Text a foto Michael Fokt

Celé naše tělo je složené z miliard buněk různých typů, které tvoří jednotlivé orgány jako kostky stavebnice. Abychom se nerozsypali na chaotickou hromadu základních kostiček, musejí u sebe jednotlivé buňky držet podobně jako díly domečku z lega.

Dokážou se přidržovat jedna druhé navzájem nebo se přichycují k hmotě kolem sebe. Právě tato mezibuněčná hmota tvoří jakési přirozené lešení nejrůznějších útvarů našeho těla. V posledních letech se vědci snaží nahradit tuto přirozenou oporu poškozených tkání či orgánů umělými strukturami, které porůstají živé buňky z pacientova těla. Světlo světa tak spatřil nadějný obor moderní medicíny – tkáňové inženýrství.

DEJ SE DOHROMADY

Buňky se v našem těle neseskupují náhodně. Různé typy buněk se cítí nejpohodlněji na určitých místech, kde se ochotně uchytí a rostou. Tak je zajištěné, že každá tkáň vzniká tam, kde je jí nejvíc zapotřebí. „Na povrchu buněk i hmoty kolem nich je celá řada různých vazebných míst, ke kterým se mohou přichytit další buňky,“ vysvětluje doktorka Lucie Bačáková z Fyziologického ústavu Akademie věd v Praze Krči. „Mají podobu krátkých řetězců aminokyselin nebo jiných chemických látek. Pro buňku pak představují jakýsi popis prostředí, do kterého se dostala. Když narazí na správný chemický vzkaz, uchytí se a začne růst.“ Funguje to podobně jako sestavování řetízků z kdysi tak populárních „céček“. Buňky samotné mají na svém povrchu další chemické látky, které pasují do některých vazebných míst z okolí. Když se setkají odpovídající „ocásky“ chemických vzkazů, zapadnou do sebe jako zámek a klíč. Někdy dokonce dokážou buňce prozradit, jakým způsobem se má dál vyvíjet, aby zdárně splnila své poslání v těle. „Chemické libůstky různých buněk musíme respektovat, i když se snažíme vytvářet náhrady poškozených orgánů na umělých materiálech,“ vysvětluje doktorka Bačáková. „Jestliže chceme vyrobit například umělou krevní cévu pokrytou výstelkou ze živých buněk, musíme vytvořit takový povrch, na kterém se uchytí právě a jenom buňky tvořící výstelku v původních cévách pacienta.“ Takový úkol však není zdaleka tak jednoduchý, jak vypadá. Kromě již popsaných chemických vzkazů vstupují do hry i další vlastnosti jako je tvrdost, drsnost, kyselost nebo smáčivost nabízeného místa pro buněčný růst. Svou roli hraje i nejjemnější struktura vytvářeného povrchu. „Buňky jsou stejně vybíravé jako my sami. Vy byste si také sedli raději na hladkou židli než na sedadlo pokryté ostrými výstupky a hrboly,“ říká doktorka Bačáková. Povrch umělého materiálu proto musí být tvarovaný tak, aby do něj snadno zapadly povrchové molekuly požadovaných buněk či látek, na které se buňky vážou. Zde podává tkáňovým inženýrům pomocnou ruku další z moderních vědních oborů – nanotechnologie. Při uzpůsobování struktury povrchů se přitom používají suroviny, nad kterými by se zaradoval leckterý klenotník – například nanokrystalický diamant nebo nanočástice zlata. V podstatě se jedná o vrstvičky těchto prvků s nerovnostmi menšími než sto nanometrů, které napodobují tvar molekul přirozené mezibuněčné hmoty.

OD BUNĚK K ORGÁNŮM

Přesvědčit buňky, aby rostly tam, kde odborníci chtějí, je jen polovinou úspěchu. Konečným cílem je z takového spojení umělého lešení a živých buněk vyrobit funkční náhradu za poškozený lidský orgán nebo jeho část. „Ideálním řešením by byla umělá opora z takových látek, které by se za nějaký čas v těle pacienta vstřebaly. Zbyla by pak náhrada poškozené části orgánu tvořená pouze pacientovou vlastní tkání,“ popisuje plány do budoucna doktorka Bačáková. Proces by se pak opravdu podobal použití pravého lešení, které dělníci po dokončení budovy rozeberou. K takovému výsledku však vede ještě dlouhá cesta. Vědci zatím musejí postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. V případě tkáňového inženýrství to znamená nejdřív přimět buňky, aby kolonizovaly dvourozměrnou umělou destičku, pak přejít na trojrozměrnou kostru orgánu a teprve pak předat výsledek ke klinickému testování. K přípravě umělých matric pro výsadbu buněk se přitom používají materiály, do kterých by to řekl jen málokdo. Najdeme mezi nimi i surovinu pro výrobu PET láhví na limonády nebo polymer, ze kterého se vyrábí úspěšná membrána GORE-TEX pro outdoorové oděvy či obuv. Vědci však experimentují i s kovy jako je titan, keramickými náhradami nebo kompozity – materiály složenými z různých typů surovin. Mohou tímto způsobem zdokonalovat i umělé náhrady, které již v současnosti lékaři implantují do těl pacientů.,

Celé naše tělo je složené z miliard buněk různých typů, které tvoří jednotlivé orgány jako kostky stavebnice. Abychom se nerozsypali na chaotickou hromadu základních kostiček, musejí u sebe jednotlivé buňky držet podobně jako díly domečku z lega.

Dokážou se přidržovat jedna druhé navzájem nebo se přichycují k hmotě kolem sebe. Právě tato mezibuněčná hmota tvoří jakési přirozené lešení nejrůznějších útvarů našeho těla. V posledních letech se vědci snaží nahradit tuto přirozenou oporu poškozených tkání či orgánů umělými strukturami, které porůstají živé buňky z pacientova těla. Světlo světa tak spatřil nadějný obor moderní medicíny – tkáňové inženýrství.

DEJ SE DOHROMADY

Buňky se v našem těle neseskupují náhodně. Různé typy buněk se cítí nejpohodlněji na určitých místech, kde se ochotně uchytí a rostou. Tak je zajištěné, že každá tkáň vzniká tam, kde je jí nejvíc zapotřebí. „Na povrchu buněk i hmoty kolem nich je celá řada různých vazebných míst, ke kterým se mohou přichytit další buňky,“ vysvětluje doktorka Lucie Bačáková z Fyziologického ústavu Akademie věd v Praze Krči. „Mají podobu krátkých řetězců aminokyselin nebo jiných chemických látek. Pro buňku pak představují jakýsi popis prostředí, do kterého se dostala. Když narazí na správný chemický vzkaz, uchytí se a začne růst.“ Funguje to podobně jako sestavování řetízků z kdysi tak populárních „céček“. Buňky samotné mají na svém povrchu další chemické látky, které pasují do některých vazebných míst z okolí. Když se setkají odpovídající „ocásky“ chemických vzkazů, zapadnou do sebe jako zámek a klíč. Někdy dokonce dokážou buňce prozradit, jakým způsobem se má dál vyvíjet, aby zdárně splnila své poslání v těle. „Chemické libůstky různých buněk musíme respektovat, i když se snažíme vytvářet náhrady poškozených orgánů na umělých materiálech,“ vysvětluje doktorka Bačáková. „Jestliže chceme vyrobit například umělou krevní cévu pokrytou výstelkou ze živých buněk, musíme vytvořit takový povrch, na kterém se uchytí právě a jenom buňky tvořící výstelku v původních cévách pacienta.“ Takový úkol však není zdaleka tak jednoduchý, jak vypadá. Kromě již popsaných chemických vzkazů vstupují do hry i další vlastnosti jako je tvrdost, drsnost, kyselost nebo smáčivost nabízeného místa pro buněčný růst. Svou roli hraje i nejjemnější struktura vytvářeného povrchu. „Buňky jsou stejně vybíravé jako my sami. Vy byste si také sedli raději na hladkou židli než na sedadlo pokryté ostrými výstupky a hrboly,“ říká doktorka Bačáková. Povrch umělého materiálu proto musí být tvarovaný tak, aby do něj snadno zapadly povrchové molekuly požadovaných buněk či látek, na které se buňky vážou. Zde podává tkáňovým inženýrům pomocnou ruku další z moderních vědních oborů – nanotechnologie. Při uzpůsobování struktury povrchů se přitom používají suroviny, nad kterými by se zaradoval leckterý klenotník – například nanokrystalický diamant nebo nanočástice zlata. V podstatě se jedná o vrstvičky těchto prvků s nerovnostmi menšími než sto nanometrů, které napodobují tvar molekul přirozené mezibuněčné hmoty.

OD BUNĚK K ORGÁNŮM

Přesvědčit buňky, aby rostly tam, kde odborníci chtějí, je jen polovinou úspěchu. Konečným cílem je z takového spojení umělého lešení a živých buněk vyrobit funkční náhradu za poškozený lidský orgán nebo jeho část. „Ideálním řešením by byla umělá opora z takových látek, které by se za nějaký čas v těle pacienta vstřebaly. Zbyla by pak náhrada poškozené části orgánu tvořená pouze pacientovou vlastní tkání,“ popisuje plány do budoucna doktorka Bačáková. Proces by se pak opravdu podobal použití pravého lešení, které dělníci po dokončení budovy rozeberou. K takovému výsledku však vede ještě dlouhá cesta. Vědci zatím musejí postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. V případě tkáňového inženýrství to znamená nejdřív přimět buňky, aby kolonizovaly dvourozměrnou umělou destičku, pak přejít na trojrozměrnou kostru orgánu a teprve pak předat výsledek ke klinickému testování. K přípravě umělých matric pro výsadbu buněk se přitom používají materiály, do kterých by to řekl jen málokdo. Najdeme mezi nimi i surovinu pro výrobu PET láhví na limonády nebo polymer, ze kterého se vyrábí úspěšná membrána GORE-TEX pro outdoorové oděvy či obuv. Vědci však experimentují i s kovy jako je titan, keramickými náhradami nebo kompozity – materiály složenými z různých typů surovin. Mohou tímto způsobem zdokonalovat i umělé náhrady, které již v současnosti lékaři implantují do těl pacientů.,

Text a foto Tomáš Hájek

Jedni o nich tvrdí, že jsou to cvičené opice, kterým jde hlavně o velký byznys. Pro mnohé jsou naopak jejich výkony zážitkem s nádechem tajemna a exotiky.

Jedno odpoledne, strávené s buddhistickými mnichy z legendárního šaolinského kláštera, mi pravdu o celé této „mašinérii“ odhalit nemohlo. Nechalo mě však alespoň nahlédnout za kulisy. Mistři bojového umění kung-fu z čínského kláštera Šaolin jezdí po světě od roku 1995. Letos v listopadu vystoupili s programem Svatý vrch také ve Zlíně a v Brně. Kolik jich vlastně přijelo, se dalo spočítat jen těžko, pro Evropana jsou všichni stejní. Ale je to vlastně jedno, při přes dvě hodiny trvajícím představení, jsem měl pocit, že by to klidně, nebýt hromadných scén, mohl zvládnout i jediný z nich. Jejich schopnosti jsou prostě neuvěřitelné.

JAKO MALÍ KLUCI

Byl to bizarní pohled, když se skupinka mužů v šafránových hábitech, černých zimních bundách a bílých teniskách vydala na oficiality na brněnské radnici, kde nejstarší a nejmladší mnich s primátorem vyměnili šaolinský meč za knihu o Brně. Zatímco při návštěvě měli všichni mniši kamenné obličeje, jakmile za nimi zaklapla vrata radnice, stali se z nich normální kluci. „Věkový průměr mnichů, kteří jedou tohle turné, je kolem dvaceti pěti let. Nejstaršímu ze skupiny, mistru Zhang Jishengovi, je ale šestasedmdesát. Nejmladší žák Zhai Bin má teprve devět,” prozradil mi Vladimír Hemerka z agentury LaROS profi, která v České republice vystoupení mnichů už čtyři roky zajišťuje. To už se mniši rozeběhli mezi auta zaparkovaná před radnicí, fotili se, vtipkovali. Když se vydali k čínské restauraci, zastavovali se nejen lidé na chodnících, ale ani řidiči aut úplně nevěděli, co se děje. Pod takzvaným Brněnským drakem – krokodýlem se mniši rozesmáli na celé kolo. V restauraci se pak někteří z nich s nadšením pustili do skládání puzzle s vyobrazení brněnského Petrova, které dostali na radnici. Přemýšlel jsem, jak je to s tím jídlem. Někde jsem četl, a pak dokonce slyšel při jejich vystoupení, že poslední jídlo dne by mělo být před polednem. Nyní bylo kolem třetí odpoledne a mniši se s vervou pustili do oběda, který jim servíroval personál čínské restaurace, zjevně potěšený, že může pohostit tak vzácnou návštěvu a ještě si poklábosit v rodném jazyce. „Sehnat dobrou restauraci, kde by vařili opravdové čínské jídlo, je při cestování s takovou skupinou někdy velký problém. Chlapci mají rádi čínskou kuchyni a navíc jsou na cestách i několik měsíců. A tak je opravdu někdy potřeba spravit si žaludek,“ vysvětlil mi Michael Ge, který zastupuje čínskou firmu, jež má celou show na starosti. Kterýsi z pořadatelů mi později tlumočil stížnost mnichů na špatnou kvalitu jídla například při vystoupeních na Ukrajině. Skupina z Šaolinu má trochu jiný režim než v samotném klášteře. Přísná pravidla, kterými je stará škola bojového umění kung-fu známa, se při cestování nedají tak úplně dodržovat. „Přes den většinou chlapci spí, jedí, cvičí a ráno mají meditaci. Ven chodí občas, pokud jim stačí energie. Pokud jde o meditaci, tihle mniši jsou orientováni více na bojová umění než na duchovní život, takže se ve volném čase věnují raději cvičení,” dodal Michael Ge.

