Kategorie: 2006 / 12

„Chcete fotit čerty? Tož přijeďte, u nás chodí tři dny a z děr vylézajů tak po deváté, každý vám ukáže místo, kde je najdete,“ řekla mi paní na obecním úřadě, když jsem telefonoval do Horní Lidče na Valašsku. Tady totiž kromě tří tajemných postav adventu, Mikuláše, čerta a anděla, chodí po vsích také celé roje čertisek.

Démoni z Valašska Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš   Bylo mrazivé brzké ráno, pára stoupala od úst a mezi kopci se válely chuchvalce mlhy. Ideální podmínky na zotavení po celonočním cestování vlakem. Vůbec se mi nechtělo opustit vyhřátou čekárnu pohraničního nádraží. Naplánoval jsem si však pěší přesun za místními zvyky a věděl jsem, že do deváté nemám moc času.   ***   Francova Lhota je malebná vesnička uprostřed kopcovité krajiny jihovýchodního Valašska. Krajina je sice v zimě a bez sněhu smutná, všechno podřimuje, ale proto možná naši předci milovali zimní obyčeje, které dokázaly obohatit jednotvárný život v tomto období. Muži se věnovali péči o dobytek nebo údržbě domů či zemědělského nářadí. Ženy zase předly nebo draly peří a jakékoli uvolnění z každodenních stereotypů bylo vítané.  

Z návsi ve Francově Lhotě právě děti odjížděly školním autobusem za povinnostmi a jediný, kdo tu zbyl, byl muž jdoucí pro čerstvé rohlíky. „Tož rohaté tu máme, jdi na hřiště, tam chrní,“ odpověděl s jistotou. A měl pravdu, na silnici u hřiště už postávalo několik malých kluků, kteří hrdinně čekali na pekelníky. A to už několik divných postav opouštělo fotbalovou šatnu, kde přespávaly po náročném koledování předešlého dne. Rozespalé masky vůbec nevypadaly strašidelně. Mikuláš si upravoval vousy, aby dobře držely, a přestříkával je bílým sprejem. Někteří čerti hledali škrabošku s rohy a jiní byli rádi, že vůbec vědí o světě.  

„Hale, fotograf,“ zareagovala jedna ze smrtek, která už byla připravena a zkoumala svoji kosu. Zpočátku se jim nelíbilo, že bych chodil s nimi, ale nakonec jeden z čertů dostal spásný nápad: „Víš co, můžeš chodit s námi, když si s každým z nás dáš slivovicu!“ A propukl smích, protože mě považovali za Pražáka, který něco takového nevydrží. Když se pak ještě jednou ubezpečili, že jsem z Prahy, plácli jsme si. Pak se ten nejrohatější čert rozesmál: „To víš, nejsi první. Jednou tu byl fotograf z Lidovek a už nic nenafotil, byl nakonec rád, že jsme se o něj postarali.“ A opět se strhl bouřlivý smích.   Jenže milí čerti netušili, že mám na Valašsku spoustu kamarádů. Ten den jsem díky předchozímu tréninku fotografoval. Alkohol totiž k Valašsku patří a dobrá slivovice je v každém domě. Ostatně i čerti, pokud mají přežít celodenní koledu v mrazivém dni, se musejí často posilnit. Pak jsou samozřejmě také divočejší.  

  Bývalo to tak i v minulosti, kdy koledníci obcházeli chalupy dům od domu. Od prvního do šestého prosince procházeli vesnicemi průvody čertů a Mikulášů, kterým se tu však říkalo „Svatý“. Oproti běžně vžité tradici chodívala s čerty místo anděla kobyla, smrt a Žid, případně Turek. Kobyla nebo postava Turka často dodnes připomíná skutečnou postavu z krvavé minulosti. Odnepaměti kraj napadaly hordy Tatarů a Turků, s nimiž přicházela jen zkáza. Ve vsích také chytali mladé lidi, které odváděli na trh s otroky, a tak i určité chování masek nachází prapůvod nejen v mýtech, ale také v historických událostech. Nu a v genech každého z nás je zafixováno i něco málo z pohanských zvyklostí, které se časem proměnily do podoby dnes zachovalých zvyků.  

Jak už to podle obyčeje bývalo, Svatý děti obdarovával, a čerti je naopak strašili a vyjednávali formu výkupného před peklem. Nosič, tedy mladší čert nebo Žid, byl velice důležitou osobou, protože nesl výslužku. Než stačili obejít celou obec, nashromáždili často i několik pytlů, které nakonec skončily v hospodě, kde se vše vydražilo. Z výdělku bylo na jídlo a pití pro všechny masky. Vše skončilo nevázanou hostinou a pitkou. Tak se mohli v minulosti dosyta najíst i chudí, kteří byli obdarováni přebytky z nadílky. V dnešní době je výslužka spíše symbolická – především je to slivovice, jídlo a peníze, přesto výsledek zůstává stejný. I když se rituál průvodů čertů a Mikulášů rozšířil po celé zemi, přece to kouzlo, které mají průvody na Valašsku, se mnohde už dávno vytratilo. Ve městech se dnes čert často objednává přes internet nebo pomocí vyvěšovaných inzerátů, případně se do masek oblékají tátové a jejich kamarádi. A dokonce se pořádají velké soutěže, kde se vyhlašuje nejlepší maska. Kdo nechce být umačkán, ten by tam raději neměl chodit. Sváteční atmosféra však přece jen zůstává. Je ovšem krásné zažít rojení čertů takové, jaké bylo původně.   A průvod už se vydává na cestu. Je v něm sedm čertů, Svatý, kobyla a několik smrtek hrozících všem už zdaleka kosou. Nejdříve se po ránu šli podívat do místní školky. Pro děti to byl opravdu silný zážitek, i když byli démoni po ránu ještě trochu rozespalí a ještě nebyli plně v ráži; mnohé děti se ale opravdu bály. Naštěstí vše zachránil Svatý, který rozdal předem připravené dárky.   Pak započala koleda po staveních. Ač byl všední den, na průvod už v nich nedočkavě čekali. Starý děda, jakmile uslyšel zařinčení řetězu a zvonců, hned rozradostněně vyběhl s láhví slivovice a začal čety přesvědčovat, že se hned po ránu musí zahřát.   Protože pekelníci už zdaleka oznamovali, kde právě jsou, začal se zvětšovat shluk dětí, které spolu s rodiči pozorovaly počínání masek a zvědavě se přibližovaly ke koledníkům. A za chvíli už ti největší hrdinové pošťuchují ďábly. Ovšem jakmile se po nich čert ožene, nebo za nimi dokonce vyběhne, hrdinství okamžitě končí.   Ono vlastně koledovat je dosti náročné. V masce musíte být celý den, v koženém obleku je sice dobře, ale pokud se často běhá za nezbedníky, tak se i takové šaty dají pořádně propotit. A kukla s rohy na hlavě není zrovna z goretexu. Některé masky ještě pamatují dědy. Podle zachovalých fotografií a kreseb mají podobu stejnou jako před sto padesáti lety.   K maskám patří také různé nástroje, jako jsou rákosky nebo dřevěné čertovské vidle na snopy, smrtky mají kosy. Kromě rekvizit patří ke správnému čertovi i zvonce, které pak po celou jejich cestu typicky cinkají. Průvod je tak slyšet už zdáli, aby obyvatelé vsi mohli nedočkavě postávat před chalupami s něčím na zub a na zahřátí.  

Samotnou kapitolou jsou psi, kteří se mohou zbláznit, když děsivé masky přicházejí. Jindy naopak i ten nejodvážnější, jakmile uvidí masky, ihned mizí z dohledu do své boudy.

Některé vesnice jsou natolik velké, že koledníkům tři dny na obchůzku sotva stačí. Obejít je ale nutné všechny domy, i když ne vždy je každý doma, obzvláště pokud jsou pracovní dny. Tímto se i zvyky přizpůsobují době a v některých ze vsí se koná obchůzka až o víkendu.

Nevěříte? Vydejte se na Valašsko.Není čert jako čert   Je zajímavé, že průvody koledníků na Valašsku se poměrně výrazně odlišují od podobných průvodů v Bílých Karpatech, a rozdíly jsou i mezi obcemi, které to k sobě mají, co by kamenem dohodil. Tak například v Horní Lidči, která je opravdu jen kousek od Francovy Lhoty, už nechodí jen čertiska, ale ještě i vousatí starci s dlouhými vlasy – kvašáci. Snad mají připomínat předky. Každopádně i čerti jsou tu jiní, mají vysoké kožešinové kukly s kozími rohy a ježčí kůží.   A v nedaleké Štítné nad Vláří zůstala tradice vyřezávaných strašidelných masek čertů, dosti podobná té ze Švýcarska.   Nebo například ve vsi Nedašov chodí čerti ve slaměné sukni s jalovcovou metlou, kdežto za hřebenem Bílých Karpat na Slovensku se už nic takového nekoná, žádná mikulášská obchůzka.

Japonská škola bubeníků Kodo leží v horách na ostrově Fadó. Studium je dvouleté, každý den začíná patnáctikilometrovým během do kopce, nahoře běžec padne úplným vyčerpáním. Školní režim je velmi přísný, není povolen alkohol, cigarety ani televize. Studenti nemají prázdniny ani volné víkendy. Sami si pěstují základní potraviny, vyrábějí si paličky i jídelní hůlky. Učí se tradičním tancům, tradičnímu divadlu a čajovým obřadům. Vše má jediný cíl – život v harmonii.

I přes tento režim má škola stále nové zájemce o studium. Každý chce být bubeníkem, ale uspějí jen ti nejlepší. Stát se bubeníkem má totiž v japonské společnosti velký význam. Nejuznávanější japonský bubeník Jošikadzu Fudžimoto patří v Japonsku k velmi populárním osobnostem.

Měl jsem to štěstí a viděl jsem vystoupení nejlepších japonských bubeníků. Že byli skutečně nejlepší, potvrzovala přítomnost prince a princezny Akisihino, která kromě jiného navštívila i Prahu. A vystoupení bubeníků bylo fascinující. Vydali ze sebe skutečně všechno. Napětí v jejich tvářích a respekt k nejstaršímu, byly zcela zřetelné. Chápání cizích kultur je pro nás obtížné, na Asiaty očividně působily bubny ještě intenzivněji.

Podruhé jsem se setkal s bubeníky na Taiwanu. Jejich vystoupení se od prvního přece jen lišilo. Ani ne tak napětím a podanými výkony, jako především atmosférou. Bubeníci vystupovali pod širým nebem a i bubny byly jiné. Nebyly to komorní nástroje, ale skutečná monstra. V očích bubnujících však bylo stejné napětí. Vzduch se chvěl duněním napjaté kůže bubnů a chvění pronikalo do nervů všech přítomných. Uvědomil jsem si význam bubnů při válečných taženích.

Do třetice jsem se s bubny setkal před. Tentokrát šlo o přehlídku škol, a proto i bubny byly mnohem menší. Bylo krásné slunné dopoledne. Děti přistupovaly ke hře se stejným napětím a zodpovědností jako dospělí, snaha stát se tím nejlepším z nich přímo čišela. Vystoupení bylo doplněno tanečními prvky. Přihlížel mu početný zástup a výkony dětí náležitě ocenil, závěrky fotoaparátů cvakaly téměř bez přestávky.

Napsal a vyfotografoval František Petrák S  přívalem domácích klobás, řízků, uzeného a vánočních koláčů, který vás vzápětí zaplaví, se nějak poperete. Horší už je střet s nekonečnými panáky domácí kořalky cujky, jimiž horalové bombardují každou cizí tvář. Vyrazíte ráno s koledníky na bludnou cestu po vesnici? Chcete si odpoledne u kostela vyfotit vánoční maškary? Nebo si navečer jen jdete poslechnout zvuk kostelních zvonů? Neuniknete! Vesničané si vás budou podávat dům od domu, postupně vtahovat dovnitř a…  

Ale proč zbytečně zacházet do detailů? Kdesi zapomenutý foťák se snímky doprovázejícími tuhle reportáž mi druhý den obětavě přinesl sám biblický král Herodes. Tím dobrým skutkem v mých očích částečně odčinil zabití neviňátek. A moje dosud asi nejstrašnější kocovina v životě? Domácí ji radikálně vyléčil dvoudeckou cujky. Amatérský kulturně-antropologický terénní výzkum je zkrátka občas tvrdá řehole.

RANNÍ MŠE

Kristovo narození se v Rumunsku slaví ve stejnou dobu jako u nás teprve od roku 1924. Před tímto datem se totiž v zemi používal juliánský kalendář, podle něhož připadají Vánoce až na začátek ledna. Teď je ale 24. prosince a ke kostelu ve vesnici Budešti se navzdory silnému mrazu už od východu slunce scházejí skupinky lidí. Na pravoslavné vánoční mši, která potrvá několik hodin, nesmí nikdo z vesničanů chybět. Kostel je plný do posledního místečka. Odlehlé vesnické společenství ještě stále dodržuje tradiční rozdělení rolí podle pohlaví. Prostor nejblíž oltáři v přední části kostela je vyhrazen mužům, zatímco ženy stojí vzadu. Děti, svobodní mladí muži a dívky sledují vánoční mši z vyvýšené galerie.  

Když se po skončení mše rozezní zvony, vyjdou všichni ven a před kostelem se postaví do fronty. Hostie mají v Maramureši podobu kousků chleba. Kromě přijetí Kristova těla je Boží hod vánoční také příležitostí k políbení ikon a zaplacení církevního příspěvku. Plechové vědro se rychle plní bankovkami a mincemi.

Z kostela ale míří hned domů jen málokdo. V každé zdejší vesnici se totiž po mši koná korzo. Muži se po zasněžené návsi procházejí v bílých svátečních kožiších a kalhotách ze surové ovčí vlny. Starší ženy ke svým vyšívaným kabátům a sukním obouvají doma vyrobené ovinovací boty zvané opinči. Že vám to zní povědomě? Vzpomeňte si na staročeské opánky. Vánoční korzo dnes jen trochu zkrátí silný mráz.CO PIJÍ DRAČI?   Odpoledne vyráží na bludnou pouť vesnicí skupina maškar, které ranní mši parodují. Není to žádná neúcta k tradici, právě naopak. Kristovo narození je přece radostnou událostí, kterou je třeba oslavit i nevázaným veselím. Šílenství, jež vypuká, silně připomíná tradiční český vesnický masopust, který ale začíná až na Tři krále. V Rumunsku spatříte o Vánocích velmi podobné masky a zažijete stejný výbuch spontánní radosti. Čerti samozřejmě nechybějí.   Mladí muži v maskách se chovají bez sebemenšího ohledu na společenské normy. Dnes se totiž může úplně všechno. Převléct se za mladou krásnou dívku v tradičním vyšívaném šátku a sukni a svádět kolemjdoucí oplzlými gesty a vilnými říkankami. Či v masce ďábla běhat po vesnici s nůší hořícího sena na zádech. Vydávat se za turecké vojáky a hlava nehlava do sebe navzájem řezat dřevěnými šavlemi. V přestrojení za tlustého faráře za sebou vláčet po sněhu model kostelního oltáře… Rituálního znesvěcení prostě dnes nezůstane ušetřeno vůbec nic.   Asi nejexpresivnější jsou masky, kterým místní říkají drači – ďáblové. Nejsou to ale čerti v pravém slova smyslu. Spíš jde o nepopsatelně děsivé mátohy, symbolizující smrtící sílu zimní přírody a její zlý, bezcitný a hubící aspekt. Beztvaré postavy od hlavy až k patě zahalené v ovčích kůžích mají králičí uši a mohutné červené jazyky. Jsou ověšené kusy hadrů, pentlí a starých kůží, zvířecími rohy, zvonci a zrcátky… Když se drači svalí do sněhu a předvádějí hromadné kopulační pohyby, nikoho to nepohoršuje.   Silný mráz zahánějí maškary bizarní směsí domácí kořalky, červeného vína a cukru. Každý, koho chytnou, se s nimi musí povinně napít. Některé jejich výstupy vzhledem k vysoké hladině alkoholu v krvi vypadají na první pohled nebezpečně. Ke zranění prý ale dochází jen zcela výjimečně.   V největší oblibě je dnes všechno, co dělá pořádný kravál. Rámusící kravské zvonce, ječící řehtačky, práskající biče, vybuchující petardy… Prý je to upomínka na zahánění zimních duchů, pocházející ještě z předkřesťanských dob. Vánoce jsou přece koneckonců původně pohanskou oslavou slunovratu, kterou církev kdysi jen chytře „překódovala“. A právě dnes na Boží hod se zdá, že je zima nejsilnější. Kdo ví, jestli zlo nakonec přece nezvítězí a mráz nebude trvat navždy… Dobru je proto třeba pomoci. Kdyby dnes nevyšly ven bláznivé masky, třeba by se příroda už nikdy neprobudila a jaro by nepřišlo.   Maškary táhnou dům od domu a předvádějí takzvané „jocul maštilor“. Tyto scénky mají jen hrubý scénář, který se mění podle fantazie a míry alkoholu v krvi. Masky provolávají žertovné průpovídky o jednotlivých vesničanech a připomínají jim, co špatného kdy provedli. Zesměšňují, ironizují… Ale na masky se přece nikdo nemůže zlobit. Převleky totiž své nositele zbavují konkrétních jmen a tím i jakékoli odpovědnosti. To nemluví Ioan, Mihail ani Stefan ze sousedství. To mluví drači.   Tradice do sebe ale postupně absorbuje i velmi moderní motivy. V opilém reji maškar nacházím třeba smrťáka s kosou, jehož převlek vznikl z plynové masky rumunské armády. Smrťákova špičatá čepice je polepena stránkami z nejtvrdších pornografických časopisů. Asi ne náhodou to byl právě rumunský religionista Mircea Eliade, kdo si jako první všiml, že náboženský prožitek vzniká z napětí mezi posvátným (sakrálním) a světským (profánním).  

