Napsal a vyfotografoval  Jiří Kolbaba

Miluji muzikály. Ten, na který nemohu již od mládí zapomenout, vznikl přesně v čase, kdy jsem se narodil, tedy v roce 1957. Leonard Bernstein vytvořil dnes již klasický filmový muzikál West Side Story. Na pozadí srdceryvného příběhu skvěle popsal život Nuyoricans, zklamaných Portoričanů, kteří ve snaze splnit si americký sen emigrovali do Spojených států. Dnes žije mimo domovský ostrov téměř devět milionů potomků indiánů Taínů a Arawaků. Navštívit ostrov Bernarda a jeho sestry Marie, hrdinů Příběhu západní čtvrti, tak byl můj dlouhodobý cestovatelský sen. Svobodný přidružený stát Portoriko je devětkrát menší než Česká republika. Ostrov obývá okolo čtyř milionů obyvatel a je tak jedním z nejhustěji obydlených. Přesto je zde dostatek prostoru pro skvělé přírodní scenerie, jedny z nejkrásnějších v oblasti Velkých Antil.  

***

Když v roce 1493 připlouval k ostrovu Kryštof Kolumbus, zapsal si do deníku poznámku o kopcovitém až středohorském profilu nově objeveného území. Středem ostrova se táhne krystalické pohoří Cordillera Central. Několik dní jsem je, zejména v prostoru národního parku Toro Negro, přejížděl a přecházel všemi směry. Skutečným bonbonkem byl výstup po neuvěřitelně strmé kamenité cestě na nejvyšší bod Portorika Cerro de Punta (1338 m n. m.). Za jasného počasí se z vrcholu nabízí pohled na severní i jižní pobřeží ostrova. Nadšený cestovatel neodolá, aby neprojel kromě obvodové pobřežní komunikace také populární východozápadní vyhlídkovou silnici číslo 143. Pro mě byla několikrát opakovaná cesta po La Ruta Panorámica tak trochu vynucená. Ve výškách okolo tisíce metrů se často drží dešťové mraky. Ale díky mlze a dešti jsem poznal úchvatné scenerie v širokém okolí centrálního pohoří výrazně lépe.   Na západě začíná dvě stě šedesát šest kilometrů dlouhá La Ruta Panorámica v maďarsky znějícím městě Mayagüez. Tvoří ji asi čtyřicet silnic různé šíře a kvality. Ještě než jsem vjel mezi vrcholky Toro Negro porostlé džunglí a zahalené v mlžném oparu, snímal jsem jiné skvělé motivy. Od vodopádů Salto Pepe Curet jsem jel stále přesně na východ přes městečko Maricao, proslulé produkcí skvělé kávy. Mimořádný výhled nabízí nedaleká Kamenná věž (La Torre de Piedra).  

*** Cesta přes stále deštěm přikryté Toro Negro mě přivedla až na malebnou Ruta Luis Mu~nos Marín. Ačkoliv bylo značné procento místního deštného lesa v minulosti kvůli zemědělství vykáceno, přesto jsem si užil svátečního pocitu při objevování přírodních skvostů. V jazycích vymýcených lesů jsem si všiml upravených políček s kávovníky, tabákem a cukrovou třtinou. Ve spodních partiích Cordillera Central se daří cukrové třtině, ananasu, banánovníkům i kokosové palmě.  

Přirozenou zastávkou většiny návštěvníků je malebné městečko Barranquitas. Zde se narodil významný politický představitel Luis Mu~nos Marín, po němž se část vyhlídkové tepny Portorika jmenuje. Odsud již mnozí míří severně přes Aguas Buenos do hlavního města San Juan nebo pokračují k dalším přírodním skvostům na východě ostrova. Čísla silnic se neustále měnila, ale kompas mě neomylně vedl na východ. U silnice 184 leží úchvatný, sto padesát metrů hluboký sopečný kaňon San Cristóbal. Jakmile přetnete severojižní tepny číslo 1 nebo 52, můžete jet po jakékoliv silnici s dodatkovou tabulkou „east“. Po třicítce a dvou hodinách jsem dojel k rezervaci Karibský národní les.   El Yunque tvoří součást pohoří Sierra de Luquillo. Podle pověstí indiánského kmene Taínů zde sídlí dobrotivý duch Yuquiyú. El Yunque patří do skupiny národních parků USA. Je jedním z tropických deštných pralesů. Velké množství ročních srážek má na svědomí mimořádnou krásu bujné vegetace a četnost živočišných druhů. Zalévají více jak dvě stě druhů stromů. Kromě mnoha velmi fotogenických stromových kapradin a palem jsem tak mohl obdivovat stromy tabonuco, ausubo i četné druhy tropických orchidejí. Panenský prales El Yunque pod vrcholem El Toro (1073 m n. m.) považuji společně s centrálním rozlehlým parkem Bosque Estatal de Toro Negro za nejkrásnější přírodní skvosty ostrova.  

*** Do dramatických strmých a temně zelených scenerií Toro Negro jsem zamířil ještě naposledy i pár hodin před odletem (pokolikáté už!?!). Osud mi byl nakloněn a po téměř probdělé noci na sedadle vozu jsem časně ráno s nadšením vítal rozpačité slunce. Konečně nepršelo! Z nejvyšších kopců jsem tak mohl, i když v časové tísni, konečně nasnímat divokou džungli na dramaticky tvarovaných svazích. Cítil jsem se odměněn.   Portoriko nabízí cestovateli mnoho nevšedních zážitků. Historická města, pevnosti, svérázné vesnice a osady s příjemnými lidmi jsou vidět přímo u hlavních komunikací. Při troše snahy však můžeme nalézt přírodní obrazy, nad kterými se doslova tají dech.

Napsala a vyfotografovala  Dagmar Cestrová

Čokoláda a feferonky? Brrr… Nejen tak si ale podle historiků dávali čokoládu Mayové nebo Aztékové či Olmékové. Současná podoba čokolády v tabulce a chuť je výsledkem až mnohem pozdější doby. Když pomineme všechny rituální a další důvody, proč indiáni míchali do hořkého nápoje z čokoládových bobů podivné příměsi, jak jim takhle vůbec mohl chutnat? Prý do něj dokonce přidávali mimo med, vanilku třeba i rybí mlíčí!

To brrr každého rychle přejde, když zjistí, čemu všemu dokáže čokoláda skutečně dát zcela výjimečnou a přitom příjemnou chuť a na čem si i dnes pochutnávají Evropané. Co třeba takhle husí jatýrka s čokoládou? „To je naše delikatesa a je vynikající,“ uvedl starosta ženevské čtvrti Versoix Patrik Malek-Asghar. „Nebo třeba čokoláda s velmi tenkými plátky oříšků? Jinou zdejší specialitou je čokoláda s nasekanými tabákovými listy z doutníků Havana. Už jste ochutnali? Ne, pak tedy zítra…“   Ono zítra se vztahovalo už k třetímu ročníku čokoládového festivalu právě ve Versoix, kde se představilo více jak dvacet výrobců čokoládových bonbonů, zajíčků, jiných figurek a různých zvláštností. Oficiálními hosty také byli pěstitelé čokoládových bobů z Venezuely. Čokoláda tekla z malých fontánek, přímo před návštěvníky se tvarovaly čokoládové růže nebo další specialitky. Jak starosta řekl, první ročník v březnu 2005 radnice spolu s místní čokoládovnou Favarquer uspořádala na náměstí Place du Bourg a zájem veřejnosti byl větší, než očekávali. Zavalilo je na osm tisíc milovníků sladké pochoutky. Další rok se už proto festival přesunul na prostornější Place de al Gare a lidí přišlo ještě o sedm tisíc více. Už to ale nebyli jen Švýcaři. Festival totiž může být příjemným kulinářským zpestřením návštěvy Ženevy, protože se koná v době, kdy do tohoto města míří cizinci na proslulý autosalon. Letos jsme tu mezi návštěvníky slyšeli i španělštinu, angličtinu, nebo dokonce i češtinu!   A proč dostali ve Versoix nápad uspořádat čokoládový festival? „Máme tu čokoládovnu, chceme podpořit malé výrobce a jejich kvalitní ruční práci a pak – mám také rád, když to u nás žije,“ dodal starosta. Přiznal, že sám má rád raději tmavou čokoládu.   Umazané dětské prstíky a pusy od čokolády ale moc k vidění v obřím čokoládovém stanu, centru všeho dění, kupodivu nebyly. Překvapivě ochutnávali více dospělí než děti. Rodiče je spíše nechali vybrat z nabídky čokoládových sladkostí a pak šup s tím do sáčku a jíst se bude až doma. Případně jen ochutnávat čokoládové úlomky, které výrobci nabízeli zdarma.  

Z čokolády i šaty   Zatímco v obřím stanu se vystavovaly a prodávaly sladkosti v různých tmavohnědých odstínech (bílá pro Švýcary prý není čokoládou) a ochutnávala se teplá sladká čokoláda, ve stáncích kolem pak různé další pokrmy s hořkou čokoládou. Paštičky, jatýrka, masová roláda… Švýcarům očividně chutnalo a přiznám, že nám také. Jediné, co nebylo s čokoládovou příchutí, byla minerální voda a pivo, respektive alespoň jsme je nikde neobjevili.   Celý den také Ženevané, které do Versoix přivážely jak vlaky, tak autobusy nebo třeba i lodě přes známé ženevské jezero, trpělivě vystáli několik desítek metrů dlouhou frontu, aby si mohli prohlédnout zdejší čokoládovnu. Favarquer byla založena už v roce 1826 a místní na značku nedají dopustit, její čokoláda je pro ně samozřejmě ta nejlepší na světě…  

Dovnitř se šlo po skupinkách s průvodcem, který s pravou švýcarskou pečlivostí návštěvníkům vyložil celý výrobní postup. Exkurzi zpestřovala malá ukázka balení bonbonů a pak aranžování čokoládových šatů na manekýnky a jejich líčení barevnými polevami. Asi díky tomu, že jsme se na tu těšili celé dopoledne, nás trochu zklamala, ale kolemstojící Ženevané se tvářili spokojeně. Na provizorním pódiu v jedné z výrobních hal totiž jen postávala manekýnka a jakýsi muž jí na počokoládovaný živůtek právě lepil marcipánové ozdoby. V pozadí vyčkávala ještě jedna částečně ozdobená dívka a sem tam prošel okolo muž nalíčený jako kocour. Jinak nic. Možná ale Švýcary uspokojoval výklad každého pohybu malíře, který byl skutečně švýcarsky důkladný…Nejen Švýcaři   I když je švýcarská čokoláda pojem a právě Švýcaři jako první začali vyrábět mléčnou čokoládu, bylo by bláhovostí tvrdit, že jsou tmavohnědou hmotou posedlí jen oni. Krok s nimi drží i další země západní Evropy. Deset kilo ročně na hlavu tak kromě Švýcarska spořádají také Němci a Belgičané.   V současnosti se odhaduje světová produkce kakaových bobů na tři miliony ročně. Své festivaly, které zaručeně vždy přitáhnou davy, tak pořádají Portugalci v městečku Óbidos (finále soutěže čokoládových receptů z celé Evropy), ale třeba i Italové v Perugii, kde čokoládové orgie Eurochocolate trvají celý týden. Nebo Turíňané po letošním březnovém úspěchu festivalu CioccolaTÓ už rovnou zvou na další akci v roce 2008. V Belgii letos v únoru dokonce z čokolády sochali. Festivaly a další podobné monstrózní akce se konají samozřejmě především zjara a na podzim, protože v létě by čokoládové kreace svůj tvar asi dlouho neudržely.  

Některé čokoládové kreace ovšem trvají po celý rok. Co takhle dát si koupel v čokoládě? Nabízejí ji třeba lázně na Slovácku a další podobná zařízení v Česku ji buď už mají ve své nabídce, nebo se k tomu chystají. V Kolíně nad Rýnem a v Bruselu můžete navštívit muzea čokolády. V Itálii, v Perugii, je dokonce čokoládový hotel Etruscan Chocohotel. A kakaové boby se dostaly také na bankovky a známky Ekvádoru, Španělska a dalších zemí.Čokoláda jako strašák?   Čokoláda prožívala vždy období vyzdvihování a zatracování. Zatímco po jejím objevení Evropou jí u francouzského dvora propadli za Ludvíka XIII. i Ludvíka XIV. první čokoholici, církev s ní měla ještě dlouho poté problémy. Když ji španělský dobyvatel Hernán Cortés dovezl v 16. století do Evropy, už se vědělo, že ji indiáni používají jako afrodiziakum a církev vždy měla potíže s tím, zda je láska, natož sex, dílem božím, nebo ďáblovým.  

Hlavně v minulém století ji pak začali zatracovat lékaři a specialisté na výživu: Chcete snížit cholesterol v krvi a vylepšit si krevní obraz? Zapomeňte, že existuje čokoláda! Děvčata, jste v pubertě a zhoršila se vám pleť? Ani kostičku čokolády, je to pro vás jed! Chcete shodit nějaké kilo? Pak ani gram čokolády! Možná to platí, pokud denně spořádáte tabulku mléčné čokolády se spoustou cukru. Ale co s tou hořkou? No ta zase přece poškozuje játra, ničí mozkové buňky a kdo ví co ještě…   A pohled na čokoládu ještě zhoršoval fakt, že přibývalo i čokoholiků, tedy lidí závislých na čokoládě. Podobně jako u jiných závislostí se zjistilo, že chorobná závislost na čokoládě může vést až k depresím a ovlivňovat celkové chování. Pravda totiž je, že jako může být lékem alkohol v malých dávkách, tabák nebo třeba marihuana, ve větším množství se mění v problém. Ostatně v roce 1996 zveřejnili američtí vědci v časopise Nature výsledky studie, podle které čokoláda obsahuje substance, které působí na mozek právě podobně jako marihuana. Jak s nadsázkou ale hned dodali její přívrženci, tuto „drogu“ není třeba pašovat přes hranice a je legální.  

Současné výzkumy ovšem čokoládě nahrávají a tyto mýty bourají. Tedy pokud jde samozřejmě o kvalitní čokoládu, bez velkého množství cukru a bez tuků, které u levných cukrovinek nahrazují drahé kakaové máslo. Ostatně o současných trendech vyrábět různé rádobyčokolády potvrzují i potíže EU stanovit, jaké množství kakaa a případně kakaového másla má mít cukrovinka, aby se ještě mohla čokoládou nazývat. A diskuse na toto téma prozatím neskončily.Božské složení   Chemické rozbory indiáni před zhruba třemi tisíci lety samozřejmě k dispozici neměli. Věděli ale, že čokoláda dokáže zlepšit náladu, Aztékové ji označovali dokonce za zdroj moudra a považovali za léčivo. Ostatně než se čokoláda stala obecně rozšířeným pamlskem pro děti i dospělé, prodávaly se první tabulky čokolády v Evropě v lékárně. Současné vědecké poznatky a metody nám pak už jen pomohly vysvětlit, kterými látkami je blahodárné působení čokolády způsobeno.   Kakao, tedy kakaové máslo, vzbuzuje silnější reakce v mozku, zrychluje tep. Jedna tabulka čokolády dodá člověku celodenní dávku hořčíku. Obsahuje ale i další důležité látky pro organismus – draslík, fosfor, vitamin E, proteiny. A nebo železo. Pokud do ní přidáme mléko, přidáváme i vápník a bílkoviny. Bohužel ovšem často v takovém případě výrobci přidají i velké množství cukrů.   V čokoládě jsou ovšem obsaženy i složky jako kofein či fenyletylamin zvyšující hladinu endorfinů, látek, které vyvolávají pocit štěstí. Pomáhají bojovat proti únavě, soustředit se. Tuky dodávají energii. Proto byla čokoláda součástí výbavy amerických vojáků za druhé světové války a není žádným tajemstvím, že ji mají v oblibě horolezci. V tak malém kousku takový náboj!   Fenyletylamin mimo jiné vylučuje i mozek zamilovaných a i on je na vině toho, že se o zamilovaných říká, že jsou jako zmámení. Přesto byli vědci z univerzity v Sussexu nedávno překvapeni, když při svém experimentu s mileneckými páry zjistili, že pro ně bylo větším požitkem jedení čokolády než polibek! „Přístroje ukázaly, že reakce mozku intenzivnější a příjemné pocity trvaly až čtyřnásobně déle než při líbání,“ konstatuje zpráva. Navíc se ukázalo, že čokoláda působí na obě pohlaví stejně, i když se obecně uvádí, že má silnější účinky na ženy.   Za nejzázračnější látku, kterou někteří odborníci srovnávají s účinky opiátů, se ale nejčastěji uvádí theobromin. Získat ji lze pouze z kakaových bobů. Povzbuzuje mozek, rozšiřuje cévy, snižuje krevní tlak. Má i lehké močopudné účinky. Teobromin se dříve dokonce užíval k léčbě srdeční nedostatečnosti a astma.   Látek je v čokoládě samozřejmě více, objeveny jich už byly zhruba tři stovky a o většině vědci uvádějí samé superlativy. V čokoládě dokonce nalezneme polyfenoly s antioxidačními vlastnostmi, které se v současnosti doporučují při prevenci proti rakovině. Jsou to tytéž látky, pro které se nabádá pít v malém množství červené víno.  

Dokonce ani tuk z kakaových bobů neškodí, jak se původně myslelo. Nezvyšuje „špatný“ cholesterol, ale kyselina stearová, kterou obsahuje, naopak pozitivně ovlivňuje takzvaný „dobrý“ cholesterol.Jíst? Ale kolik?

Odbornice na výživu RNDr. Ludmila Oliveriusová, CSc., autorka knihy Mýty a pověry o výživě (bourá tu ostatně spoustu zažitých představ o údajné škodlivosti řady potravin), čokoládu pro její dobré vlastnosti doporučuje – ovšem samozřejmě s mírou. Musí ovšem jít o tu kvalitní, ne tedy různé imitace, které obsahují rostlinné nebo živočišné tuky a chemické emulgátory, které naopak organismus zatěžují. Určitým vodítkem tak může být i cena výrobku. Pokud tedy chceme cítit při jedení čokolády podobné účinky, jako kdysi Mayové a Aztékové, pak je dobré se z údajů na obalu přesvědčit, že čokoláda je vyrobena výhradně z kakaového prášku a kakaového másla. A pozor na množství cukru, čím méně, tím lépe…Jed pro psa   Theobromin navozuje libé pocity u lidí…, ale pro psy je to jed. I když některým chutná, neumějí ho strávit. Uvádí se, že desetikilového psa může zabít už 700 gramů čokolády. Škodí také dlouhodobější podávání menších dávek.  

Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však  narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život. Otázka kdo, nebo co tvoří dějiny alpinismu, zůstane snad stále otevřena. Jsou to lidé nebo hory samotné? Pokud si odpovíme, že lidé, vyvstane před námi řada jmen, osobností, samorostlých géniů, ale i hazardérů balancujících mezi životem a smrtí. Do první kategorie této pestré mozaiky patří neodmyslitelně veterán horských stěn a horolezec s velkým „H“ Franz Nieberl. Místo jeho narození mnohé zasvěcené překvapí, neboť ho všichni znají jako arcityrolana se vším všudy, tedy i typickým nářečím. Franz se však  narodil 25. února 1875 ve Würzburgu. Ovšem to bylo jen místo narození. Jeho otec byl vojákem z povolání, a to zaručovalo rodině kočovný život po celém císařství. Po vystřídání mnoha škol zakotvila rodina na delší dobu v Mnichově, kde stihl Franz vystudovat matematiku a latinu. To jen díky kantorům, kterým se podařilo zkrotit jeho přirozenou svobodomyslnost. Poté absolvoval katedru přírodních věd v Aschaffenburgu, obor zoologie. Při výuce utrpěl zranění hlavy pádem z koně a celý život tvrdil, že tento úder měl příznivě rozhodující vliv na jeho další život. Rozhodl se totiž pro povolání celníka. Okamžitě dostal umístěnku v Reichenhallu, kde započal jeho horolezecký život.  

