Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2005 / 05

Category: 2005 / 05

Poznal jsem mnoho základních povahových složek lidí v jejich poměru k zažívání. K záchodu. Na Strastnoj ploščadi je ubornaja v podzemí… Sejdeš-li po schodech dolů, zdá se ti, žes vešel do podivného klubu výstředníků. Kolem dokola zdí nad kachlovými otvory do země sedí vedle sebe na bobku se spuštěnými kalhotami občané, kouří, čtou noviny a dumají. Několik sousedních dvojic se zapředlo do debaty. Nedělám si žerty, na mou duši, dva mluvili o bohu – to napsal o svém zážitku z Ruska Adolf Hoffmeister.

Psaní ale bylo jen jednou z mnoha věcí, kterými se zabýval. Byl neuvěřitelně univerzální, sám stíhal to, co by nezvládla skupina jiných za celý život, a očividně byl vším rád. Ptala jsem se Martina Hoffmeistra, který se spolu s bratrem Adamem aktivně stará o zachování odkazu svého otce, jak to mohl jeho předek vtěsnat do pouhých jednasedmdesáti roků života.
„To nikdo neví,“ odpověděl zcela upřímně.
Jedním z osudových mezníků byl pro Hoffmeistra rok 1939. Československo se stalo obětním beránkem nacistického Německa. Událost, která roztočila osudí dějin, nenechala stranou ani Adolfa. Fašismus veřejně odsuzoval a na karikaturách zjevně zesměšňoval jeho hlavní stoupence.
V červnu 1938 byl proto Hoffmeister vyslán Obcí českých spisovatelů, aby vystoupil na protifašistických shromážděních spisovatelů v Paříži a Londýně na obranu československých zájmů. V Paříži také Louis Aragon zahájil jeho výstavu protifašistických karikatur. A rovněž v červnu byl přijat Hoffmeistrův návrh, aby všichni členové uměleckého hnutí Mánes dali dohromady sbírku, která by podpořila obranu státu. Ještě v říjnu pak četl projev, jímž spolek uctil odstupujícího prezidenta Beneše. Není divu, že když do Čech přišla německá vojska, musel uprchnout.
Dočasné útočiště mu poskytla Paříž. Ze dne na den zanechal v Praze byt se sbírkou plastik přírodních národů a obrovskou knihovnu, své přátele i práci. Před sebou měl pohnutých šest let exilu.
Ani během nich ale nelenil, dál se agilně angažoval politicky i umělecky. V Paříži spolupracoval s místními československými odbojovými a dělnickými organizacemi. S pomocí levicových intelektuálů založil Maison de la Culture Tchecoslovaque pro kulturní běžence a jako středisko spolupráce se zahraničním odbojem.

ROBINSON VE VĚZNICI
Bylo 24. září 1939, když byl Hoffmeister ve své milované Paříži, která mu podala pomocnou ruku ve svízelné době, obviněn z těžkého zločinu – špionáže. V září 1939, po uzavření sovětsko-německého paktu a vstupu sovětských vojsk na území východního Polska, se ve Francii likvidovaly politické organizace. Hoffmeister byl anonymem udán a zatčen policií spolu s dalšími umělci z Maison de la Culture Tchecoslovaque. Byli obviněni, že jsou agenty Moskvy, a předáni pařížskému vojenskému tribunálu. Ortel zněl nekompromisně: pobyt v žaláři La Santé.
Adolf Hoffmeister tam strávil sedm měsíců, než byl zproštěn obvinění. Po celou dobu měl v hlavě jediné – přežít a nezešílet. Cestu hledal v literatuře a filozofii. Jako hladový se vrhl na díla Reného Descarta, Denise Diderota a dalších velkých myslitelů dějin. Knihy si kupoval ve vězení, a aby na ně měl peníze, musel se zříci jiných požitků, jež vězeňský řád umožňoval. Ke knize Rozprava o metodě R. Descarta poznamenal: „Byla to nejdražší kniha, kterou jsem si kdy koupil. Znamenalo to týden nekouřit a nepřilepšit si na stravě,“ poznamenal si.
Nakonec ale díky své inteligenci vytěžil z absurdní a bezvýchodné situace maximum. Vytvořil si ve vězení svět sám pro sebe. Například spáry v dlažbě označil Eufrat a Tigris, podle jmen mezopotamských řek.
Ostrov neboli cela, v níž byl nucen dýchat, měl své bohaté dějiny, svou historii a obyvatele, kteří tu zanechali svůj otisk. Jako archeolog prozkoumával nápisy na zdech. Hoffmeister měl potřebu psát, ať už se dostal do jakékoliv situace. Svědčí o tom kniha Vězení, kterou doplnil obrázky obkreslenými ze zdí. Za mřížemi také napsal loutkovou hru Trhanec aneb Král Hladomor, věnovanou malým neteřím a synovcům. Texty se podařilo tajně vynést z vězeňské hovorny jeho advokátce.

STÁLE NA ÚTĚKU
Nakonec byl od špionážního obvinění očištěn, ale i přesto byl se svými kolegy čtyři měsíce vláčen po koncentračních táborech. Otřesné zážitky se pak k němu ve stáří vracely jako ošklivé vzpomínky.
Když pak Francie kapitulovala, podařilo se mu uniknout do marocké Casablanky. Následoval pobyt v internačních táborech – na nemocniční lodi Canada a v táboře na kraji pouště, odkud byl propuštěn díky záruce krajanů žijících v Maroku. Odjel francouzskou plachetnicí do Tangeru, kde byl zase týden internován policií generála Franka. Lodí s nákladem burských oříšků se dostal do Lisabonu. Hlavně díky pomoci přátel Voskovce a Wericha se pak přes Havanu dostal z Lisabonu do New Yorku. Celou svou uprchlickou anabázi vylíčil v knize The Animals are in Cages. Česky vyšla poprvé v roce 1946 pod názvem Turistou proti své vůli.
Po příjezdu do Spojených států krátce bydlel u Jaroslava Ježka v New Yorku a pak strávil několik měsíců u Werichů v Clevelandu. Díky honoráři za kresby továrníků smaltovaného nádobí mohl společně s Voskovcem a Werichem odjet do Hollywoodu, kde známá dvojice nahrávala na desky protifašistické písničky. Hoffmeister překládal do angličtiny rukopis knihy Turistou proti své vůli a v přestávkách kreslil mapy vymyšlených zemí. Spojení s domovem neměl od podzimu 1941 až do konce války.

ZA HRANICEMI (SOCIALISTICKÉ) REALITY
Hoffmeister byl nadšeným cestovatelem a gurmánem života. Jako člen vládních delegací měl možnost cestovat a pozorovat lidi s odlišnými zvyklostmi. Po návštěvě rodiště Mao Ce-tunga dospěl se sobě vlastní nadsázkou k závěru: „Je to nesmírně zajímavé znát strom, o který byl veliký, urostlý chlapec Mao opřen, když se rozhodl, že bude revolucionářem.“
Hoffmeistrova neukojitelná touha cestovat mu prý byla náhražkou za ztracenou lásku. „Snad ukájeti touhu po ztracené milé, snad jdeme hledat její předobrazy,“ nechal se slyšet. Jako pozorovatel života dokázal bravurně vykreslit povahu jednotlivých národů. Když se poprvé dostal do Spojených států, po čemž nikdy netoužil (nepřál si poznat zblízka vlčí jámy finančníků), s gustem vzpomínal na imigrační formuláře. Obsahovaly i otázky typu: Pěstujete mnohoženství? Jste blázen? Jste trestanec? Jedete do USA provést teroristický čin proti prezidentu republiky? Všímavý cestovatel Hoffmeister si napsal lehce ironickou poznámku: „Mohl jsem s klidným svědomím vyplnit tento skutečně zvědavý dotazník, ale dovedl jsem se vmyslit do situace člověka, který například skutečně jede do USA provést atentát na prezidenta Roosevelta, jak asi těžko mu je, má-li na tuto otázku popravdě odpovědět. A což teprv někdo, kdo je blázen.“

NA MAPĚ SVĚTA
Hoffmeister měl rád mapy. O jeho vášni věděli své také Werich s Voskovcem: „Mapa je přesná zkratka světa. Kreslíř Hoffmeister vidí svět ve zkratkách, zhotovuje zjednodušené a přesné diagramy tváří, postav, událostí. Stal se nikoliv karikaturistou, nýbrž kartografem posledního období našeho kulturního zeměpisu,“ uvedli.
Když v roce 1919 Hoffmeister uvedl svou údajně první publikovanou báseň slovy: „Dnes mluvíme o souzvuku, ve střele napjatého luku, ano, mluvme o divoších z Tahiti,“ nevyjádřil tím jen své okouzlení exotikou, ale vystihl i jeden ze svých budoucích zájmů. Přitahovalo ho totiž etnické umění. Nakupoval předměty v pražských aukčních domech a hledal i jiné zdroje. V roce 1936, když podnikl první a tehdy dobrovolnou cestu do Spojených států, navštívil také indiánskou rezervaci v okolí řeky Rio Grande. Jeho pozornost upoutaly ruiny domorodých staveb, připomínající zašlou slávu kmenových kultur, které musely ustoupit nové civilizaci. Hoffmeister považoval, podobně jako jiní levicoví intelektuálové, kolonialismus za špatný, starým americkým uměním byl ale uchvácen: „Znaky slunce a luny ryté do zdí skal, hvězdy a pera, hřebci a bizoni, kreslení do boků hor, vzpomínají odvážnosti, jemnosti a věky pěstěné rozvahy bojovníků a čarodějů kmenů, které musely býti vyhubeny, aby mohl pan Monroe říci bez obav: Amerika Američanům.“

POSLEDNÍ VÝSTAVA
Když se přiblížilo stáří, Adolf Hoffmeister se užíral úvahami, co všechno ještě nestihl dokončit. Jeho deprese vygradovaly v roce 1973, kdy ho zasáhl druhý infarkt. Vedl si deníky, do nichž prosakovaly i takové bolestné útržky: „Mám nějaké nepříjemné předtuchy. Je to ten starý stihomam, co jsem si odnesl z vězení a koncentráků. (30. 1. 1973)“
O několik dní později připsal další řádek: „Zlá nedělní deprese. Velice zlá. Velice tíživá úzkost.“
Útěchu hledal v kolážích. Vedl si pedantské zápisy o své práci, zapisoval si názvy děl, kdy na nich pracoval a kdy k nim připravoval materiál. Pak musel zvolnit – tělo nestíhalo to, co po něm bystrý duch požadoval. Jenže žít pomalu nebylo nic pro něj: „Nic nedělám. Je to děsně skličující pocit, vidět rozdělanou práci,“ zapsal si 20. 3. 1973. Chystal poslední výstavu. Cítil neúprosný tlak času, do notýsku přibyla poznámka: „Jen abych se dožil června.“ Dal do ní všechno, i když byla určena jen párům očí těch nejbližších.


Vítězslav Nezval o Adolfu Hoffmeistrovi
„Umění nemračiti se, poradit a pomoci méně zkušenému, jazykové schopnosti, nadání literární, malířské, všeobecné znalosti věcí a lidí a neúnavná pracovitost dávaly Hoffmeistrovi vždycky zvláštní postavení v každé delegaci určené do ciziny. Jsem si jist, že jeho znovuzhodnocení je věcí dohledné doby a že by bylo aktem spravedlivým.“ Více informací:
– Získáte je v knize Adolfa Hoffmeistra Kaleidoskop, která je souborem jeho reportáží, a v ucelené monografii o jeho životě a díle.
– Jeho karikatury známých osobností najdete i v rodinném hotelu Hoffmeister v Praze.

Category: 2005 / 05

Jedenáctikilogramová samička tuleně kuželozubého se narodila v chomutovském zooparku 23. února. Pro matku Taške byl ale porod velkou zátěží, přestože už jich za sebou měla sedm. Byla velmi vyčerpaná a o mládě okamžitě ztratila zájem. Její zdravotní potíže pokračovaly ještě po porodu.
Samice tuleně je březí padesát týdnů a většinou rodí na suchu, nejčastěji vyhledává kamenité pláže. Někdy se ale tulení mládě narodí ve vodě, což se ostatně stalo i tentokrát v Chomutově. Protože tuleň má hned po narození a zhruba ještě tři následující týdny na hladké kůži zlatavý kožíšek, pobyt ve vodě pro něj znamená jistou smrt – srst nasákne vodou a mládě se utopí. Jeden tuleň tak v zooparku přišel o život v roce 1998.
„Mládě jsme okamžitě vyndali z vody. Protože ho matka odmítla, začala o něj hned pečovat ošetřovatelka. Vzalo ji za druhou mámu, ale při chovu v zoologické zahradě nevadí, když se zvíře fixuje na člověka,“ upřesnil Martin Pilař, pracovník zooparku. Mládě se neustále dožaduje pozornosti – chodí za ošetřovatelkou a ocucává jí boty.
Zhruba dalších čtrnáct dní byla tulení samička krmena mixovanými mořskými rybami se šlehačkou, pak dosáhla váhy patnácti kilogramů a mohla dostávat malé kousky ryby. Okamžitě se stala atrakcí zooparku. Většina návštěvníků už mířila k bazénu tuleňů i před jejím narozením, protože tato zvířata patří k nejaktivnějším, pozornost návštěvníků je očividně těší a ráda se před nimi předvádějí, po narození mláděte se zájem ještě zvýšil.
V době, kdy jsme článek psali, byla malá tulení slečna umístěna hned vedle bazénu dospělých. Jak se bude jmenovat, ještě pracovníci zahrady nevěděli. Jméno dostane od někoho z hostů oslav Dne Země v zooparku 23. dubna, tedy až po uzávěrce tohoto čísla Koktejlu.

Category: 2005 / 05

Latinské jméno Basilia prvně zaznamenal římský historik Ammianu Marcellinus roku 374 našeho letopočtu, a pokud vám v něm zazní jméno zvířátka nechvalné pověsti – malého zeleného baziliška, nemýlíte se. Opravdu je symbolem této hornorýnské metropole – ale pravda, spíš ve své pohádkové než biologické podobě: má totiž kohoutí hlavu, netopýří křídla a ještěrčí ocas. Jeho sošky najdete po celém městě, hlavně na nábřežních kašnách a na mostech. Pokud ale chcete dojet do Basileje z různých koutů Švýcarska, naučte se ještě další jména tohoto města – Basel, Bâle, Basilča.

Nám Čechům se při vyslovení jména Basilej nejspíš vybaví kompaktáta z roku 1436. Ty tam jsou ovšem doby, kdy pacholci českého poselstva, nakupující v okolí Basileje píci pro koně, vysvětlovali nevzdělaným švýcarským vesničanům Bibli a čeští učenci se během koncilu trvajícího dlouhá léta (1431–48) pozastavovali nad zanedbaností zdejších knihoven. Dokonce i diplomat Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., sice ve svém díle Historia Bohemica (České dějiny) popsal náš národ dost nelichotivě: „Národ Čechů, jejž kdysi téměř za svatý měli, stal se žvatlavým, hádání chtivým a chorobně ješitným,“ připouštěl však, že „toto věrolomné lidské plémě má tu jedinou dobrou vlastnost, že miluje vzdělání… a kdekterá táborská žena zná Písmo svaté lépe než mnohý kněz“.
Basilejská kompaktáta z roku 1436 mají pro Čechy nahořklou příchuť: připustila sice přijímání pod obojí, ale o očištění církve od zlořádů v nich nepadlo ani slovo. V Čechách se pro ně právem ujal posměšný výraz komprdáta a katolíkům se začalo přezdívat oplatkáři. Češi nadále zůstali pro zbytek světa odpadlíky, kacíři, a dohodnuté „ústupky“ nakonec Pius II. v roce 1462 stejně zrušil.
Dnes už se ani pořádně neví, kde všude se ten nekonečný koncil vlastně konal. Část jednání musela probíhat v tehdy slavnostně otevřeném kostele sv. Petra, naše průvodkyně však za hlavní dějiště označila postranní gotickou kapli katedrály – Sankt Nikolaus Kapelle. Tak jako tak byly interiéry obou svatyň beznadějně uzamčeny. Otevřen naštěstí zůstal sousední gotický ambit z 15. století, který kapli sv. Mikuláše obemyká. Zdejší křížová chodba je tak trochu hádankou: obvykle totiž bývá součástí kláštera, ten tu však nikdy nestál. Ambit sloužil až do roku 1870 k ukládání ostatků významných občanů. Leckteré náhrobky jsou velmi působivé.

HISTORIE NA KAŽDÉM KROKU
Hlavní dominantou města je katedrála Münster. Stojí na místě římského vojenského tábora a pozdější karolínské falce, kterou zničili v roce 917 Maďaři. Půdorys původní stavby je za dnešním chrámem jasně vyznačen a pozůstatky jsou i v chrámové kryptě. Zde se také dochovaly prastaré nástěnné malby, románské sloupy s nádhernými hlavicemi a náhrobky biskupské i světské. V severní boční kapli je hrob učence Erasma Rotterdamského († 1536).
Původní románskou katedrálu poničilo v roce 1356 zemětřesení, ale na několika místech je i zvenčí dosud dobře patrná. Obzvlášť půvabný je západní portál zvaný Gallusporte: na rozkošných reliéfech, srozumitelných i dávným analfabetům, vstávají z hrobu postavičky, oblékají si ponožky a spěchají s Ježíšem a apoštoly rovnou do nebe.
Po katastrofě byl vedením nové stavby pověřen Hans Parler, bratr nám dobře známého Petra Parléře. Gotickou vznosnost podtrhují štíhlé, přes šedesát metrů vysoké věže. Pětilodní katedrála má úctyhodné rozměry – je dlouhá 65 metrů a široká 32 metrů. Její pestrá mozaiková střecha vesele kontrastuje s červeným pískovcem i s rozvernou výzdobou čelní fasády.
Plastiky představují zakladatele chrámu, císaře Jindřicha II. a jeho ženu Kunhutu (sídlící jinak až ve vzdáleném Bambergu): oba stojí jednak na štítu, jednak vlevo od portálu, ale vpravo jim v kontrastu k jejich příslovečné zbožnosti sekundují smyslná žena a její svůdce (ten má na zádech žáby a hady, aby bylo jasné, co je zač).
Další perličkou je socha sv. Martina, který se dle legendy podělil o plášť se žebrákem. Když se však roku 1529 v Basileji zabydlela protestantská církev, musel žebrák pryč – ideologicky nevyhovoval, a tak ho otesali na pouhý kmen stromu. Že tím Martina připravili o dobrý skutek, evangelíkům zjevně nevadilo – byl to konec konců světec katolický. Větším neštěstím ovšem bylo, že za reformačních bouří vzaly za své i mnohé poklady v interiéru (nalezená část z nich je dnes v historickém muzeu).
Barokní kostely byste ve městě hledali marně: jsou totiž spjaté s katolicismem, a tomu se v Basileji zrovna nedařilo. Ze světských staveb středověku stojí za vidění především několik půvabných bran, pozůstatků dávno stržených hradeb, a renesanční radnice s červenou fasádou pomalovanou erby. Působí až kýčovitě, je však starší než vypadá. Pochází ze začátku 16. století a ukrývá překrásný pozdně gotický arkádový dvůr s nástěnnými malbami z dílny Hanse Bocka. Socha při schodišti představuje legendárního zakladatele města Munatia Planca a v přízemním podloubí docela vzadu je skryt originál plastiky vlajkonoše, který až do začátku 20. století zdobil radniční cimbuří; dnes nahoře odolává větrům a dešťům jeho kopie.
S tichem arkád kontrastuje sousední živé náměstí Marktplatz. V jeho blízkosti jsou dvě velice půvabné kašny. Na Rybím trhu gotická, s barevně pomalovanými sochami světců, pro Švýcarsko tak typickými. Sochy na Holbeinově náměstí jsou renesanční; reliéfy roztančených sedláků vznikly podle Holbeinovy kresby, postava dudáka má vzor v jedné Dürerově rytině.
Ulice Spalenberg stoupá už zase poklidným příšeřím vysokých domů k překrásné, jemně cizelované středověké bráně Spalentor (1370). Tady končí původní středověké město a začíná rušný velkoměstský provoz. Stojí tu i nejmodernější univerzitní knihovna Evropy, obklopená botanickou zahradou.

