Text a foto Inna Václavová   Nápad prozkoumat neznámou a tajemnou Aldabru se zrodila před několika lety, jak jinak – v hospůdce u piva. Někdo začal vyprávět o existenci neobydlených ostrovů uprostřed Indického oceánu, kde ještě stále existuje nedotčená příroda a bohatý a rozmanitý podmořský svět. Kdo by ho nechtěl poznat… Atol Assumption (součást ostrovní republiky Seychely), kam naše potápěčská skupina přiletěla nejprve, se nachází asi pět set mil na jihozápad od Seychelských ostrovů a byl první zastávkou na naší dobrodružné cestě. Sen konečně se podívat na Aldabru byl jakýmsi logickým pokračováním naší loňské cesty na Galapágy. Tehdejší potápění v panenském světě na otevřeném oceánu a pozorování tamních živočichů nás nadchly. Někteří z nás dokonce vážně zauvažovali, že se začnou více vzdělávat v biologii.   Aldabra se tak stala něčím novým, začátkem nového příběhu. Po dvou letech zkoumání jsme konečně věděli, jak se tam dostat. Řešením byla Indian Ocean Explorer, třicet metrů dlouhá ocelová loď z roku 1952 – jedno z mála plavidel, která mají od seychelské vlády povolení přiblížit se k Aldabře, a jediná, která má i potápěčské vybavení. Zcela logicky je beznadějně vyprodaná dva roky dopředu. To nás ale neodradilo.  

Marné pokusy   Atolové souostroví Aldabra tvoří čtyři větší ostrovy Aldabra, Astove, Assumption a Cosmoledo, přírodní rezervace Grande Terre, Picar, Střední ostrov, Polymnie a řada drobných ostrůvků. Rozkládá se na vzdálenost padesáti námořních mil. Aldabra, dlouhá třicet pět kilometrů a široká patnáct kilometrů, patří k největším atolům na světě. Je tu ale ještě něco, co z ní dělá výjimečné místo – chybí tu velcí savci a predátoři, a tak se na atolu vyvinul unikátní ekosystém s endemickými druhy živočichů, kterým suverénně kraluje želva obrovská – vymírající druh, žijící už jen na Galapágách a tady.   Pozoruhodný harmonický svět byl několikrát narušen osadníky, kteří se tu snažili žít. Poprvé lidé zanesli Aldabru do map v roce 1511 a od té doby se střídavě Francouzi a Angličané snažili atol všemožně využít. Osadníci vykáceli mangrovníky a vysadili kokosové palmy, ale protože byli odkázáni jen na dešťovou vodu a pravidelně je sužovaly hurikány, nakonec Aldabru opustili. Zůstalo po nich jen několik kokosových palem a opuštěné domky, kde ještě teď můžete najít obrázek na stěně, hrníček bez ucha nebo nádobu na vodu. Rozpoznáte malý kostel, skromnou ošetřovnu s jednou postelí nebo malý hřbitov zarostlý trávou. Hluboké ticho, jen šumění větru, zpěv ptáků a okolo nekonečný oceán, to všechno přinutí člověka ztotožnit se na chvíli s obyvateli kdysi živé osady. Nostalgie, osamocenost, strach, frustrace a zoufalství způsobené odloučením od světa – pocity, které mě v tu chvíli přepadly, pravděpodobně cítili i lidé, kteří kdysi na atolu žili.Ale pro Aldabru byli osadníci hotovou zkázou.   Souboj o atoly   Dovezené kozy zničily ostrovní flóru. Psi, kočky a potkani zdecimovali populace želvy obrovské a bezkřídlých ptáků dodo, kterým vykrádali hnízda, a dovedli je téměř až k vyhynutí. I přes velkou snahu jejich ochránců se na ostrově ještě dnes houževnatě drží několik stovek koz.   Poprvé se Aldabra dostala do povědomí světové veřejnosti díky Jacquesovi-Yvesovi Cousteauovi, který na své legendární průzkumné lodi Calypso zakotvil u jejích břehů. Našel tu všechno: zdravý korálový rif, tyrkysovou lagunu, bohatou vegetaci, pevninské a mořské ptáky, korýše, hmyz a želvy, a byl tak uchvácen krásou a nedotčeností ostrova, že okamžitě požádal seychelskou vládu o pronájem atolu. Chtěl Aldabru zakonzervovat v původním stavu a vytvořit unikátní přírodní rezervaci. Úřadům se ovšem projekt nezdál rentabilní a návrh Cousteauovi zamítly.  

Avšak díky jeho knihám, publikacím, vystoupením v televizi a hlavně oceněnému filmu The Silent World (jednomu z prvních filmů z podvodního světa, který se točil u Aldabry a Assumptionu) se o unikátním atolu dozvěděl svět. V roce 1955 byl největší ostrov Grande Terre vyhlášen přírodní rezervací. Asi největší nebezpeší hrozilo Aldabře v roce 1962, když Britové chtěli atol přeměnit na anglo-americkou vojenskou základnu. Královská společnost (The Royal Society of London for the Improvement of Natural Knowledge) tehdy vyslala dva vědce, kteří zpracovali a předložili zprávu o ekosystému na atolu. Ta vyvolala všeobecné pohoršení nad plány vojáků a oni nakonec museli z atolů odejít. Zůstala po nich jen betonová přistávací dráha na ostrově Assumption, která se dodnes může využívat pro přistání malého dopravního letadla. V roce 1981 byla Aldabra vyhlášena světovým dědictvím a nachází se pod ochranou organizace UNESCO.    

Tyrkysové světlo   Po třech dnech plavby, kdy jsme zkoumali atoly Astove a Cosmoledo, jsme v dálce konečně uviděli tajemné tyrkysové světlo – ALDABRA! Modrozelená laguna se – odrážejíc mraky na hladině – barvila do tajemné zelené barvy. Toto světlo uviděli před stoletími poprvé arabští námořníci a název Aldabra tak pravděpodobně vychází z arabského slova al khadra (zelený) nebo ze jména hvězdy Aldebaran, která námořníkům sloužila k navigaci.   Čím blíže jsme byli, tím lépe jsme v dálce rozeznávali pobřeží zarostlé keři a kokosovými palmami, orámované nepřístupnými korály, na kterých se lámaly vlny. Kolem poledne jsme už kotvili na závěrné straně atolu u ostrova Picard, kde se na klidné bílé pláži ve stínu palem nachází vědecká výzkumná stanice. Mladý jihoafrický vědec Pierre Pistorins nás srdečně přivítal na břehu. Na atolu žije šest měsíců a aktivně se věnuje průzkumu ostrovního ptactva. Malá stanice byla založena v roce 1971 anglickou Královskou společností a v roce 1981 přešla pod záštitu organizace Seychelles Islands Foundations. Její prvořadou úlohou je udržovat, monitorovat a chránit unikátní pevninský i podmořský ekosystém. Dosud na ostrově žije okolo sta tisíc želv obrovských, rozsáhlé kolonie mořských ptáků, několik druhů pevninských krabů, kterým dominuje palmový krab Birgus latro, různorodí korýši a ještěři. Pískové pláže Aldabry využívají dva druhy mořských želv ke kladení vajec, v houštinách mangrovníků hnízdí celé kolonie terejů a fregatek a v korunách stromů se schovávají „fruit“ kaloni – jediní savci na atolu, kteří hrají důležitou roli při opylování květů a rozmnožování rostlin. Dvanáct procent rostlinných druhů na atolu je endemických.   Tucet osamělých   Uprostřed oceánu na neobydlené Aldabře žije a pracuje dvanáct vědců. Mají romantické ubytování v dřevěných domcích, které profukuje vítr, dostávají pravidelné dodávky pitné vody a jídla a mají zakázáno cokoliv sem dovážet nebo tu pěstovat.  

Vědci byli velmi pohostinní a ochotně nám vykládali o svém výzkumu i životě na atolu. „Nejsme tak odtržení od světa, jak by se na první pohled mohlo zdát. Máme satelitní spojení a připojení na internet. Každý pátek v malé klubovně proběhne „drinking beer and playig domino“ a když připluje Indian Ocean Explorer, máme příjemné rozptýlení,“ vykládá Pierre. „V podstatě může na ostrově přírodu zkoumat kdokoliv, pokud mu projekt schválí seychelská vláda. Ale nesmí tu být najednou více než dvanáct lidí.“ Momentálně je pro atol nejdůležitější dostat z něj asi tisícovku koz, které se živí už tak chudou vegetací, na níž je závislý celý ekosystém Aldabry.  

Ve vědecké osadě v symbioze s lidmi žijí velké želvy, které se rády nechají podrbat na krku, palmoví krabi a veselí bezkřídlí ptáci dodo. „Tak rád bych tu zůstal,“ povzdychl si kamarád, když jsme se po celodenní návštěvě stanice vrátili na loď. „Zkoumal bych ptáky nebo želvy. Toužím jen po malé chvíli ticha v tyrkysově zeleném ráji!“   Když voda vře   Gigantická laguna je stále v pohybu, v nekonečném cyklu přílivů a odlivů. Plní se a „vypouští“ dvakrát denně. Hlavním kanálem Grand Passe proteče okolo šedesáti procent vody neuvěřitelnou rychlostí šest až deset uzlů, zaplní celou lagunu, aby se po několika hodinách toutéž rychlostí vrátila zpět do moře a nechala v laguně jen několikacentimetrovou hloubku. Při odlivu je laguna téměř bez vody. Uprostřed se nacházejí houbovité zvápenatělé ostrůvky, k nimž je možné dojít. Problém nastane, když vás předstihne příliv, pak se návrat na hlavní ostrov stává životu nebezpečnou akcí.   Celý aldaberský svět tak žije podle šestihodinového rytmu. Proud vnese do laguny rejnoky, žraloky, želvy, kanice a kapustňáky. Mořské želvy využívají příliv ke kladení vajec, ale běda, když nestihnou odliv. Potom, vybavené jen ploutvemi, musí překonávat až kilometrovou vzdálenost po souši zpět do moře. Při přílivu voda doslova vře a vytváří v moři bouřlivou řeku, která se žene do středu laguny. Potápění v ní je absolutně vrcholným zážitkem.   Letíte rozmanitým překrásným podmořským kaňonem porostlým barevnými korály, ruce máte roztažené  a celou bytostí cítíte, že v tu chvíli naplňujete pravěký sen člověka o létání. Otáčíte se v prostoru, nalétáváte na podvodní průsmyky a zatáčíte v labyrintech korálových útvarů. S vámi letí okřídlené karety a rejnoci. Žraloci odpočívají v tichu za skalami, v pestrých korálech se třesou malé rybky, snaží se ukrýt před silným proudem. Majestátní manty mávají obrovskými křídly a siby skvrnité, připomínající velké kočky, proletí nevšímavě okolo. Nadprůměrně velcí kanicové se otočí proti proudu a chvíli si nás zvědavě prohlížejí, potom se ukryjí v porostu řas, které vlají v proudu jako vlasy podmořských sirén.   Když se hloubka zmenší z třiceti metrů na tři, proud se zpomalí a v zrcadle mořské hladiny uvidíte odraz korálového rifu – jste na konci, v samém srdci laguny. Všude je nádherný klid, rovníkové slunce se odráží od průzračné vody, v korunách mangrovníků posedávají červenonozí terejové a fregatky a vyplašené mořské želvy se prohánějí celou lagunou a vytvářejí svým pancířem pravidelné vlny. Svět se uklidní, aby za chvíli zase ožil.  

Nic nás nespasí… Aldabra je tajemná, neprobádaná a krásná. Je nedotčená civilizací a právě proto vyvolává v moderním člověku prastarou touhu po objevování, touhu být první, objevit neznámý břeh a zahlédnout zázrak. Palčivá touha, která hnala námořníky přes bouřící oceány do neznáma, jen za pouhým přeludem, že na druhé straně bude zem.  

A i když je celý svět zmapovaný a protkaný neviditelnou sítí souřadnic, sledovaný družicemi, radary a echografy, přesto existují velké záhady a místa, kde lidé nežijí. Ta místa jsou vzdálená a ztracená v oceánech, žijí jen svými přirozenými cykly a obývají je neuvěřitelní a jedineční tvorové. Najít taková místa není lehké, ale přesto – existují.

O potápění na tajemné Aldabře si můžete číst v letním čísle časopisu OCEÁN, které právě vychází.

Největší atol na světě

Aldabra patří Seychelské republice a nachází se 1100 km jihozápadně od hlavního ostrova Mahe, 420 km severně od Madagaskaru a 640 km východně od pobřeží Tanzanie.

Má rozlohu 153 km2, ale s porosty mangrovníků na pobřeží, lagunou a kanály dosahuje celkové rozlohy 363 km2.

Geografická  izolovanost, obtížný „kostrbatý“ terén a nedostatek vody – to všechno jsou faktory, které brání trvalému osídlení atolu a umožňují tak jeho samostatný vývoj a zachování unikátního harmonického ekosystému.

Aldabra je domovem želv obrovských (Dipsochelys dussumieri). Nachází se tu jedna z největších kolonií karet obrovských (Chelonia mydas) v Indickém oceánu a také kolonie  fregatek malých (Fregata ariel) a fregatek páskovaných (Fregata minor) – druhá největší kolonie na světě. Zároveň jde o poslední místo v Indickém oceánu, které obývají bezkřídlí ptáci – chřástalové Dryolimnas cuvieri aldabranus.

Text Michal Dvořák, foto archiv Jakuba Vágnera   Můžete znát ryby třeba jen z vánoční tabule, přesto jste už nejspíš o tomto rybářském nadšenci slyšeli. Všechny své úlovky zásadně vrací zpět vodě a o rybách mluví s takovou láskou a zaujetím, že máte i vy během chvilky nakročeno k tichému bláznovství. Sportovní rybář Jakub Vágner si ale při lovu často pořádně zařve, naposledy nedávno v Amazonii, když přes pět hodin tahal z vody největšího sumce světa, bratru stodevadesátikilového… Byl to soupeř na hranici lidských možností. Šeřilo se a pomalu mě uspával amazonský prales,“ říká. „Z usínání mě ale vytrhl řev obrovského navijáku, který se používá jen pro lov žraloků a obřích mečounů. Ani tohle vybavení však nestačilo a téměř vařící se naviják jsem musel brzdit rukama, přestože mi vlasec rozdíral prsty. Ryba ujížděla s proudem více než čtyři sta metrů, než jsem ji byl vůbec schopen přibrzdit. Boj trval pět a půl hodiny, byl jsem úplně na dně. Věděl jsem, že ještě dvě minuty, a končím. Sumec to ale vzdal dřív. Jen díky tomu se nám podařilo zdolat největší sladkovodní rybu světa pouze pomocí prutu a navijáku.“    Poprvé jste v Amazonii byli před čtyřmi lety. V čem se tato vaše nedávná, poslední cesta od té první lišila?   Naše první akce byla opravdu šílená, to jsme skutečně zapíchli prst do mapy a řekli jsme: Sem jedeme. Jeli jsme za legendární rybou Arapaimou gigas, vybrali jsme si teritorium, kde by mohla žít, zadali jsme souřadnice do GPS a vydali jsme se někam, kde jsme v životě nebyli. Měli jsme ale obrovské štěstí, protože jsme na ni opravdu narazili, přestože mohla být o tisíc kilometrů dál. Čím však do Amazonie jezdíme častěji, tím více o ní víme. Bereme si méně zavazadel, více se snažíme zabezpečit filmovou techniku, třeba i na úkor potravin a léků. Každý gram, který nesete na zádech, spolehlivě cítíte. Ale nejdůležitější příprava se odehrává ve vaší hlavě: Proč tam jedete, co tam chcete dělat. Nesmíte tam jet s tím, že se něco stane. Pozitivní myšlení je nutné, do Amazonie nemůžete jet s obavami, že nejbližší nemocnice bude osm dní cesty.   Hluboko v pralese jste se setkali s domorodým kmenem. Jak na vás amazonští indiáni zapůsobili?   Setkání to bylo úžasné, nevím, kdo z nás byl ve větším šoku, zda oni, nebo my. Indiány miluji, pro mě je to rodina. Myslím si, že dokáží poznat lidské hodnoty vyššími principy než my. Mají úplně jiné schopnosti, neznají lež ani křivdu, jsou to čistí lidé, protože ­žijí celý život v přírodě. Nedokáží lhát, nevědí, co to lež je. V některých oblastech jsou ale bohužel dnes považováni za vrahy. Ropné a těžební společnosti, které Amazonii ubíjejí, vysílají ozbrojené skupiny, aby zmasakrovaly celé indiánské rodiny. V době, kdy jsme tam byli, tak několik set kilometrů od nás byla vyvražděna celá jedna osada. A to jen proto, že těžařům indiáni překáželi. Ti brání své území, a proto se stává, že se skupiny dřevorubců z pralesa někdy nevrátí. Nemají ničit Amazonii. Je dobře, že indiáni chrání své teritorium, že občas najde šíp s kurare cíl. To z nich ještě nedělá vrahy.   Cílem pro šíp jste se ale klidně mohli stát i vy. Čím jste u indiánů vzbudili důvěru?   V našem případě šlo o to, abychom nebyli považováni za zlé duchy, za zlé bílé lidi. Při prvním kontaktu jsme si museli dávat pozor na každý prudký pohyb, na kontakt očí, který by v nich mohl vyvolat nedůvěru. Naštěstí jsme se ale vždy stali členy rodiny a zažili jsme naprosto fantastické chvíle.   Myslíte, že máme čemu se od nich naučit?   Já mám mnohem raději indiány lovce, lesní lidi, protože to jsou indiáni, kteří často nikdy nepřišli do kontaktu s bělochy. Ti od řeky ano. Amazonka je tepnou celé oblasti a jednou za čas nějaká loď zkrátka projede i drobnými přítoky. A když vstoupíte do indiánské vesnice, která sice žije svým tradičním životem, ale deset z dvaceti lidí má na sobě žlutý fotbalový dres nebo bůhvíjaké volební tričko, tak je to skoro k pláči. Je vidět, že civilizace pohlcuje i ty nejodlehlejší oblasti. Proto se snažím vyhledávat absolutně odlehlá místa. Teď jsme byli podle GPS osm set šestnáct kilometrů od civilizace. Jen proto jsme měli šanci potkat lidi, kteří stále chodí nazí, žijí kočovným životem a loví, jen když mají hlad. Naučili mě strašně moc. Naučili mě všechno. A já jsem jim naopak předváděl rybařinu. Každopádně jsme se je ale snažili tím, co jim ukazuji, nijak nepoškodit. V Amazonii žijeme jejich životem, nechceme tam zavlékat civilizační prvky. Takže žádné rozdělování ohně sirkami nebo zapalovačem.Všechno po jejich.   Jak jste se s nimi dorozumívali?   Rukama a nohama. V Amazonii je přes dvě stě šedesát dialektů, jednotlivé kmeny si často nerozumějí samy mezi sebou. Ať se snažíte sebevíc, tak tyto jazyky nedokážete ani reprodukovat, připomínají vám spíše zvuky zvířat.   Setkali jste se s nějakými zajímavými rituály nebo obřady?   Nejvíce mě zaujaly ty taneční. Přiznám se, že nám při nich běhal mráz po zádech. Vůbec nechápete, co se děje, na místě je najednou nahromaděno neskutečné množství energie, neumíte to racionálně vysvětlit, ale prostě víte, že tam dochází k něčemu velmi zvláštnímu. Když se spojí duchovno těchto lidí a síla pralesa, tak se cítíte takhle malincí.   Před rokem se vám podařilo ulovit legendárního indiánského říčního ducha, obrovskou rybu arapaimu gigas. Pomáhali vám indiáni, nebo se jí báli?   Oni mají před arapaimou obrovský respekt, protože je to neuvěřitelně velké zvíře. Indiáni ji neloví, ale občas ji vídávají. Naznačovali nám, kde ji spatřili, přibližovali nám její velikost. Krokovali jsme pomyslnou délku ryby a oni nás posílali pořád dál a dál, že je to stále málo. Totéž nastalo, když se nám pokoušeli popsat nejdelší anakondy. Krokovali jsme magickou hranici deseti jedenácti metrů a indiáni se nám v podstatě smáli, protože takové anakondy vídají prakticky pravidelně. Oni ale neznají lež, nemají proč cokoliv zveličovat. Jak jsme se pak přesvědčili u arapaimy, opravdu nepřeháněli. V Amazonii je ještě mnoho věcí k objevování.   Předpokládám, že jste po cestách pravidelnými návštěvníky parazitologů…   To ano, ale například červi v těle vás už nepřekvapí. Z první výpravy jsem jel pomalu v karanténě rovnou na parazitologii. Jakmile se člověk pohybuje v Amazonii, musí počítat s tím, že bude mít ruce a nohy rozkousané. Musíme si ale uvědomit, že jsme tam cizí a že se tam neumíme pohybovat, i když se o to snažíme. Pokora je v Amazonii zásadní. Pokud ji nemáte, tak se odtamtud nevrátíte. Příroda vám dá hrozně rychle najevo, že máte přibrzdit, že tu nejste doma.   Cestujete ve dvou, buď s kameramanem Jirkou Studničkou, nebo s Jirkou Středou. Nebojíte se ponorkové nemoci?   Než s někým vyrazím na podobnou expedici, tak spolu strávíme stovky hodin hovorů, stovky hodin jiných akcí v domácích vodách. Ani s jedním ze svých kameramanů jsem nikdy neměl konflikt. Máme zcela jasná pravidla, že pokud se nám v terénu nebude cokoliv líbit, tak si to řekneme. Naštěstí se to nikdy nestalo. Dalším naším pravidlem je, že pokud se jeden z nás dostane do problému, tak se ho z něj ten druhý bude snažit vysekat. Ale v okamžiku, když jeden z nás začne záchranou druhého ohrožovat i sám sebe, tak jsme domluveni, že tam ten druhý zůstane.   To je dost zásadní rozhodnutí…   Pokud jedete do destinací jako my, tak musíte počítat s tím, že jednou ta penalta přijít může. Musíte být na ni připraveni. Je to závažné rozhodnutí a já mám štěstí v tom, že ani jeden z Jirků se nemá moc rád, že se nebojí zdravě riskovat. Oba jsou schopni pro záběr udělat ledacos – jsou to srdcaři. Jirka Středa sjezdil celý svět a vylezl na Everest, Jirka Studnička zase v Afghánistánu natáčel válečné konflikty v přímých bojích, takže jsou to zkušení lidé a dokáží se nebezpečí postavit čelem a neustupovat.   Za rybami jste utekl z konzervatoře a šel jste cestou sportovního rybáře, u nás zatím neprošlapanou. Jak dlouho trvalo, než jste byl sám se sebou spokojen?   Ta cesta byla zpočátku velmi trnitá, protože v jakékoliv branži, kterou si zvolíte, se máte od koho učit. To nebyl můj případ. Musel jsem udělat devět špatných kroků, aby desátý byl správný. Tedy pokud jsem měl štěstí. Mým obrovským vzorem byl Rex Hunt, který měl na Discovery Channel patnáct let svůj pořad. Ten mi dodal energii, říkal mi, že když se to povedlo jemu v Austrálii, tak se to mně povede v Česku také. Je to jen o objemu práce, o srdci a o duchu, které tomu dám. Lidé, kteří mě znají, tak vědí, že se dokážu zabejčit, že pokud něco chci, tak za tím jdu a snažím se pro to udělat maximum. Spokojen ale stále nejsem, pořád mám kam směřovat.   Co vám ryby daly a co vzaly?   Daly mi pocit absolutního štěstí, svobody a daly mi mě samotného. Díky nim, ale i díky celé přírodě jsem si uvědomil, kdo vlastně jsem, kým chci být a co chci dělat. Protože čím více jste v přírodě, tím více si všímáte zdánlivých maličkostí. Najednou se začnete dívat do korun stromů. Když přijde člověk z města do lesa, tak se dívá jen na tu vyšlapanou cestu. A co mi ryby vzaly? Protože jsem se vydal právě touto cestou, tak jsem přišel o soukromí. Má to ale ta pozitiva, že mladí rybáři stejně jako já začínají ryby vracet vodě. A praktikují to už i starší rybáři. Snažím se co nejvíce medializovat šetrné zacházení s rybami a pozitivní vztah k přírodě, ovšem tím medializuji i sám sebe. Netvrdím, že nechci být známý, naopak říkám – ano, chci být známý, ale chci tu pomyslnou a strašně prchavou slávu využít k tomu, abych mohl pomáhat.   Na rybách jste přes tři sta dní v roce, co děláte zbývajících šedesát dní?   Poslední dobou je to ještě častěji, třeba až tři sta čtyřicet dní v roce. Naštěstí mám teď perfektní tým, který mi rozumí a dokáže zabojovat. Když se vrátíme z cesty, tak dva dny v kuse nespíme a stříháme, abychom mohli naše výsledky prezentovat. Obklopuji se lidmi, kteří to nedělají pro peníze. Spousta lidí dnes dělá věci jen pro peníze a pak je to na té práci vidět. Příroda, natáčení v ní, samotné bytí v přírodě – to se ale pro peníze dělat nedá.   Pochlubit se můžete několika světovými rekordy. Máte ještě nějakou metu? Existuje například ještě možnost, že bude objevena dosud neznámá velká sladkovodní ryba?   Ta možnost by byla, bohužel je spojena s nejnebezpečnějšími místy na světě. Myslím tím pár dalších oblastí Amazonie a pak válečné zóny jako Irák nebo Kongo. Existují totiž tamní legendy o rybách, které nikdo nikdy nezdolal, což mě velmi láká, protože chci největší sladkovodní ryby světa zmapovat. Z té top desítky jich mám už sedm, takže zbývají tři. Ovšem je to náročné nejen finančně, ale hlavně časově.   Procestoval jste už téměř všechny světadíly. Kde má pro vás rybaření největší kouzlo?   Mé srdce už je asi navždy v Amazonii. To už nejde přebít, to je Mount Everest. Ale jinak v České republice. Dlouho bylo Česko na prvním místě, miluji to tu, máme nádhernou přírodu, krásné vody, ale Amazonie si mě získala právě tím duchem, který z ní vyzařuje.  