Hory ho dokonale okouzlily. Podnikal samostatné výstupy po prozkoumaných horských stezkách, ale brzy poznal, že pouštět se dál a výš by byl pro nepřipraveného člověka z nížiny pouhý hazard. Začal si najímat horské vůdce, ale těm neměl čím zaplatit. Platil v naturáliích z vyšetřeného erárního cukru soli a tabáku. Brzy byl tímto způsobem placení pověstný. Kupodivu kvalitní alkohol, který Franz fasoval v zimním období, příliš u horalů nezabíral. Pravděpodobně si ho vyráběli pro svoji potřebu doma sami. Franz tedy musel podnikat riskantní cesty do města a zde směnit alkohol za marcipán a jiné pochutiny, aby uspokojil přání horských vůdců. Docházelo tak k paradoxní situaci, kdy strážce zákona – celník pašoval přes hranice zakázaný druh potravin. Korunu této činnosti nasadili samotní odběratelé, když mu vyznačovali na mapě terén a radili jak se má obléci.

Jeho podivná činnost neušla pozornosti nadřízených a od vyhazovu k pouhému přeložení ho zachránila snad jen jeho přátelská povaha a fakt, že činnost neprováděl ke svému obohacování. Byl přeložen do Kufsteinu. Aby zapůsobil na tamní velení, hladce se oholil a vzal si frak. Po vojensky srazil paty horolezeckých bot, které kontrastovaly s jeho oblekem plesového charakteru . Po chvíli nekonečného mlčení jej přivítali větou: „To nám tady ještě scházelo.“ Naštěstí ji vyslovil Josef Ostler, legenda rakouského horolezectví, kterého později Franz nazval vysokohorským profesorem. Ostler s přáteli se rozhodli, že otestují Franze v horách. Ten jim zatajil svoji soukromou průpravu a překvapil je výbornou kondicí a smyslem pro orientaci v horském terénu. Ovšem zabodoval také negativně, když si přibalil do batohu jen jednu horolezeckou botu a celou výpravu musel absolvovat v lakýrkách.

Dlouho si ho pro tuto situaci přátelé dobírali, ale stále více a více získával na vážnosti pro svoje odvážné výkony.

Na stěnách Juweliersu, Niedernissetutmu, v Dolomitech nebo na Marmoladě byl Franz jako doma. Některé stěny zlézal i dvakrát v jednom dnu. S Josefem Klammerem, Josefem Ostlerem a Hermannem Rychlym podnikl impozantní prvovýstupy na Totenkirchl severní stěnou. Další víkend se už rozhlížel po prvovýstupu severozápadní stěnou z Predilstuhlu. V oblasti Wilden Kaiser zdolala tato skupinka Ellmauer Halt a Ellmauer Tor. Samozřejmě neunikla jejich zájmu stěna Fleischbank, meka mnoha horolezců. Výstup na tuto stěnu smrti, jak ji neoficiálně nazvali, náležitě na vrcholu oslavili.

 Ač napevno usazený v malebném tyrolském městečku Kufstein, oblíbil si Nieberle oblast kolem Totenkirchlu. Ve výstupové knize se objevuje jeho jméno třiadevadesátkrát. Poprvé se zapsal jako pětadvacetiletý se svým přítelem Ostlerem, naposledy jako osmdesátiletý s o třicet let mladší manželkou Ernou e Peterem Aschenbrennerem. Naposled se rozhlédl po krajině, kterou tak důvěrně znal a poděkoval svým spolulezcům. Čekalo ho zde také překvapení. Místní starosta mu předal diplom a titul „starosta Totenkirchelu“.

Vedle aktivit v těchto horách se povedly Franzovi a jeho partě zajímavé výstupy na stěny Karvendelu. Otevřel také cesty k vrcholům Crozzen a Marltgrat. Zlezli 59 vrcholů čtyřtisícovek a třikrát se objevili na Mont Blanku. Navštívili také Pyreneje a Korsiku, kde provedli řadu zajímavých výstupů.  

 Franz Nieberl v roce 1901 spoluzakládal „Zelený kříž“, s nímž se zúčastnil mnoha záchranných akcí. V roce 1919 vystřídal prvního předsedu sekce Kufstein, třiaosmdesátiletého Antona Karga, a téměř 25 let řídil tuto instituci. Za jeho činnosti se sekce rozrostla ze dvou set členů na osm set. Získával také četná členství v okolních sekcích a třeba i v Bavorské a Mnichovské oblasti. O jeho vážnosti svědčí i příhoda, kdy se vedly dlouhé spory o tom, zda kouřit na horských chatách či nikoliv. Franz si vzal slovo a ač sám příležitostný kuřák dýmky, rozhodně kouření zakázal. A tak to také po mnoho let zůstalo.

K neoficiálnímu titulu „Císařský papež“, který ho proslavil po celém horolezeckém světě, přišel při jednom s výstupů na Ellmauer Tor ve Willden Kaiseru (Divoký Císař).

Příležitostně se živil jako horský vůdce a při různých akcích se vyprávěly samozřejmě i hrůzostrašné historky o krkolomných pádech a zázračných záchranách při horských výstupech. Nejvíce si přidával Franz. Dobře věděl jak vytáhnout  nějaký větší obolus z peněženek bohatých turistů. Když však jednou došli po velkých útrapách na vrchol Ellmauer Tor, výhled nebyl vůbec žádný. Všude jen mlha a deštivé mraky. Bohatí turisté chtěli být samozřejmě za tu štrapáci a svoje peníze odměněni krásným výhledem. Když se všichni smířili se svým osudem, turisté se špatným výhledem a vůdcové s menší odměnou, a chtěli sestoupit, Franz v zoufalství padl na kolena sepjal ruce a porosil Boha hor o trochu slunce. A stalo se nemožné. Mraky se jako zázrakem rozestoupily a všem se naskytl nádherný rozhled. A Císařský Papež byl na světě.

Literární pokusy F. Nieberla jsou pouze časové. Příručky jsou několikanásobně překonány a technicky nepoužitelné. Zůstal pouze historický charakter děl a vroucí srdce, se kterým byla díla sepsaná. Jeho nejslavnější kniha „Pravdy a nepravdy o horách“ se dočkala několika vydání. Přítel, horolezec a krajan Maduschka napsal v předmluvě, že dílo je napsáno logicky a s nadhledem a každému pochopitelné. Ale přátelé dávali k dobrému, že ty pravdy a nepravdy o horách si vymýšlel sám Nieberl…

Při oslavách 90 narozenin si Franz dovolil trochu zafilozofovat: „V horolezeckém nebi si na mne ještě počkají. Chci se dožít 100 let.“ Tato „Papežova“ předpověď se však už nevyplnila. Zemřel 18. srpna 1968 v Kufsteinu, kde je také pochován. Na pomníčku má motto: „Když se ohlédnu, vidím jen dobré.“ Napsal: Pavel Roháček

Je hluboká noc, my po téměř třech dnech cesty opouštíme silnici a odbočujeme na zasněženou cestu v hlubokých lesích severní Karélie. Pomalu projíždíme závěje. Několikrát zapadneme. Těch třicet kilometrů lesem trvá dvě a půl hodiny.

Napsal  Petr Slezák,  vyfotografovali  Petr Slezák a Natalia Červjakova Přes počáteční obavy z toho, zda je vůbec reálné trávit celé dny v únoru v mobilním ledovém táboře a potápět se ve vodě, která má minus dva stupně Celsia, se naše filmařská expedice přesvědčuje, že zázemí poskytnuté podpůrným týmem je perfektně připravené. Mobilní ledový tábor leží na zamrzlém moři několik kilometrů od vesničky Nilmoguba. Tvoří jej dřevěné domky na ližinách, díky kterým se dají pomocí sněžných skútrů přesouvat z místa na místo.   Dovnitř se pohodlně vejdou dva až tři potápěči i s výstrojí. Uvnitř se topí plynovými kamny, takže je tu příjemné teplo. Většinu času jsme ale venku. Jeden tým je vždy pod vodou s podvodními kamerami a fotoaparáty, druhý je na suchu jistí na bezpečnostních lanech. Potápění pod ledem vyžaduje kromě perfektního vybavení a potápěčských zkušeností také psychickou odolnost. Cesta ven totiž vede vždy jen jedním jediným místem – tím, které si vyřežete v ledu. Bez jisticích lan, pomocí kterých spolu hladinový tým a potápěči komunikují, by byl pobyt pod ledem pošetilý hazard.  

  Bílé moře je jedno z nejkrásnějších moří severního Ruska. Příkré skalnaté pobřeží se střídá s lesnatou rovnou tajgou a vytváří úžasnou přírodní scenerii. Počasí je tady velice proměnlivé a těžko předvídatelné. Zima dlouhá a krutá. V únoru se běžná denní teplota pohybuje okolo minus patnácti stupňů Celsia, ale při proudění arktického vzduchu klesá až k minus čtyřiceti. Díky teplému vzduchu proudícímu z Atlantiku však může teplota vzduchu náhle vystoupit až na šest stupňů. Léto je tu krátké a chladné a led zůstává až do konce dubna.   V zimním období je Bílé moře téměř půl roku zamrzlé a led je tlustý někdy i více než jeden a půl metru. Teplota vody v zimě klesá na minus dva stupně Celsia. Viditelnost pod vodou dosahuje až úžasných čtyřiceti metrů.   Pestrost a barevnost života v ledové vodě nás ohromuje. Při natáčení se setkáváme s měkkými mořskými korály, mořskými houbami, hvězdicemi, kraby, ježovkami, krevetami a sasankami. Skály a kameny jsou útočištěm tresek, mořských okounů, vlkoušů a dalších druhů ryb. V mělkých hloubkách je písečné dno porostlé hustým lesem hnědých chaluh. Jejich těžké a pevné listy jsou plné vody. Ta jim při odlivu pomáhá přežít několik hodin na suchu. Pod vodou jsou listy chaluh nadlehčovány malými bublinkami, které je drží v dosahu světla.  

Rampouchy a kry   Místa vzdálená několik kilometrů po zamrzlém moři pečlivě vybíráme. Jednak se musí dobře naplánovat cesta, protože led může být díky mořským proudům na některých místech velmi tenký, ale hlavně chceme mít možnost natočit co nejlepší záběry. Hlavním poradcem je nám fotografka a mořská bioložka Natálie. V jedné skalnaté zátoce nás čeká úchvatná ledová scenerie. Vlivem přílivu a odlivu se tu lámou ledové kry. Celý ledový příkrov je silou přílivu zvedán a u pobřeží se láme. Vzniklé kry se kupí na sebe a okamžitě se spojují v kompaktní celek. Díky tomu je tato členitá ledová vrstva tlustá až několik metrů. Ledové kry však mohou být pro mořské živočichy i rostliny nebezpečné.  

Mohou se o kry zranit. Kromě toho na ně však působí i chemicky, mají totiž sladkovodní složení. Poslední dva dny klesá denní teplota k minus třiceti stupňům. Přináší to i úsměvné momenty. Necelá minuta, za kterou po výstupu z vody sundáte potápěčský přístroj, stačí k tomu, aby z něho místo tekoucích pramínků vody visely až patnáct centimetrů dlouhé rampouchy.  

Potápění v Bílém moři, pobyt v dřevěných srubech uprostřed hlubokých lesů severního Ruska, lidé, které jsme potkali, to vše byly tak hluboké zážitky, že jsme se rozhodli co nejdříve se sem vrátit. Domů jsme přijeli začátkem března a já se už v květnu na Bílé moře vrátil. Bylo zvláštní vidět stejné přírodní scenerie v probouzejícím se jarním počasí.Plaší tuleni   V květnu se na Bílém moři vyskytují tuleni grónští, aby zde přivedli na svět svá mláďata. Jsou to velmi obratní lovci, umí se ponořit do hloubky až šesti set metrů a vydrží pod vodou neuvěřitelných čtyřicet minut. Dospělý jedinec dorůstá až 1,6 metru a váží zhruba sto padesát kilogramů. Dožívají se až čtyřiceti let. K lovu jsou vybaveni ploutvemi, díky kterým se mohou pohybovat rychlostí až dvacet kilometrů v hodině. Přední ploutev jim slouží k udržování směru. Když moře zamrzá, dokáží si tuleni prorazit hlavou otvor v ledu. Na příliš silný led použijí zuby.   Byla půlka května, občas sněžilo, ale moře již bylo rozmrzlé. Sněžné skútry jsme tedy vyměnili za mnohem rychlejší motorové čluny. I když jsme tuleňů, kteří se vyhřívají na skalnatém pobřeží nebo plavou v moři, viděli poměrně mnoho, nepřiblížili jsme se na více než několik desítek metrů. Zkoušeli jsme různé taktiky, ale marně. Štěstí jsme neměli ani pod vodou při potápění. Dlouhé hodiny jsme s kamerami a fotoaparáty seděli na pobřeží a čekali, až tuleni připlavou blíž.   Od místních domorodců jsme se nakonec dozvěděli o místě, kde tou dobou tuleni bývají skoro každý den. Bylo to ústí malé říčky u města Kandalakša vzdáleného asi sto padesát kilometrů. Ve zdejších poměrech tedy blízko…   A tady jsme byli po několikahodinovém čekání konečně odměněni. Mohli jsme sledovat mladé tuleně z bezprostřední blízkosti. Bylo to nádherné setkání s divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí. V té chvíli jsem ale netušil, jaká setkání mne čekají na Bílém moři za tři čtvrtě roku.  

Sonar nelhal   Na sklonku léta jsme uskutečnili expediční plavbu ke vzdáleným ostrovům Bílého moře. Zázemím nám byla vědecko-potápěčská loď Karteš – jediné civilní plavidlo v Bílém a Barentsově moři vybavené pro potápěčské expedice. Ačkoli jsme vypluli začátkem září, počasí bylo již (na středoevropské poměry) pozdně podzimní. Přivítaly nás těžké šedé mraky a pršelo. Teplota vody i vzduchu byla téměř stejná, okolo devíti stupňů Celsia.  

Po dvou dnech déšť ustal a mezi šedobílými mraky se objevila modrá obloha. Naše loď vplula do fjordu, který je ze dvou stran chráněn pevninou a z jedné strany ostrovem. Posádka zakotvila a my si šli připravit potápěčské a filmařské vybavení.   Pod hladinou skála přecházela v kamenitý svah porostlý hustým lesem chaluh. Dole v hloubce asi třicet až pětatřicet metrů se svah změnil v písčité dno porostlé měkkými korály. Teplota vody se pohybovala kolem čtyř stupňů Celsia. V porostu chaluh jsme pozorovali mnoho drobného bezobratlého života – mořské hvězdice nejrůznějších velikostí, měkkýše, kalichovky anebo maličké hrdlonožce čárkované (Caprella linearis) stojící přímo na listech chaluh.   V noci jsme se vydali na více než stokilometrovou plavbu k Soloveckému souostroví, místu smutně známému stalinským gulagem z 20. a 30. let minulého století. Gulag z největšího ostrova Bílého moře zmizel, ale rozlehlý klášter z 15. století přežil a navíc je tu přírodní botanická zahrada.  

Mořské dno je v okolí ostrovů poměrně ploché a mělké. Snažili jsme se zde nalézt vraky lodí. Základní informace máme, zjišťujeme ale, že to vyžaduje daleko více času, než máme k dispozici. Po průzkumu dna sonarem se tedy rozdělujeme na dva týmy. Jeden prohledává pomocí podvodních skútrů jednu stranu ostrova a další jde prozkoumat to, co se na sonaru jevilo jako tvar kýlu lodi. A skutečně! V relativně mělké vodě nacházíme pozůstatky lodi, která je ale úplně porostlá chaluhami. Délku vraku odhadujeme na osmdesát metrů. Natáčení, průzkum i focení komplikuje silný proud a špatná viditelnost.U ostrova Velikij   Po dvou dnech plavby zpět na sever se dostáváme k nejseverněji položenému místu naší plavby. Plánujeme ponor v proudu podél jižní strany ostrova Velikij, který je přírodní rezervací. Leží přesně na polárním kruhu a jeho rozloha je asi padesát kilometrů čtverečních.  

V hloubce nacházíme pár měkkých korálů a celé kolonie sasanek karafiátových. Tu a tam se objeví i sasanka Stomphia. Celou dobu ponoru nás unáší mořský proud podél stěny. Mělčina porostlá lesem chaluh je prosvětlená sluncem. Opět se kocháme pestrým drobným životem mezi těžkými hnědými listy chaluh, když mě náhle zaujme zvláštní tvar. Na jednom listu odpočívá mořský zajíc (Cyclopterus lumpus). Tato zvláštní ryba má na břiše přísavku, kterou se drží na listu.Po hodině a čtvrt se vynořujeme   k člunům, které nás díky vydechovaným bublinám mohly sledovat. Zjišťujeme, že nás proud odnesl o několik kilometrů.   Vzhůru nohama   Loď Karteš zamíří do zálivu k ostrovům Krestovyje a my se dostáváme do blízkosti vesničky Nilmoguba, která byla naším domovem při únorové i květnové výpravě. Od mořských biologů z nedaleké stanice se dozvídáme o místě, kde kolmá skalní stěna padá asi do čtyřicet pěti metrů. Zhruba ve dvou třetinách se prý nachází převis, ze kterého rostou velké měkké korály vzhůru nohama. Visí prý ze skalního převisu jako krápníky. To musíme vidět.   K ostrovu Kiškin je to několik hodin plavby. Lokalitu se skalním převisem a s korály máme hledat u velké skalní rozsedliny. Skáčeme do vody a zanořujeme se. Skála nad hladinou je téměř vertikální a my zjišťujeme, že stejně vypadá i pod vodou. Klesáme do dvaceti sedmi metrů. Viditelnost je více než patnáct metrů, ale v této hloubce si už musíme svítit. Hledáme asi čtvrt hodiny. Najednou jako by skála uskočila o tři metry. Z převisu visí měkké korály, nejdelší mají asi metr. Je to úchvatná podívaná. Některé jsou sněhově bílé, jiné růžové, další lososově oranžové. Mezi nimi jsou místa porostlá sasankami karafiátovými. Stejně jako korály rostou vzhůru nohama. Proč, to netušíme. Na žádném jiném místě v Bílém moři jsme něco takového neviděli.  

Při plavbě mě na dvou místech zaujaly na hladině zvláštní plovoucí útvary podobné tlustým černým rourám uspořádaným do pravidelných řad. Zjistil jsem, že jsou to plováky, na kterých visí podvodní plantáže slávek jedlých (Mytilus edulis). Tento poměrně známý mlž nechybí na jídelním lístku snad žádné rybí restaurace. Vzal jsem fotoaparát a vydal se pod vodu. Majitel byl přátelský ruský človíček a proti ponoru nic neměl. Navíc byl nadšen mým slibem, že mu nafotím a ukážu stav jeho plantáže, protože mu to ušetří spoustu práce s vytahováním lan a sítí, ve kterých slávky pěstuje. Plantáž jsou vlastně několik metrů dlouhé provazce visící od hladiny dolů. Na nich se drží slávky.Přítulní dravci

Bílé moře jsem opustil koncem září. Stromy i tráva už byly žlutozelené a hluboké lesy plné borůvek, brusinek a hřibů. Cestou vlakem z polárního kruhu do Moskvy a pak letadlem do Prahy se mi hlavou honily plány další cesty. Za pět měsíců jsem do těch míst mířil znovu. A čekal mě největší zážitek.

Běluha (Delphinapterus leucas) je ozubený kytovec, který se nepotápí do velkých hloubek. Její průměrná délka se pohybuje kolem čtyř a půl metru, někteří jedinci však mohou dorůst až šesti metrů a vážit úctyhodných tisíc dvě stě kilogramů. Běluhy jsou dravci a svou oblíbenou potravu vybírají z mořského dna svými zuby. Na vzduchu je běluha stejně jako ostatní kytovci krátkozraká. Ve vodě vidí výborně, ale v kalné vodě nebo za polární noci je ovšem sebelepší zrak málo platný. Proto má běluha dokonalou echolokaci. Na rozdíl od člověka, který slyší zvuk nejvýše o dvaceti kilohertzích, slyší běluha ultrazvuk o dvě stě kilohertzích. Když jsem se s nimi setkal, tak jsem pochopil, proč se jim někdy říká zpívající velryby – dovedou vydávat pestrou škálu zvuků. Hvízdají, cvakají, klapou čelistmi, troubí a někdy opravdu zpívají. Vše je slyšet i nad hladinou. Stejně jako v květnu tulení mláďata mě běluhy překvapily tím, jak byly přátelské.Konečně tváří v tvář   Jednoho rána jsem si v ledovém táboře všiml, že asi šedesát metrů ode mne leží za ledovou krou cosi hnědého. Viděl jsem jen kousek, ale protože byl slunečný den, bylo mi jasné, co to je. Zkontroloval jsem směr větru a pomaličku se přibližoval ke kře. Za ní se přímo na ledu vyhříval tuleň. S každým krokem jsem čekal, že skočí do díry v ledu a uplave, ale byl asi stejně zvědavý jako já. Přišel jsem k němu na pět metrů, udělal pár snímků a zase pomalu odešel. Napadlo mne, že když ho nevyplaším první den, možná ho na stejném místě najdu i zítra. Byl tam i další dva dny a já se k němu postupně dostal na méně než metr. Když už měl pocit, že ho příliš ruším, sklouzl do vody a za pár minut se vynořil v jiné z šesti děr v ledu v našem okolí.  

