Text Dagmar Cestrová a foto NASA   Jak zachytit obraz něčeho, od čeho se neodráží světlo? Vědci tušili, že ačkoliv pozorujeme vesmír pomocí dalekohledů stovky let a jeho fotografie dnes posílají na zem kosmické sondy, existuje ještě spousta jevů, které sotva tušíme.   Třeba fenomén, který fascinuje i laiky, tedy černé díry. Jestliže se krmí vším, co je v jejich okolí, pohlcují i světlo a my je tedy nemůžeme běžným způsobem vidět. Že se takovýto vesmírný objekt nachází v určitém místě, můžeme pouze vyvodit z jevů, které ho doprovázejí. Jenže, kde vzít jistotu?   Konečně barvy   V poslední době začalo téměř mimo zájem široké veřejnosti pro vědce obrovské dobrodružství v pozorování vesmíru. V červenci roku 1999 byla na oběžnou dráhu vypuštěna družicová observatoř Chandra, která využívá vše, co se lidstvu zatím podařilo zjistit o rentgenovém záření, kdysi označovaném také jako paprsky X. A od té doby chrlí jedno překvapení za druhým.   Snímky, které denně přicházejí na zem, nejen popisují známé jevy v nových souvislostech, ale odhalují i objekty, které lidské oko zatím nevidělo. Navíc ukazují vesmír, zatím zachycovaný pouze formou šedivých snímků, v nádherných barvách. Rentgenové paprsky jsou převáděny do barevné škály podle milionových teplot zkoumaných oblastí – nejchladnější jsou červené, které při střední energii přecházejí v různé odstíny zeleně, až po nejvíce horké – modré.  

Jeden objev za druhým   Byla to právě Chandra, která díky rentgenovému záření přinesla důkaz, že uprostřed naší Mléčné dráhy je v místech, kde ji nikdo nečekal, s největší pravděpodobností černá díra. A jen sto světelných let je od ní vzdálen hvězdný shluk (Arches Cluster), ve kterém vznikají nové hvězdy. Je starý milion až dva miliony let a nachází se asi dvacet pět tisíc světelných let od Země (1 světelný rok je 9,46 bilionu kilometrů, Slunce je vzdáleno od Země asi 149,6 milionu kilometrů).  

Jinou černou díru objevila Chandra v souhvězdí Circinus v galaxii vzdálené třináct milionů světelných let od Země. Její hmotnost je asi padesátkrát větší než u našeho Slunce. Černou díru objevili uvnitř kulové hvězdokupy, tedy husté skupiny několika tisíců až milionů velmi starých hvězd. Díry jako nejtemnější objekty ve vesmíru nezáří, ale jak pohlcují plyny, ty se zahřívají na extrémní teploty a okolí díry se tak vyjeví v rentgenovém spektru.   Do současné doby byly už odhaleny ve vesmíru desetitisíce zdrojů rentgenového záření, mezi nimi jsou právě i dosud neviditelné tajemné černé díry, extrémně husté objekty označované jako neutronové hvězdy a další. Vědci si také poopravili současné představy o teplotě vesmíru. Nová zjištění ukazují, že je mnohem teplejší, než původně předpokládali.   Obří koule   V datech, které na zem vysílá rentgenová družice XMM-Newton (družice patří Evropské kosmické agentuře a odstartovala v říjnu 1999), našli vědci jiný nečekaný objekt. Ohromnou ohnivou kouli plynu podobnou kometě. Je to největší objekt ve vesmíru, který lidské oko zatím vidělo. Vypadá jako kruh s ocasem a má v průměru tři miliony světelných let. Pohybuje se rychlostí asi 750 kilometrů za sekundu. Za sebou trousí hmotu, každou  hodinu zhruba ve velikosti jednoho Slunce.   „Je to fantastická rychlost,“ uvedl Alexis Finoguenov z Marylandské univerzity, který pracuje i pro německý Institut Maxe Plancka. Oblak je složen ze stovek galaxií a horkého plynu teplého až sto milionů stupňů. Vše drží jako lepidlo pohromadě gravitace vesmírné temné hmoty. Naštěstí pro Zemi je oblak vzdálen od naší sluneční soustavy asi milion světelných let, takže nepředstavuje žádné nebezpečí.   Proč až nyní?   Kdo nesleduje vývoj astronomie, samozřejmě si položí otázku, proč se rentgenové záření nezačalo pro zkoumání vesmíru používat už dříve, když je ho v něm tolik. Jak ve svých materiálech uvádí americká agentura NASA, rentgenové nebe je tisíckrát až milionkrát bohatší na zdroje energie než nebe složené z viditelného záření! A Nobelovu cenu za objev záhadných paprsků X dostal Wilhelm C. Röntgen už v roce 1901.   Rentgenové paprsky z vesmíru naštěstí pro lidi i živočichy a přírodu pohlcuje zemská atmosféra, přesněji kyslík a dusík v ní. Obaly Země jsou tak přirovnávány zhruba k několikametrové vrstvě kvalitního betonu, která naštěstí chrání všechno živé před škodlivým zářením. Astronomové by však řekli – naneštěstí. Zbytek záření, který na zem dopadá, tak není moc k měření. Pokud chtěli využít k průzkumu vesmíru měření dopadajících paprsků X, pak muselo lidstvo nejprve umět umístit své observatoře do prostoru nad obalem Země.   Navíc je pozorování vzdálených objektů pomocí rentgenového záření mnohem složitější než pomocí světla, i když od začátku bylo všem jasné, že nabízí netušené možnosti. Vědci tak museli překonat řadu technických záludností od lomu paprsků až po další, natolik složité, že vysvětlování je lepší nechat do učeben fyziky na vysokých školách.   I fantazie je krátká

Na některé vědecké objevy a zkoumání je snad krátká i lidská fantazie. Koho z laiků by napadlo, že máme téměř na dosah i odhalení, zda je vesmír konečný, nebo ne.

Kromě rentgenového záření pomáhají k novým objevům také další novodobé technické vynálezy. Evropská kosmická agentura se rozhodla vyslat letos do vesmíru sondu Planck, která bude zkoumat vesmír pomocí mikrovln. Jsou přesvědčeni, že právě ty jsou natolik zvláštní, že v sobě nesou otisk podoby vesmíru. Princip je podobný echu, tedy jakési ozvěně odražených vln. Ten má definitivně potvrdit nebo vyvrátit hypotézy vzniklé na základě předchozích měření ve vesmíru – že vesmír je asi konečný a vypadá jako nafouknutá pneumatika, nebo má tvar dvanáctistěnu, případně vzájemně se prolínající tvary. Jednu otázku si tak lidstvo zodpoví. Tím ale zákonitě vyvstanou další: Pokud je vesmír konečný, co je dál? Bůh? Další vesmíry? Nic?   Nejen hranice kosmu   Mikrovlny se začaly využívat i ke zkoumání různých planetek, kterých je jen v blízké vzdálenosti od Země tolik, že se nevyplatí zkoumat je pomocí drahých sond. Na různé objekty se tedy z největších radioteleskopů na zemi zaměřují paprsky mikrovlnného záření a počítač pak sestavuje konečný trojrozměrný model objektu. Odraz je hlavně na menší vzdálenosti tak přesný, že může rozlišit i povrch planetky nebo objektu. „Dobrá ozvěna umožní prostorové rozlišení lepší než deset metrů,“ uvádí v materiálech NASA Steven Ostro, radioastronom z Jet Propulsion Laboratory.  

Astronomové prozkoumali stovky planetek nacházejících se poblíž Země a zatím se ukazuje, že každá je jedinečná tvarem i povrchem. Radary navíc dokáží určit její přesnou polohu, takže v roce 2004 tak třeba pomohly zchladit vlnu paniky, vyvolanou Apophis blížící se k Zemi. ­Astronomové ji objevili pomocí ­optických dalekohledů a spočítali, že by kámen o průměru asi čtyři sta metrů mohl narazit v roce 2029 do Země. O rok později přesné měření mikrovlnami prokázalo, že jeho dráha se se Zemí mine.

Dalším zdrojem zkoumání pak jsou záblesky gama paprsků, které se zřejmě objevují tam, kde se tvoří nové hvězdy.

Rentgen v akci

● CHANDRA

Vesmírná observatoř, jeden z největších projektů NASA. Náklady asi jeden a půl miliardy dolarů. Projekt se začal plánovat už na konci 70. let, observatoř byla vypuštěna do vesmíru v roce 1999. Je pojmenována na počest indického fyzika Subrahmanyana Chandrasekhara. Tubus jejího dalekohledu má deset metrů. Zrcadla musela být vyrobena s mimořádnou přesností a jsou z iridia.

● SATELIT XMM-NEWTON

Projekt Evropské kosmické agentury, byl vypuštěn v roce 1999.  Je pojmenován po fyziku I. Newtonovi, který jako první popsal rozložení světelného spektra. Obsahuje unikátní trojitý systém soustředěných zrcadel z pozlaceného niklu s celkovou plochou tenisového hřiště.

● SATELIT ROSAT

(Röntgensatellite). Poskytl zatím nejrozsáhlejší data získaná pomocí rentgenového záření. Vypuštěn byl v roce 1990. Společný projekt USA, Německa a Velké Británie.

● Více najdete na www.nasa.gov,
www.esa.int, www.sapcenews.ru, www.kosmo.cz, www.ian.cz

Vybraná data astronomie

● 4000 let před n. l. – první doklady o astronomických pozorováních

● 350 let před n. l. – Aristoteles vyvozuje z pozorování Měsíce, že je země kulatá

● 1054 – Číňané pozorují výbuch supernovy (vznikla Krabí mlhovina)

● 1512 – M. Koperník prohlásí, že středem vesmíru je Slunce

● 1572 – T. Brahe objevuje supernovu v souhvězdí Cassiopeia

● 1609 – J. Kepler formuluje první zákony pohybu planet

● 1613 – G. Galilei prokazuje rotaci Slunce

● 1668 – I. Newton sestrojuje první zrcadlový dalekohled

● 1687 – I. Newton formuluje gravitační zákon

● 1682 – E. Halley zjišťuje periodicitu Halleyovy komety a předpovídá její návrat

● 1675 – První seznam slabých objektů, tedy mlhovin a hvězdokup

● 1769 – Hypotéza o vzniku sluneční soustavy z mlhoviny prachu a plynu

● 1800 – Objev infračerveného záření

● 1846 – Objev Neptunu (J. Galle)

● 1850 – První fotografie hvězdy (William Bond)

● 1900 – M. Planck zveřejňuje kvantovou teorii záření – začátek nejvýznamnější revoluce fyziky v dějinách

● 1905 – A. Einstein publikuje speciální ­teorii relativity

● 1917 – Je uveden do provozu reflektor o průměru 2,5 metru (na Mt. Wilsonu)

● 1922 – 24 A. A. Friedman na základě Eisteinových rovnic formuluje modely uzavřeného a otevřeného vesmíru

● 1929 – E. Hubble vysvětluje rozpínání vesmíru

● 1930 – Objev Pluta (C. Tombaugh)

● 1932 – K. Jansky objevuje rádiový šum ve středu naší Galaxie

● 1936 – Teorie, že vesmír obsahuje skrytou (nezářící) hmotu (F. Zwicky)

● 1936 – A. Einstein objevuje efekt gravitační čočky

● 1946 – Teorie velkého třesku
(G. Gamow)

● 1948 – První předpověď existence záření mikrovlnného pozadí (G. Gamow,
R. Alpher a R. Herman)

● 1957 – První umělá družice Země – Sputnik

● 1968 – J. A. Wheeler zavádí pojem černá díra

● 1982 a 1984 – Je prokázáno, že některé meteority pocházejí z Měsíce a Marsu

● 1987 – Objev supernovy (I. Shelton)

● 1990 – Vypuštěn Hubbleův teleskop

● 1996 až 1997 – Sonda Galileo potvrzuje vodu pod povrchem Jupiterova měsíce Europa

● 1999 – Vypuštěny observatoře Chandra a XMM-Newton

Zdroj: www.frozen-planet.mysteria.cz

Text Marian S. Sucha

Každé ráno, krátce poté, co se nad přístavem vynoří slunce a začne pozlacovat střechy staré Havany a svými ostrými tropickými paprsky vyhánět příjemnou ranní brízu z města, zazní z otevřených oken mé sousedky rytmické chřestění rumbasek. Teresita, šedesátiletá dáma, mě budí zpívajíc jasným hlasem: Dá yo salú orissá…   Někdy tato motlitba končí po třech sonetech a já mohu v klidu pokračovat ve spánku, jindy je to teprve začátek několikahodinového sezení s bubínky a zpěvem. Když se pak konečně přece jen vyhrabu z postele, abych na terasovité střeše mého obydlí posnídal, vidím na schodišti pestrobarevné lupínky květin, zelené větvičky a krví polepené peří – neomylné znamení, že se konala nějaká prenda – oběť africkým duchům. Teresita má, jak mi důvěrně sdělila jiná sousedka, problém: jejího syna chytila policie při nějakém nekalém obchodě s doutníky a ona se mu teď takhle snaží pomoci…   Jen převlečení bohové

Santerie, říká se jí také náboženství Lucumi nebo La Regla de Ocha (z jorubského a španělského náboženství svatých – Regla de Santo) je všeobecný pojem pro náboženství s africkými kořeny. Afričtí duchové se na ostrov dostali s pěstováním cukrové třtiny, tedy s africkými otroky. Za necelá čtyři století byly na Kubu dovlečeny statisíce Afričanů. Nejvíce z království a kmenů z oblasti dnešního Beninu a jihozápadní Nigérie. Byli to zejména Jorubové a Bantu, jejichž obyčeje a rituály se na třtinovém ostrově promísily s křesťanskou kulturou.  

  Přestože pohanské rituály misionáři a majitelé statků zakázali, a oni museli uctívat katolického Krista a svaté, žili duchové z Afriky mezi nimi a s nimi i jejich náboženské obřady, hudba a tanec. Jejich původní božstva (oríšá) byla v Africe pány různých řek, hor, bylin, stromů, kovů, hromu a blesku. Katoličtí svatí jsou zase často ochránci rybářů, horníků, lovců nebo ptáků anebo měli ve svých atributech něco, co otrokům připomnělo jejich vlastní božstva. Pro katolické Kubánce je například svatá Barbora patronkou hromu a ohně, pro „nevěřící“ bohem hromu, ohně a mužství, Changem. Vůbec nevadí, že nejsou stejného pohlaví. Patronku Kuby Virgen de la Caridad del Cobre, familiárně známou také jako Cachita, což je spíše výraz něžnosti než respektu, zase ztotožňují s africkou bohyní lásky, krásy a bohatství, Ochún, paní říčních vod. Snědá Panna Marie z Regly, ochránkyně rybářů, námořníků a všech, kteří mají do činění s mořem, je zároveň černou bohyní Yemayá, paní slaných vod. Jezulátko z Atochy (a také Pražské Jezulátko) se na Kubě ztotožňuje s pánem osudu, dveří a křižovatek, ale zároveň strážcem domovů, nezbedným a bojovným Elegguá…  

Otroci začali uctívat katolické svaté jako své bohy: „To jsou naši oríšá, jenže v přestrojení, aby bělochy oklamali. Brzy povstanou s blesky, meči a šípy a skoncují se Španěly. Budeme svobodní…“ Střet kultur tak odlišných, jako byly africká a evropská, vedl časem k tomu, že se řada obřadů, tanců, zpěvů a božstev přizpůsobila podmínkám katolického náboženství. Dnes se mluví o afrokubánských kultech. Vedle santerie k nim patří také palo monte a například tajné společnosti abakuá.   Diktátoři – čarodějové?

Prastaré mýty přetrvaly nejenom doby otroctví, ale také leninismu a dnes, kdy hlavy Kubánců plní nejistota a existenční otázky, jsou rituály santerie částí denního života většiny ostrovanů.

Je to část Afriky na Kubě. A přesto, že se na toto náboženství až do poloviny minulého století pohlíželo s nedůvěrou, protože bylo „věcí negrů“, podařilo se mu získat hodně bílých srdcí. Kubánští emigranti vzali svoje oríšá na Floridu, do Mexika i do Evropy. Ale nejenom to. Znalci tvrdí, že všichni tři kubánští diktátoři: Machado, Batista i Castro byli brujo – čarodějové. Tak se říká na Kubě lidem, kteří využívají magie k nekalým cílům.  

Andělům se říká oríšá   V santerii má každý člověk svého oríšá nebo svatého (santo). Je to v prvé řadě něco jako anděl strážný, který ho provází po celý život a chrání, aniž by si toho většinou byl vědom. Kromě tohoto anděla, kterému se také jinak říká otec – padre santo, nebo matka – madre santa, existuje ještě řada dalších, kteří společně tvoří poměrně bohatý panteon Yorubá. Na Kubě se uctívá kolem dvaceti oríšů.  

Oríšá jsou velmi podobní lidem z masa a krve. Mají stejné slabosti, potřeby a přání, zamilovávají se, mají konflikty, spory a války, jsou nedůtkliví, mstiví, žárliví, násilní, opíjejí se, jsou cizoložníky a nevadí jim ani incest či jiné neřesti. Každý oríšá má své typické jídlo, barvy a jsou mu zasvěceny dny v týdnu. Stejně tak má například svoje čísla – nezbytnou pomůcku pro jednu z velkých kubánských vášní – loterii!   Na Kubě hodně lidí nosí náramky nebo náhrdelníky a korálky v barvách svých oríšů. K tomu patří také amulety, fetiše a různé předměty ossain, které mají chránit před zlem. A pak svěcená voda omiero, která purifikuje, regeneruje a léčí, protože se v ní koncentruje energie oríšá spolu s magickými a medicinálními silami rostlin, kořenů a bylinek. Oríšá sídlí v kamenech – otanes. Ty se spolu s dalšími věcmi umísťují do hliněné nebo železné polévkové mísy, takzvané sopera.   Něco mezi Elektrou a Jiráskem

Příběhy, které se o oríšá vyprávějí, jsou vlastně legendy a říká se jim patakí. Něco mezi antickou Elektrou, katolickou Zlatou legendou o životě svatých a Jiráskovými Starými pověstmi africkými… Známou legendou, kterou mi jednou vyprávěla Teresita, je historka o Oggúnovi a Ochún: Pán železa Oggún, osamocený, nedůtklivý horal, vysekával oríšům, když sestoupili na zem, svojí mačetou stezku hustým pralesem. Se svými bratry Ochossi a Elegguá žil v domě rodičů Obatalá a Yemú. Oggún byl zamilovaný do své matky a pokoušel se ji několikrát znásilnit. Pokaždé mu to ale překazil Elegguá, který věděl o jeho úmyslu a hlídal ho jako oko v hlavě. Oggún nakonec zařídil věci tak, aby dosáhl svého.   K jeho smůle ho však přistihli. Oggún se proklel, nechal svět světem a v doprovodu svých psů odešel do pralesa pracovat, aby se tam schoval před lidmi. Neúnavně koval železo a věnoval se také dalším, méně hezkým aktivitám: všude roztrušoval tolik zlého prachu ofoché, až světu začala vládnout tragédie – arayé. Pak do pralesa zabloudila sladká svůdná Ochún. Zatrpklého Oggúna zaujala svým zpěvem a krásou a dala mu ochutnat z medu života. Nádherná mulatka, která má celé tělo potřené medem a skořicí a tancovala a vibrovala nahá – přesvědčila Oggúna, boha válečníků a od přírody násilníka, že je nutné milovat a žít v lásce. A Ochún věděla, jak na to. Jedním z jejích atributů je děvka – byla milenkou mnoha válečníků z panteonu Yorubá. Oggún pokračoval ve své práci, ale pokaždé, když spatřil Ochún, ztratil hlavu i svoji hořkost. Svět se uklidnil.   Proroctví pro Kubu i svět   Zvláštní a určitě napínavou událostí santerie je každoroční proroctví Letra de Ifá. Na přelomu roku se přes osm set nezávislých kněží – babalaos setkává před osmi nejvyššími božstvími, aby rozluštili základní události na zemi pro příchozí rok. Hodí si skořápkami z kokosových ořechů a pak vytvoří poselství, ze kterého vyvodí „doporučení pro Kubu a svět” a zpřístupní jej veřejnosti. Také lidu oznámí, která božství budou vládnout nastávajícímu roku. K častým doporučením patří varování před různými nemocemi, fyzickým násilím v domácnosti, společenskými delikty nebo před klimatickými změnami.   Předpovědi jsou zabalené do symboliky a přísloví, a proto se dají různě vykládat. V jednom z poselství posledních let bylo slyšet, že „el rey antes de morir entrega su corona“ – král před svou smrtí předá svou korunu – nebo že „el hablar sin discusión aclara muchas cosas“ – konverzace bez polemických diskusí objasní hodně věcí atd.   V kubánské santerii není samozřejmě ničeho, proti čemu by neexistovaly prostředky k obměkčení neštěstí či proti budoucí nepřízni. Takže hned poté, co se poselství dostane i do poslední chaloupky mezi mysem San Antonio na západě a nejvýchodnějším cípem ostrova u Maysí, připravují santerové oríšům nevyhnutelné rituály a oběti.   Od založení spolku v roce 1986 velkým knězem, babalaem Kuby Miguelem Febles Padrónem se počet členů z původních 450 nezávislých kněží zdvojnásobil. Mají desetiletí starý konflikt s oficiální Asociación Cultural Yoruba, o které nejenom vtipálkové tvrdí, že než vysloví své předpovědi, nechá projít proroctví nadřazenou instancí, kterou není nikdo jiný než ústřední výbor komunistické strany a sám líder Máximo  Castro.   Podle slov Enriquita – Enrique Hernandéze Armenterose, jednoho z prominentních procastrových santerů a zakladatele a prezidenta Asociación Religiosa Afrocubana Hijos de San Lázaro – Asociace dětí San Lázara, je Fidel „elegido“ – vyvolený a chráněný oríši…   Spíše je to tolerance   Někdy se mylně uvádí, že katolická církev kubánskou santerii povoluje. Přestože při svátku Panny Marie z Regly se 8. září zaplní kostel vyznavači santerie s modrobílými panenkami a dalšími předměty pohanského božstva, není tomu tak. Jde spíše o jakousi toleranci, kterou podporuje i revoluční a ateistická atmosféra ostrova.   Pro katolickou církev, jak mi řekl jeden kněz v poutním místě sv. Lazara v Rincónu, je tohle všechno jasně proti Bibli i boží vůli Spasitele. A nejenom to. Afrokubánská náboženství, i když jsou na Kubě uznávaná, nejsou institucionalizována jako církev. Přesto je Castrova vláda umí politicky využít: Když například v roce 1993 katoličtí biskupové častěji kritizovali vládu kvůli nerespektování náboženských svobod a chybějící podpoře církve, rozhodl se Fidel Castro silněji podpořit právě afrokubánské tradice.   Na spiritistické mši

Ačkoliv jsem na Kubě kromě hloupých otázek žádné ofoché jako Oggún neroztrušoval, i já jsem potkal svoji svůdnou sladkou Ochún. Byla to Yadira, neteř Teresity, když nesla jedno odpoledne své tetě zelené listí a bylinky. Pod těsným žlutým tílkem a kolem krátké bílé sukýnky bylo všude vidět a cítit čokoládový samet. Prostě – takhle nějak může vypadat jenom Ochún, svůdný symbol radosti, stoprocentní tropická ženská, a jak Kubánci lidově říkají, napůl svatá a napůl děvka. Chyběl vlastně jenom med a skořice. Yadira mě přemluvila i k návštěvě spiritistické mše ve staré Havaně.   „Nepomáhá to sice, ale také ani neškodí,“ řekl jsem si a následoval její vlnící se boky. Ty mne vedly do patra v jednom z typických činžáků staré Havany, kde jakoby naschvál chyběla jedna část střechy. Vzal ji poslední hurikán – kdo ví, možná pro lepší komunikaci s nebesy? První, co se nedalo přehlédnout, byl těžký řetěz, lemující dveře do bytu. Dozvěděl jsem se, že jsme v království Oggúna, pána železa. V bytě se nás sešlo deset – mladých i starších, mužů i žen nebo dívek, a než mše začala, povídali jsme si tak, jak to zde je zvykem. Paní domu, dcera Oggúna s křídou namalovaným křížkem na čele, připravovala spolu se santerem potřebné rekvizity, výzdobu zelení a květinami, vyháněla zelenými větvičkami z nás a pak z koutů ty duchy, kteří sem nepatří, pak postavila na stůl vodu, rum a doutník. Po chvíli zaintonovala s Yadirou několik písní, jak je na začátku spiritistické mše zvykem. Následovaly motlitby z malé, hektografované brožurky.   Jak je naše planeta pro duchy malá, jsem pochopil již v momentě, kdy v motlitbách padlo opakovaně jméno Kardec. Potkal jsem se s ním v Paříži na hřbitově Pére Lachaise. Jmenoval se původně Hippolyte Léon Denizard Rivail a byl gymnaziálním učitelem. Na jednom spiritistickém sezení, kam jej náhodou v dubnu 1856 vzal přítel, se však od duchů dověděl, že jeho posláním je sbírat poselství z onoho světa a rozšiřovat je, a že v dávné keltské době působil v Bretani jako kněz pod jménem Allan Kardec. Jeho knihy měly pronikavý úspěch. Pro své spiritistické učení nalezl po celém světě přes milion příznivců. Dne 31. března 1869 ho ranila mrtvice, když přišel na to, že právě jeho médium Célina Bequetová, které děkoval za detailní znalost onoho světa, jej s pomocí kompliců dlouhá léta podváděla. Zda se tohle o něm na Kubě ví, jsem se zapomněl zeptat.   Po motlitbě jsme si sedli na židle postavené do kruhu kolem našeho santera a povídali jsme si s ním o denních strastech kubánského života, o tom, co nás nejvíc trápí. Náš santero občas položil nějakou zvědavou otázku, potáhl z doutníku, dal si pořádný šluk rumu a ještě jedním postříkal vzduch kolem nás… Čas utíkal a přes mé napjaté čekání se prakticky nic nedělo. Tedy téměř nic. Jenom santerův hlas začal nějak divně mutovat. Už to nebyl on ale nějaká žena, tedy černá otrokyně jménem Lucie, její duch. Připadal jsem si místy jako v Psychu od Alfreda Hitchcocka, když Anthony Perkins neví, jestli je matkou nebo jejím homosexuálním synem – to se mimochodem u oríšá také stává. Pohlaví u nich ale není důležité. No a naše Lucie mluví a mluví a vyptává se a radí. Pěkně po řadě, jednoho po druhém.   Poté, co nařídila starší paní, která to ani s jedním mužským nevydrží déle než tři měsíce, očisťující koupele a pouť, je na řadě patnáctiletá dívka. Chce se za přítomnosti své tety poradit s Lucií, co dělat, když se jí již čtvrtý měsíc nedostavila menstruace a její movitý milovník z Itálie je za oceánem a druhý, kubánský, je ve vězení. Chce mluvit dál, ale nemůže… Najednou se mumlajíc zvedne ze židle a nějak divně kroutí… trans – znamení, že ještě jeden duch nebo oríšá se chce pobavit. Posedl ji a jezdí na ní jako na koni.   Peníze mění i santerii   Přestože v dnešní Kubě existuje hodně falešných spiritistů a duchů, nebral jsem mši jako divadélko pro turisty. Byla to zkušenost, na kterou se ještě i dnes koukám s respektem. Mám různé přátele, kteří prošli tuctem skupinových terapií od povídání přes sebetýrání a vlastně všechny nejmódnější druhy psychoterapie a pokaždé věřili, že to, co dělají, mají zapotřebí, a hlavně se cítili krásně uvolněně. No a něco podobného jsem zažil při této spiritistické mši.  