ZNOVUZROZENÁ KOZA   Po setmění namol opilé maškary nakonec kdesi odpadnou. Dřevěné domky vesnice Budešti místo nich začínají obcházet malé holčičky v šátcích. Zpívají kolinde – koledy. Asi desetiletí chlapci v čepicích s pentlemi hrají vesničanům příběh o příjezdu tří králů. Jako výslužku dostávají drobné peníze a zvláštní vánoční koláče.  

Další oblíbenou kolednickou scénkou je výstup chytrého cikána, který kupuje kozu. Cenu chce snížit o hodnotu mléka, které už zvíře nadojilo. Kozí maska má pohyblivou bradu a její spodní čelist klape tmou do rytmu cikánova zpěvu. V závěru scénky koza „zemře“, aby se znovu probudila stejně jako jarní příroda. Na koledu se ale v Maramureši na Boží hod vánoční kromě dětí vydávají i dospělí. Za zpěv pod okny sousedů jsou odměněni pozváním do vytopené chalupy. Na promrzlé koledníky čeká tanec a mísy plné vánočních dobrot. Hlavně ale nekonečné přípitky všudypřítomnou cujkou.  

Bolest hlavy tak druhý den ráno máte aspoň na koho svést. Jistě za to můžou maškary! Ve starém italském dialektu přece slovo „masca“ označuje „skrytý, záludný a zlý charakter“. A kdo že vám to včera stále nalíval další a další panáky?ZAHŘÁT SE V SIGHETU   Jen asi patnáct kilometrů severně od vesnice Budešti leží malé okresní městečko Sighetul Marmatiei. Obyvatelé Maramureše mu zkráceně říkají Sighet. Každý rok 27. prosince jsou jeho ulice už od rána zaplněné lidmi. Datinilor de Iarna (Festival zimních zvyků) je jednou z největších etnografických podívaných v celém Rumunsku. Slaví se už mnoho desítek let. Nikdo nepamatuje, koho a kdy poprvé napadlo setkání obyvatel celého Maramureše zorganizovat.   Každá větší maramurešská vesnice sem dnes vyslala jednu nebo dvě skupiny v tradičních krojích a maskách. Více než padesát skupin během celého dopoledne defiluje pod tribunou, ze které jim mává starosta a městská rada. Projíždějí zde muži na koních a povozech bohatě ozdobených pentlemi a chvojím, procházejí tu ženy, jejichž barevné šátky, sukně a zástěry se liší vesnici od vesnice. Samozřejmě jsou tady k vidění i drači. Celé zástupy zimních ďáblů ověšených kravskými zvonci poskakují s takovým rámusem, že vám z toho bude nejmíň dva dny zvonit v uších.   Každá skupina se pod tribunou na chvíli zastaví a předvede tance, písně a koledy své vesnice. Na jednom jediném místě tak můžete spatřit skoro všechny maramurešské vánoční a novoroční zvyky. Tohle není žádné umělé folklorní divadlo pro turisty, které tu ostatně potkáte jen zcela výjimečně. Pro obyvatele Maramureše je to živá současnost.  

Vesnické skupiny dnes předvádějí hlavně tance, které jsou typické právě pro toto roční období. V severním Rumunsku je to speciální zimní tanec dragajka, sólový tanec barmatesk nebo tanec párů invartica. Společné jsou jim rychlé pohyby – že by proto, aby se tanečníci aspoň trochu zahřáli?ROZTOČENÁ KOLA   Troubení na dlouhý bačovský roh trambica oznamuje, že pod tribunou přichází čas vánočních a novoročních koled. V maramurešských vesnicích jich znají desítky druhů. Každá koleda je ale vyhrazena jiným zpěvákům – některá dětem, jiná dospělým mužům, další zase třeba neprovdaným dívkám či starým ženám.   Když koledy dozní, vymkne se už pořadatelům festival definitivně z rukou. Na náměstí a v ulicích se účinkující promísí s diváky. Všichni se chytnou za ruce a prostranství zaplní roztočená lidská kola. Kolo – právě tak se jmenuje hromadný tanec, který byl původně typický pro Ukrajinu, ležící hned za pohraniční řekou Tisou protékající městem. Dnes se už kolo tančí i v Rumunsku. Možná proto, že na rozdíl od párových tanců víc spojuje lidi.  

Kolem poledne Festival zimních zvyků pomalu končí. Masky, tanečníci, zpěváci a další účinkující utečou před mrazem do místních hospůdek. Domů do svých vesnic se rozjedou až navečer. V maramurešském okresním městečku zahánění zimy utichlo, ale v okolních horách bude pokračovat až do první lednové neděle. Rumunské oslavy Vánoc totiž oficiálně zakončí až první novoroční mše.

Tradice v Maramureši

* Na rozdíl od zbytku země nepronikla do Maramureše na počátku křesťanského letopočtu dobyvačná římská vojska, a románské vlivy zde proto nevymazaly původní dácké dědictví. Etnografové dnes tuto oblast označují za „živé muzeum“, „kulturní konzervu“ či „skanzen Evropy“.

* Ve zdejších vesničkách s dřevěnými domky můžete ještě spatřit lidové zvyky s předkřesťanskými kořeny. Je to cesta proti proudu času. Na české vesnici se takhle nějak slavil Štědrý den někdy kolem roku 1800. * Do Maramureše se lze dostat z rumunského města Baia Mare, směrem k ukrajinské hranici, přes hradbu zalesněných horských hřebenů. Je to nejizolovanější a nejméně rozvinutá část Rumunska.

Napsal a vyfotografoval Petr Jahoda Tisková zpráva, která proběhla sdělovacími prostředky zhruba před šestnácti měsíci. Pouhé suché konstatování. Ale co všechno se za tím skrývalo! Kolik práce, peněz a odříkání, kolik naběhaných kilometrů a hodin v posilovnách či na kole, kolik telefonátů, faxů a mailů! Kolik dní v Jakartě strávených s „všemocnými“ úředníky, na jejichž podpisu či razítku závisel osud expedice a pro Mirka Cabana i osud celého jeho projektu. Kolik jednání na úřadech, kam se i sami Indonésané obávají chodit! Nejhorší pověst má mezi nimi indonéská tajná služba BAIS, obdoba bývalé sovětské KGB a naší STB. Ještě před pár lety prý její agenti mohli kohokoli bezdůvodně zastřelit třeba přímo na ulici.  

Dalším oříškem bylo povolení od indonéské armády a ředitelství federální policie. Povolení dvou ministerstev proti tomu byla hračka. Dva roky vyřizování, několik cest do Jakarty. Vizitky, jména, adresy a telefonní čísla se mi v diáři množily geometrickou řadou. Nejtěžší bylo dopátrat se na každém úřadu správné osoby, která skutečně rozhoduje. Kdybych neuměl indonésky, nevyřídil bych absolutně nic.

Pak konečně přišla zpráva, že povolení k výstupu můžeme dostat. Shodou okolností to bylo ve chvíli, kdy jsme se s Mirkem Cabanem domluvili, že do Indonésie poletíme tak jako tak. Mirek už nemohl čekat. Chtěl projekt dokončit, a srpen byl ideální i pro mne. Vybaven vším potřebným jsem pak naposledy letěl do Jakarty – a za týden jsem mohl poslat Mirkovi SMS: „Přileť, povolení máme.“Jak se letí velorexem   Když asi dvoumetrový Eric postával na letišti v Sentani u své maličké cessny, vypadala vedle něj směšně. Cessna je na Guineji nejmenší letadlo. Velorex, napadlo mě. Poletíme velorexem!   Říká se, že unese až sedm lidí, ale to si nedovedu představit. Váhový limit pro náklad je 350 kilogramů. Když letí tři, je to i s bagáží v pohodě, ve čtyřech se ale počítá každé deko. Žertujeme, že nebudeme snídat a před vážením půjde každý na toaletu. Váží se totiž i cestující. My máme hodně horolezeckého materiálu, jídla pro nás i nosiče. Lana, skoby, karabiny, vklíněnce, přilby, zimní oblečení…   Startujeme brzy ráno, kdy je počasí v horách Nové Guiney ještě docela klidné. Odpoledne už si s tak malým letadlem do hor žádný pilot netroufne. Dlouhý let nad nekonečnou džunglí. Konečně se v dálce objevuje Roufaerova řeka. Mám k ní citový vztah. Tariku, jak je Roufaerova řeka také nazývána, je jedním z pramenů řeky Mamberámo. To je další z oblastí, které na Guineji patří k „zakázaným“. Před dvěma lety se nám tam poprvé podařilo dostat, dokonce jsme navštívili vesnici Jalime známou z knihy Heinricha Harrera Přicházím z doby kamenné.   Doslova se proplétáme horami. Divoké scenerie jsou nádherné. Sotva padesát metrů od levého křídla máme vrchol hřebene nějakého pohoří. Většina hor zde teprve čeká na svá jména. Je jich příliš mnoho a jmen málo… Další hory jsou na pravém křídle. Napjatě vyhlížíme Carstenszovu pyramidu, ale bohužel se už zahalila do oblaků.   Spirálou přistáváme na kopci na nakloněném letišti. Jsme tady. Cessna, náš „guinejský velorex“, je spolehlivé letadlo.  

Džunglí, blátem a vodou   První den je tak trochu na „rozdýchání“. Pohodlná pěšina, jen mírný kopec a nakonec nocleh sice ve stanu, ale na verandě kostela. Příjemná vesnice s příjemnými lidmi. To jsem ještě netušil, že mi do rána ukradnou sandály…   Další den už nás čeká prales. Začíná poctivý tvrdý trek, jaké jsou jen zde. Říká se, že ty guinejské jsou nejtěžší na světě. A cesta ke Carstenszově pyramidě patří na Guineji k těm nejobtížnějším. Zažijete na ní všechno – strmé kopce i bláto, místy zapadáme více než po kotníky. Nechápu, jak se nám podařilo nenabrat si mazlavou kaši do bot. Ale stejně by to bylo jedno. Odpoledne se začínáme brodit potůčky a říčkami, takže si vodu do bot stejně dříve nebo později nabereme. Nepromokavá obuv není na takové treky ideální, ale na vrchol Carstenszu ji budeme potřebovat.  

Přes to všechno je pro mne džungle na Západní Papui tou nejkrásnější na světě. Miluji ty nekonečné zelené prostory, husté porosty, kde nelze chodit jinak než po takřka neviditelných pěšinách, pod nimiž je pološero. Miluji obrovské zelené listy, rozkošatělé palmy, mechem obrostlé kmeny stromů. Ten věčně vlhký, v horách chladný vzduch, jemně provoněný tlejícím listím. Miluji průzračně čistou vodu v pralesních potocích i tu zlatavě černou v nížinných rašelinových oblastech.Zemí nikoho   Dostali jsme se do oblasti, kudy mnoho lidí nechodí. Na tuto cestu i domorodci potřebují povolení, které ani pro ně není jednoduché získat. Mosty zde buď nejsou vůbec, nebo jsou ve stavu, kdy by se přes ně bála jít snad i kočka nebo veverka.  

Díky expedicím k Jaliům znám liánové mosty a chodím přes ně celkem otrle. Ale tady hned první most předčil všechna očekávání. Ze země se do výšky asi čtyř metrů pozvolně zvedala jakási pokroucená konstrukce ze slabých větví. Uprostřed řeky se napojovala na suchou větev stromu na protějším břehu. Po chatrné konstrukci se muselo vyšplhat nahoru na větev stromu. Po ní se pak již bez jakékoli opory balancovalo až na strom a po něm se pak na druhé straně řeky také slézalo dolů. Znamenalo to riskovat pád ze čtyř metrů do kamenitého koryta řeky. Slušný výkon i pro horolezce. Přiznám se, že jsem chvíli zvažoval, zda nebude bezpečnější řeku prostě přebrodit. Ale ani to by v silném proudu nebylo jednoduché.

Za mostem nevypadala situace o nic lépe. Cesta kopírovala řeku. Každá skála nebo skalka spadající do jejího koryta se musela obcházet vrchem – tedy nepříjemná stoupání místy téměř kolmo nahoru a ještě nepříjemnější a nebezpečnější klesání, místy opět téměř kolmo dolů. Vše v neuvěřitelně kluzkém terénu. Někdy se dá stoupání a klesání vyhnout tím, že se přebrodí řeka – pokud to zrovna proud a uspořádání kamenů v korytě dovolí. Někdy bylo třeba přejít po kluzké kládě. Další lahůdka. Dravý proud zpěněné vody hučí pod nohama a „bere oči“, které se snaží zachytit čehokoli pevného, abyste vůbec měli šanci udržet rovnováhu. Když už si myslíte, že se vám to jakž takž daří, obvykle vám uklouzne noha, někdy i obě. Nechápu, jak je možné, že jsme nikdy nespadli.  

Nejhorší jsou ale traverzy – obvykle nad divokou řekou v místech, kde došlo k sesuvu půdy nebo kde to skála velí. V obou případech se balancuje po úzké římsičce na mokrých, kluzkých kamenech a kořenech. Koukáte pod sebe do dvacetimetrové propasti, která obvykle končí peřejemi, a doufáte, že nespadnete. Chytáte se poloshnilých lián a kořenů, na které byste si normálně nepověsili ani deštník. Je to ale vaše jediné pojítko se životem. Jak se to dá zvládnout? Věříte, zvyknete si. Na všechno se prý dá zvyknout.Kapradiny jak v pravěku   Jakmile jsme se vyplahočili z pralesa, rozprostřela se před námi jedna z nejkrásnějších přírodních scenerií na Guineji. Od nadmořské výšky 3500 metrů zde v některých oblastech ustupuje prales náhorním planinám, porostlým trávou a obřími kapradinami. Ty dosahují výšky přes tři metry. Jsou jako pravěké stromy. Na cestě ke Carstenszově pyramidě jsou jich celé lesy.   Nahoře jsme tak našli úplně jiný, neznámý, ale nádherný svět. Připadám si, jako bych se najednou dostal skutečně mimo čas. Vidím před očima obrazy Zdeňka Buriana z druhohor a jeho ilustrace ke Štorchovým knihám. Jenže tohle nejsou druhohory ani pravěk. Tady je to skutečnost. Mimoděk jen čekám, kdy se za kopcem objeví silueta dinosaura nebo z jeskyně vyběhne tlupa lovců mamutů. Takový svět jsem nenalezl nikde jinde než v horách západní Papuy – Irian Jaya.  

„Viděl jsi už tam ty skály?“ volám nadšeně na Mirka.

„Jo, fantastický,“ odpovídá Mirek.

„A tamhle ty kapradiny jsi už viděl? Pojď, vyfoť mě tam, jsou dvakrát vyšší než já,“ žebrá.

Sabotujeme naléhání našich nosičů, že musíme pokračovat, protože k místu noclehu je to ještě daleko. Tohle je příliš krásné…Náhorní planina   Na náhorní planině nás překvapili komáři. V téhle výšce jsem je nečekal. Naštěstí ale byli asi slušně vychovaní a neobtěžovali nás přes den, dokonce ani večer. Než si nás našli, trvalo jim to do rána a to jsme byli ve stanu. Jakmile se rozednilo a oteplilo, zmizeli.   Kromě nádherných kapradin je zde také velké množství květin a ještě sem tam i keře jalovců a rododendronů. Těch však s přibývající výškou a otevřeností planiny ubývalo. Také výhledy na mírně zvlněnou krajinu jsou na Guineji více než neobvyklé. I tady je to stále do kopce a z kopce, ale zdejší pahorkatina již nemá ten nepříjemně strmý sklon a navíc ji poměrně často střídá i delší rovina. Také se zde člověk nemusí pořád prodírat hustým porostem jako v pralese.  

  Obyvatel planiny ve výšce kolem 3500 metrů nad mořem je dost – brouci, ptáci, ještěrky a zřejmě i žáby. V noci je planina plná zvuků podobných právě „žabím koncertům“.   Nádherné je i obrovské údolí s průzračně čistou řekou Derewo. Vine se trávou, kapradinami a bažinami náhorní planiny podél hradby Sněžných hor. Obtéká menší „kopečky“ a meandruje na rovině. Překračovali jsme ji v ústí malého kaňonu. Břehy lemované světlou trávou, pokřivené stromové kapradiny, kamenité koryto řeky s křišťálově čistou vodou. Pohádkový svět…  

Noc přináší i jiné nádherné zvuky. Naši nosiči se ubytovali v jeskyni (my máme svůj stan) a celou noc se choulí u ohně, který jim dává teplo. Většinou nemají teplé oblečení a boty. Zvečera a někdy i v noci nádherně zpívají společně se ženami, které vzali s sebou.Sněžné hory   Míříme k Pegunung Maoke, což je indonéský název přibližujících se hor. Do angličtiny se překládá jako Snow Mountains, tedy Sněžné hory. Právě ony jsou vstupní bránou ke Carstenszově pyramidě. První stoupání nás čeká v blízkosti Larsonova jezera. Je nádherné, křišťálově průzračné a sytě černé. Míříme do sedla ve výšce 4200 metrů nad mořem, ale cesta k němu je téměř kolmá. Ano, tady už se střídá ostrá skála s hlínou a dřevinami.   Asi dvěstěmetrový úsek překonáváme celkem snadno. Za ním je další jezero uprostřed nádherných hor. Procházíme kolem a nosiči nás zase ženou co nejrychleji dál. Cesta je dlouhá a čeká nás ještě sedlo ve výšce přes 4400 metrů nad mořem. Pokud tam napadne sníh nebo se vytvoří led, neprojdeme. Snažíme se jít co nejrychleji, přesto zběsile fotografujeme. Jsme jako děti, které co chvíli utrhnou ze stromečku nějaký ten bonbon v pozlátku. Aspoň jednu fotku!  

Další stoupání, další sedlo – ne, ještě to není to nejvyšší. Další jezero, a nahoru mezi dvě velké skalní věže. Dolomity? Ne. Snad Cerro Torre? Marně hledám přirovnání pro krásu hor, kterou před sebou vidím. Konečně jsme nahoře. Přesto to ještě stále není ono. Ještě jedno údolí a pak asi čtyřicet až šedesát metrů téměř kolmou stěnkou. Tam je Novozélandské sedlo. Mraky se roztrhly a vidím první ledovce. Sněžné hory v plné kráse. Jejich divokost doplňuje hra mraků převalujících se na vrcholech. S každým závanem větru jsou hory jiné.  

