu, z něhož by se sběračům platily důchody nebo lékařské ošetření. Jak a zda bude tento fond fungovat, ukáže ale až čas. Zatím se těmto lidem, zapomenutým na dně společnosti, často dostává horšího zacházení než jejich zvířecím souputníkům: kravám, kozám a pouličním psům.

Recyklace po evropsku:
Honeckrův koberec v Teplicích
Ještě dnes leží v severočeských Teplicích na podlaze jednoho státního pracoviště koberec Ericha Honeckra. Oblíbený kousek zařízení kanceláře (je zachycen i na agenturních fotografiích) někdejšího nejvyššího představitele Německé demokratické republiky z let 1971 až 1989 se sem také dostal v rámci recyklace odpadu – zase po evropsku.
Když na začátku devadesátých let potřebovali kancelář pěkně, ale levně zařídit, majitel jednoho z nově vznikajících bazarů se nabídl, že dohodí něco z právě likvidovaného zařízení pracovny bývalého německého komunistického pohlavára. V té době ostatně nemířil do Německa jenom on, téměř denně sem vlakem i auty jezdili takzvaní hromádkáři, kteří pak objížděli kdeco včetně skládek a přiváželi do Čech staré ledničky, pračky a další věci, umyli je, opravili a prodali v bazarech. Řada z nich to dělá dodnes a stihli si už postavit nové domy a koupit luxusní auta. Indičtí sběrači odpadu by se opravdu divili.
To všechno zní sice trochu úsměvně, ale humor nás přejde, když si uvědomíme, jak se svět v odpadech topí. V USA se ročně vyprodukuje podle některých statistických údajů deset miliard tun odpadků – domovních i průmyslových, další miliardy přidává Evropa. Odpady se už staly velkým problémem zemí takzvaného třetího světa, kde prakticky ještě před několika desítkami let nic takového nebylo.
Problém je už tak vážný, že se ozývají seriózní hlasy omezit růst počtu lidí na planetě. Těch má být podle Světové banky v roce 2015 na zeměkouli 7,1 miliardy (dnes 6,1 miliardy). V roce 2200 už to ale má být 10 miliard. Jiné odhady ale tak „optimistické“ nejsou. Mnoho vědců upozorňuje, že toto zatížení planeta neunese – taková masa lidí nejen potřebuje jíst, energie, prostor – to vše na úkor zvířat a přírody, ale vyprodukuje také spoustu odpadu. Už dnes kvůli tuhým, plynným i kapalným odpadům žije značná část lidstva ve znečištěném prostředí. V České republice je to podle statistiky zhruba 60 procent obyvatel.
Slibným řešením je recyklace. Pokusy samozřejmě existují. Od těch, které známe z vyspělé části světa, až po úsměvné, jakým je třeba pokus v čínském městě Ce-ja v provincii Če-t’iang. Najatí dělníci tu perou a suší použité igelitové tašky z odpadků, aby je znovu využili majitelé místních krámků. Kdosi ale spočítal, že kdyby se třídilo a vracelo do oběhu z odpadu vše, co dnes dokáží lidé zpracovat a využít, zbyla by ho jen čtyři procenta. Už toto číslo potvrzuje, jak málo se přes všechna alarmující data pro recyklaci odpadů dělá.
napsala Dagmar Cestrová

V Egyptě odpad zanáší kanály a hrají si v něm děti
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL Milena Pěničková, ilustrace dalibor nesnídal

„Bakšíš, bakšíš, ja chawága (peníze, peníze, cizáku),“ volají na mě děti, když zahlédly objektiv fotoaparátu. Dávám každému po jedné libře, což je plně uspokojí. Běží si znovu hrát s odpadky v zavlažovacím kanálu, který protéká vesnicí. Skáčí po trubkách tvořících můstek, loví staré plastové láhve a házejí jimi po sobě.

Likvidace odpadu pomocí zavlažovacích kanálů patří na egyptském venkově k prastarým zvykům. Systém fungoval již za dob faraonů před pěti tisíci lety a fungoval nejspíš ke všeobecné spokojenosti. Co lidé nesnědli, vysypali do vody a o zbytek se postaraly ryby.
Jenže nastoupily moderní technologie západní civilizace a nastala dramatická změna: v domácnostech se začaly používat plasty, olovnaté baterie, syntetické barvy, oleje, fosfáty a další toxické materiály, ze kterých se po použití stává nebezpečný odpad.
Složení odpadků se tedy změnilo, nezměnili se však lidé se svými tisíciletými zvyky. Vyhazují dál všechno do vody – od fekálií a zbytků přes autobaterie a plastové obaly až po zdechlého osla. Voda v zavlažovacích kanálech se tak stala prapodivnou směsicí všelijakého svinstva, přestože kanály dál slouží svému původnímu účelu – k zavlažování zemědělských polí se zeleninou, palmových hájů, a poskytují dokonce užitkovou a občas i pitnou(!) vodu pro tisíce chudých rodin. Na zdraví obyvatel vesnic je to ostatně poznat.
Ještě strašnější představou ale jsou tisíce PET láhví (průměrná vesnice má dvacet až třicet tisíc obyvatel, celý Egypt pak sedmdesát milionů) plujících denně kanálem.
Jdu podél kanálu a vnucuje se mi nerudovská otázka: co s tím? Metař středních let právě přemísťuje část smetiště za vesnicí. Postupně vysypává silně páchnoucí odpadky z putny přímo do vody. O kus dál po proudu si přitom ve vodě hrají děti, nějaký muž chytá ryby a ženy myjí mezi plujícími igelitovými pytlíky nádobí. Nikoho všudypřítomný svinčík nevzrušuje. Když se kanál vyloženě ucpe, přijede bagr a odpad odvezou na veliké smetiště. Co bagr nedodělá, spláchne mírný proud postupně až do Nilu, který vše „milosrdně“ odnese do Středozemního moře.
Plující igelitové pytlíky pak možná ucpou trávicí trakty tvorů živících se medúzami, kteří je budou mylně považovat za kořist (především se jedná o mořské želvy). Toxické látky se pak uloží na mořském dně nebo v tělech ryb, které pak zase možná sníte i vy.

ODPADKY JSOU I NA SVATÝCH MÍSTECH ZEMĚ ZASLÍBENÉ
NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL IVO PAULIK

„O celý tenhle komplex se starám já. Mám za úkol, aby tady byl pořádek, aby všechno bylo důstojné. Aby to odpovídalo svatosti tohoto místa, kde odpočívá Šimon bar Jochaj, největší z tanaitských učenců, který nám ukázal cestu služby Bohu, cestu k Tóře. Je také otcem kabaly, napsal knihu Zohar. Uklízíme tady dvacet čtyři hodin denně. Kdybyste přijeli o hodinu později, všechno by se jen blýskalo,“ přesvědčoval nás muž, který je na svatém místě vedoucím úklidu.

Před několika minutami jsme se totiž přímo brodili v odpadcích okolo modliteben. Chvílemi se nedalo šlápnutí na nějakou pohozenou věc, papír, nebo nejčastěji plastový obal s klikyháky ani vyhnout. Přitom tady, pod okny židovských studoven, na vážených místech, by každý očekával pořádek.
Severoizraelský Meron je jedním z nejsvětějších míst v zemi. Přijíždí sem přes milion lidí ročně, aby spatřili hrob jednoho z největších židovských rabínů, studovali zde svatá písma a modlili se. Někteří jen na skok se zvláštním zájezdem, jiní zde žijí v celách v přilehlé budově. Všichni ale mají jedno společné – s nimi přibývají další a další odpadky.
Vinou laxního přístupu Izraelců se právě odpad stal hned po bezpečnostních a hlavních ekonomických otázkách jedním z nejvážnějších problémů židovského státu. Systém recyklace téměř nefunguje, což je u této relativně rozvinuté země až neuvěřitelné. Zdá se ale, že problém tkví především v přístupu zdejších lidí.
Jeden chasidský rabín se nás udiveně ptá, proč se staráme o odpadky, když jsou to jen odpadky. Opáčíme, že je divné, když pokrývají svaté místo. Nejsme prý ale v muzeu, jen na živoucím místě, a nemůžeme proto čekat žádnou sterilitu.
Tu ostatně ani nečekáme, kam ale dohlédneme, není žádný odpadkový koš. Údajně také kvůli bombám, které v nich mohou být, a tak se všechno háže prostě na zem. Uklízí se nanejvýš na parkovišti.
Největší problémy s odpadky má ale srdce Izraele – Jeruzalém. Jeho starosta dokonce začal rozsáhlou kampaň. Uklízeči ale společně s ostatními vládními úředníky zrovna stávkují, prý pro nedostatek peněz, a tak se odpadky vrší i tam, kde zatím obvykle nebyly.
Naše sandály pleskají po uklouzané dlažbě nočního Jeruzaléma, když jdeme od Západní zdi. Občas kopnu do nějaké plechovky. „No jo, je to nepořádek (používá jiné slovo). Odkud jste?“ ozve se za námi čeština. Ze Žida k nerozeznání podobného všem ostatním ortodoxním se vyklube Čech, který v Izraeli už dlouho žije. „Když jsem sem přijel poprvé, připadal jsem si jako chudý příbuzný. Podruhé to ale bylo jinak. Všude odpadky, hodně se změnilo. Teď se to snad znovu zlepší, aspoň doufám…“
Poprvé jsem byl v Izraeli před třemi roky, pracoval jsem na pláži v Ejlatu na jihu u Rudého moře.
„Vezmi si tady ten chlorový čistič a běž vymýt popelnice na ulici,“ řekl mi tehdy Avi, vedoucí, jinak vcelku vnímavý člověk. V dohledu je přitom přísně chráněná podmořská korálová rezervace, nejznámější v zemi. Člověk by řekl, že tady budou předpisy o odpadcích všeho druhu platit nejpřísněji. Na ulici ale nejsou kanály a ani nevím, jestli jsem rád, nebo ne. Chlor totiž odteče kamsi do písku a možná se do moře nedostane. I kanál by ostatně zřejmě vedl do moře.
Tradice o odpadcích neříká nic. V tom je možná potíž. Tradice je potřeba se držet, ale co když žádná není? Izrael je pověstný tím, že i mimo tradice umí pracovat a žít velmi dobře, tak je v co doufat, i pokud jde o odpadky. Ostatně celá tato zvláštní země je postavená na naději. Nevím o jiné zemi, kde by to takhle platilo.

Náměstím před bazilikou v portugalské Fátimě se vine had lidí. Sjíždějí se sem z celého světa. Takových poutních míst samozřejmě existuje mnoho. Jen ve Fátimě se ale věřící plazí posledních tři sta metrů po kolenou, aby se poklonili nevelké sošce ukrývající kulku, která měla zabít papeže. Projektil zasazený ve zlaté korunce je přitom jen jedním z posledních veršů příběhu, jenž proměnil malé portugalské městečko na křesťanské centrum podobné španělskému Santiagu de Compostela nebo francouzským Lurdám.

