Napsala a vyfotografovala  Zuzana Slováčková

Moje cesta do hlubin amazonské džungle začala v Limě. Nejbláznivější město, jaké jsem zatím do této doby navštívila. Pravidla silničního provozu vlastně neexistují a pokud ano, nikdo je nedodržuje. Ale já přijela do Peru kvůli něčemu docela jinému – zahlédnout mýty opředená a lidmi uctívaná zvířata. Říční delfíny, slepé anděly, jak je nazývají místní.

V Iquitos, hlavním městě provincie Loreto, které je jednou z možností, jak se dostat do amazonské džungle z peruánské strany, jsem potřebovala najít průvodce a nakoupit zásoby. To první nebyl až takový problém, až na to, že v cestovních kancelářích si říkali o závratné peníze. Chodila jsem tedy ulicemi Iquitos a ptala jsem se a ptala, až mě poslali za velmi příjemným starším mužem. Jeho rodina ještě žije v džungli. Po asi hodinovém rozhovoru u limonády (voda s limetkami a cukrem) jsme si plácli.   Od té chvíle šlo všechno jako po drátku. Na trhu jsme nakoupili zásoby a holinky. Divila jsem se – proč holiny? Později byly nejoblíbenější součástí vybavení. Domluvili jsme také loď. Co mě na ní čekalo další dva dny, zřejmě jen těžko vyjádřím slovy a bylo by to na samostatné povídání. Takže stručně: nejprve se nakládal dobytek, prasata, bedny, stavební materiál, pak nastoupilo asi dvě stě cestujících. Pasažéry jsem samozřejmě nepočítala, ale jak už to v Peru bývá, bylo přeplněno. Majetnější si zaplatili kajutu v prvním patře lodi, ti méně majetní, k nimž jsem patřila i já, spali zavěšeni v houpacích sítích na palubě. V každém případě ale všichni byli místní. Byla jsem jediný cizinec. Průvodce mě informoval, že bych se raději měla snažit nespat a pro jistotu si vzít všechno vybavení k sobě do sítě. Jediné, co vyvažovalo nepohodlí, byla šance, že na říční hladině zahlédnu třpytit se ve slunci hřbet delfína.   Amazonka je v některých místech tak široká, že občas ani nedohlédnete na břeh. Naštěstí to ale neplatí o většině cesty. Občas jsme ke břehu zamířili, k nějaké menší vesnici něco vyložit nebo naložit. Čas na lodi trávili lidé různě, opékali si kuřata, pili, kouřili, povídali si. Strávila jsem nekonečné hodiny vyprávěním o místech, která jsem na svých cestách viděla, a lidech, které jsem potkala. O velrybách a delfínech. Dokonce i o ekonomice a politice. A všichni jen leželi v hamakách okolo mě, namačkáni jeden na druhého, a bylo z nich cítit, jak jsou vyrovnaní a spokojení. Bohatí nejsou, jsou ale svým způsobem šťastní. A velmi vřelí a milí.  

Prý jsou to převtělení lidé   Nejvíce se ale mluvilo o delfínech. Pro obyvatele džungle jsou skuteční andělé a kolují o nich různé báje a pověsti. Příběhy, kdy delfíni zachránili vesničany před utonutím. Někteří věří, že to jsou převtělení lidé, jiní, že převlečení andělé. Bohužel i přes obrovskou úctu k těmto úchvatným mírumilovným tvorům jim nejen místní obyvatelé (převážně nejen oni) ničí jejich přirozené prostředí a tím je zabíjejí. A je jedno, zda úmyslně, nebo nevědomky. Počet delfínů říčních žalostně klesá. Druh žijící v čínské řece Jang-c´-ťiang byl dokonce koncem minulého roku vyhlášen za definitivně vyhynulý.   Příčin je mnoho, tím největším je zřejmě znečištění, lodní doprava a rybolov. Všudypřítomné odpadky jsou hrůzným důkazem. Místní používají vodu z Amazonky téměř na všechno, včetně vaření, a bohužel jim také slouží jako skládka. Dokud používali tradiční suroviny, nic se nedělo, civilizace ale dala domorodcům plastové láhve, igelit a plasty, ale neřekla jim, jak s nimi nakládat. Házejí je tedy do řeky, tak jak to v minulosti dělali se vším. Na mých cestách za kytovci jsem viděla několik pitev uhynulých zvířat. Kromě jednoho případu byla příčina uhynutí stejná – požila odpadky, igelitové pytlíky a jiné nestravitelné věci. Lidská bezohlednost a pokrytectví jsou zdrcující.   Pozor, jaguár   Po dvou a půl dnech na lodi se mnou můj průvodce cloumá: „Vamos chica, vamos.“ (Jdeme, holka, jdeme.) Na určené místo jsme dorazili uprostřed noci do Joseho rodiště. Pět mladíků z nedaleké vesnice vyházelo věci z lodě na bahnitý břeh a za svitu loučí jsme pokračovali pěšky. Louče jsou v těchto končinách výhodou. Baterka láká komáry, louč je odpuzuje. A komáři jsou v Amazonii opravdu velký problém – alespoň pro mě. Jsou jich tu miliony a nejen komárů.  

Amazonská džungle je v noci snad ještě úchvatnější než přes den. Pod rouškou tmy je vše dovolené. Světelnou show zajišťují snad miliardy světlušek. Světlo jako by pulzovalo z jedné strany pralesa na druhou a zase zpět. Je to strhující podívaná. Hudební doprovod se také nenechává zahanbit. Tisíce zvuků. Nemohu se celé té nádhery nabažit. Ale najednou jsme zastavili. „Slyšíš?“ ptá se mě jeden z mladíků.

„A co?“ odpovím.

„Jaguár. Slyšíš to podivné houkání a mručení?“ Na chvilku mi ztuhla krev v žilách. Místní lidé věří, že slyšet jaguára je povznášející zážitek, ale pokud jej zahlédneš, je to to poslední, co v životě uvidíš. Jaguáři jsou překrásní, ale velmi nebezpeční a mají na svědomí nejeden lidský život.  

Konečně za delfíny   Z Joseho vesnice a zásobami na zhruba sedm dní jsme zamířili dál do hlubin pralesa. Delfíni říční se pohybují skoro po celé délce řeky, ale mají svá oblíbená místa, kde se krmí či odpočívají. V období sucha se pohybují převážně v hlavním toku řeky, v období dešťů často proplouvají mezi zaplavenými stromy v přítocích Amazonky.   Malou loďku vydlabanou z kmene stromu jsme měli opět přeplněnou (jak už to tady bývá). Ale nic lepšího na proplouvání úzkými přítoky řeky není. V jedné vesnici pak máme přesednout na motorový člun Rodriga, místního rybáře. Trvá další hodinu, než jsme na místě. Teď už jen musíme být trpěliví. Sluníčko se dere na oblohu a v ranním slunečním třpytu se delfíni jen těžko rozeznají od hladiny.   Žijí tu dva druhy delfínů. Větší boto, delfínovec amazonský nebo také delfín růžový. Tak mu říkají místní podle mnohdy opravdu až růžového zbarvení kůže. Druhý, menší druh, delfín brazilský, tukuxi, kterému místní říkají delfín šedý. Opět podle jeho zbarvení. Zdejší obyvatelé nazývají zvířata a ptáky jmény odvozenými buď podle jejich barvy, či zvuku, který vydávají.   Větší šancí, než že se objeví říční velikáni boto, bylo, že připlavou tukuxi, považovaní za nejmenšího ze všech delfínů a velryb. Odborníci odhadují, že těchto „mrňousků“ je pět druhů, i když v posledních letech se objevily i jiné teorie. Tento druh delfína žije jak v řekách, tak v pobřežních vodách a jsou to velmi čilí plavci. Nejaktivnější jsou právě po ránu a při pozdním odpoledni. Teď je 5.30 ráno.  

Přišli ti větší   Loďka se poklidně pohupuje v rytmu větrem zvlněné hladiny. Rodrigo kouří cigaretu a můj průvodce pospává. Sedím na přídi s očima navrch hlavy a sleduji každý pohyb na hladině. Mezi plovoucími kmeny a větvemi je dost obtížné rozpoznat, co je kmen a co delfín. A najednou se to stalo. Slyším silný a relativně dlouhý výdech a nádech. Ohlédnu se. Boto – blesklo mi hlavou. Tukuxi přece vydechuje a nadechuje tiše a mělce. Dokázala jsem to!   Postupně se vynořila i ostatní těla. Přede mnou je celá asi dvanáctičlenná skupina růžových delfínů. V období dešťů se většinou tak velká skupina nevidí, ale já jsem zde v období sucha. Je to vzácná chvíle. Myslím, že loví. Vždy se potopí na asi třicet až čtyřicet sekund, bleskově mění směry i rychlost. Trvá to asi hodinu, než začnou jejich růžová těla jen tak klouzat vodou. Při nádechu se dá na zlomek vteřiny zahlédnout jejich dlouhý čumák a malá očka. Jsou překrásní. Jaká jednou bude Amazonka, až tito „andělé“ vymizí?  

V duchu jsem se jim omlouvala za mě, za nás, za vás. Za všechny, kteří přímo či nepřímo ničí jejich prostředí a tím je zabíjejí. Za to, že často vyžadujeme věci, které absolutně nepotřebujeme, a tím mrháme přírodními zdroji, aniž bychom suroviny recyklovali. Okamžitě se mi vybavily kolony aut v Praze, kde v každém sedí pouze jeden člověk… Pokud se nad sebou všichni nezamyslíme, budeme brzy bojovat o úplně jiné věci. O vodu, o kyslík… Tak jako o prostor pro život nyní bojují andělé amazonské řeky. Andělé, kteří neumějí létat, a přece se vznášejí. Od té doby, co jsem měla možnost tyto překrásné tvory pozorovat, se ve mně cosi změnilo. Jako by do mě vstoupil kus onoho anděla. Slyším jejich němé volání o pomoc.

Růžový a šedý delfín

Delfínovec amazonský (Inia geo­ffrensis), lidově růžový delfín, dorůstá v dospělosti až do dvou a půl metru a váží od 85 do 160 kilogramů. Díky těmto rozměrům se dostává na přední místo mezi říčními delfíny.

Zatím jsou známy tři různé skupiny tohoto delfína podle toho, v jaké řece se nacházejí – v Orinoku, v Amazonce a třetí v horní části Madeiry.

Delfín brazilský (Sotalia fluviatilis), tukuxi, je dlouhý asi 1,3–1,8 metru, váží 35–45 kilogramů.

Oba druhy většinou žijí na Amazonce v symbióze. Občas také sdílejí loviště s vydrou velkou.

Jejich zvláštní barva kůže souvisí hodně s věkem, čistotou vody, teplotou a oblastí, kde se vyskytují. Převážně se však pohybuje v rozmezí růžové, namodrale šedé až bílé.

Hlavním znakem je dlouhý čumák a skoro až zakrnělá očka. V kalných vodách řeky je totiž ani nepotřebují. Viditelnost je tu téměř nulová.

 tipy na cestu

Chcete-li do samého nitra amazonské džungle z peruánské strany, můžete tam zamířit buď z Iquitos, hlavního města provincie Loreto, jediného velkého města na severu amazonské džungle, nebo z Puerto Maldonado v provincii Madre de Dios na straně jižní.

Do Iquitos se dostanete letadlem z Limy asi za půl druhé hodiny. Silnice sem nevedou.

Vlhkost vzduchu je tu neuvěřitelná.

Hned u letiště čekají hordy taxíkářů, kteří překřikují jeden druhého. Místní taxi jsou různá, záleží to na finanční situaci majitele. Většinou vypadají jako jízdní kola s dvousedačkou vzadu. Ti majetnější mají motorku s dvousedačkou.

Pokud žádáte levnější hotel, nečekejte luxus. V našich poměrech by tento hotel okamžitě zkrachoval, stěny mohou být trochu plesnivé, ve sprše jsem našla neizolované nahrubo pospojované dráty kvůli teplé vodě, které mi občas zajiskřily při sprchování nad hlavou. Povlečení na peřiny se jistě dědilo z generace na generaci.
Průvodce se snažte najít sami, nespoléhejte na turistické kanceláře, ušetříte.

Zuzana Slováčková

Zajímají ji hlavně mořští savci. Už při studiu pomáhala v pražské zoo u lachtanů a tučňáků, pak spolupracovala na havajských ostrovech s organizací Pacific Whale Foundation při dlouhodobém výzkumu keporkaků, s výzkumným týmem Mote Marine Laboratory na Floridě, který se zajímá o delfíny, pak při identifikaci druhů delfínů a velryb u nadace Dolphin Amor na Kostarice.

Napsal a vyfotografoval Peter Hupka

Římské náhrobní stély a kamenné pláty s nápisy odlévali v červenci archeologové v Komárnu. Šlo o kameny z druhého a třetího století, nalezené pod nárožní věží někdejšího římského vojenského tábora Castel v Iži. Později byly použity jako obrubníky nebo do obložení kanalizace. Odlitky budou součástí nově otevřené expozice na hradě v Nitře. Kameny se dnes nacházejí v římském lapidáriu (z latinského slova lapis – kámen, tedy místo pro uchovávání sbírek z římských opracovaných kamenů) v šestém bastioně městského opevnění Komárna. Svého času právě tady stál nejvýznamnější pevnostní komplex na území Uherska a dodnes zůstal největším takto zachovaným opevněním v Evropě.   Kameny jsou v lapidáriu uloženy spolu s dalšími památkami na dobu Římské říše, tedy se sarkofágy, soškami, reliéfy, oltáři a dalšími architektonickými prvky. Většina pochází z římského města Brigetio, které leželo u legionářského tábora na Limes Romanu, opevněné římské hranici označující severní evropskou část říše. Brigetio dnes patří k území Maďarska (Komárom – Új Szöny). Některé exponáty se ale našly na slovenském území, v lokalitě Iža.   Na to, zda kameny lze považovat za památky z doby raného křesťanství, nebo ne, existují různé názory. Starší historici některé označili jako raně křesťanské. Nyní ale převládá názor, že je zmátlo písmeno F, architektonická značka na jednom z nich, která se protla se starším nápisem, a vědci pak v tomto místě viděli kříž.  

Jak se tvoří kopie

Na odlitcích pracuje Viktor Šíma z Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře. „Nejprve jsme museli přímo v lapidáriu vytvořit formy a z nich pak v dílnách Archeologického ústavu v Nitře zhotovujeme odlitky,“ vysvětluje. Originál se musí nejprve potřít mastnou látkou, která mu neuškodí a dá se zase dobře odstranit, tedy odmastit. Používají se k tomu různé krémy na ruce, leštidlo na parkety. Póry se vyspraví plastelínou, aby se forma nepřilepila. Pak se na předmět nanese první vrstva lukoprénu, kaučukové hmoty s katalyzátorem. Právě v té se po utuhnutí věrně zobrazí reliéf předmětu. Vrstvička je silná jeden až dva milimetry a než zaschne, vtlačí se do ní gáza, která formu zpevní a zabrání tomu, že by se později roztrhla. Pak se znovu nanese jedna až dvě vrstvy lukoprénu. Nakonec se okolo formy vyrobí sádrové kopyto.  

A jak se pak kopie kamenů odlévá? Buď pomocí tekutého betonování, nebo takzvaným „pekovaním“, tedy natlačením a nabíjením do formy za sucha, což je náročnější metoda, ale má tu výhodu, že se na povrchu odlitku nevytvoří cementová vrstvička, kterou je pak třeba po utuhnutí pracně odstranit kartáčem. Materiál se do formy nabíjí dřevěným tlačidlem s velkou plochou po dvou až třícentimetrových vrstvách a každá se pak zvlhčí vodou z rozprašovače, která vrstvou prosákne a sváže ji s předchozí.

V obou případech se ale používá směs složená z drceného kamene podobnému originálnímu. Nejčastěji to bývá vápenec, mramor a ryolit. Pojivem je portlandský nebo bílý cement někdy obohacený příměsí vápna. A třetí složkou je minerální práškový pigment, který dodá odlitku autentickou barvu.  Odlitek se z formy vybírá asi po týdnu, pokud se použije urychlovač, pak po dvaceti čtyřech hodinách. Urychlovačem může být vodní sklo, tedy vodní roztok křemičitanu sodného nebo organokřemičitý petrifikátor wacker.   Někdy se do materiálu přidávají lehčí předměty na odlehčení odlitku, důležité je i zakomponovat do nich výztuže z nerezových drátů nebo z klasických, ošetřených barvou. Hotový a očištěný odlitek se ještě může jemně patinovat, aby se co nejvíce podobal originálnímu předmětu a písmena nebo reliéfy vysekané na povrchu opticky vystoupily.  

Hloubka jako v pekle

Římské lapidárium je jen malou součástí mohutného komárenského opevnění. Zdejší strategicky výhodné místo na soutoku řek zákonitě odedávna vzbuzovalo zájem lidí. Ovládat rušnou dopravní křižovatku a brod logicky znamenalo mít vliv a vládu nad celým okolím, a tak první zmínka o Komárnu jako o středověkém královském hradě pochází už z roku 1071, kdy se o něm mluví jako o Camarumu či Camarnu.

V době tatarských nájezdů se dokázaly ubránit jen skutečně silné hrady, mezi které patřilo právě i Komárno. Zmiňuje se o tom jeden z listů krále Bély IV. z roku 1245. Po ústupu Tatarů z Uherska udělil král v roku 1265 Komárnu i městská práva. Do tohoto období pak spadá i stavba prvního hradu, za jehož hradbami se o půl století později bránil Matúš Čák Trenčanský proti uherskému králi Karlu Robertovi.  Následovala pohnutá doba, která přinesla některé změny včetně jeden a půl století trvající turecké války.   Když roku 1541 obsadili Turci Budín, rozhodl Ferdinand I., že v Komárně vystaví pevnost. Plány pověřil Pietra Ferraboscu, který navrhl pětiúhelníkový systém bastionů. Pevnost vyrostla na místě původního hradu, byl zdokonalen systém valů a prohlubeny vodní příkopy – a vznikla takzvaná Stará pevnost. Její tvar se až do dnešních dní nezměnil. A jak vše popsal v roce 1664 slavný turecký cestovatel Evliya Čelebi? „Domy nejsou postavené hustě. Jsou to poschoďové, dlouhé vojenské stavby podobné hanům (tureckým hostincům)… Na všech domech, které jsou obrácené k příkopu, jsou střílny. Obvodové zdi jsou tak široké, že po nich mohou jet čtyři vozy vedle sebe… Vězení pevnosti je hloubkou podobné peklu.“   Když padly do rukou Turků Nové Zámky, začala stavba Nové pevnosti s bastiony a kurtinami z kamene a pálených cihel. V roce 1683 utrpěla turecká armáda u Vídně porážku a hraniční pevnost ztratila význam. Po velkých zemětřeseních v letech 1763 a 1783 už vypadal její osud zpečetěný. Pozemek, kde stála, daroval císař městu a budovy měly být prodány v dražbě. Nabídnutá cena byla tak nízká, že si pevnost město ponechalo a zřídilo tu sklady a vězení.   Situace se obrátila za napoleonských válek, rozhodnutí z roku 1807 odstartovalo novou etapu stavby pevnostního systému Komárna. Velkorysá stavba pokračovala až do dnešní podoby. Pevnost, kterou nikdo nedobyl od časů tureckých válek až do revolučních roků 1848–49, kdy byla po událostech ve Világosi vyjednána její kapitulace, nejlépe charakterizuje soška a nápis na výběžku západního bastionu Nové pevnosti: „Nec arte nec marte – Ani lstí, ani silou!“   Až nereálně zní počet vojáků, pro které byla pevnost postavená – dokázala pojmout dvěstětisícovou armádu. A uvnitř byly i prostory pro korunovační klenoty, protože se s ní v době napoleonských válek počítalo jako s útočištěm pro císařský dvůr.  

Obranný systém se z velké části dochoval do dnešních dní. Když se budovaly cesty a železniční trať do Bratislavy a Kolárova, byl systém částečně narušen a k chátrání pevnosti přispěla i sovětská vojska, která ji využívala v letech 1968 až 1991. Přesto je jedinečná a Komárno se spolu s maďarským Komáromem snaží o její zápis na Listinu světového kulturního dědictví UNESCO.

foto archiv Expedice Altaj-CimrmanNa dosud opomíjenou altajskou horu vysokou 3610 metrů se v rozmezí měsíce vypravily hned dvě české skupiny. Na počátku byl projekt k 40. výročí Divadla Járy Cimrmana, který měl úspěšné šíření velikánova odkazu korunovat pojmenováním některé hory jeho jménem. Zajímavější než samotná akce nakonec byly její souvislosti. Zatímco v Česku se už s úspěchem prodávaly certifikáty na podporu expedice (1706 lidí za ně zaplatilo celkem 648 100 korun), v Republice Altaj se veřejnost o akci dozvídala z internetu. Do místních novin a úřadů začaly chodit rozhořčené dopisy, šest společenských organizací zaslalo protest tamnímu parlamentu. „Altajský lid má velmi citlivý vztah k horám, řekám, přírodním památníkům. Provádí obřady klanění se Bohu za krásu a velkolepost svatých míst a nedává jim jména lidí, protože je berou jako dílo nebeského tvůrce. A není ani jediný průsmyk ani potůček, který by byl bezejmenný,“ uvedla například předsedkyně organizace Tolkyn Kemine Satunova. Ruští kartografové v minulosti často altajské názvy nezanesli do map, a tak oficiálně neexistují. Protože navíc Altajci na hory většinou nevystupují, pro altajský horolezecký svaz, se kterým cimrmanologové od počátku spolupracovali, nebyl problém takovou dosud nezdolanou „bezejmennou“ horu vytipovat. Oficiální název jí však může dát jen altajský parlament El-Kurultaj, a ten je vázaný podmínkami ruského federálního zákona z 18. února 1997. Tento zákon pojmenování hory po fiktivní postavě neumožňuje. Opozice proti celému projektu se začala formovat také v Česku poté, co na tuto odvrácenou tvář akce upozornil v Lidových novinách Luděk Brož, který se na Cambridgeské univerzitě dlouhodobě věnuje problematice současné altajské kultury a společnosti. Horolezec Michal Absolon a fotograf Stanislav Krupař poslali do Altaje veřejný omluvný dopis se sedmdesáti podpisy. Měsíc před plánovanou cimrmanovskou expedicí pak Michal Absolon spolu s dalšími třemi Čechy na vrchol vylezl, aby mu po domluvě s altajskými osobnostmi potvrdil pojmenování Tekelju Bažy (Počátek říčky a údolí Tekelju). Cimrmanovská expedice kontrovala po svém: Konkurenční skupinu označila za pohrobky vídeňského profesora Fiedlera (rivalského badatele z cimrmanovských seminářů). „Naše akce byla od počátku humoristická, laskavá a přátelská, a takovou měla i zůstat,“ tvrdil Zdeněk Svěrák. Celou konkurenční akci nakonec cimrmanologové odbyli tím, že před nimi na hoře zkrátka ještě nikdo nebyl. Na vrchol pak za třiadvacetičlennou cimrmanovskou expedici, které se účastnil i zástupce altajské vlády Andrej Archipov, vystoupil úspěšný český horolezec Radek Jaroš, Radek Kokoř a altajský horský vůdce Vjačeslav Gerasimov. Aniž o tom v tu chvíli nejspíš věděli, vyfotili se tu u takzvaného „mužika“, kterého na nejvyšším místě postavila z kamenů předchozí výprava. Oficiální žádost o pojmenování hory podaly prostřednictvím svých altajských spojenců obě skupiny. Epilog ale přišel ještě před rozhodnutím altajského parlamentu, na který se zatím čeká. Cimrmanologové při jednom z happeningových cvičných výstupů, jež expedici předcházely, umístili Járovi Cimrmanovi na vyhlídce tatranského Lomnického štítu pamětní desku. Podobně jako v Altaji se akce konala za účasti tamních politiků a k nelibosti některých místních lidí. Do měsíce někdo padesátikilovou desku odšrouboval, a zmizela neznámo kam.

