Já se do Íránu skutečně těšil. Krásná velká země plná historie, památek, divoké přírody, hor a pouští. V tom nezklamala. Jen lidé tam žijí jinak, než jsem čekal.

Írán je poměrně vyspělá a civilizovaná země, určitě alespoň na poměry této části světa. Co víc, snaží se tak působit zejména na své vlastní obyvatele a dá se říci, že za každou cenu, na naše měřítka i poněkud zvláštními prostředky. Podobné je to i při dodržování islámských tradic a zákonů. Dodržují se, ale jak? Evropana asi napadne, že mezi proklamovaným přístupem a skutečností existuje nápadně velký rozdíl.

Pravý a nepravý

Tak třeba filmy. Několik snímků íránského původu jsem viděl před pár lety a velmi silně na mě zapůsobily. Celkově kvalitní provedení, námět, kamera, ale především prostá pravdivost příběhu. Byly výborné. Jenže takové v íránské televizi vůbec neběží. To, co se dá den co den vidět na některém ze státních programů, silně působí jako propaganda. Na záběrech z ulic téměř nevidíte staré auto, všechno perfektně funguje a je moderní, lidé jsou oblečení jako na Manhattanu. Ženy mají jen nejnovější modely mobilů a notebooků, i když zároveň pečlivě upnuté šátky…

Ale proč ta zmínka o filmech? Protože skutečnost je samozřejmě docela jiná. Zřejmě si Íránci mají myslet, že to, co vidí na ulici na vlastní oči, není ten pravý Írán, že je šálí zrak. Někteří to potvrdí, když se vám podaří s nimi promluvit, což nemusí být tak snadné. V prvé řadě k tomu nemá cizinec tolik příležitostí. Mladí Íránci sice mají chuť se s vámi pustit do řeči, stále se ale při tom ohlížejí a jsou velmi opatrní. Je to prý proto, že mohou přijet dohlížitelé, v podstatě tajní policisté, zatknout je a vyslýchat. Normální Íránec přece nemá potřebu bavit se s někým z prohnilého západního světa, když je to doma tak skvělé!

Pak to totiž vypadá tak, že Íránec, který před chvílí mluvil se dvěma baťůžkáři z Čech, odchází po ulici, najednou přijede smykem oprýskaný fiat (nebo to byl žigulík?) a vyskočí z něj nějací muži, naloží Íránce do auta a jedou. Kam, to se raději nikdo neptá…

Dělejte, jako by nic

Abulfazl, student technické univerzity v Teheránu, se s námi do řeči dal naštěstí bez následků. Dokonce nás pozval domů a sezval spoustu přátel, protože setkání v soukromí je prý již poměrně bezpečné. Je ale dobré si dávat pozor, aby vás pokud možno nikdo neviděl do domu přicházet. A i když jsme se nakonec setkali jen s nejlepšími Abulfazlovými kamarády, nikdo nesměl vědět, že v bytě dokonce i přespíme. Bylo to takové divadélko, že nikdo nic neví. Jako zpestření večera to nebylo špatné, ale bylo těžké si představit, jak se dá v takové atmosféře žít.

„Írán je vyspělý, máme dobré školství, nemocnice, krásnou zemi,“ říká Abulfazl. „O politice se tady nebavíme, ale je to už mnohem lepší než dříve. Nemusíme už třeba předvádět, jak nenávidíme Ameriku a tak…“

Nynější přinejmenším zvláštní situace v zemi má původ ve změně režimu, která nastala v letech 1978–79 za takzvané islámské revoluce a po nástupu Chomejního. Zjednodušeně řečeno, do té doby vládl zemi šáh Réza Pahlaví, který se zasazoval o rozvoj země a orientoval se především na Západ. Jeho pragmatická vláda měla i stinné stránky, jako například nezaměstnanost a částečnou sekularizaci (zesvětštění) společnosti. Nová vláda zakrátko vyhlásila islámskou republiku, označila Spojené státy za velkého satana a začala novou éru v historii země, kterou lze poměrně dobře vystihnout známým heslem „návrat ke Knize“ (myslí se Korán).

Je ale v dnešní době možné žít podle starých pravidel a výslovně jen podle Koránu? Stačí stará pravidla na složitost dnešního světa? Podle toho, co lze v dnešním Íránu vidět, patrně ne.

Říše teroru?

Upnutí se jen k islámu například znamená i to, že jedna z největších a nejznámějších mešit na světě, modrá Imámova mešita v Isfahánu, je dennodenně naprosto prázdná. Výjimkou jsou možná svátky, ale my do ní chodili v odpoledním horku nerušeně spát. Přesto nám připadalo, že to s islámem v Íránu není zase tak radikální, jak jsme si mysleli. A to se Isfahán považuje za kulturní pokladnici země a především za její náboženské centrum.

V kinech i na ulicích už dneska občas uvidíte i docela „západní“ výjevy: například billboard u kina, kde dávají Terminátora, i když asi pro jistotu je pro televizní upoutávka na tento film jakoby náhodou vybrána scéna, ve které Arnold těsně před střelbou z kulometu zdraví salam alejkum! Je možná trochu škoda, že Íránci „odpornou a zavrženíhodnou Ameriku“ (a tedy i ostatní západní země a kultury) poznávají nejprve z této strany, ale to se asi dalo čekat. Evropská i americká média ostatně někdy líčí na oplátku Írán jako říši teroru. Neumím ani po návštěvě této země posoudit, do jaké míry je to pravda, ale celkem jistě hraje výraznou roli nedostatek informací. Íránci vědí málo o nás, my zase o nich. V západních denících se objeví sdělení, že „zemi terorizují kněží, stará garda z doby ajatolláha Chomejního“, nebo že „lidé v Íránu měli opravdu strach, báli se mluvit s cizinci a jediný způsob, jak je možno s nimi komunikovat, je internet – v internetových chatrooms (prý) hovoří otevřeně a anonymně o obrovské míře útlaku“. Ale pochopit a vystihnout život dnešních obyvatel této velké země asi nejde tak snadno.

Abulfazl nám řekl, že mladí se o politiku raději nestarají, že do ní stejně není vidět a celkem jistě člověk narazí na obtíže, bez kterých by se raději obešel. Studuje, rád by cestoval, ale nemůže. Tedy zatím. Nemá pas, stejně jako naprostá většina ostatních. Získat ho není snadné. Ale stejně jako ostatní mladí lidé se celkem zajímá o to, co se děje mimo jeho zemi. Možná více než o dění doma. To by mohl být začátek období, kdy o sobě budeme vědět více, a tím snad předejdeme zbytečným nedorozuměním.

Tamní prostí lidé, jak jsme se sami přesvědčili, jsou skutečně poměrně vzdělaní, vstřícní a nemají zájem na nějakých konfliktech nebo nenávistných postojích pro nic za nic. Pokud se jim ovšem nebude tvrdit, že jste jejich nepřátelé. Spíše se jedná o postoje, pózy, které vytváří jen hrstka lidí na odpovídajících pozicích a jež se mění podle situace. Ale oni nejsou Íránem – takovým, jaký skutečně je. Nebojte se jet do Íránu. Je to krásná země.

Celá oblast divočiny zvané Paria River Wilderness na hranici Utahu a Arizony je součástí takzvaných Vermilion Cliffs, které samy o sobě jsou svým charakterem a tvarem neuvěřitelně pestré. Toto velmi rozlehlé území přitahuje hluboko zařezanými, často úzkými a nekonečně se klikatícími kaňony, nádherně tvarovanými skalními masivy. Svou krásou, pestrostí a barevností. Svou nezkroceností, rozlehlostí, samotou a taky tím, že nabízí dobrodružství.

Oblast zkamenělých písečných dun se nachází v západní části této vmapách málo zakreslované divočiny. Podivuhodná krajina fosilních pruhovaných dun začala do cestovatelského povědomí pronikat teprve od devadesátých let a ještě stále se objevuje na fotografiích a v průvodcích celkem zřídka. Navíc je přístup do oblasti kvůli přísné ochraně velmi regulovaný. Na každý den se vystavuje jen velmi omezený počet povolení.

Oblast zkamenělých dun se dělí na dvě části, severní a jižní, a do každé z nich se může vypravit pouze deset lidí za den. Mimochodem přenocování přímo vterénu je přísně zakázáno. O takzvaný jednodenní permit se dá zažádat již půl roku předem. Jelikož se jedná o opravdový přírodní skvost mezi skvosty, je zřejmé, že dostat se mezi těch několik vyvolených nemusí být zrovna jednoduché.

O štěstí se ale mohou pokusit i náhodní cestující. Pokud je zájemců víc, v předem určenou hodinu se mezi nimi losuje. Na opozdilce se nebere žádný zřetel. Všechny formuláře vyplněné do stanoveného času se složené vloží do plstěného klobouku a z něj se tahají jména vyvolených. Kdo neuspěje, může zkusit štěstí zase na druhý nebo další den, podle toho, jak je kdo vytrvalý.

Šťastlivce pak ranger vybaví permitem a kopií nepříliš podrobné mapy s několika instrukcemi. Kdo pak bude v terénu dlouho bloudit, má smůlu – nemusí najít to, kvůli čemu sem vlastně přijel – a sice The Wave, místo snejkrásnějším tvarem a proužkováním.

Zkamenělé moře

Na cestě severním územím čeká na každého chůze nerovným terénem, divočinou, kde chybějí značené stezky. Musí se přes pískovcový hřeben a napříč skalním labyrintem plným červeně zbarvených pískovcových kuželů. Každý, kdo pak Wave – zkamenělou Vlnu – konečně uvidí, je jí naprosto uchvácen. Může příroda vůbec vytvořit něco tak dokonalého? Dokonalé je na ní všechno – tvar, vrstvení, ladné linie, barevnost. A nakonec i hra světla, jen být u ní ve správnou chvíli.

Vlna není ovšem všechno, co Vermilion Cliffs nabízejí. Škála barev pískovce se pohybuje od bílé přes šedou, žlutou, oranžovou, rezavou, červenou až po nachovou, fialovou a modrou. Zbarvení je závislé na množství příměsí železa, manganu a jiných nerostů, popřípadě nečistot. Jednotlivé vrstvy mají rozdílnou tvrdost, takže zvětrávají nerovnoměrně. Výsledkem je pak zřetelná plastičnost povrchu. Jednotlivé vrstvičky jsou tenké a velmi křehké. Proto musí každý dávat pozor, kam šlape, aby se jemné struktury zbytečně neničily.

Samotný pískovec tvoří zaoblené homole nebo kupy, které podle typu vrstvy místy přecházejí do ladných vln. Na jiných místech bývá usazená hornina hodně rozpraskaná a vytváří iluzi jakýchsi pláství. Skalní hřebeny a rozeklané masivy se střídají s rovnými pláněmi porostlými pokřivenými jalovci. Místy se objeví i kaňon či hluboké rozsedliny. Hledat a najít i jiné zajímavé útvary patří vedle Vlny k těm vůbec nejkrásnějším zážitkům, které mohou člověka na cestě po severoamerickém kontinentě potkat.

Dál na jih

Krajina na jihu je mnohem divočejší než severní a pískovec mnohem rozeklanější.

The Wave je tu také, ale musí se hledat. Snadné to vžádném případě není, protože o této se vůbec neví. A když se ji podaří člověku najít, tak ji vlastně ani nepoznává. Je totiž úplně neporušená a křehká, protože její jemné vrstvičky ještě nikdo neošlapal.

Tohle místo je divočinou, která nabízí pocit naprosté odloučenosti. Až sem míří jen lidé, kteří páskovanému světu propadli. Trasa po nezpevněné cestě je totiž dlouhá několik desítek mil a nebezpečná. Jinak než terénním autem se na jih Vermilion Cliffs nikdo ani nedostane a terén je místy tak obtížný, že hrozí uváznutí v měkkém hlubokém písku. Jinde se musí zdolávat vyčnívající ostré kamenné podloží. A jistotu, že cesta neskončí nezdarem, nedá ani náhon na všechna čtyři kola. Objíždění a hledání správné cesty, uváznutí v písku, proražená pneumatika, tohle všechno se nám tady již přihodilo. Nehledě na to, že ve spleti nezpevněných a neoznačených cest se dá ztratit jedna dvě. Vydat se sem bez topografické mapy je šílenství, naše zkušenosti to jen potvrzují. Když se ale podaří zdolat nerovný terén, čeká na každého nevídaný skalní labyrint nejúžasnějších tvarů a výrazných různě zbarvených vrstev. Jemné, ladné a vyhlazené tvary podobné severní oblasti okolo Wave se tady hledají těžko. Když se ale přece jen najdou, pak vznikají fotografie s názvy jako Spojení snekonečnem.

Zvonice sv. Martina u stejnojmenného kostela na hlavním náměstí Grote Markt je klasika. První kostel na jejím místě vznikl okolo roku 800, poslední významnou změnu věž prodělala v 17. století. Dvě stě šedesát tři schodů, zvonkohra, panoramatický výhled. Mají tu zvláštního průvodce – každé patro má své telefonní číslo, které vytočíte na mobilu. Za informace pak zaplatíte tolik, kolik vám účtuje za hovor váš mobilní operátor.

Tak se divte!

Budova muzea je naopak supermoderna. Byla navržena italským architektem Alessandrem Mendinim a slavnostně otevřena královnou Beatrix v roce 1994. Dodnes budí překvapení a rozpaky. Byla drahá, ale město mělo štěstí, že holandská těžební a zpracovatelská plynárenská společnost slavila v roce 1988 čtvrtstoletí od svého založení a chtěla se zviditelnit. Z větší části stavbu zaplatila. Na plynaře, jejichž administrativní budova je po zvonici druhou nejvyšší stavbou ve městě, Groningen určitě nezapomene. Muzeum stojí u vnitřního okružního městského kanálu, a když kolem rozlámaných stěn budov pluje tradiční nákladní dvoustěžník, vzniká velký kontrast.

Obě stavby jsou ale dokladem toho, že bývalé hanzovní město chtělo vždy převyšovat průměr. Dole na jihu země byl Amsterdam a centrum státu, pak kromě farem dlouho nic a na severu zářil osamocený Groningen. I nádraží si postavil obří, téměř tak velké jako v Amsterdamu. Pravděpodobně i plánovaný městský holubník, o který usiluje místní spolek pro ochranu zvířat, bude něčím výjimečný (i když jen pro sto padesát holubů).

Ve městě jich přitom žije na několik tisíc. Holubi jsou učenliví a bylo celkem snadné odvést je pravidelným krmením od historických památek ve středu města do parků kolem kanálů (jak nám vysvětlili ochranáři). Proto po Groningenu jezdí cyklisté se dvěma vědry krmení. Jak nám zdůraznili, dobře krmení holubi už nejsou „létajícími krysami“, které mohou přenášet nemoci, a budou-li mít své holubníky, bude možno vybírat jejich vejce, nahrazovat je sádrovými, a tak postupně, nedrasticky, regulovat jejich počet a chránit stavební památky.

Vztah ke zvířatům vůbec je tu ostatně trochu jiný, civilizovaněnjší. Jako po celém Holandsku i tady například funguje zvířecí ambulance, tedy speciální sanitky vyjíždějící ke zvířatům v nouzi, například po sražení autem. Sanitky s nápisem dierenambulance nepřipadají v Groningenu nikomu zvláštní, stejně jako to, že město je v podstatě jen jakási hodně přerostlá vesnice. V ulici se lidé znají, pokukují do svých oken bez záclon a nemají-li své vlastní stání pro auto, ukázněně zaplatí i patnáct eur za parkování za den. Parkovací poplatky jsou zvláštní – někde je taxa za normální hodinu, jinde za 11 či 54 minut. Vysvětlení? „No, možná vědí, že lidé jsou zvyklí na šedesátiminutový poplatek, a takhle musí platit ještě jednu hodinu.“

Na parkovišti jsme objevili i zvláštní skleněnou boudu – pro kuřáky. Ani její existenci nám nikdo nevysvětlil. Byla v areálu moderní velké fakultní nemocnice. Doktoři a sestřičky jako mnohde jinde ve světě totiž posedávali s cigaretami na lavičkách u vchodů.

Ani návštěvu nemocničního areálu průvodci nikomu neporadí, ale projít si kryté dvorany mezi jednotlivými budovami stojí za to – obchody, banka, cestovní kancelář, několik krásných kaváren, živé palmy až do stropu, moderní sochy, vodotrysky, vozíky pro převoz pacientů vyrovnané hned u vchodu jako vozíky v samoobsluze (stejným stylem se i uvolňují – vložíte dvě eura). Nejpřekvapivější byl volně přístupný internet ve dvoraně (správně jen pro pacienty) a vzájemný poměr zaměstnanců a lůžek – sedm tisíc zaměstnanců na tisíc tři sta lůžek.

Cyklista, kdo je víc

Jeden a půl eura za hodinu parkování je i na Holanďany trochu moc. A tak sahají po svém oblíbeném kole. A holandské kolo je kapitola sama pro sebe. Hodí se do Holandska a nikam jinam. Nemá přehazovačku, často je vybaveno jen nožní brzdou, je vyšší, má větší průměr kol, krytý řetěz, pohodlné sedlo, široká vysoká řídítka a pořádný nosič. Prostě kolo pro velké Holanďany, do rovné země bez kopců, zkonstruované tak, aby na něm mohli jezdit úředníci do práce, maminky s dětmi na nákup a studenti do školy. To poslední je zvláště v Groningenu hodně aktuální.

A protože Groningen je dost velké město, je nezbytnou součástí každého kola zámek, raději dva. Zloději kol jsou ve všech městech, pár eur se hodí na drogy či na pivo, v Groningenu se někdy jen potřebují rychle dostat na nádraží. Tam se zmizelá kola často najdou. Jednou za měsíc sem přijede sběrná služba a všechna podezřelá kola s rozlomenými zámky odveze z parkoviště jinam. Druhým zámkem se řetězem se přivazují třeba ke sloupu pouličního osvětlení.

Groningen sám o sobě je jinak víc než bezpečný (ostatně jako většina Holandska). Dokonce tu ani nehyzdí zdi graffiti, která v 80. letech představovala značný problém. Pak prý proběhla velká osvěta, práce po školách a dopadený viník musel pěkně draze zaplatit čištění. Těžko posoudit, co pomohlo. Faktem je, že groningenské historické budovy ani novostavby nikdo spreji nepoškozuje. Zato sprejeři mohou svůj umělecký podpis zvěčnit třeba na svých kolech. V jejich případě tím nejde o zviditelnění sebe, ale o to, své kolo najít ve změti ostatních. Než si nad tím lámat hlavu, je jednodušší koupit pár sprejů a dát kolu nezaměnitelný identifikační kabát. Dívky si kolo někdy věnčí umělými květinami.

I v saku

Při první návštěvě Holandska množství kol a způsob života na nich šokují. Kolo má na silnici přednost. Pokud ne, většinou si ji vynutí. Řidiči dobře vědí, že dojde-li ke srážce s cyklistou, i když v tom budou nevinně, stejně jim nikdo nebude věřit, že za nic nemohou. Cyklista ale nesmí na chodník (15 eur pokuta). Protože všude jsou cyklocesty se svým typicky načervenalým povrchem, na chodníku kola jen parkují nebo po něm předjíždějí pokuta nepokuta.

Pes v košíku na předním nosiči, jedno malé dítě vzadu, druhé vepředu. A protože do práce je třeba být slušně oblečen, jezdí se na kole v kostýmu, v kravatě, v botách na vysokém podpatku. Na věci jsou obří zadní brašny, většinou stále otevřené. Co se do nich nevejde, pověsí se na řídítka nebo vezme do jedné ruky, na řízení stačí druhá. Viděli jsme maminku s dítětem na ruce. Co kdyby spadla? – Holanďan přece z holandského kola nikdy nepadá! Vyrostl na něm a denně najezdí víc, než nachodí pěšky.

Holanďan také obrátí v ruce každé euro, říká se, že pravý Holanďan je ten, kdo koupí u Žida, prodá Skotovi a ještě vydělá. Obyvatelé Groningenu nejsou výjimkou. Jak by nejezdili na kole, když tím ušetří za benzin! A především studenti potřebují peníze na mnohem důležitější věci, než jsou pohonné hmoty.

Hlavně, že mohu

Zeptejte se kohokoliv v Groningenu, co charakterizuje jeho město, a řekne: „Jsme mladé město, samí studenti.“ Jen na univerzitě studuje na čtyřicet tisíc lidí. Studenti prosákli městem, převálcovali obvyklou měšťanskou usedlost, vnesli do Groningenu svůj vlastní režim.

Pondělí: No, kdo by po neděli chodil na přednášky?

Úterý: Přece jen se musíme učit, abychom získali alespoň půlku potřebných bodů a brali podporu.

Středa: No, ještě jeden den to vydržíme, ale večer je už čas zajít na nějakou akci do našeho klubu.

Čtvrtek: Dnes to roztočíme, v pátek se vyspíme a pak jedeme domů.

Dáváme si sraz s Auke, aby nám ukázal cvrkot v několika z dvou set šedesáti groningenských hospod a barů. V kolik? „Vyhovuje vám to v jedenáct? I když nevím, to bude ještě všude mrtvo, půlnoc by byla lepší!“ Jsme u další zvláštnosti. Hospody nemají pevnou zavírací dobu a ty oblíbené okolo centra končí k páté šesté ranní.

