„Severní pól je hlavně o palici. Můžete mít dostatek peněz, výbornou fyzičku, ale jak nemáte v hlavě srovnané kam a proč jdete, tak se brzy vracíte zpět na základnu. V tom lepším případě,“ říká cestovatel Petr Horký.

Ví, o čem mluví – loni s polárníkem Miroslavem Jakešem absolvovali zatím nejdelší českou expedici k severnímu pólu. Doba velkých polárníků Nansena, Amundsena či Herberta je již nenávratně pryč. K severní točně míří každý rok na dvě stovky lidí, mezi nimi turisté, které dopraví helikoptéra přímo na pól, kde si bouchnou šampaňské, vyfotí si displej GPS s magickými číslicemi 90°00’00’, a když je jim frišno, letí zpět. Další se nechají vysadit v takové vzdálenosti od pólu, na kterou se cítí. Každý rok se však najde také několik opravdových nadšenců, kteří si chtějí sáhnout až na dno. Dobýt pól. Obecně se dnes za dobytí severního pólu považuje překonat poslední stupeň severní šířky (last degree) vlastními silami, tedy bez pomoci psů nebo třeba motorového skútru. Celkem to dělá sto dvanáct kilometrů. Petr Horký a Miroslav Jakeš si však stanovili ještě náročnější úkol. „Výzvou pro nás byla slavná expedice Reinholda Messnera, který na cestě k pólu překonal dva stupně severní šířky, tedy přes dvě stě kilometrů,“ vysvětluje Petr Horký. Následovaly dva roky příprav, jednání, shánění financí. Morální podpory se cestovatelům dostalo i od předních českých cimrmanologů. Polárníci jim na oplátku slíbili, že pokud najdou ztracený kompas výpravy Čecha Karla Němce, vrátí ho dědicům.

V HLAVNÍ ROLI BULDOZER

Cesta, na jejímž konci byl kdesi daleko na severu nejistý pól, začala čekáním. Na Špicberkách. Je to nádherný kout Země, který by sám o sobě stál za důkladné probádání. Téměř panenská krajina pod březnovým sluncem, venku minus třicet, prostě nádhera. Expedice ale nabírala zpoždění. Na vině byl stávkující buldozer na ruské polární stanici Barneo. Ta se buduje každý rok v březnu kolem devětaosmdesáté rovnoběžky na driftujícím ledu, ale bez buldozeru to zkrátka nejde. Pouze buldozerem lze led upravit do jakžtakž rovné podoby, aby tam dokázalo přistát letadlo s vybavením stanice i s polárníky. Pravda, v roce 1925 po kolizi svých létajících člunů Dornier Wal dokázali polárník Amundsen a dalších pět mužů sami upravit ledovou plochu tak, že z ní mohli vzlétnout. Ovšem tehdy usilovně kopali a přehazovali led tři týdny, aby se zachránili. To si však polárníci na Barneu nemohli dovolit, protože expediční sezona v Arktidě trvá pouze do dubna. Pak už ledy tají. Naštěstí se nakonec buldozer uráčil a přistávací plochu upravil, a tak oba čeští cestovatelé přistáli 1. dubna v rozestavěném Barneu. V tu chvíli se Petr Horký a Miroslav Jakeš ocitli nějakých sedmdesát kilometrů od severního pólu. Za pár hodin je už ale helikoptéra odnášela na místo, kde to všechno teprve začne. Dvě stě kilometrů od severní točny. Teď už jsou odkázáni jen sami na sebe. Na své vybavení, schopnosti a hlavně psychiku.

DRIFTUJÍCÍ PEPE

Na led s nimi z helikoptéry vystoupil také první Latinoameričan, který zdolal korunu planety – šest nejvyšších vrcholů všech kontinentů, ekvádorský horolezec Pepe Jijón. S českou výpravou se seznámil už na Špicberkách, jako správný samorost však Petra s Mirkem ujistil, že na pól pošlape sólo, a že si s ním tedy nemusejí lámat hlavu. „Vyrazili jsme společně,“ vzpomíná Petr Horký. „Pepe měl ale bídné zkušenosti s pochodem na lyžích a ještě horší s tempem, které jsme nasadili. Držel se sice nějakých tři sta metrů za námi, ale když jsme zastavili a on k nám došel, tak jsme viděli, že má dost!“ V tu chvíli si mohli výbrat ze dvou možností – buď Pepeho nechají napospas osudu, chtěl jít přece sólo, nebo se o něj postarají. „Říkali jsme mu, ať se zapře, že na to má, není to přeci žádný elév, a on se vážně snažil. Bylo ale jasné, že trpí jako kůň. Vzali jsme deset kilo jeho bagáže a doufali, že se nezhroutí.“ První dny Arktida ukazovala tu nejdrsnější možnou tvář. Drift byl šílený. Led se posouval směrem na jih rychlostí čtyřiadvaceti kilometrů za den. To znamená, že když ujdete za celý den dvacet čtyři kilometrů, tak se ráno probudíte na místě, ze kterého jste včera vyšli. K tomu udeřily těžko představitelné mrazy. „Nebrali jsme si teploměr, ale ve vodce mi zmrzly velké kusy ledu. Vodka se mění na viskózní želé někde v minus pětatřiceti, led se v ní tvoří při minus pětačtyřiceti. A to byla v saních. K tomu fičelo proti nám a padal sníh. To podle tabulek US Army sníží teplotu třeba ještě o deset stupňů. Nic mi ale neumrzlo, mám všechno,“ vzpomíná teď už se smíchem Petr Horký. A Míra Jakeš dodává, že podobné podmínky ještě na cestě k pólu nezažil.

ŽIVOUCÍ ARKTIDA

V takových okamžicích se naplno projeví psychická připravenost. Štreka se zdá být nekonečná a každé zastavení hrozí promrznutím. Jde se v lehčím pochodovém oděvu, aby se člověk nepotil. Po deseti sekundách, kdy vysoukáte ruku z rukavic, abyste udělali pár záběrů, vám omrzají konečky prstů. Oči máte ale navrch hlavy. Neskutečně proměnlivá Arktida přímo před vámi tvoří krajinu. Ledy se o sebe třou a za úžasného kvílení a burácení před vás kupí kouzelné, ale těžko překonatelné hromady ledu − torosy. Není zrovna bezpečné chodit do jejich blízkosti, protože kde jsou torosy, tam je led nejaktivnější a neopatrného či pomalého polárníka může každou chvilku uvěznit. Někdy ale není jiná možnost než ledové hromady zdolat. A to není se šedesátikilovou zátěží a saněmi nic jednoduchého. V tu chvíli oceníte jednoduchou genialitu starého severského triku – tuleních pásů na lyžích. I ty nové, syntetické, poslouží jako pravá tulení kůže. Při pohybu do kopce lyže nepodkluzují, při pohybu z kopce jedou. Jak Míra Jakeš, tak Petr Horký byli na toto všechno připraveni. Ekvádorec ale s takovými podmínkami nepočítal a šlapal z posledního. „Vždy večer ve stanu sice trochu pookřál a chodil si k nám popovídat, ale s dalšími kilometry se situace zhoršovala. A nám se pól vzdaloval,“ říká Petr Horký. Řešením byla helikoptéra, která by Pepeho vyzvedla. Ovšem ostřílený Viktor Bojarskij ze společnosti Vicaar, která jako jediná lety zajišťuje, byl nekompromisní. Pepeho podpořil, ale vrtulník nepošle, dokud nepůjde o život. Chtěl jsi na pól? Tak jdi!

SMÍŘENÍ

Říká se, že při dobývání žádného koutu planety nezemřelo tolik lidí jako při cestách na severní pól. Lidé tu umrzali, padali k zemi vysílením a hladem, podléhali sněžné slepotě, bílému šílenství a ledním medvědům. Propadali se do vody nebo navždy zmizeli na utrženém ledu. Ví se i o několika případech kanibalismu. A to všechno proto, že Arktida není kontinent jako její jižní kolegyně. Jsou to stále se pohybující obrovské masy ledu, který je ale místy velmi slabý. Každý večer usínáte s vědomím, že se v noci pod stanem může rozevřít led, jako se to stalo bratrům Messnerovým. Každý den se pak probouzíte do jiné krajiny. Kde byla včera bílá rovná pláň, je dnes nepřekročitelná řeka, a naopak. Velikost té krajiny je všudypřítomná. „Pravidelný pohyb, pravidelný dech, námaha a relativně monotóní krajina – to všechno se v podstatě podobá meditaci. A pokud jdete v pohodě a nemusíte řešit nějaký fatální problém, myšlenky se začnou toulat kdesi v krajině vlastní duše,“ vyznává se Petr Horký, „Najednou jako bych začal odpouštět všem, kteří mi někdy v životě ublížili. A kdesi hluboko v sobě jsem ucítil velebný mír. Až mi z očí vyhrkly slzy a začaly přimrzat na tvářích.“ Petr tak možná dosáhl cíle své cesty dávno před pólem. Ovšem pohled na plahočícího se Pepeho přivedl oba české polárníky rychle zpět do reality. Před nimi se navíc otevřela mohutná průrva mezi ledy. Dál už to nešlo. Co dělat, když se před vámi v Arktidě zničehonic objeví řeka? Jsou dvě možnosti. Buďto vyrazit podél toku a hledat místo, kde je dostatečně silný led, nebo na místě přenocovat a doufat, že řeka do rána zamrzne, nebo že vás drift pootočí na sever tak, že se jí vyhnete. S tím rizikem, že do rána může být z řeky moře. „Mírovi Jakešovi jsem naprosto důvěřoval. Bezpečně poznal, kdy se dá přes led projít a kdy už je příliš tenký. Vydali bychom se podél řeky, ale s Pepem to už nebylo možné. Byl na konci,“ říká Petr Horký. Postavili stan a opět zavolali Bojarskému, který tentokrát helikoptéru už přislíbil. Peklo pro Pepeho skončilo.

KONEČNĚ PÓL

Když přiletěla helikoptéra, nasedli do ní všichni tři. České polárníky vysadila daleko za řekou, kde byl led opět pevný, Pepeho pak odnesla až na severní točnu, aby si ji zaslouženě užil. Našlapáno měl stovku kilometrů v těch nejdrsnějších podmínkách. České výpravě se však sen o zdolání Messnerových dvou set kilometrů rozplynul. Čekání na Špicberkách a potíže s Pepem je natolik zdrželo, že by v plánovaném termínu dojít nestihli. Přestože je ale helikoptéra poponesla o příjemný kus cesty, zbývalo před českými polárníky ještě několik desítek kilometrů. Arktida se však tentokrát rozhodla nastavit svou vlídnější tvář. Cesta v rázném pochodovém rytmu ubíhá rychle a až na nějaký toros či úzké říčky nemusejí polárníci překonávat žádné překážky. Poslední úsek cesty byl pak rovný jako kulečníkový stůl. „Chodili jsme tou bílou planinou, v ruce GPS, a hledali jsme ten téměř mystický bod, kde zemská osa protíná Zeměkouli. A pak nám do toho zavrčela helikoptéra,“ vypráví Petr Horký. Turisté. Z helikoptéry se vyhrnulo jedenáct Italů, fotili se, připíjeli šampaňským a zpívali. „Pak se nás zeptali, jak dlouho jsme k pólu šli my. Když jsme jim řekli, že dva týdny a že jsme ušli přes sto padesát kilometrů, začali se fotit i s námi. Připadal jsem si jako cvičený lední medvěd,“ vypráví Petr Horký. Kdo by si ale nechal zkazit chuť z takového okamžiku několika všetečnými Italy? Čeští polárníci si naplno vychutnávali nádherný pocit malého velkého vítězství. Žádný Čech před nimi nevykonal takový pochod k pólu, sto padesát kilometrů vlastními silami. Možná Karel Němec. Na jeho poctu do sněhu zakopali DVD Dobytí severního pólu a podívali se po kompasu slavného polárníka. Na pólu pak strávili několik dní a natočili o nejsevernějším bodě Země dokumentární film. To se ovšem kvůli driftu neobešlo bez neustálého hledání toho správného místa. „Jasně, pól je o ukojení ega, to nezapírám. Pro mne ale bylo hlavní motivací něco jiného. Chtěl jsem natočit film na téma proměny času, proměny Arktidy. Objevuje se totiž stále více hlasů, že se Arktida rozpustí. Má tedy smysl budovat archiv, díky kterému budeme vědět, jak Arktida vůbec vypadala,“ říká Petr Horký. Vědecké studie z posledního roku mu dávají za pravdu. Arktida se otepluje dvakrát rychleji než ostatní části planety a do konce století může být v létě bez ledu.

Text Jiří Marek

Východokambodžské provincie Ratanakiri a Mondulkiri jsou domovem domorodé menšiny Čunčietů (Chunchiet). Pod označením Čunčietové se skrývá etnicky různorodá skupina mnoha kmenů hovořících jazyky zcela odlišnými od khmerštiny.