Situace afrokubánských náboženství se však v posledních dvou desetiletích značně změnila. Do poloviny 80. let byla více méně v ilegalitě. Dnešní bída na ostrově vede u mnoha Kubánců ke ztrátě hodnot, a tak se i v santerii objevují podvody, ztráta respektu vůči starším, duchovním hodnotám, santerům i samotným oríšá. Mnoho lidí vydělává podvodem na konzultacích a santerských iniciacích. Turistům se prodává účast na tajných ceremoniích a výuka na bubny batá, na které dříve mohli hrát pouze jedinci po speciálním zasvěcovacím obřadu. Někteří santerové jenom předstírají, že jsou posedlí oríšá a snaží se v transu přesvědčit své klienty, že na ně seslal někdo neštěstí, nebo jim chce ublížit. Je tudíž třeba koupit nejenom speciální bylinky na rituální koupel, ale také talismany a korálky, anebo dokonce podstoupit nákladné asiento. Santerové, palerové,  a další si pak mezi sebou dělí zisk.

3 diktátoři – 3 čarodějové?

● Prezident Gerardo Machado prý použil silné magie, když v 20. a 30. letech minulého století přestavoval Havanu. Nařídil zasadit hned vedle slavného Capitolia, sídla komory reprezentantů a senátu republiky, doprostřed parku posvátný strom afrických i indo-amerických národů a nejposvátnější strom santerie. Pod něj symbolicky přivezli zeminu ze všech končin Ameriky a Machado tu měl nechat zasadit nganga – oběť se zlým kouzlem, namířeným proti svým současným i budoucím oponentům. Po tvrdých a krvavých represích v srpnu 1933 utekl s kufry plnými peněz na Bahamy. Ngangu s kletbou ale zanechal na Kubě.

● Generál Fulgencio Batista se při svém puči v roce 1952 dostal „neviditelný“ do kasáren generálního štábu a svrhl zkorumpovanou vládu. Jeho neviditelnost měla být kouzlem původních domorodých obyvatel z východu ostrova, odkud sám pocházel. Když se v roce 1958 blížila Castrova vojska k Havaně, nechal v jednom ze spirituálních center santerie svolat na místní stadion shromáždění všech kněží na ostrově. Stovky santerů od hlavy po paty v bílém prý po zpěvech a rituálech za mír obětovaly zvířata. Čaroděj zabíjí kouzlo a stejné se léčí stejným – jsou význačná pravidla santerie. Mrtvá kůzlata s vyplazeným jazykem visela na posvátném stromě jako exotické ovoce. Batistovi to moc nezachránilo.

● Fidel Castro si chtěl naklonit chudé vrstvy, potomky otroků, také symboly santerie. Červeno-černá vlajka Hnutí 26. července je v barvách symbolizujících v santerii Elegguá, božství, které otvírá cesty a patří k válečníkům. A když revolucionáři na svém vítězném tahu ostrovem vstoupili začátkem ledna 1959 do Havany, jako náhodou usedly na zádech Castra bílé holubice, božský symbol ze santerie, symbolizující Obatalá – spravedlnost, rovnováhu, věrnost principům a dodržování dohod.

co možná nevíte

● Přivážení otroků začalo na Kubu v roce 1511, kdy tu vznikla španělská kolonie a Španělé hledali jiné pracovní síly místo indiánů, kteří se ukázali pro těžkou práci zcela nevhodní.

● Otrokářství tu bylo zrušeno v roce 1886 a uvádí se, že za éru otrokářských cest bylo na Kubu přivezeno z Afriky asi milion lidí.

● Na rozdíl od Severní Ameriky tu byli černoši nechávaní ve skupinách, což přispělo k tomu, že tu přetrvávaly tradice dovezené z původní domoviny.

● Na Kubu byli přivezeni domorodci z Konga i dalších oblastí především dostupných z moře, nejvíce ale z Mali, Beninu a jihozápadní Nigérie.

 Zdroj: Muzeum otroků v Liverpoolu

Drs. Marian S. Sucha Původem sociolog, ale již léta pracuje jako autor, publicista i fotograf. Poznal půlku amerického kontinentu. Právě mu vyšla kniha Setkání s Kubou.

Text Michaela „Mysha” Košťálová, foto Filip Laureys   Ruiny středověkého hradu Potštejna prý ukrývají poklad. Po staletí se jej snažili najít mnozí, nejvíce však proslul hrabě Chamaré, který zde kopal takřka čtyřicet let. Alois Jirásek sepsal jeho příběh do novely Poklad a Zdeněk Troška o něm natočil film. Jak to bylo doopravdy?  

Na Lidické ulici v Praze je nevelký antikvariát. Voní to tu zatuchlým dřevem, a když vejdete, obklopí vás řady urovnaných knížek, jejichž zažloutlými stránkami se často listovalo před více než stoletím. „Tady máte ten Poklad,“ volá na mě zpoza rohu šedovlasá knihovnice s brýlemi tak tlustými, že se její oči jeví takřka dvojnásobné. Po několika hodinách strávených hledáním na internetových knižních bazarech, obvoláváním antikvariátů a posloucháním vět typu „nemáme, Jiráska už dneska nikdo nečte“ mi to zní jako rajská hudba. O pár desítek minut později, na propoceném sedadle v supícím vlaku, se skrz osahané listy dostávám do roku 1780, kdy potštejnské panství v podhůří Orlických hor patřilo hraběti Janu Antonínovi Chamaré. Ten, jak tvrdí spisovatel, v torzu tamního hradu hledal bájný poklad.  

  Z Jiráskova motivu vyšel při natáčení filmu Poklad hraběte Chamaré Zdeněk Troška. Režisér si příběh upravil podle svého, a tak filmový šlechtic nemá s tím skutečným – až na jméno – nic společného. „Asi deset let po premiéře filmu mě v jednom obchodě s džínami obsluhoval mladý prodavač opravdu aristokratické tváře a představil se mi coby prapotomek hraběte Harbuvala de Chamaré, onoho Jiráskova hledače pokladů,“ vypráví Troška o nečekaném setkání. „Potvrdil to, co jsem z nejrůznějších materiálů už před natáčením filmu zjistil – že jeho předek byl velice osvícený muž, zajímající se o historii, architekturu a archeologii. Na staré zřícenině prováděl vědecké vykopávky, což v očích jeho poddaných vypadalo jako hledání pokladu.“   Kopání jako posedlost   Tam, kde mozaiky polí a luk vyrůstají v první zalesněné kopce, se vlak se skřípěním zastavil. Městečko Potštejn se choulí při svahu vršku, jemuž už z dálky dominují zříceniny stejnojmenného hradu. Když se přiblížíte k centru, zmizí ruiny ze zorného pole, zato se otevře výhled na honosný barokní zámek, někdejší sídlo slavného hraběte.   Pokud jde o hledání pokladu, nemá Zdeněk Troška úplně pravdu. Byť byl Jan Antonín Chamaré vskutku osvícený muž, jeho čtyřicetileté kopání na hradě nemá jiné vysvětlení, než že poklad skutečně hledal. Potvrzuje to Vilém Kratochvíl, amatérský historik a potštejnský občan, v jehož očích zazářil podivný lesk pokaždé, když se řeč stočila na dějiny jeho městečka: „Pokud Troška opravdu potkal prapotomka hraběte Chamaré, pak to musel být příbuzný po přeslici. Rod Harbuval Chamaré totiž vymřel Janem Ludvíkem roku 1972.“  

  Nad šálkem horké čokolády v cukrárně na zámeckém nádvoří pak vykládá dál: „Hrabě Chamaré si o kopání na hradě Potštejně i nedalekém Velešově psal deníky, které se dodnes zachovaly. Jsou německy, psané takřka nečitelným kurentem, nicméně víme, že slovo schatz (poklad) se v nich stále opakuje,“ vysvětluje Kratochvíl, který má k dispozici originální zápisky Jaroslava Helferta (1883–1972), někdejšího ředitele Zemského muzea v Brně. Ten se na důchod odebral na Potštejn, aby zde přišel na kloub romantické záhadě. „V Helfertových poznámkách je Chamaré párkrát mimoděk citován, ale zdá se, že od té doby jeho spisy nikdo nečetl. V současnosti je deník o kopání na Potštejně překládán, tak se snad brzy dozvíme více,“ doufá Kratochvíl.   Hrabě Chamaré hledal na Potštejně poklad v letech 1747 až 1785. Důkladně provrtal podzemí hradu a zaznamenal je na plány, které se zachovaly dodnes. Středověké nálezy, jako klíče, šípy a kachle pečlivě překreslil do deníků a zmínil se i o minci, na které přečetl letopočet 1535. Podle ní usoudil, že poklad zde ukryli až po tomto roce. V každém novém nálezu či kamenické značce viděl skrytý symbol, klíč k bájným cennostem. Není divu, že jej mladý Jirásek vykreslil jako pološíleného hledače, kterého práce na hradě stály celé jmění.   Záhadný nápis   „Tak tady to je,“ tajemně se usmívá Kratochvíl a rukou ukazuje na roh hradního paláce, na němž se mi nezdá nic neobvyklého – snad jen, že ve zdi je vytesán nepravidelný otvor. „Podívejte se nad tu díru,“ nabádá mě, „na jednom z nárožních kamenů je vyryt latinský nápis. Právě ten přiměl hraběte Chamaré, aby se pustil do hledání. Zdá se, že začal právě tady.“   Záhadná zpráva někdejšího majitele hradu zůstávala po dlouhá staletí nerozluštěna. Jan Antonín ji se svým přítelem, archeologem Bienerem, přečetl jako SIGNATA INSTES CARITAS EXTIRAT HOSTES, tedy DBEJ ZNAMENÍ, LÁSKA VYHLADÍ NEPŘÁTELE. První část si vykládal jako nabádání k vytrvalosti a sledování symbolů, kterých bylo na středověkém hradě požehnaně. Kameníci po sobě běžně zanechávali značky, které sloužily jako podpisy, díky nimž mohlo být také určeno, kdo udělal kolik práce a jaká odměna mu náleží. Také je možné, že značky vytvářeli sami Chamaréovi kopáči, aby podpořili víru hraběte v konečné nalezení pokladu a tedy nepřišli o práci. Z věty o lásce Jan Antonín vyrozuměl, že má konat dobré skutky a Bůh ho za to odmění. Velkorysost k poddaným hraběti nedělala problémy. Z dobových záznamů víme, že nebylo žadatele o finanční či naturální podporu, kterému by nevyhověl, a že se sousedy vedl hovory jadrnou češtinou.   Roku 1962 vyšla v Listech filologických studie profesora Bohumila Ryby, která nabízí docela jiné chápání potštejnského nápisu. „Dnes se má za to, že Ryba záhadu vyřešil, když došel ke čtení SIGNAT THAU POSTES DEITAS EXTERREAT HOSTES,“ vysvětluje Kratochvíl a dodává překlad: „THAU OZNAČUJE VEŘEJE BŮH NECHŤ ZASTRAŠÍ NEPŘÁTELE.“ Podle paleografického odhadu pochází nápis z druhé poloviny 15. století, tedy z doby Jiříka z Poděbrad, kdy lidé přikládali velký význam bibli. Tvůrce potštejnského nápisu musel být jejím znalcem, když do něj zakomponoval hebrejské písmeno THAU, které má v Ezechielově proroctví symbolickou hodnotu ochrany proti smrti. Pobožní stavitelé věřili, že když hrad označí, stane se nedobytným.   Byť byla záhada s nápisem vyřešena, kámen stále ukrývá mnohá tajemství. Podle odborníků se na dnešní místo dostal až druhotně, nejprve sloužil jako součást některé z hradních bran. Jako díl ostění stával na výšku, poselství je však vytesáno horizontálně. „Nikdo přesně neví, zda je nápis původní, nebo byl vyryt až po přestavbě, kdy byl kámen přemístěn,“ uvažuje Kratochvíl a podává svou vlastní teorii: „Kámen se zprávou je umístěn tak, že ho příchozí těžko postřehne. Nabízí se otázka, zda byl jeho adresát vůbec z tohoto světa. Může se jednat o komentář ke značce u nějakého vstupu, která se nedochovala. Snad se písmeno THAU nacházelo nad otvorem ve zdi hradního paláce jen pár metrů od nápisu. Možná, že právě v těchto místech, kterým se dnes říká konírna, byl původní vstup do hradu.“   Po stopách nálezů   Za názorem dalšího odborníka mě rozkodrcaný autobus veze do vsi Uhřínov. Čím výš stoupáme, čím ostřejší zatáčky obtáčejí svahy Orlických hor, tím je silnice užší. Nakonec se cesta vyhoupne z lesa na zelenavou louku a autobus zastaví před prostým domem s místy odloupanou omítkou. Na základně sdružení Villa Nova na mě čeká archeolog Bohumír Dragoun, vlastivědný pracovník Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Muž s bujným plnovousem, doprovázený na každém kroku psem a dvojicí koček, mě zavede do prostorného sálu s několika rozviklanými stoly. Na jedné z desek leží velká lepenková krabice plná napěchovaných papírových sáčků označených datem. V nich se ukrývají archeologické nálezy z hradu Potštejna do 14. až 17. století. To, co našel Chamaré, se bohužel nezachovalo.   Zatímco Dragoun vysypává obsah prvního pytle na stůl, kriticky kroutí hlavou. Záhadným teoriím o potštejnském hradě příliš nevěří: „Zeď paláce patrně patřila k původnímu hradu a je zhruba ze 14. století, ale je zjevné, že kámen s nápisem se v ní objevil až později. Že by zde byla zpráva původně, nedává smysl. Takové poselství má logiku v místě, kde je něco dominantního. Nápis těžko označoval vstup do konírny, je to jako byste si označila chlívek.“   Bohumír Dragoun, který se věnuje archeologickému výzkumu na Potštejně, se skepticky dívá i na dohady o zdejších tajných chodbách, které v podhradí po čtyřicet let objevoval slavný hrabě. „Dnes se v podstatě nekriticky přijímá plánek Jana Antonína Chamaré, jenže kronikářské zápisy jsou ošidná věc,“ podotýká. Podle Jiráska vedla jedna z chodeb do kilo­metr vzdáleného Modlivého dolu, kaňonu, v němž se prý dříve scházeli čeští bratři. „Nepovažuji to za možné,“ říká Dragoun, „hrady jsou samy o sobě obdivuhodné stavební památky a vedou-li z nich chodby, pak většinou krátké, třeba na úpatí kopce. Kdyby měla nějaká chodba propojovat Potštejn a Modlivý důl, musela by být podkopána Orlice.“   V roce 1840 zkoumala chodby na hradě úřední komise, protože se v nich skrývala čeládka. Jejich vchody byly zasypány a do dnešních dnů se změnily v neprostupné plazivky. Navíc se dnes nikdo nemá k tomu, aby prozkoumal, které z nich jsou součástí středověkého podzemního systému, které vznikly po přestavbách hradebního systému a které vykopal sám hrabě, aby si zkrátil cestu.   Potštejnská zjevení   Prohlédneme-li Potštejn okem historika, zdá se nám na hradním dobrodružství nejnepochopitelnější jedna věc – proč zde začal hrabě Chamaré kopat? Jaký poklad tu vlastně hledal? Šlechtic byl sice vzdělaný, schopný a osvícený hospodář, ale jeho poměr k historii a památkám byl vlažný. Projektant rokokového zámku Nové Hrady studoval architekturu a získané poznatky neváhal uplatnit při hledání pokladu na chátrající zřícenině. Masivní obytná věž, část hradního paláce i kulatá bašta zaplatily za jeho kopání nejvyšší cenu – byly strženy.   Pokud se na potštejnský poklad zeptáte zdejších obyvatel, neodpustí si pověst o dívčí postavě, která se prý po tři noci zjevovala kostelníkovi, aby ho nakonec se slovy „poklad“ dovedla ke hradu a záhadně zmizela. Hrabě Chamaré se ve svých denících zmiňuje o mnoha přízracích, které měly jeho kopání na hradě provázet. Nalezené chodby byly dokonce pojmenovávány podle událostí, které se v nich odehrály – například „schimmel-gang“ po podivném setkání se živým běloušem v podzemí. Vzhledem k tomu, že Chamaré žádný zvláštní úkaz nespatřil na vlastní oči, lze se domnívat, že mnoho příhod si kopáči vymysleli, aby ho povzbudili v hledání.   „Jan Antonín hledal na Potštejně prostě poklad,“ říká Vilém Kratochvíl se zvláštním úsměvem. Pátrali tu po něm už mnozí, tak se zdá, že pokoušel štěstí. Patrně ani nevěděl, že zde ve 14. století pobýval odbojný rytíř Mikuláš, kterého při dobývání hradu pohřbil v ruinách věže, jež byla podkopána a srovnána se zemí, sám kralevic Karel, pozdější český král a římský císař Karel IV. Spojitost příběhu o loupeživé bandě, po níž zde musely zbýt nakradené cennosti, a legendě o pokladu ho snad ani nenapadla. Na nedalekém Velešově hledal poklad templářů na základě lidových pověstí, vyvolaných přídavkem ke Kronice české Václava Hájka z Libočan. Těžko tušil, že známý padělatel českých dějin zmínil Velešov jako jedno z jejich sídel bez jakéhokoli odůvodnění.  

Zatímco hrabě Chamaré kopal na hradě, v Potštejně prosperovala textilní manufaktura, jež vyvážela zboží až do Ameriky, u zámku byla zřízena pěstírna bource morušového a městečko se blýskalo kuriozitami jako letem horkovzdušných balonů, který tak roku 1791 předstihl podobnou pražskou atrakci při korunovaci Leopolda II. Čeká tedy někde v útrobách potštejnského podzemí dál bájný poklad? Odborníci další průzkumy neplánují, takže je-li tam dodnes, těžko se to kdy dovíme.

Proč láká hledače pokladů

● Potštejn koupil Jan Ludvík Harbuval Chamaré v roce 1746.

● Jeho syn Jan Antonín ho obrátil vzhůru nohama. Kopal zde v letech 1747 až 1785 a hledal poklad stejně jako i v blízkém Velešově, kde podle Hájka z Libočan měli zakopat poklad templáři.

● Hrabě nalezl některé středověké předměty, ve kterých viděl indicie pro nalezení pokladu. Stejně tak se nechtěl smířit s názorem, že keramické značky ve zdivu mohli nechat kameníci jako záznam o odvedené práci.

● Na rohu hradního paláce je tajemný latinský nápis.

● Další legenda mluví o dívce, která se prý po tři noci zjevovala kostelníkovi, kterého dovedla ke hradu a zmizela s tím, že je tu poklad.

● Vypráví se také, že když dělníci

kopali pro hraběte v podzemí, spatřili v jedné chodbě ohnivá písmena Ještě není čas a slyšeli divné zvuky. Zahodili nářadí a utekli.

● Rod Chamaré vlastnil hrad ještě dvě generace, ale poklad nikdo z rodiny neobjevil.● Dnešní hledače pobízí kromě příběhu hraběte i fakt, že zde ve 14. století pobývala loupeživá banda rytíře Mikuláše a zřejmě tu někde zůstal nahromaděný lup.

Text Dagmar Cestrová

Vidět vesmír na vlastní oči? Tenhle sen může být už za rok skutečností pro každého, kdo z konta nebo z kapsy dokáže vyškrábnout dvě stě tisíc amerických dolarů. Za ně získá šanci na zhruba dvě hodiny letu, kdy může pozorovat Zemi ze vzdálenosti něco přes sto kilometrů a vesmír asi do vzdálenosti tisíce mil. Udělat z letů do vesmíru dobrý obchod se rozhodla společnost Virgin Galactic, která pro ně staví pět lodí. Pro letošní léto byly naplánovány testy první z nich, let by měl být uskutečněn už příští rok. A zájem je veliký. Na příslušnou webovou stránku se do loňského roku přihlásilo podle údajů samotné společnosti 85 tisíc zájemců ze 125 zemí a stále přibývají. Společnost už pečlivě vyškolila své zástupce, kteří skutečně začali lety po světě prodávat. „Zatím projevilo zájem o lety do vesmíru dvacet pět lidí,“ potvrdil Hanuš Němeček z Typ Agency, který Virgin Galactic zastupuje v Česku.  

●●● Představa takzvaných komerčních letů je docela jednoduchá. Člověk si zaplatí letenku, projde speciálním třídenním školením, jehož součástí jsou lékařské prohlídky, zvykání si na přetížení, výcvik v replice vesmírné lodi. „Během školení ve středisku pocítí pasažéři stejný stres jako profesionální kosmonauti, včetně trvalého gravitačního zrychlení… a uvědomí si, že většina lidí tyto účinky přežije a dokonce z nich má požitek,“ píše se v materiálech Virgin Galactic, které lety této společnosti do vesmíru propagují. Školením již prošly desítky zákazníků včetně majitele společnosti Virgin Galactic, britského miliardáře Richarda Bransona.   Vesmírná loď bude startovat ze vzduchu, přesněji asi z výšky patnácti kilometrů nad zemí, kam ji dopraví mateřská loď. Virgin Galactic to považuje za šetrnější vůči životnímu prostředí. Ponese šest cestujících a dva piloty. Zpočátku se počítá s jedním letem za týden, investoři ale věří, že postupně bude vesmírná loď startovat až dvakrát denně. Tak často se nelítá ani do řady států na Zemi.  

●●●

O plánu britského miliardáře Richarda Bransona, který se rozhodl poslat do vesmíru tisíce astronautů a otevřít tak dveře novému byznysu, se píše od roku 2004, kdy to celé začalo. Branson vlastní jednu z největších dopravních společností Británie, zaměřenou na dlouhé mezinárodní lety. Na projektu spolupracuje s americkou společností Mojave Aerospace Ventures, která úspěšně poslala do vesmíru první soukromou loď SpaceShipOne. Nové lodě by ale měly být dvakrát větší než tato první vlaštovka. Virgin Galactic vystupuje velmi sebevědomě, základy založila na úspěšném letu první soukromé lodi a má tedy na čem stavět. Zda se jí skutečně podaří vše tak, jak si naplánovala, nebo se hvězdné sny roztříští jako z ledu, ukážou nastávající měsíce. Na programu jsou testy a předpokládaný start se blíží.   Fakt, že se společnosti přihlásilo tolik zájemců, přestože cena za dvě hodiny letu do výše sta kilometrů nad zemí není malá a okruh budoucích pasažérů přece jen omezuje, ovšem potvrzuje, že o masovém létání do vesmíru je v podstatě rozhodnuto. Ještě sice zdaleka neznáme všechna úskalí takovéhoto projektu, skeptici hovoří o příliš velkém zatížení pro křehký obal Země a podobně, jenže kde je zájem, je i nabídka, to je heslo současného světa. Pokud neuspěje Virgin Galactic, poučí se z jejích chyb někdo jiný. O organizování letů do vesmíru vážně uvažují také další společnosti, jako například Space Adventures nebo Incredible Adventures i další. To ostatně může časem vyvolat snížení cen za letenku a tím získat ještě více zájemců. Zatím je ale dostatek těch, kteří jsou ochotni zaplatit současnou cenu.  

●●●

Do vesmíru se ještě běžně nelétá, a už tuto oblast postihl vír pikantních dohadů a teorií hlavně na internetu. Jak to třeba bude se smíšenými posádkami? Nastává éra sexu ve vesmíru? Jaký asi je ve stavu beztíže? Budou se mimo Zemi nabízet i speciální erotické služby?

A nebo spekulace jiného rázu. Jak třeba vesmírné výlety v rámci britskoamerické spolupráce přijmou ti, kteří Spojeným státům příliš nefandí, třeba islámští teroristé? Fantazie rozhodně mají lidé dost, takže podobných spekulací by se dalo napsat víc. Ale k čemu? Všechno se už brzy dozvíme.

Buď jak buď, dveře vesmíru jsou opravdu dokořán.

Za kolik do vesmíru

● Při zahájení projektu Virgin Galactic v roce 2004 se hovořilo o 150 000 dolarech za letenku. Nyní se uvádí cena  200 000 dolarů.

● Let má trvat 2 hodiny a ve stavu beztíže budou pasažéři několik minut.

● Posádka bude mít šest cestujících a dva piloty.

● Zájem je velký, přihlásilo se už i několik lidí z ČR.

● Lety do vesmíru připravují i další organizace jako Space Adventures nebo Incredible Adventures.

Zpracovala Vlaďka Svobodová, foto archiv Petra Koláře Zpěvák a milovník cestování. Rád navštěvuje jak horská lyžařská střediska, tak místa plná exotických dobrodružství. Poznává nová místa na zemi a seznamuje se s místními domorodci. Každou zemi se snaží, jak říká, ochutnat až do hloubky: Řecko, Thajsko nebo Kubu… Nejmagičtější místo Rád jezdím v zimě lyžovat do Itálie, kde mi učarovala hora s názvem Marmolada. Nejdramatičtější cesta Musím přiznat, že šlo o přistání letadla. Bylo to jednou, když jsme letěli s Karlem Gottem na řecký ostrov Zákynthos. Přistávací plocha je hned za skalami, nad kterými se proletí. Neopakovatelné setkání V Řecku, s místním pravoslavným mnichem. Bylo mi horko, tak jsem se chtěl zchladit vodou z jedné místní studny. V tu chvíli přišel zdejší mnich, který se začal také omývat. Působil na mě dost magicky a i když jsme nemluvili stejnou řečí, cítil jsem, že je to velmi zajímavé setkání. Největší strach Na cestách strach nemám, naopak si každou dovolenou a volný čas užívám. Strach jsem nikdy nezažil. Nezapomenutelné jídlo Nejsem vybíravý a chutnala mi každá kuchyně, kterou jsem poznal. Řecká, thajská, italská. Místní speciality ochutnávám vždycky. Pouze na Kubě jídlo nebylo nic moc, ale skvělé byly doutníky a rum. Nejsmutnější loučení Pokaždé, když skončí dovolená, tak se mi samozřejmě nechce domů a pokud je to vydařená dovolená a se správnou partou, je smutné, že všechno končí. Co si vždy berete s sebou Je fajn mít s sebou vždy dobrýho parťáka na cesty Zpěvák a milovník cestování. Rád navštěvuje jak horská lyžařská střediska, tak místa plná exotických dobrodružství. Poznávánová místa na zemi a seznamuje se s místními domorodci. Každou zemi se snaží, jak říká, ochutnat až do hloubky: Řecko,Thajsko nebo Kubu… Nejmagičtější místo Rád jezdím v zimě lyžovat do Itálie, kde mi učarovala hora s názvem Marmolada. Nejdramatičtější cesta Musím přiznat, že šlo o přistání letadla. Bylo to jednou, když jsme letělis Karlem Gottem na řecký ostrov Zákynthos. Přistávací plocha je hnedza skalami, nad kterými se proletí. Neopakovatelné setkání. V Řecku, s místním pravoslavným mnichem. Bylo mi horko, tak jsemse chtěl zchladit vodou z jedné místní studny. V tu chvíli přišel zdejšímnich, který se začal také omývat. Působil na mě dost magickya i když jsme nemluvili stejnou řečí, cítil jsem, že je to velmi zajímavé setkání.Největší strach Na cestách strach nemám, naopak si každou dovolenou a volný čas užívám. Strach jsem nikdy nezažil. Nezapomenutelné jídlo. Nejsem vybíravý a chutnala mi každá kuchyně, kterou jsem poznal.Řecká, thajská, italská. Místní speciality ochutnávám vždycky. Pouzena Kubě jídlo nebylo nic moc, ale skvělé byly doutníky a rum.Nejsmutnější loučeníPokaždé, když skončí dovolená, tak se mi samozřejmě nechcedomů a pokud je to vydařená dovolená a se správnou partou, jesmutné, že všechno končí.Co si vždy berete s sebouJe fajn mít s sebou vždy dobrýho parťáka na cesty. Jaké místo byste určitě doporučil čtenářům. Nerad doporučuji konkrétní místo. Jde o individuální vkus každého. Jako milovník lyžování ale nedám dopustit na Itálii a je jedno, co si tady vyberete… Co rozhodně nezapomenout doma Dobrou náladu, někdy i trpělivost. Ne každá cesta se vyvíjí podle plánu.

