Text a foto Tomáš Kubeš

Nikdo nezná současnou situaci v Tibetu. A to přesto, že se v poslední době kvůli nepokojům a blížící se olympiádě v Číně stále častěji objevuje tato legendární země na hlavních stranách médií. Někdo by možná řekl „konečně“, protože v minulosti svět na Tibet úplně zapomněl.

Čínská vláda teď nevpouští do země žádné zahraniční novináře, vyjma těch, kterým připraví čistě propagandistické cesty do předem zvolených míst. Navíc omezuje neorganizovaný kontakt Tibeťanů s turisty. A tak se můžeme jen domnívat, co se tu vlastně ve skutečnosti děje. Nikdo určitě nepropadá iluzím, že čínská vláda utěšuje demonstranty a povídá si s mnichy, kteří jsou tady pokaždé hybnou silou protičínských protestů. V Tibetu jsem byl před nějakým časem, země ve mně dokonale zanechala spoustu pocitů a ty mi teď umožňují trochu lépe vidět do zpráv oficiální čínské agentury, kterými zásobuje zahraniční média.   TÁHLO MĚ TO JAKO MAGNET   Jako mnoho dalších, i mě ovlivnila četba mnoha knih o bájném království na střeše světa. Byl jsem opojen romantickými představami o tajemných klášterech a nadpřirozených schopnostech mnichů. Využil jsem tak první možnost vysněnou zemi navštívit.   Před deseti lety bylo možné do Tibetu cestovat jedině organizovaně, ale nebylo to tak přísné jako dnes. Vízum do Číny sice platilo na celém území, ale policisté občas vyžadovali jakési další povolení, které nikdo nikdy neviděl a ani nevěděl, jak vypadá. Neměli ho dokonce ani turisté, kteří přijeli oficiálně s cestovní kanceláří. Někdy tak stačilo usmát se, jindy bylo třeba přidat hrst bankovek. Na několika místech si z toho policie udělala výnosný byznys.   V tu dobu bylo nejsnazší přijet do země po zemi z Nepálu nebo z města Golmud, kde končila vlaková trať. Tady už čekali vládní udavači a policisté, kteří každého individuálního turistu odvedli do jediného povoleného hotelu, kde měl čekat, až se utvoří skupinka, která zaplní autobus. Mělo to i jeden háček, doprava do Lhasy a hypotetické povolení stály 700 až 1000 amerických dolarů. Většina dobrodruhů se tak snažila uniknout ze spárů úřadů a jednoduše stopnout nějaké auto. Někdy se to podařilo a až do Lhasy jste se dostali za zlomek ceny. Jen s tím rozdílem, že vás řidič před zátarasy s kontrolami vysadil a museli jste tento bod zdálky obejít.   Další možnost – autobus, pro místní za pouhých 20 dolarů, byl sice pro cizince dražší, ale část peněz padla na úplatky. Jindy stačilo se schoulit pod sedačku a zabalit do jačí kůže, kontroly nebyly moc pečlivé.    POHODA VE LHASE SKONČILA   Jakmile jste už byli ve Lhase, nikdo si vás nevšímal. Odhaduji, že v tu dobu přijeli stejným způsobem, jaký jsem popsal, dobré dvě třetiny návštěvníků. Dnes sem jezdí pravidelný vlak z Pekingu, kde už úřady příliš neobalamutíte, dostat se do Tibetu neorganizovaně je tak velice obtížné, ne-li nemožné. Režim přitvrdil. Vlak, který většina naivních turistů považuje za pohodlnou možnost dopravy a unikátní stavbu, paradoxně Tibetu ubližuje a likviduje kulturu mnohem rychleji, než tomu bylo dříve. Nejenže denně sem přiváží nové přistěhovalce-Číňany, ale také velice rychle dokáže přepravit armádu a jednoduše potlačit jakýkoliv odpor (pomineme-li to, že urychlí drancování nerostného bohatství). Samozřejmě, pokroku nejde zabránit, ani konzervovat zemi do jednoho velkého skanzenu.  

Dnes potřebuje každý cizinec před vstupem do Tibetu povolenku a před cestou je lustrován, zda náhodou není novinář. Volný pohyb bez kontroly průvodce, což často bývá agent tajné policie, je znemožněn. Bezohlednost a netolerance Číňanů jsou nejen pověstné, ale bohužel jsou tu dost vidět. Tibeťané sice mají autonomii, ale pokud sem přijedete, na první pohled to tak nevypadá. Na většině správních míst jsou Číňané a k zemi se chovají jako ke své kolonii. Už před lety byl patrný velký vliv přistěhovalců, kteří za podpory vlády ovládli ekonomicky život ve městech. Každý, kdo se rozhodl přesídlit do Tibetu, získal vládní půjčku nebo garanci slušného zaměstnání, což není v Číně vždy samozřejmostí. A možnost zplození dvou dětí bez sankcí (v Číně je pod pokutou povoleno jedno) je dalším lákadlem, jak zemi osídlit.   ZAPOMEŇTE NA TIBETŠTINU   A tak se opravdu nelze divit Tibeťanům, kteří se velice rychle stali ve vlastní zemi menšinou. Režim potírá především jejich hlavní identitu, tedy jazyk a kulturu. Ve školách je samozřejmostí čínština, tibetština se stává jen okrajovým jazykem. Jediným centrem, kde lze získat vzdělání v rodném jazyce, se tak stávají kláštery. Mniši ovšem byli vždy inteligencí, která odporovala režimu, a nevzdělanci se lépe ovládají, a tak jsou počty mnichů přísně stanoveny. Vládní úředníci se snaží obalamutit veřejné mínění, že kontrolovaný život v klášterech je ukázkou tolerance. Během putování po venkově jsem ale narazil i na spousty mnichů, kteří zakládali na bohem zapomenutých místech kláštery, aby unikli bedlivému oku cenzorů. Otázkou zůstává, na jak dlouho.   Mnozí turisté si vůbec neuvědomují, uchváceni bohatou kulturou, jaký režim funguje v klášteře. Všemocný správce bdí nad jejich blahem turistů za tučné vstupné a často je přivádí i doprostřed modliteb. Cizinci samozřejmě touží po fotografiích stejně jako já, ale jde o to mít v sobě i kousek taktu. Občas mi to připomínalo živý skanzen, kterým se kláštery pomalu stávají.  

Přestože si myslím, že turistika je jednou z možností, jak do země přinést informace a poznat skutečný stav, je rovněž jedním z faktorů, které likvidují místní kulturu. Abych byl spravedlivý, musím poznamenat, že čínská vláda investovala do obnovy klášterů nemalé prostředky, dokonce i do těch poničených během kulturní revoluce. Vidí budoucí tučné zisky z turistiky. Část peněz byla však také od různých neziskových organizací, které ovšem směly poslat peníze jedině pod hlavičkou čínské vlády. Je paradoxem, že ta je pak využila k vlastní propagaci toho, jak pomáhá. Mniši se sem mohli vrátit, kromě svého poslání ale musejí navštěvovat školení „vlasteneckého cítění“.   TIBEŤAN – NEVÝHODA V TIBETU   Být Tibeťanem bylo vždy v Tibetu nevýhodou. Sám jsem viděl, jak byli Tibeťané (dokonce i přede mnou) uráženi a zesměšňováni pro svoji odlišnost. Zažil jsem i případ, kdy opilí čínští policisté jen tak zkopali kolemjdoucího Tibeťana. Jen tak, protože se chudák nebude bránit a v systému arogance moci ani nemůže, dopadl by naopak ještě hůře.   Teprve s odstupem času dnes chápu, proč tibetští řidiči, když se cestovalo autem, tak úzkostlivě trvali na navštěvování restaurací a obchodů, které patřily Tibeťanům. Jen tak se mohou vzájemně podpořit. Turisté toto často nechápou a svoji peněženku vyklopí kdekoliv. Koupí tibetských výrobků nebo návštěvou restaurací Tibeťanů (pokud nějaké ještě najdou) mohou podpořit místní obyvatele. Jinak přispívají komunistickému režimu na to, co se v Tibetu děje.   POZOR, CO BERETE S SEBOU   Dost často je velkou vzpruhou pro Tibeťany malý obrázek dalajlamy. Často se stávalo, když jsme byli s mnichy o samotě, že mi ho přinesli s několika poklonami ukázat. Jindy se jím zase chlubili pastevci – přinesli jim ho turisté. Bohužel mít takový obrázek je v dnešním Tibetu trestným činem, za který můžete skončit na několik dnů v kriminále. A pokud u někoho najdou tibetskou vlajku, tak to už je i několik let vězení za rozvracení. A kdyby se náhodou někdo svěřil s myšlenkou samostatnosti Tibetu, tak to je opět vězení. Úřady se snaží všechny umlčet už v zárodku.   Každodenní propaganda sice mluví o rozvíjení autonomní republiky, Číňané ale neumějí komunikovat, jednoduše stále využívají pozici síly. Velké prostředky, které režim investuje do rozvoje, většinou končí ve spárech místních úřadů a čínských obchodníků, kteří se tu chovají opravdu bezohledně. Kdo byl před lety ve Lhase, pravděpodobně by ji dnes nepoznal. Staré historické domy a šlechtická sídla byly srovnány se zemí a ve městě vyrůstají vysoké kachlíkové a skleněné domy, které nejdou v zimě ani vytápět. Prostě staré má nahradit jen nové. A sociální rozdíly mezi přistěhovalci a Tibeťany se stále prohlubují. Původní obyvatelé jsou vytlačováni na periferii a venkov. Jak mi kdysi ­řekl jeden čínský úředník: „Co jiného se dá s tím dobytkem dělat?“ Tato věta mi dokonale utkvěla v paměti, jednoduše totiž vystihuje situaci.  

I MIMO POLITIKU   Nemá cenu pouštět se do rozebírání politiky, stačí se jen zmínit, že dalajlama chce autonomii a Číňané o tom nechtějí ani slyšet, skoro to vypadá, jako kdyby čekali na pozemskou smrt dalajlamy. Nedávno schválili zákon, který přímo vládě umožňuje vyhledávat reinkarnace mnichů, a tedy i dalaj­lamy. Mnichy a dalajlamou vybraný mladík Gendün Čhökji Ňima, který měl být převtělením svého předchůdce, byl hned po svém nalezení odvezen ve věku šesti let v roce 1995 a dodnes se neví, jestli ještě žije a kde. Úřady vybraly Gjalcchän Norbu, ten ale studuje v Pekingu, kde po pečlivé převýchově hraje jako Čínou uznaný pančenlama podstatnou roli při ovládnutí duchovního světa, který chtějí mít komunisté také pod svou kontrolou.   Stejně prazvláštní je také postoj USA k Tibetu. Zdejší organizace bojující za samostatnost zařadila na seznam teroristů. Žijeme prostě v globálním světě, kde vše souvisí se vším. Po všem, co jsem viděl, se nemohu ubránit paralely s Darfúrem, kde si polovojenské milice připravují zemi na osídlení vybíjením současných obyvatel. Připomínám, že s čínskou vojenskou pomocí. I když Čína prozatím otevřeně nepřesidluje původní obyvatele, podporuje stálý příval nových osídlenců. Je to boj o prostor.   NEJDE JEN O TIBET

Čínský ekonomický drak se vzmáhá, podnikat může každý, stačí mít konexe nebo dát dobrý úplatek, ale občanské svobody stále chybějí. Chování vládnoucí elity zůstává víceméně stejné. Myslet si můžete, co chcete, ale říkat to nesmíte. Obyvatelé venkova se v současné době bouří, ale při sebemenším protestu režim využívá násilí a zatýkání. Zprávy o tom dnes pronikají do světa poměrně více než dříve, i když se komunisté snaží jakoukoliv negativní informaci zadržet neuvěřitelně dobře propracovaným systémem cenzury. Ostatně i mnohé západní firmy, jako je například Google, jim usnadňují práci. Vidina vydělaných peněz je větším lákadlem než jakákoliv hrdost nebo původní myšlenka volného šíření informací. Uvidíme sami, co se bude psát při olympiádě. Oslavné texty? A Tibet? Bojkotovat Čínu v dnešní době jednoduše nejde, většina výrobků se vyrábí právě tam, mnohé zahraniční firmy vydělávají díky levné pracovní síle. Každý ale může vyjádřit svůj názor třeba tím, že před levnějším čínským zbožím dá přednost jinému. Kdyby takové řešení volila většina Evropanů, možná by si názorů Evropanů Čína více všímala.   EPILOG

A jelikož jsem tímto textem napsal kritiku, počítám i s plným vědomím s následky. Vízum do Číny už pravděpodobně nikdy nedostanu, stejně jako mnozí přede mnou, kteří veřejně vyjádřili svůj názor. Na druhou stranu, co jsem viděl, mi dokonale stačilo.

Z hlavního pekingského nádraží – zajímavé hypermoderní stavby – jedu rychlíkem do bájného odpočinkového místa čínských císařů (mimochodem, kde všude ti chlapi vlastně neodpočívali?). Chengde leží zhruba dvě stě kilometrů severozápadně od Pekingu.

Cesta trvá čtyři hodiny. Vlak po chvíli začne stoupat do hor, cestou míjí starší průmyslovou oblast. Je to docela síla, všude samé uhlí. Trochu to připomíná počátek čínské industrializace v padesátých letech.Chengde je menší provinční město s rozvinutou sítí služeb. Ubytovávám se přímo v centru v hotelu, který už má své nejlepší dny za sebou. Na ceně to ale znát není. Bohužel. Místo pro odpočinek císařů je vlastně komplex paláců v různých architektonických stylech. Nejefektnějším z nich bude asi Malá Potala, která – jak název napovídá – je imitací dalajlamova paláce v tibetské Lhase. Kopie má asi třetinovou velikost proti skutečné lhaské Potale a postavil ji druhý císař dynastie Čching Qianlong, aby ukázal, že si váží přátelství s Tibeťany. Vstupné na čínské pamětihodnosti se od mé poslední návštěvy velmi zvedlo. Jediné, co je v Číně stále ještě levné, zůstává jídlo. Cizince zde „natahují“, jak to jen jde, dělají to ale elegantně a se stylem. Chytrost místním září z očí. Není také divu, jsou zde již pět tisíc let. 

Kopie vedle kopie

Navštěvuji další chrám (Nebo je to klášter? Je jich tu bezpočet.). Všude spousta mnichů, dva z nich – jsou o něco mladší – se k sobě neustále tulí. Když se je ale při tom snažím vyfotit, okamžitě ukazují, že ani za boha živého. Pokouším se o to snad pětkrát, ale kdepak!Objevuji pak jakýsi trh religiozních suvenýrů pro věřící. Hned u něj předvádějí své kousky umělci z nedalekého divadla. Jeden mne dokázal velice zaujmout: Má malý pojízdný myší cirkus. Ano, myší, slyšíte správně! 

Myší má asi deset a každá z nich umí něco, všechny dohromady pak vytvářejí celé představení. Poslední z nich naskočí do jakéhosi košíčku a sjede na lanku do malého domečku vyřezaného z lepenky. „Principál“ se potom na mne mírně připitoměle usměje a významně dodá: „Hohóo home, sweet home!“Vstup do císařské zahrady Mountain Resort stojí 90 jüanů, což není málo, místní sem mohou zadarmo. Zahrada, či možná spíše rozlehlá obora, působí přívětivě. I tady je neuvěřitelná spousta čínských turistů. Je zajímavé je pozorovat (a pevně doufám že pro ně je zajímavé pozorovat i mě). Všude kolem se naprosto volně potuluje spousta krotkých jelenů a laní, jsou tak ochočení, že jsem z toho jelen já. Po chvíli se ke mně přidává jedna dívka a ne a ne se ode mne odlepit. Mluví dobře anglicky. Je to klasika, chce prostě s někým konverzovat v angličtině. 

Povídáme si a nakonec zjistím, že v její přítomnosti ubíhá čas rychle a příjemně. Navštěvujeme společně další chrámy a paláce. Má různé průkazky a díky tomu všude vstup zadarmo, mrška.Nejen Malá Potala je věrohodnou imitací svého tibetského protějšku. Dozvídám se, že císařové v Chengde nechávali cíleně stavět napodobeniny paláců a chrámů z různých koutů Číny. Jejich služebníci (z jimi porobených krajů) se tu pak mohli cítit jako doma a vykonávat to, co mají, tedy sloužit „říši středu“, s mnohem větší ochotou.  Dvě věže Celý chrám je plný různých zákoutí, vše velmi barevně, elegantně vymalováno. Čekáme na jakousi divadelní ceremonii, která ale nakonec bohužel trvá pouhé dvě minuty. A pak ještě další chrám. Na jeho konci sedí pod věží dva starší muži. S radostí se nechávají fotografovat, pozitivní energie z nich přímo srší. Když odcházím, přejí mi oba bělovousí dědečkové mnoho let života ve zdraví. Jak mi později vysvětluje moje průvodkyně, je to v Číně vrcholový projev zdvořilého rozloučení. Nakonec zvu Mary (tak se představila evropským jménem, jak čínsky, si bohužel nepamatuji, bylo to nevyslovitelné) někam na večeři. Může si sama vybrat. Bere mě do známé lidové restaurace na kapra. Ryba je tak nádherně vysmažená, až se v ústech rozplývají i její kosti. Bůhví, jak to tady ti kuchaři dělají. Že umí, se ale ví po celém světě. Ráno se Mary objeví znovu a zve mě podívat se na Dvě věže, ne ty z Pána prstenů, ale na známou místní atrakci. Jedná se mimochodem o velice spektakulární záležitost: Dvě strmá homolovitá skaliska, na jejichž vršcích jsou postaveny opevněné věže. Jak jsou ale přesně staré, široko daleko nikdo neví. Vypadá to tu ale jako v pohádce. Všude kolem se vinou pěšinky do menších chrámů a svatyní. Dojem dokonalosti kazí jen lanovka. Jedno z  poutních míst Mladý Číňan z jednoho univerzitního nakladatelství mi pomůže sehnat jízdenky na mikrobus, kterým se dostanu do vnitrozemí. Taiyhuan je prý malé město, má „pouze“ tři miliony obyvatel, což, jak můj nový známý dodává, není na Čínu skoro nic. Leží ale v pohoří Wu-tchaj-šan, jedním ze sedmi hlavních poutních míst Číny. 

Cestou mám konečně šanci vidět naplno chudobnou Čínu: domky či malé jeskyně vydlabané do jílovitých svahů, zastaralý průmysl a zaostalý venkov. Chudoba tu na člověka přímo křičí…Všichni kolem mě něco jedí. Číňané, jakmile se dostanou do jakéhokoliv dopravního prostředku, okamžitě začnou jíst. Sušené maso či ryby, oříšky, sušené ovoce… Také si neustále během cesty všelijak přesedávají, systém jsem nepochopil. 

Městys Taiyhuan je pro Číňany něco jako Lourdy pro Francouze či Santiago de Compostella pro Španěly. Kam až oko dohlédne, všude jsou řady chrámů uprostřed nádherného horského panoramatu.V jednom chrámu se zrovna líčí divadelní skupina místní čínské opery. Děvčata jsou nádherně zmalovaná a mají legraci z mého neutichajícího fotografického zájmu o jejich obličeje. Před chrámem si místní dědkové pečou brambory v popelu z dohořelých vonných tyčinek. Vypadají docela jinak než lidé v Pekingu. Jeden z nich pokuřuje dlouhou dýmku z prasečí kosti. 

Těžítko s Maem

Zimou nemohu ani dospat (jsme přece jen vysoko v horách) a dávám prazvláštní snídani. Polévku z jáhlí. Musím říci, že nic moc.Opět bloudím po nesčetných chrámech plných mnichů. Někteří se fotit nechávají bez problémů, jiní naopak vůbec ne. Nezáleží na tom jak jsou staří – zajímavé. V chrámech se vyjímají podivná sousoší svatých mužů a samozřejmě Buddhů ve všech pózách a rozpoloženích, mniši, jeptišky, poutníci všeho druhu, ale (bohudík) jen velmi málo západních turistů. Čínští turisté jsou naopak miloučcí: mniši je učí, jak správně obětovat Buddhovi ovoce či vonné tyčinky. Můžete zde nakoupit suvenýry všeho druhu od religiozních až po miniatury Mao Ce-tunga či sušené místní houby. Nemohu to vydržet a kupuji si těžítko s Maem, málem jsem zakoupil i budík (také s Maem, samozřejmě). 

Jídlo (na rozdíl od jiných koutů Číny) tady není nic moc a často je i studené. Vyrábí a popíjí se zde také mnoho druhů různých pálenek, jako všude v horách v Asii, kde bývá chladno. Anglicky se domlouvám jen s velkými obtížemi. Víc záleží na mých pantomimických schopnostech.Později ochutnávám i místní pálenku fenjew. Má „jenom“ 48 promile a spím pak po ní ovšem jako medvídek. Kost a brčko

Zdál se mi podivný sen, ve kterém se střídaly všechny ty tváře mnichů, které jsem včera fotografoval… V sedm tak raději úspěšně zaujímám místo v malém mikrobusu vedle párku studentů až někde od hranic s Mongolskem.Když cestou dolů z hor zastavujeme kvůli tankování, vidíme skupinu žen a děvčat v červenožlutých úborech, jak bubnují jako pominuté a třískají do činelů. Od spolucestujících se dozvídám, že jsem svědkem zahájení provozu benzinové pumpy. 