Vybaveni špatnou mapou a GPSkou, zamířili jsme za Čunčiety do horské oblasti méně známé provincie Mondulkiri. První Čunčiety potkáváme ve vesnicích v okolí známých vodopádů Bu Sra. Zdejší obyvatelé ale zcela přejali životní způsob většinových Khmerů. Liší se pouze náboženským vyznáním – na rozdíl od buddhistických Khmerů se většina z nich hlásí ke křesťanství. Ve vesnici Pu Kés se pouštíme do řeči s mladíkem, který pracuje pro Mezinárodní obchodní komoru (ICC) v oblasti rozvoje a vzdělávání minorit. Sám patří k jednomu z čunčietských kmenů. Pokud prý chceme poznat domorodce, kteří si alespoň částečně zachovali své zvyky a původní způsob obživy, musíme dál do džungle. Tam, na území v těsné blízkosti vietnamské hranice, narazíme při troše štěstí na některou z vesniček. Dozvídáme se i další informace o životě Čunčietů. Domorodci mohou volně užívat zalesněné území, na půdě pěstovat rýži, banány, papáju či mango, nesmějí ale vykácet stromy. To mohou jen v případě, že půdu koupí. V praxi to vypadá tak, že velké části džungle skupují bohatí lidé z Phnompenhu a domorodci se nechávají od těžařských firem najímat na kácení stromů. Dalšího dne ráno vyrážíme do džungle. Cesta se postupně mění ve vlhkou pěšinu obklopenou neprodyšným porostem. Po několika hodinách chůze odpočíváme, odtrháváme si z nohou přisáté pijavice a ve stínu džungle na okamžik zahlédnu oči velké cibetky. Jindrova GPSka už poněkolikáté signalizuje blízkost vesnice, data v přístroji jsou ale evidentně chybná či zoufale nepřesná. Uprostřed pěšiny najednou narážíme na červenou ceduli s lebkou a hnáty a dvoujazyčným khmersko- anglickým nápisem. Dál jsou miny. Vracíme se tedy asi hodinu zpátečním směrem a na rozcestí volíme novou pěšinu. Nakonec po celodenním pochodu přespáváme ve stanu uprostřed džungle. Dalšího dne vyrážíme brzy ráno znovu na cestu. Po několika hodinách objevujeme pod svahem u potoka lidské obydlí, ve kterém žijí staří manželé se dvěma dospělými syny. Muži mají nedaleko pod stromy zařízenou primitivní kovárnu a živí se výrobou tradičních mačet. Doplňujeme u nich Čunčietů. Domorodci mohou volně užívat zalesněné území, na půdě pěstovat rýži, banány, papáju či mango, nesmějí ale vykácet stromy. To mohou jen v případě, že půdu koupí. V praxi to vypadá tak, že velké části džungle skupují bohatí lidé z Phnompenhu a domorodci se nechávají od těžařských firem najímat na kácení stromů. Dalšího dne ráno vyrážíme do džungle. Cesta se postupně mění ve vlhkou pěšinu obklopenou neprodyšným porostem. Po několika hodinách chůze odpočíváme, odtrháváme si z nohou přisáté pijavice a ve stínu džungle na okamžik zahlédnu oči velké cibetky. Jindrova GPSka už poněkolikáté signalizuje blízkost vesnice, data v přístroji jsou ale evidentně chybná či zoufale nepřesná. Uprostřed pěšiny najednou narážíme na červenou ceduli s lebkou a hnáty a dvoujazyčným khmersko- anglickým nápisem. Dál jsou miny. Vracíme se tedy asi hodinu zpátečním směrem a na rozcestí volíme novou pěšinu. Nakonec po celodenním pochodu přespáváme ve stanu uprostřed džungle. Dalšího dne vyrážíme brzy ráno znovu na cestu. Po několika hodinách objevujeme pod svahem u potoka lidské obydlí, ve kterém žijí staří manželé se dvěma dospělými syny. Muži mají nedaleko pod stromy zařízenou primitivní kovárnu a živí se výrobou tradičních mačet. Doplňujeme u nich zásobu vody a pokračujeme dál džunglí. Po chvíli se nám nenadále otevírá pohled na střechy chýší – jsme u cíle. Ve vesnici se nás po chvíli ujímá Samon – třicátník ovládající několik anglických slov. Zve nás do chýše a představuje nám manželku Praub, děti ušmudlané od mlsání cukrové třtiny a dědečka. Ten živě gestikuluje a snaží se nám vysvětlit, že bojoval pět let proti Američanům. Jíme s rodinou kusy manioku pečeného na ohništi uprostřed chýše a snažíme se domluvit se Samonem. Vesnici tvoří rodiny pěti sourozenců, tří sester a dvou bratrů. Patří k čunčietskému kmenu Bunongů. Bunongové jsou křesťanského vyznání, je jich dohromady jen několik tisíc, ale přesto mají vlastní psaný jazyk. Vděčí za něj misionářům, kteří zde působili někdy na přelomu 19. a 20. století. Po chvíli váhání mi Samon přináší ukázat omšelou knihu. Listuji stránkami s notovými zápisy a slovy psanými latinkou. Držím v ruce kancionál v bunongštině. Vesnici stačí uživit malá políčka s rýží a zeleninou, část jídla poskytne okolní džungle. Domorodci ale musejí vydělat peníze – na oblečení nebo na zaplacení školy pro děti. Samon s Praub jich mají pět a dvě nejstarší chodí do internátní školy ve vesnici Dak Dam vzdálené asi 20 kilometrů. Kromě občasných přebytků jídla se vesničanům někdy podaří prodat bavlněný šátek utkaný místními ženami. Praub je nemocná, ukazuje nám záda posetá boláky. Příčinou nemoci jsou mikroorganismy z místní vody. Pokud se žena nebude léčit, zničí jí nemoc do několika let játra. Na léky už ale peníze nezbývají. Rodina žijící v sousedství má o něco vyšší životní standard díky tomu, že muž získal zaměstnání jako policista a každé ráno odjíždí za prací na starém mopedu. Na noc si stavíme stan vedle Samonovy chýše. Ze sousedství se ozývá zpěv. Praub s malými dětmi zpívá před spaním ve svém jazyku křesťanské písně na staré francouzské nápěvy. Potom vesnice utichá.

Text a foto Aleš Horáček

Když se setmí, lucerny ozáří mohutné hradby starého opevnění, výletní lodě odvezou mraky turistů a kamenná dlažba osiří, objeví se Dubrovník. Už ne ten, kde dav klopýtá za průvodcem a okupuje kdejakou památku.

Tenhle Dubrovník vám rozbuší srdce jako uličky Foglarových Stínadel. Příběh o založení Dubrovníku se většinou vypráví tak, že počátkem sedmého století se na skalnatém ostrůvku Lave (Lause) usadili uprchlíci z nedalekého antického města Epidauru (dnes Cavtat) zničeného avarsko-slovanskými barbary, a založili tu osadu Ragusium. Problém je v tom, že archeologové již nějakou dobu odkrývají v podzemí dubrovnické katedrály zdi monumentální, třicet metrů dlouhé byzantské baziliky s mimořádně cennými freskami. Její vznik datují do doby nejméně sto let před příchodem těchto uprchlíků. Historie Dubrovníku je tak podle všeho mnohem košatější.

VYKOUPENÁ SVOBODA

O jakém ostrůvku je řeč? musí napadnout každého, kdo dnes Dubrovník navštíví. Pokud stojí na promenádní třídě Stradun, může si to snadno představit. Právě v místech této výstavní ulice dlážděné bílým mramorem byl původně mořský průliv. Odděloval ostrov s románským sídlištěm od pobřeží, na kterém později vznikla slovanská osada Dubrava, pojmenovaná podle okolních dubových lesů. Ve 12. století obyvatelé úžinu zasypali a osady spojili. Lepší místo aby v té době člověk pohledal. Jako nejjižnější jadranský přístav při plavbách ze severozápadního Jadranu na jihovýchod se Dubrovník stal vyhledávanou křižovatkou obchodních cest. Jeho obyvatelé dokázali chytře využívat změn na politické mapě světa a zajistit si náklonnost nejsilnější mocnosti. Formální nadvládu Byzantské říše vystřídala v roce 1205 svrchovanost Benátské republiky, v roce 1358 ochrana Uher a v roce 1669 spolupráce s Osmanskou říší. Nebylo to zadarmo. Například Turkům Dubrovničané platili ročně částku okolo patnácti tisíc zlatých dukátů. Kdyby však Dubrovník po staletí dobové výpalné neplatil, těžko by se stal bohatým městským státem s obrovskou lodní flotilou a vlastní samosprávou – Republikou Ragusa.

PATRICIJSKÁ REPUBLIKA

Od 15. století tu získali rozhodující moc šlechtici, jinak byl ale Dubrovník na svou dobu poměrně demokratický. Například kníže byl volen jen na jeden měsíc. Na čas, kdy úřad vykonával, se musel odloučit od rodiny a žít v Knížecím paláci, aby jej nikdo nemohl rušit a ovlivňovat. Kolorit politického života v tehdejším Dubrovníku dokresluje i příběh, který se váže k nenápadnému památníku umístěnému právě v atriu Knížecího paláce. Připomíná dubrovnického občana Miha Pracata. Ten se z chudého chlapce vypracoval na majitele lodní flotily a ve službách španělských králů dosáhl i diplomatického postavení v Holandsku a Mexiku. Republice Ragusa pak v roce 1607 odkázal obrovské jmění 200 000 španělských dublonů. Tím ovšem dubrovnické senátory postavil do prekérní situace. Tak pohádkový dar státu nikdy nikdo neposkytl, a tak by se slušelo dárci z vděčnosti postavit památník. Na druhou stranu Miho Pracat nebyl šlechtic, a jak by to vypadalo, kdyby ve státě řízeném šlechtici s dlouhými rodokmeny stál pomník plebejce? Po mnoha průtazích nakonec senát vyřešil problém šalamounsky – památník štědrému dárci postavil, ale umístil jej do areálu tehdejších úřadů, aby nebyl lidem na očích.

O KROK PŘED OSTATNÍMI

Náměstíčku za branou Pile dominuje podivná kopule. Je to fontána z roku 1438. Na první pohled nic výjimečného, jenže ve zdejší horké kamenité oblasti se v té době přetékající fontána rovnala malému zázraku. A v Dubrovníku nebyla jediná. Město mělo již tehdy celý vodovodní systém, do kterého přivádělo vodu ze studny vzdálené dvanáct kilometrů. Podobně dodnes před branou Ploče stojí budovy městské karantény, kde námořníci trávili povinnou čtyřicetidenní izolaci, aby do města nezavlekli choroby. V Dubrovníku byla již ve 14. století zavedena bezplatná zdravotní péče, zajištěn odvoz odpadků a fungoval tu dokonce baby-box v podobě okénka s otáčecím kolem, na kterém bylo možné anonymně předat dítě nalezinci. V roce 1317 tu také vznikla třetí nejstarší lékárna v Evropě. Navzdory bohaté historii města je dnes většina domů v Dubrovníku barokních. Románské, gotické a renesanční paláce a kostely totiž, až na výjimky, vzaly za své při ničivém zemětřesení v roce 1667. Zahynulo při něm pět tisíc lidí. Význam dubrovnického přístavu v té době navíc klesl, protože teritorium Středozemního moře již bylo pro obchodníky malé a mořeplavba se soustředila na Atlantik. I když se město po zemětřesení podařilo obnovit, již nikdy nedosáhlo své bývalé slávy, a v roce 1808 Napoleon skomírající existenci Dubrovnické republiky definitivně ukončil.

PROKLETÍ VÝLETNÍCH LODÍ

Dnes jsou bolestí Dubrovníku výletní lodě. Na první pohled je to báječný byznys. Obrovské plně vybavené kolosy brázdí Středozemní moře a vozí movité turisty od jednoho atraktivního místa ke druhému. Evropská komise spočítala, že každý účastník plavby při jednom krátkém přistání utratí na pevnině 50 až 60 eur. Skutečnost je ale taková, že největší příjem z tohoto byznysu mají města, odkud lodě vyplouvají, například odvěký konkurent Dubrovníku – Benátky. Dubrovník pro takové podnikání nemá podmínky. Chybí mu jak kapacita přístavu na předměstí Gruž, tak letecké spojení se světem. A tak převládají zápory. Lodě každý den vychrlí tisíce pasažérů, kteří město zaplaví tak, že jejich pohyb musí řídit policie. Vstup do hradeb je ucpaný, na prohlídku se stojí stametrové fronty. A zisk pro Dubrovník? Převážně jen ze vstupného – ubytování a stravu mají pasažéři zajištěné při plavbě k další atrakci. Pak se ani nelze divit, že město ke smůle ostatních návštěvníků zvedlo před třemi lety vstupné na hradby na padesát kun.