Ve Fátimě trvale žije osm tisíc obyvatel. Kdyby se všichni nastěhovali do místních hotelů, ještě by zbylo dva tisíce volných lůžek. Jsou to však skutečně jen teoretické počty. Od května do října tu totiž jsou ve velké převaze poutníci. Když loni přišlo na první velkou pouť v roce sto padesát tisíc věřících, noviny hned začaly hledat důvody „tak malého zájmu“ v obavách z iráckých teroristů. Rok předtím totiž pouť přilákala téměř dvojnásobek lidí – tedy zhruba tolik, kolik jich plnilo Václavské náměstí v Praze v listopadových dnech 1989.
Takový zájem věřících samozřejmě znamená velký byznys. Výlohy místních obchodů jsou plné růženců, křížků, sošek i církevních rouch, ale také přívěsků na klíče a podobných tretek. U stánků na tržnici se tlačí davy lidí, aby si koupili obří svíce – největší až za pět eur. Za pár minut vzplanou ve společné výhni jako dar za zázraky Panny Marie.
Devadesát pět procent příchozích tvoří katolíci. Stále častěji jsou tu ale vidět i věřící, které by zde čekal málokdo – muslimové, buddhisté a hinduisté. O žádnou idylu se však nejedná. Když se tu loni v květnu modlila skupinka mosambických hinduistů, ortodoxní katolíky to velmi pobouřilo.
„Zhřešili proti Bohu a pohoršili pravověrné. Panna Maria byla uctívána pohanskými odpadlíky,“ hřímal americký měsíčník Catholic Family News.
Samotný areál poutního místa zabírá čtvrtinu Fátimy. Dominantou prostranství dvakrát tak velkého jako náměstí sv. Petra ve Vatikánu je novobarokní vápencová bazilika s šedesát pět metrů vysokou věží, patnácti oltáři a obrovskými varhanami, které mají třináct tisíc píšťal. Kapacita baziliky už ale návalu věřících nestačí, a tak se na protější straně staví nová majestátní svatyně.
U plechového plotu, za kterým se tyčí stavební jeřáby, začíná cesta pokání. Její zdolání představuje slušný výkon, a proto kajícníkům většinou pomáhá jejich doprovod. Drobně prší a náměstí je zablácené stopami příchozích. Věřící si na kolena navlékají molitanové chrániče, poklekají a po pásu z bílého linolea se pomalu sunou k srdci poutního místa – kapli Zjevení. Právě tady vše začalo.

PANÍ JASNĚJŠÍ NEŽ SLUNCE
V době první světové války byla Fátima jen bezvýznamným městečkem. V místech, kde dnes stojí památníky a církevní stavby, se rozprostíraly pastviny. Právě sem, do údolí Cova da Iria, chodily pást malé stádečko tři děti z vesnice Aljustrel – desetiletá Lucia Santosová s devítiletým bratrancem Franciskem Martem a jeho sedmiletou sestrou Jacintou. Bylo tomu tak i 13. května 1917. Právě když si děti hrály na místě dnešní baziliky, uviděly záblesk. „Rozhodly se odejít, avšak v tom okamžiku osvětlil další blesk místo o něco níže a nad malým dubem, tam, kde se nyní nachází kaple Zjevení, uviděly paní jasnější než slunce,“ líčí příběh informační leták z Fátimy.
Církev zkoumala událost a vše, co následovalo, až do roku 1930. Teprve pak stvrdila, že se ve Fátimě pasáčkům zjevila Panna Maria, a to hned šestkrát – od května do října vždy třináctý den v měsíci. Výjimkou byl srpen. Vyprávění dětí o paní zalité sluneční září se totiž v roce 1917 nehodilo úřadům. Přišlo v době silného protináboženského tažení, ale na místo zjevení začaly navzdory zákazům proudit davy lidí. Dokonce se i šířily zvěsti o zázračných uzdraveních. Představitelé okresu Vila Nova de Ourém tedy před očekávaným srpnovým zjevením děti násilím odvedli a uvěznili. Panna Maria se pak propuštěným pasáčkům údajně zjevila o šest dní později ve Valinhosu.
I když počet lidí, kteří se chodili zjevení účastnit, postupně rostl na desetitisíce, Pannu Marii viděli vždy jen Lucia, Francisco a Jacinta. Při posledním zjevení ale mohlo sedmdesát tisíc přítomných sledovat fascinující divadlo, které jim prý světice připravila jako důkaz, že si děti nevymýšlejí.
„Najednou přestalo pršet a mraky, které od rána tvořily temnou souvislou clonu, se rozptýlily. V nadhlavníku se objevilo slunce podobné stříbrnému kotouči, do něhož se dalo hledět, aniž by oči byly oslněny. Tento kotouč se začal otáčet kolem své osy a podobný ohnivému kolu metal na všechny strany světelné paprsky, jejichž barva se neustále měnila, takže vše bylo postupně ozařováno žlutě, růžově, modře, fialově a dalšími barevnými odstíny,“ popisuje úkaz Josef Veselý v knize Mariánská zjevení.
Již samotné zjevení a následný sluneční úkaz léta fascinují i ty, kteří v Boha nevěří. Například záhadolog Jiří Wojnar dokonce dospěl k závěru, že se u Fátimy pokusili mimozemšťané varovat lidstvo před nebezpečími dalšího vývoje na Zemi. Zjevení popisuje jako komunikaci s pomocí drog a hypnózy, které dvě z dětí nepřežily. Případ z Fátimy je však výjimečný ještě z jednoho důvodu. Tím jsou tři fátimská proroctví.

DOBŘÍ LIDÉ BUDOU MUČENI
Archivy Vatikánu střeží zvláštní listiny. Sepsala je nejstarší z trojice fátimských pasáčků, Lucia. Ona jediná prý Pannu Marii nejen viděla, ale také slyšela. Ona jediná také přežila. Francisco zemřel 4. dubna 1919, Jacinta 20. února 1920. Diagnóza: španělská chřipka. Pochováni jsou přímo ve fátimské bazilice. V roce 2000 se stali nejmladšími blahoslavenými a mají dokonce šanci stát se svatými. Televizní přenos beatifikační mše totiž sledovala ve Švýcarsku portugalská emigrantka a nové blahoslavené prosila o přímluvu pro své dítě sužované silnou cukrovkou. Dítě se uzdravilo a v diecézi Leiria-Fátima začalo zkoumání, zda se jednalo o zázrak způsobený Franciskem a Jacintou.
Lucia se stala sestrou řádu svaté Doroty a později přestoupila ke karmelitkám v Coimbře, kde jako sestra Marie Lucie od Neposkvrněného Srdce žije v požehnaném věku dodnes. Události z Fátimy sepsala v několika vzpomínkách. V roce 1941 v nich přiblížila první dvě tajemství, která jí prý Panna Maria v říjnu 1917 vyjevila. „Válka se schyluje ke konci. Nepřestane-li se však s urážkami Boha, začne během pontifikátu Pia XI. jiná, ještě horší,“ stálo v prvním. Papež Pius XI. sice ve skutečnosti zemřel 10. února 1939, tedy více než půl roku před obsazením Polska, některé kroky Německa uskutečněné ještě za jeho života se však již jako počátek války dají vykládat. Škoda jen, že zápis proroctví pochází až z doby, kdy už byla tato válka v plném proudu.
Druhé tajemství mělo varovat před nebezpečím komunismu: „Budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír. Když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.“
Papež Pius XII. hned následující rok zasvětil Neposkvrněnému Srdci Panny Marie celý svět a zastřeně též Rusko. Na jeho obrácení však bylo třeba počkat ještě půl století.

TAJEMSTVÍ VATIKÁNSKÉHO ARCHIVU
Nejvíce legend vzniklo kolem třetího proroctví z Fátimy. Sestra Lucie je sepsala v roce 1944 na rozkaz biskupa z Leirie a zapečetila je. Řekla, že smí být přečteno až po roce 1960. Jenže ani po tomto datu nebylo zřejmé, co listina obsahuje. Papež Jan XXIII. údajně při jeho čtení zbledl a pak prohlásil: „Toto tajemství nesmíme vydat. Jeho zveřejnění by vyvolalo paniku.“ Stejně se rozhodl i jeho nástupce Pavel VI.
Začaly se množit dohady. Třetí tajemství prý předpovědělo tak hrůznou katastrofu, že „živí budou závidět mrtvým“. Lidé spekulovali o jaderné válce, velké přírodní katastrofě, mluvili dokonce o brzkém příchodu mimozemšťanů. Mluvilo se o tom, že vatikánští diplomaté text poslali do Washingtonu, Moskvy a Londýna a napomohli tím uzavření smlouvy o omezení atomového zbrojení mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem.
Pak se stal papežem Jan Pavel II. a krátce nato na něj 13. května 1981, ve výroční den prvního fátimského zjevení, několikrát vystřelil z pistole Turek Ali Agca. Těžce zraněný papež si po šestihodinové operaci vyžádal text s třetím proroctvím a pozorně jej přečetl. Biskupovi z Fátimy poté předal kulku, která jej měla zabít, aby ji na poutním místě uchoval. Fátimu pak přesně rok po atentátu navštívil, aby Panně Marii poděkoval, že jej ochránila. Podobně jako Pius XII. přitom zasvětil lidstvo, národy a zastřeně i Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
Veřejnost musela na odhalení tajemství počkat až do roku 2000. Až tehdy se Jan Pavel II. rozhodl text třetího proroctví zveřejnit. Stálo tu: „V oslnivém světle jsme viděli bíle oblečeného biskupa. Vytušili jsme, že je to Svatý otec. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů. Dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával. Když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů. Stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“
Podle oficiálního výkladu Vatikánu je proroctví symbolickým obrazem osudu katolické církve ve 20. století, jejího pronásledování ateistickými režimy a křížové cesty papežů, která vyvrcholila výstřely tureckého atentátníka. „Kdo očekával vzrušující apokalyptická zjevení o konci světa nebo o směru dějin, zůstal nutně zklamán,“ komentoval zápis kardinál Josef Ratzinger.
S takovým koncem tajemného příběhu se však mnozí lidé smířit nehodlají. Jedni tvrdí, že je zveřejněná listina jen podvrh Vatikánu, a to i přesto, že její pravost potvrdila sama sestra Lucie. Jiní alespoň poukazují na to, že v roce 1981 nedošlo k žádné katastrofě ve velkém městě. Třetí proroctví z Fátimy tak i po zveřejnění provází tajemství.

Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova da Iria-Fátima
Píši z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leirie a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.
Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli “podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí”, bíle oblečeného biskupa “vytušili jsme, že je to Svatý otec”. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.
Tuy, 3. ledna 1944

Zvláštní, podivnou atmosféru má namibijské pobřeží za africkým městem Swakopmund. Je to poušť a má jednu z nejhorších pověstí. Právě tady, mezi studeným mořem a horkým kontinentem, totiž leží Skeleton Coast.

Každý ví, že Afrika je nesmírně pestrá a proměnlivá a zdaleka ji netvoří jen Sahara, pyramidy a safari. Stejně tak je to i s Namibií, nejméně osídleným státem na jihu Afriky. Dokonce i její poušť, která dominuje celému pobřeží, je zvláštní. V podstatě ji lze rozdělit na tři naprosto odlišné oblasti.