Třeba to změní Antarktida, kterou jste ještě nenavštívil. Ta vás neláká?

Láká mě moc, konkrétně několik druhů ryb, které tam žijí pod ledem. Přemýšlím o expedici, která však bude vyžadovat dlouhou přípravu a speciální techniku. Snů mám hodně, lidé mě sice spojují s rybami, ale mě láká příroda jako taková. Okamžitě bych lezl na Everest, chtěl bych na severní pól nebo zkoumat mořské příkopy… Život je ale strašně krátký, navíc celou třetinu prospíme… Já se sice snažím spánek omezovat, ale když se vždy po roce ohlédnu, tak vidím, že jsem toho udělal velmi málo. Pořád nejsem spokojený, chci jít dál a dál. Nedávno mi bylo šestadvacet a mám pocit, že jsem už starý. Je mi víc než čtvrtstoletí, ten pocit mě žene kupředu. Chci teď ještě zvýšit tempo a dokončit to, co jsem si předsevzal.

Jak vidíte svou budoucnost? Je možné, že vás jednou budeme potkávat „jen“ u jihočeských rybníků? Já si bohužel myslím, že moje tělo nevydrží nastavené tempo věčně. Za posledních deset let s ním hazarduji hodně, předloni jsem málem přestal chodit. Tělo si daně vybírá, všechny nemoci a neduhy přecházím nebo kurýruji v terénu, takže jednou možná přijde okamžik, kdy nebudu schopen na ryby vyrazit. Proto toho chci zvládnout co nejvíce, dokud to jde. Ale je opravdu možné, že pokud se dožiji padesátky, tak u jihočeského rybníka budu v křesle vzpomínat na všechno krásné, co jsem v životě viděl.   Co se vám honí hlavou v okamžicích, kdy jste na rybách? Sníte, nebo plánujete?

Já se hrozně rád kochám. Jsem velmi vděčný svým kameramanům, kteří natáčejí tak, že mě vůbec neruší. Ani jeden z nás to nebere jako práci, prostě jen dokumentujeme to hezké, co prožíváme. Mezi námi a přírodou funguje dokonalá symbióza. Právě to chceme lidem představit, nikoliv umělotiny.

Jakub Vágner Sportovní rybář, jeden z nejuznávanějších v Evropě. Je už držitelem několika světových rekordů: V září 2006 ulovil ve Španělsku za 40 hodin 147 sumců, v únoru 2007 ulovil v Amazonii legendární rybu Arapaimu gigas, o dva měsíce později chytil v Itálii sumce s mírami 243 cm a 102 kg. V únoru 2008 zdolal největšího sumce světa Brachyplatystoma filamentosum, který vážil 190 kg. Jde o největší sladkovodní rybu, která kdy byla zdolána pouze pomocí rybářského prutu a navijáku. Jakub Vágner rybaří od pěti let, od patnácti publikuje v odborných časopisech. Spolupodílel se na pořadu Jak na to, pro Českou televizi připravuje pořady S Jakubem na rybách a Rybářská školička s Jakubem Vágnerem. Propaguje navracení ulovených ryb zpět do vody. Je mu dvacet šest let.

Zpěvák, moderátor, komik. A milovník cestování. Místa, která navštíví, nerad opouští. Mezi jeho oblíbené sporty patří potápění nebo spíše relaxování na dovolené. Někdy nezná hranice a zariskuje si, prostě dobrodruh každým coulem. Žij, abys umíral naplněný – je jeho životní filozofií.  

Nejmagičtější místo: Maledivy – možná proto, že jsem spíše Robinson než milovník hlučných dovolených na přeplněných plážích. A možná i proto, že jsem propadl tamnímu podmořskému životu. Je to ostatně místo, kde jsem pohladil svého prvního žraloka…   Nejdramatičtější cesta: Jeep na safari s řidičem, který se ztratil v núbijské poušti. Ale vše dobře dopadlo, jinak bych asi teď nemohl na nic odpovídat.   Pánská jízda: Jednou jsem absolvoval tábor na přežití. Měsíc v lese, kotlík, jedny zápalky, nůž. Naštěstí to bylo v létě, v zimě bych asi bídně zhynul, i když příroda je moudřejší než my a mnohému nás dokáže naučit, když nám teče do bot.   Nejsmutnější loučení: S dovolenou. S místem, které si zamiluji. Slunce zapadající nad oceánem, poslední procházka po pusté pláži, hvězdné nebe nad rovníkem…   Nejzajímavější seznámení: Tak na to stále ještě čekám! Na cestách po světě potkáte spoustu zajímavých lidí, ať už domorodců, či cestovatelů. Vzhledem k tomu, že netrpím příliš na jazykové bariéry, podobných setkání byla spousta, žádné však (zatím) osudové…   Láska na první pohled: Budu se opakovat – Maledivy! Magické místo se zvláštním nábojem. Inspirativní, okouzlující, nabíjející stále novou energií… téměř panenská příroda, nezdevastovaný oceán… Mnoho takových míst už na planetě není…   Největší strach: Strach je přirozenou formou obranného mechanismu v těle, při nebezpečných činnostech dokonce může být určitým regulátorem přílišné odvahy hraničící s hazardem. Občas nad ním vítězím až nezdravě, už mě to stálo pár zranění. Naposledy tři stehy na hlavě při potápění do jedné jeskynní průrvy nedaleko ostrova Phi Phi, vlna mě hodila na skálu a měl jsem co dělat, abych se dostal zpátky na loď.   Radost až do rána: Nerozumím otázce celý můj život je jedna velká radost až do rána!   Vzpomínka na celý život: Žij, abys umíral naplněný… Každý den se ohlédni, ale vzápětí hleď kupředu… Vzpomínky jsou kronikou tvého života, proto neváhej každý den zapsat něco výjimečného… Tak asi takhle nějak vypadá má životní filozofie. Nejkrásnější vzpomínky navíc bývají hodně intimní…   Jídlo, na které se nedá zapomenout: Otázka přímo dvojsečná! Má její autor na mysli jídlo, které mě vyděsilo a opustilo mé tělo v potupné poloze, nebo krmi chutnou tak, že jsem jí propadl na celý život? V prvním případě se děsím každé další cesty do afrického vnitrozemí a v tom druhém se mi osudovým stalo sushi. Naprosto jsem mu propadl a jako misionář tuhle vášeň předávám spoustě a spoustě dalších!   Text: Vlaďka Svobodová, foto: archiv Vladimíra Hrona  

Text Mnislav Zelený   Jo, to bývaly časy, kdy ještě Pablo Escobar se svým medellínským kartelem a kumpány Ochoou a Lehderem–Rivasem a jeho soupeřící caliský kartel bratrů Gilberta a Miguela Orejuelů a Gacha z bogotského ovládali drogový obchod s kokainem v Kolumbii. A vlastně na celém světě. To v tom byl ještě „pořádek“ a každý věděl, kde má své místo. Heslem Escobara bylo: „Lepší hrob v Kolumbii než vězení v USA.“ Heslo Orejuelů mělo ekonomičtější formu: „Kupme si Kolumbii a neterorizujme ji.“ Údajně si i koupili úspěšnou prezidentskou kampaň Ernesta Sampera, desítek vysokých úředníků, soudců, policistů a vojáků. Když někdo vyvezl pár tun bílého prášku do USA, hned se vědělo, kdo za tím stojí, aniž by se hlásil k odpovědnosti, jak je to nyní moderní. Samozřejmě nikdy se těmto kápům nic nestalo, vždy se dovedli ohlídat, až do doby, kdy se dali sami do sebe. To byl začátek jejich konce.    To bylo však už v období, kdy měli tolik peněz, že se stali lidumily, stavěli nemocnice a celé čtvrtě pro prosté lidi, podporovali sport, dávali na chudé či v době výbuchu sopky Nevado del Ruiz v roce 1985 byl Gacho přímo na místě v postižené vesnici Armero a rozdával každému pár set dolarů v hotovosti. Kdo by je, ty kápy, nemiloval? Dodnes se v okolí řeky Magdalena zpívá oslavný popěvek o Escobarovi:    

Voy a contarles historia

de un hombre llamado Pablo

que por ser un tipo noble que le querían dar palo   Pohřeb Pabla Escobara byl v Kolumbii vůbec ten největší. Všude vystavená jeho fotografie  nám předvádí mírnou taťkovskou tvář, která by snad ani mouše neublížila. Po rozprášení tří superkartelů v první polovině 90. let minulého století, na čemž měl lví podíl i můj přítel, tehdejší generál ­kolumbijské policie José Rosso Serrano, je to vše mnohem netransparentnější. Přišlo totiž období atomizace, decentralizace kokainového obchodu, a kdekdo se chtěl usadit ve výnosném kšeftu. Drobné kartely cartelitos byly velmi flexibilní. Už to také nebylo období velkých kápů bezostyšně prezentujících své bohatství. Noví šéfové si získali nenápadný statut úředníků, podnikatelů či statkářů s kravatami a miliony přestali ukládat do aktivit v Kolumbii, raději je investovali v zahraničí, což se též projevilo na sníženém HDP v první polovině devadesátých let 20. století. V Cali třeba skokově vzrostla nezaměstnanost na patnáct procent.   Tvrdý boj kolumbijské vlády a armády v plném nasazení a za finanční a logistické pomoci USA (například typování míst plantáží koky pomocí špionážních družic) včetně leteckého rozprašování herbicidů Spike nad plantážemi, ničení laboratoří, vytrhávání rostlin koky jakoby zázrakem nesnižovalo rozsah hektarů s kokou, ten se ale naopak každoročně zvětšoval.   Pochopitelně ani alternativní projekty se zaváděním pěstování jiných kulturních plodin na místní trh se nedostaly dál než k planým debatám. Neviditelná ruka trhu pracuje zcela nekompromisně a žádná jiná plodina se nemůže s finančním výnosem ke koce ani přiblížit. Sběrači kokových listů by se jako pěstitelé kukuřice neuživili, a tak je to vlastně i otázka sociální. Vypadá to na nekonečnou kokainovou pohádku, která v Peru a v Bolívii před časem deklinovala, zato v Kolumbii nemá chybu.   K těm menším cartelitos, které se zmohly na větší akce, patří narkokartel Severního údolí a až donedávna jej řídil Wilber Varela alias Jabón (Mýdlo). Letošního února jej dostaly speciální jednotky a jeho mrtvé tělo se našlo ve venezuelské Méridě. Je vidět, že zaměstnání kápa láká a vždy se najde někdo, kdo jde do toho.  

Koncem devadesátých let však ­nastal velký obrat. Do nezákonného, ale výnosného obchodu se zapojily teroristické marxistické guerilly ELN a především FARC a to takovým způsobem, že Manuel Marulanda zvaný Tirofijo (Přesná střela), šéf po zuby ozbrojených rudých teroristů Revoluční vojenské síly Kolumbie – FARC, se stal i šéfem největšího narkokartelu na světě. Tak tedy vznikla narkoguerilla, která ke svým milionům z vydírání, únosů lidí, vraždění, přepadávání a loupení bank přidala další miliony či spíš už miliardy z kokainu. Nejde jen o prodej bílého prášku do USA a Evropy, ale jde i o směnný obchod za zbraně zejména s ruskou mafií. Není proto divu, že se třeba v Bogotě stavěla malá ruská ponorka jako další varianta mafiánské logistiky.   V posledních letech při sbližování FARC a chávistické revoluční ­Venezuely došlo nejen k ideovému propojení obou revolucí, ale logicky i k propojení obchodnímu, tedy zbraně za kokain. A tak cestou přes Venezuelu dnes proudí o několik desítek tun kokainu víc než před pár lety. Obchod na kolumbijsko-venezuelských hranicích spravoval kápo Josué Cuesta León zvaný El Viejo (Starý), který kokain od FARC převážel na asi dvacet utajených letišť na venezuelském břehu Orinoka, odkud se vracel s dolary nebo s puškami AK-47. Odtamtud flotila Cessen 206 převážela zboží do Dominikánské republiky a Střední Ameriky, odkud cesta pokračovala do USA.   Druhý směr byl Surinam, kde je přebíraly brazilské kartely, aby bílý prášek dopravovaly do Evropy a do Afriky. Je jasné, že bez tiché spolupráce venezuelské strany, zejména Národní gardy, by to nebylo možné. Prezident Hugo Chávez obvinění ­zamlouvá. Revoluce ale zřejmě na své rejdy potřebuje dost peněz, nevadí, pokud jsou špinavé.  

Dostat mocné kápy, propojující drogy s revoluční politikou, trvá mnohem déle, ale nakonec na ně vždycky dojde. J. Cuesta León je již za mřížemi a dobře si pamatujeme, že v síti kokainové logistiky narkokartelů se už před lety zamotal i panamský vůdce generál Manuel Noriega, momentálně bručící čtyřicet let.Ing. Mnislav Zelený-Atapana Bývalý velvyslanec v Kolumbii, etnograf, znalec Amazonie. Jméno Atapana získal díky svým kontaktům s indiány. Založil obecně prospěšnou společnost Velká Amazonie.  

Text a foto Šárka Furda   Kde je proboha zeleň, napadlo mne, když jsme dojeli do Tokia. Pak jsem ji objevila. Ne všudypřítomnou a ohromující, ale krásnou, kultivovanou, opečovávanou a jinou než kdekoli jinde: kouzelný svět tokijských zahrad a parků.  

Protože se neradi mačkáme v davech, vyrážíme do parků hned po jejich otevření kolem deváté ráno. Jedině tak si v klidu užijeme snídaňový piknik i hraní si s dětmi pod rozkvetlými stromy, kde zatím téměř nikdo není. V Japonsku se jinak všechno dělá davově. Po jedenácté dopoledne už se mezi stromy hrnou davy návštěvníků. Mládež, důchodci, rodinky, školáci i zaměstnanci velkých firem si chtějí vychutnat krásu stromů, které mají podle japonské tradice duši. Například do proslulého Ueno parku dokonce některé společnosti vysílají své nováčky, aby hlídali místo k pikniku. Časně ráno rozprostřou piknikovou plachtu na asfaltové chodníčky lemované stánky s občerstvením a čekají do oběda na zbytek firmy.  

  K večeru a zejména o víkendech se oslavy stávají bujařejšími. V některých parcích jsou stromy nasvícené a pod nimi se popíjí do časných ranních hodin. Protože odpad se v Japonsku přísně rozděluje a recykluje, jsou během hanami posíleny uklízecí čety i množství odpadkových košů.   Nejen na jaře

Podobné šílenství, i když v menším měřítku, se opakuje i během koya – podzimního zabarvování listí. Dokonce si lze koupit i publikaci v angličtině uvádějící nejpopulárnější místa pro pozorování hanami a koya. Návštěvník ale musí počítat s tím, že na lov se sem vydávají tucty vášnivých fotografů, až to někdy v parcích vypadá jako v lese stativů nebo na přehlídce špičkového fotografického vybavení. Konají se tu dokonce celé fotografické školy pro dospělé. Hejno amatérských fotografů rozdílného věku a společenského postavení následuje jakéhosi fotografického učitele a jednu či dvě mladičké modelky klopýtající na vysokých kramflíčcích. Dlouhé objektivy, odrazné desky, přečesat vlasy, upravit límeček, jemný usměv, decentní póza, cvak, cvak, cvak a jede se dál. Jiný park, jiné pozadí, jiná modelka, stejný scénář.  

  I když jsem už parků a zahrad viděla v Tokiu spoustu, pravidelně se vracím do spořádaného Shinjuku Gyoen a uvolněnějšího Yoyogi Parku. Shinjuku Gyoen je oázou klidu a zeleně jinak moderního, bláznivého a komerčního Shinjuku. Je oplocený, nesmí do něj psi, dodržuje otevírací hodiny a platí se v něm malé vstupné. Děti tu pobíhají po prostorných travnatých plochách, které kvalitou připomínají golfová hřiště, najdete tu francouzskou zahradu i romantická zákoutí pro zamilované.   Mnohokrát jsem s údivem pozorovala, jak nenápadně se parkem pohybuje jeho údržba. Jak zahradníci na vysokých žebřících ručně vytrhávají staré jehličky borovic, jak formují bonsaje nebo jak instalují podzimní výstavu chryzantém. Samostatnou kapitolou je tradiční japonská zahrada s několika čajovnami, sérií rybníčků s mnoha vodními rostlinami, ptáky a ozdobnými kapry.   Ještě vloni se Shinjuku Gyoen pyšnil obrovským skleníkem se stovkami exotických rostlin. Mně se zdál velice zachovalý, ale jak už to tu bývá, podle místních pravidel vyžadoval rekonstrukci, takže teď bude dva roky zavřený.   Tady to žije

Yoyogi Park je zcela jiný. Nezavírají ho ani v noci, a je tudíž trochu špinavý, jeho trávník má rozhodně daleko k anglickému, ale nabízí vyžití pro každého. Brzo ráno se tu scházejí pejskaři, běžci a chodci tu dělají svá ranní kolečka. Díky tomu, že do Yoyogi smějí i psi, v okolí se rozmohly šlechticí a relaxační salony a psí butiky. Ještě nikdy jsem neviděla tolik značkových oblečků a doplňků pro psy jako v Tokiu. Někteří mazlíčci dokonce vyrážejí na procházku, nebo spíše projížďku, ve speciálních kočárcích, jiní zase nosí sluneční brýle s UV filtrem.  