Za posledních deset let jsem organizoval více než sto menších i větších potápěčských výprav, několik filmařských expedic a uskutečnil několik tisíc ponorů, z nichž některé jsem dávno zapomněl. Potápěčské výpravy za přírodními krásami na polárním kruhu patří k těm expedicím, na které se nezapomíná a které by si opravdový dobrodruh neměl nechat ujít.

Bílé moře

* Má rozlohu 90 000 km2 a patří k vodám Severního ledového oceánu.

* Na jihu je ohraničeno Oněžskou a Dvinskou zátokou (ústí řek Oněga a Dvina) a na severozápadě Kandalakšským zálivem. Úžinou mezi poloostrovy Kola a Kanin je Bílé moře na severovýchodě spojeno s Barentsovým mořem.

* Maximální hloubka tohoto šelfového moře s členitým dnem je 350 metrů. Četné malé ostrůvky zaujímají dohromady plochu jen asi 500 km2. Největší z nich jsou Solovecké (Slavičí) ostrovy s klášterem z 15. století. * Salinita vody Bílého moře je 27,5–28 %o, což je o něco méně než v Severním ledovém oceánu. Příliv a odliv je pravidelný v půldenních cyklech. Rychlost přílivu se pohybuje od 0,1 do 4 m/sec.  

Napsala  Irena Páleníčková,  vyfotografoval  Jiří Páleníček

Dopijeme vychlazené pivko a v pohodě se rozhlížíme okolo. Nové nábřeží s hospůdkami a s novogotickým kostelem svatého Františka v pozadí nám trochu připomíná Francii. Pak uvidíme pod námi v řece plavat dvoumetrového ještěra z čeledi varanovitých. Jsme v tropech, nepříliš daleko rovníku, a ještěr má v tlamě mrtvou krysu. Nebo je to igelitka s odpadky? Na dálku se to nedá poznat.

Jinak je město Melaka i celá Malajsie dost čistá, zvláště pokud ji porovná s většinou států jihovýchodní Asie. Za tři měsíce jsme viděli pouhé dva šváby a jednu krysu. Druhou jsme neviděli, ale cítili. Byla pralesní a v džungli na jednom malajském ostrově mě v noci kousla do prstu. Na jiná možná nebezpečí jsme se šli o něco později zeptat turistické policie. Proč tady vlastně je? Jedná se o pobočku běžné policie, má ale speciálně pomáhat turistům. Policisté, kteří u ní slouží, jsou inteligentní a mluví anglicky. Služebna sídlí v centru Melaky přímo u hlavního náměstí a turisté se jí chodí ptát na levné hotely, na cestu nebo na dopravní spojení, přestože turistické informace se nacházejí jen pár stovek metrů vedle.  

„Občas hlásí i krádeže, ale není jich moc,“ informuje policistka, jejíž uniformu doplňuje tmavě modrý muslimský šátek. „Krádeže zavazadel se týkají hlavně autobusů Kuala Lumpur–Melaka a občas se vyskytnou i kapsáři nebo snatching (pozn. aut. – strhnutí baťohu nebo tašky obvykle okolo jedoucím motorkářem). Pokud si své věci trochu hlídáte, je to bez problémů,“ naučeně nás uklidňuje.Melakou prošel celý svět

Navštívit centrum Melaky znamená poznat vznik a historii Malajsie. Tak ale zní oficiální slogan – Visit historical Melaka means visit Malaysia. Svým způsobem má pravdu. Nás ale jako první přivítal obří poutač na obchodní dům Tesco. V roce 1396 se v Melace vylodil sumaterský princ Parameswara z Palembangu. Legenda vypráví. že brzy po svém vylodění viděl malého jelínka, jak se brání útoku psů, a rozhodl se, že ani on už nebude dál utíkat. Ze Sumatry totiž nejprve uprchl do budoucího Singapuru. Založil město a na památku místa, kde se rozhodl neutíkat, ho nazval podle stromu, pod kterým se to stalo – Melaka.   Strategické místo na cestě za kořením Dálného východu nemohlo uniknout pozornosti Číňanů a jejich obchodníků. Už za pár let sem připlul čínský admirál a později byly čínsko-melacké vztahy upevněny sňatkem místního sultána s čínskou princeznou Hang Li Poh. Ta přivezla na pět stovek dvořanů, ale čínské manželky jim přivézt zapomněla. Číňanům nezbylo než se ženit s místními Malajkami – muslimkami. Začalo se rozvíjet speciální etnikum, jehož potomci byli později nazváni Baba-Nyonya neboli otec-matka. Čínský otec (baba) předal svým dětem jméno a náboženství, muslimská matka (nyonya) vše ostatní. Baba-Nyonya neboli Peranakané měli před sebou celých šest století, aby mohli zbohatnout a plně rozvinout svou specifickou kulturu.   A zatímco Peranakané hromadili peníze, vládci jejich Melaky se střídali. V roce 1511 sultáni podlehli Portugalcům, ty v roce 1641 vyhnali Holanďané. Dohodou z 1824 převzali Melaku Angličané a s nimi přišli indičtí dělníci. Za druhé světové války se na scéně objevili Japonci a 31. srpna 1957 oslavila Melaka vznik samostatného malajského státu. Nedaleko budovy, kde je dnes Památník vyhlášení nezávislosti, stojí replika paláce sultánů z 15. století, koncept její zahrady koupila Melaka ve Francii.   Vypadá to tedy, že se tady sešel celý svět. Z kopce ho hlídá moderní vysílací věž, socha sv. Františka, anglický maják a zbytky portugalského kostela. Na jedno nepříliš velké tropické město je toho víc než dost. Pod kopcem, u lososových holandských zdí bývalého guvernérova paláce, má své centrum turistika a ti, kteří se jí v Melace živí. Za války tady prý Japonci stínali zajatcům hlavy tak zuřivě, že stříkající krev zbarvila zdi historických budov. Nebo považujete za věrohodnější, že Indové žvýkající betel červenými slinami postříkali zdi? Turisté ze Singapuru vyslechnou historky a jdou se fotit se čtyřmetrovým žlutým hadem z Barmy (dnešní Myanma) nebo leguánem z Jižní Ameriky. Nedaleko nich hlasitě mňouká šedá kočka. Kdo by chtěl vidět psy, musí do čínské čtvrti, muslimové psům příliš nepřejí. Čínští svatebčané se fotí s radnicí, běloši fotí všechno. Hlavně beca.   Beca jsou pestře vyzdobené šlapací tříkolky a slouží turistice, pro normální dopravu se nepoužívají. Ve vyspělé Malajsii se jezdí novými a pokud možno stříbrnými auty. Turisté hledající stopy dávného Orientu jezdí becami za 30 ringgitů na hodinovou projížďku po centru města, při níž řidiči fungují zároveň jako průvodci. Většina z nich umí celkem dobře anglicky.  

Nejsme v Číně   Větráky, teplý vítr, barevné stolečky, pohoda. Čínská čtvrť má zvláštní, tiché, nostalgické kouzlo. Ale nejsme v Číně. Jsme v Malajsii. V Melace, ve čtvrti Baba-Nyonya. Úzké uličky ještě více zužují parkovací automaty a všudypřítomná auta. Ale ani čínského, ani Baba-Nyonya prodavače z ulic auta nevytlačí. Řezník rozvěšuje vepřové a holí z něj holicím strojkem chlupy, jiný řemeslník dělá z drátů malinké stříbrné beca, před restaurací kuchař čistí plné umyvadlo česneku.   Nejen Melaka vděčí za svůj rozvoj čínským obchodníkům. Přijet, usadit se, mít hodně dětí, levně nakupovat, se ziskem prodávat, žít hodně dlouho a pak umřít uprostřed svého obchodu. Tak žili a bohatli. „Chcete-li žít taky tak dlouho, kupte si želvu a chovejte ji ve své ložnici. Nebo si kupte labuť, obě symbolizují dlouhověkost,“ radí Baba-Nyonya. „A jezte pomalu, protože rychle jíst znamená rychle umřít,“ dodávají.   V Melace mají nejen svou čtvrť, ale i svůj kopec. Darovala jim ho čínská manželka prvního melackého sultána. Ještě dnes patří Bukit China místní čínské komunitě. Je téměř v centru města, na pozemku vhodném pro nové domy, na kterých by jejich stavitelé pěkně vydělali. Prodej pozemků ale nepřipadá v úvahu. Na Bukit China je největší čínský hřbitov mimo Čínu.   Každý rok před Velikonocemi a Vánocemi se na kruhovém prostoru sejde před každým hrobem celá rodina. Tak duše vidí, že všichni stále drží pohromadě. Kruhový tvar samotné hrobky symbolizuje matčino břicho, ze kterého všichni pocházejí, a zemi, do které se všichni vrátí. Po návštěvě hřbitova lidé zajdou do chrámu Poh San Teng na úpatí kopce s nikdy nevysychající studnou San Pao Ching. Chrám založil čínský kapitán Tsai Shih Chang po svém zázračném zachránění rybou, která za bouře ucpala svým tělem díru v lodi.   Kdo chce poznat „pravou“ Čínu, kterou v samotné Číně smetla kulturní revoluce, ten by měl zajet do některého z malajských měst. I když se Malajci a Číňané v Baba-Nyonya pomíchali, přátelsky se pomlouvají a vykládají o sobě vtipy. Kdo víc tíhne ke své čínské polovině, tvrdí: „Islám jim sice povoluje čtyři ženy, ale prý musejí tu první požádat o písemný souhlas, aby si mohli vzít tu druhou.“ Ti, kteří zdědili po Malajcích svalnatou postavu, hodnotí čínské obchodníky jako nesportovce, kteří: „…mají břicha a žádné svaly, protože celý den sedí za pultem a počítají peníze.“   Číňané dodržují své tradice a zvyky i jako vzpomínku na svou vlast a staví a udržují v dokonalém stavu nádherné chrámy i takzvané klanové domy, symbol jejich rodu a místa, odkud pocházejí. Tyto stavby jasně dosvědčují, že patří k nejbohatší vrstvě v zemi. Jsou obchodníky a podnikateli. Ti chudší pracují od rána do večera, aby se jimi mohli stát. Do jejich chrámů mají přístup všichni. Ti, kteří se chtějí modlit, i ti, kteří se chtějí jen dívat (na rozdíl od vstupu do hinduistických chrámů nebo malajských domácností se není nutné zouvat).   Nejznámější melacký chrám Cheng Hoon Teng byl postaven v roce 1646 z materiálu dovezeného z Číny. Je nejstarším čínským chrámem v Malajsii a jako ve většině malajských čínských chrámů se i pod střechou tohoto Chrámu zelených mraků scházejí věřící bez ohledu na to, hlásí-li se k buddhismu, taoismu nebo konfucionismu. A také v tomto chrámu stojí malá stavba s typickou čínskou střechou. Pec. Spalovna. Každodenně se používá.   „Když jsem uviděl ve snu svého otce, jak jede na bece, podivil jsem se, proč nejede autem. No, protože ho tady nemám, odpověděl mi otec. Tak jsem hned druhý den ráno šel, auto koupil a poslal mu ho. A protože otec neměl řidičák, poslal jsem mu ho i s řidičem.“ Auto i řidič byli papíroví a svému otci je na onen svět poslal jeho nejstarší syn tím, že je spálil v chrámové peci. Proto bylo vedle chrámu několik obchodů, kde se pro tyto účely vyráběly z papíru mobilní telefony, satelity, přehrávače DVD i auta a motorky. To vše nám vysvětloval Steve, potomek čínského otce a malajské matky, tedy Baba-Nyonya a křesťan.  

Baba-Nyonya sice během staletí vytvořili specifickou kulturu (včetně vynikající kuchyně), ale jejich etnikum možná čeká pomalé vymírání. Současné malajské zákony předpisují, že pokud si nemuslim chce vzít muslima, musí nejprve přestoupit na islám. Etnikum se tedy udržuje jen díky sňatkům mezi Baba-Nyonya navzájem.Co je to štěstí

„Mám štěstí – vypadám jako Malajec a jsem chytrý jako Číňan,“ tak si svůj Baba-Nyonya stav se smíchem pochvaloval Steve. Jeho skutečné čínské jméno znamená přibližně Vracející se štěstí, ale zní jako Šikovný chlapec. Protože pracuje s turisty, zvolil si k jménu po otci Lim jednoduše znějící Steve. „Zní jako“ – to je ve vztahu k Baba-Nyonya i všem malajským Číňanům časté vysvětlení pro nás jinak nepochopitelných věcí. V malém čínském hotýlku měl náš pokoj číslo 88. Proč? Osm zní stejně jako štěstí, dvě osmičky rovná se větší štěstí. Z téhož důvodu tady nemají rádi číslo čtyři, vyslovuje se totiž podobně jako smrt.   Steve uměl vyprávět, a to hned v pěti jazycích. Číňané v Malajsii mluví jazykem hokien, který má pouze mluvenou podobu, kantonštinou (která je mluvená a píše se mandarínštinou) a mandarínsky. Tato řeč má obě podoby a v Číně by jí měl mluvit každý Číňan. V Malajsii v ní vysílají jedny večerní televizní noviny. Jako všichni vzdělaní Malajci Steve mluvil dobře anglicky, jeho malá dcera doma dokonce jinak než anglicky mluvit nechtěla. Steve při rozhovoru se svými spolupracovníky úplně volně míchal v jedné větě slova anglická, čínská a malajská. Všichni si ale dokonale rozuměli. Jen cizinci zírají. Co je to za jazyk? Zajímalo nás, jak Steve píše SMS, chce-li použít mandarínštinu, tedy čínské znaky. Nastaví příslušný program, napíše slovo foneticky a mobilní telefon mu nabídne znaky všech slov, která znějí stejně, někdy i deset.   Zastavili jsme se v pouličním čínském stánku na nudlovou polévku a chtěli znát její název, znaky nepřečteme. Mladý číšník se zeptal: „V jakém jazyce? Čínsky, malajsky, nebo anglicky?“ I díky podobné obchodní pružnosti se Baba-Nyonya během staletí stali nejbohatší vrstvou Melaky. Jejich výstavné domy o tom mluví jasně. Před jedním z nich mě zastavila scvrklá čínská babka. Stěžovala si, jak málo lampionů svítí. „Jó, dřív, když byl rok Kohouta, to všechno zářilo!“ Ptala se mě na věk. „Tak tohle číslo zítra vsadím v lotynce, za jeden dolar jich můžu vyhrát 1400!“ (Muslimové mají sázení zakázáno a tento zákaz visí hodně velkými písmeny nad každou sázkařskou kanceláří.)  

Nepracuješ? Nejez!   Stojíme na ulici Tun Tan Cheng Lock před domem, jehož průčelí je zdobeno sloupy, květinovými vlysy, omítka je úplně nová. Muzeum Baba-Nyonya. Dům byl postaven v roce 1896, má tři nádvoří, několik koupelen s evropským typem vany a kromě benátských zrcadel je vše místní výroby nebo dovezeno z Číny. Eben, perleť, mramor. Je to pravý bohatý Orient, ale zároveň i imitace Evropy. Odborně řečeno, dům je postaven v neoklasicistním evropském stylu, který mimo jiné charakterizují právě ony řecko-římské sloupy. Styl nábytku představuje tzv. čínské baroko se silným viktoriánským a holandským vlivem.   V muzeu se fotografovat nesmí, zajdeme proto do nedalekého starožitnictví. Městský dům obyčejného Baba-Nyonya je poměrně úzký, do dvora až třicet metrů dlouhý a celé jeho přízemí zabírá obchod, sklad nebo dílna. Po straně vedou úzké schody do prvního obytného patra. Starožitnictví tvoří dva spojené sousední domy. Majitelka umí jen čínsky, malajsky nerozumí a její dvanáctiletá dcera nám dělá překladatelku z angličtiny. Starožitnictví nabízí přesně to, co jsme viděli v muzeu. Typický nábytek interiérů Baba-Nyonya. Ebenové stoly a židle, opěradlo vykládané perletí, sedadlo je z mramoru. Jedna židle váží okolo půl metrického centu. Většinou se vše prodává v setu, např. konferenční stolek, dvě křesla, jedno dvojkřeslo a dvě židličky – taburetky stojí 20 000 ringgitů. Vedle stojí stejně zdobená obří postel s nebesy, její váhu si ani nedokážu představit. Zatížit takovou váhou celý panelák, okamžitě se sesype. Na vedlejším stole se jako starožitnost nabízí tříhrnkový, kytičkami omalovaný evropský jídlonosič, stará láhev od coca-coly a žehlička na uhlí. Miska s rozjedenými instantními nudlemi už do nabídky nepatří. Smlouvá se jako všude jinde v Asii. Kdo však trvá na příliš nízké ceně, uslyší: „Přijďte zítra.“ V Melace to znamená: „Za tuhle cenu neprodám.“   Pomalu se stmívá. Podvečerem zní kakofonie zpěvu muezzinů, křesťanských zvonů a hinduistické, z evropského hlediska neartikulované, improvizace trubky a bubnu. Na ulici nazývané ulice Harmonie v pohodě provozují ve vzdálenosti pár stovek metrů od sebe své bohoslužby chrám Zelených mraků, Kampung Kling Masjid, jedna z nejstarších mešit v zemi, hinduistický chrám Sri Poyyatha Vinayagar Moorthi a další čínská svatyně. V čínské zapalujeme jako ostatní věřící vonné tyčinky, do mešity bohužel nesmíme, v indickém chrámu pozorujeme, jak věřící rozbíjejí o zem kokosy. Indové naštěstí mluví dobře anglicky a vysvětlí nám, že rozbít kokos symbolizuje rozbití ega okolo vlastní duše, protože ego je pyšné a myslí si, že je lepší než bůh, a nechce nechat duši mluvit s pravým bohem.   Vstáváme brzy ráno, jako celá zdejší čtvrť. Tady platí: „Můžeš pracovat? Pracuj! Nepracuješ? Nejez!“ Žádná peněžní podpora v nezaměstnanosti. Sedíme v čínské restauraci naproti mešitě a pozorujeme ranní provoz. Staří hubení Číňané s tradičními klobouky na hlavě šlapou na stejně starých kolech. Mladší jezdí moderními auty, snad i proto ve zdejších úzkých ulicích není smog. U obchodu visí upozornění na zákaz vstupu s motoristickou helmou na hlavě. Mladá muslimka v džínách tlačí poslední model dětského kočárku kolem zelené plastové popelnice na kolečkách. Do ní sype z lopaty smetí Ind tmavý až do fialova a u sousedního vchodu do domu roste malá palma a bambus.   Aby byl obraz Melaky celý, zbývá ještě navštívit nejnovější část města vystavěnou na půdě získané z moře. Čtvrti vévodí velké moderní nákupní středisko Makhota. Nad úsekem prodávajícím vše od piva po tvrdé visí velký nápis zakazující prodej alkoholu osobám mladším 18 let, muslimům a po deváté hodině večerní. Na celofánovém obalu šesti instantních polévek je napsáno: „Omlouváme se za obyčejné balení, ale všechny peníze jsme dali na to, aby naše nudle byly opravdu dobré.“   Makhota žije, je blízko centra a její velká klimatizovaná hala, chodby a schodiště nabízejí i KFC a další fast food a mladí si sem zvykli chodit trávit svůj volný čas. Rozdíly mezi kontinenty se tady stírají. Knihkupectví nabízí poslední díl Harry Pottera, dvoranou zní Crazy Frog a dětským tričkům na pultě vedle nás dominuje medvídek Pú.   Nové domy u moře jsou zčásti prázdné. Je jasné, že mohutná výstavba souvisí s programem roku 2020, podle kterého se má Malajsie stát ze zemědělského státu, závislého na dovozu, státem průmyslovým a soběstačným. Ale Steve, který se k nám opět připojil, připouští: „Výstavbu domů na půdě z moře, kterou koupily a financovaly banky, jsme možná trochu uspěchali a do toho přišla v roce 1997 finanční krize. Ale zatímco teď má jedno patro cenu 50 000 ringgitů, v roce 2020 ho prodáte za 150 000. Až budete v penzi, uděláte dole hospodu, nahoře hostel, přivezete turisty z Evropy. Je to investice do budoucna.“

Ani rozestavěný mrakodrap prý nic nezničí, horko beton nepoškodí, deště po něm stečou, je to dobrá investice, za deset až dvacet let se bude pokračovat. Tak vysvětloval rozestavěné domy jeden pracovník banky (předpokládám, že i on byl Baba-Nyonya).Nepotřebujeme nic dokazovat   Životní filosofie malajských Číňanů i Baba-Nyonya je zvláštní. Pravděpodobně vyplývá ze směsi všech jejich asijských filozofií i pohnuté historie. Dnes už zrušená kvóta pro přijímání na vysoké školy například určovala, že poměr jednotlivých národů na univerzitě musí odpovídat procentuálnímu složení obyvatel Malajsie. Když Steve studoval na vysoké, bylo v jejich kruhu 28 studentů, z toho 25 Malajců, 2 Číňané a 1 Ind. Určité výhody mají bumiputra, což by se dalo volně přeložit jako synové země. To jsou ti, kteří na státním území žijí od nepaměti, především Malajci a Orang Asli, kterých je pouze ke sto tisícům a na Malajský poloostrov přišli asi před deseti tisíci lety (svým vzhledem poněkud připomínají obyvatele Nové Guiney). Číňané, Indové ani Baba-Nyonya k bumiputra nepatří.   Názor mladého bohatého majitele umělecké galerie čínského původu, který studoval v Austrálii (a jeho manželka v Anglii) mě poněkud překvapil: „My jsme pracovití a ženeme se v obchodu dopředu. V byznysu i vzdělání jsme první a kdybychom nedali ostatním šanci, zůstali by daleko za námi a třeba by to dopadlo jako v Indonésii. Musíme mít jakýsi handicap.“   Tradiční rozdělení společnosti se změnilo. Traduje se, že dříve byli Malajci rolníci, Číňané obchodníci a Indové pracovali. Číňané a Indové si své profese podrželi, Malajci jsou dnes navíc ve vládě a administrativě. Tolerance se projevuje i v této oblasti, ministerský předseda státu Pinang, kde žije velké procento Číňanů, je čínského původu a post ministerského předsedy bornejského Sarawaku donedávna zastával příslušník dajáckého kmene Iban.  