MEDITACE SE NEKONÁ

Většina mnichů se po obědě vydala udělat si ještě pár snímků města, aby se na pátou hodinu, tedy dvě hodiny před představením, nechali přivézt do sportovní haly ve Vodově ulici, kde již stálo velké pódium. Žádná koncentrace a meditace, nic takového. Dvouhodinovku před vystoupením strávili pozvolným vybíráním pomůcek, které při show používají, občas se protáhli. Spíše ale posedávali na pódiu, vtipkovali s prodavačkou šaolinských triček, čajů, mikin, mečů a DVD s nahraným programem. Největší aktivitu předvedl nejmladší Zhai Bin, pro kterého je v jeho devíti letech za pohybem spíše nutkavá nutnost, než snaha připravit se. Na pódiu se párkrát prošel po rukou, udělal šňůru… „Hlavním cílem cest šaolinských mnichů po světě je pobavit diváky, důležité je důkladně se na show připravit. Chceme propagovat kulturu Šaolinu, chceme taky lidem říci, jak správně cvičit,“ vysvětloval Michael Ge. Nový program vzniká tak, že firma pana Ge řekne, jaký příběh by chtěla, a mistr z šaolinského kláštera sestaví tým, který program nacvičí. „Na cestě se Svatým vrchem jsme už od dubna. Nacvičovat jsme začali v lednu,“ říká jeden z mnichů, pětadvacetiletý Huang Wei Hua, podle nějž však není problém připravit takový program za týden. Mladý mnich vstoupil do kláštera Šaolin v osmi letech. „Na žádné rituály si nevzpomínám. Co ale vím jistě, že není lehké se do Šaolinu dostat. Je třeba už v útlém věku poznat, zda má dítě pro kung-fu vlohy, jestli je na tohle bojové umění připraveno nejen fyzicky, ale také psychicky. Když se dívám zpět, tak se mi to tak těžké nezdá, ale jako osmiletému chlapci mi vstup do kláštera těžký rozhodně připadal,“ zavzpomínal Huang Wei Hua. On sám kung-fu nikdy v běžném životě použít nemusel. „Máme povoleno jej použít, ale pouze k sebeobraně,“ vysvětlil.

VŠE ODPUŠTĚNO

Hala se pomalu začala plnit lidmi – rodiny s dětmi, malí chlapci, tatínkové, všichni s podobnou jiskrou v oku. Těšili se. Pak se zhaslo a na pódiu se začaly dít věci. Rázem jsem se ocitl ve filmu Tygr a drak. Dospělí muži létali vzduchem, jejich těla se ohýbala do těch nejneuvěřitelnějších pozic. Mniši si lehali na ostré nože, lámali o sebe dřevěné tyče bez jediného hlesnutí, předváděli skvělé bojové scény bez jediného zaváhání, ale také šrámu. Většinu diváků show nadchla, nejvíce však tu část, která měla jít druhý den do školy. Už o přestávce se mnozí kluci snažili vznést do vzduchu odrazem od schodiště. „Mami, já chci taky umět dát si nohu za hlavu nebo chodit po rukou,“ líčil s upřímným nadšením mladé mamince její sotva pětiletý syn svá přání, která v něm jeho noví hrdinové probudili. Pořád jsem nevěděl, co si mám o celém projektu šaolinských mnichů, cestujících po světě s velkolepou show, vlastně myslet. Mohl bych je asi lehce odsoudit. Vždyť za těch pár hodin, co jsem s nimi byl, se hned několikrát zachovali jinak, než bych od nich očekával. Jejich vystoupení ale bylo plné neuvěřitelných kousků. Zjevně to musela být obrovská síla vůle, která jednomu z mnichů dovolila nechat se nabodnout na několik oštěpů s ostrými hroty. Jinému zase stejná síla umožnila bez zaváhání zlomit o hlavu kus kovové pásoviny. Peníze to určitě nebyly, spíš těžká dřina, hodiny cvičení a léta tréninku, která umožnila šestasedmdesátiletému Zhang Jishengovi zakousnout se do vlastních prstů na noze a nechat přitom propnuté koleno. U nejmladšího Zhai Bina zase touha dokázat to, co ostatní, umožnila projít se po několika železných břitech nebo si dát nohu za hlavu. Ať už tedy jde v téhle show hlavně o peníze, o zábavu, nebo o cokoliv, vystoupení mnichů šaolinského kláštera je především přehlídkou těžké dřiny, roků odříkání, pevné vůle a také dětské hravosti. A možná právě proto jsem jim odpustil i jejich zálibu v hamburgrech od McDonalda, kam se prý po vystoupení nechali odvézt.

text Michal Dvořák, foto www.chandra.harvard.edu

Systém Krabí mlhoviny pohání rychle rotující a vysoce magnetizovaná neutronová hvězda (bílý bod uprostřed obrázku). Rotace spolu se silným magnetickým polem vytvářejí velmi intenzivní elektromagnetické pole.

To následně usměrňuje erupce hmoty a antihmoty, které tryskají z obou pólů pulzaru. Od oblastí rovníku naopak do prostoru vane silný hvězdný vítr. Emitované záření v kontaktu s plynem vytváří zajímavé obrazce. Vnitřní prstenec na snímku je nejspíše místem nárazu proudu částic a antičástic na vnitřní okraj mlhoviny. Elektrony a pozitrony tímto prstencem procházejí a o něco dále vytvářejí jasnější vnější prstenec. Přitom produkují radioaktivní záření. Chapadla, smyčky a arkády na snímku ukazují, jak závisí pohyb elektronů a pozitronů na magnetickém poli mlhoviny. Částice se mohou napříč magnetickým polem pohybovat velmi rychle a velmi dlouho, než vyzáří všechnu svou energii. Oproti tomu v kolmém směru jsou dosti pomalé a urazí pouze krátkou vzdálenost.

Text a foto Kamil Souček

V čínské historii existovalo více klášterů jménem Šaolin. Dokonce i jiné asijské státy měly nebo mají klášter podobného názvu. Ten pravý Šaolin se však podle současných čínských autorit na bojové umění nachází na úpatí hory Shaoshi v provincii Che-nan, přibližně osm set kilometrů jihozápadně od hlavního města Pekingu.

Podle dochovaných dokumentů byl původní chrám Šaolin postaven v roce 495 n. l. na objednávku císaře Xiaowena z dynastie Wei. Chrám byl vybudován pro indického buddhistického kněze Batua pro účely kázaní a bohoslužeb. Batuo byl prý prvním buddhistickým mnichem v čínských dějinách, který přišel do Číny jako kazatel, přezdívaný „Šťastný Buddha“. Jiná verze však říká, že klášter vznikl již za dynastie Západní Chan (206 před n. l.–24 n. l.) a za dynastie Wei byl pouze opraven a rozšířen. Současná sláva kláštera začala příchodem indického buddhistického mnicha Bodhidharmy, který mnichům ze Šaolinu předal tělesná cvičení, ze kterých se vyvinulo kung-fu. Nejstarší důkaz účasti šaolinů v boji nese deska z roku 728, která dokládá dvě události: obranu kláštera před bandity z roku 610 a účast v bitvě Hulao z roku 621. Během vlády dynastie Čching se mnoho buddhistických mnichů angažovalo v politice a v boji za svržení dynastie samotné. Za odvetu byl hlavní šaolinský klášter napaden a vypálen čchingskými vojáky. Největší katastrofou však bylo jeho vypálení v období lokálních válek v roce 1928. Požáru padla za oběť většina historických záznamů a klasické literatury. Ani Maova kulturní revoluce v roce 1966 šaolinský chrám nevynechala. Mniši, kteří byli v klášteře, když ho červená armáda napadla, byli bičováni a hnáni průvodem hanby. K rozkvětu došlo až po roce 1979, kdy začala Čína uplatňovat reformní politiku a začala se otevírat světu. Začala se tak i obnova kláštera Šaolin. Vláda ustanovila speciální výzkumný tým, který se zabýval studiem různých forem šaolinského kung-fu a dalších čínských bojových stylů. Předmětem výzkumu bylo i léčitelství pomocí akupunktury a znalost léčivých rostlin. Šaolinský revival se začal psát na počátku 80. let 20. století. Na úspěch filmů s Bruce Leem navázal film z hongkongské produkce Šaolinský chrám. Film líčí třináct set let starou legendu o třinácti mniších, kteří se díky Bodhidharmově filosofii zachrání před vládou prince z dynastie Tang. Svými heroickými bojovými scénami i přes zjevně nízkorozpočtový statut si došel pro pasování na kultovní i na Západě. Od té doby se do Šaolinu začaly hrnout miliony turistů a tisíce východních i západních aspirantů na hvězdy kung-fu. V minulosti mnoho lidí zkusilo vydělat na Šaolinu postavením svých vlastních škol na hoře Song. Nicméně tento způsob výdělku čínská vláda nepřipustila, proto mnoho škol skončilo v okolních městech. Zatímco před třiceti lety byl samotný klášter v údolí Songshan jedinou známkou civilizace, dnes jej obklopuje komplex pro exhibiční vystoupení, parkoviště a mraky „turistických“ stánků. Chrám je doslova obklíčen městečkem hemžícím se „mobilními“ stánkaři s jídlem, dodavateli všemožných propriet bojového umění a obchodníky, kteří mají nad krámky anglické nápisy typu Enlightened Monk Clothing Co. (Oděvnictví u osvíceného mnicha). Před branami kláštera stojí nepočítané množství škol bojového umění, které se ucházejí o peníze několika tisíc studentů, včetně cizinců disponujících dolary. Cena za měsíční pobyt, trénink a stravu začíná na 200 USD. Rozhodně se nedoporučuje zůstávat v první škole, na kterou narazíte. A zapomeňte také na to, že budete studovat kung-fu v historickém objektu Šaolinu. Lákat nečínské, především západní studenty do Šaolinu ale pořád není tak důležité, jako lukrativní výjezdy šaolinských mnichů na Západ. Šaolinská exhibiční turné dokážou vydělat tolik, že samotná vláda miliardové Číny nemohla stát stranou. Za posledních deset let zbrázdil putovní šaolinský spektákl celý svět křížem krážem a plní pokladnu jak svou, tak státní. Mniši dnes udivují veřejnost až cirkusovým vystoupením na několika místech zároveň a mysticky znějící jméno Šaolin tak proměnili na obchodní značku a zboží.

Ptal se Michal Dvořák, foto archiv Michala Jona

Michal Jon je dlouholetým partnerem Lucie Kovaříkové, se kterou sdílí vášeň k cyklocestování.

Má za sebou tříletou cyklistickou cestu kolem světa (byl teprve druhým Čechem, kterému se to podařilo) a další desetitisíce ujetých kilometrů po všech kontinentech. Je členem klubu 7K, spoluautorem šesti knih o cyklocestování a s partnerkou Lucií také často o svých cestách přednáší. První velká cesta: S rodiči do rumunských Karpat, nechodil jsem ještě ani do školy, ale pamatuji si to celkem živě. První velká cesta na kole byla pak s Lucií v roce 1995, ujeli jsme 5017 kilometrů z Helsinek přes Nordkapp do Prahy. Nejmagičtější místo: Andy. Patagonie. Ohňová země. Antarktida. Buddhistické a šintoistické chrámy. Neopakovatelné setkání: Určitě s Mongolem Ulzimbátem, který nás po přejezdu hranice z Ruska pozval na čaj a pečeného berana, hodovali jsme hned vedle silnice. Ale i všechna ostatní setkání, která na cestách zažíváme, jsou svým způsobem neopakovatelná, jedinečná. Největší strach: Když jsme stanovali u policejní budovy kdesi na Sibiři a začalo se tam v noci střílet. Naštěstí policisté dobře mířili, takže se kulky našemu stanu vyhnuly. Ráno povídali, že pálili po autu, které nechtělo zastavit na kontrolu. Co jste na cestách neočekával ani ve snu: Při poslední cykloexpedici do Patagonie, kam jsme se před rokem vrátili po čtyřech letech, jsem si uvědomil, jak se svět strašně rychle mění, jak se posouvají hranice civilizace, jak mizí „konec světa“. Asi je to nevyhnutelné, ale jde to ukrutně rychle. Nezapomenutelné jídlo: Když se nám v Gobi rozbil vařič a my jsme po celodenní etapě v písku a sněhu večeřeli bujónovou kostku s kouskem chleba a zapíjeli to ledovou vodou, bylo 10 °C pod nulou. Nic odpornějšího jsem nejedl, ale dojedl jsem to. Nejsmutnější loučení: Smutné to je pokaždé, když nějaké místo člověk opouští. Říkám si vždycky, zda se tam ještě někdy vrátím, zda toho člověka ještě někdy uvidím. Ale kupodivu nejsmutnější jsem byl, když jsem stál s Lucií po třech letech před posledním kilometrem cesty kolem světa, došlo mi, že za jediný kilometr ta cesta skončí a že už nikdy nebude. Co si vždy berete s sebou: Mám talisman, už pětadvacet let ho stále beru s sebou. Je to figurka — šmoula v kimonu. Posledních sedmnáct let k němu na cesty přibírám i Lucku. Jaké místo byste určitě doporučil: Jižní Ameriku kvůli krásné přírodě a milým lidem. Národní parky jihozápadu USA – nejen kvůli přírodě samotné, ale i kvůli poznání, jak se lze o tu křehkou krásu starat. Co rozhodně nezapomenout: Zdravý rozum. Otevřené oči. Vědomí, že já, civilizovaný Evropan, nepocházím z pupku světa. A partnera, se kterým se budu dělit o své bezprostřední dojmy.