ŽIVOT MEZI HRADBAMI

Na starém Dubrovníku je úžasné, že to není pouhá mrtvá památková zóna. Pokud si chcete odpočinout od mumraje hlavních prohlídkových okruhů, stačí zajít do některé z úzkých bočních uliček. Většinou vás dovede někam, kde je skutečný život. Kluci kopou míčem o zeď staletého chrámu, mezi muškáty se vyhřívá kočka, na tržnici místní nakupují zeleninu a pršut. Otázka je, jestli to takto vydrží. O Dubrovníku se sice píše jako o městě s více než čtyřiceti tisíci obyvateli, naprostá většina jich ale bydlí v nových čtvrtích mimo hradby. „Před válkou na začátku devadesátých let žilo ve starém městě nastálo asi pět tisíc lidí, dnes to odhaduji tak na tisícovku,“ říká Petra Žeravica, Češka, která ve starém Dubrovníku našla svůj domov. Pokušení je příliš velké. Metr čtvereční obytné plochy ve starém Dubrovníku se už dnes dá prodat cizincům za 4000 eur. A upřímně řečeno, pokud nejde o pár dnů dovolené, život tu není žádná selanka. Auto musíte nechat daleko za hradbami, cokoliv přivézt je problém, všude mraky turistů a podle toho vypadají i ceny. Kdyby tedy šlo jen o čistě racionální úvahu, musel by se odsud každý dávno odstěhovat. Dubrovník má v sobě ale naštěstí zvláštní kouzlo. Je tak silné, že dokáže všechny racionální argumenty rozcupovat. Obzvlášť, když se setmí… Text a foto Aleš Horáček Když se setmí, lucerny ozáří mohutné hradby starého opevnění, výletní lodě odvezou mraky turistů a kamenná dlažba osiří, objeví se Dubrovník. Už ne ten, kde dav klopýtá za průvodcem a okupuje kdejakou památku. Tenhle Dubrovník vám rozbuší srdce jako uličky Foglarových Stínadel. Příběh o založení Dubrovníku se většinou vypráví tak, že počátkem sedmého století se na skalnatém ostrůvku Lave (Lause) usadili uprchlíci z nedalekého antického města Epidauru (dnes Cavtat) zničeného avarsko-slovanskými barbary, a založili tu osadu Ragusium. Problém je v tom, že archeologové již nějakou dobu odkrývají v podzemí dubrovnické katedrály zdi monumentální, třicet metrů dlouhé byzantské baziliky s mimořádně cennými freskami. Její vznik datují do doby nejméně sto let před příchodem těchto uprchlíků. Historie Dubrovníku je tak podle všeho mnohem košatější. VYKOUPENÁ SVOBODA O jakém ostrůvku je řeč? musí napadnout každého, kdo dnes Dubrovník navštíví. Pokud stojí na promenádní třídě Stradun, může si to snadno představit. Právě v místech této výstavní ulice dlážděné bílým mramorem byl původně mořský průliv. Odděloval ostrov s románským sídlištěm od pobřeží, na kterém později vznikla slovanská osada Dubrava, pojmenovaná podle okolních dubových lesů. Ve 12. století obyvatelé úžinu zasypali a osady spojili. Lepší místo aby v té době člověk pohledal. Jako nejjižnější jadranský přístav při plavbách ze severozápadního Jadranu na jihovýchod se Dubrovník stal vyhledávanou křižovatkou obchodních cest. Jeho obyvatelé dokázali chytře využívat změn na politické mapě světa a zajistit si náklonnost nejsilnější mocnosti. Formální nadvládu Byzantské říše vystřídala v roce 1205 svrchovanost Benátské republiky, v roce 1358 ochrana Uher a v roce 1669 spolupráce s Osmanskou říší. Nebylo to zadarmo. Například Turkům Dubrovničané platili ročně částku okolo patnácti tisíc zlatých dukátů. Kdyby však Dubrovník po staletí dobové výpalné neplatil, těžko by se stal bohatým městským státem s obrovskou lodní flotilou a vlastní samosprávou – Republikou Ragusa. PATRICIJSKÁ REPUBLIKA Od 15. století tu získali rozhodující moc šlechtici, jinak byl ale Dubrovník na svou dobu poměrně demokratický. Například kníže byl volen jen na jeden měsíc. Na čas, kdy úřad vykonával, se musel odloučit od rodiny a žít v Knížecím paláci, aby jej nikdo nemohl rušit a ovlivňovat. Kolorit politického života v tehdejším Dubrovníku dokresluje i příběh, který se váže k nenápadnému památníku umístěnému právě v atriu Knížecího paláce. Připomíná dubrovnického občana Miha Pracata. Ten se z chudého chlapce vypracoval na majitele lodní flotily a ve službách španělských králů dosáhl i diplomatického postavení v Holandsku a Mexiku. Republice Ragusa pak v roce 1607 odkázal obrovské jmění 200 000 španělských dublonů. Tím ovšem dubrovnické senátory postavil do prekérní situace. Tak pohádkový dar státu nikdy nikdo neposkytl, a tak by se slušelo dárci z vděčnosti postavit památník. Na druhou stranu Miho Pracat nebyl šlechtic, a jak by to vypadalo, kdyby ve státě řízeném šlechtici s dlouhými rodokmeny stál pomník plebejce? Po mnoha průtazích nakonec senát vyřešil problém šalamounsky – památník štědrému dárci postavil, ale umístil jej do areálu tehdejších úřadů, aby nebyl lidem na očích. O KROK PŘED OSTATNÍMI Náměstíčku za branou Pile dominuje podivná kopule. Je to fontána z roku 1438. Na první pohled nic výjimečného, jenže ve zdejší horké kamenité oblasti se v té době přetékající fontána rovnala malému zázraku. A v Dubrovníku nebyla jediná. Město mělo již tehdy celý vodovodní systém, do kterého přivádělo vodu ze studny vzdálené dvanáct kilometrů. Podobně dodnes před branou Ploče stojí budovy městské karantény, kde námořníci trávili povinnou čtyřicetidenní izolaci, aby do města nezavlekli choroby. V Dubrovníku byla již ve 14. století zavedena bezplatná zdravotní péče, zajištěn odvoz odpadků a fungoval tu dokonce baby-box v podobě okénka s otáčecím kolem, na kterém bylo možné anonymně předat dítě nalezinci. V roce 1317 tu také vznikla třetí nejstarší lékárna v Evropě. Navzdory bohaté historii města je dnes většina domů v Dubrovníku barokních. Románské, gotické a renesanční paláce a kostely totiž, až na výjimky, vzaly za své při ničivém zemětřesení v roce 1667. Zahynulo při něm pět tisíc lidí. Význam dubrovnického přístavu v té době navíc klesl, protože teritorium Středozemního moře již bylo pro obchodníky malé a mořeplavba se soustředila na Atlantik. I když se město po zemětřesení podařilo obnovit, již nikdy nedosáhlo své bývalé slávy, a v roce 1808 Napoleon skomírající existenci Dubrovnické republiky definitivně ukončil. PROKLETÍ VÝLETNÍCH LODÍ Dnes jsou bolestí Dubrovníku výletní lodě. Na první pohled je to báječný byznys. Obrovské plně vybavené kolosy brázdí Středozemní moře a vozí movité turisty od jednoho atraktivního místa ke druhému. Evropská komise spočítala, že každý účastník plavby při jednom krátkém přistání utratí na pevnině 50 až 60 eur. Skutečnost je ale taková, že největší příjem z tohoto byznysu mají města, odkud lodě vyplouvají, například odvěký konkurent Dubrovníku – Benátky. Dubrovník pro takové podnikání nemá podmínky. Chybí mu jak kapacita přístavu na předměstí Gruž, tak letecké spojení se světem. A tak převládají zápory. Lodě každý den vychrlí tisíce pasažérů, kteří město zaplaví tak, že jejich pohyb musí řídit policie. Vstup do hradeb je ucpaný, na prohlídku se stojí stametrové fronty. A zisk pro Dubrovník? Převážně jen ze vstupného – ubytování a stravu mají pasažéři zajištěné při plavbě k další atrakci. Pak se ani nelze divit, že město ke smůle ostatních návštěvníků zvedlo před třemi lety vstupné na hradby na padesát kun. ŽIVOT MEZI HRADBAMI Na starém Dubrovníku je úžasné, že to není pouhá mrtvá památková zóna. Pokud si chcete odpočinout od mumraje hlavních prohlídkových okruhů, stačí zajít do některé z úzkých bočních uliček. Většinou vás dovede někam, kde je skutečný život. Kluci kopou míčem o zeď staletého chrámu, mezi muškáty se vyhřívá kočka, na tržnici místní nakupují zeleninu a pršut. Otázka je, jestli to takto vydrží. O Dubrovníku se sice píše jako o městě s více než čtyřiceti tisíci obyvateli, naprostá většina jich ale bydlí v nových čtvrtích mimo hradby. „Před válkou na začátku devadesátých let žilo ve starém městě nastálo asi pět tisíc lidí, dnes to odhaduji tak na tisícovku,“ říká Petra Žeravica, Češka, která ve starém Dubrovníku našla svůj domov. Pokušení je příliš velké. Metr čtvereční obytné plochy ve starém Dubrovníku se už dnes dá prodat cizincům za 4000 eur. A upřímně řečeno, pokud nejde o pár dnů dovolené, život tu není žádná selanka. Auto musíte nechat daleko za hradbami, cokoliv přivézt je problém, všude mraky turistů a podle toho vypadají i ceny. Kdyby tedy šlo jen o čistě racionální úvahu, musel by se odsud každý dávno odstěhovat. Dubrovník má v sobě ale naštěstí zvláštní kouzlo. Je tak silné, že dokáže všechny racionální argumenty rozcupovat. Obzvlášť, když se setmí…

text Lenka Stránská, ilustrace Dalibor Nesnídal

Naši předkové nám zanechali odkaz v podobě genetické výbavy, z jejíchž některých částí lze vyčíst historii rodu tisíce let zpět. Tajemství ukrytá v těchto odkazech předků pak umožnily odhalit nedávné poznatky molekulární genetiky.

Genetici mapováním genetických znaků zjistili, že některé lze nalézt jen u konkrétních populací, zatímco jiné jsou společné téměř všem. Porovnáním genetických znaků u obyvatel různých kontinentů, států či jen malých regionů lze získat poměrně přesný obrázek o původu jakékoliv skupiny lidí, a také o cestách, kterými se ubírali jejich předkové.

SEDM DCER EVINÝCH

Vědci takto vysledovali původ lidstva až k původním pramatkám, od kterých po celé generace neseme nepatrnou, ale velmi důležitou část sebe sama – mitochondriální DNA. Výzkumy prokázaly, že společná pramatka veškeré současné lidské populace na Zemi, alespoň z pohledu mitochondriální DNA, se narodila zhruba před sto padesáti tisíci lety. Britský vědec Bryan Sykes, který jako jeden z prvních o výsledcích výzkumů psal populární formou, označil tuto dávnou pramatku jako takzvanou mitochondriální Evu. Mateřská linie této „prapramáti“ se v průběhu následujících tisíciletí dále rozvětvovala a na počátku každé z těchto větví lze dnes geneticky „vystopovat“ nějakou ženu, pramatku, v podstatě „dceru“ Evinu. Pro celou evropskou populaci dnes rozeznáváme sedm hlavních pramatek. Doktor Sykes jim říká jmény Helena, Uršula, Tara, Jasmína, Velda, Xenie a Kateřina. Mitochondrie jsou tělíska v buňce, která napomáhají využívat kyslík k produkci energie. Má je každý. Svým dětem je však mohou předat pouze ženy, a tak se dědí po ženské linii. Vedle mitochondriální Evy samozřejmě žily i jiné ženy, ostatní mateřské linie však během lidského vývoje zmizely. Odkud mitochondriální Eva pochází? Odborníci soudí, že z oblasti středovýchodní Afriky a že se vzhledem mohla blížit ženám dnešních Křováků. Poté, co se postupně měnily klimatické podmínky a lidé se vydávali za potravou do dalších a dalších oblastí, doputovala část populace ke Středozemnímu moři a část na Arabský poloostrov. Jednotlivé skupiny se od sebe izolovaly a začínaly vznikat genetické znaky charakteristické pro danou populaci. Tak vznikly klany Eviných dcer. A co naši praotcové? Jejich linii lze vystopovat díky Y chromozomální DNA. Ta se dědí z otců na syny a lze ji tedy nalézt jen u mužů. V evropské populaci vědci na základě výzkumů rozlišují dvě velké skupiny otcovských linií nebo také klanů, které jsou označovány jako R1a a R1b. (Kromě těchto dvou nejpočetnějších skupin však zde lze rozlišit i další.) Stáří první z nich je odhadováno na 10 až 15 tisíc let a stáří druhé přibližně na 18 tisíc let. Tehdejší nositelé obou klanů náleželi k lovcům mamutů a jiných stepních zvířat. Také veškeré současné mužské linie, podobně jako linie mateřské, mají dle genetických dat jednoho společného předka, kterého vědci nazvali Y chromozomální Adam a pochází též z Afriky. Jeho stáří je ale výrazně nižší než u mitochondriální Evy, odhaduje se na 50–60 tisíc let. Tento do očí bijící nepoměr odborníci vysvětlují tak, že ženy měly již v prehistorii jiný styl života než muži. Obvykle se zdržovaly na jednom místě, nepodstupovaly tak vysoká rizika, neumíraly v boji. Mateřské linie tedy měly větší šanci udržet se, přežít.