Je čtvrt na dvanáct, vcházíme do pravděpodobně nejznámější – Drie gezusters (Tři sestry). Je to vlastně soustava tří hospod a nesčíslného množství sálů a barů, mezi kterými se dá volně přecházet. Náš průvodce komentuje situaci slovy: „Je tady stále ještě moc klid.“ (To ovšem řekne až venku, vevnitř mu nerozumím ani slovo.)

Pod Sestrami je ve sklepě nálevna De tapperij, kam se patří zajít ve tři ráno. Teď vidíme jen holou černou místnost, nikde ani noha. Na rohu náměstí míjíme automat, v okýnkách však není kola nebo sušenky, ale hamburgry a hranolky: „Sem se chodí k ránu na snídani, po dvaceti až pětadvaceti pivech vám vyhládne,“ (čepují se třetinky). V tomto směru jsou prý šampiony studenti humanitárních směrů, hlavně ekonomové a právníci, technické směry se drží zpátky.

V barech převažují mladí, na české poměry hodně mladí, vždyť alkohol a cigarety je povoleno prodávat už osobám starším 16 let. Čekali jsme, že v liberálním Holandsku se ve městě mladých bude u stropu vznášet marihuanový mrak. Nic. „V hospodách si dát jointa nesmíte, musíte na ulici,“ dostává se nám vysvětlení. Ale i na ulici jsme trávu cítili minimálně. Zase slyšíme to, co jsme slyšeli vloni v Amsterdamu: „Nemusím, stačí mi, že vím, že můžu.“

Klub líných

V Groningenu studuje i pár Čechů. Ptali jsme se jedné budoucí matematičky, čím se místní studenti nejvíc liší od českých. Odpověděla bez zaváhání: „Jsou líní.“ Prý je to tím, že je nic nehoní, na školu se dostanou bez problémů, vždyť ani nemají přijímačky.

Důkazem je i jeden ze dvou největších studentských klubů, Vindicat. Má na dva tisíce členů a byl založen už v roce 1812. V češtině by se měl jmenovat Klub líných studentů. Průměrná délka studia jeho členů je totiž osm let (dříve deset). Nikdy prý nemá potíže se získáním sponzorů, i když se hodně financuje sám z poplatků nově přijímaných členů (401 eur vstup + 40 každé čtvrtletí).

Studentských klubů, které mají svou pevnou organizaci, pravidla přijímání i svou klubovou budovu, je ve městě deset. Jeden z nejmenších je fríský Bernet. Je otevřen dvakrát týdně od deseti hodin, a protože Auke je z Fríska (a umí frísky), pustí i nás dovnitř. Bylo dvaadvacet hodin patnáct minut, uvnitř čtyři lidé. Černá podlaha, pár stolů, na podlaze smetená hromádka vajglů od minula, ve velkém špalku uprostřed místnosti zaseknutá sekera.

Přijímací ceremoniály do klubů se poněkud zmírnily poté, co prý pár nových členů doplatilo na povinný vstupní alkoholový maraton životem. Ale i dnes nové členy v některých klubech čeká na každém schodu klubové budovy malý panák. V tomto směru by se současní studenti groningenské univerzity se svými kolegy ze 16. či 17. století určitě shodli. Čeští studenti ale nebyli jedinými Čechy, které jsme v Groningenu potkali. I sem totiž dorazily české a slovenské sexuální pracovnice.

Přívětivé uličky lásky

Kdo by čekal špinavou vulgární ulici a nebezpečně vypadající pasáky opřené o rohy tmavých budov, bude zklamán. Od běžné holandské ulice se ulička lásky liší v podstatě jen červeně orámovanými výlohami s nasvětlenými slečnami. Některé domy mají v přízemí okna dvě, jiné čtyři. Okno se židlí a televizí, chodba dozadu, schody nahoru. Pokud má pronajímatelka právě uvnitř práci, je zataženo. V Groningenu před záclonami stojí umělé penisy a mezi nimi třeba váza s orchidejí – Holandsko miluje květiny. Někdy je na skle nalepena autoznačka NL, více než polovinu dívek totiž tvoří cizinky, včetně Češek a Slovenek.

Je dopoledne, léto, teplo, dívky si místo speciálních oblečků vzaly plavky a vyšly před výlohy. Povídají si, krmí chlebem holuby. Dokonalou přívětivou atmosféru maloměsta umocňují pomalu projíždějící auta a „hallo, baby“, kterým dívky upoutávají pozornost návštěvníků, i když většina z nich tudy jen projíždí a okukuje. Někdy se dokonce objeví i tatínek s nákupem, miminem v sedačce a kytkou pro manželku.

Zaslechneme češtinu a slovenštinu. Nejsem sice člověk, na kterého naplácaná Slovenka čeká, ale přesto se zeptám, zda by nešla zítra na kafe. „Co já vám můžu o Groningenu povídat, jsem tady dva měsíce a ještě jsem pomalu nevystrčila paty. Ale určitě je to lepší než v Praze nebo v Bratislavě.“ Proč, to se nedovím. Slovenské poprsí číslo šest ale na schůzku druhý den nepřišlo.

Nahlížením do oken jsme upoutali pozornost štíhlé, příjemné, nenamalované, úplně normální padesátnice. „Jsme novináři, můžeme se vás na něco zeptat?“ Paní N, kterou znají v ulici všechny dívky, vypráví celkem bez zábran a ukazuje ve vitrínce svoje jméno, telefony a kontaktní adresu. „Patří mi tady šedesát čtyři oken. Češky tady dělaly samozřejmě už před povolením, tehdy musely před policií vždy zmizet. Oficiálně tady nespí, mají jen místo na odpočinek. A pokud mají pronajatou i kuchyňku, jen proto, aby si uvařily kávu. Co já se už najednala s různými právníky.“

Kromě sazby třiceti eur za základní službu se jiná čísla nedovíme. Ochranka tady není, paní N. se za třicet let nesetkala s případem, že by byla zapotřebí. „Platí se předem, je na děvčatech, koho si pustí dovnitř.“

Jak dlouho tady děvčata dělají? Šetří si? Anonymita? N. živě reaguje: „Ano, nikdo je nezná, některé tady jsou i přes rok, šetří si, chtějí se vrátit domů s penězi.“ Co jazyky? „Prosím vás, k čemu? Domluví se rukama.“ Polky, Bulharky, Češky, bílé, snědé, míšenky…

Veřejné domy a masážní salony v Nizozemsku téměř nejsou, privátů jen málo, převažují uličky lásky, tady v nich ovšem (na rozdíl od Amsterdamu) nechodí pod vedením průvodců poněkud překvapení japonští turisté ve dvojicích.

Paní N. pospíchá na masáž, protože ji bolí záda, my nasedáme na svá růžová hotelová kola (groningenské hotely je svým hostům půjčují zadarmo) a pokračujeme v pohodové jízdě po uklizených ulicích, které lemují domky z červených cihel a s bílými okenními rámy. Míjíme avantgardní skleněnou budovu – univerzitní muzeum a vydáváme se podél okružního kanálu, který je i v Groningenu plný obytných lodí. Zatímco za 4+1 s garáží v novostavbě se platí i s poplatky 600 eur měsíčně, za kotvení lodi si město účtuje jen 400 eur ročně. I proto se nové místo sežene jen rovnou s lodí. Klid, idyla – jak pro důchodce, tak i pro groningenské studenty, když ve čtyři ráno přecházejí z jedné hospody do druhé.

Souboj technologií aneb s jakým fotoaparátem do terénu

Cestovatel bez fotoaparátu je jako člověk bez ruky. Ještě nedávno to měli ti, kteří chtěli neopakovatelné zážitky zaznamenat i obrazově, jednoduché. Sáhli po klasickém fotoaparátu a bylo to. Dnes řeší dilema – pořizovat klasické fotografie, či diapozitivy nebo rovnou digitální? A pokud měl někdo „osahaný“ klasický fotopřístroj a byl na něj zvyklý, co ho s novou digitální technologií čeká za překvapení?

Kdysi se občas měnily koupelny bytů ve fotolaboratoře a tatínkové dělali své vlastní umění. Pak přišel boom barevné fotografie, jejíž domácká výroba je mnohem složitější, a to byla zelená pro automatizované fotolaby. Kdo ale vymění klasický fotoaparát za digitální, vzápětí zjistí, že dostal do ruky mocný nástroj, jak rychleji a bez chemie získat z nafotografovaného materiálu co nejlepší výsledky přesně podle svých představ. I těm méně šikovným dnes jednoduché prográmky dodávané s fotoaparátem umožní základní úpravu fotografie včetně výřezů. Šikovně pak mohou s fotografií dál pracovat sami, nejsou odkázáni na zručnost a ochotu zaměstnanců fotolaboratoře. A pokud už služby fotolaboratoře přece jen někdo chce využít, může snímky poslat pohodlně přes internet v té podobě, v jaké je nakonec chce mít.
Další výhodou, na kterou se rychle zvyká, je možnost „namačkat“ si libovolný počet snímků a nebát se jako u kinofilmu nebo diafilmu, že každé zkažené políčko něco stojí. Snímek, který se nelíbí, lze vymazat rovnou z fotoaparátu, případně pak z počítače. Každý je omezen jen kapacitou karty, kterou si do svého fotoaparátu koupí. (Dodávané s přístrojem jsou obvykle malé, vyplatí se ihned koupit větší kartu.)

OTÁZKA PENĚZ
Za určité pohodlí a rychlost zpracování se i platí. I když ceny digitálních fotoaparátů jdou dolů, stále ještě stojí kvalitnější přístroj více než srovnatelný klasický. Kdo chce navíc i výměnné objektivy, musí si připočíst ceny i za ně, a ty už malé nejsou. Značkoví výrobci sice uvádějí, že lze objektivy z klasického fotoaparátu využít i na digitální, ale to je spíše dočasné nebo nouzové řešení, protože kdo chce kvalitní snímek, hodně tím ztrácí. Proč to tak je, by bylo na další článek. Zhruba se dá říci, že klasické objektivy pracují jinak, než digitální fotoaparát potřebuje.
Na druhou stranu ušetříte za scan, pokud si klasické předlohy převádíte do digitální podoby, a za filmy.
Majitel digitálního fotoaparátu ale také musí počítat s některými nevýhodami – záhy zjistí, že je přístroj háklivější na zacházení a v extrémních podmínkách může mít problémy s baterií (v chladu je dobré dát si ji před fotografováním třeba na tělo). Právě na bateriích je proto dobré nešetřit!

JAK FOTIT
Velkou nevýhodou i velmi kvalitních digitálních fotoaparátů bylo ještě nedávno zpoždění. Zatímco u klasického bylo na snímku to, co fotograf viděl v momentě stisknutí spouště, digitálům chvíli trvalo, než se na pořízení snímků připravily. Profesionálové fotografující třeba sport tak při přechodu z klasického fotoaparátu na digitální zjistili, že zachytit vstřelený puk v brance je téměř nemožné, respektive to chce značnou dávku předvídavosti. I tento handycap ovšem už výrobci digitálních fotoaparátů vyrovnávají, záleží na kvalitě (i ceně) přístroje. Případně je třeba předvídat a mačkat spoušť o vteřinku dříve.
Velkou výhodou, kterou lze využít u digitálního fotoaparátu, je naopak hloubka ostrosti. Zjednodušeně se dá říci, že pomáhá při zachycení pohybu, což může být hlavně u levnějších přístrojů problém. Třeba běžce nesnímejte zepředu (byl by rozmazaný), ale pod mírným úhlem (například 45 stupňů). Tím si zvětšíte šanci na ostrý snímek.
Počítat musíte i s tím, že digitály zaostřují většinou samy, kombinace s manuálním ostřením nabízejí jen zrcadlovky dražší, než jsou i kvalitní kompakty.

POZOR NA FORMÁT
Většina kvalitnějších, ale cenově dostupných digitálních fotoaparátů už umožňuje práci s různými formáty. Pokud chcete získat kvalitnější snímky (pořídit si později zvětšeniny, publikovat, dále je zpracovávat), pak zvolte ten největší formát rozlišení, který fotoaparát umožňuje. I tak se vám vejde na běžnou kartu 256 Mb většinou více snímků, než kdybyste fotili na obvyklý kinofilm (navíc je tu efekt mazání nechtěného). U kvalitních fotoaparátů pak existuje formát RAW (zkratka může být jiná, záleží na výrobci), který dává zcela nové možnosti kvalitního zpracování zachyceného záběru.

PAPÍR SLUŠÍ VŠEMU
Co by to bylo za fotografii, kdyby nebyla na papíru. Fotolaby dnes už ale běžně zpracovávají do papírové podoby jak snímky klasické, tak digitální.
„Počtem zakázek zatím klasická fotografie nad digitální vítězí v poměru devět ku jedné, ale digitálních dat neustále přibývá,“ říká technoložka teplické společnosti Fotostar. Jako v jiných velkých laboratořích jsou tu schopni vyhovět ryzímu amatérovi i profesionálovi, který vyžaduje ruční zpracování. Největší množství produkce je tu ale téměř zcela automatizováno, automat pro zpracování digitálního obrazu má kapacitu až dvacet tisíc fotografií za hodinu!
Zpracování klasického filmu je jasné – pracovníci mu přidělí kód a automat jej navine, vyvolá, naskenuje (digitalizuje) a zhotoví fotky. Dnešní stroje poznají, co zhruba na snímku je, a podle toho vybírají ideální expozici: u portrétu ohlídají barvu pleti, krajina má zase jiné barevné preference. Programy jsou připraveny tak, aby si poradily zhruba s devadesáti pěti procenty toho, co zákazníci nafotí. Zbývajících pět procent potřebuje zásah člověka.
Digitální fotografie (lze je dodat na CD, paměťové kartě, disketě, přes internet) pak na papíru vypadají stejně jako z klasického fotoaparátu. Hotové si je zákazník vyzvedne ve sběrně nebo mu mohou být zaslány poštou. V laboratoři je ale jejich zpracování zatím o něco složitější než u klasického filmu. Digitální data musí zaměstnanci fotolabů převést do firemních počítačů, zadat kód zakázky a odeslat stroji, který snímky zhotoví. Zkušenosti pracovníků Fotostaru jsou zatím takové, že k digitální technologii momentálně inklinuje větší procento lidí, kteří umějí dobře fotit nebo si chtějí provést kvalitní úpravy a výběr snímků.
V současné době vyprodukuje laboratoř až dva miliony fotografií z digitálních přístrojů ročně. Formáty a další úpravy pak lze dohodnout zcela stejně jak u zpracování fotografie z klasického filmu, tak u digitální.
Na jedno je však třeba pamatovat – výhodou digitálů je, že si ve fotolabu můžete nechat zpracovat jen ty snímky, které skutečně chcete mít kvalitní. Jinak stačí si je vytisknout na své tiskárně.
Dnes jsme jen velmi stručně a jednoduše pootevřeli svět digitálních fotografií. Více najdete ve specializovaných časopisech. Nám jde v našem seriálu hlavně o to, jak vám poradit, abyste ze svých cest přivezli co nejlepší snímky. Příště: fotografování v horách.

„Hned od první chvíle jsem ocenil jako velkou výhodu digitálních fotoaparátů možnost nastavit si teplotu barev přímo už při focení. Nepotřebuji žádné filtry na zářivkové světlo a podobně. Naopak jsem si musel zvykat na zpožďování, které bylo při zachycení rychlých akcí docela problémem. Reportážních záběrů je přitom v mé práci nejvíce. Ale novější typy digitálů už tento problém vyrovnávají. Vidím to třeba u D1D, který používá kolegyně – je rychlejší než typ, který používám já.“
Martin Adamec, fotoreportér MF DNES, nyní Canon D30D

„Pro novináře je rychlost zpracování výsledné fotografie rozhodující. Tady je digitální fotoaparát obrovskou výhodou. Trochu mi překáží, že po zhotovení určitého počtu snímků musím čekat, až se uloží do paměti. Na kinofilm šlo drtit jeden snímek za druhým, dokud nedošel film. Nyní třeba po dvanácti záběrech musím pár vteřin čekat. Faktem ale je, že i tady technologie postupuje.“
Libor Zavoral, fotoreportér ČTK, nyní Nikon G1h„Devadesát procent fotografií dělám digitálem. Po klasickém fotoaparátu sahám jen když potřebuji super kvalitní záběr. U digitálů je pro mne jednoznačnou výhodou práce se světlem, protože fotografuji i divadlo a v jiných méně obvyklých světelných podmínkách. Digitál nabídl zcela nové možnosti, kterých klasický fotoaparát nedosáhne ani při použití filtrů. Navíc jde vývoj rychle dopředu a kvalita se zvyšuje. Digitál mi navíc umožňuje zpracovat si fotografii přesně tak, jak chci, zákazník mi při tom může stát za zády a výsledek si hned odnést na CD.“

Ostrovy Francouzské Polynésie působí jako exotický ráj nejen díky nádherné přírodě, ale i zajímavým mixem polynéské a francouzské kultury. Nejznámější z nich je asi díky van Goghovým obrazům hlavní ostrov Tahiti. Oblíbeným místem keporkaků, kde se od konce července do října páří a rodí mláďata, je ale sousední, sesterský ostrov Moorea. Jako průvodce za velrybami místní doporučují kapitána Heifaru, který je zároveň majitelem lodi Moorea Boat Tours. Menší velikost lodi s velice přátelskou rodinnou atmosférou a hlavně její ekologické zaměření nám velice vyhovuje. Čeká nás už třetí výprava za velrybami, poslední šance, a nemohu dospat, mám své oblíbené velrybí sny… Počasí sice není nic moc, ale zato optimismu je spousta. I kdybychom se ani dnes s keporkaky nepotkali, víme, že jsme pro to udělali maximum.

Po krátké projížďce lagunou se vydáváme na volné moře kolem ostrova. S očima na stopkách sleduji na přídi hladinu a hledám jakýkoliv náznak vynoření velryb – fontánu, plácnutí ploutví nebo výskok. Asi po deseti minutách objevím létající ryby, ale po keporkacích ani vidu, ani slechu.

Zkoušíme jihozápad ostrova. Hned po několika minutách se asi sto metrů od nás vynořuje hřbet a plácají obrovské ploutve statného keporkaka. Výdechová fontána má opravdu nádherný tvar V, jaký popisují v odborných knížkách. Všichni na palubě propadáme nadšení a bez hlesu sledujeme v úžasu krátké zanoření, před kterým je vidět „hrb“ keporkaka, pak opět výdech a otočku s plácnutím. Před hlubokým zanořením se velryba nakonec loučí mávnutím svou majestátní ocasní ploutví. Trvalo to jen několik krátkých minut, ale než jsme stačili pořádně vydechnout, objevují se další velryby – párek mladých keporkaků, kteří očividně mají zájem o naši loď. Sice neslyšíme žádný zpěv, ale zato se k nám sami přibližují. Samec nás podeplouvá až neuvěřitelně blizoučko. Heifara zastavuje loď a my v tichosti a s velkým respektem obdivujeme obrovské nádherné bílé břicho. Kapitán odhaduje jejich velikost na dvanáct metrů, ale nám všem se většinou zdají mnohem větší. Až teď si uvědomujeme jejich obrovitost. Opravdu si nezadají s menším autobusem.

Tělem mi pumpuje krev, snad náš sen konečně vyjde! Navenek však člověk musí zůstat klidný, jakýkoliv větší hluk velrybu odradí od dalšího kontaktu.

Velryby nás na dobrou čtvrthodinku opouštějí do hlubin, za několik dlouhých minut napětí se opět vynoří nedaleko. Podle přísných instrukcí Heifary jsme mezitím pohotově připraveni – masky, šnorchly, ploutve a hlavně foťáky. Je nás celkem pět odvážlivců včetně kameramana Tima. Ten jde první velice potichu a pomaloučku do vody. Na pokyn ho pak jeden po druhém následujeme. Loď nás opouští, aby dodržela přísná pravidla pro pozorování velryb. My zůstáváme a bez větších pohybů pouze ležíme na hladině a čekáme. Za pár vteřin se k nám blíží dva obrovské stíny – skoro se mi zastavilo srdce. Najednou pozoruji to, o čem se mi snilo jen v těch nejodvážnějších snech – úžasný tanec dvou nádherných obrů v hlubinách. Navzdory své velikosti se oba mladí keporkaci pohybují neuvěřitelně ladně a já mám chuť se k nim přidat.

Samice předvádí nádherné piruety. Velikost velryb mi nenahání strach. V jejich očích vidím velkou moudrost, klid a nadhled nad námi, těmi malými živáčky na hladině. Samec následuje samici, jako by byli na tenhle taneční kousek sehraní. Sledujeme opravdové nesmělé velrybí námluvy. Můj partner Nycko fotí jako o život a ani si nestihne uvědomit, že je pod velkou lupou samce, který si ho velmi pozorně prohlíží. I když velikostí se nemohou měřit, může jít o konkurenci. Keporkaci totiž velice dobře vycítí, zda se jedná o stejné pohlaví. Nakonec ale samec zřejmě usoudí, že Nycko je přece jen voyeur a dále se věnuje námluvám. Dvě modro-bílé hory masa se k nám opět přibližují, a to na vzdálenost asi pět metrů! Pětatřicetimilimetrový objektiv v některých chvílích opravdu nestačí. Naši ladní obři jsou až moc blízko, takže se mnohdy do hledáčku ani nevejdou. Máme husí kůži, ale zimou to není. Velryby nakonec mizí v modravé dálce stejně rychle, jako se objevily.