V poledne přijíždíme do Datongu. Místní atrakcí jsou obří Buddhové, největší má sedmnáct metrů, vytesaní přímo v jeskyních ze skály. Jsou nádherní, nečekal jsem, že něco takového dokáže člověk vůbec stvořit. Bloumám od jeskyně k jeskyni a mírně si tak medituji s nesčetnými pány Buddhy. Jeskynní chrámy vznikaly v době, kdy byl Datong ještě hlavním městem pro dynastii Wei. Sídlila tu asi do roku 494.Město Datong se právě nachází v architektonické transformaci. Kupodivu nemohu nikde objevit žádnou restauraci, což není v Číně obvyklé. Nakonec jednu najdu v malé čínsko-muslimské čtvrti, která je těsně před zbouráním. Menu je jako vždy pouze v čínštině, takže si vybírám jídla způsobem čínské rulety. Jedno si budu pamatovat asi do smrti: hovězí kost a k ní brčko na vycucávání morku. Cestou do hotelu, už za tmy, objevuji jakýsi malý podnik, kde právě tři dívky v minisukních myjí hlavu (doslova) jakémusi důstojníku z povolání. On se přitom dívá na televizní obrazovku, kde právě probíhá jakýsi dokument o čínské lidové armádě… Vše ozařuje světlo fialově-růžových neonů. Fotka by jistě stála za to, ale mám obavu, že by se fotografování jak dívkám, tak důstojníkovi příliš nelíbilo. 

Bývalé hlavní město

Kdo nebyl v Xianu, ten nebyl ve střední Číně. Bývalé hlavní město, kdysi spolu s Římem a Konstantinopolí největší v tehdejším světě, se stalo světoznámým díky náhodnému objevu slavné, takzvané terakotové armády. V roce 1974 rolníci, kteří kopali studnu, objevili jeden z největších archeologických nálezů minulého století, ukrytou armádu asi šesti tisíc terakotových válečníků v životní velikosti a plné zbroji, včetně třiceti pěti válečných vozů i s postavami koní. Mimochodem, stále jsou objevovány další a další.Čínský panovník Chang-ti, posedlý představami o posmrtném životě, se chtěl cítit v bezpečí a dívat na všechny své vojáky, jak stojí v nekonečném pozoru i po své smrti… Jsou zde kopiníci, lučištníci a jezdci na koních, vše podle archeologů původně vytvořené podle živých lidí. Figuríny byly pohřbeny do země před dvěma tisíci lety. Dnes jsou znovu na světě, ale už ukryty pod střechami, které vypadají jako obří hangáry. Není divu, je to jedna z národních kulturních památek Číny. Dříve zde dokonce panoval i zákaz fotografování! 

Xian na mne dělá zvláštní dojem, cítím se zde tak nějak doma. Možná je to tím, že zdejší architektura pochází většinou z padesátých a šedesátých let. Zdejší činžáky a dětská hřiště na mne jakoby dýchají domovem, nemohu si pomoci.Procházím čtvrtí, kde žijí výhradně čínští muslimové ze západní Číny. Většina z nich má malé krámky na výrobu klíčů. Nedaleko se začíná bourat blok domů. Hned vedle skupinka Číňanů něco pozoruje, jdu se podívat, jsem zvědavý stejně jako oni. Uprostřed sedí mladý, asi dvacetiletý mladík a cosi usilovně skládá. Po chvíli zjišťuji, že to jsou malé modely různých kobylek a brouků, které velice umně vytváří z různých druhů stébel trávy. Jeho výrobky jsou nádherné a nedělají dojem jen na mne. Ráno pod lavicí

Xian by se dal zkoumat celé dny, ale já musím již pomalu zpět. Na nádraží se celkem snadno dostávám k jízdence a chvíle čekání na nádraží je docela zábavná. Číňané si totiž často čistí vzájemně uši, ano, skutečně! Mladík s dívkou či starší manželé, všichni si vzájemně krátí čas touto činností, proč ne.

V jídelním vagonu se při konzumaci jistých alkoholických nápojů seznamuji s týmem čínské státní televize, který byl v Xianu natáčet jakousi estrádu. Po chvíli se raději poroučím, abych nebyl úplně na mol. Chodím pak po vlaku a ve značně uvolněné náladě fotografuji Číňany, jak spí snad ve všech možných (a nemožných) pózách. Někteří dokonce i ve stoje!

Ráno se probouzím pod jednou z lavic hlášením z amplionu: „Peking hlavní nádraží. Prosíme, vystupte!“

Text Jaromír Pohan

Zavřete oči a sněte: prosluněné pláže ve stínu palem, opálená těla, skvělé místní speciality, prostě romantika. Otevřete oči a vraťte se do reality: máte malarickou horečku, průjmy, bolesti hlavy, zvracíte… Češi opravdu hodně podceňují na svých cestách do zahraničí takovou tu běžnou ochranu proti bodavému hmyzu v podobě obyčejných repelentů,“ varuje RNDr. František Rettich, CSc., z Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu v Praze. „Vystavují se tak nebezpečí nemocí, které přenášejí především komáři. A proti těm stačí velmi jednoduchý prostředek v podobě repelentu. Hořkou zkušenost navíc může přinést také ubytování  v hotelu. Tam rozhodně neuškodí alespoň elektrické odpuzovače.“    Jsou mezi nimi Češi   Zatímco v našich zeměpisných šířkách jsou komáři přenašeči nanejvýš takzvané Valtické horečky, běžné virové nemoci, kterou lze přirovnat k nachlazení s teplotami do třiceti devíti stupňů Celsia, v exotických krajích jsou z nich zabijáci. Malárie, kterou přenášejí, rozhodně není nijak výjimečnou nemocí. Vyskytuje se totiž ve více než sto zemích světa.   Riziku malárie je každým dnem vystaveno více než čtyřicet procent obyvatel naší planety. Především oblasti Střední a Jižní Ameriky, Afriky, Jižní Asie a Středního východu a Oceánie jsou považovány za oblasti s rizikem této smrtící nemoci. Podle odhadů Světové zdravotnické organizace se ročně vyskytuje zhruba tři sta až pět set milionů případů malárie. Více než milion končí smrtí. A mezi mrtvými jsou i Češi.  

Nejčastější chyba   V čem dělají Češi často chybu? Ráno nebo večer se postříkají repelentem a tím svoji ochranu považujeme za vyřízenou. Jenže to je chyba. Podle odborníků je účinek repelentů v ochraně proti bodavé havěti občas i rozdílný. „Někdy repelent funguje patnáct minut, někdy patnáct hodin,“ svěřuje se s osobní zkušeností lékař František Rettich. „Vysvětlení je jednoduché. Když je kolem komárů málo, bodavá samička si – zjednodušeně řečeno – řekne, že bodat nemusí, protože kolem sebe nemá velkou konkurenci. Pokud se ale člověk ocitne v obrovském hejnu komárů, je každý z nich rozhodnut za každou cenu nasát krev dříve než ostatní. Takže je pak hmyz útočnější a člověk bude mít co dělat, aby se ubránil i s dostatečnou dávkou postřiku repelentem. Proto je třeba stříkat se častěji.“   Co rozhoduje

Pro dobrou ochranu na cestách za exotikou rozhoduje u repelentů obsah icaridinu. Právě ten je vhodný pro dovolenou v subtropickém či dokonce tropickém pásmu. V 80. letech minulého století ho začala vyvíjet společnost Bayer, aby lépe ochránil lidi proti nebezpečným nemocem v tropických a subtropických zemích. Dnes je icaridin doporučený World Health Organization (WHO) jako prostředek před komáry přenášejícími malárii. Zachránil už miliony lidských životů.

Přesný návod k výrobě esence, díky níž lze transmutovat prvky, znalo podle legend jen několik lidí, kteří si své tajemství vzali do hrobu. Avšak cena zlata na světových trzích stále roste, a tak si jeho výrobu můžete sami vyzkoušet na zámku v Moravské Třebové. Nedávno tu totiž byla otevřena alchymistická laboratoř slavného Mistra Bonaciny. ●●●  

Mistra Marcuse Eugenia Bonacinu pozval na svůj zámek Ladislav Velen ze Žerotína před zhruba čtyřmi sty lety jako svého dvorního lékaře, alchymistu a astrologa. Právě jeho působení na zámku, ale také historii alchymie v českých zemích připomíná nová expozice, vpravdě multimediální a interaktivní, jak se dnes říká.

„Zámek musí být sexy, musí mít drajv, nechceme jen vitríny s popiskami,“ vysvětluje Miroslav Netolický z Městského úřadu v Moravské Třebové, která zámek spravuje. A čísla mu dávají za pravdu, protože po loňském otevření úžasné středověké mučírny se počet návštěvníků téměř zosminásobil. Je navíc jisté, že dál poroste, protože alchymistická laboratoř je více než lákavá. ●●●   První část expozice přibližuje nejstarší doklady města a zámku, k vidění je také unikátní tapiserie s motivy Ifigenie v Tauridě. Zde si můžete také hodit velkými kostkami se symboly ­zodiaku. Podle znamení, které vám padne, získáte darem příslušný lektvar. O patro výš už na vás čeká temně dokonalá alchymistická dílna. V koutě nad tajemnými listinami dřímá zaručeně pravý (ač umělý) alchymista, obklopený zkumavkami, křivulemi a dalším lučebným náčiním. Vše tu vypadá tak, jako by to zde před čtyřmi sty lety zanechal sám Mistr Bonacina.  

„Snažili jsme se vyvolat dokonalou iluzi alchymistické laboratoře, takže jsme nevynechali jediný detail,“ poukazuje Miroslav Netolický na pavučiny a staletý prach pokrývající exponáty i samotného alchymistu. Dlužno dodat, že pavučiny nemají na svědomí snovací žlázy pavoučí, ale speciální sprej. Prachovou patinu získaly na zakázku vyrobené křivule zase vyválením v písku. Až se průvodkyně nebude dívat, tak můžete potají ochutnat sušenou netopýří krev (či co to je), již má alchymista v mističce. Bude-li vám připomínat chuť mleté sladké papriky, pak nemáte smysl pro okultismus. Ovšem cihly, ze kterých je vystavěna prubířská pec, jsou autentické, přenesené ze zámecké půdy. ●●●  

Z okouzlení statickými artefakty vás vytrhne dataprojekce, která připomíná alchymii mystickou i každodenní. To už ale ke svým kouskům láká opravdový alchymista, který si pod renesančními arkádami rozbalil svůj krám. Jmenuje se Gorvin (někdy si však nechá říkat Petr Zavadilík) a má opravdu šikovné ruce: „Chemii jsem vystudoval, v chemii pracuji, a tak si můžu dovolit jednou za čas vyrobit nějakou tu alchymistickou kávu z dračího paznehtu.“ Kávu může odvážný návštěvník ochutnat, stejně jako řadu dalších lektvarů. A kde se takový alchymista pro zámeckou expozici shání? „No na internetu. Našla si mě tam vedoucí zámku, slovo dalo slovo, a já teď na arkádách dávám návštěvníkům ochutnat elixír mládí,“ směje se Gorvin. A tak ochutnejte, počkejte, až Gorvin před vašima očima zapálí vodu, a pak se ho zeptejte na přeměnu prvků ve zlato. Určitě vám poradí, ostatně knoflíky na jeho alchymistickém hábitu představují právě principy transmutace prvků a kamene mudrců.

Text Michal Dvořák, foto Marek Wágner

Zámek Moravská Třebová Otevírací doba: v červnu od úterý do neděle 10.00–16.00. V červenci a srpnu do 17.00. Více na www.zamekmoravskatrebova.cz.  

Vstupné do jednotlivých expozic: Mučírna: plné 50,- Kč, snížené 30,- Kč, Měšťanský životní styl v 17. –20. stol.: plné 50,- Kč, snížené 30,- Kč,

     Jak se žilo na venkově: plné 20,- Kč, snížené 10,- Kč

     Alchymistická laboratoř mistra Bonaciny: plné 50,- Kč, snížené 30,- Kč      Rodinné vstupné: 150,- Kč/expozice

S Olomouc region Card je vstup do všech expozic zdarma.

Na zámku je nově otevřena kavárna, kde můžete v klidu popít elixíry lásky, síly či štěstí, nebo si vychutnat mnoho druhů káv. Ty nejmenší potěší přítomnost dětského hřiště.

Text a foto Kateřina a Miloš Motani   Kam až oko dohlédne, leží přeházené kmeny mohutných stromů, hromady špalků, úlomků. Vše je zkamenělé, jako by se toho místa někdo dotkl kouzelnou hůlkou. Tohle ale není pohádka. Díváme se na největší zkamenělý pravěký les na světě. Hýří nejpestřejšími barvami.  

Před dvě stě dvaceti pěti miliony let vypadala oblast současného Petrified Forest úplně jinak. V nejstarší éře druhohor, v útvaru trias, panovalo v severovýchodní části Arizony teplé vlhké klima. Rozsáhlou bažinatou oblastí obklopenou řadou činných sopek protékalo několik řek plných vody. Břehy okolo močálů se zelenaly hustou vegetací, kterou tvořily dnes již vymřelé nahosemenné rostliny, obrovské stromové kapradiny a palmám podobné cykasy. Vysoko k nebi, do výšky až šedesáti metrů, se vypínaly koruny pravěkých jehličnanů Araucarioxylon, které připomínají současné araukárie v Austrálii, Jižní Americe a na některých tichomořských ostrovech. Rostly tu i Schilderie (podobné cypřiškům) a stromy Woodworthia. Vody obývali velcí pravěcí plazi a hustý porost byl útočištěm malých ještěrů a dinosaurů. Ani se nechce věřit   Podemleté nebo větrem vyvrácené odumřelé stromy, stromové kapradiny a uhynulé živočichy odplavovaly rozvodněné řeky postupně do močálů, kde vše zůstalo pohřbeno pod mohutnými nánosy bahna, jílu, kalu, hlíny, jezerního písku a vulkanického popela. Bez kyslíku se organické tkáně rozkládaly jen velmi pomalu a veškerá buněčná tkáň pravěkých stromů postupně nasákla vodou bohatou na křemičité minerály. Rozpuštěný nerost (oxid křemičitý, SiO2) pak postupem času ztvrdl na kámen. Z mrtvých zvířat zůstaly velmi dobře zachovalé kosterní zbytky.   Oblast močálů byla později zatopena velkými sladkovodními jezery, na jejichž dně se usazovaly další a další mohutné vrstvy. Rozlehlá oblast se pak díky procesům v zemské kůře začala zvedat vysoko nad hladinu moře a miliony let staré vrstvy se narušily. Popraskala i většina zkamenělých kmenů a vlivem erozí se začal pohřbený zkamenělý les pozvolna odkrývat. I dnes se s každým novým deštěm odplaví určité množství kdysi usazeného materiálu.   Protože přeměna dřeva v kámen byla velmi pomalá, dřevo má vykreslené i ty nejjemnější struktury. Stromová kůra, letokruhy, suky, ale i třísky vypadají jako živé. Skláněli jsme se nedůvěřivě nad celými mohutnými kmeny, nad špalky a úlomky dřeva – dokud jsme skutečně neuvěřili, že pravěký les je opravdu ztvrdlý na kámen.   Čistý křemen je bílý, našedlý, lehce tónovaný. Zkamenělé dřevo je často velmi pestré – díky příměsím železa, manganu, uhlíku, kobaltu, chrómu, mědi a jiných chemických prvků. Dokonce se tu nacházejí polodrahokamy jako například fialový ametyst, kouřově zbarvená záhněda, růžový růženín, žlutý citrín, achát, karneol, žlutý až okrově hnědý jaspis a černý onyx. Různé odrůdy křemene nahradily buněčnou tkáň a místy vyplnily různé dutinky.   Dnes je tato krajina po změně klimatu naprosto pustá, vyprahlá a velmi chudá na vegetaci. Tam, kde je půda stabilnější, rostou trávy a nízké keře, místy pak kaktusy nebo menší juky. Mezi tím vším žijí hlavně různí hlodavci, četní ptáci, užovky. Někdy se krajinou tiše mihne osamělý kojot. Je nutné dávat si tu pozor na jedovaté chřestýše. Mezi barevnými zkamenělými stromovými špalky velmi často proběhnou neméně pestré ještěrky. A při trošce štěstí je možné zahlédnout i stáda vidlorohů. Tohoto vůbec nejrychlejšího živočicha Severní Ameriky ­postihl skoro stejný osud jako bizony. Z dřívějších několika milionů kusů zbylo ke konci nesmyslného zabíjení pouhých patnáct tisíc jedinců.  

Krystalové stromy   Petrified Forest je možné projít během tří až čtyř hodin. Byla by však hrozně velká škoda omezit se jenom na několik vyhlídek. Pokud chce člověk krajinu poznat a aspoň trochu jí porozumět, musí ji projít po svých. Oblast zkamenělého lesa má tu výhodu, že k tomu stačí i několik malých nenáročných výšlapů. A komu by to nestačilo, může se vypravit do oblasti rozlehlé divočiny bez značení a bez cest. My byli v Petrified Forestu již podruhé, a tak jsme si nenechali tuto možnost utéct.   V návštěvnickém centru Painted Desert jsme si nejprve vyřídili bezplatné povolení, takzvaný backcountry permit, na dva dny pobytu v oblasti Painted Desert Wilderness. Nachází se v severní části parku. Druhou oblastí je Rainbow Forest Wilderness na jihu, tu si necháme na jindy.   S „povolením na dobrodružství“ jsme se vydali na „cestu bez cest“ a objíždíme ještě jednou už známá místa. Po celý den panuje nesmírné vedro a my stále neúnavně šlapeme napříč pravěkým zkamenělým živým a zároveň mrtvým duhovým pralesem. V severní části parku dominuje krajině rozlehlá oblast barevných badlands – Painted Desert Wilderness. Barevnost měkkých zaoblených kupek a svahů přechází od červené, nachové, rezavé a hnědé barvy až po růžovou a bílou. Krajina tak působí velmi podivně. Po velkolepé vyhlídce Tiponi Point jsme si tak nenechali ujít ani Tawu, Kachinu, Chinde, Pintado, Nizhoni, Whipple a nakonec Lacey Point. Těžko říct, která z těchto vyhlídek na „Barevnou poušť“ je nejpůsobivější.   Oblast takzvaných The Tepees svými kuželovitými tvary skutečně připomíná vysoké indiánské stany. Útvary z jílovitých usazenin mají výrazné barevné vrstvení. Paleontologové v těchto místech našli také stovky fosilních mlokovitých obojživelníků – metoposaurů.   V Blue Mesa (Modrá stolová hora) jsou zase badlands špinavě šedivé. Některé vrstvy jsou až popelavě černé, jiné mají nádech do modra – odtud název oblasti. Dívali jsme se daleko do krajiny a připadali si jako v úplně jiném světě. Blue Mesa je jedním z mála míst, kde až devadesátimetrové vrstvy ještě stále  skrývají spousty fosilií. Nachází se tu totiž poměrně mnoho silných zkamenělých stromů, které pod sebou chrání navrstvené měkké sedimenty. Kmenů, pod kterými se působením vody vytvořily podstavce, se tu říká Pedestal Logs. V Blue Mesa jsme si prošli asi kilometr a půl dlouhý úsek a sestoupili ze stolové hory přímo mezi měkké namodralé badlands.   Kousek dál jsme obdivovali třicet metrů dlouhý kmen Agate Bridge (Achátový most), který se klene nad vodním korytem. Na vyhlídce Jasper Forest (Jaspisový les) jsme zase nacházeli mezi mnoha roztroušenými špalky i kmeny se zkamenělými kořeny.  

Crystal Forest – Krystalový les – nedělá svému jménu žádnou ostudu. Kam až oko dohlédne, leží  vrásněním popraskané mohutné kmeny. Na jejich průřezu lze velmi dobře rozeznat i letokruhy. Struktura dřeva, kůry, lýka a suků je zachovaná do posledního detailu. Na místě rozpuštěných tkání v prohlubních a ve štěrbinách se vytvořily krásné, dobře vyvinuté a nádherně vybarvené krystaly. Čistě bílá se tu střídá se sytě žlutou, oranžovou, jasně červenou, nachovou a hnědou barvou. Výrazné a syté zbarvení je způsobeno vysokou koncentrací železa, manganu a uhlíku. V méně probádané a odlehlé divočině Rainbow Forest se dá mezi roztroušenými badlands dokonce objevit i několik indiánských ruin. Na území Long Logs (Dlouhé kmeny) je nejdelší neporušený kmen, měří dobrých třicet pět metrů. V bezprostřední blízkosti muzea Rainbow Forest se v oblasti Giant Logs Area dají spatřit kmeny dlouhé až čtyřict osm metrů.   Černý jako z pekla

Úplně na konec našeho pobytu v Petrified Forest jsme si nechali dvoudenní pobyt v divočině. S nacpanými batohy, ve kterých jsme vláčeli hlavně vodu (do pouště je nutné počítat nejméně se čtyřmi litry vody na osobu a den), jsme sestoupili do oblasti červených kupek, do divočiny. Za zády jsme nechali spousty turistů a vydali se sami cestou necestou do neznáma. Hledáme Černý les, kde se údajně ukrývá onyxový most. Krajina působila velmi nehostinně, je téměř bez vegetace, bez stínu, bez jmen, bez cest, bez šipek a bez popisek – zato ale ukrývá četné utajené poklady. Jenom v dálce se zvedala stolová hora Chinde Mesa a nejvyšší bod parku Pilot Rock o nadmořské výšce tisíc devět set metrů. Vedle černě zbarveného pahorku Black Forest to byly jediné dva body, podle kterých jsme se mohli orientovat.   Mezi barevnými badlands jsme často našli i zkameněliny stromů. Většina z nich byla černě zbarvená. Černě zbarvené byly i kusy Schilderie. Jejich zkamenělé dřevo se na průřezu pozná podle výrazného paprsčitě se sbíhajícího jemného žilkování. Při tom bod, ze kterého žilky vycházejí, se nenachází přímo ve středu kmene.   Na druhý den se nám podařilo najít dokonce i Onyx Bridge (Onyxový most). Kmen černý jako z pekla jsme objevili nad úzkým korytem vyschlé říčky. A znovu jsme mohli obdivovat i skutečné stromové velikány. Svým zbarvením a jemnou strukturou dřeva dokonale připomínaly živé stromy. Dokonce jsme našli několik velkých kamenných bloků zdobených indiánskými petroglyfy.  

