Nejvyšší hora v Americe McKinley, Denali, a muž, který ji zlezl a četl na ledovci Koktejl

Arnošt Lustig   Tři Čechy, horolezce Kozáka, Béma a Noska a ostatní čtyři kamarády, kteří sestupovali k ledovci, z něhož startovalo letadlo nazpět do základního tábora, čekalo překvapení. Jen došlápli na ledovec se startovací drahou se zpožděním, které zavinil vítr, mráz a čas, viděli odlétat poslední letoun. Přinejmenším je čekala skoro osudová noc, která se protáhla na tři neděle.   Na ledovci čekal ještě znehybněný dvouplošník značky Beawer (Bobr) s porouchaným motorem, který nemohl odletět. Zmrzlý a mrtvý stroj. Podle vzkazu přiveze čerstvé letadlo porouchanou součástku, mechanik ji namontuje a oni tři se konečně s ostatními čtyřmi ve zdravém stroji dostanou do bezpečí. Zatím nikoli.   Mohli přemýšlet o Bohu, osudu, mlčenlivé hoře Denali, kterou měli v zádech. První z nich, doktor Kozák, nemohl dostat z hlavy příběh, který ukazoval na nevyzpytatelnost osudu každého, i toho nejzručnějšího nebo nejzkušenějšího horolezce nebo pilota. Souviselo to s čekáním na letadlo a pilota podobném čekání na letoun a pilota z Hemingwayovy povídky Sněhy na Kilimandžáru s tím rozdílem, že Mount McKinley, Denali, za jejich zády nebyl sen, ale ledová skutečnost.   Mount McKinley, původním indiánským jménem Denali, na Aljašce v USA, je hora 6194 metrů vysoká, nejvyšší v Severní Americe. Leží mezi 50. a 75. rovnoběžkou severní polokoule, v řídce obydlené oblasti na aljašském poloostrově. Vrcholí zde Kordillery. Na tomto pobřeží leží obrovské ledovce. Dosahují až k mořské hladině. Jsou tu slavné sopky. Oblast zaujímá téměř dva miliony čtverečních kilometrů. Řeky Aljašky tečou do tří světových stran do Arktického oceánu. Největší, Yukon, protéká někdejším zlatopeckým městečkem Dawson. Kdysi mělo dvacet tisíc obyvatel. Někteří zbohatli, jiní zahynuli. Zabil je mráz, neúspěch a peřeje na řece nebo utonuli v některém ze tří milionů jezer, největší je Iliamna Lake. Území je neobydleno, na jednoho obyvatele připadají čtyři kilometry čtvereční.  

  Zlatokopové šli přes uzounký Chilkootský průsmyk. Mezi těmi, kteří zbohatli, byl americký spisovatel Jack London. Ne zlatem, ale tím, že naslouchal zlatokopům a sepsal jejich příběhy. Je to paradox. Málo spisovatelů na světě zbohatlo jako on. Postavil si vysněný dům u San Francisca, a když ho dostavěl, shořel mu i s rančem Wolf.   Ale na to doktor Kozák tu první noc nemyslel. Myslel na dvojplošník značky Beawer. Bobr. Uvažoval o jednom z amerických pilotů, kterého oslovovali Joe. Řídil letoun jednou rukou na přístrojích, v druhé držel sendvič, dva chleby se šunkou. Výjimku dělal jen při startu, kdy potřeboval obě ruce. To si položil sendvič na stehno. A jednou takhle elegantně vyletěl s japonskými horolezci z ledovce se sendvičem na stehnu, namířil nahoru a narazil v mlze na ledovcovou horu a všichni zahynuli.   Doktor Kozák našel ve své výbavě časopis Koktejl z roku 2002, kdy se poprvé pokusil o Mount McKinley, Denali. V příloze byla moje knížka, prémie časopisu pro věrné čtenáře, pod názvem Na letišti (později Nemáme na vybranou). Je to příběh o lásce izraelského pilota Johnyho a českého reportéra Danyho z Prahy k nádherné ženě, židovské vdově, které v Maďarsku v roce 1944, za Salazsiho, fašisté oběsili ve válce muže, s nímž pašovala do Palestiny, budoucího Izraele, přes Turecko a Sýrii Židy odsouzené za fašismu k smrti. Oba se do ní zamilovali. Mezitím pilot letěl do arabské vesnice pomstít svého kamaráda, letce, kterého vesničani po sestřelení stroje a seskoku zajmuli, přivázali ke kůlu, polili medem, aby na něj usedaly včely, mouchy a komáři, vyřízli mu jazyk, propíchali uši a uřízli pohlaví. Účastnila se toho vesnice. Zorganizoval to muchtar – starosta vesnice – a jeho bratr.  

Dr. Kozák knížku z Koktejlu na ledovci začal a přečetl do konce. Je to moje nejromantičtější knížka čtená za nejdobrodružnějších okolností nejzajímavějším člověkem na druhém konci světa pod horou Denali, ve světle severní noci.  

Pokládám to dnes, k výročí báječného časopisu Koktejl, za vyznamenání pro magazín i autora. Měl bych ještě určitě napsat, že dr. Kozák je skvělý doktor, kapacita na léčení rakoviny a krevních chorob, docent, brzy dozajista profesor, už nyní přednosta hematologického oddělení Fakultní nemocnice v Praze na Vinohradech. Skvělý člověk, nositel americké Fullbrightovy ceny pro mimořádně nadané lidi jako Bill Clinton a někteří géniové.   Tenhle příběh je jako moje hvězdička, která svítí v mé skromné literární kariéře. Román čtený v ledovém bílém stínu hory Denali, Mount McKinley, za oné noci a na začátku arktického dne, ve světle odrážejícím se od stěny americké královny hor.  

Pak přiletěl bezvadný dvojplošník značky Beawer se součástkou pro nemocné letadlo, namontovali ji a všichni nastoupili a odletěli bezpečně do cílové stanice a odtamtud do Prahy.

V květnu letošního roku, až mi knížka Nemáme na vybranou vyjde, ji všem pošlu.

Rád píšu tenhle článeček.

Přeji šťastných dalších patnáct let.

Čtenářům skvělého Koktejlu, jednoho z mála časopisů, které stále vlastní a řídí Češi (nikoli Němci, Francouzi nebo Američani).

Arnošt Lustig 15. března 2007  

Slávu belgických pralinek nešíří v Česku jen Belgičané, ale i samotní Češi – manželé Bachurovi z Ostrova. Lahodné kousky nejrozmanitějších tvarů pak lze ochutnat v čokoládovém království v centru Karlových Varů.   Belgické pralinky z Čech

Napsal a vyfotografoval  Jan Borecký

Útulný obchůdek s působivou atmosférou s hlavičkou Koruna Pralines patří k nejprestižnějším v České republice. Nabízí se tu špičková kvalita, která je ostatně s belgickými pralinkami spojena. Nabízejí se tu pralinky všemožných druhů a tvarů a ve vzduchu se nese neopakovatelná vůně delikátních náplní. Pralinky vynalezl šéfcukrář francouzského maršála hraběte du Plessis-Praslina mistr Lassagne. Sláva ovšem patří jeho pánovi. Lassagne ale založil v belgickém městě Montargis (v době vzniku unikátních bonbonů byla Belgie provincií Francie) dům pralinek, který tam stojí dodnes.   Ale jak se dostaly belgické (původně francouzské) pralinky do Karlových Varů?   V městečku pod Krušnými horami, v Ostrově, si v roce 1991 otevřeli manželé Nataša a Lubomír Bachurovi cukrárnu Koruna. Po čase je přestala samotná cukrářská výroba zajímat a začali se zabývat čokoládou. Vyráběli vlastní čokoládové pralinky ručně nastříkané a potahované.  

  Pak měli možnost věnovat se rok v hotelu na Novém Zélandu cukrářské klasice i čokoládě. Poté strávili měsíce v jedné kolébce pralinek u mistra Jackyho Vergoteho v Bruggách, kde získali jeho receptury, a bylo rozhodnuto. Po návratu začali investovat do vlastní firmy. Pralinky vyrábějí podle belgické receptury. V současnosti jsou české belgické pralinky nabízeny v patnácti prodejnách v České republice.   „Pokud chceme dělat svou práci na dobré úrovni, musíme se neustále zdokonalovat a vzdělávat. Z Belgie odebíráme časopisy a získáváme literaturu o čokoládě, navštěvujeme veletrhy, kde se dovídáme spousty nových věcí, navazujeme nové a rozvíjíme dřívější kontakty,“ říká Lubomír Bachura.   Několikrát do roka objednává nové formy na čokoládu, aby držel krok s dobou. V současné době si mohou mlsouni pochutnat na šedesáti druzích belgických, respektive českých dutých figurek, osmdesáti druzích pralinek a případně sezonních výrobcích – vánočních, velikonočních, ke Dni matek, anebo na svatého Valentýna.  

Na každou pralinku je záruka nejméně čtrnáct dní, podle druhu náplně, na některé až měsíc nebo dva. Nataša Bachurová k tomu se šibalským úsměvem dodává: „Bez čokolády nejsem ani jeden den. Kvalita se musí kontrolovat, což ochotně podstupuji.“

O pravých belgických pralinkách

* Čokoládu zřejmě jako první popíjeli Aztékové. Do Evropy ji přivezli až Španělé v 16. století.

* Zakladatel výroby belgických pralinek přišel do Belgie ze Švýcarska. S sebou přinesl preciznost jejich zpracování a důraz na kvalitu – Jean Neuhaus si v roce 1857 otevřel lékárnu, kde kousky čokolády doplňovaly a oživovaly

běžný sortiment. S čokoládou dál experimentovali jeho syn i vnuk a přivedli pralinky, dnes označované jako

belgické, k dokonalosti, a firma se začala zabývat výrobou čokolády.

* Za nejvýznamnějšího současného výrobce belgických pralinek se považuje společnost Godiva. Její výrobky mají nezaměnitelnou chuť, tomu odpovídá i cena.

* Belgická čokoláda klade důraz na kvalitu, jemnost a perfektní zpracování. Belgičané pečlivě hlídají výrobní procesy. Pyšní se tím, že na rozdíl od jiných výrobců v Evropě a ve světě používají výhradně kvalitní kakaové máslo.

* Část produkce pochází v Belgii z malých rodinných firem, kde se recepty rodí a střeží jako rodinné stříbro.

* Belgičané dokonce vynalézají nové chutě pralinek ve spojení s významnými společenskými událostmi: narození následníka, svatba někoho z panovnické rodiny.

* Belgičané některé pralinky, vyrobené jen ke zvláštním příležitostem, archivují. * Pralinky, tedy plněné čokoládové bonbony, se samozřejmě vyrábějí i v jiných zemích, kde také existují různé tradiční receptury. Belgické pralinky však tvoří v království čokolády svůj vlastní svět.

erasovitá rýžoviště můžete obdivovat na mnoha místech Asie. Proslulé jsou terasy kmene Ifugao ve filipínském Banaue, terasy Hmongů v Sapa v severním Vietnamu, terasy na indonéském ostrově Bali či terasy ve vesničkách pod nepálskou Annapúrnou. Za nejkrásnějšími ale musíte do jižní Číny. Dračí páteř

Napsal a vyfotografoval  František PetrákNejvíce rýžových teras se rozkládá v provincii Kuang-si (Guangxi). Asi nejrozlehlejší najdete u vesnice Pingan poblíž městečka Longsheng, které leží asi osmdesát kilometrů severně od známého města Kuej-lin (Guilin). Říká se jim Dračí páteř a často bývají označovány za jeden z divů Číny. Ranní autobus z Longshengu nás asi po hodině jízdy vysazuje v údolí řeky u vesnice Huangluo. Terasy, pokrývající plochu několika desítek čtverečních kilometrů, nejsou při pohledu zdola od silnice příliš vidět. Vynikají až postupně při asi hodinovém stoupání do Pinganu. V tropickém horku těsně před polednem dá člověku pořádně zabrat. Při pohledu na jednu z nejúžasnějších scenerií na světě si ale na propocená trička ani nevzpomeneme. 

Rýžová políčka kopírují terén všude kolem. Jejich vodorovné linie se táhnou od obzoru k obzoru a ladně obtáčejí horské hřebeny. Připomínají nestvůrně zvětšenou vrstevnicovou mapu, kterou nějaký obr přenesl přímo do krajiny. Okolní svahy se prudce svažují, takže terasy nejsou širší než několik metrů. Některé jsou tak úzké, že se na ně nevejde ani buvolí potah. Domorodci je proto musejí pracně okopávat motykou.

***Každé jen trochu vhodné místečko tu bylo přeměněno v pole. Terén je využitý skutečně na doraz – pro nic jiného než pro rýži už nezbývá místo. V Evropě by se nejspíš mluvilo o ekologické katastrofě způsobené hamižnými zemědělci nebo o ničivém civilizačním zásahu do krajinného rázu. Jenže Dračí páteř je mnohem více úžasnou kombinací lidského důmyslu a citu pro přírodní krásu. Působí výtvarným dojmem a vyzařuje z ní jakási taoistická uměřenost a harmonie. 

Tohle místo je navíc po celý rok nesmírně fotogenické. My jsme sem přijeli v srpnu a viděli tu spojitý interval odstínů postupně dozrávající rýže – od světlounce trávově zelené až po tmavě tyrkysovou s jemným nádechem do modra. Na internetu ale můžete najít i snímky podzimní zlatožluté mozaiky sklizených políček, zimní bělostné plochy či asi nejúchvatnější jarní scenerie. Zhruba od dubna jsou totiž terasy zaplaveny vodou a v lesknoucích se střepinách tisíců zrcadel se odráží modré nebe. Bahnem se pomalu krok za krokem pohybují řady domorodců v typických slaměných kloboucích, kteří do něj zapichují předpěstované rostlinky rýže. Voda z terasy zmizí, teprve když stébla trochu vyrostou.

***

Dračí páteř vybudovala národnostní menšina Mienů, známá i pod názvem Jao. Při procházce po terasách člověka samozřejmě napadne, proč tak složité dílo vůbec vzniklo. Chanové (etničtí Číňané) v minulosti Mieny vytlačovali z úrodných říčních údolí vysoko do hor. Obdělávatelná půda tu chyběla a Mienové proto museli vyvinout techniku, která jim umožnila přežít. Neměli jinou volbu než stát se mistry ve výstavbě teras. Strmé svahy doslova vyrvali přírodě a proměnili je v zemědělskou krajinu. Sazenice rýže na začátku růstu vyžadují zaplavení vodou, takže pole musejí být dokonale rovná. V místech se skloněným terénem by se rýže jinak než na terasách vůbec nedala pěstovat. A zatímco dole v údolích bývají až tři sklizně do roka, tady se Mienové musejí spokojit jen s jednou.

***Nikdo přesně neví, jak jsou vlastně terasy staré. Některé prameny udávají až osm set let. Podle jiných zdrojů začaly terasy vznikat za dynastie Jüan (1279–1368), přesněji řečeno asi před šesti sty padesáti lety. Jedna generace za druhou pak v průběhu asi tří set let dílo dále rozšiřovala. Konec výstavby teras prý spadá do počátků dynastie Čching (1644–1911). I na těch nejstrmějších kopcích se terasy zvedají od říčního údolí až skoro na vrcholy. Moje horolezecké hodinky Suunto naměřily rozdíl nadmořské výšky 280–1110 metrů, tedy 830 výškových metrů. Terasy připomínají žebříky, schody, šnečí ulity… Záleží jen na fantazii. Číňani je pojmenovali podle mytologických zvířat a nebeských těles. Z jedné vyhlídky tak můžete spatřit Pět tygrů a Devět draků, z další zase Měsíc obklopený Sedmi hvězdami. Celkový název Dračí páteř vznikl snad proto, že terasy vzdáleně připomínají řady obratlů jakéhosi nestvůrného megazvířete. 

Na první pohled se může zdát, že terasy byly do svahů vytesány. Je to ale přesně naopak – byly k nim přistavěny. Základem každé terasy je kamenná zídka, z obou stran pečlivě utěsněná jílem. Kapsovitý prostor byl pak vyplněn hlínou, k jejíž dopravě stavitelé chytře využili proud vody. Stejným způsobem jsou dnes terasy zúrodňovány. Na nejvyšším bodě prostě stačí přimíchat kravský hnůj a voda už ho sama roznese po políčkách.

 Základním inženýrským prvkem Dračí páteře je důmyslný systém zavlažovacích kanálů. Pohání ho přírodní hydrologický cyklus. V horkých jihočínských nížinách daleko odtud se vypařuje voda, která pak v chladných horách v okolí Dračí páteře kondenzuje v mlhu a déšť. Právě proto taky musíte mít štěstí, abyste terasy vůbec spatřili. Často je tu vidět jen na pár desítek metrů. Zklamaní turisté si pak dole na parkovišti kupují pohledy a smutně si představují, o co kvůli mlze přišli. 

Vláhu z mraků zachycují lesy, a horské prameny a potůčky ji předávají lidem. Protože ale životodárná voda terasy zároveň pomalu podemílá a odnáší, musejí je Mienové pečlivě udržovat. Je to neustálý boj. Voda si hledá cesty bez ohledu na lidská přání. Tu a tam prorazí zídku a začne políčko pomalu, ale jistě odnášet dolů. Každou chvíli proto v rýžovištích spatříte muže, kteří terasy pečlivě kontrolují a utěsňují trhliny. Dole v údolí také neustále sbírají odplavenou úrodnou půdu a v proutěných koších ji vynášejí zpět na políčka.

***

Někteří vesničané už ale tvrdou dřinu vyměnili za provádění turistů. Dole u silnice dokonce vybírají vstupné. Mienské ženy vás pak po terasách doprovázejí s košíky chlazené coca-coly, šperků a výšivek. Ve vesnici Pingan funguje několik hotýlků a dokonce je tu i internetová kavárna. Že vás to znechucuje? Bez komercializace by už dnes Dračí páteř nejspíš nepřežila. Čína se modernizuje a lidé se z hor stahují za snadnějším živobytím dolů do měst. Jenže na údržbu teras je třeba neskutečný objem lidské práce. Turistické peníze jsou pro Mieny vítaným zdrojem příjmů, který je drží na místě. Jen díky nim možná ještě Dračí páteř voda neodplavila do údolí.

Stavitelé teras – Mienové

* Původně kočovný kmen je jako zvláštní etnická skupina popisován od dob dynastie Tchang (618–906), kdy jeho příslušníci do Číny dorazili z Tibetu. Pro obyvatele horských oblastí Říše středu byl tehdy poprvé použit název „mo yao“ (ti, co nemusejí robotovat). Vláda jim odpouštěla daně a práci za to, že zkoumali dosud neobydlené oblasti a hledali úrodnou půdu. Mezi Číňany se pro ně postupně vžilo zkrácené jméno Jao (Yao). Oni sami se ale označovali jako Mien, v jejich jazyce „lidé“.

* V rámci čínské říše se Mienové těšili částečné autonomii – vládli jim jejich kmenoví vůdci, ale museli být loajální vládě.

* Křehké soužití ne vždy fungovalo – navzdory privilegiím totiž Mienové vedli několik ozbrojených povstání. Ve 14. století proto nakonec začali pod čínským tlakem postupně migrovat na jih. Část Mienů nakonec překročila hranice Říše středu a začala se usazovat v okolních zemích jihovýchodní Asie. Mienové osídlili severní části říše Lan Xan, „země milionů slonů“, jak se tehdy označoval dnešní Laos. Dnes jich tu žije asi padesát tisíc.

* Jednu z několika podskupin tvoří Lentenové (viz Koktejl 12/1996 – Za řekou je Laos). Velká část Mienů se v 80. letech z Laosu vystěhovala do Spojených států. Během války v Indočíně se totiž zapojili do boje proti komunistům. Tvořili součást „tajné armády“, řízené agenty CIA. Když pak v roce 1975 v Laosu získala moc levicová vláda, stali se terčem pronásledování, a Američané jim nabídli azyl.

* V thajské části Zlatého trojúhelníku představují Mienové jeden z několika proslulých „horských kmenů“, jejichž vesnice se dnes často stávají cílem treků západních turistů. Nárůdek, který bez ohledu na státní hranice v minulosti kočoval horami a džunglemi, dorazil do Thajska až koncem 19. století. Dnes tu žije asi šedesát tisíc Mienů, především kolem města Čiangraj. V ekonomicky rozvinutém Thajsku ale jejich typická kultura rychle zaniká pod náporem modernity.

* Tradice si Mienové naopak udržují v Myanmě (Barmě) a také v severním Vietnamu, kde jsou známí pod názvem Dao. Žije jich tu asi půl milionu.

* Asi nejlépe se Mienům paradoxně vede v zemi, odkud začali kdysi utíkat. Po vzniku Čínské lidové republiky byli pod názvem Jao uznáni za jednu z pětapadesáti národnostních menšin. V provincii Kuang-si vznikl v roce 1951 Autonomní jaoský kraj Longsheng, v jehož rámci dnes funguje několik městeček s vlastní mienskou administrativou.

* V pěti jihočínských provinciích dnes podle odhadů žije asi 2,7 milionu Mienů. Antropologové se ale paradoxně dodnes neshodli, zda vůbec představují jednotný národ. Sami Mienové se totiž člení do dvanácti klanů, které se dále rozpadají asi do třiceti etnických podskupin. Každá podskupina má částečně rozdílné kulturní tradice, oblečení a způsoby obživy. Liší se i dialekty – Mienové z různých oblastí se mezi sebou nedomluví.

* Všechny Mieny spojuje snad jen to, že se dodnes prakticky nemísí s Chany (etnickými Číňany), od kterých je odlišují i nejrůznější tabu. Nesmějí například jíst psí a hadí maso. Svůj původ totiž odvozují od mystického „nebeského krále“ Pchan Chu (Pan Hu), napůl psa a napůl draka.

* Mienské ženy oblékají tmavě modré šaty s bohatě vyšívanými šarlatovými klopami a zdobí se množstvím šperků. Těžké stříbrné náušnice jim vytahují ušní lalůčky do délky až patnácti centimetrů. Při slavnostních příležitostech si kolem krku nasazují rudě zbarvený střapatý pás připomínající péřové boa.

* Různobarevné střapce a bambule zdobí i typické čepičky mienských batolat. Jejich matky často spatříte ve vyšívaných turbanech. Mají různý tvar a barvu a slouží jako „poznávací znamení“ jednotlivých klanů. Mienové se tak navzájem rozlišují třeba na Rudé turbany, Pagodové turbany, Zatočené turbany…

* Svobodné dívky turban vůbec neodkládají, protože žádný cizí muž nesmí spatřit jejich vlasy. Ty patří k nejdelším na světě a Mienové se díky nim dostali i do Guinnessovy knihy rekordů. Délka vlasů je znakem sociálního statusu ženy. Údaj o pěti metrech, který lze najít na internetu, bude ale nejspíš přehnaný.

* Mienové používají písmo založené na čínských znacích.

* Jejich náboženství kombinuje taoismus, animismus (víru v duchy) a uctívání předků. V žádném domě nechybí oltář pro uctívání ochranných duchů, kteří dům obývají spolu s lidmi. Víru v duchy odráží i složitý systém jmen. Při narození získá každý Mien jakési příjmení, udávající jeho příslušnost ke konkrétnímu klanu v rámci kmene. Dostane i dětské jméno, které používá asi do patnácti let. Dospělé jméno získá až po zvláštním přechodovém rituálu. Už od narození má ale ještě další jméno, které je určeno výhradně pro zásvětní říši duchů. Používat ho bude až po smrti, kdy prý se opět setká se svými předky.

* Mienské vesničky jsou v jižní Číně roztroušené vysoko v horách. Žije v nich vždy asi dvacet rodin, odvozujících svůj původ od společného předka. Muži musejí rodičům nevěsty platit vysoké věno ve stříbře. Pokud na něj nemají, žijí v její rodině v podřízeném postavení. Antropologové proto mluví o pozůstatcích matriarchátu.* Rozlehlé dvoupatrové domy odrážejí komunitní způsob života Mienů – celá vesnice pracuje společně a pak se dělí o sklizeň. Při práci také všichni společně zpívají, často s pomocí předzpěváka. Písně se dědí z generace na generaci. Vyprávějí o hrdinství předků, připomínají legendy o stvoření země, ale i humorné příběhy a mravní ponaučení. Zpěv je neoddělitelnou součástí kultury Mienů. Dokonce i milenci si prý svou lásku navzájem vyjadřují písněmi.

Discovery Channel „Co s kouskem zlata? Buď si jej musíte nechat zvážit a ohodnotit dříve, než s ním budete obchodovat dále, anebo jej orazíte značkou, čímž vlastně vyjádříte jeho hodnotu, a vznikne mince,“ vysvětluje Ronald Top, moderátor televizní stanice Discovery Channel v jednom z dílů seriálu Vynalézání dějin, který se týkal peněz. Část se natáčela na Slovensku, v kremnické mincovně. Jejími mincemi jsme platili ještě nedávno – za bývalého Československa.   Právě v Kremnici Ronald Top ukazoval, jak se peníze ručně vyráběly z čistých, neoražených mincí pomocí razidla a kladiva. Historie zdejší mincovny totiž sahá hluboko do minulosti. Ostatně nebyla náhoda, že ve 14. století vznikla mincovna právě tady. Nacházelo se tu zlato a uherský král Karel I. Robert z Anjou tu proto už v roce 1328 založil výrobu mincí a městu dal královský statut. Zdejší zlaté doly pak svého času, především v 16. století, patřily k nejvýnosnějším v Evropě.  

  Podle dochovaných materiálů se v Kremnici nejprve razily takzvané florény, po nich dukáty. Kremnické mince byly ostatně ve středověku velmi ceněny právě pro svůj podíl zlata. Největší rozmach je ale teprve čekal – za doby Marie Terezie patřila zdejší mincovna k jedněm z nejvýznamnějších v Evropě.  

