Napsala a vyfotografovala Jana Kollerová-Andrášová   To není příběh o objevení Ameriky, jak by se z názvu mohlo zdát, i když to ho do jisté míry ovlivnilo. Je o koloběhu života, tvrdém a neúprosném. Tam, kde něco začíná, kvůli zachování rovnováhy něco jiného musí skončit. A tak symbolicky v roce, kdy Kolumbus doplul omylem do Nového světa, musel zaniknout kus světa starého. Přímo v srdci vznikajícího strohého španělského království uvězněného ve škrobených středověkých límcích se zřítil sen o velké islámské říši, která navždy viditelně ovlivnila španělskou kulturu, architekturu a společnost. Skončila poslední z pohádek tisíce a jedné noci na evropském kontinentě. Arabský nápis devět tisíckrát vytesaný do stěn vznešeného sídla maurských vládců nikoho nenechá na pochybách, že Bůh byl skutečně všemocný, když vedl lidskou ruku a um, aby vytvořily skvost nazvaný Al-qala´at al-Hamrá. Rudá pevnost, skořicový mýtus, pozemský ráj pamatující lásku, vášně, moc, nenávist i intriky a vraždy. Dodnes vzbuzuje respekt a obdiv. Legendy říkají, že když se poslední vládce granadského emirátu Boabdil po kapitulaci před křesťany ohlédl z Průsmyku maurských nářků za ztraceným palácem, matka ho okřikla slovy: „Pláčeš jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž.“   OBDIVOVANÍ I ZATRACOVANÍ   Psal se rok 709, když Mauři přepluli Gibraltar a ze severní Afriky vkročili do Andalusie. V roku 711 dobyli Ceutu původně ovládanou Evropany. U Xerese porazili armádu Vizigótů vedenou králem Roderikem a podmanili si území sahající až k Pyrenejím. Zbytek země na severu si zaručil přežití smlouvou, podle které měl klid, pokud dodával každý rok sto panen do sultánových harémů.   Na druhé straně Pyrenejí se po pádu Římské říše mezitím sjednotili Frankové, aby pod vedením Karla Martela, který zmobilizoval silnou armádu v bitvách u Potiers a Tours, zastavili v roce 732 rozpínavost Maurů. Nebýt prý tohoto vítězství, dějiny Evropy by se třeba psaly v arabštině zprava doleva a náboženstvím starého kontinentu by byl islám.  

Vojska Abd al-Rahmána byla sice zatlačena zpátky na španělskou stranu Pyrenejí, ale francouzská královská pokladnice, div se světe, zchudla. A nejen ona, došly i zdroje zkonfiskované církvi, která na znak díků, že se mohla nadále klanět vlastnímu bohu, krále jen nenáviděla a hlasitě proklínala. Abd al-Rahmán I. založil v roce 756 první islámský stát v Evropě, Córdobský emirát nezávislý na arabské říši. Smíšením Arabů, Židů a následovníků Krista vznikla vyspělá unikátní křesťansko-islámská kultura. Roku Páně 775 Frankové dobyli zpátky i zbytek svého území a vnuk Martela, Karel Veliký, zahnal muslimy až kamsi k španělské řece Ebro.   Vnuk prvního emíra Abd al-Rahmán III. se stal kalifem, tedy arabským vládcem, pokračovatelem Alláha v roce 929, čímž byl Córdobský emirát povýšen na kalifát. Córdoba dosáhla rozkvětu a tehdy měla půl milionu obyvatel, dnes jich má 350 tisíc. Byla považována za kulturně nejvyspělejší zemi tehdejší západní Evropy. Spojením španělské a původní maurské architektury vznikl neopakovatelný stavební sloh, který tuto éru dodnes připomíná po celém Španělsku. Paradoxně vyznívá fakt, že toto obrovské území je na starém kontinentu dnes jedním z nejchudších.   Příliš velké sousto   Ukázalo se, že celá severní hornatá část poloostrova byla pro muslimy velkým soustem a Španělům, které sjednocovala myšlenka na vyhnání Maurů a Židů, se dařilo území postupně od severu dobývat. Z té doby pochází slovo reconquista, dodnes sladce znějící každému Španělovi.   Účel světí prostředky, a tak se po zasnoubení a později svatbě Izabely I. Kastilské s budoucím aragonským králem Ferdinandem II., za vydatné podpory Židů a křižáků pod vlajkou papeže Inocenta i francouzských feudálů, zlatý věk islámské říše ve Španělsku chýlil ke konci. Izabela a Ferdinand kvůli této válce téměř vydrancovali své královské pokladnice, Izabela prodala všechen soukromý majetek, drahé šperky, zlato, jen aby postavili armádu schopnou vyhnat Maury. Ti sice utrpěli rozhodující porážky ve Španělsku v letech 1212 a 1236, rod Nasirovců se ale v Granadě jako jediný dokázal udržet až do roku 1492. Po jedenácti letech válek vjeli Izabela a Ferdinand 2. ledna do města.   O dva roky později si smlouvou z Tordesillas španělská a portugalská koruna bratrsky rozdělily svět. Nestačilo ale dělit jen to, co už bylo objeveno, v sladké nevědomosti rozdělili i to, co na objevení teprve čekalo. Po 781 letech vlivu Maurů vznikla velká španělská koloniální říše.   PŘICHÁZÍ TEROR   Muslimský svět se za jediné století dokázal rozšířit od Španělska až k hranicím Číny a tak ani papež, ani Izabela a Ferdinand, ani jejich následovníci, a dokonce ani čas nedokázali smazat vzpomínky na velkou říši zvanou Al-andalus, táhnoucí se od jižní Francie přes převážnou většinu dnešního Španělska a Portugalska. Maurové patřili ve svém čase k nejvyspělejším národům světa a dnes není pochyb o tom, že jejich působení ve Španělsku mělo po stránce vzdělanosti, umění a kultury či architektury pozitivní stránky.   Granada, Sevilla a Córdoba byly svědky toho, že i přes rozdíly vedle sebe mohly žít odlišné kultury, jakými jsou islám a křesťanství. Samotná Granada a její okolí měly podle skromných odhadů v čase kapitulace posledního sultána až půl milionu obyvatel. Po reconquistě, tedy „znovudobytí“ poloostrova katolíky, už na toleranci mnoho místa nezbylo. Královna Izabela I. byla neúprosná a ve snaze deislamizovat svou říši rychle zapomněla na vděk Židům, kteří jí pomohli v křižáckém tažení. Nejen muslimové, ale i Židé dostali jednoznačně na výběr – pokřtít se, odejít do exilu, nebo zemřít. Odešlo přes dvě stě tisíc lidí, což negativně poznamenalo ekonomiku nového království.   Ti, kteří konvertovali, se zřejmě nezdáli dostatečně oddaní nové víře a byli neustále sledováni a vyšetřováni. Dnes už není pochyb, že španělský katolický fanatismus stvořil inkvizici s nejtvrdšími a nejkrutějšími regulemi. „Boží“ a královští bojovníci vyráželi do boje vyzbrojení Příručkou inkvizitora, která je kromě jiného utvrzovala, že poprava je vlastně dobrodiním. I ona pověstná španělská bota pochází z této pochmurné doby! To, co začalo původně jen jako válka proti nekřesťanům a nedostatečně přesvědčeným křesťanům, přerostlo v celkovou nenávist k bigamii, homosexualitě, bisexualitě a údajnému čarodějnictví. Španělské koruně se podařilo vybudovat mysterium teroru, kde měl každý strach z každého a každý udával každého.   Statistické odhady řádění nikým nekontrolované inkvizice ve Španělském království jsou neúprosné: za necelých čtyři sta let mělo jen asi dvacet tisíc lidí to štěstí, že nad nimi vyřkli „mírný“ rozsudek o tělesném trestu. Přibližně třicet tisíc uniklo smrti doživotím v žaláři, kde mohli zpytovat svoje „černé“ svědomí. Dalších dvacet tisíc zemřelo oběšením nebo nepřežilo mučení při výsleších. Očistný oheň na hranicích měl spasit asi třicet pět tisíc zbloudilých duší. A asi „jen“ nějakých pět milionů hříšníků bylo posláno do vyhnanství.   Za těmito zvěrstvy však muslimové nijak nezaostávali. Obnovili útoky na jinou část Evropy. Mohamed II., turecký vládce, napadl řecký Ródos v roku 1479, jen tři roky před pádem Granady, ale byl poražen. Na území dnešní Itálie měl větší štěstí, dobyl část Království neapolského. Zajal 22 000 mužů, z nich 12 000 umučil před branami dobytého Otranta. Zavraždili všechny křesťanské kněze, kteří jim přišli do cesty. Toho, kdo odmítl přijmout islám, stihl stejný osud…   SKOŘICOVÁ PERLA   Po pádu Córdoby v roce 1236 a Sevilly roku 1248 se Mauři stáhli už jen do pevnosti nad městečkem Garnata al Jahud, na kopec al-Sabíka. Na malé náhorní plošině začal Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr budovat mocný nezávislý emirát, pýchu islámského světa, který se po následujících dvě stě padesát let táhl od Gibraltaru přes Málagu až po Almerii. Granada v rukou dynastie Nasirovců byla podobně jako svého času Córdoba jedním z nejbohatších míst země, kde se dařilo obchodníkům, řemeslníkům a umělcům. Al-qala´at al-Hamrá, dnes jednoduše Alhambra, však nebyla jen hlavním vojenským stanem Nasirovců. Rod byl milovníkem umění, kultury, historie, podporoval vědu a nové vědecké objevy své doby, na jejich dvoře byli vítáni učenci, mudrci, historikové, umělci. Alhambra, jak na ni vzpomínají v kronikách, se stala rájem na zemi…   První sultán z rodu Nasirovců měl sídlo nejprve na kopci naproti dnešní pevnosti, tam, kde stojí fascinující čtvrť s křivolakými uličkami Albayzín. Dějiny Alhambry se však ve skutečnosti začaly psát v Alcazabe, její nejstarší části. Byla to původně čistě vojenská pevnost. Rok od roku se rozrůstala, v jejím těsném sousedství vyrostly přepychové paláce panovnické rodiny s bazény, romantickými zákoutími poskytujícími soukromí, vším, o čem mohli na středověkých zkostnatělých evropských dvorech, kde tak nanejvýš řinčely meče při neustálých soubojích, jen snít. V čase svého rozkvětu žilo mezi jejími zdmi 1500 až 2000 obyvatel. Těsně pod nimi se rozprostíralo malé městečko Medina s tradičními arabskými veřejnými lázněmi, zahradou plnou zvířat, paláci rodin spřízněných s panovníkem. Na protilehlém kopci, jen několik minut jízdy na arabském plnokrevníkovi, měli granadští sultáni na dosah další rajské záhrady a vzdušné sídlo Džannat al-aríf, Arifovu zahradu, dnes Generalife.  

TÉMĚŘ NADPOZEMSKÉ   První dojem turisty blížícího se k palácovému komplexu dnes může být smíšený. Nejen že musíte hlídat čas, kdy smíte vstoupit do paláců, protože se nekompromisně dodržuje, ale navíc je problém se k němu spletí šipek vůbec dostat. Už samotná koupě vstupenky může být jako výhra v loterii. Pokud nepřijdete hned ráno, nejpozději do oběda, nemusíte se dovnitř ten den dostat.   Alhambru si v sezoně prohlédne denně okolo šesti tisíc turistů. Předpokládá se, že luxus Nasirovců proběhnete za stanovenou půlhodinku. V paláci jsou rozestavěné stráže, místy i ozbrojené, přesto jediné, co kontrolují, je čas vstupu, zvědavé pohledy a cvakání fotoaparátů. Pokud nevcházíte s organizovanou skupinou, můžete se procházet, kde chcete.   Vchod dnes vůbec není tam, kde býval v časech granadského emirátu, takže trochu trvá, než se zorientujete a logika paláce dá jakýs takýs smysl. Ale ve chvíli, kdy se tak stane, zjistíte, že Alhambra je jedním z nejúžasnějších míst, jaká jste kdy měli možnost vidět: pohádkové paláce se ve světlech odrážejí od klidné hladiny vodních nádrží a působí téměř nadpozemsky.   Nejstarší zachovalou částí je Mexuar. Postavil ji pravděpodobně zakladatel pevnosti Mohamed Ibn Yusuf Ibn Nasr nebo jeho syn Mohamed V. Tady bylo správní centrum Nasirovců, administrativní místnosti, sál soudu sousedící s řečnickým sálem, který filigránskou krásou vyráží dech, a to ani netušíte, že jste teprve na začátku úchvatné procházky. Tady sultánové poslouchali prosby i nářky poddaných. Jak se traduje, ti většinou odcházeli spokojení, protože Mauři vládli tomuto území celkem tolerantně. Zřejmě pochopili, že jinak se u moci dlouho neudrží. Odtud měli skrz čtyři velká arkádová okna s arabskými motivy a úryvky koránu jako na dlani celý tehdejší Albayzín. Bohužel při výbuchu dílny na výrobu střelného prachu někdy okolo roku 1590 byla zničena i tato místnost a stále není zcela v plné kráse.   Klenot paláce   Pýcha tohoto paláce, arabsky quamariyya, Věž barevného skla, dnes Comares, měla být pravděpodobně vojenskou baštou vysokou úctyhodných čtyřicet pět metrů. Stěny jsou obloženy zlatem a mozaikami. Kopule sálu Velvyslanců má nejkrásnější výzdobu v celém paláci. Osmnáct vzorů a výjevů představuje sedm poschodí muslimského nebe a přímo pod klenbou tohoto nebe sedával na trůně panovník. Můžeme si jen domýšlet, že v rozích stávaly gigantické vázy plné květin, na podlaze byly rozložené velké polštáře na sezení. Vzduchem se vznášela vůně orientálních parfémů a do ticha se ozývala voda tekoucí všudypřítomnými kanály a fontánami. Uprostřed této nádhery vykonal emír i svůj poslední politický čin, když podepsal kapitulaci. A v tomto sále o několik měsíců později Kryštof Kolumbus dostal královské požehnání Izabely k plavbě do Indie, která, jako víme, skončila někde docela jinde…   Zdejší místo je rájem, kde kroky návštěvníků provází voda ve všech podobách – tekoucí, stříkající, stojící… Ale i v ráji může občas zahřmít. Nic nemohlo být horší než hněv sultána, když zjistil, že mu věrný přítel svedl favoritku Zorráju, či Zenete, a nic nemohlo být krutější než pomsta podvedeného vládce. Abú al-Hasan zorganizoval velkolepý banket a pozval třicet šest členů rodu milence své vyvolené. Hnán žárlivostí a pomstou je nechal povraždit. O osudu Zorráje není známo nic. Trestu ale určitě neunikla. Honosný sál jedné části sídla s bohatou stropní výzdobou tak dnes nese jméno rodiny Abencerrajů.   Konec ráje?   Zdejší nádherné původní zahrady, které za století také několikrát změnily tvář, byly vysázené v maurském slohu, s mohutnými cypřiši a živými ploty stříhanými do tvarů jeskyněk, uliček a jednoduchých labyrintů i ovocných sadů. Voda, pro Maury nedostatkový poklad, byla též symbolem jejich ráje. Dokázali ji využít do poslední kapky. Proto bylo jedním z prvních úkolů zabezpečit ji v Alhambře. Tím byl pověřen Ibn al- Ahmar, který ji přivedl ze šest kilometrů vzdálené řeky Darro důmyslnou vodovodní sítí cisteren a potrubí. Kritici si však nemohou odpustit poznámku, že to, co obdivujeme v Alhambře, je jen vylepšená a zdokonalená verze římských akvaduktů. Velká většina zeleně v dnešní Alhambře ale byla zřejmě Arabům zcela neznámá.   Koncem 15. století ale začalo i do tohoto ráje odkudsi zatékat… Dostavily se roky stagnace a mezi otcem, emírem Abú al- Hasanem, tehdy ještě po boku se Zorrájou, které podporovala část země, a jeho synem Boabdilem začal otevřený boj o následnictví. Posledních deset let před pádem města, od roku 1482, byl život v Alhambře i celém emirátu poznamenaný občanskou válkou, kterou rozpoutal Boabdil. Nebýt žabomyších sporů, nebyli by zřejmě Mauři poraženi tak rychle, otázkou je, zda vůbec a případně kdy. Křesťanská vojska Izabely a Ferdinanda položila na lopatky nejprve venkov a v roce 1491 obklíčila Granadu. Boabdil, který svými mocenskými zájmy dohnal říši k pádu, ji po osmi měsících podepsáním kapitulace vyměnil za údolí Alpujarras, třicet tisíc zlatých v hotovosti, politickou a náboženskou svobodu pro sebe a své poddané. Tady někde bez happyendu zazvonil zvonec a přepychové pohádce v hrdé červené pevnosti byl konec…   ODVRÁCENÁ TVÁŘ   Po odchodu Maurů byla postupně podstatná část původních budov katolíky srovnaná se zemí a to, co nechali stát, milostivě „upravili“. Kresby a pozlacení zmizely, co se dalo, zabílili vápnem. Zařízení a nábytek zničili, vyhodili, spálili…   Celé jihovýchodní (zimní) křídlo paláců a muslimský hřbitov padly za oběť renesančnímu monumentu, který si jako symbol vítězství křesťanů nechal roku 1526 postavit Karel V. Maurský Palác princů musel uvolnit místo klášteru svatého Františka. Dnes je tu hotel. Kroniky se shodují, že nejúžasnější stavbou pevnosti byla mešita zdobená od podlahy po strop drahým mramorem a unikátními barevnými mozaikami. Na jejím místě teď pyšně stojí až příliš velký kostel Panny Marie.  

Jistý šlechtic v roce 1812 vyhodil do vzduchu některé z věží. Napoleon měl ještě lepší plán, chtěl Alhambru vyhodit do vzduchu celou. Naštěstí se našel obětavý voják, který potají zničil všechny výbušniny a paláce zachránil. Co se nepodařilo zničit člověku, to zčásti dokonalo zemětřesení v roce 1821. Až s příchodem romantismu lidé oprášili velké příběhy o lásce, zradě a nenávisti, někdy v roce 1830 se islámské tradice a hodnoty dožily vzkříšení i v Granadě, Alhambra zažila první významný příliv turistů.   A nejen první turistické příručce od Washingtona Irwinga z roku 1832 můžeme vděčit za to, že lidé procitli z letargie. Alhambra začala přitahovat umělce jako silný magnet. Možná jméno Théophile Gautier mnohým nic neříká, autor zfilmovaného Kapitána Fracassa, jeden z bohémských literátů druhé romantické vlny, velmi cestoval, ještě víc četl a jeho vědomosti prý daleko překračovaly poznatky v tehdejších encyklopediích. Orient, starý Egypt či Řecko znal dokonale osobně a jednou z jeho velkých lásek, jíž všude, kam přišel, dělal neplacenou reklamu, se stala právě Alhambra, podobně jako okouzlila na první pohled i Victora Huga.     PODIVNÉ POKUSY   Těžko říci, zda se granadští sultánové neobraceli v hrobě nad činy těch, kteří se pokoušeli navrátit lesk jejich palácům. Prvním, kdo se pasoval na restaurátora bez znalostí a vkusu, byl král Ferdinand Aragonský, ale jak tvrdí historické záznamy a názory dnešních odborníků, jeho zásahy Alhambře ještě uškodily. V roce 1858 se Rafael Conteras, ať jsou mu nebesa milostivá, pokoušel změnit vzhled paláců a dát jim kdoví proč perskou tvář.   Zatímco se turistům oslepeným zlatem podlamují kolena při pohledu na dokonalost paláců, i když bez zařízení, tento skvost islámské architektury má ve skutečnosti velmi skromný původ. I když byly emiráty ve Španělsku jakkoliv prosperující, musely se potýkat s nedostatkem základních surovin. Granada ležící na úpatí Sierry Nevady, ale i celá Andalusie jsou chudé, daří se tu jen všudypřítomnému olivovníku, východní část byla dokonce jen obyčejnou neúrodnou polopouští. Pokračující reconquista ze severu ukrajovala z úrodné půdy stále větší kusy a Granada byla odkázaná na dovoz. Ale možná jí na hodnotě přidává právě to, že i když si mohla dovolit jen skromný materiál, jako jsou obyčejné cihly, dřevo, sádra či kachlíčky, zruční řemeslníci dokázali i z tohoto mála vyčarovat iluzi dokonalosti, bohatství a skutečného luxusu, který uchvacuje svět i po zhruba půltisíciletí od svého pádu. Alhambra dodnes nemá v Španělsku žádnou konkurenci.   VĚČNÁ PŘITAŽLIVOST   Shodou šťastných náhod Alhambra přežila i reconquistu a bez ohledu na to, kolik z její krásy bylo ve skutečnosti srovnáno se zemí, ještě zdaleka lidstvu nepověděla poslední slovo. Pro svou neobyčejnou krásu se dostala do finále seznamu památek pro nových sedm divů světa. Do této ankety se nedávno zapojilo sto milionů lidí z celého světa. I když se mezi novou magickou sedmičku nakonec nedostala, bezesporu divem světa je.  

Nebýt Maurů a jejich vzdorné, pyšné Alhambry, kdo ví, zda by se vůbec „vševědoucí“ oko katolických veličenstev podívalo směrem k zasněženým horám. V osmém století přišli na starý kontinent Arabové s cílem podmanit si ho. O sedm století později bylo jejich impérium v Evropě rozbito na prach. Přešlo dalších pět století a jsme svědky toho, že islám si znovu brousí zuby na Evropu, ba zaťal drápky ještě dál – až do Nového světa. Al-Kajda dodnes nerozdýchala porážku muslimů Karlem Martelem, kterého jejich vůdce neušetřil ani ve svých projevech plných nenávisti. Někteří vyznavači islámu vyzývají k obnovení velké říše Al-andalus, která je podle nich povinností všech muslimů stejně jako očista starého kontinentu od dětí křižáků se španělskou a francouzskou krví. Nekonečná hra na kočku a myš snad ani nikdy neskončí.

Napsala Barbora Mykisková, vyfotografoval Martin Mykiska   „Fiesta v mojí vesnici je něco mnohem lepšího než ta velká organizovaná show tady,“ líčí nám v bolivijském městě Oruro policista Flores svátek v zapadlé vsi Huachacalla. Karneval Orurská diablada je přitom v zemi nejvyhlášenější. „Jen tam jeďte, a uvidíte. Moji příbuzní se o vás dobře postarají.“ Ve Floresově vesnici se navíc můžeme znovu setkat s jeho synem Davidem, kterého jsme při cestování po Bolívii náhodně poznali, a on nás pak v Oruru dva dny nezištně hostil. Kdo by tedy takovému pozvání odolal. Indiánky sundaly buřinky a narazily si vlněné kulichy. Po téměř rovné pláni porostlé nízkými keříky, na obzoru lemované horami, fičí ledový vítr. Vše vypadá pustě a nekonečně. Ženám zpod přikrývky hlavy vykukují jen dlouhé černé copy. U tranky (kontrolního stanoviště na kraji vesnice, označeného závorou) kupujeme chleby, což se ukazuje jako prozíravé. Po dvou hodinkách jízdy se totiž náklaďák porouchal. Řidič opravuje a pasažéři mají čas na polední pauzu – ke chlebíkům přikusujeme nanuk koupený od spolucestujícího. Prodavač, mířící do Huachacally, si připisuje první tržbu.  

Jsme v cíli. Je hodina po poledni a vystupuje tu většina pasažérů, mezi nimi indiánka s plynovou bombou a hromadou ranců. Vypadá jako důstojná první dáma nějakého apačského pohlavára. Pomáháme jí přemístit náklad k domovu a pěkně se při tom zadýcháváme. Na rozdíl od ní. Zvuky bubnů a píšťal nás neomylně vedou na poměrně velké náměstí. Téměř okamžitě nacházíme krámek pana Vladimira, Davidova švagra. V komůrce za krámkem odkládáme batohy a na náměstí se vracíme v okamžiku, kdy dochází k vyvrcholení „korunovace“ kostela.   

Koruna pro kostel Průvod přichází ke kostelu a několikrát ho dokola obejde. Pak se hlavní „principál“ s květinovým věncem kolem krku v kleče chvíli modlí a poté leze na věž. Nejprve po vnitřních schodech, pak lavíruje na úzkém ochozu přímo na věži. Zvony vyzvánějí a on klade věnec z krku na hromadu dalších, které už nahoru vynesly jiné skupiny tanečníků. Dole u kostelní zdi je pekáček se žhavým uhlím. Postupně k němu přicházejí indiánky a na uhlících pálí hrsti koky, sušené okvětní lístky či kapky alkoholu. Indiánský obětní rituál přímo na zápraží kostela!   Mezitím vylezl na věž jiný tanečník, aby vykonal další velmi podivný rituál. Nese dvě slepice, které nahoře podřízne. Krev kape na střechu kostela. Hlavy hází dolů, aby je lidé spálili na onom žhavém obětišti. Pak dolů letí i těla čerstvě zabitých kurů, se kterými účastníci rituálu chvíli tancují a nakonec je kamsi odnášejí. Nejspíš do polévky.   Lidé na náměstí se na nás tváří mile – tedy pokud nás vůbec vnímají. Většinou jsou mírně přiopilí a zcela zaujatí tancem a zábavou. Muzikanti hrají na starobylé nástroje – masivní dřevěné flétny tacna, doprovázené jedním až dvěma bubny a činely. Hudební produkce nedosahuje zrovna uhlazené koncertní úrovně, ale tady jde přece především o rytmus. Mladí i staří tančí ve skupinách, někdy jsou staří uprostřed a temperamentnější mladí na krajích. Jindy jsou obě skupiny oddělené od sebe.   Na Martina se nalepil jeden strejda s píšťalou v ruce a začal nás vítat. Bohužel byl bezzubý a opilý, takže mu nebylo vůbec rozumět. Jemu to samozřejmě nevadilo. Nechal nám nalít kalíšek od procházejícího muže s čajovou konvičkou plnou alkoholu. Pak Martina začal brát za ruku, objal kolem ramen, líbal na ruce i na tváře. Znova a znova…  

V podvečer se přehnal liják. Lidé se schovali do okolních hospůdek a náměstí zůstalo jen plné papírků a girland. Davida jsme zatím nenašli. Teď, během fiesty, je prý těžké kohokoliv najít. Musíme počkat, až na něj narazíme někde na ulici.

Veselí venku trvá hluboko do noci, ještě po třetí hodině ranní je slyšet zpěv a smích. Ráno nám muž s kytarou na ulici vysvětluje, že jde na jakousi kytariádu. Když se ptáme, co to je, směje se a říká: „Pojďte se podívat!“  

Pít je potřebné Dvorek je plný svátečně oblečených lidiček. Uprostřed jsou upevněné listnaté větve ověnčené barevnými papíry. Kolem obcházejí v kruhu muži s kytarami a píšťalami. V protisměru k nim chodí ženy a zpívají. V horní části dvorku právě zabíjejí dvě lamy. Všude plno lidí, smíchu a vřavy. Téměř okamžitě jsme pohoštěni talířem hustého vývaru s kolínky.   Průvod s kytarami se náhle vzdálí od větví a odchází ze dvorku a většina ostatních indiánů se hrne otevřenými vraty za muzikanty a zpěvačkami. Jdeme také a v uličce konečně potkáváme Davida. Hrne se k nám radostně a vřele a že nám půjčí místní oblečení, abychom lépe zapadli. Martin dostává bělostnou košili a tmavé sako a já několik spodniček, širokou svrchní sukni, svetr i buřinku. Jsem naprosto stejná jako ostatní ženy a dívky, jen moje světlé, tenké a krátké „myší ocásky“ se nedají srovnat s tlustými černými copy místních holek.   Konečně se od Davida dozvídáme, jak to tu chodí. Každá čtvrť se schází na jednom z dvorků a slaví společně. Každý rok se hostitelské dvorky vyměňují a když se prostřídají, začne nové kolečko. Čtvrti pak mezi sebou soutěží v tanci a zpěvu po hromadném posilňování jak jídlem, tak alkoholem v podvečer na náměstí. Je dopoledne, většina veselících se je už teď před polednem dost silně pod vlivem alkoholu. Všude nabízejí jídlo i pití, polévku si dáváme rádi, ale pálenku se snažím odmítat. Co nemohu odmítnout, jsou srdečné nabídky k tanci. Jejich španělštině moc nerozumím, pálenkou ztěžklé jazyky nejsou zrovna ohebné. Podle Davida místním chybí trénink, během roku se  moc nepije. „Většina vesničanů chápe opilost jako možnost spojení se světem zemřelých,“ vysvětluje David. Jednou do roka tak všichni považují o této slavnosti spojení s nadpřirozenem za potřebné, a dokonce žádoucí. Všude je ruch a hluk, hra na hudební nástroje je přehlušovaná discohudbou z praskajících kazeťáků.  

Alkohol a nostalgie

Náhle padla na Davida, asi kvůli pití, nostalgie. Začal se nám svěřovat, jak je na tomto světě hrozně sám, proto je trochu jiný než ostatní a proto nás má tak rád. Až mu vyhrkly slzy. Začal mě objímat a plačtivě si stěžoval, že nemá ani žádného bratra. Martin mu navrhuje, že budou jako bratři, což ho dojalo ještě víc. Přibrali mne do kroužku a chvíli se tam tak objímáme a plácáme po ramenech. Přesto si David uchoval tolik střízlivosti, že byl schopen nám sdělovat praktické věci a starat se o nás. Dohodli jsme se, že si půjdeme odpočinout do jeho domu. Jeho maminka ho začala utišovat v jeho depresivní náladě a když se začal zmítat, uklidnila ho ve stylu drsné ajmarské výchovy: zalehla ho svým tělem a nařídila mu spát.

Odpoledne je relativní klid, ale k večeru to na Placa de Armas opět začíná vřít – v jednotlivých rozích tancují čtyři nezávislé skupiny, které se co chvíli střídají na plácku před kostelem. Tanečníkům nad hlavami létají girlandy, práskají kapsle, rachejtle a víří barevné dýmovnice. Z balkonu jednoho domu je povzbuzuje skandování:

„Arriba, abajo, dentro.“

Na arriba vystřelují ruce s kalíškem v přípitku prudce vzhůru, na abajo klesají a na dentro, tedy „dovnitř“, putuje obsah kalíšku dovnitř… Načež ihned někdo rychle dolévá. „Arriba, abajo, dentro.“ Pak dojde opět na tanec. I my se celými těly oddáváme divoké ajmarské kultuře. Tancování, podpořené alkoholem a hlukem, se stává jakousi společnou orgií.   Nad horami se nenápadně, ale nekompromisně zatáhlo. Atmosféra je dramatická a ponurá. Dav ale tančí a šílí dál. Jako by lidé ztráceli svou individualitu a stávali se nedílnou součástí jediného celku. Začátek deště nikdo nebere na vědomí. Naštěstí se tentokrát nerozpršelo moc.  

Malé noční drama

Když s partou Davidových kamarádů skončíme v hospodě na pivu, rozjíveně, ale překvapivě věcně se začneme bavit na téma, proč je v Bolívii tak dobře, přestože je to tak chudá země. „…a Martine, proč se sem tedy neodstěhuješ, když jsou u vás v Evropě ty domy a pozemky tak drahé? Tady si uplácáš domek z hlíny, trochu pomohou sousedi a máš dům během chvíle a skoro zadarmo. A postavit si ho můžeš, kde chceš, tady je místa všude dost!“ ptají se Martina. Je třeba přiznat, že v tu chvíli nenacházíme žádnou přesvědčivě znějící odpověď.  

Vracíme se na náměstí, kde se stále tancuje, déšť nedéšť. Opilé indiánky s dětmi na zádech vytrvale hopsají, kolem nich se motají chlapíci s láhvemi v rukou. V jednom rohu náměstí hoří veliká vatra, dlouzí hadi tanečníků se proplétají sem a tam. Bubny duní tmou, píšťaly přidávají táhlé vysoké tóny. Z hospůdek se nese populární hudba. Značně unaveni končíme znovu v Davidově domě. Do místnosti s dřevěným patrem se leze po žebříku. Na patře si můžeme ustlat.   Po půlnoci mě budí srdceryvný pláč. Chvíli ho zkouším ignorovat, ale pak mi to nedá. V dolní místnosti sedí na studené podlaze počurané, promrzlé ani ne roční dítě a brečí na celé kolo. Vedle spí na posteli opilá indiánka a dítě vůbec neslyší. Nacházím suché plínky a kalhotky a převlékám dítě do suchého. Snažím se je chovat a zahřát v dece, kterou jsem našla opodál. Dítě ale křičí a křičí, asi má hlad. Asi po půlhodině se naštěstí vrací opilý David se svou sestrou. Předávám jí dítě. David je opilý a vede s kýmsi další bouřlivé diskuse. Snažím se usnout. Později v noci se mi pak zdá, jak opilé indiánky tančí s děcky na zádech, ta jim vypadávají na zem a ony po nich šlapou. Brrr.   Ráno se na nás všichni culí, jako by ani neexistovala kocovina. David i jeho matka se na nás smějí z postele jako sluníčka, není přece hezčího dne než ten dnešní, a navíc tu mají takovou vzácnou návštěvu. Později se dostavila také sousedka se svou malinkou dcerou. I ta se culí na celý svět, jako by ani nebylo nočního hladového a studeného šoku. Při polévce si rodinka navíc rozebírá mou noční „záchrannou akci“. Dítě měla hlídat Davidova máma, ale očividně nebyla při smyslech. Všichni mají ze mě legraci, prý jsem ho měla nechat řvát.  

K polévce dostáváme kus pravého sušeného masa z lamy. Všichni se do něj zakusují s velkou chutí. My také – do chvíle, kdy zjišťujeme, že je z jedné strany pořádně plesnivé. Drsná rasa, tihle Ajmarové.

Ajmarové

Jsou spolu s Kečuy nejrozšířenějším indiánským etnikem v Bolívii, kde se k indiánské krvi hlásí až 80 procent obyvatel. Na bolivijském Altiplanu proslaví ročně jen ve svých domovech asi 15 až 20 dnů. Celkově s návštěvami ostatních vesnic v okolí proslaví každý rok asi 30 dní.

Obyvatelé Altiplana neoddělují modlitbu od práce či jiné činnosti, jak je obvyklé v západním světě. Vše je jedním celkem. Například déšť představuje mužský princip a padající voda oplodňuje zemi (ženský princip). Fiesta je pro ně současně zábavou i duchovní záležitostí a také prostorem ke vzájemnému setkávání a komunikaci.

Fiestou vzdávají hold svým idolům, které si jednoduše zabudovali do svého křesťanského světa. Jejich bohové jsou jako lidé – snadno se mohou rozhněvat, když nedostanou to, co mají rádi, proto jim obětují.

Ajmarové se i dnes drží svého oblíbeného nomádského života – rádi se živí obchodem, řízením náklaďáků či autobusů a cestují po celé zemi. Nemají moc smysl pro cílevědomou práci, pro stálost. Ani nejsou příliš tvořiví. Než by něco na obživu vyráběli, raději se živí kontrabandem přes chilskou hranici. Na druhou stranu pro hmotné zabezpečení života potřebují naprosté minimum, proto tu z jejich pohledu vlastně neexistuje chudoba.

Napsal a vyfotografoval Petr Ryšlavý   Málokterého rekreanta či cykloturistu, který v jakoukoliv roční dobu projíždí tři kilometry pod Kvildou kolem Františkova, napadne, že tato malá šumavská osada má tak bohatou historii. Dnes uvidíme v horském úžlabí říčky Teplé Vltavy, dříve zvané Schwarzbach, uprostřed hlubokých lesů šplhajících do příkrých strání po obou stranách silnice, všehovšudy čtyři domy a stálé obyvatele spočítáme na prstech jedné ruky. V minulosti však Františkov nebýval poklidným hnízdečkem se dvěma penziony ideálními pro rodinnou rekreaci či školu přírodě. Naopak, po dvě století tady kvetl průmysl a v jednom období se tu někteří lidé dokonce báli o život.  

