Do prostředí, které má imitovat volnou přírodu, ale nezastírá, že slouží také k zábavě, provozovatelé umístili řadu dalších zvířat, se kterými se dostává návštěvník do bezprostředního kontaktu. I ten, kdo se v životě nepotopil, si tak může zkusit, jaké pocity má ve volné přírodě potápěč, když si hladí sametového rejnoka nebo si položí ruku na drsnou kůži dvoumetrového žraloka. Na souši se zase pestrobarevní papoušci a tukani rozhodně nerozpakují vyzobat si zrníčka z dlaně. A adrenalin může zvednout plavání s bengálskými tygry v témže bazénu, i když je šelma od člověka oddělena sklem. Plavou stejně rádi jako lidé. A možná dostanete od trenéra tygří vous pro štěstí.

Plavání s delfíny ale patří k nejvyhledávanějším. Trenéři nejdříve vysvětlí, co delfíni mají a nemají rádi, a naučí návštěvníka několik trenérských signálů, aby delfín poslouchal. Potom si už může každý užívat ve vodě chvilky mezi těmito mimořádnými zvířaty: hladit je, objímat, nechat se pusinkovat, tancovat merengue nebo je krmit. Nakonec si každý může vychutnat jízdu se dvěma delfíny: každého se chytne za hřbetní ploutev. Je to úžasné!

Kontakt s lidmi mají rádi i lachtani. Show, při které předvádějí akrobatické a hravé kousky, zcela rozptýlí jakoukoliv špatnou náladu. Dva samci a šest samic, kteří pocházejí z Uruguaye, se dokonce nechají u svého bazénku pohladit a obejmout a také zapózují pro rodinné foto. Lachtaním poděkováním je vlhký polibek na tvář, za který očekávají rybku jako odměnu.

Dominikánský Ocean World umožňuje jako jediný park na světě zblízka pozorovat a prozkoumat žraloka vouskatého. Počáteční pocit strachu se díky zkušenému trenérovi dá lehce překonat a po prvním pohlazení, lehkém držení a krmení si může odvážlivec společně s několika žraloky i zaplavat. Mnoha lidem to možná přinese úplné porozumění pro tyto překrásné a úctu vzbuzující tvory.

Ocena World má poměrně složitý systém, který má zajistit dobrou kvalitu vody i ostatního prostředí pro zvířata i návštěvníky. Na své webové stránce uvádí, že třeba jen instalace vodního systému přišla na tři a půl milionu amerických dolarů. Denně si ale možnost bezprostředního kontaktu s některými zvířaty přicházejí vychutnat stovky návštěvníků.

Podmořský svět

l Park se nachází v blízkosti turistického střediska Confresí, asi 20 minut jízdy od největšího města severního pobřeží Puerto Plata.

l Vstupné činí 55 amerických dolarů za dospělé a děti od 13 let. Od 4 do 12 let 40 dolarů, děti do 3 let mají vstup zdarma.

l Další informace na www.oceanworld.net.

Do Dominikánské republiky můžete letět individuálně a poznávat tento výjimečný ostrov v Karibiku na vlastní pěst. Stále více turistů však využívá služeb cestovních kanceláří, které jsou schopny zařídit zájezd na klíč. Nutno podotknout, že pobytový zájezd vás tak určitě vyjde levněji. Například Exim tours nabízí jako jediná cestovní kancelář přímé charterové lety z Prahy do La Romany . Odpadá tak únavné čekání na spoje a několikeré odbavení zavazadel a další nepříjemné věci. Například 12 dní ve tříhvězdičkovém hotelu stojí 28 290 Kč včetně letenky, poznávací okruh Dominicana mágica lze pořídit od 43 tisíc korun. Další informace např. na www.eximtours.cz.

Jediné, co chybělo, byly stoly se židlemi, talíře a příbory. V tomto malajsko-muslimském kulinářském ráji se jíst nedá. Nedá a nesmí. Pro muslimy se nesmí, pro nás ostatní, nemuslimy, se to nehodí. Včera večer totiž zástupce všech devíti malajských sultánů uviděl v 19.03 hodin nad obzorem záblesk nového měsíce. Dříve kvůli pozorování vyjížděl lodí na volné moře, současná moderní doba mu pro pozorování nabídla teodolit a místo lodě posloužila pozorovací plošina na Petronas Twin Towers, 452 metrů vysokých mrakodrapových dvojčatech, která se stala symbolem Kuala Lumpuru. Celý národ sledoval televizi, v níž pak náboženský mluvčí ohlásil na následující ráno po východu slunce začátek ramadánu. Většina muslimů si připravila pořádnou snídani. Než vyjde slunce, je třeba se důkladně najíst.

Bazaar ramadan

„Vy k nám přijedete o ramadánu?“ ptali se nás naši přátelé, „no to si užijete báječného jídla, to jste udělali dobře!“ Zdálo se nám to dost nepochopitelné.

Ramadán je pro všechny muslimy nejdůležitějším měsícem v roce. Postním měsícem, během kterého se mají od slunce východu do slunce západu vzdát všech požitků. V té době by neměli jíst ani pít a z hlediska požitků, důsledně vzato, by se snad neměli ani milovat a kouřit. O drogách se nemluví, za ty je v Malajsii trest smrti.

„Minulý ramadán jsem zhubla o 7 kilo,“ chválila si ho pětadvacetiletá Zainah. Výjimku mají malé děti, těhotné ženy, hodně staří lidé, výjimečně těžce pracující a někdy i řidiči, jezdí-li více než sto padesát kilometrů denně. Je ctí každého muslima, aby poctivě zvážil, má-li na přerušení ramadánu nárok a přestávku si nahradil jindy. Kromě toho však během ramadánu hlídkují ve městech pracovníci islámského náboženského úřadu. V případě, že Malajec jí na veřejnosti, mají právo prověřit, má-li na jídlo nárok, nebo ne. Je-li pro porušení ramadánu důvod, následuje varování,

není-li důvod, dostane muslim pokutu. Varování proto, že podle muslimského práva šaría nesmí porušit ramadán na veřejnosti, aby nedával špatný příklad ostatním. Trest podle šaría je spíše symbolický a dává potrestaným čas na přemýšlení. Jsou posazeni do pohřebního vozu a voženi po městě. Je to pro ně asi dost ostudná projížďka.

Pak se ale ukázalo, že o ramadánu každý den mezi půl čtvrtou a čtvrtou hodinou zahajuje provoz večerní trh s jídlem, takzvaný bazaar ramadan. Není to obyčejný trh, kde se v jihovýchodní Asii prodává i oblečení, elektronika a další, ale nabízí nejlepší a nejoblíbenější jídla z malajské kuchyně a sváteční pokrmy, které se jindy nepřipravují. Těší se na něj a nakupují na něm všechny národy Malajsie bez ohledu na své náboženské přesvědčení.

Nejen zkušení kuchaři a stánkaři, ale kdokoliv, kdo si chce trochu vydělat a požádá o licenci, může doma dopoledne připravit speciality, odpoledne je převézt do pronajatého stánku na velkém tržišti a začít prodávat. Představte si české amatérské i profesionální kuchaře, jak každý den ráno udělají čerstvé vánočky, záviny, vanilkové rohlíčky… Upečou a rozporcují husy, nadijí holoubata, usmaží malé telecí řízky, ufritují podkovy z kaprů, a vše od čtyř hodin prodávají ve stáncích, které zcela zaplní pražské Staroměstské náměstí. Začnou 1. a skončí 31. prosince. Plátek ohřáté šunky s křenem bude za sedm korun, stogramový řízek také. Tak by vypadal český vánoční trh provedený v duchu malajského bazaaru ramadan.

Smlouvat je trapné

V Kuala Lumpuru je vyhlášeným ramadánovým trhem oblast okolo Masjid India. Lidé jsou ochotni zaplatit „překupníkovi“ i tisíc amerických dolarů za místo, které se od úřadů dá získat za necelou stovku. Někdo je jen koupil včas, teď je prodá a má vyděláno. Obchody kvetou.

V hlavním městě stánkaři pracují od poledne do deseti večer a při dobrém dnu dokáží vydělat přes tisíc dolarů denně. U nás si prodejci vánočních kaprů brávali volno na pár dní, v Malajsii si lidé berou měsíční dovolenou. Například paní Emeryl si prodejem grilovaného masa vydělá na trhu za měsíc tolik, co v práci za půl roku.

I tady ale slídí komise a hlídají ceny. I v Malajsii novináři sledují, zda se nepředražuje. To s oblibou dělají hlavně hotelové restaurace, které za bufet ve stylu ramadovského trhu požadují i pět set našich korun na jednoho.

Pouliční malajský bazaar ramadan je pravděpodobně jediným asijským trhem, kde se nesmlouvá. Smažené placičky, banány v těstíčku a podobné zákusky přijdou obvykle na jeden ringgid za 4 až 6 kusů. Další zboží je naporcované tak, aby jeden kus stál jeden ringgid, tedy přibližně sedm českých korun. Zboží má cenovky, smlouvat by bylo trapné.

Muslimové nakupují hlavně sladkosti a datle, protože podle koránu je po celodenním půstu vhodné začít jídlo něčím sladkým, jmenovitě datlemi. Aby měli dost času nakoupit, končí o ramadánu v práci o půl hodiny dříve.

Nakupují i speciality všeho druhu a ta jídla, která by si doma připravili obtížně. Vše se dává do malých barevných igelitových taštiček, kterých je pak všude plno. Doma si muslimové vše dají na talíře, doplní vlastním jídlem, přidají rýži a čekají, až zapadne slunce. Pět, čtyři, tři, dva, jedna… start! V ten moment se život na deset minut zastaví a celá Malajsie jí. (Podle místních zvyklostí se i mimo ramadán jí rychle, většinou bez mluvení a často rukama.)

Seděli jsme v autobuse u čekárny plné lidí. Všichni polystyrenové krabičky s jídlem na klíně. Na televizní obrazovce zapadlo slunce a během vteřiny vše zmlklo a všichni se pustili do jídla. Náš autobus s indickým řidičem hinduistou se rozjel, ale hlídač u brány jedl, policista na křižovatce jedl, taxíkář zajel ke kraji silnice a jedl. Možná, že jedly i veverky v parku.

Muslim nemuslim…

Více než polovinu obyvatel Malajsie tvoří Malajci, kteří jsou podle zákona muslimové. Trochu komplikovaný život mají při ramadánu ti, kteří jako Malajci pouze vypadají, ale jsou jiného vyznání.

Náš kamarád Richard je po svém čínském otci křesťan, ale po matce vypadá jako Malajec. Najde-li o ramadánu přes den otevřenou restauraci, ukáže raději číšníkovi napřed svou občanku, kde se uvádí i víra, a sedne si do odlehlého kouta. Většinou ale raději obědvá v soukromí nebo v autě, protože nechce budit pohoršení. Někdy také raději mluví mandarínštinou nebo anglicky, aby navodil dojem cizince. Přesto si se smíchem stěžuje, že už mnohokrát vyslechl dobře míněná kázání o tom, že by se měl chovat jako správný muslim.

Druhým největším etnikem jsou Číňané, a tak se i o ramadánu nějaká otevřená restaurace během dne vždycky najde. Přesto se nepovažuje za slušné, aby i nemuslim jedl otevřeně na ulici, protože tím bere muslimům odvahu. Dokonce i restaurace typu McDonald’s otvírají až odpoledne.

„Mohl bych jíst, ale cítím se trochu trapně,“ řekl nám jeden Ind v Kuala Lumpuru a šel si o polední přestávce hledat nějakou restauraci ukrytou uvnitř obchodního domu.

Pro cizince je doba ramadánu, kdy se otevírá bazaar ramadan, nejlepší příležitostí, jak poznat malajskou kuchyni. Všechna jídla jsou samozřejmě halal, tedy pro muslimy nezávadná – bez vepřového. Pro Evropany ale mnohdy představují problém ohnivé čili papriky, které se přidávají prakticky do všeho, například i do plátků ananasu dušených v omáčce s hřebíčkem a skořicí. Celkem nepřekvapí, že grilovaní platýsi se zalijí ďábelskou červenou omáčkou, nevinný hovězí gulášek, který se rozplývá na jazyku, pálí jako oheň a vábivá smažená kuřecí stehýnka se po podušení s paprikami, rajčaty a feferonkami stala téměř nepoživatelnýma. Ovšem sladkokyselý salát s nakrájenými okurkami, mrkví, cibulí, ananasem a feferonkami je sice krásně barevný, ale jeho chuť je dost překvapivá.

Otevřete svůj dům

Po posledním dni ramadánu začíná ráno muslimský nový rok. Selamat hari raya aidilfitri – šťastný nový rok – zdraví se lidé celý následující měsíc. Muslimové mají celý měsíc na to, aby si vybrali den, kdy oslaví nový rok a uspořádají svůj Rumah terbuka – Otevřený dům (český výraz den otevřených dveří mu neodpovídá, protože se při něm nenabízí jídlo). Teď už mohou opět celý den jíst a opravdu toho využívají. Připraví to nejlepší, co mohou, sezvou známé a příbuzné, každému otevřou dveře, pozvou ho dál, nabídnou mu občerstvení. A jde-li kolem bílý cizinec, i na něj se pozvání vztahuje. Další důvod, proč navštívit Malajsii o ramadánu, jak jinak se podívat dovnitř soukromých domů? (Malajci tvrdí, že Rumah terbuka je jejich národní specialitou.)

Otevřený dům patří k tradici a dodržují ho všichni, včetně guvernérů a sultánů. I oni nabídnou svým hostům pohoštění. A protože mohou čekat až několik desítek tisíc návštěvníků, někdy si na tuto akci dokonce pronajmou sportovní stadion a na jeho ploše postaví stánky. Vyvařuje se a jí ve velkém. Aby se mohli zúčastnit všichni, je oznámení o otevřeném domě uveřejněno již ke konci ramadánu v místních novinách.

Pozornost zcela zákonitě přilákala také akce pro významné hosty, kterým tento den sarawacký guvernér otevřel v hlavním městě Kuchingu svou rezidenci. Potřásli jsme si s ním rukou a spolu s ostatními si vzali jídlo z připraveného švédského stolu a usadili

se na židlích u stěn sálu. Guvernér svým hostům nabídl čtyři druhy masa v různých omáčkách, dva druhy rýže a spoustu dalších jídel včetně hroznového vína z Kalifornie. Na dřevem obložených zdech byla rozvěšena novoroční přání a celou místnost lemovaly obří květinové koše od politických a obchodních přátel, které přetékaly tropickými barevnými květy, jež by v Evropě stály tisíce korun.

Byli jsme jedinými bělochy a paní guvernérová zase jedinou dámou s muslimským šátkem na hlavě (byl vyšívaný perličkami). Jeho nošení není povinné a ani jedna z dam ho zřejmě nepovažovala za dostatečně slušivý doplněk pro tuto slavnostní příležitost.

Pojďte dál!

Kuching je rozdělen na čínskou a malajskou část. Do malajské jsme se vydali druhý den muslimského nového roku 1426. Na schody tradičního dřevěného domu se vyhrnuli muži ve slavnostních saténových oblecích, které nám ze všeho nejvíc připomínaly pyžamo. Dům patřil místnímu starostovi. „Selamat hari raya! – Pojďte dál!“ mávali na nás. Neodmítli jsme.

Typické domy Malajců jsou dřevěné a na kůlech. Klimatizace chyběla, ale přesto bylo uvnitř snesitelně, bez ohledu na venkovních 32 °C. V podlaze mezi prkny jsou totiž malé mezery a nad okny po celé jejich šířce větrací otvory, takže celým domem proudí vzduch. Na vyřezávaných židlích se sametovými nebo brokátovými potahy sedělo celé rozvětvené příbuzenstvo. Kromě šafránové rýže s rybou, kuřetem nebo hovězím v pálivé omáčce stálo na stole nespočet nádob s kandovaným ovocem a barevnými sladkostmi. Pila se voda se sirupem nebo Coca-Cola s ledem.

Oranžové vnější zdi, červené okenice, fialové záclony, vnitřní zdi natřené sytě modrým emailem. Vesničané říkají, že čím jasnější je dům, tím více požehnání sešle Alláh na ty, kteří bydlí v jeho zdech. Všude dečky, obří obrazovka stále běžící barevné televize, křišťálový lustr, polštářky. Tak vypadá bydlení venkovského starosty v rybářské vesnici Santubong jednu hodinu jízdy z Kuchingu.

Kuchyně je vždy v zadní části domu a její podlaha je přibližně o třicet centimetrů níž než obytná část. I v ní musí protahovat, jinak by se horko od vaření nedalo snést. Pro vaření ve velkém nebo grilování slouží otevřená kuchyň na verandě přiléhající k zadní části domu. Koupelny se často staví přímo nad studnou. Protože v domech je na dnešní požadavky málo místa, zvláštností domácností jsou lehké sušičky zavěšené na zdi nad pračkami. Jsou nutné, když přijde období dešťů. To nám malajsko-anglicky vysvětlovaly tři starostovy dcery, které nás v rámci měsíce Nového roku pozvaly dál.

Dívky byly prostovlasé, jedna v minisukni. To, že seděla pod obrazem otevřeného koránu ve zlatém rámu, jí vůbec nepřišlo divné. Pročísly si vlasy a začaly odklápět poklopy na cukroví a kandovaném ovoci. Uždibovaly sladkosti, pily džus, poslouchaly muziku a klábosily. Jen jedna z nich si už vydělávala – tancovala v tradičním souboru v nedalekém hotelu. Další dvě se staraly tatínkovi o domácnost a zřejmě čekaly na vhodného ženicha.

lll

Malajský ramadán je neopakovatelný zážitek. Na koupi letenky ještě máte čas, v roce 2006 má ramadán začít 24. září.

Muslimové v Malajsii

l Více než polovinu obyvatel Malajsie tvoří Malajci, kteří jsou všichni ze zákona muslimové (islám je státním náboženstvím).

l Zbytek obyvatel tvoří Číňané – 24,3 % (křesťané, buddhisté, taoisté, konfuciáni), Indové – 6,9 % (převažují hinduisté), Dajákové (převážně křesťané), původní obyvatelé Orang Asli (necelé jedno procento), běloši a další.

l Ze třinácti států malajsijské federace je devět sultanátů, v čele ostatních je guvernér (Pinang, Melaka, Sabah a Sarawak). Jedenáct států leží na Malajském poloostrově, Sabah a Sarawak na severním Borneu. Pruhy na malajsijské státní vlajce představují jednotlivé státy, poslední symbolizuje federální teritorium hlavního města Kuala Lumpuru (také bez sultána).

l Malajsie je konstituční monarchie, v čele státu je Jeho Výsost Yang di-Pertuan Agong, vybíraný na pět let z představitelů jednotlivých států, které jsou značně samostatné.

l Nejmenší vliv má islám na život v Sabahu a Sarawaku, kde nejpočetnější skupinu obyvatel tvoří Dajákové. Nejvíce muslimů žije ve státech Kelantan, Terengganu a Kedah, což se projevuje například tím, že mají víkend v pátek a sobotu, zatímco zbývající část Malajsie normálně v sobotu a neděli.

l V listopadu 2005 přivítali muslimové rok 1426. Začátkem letopočtu užívaného muslimy se stalo datum Mohamedova odchodu (hidžra) z Mekky do Medíny. Prorok uprchl z Mekky v obavách před zavražděním tamějším zámožným a vlivným svazem obchodníků Kurajš v roce 622 našeho letopočtu.

l Základem islámského kalendáře je lunární (měsíční) rok o 354 dnech, proto se islámský kalendář ve vztahu ke křesťanskému neustále předchází.

Další informace

Malajsijské velvyslanectví v České republice – Washingtonova 25, Praha 1, tel. 234 706 611, e-mail: mvprague@mwprague.cz. Funguje i jako informační centrum, protože nejbližší pobočka Malajsijské centrály turistického ruchu sídlí ve Frankfurtu. K návštěvě Malajsie do tří měsíců není třeba vízum.

„Byla to zvláštní náhoda: stáli jsme ten večer na terase centra a dívali se na moře. Vypadalo to jako záblesk fotografického blesku, pak se ozvala rána. Mysleli jsme, že někomu vybuchly petardy, byly zrovna svátky. Za chvíli se ale ozval další výbuch a pak třetí. Nejpodivnější na celé události bylo ticho, které následovalo. Nikdo nekřičel, žádná panika, jen naprosté ticho…,“ popisuje večer 24. dubna letošního roku egyptské letovisko Dahab, třicetiletá Ilga.

lll

Dahab (v arabštině znamená „zlato“) patří k méně frekventovaným lokalitám, a i když v posledních letech zájem o tuto destinaci díky fantastickým korálovým útesům dosti vzrostl, vždy zůstával stranou hlavního turistického ruchu.

Ospalou beduínskou vesnici na východním pobřeží Sinajského poloostrova objevila pro ostatní svět v sedmdesátých letech partička hippíků. Uchvátila je scenerie strmě se zdvíhajících narudlých hor na západě, čisté moře Akabského zálivu, klid a odlehlost od civilizace. A atmosféra doby květinových dětí zde v mnohém přetrvala dodnes.

„Je tady absolutní klid. Klid, ze kterého se po čase můžeš zbláznit,“ komentuje život v místě dvaatřicetiletý Jano ze Slovenska.

Evropané tu bezkonfliktně bydlí s beduíny v jedné vesnici, několikakilometrovou kornýš (promenáda) podél pobřeží lemují šíšárny, levné hotýlky a potápěčská centra roztodivného vzhledu, na dlažbě kornýše se povalují psi a kočky všech ras a na břehu si hrají malé děti. Dahab je vyhledáván stejnou měrou právě pro své mírumilovné kouzlo a přátelskou kosmopolitní atmosféru, jako pro úchvatné podmořské scenerie. Znají jej především milovníci potápění, windsurfingu i dalších vodních sportů, ale také všichni, kterým je protivná syntetická nádhera velkých turistických letovisek. Lidé si sem jezdí odpočinout na pár dní nebo celé měsíce, na pláži lze ale potkat také týpky, kteří sem přijeli před dvaceti lety s batohem na víkend, a dodnes neodjeli. „V Maďarsku jsem měl velkou firmu a docela slušně vydělával. Ve dne v noci ve stresu, dál už to nešlo. Tady jsem víc jak rok, živím se jako buddy (průvodce potápěčů po lokalitě) a nic mi nechybí,“ vysvětluje mi čtyřicetiletý Andrasz.

lll

Ubytovali jsme se v malém hotýlku s názvem Banque de Cairo kousek od pláže. Není zrovna nejnovější, kromě malých pokojíků v přízemí má ale na střeše prostorný orientální budoár s velkými okny z barevného skla a stropy ve tvaru kopulí. Jeho dekadentně zašlé křiklavé nádheře prostě nemůžeme odolat. Vybavení je prosté, ale mramorová koupelna jako by vypadla z filmu Poslední tango v Paříži.

Bodrý majitel hotýlku nás přesvědčoval, že normální cena za tento pokoj je padesát eur za noc, ale nám jej nechává za padesát egyptských liber (asi 200 korun), a to pouze z ryzích sympatií. Vzápětí ale cenu ovlivnil i úbytek turistů po atentátech. Možné to je, v Dahabu je prázdno. Ale možná turisté jeho hotel opustili kvůli nechutnému chrchlání, kterým doprovází každý večer svou siestu před domem.

Dahab je ale oproti loňsku opravdu méně obsazený, ceny po bezpodmínečném neomaleném smlouvání nižší, naháněči méně dotěrní. Především restaurace u mostu a loď Tota, kde k atentátům došlo, zejí prázdnotou.

„Kdykoli jdu kolem restaurace Al Capone, prohlížím si lidi. Jestli někdo nemá velkou tašku, jestli není moc oblečený. Jen náhodou jsem tu ten večer nebyl, ale dva maďarští manželé z naší potápěčské skupiny to štěstí neměli. Pořád to mám v sobě,“ svěřuje se Marcel, který po mnoha letech opustil v Česku svou práci záchranáře a přesídlil na čas do Dahabu. Dělá potápěčského instruktora a píše diplomovou práci.

Musím se mu přiznat, že mám stejné pocity. I já se dívám po lidech ostražitěji než před rokem. A to i když výbuchy připomínají jen malé díry v betonové dlažbě a malý pomníček u mostu. Ostatní stopy jsou již uklizeny, jako by se nic nestalo.

Večer ale hoří na dlažbě před restaurací dvacet čtyři svíček za každou zbytečně zmařenou duši.

To, co sem přitahuje lidi, včetně Čechů, je ale moře. Raději tedy stáčíme hovor na ponor chystaný na druhý den a velkého napoleona, kterého tu někdo viděl. Docela se těším, trávím dny se šnorchlem focením moře a do hloubky deseti metrů už znám na Lighthousu každou rybu.

Začal jsem s potápěním před časem právě na mysu Lighthouse a zatím jsem neobjevil místo, které by se mi víc líbilo. Zajímavé jsou samozřejmě i další lokality v nedalekém okolí. Je to například korálový The Canyon nebo mělká a půvabná Eel Garden a techničtí potápěči a freediveři zase nedají dopustit na náročnou, sto metrů hlubokou Blue Hole, jejíž popularita roste s každým dalším utopeným nešťastníkem, ale já mám své oblíbené místo. Taková koncentrace korálů a ryb, která by byla dostupná přímo ze břehu, není kromě Lighthousu široko daleko.

Ihned po zanoření proplouváme hejnem pomců, dvojice klaunů se před námi schovává do žahavé sasanky. Míjíme fantaskně vyhlížející půlmetrové nosatce, kteří pohodlně oždibují korály. Jak klesáme do větší hloubky, červená a žlutá část barevného spektra pomalu mizí. A pak se před námi na vzdálenost několika metrů objeví nazelenalý napoleon. Netečně si nás prohlíží a pak lenivě odplouvá. Pozorujeme divadlo, které přichystala příroda a jehož rozmanitost se vymyká běžné fantazii. Příroda evidentně kašle na lidská měřítka a jsou jí cizí naše úzkoprsé definice kýče. A naštěstí – i terorismus. Pár metrů pod hladinou člověk úplně zapomíná na starosti, které nechal na břehu.