HRAVÁ MONSTRA JEANA TINGUéLYHO
Myslíte si, že už vás nic nepřekvapí, a tu vás u divadla srazí do kolen větrem a vodou rozeznívané kovové mašinky svérázné fontány Fasnachtsbrunnen (1977) s motivy masopustního karnevalu. Pokud vám rozpustilá kašna připomene slavnou fontánu před pařížským uměleckým centrem Georgese Pompidoua, nemýlíte se: jedná se o stejného autora.
Jean Tinguély (1925–1991) je sice rodák ze švýcarského Fribourgu a jeho svérázné, většinou pohyblivé plastiky, sousoší i novodobé křídlové oltáře najdete po celém světě, v Americe jako v Japonsku, na volných prostranstvích měst i v poušti, v nádražních halách včetně té basilejské i v benátských kostelech, muzeum má ale jen jedno, a to právě v Basileji, kde v mládí žil a později se sem vracel.
Výrazná budova z červeného pískovce, dílo známého architekta Maria Botty, stojí v parku při pravém břehu Rýna, v těsném sousedství dálničního tahu. O vznik muzea se zasadila především Tinguélyho druhá žena, malířka a sochařka Niki de Saint Phalle, jejíž vesele pomalované sochy tu rovněž najdete. I vaše děti si v téhle panoptikální galerii určitě přijdou na své. Ačkoli jsou malí zvídavci pro mašinky i personál značnou zátěží, mají sem v doprovodu rodičů vstup povolen, a zdarma. Basilejští patrně dobře vědí, že co vloží do dětí, to se jim později mnohonásobně vrátí. Na kulturním životě města je to znát.

KULTURNOST A VKUS
Kde jinde se sami obyvatelé v referendu rozhodnou zakoupit pro muzeum umění dva Picassovy obrazy? Malíř byl tehdy tak dojat, že další čtyři plátna přidal návdavkem. Další úžasná iniciativa vzešla od obchodníka Ernsta Beyelera a jeho ženy Hildy: ještě v plném květu života zbudovali na vlastní náklady ze své sbírky uměleckých děl galerii Fondation Beyeler, která patří k tomu nejlepšímu, co umělecký svět nabízí. Stojí v basilejské čtvrti Riehen, na samé hranici s Německem, a Beyelerovi pro ni angažovali právě tvůrce Pompidouova centra – italského architekta Renza Piana.
Umělecké povědomí je charakteristické i pro zdejší průmyslové podnikatele. Právě oni totiž z velké části sponzorují velkolepé kulturní projekty, jimiž Basilej proslula. Muzeí a galerií je tu víc než třicet, tedy přibližně tolik jako v pětkrát větší Praze!
Zatímco zvenčí obepíná Basilej řetěz pramálo půvabných továren, nábřeží Rýna na vás dýchne atmosférou téměř venkovskou. Okna jsou povětšinou bez záclon a umožňují nahlédnout do neobyčejně vkusně zařízených interiérů. Se starosvětským prostředím naopak zajímavě kontrastuje moderní bankovní svět – například půlkruhová architektura již zmíněného Maria Botty, anebo prosklená Kulatá věž, trochu připomínající pražský Tančící dům. Staré s novým se tu snoubí v báječné symbióze.
Koho unaví putování po městské dlažbě, může se odreagovat v údolí Birsigtal v oblíbené Zolli, zoologické zahradě z roku 1874, světově proslavené svými chovatelskými úspěchy. Je v ní na pět tisíc zvířat a snad v každé ohradě najdete nějaké mládě.
Mládí ostatně hýbe celým městem – šest tisíc studentů zdejší univerzity bezpečně brání jakékoli provinčnosti. I stálí obyvatelé Basileje se však těší dobré pověsti, mají punc tolerantních lidí se smyslem pro svobodu, kulturní hodnoty a taky pro humor.
Autor slavné sochy Svobody, Alsasan Frédéric Bartholdi, věnoval městu památník nezávislosti. Stojí v parčíku poblíž hlavního nádraží a je dosti patetický, jak se sluší na konec 19. století. Naproti tomu o sto let mladší bronzová socha Helvetie od umělkyně Bettiny Eichinové působí spíš jako unavená turistka: sedí na odpočívadle Prostředního mostu a kouká do vody a vůbec se nestará o odložený plášť, kopí, štít ani kufr – vše rovněž vyvedeno v bronzu. Mladá generace Švýcarů zjevně pojímá patriotismus s notnou dávkou ironie.

TŘI SVĚTY
Ten, kdo si může dát aperitiv v Německu, oběd ve Francii a kávu s moučníkem už zase doma, vidí svět v jiných perspektivách než horal v odlehlém údolí. Polokanton Basel Stadt je sice nejmenší, zato však nejlidnatější ve Švýcarsku. Na pouhých třiceti pěti kilometrech leží dvacet sedm hraničních přechodů. Denně jimi proudí do města průmyslu a bank za prací téměř dvacet osm tisíc lidí, především do závodů chemických, farmaceutických, strojírenských a textilních. Rýnský přístav se táhne čtyři kilometry (luxusním parníkem byste odtud dorazili za pár dní až do Rotterdamu). Tam, kde se stýkají francouzská, německá a švýcarská hranice (takzvaný Dreieck), se tyčí jako hrot kopí spirálovitý monument, symbol trojjediné spolupráce.
Všechny tři země také užívají společné letiště Basel-Mulhouse na francouzském území kousek za Basilejí. Švýcarské a francouzské nádraží se v Basileji téměř dotýkají a německé stojí hned za řekou. Rýn překlenuje šest mostů a pěším slouží čtyři tradiční převozy (Fähre). Zdejší převozníci přešli i do lidových úsloví. Zatímco my posíláme nevěrohodného vypravěče k holubům, Basilejané jej vyzvou: „To si jdi povídat převozníkovi.“ – Nechť klidně jde. „Féra“ funguje v zimě do pěti, v létě do sedmi, „ale i déle“, jak doslova stojí na tabulce provozních hodin. V zemi proslavené přesností jako hodinky takovýto údaj překvapí, pobaví i potěší.
Basilej s pouhými 180 tisíci obyvatel je sice malá rozměrem, ale velká duchem. Má to, čemu se říká esprit – příjemnou, energií nabitou atmosféru. Buďme velkorysí a odpusťme jí ona nešťastná dávná kompaktáta.


Historie
Basilej byla už od roku 1032 součástí Svaté říše římské (až do vestfálského míru z roku 1648). To znamená, že jí vládli volení králové, později papežem korunovaní na císaře. Jedním z nich byl i vnuk slavného Barbarossy Friedrich II. Sicilský. A jelikož jeho znovuzvolení zdaleka nebylo jisté, každý hlas se vítal – a odměňoval. Český král Přemysl Otakar I. za ten svůj získal kýžené uznání panovnických výsad včetně dědičnosti královského titulu – slavnou Zlatou bulu sicilskou. Stalo se tak právě v Basileji roku 1212; sicilská se nazývá pouze podle pečeti, jíž mladý král tou dobou disponoval.
Pro samotnou Basilej je ovšem 13. století důležité tím, že se vymanila z nadvlády biskupů. O to paradoxněji působí, že zrovna toto volnomyšlenkářské město má ve svém znaku papežskou berlu.
Učencům město otevřel papež Pius II., když zde roku 1460 založil univerzitu, první na území Švýcarska. Obchodníky zase přilákal Habsburk Friedrich III., když městu o třináct let později udělil právo pořádat veletrhy. V 16. století byla Basilej kolébkou humanismu a později sem utíkali evangelíci, jinde pronásledovaní. Už v roce 1662 uspořádali Basilejané první veřejnou uměleckou sbírku na světě! Muzea a sbírky
Vedle klasických sbírek historických, přírodopisných a národopisných je v Basileji:
– významné umělecké muzeum s díly klasické světové moderny
– muzeum moderního umění s výstavami často extravagantních umělců současnosti
– nejkomplexnější světová sbírka předmětů a dokumentů k historii sportu
– největší švýcarské muzeum antických památek
– židovské muzeum
– největší sbírka hudebních nástrojů i hudebních automatů
– muzeum uměleckých řemesel
– muzeum dopravy, hasičství či pohřebnictví
– sbírka kočárů a saní
– muzeum architektonické
– muzeum anatomické, farmaceutické
– muzeum vinařské
– muzeum hraček se samostatnou sbírkou domečků pro panenky (včetně hororové laboratoře dr. Frankensteina)
– starý mlýn s papírnou, dnes skvělé muzeum papíru a tiskařství, kde si za asistence odborníků můžete ze starých hadříků sami zkusit vyrobit papír, a o pár domů dál vychutnat jeho další využití třeba v muzeu karikatury

Category: 2005 / 05

Dali světu výrobní linky a národní parky, stejně jako kolu a párky v rohlíku. Říkají o sobě, že vyvážejí demokracii, a v roce 1864 si poprvé nechali zastřelit prezidenta. Při hrdinském dobývání západu téměř vybili indiány a následky vietnamské války někteří z nich nesou dodnes. Díky televizi jsme s nimi prožili 11. září. Část Evropy nemá ráda jejich Bushe. Ale jaká je obyčejná Amerika, která ho znovu zvolila? Jací jsou obyvatelé oblastí, kterým se ve Státech říká middle of nowhere, zatímco my bychom řekli, kde lišky dávají dobrou noc?

Na svou Ameriku jsou hrdí. Jen si najdou místo v kempu, už vytáhnou nad střechu svého obytného auta vlajku. Jako by mohli být z jiného státu než USA! Vlajky jsou všude, hodí se sem, člověk by uvěřil, že je navrhl zkušený reklamní grafik. Někdo má na zahradě vedle vlajky ručně malovaný billboard s nápisem Podporujeme naše vojáky.
Na parkovišti u dálniční křižovatky, lemované obvyklou sbírkou benzinek a občerstvení, zastavil speciální konvoj: jeden vyšperkovaný truck vezl požárnický vůz, který hasil newyorská dvojčata, druhý mohutné ohořelé traverzy. „Chceme lidem připomínat 11. září a sbíráme peníze na pomník,“ vysvětlil nám šerif doprovázející konvoj v jasně červeném luxusním sporťáku. Při vzpomínání se objevily i slzy, na 11. září se tady dlouho nezapomene.
V nevadské poušti je u městečka Hawthorne největší světové skladiště zbraní. Chrání ho jednoduchý plot, silnice vede přímo podél něho. Nikde žádný zákaz. V témže státě je u takzvané silnice mimozemšťanů největší atrakcí tajná, přísně střežená letecká výzkumná základna Area 51 (nedaleko se točil film Den nezávislosti). Dovnitř nikdo nesmí. Atrakcí ale je přijít sem a okukovat plot s tisíci zákazy, popřípadě doufat, že ze základny vzlétne nějaký „neidentifikovatelný předmět“ (my jsme nedaleko našli kus raketové hlavice).
Kvůli nebezpečí terorismu už své vojenské základny neukazují kdekomu. Po návštěvě přehradní hráze v kaňonu Glan na řece Colorado nás to nepřekvapilo. Turisté si na prohlídku nesmějí vzít ani peněženku, dokonce si ji ani nemohou dát do úschovny, protože tam není. Když byl v roce 1985 můj otec v Americe, navštívil v Arizoně leteckou vojenskou základnu. „Ale jsem z komunistického Československa, nevadí vám to?“ ptal se. „Ne, proč? Jen se dívejte, jaké máme letectvo,“ řekl mu důstojník.
Zato své věznice střeží Američané důkladně. Například městská šatlava v centru města Vernal (Utah) je strohá krabice bez viditelného vchodu s malými střílnami místo oken. Stylovou atmosféru doplňuje soud a pohřební ústav přes ulici. Když v kalifornském Bridgeportu vězňové zapálili starou dřevěnou věznici a uprchli, místní šerif bleskově zorganizoval stavbu nové – má metrové kamenné zdi a vevnitř oplechované cely bez oken. V pouštích Arizony a Kalifornie stojí několik ostrých věznic. Minimálně trojnásobný plot, betonové budovy připomínají bunkry. Přívětivá místa. Výstražné tabule upozorňují řidiče: Pozor státní věznice, neberte stopaře.
O pár mil dál stojí někdo vedle auta a mává. Zapomínáme na varování a stavíme. Stopařka má mužské montérky s utrženými rukávy. Na krku obrovský železný límec, který jsem původně považovala za součástku určenou k opravě. Proboha, nemají ho ženy v amerických věznicích místo koule na noze? napadá mě, když sedá do našeho auta. V ruce kanystr s vodou a deku. Obličej strašně spálený, zánět spojivek, sotva vidí a mluví. Ptáme se, proč drží dřevěný půlmetrový klacek – prý aby se bránila. Kam jede? Na hranice a do Mexika. Uprchlý vězeň? A co když ne? Jak ji slušně vysadit? Řítíme se čtyřicet mil do nejbližšího města. Tam ji vysadíme a pak, ještě poněkud v šoku, vrazíme na plný plyn při couvání do betonového sloupu.

NEŘÍDIT ZNAMENÁ BÝT MRTVÝ
Vedle státní poznávací značky mají Američané na autech různé nápisy: Jsem hrdý, že jsem Američan. – Bůh ochraňuj Ameriku. – Vietnamský veterán. – Válečný zajatec. Auta ze státu Idaho mají přímo na své SPZ nápis Slavné brambory (prý jsou vynikající). „Nikdy jsem je neochutnal,“ vysvětlil nám řidič, „všechny se vyvážejí do ostatních států.“ Koneckonců, všechno, co souvisí s motorismem a policií, je od Evropy dost odlišné.
Když američtí řidiči uvidí blikat výstražná světla sanitky nebo policie, sjedou téměř do příkopu a zastaví bez ohledu na to, zda blikající auto jede stejným směrem, nebo proti nim. Pokud policejní vůz pokračuje, je pohoda, zařadí-li se za řidiče a stále bliká, je zle. Řidič musí na prvním vhodném místě zastavit, dát ruce na volant, zůstat klidně sedět a čekat, až policie přijde k němu. Čeští emigranti na tuhle situaci našli recept – i když perfektně ovládají angličtinu, odpovědí nebohému policajtovi uctivým tónem česky: „Ty vole, já ti nerozumím.“ Když to pronesou několikrát, vzdá to i obrovitý černoch. Cizí přízvuk a špatná znalost angličtiny nejsou v USA nápadné a cizinec se určitě nemusí trápit svými jazykovými nedostatky. Navíc – policistovi z Montany nebo bezdomovci z Utahu stejně není rozumět, ani když vyndají žvýkačku.
Kromě výjimečných případů nesmí policie nikoho bezdůvodně zastavit. Dopravní policista z Minesoty nám vysvětlil, jak se to dělá v praxi: „Když chci někoho stopnout, žádný problém. Zavěsím se za něj, on na pěti až deseti mílích nějaký přestupek určitě udělá.“
A jak čeští emigranti reagují na tohle? „Jel jsem z hospody a policajti tušili, že jsem pil. Sledovali mě. Jel jsem krokem, důvod nenašli, a ještě jsem se jich na závěr zeptal, jestli něco nepotřebují. Naštěstí jsem zvládnul jít rovně, jinak by to byl průšvih, odmítnout dechovou či krevní zkoušku je totiž trestné.“
Maximální povolená rychlost je 75 mil za hodinu (112 km). Vypráví se, že dálniční policista zastavil auto a ptal se: „Proč jedete tak rychle?“ „A proč bych nejel, vždyť je tady 80,“ podivil se řidič a ukázal na dopravní značku s číslem federální dálnice – číslo 80.
U velkoměst se povolený limit často překračuje. Jeden náš kamarád se bránil pokutě tím, že stejně rychle jedou i ostatní, proč tedy zastavili jeho. „Chodíte střílet kachny?“ opáčil dost nelogicky policista. „Tak když letí kachny, vystřelíte a jednu trefíte. No a vy jste ta kachna, kterou jsem náhodou trefil.“
Někdo o Americe tvrdí, že je policejní stát. Silniční policie, šerifové a maršálové jsou opravdu všude, ale většinou jen dohlížejí, radí a pomáhají. Na venkově příliš velkých zločinů k řešení nemají a jezdí se tam pomalu a klidněji než v Evropě.
U benzinky vedle nás zastavilo policejní auto. „Prosím vás, mohl byste nám půjčit měřáček? Chceme si dohustit duši a tady u benzinky jim nefunguje,“ požádali jsme černě oblečeného policistu. Měřil snad dva metry a na opasku měl tolik zbraní, telefonů a pout, že se mu tam stěží vešly. „Vezměte si můj, mám na strážnici ještě jeden,“ usmál se.
Kdo chce jezdit po Státech, potřebuje několik dní, aby si zvykl na řízení. Největším rozdílem jsou semafory až za křižovatkou a křižovatky se stopkami na všech čtyřech cestách. Kdo přijede první, ten jede. Američtí řidiči jsou slušní a tolerantní, někdy stojí všichni a dávají si přednost. Jak to vysvětluje americký Čech?
„Američané nesnášejí, když někdo přenáší svoje starosti na druhé. Pokud má řidič problém, ví, že mu zůstane, i když bude vzteklý a agresivní. V Česku se podíváš do aut a vidíš zamračené vystresované lidi. U nás se nehouká a neťuká na čelo. Tady se bez auta nedá žít a musíme být na silnici tolerantní, protože řídit musí i ti, co k řízení nemají vůbec žádné předpoklady. Vezmi babičce řidičák, bude si muset vzít ošetřovatelku.“
Veřejná doprava na venkově neexistuje. Slavné dálkové autobusy Greyhound jezdí jen mezi velkoměsty. V USA platí – když nemůžeš řídit, jsi asi mrtvý. Zvláštností je také A-program, tedy program „adoptuj si silnici, vezmi si patronát nad 2–3 mílemi a uklízej její příkop“. A aby to všichni věděli, můžeš mít v příkopu tabulku, např.: O tento úsek silnice se stará Jiří Páleníček na památku své maminky Věry. Nezvyklé jsou i nazdobené hroby podél většiny cest v indiánských rezervacích.