Text Alena Martínková

Projeli jste se někdy kočárem? Nádherným vozem, ve kterém se snoubí noblesa s nutnou dávkou kodrcání, které ovšem třeba takový Giacomo Casanova dokázal využít k hrátkám se svými milenkami? Na řadě hradů a zámků můžeme obdivovat pýchu starých šlechtických rodů – dobové kočáry. Odpradávna byly znakem majetnosti a jejich výzdoba vypovídala mnohé o svém majiteli (tak je tomu ovšem i dnes). Představy většiny lidí o historických kočárech vystihují slovníková hesla typu: „Kočár je komfortní odpružený čtyřkolý osobní vůz, tažený koňmi.“ Historie kočárů ale sahá až k samotným kořenům lidské civilizace, pochopitelně také díky přirozené člověčí potřebě pohybovat se jakoukoliv, jen ne vlastní silou.  

  První kočáry byly zřejmě dosti jednoduché a nepohodlné. Jejich historii připomíná Jiří Tichánek ve své knize Kočáry Schustala–Kopřivnice: „Archeologové nezvratně prokázali existenci jednoduchých dvoukolových povozů již před více než deseti tisíci lety. Od starých dvoukolových vozů s plnými dřevěnými koly šel vývoj neúprosně vpřed přes lehké starověké vozy závodní i válečné až k luxusním kočárům, diligencím a rychlým poštovním vozům.“   Vozem po zemi i nebi

Rozvoj kočárů šel ruku v ruce s rozvojem zemědělství a obchodu a značně mu napomohly i války. Bojové vozy Chetitů byly postrachem Blízkého východu a pro válečníky byly natolik cenné, že se s nimi nechávali i pohřbívat. Vozy v minulosti hrály významnou roli také v mytologii, například podle té severské není hromobití nic jiného než rachot vozu taženého dvěma kozly, ze kterého bůh Thor na zem metá blesky. S pokračující civilizací a kulturou se vůz stal nepostradatelným nástrojem a potřebou a přibývalo mnoho nejrůznějších druhů a tvarů. Lidé cestovali, přicházeli do styku s cizími zeměmi a seznamovali se s novými dopravními prostředky. Ty si následně zdokonalovali ke svým účelům.   Řekové si oblíbili vozy dvoukolové, velmi lehké, přizpůsobené pro olympijské klání. Ve výbavě bohatých Řeků pak nechyběly vozy přepychové pro slavnostní průvody. Byly bohatě zdobeny zlatem, stříbrem a slonovinou. V Řecku se také udržel zvyk přejatý z ostatních civilizací a sice stát za jízdy na voze. Prý proto, že to bylo daleko vznešenější.   Vozy se v antice stávaly poměrně běžnou součástí cest a silnic, za vlády římského císaře Augusta pak navíc vznikl známý poštovní systém cursus publicus, vůbec první spořádané poštovní zařízení, překonávající v té době značné vzdálenosti ve velmi krátkých časech. Používaly se jak velmi prostorné čtyřkolové kočáry, do kterých se v zimě zapřahalo až deset koní, tak i lehké dvoukolové, kterým se říkalo carrus. Prostě kára.   Rytíř v kočáru? Nesmysl!   Pro období raného a částečně i vrcholného středověku je známo, že se povozů k dopravě lidí používalo velmi málo. Středověký rytíř pokládal za hanbu přesouvat se jinak než na koni, a proto se vozili pouze dámy a starší muži. Zvláštním druhem středověkých vozů byly takzvané karačo, používané převážně k vojenským účelům. Šlo o velké dřevěné čtyřkolové vozy, tažené obvykle volským spřežením.   Vzpomeňte na obávané vozy husitských válečníků. Obyčejné selské povozy dokázaly vytvořit v krátkém čase hradbu, za kterou očekávali husité útok svého nepřítele a kterou bylo opravdu obtížné proniknout.  V té době si ale nejbohatší šlechtici začínají uvědomovat, že věčné kodrcání v nepohodlných vehiklech není hodno jejich majestátu a začali vyžadovat větší luxus. Vzorem byly starověké vozy. Pomalu tak vznikaly kočáry, jak si je dnes představujeme. Počátkem čtrnáctého století začala růst obliba kočárů ve Francii, od patnáctého v Německu a od šestnáctého i v Anglii. Podvozek evropských vozů byl většinou dvou nebo čtyřkolový, vršek byl zavěšen na řemenech. Teprve v osmnáctém století se začaly vozy podkládat pružnými péry pro zmírnění otřesů, do té doby bývala jízda na mizerných cestách často utrpením.   Povozy z dovozu   Zlatá éra kočárů jde ruku v ruce s rozvojem meziměstské dopravy, u nás hlavně mezi Prahou, Táborem, Českými Budějovicemi a Vídní. V této době narůstala i potřeba poštovních vozů, dostavníků, diligencí, ale i saní, bryček, kočárů všeho druhu, soukromých i nájemných, projížďkových i honebních. Čeští řemeslníci ovšem, jak píše Jiří Tichánek, tuto prudce stoupající poptávku uspokojit nedokázali: „Vlastní výroba v českých zemích nebyla dostatečně rozvinuta a kočáry byly dováženy většinou z Německa a Francie.“  

 Svůj vozový park rozšiřovala také pošta. V osmnáctém století používala vůz určený k velmi rychlé jízdě zvaný chaise de poste. Šlo o dvoukolový lehký vůz s velmi dobře odpérovaným spodkem a pohodlnou krytou korbou. Od poloviny osmnáctého století pak začala pošta rakouské monarchie užívat také diligence, speciální vozy pro hromadnou přepravu osob. Projížděly na pravidelných linkách pouze jednou týdně, někdy pouze jednou za čtrnáct dní. Cestovat si v té době mohli ovšem dovolit pouze zámožní lidé. Nesmíme ale opomenout, že by se kočáry neobešly bez koní. „Zejména poštovní vozy potřebovaly vhodné koně velmi živého temperamentu a velké vytrvalosti. Z Anglie se rozšířil po celé Evropě druh tmavých vysokých anglických plnokrevníků – Cleveland Bays horses. Ve Vídni se tento ušlechtilý druh koní nazýval kaiserbraun. A v našem slavném kladrubském hřebčíně byli tito koně chováni ještě roku 1912,“ píše Jiří Ticháček. I po cestách českého království se tedy proháněli špičkoví koně, zapřažení do elegantních kočárů.   Od kočáru k tatrovce   Postupně mizely také rozdíly mezi kočáry jezdícími na delší trasy a kočáry určenými pro provoz v městských ulicích. Vznikaly specializované kočárnické dílny a manufaktury, nejvýznamnějším výrobcem v Čechách byl Ignác Šustala, syn kopřivnického fojta. Vybudoval postupně skutečné impérium, budoucí továrnu Tatra. Do roku 1891 kočárovna vyrobila téměř třicet tisíc kusů vozů a zaměstnávala okolo tisíce zaměstnanců.  

Prvním vyráběným typem byly lehké bryčky (vyvážely se do Haliče, Ruska, Polska a Moldavska). Sortiment byl záhy rozšířen na všechny druhy silničních povozů. Dnes je v jeho rodném domě a působišti (mimochodem nejstarší dochované budově na území Kopřivnice) muzeum, kde si můžete kromě nádherných kočárů prohlédnout i spoustu dobových fotografií a poznat styl bydlení a tradice našich předků. Ignác Šustala dostal mnoho ocenění na světových výstavách, což byl v té době ohromný úspěch. A tak se i jeden z vystavených exponátů, cestovní kočár typu Herkules, pyšní zlatou medailí ze světové výstavy v Melbourne v Austrálii z roku 1881. Vyráběl se v letech 1873-1910 a byl vyvážen do Ruska a na Balkán. Jeho firma vyráběla nejdříve jen kočáry, ale později do výrobního programu přibyly i železniční vagony a v roce 1897 také první automobily.   Přežily jako atrakce

Kočáry přežily století páry, ovšem na raketový vzestup obliby automobilů byly již krátké. Dnes zůstávají většinou jen turistickou atrakcí evropských metropolí. Jde sice o velice romantickou, ale leckde i finančně náročnou záležitost. Zapůjčit si kočár je ovšem možné i při různých slavnostních příležitostech, například pro svatbu, a není tomu tak dávno, kdy byl kočár považován za nezbytnou součást smutečního průvodu.

Pokud se tedy setkáte s těmito díly starých mistrů, vězte, že za těmito nádhernými kousky stojí velký počet precizně odpracovaných hodin mistrů kolářských, zámečnických, kovářských, lakýrnických, stolařských ale i řadových dělníků. A i ten nejobyčejnější kočár míval ve své době pro lidi větší hodnotu a vzbuzoval větší úctu, než jakou máme dnes k běžným dopravním prostředkům.

Co možná nevíte

● Velké slavnostní kočáry mají svůj původ v Uhrách, a to již na počátku 15. století. Samotná slova kočí či kočár vycházejí z názvu uherské obce Kocs, kde byla přepřahovací stanice. Později se typ velkých pohodlných kočárů rozšířil do celé Evropy. Oproti předchůdcům se do nich nastupovalo z boku, nikoliv zezadu. Přední kola byla menší, což zajišťovalo lepší manévrovatelnost. Kočí se usadili na kozlíku, do té doby řídili koně přímo ze sedla, případně kráčeli vedle nich s opratěmi v ruce. Ty nejslavnostnější a nejzdobenější kočáry však nesloužily ani tak k cestování jako spíše k reprezentativním účelům.

Koktejl tip

● Slavnostní kočár biskupa Leopolda-Bedřicha Egkha. Pochází z roku 1760 a je zdoben zlacenou dřevořezbou a malbou na dřevě (jsou zde vyobrazeny alegorie tehdy čtyř uznávaných světadílů). Sloužil pouze pro slavnostní inaugurační průvody, je totiž zavěšen na kožených řemenech a při jízdě se velmi nakláněl, proto nebyl určen pro delší cesty. Sedačky jsou naplněny kajčím peřím a strop je vyšívaný zlatou nití na vínovém sametu. Klika je pouze zvenku – dvířka proto mohl otevírat jen sluha. Délka kočáru se šestispřežím kladrubáků byla 15 metrů, vysoký je přes 3,5 metru a váží 2 tuny. K vidění je v zámku v Náměšti na Hané.● Kočár biskupa Ferdinanda Julia Troyera z Troyersteinu. Velký slavnostní čtyřmístný kočár s nízko položeným kupé, nazývaný karosa. Jde o práci slavných pařížských dílen, v samotné Francii se však žádný podobný vůz již nezachoval. Biskup tento kočár pravděpodobně zakoupil od hraběnky Kinské v roce 1747. Vůz je opravdu přepychový, při jeho stavbě se nešetřilo brokátem, atlasem ani zlatem. Malby na stěnách kočáru představují čtyři živly. Kočár je chloubou Arcidiecézního muzea v Olomouci a nedávno prošel kompletní restaurací.

Text a foto Kateřina a Miloš Motani   Jako kdyby tu zapomněli dinosauři svá vajíčka, tak vypadají zvláštní pukající zaoblené kameny v jedné části podivné a naprosto pusté oblasti, která v překladu doslova znamená špatná zem, neužitečná, prostě k ničemu. Bisti Badlands je název bizarní krajiny na severozápadě Nového Mexika.  

Jedná se o silně erodovanou krajinu, kde se rozlehlé nekonečné a vyprahlé pláně střídají se šedivě až hnědě zbarvenými kopečky a svahy zaoblenými silnými větry. Vrstvy půdy jsou velmi měkké a náchylné k erozi, takže se tu nemůže žádná rostlina na dlouho uchytit.   Kdysi tu byla jezera   Oblast badlands je pozůstatkem rozsáhlých pravěkých jezer, kde se na dně ukládaly postupně nánosy jílu smíchané se sopečným popelem. Díky tomuto složení jsou podobné vrstvy většinou popelavě šedivé. Někdy ale mohou mít podle druhu a množství příměsí i jinou barvu. V Údolí smrti se nachází okrově zlaté nánosy. Nejkrásnější pohled se nám na ně naskýtá na Zabriskie Point při východu slunce a pak v pozdních odpoledních hodinách. V Arizoně v Petrified Forest jsou zase díky přítomnosti železa zbarveny nánosy do červena. V Oregonu jsme viděli badlands dokonce tak krásně barevné, že vypadaly, jako by je někdo namaloval. V Jižní Dakotě leží mezi nekonečnými travnatými prériemi velmi rozsáhlá oblast šedě zbarvených badlands.  

  Jílovité vrstvy jsou hodně měkké, a tak když v Bisti někdy zaprší, což nebývá moc často, odnese voda velké množství materiálu. Bohužel nejen zeminy. Oblasti badlands jsou skutečnou pokladnicí pradávných dob. V rozlehlých jezerech se totiž spolu s nánosy popela a dalších látek ukládaly i ostatky pravěké vegetace a uhynulých živočichů. Přímo v Bisti Badlands jsme tak poměrně často nacházeli zkamenělé pravěké stromy – třísky, špalky, ale i celé kmeny. Vedle zkamenělých rostlin se dají v podobných usazeninách objevit i různé zajímavé mušličky nebo škeble. A při trošce štěstí dokonce i kousek opravdového dinosaura.     A hlavně kameny

Kamenů leží v Bisti Badlands místy spousta, a to těch nejrůznějších a nejzajímavějších tvarů – všelijaké podivně tvarované pokličky na štíhlých jílovitých nohách, viklany a kamenné koule. Stačí jen fantazie a můžete si představovat cokoliv – od toho, že kdysi tu kolem byla voda a proháněli se všelijací pravěcí živočichové až po pohádkové sny o tom, že je to zem skřítků nebo jiných nadpřirozených bytostí. Některé zaoblené kupky zase vypadají jako eskymácké iglú. Cesta napříč touto nezkrocenou pouští bez značených cest je ale především cestou plnou podivných tvarů a nálezů pravěkého života.

Kateřina a Miloš Motani

Zabývají se fotografováním a uměleckou tvorbou, specializují se hlavně na oblasti pouští a polopouští. Žijí v Rakousku.

Rady na cestu

● Směrovky, jak se dostat do Bisti Badland v Novém Mexiku prakticky neexistují.  Nejbližší města, odkud se sem dá vydat a ptát se na cestu, jsou Farmington, Bloomfield a Gallup. Tady se také dá sehnat ubytování.

● Bisti Badland se rozkládá asi na 4000 akrech půdy, nejsou tu cesty, pohybovat se dá pěšky a opatrně. Jednak proto, aby se území nepoškozovalo, jednak pro vlastní bezpečnost. Některé vrsty půdy jsou nestabilní, kromě podivných útvarů jsou tu i trhliny hluboké několik metrů a malé jeskyňky.

● V oblasti se nacházejí zbytky starého Bisti, kde stála hlavně skladiště a pumpa. Jediný objekt, který je občas využíván, je kostel.

Text  a foto Jiří Dřevíkovský   Tahle noc ve spacáku pod hvězdným pákistánským nebem určitě klidná nebude. Jsme blízko pod sedlem Shandur, kde se každoročně v červnu koná vyhlášený turnaj v koňském pólu.  Autobus nás vyplivl pár kilometrů níže s tím, že dál ten den nejede. Tmu ale každou chvíli proříznou reflektory terénních aut deroucích se po nedaleké silnici nahoru k sedlu. Jako by každá vesnice mezi Gilgitem a sedlem Shandur vyslala své zástupce na poslední zápas tohoto nejvýznamnějšího pákistánského turnaje póla v sezoně.   Ráno je v sedle Shandur hlava na hlavě. Počet návštěvníků stěží odhadnout, ale několik tisíc jich určitě bude. Na planině podél prašné cesty vyrostlo na pár dnů tržiště, kde mezi zaparkovanými terénními džípy a pár autobusy nabízejí pod plátěnými přístřešky své koberce, deky, melouny a kdo ví co ještě prodejci. Včetně občerstvení na pákistánský způsob – tedy různých kořeněných placiček, smažených bramborových lupínků, celých brambor restovaných v těstíčku a olejem nasáklých oranžových preclíků. Samozřejmě nechybí ani prodejci tradičního sladkého čaje s mlékem a masalou.  

  Na jižních úpatích okolních horských svahů, daleko od příjezdové cesty, rozložili své obytné stany ti, kteří nespí přímo v autě nebo pod širákem. Bytelné kamenné latríny opodál jsou známkou toho, že turnaj se tu rozhodně nekoná poprvé. První zápas mezi družstvy Chitralu a Gilgitu se uskutečnil již v roce 1936. Celému prostranství dominuje nejvýše položené hřiště na koňské pólo na světě – polo ground ve výšce 3738 metrů nad mořem. Hlavní tribuna pro celebrity působí víceméně evropsky, zato protilehlá, určená obyčejným divákům, je vlastně jen svah opatřený několika kamennými stupni.   Po chvilce bloumání po tržišti se s námi dává do řeči mladík ovládající plynně angličtinu. Upozorňuje nás, že mobilní telefon (stejně tu není signál), nůž a fotoaparát je zakázáno brát na stadion. Zavazadla si můžeme nechat u jeho známého, majitele hotelu v Chitralu, který si tu přivydělává provozováním stanu s občerstvením.   Každý může být terorista   Před branou čeká na osobní prohlídku dav lidí. Míří na ně vojáci se samopaly rozestavení do širokého oblouku. Improvizovaná polní základna pákistánské armády vyrostla hned vedle hlavní brány na stadion. Z krajních křídel této pevnosti hrozí kulomety, chráněné pytli naplněnými pískem. Rozhlížím se kolem a na horních ochozech tribuny vidím desítky dalších vojáků a důstojníků. Asi dvě stě metrů západním směrem od stadionu leží heliport, střežený, jak jinak, dalším kulometným hnízdem. Vojáci každého příchozího před vstupem na stadion důkladně prošacují s rukama nad hlavou a nohama od sebe. Diváci odevzdávají tužky, hřebínky, kapesní nože, zrcátka a spoustu dalšího na jednu velkou hromadu, mobilní telefon na ní nevidím ani jeden.   Jsme na řadě! Voják mě šacuje jako kohokoli jiného, brašna s fotoaparátem mu naštěstí nevadí, jen mu musím ukázat její obsah. Bohudík nepředpokládá, že bych se na toto bohem zapomenuté místo kodrcal až z Evropy s úmyslem vyhodit se tady do povětří.   Konečně stojíme na tribuně. Atmosféra nemá nic společného se snobskou noblesou, která tento sport provází v Anglii. Nenajdeme tady „zazobané“ pány ani jejich elegantní dámské protějšky ve zdobených kloboucích, ovívající se vějíři. Všichni muži mají spořádaně v duchu tradice na sobě šalwar a kamíz (široké kalhoty a dlouhou volnou košili), některým zdobí hlavu horalská placatá čepice.   Zčistajasna se odkudsi ozve burácení motorů. Na obzoru se objeví velký dopravní vrtulník. Je jasné, že jím přilétá někdo významný. Na nedalekém heliportu pak přistávají ještě další dva menší vrtulníky. Z kopců se snáší skupina paraglaidistů a přistává na hrací ploše. Na hlavní tribuně víří bubny a bubínky, hřiště se plní předjezdci, kteří představují koně obou týmů. Pak slavnostně vpochoduje kapela v parádních uniformách, složená ze samých dudáků a bubeníků. Čestným kolečkem podél mantinelů ji vede kapelník s obří zlatou taktovkou.  A nakonec přijíždějí i oba týmy hráčů na svých koních, vedené předáky v parádních šatech s bílými horalskými čapkami zdobenými ptačími péry. Finálový zápas drsného horského póla začíná!  

O kozla už nejde   Není pochyb o tom, že kolébkou koňského póla v té podobě, v jaké ho dnes známe, je právě indický subkontinent, odkud se ve druhé polovině 19. století hra rozšířila do Anglie. Téměř pod každým z paláců bývalých kmenových vůdců (emírů) v horách Karákóramu a Hindúkuše i v obyčejných vesnicích, najdeme plácek na pólo. To tady má hluboce zakořeněnou tradici a je určitě lidovým a velice oblíbeným sportem, pokud se nedá přímo říci, že národním. Mnozí o něm tvrdí, že je to nejrychlejší, nejtvrdší a nejnebezpečnější sport vůbec. Lze jenom spekulovat, že prapůvodcem koňského póla v britské Indii mohla být afghánská hra buzgači, během níž desítky jezdců v trysku předvádějí bez pravidel své dovednosti. Místo míčku však používali tělo kozla s useknutou hlavou. Jezdec musí chytit kozla a vléct jeho tělo přes celé hřiště a obloukem se vrátit zpět.   Dnes ale o kozla nepůjde. V následujícím čase budou mít oba týmy jediný úkol, na který se po celý rok pečlivě připravovaly – dostat míček pomocí dlouhé bambusové pálky s dřevěnou hlavicí do branky soupeře. Pravidla póla jsou poměrně složitá, družstva často mění branky, takže sledovat, co se děje na hřišti, pro mne nebude jednoduché.   Během zápasu mám dost času sledovat diváky, o divačky je tady nouze, pokud nepočítám dvě turistky, oděné ovšem do tradičních ženských šatů se šátkem na hlavě, takže jsou od místních k nerozeznání. V podstatě tady dámy nenajdeme téměř nikde, což nesouvisí s pólem jako takovým, ale s postavením ženy v islámském světě. To je ale kapitola sama pro sebe. Ženy na stadion sice mohou, je jim ale vyhrazena samostatná tribuna (ta nejvíce vzdálená od hřiště).    Mýlil by se však ten, kdo by pořadatele podezříval z toho, že diskriminují ženy ve výhledu! Deseticentimetrový míček může při hře nabrat až dvousetkilometrovou rychlost a nízký mantinel ho nemusí vždy zastavit. Zdržovat se v blízkosti  mantinelu je proto zakázané. Je to nebezpečné a navíc je zhruba třímetrový pás podél mantinelů vyhrazen vojákům a policii jako prostor k případnému zásahu. Profesionální fotografové, novináři a zahraniční turisté mají naštěstí výjimku a naše přítomnost u mantinelu je proto vojáky a policií tolerována. Mohu si tak na vlastní kůži vychutnat, jaké to je, když se v metrové vzdálenosti ode mne přeženou tryskem hráči na koních a těsně u mantinelu, v oblaku prachu, bojují o míček.   Místo ovací úprk   Po odehrané druhé čtvrtině zápasu následuje delší přestávka, během které na ploše hřiště, přímo před zraky diváků na tribunách, vytvoří oba týmy svá „ležení“. Trenéři debatují s hráči, ti se občerstvují a přede všemi defilují muži ve slavnostních krojích, kteří na hudbu dudácké kapely tančí (napadá mě podobnost s u nás známými mažoretkami nebo roztleskávačkami, nechť ti pánové prominou). Dokonce dva představitelé obou soupeřících týmů předvedou sólové tance a pak se na důkaz přátelství se smíchem vzájemně poplácají po ramenou.   Zápas končí vítězstvím Chitralu v červených dresech nad Gilgitem v modrém 4 : 1. Část diváků bere útokem hřiště a zdraví se s vítězi, valná většina nicméně chvátá k bráně na stadion. Zprvu nechápu, proč to dělají. V Pákistánu lidé většinou příliš nespěchají, takže se v duchu ptám, proč se tak překotně derou ke svým autům. Už si představuji ten zmatek, který nastane, až se všichni rozjedou po úzké prašné horské cestě zpátky k domovům. Po chvíli je ale všechno jasné. Dav se řítí k hromadě s odloženými hřebínky, tužkami a kdo ví s čím vším ještě, co muselo být před bedlivými zraky vojáků odloženo. Všichni si určitě uvědomují, že poslední z nich už nebudou mít příliš možností k výběru!   Trhovci balí stánky, začíná rychlý a překotný výprodej zbylého zboží. Kdo by například nekoupil desetikilový meloun za poloviční cenu nebo dva šátky „arafatky“ za cenu jednoho? Loučíme se s osazenstvem našeho stanu a děkujeme za hlídání odložených věcí. Teď už jen usmlouvat dobrou cenu s některým z řidičů a hurá směr Chitral.   Dalibor preferuje cestu otevřeným džípem, ve kterém jsou ještě dvě volná místa. Sedíme uvnitř a auto se pomalu řadí do vznikající kolony. Ta ovšem zůstává nehybná. Dovídáme se, že dobu, kdy budou moci auta opustit sedlo, určuje armáda. Přednost mají význační hosté a vojenská auta. Trčíme tak v autě hodinu, než se konečně hne, a v duchu si spíláme navzájem za pošetilost vybrat si otevřené auto! Cestování v koloně je totiž pro pákistánské řidiče, kteří v liduprázdných horách na jiné auto narazí jindy jen zřídka, opravdovým požitkem. Vzrušení, které jim přináší jízda v těsném vzájemném závěsu, během které mohou každou chvíli prověřit brzdy svého miláčka, je pro ně zřejmě k nezaplacení. A co teprve adrenalinové opojení z prachu zvířeného stovkami kol, kvůli kterému není vidět ani auto jedoucí před námi, natož pak zatáčka nad příkrým srázem. Ještě, že řidič zná cestu poslepu, nebo alespoň se tak chová!   Všichni spolucestující jsou nadšeni, vesele halasí a smějí se, těžko říct, zda radostí z rychlé riskantní jízdy, nebo díky vítězství Chitralu, kam se vracejí. Jeden mladík si nasazuje na ústa roušku a já si pro jistotu balím celou hlavu do „arafatky“. Projíždíme vesnicemi, kam už dorazila zpráva o vítězství jejich týmu. Vesničané radostně mávají a křičí „Chitráááll, Chitrááál, Chitrááál…“ .  

Na asfaltku v údolí vjíždíme po několika hodinách šílené jízdy. Řidič dvěma kýbly vody omyje prach z předního skla, já sundám z hlavy šátek a zjišťuji, že mé černé triko během pár hodin dostalo barvu cementu. Ve vesnici Parpich vystoupíme a když džíp odjíždí, v duchu se loučíme se spolucestujícími. Silné zážitky ze sedla Shandur si ale neseme na další pěší trek, který pro nás v Pákistánu právě začíná – pod horu Tirich Mir.