Koráli poskytují domov tisícům živočichů a rostlin v dokonalé symbióze. Řekl bych, že vytvářejí ideální svět. Velké ryby sice požírají malé, ale nic se neděje zbytečně a beze smyslu. Jediné důležité je zachovat koloběh života a žít, dokud to jde…

Útoky v Egyptě

l Duben 2006 – 3 výbuchy v letovisku Dahab. V druhé půli května 2006 se egyptským úřadům vzdal Uda Chádir aš-Šanúb, podezřelý z organizování těchto útoků.

l Červenec 2005 – 3 útoky na přímořské letovisko Šarm-aš-Šajchu. Začátkem srpna egyptští policisté zastřelili Muhammada Flajfila, podezřelého z organizování těchto útoků.

l Duben 2005 – útoky na turisty v Káhiře.

l Říjen 2004 – 3 exploze ve městě Taba a 2 útoky v Rás as-Sultánu.

l Listopad 1997 – výbuch u vchodu do chrámu královny Hatšepsut u Luxoru.

l Září 1997 – výbuch bomby v autokaru v Káhiře.

l Duben 1996 – útok teroristů na hotel Europa v blízkosti pyramid severně od Káhiry. zdroj: tiskové agentury

Dahab láká dál

l Pobyt v Dahabu běžně nabízejí cestovní kanceláře, potápěčské kluby a školy. Egypt dál zůstává jedním z nejvyhledávanějších míst pro turisty z České republiky.

l Pravidelná autobusová linka sem jezdí z Káhiry,

Šarm-aš-Šajchu a Taby. zdroj: tiskové agentury

Málokdo dnes ví, že oblíbená kamélie byla pojmenována právě po tomto muži. Rostlině dal v 18. století jméno význačný švédský botanik Carl Linné, který si uvědomoval význam Kamelovy práce. Kamelova sbírka je nejstarším herbářem tropických rostlin sbíraným Čechem.

Jiří Josef Kamel byl brněnským rodákem. Při studiu na jezuitské misijní škole ve Vídni měl vynikající výsledky zejména v oblasti přírodních věd. Když v roce 1682 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, netušil, že o pouhých pět let později odcestuje s dalšími jezuity na misijní cestu do Filipín.

„Jako prvý sbíral místní rostliny (jeden keřík nazval Myrtillus bohemica) a sestavoval herbáře, studoval živočichy, pořizoval jejich kresby a detailní popisy,“ píše Václav Rusek na serveru českých jezuitů. Kamel byl tak pečlivý, že jejich názvy uváděl i v různých jazycích: domorodém, indickém, malajském, čínském, španělském a latinském. Vše pak posílal do Londýna lékárníkovi Jamesu Petiverovi a přírodovědci Johnu Rayovi. Ti matreriály předávali královské společnosti pro prohloubení znalostí o přírodě Royal Society for the Improvement of Natural Knowledge, která je potom zveřejňovala v nejstarším vědeckém časopise na světě Philosophical Transactions.

V 17. století byly léčivé rostliny vedle několika málo živočišných surovin jediným prostředkem k léčbě nemocí. Jiřího Josefa Kamela zajímalo, jaké rostliny k těmto účelům používají místní lidé. Především na ostrově Luzon zhotovil kresby a popisy celé řady tamních rostlin. Dodnes se tak zachovaly jak vlastní rukou psané Kamelovy popisky, tak i poznámky slavného britského botanika. Jelikož Josef Kamel občas nevěděl, jakou rostlinu vlastně kreslí, popisoval ji často docela jednoduše – například „větévka keře tropického stromu“. John Ray měl za úkol rozšifrovat, jakou rostlinu vlastně Kamel poslal. Ne vždy se mu to ale povedlo. Je potřeba si uvědomit, o jakou dobu šlo. Herbáře i kresby putovaly z Filipín do Londýna čtyři až pět měsíců a ne všechno cestu přežilo v pořádku. Něco zvlhlo, něco zplesnivělo, něco se ztratilo… Některé lodě byly přepadeny a vydrancovány piráty, které nějaké sušené kvítí a obrázky nelákaly. Nedaly se totiž nijak zvlášť zpeněžit.

Je ale třeba upozornit, že i sám Kamel se pokusil o systematickou klasifikaci rostlin a je jediným naším systematikem té doby. Všechny rostliny dělil na byliny, dřeviny a liány. Jeho systém se ale neujal, funkční botanický systém zavedl až v 18. století Carl Linné.

Zvláštností Kamelových kreseb pořizovaných pro vědecké účely je, že jsou co nejvíce věrné a přesné, zachycují důležité detaily a potvrzují, jaký význam takové kresby měly v té době. Popisy totiž byly jen jakýmsi doplňkem. Teprve Linné dal popisu nový význam.

O několik století později byla během druhé světové války mnohá z britských měst bombardována jak německou Luftwaffe, tak bezpilotními raketami. Zásah dostala i místa, kde měly být archivovány stovky Kamelových kreseb. Jezuité nakonec zjistili, že větší část kreseb byla umístěna v klášteře v Lovani. V roce 2004 nabídl páter Josef Koláček, bývalý vedoucí redaktor české sekce Vatikánského rozhlasu, kopie Kamelových kreseb doktoru Václavu Suchému z Farmaceutické fakulty Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Ten kopie upravil počítačem a poté byly představeny na mezinárodním kongresu při 300. výročí úmrtí Jiřího Kamela. Část kreseb má být v budoucnu vystavena ve farmaceutickém muzeu v Kuksu. Některé rostliny nakreslené Kamelem dosud čekají na své jméno.

napsal Topí Pigula, foto autor textu a archiv Václava Suchého

Od Kamela ke kamélii

l KAMÉLIE, CAMELLIA, rod rostlin zahrnující vždyzelené keře z čajovníkovitých, byla do Evropy zanesena z Japanu v polovici předchozího století a je zde podnes z nejoblíbenějších rostlin ozdobných. (Ottův slovník naučný)

l Má střídavé listy, kožovitě tuhé, tmavě zelené, květy oboupohlavné, nápadně bílé nebo červené. V tropických a subtropických oblastech jihovýchodní Asie a Japonska roste asi 82 druhů.

l Camellia japonica se dnes pěstuje v desítkách kultivarů, i vícebarevných. Někteří botanikové zahrnují do rodu Camellia i čajovník čínský.

Muž bez tváře

l Osobnost Jiřího Josefa Kamela (narozen 21. dubna 1661) využila Farmaceutická fakulta Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně ke zhotovení pamětní medaile. Ztvárnění medaile se ujal akademický malíř Karel Zeman. Protože se nedochovala podobizna jezuity, na averzu medaile vyobrazil kvetoucí kamélii a misionářovo jméno, reverz pak zdobí opis Facultas Pharmaceutica Brunensis a motiv dokumentuje vývoj farmacie – od alchymistických značek přes léčivé rostliny a jednorožce až po strukturu kodeinu.

l Medaile našla svoje obdivovatele na mezinárodní konferenci, na které si téměř stovka účastníků připomněla 300. výročí úmrtí tohoto brněnského rodáka a jezuitského misionáře. Poprvé zde byl představen výběr ze souboru znovu objevených Kamelových kreseb.

Jako všechny oblasti, kde se setkává cizina s Marokem, je i tato připravena zaútočit na vaši peněženku, jinými slovy marketingová a prodejní strategie je tu perfektně propracovaná, několik desetiletí pilovaná. V přízemí žádného domu tak samozřejmě nechybí obchod s koženým zbožím, kde ihned při vstupu obdržíte smotek máty jako nosní štít před všudypřítomným zápachem.

Připraven je i průvodce, který dokáže v několika jazycích popsat celý proces zpracování kůže a zodpovědět případné dotazy. Při výkladu vám nabídnou v Maroku tradiční mátový čaj, který můžete popíjet obklopeni schnoucími kusy kůže. Na závěr celé exkurze vás personál koželužny nechá nasát jejich atmosféru na jedné ze střešních teras hezky o samotě a vy máte čas nejen vychutnat si samotnou zručnost mistrů koželuhů, ale také se porozhlédnout po okolí, všimnout si i nečekané záplavy satelitních antén a uvědomit si labyrint f`eské medíny svrchu.

Královské město

F`eské koželužny jsou jen dalším důkazem starobylosti města. Proces zpracování kůže se od dob středověku nezměnil a samotné koželužny se v průběhu staletí proměnily jen velice nepatrně. Pověstný zápach se táhne široko daleko, až na náměstí as-Seffarine.

Ačkoli je v Maroku měst s přívlastkem královský hned několik, F`es představuje mezi touto smetánkou něco speciálního. Jako nejstarší byl založen koncem 8. století, když se přes území severní Afriky do Španělska přehnaly arabské kmeny. Pojmenování pravděpodobně získal z arabského výrazu pro krumpáč, který zde byl ve zlatém provedení podle jedné z pověstí před začátkem stavebních prací zakopán.

Během staletí se F`es jako sídlo vládce říše několikrát prostřídal s ostatními marockými královskými městy. Dodnes si ale mezi nimi zachoval jedinečné a výjimečné postavení. Také strana nezávislosti Allala al-Fasiho, která byla v roce 1956 jednou z hlavních příčin zániku francouzského protektorátu a vyhlášení nezávislosti Marockého království, vznikla právě ve F`esu.

Jako falešné srdce

F`es je rozdělen do tří částí. Při pohledu na mapu či z letadla působí dojmem tří samostatných měst, která se postupem času rozrůstala, přibližovala a teprve v budoucnu pravděpodobně vytvoří jednotný městský útvar. Uprostřed občas tluče jako falešné srdce F`es el-Jdid (Nový F`es), jehož téměř celou rozlohu zabírají královský palác s jeho osmdesáti hektary plochy a přilehlá židovská čtvrť.

Palác vznikl za dynastie Mer`enitů během 13. století. Bohužel stejně jako všechny ostatní panovnické objekty v Maroku je pro veřejnost uzavřen. Mnohem zajímavější je proto pro turisty přilehlý Mellah se svými až ďábelsky skrytými synagogami a naopak veřejně přístupným, doslova zářícím židovským hřbitovem. Všechny hroby jsou v bílém provedení, bez jakéhokoliv označení, výjimku tvoří hroby rabínů, které jsou podle významu buď označeny, nebo mají speciální místo po obvodu hřbitova. Zvláštností je, že hřbitov z jedné strany lemují místo zdí obytné domy F`esanů.

Devět tisíc uliček

Devět tisíc uliček, nejširší měří jen čtyři metry, a tím vším proudí davy lidí, osli naložení všemožným zbožím, všudypřítomné súky, …a každý se žene za tím svým. Takovou úchvatnou podívanou nabízí F`es al-Bali neboli Starý F`es, rozprostírající se západně od královského paláce. Pro každého Evropana je to opravdu výjimečná podívaná, která snad předčí i celé ostatní Maroko i úchvatný a drsný Vysoký Atlas nebo tichou Saharu. Nejlépe si to vše uvědomíte, když medínu sledujete ze střechy domu nebo z některé ze sultánových vyhlídek. K tomu, aby člověk prohlásil tento zážitek za fascinující a jedinečný, už nepotřebuje žádné mešity, žádné medresy, koželužny…, opravdu stačí nekonečné úzké uličky a spěchající davy lidí.

Restaurace, hotely a banky

Jako v každém větším marockém městě je bývalá administrativní čtvrť, kterou tu postavili kolonizátoři, v tomto případě Francouzi, domovem většiny restaurací, hotelů a bank. Nové město je poslední částí f`eské trojky. Je postaveno v klasickém koloniálním stylu, jemuž dominuje palmová alej Hasana II.

Rozrůstající se počet obyvatel dal impulz k osídlování okolních kopců. Samotné předměstí, které se pak táhne kolem celého F`esu, je místem, kde si lze vytvořit reálnou představu o vztahu Maročanů k životnímu prostředí, konkrétně k odpadům. V porovnání se starou medínou je tu sice relativně více prostoru, zato se však všude nejen válí, ale i létá vzduchem odpad všeho druhu. Vše nejlépe ilustruje zdejší skládka, která ani není jakkoli oddělena a v podstatě s předměstím splývá. Jako by měli F`esané, stejně jako v případě židovského hřbitova, problémy vytvořit si od některých věcí odstup.

Zajímavosti f`eské medíny

l Teologický komplex Bú Inania. Muslimské teologické stánky tvoří vždy mešita a teologická škola – medresa. Samotné spojení školy a modlitebny napovídá, k čemu takové zařízení sloužilo a zčásti (mešita) ještě slouží. Medresa postavená Bú Inánem v polovině 14. století představuje jednu z nejskvostnějších ukázek merinitské architektury.

l Hlavně historickým skvostem je Kuajrauinská mešita a univerzita. Mešita pojme 20 000 věřících a univerzita, postavená ve druhé polovině 9. století, patří k nejstarším na světě. Její kapacita je momentálně okolo 300 studentů. Stejně jako téměř do všech mešit v zemi (výjimkou je mešita Hasana II. v Casablance) je i na půdu univerzity všem, kteří nejsou muslimy, vstup zakázán.

Zpočátku měl F`es díky svým obyvatelům ryze berberský charakter. Změna nastala exodem obyvatel z Andalusie, ke kterým se o nějaký čas později připojily arabské rodiny z území dnešního Tuniska. Obě tyto početné skupiny, které s sebou přinášejí vlastní náboženství a kulturní zvyklosti, vytvořily pevné základy budoucí autority města. Aby byla náboženská a kulturní mozaika kompletní, přidala se ve 14. století početná židovská komunita, která tímto vytvořila v Maroku první mellah (židovskou čtvrť).

Označení „ty jsi ale lemur“ bývá v našich zemích projevem opovržení nad leností a neschopností, ale nemá nic společného se samotnými lemury. Ba právě naopak. Lemuři si osvojili tak vynalézavé způsoby chování, že by po nich mohli leckteří lidští „lemuři“ jen závistivě pošilhávat.

Naproti tomu jsou pro Malgaše, tedy obyvatele Madagaskaru, lemuři velmi zjednodušeně řečeno tabu (neboli, jak sami říkají, fady). Neplatí to sice u všech původních domorodých kmenů, ale jistý stupeň uctívání těchto primátů lze zaznamenat na celém ostrově. Důvody se velmi různí a mají vlastně jen jediného společného jmenovatele: nemají žádné racionální zdůvodnění. Většinou vycházejí z všeobecně rozšířeného kultu uctívání předků, jejichž ztělesněním se pro mnohé kmeny mohou lemuři stát.

Trochu racionálna však do této problematiky vneslo vědecké bádání posledních let. Tak především – lemuři s jistou mírou nadsázky disponují schopnostmi, které domorodci jen těžko chápou. Například některé druhy rodu Hapalemur patří k vyhraněným potravním specialistům a živí se pouze výhonky jednoho bambusu (Cephalostachium viguieri). Nebylo by na tom nic divného, kdyby tyto výhonky neobsahovaly přirozené kyanidy v množství, které několikanásobně překračuje smrtelné dávky pro ostatní savce. Domorodci účinky bambusu dobře znají, využívají ho k výrobě jedu a o to nepochopitelnější se jim lemuří odolnost musí zdát.

Také muselo Malgašům vrtat hlavou, proč lemuři čilí (Lepilemur mustelinus) pojídají své vlastní výkaly. Označili je kvůli tomu za „špatné fady“. Těchto nočních zvířat se tedy téměř všichni bojí, ale přitom není proč. Čile se živí nízkokalorickým listím a tuto specifickou potravu tráví fermentací – ovšem nadvakrát! Nestrávené živiny totiž vylučují v trusu, který znovu požírají a tím teprve „recyklované“ živiny vstřebávají.

Také zvláštní přátelství lemurů tmavých (Eulemur macaco) a jedovatých mnohonožek nemá nic společného s domnělým „upozorňováním na blížící se nemoc“. Malgaši věří, že zemřelí předkové je tímto způsobem varují. Důvod tohoto zvláštního počínání je však mnohem prozaičtější. Lemuři tmaví za určitých okolností sbírají a rozkousávají mnohonožky a potom si jejich poraněnými těly potírají srst. Zranění členovci vylučují spoustu jedovaté tekutiny a ta slouží k ochraně proti vnějším parazitům.

Naopak indri (Indri indri) vždy býval posvátným zvířetem a kmeny Bezanozano a Betsimizaraka věří, že to jsou přeměnění zemřelí. Nazývají je babakoto, tedy „dítě otce“. Uctívají je dokonce tak silně, že je pro ně nepředstavitelné, aby je jen zahlédl kdokoliv jiný. Donedávna dokonce bránili cizincům vstoupit do lesa, kde indriové žijí. I dnes považují turistické exkurze v rezervaci Perinet za zpěvem indriů za urážku duchů předků, která může být přísně potrestána, dokonce i smrtí.

Domorodci také milují krásné černobílé sifaky malé (Propithecus verreauxi). Lidí se příliš nebojí a díky vrozené zvědavosti se často přiblíží až do bezprostřední blízkosti vesnice. Domorodci je pokládají za „dobré fady“.

Sifaka malý je svým chováním hodně podobný člověku a nikdy nikomu neublíží. Starosta vesnice Beroboka na západě ostrova mi vysvětlil: „Slovo lemur znamená ‚duch zemřelého‘. Do lemurů se převtělují duchové mrtvých i těch, kteří opustili své domovy.“ Na skupinu sifaků, vyhřívajících se na ranním slunci, měl okamžitě svůj názor – nevystavují své tváře a ruce slunečním paprskům, ale modlí se za celou jeho vesnici. „Sifaka je velmi dobré fady, a když je to dobré fady, byl by hřích mu ublížit.“

Ano, Malgaši lemurům většinou bezprostředně neubližují, k jejich lovu se uchylují až v dobách skutečné nouze a neúrody. Uctívají je a zároveň se jich bojí. Stejně tak ovšem uctívají oheň, protože „kdo nevypálí pole, nebude mít rýži, a čím nakrmí své děti“? Vypalování lesů ovšem jaksi nejde s ochranou přírody a budoucností lemurů dohromady.

aye-aye

Noční přízrak

Noční můrou pro domorodce byl ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis) a dlouho jím byl i pro zoology. Zuby hlodavce, hrubá střapatá a jakoby štětinatá srst, pouhá dvojice mléčných bradavek u samic, prsty oproti jiným zvířatům nevídaně dlouhé, velké a zcela lysé ušní boltce netopýra, liščí ocas, nepatřičně mohutný a huňatý. Prostě kreatura nemající v živočišné říši obdoby! Mezi odborníky po dlouhé roky vítězil názor, že se jedná o prapodivnou madagaskarskou veverku. A protože zvíře bylo pokládáno za vyhynulé, otázka byla jakoby uzavřena.

Když byl však v roce 1957 znovu po letech objeven, vědci jej definitivně zařadili mezi lemury. Ksukol, známý rovněž jako aye-aye, měří na délku téměř metr, přičemž více než polovina připadá na ocas. Pohybuje se výlučně v noci, a tak i přes svou velikost dlouho unikal pozornosti. Soudilo se, že je extrémně vzácný, dokonce se, především v 70. a 80. letech minulého století, podnikaly nákladné akce na jeho záchranu. Na ostrůvku Nosy Mangabe byla pro něj vybudována rezervace a tento lemur se stal cílem intenzivního výzkumu několika vědeckých expedic. A výsledky byly vskutku překvapivé.

Tak především – aye-aye není zdaleka tak vzácný. Dokázal se dokonce přizpůsobit lidské činnosti a obývá nejen deštné pralesy, ale i druhotné porosty, zemědělské plantáže, háje kokosových palem i okolí domorodých vesnic. Žije však nesmírně skrytě a jeho fotografie patří i dnes k velkým vzácnostem.

Často bývá nazýván „nočním datlem“ – a zase tak úplná hloupost to není. Na Madagaskaru totiž zcela chybějí datlovití ptáci a právě ksukol je ekologicky zcela nahradil. Jeho prostřední prsty na předních končetinách jsou neobyčejně dlouhé a štíhlé. Poklepává jimi jako datel zobákem na kůru stromů a mimořádně citlivým sluchem zaznamenává pohybující se larvy hmyzu pod kůrou. Hlodavými řezáky, které neustále po celý život dorůstají, pak vykouše v kůře stromu otvor. K vytažení chutného sousta využívá dlouhý štíhlý prostředníček. Dvojitý kloub na posledním prstovém článku jen přispívá k větší obratnosti a pohyblivosti této bizarní „pinzety“. Tak šikovný prst se ksukolovi hodí i při vytahování sladké dužniny z kokosového ořechu nebo bambusových stébel.

Aye-aye není na severu a východě ostrova příliš početný, protože domorodci se dosud bojí jeho strašidelného zjevu, a jakmile se objeví v blízkosti vesnice, bez milosti ho zabijí. Nálepky „nositele špatných zpráv“ a „hněvu předků“ ho doposud nezbavila ani rozsáhlá kampaň mezinárodních ochranářských institucí a v posledních letech i madagaskarské vlády.

Přes den se ksukol ukrývá v kulovitých hnízdech z větviček a listí o průměru přes půl metru, která si sám staví až patnáct metrů vysoko v korunách stromů. V hnízdě s měkkou podestýlkou také samice porodí a odchová mládě, které ji později doprovází na nočních potulkách za potravou. Při takových vyjížďkách sedí v jezdecké pozici na zádech matky a přidržuje se její dlouhé srsti. Strašidelní aye-aye tak budí spíš úsměv a sympatie než strach.

A odkud se vzalo to zvláštní pojmenování? Malgaši jej nazývají ahay. Pro vysvětlení se musíme vypravit až do roku 1782. Cestovatel Sonnerat tehdy dostal od domorodců na východě Madagaskaru dvě podivná zvířata s dlouhými prsty, která prý nikdo do té doby neviděl. Samotní domorodci jej „vehementně přesvědčovali, že zvířata vidí ponejprv, a úžas svůj projevovali hlasitým aye-aye, kteréhož výkřiku Sonnerat použil za jméno živočichů jím objevených“, popisuje tuto událost Brehm ve svém slavném Životě zvířat.

KATY

Věrnost nepěstují

Když jsem poprvé viděl ranní slunění lemurů kata na skalách jihozápadního Madagaskaru, musel jsem si protřít oči, abych uvěřil – scéna velmi připomínala seanci jogínů nebo jakýchsi vyznavačů kultu slunce. Tlupa přibližně dvaceti těchto lemurů seděla ve vzpřímené poloze obrácena na východ a ranním paprskům nastavovala nejen tváře, ale i bříška a vnitřní strany všech čtyř končetin. S rukama vysoko vztyčenýma a nohama roztaženýma od sebe vydávali slastně mručivé zvuky. Těžko přisuzovat zvířatům emoce, ale v tu chvíli, kdy se nad pahorky Horembe vyhouplo slunko, vypadaly tváře těchto krásných černobílých lemurů opravdu šťastně.

Kata (Lemur catta) je jistě tím nejpopulárnějším lemurem. Nesmí chybět v žádné zoologické zahradě. Má atraktivní zevnějšek, žije v tlupách se silnými sociálními vazbami, není náročný na potravu a jeho legrační chování se zkrátka návštěvníkům líbí.

Na Madagaskaru žijí katy pouze na západě a jihu ostrova, kde osídlují suché lesy, skalnaté pahorky i trnitý buš. Jsou o něco větší než kočka a podobnost s tímto domácím mazlíčkem umocňuje především jejich velice dlouhý černobíle proužkovaný ocas. Když sedí, protahují si ho legračně mezi předními tlapkami a zuby si jej čistí. Nejde ale o recesi. Na předloktích jim totiž ústí pachové žlázy a tak si vlastně protahováním tento svůj ocas „parfémují“ výměšky. V hustém lesním porostu pak slouží jako optická i pachová signalizace. Mohlo by se dokonce říci, že „mluví ocasem“.

Katy žijí v tlupách o pěti až čtyřiceti jedincích obojího pohlaví, samice ovšem výrazně převažují. Možná proto jsou tlupy tak soudržné a věrné. Často se stává, že skupina společně vychovává odrůstající mláďata a brání se případnému nepříteli, zatímco samci čas od času z tlupy dezertují. Jen „zahnou“ do jiné skupiny k jiným samicím a pak se třeba zase vrátí. Inu, partnerská věrnost u lemurů kata zrovna moc nefrčí.

Samice jsou při ovulaci schopné oplodnění jen po několik hodin a v tento čas se opakovaně páří hned s několika samci. Ke slovu přichází rivalita s hrozbami, jako je cenění zubů, upřený pohled nebo nadskakování. Ke skutečnému boji však vůbec nedochází – katy jsou mírumilovná, i když z našeho pohledu poněkud promiskuitní zvířata.

Hromadná péče o srst, kterou si hlavně na zádech a jiných nedostupných místech těla navzájem čistí, je významným prvkem posilujícím vazby ve skupině. Přitom katy sedí v hloučku, vydávají mručivé zvuky, jako by si povídaly. Výsledný dojem je dosti podobný našim staročeským přástkám a draní peří, kdy se v chalupě sešla třeba i celá vesnice.

MAKI

Trpaslíci mezi lemury

Noc v trnitém buši pár kilometrů od západního pobřeží ostrova rušily jen hlasy cikád a malých žabek. Bylo asi deset večer, když se v kuželu světla baterky objevila na nízkém stromě dvě malá očka. Snad konečně! Znovu jsem posvítil do husté koruny. Na větvi sedělo malé chlupaté zvířátko, v předních tlapkách zručně svíralo velkého madagaskarského švába a ukusovalo po malých dávkách. Byl to jeden z nejmenších primátů světa – maki rezavošedý (Microcebus griseorufus). Protože se nejedná o druh nikterak běžný, najít ho v husté pichlavé vegetaci trnitého buše není právě snadné. Přes den navíc spí v úkrytu a ožívá až po setmění.

Makiům se v celé řadě světových jazyků říká trpasličí lemuři. Jsou dokonce tak trpasličí, že žádný jiný primát na světě není menší než maki Berthův (Microcebus berthae). Váží pouze necelých 30 gramů a tělo i s dlouhým huňatým ocasem měří jen necelých 20 centimetrů. Spíše než opici tedy připomíná drobnou myšku zručně pobíhající po tenkých větvích stromů. Těžko si lze představit roztomilejšího tvorečka.