Zcela neprobádané obyčejnými smrtelníky jsou končiny mezi městem Lüderitz a jižně položenou hraniční řekou Oranje. Ne že by se do tamních skalnatopísečných plání nikomu nechtělo, to ne – nikdo tam ale nesmí. Na uzavřeném území, takzvaném Diamantensperrgebiet, se těží diamanty. Západním světem tolik ceněné a žádané blyštivé kaménky se tady však již nesbírají z povrchu země ani nepřesívají z písku jako na začátku diamantové horečky, která se tu rozhořela po roce 1908. Dnes se musí dobývat přímo z tvrdých vulkanických ložisek nebo bagrovat z naplavených mořských usazenin.
Od Diamantensperrgebiet (německy znějící názvy jsou pozůstatkem historie, kdy byla Namibie německou kolonií) směrem na sever se po délce asi tří set kilometrů táhne velmi rozsáhlá písečná poušť – nádherná a neobvykle červená. Cihlově zbarvené putující pobřežní duny dosahují výšky sta až dvou set metrů a zasahují až sto dvacet pět kilometrů do vnitrozemí.

A POTOM UŽ POBŘEŽÍ KOSTER…
Jižní část Pobřeží koster leží mezi Swakopmundem a dvě stě kilometrů vzdáleným, většinou vyschlým řečištěm řeky Ugab. Je volně přístupná.
Dalších pět set kilometrů pobřeží o celkové rozloze 16 390 kilometrů čtverečních spadá do velmi přísně chráněného a těžko přístupného parku Skeleton Coast National Park.
Poušť je tu skalnatopísečná, prašná a po celé své délce přechází v nekonečně dlouhý, mírně se svažující břeh. Protože se tu střetává studený Benguelský mořský proud s horkým kontinentem, bývá moře velmi neklidné a břeh se halí často do mlhy. Právě zrádné písčité mělčiny, mlhy a bouře byly příčinou katastrof mimořádně velkého množství lodí. Protože zdejší studené vody byly odjakživa velmi bohaté na ryby, ztroskotávaly tu hlavně rybářské a velrybářské lodě. Sem tam se ale připletl nějaký ten dobrodruh, jindy zase válečná loď.
Pro námořníky znamenalo ztroskotání jistou smrt. Kdo neutonul ve studeném moři, zahynul na rozpáleném písku. Jiná možnost prakticky nebyla. Vydat se dál do vnitrozemí bylo stejně čirým bláznovstvím, neboť za nekončícími dunami nebylo nic a zase nic – jen neobydlená, pustá a na troud vyprahlá poušť. Jak těžko se muselo umírat všem těm ztroskotaným, kteří se s největším úsilím dostali na břeh a doufali, že nejhorší mají za sebou…
O tomto největším pohřebišti lodí se zmiňuje nejeden zápis z konce devatenáctého století. Kdysi tu leželo vedle ubohých lodních skeletů množství vyvržených lan, lodní řetězy, polámané stožáry, ráhna, rozervané plachtoví, kotvy, harpuny. A mezi nimi se povalovaly zbytky těl a končetin nebohých trosečníků, o kus dál pak další vysušené kosti a lidské lebky.
Díky moderní vyspělé technice s vyvinutou satelitní navigací se na Pobřeží koster již velké lidské tragédie téměř nedějí a lodních vraků tak v podstatě nepřibývá. Proto je možné vidět na Skeleton Coast již jen několik od sebe hodně vzdálených ztroskotaných lodí v různém stadiu rozpadu. Všechny trupy pomalu mizí v neklidném moři a pod nánosy naplaveného či navátého písku. Kolik ztroskotaných lodí pouštní písek skrývá, ale ani dnes nikdo neví – o jejich počtu a jménech neexistují žádné přesné záznamy. Stejně tak se neví, kolik lidských těl navždy leží pod pískem.

PŘÍPAD NEŠŤASTNÉ LODI
Nejznámějším a nejlépe zachovalým vrakem na namibském pobřeží je nákladní loď Eduard Bohlen, která roku 1909 narazila jižně od přímořského města Swakopmund na mělčinu. Posádka se nejprve snažila plavidlo vyprostit z písku a téměř se jí to i podařilo, pak ale silná bouře vyvrhla loď zpátky na břeh.
Vrak se nachází ve velmi odlehlé oblasti jménem Conception Bay, přibližně osm set metrů od moře, na okraji písečných dun. Po mnoho let sloužil „zlatokopům“ hledajícím diamanty jako komfortní ubytování. Dnes pomalu mizí pod vrstvami navátého písku.
Dalšími známými vraky jsou pak lodě Shaunee (1976, Conception Bay), Winstor, Henrietta, Montrose II, Atlantic Pride, Kaiu Maru, Dunedin Star a Sir Charles Elliott. Většina však ani nemá jméno, i když je s každou spjata nesmírná beznaděj, utrpení a smrt. Při jedné výpravě za diamanty prospektoři našli na jednom písečném pahorku, dosti vzdáleném od břehu, dokonce starou galeonu, obchodní plachetnici z 15. až 17. století.
Téměř neskutečný příběh jedné nešťastné lodi se odehrál v době druhé světové války, tedy něco před šedesáti lety.
Dne 29. listopadu 1942 narazila britská nákladní loď Dunedin Star na skalisko v blízkosti ústí severní hraniční řeky Kunene. Na lodi se nacházelo celkem 106 lidí – 21 pasažérů, 85 členů posádky, pošta a vojenský náklad. Kapitán nechal silně poškozenou loď najet na písčitou mělčinu. Požádal potom vysílačkou Walvis Bay, jediný velký namibijský přístav, o pomoc. Z přístavu zaslali zprávu dál do Kapského Města.
Bezprostředně nato byly vyslány čtyři záchranné lodě – Manchester Division, Temeraire, Nerine a Sir Charles Elliott. Počítalo se, že jejich plavba potrvá přibližně dva dny.
Druhého dne bylo moře neklidné. Hrozilo, že se trup lodi Dunedin Star roztrhne. Kapitán se proto rozhodl, že začne s vyloďováním. Na půl kilometru vzdálenou pevninu se podařilo evakuovat všechny pasažéry a 42 členů posádky. Zbylí námořníci zůstali na lodi, motorový člun měl poruchu. Kapitán požádal Walvis Bay o vyslání záchranného letounu, který se měl postarat o ztroskotané na pevnině.
Třetího dne dopluly k místu neštěstí všechny čtyři záchranné lodě. Všech 43 námořníků z vraku bylo zachráněno, ke ztroskotaným na pevnině se však žádná z lodí nedostala, moře bylo příliš rozbouřené. Dvě lodi se musely vrátit kvůli ubývajícímu uhlí. Situace vypadala dost špatně, a tak byl z namibijského hlavního města Windhoeku ještě vyslán záchranný pozemní konvoj osmi vozidel.
Čtvrtého dne začali mnozí ze ztroskotaných propadat beznaději. I tak mizivé zásoby jídla a vody ubývaly a pomoc se zdála být v nedohlednu. V noci trýznila trosečníky vlezlá zima, přes den je spalovalo pouštní slunce. Od rozbouřeného moře nepřestával vát silný vítr. Vydávat se někam dál mezi duny bylo ještě beznadějnější.
Všechen proviant, který se pokusili námořníci ze záchranných lodí dostat na pevninu, odnesly vlny směrem k Angole.
V tu dobu odstartoval z Kapského Města zánovní dvoumotorový bombardér Ventura. Ve Walvis Bay nabral pilot jménem Naudé zásoby a pak pokračoval v letu podél pobřeží směrem na sever. Po nějaké době spatřil jedno z vracejících se záchranných plavidel, loď Sir Charles Elliott. Pilot nevěřil svým očím, neboť tato loď ztroskotala také. Při návratu do přístavu ztratila směr a najela na mělčinu. Jako naschvál se uvázlé posádce převrátil záchranný člun a na tři sta metrů vzdálený břeh se podařilo doplavat jenom třem námořníkům. Zbylých sedmnáct muselo zůstat na vraku. Pilot podal o nešťastné události zprávu základně a letěl dál.
Když se ocitl nad ztroskotanými z lodi Dunedin Star, shodil jim veškerý proviant včetně vody a léků, a i když to měl zakázáno, rozhodl se sám přistát, aby mohl zachránit alespoň část z lidí. Při pokusu vzlétnout se však zabořil hluboko do písku.
Toho večera se musela vydat na zpáteční cestu už třetí loď Manchester Division.
Pátého dne byla pro nedostatek paliva nucena odplout i poslední záchranná loď Nerine.
Šestého dne vystartoval z Kapského Města další bombardér. Stejně jako první letadlo uviděl i druhý pilot jménem Robbs ztroskotaného Sira Charlese Elliotta. Tou dobou bylo na vraku už jen 13 námořníků. Pět se totiž pokusilo přeplout na břeh na staré veslici, ale ta se ve vlnách převrhla. Tři námořníci doplavali na břeh, jednomu se podařilo vrátit na vrak, pátého stáhl proud. Robbs shodil na zem proviant oběma ztroskotaným posádkám.
Sedmého dne se po velké námaze podařilo již páté vyslané lodi Natalia dostat ke ztroskotancům zásoby. Mezitím se posádka Sira Charlese Elliotta, která přišla ještě o jednoho muže, dokázala dostat na břeh.
Ještě téhož dne byl vyslán druhý pozemní konvoj. Jeho úkolem bylo vyhledat posádku Sira Charlese Elliotta, dorazit ke ztroskotaným lodi Dunedin Star a pokusit se cestou najít i ztracený první konvoj, o kterém nikdo nic nevěděl.
Osmého dne se vydal hledat ztracený konvoj i pilot Robbs. Bez výsledku. Ze základny vystartovala ještě další dvě letadla a loď Nerine se opět vypravila na záchrannou akci.
Devátého dne se všechna tři letadla potřetí pokusila nalézt pohřešovaný první pozemní konvoj. Auta zapadla hluboko do písku a nemohla se vyprostit. Vysílačku posádky vozů neměly, a tak se musely spolehnout samy na sebe.
Nerine se podařilo nalodit 19 lidí ze ztroskotané lodi Dunedin Star.
Desátého dne se pak nalodilo dalších sedm trosečníků. Druhý automobilový konvoj dojel k posádce lodi Sir Charles Elliott, která se mezitím přemístila na nedaleký Rocky Point, odkud je lépe mohla odvézt letadla. Druhý konvoj mohl pokračovat dál.
Jedenáctého dne se Nerine musela vrátit do Walvis Bay. Na pobřeží zůstalo ještě 41 lidí.
Čtrnáctého dne uvázl v písku i druhý pozemní konvoj. K prvnímu místu neštěstí, k lodi Dunedin Star, mu ale zbývaly už jen tři kilometry. Druhý den se mohl spolu se zachráněnými vydat na zpáteční cestu. Asi po deseti kilometrech jízdy narazil i na první konvoj. O čtyři dny později dorazila celá výprava na Rocky Point, odkud pak pomáhalo odvážet ztroskotance jedno z letadel.
Záchranná akce tím ale neskončila.
Když se všichni trochu zotavili z útrap, umínil si pilot Naudé, že nenechá napospas písku své uvázlé letadlo. S deseti auty a dvaceti sedmi dobrovolníky se vydal zpátky na místo neštěstí. A 20. ledna se mu skutečně podařilo se dvěma muži na palubě vzlétnout. Po třičtvrtěhodinovém letu však začal vynechávat jeden motor a bombardér se zřítil do moře. Všem třem se naštěstí podařilo dostat se na břeh. Zůstali ale bez jídla, pití a vysílačky a vypadalo to, že jsou ztraceni. Nikdo o nich nevěděl. Nakonec se rozhodli, i přes řadu drobných zranění, vydat se napříč nemilosrdnou pouští a pokusit se zkřížit cestu vracejícímu se konvoji. Po padesáti kilometrech úmorného plahočení se jim to skutečně podařilo. Měli opravdové štěstí, neboť vozidla byla v tomto těžkém terénu dost pomalá a zdolala za tu dobu pouhých sto deset kilometrů.
Oba vraky lodí Dunedin Star a Sir Charles Elliott a zbytky letadlového motoru teď patří Pobřeží koster.
Podnebí na jednom z nejnebezpečnějších pobřeží je poměrně chladné. Po většinu roku je vše zahaleno do husté mlhy, která obvykle náhle končí až po pár kilometrech směrem do vnitrozemí. Za ní je veškerá země opět spalována prudkým africkým sluncem. Ticho přehlušuje šum moře a po celou dobu vane studený a silný vítr. I dnes je tento kdysi obávaný a často proklínaný kraj jen pro silné povahy. Může se stát, že v měkkém hlubokém písku někdo uvázne. Když ne s lodí, tak třeba s autem. Dočkat se pomoci pak může znamenat hodiny, někdy i dny čekání.