NĚKTEŘÍ RUDÍ BRATŘI NECHTĚJÍ BÝT BRATRY
Podle statistiky z roku 1990 žije ve Státech na 1,9 milionu indiánů, tedy méně než jedno procento (nejvíce v Novém Mexiku – 8,9 procenta), z toho čtvrtina v rezervacích. Jako první jsme navštívili území kmene White Mountain Apache na východě Arizony. Apačové – Vinnetou – moje dětství! Kde ale jsou jejich orlí nosy a hrdé profily? Proč tolik hrobů u silnic? Proč se nesmí fotografovat a v řekách koupat?
Před indiánským muzeem ve vesnici Fort Apache stála rekonstrukce apačské vesnice z roku 1910 – o sebe opřené větve tvořily jakési nízké stany. Víc nic. Zato v muzeu visí krásné obrazy. Ve své pracovně je měl i Ramon, postarší Apač: „Maloval je můj přítel a dal si je ke mně do úschovy. Teď je ve vězení.“ Nade všemi malbami vévodil portrét Geronima, slavného apačského náčelníka, který tvrdě bojoval proti bělochům. Pak se vzdal.
Dnes se Apačové dělí na devět kmenů, těch z Bílých hor je čtrnáct tisíc. Připadá mi, jako by se s hořkostí porážky vyrovnávali až do teď. I Ramonův komentář k roku 1863, kdy se Arizona oddělila od Nového Mexika, je hořký: „Přišli vojáci, začali pálit. Nakonec nás nahnali k pevnosti, sebrali nám zbraně, koně a hlídali nás. Ten kus země nebyl ničím jiným, než koncentračním táborem. Pak z něj udělali rezervaci. A i z té nám kus ukradli, když na ní našli měď a zlato.“ Prvních pět vět a dvakrát slovo ukradli! Situaci svého kmene vidí černě: „Státní dotace na školu dostaneme jen tehdy, bude-li se v ní učit anglicky. Za 20–30 let tak děti zapomenou náš jazyk. A pak nám vláda řekne, copak jste nějaký národ, když nemáte vlastní řeč? Proč byste měli mít rezervaci?“
Na trhu u samoobsluhy prodávají to, co doma nepotřebují. Poslouchám – jen angličtina. Místní supermarket odpovídá americkému standardu, jen bělochy tady téměř nevidíme. Apačové jsou převážně tlustí, trochu shrbení, menší než my. Místo nosu malé knoflíky, přesně jako obyvatelé Číny nebo Tibetu, odkud prý přišli jejich dávní předci. Orlí nosy jsou vzácnou výjimkou. „Nadělili jim je umělci,“ vysvětlují nám později odborníci. „A taky jim někdo občas namluví, že jim fotky berou duši,“ dodávají.
Ramon objasnil i to, proč se v apačských vodách nesmějí běloši koupat: „Je to náš zákon. Voda je od toho, aby se komerčně využívala a turistům se prodávaly rybářské lístky nebo ryby.“ (Apačové je mají zakázáno jíst.) Je to náš zákon a vy bílí tady nemáte co dělat, zní nevyslovené. Žádný průmysl, žádné zemědělství. Mustangové a volně pobíhající psi (v ostatních částech USA se dbá na to, aby psi nikoho neobtěžovali). Dost bída. Z čeho žijí?
Indiánské rezervace spadají přímo pod federální vládu, jejíž zákony povolují hazardní hry. Vlády jednotlivých států je zakázaly (výjimkou je Nevada a Montana). I kmen čítající několik stovek členů má vlastní vládu, guvernéra, policii, své zákony. Mnoho kmenů žije z provozování kasin. I Apačové mají velká kasina a u nich hotely a kempy. Nedaleko kasina Hon-Dah, což znamená „vítejte u nás doma“, provozují druhý největší lyžařský areál v Arizoně. Je upravený, má moderní sedačkovou lanovku. Pokud se příjmy z těchto aktivit dostanou do obyčejných indiánských rukou, často se změní na ohnivou vodu.
Zpočátku jsme mysleli, že indiáni považují půdu podél cest za čestné místo pro své mrtvé. Okraj silnice vypadal jako roztroušený hřbitov. Zároveň s hroby však silnici lemovaly střepy – hnědé od pivních láhví, bezbarvé od kořalky. Alkohol je v rezervacích obvykle zakázán. Koupí ho proto jinde, vypijí na parkovišti v rezervaci nebo blízko ní, prázdné láhve odhodí. Pak sednou do auta a řítí se domů. Mnozí nedojedou…
Depresivní dojem z Fort Apache poopravil novomexický kmen Zuni. Deset tisíc Zuniů patří k potomkům dávných usedlých zemědělců a na rozdíl od Apačů jim slovo válka nikdy nic neříkalo. Jejich vesnice je starší než většina amerických měst. Žijí z výroby uměleckých předmětů – obrazů šamanů a tajemných božstev, elegantní jednoduché keramiky, tradičních masek. Mají štěstí, indiánské umění dnes přichází v USA do módy, ovšem všechny galerie ve vesnici patří bělochům.
Navahové jsou se svými dvěma sty padesáti tisíci nejpočetnější indiánský kmen v USA. Svým způsobem měli štěstí v neštěstí. Americká vláda jim přidělila rezervaci v nehostinné kamenité poušti, která dnes přitahuje statisíce turistů (nejznámější je slavná westernová Marlboro Country – Monument Valley). Navahové zazářili už za druhé světové války, kdy americké námořnictvo dlouho hledalo kód pro tajné zprávy. Nakonec najalo na čtyři sta Navahů a jejich složitý, pro vojenské potřeby upravený jazyk nepřítel rozluštit nedokázal.

PŘISTĚHOVALCI, KTERÉ NIKDO NEZVAL
Mexičané jsou na rozdíl od indiánů všude. Na první zběžný pohled tiší, nenápadní, za práci vděční. V továrně na pobřeží státu Washington otvírají ústřice, které zpracovává místní konzervárna. Jeden člověk otevře za směnu 3500 ústřic, tedy 437 za hodinu, minimálně 7 za minutu. Za to si za den vydělají od 80 do 135 dolarů. Někteří posílají peníze domů. Mnozí se nikdy nenaučí pořádně anglicky.
Na jihu jich pracuje tolik, že se jim místní supermarkety přizpůsobily a prodávají např. čerstvé pláty opuncií. (Ty se zbaví ostnů, nakrájí na plátky, krátce povaří a podávají s bifteky.) Hraniční stráž na ně má svůj názor: „Ročně jich ilegálně přejdou hranice statisíce. Tady nespěte na opuštěných parkovištích nebo volně v přírodě. Jděte do kempu nebo někam k lidem. Osamocené auto může být snadnou kořistí. Vždyť mnozí z nich pašují drogy!“ Po silnicích jezdí pohraniční hlídky, podél cesty stojí strážní věže. Nahlédli jsme do policejní dodávky – plná Mexičanů.
Všude jinde byl klid. Vždyť, jak nám vysvětlit jeden šerif, americká parkoviště jsou od toho, aby se na nich odpočívalo, tedy i přespalo. V kempu jsme nebyli ani jednou. V národních parcích jsme spali načerno. Čtyřikrát nás velice slušně vykázali. „Promiňte, že obtěžujeme, chcete zde být přes noc? To nejde. Pokud nechcete spát v kempu, jeďte tam a tam.“ Vždycky skončili radou. A v indiánské rezervaci, kde se volně spát nesmí, přišel ráno příslušník indiánské policie, opatrně, s rukou na pistoli: „Dobrý den, není vám něco? Nepotřebujete pomoct?“

JSOU OPRAVDU DOCELA JINÍ
Kromě jihu a indiánských území žijí na venkově amerického západu téměř výlučně běloši (Afroameričané žijí převážně na jihovýchodě a ve velkých městech). Někteří mají peněz víc než dost, jako např. magnát Edward Bass, kterého okouzlily možnosti dobývání kosmu, a proto uprostřed arizonské pustiny uvedl v roce 1991 do provozu Biosféru 2 (biosférou 1 je míněna Země). Chtěl zkusit, zda mohou lidé žít na cizí planetě nezávisle na Zemi. Futuristická stavba byla dokonale izolovaná od okolního světa, recyklovala vzduch i vodu, nový kyslík dodávaly rostliny z obřích skleníků. Čtyři muži a ženy žili v Biosféře dva roky. První zimu přišlo horší počasí, rostliny měly málo slunce a dávaly málo kyslíku. Jídla bylo málo a lidé měli malý šálek kávy jednou za dva týdny, což je pro Američany jasný důkaz strádání (jinak do sebe lijí kávu po půllitrech). Konečná odpověď, která E. Basse stála 400 milionů dolarů, zněla: Ne. Od ledna 2004 slouží Biosféra 2 už jen turistům (o systém recyklace nedávno projevila zájem NASA).
Na zcela opačném stupni společenského žebříčku stojí cyklista Mike. Je mu 52 let, toulá se po celých Státech a veškerý majetek si vozí na kole a na bytelném dvoukoláku s velkou plošinou. Jako pravý tulák je v pohodě. Zná v pouštích vzácné prameny vody, ví, kde přespat pod hvězdami. Doprovází ho vlčák, který s ním uběhl a ujel přes 5000 mil (jedou-li z kopce, pes se veze na dvoukoláku). Aby psovi nebylo smutno, vzal si Mike před pěti lety z útulku Natašu (sibiřský husky). Je napůl slepá a vlčák dělá své psí kolegyni slepeckého psa (běhají spojeni provazem). Jsou očkováni proti vzteklině, mají na krku známky, Mike má pro ně vždycky psí konzervu. I proto musí občas pracovat.
Možná, že mu jeho příležitostná práce na silnici nevyhovuje, ale jako ostatní Američané to nedává najevo. Není to slušné. Slušné také není ptát se, koho kdo volil a jaký má plat. Výše příjmů se udává jinak: Platí na daních 50 000 dolarů ročně.
Navenek se usmívat a nestěžovat si, to jsou nepsaná pravidla vžitá v americké společnosti. Všechno je great, super, báječné, úžasné. Kdo z těch, kteří na informaci o tom, že jsme z Čech, reagovali nadšeným výkřikem: Z Čech! No to je báječné!, vůbec věděl, kde Čechy leží? Ale svým zájmem nám chtěli udělat radost.
Zvláštní kapitolou jsou penzisté a dobrovolníci. Chtějí být užiteční a nechtějí sedět doma. V jednom z center rozsáhlé sítě supermarketů Wal-Mart sedával ráno na svém vozíku nehybný invalida a vítal každého návštěvníka. V národním parku Yosemite pracuje za vstup a možnost celoročního kempování na 70 000 dobrovolníků.
Naši přátelé odešli vloni do důchodu. Až si zařídí svůj nový dům, plánují odjet jako dobrovolníci do Indie. V kempu South Beach ve státě Washington pracují dva dobrovolní správci, penzisté. Zimu tráví na Floridě uprostřed svého borovicového lesa o rozloze 160 hektarů. Nemuseli by celý rok pohnout prstem. Kdo naučil tyhle lidi dávat? Jsou upřímná jejich slova o tom, že si nezávidí, protože vědí, že nikdo nic nezískal bez práce?

MÁTE U VÁS TAKÉ TAKOVÉ STARÉ VĚCI?
O Američanech se říká, že jsou tlustí a neujdou pěšky víc než 50 metrů. Skutečnost je trochu jiná – cesty v národních parcích určitě nejsou opuštěné a lidé sportují jako všude jinde na světě. Jen motorizovaných hraček, jako jsou terénní čtyřkolky nebo legendární motorky Harley-Davidson, mají o něco víc (kromě chopperů jiné motorky na americkém jihozápadě téměř nejezdí).
Často se drží za ruce – v tom se od nás opravdu liší. Kolikrát jste u nás viděli jít po ulici ruku v ruce dva staříky? Na parkovištích u amerických supermarketů je uvidíte běžně. Vystoupí ze svého fára, chytnou se za ruce, do druhé vezmou hůl a jdou nakoupit.
Americké samoobsluhy mají pověst něčeho obřího. Kdo u nás doma chodí do Hypernov a podobně, toho nepřekvapí. Možná překvapí poněkud fádní a nepříliš nápadité vnitřní zařízení. Určitě ale překvapí důvěra v zákazníka (přestože na WC upozorňují vyhlášky, že i za první krádež je 2000 dolarů nebo vězení). Pro urychlení provozu se zavádějí samoobslužné pokladny, kde si zákazníci sami markují zboží a platí (na čtyři či šest takových pokladen pak dozírá jeden prodavač). Zákazník má naopak důvěru ve svůj obchod. Zboží (třeba i použité) může za jistých podmínek do tří měsíců vrátit jako nevyhovující a dostat zpět plnou cenu.
Rychlá občerstvení typu „mekáč“ jsou všude, někde se najde i zakouřený bar připomínající zapadlou šumavskou hospodu. Jen místní dědci mají před sebou místo půllitru třetinkové lahvové pivo a většina má vousy, protože zdejší venkov patří plnovousáčům. Někde by se daly rovnou natáčet westerny. Městečka tvoří hlavní ulice se všemi službami, bydlí se v malých přízemních dřevěných domech ve vedlejších ulicích. U benzinek staví řidiči dlouhých, dokonale naleštěných trucků se stříbrnými komíny.
Jsou místa, která se stala městy duchů, jsou vesnice, které tomuto osudu jen o vlásek unikly, jako kdysi stříbrné hornické Pioche v Nevadě. Rvačky, přestřelky, drsné vtípky – Divoký západ jako z filmu. Stříbro došlo, kohoutky pistolí zarezly. Zajeli jsme na noc do lesa. V jedenáct večer na cestě nad námi zastavilo auto, rozlehly se opilecké hlasy. Vzápětí prásk, keřem vedle nás prolétly broky. Bleskově jsme vyrazili pryč. Ne, ne, Divoký západ tady zcela neumřel.
Vztah Američanů k historii je až dojemný. Co je na americkém západě starší padesáti let, to je památka a je chráněno. Prodejny starožitností vypadají někdy jako hromada připravená na českou železnou neděli. Na prohlídce mormonské usedlosti Pipe Spring v Utahu (zal. 1860) nám průvodkyně ukazuje litinové hrnce a těžkou žehličku na uhlí: „Máte u vás v Evropě také takové staré věci?“ Nemám to srdce říct jí, že podobné nám doma rezaví ve sklepě. Jak můžeme my, Evropané s Pražským hradem nebo římským Koloseem, porozumět hrdosti těchto dvou set sedmdesát milionů lidí na to, že jsou Američané?


Užitečné informace
– Kdo chce získat vízum, musí se obrnit trpělivostí a dodat raději více dokladů než méně (viz www.usembassy.com).
– Před odletem je dobré malinko zjemnit svůj případný drsný vzhled.
– Nespoléhejte se při pohybu po USA mimo velká města příliš na veřejnou dopravu. Oficiální informace o motorismu – asociace amerických automobilistů: info@aaawin.com.
– Každá benzinka má jiný systém paciček a mačkátek. Většinou se platí předem, tzv. prepay. U benzinek je nejlevnější káva (půl litru okolo dolaru), hotdog (od půl dolaru) a zcela paradoxně mléko (galon pod 3 dolary). Na nejlevnější benzin můžete narazit v indiánských rezervacích v rámci nepředvídatelných slev pro jeden den.
– Pověstný hrůzný sladký chleba nebude tak strašný, podíváte-li se na složení a koupíte jen ten, který má pod 1 gram cukru.
– Nabídka piv je v některých samoobsluhách obdivuhodná.
– Nejlépe, nejlevněji a nejvíce se najíte v tzv. all you can eat – sněz, co můžeš (za 6 až 9 dolarů).
– National forest není obdoba chráněného national park. Národní les je veřejnou půdou širokého použití, kam můžete zajet autem mezi stromy, postavit stan, rozdělat oheň – bez placení a povolení.
– Když si můžete vybrat z normální porce a velké, nikdy nevolte velkou. Ve velké zemi je vše opravdu velké (pizza přes celý stůl apod.).
Další informace na webových stránkách států www.nazevstatu.com (např. www.arizona.com). Vše o národních parcích včetně kempů je na www.nps.gov/

Category: 2005 / 05

Kostelíkům na východě Slovenska se říká poeticky perly Karpat. Jsou celé ze dřeva, a tak je skoro zázrak, že se dochovaly až do dnešních dnů. Pocházejí totiž většinou ze 17. a 18. století. Slovensko chce v druhém pololetí letošního roku dokončit nominační projekt na jejich zařazení do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Vesnička Príkra nedaleko Dukly má včetně starosty a jeho manželky jen čtyři stálé obyvatele. Místní kostelík by jí ale mohla závidět kdejaká větší obec. Před čtyřmi lety kompletně opravený chrám sv. archanděla Michaela z roku 1777 patří do souboru sedmadvaceti dřevěných kostelů, které Slovensko zařadilo mezi národní kulturní památky. Většina se jich nachází v okolí Svidníku, další jsou u Bardejova a Sniny. Nyní chce Slovensko jejich výjimečnost vyzdvihnout ještě více.
„Na zápis do seznamu světového dědictví jsme soubor východoslovenských dřevěných kostelíků navrhovali již dříve. Výbor UNESCO však tehdy podmínil přijetí dohodou všech zemí v regionu Východních Karpat, tedy Slovenska, Ukrajiny, Polska a Maďarska, aby byly zapsány všechny kostelíky společně. Nyní od této podmínky upustil, a tak Polsko už svůj návrh předložilo a náš chceme podat ještě letos,“ říká mluvčí slovenského ministerstva kultury Nora Slováková.

BEZ JEDINÉHO HŘEBÍKU
Dřevěné kostelíky se nacházejí v oblasti obývané rusínskými menšinami, což kromě severovýchodního Slovenska znamená i zakarpatskou část Ukrajiny a haličskou oblast Polska. V Karpatech rostlo vždy plno kvalitních lesů a dřevo tak bylo nejdostupnějším stavebním materiálem. Mnoho kostelů tu dokonce vzniklo bez jediného hřebíku. To má ale i své stinné stránky. Přestože se stavělo hlavně z červeného smrku, jehož dřevo je nejlépe schopné čelit nepříznivým vlivům, stavby trpí vlhkostí, poškozují je hmyz a cizopasné houby. Tři z kostelů dokonce zařadil Světový památkový fond do loňského seznamu stovky nejohroženějších kulturních památek, což pro ně znamenalo peníze na opravu.
Jedním z nich je chrám sv. Mikuláše ve vesnici Bodružal. Pochází z roku 1658 a je vyzdoben unikátními nástěnnými malbami. Dřevěné obložení ale bylo v katastrofálním stavu a do kostela zatékalo. Dnes svítí do dálky nové obložení.
„Když sem přivedeme hosty, většinou ani nechtějí věřit, že je to náš nejstarší zachovalý kostel. Památkáři ale záměrně nechtěli dřevo přibarvovat. Oprava musela proběhnout stejnou technologií, jako když se kostel stavěl. Dřevo časem ztmavne samo,“ tvrdí předseda Sdružení pro rozvoj cestovního ruchu ze Svidníku Jozef Makara.
Podle historických pramenů bylo na Slovensku okolo tří set takových kostelů. Mnoho jich zaniklo v průběhu první a druhé světové války. Dochovalo se jich zhruba padesát, i když některé bylo nutné přestěhovat do skanzenů. Další se pomalu daří opravovat, a to i s přispěním místních lidí.
„Za šest let se nadšencům, farářům a obyvatelům vesnic podařilo dát na opravy dohromady již dvacet milionů korun,“ říká Ivan Marko z Outdoor klubu Svidník.