Většina z dvaceti druhů makiů (především z rodu Cheirogaleus), které známe, má mezi primáty naprosto výjimečnou schopnost – upadá do jakéhosi „zimního spánku“. Na Madagaskaru se totiž nestřídá čtvero ročních období jako u nás, ale v podstatě jen období sucha a dešťů. Od června do září přichází velké sucho, bývají nesnesitelná vedra, stromy shazují listí a potravy je nedostatek. Kdo může, tak tyto měsíce prospí. Maki si ovšem předtím musí nashromáždit dostatečnou tukovou zásobu, aby měl z čeho trávit. Tato energetická konzerva se mu ukládá ve formě podkožního tuku – na ocase.

Jakmile vražedná vedra udeří, zaleze maki do svého úkrytu a upadne do stavu letargie. Prospí několik měsíců, buď v dutině stromu, nebo v hnízdě, které si vybuduje vysoko v korunách. Když jsem jednu takovou skrýš v duté větvi objevil a malé, do klubíčka stočené tělíčko podráždil světlem baterky, maki začal výstražně funět, až jsem se lekl. Je to rafinovaná taktika: jsem-li malý a zranitelný, musím v ohrožení vydávat zvuky jako „velké nebezpečné zvíře“. Poslušně jsem baterku zhasl a pokorně se vzdálil.

INDRI

Největší z křiklounů

V pralesní rezervaci Perinet, jedné z vůbec nejstarších na Madagaskaru, postává na úzké pěšině zvláštní skupina návštěvníků. Pod vedením dvou místních průvodců čeká několik Francouzů, Američanů a Švýcarů na každodenní ranní koncert. Diváci si museli přivstat, aby uprostřed pralesa byli při prvních slunečních paprscích. Právě tehdy, pouze po asi dvacet minut, zde zpívají indriové. Zážitek je to natolik velkolepý, že se dostal i do cestovatelských bedekrů a nabídek cestovních kanceláří.

Zatím je však klid, a protože začíná mírně pršet, mezi turisty se ozývá první nespokojené brblání. Vtom se v korunách okolních stromů mihnou velká černobílá zvířata a zručně skášou z větve na větev. Ozve se první hvizd a pak i velice hlasitá zpěvavá dueta. Vícehlasý koncert se v tu chvíli line z celého pralesa v okolí, až uši zaléhají. Jednotlivé rodiny indriů si akusticky dávají každé ráno navzájem najevo, že právě tady je ten jejich revír. V něm nestrpí žádného jiného příslušníka svého druhu.

Černobílý lemur indri (Indri indri) je se svými až deseti kilogramy největším ze žijících lemurů a zároveň také jediným druhem, který postrádá dlouhý ocas. Hlasitost jeho ranních zpěvů je vskutku překvapivá. Své akustické projevy je však indri schopen účelně zesílit nafouknutím hrdelního vaku, čímž vznikne jakýsi rezonanční orgán nemající mezi lemury obdoby.

Výborně se pohybuje v neprůchodném hustém pralesním porostu díky mohutným svalům na dlouhých zadních končetinách, je schopen jako akrobat skákat ze stromu na strom. Jeho skoky bývají dlouhé až deset metrů. Když se pohybuje pralesem několikačlenná rodina indriů, skáče vždy jeden za druhým v krátkých intervalech. Pohybují se po stejné trase, odrážejí se a dopadají vždy na stejné větve, takže výsledný dojem chtě nechtě vyvolává úsměv. Jako by si rodinka klokanů vyrazila na výlet do pralesa…

Indriové žijí v současnosti jen na velmi omezeném území na severozápadě Madagaskaru. Patří k nejohroženějším druhům na světě. Rodinné tlupy totiž obývají docela rozsáhlé teritorium až dvaceti hektarů pralesa, kde nesnesou žádného jiného indriho. A protože na ostrově deštných pralesů výrazně a stále ubývá (a prostorové požadavky indriů se nesnižují), nemá pomalu tento největší z lemurů kde žít.

Mizí

jako dým…

Madagaskar byl lidmi objeven někdy na počátku našeho letopočtu, ale osídlován až někdy o tisíc let později. Tehdy byl pokryt především deštným pralesem, opadavými lesy a trnitým bušem a po ostrově se proháněl obří pták Aepyornis, který byl mnohem větší než pštros. Na trávě se popásali zakrslí hroši, v řekách hrozili desetimetroví krokodýli a společenstvo bizarností uzavírali obří dvousetkilogramoví lemuři Megaladapis a přes 1,5 metru dlouhé suchozemské želvy. Mezi živočichy, které známe už jen z fosilních nálezů, patří minimálně dvacet pět druhů lemurů.

Současnost bohužel není o mnoho radostnější. Vymírání rostlin i živočichů je stále rychlejší než objevitelská činnost vědců. Jen za posledních sedm let bylo na Madagaskaru objeveno a popsáno šestnáct nových druhů lemurů! Některé končiny ostrova jsou však i dosud prozkoumány velice málo a právě zde se nalezlo několik druhů lemurů popsaných před sto až sto padesáti lety a poté dávno zapomenutých. Velká část z nich ještě ani nemá české jméno.

Velkou pozornost kupříkladu vzbudil svého času lemur zlatý (Hapalemur aureus) objevený v podstatě náhodou v roce 1987 mezinárodní expedicí pod vedením německého zoologa Dr. Meiera. Ta hledala jiný druh lemura – širokonosého (Hapalemur simus), považovaného za vyhubeného. Lemur zlatý se mu podobá a pojmenován byl podle zlatavého nádechu srsti na hřbetě. Poblíž pak expedice nalezla i poslední zbytkovou populaci dvou set až čtyř set exemplářů původně hledaného lemura širokonosého.

Maki chvostouchý (Allocebus trichotis) byl popsán již v roce 1875 podle pouze tří ulovených jedinců, pak doslova zmizel z povrchu zemského. Byl považován za vyhynulého, až se ho podařilo roku 1991 pozorovat a následně i vyfotografovat. Ovšem přežívá vlastně jen na jediné zoufale malé lokalitě v nížinném pralese u vesnice Mananara na severovýchodě ostrova. Je velmi drobný a „výraz tváře“ působí díky nápadným štětičkám na ušních boltcích docela úsměvným dojmem. Žije pouze ve stromovém patře pralesa ve výšce 15 až 50 metrů a k zemi sestupuje jen zcela výjimečně.

Sifaka hedvábný (Propithecus candidus) je naproti tomu zvíře docela velké a nápadné, váží okolo sedmi kilogramů a má nápadný dlouhý ocas. V deštném pralese doslova svítí na dálku, protože je téměř celý stříbřitě bílý. Posledních sto až šest set jedinců přežívá na jediném místě ve dvoutisícových horách severovýchodního Madagaskaru, kde byl po jejich objevení vyhlášen v roce 1998 národní park Marojejy.

Kdo jsou lemuři

Madagaskarští lemuři patří do řádu primátů (Primates) a jsou tedy našimi vzdálenými příbuznými. Zoologové je řadí mezi poloopice, což znamená jediné – jsou poněkud primitivnější než my a ostatní takzvaní vyšší primáti. Někdy koncem druhohor se vyvinuli ze stromových hmyzožravců. Uchovali si ovšem celou řadu jejich rysů. Mají stejně protažený čenich s dlouhými smyslovými chlupy, velké oči, poměrně malý mozek a na koncích prstů častěji než nehty jen jakési ploché drápy. Přestože jsou oči na hlavě posazené dopředu, schopnost prostorového vidění mají jen omezenou a ani barvy nerozlišují tak dobře jako primáti vyšší.

Lemuři se od ostatních příbuzných odlišují celou řadou drobností, které jsou však pro odborníky nesmírně důležité. Kupříkladu mají stále vlhký, jakoby psí čenich. Zuby na dolní čelisti rostou většině z nich dopředu a vytvářejí tak jakýsi hřebínek na pročesávání husté a vlnité srsti. Ke stejnému účelu jim slouží i takzvaný čisticí drápek, což je prodloužený dráp na druhém prstu zadní končetiny.

Mají zpravidla velmi dlouhý a huňatý ocas a kromě tohoto „kormidla“ jim k obratnému lezení i skákání v korunách stromů pomáhají i velmi pohyblivé končetiny s dlouhými prsty. Samci některých druhů, například lemura katy, mají zápěstní žlázu s ostruhou, kterou používají k vyznačování svého teritoria. Tuto rafinovanost provádějí tak, že prudce smýknou zápěstím o vybranou větev, ozve se klepnutí ostruhy, lemur současně udělá škrábanec do kůry a vypustí pach. Značky, ohraničující jeho životní prostor, si pak nelze nevšimnout – je patrná sluchově, zrakově i čichově.

Většina druhů používá v chůzi všechny čtyři končetiny, ovšem někteří lemuři, například sifakové, se na zemi pohybují jen po zadních. Přední končetiny přitom drží nahoře a udržují jimi stabilitu, takže jejich chůze přes otevřené prostranství je podobná tanečnímu kroku baletky.

Že to jsou skuteční umělci, potvrzují i jejich bohaté hlasové projevy. Nic na tom nemění skutečnost, že zpěvy indriů, kterými si z vrcholků stromů vyznačují vždy ráno své teritorium, bychom možná nazvali příšerným kvílením. Noční křik makiho kočičího zase připomíná hlas týrané kočky a o zpěvu lemura čilého nelze říci nic jiného, než že je to „zvukový záznam vraždy malého dítěte“. Strachu, který z jejich nočních hlasů pociťovali první Evropané, se opravdu nelze divit.

Asi nejdůležitějším znakem lemurů je to, že se vyskytují jen na přesně ohraničeném prostoru. S jistou nadsázkou se dá dokonce tvrdit, že na Madagaskaru žije v každém lese nebo horském údolí jiný druh. Některé na tak malém prostoru, že byly objeveny až na konci 20. století, kdy již byly na pokraji vyhynutí. Díky genetickým rozborům tak jsou stále popisováni noví lemuři, kteří ještě ani nedostali české jméno. Zatím známe padesát dva druhů lemurů. Přitom rozšiřující se zemědělství, pastevectví a především naprosto nekontrolované vypalování tropických pralesů způsobily, že naprostá většina druhů lemurů je v současnosti bytostně ohrožena. Úžasná pestrost Madagaskaru, která vedla k jeho pojmenování „osmý světadíl“, nám tak doslova mizí před očima.

Paní nebo slečna Petra naťukla oblast fotografování, která patří k jedněm z nejsložitějších. Jde v podstatě o reportážní fotografii, při které je navíc ještě většinou málo světla, a fotografie, to je světlo. Každý fotograf se pak pere s tímto problémem trochu jinak. U digitálního fotoaparátu vám ale na rozdíl od klasického může pomoci, že výsledek svého snažení trochu vidíte na displeji.

Automat moc nepomůže

Dá se říci, že pokud jste majitelem levného kompaktu, který má pouze automatické režimy, pak na dobrý snímek můžete zapomenout. I když někdy i technicky nepříliš zdařilá momentka může mít v budoucnu pro někoho velkou cenu…

Lepší digitály už nabízejí poloautomatické režimy, které jsou výhodné pro méně zkušené fotografy. V režimu P (někdy

je značen i jinak) si fotoaparát nastavuje clonu a expozici, vy pak ale můžete ještě ovlivnit spoustu dalších věcí. Výrobci navíc nabízejí i přednastavené kreativní poloautomatické režimy pro různé podmínky.

Připravte se ale na to, že se v tomto případě ještě budete muset:

1) vypořádat se všemi ruchy kolem, jako jsou rozdivočelí diváci, rozhýbaní hráči a ďábelsky se měnící osvětlení – je ho poměrně málo a ještě se rychle mění barvy,

2) vyrovnat se šumy.

Co udělat nejprve

Přístroji především musíte určit, s jakou má pracovat citlivostí (ISO), podobně jako jste si mohli u klasického fotoaparátu koupit různě citlivý film. Dnes už výrobci nabízejí i na levnějších kompaktech vysoké citlivosti. Vyšší ISO nastavujte ale jen tehdy, když nižší než 400, případně 800 už prokazatelně nestačí. Zvyšuje se totiž nebezpečí šumu (vypadá jako zrnitost v tmavých částech snímku).

Pak se podívejte, zda má váš fotoaparát stabilizátor obrazu a je zapnutý.

Ne vždy se hodí pro takovéto fotografování blesk. Někdy je výhodnější ho vypnout nebo jste naopak tak daleko, že nepomůže (ob-vykle dosáhne do 2–5 metrů). Blesk si nastavte na co nejmenší intenzitu, vyhnete se přepalům a světlo z blesku nepřebije atmosféru.

Nebojte se pokusů

Když teď napíšu, abyste si nejprve zkusili i pár záběrů na automat, fotografové mě asi budou lynčovat. Mohou vám ale posloužit k tomu, abyste si udělali jasno, jak si se situací váš fotoaparát sám poradí. Ve Photoshopu se pak můžete podívat, jakou expozici nastavil. Při stejné scéně totiž asi vyjdou rozdílné výsledky, protože kmitající světlo a světelné efekty dávají digitálu pořádně zabrat.

Pak pracujte v poloautomatickém programu P a nakonec si zkuste přednastavený poloautomatický režim pro fotografování v noci (někdy je označen jako noční portrét). Sami si pak vyberete, co vám vyhovuje.

A pak už zkuste předvídat, co se asi bude dít (třeba si vyčíhejte moment, kdy se zpěvák objeví mezi bednami, které vám právě překážejí ve výhledu).

Co může pomoci

Co určitě využijte, pokud to váš fotoaparát umožňuje:

1) Přepněte na bodové měření a to nasměrujte na hlavní postavu záběru.

2) Využít můžete i sekvence snímků s různou expozicí (fotoaparát vám kromě vámi nastaveného snímku zhotoví ještě jeden „tmavší“ a jeden „světlejší“ a v počítači vyberete nejlepší). Zkuste také korigovat expozici do minusových hodnot. Vše kontrolujte na displeji.

3) Pracujte s různým nastavením bílé, výsledek opět orientačně vidíte na LCD. Pokud používáte blesk, pak nastavte bílou na denní světlo – slunečno.

4) Hodit se může i zhotovení série snímků – například ve chvíli, kdy se bojíte, že vám fotografovaný objekt uteče ze záběru. Musíte ale obětovat použití blesku.

5) Pokud to váš přístroj umožňuje, nastavte redukci šumu.

6) Zapněte redukci červených očí.

S čím asi bude problém

1) Reflektor v záběru může snímek znehodnotit a velký výboj světla nesvědčí ani samotnému fotoaparátu. Zkuste se stavět tak, abyste viděli ve fotoaparátu velký zdroj světla zakrytý postavou nebo nějakým předmětem na jevišti. Jemná zář kolem pak už nevadí.

2) Pokud se vám ve výhledu pletou šňůry, mikrofony a podobně, zkuste je alespoň šikovně zakomponovat do snímku.

3) No a pak je tu šum. S ním se zatím výrobci fotoaparátů perou. Částečnou korekci ale ještě můžete provést v editorovacím programu (Photoshopu, Zoneru atd.) a existují i specializované prográmky (třeba Noise Ninja). Pokud je nevlastníte, zkuste se pozeptat po známých nebo ve fotolabu, zda vám snímky neupraví.

Ptejte se

U komornějších typů pořadu někdy pořadatelé přímo zakazují používat blesk, proto je dobré a slušné se před koncertem na možnost fotografování pořadatelů zeptat. Odměnou může být třeba i výhodnější místo, než jaké máte jako divák ve „sto dvacáté“ řadě. Dobrým fíglem je nabídnout fotografie. (Pokud si nejste jisti výsledkem, nevadí, vždy se můžete dodatečně omluvit.) A pak hlavně nezapomeňte, že vlézt můžete leckam (někdy i na okraj jeviště), ale vždy jako duch – nerušit diváky ani kapely, nemuselo by to třeba dobře dopadnout.

zpracovala Dagmar Cestrová, foto Marek Wágner

Kirova základna leží u vesnice Golubač na řece Uně a je dokonale vybavena takřka pro jakéhokoli návštěvníka. Una je bosenská řeka s nízkým stupněm obtížnosti, tedy bezpečná i pro vodáka začátečníka.

Necelých dvacet kilometrů řeky, které Kiro doporučuje k raftování, má jediný zádrhel – Štrbački buk. „To se přece nedá sjet,“ říkám si, když se pak blížíme k hraně dvacetimetrového vodopádu. Po břehu by se s trochou šikovnosti daly čluny snést, ale byla by to docela práce.

Nakonec se dává do pohybu první prázdný člun a dlouhým, jakoby zpomaleným pádem mizí v provazcích vody. Po chvíli za ním padá další, aby se po několikavteřinovém pádu vyhoupl na hladinu dole pod vodopádem. Najednou se na pozadí bíle padajících stovek kubíků vody objeví lidské tělo. V elegantní křivce prolétne zhruba dvacet metrů dolů a s krátkým šplouchnutím mizí pod hladinou. Díky elegantnímu roztažení paží je jasné, že jde o dvacetimetrový skok a nikoli o pád. Napadá mě, že se mohl zabít.

„Voda dole obsahuje tak velké množství bublin, že sama vynáší člověka nahoru. Pokud skočíš šikovně a ve vzduchu se nepřevrátíš, tak by se ti nemělo nic stát,“ vysvětlil mi později Ermin Lipovič, průvodce na raftech.

Nejhlubší v Evropě

Kaňon řeky Tary tvoří hranici mezi Bosnou a Hercegovinou a Černou Horou. Nebudou teď problémy, když si Černohorci zvolili samostatnost a nezávislost na Srbsku a Černá Hora se tak stala samostatnou zemí? Byli jsme tu krátce po referendu. Situace byla natolik čerstvá, že Černá Hora ještě nemohla zareagovat žádným byrokratickým opatřením, ale člověk nikdy neví… Ale kdybych nevěděl, že tam nějaká hranice je, asi bych ji ani nepostřehl. Pohraničníci sídlili ve stavebních buňkách a naše auto odmávli lenivým pohybem ruky.

Tara protéká vápencovým kaňonem dlouhým sedmdesát osm kilometrů a místy až tisíc tři sta metrů hlubokým, takže je druhým nejhlubším na světě po americkém Grand Canyonu. Muselo trvat miliony let, než si voda svou silou vyhloubila kaňon takové krásy. Není divu, že byl v roce 2002 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Rozmezí nadmořské výšky se udává od dvou set padesáti až po tisíc pět set metrů nad mořem a je zajímavé sledovat, jak se směrem nahoru od vodní hladiny mění příroda. Zatímco dole lemují břehy olše, výše rostou buky a vrcholy zdobí smolnaté borovice černé. Thierry Joubert, který pracuje pro organizaci Green Vision, rád tvrdí, že tahle borovice tady má svůj vlastní poddruh. Zároveň je tady možné najít smrk omoriku, který se v srbochorvatštině jmenuje po srbském botanikovi Josifu Pančičovi Pančičeva omorika. V této oblasti byl objeven roku 1876 a je zdejším pozůstatkem třetihorní flóry. Místní pastevce tenhle fakt ovšem nijak nevzrušuje, své ovce pasou i na orchidejových loukách.

Fialově kvetoucí prstnatce májové doplňují žluté kosatce a spolu s blankytně modrou oblohou působí až neskutečně kýčovitým dojmem. „Ale je to taková vukojebina. V zimě se sem v podstatě nikdo nedostane,“ trochu chladí naše nadšení průvodkyně Saša Krivošič. Vukojebina je něco podobného, jako české „kde dávají lišky dobrou noc“. Jen je tady více vlků.

Les, který jasně vykazoval znaky dávné lesní pastvy, mě zaujal, takže když se ozvalo troubení klaksonu, bylo mi jasné, že jsem se zdržel víc a ostatní už jsou netrpěliví. „Co je? Zdržuju?“ zeptal jsem se. „To ne, ale mohlo by tam být minové pole,“ zněla odpověď řidiče Kenana Šimanjaka.

Buna a dervišové

Velkou část Bosny a Hercegoviny zabírají krasová území, a tak je v mnoha místech nouze o vodu. Jako by to příroda chtěla lidem vynahradit, na některých místech voda zase vyvěrá ze země s obrovskou intenzitou. Pramen řeky Buny tryská silou čtyřiceti tří tisíc litrů za sekundu a vlastně hned vytvoří řeku. Nachází se pouhých dvanáct kilometrů jihozápadně od Mostaru. Není divu, že tak silný pramen vytékající z jeskyně byl považován za místo síly, ideální k rozjímání. Nedaleko se nacházejí zbytky ilyrského opevnění, takže by bylo divné, kdyby v těsné blízkosti jeskyně nevznikl nějaký svatostánek. Dokument z roku 1454 v těchto místech zmiňuje existenci bogomilského kláštera. Bogomilové byli křesťany považováni za odpadlíky a kacíře. Tři roky poté, co osmanská říše obsadila Bosnu a Hercegovinu, byl bogomilský klášter v Blagaji přeměněn na dervišský. Prošel pak různými stavebními úpravami.

„Hamam?“ ptám se v místnosti s kopulovitou střechou a skleněnými průhledy ve tvaru hvězd. Podobná místnost silně připomíná turecké lázně.

„Ne, pouze koupelna. Dervišové lázně nepoužívali,“ odpovídá průvodce

Klášter včetně koupelny používají dervišové i dnes, a tak jsou některé jeho části turistům zapovězené. Ale asi to nebude se silou zdejší víry tak žhavé, protože ženy mohou vstoupit do prostor s nezakrytou hlavou. Nicméně je nutno se zout, stejně tak jako v mešitách a jiných posvátných místech islámu. Prodejna pohlednic a duchovní literatury je jen půvabným koloritem dokazujícím, že „správci kláštera“ vědí, jak snadno může turista podlehnout geniu loci zdejšího místa a koupit si něco na památku či pro poučení. Možná, že jen následují příkladu nedalekých hospůdek, které se pyšní levnými plastovými výlisky křesílek, mostarským pivem a jídelníčkem ze zdejších ryb.

Smrt v přímém přenosu

Mostar byl v historii Hercegoviny spolu s řekou Neretvou důležitým centrem obchodu. Byl součástí turecké říše a známý most tu byl postaven roku 1566. Dnes mu místní neřeknou jinak, než „starý most“, i když původně byl nazýván podle svého stavitele Hajrudinův most.

Mimar Hajrudin byl turecký architekt, díky kterému byl spojen východní a západní břeh města. Třicet metrů dlouhý a dvacet metrů vysoký most odděloval v roce 1993 na smrt znepřátelené vojáky, kteří dnes svorně posedávají v kavárničkách a popíjejí bosenskou, v džezvě připravovanou kávu.

„Byl jsem na druhé straně mostu, když přiletěl granát. Pak si nějaký čas nepamatuji,“ popisoval tehdejší situaci Mansur, jeden z bývalých vojáků. Mostar znamená „muž, který hlídá most“, což samo o sobě symbolizuje důležitost spojení mezi oběma břehy řeky Neretvy. Zničení mostu za občanské války v devadesátých letech nebylo náhodné, byl zničen na přímý příkaz chorvatského generála. Fungoval jako poslední spojnice mezi oběma břehy.

Když jej 3. listopadu 1993 granáty rozmetaly, zůstaly obě strany Mostaru odděleny. Jakmile to situace dovolila, byla mezi zbytky oblouku postavena provizorní lávka. Skoky z mostarského mostu do Neretvy se staly poněkud nebezpečnou „sportovní“ tradicí a zároveň byznysem. „Měli jsme tady samozřejmě i smrťáky. Dokonce když byly skoky přenášeny televizí, tak se zabil jeden ze skokanů v přímém přenosu,“ říká mladík, který příležitostně skok předvádí turistům a představil se jako Vladko. Za skok vybírá peníze, i několik desítek eur. Původně si ale mostarští jinoši skokem dokazovali svou odvahu. Podél celého oblouku vede okraj, na který se skokan postaví a občas tak hecuje přihlížející, aby si zaplatili za podívanou. „Počkejte, až vstoupíte do Evropské unie, oni vám tam dají ochrannou síť, aby se náhodou někomu něco nestalo,“ říkám. „Ale vždyť je to naše tradice. To nám přece nemohou zakázat,“ doufá Vladko.

Pilot mlynářem

Návrat k tradicím je jedním ze znaků návratu Bosny a Hercegoviny k normálně fungující společnosti. Malý, nedávno rekonstruovaný mlýn stojí nedaleko nově opraveného pravoslavného kostela sv. Ilji ve vesnici Krupa.

„Princip je prostý. Voda pohání pomocí jednoduché turbíny mlecí zařízení. Nahoře se sype kukuřice, dole je umletá na prášek, který se jemností vyrovná pudru,“ vysvětluje Miljo Drak, který je tu údržbářem i průvodcem zároveň. Spíše než pudr připomíná výsledek polohrubou mouku.

Mlecí kameny jsou obroušené, ale samotná stavba staře nevypadá, je po rekonstrukci. Miljo září nadšením, že může někomu starou technologii předvést, ale za lesk jeho očí může spíše slivovice, kterou nabízí z plastové půllitrovky všem okolo. Ve srovnání se slivovicí z Banja Luky, která měla tmavě růžovou barvu a uprostřed skleničky se vznášela sušená švestka, byla tahle drsnější. Zřejmě domácí výroba.

Miljo o sobě tvrdí, že byl za války zraněným bojovým pilotem, a teď si tady užívá mír. „Okolní prostor byl vybombardován a mlýn úplně zničen.“ Potvrzuje to i poděkování četě britských vojáků, kteří v roce 2002 pomohli tuto kulturní památku obnovit.

A dnes pijí kávu

Srebrenica – místo vraždy zhruba osmi tisíc muslimských mužů a chlapců – je jedním z válečných mement téhle země. Město, které bylo v minulosti známé pro nedaleké lázně a těžbu soli, olova, zinku a zlata, se stalo synonymem selhání mezinárodního vojenského kontingentu. Dne 6. července 1995 na enklávu zaútočily srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče. Přibližně patnáct tisíc obyvatel se rozhodlo pro útěk k městečku Tuzla, ostatní se vydali k vesnici Potočari, kde se chtěli skrýt pod ochranu jednotek OSN. Bez úspěchu. Během dvou dnů bylo město vyklizeno a začaly hromadné vraždy. I taková je historie Bosny a Hercegoviny.