Zpozdil jsem se kvůli focení a Mirka a nosiče jsem dohnal až na křižovatce cest do Tembagapury a kotliny Merental. Odtud scházíme obrovskou skalní rozsedlinou. Jdeme již jen po holé skále. Ostré tak, že se obáváme o nohy našich nosičů. Jdou bosí. Jsou to ale tvrdí chlapíci. Zlézáme krátký, téměř kolmý úsek a jdeme k poslední sestupové hraně. Vtom se to stalo. Na malou chvíli se oblaka opět roztrhla a my jsme konečně uviděli část stěny Carstenszovy pyramidy.Konečně! Stěna

Když jsem ji poprvé spatřil, vyvolala ve mně smíšené pocity. Stála tam, majestátní, horní část skrytou v mracích, spodní zakrýval konec velké skalní rozsedliny, přes kterou jsme scházeli do základního tábora. Dělilo nás od ní Údolí jezer, ale přesto byla strašně blízko a strašně veliká. Dokázala zakrýt celý obzor. První pocit, který jsem si uvědomil, byl respekt. Velký respekt před touto neznámou, nádhernou stěnou. Určitě to nebyl strach, ale respekt. Druhý, ještě silnější pocit byla výzva. Ta stěna mne jasně provokovala. Od prvního okamžiku jsem věděl, že ji musím zdolat. V takové chvíli srdce najednou začne bušit a vy jednáte iracionálně. Zrychlíte krok, i když víte, že jste ještě příliš daleko, abyste si na tu stěnu mohli třeba jen sáhnout. Ten pocit je nádherný, ale netrvá dlouho, nakonec zvítězí rozum a vy víte, že dnes se dostanete do základního tábora a teprve zítra se na stěnu půjdete podívat. Když budete mít štěstí, uvidíte ji večer celou. Když ne, tak třeba až ráno. Ale kousek toho pocitu ve vás zůstane až do doby, než se vydáte na cestu k vrcholu. Velká výzva, to bylo to, co jsem vnímal nejsilněji.  

Stěna Carstenszovy pyramidy je v dolní části ukloněná pod úhlem deseti až patnácti stupňů, nahoře jsou i delší kolmé úseky. Skála je místy tak ostrá, že je nutné lézt v rukavicích. To má na druhé straně výhodu, že „drží“, i když je mokrá. Vrcholový hřeben Carstenszovy pyramidy je značně členitý a exponovaný. Je tam dokonce i jedno místo převislé.Tropické lezení   Největší umění horolezce prý je počkat si na počasí. Deset dní jsme strávili pod Carstenszovou pyramidou, a viděli jsme ji ve všech jejích podobách. Slunečnou, zamlženou, deštivou, zasněženou i zaledněnou. Vychutnali jsme si ji do sytosti.   Na vrchol nás ale při prvním pokusu nepustila. Za pěkného počasí jsme vylezli na hřeben. Svítilo slunce, bylo teplo, Carstenszova pyramida byla suchá a skála krásně držela. Pak jsme se ale malinko zdrželi v jednom těžším místě a také jsme hledali jinou cestu. To rozhodlo.   „Čočky,“ ukázal najednou Mirek nahoru. Byly tam. Zlověstné tmavě šedé až černé malé obláčky čočkovitého tvaru na jasné obloze. „Signalizují do hodiny radikální změnu počasí. Jdeme dolů!“ zavelel rázně. V horách byl vůdce Mirek. Já jsem zodpovídal za cestu do základního tábora a zpět. S vůdcem se nediskutuje. Bez řečí jsme začali slaňovat.  

Mirek se nemýlil. Za hodinu se zatáhlo a z oblohy padaly proudy vody. Slaňovali jsme potoky, místy i malými vodopády. Z lana a ze slaňovací osmy tekla voda proudem přímo na mé kalhoty. Teklo i z přilby a vítr kapky strhával do obličeje. Voda stříká při slaňování i z lana. Jen prskám a dotahuji si kapuci i bundu ke krku. Po rukou mi stéká voda do rukávů. Mám je mokré až po lokty. Rukavice váží snad dvě kila. Canyoning ve výšce kolem 4500 metrů nad mořem! Ale dostali jsme se zpátky bezpečně.Zimní lezení   Nad Carstenszem se usadila tlaková níže. Celé noci i dny prší a k ránu i v základním táboře každý den sněží. Hora se včera kompletně oděla sněhem a ledem. Náš čas se ale krátí. Nejpozději za tři dny musíme odejít. Dohoda je jasná. Stejná jako včera. Nebude-li v jednu ráno pršet, ve dvě vyrazíme. Nepovedlo se. Přes den jsme alespoň nad benzinovým vařičem usušili boty a ponožky.   Další noc, přesně za pět minut jedna, ustal déšť. Je zataženo, ale přes oblaka prosvítá měsíc tak silně, že skoro ani nepotřebujeme čelovku. Stěna je zasněžená a už i dole je na skalách místy led. Přesto postupujeme dost rychle. Už to známe, lezli jsme tudy před pár dny. Téměř kolmá stěna pod hřebenem nám dala trošku zabrat. Nahoře jsme za svítání.   Na hřebeni je asi patnáct centimetrů čerstvého sněhu. Terén okolo vypadá jako v zimních Alpách. Ve sněhu je lezení mnohem těžší než po holé skále, ale o to více mne vzrušuje. Prožívám novou euforii. Už je jasné, že počasí vydrží. Možná bude sněžit, ale určitě nahoře ještě několik hodin nebude pršet. A sníh nám nevadí. Jen led na skále pod sněhem je zrádný a nebezpečný.   Na vrcholovém hřebínku je několik technicky náročnějších míst. Znamená to zdržení, ale v tuto chvíli je nám to jedno. Mraky sem tam sednou maličko níž, a proto jsme občas v mlze nebo chvílemi sněží. To jen zvyšuje moji euforii. Jsme téměř na rovníku.  

„Tohle je tropický sníh, tropická sněžná bouře,“ volám na Mirka, abych mu také zvedl náladu. Neslyší mne, slova zřejmě zanikla ve větru.

Pod vrcholem už je místy možná i pětadvacet centimetrů sněhu. Poslední úsek není těžký. Je jako odměna pro ty, kdo vytrvali. Dokázali jsme to.Konečně vrchol   Stojíme na vrcholu. Rukávem bundy shrnuji z pamětní desky deseticentimetrovou vrstvu sněhu. Kromě lesklého kovu se objevuje také britská vlajka. Za chvíli k ní přibude i česká, Mirkova. Právě jako první Čech dokončil projekt Seven summits, tedy Sedm vrcholů, proto ji zde nechává. Patří Carstenszu. Já mám to štěstí, že mohu být prvním člověkem, který mu k tomuto úspěchu gratuluje. Mirkovi se právě musely promítnout před očima všechny ty předešlé kopce. Everest bez kyslíku, Vinson v Antarktidě, McKinley na Aljašce, Kilimandžáro… Ale také jeho žena, dvě děti, všechno to odříkání, zařizování, shánění sponzorů… Nic v životě není zadarmo.   Mirek volá satelitním telefonem přímo z vrcholu domů své ženě. Co na tom, že tam je právě půl čtvrté ráno. Musí se podělit o svou radost. Bez podpory manželky by projekt Seven summits nemohl možná ani začít. Jeho hlas zní po chvíli přerušovaně. Není se čemu divit. Snažím se neposlouchat, ale nejde to. „Jen se musíme ještě vrátit dolů…,“ končí hovor Mirek.  

Z vrcholu odcházíme beze slov. Každý jsme plný svých pocitů, se kterými musíme být sami. Je nám jasné, že cestou dolů zase zmokneme, ale co na tom. To už teď není ani trošku důležité…

Carstenszova pyramida a projekt Sedm vrcholů

* Nejvyšší hora Austrálie a Oceánie (4884 m n. m.) je zároveň i nejvyšší horou druhého největšího ostrova světa, Nové Guiney.

* Rakouský horolezec Reinhold Messner ji zařadil jako osmý vrchol do světoznámého projektu Dicka Basse „7 summits“ – zdolání všech sedmi nejvyšších vrcholů sedmi geografických kontinentů světa.

* Messner vrchol zařadil do projektu původně místo australského Kosciuska. Protože však Kosciusko nebylo vypuštěno, projekt 7 summits dnes čítá celkem 8 vrcholů – Mount Everest, Aconcagua, Kilimandžáro, Mount McKinley, Eľbrus, Carstenszova pyramida (Puncak Jaya), Mount Vinson a Mount Kosciusko.

* Miroslav Caban pak po výstupu 22. 8. 2005 prohlásil: „Carstenszova pyramida je v projektu Sedm vrcholů jednoznačně druhou neojbtížnější hned za Mount Everestem.“

* Carstenszova pyramida je zahalena rouškami mnoha tajemství. Možná proto se občas udává výška 5030 m n. m. (všechny oficiální prameny uvádějí 4884 m n. m.). Naše GPS i výškoměry na vrcholu rovněž ukázaly výšku nižší než 5000 m.

* Ani občas popisovaná „kilometrová stěna“ Carstenszovy pyramidy nemá výšku tisíc metrů. Podle všech zdrojů i dle našich přístrojů měří maximálně 660 metrů. Základní tábor totiž leží ve výšce 4200 m. To však nic nemění na ohromnosti a majestátnosti této nádherné stěny.

* Prvním člověkem, který dosáhl vrcholu Carstenszovy pyramidy, byl v roce 1962 rakouský horolezec Heinrich Harrer (zemřel 7. 1. 2006). Jeho životní příběh je znám z filmu Sedm let v Tibetu. O Nové Guineji napsal Harrer knihu Přicházím z doby kamenné. Hodně se změnilo, ale pravdou zůstává, že jde i dnes o jedno z nejméně probádaných území světa.

* Na cestě ke Carstenszově pyramidě dodnes někteří příslušníci národů Kimyalů a Damalů žijí tradičním způsobem života, tedy takřka na úrovni doby kamenné. Dnes je jich již jen hrstka (oblast byla za ta léta intenzivně civilizována). Damalové si do nosní přepážky dávají jako ozdobu ptačí zobáky, někdy i s hlavou ptáka – většinou jde o rajky. Na penisech nosí „koteky“, tlusté dřevité tubusy. Dnes již ale nepoužívají kamenné ani kostěné nástroje jako v době, kdy oblastí cestoval Harrer. Tak ještě žijí někteří domorodci mnohem dál, v nížinných džunglích na jihu ostrova. Jsou to kmeny stromových lidí, Korowajů a zejména kmen Kombajů.

Mizerně po celý rok

* Jen málokterou horu na světě můžete lézt kdykoli, myšleno v kterémkoli ročním období. Každá hora má periodu dobrého a špatného počasí. Carstenszova pyramida je výjimkou, má totiž pouze jednu jedinou stabilní periodu špatného počasí.

* Papuánský ostrov Nová Guinea leží prakticky na rovníku. Přesto jsou na vrcholu Carstenszovy pyramidy i na okolních horách ledovce. Není neobvyklé, že sněží i v základním táboře ve výšce 4200 metrů n. m.

* Cestou k hoře je možné absolvovat několikadenní trek začínající ve výšce 2000 m. To znamená, že se jde deštným a posléze mlžným pralesem a pokračuje se náhorní planinou s nadmořskou výškou přes 3500 m. Všude může několik hodin denně pršet. Ve vyšších oblastech hor se déšť může rychle změnit ve sníh. Přes řeky je třeba se přebrodit nebo přejít po velmi chatrných a nepříliš bezpečných mostech.

* I když je na Nové Guineji problémem malárie, na treku ke Carstenszu se jí obávat nemusíme, uvádí se, že ve výšce nad 1800 metrů se nevyskytuje.

* Na výstup na vrchol se vyráží v noci. Cesta na nejvyšší bod a zpět trvá přibližně 12 až 15 hodin. Kolem páté hodiny ráno svítá. Nejpozději kolem 14 hodin odpoledne začíná na Carstenszově pyramidě pršet nebo sněžit, často i dříve. Proto je dobré vracet se co nejrychleji. I tak je potřeba počítat s tím, že během výstupu bude pršet, svítit slunce i sněžit! Zvraty počasí jsou zde velmi rychlé. Při lijáku se slaňuje několik set metrů potoky vody a vodopády. Zažili jsme i regulérní canyoning ve výšce 4500 m.

* Bez vysoce kvalitního outdoorového vybavení si výstup na Carstenszovu pyramidu nedovedu vůbec představit…

tal se a fotografoval Topí Pigula

Novozélanďané jsou nazýváni kiviové. Je to nadávka?

Ne, naopak. Je to velmi pozitivní označení. Kivi je sice pták, který neumí létat a žere v noci žížaly, ale přežívá. Jako Novozélanďan. Naše země je zemí pionýrů, z čehož pramení specifický přístup k životu. Neklademe si žádné hranice, žádné překážky. Říkáme tomu filozofie drátu číslo osm. S ním se dá totiž udělat cokoliv. Vykrást auto, opéct maso na něm i leccos jím opravit. Když dostaneš nějaký nápad a chceš, dokážeš cokoli. Takže ikonou pro Novozélanďana je zdejší krajina a přístup k životu.

Nový Zéland je teď u nás populární díky Pánu prstenů. Jak ale vnímá svou zemi Novozélanďan? Mají Novozélanďané svůj symbol jako třeba Češi pivo a Hradčany?

Jižní ostrov Nového Zélandu je jako malá pilulka, která obsahuje zárodky všech krajin světa. Není tam místo, které by bylo vzdáleno od moře víc než dvě stě kilometrů. Je to blízko sněhu, a zároveň jsou tu čtyřicetistupňová vedra.

V letech 1978–1985 jste byl horský průvodce a záchranář v národním parku Mt. Cook. Jako horský průvodce víte, jak nezodpovědně vůči vlastnímu zdraví a životu se dokáží návštěvníci hor chovat. Co se stalo, že jste se vy sám dostal na hranici života a smrti v oblasti, kterou jste dokonale znal, a omrzly vám nohy tak, že vám je museli amputovat?

Nastala nešťastná kombinace dvou věcí. Jednak jsme díky perfektní znalosti terénu měli příliš sebedůvěry. Přenocovat jednu nebo dvě noci venku pro nás nic neznamenalo. Smůlou byla ta druhá věc. Zastihla nás bouře, která trvala déle než kterákoli jiná v psaných dějinách Nového Zélandu. Po ní přišlo malé okno lepšího počasí, během kterého nás naštěstí zachránili. Hned pak totiž přišla druhá, devatenáctidenní bouřka, ještě delší než ta první. V každé smůle je nějaké štěstí…

Podle médií jste o výstupu na Everest snil celý život. Kdy jste o tom začal uvažovat doopravdy?

Asi když mi bylo dvanáct. Tehdy jsem začal lézt po horách a přečetl jsem všechny knihy o horolezeckých legendách. První člověk, který zdolal Mount Everest, sir Edmund Hillary, byl taky Novozélanďan a je to člověk, který byl mým velkým vzorem. Když jsem později přišel o nohy, myslel jsem, že se mi sen o výstupu na Everest rozplynul. V roce 2002, kdy jsem stál na vrcholu Mt. Cook, jsem ale pochopil, že všechno může být jinak.

Vzhledem k hendikepu jste se určitě musel na výstup připravovat jinak než zdravý člověk.

Velké rozdíly v přípravě nebyly. Lezl jsem s několika expedicemi a ani v přípravě, ani v samotných expedicích nebyl velký rozdíl. Jen jsem musel cvičit různé specifické cviky a dávat pozor, abych si nepoškodil pahýly nohou. Ty musely hodně zesílit, ale zároveň musely mít čas na regeneraci. Mám speciální posilovací stroj, kde cvičím, ale člověku po dvojité amputaci to trvá třikrát déle než zdravému. Trpělivost, to je problém.

Noviny psaly, že během výstupu jste si zlomil protézu a opravil ji. To si v horských podmínkách neumím představit. Noviny situaci nepopsaly správně. Slaňoval jsem z ledové stěny a spadl z několika málo metrů. Po pár kotrmelcích jsem tvrdě přistál na protéze a její nárt vyletěl z kloubu. Vrazil jsem to zpátky a pak to chtělo hodně lepicí pásky, aby vše provizorně drželo. Když jsem se dostal dolů do základního tábora, dali jsme protézu dohromady. Zlomená nebyla. Ale měl jsem s sebou pro všechny případy ještě jednu náhradní. Ovšem na Everest jsem vylezl po té opravené.  

Everest je sice horou nejvyšší, ale není považován za nejtěžší. Který výstup byl pro vás nejnáročnější?

Myslím, že Everest byl nejtěžší. Jsou tři aspekty, které dělají Everest tak těžkým. Většina lezení je lehčí než na Mt. Cook, ale když přidáte zimu, stres a nadmořskou výšku, je to desetkrát těžší. Žádné cíle týkající se extrémně náročných hor už nemám. Mám kamarády horolezce a díky nim vím, že musím vědět, kdy přestat. Je to podobné jako s piloty vrtulníků. Není jich mnoho, kteří létají ještě ve vyšším věku.

Na Everest vystoupal sedmdesátiletý důchodce i patnáctiletá dívka, slepec i výprava o 61 lidech. Odehrála se tam také svatba. Reinhold Messner odsuzuje koupené výstupy na Everest. Nemá rád masivní turistické dobývání vrcholů. Vám se podařilo zdolat Everest na protézách. Nevnímáte to jako další pobídku pro movité turisty, kteří chtějí jen mít „svůj Everest“?

Myslím, že ten, kdo na nejvyšší vrchol světa nechce ze správného důvodu, tomu se to nepovede. Já jsem nikdy neviděl nikoho, koho by tam vynesli. Každý ho musí zdolat sám. Messner je úžasný atlet. Ovšem nejen fyzicky, ale i mentálně. A kombinaci obou těchto kvalit musí mít každý, kdo se na Everest vydá. Čím výš, tím více nabývá na důležitosti mentální příprava.