JINÉ, A PŘECE STEJNÉ
Protože dřevěné kostelíky vznikaly v oblasti, kde se střetávala západní římská a východní byzantská kultura, každý je jiný. Je tu možné vidět nejstarší římskokatolické stavby z 15. století ovlivněné gotickým slohem, evangelické svatyně postavené podle artikulů císaře Leopolda I. s půdorysem ve tvaru řeckého kříže, ale především řeckokatolické chrámy ze 17. až 19. století. Jejich charakteristickým znakem je rozdělení do tří částí, které symbolizuje svatou Trojici, a barokové makovice věží ukončené železnými kříži od místních kovářů. Uvnitř řeckokatolických chrámů je zpravidla možné dodnes vidět původní ikonostasy – dřevěné stěny s obrazy, které oddělují oltář od zbylé části chrámu.
Přesto že jsou kostelíky tak odlišné, jejich ráz zůstává stejný. Představují dokonalou symbiózu křesťanství a lidové architektury. Většinou stojí na vyvýšených místech a obepínají je dřevěné či kamenné ohrady se zastřešenou vstupní branou, někde ještě doplněné samostatnou dřevěnou zvonicí.
Dřevěné kostelíky však nejsou jen mrtvou kulturní památkou. V naprosté většině z nich se dodnes konají bohoslužby.


Máčanka
Nakyslá polévka máčanka patří mezi tradiční rusínská jídla východního Slovenska. Vaří ji Rusíni od Staré Ľubovně až po Sninu a v mnoha domácnostech tu nesmí chybět ani na Vánoce. Máčanka vznikla jako pokrm chudých, protože se vařila hlavně z hub a vody z kysaného zelí, takže byla dostupná pro každého. Byly ale i různé slavnostnější druhy, protože máčanka nesměla chybět ani při posvíceních a hodech. Připravovala se tři dny dopředu, aby zhoustla. Lidé ji pak nabírali místo lžící chlebem a toto „namáčení“ jí zůstalo v názvu. Jak lidé bohatli, měnila se i máčanka. Dnes do ní kvůli lepší chuti někdo přidává maso, jiný třeba klobásu.

Suroviny: 1,5 litru šťávy z kysaného zelí, 40 g sušených hub, 2 lžíce hladké mouky, 2 dl sladké smetany, stroužek česneku, mletý pepř, sůl, 40 g cibule, 20 g másla, 50 g uzené slaniny. Příprava: Namočíme houby, pak scedíme a uvaříme je ve šťávě z kysaného zelí. Přidáme jíšku, kterou připravíme z mouky a smetany, a dobře povaříme. Ochutíme rozetřeným česnekem, pepřem a solí. Nakonec do máčanky zamícháme pokrájenou cibuli opraženou na másle a vyškvařenou slaninu. Podáváme s chlebem.

Category: 2005 / 05

Dívám se dolů do černé díry. Na dně pětadvacet metrů hluboké šachty dlouho nevidím nic. Pak Mustafa zavolá a dole se objeví malé světýlko. „Haló, tady jsme,“ křičí chlápci z díry. Jsme u turecké vesnice Kozlubel, v místě, kde se těží sepiolit, nazývaný také mořská pěna. Tahle sněhobílá měkká hornina se používá na výrobu proslulých pěnových dýmek. Za chvíli půjdu dolů. Trochu se mi třesou nohy.

Pěnové dýmky dalo světu Turecko. Tady, na severu země nedaleko města Eski5sehir, se začaly vyrábět už v sedmnáctém století. Za tu dobu se postup při získávání sepiolitu a výrobě dýmek příliš nezměnil. Snad až na to, že dýmky dnes putují za svými obdivovateli v zámoří letadly.
Vesnice Kozlubel leží na konci cesty. Dál už rozbitá silnice s úseky dávno položeného asfaltu nevede, rozplyne se v jakousi blátivou náves. Zastavíme tady a vyrušíme hlouček postávajících a kouřících mužů.
„Luletasi?“ ptáme se tureckým výrazem pro sepiolit. Ze skupinky pantátů se oddělí chlapík v obnošené vestě a zavede nás na dolní okraj vsi. U jednoho stavení zabuší na bytelná železná vrata, z nichž po chvíli vyjde Imdat Kara, jeden z členů rozsáhlého rodinného klanu, který se výrobě proslulých dýmek věnuje. Odemkne dveře do malé dílny. Vůbec to tu nevypadá na to, že se zdejší výrobky třeba v USA prodávají za stovky dolarů. Ale prodávají…
Imdat vybaluje krabice s hotovými dýmkami. Jejich hlavičky jsou překrásně vyřezávané, každá je originál. „Tohle je Bakchos a tohle Nöel, Ježíšek. A tady máme anděla, tady zase vousatého piráta…“ Přehlídka nebere konce, všechny dýmky vypadají jako zdobené nejjemnější krajkou.
„Také děláme cigaretové špičky, zkus jednu,“ nabízí mi Imdat.
„Opravdu ji mám použít?“ zdráhám se.
„Jistě. Cigareta je pak lehčí, sepiolit ji ochlazuje. Zkus to na našich silných, tureckých!“
Vážně, kouření je nějaké jemnější. Právě pro tuhle vlastnost je sepiolit tak ceněn u kuřáků dýmek, zvláště pak vodní dýmky ze sepiolitu jsou znalci velmi vyhledávané.
„Chcete vidět, jak sepiolit těžíme?“ ptá se Imdat a bůhvíproč se potutelně usmívá.
Abychom nechtěli!

POD ZEMÍ
Zem kolem Kozlubelu a okolních vesnic je plná malých kráterů, nebo obřích krtinců, jak chcete. Haldy tvoří vytěžená hlušina. Jenom lomy stále žádné nevidíme.
Imdat nás dovede k jednoduchému rumpálu zastřešenému klacky a listím. Pod ním zeje úzká hluboká díra, šachta vedoucí do samotného lomu. Vítá nás černooký chlap, který se představí jako Imdatův synovec Mustafa.
„Tohle je lom naší rodiny. Děláme v něm už tři měsíce. Chceme ho propojit se sousedovým, vidíš, je kousek odsud,“ ukazuje nám podobný rumpál asi dvacet metrů od nás. „A támhle,“ hodí kamenem o trochu dál, „byl taky náš lom. Byli jsme tam skoro půl roku. Byl asi sto metrů hluboký, ale jenom čtyřprocentní.“
Pak nám vysvětluje, jak se sepiolit proměňuje v peníze. On vydoluje z podzemí materiál, jeho otec a strýc pak v dílně vyrobí ty krásné dýmky, které prodává jejich známý, pilot. Už v dílně jsme si mohli prohlédnout obsáhlé katalogy výrobků rodiny Kara. Přestože mi cena jednotlivých kusů vyráží dech, nic nesvědčí o tom, že by Karovi byli nějací boháči. Jejich domek vypadá jako všechny kolem – malý, obehnaný hliněnou zdí, skoro nevzhledný. Asi se ty peníze ztrácejí někde cestou…
Mustafa šel pracovat do dolu hned po škole: „Nemám žádné vzdělání, tak mi promiňte moji angličtinu, mám jenom krátký kurz,“ omlouvá se zbytečně, protože mluví velmi dobře. Naše povídání každou chvíli musí přerušit. Když chlapi dole písknou, musí roztočit rumpál. Se skřípotem pak vyjede kbelík plný sepiolitu ukrytého v kusech hlušiny. Další muž s kladívkem pak z šedé horniny vyloupne bílý poklad.
Stále ale nechápu, kudy se dolů „chodí“. Mustafa mi nicméně podá ošoupané manšestráky, které se zavazují odrbaným provázkem, a špinavou prošívanou bundu. Na hlavu si podle jeho pokynů nasazuji zaprášenou kšiltovku. Mustafa už stojí rozkročený v úzkém komíně, kde teprve teď vidím mělké stupy. „Tak pojď!“ směje se, zatímco mně úsměv tuhne na rtech.
Z rumpálu visí lýkový provázek, kterého se mám při sestupu přidržovat. Mustafa leze těsně pode mnou a plynovým kahanem svítí na stupy vysekané do stěn šachty. Občas mi pomůže položit roztřesenou nohu do správné prohlubně.
Asi po deseti metrech je na provázek navázáno bytelné námořnické lano, alespoň si umím představit, že kdybych uklouzla, snad se na něm unavenýma rukama udržím. Nebo spadnu Mustafovi na záda…
Ten si je rizika, které na sebe vzal, moc dobře vědom. „Pomalu, pomalu, dej si pauzu,“ nabádá mě, když mi jedna noha začne samovolně vibrovat. A tak stojím, pod rozkročenýma nohama kromě Mustafy dvacetimetrové nic. Raději pokračujme dolů!
Nakonec stojíme na dně, u ústí neveliké šachty.
„Vítáme tě, jaká byla cesta?“ smějí se dva krtci s kšiltem dozadu, Mustafovi pomocníci. V téměř úplné tmě tu tráví celé dny. Asi deset metrů dlouhou nijak nevyztuženou šachtu osvětlují dvě mihotavé žárovky, které napájí elektrocentrála na povrchu. Mnohem více světla dává kahan, který přinesl Mustafa.
„Sundej si bundu, tady je horko i v zimě,“ radí mi zbytečně, protože už mi po zádech stékají čurky potu. Chlapi mají na košilích zpocené mapy, čepice ale neodkládají – každou chvíli se ze stropu snese prach a drobné kamínky. Rozhlížím se okolo a Mustafa vykládá:
„Když chceš najít sepiolit, musíš hledat nejprve tenhle černý kámen. Kde je černý kámen, je i sepiolit. Rozumíš? Je to jako s chlebem – na povrchu má tmavou kůrku, a uvnitř je světlý,“ básní Mustafa. Jo, jo, přikyvuji, ale v duchu se spíš zabývám tím, jak to tady můžou dlouhé dny a týdny vydržet. Tma, horko, sotva se tu dá postavit.
Chlapi dávají znamení, aby nahoře pustili sbíječku. Elektrické kladivo tu zní podivně tlumeně. Vysvětlují mi, že nahrubo dolují sbíječkou, a když narazí na sepiolit, opatrně jej vykopají krumpáčkem. Všechno to nakládají na kolečko a vezou pár metrů ke komínu. Z kolečka přesypou horninu do kýblů. Kýbl se pak díky silným rukám u rumpálu vznese k povrchu zemskému. Kolika udřenýma rukama vůbec mořská pěna projde, než je z ní nádherná, lehoučká dýmka?
„Můj táta tady dole dělal čtyřicet let. Teď už nemůže, je trochu nemocný. Tak to tu vedu já,“ probere mě ze zadumání Mustafa. Do ruky mi dává malý kousek sepiolitu, mám si jej nahoře od jeho táty nechat vyřezat. Chlapi si mě už moc nevšímají, buší do stěny šachty a všude létají drobné úlomky kamene. Občas někdo posune žárovku trochu stranou, divím se, že se v tom malém prostoru netrefí krumpáčem jeden do druhého. Když chtějí naložit kolečko, sotva se mohou lopatou rozmáchnout. Horko a prach už mě zmáhají, dávám znamení, že chci nahoru. Pohled ze dna šachty není moc povzbuzující – v nedozírné výšce vidím úzký obdélník světla.
„Já to chodím čtyřikrát denně, dvakrát dolů, dvakrát nahoru,“ směje se Mustafa. Musím ho obdivovat.

NEŽ SI ZAKOUŘÍME…
Jsme znovu v dílně bratrů Karů. Tentokrát je přítomen i sám mistr, pan Medet Kara. Dávám mu kousek sepiolitu, který mi daroval jeho syn Mustafa. Medet si sněhobílý kousek prohlédne, pohodlně se usadí za řezbářským stolem, zapálí si a dá se do práce.
Do dílny je pozván i místní učitel Serkan Abdulut, aby překládal. Sympatický mladý Serkan si na pomoc bere anglický slovník a pěkně po učitelsku začne:
„Takže nejprve se to vytěží, to jste viděli dole, že…“ Všichni se hned smějí a brebentí jeden přes druhého – prý jsem první žena, která do díry vlezla. Možná proto jsou tak přívětiví, možná za to prostě může turecká pohostinnost.
Že se „to“ potom vyřezává, nemusí učitel říkat, vidíme to na vlastní oči. Všechny umně vykroužené tvary na hlavičkách dýmek mají na svědomí ruce mistra Medeta. Sepiolit je velmi měkký, a tak k vyřezávání stačí nožík a dláta. Podlaha kolem Medeta je pokryta bílými pilinami.
Imdat má na starosti pomocné práce. A není jich málo. Jakmile je hlavička dýmky hotová, musí zašpuntovat tu část, kam se vkládá tabák. Pak rozpustí parafín a dýmku v něm několik minut koupe.
„Vosk je všude kromě vnitřku fajfky. Tam nesmí být, aby sepiolit zůstal čistý a mohl ochlazovat dým,“ vysvětluje Serkan.
Po parafínové koupeli musí hlavička zaschnout. Imdat pak bere brusný papír a parafínovanou hlavičku vyleští. Mezitím vymění kotlíky a dýmku znovu vykoupe, tentokrát v pravém včelím vosku. Po zaschnutí ji už dočista vyleští, nasadí troubel, vloží do speciální krabičky a dílo je hotovo.
„Parafín a vosk jsou od toho, aby dýmky měly ten typicky nažloutlý nádech jako ze slonoviny,“ vysvětluje Serkan.
Do dílny přichází vzácná návštěva, otec obou bratrů, zakladatel rodinné tradice. Dědeček se už sotva belhá, vrásčitá tvář se důstojně usmívá na pozdrav. Chvíli pozoruje ten rozruch v malé dílničce, potom ze stěny sundá plynový kahan a ukazuje nám ho.
„Tímhle si dřív svítili dole,“ nezmešká svou příležitost Serkan. Děda to stvrdí přikývnutím a pak se odšourá blátivou silnicí kamsi pryč.
Medet už má „naši“ dýmku skoro hotovou. S úžasem pozoruji, jak se kus horniny proměnil v tvář usmívajícího se vousáče. Aby nám čekání na hotovou fajfku uběhlo, bratři Karové uspořádají v dílně malou hostinu. Obrovský tác s dobrůtkami přinese dcera Imdata, asi osmnáctileté děvče v dlouhé sukni a v šátku.
Všechny lahůdky jsou domácí výroby – skvostný jogurt, domácí med, vajíčka se salámem, opečené brambůrky a spousta zeleniny. Jako vrchol výborný tvarohový sýr a čaje samozřejmě co hrdlo ráčí. Dcera nás celou dobu nesměle pozoruje z rohu místnosti, kam se skromně usadila. Jak je zdejší zvyklostí, nikomu nestálo za to nám ji představit. Přesto mi právě na ni zůstane nejmilejší vzpomínka. Když dojím, poťuká mi na rameno a tiše řekne, že má pro mě dárek. Podá mi v novinách zabalené pletené a korálky zdobené topánky. „Dělala jsem je sama,“ špitne a povytáhne si sukni, abych viděla, že podobné má na nohou. Tonu v rozpacích, sama žádný dárek nemám a nechat jí krabičku českých cigaret je asi hloupé.
Učitel Serkan si už chystá závěrečnou řeč.
„Tady máte svoji dýmku jako dárek od mistra Medeta. Nezapomeňte na nás, až budete doma, a taky mi můžete poslat e-mail. Mám svoji adresu!“
Venku už je tma tmoucí, když nás jdou všichni vyprovodit k autu. Žádné veřejné osvětlení v Kozlubelu není, a tak jenom světla našeho automobilu olizují zdi domů vesnice na konci cesty. A nebo na začátku – pokud jde o dýmky. Začínají tady svou cestu nejen do Evropy, ale také za oceány, do Ameriky a dokonce i do Číny.


PĚNOVKY
Sepiolit (hornina, která svou strukturou připomíná sépiovou kost) je vlastně hydratovaný křemičitan hořečnatý. Říká se mu také mořská pěna, a proto se dýmky z něj nazývají pěnové či pěnovky.
Jako první začali pěnovky vyrábět v sedmnáctém století Turci. O sto let později se jejich výroba rozběhla všude tam, kde se nacházela ložiska sepiolitu, tedy nejen v Turecku v okolí Eski5sehiru, ale také ve Francii, v Řecku, ve Spojených státech, a dokonce i v Čechách. V Tanzanii se těží tmavá forma sepiolitu.
K pěnovkám se někdy řadí i takzvané kalabasové dýmky. Jsou vyráběné ze zvláštní odrůdy africké tykve a jejich vnitřní část je chráněna vložkou se sepiolitu.

Category: 2005 / 05

Na svůj věk (letos oslaví čtyřicet) rozhodně nevypadá. Mnoho žen ho považuje za prototyp opravdového chlapa. S radostí hovoří o rodině, se smutkem v očích o své práci, aktivně čeká na příznivější dobu. A hodně toho viděl ze světa.