Centrem parku je volné prostranství, kde děti i dospělí hrají míčové hry a pořádají pikniky. Kolem parku se vine cyklistická stezka pro kola, kam kromě pěších nesmějí ani děti na kolech s tréninkovými kolečky. Pro ty je vyhrazena plocha, na kterou naopak nemají přístup ostatní cyklisté. Inu, japonská organizovanost. Yoyogi je ale také jeden z mála parků v Tokiu, kde většinou chybí na veřejných toaletách papír. Žije tu totiž několik bezdomovců. Obývají doslova stany pod viaduktem, ale vždy je před nimi pečlivě vysmýčeno a vše perfektně srovnáno.   Je to skvělé místo k pozorování lidí. Hudebníci tu pilují sonáty na housle, bubeníci hrají na konga, rockoví muzikanti různých stylů si rozloží u chodníku celou aparaturu, včetně přenosných generátorů. Tanečníci, stepaři, začínající herci, vyznavači jógy a tai chi, Haradžuku girls (děvčata, která se oblékají ve velmi vyhraněném stylu připomínající porcelánové panenky nebo naopak tvrďačky celé v kůži), skupinka imitující éru Elvise Presleyho, ti všichni vytvářejí každodenní tvář Yoyogi.   Co hlídají draci

Když chceme mít skutečně pocit, že jsme v přírodě, sedneme do auta či vlaku a za hodinu se ocitneme v Showa Kinen Parku v západním Tokiu. Byl vybudován na místě bývalé americké vojenské základny a dnes ho hlídá pouze šest obrovských mozaikových draků.

Tento park s rozlohou téměř devadesát hektarů dokáže zaplnit celý víkendový den. Nabízí vše od atrakcí pro děti přes jezero se šlapadly a lodičkami po místa na pétanque, házení podkovou, croquet, minigolf či jízdu na monokolech. V létě se tu lidé koupou v několika bazénech, grilují na erárních grilech nebo skáčou na obrovských trampolínách, které vypadají jako obří sněhové kopce. V zimě se tu bruslí. Dokonce se tu dá zabloudit v mlžném pohádkovém lese. V Showa Kinen se ani nechce věřit, že jsme vlastně vůbec neopustili Tokio.

Text a foto Libor Kubelka

Antarktida je považována za jednu z posledních nedotčených přírodních oblastí na zemi. Díky extrémnímu klimatu a vysokým nákladům na dopravu byla až donedávna ušetřena vlivu hromadné turistiky. Jenže globální rozmach turismu a touha lidí vidět i ty nejvzdálenější kouty modré planety situaci rychle mění. Že se masa turistů vydávající se každý rok do ledového království zvětšuje, lze snadno vidět na následujících číslech. Před zhruba dvaceti lety sem dorazilo okolo dvou a půl tisíce návštěvníků, v letech 1999–2000 už to bylo čtrnáct tisíc lidí a v sezoně 2006 až 2007 téměř 37 tisíc lidí. A výhled do blízké budoucnosti? Vzhledem ke stoupající popularitě tohoto regionu odborníci počítají s podstatným zvýšením množství návštěvníků.   Nejvíc je Američanů

Nejvíce lidí tradičně přijíždí z USA, pak ve statistikách následuje Velká Británie, Německo, Austrálie, Kanada. Výjimkou ale nejsou ani movití čeští turisté. Přitom období, ve kterém se do Antarktidy většina turistů vydává, je relativně krátké. Turistická sezona během antarktického léta trvá zhruba pět měsíců, tedy od listopadu do března. Lidé míří hlavně do pobřežních míst, kde během antarktického léta není led.   V tomto krátkém období tedy zažívá Antarktida turistickou invazi. Problémem je, že míst vhodných k vylodění je relativně málo a právě ta trpí vlivem turistiky nejvíce. Jedná se především o přírodně velice atraktivní oblast Antarktického poloostrova, která je navíc relativně nejsnadněji dosažitelná, především z nejjižnějšího města světa Ushuaia, nacházejícího se v cípu argentinské provincie Tierra del Fuego.  

Žádné hordy

Turistickou invazi si ovšem nelze představovat jako výjev zobrazující hordy turistů honících tučňáky a osedlávajích si slunící se tuleně. Vše tady podléhá přísným pravidlům. Většina turistických operátorů je členy sdružení IAATO – Mezinárodní asociace antarktických touroperátorů. Jedná se o dobrovolné sdružení, které od svých členů vyžaduje dodržování striktních pravidel a předpisů. Asociace byla založena sedmi společnostmi s cílem propagovat bezpečné a ekologicky odpovědné cestování. Má nyní již devadesát devět členů.  

Regule IAATO přesně stanoví proceduru provozování turismu v Antarktidě, včetně technického vybavení lodí, jejich bezpečnosti a ekologického provozu, nároků na schopnosti a znalosti posádky a expedičního týmu a na chování, které musí být bezpodmínečně vyžadováno od turistů během cesty. Existují ale i společnosti, které operují mimo IAATO. Právě ty mohou představovat případné riziko pro ledový kontinent v tom, že používají velkokapacitní lodě a překračují limity počtu turistů pro vylodění na jednom místě (podle standardů IAATO se jedná maximálně o sto lidí najednou). I když k tomu dochází poměrně zřídka, neexistují mechanismy, které by něčemu podobnému zabránily.  

Dalším obecným rámcem, který vymezuje jakékoli lidské aktivity lidí v Antarktidě, je Antarktická dohoda z roku 1959. Platí pro oblast jižně od 60. stupně jižní šířky včetně plovoucích ledovců a vztahuje se i na ostrovy a souostroví v této oblasti (například Jižní Orkneje nebo Jižní Shetlandy). Smlouva se stala základem pro vývoj mezinárodněprávního režimu všeobecně známého jako antarktický smluvní systém (ATS). Kromě vlastní dohody ji tvoří celý komplex doporučení a opatření, protokolů a úmluv. Signatáři Antarktické smlouvy se scházejí každý rok a přijímají doporučení. Pro oblast turismu bylo přijato smluvními stranami v roce 1994. Členové však nemají žádné legislativní nástroje na prosazení domluvených pravidel. Tím je dáno, že antarktický turismus se vlastně z velké míry reguluje sám.   Směrnice pro turisty v Antarktidě mají hlavně návštěvníkům připomenout jejich odpovědnost za to, co se kolem nich děje. Dokument se zaměřuje na ochranu antarktické divoké zvěře a chráněných území, respektování vědeckého výzkumu, osobní bezpečnost a vliv na životní prostředí. Obsahuje pokyny pro organizátory turistických a soukromých podniků, především stanovuje povinnost ohlašovat zájezdy organizátorům národní správy. Samozřejmě řeší řadu dalších věcí – potencionální rizika pro životní prostředí, schopnosti zvládnout přírodní ohrožení při haváriích, řádně nakládat s odpadem a respektovat antarktické prostředí a vědecké aktivity. Pravidla dávají návod k podrobným procedurám, které by měly být dodržovány během výletu.  

Vlastní regulační mechanismy přijaly i jednotlivé země. Mají stejný cíl – minimalizovat dopad turismu na Antarktidu. Chile například vyžaduje, aby se všichni kapitáni lodí zúčastnili měsíční školy antarktické navigace. Nový Zéland zase posílá vládního reprezentanta na všechny lodě, které navštěvují oblast Rossovy dependance, aby dohlížel na to, zda jsou skutečně dodržována opatření Antarktické dohody. Vše má jediný cíl – určit, zda do některých citlivých oblastí turisty pustit, nebo ne.  

Češi v Antarktidě   Já sám jsem se zúčastnil zhruba dvoutýdenního turistického programu na expediční lodi Ljubov Orlova, jejímž majitelem a provozovatelem je společnost Quark expeditions. Společnost patří k jedněm z nejznámějších touroperátorů pro polární oblasti. Kromě Antarktidy pořádá plavby i do arktických oblastí na palubách ruských ledoborců. Je členem IAATO.   Nejedná se o nikterak laciný výlet. Základní cena se pohybuje kolem sedmi až deseti tisíc dolarů za plavbu. Přestože turisté zaplatí velkou sumu peněz, nemohou se chovat ve stylu „za peníze si mohu dovolit vše“. Od všech je bez rozdílu vyžadováno dodržování stejných pravidel.   Cenou tedy takovýto výlet spadá do kategorie snobských zájezdů, ovšem k mému velkému překvapení byla skutečnost na lodi zcela odlišná. Přestože byli cestující převážně postarší a bohatí, nikdo ze zhruba stovky pasažérů nepůsobil dojmem unuděného blazeovaného snoba, kterého do Antarktidy žene touha mít možnost zmínit se po návratu ledabyle o svých zážitcích před obchodními partnery na golfu. Převažovali nadšení a předem značně poučení lidé z celého světa, dychtící dozvědět se něco nového a hlavně na vlastní oči spatřit ledové království Antarktidy.   Potencionální snoby může též odradit (i přes luxusní vybavení lodi) značné nepohodlí, které je nutné snášet kvůli někdy až děsivým houpáním lodi při průjezdu Drakeovým průlivem. To opravdu není projížďka podobná něžnému pohybu luxusní jachty zakotvené v Saint Tropez. Divokému houpání spojenému s nechtěným vyprazdňováním žaludku se ale dá někdy docela úspěšně vzdorovat. Věčně pozitivně naladění Američané se vybavili rafinovanými krčními nálepkami vyvinutými v NASA. Další pasažéři včetně mě se raději přiklonili k osvědčené metodě – přiměřenému množství alkoholu z lodního baru, po kapitánském můstku přirozeně nejdůležitějším místu na lodi.   Jediným skutečně luxusním znakem plavby tak bylo vskutku excelentní gastronomické zázemí. Jídla připravoval tým mezinárodních špičkových kuchařů. Samozřejmě, že nechyběl ani výřečný znalec vín – sommelier. Cílem takovýchto zájezdů je však především vzdělávání a poznávání, žádné diskotéky a týmy křepčících animátorů běžné z výletních cruise shipů.   Pomáhá odborný tým   Expediční posádka lodi byla od okamžiku nalodění stále v kontaktu s pasažéry. Především podporovala zájem a nadšení pro polární oblasti. Zhruba patnáctičlenný expediční tým tvoří profesionálové složení z odborníků na danou oblast, často aktivních vědců, takže plnili svou úlohu skvěle. Nechyběl ornitolog, glaciolog (odborník na ledovce), historik, geolog, odborník na mořské savce, ekolog. Všichni z nich jsou většinou zároveň fotografové a řidiči gumových výsadkových člunů – ­zodiaků. Mnozí z nich se osobně zúčastnili dlouhodobých pobytů na antarktických základnách. Každý den se konaly přednášky, které měly vštípit cestujícím, jak důležitá je ochrana antarktického prostředí a proč musejí při vylodění dodržovat daná pravidla.  

Celý podnik tak trochu mohl připomínat pionýrský tábor, včetně ranního pravidelného buzení hlavním expedičním vůdcem v palubním rozhlase, čtení denního rozkazu, večerních setkání a hodnocení uplynulého dne. Jen takto organizovaná výprava ale asi může zaručit, aby byl vliv turistů na přírodu co nejmenší. Po vylodění se pak program pro turisty zaměřuje na krátké výšlapy po pevnině, pozorování kolonií tučňáků a tuleňů, návštěvu některých polárních stanic, jízdu na zodiacích v blízkosti ledových ker a návštěvu historických oblastí, například starých velrybářských stanic. Adrenalinovým zpestřením je například koupání v ledovém moři. Existují samozřejmě i jiné, delší a dražší typy programů, kde se dají provozovat  i některé dobrodružnější aktivity jako horolezectví, lyžování, jízda na kajaku, potápění či lety helikoptérou, ale obecně tvoří jen velmi malé procento programu. Společnost QUARK nabízí asi pět typů plaveb různé ceny, délky a programů cíleně zaměřených na rozdílnou klientelu.     Jak se kráčí po pevnině   Základním pravidlem pro pobyt na pevnině je, že jediné, co si mohou turisté odnést, jsou fotografie. Většině návštěvníků, kteří jsou vybaveni většinou hned několika fotoaparáty s gigantickými teleobjektivy, to zcela postačuje, protože Antarktida je pro fotografy skutečným rájem. Kajícně se musím veřejně přiznat ke kousku horniny, který se mi nějakým „nedopatřením“ zatoulal do bundy. Nepředpokládám, že bych v této ekologicky kriminální aktivitě zůstal sám. Turisté se jí dopouštějí i s vědomím sankcí, které mohou následovat. Tím může být hlavně zákaz dalšího vylodění na pevnině. Naštěstí těmito suvenýry zůstávají skutečně jenom miniaturní kamínky.   Na druhé straně je samozřejmostí, že na pevnině nesmí  po člověku kromě dobrého dojmu nic zůstat. A to včetně obsahu močového měchýře. Na břehu jsou neustále v pohotovosti čluny, které mohou v urgentním případě dopravit jedince zpátky na loď.   Druhým hlavním pravidlem je absolutní přednost zvířat a zákaz jakéhokoli krmení a kontaktu s nimi. Standardně by se měla dodržovat pětimetrová vzdálenost od tuleňů a dvoumetrová od tučňáků. V jejich případě platí též pravidlo zákazu vstupu do jejich vyšlapaných stezek, protože to by mohlo narušit jejich stereotypní vzorce chování (jsou zvyklí kráčet stále stejnou cestičkou).   Členové expedičního týmu působí na pevnině v roli strážců a pečlivě vše sledují a kontrolují. Samozřejmě tím sledují i bezpečnost klientů, dodržování určené vzdálenosti je například v případě tuleňů skutečně motivováno bezpečím turistů. Někdy totiž turista, který se snaží pořídit ten nejkrásnější a nejakčnější snímek, překročí danou bariéru i nevědomky.  

I přes všechna tato omezení se lze jenom dohadovat, jak se třeba tučňáci po pět měsíců v roce vyrovnávají s přítomností sice neškodných, ale rozhodně zvláštních dvounohých tvorů s pípajícími předměty v rukou. Může prožitý stres vyvolat nějaké změny v jejich chování či reprodukčním cyklu? Vědci zatím tyto obavy vyvracejí. Na americké základně Palmer station se domnívají, že vliv turistů je stále nepatrný. Osmiletá studie Národní vědecké nadace zatím nezaznamenala žádný efekt na populaci tučňáků kroužkových.   Cízí druhy v Antarktidě   Přesto má turismus v Antarktidě i zhoubný vliv na zdejší prostředí – vědci poukazují, že sem lidé zavlékají cizorodé agresivní druhy organismů. Například v oblečení, na botách, v batůžkách či na stativech fotoaparátů. Zvlášť rizikový je přenos na botách, čemuž se na lodi předchází tím, že je obuv všech turistů pokaždé umyta ve speciální dezinfekci.   Na lodi byli během plavby pasažéři zapojeni expedičním týmem do projektu Vetřelci v Antarktidě, který má za cíl identifikovat cizí rostlinné či živočišné druhy (semena, zárodky, výtrusy) a studovat způsoby, jak s sebou lidé nevědomky tyto organismy do antarktického regionu zanášejí. K tomuto výzkumu se zavázali všichni členové IAATO.   Cestující tak jednak vyplnili dotazník, který má zjistit, kde všude v poslední době (společně s osobními věci, které mají i při této plavbě s sebou) cestovali. Druhou  částí výzkumu byla možnost nechat si vyluxovat osobní věci, se kterými vstupují do antarktického prostoru. Vyluxovaný obsah se poslal do holandského institutu ekologie, který celý projekt zaštiťuje. Vědci se totiž obávají, že zavlečené nové druhy by mohly navždy změnit křehkou antarktickou biologickou rovnováhu. K něčemu takovému již došlo v oblasti subantarktických ostrovů, kam bylo zavlečeno okolo dvou stovek cizích rostlin (například agresivní trávy psinečku výběžkatého) a živočichů včetně krys, roztočů, hmyzu a rostlinných nákaz.   Havárie a nehody

Obavy ještě vzrostly poté, co se nedávno potopila výletní loď Explorer. Patřila společnosti, která je členem ­IAATO a tudíž splňovala přísné technické normy pro plavidla v Antarktidě, včetně speciálního zesílení lodního trupu, který by měl být odolný proti plovoucímu ledu. Ale projevila se skutečnost, že příroda je stále silnější než nejmodernější technika. I ty nejlepší lodě mohou podlehnout nehodě, zvláště zde, v nevyzpytatelných antarktických podmínkách. Počasí se může proměnit z minuty na minutu a i v létě tu občas panují podmínky podobné tomu nedrsnějšímu, co lze zažít v zimě na hřebenech hor v Česku. Navíc velké cruisery, které v letním období navštěvují tyto vody v rámci vyhlídkových plaveb, nemají žádné speciální zpevnění. Sice se většinou nedostávají do těsného kontaktu s plovoucím ledem, ale bouřkám se nevyhnou. Záchranná akce tisíce lidí by pak zcela jistě představovala pro zdejší prostředí velkou zátěž. V mnohých pamětech stále zůstává případ z roku 1989, kdy výletní a zásobovací loď Bahia Paradiso najela v blízkosti americké základny Palmer na podvodní skálu a ropná skvrna ze ztroskotané lodi zasáhla hnízdiště tučňáků, kormoránů a tuleňů.   Vize budoucnosti   Přístup do Antarktidy se ale bude v budoucnu zjednodušovat a zbude stále více lidí, kteří se sem budou chtít podívat. Není to tak dlouho, co byla zavedena přímá letecká linka z Austrálie do Antarktidy airbusy A319. Obrovský rozmach turistického průmyslu nutí touroperátory přicházet se stále novými produkty a utišovat hlad početné klientely po atraktivních, neobvyklých zážitcích. Je nutné si uvědomit, že turismus je především výnosný byznys, i když možná s ušlechtilým poznáním překračovat hranice všedních dnů a nabízet poutavé a obohacující vytržení od reality každodennosti. A jak je známo, touha po maximalizaci zisku může jít ruku v ruce s pozapomínáním na etické principy. Zvláště když neexistují zcela jasná pravidla. Turismus je už ze své podstaty zátěží pro každé prostředí. Cílem všech, kteří se na něm v Antarktidě podílejí, včetně turistů, musí být alespoň udržet jeho rozvoj v přijatelných mezích.  

Existují početné hlasy, které dávají turistům všechnu vinu za vzrůstající tlak na životní prostředí Antarktidy. Já se po krátké osobní zkušenosti kloním spíše k názoru, že turisté jsou obecně ukáznění a kvalitně informovaní a stávají se dobrými obhájci pro ochranu Antarktidy po návratu domů. To podle mě do budoucnosti představuje možnou naději, že zdejší panensky krásná příroda zůstane zachována.

Kontinent extrémů

Rozloha Antarktidy je 13 177 000 km2 (to je zhruba 8,8 % povrchu souše)

Během antarktické zimy plocha zamrzlého moře okolo Antarktidy téměř zdvojnásobí její rozlohu

99 procent rozlohy Antarktidy je stále pokryto ledem

Průměrná tloušťka ledu je okolo 2 km, v některých částech může dosáhnout až 4,5 km

Led je zformován nahromaděným sněhem za dobu více jak 100 tisíc let

Objem antarktického ledu je přibližně 30 milionů km3

Antarktický led obsahuje 80 % veškeré sladké vody na zemi; kdyby všechen roztál, hladina moří na zemi by se zvedla o 50–60 metrůAntarktická nej: Nejchladnější: Antarktida je nejchladnější místo na zemi, nejnižší naměřená teplota na ruské stanici Vostok byla –89,2 °C.

Nejsušší: Je to nejsušší kontinent s ročním celkovým úhrnem srážek menším než 5 cm (to odpovídá klasifikaci pouště).

Nejvyšší: Díky obrovské šířce ledu je zde průměrná nadmořská výška 2280 m, nejvyšší hora je Vinson – 4897 m.

Největrnější: Maximální naměřená rychlost větru byla 320 km v hodině.

Nejméně obydlená: Oficiální lidská populace je 0.

Největší ledová kra: Největší antarktická ledová kra měla rozměry 335 km krát 97 km (zhruba velikosti Belgie).

Zima: Během antarktické zimy zde nevyjde slunce po dobu 182 dní.

Slunce: Osmdesát procent slunečního záření, které dopadne na ledový povrch Antarktidy, je odraženo zpět do vesmíru.

Tučňáci: Antarktická populace všech druhů tučňáků čítá 75 milionů kusů.