●●● V polovině 18. století se v úzkém údolí na březích Vltavy objevila první sklárna nazvaná Biertopfhütte neboli U Pivního hrnce – podle viklanu na skalním masivu, který svým tvarem připomínal pivní sud či korbel. Zhruba po sto letech ji vystřídala nová sklárna, přestavěná koncem 19. století na papírnu. Pro její pece se dovážela z blízké Chalupské slati rašelina, ve stejné době byla postavena také elektrárna. Za první republiky zde byla zřízena i škola pro děti zaměstnanců. V letech hospodářské krize ale papírna skončila, ovšem opravdu temná doba dějin Františkova měla teprve nastat.   Koncem třicátých let se nad obcí začaly stahovat mraky tajemna, utajovaných skutečností, otročení a bolesti. Po Mnichovské dohodě, kdy se české pohraničí ocitlo v Hitlerových rukou, se stal rovněž Františkov součástí Velkoněmecké říše. Krušná léta nastala.  

●●●

Válečné dění v této zapomenuté končině Šumavy si můžeme vykreslit podle výpovědi svědků a několika historických faktů. Papírna ve Františkově byla v roce 1939 přestavěna na strojírenský závod firmy Knäbl. O dva roky později přišli místní žáci o svoji školu, stala se z ní ubytovna pro dvacet ruských válečných zajatců. Podle tvrzení starousedlíků z Borových a Svinných Lad sem byli přiváženi zajatci z Ukrajiny. Komandu gestapáků, údajně šlo o osm mužů, podléhal Františkov i poněkud vzdálené Prameny Vltavy. Pro sebe si na Františkově zabrali takzvaný panský dům u silnice na Kvildu, kde je dnes penzion. Zajatci v prvopočátcích museli pracovat v lese, na rašeliništi nebo odstraňovali sníh z cest.   Mnoho se mluvilo a dodnes mluví o zdejší podzemní továrně. Podle výpovědí starousedlíků ji budovali zajatci. Značné množství vytěženého kamene posloužilo ke zpevnění cest i břehů Vltavy. V roce 1944 byla z Českobudějovicka do Františkova přesunuta pobočka továrny na letecké motory firmy Junkers. Prý sem byla přemístěna také část firmy Messerschmitt z Řezna, zaměřující se na výrobu leteckých kabin. Svědci válečných událostí tvrdí, že budova přímo u silnice sloužila pouze jako kantýna a ubytovna pro čtyřiatřicet německých dívek z Mnichova, které zde snad balily součástky. Vlastní výroba se však odehrávala v podzemí.   ●●● Kousek nad autobusovou zastávkou vedle penzionu dnes uvidíme kříž poněkud skrytý v okolním porostu. V těchto místech stála za války kuchyně, kde se stravovali zajatci a totálně nasazení z pracovních táborů. V mládí tu pomáhala i paní Mikešová z Borových Lad.   Podle některých nedoložených tvrzení místní jednotka gestapa přijímala každý měsíc další zajatce na těžké práce – nikdy se prý nevrátili domů. Svou roli sehrály též bývalé papírenské pece. V nich se spalovala rašelina těžená po celé válečné období z Chalupské slati. A nejen rašelina! Z komína prý koncem války stoupal kouř charakteristický nepříjemným zápachem. Byla zde pálena těla zbídačených zajatců, pracujících také na jiných místech, například u Pramenů Vltavy nebo na Stolové hoře, kteří byli zastřeleni. Úložiště popela z těchto pecí se bohužel dosud nenašlo.  

●●●

Františkov se svou pohnutou minulostí si dodnes uchovává tajemství. Dohady místních lidí, kteří zde bydleli a dnes jsou již většinou mrtví, čekají na další výzkumy a potvrzení. Tajemná historie však láká odborníky i laiky víc než ověřená strohá fakta.

Některé bývalé podzemní továrny
Richard I.-III.
Lokalita: Litoměřice, pod vrchem Bídnice, Ústecký kraj. Se svými více než třiceti kilometry chodeb šlo o největší podzemní továrnu na našem území. Pro výstavbu Richardu (krycí jméno B5) byly využity prostory tří vápencových podzemních dolů. Stavba se začala projektovat v roce 1943 a měla být dokončena v srpnu 1945. Ještě během výstavby byl spuštěn provoz Richard I., ve kterém se vyráběly součásti motorů do tanků a těžkých vozidel. Pracovali tu vězni z nedalekého koncentračního tábora Terezína i tábora zřízeného přímo u továrny. V současnosti slouží Richard II. k ukládání radioaktivního odpadu, ostatní prostory jsou nepřístupné.
Albis-Werke
Lokalita: Litoměřice, Ústecký kraj. Albis-Werke byla pobočkou německé firmy Propeller-Schwarz a specializovala se na výrobu leteckých vrtulí. Do podzemních prostor Labskozámeckého pivovaru, pozdějších Sudetských chladíren, byla přesunuta po bombardování Berlína v roce 1942. Většinu prací zajišťovali vězni z koncentračních táborů Terezín a Litoměřice. Po válce byla většina zařízení továrny demontována a odvezena Rudou armádou. Dnes je celý objekt v žalostném stavu.
Rabštejn–Janská
Lokalita: Českokamenicko, Ústecký kraj. V Rabštejně se už od roku 1942 vyráběly součásti k německým letadlům. V roce 1944 pak byla zahájena výstavba podzemní letecké továrny pro výrobu komponentů k messerschmittům, junkersům a vrtulníkům FA 223. Po válce zde byly vybudovány obrovské nádrže pohonných hmot pro vojska Varšavské smlouvy. Dnes je tu expozice mapující historii tohoto místa.
Výpustek
Lokalita: Blanensko, Jihomoravský kraj. Osídlení jeskyně v údolí Křtinského potoka sahá až do mladého paleolitu, tvrdě ji ale poznamenala těžba fosfátů a zejména úprava na sklad munice po roce 1935. Během druhé světové války německá armáda přeměnila pět jeskyní Moravského krasu na podzemní továrny. Výpustek od roku 1944 sloužil výrobě leteckých součástek a motorů německé továrny Auslasswerke. V šedesátých letech zde byl vybudován rozsáhlý protiatomový kryt. Dnes patří Výpustek Správě jeskyní České republiky, která jej v březnu zpřístupní veřejnosti.
Býčí skála
Lokalita: Blanensko, Jihomoravský kraj. Další jeskyně Moravského krasu poznamenaná působením Wehrmachtu. Zatímco ve Výpustku výroba leteckých součástek plně probíhala, v Býčí skále se jejich plánovaná produkce nikdy nespustila. Nakonec zde byly jen uloženy kotle s použitým olejem z válečné výroby. Při výstavbě továrny a skladů však došlo mnohými odstřely k nevratnému zničení nesmírně bohatého archeologického naleziště, protože stejně jako ve Výpustku bylo v Býčí skále a jejím okolí paleolitické sídliště. V současné době zde Česká speleologická společnost pořádá Dny otevřených dveří.
Storch
Lokalita: Tišnovsko, Jihomoravský kraj. Do tří nepoužívaných železničních tunelů na trati Brno–Křižanov–Žďár nad Sázavou byla pod krycím názvem Storch v roce 1944 přesunuta výroba letadel Messerschmitt Bf-109 z rozbombardovaného vídeňského závodu. Tyto tři tunely nakonec byly jediným místem v celém protektorátu, kde se montovaly kompletní stíhací letouny. V továrně, která nesla jméno Diana GmbH, mělo pracovat až pět tisíc zaměstnanců a za necelý rok se zde vyrobilo asi osm set padesát stíhaček.
Račice nad Trotinou
Lokalita: Smiřicko, Královéhradecký kraj. Na výstavbu továrny v lesích nedaleko obce Račice byla nasazena převážně česká inteligence, například učitelé a od uzavření středních škol v roce 1944 také studenti. Továrna sloužila k výrobě a opravě stíhačů tanku Jadgpanzer. V padesátých letech bylo podzemí zanášeno chemickým odpadem, dnes je v nadzemních objektech umístěn sklad speciálních chemických látek Armády ČR.
Kainit
Lokalita: Berounsko, Středočeský kraj. V lomu Alkazar byla budována podzemní továrna s krycím názvem Kainit pro výrobu leteckých motorů firmy Avia. Nebyla nikdy dokončena. Ovšem ještě dříve zde byla firmou Škoda plánována výstavba továrny Sigma III., která by vyráběla tankové kanony ráže 75 mm. Mezi lety 1959 a 1964 byl do štol svážen radioaktivní odpad, který je tu zabetonován dodnes. Ostatní podzemní prostory slouží jako významné zimoviště netopýrů.

Moderátorka a zpěvačka. Za posledních pár let projela spoustu zemí světa. Za hranice naší republiky míří především soukromě, ale stává se, že ji na cestu vytáhne i pracovní nabídka. S manželem jsou velkými fandy golfu. Dokonce na jaro, kdy golfistům začíná sezona, pořídili pro malého syna speciální kočárek, kterým se dostanou na jakýkoli green všude na světě.   

Nejmagičtější místo: Cannes na francouzské Riviéře. Každoročně tam trávíme půl léta. Líbí se nám tamější atmosféra.

Nejdramatičtější cesta: Asi z Dubaje domů. Nepřiletělo nám letadlo ze Srí Lanky a my tak řešili ještě s partou golfistů půl dne náhradní trasy přes polovinu Evropy.

Neobvyklá cesta: Egypt před osmi lety. Odlétala jsem jako cvičitelka aerobiku natáčet videokazetu do Egypta. Už na letišti jsem se seznámila s Lenkou Hornovou a dalšími děvčaty. Byla to tehdy moje nejnáročnější dámská jízda v zahraničí. Týden jsme cvičily a flámovaly. Lenka si mě potom vzala k sobě do pořadu Prásk v televizi Nova.

Nejzajímavější seznámení: V Dubaji. Při jednom z našich výletů za golfem jsme bydleli v hotelu Sheraton. Druhý den večer jsme zašli do hotelového baru. Sedli jsme si a přemýšleli, co si dáme. Když přišla číšnice a zeptala se: „Vy si, Gábino, asi dáte Jamesona a kolu?“ úplně jsem se lekla. Že by má obliba tohoto nápoje byla známá i v Arábii? Číšnice byla samozřejmě z Čech. Od té doby si mailujeme a  jsme v kontaktu.

Láska na první pohled: Jamajka. Nekonečné bílé pláže s palmičkami. Všudypřítomná vůně mariánky, jamajského rumu a reggae. Úžasné.

Velký strach: Na Srí Lance. Byli jsme tam před třemi lety na silvestra. Hotel organizoval velkolepou party na břehu moře. Vše vypadalo úchvatně, až do půlnoci. Začal ohňostroj a místo, aby rakety létaly nad moře, mířily do lidí (bylo nás tam tak dvě stě). Nevěděli jsme, co se děje. Vypadalo to, že do nás někdo střílí. Padli jsme okamžitě k zemi. Všude byl slyšet nářek zraněných, řinčení rozbitého skla a výkřiky hrůzy. Trvalo to asi deset minut. Obsluha ohňostroje si spletla přední a zadní část rachejtlí. Tehdy jsem se fakt hodně bála. Já i rodina jsme to přežili bez zranění.

Radost až do rána: New York před pěti lety. Hned po příletu na nás čekal náš kamarád a protáhl nás nočním městem. Byla to nezapomenutelná noc, končila až k ránu v černošském klubu, kde jsme celý čas protančili. Když jsme ráno vyšli ven, pršelo. Byl to zajímavý pocit, vidět osvětlené kapky deště padající mezi mrakodrapy.

Vzpomínky na celý život: Mauricius – měli jsme pronajatý domek na břehu moře. Nádherná pláž hned u domu, teplé moře, krásná příroda, golf. Na ty tři týdny budu vzpomínat celý život.Jídlo, na které nezapomíná: Thajsko – sušené kobylky a cvrčci. Na tu chuť určitě nezapomenu. Znovu je ale fakt nemusím.   Zaznamenala Vlaďka Svobodová, foto archiv Gabriely Partyšové-Koktové

Ilustrátor, grafik, malíř. Vzhledem k tomu, že má dvě malé děti, musel klasické cestování zatím pověsit na hřebíček. Vše teď přizpůsobuje rodině, a tak s ní vyjíždí na jednodenní a dvoudenní výlety a pobýt pár dní u moře. Poslední velkou cestou byla návštěva Šanghaje, kdy děti hlídaly babičky. Tato návštěva Číny byla částečně pracovní, a tak podle jeho slov určitě zajímavější, než kdyby šlo o běžnou turistickou cestu.  

Nejmagičtější místo – Čekání na východ slunce ve tři hodiny ráno na vrcholku hory v pohoří Huang Shan v Číně.

Nejdramatičtější cesta – Rychlý a fyzicky i psychicky náročný výstup k lanovce v pohoří Huang Shan, prudkým stoupáním, v pětatřiceti stupních Celsia, dusnu a vlhku, s těžkým batohem na zádech, abychom stihli poslední lanovku k hotelu, kde jsme měli přenocovat.

Pánská jízda – Jezdím zásadně jen se svou milovanou ženou, bez které nenajdu ani pánské záchodky.

Nejsmutnější loučení – Vybaví se mi čínský pozdrav ce-tie (nashledanou), který jsem si pravidelně pletl s výrazem ni-hao (dobrý den), samozřejmě k velkému pobavení domorodců.

Nejzajímavější seznámení – S panem Nelsonem Changem, který mě pozval na Taiwan a do Číny, aby mě osobně poznal.

Láska na první pohled – Francouzská Provence.

Největší strach – Při přechodu 20 m dlouhého úzkého vrcholku hory Bright Summit v pohoří Huang Shan, kde mi šlo opravdu o život.

Radost až do rána – Příliš intimní otázka.

Vzpomínky na celý život – Když jsme při naší cestě do jižní Francie sjeli autem do příkopu, protože řidič usnul, a všichni jsme to přežili. Průběh celé bouračky jsem coby neřidič bezmocně sledoval nepřipoutaný na sedadle spolujezdce.

Jídlo, na které se nedá zapomenout – Bylo jich víc, hlavně v Číně, za všechny třeba delikátní kachní pařátek v oranžové omáčce, který jsem ovšem vychutnával pouze zrakem.

Napsali a vyfotografovali Juraj Liška a Jiří Roth   Sestupujeme úzkou pěšinkou mezi chatrčemi pobitými plechem a prudkým svahem míříme po úbočí kopce do míst, kde se nachází vchod do nitra hory. Nedávné deště splavily z vesnice všechny odpadky, které teď lemují cestičku nebo vyplňují výmoly mezi kameny. Tropické slunce rozpálilo mokrou hlínu, z odpadků stoupá hutný zápach a mazlavý povrch cestičky, my každou chvíli ztrácíme rovnováhu. Proti nám stoupají dva muži v propocených košilích černých od uhelného prachu. Jdou rozvážně, přes rameno motorovou pilu a motyku, za pasem mačetu. „Buénas,“ halekáme srdečně s přízvukem, který jsme odkoukali od místních. „Buenas,“ odpovídají unaveně, oči sklopené k zemi, jako by hlídali své kroky. Musel jsem se zastavit, abychom se na úzké cestičce mohli vyhnout.   Opřel jsem se o keř, na jehož větvích visely tmavé plody tvaru ragbyového míče, ale velikosti hrušky. Kakaovník. Napadlo mě, že bych si mohl jeden plod vzít domů a zasadit semena. Utrhl jsem tmavou šišku, ale byla nezvykle lehká. Z malého otvoru začali zmateně vybíhat obrovští termiti. Během vteřiny jsem měl obalenou celou ruku. Začal jsem je zuřivě setřásat. Špinavý muž, který šel poslední, se ohlédl, zasmál a pokračoval nevzrušeně v cestě do vesnice.   Za dalších pět minut se ocitáme před prkenným přístřeškem plným ušpiněných tváří, z nichž jsou vidět jen bělma očí. Přístřešek stojí jen deset metrů od vchodu do sluje, odkud každou chvíli vycházejí dělníci, tlačící před sebou těžký hornický vozík vrchovatě naložený hlušinou. Jsme na místě. Kolik měsíců, ba let jsme o tom snili, a teď jsme tady. V místě, kde se těží nejkvalitnější smaragdy světa.   Dostali jsme se do oblasti, před kterou nás každý varoval, protože je pod přímou správou velkých bossů smaragdového byznysu. Všichni nás tu ale srdečně zdraví a chovají se až neskutečně příjemně. Důvod je jasný. Náš doprovod, dva z mnoha osobních strážců jednoho z nejvlivnějších bossů, Fernanda, dává dělníkům najevo, že jsme jeho osobními hosty. Což je privilegium, které se nedostane každému. Proto ta nepředstíraná úcta. Náležitě si jí užíváme a když se na sebe otočíme, pochopíme, že oběma prolétla hlavou stejná věc – ta strašlivá anabáze, kterou jsme museli absolvovat, než jsme se sem dostali.                 ZAČALO TO FOTOGRAFIÍ   „Chtěl bych se podívat sem,“ zapíchne Jura prst do fotografie, na ní stojí dělník a drží v ruce obrovský smaragd. Fotografie vyšela v nějakém kolumbijském magazínu jako doprovod k textu o mafiánských praktikách majitelů smaragdových dolů. Sedíme v pražské hospodě a plánujeme si cestu po Latinské Americe. V Kolumbii toho chceme stihnout co nejvíce. V ten moment se nám zdá, že není nic jednoduššího než do těch smaragdových dolů prostě odjet. V Bogotě bydlíme u fotografa Olivera, autora onoho smaragdového snímku.  

„Vše je zařízeno,“ nabudil nás optimistickou zprávou po našem příjezdu. „Mluvil jsem se zástucem jednoho ze šéfů – pozítří se s vámi setká osobně.“

Návštěvě dolů podřizujeme celý itinerář. Za dva dny ale přichází Oliver se zprávou, že mu jeho kontakt ještě nevolal. „Tak mu zavolej ty,“ doporučujeme mu. „To nejde. Nemám jeho číslo. Nedávají ho nikomu. Musím čekat, až zavolá sám.“ Začalo být jasné, že tak jednoduché dostat se do dolů zase nebude. Znovu tedy měníme plány a odjíždíme z Kolumbie. Sem se tedy vrátíme až za dva týdny a pověřujeme Olivera, aby zařídil, co půjde.   Ale ani po našem návratu není k dipsozici žádná konkrétní zpráva. Je úterý, v pátek odlétáme, nezbývá než jednat na vlastní pěst. Zkoušíme několik kontaktů, ale marně. Ujišťujeme se, kolik by nás stál pronájem auta, kdybychom zamířili k dolům sami. Peníze bychom sice měli, ale nikdo nás tam nechce odvézt. „Ne, seňore, tam nepojedu. Je to nebezpečné. Když nemáte povolení, stejně vás tam nepustí. A nebo vás nepustí zpátky,“ říká jinak ochotný majitel terénní toyoty. Povolení… Kde máme, sakra, sehnat povolení? Zbývá poslední možnost – avenida Jiménez, ulice s největší koncentrací smaragdových obchodů v Bogotě.       Doňa Marlen

Soumrak přichází rychle. Jen několik minut po půl páté odpoledne je už skoro tma. Jdeme rychle, míjíme výlohy vyložené zelenými kamínky. Kde bychom mohli najít nějakou pomoc?

„Lituji, neznám žádného bosse,“ odmítá se s námi bavit důstojně vyhlížející prodavač a vrací se do obchodu. Naše naděje zvolna mizí za obzorem. Prošli jsme už celou avenidu Jiménez a nejsme o nic moudřejší než na začátku. S našimi expedičními věcmi od Bushmana, tedy s kapsáči, vestami ověšenými spoustou věcí, podivným batohem, Jirka navíc s mačetou a revolucionářským kloboukem, nebudíme na jedné z nejbohatších bogotských ulic velkou důvěru. Vlastně bychom klidně mohli patřit mezi guerillas. Před automatickými dveřmi dvanáctipatrové budovy nám zastoupil cestu po zuby ozbrojený vrátný. Chvíli přemýšlel, jestli nás má pustit dovnitř, a nakonec neochotně uhnul z cesty. Viděli jsme, že někam telefonuje, i když to s námi vůbec nemuselo souviset.   Rovnou jsme vystoupali do prvního patra. Většina obchůdků už byla zavřená, živo bylo jen v několika dílničkách. Ve druhém patře jsme nakoukli do otevřených dveří, kde za brusným kotoučem seděla drobná, asi padesátiletá žena. Netvářila se moc přívětivě. Když se Jura zeptal na nějakého bosse, výraz obličeje jí ještě více ztvrdl. Čím více jsme se jí snažili vysvětlit, o co nám jde, tím více jsme se do toho zamotávali. Stále se na nás dívala podezíravě. Teprve když se ve dveřích objevil statný chlapík v sáčku s vyboulenými kapsami, napětí povolilo.   O půl hodiny později už na stole ležely všechny ukázky našich vydaných článků a fotografií, které jsme měli s sebou, a už jsme se bavili o poznání srdečněji. Doňa Marlen, jak se ona dáma jmenovala, nám předvedla své malé království plné brusek a surových kamenů, ukázala nám, jak se brousí smaragdy i co dovede jenom ona, a pak slíbila, že se pokusí pro nás něco udělat. Ten večer jsme přesto nedoufali, že by se nám náš sen návštěvy smaragdových dolů mohlo podařit uskutečnit.   Konečně kontakt   Muž, který se objevil u doni Marlen, byl syn jednoho z bývalých majitelů dolů, Vilmar Novoa Bohórquez. Mezi smaragdy vyrůstal a vypěstoval si k nim nefalšovanou upřímnou lásku. Tři měsíce před naší návštěvou Bogoty otevřel za přispění největších magnátů muzeum smaragdu. Jediné na světě. Protože mu u smaragdů jde jenom o jejich přírodní krásu a nijak nesleduje jejich finanční hodnotu, dokázal hovořit bez skrupulí o poměrech, jaké v Kolumbii panují. Jako se mění celý svět, markantně se změnila i situace ve smaragdovém obchodu. Ještě před několika lety šlo o byznys, kde cesty nejbohatších lemovaly mrtvoly.   Ještě dnes je v Kolumbii pojmem jméno největšího z největších, smaragdového magnáta Víctora Carranzy. Dosud žijící, pětasedmdesátiletý muž musel v dobách začátků v byznysu pro svou ochranu hojně využívat jednu z nejkrutějších ozbrojených složek v zemi, paramilitares. Soukromá armáda měla původně pouze chránit majetek bohatých. Postupně se ovšem změnila v bojovou jednotku a její majitelé ji používali všude, kde potřebovali. Třeba k odstatnění konkurenta.   Pravda ovšem je, že boháči jsou v Kolumbii na seznamu gerily jako kandidáti na únos. Bez pořádně vyzbrojené ochrany proto nedají ani ránu. Kolumbijská příroda dala těmto lidem do ruky nesmírné bohatství. Kolumbijské smaragdy jsou nejčistší a nejvalitnější na světě. Pro své výrobky je využívá celá řada firem, mezi nimi i Cartier, Bvlgari nebo Tiffany. Kdo by se chtěl něčeho takového lehce vzdát? Cordillery ve svém srdci skrývají tuny těchto kamenů – stačí je jen dobýt.   O území s největšími zásobami se dlouhá léta vedly tuhé boje. Místa, kde se těžily nejkvalitnější kusy, byla přísně střežena právě paramilitares. Pokud se tam ocitl někdo cizí, kdo by mohl vypadat jako komunista nebo příslušník gerily, mohl se rovnou rozloučit se životem. Odlehlé a špatně dostupné oblasti dávaly smaragdovým králům takřka stoprocentní jistotu, že tu nikdo nebude po nikom pátrat. Silnější zvítězil a patřila mu i kořist – smaragdový důl. Kdo nezabil, byl zabit. Z majitelů dolů se stali magnáti obklopeni pohádkovým bohatstvím, pro něž není problém soukromým letadlem lítat nakupovat do Milána nebo si jezdit užívat života do Asie.   Mafiánské prostředí se úspěšně rozvíjelo i přes to, že doly ve skutečnosti patřily a dodnes patří státu. S největší pravděpodobností jde jen o kamufláž – aby prostí lidé neměli pocit, že si pár jedinců žije nad poměry z bohatství, které patří všem. Zisky velkých bossů se totiž změnou vlastnictví nikterak nesnížily. Výnosy z těžby i nadále patří těm, kdo těží. Státu se odvádějí jenom poplatky za pronájem dolů. Ve srovnání s tržbami za smaragdy jde o směšné částky.   V současné době už to jednak vypadá, že karty jsou rozdané, jednak i odběratelé smaragdů požadují, aby producenti měli dobrou pověst. To utišilo války mezi klany a bossové hledí na to, aby si před veřejností napravili pošramocenou reputaci. Nastupující generace obchodníků se smaragdy má sice stejně ráda luxus jako jejich otcové, ale protože se pohybují v globalizovaném světě, kde si všichni vzájemně vidí do kuchyně, snaží se ukozovat těžbu i prodej smaragdů jako normální byznys.   ZÁZRAČNÝ TELEFONÁT   Doňa Marlen odvedla kus práce. Na schůzku s bossem Fernandem se normálně čeká několik týdnů – pokud nejste obchodník, který mu veze kufr plný peněz. Jako ve správném mafiánském filmu má kancelář v nejvyšším patře. Vyjíždíme tam výtahem spolu s osmi muži v kožených bundách. Jsou to pouliční obchodníci. Sem nahoru si jezdí nafasovat smaragdy, které potom na ulici nabízejí turistům. Platí jen to, co prodají. Vyvracejí tím tvrzení, že se na ulici prodávají jenom padělky.   U pancéřových dveří s mnoha zámky, které kryje dřevěný obklad, stojí fronta asi třiceti mužů. Prodíráme se kolem nich a přes další dvoje dveře a podivně se tvářící chlapíky s pistolemi se ocitáme v předpokoji kanceláře, kde úřaduje muž spravující mnohamiliardový majetek. Měl nás sice přijmout ve čtyři, ale dává si načas. On může. Pak už stojíme před stole, za nímž sedí urostlý pořízek, tmavé vlasy, hladce oholená tvář, nad levým okem se mu přes celé čelo klene jizva. Pevný stisk ruky, odměřená mluva. Představí se jako Fernando. Za jeho zády je přes prosklennou stěnu vidět část Bogoty. Jura se ujímá slova a představuje nás jako novináře, kteří chtějí poznat těžbu smaragdů zblízka. Fernando se ještě chvíli tváří jako velký boss, ale postupně roztaje.    Vypráví o společnosti, o smaragdech, o místech, kde s nimi obchoduje. Náhle se zvedá a zve nás do vedlejší místnosti. Tam vytahuje zpod skříně velký pytel plný neopracovaných smaragdů. „To mi přivezli včera z nového naleziště,” říká a oběma rukama se noří mezi zelené kamínky. Pak bere pytel a vysypá jeho obsah na stůl. Všichni se přehrabujeme v magickém nerostu a povídáme si o smaragdech.   Pak bere Fernando telefon a někomu volá. A je to tady. Někdo na druhém konci se dozvídá, že dnes v noci nebude spát, ráno v pět nás musí vyzvednout na naší adrese. Fronta pouličních obchodníků mezi tím zmizela, vrátný u vchodu nás uctivě zdraví. Od chvíle, kdy jsme se sešli s Fernandem, se k nám všichni chovají tak nějak jinak. Ale možná se nám to jenom zdálo.  

Jdeme do dolů   Doly v departamentu Boyacá ve vesnici Pita poblíž Muza, oblasti, kde je největší výskyt nejkvalitnějších smaragdů, jsou od Bogoty vzdálené pouze nějakých dvě stě kilometrů. Přesto nemáte šanci tu cestu urazit dříve než za pět hodin. Po silnici jedete jen nějakých sto kilometrů, zbytek tvoří bahnitá cesta po úbočí Centrální Kordillery, nahoru a dolů. Pokud nejste milovníci pouťových atrakcí, bez kinedrylu to nezvládnete.   Asi ve dvou třetinách cesty nás zastavuje ozbrojená hlídka v zelených uniformách. Musíme všichni z auta, obrátit kapsy naruby a vysypat obsah batohu. Po důkladné kontrole můžeme dál. Vládní vojska kontrolují vybrané úseky země a chrání tak obyvatele před gerilou.   Prvním setkáním se surovými smaragdy představuje vesnice Chacaro. Hliněný plácek je zaplněn chlápky v košilích s krátkým rukávem. Než jsme tam zastavili, hráli kulečník nebo pili pivo z plechovek. Jakmile jsme vylezli z auta, už nám strkali pod nos různě velké kameny. Náměstíčko s obchodníky leží na planině, odkud je výhled na několik šachet v údolí. Tam máme zamířeno.   Džípem projíždíme vesnici vystavěnou na hrozivých svazích. Je to vesnice horníků, guaqueros. Parkujeme na spodním konci a zbytek k šachtě jdeme pěšky. Jura se dává do řeči s asi čtyřicetiletou ženou. Usmívá se od ucha k uchu. V tomhle dole pracuje už deset let a ještě si nic nevydělala. Prý nemá štěstí. Dáváme se do řeči s předákem, který nám vysvětluje, že zájemce o práci přijde a začne pracovat. Ostatní horníci ho nejprve ubytují u sebe ve vesnici, časem si ze zbytků důlních výdřev a hliníkového plechu splácá vlastní chatrč. Nemá žádný nárok na mzdu. Pracuje za slib, že až majitel dolu prodá to, co vykutal, dostane zaplaceno. Co vydoloval, eviduje předák.   Nechápeme, jak ta žena, která, jak tvrdí, dosud nic nenašla, ještě neumřela hlady. Předák na nás spiklenecky mrká. Je to jasné. Ti lidé si mohou nechat drobné kamínky, když mají opravdu smůlu, tak jim sem tam předák něco ukápne. Kamínky prodají přímo na místě, což znamená za nejnižší cenu. Stačí jim to tak akorát na jídlo. Málokdo si vydělá víc. Je to začarovaný kruh, ze kterého není úniku.   A přece. Když o hodinu později sedíme v místní hospodě, kde nám majitelky pečou na pánvi rybu, dozvíme se šokující informaci. Fernando začínal jako tihle lidé – jako guaquero! Nebyl ale tak hloupý, aby kameny prodával přímo tady. Střádal si je a jednou za měsíc je odvezl do Bogoty. Prodal je za mnohonásobně více. Tak si za deset let nastřádal slušný kapitál, se kterým se pustil do obchodování. A protože smaragdům velice dobře rozumněl, vypracoval se až na ředitele bohaté společnosti. Tím, že býval jedním z nich, získává Fernando body navíc u dělníků. Jeho slovo je více než zákon. Přes svůj věk se těší neuvěřitelné přirozené autoritě.   JEŠTĚ DON JOSÉ   Slunce se přešplhalo svůj nejvyšší bod. Mysleli jsme, že vyrazíme domů, ale řidič jen zavrtí hlavou. „Ještě vás chce vidět don José.” Netušíme, o koho jde, dokud ho osobně nepoznáme. José Buitrago nás přivítal ve vesnici, jež vypadala jako kulisy hollywoodského filmu o Dickensovi a se jménem evokující spíše kalifornské letovisko – Santa Barbara. Je oblečen v teplácích a tričku adidas, na čele basebalovou čepici. U nás byste si takového týpka ani nevšimli. Podle chování zbytku vesnice ale tušíme, že před námi stojí mimořádná osobnost. Na každém kroku ho doprovází šest osobních strážců. Nejprve nás vede do vlastního muzea, kde má všechno možné, co souvisí s těžbou smaragdů. Motyky, helmy, krystaly bílých solí vytvářející bizarní plastiky, zkameněliny staré několik desítek tisíc let, důlní lampy, fotografie… Na jedné je vyfotografovaný jako mladík se samotným Carranzou.   Nedá nám to a ptáme se ho na války klanů. Jenom se usměje. „To už je dávno,” říká. Když se ho ptáme, zda se nějaké zúčastnil, lakonicky odpoví: „Ti zlí jsou mrtví, hodní zůstávají.” Napěchuje nás do auta a jedeme se podívat na jeho doly.   Je už tma, on řídí, Jura sedí na místě spolujezdce a vzadu se mačká šest jeho strážců. Asi po půlhodině zastavujeme před prkennou ubytovnou, kde se zhruba dvacet dělníků dívá na televizi. Buitrago nás automaticky vede do jejich pokojů, abychom viděli, jak bydlí. Důl vlastní spolu s Rusy. Ti jsou vedle Japonců a Kanaďanů největšími investory v této branži. José tvrdí, že nám může v okolí opatřit hned několik dolů, pokud budeme mít zájem. V době, kdy je vlastní stát? Žádný problém. Rusové tu otevřeli šachtu a chystají se zahradit vedlejší údolí, kde chtějí chovat ryby. Na svazích hory, kde mají důl, vysadili rajčata. Prostě tu hospodaří.  

Prohlídka se neobejde bez návštěvy dolu. Jenom musíme dávat pozor, kam šlapeme – jako výstraha na dřevěném kůlu visí tělo mrtvé zmije kroužkové. Smrtelně jedovaté. „Je jich tu plno,” konstatuje José. Spletitými šachtami putujeme asi půl hodiny. Majitel je na ně hrdý. Je tu králem a je si toho dobře vědom. Část svého království nabízí i nám. Prohledáváme kapsy, jestli přece jenom… ne, opravdu, je nám líto, na důl zrovna nemáme. Jsme šťastní, že to všechno vidíme, ale jsme také strašlivě unavení. Ještě absolvujeme noční vojenskou hlídku a do Bogoty se vracíme hodinu po půlnoci.  

Únava, kterou jsme drželi takovou dobu na uzdě, se začíná ozývat až v letadle. Ruka mi zabloudí do kapsy a vydoluje malý složený papírek. Když ho rozbalím, v jeho ohybu leží několik malých zelených kamínků. Beru je do ruky a pozoruji proti světlu. Jak moc je obsaženo v tak malém kousku nerostu. Celá lidská povaha.

sal Koichiro Morita, přeložila Libuše Morita, foto František Štaud, PhotoTravels.Net    Jsou zvláštní, rafinované a pro Evropana těžko pochopitelné. A ojedinělé na světě – staré japonské účesy. Stejně tak je zvláštní urputnost, s jakou jsou ochotni tyto složité útvary  nosit na hlavě i současní Japonci. „To je tíha!“ lamentovala v úpalu letního slunce zpocená maiko (budoucí gejša) nad svým příčeskem. Kráčela prázdným úzkým průjezdem v centru města na svých dřevěných sandálech geta. Pak zastavila, otřela si kapesníkem pot z čela a dopřála si vějířem trochu čerstvého vzduchu. Ačkoli bylo její kimono z tenkého nepotivého nanotechnologického materiálu (jak říkala televizní reklama) a vyrobené prvotřídní firmou, parné vedro začínajícího léta nesnesitelně pronikalo módní látkou a nutilo ji lapat po dechu.   Práce gejši, svázaná tradicemi, není peříčko – uvažovala. Zvláště, když je při tom všem hlava obtížena složitým těžkým příčeskem a tělo má ovinuto nejméně dvěma vrstvami spodního prádla a kimonem. Její sandály geta na vysokých podpatcích bušily do ulice jako koňská kopyta, napodobujíce jejich klapot. Udržování tradice holt něco stojí.   Stejně jako u mužských účesů také vznik ženských drdolů se, jako rozvinutého umění, táhne daleko zpět do rané éry Asuka (590–710 našeho letopočtu). Ale z pohledu uměleckého provedení a náročnosti vidí téměř všichni historikové za největší vrchol úpravy ženských vlasů období Edo (1600–1867). Z tehdejší doby jsou známé nejbohatší variace, rozpracování technik, široká paleta ozdobných sponek a jiných doplňků, protože vlasové účesy nevyhnutelně jdou ruku v ruce s oděvy doby.  