Váš otec byl námořník a společně s matkou a sestrou jste procestovali spoustu zemí světa, vlastně se z vás stali malí cestovatelé…
Je fakt, že od dětství jsem měl v krvi poznávání nových zemí a kultur a nepřišlo mi to ani nijak divné – jiní lidé, jiné mravy. Se sestrou jsme měli velmi přísnou výchovu, museli jsme poslouchat.
Na druhou stranu nám rodiče do života moc dali. Otec mě naučil spoustu sportů: tenis, lyžování, bruslení, plavání. Jako herci mně to otvírá spoustu možností a dnes to vše můžu učit svého syna. Vždycky jsme jako rodina drželi spolu a na veřejnosti jako rodina vystupovali.
Zážitků je z té doby velká spousta, hodně jsem toho i zapomněl. Na jedno ale vzpomínám dodnes – na Filipínách mě rodiče na jeden den půjčili domorodcům. Pro mě to bylo hodně silné. Cizí prostředí, cizí lidé, cizí jazyk. Byla to velká zkouška a musím říct, že jsem byl ohromě šťastný, když jsem druhý den rodiče opět viděl.
Mnoho lidí vás zná z televizních zábavných pořadů. Kde ve světě se vám nejvíce líbil způsob, jakým se tamější obyvatelé baví?
Líbí se mi zábavní parky, kde zaplatíte jedno vstupné a můžete jít na atrakci, kolikrát chcete. Jsou koncipované v takovém rozsahu, že tam den tráví celá rodina s dětmi a všichni se baví. Není to jako u nás na matějské, kde si děti jednou sednou do lodiček, které pamatují rodiče, a na horskou dráhu, kde nevíte, jestli se něco stane, zda dítě dojede v pořádku a podobně. V zábavních parcích všechny atrakce absolvujete společně celá rodina, pak se najíte, sednete si do trávy a odpočíváte. Večer si počkáte na ohňostroj, ale můžete zajít na muzikál nebo jiná představení. Proto se mi líbí tato zábava, podporuje společně strávený čas. Baví se máma, syn i otec a jsou spolu. Děti se baví a dospělí mohou relaxovat, vypustit stres.
Lidi se showmany velmi dobře komunikují. U nás bohužel diváci mají stále strach, nespolupracují a jsou raději, když na ně není vidět. Přesvědčil jsem se ve světě, že hodně záleží na přístupu lidí – když někdo vyrazí za zábavou, tak se chce bavit. U nás se lidé nechávají bavit a vlastně ani nevědí, jestli chtějí.
Vy sám jste si také vyzkoušel, jaké to je lidi bavit – v divadle a filmu i v televizi. Přesto, když zmíním televizní zábavu, jste skeptický.
Zábavné pořady totiž dělají lidé bez citu pro umění a vkus, vidí pouze peníze a sledovanost. Televizní úpadek zábavných pořadů začal tím, že se do nich dohrávaly umělé zvuky – smích. Víte, pokud se tomu nesmějí diváci ve studiu, jak se mají bavit ti u televize?
Na Taiwanu jste viděl například čínskou operu. Je to zcela jiný druh zábavy. Líbila se vám?
Existuje více druhů čínské opery. Jeden mě vyloženě otrávil a naopak ten druhý, založený na akrobatických prvcích, mě nadchnul. Představení, která jsem ve světě viděl, byla často zajímavá, některá mě uchvátila, jiná neoslovila vůbec. Je to o tom, že nesmíte na film, divadlo nebo show jít s tím, že to bude špatné, a hledat mouchy.
Hodně cestujete. Jezdíte raději s rodinou, nebo sám?
Díky své profesi spíše sám, ale možnost jet s celou rodinou vítám. Postupem let si takové cesty vybírám, syn je starší a společně si pak více užíváme.
Cestování s malými dětmi vám tedy vyhovuje?
Moc ne. Dítě si nic neužije a vy jste také otrávení. Dítě vás omezuje v pohybu po zemi, do které jedete. Nemůžete ji dostatečně poznat, protože se podřizujete jeho potřebám. Myslím si, že hranice věku dítěte, kdy si vy i ono užijete společně cestování, jsou tři roky.
A když vyrážíte do světa sám, jde spíše o pracovní cestu, nebo pánskou jízdu? Mimochodem v českém filmu Pánská jízda hrajete jednu z hlavních rolí…
Pánskou jízdu jsem loni absolvoval vlastně úplně poprvé. Vyjel jsem s kamarády do Chorvatska na jachtu a trávili jsme tam šest dní na vodě. Bylo to moc příjemné a pro mě úplně nové, na palubě pouze muži. Naše ženy sice měly dojem, že jsme pouze pařili a byli v deliriu od rána do večera, ale zažil jsem úžasné chvíle. Plachtili jsme po volném moři a všichni na palubě jsme jen seděli a mlčeli a jen tak „byli“. Nikdo nepotřeboval mluvit. Byl to pro mě velmi zvláštní pocit. Víte, ženy si myslí, že když chlapi jedou na pánskou jízdu, tak jdou za jinými ženami, ale tak to vždycky není.
Působíte jako spořádaný otec a manžel.
Nemám tendence kvůli fanynkám, jako někteří kolegové, zapírat ženu a dítě. Rodina je základem všeho, co člověk v životě tvoří.
Jak tedy vychováváte svého syna? Panuje u vás doma volná výchova, nebo tvrdá ruka otce?
Neuznávám takzvanou volnou výchovu. Snažím se být tvrdý, i když doma trávím málo času. Snažíme se – jak my rodiče, tak i naši prarodiče – vštěpovat synovi hodnoty a zásady, které společně uznáváme. Chtěl bych z něj vychovat slušného člověka s úctou k druhým, k jejich práci.
Žijete dvanáct let s rodiči své ženy v jednom domě, jak vycházíte se starší generací?
Velmi dobře. Hůř je na tom moje žena, je doma pořád. Jsem, jak se říká, hájený, protože doma trávím málo času a moje žena pak říká, že se její rodiče ke mně chovají lépe než k ní. Nikdy jsem neměl problém ani se staršími kolegy v divadle. Zastávám pravidlo, že si o člověku můžu myslet, co chci, ale chovám se k němu s úctou.
Se ženou jste strávil osm měsíců v USA, nelákalo vás zůstat tam a věnovat se herectví?
Lákalo…, ale záhy jsem pochopil, že nemá cenu pídit se po práci herce. Není to totiž ani o jazykové bariéře, ale o klice, o štěstí. Jsem ale za zaoceánskou zkušenost moc rád. S manželkou jsme poprvé byli po osm měsíců čtyřiadvacet hodin denně spolu a to už sílu vztahu prověří.
Letos slavíte čtyřicáté narozeniny…
Zatím si to vůbec nepřipouštím. Necítím čtyřicítku jako zlom. Věk beru sportovně, když se podívám do zrcadla, těžko si můžu namlouvat, že mi je dvacet. Vůbec rok 2005 bude pro mě plný změn, kromě kulatých narozenin čekáme přírůstek do rodiny. Pracovně – budu zkoušet představení v divadle u Karla Heřmánka a pak i roli v muzikálu. Pevně věřím, že tento rok pro mě bude konečně dobrý.
Ve své profesi jste vyzkoušel opravdu hodně směrů. Na co si netroufáte?
Asi na všechno, chtěl bych režírovat. Ale zatím mám pocit, že nepřišel ten pravý čas, a stále se učím.
Hodně jste viděl v cizině, hodně doma. Můžete srovnávat. Ale jste spokojený?
Ne, a čekám, až to přijde… Mám cíl – být spokojený. Má profese je složitá v tom, že můžete být sebelepší, a sedíte doma. Nezbývá než si práci sám vymýšlet a pokoušet se ji realizovat.


Martin Dejdar
Narodil se v roce 1965 ve Vysokém Mýtě. Vystudoval DAMU, poté nastoupil do pražského divadla Studio Ypsilon, ale hostoval i na jiných pražských scénách. Hraje, tančí a zpívá v českých muzikálech. Objevil se i v televizních pohádkách a inscenacích. Největší popularitu získal jako moderátor rádia Golem a různých televizních pořadů. Ve filmu debutoval už v roce 1985 v povídkovém snímku Milana Muchny Zelená léta, ovšem pravou přízeň si získal až o osm let později postavou Bejbyho v Šakalích letech. Velké hlavní role vytvořil poté ve snímcích Amerika, Učitel tance (za kterého obdržel prestižní cenu Český lev 1995 za nejlepší herecký výkon v hlavní roli) a Zdivočelá země. Velkou charakterní roli mu nabídl režisér Miroslav Luther v šestidílném seriálu o českých emigrantech podle námětu Pavla Kohouta Konec velkých prázdnin. Film The Manor (Panství) z roku 1998, drama v originálním pojetí, sám koprodukoval a ztvárnil hlavní mužskou roli.

Category: 2005 / 05

Na svůj věk (letos oslaví čtyřicet) rozhodně nevypadá. Mnoho žen ho považuje za prototyp opravdového chlapa. S radostí hovoří o rodině, se smutkem v očích o své práci, aktivně čeká na příznivější dobu. A hodně toho viděl ze světa.

Váš otec byl námořník a společně s matkou a sestrou jste procestovali spoustu zemí světa, vlastně se z vás stali malí cestovatelé…
Je fakt, že od dětství jsem měl v krvi poznávání nových zemí a kultur a nepřišlo mi to ani nijak divné – jiní lidé, jiné mravy. Se sestrou jsme měli velmi přísnou výchovu, museli jsme poslouchat.
Na druhou stranu nám rodiče do života moc dali. Otec mě naučil spoustu sportů: tenis, lyžování, bruslení, plavání. Jako herci mně to otvírá spoustu možností a dnes to vše můžu učit svého syna. Vždycky jsme jako rodina drželi spolu a na veřejnosti jako rodina vystupovali.
Zážitků je z té doby velká spousta, hodně jsem toho i zapomněl. Na jedno ale vzpomínám dodnes – na Filipínách mě rodiče na jeden den půjčili domorodcům. Pro mě to bylo hodně silné. Cizí prostředí, cizí lidé, cizí jazyk. Byla to velká zkouška a musím říct, že jsem byl ohromě šťastný, když jsem druhý den rodiče opět viděl.
Mnoho lidí vás zná z televizních zábavných pořadů. Kde ve světě se vám nejvíce líbil způsob, jakým se tamější obyvatelé baví?
Líbí se mi zábavní parky, kde zaplatíte jedno vstupné a můžete jít na atrakci, kolikrát chcete. Jsou koncipované v takovém rozsahu, že tam den tráví celá rodina s dětmi a všichni se baví. Není to jako u nás na matějské, kde si děti jednou sednou do lodiček, které pamatují rodiče, a na horskou dráhu, kde nevíte, jestli se něco stane, zda dítě dojede v pořádku a podobně. V zábavních parcích všechny atrakce absolvujete společně celá rodina, pak se najíte, sednete si do trávy a odpočíváte. Večer si počkáte na ohňostroj, ale můžete zajít na muzikál nebo jiná představení. Proto se mi líbí tato zábava, podporuje společně strávený čas. Baví se máma, syn i otec a jsou spolu. Děti se baví a dospělí mohou relaxovat, vypustit stres.
Lidi se showmany velmi dobře komunikují. U nás bohužel diváci mají stále strach, nespolupracují a jsou raději, když na ně není vidět. Přesvědčil jsem se ve světě, že hodně záleží na přístupu lidí – když někdo vyrazí za zábavou, tak se chce bavit. U nás se lidé nechávají bavit a vlastně ani nevědí, jestli chtějí.
Vy sám jste si také vyzkoušel, jaké to je lidi bavit – v divadle a filmu i v televizi. Přesto, když zmíním televizní zábavu, jste skeptický.
Zábavné pořady totiž dělají lidé bez citu pro umění a vkus, vidí pouze peníze a sledovanost. Televizní úpadek zábavných pořadů začal tím, že se do nich dohrávaly umělé zvuky – smích. Víte, pokud se tomu nesmějí diváci ve studiu, jak se mají bavit ti u televize?
Na Taiwanu jste viděl například čínskou operu. Je to zcela jiný druh zábavy. Líbila se vám?
Existuje více druhů čínské opery. Jeden mě vyloženě otrávil a naopak ten druhý, založený na akrobatických prvcích, mě nadchnul. Představení, která jsem ve světě viděl, byla často zajímavá, některá mě uchvátila, jiná neoslovila vůbec. Je to o tom, že nesmíte na film, divadlo nebo show jít s tím, že to bude špatné, a hledat mouchy.
Hodně cestujete. Jezdíte raději s rodinou, nebo sám?
Díky své profesi spíše sám, ale možnost jet s celou rodinou vítám. Postupem let si takové cesty vybírám, syn je starší a společně si pak více užíváme.
Cestování s malými dětmi vám tedy vyhovuje?
Moc ne. Dítě si nic neužije a vy jste také otrávení. Dítě vás omezuje v pohybu po zemi, do které jedete. Nemůžete ji dostatečně poznat, protože se podřizujete jeho potřebám. Myslím si, že hranice věku dítěte, kdy si vy i ono užijete společně cestování, jsou tři roky.
A když vyrážíte do světa sám, jde spíše o pracovní cestu, nebo pánskou jízdu? Mimochodem v českém filmu Pánská jízda hrajete jednu z hlavních rolí…
Pánskou jízdu jsem loni absolvoval vlastně úplně poprvé. Vyjel jsem s kamarády do Chorvatska na jachtu a trávili jsme tam šest dní na vodě. Bylo to moc příjemné a pro mě úplně nové, na palubě pouze muži. Naše ženy sice měly dojem, že jsme pouze pařili a byli v deliriu od rána do večera, ale zažil jsem úžasné chvíle. Plachtili jsme po volném moři a všichni na palubě jsme jen seděli a mlčeli a jen tak „byli“. Nikdo nepotřeboval mluvit. Byl to pro mě velmi zvláštní pocit. Víte, ženy si myslí, že když chlapi jedou na pánskou jízdu, tak jdou za jinými ženami, ale tak to vždycky není.
Působíte jako spořádaný otec a manžel.
Nemám tendence kvůli fanynkám, jako někteří kolegové, zapírat ženu a dítě. Rodina je základem všeho, co člověk v životě tvoří.
Jak tedy vychováváte svého syna? Panuje u vás doma volná výchova, nebo tvrdá ruka otce?
Neuznávám takzvanou volnou výchovu. Snažím se být tvrdý, i když doma trávím málo času. Snažíme se – jak my rodiče, tak i naši prarodiče – vštěpovat synovi hodnoty a zásady, které společně uznáváme. Chtěl bych z něj vychovat slušného člověka s úctou k druhým, k jejich práci.
Žijete dvanáct let s rodiči své ženy v jednom domě, jak vycházíte se starší generací?
Velmi dobře. Hůř je na tom moje žena, je doma pořád. Jsem, jak se říká, hájený, protože doma trávím málo času a moje žena pak říká, že se její rodiče ke mně chovají lépe než k ní. Nikdy jsem neměl problém ani se staršími kolegy v divadle. Zastávám pravidlo, že si o člověku můžu myslet, co chci, ale chovám se k němu s úctou.
Se ženou jste strávil osm měsíců v USA, nelákalo vás zůstat tam a věnovat se herectví?
Lákalo…, ale záhy jsem pochopil, že nemá cenu pídit se po práci herce. Není to totiž ani o jazykové bariéře, ale o klice, o štěstí. Jsem ale za zaoceánskou zkušenost moc rád. S manželkou jsme poprvé byli po osm měsíců čtyřiadvacet hodin denně spolu a to už sílu vztahu prověří.
Letos slavíte čtyřicáté narozeniny…
Zatím si to vůbec nepřipouštím. Necítím čtyřicítku jako zlom. Věk beru sportovně, když se podívám do zrcadla, těžko si můžu namlouvat, že mi je dvacet. Vůbec rok 2005 bude pro mě plný změn, kromě kulatých narozenin čekáme přírůstek do rodiny. Pracovně – budu zkoušet představení v divadle u Karla Heřmánka a pak i roli v muzikálu. Pevně věřím, že tento rok pro mě bude konečně dobrý.
Ve své profesi jste vyzkoušel opravdu hodně směrů. Na co si netroufáte?
Asi na všechno, chtěl bych režírovat. Ale zatím mám pocit, že nepřišel ten pravý čas, a stále se učím.
Hodně jste viděl v cizině, hodně doma. Můžete srovnávat. Ale jste spokojený?
Ne, a čekám, až to přijde… Mám cíl – být spokojený. Má profese je složitá v tom, že můžete být sebelepší, a sedíte doma. Nezbývá než si práci sám vymýšlet a pokoušet se ji realizovat.


Martin Dejdar
Narodil se v roce 1965 ve Vysokém Mýtě. Vystudoval DAMU, poté nastoupil do pražského divadla Studio Ypsilon, ale hostoval i na jiných pražských scénách. Hraje, tančí a zpívá v českých muzikálech. Objevil se i v televizních pohádkách a inscenacích. Největší popularitu získal jako moderátor rádia Golem a různých televizních pořadů. Ve filmu debutoval už v roce 1985 v povídkovém snímku Milana Muchny Zelená léta, ovšem pravou přízeň si získal až o osm let později postavou Bejbyho v Šakalích letech. Velké hlavní role vytvořil poté ve snímcích Amerika, Učitel tance (za kterého obdržel prestižní cenu Český lev 1995 za nejlepší herecký výkon v hlavní roli) a Zdivočelá země. Velkou charakterní roli mu nabídl režisér Miroslav Luther v šestidílném seriálu o českých emigrantech podle námětu Pavla Kohouta Konec velkých prázdnin. Film The Manor (Panství) z roku 1998, drama v originálním pojetí, sám koprodukoval a ztvárnil hlavní mužskou roli.

Category: 2005 / 05

Možná si někdo nedávno všiml při sledování světových lyžařských závodů v alpských disciplínách loga hlavního sponzora. Byl na něm muž s kloboukem a s mulou na pozadí dvou vrcholků hor – Juan Valdéz. Ten, který před lety v anketě ve Spojených státech o nejznámější osobnosti Latinské Ameriky skončil třetí za Pelém a Fidelem Castrem. Kdo je Juan Valdéz? Pěstitel kávy. Je zpodobněním všech pěstitelů té nejkvalitnější kávy na světě, kávy, která se rodí na svazích kolumbijských Kordiller.

Když začala na konci 50. let postihovat první větší kávová krize také kolumbijské producenty snižováním cen ze strany levnějších producentů kávy, přišla do té doby nejsilnější instituce v zemi – Federación Nacional de Cafeteros de Colombia (Národní kolumbijská federace kávy) s myšlenkou dát národní kávě určené na export nějakou značku, která by zaručovala kvalitu a šířila dobré jméno. To už byl jenom krůček ke zrodu snad nejúspěšnějšího velvyslance, jakého kdy Kolumbie měla.
Reklamní strategie měla podpořit kolumbijské producenty a tím i celou kolumbijskou ekonomiku, v té době na kávě zcela závislou. Postava charizmatického pěstitele kávy s knírem a srdečným úsměvem pojmenovaná Juan Valdéz měla jediný úkol: přesvědčovat, že kvalitní káva je drahá! Samozřejmě se naskýtala otázka, proč jde právě o kávu kolumbijskou. Odpověď byla a je jednoduchá: protože je nejlepší. Juan Valdéz by vysvětlil, že je to kvůli zázračnému klimatu vhodnému k pěstování kávy ve výškách kolem 1500 metrů nad mořem, v půdách obohacených ideálními vulkanickými sedimenty, a zmínil by se o ručním namáhavém sběru, který je na strmých svazích stejný už tři století. Trhají se jenom zralá zrnka kávy, na rozdíl od strojového sběru v jiných zemích, kde se sklízejí i zrna nedozrálá. A v neposlední řadě ke kvalitám kolumbijské kávy přispívá i její přirozené sušení pod holým nebem, které zaručuje nezaměnitelné aroma.
Aby byla postava Juana Valdéze co nejskutečnější, byl zcela náhodně vybrán člověk, který ho měl zpodobnit. Stalo se tak v roce 1959 a byl to Kubánec, syn španělských rodičů, který se jednoho krásného odpoledne procházel v Nueva Yorku po „Páté avenue“ se svým sombrerem, pončem hozeným na levém rameni, mačetou v koženém pouzdře a mulou Conchitou naloženou dvěma pytli kávy. Představoval totiž typického a tradičně oblečeného kolumbijského drobného plantážníka, s tradičním čtyřnohým pomocníkem, který se dostává i do těch nejvyšších částí strmých svahů Kordiller. Jeho fotka pak obletěla celý svět. Přesto dnes kolumbijští producenti kávy bojují s úpadkem.