Žili tu i indiáni   Nikoho by asi nenapadlo, že tuhle suchou a nehostinnou krajinu obývali kdysi lidé. A přece jsou po celém parku roztroušeny četné pozůstatky indiánského osídlení. O způsobu tehdejšího života leccos napovídají zbytky primitivních obydlí a důmyslných kamených staveb, ale i střepů hliněných nádob, různých kamenných nástrojů, nožů, špiček šípů a bohatý výskyt petroglyfů, které tu byly nalezeny. Předpokládá se, že oblast byla obydlená s přestávkami po dobu téměř deset tisíc let. Nejprve sem přišli kočující lovci a sběrači. Později se z nich stali zemědělci a pěstovali převážně kukuřici, dýně a fazole. Jejich životodárcem byla kdysi vodnatější řeka Puerco River. Nadbytek úrody umožňoval mezi vesnicemi čilý výměnný obchod.  

Indiáni kmene Anasazi stavěli dokonce z kamene a jílu několikapatrová pospolitá obydlí, kterým se dnes říká puebla. Období dlouhotrvajícího sucha a úbytek okolní vegetace je ale zřejmě nakonec někdy kolem roku 1400 vyhnaly.  K Puerco Indian Ruin, tedy zbytkům terasovitě postaveného indiánského puebla, vede kratší cesta. Kmen Anasazi tady obýval kdysi rozlehlý dům postavený z nepálených cihel. Měl sedm­desát šest místností. Kousek odtud se našly i petroglyfy. Také Newspaper Rock (Novinovou skálu) zdobí četné indiánské znaky, vytesaní bizoni, ještěrky, hadi, lidské stopy, spirály a jiné geometrické tvary. Stezkou jsme se dostali až k Agate House – Achátovému domu. Pueblo s osmi místnostmi indiáni postavili přímo z kusů zkamenělého triasového dřeva výrazné červené barvy.   Bledé tváře: pohroma   První oficiální zmínka o zkamenělém dřevě dolehla k bělošskému uchu roku 1848. O pár let později, při mapování nově získaného území, se tyto zprávy potvrdily. Netrvalo dlouho, a začali se sem houfně sjíždět cestovatelé, sběratelé, farmáři a překupníci. Pro přírodu nastaly velmi těžké časy. Miliony let nedotčené zkameněliny najednou mizely ve vagonech nově postavené železnice (Santa Fe Railroad) směrem na východ. Vyráběly se z nich různé suvenýry, stolní desky, lampy, hodiny a jiné užitkové či umělecké předměty.  

Až teprve rok 1906 přinesl „vydrancovanému pralesu“ velkou úlevu. Část krajiny byla prezidentem Theodorem Rooseveltem vyhlášena za národní památku. Ničení tohoto ojedinělého místa však bohužel pokračuje, i když ne tak masivně. Přímo z parku i přes přísný zákaz sběru zkamenělých stromů a jiných fosilií zmizí za rok okolo tuny fosilního materiálu. Zkamenělé kusy dřeva, které místní obchody nabízejí ke koupi, pocházejí z privátních území. Koupit se dá jak neopracované, čištěné nebo leštěné kusy různých velikostí, tak i celé řezy kmenem, šperky a jiné malé i velké suvenýry.  

Napadlo nás, jak asi musel vypadat Duhový zkamenělý les v době, kdy o něm žádná z bledých tváří nevěděla. Tenkrát se všechna ta krása snad ani nedala popsat slovy – nadpozemský poklad, barevný skvost, zem posetá drahými kameny… Tu už nikdo z nás neuvidí.

A jak bude vypadat Duhový zkamenělý les za dalších pár desítek let?

Takový, jaký si ho necháme.

Národní park Petrified Forest Národní park Petrified Forest National Park se nachází ve východní části Arizony – 42 km na východ od města Holbrook a 320 km jihovýchodně od Grand Canyonu. Na své severní straně hraničí s největší indiánskou rezervací Navajo.   V roce 1906 byla oblast vyhlášena za národní památku, která od třicátých let zaujímala plochu 378 km2. Od roku 1970 má Petrified Forest statut národního parku. Od roku 2004 zaujímá přísně chráněná oblast již 884 km2.     

Nadmořská výška se pohybuje mezi 1640 a 1900 metry nad mořem.

Indiáni této zvláštní zemi říkali Wood Turned to Stone, což znamená přeloženo do češtiny Dřevo se změnilo v kámen.

Oblast pouštního charakteru se rozkládá na náhorní plošině poznamenané silnou erozí. Tabulové hory, náhorní plošiny a barevné badlands střídají rozlehlé pánve.

Informace na cestu Napříč Petrified Forest prochází čtyřicet tři kilometrů dlouhá asfaltová silnice, na které je vybudovaných několik zajímavých vyhlídek. Je možné podniknout mezi zkamenělými stromy také spousty kratších nenáročných výšlapů do terénu.  

Delší, až několikadenní túry bez značených cest je možné podniknout do oblasti dvou divočin – Painted Desert a Rainbow Forest Wilderness. Veškeré informace o oblasti a fosilizaci dřeva nabízí Painted Desert Visitor Center. Nachází se kousek od severního vstupu do parku. Pořádají se tu přednášky, organizují se výpravy vedené rangerem. Dají se zakoupit geografické i topografické mapy a literatura. Vydávají se bezplatná povolení (backcountry permits) pro přenocování v oblasti divočiny.  

Permit je nutné vyzvednout nejpozději hodinu před zavírací dobou. Platí až na dobu patnácti dnů a to pro skupinu do maximálně patnácti osob.

Rainbow Forest Museum s expozicí nejranějších plazů, dinosaurů a zkamenělého dřeva leží u jižního vstupu. I tady se dají získat podrobné informace a povolení, zakoupit literaturu a mapy. V létě je v Petrified Forest zpravidla teplota často až čtyřicet stupňů Celsia. V noci se znatelně ochladí – často na pouhých 10–15 stupňů. Na jaře a na podzim zde panuje mírné počasí s chladnými nocemi. V zimních měsících bývá dost chladno. Někdy padá i sníh.  

Otevírací doba parku je v sezoně od 7 do 19 hodin, na jaře a na podzim do 18 hodin, v zimním období od  8 do 17 hodin. Přes noc se park uzavírá.

Kromě přenocování v divočině není na území tohoto parku možnost žádného noclehu. Nejbližší kempy, motely a dobré zásobování jsou ve městech Holbrook a Gallup. Také v Chambers, Winslow a Flagstaff se dá najít nocleh, stejně tak je tu příležitost k nákupu potravin a k doplnění benzinové nádrže. Před jižním vstupem se nachází parkoviště, kde lze bezplatně přenocovat – výhoda pro ty, kteří chtějí být co nejdříve na místě. V Holbrooku je velké parkoviště pro truckery (Truck Plaza), kde se dá také bez starosti přespat v autě.  

Lví mimikry

Tuto lvici jsem potkal v severní Botswaně. Byla jednou ze tří matek starajících se o osm lvíčat snad všech věkových kategorií. Několik dní jsme je nacházeli stále na jednom místě, nad pomalu mizící mrtvolou kaferského buvola. Na dlouhé hodiny čekání u páchnoucí mršiny, kdy velké kovově zbarvené mouchy poletují mezi tlejícím masem, lvím trusem a vaším obličejem, jsem si vzpomněl nedávno, když jsem zaslechl názor, že na focení divokých zvířat nic není. Jen sedíte v autě a fotíte. Vlastně je to legrace. Stačí JEN přeletět půl zeměkoule, JEN zvíře najít a JEN ho neztratit z očí. Na této fotografii vidíte, že sledovat lovící lvici dokonale maskovanou plavým zbarvením opravdu není JEN tak.  

Lvici (JEN) vyfotografoval Petr Slavík

Text Zuzana Slováčková

Existuje místo, kam se každý rok ve stejný čas vracejí obři oceánů a moří – keporkaci (Megaptera novaeangliae). Jedni z největších živočichů této planety. Je to území uprostřed pacifického oceánu, ostrovy nejdále položené od jakékoli jiné pevniny na světě. Havaj. Keporkaci jsou obrovští savci, o kterých víme jen velmi málo. Dýchají vzduch jako my, kojí svá mláďata mlékem jako my, přesto žijí v úplně jiném světě. Pod mořskou hladinou, kde je jediným opravdovým vládcem příroda a jediné platné zákony jsou ty přírodní. Ve světě, do kterého máme povoleno vstoupit jen na pár minut, jsou keporkaci doma.  

„Severní“ keporkaci připlouvají do průzračných havajských vod ze severu, z oblastí Aljašky a Britské Kolumbie. Tráví zde léto (od června do října), krmí se tu, nabírají energie pro svou tři až čtyři tisíce dlouhou pouť zpět. Označení „severní“ keporkaci používáme kvůli rozdělení keporkaků do dvou základních skupin: keporkaci severní a jižní polokoule. Obě jsou od sebe rozpoznatelné (pokud vám odhalí ony důležité části těla potřebné pro identifikaci). Severní keporkaky poznáte, pokud vám odhalí spodní části ocasní ploutve, podle toho, že zde mají mnohem více tmavého pigmentu než druhy jižní (samozřejmě to nemůžeme pokládat za výlučné pravidlo).   Zajímavé je, že se obě skupiny nemixují, tedy vzájemně se nepáří. Otázkou samozřejmě je, jak dlouho to ještě potrvá, když se počty těchto velikánů moří stále zmenšují a začíná být nouze o partnery.    Zarážející přesnost

Keporkaci migrují po přesných trasách. Jejich přesnost je předmětem dohadů. Jak je možné, že tito savci vždy mají ten správný směr? Vždy připlouvají na čas. Nikdy nezabloudí. Pro „určení kurzu“ používají magnetické pole země, instinkt, a dokonce i zrak. Oko je přizpůsobené jak pohledu pod vodou, tak nad ní. Je známa spousta případů, kdy velryby zůstanou ve svislé poloze, vystrčí hlavu z vody a rozhlížejí se po okolí. „Skenují“ reliéfy pobřeží. Jindy jsou prostě jen zvědavé a chtějí si prohlédnout něco, co je zaujalo nad hladinou. V každém případě jsou jejich orientace a smysl pro přesnost neuvěřitelné.   Nový život   Přímo ideální jsou u Havajských ostrovů podmínky pro rození mláďat. Matky připlouvají se zásobami tuku ze severu, aby zde započaly několikaměsíční půst. Samice keporkaků v zimním období (prosinec až duben) víceméně nepřijímají potravu. Žijí ze zásob a věnují se výhradně sexuálním hrátkám a plození mláďat.   Zrození malé velryby je opět opředeno tajemstvím. Jsou evidována a natočena mláďata jen pár hodin stará, ale porod před zraky lidí zatím velryby přísně střeží. Už čerstvě narozené mládě se může chlubit úctyhodnými rozměry. Je dlouhé čtyři až pět metrů a váží až dvě tuny. A od samého počátku života se musí rychle učit. Hlavně dýchání. Má plíce a dýchá kyslík. Proto musí čas od času nadechnout se na hladinu. Proto ho matka ihned po porodu a krátce po něm neustále pošťuchuje čumákem k hladině, aby mu pomohla nadechnout se. Intervaly mezi nádechy se liší od činnosti, kterou v daný moment velryba vykonává, a právě také závisí na věku. Matky se s mláďaty musí nadechovat mnohem častěji než ostatní keporkaci. Ti vyplouvají k nádechu každých zhruba osm až patnáct minut. Matky s mláďaty musejí na hladinu vždy po třech až deseti minutách. Tyto intervaly se samozřejmě mění a pokud se velryba rozhodne, může zmizet v hlubině bez problémů až dvacet minut. Po tomto intervalu ale většinou následují čtyři až osm nádechů a poté se opět ponoří.   Mláďata jsou velmi hravá a zvědavá. A jako každá zlobí. Velrybí matky se většinou pohybují ve skupině po dvou až třech. Vždy matka s mládětem a buď jedna, či dvě „tetičky“. Matce tak s výchovou rozpustilého keporkaka pomáhá vždy nejméně ještě jedna samice. Velrybí březost je totiž závazek. Samice keporkaků jsou březí jedenáct měsíců a ještě rok po porodu své mládě kojí.   Velrybí mléko je velmi výživné. Jen pro srovnání: lidské mléko obsahuje přibližně čtyři procenta tuku, velrybí až desetinásobek. Jeho konzistence by se dala přirovnat k jogurtu. Díky tomu mláďata rostou „jako z vody“. Důvod je jednoduchý. Musí během pěti měsíců nabrat sílu na více než tři a půl tisíce kilometrů dlouhou pouť na sever.  

Jako otisk palce   Mláďata mají po narození barvu šedou, která se s přibývajícím věkem mění a tmavne. Dlouhé prsní ploutve, tak typické pro keporkaky, mají spodní stranu bílou stejně jako spodek ocasní ploutve. Poměr tmavé a bílé barvy se u každého obra mění. Světlejší spodní části těla využívají jako maskování na ochranu proti predátorům. Pokud přichází zespodu, světlé břicho a ploutve se proti světlu ztrácejí. Svrchu se zase v tmavé hloubce ztrácí tmavý hřbet.   Jednotlivé velryby se tak dají poznat právě podle zbarvení. Proto se k jejich rozlišení používá nejčastěji fotoidentifikace ocasních a hřbetních ploutví. Stejně jako mají lidé otisk prstu, mají velryby „otisk ocasní ploutve“. Nenajdete dvě se stejným. Nikdy.   Koncert na hodiny

Keporkaci jsou známí svými mnohdy až několikahodinovými „koncerty“. Komunikace kytovců je nedílnou součástí sociálního života. Je na velmi vysoké úrovni a velmi složitá. Druhy a význam jednotlivých „písní“ jsou stále předmětem výzkumu. Zhruba se ale dá jejich komunikace rozdělit na sociální a jakousi seznamovací (v angličtině nazývaná velmi odborným názvem my name is communication). U keporkaků zpívají jen samci, samice používají k hlasové komunikaci jinou škálu zvuků. V období páření jsou ovšem slyšet především samci. Proč? O tom se stále spekuluje. S největší pravděpodobností písně slouží k námluvám. Samci dávají najevo svou touhu pářit se. Je pravděpodobné, že těmito písněmi také o sobě dávají vědět svým potenciálním sokům.   Samci keporkaků zpívají většinou o samotě a ve svislé poloze hlavou dolů a ocasem vzhůru. Pravděpodobně si tak rovněž zjišťují polohu a vzdálenost ostatních zpěváků. Bylo prokázáno, že každý jedinec má svůj sled zvuků, který se několikrát za sebou opakuje. Kdybychom to přirovnali k lidské písničce, tak bychom řekli, že každá „skladba“ keporkaků má refrén a sloky. Podobně je to i u velryb. Zajímavé je, že tyto melodie jsou v určitém období  stejné, ale například v určitém momentu v příštím roce už bude trochu jiná. Navíc existuje spousta zvuků, které naše uši neslyší.   Zpěvy keporkaků jsou v průměru dlouhé osm minut až čtvrt hodiny, ale mohou být i mnohem delší. Svou píseň kytovec pak opakuje stále dokola a dokola klidně i po několik hodin. Zvláštní je, že písně keporkaků ze severní polokoule jsou jiné než keporkaků jižních.   Komunikace keporkaků, ale i ostatních kytovců je stále velkou neznámou. V minulosti byly dokonce zachyceny zvuky a frekvence užívané kytovci, které podle všeho pocházejí z obrovských dálek. To by znamenalo, že by velryby byly schopny navzájem komunikovat i na několikatisícové vzdálenosti. Ať tak, či onak, jejich mnohdy až srdceryvné sonáty jsou úchvatné. Nikdy jsem neslyšela tak překrásně poskládané zvuky do melodie. Tak procítěně podané – až to bere dech.   Bijte na poplach   Svět keporkaků je však ohrožen. Komerční rybolov, velrybářství, zbytky rybářských sítí, do kterých se může mořský tvor zamotat, znečištění moří a oceánů, odpadky, lidské zásahy do mořského světa. To vše napomáhá k pomalému zániku velrybího světa. Masakry v 60. letech minulého století zdecimovaly populace kytovců natolik, že v momentě podepsání dohody o zákazu lovu těchto mírumilovných obrů (v případě Havaje v roce 1973 Endengered species act a Protokol na ochranu mořských savců v roce 1972) zbývalo z některých druhů už jen posledních pár stovek.   U amerických břehů v oblasti Baja California v letech masakrů probíhala opravdu krvavá jatka: „Celá zátočina byla zbarvena do ruda. Mrtvá obří těla se pohupovala v rytmu rudých vln. Snad ani jedno zvíře neuniklo lidskému běsnění,“ dozvídala se pak veřejnost ze zápisků rybářů. Pro snazší a bohatší úlovek velrybáři připlouvali spolu s velrybami do jejich „ložnic“, protože tady byl úlovek zaručen. Březí samice, samci, mláďata. Všichni… Několik let po sobě.   V dnešní době se velrybářství provozuje s velkými omezeními. I přesto jsou každým rokem zabity stovky velryb pod zástěrkou biologických výzkumů. Velkým problémem jsou také rybářské sítě a způsoby komerčního rybolovu.   Co uslyší mé děti?

Lidé se na Havajských ostrovech snad i díky své celkové mírumilovnosti starají o velryby, jak umějí. Zdejší zákony jsou stejně jako celá havajská historie spjaty s velrybami. Místo zabíjení se místní zaměřili na vzdělání a ekoturismus. Má to samozřejmě i své stinné stránky, ale rozhodně méně krvelačné. Díky tomu si také Havaj vysloužila označení za jednu z mála mek pro výzkum a ochranu mořských savců.

Při jednom ze svých mnoha ponorů na Maui jsem sestoupila asi do třiceti metrů. Posadila jsem se na dno a jen naslouchala oceánu. Velrybí žalozpěvy se rozeznívaly všude kolem mě. Bylo slyšet několik těchto velikánů. Každý z jiného směru. Bylo to nádherné. Cítila jsem se v tu chvíli tak v bezpečí. Moje celé srdce zaplavilo čisté štěstí. Toto jsou momenty, které změní váš život. A pak mě napadlo: Co uslyší mé děti, až se zde jednou budou potápět? Úchvatné písně? Či strašidelné ticho?Severní a jižní obři

Severní keporkaci migrují z letní „kuchyně“ (pojem pocházející z dob velrybářských lodí, ale běžně je používá i odborná veřejnost), tedy z oblastí Aljašky, Kanady, Beringova moře a Severního moře, do jižnějších částí severní polokoule, takzvané „ložnice“. Oblasti Japonska, dále Havaj či jih Spojených států, Mexika a střední Ameriky.

Keporkaci jižní polokoule migrují z oblastí Antarktidy („kuchyně“) do oblastí Afriky, severu Jižní Ameriky, Austrálie či Asie. Díky satelitním vysílačům vědci evidují jedince, kteří tuto vzdálenost, tedy více než 3500 km, uplavou za 30–39 dní.

Text Michal Dvořák, Foto Marek Wágner

Josef Blecha je renesanční člověk. A to nejen díky širokému rozhledu a znalosti několika jazyků, ale zejména proto, že se věnuje dvěma na první pohled protichůdným činnostem a v obou dosahuje špičkových výsledků. Přes den šéfuje velkému podniku, ve volném čase si upevňuje pozici jednoho z nejlepších současných karikaturistů. Nedávno mu vyšla monografie Slavné tváře v čarách, kterou je opravdu zážitek listovat. Sám jsem se přistihl při touze některé stránky s kresbami vytrhnout a pověsit si je nad postel. Tím bych ovšem rozbořil ucelený příběh knihy. Otevírá ji citát Pabla Nerudy o tom, jak mu literární postavy ožívají v mysli. A Josef Blecha mi potvrdil, že při tvorbě prožívá to samé…   Pro tuto knihu jsem vybíral své karikatury lidí, se kterými jsem se identifikoval a kteří se dokázali stát součástí mne samotného. Pokud nedělám karikatury jako zakázky pro noviny nebo časopisy, tak jsem svobodný ve výběru a vybírám si lidi, ke kterým něco cítím a jejichž práce, život nebo vrásky mě inspirují a baví.   V knize je patrné vaše motto – Každá tvář je životní příběh. Setkal jste se s nějakou, jejíž příběh byl natolik nepatrný či naopak výrazný, že jste nebyl s to jej zachytit?   Je to rozdílné. Někdy to jde opravdu samo a je to za tři minuty hotové, někdy to ale trvá rok, a stejně k tomu člověku nenajdete takovou cestu, kterou byste chtěl. Nemohu tvrdit, že všechny portréty jsou procházkou růžovým sadem. Někdy je to boj. Podle mě má každý karikaturista své silné i své slabší stránky, protože k některým tvářím se zkrátka nikdy nepropracuje. Snažím se ale ve tvářích cítit víc než jen jeden konkrétní příběh. Jde mi o tahy, které tvář a její životní pouť nejlépe charakterizují, a vrásky jsou často tím nejspolehlivějším vodítkem. Proto tak rád dělám staré dědky, kteří jich mají požehnaně. Naopak u žen je to vždy komplikovanější.  