Mince pak razila dál i po vzniku společného státu Čechů a Slováků. Po jeho rozpadu v roce 1992 tak musela nechávat Česká republika razit své mince v Německu a Kanadě, nakonec se ale mince začaly razit v Jablonci nad Nisou. Dnes v Kremnici razí mince nejen pro Slovenskou národní banku, ale i cizinu. Původně mincíři vyráběli mince hlavně kladivy – nejprve museli z prutů ze slitin drahého kovu a příměsí (takzvané cány) vyklepat plech. Byl o něco širší než budoucí mince a samozřejmě dlouhý. Mincíř – střihač ho pak rozstříhal na čtverečky. Ty se různě narovnávaly a dál upravovaly, potom zahřály, vložily mezi spodní a horní razidlo a pregéř jim úderem kladiva dodal konečnou podobu.  

Výroba měla samozřejmě různé obměny. Někdy se mince razily jen z jedné strany. Případně, hlavně v době, kdy se nekladl takový důraz na tloušťku mincí a jejich váhu, se nestříhaly z naklepaných cánů čtverečky, ale razil se z každého kusu stejný počet mincí bez ohledu na to, jak těžké a silné byly. I když se výroba mincí od doby Říma po staletí příliš neměnila, začal také ji postupně ovlivňovat technický pokrok. Podle doložených nálezů se ale už v druhé polovině 15. století začal používat takzvaný průrazník, který usnadnil výrobu čtverečků. A s Leonardem da Vinci je spojován ruční lis na mince.   Nu a pak už postupně jednotlivé úkony přebíraly další stroje – v 16. století válcovací na pruty, další už i k ražbě mincí. V Kremnici se válcovací a razicí stroj objevil v roce 1573. Původně byl na koňský pohon, který ale záhy nahradila vodní energie.   Výroba se vylepšovala o další vynálezy a přibývalo výkonnějších strojů. Dnes dokáží vyrazit až sedm set mincí za minutu. „Stále je tam cítit zvláštní aroma zlatého prachu,“ řekl přesto Ronald Top o kremnické mincovně.   Seriál Vynalézání dějin – Inventing History běží na televizním kanálu Discovery Channel do 13. března. Ronald Top v něm připomíná při své cestě Evropou, že spousta věcí, které považujeme za samozřejmost, zase tak samozřejmá není.   Díl zaměřený na fenomén, který „hýbe světem“, tedy peníze, nahlédl jak do historie, tak do budoucnosti. A samozřejmě položil i důležitou otázku – jak dlouho nám ještě budou v peněžence zvonit skutečné mince a šustit bankovky? Nebudeme se na ně chodit dívat už jen do muzeí?   Možná, že kremnická mincovna bude jednou už jen připomínkou v expozici tamějšího muzea, které nyní dokumentuje někdejší slávu města. Muzeum bylo založeno v roce 1890 a je jedním z nejstarších na Slovensku.  

„Chceme celému světu vyprávět o Gagauzech,“ říká ředitelka historického a etnografického muzea v městečku Bešalma, které vlastně plní funkci muzea národního. Ani se jí nedivím – gagauzský národ skoro nikdo nezná, turisté se na území maličké autonomní republiky nehrnou a samotní Gagauzové? Ti po krátkém opojení ze získání samosprávy řeší, jak z ničeho uživit rodinu. Ostatně jako většina obyvatel Moldavska, na jehož území se autonomní republika Gagauzsko nachází.   KDO ZNÁ GAGAUZSKO?

Napsala  Jana Patková

vyfotografoval  Jan Škvára

Do Gagauzie je to z Kišiněva, hlavního města Moldavska, necelých sto kilometrů. Mírně zvlněná krajina se po vstupu do Gagauzska nijak dramaticky nemění a kromě betonového poutače u silnice s nápisem „Vítejte v Gagauzsku“ nic nenaznačuje, že jste z maličkého Moldavska přejeli do ještě menší Gagauzie.

Hlavní město Comrat se ze svého statutu metropole těší od roku 1994, kdy autonomní republika oficiálně vznikla. Ať do města přijíždíte z jakékoliv strany, pokaždé se jeví jako větší vesnice, ostatně má něco málo přes třicet tisíc obyvatel. Ale rozměry této „minimetropole“ vlastně dobře odpovídají rozměrům celé republiky. V pěti městech a dvaceti pěti vesnicích tu žije necelých dvě stě tisíc lidí. Samozřejmě, že většinou Gagauzů. Jedná se o etnikum turkického původu, ovšem na první pohled je od Moldavců těžko rozeznáte. Navíc tady, na jihu Moldavska, žijí ještě Bulhaři, Rusové, a dokonce malá komunita Čechů. Příslušníky všech těchto národností můžete v Comratu snadno potkat, neboť město je také křižovatkou cest vedoucích do Rumunska a na Ukrajinu.MAJÍ, CO CHTĚLI…   Nijak kosmopolitně se ovšem Comrat netváří. Jeho centrum tvoří park s velkým pravoslavným chrámem a budova parlamentu. Před gagauzským parlamentem stojí velká socha Lenina, bedlivě pozorující chrám Páně na druhé straně silnice. Oba břehy této silniční tepny při naší návštěvě spojují transparenty, jichž je tu víc než projíždějících aut. Jeden typ nápisů, vyvedený ve veselých velikonočních barvách, hlásá, že Kristus vstal z mrtvých. Ty do ruda zbarvené připomínají, že se blíží Svátek práce. Konec dubna se Gagauzové chystají slavit každý podle svého naturelu.  

Náš první dojem silného zmatení národů, symbolů a tradic ještě umocní pohřební průvod vypravený z kostela. Smuteční hosté doprovázejí nebožtíka vystaveného na otevřené korbě náklaďáku, který se pomalu šine prostředkem silnice. Policisté, dosud střežící vchod do parlamentu, na chvíli odběhnou a pomáhají organizovat nebo spíše stavět dopravu. Když pohřební průvod zahne ke hřbitovu, nevelká kolona vozidel, která se za tu chvíli vytvořila, se dá do pohybu. Tvoří ji prastaré náklaďáčky, ojetiny neurčitého stáří, koňské potahy i luxusní mercedesy. Ani v tom se však Gagauzsko od zbytku Moldávie neliší. Stejně jako v tom, co se dá koupit v průměrném obchodě. Tedy chléb, konfetky neboli oblíbené čokoládové bonbony, nějaký ten salám a hlavně levné a výborné víno. Je-li moldavské víno vynikající, tak to gagauzské je ještě o stupínek lepší. V jeho pěstování tady mají dlouhou a úspěšnou tradici, dnes je v této malé zemi přes deset významných vinařských závodů, které vyvážejí víno do Ruska, Běloruska, Ukrajiny a dalších zemí Evropy. Takže není nad čím váhat, v teplém jarním odpoledni jednu láhev kupujeme a usedáme s ní do parku, stejně jako mnozí mladí obyvatelé metropole.  

Společnost nám dělají dva studenti, Žeňa a Viktor, s nimiž jsme se seznámili v Kišiněvě. Oba jsou Moldavci a s nadšením souhlasili s tím, že se s námi na výlet do Gagauzska vydají. Nejen že tu nikdy nebyli (cestování při současné životní úrovni v Moldavsku není zrovna rozšířeným koníčkem), dokonce se při zmínce o Gagauzsku tvářili mírně překvapeně. Ačkoli mají za dva měsíce promovat na ekonomické fakultě kišiněvské univerzity, existenci autonomní republiky uvnitř vlastní země nějak nestačili zaregistrovat. Před cestou si ale znalosti doplnili a teď se tváří poněkud světácky:

„Tady ale vůbec nic není. Je to fakt… díra,“ říká mírnější Žeňa. Její přítel Viktor je razantnější: „Jsou to chudáci. Takový trochu póvl, nemyslíš? Podívej se, jak se oblékají… No, mají co chtěli, a teď nemají vlastně nic,“ dumá Viktor nad lahvičkou červeného.  

Ačkoli jeho názor sdílí řada Moldavců, pořádně se plete. I když je Gagauzsko převážně zemědělským regionem, životní úroveň je tu přece jenom o něco málo vyšší než ve srovnatelných venkovských oblastech vlastního Moldavska. Zatímco v Moldavsku byla po vyhlášení samostatnosti půda, na níž hospodařily kolchozy, rozdrobena mezi drobné hospodáře a ti dnes většinou nejsou schopni dosahovat předchozích výnosů, tedy zemědělství se ocitlo na kolenou, v Gagauzsku byl systém družstev ponechán a funguje. Navíc sem proudí finanční pomoc z Turecka.GAGAUZSKÁ CESTA   „Sami jsme se stali hospodáři na svém území, sami se rozhodujeme, jak naložit s penězi. Dáváme je na rozvoj měst i vesnic a hlavně na stavbu silnic, které máme opravdu špatné,“ agituje paní ředitelka národního gagauzského muzea. S tím posledním nelze než souhlasit. Cesta sem, do Bešalma, je sice asfaltová, na návsi před muzeem ale tato civilizační vymoženost mizí. Konec konců, muzeum je jediné svého druhu na světě a eviduje je i UNESCO, takže kam jinam položit asfalt než cestou sem? Chcete-li se ale vydat dál, připravte se na prašné cesty plné výmolů, stružek a potůčků, kamenů a vůbec všeho, co může dopravu zkomplikovat.  

  Ovšem jak dalece jsou Gagauzové sami sobě hospodáři? Odpověď na tuto otázku je třeba hledat především v nedávné historii tohoto národa, který na území dnešního Moldavska přišel v 18. století, aby nahradil Tatary, kteří byli carskou správou nuceni odejít. Poprvé o sobě dali Gagauzové vědět jako o svébytném národu na počátku 20. století – v roce 1906 povstali proti Rusům a ustanovili vlastní stát. Ovšem pouze na deset dní, než jej ruská vojska z mapy světa opět vymazala. Další osudy Gagauzů věrně kopírují osudy této části jižního Moldavska, známé také jako Besarábie. Ta byla po první světové válce předmětem územního handlování mezi Sovětským svazem a Rumunskem, pod nějž nakonec spadla. Následovala poměrně silná vlna romanizace, Gagauzové byli nuceni se na úřadech domlouvat rumunsky, což jim značně komplikovalo život. Jako ozvěna se toto jazykové napětí vrátilo na přelomu 80. a 90. let, kdy se moldavská vláda rovněž pokusila zemi silně romanizovat. Ostatně, ačkoliv je oficiálním jazykem Moldavska moldavština, jde v podstatě o rumunštinu.  

Podle Pařížské smlouvy mezi Rumunskem a SSSR z roku 1940 se pak území Besarábie stalo definitivně součástí sovětského impéria jako součást tehdy nově ustanovené Moldavské SSR. Gagauzové spolu s dalšími národy velkého impéria prožili stalinskou dobu, během níž se jich tisíce ocitly v sibiřských gulazích, a další tisíce zahynuly při hladomoru vyvolaném kolektivizací venkova. Následovala éra Nikity Chruščova, tedy určitého uvolnění. V té době (50. a 60. léta) byla vytvořena první gagauzská abeceda, světlo světa spatřil první gagauzský slabikář, a krátce a v omezeném rozsahu se dokonce na gagauzských školách vyučovalo v mateřském jazyce. Už v roce 1962 byla ovšem gagauzština jako vyučovací jazyk opět plně nahrazena ruštinou.TVRDOHLAVOST SE VYPLÁCÍ   Základy jakéhosi národního obrození však byly položeny, za gorbačovské „perestrojky“ se dále rozvíjely a vedly až k požadavku autonomie v roce 1989. To, co se dělo dál, bývá často vydáváno za vzor řešení mezietnických konfliktů.   Gagauzské požadavky byly kišiněvskou vládou odmítnuty, což vedlo 19. srpna 1990 k vyhlášení „nezávislosti gagauzského lidu na Moldavské republice“. Byla vytvořena suverénní Gagauzská SSR v rámci Sovětského svazu, moldavskou vládou ovšem neuznaná. Comrat okupovala moldavská vojska, Gagauzové vytvořili domobranu a na pomoc jim přijeli také vojáci z Podněstří, další separatistické oblasti Moldavska. Hrozila skutečná občanská válka, podobná té, která o dva roky později zachvátila právě Podněstří. Pod tímto nátlakem se Moldavci stáhli a gagauzské území se ocitlo plně pod kontrolou Gagauzů, byl zvolen první prezident zatím nikým neuznané republiky. V té době se také rozpadl Sovětský svaz, respektive byla vyhlášena Moldavská republika. Ta naštěstí neměla na válčení s Gagauzy ani chuť, ani sílu, neboť ji plně zaměstnával konflikt v Podněstří. Začalo vyjednávání, které vedlo až k vyhlášení autonomní republiky Gagauzsko v roce 1994. To, co hrozilo velkým krveprolitím, mělo naštěstí „pouhé“ tři oběti na životech.  

Gagauzsko je tedy nyní relativně samostatné, i když se moldavská vláda nepřestává snažit zesílit zde svůj vliv – třeba korupcí členů Lidového shromáždění před volbami baškana (gagauzského prezidenta) v roce 2002. Důležitým ovšem zůstává fakt, že pokud by byl změněn status Moldavska (například kdyby se chtělo sloučit s Rumunskem), mají Gagauzové právo sami se rozhodnout o svém setrvání ve státu. Další vládou, která se o malinkatou republiku zajímá, je vláda turecká – vždyť Gagauzové jsou, velmi zjednodušeně řečeno, v podstatě Turky. A tak není divu, že první oficiální návštěvou autonomní republiky byl právě turecký prezident. Nezůstalo ale jen u státnických návštěv. Gagauzsku byla Tureckem poskytnuta poměrně rozsáhlá humanitární pomoc a dodnes sem proudí turecké peníze. Znamená to ovšem zároveň, že Turci do jisté míry ovlivňují veřejné mínění Gagauzů, především prostřednictvím médií, která dotují.  

Dalším hráčem ve hře se může stát v budoucnosti Rusko, vzhledem k vazbám Gagauzska na prorusky orientované Podněstří a vzhledem k tomu, že vyučovacím jazykem na gagauzských školách stále zůstává ruština.JAZYK DĚLÁ NÁROD?

Úředními jazyky tu jsou gagauzština, moldavština a ruština. A neúředně?

Moldavsky se tu naši kišiněvští přátelé nedomluvili, což jim ovšem nevadilo, protože i pro ně je ruština „druhou mateřštinou“. I když, jak říká Viktor: „Nemám ji rád, ale mluvím dobře a často.“

„Gagauzsky se mluví doma, v rodinách, a také ještě na vesnicích,“ říká ředitelka muzea rusky. Aby jazyk zcela nevymřel, vyučuje se ve školách – ovšem vlastně jako jazyk cizí, zatímco tím hlavním je ruština. Mladí podle ní ale nejeví příliš ochoty mluvit a učit se gagauzsky:

„Ono se gagauzsky vlastně nikde jinde nedá domluvit, a u nás často už také ne,“ přiznává tato vlastenka. „Rozumíme mluvené turečtině, naše jazyky jsou si asi ze čtyřiceti procent podobné,“ dodává.

Takže zbývá ruština, kterou se Gagauzové dohovoří na úřadech, s Moldavci, kteří je obklopují, i mezi sebou. Tvrzení, že jazyk dělá národ, tedy v Gagauzsku dostává pořádně zabrat. Je otázkou, jak dlouho vydrží ostrůvek pravoslavných Turků uprostřed Moldavska vzdorovat asimilačním tlakům, jež nevytváří jenom samotné Moldavsko, ale které jsou vlastně obecným trendem stále více se globalizující světové společnosti. Jak v tomto světle vidí gagauzskou budoucnost ředitelka jediného muzea Gagauzů na světě? „Gagauzové jsou zvyklí se přizpůsobovat, vždy žili na něčím území. A také vždy věřili v Boha, jsme velmi věřícím národem. A to je myslím jedna z našich nejlepších vlastností.“  

Siwu ani zanikající město ze soli – Šálí – v plánu vůbec nemáme, a tak se necháváme notnou chvíli přemlouvat. „Je to nejkrásnější oáza, jakou znám,“ říká nám Monam Raduf. V lehkých bílých beduínských šatech s námi postává nad rozloženou mapou Egypta. Ještě nám kreslí perem do sešitu cestu, abychom za Marsá Matrú správně odbočili, a pak se zase širokým úsměvem zazubí.   MĚSTO ZE SOLI

Napsali a vyfotografovali  Kateřina a Miloš MOTANI Z  Marsá Matrú nás čeká daleká cesta rovinatou saharskou pouští lemovanou v dálce se vlnícími pahrbky. Kus od silnice vidíme dva pomalu se vzdalující velbloudy, jinak nikde nic a nikde nikdo. Pak se konečně ocitáme na kraji hledaného zemského zlomu. Pod nohama se nám rozprostře hluboká proláklina a v ní oáza Siwa. První jednoduchá stavení postavená z nepálených cihel dokonale splývají s okolní zemitou barvou. V dálce se zrcadlí rozlehlá jezerní hladina. A kam až oko dohlédne, jsou vidět nekonečné hustě zarostlé datlové háje. Roztřepené tuhé šedozelené listy vyrůstající z tmavě hnědého palmového kmene se ani nehnou. Je bezvětří.  

Prašné ulice jsou plné snědých lidí oděných do jednoduchých beduínských šatů. Odněkud se ozývá veselý dětský smích. Sem tam projede rozhrkaný dřevěný vůz tažený osly. Slunce spaluje, přestože je teprve únor. Dýchá to tu celé Orientem.Utopená oáza   Zatímco v jiných egyptských oázách se musí voda ze země pracně vyčerpávat, v Siwě se z takzvaných artézských studní dostává tlakem na povrch sama. Třicet tisíc let stará tekutina vyvěrá v podobě tří set teplých či studených pramenů a potoků a více než tisíce pěti set studní. Je jí takový nadbytek, že se nestačí vůbec spotřebovávat. Spolu s odpadní vodou se pak hromadí v plochých jezerech nedozírné plochy. Oáza leží přibližně deset až dvacet šest metrů pod hladinou moře, takže nadbytečná voda ani nikam neodtéká. V horkém létě se stačí odpařovat, ale v zimním chladnějším období musejí lidé dávat pozor, aby se vody nevyčerpávalo zbytečně moc a oáza se „neutopila“.   Voda v Siwě obsahuje navíc značné množství minerálů, na litr připadá přibližně sedm gramů soli (mořská voda má v průměru asi třicet pět gramů soli na litr). To se bohužel odráží na zdraví obyvatel oázy, kteří více než kde jinde trpí zánětlivými nemocemi pohybového ústrojí. Jednou z nich je například dna.   Před téměř dvaceti lety se začala vyčerpaná voda demineralizovat. Problém pomohla řešit v roce 1995 také nově navrtaná velmi hluboká studna. Z ní se dostává zdravá voda nejen do domácností, ale i do umělohmotných láhví a prodává se jako jedna z nejlepších minerálních vod v celé zemi (voda s nálepkou Siwa nebo Safi).  

Kdo má ze starších obyvatel oázy dnu nebo jiné kloubní onemocnění, nemusí naštěstí za pomocí moc daleko: Léčení se odehrává v saharském horkém písku. Blahodárné účinky zábalů využívají i „přespolní“ a „přesmořští“. Že je vody skutečně dostatek, o tom svědčí nejen spousta kanálů, dobře zavlažovaná pole a plantáže, ale i nadbytek komárů. Sotva se zešeří, žíznivě se vrhají na své oběti a otravují až do rozbřesku. I my si to užili.Město ze soli   Ruiny starého města Šálí se tyčí na dvou pahorcích ve středu oázy, hned vedle rušného náměstí. První stavení tu začala vznikat přibližně ve třináctém století. Jelikož tehdejší doba byla velmi těžká a v oáze docházelo k neustálým potyčkám s jinými beduínskými kmeny, lepily se domky kvůli lepší obraně těsně jeden k druhému. Vzniklo tak jakési pevnostní městečko obehnané zdí a protkané klikatícími se uzounkými zastíněnými uličkami. Při stavbě se používal ještě donedávna oblíbený stavební materiál khashif – velké bloky obyčejné soli promíchané s kamennou horninou a poslepované hlínou.   Protože bylo uprostřed vysokých hradeb málo místa, začalo se stavět také do výšky. Časem vznikl z těsně nalepených domků až šestipatrový celistvý komplex, ve kterém žily stovky lidí. Po celá staletí se dovniř staré Siwy dostalo jen málo nově příchozích a ještě méně jich mohlo volně odejít ven. Tak nejisté a tvrdé časy tenkrát na pokraji písečné Sahary panovaly.   Ale největší nepřítel přišel až v roce 1926. V poušti se s ním moc nepočítá: třídenní vytrvalý déšť. Byl tak ničivý, že se zhroutilo mnoho zdí a většina lidí byla nucena Šálí opustit. Směrem na východ se pak začaly stavět nové příbytky, zpočátku také ze solných bloků a hlíny, později z kamene, cihel a pak i z betonu. Původní budovy ale obyvatelé postupně opouštějí a stěhují se dál a dál – na „lepší“.   Ve starých zakřivených uličkách polozbořeného Šálí se pohybujeme velmi opatrně. Kolem vyšlapaných cestiček se tyčí stěny opuštěných domů, jen sem tam v některém zachovalejším ještě někdo bydlí. Zdi jsou ale rok od roku stále labilnější a každou chvíli se může některá z nich zřítit, propadnout se může i strop. Nejednou se stalo, že zdi pohřbily i své obyvatele.  

Dostáváme se až na vysoký kopec, odkud je úchvatný pohled na celou oázu s nespočetnými palmami. Do očí bije nový sportovní stadion nalíčený svítící růžovou barvou – moc se sem opravdu nehodí. Ještě se nestačíme pořádně rozkoukat, a už k nám míří malý kluk Mahmut. „Jak to, že nejsi ve škole?“ ptáme se. Usmívá se a krčí nechápavě rameny. Vysvětlení je prosté – jeho rodina si vzdělání pro své potomky nemůže dovolit. Mahmut je rád, když nám aspoň na chvíli může dělat společnost a ukázat nám v solném městečku, ze kterého po každém silnějším dešti vždy něco ubude, věci, kterých bychom si možná sami ani nevšimli.  

Nesmějí na ulici   V dřívějších dobách docházelo mezi západní a východní částí oázy k rozporům, které nakonec vyústily v dlouhotrvající krvavé potyčky. Bojovníci obou znepřátelených stran se každého dne ráno sešli a bojovali až do západu slunce. Večer se mrtví a zranění posbírali a na druhý den se nesmyslně pokračovalo. Ani společná řeč a společné náboženství, ani společná minulost nebo denní boj o přežití nedokázaly odradit tyto lidi od vzájemného zabíjení.   Dnes se minulé krvavé doby připomínají každoročním festivalem Sijáha. Na podzim kolem úplňku se po dobu tří dnů scházejí Siwané na kopci Džabal Dakrúr a oslavují uzavřené přátelství. Po polední modlitbě následuje společné hodování. Podává se obvykle chleba politý hovězím vývarem. Každý večer se pak muži shromáždí, zpívají a tančí zikr. Ženy se představení neúčastní. Do západu slunce mohou být přítomny pouze dívky do dvanácti let.  

Ženy žijí v Siwě velmi izolovaně. Vdané nevycházejí téměř na ulici a pokud ano, tak úplně zahalené do modrošedého velkého šátku (tar-fodit). Pod prostým nenápadným přehozem přitom nosí často velmi barevné šaty. Jistou volnost mají pouze mladá děvčata, která chodí i na veřejnosti většinou bez zahalení.

Přes den vidíme projíždět po ulici pár „dámských vozů“ tažených osly. Za jezdcem sedí na pryčnách několik žen. Na svět se dívají jen tenkou škvírkou v šátku. Není vidět vůbec nic, ani kousek obnažené kůže. Upřímně řečeno, připadám si při tomto pohledu, oblečená v košili s dlouhým rukávem a tmavých džínách, jako ve vitríně.Hora mrtvých   Několik kilometrů od středu města směrem na sever se nad oázou tyčí velmi impozantní kopec zvaný Džabal al-Mautá. Světle zbarvený skalnatý pahrbek je provrtaný nespočetnými hroby. Hodně hrobů je vytesaných přímo v kolmé skalní stěně. Některé jsou jednoduché, jiné tvoří celou hrobku, někdy i o více komorách.   Co se stalo se všemi těmi mrtvými, jejichž těla tady po řadu let odpočívala? Odpověď na sebe nenechává dlouho čekat. Když pokračujeme dál podél kopce, zpozorujeme, jak si hned na úpatí Hory mrtvých hrají a pokřikují děti, a o kousek dál se v nepříliš čisté vodní nádrži pere špinavé prádlo. A na prašné zemi se roztroušeně povalují lidské kosti. Tam leží kousek lebky, tam ulomená pánevní kost, vedle kosti stehenní, jinde celá dolní čelist. O kus dál nacházíme dokonce několik pouze z poloviny zahrazených hrobů, ve kterých leží lidské kosti a lebky naházeny neuspořádaně jedna přes druhou. Objevujeme dokonce i část mumifikované nohy a pánve. Naskýtá se nám opravdu poněkud drsný pohled na dobu minulou – bez hrdosti, bez slávy a bez ovací. Odcházíme tiše a s respektem.   Velmi zajímavý pohřební komplex pochází z ptolemájovského a římského období. V době druhé světové války sloužily hroby jako bunkry. Při objevení dalších nových hrobů docházelo k silnému poničení vnitřních maleb, neboť si vojáci odnášeli kusy malované omítky coby suvenýry. Jak se později dozvídáme, v téměř původním stavu se zachovalo už jen několik málo hrobek.  