Napsal  Michal Dvořák,  vyfotografoval  Marek Wágner

S podzimem odjíždí nejen za sluncem stále více turistů z Česka do Asie a dalších exotických zemí. Tamější „zima“ je totiž pro Středoevropana příjemnější než léto s padesátistupňovými teplotami. Lidé by si ale před cestou měli pečlivě zjistit, jak je to s povinným i nepovinným očkováním do dané země. Ovšem měli by také zajít za svým praktickým lékařem, jak upozorňuje Eva Jílková, vedoucí odboru epidemiologie a očkování z Centra veřejného zdraví při Zdravotním ústavu v Ústí nad Labem. Úloha praktického lékaře je nesmírně důležitá v tom, že eviduje, kdy byli jeho pacienti přeočkováni proti tetanu. To je vlastně jediné povinné očkování pro dospělé v Česku a lidé cestující do tropů nebo subtropů by měli mít poslední přeočkování ne dříve než před deseti až patnácti lety. Lékař by měl mít také kontakt na centra cestovní medicíny. Návštěva lékaře je také důležitá u osob, které jsou chronicky nemocné – jejich obvodní lékař nebo specialista by jim měl dát doporučení pro dlouhé a náročné cesty. Mohou být vystaveni extrémním podmínkám, například horku, dlouhému letu, časovým posunům a tak dále. To vše může vést ke zhoršení zdravotního stavu. Obvodní lékaři také mohou očkovat proti infekcím, nejčastěji proti žloutence A, B, proti chřipce. Do jiných se neradi pouštějí, protože očkování musí proběhnout v určité době před odjezdem a vakcíny musí lékárny objednat. Všechna centra cestovní medicíny mají naproti tomu celé spektrum vakcín  přímo v ordinaci a klient nemusí běžet s receptem do lékárny. Kolik týdnů před odjezdem je dobré kontaktovat specializované pracoviště?   To záleží především na charakteru připravované cesty – ten nejvíce rozhoduje o preventivních doporučeních. Je rozdíl, když jedete s cestovní kanceláří do Egypta, týden se koupete v bazénu a občas i v moři, anebo když jedete s batohem na měsíc do Thajska a každý den spíte jinde. U běžných cest s cestovní kanceláří, kde je zajištěné ubytování a určitá úroveň stravování, obvykle stačí navštívit specialistu čtrnáct dní až tři týdny před odjezdem a doporučené očkování se dá absolvovat i v jedné návštěvě. Pokud se ale jedná o delší cestu, například na půl roku do Indie, tak dva měsíce před cestou je přiměřený čas.  

Co bychom si měli připravit ke konzultaci s odborníkem nebo při zdravotní prohlídce?

Měli byste znát trasu cesty, hlavně kvůli výskytu malárie. Musíte také přiblížit lékaři hlavní okruhy zájmů, tedy jestli vás čeká sportovní aktivní dovolená, úzký kontakt s lidmi, přírodovědecká expedice a tak dále. Preventivní doporučení i očkování jsou šitá na míru, odrážejí i životní styl cestovatele. Každý, kdo se chystá na cestu, by měl také vědět, kdy byl očkován proti tetanu, a měl by mít i zprávu od specialisty, u kterého se léčí s jinými, zejména chronickými onemocněními. To je důležité hlavně u neurologických onemocnění a alergií. Někdy klient neví, jakou prodělal žloutenku, a je potřeba udělat vyšetření, což vyžaduje určitý čas. Jsou i lidé, kteří vůbec nechodí k lékaři a říkají, že na to nemají čas. Například podnikatelé, kteří vůbec nevědí, kdy byli naposledy přeočkováni proti tetanu.Je-li potřeba pro cílovou zemi více očkování najednou, neudělá to v člověku paseku?   Právě proto je důležité a vhodné, aby klient přišel včas. Očkovací schéma se musí optimálně načasovat, aby mohl imunitní systém efektivně zareagovat. Vyhláškou ministerstva zdravotnictví jsou dány intervaly mezi jednotlivými očkováními, u živých vakcín je další očkování možné za měsíc, u neživých za čtrnáct dní. Někdy ale můžeme vakcíny podávat současně a organismus dokáže reagovat na všechny podané antigeny. Náš organismus se také běžně setkává s mnoha vlivy, na které musí reagovat, a zvládá to. Existují i zrychlená schémata některých vakcinací, když je časová nouze. Jsou možná příkladně u hepatitidy A a B a vztekliny.   Je riziko vedlejších reakcí u očkování na exotické nemoci vyšší než u očkování na choroby řekněme tradiční?

Je srovnatelné, protože očkování pokaždé představuje určitou zátěž pro organismus. Dramaticky může vypadat vasovagální synkopa, lidově kolaps. Někteří pacienti mají z injekcí strach, motá se jim například hlava a dělají mžitky před očima, ale to je krátkodobý stav, který rychle odezní. Mohou přijít i alergické reakce a reakce neurologického charakteru. Méně časté je, že někteří lidé mohou být citliví na nějakou součást vakcíny. Například pokud jsou alergičtí na vajíčka, tak mohou mít problémy s vakcínou na chřipku nebo žlutou zimnici, kde jsou zbytky vaječných bílkovin. Lidé alergičtí na plísně zase mají potíže s očkováním proti žloutence B. Větší problém je ale v tom, že alergici mají často potíže jen v určité době, například mají pylovou rýmu, kdy imunitní systém reaguje nepřiměřeně a očkování není v období klinických potíží vůbec vhodné.Jak je tomu u těhotných žen? Doporučuje se jim cestovat do rizikových míst?

Nedoporučujeme cestu hlavně do oblastí s nízkou hygienickou úrovní a výskytem nejnebezpečnější, tedy tropické malárie. Poslední dobou se také stává, že ženy vyrážejí do exotických krajin se záměrem počít tam svého potomka. I když je to romantické, má to závažná úskalí hlavně v malarických oblastech. Některá antimalarika se mohou užívat až v druhém nebo třetím trimestru těhotenství a v oblasti výskytu tropické malárie se užívají léky, po kterých by žena neměla dva měsíce otěhotnět. Navíc ani léky vás před malárií neochrání stoprocentně. U těhotné probíhá malárie závažněji, může dojít k potratu, odumření plodu nebo předčasnému porodu. Kromě toho nelze u těhotných provádět očkování živými očkovacími látkami.Doporučují se i cesty s malými dětmi?   Cest s dětmi přibývá. Dokonce i s kojenci. Nepovažuji to za ideální, ale u kojenců paradoxně nejsou rizika zejména průjmu tak vysoká jako u batolat a předškolních dětí. Kojené děti mají záruku, že dostávají nezávadnou a vydatnou výživu, kdežto starší děti se stravují z místních zdrojů. Velkým rizikem je i horké klima, protože děti se snáze přehřejí a dehydratují. Děti jsou také vnímavější k průjmovým onemocněním než dospělí a k dehydrataci u nich dochází snáze. Rodiče by tedy měli mít zásobu iontových roztoků, kterými budou doplňovat minerály při průjmech. Dalším problémem je u hodně malých dětí do roka a půl nedokončené základní očkování, třeba spalničky, černý kašel, což jsou onemocnění ve světě běžná. A spalničky mohou mít velmi těžký průběh, černý kašel u neočkovaných může probíhat smrtelně. Neočkované dítě se s nimi u nás nesetká, ale třeba i v Egyptě taková situace nastat může. Kde všude po mně budou chtít mezinárodní očkovací průkaz a kde se dá vystavit?

Odborníci na cestovní medicínu doporučují, aby si ho lidé brali s sebou při každé cestě, protože kromě očkování jsou v něm uvedeny všechny potřebné zdravotní údaje, například krevní skupina, prodělané transplantace, diabetes a jiné diagnózy. Mezinárodní očkovací průkazy stojí kolem sta korun a vystaví je všechna centra cestovní medicíny při zdravotních ústavech i privátní centra, měly by být i v ordinacích na infekčních klinikách. V těchto zařízeních se také dozvíme, jaká země vyžaduje jaké očkování. Seznamy povinných i doporučených očkování jsou i na internetu, ale pozor – zde nemusejí být všechny údaje aktualizované. Lepší je informovat se přímo u specialistů.Může se stát, že z dostupných informací o cílové zemi zjistím, že konkrétní očkování není potřeba, ale po příletu ho po mně budou vyžadovat?

To se stávalo dříve, dnes už to není obvyklé. Znám tyto případy třeba z Libye a také Turecka, kde bylo požadováno očkování proti choleře. Dnes by se to mohlo stát, kdyby v nějaké zemi propukla epidemie infekční nemoci a očkování by zabránilo dalšímu šíření a importu infekce do jiné země.  I proto je nutné absolvovat do oblastí výskytu žluté zimnice toto očkování, i když není přímo úředně požadováno. Doporučujeme také, aby součástí lékárničky  byla i sterilní stříkačka a jehla a v takových případech mohla být použita vlastní.  Jaké zdravotní komplikace jsou v rizikové zemi pro turistu relativně běžné a kdy naopak už začíná téct do bot?

Pozornost je třeba věnovat každému horečnatému stavu. Odborné vyšetření si žádá i průjem s příměsí krve nebo zežloutnutí kůže. Co se týká malárie, tak ta je v mnoha oblastech běžná – diagnóza i léčba patří ke standardní lékařské praxi, takže se vždy vyplatí jít k lékaři. U malárie je totiž největší riziko, začne-li se s léčbou pozdě.Můžete nastínit výhody a rizika při stand-by užívání léků, tedy samoléčení?   Poslední dobou si lidé často stěžují na profylaktické, tedy preventivní užívání antimalarik. Říkají, že jim ničí játra, že je jim špatně. To se týká hlavně profylaxe u tropické malárie. Něco pravdy na tom je, ale záleží na užívání – měly by se polykat s jídlem a hodně zapíjet vodou, mnohé nežádoucí účinky se pak nedostaví. Při stand-by terapii čili samoléčení se naopak léky aplikují teprve při prvních příznacích nemoci. Doporučovala bych ji zejména lidem, kteří mají nedostupnou lékařskou péči. Když víte, že pojedete někam, kde to bude k doktorovi tři dny cesty a  riziko malárie je malé, tak s sebou mějte stand-by terapii. Problém může také nastat, když laik použije stand-by terapii na léčení jiné diagnózy. Jeden z příkladů běžného profylaktického dávkování antimalarik – užívá se jedna tableta jednou týdně, kdežto při stand-by terapii spolknete během jednoho dne šest tabletek, takže ta dávka je mnohonásobně vyšší. Vše má tedy svá pro i proti.  

Malárie se vyskytuje asi ve stovce zemí světa a je asi největším strašákem. Jak vybrat správná antimalarika pro danou oblast?

Světová zdravotnická organizace velmi podrobně sleduje rezistenci na léky proti malárii a podle toho aktualizuje doporučení, jaké léky profylakticky na daném území užívat. Ale rezistence velmi narůstá a navíc jsou obavy, že hranice malarických oblastí se mohou i kvůli klimatickým změnám rozšiřovat. Lékaři v oboru cestovní medicíny mají k dispozici aktuální informace o výskytu jednotlivých původců malárie a také údaje o rezistenci na jednotlivé léky a podle nich antimalarika pro profylaxi předepisují.Jak dlouho bychom se měli po návratu domů hlídat a kdy je dobré jít k lékaři?

Nejčastěji mají cestovatelé po příjezdu problémy s průjmy. Často se jedná o salmonelózu nebo i úplavici, ale jsou importovány i případy břišního tyfu nebo cholery. Příznaky se obvykle projeví do čtrnácti dnů po návratu, ale průjmové onemocnění cestovatel často prodělá ještě na své cestě. Parazitární choroby mají naopak velmi dlouhou inkubační dobu. Třeba až půl roku. Stejně opožděně se může projevit i malárie. Pacient by měl hned zajít s prvními problémy k lékaři a upozornit ho, že cestoval po rizikových oblastech. Vhodné je také podstoupit kontrolní vyšetření v případě, že cestovatel prodělal během cesty horečnatý stav, měl žloutenku nebo například průjem s příměsí krve.Setkala jste se s nějakými případy zavlečení nebezpečné nemoci?

Ona i malárie je velmi nebezpečná nebo spíše závažná. Jako nebezpečné vnímám onemocnění, které se může rychle na našem území rozšířit. Tak s takovým jsem se naštěstí nesetkala. Vrátili se nám ale cestovatelé s malárií,  s horečkou dengue, kterou také přenášejí komáři. Relativně vzácné  parazitární onemocnění, leishmaniózu, si dovezl z Francouzské Guyany i kolega entomolog, kterému se po příjezdu objevily vředy na nohou. Do Guyany jeli tehdy tři a onemocněli všichni. Léčba je pak složitá, probíhala na specializovaném pracovišti v nemocnici Na Bulovce. Na vzácná exotická onemocnění nebývají totiž léky běžně dostupné všude.Jaké jsou současné trendy v očkování?

Obecně jsou vyvíjeny vakcíny proti dalších nemocem – rotavirům, lidským papillomavirům, vyvíjejí se i nové aplikační formy – aplikace na sliznice a tak podobně. Ale v cestovatelské problematice jde spíše o co nejširší rozšíření informací o možnostech prevence infekčních onemocnění. A jestli máte na mysli počty osob, které se nechávají očkovat, tak za naše pracoviště mohu říci, že trend je mírně vzestupný. Jinak nesmíme zapomínat, že k neméně důležitým tématům cestovní medicíny patří i profylaxe malárie a prevence cestovatelských průjmů.Jsme zodpovědní co se týče očkování? Anebo opakujeme stale stejné chyby…

Povědomí o rizicích na cestách stoupá, ale mnoho cestovatelů se i tak řídí příkladem známých, kterým se nic nestalo. Ne příliš pozitivní roli ve správné informovanosti klientů sehrávají také cestovní kanceláře. Důvodem jsou zřejmě obavy, aby klienty neodradily, kdyby je informovaly o rizicích v exotických destinacích. Upozorňují jedině snad na požadavek povinného očkování proti žluté zimnici, ale již ne na výskyt tohoto onemocnění.  Pamatuji si, že v polovině devadesátých let, kdy se začalo jezdit do Gambie, jedna cestovní kancelář inzerovala nádherné pláže, azurové moře, ale neinformovala o riziku malárie a nutnosti užívat vhodnou profylaxi. Takže osmdesát procent účastníků zájezdu onemocnělo. Loni byl například veliký boom cestování do Keni a Zanzibaru. Zanzibar je v Tanzanii, kde je riziko žluté zimnice, jenže cestovní kanceláře o tomto riziku neinformovaly. Představte si, že by klienti byli v kontaktu s tímto onemocněním, museli podstoupit očkování na místě a nemohli by se vrátit před uplynutím karantény. V cestovní kanceláři vám také většinou neřeknou, že do Egypta je dobré očkování proti žloutence typu A. I v některých vyhlášených letoviscích je problém se zásobováním pitnou vodou a před dvěma lety onemocnělo žloutenkou A kolem tří set šedesáti turistů. Očkování proti žloutence sice není povinné, ale hodí se nejen ve světě, ale i u nás, a hlavně  –  je na celý život.

Lékárnička na dobrodružné cesty – co by v ní nemělo chybět

Vlastní léky (např. inzulin)

Sterilní jehla se stříkačkou

Náplast a obinadlo

Desinfekce vody

Aspirin

Protiprůjmové léky

Probiotika

Antimalarika

Širokospektré antibiotikum

Léky proti alergii

Antimykotikum

Repelent

Krémy na opalování

Napsala  Irena Páleníčková,  vyfotografoval  Jiří Páleníček   Andalusie má mnoho tváří: koně, horko, černovlasé krasavice, kytary, flamenco, býčí zápasy, sherry… Staly se symbolem celého Španělska. Jsou jím i náboženská procesí – romerías. El Prado del Rey patří k takzvaným pueblos blancos, bílým vesnicím, kterými se Andalusie pyšní. Každý rok se zde koná náboženská pouť na počest svatého Isidora. „Jen přijeďte, a uvidíte,“ řekli nám při telefonátu na tamějších informacích.   Přijeli jsme a uviděli. Díky náboženskému procesí na počest toho, komu je zasvěcen hlavní místní kostel, jsme se několik hodin hřáli v otevřené temperamentní španělské náruči a pochopili část toho, co dělá Andalusii Andalusií. Přijet jako normální turisté autem, určitě bychom viděli totéž, ale prožili bychom stěží polovinu. My jsme přijeli na kolech. Jak se říká  „na těžko“, tedy osm kilometrů náboženského procesí jsme prošli i se svým stanem, spacáky, vařičem a vším nezbytným i zbytným, co s sebou cykloturisté dokáží táhnout na šestiměsíční putování. Určitě jsme byli nepřehlédnutelní. Byli jsme pro ně stejně exotičtí jako oni pro nás. Vzájemné sympatie a vzájemná zvědavost.   

Opravdu to takhle začíná?

Poprvé jsme se seznámili v sobotu večer. Přesná data a hodiny nejsou pro žádný jižní národ příliš závazné, a tak jsme raději přijeli o den dřív. Prado není příliš velké a jediný konkrétní údaj, který jsme o něm zjistili dopředu, je, že městská privilegia mu udělil král Karel III. v roce 1759. Počet obyvatel jsme nezjistili ani před procesím, ani po něm. Všechny úřady se dva dny připravovaly a měly moc práce na podávání informací, pak se dva dny slavilo a všechno bylo zavřené a den měly na vzpamatování se. „V pondělí bude celé město spát,“ smáli se účastníci romerie s plnou sklenkou v ruce. „Musíme v klidu vystřízlivět!“ Jedno z mnoha dnes tak populárních bílých městeček a vesnic stojí podobně jako ostatní na kopci, který pro cyklistu představuje pět kilometrů slušného stoupání. Ještě zadýchaní se ptáme, co se bude večer dít. Nerozumějí nám – nedivím se, být Španělem, taky občas nebudu své španělštině rozumět. Ptám se tedy jednoznačně: „Večer – fiesta – kde?“ Trochu udiveně opíší rukou oblouk: „Toda la ciudad – No přece celé město.“ Jak jednoduché…   Míjíme radnici, hotel, benzinku, pěší zónu, pečlivě udržovaný park, hasiče (jsou žlutí), první pomoc, pár barů, jednu samoobsluhu, která ani tady není označená – proč taky, místní vědí, kde je. Konečně jsme na náměstí s dočasným podiem korunovaným obřími reproduktory. Kdy asi spustí?   Z kostela svatého Isidora právě vytahují svého světce na dvoukoláku s obřími koly. Vůz je pěkně těžký, ozdobený květinami a zeleninou, mužům dá pořádnou práci nasadit páru volů postroj. Pomalu vycházejí, kněz, ministranti, monstrance, dva bubeníci a středověcí pištci zároveň bubnují a pískají. Šedivé kalhoty, široký pás, bílá košile, španělský klobouk s rovným širokým dýnkem a na něm stuha s nápisem Romería San Isidor. Průvod jde důstojně, pomalu, na náměstí postává pár lidí. Za hodinu obejde centrum a vrátí sochu svatého na oltář. Jsme zklamáni. To je úvod ke slavným andaluským poutím?   V neděli ráno jsme za deset minut osm opět na náměstí. Lidí už je víc, přijíždějí první nazdobené a očíslované kočáry (nejvyšší číslo jsem postřehla 46). První jezdci na koních, i některé malé děti jsou v jezdeckém. Koně působí vedle našich kol obrovsky. Nazdobené bryčky a žebřiňáky jsou plné košů a termosek s jídlem a pitím. Na těch větších, tažených traktory, stojí i jídelní stoly a lavice, dokonalá pojízdná restaurace. Většina žen má na sobě oblečení ve stylu flamenca, mají ho dokonce i matrony postávající ve dveřích domů podél trasy, kudy půjde průvod. Doprava je zastavena a Isidor znovu vytažen z kostela.   Průvod zahajují dva bubeníci, pak malý kluk vede voly táhnoucí Isidora ozdobené pestrými střapci a bambulemi. Řadí se i ostatní vozy a pomalu se dávají do pohybu. Nejhezčí vůz tažený koňmi, traktorem a nejhezčí vozítko vybírá speciální porota. Doufám, že poslední kategorii vyhrála terénní čtyřkolka místního řezníka, která nám na závěr pouti nabídla plátky šunky. Bojíme se zmatku v průvodu, který by mohla způsobit naše kola. Nevyhodí nás s koly? Nebudou se koně plašit? Několikrát si necháme vysvětlit cestu a jedeme napřed do polí mimo město a čekáme.    Jako by o nic nešlo

Ano, nic se neděje. Ticho, ptáci, prašná cesta, žádná auta. Svět spí. Přichází osamělá postava. Je z Tenerife a mluví trochu anglicky. „Jdou pomalu, popíjejí, pak malá bohoslužba, odpočinek… Tak já jdu napřed,“ varuje nás. Pak pomalu projde dvojice ve slamácích a na kolečkách táhne velkou termosku. Tři kabaleros v bílých košilích jedou na tradičně osedlaných koních opačným směrem – do Prada. Jejich sedla zdobí perleť a složité gravírování. Profrčí policajti. Prach se usadí a někde bučí krávy, kdesi kokrhají kohouti, za kopcem přecinkalo stádo ovcí, kukačka. Svět se vrátil o padesát, nebo sto let zpět? Pak se konečně ozvou bubny, píšťala a zaržání koní. Kolem nás voní bylinky, které jsem rozšlapala, když jsem lezla na plot. Ještě netuším, co nás čeká. Ani ve snu bych si to nedokázala představit. Teď už to vím. Stejně i to, jak se má tancovat flamenco. A není možné psát o andaluské romerii, fiestě (svátek) nebo ferii (trh), a nepsat o flamencu.     Vášeň zvaná flamenco   Má ho v sobě každý obyvatel Andalusie. V každém je kapka cikánské krve s jejím rytmem, kapka africko-maurské krve s jejím temperamentem plus mnoho dalšího. Flamencoví historici poukáží na stopy kultury fénické, řecké a římské a připomenou i starodávné byzantské zpěvy, židovský a starověký hinduistický hudební systém, odraz indických tanečních gest. Flamenco odráží celou historii území, které se dnes nazývá Andalusie. Jsou v něm kultury všech národů starého světa, které jí prošly.   Počátky i sám původ slova flamenco jsou opleteny legendami a nejasnostmi. Neví se například, zda první údajný zpěvák flamenca, Tio Luis de la Juliana, skutečně žil. Něco ale jisté je, například že už v roce 1740 vnučka nejstaršího cikána z Triany tancovala na dvorech bohatých Sevillanů. Tento zápis se obecně považuje za první historický doklad o existenci flamenca. Oblast vzniku je jasná, trojúhelník mezi chudou sevillskou čtvrtí Triana a městy Jerez a Cádiz na jihozápadě Andalusie. Jisté je i to, že ke konci 19. století ho tancovala už celá Andalusie a že se roku 1922 konala první soutěž flamencových zpěváků. Tanguillo, fandango, malagueña, tango, alegrías, buleria a další názvy jednotlivých typů a stylů flamenca z různých končin Andalusie se staly pojmem. Dnes jejich sláva a obliba stoupají, zakládají se speciální kluby (peña) a stalo se součástí andaluské kultury stejně jako gitanos, Cikáni, pro které španělstina na rozdíl od češtiny žádný opis nepoužívá.   „Splynuli jsme s nimi a oni s námi,“ řekli nám v Cádizu. „Kdo žije v Cádizu, je Cádizan, víc nás nezajímá. Jen v Granadě mají své speciální čtvrti.“ Speciální čtvrti a speciální jeskyně, kde je k vidění prý to nejlepší flamenco z celého Španělska. To „pravé“, nefalšovaně cikánské, jsme viděli i v Cádizu. Skládá se ze zpěvu, tance a hudby (původně se jen zpívalo). Hudbu obstarává kytara, doprovod pro tanec i tleskači. Rytmus vyklepávají podpatky tanečnice, popřípadě kastaněty.  