Stalo se někdy, že nebyly spokojeny s výsledkem?   Vzpomínám si na jediný případ. Betty Carter, slavná americká jazzová zpěvačka, mě jednou vyplísnila za svůj portrét, přestože já si za ním dodnes stojím. Říkala, že na obrázku má pusu jako štěkající pes, tedy přehnaně obrovskou. Podle mě ji ale takovou zkrátka měla. Nejen zrcadlo, ale i střet s realitou se může stát výzvou vlastní ješitnosti.   Na kterou z dam byste si netroufl?   Zásadně si netroufám na Miss čehokoliv, protože jsou to tváře natolik vyžehlené, že v nich moc příběhu nevidím. Jsou většinou tak souměrné a precizně vytvarované, že není co zvýraznit. Snad s výjimkou krásných tváří paní Maxové nebo Heleny Houdové. Pravda, někdy si myslíte, že to bude oříšek, ale nakonec to jde snadněji, než byste čekal. Záleží také na stylu, kterým pracujete a který se časem stane vaším nezaměnitelným rukopisem. Čím méně čar, tím si cestu více komplikujete. Řadím se k těm „úsporným“ karikaturistům. Takže čáry a zbytečné tahy spíš odstraňuji, než přidávám a zdobím. Nešrafuji, nestínuji, to považuji za pomocné berličky, kterým se vyhýbám. V takovém případě je samozřejmě snazší strefit se do podoby člověka.   Jednoduchost linek je patrná například v karikatuře Marilyn Monroe. Jedním tahem se vám podařilo dokonale vystihnout ženské křivky a pro mě je to nejerotičtější kresba celé knihy…   To rád slyším. Musím přiznat, že jsem sám nečekal, že zrovna tato karikatura bude mít takový úspěch, v poslední době je to můj nejprodávanější obraz. Je příjemné, že to lidé takto cítí.  

Kde jsou počátky vaší vášně pro ­karikatury?   Nedávno jsem četl rozhovor s vydavatelem, ale také uznávaným sběratelem Michaelem Ringierem, který říká, že dětství člověku mimo jiné ovlivní také to, co visí na stěnách jeho domova. Já to mám přesně takto. Otec byl sběratelem a já jsem byl obklopen krásnými věcmi a obrazy. Přitom nikdo z naší rodiny nebyl zasažen touhou malovat, to jen já jsem byl černou ovcí a od šesti let jsem si s temperovými a olejovými barvami hrál na Vysočině na umělce. Chtěl jsem také dělat muziku, ovšem brzy jsem pochopil, že posluchači by spíše trpěli, a tak mi zbylo jen to čmárání. Ke karikatuře jsem se ale dostal poté, co jsem v patnácti viděl výbornou výstavu Ladislava Rady, který kreslil muzikanty z orchestru Louise Armstronga, když v Praze v pětašedesátém vystupoval. Opletalovu ulici a bývalé Divadlo Hudby mám navždy spojené s tímto zážitkem z Radovy výstavy. To mě natolik oslovilo, že jsem krátce na to udělal svého prvního Duka Ellingtona. Dodnes ho mám schovaného, ale raději se jím moc nechlubím.     Vaší civilní prací je ovšem řízení velkých podniků. Ovlivňují se nějak umělecká a profesní činnost?   Dospělo to až tak daleko, že mě nedávno někdo podezříval, že musím mít bratra, který řídí Fezko a je mi podobný jak dvojče, zatímco já jsem ten karikaturista. Abych ale odpověděl na vaši otázku. Já si myslím, že moc ne. Jsem na­opak rád, že jsou to činnosti tak vzdálené. Od práce si totiž nejvíce odpočinu právě u čmárání. To mi dokonale umožňuje setřást ze sebe stres z civilního zaměstnání. Řízení podniku je práce s lidmi a já se snažím mít k lidem vstřícný vztah. Práce mě ohromě baví a je možné, že úspěch přichází mimoděk i tím, že mě lidské tváře inspirují.   Velmi rád cestujete po světě, a to nejen díky služebním cestám, ale i soukromě. Co na cestách vyhledáváte nejvíce?   Kdykoliv můžu, tak uteču do galerií. Tam naplno nasávám atmosféru, kterou jsou prodchnuty. Psychiku si jezdím srovnávat do pařížských a vídeňských galerií. Každá galerie, ať je kdekoliv na světě, mi dává silný náboj k tomu, abych si pak doma sedl a opět začal čmárat.   Nejraději prý cestujete bez pevného itineráře. Podle čeho si tedy pak na místě vybíráte trasu?   Já bych se hrozně nerad dostal do hromadného zájezdu, kdy by mi někdo cestu organizoval. Nechávám se občas unést nečekaným dojmem. Krásný byl ale například výlet po východním pobřeží Spojených států. Hned na počátku jsme narazili na nádherný maják, který se mi natolik líbil, že jsme pak celou dovolenou jeli od majáku k majáku a dodnes tu jejich zvláštní romantiku a jakéhosi symbolu konce světa vyhledávám. Takové dovolené po iluzivních místech bych mohl zažívat pořád. Trávím sice minimálně třetinu roku v zahraničí, ale většinou velmi pragmaticky, tedy plněním služebních úkolů, takže té romantiky zase zdaleka není tolik, kolik bych si přál.     Dříve jste na cestách hodně fotil, psal jste také články. Nepřemýšlíte o vydání knihy nebo cestovatelského deníku?   Když jsem se poprvé vrátil z Ameriky a trochu se článkům věnoval, tak jsem zjistil, jak je to náročné. Člověk nemůže použít jen deníkové záznamy, musí toho také hodně nastudovat, než článek pustí do světa. Knížka by byl tedy další velký projekt, ale já se raději budu dál profilovat jen v tom, o čem si myslím, že ke mně patří.   A to je bezesporu právě karikatura. Proč není ta současná česká na tak vysoké úrovni jako například v anglosaských zemích, přestože je tradice české karikatury velmi bohatá?   To nedokážu přesně říct. Můj přítel Vladimír Komárek, který mi otevíral několik výstav, říká, že karikatura je disciplína, do níž se lidé neradi pouštějí právě pro onu konfrontaci se skutečností. Abstraktní umělci mohou mnohem více popustit uzdu fantazii, kdežto karikaturista musí brát ohledy na člověka, kterého ztvárňuje. Já se přesto snažím hlavně o výtvarné zachycení tváře a postavy, tedy nejde mi jen o podobu a už vůbec ne o zesměšnění portrétovaného. To bývá doménou politické karikatury a tam uvolňuji místo jiným.      Věnujete tvorbě tolik času, kolik byste si představoval?   Určitě ne. Je to patrné právě teď po vydání knihy. Zájem o kresby je enormní a nejsem schopen ho zvládnout během pracovního týdne. Programově se tedy připravuji na soboty a neděle a když mám před sebou například výstavu, tak si vezmu dovolenou a čmárám denně. Třeba osmnáct hodin.   Přijde někdy doba, kdy skončíte s tím podle Jiřího Slívy bizarním koníčkem ředitelování podniků a budete se věnovat jen karikaturám?

On mě k tomu neustále nutí a já bych se k tomu jednou rád propracoval. Doufejme, že se v důchodu nebudu nudit. Dříve jsem byl rád, že mám oboje – tedy čmárání i práci, díky níž jsem toho tolik procestoval, ale s přibývajícím věkem bych byl rád, aby po mně něco zůstalo. Tužka, pero a nůžky jsou sice velcí kamarádi, stále nevím, jestli by mě ­plně uspokojovalo sedět v atelieru a potit se nad bílým papírem. Osud Jackylla a Hydea­ mi připadá pestřejší.

Josef Blecha Narodil se v roce 1952 v Rokycanech, vystudoval VŠE, působil na vedoucích pozicích ve firmách Motokov FTC, American Jawa Ltd., Opel C & S, od roku 2001 generální ředitel FEZKO, a. s. Kresbě se věnuje přes třicet let, jeho karikatury publikovaly The New York Times, The New Yorker či Playboy. Na svém kontě má přes třicet výstav po celém světě. Do 13. června můžete navštívit výstavu jeho karikatur v pražské Galerii Anderle.

Text Jiří Sladký

Kodrcat se mezi Istanbulem a Teheránem je sice poněkud únavné, zato nepochybně objevné dobrodružství, zvlášť když si těch dva a půl tisíce kilometrů odsedíte v íránském autobusu. Takovou zkušenost doporučuji každému, kdo by se chtěl zapojit do „diskuse“ o turecké minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti. Třeba v Evropské unii… Cesta z Istanbulu do íránského Teheránu obnáší dva dny a dvě noci jízdy. Kodrcal jsem se po ní několikrát. Nejprve se přiblíží první divoké hory tureckého východu. Před deseti lety tu zuřila kurdská partyzánská válka, dnes vládne zdánlivý a především dočasný klid, i když dřívější palebné postavení turecké armády s transportéry, tanky a kulometnými hnízdy už v sedle nepřipomíná skoro nic. Jediná budova, která zde od té doby vyrostla, patří silničářům karayoları (doslova „černé cesty“ – černá je pro Turka zřejmě oblíbená symbolická barva a tahle záliba nabývá až kultovního rázu). Vojska a vojenské posty se jen posunuly – dál na východ a na jih. Mezi kurdskými vesnicemi čerstvě natahují plynovod, další známka, že je „dobyté“ území plně pod kontrolou.   Zmijovky a ženy v pytlích   Východní Anatolie, snad jediná krajina, která při cestě napříč Tureckem může zprvu dojmout, vězí všude kolem. Topolové háje, vraní hnízda, stáda – nezaměnitelný trojzvuk. Do Erzurumu je to ještě padesát kilometrů. Staříci vroubení bílými vousy, stejná tmavá saka a kulichy (a zeleně vzorované čepice zmijovky), jako mají jejich vrstevníci tisíc pět set kilometrů odtud při Bosporu, odpočívají opřeni o stěnu mešity. Jako by jim chlad ani trochu nevadil. Touha po pospolitosti a čaj zimu přebijí. Rozmach turecké kultury je na kilometry velkorysý (zrovna tak si počínají slovanští dědečci v muslimských končinách Balkánu).   Erzurum. Nehostinné město, kde ženy uvízly v pytlích nebo dlouhých pláštích. Skoro jako by tu ožily časy Tálibánu. Kultovní pomníky, Atatürkovy hlavy z bronzu, vrány, spousta koňských povozů a znovu brlohy se střechami z kusů vlnitého plechu. Symboly turecké státnosti před branou univerzity. Obrovská kasárna zaplnila celou kotlinu – prostorem Turci nešetří, zvlášť když jsou to kraje kurdské (před nimi nadto uloupené Arménům).    Ať žije piknik

Erzurum je konečně za námi a šoféři se už těší na snídani. Zastavujeme na obvyklém místě kolem shluku budov restaurantu se supermarketem, před záchytným bodem řidičů a útulkem nudících se cestovatelů. Je sobota a lidé vyrazili ve volný den do přírody, tedy na piknik. Kdejaká strouha, v níž proudí alespoň trocha vody, hostí zaparkované auto a rodinku na dece. Díky Otci Turků se nám známý víkendový rytmus udržuje ještě i tady, uprostřed Malé Asie. Tři tisíce kilometrů od domova. To o pár hodin dál už se systém volných a pracovních dní zcela změní. V religiozním Íránu oficiálně pojem víkend neznají. Perioda zasvěcená práci končí pátkem, nikoliv zahálkou, ­nýbrž dnem hlavních modliteb. Ve skutečnosti si Íránci volný den vyložili po svém, takže si svůj víkend vybírají tak jako my – jen poněkud posunutý v čase.   Přestože to vypadá teprve na předjaří, Turci z města přijeli v hojném počtu a místo pro piknik praská ve švech. Na kopcích kolem přitom ještě leží plno sněhu a na topolech jsou stěží vidět výhonky. V korunách visí vraní hnízda a jejich osazenstvo spokojeně kráká. Ženy na betonových stolech připravují zeleninový salát, hlavy rodin obsluhují samovar nebo rozdmýchávají uhlíky pod opékaným kebabem. Plné ruce práce mají i v polních restauracích, tady připravují kebaby pro ty, kteří se dostatečně nevybavili. Celý ten topolový háj s betonovým mobiliářem místo podrostu je zvláštní samoobslužnou – rozhodující úlohu v ní mají plechové krabice s rošty. Vládne povznesená, lehce slavnostní atmosféra, hlučná hudba z rádií tomu dodává orientální kulisu. Netušil jsem, že taky mně přinesou číšníci porci kebabu.   Dva světy   Muž, co mě pozval, pracuje v tureckém Telecomu. Je s ním zábava, krom jiného mně při čaji vysvětluje, co je to čaršaf – tak tu říkají pověstnému ženskému pytli. Tento způsob hidžábu, ženského zahalení, při němž nositelkám zpod hrubého rezavého závoje sahajícího až na zem nejsou z tváře vidět než oči a z tělesných tvarů zhola nic, praktikují v Turecku pouze v Erzurumu, Bayburtu, Erzindžanu a okolí – v oblasti takzvaného „pytlového trojúhelníku“. Podobnost s afghánskou burkou bije do očí. Úkaz, by v zemi, kde hidžáb dokonce podléhá zákazu – třeba na vysokých školách (s šátkem na hlavě ve škole hrozí studentce až roční vězení) či vládních úřadech – mohl působit jako pozoruhodný relikt. Pokud by ovšem mnohem spíše nevystihoval pravou podstatu toho, co zakrývá nálepka domnělého „tureckého sekularismu“ (co si třeba myslet o nedávných snahách vlády kriminalizovat nevěru a pohlavní styk mladých mezi patnácti a osmnácti – vítězná strana přece zná své voliče).   Mezi halasící Turky se mísí Íránci z několika dalších teheránských autobusů. Nakoupili v supermarketu (moc toho vzhledem k jejich kupní síle nebylo) a teď závidí Turkům piknikovou pohodu před plnými stoly. Jejich skromnost a nenápadnost je oproti hlučným Turkům očividná. Jako když se Češi kdysi při cestách na Západ krčili na parkovištích s namazanými chleby u zdi bohatých restaurantů. Turecko je pro Íránce Západ v takové relaci cen a platů, jakým byl pro nás ještě v roce 1989.   Jedna vlast, jeden národ   Divná krajina převládla na tisíc kilometrů od Istanbulu. Snad i proto si úbočí podél silnice Turci vyzdobili podle svého gusta. Své obsese a frustrace zvěstují světu prostřednictvím zpráv z vyskládaných kamenů. Vatan, nejčastěji se opakující slovo, znamená obvykle vlast, země, volně myšleno i národ. „Jedna vlast, jeden národ,“ stojí na kopci nad vesnicí na východ od města Ilidža. K nápisu patří ještě půlměsíc v červeném poli. Atatürkův profil k tomu svítí jako bojová standarta. Všechno svedli neznámí tvůrci z kamenů a kaménků. Celé plochy, barevné výjevy trčí vprostřed kopců jako dětské malůvky.   Cestou přes Turecko se člověk setká pouze s dvěma formami výtvarného umění – v obou případech jde o sochy nebo zjednodušeně předměty v prostoru, obojí má ráz neumělý. Jeden pól, to jsou „odpočinkové“ skulptury zvířat v místech, kde se Turci chystají oddychovat, hodovat na pikniku. Asi jim mají připomenout další, dodnes nijak neumrtvělé atavismy – třeba loveckou vášeň, s níž každý mužský příslušník střílí po všem, co se hýbe vzduchem i po zemi. Protilehlý, skoro sakrální pól zahrnuje umění ideologické – nápisy v krajině a oslavné sochy vůdce, zvěstující rozpoložení Turkovy duše a udatnost jeho srdce. Mezi oběma polohami zeje prázdnota. Je zajímavé, že pokud jde o kulty vůdců, v Turecku jsou to sochy oproti romantickým malbám oslavujícím ajatolláhy v Íránu.   Turecký nacionalismus není daní, „cenou za novou identitu, která by se nezakládala na islámu“ (jak poznamenal jeden český komentátor na téma, zda chceme Turky v Evropě). Z jednoho prostého důvodu – vášeň pro svůj národ, jeho symboly, představitele, nositele tradic a ochránce mají Turci vrozené. Jedna turecká generace za druhou vyrůstá v atmosféře vypjatého nacionalismu. Přál bych všem podobným komentátorům udělat si výlet po tureckých krajích – mluvili by docela jinak. Stačí navštívit istanbulskou nadaci Východního Turkestánu (Doğu Türkistan Vakfı). Nijak nezakrývané nitky vedou až do srdce turecké pravlasti, dnešní čínské provincie Sin-ťiang.   Co budí úsměv   Vraťme se ale ke krajině, která svou nudnost „zastírá“ ideologií. Co kopec, to bílý vzkaz. „Pocházíme z jedné matky a z jednoho otce.“ Že by tím mysleli Turky a Kurdy? Takový byl dlouhá léta jediný správný výklad – Kurdové vlastně vůbec nejsou Kurdy, nýbrž „horskými Turky“. Patří Turci do Evropy? Proč ne, ale se svým „angažovaným uměním“ to budou mít věru těžké. Přímo sem by se měli přijet z Bruselu podívat, ale ve vší opatrnosti, z takových kamenných „koblih“ by mohlo komisařům zaskočit.   Některé nápisy vyloženě zastrašují. Snad proto právě ony svítí na úbočí co nejblíž kasárnám. Pozor, začíná zlověstný vzkaz všem narušitelům a končí podpisem komutan (vojenský velitel). Slogany jsou stále průraznější, zároveň připomenou květy orientálních metafor: „Naše vlast (vatan – opět to klíčové slovo svérázného, nacionálního landartu) je jako z ráje.“   Turecké vášně působí animálně: značkování krajiny, jako když šelma označuje svůj revír. Není kopce, jehož strmost by bránila zbudovat kamenný záznam. Z nejprudších svahů září bílý půlměsíc s hvězdou nejpůsobivěji.   Raději nediskutovat   Otevírám diskusi s ázerbájdžánskými spolucestovateli o významu nápisů, které v turecké (kurdské) krajině nepřehlédneme, ani kdybychom chtěli. Muži si nechají přečíst nápis na svahu, který pak ostatním s vážnou tváří překládají. Jsou to Atatürkova slova národu: Přeji si, aby se turecký národ měl lépe, byl šťastný a odpočíval! (Nu, proč ne, když za něj makají Kurdové, Turkmeni, Východoevropané a taky Íránci!) To bylo městečko Pasinler, kde se to kolem turecké posádky kamennými skvosty jen bělá. Všechny jsou neméně sugestivní. Nikdo v busu se ale ani trochu neusměje.   Jen Peršan, vzdělaný podnikatel a student, který se učil ázerbájdžánsky (s latinkou psanou turečtinou mají Peršané problémy, i když třeba znají ázarí, nápisy v téměř shodné turečtině nepřečtou), chápe, co chci slyšet, ale do přesnějšího výkladu se mezi tolika Ázerbájdžánci raději nepouští. Smysl je ovšem nadmíru srozumitelný. Všechno patří Turkovi a ten se s nikým nedělí. Bohužel podtext, jaký je cítit z mnoha kroků turecké vnitřní politiky i diplomacie.   Kolonizovaná země   Městem Ağrı (málokdo ví, že zrovna tak se v turečtině jmenuje „původně“ arménská hora Ararat; slovo ağrı ovšem znamená též bolest) teče kalný Eufrat (Furat Nehrı, delší z dvou toků, které vytvářejí mýtickou řeku). Roztápěné sněhy přinášejí spousty hlíny, které po stovkách kilometrů níž zanášejí turecké veledílo století – přehradu velkého Atatürka. Stavbu, pro niž přívlastek pragmatická je pouhým eufemismem. Dál po proudu kvůli ní Syřané nemají naplavenou ornici ani dřívější množství vody.  

Třeba říct, že stavba se jménem tureckého vůdce nehonosí nadarmo, právě Mustafa Kemal, považovaný za zakladatele tureckého národovectví, proslul urputnou xenofobií vůči svým sousedům. Předměstí, která Ağrı lemují, obývají výhradně Kurdové. Takové je vlastně skoro celé město, samé nízké domy, z jednoho na druhý rozvěšené prádlo a před každým pyramidky sušeného trusu. Do toho početná kurdská omladina. Nedivím se, že se Turci Kurdů tak bojí a snaží se je pacifikovat všemožnými způsoby. Aby mohli v takovém městě žít, potřebují ho vybavit pořádnými kasárnami.   Východní Turecko, Kurdistán, má ráz kolonizované země. Maně to tu připomene Tibet – bezlesou krajinou, která má mnoho shodných rysů, ale hlavně podobné postavení původních obyvatel (míněno posledních osmdesát až sto let – v maloasijských reáliích toto slovo zcela ztrácí smysl, původní tu není zhola nic). I Kurdové se tu pomalu stávají cizinci ve vlastní zemi (tento proces naštěstí nemá tak brutální podobu jako v Číně). Je to vidět i na architektonickém rázu. Cizí země je levná, tedy přibývá velkorysých, spíše rozpínavých staveb. Stavebníky i investory jsou Turci.   Nic, o čem by se dalo říct: Je to kurdské. Kurdské tu není ani slovo, jeden jediný nápis. Leda tak kurdské osady, vlastně několik brlohů z kamene překrytých drny (a taky kamenné mužíky, znamení cesty nekonečnými pastvinami). V rámci objektivity – ani to není tak docela pravda. I ty rázovité domky nejsou než pozůstatky po Arménech, kteří si právě takové stavěli ještě začátkem minulého století. Tehdy sídlili Kurdové podstatně jižněji. Byli to Turci, kteří původně arménské oblasti obsadili etnikem, které jim připadalo přijatelnější. Jenomže, stalo se, co Kurdové netušili – najednou to byli oni, kdo se v Turecku dostal do postavení novodobých (ale mnohem chudších) Arménů.  