FAKTA O KOŇSKÉM PÓLU

● Hřiště na pólo je dlouhé 275 m a široké 183 m. Po obvodu je zpravidla ohraničené nízkými kamennými mantinely (v sedle Shandur byly obložené reklamami s logem místního teleoperátora). Branky jsou vysoké 3 m a tyče jsou od sebe navzájem vzdálené 7,2 metru. Každý z hráčů má ve hře specifické místo. Hráč číslo jedna je zpravidla začátečník, nebo nejslabší hráč v družstvu. Jeho pozice je ale  nejtěžší, neboť má za úkol dávat góly nebo „hlídat“ soupeřova hráče číslo čtyři. Hráč číslo dva mívá nejrychlejšího koně, musí umět rychle manévrovat, protože má za úkol udržet svému týmu míček. Hráč číslo tři určuje taktiku hry. Musí být výborným střelcem, protože přihrává míčky číslu jedna a dva a zároveň hlídá obranu. Bývá to nejlepší hráč v mužstvu. Hráč číslo čtyři je obranným hráčem a pohybuje se po celém hřišti. Často ale paradoxně dává nejvíce gólů.

ZÁKLADNÍ PRINCIP HRY

● Pravidla póla jsou poměrně složitá. Zjednodušeně je lze popsat asi takto: tým má čtyři hráče, z nichž každý má v záloze více koní. Koně se mění po každém oddíle hry a během zápasu smí hrát jeden kůň maximálně dvakrát, přičemž musí mezi hrou alespoň jednou odpočívat.

● Zápas sestává z tzv. čuk (chukk, chuck) – čtvrtin, které trvají sedm minut a jsou mezi nimi přestávky.

●  Po každé brance se mění strany, což je obzvlášť důležité v ostrém vysokohorském slunci, které by jednu stranu mohlo výrazně zvýhodnit. Toto neustálé střídání sice nedělá znalcům problémy, ale náhodného diváka může mást, a sledovat, jestli jezdec útočí, nebo brání je pak někdy opravdový oříšek.

● Pravidla póla jsou nejen složitá, ale i džentlmenská. V turnaji se uplatňuje systém osobních handicapů. Ten je určen počtem gólů, které dal každý hráč v zápase. Čím lepší družstvo, tím více gólů a tím pádem i větší handicap. Počet handicapů všech hráčů před zápasem se sečte a porovná s handicapy protihráčů. Slabší družstvo s menším počtem handicapů tedy nastupuje s výhodou, což k přehlednosti zápasu pro nezasvěceného diváka také nepřispívá.

● Rozhodčí může nařídit volný úder za úmyslné křížení dráhy jiného hráče, za náraz do koně, za kličkování nebo úmyslný úder pálkou do koně nebo hráče. ● Kromě hráčů jsou obyčejně na hřišti dva rozhodčí na koních a jeden hlavní rozhodčí.

Ptala se Ludmila Veselá, foto Marek Wágner   Hledání rodových kořenů si Helena Voldánová změnila z koníčka v povolání a šestý rok pomáhá hledat původ především české klientele. Jako genealogická badatelka je členkou správního výboru České genealogické a heraldické společnosti v Praze a podporuje činnost občanského sdružení Genea. Je ale vůbec dobré znát svůj rodokmen?   „Těch důvodů pro ano může být povícero. Jedním z nich je například uspořádání pozůstalosti. Pak přicházejí lidé, kteří zakládají novou rodinu a zajímají se o své starší příbuzné, které neměli z různých příčin možnost poznat. Také se setkávám s tím, že si někdo chce ověřit rodinné historky vyprávěné po celé generace o tom, odkud přišli předci, jakého byli původu, či kde se vzalo jejich zvláštní příjmení,“ říká Helena Voldánová.  

Potřebuje genealog pevné nervy? Například při úředních jednáních, při vyhledávání dat v archivech?   Trpělivost určitě potřebuje. Ale musím říci, že z mého pohledu je to práce napínavá až detektivní, kdy se sbírají střípky informací a sestavují se do mozaiky historie. Spíše než pevné nervy je ale důležitější ovládat němčinu a latinu, umět číst stará písma, neboť i na písmu je znát vývoj, stejně jako u jazyka. Také je nutné se orientovat v uložení archivních materiálů, stejně jako dodržovat badatelskou etiku.    Nějak si nedovedu představit, že to je napínavá práce?   Když máte k jakékoli práci vztah, není pro vás všední a nudná. My jsme takoví blázni, kteří běhají po hřbitovech nebo zvoní na cizí lidi. Genealogie je posedlost. Ale dost časově náročná, protože je třeba si uvědomit, že každé zpracování rodokmenu je originální, každá rodina přináší něco nového o pohybu ve státě, o povoláních v dané době. Prostě o životě.   Předpokládám, že i samotné vyhledávání má svá specifika.   Určitě. Třeba selská rodina žijící na jednom místě na gruntě se vyhledává dobře oproti rodinám sklářů, cihlářů, učitelů či hajných, kteří neustále měnili působiště.   Jak hluboko se dá při pátrání po předcích dostat do historie?   Začnu možná trochu ze široka. Zpracování rodokmenů nabízí několik možností rozsahů. Rodokmen přímé linie představuje průměrně deset až třináct generací zpátky, což je přibližně čtyři sta let. U tak zvaných vývodů z předků se vyhledávají základní manželské dvojice čtyři až pět generací zpět. U rodokmenu se vyhledávají větve nesoucí stejné příjmení, což může být i osm set členů rodiny. Například jedno mé bádání po příbuzenstvu se stejným příjmením představovalo knížku o dvou stech stranách.   Dají se z archiválií zjistit i některé další údaje, než jsou jen příbuzenské vztahy?   Základní strom se dá samozřejmě doplňovat dalšími údaji, které lze najít ve státních okresních archivech v záznamech měst, obcí, škol, cechů nebo farností. Zajímavé bývají pozemkové knihy, kde se můžeme dočíst i ty nejmenší podrobnosti sepsané ve svatební smlouvě, jaké povinnosti mají děti vůči rodičům na „vejminku“ a podobně. Například v popisech nemovitostí lze narazit na krásnou češtinu. Dnešní slovo nemovitost bylo specifikováno jako – všechno, co hřebem přibito a hlínou pomazáno… Jsou to opravdu nádherné záznamy, které se k rodokmenu přidávají, stejně jako staré rodinné fotografie, školní vysvědčení, korespondence…   Využíváte ke své práci moderní vědu? Tím mám na mysli třeba testy DNA?   Společnost Genomac nabízí základní genetický výzkum. Jako Středoevropané jsme směskou ras, přičemž základní zařazení je možné provést podle skupin, jako třeba Jihoevropan, Kelt atd. Z výzkumu této společnosti je zajímavé pozorovat, jak se Evropa po genetické stránce proměňuje. Nás, genealogy, zajímá, po kom má konkrétní osoba své charakteristické vlastnosti, jako třeba nadání pro hudbu, malování, historii, techniku. V této souvislosti mě napadá případ, kdy povoláním klienta bylo zpracování železa, a aniž by to tušil, jeho předci žili na Hořovicku a věnovali se naprosto stejné činnosti.   Co zajímá ty, kteří se na vás obracejí, především?   Dost často vznik, vývoj a význam jejich příjmení. Ta mají samozřejmě svou historii,  vyvíjela se z přezdívek, povolání, vlastností lidí, jejich místa původu, ale také jde o názvy věcí, zvířat či rostlin. Často se objevují příjmení německého původu, některá již počeštěná nebo pozměněná vývojem jazyka. Dost zábavné je, že k určitým modifikacím docházelo i při nahlašování jména. Záleželo i na tom, kolik bylo faráři let a jak slyšel (smích). Tak se třeba z Pajera mohl stát Bajer apod.   Na jaké narážíte překážky?   Přístup k informacím v matričních knihách uložených na městských a obecních úřadech  je v současné době ztížen novelou zákona o matrikách. Nový zákon vymezil možnost nahlédnout pouze na tři generace přímé linie vlastních předků. Zákonodárci nebrali zřetel na genealogické bádání, získání podkladů pro dědická řízení, bádání za účelem získání informací pro vědecké účely genetiky a demografie či sepsání životopisů významných osobností našich dějin. V rámci ochrany osobních údajů je úplně uzavřen přístup do Centrální evidence obyvatel.   Počítače v mnohém usnadňují práci, platí to i pro genealogii?   To každopádně. Pro genealogy nabízí počítač nejen pomoc při vlastním zpracování archivních podkladů, ale hlavně řadu specializovaných programů. Také zkoušíme přes internet dohledávat naše žijící pokrevní příbuzné doma i v zahraničí. Národní archiv v Praze jako první začal poskytovat v elektronické podobě vzácné knihy, dokumenty a listiny či třeba katastrální mapy. Státní oblastní archiv v Třeboni jako první zveřejnil na internetu svůj fond matričních knih. Státní oblastní archiv v Praze jako první nabízí prohlížení matrik na počítači v badatelně. Elektronická podoba navíc zaručuje ochranu archiválií, takže je to cesta oboustranně výhodná.   Určitě při tom bádání není nouze ani o kuriózní situace…

Právě mi vyprávěl klient, že na dušičky chtěl navštívit všechny hroby nalezených předků. Když zapaloval pozdě večer poslední svíčky, překvapila jej policie, které těžko vysvětloval, že dává tímto poctu svým předkům, kteří zde zemřeli před třemi sty lety. A není vykradač hrobů…

Humorně působí i některé záznamy o nemanželských dětech. V dřívějších dobách bylo až třicet procent dětí nemanželských, takže na takovéto zápisy se dá narazit poměrně často. Například, když farář namísto obligátního „otec neznámý“ dopsal jako svou vlastní poznámku – „otce vzal vítr, spadl z jahody“ či dokonce „utopil se na ledu“ (poznámka z roku 1850 – pozn. red.). Kuriózní je poznámka jednoho faráře k neznámému otci: „Já vím, že to byl hajný…“ Jak je vidět, už naši předci měli smysl pro humor.

Rodové bádání

● Rodokmen přímé linie tvoří manželské dvojice a jejich děti, nejčastější forma rodopisného bádání a základ pro další rozšířené bádání, tvoří ho až 200 záznamů a 8–10 generací, dle rodového příjmení (30–40 hodin práce).

● Rodokmen tvoří manželské dvojice a jejich děti a další pokračující větve rodu nesoucí příjmení (40–60 hodin práce).

● Rozrod tvoří manželské dvojice a jejich děti, další pokračující větve rodu nesoucí příjmení a další pokrevní větve od provdaných dcer (50–70 hodin práce).

● Vývod tvoří jen manželské páry bez dětí a to v počtu 8, 16, 32, 64 předků od vybrané osoby (30–50 hodin práce).

● Obvyklá cena se dnes pohybuje od 10 000 Kč (samozřejmě dle rozsahu a náročnosti může být vyšší).

Projekt genea

● Jde o soupis matrik, je první etapou tvorby databáze o zdrojích genealogických informací.

● Databáze může obsahovat jednotný centrální soupis matrik uchovaných v archivech České republiky. Součástí je přehled míst, doplněný o zaniklá nebo přejmenovaná místa.

● Projekt je organizován jako nekomerční a veškeré informace získané spoluprací s dobrovolníky a se státní správou jsou zpřístupněny veřejnosti zdarma. Přesto pro nezbytné technické práce hledá občanské sdružení Genea, které se projektem zabývá, finanční podporu.

● Projekt funguje v úzké spolupráci s Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze, Moravskou genealogickou a heraldickou společností v Brně a řediteli státních oblastních archivů.

● Více na www.genea.cz, www.genealogie.cz nebo na www.genomac.cz

Zpracovala Barbora Literová, foto Marek Wágner

Pro Eskymáky je medvěd učitelem. V nehostinné polární krajině, kde člověk bojuje o přežití každý den, je on dokonalý lovec. Silný, trpělivý, moudrý i mazaný.

To od něj Eskymáci odkoukali triky, jak ulovit tuleně nebo jak si postavit iglú. Právě jejich přístřešek má mnoho společného s „porodním“ doupětem medvědice. Jako u většiny šelem i medvěd je obestřen řadou mýtů. Mnoho lidí ho považuje za roztomilého huňatého tvora, který v zimě spí, a když zrovna bdí, živí se medem. Jenže takový grizzly rozhodně není žádný medvídek Pú. Medvědi jsou šelmy a na rozdíl od ostatních predátorů postrádají obličejovou mimiku. V mytologii medvěd symbolizuje znovuzrození. V antice lidé věřili, že se medvědi rodí bez jakékoli podoby a že ji vytváří až jejich matka lízáním čenichu mláděte. Tak vzniká z chaosu řád.

●●●

Bohyně lovu Artemis učinila z medvěda posvátné zvíře. Souhvězdí Ursa maior (Velkou medvědici) ztotožňovali staří Řekové i Hindové s medvědem. V hindských pověstech je toto souhvězdí zdrojem vesmírné energie. Germánští bojovníci považovali medvědy za své duchovní ochránce. Ve skandinávských mýtech vzbuzovali děs válečníci berserkové, protože chodili do bitev oděni do medvědích kůží, aby byli nedotknutelní mečem a ohněm. Pro středověké křesťany byl medvěd naprostý opak – kruté a zlé zvíře spolčené s ďáblem.

●●●

Medvědi patří do čeledi medvědovitých. Na Zemi se jich dnes vyskytuje sedm druhů. Území Evropy, Asie a Severní Ameriky obývá několik poddruhů medvěda hnědého. V západní a střední části USA žije jeden z nich, grizzly. Jméno si vysloužil svou našedlou srstí, v angličtině grizzled. Na Aljašce zase najdeme největšího zástupce medvěda hnědého. Nejmohutnějším poddruhem je kodiak. Může vážit až 780 kilogramů a měřit i tři metry. Medvěd baribal obývá Severní Ameriku a Mexiko. Je téměř vegetarián, ale nepohrdne ani červy a larvami hmyzu, je velmi přizpůsobivý svému prostředí. Nezřídka vniká do lidských příbytků, aby si odnesl nějaký potravinový lup. V Jižní Americe se vyskytuje medvěd brýlatý. Medvěd lední žije v polárních končinách severní polokoule. Baribalovi velmi podobný je medvěd ušatý. Vyskytuje se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii. Domorodci ho loví zvláště pro jeho žlučník, který pak používají hlavně jako léčivo. V jižní Asii se objevuje medvěd pyskatý, medvěd malajský pochází z pralesů zadní Indie a jihovýchodní Asie.

●●●

Malajský druh žije v tropických oblastech. Klimatu je přizpůsobena i jeho srst, která je velmi krátká, barvy černé až šedé nebo rezavé. Má podsadité tělo podobné postavě psa. Proto mu domorodci říkají i psí medvěd. Je všežravec, živí se ovocem, medem, různými rostlinami, vejci, malými savci, larvami. Dokáže vypláznout jazyk až do vzdálenosti 25 centimetrů. Tuto techniku využívá při vybírání larev, medu a jiné potravy z úzkých škvír. Tento medvěd také zdatně šplhá po stromech. Pomáhají mu přitom dlouhé zahnuté drápy a zuby. Je nejmenším medvědem s nejkratší srstí. Když ho napadne predátor, volná kůže kolem krku mu umožňuje otočit hlavu a bojovat.

Text a foto Antonín J. Grimm   Pohádkové pobřeží s nádhernými bílými plážemi, domorodé vesnice, rytmus bubnů, spontánní oslavy, karnevaly, afronáboženství candomblé a osvěžující drink caipirinha, tak to je ta pravá Brazílie. Nikoli v Riu, ale ve státě Bahia.   Hlavní město Salvador da Bahia představuje africkou duši Brazílie. Od doby, kdy před více než pěti sty lety vplul Amerigo Vespucci do salvadorského zálivu, prodělala tato dvouapůlmilionová metropole obrovský rozvoj. Byl to právě Salvador, kudy se do země dostala většina afrických otroků. Unikátní kulturní, kulinářské, hudební a taneční kořeny a obrovský temperament místních obyvatel jsou toho důsledek. Dokážete si představit, že na čerpací stanici dorazí dodávka, spustí z reprobeden tradiční hudební styl forró a jen tak se mezi stojany na benzin veselí, tančí a popijí několik desítek lidí? V Brazílii to vypadá přesně tak.  

UŽÍVEJTE SI   Dalším důkazem místního užívání života je salvadorský karneval, po Riu druhý největší v Brazílii. Trvá týden a dva miliony lidí po celou tu dobu v ulicích tančí, popíjejí a aplaudují místním kapelám, které pomalu projíždějí na dlouhých náklaďácích s obrovskými reproduktory. Jak poznamenal náš průvodce: „My, Brazilci, ovšem máme karneval 365 dní v roce…“   Centrum Salvadoru lze rozdělit na dolní a horní město spojené unikátním výtahem Lacerda Elevator. Denně přepraví padesát tisíc místních, cena za překonání dvaasedmdesáti metrů převýšení je v přepočtu na koruny asi padesát haléřů. Srdcem horního města je Pelourinho, od roku 1985 pod ochranou UNESCO. Úzké, dlážděné uličky, plné krámků a restaurací, místních mladíků předvádějících capoeiru (válečnické umění, vyvinuté otroky jako sebeobrana proti pánům) nebo hru na berimbau (jednostrunný hudební nástroj připomínající prut) přímo vybízejí k zastavení, objednání caipirinhy nebo místního piva Brahma a užívání si. Všechny ulice se sbíhají na příkré náměstí Pelourinho, kde byli kdysi veřejně bičováni otroci. Kolorit dotvářejí i bahijské ženy, oblečené do typických krojů, lákající turisty ke společné fotce. Samozřejmě za odměnu…   DO STÍNU KOSTELŮ   Před ruchem ulic můžete uniknout do jednoho z tří set šedesáti kostelů (údajně na každý den v roce jeden). Pozornost zaslouží hlavně barokní Convento São Francisco, na jehož vnitřní výzdobu padla tuna zlata. Málo známou skutečností je, že kostely v centru jsou propojeny podzemními chodbami, které vedou do přístavu a do vzdálené pevnosti Forte de Santo Antonio da Barra.  

Kdo má pár dní času, tomu se určitě vyplatí opustit stát Bahia a vydat se do sousedního hornatého státu Minas Gerais s hlavním městem Belo Horizonte. Ve státě Minas Gerais, který je rozlohou srovnatelný s Francií, najdeme spoustu zachovalých hornických městeček, která návštěvníky ohromují zachovalou barokní architekturou. Klenotem mezi nimi je bezesporu Ouro Preto (v portugalštině znamená černé zlato). Podmanivě krásné koloniální město, které vzniklo v období zlaté horečky na začátku 18. století. Panorama městečka, zapsaného na seznamu UNESCO, utváří třiadvacet  kostelů, rozesetých po okolních kopcích pohoří Espinhaço. Křivolaké, úzké uličky, navzájem propletené, vás vtáhnou do historie. Na zdejším trhu můžete koupit velmi levně kamenné výrobky. Městečko díky osmi tisícovkám studentů místní univerzity překypuje i nočním životem.  

Pokud chcete alespoň trochu okusit atmosféru zlaté horečky, zajeďte pár kilometrů do dolu Minas da Passagem. Pokud překonáte prvotní strach a spustíte se na rozhrkaném vozíku do podzemí, uděláte si alespoň malou představu o tom, jak riskantní bylo hornické povolání. V podzemí jsou k vidění i zbytky důlních strojů a svatyně věnovaná památce mrtvých horníků. Pokud si nezapomenete plavky, můžete se osvěžit v podzemním křišťálově čistém jezeře.   EPILOG

Dalším ze zachovalých hornických měst je Mariana. Na náměstí Praça Minas Gerais stojí za vidění dva půvabné kostely, mezi nimi se můžete na okamžik postavit k pranýři, u něhož byli trestáni otroci. Městečko vyniká barokní architekturou, se spoustou obchůdků a restaurací.

Brazílie je pro Evropany velmi lákavou, a tak trochu i exotickou zemí. Díky celoročně příznivému klimatu nám otevře svoji náruč kdykoli. Každý dle svého gusta může navštívit pulzující města, v mlžném oparu skryté džungle ale i luxusní rezorty s tisíci kilometrů bělostných pláží. Ale hlavně Brazilce a jejich temperament si dlouho uchováte ve svých vzpomínkách.

Brazílie na talíři

● Je především velmi rozmanitá, s mnoha evropskými i africkými vlivy.

● Pro jih Brazílie je typická obrovská spotřeba masa. Grilované hovězí se zde podává v oblíbených restauracích zvaných Churrasco rodizio.

● Různé druhy hovězího, ale i pštrosího masa se grilují na plynových grilech či na dřevěném uhlí. Podávají se s rozmanitými saláty a přílohami. Za konzumaci se platí vždy jednotná cena za osobu na základě principu sněz, co můžeš.

● Brazilci milují plné stoly a většinou dají přednost restauraci s velmi oblíbeným a ustáleným systémem rodizio (kolečko) před klasickým la carte. V praxi to znamená, že když jdete do restaurace na kuře, vždy kromě něj dostanete mnoho dalších talířů s hranolky, rýží, fazolemi, saláty, vinegrety, pečivem. Pokrmy na talíři se neustále doplňují.

● Velmi oblíbený systém restaurací je také tzv. bufâ a quilo. V podstatě systém švédských stolů, kdy na konci zvážíte svůj talíř a zaplatíte cenu za celkovou váhu. Snad nejtypičtější potravinou je maniok. Gastronomicky prochází celou brazilskou federací podobně jako fazole.

● Jí se hodně čerstvých zelených salátů, těstovin, polenty, ale samozřejmě i korýšů, kteří jsou velmi oblíbení a připravují se na stovky způsobů. Nechybí ani suši.

● Ve státě Bahia, mece afrobrazilské gastronomie, nelze opomenout úžasné moquecas (mokéky). Jde o rybí pokrm „z jednoho hrnce“ připravovaný z kokosového mléka, všudypřítomného čerstvého koriandru, čerstvé zeleniny a aromatického oleje z palmy dendé – nejdůležitější ingredience používané snad v každém druhém jídle v Bahii.

● Ve státě Minas Gerais se vaří skvělá jídla „z jednoho hrnce“ (oropronobis), na rozdíl od jihu se tu více jí vepřové maso, vynikající klobásy calabresas, ale i škvarky předem namáčené v pálence z cukrové třtiny – cachaça. Své místo v jídelníčku tu mají i listy kale (zelenina podobná naší kapustě), velmi tence nakrájené a jen lehounce orestované na sádle.

● Oblíbené je jehněčí a kůzlečí maso. Vyrábějí se tu skvělé sýry, z nichž queijo mineiro je slavný po celé zemi.

● Nelze nezmínit nápoj cachaça (kašasa), neboli pálenku z cukrové třtiny. Ty nejslavnější a absolutně nejlepší se pálí právě v Minas Gerais.

● Ovoce je obecně v brazilské kuchyni velmi populární; na stole nesmí chybět hroznové víno, vodní meloun, papája, mango, ananas, kiwi, žlutý meloun. Pijí se čerstvé ovocné šťávy z maracuji, aceroly a kokosu.● Brazilci milují sladkosti. Portugalský vliv je znatelný v dezertech, které se často připravují ze žloutků. Jí se mnoho pudinků, creme caramel je oblíbený po celém kontinentu, vynikající a osvěžující je například sagú – dezert z maniokových kuliček vařených ve víně či vinné šťávě, který najdete v gastronomii snad všech států brazilské federace.

Text a foto Aleš Horáček

Přestože v Malém Stonu žije jen sto padesát lidí, stal se pojmem mezi labužníky. V malostonském zálivu totiž místní dodnes pěstují původní středomořské ústřice. Ty se již v evropských mořích kvůli chorobám téměř nevyskytují – farmy pěstují především odolnější, ale také tučnější ústřice tichomořské. Malý Ston je tak jedním z posledních míst, kde může člověk lahodné středomořské ústřice ochutnat. Ústřice, chorvatsky kamenice, se tu navíc pěstují tradičním způsobem. V zálivu jsou vidět pole vyrobená z dřevěných kůlů, ale i z odolnějších plastových bójek, z nichž se ke dnu táhnou silonová lanka. Na ně se ústřice samy přichytí, a jak samice pouštějí jikry, časem jich tu visí celé kolonie. Do žádané velikosti vyrostou zhruba za tři roky.   Největší pěstírna v zálivu funguje od roku 1927. Jedná se o rodinný podnik, kde se povolání dědí z otce na syna. Celkem má ale ve Stonu koncesi k pěstování ústřic osmdesát tři lidí. Mít na moři svou zahrádku, jak místní pěstírnám něžně říkají, je ve Stonu běžnější než u nás chov králíků. V malostonském zálivu se ročně urodí okolo milionu ústřic.  

„Kamenice milujeme a moje děti by se po nich utloukly. Před dvěma lety to bylo špatné, protože byla neúroda. Dokonce to vypadalo, že zůstaneme úplně bez ústřic. Teď už je jich naštěstí zase dost,“ svěřuje se Antonija Bartulović, která má u pobřeží svou ústřicovou zahrádku také. Neúroda ústřic vedla k tomu, že úřady začaly vážně uvažovat o tom, jak do budoucna kolonii malostonských kamenic ochránit před vyhynutím. Tradiční kůly se šňůrkami by proto postupně měly ustoupit nejprve takzvaným umělým matičním ústřicovým lavicím a nakonec modernímu trdlišti. To by mělo ročně zajistit až třicet milionů mladých ústřic pro místní trh i vývoz do zahraničí.  

Text a foto Petr Jahoda

Svalnatí polonazí muži vzrušeně pobíhali pod skálou a cosi pokřikovali. Těla se leskla, svaly byly napjaté. Další stavěli primitivní lešení. Pak na něm rozdělali oheň. Konečně se ozvala silná rána. Vystřídaly ji takřka nelidské skřeky nadšení. Takhle to na Nové Guineji vypadalo vloni na podzim a takhle to asi vypadalo i kdysi v neolitu. Pohled na jezerní planinu z malého misionářského letadla byl úchvatný. Zakázaná řeka. Letěli jsme podél toku Taritatu až na jeho soutok s Tariku, Holanďany pojmenouvaným Rouffaerova řeka. Dál už společně nesou jméno Mamberamo.   Z letadla všechno vypadá jednodušší. Na Nové Guineji si ale nevyberete. Tady snazší cesty neexistují. Mírně zvlněné předhůří zvedající se z jezerní planiny směrem ke Carstenszově Pyramidě bylo nakonec stejné, jako hory kdekoli uprostřed Papuy. Naše první cesta za výrobci kamenných seker v roce 2005 (loňská podzimní byla už druhá) rozhodně nebyla jednoduchá.   Už sehnat povolení vstupu do oblasti, vyznačené na mapě jako „strictly prohibited area“ (přísně zakázané území), bylo neskutečně složité a podařilo se mi to jen díky tomu, že na Papuu jezdím dlouho a mám v Jakartě mnoho vysoko postavených vlivných známých. Jako vše zakázané nebo neobvyklé musí první a také rozhodující povolení vydat nejvyšší bezpečnostní úřady. Teprve na jeho základě je možné získat další nutná povolení v Jayapuře, hlavním městě indonéské provincie Papua. Máte-li však povolení z Jakarty, ještě stále to neznamená, že dostanete povolení i z Jayapury. Je to vyřizování na několik měsíců, v některých případech i na několik let.  