Keporkak

Megaptera novaeangliae (lze přeložit jako „dlouhokřídlý Novoangličan“)

l Keporkaci jsou asi nejpopulárnějšími velrybami na pozorovacích výpravách. Nejen že bez ostychu předvádějí všechny své kousky, jako akrobatické výskoky, mávání ploutvemi, piruety a zvedání ocasu při zanořování, ale někdy se dokonce k lodi sami přibližují, jako by je samotné kontakt s člověkem také zajímal. Každý jedinec má jiné zbarvení, a to na břiše a hlavně u ocasní ploutve, která zároveň slouží k jejich identifikaci.

l Nejnápadnějšími rozlišovacími znaky těchto kytovců jsou robustní tělo, velké nápadné ploutve dosahující třetiny jejich rozměru, mnohdy až 5 metrů, a malý hrb místo hřbetní ploutve. Hlava i ploutve jsou většinou porostlé schránkami parazitů svijonožců.

l V průměru dosahují délky od 11 do 19 metrů a hmotnosti 35–40 tun, přičemž samice bývá větší než samec.

l Dožívají se 40 až 60 let. Pohlavní dospělosti dosahují kolem pátého roku života a samice poté rodí v zimovištích mláďata jednou za rok až za tři roky. Vyskytují se ve všech oceánech od tropů po polární vody.

l Roční cyklus keporkaků se dělí do tří hlavních fází, letní, migrační a zimní, přičemž každá je spojena s rozdílným chováním. Po období rivality a půstu v tropických zimovištích, kdy má páření a rození mláďat přednost, migrují keporkaci zpět do chladných pastvišť na Antarktidu či severní pól, mnohdy na vzdálenost až 19 tisíc kilometrů. Protože nepřijímají ani během migrace téměř žádnou potravu, shodí během této doby úctyhodně na váze. Další čtyři měsíce se pak nezabývají ničím jiným než potravou.

l V rámci početné rodiny kytovců se keporkaci řadí mezi kosticovce, jelikož mají místo zubů hrubé vláknité kostice vyrůstající z horní čelisti. Ty jsou úžasným vynálezem matky přírody, který slouží k filtrování krilu a malých hejnových ryb, jež tvoří základ jejich potravy.

l Patří mezi pomalejší plavce (3–15 km/h), ale při ohrožení či námluvách mohou zrychlit až na 27 km/h. Ponořují se většinou na 15 minut, na pastvištích pak až na 30 minut.

l Písně keporkaků patří mezi nejdelší a nejucelenější v celé zvířecí říši. Jedna píseň se skládá z několika samostatných témat (2–9) a zajímavá směsice zvuků zahrnující vzdechy, chrochtání, pískání a kňučení včetně nářků trvá většinou od několika minut až do půl hodiny. Zpívají pouze samci a každá populace velryb má svou vlastní píseň, kterou postupem času rozvíjí. Každý samec je schopen tyto změny zachytit a svůj zpěv jim přizpůsobit. I když se většina vědců shoduje na tom, že písně jsou součástí sexuálního chování samců, jejich důvod je stále ještě nejasný. Podle jiných slouží také k udržení sociálního „pořádku“ v rámci jednotlivých populací. l Název rodu Megaptera vznikl spojením latinského slova mega (velký) a řeckého pteron (křídlo).

Dromedáři se v touze být první u vody mění. Dokáží si to mezi sebou pořádně rozdat. Leckdy lituji, že jsem přestal filmovat. Zvukový doprovod a klapání čelistí jinak trpělivých zvířat by se hodily zaznamenat a pak použít, když stojí před dveřmi nepříjemný návštěvník.

Severní oblasti Čadu patří k nejméně obydleným místům na Zemi. Odlehlost ale není zárukou klidu a pohody. Spory místních nomádů o řídké pastviny pro dromedáry a právo na vodu v několika málo studnách přinášejí v nepravidelných intervalech vyostření situace, krvavé bitky a dokonce i únosy, aby se mohl konkurent vydírat.

A k tomu všemu ještě číhají na případné troufalce, kteří vstupují do ožehavějších míst, miny. Armáda lybijského vůdce Kaddáfího po svém někdejším prohraném konfliktu za sebou při ústupu zanechala nejen různě se povalující výstroj, ale i munici. Jinak velmi chudý Čad ho zajímal proto, že se v pohraničních oblastech nachází uran a ropa. Kdo se chce do těchto oblastí vypravit, měl by se vybavit aktuálními informacemi o ještě neodminovaných místech.

Někdy nedokáže cestovatel ani docenit ve svých plánech, jaké místo se chystá navštívit. To právě platí i o poušti Ennedi. Je jako krajina z pohádky Tisíce a jedné noci. Solná i sladkovodní jezera jsou napojená na rozsáhlý podzemní rezervoár vody, jehož systém je dodnes tak trochu hádankou pro vědce. Palmové háje, vzrušující skalní soutěsky, předlouhé svahy se stovkami pískovcových věží rozesetých do podoby zkamenělých měst duchů. Něco naprosto odlišného od našich představ o vyprahlé Sahaře.

Zvláštnost krajiny je daná tím, že v Ennedi dokonce kdysi pramenila řeka, jeden z důležitých přítoků Nilu, která vymílala koryto a jeho okolí. To také vysvětluje, proč se v této oblasti nacházejí krokodýli. Zřejmě putovali řekou za potravou, a když začala vysychat, zůstali odříznuti od původní cesty. Dnes žije v kaňonu Archei několik posledních malých exemplářů. Místní uvádějí, že už jich zbylo jen pět.

Poušť Ennedi je také jakousi knihou, ve které se dá číst o historii Sahary. Pradávní obyvatelé černého kontinentu tu zanechali na stěnách a stropech jeskyní či převisů tisíce let staré malby – němé svědectví o dávných kulturách, o jiném podnebí, o zmizelých světech. Svědectví, které vědci stále ještě prozkoumali jen mizivě. Je tu zobrazen i dobytek, jako třeba krávy, očividně zde byly pastviny, snad i tropické pralesy, možná ztracený ráj. Obrazy, které již v pouštích nevidíte. Zato písečné zmije, gazely, šakaly či vzácné antilopy ano. K večeru vyběhnou z úkrytu i zajíci. Pozor se musí dávat na škorpiony. A pak tu samozřejmě nechybějí opice. Šplhají ve stěnách po malých římsičkách napůl zvědavě, napůl jako by se nám chtěly vysmát, že se my musíme při lezení ve skalách jistit. Skalní útvary v kaňonu Archei totiž nabízejí horolezcům nepřeberné možnosti. Lze šplhat i nad jezírkem, kam se právě chodí napájet dromedáři, a sledovat toto úchvatné divadlo z neobvyklých pohledů.

Za dalších deset minut je po všem. Zaplavené ulice v této nízko položené části kambodžské metropole znovu ožívají. Rikšové a majitelé kol odvážně brázdí nově vzniklou řeku, děti se vesele koupou ve vodě zahuštěné prachem a odpadky. S nadšením se vystavují gejzírům vody od kol auta, které projíždí kolem.

Obdivuhodní jsou majitelé malých motorek, hned po kolech nejrozšířenějšího dopravního prostředku ve městě. Rozjedou se, nohy vystrčí až málem na řidítka… a jedou! Pravda, občas motor zhasne, takže se musí pokus opakovat. Bavíme se tímhle vodním divadlem, dokud nám nedojde, že i my jsme tu na motorce.

Je konec srpna a období dešťů, trvající v Kambodži od června do října, je doslova v plném proudu. Zemi každodenně skrápějí mohutné tropické lijáky, během nichž naprší osmdesát procent ročních srážek. Voda většinou stačí spadnout během odpoledních bouřek či přeháněk, rána i v této době bývají jasná, teprve k poledni se obloha začíná zatahovat a chystat svůj pravidelný příděl vody. Pravidelnost je důležitá pro toho, kdo se jako my rozhodl putovat po Kambodži na motorce. Ne všude se na ní ale v období dešťů dá dostat.

TLUSTÁ ČÁRA

V Phnompenhu kromě okolí tržnice, která stojí v jakési přirozené prohlubenině, problém nemáme. Nakonec sama budova, postavená Francouzi ve stylu art deco, je jakýmsi pokusem řešit opakované zaplavování. A opravdu, v budově, prý svého druhu největší na světě, je sucho, i když se venku kapky s kapkami žení…

Však také výsadu prodávat uvnitř tržnice nemá jen tak někdo. Králi tržnice jsou zlatníci, jejichž třpytivé zboží poblikává v jinak dost tmavé hale. Jeden z majitelů zlatého krámku nám sice špatnou, ale přece jenom češtinou říká: „Studoval jsem u vás na inženýra. Ale moje rodina si líp vydělá prodejem zlata a šperků. Tak jsem také zlatník.“

Do zlatnictví přicházejí hlavně zahraniční turisté, dá se tu výhodně a hlavně levně nakoupit. My na to ale nemáme, a tak frčíme slábnoucím deštěm dál. Město je umyté a lesklé, opravené bulváry a nové budovy dávají tušit, že se země pomalu začíná vzpamatovávat z genocidy spáchané na vlastním národě Rudými Khmery mezi lety 1975 a 1979. Za oběť této ultralevicové diktatuře padly téměř tři miliony lidí, tedy skoro polovina tehdejšího obyvatelstva země. Nejhroznějším mementem je mučírna a věznice S-21, dnes přeměněná na muzeum genocidy. Už jsme tu jednou před lety byli (viz magazín Koktejl 4/1999), a kdyby nás sem nezavedly pracovní povinnosti, nikdy bychom se na tohle místo, pro mě synonymum pekla na zemi, nevrátili. Ze sedmnácti tisíc tady vězněných a mučených lidí se konce diktatury dožilo pouhopouhých sedm.

„V té době mi bylo deset let,“ vzpomíná drobná žena, „a moc jsem tomu nerozuměla. Vlastně nikdo tomu nerozuměl, všichni poslouchali Pol Pota a nikdo nevěděl, co je to za člověka. Celou moji rodinu taky zabili a já nic nevěděla. Pochopte, školy byly zavřené, neexistovaly peníze ani trhy…,“ žena se zajíká, ale statečně se snaží odpovědět na otázku, jak to všechno bylo možné.

„Až když přišli Vietnamci, pochopili jsme, co všechno se stalo, co to bylo za lidi… A Kambodža se ocitla v roce nula. V roce nula!“

Ano, v zemi nezůstal kámen na kameni. Vše bylo systematicky zničeno. Snad jen ten déšť, který i teď skrápí střechu věznice, bývalou střední školu, zůstal stejný. A vytrvale se snaží smýt viny, kterých je tato malá země plná. Vždyť většina bývalých příslušníků Rudých Khmerů dosud žije mezi těmi, jejichž příbuzné zabili či umučili. Aby země vůbec mohla žít dál, udělala se za minulostí tlustá čára.

S OBRÁCENÝM PROUDEM

Druhý den ráno svítí slunce a po kalužích není ani památky. Před královským palácem je živo, jako ostatně pořád. Oslnivá ukázka khmerské architektury – jedna z mála v zemi, jež nebyla zničena Rudými Khmery – láká turisty a ti zase lákají pouliční prodavače, kteří nabízejí hlavně obětiny a …ptáčky.

„Kupte si ptáčka,“ láká nás muž s klecí plnou drobných opeřenců.

„A co bychom s ním dělali?“

„No přece pustili ho,“ zdánlivě nelogicky odpovídá muž. Khmerové jsou z valné většiny buddhisté, a tak se snaží během svého života „napáchat“ co nejvíce dobrých skutků. Jedním z nich může být vypuštění ptáka na svobodu, samozřejmě s příslušnou modlitbou. Kolem nás to tak činí kdekdo a nad hladinu řeky Tonlé Sap vzlétá jeden dobrý skutek za druhým.

V Phnompenhu se stékají veletok Mekong a řeka Tonlé Sap, která je vlastně sto kilometrů dlouhým kanálem spojujícím Mekong se stejnojmenným největším jezerem v zemi Tonlé Sapem neboli Velkým jezerem. A právě to je naším cílem.

Jelikož je období dešťů, pojedeme člunem k jezeru po proudu. V druhé polovině roku by tomu bylo naopak. Unikátní jev, kdy řeka dvakrát ročně mění směr toku, má na svědomí právě střídání sucha a dešťů. V suchém období voda stejně jako všude na světě prostě vytéká z jezera a vlévá se do Mekongu. V období dešťů se ale hladina Mekongu zvedne natolik, že vrací tok řeky Tonlé Sap zpět do jezera. To pak zvětší jeho rozlohu z obvyklých tří tisíc kilometrů čtverečních na více než dvojnásobek. Spolu s jezerem a přítoky obou řek může zavodněná plocha dosahovat rozlohy až dvacet tisíc kilometrů čtverečních. Centrální kambodžská nížina, v níž žije většina obyvatel země, se pak změní na opravdový vodní svět.

Po obou březích Tonlé Sapu – které jsou ale místy opravdu nezřetelné – stojí dřevěné baráky, jejichž podlaha líže hladinu vody. Před sedmi lety, v období sucha, jsme je viděli stát na vysokých nohách. Je nad slunce jasné, proč je tento stavební prvek v Kambodži tak rozšířený.

Ani nepostřehneme, že se řeka už vlila do jezera. Kolem nás jsou jen nekonečné vodní pláně. Vzpomínáme, jak při poslední cestě člun sledoval tyče zapíchnuté ve vodě, které vyznačovaly bezpečnou cestu mělkým jezerem. Řada člunů a lodiček tehdy uvázla v bahně. Jen je nám divné, kam zmizely všechny ty plovoucí vesnice, které jsme tenkrát míjeli. Shluky domů, obytné lodě, celé farmy na vorech…

VODA POD PODLAHOU

Záhada je vyřešena, hned jak se přiblížíme k současným břehům jezera. V období sucha jsou značně posunuty směrem k městu Siemreap. Obyvatelé plovoucích domovů, kteří se živí hlavně rybolovem – Tonlé Sap je jednou z nejvýznamnějších zásobáren sladkovodních ryb na světě – už nemusejí za úlovky daleko na jezero. Jezero přišlo za nimi, a tak se vesnice pohodlně rozvalují jen pár minut jízdy od Siemreapu s jeho nenasytným trhem. Změnit tady místo pobytu ostatně není nic složitého, stačí svůj dům zapřáhnout za motorový člun a prostě odplout kousek dál. Elegantní řešení zvláště ve chvíli, kdy vás rozčilují vaši sousedé.

Najímáme si menší loďku na projížďku po plovoucí vesnici. Nejsme zdaleka jediní, okružní jízdy po jezeře spojené s okukováním domorodců jsou slušným turistickým byznysem.

„Ta loď není moje, jenom tu pomáhám. Studuju a školné stojí deset dolarů měsíčně. Tak si přivydělávám,“ říká lodník, který se představil jako John. Jako všichni ti mladíci ve městech, kolem turistických památek nebo hotelů i on si vymyslel anglické jméno, aby si ho cizinci dobře zapamatovali.

„Tady nalevo žijí Khmerové, napravo Vietnamci,“ ukazuje John na domy po obou stranách vodní ulice, kterou křižují nejroztodivnější plavidla. Kromě turistických lodí také dřevěné kánoe nebo třeba obyčejný škopek, ve kterém zkouší své lodnické umění asi sedmiletý špunt. Na návštěvu, do plovoucího kostela, do plovoucí hospody nebo školy se tady nechodí, ale samozřejmě pluje. Dělají to tak Khmerové, stejně jako Vietnamci, jichž tu žije poměrně početná komunita a jejich domy jsou bůhvíproč mnohem větší a výstavnější než khmerské.

John staví u khmerského domu. Je to vlastně krokodýlí farma, klece se živými plazy se houpou na vodě, stejně jako celý dům.

„My krokodýly jenom lovíme a živé je prodáváme dál, na velké krokodýlí farmy,“ vysvětluje paní domu, John tlumočí. „Tam se pak chovají a zabíjejí, kvůli kůži.“

„Dneska už tu žiju jenom já a můj manžel,“ provádí nás paní svým domovem. Je to vlastně jediná veliká místnost, pomyslně rozdělená na část kuchyňskou, kde od stropu visí sušené ryby, dále cosi jako obývák s hamakem místo gauče a na ložnici, což je vysoká postel zahalená růžovým závěsem. „Naši dva synové už mají vlastní domácnosti a dcera žije a pracuje v Siemreapu,“ vysvětluje žena, a protože se blíží večer, rozsvítí zářivku.

Tady, stejně jako na mnoha místech v celé zemi, na souši i na vodě, všude tam, kam nevede elektrický proud, je životně důležité vlastnit akumulátor. Tedy to, co u nás známe jako autobaterii. Bez toho se totiž nejen nedá svítit, ale hlavně dívat se na televizi, což je jedna z nejoblíbenějších zábav vůbec. Začátek jakési telenovely asijské provenience také znamená konec naší návštěvy.

Slunce rychle padá za obzor. Hladina vody se uklidní a loďky po ní najednou kloužou úplně tiše. Kromě blikajících televizorů a sem tam nějaké zářivky osvětlují tenhle vodní svět už jenom blesky vzdálené bouřky.

A ZASE VODA

„Tam nedojedete, tam vede tak špatná silnice, že se to prostě nedá,“ odrazují nás v půjčovně motorek od cesty do města Kratie, vzdáleného tři sta padesát kilometrů od Phnompenhu. Ani místní ještě nestačili zaregistrovat, že silnice tam vede zcela nová, na kambodžské poměry opravdu luxusní. A mnohem lepší než to, po čem se drncáme na výjezdu z Phnompenhu. Útěchou nám může být, že kdybychom zvolili veřejnou dopravu, pravděpodobně bychom si zadnice natřásali na střeše autobusu nebo seděli někomu na klíně uvnitř.

Brzy ale přestaneme vnímat sténání mopedu obtěžkaného námi dvěma, batohy, technikou na natáčení a stativem. Jedeme sice podél Mekongu, ale kde končí řeka a začíná jiná, nelze poznat. Jediným suchým místem široko daleko je násep, po kterém frčíme na sever. Voda nás fascinuje – je všude kolem, červenohnědé dravé říčky se valí mezi chatrčemi a jenom úzké dřevěné lávky spojují domy na muřích nohách se silnicí.

Obzor se trochu otevře a na všech jeho koncích – zase voda. Rybaří se tu na všechny možné způsoby – kluci ze zábavy na prut, chlapi od rodin rejdí podběrákem v tekoucí vodě a co chvíli ho vytáhnou plný. Však se také říká, že když tady zaprší, i v kalužích na silnici se dá nalovit.

Opravdoví profíci však loví pomocí obrovských sítí na kladce. Sítě jsou mnohem větší než loďky, ze kterých jsou obsluhovány. Každých pár minut se síť vytáhne a posbírají se sardinky. Desetitisíce sardinek, které se v kádích převážejí k silnici. Tam už čekají ženy – obchodnice – a úlovek třídí podle velikosti. Obytné lodě se sítěmi tvoří celé vesnice. Miliony sardinek a každá projde lidskou rukou…

Jakmile té strašné spousty ryb a vody trochu ubude, objeví se rýžová pole. Hned po rybách to, co živí Kambodžu. Ženy donekonečna přesazují sazenice rostliny, která vyžaduje tolik ruční práce jako žádná jiná. Děti sedí na buvolech a potulují se krajinou.

„My je tady paseme. Vozíme se na nich, protože je to pohodlnější. A taky bezpečnější, protože tu můžou být miny. A hadi,“ přišel si procvičit angličtinu asi třináctiletý kluk.

„Proč nejsi ve škole?“

„Já už jsem dneska byl,“ říká. Je sice jedenáct dopoledne, ale nejspíš nelže. Učitelé jsou tak mizerně placení, že často učí pouhé dvě hodiny denně. Co dělají zbytek času?

„Učí soukromě a za peníze,“ objasňuje situaci mladý majitel hotýlku v provinčním městě Kompongčam. Dorazíme sem v pozdním odpoledni a z okna hotelu vidíme přímo na majestátní Mekong a na jediný most přes tento veletok v zemi. Nedávno ho postavili Japonci. V budoucnu by se měl stát součástí dálnice z thajského Bangkoku do vietnamského Ho Či Minova Města, jakési spojnice jihovýchodní Asie. Městu Kompongčam by to nepochybně pomohlo. Zoufale chátrající koloniální domy, slum na nábřeží a špinavá tržnice, to je zatím vše, co nabízí třetí největší město země.

SLONI A MNIŠI

Logicky nejkratší cesta z Kompongčamu do Kratie vede podél Mekongu. V tuto roční dobu je však nesjízdná – tedy pod vodou – objížďka přes mírnou vrchovinu má téměř sto kilometrů. Míjíme kaučukovníkové plantáže, které si svých pár let slávy odbyly ještě v době, kdy Kambodža byla součástí Francouzské Indočíny. Sledujeme hodinky a mraky, nejpozději úderem třetí můžeme očekávat, že se zase spustí voda.