VOŘÍŠCI EVROPY

Liší se tedy česká populace hodně od zbytku Evropy? Odborník na genetiku Jan Zástěra z pražského ústavu Genomac soudí, že co se týče mateřských linií, tak ne. Pokud se ale jedná o mužské klany, pak ano. Nejvíce Čechů patří ke klanu pramatky Heleny, který je u nás zastoupen asi čtyřiceti dvěma procenty. Tento klan se nejvíce vyskytuje také v Polsku a v evropské části Ruska. Následuje klan Uršula původem z Balkánu s osmnácti procenty, klan Tara ze severní Itálie se třinácti procenty, blízkovýchodní Jasmína s deseti procenty, se šesti procenty Kateřina od Jadranu, se čtyřmi procenty Velda z Baskicka a blízkovýchodní Xenie se třemi procenty. Z otcovské strany patříme svým původem zhruba z poloviny do středoevropské a východoevropské populace a jsme si podobní s populací polskou a ukrajinskou. A jak je to s tezí, že my, Češi, jsme takoví „voříšci Evropy“? „Složení otcovských linií by tomu do jisté míry nasvědčovalo,“ připouští Jan Zástěra. On sám patří k třetímu nejčastěji zastoupenému klanu u nás, a to ke klanu I1b1, jehož největší ohnisko výskytu je na severním pobřeží Jaderského moře, ale i v Bosně a Srbsku. „Druhé nejčetnější zastoupení v ČR je pětadvacetiprocentní podíl západoevropských mužských znaků, tedy linie R1b. Kromě těchto tří klanů však u nás nalezneme také linie, které jsou typické spíše pro skandinávskou populaci, a které by se tu mohly vyskytovat například jako důsledek švédských výbojů v době třicetileté války,“ říká Jan Zástěra. Grafy také ukazují, že určitá část z nás může být potomky neolitických zemědělců. Tento typ otcovských linií se dnes ve větší míře vyskytuje na blízkém východě, ve Středomoří, v Řecku a Turecku. Takzvané středomořské typy najdeme i na britských ostrovech. Možným, ale jistě ne jediným vysvětlením mohou být například zdejší koloniální aktivity Římanů v prvních stoletích našeho letopočtu. Některé klany tak lze do jisté míry v závislosti na lokalizaci nálezu klást do souvislosti třeba s výboji starých civilizací. A například takový Alexandr Makedonský se svými vojáky došel opravdu daleko… Dělit evropskou populaci na germánskou, slovanskou, románskou a ugrofinskou tak již při dnešních poznatcích z oblasti genetiky nelze. Na povinné školení by měli do Genomacu chodit všichni ti, kteří zastávají názor o škodlivosti míšení ras. Smíchali jsme se totiž dávno předtím, než někdo s touto teorií přišel a uvedl ji v život. Eviných, a tedy z které oblasti pocházejí. Muži navíc mohou zjistit i geografický původ otcovské linie předků a dokonce v celosvětové databázi vyhledat své příbuzné – muže se shodným genetickým profilem. A není vůbec nereálné najít někoho takového až na druhém konci Evropy. „Pokud mají dva lidé shodný základní genetický profil, může se analýza udělat podrobněji. Zjistíme-li třicet shodných znaků, tak s pětadevadesátiprocentní jistotou víme, že jejich společný prapředek v otcovské linii žil před třemi sty lety, kdyby se shodovali ve dvaceti znacích, tak žil před pěti sty lety. To již dnes umíme analyzovat,“ zdůrazňuje Jan Zástěra. Genetický profil je mladší než klan, ke kterému náležíme. V Genomacu zájemcům provádějí test původu na padesát až šedesát generací zpět. Budeme- li na jednu generaci počítat dvacet pět let, dostáváme se o 1200–1500 let zpět do doby vlády franckého císaře Karla Velikého. V této době jsou slovanské kmeny porobeny divokými Avary, v Evropě se usazují Hunové, na svou misi se vydávají Konstantin s Metodějem a rozšiřuje se moc římskokatolické církve. Tato historicky krátká doba nám poskytuje poměrně přesný obraz o poměrech v tehdejší Evropě, není proto složité určit, čím se mohl náš společný předek živit, jak žil, zdali se zúčastnil výbojů nebo pracoval na dobývání chleba vezdejšího.

Text a foto Ilona Füzéková

Když se v Tanzanii někoho zeptáte na jeho původ, většinou se diví. Tanzanie je jedna z mála afrických zemí, kde to pro lidi není podstatné. Přesto tu žije někdo, pro koho je velmi důležité, v jaké rodině se narodil.

Jsou to kočky. Arabové a Indové žijící v Tanzanii chovají kočky hlavně pro štěstí. Kočka v takové rodině má tedy velmi dobré postavení. Má volný přístup do domu a zajištěnou plnou misku, protože pokud se jí něco stane, může to vrhnout neštěstí na celý dům. Oproti tomu kočky původních Afričanů mají mnohem více práce. Lidé je chovají hlavně pro lov myší a krys, a tak si kočka svůj denní příděl potravy musí vybojovat. Stejně jako u nás je i v Tanzanii život pracovních koček různý. Některé se stanou zároveň domácími mazlíčky a lidé je hladí i krmí. Granule pro kočky byste sice ve vesnicích těžko hledali, ale zbytky od oběda taky nejsou k zahození.

LOVKYNĚ HADŮ

Jeden z mála kmenů, který si udržuje svou kulturu a způsob života, jsou Masajové. Jejich kočky jsou na tom mnohem lépe než psi. Psi slouží jako ochránci domu, ale nemají přístup dovnitř, nikdo je většinou nehladí a jídlo si hledají sami. Kočky oproti tomu do chatrče nakráčí naprosto suverénně a ještě dostanou od pána masový pamlsek z právě uvařeného kouzelného lektvaru. Na kraji rozlehlé Masajské stepi žije v malé vesnici velký šéf. Je velmi bohatý a široko daleko vlastní pozemky, na nichž se pasou stáda dobytka. Asi by hned tak někoho nenapadlo ptát se ho na kočky. On ale nad takovou otázkou rozhodně rukou nemávne, naopak, začne vyprávět o svých čtyřech kočkách, které jsou nejkrásnější a největší v celé vesnici. Každý den jim dává misku mléka a samozřejmě je i hladí. Jeho kočky neloví pouze myši. Jsou to zkušené lovkyně hadů. Prý dokážou zabít i poměrně velké hady, kteří by mohli ohrozit jeho dvě manželky a osm dětí. „Uválí si kuličku z bláta a tu hodí před hada. Když po ní had jde, kočka skočí a zakousne hada přímo za hlavou!“ tvrdí Masaj.

KOČIČÍ SAFARI

Turisté, kteří nemají dost peněz na safari se lvy, se mohou vydat v Mbey s průvodcem Peterem na kočičí safari. Když Peter takovou žádost slyšel od návštěvníků poprvé, trochu ho to prý zaskočilo. Dnes již má pro milovníky koček ve svém notýsku namalovanou speciální trasu. Začíná v hotelu, kde žije kolem desítky koček, chránících hosty před nájezdy myší na zásoby. Cestou na tržiště lze potkat odborníky na kočičí život, kteří ochotně vysvětlují, jak to v které rodině s kočkou chodí. Dobří pozorovatelé mohou vidět spoustu koček na místním tržišti. Obzvláště k večeru se procházejí po střechách a vyhřívají si kožíšky v zapadajícím slunci. A pravděpodobně se podíváte i do rodin, kde kočky chovají. Stará „mama“ vám kočku přidrží, když už jí bude připadat, že se za ní s foťákem honíte moc dlouho. Pak vás tu třeba pozvou na placky zvané čapátí a budou vám vyprávět o kočičím životě v Tanzanii.

Kočičí život v TanzaniiText Ilona Füzéková Když se v Tanzanii někoho zeptáte na jeho původ, většinou se diví. Tanzanie je jedna z mála afrických zemí, kde to pro lidi není podstatné. Přesto tu žije někdo, pro koho je velmi důležité, v jaké rodině se narodil. Jsou to kočky. Arabové a Indové žijící v Tanzanii chovají kočky hlavně pro štěstí. Kočka v takové rodině má tedy velmi dobré postavení. Má volný přístup do domu a zajištěnou plnou misku, protože pokud se jí něco stane, může to vrhnout neštěstí na celý dům. Oproti tomu kočky původních Afričanů mají mnohem více práce. Lidé je chovají hlavně pro lov myší a krys, a tak si kočka svůj denní příděl potravy musí vybojovat. Stejně jako u nás je i v Tanzanii život pracovních koček různý. Některé se stanou zároveň domácími mazlíčky a lidé je hladí i krmí. Granule pro kočky byste sice ve vesnicích těžko hledali, ale zbytky od oběda taky nejsou k zahození. Lovkyně hadů Jeden z mála kmenů, který si udržuje svou kulturu a způsob života, jsou Masajové. Jejich kočky jsou na tom mnohem lépe než psi. Psi slouží jako ochránci domu, ale nemají přístup dovnitř, nikdo je většinou nehladí a jídlo si hledají sami. Kočky oproti tomu do chatrče nakráčí naprosto suverénně a ještě dostanou od pána masový pamlsek z právě uvařeného kouzelného lektvaru. 

Na kraji rozlehlé Masajské stepi žije v malé vesnici velký šéf. Je velmi bohatý a široko daleko vlastní pozemky, na nichž se pasou stáda dobytka. Asi by hned tak někoho nenapadlo ptát se ho na kočky. On ale nad takovou otázkou rozhodně rukou nemávne, naopak, začne vyprávět o svých čtyřech kočkách, které jsou nejkrásnější a největší v celé vesnici. Každý den jim dává misku mléka a samozřejmě je i hladí.Jeho kočky neloví pouze myši. Jsou to zkušené lovkyně hadů. Prý dokážou zabít i poměrně velké hady, kteří by mohli ohrozit jeho dvě manželky a osm dětí. „Uválí si kuličku z bláta a tu hodí před hada. Když po ní had jde, kočka skočí a zakousne hada přímo za hlavou!“ tvrdí Masaj. Kočičí safari Turisté, kteří nemají dost peněz na safari se lvy, se mohou vydat v Mbey s průvodcem Peterem na kočičí safari. Když Peter takovou žádost slyšel od návštěvníků poprvé, trochu ho to prý zaskočilo. Dnes již má pro milovníky koček ve svém notýsku namalovanou speciální trasu. Začíná v hotelu, kde žije kolem desítky koček, chránících hosty před nájezdy myší na zásoby. Cestou na tržiště lze potkat odborníky na kočičí život, kteří ochotně vysvětlují, jak to v které rodině s kočkou chodí. Dobří pozorovatelé mohou vidět spoustu koček na místním tržišti. Obzvláště k večeru se procházejí po střechách a vyhřívají si kožíšky v zapadajícím slunci. A pravděpodobně se podíváte i do rodin, kde kočky chovají. Stará „mama“ vám kočku přidrží, když už jí bude připadat, že se za ní s foťákem honíte moc dlouho. Pak vás tu třeba pozvou na placky zvané čapátí a budou vám vyprávět o kočičím životě v Tanzanii. 

Před sto lety obletěla svět fantastická zpráva: Severní pól konečně dobyt! Nemožné se stalo skutečností! Krátce potom se ale rozhořela naprosto nedůstojná pře o to, kdo na pólu stanul první.

Robert Peary, nebo Frederick Cook? Možná ani jeden z nich. Důkazy o tom, že stanuli na severním pólu, chybějí dodnes… Severní točna odolávala všem pokusům o dobytí až do dvacátého století. A oněch pokusů byla během historie celá řada, přestože výpravy do ledových pustin, kde zuby drkotá i sama smrt, se mohou jevit jako pošetilost. První impulzy k dosažení severního pólu byly ale ryze praktické. V šestnáctém století přišel britský obchodník Robert Thorne s teorií o otevřeném polárním moři, podle níž lze pohodlně doplout nejen k pólu, ale také do Severní Ameriky, popřípadě do Pacifiku. Mořeplavci by si tak výrazně zkrátili cesty mezi kontinenty. Ovšem stačilo několik výprav,a bylo jasné, že čím severněji lodě putují, tím více ledu jim oceán staví do cesty. A tak se velcí mořeplavci novověku, například Willem Barents, Henry Hudson, William Baffin nebo Vitus Bering, soustředili na hledání severovýchodní cesty podél břehů Sibiře (zvládl to až Švéd Adolf Erik Nordenskjöld v roce 1878) a severozápadní cesty zamrzlými kanály Kanadského arktického souostroví (Roald Amundsen, 1905). Opravdový boj o severní točnu se strhl až v devatenáctém století. Ve hře totiž byla nehynoucí sláva nejen pro samotného dobyvatele, ale i pro jeho národ. Bojovalo se o každý dosažený stupeň. Když už lodě dál nemohly, posádky vystoupily a pokračovaly v cestě pěšky. Několikrát se stalo, že se po dlouhém pochodu před polárníky otevřelo nezamrzlé moře. Tehdy lidé ještě o pohybech a nestálosti ledové krusty neměli ani ponětí, a tak znovu ožily představy otevřeného polárního moře. Některé výpravy proto s sebou po ledu táhly i velké čluny, což výrazně snižovalo jejich šance na úspěch. Nejblíže pólu se v této éře dobývání dostali Američané – v roce 1881 dosáhli členové expedice Adolphuse Greelyho úrovně 83°24′. Rekordní výpravu ale přežilo jen šest mužů ze čtyřiadvaceti. K pólu ale zbývalo necelých sedm stupňů.

PROUDŮM NAPOSPAS

Ve stejném roce u Novosibiřských ostrovů rozdrtily ledové bloky americkou loď Jeanette. O tři roky později se trosky lodi našly u jižního Grónska, tedy na opačné straně Severního ledového oceánu. Závěr z toho mohl být jediný – ledy se pohybují a nejspíše je ženou podmořské proudy přímo přes severní pól! Na této domněnce vystavěl svůj neuvěřitelný plán norský polárník Fridtjof Nansen. Předpokládal, že když se svou lodí zamrzne v ledu právě u Novosibiřských ostrovů, tak ho proudy ponesou přes pól až ke Grónsku. Nechal si zkonstruovat speciálně zaoblenou loď, kterou led nedokáže rozdrtit, protože z jeho sevření vyklouzne jako pulec a skončí na zamrzlé hladině. Loď dostala název Fram, tedy Vpřed, a 24. června 1893 se skutečně vydala na odvážnou cestu. Na podzim led skutečně loď uvěznil a nerozdrtil. Expedice byla teď závislá už jen na mořských proudech, jejichž směr a sílu posádka denně měřila. Nansen počítal s tím, že plavba může trvat až pět let, přesto však musela být třináctičlenná posádka zaskočena nepředstavitelnou nudou, jaká v ledovém vězení panovala. Loď putovala zamrzlá v ledu už rok a bylo jasné, že ji proudy vychylují stále více na západ. Nansen chtěl ale pólu dosáhnout stůj co stůj, a tak spolu s Fredrikem Hjalmar Johansenem, trojemi saněmi, dvěma kajaky a osmadvaceti psy opustili 14. března 1895 loď a vyrazili na sever. Jídlo měli na tři měsíce a před sebou šest set padesát kilometrů. Krajina byla ale velmi těžce schůdná, a tak za necelý měsíc, 8. dubna, snahu o dobytí pólu vzdali a vysílení se obrátili na jih. I tak se jim podařilo dosáhnout 86 stupňů a čtrnácti minut, což se nikomu před nimi nepovedlo. Nansen s Johansenem při návratu sváděli denně boj o život. V jarním tání pukaly ledy a v cestě polárníkům stále častěji bránily trhliny. Zásoby došly, a tak polárníci zabíjeli své psy, aby přežili. Nezdolná vůle však vede k úspěchu – v červenci doputovali k zemi Františka Josefa. Nasedli do kajaků a mezi ostrovy pokračovali dál na jih. To už ale začalo přituhovat, a tak oběma Norům nezbylo nic jiného než na jednom z ostrovů přezimovat. V úkrytu z kamení a kůží, o medvědím a tulením mase zimu přežili a na jaře pokračovali v šílené cestě. Nezdolná vůle slavila 17. června 1896 úspěch podruhé. Polárníci narazili na posádku britské výpravy, která zemi Františka Josefa prozkoumávala. Nansen a Johansen byli zachráněni a do Norska se vrátili jako hrdinové. Za několik dní se setkali i s lodí Fram, kterou led ze svého tříletého sevření propustil u Špicberků.