TAM, KDE ZRAJE ARABICA
Káva nepochází z Kordiller. Svůj prapůvod má v Arábii, kde byla objevena místními pastevci v 17. století. Jeden z mýtů praví, že pastevci z Etiopské vysočiny vypozorovali podivné chování u ovcí požírajících tmavé zelené listy a plody neznámého keře – byly hravější a živější, skákaly a byly plné energie. Trvalo sice delší dobu, než pastevci přišli na způsob, jak z červených plodů kávovníku připravit chutný nápoj (nikoli ze zeleného zrna, nýbrž upraženého). Keře kávovníku se pak rozšířily do celého tropického světa a zelené koberce plantáží se nacházejí v Africe, Arábii, jižní a jihovýchodní Asii, ve Střední a Jižní Americe. A právě latinskoamerický svět se nyní podílí na celosvětové produkci ze dvou třetin. V Jižní Americe leží dvě nejsilnější a mezi labužníky aromatického nápoje snad i nejznámější „kávové“ mocnosti – Brazílie a Kolumbie.
Existují různé druhy kávy. V podstatě se rozdělují do dvou hlavních skupin (odrůd): Coffea Arabica a Coffea Robusta. Arabica se vyznačuje jemností a aromatickou chutí, je náročnější na pěstování, a tudíž i dražší. Robusta obsahuje více kofeinu, je silnější, tmavší a méně náročná, tudíž levnější. Robustu dodávají na světový trh některé africké a asijské země, zejména třetí největší exportér kávy – Vietnam. Je to poměrně nový a velmi průbojný konkurent tradičním oblastem, tedy státům Střední a Jižní Ameriky i východní Afriky, zejména Kolumbii a Brazílii, kde se pěstují odrůdy nejkvalitnější arabiky. Přesto většina kávy nabízené na světovém trhu pochází z této skupiny.
Ruční sklizeň kávy na svazích kolumbijských And vyžaduje velký kumšt. Nezměnila se od začátku 18. století, kdy začali jezuité pěstovat kávu v údolí řeky Cauca. Postupně se trhají jenom zralé červené plody. Nejkvalitnější rostou na svazích sopek ve výškách od 1400 do 1800 metrů nad mořem. V Brazílii se káva sklízí hlavně mechanicky, což je levnější a méně namáhavé.

PŘÍBĚH DOKTORA SAMUELA
Veterinář v důchodu Samuel nepatří mezi těch pět set tisíc kolumbijských pěstitelů, jejichž život je zcela závislý na kávě. Má státní důchod, moderní rodinný domek v Manizalesu, hlavním městě departamentu Caldas, centru „Eje Cafetera“, a na svou fincu přijíždí jenom třikrát až čtyřikrát do měsíce.
„I přesto, že kávový boom je dávno pryč, udělal jsem si do důchodu radost,“ říká, když vypráví o splněném snu, své fince cafetera (tak se říká pozemku s kávovými plantážemi s usedlostí) o rozloze čtrnácti hektarů, kterou si před čtyřmi lety za celoživotní úspory koupil. Jak dodal, stačí, když si plantáž vydělá sama na sebe a na lidi, kteří tam pracují.
Samuela znají v území od řeky Magdaleny až po řeku Caucu (pro upřesnění – právě tyto dvě řeky ohraničují Caldas, departament s druhou největší produkcí kávy v Kolumbii). Jen těžko by se hledala v kraji vesnice, kde neléčil sedlákům nebo plantážníkům koně, muly, krávy nebo jiné zvířectvo. Řada lidí ho zná i z jeho pedagogického působení na zemědělské fakultě. V současné době patří k opravdovým znalcům kávy v oblasti. Svolil, že mi bude dělat průvodce.
Brzo ráno vyrážím s doktorem Samuelem a jeho synem, který se ujal úlohy řidiče (jinak pomáhá otci v hospodaření), po západních svazích centrálních Kordiller do údolí řeky Cauca, do odlehlého místa na východních svazích západních Kordiller, kde leží jejich soukromá finca. Je to dost daleko. „Kolem měst a v atraktivních lokalitách už dnes není šance něco získat. Jednak chtějí majitelé za tyto pozemky přemrštěné ceny, takže když už je něco na prodej, zkupují půdu velcí latifundisté, kteří už dlouho nejsou na pěstování kávy přímo závislí a žijí z jiných ekonomických aktivit,“ vysvětluje doktor Samuel.
Mezi latifundisty patří většinou bankéři, politici, majitelé obchodních sítí a průmyslníci, pro které je pěstování kávy jen doplňkem a známkou prestiže. Většinou žijí ve městech a na svá luxusní venkovská sídla uprostřed kávových plantáží v nádherné zvlněné tropické krajině si jezdí na víkend odpočinout. Navíc řada z nich záhy zjistila, že honosně upravená stavení ve stylu cafetero mohou vydělávat i jinak. A tak své výstavní vily upravili – zřídili v nich klimatizované pokoje, chovají tu koně, vybudovali si luxusní bazény, sportoviště – a za tučný peníz je pronajímají třeba turistům, kteří jsou celí natěšení, aby se mohli zapojit do procesu sklizně kávy (sběr, čištění, třídění, namáčení, fermentace, zbavení vrchní červené slupky, sušení). Kávu pak skupují nákupčí, kteří mají své pobočky ve vesnicích a městech, a odtud ji dále prodávají do světa známým celosvětovým kávovým gigantům. Samotné pražení kávy se pak děje až v jednotlivých zemích, kde firmy sídlí.
S doktorem Samuelem jsme navštívili exgubernátora departamentu Caldas seňora Michela, pocházejícího z vlivné rodiny. Třicet minut jízdy od Manizalesu ve výškách kolem 1400 metrů nad mořem vlastní latifundii o rozloze devadesáti cuadras (čtyřiceti pěti hektarů).
Byl jsem ohromen. Jeho honosný, sto padesát let starý dům se vypíná na majestátním pahorku uprostřed kávových plantáží a je skvělou ukázkou koloniálního vkusu skloubeného s luxusem. Honosně zrekonstruovaná budova v původním stylu je kombinací dřeva, nepálených cihel a bambusu (v této oblasti roste druh Guadua a je zdejším nejčastějším stavebním materiálem). Třípatrová budova vkusně zapadá do nádherně kvetoucí tropické vegetace. Každé patro je dokola obehnané dřevěnými balkony a velkými okny, v místnostech stojí vyřezávaný nábytek z tropického masivního dřeva, na verandě a balkonech houpací křesla, odkud majitelé mohou pozorovat i ty nejvzdálenější části svých plantáží.
Několik desítek metrů od domu stojí budovy pro zaměstnance a zařízení na zpracování kávy – sýpky, vany na čištění a fermentaci, prostory na sušení kávy. V sezoně zde při sběru kávy pracuje přes třicet lidí, mimo sezonu patnáct až dvacet. Součástí pozemku je i moderní nízký hotel s restaurací, bazénem a sportovišti.
Se~nor Michel nás s pýchou provázel svým majetkem: „Budoucnost pěstování kávy vidím ve spojení s ekoturistikou.“ Byl to ostatně právě on, který dokázal využít svého vlivu a pozvat k sobě zástupce UNESCO, aby je přesvědčil o zapsání „Zóny kávy“ do seznamu mezinárodních památek. Věří, že pokud nakonec přece jen neuspěje, protože proces schvalování je dlouhý, určitě zapíší alespoň jeho fincu.

EKOLOGICKÁ KRIMINALITA!
Hned za městem se naskýtají panoramatické výhledy na strmé svahy Kordiller pokryté kávovníky a sem tam nějakým banánovníkem.
„Byla by to nádhera, kdyby se kávové plantáže střídaly se stromy, lesy a jinou vegetací. Ale tady podle mě došlo k ekologické kriminalitě. V sedmdesátých letech, když nízké teploty zničily v Brazílii úrodu kávy a ve světě nastala velká poptávka, všichni se tady vrhli jako smyslů zbavení na pěstování kávy. Začaly se drasticky kácet lesy, vyhlazovat svahy a ničit vše, co bránilo vysázení kávovníků. Nikdo – zemědělci, agronomové ani vláda – nemyslel na budoucnost,“ upozornil doktor Samuel. „Tím, že lesy musely ustoupit kávovníkům, zničily se přirozené rezervoáry vody a následovala eroze půdy. Sesuvy tu nejsou ničím výjimečným. Dokonce i typické zvířectvo se přestěhovalo do jiných, nezasažených míst And.“ V poslední době se už ale podle Samuela naštěstí situace trochu napravuje, i když to stojí spoustu peněz. Navíc poklesla poptávka po kávě i její cena. V dobách největší slávy stála jednu libra tři dolary, nyní nějakých čtyřicet až padesát centavos.
„Na obranu pěstitelů kávy ale musím říci, že na ekologické devastaci měli podíl také chovatelé dobytka – kvůli dvěma krávám byli schopni vykácet celý les! Teď se vinou toho, že zmizely přirozené rezervoáry vody, budují kvůli kávě nákladné několikakilometrové akvadukty,“ dodal Samuel.
Kávovníky často nerostou vystavené na přímém slunci, ale ve stínu rostlin, které mají dostatečně rozložité listy, nejčastěji pod banánovníky. Poslední dobou tuto funkci dostává i strom Nogal cafetero, který poskytuje kvalitní dřevo a jehož výsadbu na strmých svazích podporuje kolumbijská federace kávy.
Ostatně pohled na kávové plantáže byl nádherný. Byl konec září, začátek největší sklizně, třicet dva týdnů po tom, co kvetly současné zralé plody. Protože káva dozrává i na jednom keři postupně, nabízel se úchvatný pohled na vonící bílé květy v těsném sousedství třešňovitě červených plodů. Druhá, menší sklizeň pak probíhá na jaře.
Všude se přitom sušila káva – na dvorcích, na střechách, kolem silnic a někdy přímo na nich. Za řekou Cauca, která rozděluje Kordilleru na Centrální a Západní (Occidental), vystřídaly v zaříznutém údolí kávové plantáže rozsáhlé pastviny, jen sem tam se objevily ostrůvky kakaovníků a juky.
„Ještě před deseti lety tady všude byla káva. Teď, když už není její pěstování tak lukrativní, nahrazují ji jiné plodiny nebo méně náročný dobytek. Ten se tu chová extenzivním způsobem – maso se vždy prodá,“ pokračoval ve výkladu doktor Samuel.
Téměř v každé vesničce vzbuzovaly mou pozornost krásně nablýskané jeepy Willisy, které pro svou schopnost zdolat sebeprudší svah nahradily muly. Zvířata ovšem zůstávají u nejchudších minifundistů a v odlehlejších místech stále ještě hlavním pomocníkem.
„Většina těch krásných jeepů pochází z období největšího boomu, kdy si plantážníci, ne jenom latifundisté, mohli dovolit každé dva roky měnit auto. Dnes na to mají už jenom ti, kteří nežijí pouze z kávy.“
Starým terénním vozem jsme se pak kodrcali zhruba půl hodiny, když mě Samuel upozornil na rozsáhlé údolí, které celé patří jediné zámožné rodině. Pokud to tak půjde dál, bude podle něj za pár let v Kolumbii vlastnit kávové plantáže jenom pár nejvlivnějších lidí. Ještě v sedmdesátých letech pocházelo osmdesát pět procent kávy od drobných pěstitelů – minifundistů, kteří vlastnili maximálně čtyři hektary půdy. Jednak pokles cen, ale také různé nemoci rostlin však způsobily jejich bankrot. Například v roce 1988 začal kávu napadat červ (la broca). Do té doby nepotřebovali pěstitelé téměř žádné chemické postřiky nebo jiné prostředky. Nyní se musí plantáže chemicky ošetřovat, na což hlavně malí pěstitelé nemají peníze.

KáVA, TO JSOU SILNICE I ELEKTřINA
Samuelova finca, ke které jsme se konečně blížili, leží ve výšce 1700 metrů nad mořem a je dosažitelná pouze terénním vozem s náhonem na všechna čtyři kola. Celou cestu sem jsme projížděli jednak asfaltovou silnicí, jednak ale také neudržovanými prašnými úseky.
„Kde se pěstuje káva, vybudovala Kávová federace silnice a do obydlí zavedla elektřinu. Ve větších vesnicích vybudovala školy i zdravotní zařízení. Teď, když peníze nejsou, se výstavba infrastruktury pozastavila, školy a zdravotní zařízení se zavírají. Není výjimkou, že děti šlapou i několik hodin do škol, které leží v údolí. Když prší nebo nastane období sklizně, musejí zůstávat doma,” vysvětluje dál můj průvodce Samuel.
Konečně jsme tedy dojeli na Samuelův pozemek. Když ho kupoval, byl už několik let opuštěn. Kromě přízemního domku z nepálených cihel se třemi místnostmi a velkou dřevěnou verandou natřenou na červeno, z které je nádherný výhled do hlubokého údolí, leží celý ve svahu, jehož sklon místy dosahuje i třiceti stupňů.
„Umíš si představit, jaký kumšt to vyžaduje, zpevnit půdu tak, aby se za dešťů nesesouvala? To zabezpečují malé terasy a stromy, které se snažím všude vysázet. Naštěstí byl můj předchůdce vzdělaný člověk a nějaké stromy zde nechal. Voda se přivádí z hor, vaří se v peci,“ seznámil mě se svým majetkem Samuel.
Všude kolem, kam oko dohlédlo, rostly kávovníky doplňované množstvím exotických květin, stromů, banánovníků, juky a rajčat. Součástí byla i domácí zvířata a také nádherné ptactvo.
Káva začínala růst hned před verandou. Mezi rostlinami stál pro štěstí velký dřevěný kříž z bambusu. Každým rokem se staví znovu, přičemž starý se ponechá na svém místě.
V těsné blízkosti stavení má Samuel zhruba na deseti metrech čtverečních sazenice kávy. Zrna kávy se nejprve po pečlivém výběru zasadí do písečné hlíny, důkladně pročištěné vodou. Vyklíčí za 20 až 25 dní. Do měsíce a půl vzniká takzvaná chapola – na konci klíčku vyrostou dva zelené listy. Za čtyři až pět měsíců vyroste rostlina do výšky až třiceti centimetrů, má několik větviček s listy. Malý kávovníček se může přesadit na místo, kde bude růst a za osmnáct měsíců od vysazení dávat plody. Každý keř by se měl nechat na místě maximálně dvacet až dvacet čtyři let. Pak už kávové boby rostou jen na konci větví. V průběhu produktivních let by se měl každý keř až šestkrát soquear, tedy uříznout asi dvacet až třicet centimetrů nad zemí. Růst se nechají jenom dvě hlavní ramena, která po roce a půl začínají opět plodit. Proto majitelé pěstují kávu s různými časovými odstupy, aby měli úrodu každý rok. Soca (od slovíčka soquear) poskytuje větší úrodu než přestárlý keř, ale je zase náchylnější na napadení houbami a škůdci a vyžaduje pravidelné chemické ošetření. MÍSTO KÁVY KOKA
Na Samuelově fince pracují Fredy, Pedro a Gloria. Ta má šest dětí a žije s Pedrem ve volném svazku přímo na usedlosti. Jsou také zcela závislí na zdejších výnosech. Při sběru kávy přicházejí pomoci i vesničané. Někdy musí vypomáhat majitel plantáží.
„S tím se musí počítat,“ krčil rameny Samuel. „Záleží to na tom, kolik a jaké seženeš lidi. Někteří majitelé plantáží mají špatnou pověst, protože se svými zaměstnanci špatně zacházejí nebo se o ně vůbec nestarají. Lidé pak u nich dlouho nevydrží.“
Navíc klesající cena kávy přinesla i další negativní rys. Na velmi těžko dostupných místech začali někteří majitelé plantáží měnit kávu za koku. Dostanou za ni mnohem více a nemusí se plahočit do vzdálené vesnice na místo odběru, pro bílé zlato si přijedou překupníci sami. Aby koku neobjevila policie, vysazují ji farmáři často mezi kávovníky. Z vrtulníku jsou oba keříky k nerozeznání.
Nejde ale jen o nedostatek práce a bídu. I zaměstnanci Samuela jsou typickým příkladem toho, jak na plantážích žijí lidé. Do~na Gloria má šest dětí, tři s bývalým partnerem, tři s Pedrem. Ani jednou nebyla vdaná. Je jako většina zdejších lidí bez vzdělání. Pedro Glorii nejen nedává žádné peníze, které dostává od Samuela, ale navíc vyžaduje, aby děti místo chození do školy pracovaly na plantážích. Nepomáhá ani osvěta, ani přísné domluvy Samuela. Samuel proto dává Glorii peníze potajmu.
Nejstarší syn Glorie před dvěma lety odešel do guerilly. Jinou „práci“ nesehnal. Od té doby o něm nemá Gloria žádné zprávy. Ostatní děti žijí s ní. I ona se obává, aby ji nestihl osud řady zdejších žen – často se stává, že je muž vyhodí i s mnohočetným zástupem dětí a jim pak nezbývá nic jiného, než si jít hledat dalšího „mačistu“, se kterým zplodí další nemanželské děti, a tak do pokračuje dokola.
Druhý den odpoledne jsme se vraceli s nákladem banánů, juky, rajčat a sto dvanácti librami mokré kávy. Samuel kávu zatím nesuší, rovnou ji odnáší do výkupny v městečku Ansermanuevo. Tam ho už všichni znají, stejně jako kvalitu jeho kávy. Kontrola zrn je proto jen mechanická a doktor dostává za mokrou kávu jen polovinu ceny suché, tedy 83 000 pesos (zhruba třicet dolarů). Cenu diktuje Kolumbijská federace podle aktuálních cen na světové burze.
„Pokud se cena kávy udrží, nevydělám, ale také neprodělám,“ prohodil Samuel. A pak s významným usměvem dodá: „O výdělek ostatně nejde. Každý paisa (pojmenování konzervativních obyvatel oblasti pěstování kávy, kteří ctí tradice, jsou velmi pracovití a hlavně dobří obchodníci) chce vlastnit alespoň kousek půdy, ke které má vztah. A miluje kávu!“

Category: 2005 / 05

Stovky let věrně stráží tajemství londýnského Toweru Yeoman Warders – častěji však s hanlivým nádechem nazývaní beefeatři. Jsou živým inventářem populární pevnosti na břehu řeky Temže. Jejich funkce je dnes už jen formální, nicméně stále velmi prestižní. Je symbolem hrdosti, aristokratické vznešenosti a hluboké tradice a tito muži v typických červenomodrých uniformách o ni pečují s nebývalou úctou. Jejich způsob života se nezměnil od dob královny Viktorie. Dozvědět se ale o něm něco více není vůbec snadné.