Ženské oblečení se svými výstřihy, vypasováním po kolena a několika řadami širokých kanýrů až k zemi sluší Španělkám nejen v Andalusii, kde je dnes andaluským národním krojem, který se (na rozdíl od českých a moravských) nosí při každé slavnostnější příležitosti. Převládalo i na procesí. Pod ním měkké jezdecké holinky nebo boty na vysokém podpatku, ve kterých ženy dokázaly ujít oněch osm pro nás tak nezapomenutelných kilometrů po polní cestě vedoucí nahoru a dolů po sluncem rozpálených kopcích. Těžko říct, co víc vířilo prach – kopyta koní, nebo ženské sukně? Bylo to jako sen, jako bychom se ocitli na dávném obraze starých španělských mistrů. Čas se zastavil a běžel zpět. Kam se poděla konzumní společnost a obří centro ­comercial, která vyrůstají u všech španělských měst? Kde zůstala auta a televize se svými seriály? Cestou se valil roztančený dav…   Pak se nekonečná živá barevná roztančená linka zastavila. Voli dostali volno a schovali se do keřů, vůz se svatým Isidorem se naklonil na stranu do příkopu. Bylo třeba namíchat do velkých dvoulitrových stříbrných konvic na čaj další várku oblíbeného rebujito, což je mix sherry fino (suché sherry) se 7up a ledem, aby bylo po cestě co nalévat. „Není ani tak silné ani kyselé jako fino, prostě je akorát na procesí,“ vysvětlili nám jeho oblibu. Sladké sherry je určeno na vývoz a v Andalusii se moc nenosí.   Lidé se hrnuli do stínu. Moc ho nebylo, proto tancovali i na slunci, v prachu cesty, na dvoře osamělého domu, u kterého se zastavilo. Nemohli si pomoci, měli flamenco v sobě. Pod sluncem a s věčnou sklenkou pití v ruce měli jedinečnou šanci žít. Žít flamencem a pro flamenco. Žít pro tento okamžik a pro sebe. Olé! Ať žijem! Vamos! Jdem na to! Jdem tancovat!     Náboženský mejdan

„Vámos! Pojeďte taky! Přidejte se k nám!“ zvali nás okolojdoucí a jedoucí. Zmizel obvyklý postoj – nedivit se, nevyptávat se, nebýt nemístně zvědavý. Napili se, otevřeli se, otevřeli svá srdce i své přepravky s jídlem a své láhve. „Napijte se!… Že nemáte skleničku?… Vezměte si tuhle!“ a už nám věší na krk ten skvělý a praktický vynález – plastový pohárek v koženém pouzdře na šňůrce. Napili jsme se. Mnohokrát. Dostávám čisté nemíchané sherry z tradiční kožené láhve se zvířecí srstí navrch od páru jezdců. Pomalu projíždějí vozy nazdobené kanýry, umělými květinami i kokakolovým slunečníkem. Kolem projíždějí i tři kabaleros, jezdci. Mají plné sklenice. Tak proto se španělský kůň vodí jen levou rukou! Ne že pravá kdysi musela držet zbraň, v Andalusii musí být volná pro pohár s vínem! Pro dnešní den jsou nejen kabaleros, vysoko nad ostatními, jsou to španělští grandi, šlechtici. Předvádějí své jezdecké umění, kroky zpět a do strany – španělská jezdecká škola v praxi.   Další vůz mi nalévá něco světlého, sladkého a alkoholického. Červená vína jako by přestala existovat. Dostávám plastový talířek s bramborovým salátem. Pomalu se suneme s procesím. Zastávky na jídlo a pití jsou stále častější a delší. Kdo potřebuje namíchat rebujito, zastaví svůj povoz klidně vprostřed cesty. Ostatní čekají. Cesta je zablokovaná. Zpočátku policie podnikne pár pokusů udržet cestu průjezdnou a chod poutě plynulý. Marně. Mám podezření, že později odjela domů, přesedlala na koně a i ona si na krk pověsila pouzdro se skleničkou. Jeden osel se mírně plaší. Pak si musejí zase odpočinout voli. Další krátká bohoslužba. A zase flamenco, přímo na cestě mezi kočáry. Ze všech povozů k nám natahují ruce – olivy, obložený chleba, manzanilla s ledem, bramborová omeleta, třetinka piva, malé řízky (v obalovací směsi je znát česnek).   V půlce cesty míjíme Salina de Hortales. Ti, co jdou poprvé, by v těchto Slaných pramenech, známých již Římanům, měli být „pokřtěni“. Místo toho jsme nakrmeni dalším řízkem a obloženou houskou. Ochutnáme i grilované krevetky. Míjí nás dvojice tlačící vozík ze samoobsluhy.   Jsou dvě hodiny, voli konečně dotáhli Isidora na velkou louku pod košaté duby. Vítají ho stovky stolků, židliček, grilů a lidí, kteří sem přijeli auty. Z reproduktorů zní moderní hudba, atmosféra se mění. Otáčíme proti proudu dojíždějících vozů, my tady s koly do tmy zůstat nemůžeme, natož do rána, kdy se budou vracet poslední účastníci procesí.   Dobíhá nás udýchaná studentka angličtiny, která si s námi po cestě povídala. „Nezlobte se, dřív jsme nemohli zastavit, tady máte na cestu studené pivo. A kdybyste se rozhodli ještě vrátit, pamatujte si, že ve voze číslo dvanáct je pro vás vždycky připravené jídlo a pití,“ volá ještě na rozloučenou a schová ji prach traktoru ověšeného lidmi.   

Napsal a vyfotografoval  Čestmír Lukeš

Nás sem nehnaly náboženské pohnutky, ale magie této hory. I pro nás se mělo ale ukázat, nakolik je poutník schopen cesty do vlastního nitra, jak čistá je jeho duše. Rozhodli jsme se absolvovat rituální pochod, kterému se tibetsky říká kora. Cesta kolem jezera a koupel v něm – dnešními cestovateli svázanými neúprosnými časovými limity většinou vynechávaná – je posledním možným očistným rituálem. Vesnička Darčen je výchozím místem k poutnímu kruhu, který měří asi padesát dva kilometry, nachází se na jižním úbočí Kailáse, přibližně ve výšce čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. K neméně krásné hoře Gurla Mandata, ležící odsud jižně, je to vzdušnou čarou asi sedmdesát kilometrů. Převýšení z Darchenu k nejvyššímu bodu kory – sedla Dolma-La na severovýchodní straně – je zhruba tisíc metrů. Co ale mohou vyjádřit suchá čísla!  

Dolma je bohyní, která by měla ochránit Tibet. Však také poutníci při překročení nejvyššího místa cesty volají „Bozi mají zvítězit“. Dolma-La, místo s největším počtem modlitebních vlaječek, obětovaných kusů oděvů i od někoho, kdo nemohl tuto cestu nastoupit, rohů zvířat, chomáčů vlasů i klobouků. Zde leží práh k novému životu. Zde jakýsi Jürgen připevnil Číňany zakázanou vlajku Tibetu s přáním svobody tomuto národu.

Strávit nějaký čas v buddhistickém klášteře mě lákalo řadu let. Ovšem s přibývajícím věkem mi bylo čím dál jasnější, že k řádnému zasvěcení do tajů mahájánového tibetského buddhismu, praktikovaného v  odlehlé horské oblasti Ladaku na hranicích s Tibetem, by bylo potřeba mnoha let studia, odříkání a pevné vůle. Po zralé úvaze jsem dospěl k závěru, že ani jednoho se mi nedostává a lepší už to nebude.

Mise, která měla za cíl restaurování vzácných nástěnných maleb a stavební a projektové práce s tím spojené, byla proto jedinečnou příležitostí k nahlédnutí pod pokličku kotlíku, v němž se vaří každodenní fyzická i duchovní strava Buddhových následovníků. Jací jsou vlastně buddhističtí mniši? K čemu se upínají jejich myšlenky? Zhruba dvoutýdenní pobyt mi samozřejmě nemohl na tyto otázky odpovědět, mnohé mi ale stačil nastínit a rozbil některé mylné představy, které jsem si s sebou přivezl.   Starého známého Jany, mnicha Lopsanga Kečoka, se ptáme, proč už neprovází příchozí návštěvníky jako před léty, při její minulé návštěvě. Otázka hned vyvolává na jeho tváři lehký úsměv, ostatně ten je typický pro všechny Ladačany. Vzpomíná na rok, kdy v rámci služby klíčníka otevíral a zavíral dveře návštěvám až do omrzení. Vysvětluje nám, že každá služba, ať už v kuchyni, se svazkem klíčů u pasu, nebo osamoceně dole v malém klášteře přímo ve vesnici, trvá jenom určitou dobu, pak se mnich věnuje meditacím, vyrazí na poustevnickou cestu po vesnicích nebo na pobyt do spřáteleného kláštera. Někteří mniši léta studují na buddhistických univerzitách, třeba i daleko dole v nížinách ve Váránasí nebo v Karnátace. Ptám se ho, proč nemá na sobě hezkou žlutou čepici sekty gelugpa, odloženou ve výklenku ve stěně, i když dobře vím, že ta se nosí jenom při slavnostních příležitostech. Chci ho ale vyprovokovat, aby si ji nasadil, protože by tvarem, který přetrval století, kontrastovala s moderním tričkem s nápisem EMINEM, byť v regulérní mnišské oranžové barvě. Nasadí si čepici, ale když ho požádám o svolení fotografovat, znejistí. Jeho rozverný výraz zmizí, zvážní a obleče si na triko mnišské roucho.   

Spolu i každý sám   Ač je mnišské společenství na první pohled soudržnou komunitou, život každého mnicha je do značné míry individuální. Rovněž představa, že pro samé společné modlení už nezbývá mnichům čas na nic jiného, je zavádějící. Alespoň to platí tady v Ladaku. Ten pravý čas pro společné modlitby a vůbec pro intenzivnější život celé komunity nastává v období náboženských svátků, které probíhají ve většině klášterů během zimních měsíců, kdy jsou horské průsmyky zaváté sněhem a cestovat mezi kláštery je téměř nemožné, o návštěvách zvenčí ani nemluvě.   V době naší návštěvy tak ze sedmdesáti mnichů, kteří trvale pobývají v klášteře Diskit, bylo asi třicet mnichů na cestách po venkově, v jiných klášterech nebo v buddhistických školách. Ze zbylého počtu mnichů se ranní modlitby ve velké nově zbudované modlitebně pravidelně účastnilo kolem deseti mnichů. Večerní modlitby v malé starobylé svatyni vedl samojediný náš klíčník, kterému vždy rád přihlížel někdo z nás hostů – brigádníků. A jaký je typický všední den v klášteře?   Po většinu dne se mniši věnují svému osobnímu programu, starají se o domácnost a meditují ve svých vlastníma rukama zbudovaných domcích o dvou místnostech, rozsypaných jak rozmetané kostky domina na skále pod hlavními klášterními budovami. Sami si perou, přes den si někteří sami vaří, i když klášterní kuchyně zajišťuje ranní pečení placek čapátí, vaření rýže a speciálního čaje na ranní púdžu.   

Jako jam session   Púdžu zahajoval den co den vždy ve stejný čas „letošní“ klíčník troubením na rituální mušli ke všem světovým stranám. Ač to bylo vždy na minutu přesně, vlastní průběh měl jinak do nějakého kasárenského drilu rozhodně daleko! Řád modliteb je sice pevný a po staletí neměnný, na mne, nezasvěceného pozorovatele, ale působila púdža jako hudební improvizace na dané téma, chcete-li jako jakási jam session. Na hlavní nosnou notu modlitby se postupně volně nabalovaly nástroje v podobě mumlavých zvuků manter mnichů. Tak, jak každý mnich sám uzná za vhodné, vstupuje svým „brbláním“ do hry, nebo z ní opět odchází. Přestávky, v kterých se přímo aktivně nezúčastní modlitby, vyplňují mniši tu vzájemnou konverzací se svým sousedem, tu hlasitým usrkáváním čaje. Ten je popíjen s tsampou, solí a cukrem, kterážto kombinace dvou protichůdných chutí je podávána mnichem, roznašečem ranního čaje, a představuje nejen velkou lahůdku, ale díky tsampě, pražené ječmenné mouce, i sytou snídani.   Jeden mnich, který se zřejmě chce pohroužit nerušen do svých myšlenek, si přehazuje cíp rudého roucha přes hlavu a obličej, další právě přicházející opozdilec si beze známek spěchu hledá místo na modlitební lavici a zdraví se srdečně se svými kolegy. Celá improvizace je doprovázena zvoněním, troubením a údery palic na velký buben, při nichž se nemohu ubránit dojmu, že byly před staletími zařazeny do výbavy mnichů nejen pro svoji schopnost vytvářet magické vibrace, napomáhající ke splynutí s univerzem, ale i proto, aby zamezily unavenému mnichovi případně usnout! Každý zvuk je na první nezasvěcený poslech jakoby odtržen od těch ostatních, rodí se, žije svým vlastním životem a nečekaně mizí, aby posluchače v ten nejméně předpokládaný okamžik opět vtáhl do děje. Za zajímavost stojí například i to, že dechové nástroje gajlingy, jakési obdoby našich klarinetů, hrají při obřadu vždy ve dvojici, přestože každý z nich musí být odlišně naladěn.  

Vzhůru do Hunderu   Namgyal je nejen mnich, skvělý kuchař se smyslem pro humor, ale hlavně – a to pro nás mělo ten hlavní význam – umí ze všech diskitských mnichů nejlépe anglicky. Nemuseli jsme ho proto ani příliš dlouho přemlouvat, aby nám dělal tlumočníka a průvodce. Vnímal to nejen jako službu pro bláznivé cizince, ale určitě i jako příjemné zpestření běžného mnišského života.   Namgyal má už druhým rokem službu dole ve vesnici v malém polorozpadlém klášteře, který je podřízen tomu hlavnímu nad ní. A byl to věru veselý společník! Jeho zjev nejen spíše připomínal snědého italského plážového plejboje ve slušivých slunečních brýlích (slunce je v těchto nadmořských výškách velmi agresivní), ale měl i dobrosrdečnou, veselou povahu a při procházce vesnickými uličkami působil rozruch mezi místními kráskami, které na něj neustále rozesmáté něco pokřikovaly a rády se s ním pouštěly do horovu. Díky němu se k nám chovali srdečně i mniši z kláštera Hunder, ležícího na samém konci údolí Nubra, v nejzazším místě, kam ještě vojenské hlídky indické armády pustí cizince. Dál na severozápad už leží pouze zakázaná zóna území nikoho a za ní pákistánské hory Karákóramu. Zde, v extrémních nadmořských výškách ledovce Siačen, probíhal v roce 1984 zatím poslední vážný válečný konflikt mezi oběma sousedícími jadernými mocnostmi.   Do Hunderu jedeme autobusem. Na nádraží v Diskitu čekáme přes dvě hodiny a čas si krátíme pojídáním lasi, zakysaného mléčného nápoje, který má v místním občerstvovacím zařízení vynikající konzistenci hustého smetanového jogurtu. Čekáme a dvěma babičkám dochází trpělivost: vydávají se pěšky směrem k Hunderu. Utvrzuje nás to v předtuše, že autobus už dnes asi opravdu nepojede. Naštěstí jsme se spletli. Masa Ladačanů ale na první pohled převyšuje kapacity miniautobusu. Ty tam jsou představy o nadhledu a odevzdanosti buddhistů, místní se tlačí do jediných dveří vpředu u řidiče hlava nehlava a ta tam je i autorita našeho mnicha, který vlastním tělem brání nás, cizince, před náporem smějících se a povykujících místních nedočkavců.   A pak už zase pěšky spolu s Namgyalem stoupáme po prudké horské pěšině lemované tu a tam skupinami čhörtenů nebo zídkami mani od jedné klášterní budovy ke druhé, rozesetých v širokém okolí ve skalách nad vesnicí. Dveře jsou otevřené, snad proto, že by nebylo v silách mnichů z kláštera dole ve vesnici vyslat do každé budovy klíčníka. Navíc jsme tady skutečně v nejodlehlejším cípu civilizace a krádež je tu cizím pojmem. Pro klášterní budovy v Hunderu je typické, že i když jsou postaveny na malém půdorysu, výška jejich svatyní je na místní poměry neobvykle vysoká a prostor pak vypadá vznešeně a tajemně.   Doma u mnicha   Po návratu přijímáme pozvání našeho průvodce na pravý tibetský čaj. Namgyal bydlí hned vedle malého vesnického kláštera v Diskitu ve vlastním domku. Ten vypadá jako většina ostatních, ve kterých bydlí mniši u hlavního kláštera nad vesnicí. Jen je osamocený. Dvě místnosti, jedna je vybavena na zem položenými matracemi pokrytými koberci, sloužícími ve dne na sezení a v noci ke spaní, a nízkým tibetským stolečkem. Právě na něj nám Namgyal servíruje slaný čaj. Výklenek ve zdi, do něhož jsou vsazeny dřevěné poličky, představuje jediný úložný nábytek tohoto pokoje. Přes malé okno sem proniká úzký kužel slunečních paprsků, jehož intenzita je tlumena jasnou modří nově nalíčených stěn místnosti. Otvor ve stropu je vy­užíván v mrazivých zimních měsících pro protažení plechového komína kamen, která sem mnich přemístí z druhé místnosti – kuchyně. Tam v létě slouží jako sporák na vaření. Loučíme se a na závěr návštěvy ochutnáváme Namgyalovu tsampu, kterou nám nabízí z dřevěné nádoby, pamatující doby, kdy sem ještě noha turisty nezabloudila.   V podobných samostatných domcích kolem kláštera nad vesnicí tráví celý rok většina mnichů. Každý nově příchozí služebník boží by si přitom měl svůj příbytek postavit sám, staří nebo nemocní mniši bydlí v hlavní klášterní budově v blízkosti kuchyně a chrámových místností. Jsou tu spokojení a šťastní, jenom dlouhé zimní mrazivé měsíce jsou pro mnohé postrachem, a proto se snaží na zimu odcestovat do méně chladných oblastí. Nejblíže je sídlo dalajlamy – Dharamsala, nebo ještě lépe město „věčného jara“ Chandigarhu, kde se podle slov mnichů dá projíždět na kole a procházet se čistými ulicemi a parky. Podniknout tuto cestu do „letního bytu“ jim paradoxně umožnila armáda, která se zde usadila kvůli přetrvávající krizi vztahů s Pákistánem. Vojenské dopravní a nákladní letouny totiž za poměrně nízký poplatek umožňují transport místních do jiných oblastí Indie. Vůbec, na vojáky si tu nikdo nestěžuje. Naopak, mniši i civilisté si pochvalují, že udržují silnice a z letadel shazují padáky potraviny, což mnohé zachránilo před hladem v zimních měsících. Vojáci stejně jako turisté přinášejí nové pracovní příležitosti, tedy i peníze a prosperitu.   Setkání s princeznou   V okolí hlavního města Lehu bylo v dávné minulosti vybudováno množství klášterů, rozesetých v údolí řeky Indu, často vzdálených na dohled jeden od druhého. To mimo jiné svědčí o velkém významu této oblasti v době, kdy tudy po hedvábné cestě putovaly karavany mezi Čínou a Indií. Palác ve Stoku, nad nímž se vypíná stejnojmenná nejvyšší hora oblasti, tedy 6153 metrů na mořem vysoký Stok Kangri, je zajímavý především tím, že se do něj po roce 1947, kdy Indie získala nezávislost na Anglii, musela uchýlit ladacká královská rodina.   V autobuse cestou do Stoku nám samozřejmě padla do oka vysoká dívka, která byla mezi soukmenovci o hodně menšího vzrůstu skutečnou raritou. Byla pohledná, elegantně krčící hlavu, celá v bílém. I její rysy byly hodně odlišné. Namísto „rozpláclého“ nosu má úzký aristokratický, žádný náznak šikmých očí, nebo je možná nevnímáme pro hluboký pronikavý pohled, úsměv na jemných rtech. Spolu s ní cestuje ještě jedna dívka, zřejmě její mladší sestra. Starší mi vzdáleně připomíná jednoho mnicha z kláštera Diskit, kterého jsem si podle zjevu, tolik odlišného od ostatních mnichů, zapamatoval. Obě dívky vystoupily ve vesnici před Stokem. Než navždy zmizely našim očím, obě se otočily a pohledem se s námi naposled rozloučily.  

Když jsme za několik minut poté procházeli místnostmi paláce ve Stoku, z části proměněného v etnografické muzeum, nemohli jsme si nevšimnout fotografií ladacké královny, oděné vždy v tradičním oděvu, zachycené v rodinném kruhu, s Indirou Gándhíovou, s premiérem Néhrúem a dalšími celebritami, na koni i v luxusním automobilu. Přestože motivy a náměty fotografií byly vždy jiné, společné měly pokaždé jedno – vysokou štíhlou postavu královny, její ušlechtilé rysy obličeje a elegantní držení těla. Tehdy nás napadlo, že obě dívky se možná vůbec neotáčely za námi, jak jsme se pošetile domnívali, ale že jejich pohledy mohly směřovat dál, tedy s největší pravděpodobností k sídlu královské rodiny a potažmo i k oknům, za nimiž možná bydlí jejich urozená vzdálená příbuzná, která se k nim nehlásí. Byly jí tak podobné…

Napsal a vyfotografoval Martin Turčan

Pařížským metrem ročně cestuje spousta českých turistů. Jen někteří ale vědí, jak zajímavé místo to je. A proč jsou kousky pařížského metra dokonce roztroušeny po světě.

  První linka metra mezi stanicemi Porte de Vincennes a Porte Maillot byla v Paříži otevřena jako třetí v Evropě, po Londýně a Budapešti. Bylo to při příležitosti světové výstavy l’Exposition universelle v roce 1900. Tehdejší pařížský vkus byl dost konzervativní. Ale představitelé společnosti Compagnie du Chemin de Fer Métropolitain de Paris (CMP, později zkráceně Métropolitain) byli navzdory tomu nadšenci moderní secese a zadali objednávku na návrh stanic vynikajícímu architektu Hectoru Guimardovi. Ten studoval na vyhlášených École nationale supérieure des arts décoratifs a École nationale supérieure des beaux-arts a nechal se inspirovat především ornamenty Eugéna-Emmanuela Viollet-le-Duc a architekturou bruselského hotelu Tassel navrženého Victorem Hortem.  

Pařížská veřejnost ale Guimardovy litinové florální křivky, křídla vážek a prefabrikované díly příliš nadšeně nepřijala, takže zakrátko bylo vícero jeho stanic přebudováno nebo rozebráno. Tři byly dokonce přemístěny do jiných metropolí, kde dosud slouží. Kousek pařížského metra tak lze vidět v Lisabonu (stanice Picoas), v Ciudad de México (Bellas Artes) a v Chicagu (stanice Van Buren Street). Guimard si vzal za manželku malířku Adeline Oppenheim z USA a s takovým příjmením nebylo bezpečné zůstávat ve Francii při nástupu fašismu a okupace.  Manželé se včas odstěhovali do New Yorku, kde Guimard v roce 1942 zapomenut zemřel. Jeho dílo bylo znovu objeveno v 60. letech a dnes jsou jeho stanice ikonou Paříže podobně jako Eiffelova věž.  

Co možná ještě nevíte

Métro de Paris  je složitý podzemní dopravní systém, který se nejprve vyvíjel uvnitř Paříže (zhruba prvních dvacet let). Zhruba do konce padesátých let se metro rozšiřovalo směrem k předměstím. Rozvoj metra narušila druhá světová válka, kdy musely být některé stanice zavřeny.  Dnes je to vysoce moderní síť 14 linek, kterou provozuje společnost RATP zajišťující dopravu v celé metropoli a okolí.

Ročně pařížské metro přepraví bezpečně kolem miliardy cestujících, ani jemu se ale nevyhnuly některé tragédie:

     – 
Historii metra hned na počátku poznamenala vážná havárie. V roce 1903, kdy byl provoz v tunelech zabezpečován podobně jako u tramvají na povrchu, vznikl ve stanici Couronnés požár.  Uhořelo nebo zhynulo 84 cestujících.

     –
V roce 1931 se srazily dvě soupravy.

     –
Další velký požár byl nedávno – v srpnu 2005 blízko stanice Simplon při elektrickém zkratu začalo hořet, a popáleno bylo dvanáct osob.