Tentokrát nás liják zastihne mezi slony. U silnice nejprve zahlédneme hlouček zvědavců, kteří si stejně jako my nechtějí nechat ujít podívanou na ně. Na slonech sedí mladí chlapi a pohánějí je patami. Když už je průtrž mračen příliš silná, lidé se běží schovat pod dům na kůlech a živě diskutují o slonech. I pro ně je to zážitek, běžně tu nežijí.

„Přišli až ze Siempreapu,“ vysvětluje jeden z vesničanů. „A to je sto kilometrů!“ dodává, zatímco se chlapi na slonech navzdory dešti zahřívají obdivnými pohledy místních dívek.

„Budou u nás pracovat v lese.“

To není v Kambodži nic nového. Sloni se tu místo traktorů používají od nepaměti, jenom teď už jich zde je podstatně méně než před polpotovskou diktaturou. Za tehdejších hladomorů téměř vymizel nejeden živočišný druh a v městečku Skuon se dokonce zrodil zvyk pojídat zvláštní „delikatesu“ – smažené pavouky.

Klášter Phnom Sombok leží na vršku, z něhož by měl být nejlepší výhled v celém širokém okolí. Vede k němu úzká cesta, z jedné strany omývaná majestátním Mekongem, z druhé obrovskou lagunou, vzniklou v zátopové oblasti. K vysokému náspu se sbíhají lávky od domů na kůlech a krčí se na něm krávy a kozy. Přežvykují slámu, která tu stojí ve vysokých „panácích“.

Příkré schody vedou až ke klášteru, což je vlastně shluk chatrčí kolem nevelkého chrámu. Žijí v nich buddhistické mnišky, které se starají o mužskou část osazenstva kláštera. Z verandiček, vlastně otevřených kuchyní, je vpravdě ptačí rozhled po okolí – klášter ze všech stran obklopuje voda. Stará mniška s pečlivě vyholenou hlavou se mi představuje – zní to nějak jako Kačija – a zve mne do svého domova. Dřevěná podlaha a na ní kobereček, na kterém se Kačija modlí. Postel a malý stolek. To je vše, co dnes bývalá profesorka francouzštiny potřebuje k životu.

Ozve se gong a mnišky, které měly dnes na starosti přípravu jídla, zvou mnichy na oběd. Staří muži v oranžových hábitech se trousí ze spodní části kláštera, zouvají sandále a usedají nad překrásně upravenou hostinou. Popravdě jde jenom o rýži a trochu zeleniny, ale vypadá to jako mana nebeská. Mniši se pomodlí a pustí do jídla, ženy v bílých hábitech sedí proti nim v řadě a zpívají.

Jejich zvláštní zpěv nám zní v uších, ještě když za vydatného deště dojíždíme do města Kratie. Oblohu křižují blesky celou noc a my nemůžeme nepřemýšlet o tom, že před nějakými třiceti lety byli buddhističtí mniši a inteligence jako taková levicovým experimentátorům největším trnem v oku. V bezuzdném vraždění šli první na řadu. Snad proto je Kačija v tom ptačím hnízdě dnes tak šťastná. Po celonočním dešti je jindy špinavé centrum Kratie jako znovuzrozené. Mezi krámky tiše prochází zástup mladých mnichů, u každého se zastaví a přijmou od majitele ještě kouřící naběračku rýže. Mezi prsty bosých nohou jim protéká bahno. Kambodža začíná nový den.

V České republice dnes odpočívá téměř dvacítka dávnověkých egyptských mumifikovaných těl. Mumií, které pocházejí přímo z českého a moravského území, je rovnou několik desítek a jsou mnohem mladší než egyptské. Najdeme mezi nimi například i belgickou šlechtičnu, která zesnula ve Vamberku, italskou matku představenou, jež skonala v Praze, nebo třeba jezuity a měšťany z Klatov.

Zámek Kynžvart v západních Čechách je obklopen velkým parkem a kníže Metternich si ho vybral za své letní sídlo. Tento obratný politik a diplomat byl velkým sběratelem zajímavostí a kuriozit a jeho letní sídlo se stalo muzeem ještě za jeho života, už roku 1829. Jedny z prvních exponátů byly egyptské mumie.

Mumie často představovaly vzácný dar, kterým se navazovaly a utužovaly dobré diplomatické vztahy. Unikátní exponáty tak získal kníže Metternich v roce 1828 jako pozornost od egyptského místokrále Muhammada Alího.

„Máme tady dvě mumie, jednu celou, jednu bez hlavy, a jednu mumifikovanou hlavu zvlášť. Podle zápisů vedených v minulých stoletích se nedá přesně zjistit, jestli hlava k jedné z mumií patří, nebo ne,“ říká kastelán kynžvartského zámku PhDr. Miloš Říha.

Podle egyptologa Pavla Onderku z Náprstkova muzea patří hlava mumie na kynžvartském zámku k tělu Egypťana Pentahutrese. Kustod kynžvartských sbírek a zároveň poslední chebský kat Carl Huss se nechvalně proslavil tím, že jednu z mumií rozbalil z obvazových materiálů. Na jedné straně ji zásadním způsobem poškodil, což dnešní antropology a muzejníky netěší, ovšem na straně druhé z rozbalené mumie vytáhl amulety, které tak mohly být později ošetřeny a vystaveny.

Leccos se dá zjistit už jen ze dřeva rakví obou zdejších mumií. Zatímco rakev Pentahutrese je sykomorová, což bylo dřevo ve starém Egyptě dostupnější a tudíž levnější, rakev Kenamona je cedrová, patřila tedy někomu s vyšším společenským postavením. Kenamon působil jako strážce pečeti krále Horního a Dolního Egypta. Tato funkce by se dala přirovnat k funkci ministra financí. Kenamon se na tehdejší dobu dožil velmi požehnaného věku, zřejmě šedesáti až sedmdesáti let. Úřad vykonával za vlády Amenhotepa II. a pohřben byl v oblasti nedaleko Údolí králů, v lokalitě Šejch Abn el-Kurna.

„Dnes už jsou mumie Pentahutrese a Kenamona před návštěvníky zabezpečeny plexisklem. V minulosti měli někteří návštěvníci potřebu nadzvedávat víko sarkofágu, čímž se měnila teplota i vlhkost v rakvi. Takové změny mumiím samozřejmě vůbec neprospívaly,“ upozorňuje kastelán zámku. „V současnosti je Kenamonova rakev restaurována a velmi dobré je, že restaurátorka Jitka Barochová, která opravy prováděla před třiceti lety, teď v práci pokračuje. Nemusí tak jako většina restaurátorů zjišťovat, co a jak dělal předchůdce. Navíc se materiály a postupy vyvíjejí, takže co se dělalo před desítkami let, už dnes nemusí vyhovovat,“ dodal.

Život po životě v představách dávných Egypťanů byl velmi propracovaný a dodnes o nich ještě nevíme všechno. „Nemáme dost informací o představách Egypťanů, co bude na onom světě. Sošky, které se dávaly do hrobů, měly sloužit k tomu, aby pracovaly za zemřelého na onom světě. To naznačuje, že v záhrobí mělo být cosi jako všeobecná pracovní povinnost,“ přibližuje egyptské vnímání záhrobí egyptolog Onderka. „Sošky byly například z egyptské fajáns, což je hmota na bázi skla. V egyptské knize mrtvých je přání, aby po smrti nemuseli konzumovat moč a výkaly. Zřejmě se podobných postupů báli ještě za života. Pro přiblížení – představa egyptského života po smrti by se dala přirovnat k představě přebývání v pekle.“ Zesnulý Kenamon měl pronést slova, kterými prosí o to, aby se stal bohem: „Sestup, má matko Nuto, a rozestři se nade mnou v tomto svém jménu hvězdy Nebeské jezero. Kéž mne včleníš mezi nezničitelné hvězdy, které existují v tomto tvém jménu Velká záplava, abych se mohl stát bohem.“ Mumifikace mu měla tuto přeměnu umožnit.

Egypťané byli mumifikací posedlí, takže mumifikovali mnohé živé tvory, jak dokazují i mumie malých krokodýlů vystavené vedle kynžvartských sarkofágů.

Nejstarší mumie

Kdokoliv vejde do egyptské místnosti muzea v Moravské Třebové, zůstane alespoň na chvíli v údivu stát. Hlavním exponátem je dvojitá rakev s egyptskou mumií. Obě schránky, v nichž mumifikované tělo spočívá, jsou otevřeny, aby byla vidět nádherná kartonáž (tvarovaný obal samotné mumie z obinadel, zbytků papyrů, dřeva a štukovací omítky) s náboženskými výjevy vztahujícími se k posmrtnému životu. Pod kartonáží už dva tisíce let odpočívá Egypťanka, ze které vykukují jen špičky prstů na nohou. Zvláštní pocit umocňují egyptské kresby na zdech, které znázorňují egyptská božstva.

„Mumie se do muzea dostala v roce 1912. Zdejší rodák Ludwig V. Holzmaister ji poslal ze své druhé cesty do Afriky z přelomu let 1911–1912. Jedná se o dvojitou antropomorfní rakev s mumií ženy. Podle muzejních záznamů snad pochází ze skalní hrobky v egyptských Thébách. Zřejmě je to žena z vyšších kruhů thébské teokracie,“ popisuje exponát PhDr. Jana Martínková, vedoucí muzea. Typ rakve je charakteristický pro pozdní ptolemaiovskou dobu, tedy první století před naším letopočtem. Neví se, zda se v rakvi nacházely i nějaké sošky. Mumie byla v letech 1970–1971 restaurována a během prací restaurátoři zjistili, že je kartonáž poškozená a mumie byla už jednou v Egyptě vyňata. Jméno zesnulé Hereret, česky Květina, bylo zaznamenáno na kartonáži. Pohřbená žena se honosila titulem „paní domu“, což by naznačovalo, že byla vdaná a vedla domácnost. Antropologické vyšetření, které stejně jako všechna ostatní na mumiích v tehdejším Československu prováděl profesor Evžen Strouhal z Náprstkova muzea, neodhalilo, zda měla děti. Za života mohla být velmi krásná, měřila asi sto sedmdesát centimetrů a na kostře se nenašly žádné patologické změny.

Na kartonáži i na obou rakvích mumie se nachází jeden svislý sloupec hieroglyfického textu s obětní formulí: „Král dává oběť Usirovi-Chotamentejovi, velkému bohu, pánu Abydu. On mu dává invokační oběť chleba, piva, býka, ptáka, květiny, chladné vody, mastí a oblečení na dva obětní stoly. Král dává oběť Ptah-Sokar-Usirovi.“

Hereret si ani v nejdivočejším snu nepředstavovala, že její existence bude pokračovat v muzeu malého města kdesi ve střední Evropě.

Ztracení Egypťané

Pojem mumie zahrnuje dva naprosto rozdílné typy lidských pozůstatků. Jedny byly záměrně připravovány k mumifikaci pomocí speciálních procesů, které zahrnovaly odstranění některých tkání, balzamování a bandážování. Takovými jsou světově proslulé egyptské mumie. Jiné zůstaly samovolně ve vysušené podobě. Takovými jsou například proslavené mumie z And či pražská Marie Elekta. Tato těla byla zachována díky příznivým klimatickým podmínkám, mezi které patří například stálá teplota a vlhkost.

V České republice je necelá dvacítka egyptských mumií. Jedenáct z nich vlastní Náprstkovo muzeum, tři Hrdličkovo muzeum člověka, dvě najdeme na zámku Kynžvart, jednu v Městském muzeu v Moravské Třebové, jednu na moravském zámku Buchlov. Není vyloučeno, že další mohou být v soukromých sbírkách. A právě na zámku v Buchlově mají pravděpodobně mumifikovanou oběť vraždy. Jde o mumii faraonského úředníka Nefersobka, jehož lebka je poškozena. Zranění se nezačalo hojit, což naznačuje, že na ně zemřel. Ovšem po tisíci letech už nelze s jistotou říci, zda bylo zranění způsobeno násilím a ne třeba nešťastným pádem.

Mumie byly určitou dobu používány i jako léčivo na špatně se hojící rány a ke zlepšení mužské potence. Některé z „českých“ mumií byly v minulosti rozemlety na prášek a rozprodány v lékárnách.

Mumií bylo v Česku určitě více. „V inventáři z let 1607–1611 se dozvídáme, že Rudolf II. vlastnil egyptské hliněné vázy a nádoby a v inventáři z roku 1619 je hned dvakrát zmíněna mumie,“ píše Lucie Jirásková ve svém příspěvku o známých sbírkách Rudolfa II.

Už Kryštov Harant z Polžic a Bezdružic, jeden z našich cestovatelů 17. století, se ve svém cestopise Putování aneb cesta z Království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta zmiňuje o císařových mumiích: „Celou takovou mumii, totiž celého člověka míti ráčí, kteréhož jsem viděl, majícího červeně obarvené nehty, poznal jsem, že z Egypta přivezený býti musel.“

Ovšem císař nebyl jediný, koho okouzlila exotika dávno zemřelých Egypťanů. Petr Vok z Rožmberka měl podle dobových zápisů na svém třeboňském zámku „jednoho mrtvého ve dvou modře malovaných almarách se zlatými pruhy“. Bohužel zdaleka ne všechny se zachovaly a dokonce ani ty zachovalé nejsou všechny přístupné veřejnosti.

Ctihodná Marie Elekta

I v Česku se můžeme setkat s původními mumiemi, které mohou těm egyptským svou zachovalostí směle konkurovat.

„My, níže podepsaní vědy lékařské doktoři a vážení profesoři veleslavné university pražské a slovutní přísežní fyzikové Království českého, stvrzujeme a dosvědčujeme, že jsme i my i s námi podepsaní chirurgové Království českého a města Prahy vlastníma očima viděli, jakož i vlastníma rukama ohledali a co nejdůkladněji prozkoumali tělo ctihodné … zakladatelky … na sedadle posazené a že jsme je nalezli dokonale neporušené, mající kůži úplně zachovalou, barvu hnědou neboli kaštanovou a všecky údy ohybné, a … neporušenost považujeme jednomyslně za naprosto zázračnou a všecky přirozené síly přesahující,“ – tak zněl oficiální verdikt lékařů z pražské Karlovy univerzity z 12. srpna 1677. Mumie Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky pražského karmelu, totiž byla zachována v takovém stavu, že to sestry karmelitky považovaly za zázrak.

Kdo byla Marie Elekta od Ježíše, jejíž pražská mumie se tak zázračně dochovala? Její původní jméno bylo Caterina Tramazzoli a narodila se 28. 1. 1605 v italském městečku Terni. V jednadvaceti letech vstoupila do kláštera „poslušna hlasu Ducha svatého“. Historické materiály naznačují, že už tehdy musela být velice silně zasažena křesťanskou věroukou. Proslula svou horlivostí a zbožností. Zdeněk Kalista o ní v knize Ctihodná Marie Ježíšova píše: „…vzhledem ke klášterním sestrám je velmi pokorná, vzhledem ke svým nadřízeným nadmíru poslušná. Nejvíce miluje svaté mlčení, které jí dovoluje se soustředit co nejplněji k bohu.“

Na přání Eleonory Gonzagy, manželky císaře Ferdinanda II., byly vyslány čtyři sestry karmelitánky, aby ve Vídni založily nový klášter. Byly vybrány dvě z kláštera janovského a dvě z Terni. Výprava vstoupila do Vídně 2. 11. 1629 a Marie Elekta tu prokázala skvělé služby. Byla vyslána k založení dalších klášterů, nejdříve do Štýrského Hradce, posléze do Prahy.

„Už ve Štýrském Hradci se u ní objevila vodnatelnost (hydropsie). V roce 1655 se jí otevřely rány na nohou. V Praze se její stav značně zhoršil. Byla trápena obtížemi žaludečními a prudkými bolestmi hlavy. Dostavilo se u ní chrlení krve a byla zachvácena bolestmi jater,“ píše v jejím životopise Zdeněk Kalista. Podle klášterní tradice dokázala Marie Elekta předpovědět svou smrt a 11. ledna 1663 v brzkých ranních hodinách skutečně zemřela. Hned po smrti se vyrojily pověsti o zázračných světlech a hlasech, které se Karmelem rozléhaly. Antropolog Emanuel Vlček píše, že „bezprostřední příčinou smrti byl prudký zánět plic. Podle našeho zkoumání byla příčinou smrti jaterní cirhóza (základní a rozhodující onemocnění, které trvalo přes třicet let), ascites a již zmíněný zápal plic“.

Stav mumie je podivuhodně zachovalý. Tělo zakladatelky kláštera je umístěno v klášteře bosých karmelitek na Hradčanech. Mumie byla v roce 1666 vytažena z promáčené rakve, ale po vysušení „nebyla těžší, než pytel peří“. Dnes váží pouhých 7,5 kilogramu. Zuby Marie Elekty jsou kompletní, bez kazů a parodontických změn. Na samotném zachování těla, které zůstává po stoletích ve vynikajícím stavu, je vskutku něco až zázračného.

Vambeřané v Broumově

Podobně jako zatékalo do hrobky ctihodné Marie Elekty, o několik století později začalo zatékat do krypty kostela sv. Prokopa ve Vamberku, kde bylo uloženo 34 mumií vamberských obyvatel. Hrozilo nevratné poškození, takže bylo nutné najít náhradní místo. Jako nejlepší se ukázalo podzemí benediktinského kláštera v Broumově.

„Když se z Vamberka ozvali, byli jsme rádi, že můžeme mumiím poskytnout náhradní prostory. Ale nejdříve museli památkáři proměřit podmínky, jako je teplota či vlhkost vzduchu, aby nedocházelo k nějakému dalšímu poškození. Protože všechna měření ukázala, že naše sklepení je vhodné, byly k nám v roce 2000 mumie převezeny,“ říká zdejší vikář Norbert Josef Zeman. „Mezi mumiemi máme i zajímavost. Souvisí s pověstmi o fextech. Slovo ‚fext‘ je výraz pro člověka s ‚dvojitou kůží‘ nebo člověka, který se narodil v košilce, tou se zřejmě myslí plodový obal. Má být nesmrtelný, respektive zabít ho může jen skleněná kulka. A když zemře, tak se jeho tělo nerozkládá. Původně je slovo fext odvozeno z německého kugelfest – nezranitelný kulí,“ říká učitel náboženství Přemysl Sochor, který zároveň působí jako průvodce. Fext, respektive jeho mumie, je vystaven v klášterním podzemí hned mezi prvními. U některých mumií je kříž či kalich, čímž je naznačena příslušnost ke kléru. Jednou z mumií je bývalý kněz Adalbert Damian Rozvoda. „Kněz to zvláště zasloužilý, znamenitě čilý a horlivý, který působil ve Vamberku třicet tři let,“ praví listina, která byla nalezena u mumie.

Další známou zesnulou je belgická šlechtična Magdalena Grambová, která se roku 1627 přistěhovala z Meldeku do Vamberka a založila zde krajkářskou tradici. Na kusu papíru má své „identifikační číslo“. Papírová cedule na hrudi Františka Lišky zase praví, že se jedná o syna varhaníka Jana Lišky a jeho manželky Anny. Zesnul v březnu 1750 a bylo mu sedmdesát šest let. U některých mumií je na první pohled vidět, že tito lidé museli za života trpět velmi silnou nadváhou, u mnoha se zachovaly rysy obličeje.

Nelze se vyhnout otázce, zda mumie i přes svůj vyschlý zevnějšek nepáchnou. „No, upřímně řečeno, když se mění počasí, tak ano. Ale to bývá zřídka. A opravdu nevím, k čemu bych ten pach přirovnal,“ přiznal Přemysl Sochor.

Vamberským mumiím může návštěvník pohlédnout do tváře z bezprostřední blízkosti. V Klatovech ale po zkušenostech s některými návštěvníky dali vysušené nebožtíky do rakví se skleněným poklopem.

Klatovské souvislosti

Katakomby v Klatovech jsou kryptou jezuitského kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Ignáce. Byly vyprojektovány jako místo pro pohřbívání duchovních a v případě potřeby i jako úkryt. Stavba byla dokončena v roce 1675 a už rok nato zde byl uložen první nebožtík. I když tu měli být pohřbíváni hlavně jezuité, v průběhu let se zde začali ukládat i bohatí šlechtici a řemeslníci, vysocí důstojníci a samozřejmě důležití měšťané. Proč se nechali ukládat do kostelních katakomb a ne do země?

„Je potřeba si uvědomit historický kontext a vnímání smrti v tehdejší společnosti. V té době všichni čekali na vzkříšení, a proto pohřbení v chrámu bylo mnohem cennější než na hřbitově. Kapacita katakomb však byla omezená, takže je jasné, že si to nemohl dovolit každý,“ vysvětluje předseda sdružení Klatovské katakomby Václav Chroust.

Zatímco duchovní byli pohřbíváni v prostém šatu, měšťané a obchodníci naopak měli své pohřební oblečení bohatě zdobené. Posledním pohřbeným byl Antonín Weichs v roce 1783. O pouhý rok později císař Josef II. pohřbívání v kostelech zakázal. Ovšem do té doby zde bylo uloženo kolem dvou stovek osob. Do dnešních dnů se zachovalo necelých čtyřicet mumifikovaných těl. Nejednalo se samozřejmě o mumifikaci egyptského typu, kdy se používaly speciální bandáže, vonné roztoky či napouštění pryskyřicí. Proces byl velmi unikátní, chtělo by se říci typicky český. Těla totiž jezuité ukládali na chmelovou podložku, která působila antisepticky. I to byl jeden z důvodů, proč nedošlo k rozkladu. Pro klatovskou mumifikaci byl zásadní větrací systém katakomb způsobující vysušení těl, která dnes váží osm až deset kilogramů.