Text a foto Jan Langer

Nedávné rozhodnutí havanské vlády umožňuje zemědělským družstvům a drobným rolníkům odkoupit státní půdu do soukromého vlastnictví. Reforma má motivovat zemědělce ke zvýšení produkce tabáku na export.

Znamená to ale i pro drobné živnostníky možnost legálně pěstovat tabák a prodávat doutníky zahraničním turistům? Louis Martínez z jedné zapadlé vísky v provincii Pinar del Río, odkud pochází nejkvalitnější kubánský tabák, zasvětil výrobě doutníků celý svůj život. Přestože jeho kůlnu navštěvují diskrétně turisté z celého světa, musí svou obživu tajit. Licenci na výrobu doutníků nedostane a za listy, které k jejich výrobě musí nakupovat, vděčí známosti s plantážníky z polí, jejichž úroda je určena státním továrnám. Vše je tedy záležitostí černého trhu, stejně jako u mnoha jiných kubánských komodit. Seňor Martínez žije v dřevěné chajdě, ve které má pouze postel, stolek s haldami sušených tabákových listů a papírovou krabici s hotovými výrobky. Zručnost, se kterou demonstruje celý proces, odráží sedmdesátiletou praxi. Svůj první doutník ubalil v šestnácti letech, od té doby prošlo jeho rukama s jemnými dlaněmi zvláčnělými od letité práce s tabákovými listy miliony criollos – místní odrůda aromatických hrubších tmavých listů. K balení používá dva druhy tabáku – vitola a cohiba, které dále rozděluje podle míry vysušení, přičemž sušší používá k vnitřní náplni a vlhčí a měkčí k zavinutí. Sám kouří jeden doutník denně, zásadně až po jídle. Dnes je mu osmdesát osm let a těší se pevnému zdraví. Na své řemeslo je patřičně pyšný. Svou živnost ale nemůže přiznat, proto k němu zavítá poskrovnu zahraničních návštěv. Naštěstí mu k přežití stačí za pesos convertible prodat jen několik doutníků. Stařec už ve své kůlně velké změny neočekává, ale možná, že jeho následovníci budou mít po nových reformách možnost koupit si vlastní půdu k pěstování tabáku a dostat pro svou obživu oficiální povolení. Ceny pozemků jsou sice v devizách, ale půdu pro pěstování tabáku a kávy bude údajně možné si od státu půjčit, jak avizoval Lugo Fonte, prezident Národního shromáždění drobných rolníků, pro server Cubaencuentro. Za jakých podmínek už však neupřesnil. Obchodování s vývozním artiklem bude zřejmě nadále podléhat přísné kontrole a státem stanoveným cenám.

Text Jana Vaňátková

Hlavním zdrojem obživy Islanďanů byl odjakživa rybolov a dary moře tvoří základ jejich jídelníčku dodnes. Atlantský oceán je v těchto místech téměř panensky čistý, takže zdejší úlovky bez obsahu těžkých kovů a jiných škodlivin patří mezi nejkvalitnější a nejzdravější na světě.

Ostatně sami Islanďané jsou důkazem toho, že je jejich strava plná bílkovin zdravá — dožívají se v dobré kondici vysokého věku a právě na Islandu napočítáte nejvíce stoletých lidí na světě.

TRESKA S RAJČETEM

Začátkem minulého století se na ostrově lovili hlavně sledi, ale protože Islanďané dělají všechno důkladně, podařilo se jim na konci 70. let tenhle druh zcela vylovit. Od té doby se stala hlavním obchodním artiklem treska, která také byla příčinou několika „tresčích válek“ – sporů severských zemí o mořská loviště. Momentálně vládne mezi rybáři mír, takže si můžete v klidu pochutnávat na čerstvé tresce anebo ji okusit sušenou. Sušení úlovků ve větru je mimochodem nejstarší metodou jejich konzervace, a protože tady fouká skoro pořád, jde sušení rychle „od ruky“. Islanďané jsou vůbec velmi vynalézaví ve způsobech, jak dovedou zdejší zvláštní přírodní podmínky využít ve svůj prospěch. Například v restauracích běžně dostanete jako součást přílohy pravá islandská rajčata. Přitom průměrné teploty se tu během roku pohybují kolem dvou až tří stupňů Celsia. Před hlavním městem Reykjavík se rozprostírají obrovské skleníky vytápěné horkou vodou, která se sem dostává potrubím z vrtů vzdálených až šedesát kilometrů. Díky skleníkům a geotermální energii se tady dá pěstovat i teplomilné ovoce a zelenina.

BERÁNEK NEJEN O VELIKONOCÍCH

Kromě ryb a darů moře připravují Islanďané nejčastěji jehněčí maso. Ovcí je na ostrově dokonce dvakrát více než lidí. Stáda pasoucí se na zelených stráních vyhlížejí velmi úhledně a mírumilovně. Ale pozor, zdejší ovce už nejspíš pochopily, k čemu lidem slouží, proto bývají velmi útočné a je lepší se k nim nepřibližovat. Ale k talíři s jehněčím stojí za to přiblížit se na dosah. Místní gurmáni maso marinují nejčastěji ve směsi koření, dijonské hořčice a oleje, potom pečou nebo grilují. Jako přílohu podávají většinou různě upravené brambory, výborné jsou například smetanové brambory: Brambory nakrájejí na plátky, uvaří téměř doměkka, pak scedí, rozprostřou na pánev a zalijí šlehačkou. Přidají pepř, sůl a tymián a pokrm vaří tak dlouho, dokud šlehačka nezhoustne. Nezbytným doplňkem je kopec zeleniny bílé a červené zelí, mrkev, hrášek, rukola a rajčata.

Text a foto Václav Sojka

České Švýcarsko je krajina velmi členitá, plná bezedných roklí, do nebe čnících skalních věží a masivů. Plná monumentů. Jsou tu desítky skalních bran, z nich nejznámější je Pravčická brána, která je největší pískovcovou skalní branou Evropy.

Jsou tu desítky kaňonů, z nichž největší – kaňon Labe – je zároveň největší pískovcový kaňon Evropy. Ale i další menší kaňony, jako jsou soutěsky řeky Kamenice nebo Křinice, na první pohled ohromí svou velikostí. České Švýcarsko je krajina neobyčejně krásná. Svým půvabem inspirovala několik generací malířů. Dvěma švýcarským malířům, kteří vyučovali na Saské královské umělecké akademii v Drážďanech v polovině osmnáctého století, vděčí tato krajina za své jméno. Adrian Zingg a Anton Graff nazvali tuto krajinu Saským Švýcarskem. Česká polovina Labských pískovců začala používat název České Švýcarsko nedlouho potom. Mnoho překrásných obrazů, například Poutník nad mořem mlhy, v Saskočeském Švýcarsku namaloval malíř světového formátu – Caspar David Friedrich, nejvýznamnější malíř německého romantismu. Jeho krajiny byly nejvyšším, nejdokonalejším a nejtypičtějším zpodobněním myšlenky tohoto uměleckého hnutí. Romantická, krásná, tajemná, kouzelná je krajina, ve které jsem našel především svůj domov. Je to krajina velmi inspirující každého vnímavého návštěvníka. Výstižně se na adresu fotografů a mé krajiny vyjádřila kdysi jedna kolegyně, když poznamenala, že z Českosaského Švýcarska přinese dobré fotografie i blbec. Tahle krajina fotografa podrží. Je jako krásná modelka. Musíte se velmi snažit, abyste ji vyfotili tak, že není k poznání. Celé Saskočeské, nebo Českosaské Švýcarsko má rozlohu zhruba sedm set kilometrů čtverečních. Takhle velké pískoviště vystačí fotografovi na celý život. Fotografovat jsem začal, protože jsem v mé krajině viděl obrazy, o které jsem se chtěl podělit. Chtěl jsem přinést svědectví o úžasné krajině jak ji znám a vidím. Těžko se mi píše o krajině, kterou fotografuji. Vždyť ji fotografuji i proto, že neumím psát…

Text Michal Dvořák, foto Marek Wágner

Pravděpodobně jste v divadle už někdy zažili tu elektrizující atmosféru, kdy je publikum s herci jedno tělo, dýchá s nimi, reaguje na každý jejich pohyb a tleská jak zběsilé. Ale stalo se vám to někdy u maňáskového divadla?

Lidem, kteří v Praze a Prachaticích navštívili představení Krása tchajwanského loutkového divadla, ano. Tuto přehlídku nevšedního umění k nám přivezl soubor Taiyuan Puppet Theatre Company, jehož tělem i duší je osmasedmdesátiletý mistr Chen Xi-huang, nejslavnější taiwanský loutkoherec. Ke svému představení toho moc nepotřebuje. Vlastně by mu stačily jen ruce a maňásci. Dvousetletá tradice původně čínského loutkového divadla přivedla toto umění k dokonalosti. Představení typu světelného divadla (loutky jsou zespodu osvícené zlatým světlem) se odehrává na malé vyřezávané scéně s jevištěm i oponou, takže umělec je očím publika zcela skryt. Diváci se tak mohou soustředit jen na loutky, které jsou opravdu jako živé. Kdybyste si odmysleli perspektivu, tak snadno podlehnete dojmu, že sledujete z velké dálky skutečné divadlo se skutečnými herci. Loutky se totiž po scéně pohybují neuvěřitelně ladně. Jejich zvláštní konstrukce umožňuje loutkoherci provádět i ty nejnepatrnější pohyby. Každá postava se chová jako její reálná předloha. Máte tak před sebou krásnou asijskou dívku v bohatě zdobených šatech, která se jemně ovívá vějířem a přitom po očku sleduje publikum, zda i jemu uloupila srdce.

LOUTKOHEREC KAŽDÝM COULEM

Také pohled do zákulisí je fascinující. Mistr Chen se totiž dokonale vžije do charakteru maňáska, kterého má právě navlečeného na rukou. V případě mladé krasavice nejen že švitoří jako dívka, ale celý se kroutí a natřásá jako ta největší koketa. Sebevědomé a až burácivě rázné pohyby naopak získá, když na scénu vstoupí její nápadník – učenec. V taiwanském podání je to muž nejen moudrý, ale i udatný, a tak se jeviště otřásá dlouhými souboji se zloduchy, za které by se ani Kurosawa nemusel stydět. Loutky létají vzduchem, řežou do sebe meči a trojzubci, aby si to hned nato rozdaly v tradičním kung-fu. „Jednou se mě zeptala kolegyně Wu, zda by mi nevadilo, kdybychom při představení nechali nějaké loutce setnout hlavu. Proč ne, řekl jsem, když tím zvýšíme dynamiku děje,“ směje se po představení mistr Chen. Čeští diváci byli ale exekuce ušetřeni. Byla by to také věčná škoda, protože každá z třiceticentimetrových loutek je originál. Hlavy jsou vyřezány z kafrového dřeva, ruční malba na jejich obličejích pak vyjadřuje charakter postavy. Maňásek s černou tváří je divoký a krutý, červená barva symbolizuje čestnost a zelenou tvář má bytost hříšná. Podobně odlišuje charaktery hrdinů i jejich oděv. Některé loutky jsou propracovány do obdivuhodných detailů. Na scéně se například v jednu chvíli objeví vetchý stařík, který se kulhavým krokem došourá ke křeslu, svalí se do něj a zapálí si dýmku. A světe div se, on opravdu kouří! A nedělá mu to dobře, protože se dáví dýmem a kucká. Teprve pohled za oponu záhadu vysvětlí – pomocník mistra Chena kouří jako ombudsman, dým vyfukuje do trubičky, jež ústí v ústech dřevěného starce. Kucká pak samotný mistr.

PŘEDSTAVENÍ PRO CIZINCE

Samotné padesátiminutové představení Krása tchajwanského divadla je určeno hlavně cizincům. Děj je velmi jednoduchý, jde vlastně jen o představení typických charakterů a toho, co taiwanské loutky dokážou. Na rozdíl od tradičních her je mluvené slovo omezeno na minimum. Běžně se totiž hraje v původních taiwanských dialektech, kterým by nikdo nerozuměl. V zákulisí chybí také živý hudební doprovod, který na turné nahrazuje audiotechnika. Chen Xi-huang a jeho soubor však prosluli zejména tím, že se jim podařilo zkombinovat západní a východní loutkoherecké principy. „Je to ale spojení nesmírně křehké, protože když pojímáte originálně něco tak tradičního, jako je taiwanské divadlo, tak můžete snadno vytvořit kýč,“ říká scénáristka Wu Shan-shan. Kýčem ale rozhodně nebyla prvotina souboru, hra Marco Polo, kterou nadchli umělecký svět právě propojením asijských a italských prvků. Soubor zvládá až dvě stovky představení ročně, proto pokud kdekoliv na světě narazíte na plakáty jejich her Marco Polo, La Boite (Krabice) nebo The Wedding of the Mice (Myší svatba), neváhejte ani na okamžik.

