Může být černoch indiánem? Tuto zdánlivě absurdní otázku řešili v březnovém referendu Čerokíové, příslušníci jednoho ze dvou největších indiánských kmenů v USA. Sedmdesát sedm procent jich nakonec rozhodlo, že ne. Volební účast byla vyšší než před čtyřmi lety, kdy Čerokíové schvalovali ústavu. Z kmene tak bylo rázem vyloučeno 2800 lidí. Z velké části se jedná o potomky bývalých černošských otroků, které kmen kdysi vlastnil a po občanské válce v letech 1861 až 1865 je musel propustit. Mnozí z nich u Čerokíů zůstali jako svobodní lidé a uzavírali s nimi sňatky. Dnes potomci černochů a Čerokíů tvoří více než jedno procento příslušníků kmene. Černošského otce a čerokíjskou matku měl také například slavný kytarista Jimi Hendrix.   „Čerokíjský lid jasně určil, kdo by měl být členem našeho národa a kdo ne. Jedině my máme právo učinit takové rozhodnutí, svou samosprávu jsme draze vykoupili Cestou slz,“ přivítal výsledek referenda v emotivním projevu nejvyšší náčelník Čerokíů Chad Smith.  

  Není to první takový případ. Již před sedmi lety vyloučil potomky otroků kmen Seminolů. Na nátlak americké vlády je ale nakonec vzal zpět.   Všichni Čerokíové však se stejným nadšením rozhodnutí příslušníků kmene nepřijímají. Člen kmenové rady Taylor Keen řekl, že voliči právě napsali další smutnou kapitolu čerokíjské historie. „Za Čerokíe považuji lidi, kteří ctí celou svou minulost. Toto Čerokíové nejsou,“ odsoudil jejich postoj.  

Verdikt má velmi praktické dopady. Indiáni v USA mohou na svých územích provozovat výnosné podniky, jako jsou kasina, dostávají státní subvence, stát za ně platí zdravotnické služby, základní školství a ubytování. Spor tedy byl i o to, kdo z rychle rostoucí čerokíjské populace má na tyto výsady právo. Čerokíjští potomci černých otroků navíc říkají, že pokud chce většina kmene uplatňovat rasová kritéria, má si nejprve zamést před vlastním prahem. Podle deníku New York Times mají totiž tři čtvrtiny Čerokíů méně než čtvrtinu indiánské krve, protože vesměs pocházejí ze svazků Čerokíů s bělochy.         

Cesta slz

* Jednalo se o násilné vystěhování Čerokíů, kteří dobrovolně neodešli do nových teritorií v Oklahomě určených vládou.

* Odsun začal 26. května 1838 v Georgii a pokračoval v Tennessee, Severní Karolíně a Alabamě.

* V první vlně armáda vystěhovala na sedmnáct tisíc Čerokíů a dva tisíce jejich černých otroků, zbytek, asi jedenáct tisíc lidí, se pak již raději vydal v několika skupinách na cestu sám.

* Především první vlna proběhla velmi rychle, takže Čerokíové odešli bez svého majetku a nedostatečně vybavení na strastiplnou pouť.

* Cestu dlouhou 1900 km museli Čerokíové absolvovat většinou pěšky.

* Kvůli nevyhovující stravě, na zápal plic a podchlazení, a také psychickým a fyzickým vyčerpáním cestou zemřely tisíce lidí. * Počet obětí není přesně znám. Nejčastěji se vychází z úsudku lékaře Elizura Butlera, který jednu skupinu doprovázel a celkové ztráty odhadl na dva tisíce lidí ve sběrných táborech a další dva tisíce v průběhu cesty. Pozdější demografické studie uvádějí od dvou do osmi tisíc mrtvých.  

Nemyslíme, co se skrývá na dně jezera. Plujeme v přeplněné staré lodi. Vzdálenost z Gomy do Bukavu urazí asi za pět hodin. Zpočátku nevidíme prakticky nic. Okolí zahaluje silný opar a zatím se neobjevil žádný ostrov. V ovzduší je i téměř neviditelný prach, kterým rudě prosvítá slunce. Nyamulagira opět vypustila větší dávku svých zplodin a lávu.   Jako časovaná bomba 

Napsal a vyfotografoval  Jiří Šlégl Konečně se na obzoru objevuje město Bukavu. Zdejší lidé rozhodně více než na nebezpečí z jezera přemýšlejí nad tím, jak přečkat složitou situaci, v níž se nachází pod povstaleckou správou východní část země. Kivu patří k větším africkým jezerům. Leží na zvláštním místě – ve východoafrickém zlomu, kde praská zemská kůra a puklinami vystupuje magma vytvářející sopečné pohoří Virunga. Ve starších čtvrtohorách vylitá láva přehradila údolí a zamezila místním řekám odtékat do Nilu. Dnes jezero Kivu poskytuje své vody řece Ruzizi, která teče na jih podél konžsko-rwandské a konžsko-burundské hranice do jiného velkého jezera střední Afriky – Tanganjiky.  

Na tom by nebylo nic výjimečného, kdyby na březích jezera neležely dva stále aktivní vulkány Nyiragongo (3462 metrů nad mořem) a Nyamulagira (3063 metrů nad mořem). Vyvrhují zvláštní řídkou a rychle tekoucí lávu, která pak rychlostí i větší než čtyřicet kilometrů v hodině proteče pánví kolem města Goma a vrhne se do vod Kivu. Za bouřlivého syčení tvoří další poloostrov, dokud se kotel sopek dočasně nevyčerpá.

  Jezero je jezerem nestability po všech stránkách – v minulosti bylo svědkem masových lidských tragedií. Například právě tady probíhala v roce 1994 genocida mezi kmeny Hutuů a Tutsiů. Zahynulo kolem milionu lidí a podél břehů jezera proudily kolony uprchlíků ze Rwandy do sousedního Konga. Dodnes tu jsou zřetelné zbytky uprchlických táborů, v nichž v primitivních podmínkách přečkávaly kritické týdny celé rodiny.  

Když o pár let později, v lednu 2002, explodovalo Nyiragongo, několikasetmetrová řeka lávy se nevyhnula deset kilometrů vzdálené Gomě, ale rychle ji zalila, zabila desítky lidí a několik set tisíců jich vyhnala ze zničených domovů. Kam jinam než do přilehlé Rwandy. Dodnes je Goma „rozpůleným“ městem. Z utuhlých proudů lávy vyčnívají zbytky domů a vraky spálených aut.

*** Kvůli sopkám je jezero časovanou bombou. Kontaktem žhavé lávy a jeho vod vzniká oxid uhličitý a metan. Další tyto plyny se dostávají do jezera výrony z puklin na dně a ještě další vyrábějí bakterie – mají největší podíl právě na metanu. Plyny se hromadí při dně, kde je drží vrstvy vody, jako by nad nimi vytvořila jakousi desku. Nikdo nespočítá, kolik plynu dnes v tomto rezervoáru vlastně je. Vědci teď proto vytvářejí různé hypotézy, co by se stalo, kdyby nějaká velká energie (třeba z erupce Nyiragonga) tyto zatím stabilní vrstvy promíchala a nashromážděný plyn by „vyšuměl“ do okolí. Nebo kdyby metan, jehož podíl je asi čtvrtinový, vybuchl?  

Katastrofu je těžké odhadnout. Okolí jezera obývá několik milionů lidí, protože je úrodné. Goma je centrem východního Konga, Bukavu na jižním konci jezera patří také k větším městům, stejně rwandské Gisenyi.

***

Výbušná jezera jsou zatím známá jen tři: Nyos a Monoun v Kamerunu a jezero Kivu. Na katastrofu na kamerunském Nyos si ještě lidé poměrně dobře pamatují. Odehrála se nedávno. V roce 1986 se vyvalily plyny, nahromaděné při dně jezera, a zaplavily okolí. Oxid uhličitý se drží při zemi, zabil tisíc sedm set lidí. A to šlo o daleko méně obydlenou oblast, než je kolem jezera Kivu. Navíc je Nyos skoro dvoutisíckrát menší než Kivu…

Jezero Kivu

* O vody jezera se dělí Demokratická republika Kongo a Rwanda.

* Je místy hluboké až 480 m a hladina se nachází v nadmořské výšce 1460 m.

* Jeho plocha je 2700 km2.

* Oblast jezera je národním parkem. * Jezero čas od času využívají různé skupiny povstalců k pašování zbraní. Vodní plocha je tak rozlehlá, že zatím ztroskotaly jakékoliv snahy tomu zabránit.  

Knihy jsou pro Afriku luxusním zbožím podobně jako pro Evropana vůz značky Ferrari nebo šperky od Diora. Píšících autorů a domorodých vydavatelů je nejen na černém kontinentu, ale i v zemích třetího světa jako na louce šafránu. Ostatně chybějí i čtenáři. Podle posledních výzkumů organizace UNESCO se míra negramotných dospělých ve světě pohybuje kolem jedné miliardy. Kniha jako luxus 

Napsala  Kateřina Bártová,  vyfotografoval  Vladimir de Abreu„Uvedli nás do učebny, kde se malá skupina dětí soustředěně věnovala čtení. Nikdo z nich neměl vlastní knihu. Děti svíraly ústřižky z novin, se kterými nakládaly s největší obezřetností, aby je nepoškodily a posloužily tak i dětem v jiných třídách,“ napsala pro britský Observer Sara Harrity, ředitelka charitativní organizace Book Aid International, v reportáži z etiopského sirotčince. Africký knižní trh trápí řada problémů – především špatná dostupnost pro čtenáře a nedostatek domácích autorů. Většina beletrie pochází z Evropy nebo Ameriky, takže často nepostihuje sociální a kulturní zázemí potenciálních čtenářů. 

„Snažila jsem se v Etiopii sehnat knížky nějakých místních autorů, bylo to ale téměř nemožné,“ vypráví Petra Skalická, která v této východoafrické zemi několik měsíců vzdělávala pedagogy. „Lidé, dokonce ani učitelé, beletrii téměř nečtou. Knihkupectví je vlastně jen malý stánek na ulici, kde mají ve sloupcích na zemi vyskládané hlavně učebnice a encyklopedie,“ dodává. Město Awasa, kde Petra Skalická pobývala, je přitom o něco větší než Olomouc.Číst umí jen každý druhý Jedním z nejslavnějších afrických autorů je Ahmadou Kourouma. Narodil se v Pobřeží slonoviny, ale většinu svého života strávil v exilu ve Francii nebo západoafrických státech. Pro jeho knihy je typická konfrontace mystiky a řeči jeho domorodé kultury s francouzštinou a západním „racionálním“ světem. Ve svých posledních dílech se nebojí dotknout ani aktuálních témat – dětských vojáků v románu Alláh není povinen a specifik africké politiky v titulu Až bude volit divá zvěř. Kouroumovy knihy byly přeloženy do mnoha jazyků včetně češtiny a byla po něm dokonce pojmenována cena pro africké autory na knižním veletrhu v Ženevě. V jeho rodné zemi si jej ale přečte jen málokdo. Jen každý druhý dospělý tu umí číst a utrácení za knihy si dobře rozmyslí i ti vzdělanější – třetina obyvatel žije s méně než dvěma dolary na den. 

 „Můžete psát o Africe pro Afričany. Nemůžete ale očekávat, že takový titul půjde na dračku. Musíte mít totiž stále na zřeteli, že oslovujete obyvatele rozvojových zemí, kteří buď neumějí číst, nebo si nemohou dovolit knihy koupit,“ upozornil Kouroum v rozhovoru pro UNESCO Courier. „V druhém případě se pokusíte zaujmout širší veřejnost, musíte však zvolit téma tak, aby nebylo cizí Afričanům a bylo srozumitelné i pro ostatní čtenáře mimo africký kontinent,“ doplnil autor. 

Obdobná situace je i v dalších afrických zemích. Možnost zajít si knihu půjčit do knihovny, když už bídný rodinný rozpočet neumožňuje rovnou ji koupit, je téměř nulová. Knihovny s omezenými fondy bývají k dispozici pouze ve velkých univerzitních městech, na venkov se publikace dostanou velmi ojediněle.Podle Adamy Ouanea, ředitele Vzdělávacího institutu UNESCO, je nedostatek místní knižní produkce jednou z příčin negramotnosti. „Gramotnost musí být napojena na místní kulturu, znalosti a jazyky,“ upozorňuje Ouane. 

Vlády některých států se snaží neutěšenou situaci zvrátit a rozhodly se podpořit snadnější přístup ke knihám a oživit kulturu čtení. Například Zimbabwe si získalo uznání za pořádání každoročního mezinárodního veletrhu knihy. V Ghaně, Tanzanii nebo Keni usilují o to, aby se knihy dostaly i k prostým lidem. Státy podněcují rozvoj domácího vydavatelského průmyslu a trhu. Významným počinem bylo třeba založení organizace sdružující africké nakladatele (African Publishing Network).Přátelé vesnických knihoven

Neznalost čtení, psaní a základních počtů totiž může mít mnohem závažnější důsledky, než by se na první pohled mohlo zdát. Například pro Evropana tak banální záležitost, jako je přečíst průvodní leták k lékům, je pro Afričana nerozlousknutelným oříškem a často vede ke špatnému použití medikamentu a smrti. Prostí farmáři jsou znevýhodněni v tom, že nemohou sami zjišťovat informace o cenách svých konkurentů a veškeré informace, včetně těch o epidemii HIV/AIDS, se mezi obyvatelstvo mnohem obtížněji rozšiřují.Jednou z mnoha organizací, která napomáhá boji proti negramotnosti a nedostatku čtiva, je FAVL (Friends of African Village Libraries), působí v oblasti subsaharské Afriky. S její podporou jsou ve vesnicích budovány veřejné knihovny – zajistí rekonstrukci budovy, vybavení i zaškolení personálu. Při organizování knižního fondu mají přednost místní autoři, kteří píší v původních domorodých jazycích. Čtrnáctiletá Ini Kambiré z Burkiny Faso si z jedné takové knihovny v rodné vesnici Bereba pravidelně odnáší několik knih. V roce 2002 dokonce získala i cenu pro nejpilnějšího čtenáře. „Je fajn, že tu máme knihovnu. Ráda čtu romány a legendy o Africe, protože nám pomáhají poznat naši minulost. Dějepis je můj nejoblíbenější předmět i ve škole, protože člověk se poznáváním vlastní historie nejlépe učí rozumět světu,“ pochvaluje si školačka. Autoři projektu doufají, že i díky jejich knihovně bude v Burkině Faso v Inině generaci umět číst více než dnešních šestnáct procent dospělých žen.

Mnozí z mála těch, kteří ho znají, ho považují za jednoho z nejkrásnějších brouků světa. Tento australský roháč je naprosto unikátním výtvorem přírody, přesto je téměř neznámý.  

Nejkrásnější roháč 

Napsal a vyfotografoval  Oldřich Jahn Lidské hledisko hodnocení krásy je samozřejmě subjektivní a příroda se řídí funkčností daného organismu, ale to je jiná otázka. Čím je tedy tento roháč tak výjimečný?   Obecně jsou roháči přitažliví mohutnými kusadly samců. To nás ostatně zajímá i na našem roháči obecném (Lucanus cervus). Jenže jejich barvy jsou většinou trochu fádní, převažuje hnědá, černá a různé krémové odstíny. Jen několik málo druhů se pyšní kovovým leskem. A mezi nimi vyniká právě tento australský roháč. Navíc největší samečci dosahují délky až sedmi centimetrů.   Tak nádherný brouk samozřejmě zajímá i chovatele. Do Evropy se tento Australan dostal poprvé před deseti lety, ovšem ne ze své domoviny, ale z Japonska. Dnes žije také v České republice, i když jen v teráriu, ale chovat ho vůbec není snadné. Při umělém chovu je velmi důležité napodobit určitý nepatrný výsek prostředí, ve kterém žije ve své domovině.  

  Roháč klade vajíčka do odumřelých stromů v určitém stupni rozkladu, ze kterých se pak larva sytí. Při umělém chovu se do prosklené uzavřené nádrže může vypustit jen jeden sameček a několik samiček. Samec nesnáší na svém teritoriu konkurenci. Dva vyrovnaní samci se proto mohou vzájemně vážně zranit, případně silnější nemilosrdně usmrtí slabšího.   Pokud je vše jak ve volné přírodě, tak v chodu v pořádku, samička, která žije několik měsíců, naklade v průměru kolem třiceti vajíček. Vylíhnuté larvy se pak několik měsíců krmí tlejícím dřevem, až z pár milimetrů vyrostou do délky několika centimetrů. Ve dřevě si pak vykoušou pevnou hladkou komůrku. Tam probíhá nejúžasnější stadium jejich života. Larva se tam uloží a přestane se pohybovat. Po několika týdnech začne praskat její svrchní pokožka a pod ní se objevuje kukla, která už má obrysy krovek, křídel i kusadel. Trvá to další týden, než kukla ztmavne a jakoby vyzrává. Leží většinou na zádech, ale před závěrečnou proměnou se obrací na břišní část, její pokožka opět praská a na svět přichází nádherný dospělý brouk. Je jenom ještě trochu pomačkaný a měkký. To se ovšem během několika dnů srovná. Jeho pokožka se ještě více rozzáří barvami.   Po této náročné proměně brouk ještě několik týdnů odpočívá ve své skrýši a ve chvíli, kdy je vhodná doba na páření a rozmnožování, se prokouše z komůrky na denní světlo.  

Celá proměna z larvy na brouka je fantastický proces, který má svůj jasný smysl: To, co lidské oko vidí jako krásu, tedy nápadnou barevnou chitinovou schránku, příroda vytvořila jako nástroj „jen“ k páření a šíření druhu na nové stanoviště a k nakladení vajíček. Své mládí prožívá brouk jako larva, která má nezastupitelnou funkci v procesu rozkladu rostlinné hmoty v přírodě, bez kterého by nemohlo vznikat nic nového.

Zatím bez jména

* Australský brouk z čeledi roháčovitých zatím postrádá české jméno. Vědecky se nazývá Phalacrognathus muelleri.

* Jeho domovem jsou deštné lesy a okolní močály pobřežního pásma severního Queenslandu, Austrálie.

* I když přitahuje pozornost chovatelů, ne každý se do jeho chovu pustí. Tento australský roháč potřebuje velmi specifické podmínky.