Text a foto: Michal Dvořák   Je mu jednadvacet let a procestoval doslova celý svět. A mnoho z nás s ním. Týden co týden nás v neděli dopoledne láká k obrazovkám, aby nám opět přiblížil několik zajímavých koutů světa. Pojďme teď naopak my zaostřit na Objektiv.   Vždycky jsem si například myslel, že výraznou většinu reportáží tvoří kmenoví redaktoři České televize. Opak je ale pravdou. V současnosti dodávají sedmdesát procent obsahu externí cestovatelé, zbylých třicet připadá na zpravodaje ČT. A jak mi potvrdil dramaturg a moderátor Objektivu Tomáš Šponar, tak šanci má každý a blíží se doba, kdy budou pořad tvořit i takříkajíce lidé z ulice: „Zatím je ale obrovský rozpor mezi tím, jaký je kdo erudovaný a skvělý cestovatel, a jaký je filmař. Musíte mít aspoň základní povědomí o tom, jak příspěvek vystavit. Můžete mít naprosto senzační téma z jedinečného koutu světa. Pokud to ale správně nenatočíte a nesestříháte, tak to zkrátka v televizi nelze použít.“   

Nejprve se tedy dramaturg podívá na příspěvek bez komentáře. Na druhé straně ani nádherné záběry samy o sobě reportáž nevytvoří, takže nutností je i poutavý obsah. Objektiv se snažil být od samého počátku opravdu objektivní, pročež se dodnes u každého příspěvku ověřují faktografické údaje. Ovšem i v době internetu je složité ověřovat jméno či polohu kdejaké konžské vesnice, a tak tvůrcům pořadu pomáhají kolegové ze zahraniční redakce, kteří potřebné informace pro Objektiv během chvilky získají. A pokud fakta souhlasí a filmový materiál je použitelný, nic už nebrání tomu, aby se objevil ve vysílání. Cesta příspěvku na obrazovku pak už není dlouhá. „Některá vydání plánujeme několik měsíců dopředu, to v případě, že bude zajímavá určitá sezonní událost, například Velikonoce. Většinou ale jedno vydání kompletujeme měsíc,“ říká Tomáš Šponar. Reportáže se k sobě řadí podle jednoduchého klíče – pořad musí být co nejpestřejší, a to tématy i lokalitami, do kterých nás zavede.  

První ve virtuálním   Na samotnou výrobu jednoho dílu má tým Objektivu týden čistého času, kdy se musí mimo jiné natočit všechny spojováky. To jsou záběry, ve kterých nás moderátoři Vendula Krejčová nebo Tomáš Šponar lákají k další reportáži nebo nám pokládají soutěžní otázku. Dnes už se vše natáčí ve virtuálním studiu České televize, přičemž Objektiv byl vůbec prvním pořadem u nás, který virtuální podobu získal. „Byla to investice do budoucnosti. Management věděl, že moderní studio je něco, bez čeho se žádná velká evropská televize neobejde. Vyzkoušet se mělo na zavedeném pořadu, který vzniká relativně v klidu, a tak jsme se s Objektivem přihlásili a vyhráli jsme,“ přibližuje Tomáš Šponar cestu k digitálnímu obleku.   Studio je celé v modrém – stěny, podlaha i schůdky se zábradlím. Na modrou se totiž nejlépe klíčuje, tedy dodává později v počítači různé pozadí. Důležité však je, aby moderátoři nevrhali žádný stín. Musí se tedy dbát na to, aby byli správně nasvíceni a aby se pohybovali jen po vyznačených bodech na podlaze, což, jak vysvětluje Tomáš Šponar, může být poměrně náročné: „Někdy se posouváme doslova o milimetry, aby byl záběr v pořádku. Přesto jsme ale všichni s virtuálním studiem spokojeni, dalo nám báječné možnosti.“ A to nejen Objektivu, ve studiu se připravují i například Otázky Václava Moravce nebo Toulavá kamera.   Nerozbitný blok   Právě s Toulavou kamerou tvoří Objektiv těžiště nedělního dopoledne na České televizi. Doslova nerozbitný hodinový blok, který v posledních letech téměř nemá v éteru konkurenci. Objektiv pravidelně sleduje kolem sedmi set tisíc lidí, tedy třicet procent všech diváků, kteří mají v tu chvíli zapnutou televizi. „Ostatní televizní společnosti se sice proti nám snaží stále zařazovat další seriály, ale my si stabilní sledovanost držíme. Pokud si pamatuji, tak jednou pořadím zamíchal seriál Čtyři z tanku a pes, ovšem po třech dílech se ho lidé už nasytili a vrátili se k nám,“ vzpomíná Tomáš Šponar. Spokojený může být také s širokým spektrem diváků –Objektiv sledují lidé mladí i starší, z venkova i z měst, většinou se středním a vyšším vzděláním.  

Vzhledem k tomu, jak stabilní má Objektiv na obrazovkách pozici a jak věrné má diváky, tak se s ním budeme setkávat i v budoucnu. Když jsem se dramaturga Šponara zeptal, jakou bude mít Objektiv podobu za pět deset let, ani mě nepřekvapil: „Já doufám, že stále stejnou, protože i po jednadvaceti letech tento formát pořadu prostě funguje. Bude se možná měnit styl komunikace a představy o obrazovém ztvárnění, estetice nebo střihu, ale já si myslím, že by měl Objektiv zůstat takový, jaký je. Tedy hlavně co nejpestřejší.“

Prvního dílu se diváci Československé televize dočkali 11. ledna 1987. Objektiv se okamžitě stal jedním z nejoblíbenějších pořadů. Nabízel totiž jak reportáže ze zemí pro režim nezávadných, tak i z druhé strany. Příspěvky měly v naprosté většině ryze cestovatelskou povahu, což bylo v tehdejším agitkami nabitém zpravodajství raritou. Objektiv byl prvním pravidelným cestovatelským pořadem v českých televizích, je nejstarším pořadem svého druhu s nepřerušenou tradicí a jako první v Česku začal pravidelně využívat virtuální studio a  3D technologii.

Text a foto Lidka Lorencová   Přátelé mi říkali: Nezbláznila ses? Ty chceš cestovat sama? Věřte mi, že strach mě opustil hned v letištní hale. Vítala mě melodie místních domorodců a já se cítila po dlouhé době šťastná a klidná. A vděčná. Bylo to jako probuzení do snu.   Na Tannu, jeden z mnoha kouzelných ostrovů Vanuatské republiky, jsem byla pozvána zetěm, lékařem, který sem byl vyslán kanadskou charitativní organizací VIVA. Ve vesnicích Vanuatu je ovšem i dnes lékař považován až za toho posledního, na kterého se domorodci obracejí. To, co se tady používá, je medicina kastom.   Lékař to tak má velmi těžké. Pacienti za ním chodí, až když nemoc propukla natolik, že si s ní šaman neví rady. V letních měsících, kdy neustále prší, tu přitom řádí malárie, tuberkulóza a astma. Poslední dvě nemoci jsou tu vážným problémem. Zdejší sopka Mt. Yasser je stále činná sopka, vytéká z ní láva a ovzduší neustále naplňuje sopečný prach.  

Znamení po měsících

Šamani zkoušejí nemoci léčit šťávami z různých listů a kořínků a na znamení, že je pacient vyléčen, čekají i několik měsíců. Často se stává, že znamení nepřijde. V posledním stadiu nemoci se pak pacient dostane do rukou lékaře. Měla jsem výjimečnou příležitost být při jednom z tradičních léčení nemocného dítěte. Na svatebním obřadu, na který jsme byli pozváni, si dítě stěžovalo na bolesti břicha. Ženy ho obstoupily a tancem a kroužením kolem něj se dostávaly do transu, který trval několik minut. Při tom přikládaly dítěti na bolavé bříško ruce. Celý rituál se ještě jednou opakoval. V té chvíli začal padat drobný déšť a to bylo znamení, že „léčba“ zabrala. Zároveň jsme se dozvěděli, že podobným způsobem „zmizel“ i zánět slepého střeva náčelníkova syna, protože vypil kastom medicine.   Některé nové poznatky, které by zdejším lidem pomohly, se sem tak dostávají velmi pomalu. Zásadní obrat přišel v sedmdesátých letech minulého století, že ve Vanuatu zcela vymizel zvyk pojídat nepřátele. V hlavním městě Vanuatu Port Vila nebo na Fidži konečně začínají kurzy pro zdravotní sestry, takže postupně snad nastane pokrok i v medicíně.   Lap-lap a krabi   I když zdejší oblast nemá kvůli někdejšímu kanibalismu příliš dobrou pověst, při svém pobytu ve vesnici Lenakel na ostrově Tanna jsem se nikdy nesetkala s náznakem násilí a nevraživosti. Spíše naopak. Lidé se usmívají, zdraví a vypadají šťastně.   Hlavním zdrojem potravy je tu to, co ženy vypěstují na ­zahradách, které se ovšem nacházejí i několik kilometrů daleko od místa, kde rodina žije. Co sklidí, prodávají na trhu. Návštěva takového trhu, který není určen turistům, je zážitek. Prodává se tu všechno, co se dá, od zeleniny a ovoce přes prasata, kraby a ryby až po slepice. Co se nedá koupit na trhu, najde zájemce v malých obchůdcích nebo pekárničkách. Kromě místní produkce se tu nabízejí ještě potraviny dovezené převážně z Nové Kaledonie.   Místní specialitou je lap-lap, pokrm ze škrobovitých hlíz zralých plodin tropické tary (podobná našim bramborám), plněný buď vepřovým masem, zeleninou, nebo kokosem. Peče se na rozžhavených lávových kamenech uložených v zemi.   Za pochoutku, kterou jsem měla možnost ochutnat, se považuje i krab palmový. Místní obyvatelé mě upozorňovali, že na některých ostrovech Pacifiku začíná být ohroženým druhem. Živí se převážně kokosem a než dospěje do váhy dvou až tří kilogramů, trvá to několik let. Jeho chapadla dokáží rozbít kokos, ale i přestřihnout prst. Pokud napadne člověka a pověsí se na něj klepety, domorodci doporučují zůstat nehybně ležet třeba i několik hodin, neboť při sebemenším pohybu krab stisk ještě víc sevře. Ale jinak je to vynikající pochoutka, maso má vůni kokosu.   Kava není káva   Z toho, co jsem sama viděla, mi připadá, že veškerou práci dělají na ostrově ženy. Většina mužů jen tak lelkuje. Možná sem tam opraví chatrče, možná loví ryby, určitě trhají ­kokosové ořechy, ale nic z toho jsem neviděla. Potkávala jsem muže jen s mačetou, ať jim bylo patnáct, nebo čtyřicet let, jen mi nikdo nevysvětlil, co s nimi dělají. Vypadalo to, že muž tady má jedinou starost, aby žena nebyla nemocná, neboť tím by ztratil pracovní sílu.   Muži, především v tradičních vesnicích kastom-village, tráví většinu času popíjením kavy v chýších nakamalech nebo u stromu debanga. Tyto chýše jsou určeny pouze mužům. Kava vypadá jako bahno, má tmavě šedou barvu a vyrábí se z pepřovníku. Nepříjemně zapáchá a podobně, tedy hořce, i chutná. Přesto se její popíjení stalo ve větších městech dokonce společenskou událostí. Majitelé kavabarů zaznamenali, že mezi hosty neexistují hádky, rvačky ani neshody, návštěvníci jsou klidní a přátelští. Stejně jako ve vnitrozemí, i ve městech jsou tyto bary určeny pouze pro muže.   Na ostrově Santo se dokonce z odrůd kavy rostoucí na Tanně vyrábí instantní klin kava. A jak se kava nebo klin kavy pije? Doporučuje se vypít ji rychle a připravit si jen takové množství, které se dá rychle spolknout. Pokud je pro někoho chuť kavy opravdu problémem, je možné ji míchat s ovocnými šťávami. Místní dokáží vypít průměrně tak jeden až tři šálky tradiční kavy denně. S pitím kávy, jak je známe v Evropě, to nemá nic společného. Kava se například nepopíjí před jídlem, ale zásadně nejdéle čtyři nebo pět hodin po něm, aby se dostavil uklidňující efekt.   I sem jezdí turisté   Jsou to ovšem nejen místní tradice, co přitahuje do Vanuatu turisty. Dalším lákadlem je úžasná příroda a korálové útesy a hlavně aktivní sopka Mt. Yasser právě na ostrově Tanna. Vanuatu má aktivních sopek devět, sedm jich na pevninské části a dvě pod mořem. Mt. Yasser je snadno přístupná, vysoká pouze 361metrů. Především večer poskytuje úchvatný pohled. Když vystoupíte na okraj kráteru, uvidíte uvnitř velkolepý ohňostroj.  

Ubytování turisté snadno najdou na všech ostrovech Vanuatu v nízkých luxusních vilkách. Na některé ostrovy se dokonce jezdí bárkou jako z dob koloniální vlády.

Jezdí sem hlavně Australané – na ostrovy Erakor nebo ­Hideaway či Irikiri. Naproti tomu třeba na ostrůvku Mystery (Inyeug) nepotkáte ani človíčka. Chatrče jsou tady docela jednoduché a dají se zde lovit ryby, v klidu šnorchlovat a pozorovat podmořský svět a užívat si pravý pozemský ráj.

Jak jinak pak vypadá návrat do stresujícího prostředí, ve kterém žije většina Evropanů. Ta spousta barev, nádherných květin a milých lidí však vždy zanechá na dlouho někde uvnitř stopu pohody a klidu.

tát se neviditelným, a zmizet tak lidem z očí. Tato vlastnost, kterou zatím známe jen z filmů a literatury, nedává spát vědcům ani vojenským stratégům. Teoretický fyzik Ulf Leonhardt ze Svatoondřejské univerzity ve Skotsku před časem prostudoval způsoby mizení ve smyšlených příbězích a dospěl k jednoznačnému závěru: Pokud jednou budou po Zemi chodit neviditelní lidé, budou nejspíš využívat podobný princip zmizení jako Sue Stormová z komiksu Fantastická čtyřka. Superhrdinka kolem sebe s pomocí silového pole usměrňuje světlo, to ji obtéká, a ona tak není vidět. „Nejvíc se to blíží tomu, co budou technici pravděpodobně schopni uskutečnit,“ soudí Leonhardt. V odborném časopise New Journal of Physics dokonce popsal fyzikální zákonitosti teoretických zařízení, která by napodobila zakřivený prostor, a tím dojem neviditelnosti navodila. 

 Že se nemusí jednat o utopii, už ukázal americko-britský tým z Duke university v Durhamu v americkém státě Severní Karolína. Vyvinul obal z metamateriálů, uměle vytvořených látek, které díky své struktuře získávají neobvyklé elektrické a magnetické vlastnosti. Obal zatím dokáže upravit směr záření ve spektru mikrovln. Zmizení tedy ještě není dokonalé, k ukrytí před radary ale stačí. Vědci takto dokázali při testech ukrýt měděnou trubku o průměru patnáct centimetrů. Paprsek z radaru obtekl mnohovrstevný obal jako voda a pokračoval dál ve stejném směru, jako by prošel prázdným prostorem. Skutečný plášť neviditelnosti se pokoušejí vytvořit vědci z Purdue University v americké Indianě. Jejich obal by měly pro změnu pokrývat chomáčky kovových jehliček, které mají měnit index lomu světla. Problém je, že jedno uspořádání jehliček dokáže správně usměrnit tok světla jen v jedné vlnové délce. Zbývá tedy dořešit, jak usměrnit světlo v celém jeho barevném spektru. Profesor Vladimir Shalaev z Purdue University tvrdí, že to v principu proveditelné je, a pokud bude na vytvoření pláště neviditelnosti dost peněz, lze jej vyrobit během dvou až tří let. 

text Aleš Horáček, foto library.thinguest.org

Filadelfský experiment

Jeden z nejznámějších pokusů s neviditelností mělo podle legend provést 12. srpna 1943 americké námořnictvo v přístavu ve Filadelfii. Experiment měl mít za cíl zmizení torpédoborce Eldridge. Generátory měly kolem lodi vytvořit silné elektromagnetické pole, které by dokázalo pohlcovat světelné fotony.Při nezvládnutém pokusu ale prý došlo k vytvoření časoprostorového tunelu a torpédoborec se náhle objevil v 610 kilometrů vzdáleném přístavu Norfolk-Newport v Portsmouthu a za čtyři hodiny zpět ve Filadelfii, poničený a se zbytky psychicky i fyzicky zdevastované posádky. Americké námořnictvo to odmítá. Tvrdí, že na lodi Eldridge sice opravdu probíhaly pokusy s neviditelností, ovšem torpédoborec měl být ­neviditelný jen pro magnetická torpéda. Šlo o to, změnit jakýsi magnetický podpis lodi a tím od ní nepřátelská torpéda odchýlit. Zároveň se v přístavu na lodi Timmerman testovaly nové vysokofrekvenční generátory. Zvěsti o pokusech s neviditelností tak patrně vznikly v některé z místních hospod, kam chodili námořníci z obou lodí. V roce 1956 přišel autoru knihy o UFO Morrisi Jessupovi dopis od námořníka Carlose Allendeho, který v době pokusů sloužil na obchodní lodi Andrew Furuseth. V tomto ­dopise se příběh poprvé vyskytuje ve své fantastické podobě. Sejít se s údajným svědkem a získat podrobnosti se však Jessupovi nepodařilo. O rok později poslal stejný námořník Úřadu pro námořní výzkum Jessupovu knihu o UFO, do které dopsal spoustu poznámek o létajících talířích a znovu i o případu lodi Eldridge. Celá věc by nejspíš upadla v zapomnění, kdyby se o ní nedozvěděl autor sci-fi literatury Vincent Gaddis. V roce 1965 jej příběh inspiroval k vydání knihy o záhadě lodi Eldridge. Opravdovou lavinu zájmu však spustila až kniha Philadephia Experiment: Project Invisibility, kterou v roce 1977 napsal Ch. Berlitz. V roce 1984 se Filadelfský experiment dostal i na filmové plátno.

 Text a foto František Štaud   Kvetou na různých místech světa, i u nás. Jemné barvy a pronikavé aroma zasáhnou každého, kdo se dostane do jejich blízkosti. Ale když provoní domovinu, Japonsko, probudí benigní stromy šílenství celého národa. Něco takového umějí jen sakury. Ruku v ruce se sakurami kvete v Japonsku také tradice známá jako hanami, tedy něco jako obdivování se sakurám, udržovaná na ostrovech už přes tisíc let. Již v období ­Heian (794–1185) kjótský císařský dvůr každoročně pořádal hanami party, které v následujících letech získávaly na pompéznosti a popularitě. V období edo (1600–1867) se rozšířily také mezi prostý lid a staly se neodmyslitelnou součástí každého jara.   Knedlík, nebo květina?   Kdy, jak a proč to všechno kolem hanami začalo, je předmětem debat. Někteří tvrdí, že tento zvyk přišel do Japonska z Číny někdy v období Nara (710–784), kdy dynastie Tchang ovlivňovala vývoj nedalekého Japonska v mnoha směrech, nejen v prohlížení květin. Nacionalističtěji orientovaní argumentují, že původ je ryze japonský, protože hanami jsou zmiňovány už v japonské kronice Nihon Shoki. Ať tak, nebo onak, nejdříve to byly slívy a vistárie, co všichni zbožňovali; o sakuru nikdo nezavadil ani pohledem. To se ale rychle změnilo poté, co Lady Murasaki ve svém rozsáhlém románu, Příběh prince Gendžiho, věnovala celou kapitolu císařské oslavě „pod květy třešní“. Od té doby je slovo hanami (v doslovném překladu „pohled na květinu“) synonymem pro pohled na sakuru.   Všímavý pozorovatel nepřehlédne, že tak jako řada dalších japonských fenoménů i příchod jara nabízí kontrastní podívanou. S postupem času se centrum pozornosti hanami přesunulo ze sakurových květů spíše pod stromy, na piknikové deky plné jídla a pití. Na jedné straně tedy hanami nabízí mono no aware, nostalgické rozjímání o pomíjivosti, které v 18. století definoval učenec Motoori Norigana; na straně druhé nezřízené večírky v parcích, igelitky plné jídla, litry saké dlouho do noci a těžké kocoviny po ránu. Japonská fráze hana yori dango, tedy „knedlík lepší sakury“, hovoří za vše.  