V letech předcházejících období Edo byly oficiálními účesy u císařského dvora tradiční rovné splývající vlasy. Byly oficiálním účesem po dlouhou dobu. Ženské drdoly byly proto výsledkem snahy, jak se osvobodit od oficiálního účesu a vyměnit jej za něco pohodlnějšího, lépe udržovaného a krásnějšího. Zdá se, že dodnes je jediným takovým řešením sepnutí vlasů na temeni. ●●●  

  Japonské ženské drdoly se inspirovaly mužským účesem chonmage, zvláště jeho druhem wakashu mage – účes mládí ještě těsně před obdobím Edo.  Postupem doby se rozvíjela i pestrost a kvalita účesů  žen. V jednom přehledu se jich uvádí 270–280 jen ve městě Edo. Popisuje se jejich rozšiřování dále na západ až k bývalému kadeřnickému centru země, městu Kjótu, starověkému hlavnímu městu Japonska, a do jeho okolí, kde měla svá sídla aristokratická společnost.  

Byla to doba přechodu k feudálnímu Japonsku – jak bohatli neurození občané, začali samurajové ztrácet své společenské i ekonomické postavení a horečka vlasové módy se přenesla na hlavy řadových japonských obyvatel.

V čele této módy byly gejši, jejich učnice maiko a herci divadla kabuki. Když bylo kadeřnické umění uprostřed období Edo na svém vrcholu, každá prostá žena nosila účes s tolika ozdobami, že často tchýně vyčítaly snachám, že jejich vlasy nosí více věcí, než je sedm druhů nářadí mnicha Bankeie. Myslely tím všeobecně známou postavu obrovitého mnicha z dramatu kabuki, který pomáhal svému pánovi v době války. Nosíval tolik druhů zbraní, že když se pohyboval, zvuk všech jeho pomůcek rachotil a řinčel jako na poplach. Jeho zbraně byly známy mezi lidem jako „sedm druhů věcí“, což bylo synonymem pro „mnoho“. ●●●  

Dvě stě sedmdesát let hospodářství v míru během období Edo poskytlo neurozeným Japoncům rychlou a obrovskou ekonomickou nezávislost a feudální režim, vedený lordem Tanumou (v japonštině „rýžové pole a bažina“) byl donucen rezignovat kvůli přebujelému úplatkářství. Nový vládce, Sadanobu Matsudaira z oblasti Shirakawa, okamžitě vydal nařízení o šetrnosti a střídmosti a zakázal obchodovat s luxusními věcmi. Ačkoli zpočátku dávali obyvatelé novému pánovi plnou podporu, jeho nezastíraná politika šetření se lidem přestávala líbit. Vyhnali ho už sedm let poté, co převzal moc. ●●●  

V té době se nosily čtyři významnější drdoly: Hyogo, pojmenovaný podle kraje. Byl znám mezi Japonci po celou dobu éry Edo, ale první popis pochází až z roku 1624.   Shimada byl pojmenován podle vysoce postavené gejši Oiran z oblasti Shimada, která tento styl zavedla a popularizovala. Byl také používán po celou dobu období Edo.   Katsuyama mage dostal název podle mladé gejši jménem Katsuyama a nosil se od roku 1657 až do konce éry Edo.   Kogai Mage byl vytvořen jednou z dvorních dam císařského paláce a popularizován zejména v letech 1684–1704.   Jak drdoly vznikly? Dáma se po hodinách práce u dvora odebrala do svých pokojů, aby si odpočinula. Vyhrnula si vlasy a sepnula je vlásenkou kogai, tyčinkou podobnou jídelní hůlce. Protože oficiálním účesem u dvora byly splývavé vlasy, krátká přestávka s odhalenou šíjí ochlazovanou vánkem byla považována za malý poklad. Tento jednoduchý účes byl kouzelnou úlevou pro dvorní dámy a postupně pronikl mezi neurozený lid ve městě.  

Kogai je ozdobná vlásenka, která se začala používat někdy v éře Muromachi (tedy v letech 1333–1573), ale nepravidelně. Na počátku nového účesu byla pomůcka kogai, malá tyčinka ohnutá do tvaru písmene V, na kterou byly splývající vlasy namotány a připevněny na temeni.

Když se stala tato móda populární, vlásenka se zvětšila, aby udržela stále větší drdoly. Některé kogai byly dlouhé až čtyřicet centimetrů. Mohly by snad podpírat i drdol o velikosti čapího hnízda jakožto nadměrný výtvor účesového umění a estétství. ●●●   Během poslední fáze období Edo viděli lidé umění krásy i v tak deformované módě, jakou bylo nošení kimona z prosté bavlny na vrchní straně, ale s podšívkou z vysoce kvalitního ozdobného hedvábí uvnitř. Byla to obrana před zákonem o šetrnosti, který začal platit, ale zároveň tak chtěli dát najevo zjevnou rozhazovačnost jinak a nenápadně.  

Pak se ale objevil nový druh estétství – hledání skryté vnitřní krásy. Na rozdíl od oslnivých kombinací zářivých barev, naprosto oblíbených na zevnějšcích z dřívějšího období Edo, se začaly objevovat jemné, tlumené barvy, jako například čtyřicet osm různých barevných variací hnědé barvy. Vznikl tak nový trend zvaný ichi neboli módní, šik. Z dámských účesů se ztratila rafinovanost a zdobnost a populárnější byla strohost, kterou někteří považovali až za ošuntělost a stylovou nedbalost. Ale jiní to považovali za znovu nalezenou kulturu prostoty a nenucenosti. ●●●  

Objevila se nová kultura uměleckých účesů, když odstranila boubelatost a část vlasů podél tváří mohla nyní volně splývat. Nový styl byl nazván gejša Tatsumi podle gejši bavící hosty ve čtvrti Fukagawa města Edo. Aby byly účesy pevné, používala se na vlasy většinou míza vonných stromů smíchaná s trochou oleje. Vlasy byly natvrdo stmeleny tak, aby držely tvar spolu se spoustou dalších vlasových, dřevěných, papírových, želvovinových a jiných účesových výplní.  

Rafinovanost kadeřnického umění se poté soustředila na čisté vlasové linie na krku žen zvednutím na záhlaví, aby se zezadu zcela a zřetelně odhalily šíje. Netrvalo ale dlouho, a ulicemi města Eda kráčely i ženy se západními účesy, jako byl „italský“ a „Margareta“ (všechny vlasy staženy v záhlaví do kulatého uzlu a pak byly zakryty ozdobnou látkou).   Účes Margareta přišel do módy v roce 1885.

V té době otevřelo nové Japonsko i pláže pro plavce. Byl to zvláštní pohled na dámy, oděné do jednodílného plédu v délce do půlky kolen, jak se s obrovským účesem těžce usazeným na vršku hlavy šplíchají ve vodě. A navíc ještě měly slaměné, vysoké, krempami lemované klobouky ještě vyšší než jejich účesy! Noviny pak psaly: „Ó, jak neohroženě se ona vrhá do vod, oděna jen do tenkého negližé, které se zapíná pouze vepředu.“

Tradici historických dámských účesů však i v dnešním Japonsku nepřetržitě udržují gejši a dívky maiko. Ani ne tak česáním vlastních vlasů, spíše pomocí paruk. ●●●  

Stejná maiko, která dříve kráčela ulicí pod žhnoucím sluncem, nyní sedí na patách na malé bavlněné rohožce v místnosti Tatami se slaměnými rohožemi, ve velkém Japonském domě, což je velmi precizní japonská restaurace. Trochu odpočívá, než začne její denní práce, která zahrnuje servírování saké, tradiční japonský tanec, hru na shamisen (kytaře podobný hudební nástroj) a zpěv. Její tvář je namalována bíle, rudá rtěnka ostře ohraničuje její rty jako mimovi a její ramena jsou úzká jako ramena dítěte, zdálo by se, že břímě, které nese, tedy udržování jedné z japonských tradic, je na její křehkost příliš těžké. Ale její usměvavé oči ujišťují, že by mohla nést na svých ramenech cokoli.

Napsala Dagmar Cestrová, vyfotografoval Marek Wagner   „Počkejte, až vás oheň sám osloví, pak běžte,“ nabádal Pavel Sudík z institutu Hampson. Pruh žhnoucích uhlíků dlouhý něco přes čtyři metry a široký asi dva trochu vyzývavě, ale hlavně tajemně rudě zářil. Kdo tedy s koho? Tak běž, a bude ti jasno, řekla jsem si docela pragmaticky. Do chodidel jako by kdosi jemně bodal tupými hlavičkami špendlíků a pak chladivá tráva. Pohoda. Žádné puchýře, jen pocit, že to jde… Každý ovšem dělal své první kroky po žhavých uhlících, které mají mít kolem pěti set až šesti set stupňů Celsia, s jinými, čistě osobitými pocity. Někdo ten okamžik hluboce prožíval, jiní to brali spíše jako zkoušku odvahy. Ostatně celý den přípravy i atmosféra večera, zvuk bubnů, který měl naladit všechny pro ten jediný neobyčejný okamžik, jsou významnou podporou. „Možná atmosféra a kolektiv trochu pomáhají, ale zda jít, nebo ne po žhavých uhlících, je vnitřní záležitostí každého bez ohledu na ostatní,“ upozornil Sudík. „Každý se rozhoduje jen sám za sebe. Určitě to zvládnete jako spousta lidí před vámi, ale stejně tak se stalo, že se někteří popálili,“ dodal.   

●●● Chození po uhlících, dnes poměrně populární, není žádný adrenalinový výmysl současné doby. Ti, kteří vedou ostatní při přípravě, využívají různých technik, které by v některých momentech určitě ladily s metodami, jaké pro přípravu pro podobnou chvíli používali v dávnověku šamani a později i účastníci náboženských procesí různých kultur. Firewalking, jak se dnes tomuto jevu říká, se dá totiž nalézt hluboko v historii po celém světě a praktikuje se dodnes. Vždy byl spojen s nějakým náboženským zanícením, ať už šlo o pohanské bohy, nebo boha křesťanského či hinduistů, různé sekty a tak by se dalo pokračovat.   Moc nepřekvapí fakt, že tuto techniku najdeme v Indii, zemi fakírů a polykačů ohně. Praktikují ji ale i v Japonsku, kde je chození po žhavých uhlících při určitém rituálu bráno jako očista od negativních sil. Po žhavých uhlících se chodí v Číně, Thajsku, na Tahiti se zase využívá chladnoucí láva, jinde rozžhavené kameny. Tradici chození po uhlících se objevuje u některých afrických kmenů, ba dokonce i v Evropě. Dodnes je v Bulharsku a Řecku spojováno s křesťanským zanícením – ženy i muži přecházejí bosí s ikonami po žhnoucí cestičce pro větší slávu boží. Zřejmě jde o pozůstatek raně křesťanské doby, o Bulharsku se uvádí, že spíše ještě doby pohanské, ze které tento obyčej přešel mezi první křesťany. Socialistické Bulharsko, které podporovalo odpoutávání lidí od církví, pak také údajně bylo jedním z prvních míst v Evropě, kde se začalo chodit přes uhlíky nejen při náboženských slavnostech. Lidé zjistili, že místo božího zanícení „stačí“ jen určité psychické naladění…  

  Ostatně v Evropě se ostatním tajil dech nad lidmi, kteří chodili po žhavých uhlících už ve starém Římě. Tam se tomuto umění věnovaly některé rodiny a svá „kouzla“ také prováděly při různých ceremoniích. Za to měly řadu úlev od povinností běžných občanů, uvádí se, že chlapci z těchto rodin dokonce nemuseli ani sloužit ve vojsku. Tak se toto umění cenilo. A Řím byl i kolébkou křesťanství, to tedy mělo k tomuto jevu velmi blízko. V České republice se objevilo po změně politického systému na začátku devadesátých let. Organizovaly se výjezdy do Asie, kde bylo chození po uhlících součástí cesty, ale popularitu získává tato technika překonávání sama sebe hlavně v poslední době.  

●●● Chození po narudlých uhlících nebo kamenech či lávě se tedy táhne jako žhavý otazník historií lidstva. Dodnes totiž není zcela jasně vysvětleno, oč tu jde. Oheň přece pálí! Tak co se to v oné chvíli děje? Zázrak? Ukázka síly lidské psychiky?   Existují teorie, které se snaží je vysvětlit pomocí fyziologických vlastností kůže. Pomáhat má prý vrstvička potu na chodidlech, případně na rukou, protože i po nich někteří dokáží přejít přes uhlíky, a ve hře jsou i další vlastnosti pokožky. Mluví se také o takzvané bioplazmě, která má údajně vznikat díky určitému psychickému rozpoložení a tím chránit povrch těla. Navíc je pravda, že nejsou uhlíky jako uhlíky. Ty, po kterých se chodí, jsou ze dřeva, které se musí stejnoměrně spálit, uhlíky nesmějí hořet, ale jen žhnout a jejich vrstva nesmí být příliš silná.  

Na druhé straně (nebo v souladu s tím vším?) je navození určitého stavu mysli. Je zajímavé, když si to člověk sám zkusí, podívat se, jak vysvětlovali chození po uhlících autoři různých cestopisů v minulosti, kteří třeba sledovali v Asii davy lidí chodících v náboženském vytržení po uhlících. Mluvili o tranzu, hypnóze, davovém šílenství a podobně. Určitě i v takových stavech by bylo možné člověka donutit na žhavé uhlíky vstoupit. Ale nespálil by se, když by vlastně nepracovala jeho vůle? Psychologové se shodují spíše na tom, že jde o stav určitého uvolnění mysli, naslouchání vnitřní intuici, žádný bungee jumping nebo ruskou ruletu. „Podle mne je pro současného moderního člověka přechod přes žhavé uhlí jednou z nejpůsobivějších metafor pro uskutečnění změny ve vlastním životě. Co jsme v té chvíli udělali, si uvědomujeme často, až když se za tím okamžikem ohlédneme. Je to sice hodně o strachu, ale hlavně o intuici, zážitek jednotlivce, který ale umí posílit i celý kolektiv,“ míní Pavel Sudík. Některé neobvyklé techniky naladění mysli využívá jeho institut Hampson k výuce angličtiny. Příprava zájemců na firewalking navazuje na tyto zkušenosti a dál je rozvíjí.  

●●●

Ve světě se bude dál chodit po uhlících jako projev oddanosti či očisty při náboženských rituálech. Pro moderního člověka může mít ale rozhodně i jiný rozměr, jeho poselství je jednoznačné: Jestliže se dá zvládnout i něco takového, co zdravý rozum odmítá, dají se určitě zdolat v životě i jiné překážky. Člověk na to má, pokud se rozhodne…

Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová    Dívka se už zdálky usmívala. Šla zpříma, bradu mírně nahoru, jak ji k tomu nutilo spirálovité okruží na krku. Asi dva tři kroky od nás se zastavila a strnula, jako by hrála známou dětskou hru na sochy. Byl to pokyn – teď fotografujte. Kdosi jí řekl, že právě takhle musí zapózovat každému, kdo přijde.

Na snímku by pak samozřejmě vypadala jako neživá loutka. I když to zřejmě turistům, kteří sem již přijeli, tolik nevadí. V rodinném albu se i tak tenhle snímek bude určitě vyjímat. Byli jsme kousek od Chiangmai, uprostřed vesničky, kde žije asi stovka příslušníků hned několika horských kmenů, mezi nimi Padaung, kterým se říká Dlouhé krky. Před několika lety uprchli před represí v Barmě (Myanma) do thajského pohraničí. A právě oni jsou důvodem mnoha turistických výletů cizinců, ale i samotných Thajců z jiných částí země, do severního pohraničí. Jejich ženy se prý v Thajsku považují za jedny z nejkrásnějších. Ne, že by šlo o výjimečné rysy v tváři, ale „lesk“ jim dodávají zlatavé obruče kolem krku, na rukou a nohou a zvláštní držení těla i chůze, ke kterým je jejich několikakilogramové ozdoby nutí. Krk mají některé až o dvacet centimetrů delší než jiné ženy. Mohla jsem si jednu takovou běžnou obruč na krk potěžkat. Čtyři nebo pět kilo? Víc? Neuvěřitelné, ty ženy jsou tak drobné, křehké… Údajně na sobě nosí až třicet kilo kovu.    

●●●

Vesnička tady stojí chvíli. Vznikla před sedmi až osmi měsíci. Příslušníci horských kmenů využili zájmu turistů a rozhodli se zajistit si tady obživu formou jakéhosi živého skanzenu. Příjezdová cesta končí u rozlehlého nízkého domu do písmene L a parkovištěm, očividně zbudovaného teprve nedávno, šikovně postaveného tak, že téměř zakrývá vesnici za sebou. Nejprve je pokladna, vedle záchodky pro turisty. Teprve po zaplacení 500 bahtů, zhruba tři sta korun, což je na tuto zemi vysoký poplatek, nám pokývli, že můžeme dál.   Otevřelo se prostranství s celkem úhlednými chatrčemi bílých Karenů, příslušníků kmene Lahu a ještě jednoho, kterému Wibbon Cheeptham (takhle nám své jméno sám napsal na lístek), správce vesničky, říkal Palong.   Chráněné stínem před všudypřítomným horkem posedávaly v chýších spíše starší ženy a cosi tvořily. Různé koberečky a své tradiční ozdoby, tedy přívěsky na krk z kamenů, náramky z korálků. Hotové věci měly vyložené před chatrčemi. Očividně nebyly určeny jim samotným, ale turistům. Všechny se usmívaly, některé na nás i kývly, ale dál pokračovaly v práci jako dosud. Jen pokud jsme o cokoliv projevili zájem, hned ochotně přišly. Jeden muž dokonce vytáhl dlouhou dýmku a zapálil ji. Tohle přece příchozí turisté většinou očekávají! Opium ale nekouřil, byl to běžný tabák.  

V rozpacích nad tím, jak je okukujeme, jsme očividně byli spíše my než oni. I přes roky novinařiny, která nutí strkat nos do cizích věcí, mě samozřejmost, s jakou tuhle situaci přijímali, trochu vyváděla z míry.

Mezi tím vším běhaly kočky, několik psů, slepice a hrdě si vykračoval kohout. Děti a muže jsme neviděli. Za první skupinou chýší se rozprostíralo malé rýžové políčko, kde se v bahně osvěžovalo několik vodních buvolů. A pak další skupina chýší, dokonce oddělená od ostatních malým plůtkem. Teprve tady žijí pověstné Dlouhé krky.   „Nejsou v Thajsku tak dlouho jako ostatní horské kmeny, drží se proto trochu stranou, více pohromadě,“ vysvětlil Cheeptham. Podle něj se ale nemísí ani ostatní tři kmeny. Každý si udržuje své zvyky, i když už několik měsíců žijí pohromadě. Napomáhá tomu také fakt, že zatímco bílí Karenové jsou křesťané, přesněji katolíci, (právě dokončují i kostel), další jsou buddhisté a Dlouhé krky animisté. Všichni ale vedou podobný život – děti nevidíme, protože chodí do školy mimo vesnici, muži většinou pracují také jinde, zůstávají tu ženy a pózují turistům. Vstupné, které se vybere, si pak všichni mezi sebou rozdělí.   

●●● Prvního, koho v části vesnice Dlouhokrkých vidíme, ale není pověstná krasavice, ale asi dvouletý klučina v běžném tričku s anglickým nápisem. Teprve pak se objeví jeho matka už v tradičním oblečení a se všemi typickými ozdobami. Děvčata, která si hrají o kus dál, už také mají na krku několik zlatavých obručí a na těle další ozdoby. Ještě jich není tolik, aby je nutily ke kolébavému pohybu při chůzi jako dospělé ženy. Chovají se mnohem přirozeněji než jejich matky a starší sestry. V podstatě nás zcela ignorují, jako bychom byli vzduch.  

Zato ostatní vždy bez rozdílu strnou, jakmile se k nim přiblížíme s fotoaparátem. Usmívají se a trpělivě pózují. Teprve když začneme prostřednictvím tlumočníka vyzvídat, jak se jim tu žije, strnulý výraz konečně roztaje. Říkají, že dobře. Konečně to vypadá, že se mají trochu lépe. Nevadí jim to okukování? (Nebyli jsme tu sami, mezi chýšemi jsme potkali i skupinu Thajců odněkud z jihu s foto­aparáty na krku.)   Ne, nevadí, berou to jako práci. Každý prý nějak pracuje, oni pózují turistům a prodávají své výrobky. A opravdu tu žijí, nepřemisťují se sem odjinud jen přes den, aby předváděli divadlo turistům. Je to jejich současný domov.  

●●● O tom, jak vznikl zvyk nasazovat ženám na krk zlatavé obruče, existují různé legendy. Od toho, že kmen založila dračice s dlouhým krkem a ženy se jí chtějí podobat, až po to, že původně mělo kruží chránit krk proti tygrům a teprve později se z něho stala ozdoba.   Jednotlivé kruhy se nasazují děvčatům zhruba od pěti let. Krk se omyje, řádně natře mastí a nasadí se jeden nebo dva kroužky. Postupně se přidávají další. Běžně pak v dospělosti mají ženy na krku kolem dvaceti kruhů. Další jim na jiných částech těla, tedy na rukou a pod koleny. Žena se tak neobejde bez pomoci svého muže. Nemůže se rychle pohybovat, ­pije jen dlouhým brčkem, spí na zvláštním polštáři. Pokud kruhy sundá, svaly na ­krku jsou natolik ochablé, že hlavu nemusejí unést. Kruhy ale neovlivňují jen svalstvo na krku a obratle, ale tím, jak tlačí na klíční kost, ji bortí. Podle některých studií se kosti, pokud se kruhy sundají, částečně vracejí do obvyklé polohy.   Říká se, že pokud chtěl muž potrestat neposlušnou nebo dokonce nevěrnou ženu, odebral jí její zářivé kruhy a ona pak bez jeho pomoci zemřela. Legend existuje spousta: blyštivé kruhy jsou pro ně ideálním námětem. I když jsme viděli ve vesnici řadu předmětů, které rozhodně s původním způsobem Dlouhých krků nesouvisejí – třeba moderní tříkolka pro dítě, ženy se své nepraktické ozdoby očividně vzdát nehodlají.  

●●● Že pro ně rozhodně nejsme zvědavci, kteří nakukují do jejich soukromí, a jsme vítáni, nás přesvědčovali sami příslušníci horských kmenů. Přesto jsem se toho nepatřičného pocitu nezbavila po celou dobu pobytu mezi nimi. Tady jsme nebyli jako jinde hosty mezi lidmi, kteří vás vezmou mezi sebe…   Možná to trochu ovlivňovalo vědomí, že postavení horských kmenů v Thajsku není jednoduché a tito lidé se snaží přežít, jak se dá. Jsou ochotni udělat zřejmě cokoliv. V podstatě jde o běžence z jiných zemí, hlavně z Barmy před tamějším tuhým režimem. Ten dokonce Dlouhokrkým jejich tradiční ozdoby zakázal. Uprchlíci často nemají thajské občanství, ostatně sami Thajci oficiálně uvádějí, že jsou tu jen díky „laskavému souhlasu krále“. Je to postavení jakýchsi bezdomovců, bez práva na řadu služeb, které svým občanům stát běžně nabízí. Zájem zahraničních turistů i samotných Thajců z jiných částí země je tak pro ně velkou šancí, jak zlepšit podmínky k životu v drsných horských oblastech. A tak mu obětují soukromí.  

„Už tu bylo hodně návštěvníků. Teď, mimo sezonu, jich sem některý den několik desítek, jindy i méně,“ dodal ještě Wibbon Cheeptham. „Hlavně to jsou cizinci.“

Jenže paradoxně právě zájem turistů může být také to, co pomůže udržet zvyky a tradiční způsob života horských kmenů, který se jinak stále rychleji rozpadá pod různými civilizačními tlaky a vlivy.

Karenové

Dlouhých krků žije podle odhadu samotných Thajců na území jejich státu asi tisíc. Patří mezi Kareny, kteří se dělí do několika podskupin.

Karenové pocházejí z Barmy (Myanma) – dnes jich nejvíc žije právě na území Thajska.
Značná část byla převedena misionáři na křesťanství, které na horské kmeny vyvíjí silný tlak, někteří jsou buddhisté, ostatní si drží animistickou víru. Věří, že vše má svou duši.

Napsal a vyfotografoval Tomáš Svoboda   Konečně vysněná Etiopie! Noc v Addis Abebě. Konkrétně je půl druhé. S taxíkářem hledáme nocleh. Tedy samozřejmě on jej hledá pro mne, že.   Žádná velká legrace to není, všude je totiž plno a po městě fungují už jen noční bary, které jsou ve většině afrických měst kombinované s bordely. I když v nich je jakási možnost ubytování, tak se mi do nich nějak zvlášť nechce. Nakonec se podaří sehnat ubytování v hotelu Taitu, hotelu v typickém africkém stylu. To znamená starý a plný omšelého šarmu, který ještě pamatuje (velmi krátkou) nadvládu Italů. V pokoji objevuji díru v podlaze a po mých afrických zkušenostech už vím jistě, že ji vykousaly krysy. Nevadí, dávám na ni tenisku a krysa sem nevleze, ani kdyby chtěla. ●●●   Druhý den se hned po ránu dávám do řeči s jedním Polákem a Japoncem, jsou zhruba v mém věku a praštění jako já (což je dobře). Společně vymýšlíme cestu na jih, do údolí řeky Omo. Není to úplně jednoduché, než vyřešíme všechny detaily, tak uplynou čtyři hodiny.  

Před cestovní kanceláří létají stovky dravých ptáků. Jsou to luňáci a jsou nádherní.

Chvílemi prší a nad Addis Abebou se honí efektní bouřkové mraky. Luňáci nám chvílemi krouží nad hlavami, ale jakmile se zase rozprší, vracejí se na svá stanoviště na stromech. Tento výjev se neustále opakuje, podobně jako se opakují naše otázky ohledně cesty. Šéf cestovky z nás začíná být mírně hotový. Ten den ještě stíhám navštívit Merkato. Je to obrovské místní tržiště, kde seženete – pokud tedy něco sháníte – snad úplně všechno. Výjevy jsou to zde téměř apokalyptické: žebráci s leprou, děti zmrzačené válkou, řezníci, kteří rozsekávají celé kusy dobytka přímo na ulici…  

Začíná opět hustě pršet. Muslimové se v lijáku modlí přímo na ulici. Vypadají přísně a já si je ani netroufám fotografovat (jsem zde teprve krátce). Všude jsou zubožené žebrající děti, působí to krutě…

Večer si v hotelu dávám první typické etiopské jídlo. Je to inžera, jakási chlebovitá – mírně houbu připomínající – palačinka, která se namáčí do různých omáček. Mimochodem vůbec nejsou špatné. ●●●  

Na krku mi již visí dva stříbrné kříže, které jsem zakoupil na trhu, a tak nějak doufám v jejich ochranu.

Těsně vedle hotelu je malý obchůdek, kde starší pán maluje obrázky s různými religiózními výjevy. Trochu jej fotím a také zjišťuji, že tuto práci dělal již jeho otec a dědeček. Rozhlížím se kolem: jeho obrazy a obrázky nejsou vůbec špatné. Malířova malá dcerka spí na lavici zachumlaná v dece, všude po zdech visí staré rodinné podobizny. ●●●  

  Další den brzy ráno již svištíme přímo na jih. Shashamene je malé městečko, asi sto dvacet kilometrů jižně od Addis Abeby, kde je kolébka hnutí rastafariánů. Je to zde skromné: několik pestře pomalovaných domů a kostel. U vchodu hlídá starší muž se samopalem značky Kalašnikov, jak jinak.   Jdeme dovnitř na menší travnatý plácek a fotíme pestře pomalované zdi všude kolem. Po chvíli se objeví jakýsi rastafari-dědeček s velkým stříbrným křížem na krku – je to biskup – a docela razantně nás seřve, co prý to tady děláme a co to fotografujeme a kdo nám to dovolil a tak dále a tak dále. Má dlouhé bílé vlasy a vousy a stále povykuje, že je z Jamajky a tento kousíček půdy dostali rastafariáni přímo od jeho veličenstva Haile Selassieho. (Císař Haile Selassie se totiž před svou císařskou korunovací jmenoval Ras Tafari – odtud pramení název tohoto hnutí.)  

Já se ale nemohu zbavit pocitu, že je pořádně „zhulenej“. Chvilku ještě takhle jódluje, že on nám do obýváku taky neleze, když se ho ale zeptám, jestli si ho můžu vyfotit, tak jen mávne rukou a mizí v jednom z přilehlých domků. Nemohu se zbavit pocitu, že jsme se tak nějak neskamarádili…

Později hovořím  s několika místními obyvateli městečka Shashamene a mám pocit, že i oni zde berou rastafariány s rezervou, neboť jak nás informují, tito lidé až přespříliš kouří tu svou marjánku a těžko se s nimi potom komunikuje, jde to prý pouze po ránu. ●●●   Městečko Arba Minch (v překladu to znamená Čtyřicet pramenů). Jdeme se podívat do kostela na ranní mši. Etio­pané jsou silně věřící. Je to koptská církev, která tak trochu připomíná církev řeckou. Jsou zde ženy v bílých šátcích a posedávají – odděleně od mužů – pod starými stromy, které rostou všude kolem. Před vchodem kostela sedí několik církevních hodnostářů s nezbytnými relikviemi. Skupina jeptišek se dává do tance (!) za hlasitého dunění bubnů.  

Mše je velmi zajímavá, zpěv a tance ji činí extatickou a dalo by se říci i výbušnou.

Žebráci stojí před kostelem a čekají na almužnu. Je to škoda, že musíme již pomalu jít. Pieta a pokora jsou ve zdejším náboženství opravdu markantní. Etiopie je prostě boží! ●●●   Národní park Nechisar je na rozdíl od jiných v Etiopii plný zvířat. Narazíte zde na stáda zeber, antilop, gazel a kopytníků kudu. Jsou zde také velcí varani, želvy a spousta opeřenců. Výhledy do travnaté savany také stojí za to. Člověk by jen fotil a fotil…   Když jste v Arba Minch, tak si také nenechte ujít projížďku po jezeře Chomo. Zde je to hlavně o pelikánech, krokodýlech a hroších. Hroši se umějí skvěle potápět a to, jak se dovedně vyhýbají naší loďce, ve mně evokuje pocit, že jsou chytřejší než my.   Večer si v kempu děláme menší táborák a hvězdy svítí jako blázen.

Brzy ráno jsme na cestě do údolí řeky Omo. Hned za městem zastavujeme u početné skupiny místních paviánů, někteří samci jsou docela urostlí a rafinovaně na nás loudí jídlo. Jeden z nich dokonce vyskočí na kapotu auta a skrz přední sklo se nám drze dívá do očí. ●●●   Náš řidič-průvodce se jmenuje Šalamoun a dělá vskutku čest svému jménu. Jih Etiopie zná velmi dobře a mluví celou škálou místních dialektů. Hodí se to. V okolních vesnicích vzbuzujeme docela pozdvižení, místní z nás mají asi legraci: tři magoři s foťáky fotícími snad úplně všechno…   Začíná vedro, není se vlastně ani čemu divit, neboť rovník je odtud ani ne pět set kilometrů. V městysu Konso je pondělní velký trh. Všude spousty venkovanů s nejrůznějšími produkty. Jsme již v oblasti Omo a každý zde vyžaduje za jednu fotografii nejméně 2 birry (0,25 amer. dolaru), jinak ani ránu! Každý den mám v kapse nový balíček bankovek – na konci dne mi v kapse po svazku bankovek zbývá pouze prázdná gumička.  

Sjíždíme z náhorní planiny do údolí. Děláme malou zastávku a najednou je kolem nás několik dětí, bůhví odkud, a prodávají nám, respektive snaží se nám prodat ze dřeva vyřezané modely kalašnikovů.

Odkudsi přibíhá nádherná mladá dívka, téměř nahá, a chce se nechat za nějaký ten peníz vyfotit. Nakonec ale není nějak spokojena s honorářem, kdyby její oči mohly vraždit, jsem několikanásobně mrtvý! Krátká zastávka v osadě Weyto. Dívky z kmene Tsamai se také nechávají fotit za peníze. V tomto chudém kraji je to vlastně jeden z mála způsobů obživy.  

Později odpoledne nás Šalamoun odváží do vesnice Erbore. I tady za fotky rozdávám mužům, ženám a dětem další a další jednobirrové bankovky.

Jistý stařík je uražený, že ode mne nic nedostal. Má na hlavě jakýsi pestrobarevný cylindr a když si po chvíli jdu sednout s kolegy na kávu, začne nás – a to docela nepříjemně – otravovat. Šalamoun jej ale velmi profesionálně „rovná“. Nakonec dávám staříkovi jeden birr. Mužík ihned někam odkvačí, nejspíš dát si medovinu, je totiž typickým místním nápojem. ●●●   Osada Dimeka je v oblasti, kde dominuje kmen Hamar. Jsou sice divocí, ale údajně se s nimi dá vždy dohodnout. Odpoledne se dozvídám, že máme to štěstí zúčastnit se rituálu skákání přes býky. Opět pouze za peníze. Stojí to sto padesát birrů „a stojí za to“. Hamarové, kteří si natírají vlasy, krk a trup speciálním jílem smíchaným s tukem, vypadají divoce a senzačně.  

Slavnost začíná pozdě odpoledne ve vyschlém písčitém korytu místní řeky a trvá několik hodin. Muži a ženy sedí ve stínu stromů a pijí domácí kvašené pivo. Dostávají se pomalu do varu. Přicházejí další muži kmene Hamarů ze vzdálenějších vesnic. Všichni mají na ramenou nezbytné kalašnikovy.

Neodmyslitelnou součástí oslavy je mrskání žen. Mladé ženy ve věku dvaceti pěti až třiceti pěti let se nechávají od místních „šuhajů“ švihat přes záda, nohy, ruce a ramena. Rány ostrými pruty jdou hluboko do masa a silně krvácejí. Ženy si do nich vtírají jíl, aby se jizvy co nejdéle hojily a byly co nejnápadnější. Dokonce se ještě při tom i usmívají! (Je to úplně něco jiného než velikonoční pomlázka u nás, to je jasné.) Na druhé straně se ale spolu vzájemně baví a svůdně laškují se svými mužskými protějšky a nějaká ta erotika je rozhodně ve vzduchu.  

V nedalekém lesíku je na menší travnaté ploše připraveno stádo místních buvolovitých krav. Den pomalu končí a začíná typický africký soumrak. Býky drží za ocasy a rohy tak, že stojí v řadě za sebou a mladík (úplně nahý) je přeskakuje jednoho po druhém. Krátce předtím na něj starší členové kmene a šaman kapali při jakémsi rituálu mléko a nad hlavou mu drželi různé klacíky.

Celé to skákání trvá pouhých třicet vteřin. Cestou zpět jde mladík chvilku vedle mne, celý rozzářený a šťastný. Právě byl totiž přijat do klubu mužů. Brzy bude také nosit na rameni svůj vlastní kalašnikov… ●●●  

Večer loudím v kempu po kuchařích nějaké zbytky, nebyl totiž čas jít na nákup. Dostávám kozí guláš a je senzační (svolávám požehnání na hlavu kuchaře, Afričané rozhodně vařit umějí – tedy když se jim zrovna chce).

Již jsou tři hodiny v noci, všude houkají sovy a tu a tam zaslechnu kvákání nějaké té etiopské žáby. Také jsou slyšet zvuky dřevěných zvonců volně potulujících se krav. Jsem k smrti unaven, ale jen velmi těžko usínám.  