Larva požírá zetlelé dřevo a za sebou zanechává chodbičku vyplněnou pilinami.

Stadium kukly se už při troše fantazie podobá dospělému brouku.

Čerstvě vylíhnutý sameček potřebuje ještě několik dní, než bude jeho vzhled dokonalý. Samička australského roháče je krásně zbarvená jako sameček, jen má kratší kusadla.  

Kousek po kousku odkrývají archeologové v pouštní krajině kousek od pobřeží středního Peru město z kamene a hlíny. Rozbory uhlíku, provedené v USA na vzorcích organického materiálu z vykopávek, ukazují, že vzniklo téměř před pěti tisíci lety (2627–2100 před Kristem). Zdá se, že jde o dosud nejstarší známé město v Americe vůbec.   Nejstarší v Americe 

Napsala   Monika Baďurová,  vyfotografoval  Petr Materna Vědci se totiž až dosud domnívali, že nejstarším a nejkomplexnějším kulturním centrem starověkého Peru byl Chavín z období 900–300 před naším letopočtem. Objevený Caral svým stářím ale dokonce předstihuje i mexickou kulturu Olméků (1200–400 před naším letopočtem), považovanou za první vyspělou civilizaci na území Ameriky.   Nebýt mravenčí práce archeologů, která v Caralu začala v roce 1996, jevilo by se město laickým očím jako shluk roztroušených kopečků zavátých pískem. Tak zapracoval zub času. Pod vrstvou sutě se však na rozloze šedesáti šesti hektarů skrývají pyramidy a chrámy i zbytky lidských obydlí. Člověk by si řekl, jak tady vůbec mohli žít – od božího rána praží slunce, neprší tu – tedy pokud zrovna neřádí El Ni~no – kolem samá poušť, písek a kamení, jenom u řeky trochu zeleně, zvlášť když v sousedních horách nastane období dešťů.  

Ale v údolí lidé žijí i teď – stavějí si domky z nepálených cihel či rákosu, pěstují cukrovou třtinu, fazole, kukuřici, bavlnu a papričky ají, jezdí do města na trh. Ke skromnému živobytí to stačí. I dávní obyvatelé Caralu se zabývali zemědělstvím – využívali zavlažovacích kanálů a spodní vody. Navíc tehdy byla okolní krajina podstatně zarostlejší a vegetace poskytovala útočiště lovné zvěři. A protože Caral leží jen dvacet šest kilometrů od moře, místní obyvatelé měli na stole i ryby a mořské živočichy. Nepochybně čile kvetl i výměnný obchod. Archeologické nálezy dosvědčují, že sem přicházelo zboží i z hor a tropického pralesa.

  Lidé v Caralu žili zhruba v letech 3000–1800 před naším letopočtem, v době, které se říká předkeramické či pozdní archaické období. A město se během své existence neustále proměňovalo – budovy byly rozšiřovány a přestavovány, vše podle předem promyšleného plánu, který zřejmě vycházel z astronomických pozorování. Vytvořili si i svůj kalendář, protože zjistili, že určité děje v přírodě (například počátek a konec období dešťů) souvisejí s pohybem nebeských těles. Obyvatelé Caralu navíc věřili, že chod přírody ovlivňují nadpřirozené síly, které je třeba uctívat, a tak kalendář určoval i data náboženských obřadů a svátků. Praktický život byl úzce spojen s náboženstvím a příslušnými rituály a to se odrazilo i v charakteru a orientaci významných budov a chrámů ve městě.   Vzhled města ovšem ovlivňovalo i společenské rozvrstvení společnosti. Caral byl pravděpodobně – jako později incká města – rozdělen pomyslnou čarou na dvě poloviny, takzvanou horní a dolní. Archeologové ještě rozlišují část centrální, ve které jsou seskupeny stavby veřejného charakteru a několik dalších domů, a část periferní, jakousi obytnou zónu. Stavby veřejného charakteru mají většinou stupňovitou konstrukci s plošinami a chrámovými prostory na vrcholu. Dole k nim přiléhá otevřené prostranství, někdy obehnané zdí. Takové budovy stojí okolo „náměstí“.  

Tyto velkolepé stavby a chrámy dokládají, jak velkou roli hrálo ve společnosti a organizaci života obyvatel Caralu náboženství. Právě tady se odehrávaly rozličné rituály, ale vědci předpokládají, že na velkých otevřených prostranstvích se kromě toho mohly konat i různé slavnosti a trhy. V domech kolem patrně žili významní lidé, kteří o danou stavbu pečovali či měli na starost obřady. Společenská elita zřejmě také bydlela v centru, ostatní lidé žili na periferii. Jednotlivé části města byly obehnané zdí a také jejich vnitřní plocha byla dalšími zdmi rozdělena na jednotlivé různě velké pravoúhlé „buňky“. Tam lidé bydleli, pracovali, používali je jako sklady, prostranství mezi nimi pak sloužila k vykonávání obřadů a společnému setkávání.

*** Vědci zjistili, že jako stavební materiál sloužil opracovaný kámen i valouny, které se spojovaly maltou z písku a hlíny. Obyvatelé Caralu ale také používali dřevo či rákos. Zdi z rákosu propleteného mezi vertikálně umístěnými kůly pak omítli maltou a červeně, bíle či žlutě pomalovali. Barevná bývala často i hliněná podlaha. Střechy se zřejmě zhotovovaly z trávy, rákosu či listí a spočívaly na kůlech zaražených v zemi.  

Pro obyvatele Caralu bylo město jako živý organismus, kde se vše a všichni rodí, dozrávají a umírají, což je patrné zejména při výzkumu rezidenčních celků. Při „zrození“ nejdříve vzniklo několik poměrně rozlehlých prostor ohraničených zdí, které se postupně podle potřeb zmenšovaly stavbou přepážek a dělily se na stále menší „buňky“, které nakonec byly „pohřbeny“ – tedy obřadně zasypány – a na témže místě se začalo stavět znova. Při zasypávání se využívala suť a koše s velkými oky naplněné kamením. Pod vrstvu suti lidé pokládali rozmanité obětiny (potraviny, různá semena a části rostlin, bavlnu, peří, zvířecí kosti, schránky měkkýšů a výrobky z mušlí, různé ozdoby, figurky z nepálené hlíny, kamenné nástroje, košíky, kusy látek, kousky drahých kamenů i různé píšťaly a flétny. Některé obětiny se obřadně pálily a popel se pak smísil s materiálem nové stavby jako symbol toho, že staré pokračuje v novém. Stavební styly a techniky se v průběhu existence Caralu proměňovaly. Než obyvatelé město okolo roku 1800 před naším letopočtem opustili, celé je zasypali sutí. Město pro ně umřelo…

  Bádání v Caralu rozhodně nejsou u konce. Je jednou z osmnácti podobných lokalit rozmístěných po obou březích řeky Supe podél celého říčního údolí (devět na každé straně). Podle vědců může jít o středisko vůbec prvního státu na území Ameriky. Postavit tak velké město vyžadovalo mít na jeho stavbu mnoho lidí, což se může podařit jen tam, kde má společnost svůj řád a moc je centralizovaná – v tomto případě zřejmě v rukou vládce, který představuje politickou i náboženskou autoritu. Neboť to, co obyvatele sjednocovalo a zároveň sloužilo jako prostředek k jejich podrobení, bylo právě náboženství. Náčelníci či kněží, zběhlí v astronomii a medicíně, působili jako prostředníci mezi lidmi a světem nadpřirozených sil. Pro obyvatele města bylo důležité nejen se zúčastnit obřadů, ale i pracovat a tím sloužit bohům i jejich pozemským zástupcům.  

Privilegovaní ale nebyli jen kněží a vládcové, ale i úředníci, obchodníci a specializovaní řemeslníci. Vědci to předpokládají na základě nálezů zbytků jejich oděvů, důkazů o tom, jak si upravovali vlasy a jaké nosili šperky, i když dokladů je zatím poskrovnu. Co ale archeologové v Caralu dosud neobjevili, je pohřebiště. Bylo sice nalezeno několik málo kosterních pozůstatků, ale patrně šlo o oběti, pohřbené v základech nových budov.

*** Obyvatelé Caralu využívali dostupné přírodní materiály – kámen, dřevo, rostlinná vlákna a rákos, kosti, mušle, bavlnu i hlínu, tu však nevypalovali ani z ní nezhotovovali nádobí. Jako nádobí sloužily tykve. Stejně tak neuměli tkát a nezpracovávali žádné kovy. Neznali ani písmo, pomineme-li uzlové kipu, známé z dob Inků (1400–1533), které podle dosavadních poznatků sloužilo spíše jako účetní či mnemotechnická pomůcka. Přesto byli výbornými architekty, museli ovládat aritmetiku a geometrii.   Kromě kipu patří v Caralu k dosud nejzajímavějším nálezům soubor několika sedátek z velrybích obratlů, používaných patrně při významných setkáních, dvaatřicet fléten z kondořích a pelikáních kostí, osmatřicet trubek z kostí lam a jelenů a asi stovka figurek z nepálené hlíny, na nichž jsou dobře patrné způsoby dobových účesů a odívání. Nalezené předměty spojené s náboženstvím jsou nejčastěji zdobeny motivy kříže, geometrickými tvary, tvary propletených ryb, jsou na nich zobrazeni hadi, kočkovité šelmy, opice, orli a kondoři, stylizované lidské obličeje. Tedy to, co se později objevuje i v dalších peruánských kulturách. Podobné prvky se využívaly také v architektuře – například u výklenků ve tvaru lidských obličejů, vchodů ve tvaru kříže, pilovitých okrajů zdí.   Caral tak poněkud rozbíjí vžité představy archeologů, že velká města mohla vznikat jen tam, kde se rozvíjela řemesla jako výroba keramiky, tkalcovství a zpracování kovů. Na takové úrovni ještě kultura Caralu nebyla, a přesto tu byla společnost, která dokonce využívala abstraktní vědy, jakými jsou matematika a astronomie – a to i bez znalosti písma.  

Peruánští archeologové jsou na svůj objev velmi hrdí – poskytl jim důkaz, že v době rozkvětu civilizace ve starém Egyptě a Mezopotámii existovala i v Peru společnost na pozoruhodně vysokém stupni vývoje. Považují Caral za nejstarší město v celé Americe, ovšem tento kontinent ještě svá veškerá tajemství zdaleka nevydal.

Výzkumy v Caralu

* Výzkum provádí především zaměstnanci Univerzity svatého Marka v Limě a hradí jej peruánská vláda, z čehož je patrné, nakolik si Peruánci této lokality cení. Zároveň probíhá konzervace odkrytých a prozkoumaných objektů, které už jsou zpřístupněny veřejnosti.

* Předměty z archeologických nálezů jsou zatím uloženy v depozitářích v Limě, plánuje se ovšem výstavba lokálního muzea. Vláda chce využít Caral pro turistický ruch, předpokládá, že by tak v této poměrně chudé oblasti vznikla řada pracovních příležitostí.

* Leží v provincii Barranca, v údolí řeky Supe, 182 km severně od hlavního města Limy.

* Největší a patrně nejvýznamnější je v Caralu Hlavní chrámová pyramida. Prostranství kolem ní tvoří kruh zapuštěný pod úroveň okolního terénu. Základna této pyramidy měří 171 krát 150 metrů a je vysoká okolo dvaceti metrů.

* Nachází se tu také takzvaný Amfiteátr, chrám s velkým kruhovým prostranstvím pod úrovní terénu, o průměru třiceti metrů. Je obehnán kamennou zdí.

* Takzvaný Chrám s kruhovým oltářem je tvořen pravoúhlým prostranstvím ohraničeným zdí, s kruhovou budovou s ceremoniálním ohništěm uprostřed.

Otevřeno pro veřejnost

* Žádné hromadné cesty se sem zatím nepořádají, lokalita je přesto po zaplacení vstupného (10 solů plus 20 solů za povinného průvodce; 1 sol = asi 7,50 Kč) přístupná. V lednu 2006 se tu už budoval přístřešek s občerstvením, sociální zařízení a plánována byla i restaurace. * Zatím nejsnadněji se lze do Caralu dostat taxíkem z městečka Supe u Panamericany, cesta trvá kolem půl hodiny (asi 25 km) a cena je taková, jakou si kdo usmlouvá. Je dobré mít s sebou dostatek pitné vody, sluneční brýle, klobouk a opalovací krém, prohlídka s průvodcem trvá bezmála dvě hodiny a slunce nemilosrdně pálí.

Ze země vyčnívá zelená hlava obra. Na svět kolem se dívá velkýma křišťálovýma očima. Z gigantické tlamy se mu řine proud vody symbolizující čistotu a spojitost s výrobou křišťálu. A ve svých  útrobách skrývá výjimečné poklady…   Obr z křišťálu 

Napsala  Barbora Literová,  foto Křišťálového světa  Swarovski Crystal Worlds Nejde o ukázku z pohádkové knížky pro děti, i když návštěva Křišťálových světů v rakouském Wattensu se výletu do říše fantazie velmi podobá. K tomu, abyste mohli snít křišťálové sny, je ale nejprve třeba vstoupit do obřího těla obklopeného alpskými vrcholky.   Na konci tmavé chodby září temně modrá barva oceánu. Jsem v modré místnosti. Hra snů a fantazie začíná. Uprostřed modrého prostoru trůní centenar neboli největší broušený krystal na světě. Jeho lesk oslňuje zrak zvědavců a také prosklené okolní vitríny s Dalího křišťálovou verzí plynoucího času anebo zářící kreaci Andyho Warhola.  

O kousek dál se vzpíná kůň. Samozřejmě z křišťálu jako všechno kolem. Jak jinak by také měl indický mahárádža vzdát hold svému oblíbenému koni než ho zvěčnit v této podobě? Prsty kloužu po stěně, kterou bych si nejraději odvezla domů. Je magická a monumentální. A dvanáct tun zářících křišťálů mě vede jako nit dál do obrova nitra.

  Ocitám se v jiné dimenzi. Koukám se do vesmíru, aniž bych musela odlepit nohy od země. Planetky přede mnou vznikají a zanikají. Stačí natáhnout ruku, a člověk jako by je mohl držet v náručí. Možnosti trojrozměrné (3D) reality jsou vskutku fascinující.  

Udělám pár kroků a slyším tlukot srdce. Patří mně, ale také tomu dobráckému a umění milujícímu obrovi, protože jsem v samotném jádru Křišťálových světů, v Chrámu krystalů. Mám pocit, jako bych byla součástí křišťálu. Tak takové by to asi bylo, kdybych byla křišťálovým šperkem… Když se kouknu kolem, říkám si, že by to nemuselo být ani tak špatné. Kopuli zdobí pět set devadesát zrcadel, které vytvářejí rafinovanou hru matoucí smysly. Světlo se lomí tisíceronásobně za podmanivých tónů hudby Briana Ena. Ano, toho Briana, který je členem legendární skupiny U2.

*** V Krystaloskopu na mě dopadají léčivé paprsky křišťálu. Medituji tedy u největšího kaleidoskopu světa. Své o tom ví Peter Mandel, známý německý badatel světla a krystalů.  

Míjím Zimní sen. Na první pohled celkem obyčejný jehličnatý strom pocukrovaný sněhem. Jehličí je ale křišťálové a na celém stromě jsou tisíce drahocenných jehliček. Ne náhodou jsou pod tímto uměleckým skvostem podepsáni Alexander McQueen a Tord Boontje, jména uznávaná v oblasti designu.

Jako dítě se ale těším do Křišťálového divadla. Připadám si jako hrdinka z filmu Letopisy Narnie, které stačilo projít obyčejnou skříní, aby na jejím konci vkročila do jiného světa. A tak pozoruji zebru v růžové botě, kterak pluje křišťálovou řekou s křišťálovými rybičkami a nad ní se třpytí křišťálová obloha. Malířka, scénická výtvarnice a spisovatelka Susanne Schmögner vytvořila svůj pohádkový svět plný pohybu, barev a tajemství. A tak na mě mrkají a mávají podivné i pozoruhodné postavičky, kterým někdo pomocí drátků a mechanických stroječků vdechl život.

  A pak je tu Křišťálová kaligrafie. Světlo propouští snové písmo, které maže veškeré jazykové bariéry mezi lidmi.  

Ledovou uličkou mířím do galerie světoznámých malířů. Než mohu začít obdivovat Chagalla, Klimta a další a nadšeně sledovat jejich tahy štětcem, začnou mi pod nohama znít zvláštní zvuky a vytvářet se obrazce měnící barvy i tvary. A ještě mám před sebou další magické expozice, kde člověk žasne, co se může odehrát, když se šikovný umělec potká s křišťálem. A já bláhová jsem si myslela, že křišťál je jen kus opracované neživé hmoty! Tady jsem zjistila, že skoro neexistuje nic více univerzálního.

A ještě jedna zvláštní místnost mě čeká – odpočívají v ní ve své gigantické velikosti obrovy předměty, dokud je nebude potřebovat na své putování světem.

***

Připadalo mi to všechno jako letmý dotek se světem křišťálu, a ke svému překvapení jsem zjistila, že jsem zde strávila několik hodin. Kdybych se měla vrátit už jen jednou do Tyrolska, bez váhání bych opět otevřela dveře do říše křišťálové fantazie. Protože kolikrát se člověk může vrátit do dětství a prožít si s otevřenýma očima své sny?

Kde se vzal obr

* Zakladatel značky Daniel Swarovski se narodil v roce 1862 v Čechách kousek od Jablonce na Nisou. Přišel na revoluční techniku, jak opracovávat křišťál mechanicky, k tomu ovšem potřeboval dostatek vody jako zdroj energie. Protože se mu jí doma nedostávalo, usídlil se s rodinou v Rakousku, v malé horské vesnici jménem Wattens.

* Ani zaměstnanci společnosti Swarovski neznají tajemství, jakým způsobem jejich křišťál vzniká. Je přísně střeženo rodinou, která stále pevně drží otěže dnes světově významné firmy.

* The Swarovski Crystal Worlds v rakouském Wattensu, v oblasti známé jako Tyrolsko, se otevřel v roce 1995, ke stému výročí založení značky Swarovski proslulé křišťálovými výrobky.

*l Křišťálové světy byly otevřeny, aby lidé mohli všemi smysly vnímat, jak fenomenální výtvory mohou vzniknout ve spojení s křišťálem. Na vzniku obra se podíleli a dál podílejí renomovaní umělci z celého světa. Myšlenka obra střežícího křišťálové poklady se zrodila v hlavě architekta André Hellera.