PÁNBŮH BEZ FANTAZIE?
Jižní, volně přístupnou část Pobřeží koster využívají mnozí z obyvatel k pravidelnému rybolovu. Úlovky bývají velmi bohaté. Je dokonce možné často vidět rybáře stojící přímo na břehu, jak s dlouhými pruty zcela nerušeně loví.
Krajina je tady hodně plochá a jen sem tam mírně zvlněná, její monotónnost jen místy narušují oblasti pokryté barevnou popraskanou vrstvou soli. Člověk si tady připadá, jako by se ocitl někde na konci světa, na místě, na kterém už Pánu Bohu došla fantazie.
Ale na stotřicátém kilometru stojí za to udělat větší zastávku. Tady na skalnatém výběžku Cape Cross žije největší namibijská kolonie lachtanů. Stav populace během roku značně kolísá mezi osmdesáti až dvěma sty tisíci jedinci. Nejvíc živo je v kolonii v prosinci, když se rodí mláďata.
Ale ani blízké okolí Cape Cross nedělá jménu Pobřeží koster žádnou ostudu. Kam se oko podívá, všude se na písčitém břehu povalují vybělené lachtaní kosti a zbytky ploutví. Poněkud mrazivý je pohled na lebky s vyceněnými ostrými zuby, páteřní obratle a cáry vysušené kůže porostlé slepenými chlupy. Při trošce štěstí lze nalézt i žebra mořských kytovců, někde dokonce i kosti z celé velryby.
Ještě před vstupem do vlastního parku Skeleton Coast odbočuje nezpevněná cesta směrem k moři. Tady leží už jen ubohé zbytky napůl rozlomené rybářské lodi Winston se zrezivělými železnými pláty. Ztroskotala v roce 1970.

DO PEKLA BRÁNOU S LEBKAMI
Pravé Pobřeží koster začíná po dalších pár kilometrech směrem na sever. Vjezd do národního parku Skeleton Coast je střežen bránou s namalovanými umrlčími lebkami. Kolem se povalují velrybí žebra a obratle. Dřevěný kýl lodi ztroskotané v roce 1976 leží pouhých pár desítek metrů od silnice.
Další vraky ale vidět nejsou. Většina se totiž nachází na nepřístupných a velmi odloučených místech, některé dokonce i mimo samotný park. I nejznámější vraky Sir Charles Elliott a Dunedin Star leží daleko na severu.
Nezpevněná, ale i běžným osobním autem dobře průjezdná silnice jen dál vede poměrně monotónní krajinou. Z barev převládá popelavě šedá. Někdy se přimíchají okrové a zemité tóny.
I když vypadá Pobřeží koster velmi pustě a osaměle, není ani zdaleka tak prázdné, jak se na první pohled zdá. Kromě vod plných ryb a míst obydlených lachtaními koloniemi se tady člověk může při trošce štěstí setkat s různými druhy gazel, zebrami, divokými prasaty, pštrosy, slony, žirafami, a někdy dokonce i lvy. Celkem často lze v písku spatřit stopy šakala a hyeny. Mořské bohatství vyhledávají rovněž vodní ptáci. Laguny obývají především plameňáci a pelikáni. Každé skalisko pak obléhají hejna černých kormoránů. A když se člověk ještě lépe zadívá, všimne si i zajímavých rostlin.
Teprve několik kilometrů před Torra Bay se ze země začínají zvedat ploché kopečky nakupeného světlého písku. Právě v těchto místech se rodí vlastní dunová poušť, která pak dominuje celému dalšímu pobřeží.
U osady Terrace Bay zpravidla cesta končí. Dál na sever se už hned tak každý nedostane kvůli velmi přísné ochraně, rozlehlosti, nepřístupnosti a zrádnosti písečných končin. Asi je to dobře, protože jenom takto je možné toto nesmírné přírodní i „lidské“ bohatství zachovat pro mnoho dalších generací.

Namib Desert
Město Swakopmund dělí od severně položené hraniční řeky Kunene dalších 700 km. Třicet až čtyřicet kilometrů široký pás této zvláštní pobřežní pouště překračuje řeku a pokračuje ještě kousek dál do Angoly. Užitečné informace
Permity: Pobyt ve Skeleton Coast National Park je velmi omezený. Jenom na projetí parkem je potřeba zvláštní povolení, takzvaný permit, který se vydává přímo u vstupních bran. Poslední možnost vstupu je v Ugab River do 15 hodin, ve Springbokwater do 17 hodin. Kdo nemá předem zajištěné ubytování, musí park do 19. hodiny bezpodmínečně opustit.
Nocleh: Jediná možnost delšího pobytu je rezervovat si předem nocleh. Přenocovat je možné pouze v poměrně drahých bungalovech s plnou penzí v Terrace Bay. Cenově přístupnější kemp v Torra Bay je otevřený pouze v prosinci a lednu. Nocleh a vícedenní pobytový permit si lze zamluvit výhradně v turistickém centru ve Windhoeku nebo Swakopmundu. Přenocování nadivoko i ježdění mimo cestu je přísně zakázáno.
Aktivity: Bližší prozkoumání Pobřeží koster je možné v rámci několikadenní organizované výpravy napříč řečištěm Ugab River. K některým vrakům se pořádají poměrně drahé terénní a letecké výpravy, takzvaná Fly-in-Safari.
Benzinové stanice: Doplnit benzin lze ve Swakopmundu, Henties Bay, Terrace Bay, Palmwagu a Khoritasu.
Noclehy mimo park: Před vstupní bránou Springbokwater se nachází neoficiální velmi jednoduchý kemp. Dále je možné přespat v Hanties Bay, Palmwagu, Khoritasu nebo Swakopmundu.

Na první pohled to vypadalo jako obyčejná zahradní party. U stolu pod slunečníkem sedělo pět lidí, na stole ležely na talířku sušenky, hrnky s kávou, konvice s mlékem. Teprve pak jsme si všimli laboratorních vah, jemných kleštiček a zvláštní skleněné konvice na kulatém červeném podstavci se žlutými kytičkami.