Nejdivočejší z divokých

Brodění řek vystřídaly hory a složitý terén na břehu dravé kaskádovité řeky Kiembe. Proti jejímu proudu jsme postupovali jen velmi pomalu. Kolmé skalní stěny spadající do jejího koryta jsme museli namáhavě obcházet. Převýšení někde dosahovalo i dvě stě metrů. Takřka kolmým terénem jsme se proplétali spletitými kořeny stromů, abychom po pár metrech zase pracně slézali dolů k řece. Nikdy nezapomenu na nebezpečné strmé svahy vysoko nad zpěněnou řekou. S každým z nás se nejméně jednou utrhla pěšina, po které jsme šli. Zřítit se dolů by s jistotou znamenalo smrt. V těchto peřejích neměl nikdo šanci přežít.  

Cesta vedla pralesem, který je přesně takový, jako jej popisoval Heinrich Harrer: „Nová Guinea je vyhlášena tím, že ji pokrývá nejdivočejší džungle světa. Ani Afrika, ani oblast Amazonky se s ní nedá srovnávat… Nemohli jsme se stále držet toku řeky. Místy si prorazila koryto naprosto neschůdnými srázy. Mnohokrát jsme byli nuceni překonávat naprosto svislé stěny vývratů… Nepřetržitě jsme přelézali kluzké kmeny… Nedaly se nikudy obejít… Snažil jsem se postupovat přesně ve stopách Daniů, ale buď se pode mnou zlomila větev, nebo jsem se vklínil do kořenů, které byly často rozprostřeny nad bažinou jako úzká mříž… Nebylo téměř možné učinit normální krok…“ Prodírali jsme se džunglí od rána až do noci. Odpoledne lilo jako z konve. Spali jsme na cestě ve stanech, které jsme stavěli těsně před tím, než padla tma. Byli jsme utahaní, špinaví, promočení.   Kámen a oheň   I sebenáročnější cesta jednou skončí, a tak jsme i my dosáhli vytouženého Jä-li-me. „Věděl jsem, že máme před sebou příslušníky kmene Vano, o kterých se vyprávělo, že nejprve každého olíznou, aby věděli jak chutná,“ píše ve své knize Harrer. Stejně jako on i my jsme poznali, že to není pravda. Vanové jsou sice izolovaný, ale velmi příjemný národ. Žijí vysoko v údolí nad řekou. Přivítali nás bez obav, dokonce bych řekl, že nadšeně.   Nosí tlusté koteky (násadky na penis z tykve – pozn. red.) podobně jako Laniové z Baliemského údolí, ale občas používají i tenké koteky jako Daniové. Na krk si věší žluté náhrdelníky z přírodních materiálů. Černá síťka na hlavě z vláken orchidejí má chránit účes. K rozdělání ohně používají muži bambusová „křesadla“. Ženy nosí sukénky z travin podobných rákosí.  

Skála, ze které Vanové získávají kámen na sekery, leží u řeky. Určit, kde se bude těžit, může jen náčelník kmene. On má rozhodující slovo a také odpovědnost. Ostatní mají pouze poradní hlas. Tentokrát se náčelník rozhodl pro místo pod malým převisem, asi čtyři až pět metrů vysoko. Kámen Vanové těží tím nejprimitivnějším způsobem – lámou skálu žárem. Vystaví z klád jakési lešení, pak vytvoří ze dřeva malou plošinu a na ni vyskládají ploché kameny. Na nich rozdělají oheň. Ten po nějaké době ještě částečně přikryjí zeleným listím a drny, aby nasměrovali teplo co nejvíce ke skále. Je to práce na celý den.  

Vytěžený kámen se zpracovává štípáním a nakonec broušením o jiné kameny. Říká se, že Vanové mají vůbec nejkvalitnější kámen pro kamenné sekery na celé Papue. Pozorovat je při práci je úchvatné. Byli dokonale sehraní, žádný pohyb nedělali zbytečně. Zatímco muži pracovali, děti si dole hrály. Pálily malý oheň a jako by si lámaly svou skálu. Z úlomků pazourku i ony při své hře vyráběly kamenné sekery.

Po úspěšném dni se večer všichni sešli v jedné chýši nahoře v horách, kde leží vesnice. Připravili rudou omáčku z pandanového plodu, buamery. Všichni ji jedli společně, i my jsme jako hosté dostali svůj díl se sladkými bramborami, batáty, nebo ubi, jak se jim tady říká. Po jídle se muži usadili kolem ohně a dlouho do noci zpívali. Vzdávali dík uplynulému dni. Byli bychom zůstali s Vany déle, kdyby…  

Neštěstí chodí po horách   Když jsme se vraceli od skály, kde se lámal kámen, najednou za mnou hlasitě zasakroval můj společník Petr a pak začal nadávat. Uklouzl a o jeden z kmenů si ošklivě poranil holeň. Rána, dlouhá asi pět centimetrů, nevypadala dobře. Kůže byla rozseknutá téměř na kost. Jednoznačně to bylo na šití, ale sešít něco takového v těchto podmínkách je cesta do pekel. Rána by s největší pravděpodobností začala hnisat dovnitř, což je nejhorší, co se tady může stát. Nezbývalo, než ránu vydezinfikovat, namazat bactrobanem a vrátit se domů s tím, že každý den ráno a večer je třeba ránu znovu vydezinfikovat a snažit se ji udržet v čistotě, než se dostaneme do civilizace. V nejhorším případě přijdou na řadu silná antibiotika.   Nepodařilo se. Ač jsme dělali, co jsme mohli, po několika dnech začala rána velmi ošklivě hnisat a nezabrala ani antibiotika. Nakonec jsem musel Petrovi zavolat letadlo, které ho urychleně dopravilo do civilizace. Bylo to na poslední chvíli, jak prohlásil lékař v Jayapuře. Tím končila naše první cesta k prameni kamenných sekyr. Ale už tehdy jsem věděl, že se ještě vrátím. První pokus Vanů získat ze skály kámen, u kterého jsme byli, skončil neúspěchem. A my jsme kvůli Petrovu zranění nemohli čekat na druhý. Ale my jsme chtěli být přímo u toho!   I Harrer málem přišel o život   Urychlený konec naší první cesty není v pralesích Nové Guiney ničím výjimečným. Tady stačí jedno jediné špatné rozhodnutí, jediný chybný krok a rázem je po všem. Na každé cestě džunglí je mnoho míst, kde se může ulomit kořen, utrhnout kus stezky, vylomit kámen nebo třeba jen uklouznout noha. Malá chvilka nepozornosti může znamenat pád do propasti. A chyby dělají i ti nejzkušenější. Na Papue může udělat, a klidně bych řekl, že ji udělá skutečně každý. I Heinrich Harrer zde na své první cestě při fotografování bojoval o holý život.   „Viděl jsem stát Phila na místě, které by se pro záběr výborně hodilo, a spěchal jsem dál. Když jsem se zastavil, Phila jsem už neviděl. Pustil se za rajkou, kterou chtěl ulovit. Tu jsem si všiml ještě výhodnějšího stanoviště – byl to suťový kužel. Dlouho jsem se nerozmýšlel a skočil jsem. A to bylo na určitou dobu poslední mé rozhodnutí, které jsem byl schopen učinit… Jakmile jsem se dotkl suťoviska, okamžitě se se mnou daly kameny do bleskurychlého pohybu rovnou k hornímu okraji vodopádu. Phil mi později vyprávěl, že suť ležela na strmé břidlicové plotně. Bylo by asi stačilo prudčeji na ni hodit kámen, aby se dala do pohybu. A já jsem skočil plnou váhou.   Ještě jsem však byl stále při vědomí a snažil jsem se někde zachytit rukama, nebo vzepřít nohama, aby mě voda nestrhla dál. Bylo to směšné počínání: voda se hnala proti mému tělu s nepředstavitelnou silou, skály byly ohlazené a kluzké. Neměl jsem žádnou naději… Voda mnou smýkla, strhla mě, letěl jsem hlavou napřed a zíral do propasti. Zavřel jsem oči. V takových situacích nezbývá nic jiného, než odevzdaně čekat. Tady příroda nebere odpor na vědomí.   Kde a kdy jsem ztratil kameru, nevím. Od okamžiku, kdy jsem spatřil pod sebou propast, jsem nebyl schopen odhadnout čas. Voda, lapání po dechu, temný úder, voda, pád, lapání po dechu… Už ani nevím, jak to šlo všechno za sebou. Nosiči mi později líčili, že jsem se v polovině cesty zarazil o skalní výčnělek, přes který se voda vzpínala do dalšího kataraktu. Kdybych byl na spodní skálu dopadl naplno, proud by mě vrhl přes další stupeň na hladkou, téměř svislou plotnu, která končila teprve o padesát metrů níže. Nedělám si žádné iluze, jak by pád asi dopadl.   Vteřiny, hodiny, věčnost?… Zřetelně si vzpomínám pouze na pocit naprosté bezmocnosti, která mne náhle zachvátila. Pokoušel jsem se držet paže tak, abych si chránil hlavu, schoulil jsem se jako embryo. To jsou zcela instinktivní pohyby.   Připadalo mi jako zázrak, když jsem si v polovědomí uvědomil, že můj divoký let do propasti nepokračuje dál. Nic jsem neviděl, protože mi krev z ran na hlavě zalepila oči. Po hmatu jsem se snažil orientovat. Pochopil jsem při tom, že se nesmím vyhrabat z vody na okraj této přírodní vany příliš vysoko, protože dál spadala skála do nové propasti…  

Nedostávalo se mi vzduchu… Zaslechl jsem vlastní zasténání a zdálo se mi, jako bych slyšel křik nosičů… Vědí tedy, že jsem se zřítil a pravděpodobně mě také vidí. Phil, dobrý Phil, bude zakrátko u mne. …A potom, nevím za jak dlouho, jsem zaslechl Philův hlas. Měl u sebe naši lékárnu, uložil mě, jak se nejlépe dalo, a ošetřoval jako zkušený lékař. Mnoho stejně dělat nemohl. Vydezinfikoval krvácející rány na hlavě, odstřihl cáry kůže a obvázal mě. Teprve potom vyšetřoval celkový stav. Ten byl teď skutečně žalostný. K tomu přistupoval pomalý plíživý šok. Třásl jsem se na celém těle, zuby mi cvakaly, ne zimou, ale protože jsem dodatečně prožíval strach. Sténal jsem. Mnohokrát jsem pocítil, že mě zalévají temné vlny bezvědomí…“   Ano, vím přesně o čem Harrer píše. Papuánská džungle člověku neodpustí sebemenší chybu. A pro ty je spousta důvodů: krásný fotografický záběr, chvilka nepozornosti z únavy, lehkomyslnost, pohodlnost či lenost obejít těžké místo, spěch nebo jen zavrávorání… V roce 2001 jsem se podobně jako Harrer sám zřítil z malého vodopádu. Bylo to na expedici k Yaliům a udělal jsem tu chybu vědomě. Šlápl jsem na strmou břidlicovou mokrou a mechem porostlou desku s tím, že jsem doufal, že by nemusela klouzat. Věděl jsem, že je to nesmysl, ale udělal jsem to. Měl jsem za sebou již tři roky expedic na Papuu, a přesto jsem byl tak lehkomyslný. Byl jsem tehdy hodně unavený a vyčerpaný. Naštěstí to špatné rozhodnutí pro mne nemělo tak fatální následky jako pád do vodopádu pro Heinricha Harrera.   Harrer málem přišel o život, ale tím jeho obrovské utrpení teprve začalo. Rozlámaný a celý bolavý zůstal na břehu vodopádu, odkud se po čtyřech s pomocí přítele Phila vyškrábal zpět na cestu. Tam museli nosiči zhotovit provizorní nosítka a náročnou cestou odnést pochroumaného Harrera nepřátelskou džunglí zpět na letiště. Musel to být nadlidský výkon a Harrer musel neskutečně trpět. To je ta horší tvář Papuy.   Ztráty jsou povoleny?

Druhou výpravu k Jä-li-me, prameni kamenných sekyr, jsme podnikli ve čtyřech. Osvědčená parta a kluci do nepohody, kteří toho mají hodně za sebou. S každým z nich jsem byl nejméně na jedné jiné expedici. Už druhý den na cestě do Jä-li-me byl kritický a mohl skončit dříve, než začal. Luděk s Přemkem šli vepředu, Petr za mnou. Vždy chodím tak, abych měl pokud možno přehled o celé skupině, nebo chodím poslední, abych měl jistotu, že se nikdo neztratil. Kdo zná džungli, ví, že to je hned…   Cesta byla náročná jak fyzicky, tak i na koncentraci. Včera jsme několikrát brodili přes řeky, dnes jsme začali blátivou rovinnou džunglí, která vzápětí přešla ve značně složitý terén. Opět jsem si vzpomněl na Harrerům popis cesty. Svahy a někdy i stěny skal spadaly až do koryta mohutného toku. Museli jsme doslova šplhat blátivou džunglí i několik desítek metrů nahoru, abychom zase vzápětí krkolomně sestupovali zpět k řece. Ušli jsme jen pár metrů a opět měli v cestě další skálu. Znova jsme šplhali nahoru a zase dolů. a tak dokola několik hodin. Bylo to vyčerpávající a deptající. Vyčerpávala i neustálá stoprocentní koncentrace, protože pád by mohl skončit tragicky. Už jsme toho pomalu začínali mít všichni dost.  

V takových chvílích nemyslím na to, jak je cesta náročná. Přemýšlím o všem možném a snažím se odpoutat se od své vlastní námahy, od bolesti svých potlučených nohou, od hladu, který máme už dávno také všichni, od deště, který nejeví sebemenší ochotu přestat, od odporných pijavic, kterých je zde letos nějak hodně, od dotěrných komárů a ovádů, od… Prostě se snažím přenést někam jinam. Za kamarády k táborovému ohni, do skal, na vodu nebo kamkoli, jen nemyslet na to, co nás tady ještě čeká. Ten den, ani nevím proč, se mi to nějak nedařilo. Znovu a znovu se mi vybavovala kniha Heinricha Harrera Přicházím z doby kamenné. Ale proč? Vždyť jsem přece tady. Proč nepřemýšlím třeba o svých blízkých? Nevím. Zrovna mi vytanul na mysli Harrerův ošklivý pád do vodopádu…   Z přemýšlení mě vytrhl nějaký zvuk, snad výkřik. Jen neochotně jsem se vrátil do reality. Nemýlil jsem se. Zepředu jsem slyšel hluk a Přemkovo volání: „Rychle, pojďte sem!“ A vzrušený křik nosičů, kteří už volali přímo mě. Před Přemkem vidím kus utržené cesty a malý tmavý koridor. „Luděk se zřítil asi pět metrů po hlavě skoro kolmou stěnou,“ potvrdil mi mé obavy vzápětí Přemek. Srdce se mi skoro zastavilo. Luděk má ženu a dvě děti. Je to perfektní chlap a skvělý kamarád… „Luďku, jak jsi na tom?“ volám dolů, do místa kam pořádně ani nevidím. „Jo, dobrý, za chvíli budu na cestě,“  odněkud zezdola odpovídá Luděk. „Promiň, utrhla se se mnou pěšina a pak jsem se chytil ztrouchnivělého kmene, no a pak už jsem byl tady dole. Ale je to dobrý, asi se mi nic nestalo, jen jsem se trochu proletěl…“ Nechápu proč a za co se mi omlouvá, jen doufám, že se mu opravdu nic nestalo. Oba víme, že teď už mohl být mrtvý.  

Za chvíli stojíme vedle sebe. Prohmatává se, je lékař, veterinář. „Jo kosti jsou celý, jen jsem si trošku narazil záda a koleno, ale to bude dobrý, neboj,“ uklidňuje mě. Měl bych uklidňovat já jeho. Vybral jsem si na expedici fakt dobrý parťáky! Klepu se víc než on. Luděk je tvrďák. Za pár minut už zase šlapeme dál. Asi dvě hodiny potom vzdal náročnou cestu Petr. Téměř zkolaboval. Má nějaké kilo nad ideální váhu, ale naši společnou expedici ke stromovým lidem zvládl celkem dobře. „Jenže tohle není stejné, tam to nebylo tolik do kopce,“ jakoby vyčítavě nadával. Byli jsme dohodnuti, že půjde s námi, a když to nezvládne, vrátí se, takže je v pohodě. Přespí se dvěma nosiči kousek odtud pod převisem a druhý den se s nimi pomalu vrátí do vesnice na Jezerní planině, kam jsme přiletěli.   Nejen vidět, ale i zkusit si

Nevím, zda Vanové skutečně vyrábějí nejkvalitnější kamenné sekery na Papue. Viděl jsem zde mnoho kamenných sekyr a z mnoha různých materiálů. Faktem však je, že Vanové jsou přinejmenším nejproslulejší výrobci a také jediní, o kterých vím, že se výrobou zabývají. Když Harrer poprvé stanul u řeky Kiembe v Jä-li-me, popisoval skálu ve všech odstínech mezi modrou a zelenou. Při druhé expedici jsme při brodění řeky Kiembe takové kameny našli i my. Je to jen těžko popsatelný pocit, když po pětačtyřiceti letech stojíte možná na tomtéž místě, na kterém tehdy stál první běloch, který se na ta místa dostal. Ten nejkrásnější modrý kámen jsme objevili pod vodou, přesto jsem se jej pokusil vyfotografovat. Okolní skály měly barvu šedavě zelenou. Poznal jsem i skálu, u které jsme před dvěma lety lámali kámen s Petrem. Dokonce i někteří Vanové poznávali mne. To byl asi nejkrásnější pocit…  

Druhý den jsme mohli jít s domorodci lámat kámen. Nechtěli jsme nic riskovat, a tak jsme se dohodli, že Vanové budou lámat kámen současně na dvou místech, takže bude větší šance na úspěch. A bohové nám byli tentokrát nakloněni. Již po několika hodinách se ozvala silná rána, skoro jako z revolveru nebo dělobuchu, a vzápětí se ze skály vysoko nad námi uvolnily první kameny. Jen chvíli na to zazněla další silná rána a několik kamenů se vylouplo i z nižšího místa vedle nás. Byli jsme překvapeni, jak dlouho si pak ještě maličké úlomky dokázaly udržet teplo.   Vanové se okamžitě pustili do práce bez ohledu na to, že kameny byly ještě horké. Ihned pod skálou jim dávali alespoň hrubou podobu. Přesnými údery jiného kamene tvarovali obrysy budoucí sekery. Když získá základní tvar, dlouhou dobu a velmi pracně se dál obrušuje jinými kameny do hladka a brousí. Trvá to i několik týdnů.   Byli jsme svědky výroby nejprimitivnějších nástrojů lidstva. Na vlastní oči jsme viděli vyrábět sekery z kamene, jedny z nejvzácnějších exponátů antropologických muzeí světa z doby před mnoha a mnoha tisíci let – svědky starých osídlení, nalezené cílenými archeologickými vykopávkami. A nejen, že jsme vše viděli na vlastní oči, ba co víc, zkusili jsme si to!   Není na světě krásnější

Jak jinak zakončit tento příběh ve stopách Heinricha Harrera než jeho slovy: „Ze všech mých výprav si expedice za Papuánci vyžádala nejvíc odříkání… Nikdy jsem se nevracel v takovém stavu, nikdy jsem nebyl za tak krátkou dobu tolikrát na pokraji smrti jako na Nové Guineji. Stále se ještě nemohu věnovat žádnému sportu, protože mám rozdrcenou kolenní čéšku, stále mi ještě hnisají poslední rány po klíšťatech divokých krocanů z džungle, stále mám ještě necitlivé části těla, protože jsem si při pádech přerušil nervová vlákna. Mými největšími protivníky nebyly kluzké stezky, strmé skály, nebezpečné mosty, ani hlad nebo hmyz, nýbrž – voda. Tato setkání s nepředstavitelně hlubokými vodopády, s dravými proudy a s Arafurským mořem mě přesvědčila, že na zemi pravděpodobně neexistuje nic, co by se dalo srovnat s elementární silou vody. Tuto zkušenost jsem nemohl získat názorněji, než při svém pádu cestou do Jä-li-me.“   Heinrich Harrer strávil na Papue šest měsíců. Na to, že tam byl poprvé, je to neuvěřitelná doba. Já sem jezdím více než deset let. Poprvé jsem po dvou měsících odjížděl s ošklivou ranou po mačetě. Při sekání lián ke svázání provizorního voru jsem se sám silně tnul do zápěstí levé ruky. Přesekl jsem si několik žil a jednu šlachu. Šití jsme neměli, ruku jsme tehdy jen vydezinfikovali, do rány dali framykoinovou mast, zavázali a jako dlahu použili kus klacku. Pro následujících čtrnáct dní to muselo stačit. Pokračovali jsme v expedici ke stromovým lidem, která byla nesmírně úspěšná, protože se nám podařilo dostat až ke Kombajům, nejobávanějším lidem v té oblasti.  

Na šestiměsíční pobyt jsem si troufnul až po čtyřech letech. Za deset expedičních let v nejdivočejší džungli světa, nádherných deset let, jsem na Nové Guineji zrealizoval bezpočet expedic. Všechny byly nádherné, velmi náročné, mnohé extrémně. Přesto si mne Papua získala. Nebo právě proto? Věřte mi, není na světě krásnější místo.

Citace jsou z knihy Přicházím z doby kamenné, Heinrich Harrer, Olympia 1967

Byl zřejmě první

● Jako vůbec první cestovatel dosáhl Jä-li-me v květnu1962 Heinrich Harrer. Tak si to alespoň tento cestovatel zapsal do svých poznámek, které později publikoval v knize Přicházím z doby kamenné.

● K prameni kamenných sekyr podnikl dvě výpravy. Na první z nich málem zahynul. Nešťastně uklouzl při fotografování vodopádu, zřítil se několik metrů, polámal si kde co, a nakonec se téměř utopil v tůni do ruda zbarvené jeho vlastní krví. Po té prožil nesmírně složitý a bolestivý transport na nosítkách několik dní zpět do civilizace, zpátky do Mulie, odkud byl letadlem přepraven do nemocnice.

● Teprve jeho druhé expedici se podařilo několikatýdenní cestou přes hory, opět z Mulie, dosáhnout Jä-li-me.

Barvy kamenů pro sekery

● Sekera nazvaná vang-kob-me se prý dělá z modrého kamene. Podle Harrera je modrá zhotovena z glaukofanitu.

● Ze zeleného je andiba a má být z epidotitu nebo chloromelanitu.

● Černá se nazývá kä-lu a podle známého cestovatele je z kvarcitu.● Autor článku přivezl namodralý kámen, který čeští geologové zatím vyhodnotili jako modrou břidlici z metamorfované horniny.

Text Martin Pech

Asi každý alespoň jednou slyšel nebo sám použil větu: „Po kom to dítě je?“ Odpověď

bývá nasnadě po otci nebo matce. Jenže… Ono to s tou genetikou není tak jednoduché, a tak se dost často vyplatí znát svoje předky a jejich předky a jejich předky a jejich předky… Zdá se vám, že jsme se trochu zasekli? Nikoliv. Genealogie, neboli pomocná historická věda zabývající se studiem rodokmenů a rodinných souvislostí, může odhalit předky až čtyři sta let zpět.   Hledáním předků se zabývá neustále poměrně stálá a úzká skupina genealogů neboli rodopisců. Jednak jde o ty, pro které je tato věda zdrojem obživy (tedy profesionální genealogové), kteří ale nemusejí být větším profesionálem než nadšenci – amatéři, kteří tomuto pátrání věnují osobní volno.  

Každá doba spojuje s hledáním předků jiné tužby a jiná očekávání. S klasickou občanskou genealogií – tedy rodopisem běžných nešlechtických občanů – se můžeme setkat ve větším měřítku až od konce 19. století. Velkou vlnu popularity rodopis zažil za první republiky. Za druhé světové války se o jistý smutný druh genealogie zasloužili nacisté a jejich rasové zákony. Dodnes mnozí z čtenářů mohou narazit mezi uchovávanými rodinnými dokumenty na takzvaný Ahnenpaß – doslova „pas předků“, který za trvání Protektorátu Čechy a Morava museli mít všichni státní zaměstnanci, aby doložili nežidovský původ. V éře socialismu zůstal rodopis až na výjimky spíše doménou občanů v letech blízkých důchodovému věku. V současné době ale zažívá jednu ze svých vln renesance. Mezi genealogy tak dnes najdeme zástupce všech věkových skupin od sotva odrostlých dětí až po vetché kmety, které lze obdivovat už jen pro ten fakt, že měli tu sílu se do archivu vůbec ve zdraví dostat.   Záleží tedy na každém, i na čtenářích magazínu KOKTEJL, zda se vydají pohodlnou cestou nákupu hotového produktu, nebo namáhavou, ale o to více vzrušující cestou odhalování rodokmenu.   Rodopis a šamanismus?   Co je vlastně tak přitažlivého na pátrání po předcích? Možná to přináší dnešní vykořeněná doba, kdy lidé mnohdy neznají ani své prarodiče (kdy se narodili, odkud byli, co v životě dělali), natožpak ještě starší předky. Rodokmen přináší možnost překlenout propast mezi současností a dávnou minulostí. Je to v podstatě něco jako indiánský totem. Ten znamená příbuzenství, dávného předka, ochranného ducha a také jeho viditelné symbolické zobrazení – totemový kůl. Přeneseně tak můžeme označit současné genealogy za šamany, kteří udržují povědomí o rodu tvorbou rodokmenu (totemu).   Syndrom předka z Francie   V Česku je spousta rodin, které uchovávají tradici v podobě prapředka z Francie (Itálie a podobně) – říká se tomu syndrom „předka z Francie“. Často se takové vyprávění spojuje s napoleonskými válkami a bitvou u Slavkova, kdy zranění Francouzi měli zůstat na Moravě, protože si všimli, jak švarné jsou Moravanky. Tyto mýty se však při poctivém bádání v naprosté většině případů prokáží jako vymyšlené. Totéž v bleděmodrém platí o šlechtických předcích. Proč tyto mýty vznikaly? A kdo je rozšiřoval? Snad šlo o snahu získat nádech výjimečnosti. Přesto můžeme říci, že mnoho obyvatel Čech skutečně má předky jiné než české národnosti a mnohdy ani o tom neví. Překvapivě mnoha obyvatelům České republiky koluje v žilách slovenská krev (což je mimochodem i případ autora těchto řádků) – důsledek společného československého státu.  