* Po vídeňském zámku Schönbrunnu jsou Křišťálové světy nejnavštěvovanější atrakcí Rakouska. Vidělo ji již více než šest milionů lidí.

* K obrovi jezdí pravidelný shuttle bus z Innsbrucku. Vstupné činí 8 eur na osobu. Více info na www.swarovski.com/kristallwelten.Legendární Sacher   Při návštěvě Innsbrucku stojí za návštěvu legendární hotel Sacher s jeho kavárnou. Kromě známého dortu, který v roce 1832 vymyslel mladičký cukrář pro knížete Metternicha, si můžete dát i řadu jiných lahůdek. Nechodí se sem ovšem jen kvůli dobrotám, ale také kvůli atmosféře. Staré fotografie osobností na stěnách připomínají ducha elegance dob minulých.  

A mimochodem – Sacherovu dortu a jeho tajemství jsme věnovali článek v Koktejlu EXTRA o gastronomii.Srdce Alp   Vypravit se v létě do Tyrolska znamená vyrazit za horami zážitků. Čekají vás čistá jezera lákající ke koupání, dobrodružné stezky na túry a vyjížďky na horském kole. Nechybějí hluboké lesy ani ledovce s možností celoročního lyžování a snowboardingu. Výjimečné jsou také jeskyně v Landecku s osvětlenými vodopády. Milovníci adrenalinu si mohou vyzkoušet freewheeling neboli jízdu na inline bruslích sešupem dolů po prudkých horských silnicích (kde nejezdí auta). Samozřejmostí je bungee jumping, tandemový seskok anebo také relax v podobě alpského wellness.   Více info na www.tyrolsko.cz, www.tirol.at, www.tirolwest.at

Jste zcela závislí na tom, co vám kdo dá. Nevíte, co bude zítra, a váš život začíná každé ráno znovu. Neuškodí čas od času si to alespoň na chvíli představit.   PRÁZDNÁ MISKA 

Napsal a vyfotografoval  František Petrák „Batůžkářská“ ulice Khao San v centru thajského Bangkoku nikdy neusíná. I v pět hodin ráno tu potkáte západní turisty potácející se z nočních barů, taxíkáře, prodavače jídla a nadháněče levných hotýlků, vyhlížející svou kořist. Blikající neony klubů, internetových kaváren a cestovních kanceláří vás nenechají na pochybách, že jste v zemi, která naplno vstoupila do 21. století.   Jen o dvě ulice dál ale můžete sledovat rituál, který se už dva a půl tisíce let vůbec nezměnil. Za ranního rozbřesku se za rohem vynoří přízračný průvod holohlavých mnichů v oranžových rouchách. Kráčejí bosi, v malých mlčenlivých skupinkách. Nedívají se napravo ani nalevo, okolní svět jako by pro ně snad ani neexistoval. Vtom u chodníku zabrzdí terénní toyota. Byznysmen v drahém obleku sepjatýma rukama zastaví tři mnichy. Skupinka si stoupne do řady, rozhrne svá roucha a odhalí černé misky. Muž do nich pomalými obřadnými pohyby vloží sáčky s vařenou rýží, misky se zeleninovým karí a několik kousků ovoce. Pak poklekne na chodník před mnichy s rukama sepjatýma nad hlavou a naslouchá jejich tichému zpěvu.   O kus dál stojí přímo na ulici plastikové stolky, na kterých jsou v řadách vyrovnány igelitové tašky s jídlem. Kolemjdoucí si tu cestou do práce prostě koupí milodary a pak už jen se sepjatýma rukama čekají, až kolem půjde mnich. Někteří z nich si na znamení úcty zuli boty a stojí na chodníku bosí.  

Tradici ranní pouti za jídlem (bindabaat) prý před dvěma a půl tisíci lety založil sám Buddha. Jde o vysoce ritualizovaný náboženský úkon, svázaný složitým systémem pravidel. Mnich musí kráčet se sklopenou hlavou a nevyhledávat pohledem případné dárce. Prostě jen jde a čeká, až ho sami zavolají slovem nimmon. Nesmí projevovat žádný zájem, nesmí si vybírat a nesmí si vzít nic víc než to, co je mu nabízeno. Nemůže ale ani nic odmítnout. Zároveň si od jednoho dárce smí vzít jen tři plné misky (větší dar by v něm totiž mohl vyvolat chtivost a žádostivost). Pokud je dárcem žena, nesmí se jí mnich dotknout. Jídlo od ní proto přijímá do misky, kterou drží v napjatém rouchu.MNIŠsTVÍ DĚLÁ CHLAPY   Členem hierarchicky organizované sanghy (mnišské obce) se aspoň na pár týdnů v životě stává skoro každý thajský muž. Vstup do kláštera je důležitým „přechodovým rituálem“, bez jehož absolvování není považován za dospělého.   Teprve mnišství z něj udělá zodpovědného muže a zvýší tak jeho šance založit rodinu. Oranžové roucho je důkazem, že je schopen vyměnit radovánky za přísný asketický život plný pokory. Stane se z něj buď jen krátkodobý novic (nen), nebo zůstane v klášteře celý život (phra). Rozhodnutí je jen na něm.   Do řad sanghy nejčastěji vstupují hoši ve věku osmi až dvanácti let. Přijímací rituál začíná oholením hlavy a získáním nového jména ve staroindickém jazyce pálí. Od rodičů nebo od anonymních dárců dostane nový mnich zvláštní kbelík s potřebami pro mnišský život. Vždy obsahuje „osm klášterních pokladů“: misku na milodary, tři roucha, pás, žiletku, filtr na vodu a jehlu, ale bývá v něm i zubní pasta, mýdlo, polštářek, ručník a další nezbytnosti. Ve speciálních obchodech se už dnes prodávají kompletní „sety“ potřeb zatavené do igelitu.  

V dvaatřiceti tisících thajských klášterů žije asi čtvrt milionu mnichů. Všichni jim tu neustále prokazují respekt sepjatýma rukama (tradiční pozdrav wai). Dopravu mají zdarma a každý jim uvolní místo k sezení. Pokud si mnich něco kupuje v obchodě, mezi zákazníky se většinou najde někdo, kdo za něj zaplatí.

Každý den kolem půl páté ráno vzbudí klášter úder gongu. Po modlitbách a meditaci se mniši za rozbřesku vydávají ven. Čas od času se můžete dočíst, že si jdou „vyžebrat“ svou ranní misku rýže. Srovnávat bindabaat se žebráním je ale nesmysl. Mnich o nic neprosí. Na toho, kdo mu něco dal, se nedívá a neděkuje mu. Prostě jen přijímá. Tím, kdo děkuje, je naopak dárce. Přijetím jídla mu totiž mnich prokázal velkou službu – umožnil mu udělat dobrý skutek. Buddhisté věří, že každý z nás svými činy a myšlenkami neustále vytváří karmu, řetězec příčin a následků, který předurčuje naši budoucnost. Dobré skutky můžeme „střádat“ stejně jako peníze. Nejen zítřek, ale i naše další životy po smrti a převtělení budou přesně takové, jaké si zasloužíme. A právě dar je jedním ze způsobů, jak svou karmu vylepšit a získat „zásluhy“ (punna). Vůbec přitom nezáleží na tom, co dáváme. Podstatný je jen záměr konat dobro.EKONOMIE DARŮ   Rituál bindabaat ale zároveň duchovně propojuje laiky se sanghou, mnišskou obcí. Srílanský mnich Thánissaró ve studii s názvem Ekonomie darů vysvětluje, že jde o symbolickou výměnu, při které získávají obě strany. Mniši nesmějí pracovat, obchodovat ani si sami vařit. Aby se totiž mohli plně soustředit na víru, musejí být zcela vyvázáni z každodenních světských starostí o přežití. Laici mnichům dávají materiální dary v podobě jídla a za odměnu od nich dostávají duchovní dary v podobě poučení.   „Neexistuje žádná cena, nic jako ‚doporučená výše daru‘,“ píše Thánissaró. „Zatímco v obchodě se člověk řídí rozumem, při bindabaatu prostě tím, co vám napovídá srdce.“  

Symbolem téhle oboustranně výhodné výměny je právě miska na milodary. Mnichům neustále připomíná, že jsou zcela závislí na štědrosti laiků, bez jejichž pomoci by nepřežili. Každý den pro ně začíná ranní výpravou za jídlem a nemají žádnou jistotu, že ho dostanou. Miska je také důkazem, že sangha nemá nad laiky žádnou moc. Lidé se sami dobrovolně rozhodují, že budou její příslušníky krmit a podporovat. Laikům zase miska naznačuje, že člověk má konat dobro a myslet na druhé.   Každodenní ranní cvičení v dobročinnosti a šlechetnosti jim připomíná, že peněžní ekonomika není jediným smyslem života. Štěstí nespočívá v hromadění, ale naopak v rozdávání (dana), v dělení se, zkrátka v přístupu k druhým s otevřeným srdcem. Darem se člověk zbavuje lpění na majetku, které způsobuje utrpení. Podle mnicha Thánissaróa tak miska vyvažuje naši chtivost a sobectví. Zároveň v moderní společnosti vytváří „alternativní étos“ a pomáhá udržovat při životě i jiné než materiální hodnoty.   Na první pohled jsou to banální pravdy. Ale ruku na srdce – kdy jste si je naposledy uvědomili? Thajští buddhisté je díky bindabaatu mají neustále na očích. Je to pro ně otázka duševní hygieny. Zatímco my si každé ráno jen čistíme zuby, oni začínají den i čistou duší.  

ZBAVIT SE EGA   Dnes ráno je dárců tolik, že po několika desítkách metrů jsou misky plné. Za skupinou mnichů kráčí dek wat, chrámový sluha s velkým košem, do kterého misky průběžně vyprazdňuje. Neinformovaného diváka napadne otázka, proč si mniši berou víc, než mohou sníst. Důvodem je ohled na dárce – odmítnutí přijmout jídlo by mu totiž zabránilo udělat dobrý skutek.   Dřív mniši nesměli od dárců přijímat peníze, ale dnes už to tak docela neplatí. Vede se o to velká polemika. Zastánci říkají, že se změnila doba. Bez peněz prý nemohou žít ani mniši a malá částka v ceně jídla je prý pro obě strany pohodlnější. Jeden z průzkumů ukázal, že Thajci každý rok věnují klášterům v přepočtu asi dvě miliardy korun. Oponenti tvrdí, že peníze v člověku probouzejí žádostivost. „Peníze jsou jako moc,“ můžete se dočíst v jedné z mnoha internetových diskusí. „Vytvářejí ego, a mnich by se měl svého ega naopak zbavit.“ Některé kláštery proto přijímání peněz zakazují.   Mniši nikdy nejedí přímo na ulici. Všechny dary odnesou do kláštera, kde je v jídelně prostřena snídaně. Jídlo se řídí přísnými rituály. Mniši nejdřív recitují zvláštní formuli v staroindickém jazyce pálí. Říká se v ní, že nejedí pro potěšení, ale že potrava je jen způsobem, jak udržet tělo při životě.  

Aby se všichni dárci dočkali svých „zásluh“, musejí mniši od každé porce ochutnat aspoň kousek. Nesmějí si ale vybírat, na co mají chuť, a také se nesmějí přejíst. Další pokrm se podává před polednem a pak už nesmějí jíst nic až do dalšího rána. Zbytky z jídelny se rozdají chudým.BAAT – UMÍRAJÍCÍ UMĚNÍ?   Miska na milodary (baat) je vedle oholené hlavy a oranžového roucha jedním z nejdůležitějších vizuálních symbolů buddhismu. Když prý chtěl kdysi Buddha svým žákům názorně demonstrovat, že podstatou veškeré existence je prázdnota, přiložil prostě dvě misky k sobě. Od tohoto jeho gesta se také odvozuje indická buddhistická stúpa, v jihovýchodní Asii nazývaná čedý – kuželovitá stavba, do níž je ukládán popel zemřelých.   Dávná tradice výroby mnišských misek, která byla po staletí integrální součástí thajského buddhismu, dnes s obtížemi přežívá v několika úzkých uličkách v centru Bangkoku. Hned vedle rušné třídy Bamrung Meuang můžete navštívit Ban Baat, Vesnici misek. Kdysi dávno to bývala opravdová vesnice, ale v průběhu staletí její dřevěné domky pohltilo rozrůstající se velkoměsto. Podle tradice ji založili uprchlíci z bývalého thajského sídelního města Ajuttchaja, které roku 1767 zničili Barmánci. Když v roce 1782 nastoupil na trůn král Ráma I., přesunul hlavní město do Bangkoku. Přivedl s sebou prý i mistra jménem Por-kru (Otec-učitel), který mnišské misky původně vyráběl pro královský dvůr. Právě tady dřív v rodinných dílnách vznikaly tisíce misek, které při každodenních výpravách za almužnou používali mniši z většiny thajských klášterů.   Prosperující živnost pak ale zničili Číňané, kteří v 70. letech minulého století zaplavili trh lacinými strojově vyráběnými miskami. V přepočtu je pořídíte už za 50 Kč, zatímco ruční miska stojí podle velikosti asi 500–5000 Kč. Výroba se proto přestala vyplácet a většina obyvatel Ban Baat si musela najít jiný způsob obživy.   Uznávaným „vedoucím“ skomírající řemeslnické komunity je Hiran Suasriserm (45), v pořadí osmý následník generace miskařů. Z jeho domku zní tlukot kladívek, škrábání pilníků a syčení kovářských měchů.   „V dobách mého mládí tu bývala stovka dílen, které vyráběly až padesát misek denně. Dnes jich zůstalo jen pět,“ říká, zatímco mi ukazuje celý výrobní postup. „Misky už umí dělat jen pár lidí. Mladí o řemeslo ztrácejí zájem – z kdysi výnosného povolání se stal jen koníček, který je neuživí. Naše rodina přežívá jen díky tomu, že jeden z mých synů dělá taxíkáře.“   I na Hirana prý manželka naléhala, aby změnil zaměstnání. „Kdybych to udělal, umění baat by se změnilo v pouhou legendu. Tuhle práci mi ale předali moji předkové a koluje v mých žilách. Výrobou misek propaguji buddhismus a získávám zásluhy stejně jako lidé, kteří do nich mnichům každé ráno dávají jídlo. Proto bojuji o to, aby umění baat zůstalo naživu.“  

Před několika lety Hiran naštěstí získal významnou posilu. Ohrožené tradice si všimli městští úředníci a Vesnici misek začali propagovat jako turistickou atrakci. Když o ní vyšla zmínka v průvodci Lonely Planet, objevili se tu první cizinci. Prohlédnou si výrobní postup, vyfotí si Hirana a jeho pomocníky při práci a pak si pár misek koupí jako suvenýr. V poslední době proto obchod trochu ožil.AKUMULÁTOR ZÁSLUH   Podle tradice nesmějí být misky vyrobeny z drahých kovů (zvyšují žádostivost), ze dřeva (špatně se udržuje) a z mědi (je jedovatá). Dřív se misky dělaly z hlíny, bronzu nebo cínu, dnes se nejčastěji používá obyčejný ocelový plech.  

Mistr Hiran z něj nejdřív podle šablony vystřihne osm dílů, které prý symbolizují Buddhovu osmidílnou stezku vedoucí k osvobození: správný vhled, správné rozhodnutí, správnou řeč, správné chování, správný život, správné úsilí, správnou bdělost a správné soustředění. Okraje všech dílů jsou vystřiženy do tvaru zoubků, takže do sebe přesně zapadnou. Největší díl ve tvaru kříže spojí Hiran s pásky, tvořícími okraj budoucí misky. Prostor mezi rameny kříže pak vyplní trojúhelníkovitými díly, ze kterých vzniknou boky. Budoucí misku pak předá manželce, která pilníkem dokonale vyhladí její vnitřní i vnější stěny. Následuje několikanásobné vypalování v kovářské peci. Stěny misky se při něm pokryjí uhlíkem, což snižuje riziko rezavění. Nakonec se miska natře několika vrstvami černého laku.   Hiran je optimista. Plánuje, že by mohl misky začít vyvážet do okolních buddhistických zemí. „Chce to ale pořádnou reklamu a marketink, aby se o nás svět dozvěděl. Jinak nepřežijeme,“ říká, zatímco mi ochotně pózuje s hotovou miskou.   Mniši, kteří vstupují do kláštera jen na pár měsíců, sáhnou po levných strojových miskách. Ti, kteří se v oranžovém rouchu rozhodli prožít celý život, si ale raději připlatí za ruční misky. Do Ban Baat se pro ně sjíždějí z celého Thajska. Věří totiž, že Hiranovy výrobky lépe vyjadřují podstatu víry.   Dlouhým používáním prý v sobě navíc každá miska postupně akumuluje požehnání, dosažené při každodenním obřadu obětování jídla. Starožitné misky proto mívají obrovskou cenu. Na začátku 5. století se z Číny do Indie vydal mnich Fa-Sien. Ve slavném cestopisu Zápisky o buddhistických zemích popisuje zázračnou misku, která prý kdysi patřila samotnému Buddhovi. Když se ji vládci říše Purušüpura pokusil ukrást je-č’ský král, neutáhl ji ani vůz, do něhož bylo zapřaženo osm slonů.   „Miska se dokáže naplnit i trochou květů, jež do ní hodí chuďas,“ píše Fa-Sien. „A naopak zase, chce-li ji boháč naplnit množstvím květů, nepodaří se mu to, i kdyby jich do ní vhodil sto, tisíc, ba i deset tisíc.“  

„Vyřiďte koňákům, že jízda se neruší,“ oznamuje ženský hlas v obecním tlampači. Je poslední květnová neděle a lije. Situace je tedy vážná. Až do této chvíle všichni věřili, že není nic, co by tady ve slováckém Vlčnově nedaleko Uherského Hradiště mohlo tradici pověstné Jízdy králů přerušit. Provazce deště bičují silnici, ale na ranní mši spěchají desítky lidí.   Pršet může i na krále 

Napsal a vyfotografoval Richard Grégr V   kostele bylo plno. Farář slouží mši za krále i jeho družinu. Osmnáctileté dívky v kroji přivedli rodiče pod deštníky a zabalené do igelitové zástěry. Připadáme si jako v dobách legendárního moravského malíře Jožky Úprky. Vlčnovské kroje patří k nejkrásnějším. Některé části jsou staré sto i více let. Mohou je nosit pouze svobodné dívky. Nesmírně jim to sluší. Právě kroje jsou důvodem, proč se Vlčnovským nechce do deště.  