Nebyla jsem si jistá, zda jsem tuto praktickou ukázku čínské filozofie správně pochopila, a požádala jsem o zopakování. „Jsme chytřejší a pracovitější. Mohli bychom obsadit vysoké školy a usadit se ve vládě. Máme na to. Ale pak by to mohlo dopadnout jako pogromy na Číňany v Jakartě a Medanu před několika lety. To nechceme, a tak dobrovolně ustupujeme.“

Být tak dobrý, že nevadí vzdát se dobrovolně prvenství. Dát přednost bohatství a klidu před mocí a nebezpečím. Být si vědom svých hodnot a s tím se spokojit. Evropa je jiná. Na každé cestě se člověk něčemu přiučí.Jaká je Melaka* Malajský stát Melaka leží na jihozápadním pobřeží Malajského poloostrova. Má přibližně milion obyvatel a plochu 1652 km2. Hlavní město Melaka má přes půl milionu obyvatel.* Vznik Melaky se považuje za počátek dnešního malajského státu. Sultáni opustili Melaku s Portugalci, dnes je v čele tohoto státu guvernér.* První Číňané se usadili v Malajsii již ve 13. století. Většina přijela až v 19. století, když Čína za dynastie Manchu zažívala problémy.* Melaka je malajsky, Malacca je anglický přepis tohoto jména.* Baba-Nyonya se někdy píše Baba-Nonya. Správně je nyonya, což malajsky znamená vdaná paní, zatímco nona je slečna (nonya je tedy chybný přepis cizinců).* Mapu města a státu Melaka i další informace získáte zdarma na Malajském velvyslanectví v Praze 1, Washingtonova 25, tel. 234 706 611, e-mail: mwprague@mwprague.cz.* 1 ringgit neboli malajský dolar je necelých 7 Kč, za 1 USD je 3,7 ringgitu (RM).* Svatý František Xaverský byl v Melace krátce pohřben v letech 1552/53. Pak byl převezen do indické Góy. Jeho melacká socha nemá pravou ruku, ale není to dílo vandalů. Když v bouři spadla, ulomila se jí pouze pravá ruka, tatáž, kterou kdysi Řím před kanonizací Františka vyžádal exhumovanému mrtvému useknout. Prý se tehdy objevila krev. Je pochopitelné, že se nikdo neodvážil ruku soše znovu připevnit.* Portugalce připomíná brána do bývalé pevnosti Famosa, ruiny kostela, replika portugalské galeony Flor De La Mar a Portugalské náměstí, centrum čtvrti založené v roce 1917 pro potomky Portugalců. I když udržují tradici, vypadají tito potomci spíše jako Indové a jejich portugalštině dnes nikdo nerozumí.* Stadhuis – radnice, původní sídlo holandského guvernéra je prý nejstarší zachovanou holandskou budovou na Dálném východě. Dnes je v ní muzeum. Stejnou barvu jako ona má i sousední kostel.  

Už jste se někdy prošli po mostě přes největší českou řeku v Roudnici nad Labem? Budete se v té chvíli nalézat nejen poblíž místa, odkud praotec Čech vybíral zaslíbenou zemi. Právě tady se klenul třetí nejstarší most Českého království a nejstarší most kamenný. Stavěl se sedm let a základní kámen s ostatky svatých byl položen doprostřed řeky v roce 1333. Pohled na železnou konstrukci samozřejmě každému napoví, že současný most je z podstatně pozdější doby – byl postaven až v letech 1906 až 1910. Ovšem než na most, který téměř navazuje na roudnické náměstí, vstoupíte, leccos vám tu jeho staletou pohnutou historii připomene…   Že by třináctka na začátku letopočtu zahájení stavby přinášela mostu smůlu? Možná. Na druhou stranu se ale o jeho postavení zasloužil sluha boží, biskup Jan IV. z Dražic. Roudnice totiž původně patřila pražskému arcibiskupství. Buď jak buď, kvalitu mostu, dokončeného v roce 1340, už za dva roky důkladně prověřilo rozvodněné Labe. Vydržel. A pomohl samotné Roudnici k tomu, aby rostl její význam jako obchodního a správního centra oblasti.  

  Během dalších století přes most táhlo několik vojsk a čelil dalším povodním. V pohnutých dobách boje o češství v roce 1620 obsadila most stavovská vojska a po vítězství císařských vojsk na Bílé hoře ho dokonce pobořila. Oprava se táhla a nakonec hrdé stavbě nad řekou Labe udělili poslední ránu Švédové a jejich děla. Původní most už nikdy nebyl obnoven, a protože Roudničtí potřebovali i na druhou stranu Labe, objevil se na jeho místě alespoň přívoz. To ovšem most nenahradilo, důležitost Roudnice klesala ve prospěch blízkých Litoměřic a tamějšího mostu.   Torza starých pilířů byla v Labi v Roudnici odstraněna až v roce 1906, postaveny nové a vztyčena želená konstrukce. Tím ovšem pohnuté události kolem mostu neskončily. Právě on odděloval v letech okupace nacistickým Německem hranice mezi českým územím a pohraničím, které si zabralo Německo. Tuto dobu dodnes symbolizuje plastika Čechie a český lev na mostě směrem k levému břehu Labe.   Až budete po mostě procházet, určitě si všimněte malé žluté stavby téměř na konci mostu pod zámkem. Za mříží je tu umístěna nejen pamětní deska, ale domek souvisí s dnes oprašovaným systémem mýtného – právě tady se kdysi vybíralo.Z mostu je úchvatný pohled na samotnou řeku s plavebním kanálem. Masa protékající vody dává jasně najevo svou sílu a skrytou divokost ještě zesilují peřeje poslední stavby na řece u roudnického mostu – kanoistického kanálu s divokou vodu.   Pokud ovšem za skutečně poslední novinku spojenou s mostem nepovažujeme unikátní nález z roku 2005. Při čistění plavebního kanálu byly nalezeny kamenné bloky z klenby původního mostu z roku 1333 a dokonce i tři dřevěné trámy ze základů pilířů. Přežily sedm staletí zřejmě jen díky tomu, že je překryla vrstva bahna, které zamezilo přístupu vzduchu. Nalezené bloky jen potvrdily, že původní odhady, jak se most stavěl, jsou správné. Bloky byly sestavovány k sobě a prostor mezi nimi vyplněn maltou. K identifikaci bloků i trámů napomohly i údaje z důkladné dokumentace pozůstatků původního mostu rozebraných při stavbě nové kosntrukce mostu na začátku dvacátého století.  

„Objevy jsou to velmi významné z několika důvodů… Jde o nové nálezy stavebních částí středověkého kamenného mostu… Další význam tkví v tom, že současné vědní obory mají k dispozici velkou škálu metod, kterou lze stanovit celou řadu nových poznatků,“ uvádějí na svých webových stránkách pracovníci roudnického Podřipského muzea. Právě ve venkovní části tohoto muzea jsou nyní unikátní nálezy umístěny.tip Kam ještě v okolí:* Roudnice nad Labem může nabídnout zajímavou procházku nebo výlet na kole po samotném městě, jednom z nejstarších v Čechách. Její název vychází z původního Rúdnik či Rúdnica, což znamená rudný pramen. Nachází se zde zámek, klášter augustiniánů a další zajímavosti. Některé historické prameny uvádějí, že právě tady byl na kněze vysvěcen Mistr Jan Hus.* Z blízkých Krabčic si můžete celkem pohodlně vyšlápnout na památnou horu Říp nebo sem dojít trochu krkolomější cestou z Vražkova, kde se můžete zastavit na střelnici.* Na divoké vodě si v Roudnici mohou záludnost tohoto živlu vyzkoušet i začátečníci.* Rovinatý terén okolo města je jako stvořený k výletům na kole.   napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Za vínem na Mělnicko

I když je tuzemská produkce vín soustředěná především na jižní Moravě, i ve vinařské oblasti Čechy je možné nalézt vinné skvosty. Tato oblast se dělí na dvě vinařské podoblasti – litoměřickou a mělnickou. My se dnes vydáme do druhé z nich a to přímo do okolí Mělníka a blízké Roudnice nad Labem. Vinice Mělnicka se rozkládají na vápenitém podkladu, což je předurčuje také pro pěstování modrých odrůd jako jsou například Rulandské modré, Modrý Portugal či Svatovavřinecké. Mělnická vína lze ochutnat u příležitosti návštěvy místní kostnice nebo mělnického zámku při prohlídce vinných sklepů. Příznivci dobrého domácího vína jistě využijí možnosti malé degustace, jež přijde na pouhých padesát korun a okoštovat lze jedno bílé a jedno červené víno. Komu by to nestačilo, může si zakoupit samozřejmě další skleničku. Návštěvu Mělníka nezapomeňte ukončit pohledem na mělnický soutok Labe s Vltavou, vycházky určitě nebudete litovat.   Dalším výletním cílem po návštěvě Mělníka bude Roudnice nad Labem s bohatými vinicemi i historií. Na Roudnicku se dnes pěstují hlavně bílé odrůdy jako například Müller Thurgau, Ryzlink Rýnský, Sylvánské zelené, Rulandské bílé a šedé, Chardonnay nebo Muškát Ottonel. Opravdoví fajnšmekři si jistě nenechají ujít jakostní vína s přívlastkem, která se vyznačují tím, že při lisování musí dosáhnout cukernatost alespoň 19 stupňů normalizovaného moštoměru (moštoměr – ukazuje kg přírodního cukru ve sto litrech moštu). Stupně cukernatosti pak dále stoupají v závislosti na přívlastku, který víno nese. Na své si ale přijdou i milovníci červených vín. Místní vinaři se věnují mimojiné i výrobě takzvaných barikových vín. V čem výroba spočívá? Část produkce vybraných vín se nechává před stáčením do lahví nazrát speciální technologií v sudech z francouzského dubu, které se nazývají barrique. Vína lze koupit buď na zámku, nebo v Roudnické vinotéce v Riegrově ulici poblíž náměstí.  

Roudenská vína šla vždy dobře na odbyt. Věrnými odběrateli jsou po staletí např. Pražský hrad nebo pražští arcibiskupové. První zmínky o pěstování vína na Roudnicku jsou již z roku 1333. Tehdy patřila Roudnice pražským arcibiskupům. O pěstování vína se zasloužil v době Karla IV. právě jeho důvěrný rádce, arcibiskup Arnošt z Pardubic. Dnes patří roudnické vinice a dalších sedm hektarů známých mělnických vinic rodině Lobkowiczů, kterým patřilo zdejší panství od začátku 17. století. Jak je vidět má vinařství v Čechách i na Moravě dlouhou tradici. Určitě tedy stojí zato česká a moravská vína vyzkoušet, uvidíte, že u nich určitě i zůstanete.   www.vinazmoravy.cz, www.vinazcech.cz a www.lobkowiczke-vinarstvi-roudnice.cz.

PETROV-PLŽE

Malované vinné sklepy v Petrově jsou krásnou ukázkou lidové architektury.

MIKULOV

Stálou výstavu vinařství a obří sud najdou příznivci vína v mikulovském zámku.

SALON VÍN

Sto nejlepších vín České republiky lze ochutnat v degustační expozici na zámku ve Valticích.

ŠOBES

Nedaleko Znojma, v údolí řeky Dyje, leží jedna z nejmalebnějších moravských vinic.

LOUCKÝ KLÁŠTER

Výborná moravská vína můžete ochutnat v bývalém premonstrátském klášteře v Louce ve Znojmě. Najdete zde i bednářské a vinařské muzeum, prohlédnout si pak můžete samotný klášter.

ROSA COELI

V Dolních Kounicích na vás čeká tajemná zřícenina gotického kláštera Rosa coeli. Navštivte také renesanční zámek a vysoko nad městem barokní poutní kapli svatého Antonína. Zajímavá je rovněž malá židovská čtvrť s hřbitovem a synagogou s expozicí věnovanou historii zdejší židovské obce.

STARÝ PODDVOROV

Sto třicet sedm let je zdejšímu dřevěnému větrnému mlýnu. Díky ojedinělému soustrojí a skvělému stavu se stále dokáže otáčet za větrem.

ČEJKOVICE

Starobylá templářská tvrz v Čejkovicích vám předvede své unikátní šest set padesát metrů dlouhé chodby, ve kterých najdete také velmi stylovou vinárnu.

LEDNICKO-VALTICKÝ AREÁL

Tento areál je jednou z nejrozsáhlejších krajin v Evropě, cíleně vytvořených člověkem. V roce 1996 se proto dostal na seznam památek UNESCO. V těsném sousedství valtického zámku začíná naučná vinná stezka, která vás přes rozsáhlé valtické vinice zavede až ke kolonádě Reistna, z níž se otevírá na celý Lednicko-valtický areál nádherný výhled.

MUTĚNICE

Srdcem vinařského Slovácka jsou Mutěnice. Zdejší sklepní areál Pod búdama tvoří téměř pět set sklepů typických svým malovaným průčelím. Rozhodně ochutnejte místní vinařskou specialitu – Slovácký granát.

MILOTICE

Chloubou Milotic s hrdým přívlastkem Perla jihovýchodní Moravy je místní barokní zámek. Nezapomeňte ani na blízkou kolonii dvou set padesáti vinných sklepů Šidleny.

Znojemnská cyklostezka

Je značena žlutými tabulkami se zeleným logem cyklostezky. Prochází padesáti pěti obcemi a měří 165 km. Nabízí spoustu zajímavostí. V Olbramovicích vás stezka zavede k unikátním vinným sklepům v pískovci, v Šatově (sto padesát metrů za Moravským sklípkem) zase najdete i naučnou experimentální vinici se starými a málo známými odrůdami vín. Je bohatá na spoustu architektonických památek spojených s vínem, jako jsou sklepy, lisovny a další.

Markovy vinné sklepy Olbramovice – www.vinotour.cz

Olbramovice leží uprostřed rozsáhlého vinařského komplexu. Unikátní sklep pochází ze 14. století a je vytesaný v pískovci. Víno se v něm vyrábí zvláštní metodou ódického kvašení, díky němuž vás po něm nebude pálit žáha a bolet hlava. Na vše zde máte s naší kartičkou 10 procent slevu (před návštěvou předem zavolejte). Přímo si zde můžete půjčit i trekové kolo.

Něco navíc: Na výlet si třeba vyjeďte do nedaleké přírodní rezervace Rokytenské slepence nebo můžete přímo v Olbramovicích navštívit některou z památek. Cyklostezka: Znojemská

Penzion Vinohrad – www.penzion-hnanice.cz

Přímo u hranic s Rakouskem leží Hnanice, obec s bohatou historií. Na výlet si můžete vyjet také do města Retz kousek za hranicí. Najdete zde největší náměstí a nejdelší vinný sklep v Rakousku. V Hnanicích je spousta příležitostí ke sportování. Odpočinout si od kola na svém putování můžete pak v penzionu Vinohrad, kde máte ubytování a bowling s kartou Koktejlu 15 procent slevu a 5 procent slevu na jídlo.

Něco navíc: Za výlet stojí i nedaleká vinice Šobes, která je považována za jednu z deseti nejlepších v Evropě. Cyklostezka: Znojemská a Moravská vinná

U Špillarů – www.uspillaru.cz

V historické obci Hodonice, na řece Dyji, si můžete kromě výroby vína prohlédnout i starý pivovar, který zde stojí od 18. století. Nedaleko Znojma zajděte na prohlídku barokního Lechovického kostela nebo nedávno rekonstruované rotundy.

Něco navíc: V Hodonicích využijte ve sklípku U Špillarů slevu na degustaci zdejších vín (nutno předem zavolat). Nedaleko, ve Velkém Karlově, navíc můžete navštívit krokodýlí farmu. Cyklostezka: nedaleko Znojemské a Moravské vinné

Ruční papírna Stará škola – www.handmadepaper.cz

V obci roku 2003, Želeticích, kousek od Znojma, se cestou k Moravskému Krumlovu můžete seznámit s výrobou papíru starou dva tisíce let. Odhalíte tu výrobu různých druhů za použití kávy, květin nebo zeleného čaje.

Něco navíc: Na kole můžete navštívit vodní přehrady v Horních Dunajovicích, Těšeticích nebo Výrovicích. Cyklostezka: Znojemská

Moravská vinná cyklostezka

Žluté tabulky mají tentokrát červené logo. Tato takzvaná páteřní stezka místy navazuje na některé jiné cyklostezky, jako Znojemskou, Mikulovskou. Po cestě čeká na cyklisty řada zajímavých kostelů, v Jaroslavicích zámek a zastavit se můžete i u sloupu, který tu stojí od začátku 16. století na památku tehdejších ničivých zátop. Ve Sloupu přijedete k vodnímu mlýnu a v Hustopečích zase nezapomeňte zastavit u výjimečné kašny. Stojí tu od dob renesance. Za pozornost stojí i mikulovský zámek s obřím sudem. A pak – samozřejmě – proslulé naleziště z doby kamenné – Dolní Věstonice.

rodinná restaurace a penzion U Fandy – www.heurigen-fanda.cz

Obec Šatov leží v těsné blízkosti rakouských hranic. Je zde jedinečný malovaný sklep vykopaný v pískovci, v němž jsou zobrazeny desítky výjevů ve stylu naivního umění zobrazující životy vinařů, místní legendy i vzdálenější města a stavby.