Když legendární japonský poutník a poeta Macuo Bašó dorazil k hoře Jošino, pokryté rozkvetlými sakurami, byl tak ohromen krásou scenerie, že odmítl napsat svoje pravidelné oslavné trojverší haiku – „člověk nemůže zachytit takovou krásu slovy,“ pravil pouze. Zlé jazyky ironicky poznamenávají, že možná nebyl ani tak ohromen krásou sakur jako spíše unaven bujarými hanami a těžkým saké. Somei, yoshino, ashimazakura…  

  Ať už hanami pochází z Japonska, nebo ne, samotné sakury zcela jistě nemají japonské kořeny. Jejich původ je převážně himálajský, odkud také byly na souostroví importovány. Japonští „Mičurinové“ si je však vzali do intenzivní péče a soustředěným křížením a roubováním vyšlechtili na tři sta kultivarů. A jsou to produkty vskutku nevšední, květy bílé, růžové, červené či zelené, s pěti, ale i padesáti okvětními lístky a se stejně květnatými názvy – somei yoshino, oshimazakura, kikuzakura, shogetsu, kanzan, ukon, fugenzo, yamazakura, shidarezakura.   Sakury, provoněné mnoha metaforami, jsou tradičně přirovnávány k ženské kráse, stejně křehké a pomíjivé jako jemné květy. Pro japonské vojáky a samuraje byly sakury symbolem jejich života – krátkého, ale velkolepého. Sebevražední piloti, nechvalně známí kamikadze, si květy sakur malovali na své stroje předtím, než se vydali na poslední misi. Věřili v reinkarnaci života do sakurových květů. A protože sakury obvykle kvetou začátkem dubna, kdy v Japonsku začíná školní a fiskální rok, jsou také znamením začátku, nové kapitoly. Dodnes se tyto květy promítají do nejrůznějších forem japonské kultury, umění i tradic; najdeme je vyšité na hedvábných kimonech, v literatuře dávné i moderní, v hudbě, malířství, ve verších waka či haiku.   Roztají i přísní šéfové   Sezona sakur je časově omezena na několik pouhých dní, a tak lidé, aby tento zážitek nepropásli, zastaví každodenní práci, zavřou obchody a věnují se pouze sakurám. Dokonce i příslovečně neúprosní šéfové japonských firem dají svým zaměstnancům volno a organizují pro ně party pod rozkvetlými třešněmi. Sakury nevoní celému Japonsku zároveň, ale podle zeměpisné šířky: nejprve se již v polovině ledna květy otevírají na Okinawě, na Honšú sakurová mánie dorazí na přelomu března a dubna a drsný sever Hokkaida zjemní až v květnu. Přesně načasovat oslavy je tedy obtížné; proto postup třešňové fronty, sakura-zensen, sleduje Japonská meteorologická agentura a informuje o něm pravidelně v televizním zpravodajství.   Třešní se ale z japonských sakur nedočkáte, ty rostou na zcela jiných stromech. Japonci však sakuru hájí tím, že nemusí dávat ovoce, protože je to rozený aristokrat a jejím jediným posláním je být krásná, ne plnit trhy třešněmi. I tento aristokrat však našel praktické uplatnění v životě Japonců. Sakurové dřevo se využívá k výrobě pečetí, bloků pro dřevotisk, šachovnic, podnosů, stolů. Tmavě hnědá kůra se leští a používá na výrobu dýhy, jíž se zdobí umělecké šperkovnice, kazety nebo pouzdra na doutníky.   Jako ve vánici

Japonsko je protkáno vyhlášenými místy sakur, kde se každoročně scházejí statisíce obdivovatelů. V celém Japonsku však budete stěží hledat lepší místo než císařské město Kjóto, jehož prastaré dřevěné chrámy a svatyně poskytují hebkým květům kontrastní kulisu. Ani v době, kdy květy sakur začínají uvadat, neochabují přívaly návštěvníků na proslulých místech. Lidé totiž našli zalíbení v hana fubuki, tedy v „sakurové vánici“, kdy okvětní lístky opadávají a v posvátné tichosti se pozvolna snášejí k zemi jako sněhové vločky.   Květy některých druhů sakur však svoji pouť nekončí s jarním vánkem na kamenné dlažbě, nýbrž jsou dál zpracovávány do sakurových čajů nebo rýžových koláčů o-mochi. V této formě potom v Japoncích po celý rok zanechávají vzpomínku na jaro a budí toužebné očekávání období, kdy pokvetou sakury.  

Doc. PharmDr. František Štaud, Ph. D.

Cestovatel, fotograf, publicista, vysokoškolský pedagog. Dva roky pracoval v Japonsku, tři ve Velké Británii. Žije v Hradci Králové a cestuje do všech koutů světa pro mezinárodní agentury, časopisy a deníky. Jeho fotografie se objevily i v hollywoodském filmu Poslední Samuraj. Další fotografie k sakurám na www.phototravels.net.

Text a foto: Michael Fokt   Svět žab je docela jiný než náš. Spousta strachu, že během krátké doby vyschnou na troud, a život mají plný jedů, maskování či požírání vlastních mláďat. Při přechodu z vody na souš procházejí proměnou, za kterou by se nemuseli stydět ani slavní Dr. Jekyll a pan Hyde.   Mírumilovní pulci spásající řasy se mění v nenasytné skákající dravce. Skáčou rozhodně lépe než lidští atletičtí rekordmani, udrží se i na hladkém skle, a některé žáby dokonce létají vzduchem ze stromu na strom.   Palčivé polibky   Žáby patří vesměs mezi menší živočichy a pro mnoho dravců proto představují lákavé sousto. Nezřídka se však stává, že hladový predátor na skákající kořist do smrti nezapomene. Mnohé žáby totiž kůží vylučují nechutné či přímo jedovaté látky. Někdy si menší masožravci ani nemusejí namáhat paměť příliš dlouho – jedy některých žab jsou velmi silné a smrt přichází krátce po jejich pozření.   Mezi nejsilnější jedy patří batrachotoxin, který vylučují známé pralesničky neboli šípové žáby (čeleď Dendrobatidae) z tropické Ameriky. K zabití průměrného člověka by postačila pouhá jedna stotisícina gramu této látky, takže toxin získaný z jediné dospělé žabky o velikosti sotva pěti centimetrů dokázal usmrtit více než dvacet tisíc laboratorních myší. Nejzajímavější však je, že si pralesničky své jedy vypůjčují – od toxického hmyzu, kterým se živí. Jestliže v zajetí dostávají jinou potravu, po nějaké době svou jedovatost téměř zcela ztrácejí.  

  Kožní jedy žab mohou prýštit z malých žlázek roztroušených po celém těle, nebo z větších žláz na určitých místech – sem patří například i příušní žlázy ropuch. Najdeme je i u tří našich druhů a velká americká ropucha obrovská (Bufo marinus) dokáže dokonce z těchto žláz jed aktivně vystřikovat až do třiceti centimetrů!   Stejně rozmanité jako jejich nositelky jsou i žabí jedy a jejich účinky. Ropuší jedy působí především na činnost srdce, zatímco toxiny pralesniček ovlivňují přenosy signálů nervovými buňkami. Jedy dalších žab vyvolávají svědění, záněty, palčivý pocit v ústech, nevolnosti, znecitlivění a celou řadu dalších pramálo příjemných pocitů. Navzdory nepříliš lákavému rejstříku účinků se lidé naučili využívat žabí jedy ve svůj prospěch a někdy s nimi zacházejí opravdu kuriozním způsobem. Dříve někteří vědci zkoumali účinky jedů pralesniček tak, že udivené žabky „líbali“ na hřbet a čekali, co ucítí na rtech. Protože zážitky během takového výzkumu nebyly právě lahodné ani bezpečné, dali časem přednost moderním biochemickým analýzám.   Mnohem hůře však pralesničky dopadly, když se dostaly do rukou místních domorodců. Ti je napichovali na bambusové třísky, zaživa opékali nad ohněm a prudkým jedem, který nebohé žabky ve smrtelných křečích vypouštěly, natírali hroty svých obávaných otrávených šipek.   Určité složky ropušího jedu zvané bufoteniny mají kromě jiného také halucinogenní účinky. Podle některých zpráv se čeští studenti pokoušeli připravit si nevšední omamné zážitky tak, že olizovali ropuchy. V osmdesátých letech si lidé dokonce vyráběli i cigarety z usušených kůží ropuch. Ropuší jedy však poškozují játra či ledviny, a některé jejich složky dokonce mohou způsobit i zástavu srdce. Jed jihoamerických listovnic dvoubarvých (Phyllomedusa bicolor) vyvolává nevolnost a domorodci ho používají vskutku zvláštním způsobem. Po bujarých pitkách si jej vtírají do rozedřené kůže na zápěstích a vyvolávají si tak zvracení, které uleví jejich těžce zkoušeným žaludkům. Listovnice tu tak patří k oblíbeným domácím mazlíčkům.   Jedovaté drahokamy   Oproti mnoha jedovatým tvorům – například hadům, štírům či pavoukům – mají žáby jednu velkou nevýhodu. Nemají žádné jedové zuby, bodce ani klepítka, kterými by mohly jedovatý koktejl do těla nepřítele vstříknout. Žabí toxiny se na místo určení dostávají až při přímém kontaktu s agresorem – tedy při jeho útoku. Když už však události dospějí tak daleko, nevyhnou se žáby navzdory svým silným jedům poranění nebo i smrti. Nejlepší proto je udržet si nepřátele daleko od těla. Dravci tedy musejí zjistit jedovatost žab dřív, než budou mít nebezpečného sousta plnou tlamu.   Nejlepším a široce používaným bezpečnostním opatřením jedovatých žab je pestré výstražné zbarvení. Doslova nádherným příkladem takové strategie jsou opět americké pralesničky. Jejich těla hýří těmi nejfantastičtějšími kombinacemi pestrých barev, až připomínají pohyblivé pop-artové obrazy. Beze strachu tak poskakují za plného světla amazonskými pralesy a jejich klaunské převleky jim zaručují bezpečnost. Vysílají do světa jasný vzkaz: Pozor, jsem jedovatá! Každý predátor, který někdy v minulosti nedopatřením nějakou pralesničku uchopil do tlamy a přivodil si mučivý zážitek, tomuto varování určitě porozumí.    Mnohé jedovaté i neškodné žáby zvolily opačnou taktiku. Snaží se zmizet všem dravcům z očí. Jejich maskovací zbarvení by udělalo radost nejednomu armádnímu stratégovi. Hnědavé, zelenavé či šedavé skvrny na jejich tělech dokonale splývají s prostředím, ve kterém žijí. Promyšleně poskládané vzory účinně rozbíjejí obrys žabího těla a pruhy vedoucí přes oči chrání nejcitlivější část těla před nežádoucí pozorností. Některé žáby včetně dvou našich druhů kuněk rodu Bombina mají dokonce třífázovou obranu. Nejdříve spoléhají na maskovací hnědavé zbarvení hřbetu, po odhalení však zvednou nohy nad tělo a ukážou dravci jejich výstražně zbarvenou spodní stranu. Pro obzvlášť dotěrné nepřátele mají přichystanou dávku kožního jedu.   Žáby žijící na zemi bývají většinou hnědavé a stromové rosničky zase krásně zelené, aby splynuly s okolním listím. Šokující překvapení má pro dravce připravené jihoamerická listovnice červenooká (Agalychnis callidryas). Díky velkým červeným očím, pestrým bokům a žlutým předním i zadním nohám se stala ozdobou nesčetných terárií po celém světě. Při odpočinku má však oči zavřené a končetiny složené u těla, takže připomíná spíše nevýrazný zelený hrbolek na listu. Když ji něco vyruší, otevře oči, roztáhne štíhlé nohy, přeskočí na další list a opět se bleskově sbalí. Překvapenému dravci připadá celé představení jako kouzelnický trik. Popletený predátor se často raději vzdá dalších loveckých pokusů.   Modří ženichové   Životní prostředí však bývá zřídkakdy jednobarevné a žáby se potřebují nepozorovaně pohybovat z jednoho místa na druhé. Mnoho z nich proto ovládlo umění barvoměny a dokážou se ztratit na zeleném listu stejně jako na hnědavé kůře stromu. Celou paletu odstínů od šedavě hnědých přes jasně zelené až k temně olivovým zvládne i naše dobře známá rosnička zelená (Hyla arborea). Další žáby barvu mění také, ale nikoli kvůli maskování. Obě pohlaví evropského skokana ostronosého (Rana arvalis) jsou po většinu roku hnědavá a předvádějí v praxi maskování mezi spadanými listy. Těsně po opuštění zimních úkrytů však samečkové na přibližně dva týdny celí zmodrají a začnou lákat samičky do tůní, kde se rozmnožují. Jestli jim sytě modrý svatební šat přidává v očích žabích nevěst na kráse, se však přesně neví.   Nejdokonaleji jsou maskované žáby, které co nejvíce připomínají něco nejedlého. Pablatnice rodu Megophrys a rohatky rodu Ceratophrys proto zdobí kožní výrůstky nad očima, díky kterým se podobají uschlým listům, a tělo jiných druhů žab je celé pokryté drobnými výčnělky.   Šampioni a parašutisté   Před skokanskými výkony drobných žabek se musejí sklonit všichni vrcholoví sportovci světa. Rekord ve skoku do výšky drží patrně malá americká rosnička cvrčkovitá (Acris gryllus), která vyskočila do výšky dvaašedesátinásobku délky svého těla. Kdyby ji chtěl překonat výškař-olympionik vysoký 180 centimetrů, musel by přeskočit dvaačtyřicetipatrový panelák vysoký 112 metrů! Potupě by při takovém klání neušli ani skokani do dálky nebo trojskokani.   Novoguinejská rosnice nosatá (Litoria nasuta) překonala jediným skokem vzdálenost rovnající se šestačtyřicetinásobku délky těla, a náš skokan by tedy musel bez rozběhu přeskočit téměř celý atletický stadion, aby stál zdatné rosnici alespoň za podání ruky. Skokan volský (Rana catesbeiana) dolétl po mohutném odrazu do dálky přes pět metrů, takže by snadno přeskočil na délku průměrný panelákový obývák, a ptychadena ostronosá (Ptychadena oxyrhynchus) z příbuzenstva skokanů v trojskoku téměř překonala hranici deseti metrů. Žabí atlety katapultují do vzduchu silné zadní nohy. Protože mají prodloužené dvě kůstky nártu, mohou se vlastně pochlubit dalším oddílem končetiny vmezeřeným mezi holení a nohou, a tedy i fenomenální silou při odrazu.   Skoky však zdaleka nejsou jedinou ukázkou pohybového mistrovství žab. Díky velkým plovacím blánám na zadních nohou patří mnohé z nich k plaveckým přeborníkům a často tráví většinu života ve vodě. Kratší nohy ropuch nebo blatnic se výborně hodí k hrabání nebo popobíhání po suché zemi. Dlouhé štíhlé končetiny stromových žab z nich dělají vynikající artisty. S obratností provazochodců přelézají či přeskakují ve výšce několika desítek metrů nad zemí mezi těmi nejtenčími větvičkami stromů. Na koncích prstů mají výkonné přísavné polštářky, díky kterým se udrží i na těch nejhladších listech. Zvláštní žlázy na jejich spodní straně vylučují lepkavou látku, která přilnavost přísavek ještě zvyšuje.   Nejodvážnější způsob pohybu však vynalezly některé jihoasijské létavky rodu Rhacophorus. Vrhají se neohroženě do vzduchu a plachtí z jednoho pralesního stromu na druhý. Místo kluzáku přitom používají velké blány natažené mezi výrazně prodlouženými prsty všech končetin. Často mívají na končetinách i kožní lemy a pomocí tohoto vybavení kloužou vzduchem na vzdálenost desítek metrů.   Serenády v bažinách   Na růžích ustláno mají ve světě žab nadaní zpěváci. Roztoužení trubadúři k sobě lákají vhodné partnerky milostnými písněmi, které pilně opakují od svítání do soumraku nebo naopak – podle toho, zda jim vyhovuje denní, nebo noční život. Místo hudebního nástroje a mikrofonu přitom používají hlasotvorné vazy v hrtanu a roztažitelné ozvučné měchýřky pod hrdlem. Právě díky měchýřkům mohou opakovaně pumpovat vzduch do plic a zpět a vyluzovat dlouhé komplikované volání.   Hlasovou výkonnost by jim přitom záviděl kdejaký operní virtuos. Árie několikacentimetrových skákajících umělců jsou leckdy slyšitelné do vzdálenosti stovek metrů – samozřejmě bez pomoci elektronických zesilovačů a koncertních hal s dokonalou akustikou. Zajímavé je, že snaživí žabí samečkové dokážou pomocí speciálního svalu napojeného na sluchové kůstky ztlumit vnímání zvuku, aby se zcela neohlušili vlastní hlasitou produkcí.  

Stejně jako pěvecké sbory, zpívají i žabí nápadníci často v mnohohlasém chóru. To, co našemu uchu připadá jako nesourodá kakofonie zvuků, má však pro žáby zcela jasný smysl. Jednotliví zpěváci dokážou postřehnout a využít tiché mezery mezi slokami jiných žabáků, do kterých vkládají vlastní nápěvy. Neskáčou si proto do řeči a vyhýbají se tak nežádoucímu překřikování od nenáviděných konkurentů. Žabí samičky mají vytříbený hudební sluch a podle kvality či délky nápadníkovy produkce už na dálku poznají jeho velikost, uměleckou i životní zralost, a tedy také mužnou přitažlivost. Stahují se pak jen k těm největším a nejzkušenějším.   Žabí dialogy jsou však často mnohem složitější, než by se mohlo na první pohled zdát. Jednotliví žabáci si mohou hlasem navzájem vyhrožovat, vyhlašovat zábory na dané území nebo se varovat před nebezpečím. Jestliže jeden samec ve víru milostného reje omylem uchopí k páření místo svůdné partnerky jiného samce, vydá šokovaná oběť zvláštní osvobozovací hlas, který zmateného horlivce rychle zapudí.   Jde to bez zpěvu   I v hlučném žabím světě však někdy platí známé přísloví: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato.“ Když se v jedné tůni sejde příliš mnoho zpěváků, je velká šance, že se volné partnerky k lákajícím protějškům vůbec nedostanou. Samečkové proto přestávají pořádat koncerty. Raději slídí na mělčinách a bez skrupulí se vrhají na všechny volné samičky v okolí. Milostné árie se z repertoáru vytrácejí i na místech, kde by je přehlušil hluk okolního prostředí. Skokani plavčíci (Staurois natator) z Bornea žijí u vodopádů, kde se neustále rozléhá burácení rozbouřené vody. Místo skřehotání proto lákají partnerky semaforovou abecedou. Zdvíhají nad tělo zadní nohy s roztaženými modrými plovacími blánami a svůdně jimi mávají na nevěsty v okolí.   Mlčení může být i vychytralým podvodem. Za normálních okolností spěchají všechny samičky jen za těmi nejzdatnějšími trubadúry a ostatním zbývají jen oči pro pláč. Někteří menší samci se proto v tichosti shlukují kolem úspěšných zpěváků a snaží se ukořistit přilákané partnerky. Inu – když se dva překřikují, třetí se směje.  

Vlezte mi na záda!   Žabí vajíčka a pulci představují pro mnoho hladových živočichů vítané a snadné zpestření jídelníčku. Navzdory tomu své snůšky nějak chrání jen asi deset procent všech známých druhů žab. Ostatní nechávají potomstvo v rukou náhody. Mnohé žáby zajišťují přežití potomstva tím, že jednoduše nakladou vajíček obrovské množství. Ropucha obrovská (Bufo marinus) z Jižní Ameriky jich v jedné snůšce zanechá až třicet tisíc a i díky tomu se lavinovitě šíří v Austrálii, kam ji člověk vysadil. Z takového množství pulců se téměř jistě alespoň několik dožije dospělosti.    Celkem známe asi pět tisíc druhů žab, takže i mezi tou desetinou svědomitých rodičů najdeme slušnou řádku zajímavých způsobů péče o potomstvo. Samičky mnoha druhů schovávají vajíčka do shluků vodních rostlin nebo je přímo zabalují do listů, aby je uchránily před pozorností dravců. Někdy žabí páry během milostných hrátek ušlehají zadníma nohama pěnové hnízdo, do kterého vajíčka ukryjí. Listovnice rodů Phyllomedusa a Agalychnis zavěšují pěnová hnízda i s vajíčky na listy rostlin nad vodou. Snůška je tak v bezpečí před hladovými rybami, a když se z vajíček vykulí pulci, jednoduše spadnou do vody pod sebou. Podobně se rozmnožují i malé žabky rosněnky z čeledi Centrolenidae. Jejich samci však u snůšky zůstávají a střeží ji, dokud se pulci nevylíhnou.   V tropech, kde je stále teplo a vlhko, bývá výhodné umístit vajíčka mimo dosah vodních predátorů a mnohé žáby se jenom kvůli tomu naučily celou řadu řemeslných dovedností. Samečkové rosniček pracovitých (Hyla boans) a rosniček kovářů (Hyla faber) by se zcela jistě uplatnili v oboru stavitelství přehrad. Na březích řek či tůní budují v bahně vlastní miniaturní jezírka oddělená od vodní plochy bahnitou hrází. Vajíčka se tak vyvíjejí v bezpečí soukromého bazénu a do řeky či jezera se dostanou, když hladina okolní vody stoupne.   Prasatky rodu Hemisus z tropické Afriky jsou zase rozenými tunelářkami. Páří se v podzemních norách a pulci se do vody dostávají chodbou, kterou matka vyhloubí v měkkém bahně pod hladinou. Pulci mnoha tropických stromových žab žijí v malých kalužinkách vody, které se drží v paždí rostlin porůstajících větve stromů. V těchto takzvaných „broméliových jezírcích“ je však málo potravy, a pulcům tedy hrozí, že zemřou hlady.   Vskutku originálním způsobem vyřešily problém s výživou samičky pralesniček drobných (Dendrobates pumilio). Pulci se líhnou v úkrytech na souši a pečlivé matky je do kalužinek vody roznášejí na vlastních zádech. Do každé z nich vypustí jednoho potomka a hned mu tam také nakladou neoplozené vajíčko, kterým se pulec živí. Za pár dní však chutnou porci spořádá a potřebuje přídavek. Samička proto líhně na větvích pravidelně obchází a klade do kalužinek nová vajíčka. Je téměř zázrak, že ve spleti pralesních rostlin všechny své potomky vůbec znovu najde.   Některé žáby se s hledáním odložených potomků vyčerpávat nemusejí, protože je s sebou nosí až do proměny v malé žabky. Vakorosničky rodu Gastrotheca přenášejí potomstvo ve zvláštním kožním vaku na hřbetě, zatímco pulci amerických vodních žab pip mají každý svou vlastní komůrku vzniklou ve zduřelé kůži na hřbetě matky. Samečkové nosatek Darwinových (Rhinoderma darwini) sbírají vajíčka do tlamky a opatrují své ratolesti v rezonančním měchýřku.  

Snad nejfantastičtěji se však o blaho budoucí generace starají vzácné australské tlamorodky rodu Rheobatrachus. Jejich samičky vajíčka polykají a pulci se vyvíjejí přímo v žaludcích matek. Po tu dobu žaludek „vypne“ svou trávicí funkci, aby žaludeční kyseliny mladé tlamorodky nerozleptaly na kaši. Malé žabky pak vylézají matčinou tlamou zpět na denní světlo. Z vajíček drobných bezblanek rodu Eleutherodactylus nakladených na souši se líhnou rovnou malé žabky. Tyto novátorky žabí říše tedy zcela vynechaly nepohodlné stádium pulců, kteří by potřebovali k vývoji vodní prostředí. Nejdále však v přizpůsobení suchozemskému životu došly živorodé ropuchy rodu Nectophrynoides. Jejich samičky rodí rovnou živá mláďata, která prodělávají celý vývoj v těle matky a živí se okusováním výměšků stěn jejích vejcovodů.  