Text Alena Martinková a Jan Marek, foto Alena Martinková a Zuzana Pěkná

Že brousek v éře elektrických sekaček patří do historie? Vysvětlujte to třeba těm, kdo kosí louky v chráněných oblastech. Na vzácné druhy rostlin se musí pěkně postaru, s kosou, a tím pádem i s brouskem.

A elektrické brusky v dílnách? Každý řemeslník vám řekne, že jsou dobré tak na zničení nástrojů. Výroba brousku je prověřená staletími. Vždy se vyráběl ručně, pokaždé stejným způsobem a vždy z jemnozrnného křemitého pískovce, který lze dělit na plotny takzvaně po létech. Jenže ani brouskařství se nevyhnul všeobecný úpadek řemesel a zpřetrhání vazeb mezi výrobcem a výrobkem. Důkladnou lidskou práci a originalitu, předávanou z generace na generaci, nahradila strojní sériová výroba. Priorita kvality a spokojeného zákazníka se zcela vytratila a posunula se na povrchní kvantitu. Dříve se lidé spoléhali na místní zdroje a dokonale je znali. Věděli, že kámen z jedné oblasti je dobrý na broušení kos a kámen z „lomu za kopcem“ je perfektní na finální obtažení tesařské sekery. Mistr brouskař pak pečlivě vybíral kámen, který upravil díky svým hlubokým znalostem o tomto materiálu do použitelné podoby pro danou činnost.

POSLEDNÍ BROUSKAŘ

Nejspíš posledním českým mistrem brouskařem, který dnes původní postupy ovládá, je Jaroslav Sucháček. V oboru brouskařství je jediným držitelem titulu Nositel tradice, který od roku 2001 uděluje český ministr kultury. Jaroslav Sucháček brousky vyrábí od sedmdesátých let, nyní již i se svým synem, ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Ročně zpracuje dvě nákladní auta kamene – deset až dvanáct metrů krychlových. Většinou se domlouvá s majiteli pozemku, na kterém se takový pískovec nachází, a pak si jej vlastnoručně vytěží a odveze. Železnými klínky a kladivem rozdělí silné vrstvy pískovce na tenké plátky. Na ně dlátem podle dřevěné šablony vyznačí tvar budoucího brousku. Plát kamene pak připevní do svěráku a podle přiložené šablony štípe hrubý tvar. Používá k tomu speciální kleště s dlouhou rukojetí. Nahrubo opracovaný brousek čeká poslední fáze úpravy – broušení na kruhovém pískovcovém brusu. Ten je z hrubozrnného pískovce a ke snadnějšímu opracování brousku se na něj lije voda a přidává se trocha hrubozrnného písku. Zkušenému brusiči tato část výroby zabere asi čtyřicet minut. Výroba jednoho brousku tak trvá okolo hodiny. Třetina až polovina kamene skončí buď zpátky v přírodě, nebo se použije do základů staveb či na zpevnění cest.

BRUSKA NESTAČÍ

V posledních letech se začaly vyrábět i brousky na nože, které jsou složeny ze dvou vrstev a nemají již speciální, zašpičatělý tvar jako brousky na kosy. Jsou obdélníkové a oboustranné, z jedné strany vrstva jemnozrnného pískovce slouží k broušení a druhá strana z jemnější břidlice k dohlazení břitu. Tyto dvouvrstvé brousky se dají použít také k broušení dlátek, hoblíků a nejrůznějších řemeslných nástrojů. Každý řemeslník si totiž nástroje vždy brousil sám a dělá to dodnes. Není to výmysl staromilců, ale má to svůj pádný důvod. Při broušení na strojních elektrických bruskách se totiž při vysokých rychlostech materiál přehřívá. U některých ocelí už při nízkých teplotách od sta stupňů Celsia dochází k vyžíhání zakalené oceli, která tím ztrácí svou tvrdost. Po takovém zákroku může břit nástroje tak změknout, že se při dalším ostření ohýbá a je prakticky nemožné jej dobře nabrousit. Změknutím břit také ztrácí svou odolnost vůči opotřebení. Proto je prakticky nemožné brousit ruční nástroje jako jsou dláta, hoblíková želízka a tesařské sekery na klasických strojních bruskách, i když jsou dnes na trhu k dostání elektrické kombinované brusy s převodem do pomala a s umělým kamenem. Bohužel, tyto hobby brusy mají velmi tvarově nestálé a hrubé kotouče. Dají se však využít pro velmi hrubé broušení.

NENÍ NAD KÁMEN

Dříve se používaly pískovcové brusy na ruční nebo nožní pohon (kamenný kotouč se otáčel ponořen do nádoby s vodou). Pískovec je v tomto ohledu nepřekonatelný díky své samoostřící schopnosti (přirozeně úměrným drolením kamene vzniká nový ostrý povrch). Dnes se takový brus téměř nedá sehnat ani v oblasti, která byla vyhlášená výrobou těchto přírodních brusných kamenů. Takto nabroušený nástroj je dále zapotřebí takzvaně obtáhnout na jemnějších kamenech. Nejčastěji se používá břidlice. Každý řemeslník má své kameny, na kterých postupně brousí až k tomu nejostřejšímu břitu, odstupňované podle hrubosti. Mezi nejjemnější kameny u nás patří slovenský rozsutec. Ze známých zahraničních jsou to chalcedon, arkansas nebo belgické kameny. K nejjemnějšímu doleštění břitů se u nás používaly kožené řemeny, jak je známe od starých holičů, kteří si takto lapovali břitvy. Tímto způsobem dosáhneme na nářadí opravdu ostří, jaké má břitva lazebníka. A pak, že brousek patří do historie!

Text a foto Dagmar Cestrová

„Ticho“ – slyšeli jsme všichni zašeptané slovo. Kluk, který ho pronesl, stál uprostřed jeviště o mnoho řad kamenných sedadel níž a nechtěl věřit vlastním uším: funguje to! I po devatenácti stoletích!

Chlapec byl jedním z turistů, kteří každoročně zamíří do míst odkrytých archeology v kyperském Kourionu. Radu, kterou dostal od ženy stojící vedle nás, tedy aby se postavil k důlku téměř uprostřed jeviště a něco řekl, tady slyší snad každý. A každý pak také ohromeně sleduje, jak se hlas mnohokrát zesílen odráží až nahoře v posledním patře sedadel. Stavitelé předchůdců dnešních divadel skutečně uměli kouzlit s akustikou.

OBNOVENÁ TRADICE

V tomto kamenném divadle sledovali antické hry diváci už ve druhém století před naším letopočtem – v době, kdy byl Kypr po Alexandru Velikém ovládán egyptskými Ptolemaiovci, aby se pak stal součástí Římské říše a město Kourion vzkvétalo jako jedno z hlavních sídel ostrova. Sledovali hru a v pozadí se otevírala úchvatná scenerie moře a skalnatého pobřeží. V prvním století před Kristem a století po něm přišla dvě velká zemětřesení, ale fórum bylo vždy znovu opraveno. Svého času bylo také přestavěno na arénu, kde tekla krev gladiátorů. Ve čtvrtém století však toto místo už potřetí poznamenalo další velké zemětřesení a vypadalo to, že tím jeho historie končí. Dnes si ale zvláštní atmosféru fóra na pobřeží Kypru plně vychutnávají současníci nejen při návštěvě historického města Kourion, ale i když usednou na kamenná sedadla z vápencových kvádrů jako diváci. Místo bylo v polovině minulého století restaurováno a nyní se tu dávají Shakespearovy hry, konají festivaly…

SPÍŠE SMEKNOUT

Fórum ale není jediným místem, kde se člověku tají dech nad tím, co lidé kdysi dokázali. Hned vedle divadla odkryli američtí archeologové pozůstatky rezidence z asi pátého století, známého jako House of Eustolios (palác Eustoliů), postaveného po zemětřesení na troskách původní luxusní vily. Unikátní zdiva, ale hlavně dobře zachované mozaiky dnes chrání před deštěm i sluncem speciální průhledná střecha a dává místu zvláštní kouzlo. Sídlo bylo postupně dostavováno, vznikly tu i římské lázně. Stavitelé byli natolik důmyslní, že je už tehdy dokázali vybavit vyhřívanou podlahou a dalšími vymoženostmi pro pohodlí, za které by se nemusela stydět ani současná doba. V sedmém století kvůli nájezdům arabských pirátů začali obyvatelé město Kourion opouštět. Mozaiky v paláci Eustoliů jsou velmi cenné. Právě ony potvrdily vědcům, že už v době stavby mělo křesťanství na Kypru dobré zázemí, protože dům patřil jeho příznivcům. Na Kypr křesťanství při své misionářské cestě přinesli už svatý Pavel a Barnabáš. Ke konverzi se jim podařilo přesvědčit i tehdejšího římského guvernéra. Kypr se tak stal prvním místem, kde vládl křesťan. Na Kypru také můžete slyšet teorii, že rozšíření křesťanství pomohla právě ničivá zemětřesení v prvním století před Kristem a v prvním století po Kristu, protože lidé, až dosud vyznávající kult Venuše (z pohledu křesťanů nečistý a hříšný), v těchto katastrofách viděli znamení, že je původní bohové opouštějí a je třeba žít jiným způsobem. A nové náboženství nabízelo něco zcela nového.

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ MÍSTO

Světový věhlas ovšem Kourion nezískal „jen“ kvůli amfiteátru a rezidenci Eustoliů, je doslova nabitý starými památkami a jeho historie sahá až šestnáct století před Kristem. Nikoho proto nepřekvapí, že zdejší vykopávky archeologové považují za jedny z nejvýznamnějších na Kypru a dodnes ještě nebyly ukončeny. Vědci z pensylvánské univerzity tu začali s vykopávkami v roce 1934, místo archeologové zkoumají systematicky zhruba od poloviny sedmdesátých let. Místo vydalo spoustu pokladů (některé se dnes nacházejí v USA) a pomohlo poměrně přesně odhalit, jak kdysi lidé na Kypru žili. Kourion tak pochopitelně láká i turisty. Pro ty, kteří raději procházejí podobnými místy v klidu, aby mohli lépe vychutnat jejich genia loci, proto platí rada: vydejte se sem po ránu nebo k večeru, nebo zamiřte na Kypr mimo letní sezonu. Snáze tu pak propadnete představám, které tohle místo umí vykouzlit.

Větší autoritu na Latinskou Ameriku v Česku nenajdete, byť by to vlídný profesor Josef Opatrný sám nikdy nepřiznal. Naštěstí to o něm vědí jiní. Od španělského krále obdržel před pěti lety Řád Isabely Katolické.