Chrání je kované zámky, od kterých má klíč jen jejich správce. Za malý bakšiš dovolí nahlédnout do Siamonovy hrobky ukrývající barevné reliéfy. V hrobce Niperpathota zdobí zdi zjednodušené červené fresky. V jiné se zase nachází malba krokodýla. Oku neujde ani několik zachovalých strašidelně vyhlížejících mumií.Snad nebude pršet   O den později, již na cestě do Bílé pouště, vidíme na obzoru převalující se mraky. Odradily nás od cesty do písečných dun. Pak se nebe sevřelo a začal vát nepříjemně silný vítr. Po horkých dnech jsme si museli dokonce vzít bundu, tak citelně se ochladilo.  

Je už tma, a tak hledáme místo na spaní. Když konečně najdeme vhodný plácek, jsme už nesmírně unavení. Skoro usínáme, když slyšíme, jak o kapotu začínají bušit dešťové kapky. Uprostřed Sahary se spí při dešti dobře. Ale co Siwa?

Život v Siwě

* Hodně izolovaná oáza Egypta leží v Libyjské poušti (severovýchodní část Sahary) přibližně 305 kilometrů jihozápadně od Marsá Matrú – v proláklině dlouhé asi 80 kilometrů. Sníženina je široká 9 až 28 kilometrů.

* Siwa vznikla na místě staré karavanní cesty, po které se už za doby faraonů dopravovaly sladké datle. V současné době roste po celé oáze v palmových hájích na tři sta tisíc datlovníků (má se za to, že Siwa produkuje ty nejlepší datle z celého Egypta) a sedmdesát tisíc olivovníků. V ovocných sadech zrají také kapkovité fíky, šťavnaté pomeranče a další ovoce. Na uměle zavlažovaných polích se daří obilí a zelenině.

* Datlovníky jsou pro obyvatele oázy užitečné i jako materiál na topení, ke stavbě plotů, lýko pak na provazy a na vycpávání. Z mladých listových ratolestí se pletou košíky či ošatky. Palmové kmeny se využívají jako trámy při stavbě příbytků a s vysekanými zářezy slouží jako žebříky. Z datlovníků se získává i palmové mléko.

* Světu se oáza otevřela s vybudováním zpevněné silnice do Marsá Matrú. S příchodem Evropanů ale také mnohé ze své nedotčenosti ztratila. Uprostřed prašných ulic vznikají vedle obyčejných obchůdků penziony a malé hotýlky, na pár místech je přístupný už i internet. Přesto si oáza dokázala uchovat hodně ze svých starých zvyků a tradic. Mezi obyvateli se dokonce zachoval původní berberský jazyk se specifickým dialektem.

* Velmi ceněné jsou zdejší okázalé stříbrné šperky. Prodávají se i tradiční hodně barevné oděvy, šály, látky, keramika a košíkářské zboží.

* Na dřevěných vozíkách (karetách) s oslíky můžete jet kamkoli, například na kopec Aghumi, který láká zbytky Amonova chrámu věštby. Sem se vydal i Alexandr Veliký, aby po osmidenní úmorné cestě vyhledal ve věštírně slavné orákulum. Když mu potvrdilo, že je bůh, nechal se vyhlásit za syna boha Amona a zároveň korunovat na egyptského faraona.

* V létě mohou výletníky osvěžit prameny Džúba (Kleopatřina koupel) nebo Fatnas na jezerním Ostrově snů. K horkému prameni Bir Wáhid mezi písečnými dunami se dá za doprovodu místního průvodce dostat už jen pomocí terénního auta. Sehnat řidiče s vhodným autem na jakkoli dlouhou cestu do písečné pouště není těžké. * Ve dvou jednoduchých restauracích nabízejí egyptská i místní jídla a horký, nesmírně sladký čaj. Poslední krámky se zavírají, až ulice silně prořídnou a provoz na silnici se ztiší.  

Tradiční soutěž Shell Wildlife Photographer of the Year pořádá Natural History Museum v Londýně s BBC Wildlife Magazine a sponzoruje firma Shell. Do 23. ročníku se přihlásilo více než osmnáct tisíc snímků. Ty vítězné jsou od 21. října 2006 prezentovány na putovní výstavě po mnoha zemích. Výstava končí 29. dubna 2007. Některé z nich pravidelně vždy v dubnu umožňuje zhlédnout i geografický magazín Koktejl.

Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – ptáci

„Souboj rivalů“

Andy Rouse, Velká Británie

Ráno na Falklandských ostrovech v jižní části Atlantského oceánu během Vánoc bylo jasné a krásné. „Spatřil jsem na pláži tuto hašteřivou trojici a strávil tam s nimi nakonec čtyři hodiny sledováním jejich šaškovin, které byly vskutku legrační. Tučňák zcela vlevo je samice a oba samci se ve svém soupeření vzájemně pošťuchují ploutvemi. Tučňáci patagonští jsou skutečně krásní,“ říká Andy, „ale na výslunní popularity se drží tučňáci císařští díky svým těsným formacím, které vytvářejí během zimních sněhových vánic. Tučňáci patagonští jsou i mnohem aktivnější, a tak vlastně zajímavější pro objektivy fotografů.“

Zvláštní cena v kategorii Portréty živočichů

„Rosněnka žlutonohá“

Edwin Giesbers, Nizozemí

Na Kostarice zmizelo za posledních pár desetiletí mnoho druhů žab pravděpodobně v důsledku zhoubných plísní a klimatických změn. Rosněnka žlutonohá je stále ještě celkem rozšířená, ale není jednoduché ji nalézt. Edwinův průvodce nespatřil za celý rok ani jednu, a tak byl pro něj její objev mnohem více vzrušující než stopy pumy opodál. „Stál jsem v potoce a snažil se k ní dostat co možná nejblíže,“ vypráví Edwin. „Žába zůstala bez hnutí, když jsem pořizoval snímek, a byla si zcela jistá svou schopností splynout s rostlinou, na které seděla.“ Rosněnky žlutonohé (v anglickém originále Ghost glass frogs – skleněné žáby) získaly své jméno díky průhledné kůži na bříšku, přes kterou jsou vidět vnitřní orgány, a dokonce i cirkulující krev.

Zvláštní cena v kategorii Chování živočichů – savci

„Hyena v úzkých“

Christophe Courteau, Francie

Christophe objevil u laguny v Botswaně čtyři hyeny skvrnité, jak se právě krmí sloní nohou. Totéž ale měla v úmyslu smečka dvaceti afrických psů hyenovitých a bez varování hyeny napadla. Všechny utekly, jen jedna zůstala. „Souboj začal naneštěstí probíhat v trávě a já se přistihl, jak si tajně přeji, aby se aktéři přemístili na otevřené prašné místo. Což posléze provedli, jako by uposlechli pokynů režiséra, a drama za přispění vířícího prachu spolu s pronikajícím světlem nebralo konce. Hyena se postavila ke všem přímo čelem a vyhnula se tak útoku cvakajících čelistí. Ale nakonec,

po více než patnácti minutách, se dala na úprk. Její pronásledovatelé štvanici brzy vzdali,“ uvedl Christophe.

Zvláštní cena v kategorii Přírodní prostředí živočichů

„Kachny divoké za úsvitu“

Arnaud Darondeau, Francie „Strávil jsem roky posedáváním u tohoto jezera před východem slunce a přesvědčoval sám sebe, že tohle zimomřivé čekání se vyplatí,“ vypráví Arnaud. „Co jsem věděl, bylo, jak magické umí být světlo v takovém místě. Ukázkový říjnový den ve střední Francii, po kterém následovala ledově chladná noc, vytvořily tu správnou směs ingrediencí. Nejdříve nastoupila mlha prosvětlená mandarinkově oranžovou září. Poté se v odlescích objevily na hladině takřka neznatelné vlnky a siluety odpočívajících kachen. Nadčasový moment, který opravdu stál za to čekání,“ dodává Arnaud.  

Zvláštní cena Geralda Durrella – Divočina v ohrožení

„Siesta kapustňáků“

Jun Kezuka, Japonsko Během lednového pozdního odpoledne narazil Jun při potápění v Crystal River na Floridě na odpočívající kapustňáky, kteří zde přebývali ve stojatých temných vodách. „Pořídil jsem snímek velmi opatrně, abych nezčeřil zrcadlově se lesknoucí hladinu a neprobudil spící krasavce,“ říká Jun. Kapustňáci se v zimě rádi přesunují do řečišť ohřívaných pronikajícími teplými proudy. Jun objevil během jednoho dne na sedmdesát kapustňáků a člověk by tak snadno podlehl klamnému zdání, že jich je mnoho, když se setká s tolika z nich na malém úseku řeky. Přesto jsou ohrožováni lovem, rybolovem, znečištěním a na Floridě také lidským osídlováním jejich lokality. Jun byl v úžasu, když se setkal s těmito neobyčejnými, přátelskými živočichy tak blízko obydlí na pobřeží. Hezkých pár ošklivě vyhlížejících čerstvých zranění ale poukazovalo na střet s lodními šrouby z rekreačních člunů.  

Jeden kilometr čtvereční lidského svědomí – ostrov Ngamba. Toho špatného samozřejmě. Na ostrově porostlém deštným pralesem, dvacet tři kilometrů severovýchodně od ugandského města Entebbe, blízko rovníku, obklopená vodami Viktoriina jezera se nachází záchranná stanice pro šimpanze. Místo pro zvířata vyrvaná z jejich původního prostředí, týraná, kupovaná a prodávaná, často určená jako hlavní chod regionální kuchyně. Hledají zde sebe sama a snaží se vytvořit si nové sociální vazby na stejně postižené jedince. Našla svůj ráj na zemi, nebo jen luxusní vězení?   Ostrov lidského svědomí

Napsal a vyfotografoval Petr Slavík

„To chcete všechno brát s sebou?“ vykulí oči pilotka malé cesny Nancy Chartermanová a posune nedopalek cigarety z jednoho koutku úst do druhého. „To je strašně těžký a ty seš moc velkej,“ drmolí si pod jemný knír a snaží se vyvážit letadélko neustálým překládáním mých zavazadel z místa na místo. Alespoň posté si povytáhne umaštěné džíny a zaleze za knipl. Travnatý pruh zaříznutý do okolní savany zmizí pod námi, když se cesna odlepí od země. Řeka Ishasha se změní ve stříbrnou nit a hranice s Kongem zůstávají daleko na obzoru. Za několik hodin se pod břichem letadla zaleskne hladina Viktoriina jezera a Nancy bezchybně posadí stroj na přistávací plochu. „Hodně štěstí!“ podá mi ruku a druhou neomylně zajede k pasu, aby si povytáhla kalhoty.Na místě

Řidič Wilderness Safaris na nás už čeká. „Jaká byla cesta?“ zeptá se zdvořile a jeho další slova: „Už jsme tady!“ následují až po hodině jízdy, když zastaví na dvoře poblíž Institutu Jane Goodallové.

„Doktorka Ajarová bude mít malé zpoždění,“ vítá nás jeden z jejích kolegů. „Posaďte se zatím v zahradě!“

Sedíme u stolu ve stínu velkého fíkovníku a já si nervózně kontroluji znovu a znovu všechna razítka o očkování, která jsem prodělal, potvrzení o nemocích, které nemám… tuberkulóza, neštovice, spalničky, žloutenka… Za chvíli je budu potřebovat. Snad je to všechno?! „Omlouvám se za zdržení. Jsem Lilly Ajarová,“ vytrhne mě příjemně modelovaný hlas z napínavé četby očkovacího průkazu. „Můžete mi, prosím, ukázat své dokumenty?“ požádá doktorka a nasadí si brýle jako půjčené od Nadi Urbánkové. Chvíli se mračí do té kupy lejster, než odhalí nádherné zuby v širokém úsměvu. „Je to v pořádku. Váš zdravotní stav a potvrzená očkování vám umožňují vstup do záchranné stanice. Musíme být velmi opatrní. Šimpanzi jsou náchylní k mnoha lidským chorobám a vy se dostanete s jednou skupinou do blízkého kontaktu.“   Když vcházíme do kanceláří, zahlédnu ženu s dlouhými šedými vlasy staženými sponou do culíku. JANE! Chce se mi vyhrknout! „Dobrý den!“ skoro zakoktám.   Tvář ženy ale nepatří doktorce Goodallové. „Doktorka Jane tu byla před měsícem,“ odpoví Lilly na nevyřčenou otázku. „Tady jsou její fotky,“ jako by chtěla ukonejšit mé až příliš viditelné zklamání. Legenda ochrany africké přírody se usmívá ze stěn ve společnosti svých milovaných šimpanzů.   Pak se od doktorky Ajarové dozvídám, že Ngamba Island Chimpanzee Sanctuary byla založena v říjnu 1998 jako útulek pro šimpanze zachráněné organizací Uganda Wildelife Authority z rukou překupníků zvířat. Jsou zde umístěni jedinci, kteří ztratili šanci na přežití v divočině. Ročně je v Africe zabito pytláky okolo pěti tisíc šimpanzů. Jsou loveni pro maso nebo jako cenný artikl pro černý obchod se zvířaty. Bohužel se objevil nový fenomén, který šimpanze vážně ohrožuje – takzvaný witchcraft (čarodějnická nebo čarodějná živnost, obchod). Části jejich těl se rozprodávají jako magické předměty využívané k čarodějným obřadům. „Obzvláště ceněny jsou části mláďat,“ upozorní doktorka. V očích sympatické ženy hoří ohníčky zloby, když nám ukazuje fotky malých šimpanzů s uřezanými prsty. „Špatně se proti tomu bojuje,“ dodá smutně.  

Při loučení u přístavního mola ale opět září energií lidí, kteří věří v to, co dělají.Bili   Ostrov doktora Moreau! To přirovnání se na mě přilepilo hned po přistání. Jedna desetina ostrova slouží pro ubytování návštěvníků, personálu a vědeckých pracovníků a je odříznuta od pralesa elektrickým, několik metrů vysokým drátěným ohradníkem. Pozorovatelny připomínají strážní věže. Zóna vstupu povoleného! Zóna vstupu zakázaného! Mříže. Dráty.   V půl třetí, přesně jako podle hodinek, přicházejí šimpanzi na odpolední krmení. Vynoří se tiše nebo s hlasitým houkáním z pralesa a posedají si v uctivé vzdálenosti od elektrického ohradníku. Ošetřovatelé jim přes dráty naházejí zeleninu a ovoce. Následují drobné šarvátky a potyčky. S posledním pomerančem mizí lidoopi mezi stromy.  

„Vrátí se až večer! Do ubikací. Tady už nic neuvidíte,“ upozorňuje mě černoch v zaměstnanecké uniformě. Po páté hodině se šimpanzi (opět na minutu přesně) vracejí na noc do svých klecí. Ošetřovatelé rozdají misky do rukou natažených skrze mříže. Plní je kaší. Pak přicházejí na řadu vařená vejce. Tváře přitisknuté na ocelové pruty. Prosebná gesta. Za každou tváří příběh. Příběh, který lze nazvat jakkoliv, jen ne hezkým.  

CONNIE – zabavena vojenskou hlídkou nedaleko Mbarary společně s několika dalšími šimpanzi. Transport přežila jen ona.

NKUUMWA (Zachráněná) – objevena v kuchyni US Marine House v Kampale (DRC). Na ostrov přijela téměř bez srsti.

MIKA – současný alfa samec skupiny, zabaven v egyptském cirkusu Akefs v Kampale. MEGAN – zkonfiskována nadvakrát. Poprvé ve Rwandě. Následně za podivných okolností prodána znovu, do Moskvy. Odtud se dostala do Itálie, Rakouska a Maďarska. Podruhé zabavena celníky na letišti.   „Vás to nezajímá?!“ cítím arogantní podtón v hlase zástupce managera ostrova, když opouštím večerní krmení. „Už jsem viděl dost!!“  

  Se soumrakem opouštějí ostrov tisíce netopýrů na cestě za potravou, aby se ráno zase vrátily na svá nocoviště. Mě ráno čeká forest walking – procházka se skupinou mladých šimpanzů. Budu mít možnost se dotknout těch obdivuhodných tvorů.   „Bohužel do lesa na procházku s mláďaty jít nemůžeme,“ je první informace následujícího rána. „Dvě dospělé samice se nevrátily na noc do ubikací a setkání s nimi by mohlo být nebezpečné!“ vysvětluje ošetřovatel ve chvíli, kdy se soukáme do zelených pracovních overalů. „Půjdeme do ohrazeného výběhu. Dávejte si pozor na tkaničky do bot. Fotografování je zakázáno!“   Vcházíme do výběhu společně se skupinou mláďat, některá jsou už značně odrostlá. Jdeme po kolena vysokou trávou. Studená rosa mi promáčí boty bez tkaniček. V dlani ucítím teplé prsty. Šestiletá samička Bili mě vzala za ruku. Je to úžasný pocit! „Nebojte se. Chtějí se dotýkat, chtějí, abyste se jich dotýkali. Potřebují živočišné teplo a lásku. Moc jí nezažili!“ radí nám ošetřovatel.   Sedíme se šimpanzi na jedné z jejich prolézaček. Lisa přišla během několika vteřin o tkaničky do bot. K Robertovi Sassorovi, asistentovi Jane Goodallové, přiběhl mladý sameček, velmi nevybíravě ho praštil a s nadšeným houkáním utekl. Bili se mě od prvních okamžiků nepustila. Leží mi v náručí a nechá se blaženě drbat na břiše. Chvíli se mi hrabe ve vlasech, pak mě něžně kouše do ruky. Sedne si přímo proti mně a dívá se mi do očí. Objeví strup na mém rtu. Vidím, jak je soustředěná. Vztáhne obě ruce k mému obličeji, aby mi nehty zranění vymáčkla. Chytím opatrně její ruce a dám je dolů. Hladím ji po hlavě. Dotkne se rty mé tváře. Opět zvedá ruce, pomalu, nenápadně. Znovu jí v tom zabráním. Proč?! Proč mě odmítáš, člověče? Mám tě ráda! Chci ti pomoct! Vidím na ní to obrovské zklamání. Soustředěně mě pozoruje, jako by chtěla znát odpověď. Náhle se její výraz změní. Vycení zuby a zavříská mi z několika centimetrů do obličeje. Pak už si mě ani nikoho jiného nevšímá.  

Vracíme se podél jezera k ubikacím. Jeho hladina stále klesá. Propadám se do písku obtěžkán dvěma šimpanzími výrostky, kteří si mě vybrali za soumara. Do stop prosakuje voda. Slunce začíná hřát. Hledám očima Bili…Zlomená srdce   Když vás vzbudí pípání hodinek, drnčení budíku nebo nechutně veselý hlas v rádiu, je to ve většině případů věc nepříjemná, ale nijak vás nepřekvapí. Pokud budí ticho, je to přinejmenším zvláštní. To ráno mě vyhnalo ze stanu ticho přímo hmatatelné, olověně šedé a trochu strašidelné. Mika a Mawa nemlátili do mříží v neustávající snaze dokázat jeden druhému svou nadřazenost. Ledňáčci seděli bez pohnutí na drátěném ohradníku. „Ani ty nekřičíš?“ vyčítal jsem orlovi jasnohlasému, kterého jsem objevil dalekohledem v koruně stromu skloněného nad hladinu jezera. Jeho volání je jedním z nejkrásnějších zvuků africké divočiny.  

„Loď přijede dříve, pane.“ Josefův hlas je prvním reálným zvukem toho divného rána.

„Co se děje, Josefe?“

„Blíží se bouře,“ zašeptá starý černoch a sápe se po mých zavazadlech.

„Necháš to bejt,“ plácnu starce přátelsky po zádech. „Už jsem ti říkal, že nejsem holka.“ „To nejseš,“ bublá to v černochovi, „nebo ošklivá,“ a to už se řehtá nahlas. „Ale šéf by se zlobil, kdyby tě viděl, jak to neseš sám,“ dodá tiše a rozhlédne se, jestli ho nikdo neslyšel.   Motorový člun už kotví u mola. Hladina jezera je hladká a tmavá. „K tomu se nesmí dostat voda,“ upozorňuji lodivoda, když ukládáme fotografické vybavení pod sedadlo. „Objektiv vezmu k sobě,“ nabízí Lisa a strká si mou čtyřstovku pod nepromokavou bundu a pláštěnku. Na pevninu se s námi vrací i čtveřice, která na ostrov připlula sotva před hodinou. Nutí je k tomu počasí. „Rychle, rychle,“ pobízí je personál ostrova do lodi a nervózně sleduje oblohu. To stejně nestihneme, napadne mě, když vidím šedivou hradbu mraků rychle se přibližující po jezeře. S prvním zakašláním motoru dopadají i první velké kapky. Příď člunu se zvedne, rozřízne hladinu a zamíří na jihozápad. Na hřebenech vln se objevují první bílé čepičky. Vítr sílí. První větší vlna přeskočila příď člunu a rozstříkla se po tvářích cestujících. Otočím se na Lisu, která mi ukazuje, že objektiv je v pořádku. Pokusí se o úsměv. Není nic slyšet. Bouře krade slova přímo od úst. Přede mnou se choulí starší Francouz do mé pláštěnky. Jeho žena si sundala kapuci a nechává si vmetat kapky deště větrem do tváře. Zdá se, že se usmívá. S každou další vlnou jako by věkový rozdíl mezi nimi rostl.  

Voda v očích mi rozmazává profil krásné Francouzky, obrysy lesbického páru Australanek na přídi i neprostupnou clonu šedi ženoucí se po jezeře. Z těch mokrých a beztvarých obrazů mi náhle vystupuje obličej Bili, tvora, kterého jsem zklamal, jehož projev náklonnosti (jsem svázán konvencemi civilizace) jsem odmítl. Vidím i ruce bez prstů žadonící skrze mříže o vařená vejce, smutné oči domácích mazlíčků, kteří vyrostli a stali se nepohodlnými, i jizvy těch, kteří unikli z drátěných ok pytláků. To jsou mé obrazy Ngamba Islandu – ostrova zlomených srdcí.

Šimpanzi

* Patří mezi lidoopy společně s gorilami, orangutany a gibbony.

* 98,4 procenta DNA šimpanzů je totožných s lidskou, to je činí druhem nejbližším člověku.

* Do rodu Pan patří dva druhy – šimpanz (Pan troglodytes) žijící v 21 afrických zemích a bonobo (Pan paniscus), který žije pouze na území Demokratické  republiky Kongo.

* Šimpanz se vyskytuje ve čtyřech poddruzích:

Pan troglodytes verus

(západní Afrika)

Pan troglodytes troglodytes (centrální Afrika)

Pan troglodytes schweinfurthii (východní Afrika)

Pan troglodytes velerosus

(Kamerun).

* Šimpanzové žijí v tlupách o 20 až 100 jedincích.

* Dožívají se až 50 let.

* Živí se převážně ovocem, hmyzem a vajíčky. Nezřídka se stává, že loví jiné druhy opic, zvláště guerézy. K chytání termitů, otvírání ořechů nebo k pití vody používají nástroje.

* Za soumraku si stavějí hnízda ve výšce 6 až 25 metrů, která si vystýlají. * Tlupa je vedena nejsilnějším samcem.  

Na bangladéšské pevnině vypukla stávka autodopravců, a tak se náš pobyt na ostrově Svatý Martin v Bengálském zálivu nuceně prodlužuje. A čím jsme tu déle, tím více se odkrývají stíny tohoto ostrůvku, který jsme nejprve považovali za malý ráj.   Peklo, nebo ráj?

napsal a vyfotografoval  Jiří Marek Rybářské bárky na pláži, nízké chatrče se střechami z palmových listů, zvědavé pohledy rybářů a spousta nahatých dětí. Ubytování nabízí hotel s neskromným názvem Bay of Bengal Lodge, jehož majitelem je asi pětadvacetiletý Rafiqul Islam. Brzy zjistíme, že nejdůležitější součástí hotelového vybavení je vlastní studna s ruční pumpou a vědrem.   K večeru na pláži sleduji rybáře připravující se k vyplutí na lov. Chvilku na mě koukají, pak přichází asi dvacetiletý kluk a s úsměvem lámanou angličtinou nabízí: „Pojeď s námi.“ Za všeobecného veselí vyplouvám se třemi rybáři v pětimetrové loďce na moře. Zpívají do rytmu pádlování, pak chvíli ztichnou a naslouchají moři. To se opakuje několikrát. Najednou obrátí. Důvod pochopím za chvíli. Zvedá se vítr a loďka se začíná kymácet v dvoumetrových vlnách.   Večer sedím v chatrči u jednoho z rybářů, piji šťávu z kokosu a zápolím s jazykovou bariérou. Nálada je ale srdečná. Později učím dlouho do noci na pláži místní kluky podepisovat se anglicky do písku. Oni mě zase na oplátku učí pár bengálských slov.   Druhý den se na pláži stáváme s kamarádem středem zájmu skupinky asi dvanáctiletých dívek. Smějí se, dorážejí na nás a uvádějí nás do rozpaků tancem odkoukaným od rodičů, který má výrazně erotický náboj. A to jsou, prosím, na ostrově samí muslimové.  

Druhý pohled   Na ploše ostrova o rozloze něco přes pět kilometrů čtverečních žije podle informací místních přes pět set padesát rodin, každá z nich má v průměru jedenáct členů. V naprosté většině jsou to rybáři. Gramotnost zde dosahuje pouhých patnácti procent, elektřina dosud chybí. Postupně se tu zhoršuje životní prostředí. Všechny rodiny vaří na ohni, kácejí stromy a z centrální části ostrova se stává poušť.   Když se tu něco staví, tak z kamenů z pobřežních útesů, z místy několik stovek metrů široké zóny, přístupné v době odlivu. Tím se pochopitelně zhoršují životní podmínky pro ryby, kterých tu podle údajů přírodovědců žije 86 druhů.  