„Snad se k poledni počasí umoudří,“ dodává naději sedmdesátiletý ing. Antonín Pavelčík, předseda občanského sdružení Společnost Jízdy králů. Televizní obrázek ze satelitu ale moc nadějí nedává.ZUZANO, NEOMDLÉVEJ!

Králem roku 2006 je Přemysl Křeháček. Subtilní třináctiletý chlapec stojí vpředu u oltáře a to, co se zde kolem něho děje, mu už nikdo nikdy nevezme. Vstoupí do dlouhého seznamu známých vlčnovských králů, který počíná rokem 1909. Středem pozornosti je i dům, kde bydlí. Letos tady jízda začíná. Jenom musí přestat pršet.   Také ing. Pavelčík přišel v typickém mužském vlčnovském kroji, který hýří modří i červenými ozdobami. „Podívejte se na ty vyšívané vzory na kalhotách. To už dnes nikdo neumí. Kdoví, proč si to naši předkové vymysleli tak složité. Jen kalhoty mají cenu kolem pěti tisíc. Vyšívaná kordula – vesta – sedm. Boty dnes stojí bezmála pět tisíc,“ vysvětluje před kostelem, proč nelze vyjet do deště v kroji.   Kroje se dědí z generace na generaci. „Moje babička i maminka je ještě šily,“ ukazuje ing. Pavelčík, autor publikací o vlčnovských jízdách, hrdě kordulu starou půl století. „A hlavně je neseženete. Dva poslední krejčí jsou pánové starší osmdesáti let, šít už nemohou. Zatím to jen zkouší – na japonském stroji – jistá mladá dívka. Žádná láce, pod dvanáct tisíc korun se tento historický oděv, který mívali všude doma, nepořídí.“   Kostelem se šíří těžká vůně kadidla. Jedna z dívek je celá bledá a raději vychází ven. Rázem jsou kolem ní všechny maminky a ženy, dávají napít, potírají čelo kafrem, navzdory přihlížejícím uvolňují utažený oděv. Děsí je představa, že by děvče omdlelo.   Bělostnou jupku ještě vyperete, ale starobylou svrchní látku, zvanou haras či štóf, už ne; musely by se odpárat všechny ozdoby. Čepec se stuhami je sponkou připevněný k vlasům a ani nadýchané tvarované rukávce by pád nepřežily bez újmy. Předkové kroj vymysleli nejen složitě, ale i nápaditě. Zcela jistě měli jasnou představu o tom, jak obléct ženu, pokud jí příroda nenadělila vhodné míry…  

Do konce mše ale přibudou další pobledlé dívky. Chodit v kroji není nic snadného.

„Kroj z nás dělá lepšího člověka,“ tvrdí ale později padesátiletý Petr Pančocha, jeden z bývalých vedoucích folklorního souboru Vlčnovjan. „Přestává mě bolet tělo. Chlapci si dávají pozor na slova. V dívkách se objeví ženskost.“

Nesmí se v něm ovšem omdlévat.STAROSTO, POVOLTE JÍZDU…   V obřadní síni vlčnovské radnice hraje cimbálová muzika. Na hudebnících je vidět, že včerejší večer i noc navzdory slejváku trávili v Búdách. To jsou malebné sklípky – nejzachovalejší nadzemní vinohradské stavby v České republice, jak podotýká turistický průvodce. Stojí na vrchu nad Vlčnovem, který domácí poeticky nazývají Hradčana. Je prý odsud stejně krásná vyhlídka jako z těch pražských, zvlášť když k tomu zní cimbál a pod košatými ořešáky se popíjí vínko…   Mluvčí královy družiny žádá o povolení k jízdě. Starosta v kroji připomíná, že naposledy propršela přesně před sedmdesáti lety, v roce 1936. Jelo se až druhý den. Pak pozvedne sklenku s vínem a zdaru jízdy připije…  

Teď záleží jen na počasí. Na obzoru prosvítá světlá obloha…HOD. U KRÁLE   Bělouš před domem krále Přemysla Křeháčka je spíše šiml. A neskonale trpělivý. Rodiče i příbuzní ho zdobí třásněmi i barevnými růžemi z krepového papíru, k tomu se pletou fotografové a hraje cimbálová muzika. Dvě dívky roznášejí vdolky, mládenec slivovici.  

K domu se sjíždí králova družina. Na místě jsou i oba pobočníci v ženských šatech s tasenými šavlemi. V půl dvanácté vychází třináctiletý Přemek v bílé skládané sukni ke kolenům, s pentlemi kolem hlavy. Jde nesměle zástupem ke koni. Fotoaparáty cvakají. Není mu co závidět…  

  „Krále si vybírá jeho družina, osmnáctiletí odvedenci či chlapci v jejich věku. Musí být panic, bývá ve věku deset až třináct let. Jede převlečený v ženských šatech mezi svými pobočníky a nesmí promluvit. Proto má v ústech růži,“ vysvětluje ing. Pavelčík.   Být králem je čest. Ale musíte na to mít. Zlé jazyky tvrdí, že starý král do konce roku poplatí náklady a nový začíná šetřit…  

Pro rodinu Zdeňka Křeháčka není tato pocta lacinou záležitostí. On prodává dlaždičky, manželka šije v továrně boty. Syna vozí na tréninky hokeje do Uherského Hradiště a teď mu umožnili zážitek na celý život.

„Jde o různé i drobné výdaje. Nažehlit košile každý neumí. Záleží také na tom, jak bohaté pohoštění rodina krále připravuje. Náklady však často výrazně překročí dvacet tisíc korun. Společnost Jízdy králů tvoří 212 členů, třetina je z Vlčnova. Chceme, aby starobylý zvyk nevymizel. Každoročně rodině krále přispíváme,“ dodává Pavelčík.VYBERTE SI POVĚST   V roce 1469 Matyáš Korvín prohrál se svým tchánem Jiřím z Poděbrad v bitvě nedaleko takzvaného „hrubého boru“ u Bílovic blízko Uherského Hradiště. Aby ušel zajetí, vsedl na koně převlečen do ženských šatů, tvář zahalil pentlemi a prchal na sídlo v Trenčíně. Jeho družina zatím sháněla živobytí. Další pověst tvrdí, že se jen ukrýval na vrchu u Uherského Brodu, který se po něm nazývá Králov. Nejhezčí z legend ale líčí, že při obléhání Uherského Hradiště byl zajat a posléze uvězněn v Trenčíně syn Jiřího z Poděbrad – Viktorin. Zachránili ho vlčnovští chlapci a v ženském převleku převezli domů. Historickou pravdou je, že Viktorin v Trenčíně byl vězněn tak přepychově, že se tam i oženil a nakonec sám zůstal v blízkosti svého švagra Matyáše Korvína…   „Při mapování historie jízdy v roce 1982 vzpomínal Jan Knotek, ročník 1897, který byl králem v roce 1909, na svého děda, který jel jako král v šedesátých letech 19. století. Podle vyprávění se došlo až k jízdě v roce 1808. Bývala to součást života Vlčnovjanů i obyvatel Slovácka. „V čísle 110 žil rod Kovářů, kterým se neřeklo jinak než Kovářé-králé. V každé generaci měli jednoho a pamětníci vzpomínali, že to platilo od počátku 19. století,“ upozorňuje vitální Antonín Pavelčík. „Je téměř jisté, že se jízda konala i před rokem 1800.“ Odborníci jsou přesvědčeni, že kořeny sahají až do pohanských dob…   Král s družinou jezdil o Svatodušním pondělí. Protože nebylo volným dnem, přenesl se zvyk na neděli. Vlčnovjané nakonec jízdu spojili s poslední nedělí v květnu.   Vlčnovskou tradici nepřerušila ani válka. „Víte, co to bylo za odvahu, jít žádat o povolení na velitelství gestapa ve Zlíně?“ doplňuje pan Pavelčík…  

Dodnes se podobná jízda v tříletých intervalech jezdí v Hluku – teď bude až v roce 2008, a každé dva roky v Kunovicích.MLČENLIVÝ KRÁL, ROZVERNÁ CHASA

Vyjíždíme!

Nejdříve dolů do vsi. Protější stráň je v mírném oparu, nebe tmavé, ale neprší. Kéž by tak zůstalo…

Nečekejte žádný cval. Mnohý jezdec seděl poprvé na hřbetu koně krátce před jízdou a zvířata proto vedou přátelé.

Družina je opakem mlčenlivého krále. Hlasatel vyvolává:

„Hýlom, hýlom,

Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní,

co vám budem povídati o téjto svatodušní neděli.

Máme krála poctivého, ale velmi chudobného,

okradli nám ho na horách, na dolách,

i na krakovských mostinách.

Ukradli mu tři sta koní z prázdných stájí,

tři sta volů z prázdných dvorů,

dobře, že tam neměl nic,

vzali by mu ještě víc…

Na krála matičko, na krála!“

A další jezdec vtahuje diváky do hry – a to dokonce v rýmech. Zastaví koně a razantně ukáže prstem:

„Došla mi zpráva z Londýna, že tuto je šikovná blondýna. Ta se na mě usměje a do botečku mi něco přispěje.“ Nedá-li do holinky, může dát do dřevěné kasičky, kterou má jezdec k botě přivázanou řemenem. Půjčuje ji vlčnovský Klub sportu a kultury…   BANKÉŘKA A ČOČKA

Nepřestává drobně krápat. Polední naděje, že se vyjasní, je pryč.

Polovinu cesty má procesí za sebou. Hlášky jezdců nepostrádají aktuálnost: „V jedné věci jsem si jistý, že pan XXX nezvolí komunisty…“ Přihlížející politik nahranou situaci využije a na krála přispěje. Kamery cvakají. Podobně dopadne zlínský hejtman.

Divák ocení neutrální zprávu: „Tuto na mostku mě čeká šance, že tato paní pracuje v bance… Na krála, matičko, na krála!“

Sotva zvednu fotoaparát, už je slyšet „Za fotečku do botečku.“ Výzva zůstane oslyšena a jezdec pokračuje. „Na cestě jsem spatřil kočku a tento pán má špinavou čočku.“

S osmnáctiletým královským družiníkem jsme si padli do oka. Chrlí nápad za nápadem, při příštím setkání rýmuje na značku fotoaparátu.

Jenže déšť houstne. A pak jako kdyby nad Vlčnovem obrátili vrchovatě naplněnou vanu. V domech otevírají jízdě vrata průchodů. Pozdě! Než tam jezdci dojedou, je po dešti.

Kroje! Krepové ozdoby barví bělostné košile. Po hřívách koních stékají červené, zelené i modré barvy. Několik osudových minut, které rozhodly…

A je po dešti. Voda se valí silnicí. A na obloze konečně září slunce.

Pak se znovu objeví náš družiník a zastaví se: „Tento strýc nemá fleš, zato se mu leskne pleš…“ trefuje se. A jízda králů žije dál…  

Pouliční čističi bot. K Turecku patří stejně jako špičaté minarety a skopový kebab. A snad nikde jinde na světě nemá jejich řemeslo takovou tradici a úroveň.   Staříci se zlatými skříňkami 

Napsal a vyfotografoval  Zdeněk Micka

V   našich končinách už z ulic takzvaní cídiči bot dávno vymizeli. Jejich řemeslo bylo totiž vždy považováno za poněkud nedůstojné, něco, čím se žádný řádný občan nemůže trvale živit. Evropané navíc tuto živnost vždy chápali spíše jako žebrotu či atrakci než skutečně potřebnou službu. V Turecku je tomu jinak. Čištění obuvi se tady věnují i ctihodní staříci velebného vzezření a nikoho ani nenapadne na ně koukat skrz prsty. Právě naopak. Ayakkabi boyacisi (čti ajakabi bojadžisi), doslova přeloženo leštiči bot, jsou v zemi obráceného půlměsíce považováni za nepostradatelné a lidé často využívají jejich služby. Turci si totiž velmi zakládají na svém zevnějšku. Mít čisté a vyleštěné boty je pro ně stejně důležité jako správně zastřižený knír. Boty si nechávají čistit cestou do zaměstnání, ale hlavně před návštěvou přátel nebo čajovny.Nečekaný servis   Protože turečtí čističi bot dělají svou práci opravdu důkladně, mají jejich zákazníci dost času přečíst si zatím noviny, vykouřit cigaretu či vyřídit mobilem několik telefonních hovorů. Téměř vždy zbude i chvilka na malou sklenku sladkého čaje, kterou ochotně přinese poslíček z nejbližší lokanty. Aby byli klienti maximálně spokojeni, je pro ně obvykle přichystána zvláštní židlička a jednoduché gumové přezůvky. Těm, kteří spěchají, přeleští vždy ochotný řemeslník botu alespoň několika bleskurychlými pohyby přímo na noze a jakýmsi zázrakem při tom svým černým hadrem nikdy ani trochu neušpiní konce nohavic.   Každý ayakkabi boyacisi má své stálé zákazníky, kteří ho navštěvují řadu let. Vzájemný přátelský vztah se upevňuje při pravidelné konverzaci. Mluví se o fotbale nebo se probírají politické události. Vděčným tématem jsou také klepy o sousedech a společných známých. Čistič bot ví stejně jako vesnický holič o každém téměř všechno. Zná osobně místní smetánku i lůzu. Nejednou pomůže zprostředkovat dobrý obchod či kontakty. Mnozí jeho zákazníci k němu proto ve skutečnosti chodí hlavně pro informace. Říká se, že pokud zkušený obchodník zavítá do cizího města, měl by nejprve navštívit nejstaršího tamního čističe bot. Ten mu totiž obvykle dokáže říci o místních poměrech více nežli starosta obce muchtar nebo duchovní hoca.  

Zlaté nádobíčko   Pro turecké čističe bot je typická víceúčelová skříňka boya sandigi, která slouží k odkládání náčiní, jako pracovní ponk, ale zároveň ji může zákazník využít jako opěrku pro nohu. Téměř vždy jde o malé umělecké dílo, které má řemeslníka dobře reprezentovat. Originálně řešená truhla bývá celá pobitá mosaznými plíšky a z dálky se třpytí jako ze zlata. Také ji obvykle zdobí několik malých kýčovitých obrázků a alespoň jedno magické oko nazarboncuk – oblíbený turecký amulet z modrého skla, jenž má odvracet od svého majitele vše zlé a tím ho chránit.   K základnímu vybavení patří sada kartáčů různé tvrdosti, několik druhů krémů na kůži a obuvnické leštidlo. Samozřejmě nechybí ševcovské kladivo, kus smirkového papíru a lahvička lepidla. Dobře vybavený pouliční obuvník totiž boty jen nečistí, ale zároveň i opravuje. Není pro něho problém vyměnit podrážku, přibít nový podpatek či zašít povolené švy. Dobře si poradí i s opravou kožené brašny či pouzdra. Využije zkrátka jakékoli příležitosti k výdělku, při které může uplatnit své nářadí a um.  

A kolik si takový dobře zavedený čistič bot v Turecku vydělá? Moji turečtí přátelé odhadují, že v přepočtu okolo sto až sto padesáti eur měsíčně. To není mnoho, ale přesto je o tuto práci stále zájem. Čističi bot patří dodnes k centru každého tureckého města. Najdete je dokonce i v moderním Istanbulu, kde mají svou základnu poblíž Galantského mostu v evropské části metropole. Mnohem více jich však spatříte ve městech centrální a východní Anatólie. Dobře se tomuto cechu daří například v odlehlém Erzurumu. Tam jejich zlaté skříňky lemují ulici u starobylé mešity Yakutiye. Na noc si je pak majitelé odkládají do speciálních zamřížovaných výklenků v její mohutné kamenné podezdívce.Dětská práce   Kromě pohádkově vyhlížejících staříků s bílou bradou a nezbytným pleteným kulíškem na hlavě se v Turecku čištění bot ale také věnují děti z chudých rodin. Na ně už není tak malebný pohled. Nevysedávají za „zlatým“ ponkem, ale běhají po ulicích se špinavou dřevěnou bedýnkou a vypelichaným kartáčem. Oblíbeným rajonem těchto pětiletých až desetiletých chlapců jsou zejména nádraží, kde na ně lze narazit často i pozdě v noci. Na bedně má každý z umouněných usmrkanců napsanou cenu služby, ale ve skutečnosti se spokojí s jakoukoli drobnou mincí.   Donedávna byly v některých oblastech těchto malých podnikavců celé houfy. V posledních letech naštěstí dětských pracovníků značně ubylo. Školní docházka je na rodičích tvrdě vyžadována, životní úroveň roste a objevily se i nové příležitosti k výdělku. Na turecké riviéře už se dnes děti touto činností téměř vůbec nezabývají. Raději prodávají turistům poblíž památek pohlednice a suvenýry.   Nezbývá než doufat, že se časem podaří dětskou práci vymýtit v Turecku úplně. Pokud však jednou z této orientální země zmizí i zruční dědové se zlatými skříňkami, bude to docela škoda. Zdá se, že jsou se svou záslužnou prací spokojeni a tento pocit jim sotva může nahradit pravidelná penze či podpora v nezaměstnanosti.  

napsal a vyfotografoval Topí Pigula Když jsem u chovatele Oldřicha Jahna ze západočeských Kadešic viděl obrovské larvy nosorožíků, došlo mi, že opravdu mohou být pro domorodce kusem hodnotné potravy a pro chovatele ve střední Evropě zajímavým „domácím mazlíčkem“.  

„V různých stadiích vývoje mám několik tisíc jedinců brouků,“ odhadl ing. Jahn velikost svých chovů a mohutnost svého koníčka. A rovnou přiznal, že více než výstavní brouk ho zajímá sám chov. Dnes už není těžké začít chovat atraktivní tropické druhy, existují chovatelské burzy i mezinárodní výměny. Dříve byl kontakt se zahraničím minimální, kvalitní chovatelská literatura téměř neexistovala a když, tak pouze v angličtině, internet byl na našem území v úplných plenkách a o pravidelné a rychlé výměně informací se zahraničím si mohli chovatelé nechat jen zdát.   Mistři chovu tropických brouků byli a jsou dodnes Japonci a Taiwanci, ale jejich knihy si sehnal a přečetl opravdu málokdo. Což ostatně platí stále. Proto většina našich chovatelů začínala s místními druhy a vše se zjišťovalo metodou pokus-omyl.  