KONEČNĚ PÓL?

Severní pól si i v dalších letech uchovával svá tajemství, dobyvatelé na vlastní omrzlou kůži pociťovali, že mají co do činění s velmi nebezpečným protivníkem, možná nejnebezpečnějším na celé Zemi. V ledové pustině tak končí stopy švédské výpravy Alfreda Björlinga a Evalda Kallstenia, či vzduchoplavecký pokus Salomona Augusta Andréeho, který se pokusil v roce 1897 točnu dobýt v balonu nazvaném Eagle. Pozůstatky po posádce se nalezly na špicberském Bílém ostrově až v roce 1930. A to včetně deníků a nepoškozených fotografických filmů, díky nimž se podařilo zrekonstruovat poslední okamžiky tragické události. Cestu k severní točně lemovaly už desítky mrtvých, přesto osudově přitahovala stále další dobyvatele. Na přelomu století vstoupil na arktickou scénu Američan Robert Edwin Peary. Podnikl několik expedic v Grónsku a na kanadském Ellesmerově ostrově. Seznámil se s obyvateli arktických oblastí a jejich způsobem přežití v drsné krajině. U Inuitů také nalezl inspiraci pro volbu vybavení pro cíl největší – dobytí severního pólu. Při pokusu v roce 1906 dosáhl 87°06′, ale nepříznivé podmínky jej otočily zpět k jihu. Následovaly dva roky příprav a promýšlení taktiky. V roce 1908 konečně vyplul třiapadesátiletý Peary na lodi Roosvelt k rozhodujícímu útoku na severní točnu. Expedice přezimovala u břehů Ellesmerova ostrova a 1. března 1909 vyrazila směr sever. Peary z předchozích pokusů věděl, že předpokladem úspěchu je rychlost, protože pól je prakticky dosažitelný pouze v březnu a dubnu. Expedici tedy tvořilo několik podpůrných skupin, které se staraly o vytýčení trasy a dopravení nákladu do předsunutých táborů. Skupinka nejlepších psů a mužů pod velením Pearyho tak po měsíci dorazila k poslednímu předsunutému táboru ve výborné kondici. Na závěrečný dvousetpadesátikilometrový úsek se Peary vydal 2. dubna pouze s černochem Matthewem Hensonem a čtyřmi Inuity. Cíle dosáhli 6. dubna 1909. „Konečně pól! Sen tří století a dvacet let cíl můj,“ zapsal si Peary do deníku o den později.

COOK vs PEARY

Místo oslav však Pearyho po návratu čekal další, možná ještě tvrdší boj o severní pól. Americký badatel Frederick Cook prohlašoval, že na pólu stanul se dvěma Inuity o rok dříve než Peary, 21. dubna 1908. Musel však přezimovat na ostrově Devon a do vlasti se proto vrátil jen chvíli před Pearym. Oba výzkumníci, kteří spolu dříve spolupracovali na arktických expedicích, se nyní do sebe pustili se vší vervou. Zastánci Pearyho (včetně jeho samotného) se snažili Cooka zdiskreditovat. Na stránkách novin například rozvířili polemiku, zda Cook opravdu vystoupil v roce 1906 na vrchol Mount McKinley, jak tvrdil. Došlo i na uplácení a ovlivňování svědků, nicméně později se skutečně prokázalo, že Cook nejvyšší horu Ameriky nikdy nepokořil. Jak Cookovi, tak i Pearymu ale chybělo to nejzákladnější – důkazy. Těmi by byla například navigační data. Cook tvrdil, že originály zanechal v Grónsku na zpáteční cestě. Konkrétními důkazy se nemohl pochlubit ani Peary. Svědectví Inuitů nebyla průkazná, dokonce ani slova Matthewa Hensona tehdy neměla váhu kvůli barvě jeho pleti. Za vítěze mediálního sporu a tedy i souboje o severní pól byl nakonec prohlášen Robert Peary. Nejprve tak udělala National Geographic Society, jež byla hlavním sponzorem Pearyho expedice, později se přidávali i ostatní. V následujících letech se v pravidelných intervalech otřásal piedestal i pod Pearym. Je totiž poměrně snadné zpochybnit úspěch strategie, kdy Pearyho kolegové budovali předsunuté tábory, ke kterým pak sám dorazil. Vlivem neustálého driftu ledu by je totiž pravděpodobně nenašel. Kritici poukazovali také na nezvyklou, až neskutečnou rychlost jeho výpravy. Trasu od mysu Columbia k pólu zvládl Peary za třicet sedm dní, z toho poslední úsek pouze za pět dní. Musel by mu hrát ohromně do karet drift ledu, který by cestu usnadňoval. Teprve anglický cestovatel Tom Avery v roce 2005 dokázal, že takový výkon je v lidských možnostech. Cestu od mysu Columbia k pólu zvládl za 36 dní a 22 hodin. Pouze s tím rozdílem, že poslední úsek dvousetpadesáti kilometrů by Avery nezvládl překonat během pouhých pěti dnů jako Robert Peary, ani kdyby se rozkrájel. Pochybnosti o polárním prvenství proto budou trvat i nadále. Prvním člověkem, který prokazatelně dosáhl pólu vlastní silou, tak je sir Wally Herbert. Bylo to až 6. dubna 1969, tedy 16 let po dobytí Everestu, v roce, kdy člověk stanul na Měsíci…

Text Ivana Kajzrlíková, foto Rudolf Mikoviny

Posvátná stolová hora Roraima je s nadmořskou výškou 2810 metrů nejvyšší horou venezuelské Grand Sabany.

Podle indiánů kmene Pemonů, obývajících tuto oblast, se správně nazývá „Roroima“ a v překladu neznamená „Matka vod“, jak se poeticky píše ve většině průvodců i cestopisů, ale význam toho slova je prostě jen „Namodralá hora“. Název „Matka vod“ však také není úplně od věci, vrchol hory je většinu času ukryt v mracích, větší část roku zde prší a vody stékající z hory napájejí veletoky Orinoko, Amazonku a Essequibo. Roraima leží na hranici tří států – Venezuely, Guyany a Brazílie, dostupná je však pouze z venezuelské strany. Historie dobývání hory začíná v roce 1884, kdy na ni poprvé vystoupila anglická expedice vedená Everardem Im Thurnem a Harry I. Perkinsem. Od té doby se rozběhla série objevování nových druhů rostlin i živočichů, z nichž velkou část představují endemické druhy, tedy takové, které se vyskytují jen na tomto místě. Na povrchu Roraimy je největší koncentrace endemitů na světě. Ve své době se dokonce spekulovalo, že na vrcholech stolových hor guyanské vysočiny by mohli stále ještě žít dinosauři. Objevy ze stolových hor se nechal inspirovat i sir Arthur Conan Doyle při psaní románu Ztracený svět. Nejznámějším endemitským obyvatelem Roraimy je černá žabička se žlutou skvrnou na břiše – Oreophrynella guelchii, která neumí ani běhat, ani skákat. Pouze se kutálí. V případě ohrožení se převalí na záda a dělá mrtvou, ukazujíc při tom své žluté bříško, aby budila dojem jedovatého živočicha. Pro Pemony je Roraima posvátná a podle jejich legend na ní žijí zlí duchové maguaritoni. Ze světa si mohou odvést lidi zlé nebo ty, kteří se jim líbí. Takže ať se chováte jakkoliv, jistotu nemáte, duchové jsou prostě nevypočitatelní. Při výstupu je proto třeba prosit duchy hory o svolení ke vstupu na jejich území a o dobré počasí. Nejlepší ochranou proti duchům je být nasycen a při výstupu doplňovat kalorie, protože hladového člověka duchové dostanou velice snadno. Na povrchu hory se pak ocitnete v naprosto jiném světě, plném bizarních skalních útvarů, které harmonicky doplňují koberce květin. Objevování tohoto „ztraceného světa“ rozhodně patří k nejhlubším cestovatelským zážitkům.

Text a foto Michal Dvořák

Lidem se nikdy nepodařilo zcela si kočky podmanit. Tyto krásné šelmy si v sobě stále uchovávají hrdost, individualitu a nějaké dávné tajemství, což věčně rozpolceného a nevyrovnaného člověka dráždí.

Proto v nich někteří lidé vidí bytosti božské, jiní v nich nacházejí samotného satanáše. Jestli mají kočky kolektivní paměť, musejí na lidské plémě pohlížet jako na tlupu rozmazlených fracků. K prvním kontaktům člověka s touto neobyčejnou šelmou došlo v době, kdy lidé pronikali do tajů zemědělství, a kdy už se nemuseli za potravou stěhovat, protože úrodná půda jim zajistila dostatek zásob. A kde se skladuje obilí, jsou i hlodavci, kteří k lidským obydlím přilákali i plaché divoké kočky. Soustavnější domestikaci se však věnovali až Egypťané před pěti tisíci lety, kdy se setkali s elegantní kočkou divokou plavou (Felis silvestris lybica). Její schopnost udržet populaci hlodavců daleko od sýpek se lidem báječně vyplácela, a tak divokým kočkám odebírali mláďata, která s úspěchem vychovávali. Ve starém Egyptě nastaly kočkám zlaté časy. Staly se součástí mytologie, lidé je uctívali a poklekali před nimi, kdykoliv je potkali. V kočičí podobě vystupovala Text a foto Michal Dvořák i nejvyšší božstva, samotný bůh Slunce Ré prý přišel na svět v podobě velkého kocoura, aby u paty posvátného héliopolského stromu zardousil hada Apopa, jenž byl ztělesněním boha temnoty. Jednou z nejoblíbenějších posvátných bytostí Egypta pak byla Bastet, bohyně se ženským tělem a kočičí hlavou. Stejně jako její zvířecí předobraz byla laskavá a klidná, ale mohla být také nevyzpytatelná a někdy i krutá. Byla bohyní plodnosti a ochránkyní faraonů, které podle legend dokonce kojila, aby jim tak předala božské vlastnosti.

JAKO V RÁJI

Protože byly kočky pozemským vtělením oblíbené Bastet, měly oproti jiným zvířatům naprostou svobodu. Pohybovaly se volně po ulicích, kde se jim však mohla snadno přihodit nějaká nehoda. Pokud se k tomu přichomýtl nějaký Egypťan, bylo pro něj nejlepší, když vzal nohy na ramena. Kdyby ho totiž ostatní lidé načapali se zraněnou či dokonce mrtvou kočkou, dav by ho zlynčoval. Pokud by neprokázal, že za nic nemůže. Lidé si koček vážili natolik, že jim stavěli rozlehlé chrámy. Začal s tím faraon Pepi I. ve městech Bubastis a Dendeře. V Héliopoli dokonce stála velká socha kočky, jejíž zornice se podle postavení slunce buď rozšiřovaly, či zužovaly. Jednou za hodinu prý i močila. Kult bohyně Bastet rychle nabíral na síle, lidé mířili do velkolepých chrámů, kde se spokojeně povalovaly tisíce koček. Kolem nich kmitali kněží, kteří rozmazleným šelmám plnili každé přání. Ostatně být kněžím v chrámu zasvěceném bohyni Bastet bylo snem mnoha mladých mužů – byla to práce nenáročná, dobře placená a velmi uznávaná. Byl to také odrazový můstek do vysoké politiky. Centrem Bastetina kultu bylo město Bubastis, kam lidé z celého okolí přinášeli chrámovým kočkám nejrůznější dary, doufajíce ve splnění přání a proseb. Archeologové nalezli celou řadu amuletů, na nichž byla kočka či samotná Bastet znázorněna. Mladé ženy například nosily amulety s koťaty – kolik jich bylo, tolik si přály mít dětí. Ovšem téměř každý, kdo si to mohl dovolit, měl živou kočičí bohyni i pod svou střechou. Rodiny svým kočkám věnovaly maximální pozornost. Když například vypukl požár, tak kočky byly první, pro koho se do hořícího domu běželo. Tragédií pro rodinu pak bylo, když kočka zemřela. Tehdy si všichni oholili na znamení smutku obočí, kočku nabalzamovali a vystrojili jí prvotřídní pohřeb na hřbitově určeném jen pro tato posvátná zvířata. Největší kočičí hřbitov byl přirozeně v Bubastidě, kam každý rok v rámci několikadenní slavnosti lidé své mumifikované bůžky přinášeli.