A není to i otázka peněz? Člověk může být silný fyzicky i mentálně, ale pokud není finančně zabezpečen, tak se nahoru nedostane.

Peníze jsou jako filtr. Bez peněz to v podstatě nejde. Ale i když je lezec velmi bohatý a může si dovolit jet do Himálaje, tak pokud si nebude věřit a nebude skutečně toužit dostat se na vrchol, může platit kolik chce peněz, a stejně se nahoru nedostane. Já jsem celý život musel o peníze bojovat a nahoru jsem se dostal díky sponzorům.

V Česku o vás skoro nikdo neví, že jste také vinař a milovník vína. Máte také nějaký svůj Everest v pěstování vína?

To je pro mě každé vinobraní. Každý vinař se pokouší vylézt na tenhle vinařský Everest každý rok. S lezením na vrcholy to má hodně společného. Úroda záleží na povětrnostních podmínkách, chce to mít vášeň a nadšení pro věc, prodělat přípravu a mít vyvinutou strategii.

Jakému vínu dáváte přednost? Vlastním odrůdám? Vinaři procházejí různými fázemi. Nejdříve mají něco oblíbené a později jim chutná cosi jiného. Já mám své zlaté standardy, mezi které patří šumivá vína vyráběná klasickou metodou. Měl jsem velké štěstí, že jsem se zblízka seznámil s různými vinařskými firmami. Ochutnal jsem kupříkladu nejlepší burgundské, kde láhev stojí několik tisíc dolarů. To je pro nás takový vzor, kam bychom se chtěli dostat.  

Čím vlastně pro vás pěstování vína je? Relaxací, životní náplní, obživou…?

Deset let bylo pěstování vína mým životem, kterému jsem se věnoval naplno. Pracoval jsem pro největší výrobce vína na Novém Zélandu. V roce 2002 jsem komerční pěstování opustil a teď víno pěstuji pro radost. Je to malý příspěvek k rodinným financím, hlavně vybavuji náš rodinný sklípek.

Neplánujete vlastní odrůdu?

To je sen každého vinaře. Ale obtížný sen, je k němu příliš dlouhá cesta. Je potřeba jeho naplnění věnovat sto deset procent svého času. Navíc chce každý vinař říct, že jeho je nejen to víno, ale i láhev, etiketa – prostě všechno. Naše rodina pila víno jenom na Vánoce, takže nejde o žádnou rodinnou tradici. Mám dvě dcery a jednoho syna. Hodně vinařů jsou vystudovaní kuchaři. Můj syn je kuchařem, ale naše rodinná tradice je pití vína, nikoli výroba. Rád bych přišel dělat víno sem k vám. My máme štěstí, že nemáme regulace, které způsobují nejrůznější omezení.

S vínem souvisí i jeden z vašich humanitárních projektů. Každý, kdo si koupí láhev vína Summit 8850, přispěje deseti dolary na váš Cambodia Trust.

Je to vynikající šumivé víno vyrobené z Chardonnay z roku 1998. Skvělé víno, které získalo mnoho mezinárodních cen. A Summit 8850 jsou poslední zbytky tohoto chutného, jiskřivého vína.

Obecně se ví, že rozvojová pomoc končí z velké části v kapsách lidí, kteří ji až tak moc nepotřebují.

Když jsem se rozhodl poskytnout peníze na charitu, hledal jsem organizaci, která má přísný audit. V celé Kambodži jsou jen tři nadace, kde máte jistotu, že peníze jdou tam, kam jít mají. Cambodia Trust je britská organizace a já osobně jsem cestoval do Kambodže, abych se přesvědčil, že peníze někam nezmizely. Během příštího roku půjde do Cambodia Trustu dalších 100 000 dolarů. Zdroje jsou různé. Nejen velcí sponzoři, ale i drobní dárci, kteří dají deset, dvacet dolarů. Myslím si ale, že lidská solidarita je slabá, i když mě lidé někdy překvapí. Kambodža už není módní. Třeba tsunami v roce 2004 odebralo Kambodži hodně peněz. A penězi se v jihovýchodní Asii i hodně plýtvalo.

Co se s penězi pro Kambodžu děje? Za peníze se budou vyrábět protézy. Zaplatí se nejen materiál, ale podporují se i lidé, kteří je vyrábějí. Byl jsem do Kambodže pozván, abych předvedl, že i hendikepovaný člověk dokáže naplno žít. Určitý problém představuje tamější způsob myšlení, který vychází z buddhismu a principu osobní karmy. Musel jsem demonstrovat, že nemusejí vsedě rezignovat, ale mohou bojovat a dělat cokoli. Je to stejné, jako když jsem přišel o nohy já. Mně také jiní lidé ukázali, že to není konec života. Jedna třetina Kambodže je stále zaminovaná a přibývají nové a nové případy, kdy jsou lidé zasaženi minami. Každý rok tisíc lidí! Kambodža sama si nemůže dovolit dát všem svým lidem nohy. Padesát tisíc lidí je bez nohou také kvůli dětské obrně.  

Neměl jste s tím, že vlastně chcete jakoby měnit karmu tamějších lidí, potíže?

Je to tam velice těžké. Je dost pravděpodobné, že vás někdo zastřelí. Vrtáte se do toho, do čeho byste podle nich neměl. Lidé mají být tam, kam patří.

Sešel jsem se tam se sdružením hendikepovaných lidí. Spálili jim pak barák, protože moc mluvili. Protože se ozvali. Někteří Kambodžané vnímají hendikepované jako lidi bez práv. A najednou přijde nějaký aktivista, který za ně chce mluvit, chce je zastupovat. Aktivista vytváří nároky, touhy, naděje. A proto může být nebezpečný.

Spolupracujete s Britten Motorcycle Company Ltd na výrobě a vývoji nových sportovních protéz.

Hledáme způsob výroby ideálního, univerzálního typu protézy. Speciální protézu jsme navrhli a vyrobili pro mě. Já si něco vymyslím a oni podle mé představy udělají protézu.

Cena protézy není velká. Materiál není drahý. Drahé jsou myšlenky a čas. Ty nohy, které jsem použil pro cyklistický závod v Sydney 2000 či mé protézy do hor se staly součástí dějin Nového Zélandu. Odkoupilo je muzeum a zaplatilo za ně 25 000 novozélandských dolarů.

Máte na krku zvláštní azuritový přívěsek.

Ten jsem dostal od šerpů na Čho Oju. Dostane ho každý, komu šerpové požehnají, a na krku zůstane, dokud se nerozpadne. Čho Oju mi dala sebejistotu. Odtud jsem viděl Everest a věděl, že se tam můžu dostat. Udělal jsem třetí nejrychlejší výstup na Čho Oju, ale asi jeden z nejpomalejších sestupů. Když jsme šli na Everest, předběhl jsem nějakého Japonce a slyšel jsem, jak pláče. Jiný se ho ptal, jestli nepotřebuje pomoct a on jen říkal „ten člověk bez nohou mě předběhl“. Pro Japonce to bylo určité ponížení.

Rozhovor proběhl během filmového festivalu Tourfilm 2006 v Karlových Varech.

Mark Inglis

Narozen 27. září 1959. Vystudoval biochemii na novozélandské Lincoln University a část svého výzkumu věnoval boji proti leukémii. Později pracoval jako profesionální záchranář a průvodce v oblasti Aoraki/Mount Cook National Park. Při výstupu na Mt. Cook přežil čtrnáctidenní bouři, ale omrzly mu obě dolních končetiny, a tak mu musely být pod koleny amputovány. V roce 2000 získal stříbrnou medaili na paralympiádě v Sydney. Na Mt. Cook se vrátil v roce 2002, v roce 2004 dosáhl Čho Oju a v roce 2006 vylezl na Mount Everest. Je autorem několika knih a pěstitelem a znalcem vína.

Napsala Olga Šilhová, vyfotografoval Václav Šilha

Staří Egypťané, potomci vojáků zmizelé římské legie, příslušníci ztraceného izraelského kmene. Tak znějí teorie o původu Masajů. Tajemstvím a mýty ostatně byli opředeni odpradávna. Masajové byli vždy obávaní a známí svým přezíravým postojem nejen k bílým návštěvníkům Afriky, ale i ke svým nejbližším sousedům. Určité výjimce se těšily pouze ty kmeny, které se stejně jako Masajové zabývaly chovem dobytka. Pokud se ovšem Masajové rozhodli přivlastnit si násilím cizí stáda, cítili se naprosto v právu. Vždyť výlučně jen jim Enkai přiřkl vlastnictví veškerého dobytka na zemi! Loupeživé nájezdy proto vnímali jen jako naplnění svatého práva.   Za průchod svým územím také vybírali mýtné. S touto praxí se setkávali jak domorodí Afričané, tak i arabští obchodníci s otroky či první Evropané. Vzhledem k bojovému výcviku, kterým masajští bojovníci morani procházeli již od nejútlejšího věku, si jen málokdo troufl odmítnout.  

Slupka jisté nepřístupnosti ostatně halí Masaje dodnes a proniknout pod ni vyžaduje mnohem více času, než kolik poskytuje jedna návštěva vesnice. V počátcích našeho pobytu v rezervaci Masai Mara v Keni to byly nejprve jen pozdravy, které jsme si vyměňovali s mladými bojovníky pracujícími v turistickém kempu. Výměna zdvořilostí časem přerostla v delší rozhovory a nakonec i ve vzájemné obdarovávání nejrůznějšími drobnostmi. Bariéra se tak postupně prolamovala…Jako konto v bance   Je časné ráno a chladný vítr, který se prohání vrcholky pohoří Oloololo, ležícími v nadmořské výšce téměř dva tisíce metrů, proniká i přes několik vrstev oblečení. Trnitá ohrada chránící vesnici před nevítanými nočními návštěvníky je ještě uzavřená, a tak musíme počkat, než ženy odstraní z úzkého vchodu bodavé větve.   Každý cizinec se před vstupem do kruhového prostranství vesnice musí podrobit rituálu, který jej očistí od zlých sil. Stařec s propálenými ušními lalůčky mumlá nesrozumitelnou modlitbu a žehná nám čerstvě nadojeným mlékem. Jen tak tak, že stačíme před bílými sprškami uchránit fotoaparát a kameru. Odpovídáme na jeho projev slovem nai, které lze přeložit jako „Bůh je přítomen“.   Masajskou vesnici jsme již krátce navštívili v průběhu naší předchozí cesty do Keni, a tak jsme ušetřeni kulturního šoku, který obvykle provází první vstup do tohoto světa, který je na hony vzdálen našim měřítkům životní úrovně. Kruhové prostranství vesnice, které v noci slouží jako útočiště pro dobytek, je pokryto silnou vrstvou trusu, ve které si bezstarostně hrají batolata. Všudypřítomné mouchy tak útočí ze všech stran. Obyvatelé vesnice bzučící vetřelce už ani nevnímají. Obličeje mnohých jsou pokryty černými tečkami, které neváhají zabrousit ani do citlivé zóny bělma očí.   Bučící dobytek se mezitím tlačí mezi chatrčemi a hladově očekává vypuštění na pastvu. Vysoká žena ozdobená náhrdelníkem z tisíců barevných korálků uvazuje jednu z krav za nohu ke své chýši a přikládá k jejím strukům kalabaš, nádobu vydlabanou z tykve, nezbytnou součást každé zdejší domácnosti. Slouží k uchovávání tekutin, které pak vydrží čerstvé i po řadu dní. Nejčastěji jde o mléko smíchané s kravskou krví, které dodnes tvoří základ masajského jídelníčku.  

„Ten, kdo pije dobytčí krev, je silný a zdravý a nikdy mu není zima,“ poznamenal náš hostitel Paswa Ramet, který se pro zjednodušení představil jako Ben. Pravda byla, že zatímco my jsme se i přes několik vrstev oblečení třásli zimou, Benovi viditelně stačil pouze tradiční oděv tvořený rudým kusem látky.

Muži mezitím povalili na zem svázanou kravku tak, aby jí jeden z bojovníků mohl šípem přesně zaměřit krční tepnu. Ať už z pohledu Evropana vypadá tato podívaná jakkoliv drasticky, smrtí zvířete končí jen naprosto výjimečně. Střelec proto musí být velmi zručný, stejně jako musí umět zvolit takový šíp, který odpovídá tělesné konstituci konkrétního zvířete. Zarážka za hrotem šípu musí být docela jiná pro mladou kravku a pro starého býka se silnou kůží. Svou roli hraje také správný odhad množství krve, které lze zvířeti bezpečně odebrat, a důležité je i dodržet zhruba půlroční přestávky mezi jednotlivými odběry.

Ve stejné chvíli, kdy z nastřelené rány vytryskne krev, se opodál majitel jiného dobytčete připravuje k jeho označkování. Vypálený cejch může být umístěn na zadním stehně, plecích, šíji nebo i na čele krávy. Značka pak zamezuje případným sporům o vlastnictví zvířete. Masajové dodnes nepoužívají na rozdělání ohně zápalky ani zapalovač, ale raději kousek dřeva, ve kterém se rychlým třením hůlky vytvoří doutnající důlek. Pak už jen stačí přiložit trochu suché trávy a opatrně rozfoukat plamen a rozpálit tyč na značkování. Kráva, které mezitím muži stačili odebrat dostačující množství krve, se ve stejnou chvíli postaví na všechny čtyři a úprkem hledá bezpečí v kruhu stáda. O pár dní později ji vidíme na pastvě. Nezdá se, že by ztrátou téměř dvou litrů krve nějak utrpěla. Rána na krku, kterou jí Masajové ještě před propuštěním na svobodu potřeli směsí hlíny a popela, se již úplně zacelila.  

Krása není nejcennější   Velké a prosperující stádo dobytka znamená pro Masaje totéž jako tučné bankovní konto. Majiteli přináší přiměřenou úctu okolí a funguje také jako platidlo. Nejběžnějším příkladem je koupě nevěsty, jejíž cena, vyjádřená kusy dobytka, se kupodivu neodvíjí od krásy dívky, ale od jejího vzdělání. V přísně patriarchální společnosti, ve které je role ženy omezena pouze na výchovu dětí a péči o domácnost a dobytek, se může takový požadavek jevit jako poněkud nesmyslný. Jde však o trend, který je poslední dobou patrný i u příslušníků dalších keňských kmenů. Prostředky vynaložené na vzdělání dcery jsou promyšlenou investicí, která se má rodině vrátit právě v okamžiku jejího sňatku.   Masajové se mohou ženit až po dosažení určitého věku a poté, co si odbudou roky služby jako morani – bojovníci, jejichž úkolem je ochrana ostatních členů komunity. První sňatek domlouvají rodiče obou stran a kromě ceny, kterou je ženich ochoten za nevěstu zaplatit, hraje významnou úlohu také dobrá pověst obou rodin. Pokud je muž natolik zámožný, že si v budoucnu může dovolit další sňatek, výběr nevěsty už záleží čistě na něm. Je však povinen postarat se o všechny své manželky stejnou měrou, přičemž příchod nové ženy v žádném případě nesmí ohrozit životní úroveň dosavadních družek. Každá z nich hospodaří ve vlastní chýši a dostává na starost stejný počet kusů dobytka. Za samozřejmou je považována i spravedlivá dělba manželovy milostné přízně.  

Masajské dívky se obvykle vdávají v raném věku, takže mezi manželi může být velký věkový rozdíl. Masajové také dál provozují ženskou obřízku, která je podmínkou pro vstup do manželství. Zatímco obdobný zákrok u mužů je vždy důvodem k oslavám, ženy trpí stranou zájmu a navíc jde o nelegální zákrok. Než se rána na genitáliích zahojí, je dívka považována za nečistou a musí se zdržovat pouze v bezprostředním okolí domu své matky. Nesmí také hovořit se žádným mužem s výjimkou nejbližších rodinných příslušníků. Dívky bolestivou proceduru podstupují obvykle až po prvních sexuálních zkušenostech jako nditos. Výraz nditos označuje mladičké dívky (často pouze teprve dvanáctileté), které dělají společnost mladým válečníkům v dočasných táborech pro morany. Kromě nditos zde mohou pobývat ještě matky válečníků, jejichž úkolem je starost o dobytek a reprezentace synů.   Protože takhle mladé dívky ještě zpravidla neměly první menstruaci, dochází k nežádoucímu těhotenství jen zřídka. Pokud přesto některá otěhotní, má dvě možnosti – pokusit se pomocí bylin o potrat, nebo si dítě ponechat, absolvovat urychleně obřízku a vdát se. Nastávajícím zpravidla nebývá otec dítěte, protože ten je na takovou roli ještě mladý a musí si také odbýt službu. Otázka paternity ale není pro Masaje nijak důležitá a muži bez výhrad přijímají všechny děti své manželky.  

Vdaná žena se ani v budoucnu nemusí nutně sexuálně stýkat pouze se svým manželem. Případný milenec však musí spadat do stejné věkové skupiny jako ženin manžel (tedy podstoupit obřízku a slavnostní vstup do dospělosti ve stejném období jako její muž). Incest je ale mezi Masaji zakázán. Žena není k ničemu nucena a jde pouze o její respektovanou volbu.Jménem mužů   Temnotu miniaturní místnůstky ozařuje pouze několik žhavých uhlíků doutnajících v malém ohništi. Zatímco venku je chladno, v místnosti panuje příjemné teplo provoněné zvláštní kouřovou vůní. Sedím na lůžku vystlaném suchou travou a kravskou kůží a povídám si s Benem. Jeho počáteční rozpaky pramenící z toho, že má mluvit se ženou, byly, zdá se, zažehnány, ale i tak raději pokládám většinu otázek jménem svého manžela. Benovi je něco kolem čtyřiceti let a ve vesnici má významné postavení, protože vychodil základní školu. Jeho angličtina je lámaná, ale plně dostačuje ke vzájemnému dorozumění. V porovnání se svým otcem, který se třemi manželkami zplodil celkem osmnáct dětí, má Ben co dohánět. Tři děti a jediná manželka silně zaostávají za obvyklým masajským průměrem.   O to větší úctu vzbuzuje Benův oštěp ozdobený lvím ocasem. Trofej pochází ještě z Benova mládí, kdy Masajové zabitím lva prokazovali svou způsobilost pro vstup do dospělosti. Lví oháňka znamená, že Ben byl prvním střelcem, který šelmu úspěšně zasáhl. Dnešní mladíci už tuto zkoušku nepodstupují, a o to většímu respektu se pak majitelé takové trofeje těší.  