Dnes spolu mladíci popíjejí kávu. O válce se ale i tak zmiňují jen velmi neradi. Tenhle kousek historie je ještě příliš žhavý. Minová pole jsou označena a není třeba se bát do této země cestovat. Malý vodní mlýn, skoky z mostarského mostu, rafting i lov dvacetikilových hlavatek – to všechno jsou důvody, které mohou do této země leckoho přilákat. Řeky plné pitné vody jsou pak jen bonbonkem na vrcholu balkánského dortu.

Bogomilové

l Podle primárního pramene (Beseda presbytera Kozmy proti bogomilům) vzniklo bogomilství ve středověkém Bulharsku, nejspíše v jeho západní části – Makedonii, za vlády cara Petra.

l Podle mnoha odborníků existovala ve středověké Bosně takzvaná bosenská církev, a to od konce 12. století až do pádu bosenského království pod osmanskou říši v roce 1463. Řídila se dualistickou doktrínou a vystupovala jako řetěz mezi bulharskými bogomily a latinskými patareny a katary.

l Podle presbytera Kozmy měli bogomilové tvrdit, že svět a člověka stvořil ďábel, odmítali oficiální církvi a poslušnost vůči carovi. Křesťané je za to pronásledovali.

Obnova mostu v Mostaru

l Do výstavby mostu se zapojili vojáci mezinárodních jednotek. Stal se jakousi válečnou ikonou, a tak na rozdíl od mnoha ostatních mostů na jeho rekonstrukci připutovaly peníze i z USA, Itálie, Turecka či Nizozemska.

l Zatímco jiné zničené mosty mají pořád svá funkční provizoria, rekonstrukce mostarského mostu byla mezinárodně financována, trvala pět let a prováděla se tradičními stavebními metodami.

l Zbylé rozmetané kameny sice byly vyzvednuty z řeky, ale odborníci je už nedoporučili využít pro rekonstrukci. Podle nich ale byly opracovány tradičním způsobem nové a posazeny a pospojovány tak, jako u původního mostu.

l V červnu roku 2004 byl most znovu otevřen za účasti světových státníků. O rok později znovu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Jak se shoduje současný uspěchaný svět euroatlantické civilizace s našimi vnitřními hodinami?

Pokud dodržujeme pravidelnou životosprávu, chodíme spát v určitou hodinu a v určitou dobu vstáváme a dostatečně spíme, pak nám uspěchaný způsob života nemusí vadit. Důležitá je efektivní organizace našeho času.

Teď se chystáte na Taiwan, kromě běžného stresu vás tam čeká ještě další zátěž – časový posun. Je to velká zátěž pro organismus, nebo jen malý problém?

Pomalé přizpůsobení se novému času po letech přes více časových pásem vede k takzvanému jet-lagu, kdy se vnitřní čas opožďuje za vnějším časem. Jet-lag může způsobit nespavost, poruchy v zažívání, nevolnosti.

Pokud jde o mou cestu, přistanu v 6.25 hodin místního času, kdy u nás bude v té chvíli pětadvacet minut po půlnoci, což je doba, kdy normálně chodívám spát. Bude to tedy jedna noc beze spánku. To je docela drsné.

Navíc tam budu opravdu jen na pár dnů a mám nabitý program, takže na nějaké velké výlety a poznávání bohužel nebude čas. Na taiwanské univerzitě budu přednášet o chronobiologii, tedy o vnitřních hodinách u savců. Dostala jsem pozvání od profesora taiwanské univerzity pana Lee, který zkoumá totéž, ale u hmyzu. Když jsem se pokusila zjistit z databáze PubMed (služba National Library of Medicine, obsahuje více než 15 milionů citací článků z lékařských časopisů – poznámka redakce), co vlastně ten pan Lee o hmyzu vyzkoumal, našla jsem stovky a stovky článků, které ale nepatřily jen jemu. Lee je zřejmě v jihovýchodní Asii velmi běžné jméno.

Vědci se ale do psaní popularizačních materiálů moc nehrnou…

Na jedné straně je tlak, aby vědec popularizoval, a na druhé, aby sám publikoval a byl úspěšný ve vědě. Aby psal odborné články a hlavně aby bádal. To je strašná práce. Po sobotách a nedělích píšete vlastní publikace, a abyste popularizoval v oboru, který není tak úplně váš, tak toho musíte strašně přečíst. Pokud se vědci chtějí držet v čele oboru, aby proslavili jméno České republiky, tak jim nic jiného než odborná publikace nezbývá.

Osobně si myslím, že jedno z možných řešení je výchova dobrých popularizátorů z řad žurnalistů.

Není trochu problém mezi striktním vyjadřováním vědců, kteří si nemohou dovolit nejednoznačný výklad, a novináři, kteří mají rádi nadsázku?

Tady je chyba na obou stranách. Na zasedání Akademického sněmu jsme teď přijali etický kodex pracovníků Akademie, kde je řečeno, že kdokoli může sdělovat novinářům fakta, až když byla přijata odbornou obcí. Jinak novináři často vzbuzují neoprávněné naděje, například když se začne mluvit o zavádění kmenových buněk do organismu. Postižených lidí, kterým by to pomohlo, je hrozně moc, ovšem terapie jsou často teprve ve stadiu pokusů. Z vlastní zkušenosti vím, kolik lidí se na mě obrací na základě mých vystoupení v rozhlase, kolik lidí napíše a chce nějak pomoci. Natož co může způsobit, když někdo ústy žurnalisty oznámí, že člověk s poraněnou míchou může být zachráněn. Vidím to jako hrozně nebezpečnou věc.

Nesmíme vzbuzovat falešné naděje. Nedávno jsem se dočetla, že vznikl nový obor – neuroetika. Jde o to, že lidé zabývající se zobrazením mozkové činnosti by ze svých poznatků mohli dělat dalekosáhlé závěry. Proto je dobré si uvědomit, že etika by měla být součástí této práce. Aby nedocházelo k neetickým, devalvujícím závěrům, které by se mohly ve zkreslujících souvislostech dostat na veřejnost.

Setkala jste se v čele Akademie i s vědeckými podvody?

Když jsem byla místopředsedkyní Akademie, přišel za mnou jeden mladý člověk s tím, že jeho jméno se neobjevilo pod věcí, na které se podílel. Požádala jsem ho, aby mi to dal písemně, ať můžeme danou stížnost prošetřit. Nikdy to neudělal a já se později dozvěděla, že z vědy odešel. Možná to byl největší pokus o podvod, se kterým jsem se setkala.

Komise pro etiku vědecké práce řeší podněty, které se spíše týkají spoluautorství, nebo se řeší, čí byla ta která myšlenka. Rozhodnout to je někdy opravdu těžké, zvláště když jde o patenty. Kdo s tím přišel, kdo má být na seznamu spoluautorů, či naopak kdo tam být nemá… Ale že bychom přišli na to, že si někdo přímo výsledky vymyslel, to ne.

Někdo říká: velká věda velké podvody, malá malé podvody. Když si vezmete poslední velký vědecký podvod v Koreji (Woo-suk Hwang ze soulské státní univerzity tvrdil, že vytvořil linie lidských embryonálních kmenových buněk ze somatických buněk – pozn. redakce), tak tam velkou roli hrál taky nacionalismus. Ten pán dostával obrovskou podporu, byl strašně slavný. Byl skutečně dobrý, vyklonoval psa a Korea to měla jako svou vlajku, ale nakonec se ukázalo, že podváděl.

Něco jiného jsou omyly. Může se stát, že v rámci výzkumu sice nedojde k žádnému vymýšlení výsledků, ale zpětně se zjistí, že špatná byla metodika. Další chybou je, že vědec si sice výsledky nevymyslí, ale zamlčí něco, co se mu nehodí do práce. Třetí chybou je, pokud se výsledky záměrně špatně interpretují. A poslední chybou vědců je, že nepřiznají, že už na daný problém někdo přišel, a vydávají to za své řešení.

Dříve se vědec představoval jako podivín, který ani nepotřebuje moc peněz, protože je rád, že může prožívat ono dobrodružství z objevování. Platí to i dnes?

Já bych to rozdělila na dvě věci. Jednak obracíme každou korunu a nedostatek financí nám zabraňuje pozvat si odborníky ze zahraničí. A druhá věc je samozřejmě osobní život vědce. Kdysi byla věda dobrodružstvím a občas bylo možné i někam vyjet. Jenže dnes už může jet kdokoliv kamkoliv a mladí lidé si mohou vydělat nesrovnatelně víc jinde než ve vědě. Představa, že někdo bádá jen pro radost z objevování, může platit jen u nějakého procenta lidí. Vždycky si vzpomenu na televizní debatu po roce 1989, kde s obrovským nadšením mluvil pan rektor Schmidt z Masarykovy univerzity o tom, že člověk dělá vědu z nadšení, a když on byl mladý, taky byly prostředky minimální, plat minimální, ale vědecká práce ho uspokojovala. Seděl proti němu takový mladý muž, který měl rodinu i děti, vrátil se z USA a věděl, co je dobrá práce, a sám byl vynikající. A řekl „ať si pan rektor tyhle řeči nechá, protože dnes už je jiná doba, já chci mít odpovídající podmínky jak pro práci, tak pro osobní život a jenom z nadšení pracovat nebudu“.

Je velmi důležité si uvědomit, že doba se skutečně mění. Dokonce se může paradoxně stát, že v některých oborech převládnou ženy. Třeba bulharská Akademie věd má žen více než mužů. To neznamená, že by byly tak úspěšné ve věcech vědy. Znamená to, že muži, kteří mají větší ramena, si své podmínky buď vydobudou, nebo půjdou jinam. Ženy mají většinou menší nároky, tak zůstanou. Já se domnívám, že je třeba dívat se na vědce jako na někoho, kdo pracuje nadstandardně. Aby se prosadil v celosvětové konkurenci, tak to není práce na deset hodin denně, ale spíše na dvanáct nebo čtrnáct včetně sobot i nedělí.

Jak se pozná dobrý vědec? Podle počtu publikovaných prací, nebo podle výsledků výzkumů?

Práce dobrého vědce musí žít, tedy mít ohlas, někdo na ni musí navazovat a citovat ho. Samozřejmě se může stát, že se genialita vědce pozná až po desítkách let, jako kupříkladu u Gregora Mendla. Dnes se ale všichni dobří vědci snaží publikovat ve světových časopisech a tam je velmi snadné porovnat, kdo přináší do vědy něco opravdu nového, zásadního a kvalitního. A naše věda na tom v některých oblastech není špatně.

V jednom rozhovoru jste řekla, že „člověk je povinován tomu nejlepšímu v tradici své země“. Co to znamená?

Patřím ke starší generaci. Byla jsem doma vychovávána v úctě k Masarykovým humanitním ideálům a demokracii. Určitě také vyznávám etiku J. A. Komenského v jeho Pansofii a myšlenku univerzálního zušlechťování lidského pokolení v jeho Pampaedii, i když to je jistě neuskutečnitelný ideál. A jako Češi bychom měli být alespoň trochu hodni odkazu Milady Horákové a Jana Palacha.

prof. RNDr. Helena Illnerová, DrSc. (*1937)

Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR se zabývá biologickými rytmy. Je zakládající členkou Učené společnosti ČR a předsedkyní AV ČR.

Děti už dávno prchly do podpalubí plavidla a cestující se slabší povahou se tam odplazili pomodlit. „Myslíte, že dojedeme, když jsou takové vlny?“ zeptal jsem se kapitána. Chvíli mlčel a nakonec pronesl: „Bývají i větší.“

K cíli se ale jinak dostat nedalo. Nebylo jím nic tak nedostižného jako proslavené Solovecké ostrovy, známé spíše jako Solovky. Šest ostrovů leží asi sto dvacet kilometrů pod polárním kruhem v Bílém moři. Ti, kteří sem mířili v minulém století z Kemu, měli určitě docela jiné pocity než my. Nevedla je sem zvědavost.

Kem, malé zaprášené městečko, kam by asi nikdo nezajel, nebýt toho, že odtud je to na Solovky už jen šedesát kilometrů po moři, ještě pamatuje lepší dobu budování socialismu. Vyrostly tu paneláky a infrastruktura. Zajímavý je tak nanejvýš svým přístavem, kam dosud vedou kolejnice „cesty smrti“, jak se za vlády bolševiků přezdívalo transportům nepohodlných lidí do proslulých gulagů. Jednoduše je naložili do vagonů pro dobytek a odvezli na daleký sever, pryč z očí. V Kemu se přesedalo z vlaku na loď a dodnes u břehu Bílého moře ční staré ztrouchnivělé kůly, které tuto dobu pamatují.

lll

Nevím, co museli zažívat vězňové, když už z dáli pozorovali zemi, která se měla stát jejich domovem i hrobem. Každopádně když se vzdálená bělostná skvrna objevila před naší lodí, probudila z letargie všechny pasažéry. Čím víc se přibližovalo souostroví, tím více vynikaly bělostné věže Soloveckého kláštera jako majáku, který vítá připlouvající. Větrem a lijáky ošlehané mohutné hradby postavené z nezvykle velkých, mořem uhlazených balvanů ukrývají bělostnou štíhlou zvonici s velkým křížem a cibulovité věžičky svatostánků.

„Je to takové, jako když koukáte na Karlštejn,“ zasmál se Voloďa, jeden z pasažérů s batohem. Pravdou je, že monumentální klášter je nejen jedním z duchovních center Ruska, ale především místem, odkud se spravoval celý sever. Klášter měl strategickou polohu na námořních cestách mezi Evropou a přístavem Archangeľskem a byl i důležitým obchodním a politickým centrem. Dnešní roztroušené dřevěné domky a několik větších domů tomu vůbec nenasvědčují, ale Solovky se opět probouzejí z dob šedivé totality. Kdo tu totiž uvidí historické fotografie, je překvapen, že původní osadníci celé souostroví dokonale přeměnili v prosperující místo. Na snímcích jsou dámy v hedvábných šatech se slunečníky na pískem sypaných pěšinách nebo vzkvétající klášter s mnoha mnichy, spousty větrných mlýnů, sýpek, vodovodů, kanálů, které propojovaly jezera, pastviny.

lll

Příběh souostroví nezačal až s pověstnými gulagy, ale už v roce 1429. Připluli sem dva pravoslavní mniši German a Savvatij. Nehostinné místo je natolik zaujalo, že zde založili první poustevnu. Obklopeni divokou přírodou a chladným Bílým mořem, vedli asketický duchovní život a svým příkladem přilákali další mnichy, poutníky a s nimi i první osadníky. Jejich následovníci tu postupně vybudovali rozlehlý klášter, který dosáhl největšího rozkvětu v dobách igumena Filipa Kolyčeva. Nechal postavit rozsáhlé kamenné opevnění s největším refektářem tehdejšího Ruska a místo se postupně stalo natolik slavným, že ke klášteru proudila pravidelně procesí poutníků.

Pevnost byla nejen vojenským opěrným bodem, ale mniši bohatli také díky čilému obchodu. V dobách největší slávy měli i vlastní loďstvo, nezávislé na centrální moci. Dokonce zde fungovala i první hydroelektrárna, telegraf a tiskárna na barevné pohlednice. Pravda, k obludnosti dorostlo zdejší vězení až za doby sovětského Ruska, ale existovalo tu již v dobách prvního osídlení a nepohodlné osoby sem posílala už carská vláda.

S nástupem bolševiků ovšem slibná budoucnost velice rychle skončila. Současná doba ale znovu přeje církvi a do rozvalin po sovětských táborech a kasárnách se pomalu navracejí duchovní tradice. Hlavní Solovecký klášter se rekonstruuje. Sjíždějí se sem pomocníci a lidé hledající duchovní cestu z celého Ruska. Bezplatně, jen za nocleh a stravu, pomáhají mnichům.

lll

Nejpříhodnější pro rozjímání a oddech od civilizace musí být zima, kdy většina místních osadníků ostrovy, proslavené krutými mrazy, opouští. Zůstávají jen mniši, poutníci a pár obyvatel, kteří si už zvykli nebo možná nemají kam jít. V létě pak ostrovy zaplní výletníci, protože stačí si vzít jen spací pytel a přenocovat kdekoliv, třeba v hlavním městě ostrovů Soloveckie, na kraji lesa. Ostatně, jakmile Rusové zjistí, že jsme Češi, jsou mnohem vřelejší.

Vůbec přitom nemá cenu bát se o věci. Naše vybavení, ledabyle pohozené ve stanu, zůstalo několik dní netknuto, včetně fotoaparátů. Nevídaná věc v dnešním světě. Kdo touží po větším pohodlí, nabízejí ho soukromé penziony a skromné pokoje k ubytování, které tu začaly růst jako houby po dešti. Bohatším turistům nestačí ani to, a tak je tady dosud taková trochu starosvětská atmosféra – občasné výletní lodi vychrlí organizovanou skupinu, která si prohlédne hlavní klášter, koupí pár suvenýrů a už uhání jinam.

„Pěšky a tak daleko?“ divil se stařík u místního krámku našemu plánu vyrazit s batohy napříč ostrovem. „Tady chodí do lesa jen ten, kdo něco potřebuje. Už tady bydlím dobrých patnáct let, a ještě jsem tam nikdy nebyl,“ dodal. „Koupíš mi pivo? Jsme přece bratři, aby se mi dobře spalo,“ žadonil stařík. Za tzv. bílých nocí slunce v podstatě nezapadá a spí se opravdu špatně. V obchodě tak mají otevřeno od samého začátku dne až do tří do rána. V noci je totiž o zboží, především alkohol, největší zájem. Výběr všech možných vodek a koňaků je téměř nekonečný a v nabídce je i dobrých čtyřicet druhů piv! Z regálů na nás koukala Plzeň, Kozel, Zlatopramen i Staropramen, skoro jako doma.

lll

Pověstná Sekerní hora, asi nejvíce proslavená Alexandrem Solženicynem, který o ní psal ve svém románu Souostroví Gulag, je vysoká sedmdesát osm metrů. Stojí na ní proslavený klášter, jehož věž sloužila jako maják lodím. Ale bylo to i místo, kam například chodívali vězňové na bidýlko, tedy sednout si do podřepu právě ve zdejším kostele. Dozorci je tam podle vyprávění Solženicyna drželi i celou noc, a kdo spadl, toho ztloukli. Dnes sem míří mnohé výpravy zbožných poutníků. Potkali jsme jednu mladou Ukrajinku, která přijela na pouhý den se svým synem až odněkud z okolí Kyjeva, aby vzdala hold místu, pomodlila se a pokřtila v Soloveckém klášteře syna. Možná se to může zdát divné, ale víra a náboženství jsou to jediné, co v Rusku ze všech jistot zůstalo. A tak jsem s pochopením pozoroval i zájezd starých lidí, kteří přijeli se svým báťuškou (knězem) odkudsi zdaleka a v úctě klečeli v modlitbách před kostelem. Někdo si na památku sebral kámen, jiný pečlivě zabalil trochu hlíny.

Po ostrovech se dá putovat jednoduše po dobře vyjetých cestách od aut, na kole anebo pěšky. Kdo chce vidět více, tomu se určitě vyplatí vyrazit s batohem. Krajina je tu močálovitá, plná bahnitých i písčitých jezer. Některá jezera jsou nepřístupná kvůli hustému rákosí. Odměnou je ale pozorování mnohých vodních ptáků a kormoránů, kteří tu loví. Nejsou jediní, jak si postěžoval zarostlý rybář v maskáčích. Rybaří se tady totiž všude, ovšem štěstí má jen ten, kdo ví, ve kterém jezeře ještě zbyly nějaké ryby. Lidé už prý všechno vylovili.

lll

Nejkrásnější je pravděpodobně severní pobřeží ostrova. Divoký příboj přivádí studené vlny ze severních moří a každých sto metrů jako by se zcela změnila krajina. Nejdříve všude samé mokřiny promísené se slanou vodou, pak krásné borovicové lesy nebo také mohutné cedry, které jako by sem vůbec nepatřily. Už zdáli jsou vidět kostry starých opuštěných člunů a na návrší i několik chat.

V jedné bydlí Vasil, starý mořský vlk ošlehaný větrem. Má už pouze dva zuby, které cení v neustálém úsměvu. Dříve námořničil, teď tak trochu pytlačí v moři a loví pro rybí kombinát v Archangeľsku. „K nám moc lidí nedorazí,“ říká smutně.

Posedáváme u staré pícky, kde se oheň rozdělává v hrnci s trochou benzinu. Všichni mají zuby zčernalé od silného čaje a levných cigár.

„Dříve tu byly spousty ryb. Kdo chtěl, prostě vyjel na moře a nalovil, kolik potřeboval. Nyní jezdí lodě, jsou to rovnou velké fabriky a s pomocí velkých sítí vše vyloví. Tady se na rybu už skoro nenarazí. Občas ještě táhnou hejna, ale to se musí hned na moře, jinak na nás nic nezbude.“ Vzpomněl jsem si na ostrovní obchod, kde jsem chtěl koupit rybu – dostal jsem sušenou z Číny.

Rybáři se dnes už ani neživí lovem. Málem zkrachoval i místní kombinát. Místo ryb ale začal zpracovávat mořskou trávu, která roste všude v okolí ostrovů. Seká se dlouhou kosou z lodě a pak rozřezává a věší na slunce jako ryby.

„Vyrábějí se z ní látky pro farmacii,“ dozvídáme se od Vasila. „Ale je to dřina, těžká a špatně placená dřina. Jenže jiná práce není. Aspoň si občas zapytlačím, to je moje jediná radost,“ dodává. Mořská tráva zatím vypadá jako nevyčerpatelný zdroj, protože přes zimu opět doroste.

lll

Povídali bychom si snad až do rána, kdyby z lesa nepřišlo peklo. Na komáry si člověk zvykne, stačí se jen dobře obléknout, ale malé mušky vlezou všude. Stačí, když je pod mrakem nebo utichne vítr, a z bažin znenadání přilétnou hejna mušek – gnus.

Mušky dokáží kdykoliv během dne udělat ve chvíli z ráje největší peklo. Dokonale okoušou obličej, ruce a podpaží. Když jdete bažinatou krajinou, je dobré se nezastavovat a pro pocit, že něco proti nim děláte, alespoň mávat větvičkou. Rusové se už ani nenamáhají. Jak mi říkal jeden zcestovalý Bělorus, proti Sibiři to nic není, tam mušky vykusují i kusy masa a jediné, co pomáhá, je lidový lektvar, po kterém ovšem člověk docela pěkně páchne.

Stačily mi pouhé dva dny útoků mušek a už jsem toho měl dost. Při pomyšlení na zdejší vězně mi ale běhal mráz po zádech. Takové peklo tu nemohl člověk dlouho vydržet. Podle knih a svědků, kteří přežili, dozorci přírody zneužívali. První vězni byli přivezeni v roce 1920. Postupně se lágr rozrostl na jednolitý tábor tisíců vězňů, kteří byli soustředěni převážně v osiřelých klášterech a kostelech po vyhnaných mniších. Byli mučeni namáhavou prací v drsných klimatických podmínkách, přivazováni třeba v lese a vydáni napospas gnusu. Nebo je jednoduše vyhnali bez oblečení do mrazu. Jinou metodou byla zbytečná práce, jako přenášení hromady dřeva tam a zpět či vynášení vody z díry v ledu vysekané na jezeře do díry jiné. Další případy hovoří o vyslání vězněných na jiný ostrov nebo do lesa, kde byli vydáni všanc přírodě bez jídla, zato jim byla přidělena práce. Hlavně šlo o to zlomit je a převychovat.

Nejhorší bylo období dvacátých a třicátých let, kdy často nešlo ani o převýchovu, ale o likvidaci nepřátel revoluce. Později byly Solovky začleněny do systému pracovních táborů – gulagů, kdy se využívalo vězňů k těžké fyzické práci na nesmyslných projektech, jakým byla třeba výstavba bělomořsko-baltského kanálu. Tábor byl synonymem hrůz a utrpení. Jak mi tady prozradila jedna stará žena, když se tu kopou základy domů, občas se objeví hromadný hrob. Kolik jich tady je, nikdo neví.

lll

V roce 1940 byly tábory na ostrovech zrušeny kvůli blížící se hrozbě války a obavě z obsazení Finy. Místa vězňů zaujali vojáci a námořní kadeti, kteří zde byli cvičeni. Po válce bylo souostroví dlouhá léta nepřístupné. Příroda postupně zahladila stopy a první odvážlivci se sem začali vydávat až v sedmdesátých letech. Byla to doba značně pionýrská, protože pro jakýkoliv přesun z města nebo oblasti bylo v Sovětském svazu potřeba speciální povolení.

Na první pohled se může zdát, že když sem dnes někdo přijde, najde ostrovy vydlážděné kostrami nebo alespoň náhrobky. Ale po minulosti tu není ani stopy. O pohnuté historii a krutosti Solovek, které se tak staly neblaze proslulými, vyprávějí jen rozvaliny klášterů a tu a tam zbytky starého rezavého železa. Dokonce ani z úzkokolejky, po které bylo dopravováno dřevo, nezůstalo nic. Jediným místem odkrývajícím smutné osudy konkrétních lidí je nově otevřená expozice v Soloveckém klášteře. Možná by o tom všem mohly vyprávět běluhy, které často plují ve vodách Bílého moře. Jejich zpěv zní žalostně jako píseň osamělého námořníka.

lll

Běluhy ale nejsou jediným doprovodem lodí při plavbě kolem ostrova. Při troše štěstí vykoukne hlava zvědavého tuleně. Jsou tady velice hraví a beztrestně se s rybáři dělí o úlovky, protože jsou přísně chráněni. Jejich oblíbeným teritoriem je blízké okolí Anzerského ostrova. Sem se dá ostatně jet na výlet lodí jen o svátcích nebo dvakrát do týdne s organizovanou skupinou, protože návštěvu svatých míst v jiné době zakazují současné náboženské regule. Odlehlé místo je předurčeno k rozjímání a návratu k bohu. Opět tu vyrůstají poustevny a opravují se slavné kláštery.