„Byla to pro mne velká čest, tím spíš, že Španělsko tímto řádem dost šetří,“ říká profesor Opatrný. Ač je především historikem a vedoucím Střediska ibero-amerických studií Filozofické fakulty UK, důkladně sleduje dění v Americe a má přehled v ekonomických i politických otázkách. Jak to stíhá? „Čím dál tím hůř. Nyní zejména proto, že neustále píši posudky na žáky evropských a amerických kolegů, kteří potřebují zahraniční dobrozdání,“ usmívá se pod bílými vousy. Proč myslíte, že je Latinská Amerika tak zajímavá, zejména pro mladé cestovatele? Vidím dva hlavní prameny. Jednak fakt, že je to kontinent indiánů a o ty byl ve střední Evropě vždy zájem. A druhá věc: lidé vědí že Latinská Amerika je přírodně velmi mnohotvárná. Někteří jezdí do Patagonie za divokou a neobyčejně drsnou přírodou, jiní na pláže, jichž je ohromná spousta. Pak jsou tu i hory. Když se podíváte na Andy, na Mexiko, všude tam najdete, co srdce ráčí. Některé země si tohle uvědomily a už v 70. letech 20. století začaly propagovat specializovanou turistiku. Například Kostarika přišla v 80. letech s ekoturistikou, čímž předstihla své konkurenty o řadu let. Co říkáte masové turistice? Není to vlastně jiná forma kolonialismu? To určitě ne. Cestování má ovšem proměnlivý okruh konzumentů, a zatímco v 18. a 19. století cestoval velmi omezený segment společnosti, hlavně od 20. a 30. let minulého století se turistika „demokratizovala“. Už tehdy vidíme, že američtí turisté téměř „zaplavují“ Latinskou Ameriku, zejména tu blízkou – tedy Mexiko a Kubu. Také kvůli prohibici. Když se v USA nesmělo pít, sedl jste na loď a během pár hodin už jste mohl na palubě silně nasávat… A v Havaně jste měl potom alkoholu do libosti. Tak se vytvářely první turistické enklávy. Pak v šedesátých letech, kdy se svět rozhodl, že si „užije“, byly šance turistiky obrovské. Ovšem už ne na Kubě. Fidel Castro turistice příliš nefandil… Ano, Kuba toto odvětví počátkem 60. let zrušila s odkazem na prostituci. A Hijas de Fidel, Fidelovy dcery, jak se říkalo bývalým „slečnám“ pro americké klienty, měly získat důstojná zaměstnání. Ale časem i Fidel Castro seznal význam turistiky a vnučky se vrátily opět k profesi svých babiček. Právě. Na turistiku se váží negativní jevy: ať už rozvoj prostituce nebo prodej alkoholu, drog. Nejsou pak navštěvované národy v jakési podřízené pozici? Starosti to asi způsobuje. Turistika může existující jevy umocňovat, ale že byste mohl mluvit o prostituci jen v souvislosti s turisty, to ne. Je ovšem pravda, že se to stalo jistým symbolem. Spolu s hazardními hrami, alkoholem a obrovskými penězi, částečně mafiánskými. To byl i důvod, proč Fidel Castro prohlásil: „Turistika je symbol služebného postavení a je třeba ji zrušit.“ A skutečně ji zrušil. Dočasně.V sedmdesátých letech začala Kuba turisty lákat znovu. Se všemi doprovodnými efekty, a navíc narazila na tvrdou konkurenci dalších latinskoamerických zemí. Tato část světa má stále ještě „divočejší“ pověst. Je opodstatněná? To je do jisté míry tradice podání Latinské Ameriky jako země ne zcela civinárodů v Latinsk populárně-naučný Kubě a dějinác en Camb ro v v lizované. Ale do obtíží se můžete dostat stejně na Smíchově v metru jako někde v Ciudad de México. I v Americe jsou místa nebezpečnější a méně nebezpečná. Třeba mexické Querétaro je prý absolutně bezpečné. Ovšem i naopak. Mexičané by mi, doufám, prominuli: Mexiko je skvělá země, ale hlavní město má strašnou pověst, co se bezpečnosti týče. Má třicet milionů obyvatel, ne-li už více. Hrne se tam populace z celé země. Všude vám budou říkat, že ti útočníci, ti zloději a kapsáři, nejsou místní. Že přimigrovali. Existují i čtvrti, kam by se Evropané neměli vydávat? Právě v Mexiku D. F., před nímž jsem varoval, studovala česká stipendistka – antropoložka. Přijel jsem tehdy do Mexika na kongres, sešel se s ní a říkám, že jdu do národního archivu, kde ona dosud nebyla: „Pane profesore, šla bych s vámi, mohu?“ Naplánoval jsem bezpečnou trasu. A ona nato: „Tudy je to kratší.“ Zděsil jsem se: „To nemůžete myslet vážně, tam se neodváží ani běžní Mexičané!“ „Já tady chodím všude,“ odpověděla. Přitom chodila s brýlemi proti slunci, s batůžkem – typická turistka a nikdy se jí nic nestalo. Když jsem to vyprávěl mexickým přátelům, říkali: „Ježíšmarjá, to je blázen.“ Je fakt, že pak už jsem o ní neslyšel. A chtěli někdy okrást přímo vás? Napadli vás? V Panamě, v odpoledních hodinách. Na živé ulici ke mně přistoupili tři mládenci, kteří mě slušně požádali, abych vyprázdnil obsah kapes. Já to udělat nemohl, protože jsem měl v kapse pas, což byl v podsvětí hledaný artikl a nejbližší diplomatické zastoupení Československa bylo až v Mexiku. Takže jsem se s mladíky potýkal a měl štěstí, že mne odvezl chlapík, který mě takříkajíc spasil. Pak mi říkal: „Co vás to napadlo, chodit tu jako turista a navíc ještě s pasem?“ No, neměl jsem informaci, kam chodit nelze. Ale zažil jsem tam také, že za plného provozu začali policisté střílet po lumpovi, jenž se pokoušel ukrást slečně kabelku. Nijak jim nevadily desítky lidí v okolí! A skolili ho. Ne, že by jej odpravili na místě, ale trefili ho do nohy a pak, shodou okolností to bylo před nemocnicí, jej tam rovnou odvezli. Jak je dnes silný indiánský prvek v Jižní Americe? Dá-li se to zobecnit… Je silný různě, pochopitelně. Jsou země, kde indiáni v podstatě nejsou, nebo činí jen zlomek populace, například v Argentině. Pak jsou státy, kde tvoří větší část obyvatel, což je Bolívie. Peru je typická mestická země; indiánů je tam hodně, mesticů víc. Více než polovička se někdy uvádí u Guatemaly. A pak máte země, kde činí velký podíl příchozí z Afriky. Asi přede dvěma měsíci Hugo Chavéz, prezident Venezuely, v jednom ze svých svérázných projevů říkal, že v Latinské Americe není žádné španělské dědictví, že je tam pouze africké a indiánské! To může napadnout jenom ignoranta či muže, který je jako jediný významný politik, pokud alespoň vím, zambo čili míšenec černošsko-indiánský. Ostatně už v 19. století byli indiánští prezidenti – třeba takový Benito Juaréz v Mexiku (1860–1872) byl čistokrevný indián. Zapotek. Ti ovšem španělské dědictví nezpochybňovali. Na indiánský původ je pyšný i prezident Evo Morales v Bolívii. Jistě. Ovšem když bychom srovnávali Juáreze s Moralesem, to je výrazný rozdíl. Prvně jmenovaný byl představitelem modernizace, u Moralese si nejsem jist. On neustále mluví o tom, jak je třeba návratu k tradici. To je možná legitimní, ale pakliže budete mluvit o legitimnosti pěstování koky a budete říkat: „Indiáni ji pěstovali vždycky,“ máte pravdu, ale oni ji vždy pěstovali sami pro sebe. Ne pro světový trh. Když jde o pěstování plodin, vím, že milujete tamní ovoce a zeleninu… Tomu musí propadnout každý. Chuť je úplně jiná než v Evropě. Už v 19. století si malíř Bohumil Kroupa poznamenal o řadě plodů: „Název neznám, ale je to vynikající.“ Jedl jste i morče? Ano, ale ne přímo v Andách. Známí Peruánci z Colorada mi připravili tradiční jídla. Maso nic extra, chutnalo jako mladý králík, ale omáčka byla báječná. Co zbožňuji, je molé v Mexiku. Omáčka se dělá z kakaa a koření, jí se s fazolemi a rýží. Kakao je tradiční mexická pochutina, prvně se s ním Evropané setkali u Montezumy a kakaové boby se užívaly tehdy jako platidlo. Ony „peníze“ se poté vypily nebo snědly v podobě čokolády, což nebylo nic pro evropský jazýček – mísila se totiž paprika a hořký kakakový prášek… Takže Hernána Cortése a jeho conquistadory hlavně uchvátilo, že to podávali ve zlatých pohárech. Nevystoupil jste například na mexický Popocatépetl podobně jako dobrodruh Richard Halliburton? Nikoliv, ale vyšplhal jsem na vulkán Paricutín v Michoacánu. Sice má jen 3170 metrů, ale když kloužete sopečným popelem, stačí to. Zrod sopečného kužele, který vyrostl ze země, popsal jako první novinář Egon Erwin Kisch žijící v mexickém exilu…

To nás přivádí k českým vazbám. Je pravda, že prvním „Čechem“ na americkém kontinentě byl jáchymovský Hans Trumpel, jenž roku 1528 připlul na Haiti? To máte těžké. Kdo to byl v 16. století Čech? Ale je pravda, že Welserové, kteří budovali svou venezuelskou kolonii, tehdy nehledali ropu, nýbrž zlato. A měli s sebou důlní odborníky, mineros, jež byli určitě z Krušnohoří. Ale zda to byli Češi či Němci, se nedá říci. Prokazatelně byl v severní Americe jistý Augustin Heřman, jenž po roce 1633 vypracoval slavné mapy Marylandu. Dostal za ně pozemky, české manství, z něhož dle mýtu chtěl udělat kolonii českých náboženských exulantů. V Novém Španělsku pobýval i Andrés Morab z Brna a pochopitelně poté celá řada jezuitů z České provincie: Samuel Fritz v Amazonii, Václav Link v Baja California či Josef Neumann u Tarahumarů. V SIAS se už objevily i diplomové práce například o ekologickém pěstování kakaa, imigraci či těžbě ledku. Jakým dalším tématům se poslední dobou věnují vaši studenti? Nyní hodně mapujeme české cestopisy z 20. a 30. let minulého století, jichž existuje překvapivé množství. František Vyšata, Vlastislav Forejt a další. Texty jsme znali, ale osudy cestovatelů ne. A třeba studentka, která odevzdala znamenitou práci, se dostala až k Forejtově dceři a k materiálům, které nebyly v odborném prostředí známy. Jiná kolegyně zpracovává osudy Anny Kodýtkové, jež ve 20. letech patřila k zapáleným komunistkám, pak se rozhodla, že pojede do Argentiny. Tam asistovala při založení komunistické strany, vystřídala snad dvacet profesí a nakonec se vrátila domů, kde vydala svoje argentinské memoáry. To ale nebyly, pokud vím, jediné „gründerské“ snahy Čechů v Argentině? Máte pravdu. Ještě před první světovou válkou existoval projekt vytvoření rakouské „kolonie“ v Argentině; funkcionář agrární strany Ferdinand Klindera už obhlížel terén potom, co zde Rakousko-Uhersko dostalo nabídku kolonizovat padesát tisíc kilometrů čtverečních s tím, že je zalidní rakouští zemědělci. Ferdinand Klindera napsal velmi informovaný cestopis Český rolník napříč Argentinou. Argentinu považoval za perspektivní průmyslový trh, ale soudil, že „český rolník patří na českou hroudu, ne do Patagonie“.

Když se řekne Brazílie, člověka hned mimoděk napadne – karneval. Brazílie má unikátních symbolů mnoho, ale tradice každoročních strhujících masopustních karnevalů s divokými rytmy samby je snad ještě známější, než ohromná socha žehnajícího Krista na hoře Corcovado v kouzelném Riu de Janeiro, světově uznávaní fotbalisté, silná brazilská káva nebo polonazí a čokoládově hnědí cariocas na pláži Copacabana.

Tradice karnevalu (Carnavale – carne vale – sbohem maso), čili našeho masopustu, se datuje už do období na sklonku římské říše. Bujaré slavnosti byly typické zejména pro jižní Evropu, ale i germánskou a západoslovanskou oblast. Křesťanský náboženský svátek – navazující na pohanské oslavy – připomínal radost z přicházejícího jara a byl vždy prezentován nevázaným veselím, tanci a oslavou radosti ze života. Připomínal začátek období čtyřicetidenního půstu. I dnes se několikadenní slavnosti začínají v celém křesťanském světě čtyřicet dní před Velkou nocí. Nedlouho po objevení Ameriky byly oslavy importovány z kontinentálního Portugalska přes azorské ostrovy také do nových portugalských držav v Novém světě. Mnohobarevná evropskoafrická horkokrevná komunita dovedla kdysi umírněné církevní slavnosti k hříšně světské dokonalosti.

DÍKY OTROKŮM

Pokud si někdo myslí, že karnevalové veselí zasahuje každoročně pouze Rio de Janeiro, velmi se mýlí. Neméně proslulé, erotikou nabité karnevaly probíhají ve všech brazilských městech. Ty nejznámější organizují kromě Ria i v São Paulu, v Salvadoru nebo Olindě. Nejpopulárnější karneval v Riu de Janeiro začal budovat svou světově proslulou tradici už v 17. století. První zmínky o něm pak pocházejí z roku 1723, kdy přistěhovalci z Azor, Madeiry a Kapverd přinesli takzvané entrudo, což byly oslavy, při kterých bylo hlavní zábavou co nejvíce zmáčet její účastníky. Tyto slavnosti se konaly až do konce 19. století a účastnili se jich i brazilští císaři. Ke kolonizátorům se brzo přidalo porobené indiánské obyvatelstvo a dokonce i otroci z Afriky. Právě horkokrevní Afričané přispěli výraznou měrou k současné podobě brazilského kulturního klenotu. Zatímco otrokáři v jiných částech amerického kontinentu drželi své nevolníky zkrátka, brazilští otroci měli právo se alespoň na jaře nenuceně bavit. Oblečeni v kostýmech a s maskami na obličejích se dokonce mohli svým pánům i vysmívat. Dělo se tak zejména v textech rozverných písní. Způsob oslav opravdovým karnevalem byl do Ria de Janeiro přenesen z Itálie koncem 19. století. K největšímu rozvoji karnevalů pak došlo ve dvacátém století. Prastarý svátek doplnila směsice rozličných kultur divokými tanci, pestrými karnevalovými kostýmy. Karneval přitáhl výnosný obchod a také sexuální turistiku. Zářivé barvy a radost se každé jaro odrážejí od temné bídy chudinských čtvrtí a zvýšené karnevalové kriminality. V RYTMU SAMBY Nejenom okolo sambodromu, 1700 metrů dlouhé betonové plochy s tribunami, na které se vejde devadesát tisíc diváků, ale téměř v celém Riu de Janeiro připomíná atmosféra karnevalu ráj i peklo zároveň. Obyvatelé rozjařeného města, takzvaní cariocas, nemusejí dva dny před Popeleční středou do práce.