Cukernatý roztok ve skleněném válci byl určen pro vzácné hosty – pro kolibříky. Setkání se odehrálo na ostrově Galiano, v souostroví Gulf Islands (Ostrovy v zálivu), které patří do kanadské provincie Britská Kolumbie a leží v rozlehlém zálivu mezi městem a ostrovem se stejným jménem – Vancouver. Kolibříci sem létají hnízdit mnoho století, lidé se tady usadili až s příchodem bělochů a o větším osídlení ostrova je možno mluvit teprve od 60. let minulého století, kdy jej objevili hippies. Dnes ho objevují turisté, příznivci mořského kajakingu a bohatší lidé hledající klid a nezničenou přírodu nepříliš daleko od velkých měst.
Převážnou část Galiana pokrývají lesy, o jejichž záchranu před dřevorubci se zasloužili právě sami obyvatelé ostrova. Dvanáct z nich pak začalo v roce 1987 se sčítáním ptáků a jejich druhů a poslední sobotu v prosinci se stal tradicí tzv. Galiano Christmas Bird Count.
Celý ostrov je rozdělen na šestnáct sektorů a v každém koordinátor angažuje ostatní dobrovolníky. Sčítá se od úsvitu do poledne. (Hlavní město Britské Kolumbie Victoria na ostrově Vancouver má zase jiné sčítací unikum, o tzv. jarním květinovém víkendu sčítají lidé jednotlivé květy po celém městě.)
Na tradici vánočního sčítání ptáků pak navázalo na Galianu jarní sčítání kolibříků (duben až květen, každé druhé pondělí). Okolo 15. až 21. března totiž přilétají na ostrov samečci s rezavými zádíčky a červenou náprsenkou a o tři týdny později je následují samičky s kovově zeleným kabátkem. Zpět do Střední Ameriky odlétají koncem června, jako první opět samečkové.
Severoameričtní kolibříci se v Kanadě sčítají na pěti místech, pak v Kalifornii a Arizoně. V Severní Americe žije na osmnáct druhů kolibříků, z toho pět v Kanadě a čtyři z nich právě v provincii Britská Kolumbie. Na Galianu převažuje druh nazývaný místními rufous (latinsky se správně jmenuje Selasphorus rufus). Jejich sčítání tady organizuje dobrovolník Mike, který celé prosincové sčítání vlastně začal. Dnes spolupracuje s organizací Canadian Wildlife Service, kterou zastupuje ornitolog Cam z Vancouvru. Oba nám také před začátkem sčítání vysvětlili, jak unikátní drahokamy jsou tito drobní ptáčti, kteří se dají schovat v dlani.
Podle Mika i Cama tvoří čeleď kolibříkovitých (Trochilidae) přibližně 319 druhů, které ale žijí pouze na americkém kontinentě. Obývají převážně teplé oblasti Severní a Jižní Ameriky, vyskytují se však i ve výškách přes dva tisíce metrů, daleko na severu, a jsou dokonce schopni přežít tuhé noční mrazy. V Kanadě a tedy i na Galianu žijí nejčastěji na pobřeží.
Pokud si kolibříci nějaké místo oblíbí, je jednoduché je pozorovat. Protože jsou ale droboučcí, chce to dobré oči nebo dalekohled. Kdo je špatně vidí, může je určitě alespoň dobře slyšet. Když kolibřík mění směr letu (což dělá víc než často), vydávají jeho křídla hluboký zvuk trochu přerostlého čmeláka a sršně dohromady.
Řekla bych, že kolibříci jsou i zvědaví. Když jsem se ráno v našem obytném autě probudila a podívala se ven, hned mě upoutal kolibřík třepetající se přímo před okny auta (někteří kolibříci na jihu Britské Kolumbie dokonce přezimují).
Kolibříci jsou tady na Galianu oblíbení. Pokud lidé na začátku března začnou plnit kolibří krmítka roztokem jednoho dílu bílého cukru a čtyř dílů vody, mohou se na své zahradě těšit pohledem až na stovku poletujících drahokamů. V obchodech se také prodává speciální směs semínek květin, které mají nejraději (v oblibě mají např. náprstníky). Přednost dávají červené, proto se touto barvou natírají i krmítka.
Na Galianu jich má na své zahradě nejvíc paní Betty, osmdesátiletá vdova, která má zajímavý dřevěný dům s velkou zahradou na útesu nad mořem. V květnu její zahradu, která volně přechází do přirozeného lesa, zaplavily náprstníky, hledíky, karafiáty, rododendrony, voňavé keře ze Středomoří, bílé květy národního stromu Britské Kolumbie zvaného dog wood („psí strom“) a – kolibříci. Nyní při sčítání nechala Betty na zahradě ze svých dvanácti krmítek jen dvě, která navíc ještě kvůli odchytu kolibříků ukryla do válce z jemné síťoviny.
Normálně má paní Betty na zahradě krmítek dvanáct a denně do nich spotřebuje dva kilogramy cukru, tedy přibližně osm litrů roztoku. Spočítala jsem si, že když tedy kolibřík denně vypije tolik, kolik váží (v případě rufouse je to plus minus čtyři gramy), denně se u paní Betty nakrmí na dva tisíce kolibříků!
Kolibřík pije po kapkách, a protože tráví velice rychle, musí se napít přibližně každé čtyři minuty. To je v průměru patnáctkrát za hodinu. Na jaře je na Galianu světlo přibližně 15 hodin (zbytek dne spí), tedy kolibřík se za den přiletí napít 225krát. A u Betty se jich nakrmí asi dva tisíce denně! Má tedy na zahradě ve vzduchu dost plno.
Když pozoruji krmítko, napočítám čtrnáct kolibříků. Každý se krmí přibližně jednu minutu. Ví se, že z nektaru využijí devadesát procent živin. Potrava projde tělíčkem za jednu hodinu a pro další kapku si letí vždy, když mají prázdný žaludek. Mají jeden z nejrychlejších metabolismů na světě (ne-li nejrychlejší), tráví stokrát rychleji než slon a dvanáctkrát rychleji než holub. Přepočítáno na člověka – denně bychom museli vypít šedesát až osmdesát litrů výživného roztoku.
Kolibříci jsou obdivuhodná stvoření a ostrovní dobrovolníci o nich vyprávějí víc než zajímavě.
Galianští kolibříci staví své hnízdo maximálně dva metry nad zemí. Má průměr tři až šest centimetrů a uloží do něj jedno až čtyři vajíčka, v poměru ke své velikosti mají jedna z největších na světě. Každý druh má typický námluvní tanec. Rufous létá ve tvaru písmene J – vysoko vzhůru, střemhlav dolů, zahne, zastaví se a ocáskem vydá tss-tss-tss, a znovu nahoru. Osmkrát, desetkrát, pak zabzučí jako čmelák a je pryč.
Zní až neuvěřitelně, že malí kolibříci létají rychlostí až osmdesát kilometrů za hodinu, při střemhlavém letu i víc. Umějí létat i pozpátku či kolmo vzhůru, jsou v podstatě malou živou minihelikoptérou. Všichni mají extrémně pohyblivý ramenní kloub, jejich křídla opisují ležatou osmičku a v průměru jimi mávnou dvacetkrát až sedmdesátkrát za vteřinu.
Teď opatrně vyprošťuji kolibří minipařátky ze síťoviny, zobáček prostrčím malým kouskem jemného flanelu, pokusím se srovnat křidéka, látku složím na zádíčkách a sepnu obyčejným špendlíkem, aby si křehcí ptáčkové při sčítání a kroužkování neublížili. Zabalená tělíčka leží srovnaná na stole a čekají, až budou na řadě, aby je ornitolog Cam zvážil, změřil zobáček a jemně jim rozfouknul peří na bříšku, aby poznal, má-li samička v sobě vajíčko a je-li sameček dostatečně silný, vykrmený a má zásobu tuku (ten mění barvu kůže na prsíčkách na oranžovou). Pokud někteří kolibříci čekají trochu déle, je třeba je pravidelně vzít do ruky a jejich dlouhý tenký zobáček vsunout do otvoru v krmítku, aby se napili. Připadá mi jako zázrak, když cítím, jak maličké tělíčko v mé ruce polyká.
Na závěr dostanou malý kroužek s číslem (kroužky si ornitologové musí vyrobit sami, nic tak malého se neprodává). Pak přijde pro všechny zúčastněné nejhezčí okamžik – opatrně vyndat špendlík, posadit si ptáčka na dlaň, malinko fouknout a pak se jen dívat, jak se zaleskne měňavě zelené peří (zelená převažuje, protože i mladí samečkové mají zelenou barvu jako samičky).
Pomohli jsme chytit a okroužkovat devadesát jedna kolibříků. Pak bylo nutno skončit, protože se ozvalo zahoukání vzdáleného trajektu, kterým musel odjet Cam. Rychle sbalil nádobíčko, poděkoval a vyjel k přístavu. Betty s radostí roznesla po zahradě ostatní krmítka a my jsme ještě chvilku seděli, dívali se a snažili se uchovat v paměti ten zvláštní pocit jemného doteku zářivého ptačího minitělíčka, které si může pochovat jen málokdo.
Kolibříky lze vidět téměř výlučně jen v přírodě. V zajetí se chovají výjimečně. Mají totiž tak speciální nároky na potravu, že je lze jen těžko splnit – potřebují nektar z některých druhů květů. U nás je nenajdete ani v největší ZOO v Praze. Cukernatou vodou se na Galianu vlastně jen přikrmují. Bez nektaru by jim chyběly některé životně důležité živiny.

V polovině ledna se v porodnici v bukurešťské čtvrti Giulesti narodila Eliza Maria Iliescuová. Vážila sice jen 1,45 kilogramu, ale jinak by nebyla ničím výjimečná – pokud bychom si odmysleli, že ji matka porodila v šedesáti šesti letech.
Rumunská univerzitní profesorka a autorka dětských knížek Adriana Iliescuová si vždy přála být matkou, ale nemohla otěhotnět přirozenou cestou. Lékařské řešení se objevilo až v době, kdy její vrstevnice začínaly být babičkami. Přesto se pro něj rozhodla. Postoupila devítiletou léčbu a nakonec umělé oplodnění. Čekala dvojčata, menší dítě však zemřelo a lékaři proto museli druhé přivést na svět více než šest týdnů před stanoveným termínem porodu císařským řezem. Adriana Iliescuová se tak stala nejstarší matkou na světě.

BYL TO SOBECKÝ ČIN?
Případ znovu otevřel diskuse o tom, kam až smějí lékaři zajít. Místní církev označila tento porod za sobecký čin a rumunské ministerstvo zdravotnictví začalo okamžitě připravovat zákon, který by léčbu neplodnosti a umělé oplodnění povolil jen ženám ve věku do padesáti let. „Ta žena i její lékaři podstoupili jak riziko biologické, tak sociální. Dítě totiž může ve velmi útlém věku ztratit matku,“ tvrdí rumunský ministr zdravotnictví Mircea Cinteza. Adriana Iliescuová je ale optimistka. „V naší rodině byla vždy dlouhověkost. Jsem si jistá, že moji holčičku čeká krásný život,“ říká.

NEJDE O ZÁKON, ALE O ETIKU
Tým lékařů, který ženě pomohl otěhotnět, neporušil žádný zákon. Jeho členové se ale budou muset před odborným lékařským kolegiem zpovídat z porušení etiky. „Byla to výjimka pro výjimečnou ženu,“ prohlásil lékař Iliescuové Bogdan Marinescu. V Česku se lékaři řídí etickým kodexem, který povoluje umělé oplodnění u žen do čtyřiceti osmi let. S věkem rodičky totiž mimo jiné stoupá zdravotní riziko pro matku i pro dítě, které může například trpět Downovým syndromem. S etickou komisí se však mohou lékaři v některých případech dohodnout i o zákroku u žen o něco málo starších. Nejstarší žena v Česku porodila v padesáti čtyřech letech.

Matky ve věku babiček
66 let: Nejstarší matkou je od ledna Rumunka Adriana Iliescuová. Po devítileté léčbě a umělém oplodnění porodila předčasně císařským řezem 1,4kilogramovou holčičku, druhé dítě se narodilo mrtvé. Byl to její první porod.
65 let: Indce Satjabhamě Mahapatraové se v roce 2003 narodil císařským řezem tříkilový chlapeček. Lékaři oplodnili spermiemi jejího manžela vajíčko šestadvacetileté Satjabhaminy neteře a pak je vpravili ženě do dělohy. Také Satjabhamu byla prvorodičkou.
64 let: Indka Papathjamala Subramanjamová přivedla na svět chlapečka, který vážil 1,75 kg. Lékaři jej počali z vajíčka její třicetileté příbuzné.
63 let: Přestože předpisy USA povolují umělé oplodnění jen ženám do padesáti pěti let, Arceli Kehová z Kalifornie dosáhla svého. Při příjmu do nemocnice totiž zatajila svůj pravý věk a v roce 1997 porodila dceru. Jinou ženou, která porodila v tomto věku, byla v roce 1994 Rosanna Della Corteová z Itálie.
55 let: Nejstarší Američankou, které se narodilo nejvíce dětí najednou, se stala žena ze San Diega. V dubnu 1998 porodila tři holčičky a jednoho chlapce. Děti z umělého oplodnění přišly na svět císařským řezem dva měsíce před stanoveným termínem.

David Attenborough, autor Modré planety říká: „Rozumný člověk nemůže fakta nikdy odmítnout“

Sir David Attenborough – zaznělo v prosinci Rudolfovou galerií Pražského hradu za bouřlivého potlesku vědců z celé Evropy. Angličan zde přebíral Descartesovu cenu za popularizaci vědy udělovanou Evropskou komisí EU. Přítomným nebylo třeba jej představovat, stejně jako pěti stům milionům televizních diváků ve sto zemích, kteří zhlédli jeho seriál Život na Zemi, natočený v roce 1997, nebo seriály Živoucí planeta, První ráj, případně i první seriál televizních filmů Zoo Quest z roku 1954. Všechny byly vydány knižně s množstvím fantastických fotografií. Sir David Frederick Attenborough se narodil v Londýně roku 1926, absolvoval Cambridge, pak sloužil za války v britském námořnictvu. Pro BBC začal tvořit v ro ce 1952, anglickým peerem se díky své práci stal v roce 1985.