„Existuje několik pohledů na klatovské mumie,“ říká Václav Chroust. „Tím prvním, a nejčastějším, je prosté materialistické zhodnocení zachovalých těl jako biologického unikátu. Ten druhý, méně častý, ale neméně důležitý, je zasazení mumií do historického kontextu. Je potřeba si uvědomit, že jezuité přišli do Klatov v polovině 17. století. Postavili tady gymnázium, na kterém studoval osvícenský a obrozenecký novinář, vydavatel a spisovatel Václav Matěj Kramerius i český bohemista a církevní historik Josef Dobrovský. Lidé, jejichž těla jsou zde uložena, se zásadním způsobem podíleli na tváři města.“

Ovšem větrací systém byl nakonec zkázou pro většinu těl. Když byla v roce 1937 při přestavbě kostela řada průduchů v jeho sloupech a pilířích zazděna, narušilo se proudění vzduchu a mumie začaly plesnivět, do dubových rakví se pustil červotoč. Většina těl musela být uložena na hřbitově.

Svým dílem přispěla ke skáze i veřejnost, která měla ve 40. letech minulého století po přestavbě kostela k mumiím přístup a ne vždy se k nim chovala s očekávanou pietou. Počátkem 60. let byl porušený větrací systém znovu opraven a díky tomu se dnes mohou Klatovy pochlubit alespoň zbylými těly. V roce 2001 se mykologové a chemici snažili zbavit těla i rakve plísní.

V současné době se neví, komu zachovaná těla patří, takže není vyloučeno, že mezi nimi leží i Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, zakladatel zdejší jezuitské koleje a tudíž velmi vzdělaný muž.

„Vidět věci v souvislostech je umění, které upadá. Historie nezačala včera a naše mumie jsou pevnou součástí nejen klatovské historie,“ uzavírá své myšlenky Václav Chroust.

Putování časem

V době, kdy dnešní nebožtíci žili, je možné najít zajímavé a často nečekané souvislosti. Impulzem mohou být i mumie kapucínů katolického řeholního řádu inspirovaného duchem sv. Františka z Assisi v klášterní hrobce v Brně. Nebo mumie z v podstatě neznámého západočeského Mnichova, který byl roku 1437 pasován na město. V polovině 19. století v něm žilo 1137 lidí. V současnosti má spolu s okolními dvěma obcemi celkem 352 obyvatel – a několik desítek mumií. Repliku turínského plátna je možné obdivovat spolu s mumiemi v Broumově. Putování za českými mumiemi, ať už původem od nás nebo egyptskými, je poutí, kde se historické údaje prolínají s přírodními vědami, filozofií i politikou.

Nyanchhap

Z devatenácti egyptských mumií, které se nacházejí ve veřejných sbírkách České republiky, jich jedenáct vlastní Náprstkovo muzeum (složka Národního muzea) v Praze. Jedna z nich patřila hodnostáři Nyanchhapovi. Rakev získal Josef Ferdinand Habsburský, velitel 93. regimentu dislokovaného v Olomouci, během svého pobytu v Egyptě v roce 1903. V roce 1906 celou svou egyptskou sbírku daroval nově založenému muzeu v Olomouci, kde byla Nyanchhapova mumie vystavována až do počátku 80. let minulého století. Tehdy byla celá egyptská sbírka muzea převedena do Náprstkova muzea. Nyanchhap žil v pozdní době egyptských dějin (664–332 př. n. l.). Žil a byl pohřben ve městě Achmím.

Gaz nás po prašné cestě veze Čujskou stepí do poslední zapadlé osady. Míříme do perly Altaje, Katuňského zapovědniku (zapovědnik – území s nejvyšším stupněm ochrany přírody v Rusku, vstup je možný pouze s povolením). Dál už lze jít jen po svých. Noříme se do tajgy. Tajuplný název s příchutí exotiky skrývá obyčejný drsný jehličnatý les. Nenajdeme v něm ani žádné velikány, ani se nevyznačuje bůhvíjakou hustotou. Listnáčů je velmi málo, vlastně jen v nejnižších partiích několik bříz. Jasně převažuje sibiřský modřín a limba. Jejími šiškami se živí nejen veverky, ale nepohrdnou jimi ani medvědi, rosomáci, lišky, a nakonec ani člověk. Méně je tu jedlí, smrků, jalovců. Čím jsme výše, tím více stromy řídnou a jsou nižší.

Tajga není sice houštinou kmenů, ale hustý zelený podrost hodně ztěžuje průchod. Ve změti kořenů, balvanů, trnitých keřů, ostružiní a maliní občas zahlédneme ladné květy kosatců.

Říkají jim gnus

Stoupáme. Přibývá mechů a pestrobarevných lišejníků, jsme v pásmu horské tundry. Místo kosodřeviny, obvyklé v evropských horách, tu roste zakrslá bříza a zakrslé vrbky. Pokroucené a spletité větve přesahují místy výšku člověka a prodírání je velmi nepříjemné a zdlouhavé. Zdá se nám, že větve jsou kýmsi zlomyslně položeny do tří pater: nejvyšší šlehá do tváře, prostřední shazuje batohy a nejnižší podráží nohy.

Z podmáčeného podloží zakrslých vrb se v pozdním odpoledni při každém kroku zvedají mračna komárů, muchniček a jiné bzučící a bodající havěti, jíž Rusové trefně říkají gnus. Utíkat před ním, dávat přitom pozor na propadnutí se do bažiny, rukama si klestit cestu větvovím a zároveň plácat nejdotěrnější hmyz – to je peklo sibiřské divočiny. Odpočinek na březích vysokohorských ples pak bereme jako odměnu.

Pavouci na ledu

Opouštíme nenáviděné houští a stoupáme alpínskými horskými loukami plnými velkých květů. Břehy stříbřitých bystřin jsou podmáčené a oživují je trsy růžových prvosenek, jasně oranžové vysoké úpolíny (ogoňok) a divoký česnek. Mezi kameny v trávách nalézáme nádherné modrofialové hořce a pestrobarevné macešky. Jednoznačně ale dominuje modrá. Hektary modrozelených polí orlíčků a včelníků jsou pastvou pro oči.

Konečně se nám jde pohodlně. Kam oko dohlédne, se rozprostírají nekonečné řetězy hor; zelené, kamenité i zaledněné vrcholky. A nejvýše, až na samou hranici ledovce, sahá horský žlutý mák a drobné macešky.

Nervózně nás sleduje kolonie pišt’uch, pak zapiští a zvířátka rychle mizí v podzemních úkrytech.

Ještě výše jsou kamenná moře porostlá zelenožlutými lišejníky. Mezi skulinami na nás tu a tam pokukuje roztomilá zemní veverka – burunduk. Často nás zvědavě sleduje z pouhého metru, ale její šedohnědý kožíšek s podélnými proužky ji v kamenech dokonale skrývá. Prozradí ji až pronikavý pískot a rychlý pohyb.

Nejvyšší vrcholky a sedla pokrývají šedobělomodré ledovce. Po ledu se překvapivě prohánějí velcí pavouci. Pak pochopíme, jak se tu vzali – na ledovcových pláních nacházíme desítky mrtvých motýlů, které jsme viděli níže. Přemnožili se a květy i sebemenší kaluže jimi byly doslova obsypány.

Cesty? Žádné nejsou

V Katuňském zapovědniku nejsou cesty. V mapách jsou sice zakresleny jakési stezky, ale to je nutno chápat spíše jako místa, kudy lze projít. Po hřebenech se chodit nedá, schůdnější jsou doliny podél řek, hřebeny se přecházejí v sedlech. Pokud „cesta“ na mapě přechází řeku, znamená to zpravidla, že ten, kdo ji nepřebrodí právě tady, narazí dál už jen na nepřekonatelnou překážku v podobě divokého přítoku či skalní stěny.

Brody se stávají naším každodenním chlebem. Často znamenají několikahodinové a někdy i půldenní zpoždění. Ale obětovat čas na vybrání nejvhodnějšího místa se vyplatí, i v nejmělčích místech má totiž dravá jarní řeka obrovskou sílu, která hravě podtrhne nohy, takže je třeba se jistit i lanem.

Podél řek procházíme všemi vegetačními stupni altajských hor. V místech, kde se řeka hluboce zařezává do okolních kopců, balancujeme na prudkých svazích v suti a vlhké klouzající trávě nebo na visících sněhových jazycích. V místech, kde se řeka rozlévá do široké roviny, obcházíme členité meandry, nabíráme si do bot na podmáčených loukách s vysokými bolševníky a bodláky, které se střídají s hustými křovisky zakrslé vrby. Někde je třeba obtížně přeskákat bažinu po obřích trsech trávy, které vypadají jako želví hřbety. Pod váhou člověka se pohupují, naklánějí a někdy se zdá, že i uhýbají, a tak každý jednou zapadne, někdy po kolena a jindy po pás. Při sestupu pak v tajze zase padáme ve vysokém porostu přes padlé kmeny a téměř neviditelné balvany, zaplétáme se do ostružinových pastí. Z dálky všechny vypadají jako pěkná louka s nízkou trávou…

Strážci území

Přístupové cesty a klíčová údolí, kudy každý vetřelec musí projít, k našemu překvapení skutečně někdo hlídá. Poprvé je potkáváme u řeky Katun’. Šest plně ozbrojených „partyzánů“ v maskáčích se tísní v malém srubu, který si sami postavili ze zdrojů tajgy, vlnitého plechu a kousku igelitu. Nekompromisně kontrolují naše propustky, obrovskou vysílačkou informují ředitele, teprve potom jejich neoholené tváře rozzáří úsměv se spoustou zlatých zubů. Ochotně se s námi dělí o to málo, co mají, po týdnech na instantní kosmické stravě je skopové! Na družbu padá poslední zbytek naší slivovice.

Být strážcem zapovědniku je pořádně tvrdý denní chleba. Za 2500 ruských rublů měsíčně (rubl je necelá česká koruna) se střídají v dvojtýdenních směnách, daleko od svých rodin, s sebou jen to nejnutnější: koně, pušku, holínky, legitimaci strážce a pro Rusy nezbytný těžký kotlík a plechové kýble na vaření… Za nízký plat toho pro své rodiny moc nepořídí, takže ve dnech, kdy jsou doma, tvrdě pracují na svých drobných hospodářstvích. Ale i tak jsou rádi, že mají vůbec nějakou práci.

Ne všichni jsou však místní. Ivan měl dobře placené místo na policejním inspektorátě: „Ne Altaj, Moskva je džungle. A z betonu! Žije v ní deset milionů lidí, jeden těsně vedle druhého, a přitom každý sám. Tady se všichni známe, pomáháme si. A zdejší příroda, ta je prostě překrásná!“ Ivan sem dřív jezdil jako turista, ale nakonec mu zdejší kraj tak učaroval, že se rozhodl úplně změnit svůj život.

V opuštěné základně u jezera Talmeň na nás už čeká German. Bývá zde přes celé léto a tak si tu trošku nad poměry zařídil. Ve srubu ze stropu visí drát se žárovkou, elektřinu dodává hlučný generátor z potůčku. Skutečným přepychem je ale ruská baňa (sauna). Na místní poměry mimořádně pěkná dřevěná chatka s verandou a kamínky uvnitř. Že jsme pořád v Rusku, je poznat z toho, že stavitelé svůj velkorysý záměr nedokončili: baňa svému účelu už sloužit může, tak proč se párat s nějakou lávkou k jezeru, ve kterém se pak má člověk po pobytu v bani jít zchladit? Zatím tu trčí jen nachystané kůly.

A German už roztápí, abychom i my poznali, co znamená pravá ruská baňa. V přetopené chatce rozlévá na rozpálené kameny celý kbelík vody. Když je po dlouhých minutách žár nesnesitelný a všichni jsme nachystáni vystartovat do jezera, uchopí březové metličky a se slovy „papárim sa“ sám sebe, ale pak i nás řádně prošlehá. Žárem a vlhkem přecitlivělá kůže při této proceduře pálí jako čert. Kdosi utrousí „russkij masochism“. German se jen směje a šlehá. Teprve poté nás pustí do jezera. Pádíme přes kameny jako o život do studené vody… Hlasitě pak oddechujeme na verandě baně, pozorujeme klidné jezero a vůbec nám nevadí, že gnus právě zahájil krvavou hostinu na náš účet.

lll

Po návratu do civilizace se samozřejmě opět setkáváme s ředitelem chráněného území. Vyprávíme zážitky, ptají se nás na počasí, průchodnost sedel, setkání s divokými zvířaty a se strážci. Nakonec se ředitel usměje a zeptá se: „I što russkij masochism?“

Území levharta sněžného

l Stal se symbolem ochrany, patří ke kriticky ohroženým druhům a Katuňský zapovědnik ho má ve znaku. Altaj je jednou z oblastí, kde ještě žije. Počet těchto šelem se na celém světě odhaduje jen na několik tisíc.

l Je to samotářská plachá šelma, která žije ve vysokohorských oblastech, kde se ukrývá v jeskyních a skalních rozsedlinách. Loví za soumraku a v noci.

l Charakteristické dlouhé zadní končetiny mu umožňují až patnáctimetrové skoky. Neobyčejná je rovněž délka ocasu, zhruba půlka z až dvoumetrové délky těla. Samec váží až 50 kg, samice o něco méně.

l V přírodě se dožívá 15 až 18 let. Rozmnožovat se může po celý rok, březost trvá něco přes tři měsíce. Narodí se obvykle dvě až tři mláďata, která zůstávají asi rok a půl s matkou.

l Člověku se vyhýbá, neútočí na něj.

Altaj

l Rozložité horstvo se zvedá ze západosibiřské roviny zhruba ve středu euroasijského kontinentu a je tak nejvzdálenějším pohořím od mořského pobřeží vůbec. Kromě Ruska a Mongolska zasahuje Altaj částečně i do Kazachstánu a Číny.

l Vzdálenost od moří a oceánů se výrazně podepsala na charakteru jižních partií, Mongolský a Gobijský Altaj je proto pod vlivem ryze kontinentálního klimatu s minimem srážek, takže stepi, pouště a polopouště v podnoží hor běžně přecházejí přímo do horských sutí a les je v horách pouze v ostrůvcích vlhkých údolí. Ledovců i krátkých řek je poskrovnu.

l Na severu, v Ruském (Velkém) Altaji, je situace zcela odlišná. I odtud je k moři velmi daleko, nicméně vláze ze Severního ledového oceánu nestojí v cestě žádné vysoké pohoří a valící se mraky nabývají na síle cestou přes rovinatou Sibiř, protkanou sítí řek s tisíci jezery a velkými plochami bažin. Narážejí pak na vysoké štíty Ruského Altaje.

l Ruský Altaj je velmi deštivý a zaledněný. Velký přísun srážek vytváří mimořádné podmínky pro vegetaci. Nadbytek vláhy plní koryta divokých horských potoků a řek, které nakonec vytvoří největší sibiřskou řeku Ob’. Její hlavní zdrojnicí je řeka Katun’, která vytéká z Katuňského jezera na jižním úbočí hory Beluchy (4509 m n. m.).

l Díky odlehlosti, velmi nízké hustotě osídlení, obrovským místním vzdálenostem, v podstatě neexistující turistické infrastruktuře a relativní nepřístupnosti horských terénů tu lze najít ještě místa prakticky nedotčená civilizací.

Katuňský zapovědnik

l Jedno z nejodlehlejších míst i na altajské poměry. Nevede k němu žádná silnice, ročně ho navštíví jen několik desítek lidí.

l Do srdce této unikátní vysokohorské divočiny (zapovědnik = „zapovězené území“) vede několik cest, ale žádná není snadná. Je třeba překonat vysokou hradbu Katuňské podkovy – nejvyšší altajský hřeben vůbec. Z jihu je oddělen neprodyšnou hranicí s Kazachstánem.

l Charakteristické je perfektně zachovalé a i pro laika jasně zřetelné vertikální zonální členění vegetačních stupňů. Stepní stupeň žlutých trav bez lesa střídá sibiřská tajga – poměrně řídký převážně jehlič-

natý les s hustým podrostem. Nad tajgou se rozprostírá pásmo horské tundry, místo naší kosodřeviny zde uvidíte zakrslé břízky a vrby. Následuje pásmo alpínských luk s bohatým a vysokým kobercem pestrobarevných květů. Nad ním už je pásmo skal, sněhu a ledu. l Fauna je typicky sibiřská, druhově ne tak bohatá jako počtem jedinců jednotlivých druhů. K symbolům ochrany patří zejména kriticky ohrožený sněžný levhart, kterého má zapovědnik i ve znaku. Zlaté hory – Altajský zapovědnik, oblast kolem hory Belucha a náhorní plošina Ukok (pazyrické památky) – jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO.

„Vzhledem ktomu, že nemáme stálou expozici starověkých civilizací, snažíme se alespoň jednou ročně uspořádat výstavu, která část tohoto obsáhlého tématu zachycuje,“ říká komisař vznikající výstavy Pavel Onderka.

Než taková výstava vznikne, musí se sejít muzejní rada, což se děje jednou za rok. Ta posoudí a posléze případně schválí nápady na výstavy pro příští rok. Posuzují se tzv. libreta, tedy projekty, které obsahují záměr a téma výstavy, a samozřejmě i to, kolik taková výstava bude muzeum stát.

Pak se musí přichystat scénář, dost podobný scénářům filmovým. Na pravé straně každého listu se nacházejí texty, které si návštěvník přečte na panelech a popiscích, na levé pak informace a instrukce potřebné k přípravě a při stavění výstavy. Pamatuje se v něm na nejrůznější komplikace.

„Některé exponáty jsou například citlivé na světlo, takže se musí vrámci expozice zastínit. Jiné jsou příliš těžké, takže kjejich instalaci je potřeba vyrobit speciální železný podstavec. Na naší výstavě to bude třeba reliéfní blok svyobrazením núbijského krále Taharky. Jen pro přenesení zdepozitáře do expozice budeme potřebovat alespoň tři stěhováky,“ řekl Pavel Onderka

Asi nejzodpovědnějším momentem přípravy výstavy je výběr exponátů. Ne každý se z různých příčin hodí – nezapadá třeba do tématu, neodpovídá časově, případně geograficky. Někdy se i stane, že se exponát do výstavy prostě nevejde. Tentokrát byla ze seznamu vyškrtnuta sfinga zřímské doby.

„Samotná příprava exponátů nezahrnuje pouze jejich výběr a vyhledání vdepozitáři. Musí se očistit, případně restaurovat nebo konzervovat. Při přípravě této výstavy jsme jeden zexponátů čistili ultrazvukem. Kromě našich exponátů, tedy předmětů zNáprstkova muzea, uvidí návštěvníci i některé předměty z Městského muzea v Moravské Třebové,“ dodal Onderka.

Výstavy se sice plánují měsíce dopředu, ale do poslední chvíle je na nich co vylepšovat. Nicméně stojí za to. Ostatně mezi vědecké týmy, které přispěly klepšímu poznání dějin starověké Núbie, patří i čeští egyptologové, kteří mají mezi světovými archeology zvučné jméno. Velké pozornosti se núbijským památkám dostalo v 60. letech minulého století, kdy UNESCO vyhlásilo mezinárodní kampaň na jejich záchranu před stoupajícími vodami Asuánské vodní nádrže. Čeští egyptologové se podíleli na jejich dokumentaci a výsledky byly publikovány vcelé řadě monografií a odborných článků. Núbie byla české veřejnosti v Náprstkově muzeu představena již několikrát.

A co návštěvník vrámci výstavy uvidí? Repliku průčelí núbijského Lvího chrámu z1. století našeho letopočtu, reliéfní blok svyobrazením krále Taharky ze 7. století před naším letopočtem, unikátní plastiku hlavy mytické duše ba a vzácný soubor núbijské keramiky (1.–3. století našeho letopočtu). Nejstarším předmětem na výstavě bude téměř čtyři tisíce let starý skalní nápis se jménem hodnostáře Mentuhotepa.

napsal a vyfotografoval Topí Pigula

výstava se otevírá 17. června 2006

návštěvní doba Náprstkova muzea: út–ne 10–18 hodin celoroční provoz, zavírací den: pondělí

Pow wow – indiánská hudební a taneční slavnost. Indiáni z celé Ameriky a Kanady se sjíždějí o předem stanoveném letním víkendu, nejen aby se setkali s přáteli a vzdálenými příbuznými, ale také aby obnovili staré a navázali nové vztahy. Vždyť slovo pow wow znamená v algonkinštině “znovuobnovení”.

Do roku 1948 byly všechny indiánské slavnosti v Kanadě zakázány, a tak mají dnešní Indiáni co obnovovat. Až koncem padesátých let byl znovu zažehnut plamínek naděje na vzkříšení indiánské kultury a během osmdesátých let se z původně náboženské tradice stala velmi oblíbená společenská záležitost. Během těchto dnů se z moderních Indiánů v džínách stanou hrdí bojovníci. Dnes bojovníci za svobodu a za práva, která se jim jen pomalu vrací.