„Výstavní brouk je samozřejmě něco, čím se chovatel chlubí na setkání chovatelů a teraristů. Krásný dospělec je přece jen určitá vizitka. Ale je dobré si uvědomit, že v tomto stadiu žije brouk jen několik týdnů až měsíců, zatímco jako larva i několik let. Navíc právě stadium larvy je pro budoucí vizáž brouka nejdůležitější. Od kvality substrátu, ve kterém se vyvíjí, až po místo, kde se zakuklí. Pokud nebude mít dostatek místa, může dojít k deformování výrůstků na hlavě, které jsou typické pro roháče a nosorožíky. Tím je dáno, že kvalita substrátu je pro budoucí vzhled brouka tím nejdůležitějším faktorem. Chce to tedy chodit do terénu a hodiny a hodiny hledat, porovnávat a neustále zkoušet,“ vysvětluje Oldřich Jahn. A tak zatímco v pokoji se v teple v přepravkách vyvíjejí larvy a v insektáriích se ve světle žárovek hřejí brouci, v garáži leží pytle s různými substráty. Uvnitř je převážně listovka. Chovatele ale zajímá i starý bukový les, zetlelé části stromů. Někdy jde o vlhčí části rozkládající se na zemi, jindy o suché, ještě stojící mrtvé kmeny. Musejí být v určitém stupni rozkladu a vlhkosti. Na internetu pak lze nalézt různé návody, jak a v jakém poměru namíchat „ten pravý“ substrát. Co chovatel, to jiný recept, ale v podstatě se všichni shodují na tom, že základem je kvalitní, částečně zetlelý a přiměřeně vlhký listový opad.   Problémem ovšem je najít listovku, která není zasažená chemickými látkami – ať už spadem z industriálních exhalací, nebo přípravky na ošetření porostu. Některé druhy brouků pak vyžadují dřevo prorostlé podhoubím, jiné milují vrbu a další se jí důsledně vyhýbají. Navíc larvy během svého vývoje substrát požírají, takže čas od času je potřeba ho doplnit a znečištěný vyměnit. Spotřebuje se ho tak několik tisíc litrů ročně. „Dlouho jsem experimentoval s různými složkami substrátu, dneska už mám vyhlédnutá místa, kam si na něj chodím,“ dodává Oldřich Jahn.  

  Vše je jako v klasickém bonmotu o létech dřiny a odříkání. Oldřich Jahn chová hmyz s přestávkami třicet let a má přes šedesát druhů brouků. „Svého času jsem měl najednou asi sto deset druhů, byl to nejpestřejší výběr v celé Evropě.  

Samozřejmě jsem musel trochu experimentovat s potravou pro dospělé brouky. Problém to je třeba v případě masožravých střevlíků. Jsou to lovci, takže potřebují živou potravu. Tou může být třeba znehybněná žížala. Nepříjemné ale je, že si občas potravu někam zatáhnou, a pak se může kazit. Roháči nebo nosorožíci si klidně dají banán, který používá většina chovatelů. Ale moc dobrý je med a skvěle se mi osvědčily hrušky. Japonci sice dělají univerzální želé, ale osobně tomu moc nevěřím,“ odhaluje zákulisí své celoživotní záliby chovatel.   Už dlouhou dobu se snaží odchovat nejen exotické druhy, ale i vzácné brouky z Česka vázané svým vývojem na mizející staré stromy. „Myslím si, že tato záliba přivede každého dříve či později k uvažování o souvislostech. O potřebě ‚nepotřebných‘ stromů, o návaznosti jednotlivých složek ekosystému v dokonale fungující celek, o roli člověka v biosféře,“ míní Oldřich Jahn. O tom, že se záliba dostala z pokoje na zahradu, svědčí obrovské kmeny, které jsou záměrně ponechány svému přirozenému rozkladu. Teď se v nich každoročně vyvíjejí české druhy brouků. Člověk, který si nechá traktorem navézt na zahradu staré kmeny, aby se tam mohly rozkládat a staly se domovem různého hmyzu, musí být tak trochu blázen. Ale takový je každý fanda.  

Země se neustále mění. V některých místech si toho sotva všimnete. Jinde cítíte v krajině věčnost. V Yellowstone jako by se měnilo vše před očima…   U ďáblovy kuchyně 

Napsali a vyfotografovali  Kateřina  a  Miloš Motani Na obzoru se válí husté chuchvalce ranní mlhy. Najednou slunce! Vůbec netušíme, kde se tak náhle bere. Vzdálený obzor září jako ponořený do zlata. Pás prosvětleného ranního oparu připomíná zlatou čelenku. Zář brzy vybledne. Stále ještě prší. Asi tak po hodině se nebe roztrhne a mezi bílými mraky se objeví sytá modř. Najednou je tepleji a na světě veseleji.   Kolem cesty se třpytí rozlehlá jezera. Hladinu pokrývá jarní tající led. Příroda se začíná po dlouhé zimě pomalu protahovat.  

Po nějaké chvíli zase zastavujeme na kraji silnice. Zvětšující se hlouček lidí se naklání přes zábradlí mostu – bizoni! Celé stádo! Chvíli se pasou na prvních výhoncích zelené trávy, pak se brodí přes řeku a míří neznámo kam. Mezi chlupatými hnědými končetinami, obutými do tvrdých kopyt, se bezstarostně plete pár bizoních telat. Posléze nás čeká na cestě další stádo, přímo u silnice! Stojí jen kousek od nás. Nemají vůbec strach, jen tak po nás po očku pokukují a dávají pozor, aby se mláďata příliš nezaběhla.

  A pak už přichází „ďáblova kuchyně“ – srdce Yellowstone. V jeho středu Old Faithful (česky Starý věrný) – nejznámnější gejzír národního parku. Výstižnější jméno snad ani nemohl dostat. Je na něj skutečně spolehnutí, každých šedesát až osmdesát minut vychrlí ze svého jícnu do výšky až čtyřiceti metrů fontánu horké vody. A také všude dál to nepřetržitě vře, bublá, prská a valí se bílá pára. Tady, mezi gejzíry, horkými prameny, barevnými nádržemi, se cítí člověk středu Země hodně blízko.  

Je neuvěřitelně krásný den a na stezkách je spousta lidí. Když mezi rozbublanými kotli, syčícími puklinami dojde k tolik očekávané erupci Old Faithfulu, každý chce být u toho. Z útrob země najednou začne pod silným tlakem vystřikovat pulzující sloupec horké vody. Představení je naprosto dokonalé, jako z přírodovědného filmu, s chomáči páry trhajícími se ve větru – s tím rozdílem, že tady cítíte čpavý pach síry.

Gejzíry, to je kapitola sama pro sebe. Mnohé vybuchují každý den i několikrát, jiným se třeba i roky nechce. Různě dlouhá je i doba erupce a výška vodního sloupce. Horká voda rozpouští pod povrchem země vápencové usazeniny, které se pak ukládají zpětně na povrchu. Někde se kolem hrdla gejzíru vytváří malé terasy, jinde se časem nakupí skutečné vápencové sopouchy.

*** Barevné vodní nádrže se svou krásou a neskutečnou škálou sytých barev jedna přes druhou předhání. Jejich barvy závisejí na kyselosti vody. Nejdůležitější je však její teplota, která směrem k povrchu postupně klesá. S teplotou souvisí výskyt různých druhů mikroskopických organismů, jako jsou bakterie a řasy.   V nitru horkých pramenů začíná barevné spektrum jasnou modrou barvou, potom následuje smaragdová a světle žlutá. Duhový prstenec uzavírá sytě oranžová až žlutohnědá. Vápencové vrstvy zabarvují do jemných odstínů také sloučeniny síry, železa a manganu.   Jsme plně zabráni do obdivování vší té krásy a ani si nevšimneme, že se kolem najednou vylidnilo. Nevinně vyhlížející bílé mraky se totiž rychle proměnily v hustou tmavou šeď. V dálce nad zvlněným obzorem proťal oblohu klikatý blesk. K zemi padají první kapky…   Ale za chvíli zase slunce. Do toho erupce mohutného gejzíru. Všude kolem spousta páry. Vzduch čpí snad ještě víc – sírou, mokrem a vápencem. Divadlo je tak fantastické, že i přes tmavé mraky pokračujeme v cestě – třeba se zas vyčasí! Jsme široko daleko úplně sami. Slunce se ale nenávratně ztrácí za stále houstnoucími mraky a nakonec za pruhem tmavého lesa. Najednou se nebe nečekaně barví do těch nejúžasnějších tónů. A pod nebeským divadlem se bez přestání vaří země. Vzduch jaksi víc voní mokrem. Ještě poslední snímek a pak už pomalu půjdeme.  

„Pomalu“ se ale nekoná, najednou leje jako z konve. Blesk stíhá blesk a my jsme kdesi v…, no nebudu to raději jmenovat. Promoklí jsme během pár sekund úplně na nit, protože šusťákovou bundu jsme obětovali na zakrytí fotoaparátů a další techniky. Déšť je tak hustý, že nevidíme na cestu, v ruce navíc stativ – hromosvod. V suchu se pak nestačíme divit, jak rychle se v Yellowstone mění počasí.

  Čeho si nelze v parku nevšimnout, je rozlehlá plocha ohořelého lesa. Místy pokrývají černé kmeny jehličnatých stromů celé kopce a stráně. Smutné pahýly vyčnívající z pochmurné krajiny připomínají velký ničivý požár, který v roce 1988 zachvátil třicet šest procent (přes 3200 kilometrů čtverečních) plochy yellowstonského lesa. Teď po letech roste na obnažených místech nový a zdravý lesní porost – jeden stromek vedle druhého jako vojáci, všechny stejného vzrůstu a stáří.  

U travertinových teras ale přichází zklamání. Kdysi zářivě bělavé sintrové vrstvy jsou mrtvé – suché a polezlé špinavou šedí. Hledáme pohledem aspoň kousíček bublajícího pramínku, kousíček zabarvených sedimentů. Hodně barevno je po pravé straně Mamutích teras. Na jižním straně travertinového svahu září bělostná barva. Nánosy nerostu pohlcují neúprosně okraj lesa. Balí kmeny a větve nejdříve do bílé skořápky, pak do tlusté vápencové vrstvy, no a za nějakou dobu už ani není vidět, že tam kdysi nějaký strom vůbec byl. No a kousek opodál vápencová horká voda vykouzlila prapodivnou duhovou kupku.

Přímo před očima se nám odehrává velká geologická proměna. Dozvídáme se, že všech okolních více než deset tisíc gejzírů, nesčetné horké prameny, kotle bublajícího horkého bahna a fumaroly pulzují nad komorou plnou žhavého magmatu vzdálenou od povrchu pouhých pět až šest kilometrů… Načasovaná bomba, připomínáme si v této krásné chvíli. Je totiž jen otázkou času, než vše znovu vybuchne…

*** Jedeme zase dál. A zase bizoni! Zdá se nám, že je jich teď jaksi mnohem víc než před lety. Není divu, tady v Yellowstone našli po mnoha desetiletích bezhlavého zabíjení své útočiště. Vědí, že dnes už jim nikdo neublíží. Podobně je to s vlky – i ti se vrátili.   Až poslední dobou začíná lidem záležet na tom, co se děje s přírodou. Člověk si najednou všiml, že není jedno, když se vykácí poslední stromy, že není jedno, když se zabije poslední bizoní stádo. Najednou nechává vyrůst nový les, raduje se, když se zvířata zase vrátí. Když uvidí losa přecházet šumící stříbrem se lesknoucí bystřinu, nebo kdesi v dálce na kraji lesa zahlédne tmavou pohybující se tečku, ve které s podivným pocitem v břiše tuší medvěda.  

I to je změna – v lidském myšlení. Člověk ZAČÍNÁ dávat přírodě prostor, o který ji dlouhá léta nemilosrdně připravoval (a ještě stále připravuje)… Tady je vidět, že když se myšlení změní, změní se i zpustošená krajina. Lesy se po čase začnou samy plynule obnovovat, příroda podléhá své přirozené proměně, zvířata přestávají mít strach z člověka… a člověk ze sebe.

Yellowstone v číslech

* Název Yellowstone je odvozený od 30 km dlouhého Velkého kaňonu (Grand Canyon of the Yellowstone), jehož skaliska jsou zabarvena do žluta.

* Je to největší aktivní termální oblast na světě. Na území se vyskytuje několik stovek gejzírů, 10 000 termálních pramenů a bahnitých kotlů.

* Největší gejzír na světě Steamboat Geyser chrlí až 130 metrů vysoký vodotrysk.

* Old Faithful vyvrhne každých 60 až 80 minut během pěti minut okolo 31 000 litrů horké vody a páry.

* Grand Prismatic Spring je největším horkým pramenem Yellowstonu, má 110 metrů v průměru.

* Ve středu parku se rozkládá Yellowstonské jezero (Yellowstone Lake) o rozloze 360 km2 – největší horské jezero v Americe.

* V roce 1872 byla oblast vyhlášena za první národní park USA.

* Od roku 1978 je park s rozlohou 9000 km2 zařazen do seznamu UNESCO.

* Leží ve státě Wyoming, zasahuje do států Idaho a Montana.

* Yellowstonská vulkanická plošina leží ve výšce 2100–2400 m. Její stáří se odhaduje na pouhých 600 000 let. Oblast je přitom obklopena 3000 až 3300 m vysokým prstencem pohoří Rocky Mountains s vrstvami starými až 2,5 miliardy let.

* Plošina vznikla kolosální erupcí, při které bylo vyvrženo do vzduchu 1000 km3 horké horniny (800krát více než při výbuchu sopky Svatá Helena roku 1980).

* Vznikla 70×50 kilometrů velká a 800 metrů hluboká kaldera (kráter vznikl propadnutím centrální části sopky po vyprázdnění magmatického krbu), která se pak naplnila tekoucí lávou. * Další a další výbuchy (poslední před 60 000 až 70 000 lety) kráter postupně naplnily a vytvořily plošinu tak, jak ji známe. Každý rok se ale vyklenuje přibližně o patnáct milimetrů.

„Na obzoru zem!“ zakřičel malý plavčík z vyhlídkového koše vysoko na stěžni. Námořníci se seběhli na palubu a dychtivě se dívali do husté mlhy, z které vyčnívala špička vulkánu osvíceného sluncem. Loď se blížila k ostrovu a z mlhy se vynořily černé vulkanické skály, na kterých nehybně seděli tajemní ještěři, jeden jako druhý uctivě otočení ke slunci jako k božstvu. Vedle na skaliskách se beze strachu rozvalovali lachtani a v husté džungli nad skalami ohryzávaly žluté květy opuncií obrovské želvy. „Bude tady voda,“ zašeptal jeden z námořníků, „a možná i zlato…“   Ubrání se Galapágy?

Napsala  Inna Václavova,  vyfotografovali  Inna Václavova,  Radek Križ,  Jirka Liška,  Martin Jakeš a Milan Malaga

Tak nějak byly před pěti sty lety objeveny uhrančivé a tajemné ostrovy – Galapágy. Zrodily se před miliony let z ohně a lávy a dnes tvoří jedno z vulkanicky nejaktivnějších souostroví naší planety. Téměř každý ze čtyřiceti pěti ostrovů a ostrůvků je spícím vulkánem, a ty se za posledních dvě stě let vzbudily padesátkrát. Stále se tu něco děje. Někdy se z dvoukilometrové hloubky oceánu prodere na povrch nový sopečný ostrov a jiný zanikne vlivem mořské eroze nebo se rozpadne na několik menších. To však není největší hrozba pro zdejší flóru a faunu. Tou je totiž jako všude jinde – člověk.Želvy jako konzervy   Asi největší zkázou pro ostrovy byl nástup člověka. I když v té době ani lidský život neměl velkou cenu, natož aby se lidé zabývali cenou života zvířete, přesto je tehdejší chování pirátů, bukanýrů, velrybářů a osadníků těžko odpustitelné. Po desetiletích vraždění velryb, lachtanů a hlavně obřích želv zůstala na ostrovech téměř jenom spoušť.  

Oficiálně byly Galapágy objeveny v roce 1535 panamským biskupem Tomásem do Berlanga, kterého na cestě z Panamy zastihlo bezvětří a odnesly ho sem proudy. Ve své podrobné zprávě o cestě pro španělského krále pak biskup popsal lachtany, leguány a hlavně neuvěřitelně velké želvy (Giant Tortoises). Naštěstí (tedy pro Galapágy) námořníci neobjevili vodu a vlámský kartograf Abraham Ortelius zanesl do svého atlasu Orbis Terrarum nové Insulae de los Galopegos neboli Ostrovy želv jako neobyvatelné. Jenže voda na ostrovech byla. V hloubi ostrovů byly mezi mangrovníky ukryté životodárné prameny. Věděly o nich jen želvy, které každý rok nastupují dlouho pouť za vodou. Denně ujdou jen několik kilometrů, a není těžké je sledovat. A tak se k pramenům nakonec dostali i první lidé – piráti, kteří ostrovy často používali jako skrýš narabovaných pokladů. Rychle tak také přišli na to, že želvy vydrží bez vody a potravy celý rok! A navíc mají vynikající maso. Lodě pak pravidelně odplouvaly od galapážských břehů plně naložené obrovskými živočichy, kteří byli brutálně naskládáni (i šest set kusů naráz) v podpalubích jako živé konzervy. Podnikaví námořníci dokonce kreslili speciální mapy výskytu želv. Za krátkou dobu se pirátům (a později i velrybářům) podařilo zlikvidovat na dvě stě tisíc ušlechtilých tvorů, kterým příroda nadělila až stoletý život. Přesto, že jsou ostrovy pojmenované podle nich, brutální likvidace téměř tento vzácný druh vyhladila.   A přitom jsou tyto obří želvy doslova svědky pravěku naší planety. Vyskytovaly se v Americe, Asii a Evropě už před šedesáti miliony let. Přežily z nich ale jen dva druhy – želva obrovská (Dipsochelys gigantea) na Seychelách a želva sloní (Chelonodis nigra) na Galapágách.  