Prošedivělý muž v elegantní uniformě se zevnějškem anglického džentlmena měl z kamenného stupínku všechny posluchače pěkně srovnané jako kazatel ovečky v kostele. Stál tam, rukou si občas projel pečlivě střižený fous a spokojeně pozoroval, jak se lidé před ním snaží vydobýt si nejlepší místo, aby ho dobře slyšeli.
Neil Smith je jedním z Yeoman Warderů, mýty opředených strážců londýnského Toweru, a to už třetí rok. Mezi mohutnými zdmi pevnosti provází turisty, vypráví o minulosti a svými gesty mění monotónní prohlídku v nezapomenutelné divadlo. Když při výkladu začne mluvit o zdejších vězních a popravených, kdosi se zeptá na přesné místo popravy Anny Boleynové, manželky krále Jindřicha VIII.
„Právě tady,“ ukáže prstem na svůj krk a skoro až s úlevou se směje spolu s turisty.

VÝSADNÍ POSTAVENÍ JAKO ODMĚNA ZA SLUŽBY
Strážci Toweru jsou charakteristickou postavou pevnosti, patří k ní stejně jako Big Ben k samotnému Londýnu. Ani turistický průmysl je však nepřipravil o tradice. Stále bydlí i s rodinami uvnitř Toweru a každý den, už od 14. století, opakují Ceremony of the Keys, tedy slavnostní zamykání bran posledního ze tří královských hradů v Londýně. Kromě toho doprovázejí panovníka při jeho korunovaci i pohřbu a účastní se i řady dalších významných událostí.
Než beefeateři získali tak výsadní postavení, musela v Temži uplynout spousta vody. Koncem 11. století, kdy nedobytná pevnost začala na okraji Londýna pozvolna vyrůstat, se strážci starali jen o její bezpečnost. Jak ale rostl význam Toweru, v té době strategického centra království, rostla vážnost funkce samotných strážců. Stali se hlídači korunovačních klenotů a byli osobně zodpovědní za uvězněné trestance – často vysoce postavené šlechtice, kteří se protivili panovníkovi.
Každý strážce se staral o jednoho vězně. Pokud uprchl, byl strážný přísně potrestán. Prestiž strážci získali až díky vévodovi Edwardu Seymourovi, jenž se za ně po propuštění z Toweru přimluvil u krále Eduarda VI. Ten je pak v roce 1550 povýšil na právoplatné členy královské gardy. Jako by si uvědomoval, že obávaná pevnost, kde se psala historie Anglie, potřebuje respektované strážce.

TISÍCE ŽADATELŮ A ČEKÁNÍ NA ŠTĚSTÍ
Dnes své povinnosti plní v Toweru třicet šest strážců. Všechny spojuje dlouhá služba v britských armádních složkách – od roku 1826 je podmínkou pro přijetí. Neil Smith strávil v armádě dvacet čtyři let. Zúčastnil se misí po celém světě a služba v londýnském Toweru tak pro něj měla být završením vojenské kariéry. Na seznamu žadatelů jsou však tisíce jmen a obvykle jen na jednoho z nich se usměje štěstí. Smith čekal na místo dva roky. Další dva roky pak trvalo jeho školení.
„V mém životě se ten den, kdy jsem se stal strážcem Toweru, všechno změnilo. Není to jen práce, je to doslova poslání,“ říká sympatický muž hrdě.
Když se ptám, co musí zájemce umět a jaké má mít předpoklady, aby se stal Yeoman Warderem, Neil Smith jen mávne rukou a sarkasticky prohodí: „Stačí jen v mládí dobře střílet do nepřítele.“ Ve skutečnosti však každý z adeptů prochází náročnou zkouškou znalostí z více než devět století dlouhé historie Toweru, stejně jako londýnští taxikáři musejí znát i tu poslední uličku ve městě. Uspěje jen ten nejlepší. A pak uvnitř Toweru před svými kolegy a bez přístupu nepovolaných pronese slavností přísahu. „Byl to pro mě ten nejkrásnější okamžik,“ dodává Smith.
Stejnou přísahu za zdmi londýnské pevnosti opakovali jeho předchůdci už od roku 1337. I z takových drobných detailů se skládá mozaika dlouhé tradice.
Díky tajemným rituálům a po staletí dodržovaným zvykům působí strážci Toweru téměř jako uzavřená sekta s vlastními pravidly. Žijí ve stínu legend a jejich soukromí a tradice chrání mohutné zdi pevnosti, které obvykle definitivně opouštějí až ve svých šedesáti pěti letech, kdy odcházejí do důchodu. V typické červenomodré uniformě, v níž je spatříte nejčastěji, navíc vypadají jako postavičky z nějakého historického románu. Aby ne, vždyť jim uniformy věnovala královna Viktorie už v roce 1858. Více zdobená je uniforma pro slavnostní příležitosti, která pochází dokonce z roku 1552. Když se na ně podíváte, máte chvílemi pocit, že se čas v Toweru skutečně zastavil. Píše se rok 2005, nebo ještě neznámý William Shakespeare právě o několik kilometrů proti proudu Temže uvádí svoje první hry? Vládne Británii královna Alžběta II., nebo obávaný Jindřich VIII.? ÚSMĚV A ZDVOŘILOST JSOU ZÁKLADEM
Vzrušující nahlédnutí do historie přilákalo do Toweru jen předloni 2,1 milionu turistů. Fascinuje je možnost vidět originály korunovačních klenotů a rozsáhlou expozici zbraní a brnění ve White Toweru, nejstarší části pevnosti. Zpravidla nevynechají ani prohlídku se strážcem, která u vstupu do Toweru začíná každou půlhodinu. Každý ze strážců provádí turisty zhruba třikrát každý čtvrtý či pátý den. „Někdy je to náročné, záleží na počtu lidí, rozjívených dětí a počasí. Ale musím se přizpůsobit všem podmínkám,“ míní Neil Smith.
Vykládá o Vilému Dobyvateli, který Tower nechal vybudovat, o králích a královnách, již se v proudu dějin v Toweru střídali. Vypráví také o zdejších vězních, třech popravených manželkách Jindřicha VIII. a o tom, jak se zde v roce 1941 definitivně skončilo s popravami. Nechává se fotit a přitom se ještě stačí zeptat, odkud jste do Londýna přijeli. „Z České republiky? Jsem rád, že jste tady!“ říká zdvořile a přitom se neustále usmívá.
Usměv mají strážci zřejmě v popisu práce. Působí sice trochu „průvodcovsky“, ale co – právě díky zdvořilosti a srdečnosti těchto džentlmenů se mnoho turistů do Toweru vrací. Z tváře strážců zmizí úsměv snad jedině v případě, že je oslovíte přezdívkou beefeater, i když se dnes toto oslovení stalo nejpoužívanějším a nápis Beefeater zdobí i láhev známého anglického ginu. Nikdo přitom spolehlivě neví, kdy a jak oslovení vzniklo. Pravděpodobně tak spílali strážcům obyvatelé Londýna, kteří trpěli hladem, zatímco hlídači Toweru každý den spořádali ohromné množství masa.
Ještě na jednu věc jsou slavní strážci v Toweru náležitě hrdí – na malé hejno krkavců, o které zde pečují. Zdánlivě banální snaha chránit několik opeřenců, jež většina návštěvníků mylně považuje za havrany, má, jak je ostatně v Anglii obvyklé, hlubší smysl. Více než devět století obchází Tower legenda, která praví, že když krkavci opustí Tower, celé království se zhroutí. Angličané takové tajemné a konspirační teorie milují. Dodnes od strážců uslyšíte, že když bylo Británii po druhé světové válce nejhůře, ztenčila se populace zdejších krkavců na jediného jedince. Osud celého království tehdy ležel na křídlech jednoho velkého ptáka. Budoucnost je ale zajištěna – krkavcům je údajně průběžně přistřihováno jedno křídlo, aby tak snadno z pevnosti nezmizeli. U samotných strážců je to však jednodušší, v Toweru je drží tradice s kořeny zapuštěnými pořádně hluboko.

Category: 2005 / 05

Povaha tučňáka patagonského prý sestává z klidu, spokojenosti a tuku a vede život dokonalého kapitalisty – nelétá, neběhá rychle a mimo člověka, který se tu a tam objevuje, vůbec nemá nepřátele. Alespoň tak bylo toto zvláštní zvíře popsáno v knize Brehmův život zvířat, vydané v roce 1926. Ty doby, kdy mezi bezbrannými tučňáky převládal klid a spokojenost, jsou ale dávnou minulostí.

Člověk byl a bohužel dál je jejich úhlavním nepřítelem. Již od 15. století narušuje stále hustší lodní dopravou jejich životní prostředí, loví je na maso a navíc zavlekl na území tučňáků nepřirozené predátory. Jedinečnost těchto tvorů již někteří lidé pochopili a snaží se je na mnoha místech jižní polokoule chránit. Zda to bude stačit, se ukáže.
Tučňáci (Sphenisciformes) patří mezi ptáky nejlépe přizpůsobené k životu ve vodě, k plavání a potápění. Křídla mají téměř dokonale přeměněná v ploutve. Jejich nohy jsou posunuté zcela dozadu a díky tomu mají tito ptáci na souši svůj charakteristický postoj, který jim dodává jakoby lidský vzhled. Noha je dokonale přizpůsobena k plavání a slouží doslova jako kormidlo – má čtyři prsty spojené plovací blánou.
Vzhledem k tomu, že tučňáci nelétají, nemají nadlehčenou (pneumatizovanou) kostru, ta je naopak uzpůsobená k potápění a je těžká. Pro lepší koordinaci těla pod vodou se jejich kostra vyznačuje neúplným srůstem kostí, zejména v zadní končetině, a nepohyblivým loketním kloubem.
A jak je možné, že zvládají extrémní mrazivé podmínky, bičování větry a pohyb v ukrutně ledovém oceáně? Mají tělo dokonale tepelně izolované. Jejich peří je speciálně utvářené, „šupinovité“, a mají silnou vrstvu podkožního tuku. Jednotlivá pera jsou dlouhá, tenká a obrácená směrem k tělu. Vrstva peří je zcela nepropustná pro vodu a vítr. Pokud se tučňáci více namáhají, dokonce se kvůli tomu může jejich organismus přehřát a oni pak své peří načepýří, roztáhnou křídla a otevřou zobák.
Jednou ročně tučňáci svůj kabát najednou shodí, protože je pozvolna vytlačován novým peřím. Trvá to zhruba tři týdny a v té době nemohou plavat a ani nepřijímají potravu.

Z TEPLA DO ZIMY
Tučňáci jsou typickými obyvateli Antarktidy a jsou často považováni za pravý symbol zmrzlého jihu. Fosilní nálezy však dokazují, že první tučňáci se vyvinuli v oblastech mnohem teplejších. Dodnes některé druhy žijí v relativně teplých vodách jižní Afriky, Austrálie, Jižní Ameriky, a jeden dokonce i na rovníku na Galapážských ostrovech.
Ostatně dnes už je známé, že Antarktida v minulosti nebyla takovou pustinou, jakou je dnes. V horninách byly nalezeny fosilní zbytky stromovitých kapradin, primitivních savců a veleještěrů staré více jak sto čtyřicet milionů let. Tehdy Antarktida tvořila spolu s Austrálií, Novým Zélandem a Jižní Amerikou obrovský jižní superkontinent, který byl blíže k rovníku, a proto zde bylo podstatně teplejší podnebí. Po několika milionech let se ale začal vlivem pohybujících se oceánských ker trhat a Antarktida se narozdíl od Austrálie sunula směrem k jihu. V této době již bylo na jižním pólu chladné moře, které ale pravděpodobně vlivem salinity a zejména cirkulace teplých a chladných proudů nezamrzalo. Když se Antarktida oddělila od Austrálie, pevnina se postupně a poměrně rychle ochlazovala a to znamenalo zkázu většiny mořem izolovaných živočichů a rostlin. Hromadily se tu vrstvy sněhu, které slunce nemělo šanci rozpustit, takže se měnily na trvalý ledovcový led. Jen některé druhy zvířat se v procesu vlastní evoluce dokázaly přizpůsobit, mezi nimi právě i tučňáci.

PINGUIN NENÍ PINGUIN
Odkud vlastně jméno tučňák neboli pinguin (angl. penguin, něm. pinguinvogel) pochází? Latinský název penguis, který opravdu znamená „tučný“ a logicky souvisí s českým názvem „tučňák“, je zcela zavádějící. Původ rodového názvu těchto zvířat má úplně jiné kořeny – v keltském názvu pen gwyn – „bělohlavý“. Název se původně vztahoval na alku velkou (Pinguinus impennis), francouzsky zvanou pingouin, která se vlivem konvergence (dlouhodobý proces, který vede k jednotvárnosti těla různých skupin zvířat obývajících stejné prostředí, např. delfín a ryby) podobala tučňákům a říkalo se jí „tučňák severu“, neboť obývala severní polokouli. Měla zakrnělá křídla, která sloužila jako ploutve při plavání. Také krátké nohy s plovacími blánami mezi prsty sloužily jako kormidlo. Bohužel se stala snadnou a bezbrannou kořistí pro severské námořníky, rybáře a lovce. Poslední kusy byly uloveny na Islandu v roce 1844. Když pak byli na jižní polokouli objeveni alkám podobní tučňáci, přenesli lidé toto jméno i na ně.

TUČŇÁCI ČERNÉHO KONTINENTU
Velice zajímavou skupinou tučňáků, která se potýkala a nadále potýká s jistými populačními problémy, jsou tučňáci afričtí. V Africe je lze nalézt pouze na pobřeží Jihoafrické republiky a Namibie. Na africkém kontinentě je zaznamenáno šest druhů tučňáků, ale pouze jeden druh je zde stálý a vyskytuje se pouze tady. Jedná se o tučňáka brýlového (Spheniscus demersus), který žije a rozmnožuje se na dvaceti čtyřech ostrovech mezi Namibií a Port Elizabeth (provincie Eastern Cape, JAR).
Tučňáci brýloví jsou dlouzí asi šedesát centimetrů a váží okolo tří až čtyř kilogramů. Na hřbetě, obličeji, křídlech a horní části hlavy jsou černí, celé břicho, postranní části hlavy a torzo mají bílé. Podél krku a po stranách mají černé podkovovité pruhy.
Další kolonie tučňáků byly v roce 1980 založeny na pevnině v Betty’s Bay a v Simon’s Town. Jedna existuje také na území Namibie, ale odkdy přesně, se neví. Na pevnině jsou však tučňáci mnohem zranitelnější, protože hnízdí na zemi a predátoři se k nim dostanou snáze než na izolovaných ostrovech.
Pro svá hnízdiště využívají guáno, až několikametrovou ztvrdlou vrstvu ptačích exkrementů, na jehož produkci se velkou měrou podílejí. V 19. století se ale většina vysoce výživného guána vytěžila, protože ho lidé využívali jako kvalitní hnojivo. Tučňáci proto dnes často hnízdí v dírách v písku, pod skalními příkrovy, v keřích, nebo dokonce na otevřených prostranstvích, což jsem měl možnost pozorovat ve městečku Simon’s Town na proslulé pláži zvané Boulder’s. Tučňáci brýloví tu bez ostychu hnízdí v dírách na plážích, mezi balvany, v pobřežní vegetaci nebo mezi slunícími se návštěvníky, kde se dokonce páří.
Tučňák brýlový se může pářit v jakoukoli roční dobu a obvykle klade dvě vejce velká jako slepičí. Inkubační období začíná přibližně od půlky listopadu do prosince a pokračuje asi dalších pět týdnů. Když se mláďata vylíhnou, dospělí je krmí vývržky potravy a střeží je zhruba dalších osm týdnů. Pak jsou odkázána pouze na sebe.
Než dosáhnou pohlavní dospělosti, jíž se dožívá jen asi čtyřicet procent narozených jedinců, uplynou další tři až čtyři roky. Pak si najdou partnera a s ním tráví zbytek svého života. Dospělí tučňáci loví v moři pouze společně v počtu padesát až sto ptáků. Za potravou se často vydávají až padesát kilometrů od hnízdišť a pohybují se rychlostí zhruba sedm kilometrů za hodinu. Vzájemně se dorozumívají hlasitým, velmi pronikavým voláním podobným oslímu. Přirozenou potravou těchto ptáků jsou menší ryby jako sardinky a ančovičky, případně různí vodní korýši.
Právě složení a původ stravy v zajetí v zoologických zahradách působí tučňákům různé zdravotní problémy. Často se u nich objeví aspergilomykóza nebo různé plicní choroby, protože jim chybí vitaminy z čerstvé přirozené stravy. Mražené ryby přece jen nejsou vždy tím pravým.
Tučňáci se živí asi dvaceti pěti druhy ryb, osmnácti druhy korýšů a jedním druhem mnohoštětinatců. Přibližně čtyřicet dva procent jejich stravy tvoří mořské ryby. Většina dospělců vyráží za potravou během dne a mláďata krmí vyvrženou potravou až během pozdního odpoledne. Jak jsem se sám přesvědčil, tučňáci byli během letních měsíců na Boulder’s Beach (listopad až březen) aktivní zejména od sedmnácté hodiny. V průběhu dne zůstávali ukrytí ve vegetaci, mezi skalami nebo na různých stinných místech, která hromadně opouštěli až po odchodu návštěvníků pláže, tedy právě kolem sedmnácté hodiny. Několika desítkám jedinců však nevadili ani turisté, kterým dokonale pózovali. ZBYLO JICH DESET PROCENT
Současnou populaci tučňáků brýlových dnes tvoří přibližně sto dvacet tisíc jedinců. V roce 1930 jich bylo minimálně 1,2 milionu. Za posledních sedmdesát let tedy jejich počet klesl zhruba o devadesát procent a jejich úbytek stále pokračuje. Ostrov Dassen poblíž rybářské vesnice Yzerfontein na západním pobřeží Jihoafrické republiky obývalo kdysi okolo jednoho milionu tučňáků. Nyní jich zde žije přibližně třicet tisíc. Ostrov Dyer poblíž Gaansbaai poskytuje útočiště asi dvaceti tisícům tučňáků brýlových. Největší kolonie těchto ptáků je na ostrově St. Croix nedaleko Port Elizabeth, kde žije okolo padesáti tisíc jedinců.
Pokles populace tučňáků má tři hlavní příčiny: za prvé lidé dál sbírají jejich vejce, za druhé je na vině komerční rybolov, který jim bere potravu, a pak to jsou ropné havárie. Největší kolonie ničí splašky z ropných tankerů, které ilegálně čistí své nádrže po vyplutí z přístavu v Kapském Městě. Další příčinou byla masivní těžba guána v 19. století, která donutila tučňáky soupeřit s většími savci o oblasti vhodné k hnízdění. Proti ženetkám, domestikovaným psům a kočkám jsou bezbranní. Na turisticky atraktivních místech jsou zase vyrušováni lidmi, i když bývají pevninské kolonie střeženy pracovníky provinciální ochrany přírody a důkladně oploceny.
Všechny ostrovy, kde se tučňáci brýloví vyskytují (kromě ostrova Robben), jsou chráněny jako přírodní rezervace nebo v rámci národního parku West Coast. Na ostrovech samozřejmě existuje mezidruhové soupeření o zúžený prostor k rozmnožování s lachtany. Dokonce už se objevily případy, kdy byl tučňák zabit a dokonce pozřen lachtanem. Na ostrově Mercury se podařilo lachtany z hnízdišť tučňáků brýlových vytlačit a na ostrovech Dassen a Robben byly podniknuty první kroky, aby těmto ptákům neškodily toulavé kočky. Hnízdiště na poloostrově Stony Point v Betty’s Bay bylo obehnáno plotem, aby se zabránilo kontaktu tučňáků s člověkem a útokům dravců. Kolonie tam náhle vzrostla o více jak sto hnízdících párů.
Významnou roli v záchraně ptáků zasažených ropou pak hraje Jihoafrická národní nadace pro ochranu pobřežních ptáků (The South African National Foundation for the Conservation of Coastal Birds = SANCCOB). Po ošetření je vrací zpět do volné přírody. SANCCOB je jednou z nejúspěšnějších organizací v oblasti záchrany mořských ptáků, neboť tučňáci lépe snášejí podmínky v zajetí a lépe se odmašťují od ropy než létaví ptáci.
V Brehmově knize z roku 1926 se dále popisuje: „Byť i tučňáci člověku nenatropili nejmenších škod, nelze také mluviti o užitku, který by mu snad přinášeli, neboť zásluha, že přece někdy několik velrybolovců a tuleňolovců zachraňují před smrtí hladem, jest přece jen velmi malá.“ A pak dodává, že další užitek je jen to, že se z kůže tučňáka císařského anebo také jen ze žlutě pruhovaných částí na krku zhotovují pokrývky, předložky a podobné drobnosti, které se prodávají v Kapsku. „Tam vidíme také často Malaje a jiné barevné lidi, kteří vozí úhledná zelená vejce na ručních vozících a tucet asi za 2 M prodávají. To jsou vejce tučňáka brýlového nebo šakalového, jak se tam jmenuje, jediného druhu, který se nachází na západních pobřežích jižní Afriky. Přicházejí hlavně z ostrova Jezevčího, který leží čtyřicet kilometrů na severozápad od Kapska. Na něm je půda úplně podryta dutinami hlubšími než střevíc a každá je domovem párku tučňáčího. Ptáci hnízdí zde po celý rok a je možno stále vejce a mláďata na nejrůznějších stupních vývoje zároveň nalézti. Osada jest pod úřední ochranou a dovoleno je pouze od 15. února do 15. července hledati zde vejce. Průměrem získává se na tři sta tisíc kusů prodejných, které zároveň s rozbitými a neprodejnými, nasezelými, činí asi čtvrt milionu kusů.“
V současnosti lze naštěstí říci, že tyto metody ničení kolonií tučňáků jsou nenávratně pryč. Ale Brehmova slova jsou důkazem, jak nesrovnatelně větší byly v té době kolonie tučňáků.