Hlavním lákadlem pro skupiny poutníků je kostel s hrobem Alexandra Svirského. Žil někdy před pěti sty lety a jeho ostatky, uchované v kostele, vůbec netlejí. Mrtvý vypadá, jako by zemřel včera. Slavná je rovněž bříza na Golgotě, která vyrostla ve tvaru kříže.

lll

Při návštěvě Solovek může na někoho silně působit smutná minulost, ale z křivd se rodí poznání a není snad lepšího místa, kde by člověk, odloučen od civilizace a jejích pozlátek, mohl opět načerpat novou sílu.

Hrůza na Soloveckých ostrovech

l Kolik lidí tu zahynulo, už dnes nikdo nezjistí. Podle odhadů historiků, které se značně liší, nepřežilo lágry, pracovní tábory a kriminály neuvěřitelných sedm až dvacet pět milionů lidí. Obludná doba budování lepších zítřků si možná vyžádala celkem až šedesát milionů životů. I když v táborech SLON (severní tábory zvláštního určení) v oblasti Karélie přišlo o život jen asi milion osob, zůstává rozum stát nad zdejší krutostí.

l Přesný počet zemřelých bohužel nikdo nezná i proto, že člověk tehdy neměl příliš velkou cenu, nebylo třeba někam jeho smrt zaznamenat.

l V dobách stalinských čistek se dokonce stávalo, že mezi vězni skončili i samotní věznitelé. A tak lze mezi kostrami pohřbených často najít i rudé hvězdy.

Jak na Solovecké ostrovy

l Do Petrohradu dnes z Prahy létá denně několik přímých letů. Vlakem trvá cesta více jak 40 hodin a cena není oproti letence o mnoho nižší.

l Z Petrohradu vyjíždí na Kem denně několik vlaků, v sezoně jich jede více do Murmansku, stanice Kem je asi v půlce trasy.

l V Kemu jezdí přímo od nádraží taxíky a starý rozvrzaný autobus až k přístavišti. Když mluvíte dobře rusky, jedete lodí za ruskou cenu 350 rublů, cizinecká je asi 750 rublů.

l Cesta trvá zhruba 4 hodiny, podle počasí, jezdí se od května do září. Na rozbouřené moře lodě vůbec nevyplouvají. Mimo sezonu se ale dá dostat po domluvě i na klášterní loď. Rusové berou dvojí ceny jako samozřejmost.

l Kdo bude cestovat mimo sezonu, měl by raději vyrazit do Archangeľsku, odkud létá pravidelná linka třikrát týdně až na Solovky. V sezoně odtud také vyplouvá až ke klášteru tak dvakrát do měsíce turistický parník. Cena je stejná jako za letenku, tedy asi 1750 rublů.

Představte si celou Českou republiku namačkanou do jediného velkoměsta. K deseti až dvanácti milionům chodců přidejte desetitisíce náklaďáků a autobusů, statisíce koňských povozů, kár, motorek a dalších dopravních prostředků. Tak nějak vypadá Dháka – metropole jedné z nejpřelidněnějších zemí světa, která proslula asi nejchaotičtější dopravní situací v celé Asii. Tropické dusno je neustále prosyceno hustým modrým dýmem túrujících motorů a ve věčném randálu klaksonů nezavřete oči ani k ránu. Zácpy často trvají celé hodiny, a když se dá nekonečná ocelová řeka do pohybu, nedostane se na druhou stranu ulice nic, tedy ani chodci.

Řešení je ale geniálně jednoduché: využijte nabídky některého z rikšů, kteří na vás neustále pokřikují a tahají vás za rukáv. Snědý muž oblečený jen do špinavé košile a pytlovitého plátěného sarongu se s vámi s neuvěřitelnou obratností začne proplétat mezi zvolna popojíždějícími auty. Dokonale zná všechny zkratky, průchody a postranní uličky. Z jednoho konce města na druhý vás převeze rychle a za pouhé dva až tři dolary.

Rikši najdete v celé Asii od Pákistánu až po Indonésii, ale nikde jich není tolik jako v Dháce. Oficiální statistiky mluví o dvou stech tisících, neoficiální udávají až třikrát víc. Čísla se různí proto, že většina rikšů nemá licenci a jezdí na černo. Mnoho z nich ani šlapací tříkolky nevlastní – pronajímají si je od těch šťastnějších. Protože se rikšové ráno a odpoledne střídají a každý z nich má průměrně pětičlennou rodinu, živí prý rikši v Dháce až tři miliony lidí.

lll

Zatímco v jiných asijských zemích jsou rikši jen způsobem, jak se dostat z bodu A do bodu B, v Dháce se proměnily v pojízdné umělecké galerie. Každý čtvereční centimetr je vyzdoben třepetalkami, mávátky, pestrými střapci, barevnými bužírkami, zvonečky, cingrlátky, zrcátky, vázičkami s umělými květinami… Kam se hrabou designéři západních cyklistických firem! Jen si představte, jak by v Česku stoupl zájem o horská kola, kdyby se jejich výzdoby chopili bangladéšští mistři!

Nejdál to dotáhl mladý rikša, který mne jednoho horkého letního odpoledne v Dháce svezl z nádraží do hotelu. Jeho komfortní stroj byl vybaven i neustále hrajícím rádiem a vydával nevtíravou vůni růží. Později jsem se dozvěděl, že takovému audiovizuálnímu vozítku se říká discorikša a jízda je kvůli příplatku za komfort dvakrát dražší.

Nejdůležitější součástí každé bangladéšské rikši jsou ale pestrobarevné obrázky, hustě pokrývající sedadlo pasažéra a zadní stranu stahovací stříšky proti dešti. Postupem času se pro ně vžil název rikšaart. Na první pohled jde o obludně kýčovité mazanice, otřesnou nevkusností srovnatelné snad jen se sádrovými trpaslíky, chemlonovými nástěnnými koberečky či výzdobou pouťových kolotočů a střelnic. Na druhý pohled je ale bangladéšský rikšaart naivistickým lidovým uměním či svérázným projevem velkoměstského folkloru. Spolu s pákistánskými malovanými náklaďáky či pestrobarevnými loďkami muslimů z jižního Thajska bývá někdy řazen do společné kategorie tzv. trafficartu (dopravního umění).

lll

Podobně jako jiné druhy etnické tvorby se i rikšaart stal předmětem zájmu kunsthistoriků, kulturních antropologů a etnografů z celého světa. Jednou bude nejspíš viset ve světových galeriích i v soukromých uměleckých sbírkách bohatých západních snobů. Jedna z malovaných rikš už ostatně byla nedávno vystavena v londýnském The British Museum.

Americká antropoložka Joanna Kirkpatrick shromáždila koncem osmdesátých let rozsáhlou kolekci, která je dnes k vidění v muzeu umění v Santa Fé. Rikšaart podle ní „svou fascinací západními filmovými hvězdami, americkým discem, scénami z ciziny a sportovními auty odráží proces ekonomické globalizace“.

V říjnu 1999 proběhla na francouzské ambasádě v Dháce vůbec první výstava rikšaartu na světě. Bylo na ní k vidění pět set obrazů osmdesáti tří tvůrců a zúčastnil se jí i tehdejší bangladéšský ministr kultury Obaidul Quader, díky jehož pochopení pak exponáty odkoupilo Národní muzeum v Dháce.

Francouzská kunsthistorička France Lasnier podrobila rikšaart sémiotické analýze. Zjistila, že se v něm objevuje několik desítek různých motivů nesoucích kulturní významy, v jejichž pozadí odhalila „narativní ikonografii, vycházející z komerční a ideologické propagandy“. Ve své studii napsala: „Bohatství témat a jejich stálá přítomnost v ulicích přímo před našima očima dělá z rikšaartu širokoúhlou čočku zaměřenou na život v Bangladéši – na jeho minulost i přítomnost, na jeho symboliku a na touhy jeho obyvatel. Rikšaart je pohyblivá obrazová galerie určená masám, která uchovává kulturní historii země.“

lll

Jak se mi podařilo vypátrat v bangladéšské univerzitní knihovně, vychází rikšaart z tradice velkoměstského folkloru. Jde o populární uměleckou formu, která vyrůstá, jak se říká, „zdola“. Stojí tak v opozici k akademickým výtvarníkům, podobně jako třeba malované moravské hrnečky nebo tradiční ruské ikony. Rikšaart je tak jednou z mála posledních skutečně živých uměleckých forem v době, která za umění považuje tak bizarní věci, jako je třeba tank natřený na růžovo (David Černý, 1991), obrovské rudé srdce na věži Pražského hradu (Jiří David, 2002) či pisoár vystavený v galerii coby objekt hodný obdivu (Marcel Duchamp, 1917).

„Bangladéšská kulturní elita rikšaart odmítá jako vulgární a umělecky bezcenný,“ píše Joanna Kirkpatrick. „Pouliční publikum pasažérů, řidičů a náhodných kolemjdoucích, jemuž je rikšaart určen, v něm ale nachází estetické potěšení.“

Ve své studii Cultural Discourse in the Riksha Paintings of Bangladesh (1982) přichází Joanna Kirkpatrick se dvěma teoriemi o vzniku rikšaartu. Buď může jít o prostou snahu řidičů přilákat potenciální zákazníky. Rikšové z Dháky prostě používají stejnou vizuální vábničku jako hrdí pávi, stavějící světu na odiv své pestrobarevné ocasy. Tato teorie má ale slabinu: sociologický výzkum odhalil, že spěchající zákazník estetickou stránku věci zcela ignoruje. Mávne prostě na nejbližší tříkolku bez ohledu na to, jestli se rikša podobá načepýřenému papouškovi, nebo vypelichanému vrabci.

Druhá a novější teorie proto mluví o vnitřní potřebě chudých rikšů odlišit se od anonymního davu přelidněného velkoměsta. Tuto teorii podporuje i fakt, že fantaskní vize rikšaartu ostře kontrastují s podmínkami, v nichž řidiči bangladéšských tříkolek tráví svou pracovní dobu. Život v dusivém dýmu dvoutaktních motorů uprostřed neustále se přelévající masy náklaďáků je k uzoufání namáhavý, drsný a krátký. Rikšáci proto sní o vzdáleném, barevném a vzrušujícím světě rozkvetlých zahrad s vodotrysky a kráskami v pestrobarevných sárí, se kterým se v šedivé a špinavé realitě nikdy nesetkají. Vyzdobí si proto svůj stroj a to se pro ně stává podobným psychologickým analgetikem jako romantické televizní seriály pro české ženy.

lll

Když bylo jednou v Dháce obzvlášť velké horko, blesklo mi hlavou, že nelze vyloučit ani transkulturní přenos uměleckých technik z České republiky. Tak pozoruhodné tvary a barvy mohli tvůrci rikšaartu odkoukat jen od bývalého rektora pražské Akademie výtvarných umění a ředitele Národní galerie Milana Knížáka! A kde jinde by vzali tak bizarní témata?! Na rozdíl od něj do toho ale vkládají duši… Jenže ten den bylo opravdu horko a asi už jsem trochu blouznil.

Stejně jako má Milan Knížák své oblíbené trpaslíky, muchomůrky a duhové Václavy Havly, vypracovali i tvůrci rikšaartu celou závaznou ikonografii, jejíž témata se na tříkolkách stále opakují. Patří sem výjevy z islámské ikonografie: zbožný hošík čtoucí korán, mešita s bělostnými minarety a průzračným jezírkem plným ryb, tajemné muslimské krásky v závoji, silueta Tádž Mahalu či boží jména v arabských znacích.

Další vděčnou oblastí je pohádková příroda. Na rikšách spolu bojují tygři a sloni, pod zasněženými horskými štíty pijí laně z divokých bystřin a na jejich březích stojí idylické vesnické domky obklopené záhony květin. V přelidněném, rozpáleném a špinavém Bangladéši je to samozřejmě jen čirý projev umělecké fantazie. Do stejného soudku lze zařadit také obrazy futuristických měst se štíhlými mrakodrapy a mimoúrovňovými dálnicemi, po kterých se prohánějí nablýskané limuzíny. Jsou to ikony západního moderního světa, které pro kmenovou společnost chudáků z třetího světa představují nedostižnou metu. Uctívaným symbolem vysněné prosperity se v pojetí bangladéšských umělců staly i mobilní telefony nebo počítače.

lll

Rikšaart sleduje módní dobové trendy. Když v roce 1971 Bangladéš získal samostatnost na tehdejším Západním Pákistánu, převládly na rikšách scény hrdinských osvobozeneckých bojů a motivy s vlajkou nového státu. Později je vystřídaly geometrické a květinové motivy, ale i hvězdy bangladéšského filmového plátna, jako je třeba slavná herečka Bobita.

V 80. letech začala díky americkým filmům do Bangladéše pronikat západní popkultura. Na rikšách se od té doby objevují tajní agenti v černých brýlích, John Rambo, Terminátor, Spiderman či Mickey Mouse. Při detailním studiu si rychle všimnete, že některé motivy mohou tvůrci znát jen z médií, protože s místní realitou nemají nic společného. Mezi nejbizarnější, které jsem viděl, patřil „neviditelný“ letoun Backhawk s bangladéšskou vlajkou či lední medvěd.

lll

Stejně jako má západní umění své Rembrandty či Picassy, pracují i v oblasti rikšaartu uznávaní mistři, jejichž tvorba se vyznačuje svébytným individuálním stylem. Podle motivů je ale rozeznat nelze, protože jakmile se něco dostane do módy, všichni to začnou kopírovat. Mezi nejznámější kreslíře z Dháky patří mistři Das, Alaudin, Ahmed či Hassan. Pracují v zastrčených dílničkách nedaleko bazaru Banga. Podél zdejší ulice Bangsal (přiléhavě zvané též Bicycle Street) je celá řada obchůdků, kde si můžete rikšaart koupit jako svérázný suvenýr. Jednodušší výjevy namalované na kusech plastu či plechu stojí jen zhruba 40 taka (asi 20 Kč).

Nová rikša přijde asi na 10 000 taka, její kompletní výzdoba zhruba na polovinu. Nejlepší malíři si za měsíc vydělají až 15 000 taka, což je na bangladéšské poměry velmi slušný plat. Práce s rychleschnoucími emaily nedovoluje vytvářet jemné barevné přechody, takže se rikšaart vyznačuje výrazně křiklavými barvami: sírově žlutou, jedovatě zelenou, ohnivě rudou či nebesky modrou. Kresbám chybí perspektiva, měřítko i stínování, a právě to jim dodává jejich charakteristicky bizarní krásu.

Ale konec filozofování. Mávněte na opodál postávající malovanou rikšu, usedněte na obraz muslimské krásky se zahaleným obličejem a vyražte podvečerní Dhákou vstříc exotickým dobrodružstvím. Rikša šlápne bosýma nohama do pedálů a vaše tříkolka se jako pestrobarevný motýl rozletí lidským mraveništěm. Sedíte na křídlech fantazie a horký jižní vítr vám čechrá vlasy…

Rikši

l Svéráznou tříkolku kdysi vynalezli Japonci – jinrikisha v jejich mateřštině znamená „dopravní prostředek poháněný lidskou silou“.

l Kolem roku 1880 se ze země vycházejícího slunce rikši začaly šířit na západ. Dnes už je v bohatém Japonsku nenajdete, zcela je vytlačily motocykly.

l Na území dnešního Bangladéše (což je bývalá muslimská část britské východní Indie) pronikly rikši kolem roku 1930 dvěma směry: z území dnešní Myanmy a z Kalkaty. Jejich rozmach uspíšilo období po druhé světové válce, kdy byl nedostatek benzinu.

Za bájnou zemi Ofir, odkud Šalomoun vozil zlato, považoval španělský mořeplavec Álvaro de Menda~na de Neyra rozsáhlé souostroví, které objevil v roce 1567. Mýlil se, ale pro mnoho cestovatelů jsou dodnes Šalomounovy ostrovy onou bájnou zemí, rájem na konci světa.Už z letadla vypadají ostrovy tak malebné, že se napětím tají dech. Kouzelné souostroví se skládá z více než devíti set devadesáti ostrovů, které se rozprostírají po délce tisíc pět set kilometrů jižně od rovníku. Letadlo měkce dosedlo na betonovou plochu letiště Henderson Field, které proslulo tvrdými souboji v období druhé světové války. V červenci 1942 totiž zaznamenali američtí průzkumníci podezřelé aktivity na šalomounském Guadalcanalu. V místě zvaném Lunga Point budovali Japonci rozsáhlé letiště. Kvůli svému strategickému umístění znamenalo velké nebezpečí pro širokou oblast jihozápadního Pacifiku. Američané museli neprodleně jednat. Pod velením generála Alexandera A. Vandegrifta zaútočilo 7. srpna 1942 devatenáct tisíc elitních amerických dobrovolníků, příslušníků First Marine Division, na severní pobřeží. Letiště bylo sice dobyto hned druhý den, ale udržet ho znamenalo prolít v následujících měsících mnoho krve na obou stranách. lll S pocitem hluboké piety jsem se toulal po Red Beach, pláži, kde se bojovalo. Pak jsem se, poškrábán tropickou vegetací a pokousán hmyzem, dobrodružně prodíral vnitrozemím ještě mnoha ostrovů v oblasti. Odměnou mně byly snímky zkorodovaných zbraní, starých šedesát let. Guadalcanal a hlavní město Honiara už nemají mnoho co dalšího nabídnout. Zaskočilo mě, jak málo se tu pamatuje na cestovatele s nižším rozpočtem, vše je přizpůsobeno pouze takzvané „válečné turistice“. Po slavných místech krvavých bojů v rozsáhlém Pacifiku jezdí zejména japonské výpravy. Navštěvují místa, kde vojáci japonského císaře nejprve slavili řadu úspěchů, ale od roku 1942 museli skousnout nejednu potupnou porážku. Co nedokázaly americké zbraně, dokonala beznaděj, japonští velitelé si pak vrazili dýku do vnitřností nebo pomohla příroda. Mnoho „samurajů“ tu podlehlo různým tropickým nemocem. Zabili je mravenci, mikrobi, roztodivní neznámí paraziti a dorazil obyčejný hladomor. Potomci smutných hrdinů se dnes jezdí klanět jejich památce. lll Prohlédnout si Guadalcanal tak trvá jen několik dní. Zajímavější a dobrodružnější se zdají okolní ostrovy. Při odletu z hlavního ostrova Guadalcanal se pak nabídne pohled na stovky malých pestrých rajských ostrůvků v tyrkysových vodách Tichého oceánu, které jako špendlíkové hlavičky vykukují nad hladinu a vyvolávají ty nejkrásnější exotické sny. Ostrov Seghe potvrdil, že v ráji může být pekelné horko. Zato se bez ohledu na úmorné počasí nabízí intenzivní objevování mnoha civilizací nezasažených ostrovů: kromě Seghe ještě Buinitusu, Karunohu, Uepi, Buki-Buki, Chubikopi a Charapoana… Byly těmi prvními, na které jsem v laguně Marovo vystoupil. V dobách, kdy byly ostrůvky objeveny, a ještě přibližně dvě stě padesát let potom byly Šalomounovy ostrovy nejčastěji spojovány s proslulými kanibaly – lovci lebek. Právě tady, z důvodů pro nás nepochopitelných, museli mladí chlapci demonstrovat své dozrání v muže způsobem, při kterém mrazí v zádech. Ale příležitostí, jak uspokojit atavistické touhy, se tehdy jistě našlo víc. Dokladem jsou jeskyně plné trofejí, které mi pravnukové chrabrých bojovníků po počátečním zdráhání vždy rádi ukázali. Dívám se na vše s hrůzou, tak takhle zpravidla dopadli první misionáři a neohrožení námořníci – hrdinové objevných plaveb v rajském Pacifiku. Snažím se představit si, která lebka je domorodá a která mohla patřit bílému návštěvníkovi. lll Ostrované jsou dnes přátelští. Mnozí si očividně považovali za čest přiblížit se ke mně, exotickému návštěvníkovi, a něco prohodit. Hovořili jsme jiným jazykem, a přesto jsem měl nesmírně hřejivý pocit hlubokého porozumění. Obyvatelé ze země bájného krále na mě zapůsobili velmi sugestivně. Na kopcovitém ostrově Chubikopi jsem se zúčastnil barvitého trhu plného banánů, kořenů taro, cukrové třtiny, sladkých brambor, velkých rudých krabů, ryb a dalších pochoutek. Koupil jsem si pomelo – grep, který je dvakrát větší než největší, jaký známe. Jeho sladká šťáva mě skvěle občerstvila. Doplňovat tady tekutiny je ostatně životně důležité. Každý den se teplota vzduchu i vody pohybuje přes 30 °C. Vody laguny tak příliš neosvěží, ale nabízejí zážitky, které se nezapomínají. Nikde na Zemi jsem dosud neviděl pod vodou tak nádherně nepoškozené korály. Díky velké vzdálenosti od ostatní civilizace jsou zdejší vody uchráněny destruktivních aktivit necitlivých rybářů, turistů a potápěčů. Tady se domorodci potápějí pouze tehdy, pokud je k tomu dožene hlad. Ryby a humry zabalené do banánových listů pak domorodé ženy pečou na rozpálených kamenech. Skvělá pochoutka, kterou jsem ale musel zapíjet pouze teplou dešťovkou. Brr! Jak já jsem snil o limonádě nebo kostce ledu! Zbytky lukulských večeří jsem pak krmil četné žraloky, kteří pravidelně připlouvali k molu mé dočasné základny na ostrově Charapoana. lll Z kořenů protkaných zvětralým korálem vyrůstají do ohromných výšek mohutné kokosové palmy, pandanusy a podivné listnáče s rozeklanými kořeny. Ve spleti kmenů, kořenů a větví se občas mihne malá ještěrka a v korunách zazpívá některý z neviditelných ptáků. Prožíval jsem hluboce sugestivní samotu a připadal jsem si jako ztroskotaný Robinson. Pocit, který mi v hektické a přelidněné Evropě tak často chybí. Při objevování na nebezpečně ostrém korálu mě chránily pevné trekkingové boty, na ruce jsem měl hodinky a v brašně nejmodernější fototechniku. Přesto jsem se cítil jako objevitel z dávných dob. Pocit, pro nějž cestuji a který bych nevyměnil za nic na světě.

Říká se, že pokud by byla kudlanka velká jako kočka, člověk by proti ní neměl žádnou šanci. Je zvláštní, že za typického představitele se považuje kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Označení totiž popisuje její polohu, která připomíná modlící se stvoření, a jméno „prosebnic božích“ tak lze najít v mnoha jazycích. Jenže vůbec neodpovídá jejímu dravému chování.

Kudlanky jsou predátoři schopní lovit většinou hmyz, ale i ještěrky, žáby, hlodavce, ptačí holátka nebo dokonce i jiné kudlanky. Často sedí dlouhé hodiny bez pohybu, a jakmile se přiblíží kořist, bleskurychle ji usmrtí svýma nápadnýma nohama a rychle sežerou. Vzápětí jsou připraveny vše zopakovat. Byl jsem velmi překvapen, jak silně dokáže křehoučká kudlanka stisknout. Přední nohy navíc bývají často vybaveny ostrými trny.

Některé pouštní druhy jsou naopak dobrými běžci a svou kořist pronásledují po písku. Kudlanky jsou aktivní ve dne. V jižní Africe jsem každou noc pozoroval u světel budov, jak se slétají různé druhy kudlanek a loví pod lampami.

SAMEC? NEPOTŘEBNÝ

Velmi zajímavá je nevraživost samic i vůči samcům. Samice jsou velmi žravé a samec tak má celkem problém je oplodnit, aniž by byl sežrán. Ale sexuální pud je silnější než pud sebezáchovy. Samci jsou vybaveni mnohem lepším zrakem, na samice číhají a k páření přistupují zezadu, pokradmu, aby je samice neviděla. Jakmile samice otočí hlavu, sameček ustrne. Dokud se nepohne, je pro ni totiž neviditelný. Ale samec, který po milostném aktu včas neuteče, se často stává kořistí. Samice ho rychle uchopí předníma nohama a začne mu žrát hlavu. Zbytek těla samce pokračuje v kopulaci a díky zajímavé nervové soustavě dokončí páření! Kopulační aktivitu kontroluje poslední zadečkový článek samce. Pak ho samice dožere. Otec sice své děti nikdy neuvidí, ale poskytl důležité bílkoviny pro produkci vajíček.

Samice jsou ovšem schopné přežít i bez samců – z neoplozených vajíček se vylíhnou samice. Některé malé druhy, např. Ameles spallanzania, nejsou kanibalistické. U jiných jsou samci sežráni jen příležitostně. Ale u některých druhů nedojde k oplodnění, aniž by samec přišel o hlavu.

HLAVNĚ UTÉCT

Vajíčka kladou kudlanky ve skořápkách – ootékách. Bývá v nich až tři sta vajíček, záleží to na druhu kudlanek. Počet ooték je přímo úměrný délce života samice. Některé druhy jsou přitom velmi plodné. Rekordní počet ooték – dvaadvacet – byl zaznamenán u rodu Miomantis. Spočtěte si, kolik je to vajíček!

Ootéka chrání proti nepříznivým vlivům prostředí. Přesto nezabrání některým parazitickým druhům blanokřídlých, aby je napadly. Svými kladélky dokáží prorazit ochranný obal, a pak se místo malých kudlanek líhnou kutilky, hrabalky a další blanokřídlí.

Po třech až šesti měsících se najednou nebo postupně líhnou nymfy. Vypadají jako mladí švábi, cvrčci nebo saranče a jsou také podobně chráněny membránou. Jsou extrémně pohyblivé a rychle utíkají od svých mateřských schránek. Přesto je jich mnoho polapeno pavouky, mravenci a jinými predátory. Vytvořit obrovský počet potomstva je klasickou strategií mnoha druhů hmyzu. Kudlanky však často rychle a poměrně brzy rostou a samy se stanou predátory, kteří v modlící se pozici čekají na svou kořist.