Něco navíc: V Šatově můžete využít 30 procent slevy na ubytování v penzionu U Fandy. Cyklostezka: Znojemská, Moravská vinná

Slovácký sklep – www.slovackysklep.cz

Udržováním lidových tradic a zvyků jsou známy Němčičky. Příjemná návštěva vás čeká ve sklepě v tradičním slováckém stylu nebo ještě příjemnější večer v lisovně s mohutným dřevěným sklepem k posezení, kde máte 299 Kč slevu (je potřeba předem zavolat, zda je volný stůl, a předložit slevovou kartičku Koktejlu).

Něco navíc: 7.–9. července se tu konají Krojované hody – největší svátek obce – a poslední srpnovou neděli (25. 8.) je na koupališti Burčáková slavnost s tradiční neckyádou. Cyklostezka: Moravská vinná

Penziony Marco – www.penzion-mutenice.cz

Původně templářskou obcí, o které se dnes dá mluvit jako o srdci vinařského kraje, jsou Mutěnice. Kraj je zde téměř nedotčený turistikou a najdete tu klid a pohodu tolik příznačné pro jižní Moravu. Nedaleko leží biosférická rezervace Bílé Karpaty a archeologická naleziště.

Něco navíc: První víkend v září se konají Mutěnické vinařské dny s ochutnávkou vín a burčáku a návštěvami vinných sklípků. Ubytujte se v penzionů San Marco, kde vám se slevovou kartou Koktejlu poskytnou slevu 10 procent. Cyklostezka: Moravská vinná

U Medňanských – www.umednanskych.cz

Nedaleko Pálavských vrchů, Lednicko-Valtického areálu a Novomlýnských nádrží se nachází město Hustopeče. O vinařství se zde něco můžete dozvědět například ve sklípku u Medňanských, kde vás čeká degustace zdejších vín (nutno předem zavolat). Něco více zjistíte ve stálé vinařské expozici ve sklepních prostorech renesančního domu U Synků.

Něco navíc: Pokud nestihnete Hustopeče v létě, tak od 6. do 8. října se zde pořádají burčákové slavnosti. Cyklostezka: Moravská vinná

Mikulovská cyklostezka

Logo této stezky na žlutých tabulkách je světle zelenohnědé. Stezka, dlouhá 65 kilometrů, vede největší moravskou vinařskou oblastí, na které už tisíce let leží nejrozsáhlejší komplexy vinic. I na ní leží spousta památek lidové architektury od sklípků po různé kapličky. V Lednici na chvíli odložte kola a jděte se projít zámeckým parkem. V Mikulově můžete navštívit židovskou synagogu nebo se zastavit u Kočičí skály. A konečně, čeká na vás i zámek ve Valticích.

Penzion Nad Sklepem – www.nadsklepem.cz

Mikulov je jedna z nejznámějších oblastí jižní Moravy. Ve městě samotném stojí synagoga a známý Svatý kopeček, nedaleko potom stojí za návštěvu Dolní Věstonice nebo Lednicko-Valtický areál.

Něco navíc: Poblíž Mikulova, v obci Sedlec, můžete využít ubytování, na které máte slevu. Cyklostezka: Mikulovská

Kyjovská  a mutěnická cyklostezka

Kyjovská stezka (90 km) pro cyklisty je značena žlutými tabulkami se světle zeleným symbolem sklepa.

Spolu s Mutěnickou stezkou (65 km), která prochází obcemi okolí Mutěnicka, nabízí skutečně řadu variant pro výlety. Kyjovsko je kopcovité, mutěnické roviny zvolí rekreační cyklisté a rodiny s dětmi. 

Mutěnická cyklostezka má starorůžové logo. Na ní míjíte přírodní rezervaci Špidláky, ale dál pak už sama vede rezervací Horky a v Miloticích rezervací Písečný rybník.

Vinný sklep U Hroznu v Čejči – www.vinny-sklipek.cz

Ve vesnici Čejč trávil část mládí T. G. Masaryk a je tu velmi příjemné prostředí. Nedaleko Hodonína se můžete seznámit se správným degustováním vína ve vinném sklepu U Hroznu.

Něco navíc: 1. neděli po svátku sv. Vilibalda (obvykle 2. neděle v červenci) jsou v Čejči letní hody, které začínají již v pátek a právě v neděli vrcholí. Cyklostezka: Kyjovská, Moravská vinná, Mutěnická

Jarošův mlýn – www.jarosuvmlyn.cz

Ve Veverské Bítýšce, kousek od Brna, můžete

navštívit mlýn, ve kterém jako by se zastavil čas. Mlynář vám řekne vše o životě ve mlýně, o zdejším unikátním zachovaném mlýnském zařízení, ale i o tom, jak se z obilí vyrábějí různé druhy mouky.

Něco navíc: Cestou do Jarošova mlýna můžete navštívit hrad Veveří. Cyklostezka: Do Veverské Bítýšky se dostanete na kole snadno, vede sem i řada značených nebo částečně značených cyklostezek.

Informace o vinných cyklostezkách na stránkách www.wineofczechrepublic.cz.

Kde se zastavit v Čechách

Farma Třebušín-Zababeč – www.farmazababec.wz.cz

Svět je nejhezčí z koňského hřbetu, tak proč se na něj takhle nedívat třeba celý týden? Umožní vám to na koňské farmě v Třebušíně, jen kousek od Litoměřic. Farma je přímo zaměřená na rodiny s dětmi, takže se nebojte, že si neodpočinete ani na dovolené.

Něco navíc: Můžete navštívit Galerii výtvarného umění v Litoměřicích, expozici naivního umění nebo síť podzemních sklepů. Na náměstí stojí unikátní radnice i dům se sgrafitem – Salva guarda. Poblíž Třebušína je i známý ploskovický zámek, nad obcí leží zřícenina Kalicha, bývalého Žižkova hradu.

Parkhotel Terezín – www.hotelterezin.cz

Kousek od vinic kolem Litoměřic se nachází město Terezín, v době druhé světové války židovské ghetto, s Malou pevností, která sloužila nacistům jako politické vězení. Vychutnat si tu ovšem můžete i neobyčejnou atmosféru pevnostního obranného systému při procházce po valech. Přespat nebo strávit třeba i delší dobu můžete v právě zrekonstruovaném Parkhotelu Terezín přímo v centru u jednoho ze zdejších parků, kde máte 15% slevu na ubytování.

Něco navíc: Spoustu kulturních příležitostí nabízejí i nedaleké Litoměřice a Úštěk, kde je celé centrum unikátní městskou památkovou rezervací.

Skalní hrad a poustevna Sloup – www.hradsloup.cz

Výlet nebo dovolenou mezi pískovci můžete strávit ve Sloupu v Čechách. Hlavní dominantou Sloupu je skalní hrad a poustevna, tyčící se 30 metrů nad okolní krajinou. Okolo je ale spousta míst k výletům, například poustevna nebo Cikánské jeskyně. Během léta se přímo na hradě pořádají koncerty. Letos to bude trio kytar, komorní skladby studentů pražské konzervatoře nebo irské balady.

Něco navíc: V Novém Boru a Kamenickém Šenově jsou otevřena sklářská muzea.

České Švýcarsko – www.ceskesvycarsko.cz

Od roku 2000 je České Švýcarsko národním parkem. Neznamená to ovšem, že vás zde čekají pouze tiché procházky krajinou vzácných živočichů a rostlin a pískovcových skal. Pro odvážnější povahy jsou zde 14. a 28. července a 25. srpna připravené dny „Tramvají do skal“ – zajištěné akce plné adrenalinu.

Něco navíc: Ti klidnější z vás zde mohou strávit prodloužený víkend ve dvou s golfem, pěšími výlety romantickou krajinou a návštěvou lázní.

Bobové dráhy ve Špindlerově mlýně a Harrachově – www.bobovka.cz

Na bobové dráze se nemusí jezdit pouze v zimě. Při výletu na severovýchod Čech do Harrachova či Špindlerova Mlýna se můžete kromě klasické pěší túry nebo cesty na kole i sklouznout na bobech.

Něco navíc: Autem se ze Špindlerova Mlýna poměrně rychle dostanete do Adršpašsko-teplických skal, Pece pod Sněžkou, na Ještěd nebo do liberecké zoo a botanické zahrady.

Housův mlýn – www.housuvmlyn.cz

Když se mluví o historii jihu Čech, snad každého napadne Tábor a husité. Jak vypadala tehdejší mučírna nebo zbrojnice, můžete zjistit některou sobotu v létě na Housově mlýně přímo v Táboře. Husitské soboty začínají ve 14.30 na Žižkově náměstí u muzea a pokračují na Housově mlýně.

Něco navíc: Kousek od Tábora se nacházejí Chýnovské jeskyně, nejstarší zpřístupněné takovéto podzemní prostory v Česku.

Třebechovické muzeum betlémů – www.betlem.cz

Při putování po východních Čechách nezapomeňte navštívit – i když možná v létě trochu předčasně – národní kulturní památku, muzeum betlémů. Je zde jedinečný mechanický betlém z vyřezávaného dřeva s dvěma tisíci díly.

Něco navíc: Zdejší muzeum pořádá workshopy, kde se odnaučíte

bát ručních prací. V létě to mimo jiné bude ubrousková technika

nebo malování tuší na kameny.

Při výletu do Prahy navštivte:

Popmuzeum – www.popmuzeum.cz

Praha jistě skýtá mnoho známých i neznámých míst k návštěvě. Popmuzeum patří do obou skupin. Pokud jste o něm ještě neslyšeli a chcete si zkusit zahrát na elektrickou kytaru, práci zvukaře nebo práci skladatele, určitě se mezi středou a nedělí stavte (otevřeno od 16 do 20 hod.)

Něco navíc: Popmuzeum pořádá také krátkodobé tematické výstavy.

Thajské masáže Tawan – www.tawan.cz

V centru Prahy můžete zažít i pravou exotiku v podobě thajské masáže přímo v hotelu President. Masáž právě pro vás vám zde pomohou vybrat na míru.

Něco navíc: Zlatá ulička nebo Malá strana jsou naprostá klasika… ale co se jednou vydat raději do divadla?

Nebo rovnou na divadelní festival – Letní shakespearovské slavnosti začínají na konci července.

Napsal  Petr Slavík,  vyfotografoval  Petr Berounský

„…ukousne vám prst.“ Takhle nějak zněla písnička z dětského seriálu o zvířátkách z pražské zoo, který před lety uváděl doktor Zdeněk Veselovský. Celkem jednoznačné poselství. Jednoduché, výstižné, jak je v písních pro mladé posluchače zvykem. Přeneseně ho lze uplatnit v kterémkoli národním parku při setkání s velkými kočkami. Stačí dodržovat pravidla. Seděl jsem několik hodin v otevřeném terénním voze uprostřed lví smečky, kontroloval si každý sebemenší pohyb, nedovolil si zakašlat a změna polohy na sedadle mi trvala vždy několik minut. O pár měsíců později jsem viděl mladou Španělku, jak se bezstarostně potuluje pobřežním porostem řeky Luvuhvu. Naštěstí jsme její výlet zarazili hned v počátcích.    Bylo to jako procházet se levhartovi v obýváku. Pokud její rozverná vycházka působila hloupě, pohled na indickou rodinu svačící necelých patnáct metrů od zjevně hladových, téměř dospělých tygřích mláďat, vypadal strašidelně. Děti visely na konstrukci džípu jako opičky, vřískaly a smály se pod dohledem svých rodičů a „zkušeného“ průvodce. Naštěstí se nic nestalo. Snad stál některý z hinduistických bohů opodál. Ale protože i bohové, strážní andělé a lidský rozum občas spí, dochází čas od času k incidentům, které většinou končí tragicky. Útok bývá nečekaný, rychlý a… poslední, který zažijete.  

  Jak rychle může být v blízkosti velké kočky všechno jinak, jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Měl jsem se fotit na reklamní plakát k připravované fotografické publikaci Divoká srdce. Sehnat velkou kočku, ke které můžete přijít a nechat se s ní vyfotit, není jednoduchý úkol. Přesto se nám podařilo najít krásného šestiletého samce lva, cvičeného pro film. Byl nádherný, s hustou hřívou, štíhlý, prostě zvíře ve stoprocentní kondici. Měl jsem týden, abychom se seznámili. Dotek přes mříže, kdy jsem cítil škubnutí svalů pod plavou kůží, přinesl euforii. Když mi při druhém setkání zmizela ruka se šlehačkou ve spreji po zápěstí ve lví tlamě, měl jsem pocity… smíšené.   Pak přišlo focení. Stál jsem ve studeném březnovém větru jen ve vestičce, aby fotografie působila dostatečně ve stylu „dobrodruh pod africkým sluncem“, a klepal se zimou. U nohy mi seděla sto osmdesátikilová kočka a cpala se šlehačkou, kterou ji v pravidelných intervalech zásobovala její majitelka. Spoušť fotoaparátu cvakala. Dokonalá souhra mezi všemi aktéry, než… vlastně dodnes nevím, co bylo tím než. Zavadil jsem objektivem o hřbet lva? Lekl se pohybu plachty, která tvořila pozadí? Bránil svou paní? Byl interval v podávání pamlsku příliš dlouhý? Vnímal jsem ten zlomek vteřiny jako ve zpomaleném filmu. Jeho velká hlava se ke mně otočila. Zorničky ve žlutých očích se přívalem adrenalinu roztáhly. Mně sotva stačilo prolétnout hlavou slovo „průser“ a lev skočil.   Zbytek děje vnímám jako žlutou šmouhu. A najednou bylo po všem. Lev se opět ládoval šlehačkou. Já cítil otisk jeho zubů na pravém předloktí a okolí působilo trochu vyděšeně. Nechtěl mi ublížit, snad jen po svém řekl: „Mě nehlaďte…“  

tlivci  

napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová Proč se bývalá zámecká sýpka v Dolní Rožínce na Vysočině změnila na strašidelné sídlo? „Koupili jsme ji v demolici, protože jsme z ní chtěli použít pro naše westernové městečko staré trámy. Na takových stavbách se najdou hotové poklady. Když jsme sem ale vešli, dýchlo to tady na nás a najednou nám přišlo sýpky líto,“ přiznal Henry Špánik, programový ředitel westernového městečka Šiklův mlýn ve Zvoli pod Pernštejnem. „Navíc se ukázalo, že stavba zase není v tak hrozném stavu, jak jsme očekávali. Také statik nám potvrdil, že po opravách může objekt sloužit dál. Tak jsme si sedli a zkoušeli vymýšlet, co s ním.“  

Nápad střídal nápad. Protože šlo o partu lidí, která se stará hlavně o zábavu pro lidi, nakonec zvítězila myšlenka přeměnit sýpku na zábavný strašidelný zámek. A rovnou k tomu i vybudovat kino 3D. První film o strašidlech je už natočen. A také částečně připomenout, jak se žilo ještě nedávno a že k tomu patřily i věci, jako je třeba drtička obilí, kolovrátek nebo kočáry. Těch tu bylo ve chvíli, kdy jsme budoucí strašidelný zámek navštívili, připraveno už dvacet pět. Každý jedinečný a každý i s jedinečnou historií.

„Strašidelný zámek chceme otevřít na začátku prázdnin,“ potvrdil Henry Špánik prvotní informaci, která nás sem přivedla. Znělo to dost odvážně, protože zatím jsme viděli uvnitř v přízemí naskládané vedle sebe nebo na sobě draka, obří hlavu, obří žábu, nad tím vším rytíře a dalšího draka. Někde ve krytu pak odpočívali kostlivci… Ovšem v patrech nad tím – jen holé zdi. „Měli jsme tu naskládané staré předměty, ale vše se vyklidilo, aby se mohlo nerušeně opravovat a budovat,“ vysvětlil Henry Špánik.   Až se zámek otevře, vše se tu bude různě pohybovat, aby návštěvník nezůstal celou prohlídku v klidu. A nakonec ho procházková trasa přivede dýmovou bránou na nádvoří s dobovým trhem a řemeslníky, trpaslíky. Chybět nemají ani domácí zvířata, která byla pro někdejší podhradí typická, jako husy, kozy a další. Organizátoři slibují, že dojem bude dokonalý.  

  My se byli v budoucím kouzelném zámku podívat na začátku června. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, by tudy už měli procházet první návštěvníci. Pro někoho by tak rychlé dokončení rozsáhlého plánu mohlo být příliš velkým soustem, tým lidí, kteří se do budování světa strašidel pustili, má ale za sebou více jak patnáctileté zkušenosti z provozu westernového zábavního centra.   Westernové městečko Šiklův mlýn sice napodobuje prostředí divokého západu, ale překvapivě do údolíčka uprostřed Vysočiny zapadá. Akce se tu pro objednané skupiny organizují po celý rok, přes prázdniny se pak tenhle zvláštní svět zcela otevírá veřejnosti. Lze se tu ubytovat v hotelu, v penzionu, v chatkách nebo stanovat a užívat si zábavu. Naučit se zacházet s lasem, tančit ve stylu country i spoustu dalších dovedností. Aby se tu člověk skutečně oprostil od svého civilního image, může si ve zdejší půjčovně opatřit westernový kostým. Třikrát denně tu skupina patnácti herců a deseti koní předvádí divadlo plné pyrotechnických efektů. „Mohu říci, že jsem i v Americe navštívil podobná představení, ale takové efekty, jako u nás, jsem nikde neviděl,“ míní Henry Špánek. V jednu chvíli třeba vyletí do vzduchu šest set litrů vody. Vše podle chuti a pravda, také kapsy. Bavit se ale může opravdu každý.  

K dokonalé iluzi patří i stádo koní a skotského skotu, včetně bizonů na pastvinách u městečka. Skotský býk si dokonce už zahrál i ve filmu. Šiklův mlýn ovšem nenabízí jen zábavu ve stylu westernu. „Děláme i další atrakce pro veřejnost, jako koncerty, bály,“ upozornila Irena Suchardová, manažerka marketinku. „A pořádáme i jezdecký, indiánský nebo kovbojský tábor po děti.“ Ročně westernový areál navštíví na sto tisíc lidí. Teď budou moci návštěvu zpestřit ještě pobytem mezi strašidly a pohádkovými bytostmi. A připomenout si také časy minulé. I když byly pro ty, kteří je opravdu prožívali, často tvrdé, pro současníky představují hlavně romantiku.

Napsala  Olga Šilhová,  vyfotografoval  Václav Šilha

Lvi se lidem obvykle raději vyhnou. Vede je k tomu přirozený respekt, který pochází už z dob, kdy vzal člověk do rukou poprvé zbraň. Někdy se ale stane, že zvířata hranici vzájemného respektu překročí. Mají lví útoky obdobný scénář, či k nim přispívají shodné okolnosti? Proč se zvíře, které se až dosud živilo přirozenou kořistí, náhle stane lidožroutem? Jsou v chování lvích zabijáků stále ještě záhady, které dosud nebyly uspokojivě vysvětleny? Svahilské „simba hula watu“ lze přeložit jako „lev žere lidi“. A na mnoha místech Afriky tato slova stále ještě platí… Žádná oficiální statistika počtu lidí, kteří jsou ročně zabiti lvy, neexistuje. K dispozici jsou pouze dílčí údaje poskytované buď jednotlivými zeměmi, nebo oblastmi s výskytem lvů. Například Krugerův národní park v Jihoafrické republice udává jako roční průměr dvanáct obětí. V drtivé většině případů jde o běžence, kteří se snaží územím parku přejít do Jihoafrické republiky. Naprostá většina zabití připadá na noční hodiny, které sice nelegálním přistěhovalcům poskytují větší ochranu před odhalením, ale kdy jsou také šelmy nejaktivnější a loví.   Tanzanie uvádí 65 lidí ročně, což je číslo poměrně hrozivé, ale i tak je třeba si uvědomit, že za ním nestojí 65 „lidského masa chtivých“ šelem, ale spíše pár jedinců, kteří obvykle řádí v jedné oblasti, kde mají na svědomí více lidských životů. Je přitom velmi důležité upřesnit, že ne za všemi lvími útoky na člověka stojí snaha jej sežrat. V řadě případů se lvi jen brání a pokud svého protivníka usmrtí, nejeví už o mrtvolu žádný zájem.   Svou roli zde může sehrát i nešťastná náhoda – člověk se jednoduše ocitne v nepravý čas na nesprávném místě. Lvice, která vodí mláďata, bude své potomky s největší pravděpodobností bránit. Známý je i případ zkušeného strážce zvěře, kterému se splašil kůň a shodil jej na zem v blízkosti smečky lvů. Takovým nešťastným shodám okolností zřejmě nelze zabránit, ale za většinou dalších útoků, které nemají lidožravý podtext, stojí často lidská hloupost a naprostý nedostatek respektu k divokým zvířatům. Nejkřiklavější ukázkou takového chování je případ japonského turisty, který se před několika lety odehrál v Jihoafrické republice. Skupinka zahraničních návštěvníků tehdy na safari narazila na smečku spících lvů. Když se ani po delší době zvířata neměla k žádné akci, zmíněný Japonec otevřel dveře vozu a na jednoho ze lvů si sáhl. Byl to poslední dotyk v jeho životě a videonahrávka, kterou tehdy, zřejmě v šoku, pořídil jeden z jeho společníků, po nějakou dobu kolovala světem.  