Namísto toho si jdou společně s desetitisíci dalších nevázaně zadovádět. Buďto jako vášniví tanečníci v oficiálních průvodech, nebo jako diváci. Karneval probíhá spontánně v ulicích. Každá čtvrť má své bandas – orchestry, které hrají známé karnevalové hity, procházejí předem zvolenou trasou svou čtvrtí a lidé se přidávají a zpívají, tancují, ať už jsou oblečeni v kostýmech, plavkách či tričkách a kraťasech. Dalšími orchestry jsou blocos, které hrají na jednom místě a davy lidí se shromažďují kolem nich. Všichni jsou zvědaví na nelítostné dvoudenní boje populárních škol samby. Ty vznikly ve dvacátých letech minulého století, je jich celkem čtrnáct a každá má téměř pět tisíc členů. Škola samby je společenství lidí z určité čtvrti, často z chudinské favely, kteří se celý rok připravují, vymýšlejí choreografii, šijou kostýmy a nacvičují svá vystoupení. Každý rok je zvoleno určité téma, které se každá škola snaží při svém vystoupení vyjádřit. Při karnevalové přehlídce se za každou školu účastní tři až pět tisíc tanečníků. Každodenní maraton samby trvá dvacet hodin, během kterých musejí aktéři prodat vše, co v uplynulém roce tvrdě natrénovali. Důležitá je promyšlená choreografie, která musí vycházet z brazilských motivů, přepestré kostýmy i doprovodná hudba, kterou pro soubor vybírá carnavalesco, ředitel každé školy. Když karneval vypukne, čelo průvodu přivede na sambodrom Comissão da Frente, ředitelská rada, sestávající z televizních hvězd a slavných sportovců. Početným blokům tanečníků v kostýmech se říká alas. Defilují okolo tribun a přilehlými ulicemi a za doprovodu sugestivní hudby se oddávají tanečnímu šílenství v rytmu samby. Populární jsou i třpytivé alegorické vozy, za které jed notlivé školy očekávají vylepšení svého bodového ohodnocení. Každá jich má šest až osm. Jde o hodně. Favorizované školy usilují o vítězství, ty méně úspěšné se snaží alespoň nevypadnout z elitní čtrnáctky. Ať jde o organizátory, tanečníky, hudebníky nebo jen o diváky, každý se během karnevalu skvěle baví. Důkazem je snaha Brazilců i turistů vrátit se opět do roztančeného Ria de Janeiro. Popřejme tedy nejen tomu letošnímu BON CARNAVAL – hezký karneval.

Text a foto Michael Fokt

Pro nezúčastněného pozorovatele je chameleon snad tou nejbizarnější sbírkou různých podivností, jaké mohla příroda dlouhodobou evolucí vytvořit. Zdá se, že se už od dob konce dinosaurů bavila postupným přidáváním dalších kuriozit do utváření těla těchto zvláštních ještěrů.

Nové výzkumy navíc ukazují, že některé „vynálezy“ chameleonů fungují ještě zvláštněji, než jsme se dosud domnívali. Hlavním smyslem chameleonů je zrak. Na své oči se spoléhají tolik, protože nemají vyvinutý ušní bubínek k citlivému vnímání zvuků. Zrakové orgány těchto ještěrů jsou vskutku unikátní ukázkou vnímání okolního světa. Zarážející je už fakt, kterého si povšimli již starověcí přírodozpytci – každé z chameleonových očí se pohybuje nezávisle na tom druhém. Není divu, že si lidé takové zvláštnosti všimli na první pohled. Každé z chameleonových očí se může ve vodorovném směru natáčet o plných 180 stupňů a ve svislém směru v úhlu přibližně polovičním. Díky nezávislému pohybu může jedno z nich sledovat dění před ještěrem, zatímco druhé hledí přes rameno a hlídá, jestli se k němu zezadu neplíží nějaký proradný lovec. Aby mohly oční bulvy neustále a plynule skenovat celé okolí chameleonovy hlavy, mají podobu obrácených šupinatých trychtýřů s malým otvorem pro zorničku uprostřed. Tento útvar vznikl srůstem obou očních víček. Díky svému přizpůsobení se oči mohou plynule otáčet téměř libovolným směrem.

OŽIVLÝ ZAMĚŘOVAČ

Ještě větší senzací je však způsob, jak chameleoní oči vnímají svět a jak mozek bizarních ještěrů jejich informace vyhodnocuje. My lidé jsme zvyklí vidět své okolí trojrozměrně – prostorově – a díky tomu také přesně odhadovat vzdálenosti mezi předměty kolem nás. Obě naše oči jsou namířené dopředu a jsou od sebe vzdálené několik centimetrů – na obličeji přece musí zbýt trochu místa pro náš všetečný nos. Každé oko proto vidí krajinu před námi z trochu jiného úhlu a svůj obraz posílá do mozku. Mozek pak oba mírně posunuté obrazy složí dohromady a vytvoří dojem trojrozměrného vnímání prostoru. U chameleonů to tak ale fungovat nemůže. Po většinu času hledí každé z jejich očí jiným směrem a vidí tedy úplně jinou část zorného pole než druhý zrakový orgán. Po složení obou výjevů by pak v mozku vznikl zmatený obraz podobný dvojí expozici na stejné políčko fotografického filmu. Řídicí nervové centrum chameleonů proto obrazy z obou očí neskládá. Šupinatí dravci slídící mezi listím po chutném hmyzu však evidentně vzdálenosti přesně odhadují, jinak by nemohli používat svou vybroušenou loveckou techniku. Dělají to nečekaným způsobem – jejich mozek posuzuje napětí oční čočky při zaostřování. Tak se „dozví“ vzdálenost od předmětu, na který oko zaostří, stejně jako si při fotografování můžeme odečíst vzdálenost od roviny ostrosti na stupnici objektivu.

VIDÍ I ZA ROH

Sama oční čočka je dalším skrytým unikátem chameleonů. Na rozdíl od všech ostatních obratlovců nemá povrch vyklenutý ven, ale zaoblený dovnitř. Nefunguje tedy jako „klasická“ oční čočka, která zaostřuje obraz do jednoho bodu, ale jako rozptylka, která obraz zvětšuje podobně jako optická soustava teleobjektivu. Má to ještě jeden zajímavý důsledek. Jedna z optických charakteristik oka, takzvaný uzlový bod, se posouvá vpřed někam mezi čočku a rohovku. U nás je totožný s osou otáčení oční koule. Když tedy vidíme dva předměty v zákrytu (třeba v lese dva stromy stojící za sebou), jsou pro nás v zákrytu stále, i když koulíme očima sebevíc. Chameleoni ale vidí jinak. Když pohnou okem (aniž by hnuli hlavou), předměty ze zákrytu „vykouknou“ – zdánlivě se vůči sobě posunou. Díky tomu bystrozrací ještěři dohlédnou svým způsobem „za roh“. Mohou si prohlédnout i věci, které se nám odkryjí až ve chvíli, kdy pohneme celou hlavou nebo rovnou uděláme krok stranou.

ZAMÍŘIT, PAL!

Další z unikátních zvláštností chameleonů je způsob, jakým se zmocňují potravy. Loví nejrůznější hmyz a větší druhy chameleonů i jiné ještěry, ptačí mláďata či dokonce drobné savce. Musejí však přitom vyřešit jeden problém. Žijí většinou ve větvích stromů nebo keřů a zřídkakdy se proto můžou k čilé kořisti přiblížit až na dotek. Hbitý hmyz vyhřátý sluncem by navíc při klasickém lovu pomalému plazovi pravděpodobně často unikl. Chameleoni mají proto v záloze další „převratný vynález“. Na dně ústní dutiny čeká svinutý dlouhý trubicovitý jazyk, který je stejně dlouhý jako tělo chameleona. U velkých druhů tedy může dosáhnout do vzdálenosti větší než třicet centimetrů. Právě on je tím rychlým poslem, kterého lovec vyšle pro chutné sousto. Konec jazyku je rozšířený v jakousi přísavku pokrytou lepkavou látkou, která spolehlivě přilne k tělu bezmocné oběti. Někteří chameleoni mají na jejím okraji dokonce jakési „prstíky“, kterými jazyk lapenou kořist přidrží. Celá akce vymrštění jazyka i s jeho navrácením do tlamy trvá zlomek sekundy. Nejdůležitější část, výstřel směrem k oběti, přitom zabere pouhých několik setin vteřiny. Lepkavý terč letí hmyzu vstříc rychlostí pěti metrů za sekundu, takže zpravidla nemá nejmenší šanci na únik. Celou bleskovou akci ovládá složitý svalový aparát zadní části tlamy, hrdla a okolních oblastí. O vymrštění jazyka se stará hlavně okružní sval, který jej svým stahem katapultuje podobně jako naše ruce mokré mýdlo, které znenadání sevřeme. Zpět do úst jazyk „sroluje“ podélný sval, který během vymrštění odpočívá v jeho nitru.

MRŠTNÝ LOUDA

Těsně před vymrštěním se obě chameleonovy oči upřou přesně na nic netušící sousto. Protože však plaz patrně nepoužívá „klasické“ prostorové vidění, je kompletní fungování očí při zaměřování kořisti stále tak trochu záhadou. V porovnání s rychlostí konečné fáze lovu připomíná zbytek života chameleona zpomalený film. Ve větvích se pohybuje opatrně a s nekonečnou trpělivostí, jako by se bál, že každou chvíli spadne do hlubiny pod sebou. Přitom byste mezi větvemi pralesních stromů jen těžko hledali tvora, který by byl životu na stromech přizpůsobený lépe než on. Srostlé prsty na koncích všech čtyř jeho končetin vytvářejí klíšťky, jež se pevně přichytí jakékoli slabší větévky. Ve složitějších situacích či při zakotvení těla před vystřelením jazyka mu pomůže silný ovíjivý ocas, který funguje jako pátá končetina. Tělo chameleona je zploštělé jako list, aby se co nejvíce ztrácelo ve svém přirozeném prostředí. Pomalý pohyb má však pro váhavého střelce hned několik důvodů. Při lovu nevyplaší ostražitou kořist, sám se neprozradí všudypřítomným predátorům a navíc uspoří velké množství drahocenné energie.

BAREVNÉ DIALOGY

Jako by toho nebylo dost, může se tělo chameleonů pochlubit ještě další zvláštností. Je vlastně jakousi oživlou barevnou paletou. Pod průhlednou pokožkou se skrývají tři vrstvy buněk nesoucích barevné pigmentové granule, takzvaných chromatoforů. Nejblíže povrchu jsou buňky žluté a červené, pod nimi bílé a takové, které vytvářejí modravé tóny. Zcela vespod je vrstva chromatoforů nesoucích černé barvivo melanin. Pod taktovkou autonomních nervů i centrální nervové soustavy buňky jednotlivých vrstev smršťují či roztahují své výběžky a vysílají do nich barvivo nebo ho naopak stahují do svého středu. Díky této buněčné symfonii se na kůži chameleona vytvářejí nejrůznější barvy a vzory, které může živočich plynule měnit. Celý proces je přitom poměrně rychlý. Někdy proběhne změna zbarvení i za několik málo sekund. Díky barvoměně se mohou chameleoni pružně přizpůsobovat prostředí, ve kterém se pohybují. Zamaskují tak svou přítomnost před dravci i kořistí zároveň. Změna barvy těla pro ně však má mnohem dalekosáhlejší význam. Při ztmavnutí jejich tělo pohlcuje mnohem víc slunečního záření, než když na sebe vezmou světlý šat. Barvoměna jim tak pomáhá regulovat tělesnou teplotu. Rychlými změnami zbarvení navíc můžou jedincům vlastního druhu sdělit překvapivé množství informací. Vyjadřují tak podráždění, obavy i připravenost k páření. Samičky dávají svým svatebním úborem nápadníkům najevo, zda mají zájem o jejich partnerské služby. Když zabřeznou, sdělují změnou barvy svému okolí, že už se pářit nechtějí. Samec poražený v boji o partnerku může zase zblednutím vyvěsit bílou vlajku, aby se vyhnul dalším útokům úspěšnějšího soka. Podle nejnovějších zjištění se navíc zdá, že chameleoni dokážou vnímat světlo celým povrchem těla. Jejich kožní pigmentové buňky totiž obsahují bílkovinu, která je velmi podobná látce v našich očích a která nám umožňuje vidět.

Text a foto Jaroslav Mareš

Ve své době patřil Teotihuacán k největším městům světa. Jeho historie byla delší než dějiny starého Říma. Známe z ní však jen pramálo. Kolem roku 800 zde náhle život ustal a obyvatelé tohoto zázračného města zmizeli, jako by se pod nimi země slehla.

Nezůstal po nich jediný záznam, který by odborníci na hieroglyfy mohli rozluštit. Tajemné město Teotihuacán leží asi čtyřicet kilometrů severovýchodně od Mexico City. Rozkládá se na ploše nejméně třiadvaceti čtverečních kilometrů v nadmořské výšce 2250 až 2850 metrů. Uvádí se, že vzniklo někdy na přelomu našeho letopočtu. Svého vrcholu dosáhlo zřejmě mezi lety 150 až 500, kdy tu žilo okolo dvě stě tisíc obyvatel, tedy zhruba tolik jako v Londýně za časů Shakespeara o tisíc let později. Přes všechno úsilí archeologů zůstává jeho značná část dosud skryta. Nevíme, jakou řečí jeho obyvatelé mluvili, odkud přišli ani kam zmizeli. Nevíme ani, jak se toto město správně jmenovalo. Jméno Teotihuacán dali těmto stavbám až Aztékové po svém příchodu do Mexika. V překladu to znamená „Sídlo bohů“. Již z toho je vidět, jakým dojmem na ně muselo zapůsobit.