Konfrontujeme to, co se o Masajích píše, se skutečností. Některá „fakta“ u Bena dokonce vyvolávají upřímné pobavení. Polopravdy Ben přisuzuje nízké profesionalitě některých autorů, kteří „odbornou“ publikaci napíšou po povrchním setkání s masajskou kulturou. Například to, že Masajové v období nedostatku zabíjejí pro maso divoká zvířata. Má se prý jednat především o přímorožce, kteří jsou díky svému zařazení do čeledi turovitých příbuzní s domestikovaným skotem. Maso podle Bena jedí Masajové jen v malém množství, a to ještě především v určitých obdobích života, jakým je například pobyt v buši u chlapců připravujících se na vstup do dospělosti. Po dobu jednoho až dvou měsíců zde ale z rituálních důvodů jedí maso býků, které chlapci pro tuto příležitost dostávají darem od svých otců. Zabíjení divokých zvířat je nepřípustné už kvůli masajské víře, že by tím vyvolali hněv boha Enkai, který by za trest nechal vymřít jejich stáda. Výjimkou bývalo jen rituální zabití lva. „Pokud dnes Masajové zabijí divoké zvíře, jde o obranu, kdy například nějaká šelma zaútočí na lidi či dobytek,“ tvrdí Ben.Právo a pořádek   Ochrana určitých území brání Masajům rozšiřovat pastviny a stěhovat se, a tak mají nedostatek vhodných pastvin. To je přinutilo ustoupit od jednoho ze základních prvků víry – zákazu jakkoliv zasahovat do struktury půdy. Tradiční kočovný život ustoupil na mnoha místech od budování stálých osad. Vliv na usedlejší způsob života má i blízkost škol a kostelů. Díky těmto okolnostem jsou tak dnes v okolí vesnic (i přes odpor starší generace Masajů, která se k zemědělské činnosti staví dodnes značně pohrdavě) k vidění drobná políčka a do tradičního jídelníčku se stále častěji vkrádají i kukuřičné placky ugali.  

  Zákaz se v minulosti týkal i kopání studen, či dokonce pohřbívání mrtvých. Tělo nebožtíka bylo dopraveno co nejdále od vesnice, kde bylo zanecháno v buši a byla k němu přivázána koza. Živá návnada přilákala dravce, kteří se zároveň postarali i o lidské ostatky. V sedmdesátých letech minulého století postavila keňská vláda tuto praxi mimo zákon. Masajové tak dnes své mrtvé pohřbívají do země.   Moc státních úředníků ale dodnes příliš nezasáhla do řešení přestupků a sporů uvnitř masajské komunity. Tak třeba rozvod je pro Masaje neznámým pojmem a třenice mezi manžely řeší obvykle rodiče obou stran. Ačkoliv muž má v masajské společnosti vždy rozhodující slovo, nemá právo fyzicky trestat svou ženu, a pokud na ni zaútočí, musí svému tchánovi zaplatit pokutu v podobě jedné krávy. Pokud je viníkem manželských hádek shledána naopak žena, musí vše urovnat otec nevěsty zaplacením stejné pokuty jejímu manželovi, popřípadě jeho otci.  

Prohřešky proti pravidlům vzájemného soužití s ostatními obyvateli vesnice řeší rada starších. Její rozsudky se také většinou omezují na tresty v podobě zabavení dobytka ve prospěch poškozené strany. V některých vesnicích je také uplatňováno u nás tolik diskutované pravidlo „třikrát a dost“. Nejtěžším trestem pak bývá vyobcování provinilce z domovské vesnice.Úbočím Oloololo   Chlad sráží vlhkost do drobných krůpějí rosy, když nás průvodce na smluveném místě vysadí z auta. Čekají zde dva mladí Masajové, se kterými se projdeme podél hranic rezervace. Jsou vybaveni kopími a palicemi, které hodlají použít v případě ohrožení naší bezpečnosti, a v jejich průvodcovské výbavě nechybí ani obstarožní dalekohled. Míjíme vesnici a dostáváme se na prostranství, kde jsou do země zapíchány pruty keře leleshwa, které vyznačují hranice nových obydlí. Stavba chatrčí je výlučně ženskou záležitostí a keř leleshwa je pro ni využíván zejména proto, že jako jeden z mála dřevin neláká všudypřítomné termity. Důvodem stěhování vesnice jen o pár set metrů dál je prý lepší výhled. Pohled na otevřené pláně rezervace před námi to jen potvrzuje.   Na úbočích se popásá dobytek a pokud chceme fotit, musíme vždy požádat o svolení majitele. Nejde o zákaz pramenící z náboženských důvodů, jak se zprvu domníváme, ale o snahu vlastníků dobytka alespoň nějakým způsobem vydělat na bílých návštěvnících. Od malých chlapců, kteří mají na starosti stádečko koz a ovcí, dostáváme souhlas za několik kousků sladkostí a pár drobných šilinků. Chlapcům není více než nějakých pět, šest let, ale rodiče už od nich očekávají, že dokáží odehnat i případného škůdce. Vzhledem k tomu, že je tato oblast přirozeným domovem lvů, levhartů a dalších nebezpečných zvířat, mohou se podobné nároky jevit jako značně riskantní. Kdo ale riskuje více? Masajské matky, nebo jejich evropské kolegyně, když pošlou děti do školy přes několik nebezpečných křižovatek?   Procházíme kolem jednoduché dřevěné budovy kostela Církve adventistů sedmého dne. Sobotní bohoslužby navštěvují především mladí lidé a děti. Starší generace se k aktivitám a učení křesťanských misionářů dosud staví skepticky. Přesto však nijak nebrání tomu, že jejich děti přijímají křest, a tolerují i vyznavače dalších učení. Ateista však mezi Masaji (a v Keni obecně) působí jako bílá vrána a budí pohoršení.  

Vycházka s Masaji se značně liší od automobilových safari. Zvířata sice již zdálky prchají, na druhé straně však můžeme pozorovat drobné ptáky a rostliny. Mnohé Masajové využívají v každodenním životě. Větvičky keře, který nazývají „wild colver“, se vkládají do podpaží a slouží jako parfém. Díky schopnosti rozpálit se na vysokou teplotu se také používají k vypalování rituálních jizev. Vypalují si je na stehna mladí chlapci, kteří tak dokazují, že jsou již dostatečně zralí, aby se mohli podrobit bolesti spojené s obřízkou. Další rostlinou je malý keřík plazící se při zemi. „Apple of Sodom“, jak mu zde říkají, je dárcem světlezelených až nažloutlých drobných plodů, které se po rozkrojení přikládají na rány.  

Po několika hodinách se dostaneme k jednoduché budově misijní školy, které vévodí fotbalové hřiště. Obliba míčové hry zasáhla i tento odlehlý kout světa. Ačkoli nikdo neví, kde leží Česká republika, jména jako Nedvěd nebo Koller vzbuzují patřičnou úctu i zde.Supa moran   Stařena, kterou jsme potkali, má vyholenou hlavu a bezzubý úsměv. Naši průvodci před stařenou uctivě skloní čela, kterých se žena vzápětí zlehka dotkne dlaní. Stejné gesto udělá i směrem k naší dceři. Nám s manželem se pak dostane mimořádné cti, když nám sama podá ruku a zařadí nás tak na nejvyšší příčku společenského žebříčku.   Staří lidé se v Masai Mara těší nesmírné úctě a podání ruky je pozdrav, který používají pouze pro své vrstevníky nebo osoby obzvláště vážené.   Podobnou poctou je i opětovné pozvání do Benova domu. Vážíme si ho o to více, že je známo, že vyjít dobře s Masaji může být někdy těžké i pro jejich nejbližší sousedy. Příkladem mohou být události z února 1999 v nedalekém městě Kilgoris. Zhruba dva tisíce ozbrojených Masajů tehdy na místním tržišti zaútočilo na příslušníky kmene Kissi. Příčinou útoku, který si vyžádal dvanáct mrtvých, byl nesouhlas Masajů s tím, že Kissiové podporují jistého kandidáta do parlamentu. Masajům se z nějakého důvodu vůbec nezamlouval.  

Supa moran je pozdrav, kterým se mezi sebou zdraví masajští válečníci. Slýchávali jsme jej poměrně často. Do budoucna je však pro nás mnohem důležitější jiné masajské slovo, které jsme zde pochytili. Olesere – v masajštině na shledanou.

Problematičtí Masajové

* Masajové přišli na území Keni zhruba v polovině 18. století z oblasti dnešního Súdánu. Je to zřejmě jedno z mála tvrzení, na kterém se historici zabývající se dějinami východní Afriky shodnou. O původu pak už existují jen domněnky.

* Masajové přišli do Keni jako jeden z posledních kmenů a zakotvili v části země přiléhající k tanzanské hranici. Mnozí putovali ještě dále směrem do Tanzanie, kde osídlili oblast Serengeti a kráteru Ngorongoro. Malé procento Masajů dnes žije také v Ugandě.

* V Keni tvoří Masajové pouze 1,4 procenta všech obyvatel, ale díky své jedinečné kultuře se přesto stali bezděčně jakýmisi reprezentanty své země, zejména pokud jde o turismus. Vyřezávané sošky představující masajské bojovníky, pestře pomalované štíty, kopí, palice, předměty denní potřeby a tradiční ozdoby patří k nejoblíbenějším suvenýrům.

* Krátká návštěva masajské vesnice je dnes považována za nezbytnou součást většiny safari směřujících do oblastí osídlených tímto kmenem a kdo na vlastní oči nespatřil tančící masajské bojovníky, jako by v Keni ani nebyl.

* Pro keňskou vládu spravující mnohonárodnostní stát založený na principech kmenových společenství však Masajové i přes nesporný význam představují v mnoha ohledech problematické etnikum. Zaryté lpění na starých tradicích a neochota ke kompromisům přinesly celou řadu nedorozumění. Navíc se přístup Masajů k novým požadavkům doby liší často vesnici od vesnice podle toho, jak je dostupný kontakt s okolním světem.

* Sbližovat Masaje s vnějším prostředím se snaží státní či misijní školy zřizované stále častěji v bezprostřední blízkosti masajských vesnic. Získané základní vzdělání umožňuje mladým mužům věnovat se nejen tradičnímu pastevectví, ale i jiným činnostem, například práci stopařů, strážců zvěře, ozbrojených hlídačů turistických kempů nebo práci průvodců.

* Mnoho mladých Masajů také odchází na pobřeží Indického oceánu, kde se v turistických střediscích živí prodejem tradičních šperků a předváděním tance. Za utržené peníze kupují dobytek, se kterým se pak vracejí do svých vesnic. Peníze od turistů také často slouží k nákupu léků.

* Výjimkou nejsou už ani mladí muži, kteří svou existenci staví na nabídce „lásky“ postarším turistkám. * Masajům se i přesto dodnes daří uchovávat jakýsi hrdý konzervatismus, kterým na sebe strhávali pozornost již v dobách kolonizace Východní Afriky.

Cestování patří k mým největším radostem a je zdrojem nejsilnějších životních zážitků. Nikdy nelituji peněz. O galerii v mé hlavě mne totiž kromě definitivní demence nic a nikdo nepřipraví.   Ráda se pohybuji v místech, kde mám pocit, že patřím možná mezi jedny z mála cestovatelek ze Západu. A už možná začínám být nudná svou láskou k Indii. Ale kdykoli tam přijedu, jsem fascinována směsicí lidí, barev a vůní, ale také chudobou materiální a současně bohatstvím duchovním. Ocitám se tam pokaždé ve stavu jistého vytržení z reality, dokonce i časového, protože právě tam se na mnoha místech člověk dostává do středověku.   Míst, která bych doporučila čtenářům Koktejlu, je spousta, i když některá bych neobhájila, protože se líbí možná jenom mně a lidem, kteří tam žijí. Ale protože jsem v nich strávila třeba pár týdnů a měla možnost hlouběji pochopit život lidí, to, čemu se smějí a nad čím pláčí, znamenají pro mne možná něco silnějšího než pohled na Mount Everest, i když ten je omračující. Přesto zkusím doporučit návštěvu Backwaters v Kérale – projet si je po úzkých kanálech zarostlých lekníny a přespávat u místních lidí, kteří žijí mnohdy na několikametrových ostrůvcích, nebo strávit tam pár dní v ashramu Maty Amritanandamaji.  

  Mé cestování je velmi intuitivní, a přestože se na cesty vybavím průvodci (buď Rough guides, nebo Lonely planet), nechávám se vést vlastními pocity a náhodami, a díky tomu se dostávám na místa, která jsem nikdy navštívit nemínila a která v žádném průvodci nejsou.   S rodinou sice cestuji klasicky, raději si zajistím hotel, ale sama spím tam, kde to zrovna jde, někdy u domorodců a někdy ve všelijakých levných ubytovnách. Ovšem jsou i chvíle, kdy mám neodolatelnou chuť se po dlouhých týdnech v „podezřelých“ postelích vyspat v čistém hotelu se vším komfortem a trochu se zcivilizovat.  

Napsala jsem o svých cestách po světě knížku Jak běžet do kopce, kde popisuji spoustu silných zážitků, takže pokud budete mít chuť, mrkněte do ní. V současné době píšu další. Jsem osamělá cestovatelka a svobodu, kterou mi to nabízí, bych nevyměnila za nic, dokonce ani za přítomnost někoho z nejmilejších, bez kterých si jinak svůj život neumím představit. Jsem ráda, že se mohu okamžitě rozhodovat, nic neplánovat a nemít o nikoho jiného starost. Je fajn vnímat svět jen vlastníma očima, to je největší luxus. Všem svým blízkým jsem za něj vděčná.   Co bych ještě ráda viděla? Třeba Jižní Ameriku. Na takovou cestu budu ale potřebovat parťáka, protože si nemyslím, že je ideální jezdit právě tam sama. A není jednoduché najít v mém programu alespoň dva až tři měsíce volna, a taky jde o peníze. Ale existuje projekt, který by mapoval stopy Hanzelky a Zikmunda, dokumentovala by se místa, která navštívili před padesáti lety. To vidím hodně nadějně!  

No a nejbližší cesty? V zimě Andamanské ostrovy, a taky bych ráda na Maledivy, a možná i na Lakadivy. Uvidíme! Jde o celkem velké sousto na poměrně krátkou dobu. Víte, nerada plánuji, protože mám čím dál tím víc pocit, že už existuje plán, kterým se sice řídím, ale na kterém nemám žádnou zásluhu.

vyprávění Jany Paulové zpracovala Vlaďka Svobodová

Jana Paulová herečka, zpěvačka, cestovatelka

Napsala Irena Páleníčková, vyfotografoval Jiří Páleníček

Z odborného zoologického hlediska ve zdejší jeskyni nepoletují vlaštovky, nýbrž rorýsové druhu salangana. Vyskytují se zde celkem čtyři druhy, ale v místním muzeu mluví hlavně o druhu Collacalia maxima. Ovšem když rychle poletují v šeru jeskyně, vypadají v hloubce okolo šedesáti metrů jako vlaštovky. Ostatně i ona laskomina, kvůli které se už od 16. století rozjíždí úžasný kolotoč peněz a riskování života, se v češtině nazývá polévka z vlaštovčích hnízd, a nikoliv rorýsích, nebo dokonce salanganích.Trojice jeskyní   Cesta ke hnízdům vede z centra parku asi tři kilometry po dřevěném chodníčku z klapajících a vrzajících prken porostlých kluzkým mechem a lišejníky, který je umístěn na kůlech. Vzhledem k nedaleké civilizaci byla velká část přerůstajících pralesních stromů kdysi vykácena pro stavby dlouhých dajáckých domů a lodí. Ovšem v tropech všechno roste rychle, a tak tento národní park zřejmě za několik desítek let nabídne kromě jeskyní i obdivuhodně mohutné stromy.   Vápencový masiv, skrývající několik navzájem propojených jeskyní, tvoří přirozené centrum parku. V roce 1958 tam archeologové nalezli jak staré kosterní pozůstatky člověka, tak i několik rakví ve tvaru lodí. Podle maleb vyvedených na stěnách jeskyně červeným hematitem, starých přibližně tisíc let, se tato jeskyně, která pravděpodobně sloužila jako pohřebiště, začala nazývat Malovaná jeskyně.  

Ještě předtím je ale třeba projít Jeskyní obchodníků. Ve skutečnosti se jedná o obří skalní převis chránící stará obydlí. V nich dříve během sběračské sezony žili obchodníci a přímo na místě vykupovali ptačí hnízda. Příbytky jsou víc než zvláštní, mají pouze stěny, žádnou střechu. Tu tvoří strop převisu. Stavby vydrží ještě hodně let, mráz, déšť a vlhko, největší nepřátelé dřevěných staveb, tady chybějí. Dokonalé sucho zakonzervovalo i speciální konstrukce uvnitř hlavní Velké jeskyně. Už sám její vchod je impozantní, jeho šířka dvě stě šedesát metrů a výška šedesát metrů dosvědčují, že jeskyně patří k největším na světě. Penané vznik jeskyně spojují s horou Bukit Terayeng a stejnojmennou vesnicí. Pokud dříve chtěli Dajákové svůj dlouhý dům prodloužit, museli do základů nové části vložit mrtvolu dítěte. Bohužel však zabili jediné dítě stařeny, která znala kouzla. Žena tak dlouho hledala, až objevila stopy vedoucí k základům domu a pak proklela celou vesnici i všechny její obyvatele. Samotná kletba jí však nestačila. Ještě pět dní a pět nocí tancovala, zpívala a svolávala pomstu. Šestý den oblohu zahalily mraky, přilétla vichřice a přinesla krupobití. Z lidí se staly kameny a jejich dlouhý dům se přeměnil na dnešní Batu Niah (batu znamená v malajštině skála nebo kámen).  