Rybáři své úlovky jezdí prodávat do oblasti správního centra s koloniálním názvem Cox’s Bazar, kde závisí výkupní cena vyloženě na libovůli místních obchodníků. Malí rybáři jen velmi těžce odolávají konkurenci vlastníků velkých rybářských lodí, které brázdí blízké moře a používají k lovu i nechvalně známé hlubinné vlečné sítě, které devastují mořské dno. Bangladéšská vláda proto omezuje dobu mořského lovu na sedm až osm měsíců v roce, aby se stačily alespoň částečně obnovit populace ryb. Jak zatím žijí rybáři, se už ale nestará. Ti kvůli obživě drancují přírodní bohatství ostrova. Ve zdejších mělkých vodách lámou korály, kterých je tu zastoupeno deset z patnácti známých čeledí schopných vytvářet útesy. Celkem jich zde žije 66 druhů. Kusy korálů pak končí u překupníků a později jako ozdoba akvárií v západních zemích. Z podobných důvodů rybáři zabíjejí pro jejich ozdobné schránky tisíce dalších mořských živočichů. Dokonce vyhrabávají z písku vejce vzácných druhů mořských želv.Podaří se to změnit?   Na ostrově se ale začínají objevovat i snahy o nápravu. Majitel hotelu Rafiqul s přáteli založili nevládní organizaci ECO (Environment Conservation Organization) a společně zpracovali projekt na podporu místní rybářské komunity. Jde hlavně o to nalézt alternativní zdroje příjmů pro rybáře, například zařídit, aby své úlovky alespoň částečně zpracovávali do polotovarů a tím zvyšovali cenu nebo je sami rovnou exportovali. Rozvoj zpracování ryb přímo na ostrově by pak umožnil uplatnění i místním ženám, které se bez výjimky zatím pouze starají o domácnost a děti. Součástí projektu jsou i další aktivity – zlepšení zásobování pitnou vodou, obnova stromových porostů a ochrana přírodního bohatství ostrova. V současné době je již v provozu stanice na ochranu mořských želv. Její pracovníci se snaží nacházet želví vejce dříve než rybáři a přenášejí je do střežené písečné líhně.   Co ale lidé neumějí odvrátit, je nebezpečí, že ostrov může být kdykoliv zasažen přírodními pohromami v podobě cyklonu nebo tsunami. Ostrov zasáhla v prosinci 2004 vlna tsunami a v březnu 2005 pak tornádo, které ho část zcela zpustošilo a zničilo nejméně stovku obydlí. Místní organizace ECO proto požádala světovou veřejnost o finanční podporu.  

Jako sloupy mohutné katedrály působí sekvoje vždyzelené Sequoia sempervirens v porovnání se silnicí mezi nimi. Auta i lidé jsou miniaturami v tomto světě největších stojících živých organismů na Zemi a člověk se mezi nimi neubrání úctě a bázni.   Píseň pro sekvoje

Napsal a vyfotografoval  Jan Baltus Každý, kdo míří na sever, zalituje, když po přejetí řeky Klamath na rozhraní států Kalifornie a Oregon mohutné sloupy kmenů sekvojí zřídnou, až zmizí docela. Člověku se chce ještě jednou zastavit a naposledy se pokochat pohledem na červený kmem a korunu osaměle stojícího velikána. Shlíží z nesmírné výše na své menší bratry smrky, túje a jedle krčící se pod nimi. Klid místa umocňuje vše zahalující mlha.   A pak se z lesa vynoří pitoreskní postava vysokého muže v pracovním ušmudlaném overalu: „Hej, jak se máte? Zachtělo se vám sekvojí? Tohle jsou už poslední zbytky. Lidi, je to hrozný, všechno zničili. A v San Franciscu sedí několik rodin na milionech dolarů a po čertech se nestarají o to, co po nich zbylo. Tak se to nedá dělat, měli si brát jenom to, co přirůstá. Jako já.“  

Normálně by mne nářky lesního muže, který se tu živí na okraji hor kdo ví jak, zarazily, ale obklopen stromy, jež ve mně vzbuzují po několik dnů úctu a pokoru, nic nenamítám. A to ještě vůbec nic nevím o marném boji zdejších lidí proti některým dřevařským společnostem, příbězích s dynamitem a podplacenou policií i dopisech prezidentům USA, protože přijíždím z perfektně organizovaného národního parku Redwood a vše mi připadá vyřešené, logické, ba dokonce ideální. Jenže nic není tak, jak to vypadá.Podle indiánského náčelníka

Z původních sekvojových lesů rostoucích v pásu kalifornského pobřeží od montereyského zálivu na jihu až k hranicím se státem Oregon na severu, tedy v délce sedmi set kilometrů a šíři bezmála osmdesáti kilometrů zbylo dnes pouhých osm set kilometrů čtverečních sekvojových lesů a národního parku Redwood a dalších asi dva tisíce šest set kilometrů čtverečních určených pro komerční využití! Vše ostatní nadobro zmizelo. Zbavení celých svahů a údolí sekvojí je provázeno všemi průvodními jevy takových katastrof vyvolaných člověkem. Erozí, řáděním náletových dřevin, zničením lososích trdlišť, na jejichž existenci závisely celé populace indiánů i bělochů a zvířat. A nakonec ze zdevastované krajiny odešli i lidé. A to vše za pouhých dvě stě let. Nejde tedy o historii psanou nepoučenými lidmi. Jde i o přítomnost a minulost zcela nedávnou.  

Samotné objevení a popsání dvou druhů čeledi Taxodiaceae – tisovcovitých, Seqouiadendron giganteum, sekvojovce obrovského, nejmohutnějšího stromu na světě, pokud jde o objem dřevní hmoty (až 1500 m3), a Sequoia sempervirens, sekvoje vždyzelené, pro změnu nejvyššího žijícího organismu na světě s korunou až do výše sto dvaceti metrů, přišlo dosti pozdě. Světu byly ukryty až do roku 1769, než je objevili Španělé (a pojmenovali první z druhů jako Palo Alto, dnes městečko jižně od San Francisca). Přídodovědec Stephan Endlicher jim posléze přiřkl jméno Sequoia na počest osvíceného náčelníka Sequoyah z indiánského kmene Cherokee, muže, jenž dal svému lidu dokonce vlastní písmo. Sekvoje nemohly dostat důstojnější jméno, i když většina lidí je prostě nazývá „červeným dřevem – redwood“.

Krásné a urostlé stromy s načervenalou borkou nemohly uniknout pozornosti už prvních kolonizátorů, zvláště když se zjistilo, že jejich dřevo je odolné proti hnilobě. Navíc rovnoměrně rostlé a v jádru vlastně bez suků, tedy snadno štípatelné! A všude byly nádherné zelené pralesy „mlžného stromu“: od Silicon Valley (kde jsou dnes světově proslulé společnosti počítačového světa) až k pobřeží Big Sur a městečku Monterey na západě a k sněžným vrcholkům Sierry Nevady na východě. Tam ještě rostou zbytky obou druhů sekvojí, především zcela poslední ostrůvky sekvojovce obrovského. Mlžný strom sekvojím říkali lidé proto, že rostou jen v mlžném pásu horizontálních srážek, jež se každé ráno objevují nad pobřežím, kde se střetává teplý vzduch nad pevninou a vlhké chladné páry Kalifornského proudu Tichého oceánu.A začalo kácení   Španělé káceli sekvoje sporadicky, jen pro omezenou potřebu svých misií kolem San Jose a Monterey někdy kolem roku 1834. Ale už v roce 1850 začala první těžba sekvojí vždyzelených na sever od San Francisca a už v prvních letech yenkeeovské kolonizace jeho výstavba spolykala všechno dřevo v okolí proslulé zátoky. Jména jako Napa či Sonoma tehdy nebyla spojena s vinicemi, které dnes rostou na svazích odlesněných hor, kde na výslunných místech zůstaly už jen duby, ale se sekvojemi. Za pár let už ale dřevaři táhli za kvalitním dřevem sekvojí na sever od San Francisca, k řece Russian River a do kraje Humboldt.   První parní pila na řezivo stála tam, kde je dnes městečko Guerneville na Russian River, ale těžit kmeny sekvojí vždyzelených bylo v těch podmínkách moc těžké. Chybělo železniční spojení, kmeny se musely k pile splavovat po vodě, těžit se tedy mohlo jen podél řeky. A výběrovým způsobem, neboť limitujícím nářadím byly pily.  

Pak přišel technický pokrok – obouruční pila o délce dvou metrů, což umožnilo porážet kmeny do tohoto průměru – ale nejméně půldruhého metru naD zemí. Dobové fotografie ukazují dřevorubce stojící na vachrlatých lešeních přistavených ke kmeni, z nichž se teprve provedl zásek a posléze řez. Zbylé pařezy byly ohyzdné, ale díky vitalitě stromu mohly obrážet. Mladý podrost navíc doplňovaly mohutné semenné stromy s kmeny o větším průměru, na něž si dřevorubci s krátkými pilami netroufali. Zpočátku se těžily stromy kolem řeky, protože po řece je dřevorubci dopravovali dál. Ale pak museli vymyslet jiný způsob dopravy. Ve vlhké a humusovité půdě bylo třeba vybudovat cesty. Nezbylo než vyskládat jednu vedle druhé užší části kmenů a po nich tahat klády šestispřežím koní nebo volů do údolí k řece. Aby se kmeny dostaly k pile, muselo se často čekat na jarní tání. Stačila ovšem větší povodeň, a vše mizelo v moři.  

Byla to nejenom děsná dřina, ale především ničila krajinu. Při jarním tání v kraji proslulém enormními sněhovými srážkami a dešti brala voda vše – kmeny, půdu, cesty i nářadí. V tomto boji se živly se nikdo nestaral o budoucnost, o zalesňování.Pilařská revoluce? Apokalypsa   Tehdejší parní pily nedokázaly zpracovat velké kmeny. Tehdejší způsob těžby tak byl katastrofálně neefektivní a devastující. Představte si stometrový kmen vážící tři sta tun, který padá k zemi a drtí svou korunou nejenom okolní stromy, ale sám je tak těžký, že se po dopadu roztříští o nerovný terén. Dřevorubci tedy odřežou jen zdravé části kmene a zbytek nechají ležet. Za chvíli je však všude kolem tolik balastu, zbytků kmenů, větví a celých vrcholků stromů, které jsou pro pilaře nezajímavé, že se k dalším stromům nemohou dostat. A tak zapálí vše, co leží na zemi. K obloze stoupají mraky dýmu, na zemi shoří i mladé stromky, hrabanka, semena, šišky i ostatní stromy. Prvním deštěm je pak zničena vrstva půdy, která se tvořila čtvrt století. Sekvoje umějí odolávat díky své stavbě kmene a vlastnostem kůry, která postrádá pryskyřici, velkým ohňům. Dělají to tak už od druhohor a vysoká teplota dokonce napomáhá otevírání jejich šišek i vyčištění půdy k uchycení semen, ale takovému typu „swamper burning“, lesnímu běsnění ohněm, vynalezeném bezohlednými těžaři, nedokáže odolat nic živého. Po těžbě zůstává měsíční krajina, kdo by se o to staral!   Ceny sekvojového dřeva začaly na počátku 20. století stoupat. Ale zatímco v roce 1850 obdržel majitel pily za zhruba tři kubíky řeziva třicet amerických dolarů, když definitivně zmizely poslední sekvojovce kolem San Francisca, vyšplhala se cena na desetinásobek. Těžařům se postupně dařilo přesvědčit o kvalitě sekvojového dřeva širší veřejnost. A to přesto, že jen naložit nařezanou surovinu na lodi na divokém pobřeží Kalifornie byl oříšek. Buďto bylo moře bouřlivé, nebo zátoky naopak zanesené pískem a bahnem. Panamský průplav neexistoval a obchod s východním pobřežím USA probíhal po strastiplné plavbě kolem Hornova mysu. Železnice, pokud byla, byla neúnosně drahá. Obchod s Evropou neexistoval.   Díky dobrým cenám se těžařům vyplatilo investovat do vývoje nářadí. V roce 1880 se na trhu objevily obouruční pily dlouhé 3,5 metru a hlavně první parní stroje na přibližování kmenů. Zhouba pro kmeny vzdálené na jeden a půl kilometru od cest, zvláště když těžaři dokázali postavit malé železnice k přibližování dřeva do horských údolí. Po roce 1900 se začalo dokonce používat zařízení nazvané bull-donkey. Složitým systémem lan se stahovaly kmeny k železnici i ještě větší vzdálenosti než doposud. Osud sekvojových lesů byl zpečetěn.  

Otevření Panamského průplavu zvýšilo odbyt řeziva, pily dodávaly pražce pro nově budované železnice. Jen za rok 1912 jich ze sekvojového dřeva bylo prodáno v USA a do Evropy na padesát milionů. Později stoupla výroba na dvojnásobek. Ale proč ne. Sekvojové lesy se stále zdály nekonečné. Ovšem jen na pohled, protože už nestály ani dříve nedostupné stromy v Napa Valley a kolem Russian River. Jen v okolí Mendocina zmizelo například trvale šedesát tisíc hektarů sekvojových lesů. Těžaři se dokonce rozhodli využívat i té spouště, kterou po sobě zanechali, a pronajímali nově vzniklé paseky farmářům k pasení dobytka. Ten samozřejmě spásl a rozšlapal i nesměle rašící výhonky sekvojí a tím jen zkázu urychlil. Začaly se ozývat kritické hlasy.První obavy   První náznaky znepokojení z kořistnické těžby se objevily už v roce 1900, kdy byl zřízen U.S. Forest Service, tedy něco jako federální lesní úřad. Pod tlakem odborníků z tohoto úřadu a veřejnosti nakonec prvních deset těžebních společností v roce 1922 přistoupilo k zalesňování. Za devět let vypěstovali ve školkách na třináct milionů kusů sazenic sekvojí, které vysadili na pouhých 26 400 hektarech, tedy na zlomku plochy, která se ročně odtěžila. Přestože to stálo jen necelých třicet tisíc amerických dolarů, zalesňování zastavili. Z vysazených sazenic se totiž kvůli žalostné péči o jejich růst ujalo jen dvacet procent. Američané neměli se zalesňováním a pěstěním lesa žádné zkušenosti, lesy se zdály být nevyčerpatelné a k tradici této země prostě bezohledné drancování zdrojů vždy patřilo.   Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se opět zvedla poptávka po dřevě a obchod s řezivem se rozjel naplno.   Nikdo nerespektoval nic. Během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších čtyřicet čtyři tisíců hektarů sekvojového lesa. Bez náhrady.  

Už pouhých sedmdesát let po zahájení těžby sekvojí stačilo dřevařům k tomu, aby bylo zřejmé, že tyto stromy mohou rychle a natrvalo zmizet z povrchu Země.Zachraňte sekvoje

Šílené drancování lesů však nedávalo spát lidem, kteří takové pojetí podnikání nikdy nepřijali za své ani v USA. Lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech amerických v roce 1918 založili Ligu pro záchranu sekvojí Save the Redwood League. Různé návrhy k právní ochraně alespoň zachovalé části lesů už ale zaznívaly již dříve. Několik fotografů přiblížilo krásu sekvojových lesů široké veřejnosti prostřednictvím Geografické společnosti a jejího slavného časopisu, své řekli a zaplatili i členové klubu Sierra Nevada. Slovo zaplatili je příhodné, protože například území dnešního národního parku Redwood, vyhlášeného až v roce 1968, je poslepováno z postupných koupí půdy od dřevařských společností. Dnes má rozsah 445 kilometrů čtverečních lesů, k nimž je ještě přičleněno unikátní pobřeží. Ke zmíněné rozloze přidal další chráněná území ve zhruba stejném rozsahu sekvojových lesů i stát Kalifornie, takže na první pohled vypadají sekvoje vždyzelené zachráněné. Ale sekvoje by mohly růst na ploše odhadované na šest a půl tisíce kilometrů čtverečních, tvrdí odborníci, a nikoliv na pouhém zlomku někdejší rozlohy. Mnoho dřevařských společností nakonec souhlasilo i s programem zalesňování a stát Kalifornie majitele lesních pozemků za to daňově zvýhodnil, aby zajistil spíše výběrový způsob těžby, a zabránil tak vzniku tolik devastujících holosečí.  

Zájem veřejnosti o oba druhy sekvojí je enormní a neustále vzrůstá. Oblast sekvojových lesů na severním pobřeží Kalifornie navštíví ročně až dva miliony lidí, národní park Redwood asi čtyři sta tisíc návštěvníků ročně. Park je zapojen do sítě největších a národních parků USA a sekvoje se staly státním stromem státu Kalifornie. Rozum jako by zvítězil nad bezuzdným kořistnictvím.„Počestné“ podnikání   Ale stačí otevřít noviny a dočteme se, že společnost Maxxam jistého Charlese Hurwitze z Texasu, známého široké americké veřejnosti pod českým označením tunelář penzijních fondů, převzala násilně kontrolu nad rodinnou dřevařskou společností Pacific Lumber. Její majitelé byli vyhlášení šetrným přístupem k lesům sekvojí vždyzelených. Zato nový majitel začal bezohledně kácet všechny starší háje sekvojí ponechané jako ukázky či matečné stromy v Humboldt county, kde se zmocnil téměř osmdesáti tisíců hektarů lesů. Dřevařské podnikání se pod kontrolou společnosti Maxxam vrátilo do doby zlaté horečky, kdy neplatil zákon, jen síla peněz a násilí. Jen s tím rozdílem, že poslední nádherné kmeny sekvojí nestěhují k pilám už ani lankovky, jak bylo obvyklé, ale přímo helikoptéry. Potoky jsou přehrazovány bahnem a kamením, u cest lemujících naprosté holoseče o rozlohách stovek hektarů se vrší klády. Scény jako z učebnice raného kapitalismu. Ale i dnes se tomu říká počestné podnikání.   Všechno je vypočítané do posledního haléře, účty za prohrané soudy s obyvateli a náhrady škod nedosahují ani čtyř procent zisku za dřevo a to je vlastně ještě zlomek částky, již by měla společnost Maxxam skutečně zaplatit, kdyby Ch. Hurwitz nenašel (jakými prostředky asi?) ve státní správě a mezi soudci horlivé zastánce. To samozřejmě vyvolalo silný odpor veřejnosti a postižených, kteří se obrátili i otevřeným dopisem na prezidenta Billa Clintona. Je to neuvěřitelné čtení.  

Nebudete věřit, že jste v 21. století, když se začtete do záznamu pořadu na stanici Alternative Radio a vyposlechnete si neuvěřitelný příběh ekologické aktivistky Judi Bari, která s kytarou v ruce, jak je v Americe obvyklé, skončila ve vězení a posléze zemřela na následky zranění způsobeného atentátem.Podivná smrt   Co se stalo? V květnu 1990 řídila Judi Bari ještě s jednou kolegyní bílé subaru a mířily na sraz protestujících, když pod jejím sedadlem vybuchla nastražená bomba. Na místě byli ve dvaceti minutách nikoliv dopravní policisté, ale agenti speciální protiteroristické jednotky FBI a obvinili zpěvačku s roztříštěnou pánví a v bezvědomí z výroby bomby a neopatrné manipulace s ní.   Celá policejní akce se nakonec změnila ve frašku, neboť se zjistilo, že tentýž speciální agent FBI, který byl záhadně rychle na místě výbuchu, přednášel jen náhodou o výrobě stejného typu bomby – komu jinému než zaměstnancům devastované Pacific Lumber kontrolované společností Maxxam. To už veřejnost neunesla, zvláště když na další demonstraci proti bezohlednému kácení sekvojových lesů v blízkosti vesnic zavřela policie na čtyři sta lidí. Kupodivu to nebyli ekologičtí aktivisté či teroristé, jak s oblibou tvrdí i politici v ČR, ale dělníci a lidé, jimž šlo o životy a o osud kraje, kde chtěli i nadále žít v klidu a míru. Dřevařský průmysl, ale i lesnická obnova, poskytují zaměstnání asi sedmi a půl tisícům lidí a mají samozřejmě budoucnost, jen pokud se s lesy bude nakládat jako s obnovitelnými zdroji.   Konec tohoto příběhu je tragický. Fyzicky oslabená Judi Bari po šesti operacích následujících po dvou neúspěšných pokusech o zabití zemřela na rakovinu plic v roce 1997. Bill Clinton ani současný prezident nikdy řádně nezasáhli proti řádění společnosti Maxxam kontrolující Pacific Lumber a postižení lidé se scházejí i nadále na demonstracích s prosbami o pomoc ve věcech, které by snad měly být v 21. století s úrovní vědy, které lidstvo dosáhlo, samozřejmostí. To však nebrání politikům v tom, aby čas od času pojmenovali nějaký zachovalý háj sekvojí po svém kolegovi, neboť monumentální klenboví zelených katedrál skutečně vzbuzuje úctu a lidskou bázeň před silou přírody.  

V tomto neutěšeném stavu příběh sekvojí končí, navzdory tomu, že mnozí z nás obdivují zbytky hájů sekvojovce obrovského či sekvoje vždyzelené v národních parcích propagovaných reklamou.

Sekvoje

* Sekvoj vždyzelená, latinsky Sequoia sempervirens (D. Don) Endl., patří do čeledi Taxodiaceae – tisovcovité, kam náleží i její nejbližší příbuzní.

* V roce 1948 byl v Číně objeven a popsán druh Metasequoia glyptostroboides – metasekvoje čínská, stromu, o jehož existenci věděli vědci jen z fosilních nálezů. Její objevení bylo velkou senzací.

* Sekvojí Američané hlavně nazývají Seqoiadendron giganteum – sekvojovec obrovský. Americká veřejnost odlišuje sekvoji vždyzelenou od svého mohutného příbuzného zjednodušeným názvem redwood, podle výrazně načervenalého dřeva.

* Oba druhy amerických sekvojí jsou monotypickým rodem vázaným jen na tento kontinent, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšíření po celém světě.

* Sekvoj vždyzelená je velmi vysoká, soupeří svou výškou snad jen s australskými blahovičníky. Nejvyšší sekvoj v současné době dosahuje 112 m. Průměr kmene může dosáhnout až 5,4 m. Tento druh, podobně jako jeho příbuzný, sekvojovec obrovský, se vyznačuje rovněž dlouhověkostí, nejstarší jedinci dosahují 2200 let, semenáčky dnes nejstarších stromů tedy začaly růst ještě před zrozením Ježíše Krista.

* Označení vždyzelená, sempervirens, si vysloužila pro svoji vitalitu, vyhání snadno výmladky, které tvoří hlavně na kořenových nábězích, ale i na kmeni, který ztratil vrcholovou část, nebo z kalusů. Výjimkou nejsou výmladky na padlých stromech.

* Sekvoje vyžadují velmi vlhké klima s častými srážkami a mlhami. Z mlh také získávají až čtyřicet pět procent vláhy. Nadneseně lze říci, že v suchých obdobích si sekvoje vytvářejí zadržováním vlhkosti vlastní mikroklima. Je dokonce jasné, že část vláhy, kterou sekvoje potřebují ke svému životu, zřejmě vstřebávají listy.

* Hustý zápoj větví a tříletá obnova plochých, ve dvou řadách protistojně rostoucích listů na větvičkách způsobuje též jev nazývaný stromový půdní profil, kdy spadané listí zachycené na větvích mineralizuje, vytváří trsy organické hmoty a stává se domovem mnoha epifytů.

* Sekvoje jsou jednodomé rostliny. Oplodněná semena dozrávají až na podzim příštího roku v šiškách velkých překvapivě jen 13 až 30 mm. Přečkávají na větvích i několik měsíců, i když k uvolnění semen dochází ihned po jejich dozrání.

* Semínka redwoodu jsou nesmírně malá, na jeden kilogram jich připadne až 265 000 kusů. Přes svoji lehkost nepadají za bezvětří dále než 60 až 120 m od mateřského stromu. Zato jeden dobře plodící strom vyprodukuje ročně až 6 milionů semen.

* Největším nepřítelem růstu sekvojí vždyzelených je oheň. Snáze mu odolávají vzrostlé stromy, jejichž kůra může být i 30 cm tlustá a prakticky bez pryskyřice a silně provzdušněná. Výzkumy ukazují, že sekvojový les může bez úhony přežít i tři silné požáry v jednom století. Po požáru totiž stromy i pět let neplodí. Na druhé straně, podobně jako u jejich příbuzného sekvojovce obrovského, jsou požáry pro obnovu sekvojí vždyzelených potřebné, neboť mineralizují půdní hrabanku a umožní tak průnik semen až k ní. * V poslední době byl výzkum případné snazší obnovy sekvojových lesů zaměřen též na možnosti vytvářet klony, případně mezidruhové křížení genovou manipulací. Rozdílnost geonomů mezi sekvojí a sekvojovcem je však tak výrazná, že k druhovému křížení nemůže dojít. Při obnově sekvojových lesů tedy nezbývá než postupovat v souladu s přírodou.  

Smrt tedy není na Bali konec, ale nový začátek. Na kremaci se proto nepláče, ale pozůstalí se radují, oslavují, je to nejvýznamnější den v životě člověka, i když ten už je mrtvý.   PROČ SE BUDÍ MRTVÍ

Napsal a vyfotografoval  Jiří Kolbaba Obyvatelé Bali věří, že pobyt člověka na světě je krátkou epizodou vývoje jeho duše. Ke smrti dojde, jakmile ta opustí tělo. Po fyzické smrti je sice mimo tělesnou schránku, avšak nadále je v její těsné blízkosti. Volnost duše totiž přímo závisí na existenci těla. Osvobození od všech světských pout přijde až tehdy, když přírodní živly tělesnou schránku zničí.   Rituál ngaben je posledním a nejdůležitějším obřadem, který může (a ve vlastním zájmu by měla) rodina vykonat pro svého blízkého. Když ho zanedbá nebo provede neúplně či nesprávně, duše se nemusí úspěšně osvobodit, stane se z ní duch a na nedbalé potomky sešle pohromu.  