Je to extrém, ale v průběhu našich cest Afrikou jsme na známky podobně riskantního a především hloupého chování narazili už mnohokrát. Zdá se, že si někteří návštěvníci ani uprostřed africké divočiny neuvědomují, že nejen lvi, ale i další zdejší nebezpečná zvířata rozhodně nepatří k domácím mazlíčkům. Poblíž Sekanini Gate – jedné ze vstupních bran do keňské rezervace Masai Mara – jsme narazili na hrob britského důstojníka, pro nějž dovolená v Africe skončila právě zde. Přes varování manželky i strážců tábora se časně ráno vydal s kamerou na vycházku do buše… Až potkal samotářského sloního samce. Každý soudný člověk by se v takové situaci opatrně stáhnul do pozadí, ale dotyčný Brit zřejmě natolik toužil po zajímavém prázdninovém videu, že na slona naopak začal pokřikovat a mávat. Přesná příčina a důsledky sloního útoku byly i v tomto případě (později už jen ve zvukové podobě) zachyceny na kameru, kterou už nešťastník nestačil vypnout.Ztuhlé žirafy   Bylo pravé poledne, kdy náš džíp několikrát zaškytal a vypověděl službu. Horší čas a místo pro poruchu jsme si nemohli vybrat. Uvízli jsme uprostřed nekonečných plání rezervace Masai Mara právě v době, kdy se naprostá většina turistů, o které zde jinak není nouze, přesouvá na oběd na základny. Většina návštěvníků má na programu pak až podvečerní safari. Ke vší smůle nám ještě vypověděla službu vysílačka. Zkusili jsme tedy mobil – marně. Všudypřítomní operátoři mobilních sítí už dnes sice z velké části pokrývají i tuto odlehlou oblast, ale funkční signál je obyčejně nutné aktivně hledat. Často stačí popojít třeba jen pár desítek metrů, ale to jsme si v dané situaci nemohli dovolit. Pomoc jsme nemohli hledat ani v blízké safari základně, přestože byla na dohled. Vysoká nazlátlá tráva savany sice na první pohled připomínala obilné lány někde u Budějovic, ale jít pěšky rezervací plnou divokých zvířat by nutně zavánělo pokusem o sebevraždu. Nezbývalo než se držet poblíž vozu, který mezitím žhnoucí slunce proměnilo v horkem sálající past. Netrvalo dlouho a přišli jsme i o tuto výsadu.   Skupinka žiraf, která se poklidně popásala opodál, náhle jak na povel strnula a zadívala se upřeně jedním směrem. Jejich nehybnou pozici okamžitě zaznamenal náš průvodce a když se na ní ani po dlouhých minutách nic nezměnilo, nekompromisně zavelel k nástupu do vozu. Někde ve směru pohledu žiraf se pravděpodobně ukrývala nějaká šelma. Žirafy se obvykle dávají útěk, až když je nebezpečí skutečně reálné, ale zarazilo nás, že se ani nepokusily přesunout se na jiné místo, kde by mohly nerušeně pokračovat v pastvě. O tom, že ve své strnulosti dokáží žirafy vydržet i hodiny, jsme se pak sami přesvědčili během našeho čekání na pomoc. Horký vzduch tetelící se nad nehybnou savanou, kde v těchto hodinách chyběl i závan sebemenšího větru, náš nepojízdný vůz a strnulé žirafy, to vše připomínalo zakleté království…  

Když nás pozdě odpoledne konečně vysvobodila posádka jednoho z vozů, která k nám dopravila mechanika z nedaleké základny, neodolali jsme a vydali se po směru žirafího pohledu. Jen o pár desítek metrů dál se pod jedním z keřů ukrývala lvice, jejíž zkrvavená morda vypovídala o tom, že se zde muselo odehrát nějaké drama. Hned za keřem jsme pak objevili čtyři mrtvé pakoně. Mršiny byly téměř netknuté a jejich počet svědčil o tom, že lovkyně zřejmě není na místě sama. A pak se v savaně vydejte na procházku…Zrod lidožroutů   V historii se bohužel už mnohokrát stalo, že se lvi stali zabijáky z přímé vůle lidí. Stačí si jen vzpomenout na jámy lvové nebo na hry v římských amfiteátrech. V poslední době se v této souvislosti uvádí i Saddámův syn Udaj, jehož někteří odpůrci prý údajně také skončili ve lvích klecích. Člověk ale rozhodně není běžnou součástí lvího jídelníčku a už samo jeho vzezření šelmám žádným způsobem nepřipomíná obvyklou kořist. Čím to, že se některá zvířata stávají lidožrouty?  

Pro všechny lidožravé šelmy je typická ztráta přirozeného respektu z člověka. I to má příčinu. Často jde o stará, nemocná či jinak handicapovaná zvířata, která už nejsou schopna obstarat si potravu normálním způsobem. Pokud jsou poblíž lidské příbytky, začnou hledat zdroj své obživy právě zde. Nejprve to bývá dobytek a pak už může být pouze dílem náhody, kdy se jejich obětí stane i člověk. Pasáček koz, který se hladovému lvu připlete do cesty, může být první zkušeností, která šelmě přinese poznání, že lidé mohou být dobrou a především snadno dosažitelnou kořistí. Lidožravý lev, který před lety v Tanzanii zabil více než třicet pět lidí, byl typickým představitelem souhry výše popsaných okolností. Když se jej konečně podařilo zastřelit, zjistilo se, že trpěl vleklým zánětem zubů, který mu znemožňoval normální lov. Ke zrodu budoucího lidožrouta však často přispěje i lidská neopatrnost. Opilý vesničan, který se v noci vydá do sousední vesnice, nebo unavený rolník, který večer usne na poli, mohou být neodolatelným lákadlem i pro zcela zdravé a až doposud normálně lovící zvíře.Příležitost dělá zloděje   Snad nejznámější případ lidožravých lvů v historii se odehrál v Tsavo, kde na přelomu devatenáctého a dvacátého století probíhala stavba železnice mezi Mombasou a Ugandou. Dva lvi zde soustavně přepadali indické dělníky, až to nakonec vedlo k jejich hromadné dezerci a dokonce k dočasnému zastavení celé stavby. Lvi prokazatelně zabili nejméně třicet osm osob, ale celkový počet jejich obětí byl zřejmě mnohem vyšší. Ve stejné době zmizelo ze stavby na sto čtyřicet lidí, jejichž ostatky se sice nikdy nenašly, ale lze důvodně předpokládat, že se i oni stali oběťmi lidožroutů. Řádění lvů se podařilo ukončit až v prosinci roku 1898, kdy byla obě zvířata v rozmezí tří týdnů zastřelena. Jen o necelé dva roky později začal na jiném úseku železnice řádit další lev, známý jako lidožrout ze stanice Kima, který se vyznačoval neuvěřitelnou drzostí. V Železničním muzeu v Nairobi je dodnes k vidění telegram, kterým obsluha v Kima naléhavě žádá o pomoc, protože se lev dobývá přímo do budovy stanice.   Nejznámějším „kouskem“ tohoto lva bylo zabití policejního inspektora Charlese Ryalla, který na něj se dvěma svými společníky číhal v odstaveném železničním vagonu. Během své hlídky Ryall usnul a lev se dostal přímo dovnitř vozu, kde za ním zapadla západka dveří. Poradil si však i s touto situací a Ryalla před zraky dvou bezmocných svědků vyvlekl oknem. Ostatky se našly až následující den, necelého půl kilometru od místa tragédie. Překvapivě malý a stísněný železniční vagon, ve kterém se toto drama odehrálo, je dnes také součástí Železničního muzea v Nairobi.  

Když byl lidožrout z Kima konečně zastřelen, přineslo ohledání jeho těla úplně stejný výsledek jako v případě lvů z Tsavo. Všechna zvířata byla zdravá a ve výborné kondici (v případě tsavských lvů šlo dokonce o dva nadprůměrně velké jedince). Nic zvláštního nepřineslo ani pátrání v místech, kde se útoky odehrávaly. Všude byl dostatek zvěře, a tak na první pohled neexistoval žádný zřejmý důvod pro jejich lidožravé chování. Určité vysvětlení však nabízí historie této oblasti. Trasa železnice totiž prakticky kopírovala otrokářskou stezku, kterou byli do Mombasy přiváděni otroci z Ugandy. Dlouhá cesta divočinou, špatné zacházení a nemoci si mezi otroky často vyžádaly oběti na životech. Mrtvoly zůstávaly nepohřbené a požírání lidských ostatků, které se tak samozřejmě nabízely, nastartovalo u zdejších lvů ztrátu respektu z člověka (zvykli si na lidský pach). V některých případech byli podél trasy karavany zanecháni dokonce živí lidé, kteří už nemohli kvůli vysílení nebo nemoci pokračovat dál. Při stavbě železnice se pak tento problém ještě prohloubil. I zde umíraly v důsledku nemocí či zranění stovky dělníků, o jejichž řádný pohřeb se už ale málokdo postaral.Záhada lvů z Njombe   V posledních letech k útokům na člověka přispívá také stále se rozšiřující lidské osídlení. Mizí přirozená lví kořist. Někdy nemají šelmy jednoduše kam ustoupit, jindy na místě zůstávají kvůli vzrůstajícímu počtu prasat bradavičnatých, která se na obdělávané plochy stahují kvůli potravě. Lví a lidská teritoria se pak na mnoha místech prolínají natolik, že to nevyhnutelně vede ke střetům. Typickou ukázkou je Tanzanie, kde v posledních letech prudce vzrostl počet lvích útoků. Nejčastějšími oběťmi jsou drobní rolníci, kteří pracují na polích.   S každým povedeným útokem navíc drzost lidožroutů narůstá. Již mnohokrát se stalo, že svou oběť vyvlekli z provizorních přístřešků, které rolníkům slouží k odpočinku, nebo se odvážili zaútočit dokonce přímo ve vesnicích. O ztrátě respektu z člověka hovoří také to, že se lvi čím dál tím častěji odvažují pustit se do své oběti jen pár metrů od lidských obydlí nebo přímo na místě činu.   Ačkoliv se příčiny naprosté většiny lidožravých útoků daří uspokojivě vysvětlit, dodnes existují případy, u kterých si to můžeme pouze domýšlet. Patří k nim i řádění lidožravé smečky, které roku 1932 postihlo okolí tanzanského města Njombe. Přibližně patnáctičlenná smečka lvů zde po celých patnáct let napadala lidi a nejméně čtyřicet jich usmrtila. Ačkoliv byly na lvy pořádány pravidelné trestné výpravy, podařilo se posledního lidožrouta zastřelit až v roce 1947. Co se se zdejšími lvy stalo, nebylo nikdy uspokojivě objasněno. Všechna zvířata byla zdravá a silná, vliv člověka na krajinu v okolí Njombe byl jen minimální a byl zde tedy dostatek přirozené lví kořisti. Lze se tedy jen domnívat, že první oběť lví smečky musela být náhodná, a teprve poté následovala tragická řetězová reakce, ve které zřejmě sehrálo svou roli i takzvané zděděné lidožroutství.  

Právě na příkladu smečky z Njombe je nejlépe vidět, proč musí být zvíře, které, byť jen jednou, zaútočí na člověka, rychle a nemilosrdně usmrceno. Lev, který v člověku objeví snadnou kořist, bude totiž své útoky s největší pravděpodobností opakovat. A pokud má takový lev navíc potomky, je pravděpodobnost, že jim předá svou loveckou strategii, téměř stoprocentní.Soužití se lvy

Těžko říci, čím to je, že nás zvířata, která mohou být člověku nebezpečná, fascinují více než jiná. V mořském akváriu celkem bez zájmu míjíme překrásné korálové ryby, abychom pak dlouhé minuty prostáli před nádrží se žralokem nebo jedovatým perutýnem. Také ten, kdo se vydává na africké safari, se obvykle v první řadě zajímá o velké šelmy. Adrenalin, který návštěvníky africké divočiny příjemně lechtá, když z bezpečí svého vozu pozorují lvy, ale obyčejně po několika dnech ztrácí na síle. Kousek po kousku z něj ubírají děti, které o kus dál pasou kozy, ženy, které jdou ke studni pro vodu, nebo honáci, kteří před sebou klidně ženou dobytek. Když si uvědomíme, v jak těsné blízkosti vedle sebe lvi a lidé již po staletí žijí a jak snadnou kořistí může být pro tyto šelmy neozbrojený člověk, je nakonec počet tragických střetů (aniž bychom chtěli tyto nešťastné události jakkoliv bagatelizovat) dokonce překvapivě malý. Ať už vyprávění o lvích zabijácích může působit jakkoliv děsivě, jeho cílem rozhodně není vykreslit lvy jako krvelačná monstra. V mnoha případech záleží totiž jen na nás, jak se k nám král zvířat zachová.

Zabili lvici a zohavili její mrtvolu – Lvice utekla z Queen Elizabeth National Park a zranila tři muže, z nichž jeden zemřel. Vesničané kopími, mačetami a klacky na lvici ukrývající se v křoví zaútočili, zabili ji, její mrtvolu zohavili a pro výstrahu odnesli do místního vězení. Stěžovali si na nedostatečnou reakci správy parku na žádost o pomoc. Ta událost označuje za nešťastné nedorozumění.

zdroj: allafrica.com – 11. 10. 2006

Lvi napadli o víkendu vesnice v Keni – Dvě smečky lvů se snažily dostat k dobytku do vesnice v oblastech Mogodashe, Bura a Garissa. Výsledkem jejich útoků jsou čtyři lidské oběti a větší množství dobytka. Vesničané se marně snažili lvy zahnat. Místní předáci obviňují Kenya Wildlife Service z nečinnosti a vesničané vyhrožují, že lvy otráví.

zdroj: The Standard – 24. 7. 2006

Musí umírat, aby přežili… – Setkání skupiny expertů svolané Mezinárodním svazem pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) došlo k závěru, že k ochraně lva může významnou měrou přispět přísně řízený trofejní lov. Peníze mohou pomoci budovat rezervace a podíl ze zisku má motivovat místní obyvatelstvo k větší ochraně přírody a kompenzovat rizika soužití se lvy a ztráty na uloveném dobytku.zdroj: aktualne.cz – 17. 1. 2006

Napsal a vyfotografoval  Petr Tůma,  časopis Esquire

„Chci navštívit jednu fajn babu,“ odpovídal jsem známým na otázku, kam pojedu na dovolenou, drsným výrazivem chalanů z Valašska, abych zakryl svůj měkký pražský přízvuk. Většinou jim zvědavě zacukalo obočí a téměř každý se chytil na nastraženou udičku a začal se vyptávat na bližší podrobnosti. Dodával jsem jediné – že tahle „známá neznámá“ sídlí uprostřed sinajské pouště. Na místě, o kterém byste si při pohledu z výšky řekli, že ho nasnímala sonda Discovery na nevlídném povrchu Marsu. Nebo snad na Měsíci? Vždyť Sinaj dostala pojmenování po bohyni Luny Sin, kterou uctívali její původní obyvatelé. Egyptologové, dobrodruzi, věřící, moudří a mnozí další se jistě dovtípili, že jsem hovořil o návštěvě svaté Kateřiny. Formuloval jsem to možná nadneseně. Ale to k místu, které Arabové nazývají Gebel Musa, čili Mojžíšova hora, patří. Vždyť právě na její vrchol ve výšce 2285 metrů sestoupil podle Starého zákona Hospodin, aby promluvil k Mojžíšovi a jeho lidem, když putovali přes sinajskou poušť do zaslíbené země Kanaán. To tam se prý zrodil základní kánon mravních přikázání – kteří někteří nazývají Archou úmluvy a jiní Desaterem. V Izraeli si o tom vykládají úsměvnou historku, podle níž se vrátil Mojžíš ke svému lidu a řekl: „Mám pro vás dvě zprávy. Ta dobrá je, že z třiašedesáti přikázání jsem to usmlouval na deset. Ta špatná je, že nesesmilníš tam zůstalo…“   Ať už to bylo jakkoliv, toto místo si uchovává punc zvláštnosti a magneticky přitahuje procesí novodobých poutníků stejnou silou, jako to činilo po celý středověk. Výstup za zlatavou září právě vycházejícího slunce přikrývající vrcholky okolních hor utkví nadlouho v mysli, zatímco ve svalové paměti stehen a lýtek zůstane vzpomínka na sestup do údolí po 3750 příkrých schodech, které vytesaly generace mnichů z kláštera svaté Kateřiny. K osvícení duchovnímu i fyziognomickému tedy opravdu dochází…  

V kamenném moři   Z výšky vypadá opevněný klášter jako část dětské stavebnice. Tak je prťavý a malinký. Až když se mu přiblížíte, uvědomíte si mohutnost hradeb, které dal v roce 527 postavit byzantský císař Justinián na obranu proti pouštním pirátům i beduínským nájezdníkům. V roce 1820 je nechal obnovit císař Napoleon Bonaparte. Jsou skoro dvacet metrů vysoké a tři metry široké… Za nimi leží oáza viditelná nejlépe shůry, kterou před pár lety navštívil i Jan Pavel II. Zelený ostrov uprostřed vysušeného kamenně žlutavého moře. Prosté obytné budovy, rozsáhlou knihovnu, kapli Hořícího keře a kostnici doplňují zahrady s cypřišovníky, pomerančovníky a olivovníky, po kterých se zvědavě pnou šlahouny vinné révy. Toto místo je také malinkým styčným bodem křesťanství v moři islámu, vždyť patří k nejstarší nepřetržitě fungující farnosti a dodnes ho obývají necelé dvě desítky mnichů řecké ortodoxní církve. Modlí se a také opatrují ostatky Kateřiny.   Původně se jmenovala Dorota a narodila se v roce 294 v Alexandrii do šlechtické rodiny, kde se věřilo hlavně na vědu a empirické poznání. I proto dostala vzdělání matematické, filozofické, astronomické či rétorické. Navíc prý byla velice krásná. K víře v Boha ji přivedl až syrský mnich a brzy poté, co prozřela a křtem přijala nové jméno Kateřina, obvinila římského císaře z modloslužebnictví. Není divu, že byla zuřivě pronásledována a nakonec umučena. Zvlášť když se jí podařilo během krátkého života obrátit na víru na padesát učenců včetně několika členů císařské rodiny. Nakonec ji popravili, avšak její tělo do druhého dne zmizelo… Andělé ho prý odnesli na jeden z vrcholků sinajského pohoří, šeptalo se. Každopádně tam o tři sta let později nalezli její ostatky mniši z kláštera v údolí a pojmenovali po ní svůj svatostánek. Každý rok 25. listopadu, v den, kdy byla popravena, jsou ke klášteru vypravována zvláštní procesí.  