Lidé si stále váží ducha jeskyně i ptáků, jejichž hnízda sbírají. A proto každý rok konají v ústí jeskyně slavnost na usmíření a prosí ducha, aby sběrače ochránil. Kvůli slavnosti bylo v jeskyni postaveno několik domků a malý oltářík, který ještě zdůrazňuje její obrovitost. Sběr hnízd si totiž kdysi vyžádal každý rok několik životů, ale v posledních letech se počet nehod snížil, i když také dnes sběrači pracují bez jakéhokoliv jištění. Jsou ale opatrnější a kromě toho jich je podstatně méně.Pavoučí klec   „Je to docela jednoduché,“ konstatoval mladý muž sedící nedaleko vchodu. Dívala jsem se na bambusovou konstrukci visící od stropu neuvěřitelně vysoko nad mou hlavou. Ze všeho nejvíc připomínala jemnou pavučinu. Ta má udržet člověka? Jak ji tam dostali, když se nedotýká dna, a proč se ho vlastně nedotýká? „Když znáte jeskyni, není to nijak složité,“ snažil se mi vysvětlit postup stavby divné klece. „Některé bambusy jsme spustili zvenčí z průduchů ve stropě jeskyně, další, až třicet metrů dlouhé, jsme vzpříčili ze skalních říms, kam jsme vyšplhali. A když to jinak nejde, pár nás podrží dlouhou tyč, jeden po ní vyšplhá a uchytí základ. Na bambus se šplhá jednodušeji než na palmu, je úzký a obejmete ho rukama.“ Cirkusoví artisté by si možná tento výkon dokázali představit, já ne.   Některé konstrukce visí v jeskyni už velmi dlouho, možná více než sto let. Pamětníci dávno zemřeli a na přesná čísla si Dajákové nepotrpí. Když jsme se například ptali, kolik lidí bydlí v jejich dlouhém domě u řeky, odpověděli, že má třicet tři dveří (tedy že v něm je třicet tři „bytových jednotek“).  

Sběr hnízd je dnes díky existenci národního parku kontrolován a regulován. Hnízda se sbírají od 16. století. Guáno, ptačí a netopýří trus, od roku 1929. Obě tyto aktivity značně snížily počet obyvatel jeskyně, kterých kdysi bývaly miliony. O netopýry se správa parku prozatím příliš nestará, zato na sběr hnízd musí mít sběrači speciální licenci. Celkem je jich vydáno na dvě stě. Každá rodina má vyčleněn na základě zvykového práva určitý úsek jeskyně a podle velikosti svého záboru má určeno, kolikrát do měsíce smí její člen hnízda sbírat. Tak jako české vlaštovky si i zdejší salangany svá hnízda stavějí na stále stejném místě.Drahocenné sliny   Ptáci žijí v průměru patnáct let a každým rokem vyvedou jen jedno mládě. V jeskynním pološeru se mohou orientovat díky jakýmsi radarům, které jsou ale mnohem méně dokonalé než u netopýrů. Svá hnízda lepí ze slin bohatých na glukoproteiny a karbohydráty. Hotové hnízdo váží okolo deseti gramů, tedy na kilo jich je sedmdesát až sto. Nejvíce ceněna jsou tzv. bílá hnízda, obsahující jen čisté sliny. Salangany Collocalia fuciphaga, které je tvoří, ale zalétá do Batu Niah jen vzácně. Většina zdejších „vlaštovek“ lepí černá hnízda průměrné kvality s příměsí peří. Na hnízdě a na vyvedení mladých pracují přes sto deset dní. Navíc musejí ptáci každý den nalétat okolo šedesáti kilometrů, protože se živí hmyzem z pralesní koruny. Od dubna do konce července, tedy v době hnízdění, je sběr hnízd samozřejmě zakázán.   Má-li dajácká rodina povoleno sbírat například dvakrát do měsíce, zůstala by hnízda v jejím rajonu po většinu měsíce opuštěná a situace by mohl využít nějaký zloděj. Proto konstrukce sběracího koše končí vysoko nad zemí. Je-li potřeba, sběrač do něj vyručkuje po laně. Sbírá se obvykle v pěti až šestičlenné partě, jeden člověk je v koši, ostatní sbírají hnízda shozená na zem. Někteří ze sběračů jsou hnízdoví bodyguardi, v době mimo sběr přespávají v jeskyni a hlídají svůj klajm. Použití zlatokopeckého termínu je celkem na místě, za jedno kilo průměrně kvalitních hnízd dostanou sběrači v přepočtu asi třináct tisíc českých korun.   Hnízd ale i přes veškerou snahu ubývá a jejich sběr je pro penanské Dajáky pouze vedlejším zaměstnáním. Přístřešky hlídačů se krčí za kameny a v polotmě jsou téměř nerozeznatelné. Jen hlaholící hlasy prozrazují, že jeskyně není prázdná. Možná, že podobně zde přespávali i její první obyvatelé.  

I za cenu života   Parta sběračů se už chystala odejít. Dnes sebrali dvě kila hnízd střední kvality. Když viděli náš fotoaparát, znovu sesadili dohromady čtyři čtyřmetrové bambusové tyče a jednu silnější opřeli o stěnu. „Ten je jako opice, co?“ smáli se, když viděli, jak se obdivujeme mladšímu z nich. Vyšplhal téměř potmě nahoru na uzounkou římsu. Mladí Dajákové začínají lézt už od svých šestnácti let, zatímco ti starší se mohou jen dívat: „Nemůžu, už mě bolí klouby,“ smutně si stěžoval jeden z nich.  

Sběrač si přitáhl dlouhou sestavenou tyč na konci s baterkou a ostrým zahnutým nožem. Vysoko nad námi se začalo pohybovat slabé světýlko. Odloupl pár zbývajících hnízd, která předtím na stěně jeskyně přehlédl, a rychle sklouzl dolů. My jsme zatím s bídou stačili rozeznat ve tmě jeho kolegy kolem. Půda na dně jeskyně mírně pružila. Guáno. Kolik netopýrů tady kdysi žilo? Sběračů guána je teď okolo dvaceti pěti. Jejich práce je jen obyčejná dřina bez dobrodružství. Pracují každý den a za den sběru zaplatí vedení parku jeden ringgit. Peníze se používají na údržbu dřevěného chodníčku do jeskyně. Sběr guána kulminoval v letech 1946 až 1959, kdy se ročně sebralo až na 476 tun, tehdy mamutí kolonie netopýrů a ptáků produkovaly na jednu tunu guána denně.   Guáno je pro obyvatele Sarawaku důležité. Je levné, osvědčilo se jako výborné hnojivo a zabraňuje nemocím pepřovníku. Při zpáteční cestě jsme tak občas klopýtli o hromady a mělké jámy, pozůstatky práce sběračů guána.  

O něco později jsme partu sběračů hnízd potkali znovu na dřevěném pralesním chodníčku. Přes rameno bambusové tyče, jejich předák nesl to nejcennější – hnízda. Chvilku postáli na odbočce ke svému dlouhému domu a prohodili pár slov s příslušnicemi svého kmene, které na křižovatce prodávaly turistům suvenýry, chlazenou limonádu a pivo. Zase ve zdraví přežili a zvládli jeden obdivuhodný artistický výkon plný adrenalinu, při kterém si dohromady vydělali 3600 ringgitů, tedy necelý tisíc amerických dolarů. Některý z nich se ani nemusel vrátit živý.Den končil

Lidé až na pár hlídačů opustili jeskyni. Netopýři si protahovali křídla a připravovali se na noční lov, několik salangan vlétlo dovnitř. Musejí začít stavět znovu. Sběr hnízd údajně jejich potomstvo neohrožuje. Nová hnízda ještě stihnou včas. Ta původní už začala pouť na talíře bohatých. Číňané jim přisuzují léčebné a ozdravující účinky pro celý lidský organismus. Za proslavenou polévku z vlaštovčích hnízd, tedy za jednu porci ptačích slin rozvařených s trochou cukru, jsou malajští Číňané ochotni zaplatit na tisíc českých korun.

Park Batu Niah

* Národní park se rozkládá na ploše 3140 hektarů a jeho přirozené centrum tvoří vápencový masiv, který kulminuje horou Gunung Subis o výšce 394 metrů.

* U něj si můžete prohlédnout dvě poměrně dobře udělaná muzea.

* Vstup do parku stál 10 ringgitů (asi 70 korun).

* Kdo chce, může až sem přijet autem a ubytovat se v hostelu či bungalovech patřících správě parku.

* Je také možné pronajmout si v Batu Niah loďku a přijet po řece.

* Ubytování mohou poskytnout dajáčtí sběrači hnízd z kmene Penan ve svých dlouhých domech. Dnes je už i oni sami nazývají anglickým výrazem longhouse.

Potíže rorýsů v České republice

* Mezi rorýsovité patří i rorýs obecný. V roce 2004 byl vyhlášen ptákem roku.

* Zhruba 95 procent rorýsů v České republice žije podle odhadu ornitologů na panelových domech. Hnízda pták ukrývá ve výšce v různých otvorech, pod okapy a podobně. Rorýs je proto silně ohrožován současnými rekonstrukcemi. Ptáci přicházejí o hnízda při zateplování a dalších úpravách, kdy jsou různé štěrbiny a otvory zahlazovány. V době hnízdění tak bývají zazdívána i živá ptáčata. Přitom stačí vytvořit štěrbiny, které by domu nevadily a rorýsům umožnily hnízdit. Rorýs má silnu vazbu na místo hnízdění, obvykle se sem stále vrací.

* Na rozdíl od vlaštovky, jiřičky a břehule, kterým je podobný, nepatří mezi pěvce, ale do řádu svišťounů. Je tedy příbuzným kolibříků.

* Za den a noc nalétá 800–900 kilometrů. Aktivní je během celého dne, dokáže při letu i dřímat nebo se při něm pářit.

* Živí se především létajícím hmyzem nebo členovci. * Informace o hnízdění rorýsů i případnou radu, jak je ochránit při opravách výškových domů, poskytne Česká společnost ornitologická www.cso.cz nebo www.birdlife.cz.

Napsal Radek John, vyfotografoval Jiří Kolbaba Co na Britských Panenských ostrovech opravdu zůstalo Britům, přestože jsou v této bývalé britské kolonii stále formálními vládci?   Chtělo by se odpovědět nejspíš: oči pro pláč.  

Zbyl tu samozřejmě britský guvernér, i když tak trochu pro parádu. Vláda, parlament a soudy jsou místní. Zachován zůstal i starý guvernérův dům, proměněný dnes v muzeum, protože byl postaven před víc než sto lety.   Zůstala i nutnost kupovat poštovní známky s hlavou britské královny, platit ovšem musíte v dolarech. Americký dolar je oficiální měnou Britských Panenských ostrovů od roku 1969.   Shrnuto, podtrženo: Ekonomika Britských Panenských ostrovů je prostě americká, britská tradice spíš na okrasu.  

Občas ovšem přijede královna Alžběta, princ Edward nebo princ Charles, případně jeho synové, protože British Virgin Islands – šedesátka ostrovů rozesetých v průzračném moři – jsou skutečně rájem. Ale nejen to. Britské Panenské ostrovy jsou také jedním z daňových rájů. Proto tu má sídlo řada nadnárodních společností využívajících výhod nízkých daní. Jde o průmysl turistickým pohledem neviditelný, ale přinášející největší zisky. Místní vláda prostě dokázala geniálně skloubit daňový ráj s tím skutečným.   Členové britské královské rodiny si ovšem stále mohou říkat: Alespoň že Britské Panenské ostrovy zůstaly členem Commonwealthu. V roce 2002 dokonce Velká Británie přiznala místním obyvatelům právo na britské občanství.  

Britský řád (nebo chcete-li britská civilizace) tu nicméně zanechala nesmazatelné stopy. Nejenže se jezdí vlevo, přestože většina aut má volant pro jízdu vpravo. Auta jsou totiž importována hlavně ze Spojených států a Japonska. Na superúzkých cestách Britských Panenských ostrovů, překonávajících zalesněné vrcholky zdejších hor systémem serpentin, je jízda autem skutečné dobrodružství. Silnice totiž zůstaly nejen britské, ale i panenské. Některé stále bez asfaltového povrchu. Jezdí se tak, že před zatáčkou řidič zatroubí, a pokud na troubení nikdo neodpoví, vřítí se do serpentiny.   Ale civilizaci nelze zastavit. Na British Virgin Islands už pronikl jeden dopravní semafor. Řidiče bylo nutné učit, jak podle něj jezdit. Červená a zelená byly celkem pochopitelné, ale proč ta oranžová?   Co se dalších pozůstatků britského řádu a pořádku týče, jsou rozhodně pozitivní: Na ostrovech je dobře propracované základní a střední školství, prakticky tu není žádná zločinnost, skoro žádné drogy – pokud si je nepřivezou turisté – a téměř žádná prostituce.   V hotelech na jednotlivých ostrovech si můžete nechat kufry na veřejném místě téměř s naprostou jistotou, že se z nich nic neztratí.   Odpověď na otázku, co zůstalo na Panenských ostrovech panenského, je mnohem snazší. Skoro všechno. Řada ostrovů je stejně nedotčených jako za časů Kryštofa Kolumba. Nebo Roberta Louise Stevensona, pro kterého byl prý rozeklaný Norman Island inspirací pro světoznámou knihu Ostrov pokladů.   Když projíždíte na plachetnici (jak jinak – těmi, kdo používají lodní motory, tu jachtaři trochu pohrdají) průlivem známého piráta sira Francise Drakea, budou vám místní obyvatelé s posměchem ukazovat ostrov Svatý John, který patří k území Spojených států. Tento americký panenský ostrov je zahlcen hotelovými komplexy a kasiny, jejichž světelné reklamy ozařují v noci oblohu málem jako v Las Vegas.   Na Britských Panenských ostrovech jsou kasina jakožto něco nemravného zakázána. Nenajdete tu vlastně nic, co by mohlo jakkoliv vadit zámožné klientele, která se s příjezdem na ostrovy může vrátit do starých zlatých bezpečných časů. Staří piráti byli zlikvidováni a noví nebyli na ostrov vpuštěni, ledaže mají dostatečný kapitál a čistý trestní rejstřík a chovají se naprosto počestně.   Hlavní zbraní, kterou ostrovy bojují za zachování svého panenství, je ztížená dostupnost pro masovou turistiku. Předně tu není mezinárodní letiště. Nebozí obyčejní turisté musejí letět na ostrov St. Martin a tam přestoupit do malého letadélka. Milionáři se soukromými letadly mohou naopak letět přímo, bez zdržování s přestupy. I to je jedna z věcí, která je sem vábí. S malým privátním tryskáčem ráno vyrazíte z Prahy a v podvečer se koupete v Karibském moři. Na rozdíl od normálního smrtelníka ušetříte takových šest, sedm hodin nervů při přestupech na letištích.   Panenskost ostrovů zaručuje i rozsáhlá síť národních parků, o které se zasloužil mecenáš, na něhož místní obyvatelé vděčně vzpomínají: americký miliardář Rockefeller. Na řadě míst tedy příroda zůstává opravdu ve stejném stavu jako před staletími.   Velkým hotelovým řetězcům se na ostrovy proniknout nepodařilo. Není za tím jen osvícená nechuť vlády k obrovským stavbám, které by zničily panenskost ostrovů. Na ostrovech je nulová nezaměstnanost. Kdo tu chce rozjet nějaký byznys, musí si opatřit zaměstnance z ciziny, vytvořit pro ně ubytování a zabezpečit jim vše k životu, což samozřejmě investice násobí. Místní obyvatelé práci mají (pravdou je, že si ji trochu šetří – pracovní tempo jako by měli odkoukané od želv připlouvajících na místní pláže klást vejce). Importovat zaměstnance z ciziny prostě není žádná legrace, i když se sem tlačí imigranti z celé karibské oblasti, aby si i oni užili vyšší životní úrovně a absolutního bezpečí.   Vláda o ně ovšem nestojí. Velkým projektům, které by znamenaly silný příliv zaměstnanců, se proto logicky brání.   Vysoká pravděpodobnost, že tu nevzniknou hotelové komplexy pro masovou turistiku, to je další významný důvod, proč Panenské ostrovy lákají opravdu bohaté světoobčany. Ti si při dostatečné výši konta samozřejmě můžou koupit nebo postavit vilu. Stačí prokázat bezúhonnost a to, že peníze získali legálně. O milionáře (nejraději poměrně samotářské, tiché a neničící přírodu) Panenské ostrovy samozřejmě velmi stojí.   „Nelákáme sem lidi, kteří tu nechají pár dolarů a kterých přijedou statisíce. Chceme privátní klientelu, která si patřičně zaplatí právě to, že tu není tlačenice turistů se sendviči a vodou v batůžcích,“ přiznají vám přímo v kanceláři pro podporu turismu. „Víme, že jim musíme poskytnout dokonalý servis srovnatelný se službami v New Yorku, Paříži nebo Římě. Zavedli jsme na ostrovech kurzy pohostinnosti. Postupně jimi projdou všichni, kdo mohou přijít do styku s cizinci. Nejenom zaměstnanci hotelů a restaurací, ale i prodavači v obchodech, řidiči, lodníci.“   Koho kurzy pohostinnosti dosud nepoznamenaly? Servírky připravující snídaně v malých, architektonicky skvěle řešených hotýlcích, které na ostrově najdete.   Snídaně v Karibiku je chvíle, kdy karibská kultura ve styku s anglosaskou jednoznačně vítězí. Karibský čas je prostě úplně jiný. Ráno je jen líný začátek dalšího nádherného dne a příprava snídaně bývá pomalý rituál. Napřed se vše zvolna urovná, pak se stejně pomalu zjišťuje, co by si hosté přáli. Ani když se začnou z kuchyně ozývat slibné zvuky, ještě se netěšte. Mohou dojít suroviny a tak vůbec. Pokud si někdo naplánoval, že hned po snídani odjíždí a chce stihnout loď na další ostrov, bude v té chvíli na pokraji zhroucení. Zmateně běží k přístavišti bez snídaně… Přeslechne servírku, která s neuvěřitelným klidem říká: „To nezmeškáte. Tady se dá všechno domluvit.“   Servírka má samozřejmě pravdu. Kapitán už zřejmě prošel kurzem pohostinnosti a klidně počká. Anebo se na Panenských ostrovech prostě z jízdního řádu tolik nestřílí…   Drobný snídaňový problém ovšem neznamená, že na ostrovech nelze zažít opravdové kulinární orgie v luxusních restauracích. Nejúžasnější atmosféru mají ty v přístavech, do nichž je přístup z moře. Ale najdete tu třeba i restauraci postavenou na úzké šíji ostrova Virgin Gorda, kde máte přímo při jídle výhled jak na Karibské moře, tak na Atlantský oceán.   Podávají se samozřejmě hlavně mořské plody a ryby – od tataráků z lososů přes šťavnaté grilované filety až po rafinovanější úpravy ryb zapékaných se zeleninou v nejrůznějších bešamelech. Na jídelních lístcích britských panenských restaurací narazíte na barakudy, groupery (kanice), snappery (chňapaly), parroty (ploskozubce), swordfishe neboli mečouny, dolphiny, což prý rozhodně nejsou delfíni, častý je tunafish čili tuňák a vynikající ryba zvaná wahou. O té vám někde řeknou (když je tlačíte do kouta, jak to s těmi delfíny tedy je), že to je vlastně dolphin. V nabídce nejluxusnějších restaurací nejdražších hotelů ovšem samozřejmě nechybějí pravé americké hamburgery s hranolky, kterým nakonec američtí turisté dají legračně přednost před vší tou kulinární exotikou.  