Pozor na Kurdy   Vše, co Kurdy připomene, se tu očividně snaží vymýtit. Nevím, zda se takto lapidárně vyjádřil tatíček Atatürk před půlkou století. Názvy některých živočichů se tureckým politikům zdají natolik závadné, že vážně uvažují o jejich náhradě za jiné, které tolik nejitří srdce každého Turka-vlastence. Podle ministra životního prostředí lze za latinskými označeními najít „postranní úmysly“. Postiženým savcem má být liška Vulpes vulpes kurdistanica, stejně tak divoká ovce Ovis armeniana. „Liška je naše liška a ovce je naše ovce,“ prozradil ministr před nějakým časem v rozhovoru svým nadšeným patriotickým čtenářům.   Turecká chudina je kurdská. Od Atatürkových dob se kurdský venkov prakticky nezměnil – snad až na pláty plechu, případně talíře satelitů, které teprve v posledním desetiletí modernizují jeho jinak archaický ráz. Není divu, že ho lidé houfně opouštějí. Něco přitom ztrácejí – k potěšení Turků svou kurdskou identitu. Na kurdském venkově mnohem déle přetrvávají tradiční životní způsoby, kdežto ve městech přijímají přistěhovalí Kurdové víc zvyky většinové společnosti (třeba kurdské ženy si tam halí hlavu šátkem nebo závojem stejně jako Turkyně). Co Kurdům zůstalo, je vysoká porodnost, a jestli jim vydrží, za deset let jich nebude v Turecku čtvrtina, ale třetina.   To, že 9. června 2004 odvysílala turecká televize poprvé v historii pořad v kurdštině, můžeme chápat jako smířlivé gesto, jako snahu ulevit před mezinárodním pohledem svému svědomí, ale rozhodně ne za úlitbu průměrnému Turkovi. Ten musel zůstat jako opařený. Kostlivců ve skříni má ovšem Turecko mnohem víc. Požadavky evropských komisařů na výuku v kurdštině, na návrat vyhnaných vesničanů jsou pro běžného tureckého tatíka natolik nestravitelné, že spíš svým politikům odpustí neúspěch cesty do EU než takovou pohanu. Nic na tom nezměnilo ani půlstoletí trvající členství v NATO? Při bližším pohledu vyjde najevo, že tou pravou érou tureckého nacionalismu nebyl ani tak středověk a období, jež následovala, nýbrž doba docela nedávná: konec 19. a zejména celé 20. století. Tehdy se odehrály nejkrvavější a nejvíc popírané pogromy, za které se turecký režim dodnes nemíní omluvit.   Demokratizace samopaly   Jak jedeme stále na východ, stoupáme. Horám přibývá sněhu, na plochých hřbetech jsou ještě v srpnu k vidění jeho zbytky. Vysoko položená východní Anatólie zůstává pod sněhem nejméně šest měsíců. Ve stejných zeměpisných šířkách, jaké má Středomoří, se tu ­vytvořil malý pól chladu (se zimními teplotami severu Skandinávie anebo ruských stepí). Do Íránu to máme ještě sto třicet kilometrů. Silnice je posledních dvě stě kilometrů k hranicím doslova strašná.   Krajina se definitivně změnila. Přišel čas na kurdské pastorále – senoseč, kosci postupující v jedné lince, topolové řady, chudé příbytky, na nichž zarezlé satelity hrozí volným pádem. To všechno hlídá moderní turecká armáda. Tak absurdní představa, jako by US Army stála v plné polní kolem indiánských rezervací. V nejvyšším sedle překračujeme dva a půl tisíce metrů. Další nápis napovídá vojenskou kontrolu. Stojí tam kulomet s plnými pásy.   Brzy se zjeví Ararat. Vítá nás už klasickým petroglyfem: Önçe vatan (Nic než vlast) T. C. komando (čili útočná jednotka Turecké republiky). Na hranice zbývá už jen šedesát pět kilometrů, ale rychlost na děravé silnici ustavičně klesá. Místy nás provázejí oblaky prachu. Kolem mokřin se to bělá solnými výkvěty. Krajina stále víc přiznává svou vulkanickou podstatu. Že je Kurdistán nevyhaslou sopkou, si Turci uvědomují víc než kdo jiný a své obavy nijak neskrývají. Někdy se ovšem zdá, že kurdský problém zneužívají pro nijak opodstatněné požadavky vůči svým sousedům, v posledních letech hlavně Iráku.  

Kotlinu zalidnili početní kamenní mužíci. V této volné umělecké disciplíně všech honáků od Balkánu až po Tibet se zdají být Kurdové zvlášť zdatní. Na kamenných ohrádkách suší kurdské hospodyně prádlo. K tomu jim vlaje turecká vlajka. Další a další nápis uctívá vlast. Je to divná země, když přinutí padesátimilionový národ k takovým projevům vlastenectví. Aby kdejaký kurdský kopec „zcivilizoval“ půlměsíc a hvězda, musela z něj turecká vojska ponejprv vymýtit kurdskou trávu až na turecký kámen. Ararat tone v podvečerním slunci, svrchu až k úpatí zabořený ve sněhu. Jak se ty kontrasty v Kurdistánu přebíjejí! Pod Araratem vyrostl bazén (ještě loni tam nestál) a rozlehlé místo na pikniky. Opodál mnohem delší dobu dlí vojenské ležení, na sloupu před ním tabule a na ní nápis – demokrasyon (ani ten tu ještě loni nebyl). Zastavujeme tam a pro pořádek nás rovnou členové tlupy v maskáčích zkontrolují. Tomu se říká demokratizace samopaly. Třeba podotknout, že ani poté, co jim Evropská unie odemkla dveře, Turci nezmoudřeli. Masakr demonstrantů k Mezinárodnímu dni žen v Istanbulu hezky a názorně ukázal těm, kteří by snad mohli důvěřovat tureckým slibům: Podej ruku, přiletí kopanec.   Bacil despocie   Nemůže být dokonalejšího místa pro hranici. Ani tam člověk nemusí hodiny trčet, aby to pochopil. Odedávna tu taky stávala. Ne pořád, ale nejčastěji právě tady. Přes ni přecházela poselstva šáha k sultánovi (před ním k byzantskému císaři) a obráceně. Pokud jedna z obou říší vybila svou energii a přelila se na opačnou stranu, v tisícileté historii to nebylo na dlouho. Uplynul čas, deset let nebo století – a hranice stála zas tam kde předtím.  

Málokde má tak symbolický význam jako tady. Už jen ta krajina: dosud jednotvárné, stále táhlejší a stále vyšší stepní kotliny lemované stejně táhlými a stále vyššími horami, které teprve na dohled k Araratu nabudou na ostrosti a dramatičnosti. V ní polozemní osady Kurdů (dříve Arménů) z kamení a drnů. Za nevýrazným hraničním sedlem se scenerie zázračně mění. Jestli se někde dá říct, krajina se lomí, tak tady bez váhání. Po kličkování v sevření vrásných hor cesta klesá a neochvějně míří k prvním íránským pustinám a polopouštím. Domy z drobných, ale pálených cihel (v nich Kurdové a Ázerbájdžánci). Mešity (džami) s tužkami minaretů ustoupily mešitám (masdžid) – betonovým cibulím a květům tulipánu, pestrým a ladně klenutým, jako by to byly pravoslavné báně. Na turecké straně něco končí.   Je-li v krajině duch, tak za tureckou hranicí něčeho pozbyl. To, co cestovatel v prvních chvílích z íránské krajiny přijme, vnímá jako úlevu. Už dost Turecka. A vůbec – Turecko na svém krajním východě docela nudí. Falešným nátěrem, který všude ulpěl a nebývale zavání.  

Text Rudolf Švaříček, foto Rudolf Švaříček a Pavel Bém

Vrátili se před více jak rokem a na rozdíl od jiných všichni. Od té doby o své cestě besedovali, leccos se o nic napsalo, přesto dál kolují různé fámy a představy a lidé si dál na besedách ujasňují, co všechno se tehdy odehrálo. Pavel Bém a Ruda Švaříček na jejich cestě na Everest. Na nejvyšší hoře planety byli mnozí, ne všichni tak sledovaní… Stokrát mohu spadnout do barvitého kotle Káthmándú, a nikdy mi nezevšední. Vždy se nově zamiluji do staré lásky, pokaždé mě dostane. Město zastuzeného středověku je obrovskou mlýnicí, v níž se odpradávna mísí a semílají odlišné světy, starobylé kultury a rozmanité tradice. Žije tady stovka národností včetně kast, které Nepál vnímá jako etnikum.   Konec jarního monzunu vysypal i letos z letadel masu turistů, společně tak výrazně rozmnožujeme počet obyvatel hlavního města Nepálu. I bez nás má roční přírůstek 2,5 procenta, světový nadprůměr. Valí se do něj za prací nepřetržitá lavina venkovanů.  

Paradoxní je vzpomínka na rok 1940. Do Káthmándú nevedla žádná silnice, přesto zde už místní honorace jezdila automobily! Je to neuvěřitelné, ale výstřelky rodícího se automobilismu přinášeli z Indie nosiči. Auta bez kol vlekly přes náročné hory na dlouhých tyčích stovky lidí. Přetížená karavana urazila denně třeba jen dva mozolnaté kilometry. Exotický Východ přece nikam v čase nespěchá! Na mnoha místech auto šokuje i dnes… Uvízli jsme v koloně a po hodině vystupujeme. Šofér nerozumí naší rezignaci: „Za chvíli to zas pojede!“ Co je pro něj chvíle? Hodina, tři, celý večer? Máme jiná měřítka času, ten náš teče zrychleným korytem.   Časně ráno jsme opět na letišti. Za chvíli odletíme do Lukly. Nejslavnější nepálská trasa nás zavede do základního tábora pod nejvyšší horu světa z jižní strany. Akce pomůže potřebné aklimatizaci, která je na legendárním treku příjemnější než hvězdicové výpady za výškou. Po návratu do Káthmándú odjede naše lezecká sestava na Tibetské plato. Za nepálskou hranicí se rychle „vyskočí“ do pětitisícových nadmořských výšek, v Tibetu slovo nížina snad ani neznají.   Vždy jsem toužil potkat mytického yettiho, teď se nám to daří hned druhý den v Nepálu. Yetti si nás přenese za hřebeny hor až do vzdálené Lukly. Převlékl se do kabátu nové letecké společnosti, sympatické je už její logo, šlápota yettiho na křídle.   KARMÍN MAOISTŮ   Ranvej Lukly je stejně krátká jako doba letu. Před otevřenou náručí kraje Šerpů nás vítá malá vojenská „pevnost“, z rohů letecké tvrze trčí střílny a kulometná hnízda, vše pro jistotu obehnali ostnatým drátem, který si všechny uvnitř i venku lépe ohlídá. Maoisté přepadli letiště v roce 2001, od té doby jejich hnutí stále sílí. Vraždí nárazově nevinné horaly, jejich ataky nahánějí hrůzu celému Nepálu. Karmínové ideje podivného komunismu nacházejí v důvěřivém a chudém Nepálu svou živnou půdu.  

Při loňské návštěvě jsme zažili Káthmándú v mrtvolném stadiu „prázdného města“. Výjimečný stav zastavil dopravu, obchody i úřady, večer se nesmělo na ulici. Na letiště nás odváželo speciální vojenské vozidlo, absolvovali jsme nespočet policejních kontrol. Krátce po našem odletu události Káthmándú explodovaly. Všechny strany jsou si ale vědomy, že země žije z turismu. I proto nedošlo dosud k jedinému zabití turisty. Exotický Nepál si snad nenechá ukrást volný rozměr štěstí a všudypřítomné úsměvy. A dobrodružství může začít!   UKRYTÁ BĚLOBA

Který podivín by nechtěl na vlastní oči spatřit nejvyšší horu světa? Dojít až do těsné blízkosti Everestu, jen deset kilometrů vzdušnou čarou od vrcholu! Ve zjednodušeném rytmu treku turisté obvykle poztrácejí starosti civilizace. Velehory syrové krásy k sobě moderní civilizaci nechtějí pustit, srdce Nepálu je vstupem do jiného, čistšího světa. Našich batožin se ujímají šerpové. Pojmenování šerpa je synonymem nosičů všech etnik. Jen Šerpové s velkým Š jsou příslušníci nepočetného horského kmene, jejich špičkové výkony si zaslouží hlavně vysokohorské expedice. My se jdeme zatím pouze aklimatizovat, našimi šerpy jsou většinou příslušníci Tamangů.   Bída zvláštního kmene se traduje od převálcování jejich území górkhským králem Príthví Náráján Šáhem v 18. století. Tamangy tenkrát vyhnali z otcovské půdy, nový král odměnil jen ty, kteří mu pomohli k moci. Potomci vyděděnců dnes vydělávají na živobytí jako nosiči, šlapou na rikšách, tkají koberce… Snaží se najít obživu kdekoliv, teď právě s námi. Získávají sympatie od prvního pohledu, náš Mistr Pram je veselá kopa s očima šibalských plamínků.  

Převýšení treku prvního dne je pouze sto metrů, ale jen bláhový našinec by čekal chůzi do pozvolného kopce s jemným načítáním metrů. Cesta vede nahoru dolů, nahoru dolů… Nějaký škodolibec kdysi vyšlapal pěšiny, aby se pomstil přivandrovalcům do území klidu a míru? Zelené podhůří Himálaje je zdrojem slušné obživy. Na každém kroku je vidět, že Šerpové jsou drsní i příjemní horalé, co se naučili žít v souladu s přírodou. Jejich království je krajina opojných rododendronů, políček vyrvaných strmým stráním i pralesům s všudypřítomnou kulisou bílých hor vysoko nad hlavou. I když nejsou bělostné ledovce vidět odevšad, stále tam někde vysoko majestátně trůní. Vyzývají smělé odvážlivce!   PREMIÉRA MONDŽÓ

Na treku se přepracované hlavy pročistí, vše se zdá najednou jednodušší. Konečnou je romantické Mondžó. Přicházím první, a tak mohu vybírat ubytování z řady příjemných lodží. Tibet house si cení svého prostředí vyzdobeného thankami na 120 USD, ostatní ubytovny jsou v řádu pěti dolarů za noc. Kombinace ceny a poskytovaného komfortu je příjemná, bylo by snad až neslušné smlouvat. Domky nižších poloh Himálaje a terají mají malá okna, na ochranu proti zlým duchům je vykuřují vonnými travinami. Ani dotěrní komáři nemají rádi kouř a krev lidí, co zbožňují ostrá jídla a pálenku. Boj proti bzučícímu nebezpečí má příjemné zbraně – kukri rum, rakší i whisky Everest.   JEDEN MUŽ NESTAČÍ   Železný barel v noclehárně úspěšně supluje kamínka, sušená lejna jaků svádějí s útočnou zimou vyrovnaný boj. V družném hovoru u pece servírují domácí ošatku zajímavostí. Hanlivé oslovení pro Šerpy i Tibeťany je Bhótiové. Vyjadřuje něco jako „špinavý trhan hor“. Navíc pojídají maso z jaků, což v hinduismu znamená téměř hrdelní zločin. Ti ztotožňují samice jaků s posvátnými krávami, jedinou tolerovanou výjimkou je vodní buvol. Svérázní domorodci se pestré mytologii hinduismu usmívají. Božstva s choboty, přepravními prostředky býků, labutí i draků příliš připomínají americký Disneyland.  

Stále zde dožívá polyandrie, zajímavá anomálie mnohomužství nejen pro zvědavé evropské dámy a nymfomanky. Žena získá více partnerů do života tak, že se provdá najednou za dva muže, vždy bratry. Živí ji více chlapů, je tak lépe postaráno o potomky. Narodit se jako jednovaječné dvojče s prima bráchou je výhoda! Poslední roky ale přinesly více změn než dlouhé období let 1933–1953, které Tenzing Norgay popisuje jedinou novinkou v podobě jednotřídní školy! Drsný kraj Šerpů je ale pevnější, než si myslíme. Šerpové jsou svojští!   RÁJ NEPOTŘEBUJE AUTA   Region Khumbu se řadí mezi nejvýše položené celoročně obývané oblasti světa. Peníze UNESCO zde pomohly postavit v roce 1983 elektrárničku, která rozsvítila oči i chýše domorodců. Velkolepé domy patří obchodníkům, kteří vypravovali karavany jaků do Tibetu. Část zisků věnují bohulibě klášterům, za to je čeká v příštím životě lepší znovuzrození.  

Dříve nebylo bohatství na první pohled patrné, chudým to slušelo stejně jako bohatým. Jen místní věděli, kdo má stáda jaků a rozsáhlé pozemky. Dnes je nová prosperita snadno rozeznatelná: honosné domy i patrové hotely odhalují smetánku nové doby stejně jako absence dětí. Potomci bohatých totiž studují na drahých privátních školách Káthmándú. V celé oblasti Khumbu neexistuje jediné auto ani motorka, chybí nejen příjezdová cesta. V automobilovém ráji nenaruší idylku rána žádný klakson, jen nedočkavý kohout nebo zvědavé kozy. Bájné Namče. Díky financím od cizinců si žije nad nepálské poměry.   SPOUTANÁ HORA   Nohy ještě svrbí, po ranním treku poobědváme pečeného jaka a vyrážíme za další dávkou kilometrů. Vystoupáme čtyři sta metrů nad bývalé letiště Sjanbočhe k hotelu Panorama, kromě stodolarových cen drží i proklamovaný fantastický výhled. Do nového rezortu na protější vrchol nosí turisty jen vrtulník. V budoucnu tam prý natáhnou stožáry a horu násilně spoutají ocelovými lany, po nichž vyšplhá luxusní kabina. Pokud se tak stane, získá Namče novou dominantu. Zda chtěnou a zdařilou, či jen vnucenou, je otázka nejen financí. Když se rozmařilým zbohatlíkům zachce exkluzivity, ustoupí romantika i zdůrazňovaná čistota přírody.  

Vrcholový hřeben nás přenáší od spoutaných úvah do vyhlášeného hotelu Everest View. Chybějící vlídnost a pohostinnost nahrazuje mrazivý kalkul, chladný komfort a nepříjemné ceny drahé nadmořské výšky. Velký den sype další dárek, podařilo se nám spatřit bažanta lesklého. Vyhlášený národní symbol Nepálu prý garantuje štěstí.   SKALP YETTIHO   Khumdžung se pyšní slavnou Hillaryho školou, sir Edmund zakládal kromě škol i nemocnice zasazené do nejpotřebnějších míst okolí. Podepsal se v regionu šlechetným způsobem. Jeho legendární výstup na nejvyšší horu je dnes minulostí, ale pomocná ruka naděluje oblasti Khumbu svou přízeň i nadále. Jako fungující tahák zvědavého turismu místní buddhistický chrám přechovává vzorek yettiho. Utrhli si kousek sněžného muže na útěku? Jak zbloudila relikvie právě sem? Skalp působí vypelichaně, yetti to asi dnes nemá vůbec jednoduché! Prahne po něm celý svět.   Do pohodového Namče se vracíme za šera. Rozsvícené tváře domácích u pálenky rakší potvrzují existenci yettiho. S klesající hladinou láhve roste jejich jistota: Yetti už musí být za barákem. Po pár frťanech na posilněnou určitě vpadne do dveří. Bludu se dá snadno pomoci, média po něm lačně sáhnou. Fenomén yetti funguje, bude živen i dál. Ochutnáte pečeného yettiho příště i vy?  