Badatelovy noční můry   Ožehavým tématem jsou pro rodopisce nemanželské děti a ještě více takzvané děti kukaččí. Zatímco u prvních se může jednat jak o děti, u kterých je otec „neznámý“, tak i o děti zrozené mimo manželství, přestože je otec znám, u kukaččích dětí se jedná o případ, kdy skutečný otec dítěte je někdo jiný než udává matka, tedy jiný než zapsaný v matrice. V dávných dobách bylo vzhledem k přísné náboženské morálce jen velmi málo nemanželských dětí. Jako příklad si můžeme uvést údaje z nejstarší matriky farnosti Vliněves u Mělníka z let 1670 až 1693 (manželských dětí 1379, nemanželských 46), a z následující matriky z let 1694 -1715 (manželských dětí 1184, nemanželských 43). O sto let později byl v matrice sousední farnosti Bechlín pro obec Horní Počaply z let 1784-1841 ještě nižší poměr  (asi 770 narození, z toho 17 mimo manželství). Přestože se ve většině matrik u nemanželských dětí neuvádějí jména otců, najdou se i výjimky. Zda farář vycházel z tvrzení matky, nebo si ho ověřoval u označených otců, není známo.   Například v roce 1736 měla jedno takové dítě Kateřina dcera Jana Exnera, panského kováře v Dolních Beřkovicích, jakožto „zmrhaná po Karlu Pinkertovi z Chcebuze, svobodným toho času, bývalém písaři kancelářským v zámku dolnobeřkovickém“. Počet nemanželských dětí začal výrazněji stoupat v druhé polovině 19. století a samozřejmě ve století dvacátém. Dnes se rodí mimo manželství už třetina dětí. Společnost nebyla k ženám, které měly děti bez otců, nijak shovívavá, naznačují to i záznamy o takových matkách v matrikách: například dáma (17. st.), madam (17. st.), zmrhaná (nejužívanější), zkurvená (17. st.), inhonesta (lat. nepoctivá) nebo třeba virgo deflorata (lat.).   Zatímco první případ je pro genealoga jen nepříjemným zádrhelem, kdy v nejhorším přichází o možnou rodinnou linii, kukaččí děti jsou hotovou katastrofou. Zapojíme-li do všeho trochu statistiky, zjistíme, že v určité generaci bychom vlastně statisticky nesledovali pokrevní posloupnost, ale posloupnost geneticky zcela cizích lidí.  

Každý genealog si tento fakt uvědomuje, ale zároveň se mu podvědomě brání. Při sestavování rodokmenu tak pracuje s fikcí, že matka byla svému manželovi vždy věrná. Pro udržení psychického zdraví doporučujeme totéž. Pro čtenáře, kteří více věří starému latinskému úsloví „Matka je vždy jistá, otec nejistý“ (i když při úrovni dnešní vědy a medicíny se už ani na tohle nedá spolehnout) a chtěli by mít větší jistotu, že se vydali „cestou vlastní krve“, bude lepší, když zaměří své pátrání na mateřskou linii. Musí však počítat s tím, že si volí cestu relativně nejobtížnější.   Nejdříve prohrabte zásuvky   Čím začít? Shromážděte co nejvíce písemností osobního charakteru – rodné listy, dopisy, fotoalba, úmrtní a svatební oznámení. Pak se obraťte na žijící příbuzné, aby se podívali po stejných dokumentech i oni. Vyplatí se i usednout nad staršími fotografiemi s pamětníky. Snazší práci budou mít ti, kteří už podobného pátrače v rodině měli nebo dokonce vlastní rodinnou kroniku.   Strojem času, který umožní přesuny do minulosti, budou tedy zpočátku vzpomínky rodinných příslušníků a později, po většinu dalšího pátrání v hlubší minulosti, různé prameny v podobě matrik, pozemkových knih, soupisů obyvatel (poddaných), výhostních listů a jiných podobných písemností. Genealogové využijí hlavně matriky a pozemkové knihy.   Co možná naši čtenáři nevědí, je skutečnost, že úmrtní matriky díky reformám císaře Josefa II. z konce 18. století obsahují i kolonku „příčina úmrtí“. Přesto se s příčinou úmrtí – například mor, násilná smrt či sebevražda – ojediněle setkáme i ve starších matrikách. Mnohem více však o příčině úmrtí (než například oblíbený „psotník“ nebo „věkem sešlý“) vypovídají až zápisy od druhé poloviny 19. století, kdy začal zemřelé ohledávat přivolaný lékař. Zápisy mohou také hodně napovědět, co čeká nás samotné – zda nám naši předci předali v genech dlouhověkost nebo na co jsme dědičně zatíženi. Z pozemkových (ve starší době gruntovních) knih pak můžeme zjistit majetkové poměry rodiny, její hospodaření, dokonce i rodinné vztahy (spory o majetek, o výměnek neboli obživu penzionovaného hospodáře apod.).   Paragrafy v akci

Činnost genealoga ovlivňují v současné době nejvíce dva zákony, kterými jsou zákon o archivnictví a spisové službě z roku 2004 a zákon o matrikách, jménu a příjmení z roku 2002. Zákon o matrikách rozděluje všechny matriční knihy lidově řečeno na živé (uložené na matričních úřadech) a mrtvé (uložené v státních oblastních archivech). Rozhodující pro to, kdy se živá matrika stává mrtvou, není doba jejího založení, ale posledního záznamu. Teprve od toho okamžiku se začíná počítat doba, po kterou musí být matrika ještě uložena na úřadě – pro knihu narození je to sto let, pro knihu manželství a také knihu úmrtí „jen“ sedmdesát pět let.   Uveďme si ale raději příklad – matriční úřad provádí dejme tomu zápisy do knihy úmrtí, poslední zápis provede v roce 1940 (knihu uzavře a začne psát do nové). Z toho vyplývá, že tato matrika by měla být odevzdána do archivu v roce 2015. Přístup do živých matrik je samozřejmě omezen, a to zejména kvůli ochraně osobních údajů žijících osob. Základním pojmem v této souvislosti je rodina. Tu ale zákon poměrně nelogicky (co se týče linie přímé) omezuje jen na rodiče, prarodiče a opačným směrem na děti a vnuky. Pokud se tedy budete zajímat o data svého pradědečka, budete se muset na matriční úřad vydat se svým rodičem. Díky reformám císaře Josefa II. byla většina starších, takzvaných tripartitních matrik (obsahovaly všechny tři druhy zápisů) k roku 1784 ukončena, a až na výjimky byly zavedeny nové a odděleně vedené matriční knihy, tedy narození, manželství a úmrtí. Tedy dnes se už v podstatě nemůže stát, že by „živá“ matrika byla starší než z roku 1784. Bohužel, řada matrik (někdy dokonce založených už v roce 1784) je dodnes ještě uložena na matričních úřadech. Týká se to hlavně těch nejmenších obcí, kdy se matriční kniha zaplňovala velmi pomalu a dosud se čeká, než vyprší zákonem vyměřená doba, aby mohla být předána do archivu.   Zákon o archivnictví pak upravuje činnost archivů. Ukládá každému z nich zpracovat vlastní badatelský řád upravující i pravidla pro nahlížení do archiválií, jejich vystavování a pořizování výpisů, opisů a kopií. Zákon pamatuje i na situaci, kdy některé materiály ještě nejsou archivně zpracovány a tudíž jsou pro badatele nepřístupné. Tato situace nás může potkat zejména u fondů velkostatků. Badatel si však nemusí zoufat. Pracovníci archivu na základě jeho žádosti v přiměřené době archiválie zpracují a vyrozumí ho o tom. Pak už nic nebrání v cestě dalšímu studiu.   Nejdřív do matriky

Jako naprostí začátečníci se na počátku svého bádání spokojíme s informacemi získanými z matrik. Nejprve si ale ověříme, kde hledané údaje asi najdeme, tedy zda potřebujeme živé matriky a musíme se vydat nejdříve na matriční úřad, nebo zda zamíříme do jednoho ze státních oblastních archivů. Možná ale dokonce postačí posezení u počítače v teple domova. Který obecní úřad je matričním, se dozvíte na obci s rozšířenou působností nebo z internetu. Matriční úřad vám vydá matriční doklad, nebo vám povolí nahlédnout do matriční knihy, popřípadě do sbírky listin a udělat si z nich  výpisy v přítomnosti matrikáře. Pozor – pokud se na matričních úřadech setkáte s úředníky, kteří nebudou vašemu zájmu nakloněni, trvejte důsledně na svých právech.   Návštěva matričního úřadu není nic, co bychom s radostí vyhledávali. Takže pokud už máte doma rodné listy například dědečka, můžeme doufat, že vás návštěva tohoto úřadu mine a budete moci zamířit už rovnou do archivu.   A do kterého? Státní oblastní archivy v podstatě kopírují hranice bývalých socialistických krajů. Pro fondy velkostatků je dobré si ještě ověřit vrchnost, která panství vlastnila – tam nemusí být hranice kraje dodrženy. Například panství Lobkowiczů jsou soustředěna v litoměřickém archivu – pobočka Žitenice, přestože jen část z nich se nalézá na území bývalého Severočeského kraje. Ve státních okresních archivech jsou pak uloženy zejména fondy obcí a jiných institucí. Pokud byla vrchností pro některé obce města, jsou jejich písemnosti uloženy právě zde. Některé fondy se také nacházejí v Národním archivu, například jde-li o císařské statky.   Nezapomeňte občanku nebo pas   V badatelně archivu budete muset nejprve vyplnit badatelský list a prokázat se občanským průkazem, pasem nebo jiným osobním dokladem. Vhodné je také nejprve zjistit v badatelském řádu, zda není omezen počet archiválií, které si během jednoho dne můžete půjčit. Pokud nechcete vypadat jako naprostí ignoranti, tak se v badatelně chovejte slušně – tedy hlavně tiše, neobtěžujte další badatele nebo obsluhu svými problémy se čtením nebo překládáním textu. Archiválie si také zaslouží, aby se s nimi zacházelo opatrně, aby vydržely alespoň ještě dalších pár století.   Začínající rodopisec by se měl také při návštěvě archivu vybavit vzory písem, poznámkovým blokem, blanketním rodokmenem (kam bude doplňovat pro rychlou orientaci zjištěná data), může si přinést například i slovníky (ovšem každá slušná badatelna slovníky německo-český i latinsko-český má). Velmi progresivní pomůckou je pak digitální fotoaparát, případně notebook s genealogickým programem.   Jde to i s bačkorami   Současná doba ovšem umožňuje pátrat po předcích z pohodlí domova. Napomáhá tomu nastartovaný projekt digitalizace matrik. První a nejvýraznější vlaštovkou je Státní oblastní archiv v Třeboni, který jako první začal zveřejňovat oskenované originály. Pražský archiv dělá něco podobného, ovšem z nafocených mikrofilmů a zatím poskytuje nahlížení do nich jen v počítačích ve své badatelně. Výsledky postupné digitalizace litoměřického archivu jsou přístupny na stránkách americké církve mormonů.   Velký pokrok učinila oblast spadající pod Český úřad zeměměřičský a katastrální. Nejenže úřad na svých webových stránkách umožňuje nahlížet do současného katastru nemovitostí a katastrálních map, ale digitalizuje i starší mapy – zejména kouzelně vypadající takzvané císařské otisky ze 40. let 19. století.   Krok za krokem

Pokud jste již nasáli atmosféru archivů, začínáte se orientovat ve starém písmu a matriky již nepostačí, je na čase zamířit do fondů velkostatků. Zajímavé jsou hlavně pozemkové, respektive gruntovní knihy. Kdo má štěstí, že jeho rod držel stejný dům po staletí (a takové případy nejsou výjimečné), může během jediného dne získat velký rozsah informací, který poslouží i jako kontrola dosavadní práce v matrikách. Za novějšími pozemkovými knihami vedenými od roku 1871 (případně 1874), které byly za socialismu zrušeny, se budete muset vydat na katastrální úřad. Ten z těchto dokumentů vyhotoví na požádání a za patřičné poplatky výpisy, opisy nebo kopie.   Souběžně si můžeme naplánovat návštěvu okresního archivu, kde budeme pátrat zejména po obecních kronikách a jiných písemnostech obcí (podle toho, co se zachovalo), školních kronikách, sčítání lidu od roku 1850 a po farních pamětních knihách. Pokud budeme mít to štěstí, můžeme najít například seznamy přestupků, kde si můžeme vyhledat, jakých prohřešků se předkové dopouštěli (pytlačení, rvačka apod.).   Nic není tak jednoduché…   Je ale mnoho záludností, které mohou badatele hezky zaskočit. Ve starší době nebo v oblastech, kde se mísily národnosti, se mohl měnit tvar příjmení. Zvláště složitější jména tak mohou mít téměř nekonečné množství různých podob – typickým příkladem může být příjmení Cinibulk. Mnohost tvarů jednoho příjmení (ať už v matrikách či třeba gruntovních knihách) nebyla zapříčiněna tím, že by farář či úředník špatně slyšel nebo byl opilý, ale převedením slyšeného do písemné podoby. Často také docházelo téměř k otrockému překladu příjmení, pokud se do českého prostředí přistěhoval Němec (Freund = Přítel, Schuster = Švec) nebo naopak. Pokud obec postihla germanizace nebo se jméno různě upravovalo do jednoho z obou jazyků, byl postup opačný (Moudrý = Mauder, Tomík = Dominke).   Co třeba také příjmení Petřík (případně Petrž). V němčině má koncovka „sch“ u jména zdrobňující význam – například Pepsch (= Pepík), Petrsch (= Petřík). A jeden takový Petrsch se přistěhoval v roce 1694 z Levína na Úštěcku do vesnice Břízy pod horou Říp – najednou z něj byl Petřík, časem se však přesto ujal zvláštní tvar vycházející z německého předobrazu – Petrž.   Tvar příjmení se také měnil, jak se lidé stěhovali po kraji. Můžeme uvést další reálný příklad – ve Vetlé u Roudnice nad Labem žila rodina Niců (Nicz), v průběhu 18. století někteří členové doputovali do jiných vsí a tu najednou vidíme, jak se z nich onde stali Ničové, Nejčové a jinde zase Nickové.   Určitým magickým mezníkem pro badatele je v podstatě konec třicetileté války, který je zhmotněn ve formě berní ruly. Po třicetileté válce se obnovily matriky a do zpustošených krajů se začali stěhovat noví obyvatelé. Hýbalo se celé české království. Příkladem může být dosídlení vsí Račiněves a částí Straškova a Vražkova na panství Roudnice nad Labem, které je zdokumentováno v gruntovní knize. Na začátku této gruntovní knihy se nalézá unikátní soupis hospodářů a jejich rodin z roku 1672 se zmínkou o jejich původu – najdeme tu bývalé poddané více jak patnácti různých vrchností, kteří se sešli z území celých Čech – například z Malé Báště, Uhů, Domažlic, Zduchovic u Kamýku nad Vltavou, Kněževsi u Rakovníka, České Kamenice, Mladé Boleslavi, Tábora, Obříství, Přestic, Českých Budějovic, Bukovan u Konopiště, Boru, Rohozce a dalších.   Začarovaný konec 18. století   Na otázku, jak hluboko do minulosti půjde vyhledat předky konkrétní osoby, nelze dát nikdy dopředu přesnou odpověď. Zkusme počítat. Vezměme průměrný odstup každé z generací kolem 33 let. Pokud budeme počítat s průměrnými podmínkami, tedy existencí matrik a pozemkových knih zhruba od konce třicetileté války, můžeme se dostat u člověka narozeného v roce 2000 minimálně k deseti generacím předků. Od průměrného cílového roku 1650 si v případě, že máme dostatek archiválií nebo naopak nedostatek, můžeme přidat nebo ubrat asi dvě až tři generace. Pokud budeme mít to štěstí a nastane extrém, že naši předkové byli z jedné vsi, lze postupovat velmi rychle a během jediné návštěvy archivu vyzískat několik generací.  

Druhým extrémem jsou předkové z několika krajů Čech či dokonce z jiného státu – nejčastěji ze Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Německa nebo dnes již z více exotičtějších destinací – badatel pak má o zábavu postaráno na celý život (ne-li ještě i jeho potomci). Druhým „magickým“ obdobím na cestě ze současnosti k roku 1650, kdy se badatel dostává často do slepé uličky – tedy najednou ztratí stopu – je konec 18. století. Matriky se najednou stávají až příliš stručné, zatímco obyvatelé se naopak po zrušení nevolnictví začali dost stěhovat. Napomohl tomu i nárůst vrstvy chudších obyvatel – podruhů nebo ještě chudších bezzemků (nádeníků). Tady při bádání často nepomohou ani gruntovní knihy. Učiněnou noční můrou pro rodopisce je ale předek pastýř, šafář a podobně – protože ti se často každých pár let přesouvali po celém kraji z jednoho vrchnostenského dvora do jiného a jejich stopování znamená procházení všech matrik v širokém okolí.   Pokud tedy genealog překoná doslova mnohdy začarovanou hranici konce 18. století, dostává se do období, kdy k pátrání v matrikách musí již bezpodmínečně přidat bádání v gruntovních knihách, sirotčích registrech a archiváliích jednotlivých panství. Kupodivu je však hledání předků v tomto období relativně snazší, protože obyvatel bylo méně a další generace měly svůj původ v podstatě jen v rodech sedláků, chalupníků, respektive měšťanů. To je také důvod, proč lidé v devadesáti devíti procentech případů zjistí, že se některý z jejich předků zabýval fádním povoláním jako je zemědělec, krčmář, mlynář, kovář či jiný řemeslník. Jen dostatečné hospodářské zázemí totiž zajišťovalo pokračování rodu.   Všichni jsou příbuzní

Zpočátku se tedy při hledání předků dá postupovat velmi rychle. Během pár návštěv archivu lze dohledat až desítky předků. Někdy postačí návštěvy jediného archivu. Postupně bude nově zjištěných předků ubývat a pokud nadšení pro genealogii nevyprchá, po několika letech této záliby budete rádi, když svou sbírku jednou za čas obohatíte o další vzácný exemplář jednoho ze svých prapradědů. Objev dalšího předka nebo rozlousknutí opravdu výjimečně neřešitelného „zákysu“ však přinese o to větší uspokojení. Vůbec pak není od věci spojit se s dalšími genealogy, kteří hledají ve stejném regionu. Mnohdy významně pomohou nebo vy pomůžete jim. Jistě si pak ověříte pravdivost rčení: „Pochází-li předkové dvou osob z jednoho regionu, jsou na devadesát devět procent příbuzní, jen je potřeba potvrdit, jak moc vzdálení!“

Z poznámek následujících po zápisu nového hospodáře Jana Hlouška, popisující chování jeho matky a vdovy po jeho otci zemřelém Vítovi Hlouškovi ze vsi Čakoviček v roce 1740:

Posledně pro paměť buď, že táž Magdalena po nebožtíkovi Vítovi Hlouškovi zůstalá vdova, neohlížeje se na to, že již osoba 65letá jest a chvála bohu pěkný prostředky v rukou, jakož i z výminku, odkud počestně živa býti má, z pouhé prostopášnosti se za Jana Kasalického do Kojetic pohoršlivě vdala, jsa od toho sváděna, ze své po vdavkách dychtivosti jako zmámená, od svého jí škodlivého předsevzetí ustoupiti nechtěla a proto ten jí zapsaný výminek se docela anulíruje, což se nejhůř pro děti stalo, že ona to co na hotovosti měla, všechno promrhá a jim čehož se odedávna těšili, nedochová.

Pramen: Gruntovní kniha vsí Malý a Velký Brázdim, Polerady, Nová Ves, Čakovičky, Jiříce a Záryby

z let 1716-1805, uloženo v SOA Praha-Chodovec, OS Brandýs n/L., sign. 8, folio 263 a násl.

Úvodní zápis nejstarší matriky farnosti Brozany nad Ohří z roku 1664, kde kněz alibisticky uvádí důvody možné budoucí neúplnosti matriky:

Poznamenání křtů a oddavků od léta páně 1664 počatý za kněze Jiřího Popelky faráře brozanského. Jestli jeden anebo druhý křest snad zde zapsaný nebude, to se stalo z nepřítomnosti pana faráře nebo že hned z nedbanlivosti otec některý s kmotry v domě farním se staviti opominul, aby zapsaní byli. Pokud by pak k Inquisiti přáti mělo, bezpochyby kmotrové zdejší sami pamatovati mocti budou.

Pramen: Matrika narozených f. Brozany, uloženo v SOA Litoměřice,

fond Sbírka matrik Severočeského kraje, sign. 15/1.

Ze zápisu nového hospodáře Václava Fujery, který se přiženil k čerstvé vdově, obsahujícího i popis skonu předešlého hospodáře Tomáše Týleho:

Léta Páně 1765 dne 10 Octobris při držaných soudech gruntovních skrze rychtáře a celou obec na kanceláři J(eho) V(ysoce) O(svícené) K(nížecí) M(ilosti) přednešeno, kterak Tomáš Týle do polí s flintou jdouc pytlačiti neb zvěř stříleti míníc, takovou sobě doma nabil a do šosů kabátu skrýti chtíc, však nicméně nenaděje se, že by jeho to neštěstí potkati mohlo, když tak jemu mimo vší naděje flinta spustila a celý nábitek do krku vrazila a tudy živobytí jeho skončení vzalo…

Pramen: Gruntovní kniha vsi Bříza na panství Roudnice nad Labem,

 uloženo v SOA Litoměřice – pracoviště Žitenice, fond VS Roudnice n. L., inv.č. 185, folio 88.

Co možná nevíte

● Genealogie (řec. génos, lat. genus = rod) – pomocná věda historická, zkoumající vztahy mezi lidskými jedinci, vyplývající z jejich společného rodového původu. Kdo by se nespokojil s latinským označením, může pak užívat český ekvivalent v podobě slova rodopis.

● Podle sociologů je z narozených dětí asi tak deset až patnáct procent kukaččích, tedy takových, u kterých jsou jiní rodiče, než se z jakýchkoliv důvodů oficiálně uvádí, některé odhady mluví dokonce o dvaceti až třiceti procentech.

● Dva zákony důležité pro genealogii: č.  499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení.

Thunové a porcelán

● Autorem krásného barevného stromu života rodiny Thun-Hohensteinů v rodinné kryptě v Klášterci nad Ohří je malíř Josef Bernášek. Samotný rodokmen sestavil dr. Jiří Kynčil, který se po léta zabýval historií Klášterce a tím i zdejších Thun-Hohensteinů.

● Strom tvoří porcelánové tabulky s heraldickými jmenovkami členů rodiny, a počítá se s tím, že bude doplňován i v budoucnosti. Porcelán byl na rodokmen použit proto, že to byli právě Thunové, kteří v Klášterci kdysi koupili továrnu na porcelán a založili tak věhlas zdejšího porcelánu. Pod značkou Thun se vyrábí dodnes.

● Krypta je součástí farního kostela Nejsvětější Trojice, který se začal stavět v roce 1665. Jako první sem byl pohřben stavebník chrámu Michael Oswald v roce 1694, v druhé půlce 18. století se ale s pohřbíváním do krypt přestalo.

● V roce 1853 chtěla rodina kryptu přestavět s tím, že především zbuduje vchod zvenčí. Protože se do té doby již změnila pravidla pro ukládání mrtvých, zavázala se, že do krypty už budou ukládat jen balzamovaná těla zesnulých. Záměr přerušil velký požár města. Práce proto začaly až o tři roky později.

● Na jaře 1950 byla krypta zaplavena vodou. Rakve proto byly převezeny na hřbitov a sedm z nich uloženo v malé hrobce. O dalších dvou se uvádí, že byly pohřbeny někde na hřbitově. Krypta zůstala prázdná a chátrala. Teprve na popud Jiřího Kynčila rozhodl na začátku 90. let městský úřad kryptu obnovit.

● Při opravě byla vyjmuta kamenná deska s porcelánovými tabulkami na čelní stěně krypty, kde byl kdysi původní vchod z presbytáře, a za ní byly objeveny zbytky ostatků některých členů rodu Thunů a cínové tabulky s údaji o nich.

● Krypta byla slavnostně otevřena pro veřejnost v roce 1993.● Nyní jsou zde uloženy některé ostatky Michaela Oswalda (1631-1694), který založil klášterecký majorát: Klášterec, Pětipsy, Benešov nad Ploučnicí, Žehušice a Markvartice), obnovil zdejší zámek a park a postavil kostel, lebka Marie Philippiny, rozené z Harrachu (1693–1763) a v kovových rakvích se nacházejí těla dalších sedmi členů rodiny.

Mgr. Martin Pech

* 1978 v Ústí nad Labem, v r . 2002 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, v současné době pracuje  jako ved. územního oddělení dozoru na  MV ČR. Od  mládí  se intenzivně zabývá rodinnou genealogií i genealogií regionu Podřipska a Mělnicka,  mezi  záliby patří příroda, turistika, fotografie, výpočetní technika.

Lze ještě dnes vyprojektovat mrakodrap, který skutečně dokáže ohromit celý svět? Italský architekt izraelského původu David Fisher to dokázal. Zatímco dosud bylo prestiží stavitelů mrakodrapů postavit nejvyšší budovu na světě, Fisher se spokojí s výškou 420 metrů. Té dosahovala například newyorská dvojčata a v porovnání s dnešními rekordmany nejde o nic mimořádného. Ve Spojených arabských emirátech má příští rok skončit výstavba mrakodrapu Burdž Dubaj vyššího než osm set metrů a saúdský princ Valíd bin Talál oznámil, že chce v přístavu Džidda u Rudého moře postavit míli, tedy 1609 metrů vysoký mrakodrap Mile-High Tower. 

 Fisherův mrakodrap je zajímavý něčím úplně jiným. Jako první na světě bude měnit svůj vzhled. „Jde o první budovu, která se bude pohybovat, rotovat a měnit tvar zároveň,“ oznámil Fisher při prezentaci projektu. Stavby s otáčecími místnostmi nejsou žádnou novinkou. V otočných patrech se většinou nacházejí restaurace. Za všechny lze zmínit například otočnou restauraci z poloviny šedesátých let minulého století na třicátém čtvrtém poschodí věže British Telecom v londýnském obvodu Westminster, otočnou restauraci z roku 1971 na rozhledně Näsinneula u jezera Näsi ve Finsku nebo otočnou restauraci Sedmé nebe na moskevské televizní věži Ostankino z roku 1967. 

Mrakodrap navržený Fisherem ale bude kolem vnitřní železobetonové osy rotovat celý – každé patro zvlášť a nezávisle na sobě. „Tato budova nebude nikdy vypadat stejně. Ani jednou za dobu její existence,“ tvrdí Fisher. Bude to podle něj poprvé, co nějaká budova získá čtvrtý rozměr – čas.

První, kterou Fisherova společnost Rotating Tower Technology Company postaví, má být šestihvězdičkový hotel v Dubaji. Jeho součástí budou i kanceláře a luxusní byty. Jednotlivé apartmány vyrobí továrna na jihu Itálie. Devadesát procent futuristické budovy tak vznikne jako obyčejné prefabrikáty. Stavaři postaví jen středové jádro, na které jednotlivá patra již pouze namontují.

Tento postup ušetří podle Fishera až deset procent nákladů a místo zhruba dvou tisíc lidí jich přímo na stavbě bude stačit devadesát. Zkrátí se i doba výstavby, a to téměř o třetinu. Vztyčení jádra má trvat zhruba čtvrt roku, montáž každého patra zabere týden. V Dubaji se počítá s otevřením hotelu v roce 2010.Na osmdesáti podlažích bude celkem dvě stě apartmánů s rozlohou od 124 do 1200 metrů čtverečních. U nejluxusnějších budou dokonce výtahy, které umožní zaparkovat auto přímo na patře. 

Pronajmout si celé patro bude mít výhodu i v tom, že člověk bude moci hlasem ovládat rychlost rotace svého poschodí. Otáčení ostatních bude řídit počítač tak, aby mrakodrap vytvářel co nejpůsobivější obrazce. O celých 360 stupňů se každé patro otočí v časovém rozmezí od jedné do tří hodin.I když taková koncepce vypadá jako zbytečně náročná na energii, mrakodrap si ve skutečnosti dokáže vyrobit elektřinu sám, a dokonce bude dodávat její přebytky do rozvodné sítě. Kromě solárních panelů na střechách jednotlivých pater se bude mezi podlažími nacházet až sedmdesát devět vodorovně umístěných větrných turbín. Jedná se o podobný princip výroby elektřiny, jaký již dříve pro mrakodrap v Chicagu naplánovali Adrian Smith a Gordon Gill. 