     –
V roce 2005 zatkla policie devět Alžířanů, kteří připravovali útok na pařížské metro a letiště. Při domovních prohlídkách se u nich našla munice a zbraně.

Z původních stanic se považují za nejzachovalejší Porte Dauphine nebo Abbesses, za pozornost stojí ale třeba také nově upravená Arts et Métiers a další.

Některé části vozů pařížského metra mohou pocházet i z Čech. Například zakázku na dvojkolí pro tyto vozy v minulém roce získala česká firma Bonatrans z Bohumína.

Hector

Guimard

Zemřel zapomenut, přes­to je dnes považován za jednoho z významných francouzských představitelů secese v architektuře. Byl ale nejen architekt, ale i sochař, výtvarník.

Průkopník nových materiálů jako různé kovy a sklo, keramika. Používal je nejen v návrzích svých staveb, ale také se zabýval nábytkem, samotnou keramikou a dalšími uměleckými řemesly.

Významné stavby – velké audi­torium Humbert-de-Romans, dům Coilliot v Lille, pařížský obytný komplex Castel Béranger.

Narozen 10. 3. 1867, zemřel v červnu 1942.

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš    Křesťanské kostely v Súdánu? Na první pohled to může připadat jako blouznění, protože Súdán byl vždy považován za místo pod čistě islámským vlivem. Polští archeologové ale tak trochu v tichosti objevili v této zemi dávných černých faraonů něco, co teď bere odborníkům dech.   Určit si náhodně bod na mapě a tam dojet se může zdát jednoduché, ale když jste u cíle, někdy se vkrádají pochybnosti. Ty přišly, sotva auto zastavilo a řidič nás vyklopil do tmy na okraji oázy. Kde to vlastně jsme? A co tu děláme? Po chvíli se ale mezi domy obklopenými palmovým hájem vynořil kužel světla a k všeobecnému překvapení se ozvalo: „Sakra, koho sem čerti nesou takhle pozdě v noci?“ Řidič totiž nepozorovaně vyslal svého pomocníka mezi domy pro někoho, kdo se nás ujme. A tím byl Stefan, postarší Polák s plnovousem a osmahlou tváří v zaprášené čapce. Když jsme na něj promluvili česky, málem mu vypadla svítilna z ruky.    Když jsme nasedali ve městě Dongola na Severu Súdánu do toyoty s plachtou a dřevěnými lavicemi pro cestující, netušili jsme vůbec, jak dlouhá cesta pouští nás čeká. Měli jsme štěstí, že toho únorového dne probíhal v Dongole trh a mířili tam vesničané žijící podél Nilu. Tady totiž doprava funguje, jen když se setká tolik lidí, že se vyplatí vyjet.   Stará Dongola (neplést se severnějším městem Dongolou) je zapomenuté místo na pravém břehu Nilu mezi třetím a čtvrtým nilským kataraktem, tedy česky peřejemi. Nil jich v mnoha zákrutách z Chartúmu musí překonat šest. Dokonce i v minulosti se lodě používaly vždy pouze mezi katarakty, pak se zboží překládalo na jinou. Nebo po vzoru britské armády, která táhla pokořit Mahdího armádu, se jednoduše lehké parníky rozebraly a pod nesjízdnou peřejí znovu postavily.   Rozladěný reportér   Poláci se nás okamžitě ujali. V zimě pobývají v prostorném hliněném domě s trámy z palmového dřeva. Zjistili jsme, že jde o archeology, kteří už dlouho působí ve Staré Dongole. Že o tom nikdo neví? O Súdánu neexistují příliš čerstvé informace vyjma zpráv z občanské války na jihu nebo Dárfúru. Získat jakoukoliv novinku o běžném životě nebo o památkách je opravdu velké štěstí. Když se pak doktor Stefan Jakobielski, vedoucí expedice, dozvídá, že jsme novináři, je očividně potěšen. Může představit objevy, které zde expedice během dlouhých vykopávek učinila. A navíc, Češi s Poláky si rozumějí! Postupně se seznamujeme s celým týmem a přijde i na pochoutky, jako je salám nebo vepřové klobásky, které jsme už skoro dva měsíce v islámském světě neviděli.   Jak se ráno ukázalo, zájem novinářů je veliký, hned brzy ráno přijíždí fotograf a novinář Uwe z časopisu Geo. Zpočátku je dost rozladěn naší přítomností, chtěl mít unikátní materiál. Ale když zjistí, že ho nechceme předběhnout, uklidňuje se a navrhuje společnou spolupráci.  

Bohatství vyrvané poušti   V roce 1960 dostal polský tým úkol pátrat po dávném osídlení v místech, která měla zatopit právě budovaná Asuánská přehrada. Tehdy bylo na hranicích mezi Egyptem a Súdánem na šedesát expedic, které měly zachránit to, co navždy pohřbí vodní hladina. Poláci začali kopat pozůstatky staveb ve Farasu, vesnici položené v nejsevernější části Súdánu, a k jejich překvapení místo chrámů faraona odkryli zbytky kostela z 8. století. Postupně našli spoustu vzácných fresek a poodhalili tajemství núbijských křesťanů, o kterých se v té době víceméně nic nevědělo. Od roku 1965 působí samotný Stefan Jakobielski v severním Súdánu a postupně se stal i ředitelem celého projektu. Řídí ho od roku 1981.   Tady ve Staré Dongole, nedaleko Nilu, byly pod nánosy písku objeveny pozůstatky křesťanských kostelů a klášterů až v roce 1989. Stavby pocházely už ze 7. století. Pro vědce je překvapením, že v této islámské krajině kláštery fungovaly podle archeologů až do 14. století, některé snad i déle. Dokonce bylo několik koptských kostelů objeveno i v okolí samotného Chartúmu, i když se jednalo o poměrně velký klášter, bohužel se zde nic důležitého zatím neobjevilo. Postupně nám celý tým ukazuje fotografie objevených míst a překreslený obraz jedné z fresek. Podstatné ale je, že výzkumy dokazují, že se křesťané vydali ze Svaté země nejen do Evropy, ale také níže podél Nilu. Více to vysvětluje, jak se křesťané dostali až na území dnešní Etiopie, kde se uchytili.   Poslední objev – stéla

Ale ani Stará Dongola neměla malý význam. Zdejší klášterní komplex byl pravděpodobně mocenským centrem, jehož vliv sahal až daleko na Saharu k pohoří Tibesti v dnešním Čadu. I zde byly nalezeny doklady kultury núbijských křesťanů. Jejich kultura je velmi specifická. I když je na ní patrný vliv egyptských koptů a byzantské říše, udržela si poměrně dost odlišností. Stefanova kolegyně Malgorzata Martens-Czarnecka, která je druhou duší projektu (podílí se na něm od roku 1969), nám hrdě ukazuje další překreslené fresky. Jednou z nich je nástěnná malba z 12. století, která zobrazuje tehdejší tradiční tanec, na němž je patrno, jak se mísila africká kultura s arabskou. A pak nás vede k největšímu objevu posledních dnů.   Kamenná deska, stéla ve tvaru kříže, pochází ze 7. století a je na ní vytesán starý koptský text. Rozluštit ho není v současnosti už tak složité, přestože místní jazyk byl specifickou směsicí  koptštiny, která se tu vyvinula v již vymřelý jazyk – staronúbijštinu. Postupně procházíme mezi spoustou úlomků nádob, věcí, které sloužily ke každodenním potřebám, a začínáme se propadat do světa starověkých předků.   

Záplava Poláků   Stará vybledlá černobílá fotografie v místnosti není jen vzpomínkou, ale i připomínkou doby, kdy nebylo vůbec jednoduché cestovat do Súdánu. Většinou se to podobalo velkolepé expedici, která se přesouvala nejen lodí, ale také parníky mezi katarakty Nilu nebo na velbloudech. Dnes se vše přepravuje letecky a až na místo se dá dojet autem. Ptám se Stefana, kolik lidí tu vlastně pracuje.   „V současnosti devět Poláků a máme tu i studenty. Všichni sem jezdí během zimního období, kdy je klima nejpříhodnější, na dva až tři měsíce. Na místě si pak najímáme až padesát dělníků, kteří nám kopou, nosí písek a pomáhají s těžkou prací. A také je dobře platíme. Každý dělník si vydělá za měsíc něco málo přes sto amerických dolarů.“ Jak uvádí dál, Poláci nepracují jen tady. „Menší tým nedaleko vykopá další křesťanský kostel, v Karimě máme ještě větší skupinu, která pracuje v okolí města, a dokonce pomocí leteckého průzkumu úspěšně vyhledává pozůstatky starověkého osídlení. Prostě záplava Poláků v Súdánu,“ usmívá se archeolog.   Súdán si Stefan vybral z velice prozaických důvodů. Jeho profesor na univerzitě mu doporučil zemi jako jedno ze dvou míst, kam v té době směřovaly investice na výzkum památek z fondů UNESCO. A jelikož zde i v minulosti pracovalo několik Poláků, rozhodnutí bylo jednoduché.   Práce na desítky let   Ani se nemůžeme dočkat, až vykopávky uvidíme na vlastní oči. Hlavní objekt, který je zde odkrýván, je klášter Svaté Trojice, který vznikl v 7. století a patřil do velkého komplexu staveb. Svou rozlohou pravděpodobně zabíraly až třicet pět hektarů. Dosud se podařilo vyrvat poušti jen zlomek původních staveb, kdo ví, co tedy ještě čeká pod pískem za objevy. „Bude to práce ještě na desítky let,“ rozhodně prohlašuje Stefan.   V každém případě zůstaly klášter a okolní stavby díky suchému písku dokonale zakonzervovány. Na nevelkém písečném kopci je už z dáli vidět dělníky, kteří vynášejí stále se pohybující písek z místa vykopávek. Archeologové právě pracují na záchraně fresek. Není to lehká práce a vyžaduje spoustu trpělivosti, obzvláště v horkém pouštním dni, kdy je většina prostor bez denního světla.   Celý vnitřek staveb je z nepálených cihel s omítnutými stěnami. Vedoucí vykopávek nám na nich s velkou obřadností ukazuje zachráněné fresky. Poslední, kterou právě ošetřují, je z 11. století a znázorňuje v životní velikosti dvanáct apoštolů. Člověku se až tají dech ze znovuobjeveného svědectví. Ovšem to nás čeká ještě další nově objevený unikát, krypta arcibiskupa Georgiose z roku 1113. Stěny zdobí texty v koptském a řeckém jazyce. Zvláštností je, že hrobky byla využita i pro další čtyři hodnostáře, kteří tu byli pochováni v pozdější době.   Jakmile Stefan zapálí olejovou lampu, vidíme ve svitu mihotavého plamínku malby přesně tak, jak je viděli pradávní malíři a poutníci. Labyrint chodeb pak odhaluje mnohé další fresky biblických příběhů. Vidíme archanděla Michaela, kterak svými křídly chrání chlapce, Kristovu matku kojící dítě nebo obraz Krista, kterak uzdravuje slepce i Marii. Některé malby už, bohužel, pohltil zub času, ale díky zručným archeologům se může podařit překreslit zbytek malby na pauzovací papír a v počítači zrekonstruovat původní obraz. Tak se daří najít stopu minulosti, která spolu s nalezenými texty leccos vypoví o počátcích křesťanství a seznámí nás s tehdejší dobou. Každý koš písku je pečlivě proséván, protože jakýkoliv nález a úlomek může být vodítkem k dalšímu porozumění dávné minulosti.   Jen zbloudilec na oslu

Klášter ve Staré Dongole už objevili i turisté. Ostatně polští archeologové s patřičnou hrdostí odkrytými zbytky staveb provázejí každého, kdo sem přijde, a představují krásu starověku. Nejsou tu ale jen vykopávky. Na nedalekém kopci stojí stará mešita a město, které fungovalo jako sídlo dongolských králů. Od 9. století až někdy do roku 1317 městu vévodil královský palác, který byl později, po jeho dobytí, přeměněn na mešitu. Expanze islámu pokračovala od 7. století po ovládnutí Egypta postupně i podél Nilu, a tak byla časem křesťanská Etiopie izolována od věřících v Núbii. Islám začal převládat i zde, v Dongole, a kláštery zanikly a postupně se na ně zapomnělo.  

O velkoleposti města vysoko nad Nilem ale svědčí dosud zachovalé trosky budov a opevnění. Dnes se tu prohání jen vítr, který na ně pomalu přesouvá písečné nánosy a zasypává je stejně jako kdysi kláštery. A všude okolo jsou jen samé zbytky paláců, hradů, sloupů, kostelů a klášterů. Je až s podivem, že v tak krásném místě nikoho nepotkáte, nanejvýš zbloudilého jezdce na oslíku. Druhým pozůstatkem arabského vlivu jsou kuželovité hrobky zvané qubbaby, kam byli pohřbíváni významní muži islámu. Jako velké včelí úly lemují okolí opuštěného města. Zpočátku vypadají jako malé pyramidy, které nemohou soupeřit se svými většími jmenovci. Ale i zde je mrtvo. Jen kruh z oblázků a hnízda ptáků uvnitř těchto prapodivných hrobek s nedalekým islámským hřbitovem dokládají posvátnost místa.   Epilog   Stejně jako v dějinách na sebe navazovaly kultury, tak spolu v severním Súdánu sousedí pozůstatky a úlomky z doby karimské kultury, zbytky sloupů pocházejících z období Římské říše, křesťanské kostely a opuštěná mešita s hrobkami. Jako by čas zapomněl na své hranice a minulost i přítomnost se sžily v dokonalé harmonii.  

Napsala a vyfotografovala  Markéta Pokorná   Loď Marc Andre II, na kterou jsme se kolem čtvrté ráno v malé vesničce Baie Sainte-Anne na kanadském pobřeží nalodili, měla asi šest metrů. Posádku tvořili dva rybáři – Guy a Paul. Guy hned začal krájet ryby, abychom je později použili jako návnady. Paul nastartoval motor, odvázal lana, zapálil zelenou cigaretu a vyrazili jsme vstříc východu slunce hledat bóje se slibným výdělkem… Moře bylo relativně klidné. Pár kilometrů od přístavu jsme zastavili u první bóje. Guy vytáhl klec, ve které se pomalu pohybovala asi desítka světlem zmatených korýšů. V kleci byla zapříčená i narůžovělá hvězdice. Paul si nasadil speciální gumové rukavice, otevřel postranní vrátka klece a humry opatrně vysypal do plastikové bedýnky. Paul mezitím připravil speciální gumičky s potiskem Wild Canada, které humrům jednomu po druhém nasadil na obě klepeta. To už jsme však mířili k další bóji.  

Tím ale naše štěstí skončilo. Kvůli prasklé hřídeli jsme se do přístavu vraceli tažení za přátelskou lodí od vedlejší bóje. I takhle to někdy chodí na moři při lovu humrů. Ostatní rybáři se začali do zálivu vracet až odpoledne. Lodě se řadily u mola před váhou a posádky postupně dvěma asistentům odevzdávaly krabice plné „okolkovaných“ humrů. Po zvážení si ještě někteří řekli o led v krabicích a pak zamířili ke svým rodinám. Humry čekal transport po Novém Brunšviku – do nejbližších restaurací.  

Pro mnoho kanadských rodin je lov humrů jediným zdrojem příjmu, a to pouze sezonním. Humr představuje pro Kanadu nejhodnotnější mořské exportní zboží, na prodeji se vydělá asi jeden bilion dolarů ročně. Humři odtud míří za labužníky do padesáti pěti zemí, abecedně od Austrálie po Vietnam. Licence na lov těchto zvláštních zvířat stojí kolem dvou set tisíc kanadských dolarů a je dědičná. Na jednu licenci může být na mořském dně nastraženo až tři sta pastí. Rybáři používají k lovu humrů menší lodě, ze kterých spouštějí na dno pasti s rybí návnadou. Jsou to obyčejně koše ze dřeva či drátů, o velikosti sto dvacet krát padesát krát čtyřicet centimetrů. Otvor v koši je tak vysoko, že se humr dostane dovnitř, ale zpátky už to nejde. Na pasti rybáři přiváží provazy s pestrobarevnou bójí, aby ji pak po několika dnech v moři znovu našli. Barva a číslo bóje jasně určují, komu patří.  

••• Lovci humrů vydělávají za tunu těchto živočichů kolem deseti tisíc kanadských dolarů. Během jedné sezony může jeden rybář odevzdat mezi pěti a deseti tunami humrů. Humři se loví v atlantických provinciích Kanady v pobřežních vodách u Nového Foundlandu, Nového Brunšviku, Nového Skotska, ostrova prince Edwarda a Québecu, v hloubkách do pěti metrů. Jarní sezona trvá od dubna do června, v zimě vyplouvají lovci humrů na moře v prosinci, kdy tady začíná i sezona pro lov dalších ryb.   Kanada má jednačtyřicet zón lovu a sezony jsou mezi nimi rozděleny různě, aby byl druh humra zachován. Zóna u města Miramichi, která má číslo 23, tak má povolený lov humrů od 9. května do 9. července. Na dodržování pravidel dohlíží Ústav pro rybolov a oceán (Department of Fisheries and Oceans) s ředitelstvím v Ottawě.  

••• Lov humrů v severoatlantických vodách v minulosti způsobil, že počet těchto zvířat začal velmi klesat. V roce 1958 proto kanadští a američtí vědci provedli několik studií a výsledkem byla řada restrikcí a přísnější kvóty na lov humrů i rybolov samotný. Lov humrů je povolen jen od určité velikosti, většinou nejméně kolem osmi centimetrů, a během kladení vajíček je zakázán úplně.   Humr je často nazývaný král mořské stravy či pýcha atlantické Kanady. Silný krunýř ho chrání před mořskými predátory a za zmínku stojí jeho klepeta. Větší je přizpůsobeno drcení a pokud štípne člověka, může způsobit nemalé podlitiny. Slabší klepeto používá k uchopení měkkýšů, mořských ježků, škeblí a řas, kterými se živí. Občas zaútočí i na jiného humra.   Žije ve štěrbinách pod skalami a vychází na lov převážně v noci. Je maskován tmavou hnědozelenou barvou. Humrové během svého života několikrát svléknou svůj krunýř, především v létě. Nově vznikající měkká schránka absorbuje mořskou vodu a trvá dva měsíce, než tělo naroste tak, že schránku zcela vyplní. V chladných vodách pak schránka tvrdne a složení masa humra se mění – a jak tvrdí labužníci, stává se chutnějším.   O humrech se ví mnoho, příroda však neustále dokáže překvapovat. Nedávno biologickými instituty prolétla zpráva o objevu nového druhu humra. Byl objeven v jižním Pacifiku, je dlouhý  patnáct centimetrů a má chlupatá klepeta. Dostal název Kiwa hirsuta.  

•••

Mnohem více než samotný lov humrů, který je už dnes regulován, přitahuje pozornost ochránců zvířat jeho kontroverzní příprava pro jídlo. Do vařící vody nebo do horké páry se totiž vkládá živý humr, teplo zvíře zabije a krunýř po několika minutách zčervená. Po dvaceti minutách se může humr podávat. Cesta za masem je trochu krkolomná a dostat se pod skořápku určitě stojí krapet úsilí a než ho budete jíst poprvé, určitě stojí za to se podívat na internet nebo do speciálních knih, jak se jí. Humr má blízko ocasu červené jikry, žaludek a také játra, které jsou pro znalce delikatesou. V hlavě humra se nachází kost, která vypadá jako lidská postava. Kanadští rybáři v ní vidí postavu Panenky Marie.  

A proč je maso humra tak vyhledávané? Nutriční hodnota je nižší než u kuřete nebo krocana. Má také méně tuku i cholesterolu, čímž pomáhá předejít onemocnění tvrdnutí tepen a snižuje riziko srdečních chorob. Humr je luxus, ale ochutnávka stojí za to. Humra v kanadské restauraci dostanete od dvaceti kanadských dolarů, tedy přibližně čtyř set korun.Atlantický humr

Název vznikl z anglického Atlantic Lobster, American Lobster, Northern Lobster, Homarus americanus.

Je zástupcem recentních raků a vyskytuje se při pobřeží Atlantického oceánu a Středozemního moře.

Desetinožec, má tělo, klepeta a ocas schované pod pevnou schránkou, měří až 60 cm, váží několik kilogramů a dožívá se až 30 let.

Největší humr byl podle Guinnessovy knihy rekordů nalezen v kanadské provincii Nové Skotsko a vážil 20,14 kilogramu.

Napsal a vyfotografoval Martin Mykiska

„Když ho přivedli, měl tvář strhanou, unavenou. Vypadal strašně smutný a byl sklíčený a hrozně otrhaný. Neměl ani boty. Jeden voják pro něj chtěl nějaké sehnat, ale nepodařilo se mu to, protože měl strašně velkou nohu a lidé tady jsou malí,“ vzpomíná paní Lourdes, která byla jako malá holčička u toho, když vojáci přivedli do její vesnice revolucionáře Ernesta Che Guevaru. O den později, 9. října 1967, ho v zapadlé bolivijské vesničce La Higuera vojáci zastřelili. Poněkud rozpačitý konec argentinského „bojovníka za lepší svět“ s konečnou platností ztvrdil Guevarovu slávu hrdiny a mučedníka padlého za své ideály. Vesničce La Higueru způsobila jeho poprava snad změnu jedinou: od základů otřásla klidem a jednoduchým světem vesničanů, uvyklých monotónnímu rytmu polních prací. Na první pohled se zde jinak nezměnilo takřka nic. Osada v horách jihozápadní Bolívie zůstává i dnes nadále zapadlá, chudá a těžko přístupná.  

Jako prokletí?   Občas do La Higuery přijede nějaký cizinec, nejčastěji z Argentiny, Che Guevarovy rodné země, aby uctil krajanovu památku. Místní jsou pak nuceni znovu vzpomínat a vyprávět, „jak to tenkrát bylo“. Činí tak vcelku vstřícně, smířeně, někdy trochu s lehkým odstupem, jindy se zápalem. Vyprávějí většinou nezištně (řeknou si maximálně o pár drobných), ale překvapivě podrobně, jako by k události došlo před několika týdny, a ne před čtyřiceti lety.  

„Neměli ho zabíjet, byl to hodný člověk. A my jsme mu nerozuměli, báli jsme se (bolivijských úřadů, vojáků, pozn. autora),“ řekla také paní Lourdes, dnes učitelka v nedalekém městečku Pucara, kam se z La Higuery provdala. „Che zůstane břemenem zdejších lidí – že mu tehdy nikdo nepomohl. Vždyť chtěl pomáhat chudým, bojoval za nás a nakonec i položil život. Ale tady to tenkrát nechápali…“ Jak poznamenal jeden novinář, lidé z vesnice La Higuera, jejíž jméno v překladu znamená „fíkovník“, jsou příliš konzervativní (pro bolivijský venkov velmi typické), vůči světu příliš podezíraví a když se zamýšleli nad svými životy, snad se jim nikdy nelíbila jediná věc: jméno jejich vesnice. Kristus kdysi podle Nového zákona proklel rostlinu fíkovník. Che Guevarovou smrtí se podle vesničanů toto prokletí naplnilo i v jejich vísce.   Vzhledem k tomu, jak často je z nejrůznějších úhlů pohledů přetřásán Che Guevarův komplikovaný život – jednou oslavně, podruhé se zatracováním – je s podivem, jak málo se toho o La Higueře ví. Její jméno sice citují mnohé cheguevarovské materiály i turistické průvodce, ale když tam člověk zamíří, vůbec neví, co očekávat. Veřejná doprava neexistuje, taxíky-speciály jsou na šedesátikilometrovou pouť po prašné cestě velmi drahé, nejlepší je zvládnout trasu po částech a na závěr využít vlastní nohy. Odměnou je možnost zblízka poznat působivou krajinu, ve které „profesionální revolucionář“ svedl svůj poslední boj.   Do La Higuery putuji s mladým argentinským novinářem Dariem, kterého jsem cestou potkal náhodou. Díky tomu s ním mohu tak trochu prožívat i argentinskou hrdost na krajana, který většinu života prožil mimo svou vlast. Dario o velikosti Che nepochybuje, obdivuje ho nekriticky, což v Argentině není nejspíš problémem ani pro novináře, protože značná část argentinské populace za ikonou jménem „Che“ pevně stojí.     „Poté, co se Che Guevarovi s Castrem a malou skupinkou bojovníků podařila revoluce na Kubě, nebylo pro něj nic nemožné, měl obrovské sebevědomí,“ obhajuje Dario Guevarův nápad vykřesat nové ohnisko světové (nebo aspoň latinskoamerické) revoluce v zaostalé a málo obydlené Bolívii.  