DO MEŠIT VSTUP POVOLEN

Egypťané byli na své kočky nesmírně hrdí, nikdo jim je proto nesměl vyvézt ze země. Taková vášeň ale nemohla zůstat utajena sousedním národům. Peršané pod velením krále Kambýsa údajně při dobývání egyptských pevností házeli na hradby živé kočky, čímž vnesli mezi obránce naprosté zděšení. Také ostatní národy postupně podlehly kouzlu mrštných strážců sýpek. Kočky se tak objevují v mytologii řecké, s uznáním o nich mluví i islám. Podle hadíthu, ve vyprávění o činech Mohameda, to byla právě kočka, kdo proroka ochránil před jedovatým uštknutím. Zardousila totiž hada, který se na spícího Mohameda už už chystal. Prorok poté kočku dlouze hladil po hlavě – od té doby tam prý má čtyři tmavé pruhy po jeho prstech. Kočka navíc jako Mohamedova zachránkyně získala výsadní postavení mezi zvířaty. Na rozdíl od psů či prasat již nebyla nečistým tvorem, a má tak volný přístup i do mešit. Kdekoliv se kočky ve starověku objevily, tam je lidé obdivovali. Indové chválili jejich schopnost udržet myši daleko od sýpek, Číňané nedali na kočky dopustit, protože před hlodavci chránily také vzácné chovy housenek bource morušového. V morušových sadech dokonce rozvěšovali tabulky s kočičími portréty. Na Dálném východě se vůbec těmto malým šelmám dařilo podobně jako v Egyptě. Byly pokládány za nebeská zvířata s kouzelnými schopnostmi. Číňané věřili, že některé kočky ovládají i tak náročnou vědu, jakou je matematika. Z jejich očí dokonce určovali čas – podle rozevření zornic poznávali, jaká část dne zrovna panuje. Ráno se kočky dívaly na svět úzkými štěrbinami, večer naopak velkými tmavými úplňky.

ŽROUTI MĚSÍČNÍHO SVITU

V izolovaném Japonsku byly kočky velkou vzácností. Japonci dováželi kočky z Číny i s legendami. Zprvu zvířata hlídala staré rukopisy v knihovnách, později se stala záležitostí luxusu. Kdo si mohl takový poklad dovolit, střežil jej pak s největší obezřetností. Kočky tehdy byly neustále na zlatém vodítku, aby je náhodou nenapadlo utéci. Chudí lidé však na kočky dosáhnout nemohli, a tak si aspoň vyráběli kočičí loutky ze slámy či z jílu. ětě edn a du svě ● Je řila V Japonsku byly kočky symbolem štěstí a vysokého věku. Věřilo se, že pokud kočka nezahyne při nehodě či násilnou smrtí, tak nikdy nezemře. Po uplynutí určitého počtu let – hovoří se o jednadvaceti – se promění v krásnou dívku, jež se stane báječnou milenkou nebo chotí mužského člena rodiny. Japonci však měli obavy z bílých koček, které podezírali z toho, že v noci na střechách domů polykají měsíční paprsky a stávají se duchy. Na mnoha místech Dálného východu se ostatně dodnes můžeme setkat se zajímavým zvykem rozvěšovat zemřelé kočky stromech. Kdyby se totiž pohřbily země, stali by se z nich zlí duchové.

TMÁŘSKÁ EVROPA

V Evropě se povědomí o kočkách šířilo díky Řekům, ale hlavně Římanům. Při svých expanzích s nimi seznamovali podrobené národy. Zprvu se kočkám i na starém kontinentu dařilo jako jinde na světě. Angličané například už v roce 936 vydali zákon, podle něhož se kočky nesměly zabíjet, protože přinášely štěstí a blahobyt. Také Irové si kočku oblíbili, protože stála po boku svatému Patrikovi, když vyháněl z ostrova jedovaté hady. Na kočku ve svých pohanských legendách pamatovali i Germáni. Rané křesťanství ještě pro kočičí rod neznamenalo žádné větší riziko. Mnichům se elegantní šelmy velmi hodily jako strážci klášterních sýpek i knihoven. Pak ale křesťanům z jakéhosi důvodu přeskočilo. Z kočky se najednou stal tvor, v jehož těle přichází na svět samotný Lucifer, aby páchal zlo. Nevinným chlupatým tvorům se věnovaly i papežské výnosy. Například Řehoř IX. či Innocenc VIII. označovali nebohé kočky za spřízněnce pekla, a proto pro ně požadovali to nejpřísnější potrestání. Tak nastal v evropském středověku na kočky opravdový hon. Výjimkou nebyly situace, kdy tlupa vesničanů honila s vidlemi a cepy vyděšenou kočku jen proto, že se rozvalovala na vyhřátém hřbitovním kameni. Anebo jen proto, že byla černá. Pokud takové kočce cepem přerazili vaz, mohla ještě mňoukat o štěstí. V opačném případě ji totiž na celé dny přibili na vrata, kříž či strom. A kočky s pověstnými „devíti životy“ vydržely opravdu dlouhé a kruté mučení, což jen podporovalo domněnku o jejich ďábelských schopnostech. Veřejná mučení koček byla také vítanou atrakcí na středověkých jarmarcích. V době honů na čarodějnice v šestnáctém století lidé kočky štvali tolik, že na velké části starého kontinentu málem hrozilo jejich vyhubení. Lidé věřili, že dvacetiletá kočka se proměňuje v čarodějnici a stoletá ježibaba zase zpět v kočku. A tak hranice vzplály pro obě. Proč se ve středověku obrátila pozornost inkvizitorů právě k užitečným kočkám? Odpověď je nasnadě – kočky byly pro mysl lidí, vymezenou jen nedělním kázáním, příliš tajemné. Příliš se jim leskly oči, byly příliš mrštné, příliš individualistické, objevovaly se bez ohlášení a odcházely bez varování, byly nevyzpytatelné, soběstačné a hrdé. A takových tvorů se musela většina středověkých křesťanů bát.

LEPŠÍ ČASY?

S příchodem osvíceného novověku se lidé i kočky pomalu vzpamatovávali z bludů. Lidé se rozpomínali na užitečné vlastnosti koček a s přílivem nových plemen z Orientu v nich počali vidět domácí mazlíčky. A konečně, což je nejdůležitější, ke kočkám přistupovali racionálně. Není to bůh, není to posel zla, je to jen zvíře s obdivuhodnými schopnostmi a vlastnostmi. Některým lidem nepoddajné kočky zkrátka vyhovují, ostatní si jich většinou nevšímají, ale svým způsobem je respektují. Přesto jsou stále patrné jizvy, které zanechalo středověké tmářství v lidských duších. Dnes už snad katoličtí kněží nekážou o nesmyslech, přesto například v Itálii ročně zahyne šedesát tisíc koček kvůli pověrám nebo černé magii. Je s podivem, že pověrčivost se často vyskytuje u lidí, kteří jsou, podle jejich slov, zdravě věřící. Jako má polská kamarádka Patricia. Je to praktikující katolička, přesto ji popadá záchvat, kdykoliv jí přeběhne kočka přes cestu. A zcela v rozporu s křesťanskou láskou pak čeká, dokud kočičí smůlu nevybere nějaký její bližní.

text Vička Gančeva, ilustrace Dalibor Nesnídal

Amazonky nejsou jen postavy z říše bájí. Byly doby, kdy měly velké říše a silnou armádu, před níž se třásla vojska po zuby ozbrojených mužů.

Dávný svět antických válečnic ožívá v současnosti díky nejnovějším archeologickým objevům, které nám připomínají neprávem zapomenuté doby, kdy nejvyšší politika, diplomacie a války byly výhradně doménou žen. Kořeny Amazonek je třeba hledat v dávných časech, kdy byla uctívána mateřská božstva a mateřství bylo považováno za posvátné. Jedním z nejrozšířenějších kultů v těchto dobách bylo uctívání Velké matky země, známé také jako Magna Mater nebo Matka země. Žena byla tehdy přirovnávána k zemi, na jejíchž tajemných silách závisel život všech živých bytostí. Byla ztělesněním její plodnosti a života. Žena – matka byla považována za následnici a zástupkyni Pramáti země. Z těchto dávných časů se v zemi zachovalo mnoho figurek mateřských božstev. Jejich podoba a zobrazení symbolů se v průběhu času začalo lišit, ale základní charakter přetrval velmi dlouho – nahé ženské tělo se zvýrazněnými pohlavními znaky: narůstající břicho nesoucí nový život a prsa, symbol hojnosti a přežití. V některých antických kulturách důležité postavení žen stále přetrvávalo. Žena byla nositelkou politické i životodárné moci, jako panovnice i jako manželka a matka. Proto byla vysoká politika v těchto společnostech vždy ženskou doménou. Děti dostávaly jméno podle matky, po svatbě muž přijal jméno své manželky a přestěhoval se k ní. Pro antické Řecko, kde již ve středu společnosti stáli muži, to bylo něco nepředstavitelného. Hérodotos popisuje mravy v Lýkii, ležící v Malé Asii, následujícím způsobem: „Mají zvláštní obyčej, v němž se liší od všech ostatních lidí. Pojmenovávají se po svých matkách a ne po otcích. Při představování uvádějí rodné jméno své matky a pramáti.“ O sto let později Hérakleidés z Pontu zprávu doplnil: „Lýkijci nemají zákony, nýbrž jen zvyky, od starých dob jim vládnou ženy.“ Vláda žen naháněla pravděpodobně hrůzu i Aristotelovi, a proto ji označoval za rozklad demokracie.

PRÁVO PRVOROZENÉ DCERY

Pradávná moc žen nebyla cizí ani starému Egyptu. Hérodotos zaznamenal: „Ženy u nich chodí na trh a obchodují, muži zůstávají doma a tkají. Synové nejsou povinni živit své rodiče, když nechtějí, kdežto dcery tuto povinnost mají.“ Diodóros Sicilský se v prvním století před naším letopočtem podivoval nad tím, že se egyptský ženich před vstupem do manželství písemně zavazuje poslouchat a respektovat svou nastávající. V Egyptě si ženy ještě v pozdní době římské mohly samy vybírat manžela, a rovněž jim bylo dovoleno se s ním po vyplacení patřičného odstupného rozvést. Také královna požívala v Egyptě větší moc a úctu než král. Z výzkumů panovnických dynastií vyplynulo, že království se dědilo po matkách. Trůn nedědili synové, ale dcery. Možná i proto byly v královských rodinách běžné sňatky mezi sourozenci, aby se syn také mohl podílet na politické moci. V této souvislosti existuje názor, že mýtus o Osiridovi a Isidě představuje podobný svazek. Jejich spojení symbolizovalo ženu-Zemi, kterou oplodňoval muž-Nil. Pod vládu žen neboli gynekokracii patřila i dávná Libye. O jejích obyvatelích již zmíněný Diodóros Sicilský píše: „Veškerou autoritou oplývá žena, v jejíchž rukou spočívají všemožné veřejné odpovědnosti. Muži se naproti tomu starají o domácí záležitosti, které vyřizují ženy u nás. Musejí se řídit příkazy manželek. Mají zásadně zapovězeno vykonávat válečnou službu, státní funkce nebo zastávat veřejný úřad, což by jim možná dodalo odvahy vzepřít se svým ženám. Hned po narození se děti předávají mužům, kteří je posléze zaopatřují mlékem a stravou přiměřenou jejich věku.“ Matrilineární kulturní odkaz se zachoval také ve Španělsku. Strabón (66 př. n. l.–asi 24 n. l.) ve svém Zeměpise poznamenal, že muži hispánského kmene Kantabrů přinášejí věno svým ženám, z potomků dědí jen dcery a sňatky mezi sourozenci pro získání podílu na mocenských právech jsou běžné. Tyto zákony se zachovaly až do novověku. Podobné to bylo u Basků. V matriarchální společnosti začali v průběhu času muži bojovat o přímé mocenské postavení. Aby získali větší podíl slávy, moci i bohatství, vedli z počátku v rodině „tichou válku“, která postupně přešla v otevřený boj. Bylo popsáno mnoho příběhů o tom, jak milenci, manželé nebo synové využívali citů a slabých míst svých matek a žen, aby dosáhli vytouženého cíle. Tím také uctívaná božstva začala postupně měnit pohlaví, neboť kdo měl moc, určoval i pohlaví bohů. Odborníci se domnívají, že právě v dobách, kdy mužská božstva začala nahrazovat ženská, pravděpodobně vzniklo společenství Amazonek. Zpočátku jeho příslušnice poukazovaly na převrácení tradičních hodnot. Posléze se radikalizovaly ve snaze původní hodnoty zachovat.