Kremace byla po staletí výsadou nejvyšších kast. Dnes ale spaluje své mrtvé podle odhadu už deset až třicet procent hinduistických obyvatel Bali. Kromě toho, že vymizelo takzvané satí, tedy zvyk upalovat s muži i ženy (poslední takový horor se odehrál v roce 1903), se balijské rituály ngaben nezměnily zhruba tři sta let. Jednu z nejdůležitějších rolí v tomto procesu hraje kněz, který má požehnat svěcenou vodou zemřelému, očistit tělo před kremací a symbolicky otevřít duši nebeskou bránu.POHŘEB NANEČISTO   Že je smrt v domě, symbolizuje olejová lampa zavěšená na dlouhé bambusové tyči nad střechou. Duše zemřelého je během předkremačního období považována za rozrušenou, toužící po uvolnění, a lampa umožňuje bloudícímu duchovi najít ve tmě cestu domů.   První příznivý den po smrti je tělo připraveno na očištění a předběžné pohřbení. Pokud se chystá kremace až po delší době a tělo zůstává doma, může být mumifikováno. Pokud je to nutné, opilují se mrtvému zuby, protože ostré a špičaté je mají šelmy, a navíc dlouhé vyčnívající tesáky jsou typickým znakem všech zlých duchů.  

Při odříkávání modliteb a manter je tělo natřeno směsí santalového prachu, soli, kurkumy, rýžové mouky a octa. Ruce jsou svázány a složeny na prsou v gestu modlitby. Na oční víčka pozůstalí položí střepy zrcadla, na zuby úlomky oceli, do úst vloží zlatý prsten, do nosních dírek květy jasmínu a na končetiny železné hřebíky. To vše zajišťuje to nejlepší možné znovuzrození, kdy oči jsou jasné jako zrcadla, zuby jako ocel, dech voní květinami a kosti jsou jako ze železa. Pak je tělo zabaleno do mnoha metrů bílého plátna. Pokud není kremace odložena a mrtvý má být pohřben, aniž by byl mumifikován, příbuzní doprovodí za zpěvu tělo na hřbitov. S obětinami je nese velké množství rodinných příslušníků, sousedů, přátel. Na místě je pak zpopelněno. Otevřeně truchlit je zakázáno. Vedle hrobu je vztyčen malý bambusový oltář, kam jsou každý den přinášeny obětiny po dobu dvanácti dní.  

Výdaje na kremační obřad mohou vystoupat až na ohromující částky. Se stovkami návštěvníků, které je třeba pohostit, zabavit a zásobovat cigaretami po celý týden, potřebným speciálním gamelanovým orchestrem a poplatky kněžím a jejich pomocníkům se mohou výdaje na důkladnou kremaci snadno vyšplhat až na miliony rupií. Pouhé sundání elektrického vedení, aby pod ním mohly projít kremační věže, stojí hodně. Ale pro velkolepé rozloučení – životní cíl každého obyvatele Bali – je rodina připravena přinést jakékoli oběti. Jeden z králů jižního Bali, který zemřel v hromadné sebevraždě v Denpasaru v roce 1906, byl oficiálně zpopelněn až dvacet osm let po smrti. Až tehdy byla rodina konečně schopna nashromáždit dostatek prostředků, aby mu vystrojila náležitý odchod přiměřený jeho vysokému společenskému postavení.BUZENÍ MRTVÉHO   Den před kremací příbuzní otevřou hrob a zemřelý je „probuzen“. Pozůstatky jsou rituálně umyty, zabaleny do bílého posvátného plátna a odneseny na místo kremace.   Od rána dům navštěvují příbuzní a přátelé, aby zemřelému prokázali úctu. Pak, po ohromné hostině pro všechny příbuzné, je ve vesnici ohlášen začátek posledního pochodu na místo kremace. Podporováno zrychlujícími se rytmy gamelanového orchestru, vstoupí několik mužů do domu, zvedne tělo a na nosítkách ho přenese po dekorativních schodech (raren) na vysokou věž (bade) ze dřeva a bambusu. Ta je úžasnou strukturou a lze ji přirovnat k našemu vánočnímu stromku. Je krásně vyzdobena papírovými ornamenty, květinami, zářícími zrcadly a drahými látkami. Protože platí, že výška věže musí odpovídat společenskému postavení mrtvého, a tato zásada je svatá, věže mocných mnichů a členů královských rodin mohou být dvacet i více metrů vysoké. Nicméně kvůli elektrickému vedení na ostrově se dnes už tak vysoké věže jako v minulosti vidí jen zřídka. Při honosnějším pohřbu, jaký mívají například princové, pak musí těžkou, zdobenou věž nést až tři skupiny po stu mužích. Jdou v uspořádaném průvodu dva až tři kilometry na místo zpopelnění. Ctihodný kněz může jet na nosítkách, usazen na vrcholu věže doprovázející mumii, dokonce může být vpředu i místo pro malý orchestr angklung.  

Vesničané, kteří jsou v procesí, nesou svěcenou vodu, věci potřebné pro rituál a mnoho darů v podobě potravin, vše vysoko naskládané na hlavě. Velmi důležitá je hlučnost průvodu. Čím více lidí, rámusu a zmatku na pohřbu, tím lépe – duše zemřelého tak zůstane v ráji a nenajde cestu zpět, aby rušila pozůstalé. Proto musejí nosiči s věžemi běžet, točit jimi, natřásat je. Průvod mohou pronásledovat zlí duchové škodící duši, je tedy dobré, aby procesí přešlo přes nějaký vodní tok, protože duchové nesnášejí mokré nohy. Kličkuje se proto, aby byly zmateny zlé bytosti, protože mají špatně vyvinutý orientační smysl. Nakonec se průvod téměř úprkem dostane na místo kremace.BUDIŽ POPEL   Kremační místo se obvykle nachází poblíž chrámu mrtvých na hřbitově, jen kousek za vesnicí. Uprostřed stojí sarkofág ve tvaru zvířete odpovídajícího kastě zesnulého: býk pro bráhmanského muže, kráva pro bráhmanskou ženu, okřídlený lev pro třídu kšatrijů, mýtická bytost připomínající slona, rybu (gadjamina) pro nižší třídu šúdrů. Tyto rakve byly kdysi tesané z kmenů stromů, nyní se vyrábějí z bambusu a sádry. Přístup do nich je víkem na zadní straně. Celá rakev je zahalena sametem nebo jinou drahou látkou a zdobena lístkovým zlatem, hedvábnými šátky a vatou. Někdy se sarkofág upraví do tvaru býka tak, aby jeho pohlavní orgány po zatažení skrytého provazce byly nafouknuté a rudé od krve.  

Když se dostane kremační věž na místo spálení, připraví se k tělu dlouhý bílý rubáš (kajang). Tělo je vedeno kajangem všem nad hlavami dolů z věže a uloženo do rakve. Křehká věž, kterou už nikdo nepotřebuje, je převrácena a zbavena všech cenností. Moře rukou pak přenáší věci potřebné k rituálu, které skončí v rakvi. U těla se pak sejdou členové rodiny, aby se naposledy podívali na svého blízkého, a velekněz pronese modlitby. Tělo je poléváno svěcenou vodou ze džbánů a vystaveno spršce stovek starých čínských mincí jako výkupné Yamovi, bohu podsvětí. Nakonec jsou na vrcholu nahromaděny drahé věci, velekněz zapálí dřevo pod pohřební hranicí. V posledních letech si často vrchní spalovač pomáhá moderními plynovými hořáky, aby tělo rychleji a důkladně shořelo. Během několika sekund jsou nádherná věž, rakev, dary, ozdoby zachváceny plameny, stovky tisíců rupií se promění v kouř v posledním gestu marnotratnosti. Balijci věří, že duše je vyzvednuta do nebe na sloupu kouře.JINÝ POHLED

Obyvatelé západního světa považují tento způsob pohřbu za přinejmenším podivný. Duše je zde nanejvýš důležitá, tělo naopak nečistá, kontaminovaná věc, které je třeba se zbavit při první možné příležitosti. Při kremacích muži tlučou do hořících těl bambusovými tyčemi, aby se rozpadla a lépe hořela. Příbuzní mrtvoly nepěkně pobízejí drsnými vtipy, posmívají se tělu, že nehoří dostatečně rychle, aby mohli jít už všichni domů. Jakmile je oheň menší, na vyvýšenou plošinu vyleze pedanda, pronese pár manter, přitom zvoní zvonek, aby urychlil cestu duše do nebe. Nejstarší syn shrabe popel, aby se ujistil, že všechna tkáň shořela. Na žhavý popel se lije voda, děti ho pak mohou prohrabávat kvůli mincím a ozdobám. Bílý popel z kostí je pečlivě oddělen od popela ze dřeva. V některých případech jsou zbylé zčernalé kosti vkládány do hliněných loděk či kokosových skořápek. Nakonec průvod odnáší popel na bohatě zdobených nosítkách k moři či nejbližší řece, kde je rozprášen, a tím získá duše vytouženou svobodu. Někdy je použit malý prahu, typická rybářská loďka, aby převezla popel přes útesy a nevyplavil se zpět na souš. Tento akt představuje poslední očistu a zbavení se materiální schránky, konečnou fázi trojitého očistného cyklu země, ohně a vody. Později, většinou soukromě, se odehrávají zcela důkladné obřady péče o duši. Během nich se duše dostává na zasloužené místo mezi rodinnými božstvy předků umístěnými na zvláštním oltáři v rodinné svatyni. Dva až čtyřicet dva dnů po spálení jsou v zájmu duše provedeny oběti a mocná zaříkání. Majetnější rodiny dokonce stavějí v této době druhou věž, která může být téměř tak důkladně zhotovená jako ta kremační.   Součástí několikadenního loučení je množství barvitých rituálů, které jsou pro Evropana často nesrozumitelné a nepochopitelné. Při některých až běhá mráz po těle.   Snímky k tomuto článku jsem nafotil prvního ledna tohoto roku dopoledne při posledním rozloučení s bratrem mého balijského kamaráda. Šestadvacetiletý I Gusti Bagus Harry Indra Kusuma se zabil při havárii na motorce. V blízkosti zesnulého jsem fotografoval ve značném pohnutí a s velkými zábranami. Byl jsem však pozůstalými členy rodiny neustále pobízen, abych přistoupil blíže a exponoval.   Lidé v blízkosti sarkofágu byli většinou pietně zticha, ale během celého obřadu jsem neviděl ani jednu slzu. Doufám, že i moje přítomnost přispěla k všeobecně potřebnému zmatku a duše mladíka již nenajde cestu zpět, či se snad dokonce vysvobodila z opakovaného převtělování.  

Sever Anglie, Orknejské ostrovy a především Skotsko byly místy, kde hledala stopy po bývalých československých letcích z druhé světové války skupina devíti členů Klubu historie letectví z Jindřichova Hradce.   Řekni, kde ti letci jsou…

Napsal Vladislav Burian První z hrobů našich válečných letců jsme měli vytypované v severní Anglii. Čechoslováci neumírali jen v bojích, ale tragický osud mladé aviatiky neušetřil ani během jejich přípravy.   První z hrobů jsme objevili ve městě Harrogate a patřil právě žáku navigátorského kurzu Sgt (Sergeant – četař) Jiřímu Bleierovi. Zahynul 17. května 1943 během cvičného letu. Pilot Sgt Ladislav Kocourek se zabil během výcviku na stíhacím stroji spitfire přesně o dva měsíce dříve. Téměř symbolicky, jako by si smrt vybírala svou daň vždy po měsíci, jen s rozdílem dvou dnů, zemřel 19. dubna 1943 při cvičném výškovém letu další náš krajan Sgt Václav Šindelář. On a Ladislav Kocourek byli pohřbeni v Chevingtonu nedaleko města Acklington.   Nejpodrobněji jsme ale měli zmapovány životní osudy pilota 313. československé stíhací perutě Sgt Josefa Gutvalda z Třeště, který skonal jako první příslušník „třistatřináctky“ 27. května 1941. Z neznámých příčin se zřítil během stoupání do sedmitisícové výšky. Při nárazu o zem zahynul v troskách svého spitfiru. Jeho hrob se nachází v Cattericku, kam nás zavedl pamětník této smutné události Ronald M. Adams. Památku tohoto statečného letce jsme společně uctili minutou ticha a položením růže s českou trikolorou. Byl to zvláštní pocit. Stáli jsme na místě, kde pomyslně snil svůj sen o návratu do svobodné vlasti ten, který zemřel za Anglii i za stovky kilometrů vzdálenou vlast.  

Ze hřbitova jsme pak v doprovodu našeho britského společníka zamířili do bývalé catterické základny, odkud J. Gutvald startoval ke svému poslednímu letu. I tentokrát nám přálo štěstí. Seznámili jsme se s místním obdivovatelem československých válečných letců, který nás zavedl na místo, kam dopadl Gutvaldův Spitfire Mk. I. K našemu velkému zklamání jsme se dozvěděli, že tady už žádné dobové artefakty nenajdeme. Byly asi před sedmi lety vyzvednuty ze země a dovezeny do nám neznámého muzea. Místo následně zasypali hlínou, zarovnali a dnes se tady poklidně pasou ovce.

*** Letní statistiky počasí v severní Anglii, ve Skotsku a především na Orknejích jasně uvádějí, že zde téměř stále prší. Také průměrná teplota výrazně kolísá. Byli jsme řádně vybaveni, a přesto proměnlivé počasí během naší čtrnáctidenní cesty leccos ovlivnilo. Zatímco zpočátku nám poměrně přálo, v severní Anglii se k nám nekompromisně obrátilo zády. Jako mávnutím kouzelného proutku se nečekaně střídaly průtrže mračen s jasným svitem slunce.   Po třech dnech a zhruba dvou tisících kilometrech cesty jsme 16. června dorazili do městečka Haddington vzdáleného pouhých osmnáct kilometrů jihovýchodně od hlavního města Skotska Edinburghu. Z nejrůznějších archivních materiálů jsme věděli, že by se právě zde měl nacházet hrob našeho slavného stíhacího pilota a výtečného předválečného akrobata Václava Jíchy.  

Ač celá záležitost vypadala velmi jednoduše, po správném místě jsme nakonec pátrali více než půl hodiny. Jak výstižně zaznamenal kronikář expedice Karel Ludvík, námi první objevený hřbitov byl nedobytně uzamčen: „Klid zesnulých a nedaleko trénujícího fotbalového týmu narušil pouze kolega Slunéčko, který se pokoušel provést průzkum lokality přes vysokou hřbitovní zeď. V té době už naštěstí náš tlumočník Petr Pokovba zjistil za pomoci místních obyvatel, kde leží správné místo.“

*** Náhrobek F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) Václava Jíchy se nachází na římskokatolickém hřbitově St. Mary’s, kde byly jeho ostatky uloženy 10. února 1945. Jednalo se o první československý hrob z více než tří desítek vytipovaných na území Skotska, které jsme chtěli dle připraveného itineráře trasy vyhledat. Na všechny z nás velice zapůsobilo, když jsme u jeho náhrobku objevili pás tří fotografií zachycujících mimo jiné Václava Jíchu v uniformě RAF a pod nimi připsaný anglický text se vzpomínkou od jeho tehdejší české snoubenky Julinky Liškové. Fotografie zatavené do nepromokavé fólie byly jakoby symbolicky pokryty spoustou malých kapek odpoledního deště. Hned vedle byly položeny nepatrně ovadlé řezané květiny. Julinka na svého Vendu bezesporu nezapomněla.  

Také my jsme k hrobu položili růži a k ní přivázali českou trikoloru s údaji o expedici a názvem Jindřichova Hradce, přidali klubový znak a vizitku. Možná jsme si od toho slibovali až příliš. Potěšilo by nás ale, kdyby se paní Julinka či někdo z její rodiny ozval a přijal naše pozvání do Jindřichova Hradce…

***

In memoriam plukovník letectva Václav Jícha je nositelem vysokých britských vyznamenání DFC a AFC (Distinguished Flying Cross – Záslužný letecký kříž a Air Force Cross – Kříž letectva). Před válkou byl vynikajícím leteckým akrobatem, členem slavné Novákovy skupiny. Své umění dokázal uplatnit i během vzdušných bojů. Sestřelil šest nepřátelských letounů a zvládl mistrně vymanévrovat několik německých protivníků najednou. Byl to prostě „pan pilot“. Ostatně čest našemu letectvu dělal i mimo boj. Jak ve své knize „Vzpomínky na padlé kamarády“ s noblesou sobě vlastní popsal František Fajtl, Václav Jícha dokázal rozohnit i klidné britské letce a příslušníky pozemního personálu: „Už se na to nemůžu ani kouknout. Vašku, jdi jim to ukázat,“ vyzval Jíchu velitel 313. československé stíhací perutě. Na konci warmwellského letiště předváděl někdo z britské perutě akrobacii ve spitfiru. Zoufale. Šišaté přemety, nedotažené nebo přetažené výkruty, zkrátka bída. Podporučík Václav Jícha se dostal do vzduchu, když anglický akrobat končil. V nádherném teplém počasí seděli piloti před baráky v křeslech. Vašek nejdříve nalétl na Angličany a těsně od země zahájil své vystoupení dvěma perfektními stoupavými výkruty. Britové, kteří už byli na odchodu, si sedli, a ti, co odešli do baráku, zase vylezli. Jemný Vašek přecházel plynule z jednoho cviku do druhého. Běžnou akrobacii, k níž přidal několik kopaných figur, zakončil vývrtkou. Vybral ji až u země a začal obracet spitfira metr nad trávou letiště. Pomocný personál a mechanici přestali pracovat. Civilní kopáči letištní meliorace odhodili lopaty a motyky. Na hru se smrtí, to se přece každý rád podívá!   S vytaženým podvozkem, otevřenou kabinou, postaveným křídlem kolmo k zemi, natažený a odbržděný na přístupnou minimální rychlost, provedl spitfire v přímém směru před anglickou perutí závěrečné defilé. Jícha zasalutoval. A hned čelem vzad a na místě přistál. „Zatraceně pěkné,“ kvitovali objektivní diváci skrz zuby a dýmky.  

Václav Jícha dosáhl všech nejvyšších leteckých met. Opět se však potvrdila letitá pravda již z dob bájného Ikara: Generálové nebes neumírají v posteli. Zahynul jako pasažér letadla typu Anson, který zmizel 1. února 1945 ve skotském pohoří Lammermuir Hills během sněhové bouře. Těla členů osádky nalezli po šesti dnech, Jíchovo až o den později. Vyšetřující komise následně zjistila, že byl zraněn pouze lehce. Bez nutné pomoci však zmrzl. Z dokumentů získaných z Velké Británie jsme dodatečně zjistili, že se jednalo o kopec Turf Law s převýšením přibližně tři sta metrů. I ten se mu bohužel kvůli nepřízni počasí stal osudným.

*** Edinburgh prý patří k nejkrásnějším městům na světě. Hlavní město Skotska bylo založeno Římany a od 7. století se mu říkalo Dun Eiden, což znamená „pevnost na svahu kopce“. Je druhým největším městem na skotském území. Úchvatný je pohled na místní hrad, skalnatý štít Artušova sedla či starý hřbitov druidů. Pro dokonalou atmosféru nám chyběli už jen Skotové ve svých honosných kiltech.  

Vlastně jsme přece jenom jednoho potkali. Přivydělával si v rámci cizineckého ruchu hraním na dudy a v plné kráse stál v národním kroji uprostřed davu zvědavců. Ostatně v Edinburghu se můžete setkat v kostkovaném kiltu, s pomalovaným obličejem národními „bojovými barvami“, s jednou historickou postavou – Williamem Wallacem (Voličem), bojovníkem za nezávislost Skotska a především hrdinou odboje proti Angličanům (jeho zfilmovaný příběh nedávno slavně obletěl svět). Pochopitelně jako řada jemu podobných skončil mučednickou smrtí, zaprodán bývalými přáteli, roku 1305 na popravišti v Londýně. Jak lidské! Přerostl jim přes hlavu, tak o ni musel přijít. Když ho dnes potkáte nedaleko edinburgského hradu, rád vám půjčí sekeru i meč. Vždyť byznys je byznys!

*** Z Edinburghu jsme zamířili na bývalou leteckou základnu RAF East Fortune. Dnes se tu nachází velmi zajímavé muzeum se spoustou exponátů. Ty představují letectvo od předválečného období až po nedávnou současnost. K nejzajímavějšímu tu bezesporu patří slavný nadzvukový dopravní Concorde, ale také stíhací MIG-15 z bývalého Československa, britský hrdina válečného nebe spitfire či průkopník německého raketového létání   Me-163 Comet. Koho zajímá aviatika, bude nadšen. Pravda však je, že v pražském muzeu ve Kbelích se dozvíte o letectví mnohem více než tady. Jenže v Praze nemají Concorda ani Cometa.   Jen hodinu a půl jízdy autem odtud leží město Grangemouth. Tady jsme začali pátrat po hrobech a osudech dvou československých válečných letců. Prvním byl Sgt Bohuslav Šíma, který zahynul 10. srpna 1941 v troskách spitfiru během pilotního výcviku v 58. OTU (Operational Training Unit – operačně výcviková jednotka). Na boj se připravoval intenzivně několik měsíců, nakonec mu ale nebylo dopřáno do nich zasáhnout.  

Další obětí byl W/O (Warrant Officer – praporčík) Václav Přerost. Zahynul u stejné výcvikové jednotky 31. prosince 1943. Ostatky obou dodnes leží na hřbitově v Grandsable. Jejich hroby dnes zdobí růže s českou trikolorou. Jako z ostatních míst i zde jsme odebrali prsť země, které jsme přivezli do Jindřichova Hradce. Chceme je časem využít do postupně vznikající expozice připomínající osudy našich válečných pilotů z let 1939–1945. Osobně jsem proto rád, že se snad i s naším přispěním na tyto muže od kniplu nikdy nezapomene.

  Na první pohled nám bylo patrné, že dvě letiště, která souvisejí s historií československých válečných letců, Britové dodnes používají. Historie obou je poměrně dobře zpracovaná. První je uváděno historiky jako Dyce a od 19. července do 14. prosince 1941 tu byla dislokována 310. čs. stíhací peruť. Jen o několik desítek mil dál se nachází základna Peterhead, kde mezi 28. červnem a 20. červencem 1943 působila naše „třistatřináctka“.  

U Dyce je dnes velké dopravní letiště, které patří k městu Aberdeen. Jen na válku tu už definitivně zapomněli. Nikde ani památky či jakákoliv připomínka. Ani malá informativní deska. Fakt je ten, že je jiná doba a na mnoho věcí není čas. Na obranu ostrovanů však musím říci, že kdyby měli udělat byť jen sebemenší pomníček na každém místě spojeném s druhou světovou válkou, tak by byly na každém kroku.

Podle archivních materiálů měli „někde“ v Dyce najít věčný klid další českoslovenští letci. Jenže my to místo i přes sebevětší snahu nemohli najít! Veškeré pokusy byly neúspěšné, i když jsme oslovili řadu místních obyvatel. Správný tip nám dal teprve postarší muž, pamětník válečných let. Přesunuli jsme se tedy až na samotnou periferii městečka a po několika dalších mílích dojeli ke hřbitovu nad prudkým svahem nad řekou. A tady, na Dyce Cemetery, se skutečně nacházely hroby dvou československých pilotů. Nedaleko nich byl pochován polský stíhač, poručík Wilhelm Sniechowski, který zahynul 8. prosince 1941 jako příslušník 310. československé perutě během nočního cvičného letu. U této jednotky létali také oba naši piloti. F/O (Flying Officer – nadporučík) Vladimír Zaoral zahynul 19. listopadu 1941 kvůli technické závadě svého spitfiru během simulovaného útoku na kluzák. Tragický osud potkal i Sgt Aloise Dvořáka, který během přeletu z Dyce do Montrose narazil 24. září 1941 v nízkých mracích do kopce Leachie Hill. Byl nalezen mrtev až druhý den, asi tři metry od trosek svého stíhacího letounu Hurricane Mk. II.

Další z letců, Sgt Jaroslav Kalášek, zahynul 10. července 1944 při havárii letounu typu Anson během výcviku ve střeleckém kurzu. Vyhledat místo jeho posledního odpočinku však vyžadovalo mistrovství v silniční navigaci. Lokalita Kiltearn, v nejrůznějších publikacích často mylně citovaná, totiž neexistuje snad na žádné běžně dostupné mapě Skotska. Asi to bude tím, že není ničím výjimečná. Teprve při projíždění zmíněné oblasti se Radku „Slunéčku“ Novákovi podařilo přece jen najít snad jedinou existující směrovku k hledanému místu. Chvíli jsme kličkovali po silnicích té nejnižší kategorie, až jsme dojeli ke hřbitůvku obehnanému hrubou kamennou zdí. Připadali jsme si jako na samotném konci světa. Co však pro nás bylo nejdůležitější, hrob Jaroslava Kaláška jsme skutečně našli!

*** Jedním z dvou hlavních cílových míst expedice bylo historické městečko Tain. Nejprve jsme se ubytovali v kempu a hned následně jsme se vydali na místní hřbitov St. Duthus. Právě zde se měly nacházet náhrobky osmnácti letců, příslušníků 311. čs. bombardovací perutě, která zde působila od 9. srpna 1944 do 4. června 1945. Co hrob, to příběh o věčném snu o návratu do rodné vlasti. A mnohým z nich k jeho splnění scházelo pouze několik měsíců!   Městečko a okolí nás překvapilo svou krásou, i když se k nám nechtěně zachovalo macešsky. Když jsme v podvečer provedli dokumentaci čs. náhrobků, cestou zpět jsme se rozhodli navštívit některou místní hospůdku. Jedno pivo pro nás bylo jistou povinností! Vždyť z vyprávění našich letců víme, že vzdušná střetnutí s nepřítelem i tragické události se přetřásaly i v místních pubech. Usedli jsme do kožených křesel poblíž krbu a při vyprávění se vrátili o zhruba šedesát let zpět. Nakonec jsme skutečně neodolali nabízené místní pěnivé specialitě. Pán středních let s úsměvem přinesl teplé lahvové pivo s úděsným názvem Červená kočka. A chutnalo stejně!  