Kudlanky ve světě

l Na světě žije přibližně 2300 druhů kudlanek ve 430 rodech, nejvíce v tropickém a subtropickém pásmu.

l Kudlanky patří mezi hmyz s proměnou nedokonalou. Jednoduše řečeno, jejich larvy jsou zmenšeniny dospělců, pouze nemají křídla a pohlavní orgány. Larvy jsou křehké a měkké a živí se drobným hmyzem. Postupně se svlékají a rostou, po posledním svlečení se promění v dospělce (imago).

l Nápadná je jejich hlava – trojúhelníkovitá, hypognátní (uložená pod hrudí), s velkýma očima.

l Dospělé kudlanky mají často křídla, ale nejsou dobrými letci.

l Mají nejrůznější tvar, zbarvení a velikost. Například rod Hierodula na Srí Lance dorůstá neuvěřitelných dvaceti centimetrů! Další velké druhy (Ischnomantis gigas, Archimantis latistyla a rod Tenodera) pak dosahují asi sedmnácti centimetrů. Žádný div, že dokáží ulovit i menší ptáky, plazy a hlodavce. Naopak ty nejmenší druhy jsou velké asi centimetr – například Mantioda tenuis a Bolbe pygmaea.

l Zoologicky je řád kudlanky rozdělen jen do 8 základních čeledí: Chaeteesidae ze Severní Ameriky, Metallycidae z jihovýchodní Asie, Mantoididae z Jižní Ameriky obsahují vždy jen jeden malý rod. Drtivá většina druhů patří do čeledi Mantidae. Zbývající čeledi jsou Empusidae (8 rodů), Eremiaphilidae (2 rody), Amorphoscelidae (10 rodů) a květinové kudlanky Hymenopodidae (desítky rodů).

l Kudlanka nábožná žije v mírném pásmu,

ale jen v nejteplejších oblastech, u nás

hlavně na jižní Moravě. Je chráněná.

l Mezinárodní svaz ochrany

přírody (IUCN) registruje

pouze jeden druh

jako chráněný –

španělskou kudlanku

Apteromantis aptera.

Jako mazlíčci

l Kudlanky jsou tak zvláštní, že část lidí odpuzují, část je naopak považuje za milá zvířátka. Zahraniční zahrádkáři je dokonce využívají k biologickému boji proti škůdcům. Vajíčka se dají koupit ve specializovaných obchodech. Například kalifornská firma Tip Top Bio-Control nabízí celou paletu „ekologických” druhů hmyzu pro ochranu rostlin.

l Vzhledem k podmínkám, ve kterých kudlanky žijí, je lze snadno chovat v bytech při pokojových teplotách. Pro jejich známou agresivitu ale není vhodné chovat pohromadě různě velké jedince.

l Pro začátečníky se doporučuje např. jednoduchý krásný druh Sphodromantis viridis ze západní Afriky. Tyto kudlanky jsou asi 8 cm dlouhé, zeleně nebo hnědě zbarvené. Nejraději pojídají větší hmyz, dají se krmit i pinzetou masem. Jejich ootéka obsahuje až 300 vajíček.

Kudlanka nábožná (Mantis religiosa)

Je velká až 8 centimetrů, samec je o třetinu menší, je štíhlejší a má delší tykadla. Samice klade až 10 ooték (vaječných pouzder), každé až se 100 vajíčky. Má schopnost rozmnožovat se i bez oplodnění – z neoplozených vajíček se však vyvíjejí jen larvy samiček. Je chráněná a ochrana tohoto druhu spočívá především v zachování stanovišť, tedy stepních a lesostepních biotopů. Najdeme ji ve střední a jižní Evropě, v Asii až po Japonsko a v celé Africe. Zavlečena byla do USA, Kanady a Austrálie.

Empusa pennata

Tato středomořská kudlanka je velká asi 7 centimetrů. Je velmi štíhlá. Na hlavě má charakteristicky prodloužené temeno. Je hnědá nebo zelená, dobře maskovaná, dá se snadno přehlédnout. Vyhledává suchá místa s řídkou vegetací, s křovinami a kamenitým substrátem. Žije dravě, loví hmyz a číhá na vegetaci jako jiné kudlanky. Při rozmnožování samice pokládá ootéky, ve kterých je 20–50 vajíček. Přezimují a na jaře se líhnou larvy (nymfy).

Květinové kudlanky čeledi Hymenopodidae

Tato tropická čeleď zahrnuje asi 180 druhů, vyskytují se v Jižní Americe, Africe a Asii. Napodobují květy rostlin a číhají na kořist jako neviditelná součást květu. Nohy některých druhů vypadají jako list.

Dodnes totiž třeba není úplně jasné, v jaké apačské skupině se Geronimo narodil a v jakých skupinách v dospělosti žil nebo se cítil jako jejich příslušník. I v nejnovějších publikacích se dodnes uvádí chybné datum Geronimova narození i masakru, v němž údajně přišel o rodinu a matku. Také se setkáváme s nesmyslnými tvrzeními, že poslední kapitulací Geronimovy tlupy skončily ozbrojené konflikty s Apači. I v nedávno vydaných knihách přežívá mylné tvrzení, že posloužil Karlu Mayovi jako předloha a vzor pro jeho Vinnetoua. Objevují se ale i pochybnosti o významu Geronimova odboje v dějinách válek s Apači, o jeho postavení jako náčelníka a oblíbenosti mezi jeho vlastním lidem, čirikavskými Apači. Do světa kuriozit pak patří polemika o modré barvě Geronimových očí a jeho původu.

Odkud se tedy vzal

Sám Geronimo ve svém vlastním autorizovaném životopise „Geronimo, his own Story“ tvrdí, že se narodil v červnu 1829 v kaňonu No-doyohn ve východní Arizoně. Ve vojenských záznamech a údajích z rezervací je datum upřesněno na 16. června. Ještě v 50. letech 20. století a ojediněle i později se sice uvádělo, že apačský náčelník spatřil světlo světa v roce 1834 poblíž pevnosti Old Fort Tularosa v západním Novém Mexiku, možná i o něco jižněji nedaleko pramenů řeky Gily. Jak ale pokračovalo poznávání apačské historie, posouval se termín dopředu. Konkrétní datum se už zřejmě nikdy nezjistí, ale současní znalci Apačů se shodují v tom, že se náčelník musel narodit dříve, než sám uvádí, tedy někdy mezi lety 1820 až 1825.

Jak k tomu historici došli? Ví se, že Geronimův dědeček Mahko, největší vůdce bedonkohejských Apačů v jejich dějinách, totiž zemřel někdy mezi lety 1815 a 1820 a jeho vnuk se narodil několik let po jeho smrti. Geronimo měl mít v březnu 1851, kdy, pokud se to vůbec stalo, došlo k masakru jeho rodiny, tři syny. Protože bylo apačským zvykem nemít sexuální styk s těhotnou a kojící manželkou (tedy tři roky po narození dítěte), nemohl se pak tedy Geronimo oženit v roce 1846 nebo 1847, jak tvrdí ve své autobiografii.

Sporný masakr rodiny

Dalším kontroverzním datem v náčelníkově životě je rok, v němž Mexičané zavraždili jeho ženu, syny a matku. Otevřete kteroukoli knihu vytištěnou v češtině a téměř každou s anglickým textem o čirikavských Apačích, a dočtete se, že v roce 1858 došlo u Kaskiyehu (apačský název pro presidio Janos) v severovýchodní Chihuahue k velkému masakru Bedonkohů. O této události ale nemluví žádný jiný zdroj kromě samotného Geronima. Přesto masakr považuje za věrohodný nejméně devadesát procent autorů historických románů a přísně odborných děl. Přitom nevíme, kde Geronimo rok 1858 sebral, nevíme vůbec, jakým způsobem vnímal čas a co mu říkal náš letopočet, nevíme také, jak na tom ve svých více jak osmdesáti letech, kdy autobiografii psal, byl s pamětí. A na nic jiného se spoléhat nemohl.

Ze sonorských i chihuahuaských úředních dokumentů vyplývá, že v roce 1858 se u Janosu žádné krveprolití neodehrálo. Jediná událost tohoto typu se stala poblíž janoského presidia ráno 5. března o sedm let dříve. Tehdy byly apačské tábory rozptýlené kolem Janosu napadeny oddíly sonorského guvernéra Josého Maríi Carrasca (guvernér v letech 1850–51). Oficiálním důvodem útoku na pokojné Apače, přicházející do Chihuahuy obchodovat, bylo podle Carrasca potrestání zlodějů dobytka z osady Bacerac. Skutečným motivem však byla pomsta.

Na přelomu 40. a 50. let 19. století řádili Apači z kmenů Čirikava a Západních Apačů v Sonoře jako zběsilí. V roce 1849 tu pobili na 187 lidí, o rok později 111 a v roce 1851 dalších 150. Apači vraždili i v následujících dvou letech – celkem 250 mužů, žen i dětí. Kromě toho 20. ledna 1851 na hlavu porazili u Pozo Hediondo – Smrdutých pramenů stočlenný oddíl sonorské domobrany. Takovou pohanu Carrasco nemohl snést.

Sonořanům se podařilo dorazit k Janosu, aniž je kdokoli zpozoroval. Pár mil na západ od Janosu narazili vojáci na rančerii čokonénského náčelníka Yrigollena a zabili tu všechny Apače, kterým se nepodařilo uprchnout. Pak vojáci pokračovali v pochodu na Janos. Cestou přepadli ještě nejméně jednu rančerii, kde zavraždili Arvizua, náčelníka janeroských Nednijů, a několik jeho soukmenovců. Celkem Sonořané na své trestné výpravě zabili 16 mužů a 5 žen a zajali 6 bojovníků a 56 žen a dětí. A to je celá pravda o strašlivém vraždění u Kaskiyehu. Je možné, že tu byli zabiti i další Apači, a tedy také Geronimovy děti, manželka a matka, ale oficiální hlášení velitelů tažení žádné mrtvé děti nezmiňuje. Navíc – a tady už se dostáváme k otázce Geronimovy kmenové příslušnosti – historici dosud nezjistili, že by byl u Janosu zabit nějaký Bedonkoh nebo Čihenn. A Geronimova rodina tehdy žila v smíšené, bedonkohejsko-čihennské tlupě náčelníka Mangase Coloradase. Vše opět stojí jen na Geronimově vyprávění.

Náčelník prý svou rodinu pomstil o rok později, kdy se účastnil tažení spojených čirikavských kmenů do Sonory. Měl se tu vyznamenat v boji u města Arizpe. Bohužel zde paměť starého válečníka úplně selhala. Je nade vší pochybnost potvrzeno, že Geronimo měl na mysli bitvu u Pozo Hediondo a tady samozřejmě Sonořanům neměl ještě co odplácet.

Jak ho viděli Apači

Známe Geronimovy paměti, známe spoustu knih, které o něm vyšly. Geronimo v nich vystupuje buď jako neohrožený a statečný bojovník ochraňující a mstící svůj lid, nebo jako vyložený zlosyn vraždící bělochy na potkání. Málokde se ale dozvíme, co si o svém „národním hrdinovi“ v jeho době mysleli samotní Apači.

Podíváme-li se na zápisy vyprávění Geronimových současníků, jeho obraz se komplikuje. Náčelníkovi nejbližší příbuzní, jako synovec Ace Daklugie, syn Juha a Ishton, vynášejí Geronima do nebe a odmítají jakoukoli kritiku. Potomci některých Geronimových nejbližších spolubojovníků, Nachiseho, Yahechula (Stoupajícího kouře) nebo Chihuahuy, tvrdí, že údajně nejstatečnější Apač všech dob se v několika bitvách projevil jako naprostý zbabělec. Jako příklad uvádějí jeho chování v boji s mexickou pěchotou v dubnu 1882. Geronimo se prý před vojáky schovával celý strachy bez sebe v jeskyni spolu s malými dětmi, dokud ho odtud nevysvobodili Yahechul a Chihuahua, kteří postříleli většinu mexických důstojníků a tím vojáky zahnali na útěk.

Nejbližší Geronimův spolubojovník a spoluvelitel jeho tlupy Nachise (také Naiche, Nachez) na něj silně skrytě žárlil. Zlobilo ho hlavně, že má na rozdíl od něho šamanské schopnosti. Geronimo nebyl nikdy velkým náčelníkem, jen vůdcem proměnlivé družiny válečníků z různých čirikavských skupin a jejich rodin. Skuteční dědiční náčelníci mu ale záviděli vliv, který měl na mladé bojovníky, a rozčilovalo je, že jim je odvádí a „kazí“. Odtud možná pramení pomluvy o Geronimově zbabělosti, nesmyslné krutosti a dalších nepěkných vlastnostech. Názory „šlechtické vrstvy“ mezi Čirikavy vyjádřila Nachisova dcera Amelia: „Geronimo nebyl vůbec velký muž. Neslyšela jsem o něm nic dobrého. Lidé neříkají, že dělal dobře.“

Někteří indiáni ho nenáviděli

Mnozí Čirikavové, hlavně ti smíření s porobou a toužící žít v míru a klidu, dokonce náčelníka nenáviděli. Kvůli němu a jeho nájezdům je vojáci zabíjeli, věznili, šikanovali a nakonec odvezli do vyhnanství na Floridu. Někteří mu ale po letech odpustili. Meskalera Charlieho Smitha v roce 1885 jako malého chlapce zajali a unesli Geronimovi bojovníci. Po letech vypověděl: „…vojáci zabíjeli ženy a děti (jako odvetu, pozn. autora)… Byly časy, kdy jsem za to Geronima nenáviděl…; když jsem byl starší, poznal jsem, že neměl jinou volbu.“

Geronima neměli vůbec rádi Západní Apači. Jejich bojovníci sloužili ve velkém počtu jako zvědové v americké armádě a Geronimovi bojovníci jich poměrně dost zabili. Taipe, Apač ze skupiny White Mountains, o Geronimovi řekl: „Byl ze všech nejvychytralejší. …Byl to velký kouzelník, ale také zlý. Když se mu přiblížili pronásledující vojáci a některé dítě začalo najednou křičet, zakroutil mu krkem.“

Nespleteme se, když řekneme, že v kontextu apačských dějin a válek byl význam Geronimovy vzpoury proti bělochům spíše symbolický. Pár válečníků, jimiž náčelník disponoval, nemohlo nic zásadního změnit. Navíc v době, kdy už se většina Apačů vzdala a podvolila nevyhnutelnému. Přesto dokázal neuvěřitelné věci, jen v roce 1885 pobilo jeho třicet čtyři bojovníků a osm starších chlapců v Mexiku a USA na dvě stě lidí. Toto číslo zvláště vynikne, když ho porovnáme se ztrátami Geronimovy tlupy – přišla během celého tažení jen o šest mužů, dva chlapce, ženu a dítě.

Konec války? Kdepak

Pokud si američtí důstojníci a úředníci mysleli, že zajetím a uvězněním Geronima v září 1886 končí problémy s Apači, pak se mýlili. Už o rok později se v Arizoně vzbouřilo několik apačských zvědů vedených proslulým Apačem Kidem, jedním z nejslavnějších indiánských psanců. O dva roky později byl se svými druhy sice dopaden, ale při převozu do vězení apačští rebelové strážce zneškodnili a uprchli do hor. Mnozí byli chyceni a pověšeni, Apač Kid, ukrytý v Mexiku, však terorizoval pomezí Sonory a Arizony dlouhá léta.

V roce 1890 utekli z arizonské rezervace San Carlos další Apači a zase začalo docházet k loupení a vraždám civilistů. V témže roce téměř do jednoho vyhladili poslední svobodní Nednijové, ukrytí

v Sierra Madre v sonorském pohoří Espuelas, skupinu francouzských zlatokopů. Dva roky nato sierramadreští Nednijové smíšení s apačskými uprchlíky z Arizony začali napadat mormonské usedlosti v Sonoře. Téměř každý následující rok bylo v Sonoře zaznamenáno několik vražd a nájezdů spáchaných divokými Apači.

Poslední krvavý incident se odehrál pravděpodobně v roce 1934, kdy mexičtí farmáři a rančeři v průsmyku Cumpas dopadli a postříleli čtyři apačské ženy a jednoho bojovníka. U mrtvých indiánů nalezli několik čerstvých krvavých skalpů, které snad jen před pár hodinami patřily potulným obchodníkům. Ještě předtím tato minitlupa na úspěšném nájezdu uloupila nějaký dobytek a okradla a zabila několik lidí.

Záhada modrých očí

S úvahami, že Mayův Vinnetou je vlastně romantizovaný Geronimo, se lehce a snad jednou provždy vyrovnáme slovy samotného německého romanopisce. V jakémsi doslovu ke třetímu dílu Vinnetoua Karel May napsal: „Jednotlivé kmeny ztratily ponenáhlu pocit sounáležitosti, který jim byl pracně Vinnetouem vštípen, a vyčerpávaly se krvavými, neprospěšnými válkami s bledými tvářemi. Jména náčelníků Kočize (Cochise), Vittorio (Victorio), ale zvláště Geronimo z kmene Čirikahua jsou zapsána bohužel jen krvavým písmem v dějinách západní části Spojených států.“

A to je poprvé a naposledy, co se May zmínil o Geronimovi. Navíc je Vinnetou Meskaler a ne Čirikava.

S historkou o náčelníkových modrých očích vyrukoval v roce 1906 ve svém díle Lives of famous indian Chiefs (Životy slavných indiánských náčelníků) baptistický pastor a historik Norman B. Wood. Osobně se s ním setkal ve Fort Sillu v dubnu 1905. Zastihl ho na vlakovém nádraží, byl oblečen jako dokonalý gentleman „v dobře padnoucím modrém plátěném civilním obleku“. Ve své knize Geronima popsal, přičemž nejzajímavější mu připadaly Apačovy oči, „které jsou ostré a jasné a výrazně modré, což je velmi vzácné mezi indiány“.

Ve žlutém plemeni, k němuž severoameričtí indiáni především náležejí, se modrá nebo šedá barva očí objevuje jen výjimečně; u Čirikavů byla zaznamenána jen u náčelníka Chihuahuy a o něm se říkalo, že je alespoň částečně mexického původu. Geronimo představuje téměř ukázkový typ svého lidu, tedy Athabasků, kteří mají k asijským šikmookým národům ze všech indiánských etnik asi nejblíže (blíže jsou snad jen Eskymáci), neboť do Ameriky přišli jako poslední. Nikdo o něm nikdy neslyšel, že by jeho krev nebo krev jeho předků byla smíšená a tudíž nebyl čistokrevný indián. Sám Geronimo na přímý Woodův dotaz, kterého modře zbarvená duhovka jeho společníka fascinovala, rezolutně odpověděl, že je indián.

Nikdo z ostatních lidí, vojáků, novinářů, cestovatelů, agentů, malířů a jiných, kteří se s Geronimem osobně setkali, si však modrých očí nevšiml. Naopak, většina uvádí, že starý rudý „lotr“ měl oči velice tmavé. Tuto záhadu patrně už nikdy nerozluštíme. Nabízejí se různá vysvětlení. Někdo soudí, že Wood nebyl při svém setkání s náčelníkem zcela při smyslech, nebo že v Apačových očích odráželo slunce jeho výrazně modrý oblek. Někteří odborníci připouštějí, že se barva lidských očí může stářím změnit, ale podivné je, proč si toho povšiml jen jediný člověk!

Geronimovy oči přišly v americké odborné veřejnosti na přetřes naposledy v roce 1999 v podzimním čísle Burroughs Bulletinu v souvislosti s kritickým rozborem románu The War Chief od Edgara Rice Burroughse, v němž mimo jiné vystupuje i Geronimo. A vystupuje tu jako velekladný hrdina, neboť Burroughs sloužil v mládí jako příslušník 7. kavalerie v Arizoně, Apače dobře znal a obdivoval je. E. R. Burroughs nahlížel, když sbíral materiál pro své romány The War Chief (1927) a Apache Devil (1933), do Woodovy knihy a bůhvíproč uvěřil jeho popisu náčelníkových očí.

Kým byl Geronimo

l Patřil k poměrně komplikované skupině čirikavských kmenů a odtud pramení i zmatek kolem jeho zařazení do konkrétní skupiny.

l Geronimo, indiánským jménem Goyathlay nebo Gokhlayeh (Ten, který zívá, zkráceně Zíval), se narodil mezi lety 1820–25 na pomezí Arizony a Nového Mexika v tlupě Bedonkohe, která vznikla někdy v 18. století odtržením od předků Nednijů v severní Chihuahue, smíšením s jutoaztécky mluvícími kmeny v oblasti severního Mexika a odstěhováním na sever, do východní Arizony. Příbuzenské pouto

mezi Bedonkohy a Nedniji přetrvalo až do období pobytu v rezervaci.

l Otcem byl Taklishim (Šedivý), matku známe jen pod španělským jménem Juana. Byl údajně čtvrtým dítětem z osmi sourozenců, čtyř chlapců a čtyř dívek. Většina však byli spíše bratranci a sestřenice. Kromě Ish-ton byla jeho známou sestrou Nah-da-ste, která se stala jednou z manželek warmspringského náčelníka Nany (asi 1807–96). Na oplátku si Geronimo vzal Nanovu dceru Zi-yeh alias Kattie.

l Protože se Geronimo narodil v době, kdy se Bedonkohové spojili s lidem mimbreňského náčelníka Mangase Coloradase, považují ho mnozí spisovatelé za Mimbreně. Jeho první manželka Alopé byla zřejmě Nednijka, a jelikož Apači většinou uznávali matrilokalitu, tedy muž následoval svou ženu (pokud jich neměl současně víc z různých kmenů, potom se vše řídilo první manželkou nebo tou, kterou si vzal dříve), odešel k jejímu lidu a stal se členem její tlupy, mohl být považován i za Nednije. Geronimo ale nikdy svou ženu nenásledoval, žil si, kde chtěl a kde to pro něho bylo výhodné.

l S Nedniji ho pojilo i další pouto: Juh, náčelník Janerů, severní části Nednijů, měl za druhou nebo třetí manželku Geronimovu sestřenici Ish-ton, což bylo u Apačů totéž jako sestra.

l Nejméně dvě náčelníkovy ženy, Zi-yeh a Ih-tedda, byly Meskalerky a snad proto o něm současná kulturní specialistka z meskalerské rezervace Donna Stern McFaden mluví jako o „našem bývalém náčelníkovi“. První Geronimovou ženou byla Alopé, po její tragické smrti měl ještě nejméně osm manželek (Chee-hash-kish, Nana-tha-thtith, Zi-yeh, She-gha, Shtsha-she, Ih-tedda, Taz-ayz-Slath a Azul). S Chee-hash-kish měl syna Chappa a dceru Dohn-say, se Zi-yeh dceru Evu

a s Ih-teddou, kterou v roce 1885 unesl z okolí meskalerské rezervace, dceru

Lennu a syna Roberta.

l Ačkoliv se Geronimo účastnil všech významných bitev Čirikavů, známějším se stal až v 70. letech 19. století a úplně se proslavil až v letech 1885–86, kdy s hrstkou bojovníků unikal několika tisícům amerických a mexických vojáků.

l V posledních letech svého života žil Geronimo spolu se všemi zbylými Čirikavy na území komančsko-kiowské rezervace u Fort Sillu v Oklahomě. Někteří z čirikavských vysídlenců odešli v letech 1911–1913 do rezervace Meskalerů v Novém Mexiku, Geronimo a desítky dalších zůstali v Oklahomě a dnes jsou jejich potomci známí jako Fort Sill Apači. Takže než starý náčelník v roce 1909 zemřel, stihl být ještě Fort Sillem.

l Náčelník zemřel 17. února 1909 na zápal plic. Způsobil si ho sám, neboť značně opilý spadl z koně do ledové vody a nastydl. Když Geronimo umíral, držel ho za ruku synovec Ace Daklugie. Ten se pak stal strážcem strýčkova odkazu a do značné míry i tvůrcem jeho legendy.

Kdo byli Apači

l Patří k jižní větvi athabaské jazykové rodiny a právě na základě jazykové příbuznosti byl „kmen“ Apačů víceméně uměle sestaven americkými lingvisty a dalšími učenci 19. století.

l Pomineme-li jazykově poněkud vzdálenější Navahy a Kiowa Apače, pak se společenství apačských „národů“ v 19. století skládalo z pěti velkých kmenových skupin – Lipanů, Meskalerů, Jicarillů, Čirikavů a Západních Apačů.

l Lipanové žili v Texasu.

l Karlem Mayem zpopularizovaní Meskalerové žili v jižním Novém Mexiku, přilehlých oblastech Texasu, v Chihuahue a Coahuile.

l Jicarillové se nacházeli v severním Novém Mexiku a jižním Coloradu.

l Čirikavové měli území západně od Meskalerů, v Novém Mexiku, jihovýchodní Arizoně a severní Chihuahue.

l Západní Apačové byl společný název pro nejpočetnější seskupení pěti nezávislých skupin (Apači z White Mountains, San Carlosové, Cibecuové, Jižní Tontové a Severní Tontové).

Kdo byli Čirikavové

l Jsou kmenem uměle vytvořeným badateli a americkou administrativou, ve skutečnosti neexistovali.

l Vlastními Čirikavy jsou jen skupiny Čokonénů neboli Středních Čirikavů a úzce příbuzní Bedonkohové a Nednijové (Jižní Čirikavové).

l Takzvaní Východní Čirikavové byli vlastním jménem Čihennové (tlupy Warm Spring, Mimbreňo a s jistou výhradou i Mogollon), mluví poněkud odlišnou řečí, velmi podobnou meskalerštině, a velmi ostře odmítají být považováni za Čirikavy.

l Nicméně mezi Čihenny a vlastními Čirikavy existovalo válečné a politické spojenectví; všechny skupiny byly provázány i četnými vzájemnými sňatky.

Když se řekne v ČR Apač

„Indiánský kmen s přeslavným náčelníkem, vojenská helikoptéra. Něco kolem počítačových serverů.“

Tomáš Klonfar, Kladno

„Příslušník indiánského kmene, bojový vrtulník, Vinnetou, pueblo.“

Tomáš Knopp, Jeseník

„Nedávný spor Stevena Spielberga, který potřeboval do seriálu indiánského chlapce. Vybral si ale děvče, které pak ostříhal, aniž by se zeptal rodičů. Ti požadují odškodné, protože porušil kmenovou tradici.“

Karel Pokorný, Hradec Králové

„Zaprvé kmen severoamerických indiánů, potažmo i Vinnetou. Zadruhé vrtulníky, nevím, zda jsou ještě vnaší armádě. Jinak i charakter hrdého, nepoddajného kmene, který byl proti kolonizaci, bojovníků za svá práva.“

Lukáš Novák, Horní Bříza

„Myslím, že som v tejto súvislosti počula o spolku alebo združeniu (pokiaľ „apač“ beriem ako skratku), neviem však presne, čím by sa mal zaoberať. Inak Apačďalej môže byťindiánsky kmeň, starý western z nejakych päťdesiatych rokov, rasa psa a iné.“

Eva Bučová, Praha

„Boj, krev, prohra, alkohol, deziluze, rezervace. Lapené sny, duch i život do klece dnešní Ameriky. Ale taky Vinnetou, báječná, leč smyšlená postava náčelníka Apačů: Teprve až pokácíte poslední strom, až otrávíte poslední řeku, až ulovíte poslední rybu, přijdete na to, že se peníze nedají jíst… Howg.“

Helena Míková, Bezno

„Jediný, co mě napadá, je jméno indiánskýho kmene. I když mám pocit, že to možná je i jméno nějaký zbraně (raketa nebo co).“

Tomáš Brabenec, Praha

„Indiánský kmen v Severní Americe, náčelník Vinnetou.”