Proč právě Bolívie   Proč si Che vybral právě Bolívii, se někdy vedou dohady. Podle obhájců jeho odkazu (tedy zejména lidí z latinskoamerických intelektuálních levicových a prokubánských kruhů) to vyplývalo z jeho revolučních teorií a vizí. Měla výhodnou polohu v srdci Jižní Ameriky, vhodnou pro šíření revoluce do zemí kolem. Autoři, kteří se snaží Guevaru studovat s větším nadhledem, upozorňují na mnohem širší a komplikovanější souvislosti. Například kdyby měl Che úspěch, rozptýlila by se americká pozornost zaměřená výhradně na Kubu. A kdyby byl fatálně poražen – a od jisté doby bylo jasné, že k tomu dojde – nebylo by učiněno nic pro jeho záchranu. Ubyly by starosti s  nekonformním, nezvladatelným revolucionářem… Fidel Castro byl a je v této záležitosti naprosto neprůhledný. Vedle toho ale existují i spekulace, že za odmítnutím pomoci či větší účasti bolivijských komunistů stál tehdy i Sovětský Svaz. (Viz knihu Compañero – život a smrt Che Guevary od mexického spisovatele Jorga G. Castañedy, vydáno i u nás.)   Éře Che v Bolívii předcházela dlouhá kariéra „latinskoamerického profesionálního revolucionáře“, jejíž jakkoliv podrobnější líčení přesahuje možnosti této reportáže. Ve stručnosti snad stojí za připomenutí, že po kubánské revoluci zaujal Guevara místo v Castrově vládě, současně ale osobním příkladem a maximálním nasazením v praxi propagoval své sny o spravedlivé – rozumějme beztřídní – společnosti. Vedle toho ale také stál za tvrdými opatřeními při upevňování vlády, včetně poprav odpůrců revoluce, a vytvořením pracovních táborů. Nakonec se ministerského křesla vzdal a začal teoreticky i se zbraní v ruce podporovat různé protiimperialistické bojůvky po světě. Zajímavý je jeho osobnostní konflikt s tehdejšími představiteli Sovětského svazu. K velmoci, ke které se Kuba postupně přimkla, ztratil důvěru, když Sověti při karibské krizi stáhli rakety umístěné předtím na Kubu, aniž by to s Kubánci konzultovali. Guevara by nejspíš Americe neustoupil, ať by to znamenalo cokoliv…   Tady všude se bojovalo   Putování do La Higuery začíná ve městě Valle Grande. Odtud stoupáme táhlými svahy na vrchol širokého horského hřebene. Sehnali jsme taxíkáře ochotného svést nás za rozumnou cenu alespoň část cesty. Obklopuje nás velebný kraj táhlých plochých kopců a hřebenů, mezi nimi hluboká údolí porostlá křovinatým bušem. Brzy jsme v mracích či mlze, krásné výhledy do dáli se otvírají jen zřídka. Spíše teď nevidíme nic, vozidlo tone v mlze tak husté, že musí hodně zpomalit, aby nevyjelo na klikaté cestě někam do srázu…  Z vrcholku za městečkem Pucara (jediné lidské osídlení na cestě do La Higuery!) pro nás začíná pěší úsek. Naštěstí většinou z kopce.  

Sama slavná vesnice leží v táhlém, nádherně zeleném svahu obrovského hlubokého údolí. Svah je poměrně členitý, plný roklin, postranních údolíček a ostrých hřebínků. Ani jsme se nenadáli, a už posloucháme nedaleko La Higuery první svědectví o Che Guevarově posledním boji. „Bylo mi tenkrát patnáct. Armáda byla zrovna támhle naproti. Viděl jsem tam vojáky. Po boji měla mnohem více ztrát než Che Guevarova skupina. Mnohým z partyzánů se podařilo utéct,“ začal muž mávat rukama směrem do roklinek pod námi, jakmile jsme zmínili cíl naší cesty. Jako by si to chtěl pro sebe opět připomenout. Krajina kolem najednou obživla, dozvídáme se, kudy táhli vojáci, kolik jich zhruba bylo, odkud se ozvala střelba poprvé a odkud naposled… Jako by byly vzpomínky v mužovi uloženy pevně, do detailů a nadosmrti. Vypráví zcela klidně, navenek bez emocí, i když možná nějaké rozechvění z něj je cítit. Pak dopovídal, rozloučil se a nepatrnou stezičkou v keřovitém porostu zmizel směrem k domovu.  

Dodnes bez elektřiny   První, co člověka udeří do očí v La Higueře, je atmosféra opravdové zastrčenosti, ztracenosti. Stavení jsou většinou oprýskaná, cesta je velmi hrbolatá, podél ní přerostlé keře. Osada působí takřka opuštěně. Den už se krátí, kráčíme k centru. Domky se rozestupují v prostranství s oploceným parčíkem, uprostřed stojí mezi stromy malý pomníček Che. Už dávno tady ale není hlavním – nalevo nad parčíkem je na betonovém piedestalu obrovská busta Che s romantickým pohledem upřeným kamsi do dáli… Líbit se to může snad jen milovníkům umění reálného socialismu… Zde, v takové díře, působí monument jako pěst na oko. Kromě busty lze La Higueru od ostatních po okolí roztroušených vesnic odlišit velkým množstvím různě pojatých portrétů Che Guevary na zdech chatrčí.   Už se smráká, místní učitel nám povoluje postavit stan pod stříškou otevřené vybetonované tělocvičny místní školy. Vydali jsme se hledat něco k jídlu – do jediného obchůdku, jehož temná místnůstka je vybavena i k posezení. Chabé světlo zajišťuje slabá plynová lampa, zdi jsou polepené podobiznami Che a podobnými motivy, mezi nimiž se rozhodně nijak neztrácejí rudé hvězdy… Kolem jediného kostrbatého stolu sedí několik zpola nasvětlených postaviček, které vrhají po stěnách dlouhé stíny. Pravá konspirační atmosféra hodná kraje, kde spřádal své revoluční plány a snažil se agitovat Che Guevara.  

Prodavačka nejprve sdělila, že nemá vůbec nic, ale pak slíbila, že někde sežene pár brambor a vejce a připraví je s volským okem. Jinak obchůdek nabízí jen sušenky, praženou kukuřici a sladké limonády… Po jídle se naše skupina, která zahrnuje další dva Argentince putující po stopách Che, přesunula do jiného doupěte. Několik mladých snědých obličejů tam upřeně pozoruje akční film v černobílé televizi. Učitel žákům přerušil podívanou, slíbil nám ukázat nějaký dokument o Che. Po něm pokračuje hollywoodská produkce, ale ne dlouho. Brzy se vybila baterie, na kterou se po celou dobu jelo. Elektřina tu není. Vesnici pohltilo ticho a tma a šlo se spát…   Vesničané se Che báli

Muž, který někam odváží prodat několik kanystrů oleje, byl také očitým svědkem někdejších pohnutých událostí a věnuje nám pár minut svého vzácného času. „Jako první se zde objevili dva Kubánci, přišli si do vesnice koupit koku. To bylo 25. září 1967. Na druhý den přišla celá skupina,“ začal líčit muž v plstěném klobouku a ošoupaném oděvu osudové dny. „Lidé se rozutekli, měli strach. Jeden z partyzánů začal volat: Neodcházejte, neodcházejte, přátelé, my vám neuděláme nic špatného, vraťte se.“ Pak si partyzáni složili batohy a zbraně tady, jen kousek odsud, a lidé se k nim pomalu přiblížili a obklopili je. Jeden z bojovníků, takový vysoký, jim řekl: Chceme vás poznat. Byl to Che Guevara, to jsem ale tenkrát ještě nevěděl. Od jedné ženy koupili pečené maso za šedesát bolivianů. Pak si chtěli poslechnout bolivijskou muziku a říkali, že se jim moc líbí. Zdrželi se ten den dlouho.“   Che Guevara se svými soudruhy pak přišel do vesnice ještě několikrát, chtěl se s lidmi spřátelit, ale oni se báli. Všichni věděli, že ho hledá armáda, tak dávali partyzánům jen najíst. Che se při návštěvách vždy ostražitě rozhlížel po okolí. O něco později si už netroufli ani přijít do vesnice, ale někdo z vesničanů jim jídlo nosil dál. Po širším okolí už po nich pátralo hodně vojáků, smyčka se uzavírala. Pak ale někdo z vesnice úřadům prozradil, že partyzáni jsou právě v okolí La Higuery.  Vzpomíná, že do vesnice přišla spousta vojáků, snad dva tisíce. Pomalu začali obkličovat místo, kde se povstalci schovávali. Pak se z dálky ozvala střelba a o hodně později vojáci dovedli do vesnice zajatého Che a jeho poslední nejvěrnější, kterým se nepodařilo prostřílet k útěku. Zavřeli je do školy.   Škola jako popraviště   Vojáci nejprve nařídili vesničanům školu vyklidit, právě se zde vyučovalo. „Řekli, že ji musejí použít jako vězení,“ vzpomíná opět paní Lourdes. „Che přivedli do naší třídy. Učitelka i my jsme byli tak rozrušení, že jsme neuposlechli rozkaz vojáků okamžitě a zůstali, i když tam už Che přivedli. Tušil, že bude zabit, a tak požádal vojáky o poslední přání – že se chce chvíli dívat na děti, na nás. Splnili mu to, ale zakřičeli na něj, aby s námi nemluvil, že člověk jako on (jimi považovaný za kriminálníka) nemá právo mluvit s dětmi. Che se na nás chvíli díval a pak nás vojáci z třídy vyhnali. Do školy potom nikdo kromě hlídky nesměl vkročit. Všichni vesničané ale zpovzdálí sledovali, co bude, každý měl strach.“   Vyprávění paní Lourdes pak doplnil jiný Bolivijec: „Později (druhého dne dopoledne, pozn. autora) jsem viděl vojáky, jak jdou s pivem kolem našeho domu. Tam vzadu se opili – oni totiž nebyli schopni Che zastřelit střízliví. Všichni se to báli udělat. Opilí pak vešli do školy a ozvalo se pár střel. Následují den tělo Che odvezli vrtulníkem a vojáci odešli. Lidé ve vesnici se začali bát. Říkalo se, že přijdou strašlivě rozzuření bojovníci z Kuby a celou vesnici vyhodí do povětří, protože někdo z místních Che zradil a nikdo mu nepomohl…“  

Z tehdejší školičky je dnes malé muzeum. Na požádání ho otevře místní indiánka – když ji ovšem seženete, často bývá na poli. Stěna, dříve vytvářející těsnou dvoutřídku, byla stržena. Na zdech velké místnosti, která tak vznikla, jsou rozvěšeny nástěnky líčící život Che a jeho druhů, mnoho fotografií, mapička. Levá část je více holá a podlaha prázdná. „Tady zabili Che, tady umřel,“ ukazuje správcová muzea, trpělivě čeká, až si vše prohlédneme a pak zarachotí klíče a bývalé učebny opět potemní. Dario mlčí a já s ním. Legenda Che je v primitivních podmínkách vesničky La Higuera obzvlášť působivá.

Napsala a vyfotografovala  Dagmar Cestrová

Učte se jazyky, oddálíte stáří – bývá slogan jak jazykových škol, tak univerzit třetího věku. A to i v případě, že se právě nechystáte na cestu do zahraničí. Jde prý o ještě lepší trénink, než je všeobecně doporučované luštění křížovek.  Na druhou stranu se ozývají názory, že čím je člověk starší, tím více zapomíná a tím se spíše se dostává při výuce jazyka do role neustálého začátečníka. Sotva se naučí slovíčka, zase je marně loví někde v zasutých zákrutách mozku a tím se stresuje.  Takže jak je to s učením jazyků, když už člověk opustí školní lavice?   Mozek se nemění jen u dětí   Co všechno se odehrává v mozku při učení jazyků, zatím vědci zcela přesně nevědí. Mozek je na to příliš složitý. Ovšem leccos už se přece jen podařilo rozluštit. Existuje řada renomovaných vědeckých prací, které potvrzují, že učení jazyků přetváří mozek, a to nejen u dětí! Podle jedné z nejnovějších, která byla zveřejněna v Londýně, mají lidé mluvící ještě dalším jazykem kromě mateřského v jazykové oblasti mozku více šedé hmoty. Jak ve zprávě k této práci uvedla neuroložka Andrea Mechelliová, nejvíce to platí u těch, kteří se učili jazyku v rané fázi života. „Míra zvětšení šedé hmoty mozku odpovídá dosaženým jazykovým dovednostem,“ sdělila. Rozhodně se ovšem nedá říci, že by se růst šedé hmoty zastavil s dosažením dospělosti. I pak může počet buněk s jazykovým tréninkem narůstat.   Bohužel zatím vědci nerozluštili, proč někomu jde učení lépe, jinému hůře a proč jsou i lidé, kteří nepatří ke géniům, a přesto louskají jeden jazyk za druhým. Jistě, mohou za to geny. Ani mateřský jazyk neumějí všichni stejně. Ale ve hře je ještě spousta dalších okolností a právě rozšifrovat je znamená dozvědět se, jak výuku jazyků zpřístupnit každému.  

Proč neházet flintu do žita

Že jde dětem učení lépe a platí to i o jazycích, je všeobecně známé. Vědecké studie jen jednoznačně potvrdily i v případě jazyků přísloví, že co se v mládí naučíš, ve stáří jako bys našel. Ovšem ani lidé střední generace nebo dokonce důchodci nemusejí skládat zbraně. „Měli jsme v našem kurzu ženu, které šlo na osmdesátku a rozhodla se, že se naučí angličtinu, i když se k tomu nikdy předtím nedostala. Chtěla se  podívat do Ameriky. A skutečně se tam pak domluvila,“ uvedla Iva Sudíková, zakladatelka Institutu pro zrychlené učení Hampson.   Lékaři doporučují starším lidem neustávat jakýmkoliv způsobem v tréninku mozku. Vědci dodávají, že se k tomu výborně hodí jazyky nejen proto, že nutí mozek pracovat a tím ho chránit před nepříjemnými projevy stáří, jako je Alzheimerova choroba, demence a tak dále, ale řada důchodců má ke studiu i výbornou motivaci. Mají konečně dostatek času, aby si splnili své někdejší sny o cestování, případně četli zahraniční literaturu nebo sledovali cizí televizní kanály.   Jeden z posledních výzkumů na téma Jak chrání výuka cizích jazyků před zhloupnutím ve stáří prováděl nedávno také tým Elleny Bialystokové z Toronta. Všem účastníkům výzkumu bylo od šedesáti do osmdesáti let. Ti, kteří zvládali dva i více jazyků, bez ohledu na své další schopnosti (tedy nešlo pouze o lidi s vysokým IQ) jednoznačně prokázali rychlejší mentální reakce než druhá zkoumaná skupina. Proč? Některé schopnosti spojené s tréninkem jazyka, třeba potřeba vyšší koncentrace, osvojování si umění vypínat jeden jazyk, když člověk hovoří druhým, a další právě pomáhají zachovávat svěžest mozku.   Ach, ta zapomnětlivost   Schopnost učení a pamatování si ovlivňují určité geny. Je nezvratné, že s postupujícím věkem slábnou a naopak se rozvíjejí geny pro zvládnutí stresu, zánětů a dalšího, s čím se člověk neustále setkává. Vědci však zjistili ještě další fakta: geny učení a pamatování si stárnou u různých lidí rozdílně a jsou výrazně ovlivňovány prostředím, ve kterém člověk žije. Jsou totiž velmi citlivé na znečištění, tedy jak na volné radikály, které produkuje lidský organismus při buněčném metabolismu, tak ale i na jedovaté látky přímo ze životního prostředí. Co to znamená? Podívejte se kolem sebe, na svůj životní styl, a můžete si závěr o svých vyhlídkách udělat sami.   Zajímavé je,  že výzkum odhalil až propastné rozdíly mezi stárnutím mozku u různých lidí. Vzorky odebrané po smrti zástupcům různých věkových skupin ukázaly, že někteří lidé měli „starý“ mozek už ve čtyřiceti, u některých sedmdesátníků by nad stavem centrálního nervového orgánu mohl jásat leckterý čtyřicátník. Proto se tak propaguje trénování genů, které mají na starost učení a pamatování si.   „Podle našich zkušeností věk ani tak roli nehraje. Nejdůležitější je motivace. Toho, kdo se učí jazyk, často stresuje bez ohledu na věk to, že pokrok není takový, jak očekával. Rozdíl je pak spíše v tom, že tento stres mladí lépe snášejí. Větší problémy máme v tomto směru se čtyřicátníky než se staršími,“ sáhla do svých bohatých zkušeností Iva Sudíková. Upozornila ale, že lidé nad šedesát let tvoří v jazykových kurzech této internátní školy jen pět až deset procent.   Najděte si metodu   V současné době jazykové školy nabízejí řadu metod, jak se učit cizím řečem. Doporučují zjistit si, jaký jste studijní typ, a podle toho si vybrat. U každého člověka totiž převládá určitý způsob, jak si nové vědomosti osvojuje. Nejčastěji se rozlišují dva styly – vizuální (jsou to ti, kteří si dobře pamatují obličeje, ale hůře už jména) nebo auditivní (více než čtení učebnice jim ve škole vyhovoval poslech výkladu učitele). Jazykové školy ale využívají i další metody – osvojování si nových vědomostí prostřednictvím pohybu, tedy různých scének, cvičení a podobně, hmatu, hudby, malování… Podle současných poznatků se považuje za nejefektivnější kombinace různých stylů, takže pokud někomu určitý kurz nevyhovuje, ještě to neznamená, že se nemůže cizí jazyk naučit. Než vše vzdá, měl by vyzkoušet jiný kurz, kde jsou různé styly jinak namixovány, případně zvolit individuální výuku šitou přímo na míru. Navíc jde i o to, co člověk, který se jazyk učí, potřebuje – zda se rychle naučit domluvit se, protože jedete na turistický výlet, nebo potřebujete jednat s obchodními partnery a vést s nimi i korespondenci.   Důležité je ovšem vytrvat. Česká republika je proti jiným zemím západní Evropy zvláštní tím, že je tu hodně notorických začátečníků ve výuce jazyků, především angličtiny. Odborníci tedy radí – buď věnujte dlouhodobě jazyku alespoň dvakrát týdně jeden a půl hodiny, nebo jeďte na intenzivní jazykový kurz a pak si příležitostně poslouchejte nahrávku v cizím jazyce nebo si kupte vhodnou beletrii.   A co s krizí?   Zákonitě prý přijde dříve či později u každého, protože jakási stagnace se dostavuje při získávání jakýchkoliv dovedností, nejen při studiu jazyků. Jen tak je pak možné udělat zase skok dopředu. Jde přitom jen o zdánlivou stagnaci, mozek totiž pracuje intenzivně dál, jen si bere jakýsi mezičas na zpracování a ukládání dosažených vědomostí. Platí to jak u mladých lidí, tak ale i u těch starších. V takové chvíli je dobré zbrzdit, nestresovat se, ale naopak se uvolnit. A hlavně nepřestat s učením, jen se místo hltání nových lekcí chvíli věnovat opakování. Mozek tím není zahlcován novými vědomostmi, ale dostane prostor pro to, co si právě potřebuje ujasnit, a lépe si vše zapamatuje.   V osnovách jazykových škol se s tímto momentem většinou počítá a do učebnic jsou zařazeny opakovací lekce, potíže je jen v tom, že u každého člověka přichází tato krize v jinou chvíli. Je zvláštní, že ani tady neplatí, že čím je člověk starší, tím potřebuje na toto „zpracovávání a ukládání“ více času. I tady může důchodce strčit do kapsy třicetiletého.  

A zapomínání slovíček? Opět to byly vědecké výzkumy, které ukázaly, že mozek je úžasný orgán, protože si ukládá naprosto vše, co se do něj dostane. Ne všechno se ale „zarývá“ stejně hluboko. Zjednodušeně bychom mohli říci, že i to, co uloží do takzvané dlouhodobější paměti, pak stejně zasouvá do stále spodnějších a spodnějších „šuplíků“, aby uvolnil prostor pro nové vjemy. Tato spodní patra se s přibývajícím věkem více zahlcují, a tak někdy trvá déle, než si něco starší lidé vybaví. Že právě proto musíme jazyk neustále trénovat alespoň v malých dávkách, tak tedy není třeba dodávat. „Zapomíná každý, vyšší věk ale člověka spíše svádí k tomu, aby se na něj vymlouval,“ míní Iva Sudíková.  

Text a foto  František Petrák   Asie dala světu spoustu bizarních zábav. Kohoutí zápasy, čajový obřad, souboje akvarijních rybiček, sumo, karaoke… Jednu z nejpoetičtějších asijských kratochvílí můžete sledovat v multietnickém „Lvím městě“ Singapuru.   Už vás omrzely desítky singapurských chrámů všech možných východních náboženství, monstrózní zábavní park Sentosa, orchidejové zahrady, čínské lékárnické krámky, indické restaurace i prodejny malajsijského batiku? Už na vás v tomhle ďábelsky hektickém městě padá únava? V neděli ráno si trochu přivstaňte, nasedněte na nadzemní dráhu a dojeďte do stanice Tiong Bahru. Jen pár set metrů odtud je na rohu ulice Seng Poh kavárna Wah Heng. A právě tady na vás čeká dokonale uklidňující zážitek.   Kolem osmé se plácek u venkovních stolků začíná zaplňovat muži s velkými taškami. Přicházejí pěšky, přijíždějí na motorkách a na kolech, vystupují z aut a rikš… Z tašek vytahují ptačí klece přikryté pestrými látkovými přehozy a věší je na spletitou síť drátů natažených přímo nad stolky.   Zpěvné ptáky najdete ve většině asijských domácností. Tohle je ale něco jiného. Je to rituál, jehož každý detail je pečlivě promyšlený. Klece visí v přesně změřené výšce, ve které ptáci normálně odpočívají. Chovatelé je hrdě odkrývají až ve chvíli, kdy mají opeřenci začít zpívat. Krásu a hlasitost zpěvu zvyšují nejrůznějšími „tajnými“ dietami. Před soutěží dávají ptákům živé kobylky, moučné červy, směs ovesných vloček a sekaných natvrdo uvařených vajíček, strouhané kokosové ořechy, bylinky… Teď ale muži sedí u stolků, popíjejí kávu a pivo a pozorně naslouchají. Čas od času se některá skupinka zvedne a pozorně hodnotí zpěv jednoho z opeřenců. Pak vypukne vzrušená debata. Takhle to tu vypadá až zhruba do desáté. Pak začnou chovatelé klece pomalu balit a rozcházet se na oběd.   Hlas za statisíce

Nedělní dopoledne v kavárně Wah Heng mají domáckou atmosféru neformálních společenských setkání. Jsou stejnou záminkou k mužskému posezení a poklábosení jako v Česku třeba hospodské sledování hokeje, karty nebo šipky. Nechybí tu sice hecování a snaha trumfnout souseda, ale vlastně tu o nic nejde. To „vážné“ soutěže v ptačím zpěvu jsou úplně jiné. Čas od času se konají nejen v Singapuru, ale i v malajské Melace, Penangu a Kota Baharu či v indonéské Yogyakartě. Stovky chovatelů přivezou tisíce ptáků, ceny pro vítěze se v přepočtu pohybují i ve stovkách tisíc korun. Majitelé nejlepších zpěváků se těší stejné pre­stiži jako v Česku prvoligoví fotbalisté. V novinách se můžete dočíst o úplatcích, podvodech, dopingu a o všem ostatním, co doprovází profesionální vrcholový sport. Jedna z největších profesionálních ptačích soutěží probíhá vždy v březnu ve městě Yala v jižním Thajsku. Sjede se sem až 5000 chovatelů z celé jihovýchodní Asie. Desítky let dlouhá tradice byla přetržena jen v letech 2004 a 2005, kdy v regionu řádila ptačí chřipka. Thajské úřady tehdy zakázaly převážení ptáků přes hranice.   Chov zpěvných ptáků se kdysi objevil v „říši středu“ a v průběhu staletí se s čínskými emigranty rozšířil po celé jihovýchodní Asii. Dnes už sice mezi chovateli najdete příslušníky všech národností regionu, ale pověst největších odborníků si i nadále udržují etničtí Číňané.   Jen doba se změnila. To, co bylo kdysi elitní zábavou vznešených mandarínů a vysoce postavených císařských úředníků, je dnes zcela demokratickou kratochvílí. Vášeň pro opeřené „superstar“ prochází napříč společenskými vrstvami. U stolků kavárny Wah Heng potkáte nejbohatší singapurské obchodníky v golfových tričkách předních světových návrhářů stejně jako rikši a stánkaře v sepraných kraťasech a sešmaťchaných sandálech. Společná záliba boří sociální bariéry. Je ale pravda, že ti druzí tajně sní o tom, že právě jejich pták začne zázračně vítězit a posune je tak mezi ty první.   Ceny ptáků se liší stejně propastně jako honoráře „no name“ zpěváků z baru na předměstí a Karla Gotta. Tak třeba čerstvě vylíhnutý drozd oranžovohlavý stojí na proslulém „ptačím trhu“ Ngasem v indonéském městě Yogyakarta asi dvě stě tisíc rupií (450 Kč). Jakmile ale začne vyhrávat soutěže, vyskočí jeho cena až na sedm milionů (16 000 Kč). Mladého samce holoubka pruhovaného pořídíte v Singapuru za 3,6 SGD (50 Kč), ale nadějný šampion už stojí kolem 2300 SGD (31 000 Kč). Vítěz špičkových soutěží bývá ještě asi desetkrát dražší.   „Jeden jediný pták změnil od základů celý můj život,“ řekl časopisu Asia Week singapurský chovatel James Lin, vlastník jednoho z vůbec nejdražších asijských holoubků pruhovaných. Pětiletý šampion s přezdívkou „Zpívající zlato“ má cenu 54 000 USD (1 106 000 Kč). A za podobné sumy se budou prodávat jeho potomci. Když koncem 80. let první profesionální soutěže zvedly cenu ptáků do závratných výšek, začaly po celé jihovýchodní Asii vznikat rodinné farmy. Jejich majitelé věří, že pohádkově zbohatnou.   