Ráno vstáváme všichni pozdě, zjišťuji, že spousta stanů, které původně stály vedle mého, se v noci o několik desítek metrů přemístily – prý jsem strašně chrápal.

Jedeme do vesnice kmene Karo a cestou děláme krátkou fotografickou zastávku. U cesty totiž postává rodina kmene Bena, právě zabili krávu a porcují ji. Byla prý nemocná, a tak se ji snaží prodat kolemjdoucím alespoň jako maso pro psy.

Náš Šalamoun mluví šesti místními kmenovými nářečími a zná se zde snad s každým. Inu Šalamoun… ●●●   Přijíždíme do vesnice Karo, která se nachází na návrší nad řekou, výhled na ni je úžasný. Místní lidé ale jsou více než komerční, bohužel. Neustále ze sebe vyrážejí: „Foto, foto, foto!“ Jejich vesnice je nesmírně chudá a turistické fotografování je pro ně jediným zdrojem obživy. Všichni jsou pomalovaní jakýmsi vápnem a to velice rafinovaně. Přes ramena jim visí jejich nezbytné kalašnikovy a vůbec jsou celí nádherní. Tito lidé z údolí řeky Omo jsou taková chodící umělecká díla.  

Chvíli ještě zůstáváme, náčelník po mně loudí něco proti bolení hlavy, dávám mu dva aspiriny a po chvíli raději jedeme pryč, neboť již nikdo nemá v kapse ani jeden birr. (Za každou fotografii se zde tvrdě platí, proč vlastně také ne, člověk má alespoň tak trochu pocit, že těmto chudým lidem finančně vypomůže.)

Kolega Hiro je právník z japonské Ósaky, má s sebou bezva digitální kameru, natáčí snad skoro všechno a musím dodat, že velice zručně. Je mu pětatřicet a má velmi roztomilou a úsměvnou angličtinu. Je to docela zážitek jej pozorovat, jak s typickou japonskou korektností komunikuje s místními obyvateli. ●●●  

Nocleh v městysi Jinka. Raději volím ubytování v levném místním hotýlku, nemohu se totiž tak nějak zbavit pocitu, že mně do stanu vleze nějaká jedovatá potvora.

Hned brzy ráno všichni tři překvapivě zjišťujeme, že přistávací dráha letiště se nachází přímo ve středu města a vytváří tak jakoby hlavní náměstí (!). Cestou na tradiční trh do Key-Afaru pozorujeme u cesty postávající skupinky nahých a efektně pomalovaných dětí. Ještě navíc ale stojí na vysokých chůdách a opět se nechávají za nějaký ten peníz fotografovat. Jejich rodiče polehávají s nezbytnými samopaly pod nedalekými stromy.   Trh v Key-Afar je hlavní pro kmeny Tsamay a Bena. Je solidně zataženo a pomalu začíná mrholit. Po trhu mne provází malý, asi osmiletý klouček a všechno zařizuje. Smlouvá s lidmi kvůli focení a také se od něj dozvídám některé docela zajímavé informace o lidech, kteří v této oblasti žijí. Později se k nám ještě připojuje jeho o něco málo starší bratr, beru je do místní taverny, kde se popíjí silná místní medovina. My to ale raději odbýváme coca-colou.  

Později ten mladší zjistí, že ztratil dvacet pět birrů a doma dostane co proto, začíná natahovat… Možná to hraje. Ale dávám mu nějaké peníze, o něco málo víc, než ztratil, a je zase všechno v pořádku.

Vyměňuji starší hodinky – které jsem si za tímto účelem z Prahy při­vezl – za dýku, jejíž pouzdro je nádherně zdobené korálky. S tím kulišáckým prodejcem jsem to usmlouvával snad půl hodiny. V Jince večeříme mleté maso s čočkou, zítra totiž maso v restauracích k dostání nebude, neboť středa a pátek jsou v Etiopii postními dny a berou se zde opravdu vážně. ●●●   Ráno je horké, projíždíme národním parkem Mago a míříme k obávanému bojovnému kmenu Mursi. Poblíž bažin na nás útočí celé eskadry much tse-tse. Stačí jen mírně otevřít okénko, a snad všechny jsou uvnitř. Mají velikost našich ovádů, jsou mírně nazrzlé a bodají ostošest. Nejhorší však je, že některé mohou přenášet nebezpečnou spavou nemoc.  

Několik kilometrů před cílem se dozvídáme, že vesnice Mursiů je opuštěná, neboť momentálně je kmen na válečné stezce s jiným obávaným kmenem, Bodie. Konflikt si již vyvolal několik mrtvých a proto se Mursiové stáhli ze svých vesnic do křovinatých prostor v buši. Skupinky patnácti jich potkáváme za chvíli. Jsou pomalováni a vypadají nebezpečně. Dáváme se do focení, Mursiové jsou téměř nazí, ale také velice komerční. Za každé „cvaknutí“ nemilosrdně chtějí dva birry. Všechna ta cvaknutí také pečlivě počítají.   Mursiové vypadají jinak než většina místních kmenů, jejich pleť je úplně černá a oči nesmírně divoké. Traduje se o nich, že jsou schopni přežít bez jídla a oblečení v buši déle než jakýkoliv jiný zdejší kmen. Kraj Mursiů není žádný ráj. Nedaleko odtud leží hranice se Súdánem a Keňou a civilizace je zde prakticky nulová.  

Na zpáteční cestě (těsně před Jinkou) narážíme na další skupinku Mursiů. Sedí v chládku pod stromy a odpočívají. Jdou stejným směrem jako my – na trh. Ženy mají jednu zajímavou zvláštnost: dávají si totiž do rozřízlého spodního rtu jakýsi kulatý talířek z pálené hlíny. Čím jsou starší, tím více se zvětšuje průměr talířku, může mít až 18 centimetrů! ●●●   Odpoledne ještě stavíme ve vesnici Key-Afar a pak Weyto a Konso. Nedaleko od něho leží úžasně pitoreskní vesnička Metčiko. Podívat se sem ale cizinci mohou jen za poplatek 70 birrů za osobu. Ale stojí to za to, malé dvorky, ohraničené kůly a klacky, pěšinky, kamenité zídky a všude kolem čilý život typické africké vesnice.  

Metčiko se nachází na návrší kopce a chvíli hledáme cestu zpět, neboť cest a cestiček je zde bezpočet. O něco dál leží přírodní lokalita, které se tady žertem říká New York. Mělo by se jí ale spíše říkat Utah nebo Colorado. Přesně tak to tady totiž vypadá. Všude jsou prapodivně formované červené skalní útvary. Zastavujeme naposled ve vesničce, její jméno neznáme. I zde je jakýsi ubohý lokální trh se spoustou prachu a zdejší lidé nejsou na cizince příliš zvyklí.  

Kolega Hiro natáčí na video jakéhosi staříka, který hraje na prapodivný hudební nástroj se strunami. Já se snažím vyfotit malé děvčátko pod velkou tabulí, na které je napsáno: „Ženy nikdy nepostrádaly talent, pouze příležitost!“

Po chvíli si všimnu, jak se po návsi sune Hiro, v ruce videokameru a v očích výraz jakési nepřítomnosti. Za ním svižně belhá onen stařík – v ruce hůl – a za ním asi tak sto dětí. Později se Hira ptám, jak celou situaci vlastně dořešil, a on mi odpověděl typicky asijským způsobem: „Nakonec mne to celé stát jen jeden birr. Ten stařík ale být velice chytrý, jedno z jeho chytrých oček mne neustále sledovat!“ (Vyřešit takovou situaci pouze jedním birrem, tomu tedy říkám úspěch!) Právě v Konso se s Hirem musíme rozloučit. Bude odtud stopovat do keňského Nairobi, je to dobrodruh, to je jasná věc.  

Zpátky v Arba-Minch: noc plná hvězd. Popíjím červené etiopské víno zn. Gouder a zvuky afrického buše se pomalu zintenzivňují… Cesta z Arba-Minch do Addis Abeby je mírně fádní a já po všech těch zážitcích tvrdě usínám. Zdá se mi podivný sen: Ráno se probouzím a barva mé pleti je černá, mně to ale nejen nevadí, dokonce mne to ani nepřekvapuje. Kupodivu to ale vadí mému okolí, které je černé barvy pleti…  

Napsala a vyfotografovala Dagmar Cestrová   Vesnický kostelík Všech svatých z červeného pískovce v pozdně viktoriánském stylu a mechem obrostlými náhrobky kolem působí v odpoledním slunci uklidňujícím dojmem. „Tady pokřtili Lewise Carrolla, autora Alenky v říši divů,“ ukazuje Peter, který nám dělá doprovod, na kamennou křtitelnici před kostelíkem. Je to prý stoprocentně ona a chlapce v ní osobně křtil jeho otec, zdejší vikář. „Křitelnice samozřejmě tehdy ještě stála uvnitř,“ dodává Peter.    Možná by dávno zapomenutá kamsi zmizela, protože v kostele ji vystřídala novější, dar jedné patronky, kdyby právě nesouvisela se zvláštní osobností Lewise Carrolla. Právě Charles Lutwidge Dodgson, jak znělo jeho skutečné jméno, na toto příjemné místo v Daresbury v Cheshire na severu Anglie, přitahuje zvědavce z celého světa. Statistiky se různí, ale shodují se alespoň v tom, že je to několik tisícovek turistů ročně.   Uvádí se totiž, že fantazii Carrolla podnítila k jeho příběhům právě neobvyklá atmosféra tohoto kostelíka. „Tady se často zdržoval, než se zhruba v jedenácti letech s rodiči odstěhoval, a určitě důvěrně znal každý kout. A když se uvnitř rozhlédnete, všimnete si, jak neobvyklé je to místo,“ mínil Peter. Upozornil tak jen na to, co uvádějí i autoři nejednoho zpracování Carrollova životopisu.     Z nebe? Nebo odjinud?  Kostel je skutečně neobvyklý. Kazatelnu i další prostory zdobí řezbářské práce a některé zobrazené postavy jsou popravdě zvláštní. Z pověstné kazatelny, mistrovského kousku z rukou řezbáře někdy ze 17. století, se trochu posměšně usmívají tváře andělů. A postavy vedle nich? I takhle si autor dřevořezeb představoval posly boží? Nebo jsou to mámení z říše legend a pohádek, možná i z podzemí? Vyber si, co chceš. Sporé vnitřní osvětlení zvýrazňuje stíny a dodává všemu ještě větší živost, než kdyby si návštěvník mohl dílka prohlížet na slunečním světle. Byl to záměr řezbáře, nebo nechtěný efekt, že místo klidu z nich vyzařuje něco znepokojivého? Ostatně co ten dravec z kusu dřeva uprostřed svatostánku?   Tím ovšem přehlídka různých postav, které najdeme jen tady, rozhodně nekončí. O další se postaral i sám Carroll dokonce po svém životě. Galerie pokračuje také na velkém okně východní stěny kostela. Pověstné vitráže tu jsou od roku 1935 a vytvořil je Geoffrey Webb na počet výročí narození autora Alenky v roce 1832. Fotografie okna se běžně zobrazují v průvodcích o severní Anglii. Zblízka, ozářené zvenčí sluncem, jsou barvy skla mnohem živější, než je dokáže zachytit sebekvalitnější papír. Postavičky od bílého králíčka po šklebící se pověstnou cheshirskou kočku. Jen jen promluvit a rozehrát známý příběh o sebevědomé Alence, která se propadne králičí norou do světa fantazie.

Možná pedofil, narkoman…   Carroll psal své nejznámější dílko mnohem později, než pobýval v Daresbury, ve svých třiceti letech. Bylo určeno jeho dětské přítelkyni Alici Pleasant Liddell, dcerce děkana křesťanské koleje univerzity v Oxfordu, kde tento matematik, logik a učenec tehdy žil. Podle mnoha autorů různých zpracování jeho životopisu byl pedofil. Má to potvrzovat jak jeho literární dílo, tak fotografie, kterým se věnoval, když mu Alenka vynesla dostatek peněz. Za dozoru svědků a tudíž ve vší počestnosti pořizoval snímky malých děvčátek, někdy docela nahých. Tehdy se to (naštěstí pro něj?) nebralo jako něco mimořádného, viktoriánská doba přála zobrazování dětské čistoty.   A tak zatímco děti sní nad jeho příběhem, dospělí se ho chopili docela jinak. Vzhledem ke Carrollově zvláštní zálibě v dětech a určité, i když někdy zpochybňované ostýchavosti k dospělým ženám (zůstal svobodný), rozebrali jeho příběh jako podvědomé vyjádření neukojených sexuálních pedofilních tužeb. Obrazy z Alenky v říši divů a jejich pozdější sexuologické i psychologické výklady dokonce využili i autoři některých současných erotických webových stránek.   Carroll byl natolik rozporuplnou postavou, že jeho život dopodrobna zkoumal kde kdo, od psychologů po literáty. V současnosti o něm chce natočit film i známý kontroverzní zpěvák Marilyn Manson, který se nejen rozhodl Carrolla hrát, ale snímek i režírovat.  

O autorovi Alenky se také spekuluje, že byl narkoman. V té době ovšem byla opiová tinktura běžným lékem proti bolesti hlavy a zatím nic nepotvrdilo domněnku, že ji zneužíval nebo kouřil marihuanu. To všechno se ale teprve mělo odehrát. V Daresbury byl Charles ještě plachý chlapec, který teprve snil o své budoucnosti. Snivá atmosféra z tohoto místa nezmizela. Stopy, které tu Carroll zanechal, ji ještě umocňují.   Kostel All Saints lze navštívit kdykoliv v roce, vstup je zdarma.

Napsal Michal Dvořák, foto Michal Dvořák a gletcher.tirol.at   Tahle partička nemá chybu. Kam se na ni hrabou Rychlé šípy s Timurem dohromady. Když se zadaří, přivede vás na vrchol blaha. Když ale nemá náladu, což je málokdy, dokáže hromově burácet. Mluvím o partě pěti tyrolských ledovců, které loni spojily své síly. Kaunertal, Pitztal, Sölden-Ötztal, Stubai a Hintertux. Pětice tyrolských velikánů, z nichž žádný není nižší než tři tisíce metrů. Každý z ledovců je už léta synonymem perfektního lyžování, ovšem nyní nabízejí milovníkům zimních sportů zážitek, který byste jinde v Alpách těžko hledali. Obchodní spolupráce mezi ledovcovými středisky probíhá už od roku 1995 a vyvrcholila právě tuto sezonu, kdy provozovatelé připravili návštěvníkům nabídku, která se jen těžko odmítá. Celou bílou pětku si můžete vychutnat s jediným skipasem!   Nese název White5, je desetidenní a kromě toho, že je platný pro všech pět tyrolských ledovců, přináší i další obrovskou výhodu: Deset dní lyžování nemusíte vyčerpat v kuse bez přerušení, ale můžete si je rozložit podle svého. Opravdu podle svého! Jste pány svého času a jste limitováni pouze koncem platnosti skipasu, který připadá na svatodušní svátky 12. května. Všechny tyto výhody získáte za nijak přehnanou částku – dvě stě devadesát eur.    Třeba až do května   Možnosti skipasu White5 ocení hlavně ti, na něž je desetidenní lyžování v kuse příliš. A také pokud chtějí ochutnat prašan všech pěti ledovců. V praxi to může vypadat tak, že v únoru vyrazíte na prodloužený víkend řekněme na Hintertux, koupíte si skipas, dva dny je vás plno na Tuxu, který si pak odpočine, protože se přesunete na Stubai. A jelikož je dobré v nejlepším přestat a v práci už vás také nahánějí, tak po dalších dvou dnech prvotřídního lyžování Tyrolsku zamáváte a jedete domů. Ale stále ještě máte šest nevyčerpaných dnů na sjezdovkách, a tak třeba v březnu o jarních prázdninách vyrazíte pro změnu na Kaunertal, Pitztal a Sölden-Ötztal. Možností a času máte dost, skipas přestává platit až 12. května. A na ledovcích nemusíte mít obavy z toho, že by v květnu nebyl přírodní sníh.      Tyrolsko je vůbec zemí zaslíbenou pro náročného klienta lyžaře. Pokud si dovolenou chcete opravdu užít, tak se můžete ubytovat v jednom z nespočtu čtyř a pětihvězdičkových hotelů, které lemují všech pět ledovců a jejich okolí. Budete si na ně muset, pravda, poněkud přišetřit, ale komfort, který nabízejí, za to opravdu stojí. Každý druhý hotel se totiž prezentuje jako gletscher&spa hotel, to znamená, že si můžete dopřávat bazénu, sauny, jakuzzy a jiných well­ness vymožeností a přitom sledovat oblaka tříštící se o vrcholky alpských velikánů. Po celodenním lyžování je to relaxace, která vám vhání slzy blaženosti do očí.   Jídlo a jódlování   Protože po masážích sakramentsky vyhládne i dietologovi, další večerní program je jasný – honem nabrat vypocená kila! Tyroláci mají podobně jako my jednu velmi chvályhodnou vlastnost, totiž že rádi jedí. Jejich kuchyni na chuť dlouho přicházet nemusíte, je téměř totožná s českou. Vydatné polévky, maso v mnoha variacích, zelí a něco sladkého nakonec, třeba vdolky. To je složení skoro každé poctivé tyrolské večeře.   Ovšem stejně jako u nás je třeba pečlivě vybírat restauraci, ve které si necháte takovýto nášup naservírovat. Hotelové velkojídelny většinou nabízejí standard, který nezklame. Pak je všude řada menších hospůdek s pekelně dobrou kuchyní, stejně tak jako s mizernou. Neuškodí poptat se místních, i když ti vás často zavedou do své rodinné putyky, protože každý druhý domorodec provozuje minimálně penzion.     Otrlejší povahy mohou na vlastní kůži a uši vyzkoušet opravdu tradiční tyrolskou žranici, která se tu a tam v nějaké hospodě vyskytne. Hosté vyfasují zástěru, ovšem na příbory musejí zapomenout. Polévka se usrkává z hrnku, různé druhy masa vám přinesou na prkýnku se zelím a třeba i tatarkou(!) a poraďte si s tím, jak chcete. Dezert pak máte i za ušima. Pivo pijete z upatlaných sklenic a do toho všeho vám místní muzikanti zkulturňují požitek neustálým jódlováním. Nic proti této fascinující alpské technice zpěvu, pár písniček se dá vydržet, ale pokud se vám už hodinu opakují stejné tři akordy a tyrolský seladon s akordeonem nepřestává ječet, tak vám zhořkne v ústech i tak málo kořeněné žebírko. To mi připomíná, že Češi a Moravané přeci jen dokáží maso lépe naložit, okořenit, prosolit…  

Pokud si i po hudebních a gastronomických prožitcích chcete Tyrolska užívat dosyta, zavítejte do partyhausu, který najdete v každém větším středisku. Například ten v Söldenu nese honosný název Bierhimmel, ovšem protřelý Čech si přeci jen pivní nebe představuje jinak než jako přeplněný třípatrový dům, ve kterém duní nejnovější šlágry, na něž tancuje přiopilá extravagantní zlatá mládež z celé Evropy. Ale proti gustu…

Mlsné Tyrolsko

Kuchyně našich jižních sousedů zachutná milovníkům tradičních chutí. Kdyby Tyroláci v jednom kuse nelyžovali, tak by zřejmě patřili k nejširším obyvatelům Evropy. Třeba takové škvarky. Ty když jsem potkal v mističce na stole, tak se mnou přestala být řeč, protože ty byly! Ochutnat byste měli také dýňovou polévku. V Tyrolsku ji umějí báječně a nezbývá než litovat, že se u nás žluté boubelky k polévkám (a skoro k ničemu) nevyužívají. Ovšem to nejlepší, co jsem v Tyrolsku ochutnal, byl vepřový plátek zalitý houbovou omáčkou s brokolicí a haluškami. Toto když najdete na jídelním lístku (pochopitelně ve formě kilometrového německého názvu), tak neváhejte ani vteřinu. Lahoda!

Tyrolské ledovce

Rozkládají se v délce 150 km, celkem nabízejí 314 km sjezdovek.

KAUNERTAL (1286–3160 m, 36 km sjezdovek): Méně známý a méně frekventovaný ledovec, ráj snowboardistů. Tuto sezonu se pro ně otevřela stodvacetimetrová superrampa. Děti do deseti let v doprovodu rodiče mají lyžování zdarma.

12. 4.–25. 5. – Spring Classics, jarní setkání snowboardových mistrů.

PITZTAL (1600–3440 m, 48 km sjezdovek): Domov Benni Raicha, nejmladší tyrolský ledovcový areál, komfortní služby. Novinkou je osmimístná gondola Mittelberg, která vás vyveze do výšky 3290 m. Bezplatný Bambini skipas pro děti do deseti let.

24. 3. – SnowFest, velká sněhová slavnost.

SÖLDEN-ÖTZTAL (1350–3340 m, 34 km sjezdovek): Dva lyžařské areály, místo s největším počtem slunečných dnů v celém Rakousku. Přepravní kapacita celé oblasti je téměř 60 tisíc osob za hodinu, přímo na ledovci vleky přepraví 20 tisíc osob za hodinu.

1.–4. 5. – Glacier Fest, čtyřdenní ledovcová party.

STUBAI (1000–3200 m, 110 km sjezdovek): Špičkové a velmi oblíbené středisko, dokonale upravené tratě všech obtížností včetně desetikilometrové náročné sjezdovky Wilde Grube s převýšením 1500 m. Děti do deseti let zdarma.

27. 3. – Micky Maus Snow Festival, sněhové radovánky pro děti i dospělé.

HINTERTUX (1500–3250 m, 86 km sjezdovek): Jediná oblast v Rakousku s celoročním lyžováním, oblíbené místo tréninku závodních týmů. Nikde jinde si nevychutnáte letní lyžování jako právě na Hintertuxu, přes léto je otevřeno 18 km sjezdovek.

Napsal a vyfotografoval Tomáš Kubeš   Pokud ještě existují na světě kouty, kde si člověk může připadat jako dávný cestovatel, až na pár drobností, pak je to Čadské jezero. Vodní hladina se jen tak mírně čeřila a slunce hladilo svými paprsky nehybný rákos. Připomínalo to obyčejný rybník někde v jižních Čechách, kde poletující vážky a komáři čekají na svoji podvečerní pastvu. Občas nad hlavou přeletěla volavka a nebýt černých vesničanů okukujících cizince, asi by se tato chvíle mohla odehrát kdekoliv na světě.   Jenže my jsem byli ve vysněné zemi u břehů pověstného Čadského jezera. Kterýkoliv cestovatel by dal cokoliv jen za to, aby mohl spatřit hladinu kdysi nedostižného jezera ukrytého na jihu Sahary. Bylo odjakživa pojmem, který něco znamenal, a i dnes se k jezeru nejezdí na dovolenou. Možná je to dobře, protože potom by jezero podlehlo komerčnímu tlaku. Na druhou stranu však bilharzióza, rozšířená v Africe, odrazuje i ty nejodvážnější. Ostatně i sebevětší plavec by si jezera příliš neužil, protože hloubka dosahuje někde jen půl metru a rochnit se v bahýnku se asi nikomu nechce.   I v agenturních zprávách Mnozí si možná vybavují jezero ze zpráv v médiích, které pravidelně referují o jeho vysychání. Na mapách ze 60. let mělo Čadské jezero plochu srovnatelnou s rozlohou Belgie. V současnosti se uvádí pouze tisíc pět set kilometrů čtverečních oproti původním dvaceti šesti tisícům. Největší sucho tu bylo v roce 1908 a 1984, kdy nezbyla kapka vody. Pro oblast to znamenalo pohromu, většina obyvatel v okolí jezera, tedy asi dvacet milionů lidí, se živí převážně rybařením.   Vodní hladina se mění podle vydatnosti srážek a období. Za sucha značně ustupuje, naopak v listopadu a prosinci je největší. Jezero poznamenávají i klimatické změny a stále větší spotřeba vody. Pro porovnání ještě jeden údaj: podle odborníků bylo Čadské jezero v pravěku velkým vnitrozemským mořem, které zabíralo úctyhodných tři sta třicet tisíc kilometrů čtverečních.  

Musíte do paláce Možná si všichni představují jezero jako jednolitou plochu. Na čadské straně se ovšem jedná o neuvěřitelnou spleť ostrovů, ostrůvků a bažin. Mnohé mělčiny jsou zarostlé papyrusem a po hladině se rozprostírá mnoho plovoucích ostrovů plných vegetace. Naopak na severnější části blíže k Sahaře přímo zasahují do vody duny.   Vodní hladina leží na území čtyř států – Čadu, Kamerunu, Nigeru a Nigérie. Tedy, kdo by chtěl prozkoumat celé jezero, potřebuje poměrně dost času na získání neobvyklých víz. „Musíte k sultánovi do Kinassaramu pro svolení,“ radí nám místní učitel mluvící anglicky. „Jinak to pro vás bude těžké. Ale sultán má rád cizince, můžete bydlet u něj v paláci,“ dodává nám naději.   Pravdou je, že dostat se k jezeru bylo velice obtížné. Nikdo nám nechtěl půjčit auto a pokud ano, částka za to byla astronomická. Prý v okolí řádí bandité. Naštěstí se stopem (placeným) po celodenním snažení dá ujet i dlouhých sto čtyřicet kilometrů. Naštěstí mnoho kontrolních stanovišť uchlácholila naše razítka a průkazy. Všudypřítomná byrokracie je striktně vyžaduje a navíc je třeba přidat trochu drzosti. Ostatně, že tu bandité zřejmě řádí, napovídala protijedoucí kolona Francouzské cizinecké legie. Špinaví vojáci s připravenými samopaly pokuřují a oddychují, jako kdyby bylo po boji.   I když se na první pohled těžko věří, že tu někdo loupí. Lidé jsou vesměs přátelští, hodně vlídní a neuvěřitelně pohostinní. Kdo by si však chtěl popovídat ve francouzštině, má smůlu. Pochodil by snad jedině u úředníků. Hlavním dorozumívacím prostředkem jsou kmenové jazyky a arabština. Několik arabských frází pochycených na minulých cestách tak každého obměkčují. Kupodivu se tu mluví i anglicky, a to díky přistěhovalcům a obchodníkům z Nigérie. Mají tady velký vliv, dokonce se tu stále častěji počítá a účtuje v nigerijských nairách místo středoafrických franků obvyklých a platných v Čadu.  

Opravdový sultán Poslechli jsme radu a už sedíme v naplněné velké kánoi s poměrně moderním motorem, která po menší rvačce mezi pasažery vyjíždí na dvouhodinovou plavbu po jezeře. Cestující bojovali o místo a slevu, protože jakýsi dobrák vybral s předstihem cestovné, i když k posádce nepatřil.   Západ slunce je tím nejlepším okamžikem, kdy si zrcadlící se hladina hraje s paprsky. Motor tiše vrní a okolo nás se odehrává přírodní představení, které hltáme plnými doušky. Někdy se loď jen stěží proplétá mezi vegetací, která dokonale prorůstá i poslední místa, kudy se ještě dá proplout. Obdivuji kormidelníka, že v tom labyrintu papyrusu dokáže najít pravou cestu.  

Pro místní je na rozdíl od nás plavba rutinou, ale jakmile vytáhnu fotoaparát, je osazenstvo lodi ochotno nás málem i vyklopit. Fotografovat v Čadu je vůbec velice obtížné. Je k tomu oficiálně potřeba povolení, a i když ho máte, neobejde se to často bez velmi vzrušené výměny názorů, hádek a postrkování. Když však nocí klopýtám bahnitým přístavem mezi stejně velkými kánoemi, nechce se mi věřit pohádce o sultánovi. Že by mohl žít v takovém hnízdě? Tři bídné obchůdky, kde se nedá ani nic koupit k jídlu, osvětlují pouze dvě petrolejky. Ochotní průvodci nás ale vedou do sultánova paláce. Zprvu vypadá jako trochu větší dům z nepálených cihel, ale hned za branou se otevírá prostorný dvůr a další dům. Plechová střecha potvrzuje bohatství. Ve svitu baterky mě zaujaly tři paraboly satelitu. Opravdu musí jít o mocného muže. Za chvíli se rozbíhá agregát a tajemník místního vládce nás se zástupem dvořanů i nezvaných hostů zve ke slyšení.   Všichni poddaní se skoro obřadně klaní a někteří i plazí před mohutným mužem oblečeným do bělostného obleku s bílou čepičkou. Trůní na červeném koberci a několika poduškách. V ruce důstojně drží jednoduché ovívátko z nabarvených ptačích per. Sultán nás vítá smíchem a pravou oxfordskou angličtinou a nabízí posezení po pravici.  

Televizní obřad Místních se sešlo opravdu hodně, i když nevím, jestli kvůli nám, nebo televizi. Ta je tu mocným ukazatelem prestiže. Jediný, kdo ji má, je sultán, a totéž platí o energii, která je tu opravdovým luxusem. Vládce nám hrdě přepíná asi padesát programů svého spojení se světem. Chvíli jsme v Africe, zanedlouho v Číně a pak už v Evropě. Jen nemůže najít českou televizi, aby nás potěšil.   Celý dvůr ochotně pozoruje během přepínání útržky seriálů a dění na obrazovce, i když cizím jazykům nikdo nerozumí. Dostáváme i občerstvení – přeschlé ořechy kola, které jsou dobré tak k vylámání zubů. Jinak je vše velmi milé, s pravou a nepředstíranou pohostinností. Takhle se asi cítil v Africe cestovatel před sto lety.   Obřad s přepínáním televizních kanálů jen narušuje jakási stonožka a další breberky, které pochodují po značně prochozených kobercích a hledají si oběti. Podle chování dvořanů je stonožka asi nebezpečná, všichni ji buď obcházejí, nebo se střelhbitě přesouvají. Samozřejmě s veškerou vážností, aby neztratili tvář…   I my jsme dělali, jako kdyby na koberci nic nebylo, abychom hned první den neztratili svoji důstojnost. Kamarád Martin ale včas neuhnul a stonožka ho kousla. Celé další dva dny se vyrovnával s poměrně palčivou bolestí a ztuhlými svaly. Bylo to podobné, jako by ho kousl jedovatý had. Dobrý suvenýr od sultána.   Nakonec se nám dostalo i pocty postavit si stany v harému. Bylo to lepší než spát v paláci s vidinou podobných zvířátek. Dostalo se nám tak velké výsady, protože vyjma sultána a služebnictva tam nikdo nesměl. Jenže sultánova manželka byla v hlavním městě, a tak neměl nikdo nic proti. Když jsme začali stavět stany, jeden z dvořanů se ke mně naklonil a poznamenal: „Pane, tak krásnou moskytiéru jsem ještě neviděl.“  

S houfem dětí Ráno jsme si potvrdili, že sem běloši opravdu nejezdí často. U místní školy se na nás sesypalo asi sto dětí. Vrhly se na nás s nefalšovanou radostí, tahaly nás za oblečení, šacovaly kapsy, domáhaly se pozornosti a neskutečně ječely. Naštěstí si sultánova tělesná stráž věděla rady. Přiběhla s hadicemi a začala děti třískat hlava nehlava. Jak se časem ukázalo, byl to jediný způsob, jak se zbavit stále velkého davu otravujících a poměrně drzých děcek jako utržených ze řetězu. Začal jsem mít pocit, že tělesné tresty jsou někdy jedinou možností.  

V Kinassaramu se samozřejmě zvěst o naší přítomnosti roznesla velice rychle. Hloučku dospělých, kteří nás v hojném počtu všude doprovázeli, se ale bohužel nedalo zbavit stejně jednoduše jako dětí. Zdejší vesnice byla poslední výspou na území Čadu. Městečko s dvěma mešitami bylo obklopeno mangovými sady, které patřily sultánovi. Jezero ale bylo volně přístupné pro všechny obyvatele. Většina z nich žije na ostrovech a ostrůvcích v kruhových chatrčích se střechami z rákosu, případně se tu vyskytovaly čtverhranné honosnější stavby z nepálených cihel. Pro většinu se stal hlavním zdrojem obživy rybolov. Téměř před každou chatrčí tak ležela velká rohož nebo stály stojany, kde se na slunci sušily různé druhy ryb. Jejich vůní jsme po pár dnech byli dokonale nasáklí i my.   Pokud zmizí z jezera ryby, nevím, čím se tu budou živit. Je to pro místní velice snadná obživa, protože ryby do natažených sítí mezi ostrovy vplouvají samy, ty velké i do speciálních pastí-košů. Sítě rybáři jednoduše natahují mezi kanály a průplavy. Úspěch prý záleží na proudění vody. Mnozí rybáři sítě na kánoích i nahazují. Myslel jsem si, že toho nemohou moc chytit, ale když jsem posléze uviděl tahat skoro půlmetrovou rybu, získali můj obdiv.   Na jezeře má ale člověk také několik tradičních nepřátel. Jednak jsou to různí hadi, krokodýli a hlavně hroši, kteří hravě zlikvidují rybářskou loďku včetně jejího osazenstva. Ne nadarmo se považují za mnohem nebezpečnější zvíře, než je lev. Stačí se podívat na statistiky.  

Je libo mobil? Zklamáním pro nás byla však mobilmánie, která postihla snad celou Afriku. V Čadu mi dokonce připadalo, jako kdyby se všichni živili jen prodejem předplacených karet. I když v oblasti jezera nebyl většinou žádný signál, skoro každý měl v chatrči pověšený mobilní telefon. Malé děti si hrály s nepříjemnou kopií mobilu z Číny – uši trhající a stále zvonící. Naštěstí tu baterie nejsou tak dostupné.   Pronajmout si loď na projížďku po jezeře se ukázalo jako nečekaný problém. Nikdo netušil, kolik si má říci, a tak jen na zkoušku občas někdo střelil od boku pouhých půl milionu CFA, tedy přibližně osm set eur na den. Když jsme nesouhlasili, jednoduše se shromáždil dav lidí a odešel stranou dohodnout jinou cenu. Teprve tam probíhal pravý boj, kolik kdo urve. Přišli znovu a proti logice nabídli ještě vyšší cenu – opravdu pohádkové království. Tak jsme nakonec jednoduše šli za jedním vyhlédnutým rybářem. Původně chtěl sto tisíc CFA. Do dlaně jsem mu položil dvacet tisíc, on je rychle ­shrábl a obchod byl uzavřen. Podle výrazu ve tváři jeho rodinných příslušníků tolik peněz pohromadě asi nikdy neviděli.  

Hasan jako výhra

Jak se ukázalo, že náš průvodce a kapitán v jedné osobě Hasan byl pravou výhrou. Nejenže znal dokonale každý kout okolí, ale dokázal přemluvit i místní k fotografování. Také se na plavbu náležitě připravil, převlékl se do toho nejlepšího, co měl, a aby nepádloval sám, vzal ještě pomocníka. Pohled na jezero by byl z lodi zajímavější než z břehu, kdyby nebylo velké množství kanálů tak dokonale zarostlých rákosem, že to často zcela zakrývalo výhled. V místech, kde stály vesnice, už čekal houf dětí a vítal nás rovněž tradiční odér sušících se ryb na slunci.   Poslední den naší výpravy jsme s pomocí sultánova sekretáře trochu obelstili místní policii a tajnou službu. Jednoduše jsme si nechali dát výstupní razítko do pasů rovnou na místě. Nechtělo se nám vracet zpět do N´Djameny na legální přechod. Navíc už se Hasan těšil na další výdělek.  

Cesta do Kamerunu byla ale nakonec poněkud delší, než jsme předpokládali. Dokonce nás čadská vojenská hlídka na člunu jeden moment nechala z najatého plavidla vystoupit. Důležitě si prohlédli pasy, výstupní razítko je vůbec nezajímalo, ale pak nás se smíchem propustili. Bandité jsme rozhodně nebyli. V této části už jezero více vypadalo jako skutečná vodní plocha, i když i tady stály na mnoha ostrovech další vesnice. O poznání ale přibylo malých nákladních lodí.  