SVĚDECTVÍ STARÝCH SPISŮ

Mnoho vzrušujících a zajímavých příběhů o Amazonkách pochází z pera řeckého cestovatele Hérodota, který se zapsal do paměti lidstva jako otec dějepisu. Tento pozoruhodný muž, který se narodil roku 484 před naším letopočtem v Halikarnassu v Malé Asii, si na svých cestách vedl deníky, do kterých zaznamenával své dojmy a poznatky, rozhovory s lidmi, analýzy a kritické postřehy. Velkou část těchto deníkových záznamů moderní věda přijímá jako věrohodné a řadí je mezi historická fakta. Při práci s nimi je ovšem třeba brát zřetel i na skutečnost, že Hérodotos věřil v bohy a osud a jeho spisy obsahují celou řadu odkazů na mýty a legendy. Řekové Amazonky nikdy nepochopili. Odkazovali je do říše bájných bytostí obklopených tajemnem. Podle řecké mytologie byl otcem prvních Amazonek bůh války Áres a matkou jeho vlastní dcera, nymfa Harmonia. Diodóros Sicilský v prvním století před naším letopočtem napsal, že Amazonky mají „způsob života úplně odlišný od našeho“, a že se neustále cvičí v boji. Mladé dívky musely určitou dobu sloužit ve vojsku a po tu dobu zůstávaly pannami. Po propuštění z armády se mohly vdát, aby měly děti. S muži se však Amazonky scházely jen na krátkou dobu především za účelem zachování rodu. Ponechávaly si přitom jen děti ženského pohlaví a chlapce po dvou letech od narození vracely otcům. Hérodotos píše, že žádná dívka se nevdala, dokud nezabila alespoň jednoho nepřítele. V jeho Dějinách, v knize IV., je dokonce zmínka o tom, že „některé zestárnou a zemřou neprovdány, jelikož se jim nepodařilo toto poslání splnit“. Amazonkám podle této knihy vládla královna a jejich armáda vedla války stejně často a za stejných okolností jako muži. Velmi často Amazonky bývaly v boji mnohem statečnější než jejich protivníci a řeckým hrdinům byly rovnocennými sokyněmi. Pod jménem Amazonky vstoupily do dějin proto, že si prý uřezávaly prs, aby mohly snáze napínat luk – řecký výraz pro bezprsé je amazos. Další název, který se v literatuře také vyskytuje, je skythský oiorpata, v překladu mužobijky.

KDY ŽILY AMAZONKY?

Jeden z nejpodrobnějších popisů života společenství Amazonek přinášejí spisy Diodórovy. Týkají se Amazonek, které obývaly břeh Thermodontu blízko Černého moře. Vládla jim královna, která měla obrovskou moc a vynikala velkou odvahou. S perfektně vycvičeným vojskem neustále podnikala válečné výpravy a byla postrachem pro své nepřátele i sousedy. Zajaté muže nezabíjela, ale ponižovala je tím, že jim přikazovala vykonávat domácí práce a příst vlnu. To bylo tehdy pro Řeka horší než smrt, bylo to považováno za nejhlubší pohanu, která může bojovníka potkat. Po úspěšném boji zakládaly bojovné ženy často města, například Themiskýru u ústí Thermodontu. Královna nakonec nalezla smrt na bitevním poli jako pravá válečnice. Na trůn po ní nastoupila její dcera, která byla fyzicky zocelována a připravována na válku od raného dětství. Podnikala četná válečná tažení, postavila se proti národům na druhém břehu Donu a dobyla všechna území až po Thrákii. Vždy, když se vrátila z války, věnovala se „umění míru“: stavěla honosné chrámy a odměňovala své ženybojovnice. Těšila se jejich velkému obdivu a oddanosti. Netrvalo dlouho a svou říši rozšířila i na jih, když si podrobila celou Malou Asii a Sýrii. Do které doby vlastně Amazonky zařadit? Slepý básník Homér, o kterém se předpokládá, že žil někdy kolem roku 750 před naším letopočtem, se v Íliadě v popisu událostí, které se odehrály před pěti sty lety, zmiňuje i o Amazonkách jako o „národu válečnic, se kterým válčily generace otců“. Dále pak čteme, že i trojský král Priamos v mládí bojoval proti Amazonkám po boku fryžského krále jako jeho spojenec u řeky Sangarios ve střední Anatolii. Král Priamos byl jedním z hlavních protagonistů trojské války, která se odehrála kolem roku 1200 před naším letopočtem.

BYLO JICH VÍC

Zprávy o Amazonkách se objevují i na jiných kontinentech. V 15. století portugalský misionář Duarte Lopez popsal říši Monomotapa, rozprostírající se na území dnešního Zimbabwe. Král se honosil titulem Mwana Mutapa, v překladu Pán dolů. Vlastnil obrovské bohatství z dolování různých drahocenných surovin. Jeho armádu tvořilo dvanáct tisíc válečnic, které s sebou vodily dvě stě psů a měly vlastní provincii. Měly také právo volit krále. Armáda Amazonek střežila i Dahomejské království, současný Benin. V roce 1860 čítala pět set žen povinných zachovávat cudnost. Koncem 19. století se tato armáda střetla s francouzskými kolonisty. V roce 1900 anglický diplomat Burton napsal: „Všechny příslušnice této armády jsou považovány za královské manželky. Každý, kdo se jich třeba jen nedopatřením dotkne, je potrestán jako velezrádce. Muži se těchto žen bojí a raději se jim vyhýbají. Jsou zvyklé bojovat až do trpkého konce, protože jejich jediným cílem je zabíjení. Milují krev.“ Zvláštní ženské jednotky ostatně povstaly také ve dvacátých a padesátých letech 20. století proti koloniální moci v Nigérii a Kamerunu. Ani v čínských kronikách nechybí Amazonky, zvláště v těch z prvního století našeho letopočtu. Popisují ženské říše v hraničních oblastech Číny, sousedících s Indií. Jedna z nich se jmenovala Země krásné královny a rozprostírala se po celém severním Tibetu. Zahrnovala osmdesát měst a disponovala armádou deseti tisíc bojovnic. Královna byla volena z příslušnic vládnoucí rodiny a měla vždy svou zástupkyni, aby v případě smrti nebylo zpochybněno vedoucí postavení její rodiny. Když německý orientalista David Mordtmann v roce 1862 zkoumal dobývání Kanárských ostrovů Španěly, podivil se nad tím, co zaznamenal španělský kronikář Bory de St. Vincent: „Při španělském vpádu na La Palmu hájily ostrov překrásné obryně, velmi statečné a odhodlané.“

ARCHEOLOGICKÉ NÁLEZY

Velmi bohaté na archeologické objevy je pobřeží Černého moře. V Gruzii archeologové našli hrob – s velkou pravděpodobností skythské Amazonky. Podle dávné tradice byla žena pochována vsedě a na kolenou měla meč. Na levé straně lebky měla zranění, očividně způsobené hrotem kopí. Její věk se odhaduje na dvacet až třicet let. Také na dolním toku Dněpru bylo v 80. letech odkryto šest hrobů se ženskými kostrami. Dva prsty na pravé ruce vykazovaly známky silného opotřebení, což možná způsobilo napínání tětivy luku. V hrobech byly objeveny i hroty železných kopí a pozůstatky kožených toulců se čtyřiceti sedmi šípy. Amazonky si tělo chránily jakýmsi „bezpečnostním pásem“, který tvořila soustava železných plátků a železná košile. V několika dalších hrobech byly pohřbeny válečnice i s dětmi. Soudí se, že zřejmě zemřely při porodu. Z pečlivě provedeného výzkumu také odborníci usoudili, že válečnický život pro tyto ženy začínal již v šestnácti letech. Valná část z nich umírala kolem třicátého roku věku. Z analýzy koster vyplývá, že tyto ženy měly štíhlou atletickou postavu jako současné sportovkyně.

Text a foto Libor Kunte, ilustrace Dalibor Nesnídal

Není banán jako banán, a tím pádem není banánovník jako banánovník. A jaké že jsou v tom rozdíly? Banán je správně vžitý pojem pro tu část, kterou jíme – tedy pro plod rostliny rodu banánovník.

O jejich různorodosti jasně vypovídá fakt, že u rodu banánovník dnes botanická věda uznává přibližně čtyřicet původních druhů a mnoho vyšlechtěných odrůd. Využívají se nejen k pěstování chutných plodů, ale také jako textilní rostliny pro získávání vláken.

ROD MUSA

Rod banánovník (Musa), patří do samostatné čeledi banánovníkovitých (Musaceae), která zahrnuje ještě další tři blízce příbuzné rody pěstované v tropech pro okrasu. Banánovníky jsou vlastně jedny z největších bylin světa, protože jejich zdánlivý kmen ve skutečnosti vytvářejí hustě nahlučené, spirálovitě sestavené pochvy listů. Čepel listu je dlouhá dva až pět metrů a široká bývá čtyřicet až osmdesát centimetrů. Ačkoliv je okraj listové čepele celistvý, směrem k hlavnímu žebru se list větrem trhá. V době dospělosti začne středem stonku prorůstat klasovité květenství dlouhé až dva metry. U nejspodnější části jsou samičí květy, ze kterých se po opylení vyvíjejí plody. Uprostřed květenství vyrůstají sterilní oboupohlavné, takzvaně jalové květy. Na špici květenství pak najdeme květy samčí, produkující pyl.

OVOCE I ZELENINA

Plodem banánovníku je bobule. U nás ji známe především jako zelenavou, později žloutnoucí a podlouhlého tvaru. Plody botanických banánovníků jsou ale různě velké, barevné a některé se v plné zralosti dokonce samy „loupou“. Kromě ovocných banánů se v tropech pěstuje i skupina takzvaných zeleninových banánů nebo-li plantejnů. Jejich plody jsou za syrova nejedlé, protože obsahují velké množství škrobů, ale po tepelné úpravě slouží jako příloha nebo hlavní jídlo. Buď se pečou na oleji, nebo se vaří ve vodě a teprve pak se loupou. V mnoha asijských zemích mají pro tamní obyvatelstvo mnohem větší význam než banány ovocné. Samotný rod Musa – banánovník, pochází z oblasti jihovýchodní Asie, kde byl původně rozšířen především v Indonésii, Malajsii a Indočíně. Dnes se pěstuje v tropech celého světa, přičemž největší plantáže ovocných banánovníků jsou ve Střední Americe, ve velkém se pěstuje také například v Brazílii nebo v Thajsku či na Filipínách.

KDE JSOU PECKY?

Všimli jste si, že v žádném banánu, na kterém si pochutnáváte, nejsou semena? Ovocné odrůdy banánovníku totiž tvoří plody partenokarpicky, to znamená bez oplození, čímž se v plodu nevyvinou ani semena. U botanických druhů banánovníků, které vytvářejí plody až po opylení a oplození, je dužina plná velmi tvrdých černých semen. Pokud by tomu tak bylo i u ovocných banánů, museli bychom vyplivovat „pecky“ stejně jako u pomerančů nebo mandarinek. A jak se bezsemenné odrůdy tedy množí, když netvoří semena? Velmi jednoduše! Vytvářejí dostatek odnoží, které slouží jako ideální rozmnožovací materiál. Jednak jsou velmi rychle použitelné pro výsadbu a zároveň nesou přesně shodné genetické vlastnosti jako mateřská rostlina. Jinými slovy, odrůdy ovocných banánovníků jsou vegetativně množené klony, což je u zahradnických rostlin zcela běžný postup, na rozdíl od klonování v živočišné říši.

Text a foto Radana Dungelová, ilustrace Jan Dungel

Larva nočního motýla (Megalopyge sp.) nezapadá do typického obrázku motýlích larev. Je pokryta dlouhou hedvábnou „srstí“ a postrádá jakékoli znaky varující před nebezpečím.

Dospělá larva je dlouhá několik centimetrů, ale díky huňatému kožíšku vypadá mnohem větší. V angličtině je příznačně nazývána „kočičí“ housenkou – puss caterpillar. Mezi jemnými chloupky však ukrývá jedové štětiny. Po dalším setkání s tímto „koťátkem“ ukrytým ve větvích už jsem měla dva týdny celé rameno a paži až k lokti pokryté hnisavými boláky. Intenzivní bolest a reakce podobná záchvatu neznámé choroby mě spolu s naprostou slabostí úplně vyřadily z provozu na více než 24 hodin. Byl to jen další z bolestivých zážitků, které jsme si v nadsázce zvykli komentovat poznámkami o „odporných tvorech, kteří by neměli patřit do přírody…“ Většinou tak reagujeme na hmyz, velká zvířata potenciálně nebezpečná člověku v pralese prakticky nepotkáte. Navzdory převládajícím mýtům o „krvelačných“ piraňá může člověka u amazonských řek nejvíc ohrozit sladkovodní rejnok trnucha (Potamotrygon sp.). Rejnoci jsou společně se žraloky a hlubokomořskými chimérami řazeni do prehistorické skupiny obratlovců – paryb. Tato tvarem i zbarvením nesmírně zajímavá ryba dosahuje až metrové velikosti. Jméno trnucha je odvozeno od jedového trnu na hřbetní straně ocasu. Kvůli němu představuje jedno z největších nebezpečí, ať už pro domorodce nebo cestovatele. Zahrabává se totiž do písčitého dna mělčích, pomalu proudících vod, kde je prakticky neviditelná.