Než přišli lidé, žilo tu ale na čtrnáct druhů želv. Neměly žádné přirozené nepřátele, mohly v klidu klást vejce, ohryzávat oblíbené květy opuncií a jediným nebezpečím byly káně galapážské (Buteo galapagoensis), jediní dravci na souostroví, kteří rádi útočili na jejich mláďata. S příchodem člověka se na ostrovy dostali i potkani, psi a kočky, kteří se sice na velké tvory neodvážili, ale s oblibou a důkladně začali vykrádat jejich hnízda. Domácí zvířata – kozy a osli přivezení rybáři a osadníky – pustošila už tak řídkou vegetaci a tím brala želvám a leguánům potravu.Po pirátech velrybáři   Když po pirátech přišli velrybáři, nejen chytali vzácné ryby a vorvaně, ale také se živili masem želv a pokračovali v pustošení ostrovů. Je třeba ale uznat, že z nevědomosti a snahy přežít. Moře tehdy vypadalo nekonečné, zvířata byla nepřáteli a člověka zajímalo jen přežití. Umím si představit posádku, která strávila několik měsíců na moři a netoužila po ničem jiném než po jídle a pevné zemi. Ohledy stranou, největším predátorem tehdy byl člověk.   Ještě horší je, že dnes, kdy už lidé mají všeho dost, pokračují v zabíjení mořských živočichů jen tak pro zábavu…   Po návštěvnících (pirátech, bukanýrech, velrybářích a pseudovědcích) se na ostrovech usadili první osadníci, většina z Evropy. Nejprve Norové, pobláznění hlásáním jakéhosi proroka o ráji na zemi. Přistěhovali se na Galapágy i s rodinami a tam je čekalo strašné zklamání. První tři roky bojovali o živobytí, snažili se zpracovávat ryby, ale nakonec se vrátili do vlasti.  

V roce 1832 ekvádorská vláda vyslala na Galapágy vojenskou loď, aby ostrovy obsadila. Protože o téměř neobývanou a nehostinnou zemi neměl nikdo zájem, Ekvádorci si rychle a snadno Galapágy přisvojili. Pokusů o obydlení zdánlivě nehostinných ostrovů bylo hodně, ale asi nejzajímavějším, nejdramatičtějším a nejtajemnějším je příběh osadníků z ostrova Floreana.  

Záhada Floreany   Psychiatr Fridrich Ritter se se svou bývalou pacientkou Dore Strauchovou nechal přivézt na Galapágy v roce 1929 z Německa, aby unikli před civilizací a našli prostor pro nerušené filozofování v přírodním ráji (a to byl teprve rok 1929!). Tato extravagantní dvojice si postavila malou farmu rovnou v kráteru vyhaslého vulkánu bohatě porostlého vegetací v blízkosti přírodního pramene. Dore se dala do zahrádkaření a vytvořila nádhernou, přímo rajskou zahradu. Doktor Ritter udržoval kontakty s Německem a pravidelně tam posílal zprávy (proto je vše tak dobře zdokumentováno) a německý tisk označil dvojici za novodobého Adama a Evu v rajské zahradě. Tyto zprávy přivábily z předválečného Německa na ostrov další německou rodinu – Wittmerovy. Obyčejná pracovitá rodina, která nehledala vyšší cíle, jen se ubytovala na ostrově a pustila do tvrdé práce. I když s Dore a Fridrichem nenavázala žádné kamarádství, po celou dobu si pomáhali. Do té chvíle všechno vypadá normálně, a přesto je příběh zakrytý tajemstvím a mystérii a na ostrovech je předmětem stálého zkoumání.   Idyla se změnila, když jednoho dne vstoupila na ostrov impozantní rakouská dáma, která si nechala říkat baronesa de Bosquet. Objevila se v cestovatelském oblečení podle poslední módy, na pásku připevněný revolver. Na břeh s ní vystoupili tři muži – ekvádorský sluha a dva Němci, Rudolf Lorenz a Robert Phillipson, otroci lásky! Skupinka se ubytovala na pobřeží a zakrátko baronesa prohlásila, že míní na ostrově postavit luxusní hotel Hacienda Paradiso. Mezi osadníky vypukly neshody. Nejvíce jim vadilo množství luxusních jachet, které začaly na ostrovy přijíždět, aby se jejich majitelé podívali na bohémský život baronesy. Její aktivity, intriky, snaha získat guvernéra Galapág a zadržování zpráv osadníků na pevninu vyústily v otevřenou nenávist. Všechno vyvrcholilo, když se extravagantní Rakušanka spolčila s Phillipsem a začali surově ponižovat Lorenze. Ostatní popisovali, že ho bili, zneužívali a používali jako otroka.   Lorenz stále častěji utíkal k rodině Wittmerových. Ale vždy, když si ho párek přišel vyzvednout, poslušně s ním odešel. Jednoho dne baronesa oznámila, že odplouvá na Tahiti. I když v té době na Galapágách nebyla žádná loď, od té chvíle ji ani Phillipsona už nikdo neviděl. Zvláštní je, že baronesa si s sebou nevzala ani ty nejnutnější věci.   Krátce nato utekl na lodi Dynamita z ostrova i Lorenz. Loď vzápětí zmizela. Po několika měsících našli tělo Lorenze a kapitána lodi na ostrově Marchena.  

Ale příběh tím nekončí.   V témže období Dr. Ritter podlehl učení Nietzscheho, které učí opovrhovat ženami jako podřadnými bytostmi, a začal týrat Dore. Došlo to tak daleko, že jí zakázal chodit z domu a starat se o zahradu. Krátce nato doktor – vegetarián – umřel na otravu vařeným kuřetem v náruči německé paní Margareth Wittmerové…   Rodina Wittmerových žije na ostrově dosud, vlastní několik potápěčských lodí, Wittmers cafe a penzion. Jediná svědkyně událostí, Margareth Wittmerová, zemřela roku 2000 ve věku devadesáti pěti let. Dore sa vrátila do Německa, kde vydala knihu Satan vkročil do ráje.  

Celý příběh je zakryt tajemstvím a podrobnosti vám budou rádi vyprávět obyvatelé Floreany, pro které je turistickým artiklem. Vyšetřování stále pokračuje – jak tvrdí Agatha Christie, žádná vražda není zapomenuta, jen spí!Svět pod hladinou   Náš plně naložený potápěčský gumák zastavil u impozantní Darwinovy brány – velké skály ve tvaru oblouku, vzdálené asi tři sta mil od hlavního souostroví Galapág. Stojí osamocená uprostřed Pacifiku a o její stěny se tříští velké vlny. Máme nasazenu výstroj a jsme připraveni rychle se ponořit. Průvodce Solon odpočítává – uno, dos… Na tres všichni jako jeden padáme do teplé pacifické vody. Už za chvíli se držíme podmořské skály. Proud je velmi silný. Malá chybička, a už jsme někde uprostřed oceánu na cestě k Tahiti.   Držíme se skal a korálů a lítáme v proudu jako vlajky, některým se podařilo vyhlídnout si malý úkryt za kameny, ale většina jeskyní je obsazena modrofialovou murénou, která výhružně otevírá zubatou tlamu. Mezi korály musí být člověk opatrný, lehko totiž natrefí na stone fish – podivnou mořskou kreaturu, která splývá se skálou a má neobyčejně jedovaté ostré ploutve.   Když už si každý konečně najde trochu klidné místo nebo se zachytí o skálu, můžeme sledovat neuvěřitelné přírodní divadlo. Proti silnému proudu plují celá hejna žraloků, mant a rejnoků. Otočím se dozadu a vidím, jak se z dálky blíží velký žralok kladivoun bronzový (Sphyrna lewini) s ostrými ploutvemi a hlavou připomínající přístroj na hledání kovu, jen ve tvaru kladiva. Na jeho koncích se nacházejí studené oči. Vlní se celým tělem, neobyčejně nádherný se přiblíží na dosah, ale za chvíli se odvlní dál proti proudu. Kamarádi se ho snaží vyfotit a nafilmovat, ale proud je tak silný, že hoši neudrží kamery.   Vzápětí se ale objeví celá školka kladivounů. Připlavali ze všech stran se svými směšně šišatými hlavami, trochu poplašení jako malé rybky, neustále všichni najednou mění směr. Ani nedýcháme vytržením. Znenadání se celý houf rozprchne a zmizí v hloubce.  

„Plaveme dál,“ gestikuluje Solon a my vyletíme ze svých hnízd jako hejno a bez pohybu se vznášíme a necháváme unášet proudem. Za rohem v malém zátiší pozorujeme neuvěřitelné množství malých ryb. Z dálky připlouvá mořská želva kareta obrovská (Chelonia mydas) – nádherný tvor s velmi kuriózním způsobem rozmnožování. Na samičce se veze několik samců. Ona ze všech sil mává nohama a snaží se udržet v prostoru, zatímco samci (někdy bývají i čtyři) jeden na druhém na ní nehybně leží a čekají, až přijdou na řadu. Když je jich moc a samička je už neunese, spadne na dno jako torpédo. Ale když je po všem, vydá se hlubokou nocí na pláž, vyhrabe několik hnízd a do nich naklade stovky vajec. Po nějaké době se z nich vylíhnou malé želvy a instinktivně hned utíkají k moři. Na cestě je čekají draví ptáci, ve vodě zase ryby a žraloci. Ty, které přežijí, se dostanou do hlubin oceánu, zmizí na celých dvacet jedna let a nikdo dodnes neví, kam vlastně. Objeví se až silné a velké a létají hlubinami moře pro radost potápěčů… Okolo už delší dobu krouží malí žraloci galapážští (Carcharhinus galapagensis) a bělocípí (Triaenodon obesus). Jsou trochu drzí a někdy na ně musíme zamávat ploutví, aby dali pokoj. Jsou zvědaví, věčně hladoví, ale naštěstí malí.   Z velké hloubky se vynoří houf mant (Mobulas). Obrovské množství okřídlených ryb se tlačí proti proudu. Je jich alespoň sto. Absolutně neuvěřitelné, nádherné. Jsou totiž tak vzácné, že vidět je jen jednou v životě je pro potápěče velké štěstí. A tady jsou jich stovky! Nádherné! Fantastické!   Snažíme se nepouštět bubliny, abychom tichý podmořský svět nerušili, ale přece jen jsme suchozemci. Pokračujeme tedy ke stěně, která se stříbří množstvím ryb okusujících chutné řasy. Body, parťák, se od nás oddělí a přiblíží na dotyk k sibám skvrnitým. Vlní se s nimi, bez bublin, potichu. Siba skvrnitá za sebou veze nebezpečně jedovatý osten, může jím klidně zabít člověka.   U stěny už není proud, zastavíme se tedy ještě před vynořením. Máme už dávno jen rezervu vzduchu, ale nechceme tenhle svět opustit. Vtom se mi něco otřelo o záda. Otočím se a mám před sebou velké černé oči a smějící se tlamu. Mořský lachtan – nejhravější mořský tvor. Začnu se točit dokola, mávat rukama a můj nový kamarád se ihned přidá. Točí se jako káča spolu se mnou. Jenže nestíhám, je neuvěřitelně rychlý. Na souši vypadá jako nemehlo, ale pod vodou je nepřekonatelný. Lachtaní mláďata si ráda hrají v celých skupinách, honí se, obtěžují ryby a želvy, někdy se pustí do žraloka, který pak raději utíká, aby mu nepokousala ocas.  

  Dospělí už takoví hraví nejsou. Samice se starají o potomstvo, samci stráží celou kolonii, hlavně ji ochraňují před dalšími samci. Mají těžký život. Kolem jejich samic a mláďat se toulají další samci, kteří chtějí ovládnout prostor. Samec tak neustále svádí souboje, hlídá, co mu stačí síly – nejí, nepije a téměř nespí. Většinou vydrží jen několik týdnů, pak je tak slabý, že prohraje souboj a musí se vrátit zpět do moře. Ve vodě se regeneruje, plave, chytá ryby, je svobodný a sám. Když se vrátí na břeh, opět bojuje o kolonii. A tak dokola. Samičky se mají trochu lépe, mohou pendlovat z kolonie do kolonie.   Na Galapágách žijí dva druhy lachtanů – kalifornský a galapážský. Lachtani z teplé Kalifornie mají tenkou srst a malé oči a uši, seveřané zase oči obrovské a hrubou srst. Své malé území hlídají dost agresivně, každý rok odvezou do nemocnice několik neopatrných pokousaných turistů.  

Když večer probíráme zážitky z potápění, někteří je považují za nejlepší, jaké zatím zažili. A přitom je leden. Velryby, vorvaně a až patnáct druhů žraloků sem táhne studený proud až v říjnu. Je to čas rozmnožování, proudy jsou dvojnásobně silnější a voda o deset stupňů studenější. Povolení provozovat komerční potápění má jen několik speciálních lodí a ty jsou v tu dobu beznadějně vyprodané už několik let dopředu. Ale jen díky omezením zůstaly Galapágy téměř panenským a neporušeným koutkem světa.

Jenže jakákoliv turistika potřebuje zázemí, a tak se i malá městečka na pobřeží rozrůstají o malé a útulné hotýlky. Domácí pochopili, že jejich přírodní bohatství je hotovým zlatým vejcem. Zatím sem přicházejí lidé za divokým a krásným světem. Jenže zatím!Ochrana na papíře   Ekvádorská vláda v roce 1935 na počest stého výročí návštěvy Darwina vyhlásila ostrovy za národní park. Ale byl to spíše formální krok, protože zřízení skutečné rezervace vyžadovalo kromě nově vybudované infrastruktury i prostředky na ochranu. Tehdy padla myšlenka založit na ostrově Santa Cruz výzkumnou stanici, která by se zaměřila na kontrolu, ochranu a výzkum. Po druhé světové válce, kdy byla na ostrově Baltra postavena americká základna na ochranu Panamského průplavu a kontrolu Pacifiku, byla otázka národního parku nastolena znovu.   V roce 1959 nakonec vznikla za podpory mezinárodních organizací, mezi nimi UNESCO, nadace Charlese Darwina pro Galapágy. O rok později ekvádorská vláda přijala pod nátlakem mezinárodní vědecké veřejnosti legislativu, která má ostrovy ochraňovat. Oblasti, kde nežijí lidé, tvoří národní park s přísnými pravidly. V městě Puerto Ayora na ostrově Santa Cruz se v roce 1964 oficiálně otevřely dveře Darwinovy výzkumné stanice, která měla koordinovat vědecké práce, shromažďovat základní informace o ohrožených druzích zvířat, tvořit systém ochrany oblasti a připravovat programy pro ekvádorskou vládu, mezi jinými i plán na vyhubení přivezených tvorů, jako jsou potkani a divoká prasata. O čtyři roky později vznikla takzvaná Park Service, která měla tyto programy realizovat.  

V sedmdesátých letech ale začaly Galapágy přitahovat turisty, zřejmě i díky zrekonstruovanému letišti na Baltre, které zůstalo po Američanech, a nově postavené cestě z Baltry do Puerto Ayora. Okolo Darwinovy stanice vyrostlo pěkné turistické městečko, kam kromě vědců přijížděli i umělci. Podle zákona o národním parku se nemohlo rozvíjet zázemí pro turisty na břehu, a tak místní podnikatelé začali zřizovat restaurace a hotely na lodích. Proto se v roce 1986 zákon na ochranu Galapág rozšířil i na pobřežní vody s přísným zákazem rybaření. To je povoleno jen pro domácí rybáře a ve vyhrazených oblastech. Problém je však v tom, že všechny zákony a legislativa jsou jen na papíře. Ekvádorská ekonomika třetího světa nemá prostředky na aktivní ochranu ostrovů.   Jedna jediná ochranářská loď nedokáže uhlídat stovky nelegálních rybářských člunů, které vytahují sítěmi z moře ušlechtilé žraloky (jen kvůli ploutvím, které jsou žádané na asijském trhu), žlutoploutvé tuňáky, manty, mořské želvy a delfíny.   Jedním z nejhorších způsobů lovu je dlouhý speciální hák, který umožňuje chytat lachtany a mořské ptáky. Jen několik kilometrů za chráněnými pobřežními vodami stojí velké, většinou japonské lodě – pojízdné konzervárny, které rovnou nakupují a zpracovávají dovezené rybářské úlovky. Blázniví Asiati jsou schopní zaplatit i tisíc dolarů za žraločí ploutev, a přesto se jim nelegální rybolov vyplatí. Doma prodají ještě dráže. A Ekvádorcům zase stačí dva žraloci, aby jejich rodina žila celý rok.   V posledních letech se turistika i na Galapágách rozrostla do obrovských rozměrů – zatímco v roce 1970 přišlo na ostrovy okolo čtyř tisíc turistů, v roce 2002 až osmdesát tisíc. Ekonomika malých, skromně obydlených ostrovů vyletěla do nebes.   „Pracovali jsme jako instruktoři potápění,“ vykládá Colette Moine, naše instruktorka a majitelka stylového sportovního obchůdku v Puerto Ayora. „Turisté platili v dolarech a když jsme je vyměnili za domácí měnu, najednou z nás byli milionáři. Mohla jsem lítat na pevninu jen tak, ke kadeřnici. Tento propastný rozdíl přivábil tisíce přistěhovalců z Ekvádoru a Kolumbie.“  

Invaze přistěhovalců přinutila vládu pod nátlakem mezinárodních ochranářských organizací vydat pro Galapágy speciální zákon o omezení migrace a rozšířit ochranné pásmo pobřežních vod na čtyřicet mil. „Realita je taková, že ročně obyvatelstvo průměrně vzroste o dvanáct procent. Mnozí nenajdou práci, a tak zůstává rybolov. „Před třemi lety jsem odešla z Galapág,“ pokračuje Colette, původem Francouzka narozená v Ekvádoru. „Nemohla jsem se na to dívat. Všude rybáři, lodě plné vzácných ryb, nemilosrdně rozsekané želvy… Odešla jsem, protože jsem nevěřila, že se to dá zastavit! Do nelegálního rybolovu tu jsou zapojení i nejvyšší vládní činitelé!“ Colette je vášnivá potápěčka, bioložka a aktivistka – ochránkyně národního parku.   Ochranáři volají po úplné konzervaci Galapág. Tlačili na nerozhodnou ekvádorskou vládu, která čelila opozici – militantním rybářům a tučným příspěvkům do kapes vládních špiček.   „Dovolili jste nám sem přijít, tak teď nás tu nechte žít,“ hlásili rozzuření rybáři. Od 90. let minulého století zuří na Galapágách boj o prostor mezi přistěhovalci a ochranáři.   „Život želvy tady má vyšší cenu než lidský,“ tlačí na humánní notu protivníci národního parku a čas od času zablokují letiště, vraždí želvy a už obsadili i Darwinovu stanici.  