Ti blázniví cizinci… Kamerunská strana byla o poznání civilizovanější, na břehu jezera už stála skladiště, domy měly plechové střechy a bylo tu také více lidí, kteří hovořili do mobilů přitisknutých na ucho. Signál se očividně už alespoň tady dostal i k jezeru.  

Vojáci ze zdejšího stanoviště zpočátku nevěděli, co s námi. Přijeli jsme do místa, kam bychom správně z kamerunské strany nesměli. Tak nás jednoduše každého seržant posadil na pronajaté motorky a dovezl do čtyřicet kilometrů vzdáleného velitelství do městečka, kde na policii měli potřebné razítko, a tím se neobvyklý problém vyřešil. Všichni byli spokojeni. A proč ne – u tak legendárního jezera.

Dnešní Čad

Řadí se k nejchudším státům světa, i když by tomu tak nemuselo být především díky objevům a těžbě ropných polí. Bohužel i ropa je vlastně prokletím země, jelikož se na ni všichni slétají jako supi a každý se snaží urvat, co se dá.

Zájmy tu má mnoho zemí, ale nejdominantnější je Francie, která považuje Čad za sféru pod svým vlivem a v zemi působí stabilní vojenské jednotky, nechvalně známé cizinecké legie.

Čína si brousí zuby na nerostné bohatství v celé Africe a je čím dál tím více úspěšnější.

Spojené státy hledají další ropu pro svoji žíznící ekonomiku.

V zemi tak působí různé skupiny podporované ze zahraničí a vzájemně spřádají intriky, z kterých nemá prospěch nikdo. Současný režim se drží zuby nehty u moci a další tiše vyčkávají na první příležitost, jak se dostat k žezlu.

Aby toho nebylo málo, tak ze Súdánu do Čadu pronikají polovojenské milice a bandité, kteří dosud bez řešení řádí v neblahém Darfúru. Tisíce uprchlíků se tísní v táborech na čadském území a i když tam směřuje humanitární pomoc, stále je jí málo.
To vše pak ovlivňuje současnou situaci: nefungující stát, korupce a nezájem úředníků o jakýkoliv rozvoj.

Které řeky napájejí jezero

Je to hned několik řek, z nichž nejvýznamnější je od jihovýchodu řeka Chari. Přináší až 90 procent veškeré vody.

Dalším významným zdrojem je od západu řeka Komadugu Yobé.

Je bezodtoké, i když ve vzácných případech, kdy je vody hodně, odtéká voda z jezera severovýchodně suchým ramenem Bahr-al-Ghazal.

Tip na cestu

Čadské jezero je přístupné z Čadu, Nigeru, Nigérie a Kamerunu.

V každé zemi potřebujete různá povolení. Například z kamerunské strany v současnosti turisty ani nepouštějí k jezeru kvůli banditům.

Nejvýhodnější doprava do oblasti je například s Air France do N´Djameny za cenu přibližně 30 000 Kč bez poplatků. O hodně levnější se dá sehnat letenka do Nigérie nebo Kamerunu. V tomto případě však připočtěte minimálně dva dny na přesuny například z kamerunské Doualy.

Ani jedna ze zemí není příliš připravena na turisty, a tak třeba jen získat obyčejné vstupní vízum může být dokonalým hororem.
Dobré je také dopředu si ověřit aktuální bezpečnostní situaci, která se v tomto výbušném regionu poměrně často mění.

Napsal Michal Dvořák, foto archiv Zoo Dvůr Králové   Královédvorská zoologická zahrada se od konce šedesátých let minulého století, kdy byl jejím ředitelem Josef Vágner, specializuje na chov afrických živočichů. Nikde na světě nenajdeme tak úspěšný odchov například ohrožených antilop koňských. Prvních šest kusů bylo dovezeno z Ugandy už v roce 1969, krátce na to se v zoo narodilo i první antilopí mládě. Úspěchy v chovu pokračovaly, a tak není divu, že všechny antilopy koňské v evropských zoo mají své předky na východě Čech. Zahrada tedy plní mimo jiné funkci genobanky, odkud jsou zvířata znovu navracena do volné přírody, do míst, která dříve obývala, ale ze kterých vinou člověka vymizela. Na konci ledna se tak trojice vzácných antilop koňských vrátila do malého království na jihu Afriky.     Ve Svazijském království byla poslední antilopa koňská zastřelena v roce 1961. Prsty v tom měli samozřejmě pytláci, kteří jsou ovšem dnes díky královskému výnosu trestajícímu zabití každého ohroženého zvířete smrtí vymýceni tak jako kdysi antilopy. Alespoň doufejme, protože antilopí slečny Lili, Demi a Mek se mají stát zakladatelkami nové chovné populace tamních rezervací.  

Lili, Demi a Mek již mají dlouhou pouť z východních Čech do nového domova na jihu Afriky za sebou. Trvala tři dny, holky se nejprve dopravily do Lucemburku, odtud odletěly do Johannesburgu a třetího dne navečer je už vítalo Svazijské království. Celou cestu samozřejmě dozoroval ošetřovatel. Třídenní pouť přes půl světa je zápřah i pro člověka, natož pro vystrašená zvířata, která navíc byla po celou dobu umístěna v cestovních bednách. „Transport takových zvířat a manipulace s nimi jsou velmi náročné. Po celou cestu jsou zvířata krmena, napájena a mají v bednách dostatek prostoru. Tento způsob je nejbezpečnější, standardní a nejvíce dbá na pohodu zvířat,“ říká zoolog Jiří Hrubý, který cestu připravoval. Mnohem dříve, než došlo k samotné přepravě, se ale ošetřovatelé rozmýšleli, která země a rezervace bude pro antilopy nejlepším místem k životu. „Představitelé projektu Back to Africa nás oslovili první, neboť naše zoo patří k dlouholetým a úspěšným chovatelům tohoto druhu. Svazijsko jsme si pak vybrali právě proto, že zde byly antilopy již vyhubeny,“ vysvětluje Jiří Hrubý. Přípravy probíhaly téměř celý rok, zástupci královédvorské zoo osobně navštívili svazijskou rezervaci Game Park‘s, aby se přesvědčili o ideálních podmínkách pro svá zvířata.  

Antilopy musely projít vyšetřením, protože jak Jihoafrická republika, tak Svazijsko si stanovily přísné transportní podmínky. Výsledky vyšetření na tuberkulózu nebo brucelózu byly negativní, nic už tedy nebránilo cestě do nového domova. Jak ale přiznává Jiří Hrubý, trojlístek antilop bude lidem v zoo docela scházet: „Z pohledu ošetřovatele je vám každé zvíře, o které se staráte, velmi blízké. Strávíte s nimi spoustu času od jejich narození, sledujete, jak rostou, dospívají, zakládají vlastní rodinu. Jste s nimi, když jsou nemocná i když mají radost ze života, jsou pro vás druhá rodina. Každý si však uvědomuje důležitost takového projektu.“ Pokud se bude tedy Lili, Demi a Mek ve Svazijsku dařit a přispějí k obnovení populace antilop koňských, bylo to příjemné loučení.

Napsal Miloslav Novák, foto federico Patellani

poskytnuto díky laskavosti Musea di fotografia contemporanea di Cinisello   Za dob Homérových byl nejčastějším obyvatelem Středozemního moře. Největšího biotopu Evropy. Vyskytoval se od severovýchodního pobřeží Afriky až po břehy Černého moře. Teď se možná píší poslední řádky jeho historie…   Nalezené fosílie prvních tuleňů jsou starší více než patnáct milionů let. Pobřeží Středozemního moře však kolonizovali jediní teplomilní evropští tuleni až zhruba před pěti miliony let, když se vlivem pohybů pevninských desek otevřel Gibraltarský průliv.  

Dnes je jich velmi málo stejně jako jejich druhově blízkých příbuzných – tuleňů karibských (Monachus tropicalis) a tuleňů havajských (Monachus schauinslandi). Všichni se totiž adaptovali na život v teplých mořích a všech je velmi málo. Tuleň karibský je dokonce považován od konce druhé světové války za vyhubený druh, zatímco ze zbývajících dvou přežívá méně než posledních pět stovek kusů. Důvody jsou mnohé. Vzhledem k tomu, že tuleni středomořští ze všech druhů ploutvonožců obývali nejdříve civilizované oblasti světa, je jasné, že vše má hluboké kořeny.    Už staří Římané   Velká část populace tuleňů byla vyhubena již v dobách antického Říma. Byli masově loveni pro tuk a kožešinu, takže se nelze divit, že již po několika staletích na starověkých trzích cena tulení kůže přesahovala cenu několika desítek otroků. Maso tak oblíbené nebylo – neodpovídá chuťovým představám člověka a navíc je velmi tučné. Na druhou stranu byly vnitřnosti tuleňů užívány již v antických dobách k rituálním účelům nebo jako amulety, protože lidé tehdy věřili, že mají nadpřirozené schopnosti. Například jak Hippokratés, tak Aristotelés popisovali používání takzvaného „syřidla“ z tuleních útrob k léčení padoucnice nebo psychických onemocnění. Tuleni se prý podle jedné současné literární studie stali také Homérovi v jeho eposu o putování Odyssea předobrazem k vytvoření mýtické „sirény“.   Dalším důvodem, proč tuleni zmizeli ze Středomoří, byl stupňující se rybolov, a tím omezování přirozených zdrojů potravy. Tuleni loví ryby, hlavonožce a korýše, tedy to, co zajímá i člověka, a tak byli vytlačováni ze svých původních teritorií a v průběhu několika staletí se museli z pláží stáhnout do méně přístupných přímořských jeskyní a na skalnaté útesy. To je donutilo změnit i způsob života. Přestali žít v koloniích typických pro jiné ploutvonožce a ještě více se izolovali od lidí. Život v jeskyních a na útesech ale rozhodně není pro tuleně ideální. Potíže mají zejména v dobách rozmnožování a když vyvádějí mladé. Ti neumějí ještě několik týdnů po narození plavat, jsou zcela závislí na matce a potřebují bezpečná místa chráněná před bouřkou a vlnobitím. Prvních šest týdnů, které tráví s matkou, je pro tuleně právě nejkritičtějším obdobím.   Ticho před bouří   S pádem starověkého Říma se celé tulení populaci zřejmě ulevilo, ale jejich počty se na původní hodnoty již nikdy nedostaly. A pak následovala další pohroma. V 20. století přišel středomořský rybolov. Tuleni soupeřili o ulovené ryby s lidmi. Dokonce přišli na to, že je pro ně jednodušší krást rybářům kořist přímo ze sítí. Výsledek je nasnadě. Rybáři je začali pronásledovat a zabíjet. Tuleni si tak vysloužili kromě tradiční nálepky „magického zvířete“ označení „mořské obludy“. K tomu přispíval i typický odpudivý pach, který je doprovází.   Za hlavní příčinu současného žalostného stavu tulení populace ve Středomoří však můžeme považovat ztrátu přirozených teritorií. Na počátku 20. století se proměnil ideál lidské krásy, snědá pleť přestala být známkou bídy a příslušnosti k nižší společenské vrstvě a opalování se stalo módou. Lidé tak nejen tuleně definitivně vytlačili z pláží, ale začali je pro potěšení pronásledovat i v jeskyních a na skalních, těžko dostupných místech. A tak zatímco tuleně vystřídali na evropských plážích turisté, tito bezbranní tvorové se stali jedním z nejohroženějších savců Evropy.   Vypukl hon na tuleně. Lidé se začali zajímat o mořské jeskyně, speleologické hnutí bylo v rozkvětu a lidem nestačilo, že ruší tato zvířata v jejich posledním útočišti, chtěli tato krásná a tajemná zvířata vidět dokonce ve městech. První odchyty tuleňů ve Středomoří se datují do období po druhé světové válce. Nechvalně známou se kvůli tomu stala například Sardinie, odkud byli tuleni odváženi na veletrhy, do zoologických zahrad, a jeden z nich dokonce vypuštěn před Vánocemi v roce 1951 milánským novinářem Patellanim do římské fontány di Trevi.   Moře záchranou   Přesto tuleni přežili ve Středomoří až do dnešních dnů. Jejich hlavní výhodou je to, že jako mořští vodní tvorové dokážou v moři i spát a do jisté míry také odpočívat. Středozemní moře je tak obrovské, že i když je jeho podstatná část dnes narušená průmyslovým rybolovem, turismem nebo vodní dopravou, tuleni, schopní urazit za den i několik set kilometrů, jsou schopní zůstat ukrytí před lidským zrakem. Problémy nastávají, až když musí na souš, aby tu trávili těch několik nerušených týdnů právě v době vrhu mláďat. Tato doba vrcholí každý rok mezi zářím a říjnem. Mláďata jsou kojena do čtyř až pěti měsíců života, ale to už se pohybují ve vodě. Plavat ovšem dokáží nejdříve dva týdny po narození.   Než se ale narodí mladí, svádějí mezi sebou samci boj o samice. Často mezi sebou soupeří na rozhraní svých teritorií, velkých až několik stovek kilometrů čtverečních. Mladí samci tradiční oblasti výskytu často opouštějí a vydávají se hledat partnerky do nových teritorií. Samec si v době pohlavní dospělosti vytváří podobně jako ostatní šelmy svůj harém, a protože samice nejsou na jednom místě v podobě kolonie, musí být jeho teritorium mnohem větší než u ostatních ploutvonožců. Kromě člověka nemá nepřítele, ve Středozemním moři stojí na vrcholu potravního řetězce. Ve vodě je totiž natolik obratný, že dokáže uplavat i žraloku nebo kosatce. Ve volné přírodě se tak tuleni dožívají dvaceti až třiceti let. V zajetí se tuleně středomořského ale nepodařilo dosud odchovat v žádné zoologické zahradě na světě.   Turistický ruch roste, rybáři dál považují tuleně za problémová zvířata a stává se i to, že tuleně poraní motorový člun nebo rybářské lodě. Snižují se i počty ryb, dnes tak na celém světě přežívá posledních dvě stě až čtyři sta kusů. Tuleň tak není jen nejohroženějším savcem Evropy, ale patří také mezi dvacet nejohroženějších zvířat na celém světě.   Zabíjení pokračuje

Ani současná ochrana tuleně nemusí zachránit. Objem vylovených ryb se celosvětově za posledních devadesát let zvýšil šestnáctkrát (z pěti milionů ryb na osmdesát milionů). Boj o ryby je tak paradoxně i dnes jedním z hlavních argumentů rybářů, kteří si stěžují na roztrhané sítě a ilegálně dál tuleně loví. Situace dokonce v padesátých a šedesátých letech došla tak daleko, že samci, kteří měli málo samic, často a ve větším počtu napadali nebo dokonce samice zabíjeli během kopulace. A přišla další katastrofa. V posledních desetiletích začali tuleni masově vymírat důsledkem infekčních epidemií vyvolaných přemnoženými toxickými sinicemi. V roce 1997 tak stačily pouhé dva měsíce, aby vyhynuly dvě třetiny tulení kolonie na Pobřeží slonoviny anebo pobřeží Západní Sahary.   Dnes ještě žijí zbytky tuleňů středomořských omezeně na řeckých ostrovech ve středním Egejském moři (Severní Sporady), na jižním pobřeží Malé Asie (Turecko), na Ilias Desertas u ostrova Madeira, na pobřeží západní Afriky (Mauritánie a Západní Sahara) a severovýchodním pobřeží Alžírska. Migrující tuleně lze náhodně vidět i v Jaderském moři nebo na pobřeží Sardinie, Tuniska nebo Itálie či Španělska. Jak dlouho ale ještě?

Tuleň středomořský (Monachus monachus)
Patří vedle lachtanů a mrožů k vodním šelmám, ploutvonožcům, kteří se vrátili ze souše do vody. Vyvinuli se z pozemních šelem, když se jim všechny končetiny přeměnily na ploutve. Jedna z teorií říká, že společným předkem všech ploutvonožců byly medvědovité šelmy, jiní odborníci považují za jejich předky psovité šelmy.

Ve vodě jsou naprosto doma, kdežto na suchu se pohybují velmi těžko, především musejí vodu opustit v době rozmnožování, ve vodě se mláďata narodit nemohou. Výborně slyší a mají také výborný hmat. Ve vodě i výborně vidí, na souši jsou krátkozrací a podle vědeckých zjištění je jejich barevné vidění přiblíženo k červené části spektra viditelného záření.

Tuleni se odlišují od lachtanů tak, že nemohou podsunout zadní ploutve pod sebe a při pohybu po zemi se musejí posunovat po břiše. Zadní ploutve tuleňů slouží ke kormidlování pod vodou, kde jsou ještě obratnější než lachtani. Na rozdíl od lachtanů nemají ušní boltce.

Pohlavně dospívají kolem čtvrtého až pátého roku života, samice o trochu dříve.

Samci dosahují až čtyřmetrové délky o hmotnosti přesahující 300 kg. Samice bývají tak o metr kratší, a lze je rozeznat podle odlišného rozmístění bílých skvrn a barvy srsti. Samec je černě až hnědavě zbarvený a mívá na zádech typickou bílou skvrnu. Samec má také bílou skvrnu na břichu, která však na rozdíl od samic nepokrývá celou jeho plochu. S dospíváním jeho srst postupně tmavne. Zatímco samice zůstává po celý život svým zbarvením spíše šedá. V průběhu dospívání se u ní bílá skvrna, na rozdíl od samců, rozšíří na celé břicho.

Mír s tuleni

Tak se jmenuje celovečerní dokumentární film, který se pokouší analyzovat soužití lidí a zvířat právě na příkladu tuleňů středomořských jako nejohroženějšího savce Evropy. Film se promítá v českých kinech od konce minulého roku.

Celovečerní dokumentární bajka Mír s tuleni pojednává o tom, co vlastně je lidská přirozenost, na pozadí dvou příběhů. První tvoří osud lachtana Gastona, který se podle ředitele pražské ZOO stal „nejslavnějším zvířetem na této planetě“, když uplaval během ničivých povodní až do Německa. Pražská zoologická zahrada Gastonovi, kterého adoptoval v čase největší slávy bývalý premiér Stanislav Gross, postavila po smrti sochu.

Druhý příběh se stal o 50 let dříve. Tuleně Odyssea odchytil na Sardinii milánský novinář a jako mládě vypustil za přítomnosti filmových kamer do slavné kašny di Trevi. Fotoreportér Patellani, přítel Federica Felliniho a specialista na filmové hvězdy, dostal za svůj čin pokutu. Nikoliv proto, že zabil tuleně, ale poněvadž znečistil vodu v kašně. Fellini se tím inspiroval pro film Sladký život a vymyslel pro takové novináře pojem paparazzi – ti, kteří vytvářejí „přirozenost“ moderního člověka.

Jak se změnil náš vztah ke zvířatům? Přírodní rezervace ve městě, aquaparky místo moří, lov tuleně s cestovní kanceláří na objednávku. Tuleně na plážích vystřídali lidé…

Hlavním tématem filmu je lidská dominance. Kde se budeme v budoucnu setkávat s divokými zvířaty? Jak probíhá domestikace zvířat a co je to domestikace nás, lidí? Jakou pozici tedy člověk zaujímá v přírodě?

Film MÍR S TULENI vznikl za podpory: hlavních partnerů: Tiskap, Swiss International Air Lines, Valhalla Yacht, Audiopro, Rengl, Boomerang media a partnerů: Hotel Roma, Alitalia, Ekopřeklady, ZOO Dvůr Králové n. L., Respekt, Koktejl a Český rozhlas. Více informací na www.12opic.cz nebo www.mirstuleni.cz.    
Takovéto logo má tričko, které lze zakoupit za 320 Kč (+ DPH, poštovné a balné) na podporu organizace Gruppo Foca Monaca, která se snaží zachránit tuleně středomořského. Organizace získá polovinu částky, další polovina je určena na vydání knihy O zvířatech a lidech, která bude od března 2008 zdarma distribuována do škol, muzeí a knihoven.

PTALA SE A VYFOTOGRAFOVALA DAGMAR CESTROVÁ, FOTO ARCHIV MIROSLAVA ZIKMUNDA

„Byl jsem to vlastně já, kdo navrhl manželům Šimkovým, aby se vydali za Šuáry, které jsme s Jirkou Hanzelkou navštívili před půl stoletím,“ prozrazuje Miroslav Zikmund něco ze zákulisí cesty za lovci lebek, kterou podnikli Kamila Šimková-Broulová a Vladimír Šimek.

„Vrátili se z Bajkalu a Vladimír přivezl společnou fotku s ředitelkou tamního Muzea Akademie věd Galkinovou. Vzpomínala, jak se jako mladá holka v květnu 1964 dostala do nabitého sálu v Listvjance na naši přednášku, jak posluchače, zvyklé jenom na chválu, ohromila naše otevřenost. Prý jsme jim vyčetli plýtvání – rozbité silnice spravují štěrkem z mramoru a největší světový rezervoár pitné vody, tak čisté, že se dá použít i do autobaterií, chtějí zničit stavbou obrovské celulózky. Měli by spíše myslet na budoucnost, jednou by žíznivá Evropa vzala zavděk vodovodem z nevyčerpatelného zdroje nejvzácnějšího druhu zboží… Když jsem se se Šimkovými setkal podruhé, pustili mi záběry dokumentárního filmu, který točili o pramenech Amazonky. Napadlo mne, že když mají o Jižní Ameriku takový zájem a líbí se jim tam, co kdyby se podívali za Šuáry, a zjistili, co se s nimi stalo za těch pět desetiletí, od doby, kdy jsme mezi nimi žili my dva. Už jste se nechal slyšet, že to byl šok, a nešlo jen o Šuáry. Musel jste ale čekat nějaké překvapení… Jenže jich bylo víc, než by mě kdy napadlo. Vrátili se s fantastickým úlovkem – natočenými záběry krajanů Kubešových, potomků těch, se kterými jsme se před padesáti lety cestou setkali. Překvapilo mě, že je našli. My jsme u nich nechali naši tatru. V Meře se nám podařilo najmout jednomotorové letadélko Stinson, z osady Sucúa jsme na koních a pak pěšky vyrazili pralesem na průzkum a podařilo se nám dostat se mezi lidi, kteří žili jakoby v době kamenné. Až na jednoho nikdy nespatřili bělocha. Tou výjimkou byl Utita z nejvzdálenější héy. Načapali ho vojáci, jak zkracuje tělo zabitého o hlavu, aby z ní mohl udělat tsantsu. Odvezli ho do Quita k soudu, tam ho propustili na slib, že se vzdá „tradičního obyčeje předků“. Když přijeli Šimkovi, cítil jsem se jako z doby kamenné já: Dodnes jsem si neosvojil práci s počítačem a Šimkovi mi od indiánů přivezli počítačem psaný španělský dopis! Před padesáti lety neznali ani slůvko španělsky. Domlouvali jsme se prostřednictvím tlumočníka, který měl za ženu Šuárku. A teď mi – adresně – píše předseda sdružení šuárských komunit v Ekvádoru! Na videozáznamu Šimkových sedí před mikrofonem a mluví ke svému lidu. Šla mi z toho hlava kolem. To přece musejí mít v pralese tranzistory! A monočlánky! Tehdy jsme je považovali za nejpřirozenější herce – neznali fotoaparát ani filmovou kameru. Pouhých padesát let! Někteří lidé by řekli, že je to dobře… Technika ale bohužel proniká i do oblastí, které dříve byly tabu. Je to vztyčený prst, jak to dopadne s lidstvem, co bude za dalších padesát let. Časové rozpětí od Emila Holuba do doby cest mých a Hanzelkových je přibližně stejné jako mezi námi a Šimkovými. Když jsme odjížděli do Afriky, někteří nám i vyčetli, že máme jako dopravní prostředek tatru se sedmdesáti pěti koňmi pod kapotou, když Holub se tam vypravil s osmi spřeženími po osmi volech a vláčel s sebou vůz s pontonovým člunem. Prý jsme měli spíše zvolit velbloudy… A srovnejte si to se současností. Cestuje celý svět. Ani za pověstného stěhování národů nebylo v pohybu tolik lidstva naráz. Změny, které nastaly, tedy nevidíte nijak optimisticky. Nezle jim zabránit. Všechno se unifikuje, stírají se rozdíly. Je to ale přirozené právo lidí. Nemůžete chtít, aby chodili nazí, pokud sami nechtějí. Je jen otázkou, co bude dál. Za dalších padesát let. Tím, že se dnes lidé mohou snadno dostat i tam, kam to dříve nešlo, nepřinášejí jen pokrok, ale znamená to i některé nezvratné změny. Třeba kdysi nepřístupná šuárská vesnice Mera. Už tehdy se tam objevili Američané ze společnosti Shell a hledali naftu. Naštěstí ji nenašli, ale budou hledat třeba o sto kilometrů dál a najdou ji. Z někdejších lovců lebek budou dělníci s bezpečnostními přilbami na hlavě. Místo zaříkávačů budou mít možná dostupnější péči lékařů – jenže prales už tam nebude. Není vám trochu líto, že když jste se dostávali na nějaké zapadlé místo světa, stálo vás to tolik úsilí, a teď tam může každý? Když se nedávno Milan Daněk s Alenou Žákovskou chystal za Pygmeji do Konga, napsal mi. Vytáhl jsem naše deníky a okopíroval jim celou stránku, na které jsme popisovali den strávený v osadě Beni. Tehdy jsme se tam dozvěděli, že asi dvacet kilometrů na sever leží osada Pygmejů. Dostávali jsme se tam složitě a bylo to skutečné dobrodružství. Oni si teď najali rikšu s tachometrem a jen tak si tam zajeli. Pygmeje našli přesně v místě, které jsme uvedli v deníku. Po návratu mi poděkovali – i po šedesáti letech se prý může podle našich poznámek jezdit jako s GPS. Viděl jsem záběry z toho místa – a byl to pro mne smutný zážitek. My je poznali nahé, s kouskem banánového lupenu, dobrosrdečné, veselé, dnes chodí v potištěných košilích. Milan Daněk vyprávěl, jak během nedávné tragické války vojáci ze sousední Rwandy – soudobí lidojedi – lovili Pygmeje jako zvěř. Vybrali si pak mozek, protože v něm je důvtip, játra – statečnost, srdce – bojovnost. Kanibalismus na přelomu 21. století. Zveřejnili jste jen část materiálů, které jste posbírali.

Není tajemstvím, že jste je věnoval zlínskému muzeu a teď se intenzivně zabýváte jejich zpracováváním. Materiálů, které jsme s Hanzelkou nashromáždili, je spousta a já jsem rád, že nezůstávají ležet ladem. V Muzeu jihovýchodní Moravy z nich vznikla stálá výstava, asi deset vysokoškolských diplomových prací, skupina odborníků zpracovává obsáhlý fond do počítače, probírají negativ po negativu, skenují tak, aby se to zachovalo pro budoucnost. Do koloniální Afriky, kde jsme byli s Hanzelkou dva roky, už nikdo nepojede. Byli jsme asi jedni z posledních Čechoslováků, kteří tamní svět zachytili se vším všudy, se zápory i klady. Také jsme to tak k nelibosti tehdejších cenzorů hodnotili. Dnešní Afrika je docela jiná. Třísvazkové Afriky snů a skutečnosti se prodalo přes půl milionu v osmi jazycích včetně třeba estonštiny nebo čínštiny. Že se prvního vydání ujme prestižní nakladatelství Družstevní práce, které mělo na sto tisíc členů zvyklých na dobré autory, pro nás bylo, jako kdybychom dostali Nobelovu cenu. Přál bych vám pocit úlevy a zadostiučinění, když se po dvaceti letech zakázanosti ujala archivního fondu odborná instituce, kde to všechno opět začalo žít. Co by si s takovým odkazem počaly naše děti? Vy jste nejen zavalen archivací materiálů, které jste s Hanzelkou nasbíral po světě, ale i spoustou pošty. Dojdou i obálky Zikmund, Zlín. Někdy se až cítím trapně, kolik lidí mi píše. Neznámí lidé se mi svěřují se svými problémy, jako kdybych byl nějaký ombudsman. A já nestihám odpovídat. Nikdy jsem neměl sekretářku. Co nenabuším do staré consulky, není. Odmítám pozvání do televize, do rozhlasu, křtění cizích knih. Přednost má inventarizace archivu, tu za mne nikdo neudělá. A teď práce na knize o Sumatře. Podnět k ní dal Rudolf Švaříček. Ve zlínském archivu objevil nedokončený rukopis ze sedmdesátých let, který už jsme nemohli vydat. Spolu s dosud nepublikovanými fotografiemi a dokumenty to může být velkoformátová kniha s exkluzivními přílohami. Tečka za literární činností H+Z.

Ptal se Michal Dvořák, vyfotografoval David Koubek

Snědá těla překrásných Brazilek zakrývá tu a tam jen pestrobarevné peří, vzduch je samým erotičnem těžší než olovo a všemi póry do vás vniká samba, samba, samba… Tak takhle asi může vypadat ráj, takhle asi vypadá tradiční brazilský karneval, který jako obvykle začíná šestačtyřicet dní před Velikonoční nedělí, letos tedy 3. února. Ovšem turista, který z té nádhery sotva popadá dech a oči mu div nevyletí z důlků, se snadno stane obětí kapsářů, kuplířů nebo kapavky. O pár dobrých rad a informací jsem poprosil reportéra Českého rozhlasu Davida Koubka, jenž mimo jiných míst působil také v Brazílii

Kolikrát jste karneval zažil na vlastní kůži a byl jste stále něčím překvapován? Zažil jsem ho jen jednou – v Riu a v São Paulu. Ovšem v Brazílii je nespočet různých místních karnevalů a i ten nejznámější v Riu má tolik různých rovin, že z překvapení opravdu vyjít nemůžete.   

Co udělá se Středoevropanem takový rej obřích rozměrů? Zapojil jste se do tance, nebo jste zůstal žurnalistou a nohama na zemi?

Většinou jsem pravidelně střídal dvě polohy nohou: na zemi a ve vzduchu. K tomu, aby člověk mohl popsat atmosféru, se zkrátka do tance musí zapojit. Brazilská muzika mě ostatně dokáže zcela ovládnout i mimo karnevalové období.

V Brazílii je silná katolická tradice, přesto je však karneval vnímán jako oslava hudby, tance, těla, radosti, veselí a možná i neřesti. Jak se na tuto slávu dívají místní katoličtí mravokárci?

Řekl bych, že v Brazílii se v dnešní době nedá mluvit o velkém vlivu katolických mravokárců – daleko přísnější jsou noví protestantští mravokárci, kteří čím dál tím více přímo ovlivňují prosté lidi. Katolická církev se v minulosti musela smířit a vyrovnat s tradicemi, které si s sebou přinesli otroci přivážení z Afriky. Především na severovýchodě obývaném většinou chudším afrobrazilským obyvatelstvem se africké náboženské tradice stále udržují. Představitelé katolické církve sem tam protestují proti některým církevním symbolům, které použijí školy samby ve svých vystoupeních, a protestují také proti reklamám propagujícím používání kondomů – přesto to byla v Riu loni snad nejčastější reklama – v metru, na billboardech i v televizi.

Myslíte, že by se podobně dokázal bavit i jiný národ?

I jiné národy jsou tak temperamentní, ale málokde je podobné prostředí jako právě v Brazílii. V brazilském kalendáři se mísí tradice z křesťanského kalendáře, začátek postního období, s nezvladatelnou energií vycházející z Afriky – s tradiční afrobrazilskou kulturou, ze které vychází také řada brazilských rytmů. Ale je pravda, že málokterému národu tepe srdce v takovém rytmu jako Brazilcům.

Jaký je rozdíl mezi karnevalem v Riu a menších městech? A jak se dívají na show v Riu sami Brazilci?

To, co známe jako karneval – tedy show na sambodromu, ty dvě noci ohlušující samby a oslepujícího vystoupení karnevalových průvodů – má svá pravidla, a točí se v tom spousta peněz. Pro některé už je to spíš komerční záležitostí. Ale například v São Paulu dělají lidé i organizátoři vše pro to, aby riodejaneir­ské show konkurovali.

Obrovský karneval, do kterého se zapojuje spousta umělců, místních obyvatel i nadšených a pravidelně se vracejících turistů, ovládne každým rokem také Salvador ve státě Bahia. Rozhodně se dá označit za osobnější a udržuje i africké tradice. Ovšem svůj karneval má každá čtvrť, byl jsem v pouličním karnevalu na pláži Copacabana, byl jsem u tréninku na karneval v saopaulské čtvrti Bexiga – všude prožívají ten rej stejně intenzivně.

Je karnevalová podívaná přístupná zdarma?

Za vstup na sambodrom, tedy na místo, kde se odehrává nejvyšší soutěž v Riu, ale také v São Paulu, se platí. Turisti letos zaplatí v přepočtu pět tisíc korun na tribunu na hlavní soutěž v Riu, ovšem pro místní to levné také není – pod tisíc vstup nejde. Vstupné je ale vedle sponzoringu a vysílacích práv jedním z hlavních příjmů, ze kterých školy samby celou tu krásu pořídí. Karnevalovou podívanou ale zcela zdarma můžete prožít i v ulicích.

Mnoho cestovek nabízí zájezdy do Ria právě v době, kdy tam probíhá karneval. Co byste doporučil tancechtivým turistům a před čím byste je varoval?

Pokud chcete na sambodrom, měli byste si rozhodně koupit lístek na karneval už v předstihu nebo se zájezdem. Před výpravou do města pak doporučuji co nejvíce věcí nechat na hotelu. Foťák do igelitové tašky, na krk raději ne. Peněz byste s sebou měli brát co nejméně a raději je poschovávejte na různá místa. Rada nevypadat jako turista by zněla směšně, protože v Brazílii ho ve vás poznají okamžitě, ať se maskujete, jak chcete.

David Koubek

redaktor zahraniční redakce ČRo 1 – Radiožurnál. Je mu dvacet osm let. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou, obor mezinárodních vztahů, orientuje se zejména na Evropskou unii a Jižní Ameriku.

Napsala Elen Háblová, vyfotografoval František Štaud, phototravels.net   Troufám si říci, že v Pekingu neplatí večer to, co bylo ráno. Číňané se prostě rozhodli, že do dvou let doženou Singapur. A tak zatímco davy turistů šmejdí po vyhlášených pekingských památkách, tradiční zástavba nízkých malých domečků, které mají pro cizince neopakovatelné kouzlo, mizí před očima.