KOSTLIVCI POD PYRAMIDOU

Když jsem v druhé polovině sedmdesátých let minulého století stál poprvé před pyramidou Quetzalcoatla, Opeřeného hada, považovanou za nejkrásnější, byť zdaleka ne největší stavbu tohoto města, střídavě mě probodávaly nepřátelské pohledy Quetzalcoatla a boha deště Tlaloca. Jejich otevřené tlamy s vyceněnými zuby nemohly nechat návštěvníka na pochybách, že je v těchto posvátných místech dávných obyvatel Teotihuacánu nezvaným vetřelcem. Od opeřené hlavy Quetzalcoatla se táhne šupinaté hadí tělo kolem několika velkých bílých mušlí a hlavy boha Tlaloca. Je zakončeno chřestidlem jako tělo chřestýše. Tento motiv se opakuje na stěnách pyramidy stále dokola, s neúnavnou pravidelností, nahoře, po stranách i dole. „Vědci jsou přesvědčeni, že zdejší pyramidy sloužily jako základny chrámů, postavených na jejich vrcholcích, a nikoli jako hrobky,“ sděloval nám tehdy průvodce, „ale mnoho lidí zastává názor, že tomu tak nebylo. Senzibilové, kteří navštívili toto místo, například tvrdí, že zrovna zde, pod pyramidou Opeřeného hada, musí ležet ne jeden, ale mnoho mrtvých. Je tu prý kolem cítit spoustu smrti a dávno prolité krve. A totéž tvrdí i o chrámu Jaguárů, zasvěceném bohu temnoty Tezcatlipocovi. Oběti zůstaly navždy vázány k těmto místům, střeží je a chrání. Je prý jen otázkou času, kdy je vědci objeví.“

NAPLNĚNÁ PŘEDPOVĚĎ

Nedávno jsem stál opět před pyramidou Opeřeného hada. Předpověď senzibilů se splnila. Archeolog Saburo Sugiyama, který zde provádí vykopávky již mnoho let, objevil v létě roku 1983 něco, nad čím se všem zatajil dech hrůzou. Napřed našel na podlaze podzemní místnosti pod Quetzalcoatlovou pyramidou v hloubce necelého půldruhého metru kostru sedícího muže starého asi třicet let. Ruce měl zkříženy za zády, kolem krku široký límec z více než dvou set mušlí. Jak ukázal další nález, visel odtud dolů v době jeho smrti náhrdelník z lidských čelistí vyřezaných ze dřeva se vsazenými zuby z mušliček. Kolem bylo množství kultovních předmětů, sošek, nožů, dýk a nejrůznějších náramků a přívěsků. Při dalším archeologickém průzkumu této hrobky nalezl Saburo Sugiyama dalších sedmnáct mužských koster. Všechny si byly podobné jako vejce vejci – ruce zkříženy za zády, zřejmě spoutány, náhrdelníky z čelistí zhotovených ze dřeva. Dva z pohřbených měli dokonce náhrdelníky z pravých lidských čelistí včetně zubů. Podle archeologa Sugiyamy byli tito muži pravděpodobně vojáci, neboť měli na bedrech diskovité desky z břidlice, kdysi zlatě zářící pyritem, což bylo obvyklou ozdobou oděvu válečníků. Ti dva s náhrdelníky z pravých čelistí byli pravděpodobně důstojníci. Společně s nimi byly pohřbeny i jejich zbraně. V hrobce bylo nalezeno celkem 169 hrotů oštěpů a kopí. Radiokarbonové testy ukázaly, že zdejší mrtví byli obětováni v letech 150–200 našeho letopočtu. Tedy v době rozkvětu Teotihuacánu, kdy stále stoupal vzhůru ke svým nejvyšším metám. Měli tito vojáci doprovázet na onen svět vladaře? Nebo byli obětováni při vybudování pyramidy Opeřeného hada a zasvěceni její ochraně před nevítanými vetřelci?

HRŮZNÉ NÁLEZY POKRAČUJÍ

To ale ještě nebyl hrůzyplným nálezům konec. Sugiyamův úspěch podnítil další vlnu horečného archeologického výzkumu pyramidy Opeřeného hada. A dali se slyšet i senzibilové, že je zde stále ještě mnoho neobjevených mrtvých. Po naplnění jejich první předpovědi je již tentokrát archeologové začali brát vážně. Postupně objevili hroby s dalšími obětovanými, jejichž počet výrazně převýšil původní nález. Nalezli celkem 133 koster v 21 oddělených hrobkách. Jak mužských, tak ženských. Kostry jsou v hrobkách uloženy v různých pozicích – sedící, ležící na zádech nebo na boku. Ty při okrajích jsou obráceny směrem ven, jako by měly střežit a chránit klid pohřebiště. Nejzajímavější však je, že hroby byly pod pyramidou rozmístěny podle určitého vzoru. Nacházely se na jejím obvodu, v rozích a ve středu. A ještě jedna věc je mimořádně zajímavá. Mrtví byli v hrobkách pohřbíváni v oddělených skupinách po čtyřech, osmi, devíti, osmnácti nebo dvaceti. To jsou základní čísla indiánského kalendáře a kosmologického pojetí světa. Vzpomeňme třeba na známý aztécký kalendář, který vlastně ani pravým kalendářem v našem pojetí není, ale je spíše vyjádřením kosmologického názoru. Další důkaz, že jeho původ byl zde, v tajemném Teotihuacánu. Vykopávky zatím neskončily. Archeologové objevují stále nové hrobky. Počet obětovaných osob odhadují asi na dvě stě.

HROBKA VLÁDCE

Zcela nedávno byl pod pyramidou Opeřeného hada učiněn další objev, jasně související s těmi předchozími. V jejím středu objevil Saburo Sugiyama ve značné hloubce další hrobku s dvaceti mužskými kostrami obklopenými záplavou obětin. Ty zahrnovaly předměty z jadeitu, břidlice, mušlí, dřeva a obsidiánu. Nacházely se tu sošky, zbraně, náhrdelníky a další ozdoby. Jednalo se o nejbohatší pohřebiště, jaké kdy bylo v Teotihuacánu nalezeno. Byl to však jen předpokoj před hlavním sálem. Poblíž badatelé narazili na tunel, který pravděpodobně prokopali dávní vylupovači hrobů. Vedl k obrovské masové hrobce, kdysi zřejmě s nepředstavitelně bohatým obsahem. Po lupičích tu však zůstalo jen několik kosterních pozůstatků a rozházené zlomky pohádkové kořisti. Zde byl zřejmě pohřben mocný vládce Teotihuacánu, na jehož počest byla Quetzalcoatlova pyramida vztyčena. I zdejší pyramidy tedy zřejmě podobně jako v Egyptě sloužily jako hrobky panovníků, ačkoliv se o tom dlouho pochybovalo. Počet lidských obětí spojených s takovým pohřbem však v Egyptě obdobu nemá. Poblíž byla nalezena i další úžasná hrobka s nesčetnými dary a obětinami. Byly zde kostry několika velkých ptáků, symbolů Quetzalcoatlových, a jaguárů, symbolů Tezcatlipocových, pohřbených zřejmě zaživa. Oba nejvyšší bozi měli být zesnulému vládci nablízku i na věčnosti. A co chrám Jaguára, o němž senzibilové tvrdí, že také pod ním leží mnoho mrtvých? Potvrdí se i zde jejich předpověď?

SVĚDECTVÍ ZE STÉLY

Rozšířit dosavadní znalosti o Teotihuacánu umožnila dokonalejší znalost mayského písma. V roce 2000 se několik stovek kilometrů od Teotihuacánu začal před badateli luštícími nápisy na pradávné stéle odvíjet téměř neuvěřitelný příběh, který ukázal, že tajemná říše na vysočině středního Mexika hrála v dějinách i kulturním rozvoji Střední Ameriky mnohem významnější roli, než dosud tušili. Jedním z nejvýznamnějších městských států klasického období říše Mayů byla Waka, ležící podobně jako nedaleký Tikal v dnešní Guatemale. V tomto vzkvétajícím městě se 8. ledna 378 našeho letopočtu zcela nečekaně objevil cizinec doprovázený vojenskou družinou. Prošli hustým tropickým lesem, který místní považovali za téměř neproniknutelný, a zvolili si k tomu období sucha, aby unikli mračnům komárů rojících se nad bažinami. Obyvatelé města byli ohromeni cizincovou sebejistotou a pánovitým vystupováním. Jeho družina nebyla zdaleka tak početná, aby mohla vzdorovat vojenské síle, kterou měl k dispozici vládce Waka Jaguár se sluneční tváří. To, co budilo respekt, bylo prohlášení, že cizinec, který se představil jménem Zrození ohně, je vyslancem Sovy metající oštěpy, vládce velmoci z vysočiny středního Mexika, kterou dnes známe pod jménem Teotihuacán. Vládce Waka se neodvážil vzdorovat. Věděl o všemocném impériu na západě, s nímž pravidelně obchodovali, a tak pouhé slovo jeho vyslance stačilo, aby se podřídil. Díky tomu proběhlo převzetí moci pokojně nekrvavou cestou. Waka se stala vazalem Teotihuacánu. Na stvrzení této skutečnosti byla postavena ohňová svatyně pro posvátný plamen cizinců, který přinesli ze své vlasti. Zrození ohně žádal, aby mu Jaguár se sluneční tváří poskytl k dalším akcím své bojovníky, což se také stalo. Další silné vojenské spojence získal Zrození ohně podobným způsobem v Peténu. Nyní byl již dostatečně silný na to, aby si mohl dovolit táhnout na nejsilnější město klasického mayského období, na Tikal.

SJEDNOTITEL MAYŮ

Tikal se však nehodlal vzdát a postavil se na odpor. K rozhodujícímu střetu došlo asi pětadvacet kilometrů od města a šiky obránců byly na hlavu poraženy. Je téměř neuvěřitelné, že 16. ledna 378 podle našeho kalendáře, pouhých osm dnů po příchodu do Waka, vstoupil Zrození ohně triumfálně do poraženého Tikalu. Toho dne byl též na rozkaz vítěze obětován předchozí vládce Tikalu Velká jaguáří tlapa. Zrození ohně ukázal svou druhou, krutou tvář. Byl to jasný signál ostatním mayským městům: Nepodrobíte-li se dobrovolně, soucit neočekávejte. Dal zničit všechny předchozí tikalské stély a poručil vytvářet nové, zaznamenávající jeho vítězství. Vojevůdce Zrození ohně uspěl i v tom, že se mu brzy podařilo Tikal pacifikovat a zklidnit. Již za rok po jeho dobytí zde uvedl na trůn nového krále. Byl to syn vládce Teotihuacánu. Krátce nato se stala vazaly mocné říše na západě i další mayská města. Lze říci, že teprve tehdy došlo ke sjednocení Mayů. Tato nadvláda však zdaleka neznamenala jejich úpadek. Naopak. Pod vlivem Teotihuacánu zde došlo k nebývalému kulturnímu rozvoji. Teprve pak se klasická Mayská říše stala takovou, jakou ji známe dnes. Teprve potom dosáhla svého vrcholu v umění, astronomii, matematice a počítání času. Možná, že si můžeme položit otázku: Čím by byli Mayové bez vlivu Teotihuacánu? A jak je možné, že se v Teotihuacánu dosud nenašel jediný psaný dokument, který by poodhalil některá z dalších tajemství této největší říše tehdejšího světa? Archeologové zdůrazňují, že ještě dlouho po smrti vojevůdce Zrození ohně se ho vládci nejmocnějšího mayského města Tikalu při svých výbojích dovolávali, stejně jako Teotihuacánu, odkud přišel. Krátce po tajemném zániku Teotihuacánu zanikla po roce 800 záhadně i klasická říše Mayů. Kdo byl teotihuacánský vládce Sova metající oštěpy? A kdo jeho tajemný vyslanec Zrození ohně? Můžeme se jen dohadovat. Víc nám o nich stély neprozradily. Zatím.

Lidské tělo si lze představit jako dokonalý stroj. Při svém provozu využívá stejné fyzikální zákonitosti a důmyslné vynálezy, které umožnily rozvoj lidské civilizace.

V ideálním případě funguje bez větších poruch mnoho desítek let a většinu závad dokáže za pochodu samo opravit. Naše tělo se skládá přibližně z padesáti tisíc miliard buněk, které tvoří všechny tkáně, orgány a celé orgánové soustavy. Vše přitom musí pracovat ve vzájemné shodě. Takový složitý komplex samozřejmě vyžaduje neuvěřitelně výkonný řídicí systém. A také ho má. V lidském mozku najdeme asi sto miliard nervových buněk. Vypadají jako roztodivní pavouci s množstvím výběžků, které se usilovně natahují k dalším neuronům. Jediná nervová buňka se může propojit až s několika tisíci sousedy. Vzniká tak nepředstavitelně složitá síť až sta trilionů možných spojení, ve kterých máme zakódované veškeré vzpomínky, dovednosti, zapamatované znalosti či zkušenosti a způsoby reakcí na různé podněty. Při své koordinační činnosti mozek vykonává desítky milionů jednotlivých operací současně a v jediné chvíli stíhá vyhodnocovat informace z okolního prostředí i vydávat povely jednotlivým částem těla, jak se s nastalou realitou vyrovnat. V hlavě nám tak pracuje snad nejdokonalejší počítač v celém známém vesmíru.