Ve všech vašich knihách a zvláště televizních seriálech se velmi impulzivním, až dramatickým způsobem snažíte přiblížit život na Zemi co největšímu okruhu lidí. Vtahujete televizního diváka z poklidu domova do přírodních dějů…
Opakovaně tvrdím, že současná lidská populace je vystavena zkouškám, jimž nebyla vystavena zatím nikdy v minulosti. Především jsme se velmi rozmnožili a rozvinuli výrobní činnost, takže ohrožujeme samu podstatu života na planetě. Šest miliard lidí potřebuje potravu, chce rozumně bydlet a svobodně se pohybovat nezávislými dopravními prostředky. To vše má dopad na životní prostředí všech kontinentů a oceánů. Ocitli jsme se tak zřejmě někde uprostřed cesty k vyhubení života na Zemi, a na jeho ochraně se proto musejí podílet všichni obyvatelé planety. Aby se tak stalo, potřebují rozumět přírodě a jejím dějům, zásadním pochodům, které udržují život na Zemi. Jedním ze zásadních prostředků k tomu je vzdělání. To cítím jako poslání.
Mám na mysli moderní vzdělání, které každému osvětlí pomocí posledních vědeckých poznatků, jak svět přírody funguje a proč je nutné ji chránit. Žijeme totiž ve věku vědy, která prostupuje vším, co konáme. Pokud nové vědecké poznatky nezpřístupníme všem a nevzděláme veřejnost, směřujeme jednoznačně ke katastrofě.
Myslíte si opravdu, že je to jediný způsob, jak například přesvědčit ekologické skeptiky a vyslovené technokraty, kteří například tvrdí, že žádné oteplování planety vlivem emisních plynů nenastává, přírodě nic nehrozí, některé živočišné a rostlinné druhy jsou vlastně zbytečné, škodlivé?
Námitky, že nemáme ještě dost faktů potvrzujících oteplování klimatu a že je třeba skleníkový efekt ještě doložit, byly oprávněné snad ještě před deseti lety. Dnes je to zcela průkazné a evidentní. Graf po grafu, který vyhodnocuje naměřené fyzikální veličiny, dokládá, že svět se změnil. A změnil se především od počátků průmyslové revoluce, a co je nejhorší, jsou to prakticky nevratné změny. Pokud někdo taková fakta neuznává, i když je s nimi seznámen, pak nemůže být považován za vzdělaného člověka. Měli bychom takovým lidem neustále říkat: podívejte se a mluvte pak tváří v tvář faktům. Jaká fakta máte pro svá tvrzení vy? Žádná taková předložit nemohou. Věda je ale o správném vyhodnocení naměřených faktů.
Který z faktorů uváděných jako největší hrozby životnímu prostředí na Zemi je podle vás třeba řešit nejdříve? Velký znalec oceánů Jacques-Yves Cousteau například před lety zdůrazňoval především dopady enormně vzrůstající populace. Uváděl, že její růst je třeba omezit.
Není sporu o tom, že jedním z faktorů, které mají vliv na zásadní změnu prostředí na Zemi, je přemnožení lidské populace. Nicméně například v Evropě populace klesá, což je dobré řekněme z hlediska životního prostředí, i když nám to přináší ekonomické problémy. Na druhé straně populace na Zemi neustále vzrůstá.
Myslím si ale, že některé úkoly jsou naléhavější. Odklad nesnesou například opatření, která musejí omezit globální oteplování. Máme totiž zpoždění a to, co uděláme, děláme pro budoucnost. O to je naše odpovědnost větší. Musíme neustále provádět další a další měření a na jejich základě měnit využívání přírodních zdrojů a své vlastní chování. Nejde ani tak o to, že třeba za pět let by už na některé věci mohlo být pozdě, ale o další generace. Za padesát let se lidé určitě budou obracet na starší generace a ptát se: Co jste to udělali? Jak jste mohli být tak nezodpovědní? Měli jste k dispozici tolik faktů, tak proč jste je ignorovali?
Krajina se dnes vlivem lidí mění neuvěřitelně rychle. Krásná místa, která člověk navštěvoval jako dítě a učil se tu rozumět přírodě, už nemůže ukázat svým dětem – definitivně zmizela. Vzniká problém přírodní prázdnoty, kterou lidé vyplňují jinými aktivitami. Jak se díváte na neustálé ukrajování přírodních rezervací, národních parků a likvidaci některých druhů zvířat a ryb kvůli potřebě lidí získat peníze?
Tam, kde jsem se v dětství učil poznávat hmyz, rostliny i ptáky, v blízkém mokřadu u mého bydliště, jsou dnes domy. Myslím, že i vaše země, podobně jako Velká Británie, je územím, kde dominují lidé se svými stavbami a intenzivně obdělávanou půdou. Přesto zde stále ještě nacházíme místa, kde je les, vodní plochy ponechané přírodě a louky. Ale když je srovnáme s dobou před zhruba padesáti lety, vidíme, že jsme je drasticky omezili. Přitom nás nepřibylo, dokonce spotřebováváme méně energie než dříve. To o něčem svědčí. Především o trvalé exploataci těchto území, která mnohým lidem připadají jako zbytečná, i když je často hodlají intenzivně využívat především pro sebe. Vyhledávají je ke stavbě domů nebo rekreaci. Podívejte se například na mořská pobřeží. Pokud naše společnost nepřijme skutečně závazná pravidla chování ke zbytkům přírody, nebudeme brzy vůbec schopni mladým lidem vysvětlit, jak příroda funguje a co znamená. Osobně mohu jen doufat, že jsem udělal v životě maximum pro to, aby lidé na vlastní oči viděli i ty nejskrytější přírodní procesy, pochopili je a přijali za své, že je třeba chovat se k nim s úctou. Když po někom budeme chtít respekt k přírodě, musí vědět, proč jej musí mít.
Naše veřejnost vás dobře zná kvůli vašim televizním seriálům, zejména Modré planetě. Při natáčení některých sekvencí jste hojně využíval techniku, jako infračervené osvětlení, čidla spouštějící kamery na odlehlých místech v džungli nebo záběry pod hladinou snímané pohyblivými čipy. Někdy se zdá, že se v té technice docela vyžíváte…?
Ne, ne, tak to není. Byla to spíše technika, která nás v mnohém ještě nedávno silně omezovala. Porovnejte si svitkový film s dnešním digitálním záznamem, navíc byl kdysi jen černobílý. Porovnejte výměnné objektivy s dnešními zoomy. Technika se každým rokem zlepšovala a my jsme ji samozřejmě, pokud to bylo jen trochu možné, k zachycení přírodních jevů ihned využívali.
I malý technický pokrok někdy stačí k tomu, abyste zachytil dosud neznámé přírodní jevy či chování zvířat. Například kamery na infračervené spektrum nám hodně pomohly při pozorování života zvířat v noci. Vysokorychlostní sekvence odhalily lidskému oku neviditelné pohyby. Doufám, že diváci nenabyli dojem, že používám techniku samoúčelně. Spíše bych byl tak trochu blázen a sám proti sobě, kdybych ji nevyužíval.
Kdo se dívá na vaše snímky, musí ho napadnout otázka, jak dalece jste iniciátorem dokumentů BBC vy sám a nakolik jen předáváte své poznatky do projektů, které tato stanice reprezentuje…?
S BBC jsem začal spolupracovat před více než padesáti lety, kdy byla televize ještě v plenkách. O přírodních snímcích se tehdy ani příliš nemluvilo. Nastoupil jsem do BBC jako producent a byl jsem tedy odpovědný za vyhledávání námětů a témat, které by informovaly veřejnost o dění ve společnosti. A to dělám dodnes. Samozřejmě ale nastávají také situace, kdy jsem žádán o radu k jiným projektům. Není to jen náhoda, že právě BBC tak dala vzniknout přírodní dokumentaristice, je to i reflexe velmi naléhavých problémů společnosti, nejenom obyvatel Velké Británie.
Nemáte problémy s tím, že televizní stanice se všeobecně snaží přizpůsobit komerčním stanicím levnými a jednoduchými pořady a vyhledávají proto spíše jiná témata než naučné snímky?
Ptáte se, jak donutit veřejné televize k tomu, aby plnily úlohu veřejného média. Samozřejmě existuje mnoho způsobů a hodně se hovoří o atraktivnosti takových dokumentů, což je téměř jejich podmínka. Já na to ale pohlížím také tak, že pokud je stanice veřejná, tedy placená z veřejných prostředků, pak musí plnit svou úlohu a nevybírat si pouze témata vysloveně populární nebo taková, která by přitahovala inzerci. Velká Británie má naštěstí mezi diváky BBC mnoho příznivců přírody a ochrany životního prostředí, takže naše snímky jsou považovány za naplnění veřejné zakázky. Považuji to za demokratické.
V poslední době se zřejmě stává téměř neřešitelným problémem soužití některých vzácných druhů zvířat s člověkem. Plocha rezervací se stále zmenšuje. Například indičtí tygři, levharti nebo lvi tak už žijí téměř mezi vesnicemi plnými lidí. Snadno se z nich pak stávají lidožravá zvířata a tím ztrácejí šance na přežití. V Africe jsou kdysi migrující sloni zatlačeni do omezených prostor, kde se přemnožují. Redukce jejich stavů je pak bolestná a drastická. Jen někde se daří provozovat národní parky tak, aby z nich měli svůj prospěch i domorodí obyvatelé a stavěli se pak lépe k divokým zvířatům.
Máte pravdu, že jednou z cest, jak parky řídit a spravovat, je zapojit místní obyvatelstvo a ukázat mu, že z toho může mít prospěch. Mám dost ilustrativní příklad – gorily tropických mlžných lesů ve Rwandě by dnes už byly vyhubeny, kdyby je nevyhledávalo tolik turistů z celého světa a nepřinášeli tak do oblasti peníze. Výhoda je v tom, že si dnes místní úřady i lidé už uvědomují, že existence goril jim přináší mnohem, mnohem více peněz, než kdyby zpeněžili dřevo mlžného lesa. Je v tom hodně obchodu, ale je to zřejmě jediná možnost uchovat tato krásná zvířata v dobrém stavu v přírodě do doby, než bude situace ve Rwandě příznivá i etickým hlediskům ochrany.
Při cestách za dokumenty BBC jste určitě viděl i mnoho otřesných případů ničení přírody.
Asi nejsem ten správný člověk na odpověď, protože já vyhledávám především krásná místa na Zemi se zachovanou přírodou. Jezdím tedy tam, kde krásná příroda ještě existuje, a ne na místa, kde byla definitivně zničena. Neumím proto vybrat nejhorší příklady devastací. Nicméně stává se mi právě to, o čem jsme hovořili před chvílí. Například před patnácti lety jsem navštívil deštné pralesy na Borneu a tehdy to byl zelený ráj. Nádherný ekosystém s hojností všech forem života. Stejná místa jsem navštívil nedávno a byl jsem šokován. Viděl jsem jen holou zemi, chvíli poušť, chvíli bláto odnášené vodou. A nejhorší bylo, že lidé vykáceli tento prales jen pro dříví. Nenachází se tam ani ropa, ani tam nejsou vysazeny zemědělské plodiny, ani znovu nevysazují nové stromy pro dřevo. Vykáceli všechno pro ubohý zisk, který se rychle obrací v trvalou ztrátu. Definitivní ztrátu, neboť by trvalo desítky let, než by se ekosystém jen částečně obnovil. Takové činy považuji za zločin, protože deštné pralesy jsou ty nejbohatší a dávno ještě neprozkoumané ekosystémy, které na planetě máme. Je to prostě zločin, který neprovedli nějací primitivové, ale lidé organizující vlastní zisk.
K idejím ochrany životního prostředí se lidé chovají většinou vstřícně jen do okamžiku, dokud to neomezuje je samotné. Jakou máte představu o ideálním spojení nových technologií, které bude člověk nutně potřebovat k životu, s přírodou? Například výroba jaderné energie hrozí velkým konfliktem…
Na to samozřejmě není jednoduchá odpověď. Bude záležet na místě, na druhu technologie, kterou chce člověk použít. Má to, co já vím, snad miliony řešení. Pokud mohu vyjít ze svých zkušeností z domova, Velká Británie rozvíjí svoji legislativu tak, aby všechna velká technická díla procházela skutečně tvrdým posouzením vlivu na prostředí. Může se vám zdát, že se vyhýbám odpovědi, ale nedovedu si představit jiný vývoj, než demokratický. Věřím v to, že dříve či později bude demokratická společnost posuzovat využívání techniky z ještě širších hledisek vlivu na prostředí, než je tomu dnes. Ale musí k tomu dospět.
Jaderná energie je dnes jednou z možností výroby energie, kterou máme. Z dnešního pohledu je k ní samozřejmě mnoho výhrad, jelikož jsou stále k dispozici ložiska fosilních paliv. Je tedy pouze jednou z alternativ, i když pro mnohé jedinou. To se však určitě během dalších padesáti let změní. Věřím, že technici zdokonalí i formy výroby energie z obnovitelných zdrojů natolik, že budou představovat významný zdroj. Podle mne tedy není možné říci jen ne, nebo ano k jaderné energii. Názor na ni se bude vyvíjet ve vztahu k novým faktům a možnostem.
Za svoji kariéru jste pravděpodobně viděl více než kterýkoliv jiný smrtelník většinu nejkrásnějších míst na planetě. Které máte nejraději?
Na to je těžká odpověď, záleží na hledisku. Někde byste třeba mohl žít, jinde jde o přírodní fenomén, který bere dech. Takže bych klidně mohl říci Madagaskar, Nová Kaledonie nebo Peru, případně Borneo, ale to prostě není důležité. Všechna taková místa mají hlavně svoji funkci, svůj ekosystém, který je odlišuje od ostatních, a dohromady vytvářejí onen nádherný celek – živou planetu. Nemohu a nechci proto jmenovat určité místo.