Žáby díky své neuvěřitelné přizpůsobivosti osídlily téměř celý svět. Žijí na pouštích, v pralesích i v chladných oblastech. Některé z nich dokonce pronikly i do poloslaných mangrovových bažin na mořském pobřeží. Zlatý věk obojživelníků sice skončil již před nástupem dinosaurů, dnes však zažíváme druhou vlnu jejich slávy. Žáby, mloci a jejich příbuzní znovu dobývají své kdysi ztracené pozice.

Žáby bijí na poplach

Tři sta evropských zoologických zahrad a akvárií se letos zapojilo do kampaně vyhlášené pro tento rok na podporu obojživelníků. Jak uvádí patron akce sir David Attenborough, je třeba udělat vše pro jejich záchranu, jinak stovky druhů vyhynou ještě za dobu našeho života.

Obojživelníci jsou na naší planetě asi 360 milionů let a nyní jsou ohroženi tak jako před 65 miliony let dinosauři. Hovoří se o krizi obojživelníků. Jen od roku 1980 už zmizelo 122 druhů a dalších 435 je velmi vážně ohroženo. Tedy ze současných 5918 poznaných druhů až polovině hrozí vyhubení.

Evropská kampaň je součástí celosvětové kampaně, která má získat prostředky na záchranu obojživelníků a upozornit na tento žhavý problém veřejnost.

radní komplex Hofburg v samém srdci Vídně obývala odnepaměti císařská rodina. Teď jej však pohltil duch říše mnohem, mnohem starší. V nádherné novobarokní budově Nového Hofburgu se na několik měsíců usídlili faraoni…   Text Michal Dvořák, foto Marek Wágner   Výstava Tutanchamon a svět faraonů ve vídeňském Národopisném muzeu je jedinečná už jen tím, že se jedná o jedinou evropskou zastávku této dlouho připravované expozice. Pojata je velkolepě, prospekty lákají na téměř sto padesát exponátů a polovina z nich pochází přímo z hrobky slavného Tutanchamona, polovina pak z dalších nalezišť. Některé kousky navíc vůbec poprvé opustily Egypt. To vše jsou sice zajímavé, ovšem stále suché informace. Teprve ve chvíli, kdy návštěvník vstoupí do komplexu výstavy, si uvědomí, že tolik nádhery a zlata už asi nikdy neuvidí. Překročením prahu putujete o čtyři tisíce let zpět…   Na samém počátku mohou návštěvníci zhlédnout několikaminutový filmový sestřih o historii nálezů, tu správnou atmosféru ale navodí zejména stylizace úvodní místnosti. Kdo vstoupí, ocitne se ve vstupní bráně do chrámu z období Nové říše, doby, kdy Egyptu vládli slavní Thutmos III., Tutanchamon nebo Ramesse II. Branou se prochází do prvních galerií, nejprve se před očima objeví majestátní alabastrová socha krále Rachefa (Chefréna), faraona, který nechal postavit sfingu a jehož pyramida v Gíze je jen o málo menší než slavná Cheopsova. Další galerie se pak věnuje právě pyramidám a jiným královským památníkům a artefaktům, z bezprostřední blízkosti si můžete prohlédnout jak relativně malé sošky faraonů, tak například téměř dvoumetrový reliéf faraona Haremheba.    Atmosféra nade vše   A pak se už jen dá naplno vychutnávat to, co pořadatelé výstavy připravili. Přirozené venkovní světlo je zcela potlačeno. Je zakryto umělými stěnami, jejichž barvy se místnost od místnosti mění tak, aby ladily s vystavenými předměty. Bodová světla pak dávají vyniknout přesně tomu, co vyniknout má. Atmosféře starého Egypta. Jediné, co snad může z tohoto kouzelného pocitu vyrušit, jsou ostatní návštěvníci. Možná by nebylo od věci, kdyby se všichni lidé při vstupu převlékli do bederních roušek a jiných tradičních oděvů starého Egypta, pak by byl zážitek přímo dokonalý. Samosebou, že to by se týkalo i hlídačů, kterých je v každé galerii hned několik.  

Pro bezpečnost exponátů je tu ostatně uděláno vše. Vystavených předmětů opravdu není radno se dotýkat, v takovém případě vás spolehlivě usvědčí alarm, a máte na ostudu zaděláno. A věřte také tomu, že vídeňští hlídači chodí do práce řádně vyspaní, takže nehrozí, že by si odskočili na kávu nebo podřimovali, jako je tomu občas u nás. Přesto jsem byl svědkem toho, jak se jednomu novináři ztratila kniha o výstavě, kterou získal při vstupu. Asi o ni měli zájem starobylí strážci hrobek a na ty jsou i ti vídeňští krátcí… Co místnost, to jiné téma a navíc vše chronologicky za sebou. Návštěvník to má tedy snadné, všechny informace o vystavených exponátech nabízejí panely i elektronický průvodce. Výklad v digitální podobě se dá spustit jediným stisknutím tlačítka a pak už si můžete vychutnávat individuální elektronickou péči. Dlužno dodat, že nutností je alespoň základní znalost angličtiny nebo němčiny.   Zlato, kam se podíváš   Popravdě, veškerý výklad skoro zbytečný. Tedy alespoň zpočátku. Například v expozici Zlato faraonů. Zrak tu doslova přechází. Místnost je sametově černá, veškerou pozornost tak přitáhne hlavní aktér – žluťoučké zlato. Ženské srdce plesá, mužské v obavách pláče. K vidění jsou překrásné náramky, náušnice, prsteny, náhrdelníky… Prostoru ale vévodí skvostná posmrtná maska faraona Psusennése. Nevědomky si vzpomenete na všechny ty filmy o neuvěřitelných kouscích galerijních lupičů. Říkáte si – kdyby jen šlo obalamutit všechny bezpečnostní systémy, abych tak některý z těch nádherných kousků mohl doma postavit na špajzku a chlubit se tchánovi…   Ovšem s poctivostí prý nejdál dojdeš, a tak je lepší nechat se unášet dalšími komnatami starého Egypta. To už ale začíná druhá část výstavy, která se věnuje přímo Tutanchamonově hrobce a jejím objevitelům. Je patrné, že tu většinu návštěvníků ovládá zvláštní napětí, před očima se otevírá téměř totožná scéna, jakou spatřil archeolog Howard Carter, když Tutanchamonovu hrobku otevřel. Následují pak kopie čtyř místností faraonovy hrobky plné darů a vybavení na posmrtnou cestu. Můžete si být jisti, že vystavené předměty mladý faraon opravdu používal. Jsou tu korále, přívěsky, prsteny, amulety… Na svém místě (jako při objevení) opět stojí svítilna, nádoba na olej, zlatá plaketa, královský emblém a desítky jiných vzácných předmětů. A navíc na stěnách visí dobové fotografie jednoho z největších nálezů minulého století. Chybí už jen jediné – Tutanchamonova mumie. Ta je ale stále vystavena v pravé hrobce v Údolí králů, loni jí dokonce byla po mnoha letech odkryta tvář. Ve Vídni se tak musíme spokojit s fotografiemi Tutanchamonovy mumie v životní velikosti nebo s výsledky tomografických vyšetření faraonova těla.  

Poklona na závěr

Projdete výstavou, vycházíte z hrobky, magičnost místa ve vás zůstává a pak se ještě jednou bezděčně skloníte před faraonovým majestátem. Na podstavci se nečekaně tyčí do výše tří a půl metru samotný Tutanchamon. Socha je pouhým torzem, původně byla pětimetrová, ovšem i tak cítíte, co pro Egypt kult faraona znamenal. A můžete si jen představovat, zda totéž znamenal i pro faraona Egypt.

Tutanchamon

Rodným jménem Tutanchaton, na nátlak kněžích se navrátil ke starému bohu Amonovi.

Panovník 18. dynastie, zemřel asi v roce 1323 před Kristem po deseti letech vlády, pravděpodobně na následky otevřené zlomeniny stehenní kosti, kterou si přivodil na lovu.

Z pohledu historie nebyl nikterak významný. Z pohledu archeologie však nález jeho hrobky znamenal milník. V roce 1922 objevil Howard Carter neporušenou a nevykradenou královskou hrobku, kterou pak za téměř tři roky otevřel. V tuto chvíli nejen egyptologická obec, ale i laická veřejnost užasly nad nádherou a bohatstvím královské hrobky. Carterův objev dokázal do té doby okrajovou egyptologii nesmírně zpopularizovat.

Rady na cestu

Výstavu Tutanchamon a svět faraonů můžete navštívit ve vídeňském Národopisném muzeu (Museum für Völkerkunde) na náměstí Heldenplatz v Novém Hofburském paláci až do 28. září 2008.

Vstupenky jsou časované, jsou vydávány na konkrétní den a hodinu, doba návštěvy je však neomezená. Doporučuje se ale objednat si vstupenky předem.

Ceny vstupného: dospělí 18 eur, děti 5–17let 8,50 eura, skupinové lístky (10 osob) 15 eur

Lístky lze objednávat na www.tut.khm.at.

Speciální slevy vstupenek:15 % při zakoupení Wien Card od Wien Tourism

Prodej vstupenek pro skupiny a cestovní kanceláře: sales@vbw.at

Text a foto Rostislav J. Pech

Většina míst po celé „svaté zemi“ udivuje skutečností, že čím blíže k nějaké mýtické biblické památce jste, tím civilněji a překvapivě neokázale působí. Starověká pevnost Masada je pravým opakem. Zdálky se hradba útesů, na kterých pevnost stojí, nezdá neznalému pozorovateli nijak závratná, ale čím blíže se ocitá a čím více získává možnost srovnat si scenerii s lidskými měřítky, tím více velikost skalního ostrova v bezoblačných výšinách nad ním ohromuje.   První zvláštností či paradoxem je, že lanovka, která vás unáší strmě vzhůru, vás vynese nakonec do nadmořské výšky nižší, než má Labe, když opouští Čechy ve Hřensku. Hledíte tak hluboko dolů pod sebe „do nitra země“, na Mrtvé moře a hory na jordánské straně za ním. Pohled je to úchvatný a nezapomenutelný. Nahoru samozřejmě můžete i po svých – Hadí stezkou. Tenhle nápad se ale v letním vedru rovná evidentnímu šílenství či ukrutné odvaze.     Dva roky vzdoru

Starověká Masada (z hebrejského slova mecuda – pevnost) kousek za věhlasnou osadou Kumrán je místo, kudy kráčely dějiny a podávají si zde ruku s živoucí přítomností Izraele. „Masada nesmí již nikdy padnout,“ přísahají zde od roku 1947 elitní vojáci židovského státu pod rozvinutým praporem s Davidovou hvězdou. Toto skalní sídlo se ale stávalo svědkem šňůry pohnutých událostí už od hluboké historie. Bylo místem posledního odporu za židovské války – při povstání proti Římanům v 1. století našeho letopočtu a po zlomení tohoto odporu i místem demonstrativní hromadné sebevraždy. Masada přesto vzdorovala více jak dva roky.   Dalším paradoxem tohoto místa je, že tehdy proti původně devíti stovkám mužů, žen a dětí stálo deset tisíc perfektně vycvičených římských legionářů. Protože pevnost zabírá celý vrchol stolové hory, nezbylo Římanům, pokud chtěli obránce izolovat, než obkroužit celou oblast kamenným valem mnohonásobně delším a nákladnějším, než byly zdi, které útočníci dobývali.   Znechucení špehové   A třetí paradox: Po mnoha marných pokusech o zteč obranných pozic se Římanům zdálo jediným možným způsobem vyhladovět obránce pevnosti. Měli výhodnější pozici než útočníci. Jenže celý komplex budovaný původně pro krále Heroda, vládnoucího pod protektorátem Říma, byl navržen jako zcela soběstačný, se zásobárnami trvanlivých potravin a hlavně zdrojem pitné vody.   Téměř plochý skalnatý vrchol hory byl zbrázděn kanálky, které v případě vzácného deště odváděly vodu do obrovských zásobníků vytesaných pod povrchem ve formě velkých umělých jeskyní nebo povrchových bazénů. Navíc byly okolní soutěsky (wádí) uzpůsobeny pomocí zátarasů a hrází tak, aby sváděly vodu z přívalových dešťů do dalších zásobáren pod úpatím hradeb (obsah přes 50 000 metrů krychlových) a tím i pod ochranu obránců. Odtud pak byla voda v příhodných dobách dopravována nosiči nebo oslíky do výše položených cisteren uvnitř opevnění.   Důvtipnou přípravou na případnou blokádu byly také velké holubníky. Zdomácnělí holubi mají vedle vajec i křídla, a tudíž si pro potravu sami zaletěli mimo obležené město. Tedy jakýsi pradávný „letecký most“ pro zásobování potravinami.   Však také byli římští špehové znechuceni zjištěním, že zatímco legionáři trpí žízní, obránci se v horkých slunečných dnech koupou v umělém jezírku. Římané ostatně podle tehdejší běžné strategie nerozvážně vypálili na začátku obléhání okolní vesnice a zničili zdroje pitné vody. Když už nakonec Římané nevěděli, co jiné, využili svou svoji osvědčenou zbraň. Přinutili zajatce, aby po několik měsíců vršili přes hluboké údolí mezi útesem a okolním masivem obrovskou rampu. Obránci se zdráhali střílet po svých krajanech, a tak byla rampa bez odporu dokončena a posloužila pro obléhací věž. S ní pak útočníci přirazili k hradbám a prolomili je beranidlem. Rampa tu stojí dodnes jako připomenutí pohnutých událostí z roku 74.   Římané přes všechnu snahu nevyhráli, alespoň morálně ne. Legionáři hradby prolomili před soumrakem, a tak odložili samotný útok na druhý den ráno. To je ale přivítalo mrtvým tichem a těly obránců bez života. Vzít si život ale je podle křesťanské věrouky hřích. Co se tedy tady stalo?   Konec, nebo začátek?   Konec celého povstání nejen způsobil rozvrat původní židovské společnosti, ale také to, že hrdinství obránců pevnosti a do té doby velmi nepatrné židovsko-křesťanské komunity (přímých následovníků a současníků Ježíše) přitáhlo pozornost a o dosud neznámou víru se začali zajímat i Římané a Řekové a to byl začátek mohutné expanze křesťanství po celé Římské říši.  

Masada je tak nádhernou ukázkou geniálního stavitelství a vyspělosti kultury před téměř dvěma tisíci roky. Naleznete zde rekonstruované zbytky hradeb, věží, lázní i s bazénem, školy, synagogy (nejstarší dochované na světě) a další památky včetně rozestavěného Herodova paláce. Ten zabírá severní ostroh, rozprostírá se na několika terasách, oddělen od ostatních silnou zdí. Tyran byl totiž velmi nedůvěřivý a obával se spiknutí vlastní vojenské posádky. Jižní strana byla zase nejvíce ve stínu, ochlazována chladnějšími studenými proudy vzduchu, a tedy s jakousi „primitivní klimatizací“.

Smělá pevnost tak dodnes nejen přitahuje jak svou podobou i legendami o odvaze jejích obyvatel turisty, ale i historiky. Vůbec nepřekvapuje, že je pevnost pro dnešní obyvatele Izraele symbolem vzdoru a hrdinství předků.

S hříchem sebevraždy   Povstání vedené zélóty (též zvaní sikarejové) propuklo v roce 66 n. l. s cílem svrhnout nadvládu Říše římské nad Izraelity. Bylo záhy potlačeno, až na Masadu, obsazenou na počátku povstání lstí skupinou zélótů. Od pádu Jeruzaléma roku 70 n. l. sloužila jako základna pro partyzánskou válku a roku 73 n. l. byla obležena Římany.   Záznam o celém tažení zanechal židovský povstalecký velitel, záhy zajatec a přeběhlík, později známý římský historik Josephus Flavius. Po proražení hradby pomocí obléhací věže se obránci rozhodli předejít potupnému zajetí Římany a raději volili smrt z rukou deseti mužů ze svého středu, kteří podřezali všechny živé. Pak vylosovali jednoho ze svého středu, kdo zůstane jako poslední, a ukončil i jejich životy. Sám se pak jako jediný musel zatížit smrtelným hříchem sebevraždy.  

Ještě před osudným masakrem obyvatelé vyryli do hliněných střepů jména všech obětí a spálili vše mimo jídla. To ponechali, aby dokázali, že neodcházejí kvůli hladu či jiným útrapám, ale pouze a jedině o vlastní vůli jako svobodní lidé. Hliněné střepy se jmény byly dokonce objeveny ve 20. stol. při archeologickém průzkumu. Archeologové nicméně nenašli, mimo osmi těl, žádné masové hroby, a proto zůstává někdejší tragédie dodnes záhadou.

TIP na cestu

Masadu je možné navštívit cestou do Jeruzaléma či při cestě k Mrtvému moři, kam pořádají výlety cestovní kanceláře ze sousedního Egypta jako doplněk pobytových zájezdů.

Ideálním východiskem je letět do Taby v Akabském zálivu, kde je nabídka velmi kvalitních hotelů, a odtud absolvat některý z poznávacích výletů. (Čtyřdenní okruh Jordánskem a Izraelem nabízí například www.eximtours.cz.) Z Taby může zkušenější cestovatel po překonání náročnějších hraničních formalit navštívit pěšky i sousední izraelský Eilat. Do Taby se dostanete buďto kombinovaně – pravidelnou leteckou linkou Praha–Káhira (3,5 hod.) a odsud autobusem (asi 6 hodin), nebo přímým charterovým letem s EXIM tours (4,2 hod.).

Text Juraj Liška, Jiří Roth, foto exkluzivně pro magazín KOKTEJL Oliver Schmieg/Archimedia   Na nekonečné plochy llanos, kde se traviny střídají s neprostupnou džunglí, dopadl temný stín. Charakteristické drmlání motorů prozradilo vojenskou helikoptéru. Bojový vrtulník Black Hawk nesl asi dvanáct po zuby ozbrojených mužů kolumbijských vládních jednotek vycvičených pro boj s narkomafií. A nás dva…   Neletěli za žádným konkrétním cílem. Šlo o běžný průzkumný let, při kterém se snažili objevit některou z mnoha laboratoří na výrobu kokainu dobře ukrytých v džungli. Podobné lety se konají pravidelně, i když nejsou příliš úspěšné. Rozlehlá území poskytují výrobcům bílého vražedného prášku nesčetné možnosti úkrytů, z nebe sotva rozeznatelných. V otevřených dveřích vrtulníku tak posedávali vojáci opření o kulomety a rutinně shlíželi dolů. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tentokrát měli štěstí.   Travnatou plochu rozčísla hliněná cesta ústící do neproniknutelného pralesa. Někde v dálce se z cesty vznášel obláček prachu. Pilot vychýlil knipl doprava a stroj se poslušně otočil tím směrem. Helikoptéra teď kopírovala cestu. Za chvíli už vojáci mohli rozeznat džíp zdolávající výmoly a mířící pomalu k džungli. Občas se tu takové vozidlo vyskytne. Jezdívají s ním farmáři k Orinoku, odkud posílají své zboží dál do vnitrozemí. Pilot nadlétl nad džíp a už se chystal, že stroj otočí, když tu si všiml, že automobil začal zrychlovat. Velitel komanda sedící vedle pilota zbystřil a do mikrofonu v přilbě vyštěkl několik povelů.  