Tady je to moje!   V přírodě je ptačí zpěv jedním z mnoha projevů vnitrodruhové kompetice, přesněji řečeno teritoriálního chování. U naprosté většiny druhů zpívají samci. Svým hlasem dávají potenciálním konkurentům najevo: „Tady je to moje a jestli mi sem vlezeš, zle se ti povede!“ Zpěv slouží nejen k odstrašení jiných samců, ale i k přilákání samic. Různé druhy ptáků používají v různých situacích různé melodie. Vhodnou volbou podnětu proto chovatel může ptáka „přemluvit“, aby zazpíval určitým způsobem.   A právě kolem toho se točí největší alchymie. Přimět ptáka, aby zazpíval v přesně určenou chvíli co nejlépe, je umění, které obestírají chovatelská tajemství a fígle. Všechno začíná už „výchovou“ budoucího šampiona. Majitel věší jeho klec vedle klecí zkušených „borců“, aby od nich pochytil nové melodie. Pouští mu záznam zpěvu největších mistrů, kteří vyhrávají soutěže. Nejtalentovanější ptáci se ale od napodobování vzorů postupně dopracují k vlastním melodickým variacím. Stanou se z nich ceněné „originály“. Záleží přitom ale i na temperamentu konkrétního jedince. „Ptáci jsou osobnosti stejně jako lidé,“ říká singapurský chovatel James Lin. „Někteří jsou flegmatici, jiní zas naopak milují vzrušení z boje. Když jsou mladí, je často obtížné předem odhadnout jejich povahu. Musíte je prostě vychovávat s rizikem, že padnete na lenocha, kterého zpěv prostě nebaví.“ Majitel se také pokouší zjistit, jaký vnější podnět konkrétního ptáka nejsnáze vyprovokuje ke zpěvu. Bude to hlas soupeře, zapískání na prsty, odlesk zrcátka, nebo třeba rychlý pohyb? Při soutěži pak můžete vidět chovatele, jak zuřivě poskakuje před klecí a bizarně se přitom pitvoří. Ví, že právě tohle jeho opeřeného miláčka přiměje, aby začal zpívat.   Někteří ptáci nádherně zpívají jen doma, a v cizím prostředí zarytě mlčí. Jiné začne zpěv brzy nudit, takže v půlce soutěže „odpadnou“. Další může vyrušit dravec letící na obloze, zazvonění mobilního telefonu, neobvyklá barva majitelovy košile… Stačí prostě malá chybička, aby se zpěvák dostal do nepohody a zmlkl. Právě tahle nejistota ale dává soutěžím v ptačím zpěvu vzrušení. Nandáme jim to? Vyjde nám to dneska?   Pokud to vyjde, dostane se pták do tranzu. Nevnímá okolí, s lehce roztaženými křídly rytmicky pohybuje tělem ze strany na stranu a zpívá. V tu chvíli svým hlasem bojuje s imaginárním soupeřem a zbytek reality pro něj neexistuje. Je to stejně tvrdé zápasení samců jako kohoutí zápasy. Místo zkrvaveného peří jen létají vzduchem tóny.  

V profesionálních soutěžích se hodnotí dvě základní kritéria: fyzický vzhled ptáka a jeho hlas. Záleží na vybarvenosti a lesku peří, pohybech těla, hlasitosti a čistotě tónů, schopnosti zpívat co nejvíc odlišných melodií, době, po kterou pták vydrží zpívat… Ucho laika ale nepozná, který zpěv je nejhezčí. Tóny vám splývají a jste rádi, když od sebe rozeznáte volání jednotlivých druhů. Zkušený chovatel slyší ve zdánlivě uniformním cvrlikání strukturu, fráze, melodii, basy a výšky… Dokáže od sebe rozlišit desítky konkrétních ptáků a poznat, v jaké jsou právě fyzické kondici a náladě. Ve schopnosti proniknout do hloubky se tak milovník ptačího zpěvu podobá ostatním posedlým „koníčkářům“: milovníkům čaje, vína, umění, žen…

Koho můžete zaslechnout na pěveckých soutěžích

Holoubek pruhovaný (Geopelia striata, malajsky merbok), označován také jako „asijský slavík“. Důvodem je jeho typické „tlučení“, složené z rychle se střídajících měkkých tónů. Pět poddruhů holoubka pruhovaného žije po celé Asii od Pákistánu až po Indonésii. Spatříte ho sice poletovat i volně v singapurských parcích, ale třeba v Malajsii byl už chovateli v přírodě zcela „vychytán“.

Hrdlička kropenatá neboli perlokrká (Streptopelia chinensis, v malajštině tekukur). Tento městský pták obývá rozsáhlou oblast od Číny po Indonésii. Volá typickým „kuku krú!“

Timálie čínská (Leiothrix lutea), označovaná jako „čínský slavík“. Obývá podhůří Tibetu, severní Čínu a Myanmu. Její hlasitý zpěv se podobá kosímu. Běžně ji najdete i v klecích českých chovatelů.

Různé druhy kruhooček  (čeleď Zosteropidae) snadno poznáte podle světlého terče kolem očí. Singapurští a malajští chovatelé říkají těmto ptáčkům se zelenou hlavičkou mata putehu (bílé oko).

Sojkovec s-čchuánský (Liocichla omeiensis). Endemický druh, žije jen kolem posvátné hory Emei v provincii S-čchuan. Jeho export z Číny byl sice zakázán už v roce 2001, ale v této zemi se zákony na ochranu přírody příliš nedodržují. Kromě poptávky chovatelů zpěvných ptáků je sojkovec ohrožen i ničením bambusových pralesů, na kterých je závislý.

Drozd oranžovohlavý (Zoothera citrina, v malajštině murai dada oren). Při zpěvu nádherně „tančí“. Kdysi běžný obyvatel pralesů Sumatry, Jávy a Kalimantanu mizí v posledních letech z přírody kvůli ničení biotopů. Jeho lov byl nedávno zakázán, což ale paradoxně jen zvýšilo poptávku. Pytláci dnes za drozdem oranžovohlavým vyrážejí i na ty nejvzdálenější indonéské ostrůvky. Ekologové požadují zákaz jeho chovu v zajetí, ale chovatelé se brání, že právě oni umožňují ptáku přežít.

Šáma bělořitná (Copsychus malabaricus, v malajštině zharma). Bohatý melodický hlas se vyznačuje řadou typických frází, ale často napodobuje i jiné ptáky. Dřív byla šáma rozšířena po celé Asii, ale dnes ji najdete v Červené knize ohrožených druhů. Specialistou na chov šám je Kan Tien Siong, nekorunovaný singapurský „ptačí král“. Samce, který byl v 80. letech šampionem soutěží, křížil se samicemi odchycenými ve volné přírodě. Vyšlechtil tak „rodinu“, která se vyznačuje zvlášť silným hlasem.

Bulbul červenouchý (Pycnonotus jocosus, v malajštině merbah jambul). Poznáte ho podle rozčileného zpěvu. Zdá se, že „zájem“ chovatelů mu nevadí – je totiž rozšířen po celé Asii od Páki­stánu až po Čínu.  V singapurské kavárně Wah Heng se chovatelé zpěvných ptáků každou neděli scházejí kvůli přátelskému „pokecu“ a příležitosti zdravě se trumfovat. I sem ale už proniká reklama – konstrukci na zavěšení klecí sponzorují holandské aerolinie KLM.  

Napsal a vyfotografoval  František Štaud    Pouze dva cizince jsem potkal během měsíčního putování po národních parcích Hokkaidó. A to přesto, že nabízí množství přírodních i kulturních zajímavostí. Zeměpisnou šířkou totiž Hokkaidó odpovídá téměř středomořským riviérám, ale Ochotské moře se tu zřídkakdy ohřeje na koupací teplotu a nesmlouvavý vítr vanoucí přímo od nedalekého Sachalinu vytváří podmínky vpravdě sibiřské. Ledovce a sopky, oheň a led, žár i mráz zde žijí někdy v mírumilovné symbióze, jindy v nelítostném boji a vrývají vrásky do krajiny i tváří místních obyvatel.  

Národní park Riširi-Rebun-Sarobetsu ležící na samém severu Japonska je tvořen pobřežím Sarobetsu a dvěma ostrovy; Riširi – jímž je malá placka obepínající stejnojmenný spící vulkán – a Rebun, přezdívaný ostrov květin, na němž díky tvrdým klimatickým podmínkám kvete alpská flóra již u hladiny moře. Turistický průmysl sem v masové podobě ještě nedohlédl, a tak hlavním zdrojem obživy zůstává rybaření. Malé rybářské vesničky jsou poschovávané v zálivech kolem ostrovů. Stavení jsou neuvěřitelně prostá, dřevěná, narychlo záplatovaná vlnitým plechem a černou lepenkou, na prádelních šňůrách se suší vyprané prádlo společně s chobotnicemi a chaluhami. Atmosféru „slané vody, ryb a motorového oleje“, tolik typickou pro rybářské vesnice, narušuje pouze zpěv racků a pravidelný rytmus mrazivého, i když srpnového příboje. Všude panuje nepořádek, hejna mořských ptáků asistují při třídění dnešních úlovků a občas jsou za vytrvalost obdařena nějakou mřenkou.   Skromnost místního života symbolizuje zdejší šintoistická svatyně, ničím nepřipomínající pompézní svatostánky Kjóta či Nary. Obyčejné betonové schody zasazené v zeleném kopci směřují k prosté boudě. Jenom dřevěná, jasně červená brána odlišuje svatyni Nišiuedomari od boudy na nářadí.   Prádelna na konci světa   „Konec světa“ – tak se z jazyka Ainuů, původních hokkaidských obyvatel, přeloží „širetoko“. Národní park tohoto jména je malým poloostrovem vybíhajícím na východě Hokkaida do Ochotského moře a směřujícím, jako hrozící ukazovák, ke Kurilským ostrovům. Pobřeží i zde lemují dřevěná stavení s trámy hlasitě praskajícími ve větru. Mnoho lidí tu nežije, pouze jeden starší japonský pár mi večer ke stanu přináší ovoce, a beze slova odchází.   Setkání s dalším hokkaidským domorodcem následujícího rána mě zastihuje ještě rozespalého, na podobný zážitek zcela nepřipraveného. Byl jím šedivý, až na zem shrbený stařík neodhadnutelného věku, který si ze svého dřevěného příbytku na pobřeží časně ráno vynesl dva kbelíky prádla, valchu a mýdlo a bezbarvé svršky drhnul monotónními pohyby. Když jsem se v podvečer vrátil k tábořišti, stařec právě balil „prádelnu“ a ztratil se v útrobách rozeklané chýše. Podobně bych si představoval život v té nejprostší formě tak, jak jej znám z vyprávění prarodičů, ovšem nikdy bych nečekal, že se s ním na vlastní oči setkám v zemi technických zázraků, na přelomu třetího tisíciletí.   Dotyk pekla a smutek panny

Serpentinami populární Akan Transverse se dostávám k jezeru Akan. Jezero nejenže dalo celému národnímu parku jméno, ale stalo se i jedním z útočišť Ainuů, původních obyvatel severního Japonska, jež stihl osud severoamerických indiánů (Koktejl, květen 2003). Po staletích diskriminace se začali koncentrovat ve vesnicích zvaných kotan. Ta největší, Akan-kotan, je právě zde, na břehu jezera. Pozoruhodností jezera Akan jsou také marimo – vzácné sametově zelené koule tvořené propletenci řas algae. Marimo poprvé objevili právě Ainuové a nazvali je To Karipu – „jezerní koule“. Dávná legenda praví, že jsou to slzy panny Setony, která se nešťastně zamilovala do Manibeho, lovce z nedůstojného kmene, a jejich lásce nebylo přáno. Zoufalý Manibe posléze zabil Setonina snoubence, a tak jí zbyly jenom oči pro pláč. Do velikosti pingpongových míčků dorostou přibližně za osmdesát let, velikosti volejbalového balonu dosáhnou asi za pět století. Velká marimo se později rozpadnou na několik řasových chomáčků a vzniká další generace sametových míčků.   Io-san neboli Sírová hora nedaleko jezera nabízí téměř dokonalou ochutnávku pekla. Neutuchající geotermální silou žene ze svých útrob kouř, doprovázený varovným syčením a typickým sirným zápachem. Po celém kopci „rozkvétají“ fumaroly – funící kopečky obalené kanárkově žlutými nánosy síry; při chůzi mezi nimi cítím, jak se mi skrz podrážky zahřívají chodidla a nevyzpytatelný ­vítr mi každou chvíli pošle dávku sirného kouře rovnou do obličeje – vnímám peklo všemi smysly.   Pod horou kvete zajímavý druh byznysu. Domorodci tu vaří vejce tak, že je v bedýnce položí na některý z horkých sirných průduchů a za pár desítek minut je prodávají s ujištěním, že když jsou vařená na Sírové hoře, vyléčí všechny neduhy.   Bohové na vymření   Národní park Kuširó Šicugen, proslulý rozlehlými močály na sever od města Kuširó, je posledním národním parkem, který byl v Japonsku vyhlášen. Stalo se tak v roce 1987 poté, co zde byli objeveni příslušníci některých vzácných druhů fauny a flóry.   „Kuširó“ má opět původ v řeči Ainuů a znamená „místo, kde se scházejí lidé“. Z oblastní fauny si největší pozornosti bezpochyby zasluhují jeřábi, kteří se do těchto končin stahují každou zimu ze Sibiře. Jeřáb mandžuský (Grus japonensis), největší mezi jeřáby, patří mezi ohrožené živočichy a byl japonskou vládou vyhlášen jako „speciální přírodní monument“. Tyto sněhobílé krasavce s černě lemovanými křídly a jasně červenou korunkou Ainuové nazývali Sarorun Kamui – bohové močálů. V dřívějších dobách byl lov jeřábů vyhrazen pouze pro šlechtu, která je příležitostně chytala pomocí speciálně cvičených sokolů. Svým způsobem tak byl jeřáb chráněn před vyhubením; ještě před sto lety tak byli jeřábi rozšířeni až k Tokiu. Po revoluci Meidži v roce 1868 však bylo rolníkům povoleno střílet jeřáby na svých pozemcích, což přispělo, stejně jako rekultivace mokřin – jeřábího biotopu – k drastické redukci těchto ptáků.   Samota na sněhu   Největším národním parkem Japonska je ale Daisetsuzan neboli Velká sněhová hora. Je i skutečnou perlou mezi japonskými parky. Chráněn je od roku 1934, a je tedy i jedním z nejstarších parků v Japonsku vůbec. Jeho severní části se familiárně říká Střecha Hokkaida.  

Daisetsuzan se pyšní nejzachovalejší divočinou v Japonsku, rozlehlostí, otevřenými, nekonečnými prostory bez jediné známky civilizace. Od podzimu do jara je pokryt několikametrovou vrstvou sněhu, v létě je vyzdoben alpskou flórou do nejkrásnějších barev a odstínů. Neprostupné hory se staly domovem hnědých medvědů, jelenů ezo a kuriózních myších zajíců, kteří se tu údajně dochovali až z doby ledové. Nejodlehlejší a nejkrásnější oblastí Daisetsuzanu je střed parku s dominantním vrcholem Tomurauši-jama (2141 metrů nad mořem). Většina knižních průvodců tvrdí, že tato oblast je v podstatě lidskou nohou nedotčena a ročně se sem vypraví jenom pár desítek dobrodruhů.   Přechod pohoří Daisetsuzan mi ­trval celý dlouhý týden. V průměru jsem ­potkával jednoho turistu denně, strádal nedostatkem vody a zdravotními problémy, při pádu na sopce Tokači-dake jsem si v zápěstí zlomil ruku. Přesto jsem po sedm dní ­nejšťastnějším tvorem nejen na Hokkaidu.   

Napsal Michal Dvořák, vyfotografoval Marek Wágner   Pokrok nelze zastavit! S každým vynálezem, s každou novou vymožeností se vzdalujeme od poctivých starých řemesel. Pak si ale jednou postaví technika hlavu, a jsme bezradní. Naštěstí jsou mezi námi lidé, kteří tradiční řemesla oprašují a do praxe uvádějí stroje a techniky, které byly před staletími naprosto běžné.   Takovým je i Petr Růžička, jehož společnost Ars Tignaria si vytkla za cíl obnovovat a udržovat staré rukodělné technologie a historické řemeslo. A daří se jim. Loni spolu s projektantem Vítem Mlázovským sestrojili a na Pražském hradě světu představili celodřevěný jeřáb, který už teď pilně pracuje na opravách krovů na hradě Točníku. I po roce je světovým unikátem.  

  Předlohou pro rekonstrukci byla iluminace z Bible Václava IV. z konce čtrnáctého století, a tak se řemeslníci při jeho stavbě drželi opravdu jen středověkých technologických postupů. Od ručního kácení stromů až po konečné tesařské úpravy. Chtělo by se říci do posledního šroubku – ten ale v jeřábu nenajdeme ani jeden.   Jediný na světě   Petr Růžička zmiňuje další výjimečnosti stroje: „Ve světě existuje pár replik starých dřevěných jeřábů, ale ani jeden se nevyužívá přímo na stavbě. Jsou sice funkční, ale pouze se vystavují, případně testují. Náš jeřáb nejenže plně funguje, ale pracuje dokonce na hradě Václava IV., na jehož výstavbu byly jeřáby tohoto tvaru nejspíš opravdu použity. Takové historické souvislosti nám třeba kolegové z Ameriky velmi závidí.“   Závidět mohou i jinou souvislost – Točník kdysi nakrátko patřil Colloredo-Mansfeldům (než jej v roce 1923 za 2000 Kč odkoupil Klub československých turistů) a právě z jejich lesů teď na hrad míří stromy, které řemeslníci otesají a jeřáb je vytáhne vysoko do krovu královského paláce, kde budou použity při jeho opravě.  

Středověký stroboskop   Jeřáb má nosnost necelou tunu, ale lidé, kteří s ním pracují, věří, že rameno jeřábu by ještě půl tuny sneslo. „Motorem“ stroje je kruhová klec – poběžné kolo, ve kterém jako křečci šlapou lidé, jejichž hmotnost je převáděna na točivý moment. A kolik toho člověk pomocí jeřábu utáhne? „Malinké děti ušlápnou třísetkilové břemeno a navíc je to velmi baví. Do pěti set kilo to není ani trochu namáhavé pro dospělého – prostě jen chodíte. Nad půl tuny šlapete asi jako do mírného kopce,“ vysvětluje náročnost práce Petr Růžička. Zvládne to každý. Stačí si uvědomit mechaniku a podle ní se chovat. „Jediné, co může některým lidem v kleci dělat problémy, je výhled, protože podlahová prkna poběžného kola, tedy šprušle, se za chodu chovají jako stroboskop,“ říká Petr Růžička.   Jeřáb našel uplatnění nejen na Točníku. Před rokem pomáhal i s výměnou soch na Staroměstské mostecké věži v Praze. Hlavním smyslem jeho existence ale nejsou konkrétní práce. Autoři projektu chtěli jednak postavit na základě několika málo pramenů autentický a funkční stroj, ale také dokázat, že úroveň středověké techniky byla vysoká a že je nasnadě zamýšlet se nad její reinkarnací. „Neustále zjišťuji, jaké mají středověké stroje dokonalé technické parametry. Dovedl bych si je představit v novodobých variacích, ale paradoxně pro ně ještě neuzrál čas. Bude chvíli trvat, než stavebníci pochopí jejich výhody,“ posteskl si Petr Růžička.   Například jakýkoliv ze současných jeřábů by mohl při výměně soch na mostecké věži nadělat pěknou paseku. Kdežto dřevěný středověký jeřáb byl nejen instalován přímo na věži a nikomu nepřekážel, ale hlavně pracoval velmi citlivě. Díky citlivému přenosu lidské síly lze totiž s břemenem pohybovat plynule milimetr po milimetru, navíc bez dynamických rázů. Umožňuje tedy dokonalou regulaci, kterou v těchto náročných podmínkách běžné moderní zvedací stroje nenabízejí. A přitom pracuje ekologicky, relativně rychle a naprosto spolehlivě.   Určitě přijdou další

Technickou dokonalostí jeřábu je překvapen i jeho zhotovitel Petr Růžička: „Sám jsem čekal, že se objeví nějaké potíže, například tření v ložisku. Čekám zatím marně, stroj šlape. Tím se opravdu prokazuje, že dříve lidé vyráběli věci jednoduše, s citem a na základě mnohaletých zkušeností.“ Pro opravu krovů na Točníku je to cesta opravdu ideální. Ostatně přesvědčit se můžete sami, jeřáb již naplno pracuje. A až opravu dokončí, přesune se dovnitř hradu, kde se stane jedním z exponátů. Pokud ale uvidíte poctivou a precizní řemeslnou práci tesařů na Točníku, tak vám bude hned jasno, že další z prastarých strojů, nad kterým budou odborníci i laici žasnout, na sebe nenechá dlouho čekat.  

NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL ČESTMÍR LUKEŠ

Sněžný klenot – tak Tibeťané nazývají Kailás. Zde, téměř sto padesát kilometrů na sever od hlavního himálajského hřebene pramení čtyři říční systémy Asie a ženou se z Kailáse do čtyř světových stran. Pro vyznavače čtyř náboženství je křišťálová hora důvodem k dlouhé pouti. Vydat se sem mohou lidé různě, pěšky, terénními vozy. Obejít ji ale musí každý sám. Nás sem nehnaly náboženské pohnutky, ale magie této hory. I pro nás se mělo ale ukázat, nakolik je poutník schopen cesty do vlastního nitra, jak čistá je jeho duše. Rozhodli jsme se absolvovat rituální pochod, kterému se tibetsky říká kora. Cesta kolem jezera a koupel v něm – dnešními cestovateli svázanými neúprosnými časovými limity většinou vynechávaná – je posledním možným očistným rituálem. Vesnička Darčen je výchozím místem k poutnímu kruhu, který měří asi padesát dva kilometry, nachází se na jižním úbočí Kailáse, přibližně ve výšce čtyři tisíce sedm set metrů na mořem. K neméně krásné hoře Gurla Mandata, ležící odsud jižně, je to vzdušnou čarou asi sedmdesát kilometrů. Převýšení z Darchenu k nejvyššímu bodu kory – sedla Dolma-La na severovýchodní straně – je zhruba tisíc metrů. Co ale mohou vyjádřit suchá čísla! Dolma je bohyní, která by měla ochránit Tibet. Však také poutníci při překročení nejvyššího místa cesty volají „Bozi mají zvítězit“. Dolma-La, místo s největším počtem modlitebních vlaječek, obětovaných kusů oděvů i od někoho, kdo nemohl tuto cestu nastoupit, rohů zvířat, chomáčů vlasů i klobouků. Zde leží práh k novému životu. Zde jakýsi Jürgen připevnil Číňany zakázanou vlajku Tibetu s přáním svobody tomuto národu.

Napsal a vyfotografoval  Tomáš Grim

Pokud se po přečtení titulku chystáte informovat redakci o do nebe volající chybě, čtěte dál. Pantanal, největší světový mokřad, nenajdeme samozřejmě v Argentině, ale na hranici mezi Brazílií, Bolívií a Paraguayí. Unikátní prostředí obřích neotropických mokřadů s fascinujícími rostlinami a živočichy však lze obdivovat i v severoargentinské provincii Corrientes. V klidu, pohodě a bez všudypřítomných turistů, kteří do skutečného Pantanalu míří v davech. Rozsáhlá oblast Esteros del Iberá se rozkládá kolem řeky Iberá a stejnojmenného jezera, což v řeči zdejšího kmene Guaraní znamená Jiskřivá voda. Je bez přítoků a z větší části z ní voda také neodtéká. Na rozdíl od slavného Pantanalu, kde jsou srážky jen sezonní a střídají se tam extrémy, tedy suché prostředí savany s masivními záplavami sycenými několika řekami z okolních vrchovin, je všechna voda v Iberá na ploše třinácti tisíců kilometrů pouze srážková. Dalším nápadným rozdílem je, že během roku vodní hladina v Iberá kolísá sotva o metr a většina míst je celoročně dva až tři metry pod hladinou.   Život se na jezeře odehrává na plovoucích ostrovech embalsados, kterými je pokryta celá plocha Iberá, tedy úctyhodných padesát pět kilometrů čtverečních. Hojnost vodního ptactva doplňují kapybary, psi hřivnatí a kajmani. Dříve by na seznamu byli uvedeni i mariscadores, „vodní lidé“, potulní lovci. Dnes už je tady nenajdete, neboť toto unikátní prostředí je od roku 1983 částečně chráněno jako rezervace a lov je zakázán.  

Ta pravá Argentina

Do oblasti se lze dostat nejsnadněji od jihozápadu, z městečka Mercedes. Když jsem sem mířil z Corrientes, ležícího na březích obří Río Paraguay, viděl jsem přesně tu krajinu, na kterou jsem se tak dlouho těšil. Byla to přesně ta Argentina, kterou jsem si vysnil při čtení Durrellových knížek – totální placka končící někde mimo tento svět uchopitelný našimi středoevropskými smysly. Podél cesty plot, na zelené ploše tečky dobytka, sem tam strom, mokřádek, volavka… Obloha zatažená ocelově šedými mraky, proklatě nízko nad zemí, přes obzor šlehají blesky… Městečko se starými koloniálními domy je mnohem hezčí než hojně nav­ště­vo­va­ná velkoměsta Resistencia či Corrientes. A všude lidi srkají maté z maličkých „kalbásek“ (calabaza = tykev), které dolívají vodou z nezbytných termosek.   Po dvou hodinách stopování mě vzal farmář na vlastní estancii, která má rozlohu „jen“ deset tisíc hektarů. Jeho soused má pozemek trojnásobné plochy. Chová krávy, koně a ovce, ty ovšem jen jako zdroj podřadné stravy pro gauče, které zaměstnává. Přilepšuje si pěstováním rýže.   U jeho domu jsme asi za hodinku. Už z dálky na ni upozorňuje háj vysokých eukalyptů v jinak úplně holé krajině. Majitel odjíždí na noc pryč a nabízí přenocování v ubytovně pro vaqueros. Takže večer s kulisou žabího skřehotání a světluščího jiskření zpestřuje rozhovor se čtyřmi argentinskými „kovboji“, kteří mají celý obří pozemek pod palcem. Popíjíme maté z nádobky porongo a večeři složenou z hromady vařených kusů skopového, které zároveň slouží jako příloha, zapíjíme červeným vínem z omlácené konvičky.  

Ptačí vzácnost   Když pak ráno stopuji dál, krouží nade mnou kondoři, asi čekají, až přestanu stopovat a začnu se rozkládat. Zastavit tu auto lze různě. Před týdnem jsem v oblasti s neproniknutelným porostem u osady příznačně pojmenované El Impenetrable viděl, jak stopoval policista. Přímo skočil do cesty řidiči obřího TIR. Téměř skončil na chladiči, ale nakonec odjel živý i s babkou, která tam stopováním strávila půl dne a ke skoku pod kola projíždějících vozů dost kuráže neměla. Na cestě z Mercedes jsem si ověřil starou pravdu, že čím méně aut jezdí, tím lépe. Zdá se, že představu – když ne já, tak už v téhle pustině nikdo – mají zakořeněnou řidiči i v Argentině.   Moje cesta autem skončila naslepo kdesi uprostřed ničeho a já začal hledat to, proč jsem sem hlavně přijel – unikátní ptačí druhy. K mému překvapení a nadšení jsem zanedlouho narazil na samečka tyranovce vlajkoocasého (Alectrurus risora), kterého se mi po trpělivém brodění ve vodě, která naštěstí nebyla příliš hluboká, podařilo vyfotit.   Většina příslušníků čeledi tyranovitých jsou spíše nenápadní a pro nezasvěcené i nezajímaví ptáci šedavých barev. Mezi výjimky patří třeba tyran bentevi (Pitangus sulphuratus) se sírově žlutým bříškem. Setkat se s ním musel každý, kdo kdy zabloudil do Střední a Jižní Ameriky. Kromě benteviho se mezi tyranní krasavce řadí i několik druhů s prodlouženými a často i bizarně pozměněnými ocasními pery. Mezi nejvzácnější patří právě tyranovec vlajkoocasý. Tento nádherný pták je bohužel podobně jako řada dalších savanových druhů silně ohrožen ničením jeho prostředí. To je dnes ještě více ohroženo než pověstné amazonské deštné lesy. Savanu lze totiž na pastvinu předělat snadněji než les. A jedním z posledních míst, kde se s tímto druhem ještě můžeme setkat, jsou právě mokřady Iberá.  

Setkání s nandu   Vzácný úlovek, ale zatím jen jeden. Vrátil jsem se proto stopem zpět asi deset kilometrů k místu, kde jsem předtím zahlédl skupinku jihoamerických „pštrosů“ nanduů pampových (Rhea americana). V pravém Pantanalu se mi tyto největší jihoamerické opeřence před časem bohužel vyfotografovat nepodařilo – v rovinaté krajině vidí člověka už z příliš velké dálky. Ale tentokrát jsem měl štěstí. Jeden z nanduů kupodivu nevzal do pštrosích, a já se za ním mohl plížit kolem plotu ohraničujícího pastviny. Pak se nandu najednou kamsi vypařil! To přece není možné, krajina je jak stůl, není se kam schovat… Pečlivě jsem prohlížel okolí dalekohledem. Pak zafoukal vítr a najednou jsem si uvědomil, že to, co jsem považoval za jeden z kamenů ležících dále od cesty, má peří. Pomaličku jsem se k němu přibližoval. Nandu se zvedl, až když jsem byl sotva deset metrů od něj! A vedle seděl další! Proč byli tak nebojácní, se ukázalo vzápětí – na malé udusané plošince leželo pět velkých vajec.   Nadšení a hon za tyranovcem a nanduem mě v pražícím slunku docela vyčerpaly; cpu se kusy vařeného skopového z velkého pytle, který mi na cestu věnovali peóni z farmy, kde jsem přespal. Teprve pak jsem se pokusil stopem dostat až k Centro de Interpretación na jižní straně jezera Iberá. Během procházky po Sendero del Monos naproti středisku se mi podařilo vyfotografovat vřešťany černé (Alouatta caraya), ale přítomnost několika turistů (ročně jich do tohoto místa přijde sedm a půl tisíce) mě natolik rozladila, že jsem se vydal do porostu dál od střediska. Při prolézání křovisek jsem narazil na malou mýtinku, a najednou se dívám z očí do očí největšímu hlodavci světa – kapybaře (Hydrochaeris hydrochaeris). Skupinka čítá pět starých a osm mláďat. Jinak plaché kapybary se nechaly fotit z pár metrů, a samice dokonce klidně kojila!   Pampas   Podařilo se mi domluvit se studenty biologie z univerzity v Buenos Aires, kteří tu mají terénní cvičení ze zoologie, projížďku loďkou. Zblízka tak můžeme pozorovat kapybary, kajmany a rodinku čájí, které se procházejí po sotva metr silných plovoucích ostrůvcích embalsados. Kontrolujeme i dvě hnízda volavky proměnlivé (Butorides striatus) – v jednom se zrovna líhnou vajíčka, ve druhém jsou už čtyři maličkatá mláďata. Pro někoho, kdo se o ptáky zajímá, prostě nádherný zážitek.   Jedny z nejznámějších jihoamerických ptáků, hrnčiříky prosté (Furnarius rufus), které proslavila jejich architektonická dovednost, jsem mohl dobře pozorovat až další den. Jejich píckovitá hnízda jsou typickou součástí krajiny s kůlovitými ploty, které si hrnčiříci tak rádi vybírají. Pozoroval jsem je na telegrafním sloupu, jak plácají bláto na své rozestavěné hnízdo.   Opět stopem jsem se dostal na biologickou stanici Galarza, kde mi profesní kolegové poskytli přístřeší, sprchu a oběd. Okolní pastviny a plantáže borovic druhu Pinus taeda nepůsobily moc lákavě, ale když člověk ví, na co se má dívat, najde i tady řadu zajímavých druhů živočichů. Třeba několik pestrých a vzácných strnadovitých ptáků kněžíků (rod Sporophila) či vlhovce červenohlavé (Amblyramphus holosericeus), jejichž šarlatové hlavy září proti mdlým barvám vyprahlých pampas.  

Můj optimismus z dalšího stopování směrem do Brazílie zchladila přítomnost jediného auta na silnici za celý den. A tak zbyl čas i na diskuse. „Argentina jde do háje, protože se místní politici snaží sledovat americký vzor, Japonci loví pářící se velryby v argentinských vodách, prostě apokalypsa,“ dozvěděl jsem se. Snažil jsem se vytrvat u silnice a dočkat se nějakého dalšího dopravního prostředku. Když se zešeřilo, přišel za mnou chlapík ze stanice, ať jdu dovnitř, že snad něco pojede po osmé. Nakonec skutečně jelo, ale až ráno. Alespoň mi zbyl čas na to, abych po čtyřech dnech dojedl pytel skopového od peónů. Pokusil jsem se i vyfotit žábu, která se snažila ulovit můru asi dvakrát větší, než je sama. Bohužel jsem byl ve focení stejně úspěšný jako žába v lovu, takže dodnes netuším, k jakému druhu patřila.   Cestování v čase      Další den jsem dostopoval až k prvnímu slušnému obědu po několika týdnech, tedy typicky obří, více než centimetr tlusté hovězí milanese přes celý talíř (v argentinském slovníku výraz vegetarián chybí, nadávky ostatně ve slovníku většinou nebývají), prožil dezert v podobě intermezza se smečkou psů, kteří mě mírně pokousali, a dostal dvouhodinovou sprchu u silnice. A pak jsem konečně dorazil do města Ituzaingo. Pohrdl jsem luxusně vypadajícím hotelem za 10 pesos a šel do údajně levnějšího, kde jsem tutéž částku nakonec zaplatil za umouněnou místnost se šváby. Byli v ceně.   Taková pěkná tečka za tím malým výletem do Iberá. Právě tam, pod lampou přidrátovanou ke stromu na kraji vesnice Colonia Carlos Pellegrini u jezera Iberá, jsem se pokusil neuměle zapsat do deníku ten nejsilnější pocit z celé tříměsíční latinskoamerické anabáze:   V čem je kouzlo Amériky Latiny? Návrat do (polo)zapomenutého dětství našich babiček a dědů – v kiosku na kraji vsi, pod velkou vrbou, se scházejí děcka, psi a jiná havěť, hraje jarmareční pouťová muzika („odrhovačky“), oblohou Vančurova rozmarného léta plují hvězdy…   Kde se bere to vnitřní souznění? V Jižní Americe cestuješ nejen v prostoru, ale i v čase, jak píše Komárek v Hlavou dolů. Míchanice indiánské kultury a starých španělských vlivů – conquistador číhá za rohem – je opojná. Ale můžeš tu být i za humny Evropy. Domácký pocit, jsem někde na španělské vsi nebo v zemědělském Portugalsku, naruší až kapybara přeběhnuvší okrajem zorného pole oka znaveného celodenním karnevalem barev, tvarů, zvuků, vůní a něčeho dalšího za tím… Tenhle pocit nikdy neznudí, toho se nejde nabažit… Tranquilo…  

Napsal Michal Dvořák, vyfotografoval Michael Fokt, ilustroval Dalibor Nesnídal

Mnoho dní a nocí strávilo na cestě poselstvo knížete Svatopluka. Teď ale konečně projelo branami Levého Hradce a k nohám Bořivojovým složilo vzácný dar z Moravy – velký sud vína. Kníže kdysi o víně slyšel, a tak si pohár třpytivé tekutiny s pronikavou vůní dlouze prohlížel. Pak se napil a zajiskřily mu oči… Tehdy se v Levém Hradci slavilo narození knížecího syna Spytihněva. Ale pro jeho matku Ludmilu zůstávaly dary od sousedních vladyků nepovšimnuty. Až na jeden – byla naprosto okouzlena právě soudkem z Moravy a jeho obsahem. Nejen že jí zachutnal, ale poté, co trochu vína obětovala bohyni Krosyně, tak prý přišel dlouho a toužebně očekávaný déšť. Ludmila poznala zázračné vlastnosti vína a kázala révu vysázet ve svém rodném kraji u Nedomic na Mělnicku. Na zdejších svazích se prý později zaučoval i Ludmilin vnuk Václav, který se práce ve vinohradě neštítil a pro svou lásku k révě v pevné i tekuté podobě se stal patronem vinařů.   Mnichovi motyka, vojákovi číš   V Čechách sice ještě před Slovany pili víno Keltové, ale ti byli vyhnáni germánskými pivaři, a tak byl Svatoplukův tekutý dar nevídanou novinkou a vzácností. Mohl si ho dovolit, protože ve Velkomoravské říši se víno pěstovalo už řadu let. Ovšem úplně první vinice na Moravě nevysadil nikdo jiný než Římané – bylo to ke konci třetího století na pálavských svazích. Císař Marcus Aurelius Probus chtěl utužit disciplínu vojáků tím, že jim ohnul na vinicích hřbety, ovšem jak to tak bývá, účinek byl opačný. Vojáci brali nohy na ramena a nakonec svého císaře stejně zabili. Nicméně pár vinic na Moravě již vysazeno bylo, a tak se Slované po svém příchodu mohli směle učit nové vášni a také nové řeholi.   Rozvoj vinařství v raném středověku měla pod palcem církev. Představa malého tlustého mnicha, kterému stékají po bradě na režnou sutanu proudy vína, je příliš lákavá, než abychom ji mohli opustit. První vinice vyrůstaly kolem cisterciáckých klášterů, mniši kutali první velké sklepy a jak se šířilo křesťanství, tak vzrůstala i obliba Kristovy krve. Brzy své vinice zakládala i města a díky nim velmi bohatla. Některá léta byly výnosy z vinic tak vysoké, že by se víno v tuzemsku nevypilo, a tak se vyváželo do ciziny.  

Otec vinné slasti   Opravdovou vinařskou horečku ale rozpoutal až Karel IV. V mládí poznával francouzská, italská a tyrolská vína, kterým se tuzemská nemohla rovnat. A proto po svém návratu do Čech nechal přivézt z Francie a Rakouska ušlechtilé burgundské a jiné odrůdy, které pak přikázal pěstovat všude tam, kde k tomu budou příhodné podmínky. V roce 1358 vydal nařízení o zakládání vinic, ve kterém stojí: „Chtěje z vlastní vůle a naší nekonečné laskavosti, jakož i s pomocí Boží, zlepšiti stav našeho království a všech jeho obyvatel, nařizuji: Zakládat vinice na všech horách obrácených k poledni do vzdálenosti 3 míle kolem Prahy. Každý, kdo takovéto hory vlastní, má začít se zakládáním do 14 dní od vydání tohoto privilegia.“ Zřídil úřad perkmistra, správce viničních hor, který měl dbát na to, aby na místech vhodných pro víno nepěstoval sedlák třeba oves. Krále napodobovali ostatní feudálové i měšťané, horenských (viničních) úřadů přibývalo a vinice rostly pomalu na každé mezi, kam svítilo slunce. V té době se naštěstí ve velkém stěhovala do měst venkovská chudina, která se tak stávala vítanou levnou pracovní silou.   Aby mohli měšťané prolévat plné džbery hrdlem, musela se chasa na vinicích pořádně otáčet. Pracovalo se od slunce východu do západu. Sotva se objevilo na obzoru, už svolávali troubením dělníky k dalšímu dni lopoty za mizerný peníz. Hned ráno správce hor viničních a majitelé vinohradů vyhlásili výši denního platu, která byla závazná pro všechny vinaře v okolí, a tím se vlastně zablokoval trh práce. To proto, aby si vinaři mezi sebou nepřetahovali dělníky. Přesto se to stávalo, protože dělníci občas utíkali k vinaři, který nabízel práci v lidštějších podmínkách, třeba bez karabáče. Pokud se ale zběhnutí prokázalo, byli vinař i dělník potrestáni vysokou pokutou a šatlavou.  

Pro pár hroznů šibenice   Vinice byla jedním z nejstřeženějších území každého města, jednak proto, že přinášela desátky pokladně městské i královské, ale také proto, že ve středověku by se bez vína špatně žilo. Na vinohradech platily ty nejpřísnější zákony a nikoliv bezdůvodně, protože k pracím se nechávaly najímat různé existence. Bylo například zakázáno klít a láteřit nebo zpívat oplzlé písničky, aby dělníci a dělnice nepřicházeli do pokušení. Aby se zabránilo hádkám, tak se na vinicích nesmělo pít víno. Jen pivo. I po pivu se ale dokáže strhnout pěkná mela – pokud se dělníci pohádali nebo pobili, byli vyhnáni a hrozil jim soud. Pokud se pohádali dva sousední vinaři mezi sebou, platili tučnou pokutu. Když se poprali, hrozila jim šibenice.   Za hřích rovný vraždě se ale tehdy považovala zlodějna. Ta se trestala na mnoha místech různě. Pokud přistihli zloděje při krádeži hroznů například v Lounech, tak záleželo na tom, zda měl své vlastní vinice. Pakliže ano, propadly městu, pakliže ne, propadl hrdlem. Pražské vinice byly chráněny nařízením Karla IV. z roku 1358: „Vinicím nesmí nikdo škoditi, ať urozený nebo neurozený. Kdo bude přistižen ve dne při škodě na hroznech nebo réví, pěšky nebo na koni, či děláním cesty přes vinici, propadne pravou rukou, nevyplatí-li ji 20 kopami českých grošů perkmistrovi. Kdo byl polapen v noci, ten propadne hrdlem a jeho majetek připadne perkmistrovi. Byl-li zloděj při škodách na vinici zabit, pak ten, kdo zabil, nic víc nepropadne než dva haléře, kteréž na tělo zabitého položiti má.“ V Čejkovicích na Hodonínsku se zase smrtí trestala i snaha přetáhnout pěň z jednoho vinohradu pod zemí do druhého. Člověk se špatnými úmysly aby se vinohradu raději vyhnul, protože čejkovické horenské právo trestalo krutě: „Kdyby zlý člověk, když vinohrady pučí, jakýmkoliv způsobem vypuklé oči srážel, tomu buď pravé oko vyloupnuto a pravá ruka uťata, pak na hrdle ztrestán bude.“ I přes hrozby ztráty hrdla, končetin či jiných částí těla ale ke krádežím stále docházelo.   Bodyguard vinic   Před ptáky i nenechavci chránil vinohrady takzvaný hotař. Ptactvo a jinou zvěř, která si chtěla na hroznech pochutnat, odháněl píšťalou nebo malým rohem. Nenechavce z řad lidí častoval ranami bičem nebo sukovicí. Ovšem i hotař podléhal přísnému horenskému právu. Pokud zrovna nehonil zloděje, nesměl vstoupit do vinic dále než na tři řádky, jinak by mu pravá noha uťata byla a levé oko vyloupnuto. Zapovězena mu byla i úroda, hotař směl sebrat jen hrozny spadlé na zem. Pokud takových nebylo, mohl jednou denně udeřit holí do révy a co spadlo, bylo jeho. Pokud by sám s hrozny obchodoval či jinak nakládal, byl by popraven. Stejně jako ten, kdo by hlídače k nekalému jednání naváděl. Za odměnu si však hotař kromě mzdy mohl vzít každou sobotu dokonce celé tři hrozny vína. Ty však musel nést celou vesnicí viditelně v dlaních a ukázat je perkmistrovi. Kdyby tak neučinil a hrozny by u něj perkmistr nalezl, byl by pověšen.      Brzy se ale ukázalo, že zákonem musí být ošetřeny nejen vinice, ale i samotné pití. Už za knížete Břetislava byl vydán zákon, který kázal ožralství postihovat: „Pitelé, jestli v krčmách nalezeni budou, do vězení ať jsou vzati a dotud nejsou propuštěni, dokud by jeden každý do knížecí pokladnice tři sta peněz nesložil.“ Čím více vína se pak pěstovalo, tím více se pilo. Vrchnost ale brzy poznala, že poddaný po propité noci nepracuje ani za jednoho, natož za dva, a tak bylo zavedeno rychtářské zvonění, po kterém už šenkýř nesměl nalévat. Jinde, například v Novém Strašecí, pijatiku ukončoval v každém šenku osobně biřic vyzváněním. Nebylo ale výjimkou, že opilci vyhodili ven do bláta nejen biřice, ale i samotného rychtáře, který mu přispěchal na pomoc.  