oktejl přináší unikátní fotografie cestovatelů Miroslava Zikmunda a Jiřího Hanzelky, z nichž některé má veřejnost možnost spatřit vůbec poprvé. Tyto a další snímky najdete na výstavě „Hanzelka a Zikmund – fotografie“ v tereziánském křídle Starého paláce na třetím nádvoří Pražského hradu. Vernisáž se koná ve čtvrtek 10. března v 18 hodin za účasti Miroslava Zikmunda, výstava potrvá do neděle 24. dubna. Záštitu převzal prezident Václav Klaus a primátor Prahy Pavel Bém.

Fotografie bývají jednou z nejcennějších věcí, které si lidé vozí ze svých cest do zahraničí. Jsou totiž nejen zachycenou vzpomínkou, ale mohou se hodit i k publikování. K nejčastěji fotografovaným objektům přitom patří člověk. Bonbonkem jsou pak obrázky tváří lidí, protože vyjadřují nejen momentální pocity fotografovaných, ale leccos prozrazují také o jejich životě.
Digitální fotoaparáty, které umožňují snadno pořídit spoustu záběrů (o „pseudofotoaparátech“ v mobilech ani nemluvě), sice mohou vyvolávat pocit, že zachytit něčí tvář je dnes už hračka, opak je však pravdou. Především pokud jde o cizího člověka. Lidé se totiž většinou neradi nechávají fotit. V případě, o kterém mluvíme, jde o reportážní fotografii a tady platí, že štěstí přeje připraveným. Snímky ženy na tržnici, modlícího se muže, hrajícího si dítěte, politiků a jiné, které obdivujeme v časopisech nebo na výstavách, vypadají jako dílo náhodného okamžiku, ale rozhodně při nich nestačilo jen bezmyšlenkovitě mačkat spoušť.
O reportážní fotografii obecně platí, že je třeba:
a) být dostatečně odvážný, případně až drzý,
b) umět se dívat kolem sebe,
c) dopředu si rozmyslet jaké jsou světelné i jiné podmínky, a připravit na to svůj fotoaparát,
d) mít svůj fotoaparát neustále v pohotovosti.
Naštěstí se tohle všechno dá dopředu trochu naučit.

ODVAHA
Odvahu potřebujeme proto, že bez ní záběr většinou vůbec nepořídíme. Snímky z dálky mohou sice zachytit celkovou situaci, ale není na nich vidět lidem do tváře. A přitom právě výraz člověka v dané chvíli, jeho emoce podtrhují autentičnost zachyceného okamžiku a dávají mu sílu. Volíme proto raději polodetail nebo detail, kvůli kterému ale musíme jít k fotografovanému dost blízko. Na optický zoom raději zapomeňme, o digitálním ani nemluvě.
Problémem může být právě to, že se lidé neradi fotí a určitě si vás všimnou. Reagují pak různě, někdo fotografa ignoruje, jiný může být agresivní. Proto je dobré snímek pořídit a rychle zmizet.
Ti slušní mají chuť se dopředu zeptat, pak ale většinou nenafotí vůbec nic. Skončí u vysvětlování, proč snímek vlastně potřebují, a možná i tím, co za to. Když už se zeptáte, pak někdy pomáhá rovnou nabídnout malý dárek, drobnější peníze a podobně. Zatímco se dohadujete, kouzlo okamžiku vyprchá. Mnohem lepší je proto vysvětlit fotografovanému, co vás na něm zaujalo, dodatečně. U digitálu máte i tu výhodu, že si můžete fotografovaného udobřit mj. tím, že mu na displeji ukážete, jak mu to sluší. Pozor ale, abyste při tom nepřišli o celý fotoaparát…
Když už přece jen nemáte dost odvahy, dejte se s člověkem, který vás zaujal, nejprve do řeči a pak vytáhněte fotoaparát – vysvětlete, že si ho chcete vyfotografovat na památku, když už jste si tak dobře popovídali. Často souhlasí. Třeba i zapózuje, a když budete mít štěstí, bude přesto snímek působit přirozeně.
Pokud určitou situaci očekáváte (například vás zaujme na tržnici prodavačka ovoce, která ze svého místa určitě neodejde), obvykle pomáhá, když se tváříte, že fotografujete něco jiného – třeba budovu, ulici, tržnici. S kompakty s otočným displejem to jde lépe, se zrcadlovkami je dobré si nastavit fotoaparát mírně vedle a pak ho rychle zaměřit, kam potřebujete.

DÍVAT SE
Pokud se rozhodnete fotografovat, pak se soustřeďte jen na to. Přemýšlejte, jak bude člověk a v dané situaci vypadat na fotografii. Snažte se přitom vyvarovat záběrů, na kterých máte jen část obličeje, i když vás třeba právě takový snímek předtím zaujal v některém časopise. Kompozici si upravíte a snímek oříznete v počítači, chybějící kus hlavy ale už těžko domalujete.
A ještě jedna důležitá rada – dospělého člověka, ale i dítě fotografujte ve výši jeho očí. S otočným displejem to jde lépe, u zrcadlovek si sedněte na bobek nebo třeba i na zem. Znám fotografy, kteří si kvůli dobrému záběru lehnou do bláta.

BÝT PŘIPRAVEN
Je sice pravda, že při reportážním snímku může být zachycená skutečnost tak jedinečná, že se prominou menší chyby v kvalitě zpracování, ale spoléhat na to se v žádném případě nedá. Leccos sice napravíme v počítači, ale ani ten není všemohoucí.
Ideální je, když se fotografovaný člověk nehýbe. To štěstí ale máte spíše výjimečně. Proto platí, že čím je ve fotoaparátu nastaven rychlejší čas, tím menší je hrozba, že kvůli pohybu budeme mít snímek neostrý. Často pomůže, když si s prstem na spoušti vyčíháme, kdy bude vyhlédnutá osoba na pár vteřin v klidu (u ženy na tržnici je to třeba moment, kdy počítá peníze, váží zboží a podobně). U digitálů je přitom třeba počítat se zpožděním (nové přístroje jsou na tom ale podstatně lépe než starší typy), u kompaktů si můžeme pomoci namáčknutím spouště.
Na reportážní portrét je také vhodné používat objektivy s větší ohniskovou vzdáleností, které nám umožní větší odstup od fotografovaného člověka a zvýší šanci, že si nás nevšimne nebo se tak alespoň stane později, než snímek získáme.
Je dobré si dopředu rozmyslet, jaké je v daný moment světlo, jak přístroj nastavit a kam je nejvhodnější se postavit. Pokud fotografujeme za plného slunce, paradoxně nám může pomoci i blesk – zjemní kontrasty mezi světlými a tmavými místy na obličeji. Nefoťte v protisvětle, tedy proti slunci. NAKONEC POČÍTAČ
Digitální fotografie má tu výhodu, že si ji můžeme v počítači zpracovat sami a rozhodnout o konečné kompozici. Pro detaily tváří to platí dvojnásob. Je dobré zkusit si několik variant výřezu a porovnat je. Případně se poradit s někým zkušeným. Konečnou kompozicí snímku se dá hodně získat i ztratit.
Příště: S časopisy Koktejl a DIGI fotografujeme zvířata

Hrabu se v autě na jedné z příhraničních šumavských cest v náčrtcích a mapách a vymýšlím, jak se dostat ke zbytkům koněspřežky. „Copak tu hledáte pane…?“ vyruší mě komisní hlas policisty. Z jeho výrazu usuzuji, že mě už už přiřazuje do škatulky „převaděč – sexuální turista“. Vysvětluji tedy, že pátrám po zbytcích koněspřežky. Pokývá hlavou a pak mě vyzve, abych jel za ním.

Projíždím za policejním vozem neznámo kam po silničce vedoucí kdysi uzavřeným vojenským hraničním pásmem. Po třech kilometrech zastavíme a policista začne rozhrnovat jehličnany a keře za cestou. A pak ho vidím. Půlku starého viaduktu, zcela zarostlého stromy a lišejníkem. Část odstřelili pohraničníci, protože jim vadila.
Takových trosek kdysi slavné trati je na našem území spousty.
Kvůli pozůstatkům staré dráhy se ten den prodírám ještě vícekrát, mokrý až na kost, ale cítím se jako detektiv. Raduji se z každého dalšího nalezeného torza. Objevuji pro sebe znovu koněspřežku vedoucí z Českých Budějovic do Lince, která svého času byla nejdelší a zároveň první mezinárodní železnicí, a stojí to za to. Bylo to úžasné dílo. Dodnes je považována za základ tuzemské a evropské železniční sítě. Na české straně z ní zbylo jen pár ruin, přestavěných nádražních domků a sotva viditelné náspy a zářezy táhnoucí se od Českých Budějovic k jihu. Oblast, kudy vedla, spadala do hraničního pásma a vojáci kvůli svým silničkám vyhodili části mostů do povětří. Dnes se dá vidět jen několik výjimečně zrestaurovaných míst, jako viadukt u Velešína nebo nádraží s expozicí v Bujanově.
Historii zachraňují Rakušané, kteří si svůj úsek železnice naštěstí zachovali v podstatně lepším stavu. Řada mostů je tam i dnes v pořádku a v obci Kerschbaum je dokonce pro turisty otevřen kus tratě, na které se mohou i svézt v replice dobového kočáru taženého koněm. Kočí i prodavač lístků v dobových kostýmech zájemce přenesou do první poloviny devatenáctého století, doby největší slávy koněspřežné dráhy. Atmosféru neobyčejné události, jakou tehdy jízda koněspřežkou byla, pak zcela dokreslí blízké muzeum a dokonce i restaurace s dobovými rekvizitami.