Nečekaný úlovek   Vojáci okamžitě zaujali polohu u otevřených boků helikoptéry, hlavně kulometů otočili směrem k nesmyslně uhánějícímu terénnímu vozidlu. Cestu před terénním autem rozryla první dávka střel. Řidič musel být úplný blázen, protože strhl řízení doprava a vjel do nejistého terénu s vysokou trávou. Helikoptéra zakroužila nad džípem a začala klesat. Další dávka z kulometu donutila řidiče auta znovu změnit směr. Vojáci zatím mířili mimo vůz – chtěli dostat posádku živou.   Vrtulník už byl těsně nad zemí, vzdušný vír ohýbal stébla houževnaté trávy a trhal plachtu na vozidle. Řidič konečně uznal porážku a zastavil. Část vojáků vyskákala z helikoptéry a zalehla do půlkruhu kolem auta. To už vrtulník přistál za vozidlem a zbytek výsadku včetně velitele dokončil obklíčení. Pilot vrtulníku seděl za kniplem s palcem na odjištěné spoušti kulometů, připraven zasáhnout, kdyby bylo třeba.   Dveře auta se začaly pomalu otevírat a ven se soukali tři špinaví, propocení muži. Velitel se zadíval do tváře muže za volantem. Byla mu nějak povědomá. Ba dokonce si myslel, že ví, komu patří, ale byla by to příliš velká náhoda, než aby uvěřil, že je to pravda. Vojáci donutili muže, aby si sedli před vozidlo na zem a ruce drželi za hlavou. Zatímco část z nich je měla na mušce, zbytek zkoumal nákladní prostor džípu. Byl přeplněn obrovskými balíky skládajícími se z malých, úhledných, vojákům důvěrně známých kilogramových balíčků – kokain. Prostým spočítáním vojáci zjistili, že džíp veze jeden a půl tuny drogy. Ukázalo se, že směřoval k přístavu na Orinoku, odkud měl kokain nastoupit dlouhou pouť až do floridské Miami.   V tu chvíli už měl velitel jistotu. Muž v bílém tričku s límečkem, který seděl za volantem, patřil k nejhledanějším drogovým bossům s hrůzu nahánějící přezdívkou El Cuchillo (nůž, dýka, tesák). To proto, že při své obchodní činnosti vlastnoručně podřezal desítky lidí. Nečekaný úlovek naplnil celý výsadek radostí. Nestává se často, aby se něco podobného podařilo. Bylo však potřeba zjistit, odkud džíp vyjel – dalo se předpokládat, že z nějaké laboratoře, která nemohla být daleko.    Bude tam laboratoř?   Vojáci tři muže od sebe izolovali. Sázka padla na vyděšeného hubeňoura v modrém tričku. Velitel mu několika větami objasnil situaci: všichni teď poputují do vězení, odkud se hned tak nedostanou. Pro něho osobně je ale jistá šance – když prozradí, kde je laboratoř… Vyslýchaný zabloudil očima směrem, kde tušil svého šéfa – vědomí ostří nože zařezávajícího se do jeho krku mu udělala na jazyku obrovský uzel, až se pomalu začínal dusit. Velitel pochopil. „Budu se ptát, říkej jenom ano, nebo ne.“ Pak začal popisovat domnělou cestu k laboratoři. Po dvaceti minutách měl představu, kde by ji mohl hledat.   Nad obzorem se objevil další vrtulník. Přiletěl pro zajatce. Komando pak nasedlo do svého Black Hawka a odletělo směrem, kde tušili kokainovou laboratoř. Slunce stoupalo k vrcholu své denní pouti. Vrtulník letěl těsně nad džunglí a pátral po známkách života. Velitel pozorně sledoval navigaci a údaje na ní srovnával s výpovědí muže. V jednom místě dal povel a Black Hawk zůstal stát ve vzduchu. Mezi stromy byla malá průrva do nitra džungle. Vojáci spustili žebřík a slanili na zem. Obklopilo je šero a vlhko.   Zvuky džungle na okamžik ustaly, když se členové komanda připravovali na postup hustým porostem, aby vzápětí nabraly na intenzitě. Planinku, na které stáli, z jedné strany lemoval potůček. Rozhodli se jít jeho korytem. V laboratoři jsou lidé a ti přece potřebují vodu! Vojáci šli pomalu a co nejtišeji. Trvalo to ani ne hodinu. Laboratoř objevili právě v době, kdy se nic netušící dělníci chystali k obědu.   Výjimečné štěstí   Úlovek této velikosti ovšem nebývá častý. Mohl jsem si gratulovat, že jsem byl u toho – od samého počátku až k úspěšnému konci. To, že mi šlo o krk, jsem se dozvěděl až mnohem později. Ne, že bych si myslel, že půjde o procházku růžovým sadem, možná rizika jsem samozřejmě vnímal moc dobře, ale vědět o nebezpečí a být jen několik krůčků od možné smrti je přece jenom rozdíl. Ale cítil jsem se s vojáky docela jistě. Teprve po návratu jsem si uvědomil, jak velké nebezpečí to bylo.   Ale vraťme se k počátku mého úžasného výletu. Můj kamarád Oliver mi říkal, že jsem byl v pravý čas na správném místě. Přes spolehlivé kontakty jsem se dostal k velení vládních ozbrojených sil, jejichž jediným posláním je potírání drogového zločinu. Vrchní velitel mě přijal ve své kanceláři, když jsem s ním chtěl mluvit o Plánu Columbia – Američany masivně dotovaném projektu, který má zabránit šíření drog z Kolumbie na území USA. Plán běží už několik let a na jeho počátku stál diskutabilní úspěch – rozbití dvou hlavních drogových kartelů. Z Medellínu a z Cali.   Medellínskému kartelu vládl v té době Pablo Escobar, jehož jméno je známé i v Evropě. Počáteční nadšení z akcí, na jejichž konci byla pěkná řádka mrtvých, ovšem vystřídalo zklamání – místo dvou hlavních kartelů jich nyní v Kolumbii operují desítky, ba stovky. Vojsko tak musí pátrat po malých rybách. Když mi to velitel vysvětloval, cítil jsem v jeho hlase náznak beznaděje a marnosti. Když jsem se o svém pocitu zmínil, rezolutně to ale odmítl. A aby moje obavy rozptýlil, nabídl mi jako prvnímu Evropanovi možnost účasti na jejich akci.  

„Její cíl i termín jsou tajné. Datum odletu se dozvíte na poslední chvíli. Ale abyste se při čekání nenudil, představím vám naše výcvikové středisko.“ Kdo by si nechal ujít takovou příležitost?

Měl jsem utkvělou představu, že proti drogovým mafiánům bojují zoufalci, kteří se nedokázali uživit jinak, tak narukovali do nějakého poslepovaného komanda. Jak rád a jak rychle jsem svůj názor opravil… Všichni členové komanda jsou bývalí policisté, kteří mají za sebou minimálně roční službu. Teprve po roce u policie se mohou přihlásit do elitní jednotky. O službu je velký zájem, a jen málo je vyvolených. První síto je nastaveno už při pročítání žádostí. Ty muže, které komise vybere, pozve do výcvikového tábora. Pobyt trvá čtyři měsíce a podmínky jsou natolik tvrdé, že do konce vydrží jen pětina přihlášených. Z nich se pak stanou příslušníci komanda čítajícího čtyři sta členů.   Vojáci umějí přežít v džungli několik dní bez jakýchkoli zásob jídla a pití, pohybovat se s třicetikilovou výstrojí na zádech, dokonale se orientují v terénu, mají pořádnou dávku odvahy a bezohlednosti a také odolnost proti všem svodům, které by je mohly odvést z jejich poslání. Vysoké nároky při výcviku jsou nutností, protože na jeho konci musí být vojáci schopni čelit přesile po zuby ozbrojených a všeho schopných členů paramilitares – soukromé armády ve státě chránící zájmy narkotrafikantů.   Viděl jsem tam před sebou muže, řádné členy komanda, kteří měli už několik příležitostí, kdy mohli uplatnit vše, co se v rámci tvrdého drilu naučili. Byli ošlehaní zkušenostmi z ostrých zásahů a nebezpečí vnímali asi tak jako my, když jdeme na tramvaj. Naháněli mi hrůzu a zároveň jsem věřil tomu, že když budu s nimi, nemůže se mi nic stát.   Konečně zpráva   Trvalo asi týden, než jsem dostal zprávu, že druhý den vyrážíme směrem na sever od Bogoty. Oliver připravil fotoaparáty a já tužku a papír. Večer jsme si otevřeli láhev vína, abychom se napili na zdar naší zítřejší výpravy, když zazvonil telefon. „Čekáme dole,“ ozval se hlas. Cože? Teď? Popadli jsme batohy a seběhli před vchod domu. Venku stála bílá toyota. Někdo otevřel zadní dveře. Vklouzli jsme dovnitř a auto se vzápětí rozjelo.   Propletli jsme se bogotským provozem, který byl i teď, hodinu před půlnocí, docela silný. Na vojenském letišti jsme nasedli do malých letadel a vzlétli nad město. Chvíli jsme opravdu mířili na sever, tam jsme se ale stočili jihovýchodním směrem. Přistáli jsme na malém letišti kdesi v Amazonii. Proti Bogotě zde bylo nesnesitelné vedro a vlhko. Muž v uniformě nás odvedl do prkenné ubytovny, kde na primitivních palandách leželi oblečení vojáci. „Tady počkejte,“ ukázal na volná lůžka. Lehli jsme si a snažili se být potichu. Většina vojáků spala. Myslel jsem si, že také usneme, ale zvědavost a vzrušení byly příliš silné. Nakonec se nám podařilo na chvilku si zdřímnout.   V pět ráno nás vzbudil ostrý hvizd. Než jsme rozlepili oči, stáli ostatní vojáci nastoupení v plné polní. Jejich velitel dal příkaz nastoupit do venku připravených helikoptér. Na nás se netvářil příliš přívětivě. „Mám rozkaz vzít vás s sebou. Pojedete místo dvou mých mužů, kteří nám mohou v rozhodujících chvílích chybět. Tak doufám, že nebudete na obtíž.“ Po těchto povzbuzujících slovech jsme nastoupili do vrtulníku. Z kamenných tváří vojáků jsme nevyčetli žádné projevy přátelství ani nepřátelství. Jenom jakousi lhostejnost. Asi jako když vám nařídí vzít s sebou dvě bedny proviantu navíc.   Utajená laboratoř   Vzlétli jsme, zadrželi posádku terénního auta a našli laboratoř. Všichni, kdo v ní byli, utekli do džungle. Zbylo jenom dlouhé prkno nahrazující stůl a na něm šest misek s právě připraveným jídlem. Ještě bylo teplé. Sbíhaly se mi sliny a měl jsem chuť se do jednoho z těch talířů pustit, ale netroufal jsem si. Vojáci z komanda udělali kolem laboratoře velký kruh a my s velitelem a ještě asi třemi muži procházeli tím podivuhodným zařízením.   Šlo o provizorní jednoduchý přístřešek, který lze podle potřeby demontovat a přemístit jinam. Všude stály velké plastové sudy naplněné pastou – základní surovinou, z níž se pak vyrábí kokain, malý ruční lis na přípravu stejně velkých kvádrů čistého kokainu, mikrovlnné trouby, ve kterých se tyto balíčky suší, a konečně zásoby vodotěsných obalů na kilogramové kostky kokainu. Byly tu i nálepky s logem zdejší laboratoře. Musel jsem se usmát – ilegální výroba drog si potrpí na označení, jako kdyby šlo o nějaký běžný produkt připravený k distribuci do veřejné obchodní sítě. Zdejším logem byl jakýsi stylizovaný luk a šíp.   Vedle laboratoře stála elektrocentrála napájející veškeré přístroje energií. Velitel komanda si chvilku lámal s jedním z vojáků hlavu nad tím, jak sem tu obří elektrocentrálu dostali, zatímco pyrotechnik omotával veškeré zařízení červeným drátem a umisťoval pod něj nálože. Za laboratoří byla vysekaná v džungli cesta, kudy džípy odvážely pytle s kokainem. Tudy vojáci odnosili všechny drogy na okraj džungle, kde mohla přistát helikoptéra a odvézt je k bezpečné likvidaci. Když jsme byli u helikoptéry všichni, odpálil pyrotechnik nálož. Vysokým porostem džungle se prodral sloup dýmu. Mise byla skončena, jeden zdroj kokainu rozprášen. Kolik dalších se jich ale ještě skrývalo v neproniknutelné džungli kolem, které nebudou nikdy objeveny?     Jasně daná pravidla

Pro americkou vládu je boj proti narkomafii jasně daný: V Kolumbii jsou producenti toho svinstva a v Americe nevinné oběti. Obchod, na kterém vydělává hrstka narkotrafikantů, je trnem v oku. Jako vše na světě je ale i tento problém mnohem složitější. Začíná vysoko v horách, u drobných farmářů s políčky kokových keřů. Jsou to docela prostí lidé, kteří se chtějí nějak uživit. Kdysi pěstovávali třeba kakao, ale podobně jako v oblastech, kde dnes roste převážně káva, i tady ho zdecimovaly choroby. Pěstovat cokoli jiného je hodně nejisté. Dopravní vzdálenosti znemožňují vysazovat rychle se kazící ovoce a jeho výkupní ceny, které kolísají v závislosti na poptávce, jsou příliš nejisté. Mluvil jsem o tom s Andym, dvaašedesátiletým farmářem ze Sierry Nevady de Santa Marta. Má sto hektarů koky, s jejímž pěstováním začal před osmnácti lety. Nemá přitom pocit, že by se mohl dostat do konfliktu se zákonem.   „Mám své ochránce,“ říká s úsměvem. Hovoří o AUC – skupině paramilitares, jež v pohoří drží ochrannou ruku i nad dalšími pěstiteli. Stejná složka pak vybírá daň od narkotrafikantů, kteří vykupují od pěstitelů takzvanou pastu – výchozí produkt, ze kterého se vyrábí kokain. Paramilitares zároveň chrání místa, kde jsou laboratoře na zpracování pasty. I tu, kterou vyhodilo do povětří komando, s nímž jsem se zúčastnil zátahu. Teprve po návratu do Bogoty mi velitel komanda prozradil, že celou naši akci sledovala skupinka paramilitares ze zálohy, ale báli se zasáhnout. Vládní komando má už takovou pověst, že nahání hrůzu i jim, a to je co říci. Kdyby při objevení laboratoře zaútočili, možná bych už neměl šanci tuhle reportáž dopsat.   Pro paramilitares jde o výhodný, dvakrát placený obchod – z jedné strany platí farmáři, z druhé narkomafie. Ani tak nejde o ty, kteří inkasují nejvíce. Těmi jsou pochopitelně organizátoři obchodu, kteří profitují z prodeje čistého kokainu. Nárůst cen začíná v laboratořích, kde se z jednoho kilogramu pasty získá půl kilogramu čistého kokainu. Jen pro zajímavost: abyste získali jeden kilogram pasty, musíte mít 250 kg listů koky. Pasta vznikne tak, že se listí prosype vápníkem a solí, udusá a nechá několik hodin uležet. Potom se napěchují odležené listy do sudů a promísí s benzinem. Kromě toho se do pasty přidává kyselina sírová s louhem a manganistanem draselným. Celý proces trvá zhruba dvacet čtyři hodin a zvládnou ho dva lidé. Pastu pak odvážejí nákupčí ke zpracování do laboratoří v Amazonii. Mají k tomu dva důvody: jednak tam nejsou tak na ráně a jednak mají blízko k hlavní dopravní tepně – Orinoku.   Vláda dobře zná logistiku kokainu, ale s výjimkou likvidace kokových plantáží není schopna zasáhnout jinak než prostřednictvím komand likvidujících laboratoře. Cesta po Orinoku je v režii narkomafie, které pomáhají zkorumpovaní policisté, a výhodou jsou i velice obtížně dostupná místa. Hlavním uzlem, kde se kokain nakládá na lodě plující po ­Orinoku, je Puerto Inirida na kolumbijském území. Zhruba dvacet minut lodí proti proudu je venezuelské Puerto Ayacucho. Tam už čekají malá letadla schopná naložit až tři tuny kokainu. Letí v noci a nízko nad zemí, aby je nezachytily radary, a jakmile opustí pevninu, zamíří nad Karibik. Pak nastává velmi zajímavá fáze dopravy: letadla shazují náklad kokainu do moře a vracejí se zpět na pevninu.   Na moři čekají čluny se zkušenými námořníky, kteří znají dokonale směr a rychlost místních proudů. Pilot před shozením nákladu pošle na člun souřadnice podle GPS, podle nichž si dole na moři vypočítají, kde asi tak pytle s ­kokainem najdou. Vodotěsné obaly zabraňují potopení drogy a pašeráci je zpravidla objeví velmi snadno. Ty, které zůstanou v moři, dopraví proud obvykle k nikaragujskému pobřeží. Ve městečku Bluefield se občas najde „šťastlivec“, kterému vlny donesou až na břeh menší bohatství. Nalezený kokain tu lze prodat, i když ne za cenu, kterou byste dostali na protější straně Mexického zálivu.   Čluny mířící s nákladem do Miami jsou rychlé a nenápadné. Pokud je náhodou zahlédne pobřežní stráž, má posádka několik okamžiků na to, aby se nákladu zbavila – jak jinak než hozením do moře. Koho stráž neobjeví, dopraví kontraband až k floridským břehům. Kokain pak putuje už suchozemskou cestou do místa svého určení – třeba do New Yorku. To, co byste ve výchozím přístavu koupili za dva a půl tisíce dolarů, prodáte v New Yorku za 70 000 dolarů. To už je docela lákavá marže, ne?   Boj kolumbijské vlády financovaný z amerických peněz není bez důsledků. Podle oficiálních údajů se množství kokainu dováženého na americké území snižuje. Jenomže narkotrafikanti se nemíní připravit o své zisky, a tak kokain pančují. Vládní americké laboratoře, které dělaly rozbor prodávaného kokainu na ulici, tvrdí, že čisté drogy je tam nejvýše dvacet procent. Zbytek tvoří laktóza, mastek nebo borax, které nemají žádný okamžitý efekt, anestetické účinky vyvolává přidávaný novokain nebo benzokain (známé trnutí dásní). Z jednoho kilogramu tak máte dvacetkrát tolik drogy na prodej.  

A co dál?

Z kasáren protidrogového komanda jsem odjížděl se smíšenými pocity. Zátah proti jedné z mnoha laboratoří ve mně vzbudil vzrušení a radost, že jsem byl u toho. Zároveň jsem musel přemýšlet nad lidmi, kteří koku pěstují. Pro Kolumbijce jde o jednu z tradičních plodin, a přesto, že ji v oficiálním výčtu pěstovaných rostlin nenajdete, patří mezi důležité. Indiáni Arhuako žijící právě v pohoří Sierra Nevada de Santa Marta, ve výškách nad 2800 metrů nad mořem, žvýkají listy koky už mnoho staletí. Koka jim pomáhá dodávat energii při náročném pohybu ve výškách. Stejnou koku žvýkají i peruánští nebo ekvádorští indiáni. Nic není černobílé…

Povolená koka

Mezi konzumenty koky patří rovněž amazonští indiáni, jde tu ale o něco docela jiného než mezi feťáky třeba v New Yorku. K příslušníkům kmene Huitoto mě zavedl jeden z nich, Eduardo. Velká romantika se ale nekonala. Vesnička bohužel leží příliš blízko civilizace, a tak na její vliv narážíte na každém kroku. Jen několik kilometrů odtud se nachází Leticie, velké přístavní město na Amazonce, v němž se protínají hranice tří států (Peru, Kolumbie a Brazílie).  

Za poplatek jsem mohl u Huitotů několik hodin pobýt a fotit. Eduardo, značně pod vlivem místní pálenky aguardiente, mi byl plně k službám. Indiáni komunity Huitoto se dušují, že pěstují koku jenom pro vlastní potřebu. Chtěl jsem vidět jejich tradiční obydlí – maloku, ale v té už nežijí. Místo toho si stavějí boudy ze všeho možného. Maloku mají jedinou – slouží jim pro skupinová setkání. Šel jsem se s Eduardem podívat dovnitř. Zatímco mi vysvětloval funkci maloky, pozoroval jsem dva indiány, kteří se váleli na zemi a cpali se opečenými banány a vařenou rybou. Byli celí umaštění, špinaví a opilí. Ani si nás nevšimli. Eduardo si sedl na zem, vytáhl z kapsy kus hadru, kde měl v novinách zabalený zelený prášek z koky, nabral si hrst do dlaně a nasypal do úst. Naskytl se mi tak pohled na jeho černozelené zuby. Usmál se. Vysvětlil mi, že téměř všichni muži z vesnice žvýkají koku. Že i jejich otcové a praotcové ji žvýkali a že oni se kvůli nějakým gringos svých tradic nevzdají.   Pak mě zavedl na pole, kde mezi banánovníky, jukou a ananasem rostly keře koky. Ještě mi nabídl, že za příplatek odhodí džíny a oblékne se do tradičního indiánského kroje. To jsem odmítl. Nepřívětivé a opilecké pohledy nečinných indiánů mě docela otrávily. Nicméně jsem si potvrdil, jak je koka pro tyto lidi důležitá. I když o tom, zda tak, že by se bez ní neobešli, se dá pochybovat. Očividně ji ale pěstují jen zřejmě pro svoji potřebu, na rozdíl od farmářů v horách, kteří jejím prodejem živí početné rodiny. Asi i proto tito lidé a jejich koka v podstatě nikoho příliš nezajímají…   Text a foto Juraj Liška, Jiří Roth

Text a foto Jiří Sladký   Čaj je pod Kavkazem ještě stále symbolem pohostinnosti. Byť se časy mění a pivo už lze dostat skoro všude, přeslazený černý čaj zůstává tradičním domácím pitím. Jenže kdysi slavné čajové plantáže zarostly kapradím. A čajovník se v Ázerbájdžánu stal ohroženým druhem.