Vše, co nemá alespoň pět pater, čeká nemilosrdný osud demolice. Obyvatel je mnoho a už se do Pekingu nevejdou, je třeba stavět do výšky. Z jedné strany čtvrti tak jedou buldozery a z druhé už se staví výškové budovy s malinkými i velkými byty. A někde mezi tím, v uličkách, kypí všední život prostých Číňanů, kteří postávají před velkými tabulemi s nabídkou nových bytů. Mám pocit, že si ani nestihnou sbalit věci.  Odložte si sako   Obří hodiny na náměstí Nebeského klidu odťukávají vteřiny do zahájení olympiády a Peking se chce světu předvést v plné kráse. Část staré tradiční zástavby v centru se zachovala pro turisty jako chráněná oblast, kde není dovoleno provádět libovolné úpravy domů, zbytek se mění v moderní velkoměsto mrakodrapů. Ale v Číně je všechno „čínské“.    Tak například. Dokážete si představit, že půjdete odpoledne unavení z práce v saku či kostýmku (varianta pro ženy) s diplomatkou v ruce. Po cestě narazíte na ulici na posilovací stroje a cvičební nářadí. Úhledně seskládáte sako vedle diplomatky na lavičku, odcvičíte si svoji pravidelnou sestavu, obléknete sáčko a s úsměvem a načerpanou energií pokračujete domů? V Pekingu běžný obrázek. Všude na ulici, kde je jen kousek volného místa, se cvičí, a to všechny věkové kategorie. Čínská vláda financuje budování ploch na cvičení z peněz vydělaných na loteriích. Nevím, proč mi při této informaci vytanuly na mysli naše zdevastované parky s rozšlapanými lavičkami. Jednak by u nás nikdo veřejně na ulici necvičil, jednak by bylo všechno během pár dnů zničeno vandaly. Škoda.   Číňané jdou ve svém životním stylu jakoby z extrému do extrému. Dovedou ze všech sil usilovně pracovat, nebo intenzivně a stejně zodpovědně ze všech sil relaxovat. Obliba městských parků, za tímto účelem budovaných, je nesporná. Není to jen pozlátko sloužící jako lákadlo pro turisty, ale především perfektně udržované a plně funkční oddechové zóny v tomto velkoměstě.   Zelená zeď

V roce 1979 vláda vyhlásila program rozšiřování ploch zeleně, výstavbu  „zelené čínské zdi“. A protože Číňané nemají neděli jako nepracovní den a vzhledem k jejich počtu má každý den v týdnu volno jiný podnik, jsou parky permanentně naplněny odpočívajícími, nebo lépe řečeno relaxujícími lidmi. Co všechno lze v parku uvidět? Tanečníky tanga i vějířových tanců, cvičence tai chi i aerobiku, tradiční bojové umění i moderní sporty, básníky, kteří píší vodou na beton litografické verše, hudebníky, zpěváky, divadlo a spoustu, opravdu spoustu lidí. Proplétají se mezi sebou navzájem, projíždějí se na lodičkách, povídají si spolu, leží na trávě a z plastových mističek pojídají rychlé občerstvení v čínském stylu. Jako kdyby jejich smyslem života bylo odpočívat. Ale to je jen zdání. Jsou velmi pracovití a houževnatí, jinak by nemohl Peking tak rychle měnit svůj vzhled. Ale ke škodě budoucích turistů ztrácet tvář Asie.  

Zvláštní kadeřník   Zpočátku jsme jen nakukovali dovnitř do jednoho kadeřnictví, co se to tam vlastně děje, je to vůbec kadeřnictví? Zvědavost byla nakonec silnější. Ačkoliv jsem původně neměla v úmyslu zkrátit si vlasy ani o milimetr, vstoupila jsem v Pekingu do salonu. Proč? Kvůli masáži přece. Opravdu je to tak. Číňané péči o své tělo dotáhli do dokonalosti a uplatňují ve službách dokonalou dělbu práce. Každý se specializuje na něco jiného. Nejdříve vám „umývačka vlasů“ umyje vlasy, pečlivě, důkladně, zřejmě podle nějakého tři tisíce let starého osvědčeného návodu. Jiná osoba provede masáž zad, šíje a rukou. Domorodci si ještě nechávají čistit uši, ale z přirozeného čínského taktu nám tuto službu nenabídli.   Teprve po těchto procedurách přichází na řadu práce mistra stříhače. Plně soustředěn, začne kolem zákaznice tančit svůj profesionální tanec s nůžkami. Všudypřítomné pomocnice jsou neustále připravené otřít na jeho pokyn ubrouskem zákaznici zpocené čelo nebo odsunout neposlušný pramínek vlasů. Po hodině stříhání a tvarování účesu (a zkuste si poprvé v životě stříhat milimetr na nepochopitelně jemných blonďatých vlasech) je konečně mistr se svým dílem spokojen a s nepatrným úsměvem a úklonou od své zákaznice odstoupí. Na kasírování je už samozřejmě jiný specialista. Tohle všechno lze pořídit v přepočtu za pouhých šedesát korun. To už se vyplatí zajet do Pekingu, ne?   Nutno ovšem říci, že zážitky daleko předčily samotný výsledek úpravy vzhledu. Největší překvapení nás čekalo, když jsme vyšli ven a zjistili, že odcházíme hodinu po zavírací době. Jak to, že nás neodmítli, jak to, že nám to nikdo nedal najevo? Je pravda, že některé z těchto salonů poskytují v nočních hodinách i erotické služby, ale nezdálo se nám, že by si jenom krátili přestávku před noční směnou. Navíc ve čtvrti, kde se turisté nevyskytují. Se stejnou precizností a stejně levně lze absolvovat masáž nohou, zad i celého těla. Maséři nebo masérky mají stejný postup, každý podle své školy.     Kulinářství s výhradou   Čínskou zručnost je možné obdivovat i v mnoha řemeslných dílnách. Stále víc je jich přeměněno v obchody, kde je lidská práce využita k upoutání pozornosti, po vzoru  jiných turisticky vyhlášených destinací. To však nic nemění na skutečnosti, že je hodna obdivu.   Konečně jsem pochopila tajemství bource morušového a výrobu vyhlášeného hedvábí mohla spatřit na vlastní oči. Postup předávaný z generace na generaci, pro nás známý jen z učebnic základní školy, ale tady na původních strojích a s vysvětlením celého postupu. Tradiční tkaní koberců, zpracování jadeitu ve fantastické sochy nebo i ukázka přípravy čaje – to vše je běžně k vidění.   A samozřejmě také tolik obdivovaná čínská kuchyně. V přípravě pokrmů jsou Číňané nepřekonatelnými kouzelníky, ať si vyberete z jídelníčku cokoliv, máte stoprocentní jistotu, že vám bude chutnat. Není rozdílu, jestli je jídlo připravované v běžné pouliční hospůdce, kam chodí domorodci, nebo v rodině, nebo na objednávku pro celý autobus v restauraci s obsluhou v červených kimonech. Vždy vynikající! Kuchyně bývají otevřené, někdy se připravuje jídlo na ulici a kuchařům nevadí, když je hosté při vaření pozorují. Chtějí přece hosta přesvědčit, nikoliv odradit.   Night Market Donganmen na severním konci ulice Wangfujing se navečer mění v dvoukilometrové defilé kulinářských specialit připravovaných přímo na ulici před očima labužníků. Ochránci přírody však nejsou některým kulinářským uměním Číňanů nadšeni, protože na jejich stolech bohužel skončí také mnoho chráněných druhů živočichů, a to i propašovaných z jiných zemí.   Kousek z historie   Mentalita Číňanů, po staletí vštěpovaná konfuciánská disciplína, pracovitost a houževnatost jsou zhmotněny v monstrózním díle známém po celém světě. Proslulá čínská zeď táhnoucí se nepřístupnými horami, pouští i hustými lesy se již z velké části rozpadá a svému účelu neslouží. Ale šedesát pět kilometrů od Pekingu je u vesnice Pa-ta-ling úsek zrekonstruovaný do původní podoby, posetý stánky a prodavači suvenýrů. Lidská řeka korzujících návštěvníků vytváří iluzi obrovského pestrobarevného hada. Kolik superlativů již bylo o této stavbě napsáno, ale žádná kniha nepopíše dojmy z „největší lidské stavby“ či „největšího hřbitova světa“. Něco takového mohli postavit opravdu jenom Číňané, napadne každého cizince.  

Samotná zeď s dvaceti pěti tisíci strážnými věžemi pro vojenské posádky nesloužila jenom jako ochranný val, ale i dopravní tepna a komunikační kanál. Mohlo se po ní pohybovat i koňské spřežení. Zprávy o pohybu útočníků se předávaly z věže na věž kouřovými signály a z jednoho konce zdi na druhý prý šla zpráva pouhých dvacet čtyři hodin. Až do vynálezu telefonu byla tato rychlost předávání zpráv nepřekonatelná. Šest tisíc čtyři sta kilometrů stavby vytvářené po dva tisíce sto let s obrovskými ztrátami na životech se sice z valné části rozpadá, ale pro dnešní Číňany je stále symbolem velikosti a nezničitelnosti jejich země, síly a vytrvalosti člověka. A to připomínám, že bylo stavěno na ochranu území, protože Číňané nikdy v historii, na rozdíl od Evropanů, neměli potřebu expandovat ze své říše středu. Samozřejmě, teď mají v rukou černého Petra kvůli obsazení Tibetu. To je vztah po staletí problematický, tu řešený válkou, tu příměřím, tu sňatkem. Řešení této otázky však cestovatelům nepřísluší. Přenechme ho politikům, historikům, -itikům a … Buddhovi a kochejme se tím, jaký Peking je.    

Napsal a vyfotografoval Pavel Šuba, reportér TV Prima   Žili spokojeně na jediném místě zeměkoule miliony let. Pak sem přišli lidé a téměř je vyhubili. Teď jsou také jediní, kdo je může zachránit.

Plížil jsem se trsy sytě zelené špičaté trávy, která se prokousávala tlejícím listím, a zbývalo už jen pár metrů. Věděl jsem, že tam někde musí být, byl jsem si jistý. Prastarý instinkt lovce. Přes hledáček jsem zprava doleva propátrával terén před sebou. Už jsem chtěl udělat další pohyb dopředu, když vtom jsem ho uviděl. Oba jsme na okamžik zkameněli. On věděl o mně stejně jako já o něm. Kdo s koho. Byl jsem rychlejší. Stiskl jsem spoušť. A pak ještě jednou. Dostal jsem ho! Závěrka dokončila mechanicky svůj pohyb a na displeji digitálu se vykreslil úlovek. Můj první leguán modrý. A možná poslední.    Je ošklivý i krásný zároveň. Na jeho rodokmen byste spotřebovali hodně papíru i tuhy a pokud byste byli dobří, prokreslili byste se o tři miliony let zpátky, kdy se jeho pramáti musela dostat nějakým záhadným způsobem na Kajmanské ostrovy a tam porodit. Tato jediná rodina se pak množila na malém prostoru patrně jen mezi sebou, až z toho zmodrala. Živoucí relikt dinosaurů přežil všechny „pravěké“ lapálie a prosmekl se až do dneška, a jsme to právě my, kdo ho možná vymaže ze živočišné mapy. Přestože Kajmanské ostrovy se skládají ze tří ostrovů, leguán modrý žije ve volné přírodě pouze na jediném z nich a zároveň na jediném místě na světě – na ostrově Grand Cayman.   Zbývá jich jen pár   Divokých leguánů modrých už je jen kolem dvaceti. Naštěstí je tu botanický park Královny Alžběty II., právě tady se rozhoduje o budoucnosti modrých ještěrů – sto dvanáct jich tu žije v zajetí. A zdá se, že mají naději. Skoro dvě stovky se odtud opět vydaly, se speciálními čipy, na cestu. Dennodenně jde přitom leguánům o život. V patách jim už nejsou jen osídlovatelé, kteří je vytlačili do nehostinných míst, a už dávno ne gurmáni, kteří je málem do jednoho vyjedli, ale hlavně miláčci lidí – kočky, psi a auta. A přitom jsou tak kouzelní…   Botanický park nemůžete minout. Leží na východním cípu hlavního ostrova Grand Cayman. Cestou musíte naopak několikrát minout leguána skalního, o něco početnějšího obyvatele, než je modrásek. Většinou se totiž bezstarostně, ba až provokativně, producíruje po silnici. Ostatně dopravní značka „Pozor, leguán, jeďte pomalu“ je, v různých mutacích, snad nejčastějším varováním na ostrově. Pozor si ale musejí dávat zejména domorodci – a nutno říct, že dávají. Když na leguána na silnici narazí turisté, většinou vyskočí z auta a vytahují kamery nebo fotoaparáty. Někdy leguán zmizí, než se nadějete, jindy máte pocit, že až drze pózuje. A nedej bože, když máte po ruce, a to někteří místní mívají, čokoládové bonbony. To najednou i ten nejdivočejší zkrotne. Vyprázdníte sáček a prokličkujete se až na poloprázdné parkoviště – chcete přece vidět toho nejcennějšího, nejtajemnějšího, toho modrého…  

Rychlejší než mžik   Měli jsme štěstí, průvodkyně nás nenechala jít v tom více než třicetistupňovém horku pěšky. I tak po nás tekly čurky potu. Za chvíli jsme byli úplně promočení. Nasedli jsme do zvláštního motorového vozítka na elektrický pohon a projížděli stezičkou proplétající se minidžunglí. Najednou jsme zastavili. Průvodkyně varovně položila ukazováček na rty a druhým ukazovala na cosi v křoví. Dál už to znáte. Mačkal jsem spoušť jako o život. Pak jsem se rozhodl nenasytně udělat krok dopředu pro bližší záběr. Tak rychlou změnu jsem nečekal ani ve snu. Skalka ve tvaru ještěra se nepohnula, ba ani rozmazaně nezasvištěla. Jen byla, a najednou nebyla. Tak byl rychlý. A byl pryč.  

Zklamání, nebo spíš překvapení. A hned na to druhé. Tráva na snímku je sytě zelená, ale leguán? Šedý. Špatné světlo, nebo chybné nastavení fotoaparátu? „Ne, všechno je v pořádku,“ uklidňuje mě průvodkyně. Leguán modrý je modrý jen někdy. Ráno je šedavý a modrá teprve s teplem. Nejmodřejší je prý ale při páření. Přesto nastupuji jako hrdina do vozítka a jedeme dál. Moje naparování netrvá příliš dlouho. Zatímco se kochám svými úlovky, prudce zastavujeme. Důvod? Další leguán. Ten se nestydatě prochází přímo po cestě. Že se pomalu rozjíždíme, mu ani trochu nevadí, prochází se, jako by stezka byla jen jeho. Když přestává stačit utíkat před autem, jen velmi neochotně odbočí a zašustí v křoví.   Zoo leguánů   To už zastavujeme do třetice. Průvodkyně nám představuje sympaťáka Chrisse Carra, který nás provede malou leguání zoo. „Všechna naše zvířata jsou relativně mladá, nemáme moc starých, takže nám chybějí informace. Stále se učíme…“   Leguán se přitom může dožít až sedm desáti let. Pokud se ovšem nesetká s nepřáteli. Lidé už je neloví jako dříve, aby je snědli. Záměrně ale po nich jdou hlavně pašeráci cenných zvířat. Modrý leguán stojí na černém trhu šest až sedm tisíc dolarů, tedy v přepočtu sto dvacet tisíc korun. Za tyto peníze se jim vyplácí pašovat leguány v důmyslných skrýších i za cenu vysoké pokuty, ale hlavně smrti ohroženého ještěra. Chriss nad tím kroutí nechápavě hlavou: „Jsou chránění mezinárodními zákony, je to stejné, jako by sis chtěl pořídit pandu nebo tygra.“  

Jsou to velmi přátelská zvířata – to když kývají hlavou ze strany na stranu. Ošetřovatel sáhne do výběhu pro jednoho z nich, pózuje s ním v náručí a můžeme si na něj i sáhnout. „To je Pítr, je mu pět let.“ Ale leguán může být i  tvrdým bojovníkem. Zaútočí jak na nepřítele, tak i na jiného leguána při soupeření o samičku. Pro tyto případy má ostré zuby, drápky i ocas. Řada z nich má po těle šrámy z boje. Agresivní jsou také po páření. Chriss to ukazuje na jednom z nich. Sotva opatrně přeleze zídku do výběhu, leguán proti němu vystartuje a ošetřovatel jen taktak přeskočí zpátky. „Snažil se chránit samičku, která tam klade vejce,“ vysvětluje. Těch může být až dvacet. Mláďata se vylíhnou zhruba za osmdesát dní. Do té doby samice vejce bedlivě hlídá. Tím ale mateřská péče končí. Na svět se musejí leguánci prokousat sami a bez rodičů pak hned vyrážejí do světa. V zajetí ale ošetřovatelé překvapivě leguánům vajíčka obvykle seberou. Jedním z problémů v téhle době totiž je, že zárodky mohou sežrat potkani.  

„Ano, i tady jsou potkani, takže ta vajíčka bereme do inkubátoru a tak zaručíme, že leguáni přežijí.“

Možná někomu mohou připadat hloupí, ale to zdaleka nejsou. Jsou velmi inteligentní, učenliví a přizpůsobiví – právě to by jim mělo pomoct nakonec přežít toto nejhorší období za miliony let. Chriss Carr tomu věří. Modří leguáni jsou jeho velkou láskou. Je odhodlaný pro ně udělat hodně, i když nepřátelé číhají na každém kroku. Důkaz? Když se loučíme, jen tak ledabyle sáhne vedle do trávy a vytáhne z ní metrového hada.

Pavel ŠubaReportér televize Prima. Zaznamenává reportáže z katastrof (tsunami na Srí Lance, požár Chalkidiki), sleduje vojáky v českých misích (Kosovo, Kuvajt, Afghánistán, Irák), srdeční záležitostí je pro něj ale život v poušti, kam se často vydává na expedice (Libye, Sýrie, Maroko). Každý den se na mě valí agenturní zprávy ze světa, jedině na cestě je ale možné pochopit souvislosti – říká.

Napsala Monika Baďurová, vyfotografoval Petr Materna   Zbláznili se? V netečném modravém oku laguny Shimbe se zrcadlí mraky, nad hladinou drží stráž příkrý kopec a na břehu porostlém šťavnatě zelenou trávou stojí indián v čepici a ponču, zatímco dva Evropané se převlékají do plavek a vrhají do ledové vody.

Nezbláznili se. Jen byli zvědaví a chtěli se zúčastnit očistného šamanského rituálu… Severně od města Huancabamba, v horské oblasti departamentu Piura na severu Peru, je rozeseta skupina lagun známá pod názvem Las Huaringas (v jazyce kečua Posvátné laguny). Staly se centrem lidového léčitelství v severním Peru; podle tradiční víry sem přicházel i sám  panovník slavných Inků, aby se zbavil neduhů a získal přízeň bohů. Vodě lagun je připisována magická síla, léčivá pro tělo i ducha, a na březích rostou různé druhy léčivých bylin. Každoročně sem přicházejí stovky poutníků a šamanů-léčitelů, aby využily blahodárných účinků. Koupel v laguně je však jen součástí složitého rituálu, jehož kořeny sahají hluboko do předkolumbovského období.   ●●● Indiáni věří, že svět okolo nás je plný neviditelných, ale mocných sil. Ty mohou přímo či nepřímo ovlivňovat život každého z nás a jejich „vinou“ vzniká i většina nemocí. Člověk si třeba pohněvá duchy předků či přírody nevhodným chováním, takže ti polapí jeho duši a on onemocní. Může se však v takové situaci ocitnout i zcela nevinně, když na něj negativně působící síly poštve čaroděj najatý někým, kdo chce dotyčnému uškodit.   Úkolem šamana-léčitele curandera je pak zjistit, co se vlastně stalo, kde se nešťastníkova duše nalézá, osvobodit ji a přivést zpátky. Aby něco takového ­mohl uskutečnit, musí být schopen komunikovat se světem oněch neviditelných nadpřirozených sil. Toho většinou dosahuje díky změněnému stavu vědomí, do něhož se dostává i prostřednictvím drog – pitím odvaru z kaktusu San Pedro (Trichocereus pachanoi) obsahujícího meskalin a šňupáním výluhu z tabáku, který nasává nosem.   Každý šaman tedy musí nejen znát účinky a přípravu halucinogenů i léčivých rostlin, ale mít i schopnost „vidět“ a vědět o magických silách, s nimiž se může setkat, o jejich působení a prostředcích, jak je ovlivnit. Ovládá příslušné obřadní úkony, prováděné ve stanoveném sledu, a složité ceremoniální litanie či „zaříkání“, doprovázející jednotlivé části rituálu. Vypadá stejně, jako ostatní členové komunity, jen disponuje předměty obdařenými určitou mocí. Tu jim dává jejich tvar, struktura, materiál, místo původu, barva či vůně. Jejich souboru, rozloženém na stole či na rozprostřeném šátku a okolo něj, se říká mesa (ve španělštině stůl). Šaman je pak různě používá k obraně proti nepřátelským
silám, k očistě od negativních sil a k získání přízně sil pozitivních.   

●●● Jak celý rituál probíhá? „Pacienti“ se sejdou v šamanově domě buď navečer, či brzy ráno a za rozbřesku vyrazí na cestu k posvátným lagunám. Nejznámější a zároveň největší je Shimbe či Bílá (Laguna Blanca) a hůře přístupná laguna Černá (Laguna Negra), považovaná šamany za nejmocnější. Nejkratší cesta sem je ze vsi Salalá, kam vede z Huancabamby cesta sjízdná autem, dál se musí pokračovat několik hodin koňmo – klienti využívají služeb mezkařů.   Stezka se klikatí nahoru a dolů nádhernou a téměř neobydlenou krajinou, ale v období dešťů, tedy od října do dubna, bývá poněkud rozbahněná – i proto je schůdnější na mule či mezkovi než pěšky. Po příjezdu k některé z lagun si šaman na břehu rozprostře svou mesu. Na zem položí bavlněný šátek či pokrývku, okolo ní zapíchá obřadní dřevěné hole, meče a dýky, jimiž odhání zlé duchy, a na ni rozprostře další předměty potřebné k rituálu – například lastury, schránky mořských měkkýšů, do nichž nalévá výluh z tabáku smíšený s alkoholem (mušle jsou dcerami vody a tedy nositelkami a symboly vodního živlu, který má očistnou a plodivou sílu). Vedle nich položí různé minerály s magickým působením (například křesáním dvou křemenů od sebe šaman odhání neviditelné nepřátele), chřestidlo a kovový zvoneček (jejich zvuk zahání od mesy zlé duchy a přivolává dobré, probouzí sílu magických předmětů ze šamanovy výbavy a slouží jako rytmický doprovod jeho zpěvu a odříkávaných litanií), láhev s vínem, lahvičku s parfémovanou vodou (agua florida), citrony, med, bílou kukuřici a rafinovaný cukr, sloužící jako obětiny – úlitba duchům.   Pak zahájí rituální „proslov“. Vzdává v něm hold duchům laguny a okolní přírody a dalším mocným silám. Nezapomene ani na křesťanského Boha a různé svaté a prosí je o přízeň pro své pacienty. Chřestí kovovým chrastítkem, zpívá, vdechuje výluh z tabáku stejně jako jeho pomocníci, kteří mu pomáhají při rituálu. Ústy rozstřikuje parfémovanou vodu. Pak tabák vdechují i pacienti a tomuto úkonu se říká shingada. Tabáku je připisována očistná a posilující funkce.   Konečně dojde na koupel v laguně. Po ní pokračují obřadní litanie a nakonec šaman se svými pomocníky zbaví pacienty všech negativních sil. Této části rituálu se říká limpiada. Dřevěnými holemi či kovovými meči přejíždí přes všechny části pacientova těla (zepředu, zezadu i z obou stran) a odhazuje tím zlo stranou, směrem k laguně, horám či jiným posvátným místům, nabitým mocnou silou, která dokáže vše negativní neutralizovat. A zcela na závěr šaman rozprašuje na účastníky obřadu ústy výluh z magických bylin a parfémovanou vodu, která má přitahovat pozitivní síly a odpuzovat zlo.  

●●●

Od laguny se „pacienti“ vracejí do šamanova domu. Je pozdě odpoledne či podvečer a je třeba odpočívat. Večer, již za tmy, začne další důležitá část rituálu, takzvaná mesada. Začátek připomíná situaci u lagun. Šaman odříká příslušné litanie, vzývá boha i duchy lagun a hor, slunce a měsíc, a pak nosem nasává tabákový výluh, smíšený s alkoholem. V závěru se  šaman i účastníci obřadu napijí v místnosti, kde stojí šamanův oltář – mesa s rozloženými rituálními předměty, odvaru z kaktusu San Pedro. Je údajně pojmenován podle svatého Petra, který má klíče od nebeské brány – tedy od „horního“ světa, kde sídlí nadpřirozené síly a kam odvar z kaktusu umožňuje šamanovi vstoupit a s těmito silami komunikovat. Zjevují se mu duchové zvířat, rostlin i posvátných míst.   I San Pedro má svého ducha, který k šamanovi promlouvá a bere na sebe různou podobu. Jeho prostřednictvím se šamanovi odhalují příčiny nemocí a způsob jejich léčby, může cestovat v čase a prostoru a třeba i nalézat ztracené věci. Kaktus si šamani buď sami pěstují, nebo ho sbírají v přírodě – tomu také bývá připisována větší moc a síla. Odvar se vaří několik hodin a musí se dávat pozor, aby obsah nádoby nevykypěl a nepřetekl do ohně, protože San Pedro prý oheň nemá rád, jeho povaha je chladná a ztratil by tak svou moc. Do odvaru se někdy přidává i kapka parfémované vody.  

Po nějaké době, kdy začne vypitý odvar na šamana působit a vyvolá vize, zve si curandero pacienty jednoho po druhém, rozpráví s nimi a sděluje jim, co ve svých vizích spatřil a jak by měli naložit se svým problémem – předepíše jim například léčivé byliny nebo poradí, jak řešit určitou situaci. Tím to ale nekončí. Šaman se svými asistenty opět od účastníků obřadu odhání negativní síly pomocí různých holí a mečů. Za ranního rozbřesku vše završí tzv. florecimiento (rozkvět). Šaman i pacienti nasávají nosem tabákový výluh a šaman na účastníky obřadu rozstřikuje ústy parfémovanou vodu, aby jim zajistil zdraví a všeobecnou prosperitu.  

●●● Za šamany z okolí Huancabamby přicházejí lidé ze širokého okolí, tedy i ze sousedního Ekvádoru a Kolumbie. Jsou mezi nimi nejen indiáni a ti, kteří věří v moc přírodních sil a lidového léčitelství, ovšem i takoví, jež neuspokojily či zklamaly výsledky moderní medicíny. Zdejší curanderos pojímají nemoc v širších souvislostech – nejde jen o fyzické neduhy a újmy, ale i o záležitosti psychologického charakteru, emocionální, partnerské a ekonomické problémy či tápání v životě – šaman tedy svým způsobem funguje i jako psychoterapeut.   Většina moderních a vzdělaných Peruánců z měst pohlíží na tyto rituální praktiky, v nichž se prolíná starobylá původní tradice s křesťanstvím a s prvky španělské lidové kultury, jako na hloupé pověry či divadlo šarlatánů. Přesto věhlas šamanů-léčitelů ze severního Peru (odhaduje se, že v okolí Huancabamby jich působí na 300) přesáhl hranice regionu a každoročně je navštíví stovky lidí, někteří třeba až z daleké Limy. Věří v léčivou moc vody z lagun a v očistnou a ozdravnou sílu rituálu.   Dlužno říci, že šamani se nepovažují za všemocné – pokud se jim ve vizích dostatečně jasně nezjeví příčina pacientovy nemoci či problému a způsob jejich nápravy, pošlou dotyčného k jinému specialistovi, odbornému lékaři. O takových nemocech se říká, že vznikly „z boží vůle“ a nejsou důsledkem působení tradičních nadpřirozených sil.  

●●● Kaktus San Pedro ale neslouží jen k šamanským obřadům. Je také považován za ochránce domu, proto se prodává na trzích od Chiclaya na severním pobřeží Peru až po Limu. Vizím vyvolaným požitím odvaru z kaktusu jsou připisovány i složité motivy na slavných paracaských textiliích (kultura Paracas se rozvíjela na jižním pobřeží Peru v letech 700–100 před naším letopočtem) a v keramice kultury Nazca (300 před naším letopočtem až 700 našeho letopočtu).   Byli jsme samozřejmě zvědaví, jak bude odvar z kaktusu účinkovat na nás (jakožto „pacienti“ jsme dostali také napít), ale nedělo se vůbec nic. Nabízela se samozřejmě otázka proč – zda jsou gringové odolnější, nebo toho šaman vypil víc než my, nebo jestli si k vizím pomáhá i hojným nasáváním tabákového výluhu… A tak jsme všechno sledovali jen zvnějšku a prosti té správné víry a přesvědčení jsme si připadali spíš tak trochu jako na divadle – nikoli však nezajímavém. Už jen sama cesta k lagunám rozhodně stojí za to.  

Napsal Petr Hlaváček, foto Marek Wagner a archiv Petra Hlaváčka

Dobrodružnou cestu plnou zbožných podnětů i vpravdě turistických atrakcí představovalo ve středověku putování k symbolickému středu světa, tedy do Jeruzaléma, oficiálního hlavního města dnešního státu Izrael, posvátného pro židy, křesťany i muslimy. Křesťanské muže (a občas i ženy) neodradil ani tragický pád křesťanské Konstantinopole, z níž se v roce 1453 stal muslimský Istanbul, ani nebývalý mocenský rozkvět Osmanské říše, onoho islámského impéria, ovládajícího i Svatou zemi. Počet písemných svědectví o cestách do Svaté země je ohromující. Jen z druhé poloviny 15. století máme k dispozici zhruba 65 cestovních zpráv z různých koutů Evropy, nechybí ani texty psané Čechy. Jan Hasištejnský z Lobkowicz, přední český aristokrat jagellonských časů, se vydal na pouť do Svaté země v roce 1493 z Kadaně, která byla centrem jeho držav v severozápadních Čechách. A na základě svých deníkových záznamů pak roku 1505 sepsal česky svůj pamětní spis Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu Pána Ježíše Krista Spasitele našeho léta 1493 začaté a šťastně vykonané putování.  

Svatou zemi ostatně navštívil již v roce 1490-1491 i jeho mladší bratr Bohuslav, slavný humanista, toho však možná více než „posvátná místa“ zajímaly destinace, spojené s dějinami antického Řecka a Říma. Zkusme se na pouť do Svaté země podívat očima dnešního turisty – cestovatele – dovolenkáře a srovnat ji tak trochu s putováními ve středověku. Zjistíme, že  i když měla někdejší křesťanská pouť jiný účel než má dnešní masový turismus, oba druhy podniků se v lecčems podobají. Zejména některými pravidly, vzorci chování, jinak řečeno – rituály.    Poutníci do Svaté země, kteří se rozhodli pro kombinaci suchozemské a námořní cesty, se vydávali v drtivé většině do Benátek – to bylo opravdové „mezinárodní letiště“ středověku, kam bylo třeba se dopravit. K tehdejšímu poutnickému bontonu patřil i fixní termín nastoupení takové cesty. Poutníci vyráželi krátce po Velikonocích, aby tento hlavní svátek církevního roku oslavili ještě se svými blízkými. Jan Hasištejnský z Lobkowicz se této tradice držel také. Na cestu se vydal 15. dubna 1493.   Většina poutníků z dobře pochopitelných důvodů sepsala i vlastní testament, někteří též vykonali nějaký skutek pokání. Náš Jan se měsíc před odjezdem, 18. března 1493, zavázal, že daruje svobodu svému poddanému ze vsi Donín u Kadaně, který náležel k lobkowiczkému oltáři svatého Urbana v pražské katedrále. Jan neputuje sám, cestuje s ním jeho osobní kuchař Blažek, který má svým uměním čelit záludnostem středomořské kuchyně a zároveň svému pánu vařit klasická česká jídla. Jan se poněkud obával cizích lahůdek a nade vše velebil českou kuchyni. V městečku Chyše u Žlutice se k němu ještě připojil  šlechtic a soused Jetřich z Gutštejna. Jejich společná cesta je vedla přes Bavorsko, Tyrolsko a alpská údolí, kde měli „s obú stran nad sebú velmi vysoké a místy velmi příkré hory“, až do Trevisa v panství benátském. Odtud pokračovali dál do Mestre, kde, jak tehdy bývalo zvykem, poslali své koně k hospodáři do Trevisa. Vyzvednout si je měli při zpáteční cestě. Z Mestre pluli Jan a jeho dva druhové na bárce do nedalekých Benátek, kam dorazili v neděli 5. května 1493 kolem 10 hodiny večerní.   Turistický byznys   Benátky, královna Středomoří. Město, z něhož se podnikaly dálkové námořní cesty, ať už z diplomatických a hospodářských důvodů nebo ze zbožnosti. Již několik století tak existovala v Benátkách skvěle organizovaná turistická infrastruktura. Poutník mohl obstarat vše potřebné v obchodech a bankách, tedy zakoupit poutnické průvodce u knihkupců na náměstí svatého Marka, libovolnou měnu vyměnit ve směnárnách, uložit peníze v bance, které si pak prostřednictvím šeku vybral třeba na Kypru nebo v Jeruzalémě, koupit si spací matraci nebo třeba lodní suchary.   Také ubytovacích možností  byla v Benátkách celá řada. Poutníci ze střední Evropy bydleli především v hostinci San Giorgio, nazývaném též U Flétny, kde se mohli domluvit německy, případně nalezli útulek v prostorách německé obchodní společnosti Fondaco dei Tedeschi. Každý poutník do Svaté země byl na konci 15. století po svém příjezdu do Benátek hned zapojen do rozvinutého turistického systému, jehož privátní i veřejné instituce fungovaly v dokonalém souladu.  Navíc měly Benátky pod kontrolou rozvinutou turistickou infrastrukturu přímo ve Svaté zemi, kam se jezdilo každoročně ve dvou dobře organizovaných turnusech, zpravidla v dubnu a červnu. Poutníci – turisté zůstávali v Benátkách vždy asi jeden měsíc, aby poznali jeho zajímavosti a atrakce – kostely s jejich relikviemi nebo za poplatek sklárny v Malamocco a Muranu.   Už od 12. století měly Benátky vlastní „poutnické úředníky“, takzvané cattaveri, stejně jako jim podřízené piazza-guidas, turistické průvodce, kteří poutníkům každodenně pomáhali na náměstí svatého Marka nebo mostě Rialto. Byli k službám při problémech s dorozumíváním, nákupy, výměnou peněz nebo uzavíráním smluv.  V Benátské republice dokonce platily předpisy regulující dopravu poutníků do Svaté země a dohlížející na její kvalitu. Kontrolována byla způsobilost lodí pro takovou cestu: na plachtě musel být  předpisový poutní kříž v červené barvě, námořníci měli  být zdraví a v dobré kondici, veslaři se zavazovali, že poutníky nebudou okrádat. Patron, tedy majitel lodi a organizátor poutě, musel v dóžecím paláci včas před vyplutím předložit k ratifikaci smlouvu s poutníkem. Pokud se tak nestalo, hrozily mu vysoké peněžité tresty. Galéra nesměla být přetížena, neměla být zbytečně vystavována nebezpečí dlouhými pobyty v přístavech východního Středomoří nebo útokům pirátů.  