Druhý dynamický mrakodrap, jen o deset pater nižší, postaví podle Fisherových plánů developerská firma Mirax Group v Moskvě. „Naším záměrem je vybudovat třetí mrakodrap v New Yorku. Další by mohly vzniknout v Kanadě, Německu, Itálii, Koreji a Švýcarsku,“ plánuje Fisher.

Výstavba jedné budovy má stát sedm set milionů dolarů. Cena jednoho apartmánu se má pohybovat od 3,7 do 36 milionů dolarů.

Co se nyní staví

● Budž Dubaj, Spojené arabské emiráty – Dubaj, 808 m, plánované dokončení 2009

● Russia Tower, Rusko – Moskva, 612 m, plánované dokončení 2012

● Chicago Spire, USA – Chicago, 610 m, plánované dokončení 2011

● Freedom Tower, USA – New York City, 541 m, plánované dokončení 2011

● Federation Tower, Rusko – Moskva, 506 m, plánované dokončení 2008

● Abraj Al Bait Towers, Saúdská Arábie – Mekka, 485 m, plánované dokončení 2008

● International Commerce Centre, Čína – Hong Kong, 484 m, plánované dokončení 2010

● Greenland Square Zifeng Tower, Čína – Nanking, 450 m, plánované dokončení 2008

● Dubai Towers Doha, Katar – Dauhá, 445 m, plánované dokončení 2009

● Guangzhou Twin Towers West Tower, Čína – Kuang-čou, 432 m, plánované dokončení 2009

● Al Hamra Tower, Kuvajt – Kuvajt, 412 m, plánované dokončení 2009

● Trump International Hotel and Tower, USA – Chicago, 415 m, plánované dokončení 2008

● Princess Tower, Spojené arabské emiráty – Dubaj, 414 m, plánované dokončení 2008● Marina 101, Spojené arabské emiráty – Dubaj, 412 m, plánované dokončení 2010

Text a foto Marian S. Sucha   „Podívej, to je snoubenka oríši,  iyavó, tedy nově iniciovaná santera,“ sděluje mi moje mulatka Yadira na terase kavárny ve staré Havaně, ukazujíc na nádhernou mulatku v bílém, která prošla právě kolem. „Denně jich potkáš v ulicích Havany na tucet. Aby se jí stala, musela stejně jako ostatní projít křtem, kterému se říká asiento,“ Později se mohou stát kmotrem nebo kmotrou – padrino někoho dalšího, kdo prochází santerským křtem. Oni pak povýší na kněží. Santerie má také svého „papeže“ – nejvyššího babalao. Říká se mu otec tajemství a představuje nejvyšší moudrost. Může jím být pouze muž. Žena se může stát jen jeho pomocnicí.  

„Ale kdo tyto vyvolené učí moudrosti,“ ptám se své mulatky. Zdrojem moudrosti jsou prý starší babalaové, někdy i moudré knihy. Ve staré Havaně žije mnoho santerů. Říká se, že provádějí bílou magii. Osud jedince mají ovlivnit korále, obětní dary, rituální koupele, talismany a fetiše. Stejně tak různé rady nebo zákazy, které se santero od oríšů dozví prostřednictvím rozličných metod věštění, třeba házením kokosových skořápek.  

●●●

„Santero umí docela rychle najít z panteonu toho oríšá, tedy něco jako anděla, který k člověku patří a nejvíce se k němu hodí,“ pokračuje Yadira. Je to proto, že každý má nějaké typické chování a vyzařuje energii. Ona sama má za oríšá, tedy něco jako anděla, paní ohně a patronku hřbitova Oyá.

„Cože?“ Oyá, kterou si Kubánci ztotožňují se svatou Terezou z katolického náboženství, je královnou mrtvých. „Ale neboj se, není to nic špatného,“ je přesvědčena Yadira.   Uctívání oríšá je jiné než velebení katolických svatých. Yadira se svými svatými nejen mluví, ale jednou týdně jim i něco obětuje – jídlo, kytičku, lilek, kávu, rum, doutník nebo mince a zapálí jim svíčku. Každý oríšá má totiž rád něco jiného. V Havaně je několik tržnic, kde prodávají pomůcky a předměty pro afrokubánské kulty. Po městě jsou roztroušeny malé stánky s květinami, kde místní mohou zakoupit čerstvě řezané květiny barev a preferencí svých oríšá.  

Velmi důležitou instancí je také bylinkář – yerbero, který prodává prakticky vše čerstvě zelené – od máty do mojita, přes bazalku na vaření nebo do čajů pro santerské recepty a obřady – infusiones. Nejedná se však o šarlatánské bylinkářství, nýbrž o hlubokou znalost účinku těch nejrůznějších bylinek a kořínků. Oríšá kořenů, léčivých bylinek a vegetace je Ossaín. Neměl ani otce ani matku. Nenarodil se. Na svět přišel zjevením – ze země, stejně jako vegetace. Obdržel secreto del ewé, tedy znalost a moc kouzla rostlin a bylinek. Jeho barva je samozřejmě zelená a žije v kmenech vysokých a mohutných stromů. Tento oríšá je proto spojován se svatým. Silvestrem nebo svatým Ambrosiem, léčitelem a botanikem.  

Spousta Kubánců, stejně jako moje mulatka Yadira, má doma malý oltář, na který dává obětiny a mluví se svým oríšá a pak také s dalším, který je strážcem domova a zároveň tím, „kdo otvírá cesty a dveře“ a na kterém záleží, co je možné a co ne. Jmenuje se Elegguá.

„Prosím je o pomoc, když potřebuji něco zařídit, někdy se s nimi i pohádám. Nebo jim přikazuji. Zároveň je však velmi respektuji,“ říká Yadira.

„A pomůže to?“ Oči se jí rozzáří. „Samozřejmě. V Evropě jste se naučili chodit k psychologovi, ale tohle je podstatně jednodušší.“ Pak dodá, že se nesmí od oríšá žádat nic příliš materiálního. Třeba žádosti o peníze ignorují. Africká náboženství mají přírodní božstva a uctívají se tím nejpřirozenějším způsobem – oběťmi, hudbou a tancem, který má v afrických náboženstvích exorcistické funkce.   Hlasem bohů jsou bubny. Mají zvláštní síly a umí vyvolat duchy. Bubny batá se používají jenom při speciálních ceremoniích a sídlí v nich božstvo Ayá. Musí být vysvěceny, podobně jako muži, kteří na ně hrají. Jiné bubny se používají při bembé – slavnostech k obveselení oríšů. Každé božstvo má svůj rytmus a popěvek, kterým se přivolává na zemi, tedy svoji vlastní rumbičku, při které může sestoupit na některé ze svých dětí jako na koně v podobě transu.  

●●● V santerii se uctívají také duchové zemřelých předků. Spolupráci s duchy hřbitovů praktikuje afrokubánský kult palo monte. Rituály a ceremonie jeho kněží – palerů, vypadají podstatně jednodušší než v santerii. Pracují – tedy doslova si pohrávají s duchy, vždy tajně. Akumulují do kouzelného hrníčku síly v objektech, které jsou uloženy v tzv. nganga nebo bilongo. Jsou to různé lidské kosti a země z hrobů, bylinky, kořeny a větvičky, kosti ptáků a zvířat a další objekty mrtvých.  

Nganga ale není jen energie hrníčku, ale i jeho majitele. Je to vlastně svět v miniatuře, a když někdo prošel všemi stupni iniciace, vytvoří si svoji osobní ngangu. Zatímco u santerie je vidět častěji krásné, do bílé oblečené mulatky, palo monte nebo spíše oríšá Mama Kengue (Obatalá), jak píše velká kubánská antropoložka Lydie Cabrera, zakazuje svým dcerám veškerý sexuální styk, takže její služky jsou vždy staré panny nebo starší ženy. Palerové provozují na rozdíl od santerů většinou černou magii. Lidé se na ně obracejí, když chtějí někomu uškodit.  

Santeria je ve své esenci věštícím náboženstvím. Obsahuje různé systémy předvídání. Přestože jde o takzvanou bílou magii, mohou stejné osoby použít kouzla také pro zlo, tedy černou (často se jí také říká židovská) magii.

Santerie je přímý kult. Kubánci jsou pragmatičtí, a tak chtějí na rozdíl od dlouhodobých a do jisté míry velmi vzdálených příslibů katolické církve bezprostřední, smysly pochopitelné odpovědi na své konflikty a problémy.

Text a foto Petr Slavík   Noční džungle září tisíci drahokamů. Světélkují ve světle čelovky mezi tlejícím listím, na trouchnivějících kmenech stromů, na písečných mělčinách říčky Bugis. Vzbuzují dávnou touhu hledačů pokladů po bohatství.  Je to tak lehké, jen se shýbnout…   Kamínky však mizí, jen se k nim chtivé prsty přiblíží. Začarovaný les? Ne, jen fosforeskující těla malých pavoučků podtrhují magii noci v primárním pralese Sungai Wain v oblasti Balikpapanského zálivu na ostrově Borneo. Jedno sto kilometrů čtverečních primárního deštného pralesa. Přežilo rozsáhlé požáry celé oblasti a stalo se pokladnicí živočišných druhů i unikátní ukázkou primárního biotopu.   Kočky z km 23   Cesta za šedým duchem pralesa, jak se někdy přezdívá hulmanu běločelému, kterého jsem se na Borneo vypravil fotografovat, začala na „km 23“. Jak možná napovídá titulek, nejedná se o síť erotických podniků, ale o místo, kde sídlí ředitelství parku v komplexu budov projektu Agro Wisata. Součástí tohoto agroturistického centra je i záchranná stanice pro malajské medvědy, kde pracuje český dobrovolník Michal Brom. Je členem výzkumného týmu projektu Sungai Wain zaštítěného ústeckou zoologickou zahradou a koordinovaného primátologem Stanislavem Lhotou.  

  Sedíme se Standou v budově správy parku a vedeme dlouhé, nekonečně dlouhé jednání s jedním z úředníků. Tedy, abych byl přesný, Standa vede jednání v indonéštině a já jen zasvěceně přikyvuji. Nerozumím přitom ani slovo. Po hodině získávám statut výzkumníka a tím i volnost pohybu po chráněné oblasti. S povděkem přijímám možnost noclehu ve vzdělávacím centru a šanci fotografovat pětici malajských medvědů chovaných ve velkém zalesněném výběhu. Ve volné přírodě je šance na takovou fotografii bez použití fotopasti mizivá, tento „sluneční medvěd“ je velice plachý. I díky tomu je pro lidi dosud tak trochu záhadou.   Při vstupu do centra musím dveřmi odstrčit několik koček. Ty jsou pak už všude. Kočka sedí na počítači. Kočka leží v umyvadle. Kočka spí na židli. Kočka čurá na noviny. Kočka… Michal každou osloví jménem a pohladí. K práci s medvědy mu tak přibyla i starost o sto koček bezdomovkyň, které našly lidskou péči a lásku v záchranné stanici pro zkonfiskované medvědy.   Malajští medvědi se v této stanici zotavují z péče svých původních majitelů. Nejmenší druh medvěda je maskotem Balikpapanu a také symbolem ochrany tropického pralesa. Ve vzdělávacím centru se mi podařilo zhlédnout zcela unikátní fotografie. Jedna z medvědic vypouštěných v oblasti Sungai Wainu s radiovým obojkem byla usmrcena a pozřena obrovskou krajtou. Had byl nalezen pomocí radiového signálu z obojku.   Stanice Jamaludin   „Chtějí o hodně víc peněz, než je běžné,“ stojí Standa nad haldou zavazadel, fotografického vybavení a zásob. Nosiči si stanovili cenu. My ji odmítáme akceptovat. Patová situace. Obloha je šedivá deštěm a blíží se soumrak. „Mají nás tam, kde chtěli!“ přibírám si k batohu kufr s fotoaparáty, abychom se konečně vydali na cestu.  

  Do pralesa vcházíme po úzkých dřevěných můstcích. Teplo a vysoká vzdušná vlhkost násobí každý kilogram, který nesete. Závojem potu vnímám úzkou stezku. Stoupáme do kopců, abychom z nich vzápětí slézali, procházíme systémem stezek (transektů) vysekaných pro pozorování zvířat, přelézáme padlé stromy a brodíme potůčky, než se před námi objeví terénní výzkumná stanice Jamaludin. Dvě dřevěné budovy na kůlech spojené můstkem stojí na břehu říčky Bugis. Kdysi sloužila k výzkumu malajských medvědů, vedeným Gabrielou Fredrikson. V minulých letech se změnila na základnu pro monitorování populace některých savců, prováděnou Standou Lhotou. A v příštích dnech by se měla stát na krátko i mým domovem.   Sedíme u stolu, cítím, jak mi krev z kousnutí od pijavic stéká po nohou a lepím ty malé díry v kůži toaletním papírem. Na dřevěné desce mezi plastovými hrníčky a kouřícím čajem, čelovkami a veškerým tím táborovým bordelem leží naxeroxovaná mapa oblasti.  

„Je to jednoduché!“ přistrčí ji Standa blíže ke mně. „Podívej, tady transekty A až M od západu k východu. Tady je protínají tři severojižní LB, KK, MS, ale to jsou jen průseky. Tady vede hřebenovka, mohla by tě zmást. Bugis. Vyhořelý les. Tady hranice, tam už je vidět záliv. Tady… Jasný? Jo, a nezapomeň buzolu!“ Koukám na papír s nepříliš čitelnými údaji s pocitem hráče, který tak úplně nezná pravidla. Druhý den ráno se vydávám po jedné ze stezek východním směrem. Popadané stromy chvílemi ztěžují orientaci. V místech, kde se má křížit se severojižním průsekem, cestu na chvíli ztrácím úplně. Obrovský kmen se zřítil přímo do průseku a tím ho zcela zničil. Slunce je už vysoko, když se mi podaří najít správný směr.   Cesta prochází náročným vlnitým terénem. Některé kmeny se nedají přelézt ani s vybavením. Jiných využívám jako přírodních mostů. To se mi nakonec nevyplatí. Ztrouchnivělé dřevo nevydrží mou váhu a i s fotografickým vybavením padám po zádech do vody. Do kempu se vracím úplně mokrý.   Mezi nebem a zemí   Vstávám ještě za tmy. Místnost, kde spím, je cítit plísní a zatuchlinou. Do bosých nohou mě nepříjemně tlačí žebřík, když lezu na malou pozorovatelnu nad kempem. Průzory v plachtě sleduji prales, ještě temný, čeká na nový den. Bzučení komára v uchu mě vytrhne z dřímoty. Vyženu mravence z přesezené nohy. V budce není místo ani na stativ, tak přendávám fotoaparát s objektivem z klína na podlážku a zpět, podle toho, jak se snažím usnadnit tělu nepohodlné čekání.   Den přichází pomalu. Z černé masy pralesa zvolna vystupují jednotlivé stromy, pak větve, nakonec listy. Probudí se první pták, druhý. Po blednoucí obloze přeletí zoborožec. Houkání gibboní rodiny se nese pralesem na kilometry daleko. Přiletí loboš a sedne si na větev pár metrů ode mě. Podle domorodců tento pták přináší déšť. Náhle v korunách zahlédnu pohyb. Ladný. Klouzavý. Jako let velkého dravého ptáka. Blíží se přímo k pozorovatelně. Rozeznávám dlouhé ruce. Jakoby se ani nedotýkaly větví. Tiše klouže vzduchem. Během pár vteřin je na dosah. Výhled mi zakryje střecha krytu. Pak se objeví na druhé straně. Sedne si na větev a otočí se. Samička gibbona se na mě upřeně podívá. „Jestli to stihneš, jsem tvoje!“ Stihnu třikrát zmáčknout spoušť, pak zmizí někde mezi nebem a zemí.  

Občas se nad kempem objevili hulmani kaštanoví. Někdy proběhli, jindy zůstali přes noc na některém z vysokých stromů kolem Jamaludinu. Procházel jsem stezkami nebo jen celé dny seděl v kempu, když přišly deště. Koukal jsem, jak se z říčky Bugis stává řeka. Čekal jsem na nosiče se zásobami, když k jídlu zbyla už jen rýže. Snad v těch chvílích, kdy se naftový generátor zakuckal a kemp přikryl soumrak, bloudily kolem přízraky stvořené obrazotvorností domorodců.   Kdo přichází se soumrakem   „Opravdu je našli všechny roztrhané! I toho psa! Jen jeden přežil, protože na sebe převrátil loďku. Stalo se to kousek odsud,“ vypráví bratranec Standova lodivoda Aliho. Příběh o rybářích zavražděných démony v podobě krásných žen snad vzbudí úsměv. V malé chatrči se ale nikdo nesmál. Všichni se tak trochu vmáčkli do sebe a ztišili hlas.  

„V té místnosti v Jamaludinu, jak spí Stan, taky žije démon.“

„Já ještě žádného neviděl,“ pokrčí Standa rameny. Žádný z místních ale v té místnosti spát nechce. Při pobytu v džungli se člověk musí před démony chránit. Mytí nádobí v potoce za soumraku nebo pečení ryby je může přilákat. Objeví se ve zvířecí podobě a rozsápou nešťastníka, který zapomněl na pravidla. „A jak to, že toho démona, co žije v Jamaludinu, ještě nikdo neviděl?“ pokládám v tmavé místnosti hloupou otázku.  

„Nikdo přece nechce vidět démona. Ale vidět ho můžeš!“ šeptá jeden z rybářů. „Stačí hodit pár zrnek kávy do ohně. Pražená káva démona přiláká. Ale nedělal bych to. Na to musíš mít velikou odvahu!“

„A co mám dělat, když se objeví?“ nejsem spokojený s jednou hloupou otázkou a čmárám si ty praktické rady k přežití v divočině do notesu. „Musíš mít do ruda rozpálenou mačetu a zapíchnout ji do země!“

V bornejském pralese jsem naštěstí na démony nenarazil. Snažil jsem se nemýt nádobí. Bohužel se mi vyhnul i hulman běločelý. Čekala mě ale ještě cesta do mangrovů za kahau nosatým. Dozvěděl jsem se, kdo je tuyul, babi nyepet i strašná kuyang. To už je ale jiný příběh.

ČEŠI NA BORNEU

● V roce 2006 se skupině českých vědců pod vedením primátologa Stanislava Lhoty, kteří se v rámci výzkumné expedice Frontata vypravili na Borneo, povedl opravdu vydařený kousek. Jako jediní na světě pořídili fotografie do té doby nikdy nezachyceného primáta hulmana běločelého. Jeho přezdívka „šedý duch pralesa“ napovídá, jak těžké je tohoto tvora zachytit.

● Kromě toho vědci zmapovali území Balikpapanského zálivu. Ukázalo se, že jde o území jedinečné svou faunou a flórou. Mangrovy, lesní porosty vystupující z mísící se mořské a sladké vody, poskytují útočiště mnoha ohroženým živočišným druhům.

● Projekt Sungai Wain Zoo Ústí nad Labem navazuje na úspěšnou expedici Frontata. Jeho cílem je vydobýt pro území při pobřeží zmíněného zálivu statut rezervace a ochránit ho tak pro další generace navzdory obchodním zájmům těžařských společností.

● Více na www.zoousti.cz, o expedici psal i magazín KOKTEJL.

rady na cestu

● Občané České republiky mohou získat vízum na 30 dní za částku 25 US dolarů po příletu na kterékoliv indonéské mezinárodní letiště nebo po připlutí do mezinárodního přístavu. Mohou také získat sedmidenní krátkodobé vízum za 10 US dolarů. Více na www.indonesia.cz.

● Průměrná vlhkosvzduchu v Indonésii se pohybuje mezi 70–100 procenty. Takové prostředí dokáže fototechniku poškodit. Chraňte ji prostřednictvím lapačů vlhkosti. Ochranu také poskytují speciální fotografické deštníky, měkká pouzdra, pláštěnky či podvodní pouzdra.

● Připravte se, že v deštných pralesích Bornea na vás čeká kvantum pijavic. Pomoct mohou návleky přes boty nastříkané repelentem.

Petr Slavík

Specializuje se na fotografování zvířat. Je autorem publikace Divoká srdce, jež zachycuje jejich život v zajetí. Jeho láskou je ale především fotografie divoké přírody. V prestižní fotografické soutěži Wildlife Photographer of the Year 2007 se čtyři z jeho snímků probojovaly do semifinále ve třech kategoriích. Je s fotografem Václavem Šilhou autorem publikace Divoká planeta.Plyšák i zabijákZpracovala Barbora Literová  Pro Eskymáky je medvěd učitelem. V nehostinné polární krajině, kde člověk bojuje o přežití každý den, je on dokonalý lovec. Silný, trpělivý, moudrý i mazaný. To od něj Eskymáci odkoukali triky, jak ulovit tuleně nebo jak si postavit iglú. Právě jejich přístřešek má mnoho společného s „porodním“ doupětem medvědice. Jako u většiny šelem i medvěd je obestřen řadou mýtů.  

Mnoho lidí ho považuje za roztomilého huňatého tvora, který v zimě spí, a když zrovna bdí, živí se medem. Jenže takový grizzly rozhodně není žádný medvídek Pú. Medvědi jsou šelmy a na rozdíl od ostatních predátorů postrádají obličejovou mimiku. V mytologii medvěd symbolizuje znovuzrození. V antice lidé věřili, že se medvědi rodí bez jakékoli podoby a že ji vytváří až jejich matka lízáním čenichu mláděte. Tak vzniká z chaosu řád.  

●●● Bohyně lovu Artemis učinila z medvěda posvátné zvíře. Souhvězdí Ursa maior (Velkou medvědici) ztotožňovali staří Řekové i Hindové s medvědem. V hindských pověstech je toto souhvězdí zdrojem vesmírné energie. Germánští bojovníci považovali medvědy za své duchovní ochránce. Ve skandinávských mýtech vzbuzovali děs válečníci berserkové, protože chodili do bitev oděni do medvědích kůží, aby byli nedotknutelní mečem a ohněm. Pro středověké křesťany byl medvěd naprostý opak – kruté a zlé zvíře spolčené s ďáblem.  

●●● Medvědi patří do čeledi medvědovitých. Na Zemi se jich dnes vyskytuje sedm druhů. Území Evropy, Asie a Severní Ameriky obývá několik poddruhů medvěda hnědého. V západní a střední části USA žije jeden z nich, grizzly. Jméno si vysloužil svou našedlou srstí, v angličtině grizzled. Na Aljašce zase najdeme největšího zástupce medvěda hnědého. Nejmohutnějším poddruhem je kodiak. Může vážit až 780 kilogramů a měřit i tři metry. Medvěd baribal obývá Severní Ameriku a Mexiko. Je téměř vegetarián, ale nepohrdne ani červy a larvami hmyzu, je velmi přizpůsobivý svému prostředí. Nezřídka vniká do lidských příbytků, aby si odnesl nějaký potravinový lup.   V Jižní Americe se vyskytuje medvěd brýlatý. Medvěd lední žije v polárních končinách severní polokoule. Baribalovi velmi podobný je medvěd ušatý. Vyskytuje se ve východní, jižní a jihovýchodní Asii. Domorodci ho loví zvláště pro jeho žlučník, který pak používají hlavně jako léčivo. V jižní Asii se objevuje medvěd pyskatý, medvěd malajský pochází z pralesů zadní Indie a jihovýchodní Asie.  

●●●

Malajský druh žije v tropických oblastech. Klimatu je přizpůsobena i jeho srst, která je velmi krátká, barvy černé až šedé nebo rezavé. Má podsadité tělo podobné postavě psa. Proto mu domorodci říkají i psí medvěd.

Je všežravec, živí se ovocem, medem, různými rostlinami, vejci, malými savci, larvami. Dokáže vypláznout jazyk až do vzdálenosti 25 centimetrů. Tuto techniku využívá při vybírání larev, medu a jiné potravy z úzkých škvír. Tento medvěd také zdatně šplhá po stromech. Pomáhají mu přitom dlouhé zahnuté drápy a zuby. Je nejmenším medvědem s nejkratší srstí. Když ho napadne predátor, volná kůže kolem krku mu umožňuje otočit hlavu a bojovat.

Medvěd na plátně

● Jeden z nejkrásnějších filmů o zvířatech Medvěd se pokusil nahlédnout do medvědí duše. Kultovní francouzský režisér Jean-Jacques Annaud za něj získal Ceasara a nominaci na Oscara za nejlepší střih. Film vychází z knihy J. O. Curwooda Král šedých medvědů, autor se v románu snažil vykreslit život medvědů grizzly z pohledu lovce. Annaud prostřednictvím obrazu převyprávěl dojemný příběh o osiřelém medvíděti a jeho velkém medvědím ochránci. Natáčení bylo náročné, předcházely mu čtyři roky příprav. Oříškem bylo zejména najít vycvičené medvědy: v roli mláděte se vystřídalo celkem 14 medvíďat, zatímco o post dospělého jedince se dělili pouze dva medvědi z ostrova Kodiak.

● Z více jak 300 000 metrů filmového záznamu kameramana Philippe Rousselota byla nakonec použita jen jedna setina. Vzhledem k rozpočtu se nemohlo natáčet v původním dějišti – v Kanadě, náhradou se staly italské Dolomity. Do nadmořské výšky 2500 metrů se veškerý materiál i početný stopadesátičlenný štáb dopravoval vrtulníkem.

● Animované snové sekvence jsou dílem českého tvůrce Břetislava Pojara. ● Ničení lesů a lidské zásahy do přírody ohrožují medvědy na celém světě. „Naše soucítění i umění mohou přispět k jejich ochraně,“ praví závěrečný titulek filmu.

Text a foto Aleš Horáček   Mohutné hradby se táhnou po svazích vysoko k pevnosti, které dali stavitelé jméno Podzvizd, tedy Pod hvězdami. Nachází se sice jen 224 metrů nad mořem, to ale začíná hned pod kopcem. Procházka po strmém vrcholu hradeb tak představuje slušný výkon. Už proto, že kamenné opevnění chorvatského městečka Ston mizí až za obzorem, v sousedním Malém Stonu. Člověk opravdu nepotřebuje moc fantazie, aby pochopil, proč se právě této stavbě říká evropská čínská zeď.  

  Při prvním pohledu na Ston musí každého napadnout, proč mohutné opevnění vzniklo u malého městečka, jakých je na jadranském pobřeží spousta. Vždyť tu žije sotva tři sta lidí! Stačí ale shlédnout z hradeb – odpověď leží za posledními domky. V pravidelných polích se leskne voda s hladinou klidnou tak, že se od ní mraky odrážejí jako od zrcadla. Některá pole mají barvu modrou, jiná hnědou, další oslnivě bílou. Jsou to saliny – nádrže, v nichž se odpařováním mořské vody získává sůl.   „Jsou tu ideální podmínky. Čisté moře, mělký záliv a spousta slunce umožňují získávat tu nejčistší sůl bez stopy hořkosti,“ tvrdí ředitel salin Svetan Pejić a na důkaz nám dává ochutnat z hromady bílých krystalů. A skutečně. Jako by to sůl byla, a zároveň nebyla.   SŮL NAD ZLATO

Podle archeologických nálezů na tomto místě těžili sůl již Ilyrové v prvním tisíciletí před naším letopočtem. Samotné saliny pak založili Římané. Největší rozvoj ale přišel pod správou Dubrovnické republiky. Nedaleké město Dubrovník mělo stonské saliny v pronájmu už na konci 13. století a kromě Stonu získávalo sůl i v Zantonu, na ostrovech Šipan a Mljet a nedaleko dnešního přístavu Gruž. Obchod se solí totiž přinášel velké zisky. Dubrovníku se například vyplácelo i skupovat sůl z ostrova Krk nebo řeckých ostrovů, a pak ji svými flotilami a karavanami převážet dál a prodávat třeba v Turecku.  