V novém dni obkroužíme Namče téměř po vrstevnici až k bělostné stúpě, odkud se už rýsuje na zalesněném horizontu slavný klášter Tengbočhe. Je vidět z neuvěřitelné dálky. Místo je považováno za nejkrásnější v Himálaji, ale kolik lokalit si přisvojuje v různých koutech hor titul nej? Magický kopec ze všech stran obklopuje prales, panoráma velehor přidává další rozměr. Vysoký bělostný čhörten schraňuje uvnitř ostatky lamů, jeho špice šplhá do výšky ve snaze přerůst okolní štíty hor. Klášter obývá čtyřicet osm mnichů v čele s guru Rimpočhe. Je druhým převtělením lamy Gulua, který klášter založil v roce 1916. Mladí novicové žijí v gompě od sedmi let, ale až od dvaceti mohou složit všech 253 přísah uložených vírou. V době hlavních prací na poli někdy vypomáhají rodinám. Tady má buddhistická tradice šanci přežít!   RITUÁL NADĚJE

V ubytovně za branou kláštera meditujeme po svém, svíce voňavého vosku prozáří tajemnou místnost, plné duše i prázdné sklenice. Nebo obráceně? Ráno v sedm mniši svolávají hlubokými tóny dlouhých posvátných trub dungčhen k modlitbě do kláštera. Podmanivou sílu rozespalého jitra umocňuje módní přehlídka bělostných krasavic, o primát horské miss se přetahují na vzdáleném horizontu horského mola vypínavé slečny Lhoce, Lhoce Šar a Nupce, ranní cudnost maskuje mlžný opar. Za třemi gráciemi se hlásí o slovo vrcholová pyramida Everestu.   Na pozemcích kláštera v horské čajovně servírují jasmínový čaj s pečivem. Nečekaně se rodí posvěcení našeho dobrodružství Everestu. Nima Doma se ochotně podělí o svátosti, v šarlatovém rouchu nám žehná sám osmasedmdesátiletý Srin Dordže. Darované modlitební praporce lungta se rozevlají v základním táboře. Symboly prý mají být v batohu stále nahoře, blízko bohům.   V klášteře dnes už nepřebývají mnišky. Komplikovaly dodržování striktního celibátu, a tak se musely přestěhovat do kláštera v Debočhe. Noční výpady noviců ale vyprahle dál míří za ženskou romantikou. Když mniška otěhotní, musí i s milencem ihned odejít, nejčastěji končí ve vesnici Milingbo. Kuriózní víska se stává útočištěm žen uvolněných mravů. Tam může být dobře…   KAMENNÉ PENĚŽENKY   Přikrývá nás omamný háj provoněných rododendronů. Větve si nás předávají v příjemném houpání korun až k odvážně visutému mostu vysoko nad dravou řekou Imdža Khola. Odpovědí platebním kartám přetékajících kapes turistů jsou zdejší kamenné „pokladnice“. Místní „zainvestovali“ do hromad kamení, sesbírali šutry ze širokého okolí. Jejich chvíle prý určitě přijde, stavět nový domek nebo ohradu bude jednou syn, soused nebo známý.   Pangbočhe v 3860 metrech je poslední celoročně obydlenou vesnicí na trase, dál už jsou roztroušena jen sezonní sídla. Místní nejstarší gompa regionu Khumbu vlastnila skalp a pracku yettiho, ale po krádeži v roce 1991 přišel svět o další „zásadní důkaz“ existence sněžného muže.  

Výškovou hranici lesa necháváme pod sebou, vegetace slábne. V Šomare si dáme skvělé těstovinové taštičky momo plněné jačím masem a zeleninou, svlaží je zázvorový čaj bylinných afrodiziak v Oršo. Jako menu nám přinesli jakési opálené kůžičky. Hraji hrdinu a jako by nic polykám svůj přehmat.

Cena jídla a nápojů s narůstající výškou stoupá. Vše sem vynesla záda nosičů a hřbety zvířat. Slalomové stoupání mezi neposlušnými jaky posune prožitky do Pheričhe vysokého 4240 metrů. Ve vyhlášené záchranné stanici drží lékařka přednášku o nebezpečí horské nemoci. Ta je k obětem nemilosrdná, její výběr nahodile nekompromisní. Působivý památník obětem Everestu před ošetřovnou varuje, půlené kužely zaplnily sloupce zemřelých, v plechu jsou vyryta i česká a slovenská jména.   SKLENĚNÁ PYRAMIDA   Po příjemné noci nás vrstevnice už bezbolestně dostrkají do Lobučhe (4910 m), kde se kamenné ubytovny choulí na úpatí štítů jako horské boudy našich Krkonoš, vašich Tater nebo „jejich Alp“. Jen o kousek výš vybudovali Italové blyštivou skleněnou pyramidu krmící jejich meteorologické přístroje a hlavy geologů vědeckými poznatky.  

Odtud se to zdá do poslední horské chaty pod Everestem v Gorak šepu (5140 m) příjemně blízko. Sípající drak turismu se už dávno roztrhal, zbylo z něj jen torzo skalních vytrvalců. Většina má vypoulené oči, a není to zvědavostí… Everest patří jen vyvoleným, na skromnější Kálá Patar (5545 m) v jeho sousedství však může vystoupit téměř každý. Vylézt sem musíme samozřejmě všichni, právě odsud je krásný pohled na Everest. Z nesmělého výstupu se líhne nevyhlášený závod. Pavel volí pro finální smrtící spurt místo treter sandály. Náhradní plíce má rafinovaně schované v batohu, jinak to není možné. Je to příjemná zpráva pro společné budoucno… Ze síly jednotlivce bude těžit celá parta.   Kálá Patar se vypíná jen ve stínu nejvyšší hory světa, ale panoráma předkládá úchvatné. Kritikové tvrdí, že nejvyšší hora není nejkrásnější. To však nemůže její velikost srazit.  

KOPYTA VZHŮRU!   Dnes si můžeme na Everest dokonce sáhnout. Čeká nás základní tábor s výškou 5400 metrů. Ledovec Khumbu se plazí od paty Everestu jako nekonečný ještěr s rozeklanými konečky mlsného jazyka, co se natahuje za kořistí. Kameny na povrchu zakrývají mocné ledové podloží, masa působí nehybně. Při letní dietě ztrácí na objemu, ale přes zimu vždy nakyne.   Ledovcová moréna nás rozšafně houpe, šplhání se mění v prudké klesání a obráceně. Šlapání po ledovci přes tající potůčky se natahuje jako kukačkové hodiny, odměnou je tábor v prominentním amfiteátru světa, korunovaném Everestem. Verona i Koloseum blednou závistí, největší stadion světa Maracaná by se jen zahanbeně choulil v koutě hor. Nadmořská výška tábora je o celý kilometr výš než vrchol výhružného Matterhornu.  

Příchod k místu je depresivní, mezi kameny v poryvech větru morbidně sténá havarovaná helikoptéra. Exploze a nenechavé ruce rozházely kusy železa po velké ploše. V útrobách vrtulníku se přehrabují domácí, jen aviatik Blériot by mohl posoudit, k čemu honcům skotu poslouží odnesené součástky. Pár metrů od trosek leží ztuhlý jak, kopyta mrtvoly vyčítavě trčí. Jednou nahoře, podruhé dole. Dneska já, zítra ty! Netušíme, jak si osud pohraje i s námi… za pár dní se vynuceně vrátíme zpět!   VÁLKA NERVŮ

Vysněný Tibet. Neuvěřitelné „drobné zamítnutí“ vstupu do velké rudé země přerůstá ve fatální ránu. Číňané nechtějí primátora Prahy vpustit ze „zásadních důvodů“, nemuseji nic zdůvodňovat. Pavel srůstá s telefonem, jeho vrcholový pokoj „paláce Windhorse“ se mění v telefonní centrálu. „Dráty satelitů“ vedou do nejvyšších míst. Jsou ale hluché. Ve válce nervů je mi Pavla líto, osud expedice teď leží na jeho možnostech, alespoň pro dnešek. Nikoho z nás ani ve snu nenapadlo, že se budeme na počátku expedice tak nesmyslně trápit. Pokud ale tohle ustojíme, zvládneme i cíle nejvyšší. V kolektivu je síla, v partě řešení. Ještě že mám přátele i v Nepálu! Přeroste nepálský mužik ředitele zeměkoule i nabubřelého mandarína? Známý má známého, který zná… Mám víza! Za dva dny držím v rukou všechny potřebné papíry včetně víz a klíčových permitů. Jak křivolaká to byla cesta, není podstatné, všechna lejstra mám legitimní cestou. Kluci nevěřícně kroutí hlavou. Je dobré mít známé nahoře nejen mezi božstvy.A pak konečně Tibet.   Tisíce úsměvů příjemného Nepálu ale ústí v hraničním Kodari výbuchem. Za čínskou hranici nesmíme! Ručička zákazu vytáhla z chumlu jenom nás, ostatní expedice klidně překračují Friendship Bridge a vstupují do Číny.   Nikdo nechápe, proč právě my musíme zůstat. Vybuchují emoce a arogance a hrubost dominují. Tolik práce dalo zajistit permity na Everest, čínská víza a vstup do Tibetu. Natěšení a touha se lámou do deprimující rezignace. Kdo je proti našemu vstupu do Číny? Proč nekompromisně i rafinovaně odřezává všechny naše možnosti? Červený praporek zákazu platí jen pro primátora Prahy. Cejch nelze setřít!   HAPPY NEW YEAR!   V noci dojíždíme s Pavlem zcela vyřízení zpět do Káthmándú. Další den se úspěšně rozjíždí příprava výstupu na Everest z jižní nepálské strany, přes průstup obávaným ledopádem Khumbu, nejrizikovější částí Hory. Logistika i technika počítaly s tibetským severem, náklaďák s jídlem tam dokonce už odjel! Spoustu doplňků teď musíme shánět znovu, začínáme od nuly stavět nový příběh.  

Káthmándú dnes slaví Nový rok, domy jsou ověšené fáborky a sympatickými vlaječkami Nepálu. Pořádný dárek pod vánoční strom potřebujeme! Všechno se ale podařilo vyřídit až neuvěřitelně rychle. Vrátíme se tam, odkud jsme před pár dny přiletěli!

A pak konečně! První klukovský sen je splněn, k Everestu s námi šlapou jaci naší vlastní expedice! Do řemesla Šerpům fušují Rájové z nižších údolí, která nejsou pro turisty dostatečně atraktivní. Profitují u šťastnějších sousedů jako zásobovači, o práci se přetahují s jaky a dzo, kříženci krav a jaků. Dzo je silný a odolný, přitom poslušnější, lépe snáší horko. Zvířata postupují pomalu, ale vytrvale. Než zavřeli v šedesátých letech Číňané hranice do Tibetu, byl prodej dzo slušným zdrojem bohatství Šerpů. Dnes je pro ně nejvýhodnější doprovázet turisty a horolezce. Ročně jich putuje do oblasti Khumbu přes dvacet tisíc.

Vzduchem poletují sněhové vločky. Opravdu jsme byli ještě včera v horkém Káthmándú?

Skupina, která se pokusila vloni o výstup na Everest, měla sedm členů. Pavel Bém – horolezec a primátor Prahy, Ado Eliáš, horolezec, jako první Čech vystoupil v Antarktidě na nejchladnější vrchol světa Mount Vinson. Létá na padáku, pilotuje. Ruda Švaříček, který byl na všech nejvyšších horách kontinentů kromě Everestu. Dobrodruh. Slovák Vlado Zboja, byl na Everestu v roce 1998, vynikající lezec. Tři skvělí Šerpové, nejzkušenější Nima Nurbu Sherpa (na vrcholu Everestu pětkrát), Dawa Jangbu Sherpa, mladší brácha Nimy (horolezecká naděje, 23 let), Pemba Tenjin Sherpa (na Everest třikrát).

Na počátku expedici doprovázely i Bémova manželka Radka a Švaříčkova partnerka Jitka.

Hurá na Everest

Historie horolezectví je v Nepálu krátká, i turismus se zde vylíhl pozdě, teprve druhá polovina dvacátého století otevírá světu novodobou horolezeckou epochu. Despotická moc královských Ránů byla odstraněna až v roce 1951. Pádem dynastie nechtěných králů začala nová etapa. Až do padesátých let sem pronikla jen stovka cizinců! Nejodvážnější horolezci museli dosud jen čekat za branami země, marně se snažili o průniky k nejvyšším vrcholům Himálaje. Najednou je všechno jinak!   Dva roky po otevření závory izolace dobývali Edmund Hillary a Tenzing Norgay v roce 1953 nejvyšší vrchol světa. Začalo vrcholné himálajské dobrodružství a zároveň skončila jeho největší výzva. Horolezci objevili Nepál pro svět, za nimi našli zaslíbenou zemi turisté.  

Legendární šedesátá léta přivádějí do Nepálu deset tisíc turistů, sedmdesátá léta číslo povyšují na pětinásobek, jen o deset let později už nemilosrdná statistika uvádí šokujících 175 000. Dnes navštíví Nepál na půl milionu nadšenců za rok. Přepracovaní byznysmeni utíkají ze stereotypu k protipólu syrové přírody. V národním parku Čitvan nalézají nosorožce, slony a tygry, v královských městech živou historii, v horách nová dobrodružství. Plnými doušky hltají vyprahlí cestovatelé jiné zážitky i slastný pocit volnosti. Druhou část reportáže z dobytí Mt. Everestu najdete v příštím vydání magazínu Koktejl.  

Text Dagmar Cestrová, foto František Štaud/phototravels.net

Krajina kolem je téměř plochá, teprve v povzdálí se jen lehce zvedají skaliska. Proto jsou vidět už z dálky. Tajemné, osamocené, a přesto jakoby dohromady spojené zvláštním poutem. Skotské megality Callanish nebo galsky Calanais. Už pohled na ně zanechává silný dojem. Jací asi byli ti, kteří je postavili? Proč si vybrali právě toto místo a co tím sledovali? O stavitelích megalitických staveb víme málo a je jedno, zda jde o Maltu, Skotko, nebo jinou část země. Nejznámější je zřejmě anglické Stonehenge. Ti, kteří je postavili, by ale leccos mohli sdělit i o kamenech vztyčených do podoby připomínající keltský kříž na ostrově Lewis na Vnějších Hebridách. Na rozdíl od Stonehenge mezi nimi můžete procházet, dotýkat se jich, vnímat zvláštní atmosféru místa a cítit i silnou energii, kterou je okolí kamenů jakoby nabito. Je to způsobeno samotnými kameny? Nebo se tu nahromadila energie předávaná generacemi lidí před námi, kteří kamenům přisuzovali různý účel a spojovali je s plněním svých přání a snů? Nebo jen stojí v energeticky silných místech země? To jsou otázky, která k megalitickým stavbám přitahují nejen vědce, ale i různé skupiny esoteriků, a hlavně zvědavé turisty. Na rozdíl od Stonehenge jich tu ale není tolik.  

Málem ztracené   Podobně jako v jiných částech světa byly megalitické stavby téměř zapomenuty a znovu objeveny. I poblíž vesničky Callanish hrubě otesané kamenné bloky téměř pokryla půda, hlavně rašelina a vřes. Ostrov je bezlesý z větší části porostlý vřesem, plný jezer a mokřin a příroda jemně zakrývala kamenné bloky kdysi vyzývavě vztyčené k obloze. Málem se po nich tedy slehla zem jako po jejich stavitelích. Byly znovu vykopány a odhaleny v téměř původní velkoleposti až v polovině 19. století.   Názorů, k čemu stavby sloužily, se od té doby objevilo mnoho. Podobnost největšího z callanishských kruhů s keltským křížem nabídla hned dvě teorie – první přiřkla stavbu Keltům, další ji spojovala s raným křesťanstvím. Uprostřed velkého kamene se také našla hrobka s ostatky. To vedlo k další domněnce – že zdejší kruhy podobně jako některé jiné megalitické stavby sloužily jako mohyla. Podle archeologů je ale hrob v Callanishi z mladší doby než původní stavby. Výzkumy, které už v místě vedly různé týmy odborníků a pokračují v nich vědci z edinburgské univerzity, posunuly stáří callinishských staveb až do období neolitu, do doby zhruba před pěti tisíci lety. Jejich stavitelé by tedy mohli mít mnoho společného s těmi, kteří vztyčovali hrubě otesané kamenné bloky na některých místech u Středozemního moře. Přišli sem právě odtud? To nevíme. Historie Skotska začala ve psané podobě až v době příchodu Římanů. Uprostřed kamenných obrů si tak můžeme představovat zatím cokoliv…   Zatím jen dohady   A představivost kameny skutečně budí. Mohutné, němé, a přesto uchvacující. Zatím se jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že zdejší místo sloužilo (podobně jako Stonehenge) jako obří observatoř. Podle vědců leccos nasvědčuje tomu, že je stavba orientována podle západu měsíce v době letního slunovratu. Proč tomu tak ale je, zatím nevědí. Používali ji lidé jako kamenný kalendář? Jako kultovní místo? Určitě se tu odehrávaly obřady, přinášely se oběti… Vědci přepokládají, že původně stály poblíž dnešní obce Callanish jen některé kameny, do současné podoby byly doplňovány postupně během dalších století a současný tvar velký kruh mohl dostat až před začátkem našeho letopočtu. I když se to církvi příliš nelíbilo, megality přitahovaly i křesťany, zřejmě proto bylo s příchodem křesťanství mnoho kamenných staveb po světě zničeno. Lidé kameny rozbíjeli a často pak používali kámen na stavbu svých domů.  

Podle legendy stojí u obce Callinish zkamenělí obři. Skutečnost, kterou postupně a složitě o tomto megalitickém komplexu zjišťujeme, ale může být ještě zajímavější, než jsou pohádky.

Text a foto Ivan Brezina, magazín Maxim   Jsou pákistánské malované trucky tím nejpokleslejším kýčem, nebo pozoruhodným lidovým uměním? A patří do výstavních galerií? Ale proč to vlastně řešit…   Přetížený náklaďák Alího Šafího pomalu supí do klikatých zatáček pod „zabijáckou“ horou Nanga Parbat. Pákistánská silnice, po které Alí vozí dvakrát měsíčně do Číny náklad rýže, se vzletně nazývá Karákóram Highway (Karákóramská dálnice). Vypadá spíš ale jako špatně udržovaná okreska. Pákistánští inženýři tu vedou nekonečnou válku s přírodou. Asfaltový povrch každých pár kilometrů přerušují závaly kamení a bahna, s námahou odstraňované buldozery, aby při dešti za pár dnů spadly znovu.   

Na tisíc tři sta kilometrů dlouhé trase mezi pákistánským Islámábádem a čínskou oázou Kašghar si Karákóram Highway proráží cestu čtyřmi nejvyššími pohořími světa: Karákóramem, Himálajem, Pamírem a Hindúkušem. Často proto bývá označována za nejkrásnější projížďku na planetě. A také nejnebezpečnější – silnička vystřílená ve skalách se totiž klikatí stovky metrů nad bouřícím kalným veletokem Indu. Čas od času spatříte hluboko dole náklaďák, pomačkaný jako krabička od sirek, jehož řidič už dlí kdesi v islámském ráji. Ne nadarmo se této cestě dvojsmyslně přezdívá Dálnice do nebe.  Nejde ale jen o horské scenerie. Kolem zasněžených horských velikánů se po karákóramské dálnici šplhají náklaďáky, které nikde jinde nepotkáte.     AŽ OČI PŘECHÁZEJÍ   Malované dopravní prostředky spatříte i v mnoha dalších zemích světa. Na Filipínách se můžete svézt hromadnými taxíky jeepney, sestavenými ze starých amerických džípů z 2. světové války, které díky svému pestrému exteriéru připomínají spíš tropické motýly. V Bangladéši jezdí stovky tisíc bláznivě vyzdobených cyklorikš (viz Koktejl 9/2006). Barevné autobusy a trucky se prohánějí v Indii, Indonésii, na karibském Haiti a v řadě zemí Jižní Ameriky. V Japonsku odstartoval módu bláznivě pomalovaných náklaďáků kultovní film Trucker z roku 1975. Říkají jim tu decatora (složenina ze slov decorated a truck)  a vychází o nich několik hobby časopisů.    Pákistán se ale tomu všemu vymyká, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé tu jsou vyzdobeny úplně všechny dopravní prostředky včetně taxíků, koňských povozů, a dokonce i vozíků pouličních prodavačů džusů. A za druhé se tu vyzdobování náklaďáků změnilo v jakousi bizarní národní obsesi. Tohle už není autodoprava, ale spíš obrovská národní galerie, kaleidoskopická performance avantgardního umělce nebo volná estetická forma, která je neustále v pohybu. Že je to jen laciný kýč? Historici umění mluví o takzvaném truckartu, který prý představuje svéráznou odrůdu populárního umění, respektive výraz kreativity lidových vrstev.    Když se ze zatáčky mezi skalami vyřítí náklaďák připomínající spíš papouška, oslní vaše oči zářivá barevná exploze… Každý čtvereční centimetr karoserie pokrývají bizarní malůvky. Pestrobarevné květiny, romantické krajinky, poutníci na cestě do Mekky, roztomilí ptáčci, rytíři v brnění, ­tygr rdousící gazelu, islámští světci… Truckart je eklektickou postmoderní směsicí nejrůznějších inspiračních vlivů, připomínající dort pejska a kočičky.  