ZDOLÁVAT A NEOPOUŠTĚT
Pozvolna zdolávat výšku a neopouštět ji! – Tak zněla hlavní zásada projektanta unikátní koněspřežky Františka Antonína Gerstnera. Zdánlivě banální princip stavby železnic platí dodnes a uplatňují ho všichni projektanti současných horských drah.
Jak to ale všechno začalo? Původně na celém plánu začal pracovat František Josef Gerstner, otec Antonína. Byl požádán, aby vyprojektoval kanál mezi Vltavou a Dunajem. Když se ukázalo, že by to přišlo na příliš velké peníze, hledal kompromisní řešení, kdy by železnice vedla do Vyššího Brodu a odtud se pokračovalo po vodě. Jenže to by zase znamenalo prohloubit koryto Vltavy. Česká šlechta tehdy brala převratné technické vymoženosti jako společenskou a módní událost, ale protože v sousedním Maďarsku byl úspěšně otevřen Františkův plavební kanál, železnice jí připadala nudná, málo reprezentativní a dala od ní ruce pryč.
Projekt otce tedy mohl uskutečnit až v roce 1807 jeho syn F. A. Gerstner, v té době už vídeňský profesor polytechniky. Císařské privilegium „ku stavbě a provozu železné silnice z Českých Budějovic do Lince“ obdržel roku 1824. Stavbu prvního úseku z Budějovic do Kerschbaumu, dlouhého šedesát čtyři kilometrů, ale zahájil až 28. července následujícího roku. Stavební práce běžely pěkně, první míli (7,59 km) postavil za pouhých šest měsíců. Provoz na úseku byl zahájen po třech letech.
Stavbu Gerstner zahájil v příznivé době, kdy na ni byl dostatek peněz, ale to se s uplývajícím časem změnilo. Rozpočet stále dramaticky rostl, a to i kvůli Gerstnerově preciznosti. Na ničem neslevil.
Jižní úsek koněspřežky až do Lince tak dokončil až Gerstnerův kolega a žák Schönerer. Na rozdíl od Gerstnera při stavbě šetřil a dnes je to znát.
Gerstner zachovával nabytou výšku a dodržoval určitý poloměr oblouků mostů, jenž se používá dodnes. Historie sice Gerstnerovu genialitu trochu přibarvuje (připisuje se mu vynález kamenného jádra ve valech, ale ve skutečnosti se na tom dohodla komise, která prověřovala tempo stavební práce). Gerstner totiž zpočátku vůbec nepočítal s tím, že by koně na trati mohly časem vystřídat lokomotivy na parní pohon.

KONĚ SE MUSELI CVIČIT
Prvních pár let po dostavbě byla koněspřežka bezesporu nejpokrokovější železnicí ve střední Evropě. Brzy ji ale překonala železnice rakouská (Severní dráha Ferdinandova, úsek Vídeň – Břeclav, byla otevřena 6. 6. 1839).
Koněspřežka ale byla zcela jistě první železnicí mezinárodní a také nejdelší na světě. Na české straně, kde ji stavěl Gerstner, dokázal díky systému, kterým byla postavena, utáhnout kůň až třicetkrát těžší náklad, než doposud táhl formanský vůz. Koně se měnili na takzvaných přepřahacích stanicích, kde si odpočali a pak jeli zpět. Zpočátku ani nepatřili železniční společnosti, ta je měla jen pronajaté. Na trati se dokonce časem objevily i vozy soukromníků, kteří nestáli o to, aby se tlačili s někým v kabině.
Drožku museli táhnout cvičení koně, kteří byli na provoz na kolejích zvyklí, i tak ale občas docházelo ke kolizím. Spřežení, která jela proti sobě, se mohla míjet na takzvaných výhybnách, umístěných od sebe asi deset kilometrů. Pokud se soupravy potkaly mimo ně, platilo pravidlo, že couvá ten, kdo má k nejbližší výhybně kratší vzdálenost. Přednost před osobním vlakem měl pak vlak nákladní. Někdy cestující dokonce jen vystoupili, sundali vůz z tratě ručně, a když druhý přejel, vrátili ho zpět.
Osobní a nákladní vlaky měly pravidelný řád. Původně byla železnice konstruována jen pro přepravu soli, brzy k ní přibylo další zboží jako obilí, pivo, ryby…
Časem, když si mohl cestující vzít s sebou zavazadlo do dvaceti třiceti liber, získala na popularitě osobní doprava. Nakonec začala koněspřežku využívat i pošta. Které věci se takto mohly převážet, určovala samostatná vyhláška. Stejně jako jinde se totiž kradlo i na železnici, a tak si každý za své věci ručil sám. Aby měli cestující nad zavazadly stálý dohled, byly těsně vedle kolejí přilepovány i občerstvovací stanice, jako třeba v Kirschbaum. Cestující se tu posilňovali za paušální cenu (něco jako polopenze v ceně jízdného). Z archivů ale vyplývá, že jídlo bylo „občas nevalné chuti“.

STAVITEL DESPOTA
Gerstner nebyl diplomat, spíše despotický diktátor. Během náročné stavby tratě se dokonce rozhádal i s budějovickým magistrátem a obchodnickým stavem a všichni se postavili proti němu. Výjimkou byl jen tehdejší loďař Vojtěcha Lanna, který vycítil šanci na projektu vydělat. Stavba tedy probíhala poměrně dramaticky a Gerstner vystupoval jako zlý muž. Dvakrát se dokonce vzbouřili i dělníci a chtěli jej lynčovat. Dobové zprávy ale uvádějí, že je zvládl dříve, než přijelo vojsko. Sám seřezal dva ze vzbouřenců holí, vytáhl je z davu a předal na radnici, aby je potrestala. Měl na to, byl velmi robustní.
V roce 1827 pracovalo na stavbě najednou i šest tisíc lidí a bouřili se kvůli nedostatku peněz. Gerstner totiž prodával řemeslné práce jednotlivým firmám, které si najímaly takzvané „pachtýře“. Ti často raději místo dělníkům strčili peníze do vlastní kapsy a prostě utekli. Ošizení se pak dožadovali mzdy na Gerstnerovi, který s tím ale už neměl nic společného.
Po dokončení vykazovala železnice vysoké zisky, protože byla jediným spojením s Rakouskem. Zatímco trasa z Čech do Lince byla využita převážně pro nákladní dopravu, trať z Lince do rakouského vnitrozemí sloužila již tehdy i jako turistická. Železnice ale také obrovsky ovlivnila růst počtu obyvatel a rozvoj živností a továren kolem Českých Budějovic, což je dodnes markantní.
V současnosti se objevují nápady koněspřežku vzkřísit jako turistickou atrakci. V Rakousku, kde takto funguje několik set metrů, je ale částečně dotována. Pro soukromého investora by proto byl takový projekt na české straně, případně alespoň pokus zakonzervovat to, co zbylo, nákladný. Dílčí projekty probíhají v Bujanově (Koláčové slavnosti), v Holkově, který se má proměnit v živý skanzen formanské dopravy, i v Budějovicích, kde je malé muzeum koněspřežní železnice a rekonstrukce solného skladu. Ale na to, jakým unikátem koněspřežka byla, je to málo.

Základní údaje o koněspřežce
– Je považována za nejstarší železnici v Evropě. Úsek České Budějovice – Linec byl vystavěn v letech 1825–1832.
– Projekt Františka Josefa Gerstnera (1756–1832) vznikal již v prvním desetiletí 19. století. Realizace projektu byla svěřena Gerstnerovu synovi Františku Antonínovi (1796–1840).
– V úseku České Budějovice – Kerschbaum byla přeprava zahájena v roce 1828.
– Do Lince byla protažena o čtyři roky později.
– Z Lince do Gmundenu byla protažena v letech 1834–1836.
– První pokusy používat na trati parní lokomotivu dopadly v roce 1854 neúspěšně, ale 18. srpna 1868 začala přestavba na parní provoz.
– Poslední vozy tažené koňmi vyrazily 15. prosince 1870 na úseku Urfahr – Lest.
– Pravidelná doprava z Českých Budějovic do Lince vlaky taženými lokomotivami byla zahájena v roce 1873.
– Osobní vozy koněspřežky jezdily po trati rychlostí 10–15 km/h.
– Lístek do čtyřmístného luxusního vozu Hannibal stál v roce 1846 na jednu míli (7,59 km) 10,66 K v úseku budějovickém a 7,5 K na části gmundenské.
– Hannibal vyjížděl z Lince v pět ráno a se třemi občerstvovacími zastávkami dorazil do Budějovic v 19 hodin.
– Cena jízdného se měnila. Např. v roce 1859 platily tyto tarify: cena za 1 osobu na jednu míli v 1. třídě 36 krejcarů, ve 2. třídě 27 krejcarů, ve 3. třídě 18 krejcarů.

Pasažéři letu z Kyjeva do turkmenského Ašchabadu mi připadali nějací zamlklí. Bez výrazu, bez náznaku individuality, muži oblečení jen v tmavém. Možná je to tím, že všechno vnímám chmurně kvůli své mrzutosti z virózy a nevyspání.
V ašchabadském hotelu jsem ve čtyři ráno a v deset jdu do restaurace, kde mám zaplacenou snídani. Ale už se těším, že konečně uvidím turistům zapovězený Turkmenistán, stát s pověstí největšího současného kultu osobnosti.
Naproti baru sedí sedm chlápků v černých a šedých sakách. Živě a nahlas se baví. Vejdu dovnitř, tam pozdravím a naráz zavládne ticho. Jako když řízne břitvou do velbloudí kůže. Posadím se k nim bokem a ještě jednou je nahlas pozdravím. Nic. Ti, kteří sedí čelem, se dívají skrze mě, jako by na zeď promítali film, určitě ale ne veselohru. Zkouším navázat kontakt gestem rukou a úsměvem. Ale žádná změna. Napadá mě, že možná neexistuji, nebo spím. Štípnu se do předloktí a bolestí syknu. V tom to tedy není.
Servírka (poněkud znechuceně) přináší míchaná vejce. Baštím. Mrknu na hodinky a čas se v tom tichu, které v baru zavládlo, pekelně vleče. Po pěti minutách se všech sedm tmavých chlapů zvedá a odkráčejí beze slova pryč.
„Sakra,“ ujede mi a zkouším se pohledem setkat s očima servírky, jestli si nechce popovídat. Ani ona nechce. Přijel jsem do země, kde se stal průšvih – přemýšlím v prvotní panice – strašlivá pohádková kletba…
Pak se mi turkmenské duše začínají otevírat. Smějí se, opěvují, nebo zatracují svého prezidenta. Hostí mě a přijímají v rodinách jako svého. Prožívám nádherné chvíle. Ale čas od času se také stane, že se mě někdo lekne a zkamení. Na ulici, v kupé, v autobuse… Člověk si zvykne na všechno, a tak už zvláštní úkaz neřeším. Jen mě vždy trochu zamrazí. Tváře, ze kterých se nedá nic vyčíst, přičítám paranoidní tvrdosti prezidenta, který v zemi rozesel atmosféru strachu. Oni se prostě „jen“ bojí.
Doma jsem sedmnáctého listopadu. Je státní svátek. Téměř symbolické. Před patnácti lety jsme se také uzavírali do sebe…

Tomáš Petr, reportér magazínu Koktejl O „trochu smutném království“ – Turkmenistánu, o jeho absurdní současnosti a bohaté historii se dočtete v dubnovém čísle magazínu