Ale stále více lidem dochází, že živý žralok přinese víc peněz než mrtvý. Potápěči, amatérští vědci a dobrodruzi jsou schopní zaplatit majlant, jen aby mohli na vlastní oči vidět neporušený prehistorický svět. A i když většina peněz skončí na pevnině, podařilo se přesvědčit ekvádorskou vládu, aby přistoupila na spolupráci s mezinárodními skupinami, kterým jde o zachování ostrovů. Na moři se tak objevují i první zahraniční lodě, které nahánějí nejen pytláky, ale i „politiky a admirály“, pro které, jak se zdá, zákony neplatí. Mezi ochranáře se zařadily i potápěčské lodě, protože jejich majitelé mají zájem na zachování podmořského a ostrovního světa.Epilog

Galapágy jsou unikátní, shodou okolností byly zapomenuté, a tím i téměř neporušené. Modlím se, aby žraloci neodplavali do studenějších vod a na divokých neobývaných plážích se potom nepostavily zrůdné hotely s poplašenými německými turisty. Naštěstí zatím žraloci u pláží jsou – malí bělocípí. Plavou neohroženě v mělké vodě a na bílé pláži se vyhřívají nehybní černí leguáni. Hluboko v písku jsou zahrabaná vejce mořských želv a na kraji vln běhá spousta ptáků a vyzobává z písku malé krevety.

A v sluneční škole malebného městečka Puerto Ayora žáci v modrých uniformách a podkolenkách opakují po učitelce slova: „Naše zem je unikátní, jsme hrdí na to, že tu můžeme být, žít v harmonii s přírodou a chránit si ji.“ 

Nepokojné Galapágy

* Rozloha je 7994 km2, leží na rovníku, tisíc kilometrů od západního pobřeží Jižní Ameriky. Největšími ostrovy jsou Isabela a Santa Cruz. Žije tu asi dvacet tisíc lidí.

* Na Isabele je šest aktivních sopek a spousta malých, takzvaných parazitujících sopek, které jsou aktivní, až když se hlavní kráter uzavře pokličkou ze ztuhlé lávy. Malé sopky stále bublají a vypouštějí sopečné plyny. Na Isabele se nachází i nejvyšší, 1707 metrů vysoká sopka Wolf.

* Galapágy jsou téměř bez vody. Ale kam se dostane spodní voda s tenkou vrstvou tisíciletími rozpadlé lávy, vytvoří úrodnou půdu.

* Jde o samosprávnou provincii Ekvádoru s hlavním městem Puerto Baquerizo Moreno na ostrově San Cristóbal.

* V 19. století připlouvaly náhodou nebo úmyslně ke Galapágám desítky lodí a mnoho kapitánů si myslelo, že právě objevili novu zem. Radostně pak ostrovy pojmenovávali, takže každý má nejméně dvě jména – například Santa Cruz (Indefatigable), Floreana (Charles), Isabela (Albemarle), a některé ostrovy dokonce názvů i osm.

* Platí se tu americkým dolarem, ekonomika je postavená na turistice, pěstuje se kávovník, citrusy, lidé se tu živí rybolovem. Hovoří se španělsky.

* Některé významné endemické druhy zvířat: želva sloní (Chelonoidis negra), leguán galapážský (Conolophus subcristatus), leguán mořský (Amblyrhynchus cristatus), lachtan galapážský (Arctocephalus galapagoensis), tučňák galapážský (Spheniscus mendiculus), kormorán galapážský (Phalacrocorax harrisi).

Klíčem fungování je klima

* Ostrovy jsou ovlivňovány studenými a teplými proudy a pravidelnými pasáty. Nacházejí se na křižovatce několika proudů, které v pravidelných cyklech střídají svou intenzitu a teplotu a jako výsledek vytvářejí na ostrovech dvě období.

* Od června do prosince jsou pod vlivem Humboldtova proudu (neboli Peruánského), který celoročně směřuje od Antarktidy na severozápad do Pacifiku a omývá Galapágy studenou vodou (asi 17–23 °C). Nad proudy se udržují masy studeného vzduchu, které se nad pevninou ohřívají a přijímají větší množství vodní páry. Vytvářejí nad vrcholy vulkánů hustou mlhu a podmínky pro vznik pralesa. Na pobřeží se srážky většinou nedostanou, jsou tu naopak polopouštní podmínky s minimální vegetací a pálícím rovníkovým sluncem. Toto suché a studené období s teplotami vzduchu okolo 20 °C se nazývá Garúa season a končí v prosinci, kdy pasáty zeslábnou a přestanou tlačit Humboldtův proud ke Galapágám.

* Na začátku nového roku většinou převládá teplý Panamský proud, který se rozlévá jižním směrem a ve spojení s chladným vzduchem od Humboldtova proudu přináší ostrovům teplo a déšť. Průměrná denní teplota vyšplhá na 28 °C a voda má okolo 26 °C.

* Pokud pasáty výrazně zeslábnou a teplý proud pronikne daleko na jih, nebezpečně ohřívá povrch vody a narušují přírodní inverzi. Tento fenomén se nazývá El Ni~no, v překladu „dítě“, protože se většinou objevuje na Vánoce. El Ni~no je pozorováno od roku 1726.

* Existuje několik druhů El Ni~na. Jeden z nich, ENSO (El Ni~no Southern Oscillation), je charakterizován drastickým zvýšením teploty povrchu mořské vody a vzduchu, následnými dramatickými změnami globální cirkulace mezi oceány a změnami v atmosférickém tlaku. Výsledky jsou vždy katastrofální s krutými obdobími sucha v Indii a Austrálii a záplavami v oblastech ve východním Pacifiku.

* Nejsilnější ENSO postihlo Galapágy v letech 1982–1983 a 1998, kdy teplota vody stoupla o 9 stupňů. Ekologický systém byl katastrofálně narušen, vyhynulo množství vodních řas a rostlin, na kterých jsou závislí mořští živočichové a ptáci. Téměř vyhynuli lachtani, tučňáci a mořští leguáni.

Charles Darwin

„Význačné je, že ostrovy, které leží přesně na rovníku, ani zdaleka nemají horké a suché klima příznačné pro tuto šířku. Vypadá to, že studenější klima zapříčinila studená okolní voda, kterou sem přináší Humboldtův proud. Kromě krátkého období sucha s nepravidelnými dešti je tu většinou zamračeno s těžkými a nízkými deštnými mraky. Nižší polohy jsou skoro prázdné, zatímco ve vyšších je vlhké klima, kde bují luxusní vegetace. Je to zvlášť citelné na návětrných stranách ostrovů, kde se dřív kondenzuje vlhkost z atmosféry, “ napsal v roce 1845. Právě Galapágy přivedly tehdy ještě neznámého přírodovědce k úvahám o vzniku života na naší planetě, které vyústily do teorie o vývoji živočichů v jeho světoznámém díle O vzniku druhů přirozeným výběrem. „Zdaleka nejpozoruhodnějším rysem zdejší přírody je… že různé ostrovy jsou ve velké míře obývané zcela rozličnými skupinami živočichů. Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavoval podobné ostrovy, jen padesát nebo šedesát mil vzdálené od sebe, velmi podobné, formované ze stejných skal, s podobným klimatem a výškou, které by byly tak rozdílně obydlené…,“ konstatoval.  

I já jsem litovala íránské ženy. V Evropě mylně panuje obecná představa, že Írán je obýván samými šovinistickými, náboženskými fanatiky tyranizujícími své nebohé manželky, které jsou nucené žít pod neprodyšnou rouškou svých temných čádorů bez jakékoli možnosti sebeuplatnění a schopnosti svobodné volby. Nedávno jsem si ale mohla na vlastní oči ověřit, nakolik jsou tyto představy mylné a nakolik odpovídají životní realitě.   V ÍRÁNU FRČÍ EMANCIPACE 

Napsala a vyfotografovala  Irena Zachardová Takový obraz íránské společnosti je rozšířen především kvůli jednostranným informacím v médiích a také díky pletení si pojmů. Írán bývá často směšován s okolními muslimskými státy, přestože se jedná o zemi s rozdílnou životní úrovní, historickou zkušeností i poměry.   Životní podmínky v současné Íránské islámské republice bývají často lapidárně přirovnávány k osmdesátým létům v tehdejším Československu. Toto srovnání není sice nesmyslné, ale v lecčems pokulhává. Obraz íránské společnosti je ve skutečnosti velmi pestrý a rozmanitý je i životní styl jednotlivých žen.  

Obyvatelstvo se v oblasti Perského zálivu mísí s přistěhovalci z Arabského poloostrova, na severu zase žijí Ázerbájdžánci, Rusové a Arméni a Kurdi. Jiná náboženství než islám, jsou sice v jednoznačné menšině, ale mají možnost se alespoň soukromě projevovat a hinduistické ani křesťanské či židovské sakrální stavby nejsou bořeny či pustošeny jako v některých jiných islámských zemích. Zoroastriánské monumenty jsou často využívány k potřebám turismu. Velké rozdíly jsou i mezi ženami. Některé z mladých studentek žijících v hlavním městě – Teheránu – dokonce šokují mírou své emancipovanosti.Šaty zdobí ženu   Nechápu, proč se někteří pohoršují nad tím, že ženy v Íránu „musejí“ chodit zahaleny v čádoru. Ony totiž nemusejí. Módní trendy podléhají v Íránu stejně jako kdekoliv jinde regionálním zvyklostem, nepsaným pravidlům příslušné sociální komunity i osobnímu vkusu dívek. Ženy v oblasti Perského zálivu jsou zvyklé nosit čádory s pestrými vzory, okatě barevné a výšivkou zdobené přiléhavé kalhoty a přes obličej černé či červené vyztužené plátěné škrabošky. Lékaři pochopitelně namítají, že je to nezdravé, neboť nedostatek vitaminu E a D, způsobený omezeným kontaktem pokožky se slunečními paprsky, vede k osteoporóze a kožním problémům. To je samozřejmě pravda, tato výtka je naprosto oprávněná a logická.   Ale na druhou stranu si třeba evropské školačky, nosící kalhoty, takzvané bokovky, rovněž koledují o problémy s vaječníky a ledvinami, a přesto se nad touto hloupou módou nikdo razantně nepozastavuje. Diktát módy je zkrátka neúprosný ve všech koutech světa! Ženy na severu Íránu a ve velkých městech často nosí klasické černé čádory. Naopak mladé Teheránky se snaží napodobovat Evropanky a Američanky, v nichž se zhlížejí. Chodí v krátkém tričku, džínách a teniskách. Aby učinily zadost přísným regulím islámu, které jim kladou na srdce, že nohy i paže mají být po celé délce zahaleny, přehodí přes sebe šikovně vypasovaný polodlouhý kabátek, který jim nicméně neubírá na přitažlivosti. Průsvitný šátek ležérně nechávají sklouzávat po temeni hlavy. Mladým íránským kráskám dodává tajuplného kouzla, které evokuje romantickou představu starodávných časů z pohádek Tisíce a jedné noci.   Vůbec tedy neplatí, že by všechny ženy musely být shodně oblečeny do černých čádorů či hijábů v tlumených barvách. Uniformita je na ústupu a i v oblékání mohou ženy projevit svůj osobitý vkus. Dokonce se dá s úspěchem tvrdit, že pestrost oblékání je v této rozmanité zemi daleko větší než u nás právě v oněch osmdesátých letech. Kupříkladu volně na tržnicích se dá koupit oblečení z Francie a Itálie, zejména elegantní šátky pro mladé dámy. Stejnokroje nosí dívky na středních školách, ale takový zvyk existuje i v USA či Velké Británii. Samotný čádor, který je poměrně složité naučit se správně nosit tak, aby působil vzdušně a tudíž elegantně, nevnímají mnohé ženy jako problém. „Čádor je fajn,“ říká šestnáctiletá Salima z Bandar-e-Abbásu, největšího přístavu íránské části v Perského zálivu.  

Dívky z jihu si potrpí na pestré odívání a ve vzdušných závojích se v této oblasti, kde vlhkost a teplota v létě dosahují extrémních hodnot, cítí dobře. Možná se vám zdá, že věnuji oblékání – něčemu tak povrchnímu – příliš mnoho prostoru, ale každý přece ví, že šaty dělají člověka a zdobí ženu.Ne/svobodná volba manžela   Způsob oblékání není tedy pro mladé Íránky žádným handicapem. To, po čem dnes opravdu touží, je svobodná volba životního partnera. Když se Salima dozvídá, že v České republice nepotřebují dívky dle zákona oficiální souhlas otce k výběru manžela, zajiskří jí oči. A když zjistí, že nevyhovujícího manžela je možné vyměnit za vhodnějšího, začne s nadšením výskat a tleskat. Samozřejmě i v naší zemi to, co jsem Salimě důvěrně sdělila, není tak úplně pravda. Ze zákona sice souhlas potřeba není, ale je nutno si uvědomit, že ženy muslimského, židovského či katolického vyznání si pochopitelně překročit nesouhlas rodičů netroufnou ani v naší zeměpisné délce. A to je podstatné.  

V zásadě ovšem v Íránu záleží především na tom, z jaké rodiny dotyčná dívka pochází. V liberální rodině z velkoměsta otec své dcery nenutí do svazku s nápadníkem, který se jí nezamlouvá, a respektuje její volbu, i když si pochopitelně ponechává poslední slovo. Naproti tomu na venkově, kde si jednotlivé rodiny mezi sebou plánují vzájemné svazky svých dětí již od jejich útlého věku, dosud panují zásadně odlišné poměry.

Jak se stýkat s muži

Možnost volby partnera ovšem podstatně souvisí s možností seznámit se a rozvinout alespoň platonický vztah mezi mladými lidmi. V Íránu totiž nejde jen tak si vyrazit na rande. Svoboda pohybu je u muslimských žen v tomto státě, založeném na ortodoxním přístupu k principům islámu, omezena. Korán nabádá ženy, aby se zdržovaly důstojně ve svých domech a nestavěly na odiv svoje tělesné vnady. Nicméně v dnešním Íránu neplatí, že žena je domácí putička, které jsou odepřeny veškeré požitky společenského života a možnost být viděna na veřejnosti. Sice by se podle nepsaného kodexu společenského jednání dívka neměla sdružovat s cizími mladíky bez doprovodu otce, bratra či alespoň bratrance, ale to neznamená, že musí se založenýma rukama v klíně vysedávat posmutněle doma. Často lze vidět partu mladých místních dívek, které si společně vyrazí někam ven, třeba vychutnat příjemnou atmosféru některé z čajoven pod otevřeným nebem. Více méně opět záleží na tom, jak tolerantní jsou dívčiny rodiče. Právě v čajovnách lze často pozorovat hloučky sedících skupinek mladých teenagerů. Baví se tak spontánně, smějí se a s přirozenou ležérností konverzují, že člověk skoro zapomene na to, že se nachází v zemi, kde jsou autoritativním vládním režimem potlačována některá základní lidská práva. Možnosti seznámit se pochopitelně zvyšuje také technická vymoženost zvaná internet. Írán rozhodně není zaostalou zemí, která by zůstala nedotčena výdobytky moderní doby. Internetové kavárny najdete v každém větším městě a jejich počet se rok od roku zvyšuje. Skýtá tak nové možnosti dozvědět se mnoho informací o životě v zahraničí, ale také navázat kontakt se zajímavou dívkou či chlapcem. Webové stránky obsahující v názvu slova „sex“ či „náboženství“ jsou sice zakázány, ale takový zákaz je pochopitelně velmi snadné obejít. Je jen těžko v silách jakékoliv mocenské struktury kontrolovat, co který konkrétní občan získává prostřednictvím internetu za informace, jestliže neznemožní používání internetu úplně. Takže to, co je formálně zakázáno vládou, je vlastně tiše obecně tolerováno většinou. Tento způsob komunikace na dálku je tedy novým fenoménem, který skýtá nové možnosti navázání mezilidských vztahů a umožňuje přecházet některé vžité bariéry. V Íránu, kde je možnost intimního styku mezi nesezdaným mužem a ženou značně omezena, otevírá internet nové možnosti v navázání komunikace s opačným pohlavím. Vězte, že i v Íránu začíná fungovat seznamka po internetu.Ženy za volantem   O tom, že ženy nejsou žádné putičky, svědčí i to, že mohou získat řidičské oprávnění a tedy řídit vozidlo. Na rozdíl od některých okolních muslimských států tady ženy za volantem vidět můžete. O úskalích, které ale dynamická jízda může přinést, hovoří třiadvacetiletá studentka z Teheránu Marjan: „Před čtrnácti dny jsem si půjčila tátovo auto, jela jsem navštívit svou kamarádku, při jízdě jsem měla otevřené okno a vítr mi odfoukl šátek z vlasů. Naneštěstí mě zahlédl jeden policista. Zastavil mě a sepsal se mnou protokol. Jako trest nám zabavili auto. Měsíc bude odstaveno na státním parkovišti a my za něj navíc musíme platit pronájem za toto místo.“   Marjan pochopitelně s takovým postupem nesouhlasí, především nechápe, proč musí za její prohřešek pykat celá rodina, pro kterou je měsíc bez auta pochopitelně citelným zásahem do chodu rodinného života. Taková situace by pochopitelně nebyla příjemná pro nikoho bydlícího na okraji desetimilionové metropole, kde není spojení s centrem městskou hromadnou dopravou právě ideální. Nad logikou takového trestu zřejmě zůstává rozum stát většině Středoevropanů, obzvláště když uvážíme, že například přechody pro chodce nejsou ze strany řidičů vůbec respektovány a za to jim sankce vůbec nehrozí. Chodci jsou zvyklí proplétat se mezi jedoucími auty, což většině zhýčkaných evropských turistů nahání zpočátku značnou nedůvěru a strach.   Takové tresty pak právě také mohou vyvolávat odpor k nošení šátku, který jinak spoustě íránských žen očividně nevadí.   Manželská práva a povinnosti   Muži své manželky doma standardně nevězní, jak by mohli nabýt dojmu diváci známého filmu natočeného podle stejnojmenného bestselleru Bez dcerky neodejdu. Někde i tady platí heslo „žena muži vládne“. Navenek pochopitelně muž musí vystupovat jako hlava rodiny, jinak by mohl ztratit tvář před ostatními muži, ale doma je často ochoten slevit ze svého autoritářství a pohodlně přenechat své ženě k rozhodování mnohé záležitosti.  