Jako v cestovní kanceláři   Také náš Jan pobyl v Benátkách skoro měsíc, od 5. do 30. května 1493. Hned po svém příjezdu se ubytoval v hostinci U Bílého lva a už na druhý den se vydal hledat příslušnou „cestovní kancelář“. Vybral si tu, která patřila k nejlepším – Agostino Contarini. Šlo o významného dopravce do Svaté země, rodina Contarini se tomuto bohulibému byznysu věnovala již několik generací. Patřila ke dvanácti takzvaným „apoštolským rodinám“, které představovaly nejvyšší, nejvlivnější a nejbohatší smetánku republiky svatého Marka. „Patron poutníků“ Agostino Contarini byl ve svém oboru bezpochyby  profesionálem první třídy. O příjezdu českého aristokrata podle všeho již věděl. Jan Hasištejnský z Lobkowicz s ním uzavřel smlouvu ve dvou vyhotoveních, přičemž smluvili 50 dukátů za každou osobu z jeho doprovod.   Další den měl Jan audienci u dóžete Agostina Barbariga, který smlouvu potvrdil, a tak se náš cestovatel mohl vesele věnovat benátským pozoruhodnostem. Mimo jiné se zde zúčastnil každoročního rituálního zasnoubení dóžete a moře, navštívil i pověstný Marsional, benátskou zbrojnici, která jej jako šlechtice a rytíře naprosto uchvátila. Zamířil i na trh s luxusním zbožím a jako divák přihlížel také závodu veslařů. Smlouva zavazovala majitele lodi k mnoha povinnostem vůči poutníkům. Garantoval transfer tam a zpět, vyzbrojení lodi a dostatečně silné mužstvo (včetně lékaře a lazebníka), zaručoval dobu pobytu v jednotlivých přístavech, zákaz přepravy obchodního zboží, zajišťoval kvalitní plnou penzi včetně jedné sklenice silného vína denně. Dále měli poutníci oprávnění opustit loď, nárok na ochranu před bezprávím, na vypravení eskorty k návštěvě řeky Jordán, na zaplacení všech tributů a cel, kromě spropitného v restauracích nebo úplatků zkorumpovaným křesťanským i muslimským úředníkům. Na lodi jim měl být vyčleněn dostatečný prostor pro spaní, v případě nemoci pak zvláštní oddělený prostor. V případě smrti na lodi byl podle smlouvy takzvaný námořnický pohřeb uplatněn jen tehdy, když byla pevnina příliš vzdálena. Polovinu smluvené ceny zaplatil poutník ještě v Benátkách, druhou až ve Svaté zemi – v případě úmrtí musel patron vrátit rodině polovinu ceny.   Patroni byli skutečnými provozovateli „cestovních kanceláří“ v takřka moderním stylu. Za zdárný průběh pouti byli odpovědni na moři i ve Svaté zemi. Tam měli centrálu ve františkánském klášteře v Jeruzalémě, odkud organizovali celý nábožensko-turistický program poutníků. Takový sight seeing program býval pevně stanoven již ve smlouvě. Vedle Jeruzaléma a Betléma to byla cesta k řece Jordánu a k egyptskému průsmyku, případnou „rozšířenou verzi“ programu si poutník musel smluvit již v Benátkách.   Nejen pozorování delfínů   Jan Hasištejnský z Lobkowicz se nalodil 31. května 1493. Jeho loď plula přes Zadar na Kérkyru, Krétu, Rhódos a Kypr a odtud do přístavu Jaffa (dnes Tel Aviv-Jafo). Poutnická komunita na lodi byla skutečně mezinárodní: Angličané, Španělé, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci, Švýcaři, Uhři, Poláci i další Slované. Zhruba sto padesát lidí včetně posádky. Bylo zde také velké množství šlechticů, mezi nimi i kurfiřt Fridrich Saský a vévoda Kryštof Bavorský. Aby se poutníci při cestě z Benátek do Svaté země na lodi nenudili, byl pro ně připravován zábavný program. Námořníci provozovali takzvaný svatojánský oheň, velkolepý druh ohňostroje,  patron na lodi organizoval na vlastní náklady turnaj v karetních hrách o ceny (například o hedvábný šátek).   K oblíbeným cestovním rituálům poutníků, které absolvovali za osobního dohledu majitele cestovní kanceláře Agostina Contarina, náleželo vedle počátečního společného zvracení na palubě i pozorování delfínů, koštování místních vín (třeba pověstné retsiny) nebo nákup pomerančů a melounů. Na každé zastávce dostali poutníci domorodé průvodce, kteří je seznámili s pamětihodnostmi místa, občas se podobné služby ujal sám patron Agostino.   V sobotu ráno 6. července 1493 dorazila Janova poutnická galéra po více než měsíční plavbě do Jaffy. Zakotvila asi míli od přístavu a patron vyslal svého písaře a tlumočníka, aby žádali o dovolení ke vstupu na pevninu. Příjezd do Jaffy totiž znamenal přechod mezi křesťansko-benátskou a muslimsko-osmanskou turistickou infrastrukturou. Poutníky čekala přesně organizovaná procedura, kterou můžeme označit jako vízovou povinnost. Jak se shodují mnohá svědectví z 15. století, trvala zpravidla několik dní, neboť emír v Jaffě neměl k vydání víza oprávnění a musel se tudíž dotázat emíra v sousední Ramle. Ovšem v době Janovy pouti se muselo kvůli vnitropolitickým problémům žádat svolení až u emíra z Gazy, města, které leželo asi sedmdesát kilometrů jižně od Jaffy. Během zdržení – či spíše programového zdržování křesťanských poutníků – přicházeli k pobřeží „pohané“ s velbloudy a osly a s křesťany čile obchodovali.   Konečně na břehu   Teprve 17. července dorazili k pobřeží příslušní emirové. Na palubu lodi mezitím přišel vikář kláštera františkánů z hory Sion v Jeruzalémě, který po krátkém hovoru s patronem vyvedl za zvuku fanfár poutníky na pobřeží. Dvanáct dní po příjezdu tak konečně vstoupili na půdu Svaté země. Následoval rituál, který musel absolvovat každý účastník hromadně organizované poutě: všichni se dostavili před emírův stan, který zůstal otevřený, aby do něj bylo možné nahlédnout. Emír seděl na koberci, obklopený svými hodnostáři a úředníky. Poté byli obřadně vyzváni františkánský vikář, patron a jeho písař, aby vešli do stanu.   Každý z poutníků musel před stanem vyslovit své jméno a jména svého otce a matky, což vikář nahlas opakoval. Jména nezávisle na sobě zapisovali sultánův písař a písař patronův, čímž vznikla dvě vyhotovení seznamu poutníků. Pak se poutníci vrátili ke břehu a patron Agostino Contarini poslal emíru z Gazy oficiální dary – koflíky a sklenice z benátského křišťálu a další vzácnosti, jako například několik jestřábů. Až na druhý den večer stanovili emírovi úředníci peněžitou taxu za každého z poutníků podle jeho společenského postavení. Když bylo vše ujednáno, ujali se křesťanských poutníků takzvaní kalini, profesionální muslimští průvodci po Svaté zemi, proslulí svou korupcí.   Jeden úplatek za druhým   Hlavním cílem poutnické výpravy byl Jeruzalém. Zde poutníci meškali mezi 23. červencem a 1. srpnem, přičemž se jim vedle muslimských průvodců věnovali především františkáni, kteří výklad prováděli nejen v latině, ale také italsky, francouzsky a německy. Organizované ohledávání „svatých míst“ bylo mnohdy úmorné, zvláště, když se muslimští úředníci a vojáci neustále dožadovali úplatků.   Jan a jeho skupina si v Jeruzalémě prohlédli Golgotu, křížovou cestu, chrám Božího hrobu i františkánský klášter na hoře Sión, podnikli též výlety do blízkého údolí Josafat i vzdálenější Bethánie a Betléma a k řece Jordánu. Náročný výlet do Egypta si Jan neobjednal.   K jeruzalémskému pobytu patřilo i noční bdění v chrámu Božího hrobu, po kterém byli poutníci, pokud o to požádali, rituálně pasováni na „rytíře Božího hrobu“. Jan takovému obřadu přihlížel, o svém vlastním pasování se však ve svém cestopise nezmiňuje. Poutníky tehdy pasoval Johann z Pruska, asi osmdesátiletý františkánský terciář.  

Jan rovněž popisuje, kterak s ostatními poutníky přistoupil ke čtverhrannému kameni v kapli Božího hrobu, v jehož prostředku byl důlek, přesně označující střed světa. Jan si na kámen lehnul a spal na něm asi dvě hodiny, až do půlnoci, kdy kněží začali sloužit bohoslužbu. Český šlechtic, spící na středu světa! Zdánlivá marginálie, která však bezprostředně souvisí s Janovou stylizací do role rytíře Kristova. Pobyt v Jeruzalémě představoval samozřejmě jeden velký nábožensko-turistický rituál, spojený s přemítáním o vlastním životě, se získáváním odpustků pro sebe i vlastní rodinu a s vyhledáváním různých senzací.   A zpátky domů   Cesta zpět do Evropy nebyla o nic méně dobrodružná než cesta do Jeruzaléma. Po strastiplné plavbě se poutníci zúčastnili tradiční děkovné mše v klášteře svatého Mikuláše, patrona poutníků a námořníků, poblíž Benátek. Tam  poutníci dorazili v pondělí 30. září 1493 a naši  Češi se tu po tři dny věnovali nákupu dárků a suvenýrů. Poté si Jan Hasištejnský z Lobkowicz se svým kuchařem Blažkem a druhem Jetřichem z Gutštejna vyzvedli v Trevisu koně a vydali se domů do Kadaně, kam dojeli 30. října 1493. Cesta do Svatého země ovlivnila našeho šlechtice natolik, že se pokusil přenést její posvátnou topografii a symboliku do Kadaně, zejména do tamějšího františkánského kláštera Čtrnácti svatých Pomocníků, jehož byl ochráncem a podporovatelem. Ten je dodnes vyzdoben nádhernými malbami, které jsou odkazem na jádro křesťanské víry i upomínkou na někdejší Janovu zbožnou pouť.  

Jan Hasištejnský z Lobkowicz byl jedním z mála českých poutníků, který se zapojil do benátského nábožensko-turistického systému masově organizovaných poutí do Svaté země ještě před jeho úpadkem v polovině 16. století. Tehdy kvůli četným problémům s Osmanskou říší (zmiňme alespoň válku Benátek s Turky v letech 1537 až 1540) zkrachovaly tradiční benátské „cestovní kanceláře“. Řada prvků někdejšího benátského turistického byznysu však přetrvala až do přelomu 18. a 19. století, do doby romantismu, kdy ožila s počátečním rozvojem moderní individuální i skupinové turistiky.

PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.

Historik, zabývá se kulturními a náboženskými dějinami středověku a raného novověku. Studoval na univerzitách v Praze a v Bernu, působil jako vědecký pracovník v Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku. Přednáší dějiny středověku na Jihočeské univerzitě, je koordinátorem Centra pro dějiny evropského myšlení při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.

Jan Hasištejnský z Lobkowicz

*1450 Hasištejn u Kadaně – †1517 Kadaň

Významná osobnost českých politických, náboženských a kulturních dějin konce středověku. Roku 1469 mu král Jiří z Poděbrad dal do zástavy královské město Kadaň, které se na několik desetiletí stalo centrem lobkowiczkých držav.

Od r. 1481 byl držitelem „zakladatelských práv“ k františkánskému klášteru Čtrnácti svatých Pomocníků v Kadani, o jehož monumentální výstavbu se velmi zasloužil a v jehož kostele je též pohřben.

Byl vzdělaným aristokratem a diplomatem krále Vladislava Jagellonského, aktivním hospodářem, tíhnul k mysticismu a reformnímu katolicismu.

Kromě svého cestopisu Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu … putování (1505) je i autorem moralistního díla K správě a naučení synu Jaroslavovi (1504).Současná tvář svatého města   Jeruzalém. Existuje snad na zemi další místo spojené s tolika vášněmi, touhami, vykupované tak dlouho lidskou krví, jako toto město? Svaté místo hned pro tři významná náboženství – pro židy, křesťany i muslimy. Pro ty první je to město, které si vyvolil Bůh, aby zde pobýval. Pro křesťany je Jeruzalém místem, kde Bůh promlouval s Ježíšem, kde Kristus nesl svůj kříž a kde má i hrob. A muslimové věří, že právě tady Mohamed promlouval s Alláhem. Přívrženci všech náboženství tak po staletí usilovali, aby město patřilo právě jim. O Jeruzalému, jeho historii, křižáckých taženích i porážce křesťanů muslimy se běžně učí v dějepise. A z agenturních zpráv se zase může člověk dozvědět, že popotahování o to, komu má město patřit, vlastně dodnes neskončilo, jen má jinou podobu…  

Žádný div, že tohle všechno se vrylo do kamenů a cihel města, do jeho půdy, do atmosféry a zanechalo tu své stopy. Ovlivňují každého, kdo přijde, ať je věřící kteréhokoliv náboženství, nebo ateista. Duchu města, jeho geniu loci, neunikne nikdo. Je tak silné, že třeba i turisté, kteří v životě nevstoupili do kostela, propadnou vizi, že jsou spasitelé nebo nový Ježíš Kristus. Chodí pak bosí s křížem na ramenou po ulicích svatého města, aby se třeba po půl roce rozpomněli na svůj „civilní“ život a vrátili se domů, k rodině, k práci do své kanceláře. Jako by se na chvíli stali docela jinými lidmi. Jev, nad kterým se tu už nikdo nepozastavuje. Jste přece v Jeruzalémě…

Napsal a vyfotografoval Marek Wágner, Fotografie byly pořízeny aparátem Panasonic Lumix TZ3

Napsal a vyfotografoval Ivan Janko   Vietnamská sekta cao dai sice uznává jediného boha, ale muži mužského a ženy ženského pohlaví. Aby upevnili písmo bible, vyvolávají věřící v chrámu městečka Tay Ninh nedaleko hranic s Kambodžou duchy. A jedním z nejaktivnějších věřících je spisovatel Victor Hugo, zřejmě i proto se stal šéfem všech nadpřirozených bytostí. Ve stále socialistické republice jich jsou téměř dva miliony. Stavějí nápadně vyzdobené svatyně, kombinaci francouzských chrámů a čínských pagod, hongkongských zahrad, voskového muzea Madame Tussaud a kýčovitého Disneylandu. Po celé zemi jich stojí na pět set. Jejich bůh je jediný, ale přišel na svět ve trojí podobě – jako Ježíš, Mohamed a Buddha. Přesto po vzoru jin a jang mají jednoho boha pro muže, jiného pro ženy.  

Není kam pospíchat

Chrámů sekty cao dai je jen v okolí Saigonu, dnes známého jako Ho Či Minovo město, několik. Ale ten nejdůležitejší, jakoby jejich Vatikán, je v městečku Tay Ninh. Přesněji čtyři kilometry dále, v sousední vesničce Long Hoa. Stokilometrovou cestu k hranicím s Kambodžou zdolával dávno opotřebovaný autobus téměř tři hodiny. Za oknem se míhala zelená krajina nekonečných rýžových polí a horký vlhký vzduch lepil košili na zpocené tělo. Na dvou povinných zastávkách jsem do sebe nalil litry vody, která se však v těle dlouho neudržela. Zřetelně jsem cítil, jak se otevírají póry a pot teče jako vodopád.  

„V období sucha je to normální,“ vysvětloval průvodce, který chtěl, abychom mu říkali Jim. Myslel na teploty nad hranicí čtyřicítky. O pocení mnoho nevěděl, domácí se skoro vůbec nepotí.

Hodinu před polednem jsme zaparkovali vedle zvláštního chrámu. Název cao dai znamená v překladu vysoká věž a podle toho vypadal i hlavní chrám. Věže měl ale dvě. Cestou jsme ještě obešli pár méně honosných stánků této podivné sekty, ovšem měly jen po jedné menší věžičce. Slunce rozehřívalo asfalt, po kterém se na všelijakých dopravních prostředcích scházeli v bílém oblečení nejortodoxnější vyznavači údajně jediného správného náboženství na celé planetě.   „Všechno začalo v roce 1926, kdy zdejší šaman Ngo Minh Chieu spojil západní a východní víry. Z každé přebral to lepší, jinak řečeno, to, co se mu líbilo,“ objasňoval vznik těžko pochopitelného učení průvodce Jim. On jako domácí má výrazně lehčí cestu k pochopení caodaismu, no ale i tak to prý nejde. „Vím, o co jim asi jde, ale kromě kombinace nespojitelného používají i zvláštní jazyk. Kdo by se ho namáhal učit,“ kývl rukou sotva čtyřicetiletý Vietnamec.  

Z každého něco Přívrženci této sekty mnoho převzali z buddhismu. Ngo Minh Chieu si však to svoje vybral i z knih o taoismu, konfucionismu, křesťanství, islámu a cosi také z vietnamského kmenového šamanismu. To vše je doplněno o učení jin a jang. Proto je v jejich chrámu, a nejen tam, všechno přísně rozdělené na ženské a mužské. Vchody, šaty, dokonce i bůh je jiný. Jejich svátost je stejně jak muž, tak žena. Striktně se dodržuje i vegetariánský režim a celibát pro všechny členy sekty.   Povinné je meditování. Uctívání předků v sobě navíc obnáší vyvolávání duchů, ne však jakýchkoli pozůstalých. Caodaisté se totiž specializují na mrtvé osobnosti světových dějin z nejrůznějších koutů světa. Mezi nejkomunikativnější patří takoví jako Vladimir Iljič Lenin, Jana z Arku či William Shakespeare. Ten se však od konce třicátých let minulého století prý už neozval. Zato duch francouzského spisovatele Victora Huga komunikuje poměrně často: pomocí média, které drží v ruce štětec a píše odpovědi. Díky jeho ochotě spolupracovat vyhlásili Huga za šéfa všech duchů.  

Vystavení na obdiv

Poledne bylo na spadnutí a před chrámem se scházeli nejoddanější věřící. Takto se setkávají čtyřikrát denně. Začínají ráno o šesté, potom přijdou přesně v poledne, v šest večer a všechno uzavřou o půlnoci. Vnitřní budíky tak mají nastaveny stejně, jako by užívali antibiotika. Většina přijíždí na kolech v čistém bílém oblečení. Jen pár dědoušků zaparkovalo svoje mopedy ve stínu sousedního parku. Přes sněhobílou košili si oblékli červené, modré a žluté župany. „Symbolizují spojení různých náboženství. Červená charakterizuje křesťanství, modrá buddhismus a žlutá islám,“ vysvětloval jeden z místních.  

Sandály jsem musel nechat před vchodem a než jsem se dostal k chladnému mramoru uvnitř chrámu, málem mi na rozpálených schodech shořela chodidla. Caodaisté nemají problém s nevěřícími. Zakázané je jen oslovovat je, fotit bez dovolení a jakkoliv rušit obřad. Pro zvědavce je v hlavním chrámu podivného náboženství připravený balkon, který se těsně před dvanáctou značně zaplnil. Objektivy zvědavců, nastavené dopředu směrem do prázdné svatyně, působily před začátkem mše trochu komicky. „Na jejich místě bych se cítil jako zvíře v zoologické zahradě,“ vtipně situaci komentoval turista stojící vedle mě. Jako spartakiáda   Interiér je však úchvatně kýčovitý. Dvanáct růžových sloupů ozdobených čínským drakem podepírá mohutnou střechu, pod kterou denně čtyřikrát probíhá ta nejbizarnější bohoslužba, jakou kdy člověk dokázal vymyslet. Úderem dvanácté vpochodovalo z jedné brány klubko mužů a z opačného konce stejně početná skupina většinou starších žen. Nejprve se postavili proti sobě, jako by byla na programu jakási dětská hra. Skupina hudebníků na balkonu změnila notu a caodaisté se seřadili čelem k prázdným, honosně vyzdobeným křeslům. Nepřekvapilo by mě, kdyby udělali nějaký obrazec a začali na sebe vyskakovat jako vojáci při spartakiádní skladbě z pětaosmdesátého roku. Tady se zřejmě dá čekat cokoliv.  

Za jedním z tuctu růžových a přehnaně vyumělkovaných sloupů stál od začátku podezřele a hlavně důležitě se tvářící muž. Celou dobu se rozhlížel dokola a cosi si zapisoval do notýsku. Na levé ruce měl žluto-modro-červenou pásku, která ladila s vlajkou caodaistů. Trochu vypadal jako hlídkující tajný. „I když máme socialistické zřízení, tato sekta nikomu nevadí. Vždyť co to je, dva miliony věřících v osmdesátimilionovém národě,“ smál se průvodce Jim. Navíc je většina z nich v důchodovém věku, a tak nemají nic jiného na práci.  

Nejvyšší chybí

Obřad pomalu končil, ale vyvolávání duchů jsme se, bohužel, nedočkali. Podivní mniši ještě podivnějšího náboženství nechali bohy tentokrát odpočívat. Vždyť takový Victor Hugo jich už musí mít plné zuby. Čtyřikrát denně odpovídat šílencům z mixovaného náboženství na jejich zvědavé otázky… Mniši v červeném na konci obřadu položili na oltář na znak oběti pár kusů tropického ovoce a šlo se domů. Kdyby alespoň zařízli hada, bylo by to efektnější. Jenže caodaisté jsou přísní vegetariáni a pacifisté. A tak se jen uklonili prázdným křeslům na konci chrámu a zařadili zpátečku. Ty neobsazené honosné trůny drží pro nejmocnější celé sekty, které ale nedokáží zvolit. Kvůli jakýmsi záhadným důvodům se nemůže sejít rada mocných a volba sedmi nejvyšších postů náboženství cao dai se tak stále odkládá. Kdo ví, jak by dnes vypadalo jejich učení, kdyby ho hlásal někdo charismatický z kazatelny.  

Všeobecná spokojnost

Ještě před obřadem nás průvodce upozorňoval, že není zdravé trávit v chrámu více jak dvacet minut. Vnitřní veselí jsem pohodlně utajil, vydržel jsem bez újmy téměř do konce. Rozlehlý areál s neskutečně šílenou architekturou jsem opustil až těsně před závěrečnou ceremonií. Moje sandály se na horkém slunci naštěstí nerozpustily. Po prašné cestě jsem však pelášil do autobusu, který i přes úctyhodný věk nabízel alespoň jakýs takýs obstojný chlad. „Doufám, že se vám to líbilo,“ řekl s neskrývanou ironií v hlase Jim.

Hledejte chrámy cao dai

Po celém Vietnamu stojí několik stovek chrámů této sekty, v době uvolněného socialismu je tato víra zcela legální. Do menších se ale nemusíte dostat. Pokud budou prázdné, zkuste je navštívit v čase modliteb – v šest ráno, v poledne, v šest večer a o půlnoci.

Po dobu obřadu se chovejte tiše, ať se děje cokoliv. Nesmějte se věřícím. Domácí samozřejmě vědí, že jsou vyhledávanou turistickou atrakcí, ale veřejné zesměšňování netolerují.
Pokud máte cestu do Ho Či Minova města, téměř všechny cestovní kanceláře v centru organizují výlety do největšího chrámu cao dai v zemi. Přijde to na několik dolarů a v ceně výletu je i prohlídka tunelů z vietnamské války v osadě Cu Chi.

Napsal a vyfotografoval Juraj Bondora   Komerce a stylizovaná klišé stále více ovlivňují i lidové zvyky. Mnohé bývalé církevní svátky se změnily na dny pracovního volna, zasvěcené krátkým relaxačním pobytům v přírodě, nebo se třeba využívají i k domácím pracím, opravě aut, návštěvě známých. Nezbavujeme se tím ale vazeb, které nás spojují s desítkami generací našich předků? Severní Spiš je místem, kde si nevyumělkované a archaicky upřímné velikonoční tradice dodnes zachovali řeckokatoličtí věřící. Zdejší kraj byl po staletí velmi svérázný. Prolínala se tu slovenská, polská, německá, rusínská, goralská, maďarská, ukrajinská, židovská a romská kultura. Od středověku se etnická pestrost projevovala zejména ve zdejší architektuře, ale udávala tón i životu v rodinách, folkloru a samozřejmě také církevním obřadům. Ostatně dodnes používá severospišská slovenština některé výrazy z polštiny, němčiny, goralštiny… Odlišně se někdy mluví dokonce i v sousedních vesnicích. V některých se starší lidé dorozumívali staroněmčinou, které by ovšem současní Němci ani nerozuměli. Osadníci se také hlásili podle národnosti k různým náboženstvím od katolického po řeckokatolické.   Půst neznamená hlad   Velikonoční půst řeckých katolíků začíná sedmdesát dní před Velikonoční nedělí, tedy Nedel’ou mýtnika a farizeja – v tuto neděli se po poledni v cerkvi (kostele) slouží Veľká pôstna večiereň. Půstu předchází v Nedeľu mäsopôstnú a syropôstnú rozsáhlá příprava. Hospodyně ve všech domech důkladně umyjí hrnce, aby skutečně nezůstalo nic z někdejších jídel. Kromě starých a nemocných, dětí a kojících matek se postí všichni ve věku od čtrnácti do padesáti devíti let. V pondělí je možné jíst třikrát, ale jen jednou dosyta! Středy a pátky jsou až do Velké noci dny přísného půstu – jídlo je bez masa, mléka a mléčných výrobků. Po celou dobu se vaří výhradně postní pokrmy a protože je severní Spiš zemědělskou oblastí, vaří se z toho, co je doma.   V tomto období klidu, asketismu a kajícnosti, kdy se věřící zamýšlejí nad svým životem a činy, připravují hospodyně velkou kombinaci jídel z brambor a zelí, které tvoří následující základ: zelná polévka, zelí s bramborami, bramborová polévka s luštěninami, kapustníky (taštičky se zapečeným zelím), bramborové placky nališníky, adzimočku (kynutý koláč plněný brambory a tvarohem) či strasanik – kynutý koláč s kysaným zelím zapracovaným do těsta. Oblíbené jsou i mléčné kaše, zelné nebo tvarohové halušky a pirohy, ale i džadky – brambory, které se deset minut vaří i s moukou, po uvaření se vše smíchá a ze směsi se tvarují lžící noky, které skvěle chutnají polité rozpuštěným máslem nebo opraženou slaninou.    Chodí se v tmavém

Ženy se oblékají od prvního dne půstu až do Velké noci na znamení smutku za ukřižování Ježíše Krista do tmavého. Zakázané jsou všechny svatby, zábavy, slavnosti. Součástí velikonočních svátků – svátků jara – je i velký úklid, protože jen v čistém příbytku a na ošetřených polích se může hospodáři dobře dařit. V době Velkého týdne se až do čtvrtka vykonávají polní práce, například seje ječmen a oves, záleží to ale pochopitelně i na počasí a na období, na které velikonoční pohyblivý svátek připadne. Většinou se také poprvé vyhání dobytek na pastvu.   Mordovanskyj tyždeň je posledním týdnem půstu a připomíná utrpení Krista na jeho křížové cestě na Golgotu a smrt na kříži. Velkým čtvrtkem pak začínají velikonoční svátky. Večer po svaté liturgii kněz v době utierne čte evangelia. Na památku umučení Krista zavážou v kostelech zvony, které zůstanou němé až do Velikonoční neděle. Z křížů se sundají zástavy, v kostelech prostřou červené plachty a zpívají se písně výhradně o utrpení Ježíše. Místo zvonu svolávají věřící dřevěné řehtačky. A od toho dne se až do Vzkříšení koná místo liturgií jen několik obřadů ve čtyřech jazycích: řečtině, hebrejštině, latině a staroslovenštině.  

Na Květnou neděli se v chrámu světí kočičky, které se přidávají do osiva nebo zapichují do orné půdy či se jimi vyhání dobytek na první pastvu. Používají se ale i na léčení. Na Velikonoční pátek se o třetí odpoledne věřící modlí večiereň a proud věřících za doprovodu písně „Blahoobraznyj Josif, s dreva snem prečistoje tilo tvoje, plaščeniceju čistoju obviv, i voňami v hrobi novyj pokryv položi“ (Ctihodný Josef z kříže sňal tvoje přečisté tělo, plátnem čistým ho ovinul a natřel vonnými mastmi a uložil ho do hrobu), obejde kostel. Kněz má na sobě plaščenicu – na plátně namalované mrtvé tělo Krista.   Všichni jdou po červenobílých ubrusech pokrývajících chodník kolem kostela – symbolicky provázejí Krista na cestě do jeho hrobu. Průvod kráčí za knězem za rachotu řehtaček a klepaček, věřící zpívají smuteční písně – tropare. Pak Ježíše „uloží do hrobu“ a věřící se modlí a chodí líbat plátno s jeho obrazem. Tak se s přestávkami střídají u „hrobu“ i v sobotu a až do třetí hodiny ranní v neděli, kdy vstal Ježíš z mrtvých. „Hrob“ nepřetržitě hlídají čtyři vojáci – chlapci, kteří mají za sebou vojenskou službu. V rukou drží dřevěné pušky. Tento církevní obřad je na Slovensku ojedinělý.   Pascha a máslo

Chrámy bývají po celé Velikonoce osvětlené i v noci – muži drží čestnou stráž u hrobu Ježíše až do Vzkříšení, ostatní věřící se u hrobu klanějí a zpívají postní písně. Také kněz dodržuje určitá pravidla daná jen pro toto období, například v době štyridsiatnice nosí liturgické roucho postní tmavěrudé barvy. Svatá neboli Veľká sobota je smutečním dnem velikonočního týdne. Protože v té době Ježíš spočíval v hrobě, obřady se konají až po setmění. Vrcholí i přípravy na Velikonoční neděli a rozvazují se zvony, aby zahnaly zlé síly. V rodinách se chystají sváteční pokrmy, typické jen pro tento svátek, především z bravčoviny. Hospodyně nechají uvařenou šunku vychladnout ve vodě, ve které ji vařili, aby zůstala šťavnatá. Vaří se domácí klobása a jiné uzeniny, což dříve zase tak běžné nebylo – na takovéto maso a výrobky z něj měli výhradně jen bohatší sedláci.   Místní zvláštností je i příprava paschy, svátečního koláče pečeného v peci vyhřívané dřevem. Těsto se nechá vykynout na plechu a potře rozšlehaným vajíčkem a na znak Paschy ozdobí vzory z těsta. Vajíčka, která byla jako symboly plodnosti původními obětními dary bohyni Vesně, děti barví a přikrášlují přírodními barvami, se kterými je i vaří. Například zelenou dává tráva, hnědou slupky cibule nebo kůra stromů, žlutou šafrán a červenou řepa. Po uvaření se vajíčka natřou slaninou, aby se leskla.   Významným velikonočním pokrmem je i máslo, které hospodyně dávají do ozdobné dřevěné formy, používané výhradně jen o Velké noci. Vyčistí a vysuší žaludek telátka, které zatím pilo jen mléko a podřízli ho na svátky. Malý kousek ze žaludku vylouhují ve slané vodě a roztok, kľag, nalijí do vlažného mléka, které se potom pomalu sráží. Takto vzniklé máslo scedí a podávají k jídlům s chlebem. Vypracovaný kľaganý syr je oblíbenou pochoutkou dětí i dospělých.   Jen to posvěcené   Už o třetí, někde o čtvrté ráno se všichni věřící shromáždí v kostele. Za zvuku zvonků a písně Voskresenije tvoje Christe Spase…  třikrát kněz obejde chrám a před zavřenými dveřmi začne Voskresnu utie­reň zpěvem písně Christos voskrese iz mertvych, smertiju smerť poprav, i suščim vo hrobich život darovav  (Kristus vstal z mrtvých, smrtí smrt přemohl a zesnulým v hrobech život daroval). Kněz křížkem symbolicky otevře dveře do kostela a všichni mohou dovnitř. Kněz čte evangelium, plaščenica leží na oltáři a opět začnou zvonit zvony.   Před polednem všechny rodiny přinesou v koších do chrámu na posvěcení paschu, šunku, klobásu, sýr, máslo, vajíčka, slaninu, syrové brambory, trochu soli a dnes i pečeného beránka a čokoládová vajíčka. Položí je do dvou řad okolo kostela a kněz je pokropí svěcenou vodou. Zmrtvýchvstáním Krista o Velikonoční neděli a posvěcením pokrmů po ranní mši končí čyřicetidenní půst. Když se věřící vrátí domů, jedí výhradně to, co kněz posvětil v košíku.   O Velikonoční neděli se po poledni koná Veľká večiereň. Končí takzvaným mirovanim, kdy se podává svatá hostie jako připomínka raně křesťanského zvyku agapé, tedy pohoštění chudých po skončení svaté liturgie. Pak kněz opět za zpěvu náboženských písní obchází s věřícími okolo chrámu, děvčata v krojích nosí procesní obrazy a chlapci (bohužel už jen v civilním oblečení) chrámové zástavy. Vícenásobná obchůzka symbolizuje soudržnost věřících s Ježíšem. Obyčejně se chrám obchází třikrát, číslo tři symbolizuje dokonalost.     V minulosti se připisoval mimořádný význam i návratu ze mše. Lidé věřili, že tomu, kdo nejdříve doběhne z chrámu domů, dozraje prvnímu na poli úroda a i s polními pracemi bude první hotový. Bohatě prostřený stůl má zabezpečit sytost všech členů rodiny po celý rok. První vajíčko se rozdělí mezi všechny členy rodiny, aby na sebe nezapomněli, drobky a zbytky jídel z velikonočního stolu se uklidí a později spálí nebo rozsypou při orbě na pole.  

Radost nakonec   Na druhý den chodí věřící s knězem na hřbitovy – v průvodu mladých děvčat, která nesou obrazy světců. Chlapci nesou církevní zástavy. Modlí se tu panychída na znamení úcty k zesnulým. Hroby pak vyzdobí květy a svíčkami a nové pomníky kněz posvětí.   Jako všude na Slovensku, i na severní Spiši vypukne největší zábava v poslední den Velké noci, na Velikonoční pondělí. Polévání děvčat začne hned někdy po půlnoci nebo velmi brzy ráno – voda má dívkám zajistit zdraví a krásu – asi proto mládenci kdysi počítali vědra a které děvče jich mělo nejvíce, to mělo i nejvíce obdivovatelů. Dnes se vše děje už jen symbolicky: chlapci polévají dívky jen z hrníčku  nebo je decentně kropí voňavkou. Adrenalin se kamsi vytratil a nahradil ho nemastný neslaný způsob bezzubého harašení.  

Hospodyně musí ty, kteří je polili, pohostit a odměnit malovanými vajíčky, koláči, vínem nebo domácí pálenkou. Kdysi by za takový projev obdivu odešli s prázdnou, dnes naopak bez námahy přijdou k mnohému. Mladší chlapci chodí polévat dopoledne, ženatí jen za svými nejbližšími včetně tchyně. V úterý se úlohy vymění – děvčata a ženy vrátí mužské části obce všechno i s úroky. Kdysi ještě velkolepější  

V minulosti se církevní i folklorní zvyky a tradice slavily velkolepěji. Obřadů se zúčastňovaly celé rodiny, oblečené výlučně do svátečních krojů. Dnes toto oblečení stále více mizí stejně jako původní zvyky.

Christos veskrese…

Nejvýznamnější křesťanský svátek, Velkou noc, tedy zmrtvýchvstání Ježíše Krista, slaví křesťané už od roku 325 našeho letopočtu první neděli po prvním úplňku měsíců po jarní rovnodennosti. Většinou je to v období od 22. března do 25. dubna. Velká noc – Pascha – má svůj původ ve starožidovském svátku Pesach, původně spojeném s jarním telením dobytka, symbolem znovuzrozeného života: Židé vždy obětovali duchům pastvin beránka. Později Pesach světili na památku exodu Židů z egyptského otroctví. S generace trvajícím pochodem Židů do Zaslíbené země se traduje i pečení chleba, ke kterému se zase váží různé postní zvyky. Aby nevěřící v časech šíření křesťanství snáze přijímali novou víru, misionáři často ztotožňovali křesťanské svátky se svátky pohanskými a mýty. I zmrtvýchvstání Krista často ztotožnili s pohanskými svátky příchodu jara, tedy se začátkem hospodářského roku.

Recept na velikonoční paschu:

2 kilogramy polohrubé výběrové mouky, 3 žloutky, 1 prášek do pečiva, 5 dkg krystalového cukru, 25 dkg sušeného mléka (Sunaru), 3 lžíce oleje, 30 kusů tabletek sacharinu, 1 kostka droždí, špetka soli,
2 litry mléka.

Droždí, sacharin a 5 dkg cukru rozpustíme v převařeném mléku. Mouku si prosejeme do větší nádoby, přidáme žloutky, olej, sůl, prášek do pečiva, v mléku rozpuštěný sacharin, cukr a droždí a všechno mísíme asi hodinu. Těsto lehce pomoučíme, přikryjeme, dáme na teplé místo a necháme hodinu kynout. Pak tvarujeme bochníky, ozdobíme, potřeme rozšlehaným vajíčkem, necháme trochu zakynout a pečeme ve vyhřáté peci v takzvaném pekarniku asi hodinu.

Severní Spiš

Je jakousi periferií slovenského severu, kterou si i mnozí Slováci ztotožňují především s lázněmi ve Vyšných Ružbachách.