V kempu jsme se od pamětníků dozvěděli, že snad dodnes jsou v nedalekém lese patrné drobné fragmenty plechů z československého letounu B-24 Liberator, který se zde zřítil 10. dubna 1945. Operativně jsme se rozhodli, že se časně ráno vydáme na terénní průzkum.

***

Jestliže se v průvodcích píše, že se slavné skotské mušky midges vyskytují pouze na západním pobřeží Skotska, tak na východě mají jejich hodně blízké příbuzné. Nebylo kam před nimi utéci. To byla noc! Když pak začalo alespoň na chvíli intenzivně pršet, měli jsme radost, skryti pod plachtou šikmo spuštěnou ze střechy našeho auta, že déšť nenasytné vetřelce rozehnal. Jenže zároveň všude kolem vytvořil bahnité kluziště. Ráno celý kemp i nedaleké údolí plavaly v bahně. Jakékoliv pokusy dostat se na místo v lese tak skončily. Vzdali jsme to. Až o pár dnů později jsme se od kolegů v anglickém Millomu dozvěděli, že liberator byl před několika lety vykopán jistou britskou leteckou historickou skupinou a převezen do jejich sbírek. Pokud se v těchto místech ještě někdy někomu podaří v budoucnu něco najít, bude to nutné považovat za velký zázrak. Ale – kdo ví…

*** Nejvíce nás pochopitelně lákala bývalá základna RAF východně od Tainu a od ní asi deset kilometrů vzdálený maják Tarbatt Ness. Právě ten našim letcům sloužil jako jeden z důležitých orientačních bodů během odletu či návratu na domovskou základnu. Dodnes se hrdě tyčí nad skalnatými útesy mořského pobřeží, které je porostlé různobarevně zářícím vřesem. Během přejezdu k bývalé letecké základně, jejíž dominantou zůstala téměř celistvě dochovaná řídicí věž, jsme narazili na neočekávanou překážku. Drátěný plot s cedulí jasně označoval, že pozemek je soukromý a vstup je zakázán. Naštěstí téměř současně s námi přijel ke vstupní bráně osobní vůz a z něj vystoupil muž středních let, majitel všech okolních pastvin plných dobytka. Byl velice překvapen, že jsme sem přijeli až z Čech kvůli letcům z druhé světové války. „Pánové, to letiště je vaše!“ prohlásil pak.  

A tak jsme se na několik následujících hodin pomyslně vrátili o celých šedesát let zpět. Detailně jsme zdokumentovali nejen bývalou řídicí věž, kde jsou stále na stěnách dobře patrné nadepsané názvy jednotlivých místností, ale také okolní budovy původního technického zázemí. Bylo nám ctí toto místo navštívit. Ještě dnes na nás působí skrytá energie vyzařovaná tímto prostředím, úzce spjatým s mnoha desítkami osudů našich válečných letců.

*** A pak už sever Skotska. Orknejské ostrovy leží pouhých deset kilometrů od pobřeží a celkem sedmnáct ze sedmdesáti z nich je obydleno. Část z ostrovů je propojena cestami vytvořenými italskými válečnými zajatci z velkých kamenných kvádrů. A fragmenty z československého B-24 Liberatoru „PP-Y“ 311. perutě, který zde z neznámých příčin havaroval 1. ledna 1945 ve 22.40 hodin, krátce po startu ze základny RAF v Tainu, se měly nacházet na ostrově Hoy. Letoun měl za úkol protiponorkový průzkum nad Severním mořem. Mimo velitele Oldřicha Bureše zahynulo ostatních sedm členů osádky.  

Na jihozápad vrchu Ward Hill jsme se dostali po hodinovém pochodu. Těsně sousedí s přibližně stejně vysokým Cuilags a jak jsme se přesvědčili na vlastní kůži, údolí mezi nimi je více než zrádné. Nacházejí se zde rozsáhlá podmáčená vřesoviště. Nakonec byl jediný, komu se z nás podařilo projít celý Ward Hill a část Cuilagsu, Petr Pokovba. Především díky němu teď máme ve sbírce unikátní nález světelného zdroje z palubní desky B-24 Liberatoru. Další exponáty jsou vystaveny v místním muzeu Scapa Flow Visitor Centre, pouze však s mylnou popiskou přisuzující nálezy liberatoru z 331. čs. bombardovací perutě. V dokumentaci dalších míst, kde dodnes leží těla československých válečných letců, jsme pokračovali i při zpáteční cestě domů. Dokonce jsem se setkali s kolegy ze skotského Dumfries a anglického Millomu. Za celkem 302 hodin jsme při svém pátrání ujeli 6878 kilometrů a zmapovali zhruba třicet lokalit souvisejících s československými aviatiky v řadách RAF. Čest jejich památce.   Epilog   Od návštěvy v Haddingtonu uplynulo více než půl roku a my jsme s kolegy z klubu na vizitku zanechanou u hrobu Václava Jíchy téměř zapomněli. Ale před Vánocemi jsem ve schránce našel dopis z belgického Bruselu od Julinky Liškové! Těžko popsat tu radost.  

Úhledným rukopisem a překrásným textem v češtině, poznamenané dlouhými léty odloučení od rodné vlasti, nám paní Julinka děkovala, že jsme na jejího Vendu nezapomněli. Poznali se v Praze během jednoho leteckého dne. Julinka byla sportovní pilotkou a od samého počátku obdivovala Jíchovu mistrovskou pilotáž. Po válce se nemohla dlouho smířit s jeho smrtí. Na hrob do Haddingtonu jezdí i přes svých pokročilých osmdesát pět let nejméně dvakrát ročně. O úpravu hrobu se starají i její britští přátelé.

Julinka žije v Bruselu a aby zůstala věrná odkazu našich letců i své lásce k aviatice, dlouhodobě spolupracuje na dokumentaci osudů československých válečných letců, kteří během druhé světové války zahynuli na území Beneluxu.

Členové expedice: Vladimír Vondrka, Vladimír Běhal, Jiří Růžička, Karel Maršík, Vladimír Volf, Radek Novák, Petr Pokovba, Karel Ludvík a Vladislav Burian.

Klub historie letectví

* Jindřichohradecký Klub historie letectví absolvoval již dvanáct zahraničních expedic po stopách československých válečných letců, kteří v zahraničí položili životy za znovuzískání svobody své porobené vlasti.

* Mapují nejen osudy těchto mužů, ale i jejich hrobů rozesetých po celé Evropě. V současné době mají zdokumentovány všechny hroby na území Francie, Belgie, Nizozemska, Německa, Skotska, Walesu, ze tří čtvrtin v Anglii a téměř v celém Polsku.

* Členové klubu svou činnost považují za nepatrný příspěvek do postupně utvářené mozaiky historie II. československého zahraničního odboje. * V současné době je připravována další z klubových zahraničních expedic.  

Ubytoval jsem se v Gambii v hlavním městě Banjulu, což je taková větší vesnice. Do rozlehlého místa s letovisky, které pro nás zní trochu exoticky – Sere Kunda, jsem pak pravidelně dojížděl poznat to, za čím mnozí Evropané jezdí třeba na celou zimu.   Smeťáci

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Kubeš Z malého minibusu jsme pravidelně míjeli rozlehlé místo, odkud se linul neskutečný puch a hořelo několik ohňů. Nejdříve jsem s odporem hleděl na to divné místo, ležící opravdu blízko ráje s plážemi, a divil se, že tu vlastně něco takového vůbec je. Až jsem si jednou všiml pohublých postav, které mezi kouřovou clonou a ranní mlhou bezcílně bloumaly a vytrácely se mezi mlžným oparem a doutnajícími odpady.  

Tak jsem jednoho zamračeného rána se vydal poznat něco, co mi zdaleka nepřipomínalo ráj na zemi. Hned u silnice stálo několik vraků aut, z kterých šlehaly plameny a pomalu odhalovaly kostru vozidla. Okolo spousta rozbitého skla a haraburdí. Kousek ode mne proběhl bosý chlapec v otrhaných šortkách nesoucí vak čehosi smradlavého. Kam se dalo dohlédnout, mísily se různorodé odpady, které produkuje naše civilizace – od prázdných nádob od deodorantů snad všech světových značek až po mrtvá zvířata, pro které se místo stalo pohřebištěm. A všude mezi hromadami odpadů se linul neskutečný nasládlý puch, všehochuť skládky. Docela se mi udělalo nevolno z toho všeho. Zacpávat si nos kapesníkem ale nemělo vůbec smysl, ten neskutečný pach prostupoval vším. Atmosféru místa plně dokreslovaly doutnající pneumatiky, které kdosi zapálil. A mezi tím vším svinstvem se potulovaly zdánlivě bezcílně lidé, podobní často na kost vyhublým stínům.

*** Ke skládce patřila i neskutečná hejna supů, čápů marabu a dalších mrchožroutů, kteří zde žili očividně vcelku spokojeně. Kam se hrabou mnohé národní parky v západní Africe, tolik zvířat jsem neviděl ani ve volné přírodě. A to turisté dávají neskutečné peníze za oblíbené pozorování ptactva! Tady, kousek za hotely, jich mají spoustu. A těch druhů! A zadarmo. Vyrušovalo je máloco. Občas jen nějaký člověk, který usoudil, že ještě objeví něco, co by se hodilo nebo dalo třeba i sníst. To se pak ptačí kolonie za hlučného šustotu křídel vznesla a bedlivě ze vzduchu číhala na to, co člověk objeví. Supi, už líní i lítat, jen kousek poposkočili a zvědavě čekali. Když pak jeden děda neidentifikovatelného věku pod hromadou odpadu objevil jakousi mršinku, dravci se na ni jednoduše vrhli, jako by tam člověk ohánějící se holí vůbec neexistoval. Měli převahu a moc dobře to věděli.   Teprve po chvíli jsem si všiml skupinky mužů, kteří stáli na jedné velké hromadě a zvědavě mě pozorovali. „Good morning, sir,“ zvolal hlasitě muž v otrhaném triku s kalhotami nejasné barvy a proseklými gumáky. „Jděte na pláž, tohle není místo pro vás!“   Nenechal jsem se odbýt. Byla to skupinka šesti mužů s vidlemi, kteří měli za úkol obstarávat smetiště a vyhánět hladové krky. Jak jsem se později dozvěděl, jejich odměnou bylo asi našich 350 korun měsíčně a všechny naturálie, které najdou. Za to měli každý den včetně neděle, od rána do soumraku pod dohledem smetiště. Prostě smeťáci.  

Byly to až bizarní figurky – každý jiný, někdo občas mluvil, naopak starého kmeta vyhublých rysů v kovbojském klobouku jsem neslyšel promluvit slovo při žádné ze svých několika návštěv.

  Ač to zpočátku vypadalo, že smeťáci jen chodí po smetišti s vidlemi, vydělat si na živobytí tady je opravdu těžké, doslova každodenní boj. Během dne auta i oslí povozy přivážejí hory odpadků, které je nutné rozhrnout. O tyto „poklady“ ale mají zájem i další hledači, většinou hladoví lidé, kteří se pak dokázali porvat o cokoliv. Nejvíce žádané byly hliníkové plechovky od piva a limonád, které pravděpodobně někdo vykupoval. A skleněné láhve od piva. Občas tak bylo možné vidět srdcervoucí scény, kdy se několik dětí pralo se ženou a dvěma muži o dvě nalezené láhve, zkrátka boj o přežití. Jak mi řekl George, předák party, tak smeťáci jako zaměstnanci mají alespoň naději, že se najedí z bídného platu, ale ti ostatní často už několik dnů nejedli.   Viděl jsem, jak přivezli náklad zkažených ryb a rybích hlav. Vyklopili ho kousek ode mě. V tu chvíli vypuklo pravé peklo. Ptáci, kteří do té doby hrabali na skládce, se vznesli a začali nalétávat na zbytky ryb. Do toho se seběhli děti i dospělí a začali se s ptáky přetahovat. Ukořistěné cpali do úst. Jiní naopak rvali co největší úlovek do přinesených nádob od čehokoliv, i třeba od barev a benzinu. Něco tak zoufalého jsem snad ještě neviděl.  

George ale celé dění pozoroval s ledovým klidem a docela mě uzemnil jednoduchou nabídkou: „Máme oběd, nedáš si s námi?“

Nedokázal jsem pozvání přijmout. Ale každopádně smeťákům to chuť nevzalo. Rvačky o zapáchající zbytky potravin vidí každý den.

*** Základní stanoviště měli zaměstnanci smetiště v době mé návštěvy u vyhořelého auta na jedné z hromad odpadků, kde rostl i jakýsi keř. Tady se shromažďovalo všechno, co mělo cenu zpeněžit. Jedna z žen tu čistila láhve a prohlížela si módní časopisy z hotelů, asi aby jí neuniklo nic z nových módních trendů. A bylo tu také místo siesty. Oběd přinesla jedna žena v nezvykle čistém oblečení. Jednoduše vybalila generacemi opotřebované plechové talíře a z hrnce začala nandavat kopu rýže s kouskem papriky. To vše za 3 nebo 5 dalasi. Pro zajímavost, oběd u „mamá“, tedy žen, které si rozloží několik stoliček a z hrnců rozdělují jídlo, bývá za 30 dalasi. Takhle se krmí celá Afrika. V levné turistické jídelně 60 dalasi a v turistickém komplexu od 150 dalasi.  

Získat si důvěru mužů, kteří pracovali na skládce, nebylo jednoduché, ostatně jako všude v Africe. Když se mi to konečně podařilo, objevil se nečekaný problém. Dozvěděl se o mně totiž ředitel všech smeťáků. Zpočátku nechtěl o fotografování ani slyšet, až když si připustil myšlenku, že by někdo z Evropy mohl případně pomoci například penězi na pracovní pomůcky, začal se chovat jako vyměněný. Prý všechno zařídí, peníze mám poslat jemu a on už se o vše postará. Takže jinými slovy, konečně se bude mít dobře i on.

***

George se na fotografování oblékl slavnostně, jako kdyby vyrážel v neděli do kostela, a jeho kolegové taky. Když jsem viděl, v jakých doupatech nedaleko smetiště bydlí, divil jsem se, že mají i jiné oblečení než své pracovní – smeťácké. Většina z nich bydlela nedaleko v boudách stlučených snad ze všeho, co se dá najít. Jiní odvážlivci naopak bydleli přímo na smetišti. Na několika místech stály plechové chajdy a zemljanky. Asi chtěli být tito lidé nablízku cennému smetišti nebo jim jednoduše nic jiného nezbývalo. Každopádně těchto lidí se báli i samotní smeťáci. Říkali, že to jsou blázni a dokonce kouzelníci. Vyhýbali se jim.

*** Každý den na skládce plynul stejně. Byly přiváženy běžné náklady, které byly už často prohlédnuty před naložením, přesto zdejší obyvatelé našli často téměř poklady, které jim zajistily alespoň něco málo chudého jídla.   Úterý ale bylo odlišné. Už od rána šmírovaly mezi odpadky větší skupiny lidí vyzbrojené tyčemi, kterými se dobře hrabe. I moji průvodci byli očividně nervóznější. Oč jde, jsem pochopil po chvíli, když se přibližovala dvě nákladní auta. Začal se shlukovat dav lidí a začali kroužit ptáci. Jak mi řekl George, právě přiváželi odpadky od turistů z luxusních hotelů. Právě v nich se dají najít ty pravé poklady!  

Už když se auto započalo připravovat ke sklápění, nevydrželi to někteří výrostci a začali lézt na korbu náklaďáku. Smeťáci je však začali strhávat násadou vidlí dolů a vynucovali si prostor. Marně. Někteří lidé se doslova ponořili do sypajícího se odpadu a dychtivě začali hledat uvnitř hromady. Vypukl boj, rvačky a přetahování o každou věc. Jedna žena našla igelitový pytel s vyhozenou rýží. Druhá to zahlédla a obě se o pytel přetahovaly, až se roztrhl a obsah se vysypal. V tu chvíli se začaly rýží cpát hubené děti – nejen rovnou do pusy, ale strkaly ji i do kapes. Mezi lidi se v tu chvíli připletli i potulní psi s prašivou srstí. Neodehnaly je ani údery holí. Jinde se výrostci prali o objevené sluneční brýle bez nožičky. Stařena nedaleko vláčela pytel s plesnivými ananasy, který jí mezitím jiná hbitá ruka vyfoukla. Pokladů nebylo dost, kdo je chtěl, musel o ně bojovat. Kéž by to viděli turisté z hotelů. Vzpomínám si teď, při psaní této reportáže, na výrok šéfa smeťáků, který prohodil: „To jsi ještě nikdy neviděl, jak probíhá recyklace odpadů? Vždyť i u vás v Evropě se dělá ručně.“

Gambie

* Hlavní město je Banjul, měna – dalasi, 1 dalasi je asi 0,90 Kč.

* Původně byla tato země britskou kolonií. Úředním jazykem zůstala angličtina uprostřed frankofonních oblastí.

* Země vznikla během dlouhého soupeření mezi Británií a Francií v 19. století o koloniální vliv. V roce 1888 byla země vyhlášena britským protektorátem. V roce 1965 získala Gambie svobodu v podobě konstituční monarchie. Republika byla vyhlášena v roce 1970.

* Gambie má společnou hranici pouze se Senegalem. V zemi, která zabírá 11 295 km2, žije zhruba 1,7 milionu obyvatel. Největším aktuálním problémem je ekonomický propad zaviněný vládou současného prezidenta Yahya Jammeha, který se k moci dostal vojenským převratem v roce 1994. Od té doby se těší velké popularitě a vyhrává všechny volby. Jak sám tvrdí: „Vládnu z boží vůle.“

* Banjul byl v minulosti sídlem mnoha firem a mezinárodních institucí, mnohé ale zemi opustily a hlavní město poměrně zpustlo.

* Gambie se potýká s rapidně rostoucí populací. Množství dospívajících, které si jejich rodiče pořizují jako sociální pojistku na stáří, je už patrné na první pohled. Bohužel nárůst obyvatel nezvládá ekonomika země postavená na zemědělství, rybolovu a turistice. * Podle statistik žije 60 % obyvatel pod hranicí výdělku 1 dolar na den. Obyvatelé země stále častěji utíkají do Evropy. Ať se zde zeptáte kohokoliv z teenagerů, většina z nich minimálně uvažuje o odchodu ze země nebo se o to již pokouší.  

Svět některých tvorů tak hýří pro nás neviditelnými barvami nebo se od našeho liší natolik, že by to překvapilo i tvůrce vědeckofantastických filmů odehrávajících se na jiných planetách. To všechno kvůli jedinému – každý organismus se dívá na svět tak, jak potřebuje, aby ve svém prostředí úspěšně přežil. S nadsázkou se tak dá říci, že kolik je na světě živočichů, tolik je v jejich mozcích různých světů. A věda zná přes milion druhů živých tvorů. Není to tedy úctyhodný počet pohledů na svět?   Svět pokaždé jinak

Napsal a vyfotografoval  Michael Fokt Člověk je svým založením zrakový tvor. Ačkoli máme většinou „všech pět pohromadě“ a vnímáme i ostatními smysly, získáváme přes osmdesát procent informací o svém okolí právě díky očím. O důležitosti našeho zraku svědčí i nepřeberné množství přirovnání a slovních obratů, ve kterých se na tento smysl odkazujeme. Můžeme někomu padnout do oka, mít zrak jako ostříži, udělat si u někoho oko, mít na něco oko nebo třeba do někoho vidět. Proto si také dokážeme ze všeho nejlépe představit zrakové vnímání živočichů. Jaksi samozřejmě – ale často mylně – rovněž považujeme jejich zrak za hlavní smysl.  

Jenže oči zvířat vůbec nefungují stejně, poskytují takový obraz, jaký jejich majitel potřebuje. Žížaly žijí v půdě, a nepotřebují proto ve tmě vidět vůbec. Zato se jim hodí, když poznají, jestli jsou zrovna pod zemí, nebo na povrchu. Mají proto světločivné buňky rozeseté v kůži po celém těle. Rozlišují sice jenom světlo a tmu, ale žížala díky nim nikdy nezapomene žádnou část svého dlouhého těla na očích hladových ptáků.

O očích můžeme mluvit až tehdy, jakmile se začnou buňky citlivé na světlo shlukovat na určitých místech těla. Aby primitivní zrakové orgány viděly o něco lépe, je dobré podložit je vrstvou izolačního barviva. Takovýma pohárkovitýma očima se kolem sebe rozhlížejí například ploštěnky. Když se z mělkých pohárků stanou hluboké váčky, obraz se tím ještě zlepší. Světlo proudí do oka malým otvorem v přední straně jamky. Někteří mlži se tak mohou na vlastní oči přesvědčit, že ke skutečné dokonalosti už zbývá jen krůček.Hadí hypnotizéři?   Tou pověstnou třešinkou na dortu je v případě oka průhledná čočka ukotvená v otvoru oční koule. Spolu s rohovkou usměrňuje světelné paprsky tak, aby vytvářely ostrý obraz okolí přesně na sítnici protkané světločivnými buňkami. Takzvané komorové oko je tak nejdokonalejší zrakový orgán, jaký příroda vytvořila. Může se jím pochlubit drtivá většina všech obratlovců včetně nás, lidí. Takové oči však pozorují i svět pod mořskou hladinou. Kromě našich vzdálených příbuzných – ryb a paryb – se jimi honosí i nejpokročilejší z měkkýšů: hlavonožci. Chobotnice, sépie i olihně jsou mistry barvoměny. Ve zlomku sekundy přizpůsobí zbarvení své kůže okolí tak perfektně, že je rozeznají jen opravdu bystrozrací lovci. Dokonce spolu díky rychlým změnám odstínu pokožky vedou i barevné rozhovory. Tohle všechno by bylo bez výborného zraku zcela nemožné.  

  Ani oči našich suchozemských příbuzných však nevidí svět kolem sebe stejně. Kvalita obrazu závisí nejen na stavbě oka a počtu citlivých buněk v sítnici, ale i na živém počítači, který zachycené signály vyhodnocuje – na mozku. Draví ptáci mají v místě nejostřejšího vidění na sítnici přibližně pětkrát více smyslových buněk než člověk. Právě vysokému rozlišení oka vděčí za svůj fenomenální zrak, kterým spatří letící vážku na vzdálenost osmi set metrů a myš ukrytou v trávě z výšky téměř dvou kilometrů.  

Rozdílné vnímání očí může i za pověru o hypnotických schopnostech hadů. Podle lidových zkazek dokážou beznozí lovci tak vyděsit žábu, že strachy zkoprní a pak se hadovi sama vrhne do otevřené tlamy. Ve skutečnosti spolu oba tvorové během celého napínavého okamžiku hrají na slepou bábu. Jak žabí, tak hadí oči jsou velmi citlivé na pohyb. Nehybné předměty vnímají mnohem hůře a ani jeden z živočichů jim také nepřikládá žádný velký význam. Když se tedy setkají tváří v tvář, dojde mezi nimi k dramatické patové situaci. V konečné fázi útoku se had většinou velmi pomalu přibližuje k vyhlédnuté kořisti, dokud se nedostane do pozice vhodné pro bleskový výpad. Vyplašené žábě tak vlastně zmizí z očí. Samotná žába se však z opatrnosti také nehýbá. Had ji tím pádem rovněž nevidí, ale kmitající rozeklaný jazyk ho ujišťuje, že je kořist stále na dosah. Teď jde jen o to, kdo se první prozradí pohybem. A právě v té chvíli žába doplácí na méně dokonalý „software“ svého mozku, který vyhodnocuje zrakové podněty. Přes devadesát procent z nich proudí do části mozku, která má na starosti reflexní chování. To je to, které nám umožní, aby naše ruka ihned ucukla z rozpálené plotny, když se jí nešťastnou náhodou dotkneme – ještě než si uvědomíme, co se vlastně děje. Žábě však reflexy okamžitě přikáží zaútočit na všechno, co je velké jako hmyz a hýbe se. V našem případě tedy i kmitající jazyk hada. Ten na rozdíl od zbytku hadího těla vidí žába velmi zřetelně. Skočí tak přímo k hadovi, a ještě mu tím prozradí svou polohu. Dá se tedy říct, že žába nemá – a ani nemůže mít – nervy na vyčkávání. Většinou za to však zaplatí životem.Proč máš tak velké oči?   Kdyby se Červená karkulka vydala na svou pohádkovou pouť lesem v noci, asi by se nestačila divit. Cestou by na ni vykukovaly oči, vedle kterých by byly ty vlčí ještě docela malé. Někteří noční tvorové mají obrovské zrakové orgány, aby zachytili co nejvíce slabého přísvitu měsíce a hvězd. Oči nočních asijských primátů nártounů (rod Tarsius) jsou tak velké, že zabírají většinu obličeje, a dohromady jsou mnohem těžší než mozek ukrytý za nimi. Kvůli své velikosti se navíc nemohou v očnicích téměř vůbec pohybovat. Nártounům to však ani trochu nevadí. Mohou otočit hlavu skoro o sto osmdesát stupňů a bez námahy tak zkontrolovat, co se děje za jejich zády. Podobně fungují i oči sov, které také loví v noci. Úctyhodné zrakové orgány mají i ryby z temných hloubek oceánů, kam proniká pouhý zlomek slunečního světla dopadajícího na hladinu. Hlubokomořské ryby rodu Winteria mají vypoulené teleskopické oči obrácené vzhůru a jimi vyhledávají siluetu kořisti proti světlu přicházejícímu od hladiny. Ze stejného důvodu míří vzhůru i oči stříbrnáčů.  