Mnohoženství sice korán připouští, ovšem v Íránu se již mnoho let nepraktikuje. Navíc mnohoženství není věc nikterak populární, nenese s sebou totiž pouze právo intimního soužití s více ženami, ale též povinnost všechny manželky i děti dostatečně a rovnocenně a s maximální péčí zabezpečit. Před tím, než mladý muž může svou vyvolenou pojmout za choť, musí nastřádat dostatek peněz, které musí před svatbou odevzdat otci nevěsty. Jedná se o jakési věno, které připadne manželce v případě rozvodu, takže rozhodně nezůstane nezaopatřena. Každá žena má navíc právo volně disponovat se svým vlastním majetkem, což přispívá k nezávislosti v jejich rozhodování. Jelikož finanční situace íránských mladíků není nikterak růžová, jsou většinou šťastni, když jim otec vytoužené dívky dá svolení k svatbě. Vydržování dalších manželek je luxus, na který nemají ani pomyšlení.A co práce…   Pracovní uplatnění je pro ženy celkem široké. Škála pracovních pozic je obdobná jako u nás: úřednice, učitelky, televizní moderátorky, herečky, lékařky, obchodnice, pracovnice v zemědělství či průmyslu… Íránskou zvláštností je, že v obchodech s pánskými oděvy prodávají pouze muži. To souvisí se stále zachovávanou separací mužské a ženské části společnosti.   Ženy mohou volit a být voleny. Ve vysoké politice se ovšem nevyskytují, to kvůli přece jen převládajícímu tradičnímu vnímání role ženy. Mladé velkoměstské dívky si však většinou dobře uvědomují, že vyšší vzdělání je cesta k finanční i intelektuální nezávislosti, a proto se horlivě věnují studiu. O svých vyhlídkách s námi hovořila v bytě svých rodičů Marjan. Studuje ekonomii na soukromé vysoké škole. Mimochodem, situace ve vysokém školství je nápadně podobná jako v Česku. Veřejné vysoké školství, které je zatím zdarma, existuje vedle soukromých vysokých škol. Ty dávají příležitost ke studiu i těm uchazečům, pro které už nebylo místo na univerzitě státní. I tedy se na ně hlásí mnohem více uchazečů, než jsou schopny pojmout.  

Marjan chce pracovat ve firmě zabývající se mezinárodním obchodem. Proto se intenzivně věnuje zdokonalování ruštiny a angličtiny. Přirozeně sebevědomě hovoří o svých profesních ambicích, působí vyrovnaně a s přehledem. Ptáme se jí, zda neuvažuje o odchodu do zahraničí. „To je velice obtížné. Mohla bych odejít do Turecka, ale tam bych sehnala jen podřadnou manuální práci. A to se mi nechce. V ostatních zemích je problém s vízem a legální prací. Proto raději zůstanu doma, seženu si zajímavou práci, která mi přinese určitou samostatnost a dobré postavení.“Ženy versus muži?

Hlásání mravopočestnosti je v Íránu dotaženo do extrému. Ženská a mužská část populace je i ve společenských zařízeních oddělena. Takové poměry jsou známy pochopitelně i v Evropě z církevních škol, ale v Íránu se to netýká pouze školních učeben. Oddělené prostory jsou vyčleněny i v plaveckých bazénech, na sjezdovkách a v kinech. Autobusy jsou pak odděleny přepážkou, zadní část je určena pro přepravu žen, přední pro muže. Obdobné pravidlo platí i v teheránském metru. Pro ženy je vyčleněno několik zadních vagonů. Ženám ale není vstup do mužských vagonů zakázán, jen muži nesmějí do ženské části. Ocenila jsem, že ženy tak mají zaručen dostatečný prostor, nemusejí se mačkat, v klidu se mohou usadit a kultivovaně se přepravovat v jakoukoliv denní dobu. Cestování v teheránském metru probíhá alespoň pro ženy daleko důstojnějším způsobem, než jak tomu bývá v narvaném metru pražském ve večerních hodinách.Asie až za Íránem   Kdysi mi jeden známý, taktéž cestovatel, řekl, že skutečná Asie začíná až za Íránem. A měl pravdu. Neboť Írán, zejména jeho severozápadní část, se velice blíží životními podmínkami a možnostem žen v sousednímu Turecku. Navíc globalizace, která s sebou nese i přístup k enormně zvětšenému objemu informací, postihla i Írán. Některé ženy zejména ze starší generace sice lpějí na tradičních hodnotách, ale mladé dívky většinou touží po stejných věcech jako Evropanky a jdou si sebevědomě za svým cílem – i když jejich ekonomické a osobní možnosti nejsou tak výrazné. Jsou krásné, vzdělané a kultivované.

Ve sklepě se člověk nenaleje, ale správně rozchutná – prohlásil  muž středních let, který se pouze mihl kolem skupinky rozesmátých lidí ve vinném sklepě s číslem jedna ve Velkých Bílovicích. Potom zmizel. Zřejmě k sousedům. Sklepů měl totiž před sebou ještě dvacet devět.   Ze sklepa do sklepa

Napsal  Miroslav Urbánek,  vyfotografoval  Marek Wágner

Malebné Velké Bílovice poslední březnovou sobotu kolem oběda ani příliš neprozrazovaly, že se zde již podruhé koná největší akce svého druhu v Česku spojená s vínem – Ze sklepa do sklepa. Nebýt všude plno zaparkovaných aut, mysleli bychom si, že jde o nějaký už aprílový žert. Vzápětí nám ale bylo vše jasné. V centru, kde se nachází jenom pár vinných sklepů, se zatím nic nedělo, zatímco na okraji městečka už to žilo, neboť je jich zde jako hub po dešti.

*** Kde je víno, tam nemůže být smutno. Mezi sklepy se už proplétali lidé v různém stupni veselí, které pak s přibývajícími hodinami pochopitelně narůstalo. Opilé jsme ale neviděli ani přesto, že někteří zdatnější návštěvníci skutečně zvládli do večera ochutnávky ve všech otevřených třiceti sklepech. A přitom se tu, jak jsme se sami přesvědčili, při nalévání vínem rozhodně nešetřilo. Ostatně i to, že každý dostal místo vstupenky na krk kapsičku se skleničkou, jasně naznačovalo, že místní vinaři nechtějí nikoho v ničem omezovat.   Lidé se proplétali od vinného sklepa ke sklepu, často raději pěšky, i když po obci pendloval „vinný“ autobus. „Vůbec není špatné to trochu vychodit,“ vysvětloval postarší pár.   Uvnitř sklepů se pak nad vínem hodně rozumovalo, hodnotilo. Nejsme vinaři, a tak těžko můžeme posoudit, zda ti, kdo víno znalecky převalovali na jazyku a voněli k němu, byli skutečnými znalci, nebo se jen tak tvářili. Nikomu to ale nevadilo. Na akci totiž přijeli jak turisté, tak samozřejmě majitelé vinoték a obchodníci, kteří tu viděli příležitost vytáhnout z místních vinařů to nejlepší z jejich sklizní. Jednotlivé vinohrady jsou zde malé, a tomu odpovídají i jednotlivé série vín.  

Slyšet tady bylo kromě češtiny hlavně němčinu, protože přijeli Rakušané ze sousední přeshraniční vinařské oblasti, ale i polštinu, a doslova atrakcí byly tři Japonky. Turistky přijely až z Kóbe a Kjóta a většina, vínem rozjařených, chlapů se s nimi hned chtěla vyfotit.

  Akci Ze sklepa do sklepa vymysleli Bílovičtí proto, aby zpopularizovali zdejší produkci. Obec má nejvíce vinic v celé České republice, tedy na sedm set hektarů, a pokud by se hledali blázni do vína, byli by asi tady. Jinak by tu totiž nebylo zaregistrováno úctyhodných tisíc vinařů a na Bílovicku by nebylo na čtyři sta vinných sklepů. Mezi nimi i známé Habánské, založené reformními novokřtěnci v 17. století, v době největšího rozvoje vinařství na Moravě.   „Bohužel dnes už vinařství není tak lukrativní obor jako dříve. Vysazovat nové vinice se směly pouze do vstupu do Evropské unie, teď už je můžeme jen obnovovat,“ postěžoval si jeden z nastupující generace místních mladých vinařů pan Milan Bauman. „Ne všechny se ale dnes používají. Navíc spoustu vinařů odradila státní byrokracie.“  

Zdejší lidé ale z vinařství a zemědělství žijí. Proto pro ně může být zajímavá vinařská turistika, ke které podobné akce rozhodně patří. Ostatně vinaři a zemědělci z Velkých Bílovic na sebe nedávno upozornili i úspěšným pokusem zapsat se do Guinnessovy knihy rekordů nejdelší kolonou traktorů. Se sto třiceti sedmi trumfli dosavadní historický rekord Američanů, kteří jich měli pouze devatenáct. Nadšení z akce poněkud zchladil místní strážník, když ji zneužil ke kontrole technického stavu vozidel.

*** Sklepy se zavíraly v podvečer v sedm. Celodenní trmácení mezi nimi ale očividně značnou část návštěvníků (z více než dvou tisíc těch, kteří sem dnes přijeli) ještě nestačilo unavit. Přesunuli se tedy do místních hospod a pod dva stany v centru. Víno dál teklo proudem, vyhrávala cimbálová muzika a chvílemi se k ní přidávali místní hudebníci s nástroji, které si sami přinesli. Zpívaly se lidovky, někdo si i do noty dupnul. Prostě nádhera.   A protože do Bílovic prý lidé nejezdí opíjet se, ale poklábosit o vínu a porozumovat nad ním, byli všichni v pohodě a vysmátí. „Určitě za rok znovu přijedeme,“ dalo se tak často zaslechnout. Jen na chvilku to zajiskřilo v penzionu U Hroznu, když se do sebe chtěly pustit dvě návštěvnice. Nikdo ani pořádně nevěděl proč. No, ženské.   A ta trocha střepů mezi sklepy a na cestě? Ta se přece ráno zamete…  

Velkopavlovická vinařská podoblast   Za modrým vínem? Do Velkopavlovické podoblasti. Specifickou chuť mu tu dodává hlavně půda na vápenitých jílech, slínech, pískovcích a slepencích s vysokým obsahem hořčíku. Největší rozlohu vinic tu přitom mají právě Velké Bílovice. Pozornost turistů ovšem přitahují Čejkovice, protože tady leží gotická tvrz s rozsáhlými sklepy, kterou tu vybudovali templáři od roku 1232.   Dlouhou vinařskou historii má i obec Židlochovice, pod nejstarším horenským právem tu zakládali vinice brněnští měšťané. Židlochovické právo bylo vydáno v roce 1379 markrabětem Joštem. Daří se tu výborně rulandským odrůdám vín.   Jak úzce je celé Velkopavlovicko spojeno s vínem, to ostatně dokazuje i řada architektonických památek. Kromě samotných obcí a staveb, které k pěstování vína patří, jsou to i kapličky, boží muka, různé obrázky a plastiky. Vyráběli je místní umělci a mají neopakovatelné kouzlo. Zájemci o výrobu vína pak mohou obdivovat staré lisovny a sklepy.  

A jaká vína budete v této oblasti hlavně ochutnávat? Tramín červený, Pálavu, Modrý Portugal, ale i bílá vína jako Veltlínské zelené, Rulandské šedé, Müller Thurgau, Neuburské a další. Anebo módní vína jako třeba Chardonnay. zdroj www.vinazmoravy.czZnojemské Veltlínské pro císaře   Kde by bylo Znojemsko bez Veltlínského zeleného – míní sami vinaři. Je to nejen současné nejrozšířenější víno, ale pili ho i čeští králové, a pak se také toto víno s vůní lipového květu a příchutí hořkých mandlí objevovalo na vídeňském císařském stole.   Obchodovat s vínem (tedy přesněji obchodovat s vínem a solí) povolil Znojmu, středisku zdejší oblasti, už Jan Lucemburský v roce 1326. Podle archeologických nálezů se ale vinná réva pěstovala na jižní Moravě už v prvních staletích po Kristu.   Co dodává zdejší oblasti tak výborné podmínky pro pěstování vína? Je pro ni typická kamenitá půda – v podloží štěrk, nad ním spraš. Na ní se pak daří právě bílým vínům, kromě Veltlínského zeleného i Ryzlinku rýnskému, Mülleru Thurgau, Sauvignonu a dalším.  

Znalci si pochvalují zdejší kvalitu Rulandského bílého, Rulandského šedého i Rulandského modrého.

V okolí Dolních Kounic se pak daří také modrým odrůdám, hlavně známé Frankovce. Speciální podmínky pro pěstování vína jsou dány i tím, že Znojemsko leží v dešťovém stínu Českomoravské vrchoviny. Samotné Znojmo má o historii vína co vyprávět, především jeho spleť vinných sklepů a dlouhé chodby proplétající se přímo pod městem.  

Také zde se nachází vinice považovaná za nejmalebnější v Česku – Šobes. Ve zdejším sklepě se k degustaci nabízejí vína z hroznů vypěstovaných na malebných okolních stráních a terasách.   zdroj www.vinazmoravy.cz, foto Michael Fokt  

O záhadném domě na horském úbočí nad pláží Cofete na kanárském ostrově Fuerteventura se v průvodcích příliš mnoho nedočtete, povídání o něm se vyhýbají i místní obyvatelé. Z jižního přístavu Morro del Jable se sem dostanete po úzké neupravené cestě směrem do hor. Pláž i bílá zanedbaná vila se strážní věží se objeví po překonání nevysokého horského hřbetu ve výšce asi osm set metrů nad mořem. Po španělské občanské válce věnoval fašistický diktátor generál Franco kus poloostrova Jandía Hitlerovi. Nacistický architekt Winter zde ještě před druhou světovou válkou začal s výstavbou luxusní veliké vily s mnoha pokoji, jednacím sálem a strážní věží. Právě zde, na konci světa, se pak za války setkávali pohlaváři nacistické tajné služby při nejutajenějších jednáních o dalších osudech světa. Několik měsíců po konci války sem přijížděly nejrůznějšími cestami nacistické špičky prchající před spravedlností a odsud se pak loděmi dostávaly do států Latinské Ameriky.   Vila Winter byla údajně podzemním tunelem spojena s velkou podmořskou jeskyní, v níž mohly parkovat ponorky. Jedna z neověřených teorií například tvrdí, že nacisté utíkali do zahraničí právě v ponorkách, z nichž pak na širém moři přestoupili na lodě. Tudy se údajně dostal z Evropy také obávaný doktor Mengele.   Vilu dodnes vlastní potomci architekta Wintera, kteří však bydlí na Gran Canarii a žijí životem obyčejných lidí střední třídy. Dům samotný je už hodně zdevastovaný, většinou tu sedí dva strážní, kteří zvědavcům zabrání ve vstupu.   Mimochodem, tato oblast Fuerteventury natolik učarovala režiséru Zdeňku Troškovi, že zde natočil právě na pláži Cofete atraktivní exteriéry filmu Andělská tvář.  

Konec jedné hvězdy   Ostrov Fuerteventura má ale i jinou smutnou atrakci. U západního pobřeží ostrova z pláže ční příď kdysi nádherné lodě.   Jmenovala se Americká hvězda a šlo o luxusní, dvě stě deset metrů dlouhou výletní loď. Celá léta brázdila vody Karibiku, než jí v roce 1994 dosloužily motory a jeden thajský obchodník z ní chtěl udělat v Bangkoku luxusní botel. Loď se proto vydala, tažená remorkéry, na dlouhou plavbu přes Atlantik. Při bouři u západního pobřeží Fuerteventury se loď nejprve odtrhla od remorkérů a poté uvázla hluboko v písku u pobřeží.   Lodi se celkem nic nestalo, thajský obchodník najal vojáky, aby ji hlídali před rabováním, a vypsal mezinárodní konkurz na vyproštění plavidla. Odborníci z celého světa se o to pokoušeli mnohé měsíce, ale bezúspěšně. A protože se hlídání prodražovalo, rozhodl se Thajec vojáky odvolat. Během několika dnů na lodi nezůstal kámen na kameni. Zmizelo vše, od luxusních perských koberců a křišťálových lustrů až po stříbrné příbory, nádobí, zařízení kajut, ztratily se i lodní zvonce a mosazné zábradlí. Říká se, že na Fuerteventuře není rodiny, která by něco z American Star neměla.   Po dvou letech, kdy byl vrak vystaven silným atlantickým větrům a bouřím a hrozilo, že se rozlomí, byla záď odstřelena a v písku zůstala jen příď.   Kdo chce ale vidět bar luxusní lodi American Star, stačí zajet do hlavního města Puerto del Rosario. Dva podnikavci totiž kousek po kousku z lodě odnesli celý bar a složili ho jako puzzle v původní podobě v nenápadném domku pod názvem el Naufragio.   Dlouhé kilometry po zlatavých plážích se dá chodit na kanárském ostrově Fuerteventura.  

Nejkrásnější v Evropě   Ostrov ovšem nemá jen zvláštnosti s trochu hořkou příchutí. Právě tady, na nejdelším a nejsušším kanárském ostrově, se nacházejí podle znalců nejkrásnější a největší pláže v Evropě. Po zlatavém písku se dá chodit hodiny, aniž potkáte živáčka, protože Fuerteventura má v porovnání s ostatními Kanárskými ostrovy turistický ruch ještě víceméně v plenkách. Prší tu skutečně minimálně, deštivých je průměrně dvacet dní v roce. Výjimkou však nejsou ani roky, kdy nezaprší vůbec. Fuerteventura je teplejší než její kanárští sousedi, je tu patrný vliv afrického klimatu ze saharské pouště, která je vzdálena vzdušnou čarou jen sto patnáct kilometrů.   Ostatně není náhodou, že pláže na východní straně ostrova slouží vodním sportům, zejména pro windsurfing – mimo jiné se zde konají i závody světového poháru.   Nejmalebnější jsou pláže na západní straně ostrova, zvláště v jižní části. Koupání je tu ale zakázáno kvůli velkému příboji a nevypočitatelným mořským proudům.