MAGICKÁ ČTYŘKA

Celá slavnost probíhá na vymezeném místě pokrývajícím leckdy několik akrů, kde jsou vyhrazena místa na parkování, kempování pro účastníky a hlavní dějiště celé akce. Centrem pow wow bývá jakési pomyslné náměstí, kde je postavený většinou prostorný stan se stolem pro komentátora, který vše řídí a moderuje. Okolo hlavního stanu jsou pak rozmístěné stánky s občerstvením a tradičními indiánskými řemeslnými a uměleckými výrobky.

Na vnějším okruhu stanu sedí kolem bubnů skupinky šesti i více hudebníků. Hudební doprovod je zesílen moderní technikou, která se zdá po prvním úderu na buben naprosto zbytečná. Každý z bubeníků má jednu paličku, své skladby bubnují unisono do napnuté kůže bubnu, která se chvěje pod mocnými údery tolika paliček. Černonožci znají pouze “instrumentální skladby”, kdežto příslušníci kmene Sioux mají ke skladbám i text. Slova se nezpívají v tradičním evropském pojetí, ale doslova křičí z plných plic, až zpěvákům-bubeníkům nabíhají na krku všechny žíly. Většina hudebních útvarů má čtyři základní údery a čtyři opakování, protože číslo čtyři má pro indiánský svět magický význam. Reprezentuje důležité milníky v indiánském životě: 4 roční období, 4 světové strany a 4 životní etapy (dětství, dospívání, dospělost a stáří). Podle staré indiánské tradice se žena nesměla bubnu ani dotknout, ale dnes mají příslušnice něžného pohlaví příležitost vykřičet svou duši vedle svých mužských protějšků. Během pow wow jsou všechny hudební skladby pečlivě hodnoceny porotou, která na konci určí vítěze.

TANCE S NEHYBNÝM OBLIČEJEM

K hudbě samozřejmě patří tanec, který je nedílnou součástí každé indiánské slavnostní příležitosti. Po oba dny pow wow probíhá taneční soutěž, rozdělená do různých kategorií podle pohlaví, věku nebo druhu tance. Hodnotí se nejen taneční výkon, ale také kroj a nasazení tanečníka.

Pro indiánskou duši je tanec modlitbou a velmi hlubokým duševním prožitkem. Na rozdíl od evropské tradice se od Indiánů neočekává, že budou mít při tanci na obličeji výraz radosti z pohybu. Naopak, žádoucí je téměř nehybný obličej s očima upřenýma daleko za hranice hlavního stanu.

Závody jsou ale závody, a tak každý tanečník dostane číslo, které si připne na svůj oblek, aby porotci mohli snadno rozeznat a bodovat jednotlivé účastníky soutěže. Tance se obyčejně dělí na zábavné a náboženské. Při zábavných tancích se může tanečník zčásti inspirovat moderními muzikály, ale tradiční tance si zachovávají přesné krokové variace. Grass Dance neboli Trávový tanec, laiky často mylně chápaný jako válečnický tanec, má původ u kmene Sioux. Sneak-Up Dance, z anglického slova “přikrást se”, představuje válečníka, který objevil zraněného nepřítele. Ovšem jak toto setkání dopadlo, divák laik jen těžko posoudí… Dalším častým tancem bývá tzv. Kuřecí tanec, který je oblíbený zejména v západní Kanadě. Tanečníci napodobují natřásavé pohyby kura, který se svou ladností snaží upoutat samičku. K podobným účelům ostatně tanec dříve sloužíval i v lidské společnosti.

Dobrý tanečník musí mít správný rytmus a hlavně výdrž. Ženy mají svůj typický tanec zvaný Jingle Dance, Zvonkový tanec, jehož název je odvozen od mnoha zvonků našitých v řadách na ženský úbor. Zvonečky jsou ve tvaru kornoutu a dříve je indiánské ženy vyráběly z plechových krabiček od žvýkacího tabáku dovezeného Evropany do Nového světa. Dnes, snad pro nedostatek žvýkacího tabáku či plechových krabiček, jsou zvonečky zhotovovány pravděpodobně prozaičtějším způsobem.

Vítězný tanečník si domů většinou odnáší peněžní odměnu od 200 do 2000 dolarů, ale v dětské taneční soutěži každý zúčastněný dostane symbolicky dolar, a není tedy vítězů ani poražených.

POD ČELENKOU Z ORLÍCH PER

Dnešní indiánské kroje a jejich typické prvky splývají a těžko se podle nich dá rozeznat kmen tanečníka. Většina prvků pochází z oblečení prérijních Indiánů, ale často jsou tak promíchané, že jsou spíš vizitkou tanečníkovy fantazie. Někteří tanečníci dávají přednost roache, ozdobě na hlavě vyrobené z ostnu ursona kanadského nebo dikobraza, a nekladou se přitom žádné meze velikosti či barvám, jiní mají raději čelenku z orlích per. Na zadní části má mnoho soutěžících kulatý plochý doplněk osazený pery, tzv. bustle, který je obzvlášť působivý při natřásavých pohybech Kuřecího tance. Najdou se i tací, kteří kombinují indiánské oblečení s historickými bělošskými uniformami, jež možná zažily Divoký západ.

NEŽ UTICHNOU BUBNY

Každé pow wow plyne podle indiánského času, ve kterém hodina mnoho neznamená, a tak se jednotlivá vystoupení a soutěže mohou protahovat podle potřeby. Po úvodní ceremonii, jež nebývá přístupná veřejnosti, natož fotografům, následuje velký slavnostní pochod všech tanečníků, během kterého komentátor představuje přítomné významné osobnosti a jejich zásluhy. Poté je zahájena taneční soutěž, jež trvá po celý zbytek pow wow. Na závěr každé slavnosti je čas na tzv. give-away, rozdávání. Rozdíl mezi evropským a indiánským pojetím uctívání jedince spočívá ve směru přesunu dárku. Zatímco u nás oslavovaný dárky dostává, podle indiánských zvyklostí je rozdává.

Společenská etiketa pow wow je složitý systém pravidel chování, která platí nejen pro zúčastněné Indiány, ale zejména pro neindiánské návštěvníky. Pravidlem, které se přísně dodržuje při každém pow wow, je zákaz pití jakéhokoliv alkoholického nápoje během slavnostních dnů. Přihlížející smějí fotografovat či filmovat pouze povolené části ceremonií a tanců. Indiáni dříve věřili, že fotografování jim bere část duše, a tak se přirozeně respektuje vůle každého jednotlivce, který nechce být fotografován. Nahrávání většiny hudebních skladeb bývá dovoleno. Indiánské legendy se vypravují při každé příležitosti a odjakživa byly nositelem indiánských tradic a kultury. Vypravěči často zacházejí do velkých podrobností a části vyprávění opakují, takže každý má čas zajít si během výkladu pro osvěžení, napomenout děti a promluvit si s partnerem, aniž by zmeškal konec příběhu.

Na pow wow se podává a prodává tradiční indiánská kuchyně, jejímž základem je indiánský smažený chléb zvaný bannock a pemmican, což je sušené maso, dnes nejčastěji hovězí nebo rybí. Pokud nejste nakloněni gurmánským dobrodružstvím, není problém sehnat na pow wow hotdog nebo hamburger. Zábava se často stočí k sázení, které Indiáni milují ve všech formách. Velmi populární hrou o peníze je černonožská tradiční hra pex-sxi’ks-n-na, která může trvat po celou dobu pow wow. Pro děti bývají připraveny hrací automaty a není problém zahlédnout u automatu vyšňořeného tanečníka, který si před vystoupením zaskočil na jednu hru.

Každá hra má ale svůj konec, a tak i bubny pow wow utichnou a tanečníci svléknou své kroje. Z hrdých bojovníků se opět stanou moderní Indiáni v džínách.

---

Součástí tohoto článku je CD “POW WOW” z edice “ZVUKY PLANETY ZEMĚ”, který obdrželi abonenti speciálního předplatného.

Čekal jsem na Seychelách jen pláže a pohodu, které sem lákají především bohaté turisty. Přitom jsem tu velmi rychle objevil kouty divoké a nespoutané. Mnohá místa vypadala, jako by na ně nikdy nevstoupila lidská noha.

Seychely mají spoustu zvláštností. Je až notoricky známé, že ostrov Silhouette Aldabra, který patří k největším korálovým atolům na světě, je přísně chráněn, protože tu žijí obří želvy. Svá vejce chodí klást na zdejší bělostné pláže.

Nachází se tu i mnoho vzácných endemických ptáků, mezi nimi černý papoušek nebo zdejší slavíci.

O seychelských coco de mer, tedy kokosových palmách, se vypráví, že se za nocí tajně milují, ale kdo je při tom uvidí, ten zkamení. Při pohledu na jejich plody je jasné, proč se tu něco takového traduje. Na vrcholcích palem lze vidět obří, dvacetikilové ořechy, které připomínají ženský klín. Plody „samčích“ palem zase vypadají jako podlouhlý pendrek nebo, chcete-li, některé i jako obří pyje. Protože byly Seychely, přesněji 115 seychelských ostrovů v Indickém oceánu, dlouho izolovány od ostatního světa a neměly původní obyvatele, rozvíjela se tu příroda dlouhou dobu dost nerušeně. Jen endemických rostlin zde roste na osm desítek.

Seychely jsou také místem, kde se daří životu ve vodě, hlavně nyní, protože byly zakázány některé drastické způsoby lovu, například dynamitem.

I když sem v současné době míří kvůli nebezpečnému komáru Aedes albopictus, roznášejícímu vir chikungunyy, podstatně méně turistů než v minulých letech, zůstanou Seychely rájem pro milence (některé cestovní kanceláře nabízejí svatební cesty včetně obřadu), milovníky potápění nebo pro lidi, kteří si chtějí zalenošit, rozhodně i dál. I když zájem o pobyt klesl po vypuknutí horečky před několika málo měsíci podle některých agenturních zpráv na šestinu, cestovní kanceláře nabízejí zajezdy dál a ujišťují, že v případě turistů jsou přijata všechna opatření, aby se tu cítili bezpečně.

Boj s komárem

l Proti horečce chikungunya neexistují léky ani vakcína. Jedinou ochranou je důsledný postřik proti komárům repelenty, používání sítí a sprejování obytných prostor prostředky odpuzujícími hmyz. Tím se v současné době řídí hotely a provozovatelé dalších míst určených pro pobyt turistů. Na postřik se vydávají horentní sumy jak na Seychelách, tak ale i na Réunionu, který byl zasažen nejvíce, a na Mauritiu. Turistický ruch je tady jedním ze základních zdrojů příjmů.

l Samičkám komára Aedes albopictus stačí k nakladení vajíček malé plochy vody (odhozené láhve, voda v pneumatikách a podobně). Kvůli tomu se tento komár nejen snadno rozmnožuje, ale i rozšiřuje do dalších částí světa, objeven byl již i v Evropě – v Itálii a Albánii. Ve střední Evropě by se neměl objevit, vajíčka přežívají v teplotách jen do –10 °C. l Více informací o současném stavu nemoci poskytne ministerstvo zahraničních věcí (www.mzv.cz). červen 2006

Stačí zavolat „Pepe!“ a známá postava se ochotně odněkud vynoří i s typickou dýmčičkou a zapózuje ve stylu svého mota: Jsem jaký jsem. Pak přiběhne i Olívie a můžete si pořídit další snímek. Obrázky z Pepkovy vesničky stojí za to, jsou jako vymalované.

Jiné ostatně být ani nemohou, protože vesničku původně nechali na konci roku 1979 postavit američtí filmaři, když na Maltě točili hraný muzikál o Pepku námořníkovi. Pro vesničku Sweethaven, kam Pepek přijede, když hledá otce, a potká tu Olívii Olivovou, si vybrali zátoku Anchor. Musela být neuvěřitelně kouzelná už sama o sobě. Vesnička jí na kýčovitosti ještě přidala.

Po skončení filmování se předpokládalo, že se kulisy zbourají. Samotným Malťanům se ale Sweethaven tak zalíbil, že ho nechali stát a dnes ho opatrují jako turistickou atrakci.

„Ale turistů sem jezdí ještě málo na to, jak pěkné to místo je,“ posteskla si žena, která prodávala vstupenky. „Jsme totiž trochu stranou hlavních tras na nejzajímavější místa Malty.“

Na druhou stranu to má své výhody. Alespoň vás tu neruší davy návštěvníků a můžete si v klidu projít všechny domečky, brouzdat se v moři v zátoce a vychutnávat si neopakovatelné kouzlo místa. Kdo chce trochu více vzruchu, může si návštěvu načasovat na den a dobu, kdy se v baru skutečně i hraje nebo se zde koná některé jiné představení.

Na samotné původní kulisy dnes navazují ještě další atrakce pro děti a stavby. Vznikly až dodatečně, sem tam některá i přibude, ale atmosféru Sweethavenu už nemají. Leží až nad zátokou, a tak jim chybí její pohádkovost.

Samotná námořnická vesnička se stavěla sedm měsíců. Dřevo na zhruba dvě desítky stavení se dováželo až z Holandska, protože Malta ho má málo, a jak sami Malťané přiznávají, není tak kvalitní. Šindele na domcích jsou dokonce z Kanady. Spotřebovalo se osm tun hřebíků a dva tisíce galonů barvy. Tou se tu rozhodně nešetřilo. Vesnička byla v době natáčení chráněna speciálním vlnolamem, aby natáčení nerušily rozmary moře.

Filmování na Maltě bylo dokončeno v lednu 1980 a celý film pak v červnu téhož roku.

Muzikál

o Pepkovi

l Tvůrcem

Pepka námořníka

byl Elzie Crisler

Segar, který zemřel

ve věku 44 let už v roce 1938, jeho postavička ho ale nadlouho přežila.

l Film byl natočen v produkci společnosti Lions Gate Films ve spolupráci s Paramount Pictures a Walt Disney Productions. Režisérem filmu byl Robert Altman, natáčelo se podle předlohy napsané Julesem Fiefferem.

l Pepka hrál Robin Williams, Olívii Shelley Duvallová. l Více na www.popeyemalta.com.

Japonci se nedívají, klopí zrak. Nesluší se dívat. Ale já nejsem Japonec. Tihleti puberťáci také zcela neodpovídají typickému vzorku japonského obyvatelstva. Potažmo normálnějším, tradičnějším částem Tokia. Jsme voblasti zvané Harajuku – hip district. Šílené, zvláštní, vzrušující a futuristické… Na ulicích japonští bohémové oblečení tak, aby šokovali. Fotografové fotící módu ulice. Turisté, kteří sice nevynikají snahou o exotičnost, ale přesto exoticky působí – svou rasovou a kulturní odlišností. Posedlost po značkovém zboží dokazují svým vzhledem relativně chudí i snobi. Je tu vidět unikátní množství prosperujících butiků světových jmen a značek. Tisíce restaurací, kaváren, top módních kadeřnických a kosmetických salonů.

Čtvrť Harajuku se vyloupla jako oblast, která je absolutně „in“, už vroce 1964, kdy se v Tokiu konaly olympijské hry. Olympijské městečko bylo nedaleko a lidi přitahovala do ulic šance potkat někoho slavného. Známé tváře tu jsou stále kvidění.

„Hello, I am Takashi,“ uvede mě do reality stvoření vedle mě. Japonec neznámou osobu neosloví, ale tady na mostě Jingubashii jsou jiná pravidla. „Fascinuje mě temno…,“ říká. „…Máš kluka?“ Zocvokované černé tašky, ověšené něčím, co vypadá jako pokémoni, vytáhne papírový ubrousek. „Kdy jsi se narodila, který měsíc?“ – „V prosinci,“ odtuším. – „Hm…, ooh!“ diví se a píše na ubrousek své datum narození a jméno. Pak stočí ubrousek do válečku a pečlivě zakroutí. Odhrne vlasy před uchem. Čistí si uši… Tohle a v Japonsku!

Jsou tu davy mladých lidí, extrémně koncentrovaná výstřednost a potřeba zaujmout. Trochu vynikám, mám celkem obyčejné triko a džíny. Japonci mají obvykle vlasy přirozeně černé a rovné. Ale já vidím stovky hlav s nejaponsky zakroucenými účesy. Vlasy různě slepené či vafro stylu, prodloužené nebo hlavy zcela bez nich, blonďaté nebo vmnoha barvách.

Mám rád Nedobedo

Vobrovském kontrastu, pár kroků odtud vzeleném parku Yoyogi, je chrám Meji Jingumae. Zde se právě odehrává tradiční japonská svatba. Je tu mnoho velmi seriózně vypadajících a tradičně smýšlejících Japonců vkimonech, obřad, bubny, hudba, průvod, radost ve vážné tváři, sklopený zrak, ruka před ústy žen, hovoří-li. Posvátné manželství na celý život.

Kontrasty a rozpory, staré tradice versus vzpurné mládí a vlivy ze světa jsou tak viditelné. Doslova místně i myšlenkově žijí bok po boku. Kterou cestou jít? To je téma na dlouhou filozofickou rozpravu. Vracím se ve svých myšlenkách zpět na most.

Dávám se do řeči svelmi vysokou osobou. Je fialová, její pohlaví si nedovedu ujasnit. Vlastně si nejsem jistá ani příslušností národní či rasovou. Asi je to muž, protože si říká Rod. Nadšeně mi povídá o své kapele a zve mě na koncert. „Kup si časák – Gothic Lolita Bible, najdeš nás tam,“ dodává pyšně. Pak se ptá, odkud jsem. „Opravdu, Czechoslovakia?“ Až na malý nedostatek v pojmenování naší země je to úspěch, ví, o jakou zemi jde. „Máte proklatě dobrý fotbalový tým. A tak malá země!“ reaguje. „Mám rád Nedobedo!“ (japonský výraz pro Nedvěda)

Potvrzení pro manželku

Dostala jsem úžasný nápad zbavit svou kolu bublinek a postříkala jsem nechtěně někoho vedle mne. Ve zmatku říkám „sorry“ a ukláním se. Anorektická dívka s obří žlutou mašlí na hlavě, všudypřítomným piercingem a kabelkou značky Louis Vuitton mě sjede zabijáckým pohledem.

Opřu se o zeď, kousek od červenovlasé dívky, a čekám na kamaráda, kterého učím anglickou konverzaci. Makoto přichází přesně o půl, vobleku skravatou, v ruce kožený kufřík. Usadíme se v blízké kavárně. Výhled na lidské hemžení v ulicích Harajuku je nadmíru poutavý. Makoto je velmi zdrženlivý, milý a korektní. Působí poněkud asexuálně. Zčervená a začne mi vysvětlovat: „Já, já…, víš, chtěl bych tě poprosit o laskavost… no, …hm,“ otře si obličej příručním miniručníkem. Každý Japonec má vždy minimálně jeden ručníček (asi 20 krát 20 centimetrů) vneustálé pohotovosti. Makoto pokračuje: „Napiš, prosím tě, dopis mé ženě… Ona, …víš, posledně, když jsem přišel domů z angličtiny, mně strašně vyhubovala… Já, …já potřebuji potvrzení, že chodím na angličtinu. Mám papír.“ A vytahuje řádně připravený, napůl přeložený, úhledný list papíru. „Ona je hodně přísná,“ říká, „a když nepřijdu zpráce hned domů, musím přinést potvrzení.“

Snažím se vypadat nepřekvapeně, netuším, co by se sMakotem stalo vdalší fázi rozpaků. A tak raději píši jeho ženě.

Podle tradičních zvyklostí má být žena vdomácnosti, pečovat o svého muže, zabezpečit mu pohodlí, očekávat jeho příchod ze zaměstnání, obradostnit jeho volný čas a starat se o děti. Muž tvrdě pracuje a finančně zabezpečuje rodinu. Makoto se mě ptá: „Jak vlastně vidíš nás, Japonce?“

Konec tradicí?

Nahlas přemýšlím: „Japonec je vychováván vtvrdé disciplíně, tráví spoustu času ve škole, dril pokračuje i ve volném čase, aby byl výborný a měl šanci dostat se na co nejvýznačnější vysokou školu. Tam musí tvrdě pracovat, aby byl excelentní a měl šanci na co nejlepší pracovní umístění. Získá práci, tvrdě pracuje, nezná nic jiného. Pokud jde na oslavu či posezení, je opět pracovního charakteru. Zestárne, přijde čas důchodu a on má najednou strašnou spoustu času. Neví co si počít, má ztoho stres. Žádná práce, žádné koníčky (nebyl čas je rozvinout), jen ten čas! V některých případech tento cyklus vede ksebevraždě…“

Makoto chvíli nic neříká. Mlčí. Nakonec se na mě zamyšleně podívá a říká: „To jsi nás za tak krátkou dobu velmi správně odhalila.“ Pokračuje: „Se sebevraždami je problém i vmladším věku. Dříve se velmi dbalo na to, že muž dal celý svůj produktivní život práci vjedné konkrétní společnosti. Patří to ke cti a tradicím. Teď můžeš být propuštěn. Je to šok, je to potupa být nezaměstnaný, ztratíš smysl života.“

Dostáváme se tak až na téma pohřbů. Makotův tatínek pracuje ve společnosti, která dodává cukr a saké na pohřby. Pro mrtvé, respektive pro pozůstalé vTokiu a vJokohamě. Vrámci staré japonské pohřební tradice. „Hm, ale vtuto dobu je málo mrtvých. Vzimě umírá víc lidí,“ komentuje Makoto.