  O čem se s domorodci sotva domluvíte? O počtu obyvatel Britských Panenských ostrovů. Většinou si přidávají. Zatímco oficiální údaj hovoří asi o dvaceti třech tisících, každý ostrovan vám řekne, že dvacet jedna jich je jen na nejdůležitějším ostrově – Tortole. Jméno dostal po obrovských mořských želvách připlouvajících na zdejší pláže klást vejce. Dodnes máte na pokojích hotelů na Tortole varování, že pokud na vaši pláž připlavou želvy, je absolutně zakázáno je rušit.   Na Tortole najdete i hlavní město, které se jmenuje Road Town. Jde jen o pár domů, obchodů, restaurací a skladů kolem silnice obkružující nádhernou zátoku přístavu.   Zatímco občany spočítáte ztěžka, s ostrovy už by to mělo být jednodušší. Přesto se i v tomto případě čísla liší. Ostrovů a ostrůvků uvádějí různé zdroje různé počty mezi padesáti a šedesáti. Řada z ostrovů je zcela neobydlených.   První obyvatelé připluli na Britské Panenské ostrovy už šest set let před naším letopočtem. Byli to indiáni z kmene Aravaků. Oceán překonali na kánoích vydlabaných z kmenů stromů rostoucích v povodí Orinoka na jihoamerickém kontinentu. Pak připlul Kolumbus, následovali piráti, noví osadníci z Evropy, afričtí otroci, libanonští obchodníci, asijští obchodníci. Osmdesát procent obyvatel je dnes afrického původu, zbytek tvoří směs Evropanů, Arabů a Asiatů.   Na Britských Panenských ostrovech je pečlivě pěstován kult pirátů. Krev obětí dávno spláchlo moře, jejich lodi ztrouchnivěly, ale pirátské vlajky nejrůznějších velikostí můžete koupit v každé prodejně suvenýrů stejně jako místní rum, jehož výrobu právě vlastní konzumací masově podporovali piráti a zasloužili se tak významně o obživu místních obyvatel.   Nejdůležitějším rumem na ostrově je British Navy Pusser’s Rum. Jde o nejlepší tmavý rum na světě, tvrdí jeho výrobci, a pyšní se také tím, že právě oni dodávali rum Britskému královskému námořnictvu. Od roku 1655 až do roku 1970 měl totiž každý námořník na lodi Jeho (a později Jejího) Veličenstva nárok na denní dávku rumu. Teprve po zrušení této tradice se British Navy Pusser’s Rum dostal i k ostatním smrtelníkům. A je třeba říci, že přes tři sta let bylo britským námořníkům co závidět. Rum je to dokonalý, bohatý na vůni i chuť, připomíná spíš skvělou brandy. Vyrábí se stále tradiční technologií jako v časech admirála Nelsona a bitvy u Trafalgaru. Mimochodem, při bitvách dostávali britští námořníci rum dvakrát. První dávku před bojem muž proti muži, druhou po vítězství.   Milovník alkoholických specialit by ovšem neměl vynechat návštěvu Callwoods Rum Distillery – nejdéle fungující palírny v Karibiku se čtyřsetletou tradicí. Český hygienik by zazíral, ale výsledek – rum z dubových sudů – je dokonalý.   Co si nesmíte v žádném případě nechat ujít, jsou staré bary. Zpíjeli se v nich – a jejich slávu tak založili – sami piráti.   Je třeba doplavit se na ostrov Jost Van Dyke, na němž slavný pirát stejného jména pořádal orgie v baru Foxy’s. Po pár rumových koktejlech jako byste v šumění příbojových vln slyšeli sténání zajatců, křik znásilňovaných žen a vítězný ryk pirátů, anebo zas pro změnu hádky o kořist.   Odborníci na cestovní ruch tvrdí, že Foxy’s je druhé nejlepší místo na světě (po Times square v New Yorku) pro silvestrovskou oslavu. V poslední noc v roce je zátoka před Foxy’s tak plná, že je možné ji přejít suchou nohou – prostě tak, že se skáče z paluby jedné plachetnice na druhou.   Pokud hledáte spíš samotu a tiché okouzlení přírodou, šuměním moře a odlesky měsíce na hladině, je třeba na stejném ostrově navštívit Joe’s Stressfree Bar. Stres opravdu odšumí s příbojem. Bar si kliďánko provozují bývalí hippies a skoro všechno uvnitř jejich slavnou éru připomíná.   Pro úplnost je třeba říci, že na Britských Panenských ostrovech přece jen existuje jedno nemravné místo. Nebo spíš místo, které má své vlastní mravy. Je to bar Bomba na největším ostrově Britských Panenských ostrovů, na Tortole. Za denního světla vidíte jen pár bud na kůlech nad pláží, většinou ze dřeva vyplaveného oceánem. Zarazí vás, že na každém trámu, na každé zdi baru jsou jako trofeje přibitá trička a dámské kalhotky nejrůznějších tvarů. V Bombě se totiž jednou měsíčně pořádá vyhlášená party za úplňku – Fullmoon Party. Tu noc zde dívky odevzdávají kalhotky a trika, tu noc se dějí věci, o nichž televize smějí vysílat až po dvaadvacáté hodině. Svědčí o tom i plakát u vchodu do Bomby: „Chlapci, chcete si zkusit, jaké to je s bílými blondýnkami? Navštivte Fullmoon Party. Milé blondýnky, pro vás je vstup na Fullmoon Party zdarma.“   I když se o zdejších korálových útesech mluví v superlativech a podle jachtařů je tu zase naprosto dokonalý vítr, který nikdy nezradí, největším zážitkem jsou dešťové přeháňky nad Karibským mořem. Plachetnice se pod plnými plachtami řítí k šňůrám vody. Stojíte na palubě a okamžitě máte pocit, jako byste vstoupili do sprchy s teplou vodou. Řítíte se lijákem, voda vás oslepuje, držíte se lan, abyste nepřepadli přes palubu, loď se zmítá ve vlnách, překonává jednu za druhou, až konečně po pár minutách osvěženi vyrážíte znovu do slunce a tepla tropického dne.   Pokud ovšem chcete v karibské oblasti chytat ryby, musíte si koupit rybářský lístek. Zákon říká doslova, že kdokoliv na ostrovech spustí vlasec do vody, musí mít měsíční rybářskou licenci. Ta stojí třicet pět dolarů.   A jsme u toho, proč ostrované vítají turisty milující plavbu v místních zátokách a průlivech. Mají z nich skvělé příjmy. Platí se za všechno. Padesát pět dolarů týdně za loď s deseti osobami na palubě, pokud je registrována na Panenských ostrovech. Sto deset dolarů, pokud je registrována jinde. Nebo osm set dvacet pět dolarů ročně za loď pro deset osob registrovanou na ostrovech a tisíc šest set padesát dolarů ročně za registrovanou jinde.   Návštěvníci ostrovů jsou vítáni maximálně měsíc. Delší pobyt musí povolit imigrační úřad. Při příletu musí mít turista zpáteční lístek a předem rezervované ubytování. Členové posádky jachty, připlouvající na ostrovy, musí mít potvrzení od kapitána, že budou zaměstnáni na lodi. Když je člen posádky propuštěn, podle práva musejí být odtransportován zpět do své mateřské země na náklady provozovatele jachty a tak dále a tak dále.  

Turistika je tu prostě čistý průmysl, který minimálně poškozuje životní prostředí. A vláda kontroluje, aby to tak zůstalo i v budoucnu. Aby ten, kdo přijede, zase pěkně odjel.

Jak si může užívat i nemilionář

* Kdo chce proniknout na Britské Panenské ostrovy a není dolarový milionář, má v zásadě dvě možnosti: ubytovat se na pevnině nebo si pronajmout jachtu.

* V hotýlcích či bungalovech je maximální komfort, klimatizace bývá samozřejmostí. Noc stojí stovky dolarů. V hotelových jachetních klubech s plnou penzí a možností volného používání plachetnic, kajaků a prken na windsurfing můžete v plné sezoně za přespání v bungalovu pro dva dát i tisíc dolarů.

* Někde, třeba na ostrově Virgin Gorda, lze najít hotelové zařízení pronajímající domy soukromých majitelů v době jejich nepřítomnosti. Luxusně zařízená vila s třemi ložnicemi (třeba minimálně pro šest lidí) vyjde na něco málo přes pět set dolarů za noc, tedy na méně než sto dolarů za osobu.

* Čarovat lze i s posezonními slevami (plná sezona je od října do dubna). Pak přichází možnost hurikánů, a ceny rapidně klesají. Přitom už léta žádný hurikán ostrovům neublížil.

* Pronájem jachty zase umožní více si užít neuvěřitelně čistého moře kolem nich a vyhnout se krkolomným silnicím. „Jsem potěšen, že vás mohu přivítat na BVI, v hlavním městě světa pronajímání jachet a domově největší nájemní jachetní flotily,“ píše předseda vlády Panenských ostrovů v letošním průvodci pro cizince.

* Nabídka námořních plachetnic je široká. Nejpopulárnější jsou pronájmy katamaránů, které se tolik nehoupou a nenaklánějí a nabízejí víc prostoru než jednotrupové lodě.

* Standardní katamarán má pohodlnou kuchyňku, jídelní kout, čtyři kajuty, a dokonce klimatizaci. Ta ovšem funguje pouze v přístavu, když je loď připojena na zdroj elektrické energie. Na katamarán se vejde pohodlně osm až deset lidí, pokud chtějí spát v kajutách. V tropickém vedru je lepší a dobrodružnější spát v noci na palubě v sítích mezi lodními trupy na přídi.

* Týdenní pronájem katamaránu přijde zhruba na čtyři tisíce sedm set eur (v dobré partě si lze užít pocitů miliardářů za méně než sto eur na člověka denně). * Jachtu si lze pronajmout s kapitánem, pokud s sebou nemáte někoho s kapitánskými zkouškami. Z kapitána se ale může vyklubat starý mořský vlk s podivnými vrtochy, který z vás udělá plavčíky. Zato vás bude zásobovat úžasnými historkami o nočních plavbách na otevřeném oceánu do Portorika, o své účasti na olympijském závodě plachetnic, o hurikánech, a samozřejmě o pirátech. Neobydlené ostrovy a průplavy mezi nimi byly tou nejlepší pirátskou základnou pro přepadávání lodí vozících zlato a další poklady z Ameriky do Evropy.

Napsal a vyfotografoval Topí Pigula

Slavný italský lékař a bylinkář Pietro Andrea Mattioli, který působil i v naší středoevropské kotlině, napsal: „Žvýkání kořene nebo držení šťávy z něho v ústech, až by se sama rozplynula a pomalu stekla do hrdla, hasí žízeň, krotí hlad, prospívá játrům a horkému žaludku. Odnímá žáhu, vyčišťuje prsa a plíce, pomáhá k volnému odkašlávání, svlažuje suchost a drsnatost hrdla průdušek nebo chřtánu, změkčuje otoky a vředy. Proto se dává s prospěchem proti sípání, suchému kašli, těžkému dýchání, souchotinám, žeberní hlíze a klání v bocích. Zasypávání slzících očí práškem utlučeným ze suché lékořice zastavuje výtok z očí a hojí vředovatění očí. Dobrý jest také tento prášek k zasypávání neštovic a vředů v ústech.“ Lékořicí ovšem nechtěl léčit jen P. A. Mattioli, ale i Václav Neckář ve svém slavném lékořicovém hitu.

  Lékořice miluje teplé prostředí, a tak není divu, že se jí dařilo v jihoitalské Kalábrii, kde ji používali jako sladidlo i lék už před více než tisíciletím. Někdy okolo roku 1500 začali příslušníci „famiglia di Amarelli“ extrahovat lékořicovou šťávu a v roce 1731 založili Amarelliové továrnu na zpracování lékořice.   Devatenácté století přineslo zlepšení námořní dopravy a spolu s daňovým systémem způsobilo ekonomický vzestup některých rodinných firem. Výroba lékořicového extraktu obnášela nejen pravidelné dodávky rostliny, kterou zajišťovala síť sběračů a výkupen, ale i lisování, vaření a zahušťování. Konečná hmota se pak lisovala do černých tuhých destiček či tyčinek nebo se rovnou na stroji s ozubenými válci lisovaly malé lékořicové bonbony.   V roce 1840 otevřel Domenico Amarelli pobočku v Neapoli, v roce 1907 prorazili do Paříže. Později přišly problémy, jako například velká krize v roce 1929 či fakt, že Američané odvezli po válce část základního vybavení, takže továrně zbyla jen hrdost na dědictví, budovy, tradice a podnikavost. Takže výroba pokračovala.  

  V roce 1987 získali Amarelliové zlatou medaili za unikátní výrobu pomocí tradiční technologie. Odtud byl jen krok k založení muzea, kde se představuje veřejnosti nejen historie firmy, ale i zpracování této rostliny. Muzeum bylo otevřeno v roce 2001 v přízemí rodinného paláce.  

Italská Kalábrie skrývá hodně zajímavých překvapení a lékořicové muzeum u městečka Rossano je jedním z nich. Každý, kdo miluje pendrekové tyčinky, je tady může ochutnat v několika různých úpravách. A skutečný milovní k lékořicové historie určitě neopomene ochutnat „sladké dřevo“ v té nejpůvodnější podobě.

Jak je to s lékořicí

* Lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra) patří mezi bobovité, což znamená, že je v rámci čeledi příbuzná třeba s jetelem nebo čočkou.

* Vědecký název rostliny pochází z řeckého glykys – sladký a rhiza – kořen, což ukazuje právě na tu část rostliny, která se používá jako léčivo.

* Původní areál rozšíření zahrnoval oblast Středomoří a Blízkého východu. Ve středověku se pěstování rozšířilo směrem do střední a východní Evropy. Uchytila se v teplejších oblastech. * U nás se lékořice vyskytuje na některých místech jižní Moravy.

Napsala Darja Milošová

Tento příběh patří mezi oblíbené historky profesora antropologie Ivara Skarlanda, který se zúčastnil výzkumu pižmoňů východních na univerzitní farmě. Stáda „velkých chlupatých krav“ objevili první evropští cestovatelé před třemi sty lety. Poklidně se pásla podél severních břehů Grónska, Kanady a Aljašky a na arktických ostrůvcích Severního ledového oceánu. Zabíjeli je tenkrát pouze lovci velryb především kvůli jejich kvalitnímu masu a hřejivé vlně. Se vzrůstající poptávkou po přepychových kožešinách však začal na počátku 19. století masový lov, až byli pižmoni na Aljašce zcela vyhubeni. Podle záznamů obchodní firmy Hudson’s Bay Company bylo jen jejími zástupci mezi lety 1862 a 1915 vykoupeno přes patnáct tisíc kvalitních kožešin. Pižmoňů však bylo zřejmě zabito daleko více. Posledních patnáct kusů prý bylo povražděno původními Eskymáky, kteří od svých kolonizátorů dostali na usmířenou moderní zbraně. Nicméně ve třicátých letech minulého století se americká vláda rozhodla tuto chybu napravit. Pižmoni tehdy žili jen v severních oblastech Kanady a Grónska, a tak bylo vyčleněno čtyřicet tisíc dolarů na nákup třiceti čtyř zvířat. Byla odchycena na pláních východního Grónska a malé stádo pak cestovalo přes Norsko do New Yorku, vlakem do Seattlu a lodí pak na sever do Fairbanks. Je až s podivem, že všechna zvířata čtyřměsíční útrapy přežila a spokojeně pak žila dalších pět let na univerzitě ve Fairbanks. Teprve potom se vědci rozhodli vypustit je do volné přírody na ostrově Nunivak, kde nežijí žádní z jejich přirozených predátorů. V roce 1968 jich po ostrově pobíhalo již více než sedm stovek. Stádo bylo uměle rozděleno a vypuštěno do různých oblastí Aljašky. V dnešní době bychom zde napočítali na tři tisíce jedinců.  