ŽIVÝ SUPERPOČÍTAČ

Stejně jako skutečný počítač má i mozek jednotlivé části, které vykonávají určité úkoly nutné pro zvládnutí celého těla. Rozdělení úloh přitom do značné míry kopíruje vývoj, kterým nervové centrum prošlo od dob našich dávných předků až do své dnešní podoby. Nejstarší části mozku, kterým říkáme souhrnně mozkový kmen, řídí většinu základních reflexů udržujících naše tělo při životě. Má to svou železnou logiku – primitivní ryby sice nepotřebovaly řešit kvadratické rovnice, ale jistě by se neobešly bez dýchání a fungujícího krevního oběhu. Později částem mozkového kmene přibyla i funkce jakési sběrnice, která přepojuje signály do vyšších oddílů mozku. Jedním z nich je mozeček, díky kterému můžeme například psát na počítačové klávesnici články do časopisů. Právě on totiž koordinuje naše pohyby a stará se o to, abychom neztratili rovnováhu. Provazochodcům umožňuje předvádět dech beroucí artistické kousky a zároveň stojí v pozadí toho, že nám občas cesta z restaurace trvá dvakrát déle než trasa opačným směrem. Poruchy přenosu signálů v systému vedou k nepřesnostem při jeho funkci – to je ve věku rychlých počítačových procesorů notoricky známá věc. Skutečným vrcholem evoluce je však náš koncový mozek. Je bezkonkurenčně největším oddílem celého mozku a ještě je zvrásněný mozkovými závity jako podivný mořský korál, aby jeho šedý povrch byl co největší. Právě tam jsou soustředěna těla nervových buněk a probíhá tu horečná duševní činnost. Zde vyhodnocujeme mnoho smyslových informací přicházejících od jednotlivých preceptorů, skladujeme vzpomínky a znalosti nebo skládáme slova do vět, které pak sdělujeme ostatním lidem. Asi největší fintou mozku je však to, že jeho jednotlivé části nikdy nepracují osamoceně. I při vyhodnocování jednodušších podnětů je vždy aktivních několik oblastí najednou. Souběžným a sladěným fungováním celého mozku také vzniká jeden z nejzáhadnějších jevů světa kolem nás – lidské vědomí a osobnost.

POTRUBÍ I KANALIZACE

Všechny buňky našeho těla potřebují ke svému životu živiny a kyslík. Největším konzumentem je přitom právě mozek. V dospělosti spotřebuje celou pětinu veškeré energie, kterou do sebe s jídlem i pitím dostaneme. U malých dětí tělu odčerpá dokonce až polovinu denního přídělu. S kyslíkem je to podobné – bez jeho přísunu odumírá řídící centrum do několika málo minut. Životodárné látky k jeho vytíženým buňkám proudí krčními tepnami, které se v hlavě rozdělují na cévy zásobující jednotlivé části živoucího počítače i jeho okolí. Odpadní látky pak odvádí soustava hlavových žil. Mozkové žíly i tepny jsou součástí přívodního a zároveň kanalizačního systému, náš krevní oběh, který by hravě strčil do kapsy veškeré stoky i vodovody kterékoli ze světových metropolí. Kdybychom poskládali všechny naše cévy do jedné přímky, obtočila by svou délkou přes sto tisíc kilometrů asi třikrát naši planetu nebo by dosáhla do čtvrtinové vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem. Nejmenší vlásečnice, které protkávají všechny orgány, jsou tak tenké, že se jimi krevní buňky sotva protlačí. V největších tepnách naopak panuje při srdečním stahu takový tlak, že by z nich při jejich protržení krev stříkala více než metr vysoko. V srdečnici proudí životodárná tekutina rychlostí asi 33 centimetrů za sekundu, v tenkých vlásečnicích se však rychlost proudění až stonásobně zpomalí. Tak má krev dostatek času předat buňkám potřebné živiny a vyzvednout si od nich odpadní látky. Stahováním či roztahování cév v různých částech těla navíc naše kanalizace sama určuje, kam poteče hlavní proud krve – při námaze do svalů, po obědě k vnitřním orgánům a v horku zase pod kůži, kde krev předává své teplo okolí.

ČERPADLO MILIARDÁŘ

Motorem pohybu krve celým rozvětveným řečištěm je neúnavné čerpadlo, které nám bije v hrudi. Anatomové minulých věků se domnívali, že je sídlem našich pocitů, lásky a udatnosti. Dnes víme, že je zdrojem neutuchající síly. Kdyby bylo naše srdce za svou oddanou dřinu pro tělo placené a dostávalo symbolickou jednu korunu za každý svůj stah, končilo by život jako obrovský boháč. Dvě a půl miliardy korun už je pro většinu z nás nezanedbatelný majetek. Za každou minutu své nikdy nepřerušované práce by vydělalo průměrně sedmdesát korun a za den by mu tak do pokladničky přibylo poctivých sto tisíc. Za jednu čtyřiadvacetihodinovou směnu takto srdce přečerpá téměř osm tisíc litrů krve a za jedinou minutu jím proteče tolik červené tekutiny, kolik jí máme v celém těle – tedy asi pět litrů. Kdyby ve zdech přehradní nádrže nad Třebenicemi pracovalo místo turbín vodní elektrárny tisíc lidských srdcí, přečerpala by za svůj život do koryta Vltavy celou Slapskou přehradu plnou krve. Srdce přitom funguje jako dvouokruhové čerpadlo, které žene současně okysličenou krev do těla a krev chudou na kyslík do plic. Ačkoli podléhá řízení centrální nervové soustavy, má i své vlastní ústředí starající se o plynulý chod celé pumpy. Dvě uzliny ležící přímo v srdeční tkáni propojené specializovanými vlákny vysílají do srdečního svalu elektrické výboje a nutí ho tím stahovat se postupně od síní ke komorám. Krev tak hladce a stále dokola proudí z čerpadla do srdečnice nebo plicních tepen.

DYNAMICKÁ VENTILACE

Stejně jako motor auta potřebuje i lidské tělo ke spalování živin kyslík ze vzduchu. Bez něho by mu rychle došla energie k udržování základních životních procesů a následovala by jistá smrt. K mikroskopickým spalovacím elektrárnám, které pracují téměř v každé z našich mnoha miliard buněk, ho přivádí neustálý proud krve v tepnách a vlásečnicích. Ke krvi se dostává komplikovaným labyrintem průdušek, průdušinek a sklípků našich plic. Oba tyto pružné měchy se bez přestání smršťují a roztahují pod našimi žebry, aby za minutu klidného sezení na lavičce přečerpaly až devět litrů vzduchu. Když však z lavičky vyskočíme a začneme sprintem stíhat ujíždějící autobus, může se výměna vzduchu v plicích zvýšit i patnáctinásobně. Za jedinou minutu pak nasajeme do plic tolik bezbarvého plynu, že by pohodlně vyplnil tři sudy o objemu sta piv. Všechen vzduch po průchodu mnohokrát větveným průduškovým stromem nakonec skončí v plicních sklípcích, kde předá tělu svůj náklad kyslíku a převezme porci odpadního oxidu uhličitého. Aby mohly plyny stěnou plicních sklípků procházet, je silná pouhý jeden mikrometr a hustě obalená krevními vlásečnicemi. V plicích jediného člověka se nachází více než 300 milionů těchto vstřebávacích komůrek – tedy více, než kolik obyvatel žije ve třetí nejlidnatější zemi světa, Spojených státech. Dohromady přitom pokrývají povrch, který by postačil k postavení solidního bytu pro čtyřčlennou rodinu.

TLAKOVÝ PÍST

Samy o sobě by však plíce nenasály ani jediný půllitr vzduchu. O jejich pravidelný chod se stará pevná podtlaková pumpa – náš hrudník. Jeho fungování si můžeme tak trochu představit jako nasávání vody do injekční stříkačky. Když vytáhneme její píst vzhůru, vytvoříme uvnitř podtlak a voda sama proudí otvorem dovnitř. Když naopak na píst zatlačíme, stříká voda ze stříkačky ven. Hrudník místo plastového pístu používá bránici a mezižeberní svaly. Při nádechu bránice klesá směrem do břicha a svaly mezi žebry roztahují hrudní koš. Tím se zvětšuje podtlak uvnitř hrudní dutiny jako při zdvihání pístu stříkačky, plíce se rozpínají spolu s ní a dovnitř proudí vzduch. Při výdechu se zpravidla tělo nemusí snažit vůbec. Jen povolí svaly, hrudník se samovolně smrští a vytlačí vzduch z plic ven. Při velké námaze, kdy potřebujeme rychle přivádět kyslík ke svalům, však můžeme na svůj hrudní „píst“ aktivně zatlačit i opačným směrem. Pomáhají nám s tím svaly břišního lisu, které se normálně starají například o to, abychom se po vydatném jídle k naší velké úlevě a spokojenosti na toaletě řádně vyprázdnili.

PROČ MUSÍME DO ŠROTU?

Stroje, které se dokážou samovolně obnovovat a množit, jsou oblíbeným námětem vědeckofantastické literatury. V kultovním díle Vesmírná odysea Arthura C. Clarka například pozemšťany těmito vlastnostmi ohromil záhadný černý monolit neznámého původu. Lidské tělo však přesně takovým výtvorem z říše fantazie ve skutečnosti je. Až na některé výjimky se po celý život pilně obnovují veškeré naše buňky a ty starší či poškozené zase zanikají. Celých pět či šest litrů krve v těle se nám vymění třikrát za rok a sliznice střeva se dokonce kompletně obnoví jednou za tři dny. Výsledkem horečné stavební i opravářské činnosti těla je fakt, že je většina z jeho částí ve skutečnosti mnohem mladší než my sami – jednotlivé tkáně bývají zřídka starší deseti let. Proč tedy nakonec zestárneme a naše tělo přestane fungovat? Neměli bychom žít věčně a užívat si toho, že se náš úžasný organický stroj sám od sebe donekonečna omlazuje? Příčin stárnutí může být hned několik. Při rozdělení každé buňky se musí nejdříve zkopírovat veškerá její genetická informace obsahující instrukce pro fungování buňky nové. A právě tohle může být Achillovou patou celého vynálezu. Stejně jako při neustálém kopírování jedné fotografie vždy z kopie předchozí se při mnohokrát opakovaném buněčném dělení zákonitě množí chyby v genetických instrukcích. Ačkoli má tělo v rukávu složité procesy, které takové překlepy vychytávají, nikdy není možné opravit úplně všechno. Za mnoho desítek let života může být předpis pro fungování těla jednoduše tak děravý, že už nemůže sloužit dál. Svůj díl k tomu jistě přidávají i škodlivé látky, které náš organismus i jeho geny každodenně bombardují zvenčí.

TOVÁRNA NENÍ POTŘEBA

Lidské tělo však dokáže víc než jen obnovovat své poškozené součástky. Čas od času předvede zázrak ještě mnohem větší. Vytvoří téměř dokonalou kopii sebe sama – nový organický stroj kombinující vlastnosti obou rodičů, kteří při jeho tvorbě přispěli svou dávkou genů. Evoluční biologové nacházejí i v tom jeden z důvodů, proč stárneme. Každý narozený jedinec představuje zbrusu novou kolekci vlastností, které se vyplatí otestovat přirozeným výběrem. To ale znamená, že mu musí naše staré, okoukané a otlučené tělesné schránky uvolnit místo k životu. Zplození potomka dává tělům rodičů příležitost vyzkoušet další ze svých mnoha patentů. Mužský penis funguje na stejném principu jako dětský skákací hrad, do kterého kompresor žene vzduch pod vysokým tlakem. Během erekce v něm stoupne tlak krve až na desetinásobek normálního stavu, takže může zůstat ztopořený i bez kostěné opory. Ve spolupráci s ženskými pohlavními orgány pak vytvoří dokonale promazané soustrojí. Na konci jeho společného fungování vypustí do ženina těla asi tak půl miliardy spermií. Podle vlastní výkonnosti si tedy může každý muž spočítat, kolik balíčků se svými geny vypustí do světa za jediný měsíc. Těhotenství samotné je jedním z největších výkonů lidského těla. Při něm se ženina děloha zvětší dvacetkrát a její krevní oběh se zrychlí o třetinu. Během vývoje se o spojení plodu s tělem matky stará snad nejdokonalejší obousměrný filtr – placenta s pupečníkem. Zprostředkovává přechod živin z krve matky do plodu a odpadních látek zase ven, aniž by se obě tekutiny smíchávaly. Nejen díky tomu dokáže na cestě ke vznikajícímu životu zadržet i původce některých infekčních chorob. Ochranná funkce placenty však končí ve chvíli porodu, kdy musí nový stroj s lidskou duší začít fungovat sám za sebe.