Na vlastní pěst   Výstup na Mojžíšovu horu dávno zdomácněl v nabídkách cestovek z hotelových komplexů podél Rudého moře. Organizují ho hromadně a nejen svačinami v papírových sáčcích připomíná někdejší zájezd ROH (kdo už neví, oč jde, ROH byla zkratka pro Revoluční odborové hnutí – pozn. red.).   Aby měl tento výlet alespoň nádech dobrodružství, rozhodli jsme se tam vypravit sami. Začalo to handrkováním o ceně za dopravu s taxíkářem, který řídil tak, že přešlapoval jako klavírní virtuos mezi brzdovým a plynovým pedálem pravou nohou, zatímco levou vystrkoval z okénka. Po většinu života nějak takhle jezdil na velbloudu… Naštěstí byla kolem druhé ranní, kdy se vyjíždí, taková tma, že člověk mhouřil oči a při trošce sebezapření si toho nevšímal. Přesto jsme byli rádi, když jsme mohli vystoupit na místě připomínajícím beduínské ležení. Zvukovou kulisu zajišťuje nastydlé frkání velbloudů, vizuální pak stíny chlapů v těžkých kaftanech na hlavách s turbany neurčité barvy. Angličtinou všech odstínů nabízejí průvodcovské služby, vařící čaj i teplé pokrývky. Když nic nechceme, posílají nás esperantově srozumitelnými výrazy do míst, která se naštěstí shodují s počátkem cesty vedoucí na horu. Tam parkují další velbloudáři a bez problémů odchytávají „své“ Němce a Američany. Ti překvapivě ještě nemají naši zkušenost, kdy jsme se vydali na velbloudech do šest hodin vzdálené oázy a byli po návratu tak rozlámaní, že jsme si museli prodloužit dovolenou o týden… Dokonce jim nedojde ani to, že na hřbetech zvířat budou zbytečně mrznout. To my se cestou vzhůru pěkně zahřejeme.  

Čelovky osvětlují prostor jen pár kroků, jinak nás obestírá neprodyšná tma. Všechno to smlouvání zůstalo hluboko pod námi. Po dvou a půl hodinách pochodu civilizovaná cesta končí, dalších dvacet minut tak nějak intuitivně zdoláváme balvanovité stupně různé velikosti a klouzavosti. A najednou tu je zatím opuštěný vrchol, dál už to nejde. Společnost nám dělá jen ledový vichr, a tak se choulíme k sobě opřeni o kapli z roku 1934 postavenou na místě původního kostelíku a na chvilku usínáme. V barevném snu vidím Buraka – okřídleného koně proroka Mohameda – jak odsud vzlétá k nebesům, takže se místo stalo posvátným i pro Araby. Máchá mohutně křídly a podivně sípavě hučí…Japonské ranní orgie   Ne, to hučí rotory helikoptéry. Kde se vzala, tu se vzala, pohupuje se nad plošinkou, ještě před pár hodinami prázdnou. Mezitím se zaplnila neuvěřitelným množstvím lidí. Kameraman pootevřenými dveřmi točí tu zajímavou podívanou a neví, kam švenkovat rychleji. Nebe totiž začíná podezřele rychle blednout a tam, hle, za hlavami davu, většinou ze země vycházejícího slunce, vychází …slunce. Kvůli tomuto pohledu sem všichni vážili onu strastiplnou cestu a zjistili, že i v poušti, kde denní teploty dosahují běžně 45 stupňů, se dá v noci zmrznout! Listy vrtule helikoptéry sekají přicházející rudé paprsky jako pažitku a hukot přehlušuje slova, která mají daleko k pokornému rozjímání. Prvotní „ach“ nahrazuje cvakání fotografických závěrek a z digitálních kompaktů šlehají blesky. To je „maso“, napadne nás asi nepříhodnější český výraz, když v čele pelotonu šupajdíme zpátky dolů do údolí.   A necelých sedm kilometrů od nás šibalsky pomrkává jako maják nejvyšší hory Sinaje nesoucí jméno svaté Kateřiny, Gebel Katarina. Přestože i na její špici ve výši 2642 metrů je malá kaplička, turisté tam nesměřují, protože výstup trvá o několik hodin déle a Mojžíšova hora je mnohem známější. Kateřina si tak uchovává své tajemství, za života byla krásná a chytrá a to jí zůstalo i po smrti…

Napsala a vyfotografovala  Karen Stružková

Město s deseti tisíci obyvateli leží v údolí chráněném horským masivem Serra de Alfabia a vrcholkem Puig Major. Daří se tu citrusům, které rostou na terasovitých plantážích, rozložených po celém údolí a opatřených zavodňovacím systémem. Odtud také název města: pochází z arabštiny (suliar = zlatá mušle, tedy údolí, v němž rostou zlaté plody pomerančů). Právě Arabové, kteří se zde usadili kolem roku 950, přivezli na ostrov znalost zavlažování. Pro svou úrodnost je údolí nazýváno „zahradou Španělska“. Plody se značkou Sóller znají dodnes zejména na trzích ve Francii, Belgii a Německu. Místo je velice populární u francouzsky hovořících turistů a touto řečí se mezi místními lidmi bez problémů dohovoříte.

  Ze Sólleru vede do hlavního města Palma de Mallorca železniční trať vlaku Červený šíp. Projekt trati byl schválen v roce 1907 a zároveň se začalo s výstavbou třinácti tunelů dlouhých celkem pět kilometrů. Po sedmadvacetikilometrové trase jezdily od roku 1912 soupravy na parní pohon, v roce 1929 byla trať elektrifikována. Padesátiminutová jízda krásnou přírodou dobovou soupravou patří k nezapomenutelným zážitkům. Podle železničních nadšenců je to jedna z nejhezčích vlakových tras v celé Evropě. Před cestujícími se rozevírají úchvatné panoramatické pohledy na moře, okolí a vesničky. Jet můžete z Palmy do Sólleru i opačným směrem (případně oběma), když nestihnete dopolední odjezd historického vlaku, můžete jet i současným. Ale není to ono!   Hned u nádraží v Sólleru pak je zastávka jediné tramvajové trati na ostrově, vybudované v roce 1913, která spojuje městečko se stejnojmenným přístavem. Projížďky historickými vozy, které jezdí centrem Sólleru se spoustou kaváren a pak přes zahrádky a plantáže citrusů až do přístavu, jsou nesmírně populární. V jeden moment má cestující tramvají pocit, že projíždí kavárnou. Stolky a slunečníky jsou rozestavěné po obou stranách ulice tak, že lidé, kteří u nich sedí, mohou jen natáhnout ruku a tramvaje se dotknout.  

*** Krásný kostel Sant Bartomeu přímo v centru městečka vznikl na místě, na němž za maurské nadvlády stávala mešita. S jeho stavbou se začalo ve 13. století, interiér pochází ze 17. a 18. století, průčelí bylo zcela přestavěno v letech 1904–1947 podle návrhů architekta Juana Rubióna, žáka slavného katalánského stavitele Antonia Gaudího.  

Na tržišti pod náměstím se každou sobotu koná velký trh i s pitoreskní bleší částí. A naproti tržišti přes ulici se nachází nejstarší výrobna zmrzliny na ostrově se značkou Sa fabrica de Gelats. Specialitou jsou zmrzliny ze stoprocentních čerstvých ovocných šťáv – citronové, pomerančové a jahodové. Přímo ve výrobně je k dostání na třicet druhů zmrzlin! Zdejší botanická zahrada nabízí na deseti tisících metrech čtverečních prohlídku veškeré středozemní flóry. Je tu více než pět set druhů rostlin a stromů. Přímo v zahradě je umístěno přírodopisné muzeum, které uchovává zejména sbírky fosilií.   ***   V Sólleru se každý rok druhý týden v květnu konají jedny z nejpůsobivějších mallorských slavností. Připomíná se jimi událost, kdy se dvě sestry, Francisca a Catalina Casasnoves, v roce 1561 postavily po bok obránců města, aby bojovaly proti pirátskému nájezdu tureckého korzára Otxalího, který se na pobřeží vylodil s tisíci sedmi sty muži. Do boje vytáhly ozbrojeny pouze železnou petlicí, která zavírala jejich dům, a podle pověsti ubily mnoho pirátů. Během slavností se konají středověké kostýmované bitvy, folklorní představení a další atrakce. Slavnosti se jmenují Ses valentes dones – Odvážné ženy.  

Napsal a vyfotografoval  Vít Zdrálek

Mohou být skalní malby vzrušující? Většině lidí se vybaví nanejvýš zasutá informace ze školního dějepisu o pravěké Evropě. Nejvíce na světě jich ale má jižní Afrika. Nejstarší malbě je dvacet sedm tisíc let, na nejmladších jsou zobrazeni britští vojáci na koních. Odrážejí jen jídelníček, životní peripetie svých tvůrců, Sanů-Křováků? Možná je třeba hledat mnohem hlouběji. Stále nové archeologické objevy zařazují jižní Afriku mezi oblasti s nejstarším výskytem předchůdců člověka. Svědčí o tom například jedinečný nález téměř kompletní kostry tři miliony let starého lidského předka Australopitheca africana v jeskyni Sterkfontein u Johannesburgu odkrytý v roce 1998. Skalní umění je ale z daleko mladšího období, přibližně od třiceti tisíc let před Kristem, kdy zřejmě celou Afriku na jih od rovníku obývaly roztroušené lovecko-sběračské skupiny – předkové pozdějších khoisanských etnik. Tak vědci označují archaické – starobylé – obyvatele jižní Afriky. Od bantuského, tedy „černošského“ obyvatelstva, které přišlo později, se lišili v mnoha ohledech. Byli nižšího vzrůstu a žlutohnědé pleti, v řeči používali takzvané mlaskavky a měli odlišnou kulturu.  

Připravuje se scéna   Skalní malby sice někdy vytvářeli i Khoinové, ale hlavně to byli Sanové. Platí to i o pohoří Maluti v Lesothu a Dračích horách na hranicích mezi Lesothem a Jihoafrickou republikou. Sanové žili v malých mobilních a nezávislých lovecko–sběračských skupinách. Lovili pomocí lehkých šípů, které kousek pod špičkou natírali nervově paralytickým jedem. Přiblížili se zvířeti na dostřel, a pak zasaženou oběť stopovali, dokud ji nezabil pomalu účinkující jed. Za zvěří migrovali: v létě, když se zazelenaly horské louky, odcházeli do hor a na zimu se zase vraceli do mírnější nížiny pod horami.  

Většinu pohoří Maluti i Dračích hor, jejichž nejvyšší vrcholy dosahují více než 3000 metrů nad mořem, pokrývá čedič, pod kterým leží pískovcové usazeniny. Působením vody v nich vznikly četné převisy a nekrasové jeskyně – úkryt pro Sany, jejichž předkové tuto oblast obývali již nejméně před 25 000 lety. A stěny převisů se staly ideálním malířským „plátnem“, na kterém dodnes ožívají desítky zvířat, lidí či různých nezemských příšer. Použitá barviva jsou téměř vždy anorganického původu, což znemožňuje určit stáří. A tak i když se u jedné malby v Namibii uvádí, že je stará dvacet sedm tisíc let, odhaduje se, že vzhledem k poměrně krátké životnosti barev, vystavených nepřetržitému vlivu počasí, budou dnes viditelné malby staré asi „jen“ 800–150 let. Jak tedy vypadaly starší malby, se můžeme jen domnívat.Vykladači   Co se tedy za malbami na skalách skrývá? Odborníky a nejrůznější vykladače lákaly již od druhé poloviny 19. století. Na výkladech však můžeme spíše dobře pozorovat proměny způsobů uvažování „Zápaďana“ 19. a 20. století než se dozvědět cokoli o samotných malbách.   Nejlépe to vidíme na poznávání evropského pravěkého jeskynního umění. Například po objevu Altamiry ve Španělsku v roce 1879 považovali archeologové malby za plagiát. Vypadaly příliš dobře, příliš realisticky a příliš umělecky na to, aby mohly být vytvořeny nějakým „pravěkým primitivem“. Později se ukázalo, že jsou staré asi sedmnáct tisíc let. Evropské paleolitické umění začalo být odborníky uznáváno teprve po roce 1895. Objevil se ale nový problém – výklad.   Nejprve byly malby chápány jako umění pro umění; malby lovců, kteří si chtěli ukrátit dlouhou chvíli. Proticírkevní smýšlení řady francouzských badatelů navíc bránilo připisovat prehistorickému umění jakýkoli magický smysl. Dalším výkladem, který dosud přetrvává, byla takzvaná lovecká magie – lovec si měl malbou zajistit úspěšný lov. Problém nastal, když se zjistilo, že nejčastěji zobrazovaná zvířata zdaleka netvořila základ jídelníčku, pokud byla lovena vůbec. Francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss o australských a jihoafrických malbách jednou lapidárně prohlásil, že zvířata nebyla zobrazována proto, že byla „dobrá k jídlu“, ale proto, že byla „dobrá k přemýšlení“. Do debaty zasahovali vědci z celé řady oborů. Například se zjistilo, že právě nejhustěji pomalovaná místa jeskyní mají nejlepší akustické vlastnosti. Výklad maleb `a la „kronika každodennosti pravěkých lidí“ se stal neudržitelným.  

Jeden z největších žijících odborníků na výklad maleb, jihoafrický badatel David Lewis-Williams, tvrdí, že pokud chceme malbám rozumět, musíme nejprve poznat způsob života a myšlení těch, kteří je vytvářeli. Představme si, že by před nás někdo postavil da Vinciho Poslední večeři, aniž bychom kdy v životě slyšeli o křesťanství. Co bychom byli schopni o obrazu říci? Zobrazuje skupinu třinácti mužů různého věku kolem stolu, jeden je asi důležitější, snad jde o nějakou událost mezi přáteli, možná oslavu narozenin… Prozkoumali bychom použité materiály, určili stáří a podobně. Lewis-Williams říká, že právě takto absurdně uvažujeme o skalním umění. Důvod, proč byla tato scéna vůbec namalována, nám zcela uniká. Jak ho ale zjistit, když malba vznikla tak dávno?Věda na trestné výpravě   Lewis-Williams využil toho, že jihoafrické skalní malby vznikaly až do 19. století a že potomci jejich tvůrců žijí v poušti Kalahari dodnes, přestože žádná ze sanských komunit už nemaluje. A samozřejmě využil i bádání dalších etnografů a antropologů. Na scénu se tak znovu dostaly poznatky Josepha M. Orpena, původem Ira, který ve dvaceti emigroval do jižní Afriky. Tady se živil jako zeměměřič, vyjednavač mezi Búry a nejvyšším basutským náčelníkem Mošeše I., britský úředník…, ale napsal třeba i knihu o dějinách Basutů. Během pronásledování náčelníka Langalabileho v létě 1873 se Orpen dostal se svým oddílem do Dračích hor.   Za průvodce si vybral jednoho z nemnoha Sanů jménem Qing, který v té době sloužil basutskému náčelníkovi Qachovi (jeho jméno nese vysokohorské sedlo Qacha’s Nek v jižní části Dračích hor). Orpena malby fascinovaly již delší dobu. Nyní se nacházel v samém srdci hor a udělal to, co nikdo před ním ani po něm. Vzal průvodce Qinga ke skalním malbám v Melikane a Sehonghongu (tehdy Mangolong, obojí v západním Lesothu) a vyzval ho, aby mu jejich význam vysvětlil. Pronásledovaný Langalabile unikl – snad díky Orpenově kuriózní zálibě. Později byl lstí zajat basutským náčelníkem Molapem a vydán Britům. Stal se jedním z prvních vězňů na ostrově Robben Island u Kapského Města, kde strávil o století později přes 20 let například i Nelson Mandela.   V téže době pracoval v Kapském Městě se Sany skupiny /Xam německý filolog Wilhelm H. I. Bleek. Kapští Sanové si ve městě odpykávali tresty za přečiny od kradení ovcí po vraždy. Bleek přesvědčil guvernéra, aby povolil několika z nich žít v jeho předměstském domku. Od dvou z nich – //Kabba a Diä!kwaina (to nejsou překlepy, ale ustálený zápis sanských mlaskavek – pozn. aut.) – se naučil jazyk a jako školený jazykovědec vytvořil na základě fonetických znaků písmo. Se švagrovou Lucy Lloyd věrně zapsali přes dvanáct tisíc stran sanských textů a připravili jejich anglický překlad. Vytvořili tak zřejmě nejrozsáhlejší a nejkvalitnější sbírku informací o lovcích – sběračích 19. století na světě.  

Byl to také Bleek, kdo ukázal Orpenovy kopie maleb „svým“ Sanům a jejich výklad ho dovedl k závěru, že skalní umění „nejsou jen mazanice postav k líné zábavě“ – jak se tehdy obecně předpokládalo, ale vyjadřují, co „nejhlouběji hýbalo duší Křováka a naplňovalo ji náboženskými pocity“.Krev a oryx   Nejdůležitějším zjištěním bylo, že malby velice složitě a na mnoha úrovních souvisejí s náboženskými rituály uzdravování, získávání síly, ovládání deště apod. Častou scénou je na malbách rituální tanec, při kterém byl šaman přiváděn do tranzu tleskáním a zpěvem žen, které stály nebo seděly okolo. Do stavu změněného vědomí se dostával intenzivnějším dýcháním a někdy pomocí zvláštních bylin. Prudce se roztřásl, došlo k bolestivým stahům břišního svalstva, takže se musel předklonit, často až do pravého úhlu. Aby nespadl, opírá se na mnoha malbách o speciální hůlky. Někde se jen lehce předklání a natažené ruce dává za záda. Často krvácí z nosu. Všechny detaily jsou nejen dokonale zachyceny na stovkách maleb, ale znají je i antropologové z terénních výzkumů mezi Sany v Kalahari. Šaman, který takto vstupuje do nadpřirozeného světa, získává zvláštní sílu a moc a je schopen uzdravovat nemocné. Snaží se udržet své tělo pod kontrolou a třesoucíma se rukama se dotýká lidí kolem a vyhání z nich nemoci zřejmé i neviditelné. Někdy k tomu používá speciální metličky nebo krev z krku zabité antilopy.  

Ústřední postavení mezi zobrazovanými zvířaty má oryx – největší jihoafrická antilopa. Zatímco lidská postava bývá zpravidla pouze jednobarevná a schematická, různě velcí oryxové jsou vyvedeni v nejjemnějších barevných odstínech a v anatomicky přesně zvládnutých polohách (z profilu, shora, zezadu, pasoucí se, ležící, ohlížející se, umírající…). Je to zarážející už na první pohled. Náboženství tehdejších Sanů není zcela jasné, ale z výpovědí Qinga i prvních misionářů v Lesothu ze 30. let 19. století vyplývá, že ústřední postavou bylo božstvo /Kaggen: bůh-muž, který „se skrýval v horách tam, kde se nacházela stáda oryxů“ a mohl se do podoby této antilopy i převtělit.   Také postavu šamana v tranzu často doprovází (nebo přímo překrývá) oryx, který krvácí z nosu (jako šaman), leží s nohama v poloze nad hřbetem (jako šaman za zády) a padá na kolena, jako by umíral (jako šaman vyčerpaný tranzem). Naopak šaman je někdy zobrazován s antilopí hlavou, která krvácí z nozder, či s kopyty místo chodidel. Šaman na sebe při tranzu bere podobu oryxe, během rituálu umírá – vstupuje do nadpřirozeného světa – a pak se opět probouzí k životu.   Šaman měl především zajistit ve správnou dobu na správném místě déšť a tím i dostatek lovné zvěře. Byl (a dodnes je) za to ceněn i mimo sanskou komunitu u okolních bantuských zemědělců. V horách přichází déšť buď v podobě bouře, nebo jako mírný dlouhý („správný“) deštík. Už Sanové, se kterými spolupracoval Bleek, připisují černému bouřkovému mraku mužské pohlaví a hovoří o něm jako o „těle deště“ a o sloupcích padající vody jako „nohách deště“. Déšť tak „kráčí“ krajinou. Přívěsku, který visí za hlavním černým mrakem, říkají „ocas deště“, tenkým mrakům pod bouřkovým mrakem „vlasy deště“ a mrholení nebo mlze (spojované s ženským pohlavím) „dech deště“. Sanové samozřejmě naivně nevěří, že déšť je zvíře, přesto pro ně v rituálním smyslu získává jeho podobu. Šaman či skupina šamanů jsou schopni ho svou energií získanou v tranzu ovládnout a přinutit, aby šlo tam, kam potřebují. Na malbách táhnou šamani zvíře na symbolickém vodítku – na laně, které v sanské ikonografii vždy znamená mocnou šamanskou energii.  