Miluše Kusendová, Dolní Poustevna

Teprve když jsem se dvěma dalšími českými přírodovědci dorazil vloni v květnu na Kalimantan (indonéská část ostrova Borneo) a chystali jsme se zabydlet ve výzkumné stanici v rezervaci Sungai Wain, znejistěl jsem. Tono a Ele, naši noví asistenti, pracovali v pralese dva roky a za tu dobu každý z nich potkal hulmany běločelé jen jedenkrát. A Nono, nejlepší a nejzkušenější z nich, trávil v Sungai Wainu už osmý rok, a neviděl je nikdy.

Celý měsíc jsme pak den co den prohledávali oblast, kde se mají tyto opice hojně vyskytovat. Několikrát denně jsme potkávali jejich příbuzné, cihlově červené hulmany kaštanové a několik dalších druhů opic, ale šedý stín, možná náš hulman, se mihl v korunách jen párkrát.

Na mnoha místech, kde jsme ho tušili, jsme čekali i hodinu nebo dvě. Trochu nudná a nervující metoda, ale třicátý den konečně přinesla ovoce. Po hodině čekání se pod stromy vynořil z lián nějakých deset metrů ode mě hulmaní samec a vyšplhal se na vysoký strom, kde jsem ho mohl pozorovat celých patnáct minut. Pak několikametrovým skokem zmizel v porostu.

Hulmani vypadali ve skutečnosti o dost jinak, než jak jsme je znali z kreseb a maleb v knížkách. Ty byly nejspíš pořízeny podle muzejních materiálů, na kterých nemuselo vyniknout vysoké „číro“ na hlavě ani prodloužené licousy na tváři a kotlety na spáncích. Možná se malíři jen báli, že jejich kresbě nebude nikdo věřit, protože ve skutečnosti mi hlava hulmana připadala trochu jako z kresleného seriálu.

Na první pohled upoutá velká bílá skvrna na čele této opice. Většina hulmanů má skvrny dokonce dvě, oddělené černým proužkem. Dokud byl k dispozici pouze strohý muzejní materiál, byly tyto opice popsány jako speciální poddruh hulmana běločelého. Teď je ale jasné, že jde o celou škálu různých tvarů skvrnek, a je možné, že opicím pomáhají poznávat se navzájem. Pomáhalo to i mně. Když jsem se pak jednotlivá zvířata naučil rozlišovat i podle jejich daleko slyšitelného volání (poté co jsem po několika týdnech pochopil, že je třeba vstávat a poslouchat už ve tři ráno), mohl jsem začít pomalu rozumět jejich životu i přesto, že jsem je i nadále vídal většinou jen prchat.

Po čtyřech měsících jsme měli jen několik videozáznamů nerozlišitelných siluet vysoko v listí. Od jednoho holandského studenta jsme se ale dozvěděli o místě na hoře Lumut, kde údajně žije více hulmanů běločelých než v Sungai Wainu. Byl to nakonec celkem obyčejný les, poškozený těžbou, ale hulmani běločelí tam skutečně byli v hojném počtu. Možná proto, že tu nežije jejich potravní konkurent hulman kaštanový (asi byl kdysi dávno vyhuben). Jejich snímky nakonec byly jediné, které nám zůstaly. O videokameru jsme totiž vzápětí přišli kvůli tropické vzdušné vlhkosti. Pozorování na Borneu však pokračovala celý rok a nyní už probíhá příprava druhé výpravy.

První informaci o projektu Frontata, jejímiž členy byli primatolog Stanislav Lhota, etnoložka Radmila Lorencová a antropolog Radek Trnka, a o světově unikátních snímcích jste mohli číst již v Koktejlu 3/2006.

Dnes už je běžně přijímanou věcí, že změny klimatu, které se na současných extrémních výkyvech počasí podílejí, silně podporuje lidská činnost. Změny dokonce mohou dosáhnout stavu, kdy poměr kyslíku, dusíku, uhlíku, metanu a dalších plynů vytvářejících kolem zeměkoule tu krásně namodralou atmosféru se změní natolik, že život na Zemi zanikne.

Zatím se hledají příčiny toho, co se s počasím ve světě děje a co ovlivňuje oteplování klimatu. Vědci se shodují na tom, že člověk a především výroba energie v zemích s největší spotřebou se na nekontrolovatelných klimatických změnách podílejí měrou největší. Ale bez viny rozhodně nejsou ani obyvatelé České republiky. Pokud spočítáme objemy, které vypouštějí do ovzduší naše elektrárny a podniky, pak na každého obyvatele ČR stále ještě připadá produkce 12,6 tuny CO2 za rok. Jen 4,2 procenta z tohoto objemu CO2 dokáží pohltit naše lesy. Zbytkem, tedy asi 12 tunami na osobu a rok (celkem tedy 120 miliony tun za rok), přispíváme k nerovnováze CO2 v ovzduší na světě. A oxid uhlíku CO2 je kromě jiného právě viníkem změn klimatu.

V jeho produkci patříme k nežádoucím špičkám v porovnání se zeměmi Evropské unie. I na občana USA, země, která vyrábí největší množství energie z vyspělých států a také jí marnotratně plýtvá, připadá jen 5 tun CO2 za rok. Tento údaj je však pouze obecný, protože závisí na tom, z čeho daný stát energii získává: ze spalování klasických surovin získává například Dánsko jen polovinu energií, další ze spalování biomasy. Norsko pokrývá většinu své spotřeby vodními elektrárnami. Ovšem Česká republika získává energii spalovacími procesy ze tří čtvrtin.

Relativně optimisticky zní jen to, že ještě oproti roku 1990 jsme produkci CO2 ročně snížili o 70 milionů tun a tehdejších 2,8 milionu tun SO2 kleslo na devět set tisíc tun. Ve srovnání se zeměmi EU jsme ale stále velmi špinavou zemí.

Pouhých tisíc let

Odkud se vzalo tolik CO2? Protože ho zachycují rostliny při své fotosyntéze, zachytila ho v obrovském množství v prvohorách až třetihorách těla zelených pralesů obrovských přesliček a plavuní. Tyto masy zeleně byly pohřbeny geologickými pochody pod povrch země a dnes je z nich uhlí. Uhlík v nich byl uskladněn jaksi mimo hru, s nadsázkou se dá říci, že s ním příroda v současné době nepočítala. Jenže spalováním v elektrárnách a průmyslových provozech se uvolňuje do ovzduší a ročně tak ve světě přibude k šedesáti miliardám tun CO2, které by byly v atmosféře běžně, dalších astronomických 6,5 miliardy tun!

Tím ovšem drtivá bilance nekončí. Dalších 1,5 miliardy tun CO2 ročně člověk uvolní spalovánímpralesů v Jižní Americe a Africe. Proč, když je spalování biomasy populárním způsobem, jak právě emise CO2 snižovat?

Sedm milionů hektarů lesa, které ročně mizí z povrchu Země, znamená totéž, jako bychom Zemi uřízli každoročně kus plic a kousek jater návdavkem. Oněch 7 milionů hektarů navždy ztraceného lesa za rok je sice zdánlivě jen necelých 0,2 procenta z celkové rozlohy čtyř miliard hektarů lesů na Zemi, ale je to proces vytrvalý a v poslední době se stupňuje a zrychluje.

Stačilo třeba posledních sedm let, aby bez náhrady zmizelo 49 milionů hektarů zelené hmoty, která jímala CO2. Vědci spočítali, že pokud by se teď zastavil na Zemi proces fotosyntézy, při které se pohlcuje oxid dusíku a vzniká kromě jiného i kyslík, pak by poslední molekula O2 zmizela při současné spotřebě lidmi, rostlinami, živočichy, průmyslem a automobily za pouhých tisíc let. Dusit bychom se začali už při snížení obsahu kyslíku o 10 procent.

Osm miliard tun uhlíku vypuštěných ročně do atmosféry ze spalovacích procesů ještě komplikuje metan. Do ovzduší se dostává zejména z intenzivní živočišné výroby a rozkladu biomasy. Ostatně nejde jen o ovzduší, nějak se v souvislosti s klimatickými změnami zapomnělo mluvit o tom, že CO2 a metan ovlivňují i kvalitu půdy – probíhají v ní stejně destruktivní procesy jako v atmosféře.

A jsme u podstaty skleníkového efektu. Oxid uhlíku, který i přes všechnu snahu zelených rostlin na souši i v oceánech zůstane v atmosféře ze spalování fosilních paliv, vytvoří s metanem, oxidy dusíku a dalšími emisními plyny nad Zemí deštník jako skleník.

Potvrzují to opět čísla. Od počátku industriální doby, tedy za období intenzivního využívání uhlí a ropy od osmnáctého století, jsme dokázali zvýšit objem CO2 v atmosféře o třicet procent.

Zatím se vědci a politici dohodli na tom, že je ještě únosné, máme-li zachovat budoucnost na Zemi, snížit do roku 2012 produkci CO2 na úroveň roku 1990. Nenechme se však mýlit dobrými čísly, pokud jde o Česko, kde byla produkce emisí skutečně extrémní a stali jsme se součástí takzvaného černého trojúhelníku Evropy. Navíc, spotřeba energií roste a my máme jen to uhlí…

Je na tom sever hůře?

Atmosféra Země se otepluje globálně. Severní polokoule je přitom postižena více než jižní. Zatímco evropské klima se ve 20. století oteplilo oproti století předchozímu o 0,9 stupně Celsia, jihoamerické jen o 0,6 stupně. Někde ovšem oteplování probíhá razantněji, například na Aljašce či ve střední Evropě, kde je rozdíl vyšší až o 3 stupně Celsia. Čísla se léty mění, průměry teplot strmě stoupají.

Analýzy vzorků ledu na pólech Země prokázaly, že skladba skleníkových plynů je nyní nejhorší za posledních čtyři sta padesát tisíc let. V důsledku toho by podle vědců mohla být průměrná teplota v Evropě na konci tohoto století o 6 stupňů Celsia vyšší než dnes. S některými velmi negativními efekty klimatických změn bychom se mohli potýkat již do roku 2050.

Nejde ale jen o teploty. Ve 20. století vzrostly na severní polokouli srážkové úhrny o 5 až 10 procent, zatímco na jižní polokouli poklesly, což má například katastrofální důsledky pro severní Afriku. Za stejné období stoupla hladina světových oceánů až o dva milimetry. Nepřirozené výkyvy teplot vyvolávají například i obrovský úhyn mořských korálů v celém Pacifiku, kteří jsou pro život v mořích podobně nenahraditelní jako travnaté porosty pro souši. Oceány se stávají v důsledku změn v teplotě vody, která ovlivňuje spoustu dalších procesů, pustinou. Spouští se tak katastrofální řetězec vedoucí k hladu ryb, ptáků a dalších zvířat. Všechno se dává do pohybu. Mění se životní podmínky zvířat a ta se stěhují na jiná místa. To ovlivňuje i život lidí. Například Inuité se stěhují v důsledku nedostatku potravy do vnitrozemí a jejich společenství se rozpadá. Lidstvo ztrácí na své kulturní a rasové pestrosti.

Předčasná radost

V tisku už proběhly zprávy, že si v České republice třeba vinaři nebo i pěstitelé některých plodin jako slunečnic libují. Mají lepší produkci. Počáteční prognóza, jak by oteplování ovlivnilo tuto lidskou činnost, skutečně vypadá povzbudivě, mírně vyšší teploty i vyšší koncentrace CO2 mohou podpořit produkci zemědělských plodin. Ale i tady je vše relativní. Úrodu ničí záplavové deště či sucha. Už dnes se odhaduje, že výkyvy počasí snížily výnosy obilovin až o deset procent.

Nejde ale pouze o zemědělské plodiny. Na dvě stě třicet odborníků lesního hospodářství a vědců podepsalo v květnu letošního roku petici volající po záchraně českých lesů. Jsou v katastrofálním stavu, i když emise škodlivých plynů z energetiky, zvláště oxidu siřičitého, poklesly od roku 1990 do roku 1997 na 87 procent původního množství.

Co se stane, když budou dřeviny několik let vystaveny zvyšující se koncentraci CO2, zkoumají vědci z Akademie věd v Bílém Kříži v Moravskoslezských Beskydech. Vytvořili zde takzvané skleníkové minisféry, což v podstatě není nic jiného než obrovské skleníky umístěné v normálním lesním porostu. Vzduch je obohacován CO2 a teplotu a hlavně ventilaci hlídají počítače. Jinak musí být vše jako v okolní přírodě – na stromy dopadá přímá sluneční záře, mají stejný dostatek vláhy a tak podobně. Výsledky mají podpořit nebo naopak popřít názory optimistů, kteří tvrdí, že takové prostředí je pro rostliny dokonce blahodárné a ve svém důsledku povede k větší produkci biomasy i kyslíku, čímž se situace v ovzduší zlepší.

Vedoucí tohoto projektu prof. Ing. Michal Marek, DrSc., ředitel Ústavu systémové biologie a ekologie Akademie věd České republiky, k tomu říká: „Vyšší koncentrace CO2 má skutečně pozitivní vliv na akceleraci fotosyntetické aktivity a tedy i nárůst biomasy. To je fakt, ale my, a další badatelé ve světě, jsme zároveň prokázali, že se při působení vyšší koncentrace CO2 po jisté době proces fotosyntézy naopak zpomalí.“ Příčin je více, ale hlavní je, že se zpomalí růst buněk dřeva a pletiv. Dřeviny pak přijímají stále méně CO2, až dojde k depresi. Odpovídá to starému českému přísloví: Všeho s mírou.

Podle RNDr. Václava Cílka, CSc., ředitele Geologického ústavu Akademie věd, současný stav lesů souvisí s okyselením lesních půd a vymýváním vápníku, draslíku a dalších prvků kyselými dešti, které jsou z větší míry lidským produktem. „Právě kyselé deště způsobily nevratnou degradaci celých krajinných celků. Pokud do takto oslabeného lesa spadnou klimatické změny v podobě letních such, přívalů mokrého těžkého sněhu nebo silných větrů, nebezpečně se zkombinují dva rizikové faktory. Další lesní kalamitu bych čekal v Jeseníkách nebo na Vysočině,“ dodává Cílek.

„I lesníci se budou muset naučit měnit své metody s ohledem na klimatické změny a zcela jiné funkce lesa v současnosti,“ dodává k tomu prof. Michal Marek.

A je tu další zdánlivě pozitivní jev: vyšší teplota i koncentrace CO2 totiž viditelně podporují růst lesů v oblastech, kde krutá zima udržuje půdu zamrzlou po celý rok, v takzvaném permafrostu. Ve skutečnosti tím vznikají velké škody. Takové lesy při rozmrzání půdy doslova ztrácejí půdu pod nohama, protože pozbývají oporu kořenového systému a stromy padají jeden přes druhý jako při větrném polomu. A hlavně – do severských tundrových lesů se vinou vyšších teplot stěhují škůdci, kteří tu našli na své záškodnictví naprosto nepřipravené porosty. Plochy napadených lesů jsou na severní polokouli, například na Aljašce a v severní Kanadě, tak rozsáhlé, že šedivé suché svahy v národním parku Šumava jsou proti tomu jen dětskými hřišti. Zničené lesy se brzy stávají obětí požárů, při nichž se do atmosféry uvolňuje další CO2, a co horšího, obnova takto zničeného lesa je už prakticky nemožná. Místo lesů zaberou plevelné křoviny, které funkci původního porostu nedokáží nahradit. Někdy to vypadá, jako by si příroda vymýšlela nepředvídatelné cesty své zkázy, aby lidi přesvědčila, že chybují.

Hry politiků

Vědecké výzkumy jsou jedna věc. Těmi, kdo rozhodují o využití jejich výsledků, jsou především politici. Snížit produkci skleníkových plynů totiž předpokládá vynaložit obrovské sumy peněz a uzavřít dohody na skutečně mezinárodní úrovni. Takzvaný Kjótský protokol o snížení emisí je bojkotován především USA, které argumentují ekonomickou ztrátou a tím vzbuzují nedůvěru rozvojových zemí k čisté energii, na kterou pochopitelně nemají.

Na nerozhodnost politiků upozorňuje i prof. Michal Marek: „Globální změna klimatu se obecně stala velkým politikem, jehož výsledkem byl Kjótský protokol. Jeho naplnění bohužel znamená i jisté zásahy do ekonomické produktivity zemí a původní nadšení pro něj slábne. Za fatální považuji postoj USA, který rozumně započatou diskusi málem zabil. Dodnes jsme svědky snahy problémy zlehčovat.“

V České republice určitá podpora výzkumu existuje především díky tomu, že se změnami klimatu zabývá od počátku 90. let několik ústavů Akademie věd ČR. Výzkum podporuje i Evropská unie. Čeští vědci si vydobyli dobré místo už při prvním mezinárodním programu Man and Biosphere (MAB) v 70. letech, i když tehdejší režim považoval nový přístup k bilancování energetických procesů v ekosystémech jen za vědeckou hračku. Projekt vedl profesor RNDr. Jan Květ, DrSc., a čeští vědci tak zahájili velmi seriózně diskuze o devastaci české krajiny. Poprvé měli k dispozici čísla, hodnoty a ty nelze tak snadno zpochybnit, pokud je ovšem politik schopen je vnímat. V ČR se studiem klimatických změn zabývá asi 13 vědeckých ústavů, z toho pět patří Akademii věd ČR.

Na druhé straně je nezájem politiků až zarážející, když uvážíme, že Česká republika exportuje téměř třicet procent elektrické energie vyrobené převážně spalováním nekvalitního hnědého uhlí do zahraničí. Aby se udržela tato finanční bonanza energetiků, chystají se politici prolomit ekologické limity těžby uhlí stanovené vládou v 90. letech. Na půdě Parlamentu ČR přitom proběhla jen jedna debata na téma klimatických změn a jejich důsledků na hospodářství. Byla řízena skupinou britských klimatologů, neboť ostrovní státy pociťují kvůli tání ledovců a zvyšující se hladině moří hrozbu změn naléhavěji a snaží se mapovat názory svých šťastnějších, „výše“ položených kolegů.

I když dnes sledují děje na Zemi vysoce výkonné počítače, které dokáží spočítat následný vývoj, dodnes někteří politici tvrdí, že prognózy vědců jsou jen pesimistickým odhadem, protože globální děje nelze spočítat. Je to pro ně jednodušší než hledat řešení.

A co víc: pokud už politici dostanou jasné předpovědi, často je ignorují. Když se v roce 2005 blížil k New Orleansu hurikán Katrine, bylo schopno středisko BAMS (Baron Advanced Meteorological Systems), ústav provádějící pro všechny televizní stanice v USA předpověď hurikánů, dodat odpovědným politikům včetně prezidenta USA grafický obraz toho, co se pravděpodobně stane. Proč tyto počítačové animace odpovědní politici nevyužili, je předmětem šetření. Bude je ale někdo soudit? Těžko.

Jak je na tom Česko

Jestli se obyvatelé ČR předtím mohli uklidňovat, že tání ledovců a následné zdvihání hladin moří, zátopy a další pohromy jsou daleko, po roce 2002 jim bylo jasné, že klimatické změny se dotýkají skutečně všech. Po ničivých povodních roku 2002 v roce následujícím zcela nepředpokládaně chyběla kvůli extrémnímu suchu v ČR voda: ve studních, v řekách, jezerech i přehradách. Proti běžnému průměru jí chybělo až padesát procent. Například na orlické přehradě klesla na podzim toho roku hladina až o deset metrů. Nedostatek vody se projevil i v letošním tropickém létě.

Ztráty byly podle Českého statistického úřadu na obilovinách, bramborách, cukrovce. Sklizeň byla nižší téměř o pětinu. V některých oblastech úrodu poškodily také kroupy a prudké nárazové deště. Sklizeň řepky dokonce klesla téměř na polovinu. Někteří zemědělci čelili existenční krizi. Nedostatek krmiva způsobený suchem donutil některé zemědělce snížit stavy dobytka. Celkové škody nebyly vyčísleny, neboť se nedají nalézt společná kritéria hodnocení ztrát.

Tropické teploty způsobují obrovské problémy také rybářům. Výrazně vyšší teplota způsobuje totiž jev „kvetoucí vody“, podporovaný nadměrným množstvím živin z chemických hnojiv splavených z polí do vody. Nejznámější případ v ČR je brněnská přehrada, s jejíž smrdutou vodou (sinice a řasy po bujném rozmachu hynou a rozkládají se s nevábnými projevy) si neumí nikdo poradit. Kvetení vody je však jev všeobecný a dokáže zničit obrovské zásoby povrchové vody. Bude-li například zvyšování teploty pokračovat až do úrovně 2 °C, bude mít závažné potíže se zásobováním vodou na celém světě polovina veškeré lidské populace. Ostatně, jak v ČR dopadne bilance letošního tropického léta?

Další pohromou může být příchod nemocí, které se v Česku dosud nevyskytovaly. Podle údajů WHO, Světové zdravotnické organizace, přinášejí klimatické změny mimo jiné i nebezpečí, o jehož zdárné likvidaci byli lidé v minulém století téměř přesvědčeni – malárii. Vyšší teploty umožňují přežít komárům v zemích, kde se malárie nikdy nevyskytovala a lidé na tuto nemoc nejsou připraveni. Malárie se znovu šíří v tropech a subtropech v rozsahu, který byl ještě před třiceti lety nepředstavitelný. Do ČR zatím asi nedojde. Zato se tu začala vyskytovat klíšťata i v oblastech, kam se až dosud nedostávala, jako například ve výše položených místech Krkonoš.

Ne všechny klimatické změny jsou spojeny jen s efektem vyšší teploty. Představa celkového oteplování atmosféry je jakoby zpochybňována krutými mrazy a nevídaným sněžením během některých zim. Lidé se neumějí těmto změnám přizpůsobit, některým přírodním jevům ani není možné se bránit.

Je vůbec naděje?

Kjótský protokol se musí stát realitou, i když realizovat projekt tak vysmívaný dokonce i některými českými politiky bude při pohledu na politický vývoj ve světě nesmírně těžké, ne-li nemožné. Nadějné je, že největší energetické společnosti v USA, Kanadě a v Evropě již začínají propočítávat a porovnávat různé varianty technologií, které mají pomoci odstranit CO2 z emisí. Tento zájem ještě podporuje současná situace kolem cen ropy a hlavně plynu, které začínají být drahé, a pozornost se tedy obrací zpět k problematickému uhlí. Jeho zásoby jsou navíc odhadovány jen na 200 let.

Proč se nehovoří více o jaderné energetice? Odpověď je velmi složitá: je to škála důvodů od nedůvěry veřejnosti k jádru po černobylské tragédii až po úmyslný bojkot zeměmi, které mají levné zdroje elektrické energie a chtějí ji výhodně prodávat. Jaderná energetika ale rozhodně nemá v tomto závodě s časem odzvoněno.

Velké společnosti již vědí, jak technicky vyřešit odstraňování plynného CO2 z atmosféry. V úvahu připadá například membránové odchytávání CO2 a jeho uložení v hlubinách země nebo některé chemické procesy známé ze současných elektráren. Zkouší se dokonce jímání CO2 do některých hornin na bázi magnezia. Technicky jsou možná i další řešení, rozhodující jsou peníze. Technikům v USA zatím vycházejí náklady na výrobu jedné kilowatthodiny po odstranění CO2 na 2,5 až 4 centy, ale i dvojnásobek. V našich cenách by to znamenalo jednu korunu k základní ceně za elektrickou energii, případně i mnohem více.

Jenže co potom dál s kapalným CO2, který by se takto získal? Kanada například provedla společně s Velkou Británií průzkum míst, kam by se mohl CO2 pod tlakem přečerpávat. Nabízejí se odtěžená ropná pole, nevýhodou jsou ale hlavně vzdálenosti, na které by bylo třeba plyn transportovat. Z předběžné kalkulace vyplývá, že tyto zemní zásobníky by byly schopny pojmout asi 750 miliard tun CO2.

Uvažuje se také o možnosti transportovat CO2 do hlubin oceánů do hloubky tří tisíc metrů, kde je již dostatečný tlak, aby se plyn udržel u dna. Je to však poněkud šílený nápad, neboť kapalný CO2 by zahubil podmořský život.

Naopak velmi perspektivně vypadá nápad německých techniků a chemiků, spolupracujících s firmou Vatenfall a RWE, jak omezit vznik nadměrného množství CO2 už při spalování paliv vháněním a regulováním kyslíku. Hovoří se o investicích v řádu jedné miliardy eur.

Zároveň s těmito propočty a úvahami se objevuje termín win-win řešení, tedy jasného způsobu, jak lidstvo vyvést z marasmu klimatických změn a udržet přitom ekonomickou stabilitu. Řešením jsou zcela nové technologie. Již před lety se objevila technologie zplyňování uhlí. Je zdánlivě jednoduchá, ale má řadu technických úskalí.

Jak ale na vysokou cenu takových nových technologií budou reagovat země třetího světa, které už dnes sotva shánějí prostředky na elektrifikaci svých území? Podaří se je přesvědčit, když nejbohatší země na světě, USA a Austrálie, považují dodnes mezinárodní úsilí za zbytečné? Objevily se úvahy, že pokud by se rychle elektrifikovala celá Čína, dokázaly by miliony jejích obyvatel vyčerpat světové zásoby paliv už za pár let.