Za sovětských časů se do tehdejšího Československa vozil gruzínský čaj, o lenkoranském z nejjižnějšího cípu Ázerbájdžánu skoro nikdo neslyšel. A to přesto, že gruzínský čaj platil za podřadnější a míchaly se z něj směsi nevalné chuti pro masovou spotřebu. Ázerbájdžánský představoval elitu mezi čaji. Ten nejjemnější a nejkvalitnější čaj (značka Vůně Lenkoranu) si s oblibou nechávali vozit kremelští soudruzi. Po rozpadu Sovětského svazu nastala v samostatném Ázerbájdžánu paradoxní situace: čaj se pije všude, ale políčka takřka zmizela. Ještě v 80. letech sklízelo čaj dvacet pěstitelských družstev, největší byl kolchoz Aurora (Avrora) založený roku 1934. Denně přicházelo do továren padesát tun čerstvých čajových lístků – ročně se ho urodilo na pět tisíc tun. Dnes čajové továrny Sutamurdov u Lenkoranu, Hirkán-Avrora, Mašchán a Astara buď stojí, nebo jsou na pokraji krachu. Plantáže čajovníku aby hledal lupou. Skoro to vypadá, že pěstovat čaj už není moderní…  

Jako v detektivce   Pěstování čaje v okolí Lenkoranu zavedli v 19. století Rusové, kteří byli na své subtropy patřičně hrdí. Po sto letech jejich vliv zeslábl a podobně je to i s čajem. Projíždíme Talyšem (nejjižnější partie Ázerbájdžánu obývaná perskojazyčnými Talyši) už třetí den, ustavičně nám někdo nalévá z čajníků, ale po čajových keřích ani stopy. Z cesty za nimi je najednou téměř detektivka.   V Lenkoranu (v talyštině Lankaran), okresním městě, nás pošlou na jih. Míjíme nevzhledné haly za děravým plotem. Jediná továrna Sutamurdov střídavě stojí, střídavě běží na zlomek své kapacity. Div, že ji definitivně nezavřeli jako většinu fabrik ze sovětské éry. Krajina je ale stále zajímavější, ostré hřbety kryje takřka souvislý les. Zůstala podivná mozaika pasek, terasová políčka, na nichž se skoro celé jedno století sklízel čaj. Teď nevidíme jediný keřík.   O kus cesty na jih máme přece jenom štěstí: právě sklízené políčko, a rovnou u silnice. Žena v šátku sedí u malých čajových keříčků zarostlých v nevysoké trávě. Drobné lístky míří do improvizované nůše, v níž pak trpělivá sběračka ještě probírá natrhanou úrodu. Hned vedle pole stojí nablýskaný mercedes a u něj statný muž. Jsme v muslimské zemi, mluvit můžeme jen s ním.   Alim není Talyšan. Přijel z Baku a podniká se stavební firmou: „Před dvaceti lety byla čajová plantáž, kam ses podíval. Když jsme kus pozemku předloni koupili, pásly se všude krávy a poslední zbytky čaje už pohlcovalo ostružiní. Snažíme se to dát do pořádku, ale je to spíš zábava než živnost. Stále věřím, že čas talyšského čaje ještě přijde,“ prohlašuje, ale není v tom příliš optimismu.   Snaha obnovit poslední zbytky plantáže vypadá chvályhodně, ale z druhé strany taky bláhově. „S čajem je práce, kterou v širvánech (slangové označení ázerbájdžánské měny, jeden širván = dva manaty, tedy asi 50 korun) nezaplatí,“ říká Alim. „Potřebuje pravidelnou péči – čas, vodu a lidské ruce. A na práci na poli nikoho neseženu,“ stěžuje si a pak dodává, že čaj je choulostivý, nesnáší mráz, a přestože bývají u moře zimy teplé, jednou za patnáct až třicet let dokáže mráz zahubit celou sadbu. Čaj proto podle něj nevynáší, rozhodně ne hned, a lidi se raději věnují obchodu, kde vidí rychlé peníze. Proč, když se hotový čaj prodává tak draho? Výkup podle Alima ovládá mafie a tlačí ceny pro drobné farmáře dolů. Pěstovat čaj asi opravdu není moderní – tak jako mnoho jiného ze starých sovětských časů.   Čajová Aurora

Bürdželi, dříve Avrora. Tak se jmenovala za socialismu talyšská vesnice a jméno známé lodi dosud nese čajová továrna. Dodnes zůstává v rukou státu, přestože se v Ázerbájdžánu masivně privatizovalo a ještě privatizuje. Poloprázdnou fabrikou nás provází šéf provozu. Zaměstnanci stále chodí do práce, ale žoků čaje projde branou jen zlomek z někdejšího množství. Přestože je neděle, pracuje se. Během naší zastávky přijedou dvě otlučené lady, vesničané vyklopí několik pytlů. Většina čaje prý pochází od malopěstitelů, okolní družstva zkrachovala a ve velkém tu čaj až na výjimky nikdo nepěstuje.     Uvnitř haly nás obklopí ostrá a omamná vůně čerstvých čajových lístků. „Nejlepší jsou tři poslední lístky, čaj se dá udělat i ze starších, ale ten je nejpodřadnější a hodí se nanejvýš do směsí,“ říká náš průvodce. „Sbírá se celou sezonu, od května do září, vždy, když lístky dorostou, ale ideální čas sběru je právě teď, v době květu – májový čaj je nejlepší.“ Muž nabere hrst do dlaně: „Takový čaj je opravdu výborný a taky nejdražší.“   Čaj, který pak s šéfem pijeme, je nezvykle aromatický. Lenkoranský čaj bývá kvalitou srovnáván s nejlepšími indickými odrůdami a místní tvrdí, že je dokonce předčí. Nechápeme, proč něco tak vynikajícího neprosperuje, a ani tento muž do záhady příliš světla nevnese. Čaje je málo, a tak prý nejsou pořádné kontrakty, určitě malá reklama a nedostatek techniky, která by nahradila vysloužilé sovětské stroje. Domácí i cizí banky preferují v Ázerbájdžánu ropný sektor.                 

Poslední šlechtitel

Pijeme čaj pod špidlatými kopci, na jakých by kousek odtud, přes íránskou hranici, hustě rostly čajové kopečky. Ale tady nic než houští a krávy. Už jsme si zvykli na poznávací znamení – kde se pasou ony, tam dřív určitě bývalo bohaté čajové pole. Vydáváme se přímo do hor, kde tušíme poslední plantáže čaje. Se strmou kamenitou cestou k jezeru se kromě nás potýkají offroady bakinských zbohatlíků, ale po svých nejdeme dlouho. Staví nám místní rozhrkaný autobus a zaveze nás, až kam to jde – přímo k čajovému poli. I tady jsou to ale pouhé zbytky z bývalé slávy (nikde jinde už řádné čajové políčko neuvidíme) a na nich už jen pár podvečerních sběraček a jediný muž. Stařík pouští vodu mezi čajové řádky. „Ranše charašo bylo, no segodňa ničevo neostalos…“ mudruje.  

Jsme na pokusném poli ústavu Akademie zemědělských věd z Baku, která tu měla šlechtitelskou stanici. Nurik (je mu 82) v ní býval agronomem a přežil tu společně s posledními vyšlechtěnými sazenicemi čaje. Nejlepší půda kolem leží ladem. „Čaj potřebuje vodu, a když zrovna neprší, musí proudit ke kořínkům,“ říká děd. Stálou vlhkost v ovzduší zajišťuje Kaspické moře. Ázerbájdžánské subtropy jsou bohaté na srážky, ale tím hlavním pro čaj jsou mírné zimy a půdy bohaté na živiny, které se k pobřeží dostávají z Talyšských hor. U moře se rodí pomeranče a citrony a v posledních letech hlavně kiwi a fejchoa – místní ovocná zvláštnost s chutí kyselé jahody. Ovoce v Talyši vynáší určitě víc než čaj.                                                                                Víra v kvalitu   Jak chutná ten nejlepší čaj, poznáme v pohraniční Astaře. Odtud už je do Íránu jen symbolický krok – pouhé dva kilometry. Zdejší továrna Astaračaj bývala vždy největší v Ázerbájdžánu. Nyní patří nadnárodnímu holdingu (turecko-íránský kolos spolu s dubajskými magnáty ovládá potravinářský průmysl a z části také trh s ropnými produkty na Blízkém východě). Firma s ústředím v Baku má několik filiálek v Ázerbájdžánu, v nichž zpracovává dovážený čaj. Kontroluje hlavní značky Azer a Final. V každé filiálce je dosazen zástupce vlastníků holdingu.   Procházíme místy, kde probíhá fermentace. Aroma je ještě silnější než v Auroře. Ani tady pohled do výrobní haly nevybízí k optimismu. Ani ne deset zaměstnanců. Zdejšímu čaji konkuruje v obchodech po celém Ázerbájdžánu čaj ze Srí Lanky. Vůni Lenkoranu v krabicích s nápisem Azerčaj nenajdeme (a pokud, jen podřadné zbytky přimíchané k dovezenému). Pravý domácí neřezaný se dá koupit už jen vzácně – jako sypaný v okolí čajových továren, v Lenkoranu nebo Astaře. Oficiálně ještě existuje třetina plantáží, ale to je jen údaj na papíře.   Inženýr Mamedov, sympatický šéf s úsměvem plným zlatých zubů, to ale nevzdává: „Náš čaj má ze všech odrůd nejméně kofeinu, a to se cení. Nejen že je zdravotně nezávadný, ale navíc léčivý. Nemá tolik tříslovin a tak ani déle louhovaný nezhořkne. S výraznou vůní a osobitou chutí má cenu zlata. Lenkoranský čaj rozhodně nezanikne,“ přesvědčuje a ukazuje po hale. Teprve teď si všímáme několika moderních strojů, dokonce i ženy jsou v bílých pláštích, ne jako v Bürdželi v pracovních „krojích“. Zjišťujeme, že zdejší přírodní čaj jde výhradně na export – jednou, dvakrát týdně vozí čaj v pytlích vylepených hliníkem autem do Baku a platí se za něj v tvrdé měně – dva tři metráky čaje, který vezou, mají hodnotu 15 tisíc dolarů. Jak ale přivést lidi zpátky na plantáže? Mamedov věří, že jakmile se otevře železnice z Baku do Teheránu, pohnou se i obchody, lidé nakoupí zemědělské stroje a čajové sazenice. „Spočítají si, že se jim to vrátí,“ sní inženýr.   Pijeme čaj, který nám pak nalévá do porcelánových šálků. Zvláštní vůně a chuť po nedefinovaném koření roste doušek po doušku. Každým dalším jako by z čaje prýštila svěží šťáva. Vzpomenu na to, když se večer vracíme do Baku. Noční vlak, takový lepší dobytčák, mužici zalezlí na rozložených pryčnách jako v podpalubí, vodka teče proudem, ale také se roznáší čaj – anonymní zavarka z termosky dolitá horkou vodou ze samovaru. Nikdo příliš nepřemýšlí, jaký čaj pije. „Indické čaje jsou levnější,“ řekne mi jeden rozkurážený mužik, „ale teď si se mnou raději dej stakan vodky!“   V Íránu všechno jinak

Stačí přejít do sousedního íránu, a okamžitě přestanete mít dojem, že se ve zdejších končinách nevyplatí pěstovat čaj. Stejná krajina, stejně úrodné kopce, zhruba stejně srážek, vše dělí jen hraniční čára. Čaj tu roste na tisících hektarech – kromě pobřeží, odkud ho vytlačuje kiwi. Zlatavá tekutina je málokde tak populární jako v Íránu. Jsme v islámské zemi, na jiný nápoj stěží narazíte. Typická čajová krajina však začíná až nad Raštem.   „Čaj má hořet jako oheň,“ říká náš hostitel, když pohlédne proti světlu do sklenky. Perská duše je duší básníka a podobně je to i s čajem. Čaj, to je v Íránu celá kultura. Docela jiný svět než ázerbájdžánský. Sedíme na koberci, který k čajovému posezení patří stejně jako cinkání sklenek o porcelánové podšálky. Jsme na íránském severu, nedaleko od Másúle. Za námi se zdvihají typicky zelené pahorky. S ničím jiným se nedají zaměnit. Z dálky vypadá čajovník jako neurčité křoví, příliš nízké na les, zato s pozoruhodně pravidelnou strukturou. Zblízka ovšem úhledné keříky s pečlivě zastřihovanými korunkami působí jako dokonalá okrasa, chlouba zahrádky. V téhle vlhké divočině nemůže být nic malebnějšího. Pravé íránské subtropy, magická země zasvěcená čaji…   Před sto lety tu nebylo po čajovníku ani stopy a kolem rostl neproniknutelný les. Ani tradice pití čaje ze samovarů není v Íránu nijak stará. Přinesli ji sem teprve před dvěma stoletími Rusové v době své šířící se obchodní i mocenské expanze na jih. Trvalo ovšem ještě skoro celých sto let, než do Íránu přicestovaly první sazenice čaje, které na kaspickém pobřeží nalezly vhodné teplé a vlhké klima.   Vše u čaje   Čaj k Íránu patří stejně jako růže, básně a černé ženské závoje, čádory. Deset nebo dvacet skleniček je běžnou denní dávkou, a tak není divu, že požívání čaje se stalo návykem srovnatelným se závislostí. Popíjení čaje Íránce sjednocuje. Bez čaje (perské slovo čáj je výpůjčkou z hindštiny) se neodehraje žádné jednání, schůzka lidí známých i neznámých. Čajovny (vlastně kuřárny vodních dýmek, v nichž není podáváno nic než čaj) jsou místem k setkávání a nahrazují evropské hospody. S jedním velkým rozdílem – prostředí čajoven je takřka meditativní a prosycené kulturou. Není náhodou, že právě u čaje se v Íránu konají recitace poezie či veřejná vystoupení vypravěčů a lidových bardů. Je v souladu s místní súfijskou tradicí (učením islámské mystiky), že pravé perské čajovny, jako prostor obestřený jistou dávkou výlučnosti a spiklenectví, nebývají v interiéru měst na první pohled patrné a nezasvěcený je musí hledat nezvykle dlouho.   Čajoven v Íránu není zas tak mnoho, rozhodně méně, než by odpovídalo popularitě nápoje. Tamní režimy asi vždy podvědomě bránily poddaným v ­nekontrolovaném sdružování. K tradičnímu vybavení čajoven-­-kuřáren nepatří židle či křesla, nýbrž z prken sbité palandy opatřené koberci a polštáři a přiražené ke stěně. „Moderní“ čajový nábytek nahradil původní ájván – hliněné pódium podél zdi určené k popíjení čaje a pozorování ruchu na ulici i uvnitř domu, které tu a tam přežívá v zastrčených kuřárnách na venkově. Lenoška, dřevěný mobiliář pro čaj a dýmku (gáliján) nese v perštině vzletné, leč příhodné jméno – tacht, trůn. V Íránu se při čaji trůní…   U čaje a vodní dýmky dokážou muži prosedět věčnost. V pohodlí s nohama na kobercích a rozvalení v polštářích tráví za uklidňujícího bublání dlouhé chvíle odpočinku a odevzdání se spíš svým myšlenkám než dlouhým hovorům se spoluležícími. Se sklenkou a hadicí dýmky v ruce se tu cítí sobě rovni, podobně, jak tomu je na koberci v mešitě.   Svět jen pro muže   Že se pijáci čaje uchylují do mešit, může pohledem z Evropy překvapit. Souvisí to ovšem s místem, které si v tamním životě udržuje náboženství. I k islámu patří čaj a duchovní prostředí mešity poskytuje vhodné a důstojné prostředí pro jeho konzumaci. Ostatně meditace při čaji nemá daleko k náboženskému vytržení. Mladíci na venkově se tu scházejí u samovaru po modlitbách, stejně tak senioři umějí pod chladivými kopulemi trávit při zlatavém nápoji dlouhou popolední siestu.   Vařit výluh z čajových lístků je pro mollá, íránské duchovní, jednou z důležitých povinností. Celé rodiny mužů spjatých s mešitou si přivydělávají sekáním homolí cukru pro mešitu. Při pravidelných obřadech cinkají sklenky, přinášené podnosy plné čaje vrhají odlesky od žárovek v křišťálových lustrech. A tak v Íránu je vlastně právě mešita největší čajovnou!   Čaj a jeho obřad v Íránu i v celém Orientu svědčí o patriarchálním rázu tamní kultury. Prostor čajoven nasycený vonným dýmem je doménou mužů. Přítomnost ženy je tu naprostou výjimkou a zdá se být signálem čehosi podezřelého. Pověst osoby ženského pohlaví přistižené v čajovně by utrpěla, jako by spáchala závažný poklesek.  

Epilog

Éra čaje rozhodně nekončí. V Íránu ani v Ázerbájdžánu. Když u Kaspiku prší, je to pro čaj požehnání. Proč se tedy pasou na ázerbájdžánských čajových plantážích krávy?Jak pít čaj po ázerbájdžánsky   V dnešním Ázerbájdžánu čaj bojuje o přízeň s vodkou a nejnověji s pivem, jako nejlidovější nápoj ovšem stále funguje na venkově. Čajchana (çayxan   ) se samovary a okovanými čajníky: pojmenování místa, kde se podává čaj, má nádech Orientu. V kosmopolitním Baku ovšem jinde běžné slovo vzbuzuje lehký úsměv – asi jako bychom se na pražském Zlatém kříži ptali po ubytovně. V čajchaně se odehrává veřejný život, alespoň ten mužský, neboť ženy do čajoven zpravidla nechodí. Chlapi v nich sedí u stolů nebo před nimi na lavicích a s oblibou hrají v hloučku nardi (vrhcáby), popřípadě šachy.   Směrem k jihu čajoven přibývá, čajem obdařené a požehnané jsou talyšské kraje: v Masally anebo Lenkoranu dýmějí samovary při průchodu bázárem snad v každém třetím krámu. Čajovny jsou v Talyši tak časté, že je někde zřizují i na místě autobusových zastávek, doslova mezi ploty, kde se jinak pasou stáda – stačí stůl, stlučená stříška a pult, aby se dal postavit samovar.   Čaj je v Ázerbájdžánu symbolem vřelé pohostinnosti, podobně jako na Moravě víno či slivovice. V domácnostech k němu tradičně nabídnou zavařeninu z nejrůznějších druhů ovoce (třeba z fíků, kiwi, z ostružin nebo višní), kdežto v čajovnách už jen cukr. V domácích cukřenkách navíc nechybí nahoře pár bonbonů, patří to k bontonu, ve stylu oslaďte si život něčím lepším.   K nejpohostinnějším etnikům patří bezesporu Talyšové. Pozvání na čaj není setkáním na čtvrt hodiny. Podle místního zvyku hostitelé čaj neustále dolévají, takže se i náhodné posezení pořádně protáhne. Zato chladnoucí čaj patří do výlevky, nehodí se pít něco takového, jenomže v přemíře hodování nelze zvládnout obvyklý rituál, bavit hostitele, najíst se z mnoha chodů a přitom včas a dostatečně vyprázdnit řádný stakan vodky.   Čaj se připravuje a pije podobně jako v sousedních zemích, v Turecku či Íránu – silný výluh zjemňuje voda ze samovaru. Ten voní dřevem, do středového válce přijdou dřevěné uhlíky nebo kousky dřeva a tak celý mechanismus nastavený rourou dýmí jako malá kamínka. Ruské „nikolajevské“ (vyrobené za posledního cara) samovary přecházejí z generace na generaci jako rodinné stříbro, a pokud se prodávají, tak coby cenná antikvita.  

Čaj se podává v konvičkách (čájnik) a nalévá do malých sklenek. Obvykle nestojí čajník víc než 40 kapiků (q  pik) čili 10 korun, lze z něj vydobýt 6 až 7 malých sklenek. Pro dvě osoby je tak jeden čajník – usednout k menšímu množství lze považovat za výstřednost. Jen v části Talyše už neservírují z čajníků, ale jako v sousedním Íránu, sklenku po sklence. Čajové sklenky jsou nahoře rozšířené, aby připravený doušek rychleji chladl, uprostřed zúžené, takže zbytek zůstává horký – z takových pijí čaj v Turecku. Tam, kde chce hostitel zapůsobit, podává čaj postaru, do porcelánových šálků. V zemi se tradičně šetří. Svědčí o tom talyšské okované čajníky vyztužené plechovými pásky jako od dráteníka.  

 Přestože se to nezdá, vyprahlé hrdlo osvěží horký čaj s přikusovaným cukrem kupodivu víc než místní mdlé pivo. Pít čaj v Ázerbájdžánu má ovšem jednu vadu, listy v čajníku plavou a tak jak zavarka chladne, zároveň těžkne a hořkne. Dolívat ovšem není čím, a tak nejspodnější louh lze pozřít jen s masivní cukrovou dotací. Zjeví-li se na talířku proužek citronu, je to nadstandard, který se jistojistě odrazí na ceně. Lžičku, krystalový cukr a citron dávají jen cizincům, od nichž se bůhví proč neočekává, že budou pít po „ázerbájdžánsky“.  Historie íránského čaje   Íránci se s čajem seznámili pravděpodobně prostřednictvím Mongolů při jejich vpádu ve 13. století. Čaj Peršanům zřejmě nijak zvlášť nechutnal a ještě v 18. století byl považován za výsadu elit, libůstku šáhova dvora a aristokracie.   Původní pokusy vysadit čajovník indického nebo čínského původu se nezdařily a dovážený čaj svou cenou širší vrstvy odrazoval. Až do začátku 19. století zůstala nejoblíbenějším nápojem v Íránu káva, která se do země šířila z Arábie zásluhou poutníků a obchodníků již od konce středověku.   Vlastní dějiny íránského čaje započaly teprve na sklonku panování kadžárovských šáhů v Láhidžánu na severu země. Když se zdejší rodák Mohammad Mirza, známější jako Kášef Al-Saltáne, stal perským konzulem v Britské Indii, rozhodl se přenést pěstování čaje do své vlasti. Tam se v té době pil skoro výhradně indický čaj dodávaný britskými společnostmi. Získat oficiálně čajové know-how se pro diplomata ukázalo jako nemožné. Největší britské výnosy z Indie totiž pocházely právě z čaje a příslušné vědomosti Britové pečlivě tajili. Konzul použil lsti, vydával se za francouzského laboranta a podařilo se mu skutečně dostat k práci na plantážích a v čajových továrnách. Poznatky pak tajně vyvezl do Íránu spolu s čtyřmi tisíci rostlin a kolem roku 1900 zahájil pěstování čaje v kaspické provincii Gílán. Odtud je dnes na 90 procent současné íránské produkce (zbytek v navazující provincii Mázandárán).  

Ročně se sklidí až 300 tisíc tun, ani to ovšem nepokrývá domácí spotřebu. V souboji s progresivními plodinami (typu kiwi) čajovník sice nevyhrává, ale rozhodně neustupuje. Vděční farmáři postavili zakladateli íránských čajových plantáží v jeho rodišti mauzoleum, které od r. 1996 slouží zároveň jako muzeum čaje. Vzhled pomníku a muzea pod jednou střechou je symbolický – napodobuje siluetu původní sušárny čaje (marbaraše), tak jak se stavěly v dobách Kašefa Al-Saltána.