Další známé pamětihodnosti jsou: skanzen Zamagurské vesnice pod gotickým Ľubovnianským hradem a nedaleký Salaš u Franka, Červený klášter kartuziánských a kamaldulských mnichů, voraři v meandrech Dunajce pod impozantním mystickým vrchem Tři koruny. Téměř neznámé jsou naopak dřevěnice ve vesničkách kolem Staré Ľubovně, mnohé z první poloviny 20. století, ruiny gotického strážního hradu Plaveč nad řekou Poprad. Ční nad bývalou obchodní stezkou od Baltického moře ke Středozemnímu.  

Těžký život

Na severní Spiši se nikdy nežilo lehko, půda je chudá na živiny, řada zdejších rolníků dávno přišla o své pozemky, když nedokázali platit vrchnosti vysoké daně a skončili jako nejbídnější nádeníci na poli. V 15. a 16. století sem přišli pastýři z Valašska a produkty z ovčího mléka dodnes tvoří významný zdroj obživy i součást místní gastronomie. Rumuni ovšem ovlivnili také život a řeč starousedlíků a zvyky.

Do skladby obyvatel zasáhla i vyšší politika králů, díky které během tři sta šedesáti let přišly na Spiš tisíce Poláků i se svými tradicemi a náboženstvím.

Na přelomu 19. a 20. století odtud ale chudoba vyhnala řadu obyvatel do západní Evropy a Ameriky. Prázdné zůstávaly celé vesnice.

V lednu 1945 vyhořely ve vesnicích stovky zejména dřevěných domů. Stovky rodin pak po válce odcházely budovat nový SSSR.

Za socialismu se podařilo Rusínům udržet řeckokatolickou víru i obřady. Dokonce i tehdy, když tuto církev násilně a nesmyslně připojili k pravoslavné, se tady tajně světily a sloužily řeckokatolické bohoslužby.

Napsal a vyfotografoval Ivan Brezina   Už jste někdy přemýšleli, co vás čeká po smrti? Ne? Ale to byste měli! Pokud totiž mají pravdu buddhisté, přijdou vás vaše drobné „hříchy“ všedního dne pořádně draho. Co třeba ta ubohá moucha, kterou jste dnes ráno rozmázli plácačkou? Na treku po okolí městečka Muang Sing v severním Laosu jsem zůstal stát s otevřenou pusou. Budova přede mnou připomínala buddhistický chrám. Není to ale spíš pouťový dům hrůzy, ptal jsem se sám sebe nevěřícně. Nebo snad muzeum nějakého krutého etnického masakru? Strašidelné scény mě děsily, ale jejich kýčovitě barvotisková poetika zároveň vyvolávala úsměv.     Jak bude po smrti

Buddhisté věří v nekonečný koloběh převtělování, zvaný sansára. Po odhození těla, ve kterém žijeme dnes, se každý z nás může zrodit do jednoho z šesti stavů či sfér sansárového bytí. Dělí se na tři stavy blaženství (bůh, polobůh a člověk) a tři stavy zatracení (zvíře, hladový duch a bytost uvržená do pekla). My lidé vnímáme smysly jen lidskou sféru, kterou spolu s námi obývají i zvířata. Kromě ní ale existují ještě další sféry, jež nejsou našim smyslům přístupné. Ve které z nich se příště zrodíme, záleží jen na nás samotných, respektive na naší karmě (jakési celkové energetické bilanci, kterou si za tohoto života vytvoříme svými skutky, mluvou a myšlenkami). Pokud se třeba chováme špatně, hromadíme špatnou karmu a ta pak zcela logicky zapříčiní naše zrození v některé ze tří nízkých sfér či stavů zatracení – v nejhorším případě v pekle. V názoru na to, co přesně se s námi po smrti stane, se ale jednotlivé buddhistické školy liší.    Nejproslulejším thanatologickým textem je Tibetská kniha mrtvých, pocházející nejspíš z 8. století po Kristu. Tibetský tantrický buddhismus (vadžrajána) věří, že po smrti nejdřív nastává mezistav zvaný bardo, který trvá 49 dnů. Duše je během něj buď vysvobozena z koloběhu existence a dosáhne nirvány, nebo se jí zjeví zástupy strašlivých duchů a démonů. Nakonec předstoupí před hrůzostrašného Pána smrti Dharmarádža (což by se dalo přeložit jako „král zákona“ nebo „vládce spravedlnosti“). Podle populární lidové představy leží jeho říše „daleko na jihu, sedm pater pod zemí“.   Pán smrti se podívá do zrcadla skutků a začne podle něj duši soudit. Pak jí „usekne hlavu, vyrve srdce, vytrhne vnitřnosti, vylíže mozek, vypije krev, sní maso a ohryže kosti…“ Duše ale nezemře, protože její tělo je jen přelud. I samotný soud je iluzorní – Tibetská kniha mrtvých zdůrazňuje, že ve skutečnosti je to pouze projekce našeho vědomí. Pán smrti reálně neexistuje, takže není třeba se ho bát. Duše se pak vydá hledat nové tělo v jednom ze šesti stavů sansárového bytí. Najde ho podle karmicky podmíněných halucinací, „světel“, lišících se barvou. Svět lidí má modré světlo, peklo kouřové světlo… Pokud těmto halucinacím nepodlehnete a uvědomíte si, co se s vámi děje, můžete se peklu vyhnout, i když vás do něj vaše karma neodolatelně přitahuje.   Buddhisté nazývají peklo Naraka (v sanskrtu) nebo Narádža (v jazyce pálí). Spíš než o pekle je ale přesnější mluvit o očistci. Na rozdíl od křesťanského pekla v něm totiž duše nejsou zatraceny navždy. Když utrpením odčiní svou špatnou karmu, vtělí se do jiné, vyšší sféry. Pobyt v pekle trvá mnohem déle než pozemský život a muka tu jsou mnohonásobně krutější. Sám Buddha prý řekl, že utrpení, které prodělává člověk bodaný naráz třemi stovkami kopí, je ve srovnání s utrpením v pekle jen „kamínkem vedle Himálaje“.   Pouťový dům hrůzy   V théravadové buddhistické tradici, do které patří i Laos, bývá Pán smrti nazýván Jama. „Strážci pekla uchopí jedince a představí ho králi: ,Jamo, tento člověk špatně jednal se svou matkou, se svým otcem, s askety a bráhmany a neměl úctu ke starším ze svého rodu. Nechť pro něj král určí spravedlivý trest,‘“ píše se v klasickém théravadovém textu Madždžhima-nikája (součást tzv. Pálijského kánonu, sepsaného na 4. buddhistickém koncilu, který se sešel roku 29 po Kristu na Srí Lance).   Madždžhima-nikája je ale spíš výjimka – v oficiálních buddhistických textech se o Jamově říši mnoho nedočtete. Mnohem častěji se objevuje v populárních lidových mravoličných vyprávěních, která mají za úkol vystrašit „hříšníky“ a přivést je na správnou cestu. Hrůzy, které je v Narace čekají, bývají v kýčovitě pestrých barvách zobrazovány na stěnách chrámů, kde často tvoří jakési hororové „billboardy“. Že je to v rozporu s buddhistickou filozofií, která nemluví o žádném božím soudu, ale o zrození v dalším těle jen na základě neosobního karmického zákona? Že se to navzájem vylučuje?   Každé náboženství má exoterickou vnější stránku, přizpůsobenou chápavosti prostých lidí, a esoterickou vnitřní stránku, určenou jen zasvěceným. Pokud si chce veřejnost představovat peklo jako pouťový dům hrůzy obývaný čerty, má ho mít. Zasvěceným ale stačí zákon příčiny a následku, podle něhož nás po smrti čeká přesně to, co jsme za života „vytvořili“ svými činy. Peklo je podle nich jen metafora, která ve skutečnosti neexistuje.   Tak třeba čínská sútra připomenutí pravého zákona označuje peklo za pouhé pocity, projekce naší vinami obtížené mysli, vyplněné sebeklamem, sobectvím a egocentrismem. „Ty sám jsi vykonal špatné činy, a ty sám zakusíš jejich následky,“ říká hříšníkovi Pán smrti Jama v textu Madždžhima-nikája. V populárních lidových vyprávěních je to ale právě on, kdo přímo určuje, do kterého pekla který hříšník patří. Každému provinění odpovídá zcela konkrétní trest. Opilci jsou smaženi v obrovské pánvi, až „puknou jako hořčičné semínko“, lhářům je vytržen jazyk žhavými kleštěmi, vrahům klovou oči velcí černí ptáci. Popíračům existence dobra a zla strčí ďáblové do zadku červy, kteří se jim útrobami prožerou až do mozku. Zlodějům se kolem krku obtočí oceloví hadi… Schválně to napište na papírek a nechte v lednici, odkud vám právě kdosi ukradl váš oblíbený borůvkový jogurt…   Často jde o takřka doslovnou odplatu. Ten, kdo byl za života vášnivým lovcem, je po smrti sám „loven“ smečkou pekelných psů. Člověk, který mezi prsty rozmáčkl veš, je sám drcen mezi dvěma ocelovými horami. Rybář, zabíjející vodní živočichy, je ponořen do řeky roztavené mědi. Sexuálnímu hříšníkovi ďáblové sežehnou příslušný orgán rozžhaveným železem…   Ledové peklo   Duše se v pekle zrodí už jako dospělá bytost. Muka ji tam nezabijí – útrapami zničené tělo se totiž neustále obnovuje v plném zdraví, takže mučení může stále pokračovat znovu a znovu. „Nesnesitelně palčivý oheň postupně sežehne jeho vnější kůži, vnitřní kůži, maso, nervy a kosti. Ale smrt pro něj nenastane dřív, než se vyčerpají následky jeho špatných činů,“ říká o hříšníkovi Madždžhima-nikája.   V jednotlivých buddhistických zemích se postupem času vytvořila celá záplava nejrůznějších představ o pekle, ve kterých je velmi nesnadné se vyznat. Nejčastěji bývá zmiňováno osm ledových pekel a osm ohnivých pekel. Někde ale věří až ve stovky tisíc různých pekel s velmi složitou strukturou. Vize pekla často odrážejí přírodní podmínky, které v dané zemi panují. Tak třeba Tibeťané mluví o pekle Arbuda, připomínajícím temnou, na kost zmrzlou pláň obklopenou horami ledu. Neustále tam duje mrazivý vítr, v němž hříšníci bloudí nazí a pokrytí omrzlinami.   Obyvatelé Jihovýchodní Asie si ledové peklo neumějí představit, protože jim k tomu prostě chybí zkušenost. K dokonalosti ale dovedli ohnivá pekla. Tak třeba v pekle Saňdžíva je země tvořena rozpálenou kovovou deskou. Bosí hříšníci po ní s křikem pobíhají sem a tam, podobni mravencům v zapálené krabičce od sirek. Pomocníci boha Jamy (něco jako naši čerti) je bodají ohnivými bodci, zatímco jim na hlavy prší horký popel a tekutý kov. V pekle Samgháta se na hříšníky řítí ohnivé skály a v pekle Tapana je ďáblové narážejí na hořící rožně, takže jim z úst a nosu šlehají plameny. V pekle Kalasúta jsou hříšníci zavěšeni za roztažené nohy hlavou dolů a ďáblové je od rozkroku směrem k hlavě pomalu řežou velkou pilou. Na stěně chrámu v Muang Singu ale můžete spatřit „modernizovanou“ verzi, ve které figurují ozubené kotouče z cirkulárky.   Text Madždžhima-nikája zmiňuje postupný průchod duše řadou pekel. Tak třeba v Milhakúpě, „žumpovém pekle“, je hříšník ponořen do oceánu plného smrdutých exkrementů. Navíc se na něj vrhnou miliony červů s ústy ostrými jako jehly, kteří mu postupně sežerou celé tělo a z kostí mu vysají morek. Hříšník pak putuje do lesa Simbálí, kde ho začnou trhat ohniví psi s ocelovými zuby. Ve snaze uniknout začne šplhat na ohnivé stromy. Ty ale mají půlmetrové trny, které nešťastníka drásají a trhají, zatímco na něj ze vzduchu útočí draví ptáci. Následuje Šavlový les s listy ostrými jako břitva. Jak fouká vítr, povívající listy sekají hříšníkovy ruce, nohy, nosy a uši… Nakonec musí přeplavat řeku Vetarani, ve které je místo vody vroucí žíravina.   „Strážci pekla ho pak vytáhnou železnými háky,“ říká Madždžhima-nikája. „Položí ho na břeh a zeptají se: ,Co si přeješ?‘ ,Mám hlad.‘ Strážci pekla mu rozevřou ústa rozžhavenými železnými kleštěmi a vloží mu do nich rozžhavenou železnou kouli. Ta spálí jeho rty, ústa, hrdlo, hruď a vyjde spodem, přičemž vyvrhne jeho vnitřnosti a střeva…“  

Nahlédnout do říše mrtvých   Jama a jeho posmrtný soud se podle religionistů do buddhismu dostal ze starší indické védské tradice. Kolektiv autorů české hinduistické mytologie Bohové s lotosovýma očima uvádí, že Jama byl synem slunečního boha Vivasvanta a jeho manželky Saranjú: „Jako první člověk položil počátek lidského pokolení, jako první obětoval bohům a také jako první ze smrtelníků zemřel a objevil tak cestu z tohoto světa do světa bohů. Za odměnu mu byla svěřena vláda nad říší mrtvých…“ Ta byla podle nejstarších představ rájem, kde panuje radost a veselí. Pozdější mytologická vyprávění ale Jamu změnila v hrůzného boha smrti, soudce lidských vin a vládce pekla Naráka. Zároveň se stal ale pomocníkem indických svatých mužů (sádhuů), toužících dosáhnout osvícení.   Vypráví se o temných půlnočních rituálech na kremačních hnátech, při kterých se sádhuové pomazávají popelem ze spálených lidských těl a vzývají Jamu, aby jim dal nahlédnout do říše mrtvých a umožnil jim tak odhalit „věčné světlo“, dřímající v lidském nitru. Poznání mysteria smrti je totiž důležitou součástí každého duchovního usilování. Kdo nezažil peklo, neví, co je nebe… Původně indické představy o Jamovi se pak s buddhismem rozšířily po celé Asii od Tibetu po Japonsko. V Číně se spojily s taoistickými mýty a vznikl osmnáctipatrový očistec Diyu, kde vládne „Král pekla“ Yanluo Wang se svými dvěma strašlivými pomocníky: Mužem s volskou hlavou a Mužem s koňskou tváří.   V tibetském buddhismu se kromě Jamy objevuje i Jamántaka, „Smrt smrti“. Podle legendy se jakýsi svatý muž dozvěděl, že když bude padesát let meditovat v jeskyni, dosáhne osvícení. Meditoval už 49 let, 11 měsíců a 29 dnů, když ho vyrušili dva zloději dobytka s ukradeným býkem. Prosil je, aby se zabitím zvířete počkali jen pár minut a nezkazili tak jeho duchovní úsilí. Nejenže ho neposlechli, ale ve snaze zbavit se nepohodlného svědka kromě býka usekli hlavu i jemu.   Svatý muž ale díky dlouhé meditaci vládl nadpřirozenými silami. Místo své hlavy si nasadil hlavu býka a změnil se v Jamu, „Pána smrti“. Ve strašlivém hněvu, že nedosáhl osvícení, oba zloděje zabil a vypil jim krev z misek, vyrobených z jejich lebek. K usmíření jeho zloby to ale nestačilo. V neukojitelné žízni po krvi chtěl Jama zabít všechny lidi v Tibetu. Nešťastní smrtelníci se začali modlit k Manjúsrímu, dobrotivému bódhisattvovi moudrosti a uvědomění. Ten se je rozhodl vzít pod svou ochranu. Změnil se v příšerného Jamántaku, netvora s devíti hlavami, šestnácti nohama a 32 rukama vyzbrojenýma celou plejádou zbraní. Jamántaka, desetkrát silnější než Jama, „Pána smrti“ přemohl a změnil ho v ochránce buddhismu. Od té doby je Jamántaka jedním z nejdůležitějších tantrických božstev se zlostným aspektem. Poražený Jama pak bývá v Tibetu zobrazován s býčí hlavou.   Poslední varování   Nejhorší ze všeho ale je, že člověk ani často netuší, za jak „nepatrná“ provinění se může do pekla dostat. Jíte třeba maso? Chyba! Podle japonských buddhistů skončíte v „Pekle spravedlivé odvety“, které leží 8000 kilometrů pod povrchem země. Ďáblové vás tam rozmlátí železnými pruty na krvavou kaši. Váš včerejší gulášek a dnešní řízeček prostě nebudou zadarmo…  

Výtisky Koktejlu se svými čtenáři a přispěvateli občas cestují na zvláštní místa. I když například pochybuji, že by horolezci měli ve svých kletrech dost prostoru na to, aby je s sebou tahali po kopcích. Podle vrcholové fotky soudě, neměl Koktejl s sebou ani Ruda Švaříček při zdolávání obtížného ledovcového Carstenszu, kde nakonec stanul na nejvyšším vrcholu mezi Himálajem a Andami v nadmořské výšce přes pět tisíc metrů. A tak si možná 16. února 2007 mohl za našeho přispění magazín Koktejl připsal rekord – vystoupal horkovzdušným balonem do nadmořské výšky 4130 metrů.    Co tomu předcházelo. Především náš článek v únorovém Koktejlu 2006 Jo, mít tak křídla! o srazu letců horkovzdušných balonů v savojském lyžařském středisku Les Carroz. V roce 2007 jsme do Les Carroz zamířili znovu, právě před rokem, tedy v únoru. Opět na poslední týden akce Montgolfiades, konané ten rok již po čtrnácté. Tentokrát jsme se nejen dívali a fotografovali jako minule, ale také jsme se i aktivně zúčastnili – přestože jsme se zatím nestali ani vlastníky balonu, ani nám nenarostla křídla.   „To víte, že si na vás pamatuji,“ přivítal nás Serge, majitel červenožlutého balonu, který vzlétá i na fotografii na straně 115 zmíněného únorového Koktejlu 2006. Jinak určitě ne chudý Švýcar žije na anglických Channel Islands a je majitel hotelu. „Pojďte sem, tady máte na fotce v časopise svůj balon!“ začal svolávat ostatní letce, kteří se do sportovního areálu trousili na pravidelný ranní briefing. „Hele, tady jsem já ještě se svým starým balonem!“ ozvalo se a podobně. Koktejl putoval z ruky do ruky tak rychle, že jsme ani nestíhali sledovat jeho dráhu.   „Dnes je nádherně, poletíte se mnou, ať víte, o čem jste psali,“ slyšeli jsme na konci krátké schůze to, co jsme si tolik přáli slyšet. Za půl hodiny po téhle sympatické větě jsme se odlepili od země. Brzy jsme museli konstatovat, jak mylné byly některé naše představy. Původně jsme totiž článek do Koktejlu chtěli pojmenovat Mrazivá tichá výška. Nahoře především vůbec nebyla zima (jen trochu od nohou) – horko od plamenů z propanových hořáků sice stoupalo vzhůru do balonu, ale i tak nám stačilo pořádně rozpalovat hlavu. A ticho? To se střídalo s ohlušujícím rámusem z hořáků. I když, jak nám Serge vysvětlil, hořáky mají ještě jeden tichý chod, který se používá v případě, že se například přelétá nad stádem dobytka, které by se  mohlo zbytečně vyplašit.   „Není vám špatně?“ zeptal se najednou v 11.58 hodin Serge. „Proč?“ divili jsme se, bylo nám báječně. Jeho odpověď si budeme pamatovat asi hodně dlouho: „Jsme totiž 4130 metrů vysoko, kyslík s sebou nevozím, ten je povinný až od 4300 metrů, ale raději se ptám.“ Koktejl jsme měli s sebou, takže nám Serge jasně potvrdil – nový rekord magazínu byl tedy na světě. A s ním i náš. Tak vysoko jsme vloni nevyletěli s balonem ani ve svých představách.   Napsali a vyfotografovali Irena a Jiří Páleníčkovi

Je něco po půl jedné ráno. Slunce svítí a barví okolní kopce do oranžova. Půlnoční slunce mě uchvátilo hned na letišti v Longyearbyenu. I když o tomto fenoménu ví ze školy každé malé dítě, kdo ho nezažije na vlastní kůži, nebo spíš oči, těžko si představí, oč opravdu jde. Bílé mraky plují po nachově modré obloze, po které sem tam proletí racek. Město spí a jen tu a tam projede po silnici, která ho spojuje s letištěm a přístavem, auto. Jen pohled na hodinky a zjištění, že jsou skoro dvě hodiny ráno, mě nutí vydat se do příjemně vytopené ubytovny, zatáhnout závěsy a zkusit alespoň na několik málo hodin usnout.

Ráno svítí slunce stejně jako před zhruba pěti hodinami, kdy jsem uléhal ke spánku. Rychlá snídaně s ostatními obyvateli ubytovny, kteří jsou z celého světa, honem se obléct do všeho, co tu mám, a před hotel, kde mě a několik dalších vyzvedává mikrobus společnosti Svalbard Wildlife Services.

V přístavu už čeká loď Polargirl – Polární dívka. Máme před sebou několik hodin cesty. Většina cestujících se vydává na přední nebo zadní odkrytou palubu, aby se postupně všichni vrátili zpět do příjemně vytopené kabiny. Venku je jen osm stupňů nad nulou a docela fouká. I když mě uvnitř drží vůně čerstvých lívanců, touha vidět co možná nejvíce mě nutí zakuklit se, dopnout všechny zipy, nandat rukavice, a hurá ven. Krajina, která mizí za námi, je tak zvláštní. A před námi je Pyramiden.

Opuštěné město

Město duchů, to je první dojem, který na mě dělá jedno ze dvou ruských důlních měst na Svalbardu, sloužících těžbě uhlí. Pyramiden založili Švédové roku 1910 a prodali Sovětskému svazu v roce 1927. Svůj název získal podle hory ve tvaru pyramidy, která se nad ním tyčí. Svého času zde bydlelo, pracovalo i odpočívalo okolo tisíce lidí. Od roku 1998, kdy bylo svým majitelem, státem vlastněnou společností Trust Artikugol opuštěno, tu už pouze jednou za čas projde několik turistů. Rusové však plánují, že na jaře 2006 těžbu obnoví.

Na začátku naší skupiny jde jeden muž s puškou přes rameno a na konci druhý – náš úkol je držet se mezi nimi. Jde o bezpečnostní opatření kvůli ledním medvědům, kteří čas od času v opuštěných domech a skladech hledají útočiště. Strach nemám. Poslední případ napadení medvědem je už dost starý – třicátého března 1995 teprve dvouletý medvěd, vážící pouhých osmdesát osm kilogramů, smrtelně zranil na náhorní plošině nedaleko Longyearbyenu dvaadvacetiletou norskou studentku.

Opuštěné budovy vypadají, jako by jejich obyvatelé odešli teprve před chvílí. Před domy stojí zaparkovaná nákladní auta, v přístavu opuštěné jeřáby, ke kterým vedou pásové dopravníky, a mezi tím vším šedé bláto a černý uhelný prach. Postupně procházíme kolem servisní budovy, školy, pošty, baru a dětského hřiště, kde si s houpačkou pohupuje už jen vítr. Nakukuji do otevřených dveří skladu. Na zemi se válejí krabice s elektroinstalačním materiálem, na stole leží rozečtená kniha, vedle ní stojí lampa a hrnek od kafe. Míjím nástěnku na plotě, ze které je zřejmé, že i zde se plnilo na sto čtyřicet procent. Konci jakéhosi náměstí vévodí busta V. I. Lenina hledící z vysokého podstavce přes celé město k ledovci Nordenski/old. Musím uznat, že i tady měl vůdce opravdu všechno na očích.

Za zády má už jen kulturní dům. Je na rozdíl od většiny budov otevřený, a tak smíme nakouknout dovnitř. Knihovna je plná knih, přes židli přehozené šaty a na klavíru stojí prázdná láhev od vodky. Jako bych chodil tajně po bytě někoho, kdo si jen odskočil do obchodu nebo odjel na dovolenou. V kině se dnes také nepromítá, i tělocvična zeje prázdnotou, jen na podlaze se válí míče na basketbal a fotbal.

Pozor na hlavu

V kajaku jsem už párkrát seděl, ale nikdy tak daleko za polárním kruhem na moři, které má teplotu limonády v lednici. Společně s dalšími třemi lidmi se oblékám do nepromokavé kombinézy. V holínkách si připadám trochu jako zemědělec, ale dostávám plovací vestu a pádlo, takže mě představy práce na poli rychle opouštějí. Nasedáme do doublekajaků. Jedeme podél pobřeží Adventfjordu (jméno získal fjord po lovci velryb jménem Adventure) do vnitrozemí a k protějšímu břehu. Podél něj pak směrem na širé moře do osady Hiorthamn, která leží naproti Longyearbyenu. Celou cestu si máme dávat pozor pouze na hlavu. Největší hloubka pod kajakem je totiž jen asi metr, a pokud převrhneme kajak, mohli bychom se zranit. Nemáme se pak snažit znovu nasednout, ale raději dojít i s lodí ke břehu po svých.

Voda je poměrně špinavá, jak se do ní vlévají potůčky a potoky z pevniny, které jsou zakalené od uhelného prachu. Je také sladká. Poměrně hodně jí přitéká z ledovců a fjord je úzký, takže se sladká voda z břehů míchá se slanou mořskou jen velmi pomalu.

Osada Hiorthamn je jako většina sídel na Svalbardu uhelná. Dnes se zde však již netěží, pár zbylých domečků funguje jako „letní“ chaty pro obyvatele Longyearbyenu. Ačkoliv žijí na dohled přes fjord a jsou jich necelé dva tisíce, občas také utíkají z města do přírody.

Poklad pod zemí

Na konci Longyearbyenu, kousek nad letištěm, leží důl číslo tři. V chodbě je celoročně stálá teplota

–4 stupně Celsia. Zkouším, jaké to je ležet na zádech v prostoru vysokém šedesát centimetrů se sbíječkou, kterou sotva uzdvihnu. Až do ukončení provozu v roce 1997 se tu těžilo ručně. Horníci pracovali na tři směny, které měly přesně rozdělené úkoly. První vrtala díry pro nálože, které následně odstřelila. Druhá směna měla za úkol naložit odstřelené uhlí do vagonů a odvézt ho ven z dolu a třetí budovala bednění.

Chápu teď mnohem lépe, o čem byla tvrdá práce horníka na Svalbardu. Průvodcem je bývalý horník z dolu číslo tři. Říká, že tady byla dřina, ale většina horníků ji dělala s chutí. Všichni byli na to, kým jsou, náležitě hrdí.

Důl, který má rozlohu přibližně stejnou jako centrum Osla a má kilometry kolejových tratí, odvodňovacích trubek a kabelových rozvodů, však není jen turistickou atrakcí. Stálé klima a velké prostory hluboko pod zemí využilo Norsko pro svou genovou banku a banku rostlinných semen, které tu vznikly v roce 1984. O zdejší úložné prostory už také projevila zájem Mezinárodní genová banka, takže je pravděpodobné, že se důl číslo tři v brzké době opět stane jedním z nejdůležitějších míst Svalbardu.

Uhlí a zase uhlí

Uhlí se ale na Svalbardu ještě stále těží v druhém ruském důlním středisku Barentsburgu, byť už mnohem modernější technikou. Na lodi, kterou k němu míříme, se setkávám s Hege, dívkou z Osla, která je na Svalbardu už poněkolikáté. Je zahradní architektkou a do Longyearbyenu jezdí navrhovat okolí nového muzea Svalbardu, které se sem přesouvá z Troms/o. Když přišel hovor na Barentsburg, kde zatím nebyla ani ona, překvapí mě. Zjišťuji, že moje představa o ruském hornickém městě je daleko přesnější než její. Můj předpoklad se mi pak také potvrdí. Tady jednoznačně platí, že kdo neviděl, neuvěří.

Už příjezd do přístavu jako by byl z nějakého ne právě optimistického filmu. Všude se válí spousta starého železa, na molu stojí vraky nákladních automobilů, vše je začerněné uhelným prachem. Ve městě žije a pracuje asi devět stovek lidí. V roce 1912 zde nejprve začali těžit Norové, roku 1921 převzali těžbu Holanďané a o jedenáct let později Rusové. Roku 1943 město zničily útoky z německých válečných lodí, ale bylo rychle obnoveno. Dnes je Barentsburg Ruskem zanedbáván, a tak si plaveckou halu s bazénem olympijských rozměrů, na který nás průvodkyně upozorňuje, můžeme prohlédnout jen zvenčí. Je zavřená. Takzvané ruské lednice, tedy obyčejné plechové krabice umístěné na parapetech za okny místních činžovních domů, aby byly potraviny v nich v chladu, jsou další ukázkou, jak dovede člověk využít místní klima. Pro turisty ze západní Evropy jsou však trošku nepochopitelné.

Na doporučení průvodkyně zavítám do místního baru a za směšnou cenu si dávám stakan pravé ruské vodky na zdraví místních lidí. Dělá se to tu a navíc je tady alkohol na Skandinávii obdivuhodně levný. Většina lidí je v práci, na ulicích potkávám jen sem tam někoho, na dětském hřišti si nikdo nehraje, fotbalové hřiště je prázdné a nad vším bdí kdo jiný než Vladimír Iljič. Jeho výhled je stejně skvělý jako v Pyramidenu.

Cestou zpátky do Longyearbyenu se ještě zastavujeme u ledovce Esmark, ale dojmy z návštěvy města, kde dnes znamená předevčírem, jsou tak silné, že stejně přemýšlím spíš o tom, jak se lidem v Barentsburgu žije, než abych se kochal nádherou ledovce a obdivoval jeho neuvěřitelné rozměry a barvy, které se střídají od bílé přes tyrkysovou až po temně modrou.

Světlo a klid

Poslední večery nemám rád obecně, ale tenhle se mi docela daří. Je mi líto jít spát, když svítí slunce. Pod lanovkou na přepravu vytěženého uhlí šplhám na kopec k již dávno uzavřenému dolu číslo 2b. Cestou nahoru míjím ještě dva další turisty, které také polární bílá noc vylákala ven. Stojím u těžební budovy, ze které vedou štoly do útrob hory, a mám celý Longyearbyen sám pro sebe. Je něco po půlnoci a slunce nasvítilo celé město, které spí. Užívám si neuvěřitelného klidu a přemýšlím o tom, jak to tady asi vypadá během polární noci. I přes to, že jsem letní typ člověka, si říkám, že sem bych se určitě ještě jednou rád podíval. A právě v zimě.

Jak to bylo se Svalbardem

l Objev souostroví Svalbard – Země studených břehů – je uveden už ve starém islandském rukopise z roku 1194. Za název mohou Vikingové, původní obyvatelé. Objevení ostrovů se také určitou dobu spojovalo se jménem Holanďana Willema Barentse, který je znovu objevil až po roce 1596 a pojmenoval je podle špičatých vrcholků Špicberky – Špičaté hory. Postupně se ale na základě průkazného materiálu ze ság,

korespondence králů a islandské, dánské a norské literatury doložilo, že první zde skutečně přistáli norští Vikingové.

l V roce 1607, nedlouho po Barentsovi, přistál na Svalbardu anglický mořeplavec Henry Hudson. Za velrybami, mroži, tuleni, ledními medvědy a soby pak v následujících dvou stech letech přijížděly na Svalbard každoročně norské, anglické, dánské či holandské velrybářské výpravy. Zpočátku se nikdo nepokusil o přezimování, to se podařilo až v roce 1630 skupině osmi anglických námořníků. Intenzivní rybolov však snížil stavy ryb a bylo nutné za nimi vyjíždět na oceán.

l Kolem roku 1760 se na Svalbardu poprvé objevili ruští lovci. Zajímaly je kožešiny polárních lišek, ledních medvědů, mrožů a tuleňů. Na ostrovech začali stavět chaty. Přibližně o pět let později začali přijíždět i norští lovci.

l Svalbard se stal rájem lovců kožešin a velrybářských výprav. Souostroví ale bylo bohaté i na kvalitní uhlí. Rybářské lodi ho začaly využívat počátkem osmnáctého století. Ložiska se odhadují na

osm miliard tun. Opravdový boom nastal až v letech 1900–1920, kdy začaly cizí společnosti, především americké, ruské, švédské, holandské a skotské, obsazovat území. Norsko zahájilo těžbu již před rokem 1900.

l V roce 1905 založil americký milionář Longyear společnost Arctic Coal Company, byla po ní pojmenována osada a dnešní hlavní centrum Svalbardu se sídlem guvernéra – Longyearbyen.

l Otázku norské suverenity nad souostrovím vznesli Norové už kolem roku 1870. Trvalo však další půl století, než ji mezinárodní společenství uznalo. Návrh na uznání norské suverenity nad Svalbardem vznesl norský velvyslanec v Paříži Wedel Jarlsberg před Vysokou radou pro mírovou smlouvu ve Versailles po skončení první světové války. Byl vypracován takzvaný Pařížský traktát, schválený v roce 1924 norským parlamentem (Storting).

l Symbolicky Norské království ostrovy převzalo 14. srpna 1925. Všechny země, které ke smlouvě přistoupily (i bývalé Československo), jsou však zcela rovnoprávné, pokud jde o hospodářské využití přírodních zdrojů na ostrovech. Neméně důležitý je i závazek Norska, že na Svalbardu nezřídí a nikomu nedovolí zřídit námořní základnu ani nepřipustí opevnění ostrovů, jichž nesmí být využito k vojenským účelům.

Longyearbyen

l Hlavní město Svalbardu, založené v r. 1906 Američanem J. M. Longyearem (1850–1922). Leží na břehu Adventfjordu v délce zhruba 10 kilometrů. Jeho hlavní část se zařezává přibližně dva kilometry do údolí řeky jménem Longyear-elva kolmo na fjord.

l Sídlí tu sysselmannen, guvernér a správce, který dohlíží na to, aby nedocházelo k ničení přírody a byly dodržovány zákony. Město není velké, místní vybavenost je přesto na vysoké úrovni. Je možné si zaplavat v krytém bazénu, zajít do kina, knihovny nebo muzea. K dispozici jsou jak mateřské školy, tak i školy.

l Od roku 1993 je v provozu Univerzitní centrum, státní instituce, která reprezentuje univerzity v Oslu, Bergenu, Troms/o a v Trondheimu a zabývá se výzkumem a studiem arktické geologie, biologie, geofyziky včetně technologického programu. Umístění na Svalbardu z ní činí jedinečnou arktickou laboratoř.

l Na svazích lemujících město leží původní uhelné štoly, od nich vedou dřevěné dopravníky do přístavu, kde se uhlí zpracovává. Všechny jsou mimo provoz a pro přepravu surovin se používá výhradně těžká automobilová technika. To, co zbylo z dávných technologií, dnes slouží jako jakési muzeum v přírodě.

l Uhlí se přímo v centru Longyearbyenu netěží. V provozu je pouze moderní důl číslo 7 kousek za městem. Pro turisty je mnohem zajímavější důl číslo 3 kousek nad přístavem.

l Asi půl hodiny cesty pěšky z Longyearbyenu směrem proti proudu řeky Longyear-elva je moréna ledovce Larsbreen, kde je možné najít spoustu až 60 milionů let starých zkamenělin rostlin.

l Špicberky nebo Svalbard? Podle encyklopedie Diderot je Svalbard norské autonomní území v Severním ledovém oceánu se správním střediskem Longyearbyen a zahrnuje souostroví Špicberky a Medvědí ostrov.l Norsko používalo a dodnes důsledně používá označení Svalbard, zatímco ostatní svět převzal spíše Barentsův název Spitzbergen. Norové používají název Spitzbergen pouze pro část souostroví – pro Západní Špicberky. Právě v této části souostroví vznikaly díky Golfskému proudu, který výrazně ovlivňuje místní klimatické podmínky, trvale obydlené osady.únor 2006