Sklenka neuškodí, bečku nevypiješ   Jak se ale mohl prostý lid vzdát opojného alkoholu, když stejně, ne-li více, se pilo i na těch nejvyšších místech včetně dvora. Každý, kdo si to mohl dovolit, se řídil pravidlem, že muž má být aspoň dvakrát v měsíci opilý. Ale i to bylo málo, a tak měšťané zakládali pijácké spolky, jejichž náplní bylo připíjet si kdykoliv, na cokoliv a pokud možno co nejvíce. Připíjení se stávalo svébytnou a nebezpečnou společenskou hrou. Kdo by do krčmy vkročil a odmítl by si připít, mohl být také zbit jako Turek, a proto přípitek následoval přípitek. Mnohdy se soutěžilo o největšího pijana a kdo dokázal přepít pět nebo šest lidí, tak tomu nejen pijácká obec vzdávala čest a slávu jako rytířovi.   Bratři z mokré čtvrti rádi říkali, že svou pijáckou vášeň podědili po Germánech. Je pravdou, že naši západní sousedé byli opilstvím proslulí po celé Evropě a nejeden ožralec se propil ke skvělé kariéře. Josef Staněk v knize Víno není vinno píše například o Vítu z Bassenheimu, který v roce 1551 při oslavě nového velmistra německého řádu vypil třikrát více než ostatní a za tento heroický výkon byl jmenován zámeckým hejtmanem. Dokážeme si představit, že žízniví Češi byli takovými zkazkami okouzleni a snažili se Němce v hrdinských činech napodobovat. A jak píše kronikář Doubravius: „Bojím se, že již učedlníci převýšili v tom umění své mistry.“ Někteří Němci se ovšem nadměrnému pití bránili a zakládali spolky zdrženlivosti, které svým členům zakazovaly vypít denně více než čtrnáct pohárů piva. Víno ovšem zákazu nepodléhalo a pít se mohlo neomezeně. Pro vínamilovné Čechy a Moravany však tato pravidla, na středověk téměř abstinenční, ztrácela smysl.   Mravokárci varovali před metlou lidstva, seč jim síly stačily, ale životní úroveň měšťanů byla na konci středověku poměrně vysoká a lidé upíjeli života plnými doušky. Úředníci a soudci ve dne kázali o škodlivosti alkoholu a trestali jeho nemírnou konzumaci, večer pak sami sedali k hodokvasu. Úsměvné byly snahy zabránit škodám na majetku – než se totiž pustili konšelé nebo úředníci do pijatiky, tak ze síní odklidili vše, co by mohlo přijít k úhoně, tedy vzácné stříbrné poháry, drahé píšťaly, věže či jiné zdobené číše a někdy i samotný nábytek, byl-li kvalitní a drahý. Výměnou nanosili předměty, u kterých nevadilo, že se prohodí třeba oknem nebo přerazí o záda souseda.   Zlaté časy…   Čechy a Morava zkrátka vínem přetékaly, a to vínem velmi dobrým. Jeho kvalita decimovala i rakouské vinaře, kteří v roce 1539 vznesli požadavek na Ferdinanda I., aby zakázal dovoz moravských vín do rakouských zemí. V průběhu šestnáctého století pak produkce tuzemských vín dosahovala vrcholu. Odhaduje se, že v té době bylo na Moravě dvacet tisíc hektarů vinic a v Čechách asi tři a půl tisíce hektarů. To už ovšem bylo i na domácí žíznivý trh příliš a rentabilita vinic se snižovala.   …netrvají věčně   V Evropě se pomalu schylovalo k válce, která se pak protáhla až na třicet let. Čeští a moravští vinaři se mohli naposledy pokochat pohledem na své sluncem, potem a krví zalité vinohrady. Stovky vinařských rodin utekly před cizími vojsky a už se nikdy nevrátily. Mnoho bývalých vinic nám dnes připomínají jen místní jména, například v pražských městech bylo před třicetiletou válkou sedm set hektarů vinic. Po válce na nich byly vysazovány většinou jen ovocné stromy, protože byl naprostý nedostatek odborníků na víno, ale i kvalitních a poctivých dělníků.       

Válka zasadila tuzemskému vinařství ránu, ze které se vzpamatovávalo stovky let.  Vinohrady, klenoty naší země, se stávaly předmětem bezhlavé devastace. „Zničte vinice!“ křičeli velitelé na vojáky, už tak zdivočelé rabováním a zabíjením. A pivaři Sasové plenili litoměřické, mělnické a jiné svahy a ničili lisy s vervou sobě vlastní. Třicetiletá válka pohřbila většinu českých a moravských vinic a sochy Otce vlasti a vína po celé zemi klopily oči…Plné číše i královské truhlice 

V obchodu s alkoholem se odjakživa točily nesmírné částky, a tak bylo i ve středověku potřeba tok peněz kontrolovat a hlavně danit, danit a danit. Výše perkrechtu, tedy zemního poplatku pro vrchnost, byla jedno vědro vína (56,6 litru) z každé vinice. Karel IV. ale vytvořil pro domácí produkci více než příhodné podmínky. V období od sv. Havla (16. října) do sv. Jiří (24. dubna) zakázal dovoz vín zahraničních a nové vinice osvobodil na dvanáct let od daní. I tak ale do královské kasy plynuly ohromné zisky, nejprve samozřejmě v naturáliích. Dlužno podotknout, že zákaz se netýkal dovozu drahých vín pro šlechtické dvory a také dovozu do Budějovic, Hradce Králové, Písku a Německého Brodu, kde byl vína stálý nedostatek.Vinařská emancipace žen

Konzumace vína se s různými zákazy, příkazy a omezeními pojila už v době antické. Víno se pilo výhradně ředěné vodou. Menší poměr než jedna k jedné byl považován za nechutný a kdo pil víno neředěné, byl barbar a ožrala. Zatímco v Řecku směly pít celé rodiny včetně dětí, tak v Římě si vína mohli dopřát jen starší muži. Mladým bylo zapovězeno a ženy byly za pití božského nektaru dokonce bity. Podle římského práva nebylo vraždou, zabil-li muž svou ženu poté, co ji přistihl při pití vína. Z této doby se údajně zachoval i zvyk líbání manželek po příchodu domů – muž tak zjišťoval, zda si jeho žena potají nedopřávala vína. Ovšem vůně, chuť a účinky lahodného moku byly silnější a zanedlouho si ženy svá pijácká práva vydobyly.   ——————————

Jako na slunném jihu

Na hřebenech Pálavy dokáže slunce pálit tak, že si připadáte jako na slunném jihu Evropy. Žádný div, že se tu všude rozprostírají vinice. Archeologové doložili, že první tu založili už Římané (objevený tábor u Hradiska je z 3. století našeho letopočtu). Vinařství tu pak kvetlo i za Velkomoravské říše, jak potvrzují věrohodné archeologické nálezy z přelomu prvního a druhého tisíciletí. Skutečný rozkvět zdejší oblasti potom přišel po roce 1249, kdy se Mikulovsko spolu s Valtickem stalo součástí panství Lichtenštejnů. Dnes populární sauvignon ale zřejmě přivezli s sebou novokřtěnci, kteří do kraje přišli v 16. století. Získali v Mikulově azyl a zavedli řadu tehdy moderních postupů v pěstování vinné révy.

Mikulovsko se dnes považuje za pravý domov pradávné odrůdy ryzlinku vlašského, kterému zdejší vápenité jíly, písky i mohutné sprašové návěje dodávají neopakovatelnou chuť. Na pálavských vinicích se pěstoval s veltlínským zeleným odedávna a nejspíše navzdory svému jménu vůbec nepochází z Vlach. Navíc není geneticky ani historicky příbuzný s ryzlinkem rýnským. Na Pálavě se ale také daří chardonnay, rulandskému bílému i rulandskému šedému. A kdo ochutnal třeba červené svatovavřinecké, rulandské modré a zdejší frankovku, je mu jasné, proč jsou vína z této oblasti vyhledávaná doma i v zahraničí. V poslední době se zde také začaly úspěšně vysazovat francouzské odrůdy, jako je merlot, cabernet sauvignon nebo nově vyšlechtěné tuzemské odrůdy pálava, aurelius a modrý neronet.

Kdo sem zavítá, neměl by si nechat ujít výjimečnou příležitost navštívit ve sklepeních valtického zámku Salon vín České republiky. Jde o expozici nejvyšší soutěže v Česku a vína, která získají chráněnou známku Salonu, vybírá přísným systémem odborná komise podle regulí mezinárodního výboru pro vinařství a vinohradnictví složená z hodnotitelů, kteří vlastní mezinárodní degustátorské zkoušky. Vína lze v salonu ochutnat i koupit. Salon je otevřen celý rok (mimo února, kdy se expozice mění za nový ročník) v úterý a čtvrtek od 9.30 do 17 hodin. V pátek a sobotu od 10.30 do 18 hodin.

zdroj: www.vinazmoravy.cz,

www.vinazcech.cz, www.salonvin.cz

Napsali a vyfotografovali Kateřina a Miloš Motani

Žluté keře „rabbit brush“ a stříbrného pelyňku, mírně zvlněné kopce potopené do slunečního zlata. Zaprášená hrbolatá cesta a na jejím konci město stlučené z dřevěných prken vysušených sluncem a popraskaných zimou – poněkud trýznivý pohled na domky starého zlatokopeckého města, kde násilí, neřest a smrt byly na denním pořádku. Město leží v nadmořské výšce dva tisíce pět set padesát metrů nad mořem, na východní straně pohoří Sierra Nevada nedaleko Yosemitského národního parku. Panuje tady velmi drsné vysokohorské pouštní klima, v létě sužují krajinu nesmírná vedra. Ač se nám to při letním úmorném vedru nechce ani věřit, v zimě je město zapadané několika metry sněhu. Teploty klesají často až k minus čtyřiceti stupňům Celsia. Venku běsní surový vítr rychlostí až sto šedesát kilometrů za hodinu. A přesto tu kdysi bývalo lidem docela horko…   Bodie se za své doby těšilo té nejhorší pověsti na celém americkém západě. Kasina, hotely, putyky a nevěstince – pot, špína, nemravnost, rvačky, přepadení, krádeže a lež – vraždy a popravy tady byly na denním pořádku. Téměř každý den zvonil ve městě umíráček. Márnice na protějším kopci přímo u hřbitova nebyla snad nikdy prázdná. Aspoň si na to nikdo nepamatuje. Sotva se zatloukly hřebíky do jedné rakve, už aby se připravovala další.   Je hodně brzo ráno. Jsme tady úplně první. S trochu podivným pocitem vyrážíme mezi dřevěné, zubem času nakouslé domky. Na zemi v prachu se povalují sešláplé rezavé konzervy. Naše první kroky míří ke kostelu. Stěny uvnitř jsou holé, bíle natřené. Vzadu u oltáře ještě stojí varhany, v prostoru tři řady osezených dřevěných lavic. Na zemi leží pár dnešních mincí, sem tam dolarovka. Pokračujeme dál od domu k domu, od chatrče k chatrči. Nakukujeme do ulepených nemytých oken, která stíní roztrhané, kdysi čistě bílé krajkové záclony. Za každým se ukrývá svět sám pro sebe.   Příběhy opuštěných chatrčí   V jednom domku je vidět celou kuchyňku se vším, co v ní kdysi bylo. Ze stropu visí stará olejová lampa. V koutě stojí starý sporák s troubou – na něm velký hrnec, konvice na čaj, pánev a formička na muffiny. Na zdi je zavěšený dvojitý dřez s umytým nádobím – na kohoutku dokonce ještě visí špinavý hadr na nádobí. Na polokulatém dřevěném stole se dvěma židlemi stojí dva talíře, dvě misky, tři skleněné pohárky, uprostřed velká mísa – asi na salát. U talířů leží hliníkový příbor, vedle dírkovaná naběračka. A na třetí židli je postavená sedačka pro malé dítě. Máme pocit, jako by se každou chvíli mělo volat k obědu. Jen prachu je všude na pět palců.  

Hned ve vedlejším pokoji se světlými vzorkovanými tapetami stojí úzká kovová bíle natřená postel, několik skříněk, na nich lavor na mytí, v koutě velká plechová vana. Je tu dokonce i staré rádio. Na háčcích zavěšeno pár svršků, u postele povalující se láhev. Jinde se ze stěn zažloutlé barevné tapety už loupou. U široké kovové postele se zaprášenou matrací leží rozkopnuté boty. Na stěně visí černobílé dobové fotografie, mezi nimi se vyjímá George Washington. V dalším domku stojí uprostřed světnice proutěné houpací křeslo, vedle plátěná sedačka a u ní smotaný koberec, který se už nevešel na káru. Na starý sbalený kufr asi někdo před léty zapomněl. V jedné z místností objevujeme bedny s prázdnými láhvemi od piva – kdoví, jak chutnalo…   Přicházíme na hlavní třídu – Main Street. Hned na rohu stojí ještě velmi zachovalý obchod. Vše zůstalo ležet, jako by se zítra mělo prodávat. Obchod je nacpaný zbožím. Regály od shora až dolů. Uvnitř se najde, nač si jen člověk vzpomene, co by mohl uprostřed takové pustiny potřebovat. A potřebné je všechno – od nářadí až po nitě.   Hned na protější straně ulice stojí prostorná herna s kulečníkem, v jiném salonu leží na hracím stole barevné žetony poskládané do komínků. Nálada, jako by se dlouho do noci nalévalo. Ve vedlejším hotelu stojí vedle recepčního stolu s psacím strojem co jiného než zase kufry. Na Main Street a křižující Green Street nacházíme ještě poštu se zaprášenými dopisy, poličku s malými přihrádkami, pečlivě poskládaná závaží a váhy na balíky.   O kus dál na Green Street směrem ven z města stojí dvouposchoďová školní budova. Lavice, tabule, křídy, houba, skripta narovnaná na učitelském stole, sešity pokryté prachem, mapy různých světadílů, americká vlajka… Pokračujeme dál, od jednoho okna k druhému, od budovy k budově, od chatrče k chatrči… a mezi tím kadibudky – některé se musejí už podepírat. Na každém kroku se objeví něco, co si zaslouží podrobnější prozkoumání. Vše podněcuje fantazii ve vymýšlení osobních životních příběhů, které se odvíjely na přelomu devatenáctého a dvacátého století.  

Zlato uprostřed pustiny   Oblast Bodie začala zlatokopy zajímat, až když se vyčerpaly zásoby zlata na západních svazích Sierry Nevady. Okolo roku 1859 se někteří vydali s nadějí dál na východ, aby „spatřili zlatého slona“, jak se tenkrát zlatu říkalo. Při hledání objevili zlatou žílu Comstock u Virginia City. Hledání v okolní pouštní pustině se rozeběhlo plným proudem.   Zlato v oblasti Bodie Bluff našel spolu s dalšími třemi kopáči zlatokop Waterman S. Body (známý také jako William Bodey). Podle něho bylo později pojmenováno i celé zlatokopecké město. Body si svého nálezu ale moc neužil. Zahynul vyčerpáním ještě téhož roku v listopadu, když se společníkem Blackem Taylorem ve sněhové vánici přiváželi zásoby na zimu.   Za velmi krátkou dobu se zpráva o „zlatém slonu“ roznesla a do Bodie se začali hrnout zlatokopové a dobrodruzi z celého širokého okolí. Osada se rozrůstala velkou rychlostí ve skutečné zlatokopecké město. V roce 1879, v době největšího rozkvětu, zde žilo přibližně deset tisíc lidí, kteří obývali na tisíc dvě stě budov.  

K nepřehlédnutí je poměrně zachovalé stavení s prosklenou verandou. Dům patřil Jamesovi Stuartovi Cainovi, který do města přišel, když mu bylo dvacet pět let. Dovážel do Bodie dřevo potřebné při stavbě dolů. Vybudoval spolu s partnerem Thomasem Holtem také železniční dopravu. Později si s Joe Maguirem pronajal kousek půdy a začal sám těžit. Během devadesáti dní získal zlato v hodnotě
devadesáti tisíc dolarů. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších majitelů zlatonosných pozemků. Doly Standard Mill (dříve zaregistrované pod jménem Bunker Hill Mine) leží na východním kopci kousek nad městem a patřily různým majitelům a společnostem.   V době rozkvětu se v celkem třiceti dolech vytěžilo měsíčně zlato v hodnotě čtyři sta tisíc dolarů. Za celou dobu se vydolovalo na dvě stě třicet tun zlata za devadesát až sto milionů dolarů! Přičemž plat zlatokopa u společnosti Standard činil jeden až čtyři dolary za den. Oblast dolů je nyní velmi nebezpečná, a tak je přístup k nim pro veřejnost uzavřen.   Jak ale tehdy mohlo někoho vůbec napadnout kopat v takovéto pustině! Kde nic, tu nic, a najednou zlato – kousek pod povrchem! A kolik zlata ještě asi ukrývají suchou trávou porostlé okolní kopce, kde přesně a kolik tun? A jsou vůbec na světě ještě poklady takovýchto rozměrů?   

Špatná whisky, ženy a šibenice   Tenkrát, v té těžké době, zlatokopové po úmorné každodenní práci plné potu a vyčerpání hledali zapomnění v alkoholu. Těžce vydělané peníze utráceli v knajpách, pivnicích, restauracích, barech a opiových doupatech. Pivo a špatná whisky tekly proudem. Ve městě bývalo kdysi na šedesát pět různých salonů. Dámy noci jako Rosa May, Beautiful Doll, Emma Goldsmith a další noc co noc „pracovaly“ na Boneza Street, v blízkosti čínské čtvrti, v řadě jednopokojových chatek.   Z čínské čtvrti v severní části města téměř nic nezbylo. Obývaly ji dříve stovky obyvatel. Město ve městě nabízelo různé služby – od obchůdků po prádelny nebo herny a penziony. Stála tady dokonce i taoistická svatyně. Opiový pokoj byl přístupný Číňanům i bílým. Velmi důležitý byl prodej dřeva, kterého nebylo v krutém zimním období nikdy dostatek. Nejkrutější snad byl přelom let 1878–1879, kdy spousta nově příchozích umrzla.  

Na hlavní třídě stála jedna ze dvou bank. Bodie Bank se rozpadla, do dnešní doby z ní zbylo jen zděné jádro s vypancéřovaným obrovským trezorem. Na rohu dvou ulic stojí ještě dnes městské vězení. Poctivě postavená pevná dřevěná budova s mohutnými dveřmi obitými kovovými hřeby, v malých oknech silné železné mříže. V tom polopouštním vedru je odtud cítit opravdový pověstný chládek. Udává se, že se z věznice za celou dobu podařilo utéct pouze jednomu muži. Většinou se ale justice se zločinci moc nemazlila. Nejeden z nich byl bez velkých soudních procesů jednoduše a rychle pověšen. Někdy byl totiž dav tak rozlícený, že k popravě došlo velmi rychle a věšelo se na tom, co bylo zrovna po ruce.  O kus dál se nachází márnice – morgue. Za špinavými skly je vidět několik bíle natřených rakví. Za márnicí byla kdysi obrovská budova, do které by se prý vešlo až na sto koní. Bylo v ní uloženo velké zvedací lešení, které sem tam sloužilo jako šibenice.   Hřbitov pak leží na kopci na západ od města. Uvnitř byli pochováváni jen „spořádaní a vážení lidé“. Sem byly roku 1957 přeneseny Bodyho exhumované ostatky a nad hrobem umístěn žulový náhrobek. Venku za plotem se pohřbívali vrazi, zloději, zločinci, děvky a Číňani – většinou bez náhrobku i kříže. Pouze široko daleko proslavená „dáma noci“ Rosa May se dočkala jakési úcty. Sice leží mimo hřbitov, ale její upravený hrob zdobí světlý masivní náhrobek s vyrytým křížem, kolem květiny a plno drobných mincí – ještě teď potvora „vydělává“.   Zkáza zlatého města

Celému městu dominuje metodistický kostel z roku 1882. Přežil ničivé požáry a přírodní katastrofy jako jediný svatostánek. Po poslední mši v roce 1932 byl vyrabován. Zmizel i obraz zobrazující jedno z deseti přikázání – nepokradeš.  Miners Union Hall poblíž sloužila jako společenský sál. Dnes se tu nachází malé muzeum, kde jsou uloženy některé dobové předměty – oblečení, šněrovací boty, klobouky, věci denní potřeby, staré omšelé fotografie, různé spisy. Za sklem je vystavena dokonce i červená lampička a fotografie nemravné Rosy May. Stěny zdobí obrazy a americká vlajka. Ve dvou rozích jsou vystavené dva honosné černě lakované a prosklené pohřební vozy.   V okolí se nacházely také slévárna, velký sklad, pivovar, Silver Mill Mine a fabrika vyrábějící kyanid. Velká nemocnice stála na protilehlém svahu kus nad hřbitovem. Důlní stroje byly nejdříve poháněny parou, topilo se dřevem. Jelikož bylo drahé, přišel Tom Legget s tím, že je možné přenášet pomocí drátů na velkou vzdálenost elektrickou energii. Vodní elektrárna pak byla spouštěna ve dvacet kilometrů vzdáleném Green Creek v listopadu 1892 a znamenala tehdy velký technický pokrok. Sloupy elektrického vedení postavili inženýři úzkostlivě do jedné řady, obávali se, že elektřina neumí zabočit.  

Počátkem devatenáctého století se objevilo v Bodie první auto. Ještě dnes je vidět na Main Street starou benzinovou pumpu Shell, vedle naleštěný tmavě modrý náklaďák. Benzin byl dopravován z nedalekého Carson City. Pětigalonové plechovky se po vyprázdnění rozvinuly a používaly jako střešní krytina. Velký požár zachvátil Bodie 25. července 1892 a zničil téměř všechny domy vnitřního města. A o šest let později shořela Standard Mill i s budovami dolů. Práce byla obnovena již za čtyři měsíce, ale výnosy ze zlatých dolů postupem času stejně nezadržitelně klesaly a ve třicátých letech proto většina obyvatel město opustila. Poslední velkou a konečnou ránu mu zasadil 23. června 1932 malý chlapec, když si v hospodářské budově jedné hospody hrál se zápalkami…   V Bodie zbylo pouhých deset procent budov. „Všichni moji kamarádi odešli. – Nikdo tu nezůstal, aby si se mnou připil. Nechali mě tu samotného jako bloudícího ducha,“ píše se na jednom časem zežloutlém papíru bez podpisu. Dnes jsou v Bodie ulice už klidné – bez krve a násilí, bez potu a hádek, bez neřesti. Jen poušť a krutá zima tu zůstaly, na jejich krutosti se vůbec nic nezměnilo.  

Radost by třeba udělaly Dänikenovi nebo některým jiným propagátorům myšlenky, že veškerý pokrok na Zemi je dílem mimozemšťanů. Svatí, vyobrazení na zdech kaple monastýru Koporin ve Veliké Plané v Srbsku, totiž mají svatozář zobrazenu tak, že vyvolává dojem nasazené helmy skafandru. Díky takovýmto obrazům přišli příznivci UFO na myšlenku, že jejich vzorem mohli být příchozí z vesmíru. Jaké ale měli oči a tváře, dnes nikdo neví. Místo nich je jen vyškrábaná zeď.  

  Zdejší svatí však s těmito představami nemají nic společného. Příběhy, které se tady odehrály, mají docela jiný náboj. „Vy nevíte, jak je Veliká Planá pro Srby významná? Tady se odehrálo hned několik důležitých kapitol z dějin země,“ říká Saša Bjelica, pro kterého je historie města, kde žije, koníčkem a občas proto provádí zahraniční turisty. „Tady objevil syn cara Lazara, jedna z nejvýznamnějších postav srbské historie, zázračnou vodu. Kousek odtud se také stala největší zrada, jakou srbský národ pamatuje, a tady je pak i místo největšího pokání,“ dodává.   A pak vysvětloval, proč zdejší kostely nestojí na kopci jako u nás, aby byly z dálky každému na očích a hlásaly tak široko daleko slávu boží, ale leží ukryté v údolích. Jen tak je Turci v době své nadvlády nad Balkánem nenašli a nezničili, nebo přinejmenším svatým nevyškrábali oči. Jinak by prý muslimům mohli nahlížet do duše a ukrást jim ji. Také vysvětluje, proč je prokletý rod Novakovićů a kde stojí Pokajnica (Pokání). A proč byly tělu legendárního hrdiny Černého Đorđa – Karađorđa, jak říkají Srbové – uťaty nohy a dodnes je pohřben bez hlavy. Trvalo staletí, než se zjistilo, že muž, kterého ctil i Napoleon, leží v nenápadném hrobě u jednoho malého kostelíka.  

  Saša vypráví a z těch pohnutých příběhů je cítit, jakou zarputilost v sobě musely najít malé, ale hrdé národy na Balkáně, aby odolávaly po několik století silnému tlaku Turků zlomit je. A mě napadá, že Jadran byl sice oblíbeným místem turistů z České republiky už za doby Jugoslávie, ale o národech, které kolem něj žijí, většinou nevíme téměř nic. Snad jen to, jaké mají moře, víno, jací jsou dnes – srdeční, milí a pohostinní k přátelům, ale ve vteřině zcela nesmiřitelní k těm, koho považují za svého nepřítele. Oni ale jiní ani být nemohou…  

napsala a vyfotografovala Dagmar CestrováReportáž z míst, o kterých vyprávějí srbské legendy, si můžete přečíst v listopadovém vydání magazínu Koktejl.