Jak pochopit hlubiny duše, rozvraty a pohnutky mladší generace Japonců? Kam patří, kam chtějí patřit?

Jako jiný národ Mladí Japonci mají svou subkulturu, jako by tvořili jiný národ. Udupávají tradiční hodnoty země vycházejícího slunce, nechtějí je. Odmítají oddanost práci vpřípadě mužů a nechtějí oddanost manželovi v případě žen. Chtějí být veselí a jiní, sví. Klíčovými významy jsou emancipace, vlivy západních kultur, nebýt ozubeným kolečkem již sestaveného stroje. Hovoříme-li o snad naivním ideálu některých japonských teenagerů – zeptejte se jako cizinec: „Odkud myslíš, že jsem?“ – „Aach, you are from America, yes?“ (Jsi z Ameriky, že?)

Do Homeru, který je už třicet let nekorunovaným zimovištěm orla bělohlavého, je možné dostat se letecky nebo po zhruba šesti hodinách jízdy autem z metropole Anchorage. Ale poměrně komfortní dálnice bývá kvůli přívalům sněhu v zimě často i po dlouhé dny uzavřena. Opatrnost při jízdě je však nezbytná. Auta na Aljašce mají povinnost svítit pouze za tmy a této benevolence během dne využívá nečekaně velký počet vozů svytlučenými reflektory, které jsou v chumelenici viditelné až na poslední chvíli. Ostatně ani losi nebo sobi karibu, kteří nám čas od času zkříží cestu, nejsou vybaveni žádnými výstražnými světly…

Homer je malé město zasvěcené rybolovu, které ožívá díky turistům pouze vletních měsících. Návštěvníky sem láká panenská příroda, která nabízí možnost kempování, lovu či rybolovu. Vokolí Homeru jsou běžně kvidění medvědi hnědí, losi, vlci nebo třeba kojoti. Populární jsou také vyjížďky lodí za velrybami, kosatkami, tuleni, vydrami mořskými a dalšími obyvateli zátoky. Centrum života Homeru tvoří několik obchodů, překvapivě dobře vybavené návštěvnické centrum a také řada restaurací a ubytovacích zařízení, které jsou však vzimě většinou uzavřené. Vnejchladnějších měsících upadá Homer do ospalé letargie, ze které jej však v posledních letech stále více vytrhuje rostoucí počet fotografů, filmařů a nadšenců. Přijíždějí sem pozorovat mimořádné množství orlů bělohlavých, kteří se sem vzimě stahují za potravou.

Orlí dáma

Jean Keene je více než osmdesát let a je místní celebritou, známou po celém světě jako Eagle Lady. Obývá montovaný domek na samém konci úzkého výběžku pevniny pojmenovaného Spit, který se vdélce zhruba pěti kilometrů zakusuje do zátoky Kachemak. Minulost Jeane byla více než pestrá. Vyrostla na farmě vMinnesotě a vmládí se věnovala drezuře koní, se kterými objížděla americká rodea. Na vrcholu kariéry ji vážné zranění odsoudilo kpráci řidičky trucků převážejících dobytek. Byla jednou zmála žen, které se vté době vUSA této ryze mužské profesi věnovaly.

Později se Jean vdala a krátce vedla vlastní kavárnu. Manželství se však nevyvedlo, a když Jean na počátku sedmdesátých let poprvé náhodně navštívila Aljašku, rozhodla se od základu změnit svůj život. VMinneapolisu zanechala svého sedmnáctiletého syna, naložila veškerý svůj majetek na korbu obytného auta a vydala se na dlouhou cestu na sever. Zakotvila vHomeru, kde začala pracovat vmístním zařízení na zpracování ryb.

Před téměř třiceti lety pozorovala jednoho zimního dne poblíž svého domku párek hladových orlů. Už dříve Jean přilepšovala ptákům, kteří se v chladných měsících stahovali do blízkosti lidských obydlí, zatím však nikdy nešlo o tyto plaché dravce. Zkusila je tedy také nakrmit a následující den se oba ptáci na její pozemek vrátili. Jean získala od svého zaměstnavatele povolení odnášet si zbytky ryb a krmila orly po celý zbytek zimy. Na jaře oba odlétli, ale následující rok se na Jeanin pozemek opět vrátili a snimi i několik dalších. Každou zimu se počet dravců zvyšoval, až dospěl k současným téměř dvěma stovkám ptáků, kteří se vdobě krmení v okolí Jeanina pozemku běžně pohybují.

I když je dnes Jean už dávno vdůchodu, je každou zimu od časného rána plně vytížena zpracováváním potravy pro rostoucí počet svých strávníků. Když dorazíme na místo, stojí u zakrváceného pultu, na kterém krájí dnešní porce. Potravu pro své svěřence získává i nadále od svého bývalého zaměstnavatele a díky peněžitým příspěvkům, které jí poskytují návštěvníci jejího pozemku a také četní obdivovatelé zcelého světa. Na pultě kolem Jean poskakují desítky nedočkavých orlů, které tato dáma snepřehlédnutelně nalíčeným obličejem čas od času nekompromisně sráží rukou na zem.

Stejně bez okolků jedná i snávštěvníky svého království. Před vjezdem na její pozemek stojí cedule, která žádá, aby hosté nevystupovali z aut, protože by mohli ptáky vyplašit. Vzhledem k tomu, že jsme se už přesvědčili, že ani jinde vHomeru nemají orli s přítomností lidí žádný problém, zdá se tento požadavek poněkud přehnaný. Nápad vystoupit z auta však vezme rychle za své ve chvíli, kdy se o stejnou věc pokusí muž zjiného vozu a Jean ho zahrne zlostným křikem. Je zajímavé, že Jeanini orli zřejmě rozlišují mezi solventními a neplatícími návštěvníky jejího pozemku. Ten, kdo zaplatí přibližně dvacet dolarů, se může vjejich blízkosti pohybovat volně, kdo však přispět odmítne, je označen za rušitele ptačího klidu.

Přes poněkud vlastnický poměr, který má Jean ke „svým“ orlům, a přes všechny rozpory, které ssebou krmení volně žijících ptáků nese, lze tuto zvláštní ženu jen obdivovat. Za třicet let třeskutého chladu vynechala krmení orlů jen jednou, když se musela kvůli diagnostikovanému zhoubnému nádoru podrobit amputaci prsu. Už tři dny po operaci však byla zpátky. Odhaduje se, že až osmdesát procent všech fotografií a dokumentárních filmů, které vposledních třiceti letech zachytily orly bělohlavé, vzniklo právě vHomeru, vokolí Jeanina dvorku.

Útoky z nebes

V průběhu zimy jsou orli bělohlaví vHomeru všude. Najdete je na střechách, ukazatelích směru, na automobilech, ale také na skládce odpadků za městem. Do města pravidelně zalétá až šest set padesát ptáků, což přináší řadu problémů, které postupem času rozdělily obyvatele Homeru na dva nesmiřitelné tábory. Na jedné straně stojí ti, kteří krmení orlů jednoznačně podporují, protože přineslo městu mezinárodní věhlas a peníze z rostoucího počtu návštěvníků. Na opačné straně se hlasitě ozývají odpůrci, kteří hlavně namítají, že orli kvůli krmení rezignují na svůj přirozený způsob života.

Toto tvrzení by se snad ještě dalo zpochybnit, protože orli každé jaro odlétají a po zbytek roku vedou přirozený život vdivočině. Daleko závažnějším důvodem pro zákaz krmení těchto dravců však byly prokazatelné škody, které tolik orlů způsobuje pěstitelům drůbeže, majitelům koček a menších psů. Vzimě roku 2005 jeden zorlů dokonce přistál přímo na hlavě stavebního dělníka Kurta Marquardta, kterého od vážnějších zranění uchránila pouze silná čepice. VHomeru po tomto útoku vypukla panika, rodiče se obávali o své děti a stále větší počet obyvatel se dožadoval nějakého řešení.

Nemalou roli vpokusech zakázat krmení orlů bělohlavých sehrával také americký patriotismus. Pro celou řadu lidí byla představa amerického symbolu, který žebrá o žrádlo, nebo je dokonce vyhrabává mezi odpadky, naprosto nepřijatelná a nedůstojná.

Těsné soužití dravců sčlověkem také nepřinášelo problémy pouze lidem. Místní veterinář Ralf Broshes vprůběhu své praxe ošetřil celou řadu orlů, kteří se popálili vdrátech elektrického vedení, zamotali do ochranných oplocení nebo přiotrávili odpadky na místní skládce. Vprůběhu let tak vznikla celá řada aktivit a petic směřujících kzákazu krmení těchto dravců.

Vlk se nažral…

Napjatá situace, donekonečna probíraná jak vmístních, tak i ve federálních médiích, vedla nakonec radu města Homeru v únoru letošního roku k šalamounskému rozhodnutí: počtem hlasů 4:2 rada stanovila, že od příští zimy sice bude vHomeru platit obecný zákaz krmení orlů, ale zároveň odhlasovala výjimku pro Jean Keene, která byla povýšena do role jakési instituce správem krmit dravce až do roku 2010. Odpůrcům krmení orlů se tak dostalo tolik kýženého zákazu a spokojeni zůstali i četní fanoušci Jean. Zdá se, že rada vzhledem kvysokému věku Jean čeká, až se problém v blízkébudoucnosti vyřeší sám.

Hlavní atrakce města zatím tedy zůstala zachována a vprůběhu zimy lze i nadále počítat se ziskem zturistického ruchu. V záplavě ústupků směřujících na všechny strany se však úplně vytratil smysl toho, proč zastupitelstvo města o invazi orlů vůbec jednalo. Zákaz, který měl omezit výskyt ptáků ve městě, totiž od příští zimy postihne pouze omezený počet fotografů a filmařů, kteří by si tu a tam zakoupili bednu ryb, aby mohlikvůli lepším snímkům orly lépe fotit i mimo Jeanin dvorek. Rozhodně však nemůže mít podstatný vliv na zlepšení situace ve městě, kam navíc stále větší počet orlů zalétá také kvůli volně přístupným odpadkům zmístní skládky. Jednou se ale zřejmě bude muset Homer k otázce orlů bělohlavých ve svých ulicích postavit čelem.

Symbol byl na odstřel

Orel bělohlavý je státním symbolem USA. Je těžké si jen představit, že stačilo málo a státnímu znaku USA dnes vévodila vykrmená krůta. Když se v roce 1782 o znaku rozhodovalo, strhla se v americkém kongresu kuriózní bitva mezi zastánci krocanů a obhájci orlů bělohlavých. Předmětem sporu byla otázka, který ztěchto ptáků by měl vbudoucnu vévodit státnímu znaku. Největším odpůrcem povýšení orla bělohlavého na státní symbol byl sám prezident Benjamin Franklin, dokonce se o něm vyjádřil jako o ptáku se špatnou morálkou, kterou vykazuje tím, že požírá i mršiny. Ale ani Franklinova vášnivá obhajoba krocana jako ptáka domestikovaného, užitečného a chutného kongresmany nepřesvědčila.

Důvodů, proč nakonec slavil vítězství právě orel bělohlavý, bylo hned několik. O majestátnosti tohoto ptáka vporovnání skrocanem snad ani není třeba hovořit. Dalšími podstatnými kritérii, která přispěla ke konečnévolbě orla bělohlavého, byly také jeho dlouhověkost (v přírodě se dožívá kolem třiceti let a vzajetí byl dokonce zaznamenán i čtyřicetisedmiletý orel), nezávislost a síla. Tou se bezesporu honosil i další neúspěšný kandidát – orel zlatý, který však zužšího výběru vypadl, protože USA nechtěly orla, kterého již vté době měly ve znaku i jiné země. Orel bělohlavý se podle dobových poznatků vyskytoval pouze na území Severní Ameriky. Dnes už víme, že tento dravec ojediněle zalétá i do Ruska.

Přestože se orli bělohlaví stali státním symbolem, neměli po dlouhou dobu ve státech Unie na růžích ustláno. V době, kdy do Severní Ameriky připluli první Evropané, byl počet těchto dravců odhadován zhruba na půl milionu. Srostoucí hustotou osídlení se však jejich životní prostor zmenšoval a navíc je lidé začali ve velkém střílet jako škodnou. Vminulém století se také přidalo chemické znečištění, zejména pesticidy, které snižovaly pevnost skořápek orlích vajec. V roce 1940 přijala americká vláda zvláštní zákon o ochraně těchto dravců. I přes zákaz chytat je a zabíjet počet orlů bělohlavých na území USA stále klesal. Všedesátých letech minulého století bylo ve čtyřiceti osmi státech Unie zaznamenáno pouze čtyři sta hnízdících párů. Ekologové bili na poplach: pokud nedojde kokamžité nápravě, budou muset USA brzy uvažovat o změně státního znaku. Podstatný zlom pak nastal v roce 1972, který přinesl zákaz používání DDT. Populace orlů bělohlavých se od té doby postupně zvyšuje. Dnes je počet těchto dravců ve zmíněných státech odhadován na dvacet tisíc včetně zhruba šesti tisíc hnízdících párů.

Poněkud jiná situace byla na Aljašce. Tady nebyli ještě koncem devatenáctého století orli člověkem nijak podstatně ohrožováni. Teprve příchod pionýrů na počátku minulého století přinesl i zdejším orlům krušné časy. Byli nařčeni, že způsobují škody rybářům a chovatelům lišek, a lidé je začali hromadně vybíjet. Odhaduje se, že jen v letech 1917–1953 bylo na Aljašce zabito na 128000 těchto dravců. Naštěstí pro orly byla hustota osídlení Aljašky vporovnání sostatními americkými státy přece jen velice nízká, a tak tu počet orlů neklesl pod kritický bod. Vsoučasné době zde žije zhruba třicet pět tisíc ptáků, tedy téměř dvojnásobek ve srovnání se všemi ostatními státy USA.

Král oblohy

l Orel bělohlavý (Haliacetus leucocephalus) patří do čeledi jestřábovitých a velikostí je čtvrtým největším orlem na světě. Rozpětí křídel dospělého jedince může dosahovat až kedvou a půl metru. Hmotnost kolísá mezi 4 až 6 kilogramy, samice bývají až o 30 procent mohutnější než jejich samčí protějšky.

l Anglický název orla bělohlavého „bald eagle“ může být poněkud matoucí. Vdoslovném překladu znamená něco jako orel holohlavý nebo lysý. Opak je však pravdou, neboť hlava těchto dravců se honosí hustým sněhobílým peřím. Právě této skutečnosti původně odpovídalo dnes už zavádějící slovo „bald“, které mělo ve staré angličtině význam „bílý“.

l Tělo dospělého orla je tmavě hnědé, korunované bílou hlavou a stejně zbarvenými ocasními pery. Výrazný je také mohutný žlutý zobák a pařáty. Tohoto zbarvení však orli dosahují až kolem pátého roku věku. Mláďata jsou nejprve světle hnědá a jejich peří tmavne až ve věku dvanácti týdnů, kdy opouštějí hnízdo. Později se na jejich hlavě, ocase, hrudi a pod křídly začínají objevovat bílé skvrny.

l Orli bělohlaví obvykle hnízdí na stromech či skalních římsách a tam, kde jim to příroda neumožňuje (například na Aleutách), také přímo na zemi.

l Budují velká hnízda zklacků a větví, která opakovaně využívají. Rozměry hnízd mohou budit respekt. Na zemi mnohdy dosahují až čtyřmetrové výšky a jejich průměr se pohybuje kolem dvou a půl metru.

l Samice klade 1–2, výjimečně až 3 vejce, jejichž inkubační doba se pohybuje kolem čtyřiceti dní.

l Orli bělohlaví se vyskytují na celém území USA svýjimkou Havajských ostrovů. Žijí od oblastí mangrovníkových porostů až po tundru, ale vždy v blízkosti vodního zdroje (řeky, jezera či mořského pobřeží). Hlavní obživu tvoří ryby. Nevyhýbají se však ani lovu menších a středně velkých savců a dalších obratlovců a nepohrdnou ani mršinami.

l Při lovu jim pomáhá zejména mimořádně vyvinutý zrak. Bylo doloženo, že orel bělohlavý je schopen spatřit rybu až na vzdálenost tří kilometrů. l V zásadě rozlišujeme dva poddruhy orlů bělohlavých. První znich, takzvaný jižní typ, se vyskytuje na jih od čtyřicáté severní rovnoběžky. Je o něco menší a také vzácnější než jeho severní protějšek.

A nejde jen o odchovy zvířat, která žijí v zahraničí, jako byl třeba návrat adaxů do Maroka (na akci se podílela brněnská i olomoucká zahrada a program skončil v roce 1996). Nebýt odchovů v zoologických zahradách, z přírody v České republice by možná docela zmizela kdysi hojná sova pálená. Téměř dvě stě ptáků už vypustila Záchranná stanice pro volně žijící živočichy v Bartošovicích na Moravě ve spolupráci s ostravskou zoologickou zahradou, na odchovu sov pálených pro návrat do přírody se také podílí ústecká zoo, děčínská, ale i další.

Odborníci z brněnské a pražské zoo už nějakou dobu sledují na jižní Moravě ohrožené populace syslů a ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR je v Brně připravováno zařízení pro jejich odchov s tím, že se pak mláďata vrátí do volné přírody. Ostrava připravuje projekt na rozmnožení vzácných orlů skalních. Z chomutovského zooparku byli zase odvezeni na Slovensko a vypuštěni zubři.

Zoologická zahrada ale také bývá místem, na které se lidé často obracejí, pokud najdou v přírodě poraněná zvířata. Ústecká zoo, ale třeba i plzeňská a další se tak mění i v centra pro handicapovaná zvířata. V Ústí se tak do přírody vrátily labutě, čáp, různé druhy dravých ptáků a každoročně tu na jaře vypouštějí desítky ježků, které sem tradičně lidé nosí na začátku zimy.

zpracovala Dagmar Cestrová

foto archivy zoologických zahrad

Zoo Brno – www.zoobrno.cz

Nová chovatelská koncepce této zoologické zahrady chce zdůraznit vliv vybraných geografických oblastí, jako jsou Beringova úžina, Wallaceova linie vIndonésii, poušť Kalahari či Karibik, vznik různých forem živočichů.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Solomouckou zoo se podílela na programu návratu adaxů do přírody Maroka, dva kusy odešly v roce 1996. Spražskou zoo spolupracuje na programu návratu sysla obecného do české přírody. Program řídí Agentura ochrany přírody. Sleduje populace syslů vjihomoravských lokalitách, má připraveno zařízení pro jejich odchov s tím, že nově narozená zvířata budou vypouštěna do volné přírody.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Vlednu se narodili dva klokani rudokrcí, kteří nyní vystrkují hlavu zmatčina vaku a začínají okusovat trávu. Surikatám se v březnu narodila tři mláďata, stejný počet mladých mají i vzácné čtyřrohé ovce Jákobovy. Samičku porodila i velbloudice Izis. Vidět můžete i dubnová mláďata jelenů milu.

Vdětské zoo se od ledna do začátku dubna narodilo deset koz a tři ovce.

V zoo se letos už také narodily tři paovce, jeden pakůň a takin. Jeho narození je vždy považováno za chovatelský úspěch, protože takina odchovávají vEvropě jen čtyři zahrady. Je to kopytník připomínající bizona, jeho nejbližšími příbuznými jsou kamzíci a pižmoni. Zvíře je vzácné nejen vzoo, ale i vpřírodě, kde žije už jen asi 5000 jedinců.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Listopad až únor 9–16 hod., březen a říjen 9–17 hod., duben až září 9–18 hod. Dospělí platí za vstup 60 Kč, rodinné vstupné (dva dospělí, tři děti) je 150 Kč, důchodci, děti do 15 let a studenti zaplatí 30 Kč, děti do tří let mají vstup zdarma. Vstupenka pro psa je 20 Kč.

Zoo Děčín – www.zoodecin.cz

Zaměřuje se na chov méně známých a vysoce ohrožených druhů, které se v ostatních zoo vyskytují zřídka.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoo Děčín odchovává mláďatasov pálených, které pak přenecháváZáchranné stanici AVES Kladno. Ta dál řídí jejich návrat do volné přírody. Vloni tak bylo vypuštěnosedm sov pálených. Zoo chce podobně odchovat a vypustit také puštíky bělavé.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Mláďata lamy krotké, sovy pálené, majny Rotschildovy, prasete divokého. V zahradě přibyla i nově dovezená zvířata, jako je outloň malý z parku Monkey v Izraeli, makak chocholatý z londýnské zoo, kakadu žlutolící sumbský z Dublinu.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Od března do dubna 8–18 hod., květen až srpen 8–19 hod., září až říjen 8–18 hod., listopad–únor 8–16 hod. Dospělí platí za vstup od března do října 60 Kč, děti 40 Kč, od listopadu do února dospělí 45 Kč, děti 20 Kč. Držitelé průkazu ZTP mají slevu 50 procent, skupina nad 10 osob 20 procent.