  Dubrovník měl proto velký zájem získat saliny ve Stonu do svého majetku. Problém byl v tom, že na území si dělal nárok jak srbský car Dušan, tak bosenský král Štěpán. Dubrovničtí nakonec v roce 1333 pro jistotu odkoupili Ston od obou vládců. Zaplatili tak za něj sice dvakrát, ale jako majitele salin už je nemohl nikdo zpochybnit.   Dubrovničané dobře věděli, že je sůl nad zlato. V době největší těžby saliny vytvářely až dvě třetiny dubrovnických příjmů. Dubrovnický senát se tedy okamžitě po odkoupení Stonu začal zabývat otázkou, jak saliny chránit před nepřáteli i všetečnými špehy, ať již byli z Turecka, Benátek, nebo jiných míst. Příjmy ze soli totiž patřily k nejstřeženějším tajemstvím.   PRŮPLAV, NEBO HRADBY?   Senát nejprve zvažoval, že u Stonu nechá vykopat průplav. Ston totiž leží na úzké šíji, která spojuje pevninu s poloostrovem Pelješac, po Istrii největším v Chorvatsku. Průplav by celý Pelješac oddělil a vytvořil z něj ostrov. Nakonec ale převládl názor vystavět tu od základů nové město a obehnat je hradbami tak silnými, že přes ně nikdo nepronikne. Nedobytný Ston totiž mohl lépe sloužit jako severní dubrovnická bašta. To začalo být zvlášť aktuální o čtvrt století později, kdy se Dubrovník stal plně samostatnou městskou republikou.  

Na jednom z největších urbanistických a pevnostních projektů své doby se postupně střídali přední evropští architekti. Z výšky hradeb je stále patrné, jak nově vystavěný Ston vypadal. Patnáct stejných bloků po deseti domech rozdělovaly šest metrů široké hlavní ulice a kolmo k nim boční dvoumetrové uličky. O tom, jaký význam Ston v Dubrovnické republice měl, svědčí nejen Knížecí a Biskupský palác a goticko-renesanční správní budovy, ale i fakt, že město mělo již od roku 1581 kanalizaci a vodovod.

Na úpatí kopce Bartolomija nedaleko Stonu vybudovali Dubrovničané novou obec Malý Ston se třemi ulicemi a vlastním kostelem. Později tu vznikl přístav postavený podle městského přístavu v Dubrovníku. Zachovaly se ale i památky na dobu před velkorysou výstavbou. Na vrcholku Gradac nad městem dodnes stojí unikátní předrománský kostelík sv. Michala z 9. století. Je úzký, vysoký, s hubenými okénky v křivých výklencích. Vypadá přesně jako kostelíky na starých rytinách. Dokonce se v něm dochovaly původní fresky.   „Ještě nedávno tu žily jeptišky, které s nikým nemluvily ani se s nikým nestýkaly. Chodil za nimi jen člověk, který se jim staral o nákupy. Když něco potřebovaly, napsaly mu vzkaz na papír,“ provádí nás památným místem s rozpadajícími se kamennými domky Antonija Bartulović ze stonského informačního centra. Dnes je starobylý kostelík opuštěný a jen pěvecký sbor ze Stonu chodí využívat jeho akustiku.   EVROPSKÁ ČÍNSKÁ ZEĎ   To, co vzbuzuje obdiv především, je však systém hradeb a pevností. Však také jeho stavba trvala dvě stě osmdesát let. Hradby kolem Stonu, Malého Stonu a takzvaná Velká zeď mezi nimi byly dohromady dlouhé pět a půl kilometru a dodnes se zachovaly téměř v celé délce. Zdi vysoké pět až deset metrů doplňovalo čtyřicet věží a sedm pevností, z nichž největší jsou Podzvizd v nejvyšším bodě, Koruna u Malého Stonu a na okraji Stonu Veliki Kaštio s bývalým skladem obilí a munice.   Do Stonu bylo možné vstoupit jen dvěma branami. Dostat se dovnitř ale nebylo snadné. Obyvatelé Dubrovnické republiky k tomu museli mít povolení, kterému předcházela přísná prověrka. Lidé odjinud měli do Stonu zakázaný vstup úplně. Pevné hradby dokázaly odrazit všechny útoky a za celou éru Dubrovnické republiky Ston s jeho vzácnými salinami nedobyli ani obávaní uskoci, před nimiž jinak nebyly bezpečné ani paláce v srdci Benátek.  

Když Republika Dubrovník roku 1808 zanikla a území se stalo nejprve Napoleonovou provincií a po Vídeňském kongresu součástí habsburské říše, opevnění ztratilo smysl. Rakouská správa začala hradby rozprodávat místním jako stavební materiál, a tak například z obranných věží zbyla jen polovina. Nejdramatičtější okamžiky však Ston zažil paradoxně až na konci dvacátého století. Právě v Malém Stonu se v roce 1991 při bojích o Dalmácii podařilo Chorvatům zhatit plán Srbů a Černohorců proniknout na Pelješac a z něj dál na dalmatské ostrovy. Malý Ston ale po bojích zůstal ze sedmdesáti procent v troskách.  

Další rána přišla v roce 1996, kdy Ston postihlo zemětřesení. Pod pevninskou šíjí, na které se město nachází, totiž vede geologický zlom, a tato oblast proto patří k seismicky nejaktivnějším v celém Chorvatsku. Tři otřesy značné síly tehdy změnily většinu historických staveb ve Stonu v sutiny. Na opravu se skládali místní dobrovolníci i lidé z Dubrovníku. Dnes je Ston díky velkorysé rekonstrukci opět v nejlepší kondici a Chorvati usilují o jeho zapsání na seznam UNESCO.   SALINY DNES

Saliny, díky kterým celé unikátní místo vzniklo, jsou stále v provozu. Netěží se tu už sice šest tisíc tun soli ročně jako v nejproduktivnějších letech 1611–1637, i tak se ale roční průměr pohybuje kolem dvou tisíc tun.

Princip získávání soli je poměrně jednoduchý. Na ploše čtyř set padesáti tisíc metrů čtverečních se nachází celkem padesát tři bazénů. Do čtyřiceti čtyř z nich se napustí mořská voda, a jak se na slunci odpařuje, zaměstnanci solany připouštějí novou, až obsah soli z původních tří a půl procenta stoupne na dvacet čtyři procent. Tato fáze trvá zhruba měsíc. Voda je pak již tak slaná, jako by pocházela z Mrtvého moře. Solný roztok poté dělníci přepustí do devíti koncových bazénů, kde slunce do patnácti dnů odpaří zbytek vody. Pak již stačí jen bílé krystalky shrnout hrablem, jako když se odklízí sníh, a naložit do vozíků. Solná sezona trvá od července do září, takže celý proces lze zopakovat jen třikrát ročně.   Všech devět koncových bazénů má již od dob Dubrovnické republiky svá jména. Naprostá většina se jmenuje po nějakém světci. Výjimkou je Mundo. Jak španělské slovo napovídá, se solí z tohoto bazénu Dubrovničané neobchodovali. Dostávali ji chudí lidé z okolí.  

I když je sůl ze Stonu mimořádně kvalitní, velká část končí jako průmyslová. Pět koncových bazénů má totiž z minulosti dno pokryté asfaltem, který při zemětřesení popraskal, a jeho kousky se nyní při shrnování drolí a dostávají do soli. Solana se proto snaží získat peníze na výměnu asfaltu za granitový povrch. Ten se z dřívějška zachoval ve zbývajících čtyřech bazénech, například v bazénu se jménem Lazarus, z nějž stonská solana dodávala sůl i na dvůr císaře Františka Josefa I.

Rady na cestu

● Solana ve Stonu umožňuje prohlídku areálu, a to i s průvodcem. Kdo si ale chce vyzkoušet na vlastní kůži, co těžba soli obnáší, může se zúčastnit letního tábora, který stonská solana pořádá od poloviny července do září. Pracuje se každý den dopoledne kromě neděle. Dobrovolníci mají zdarma zajištěné ubytování, stravu, nápoje, vstupenky na kulturní akce a různé výlety po okolních zajímavostech. Více na www.solanaston.cz.

● Abyste mohli obdivovat fresky v předrománském kostelíku sv. Michala, domluvte se v turistickém centru vedle parkoviště ve Stonu. Mají klíč. Více na www.ston.hr.

● Pokud chcete ochutnat stonské ústřice, navštivte Vilu Koruna v Malém Stonu. Nabízí ochutnávky v cenách od čtyřiceti kun za tři kamenice a sklenku vína. Celou nabídku najdete na www.vila-koruna.hr.

Text a foto Luboš Brada

Dostat se do Choquequirao není vůbec jednoduché. Nevede k ní železnice ani silnice a jediný způsob, jak zdolat údolí Río Apurimac, je dvou až třídenní pochod z nejbližších vesnic Cachora nebo Huanipaca. První, co vás upoutá, když se přiblížíte k Choquequirao, jsou rozlehlé koberce teras ležící na tak strmých svazích, že lze stěží pochopit, jak se na nich vůbec může někdo bez jištění udržet, natož stavět terasy. Jedny z nejpůsobivějších leží na odvrácené straně ostrohu. Jsou velmi zachovalé a mají zdi vyzdobené obrazy lam. Výsledný dojem ještě umocňuje jejich poloha – vysoko nad propastí, víc než tisíc metrů nad údolím Río Apurimac. Na těchto místech Inkové pěstovali zejména kukuřici, brambory a samozřejmě také koku, důležitou hlavně pro vyšší vrstvy společnosti. V centru Choquequirao je velmi zachovalé obřadní shromaždiště ushno, hlavní náměstí hauqaypata, důmyslné rozvody vody hatun yarqha, honosné paláce vládnoucích úředníků a samozřejmě chrámy slunce a měsíce, kde kněží určovali chod incké společnosti a čas od času nabídli bohům zvířecí a někdy i lidské oběti. Trochu stranou leží incké sýpky qolqas a množství často rozpadlých domků prostých poddaných pikiwasi. To vše vysoko v horách nad třpytící se řekou Apurimac, mezi zasněženými čtyřtisícovými vrcholy, v bujném, barevném a rozmanitém mlžném pralese. Celé město má být vykopáno a zakonzervováno do pěti let. Podle archeologických výzkumů je jisté, že v období dobývání Incké říše, v první polovině 16. století, španělská vojska nikdy do Choquequirao nevstoupila. Pravděpodobně kvůli nepřístupné poloze vysoko v horách. Nabízí se tedy otázka, kam se obyvatelé tak velkého města poděli a proč tam nežijí dodnes? To jsou záhady, které se stále nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Inkové totiž neznali písmo, uměli pouze zaznamenat statistické údaje pomocí uzlů na různobarevných provázcích, takzvaných kipu, a tak jsme odkázáni pouze na teorie a domněnky. Podle jedné z nich obyvatelé odešli pomoci bránit hlavní město Cusco a už se nevrátili. Podle jiné, a nutno říci, že pravděpodobnější, zdejší Inkové vymřeli v polovině 16. století na nemoci dovlečené Španěly z Evropy. Nicméně domorodci žijící v okolních usedlostech v tom mají jasno. S naprostou samozřejmostí nám oznámili, že Inkové zde žili ještě na začátku 19. století! Kde je pravda, zřejmě nikdo neví.

Text a foto Zdeněk Micka   Za největší div Šrí Lanky je považována pevnost Sigiriya. Jde o granitový monolit, který se tyčí dvě stě metrů nad okolní džunglí. Na úpatí kdysi stála gigantická brána ve tvaru lva, z níž se zachovaly jen dvě impozantní tlapy s drápy. Proč však dávní umělci vyzdobili všechny okolní strmé stěny nádhernými freskami polonahých krasavic, když je nikdo stejně nemohl spatřit?   Záhadou se zabýval i Erich von Däniken a pochopitelně hledal spojitost s mimozemskými civilizacemi. Jednoznačné vysvětlení nepřineslo ani vědecké bádání. Žádnou teorii se neodvážil vyslovit ani geniální Arthur C. Clark, jemuž se stal ostrov na mnoho desítek let druhým domovem. Sigiriyu pouze označil za jedno z nejhezčích míst na této planetě.  

Každého, kdo chce malby vidět, čeká krkolomná cesta vzhůru. Začíná kamenným schodištěm ve stínu pralesních velikánů a pokračuje po točitých kovových schůdkách a můstcích zavěšených na strmých stěnách hory. Vysoko nad zelenými korunami tropických stromů náhle končí na terase, kde stála kdysi obrovská cihlová socha lva. Ten dal pevnosti jméno a v jeho tlamě byl umístěn jediný vchod. Dodnes se zachovala pouze spodní část monumentu a nahoru se prochází mezi mnohametrovými torzy lvích pracek. Stezku lemují tabule nabádající návštěvníky, aby nedělali hluk. Ten by totiž mohl rozzuřit divoké včely, jejichž zlověstně bzučící hnízda visí všude okolo a jsou velká jako pytle brambor. Pro toho, kdo trpí závratí, je doslova nevhodný poslední úsek cesty nad asi stometrovou propastí. Tvoří ho jen úzké římsy vytesané do skály, provizorní kovová stupátka a rezavé zábradlí. Z vrcholu, kde stál kdysi královský palác, lze prý za dobrého počasí dohlédnout až k Indickému oceánu.   Skrýš otcovraha

Sigiriya byla v 5. století po krátký čas královským sídlem. Na vrcholu skalní věže stál impozantní palác, dole se rozprostíraly rozsáhlé zahrady a vodní nádrže. Od okolní džungle byl celý komplex oddělen mohutnými hradbami. O tom, jak a proč tato nedobytná pevnost vznikla, vypráví stará legenda. Jeden z dávných sinhálských králů, který se jmenoval Dhatusena (je uváděn také jako Dathusen), měl dva syny. Jednoho s ošklivou, avšak dobrosrdečnou královnou a druhého s krásnou služkou, která právě nevynikala dobrými vlastnostmi. Synové podědili vzhled i povahu po svých matkách. Kasyapa, zvrhlý syn krásné služky, nechal jednou otce zaživa zazdít, aby se zmocnil království. Za to mu Moggallana, ušlechtilý syn královny a právoplatný následník trůnu, přísahal pomstu. Uprchl do sousední Indie a tam se dlouho pečlivě připravoval na vítězné tažení proti vrahovi svého otce.   Život v hlavním městě se stal pro Kasyapu kvůli odporu poddaných nebezpečný. Také měl velké obavy z vpádu svého bratra do země. Věděl, že shromažďuje v Indii obrovskou armádu. Vybral si proto pro své nové sídlo vrchol nejstrmější a nejvyšší skály, kterou našel uprostřed džungle, kde si vybudoval zámek s věžemi téměř do nebe, přístupný jen po úzkých schodištích vytesaných do skály a po visutých lávkách nad propastí. Nejdřív však musel vyhnat mnichy, kteří tady předtím měli poustevnu, čímž vtiskl své nebeské pevnosti cejch prokletí.   Časem ale propadl Kasyapa nezřízenému velikášství a pýše. Palác si nechal posázet drahokamy, aby se vyrovnal sídlům bohů a sám se začal považovat za jednoho z nich. Jeho sen o všemocnosti a nezranitelnosti trval celých osmnáct let.   Když roku 496 přitáhl Moggallana se svou obrovskou armádou na ostrov, dostaly události nečekaný spád. Kasyapa svého nevlastního bratra podcenil a místo aby zůstal v bezpečí své pevnosti, pokusil se o protiútok. Vojska se střetla v tvrdém boji, který dlouho neměl vítěze. K osudovému zvratu v bitvě došlo, když žíznivý slon krále Kasyapy vypověděl svému pánu poslušnost a rozběhl se k vodní nádrži. V domnění, že velitel prchá, začalo prchat i celé královské vojsko. Když to Kasyapa uviděl, prořízl si hrdlo, aby nepadl do zajetí.   Nový král se odstěhoval zpět do starobylé Anurádhapury a Sigiriya zůstala opuštěná. Paláce se pomalu rozpadly a pěstěné zahrady zpustly. Obyvatelé ostrova dokonce během staletí i zapomněli, kde pevnost leží a znovu ji objevili až britští důstojníci v 19. století. Následný archeologický průzkum odhalil, že stará legenda o založení pevnosti není zcela pravdivá, neboť paláce tu začal budovat již král Dhatusena, otec proradného Kasyapy.   Polonahé krásky   Dnes je Sigiriya památkou chráněnou UNESCO. Patnáct století ale hlodal na tomto místě zub času, takže má do své původní nádhery daleko. Monzunové lijáky, eroze a zemětřesení zničily téměř všechny stavby. Zbyly z nich pouze trosky napůl pohlcené džunglí.   Jen jakýmsi zázrakem se vysoko ve skalní stěně zachoval soubor nádherných barevných fresek. Jsou na nich namalovány spanilé krásky s ovocem a květinami v rukou. Mají bujná poprsí, na rtech záhadný úsměv a podmanivé oči. Portréty ukazují pokaždé jen postavu od pasu nahoru. Spodní polovina těla je zahalena mraky, ze kterých někdy vycházejí blesky. Z dálky to vypadá, že jsou dívky nahé, teprve při bližším pohledu je vidět, že jejich těla zakrývá slabounký závoj. Každý detail ukazuje na velký umělecký cit. Barvy jsou dokonale sladěné a stále velmi živé.  Svůdné ženy, vyobrazené vždy ve dvojicích, mají tmavou i světlou pleť. Jedná se o jediné staré malby na celé Šrí Lance, které nemají tradiční náboženský motiv.   Původně byla stejnými malbami pokryta celá skalní pevnost. Odhaduje se, že tato obrovská přírodní galerie obsahovala na pět stovek portrétů! Všechny však časem smyl déšť spolu s alabastrově bílou vápencovou omítkou, na které byly namalovány. Zachránilo se pouhých dvacet dva z nich, protože je kryl skalní převis. Bohužel většinu z nich těžce poškodili vandalové v roce 1967. Proto je dnes zbylým obrazům věnována maximální péče. Před sluncem je kryje na skalní stěně zavěšený plátěný přístřešek a neustále je střeží policejní hlídka. Pro turisty platí přísný zákaz používat při focení blesk.   Nevyřešené záhady    Dodnes nikdo uspokojivě nevysvětlil, co fresky ve skutečnosti představují. Místní průvodci tvrdí, že to mohou být dvorní dámy či konkubíny krále Kasyapa, které nesou obětiny do chrámů v palácových zahradách. Ale proč byly zobrazeny na strmé skále desítky metrů nad zemí, kde je nemohl nikdo vidět? To přece nedává žádný smysl!   Je téměř jisté, že tyto okouzlující fresky nebyly vůbec určeny očím obyčejných smrtelníků. Malby nejspíš souvisí s královou touhou dosáhnout titulu čakravartina, vládce vesmíru. Jeho sídlo se mělo proto svou nádherou vyrovnat příbytkům bohů na mýtické hoře Méru, k nimž patří bájné apsary, nebeské víly. Lepší hypotéza zatím neexistuje.  

Do skály v okolí fresek je vyškrábáno také mnoho starých nápisů. Nejedná se o texty vysvětlující jejich význam, pocházejí totiž z pozdějšího období. Jde o básně středověkých autorů, které jsou plné obdivu k zobrazeným krasavicím. Ani tito sinhalští bardové si však evidentně nebyli jisti tím, zda považovat malby za portréty skutečných žen, nebo jen za bytosti z říše snů. Jeden z nich ve své básni prý píše: „Vaše oči jsou jako drahokam a kouzlo utajené v kameni. Toužím, aby mi daly znamení, že patří na zem, že nejsou jen klam…“

Tip na cestu● Sigiriya je součástí tak zvaného „kulturního trojúhelníku“, který dále tvoří zaniklá královská města Anurádhapura a Polonnaruwa. Na území mezi těmito památkami, zapsanými na seznam UNESCO, leží nejvíce historických památek ostrova. Protože se chudá Šrí Lanka snaží vytěžit z turistického ruchu maximum, je po cizincích požadováno poměrně drahé vstupné. Do každé z hlavních atrakcí se platí okolo 15 USD (a na slevu nemají nárok ani studenti). Naštěstí je možné si zakoupit speciální okružní vstupenku v ceně asi 35 USD. Ta platí nejen do výše zmíněných míst, ale také pro návštěvu Nalandy a dalších památek a muzeí. Počítejte však s tím, že její platnost končí 14 dní od prvního použití!

Text a foto Michal Dvořák   Tisíce let ležela Hedvika v zemi nedaleko dnešních Mašovic. Teprve před necelým rokem opět spatřila světlo světa. Slovo spatřila však berte obrazně, archeologové totiž nalezli pouze torzo nohou a pánve. Hlavu, ruce a trup stále nejspíš konzervují metráky zeminy. Přesto nález unikátní venuše vzbudil obrovskou pozornost nejen u odborníků, ale i u široké veřejnosti. Málokdo tehdy tušil, že si ji všichni budeme moci prohlédnout na vlastní oči tak brzy.  

●●● Mašovická venuše čili Hedvika (podle jména, jež bylo v den nálezu v kalendáři), je asi největším lákadlem právě probíhající výstavy Život a smrt v mladší době kamenné ve Znojemském hradě. A právem, protože jde o dutou hliněnou sošku, která byla vysoká k šedesáti centimetrům, což nemá ve střední Evropě obdoby. Sám její nálezce a také kurátor výstavy archeolog Zdeněk Čižmář však návštěvníky láká i na další kousky, které jsou k vidění jen zřídkakdy: „Podařilo se nám získat nejen obě vzácné Hlubokomašůvecké venuše, ale také stovky dalších jedinečných artefaktů z moravské mladší doby kamenné.“ Vstupem na výstavu se tak rázem ocitnete v neolitu, době prvních zemědělců, době kultu plodné Matky Země.  

●●● Podle Zdeňka Čižmáře se o uskutečnění takto obsáhlé výstavy nepřímo zasloužila i sama Hedvika: „Mediální ohlas po jejím nálezu byl opravdu nezvyklý, lidé se nás okamžitě ptali, kdy si ji budou moci prohlédnout. Hedvika nám otevírala dveře také u sponzorů a mediálních partnerů.“ Proto také původně zamýšlená malá výstavka k odbornému sympoziu o mladší a pozdní době kamenné mohla přerůst v takto unikátní projekt pro veřejnost. „Bylo to opravdu rychlé. V lednu jsme dali s grafikem dohromady vizuální podobu výstavy, následovala jednoduchá obsahová náplň. Neměli jsme žádné složité libreto, vše se rodilo spíše v hlavě,“ vzpomíná Zdeněk Čižmář. Rozpočet výstavy přesáhl tři čtvrtě milionu korun, také kvůli tomu, že k podobně unikátním výstavám patří i kvalitní souhrnný katalog, který nám bude expozici připomínat i po jejím ukončení. Ten znojemský je barevný, třísetstránkový a trojjazyčný.  

●●● Podobnou vstřícnost jako sponzoři projevily i různé instituce, u kterých byly cenné exponáty v úschově. „Mnohdy daly přednost nám před jinými projekty, proto je nyní na výstavě opravdu to nejlepší, co je z moravského neolitu k vidění,“ říká Zdeněk Čižmář. Ve Znojemském hradě se tak mohly sejít všechny zmiňované venuše, přičemž ty z Hlubokých Mašůvek byly donedávna součástí soukromé světoznámé Vildomcovy sbírky.  

●●● To však s sebou přináší i zvýšené nároky na bezpečnost. Vzpomínáte na předloňský přesun Věstonické venuše do Národního muzea, kterou doprovázela speciální policejní jednotka? Nic takového se k neradosti novinářů ve Znojmě nekonalo, pochopitelně také proto, že věstonická baculka je mnohem starší a vzácnější. Nicméně i v případě znojemské výstavy bylo nutno vyrobit pro venuše trezorovou vitrínu. V té se však oproti ostatním exponátům objevily až v den vernisáže, za asistence městské policie. Do té doby se ukrývaly v trezorech partnerské leasingové společnosti. Převoz a manipulaci s venušemi má navíc na starosti jen a pouze kurátor výstavy, žádné jiné ruce se jich nesmějí dotknout. Ovšem i Zdeněk Čižmář si musí nejprve navléknout pár bílých látkových rukavic.  

●●● Výstava Život a smrt v mladší době kamenné samozřejmě není jen o originálech venuší. „Cílem expozice je, aby lidé získali ucelenou informaci o celém období neolitu a části eneolitu,“ říká Zdeněk Čižmář. Na samém začátku se tak seznámíme mimo jiné s tím, jak se neolitické technologie dostaly do střední Evropy. Dokázali byste například rozlišit lineární, vypíchanou či moravskou malovanou keramiku? Po návštěvě Znojemského hradu určitě.  

●●● Samotný název výstavy však slibuje i mystičtější témata. „Lidé jsou tvorové poměrně morbidní a na nějakou tu kostru se rádi podívají. Proto na výstavě nechybějí ukázky pohřebního rituálu, například unikátního trojhrobu kultury s vypíchanou keramikou nebo zcela ojedinělý hrob kultury s moravskou malovanou keramikou. Pro otrlé povahy zde máme také ukázky různých deformací vzniklých v důsledků námahy či nemocí nebo i ukázky násilných úmrtí,“ přibližuje Zdeněk Čižmář pro mnohé nejatraktivnější část výstavy. Kde jinde uvidíte kostru ženy, která zemřela při porodu a plod má stále v pánvi, nebo ostatky zavražděného muže, jenž má na sobě desítku nezhojených ran? Ale i toto je součástí historie, a bohužel, i současnosti člověka moderního typu.  

●●●

Nález Hedviky stejně jako tato jedinečná výstava nemohly přijít v lepší okamžik. Veřejnost se totiž začíná stále více zajímat o dějiny člověka. Zdeněk Čižmář v tom spatřuje spíše módní trend: „Vzpomeňte na minulou dekádu, kdy byli všichni oběťmi Jurského parku a dinosaurů. Teď se zase točí filmy o dějinách člověka, ať už z pravěku nebo ze starého Řecka či Egypta.“ Trend netrend, archeologům se touto výstavou podařilo nedávnou historii člověka představit výborně. Totiž příběhem, na ten lidé vždy slyší. Leitmotivem této výstavy je dřevěná palisáda, která před sedmi tisíci lety ohraničovala domy, sídliště i kultovní areály – rondely. Proto se také Císařský sál Znojemského hradu proměnil ve dva soustředné ovály (rondely bývaly sice kruhové, ovšem dispozice sálu byla proti). Pokud se tedy chcete nechat do příběhu člověka mladší doby kamenné vtáhnout i vy, s návštěvou ­Znojma neváhejte.

Informace

● Výstava Život a smrt v mladší době kamenné potrvá ve Znojemském hradě až do 17. října

● Vstupné – 60 Kč, 30 Kč

zlevněné, 100 Kč rodinné

● Cena katalogu – 300 Kč

● Cena DVD Malovaná epopej – 100 Kč● Ke koupi jsou i plakáty, pohlednice a další upomínkové předměty