Jiní tvorové mají k zesílení vidění v slabém světle ještě důmyslnější vynález. Jejich oči pracují na stejném principu jako reflektory automobilů. Mají za sítnicí odraznou vrstvu tvořenou stříbřitými krystaly chemické látky guaninu, která odráží světelné paprsky zpět na sítnici. Světlo tedy prochází světločivnými buňkami cestou tam i zpět a vyvolá dvojí podráždění. Odborníci tuto vrstvu znají pod názvem tapetum lucidum a je to patent, který se v přírodě objevuje hned u několika zcela nepříbuzných skupin živočichů. Zdvojený účinek světla využívají oči některých ryb, nočních ještěrů, pavouků či šelem. Právě proto v noci „svítí“ v záři světlometů odraženým světlem i oči psů a koček. Ve tmě by se tedy neztratil ani již zmiňovaný vlk z pohádky o Červené karkulce.Nejpropracovanější reflektory   Mají je patrně žraloci. Jejich odrazný systém se musí vyrovnávat hned s několika problémy najednou. Kromě prostého nedostatku světla je to i nerovnoměrné osvětlení a úbytek světla s přibývající hloubkou vody. Už v hloubce pár desítek metrů je světla podstatně méně než u hladiny. Žraloci jsou jako živá torpéda, která často zaměřují cíl plující u hladiny a útočí na něj zespodu. Při plavání plnou rychlostí tedy zažívají něco jako světelnou smršť a jejich oči musejí zajistit, aby je v rozhodujícím okamžiku příval světla neoslnil. Mají proto v oku vestavěnou jakousi oponu z pigmentových buněk. Jejich výběžky v jasném světle překrývají guaninová zrcátka a zabraňují jim odrážet světlo na sítnici.  

Žraloci však neméně často proplouvají i mělkými a dobře prosvětlenými vodami, kde narážejí na jinou obtíž. Jejich oči potřebují současně sledovat prosvícené vrstvy vody u hladiny i tmavé hlubiny dole. I zde je však po ruce elegantní řešení – spodní a horní část reflektoru se mohou zatahovat oponou nezávisle na sobě. Žralok tak může zakrýt barvivem spodní část odrazné vrstvy, kam dopadají paprsky od hladiny, a nechat odkrytou horní část, která vnímá rozptýlené světlo z vody. Odrazné destičky některých druhů žraloků se mohou dokonce natáčet podle úhlu dopadajících paprsků. Po vzoru soustav zrcadel obřích teleskopů tak odrážejí maximum dostupného světla. Díky tomu všemu jsou při slabém světle žraločí oči asi desetkrát citlivější než lidské.Proč mají ryby plošší oko   Kromě žraloků křižují vody oceánů i řek statisíce dalších tvorů vybavených lepším či horším zrakem. Díky tekutému životnímu prostředí nemusejí řešit některé z optických problémů, se kterými se museli vypořádat jejich předkové při dobývání souše. Jejich oči například nemusejí mít stěrače v podobě očních víček, protože je neustále omývá proud vody. Také na rohovku nemají vodní tvorové většinou tak velké nároky jako my. Naše rohovka musí pomáhat vyrovnávat rozdíly lomu světla při přechodu z ovzduší do tekutiny uvnitř oka. Je proto mnohem vyklenutější a pomáhá čočce s usměrňováním paprsků. Rohovka ryb může být mnohem plošší, protože přejímá světlo z tekutého prostředí s podobným indexem lomu světla. Oči vodních tvorů jsou také na rozdíl od našich v klidu zaostřené spíše na blízko, protože je ve vodě mnohem nižší viditelnost. Sladkovodní ryby zaostřují oko sotva na dva metry, neboť v kalné vodě řek a jezer stejně o moc dál nedohlédnou. Oči mnoha mořských tvorů jsou díky čistotě vody nastavené na zhruba patnáctinásobnou vzdálenost.   Na rozdíl od nás se však musejí ryby vyrovnat s prudkým úbytkem světla. Sardinky proto mají sítnici rozdělenou na dvě oblasti. Na její spodní část dopadají hojné paprsky světla od hladiny, takže zde najdeme mnohem více čípků než tyčinek. Čípky zajišťují barevné vidění a uplatňují se nejlépe v jasném světle. Tyčinky sice vidí černobíle, vystačí si však s mnohem menším množstvím světla. U sardinek proto okupují spíše horní oblast sítnice, která je vystavená rozptýlenému světlu z hlubin. Obecně také platí, že ryby s většíma očima vidí lépe. Proto mají většinou lovci tekutého živlu větší oči než jejich kořist. Podobně na tom bývají i rychlí plavci volné vody ve srovnání s obyvateli dna. Větší oči mají také hlubokomořské ryby, ovšem jen do hloubek, kam ještě dopadají zbytky světla. V temnotách nejhlubších vod jsou oči prakticky zbytečné.   Nejobtížnější to mají tvorové, kteří potřebují vidět v obou živlech současně. Lososi nebo pstruzi občas vyskakují nad hladinu, aby se zmocnili letícího hmyzu. Tropická ryba stříkoun lapavý (Toxotes jaculatrix) dokonce sestřeluje kořist do vody dobře mířeným proudem vody jako oživlá dětská vodní pistolka. Takové výkony však zdaleka nejsou tak snadné, jak vypadají. Každý si může jednoduchým pokusem ověřit, že „hůl do vody vnořená vypadá jak zlomená“. Je to optický klam způsobený různým lomem světla ve vzduchu a ve vodě. Lovící ryby s ním musejí počítat a ve skutečnosti skáčou či střílejí o něco blíž, než kde hmyz skutečně vidí. Zkušené ryby mají větší počet zásahů než začátečníci.  

Halančík čtyřoký (Anableps tetrophtalmus) si své jméno vskutku zaslouží. Loví těsně u hladiny a musí proto zároveň hledat potravu ve vodě a hlídat vzdušné dravce. Jeho vypoulené oči na svrchní straně hlavy proto vyčnívají nad hladinu a mají dvě části. Každá z nich má vlastní rohovku i část sítnice. Čočka uvnitř oka má vejčitý tvar a je umístěná tak, aby světlo z vody procházelo jejím delším rozměrem a paprsky ze vzduchu zase kratším. Díky tomu je oko zaostřené současně na dálku i na blízko. Ve vodě vidí blízké předměty, jako je drobná potrava, ve vzduchu zase zahlédne v dostatečné vzdálenosti dravého ptáka. Podobně jsou složené i oči brouků vírníků, které můžete pozorovat i u hladiny našich tůní.Hned několik patentů

Podivná ryba lezec obojživelný se dokonce vydala mimo vodní prostředí na břehy mangrovových bažin. Má proto vypoulené oči, které se mohou podobně jako oči žab zatahovat do lebky a tím se čistit od nalepených nečistot. Mnoho suchozemských tvorů se za potravou naopak vydává do vodního živlu. Každý, kdo se pokusil otevřít oči pod vodou, rychle zjistil, že jsou ve vodním prostředí téměř nepoužitelné. Podmínky lomu světla jsou ve vodě natolik odlišné, že oko nemůže přes veškerou snahu zaostřit. Chybí mu k tomu přibližně čtyřicet dioptrií. My lidé nosíme potápěčské masky, které vodu zadrží a vytvoří očím ochrannou vzduchovou komoru pro správné fungování. Příroda přišla hned s několika nápady, jak lovcům ze souše obživu pod vodou usnadnit. Asi nejjednodušeji to řeší pelikáni nebo rybáci, kteří zaměří rybu ještě ze vzduchu a pak se k ní střemhlav snesou. Tučňáci mají neobyčejně zploštělou rohovku, která funguje na vzduchu i pod vodou. Tučňák patagonský navíc zvládne ve vodě rozšířit zorničku až třistakrát, a pohodlně si tedy vystačí s rozptýleným vodním světlem. Kormoráni mají měkké čočky, které ve vodě oční svaly stlačují do té míry, že čočka vyčnívá z duhovky do zornice. Vyrovná proto chybějící dioptrie a oko bezchybně pracuje. Na souši svaly povolí sevření a čočka zaujme „normální“ tvar pro vidění nad hladinou. Krokodýli, hroši či největší hlodavci světa kapybary se problému s viděním pod vodou vyhýbají jednoduše. Mají oči na výstupcích svrchní strany hlavy, takže zůstávají nad hladinou, i když je zbytek těla ponořený.Osm očí pro lovce   Zrakovými přeborníky nejen mezi pavouky jsou beze sporu skákavky. Tito drobní pavoučci jsou velcí většinou jen několik milimetrů a tropičtí zástupci větší než centimetr v jejich světě platí za vyložené obry. Přesto jsou skákavky postrachem hmyzího světa a pronásledují mezi stébly trávy kořist jako miniaturní šelmy. Nakonec ji uchvátí bleskovým skokem.   K tomu, aby potravu objevily a ulovily, potřebují dobrý zrak a odhad vzdálenosti i směru a rychlosti pohybu oběti. Mají tedy osm očí, které si mezi sebou obdivuhodně rozdělily úkoly při pozorování okolí. Skákavky je mají rozložené na přední části těla – hlavohrudi – tak šikovně, že s jejich pomocí obhlédnou veškerý prostor kolem sebe. Nikdo se k nim proto nemůže nepozorovaně přiblížit ani zezadu nebo shora. Stará se o to šest takzvaných vedlejších očí. Mají široké zorné pole a dobře vnímají pohyb, ostrost vidění je však nízká. Osminohým lovcům to však nevadí. Přímo dopředu totiž míří dvě velké hlavní oči. Jejich stavba je naprosto odlišná. Jsou to v podstatě výkonné teleobjektivy s protaženými bulvami, které zasahují hluboko do hlavohrudi. Mají sice úzké zorné pole, vidí však ostře až do vzdálenosti dvacetinásobku délky těla pavouka. Jakmile skákavka postřehne pohyb, ihned zaměří podezřelý objekt hlavníma očima. Tak pozná, co se k ní vlastně blíží. Skákavky navíc dobře rozeznávají i barvy. V období rozmnožování se samečkové skákavek dvoří samičkám složitými zásnubními tanci. Když vědci při pokusu nabarvili nebohou pavoučí nevěstu na modro, přestal o ni do té doby horlivý nápadník zcela projevovat zájem.  

Hlavní oči skákavek mají ještě jednu obrovskou výhodu: leží blízko sebe a míří přímo vpřed, takže se jejich zorná pole překrývají. Možná to na první pohled moc důležitě nevypadá, ale právě tomu mohou pavoučí lovci děkovat za prostorové vidění a tedy i přesný odhad vzdáleností. Pouze ze dvou určitým způsobem posunutých obrazů dokáže mozek vytvořit prostorový obraz. Na stejném principu jsou založené prostorové fotografie, které byly velmi populární za první republiky a ještě dnes se v Praze prodávají v obchůdcích pro turisty. Většinou jsou na nich polonahé slečny ve svůdných pozicích. Jsou to vlastně dva snímky vedle sebe, na které se díváme jednoduchými brýlemi. Díky tomu pak vidíme prostorovou erotickou scénu. Také po sejmutí speciálních brýlí během promítání trojrozměrného filmu v kině IMAX zjistíme, že se i tady ve skutečnosti díváme na dva posunuté obrazy promítané přes sebe.Luxus jen pro lovce   Prostorové vidění je sice skvělá věc, ale zužuje zorné pole, které jsou oči schopné dohromady obsáhnout. Pro tvora, který se musí mít neustále na pozoru, je to velmi nebezpečné. Trojrozměrný svět si proto mohou dovolit jen lovci, kteří potřebují při lovu přesně zaměřit oběť, či tvorové, kteří potřebují přesně odhadovat vzdálenosti kvůli pohybu v členitém prostředí. My, lidé, stojíme každou nohou v jedné skupině – nejdříve se naši předkové museli jako většina primátů s jistotou pohybovat ve větvích a posléze na zemi lovit či zacházet s nástroji.   Pronásledovaní tvorové, jako například antilopy, mají naopak oči po stranách hlavy, aby obhlédli co největší výseč prostoru kolem sebe. Nejlépe jsou na tom živočichové, kteří mohou pohybovat očima nezávisle na sobě. Chameleoni, ale také někteří jiní stromoví ještěři či ryby se tak mohou dívat dvěma směry současně.  

Prostor se však dá odhadovat i při pozorování okolí jedním okem podle toho, jak moc se vůči sobě při pohybu oka nebo celé hlavy do strany zdánlivě pohybují blízké a vzdálené předměty. Ty bližší mění polohu více a živočichové se také rychle naučí, že vzdálené předměty vypadají menší než blízké. Proto přestane i jednooký člověk za nějaký čas narážet do sloupů a zábradlí.Až dvacet tisíc oček   Zhruba tři čtvrtiny všech živočichů se při vývoji zraku daly zcela jinou cestou. Vznikly u nich oči složené z jednotlivých šestihranných oček neboli ommatidií. Složenýma očima se orientuje naprostá většina hmyzu a mnoho dalších skupin členovců. Jejich obraz světa se podobá mozaice, protože každé z oček vnímá jen jeho část. Zorná pole oček se však mírně překrývají, takže se patrně prolínají i výsledné obrazy. Jak hmyzí mozek tento složitý puzzle poskládá, je zatím zahaleno tajemstvím.  

Kvalita obrazu je závislá na tom, z kolika oček se celé oko skládá. Nejvyhlášenější lovci hmyzího světa, vážky, jich mohou mít až dvacet tisíc. Oči zabírají větší část jejich hlavy. Očka na svrchní straně jsou větší a mají za úkol vyhledávat kořist proti obloze. Spodní ommatidia jsou menší, zaostřená více nablízko a citlivější na barvy. Sledují kořist proti pestrému pozadí země, když se na ni vážka snáší jako miniaturní orel.

Většina hmyzu má však oček mnohem méně – moucha přibližně čtyři tisíce, motýl přes patnáct set a mravenčí dělnice, která žije v mraveništi a orientuje se především podle pachů, méně než deset. Hmyzí oči také vnímají zcela jinak než lidské. Aby včela zaregistrovala předmět, který je v místě nejostřejšího vidění jejího oka, musí být předmět asi stokrát větší než v případě oka našeho. Natočit film pro včelu by však byl oříšek i pro toho nejostřílenějšího kameramana. Zatímco nám obrazy splývají do plynulého pohybu už při rychlosti promítání asi dvaceti snímků za sekundu, včela by ještě při desetkrát vyšší rychlosti viděla celý film jako sérii jednotlivých statických obrázků. Díky vynikajícímu pohybovému vidění se může hmyz za letu vyhýbat překážkám a vyhledávat potravu.Jiné vidění   Zdaleka ne všichni se musejí při poznávání okolního světa spoléhat především na zrak. Rybám při orientaci ve vodě velmi pomáhá postranní čára. Je to orgán na bocích těla, který vnímá vlnění vody a odrazy těchto vln od předmětů. Funguje jako prodloužený hmat a informuje rybu o poloze předmětů kolem ní stejně jako o blížícím se dravci. Některé jeskynní ryby ve tmě zcela ztratily oči a orientují se převážně díky postranní čáře.   Delfíni či netopýři „vidí“ pomocí zvuku. Vysílají do okolí pro nás neslyšitelné výkřiky a poslouchají jejich ozvěny odražené od okolních předmětů. Z prodlevy od vyslání zvuku k zachycení ozvěny zjistí vzdálenost objektů, ze zkreslení zvukových vln jejich tvar a podle takzvaného Dopplerova posunu dokonce to, jestli se daný předmět pohybuje směrem k nim nebo od nich. V prvním případě se vracejí ozvěny o vyšším tónu, vzdalující se předmět odráží hlubší zvuk než původní výkřik. Snadno tak pomocí echolokace netopýři v noci chytají létající hmyz.   Delfíni mají v čelní části hlavy uloženou zvláštní tukovou „akustickou čočku“, která jim dovoluje vysílat úzké zvukové paprsky zvoleným směrem. Protože zvuk proniká i pevnými předměty, „vidí“ delfíni i dovnitř nebo si mohou „prohlédnout“ jejich odvrácenou stranu.  

Ani termovize, která pomáhá policii v nepřehledném terénu vyhledávat pohřešované osoby, není lidským vynálezem. Chřestýšovití hadi, hroznýši a krajty vnímají teplo pomocí zvláštních jamek pod očima. Mají na každé straně hlavy jeden nebo hned několik tepločivných receptorů. Dokážou rozlišit rozdíly teplot v řádech setin stupně Celsia a najít tak teplokrevnou kořist i v naprosté tmě. Protože porovnávají vjemy z obou jamek, „vidí“ vlastně tepelné zdroje prostorově a snadno k nim naleznou cestu. Přirovnání ke zraku je přitom velmi přiléhavé, protože nervy z tepelných smyslů končí ve stejné oblasti mozku jako nervy zrakové a zpracování jejich informací je tedy pravděpodobně obdobné.Poslouchání kolenem   Ve světě hmyzu by mnoho druhů vnímalo známou frázi „posloucháš kolenem“ spíše jako lichotku než výtku. Sluchové orgány na nohách mají například cvrčkové a kobylky. Saranče by možná zvolily ještě jadrnější slovní obrat, protože mají „uši“ na zadečku. Noční motýli slyší i ultrazvukové echolokační výkřiky netopýrů a zachraňují se okamžitým pádem na zem. Samečkové komárů poznají podle zvuku vznikajícího máváním křídel samičku svého druhu a dokonce určí, jestli je moc mladá, příliš stará nebo má ideální věk na milostné hrátky. Motýlí samečkové se slétají k samičkám podle pachové stopy feromonu. Čichové buňky na rozvětvených tykadlech se dokážou orientovat podle pouhých několika molekul vůně lásky rozptýlených v krychlovém centimetru vzduchu a neomylně dovedou nápadníky k nevěstě ze vzdálenosti několika kilometrů.   Mouchy také vyhledávají potravu čichem, ale ochutnají ji, ještě než ji vezmou do úst. Mají totiž chuťové buňky i na nohou a ochutnávají vše, po čem se projdou. V muším světě bychom tedy museli dávat velký pozor, kam šlapeme. Mnoha mouchám však na druhou stranu chutnají přesně ty věci, do kterých my šlapeme velmi neradi.  

Některé ryby se orientují podle změn elektrického pole, které vytvářejí přeměněné svaly v jejich těle, a žraloci vnímají elektrické impulzy vznikající při činnosti nervů jejich kořisti. Dokonce i samotné oči některých tvorů vidí věci pro nás nevídané. Hmyz vidí ultrafialové světlo a na okvětních plátcích, které se nám zdají jednobarevné, vnímá přistávací dráhy vedoucí do středu květu ke zdroji nektaru. Motýli mohou na svých pestrých křídlech obdivovat i ornamenty viditelné v ultrafialovém světle, které my vnímat nemůžeme. Stejným způsobem vidí poštolka z výšky cestičky hrabošů a na první pohled tak pozná, jestli přelétá nad bohatým lovištěm. Olihně zase díky vnímání polarizovaného světla vidí zřetelně proti hladině siluetu kořisti.   Rozsah a různorodost smyslového vnímání živočichů rozhodně sahají za hranice naší nejbujnější fantazie. Když ale budeme mít oči otevřené, jistě objevíme další způsoby, kterými si rozliční tvorové vytvářejí představy o světě kolem sebe.  

„Roku 1344 zemřela v Levíně žena hrnčíře Ducháče, jménem Brodka. Hned po pohřbu vstávala z hrobu, mnohé lidi dávila a po každém skákala. Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit.“ zápis z Krátké kroniky římské i české z roku 1360   Upíři zemí koruny české

Napsal  Aleš Horáček Když archeologové v roce 1999 zkoumali část hřbitova u dnešního Chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Žatci, narazili v nejstarší spodní vrstvě na čtyři zvláštní hroby z počátku 13. století. Přestože v té době již byli nebožtíci ukládáni do rakví nazí nebo v rubáši, ve třech z těchto hrobů ležely kovové přezky dokazující, že mrtví byli pochováni v šatech. Jeden z nich navíc ležel zcela netypicky na břiše. Že to stále jako přesvědčivý důkaz vampyrismu nevypadá? Pak je tu ještě čtvrtý hrob. Mrtvole, pravděpodobně ženě, v něm někdo přibil hřebem nohu k rakvi, aby nemohla vstát.   „V první polovině 13. století už by o pohanství neměla být vůbec řeč, a my tu najednou máme přímo u církevní stavby nález, ze kterého pohanství přímo čpí,“ říká Petr Čech z Archeologického ústavu Akademie věd.   Objev vampýrských hrobů v Žatci je jen jedním z mnoha. Na podobné narazila například archeoložka Zdeňka Krumphanzlová, která v letech 1955 až 1960 zkoumala slovanské pohřebiště z 10. století v Lahovicích u Prahy. Ostatky v nezvyklých polohách byly ve více hrobech, za vampýrské byly nakonec označeny dva: v jednom ležela kostra asi pětačtyřicetiletého urostlého muže, který měl na kotnících, kolenech i hlavě položeny těžké kameny, aby nemohl vstát. Druhý „vampýr“ byl pohřben s hlavou k východu (zpravidla se pohřbívalo s hlavou k západu) a na břiše, což je jeden z nejstarších protivampýrských zvyků vůbec. „Je to především kvůli víře ve zlý pohled mrtvého, snaze ztížit jeho návrat a obavě, aby duše nevstoupila ústy opět do těla,“ vysvětluje archeoložka Krumphanzlová ve studii publikované v roce 1961 ve sborníku Památky archeologické.   Způsobů, jak upírovi zabránit v řádění, existovala celá řada. V Lochenicích na Královéhradecku objevili archeologové v roce 1983 hrob, ve kterém byla na břiše pohřbena žena přibitá železnými hřeby k prknu na dně jámy. V roce 1991 našli ve Starém Městě na Uherskohradišťsku několik hrobů z druhé poloviny devátého století. Někteří mrtví byli svázáni ve skrčené poloze a uloženi na boku s pohledem k severu, aby neviděli východ a západ slunce. Další měli obličeje rozbité kamenem nebo byli kameny zatíženi. V roce 1998 našli archeologové tři vampýrské hroby z první poloviny 11. století ve Vraclavi u Vysokého Mýta. Ve dvou byly pochovány jen hlavy, obě obličejem k zemi. Třetí z nebožtíků měl kromě polohy na břiše oddělenou hlavu od těla a v levé části hrudníku stopy po kůlu.   V Bášti u Prahy objevili archeologové v roce 1976 v jednom z hrobů z 10. století dokonce kostru ženy, která měla ve třetím bederním obratli zaražený skalpel. „Nález je dokladem rituálního znovuusmrcení nebožtíka,“ konstatuje ve sborníku Slované 6.–10. století archeolog Ludvík Skružný.  

Vampýrské hroby se našly také na pohřebišti v Radomyšli u Strakonic, v Zelenči, v Prostějově, v Písku, a tak by se dalo pokračovat nejen u nás, ale v celé Evropě i na jiných kontinentech.Čelákovická záhada   Výjimečným je v tomto výčtu objev z Čelákovic u Prahy. Existuje tu lokalita, které se již od 18. století říká Mrchovláčka, což je označení pro místo, kam se zahrabávaly mršiny. Právě tady v roce 1966 odkryl archeolog Jaroslav Špaček pohřebiště s jedenácti hroby. Další byly zničeny v roce 1950 při těžbě písku pro stavbu dělnických domků. Celkem tu bylo v rozmezí několika desetiletí pochováno asi dvacet lidí, z nichž se dochovalo čtrnáct koster. V obvyklé poloze neležela ani jedna. Polovina pohřbených měla svázané ruce, někteří leželi na břiše nebo na boku, několik jich mělo hlavy oddělené od těla.   „Jednalo se jednoznačně o projevy vampyrismu. Nové však bylo to, že zatímco jinde se našly takové hroby na běžných pohřebištích, tady je to poprvé, kdy byl pro tyto zemřelé vyčleněn zvláštní prostor mimo hřbitov,“ tvrdí Jaroslav Špaček. Podle pěti nalezených kovových přezek, podobných, jaké se našly i v Žatci, určil stáří pohřebiště na konec 10. až první polovinu 11. století.   Názor, že se v Čelákovicích nachází jediný známý hřbitov vampýrů ve střední Evropě, nikdo nezpochybnil téměř čtyřicet let. Mrtví z Čelákovic se tak stali nejznámějšími českými upíry vůbec.   V loňském roce však vyšla ve sborníku Studia mediaevalia pragensia studie archeoložky Pavlíny Maškové, která se na nález dívá úplně jinak. Vychází z toho, že podobné přezky se později objevily i v nálezech z mnohem mladší doby a předkládá novou hypotézu. Mrchovláčka je podle ní bývalé popraviště někdy z 15.–17. století a domnělí vampýři jsou ve skutečnosti popravení odsouzenci. Všichni pohřbení totiž byli muži, navíc často poměrně mladí, a Čelákovice v 10.–11. století měly řádné pohřebiště.   Posunutí stáří nálezu do mladší doby by ostatně mohlo vysvětlit i záhadu, na kterou už v roce 1971 upozornila v Časopise Národního muzea antropoložka Miroslava Blajerová. Čelákovičtí vampýři totiž měli kratší lebky, než bylo podle nálezů z jiných slovanských hrobů na přelomu 10. a 11. století běžné. To později vedlo milovníky záhad k vývodům, že v Čelákovicích skutečně žila nějaká zvláštní vampýrská rasa. Antropoložka Blajerová však jen naznačovala, že lebky z Čelákovic svými rozměry odpovídají spíše ostatkům ze 13.–15. století.  