Vlastenectví v něm reprezentují obrazy mauzolea zakladatele Pákistánu Muhammada Alího Džinnáha v Karáčí nebo portréty nedávno zavražděné političky Benazír Bhuttové. Odvěký boj dobra se zlem je zosobněn zápasem mezi tygrem a hadem. Zázraky moderní doby zastupují vlaky, lodě, letadla a rakety. Muslimský ráj představují pastorální scény zasněžených hor, blyštivých jezer a zelených lesů. Obsesivní estetizaci ale neujde ani vnitřek kabiny, připomíná spíš Alibabovu jeskyni pokladů. Interiér zdobí umělé růže, hedvábné závěsy, saténové polštářky, zrcátka, blikající diody, zvonečky a samolepky. Vzduch prosycuje vtíravá vůně růžové esence a výkonný soundsystém ohluší posledními filmovými hity.   Je to ještě náklaďák?   To, co kolem právě projelo, vlastně už ani není náklaďák. Západní sémiologové a teoretici masové komunikace by to nejspíš nazvali „komplexní komunikát“. Výzdoba trucku totiž vytváří složitý syntax, „řeč“, kterou celek promlouvá k divákům. Každá část auta má jinou vážnost podobně, jako je tomu třeba u lidského těla. Prestižní „vysoká“ přední část auta je například vždy vyhrazena „vážným“ tématům. Najdete tu islámské motivy, citace z koránu, kaligraficky vyvedená jména Proroka, obrázky okřídleného Mohamedova koně Buraqa, malůvky Mekky nebo třeba velké mešity krále Faisala v Islámábádu. Čím níž, tím ztrácí výzdoba na vážnosti. Na zadku trucku pak často objevíte i dost nevázaný humor včetně ženských postav, které ale samozřejmě dodržují přísné zásady islámské slušnosti.    Nad kabinou se tyčí vysoký štít zvaný tádž nebo koruna. Mimochodem, pokud se po „dálnici“ Karákóram vydáte stopem jako my, necestujte v kabině, ale vylezte si na korbu. Z tádže je totiž fantastický výhled na okolní zasněžené sedmitisícovky. Tahle dřevěná konstrukce protiřečí zákonům aerodynamiky. Její smysl je čistě estetický – čím vyšší tádž, tím majestátněji a vznešeněji truck vypadá. Tádž je prostě něco jako paví ocas, který sice ptákovi skoro znemožňuje létat, ale přitahuje pozornost samiček.      Nejdůležitější jsou boky auta, rozdělené ocelovými výztuhami do menších plechových polí. Právě tady může malíř naplno rozehrát svou fantazii a doslova „vychrlit“ desítky nejrůznějších motivů. Přední masku trucku potom zdobí mohutné oči, které prý mají z cesty vyhánět smůlu a zlé duchy. Po stranách kabiny trčí desítky zrcátek a různobarevných reflektorů. Z boků i zadku visí cinkající závěsy z řetízků a plechových plátků, na střeše se točí fialové a jedovatě zelené větrníky…   Tradiční lidové a náboženské motivy v poslední době stále častěji doplňují tváře sportovců, zpěváků, politiků, filmových hvězd a dalších představitelů globální popkultury. Hned vedle pákistánského kriketového šampiona Imráma Chána (národního hrdiny 90. let) tak najdete portréty Michaela Jacksona, Johna Ramba, Lady Diany či Mony Lisy. Nejnovější módou mezi řidiči je nahrazovat celebrity obrazy vlastních synů, které malíři dokonale okopírují podle ohmataných rodinných fotografií.    Koberec na kolech

Kde se pákistánská tradice malování náklaďáků vlastně vzala? Teorií je hned několik. Sami se rozhodněte, která se vám líbí víc. Podle některých historiků lze kořeny truckartu vystopovat až do časů Hedvábné stezky, starověké „dálnice“, která zhruba ve 2.–14. století spojovala Čínu přes Střední Asii s Římem. Oběma směry po ní tehdy putovaly mimo jiné i koberce, keramika, obrazy a výšivky s nejrůznějšími etnickými a náboženskými motivy. Starověké východní a západní kulturní okruhy se díky tomu navzájem ovlivňovaly, což se na území dnešního Pákistánu projevilo třeba vznikem takzvaného gandhárského buddhistického umění se zřetelně řeckými rysy. Jedna z větví Hedvábné stezky procházela i po trase dnešní Karákóram. Bohatě vyzdobené karavany velbloudů, jaků a oslů se tak mohly stát předobrazem dnešního truckartu, jakéhosi „perského koberce na kolech“.    Podle druhého vysvětlení vznikl truckart kolem roku 1920. Jedna autobusová společnost z oblasti Indus Kohistán prý tehdy požádala malíře Ustada Alláha Bakše, aby vyzdobil její autobusy. Chtěla přilákat více cestujících a vytřít zrak konkurenci. Nová autobusácká „móda“ měla takový úspěch, že ji rychle přejali i řidiči náklaďáků.    Třetí teorie hledá původ truckartu v obrazcích, kterými kolem roku 1940 začaly své stroje rozlišovat pákistánské autobusové a dopravní společnosti. Kreslená „loga“ musela být srozumitelná i negramotným zákazníkům, takže šlo nejčastěji o symboly květin či zvířat. Jednotlivé obrazy se pak prý „rozlezly“ z boků vozidel na celý jejich povrch.   A konečně podle čtvrtého vysvětlení byl pionýrem truckartu islámský umělec Hadží Husajn. Původně vytvářel fresky a mozaiky pro rádžasthánské velmože. Po rozdělení britské koloniální Indie v roce 1947 odešel ze svého domova v indickém Gudžarátu do nově vzniklého muslimského Pákistánu. Když přemýšlel, čím by se mohl v nové vlasti živit, napadlo ho začít zdobit náklaďáky a autobusy…   První opravdové náklaďáky se ale v Pákistánu objevily až s rozmachem přepravního průmyslu v 60. letech. Šlo o britské bedfordy, produkty ostrovní filiálky mamutího amerického koncernu General Motors. Odolné a silné stroje začal dovážet syn tehdejšího pákistánského prezidenta Ajjúba Chána, který se pomocí otcových konexí postaral o to, aby na domácích silnicích neměly konkurenci. Japonské nissany a isuzu favorizované bedfordy pomalu doplňují až v posledních letech. Skoro půlstoletí staré britské stroje ale stále vedou, a to i díky tomu, že jsou prakticky nezničitelné. Pokud nějaký doslouží, pákistánští mechanici ho prostě rozloží a z použitelných součástek sestaví „nové“ auto. Místní klempíři, kováři a truhláři vyrobí novou karoserii a pak už nastupuje koncert mistrů štětce.    Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, se truckart rozšířil i díky tomu, že se v 60. a 70. letech stal symbolem nově vzniklé třídy podnikatelů v dopravě. Lidé, kteří vyměnili karavanní velbloudy za bedfordy, byli najednou mnohem bohatší než jejich rodiče. Svému okolí to chtěli dát patřičně najevo. Profesorka Kaziová v této souvislosti upozorňuje i na paralelu mezi truckartem a dvorním uměním muslimské dynastie Mughalů, která v 16. a 17. století ovládala území dnešního Pákistánu a Indie. „Truckart je přímým následovníkem mughalských zrcadlových sálů,“ píše. „Mughalové milovali hru barev a světel, lovecké scénky, nebeské krajinky a další témata, která se právě v prakticky nezměněné podobě objevují na bocích náklaďáků.“   ESTETIKA KÝČE   Trucky jsou v Pákistánu nejdůležitějším způsobem dopravy nákladů, bez nich by se zdejší ekonomika zastavila. Odhadem asi sto osmdesát tisíc náklaďáků rozváží zboží i do těch nejodlehlejších horských údolí, dříve dostupných jen karavanám.    Na západě byl truckart až donedávna přehlížen podobně jako třeba malované pouťové kolotoče nebo sádroví trpaslíci. Znali ho jen západní cestovatelé. Jako by truckart čekal na svého Milana Knížáka, který  „pokleslou“ uměleckou formu zvedne k očím povýšeneckých intelektuálů a nadchne je pro bizarní estetiku kýče. Dnes tak pomalu truckart proniká do „vysoké“ kultury galerijních snobů.    Jedna z prvních výstav se uskutečnila v Islámábádu na jaře 2002 pod záštitou regionální kanceláře UNESCO. Jen o pár měsíců později putoval malovaný náklaďák z Karáčí přes moře do Washingtonu, kde reprezentoval Pákistán na výstavě umění zemí Hedvábné stezky. Objevil se přitom bizarní problém. Pro pořadatele výstavy představoval šest tun těžký a osm metrů dlouhý stroj pouze estetický objekt. Pro celníky to ale bylo auto, které nesplňovalo americké bezpečnostní ani ekologické standardy. Profesoru antropologie  Marku Kenoyerovi dalo spoustu práce přesvědčit úředníky, že truck nevyjede na americké dálnice, ale zůstane uložen v univerzitní sbírce umění.   

Loni na podzim proběhla velká výstava truckartu v londýnské galerii Chor Bizarre. Slavnostně ji otevřel pákistánský velvyslanec a pro obrovský úspěch musela být prodloužena.  Podle Durriyi Kaziové, vedoucí katedry vizuálních studií na univerzitě v Karáčí, odrážejí malované náklaďáky pákistánskou národní touhu neustále vylepšovat realitu a říkat si, jaké by to mohlo být, kdyby… „Jsme snílci a eskapisté snažící se uniknout šedé, nudné a tíživé realitě,“ říká profesorka Kaziová. „Truckart je prchavý obraz barevného a přátelského ideálního světa, o kterém sní každý z nás.“ Něco na tom je. Ve světě truckartu jsou všechny ženy krásné, muži silní a barvy optimistické a jásavé. Kdo z nás by v něm nechtěl žít?    Teoretička umění se před časem pokusila se svými studenty umění jeden truck vyzdobit. Rychle prý ale zjistili, jak složité je naučit se správnou techniku. „Jednotlivé vrstvičky emailu je třeba nanášet velmi jemně a přesně. Je to něco úplně jiného než malba štětcem.“ Výsledkem studentského workshopu byl kompletně vyzdobený náklaďák, který pak vyrazil na pákistánské silnice. Umění se tím „osvobodilo z akademického ghetta“. Řidiči, kteří avantgardní studentský truck potkávali, nad ním prý ale ohrnovali nos.   

LÁSKA NA KOLECH   Mistři truckartu nejsou školení umělci, ale samouci, vlastně naivní malíři z ulice, kteří se učili jen od svých otců a kolegů. Dílna, kde si můžete nechat vyzdobit auto, je v každém větším pákistánském městě. V čele většinou stojí ustad, uznávaný mistr, který maluje hlavní postavy a portréty. Vybarvení pozadí a tvorbu detailů svěřuje pomocníkům.    Některé „umělecké školy“ jsou mezi řidiči proslulejší, třeba ty z Karáčí, Lahore a Pešáwáru. Jde o velký byznys. Jen v Karáčí prý truckart zaměstnává asi padesát tisíc umělců. Ve velkých dílnách mají jednotliví specialisté přesně rozdělené úkoly a jsou zodpovědní jen za malou část procesu: Když dokončí svou práci malíři, nastupují dekoratéři, kteří truck doplní nejrůznějšími ozdobami. Výzdobě neujdou ani takové detaily, jako jsou poklice na kolech.    V žánru truckartu mají své místo i básníci a textaři, kteří vymýšlejí originální průpovídky, verše, pořekadla a hesla. Řidič jim zadá téma a do druhého dne dostane slogany, kterými pak malíři pokryjí jeho stroj. Co na tom, že z těch slovíček stříká růžový sentimentální sliz víc než z hitů populárního českého dua Eva a Vašek? „Když se za tebe modlí tvá matka, je to jako nebeský vítr,“ můžete číst na jednom trucku. „Chtěl bych být knihou, kterou čteš. Až usneš, přitiskneš mě ke své hrudi, takže ti budu nablízku,“ hlásá druhý slogan. Většina textů se ale točí kolem nenaplněné lásky.  „Dívky, nemilujte řidiče trucků. Nejsme sice falešní, ale každou chvíli odjíždíme do dáli,“ varuje bok třetího auta.   Nejjednodušší výzdoba náklaďáku zabere nejméně týden a vyjde v přepočtu asi na dvacet tisíc korun. Složitější práce ale může stát až desetkrát tolik – tedy zhruba stejně jako ojetý náklaďák, respektive jako dva roční platy řidiče. Za stejné peníze by přitom pořídil třeba věno, bez něhož nemá žádný pákistánský muž šanci oženit se. Má to svou logiku: v kabině totiž řidič tráví víc času než se svou rodinou. Auto je jeho skutečný domov a zároveň i „partnerka“, kterou si idealizuje, kterou zdobí a kterou miluje. Truckart je tedy psychologickým vyjádřením chlapské lásky ke stroji. Muži, trávící většinu života na cestách, si s sebou vozí vzpomínky a sny, aby snáz přežili odloučení od domova.   Když barvy vyblednou nebo oprýskají, případně když auto změní majitele, čeká ho celková změna vzhledu. Dochází k ní každé tři až čtyři roky a může zabrat až tři měsíce. Během této doby náklaďák stojí v garáži a nevydělává. I z toho je vidět, jaký význam majitelé a řidiči přikládají tomu, jak jejich stroj vypadá.   Truckartu existují dva základní druhy. „Jednoduchá malba“, která ponechává na karoserii malé volné plochy, zatímco složitější a barevnější „disco malba“ využívá doslova každý čtvereční mili­metr. Kdysi býval truckart anonymní, ale dnes už řada autorů své kusy podepisuje. Umělci jako třeba Kafíl Bháí, Džamil Uddín, Haider Alí nebo malíř známý jen křestním jménem Jusúf se stali živoucími legendami. Nejnovějším hitem je módní malíř Saháb, kterého proslavily surrealistické a psychedelické obrázky pákistánských generálů na vodních lyžích, saracénských bojovníků válčících s Godzillou či řeckých vojevůdců objímajících se s hrdiny seriálu Star Trek.   NEKONEČNÝ ZÁVOD   Každá z hlavních pákistánských oblastí si postupem času vypracovala vlastní specifický styl truckartu, podle něhož zasvěcenec pozná, odkud je auto a k jaké etnické skupině patří jeho řidič. Liší se tématy, barvami, použitými materiály i celkovým vyzněním. Pro Pešáwár a Svát jsou typické bohatě vyřezávané dveře a kaligrafie. Sindh a Karáčí charakterizují bohaté ornamenty vykládané z velbloudích kostí či z bílého plastu. Nejjednodušším dojmem působí Rávalpindí a Islámábád s menším množstvím barev a spíše geometrickými vzory. V Paňdžábu najdete typický motiv pávů a spoustu plastových a kovových ozdob, zatímco truck z Balúčistánu se vyznačuje velmi složitou mozaikou na zadní části.   „Pákistánské náklaďáky nepřepravují jen zboží, ale také sny, symboly, idoly a touhy zdejších lidí,“ shrnuje německý kulturní antropolog Martin Sokefeld, který výzdobu náklaďáků dlouhodobě studuje. „Jsou jimi přetíženy stejně jako pytli s rýží, cementem nebo bavlnou. Studiem trucků se toho můžeme hodně dozvědět o pákistánských náboženských názorech, sociálních hodnotách nebo třeba o tom, jak tato země přijímá modernitu.“   Sekefeld na Karákóram Highway provedl rozsáhlý terénní výzkum, při kterém trucky fotografoval a vyptával se řidičů na nejčastější motivy. Ty pak analyzoval a rozčleňoval do různých skupin: zvířata, rostliny, lidské bytosti, náboženské symboly, elementy moderního života, talismanické objekty, odraz popkultury, náboženské a symbolické objekty…  

Řidič Alí Šáfí, jehož truck jsme si stopli pod Nanga Parbatem, si ale žádné složité filozofické otázky neklade. „Čím hezčí auto, tím víc zákazníků,“ vysvětluje nám v jedné ze stovek čajoven podél Karákóram Highway, které nahradily dávné karavanní stanice. „Obcházejí mezi náklaďáky a vybírají si ten nejhezčí. Říkají, že kdo se hezky stará o své auto, ten se dobře postará se i o jejich zboží.“  Vzniká tak uzavřený kruh. Aby řidič hodně vydělával, musí většinu zisku investovat do výzdoby auta a dávat tak okázale najevo své kvality. Existuje ale ještě další důvod: nenamalované auto by prý mnohem častěji zastavovala policie, protože by si myslela, že „zanedbaný“ stroj není technicky v pořádku.   Jamal Elias, profesor religionistiky na americké Pennsylvánské univerzity, se ale domnívá, že  tato čistě účelová motivace k ospravedlnění existence truckartu nestačí. „Je to částečně byznys, částečně tradice, částečně umění a částečně obyčejná chlapská snaha trumfnout ostatní,“ míní. „Je to i otázka prestiže – na pákistánských silnicích probíhá nekonečný závod o to, čí náklaďák bude hezčí, barevnější a nazdobenější.“

Text Barbora Literová, foto Dagmar Cestrová

Přesní jako hodinky, říká se o Švýcarech. Přesvědčí se o tom určitě i všichni, kteří zamíří tento měsíc do Ženevy jako turisté, a nebo především kvůli fotbalu. UEFA EURO 2008 sice zahajuje zápasem Švýcarsko–ČR v Basileji, ale další dvě utkání bude český tým hrát v Ženevě. Ne nadarmo se tomuto městu říká „nejmenší z metropolí“. Žije tu sto padesát sedm různých národností a během fotbalu město určitě ještě nabobtná. Už v únoru se tu špatně shánělo na dobu  šampionátu ubytování.  Je to tedy pravé multikulturní město, kde sídlí dvě stě mezinárodních vládních i nevládních organizací, včetně Organizace spojených národů. A nebyli by to Švýcaři, kdyby to nebylo i město hodinek.   Své úspory můžete nechat v nepřeberném množství značkových obchodů, které najdete doslova na každém rohu. Pokud nemáte ještě našetřeno, můžete se alespoň kochat. Ideálním místem je Cité du Temps na jednom z mostů přes Ženevské jezero. Díky společnosti Swatch Group, největšímu hodinářskému impériu světa, se tu třpytí, blyští, tikají a kdo ví co ještě všechny hodinky značky Swatch, které kdy byly vyrobeny. Legendární „swatchky“ zná snad každý. Plastové, originální a finančně dostupné. Než se objevily, žádné švýcarské hodinky nesplňovaly všechny tyto atributy. Vznikly tak trochu z nutnosti, protože v sedmdesátých letech se pod tradičním švýcarským hodinářstvím zatřásla židle. Mohla za to asijská konkurence z Japonska, která nadchla hlavně mladou generaci svými „digitálkami“. V roce 1969 společnost Seiko představila vůbec první quartzové hodinky Astron. Nová technologie změnila hodinářskou historii a téměř všechny quartzové hodinky dnes používají jejich systém.   První digitální hodinky se na Západě začaly prodávat už v roce 1972. Jmenovaly se Pulsar a vyrobila je firma Hamilton, kterou údajně inspirovaly podobné hodinky v Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odyssea z roku 1968. Měly displej z červených diod, byly vyrobeny z osmnáctikarátového zlata a stály 2100 dolarů. Dodnes si jich velmi cení sběratelé.  

Dílo fantazie   Plastové swatchky se vyrábějí od roku 1983 a už o rok později jim dělal reklamu tenista Ivan Lendl. V galerii Cité du Temps ostatně pookřeje srdce milovníků designu. Jsou zde zastoupeny snad všechny barevné odstíny i materiály. Plyš i krajky, bílá či tyrkysová… Pojítkem je originalita, která tvůrcům těchto hodinek rozhodně nechybí.   Pokud si budete chtít od hodinek alespoň na chvíli odpočinout, stačí zajít si do restaurace, která je originálně rozdělena na dvě části – se supermoderním zařízením a na druhé straně s těžkými křesly a stolky připomínajícími doby už dávno minulé. Samozřejmě s unikátním výhledem na známé Ženevské jezero. Nebo zajít o patro níž, kde se mohou náruživí kreativci vyřádit i nad plátnem, které je návštěvníkům k dispozici i s barvami. Ostatně inspirace budou mít kolem spoustu. Kolem jsou ve vitrínách kreace známých tváří ze šoubyznysu. Nicolas Hayek, zakladatel Swatch Group, původem z Libanonu, vycítil svou šanci a v době úpadku švýcarského hodinářství skoupil některé ze známých značek a vytvořil tak největší hodinářskou firmu na světě.   Tento tah se mu rozhodně vyplatil. V roce 2007 s majetkem 3,2 miliardy dolarů získal 273. příčku v hierarchii boháčů této planety. Impérium dnes vede jeho syn, Nick Hayek jr., dříve filmový dokumentarista. Swatch Group dnes zaštiťuje osmnáct značek, vedle Swatch jsou to poklady jako Omega, Tissot, Longines nebo Breguet. Té poslední se vyrobí zhruba dva tisíce kusů ročně, takže jde opravdu o luxusní záležitost. V době recese na amerických burzovních trzích jsou někteří ekonomové a finanční analytici skeptičtí ve světlé zítřky obchodu s luxusem. Nick Hayek si ovšem nehodlá kazit náladu, vždyť roční obrat Swatch Group dělá zhruba šest miliard švýcarských franků. V Asii jsou sice tamní obchodníci schopni napodobit cokoliv, ale kopie je stále jen kopie, kdy si člověk kupuje klamnou iluzi, že patří do určité společnosti. Pokud má originál, znamená to, že už tam je.   Kolébka je ale jinde   Zhruba padesát kilometrů severně od Ženevy, v kantonu Vaud, se ve výšce tisíc metrů nad mořem rozprostírá údolí Vallée de Joux. Umí být malebné i drsné. Údolí objímající několik jezer vytváří romantické letní obrazy, kdy vodní hladinu brázdí lodičky i surfaři. Paní zima si tu zase umí dupnout a své vlády se k potěšení lyžařů jen tak rychle nevzdává. Vallée de Joux ovšem není jen panenskou krajinou, je především kolébkou švýcarského hodinářství. Dodnes zde sídlí ty nejrenomovanější značky jako Audemars Piguet, Blancpain nebo Jaeger-LeCoultre.   A kde se tu hodinářské řemeslo vzalo? Za vše mohou náboženské šarvátky. V 16. století Francie pořádala krvavý hon na protestantské hugenoty, kalvinistické Švýcarsko jim ale nabídlo bezpečné útočiště. V roce 1541 náboženský reformátor Jan Kalvín zakázal nosit šperky, přišlo mu to příliš rozmařilé. Zlatníci tak přišli o svou tradiční živnost a vznikl prostor pro nové řemeslo: hodinářství. Rozvíjelo se nejprve v Ženevě, ale protože tam bylo za chvíli pro tolik řemeslníků trochu těsno, někteří z nich našli klid právě ve Vallée de Joux.   To se postupně proměnilo ve skutečné centrum řemeslné výroby. Vyhnanci a puritáni se zanedlouho stali mistry nového oboru. Zdokonalovali své umění, vyvíjeli rafinované výrobní techniky, až se dopracovali k důmyslným hodinovým strojkům. O pár století později už se jim nemohl nikdo rovnat a švýcarské hodinky se staly pojmem řemeslné dokonalosti. Skutečnou elitou byli takzvaní cabinotiers, kam patřili hodináři, rytci, šperkaři, zkrátka skuteční umělci. Pracovali ve specializovaných dílnách neboli kabinetech. Statistiky uvádějí, že v roce 1788 se v Ženevě nacházelo 1905 takovýchto zařízení. Této „dělnické šlechtě“ složil svůj hold i Jean-Jacques Rousseau, který údajně zálibu ve čtení objevil v hodinářském kabinetu svého otce Isaaca. „Pařížský hodinář umí mluvit jen o hodinkách, zatímco švýcarský hodinář s lehkostí hovoří o jakémkoli tématu v kterékoli společnosti,“ nechal se slyšet Rousseau.   Údolí preciznosti

Na zelených kopcích Vallée de Joux se pasou krávy, z pastvin vykukují střechy domů většinou tradiční architektury. Není zde nic, co by narušovalo božský klid. Čas jako by se tu zastavil. Omyl. Čas se tu rodí, poctivě a obvykle i dlouho. Na složitý stroječek s nejrůznějšími komplikovanými funkcemi, jako jsou tourbillon, minutová repetice, věčný kalendář, chronografy a jiné vychytávky, si tu počká i arabský šejk.