Nebojme se vlka nic   Je jen málo zvířecích druhů, které se dokáží tak dokonale přizpůsobit drsným severským podmínkám jako právě pižmoni. Charakteristickými rysy obrovského přežvýkavce žijícího v této nehostinné krajině jsou dlouhá hnědá srst, bílé špičaté rohy a mohutné tělo. Pižmoni jsou známi svou výtečnou schopností obrany vůči nepříteli. Členové stáda zaujmou bojové postavení v kruhu, s ostrými rohy blízko u sebe, a společně čelí útokům predátorů. Mladá zvířata jsou schována ve středu kruhu a starší jedinci se snaží odvrátit útok vlků nebo hnědých či polárních medvědů. Útočníci tak mají šanci pouze v případě, že se jim nějakým trikem podaří stádo rozdělit. Samostatně stojící jedinec se pak stává snadnou kořistí.   Tento způsob chování v ohrožení společně s dvojitou srstí, osmkrát teplejší než ovčí vlna, jim umožňuje přežít i v arktických oblastech daleko za polárním kruhem. První vrstva srsti pižmoňům roste od narození až do tří let věku a zůstává na těle po celý život. Druhá, vrchní vrstva, zvaná qiviut, je každoročně obměňována a dospělému zvířeti za rok naroste kolem tří kilogramů nové vlny. Qiviut je měkoučká vlna, kvalitnější než kašmír asijských koz. Obyvatelé severských zemí původně používali tuto vlnu jako dokonalý izolační materiál v dlouhých mrazivých zimách.  

Díky dlouhým chlupům vypadají pižmoni daleko mohutnější, než ve skutečnosti jsou. Samci překvapivě dosahují váhy jen kolem čtyř set kilogramů a výšky v kohoutku kolem metru a půl. Samice jsou ještě menší. Pro srovnání, jejich vývojově nejbližší příbuzný, severoamerický bizon, váží kolem tuny.Hlavně se moc nehýbat   Pižmoni jsou společenská zvířata, a pokud se jedinec ocitne v přírodě sám, cítí se ohrožen a stává se pak snadnou kořistí. Stáda kolem padesáti kusů žijí daleko na severu, v pásmu travnaté tundry. Ostré větry v zimě odvanou z plání bílou peřinu a tito přežvýkavci najdou dostatek potravy i pod sněhovou pokrývkou. Aby dokázali překonat dlouhou zimu, zařídila to příroda tak, že u nich převládá takzvaný sedavý způsob života. Příliš se nehýbou, aby zbytečně neplýtvali energií. Snaží se pouze splnit tři základní úkoly – zůstat v teple, najít potravu a ubránit se útokům predátorů. V létě je možné je často vidět, jak se lenivě povalují na zbytcích sněhu nebo se chladí v jezerech či řekách.   Začátek krátkého severského jara je také dobou, kdy se rodí nová telata. Samice má za úkol všechnu energii z přijímané potravy přeměnit zejména v mateřské mléko. Zpočátku pouze patnáctikilogramové telátko potřebuje každý den zhruba dva litry mléka. Nejdůležitější je pro ně pořádně přibrat a vyrůst, aby dokázalo přežít nadcházející zimu, nejkritičtější období jeho života.  

S postupujícím věkem se tele čím dál více vzdaluje od své matky. Hraje si společně s ostatními telaty. Samice mládě přivolává řevem podobným řevu lva. Zhruba po devíti měsících matka tele odstaví, ovšem některá telata sají mléko i déle než rok.Neukojitelný sexuální apetit   Samec si vytváří svůj harém. Vybere si samice, odvede je dále od stáda a potom všechny obšťastní. Samozřejmě se tímto způsobem nemůže dostat na všechny býky ve stádu, takže právo na potomstvo si vybojují jen ti nejsilnější.   Boj připomíná rytířský turnaj. Dva býci začnou od sebe pomalu couvat až do vzdálenosti asi sto padesáti metrů. Potom se rozběhnou a v plné rychlosti do sebe čelně narazí. Tento akt se může opakovat několikrát, až do chvíle, kdy poražený přizná prohru a pokorně se vzdálí. Nicméně stres doprovázející každoroční boj o partnerky se projevuje také na věku býků. Samice se dožívají kolem dvaceti let, samci o třetinu méně.  

Vědci se domnívají, že předci pižmoňů pocházeli ze severských oblastí Asie a Evropy. Nicméně asi před deseti tisíci lety, na konci poslední doby ledové, většina těchto zvířat vymizela z eurasijského kontinentu. Bylo to v době, kdy pravděpodobně kvůli rozsáhlým klimatickým změnám vymřeli mamuti a mastodonti. Pižmoňům se podařilo přežít díky migraci dále na sever do oblastí Arktidy. Podle rozborů jejich DNA vědci usuzují, že od těchto dob se jejich podoba a způsob života téměř vůbec nezměnily.Rada na závěr   Při cestě na Aljašku můžete navštívit speciální farmu nedaleko Palmeru, kam bylo v roce 1986 přemístěno 24 kusů. Každoročně se zde z jejich těla sbírá kvalitní vlna, ze které se pletou hřejivé šály a čepice. Můžete si je na památku koupit, ale možná vám v nich bude ve střední Evropě přece jen moc velké teplo!

Napsala a vyfotografovala  Iva Heřmanská

Před třiceti lety převzali v jedné z nejchudších zemí světa vládu komunisté pod vedením pozdějšího premiéra Kaysone Phomvihaneho. Laos se pak na dlouhá léta uzavřel cizincům. Ledy povolily až počátkem 90. let a dnes už není návštěva bývalého „Království milionu slonů“ nijak obtížná. Skoro každá z desítek cestovek v proslulém cestovatelském ghettu Khao San v thajském Bangkoku vám do druhého dne vyřídí vízum a pohodlný autobus vás přes noc odveze vysoko na sever, do proslulého Zlatého trojúhelníku, kdysi největší oblasti produkce opia na světě. Právě tady se stýkají hranice Thajska a Myanmy s Laosem.

Thajští celníci úřadují v moderní prosklené budově, jejich laoští kolegové na protějším břehu provincie Bokeo se musejí spokojit jen s dřevěnou boudou. „Už dávno měl stát moderní most, po kterém měly jezdit autobusy,“ říká smutně laoský úředník ve směnárně. „Naší vládě ale bohužel došly peníze.“

  Laoské hotely jsou ale příjemným překvapením. Prostorný čistý pokoj s teplou sprchou stojí jen kolem pěti dolarů, což je na Asii za tak nízkou cenu nečekaný komfort. Postarší majitelka hotelu s nostalgií vzpomínala na mládí: „Ještě před pár desetiletími byste v Houeisai mohli potkat karavany poníků s nákladem hedvábí, opia, nefritu, stříbra, čaje…“   Prohlížíme si mapu na zdi. Tohle místo kdysi bývalo jednou z nejdůležitějších obchodních křižovatek jihovýchodní Asie. Karavany obchodníků sem od 15. století putovaly ze sousedního jihočínského Jün-nanu. V Houeisai bylo jejich zboží přeloženo na prámy a z druhého břehu řeky pak pokračovalo do thajského Chiang-mai a dál do přístavů na pobřeží Barmy (dnešní Myanma). Slávu Houeisai přetrhla léta komunistické izolace země, i když naštěstí jen nakrátko. Dnes se tu opět začínají setkávat obchodníci z Myanmy, Thajska, Laosu a Číny.   Vzpomínkou na zašlé časy je rozlehlé tržiště, které se rozkládá podél silnice na vysokém mekongském břehu. Jen zboží se za ta léta asi trochu změnilo. Kýčovité plastikové hračky výrazných barev, levná čínská elektronika, padělky oblečení světových značek, gumové pantofle. Ze severu je sem přivážejí čínské nákladní lodě. Už brzo by se to ale mělo změnit. Poté, co se někdejší komunistický skanzen znovu otevřel světu, sní vláda v hlavním městě Vientiane o vybudování obchodní tepny, která bude kopírovat trasu dávné karavanní stezky. Nová silnice by měla přes laoskou provincii Bokeo propojit severní Thajsko s jižní Čínou. Její součástí by měl být onen most přes Mekong, který by Houeisai vrátil starou slávu obchodního centra.   Víc než jako příležitost k nákupům ale zatím městečko okouzluje klidem a nádhernou polohou. Houeisai je sevřené mezi kopci zarostlými džunglí a řekou plnou rybářských loděk. Kromě obchodu se tak v poslední době stává jedním ze zdrojů příjmu místních obyvatel i turistika. Jde to pomalu, protože pokud nepočítáme opiové vesničky kolem Muang Singu na čínské hranici a bývalé královské město Luang Prabang plné nádherných buddhistických chrámů a stúp, cizinci se do severního Laosu stále ještě moc nehrnou. Provincie Bokeo se ale zvolna stává nejdůležitější vstupní branou celé oblasti. V posledních letech si například mezi cizinci získává stále větší popularitu dvoudenní scénická plavba z Houeisai po Mekongu do Luang Prabangu. Z paluby takzvaného slowboatu (jakéhosi říčního autobusu) můžete obdivovat panenskou džungli a život v malých rybářských vesničkách.  

Hlavním zdrojem obživy je v Houeisai samozřejmě rybolov. V průvodci se můžete dočíst, že právě tady se ve vodách Mekongu nejčastěji vyskytuje asi největší sladkovodní ryba na světě. Laoský sumčík Plá beuk (Pangasianodon gigas) dorůstá délky až tří metrů a váží až tři sta kilogramů. Loví se každoročně v dubnu, kdy je řeka po období sucha poměrně mělká a ryby táhnou proti proudu Mekongu do jezera Tali v Číně. Slavnostnímu spuštění sítí předchází zvláštní obřad, při kterém se bohyni řeky obětují kuřata. Kilogram masa velmi žádané ryby se prodává až za dvacet dolarů, takže je k dostání jen v nejluxusnějších restauracích.  

V posledních letech ale začíná být populace Plá beuk ohrožena nadměrným rybolovem a znečištěním řeky. Aby se její stavy opět zvýšily, byl v Houeisai už před několika lety zahájen umělý chov. Z vaječníků každé ulovené samice se vymáčknou jikry a v nádobě se oplodní podobně získaným rybím mlíčím. Do řeky je tak prý každý rok vypuštěno přes milion malých sumčíků. I když se dávná karavanní křižovatka může pyšnit mnohasetletou historií, objevíte tu jen dvě památky. Jednou z nich je pevnost Carnot. Její posádka kdysi dohlížela na bezpečnost obchodníků. Dnešní jméno ale pevnosti dali až francouzští kolonisté, kteří ji zvětšili a přestavěli. Když se vyškrábete na kopec, přivítá vás nevlídná strohá stavba z tmavého kamene. Dnes tu sídlí ostraha hraničního přechodu, která vás bohužel nepustí blíž.   Druhou zajímavostí je buddhistický chrám Manilat, který se stejně jako pevnost rozkládá na vysokém kopci nad Mekongem. Z hlavní silnice vás sem dovede dlouhé schodiště. Cestu vzhůru lemují betonoví a pestře omalovaní nágové – hadi, kteří mají chrámu zajistit ochranu před zlými silami. V laoské národní mytologii hrají podobnou roli jako u nás blaničtí rytíři. Až prý bude zemi nejhůř, vyhrnou se nágové ze svých podzemních skrýší a zaženou nepřátele na útěk.  

Do chrámu Manilat se kdysi před překročením řeky přicházeli modlit čínští obchodníci, prosící o zdar své dlouhé a nebezpečné pouti. Dnes tu na terase vysoko nad řekou posedávají mladí mníšci posedlí touhou nechat se vyfotit. Hlavní chrámová budova z týkového dřeva je nápadně vyzdobená malovanými džátakami – výjevy z Buddhova života. Klášter dal v roce 1880 postavit místní princ a později na jeho současnou výzdobu bohatě přispěli laoští emigranti, kteří po roce 1975 utekli před komunisty do Ameriky. Křiklavé barvy džátaků jsou ale poněkud kýčovité a připomínají spíš reklamní poutače.

  Atrakcí ovšem je návštěva laoské restaurace. Zdejší kuchyně nabízí maso nejrůznějších druhů a úprav: hovězí, vepřové, kuřecí, rybí, ale také kozí s bambusovými výhonky, v kokosovém mléce nebo s citronovou trávou. Přílohou je rýže na tisíc způsobů včetně lepivé, díky které se v Laosu snadno obejdete bez příboru. Z košíčku na stole si prostě rukou berete jednotlivá sousta, žmouláte z nich kuličky a vkládáte do úst.  

V nabídce restaurací je také vždy několik druhů fé, což je typická laoská polévka s nudlemi, masovými kuličkami a množstvím různých listů a zeleniny. Příjemnou vzpomínkou na francouzské koloniální časy jsou pro cizince obložené bagety, které se tu prodávají na každém rohu. Podle gusta je naplní zeleninou, šunkou, tuňákem, kuřetem, vejci nebo majonézou. Snídat místo pálivé polévky křupavou bagetu je v Asii nevídaný luxus. Pro průzkum okolí města je nejlepší najmout si malou motorovou rikšu. Asfaltová silnice končí hned za městem a dál vede už jen rozbitá prašná cesta plná výmolů a děr, po které se v klidu procházejí slepice a prasata. Právě tudy by ale za pár let měla vést moderní obchodní tepna, která Houeisai přes severolaoské město Luang Namtha spojí s jižní Čínou. Co tato silnice přinese domorodcům? Obhájci zmiňují lékařskou péči, vzdělání a peníze z turistů. Kritici mluví o zániku tradičních hodnot, rozpadu kmenových společenství, hamburgerizaci, coca-colonizaci a invazi turistů. Pasivní konzumenty pohodové dovolené ale tahle odlehlá oblast asi nikdy přitahovat nebude.  

Kolem silnice procházejí skupinky žen, které z okolní džungle nesou dřevo. Obcházejí hrozivé krátery po bombardování, jež tu nechalo americké letectvo při náletech na Vietnam. Při návratu na základny v Thajsku se piloti nad severním Laosem často zbavovali nevyužitého „nákladu“. V horách se ukrývaly bojůvky laoských komunistů, podporované Vietnamem. Obrovské množství smrtícího železa, které padalo z nebe, ale zdejší domorodci dokázali dobře využít. Dodnes tu můžete spatřit chýše stojící místo na kůlech na nevybuchlých bombách.

Asi po půl hodině přijedete zaprášení od hlavy k patě do vesnice Ban Nam Sang. Žije tu jedna ze zhruba čtyřiceti národnostních menšin, které můžete v provincii Bokeo potkat – lidé z horského kmene Lao Huay (Lenten). Patří do jedné z podskupin etnické menšiny Mien (Yao), která má kořeny v podhůří Tibetu. V minulých staletích odtud Mienové pod tlakem Číňanů postupně migrovali do severního Laosu, Thajska a Vietnamu. Během války v Indočíně je agenti americké CIA spolu s Hmongy, Akhy a příslušníky dalších horských kmenů verbovali do gerilové „tajné armády“ bojující na straně stoupenců laoské monarchie proti komunistům. Po převratu v roce 1975 se proto Mienové často stávali terčem pomsty nové levicové vlády. Řada z nich Laos raději opustila. Lentenové tvoří menšinu dokonce i v rámci své vlastní kmenové „rodiny“ Mienů. V Laosu jich žije jen asi pět tisíc, v celé jihovýchodní Asii zhruba dvě stě tisíc. Od jiných etnických skupin je lze snadno rozeznat podle typických černofialových krojů (lenten znamená purpurový). Dalším poznávacím znakem jsou stříbrné penízky, které si lentenské ženy zaplétají do drdolů. Mladší generace už ale kroje postupně vyměňuje za tepláky a čínské šusťákové bundy.  

I když sem tam asi nějaký cizinec do vesnice zavítá, zatím tu není vidět žádný vliv civilizace. Jednoduché bambusové chýše se střechami z palmových listů stojí na vysokých kůlech, které je izolují od pralesního vlhka. Každou chýši obývá celý doširoka rozvětvený rod. Mužům, ženám a cizincům jsou určeny troje různé dveře, jejichž záměna by mohla přivodit hněv duchů předků. Ti podle domorodců i po smrti nadále žijí se svými pozemskými příbuznými. Víra Lentenů tak kombinuje laoský buddhismus s animismem. Uvnitř chýší jsou jen rohože na spaní, deky, pár kousků očouzeného nádobí, lampa se svíčkou nebo petrolejka… V období sucha, kdy kůly nejsou utopené v blátě, slouží prostor pod chýší jako otevřená kuchyně.  

Lentenové dříve bývali kočovníci, praktikovali systém vypalování džungle. Na políčkách, která tak vznikla, pěstovali rýži, kukuřici a opium. Když políčka po pár letech přestala rodit, celá vesnice se prostě sbalila a odešla jinam. Laoská vláda se ale dnes snaží kmeny ze severu země přesvědčit, aby se usazovali podél silnic. Ve vesnici Ban Nam Sang jim postavila školu. Jejím jediným pedagogickým vybavením je ale tabule a křída. Děti sedí na udusané podlaze a učí se opakováním po učitelce, starší pak opisují na malé dřevěné destičky laoská slova. Hlavním nositelem modernizace tak není asfaltová silnice ani nedaleký trh s čínským zbožím, ale tahle zděná budova uprostřed bambusové vesnice. Většina severních etnických menšin mluví vlastními jazyky, odlišnými od laoštiny. Číst a psát úředním jazykem se povinně učí teprve nejmladší generace. Jakmile to tihle žáčci zvládnou, tempo kulturních změn se dramaticky zrychlí. Poblíž Houeisai jsou i naleziště rubínů a safírů. Provincie Bokeo od nich získala své jméno – „baw kaew“ totiž znamená drahokamové doly. Po roce 1890, kdy bylo zdejší podzemní bohatství objeveno, odtud prý vzácné minerály získávala i thajská královská rodina. Prašná cesta končí u rozbagrovaného kopce, kde za ostnatým drátem rezavějí staré těžební stroje. Laoská vláda před lety celé naleziště pronajala jedné dánské těžební společnosti. Její vedení se pak ale s komunisty neshodlo na podílu na zisku, takže těžba zkrachovala. Jedinými prospektory tak dnes zůstávají obyvatelé okolních vesniček. Hrabou se ve žluté mazlavé hlíně, primitivními nástroji hloubí příkopy a šachty a sní o zázračném zbohatnutí. Několik drobných bezcenných zlomků safíru si odtud odvážíme i my.