Category: 2005 / 05

Loutkové divadlo má tradici ve většině zemí dnešního světa. Na dřevěných jevištích baví diváky každého věku už po staletí. Evropa má slavného Pinokia, Indonésie půvabné stínové loutky a Japonsko své bunraku s loutkáři v černých ninja oblecích. Ale jen ve Vietnamu loutkáři provozují své umění ve vodě. Od jedenáctého století tuto unikátní podobu divadla roi nuoc střežilo jako tajemství několik rodin ve vesnicích delty Rudé řeky, nedaleko dnešního hlavního města Hanoje.

I když je divadlo s vodními loutkami údajně velmi staré, za hranicemi severního Vietnamu je až do 60. let 20. století téměř nikdo neznal. Uvádí se, že na nápad hrát divadlo s loutkami ve vodě přišli rolníci z rýžových polí kolem Rudé řeky při jedné z monzunových záplav. Původně šlo jen o místní zábavu vesničanů, která byla zpravidla součástí oslav konce jarní úrody nebo se hrála při zvláštních příležitostech, například na důležitých svatbách. Před každým představením se diváci nejdříve poklonili duchům a poděkovali jim za dobrou úrodu a zdraví svých rodin, až pak se mohli bavit.
Formální zábavou na císařském dvoře se roi nuoc stala za vlády dynastií Ly a Tran (1010–1400). Pak ale toto umění téměř vymizelo, až jej v roce 1956 vzkřísila divadelní společnost Thang Long, která v Hanoji otevřela první a dosud největší divadlo vodních loutek. Dnes jde o jednu z nejznámějších atrakcí hlavního města a denně se tady pořádají tři představení.
Ve vesnicích sloužilo jako jeviště zaplavené rýžové pole či menší rybník. Dnešní divadla mají nádrž po pás naplněnou kalnou vodou, aby diváci neviděli dlouhé bambusové tyče a provázky, kterými se loutky vodí. Nádrž je rozdělena na dvě části dřevěnou pagodou s prohnutou střechou (hanojská pochází až z dynastie Le, vládnoucí v letech 1533–1708) a za bambusovou oponou pracuje devět až dvanáct loutkářů.
Dříve mívali umělci zdravotní potíže, protože se v kalné vodě rýžového pole často nakazili nemocemi přenášenými vodou. Dalším problémem byl velký chlad z vody, který pak zaháněli pitím kvašené rybí omáčky nuoc mam. Dnešní herci používají vodovzdorné gumové obleky.
Ani dnes ale není práce vodního loutkáře jednoduchá. Trénují tři až šest let, učí se zpívat a hrát a pěstují si tolik potřebnou zručnost a sílu. I když většina z padesáti loutkářů divadla Thang Long vypadá mladě, je jim kolem čtyřiceti a služebně nejmladší člen tady pracuje šest let. Původně se loutkářské umění tradičně přenášelo z otce na syna, ale nikdy ne na dceru. Vesničané se obávali, že se dívka provdá do jiné vesnice a předá rodinné tajemství cizímu klanu. Dnes je větší překážkou náročnost práce herců tohoto divadla, než samotná výroba loutek.
Loutky se tradičně vyrábějí ze dřeva fíkovníku, jsou vysoké třicet až devadesát centimetrů a mohou vážit až patnáct kilogramů. Natírají se lesklou přírodní barvou, pokožka vždy bíle, a nakonec pokrývají vrstvou pryskyřice, aby je voda nenarušila. Přesto vydrží při neustálém používání pouhé tři až čtyři měsíce. Žádný div, že výroba loutek zaměstnává celou vesnici poblíž Hanoje.
Většina vodních loutek může hýbat končetinami a hlavou, větší pak pomáhá ovládat i jakési kormidlo připevněné na jejich spodku. Loutkou mohou hýbat až tři tyče, takže diváci pak mají dojem, že doslova chodí po vodě. Jednu loutku zpravidla vodí jeden člověk, pokud je ale větší nebo akce složitější, ovládají ji dva až tři lidé.
Vodní hladina je pak hercem sama o sobě. Odráží se v ní červená střecha a umělé palmy, pak se klidná hladina rychle změní ve vlnitou řeku nebo rozbouřené moře, kde rybáři zápolí s obřími rybami. Na samém počátku vodního divadla dokázali herci sehrát až neskutečných dvě stě scén, dnes jich ukazují kolem dvaceti pěti, každá trvá od jedné do sedmi minut.
Tradiční představení v hanojském divadle Thang Long začíná ohlušujícím řinčením cimbálů a bušením bubnů. Pak se vynoří dva zlatě pomalovaní draci, kterým v divokém tanci na hladině z tlamy šlehají plameny. Štiplavý kouř rychle zaplňuje sál a diváky v předních řadách občas skropí voda z rozčeřeného vodního jeviště. Draci mají symbolický význam a nesmějí chybět v žádném představení; podle pověsti totiž Vietnamci pocházejí ze spojení draka a víly.
Pak se za zvuků klasické vietnamské hudby objevují další postavičky: chlapec hrající na flétnu na hřbetě vodního buvola, rybáři, rolníci, tančící dívky, pytlačící tygr lovící malá kachňata, dva jednorožci nebo celý svatební průvod. Jedné postavičce nešťastnou náhodou upadne hlava a pak ji honí po hladině jezera. Hlavním tématem divadla jsou i dnes obrazy z vietnamského venkova, možná i proto, že sedmdesát pět procent vietnamského obyvatelstva žije ve vesnicích. Nejde však o žádné nudné scény, vše je podáváno vtipnou formou a má svou dynamiku.
Častými tématy jsou také národní legendy včetně nejznámější pověsti O vráceném meči. Vypráví o povstání ve 14. století, kdy Vietnamci znovu získali nezávislost na sousední Číně a král Le Loi získal od želvy kouzelný meč. Pověst dostává v divadle mystické pojetí – po hladině se válí hustá mlha a loutka mytické želvy se vynořuje za doprovodu tajemné hudby a červených světel. Pestře oděný král stojí na přídi a vrací želvě její meč, divák je tak zaujat dějem, že si ani nevšimne podvodních mechanismů.
Atmosféru dokresluje nevelký orchestr na levé straně jeviště. Kromě klasického zpěvu se ozývají hlavně dřevěné píšťaly, gongy, bubny, bambusové xylofony a jednostrunné dan bau, houslovitý nástroj vyrobený ze slupky bau, vietnamského melounu. Částí orchestru jsou také dvě vypravěčky, které diváky provázejí jednotlivými příběhy a mluví hned za několik postav. Jako cizinci mi ani nevadí, že zvučnému vyprávění a dialogům ve vietnamštině vůbec nerozumím. Vše je zcela jasné i beze slov

Category: 2005 / 05

Druhá světová válka skončila v Evropě 8. května 1945. Několik týdnů poté ale ještě hrozil konflikt mezi sousedními státy protihitlerovské koalice – Československem a Polskem. Dějepisectví východního komunistického bloku ale dokumenty o nevraživosti mezi oběma zeměmi na dlouhé roky cudně zasunulo hluboko do archivních šuplíků a mlčelo o nich.

Začínalo léto 1945. Vztahy mezi Československem a Polskem se nebezpečně vyhrotily – šlo o to, kam bude patřit Kladsko a trať Mikulovice – Glucholazy – Jindřichov ve Slezsku. První dohady o území mezi oběma státy ostatně začaly už v letech 1918 a 1919. Československo i Polsko, vzniklé po rozpadu Rakouska-Uherska, si osobovaly nároky na Těšínsko, Oravu a Spiš. Ve východním Slezsku (Těšínsko, Karvinsko, Frýdecko) se dokonce rozpoutaly ozbrojené potyčky, zveličeně označované za „sedmidenní válku“. Československé vojsko 23. ledna 1919 dokonce obsadilo Bohumín, Horní Suchou a den nato Karvinou. Zástupci dohodových států na mírové konferenci ve Versailles ale postup Čechoslováků odsoudili a donutili oba rivaly podepsat dohodu o nové demarkační čáře, která pro Československo znamenala proti dřívějšímu stavu zisk – mohlo si ponechat životně důležitou bohumínskou dráhu, tehdy jediný železniční spoj s východem republiky.
I přes nepříznivý dojem tedy českoslovenští diplomaté, především zásluhou Edvarda Beneše, na versailleských jednáních víceméně uspěli. Poláci však neskrývali rozčarování a pocit křivdy a nikdy se s územní ztrátou nesmířili. I proto v meziválečném období z československo-polských vztahů spíše vanula mrazivá formálnost. Čechoslováci požadovali také oblasti Kladska (takzvaný Český koutek) a Niska, ale ty zůstaly německému Prusku.

OŽIVENÉ NADĚJE
Konec druhé světové války a nové dělení území opět oživily nejrůznější naděje na všech stranách. Bylo jasné, že Německo ztratí Kladsko i Nisko, ve hře ale opět bylo jak Polsko, tak Československo. Rozhodnout měla postupimská konference. Pražská vláda proto nelenila a už 19. května 1945 zařadila do programu svého dvacátého zasedání bod „obsazení Kladska“. A kabinet ho jednomyslně schválil. Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk dostal za úkol obrátit se na sovětskou vládu a požádat o povolení bleskově obsadit Kladsko československými jednotkami. Zahraniční změny pak měla rozpracovat zvlášť zřízená komise. Této skupině velel zkušený vojenský diplomat, generál Heliodor Píka. Nótu, aby Rudá armáda umožnila Československu Kladsko zabrat, předal Jan Masaryk sovětskému velvyslanci 23. května a sedmá pěší divize a část první československé tankové brigády již byly připraveny na ofenzivu.
Dalším jablkem sváru byla železniční trať Mikulovice ve Slezsku – Glucholazy – Krnov východně od Kladska, na Frývaldovsku (Jesenicku). Koleje opouštěly československé území u Mikulovic a přes polskou stanici Glucholazy (původně Ziegenhals) mířily zpět do Československa – do Jindřichova ve Slezsku. Průjezd vlaků Československých státních drah (ČSD) přes německé území nevyvolával až do září 1938 podstatnější obtíže, ČSD dokonce opravovaly až po první výhybku v Glucholazích koleje i na německém území. Pro německou železnici totiž neměla trať žádnou cenu. Na jaře 1945 ale začaly problémy. Železniční svršek zničili vojáci při přechodu fronty a most přes řeku Bělou u Glucholaz a hlavně jedenatřicet metrů dlouhý most v Moszczance (původně Langenbrück) byly zcela zničené. Pruské Glucholazsko mělo připadnout Polsku jako součást náhrady za území na východě zabrané Sovětským svazem. Československo však uvedený železniční úsek považovalo za strategický, protože bez něj by se značně zkomplikovalo nové osídlování a zásobování severozápadního Slezska.
„Kdo si chce své záležitosti na expozituře (ostravská pobočka Zemského národního výboru v Brně) vyřídit, potřebuje v nejlepším případě tři dny času. Jeden den na cestu do Ostravy, druhý den na vyřizování, a vyřídí-li svou záležitost za jediný den, pak může třetí den jet zpět…,“ líčil způsob a délku tehdejší osobní přepravy článek v novinách Hlas Jeseníků.

NESCHVÁLENÝ KONFLIKT
Zprávu o tom, že se na hranicích shromažďují nemalé československé policejní síly, podal nadřízeným orgánům v červnu 1945 polský vedoucí průmyslové operativní skupiny v Glucholazích. Uvedl, že četníci a financové mají pravděpodobně za úkol obsadit železniční stanici a vyhnat Poláky z města. Polské vojenské velení nezaváhalo a poslalo okamžitě do Glucholaz a Paczkówa dva prapory pětadvacátého pěšího pluku. Linii Otmuchów – Glucholazy – Prudnik – Vidnava (která ovšem ležela již na československé straně) měla střežit část desáté polské pěší divize.
Situace houstla i v Kladsku a ve vzduchu visel ozbrojený konflikt. Sovětské orgány však jakékoliv půtky rázně zakázaly, na území pod svou správou si přály klid. Příslušníci spojeneckých armád se ale na hranicích bedlivě sledovali a linky žhavili i pracovníci zpravodajských služeb. Pomineme-li občasné vzájemné narušení hraniční linie z neznalosti terénu, neobvykle přibylo nočních průniků většinou neznámých pachatelů na československé území, kteří tu kradli dobytek a rabovali osamělé usedlosti. Na krátkou dobu také mizeli jedinci českého nebo německého původu a pak se objevili zbití. U Vidnavy na Frývaldovsku třeba Poláci také striktně dodržovali rozkaz „s Čechy nemluvit“, ale kousek dál u Velkých Kunětic nařízení čile porušovali.
Československá strana se polským opatřením přizpůsobila. Následovala československo-polská politická jednání, k nimž byli oba partneři donuceni nejvyššími sovětskými místy. Poláci se nijak nebránili předání Kladska a Glucholazska i s tratí, souhlasili i s dalšími změnami, domáhali se ale územní kompenzace na Těšínsku, které pro ně mělo zásadní hospodářský význam. Českoslovenští diplomaté však na to nereagovali. Několikaměsíční vyjednávání vyvrcholila dvoustrannou smlouvou o přátelství a vzájemné pomoci teprve 10. března 1947 a postupně byly podepisovány další dohody.
Na československém území přitom žila řada Poláků (většinou tady byli pracovně nasazeni za války). Těch se naštěstí krize nedotkla. Většina ostatně ani návrat do vlastni neplánovala. Proto se chovali nenápadně a uctivě, aby úřadům neposkytli záminku k vystěhování. Uváděli, že domů nechtějí, protože je tam příliš draho. PODIVNÉ SPOJENECTVÍ
Na konci války se počítalo s obnovením důležité železniční přepravy přes Glucholazy, a to do šesti měsíců. Už 3. února 1946 přijela do Mikulovic polská lokomotiva s jedním vozem, která měla prověřit, zda je trať skutečně sjízdná. Ale pro Frývaldovsko to nemělo valný význam. Velkou pozornost nevzbudilo ani obnovení provozu na trati Mikulovice – Glucholazy 6. května 1946. Do zničeného Polska jezdilo jen pramálo cestujících, špatné mezinárodní vztahy komplikovaly i kontakty mezi obyčejnými lidmi. V roce 1947 byl počet vlaků dokonce snížen ze čtyř párů na dva. Teprve v listopadu 1948 byla ve Varšavě podepsána dohoda mezi oběma státy „o privilegované provozní dopravě železniční z Československa do Československa přes Glucholazy“. První vlak ČSD tudy projel až v prosinci 1948.
Pasažéři ČSD si však připadali jako ve válečném filmu. Po vjezdu na polské území musela vlaková souprava zastavit v oploceném prostoru, kde do vagonů nastoupili polští pohraničníci ozbrojení samopaly a nezřídka doprovázení služebními psy. Při jízdě v Polsku musely být, alespoň zpočátku, staženy i okenní rolety. Během přepojování lokomotivy na glucholazském nádraží platil přísný zákaz opouštět vlak, na peronu stály hlídky, které při pokusu o kontakt hrozily zbraněmi. Při výjezdu z Polska vlak opět zastavil v ohradě, kde uniformovaný doprovod vystoupil.
Nad kolejištěm Poláci vybudovali rampy, z nichž kontrolovali střechy či úložný prostor železničních vozů. Těžko se chápe, k čemu to bylo (jednalo se o členské státy vojenského paktu Varšavská smlouva – tedy o spojence), ale restrikce přesto trvaly až do osmdesátých let 20. století, i když je pravda, že jejich intenzita postupně slábla. Ani na přelomu tohoto a minulého století se ale polské orgány neubránily nejrůznějším excesům, jako zadržování turistů, včetně dětí, kteří se ocitli při průchodu některou z hraničních značených stezek několik metrů na polské straně, šikanování na silničních přechodech, zcela nečekaným zákazům povolených vjezdů turistických vlaků do Polska a tak podobně. Zda popsané jevy odstranil vstup obou států do Evropské unie, ukáže čas.

Pin It on Pinterest