Budova společnosti Audemars Piguet není zvenku nijak nápadná, uvnitř ovšem skrývá svět, který člověka fascinuje od nepaměti. Naši předkové nejprve odvozovali čas a s ním i kalendář na základě opakovaných dějů v přírodě. Monzuny, záplavy, doba, kdy rozkvétaly stromy, zrálo obilí, kdy táhly ptáci do daleka a další přírodní zákonitosti vedly k prvnímu počítání času. Definice tvrdí, že čas je „neprostorové lineární kontinuum“. Tvoří součást vesmíru a jen ti, kteří mají velkou fantazii, si ho dokáží představit. Vyjadřují se k němu vědci, filozofové i básníci. Pro Aristotela je „čas napočítaný pohyb ve vztahu k před a po“. Americký sociolog Richard Sennett zase tvrdí, že „čas je jediný zdroj k dispozici volně všem“.  Výroba společnosti Audemars Piguet se datuje od roku 1875. Je nejstarší hodinářskou manufakturou světa, která nikdy ne­opustila rodinnou náruč.  

Dokonalé vynálezy   Tradice je tradice, ale bez nejmodernějších technologií to dnes nejde. Ve „vizionářském“ oddělení společnosti Audemars Piguet to vypadá jako v moderní kanceláři da Vinciho. Všude počítače a na nich složité modely jednotlivých šroubků, koleček a dalších součástek. Zajímavá je pracovna, kde vznikají ty nejsložitější a také nejdražší modely hodinek. Na stěnách visí připíchnuté technické nákresy, v nichž se laické oko těžko orientuje. Dva muži v bílých pláštích a s lupou připevněnou k oku připomínají mimozemšťany. Práce na komplikovaných hodinkách jim trvá měsíce, někdy i rok. Některé ze součástek jsou přímo titěrné. Jde o nesmírně precizní práci, kde na chyby není místo. Není divu, že cena za takové hodinky dosahuje astronomických výšek.  

Za základní model z nejúspěšnější řady značky Audemars Piguet Royal Oak dáte v Praze okolo čtvrt milionu korun. Úspěšně se prodává už déle než třicet let, přezdívá se mu také nejdražší ocel na světě. Kupodivu navzdory ceně neobsahuje žádné vymyšlenosti, jen ukazatel data.

V roce 1992 přišla společnost Audemars Piguet s novou řadou Triple Complication. Tyto hodinky se dosud považují za nejlépe funkčně vybavené na světě. Kromě dvaceti různých funkcí, jako je ukazatel dne v týdnu, data, měsíce, fází měsíce, který je smontován ručně ze šesti set prvků, odpovídá hodinkový mechanismus za práci věčného kalendáře. Ten se automaticky řídí podle normálních a přestupných let. V hodinách série Triple Complication je rovněž minutová repetice, která se spouští každou čtvrthodinu nebo každou hodinu podle toho, jak je naprogramován mechanismus. Chyba chodu dvouručkového chronografu činí pouze půl sekundy za 30 minut.

Možná se říká přesný jako hodinky, ale třeba by to mělo znít takhle: Přesní jako Švýcaři.Jak šel čas   Slované na českém území používali tzv. lunosolární kalendář, v němž délku roku určuje slunce a délka měsíců se váže na jednotlivé fáze měsíce. Řídili se přitom devatenáctiletým cyklem, v jehož rámci vkládali vždy ve druhém, pátém, osmém, desátém, šestnáctém a devatenáctém roce cyklu jeden (třináctý) měsíc navíc.   Po příchodu Cyrila a Metoděje na území Velkomoravské říše (863 n. l.) se zde začalo prosazovat počítání času podle slunečního juliánského kalendáře. Ten v roce 46 př. n. l. zavedl v Římě Gaius Julius Caesar. Chtěl tak zabránit nepravidelnostem, jež panovaly ve starém římském kalendáři, který měl jen 355 dnů a libovolně se k němu přidával ­třináctý měsíc.   Na nikajském koncilu (325 n. l.) byl tento kalendář převzat i křesťanskou církví. V tomto kalendáři byla zabudována malá nepřesnost (počítalo se s délkou roku 365,25 dne, ve skutečnosti je rok o něco kratší), takže se na konci 16. století již „opožďoval“ o plných 10 dnů.   Roku 1582 byla bulou papeže Řehoře XIII. vyhlášena další reforma kalendáře po něm pojmenovaná gregoriánská. Přebývající dny byly z kalendáře vypuštěny a snížil se počet přestupných roků. Tato úprava platí dodnes. Prosadit ji však nebylo zas tak jednoduché (Anglie přijala tento kalendář až v roce 1752, Řecko v roce 1924).  

V Čechách vládnoucí Rudolf II. se snažil změnu zavést co nejdříve. Jen o měsíc později, než doporučovala papežská bula, měl v českých zemích po 14. listopadu 1582 následovat hned 25. listopad. Nečekané zmizení deseti dnů však vyvolalo ostré protesty mezi obyvatelstvem a zvláště narazilo u nekatolíků. Na přechod k poledníkovému neboli pásmovému času (odklon od slunečního času) se čekalo až do 19. století, kdy různé soustavy místních časů začaly bránit zejména rozvoji dopravy. V roce 1840 se například anglická železniční společnost Great Western rozhodla, že všechny její spoje se budou řídit londýnským časem, a učinila tak přítrž místním lokálním časům jednou provždy.  

V roce 1884 přišel kanadský stavitel železnic William Fleming s plánem 24 časových zón rozdělených po patnácti stupních, vždy s odchylkou jedné hodiny od greenwichského lokálního času. Toto rozdělení se používá také dodnes. U nás byl zaveden středoevropský čas v roce 1891. Na začátku dvacátého století se kvůli ekonomickým argumentům navíc začalo experimentovat s tzv. letním časem. Poprvé byl zaveden v Nizozemí (1908), ostatní evropské země ho začaly používat hlavně za první a druhé světové války. Za protektorátu byl od dubna 1940 do listopadu 1942 v Čechách a na Moravě dokonce používán nepřetržitě.  

V roce 1949 se jej rozhodla československá vláda natrvalo zrušit. Během ropné krize v sedmdesátých letech se však v Evropě o zavedení letního času začalo znova diskutovat. Československo k používání letního času přistoupilo v roce 1979. EU přijala dokonce dohodu o pravidelném zavádění letního času.

Zdroj: Český rozhlas LeonardoCestování po Švýcarsku

Se Swiss Passem můžete během 4, 8, 15, 22 po sobě jdoucích dnů nebo jednoho měsíce neomezeně cestovat v síti Swiss Travel System. Vybrat si můžete jakoukoliv trasu z dvaceti tisíc kilometrů železniční, autobusové a lodní dopravy. Zahrnuty jsou kromě panoramatických tras také tramvaje a autobusy v 38 městech (včetně Ženevy)  a padesátiprocentní sleva na většině horských drah a lanovek. Navíc máte volný vstup do asi 450 muzeí.

Více na www.mojesvycarsko.com, www.swisstravelsystem.ch.

Fotbalové zápasy v Ženevě

Česko–Portugalsko – Ženeva 11. 6. od 18 hodin

Česko–Turecko – Ženeva 15. 6. od 20.45 hodin

Text a foto Radka Tkáčiková   U Shwedagonské pagody v Rangúnu brzy podlehnete pocitu, že vás zlato pohltí. Zlato se třpytí ve slunečních paprscích. Zlaté barmské pagody ale působí podobně oslnivě i na spoustě dalších míst. Rčení, že není všechno zlato, co se třpytí, v této zemi neplatí. Ve svatyních sedí pozlacené sochy Buddhů, na prostranství se tyčí zlaté věžičky. V jedné z nejchudších zemí světa množství zlata působí až nepatřičně. Zlaté království či jen zlaté pozlátko odvádějící pozornost od reality života, od skutečnosti, že v zemi zlatých Buddhů vládnou generálové v zelených uniformách, kteří skutečnou víru k Buddhově učení jen předstírají? Tak či onak, skutečností je, že zlato je v Barmě všudypřítomné. To, co není vyrobeno ze zlata, je alespoň pozlaceno.   Plátek na plátek   V této zemi théravádového buddhismu by si podle tradice měl každý člověk postavit svoji pagodu. Je symbolem cesty k nirváně a o téměř každé významnější se praví, že ukrývá nějaký ostatek Buddhy. Nejčastěji vlas či zub. Tím se symbolika a posvátnost pagod ještě umocňují a lidé k nim přistupují s posvátnou úctou.   V praxi takové uctívání znamená nalepit zlatý lístek na pagodu či sochu Buddhy. Tenoučké, na sebe nalepené zlaté platky za staletí vytvoří pěkně silnou vrstvu. Tisíce, statisíce rukou po staletí nanáší na sebe kousky zlata. Některé sochy Buddhů pod jeho nánosem zcela změnily původní tvar. Místo pěkně vymodelovaných soch před sebou vidíte pět beztvarých homolí. Musíte mít velkou představivost, abyste v nich viděli Buddhy…   Jedním z nejmarkantnějších případů, jak zlaté plátky změní sochu, je posvátný Buddha Mahamuni v Mandalaji. Bronzová socha odlitá pravděpodobně v 9. století má na sobě už patnáct centimetrů zlata. Nezasvěcený netuší, že zlato je pouze nalepené. Navíc sochu oblepily pouze ruce mužů, ženy se posvátného zpodobnění boha nesmějí dotýkat.    Jen jedna ulice

Zlaté plátky se obvykle prodávají balené ve svazku deseti lístků ve velikosti dvakrát dva centimetry, hodnota jednoho svazku činí 3500 kyatů, v přepočtu zhruba šedesát korun. Je ale možné koupit i lístek samostatný v hodnotě asi šesti korun. Zlaté lístky se vyrábějí pouze v Mandalaji a to v jedné ulici. V nenápadných dílničkách se vytepávají lístky, které putují do malých obchůdků u pagod po celé zemi. Dílničky jsou malé, téměř byste okolo nich prošli bez povšimnutí, nebýt rytmického bušení. Teprve když vás upoutá, zpravidla zpozorujete sehnuté postavy zpola oblečených mladých mužů, bušících tříkilogramovými kladivy do čehosi, co připomíná nadutou peněženku. Jediným oděvem je longy, široký pruh látky omotaný okolo pasu, typický oděv barmských mužů.  

Několik tepců se střídá v hodinových intervalech. Práce je to nesmírně obtížná, hodinu tepat těžkým kladivem vyžaduje dost síly. A to i psychické. U monotónního namáhavého bušení se hovořit nedá a dívat se okolo také ne. Je třeba být stále soustředný, úder kladivem vedle by se nevyplatil.

Muži opření o zeď mají svůj rytmus, který nepřeruší, ani když je rozptylují zvědaví návštěvníci, kteří se fotoaparáty snaží zachytit ten nejlepší moment úderu. Štíhlé šlachovité postavy se napínají při práci a divák jen tuší, jak musí trpět jejich záda. Proto tu pracují pouze mladí muži, po čtyřicítce už většinou jsou schopni obtížnou práci zvládat. Málokterému muži zdraví dovolí pracovat více než dvacet let. galejníci s kladivem   Pracovní doba v dílničkách začíná v sedm, končí po dvanácti hodinách, tedy denně to znamená šest hodin úderů kladivem. S toutou dřinou by se asi mohly rovnat středověké galeje, avšak v dnešní přetechnizované době tato podívaná působí absurdně. Roztepávání zlatých lístků je výhradní záležitostí mužů, pak se do výroby zapojují i ženy. Klečí u nízkých stolečků, nalepují roztepané lístky na malé papírky a balí je do malých igelitových sáčků.   Sympatický mladík s těžko vyslovitelným jménem Kopwint nám v době odpočinku velmi slušnou angličtinou vypráví, jak dlouho váhal, než si zvolil tuto práci. Jenže ženil se brzy, ve dvaadvaceti, zanedlouho se mu narodily dvě děti, manželka je pouliční prodavačka, mnoho si nevydělá a jeho sen stát se rikšou se brzy rozplynul. Koupě rikši byla nad jeho finanční možnosti a jejího nájmu se obával. Výdělek není jistý. Lákalo ho také živit se jako průvodce, z historie své země toho zná mnoho, o buddhismu by mohl přednášet, ale pro turisty zatím není Barma zemí zaslíbenou. Většinou sem jezdí baťůžkáři, kteří sami prozkoumávají zemi, či naopak movití turisté využívající služeb německých a francouzských cestovních kanceláří. Užívají si luxusu v nadstandardních státních hotelech s přísně prokádrovanými zaměstnanci. Tady obyčejný mládenec z ulice práci nenalezne. A tak se nakonec Kopwint nechal zaměstnat jako zlatotepec. V nejisté barmské společnosti jistý výdělek.  

Trochu děravé úsměvy

Na počátku je malá hrudka zlata. Ta se roztluče a protáhne jakýmsi lisovacím strojem, jediným technickým zařízením v dílně. Výsledkem je slabý zlatý pásek dlouhý asi šest metrů. Ten se nastříhá na čtyři metr a půl dlouhé pásky. Každý se dále rozstříhá na dvě stě malých kousků a ty jednotlivě zabalí mezi listy ručně vyráběného bambusového papíru. Pak se zlato s papírem vloží do kožených desek a tepe půl hodiny. Každé tři minuty se musí kladivo polít vodou z kokosové skořepiny, aby se nepřehřálo. Po půl hodině se zvětšené a ztenčené lístky vyjmou z desek, každý plátek se rozstříhá na dalších šest kusů, opět se proloží jednotlivě bambusovým papírem a vše se opakuje. Lístky se pak různě poskládají a nakonec roztloukají následujících pět hodin. Pak se vyjmou a ženy je malou špachtlí vyrobenou z buvolího rohu opatrně nalepují na malé papírky. Práce je to titěrná, lístky jsou tak slabé, že se trhají, drolí. Nakonec se do balíčku zabalí do svazků a posílají do obchodů.  

Muži pracují za mzdu, která je z pohledu Evropana titěrná. Přibližně čtyři americké dolary denně, vše závisí na ceně zlata na trhu. Nepředstavitelně malá almužna za celodenní dřinu v Barmě představuje docela slušnou jistotu – průměrná mzda státních zaměstnanců ve školství či zdravotnictví se pohybuje okolo patnácti amerických dolarů měsíčně, což nestačí na živobytí, a lidé si musejí najít další práci. Ve srovnání s tím tak jsou zlatotepci movití a uživí rodinu.

Pro povzbuzení v práci užívají mladíci asijský „doping“ – betelové oříšky. Ve skutečnosti jsou to oříšky palmy arekové balené v palmových listech. Trochu organismus nabudí a zahánějí pocit žízně a hladu. Vápno, kterým se oříšek natírá, však nepříznivě působí na zuby, a tak jsou upřímné úsměvy dělníků trochu děravé a černé.

Proč je zlato fenoménZpracovala Dagmar Cestrová   V Kalifornii vypukla druhá zlatá horečka – zní zpráva z denního tisku ze začátku dubna letošního roku. List Financial Times konstatoval, že „spousta Američanů opouští zaměstnání a hledá zlato“.   V takzvaném Zlatém pásu v Kalifornii, který zažil první zlatou horečku už v půli 19. století, bylo podle odhadů zatím vytěženo jen nanejvýš deset procent žlutého kovu. Jeho ceny v současné době tak vzrostly, že se Američanům více vyplatí začít ho znovu hledat než chodit do běžného zaměstnání. Za trojskou unci (31,1 gramu) se koncem letošního března platilo dokonce přes tisíc amerických dolarů – téměř tedy sedmnáct tisíc korun. V létě 1983–1984 se cena pohybovala od 330 do 430 amerických dolarů.   Co se děje se zlatem? Poptávka po něm roste. Trhy se hýbají, kupní síla i silných měn vlivem inflace klesá a z dlouhodobého hlediska si tak uchovává stálou hodnotu jen zlato. Investoři v západních zemích a USA tak se stále větší oblibou sahají po zlatě. Firmy, které mají ve svém portfoliu zlato, jsou považovány za stabilnější a lépe se vyrovnávají s pohyby na trhu, než pokud vsadily na dolar.  

Asijský zlatý hlad Hladové po zlatě jsou hlavně asijské státy. Vedou Indie a Čína. Jak čínský drak zvedá hlavu díky své rostoucí ekonomice – a podobné je to s Indií – stále více se rozhlíží po zlatě. Vzmáhají se i Vietnam, Thajsko, dokonce i chudší země jako třeba Barma (Myanma) a jak roste životní úroveň, lidé chtějí více zlatých šperků, do kterých už tradičně ukládají své bohatství. Zlato je tu synonymem zajištění budoucnosti. V Indii je třeba jedinou jistotou pro ženu – nosí své často jediné bohatství na sobě v podobě šperků. Experti přes zlato se už delší dobu tohoto trendu děsí. Kdyby prý zbohatli „pouze“ všichni Indové a rozhodli se ověsit své ženy zlatými šperky podle svých přání a zvyklostí země, mohli by spotřebovat současné zásoby zlata jen oni sami. A co pak, když se přidá lidnatá Čína…  

Vzdát se svého Proč se ale i ten nejchudší věřící v Barmě vzdá „svého“ zlata a raději ho v podobě zlatých plátků nalepí na sochu Buddhy? Pokud má více prostředků, spíše přikoupí více plátků, než by zlato schoval „pod slamník“. Vždyť o  barmské pagodě Shwe Dagonu se v průvodcích s oblibou uvádí, že je na ní více zlata než v celé anglické národní bance.   Celá Asie zlato zbožňuje. Chudí lidé tu prostě odmítají ukládat to málo, co mají, do bank, raději kupují zlato – legálně i na černém trhu. Uvádí se, že v Indii působí více jak půl milionu zlatníků. Zlato je v Asii bez ohledu na náboženské vyznání symbolem vyšších hodnot, šlechetnosti. Zlatá barva kromě pocitu bohatství dává i pocit drahocennosti všemu, na čem ulpí. A má dokonce pomáhat i duševnímu rozvoji, neboť při rozjímání dodává pocit jistoty, který věřící potřebují k nalezení nejvyššího poznání. Když věřící lepí na Buddhu zlaté plátky, chtějí ho tím nejen oslavit, ale jsou pak ve chvílích svého nejvyššího rozjímání obklopeni obrovským bohatstvím, což může zapudit jinak vtíravé myšlenky na strádání a chudobu. Ty totiž odvádějí od rozjímání.  

Staré i nové

Hlad po zlatě tedy roste stejně jako jeho ceny. Už v roce 2000 vypracoval tým profesora W. Lontiefa pod záštitou OSN prognózu, podle které jsou téměř vytěžena známá ložiska. A to profesorův tým ve své zprávě nepředpokládal současná boom spotřeby. Jsou tu ale nová neodkrytá ložiska, nové technologie umožňují těžit i kdysi nedostupná. Jsou tu zlaté poklady z minulých dob skryté v mořích v utopených korábech, zakopané v zemi. Málokdo si uvědomuje, že prsten právě koupený u zlatníka vůbec nemusí být vyroben jen ze zlata vytěženého teprve nedávno. Ingoty, se kterými se obchoduje na světových burzách, mohou obsahovat zlato třeba ještě z Egypta nebo ze zlatých předmětů Aztéků.   Lidé věří v hodnotu žlutého kovu už hodně dlouho. Letos na jaře američtí archeologové ještě posunuli představy o tom, jak dlouho už se zlato používá jako symbol bohatství a životních jistot. Zlatý náhrdelník, který našli v Peru, je starší 4000 let. Je nejstarším zlatým předmětem v Americe.