Epilog

Kam se tedy bude ubírat další vývoj člověka? Postavení států a nadnárodních organizací dostává pod vlivem klimatických změn pojednou zcela jiný význam než doposud. Zneužívaný pojem suverenita státu, či spíše služba globálním korporacím využívajícím přírodní bohatství k tvorbě zisku, dostává zcela jiný obsah tváří v tvář tomu, co by se mohlo této Zemi stát: uvařit se ve skleníku, který zbudovali sami lidé. Českou republiku nevyjímaje.

Kjótský protokol

l Dohoda v Kjótu byla formulována již v roce 1997, v platnost vstoupila až po ratifikaci Ruskem na sklonku roku 2005. Muselo ji totiž podepsat nejméně 55 zemí s celkovou produkcí emisí větší než 55 procent veškerého objemu produkce těchto škodlivin na Zemi.

l Od roku 2005 do roku 2012 by mělo například patnáct zemí původní Evropské unie snížit emise CO2 o 8 procent. K témuž se zavázala i Česká republika.

l V roce 2005 přijaly země ratifikující Kjótský protokol v Montrealu dohodu o 40 bodech – Montrealský akční plán. Všechny země EU předložily tzv. alokační plán emisí, podle nějž Evropská komise přidělila emisní povolenky. ČR například obdržela 97,6 milionu povolenek (jedna představuje tunu CO2 nebo je přirovnávána k jedné MWh vyrobené elektrické energie), ačkoliv žádala o téměř 10 milionů povolenek více.

l O vyšší kvóty se zřejmě snažily i další země, takže původní cena povolenky, odhadovaná na 35 eur, je dnes téměř poloviční a trh s těmito objemy emisí, se kterými mohly energetické podniky mezi sebou volně obchodovat, je téměř v troskách.

El Ni~no

l Je jedním z nejpopsanějších a mediálně nejpřitažlivějších případů klimatických změn v důsledku oteplování. Božské dítě, Jezulátko, nazvané tak generacemi rybářů podle období Božího narození, v němž pravidelně přichází k jihoamerickým břehům, si někdy prostě zaskotačí.

l El Ni~no je mohutný mořský proud studené vody zhlubin Tichého oceánu přinášející živiny k jihoamerickým břehům. Okamžitě podnítí gejzír životodárných procesů tvorby planktonu a rybáři pak mají plné sítě. Občas ale mění směr. Problémem je, že je to dnes nápadně často, zřejmě kvůli oteplování troposféry Země.

l Pokud tedy El Ni~no nepřivede studené hlubinné proudy k jihoamerickému pacifickému pobřeží, ovlivňuje pak ten rok počasí po celém pobřeží amerického kontinentu k severu až po Kalifornii a zasahuje až do Texasu. Spadne neobvyklé množství dešťových srážek, zatímco Austrálie a Nový Zéland trpí nebývalým suchem.

l El Ni~no ale umí ovlivnit počasí i na jiných místech zeměkoule. Zažívá to i Česká republika.

Jak to kdysi bylo s CO2

l Zemská atmosféra byla kdysi složena převážně z oxidu uhličitého (CO2), metanu (CH4) a amoniaku (NH3) a pro život nepřijatelná. Teprve po vzniku zelených fotosyntetizujících rostlin bylo obrovské množství CO2 z této „nedýchatelné“ atmosféry odčerpáno a uloženo do zelených rostlin a schránek některých mořských živočichů. Atmosféra Země byla těmito procesy naproti tomu obohacována o plynný kyslík (O2) až na dnešních 21 procent.

l Zelené rostliny dokáží pomocí fotosyntézy za použití molekul minerálů, vody a CO2 využít energii fotonů zviditelné části slunečního spektra k tvorbě cukrů a kyslíku. Fotosyntéza je jediný proces na Zemi, při němž při absorpci CO2 vznikají cukry a souběžně je uvolňován O2. Rostliny takto vytvářejí ročně asi 130 miliard tun cukrů, jež jsou v nich dále enzymaticky přeměněny na škroby, bílkoviny, tuky a další organické látky, z nichž pak rostliny staví svá těla.

l Člověk a masožravci konzumují rostlinné cukry i bílkoviny z těl býložravců, kteří se rostlinnou hmotou živí. Jiný zdroj potravy a kyslíku pro člověka a další živé organismy zatím nebyl ani vymyšlen, ani vytvořen.

l Fotosyntéza také udržuje složení plynů atmosféry v rovnováze. Pro klimatické podmínky na Zemi je nesmírně důležitý fakt, že fotosyntézou je spotřebováván CO2, jehož objemové množství v atmosféře je rozhodujícím faktorem pro tvorbu nebezpečného skleníkového efektu.

l K obvyklé zeleni lesů a luk je třeba připočíst i masu fytoplanktonu oceánů. To vše udržovalo až do počátku průmy-

slové éry lidstva objem CO2 v atmosféře na stabilní úrovni kolem 0,038 objemových procent. (Výzkumy prokazují,

že toto množství kolísalo v důsledku různých vlivů, přírodních katastrof i měnícího se vzájemného postavení kontinentů.)

l Už jen nepatrně vyšší než obvyklé objemy CO2 společně s metanem, NH4 a dalšími skleníkovými plyny vedou k takovým změnám atmosféry, že Země více zachycuje sluneční energii, a zabraňují odražení části tepla zpět do vesmíru. Atmosféra pak působí jako fóliovník.

l I rostliny musejí dýchat, takže i ony spotřebovávají kyslík a vydechují zpět do ovzduší CO2. Rovněž každá živá hmota (rostlinná či živočišná), jež ukončila svoji životní existenci, uvolní dříve zachycený CO2 do ovzduší – na souši i v oceánech.

l Svůj vlastní cyklus má CO2 i v půdě, kde systém oběhu plynů, zvláště v mokřadech, komplikuje i vznik metanu, dalšího z plynů skleníkového efektu.

l Prvek uhlík (C) takto koluje v přírodním prostředí v plynném stavu ve formě CO2 nebo vázaný v různých molekulách živé hmoty nebo zachycený a doslova uvězněný v uhlí a jiných fosilních palivech.

l Koloběh uhlíku a jeho objem ve stratosféře zřejmě původně kolísal, ale lety se ustálil v rovnovážném stavu mezi živou hmotou, atmosférou a vázanou formou tak, že umožňuje nám živočichům i rostlinám dýchat, žít a vyvíjet se.

Co jsou městské bouřky

l Výzkumy amerických vědců potvrdily, že rozvoj velkých měst přinesl i nový jev – takzvané městské bouřky a změny klimatu v okolí těchto sídel.

l Městská zástavba se přes den rozpálí, v noci vyzařuje do okolí teplo – až několik stovek kilometrů daleko. Horký vzduch, který se vznáší nad městem, se setkává se studeným vzduchem z dalšího území, což vyvolává prudké bouřky.

l Potíže obyvatelům velkých měst způsobuje při oteplení i škodlivý přízemní ozon. Jeho vyšší koncentrace mohou poškozovat i sliznice, především oka.

Fotosyntéza

l Je považována za nejvýznamnější proces na Zemi.

l Název vznikl z řeckého slova phos, photós = světlo.

l Při fotosyntéze se oxid uhličitý a voda v chloroplastech za účasti fotosyntetických barviv, především zeleného chlorofylu, mění na cukry, které pak rostlina používá pro výrobu energie nebo jako stavební materiál. Jde o složitý proces, při kterém se uvolňuje kyslík.

l Fotosyntéza se výrazně podílela na vytvoření a udržení dnešního složení atmosféry.

Co simuluje budoucnost

l Na sklonku roku 2004 převzala NASA od společností SGI a Intel výkonný superpočítač schopný provádět 42,7 trilionu operací za sekundu. Pojmenovala jej na počest zahynuvších kosmonautů po raketoplánu Columbia. Počítač s klastrovou technologií SGI integruje 20 systémů Altix s celkovým počtem 10 240 procesorů Intel® Itaniu®. Je v současnosti nejvýkonnějším na světě. NASA na něm simuluje i počasí na Zemi.

l S americkým počítačem spíše symbolicky soupeří japonský NEC s programem Earth Simulator.

l Dalším je NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) a dnes vlastně každá země, která se připojila k mezivládnímu programu podnícenému OSN s názvem IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Changes) a zřídila své vlastní monitorovací a dokumentační středisko. Pracuje podle předem dohodnutého programu.

l Země EU se sdružily pod program Evropské agentury životního prostředí a rozhodnutí přijímaná samotnou Komisí EU.

l V ČR je centrem shromažďování dat Český hydrometeorologický ústav v Praze ve spolupráci s mnoha dalšími ústavy a Akademií věd ČR.

l Vědci se mohou ptát výkonných počítačů na budoucnost proto, že za posledních sto let shromáždili miliony údajů, dat a informací o stavu naší planety. Digitálně zachycují tisíce a tisíce dat, dokonce se sjednotili na přesné definici sledovaných a měřených veličin. Snad i proto je ředitelkou Evropské agentury životního prostředí prof. Jacqueline McGlade, matematička.

Nesmrtelným ho učinil Alexandre Dumas starší ve svém románu Muž se železnou maskou. Kdo byl tajuplný muž, jenž byl uvržen ve vší tajnosti do žaláře na ostrově Sainte-Marguerite, aby byl později převezen do věznice v Bastile, kde v roce 1703 zemřel? Pod jménem Marchioly byl pohřben na malém hřbitůvku v Paříži. Kým skutečně byl? Bratrem Ludvíka XIV., který ho připravil o trůn? Nemanželským synem Anny Rakouské? Nebo šlechticem, který věděl, co neměl?

Ostrov Sainte-Marguerite, kde budoucí legenda prožila jedenáct bezpochyby zoufalých let, už z dálky vypadá jako šťavnatý kus země, ale zblízka je ještě hezčí. Je znát, že pro místní je tato terra intacta velmi drahá. Nesmí se zde skoro nic. Stan a cigarety si nechte určitě doma, protože na ostrově je dokonce zakázáno kouřit i nocovat. Zapomeňte také na kola, koloběžky a podobně. Odměna za tato „omezení“ je velká. Budete se brouzdat po romantických zákoutích ostrova a stín vám budou skýtat borovice, eukalypty a mohutné duby. Dobrá zpráva je, že se zde můžete vykoupat. Nejlepší místa pro plavce nabízí skalnaté zátoky na opačné straně ostrova.

Ostrov je především baštou pro milovníky historie. Vyšlápla jsem si mírný kopeček a dorazila k perle ostrova – královské pevnosti. Jde o výtvor kardinála Richelieua, kterému se navzdory jeho mazanosti nepodařilo uchránit souostroví Īles de Lérins před nájezdy Španělů. V pevnosti se nachází Musée de la Mer s exponáty z římských lodí, které se našly ve vracích nedaleko ostrova. Muzeum je poměrně malé, ale stojí za návštěvu. Uděláte si představu o tom, kterak naši předkové dopravovali zboží na svých plavidlech nebo jak se tu žilo v časech Římanů.

To nejatraktivnější, co sem návštěvníky nejvíce táhne, je pověstná cela muže se železnou maskou. Nečekejte, že vám vyrazí dech. Neuvidíte tu nic výjimečného, až na to, že příběh, který se zde možná odehrál, navždy vstoupil do dějin literatury a také filmového plátna. O něco kurióznější jsou dopisy jednoho vězně zešestnáctého století, který je v ruličkách důmyslně ukryl do stěny své cely, a byly objeveny teprve před dvaceti lety. Kopie jsou vystaveny ve vitrínách muzea.

Až se budete toulat po malebných koutech Provence, udělejte si zastávku v Cannes. Přestože má festivalové město pověst s příchutí snobismu, pravda je trochu jiná. Jezdí sem na dovolenou i úplně normální lidé, jen s tím rozdílem, že nebydlí v hotelu Carlton a nepojídají langusty na své jachtě. Stejně dobře se můžete mít, když si dáte v centru místní specialitu za pár eur (ano, i takové jsou tady ceny) a spokojíte se s trochu nižším komfortem, než na jaký jsou zvyklé hollywoodské celebrity. Voňavý vzduch, který už inspiroval tolik umělců, je stejný pro všechny.

pevnost Fort Royal

Muzeum moře – Je v největší budově pevnosti Vieux Ch^ateau neboli starého hradu ze 17. století vybudovaného na římských a středověkých ruinách. Věž Tour du Rocher měla chránit před nájezdy Saracénů.

Železná maska – Pevnost sloužila také jako vězení pro ty, kteří upadli v nemilost krále.

Voda – Na ostrově nejsou přirozené zdroje vody. Už Římané a Španělé studny propojili s podzemními cisternami na dešťovou vodou, ze střech ji sváděly okapy. Dnes vodu přivádí podmořské potrubí.

Starověké římské pozůstatky – Archeologické průzkumy odkryly staré ulice a obydlí, kterým dominuje stěna pravděpodobně z 1. století př. Kr.

Terasa Bazaine – Byla postavena na starobylých ruinách a procházel se po ní francouzský maršál Achille Bazaine, obviněný z velezrady během francouzsko-pruské války v roce 1870. Byl odsouzen k 20 letům vězení, ale za podivných okolností utekl.

Kasárna – Ubytovna pro vojáky.

Kaple – Byla první stavbou na ostrově, aby ho ochraňovala božskou silou.

Kurtiny – Tvořily s bastiony základní kostru pevnosti s jednou hlavní branou a skrytými dveřmi.

Bastion – Pro moderní a klasické pevnosti je charakteristický pětiúhlý tvar lemovaný ochrannými hradbami. Tato struktura zajišťovala výhled na všechny strany.

Královská brána – Hlavní vstup do pevnosti. Chránilo ji několik staveb s klikatými chodbičkami, které měly zabránit rozšíření požáru a zpomalit postup nepřítele. Dnes je hlavní vstup od moře.

Ravelin – Je nejzranitelnější částí obranného systému pevnosti a obvykle prvním, na co nepřátelé útočili. Je obehnán hlubokými příkopy.

Prachárna – Aby se nevznítil střelný prach, nacházela se v temném bastilionu a ve zdi měla ventilační otvory. Silná klenba měla vydržet i dělový výbuch.

Existovala železná maska?

Alexandre Dumas si možná celý příběh o muži se železnou maskou a třech mušketýrech vymyslel. Udělal to ovšem geniálně, protože dodnes jeho román vyvolává spory o totožnosti hrdinů. Co tedy víme s jistotou? Především to, že Luisa de la Valliere, skutečně byla milenkou Ludvíka XIV., porodila mu několik dětí a potom se stala jeptiškou v klášteře karmelitánek. A jak to bylo se třemi mušketýry? Athos, Porthos a Aramis jsou smyšlení hrdinové. O d’Artagnanovi jednu zmínku máme. Patřil k družině šlechticů, která doprovázela kardinála Mazarina do vyhnanství. Ale v době, kdy se odehrává příběh Muže se železnou maskou, už byl Mazarin mrtvý. Ovšem královna Anna Rakouská zřejmě nikdy neporodila dvojčata. Měla dva syny. Ludvíka a Filipa. Ten byl o několik let mladší, historie ho zná pod jménem Filip I. Orleánský. Jeho první manželkou se nejdříve stala Jindřiška Anglická a potom Liselotta Falcká. Ludvík XIV. byl v době, ve které se měl odehrávat příběh muže se železnou maskou, už také ženatý. Jeho manželkou byla Marie Tereza Španělská. Takže královský vězeň je zřejmě pouhou fikcí, která v sobě nese málo pravdy. Avšak milovníkům romantických příběhů to určitě nevadí.

Tipy na cestu

l Vyhněte se Cannes v červnu, červenci a srpnu. Je tu teplo, draho a všude se hemží davy lidí. Vzhledem k tomu, že Azurové pobřeží se pyšní třemi sty slunečními dny v roce, není problém si vybrat jiný termín.

l Nízkonákladová letecká společnost SkyEurope nyní nově nabízí lety do Nice třikrát týdně (út, st, ne) za velmi příznivé ceny. Na komfortních palubách letadla typu Boeing 737–700 Next Generation si můžete pochutnat na výborné kávě illy nebo čerstvém sendviči. Skvělá zpráva pro cestovatele je, že tento dopravce nelimituje hmotnost vašich palubních

zavazadel, pokud se vejdete do předepsaných parametrů. (více na www.skyeurope.com)

l Na letišti v Nice najdete několik společností, které nabízejí pronájmy aut. Cena se odvíjí od typu vozu a doby jeho zapůjčení.

l Informace o trajektu na ostrov Sainte-Marguerite – www.trans-cote-azur.com. Funguje celoročně, cena za zpáteční jízdenku pro dospělého je 10 eur.

l Vstupné do Musée de la Mer činí 3 eura, každou první neděli v měsíci je vstup zdarma! (Zavřeno je každé pondělí, dále během státních svátků a v listopadu).

l Více informací na www.guideriviera.com, www.cannes.com, www.franceguide.com.

Místem, kde se síly země jednou za čas probudí k životu a začnou běsnit, je území Atitlánu. Poslední velká katastrofická exploze se v této oblasti udála sice před osmdesáti pěti tisíci lety, ale důsledky se dají dodnes sledovat v sedimentech celé Guatemaly. Výbuch nepředstavitelné síly rozmetal vulkán, který musel být vysoký dobrých šest tisíc metrů a patřil k nejmohutnějším ve Střední Americe. Katastrofa pravděpodobně zničila veškerý život v okruhu stovek kilometrů a sopečný popel spadl na území od Floridy po Panamu.

Život se do zpustošené oblasti vracel jen pomalu. Dozvuky výbuchu trvaly ještě dalších několik tisíc let. Ale už krátce po něm pravděpodobně vznikala na dně kráteru první jezera. Nebyla však životodárná, ale smrtonosná, naplněná koncentrovanou kyselinou. Jak kráter postupně vychládal, podléhal erozi. Na svazích se rozrůstala džungle a objevily se první potoky a řeky. Ohnivé síly se ještě několikrát probudily, i když už ne s takovou ničivou sílou. Výsledkem jedné z aktivit před dvaceti pěti tisíci lety je i vulkán San Pedro, o něco později vznikly sopky Atitlán a Tolimán. Jezero Atitlán je kráter zaplněný vodou, která z něj neměla kam uniknout. Vědci očekávají, že jednou se tudy znovu provalí zemské magma. Otázkou je jen, kdy se tak stane. Ale pokud bude cyklus mezi ničivými výbuchy i nadále trvat několik milionů let, měli bychom být ve fázi relativního klidu.

Když dýchá sopka

Jak asi vypadá sopečná kaldera pod hladinou? Pro potápění do jezera je vhodné jen dopoledne, kdy je jezero klidné. Vlhký a teplý vzduch od Pacifiku, který sem během dne začne proudit, se odpoledne střetává se suchým chladným vzduchem z vnitrozemí a zvedá na hladině vlny. Někdy dosahují až dvou metrů a jsou nebezpečné pro malé lodě, které proto v té době s respektem zůstávají v přístavu. Vítr má svůj název – xocomil (čti šokomil). Je to na Atitlánu známý fenomén a jmenují se po něm lodě, obchody i hotely. Potápěčům tu služby poskytuje malá základna.

Na malou motorovou loďku jsme nasedli ve vesnici Santa Cruz a po asi půlkilometrové jízdě jdeme do vody. Viditelnost nebyla velká, nanejvýš šest metrů, pod námi byla suť pokrytá šedozeleným bahnem. Po pár desítkách metrů se viditelnost zlepšila a objevily se obrovské sopečné balvany a bizarní skaliska. Obraz byl poněkud pochmurný, vše mělo šedozelený nádech, ve vodě nebyly téměř žádné ryby ani vegetace, jen místy rostly na balvanech hnědé houby.

Proplouvali jsme skalnatým kaňonem k místní podvodní atrakci – jemnému šedému písku, na několika místech vyboulenému. Když instruktor Will jednu bouli propíchl prstem, k hladině začalo stoupat několik velkých bublin. Stačilo pak zavrtat ruku do písku a čím byla hlouběji, tím byla cítit vyšší teplota – v hloubce deseti až patnácti centimetrů bylo snad padesát stupňů Celsia. Tady sopka opravdu dýchala.

V místě s menší hloubkou a čistou vodou prozářenou sluncem jsme pak objevili hustý porost vodních rostlin. Připadal jsem si jako ve velkém akváriu. Najednou všude plavala hejna ryb, hlavně pruhovaných cichlid. I když byla místní rybí populace téměř zlikvidována vysazením tlamovců afrických a dravých okounků pstruhových, na tomto místě se přece jen dal vidět kousek původní fauny.

Prak na bandity

Vulkán San Pedro je ze tří velkých atitlánských sopek nejdostupnější a tvoří nápadnou dominantu jižního břehu jezera. Je vysoký 3030 metrů, jeho svahy se zvedají přímo z vod jezera naproti Panajachelu. Od jezera stoupáme už téměř dvě hodiny a máme za sebou zhruba polovinu výstupu s převýšením skoro tisíc pět set metrů. Šlapeme ztěžka v hlubokém sopečném prachu, některá strmá místa jsou vyztužena příčnými poleny a deskami. Kolem nás se rozprostírá hustý horský prales.

„Máte u sebe hodně peněz?“ vyzvídá na nás průvodce Pedro.

„Proč?“

„Protože na vrcholku občas číhají na turisty bandité! Tak je lepší nemít u sebe větší částky.“ Pak ale dodává, že má zbraň, a vytahuje z kapsy prak! Ne nějakou vidličku uříznutou ze stromu, ale poctivý prak vyřezaný z dřevěné desky a osazený silnými gumami. „Nesměj se,“ pokáral mě Pedro, „tohle může i zabít!“ Musel jsem mu v duchu dát za pravdu, protože jsem si uvědomil, jak zručně umějí zdejší mladíci s prakem zacházet a sestřelit třeba na dvacet metrů malého ptáka.

Vrcholová část je nejstrmější, částečně vystrojená dřevěnými schůdky a lany. Okolní vegetace dostává vzhled mlžného pralesa. Na okraji starého kráteru rostou pokřivené stromy s trsy krvavě červených bromelií na větvích. Hojné jsou i orchideje, které v této době bohužel nekvetou. Rozhled do okolí je možný jen z nejvyššího bodu tvořeného několika balvany, ale je úchvatný. Vrchol San Pedra zahaluje mrak, ale působením větru se každou chvilku trhá a útržkovitě ukazuje větší či menší úseky jezera, hluboce zaříznuté zátoky a okolní krajinu. Občas vykouknou i protější sopky Atitlán a Tolimán.

Zbytky divočiny

Původně byly svahy sopek a vlastní kaldery porostlé hustými horskými lesy, které sahaly až k vodní hladině. Na některých místech a v ústích řek jezero lemovaly rákosiny, ze kterých se ozýval křik tisíců vodních ptáků. Prales byl plný papoušků, tukanů a opic, v podrostu žili hlodavci aguti a ve stínu pralesa se neslyšně plížily kočky jaguarundi a jaguáři.

Kvůli působení člověka se ale původní stav zachoval jen v některých údolích a na nejstrmějších svazích, nevhodných k obdělávání. Jedno takové údolí chrání soukromá rezervace Reserva Natural Atitlán. Velké stromy s řídkým podrostem tu poskytují příjemný stín, kamenitým dnem údolí teče potok s vodopádem. Ve větvích poletují drobní barevní pěvci, ale i velcí, krásně modří vlhovci. Zahlédnout se dá také hejno papoušků nebo horský tukan. Z podrostu se náhle vynořuje tlupa snad dvaceti nosálů. Jsou zvyklí na návštěvníky, takže chvíli loudí potravu, a když zjistí, že z nás nic nedostanou, pokračují nerušeně v prohledávání spadaného listí a dutin ve větvích, kde hledají chutný hmyz a jeho larvy. Po chvíli proběhl kolem nás mýval, který zcela ignoroval i naše směšné poskakování s fotoaparátem.

Epilog

Jezero Atitlán je považováno za jedno z nejkrásnějších na světě. Zaslouží si to. Když se loučíme s jeho zčeřenou hladinou, začíná se na něm opět, jako tisíce let předtím, odehrávat zvláštní hra s vlnami, kterou vyvolává vítr xocomil.

Jezero Atitlán

l V současné době má plochu 128 km2.

l Jeho břehy měří po obvodu zhruba 90 km a objem vody dosahuje asi 24,5 km3.

l Jezero je i nejhlubší ve Střední Americe, má až 341 metrů.

Ohnivý kruh Pacifiku

l Jde o poměrně úzké území, pásmo sopek, které jako by vytvořily kruh kolem celého Tichého oceánu. Desky oceánské zemské kůry se na jeho okraji podsouvají šikmo pod pevninu, taví se a vzniklé magma pak na vhodných místech stoupá k povrchu a vytváří pás aktivních vulkánů.

l Naopak v místě, kde se desky podsouvají pod kontinenty, vznikají hlubokomořské příkopy.

l Seizmická činnost je často také doprovázena silnými zemětřeseními.

Lidé pod sopkami

l Usídlili se zde již před více než dvěma tisíci lety. Dodnes tu žijí indiáni tří mayských kmenů: v těsné blízkosti jezera a na jih od něj Tz’utuhilové, západně od nich početný kmen Quiché a na východ až k severním břehům jezera Cakchiquelové. Každý mluví vlastním jazykem.

l V současné době se ještě velká část vesničanů zabývá zemědělstvím, hlavně pěstováním kvalitní kávy a kukuřice, stále více se jich ale zaměřuje také na turistický ruch. Atitlán objevili v šedesátých letech minulého století američtí hippies, skutečný boom ale jezero zažívá až v posledních letech.

l Někteří vesničané zatím dál žijí ve svých chatrčích s rákosovou střechou, ale stále více se stěhují do dřevěných a betonových domů na okrajích větších sídel.

l Turismus pomáhá zachovat i tradiční zvyky a řemesla. Hlavní ulice Santander ve městě Panajachel na severním břehu jezera je tak jedním velkým tržištěm. Prodává se vše včetně kopií mayských artefaktů, především sošek a masek vydlabaných primitivními nástroji. Smlouvá se.

l Pravý trh se koná každou sobotu na prostranství v horní části města. Lidé z okolních vesnic a městeček prodávají kromě suvenýrů hlavně věci denní potřeby, zemědělské přebytky a živá zvířata.