Do výkladu maleb také vstupuje neurofyziologie. Podle ní má tranz tři stadia. V prvním jde o vnitřní (entoptické) vize, při kterých omámený vidí různé geometrické obrazce. Tyto halucinace mají všichni lidé na světě shodné. V druhém stadiu se z těchto tvarů formují skutečné objekty (křivky jako kopce, šipky jako hroty šípů…). Tyto představy už ale vycházejí z individuálních kulturních zkušeností jednotlivého člověka. Při přechodu do třetího stadia má člověk pocit, že prochází vírem nebo rotujícím tunelem a naplňují ho plnohodnotné trojrozměrné obrazy, některé běžné, jiné neobvyklé. Může vidět částečně zvířecí, částečně lidské chiméry, které se pak objevují i v sanských malbách, ale stejně tak i na stěnách některých evropských jeskyní z pravěku.Do jiného světa   Co tedy zobrazují staré skalní malby v jižní Africe? Podle současných výzkumů halucinace, které sanští šamani zažívali ve stavu tranzu. Dokonce se předpokládá, že část maleb šamani sami vytvořili. Některé výjevy by totiž nedokázal ten, kdo je neviděl, namalovat. Jde především o zachycení těla v podobě klikaté čáry (tak sami sebe namalovali při výzkumech i sanští šamani z Kalahari), pocit brnění a růstu chlupů – převtělení ve zvíře, opeřené ruce jako křídla a pocit létání (obrazy létajících šamanů s křídly nebo ptáků jako šamanů). Energie vycházející ze šamanova těla byla zobrazována v podobě linií. V očích šamana není obraz na skalní stěně jen namalovaný, povrch skály je jakousi oponou či branou oddělující přirozený a nadpřirozený svět, který se otevírá během rituálu a cesta podle mýtů vede až do samého nitra hor.  

Možná i proto skalní malby magicky přitahují návštěvníky z celého světa. Aby mohli zakusit zvláštní pocit, který se dostaví, když člověk stojí tváří v tvář pomalované skalní stěně a snaží se porozumět, často se hodiny trmácí horskými údolími. Výzkum časem jistě opět pokročí, výklady se zpřesní, ale malby za několik desítek let už pravděpodobně nikdo v přírodě neuvidí. Jsou sice odolné vůči světlu, ale nikoli vodě, a ta s každým obdobím dešťů odnáší část fantasticky bohatého dědictví africké historie.Khoinové a Sanové a ostatní* Složeniny „khoisanský“ či „Khoisanové“ vytvořili vědci ze jmen Khoikhoi a San. Khoinové sami sebe nazývali Khoikhoi, doslova Lidé lidí nebo také Praví lidé. Tím se distancovali od Sanů i ostatních bantuských etnik. Při kontaktu s Evropany jim to ale nebylo nic platné, stali se pro ně línými a nekultivovanými Hotentoty.* Pojmenování San pochází od Khoinů a je pejorativní, neméně hanlivě zní ovšem evropské označení Křovák (Bushman). Obě evropská přízviska jsou dnes považována za nevhodná (podobně jako hrubě urážlivé označení kafr pro černocha). Přednost se zpravidla dává původním africkým jménům, i když v případě Sanů se o tom stále vede diskuse.* Sanové žili v lovecko-sběračských skupinách roztroušených na velkých územích.* Khoinové si v oblasti severní Botswany během 1. tisíciletí př. Kr. osvojili pastevectví a migrovali odtamtud dále na jih a jihozápad; nejprve do dnešních jihoafrických provincií Svobodný stát, odtud do Západního a Severního Kapska a do Namibie. Byli to právě oni, kteří se jako první setkali v oblasti Kapské zátoky s Evropany.* Bantuské („černošské“) zemědělské komunity pronikaly do jižní Afriky v 1. tisíciletí po Kr. a postupně osídlily úrodnou část: nejprve se v nížinné oblasti zvané lowveld mezi Indickým oceánem a Dračími horami usazovali předchůdci obyvatel zvaných souhrnně Nguni (dnešní Zulu, Xhosa, Swazi, Ndebele…) a později, až přibližně do 14. století, obsadili vnitrozemskou náhorní plošinu zvanou highveld předchůdci obyvatel zvaných souhrnně Sotho-Tswana (dnešní Tswana, Pedi, Sotho…). Mezi skupinami docházelo k četným kontaktům, které měly charakter dlouhodobé spolupráce i konfliktu.* Složité demografické proměny, zkomplikované nástupem Evropanů od poloviny 17. století, způsobily, že khoisanské obyvatelstvo buď splynulo s nově příchozími nebo bylo postupně likvidováno a vytlačeno z tradičních území. Khoinové dnes prakticky neexistují (potomky jsou například takzvaní kapští barevní neboli Cape Coloureds) a sanské komunity živoří za hranicí moderní společnosti v poušti Kalahari nebo se stali atrakcí pro turisty v soukromých rezervacích.

Napsal a vyfotografoval  Petr Blahuš

Jak zarputilý byl středověk ve Skotsku, potvrzuje fakt, že tu bylo postaveno skoro tisíc silně opevněných hradů. V některých místech, například na Skye, tak jsou takřka na každém kroku podobně jako v České republice třeba v Labských pískovcích, Českém Středohoří nebo podél Sázavy a Oslavy. Přitom naše vlast patří počtem hradů podle historika Tomáše Durdíka mezi evropské velmoci. První opevněná sídla vznikala ve Skotsku už před třemi tisíci lety. Před loupežnými výpravami sousedních klanů nebo nájezdy cizích kmenů například z Irska si začali místní obyvatelé budovat na pobřeží a blízko osad na kopcích mohutné hliněné valy, za kterými se v případě nebezpečí skryla celá vesnice. Na jezerech pak stavěli prapředci dnešních Skotů umělé opevněné ostrůvky.   Když se zhruba v roce pět set před naším letopočtem začali valit od jihu do Skotska noví osadníci, začali si původní obyvatelé stavět takzvané brochy. Kamenné stavby byly vysoké kolem patnácti metrů a tvořily dutý válec o průměru kolem deseti metrů, který se směrem nahoru nepatrně zužoval. V případě, že se na pobřeží vylodili například lovci lidí, nahnali osadníci do středu brochu svůj dobytek a sami pak přežívali v úzkých chodbičkách mezi dvojitými zdmi. Do dnešních dnů se zachovaly zbytky několika stovek obranných věží, nejzachovalejší ruiny stojí hlavně v oblasti Western Isles, Shetland a na poloostrově Glenelg.   Příchod Římanů do Británie a do Skotska znamenal pro původní obyvatele civilizační šok. Římský zpravodaj Cassiuse tehdy napsal o Skotech: „…žijí v chatrčích, chodí nazí a bosí. Většinou mají demokratickou vládu… Dokáží snášet hlad, zimu a spoustu dalších těžkostí. Klidně se ponoří do těch svých bažin a vydrží tam čtyřicet dní jen s hlavami nad vodou a v lese dokáží přežít o kůře a koříncích.“ Skotové se tehdy poprvé seznámili se stavbou moderního opevnění s věžemi umožňujícími boční palbu a aktivní obranu. Ale ani kvalitní technologie, bohatství a taktika vyzkoušená v mnoha válkách nestačily na jejich pokoření. Naopak. Aby zamezili nájezdům válečníků ze severu, kterým pro jejich zvyk malovat si tělo před bojem říkali Piktové, museli Římané vybudovat přes celé Skotsko od břehů Atlantiku k Severnímu moři dvoje opevnění, nazvané podle svých císařů Hadriánovou a Antoniovou zdí. Většinou zde sloužili žoldáci. Vzhledem k tomu, že v jejich řadách převládali legionáři z Afriky a Hispánie, museli si tito muži ve zdejším drsném podnebí skutečně užít. Krátce po dokončení Antoniova valu však donutily vnitřní rozbroje říše Řím stáhnout legie z Británie a pro Skotsko začalo temné a dlouhé období anarchie.  

Zlatá éra   Mezi Pikty, Skoty a Britony zuřily vleklé a těžké bratrovražedné války. V takové situaci byly stavby jako brochy, duny, crannongy a další druhy opevnění pro obyvatele pochopitelně velmi cenné a používaly se zhruba až do konce prvního tisíciletí. Když ale začali v sedmém a osmém století obsazovat severní a západní části Skotska Norové a Vikingové, začal se jejich vliv prosazovat i do způsobu opevňování. Typickým příkladem je právě stará keltská pevnost Dun Breatann (Pevnost Britonů) v ústí řeky Clyde u Dumbartonu, vybudovaná kolem roku 870 norským králem a vládcem Dublinu Olafem Bílým jako jedna z nejstarších pevností Británie. Podle pověsti se o to zasloužil irský patron, svatý Patrick, i když jiné legendy říkají, že právě zde stál legendární Camelot krále Artuše a kouzelníka Merlina. Každopádně pevnost sloužila jako sídlo náčelníků a králů téměř půl století a sehrála klíčovou roli během bojů s Angličany a v osvobozovacích válkách proti Norům. Během své historie byla mnohokrát svědkem obléhání a bitev. Po dobytí v roce 1571 sloužila jako vězení pro Jakobity před jejich transportem do kolonií.  

Hrady byly ve Skotsku až do první poloviny 13. století převážně dřevěné. Teprve později je majitelé přebudovávali na kamenné. První sídla, která se přibližují naší tradiční představě o hradech, ovšem vznikla ve Skotsku ve druhé polovině 12. století, tedy o sto let později než v Čechách a na Moravě. Mezi nejstarší patří krásný hrad v Huntly, vybudovaný v roce 1180 během válek proti Angličanům. Jeho majitel David ze Strathbogie patřil k příznivcům Roberta Bruceho, který hrad také navštívil. Krvavé okamžiky Huntly zažilo mnohokrát, naposledy v prosinci 1647, kdy zdejší posádka popravila u zdi hradu svého pána. Jiným hradem ze samého počátku 13. století je romantický St. Andrews na skále nad Severním mořem, který se stal v 16. století svědkem krvavé scény – zavraždění kardinála Davida Beatona za to, že před hradem nechal předtím zaživa upálit protestantského reformátora George Wisharta.   Zlatým věkem skotských hradů je právem nazývána druhá polovina 13. století. Jedna z typických pevností této éry, Kildrummy castle, byla postavena pro obranu obchodní stezky mezi provinciemi Mar a Moray biskupem Gilbertem de Moravia kolem roku 1240. V době válek proti Angličanům sem Robert Bruce, který pro Skoty znamená totéž co pro nás Karel IV., poslal manželku a děti. Po dlouhé obraně, vedené bratrem Bruceho, ale pevnost padla zradou hradního kováře, který podpálil hradní palác, do rukou Angličanů. V nastalém zmatku ale manželka a děti Bruceho uprchly. Jeho bratr byl popraven a jeho muži dílem utopeni v dodnes patrném hradním příkopě, dílem rozčtvrceni. Smrti ale neušel ani zrádce – Angličané slíbené zlato roztavili a nalili mu je do krku.  

Po dobytí byl hrad dvorním stavitelem anglického krále Edvarda I. za značných nákladů opraven, ale obléhání se mu nevyhnula ani v dalších letech a staletích. Naposledy sloužil vojenským účelům v roce 1715.

Během válek Skotů proti Angličanům o národní svobodu byla většina skotských hradů zničena ať už Edvardem I., nebo naopak skotskými vlastenci, kteří nechtěli, aby se pevnosti dostaly do anglických rukou, a samozřejmě také ničili i hrady zrádců.Místo hradeb věže   Pevnosti věžového typu začaly nahrazovat hrady s klasickými hradbami v druhé polovině 14. a celé 15. století. Podobné byly budovány i v Čechách, pravda, opět asi o sto let dříve než ve Skotsku. Byly oblíbeny hlavně mezi skotskou šlechtou na Vysočině a v místech, kde terén poněkud vyvažoval zhoršené obranné vlastnosti těchto staveb. Na druhou stranu se ale stavěly mnohem snadněji než původní typ.   Přibývá i hradů patřících králi. Král je nejen stavěl, ale i kupoval nebo získával násilím od šlechticů. Jedním z nich je Balvenie, stojící dnes nad palírnou whisky Glenfiddich v Údolí jelenů. Opevňování tohoto místa má ale ještě starší kořeny. Nedaleko odtud v roce 1005 porazil budoucí první král Scotie Malcolm II. norské Vikingy. Samotný hrad byl postaven ve skotsko-normanském stylu někdy ve 13. století, ale po většinu své doby až do 18. století sloužil potřebám trůnu, pak byl opuštěn. Snad nejznámějším hradem koruny je ale Urquhart castle nad jezerem Loch Ness.   Také některé hrady, vystavěné ještě před válkami o nezávislost s Anglií, byly postupně modernizovány. Typickým příkladem je královský Dunnottar castle, vystavěný už před 1200 lety na skalním ostrohu nad Severním mořem. Jeho fantastické zbytky vyniknou hlavně při západu slunce, a tak není divu, že si hrad zahrál i v jedné z adaptací Hamleta.Také Dunnottar má značně krvavou historii. V roce 1297 zde Wiliam Wallace nechal upálit celou anglickou posádku a skoro o čtyři sta let později tu bylo během náboženských válek upáleno 167 lidí. To už hrad ale sloužil jako obávané vězení přezdívané Zabíječ času.  

Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je bašta klanu Campbellů, hrad Kilchurn. Byl vybudovaný sirem Colinem – Černým rytířem z Rhodosu – v roce 1440 na ostrůvku v jezeře na obranu významného průsmyku Pass of Brander, kde Robert Bruce v roce 1308 v léčce pobil družinu rodu McDoughallů. Kilchurn castle měl na rozdíl od mnoha jiných skotských hradů štěstí. Přežil staletí válek, a tak mohl být postupně rozšiřován natolik, že v 17. století jeho posádka čítala až dvě stě mužů. Zkázou se mu stal zásah blesku a požár v roce 1769.Věže síly   Než začala šlechta dávat přednost zámkům, tedy od počátku 16. století, začala být populární malá opevněná sídla, někdy také zvaná opevněné domy nebo věže síly. Pro tyto stavby totiž byla typická úzká věž se schodovitým štítem, hladké stěny s minimem oken a nádvoříčko, obehnané vysokou zdí s cimbuřím. S ohledem na tehdejší úroveň palných zbraní a snadnější obranu byla sídla budována vždy do půdorysu L nebo Z. Mezi typické hrady té doby patří Stalker, jeden z nejromantičtějších ve Skotsku. Klan Appinů ho postavil pro Jakuba IV. na malém ostrůvku Lismore v zálivu Shuna na jezeře Loch Linhe. Postupem doby byly opevněné domy rozšiřovány, a to většinou v duchu skotského baronského stylu ovlivněného francouzskou renesancí, takže kolem rostly samostatné hospodářské stavby a krásné zahrady a lesoparky. Mezi nejzachovalejší patří Craigievar pod fialovým vřesem porostlými svahy Vysočiny, žulový Crathes z růžových kamenů v údolí řeky Dee nebo dosud soukromý Kilravoc castle u zálivu Firth.   Snad nejkrásnějšími zahradami se ale pyšní Cawdor castle nedaleko Invernesu, kde měly podle Shakespeara keltské čarodějnice nakukat zdejšímu šlechtici Macbethovi, aby získal skotskou korunu. Po vzniku unie s Anglií zhruba na počátku 18. století končí ve Skotsku výstavba hradů jako staveb určených pro obranu a boj. Jejich štafetu zvláště na stále ještě odbojné Vysočině přebraly klasické barokní pevnosti, z nichž Fort George nedaleko Cawdoru patřila ve své době k nejlepším moderním evropským pevnostem. Pokud v té době ještě nějaké pevnostní domy vznikaly, pak už ale jako klasické zámky, paláce prosperity. Jsou často budovány v novogotickém stylu. Pro skotské hrady to už ale byla jen labutí píseň.  

Novou naději, že ve vesmíru nejsme sami, oživil objev planety, která spolu se dvěma dalšími dosud známými exoplanetami krouží kolem hvězdy Gliese 581 v souhvězdí Vah. Nová exoplaneta, tedy planeta mimo naši Sluneční soustavu, nese označení Gliese 581d (písmeno udává pořadí, ve kterém jsou tělesa v soustavě objevena). Přestože se od Země v drobnostech liší, podobá se jí zatím nejvíc ze všech objevených exoplanet a nachází se v takzvané ekosféře, tedy v zóně s příznivými podmínkami pro život, jak jej známe.  

„V budoucnu se určitě stane důležitým cílem misí, které budou pátrat po životě ve vesmíru,“ věří jeden z objevitelů Xavier Delfosse z univerzity v Grenoblu. Planeta obíhá kolem červeného trpaslíka, tedy poměrně malé a chladné hvězdy, který je v porovnání se Sluncem zhruba třetinový, skoro o polovinu chladnější a září stokrát slaběji. Gliese 581d však kolem něj krouží ve vzdálenosti jedenácti milionů kilometrů, tedy čtrnáctkrát menší než Země od Slunce, což například znamená, že tu rok trvá pouhých třináct dní.   Hlavně by se tu ale díky tomu měla teplota pohybovat od nuly do čtyřiceti stupňů Celsia, takže by se tu mohla nacházet voda v kapalném stavu.To vše i proto, že rozměry Gliese 581d jsou jen o něco větší než rozměry Země. Vědci zatím mohou vycházet jen z výpočtů a odhadovaný průměr nové planety se tak podle různých modelů pohybuje od jednoho a půl po dvojnásobek průměru Země. Hmotnost má mít pětkrát větší. Přitažlivost je odhadována 1,25krát až 2,2krát větší než na Zemi.  

  Objev takto malých exoplanet je zatím výjimečný. Běžné pozorování hvězdářským dalekohledem je prakticky vyloučené, protože je zpravidla přezáří světlo jejich mateřské hvězdy. Zbývá tedy zaměřit se na fyzikální projevy, které přítomnost planety vyvolává. Gliese 581d objevila trojice astronomů ze Švýcarska, Francie a Portugalska díky nejběžnější metodě měření změn radiálních rychlostí, tedy pravidelných posunů mateřské hvězdy, na kterou působí gravitace planety. Pozorování umožnil na observatoři v Chile teleskop o průměru 3,6 metru se špičkovým spektrografem, jenž dokáže měřit pohyb s přesností jeden metr za sekundu.  

Počet objevených exoplanet již stoupl díky novým technologiím na téměř 240. Výzkum je však stále teprve na počátku a dá se očekávat, že zpráv o objevu podobných planet, jako je Gliese 581d, bude přibývat.

„Jen Mléčná dráha má dvě stě miliard hvězd. Odhadl bych, že asi deset procent z nich může mít planety, které jsou obyvatelné,“ řekl koncem května na setkání Americké astronomické společnosti v Honolulu Geoffrey Marcy z Kalifornské univerzity v Berkeley. Takových galaxií, jako je naše Mléčná dráha, přitom existují stovky miliard.Signály z vesmíru   Planeta Gliese 581d je za současných technologických možností nedosažitelná. Od Země je vzdálená 20,4 světelného roku. Astronomům tak nezbývá, než ji jen zpovzdálí sledovat a doufat, že pokud by na ní existovala nějaká inteligentní forma života, podařilo by se zachytit nějaké signály. Vyhledáváním signálů z vesmíru se zabývá například projekt hledání mimozemských civilizací SETI.   Vedle tohoto pasivního způsobu vyhledávání mimozemských civilizací existují i pokusy vysílat do vesmíru signály, které by upozornily na existenci naší. Radioastronomové nedávno sestavili stupnici, která v závislosti na síle a typu vysílání hodnotí od nuly do deseti šance, že signál někdo zachytí. Běžné signály rádiových a televizních vysílačů mají hodnotu nulovou, protože by je nejspíš přehlušil sluneční radiový hluk. Ale například jednoduchý mikrovlnný signál z radiového teleskopu, který v minulých několika letech vysílal ruský radioastronom Alexander Zajcev, měl sílu okolo pěti stupňů, což je podle stupnice srovnatelné s odpovědí na mimozemský zdroj, jenž o naší existenci neví.   Někteří vědci považují takové pokusy na sebe upozornit za neprozřetelnost. „Umožňujeme tím, abychom byli vystopováni, aniž bychom uvažovali o tom, co nás pak čeká,“ varuje odborník Evropského institutu pro kosmickou politiku Michael Michaud. Nejde podle něj jen o případná nebezpečí ze strany mimozemšťanů, ale i o to, že i pouhý dálkový kontakt s jinými světy by podlomil všechny církve a světonázory a měl nepředvídatelné dopady na chování jedinců i celého lidského společenství.   zpracoval Aleš Horáček