Zoo Olomouc – www.zoo.olomouc.com

Hlavním zaměřením je chov a rozmnožování vzácných druhů zvířat.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Před deseti lety zoo spolupracovala na vypuštění antilop adaxů do národního parku v Maroku. Do přírody vypouští zvířata a ptáky, kteří se léčili ve zdejší stanici pro handicapované živočichy. Ta úzce spolupracuje se sokolníky, kteří v zoo působí.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

V letošním roce se narodila mláďata antilop přímorožců jihoafrických, samička hrošíka liberijského, tři drápkaté opice kosmani zakrslí,devět kotulů veverovitých, dva tamaríni vousatí, lemur běločerný a deset šakalů čabrakových.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Otevřeno je denně od 8 hod. V dubnu až srpnu do 18 hod., v březnu a září do 16.30 hod., od října do února do 16 hod. Dospělí platí za vstup 70 Kč, děti od 3 do 15 let, studenti a důchodci 50 Kč, skupiny nad 10 osob za každého 40 Kč. Děti do 3 let mají vstup zdarma.

Zoo Jihlava – www.zoojihlava.cz

Jihlavská zoo je domovem pro více než sto druhů exotických zvířat včetně druhů ohrožených vyhubením. Specializuje se na chov kočkovitých šelem, plazů a drápkatých opic.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

V současné době se nepodílí na žádném programu návratu zvířat do přírody, jsou tu ale chovány vzácné druhy zvířat, ve volné přírodě ohrožené.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Letos už se narodily téměř tři destíky mláďat od osmi druhů zvířat. Z nejvzácnějších jsou dva kaloni zlatí, jedni z největších létajících savců. Jejich domovem je ostrov Rodrigues v Indickém oceánu. Již tradičně se rozmnožili i miláčci zejména dětských návštěvníků – kozy kamerunské. A daří se opicím, návštěvníci mohou vidět dvojčata drápkatých opiček kosmanů běločelých, dvě mláďata tamarínů vousatých nebo mládě tamarínů pinčích. Přibyla i mláďata lemurů kata a lemurů rudočelých. Dalším přírůstkem opic je malá malpa hnědá.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Od května do září je otevřeno v 8–18 hod., od listopadu do března v 9–17 hod., v dubnu a v říjnu v 9–17 hod. Vstupné pro dospělé činí 60 Kč v letní sezoně, v zimě 50 Kč, děti, studenti a důchodci zaplatí v létě 30 Kč, v zimě 25 Kč.

Zoo Dvůr Králové – www.zoodk.cz

Zaměření zahrady nejlépe vystihuje

její motto: Nejlevnější výlet do Afriky.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoo je zapojena do řady programů na návrat zvířat do volné přírody, například v letech 1994–2005 bylo vypuštěno více než sto buvolů kaferských a přes dvacet antilop koňských do jihoafrických rezervací a privátních farem. V rezervaci vTunisku, vmístech, kde byli vyhubeni přímorožci šavlorozí, žijí dvě samice tohoto pohledného zvířete, narozené ve Dvoře Králové v roce 1999. Reintrodukován byl v roce 2002 i pár antilop vraných do národního parku na hranicích JAR a Botswany.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Dvě mláďata vzácných nosorožců dvourohých (narozená v prosinci 2005 a letos v lednu), tři mláďata tygrů ussurijských narozená vloni v říjnu, více než padesát mláďat různých druhů kopytníků narozených v letošním roce, například watusi, kudu malý, vodušky, antilopy losí, nyaly, přímorožci a pak letošní mládě hrošíka liberijského. Novým druhem chovaným poprvé vzoo jsou mangusty liščí.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Otevřeno po celý rok každý den od 9 hodin, zavírací doba je od května do září v 18 hod., v říjnu v 17 hod., v listopadu od doby zimního času v 16 hodin. V prosinci (vánoční zoo) je otevřeno do 19 hod. V únoru až dubnu opět do 16 hod., od letního času do 17 hod. Vstupné je v květnu a červnu 135 pro dospělé včetně denní projížďky safaribusem (o prázdninách vstupenka v této výši zahrnuje i večerní safari, bez něj se platí jen 115 Kč), pro děti 6–15 let, studenty, důchodce a vojáky činí 85 Kč (bez večerního safari 70 Kč), děti 3–6 let 30 Kč (o prázdninách 25 Kč), mladší děti od 1 roku platí 10 Kč. Pes na vodítku 25 Kč (o prázdninách 20 Kč). Vstupné se různě mění podle sezony, je dobré se podívat na internetovou stránku zoo.

Zoo Ústí nad Labem – www.zoousti.cz

Oficiální slogan ZOO …pro každého něco… vystihuje to, že se zahrada snaží chovat co nejširší spektrum zvířat bez speciálního zaměření na určité druhy či oblast jejich výskytu.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zprostředkovaně se zahrada podílela na vypouštění sov pálených, odchovy byly dodávány do centra, které se zabývá jejich vypouštěním do volné přírody. Zoo také slouží jako centrum pro handicapovaná zvířata z volné přírody, která jsou pak zas vypouštěna zpět – v poslední době labutě, čáp, různé druhy dravých ptáků a každý rok asi 50 ježků.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Návštěvníci by si neměli nechat ujít mláďata zebry Hartmannové, velblouda dvouhrbého, nilgau pestrého, gibona černého nebo kočkodana diadémového, případně vzácné kočky slaništní. Mladé měl i osel somálský, lemur vari – obě barevné formy a jelen bělohubý. Nově do zahrady přibyl lev konžský, irbis a kočkodan Dianin i mara stepní.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Otevřeno je denně v letní sezoně (duben–říjen) v 8–18 hod., v zimní sezoně v 9–16 hod. Dospělí zaplatí za vstupné 70 Kč, děti od 3 do 15 let, důchodci a studenti 35 Kč, za psa na vodítku se platí 20 Kč.

Zoopark Vyškov – www.zoo-vyskov.cz

Specializuje se na domácí a hospodářská zvířata z celého světa

a velké přežvýkavce. Naleznete zde zvířata od morčete po velblouda.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoopark se zatím nepodílí na návratu některého živočišného druhu do přírody, v budoucnu se to nedá vyloučit.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Zajímavostí je gayal, zdomácnělá forma gaura žijícího v západní Indii a přilehlých oblastech. Je to jediné chované stádo v ČR. Prohání se zde i největší stádo fjordských koní v republice. Také jen zde je k vidění zakrslý skot zebu a největší plemeno osla poitouského.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

V březnu až červnu a v září a říjnu v 9–18 hod., v červenci a srpnu v 9–20 hod., ostatní měsíce v 9–16 hod. Vstupné v květnu až září je pro dospělé 100 Kč, pro děti, studenty a důchodce 70 Kč (obsahuje návštěvu zoo, DINO, přepravu dinoexpresem, parkování, WC ). Od října do dubna platí dospělí 40 Kč, děti, studenti a důchodci 20 Kč, děti do 3 let mají vstup zdarma.

Zoo Hodonín – www.zoo-hodonin.cz

Zdejší zoologická zahrada vsoučasné době chová přes pět set kusů tuzemské i exotické

zvěře ve více než sto čtyřiceti druzích, přes sedmdesát ohrožených druhů světové fauny.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

V současné době se nepodílí na žádném programu návratu zvířat do přírody, jsou tu ale chovány vzácné druhy zvířat, ve volné přírodě ohrožené.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Odchov tukana obrovského, gibona lar, tamarínů žlutorukých, zebry Chapmannovy, velblouda jednohrbého, antilop a další. Zatím největším chovatelským úspěchem je umělý odchov orangutana sumaterského v roce 2000.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

V dubnu až říjnu je otevřeno v 9–19 hod., v listopadu až březnu v 9–16 hod. Vstupné pro dospělé (od 15 let) je 50 Kč, pro děti (3–15 let), studenty a důchodce 25 Kč, děti do 3 let mají vstup zdarma.

Zoo Plzeň – www.zooplzen.cz případně www.dinopark.cz

Zahrada má zoologicko-botanické expozice, zoogeografické členění, jsou tu plazi, malá vzácná a neobvyklá zvířata.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoo a botanická zahrada zatím neuskutečnila žádnou reintrodukci, některé chované druhy by však pro budoucnost připadaly v úvahu, jako například přímorožec šavlorohý.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Vloni a letos se narodila dvojčata tygra ussurijského, lemur kata, jedenáct zmijí gabunských, čtyři varani černí, krajty zelené, makak lví, gueréza angolská, tučňáci, pelikáni, ara vojenský, pásovec štětinatý a naposledy dva velbloudi. Mezi novější druhy v zahradě patří irbis (od roku 2004) a chameleon obrovský (expozice Akva) nebo želvy obrovské.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Otevřeno od dubna do září v 8–19 hod., zbytek roku v 9–18 hod. Vstupné nezahrnuje návštěvu Dinoparku a samostatné expozice Akva Tera v centru. Za vstup zaplatí dospělí 70 Kč, děti od 4 do 15 let a důchodci 40 Kč.

Zoo Ohrada Hluboká nad Vltavou – www.zoo-ohrada.cz

Zahrada je známa především chovem evropských a euroasijských zvířat, která tvoří většinu z dvou set chovaných druhů, přibližně polovina patří kfauně České republiky. Nejvýznamnější chovatelskou aktivitou je specializace na ohrožené druhy. Exotická zvířata jsou pouze malou ukázkou fauny jiných zoogeografických oblastí.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Vypouštění puštíka bělavého středoevropského na Šumavu. Naposledy to bylo devět puštíků vloni vsrpnu (4 ze zoo Ohrada, 3 ze zooparku Chomutov a 2 ze Stanice ochrany fauny Pavlov). Další vypouštění je plánováno na letošní léto.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Letos se tu zatím narodila kůzlata kozy holandské zakrslé, tři jehňata ovce ouessantské, kočkodani husarští, puštíci bělaví, sovy pálené, kalousi ušatí, mufloni, kočky divoké, nosáli červení. Další mláďata se očekávají.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Otevřeno je denně v dubnu až červnu v 9–18 hod., v červenci a srpnu v 9–19 hod., v září až říjnu v 9–18 hod. a v listopadu až březnu v 9–16 hod. Vstupné činí pro dospělé 40 Kč, pro děti (3 až 15 let), důchodce a TP/ZTP 20 Kč, pro děti do 3 let a ZTP/P je vstup zdarma.

Podkrušnohorský zoopark Chomutov – www.zoopark.cz

Specializuje se na chov fauny Eurasie (palearktu, který zasahuje i do severní Afriky).

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoopark se podílí na reintrodukčním programuzubra evropského a puštíka bělavého. Pár zubrů byl vypuštěn v říjnu 2005 v národním parku Poloniny na Slovensku, letos se pracovníci zooparku chystají vypustit další tři kusy, pravděpodobně na území Ukrajiny. Zoopark také odchoval tři puštíky bělavé pro národní park Šumava. Podílí se na vypouštění sovy pálené do volné přírody a na posílení populací hohola severního.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

V poslední dobětu odchovali největší počet ibisů skalních (devět) a největší počet zubrů evropských. Narodilo se tu první mládě pižmoně, dvojčata tuleně kuželozubého a mláďata vzácné užovky stromové. Také mláďata orla mořského.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Od dubna do září je otevřeno v pondělí až pátek od 9 do 17.30 hod., v sobotu až do 18 hod., od října do března po celý týden od 9 do 16.30 hod. Dospělí platí za vstup 60 Kč, děti od 3 let a důchodci 40 Kč, rodiny (dva dospělí + dítě) a skupiny nad 10 osob mají slevu 15 procent. Zdarma je vstup pro ZTP, ZTP/P, důchodce a mateřské školky z Chomutova.

Zoo Liberec – www.zooliberec.cz

Zahrada je zaměřena na chov vzácných a ohrožených druhů zvířat světové fauny.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Zoo se zabývá návratem do přírody orlosupa bradatého, v květnu odvezli dvě mláďata do Vienna Breeding Unit v Rakousku s tím, že jedno bude vypuštěno v Andalusii a druhé v italských Aplách. Podílí se na výzkumném programu na záchranu posledních volně žijících oslů somálských v Eritreji a na kampani Zachraňme nosorožce (EAZA).

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Už v lednu přišla v této zoo na svět samička antilopy koňské a vzápětí paviána pláštíkového. Především děti asi budou obdivovat malou samičku takina čínského nebo mládě žirafy Rothschildovy, případně velblouda dvouhrbého. Na svět tu přišlo i několik koz kamerunských nebo malý pony shetlandský.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ

Od dubna do října je otevřeno v 8–18 hod., od listopadu do března v 8–17 hod., dospělí platí vstupné 70 Kč, děti od tří do patnácti let 40 Kč (do tří let vstup zdarma). Studenti do 26 let, senioři a ZTP platí 40 Kč, ZTPP zdarma. Do zoo lze zakoupit i celoroční nepřenosnou vstupenku nebo i zlatou přenosnou vstupenku pro 4 osoby za 5000 Kč. Ceny najdete na internetové stránce zahrady.

Zoo Ostrava – www.zoo-ostrava.cz

Zahrada se zaměřuje na chov vzácných a ohrožených druhů zvířat celého světa v kombinaci s botanickými expozicemi.

PODÍL NA ZÁCHRANNÝCH PROGRAMECH

Podílí se na vypouštění do přírody sov pálených, sýčků obecných a v letošním roce se rozebíhá program na vypouštění orla skalního. Sovy pálené a sýčky vypouští pracovníci zoo ve spolupráci se Stanicí pro záchranu volně žijícíchživočichů v Bartošovicích na Moravěkaždý rok (u sov se jedná už o téměř 200 ptáků, sýčků byly necelé dvě desítky). Vůdčímsubjektem vypouštění orla je záchranná stanice v Bartošovicích.

NOVÉ PŘÍRŮSTKY, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

Je první zoo v České republice, která získala pár vzácných lemurů Sclaterových a pravidelně odchovává některé vzácné druhy primátů – makaka lvího, hulmana posvátného, kočkodana Dianina.

OTEVÍRACÍ DOBA A VSTUPNÉ V dubnu až srpnu je tu otevřeno v 9–19 hod., v březnu, září a říjnu v 9–18 hod., v únoru v 9–17 hod., a od listopadu do ledna v 9–16 hod. Pro dospělé je vstupné 60 Kč, pro děti od 3 do 15 let, studenty, učitele (mezinár. průkaz), důchodce a držitele ZTPP je 40 Kč. Zdarma mají vstup děti do 3 let, ZTPP do 15 let, učitelé v rámci výukového programu.

Fotografování je přísně zakázáno! varují výstražné cedule na mostech pákistánské horské silnice Karákóram Highway, označované za osmý div světa. V Pákistánu jsou totiž mosty strategickými objekty. Co kdyby je nějaký diverzant ze sousední na smrt znepřátelené Indie (viz Koktejl 5/2006) chtěl náhodou vyhodit do vzduchu? Pokud diverzant nejste, zákaz focení upřímně řečeno ani moc nevadí. Kdo by si chtěl zvěčňovat nudné ocelové a kamenné konstrukce? Mnohem zajímavější jsou totiž způsoby, jakými se lidé z vesnic podél Karákóram Highway dopravují na opačné břehy zdejších řek.

Za městečkem Bešam začíná úsek silnice zvaný Kohistán (Země hor). Řeka Indus tu na své pouti z Himálaje pění v kaňonu se skalními stěnami vysokými několik tisíc metrů. Jsou téměř kolmé, takže na dno kaňonu proniká slunce jen na několik hodin denně.

Ve 4. století po Kristu tudy kráčel mnich Fa-sien. Z čínského Čanganu se vydal přes poušť Taklamakan a přes hřebeny Karákóramu do Indie. Po mnohaletém putování si domů přinesl originály buddhistických textů, které přeložil do čínštiny. O své pouti Kohistánem napsal: „Byla to obtížná cesta, plná překážek, srázných strží a nebezpečných propastí. Hory tam tvoří jakoby zeď, zvedající se do výše tisíců metrů. Jak se k nim člověk přibližuje, zmocňuje se ho závrať, a chce-li kráčet vpřed, nemá, kde by nohou spočinul. Dole protéká řeka zvaná Sindh. V dřívějších dobách tu lidé prorazili ve skále cestu opatřenou schodištěm, čítajícím celkem sedm set schodů. Po jeho slezení se poutníci přehoupli přes řeku po provazovém mostě.“

Zatímco na pravém břehu Indu už třicet let projíždějí náklaďáky, obyvatelé malých vesniček a samot na levém břehu dosud žijí ve středověku. Dlouhá staletí kmenových válek a krevní msty je naučila ostražitosti. Na jejich břehu řeky přestávají platit zákony a cizinci tu nejsou vítáni. Dokonce i pákistánští policisté se sem odvažují jen přes den a ve větších skupinách. Z vrcholků vysokých kamenných věží, které jsou součástí většiny zdejších domů, se může kdykoli ozvat střelba.

Jeden z mála přechodů ze silnice Karákóram Highway na levý břeh Indu se nachází pár kilometrů nad vesnicí Dasu. Není to provazový most, o kterém psal Fa-sien, ale dvě ocelová lana a dřevěný koš, velký asi dva krát dva metry. Elektromotory tu nenajdete – primitivní lanovka se pohybuje vysoko nad bouřícím Indem jen díky silným pažím cestujících. Pokud ale chcete přes řeku, nesmíte mít závrať a domýšlet, co by se stalo, kdyby lanovka náhodou nevydržela. Váš život tu nevisí na příslovečném vlásku. Visí na laně. Jenže to vlastně není zas tak velký rozdíl.

Děsivou jízdu nad bíle zpěněnou vodní masou vám ale obyvatelé levého břehu nejdříve musejí dovolit. Před nevítanými hosty jim prostě jen stačí lanovku zablokovat. I proto prý také v samotách Kohistánu často hledají útočiště lupiči, vrazi a další zločinci, kterým je půda na pravém břehu řeky příliš horká.

Hlavní silnice míří z Kohistánu stále na sever. Za vesnicí Sazin se sevřené údolí Indu opět rozšiřuje. Raikotský most, u něhož odbočuje cesta pod severní stěnu „zabijácké hory“ Nanga Parbat, stavěli v 70. letech čínští dělníci. Dodnes je připomínají porcelánové sošky čínských lvů přilepené na jeho kamenném zábradlí. O pár desítek kilometrů dál, před městem Gilgit, uhýbá tok Indu na východ k indické hranici. Parthábský most, přes který tu odbočuje prašná cesta vedoucí do Baltistánu (viz Koktejl 10/2005), je betonový a ničím vás nezaujme.

Dál na sever pak Karákóram Highway sleduje tok řeky Hunzy, přítoku Indu. Za dvěma z nejkrásnějších pákistánských mostů po ní musíte putovat až do bývalého nezávislého královstvíčka Godžál, které leží jen pár desítek kilometrů před čínskou hranicí. Nad vesnicí Passu tu ční rozeklané vrcholky hory Tapopdan (6100 metrů nad mořem), přiléhavě označované také jako Katedrála. Přímo pod nimi se říční břehy rozestupují na vzdálenost několika set metrů.

Zdejší nejdelší visutý most v severním Pákistánu při pohledu z dálky připomíná pavoučí vlákno natažené vysoko nad řekou. Jeho spodek tvoří dvě ocelová lana, mezi nimiž jsou zhruba ve vzdálenosti jednoho kroku vpleteny kusy naplaveného dřeva. Horní řady lan se poutníci přidržují.

I za úplného bezvětří stačí vaše kroky k tomu, aby se most citelně rozhoupal. Jaké to asi musí být na jaře, když jím lomcuje vichřice, zatímco se hluboko dole valí bouřící vodní masy z tajícího sněhu? Přechod mostu v Passu uštědří adrenalinový kopanec srovnatelný snad jen s jízdou na horské dráze nebo bungee jumpingem. „Nedívejte se dolů,“ zní známá rada proti závrati. Jenže tady se dolů dívat musíte – jinak byste totiž šlápli do prázdna.

Obyvatelé protější vesničky Zarabád přes most balancují s nůšemi plnými obilných klasů. Jednoho z nich jsem potkal přímo uprostřed. Abychom se vyhnuli, museli jsme se obejmout a okamžik společně balancovat rozkročeni na dvou prknech. „Ahoj, já jsem Alí,“ řekl. Na druhém břehu pak Alí odložil nůši a vrátil se přes most, aby na zádech přenesl svého malého synka. Na rozloučenou mi s úsměvem stiskl ruku a popřál mi, aby mé kroky provázel Bůh. Když někoho vysoko nad vodami obejmete, nemůžete se na něj mračit. Pákistánské visuté mosty tak spojují lidi.

Pokud překonáte závrať, můžete se ze Zarabádu vydat po druhém břehu řeky do vesničky Hussajní. Je tam další visutý most, přes který se po několikahodinovém treku vrátíte zpátky ke Karákóram Highway. Až budete strachem zpocenýma rukama křečovitě svírat roztřepená ocelová lana, možná si stejně jako já v duchu řeknete, že je vlastně dobře, že je Pákistán „suchá“ muslimská země. Motat se přes visutý most po pár pivech by totiž byla sebevražda.

Karákóram Highway

l Byla dostavěna teprve v roce 1982. Probíjí se napříč čtyřmi nejvyššími pohořími světa: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. l Osm set kilometrů dlouhý úsek silnice na čínskou hranici se táhne podél toků řek Indus a Hunza do sedla Khundžeráb (4730 metrů nad mořem).