„O tom, ze které doby pohřebiště pochází, diskutovat můžeme, protože kromě přezek jsme nenašli nic, z čeho by se dalo stáří nálezu odvodit,“ připouští Jaroslav Špaček. Teorii o popravišti ale odmítá. „Kdyby to bylo popraviště z takto mladé doby, existovaly by o něm písemné zmínky. Záznamy o obecním soudu a čelákovické městské knihy, z nichž nejstarší je z roku 1366, se však zmiňují pouze o popravišti Šibeňák jihovýchodně za městem. Na pohřebišti jsme navíc narazili na projevy, které popravou zkrátka vysvětlit nelze, jako ústa zacpaná jílem nebo kůl vražený rituálně mezi paži a trup. Také víme, že hlavy byly od těla odděleny až po smrti, protože se nenašly žádné stopy po sečné ráně,“ vypočítává archeolog Špaček. Obě vysvětlení se ve skutečnosti mohou doplňovat. Právě popravení totiž patřili do skupiny, která budila obavy z návratu mezi živé.   Ať už ale byli v Čelákovicích pohřbeni upíři, nebo odsouzenci, nový pohled na vampýrskou problematiku již vedl například k přehodnocení podobného nálezu, také ze Žatce.   I tady našli archeologové v roce 1998 mimo hřbitov malé pohřebiště. V jednom hrobě ležela kostra s kusem dřeva a železným hřebem v hrudníku. Ve vedlejší jámě pak byly uloženy ostatky čtyř lidí, z nichž dva měli u sebe již známé kovové přezky.   „Byli to vesměs mladí lidé a museli zemřít ve stejnou dobu. Protože neleželi na hřbitově, zřejmě právo pohřbu z nějakého důvodu ztratili. Kvůli analogii s pohřebištěm v Čelákovicích jsme nález původně pokládali za projev vampyrismu, dnes se ale již spíš přikláníme k novějšímu vysvětlení o pohřebišti popravených,“ říká žatecký archeolog Petr Holodňák.   Pro drtivou většinu vampýrských hrobů, pokud byly nalezeny přímo na hřbitovech, z toho však nevyplývá vůbec nic. A je jich stále dost. Na každých sto hrobů z raně středověkých pohřebišť u nás připadá v průměru jeden.  

Svědectví kronik   Vampýry ostatně známe i ze starých dokumentů. Z nich můžeme usoudit, že dochované hroby jsou ve skutečnosti jen malým pozůstatkem na protivampýrská tažení, protože ostatky velké části domnělých upírů jejich současníci spálili. V kronice benediktýnského opata Jana Neplacha najdeme vedle již zmíněné zprávy o Brodce z Levína u Kladska, které tehdy patřilo k českým zemím, také zápis o případu z roku 1337, kdy v Blově u Kadaně údajně každou noc vstával z hrobu a sužoval okolní vesnice zesnulý pastýř Myslata. Protože jeho řádění neskončilo ani poté, co byla mrtvola vykopána a probodnuta dubovým kůlem, i jeho tělo spálil kat na hranici.   Nebo lze zmínit příběh trutnovského bohatého a ctěného měšťana Štěpána Hubnera, jak jej zaznamenal místní kronikář Šimon Hüttel. Krátce po své smrti v roce 1567 prý začal Hubner vstávat z hrobu, honil lidi a několik jich umačkal k smrti. „I bylo poručeno katovi, aby to tělo vykopal, je k šibenici dovezl a hlavu jemu sťal. To když se stalo, vystříkla hojná krev z těla všecka čerstvá, ačkoliv ten boháč před pěti měsíci umřel, z těla kat vytrhl srdce jeho celé čerstvé, a to tělo na prach spálil.“   Poslední etapa honu na upíry přišla krátce poté, co ochabla vlna čarodějnických procesů. Právník a ředitel kroměřížských biskupských statků Karel Ferdinand Schertz sepsal roku 1704 spisek Magia posthuma, ve kterém líčí upírské příběhy z té doby a popisuje protivampýrská opatření. Od něj víme, že před takovými zásahy zpravidla nejprve vyslýchala komise v čele s děkanem pod přísahou svědky a po exhumaci na tělech nebožtíků hledala důkazy o jejich vampyrismu – stadium rozkladu, krev v ústech, ohebnost končetin a podobně. Tělo usvědčených upírů pak končilo v ohni.   Podle knihy Giuseppa Maiella Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy se na Moravě tato praxe tak rozšířila, že osvícenská panovnice Marie Terezie nařídila v místě dvakrát úřední šetření. Nakonec v roce 1755 vydala Dekret o upírech, kterým zakázala duchovenstvu otevírání hrobů a jakékoliv hanobení mrtvol bez předchozího projednání se státními úřady a přítomnosti odborného lékaře.  

Nicméně na některé formy protivampýrských opatření narazili etnologové ještě počátkem druhé poloviny dvacátého století v cikánských osadách na Slovensku. Pozůstalí tu například dávali zesnulým do rakví noviny. Podle novodobé pověry totiž mrtvý nemohl vstát z rakve, dokud noviny nepřečetl, takže se tím mrtvému zabránilo vycházet z hrobu nadobro. To proto, že většina lidí v osadách zkrátka neuměla číst. Připomíná to staroslovanský zvyk házet do hrobů mák, protože mrtvý pak může z hrobu vyjít, teprve až spočítá všechna zrníčka.Kdo byli upíři?   Odpověď na otázku, kdo byli lidé pohřbení ve vampýrských hrobech, se hledá jen velmi těžko. S největší pravděpodobností to byly oběti prastaré lidové víry, která vznikla už v myslích primitivních lidí jako reakce na strach z mrtvých a z jevů, pro které tehdy neexistovalo vysvětlení. Jak je ale možné, že tato prastará víra přežívala až do osvíceneckých časů, a kdo byly její oběti? K vysvětlení nám zbývají jen teorie, které se mohou navzájem doplňovat a zároveň se lišit případ od případu.   Teorie sociologická: Má-li nějaké společenství fungovat, potřebuje nepřítele. Nic lidi nespojí tolik, jako když se mají vůči komu vymezit a na koho svést vše špatné. A když skutečný nepřítel neexistuje, stává se jím zpravidla ten, kdo se nějak odlišuje.   Ve spojení s vampyrismem se nejčastěji mluví o lidech s porfyrií, poruchou projevující se sníženou tvorbou krevního barviva. Pacienti při ní mají jevit příznaky typické právě pro upíry. Ve skutečnosti se jedná jen o nejméně častou formu tohoto postižení známou jako Güntherova nemoc. Kůže je při ní mimořádně citlivá na sluneční záření, nehojící se léze vedou až k znetvoření prstů, nosu a uší, pacient trpí chudokrevností, bývá plešatý, velmi chlupatý, a to i v obličeji, a dokonce má červené zuby. Že by však touto nemocí trpěla nějaká větší část středověkých „vampýrů“, je velmi nepravděpodobné. V celé České republice, mnohem hustěji osídlené než ve středověku, jsou totiž momentálně známi jen dva lidé s touto chorobou.  

Za upíra ale mohl být považován prakticky kdokoliv. Mentálně postižený, člověk trpící tělesnou vadou, nemocí, ale třeba i ten, kdo měl křivé či vypadané zuby, bradavice nebo velká mateřská znaménka. Etnoložka Alexandra Navrátilová v národopisném časopise Český lid připomíná, že „vampýrem se mohli stát podle lidové víry také jedinci narození v košilce (plodové bláně) nebo lidé zlí, samotářští a náměsíční“. Teorie historická: V první polovině devátého století začalo na české území pronikat křesťanství a vytlačovat pohanské zvyky a rituály. To však nebylo nijak jednoduché. Jak víme z Kosmovy kroniky, ještě počátkem 11. století, kdy již byla církev pevně usazena i na venkově, „mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští“. Z té doby se dochovalo mnoho církevních a šlechtických dekretů, které nařizovaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit. Až v roce 1092 vydal Břetislav II. nařízení, kterým zakázal konání pověrečných obyčejů, nařídil vypudit čaroděje, kouzelníky a hadače z království a vymýtit pohanské posvátné háje a stromy.   Právě z dob počátku křesťanství v českých zemích pochází většina nalezených vampýrských hrobů. Někteří vampýři tedy ve skutečnosti mohli být i stoupenci starého kultu, kteří byli nové věrouce nepohodlní a bylo z nich tedy třeba i po smrti udělat symbol všeho zla.   Teorie medicínská: Když archeologové ve východním Connecticutu zkoumali vampýrský hrob pocházející dokonce ještě z 19. století, napadlo je porovnat výsledky výzkumu se záznamy, které se o upírech dochovaly v místních archivech. Ukázalo se, že se všech dvacet zdokumentovaných případů vampyrismu z té doby podobá. Po pohřbu nebožtíka začali chřadnout jeho příbuzní, požádali tedy o exhumaci mrtvoly a tělo buď spálili, nebo na něm provedli protivampýrská opatření. Michael Bell, který záznamy vyhledával, našel společné pojítko: všichni pohřbení zemřeli na tuberkulózu. Národní americký institut zdraví a medicíny následně potvrdil, že stopy po tuberkulóze byly zjištěny i na žebrech muže ze zkoumaného hrobu. Je tedy víc než pravděpodobné, že upírem byla v tomto případě ve skutečnosti bakterie Mycobacterium tuberculosis. Jinde jím mohl být mor či cholera.  

Teorie mystická: Za zmínku stojí i teorie, která se snaží upírství vysvětlit lehce mystickým způsobem. Vychází z toho, že při stavu tehdejší medicíny mohlo docházet k případům, kdy byl člověk ve strnulém stavu považován za mrtvého a byl pohřben zaživa. Pokud by se takový člověk v hrobě probral, mohly podle některých mystiků jeho zoufalé myšlenky na záchranu vyvolat telepatii či halucinace příbuzných. Pokud by na jejich základě byla rakev znovu otevřena, lidé by v ní skutečně objevili upíra – člověka šíleného prožitou hrůzou, patrně ještě stále částečně strnulého, nebo již jen jeho mrtvolu zohavenou úpornou snahou dostat se na svobodu.Žijí mezi námi   Vampyrismus nyní prožívá jakousi renesanci naruby a pro mnoho lidí se stal dobrým byznysem. Novou vlnu zájmu o upírskou tematiku vyvolala před sto deseti lety legendární kniha Brama Stokera Dracula a první filmy na její motivy Nosferatu (1922) a Dracula (1931) s charismatickým hercem Belou Lugosim, o kterém jsou kvůli jeho podivínství moderní vyznavači vampýrského kultu přesvědčeni, že byl sám upírem. Na této vlně se postupně svezly desítky spisovatelů a filmařů (z české produkce známe například knížku hororů Miloslava Švandrlíka Draculův švagr nebo film Svatba upírů). Živnou půdu pro novodobý vampyrismus pak dotvořil rozvoj počítačových her a internetu.   Když v roce 1998 vydal frontman jihlavské gothic-rockové skupiny XIII. století Petr Štěpán Knihu Nosferatu s podtitulem Vampýrská bible, byla rozebrána během několika měsíců, podobně jako za pět let její nové vydání. Přitom z pohledu moderního vampyrismu jde vlastně již o přežitý kousek. Upíři tu většinou stále vystupují jako záhadné postavy z tajemného světa. Tomu už dnes uvěří málokdo, a tak nová generace vampyristů přišla s novou, moderní teorií.   Na jedné z oblíbených českých „upírských“ stránek vampyres-support.mysteria.cz se lze dočíst, že upíři jsou vlastně celkem normální lidé, jen s výjimečnými schopnostmi, potomci starobylého rodu, který lidstvo kvůli jeho úspěchům pronásledovalo a téměř vyhubilo. Zbylí jedinci nyní svou jedinečnost raději skrývají a všechny ty pověry o strachu z česneku, o tom, že se upír neodráží v zrcadle, má dlouhé špičáky a umí se proměňovat ve zvířata, jsou prý jen záměrně rozšířené povídačky kvůli vytvoření falešného dojmu, že upíři jsou jen výplodem pověrčivých prosťáčků. Příslušníci upírského rodu prý sice potřebují pít krev, ale jen jako energetický doplněk stravy a stačí jim, když si jednou za čas cucnou od nějakého dobrovolného dárce – například z ruky kamaráda či kamarádky.  

Vtip je v tom, že svou odlišnost si musí upír uvědomit v období puberty, jinak zůstane celý život obyčejným člověkem. Vezmeme-li v úvahu, jak se za ta staletí lidé křížili, dává tato teorie každému puberťákovi to, po čem většina z nich touží: šanci na výjimečnost. A tak zatímco dřív byl vampyrismus zaměřen na vymítání domnělého zla, dnes vlastně jen vychází vstříc takovým výkřikům, jaký napsal do diskuse na serveru ritual.cz jistý Martin: „Hele, já bych se chtěl stát upírem. Už jsem o tom hodně přemýšlel a prostě bych se jím chtěl stát. Neví někdo o někom, kdo by mi pomohl?“

Protivampýrská opatření

* poloha na břiše

* skrčená poloha

* zavalování a zatloukání kameny

* ucpávání úst (kamenem, železem, hlínou)

* probíjení kůlem

* násilné porušování těl

* pohřby samotných hlav

* střílení šípy do hrobu

* zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich

* svazování mrtvých

zdroj: Zdeňka Krumphanzlová, Památky archeologické 1961

Formy vampyrismu

* Revenant – Mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu.

* Vampýr nebo upír – Nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob.

* Mora – Dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku.

* Vlkodlak – Poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. zdroj: Městské muzeum Čelákovice  

napsal Topí Pigula Čeští a němečtí vědci zjišťují, jestli u obce Nový Kostel severně od Chebu existuje v hloubce několika desítek kilometrů aktivní podzemní sopka. Seismické měření sítě WEBNET ukazuje, že se tady shlukují ohniska místních zemětřesení. Vědci se proto snaží nejnovější teorii ověřit.   „Kromě jiných věcí měří poměr plášťového a korového izotopu hélia. Právě měnící se poměr izotopů může naznačovat měnící se tektonickou situaci. Teď se trochu probudila aktivita zemětřesných rojů, poslední větší byl v roce 2000 a trval asi čtyři měsíce. Se zemětřesnými roji souvisí výrony CO2 a dalších plynů, které tvoří bahenní sopky v rezervaci SOOS,“ vysvětluje současnou situaci Tomáš Fischer z Geofyzikálního ústavu Akademie věd České republiky.   Silná vulkanická činnost bouřila na našem území v třetihorách, kdy dala charakter dnešnímu Českému středohoří. Sopkou byl bájný Říp i větrná Milešovka. Jedna z posledních sopek na našem území, Komorní hůrka, byla aktivní před stovkami tisíců let.  

  O zemětřeseních na západě Čech pochází nejstarší dochovaná zpráva již z 16. století. Slabá zemětřesení přicházejí v takzvaných zemětřesných rojích, které trvají i několik měsíců. Pak ale může nastat i několikaleté období klidu. Většinu ze současných otřesů zaznamenají pouze citlivé seismografy, jen málokdy dojde k větším škodám.  

První den letošního roku, půl hodiny po poledni, zaznamenaly západočeské seismografy zemětřesení o síle 2,3 Richterovy stupnice. Výsledkem postvulkanické činnosti jsou vývěry léčivých pramenů, na nichž je postavená proslulost západočeských lázní i bublající bahno rezervace SOOS u Františkových Lázní.

„Pokud by se teorie potvrdila, tak nová sopka by se tady mohla objevit spíše v horizontu desítek tisíců let. Takže žádné aktuální nebezpečí rozhodně nehrozí,“ konstatuje Tomáš Fischer.

Co je magnitudo

Magnitudo je číslo, které se vyjadřuje ve stupních Richtera a souvisí s energií, jež se uvolnila v ohnisku zemětřesení. Magnitudo je unikátní pro každé zemětřesení, protože každá zemětřesná událost má svou intenzitu a svou hloubku ohniska. Pro každé zemětřesení je proto charakteristické právě jedno konkrétní magnitudo. Intenzita zemětřesení naproti tomu kvantifikuje míru otřesů, které zasáhly zemský povrch od daného zemětřesení. Proto není intenzita zemětřesení jediný údaj, jako tomu bylo u magnituda, neboť intenzita jednoho zemětřesení se místo od místa mění. Největší by měla být přímo nad ohniskem (v epicentru), nulová v nekonečnu nebo alespoň hodně daleko. Tak tomu ale vždy není, protože velikost otřesů zemského povrchu závisí nejen na vzdálenosti od ohniska, ale také, a to docela významně, na lokálních geologických podmínkách daného místa, výšce hladiny podzemní vody a dalších faktorech. zdroj: Geofyzikální ústav Akademie věd ČR  

Vnímání okolního světa není jen výsadou živých organismů. Stejně různorodé obrazy okolí si vytvářejí i nesčetné stroje a přístroje. Některé se díky nim samostatně orientují, jiné nám pak ukazují věci, které sami vidět nemůžeme. Díky dalším vynálezům si zobrazujeme svět tak, jak ho vidět chceme.   Vidí i přístroje

Napsal a vyfotografoval  Michael Fokt V   dnešní době po světě pobíhají miliony dvouhlavých lidí. Zdá se vám to nemožné? Stačí si zavěsit na krk digitální fotoaparát, a připojíte se k nim také. Na rozdíl od klasického filmového přístroje obsahuje digitál i „zrakové nervy“ a „mozek“, který zpracovává získané informace a skládá z nich obraz. Alespoň po zrakové stránce se tak zcela vyrovná lidské hlavě.   Objektiv fotoaparátu pracuje stejně jako naše čočka v oku. Jeden rozdíl tu však je: lidská čočka ostří tak, že mění svůj tvar, zatímco čočka objektivu se při zaostřování pohybuje vpřed či vzad. Ostří proto podobně jako oko ryb. Clona reguluje množství světla pronikajícího do aparátu navlas stejně jako naše duhovka. Skrz ni putuje světlo na „sítnici“ přístroje, kde se konečně setkává s vynálezem moderní doby. Tím je snímač citlivý na světlo. První snímač sice vznikl už koncem šedesátých let, do sériově vyráběných a cenově dostupných fotoaparátů se však dostal až na přelomu tisíciletí.   Stejně jako sítnice lidského oka je i snímač složený z buněk citlivých na světlo. My máme v sítnici tři typy čípků citlivých na paprsky různé vlnové délky a tedy i barvy. Buňkami se třemi barevnými filtry – červeným, modrým a zeleným – je vybaven i snímač digitálu. Zaznamenáváním intenzity světla ve všech třech základních oblastech spektra a porovnáváním získaných hodnot pak elektronický mozek – procesor – skládá obraz.  

Buňky na snímači jsou při porovnávání seskupené do čtveřic. Každá čtveřice odpovídá jednomu pixelu (bodu) vznikajícího obrazu. Porovnávání však postupuje po jednotlivých řádcích a sloupcích, takže se každá z buněk dostane do procesu zpracování čtyřikrát, a obraz tím získává na kvalitě.Přijít věci na kloub   Klouby patří mezi nejnamáhanější orgány v těle lidí i zvířat. Pracují jako živé kladky a jeřáby. Musejí tedy vydržet veškerá pnutí a síly, které při pohybu vznikají. Není proto divu, že v nich občas něco povolí či praskne. Na rozdíl od jeřábu však nemůžeme rozebrat kloub na jednotlivé díly, prohlédnout si je ze všech stran, vyměnit ten vadný a vše opět smontovat. Operace kloubů přitom patří mezi choulostivé zákroky a chirurgové dlouho toužili nahlédnout dovnitř.  

Díky pokroku moderní techniky dnes používají speciální artroskopické kamery s optikou, která má průměr leckdy menší než dva milimetry. Do tenké ocelové trubičky se musí vejít nejen soustava čoček, ale i optická vlákna, která miniaturnímu oku svítí na cestu. Optika sestupuje do kloubu další trubičkou s mírně větším průměrem, kterou na postižené místo už zavedl operatér. Tou také proudí do kloubu tekutina, která roztahuje jeho dutiny a umožňuje kameře nerušený rozhled. Ta pak převádí obraz na monitor. Obdobně jako kameru může operatér spustit druhou trubičkou na místo i celý arzenál miniaturních nástrojů včetně skalpelů, kleštiček, háčků či malé brusky. Spraví tak zraněný kloub, aniž ho musí otvírat.Delfín v krabičce   S trochou nadsázky můžeme říct, že dnes má mnoho lékařů v ordinacích elektronické delfíny, nebo alespoň jeden jejich důležitý smysl – ultrazvukovou echolokaci. Díky ní „vidí“ kytovci i lékaři dovnitř do předmětů. Delfín má při pátrání k dispozici zvukovou čočku, kterou vysílá zvukový paprsek určitým směrem. Lékař používá ke stejnému účelu vyšetřovací sondu. Může si dokonce vybrat z několika typů. Plochá sonda poskytuje nejméně zkreslený obraz, nevidí však do velké hloubky. Bodová sonda obraz zkresluje, ale dostane se téměř všude. Zaoblená sonda částečně spojuje výhody obou předchozích a používá se při vyšetřeních nejčastěji.   Pro lidské oko neslyšitelný ultrazvuk neprochází všemi tkáněmi našeho těla stejně. Tekutiny jako voda propustí téměř všechny ultrazvukové vlny, tuk a svaly jich část odrazí zpět do sondy. Od kostí se odrazí asi polovina vyslaných vln a téměř veškerý ultrazvuk odrazí vzduchová dutina. Proto nemohou lékaři sonograficky vyšetřovat plíce a delfíni ve vodě snadno nacházejí ryby, když vnímají ultrazvuk odražený od jejich plynových měchýřů.   Vyšetřovací sonda dokáže z povahy zachycených ozvěn stanovit povahu tkání těla, jejich tvar i hloubku i polohu. Získaný dvourozměrný obraz pak vysílá do monitoru. Někdy dokonce podle zvýšeného či sníženého tónu ozvěny pozná, kolik krve protéká zkoumanými cévami a kterým směrem životodárná tekutina proudí. Rentgen v přímém přenosu   Moderní rentgenové přístroje již nemusejí nutně zabírat celou místnost. Mohou být poměrně pohyblivé a lékaři je někdy používají ke sledování operací v přímém přenosu. Takový rentgen nezaznamenává obraz na film, ale na snímač podobný obrácené televizní obrazovce. Rentgenová lampa vysílá záření, které prochází tělem pacienta a dopadá na citlivou vrstvu snímače. Uvolňuje z ní elektrony, které dopadají na elektrodu. Protože lidské i zvířecí tkáně rentgenové paprsky částečně pohlcují, pozná snímač podle množství elektronů, na co se přístroj „dívá“. Nejmodernější přístroje dokonce používají k zaznamenání obrazu digitální čip mamutích rozměrů. Takový drobeček je velký asi jako rozevřený sešit. Rentgeny obou typů umějí pořizovat nejen statické obrázky, ale i pohyblivý záznam. Operatér proto například během zákroku na monitoru vidí, kam přesně do kosti zavádí hřeb.   Mobilní rentgen má podobu velké podkovy na podvozku a lékaři mu přezdívají c-rameno. Při práci s ním však musejí nosit olověné vesty, protože vyzařuje stejně nebezpečné záření jako klasické „velké“ rentgeny.

Představa, že do ocelárny chodí maminky s kočárky na procházku, zamilované dvojice na rande a důchodci na výstavy, je poněkud absurdní. Přesto jedno takové místo existuje – proměnila se v ně během deseti let mohutná mexická továrna.   Z ocelového města park

Napsal a vyfotografoval  Topí Pigula

Město Monterrey na severovýchodě Mexika je třetím největším v zemi, je hlavním městem mexického státu Nuevo León a už od svého založení v roce 1596 se rozvíjelo jako řemeslnické a později technické a zejména ocelářské centrum. Velké železárny a slévárny zde založila Fundidora de Fierro y Acero de Monterrey v roce 1900 a produkovaly deset tisíc tun oceli ročně. V roce 1977 už to byl milion tun oceli. Na východě města se tyčily slévárenské pece a komíny, jednotlivé provozy spojovalo železniční koleje a z mohutných kováren se ozývaly bušení.

  Jenže v roce 1986 přišel bankrot a nezbylo než ocelárny zavřít. O dva roky později bylo rozhodnuto, že prostor bude asanován a stane se centrem městského odpočinku.   Rok po uzavření ještě vypadalo budoucí zábavní a kulturní centrum Fundidora Park podobně jako dnešní areál kladenské Poldovky. Ruiny, rezivějící komíny a rozpadající se stavby s vymlácenými okny.   Jednoduchým a asi nejlevnějším řešením bylo všechno smést a postavit park na prázdné ploše. Naštěstí už tehdy bylo alespoň některým milovníkům historie jasné, že se jedná o technické památky historické ceny. Díky nim se pak část budov stala organickou součástí architektonického plánu.

*** Park je dnes archeologickým památníkem pod širým nebem o rozloze sto dvaceti hektarů, kde je možné obdivovat nejen rekonstruované budovy, ale i stroje umístěné podél vyasfaltovaných cest. Monterreyské Muzeum fotografie má pod stropem kolejnice na posun jeřábu a kousek od něj leží několik metrů kolejí s lokomotivou, která kdysi vozila po areálu železné ingoty. Komíny jsou partnerem skateboardové ploše, na které si mexičtí výrostci odírají lokty a kolena při nezvládnutých pádech. Anebo naopak mají úspěch u tmavookých slečen obdivujících obraty a výskoky na kolečkovém prkně.  

Kdysi tato oblast připomínala Ocelové město Julese Verna, dnes si na trávnících čutají fotbal kluci každého věku, v deštivém počasí je možné si zajít na divadelní představení či koncert do obrovské kryté haly, která je obklopená umělým trávníkem. Po představení chodí mexičtí uklízeči po umělohmotném trávníku, sbírají umělohmotné kelímky a možná sní svůj „americký sen“ o plastové budoucnosti.Setkání kultur v Monterrey   Zatímco v roce 1977 vyprodukovaly monterreyské železárny milion tun oceli, v roce 2007 je stejné místo dějištěm Fóra kultury. Toto velké setkání anglosaské a středoamerické kultury mají reprezentovat tři tisíce mladých lidí a témata jsou klasicky spasitelská. Industriální revoluce a ekologie, vývoj a spravedlivá distribuce vzdělání, klonování a lidská důstojnost – to jsou některé z konceptů fóra. Jeho součástí nebudou jen jednání o záchraně světa a lidstva, ale i koncerty, výstavy a performance, takže si na své přijdou nejen mladíci s politickými ambicemi, ale i milovníci hudby a umění.