NÁDHERNÉ OŠKLIVKY

Když procházím své archivy, nacházím fotografie mnoha zvířat, která by málokdo označil za krásná. Je zvláštní, jak lidská estetická hlediska ovlivňují vnímání přírody. Například žáby patří obecně k živočichům označovaným za odpudivé, přestože takové pralesničky svítící v lesním podrostu vytvářejí k téměř monochromatickému okolí výtvarně dokonalý barevný kontrapunkt. Jihoamerické pralesničky (Dendrobates) získaly přívlastek šípové žabky kvůli indiánům, kteří při lovu (a dříve také v boji) používali k potírání šípů jejich silný neurotoxin. Žabky v ohrožení tento jed vylučují povrchem kůže. Jejich velmi pestré zbarvení má okolí a hlavně potenciální predátory varovat předem. Důvodem, proč jsou některá zvířata vnímána jako ošklivá, je často míra jejich odlišnosti od lidí. Například had nemá nohy a plazí se, pavouk má zase nohou moc a krysa má dlouhý holý ocas. Odpor lidí k některým živočichům je ovšem daný hlavně historicky, z dob, kdy představovali reálné nebezpečí. Někdy stačí dokonce jen podobný tvar nebo zvuk – i domácí zvířata se údajně bojí léčiv ve formě sprejů hlavně kvůli syčivému zvuku. Lidé takto s většinou zvířat sdílejí například respekt z hadů. Když mě tedy manžel poprvé přesvědčil, abych si pochovala anakondu velkou (Eunectes murinus), kterou objevil stočenou mezi kořeny v břehu řeky, moje pocity byly hodně smíšené. Nakonec nad instinktivním strachem převládla zvědavost. Poprvé jsem se nejen dotkla překvapivě suché kůže tohoto velkého hada z čeledi hroznýšovitých, ale skutečně jej držela jednou rukou, zatímco druhou jsem ze sebe shazovala smyčky, které se okolo mne neúnavně ovíjely. Přestože nešlo o extrémně velkého jedince, vyčerpala jsem se docela brzy. Anakonda velká je přece jen nejtěžším hadem světa. O anakondě kolují mezi amazonskými indiány hrůzostrašné historky, stejně jako zaručené zprávy o ulovení deset nebo i dvanáct metrů dlouhého exempláře. Hadi takových rozměrů ale podle všeho patří do říše pohádek, nejdelší změřená anakonda měla 9,5 metru. Vystouplé oči položené navrch hlavy dokazují, že způsob života anakondy velké je silně spjatý s vodou, z jejíž blízkosti se téměř nikdy nevzdaluje. Dává přednost stojaté nebo líně tekoucí vodě, výborně plave, ve vodě vyvine značnou rychlost a obrovskou sílu. Loví ryby, kajmany, želvy, ale i ptáky, kapybary a jiné savce, na které číhá ve vodě. Kořist usmrtí pod hladinou sevřením svých smyček.

ZVÍŘE JAKO KOLÁŽ

Když pominu zděděné strachy z predátorů, tak jako „ošklivou“ chápeme my lidé hlavně podivnost. Jedno z nejpodivnějších zvířat, se kterým jsem se na cestách setkala, je určitě matamata třásnitá (Chelus fimbriatus). Tato až bizarní želva se ve svém přirozeném prostředí mělčích řek v povodí Amazonky a Orinoka dokonale ztrácí. Zpravidla leží nehnutě na dně a je z části ukryta ve vrstvě odumřelých listů a jiných rostlinných zbytků. Její výrazně hrbolatý krunýř pokrývá porost řas a dlouhý široký krk přechází nezřetelně ve velmi plochou hlavu zakončenou tenkým, chobotovitým rypáčkem. Malé oči jsou umístěny nenápadně v blízkosti čenichu. Obrysy hlavy a krku rozkládají roztřepené třásnité lemy silně zvrásněné kůže. Matamata dosahuje hmotnosti až deseti kilogramů a délky padesáti až šedesáti centimetrů. Celý život tráví většinou pod vodou, kde leží na bahnitém dně na jednom místě. Živí se převážně rybami, drobnými obojživelníky a korýši. Když se k ní oběť přiblíží, vystrčí hlavu a v hrdle vytvoří takový podtlak, že spolu s vodou nasaje i kořist. Mohlo by se zdát, že při listování mezi zvláštními obyvateli pralesů chybí savci. Dutiny vykotlaných stromů ale skoro vždycky přinesou nějakou zajímavost. Tentokrát jsme na sebe v oboustranném překvapení zírali s plachým kuandu obecným (Coendou prehensilis), který bývá aktivní téměř výhradně v noci. Víc než reálného živočicha připomíná trochu přepísknutou koláž morčete, ježka, medvídka a prasátka. Španělsky je nazýván puercoespín – ostnaté prase. Tento hlodavec příbuzný s ostatními dikobrazy žije převážně osaměle nebo v párech ve větvích stromů, ze kterých slézá jen vzácně. Při šplhání si pomáhá lysým a chápavým ocasem, který tvoří polovinu jeho celkové délky – asi jeden metr. Nebývá agresivní, ale pokud je překvapen nebo napaden, brání se zuřivě kousáním i za pomoci ostrých bodlin. Vzrušení doprovází energickým dupáním zadních nohou, hlasitým funěním a naježením bodlin. Když je chycen, stočí se v pichlavou kouli.

PTÁK, NEBO JEŠTĚR?

Vnímání ptáků jako zvířat spíše sympatických je asi dáno i dávným obdivem lidstva k jejich schopnosti létat. Snad žádný jiný pták ale nezpůsobil systematikům tolik problémů jako hoacin chocholatý (Ophisthocomus hoazin), kterému ani genetici nenašli jednoznačně vymezené místo na evolučním ptačím stromu. Pravěké vzezření tohoto ptáka, existence dvou skutečných prstů s drápy na křídlech mláďat, zprvu svádělo k domněnce, že jejich původ je třeba hledat až u Archeopteryxe. Další výzkumy pak prokázaly, že drápy na křídlech nejsou reliktem z minulosti, ale naopak výsledkem evoluce jako adaptace pro mláďata, která často opouštějí hnízdo a šplhají po hustých větvích dřív, než se naučí létat. Později byl tento druh řazen postupně nejméně k osmi řádům, například k tinamám, dropům, chřástalům, kurům či kukačkám. Dnes je hoacin popisován jako jediný druh v samostatném řádu hoacinů. Podivný, hlučný, šedesát pět centimetrů velký pták se vztyčenou chocholkou, červenýma očima a modrou holou kůží na obličeji je odlišný nejen svým pravěkým vzhledem, ale i způsobem života. Dospělí hoacini patří mezi ptáky s nejomezenější schopností pohybu – jsou chabí letci, neplavou, a ani lezení v hustém křoví, kde tráví většinu dne posedáváním po větvích, jim nejde nijak snadno. Pouze mladí hoacini jsou dobrými plavci a dokonce i potápěči, což je zjevně taktika vůči predátorům. Největší anatomickou zvláštností hoacinů je komplikované trávicí ústrojí. Hoacin natráví rostlinný materiál ve voleti podobně jako tomu je u krávy, ovce nebo klokana. Právě vole, které se vyvíjelo na úkor hrudní kosti, je příčinou chabých letových schopností hoacinů. Zatímco u většiny ptáků se trávicí proces počítá na minuty, u hoacinů trvá 18 až 48 hodin. Omezená schopnost pohybu ovlivňuje i chování těchto ptáků. Hoacini jsou sociální ptáci a většinu času posedávají na stromech ve skupinách po sto i více jedincích. Biotopem hoacinů je hustá vegetace v blízkosti vodních toků a ploch, jedno, zda sladkých, slaných nebo smíšených.

CHVÁLA PODIVNOSTI

Zvířata pojem krása a ošklivost neznají. Podobu každého určil proces evolučního přizpůsobení. Odlišné vlastnosti mají buď proto, že jsou pro ně výhodné, anebo proto, že z různých biologických i nebiologických důvodů nemohou mít jiné. Přesto mnozí lidé, kteří sami sebe považují za milovníky zvířat, stále oceňují převážně roztomilost chlupatých zvířátek a ve zvířecí říši hledají typicky lidské vlastnosti jako důstojnost, proradnost a podobně. Tento antropocentrický pohled, kterým člověk některá zvířata s klidem označí za ošklivá nebo dokonce škodlivá, dokáže zcela zastřít význam každého konkrétního živočicha pro zachování rovnováhy v přírodě. Životní prostor mnoha tvorů se rychle zmenšuje a nadějí pro uchování života na naší planetě je jedině zachování bohatství a rozmanitosti druhů. „Obludky“ z pralesa si zaslouží naši pozornost a ochranu, stejně jako roztomilá lední medvíďata. V přírodě je na sobě mnoho druhů rostlin a zvířat závislých. Pokud vypadne, třeba vyhubením, nějaký článek potravinového řetězce, může to způsobit vyhynutí dalších druhů. Svět se stane méně pestrým, méně podivným, zato stále více ošklivým sám o sobě. Na svět bez podivných potvor se vůbec netěším.

Text a foto Michal Dvořák

Zeptáte-li se na symbol korejské kuchyně zlých jazyků, řeknou vám, že je to pes. Zeptáte- li se však lidí s jazykem labužnickým, odpovědí vám, že samozřejmě kimči.

Kimči je fenomén, je to národní poklad, bez něhož se Korejci neobejdou, ať se usadí kdekoli na světě. Podob kimči existuje tolik, kolik je na světě domácností a restaurací, které jej připravují. V podstatě jde ale o nakládané a kvašené zelí nebo ředkev, navíc ochucené mnoha druhy koření. Podává se v mističkách jako příloha k hlavnímu chodu. Není zvláštní, že zatímco symbolem české kuchyně byla loni zvolena svíčková, tak Korejci nedají dopustit pouze na jednu z mnoha příloh? Není, kimči má totiž neobyčejně bohatou tradici a nezapomenutelnou chuť. Pravda, poněkud pálí. Mně vhání slzy do očí už jen vzpomínka na tuto pochoutku, ale jsou lidé, kteří se v požívání téměř nepoživatelného vyžívají.

ZDRAVÍ, KTERÉ PÁLÍ

Původ kimči se datuje do doby, kdy se Korejci naučili uchovávat přes zimu zeleninu tak, že ji nasolili a naložili. A protože v solení byli opravdovými mistry (už dávno předtím tímto způsobem uchovávali ryby) a zelí rostlo všude kolem, stalo se právě nakládané zelí nedílnou součástí každé tabule. Kimči bylo nejen základní potravinou chudých, ale oblíbili si ho i na královských dvorech či v buddhistických klášterech. Příprava kimči zůstala po staletí prakticky stejná. Nakrájeli nahrubo zelí a ředkev, osolili, přidali to, co bylo po ruce, tedy třeba česnek, zázvor nebo mořské řasy. Vše uložili do kameninových nádob, kde směs vesele kvasila. Po několika dnech, týdnech či měsících fermentace strávník dostal na stůl chutné, ale hlavně velmi zdravé jídlo plné vitaminů, enzymů a minerálů. Teprve v průběhu osmnáctého a devatenáctého století v období Čoson však do tradiční receptury přibyla ingredience, bez které si dnes už nikdo nedokáže kimči představit – čili papričky. A je poněkud úsměvné, že je do Koreje nepřivezl nikdo jiný než nenávidění Japonci při svých invazích. Kdo jako první použil při přípravě kimči prášek z mletých papriček se už asi nikdy nedozvíme. Věhlas tohoto ďábelsky pálivého pokrmu se ale brzy rozšířil po celém poloostrově, a kimči tak získalo svou dnes už charakteristickou načervenalou barvu a břitce ostrou chuť.

VODU PO RUCE MÍTI

Právě díky červené barvě si kimči na krásně chaotické korejské tabuli plné mističek s omáčkami a pochutinami nikdy nespletete. Než ho ale ochutnáte, ubezpečte se, že máte po ruce také studenou tekutinu, jíž opuchlý jazyk zavlažíte. Výborně pomáhá také rýže, která výraznou chuť tlumí a která nechybí u žádného korejského oběda. Já dávám přednost jemnější stravě, a tak jsem s kimči v Koreji vždy zacházel velmi opatrně a každé sousto prokládal celé minuty jinými dobrotami. Na druhou stranu kimči, které jsem ochutnal v jedné londýnské restauraci, mělo tak třetinové grády, takže nelze předem určit, na jaký stupeň pálivosti natrefíte. Dnes už může kimči ochutnat každý, kdo k tomu najde odvahu. I u nás jsou již zavedené korejské restaurace a obchůdky, kde můžete dostat tuto pochoutku jak v domácí podobě, tak dovezenou v plechovkách. Řada lidí se navíc do kimči zamilovala natolik, že si je několikrát do roka připravuje sama po svém vlastním pálivém způsobu. A protože příprava není složitá a chuť je opravdu nezapomenutelná, můžete se o to pokusit také.

Text Jan Turek

Rád bych vyprávěl příběh o svém setkání s amazonkou, se ženou, která zemřela již před čtyřmi a půl tisícem let. Ačkoliv neznám její jméno ani podobu, měl jsem možnost nahlédnout alespoň do skromných pozůstatků jejího světa tak, jak byl zakonzervován v její hrobce.

Bylo to na počátku července 1999 v tišické pískovně. Ve žlutém písku se tu rýsoval v půdorysu téměř čtvercový objekt s hnědou hlinitou výplní a sytě černým lemováním okrajů. Ihned mi bylo jasné, že to není běžný sídlištní objekt, ale cosi složitějšího. Tmavé pruhy podél stěn mohly být stopou po vnitřní dřevěné konstrukci. Při odkryvu bylo stále zřejmější, že jde o hrob příslušníka společenské elity období zvoncovitých pohárů. V hrobce byla uložena žena, na pravém boku, hlavou k jihu. U hlavy byly dvě tence roztepané zlaté destičky, které svinuté sloužily jako ozdoby a sponky vlasů. Hrob obsahoval hned dvě kamenné nátepní destičky, jednu na levém předloktí zemřelé a druhou, společně s jantarovým knoflíkem a měděným šídlem se skupinou nádob u západní stěny hrobu. Tyto destičky sloužily k ochraně lukostřelcova zápěstí před zpětným úderem tětivy při výstřelu a bývají zpravidla v hrobech mužů. Ne každý předmět v pohřební výbavě musel být odznakem společenské role. Některé milodary mohou spíše odrážet vztahy truchlících k zemřelému. Právě v této souvislosti je dobré připomenout, že v hrobě amazonky v Tišicích byla jedna nátepní destička nalezena zcela mimo tělo, u západní stěny hrobové jámy, a druhá sice spočívala na levém předloktí kostry, ale byla obrácena vnitřní stranou vzhůru. Obě destičky tedy snad do hrobu přiložili pozůstalí. Toto promítnutí ostatních členů rodiny či klanu do pohřební Text Jan Turek výbavy zemřelé tak zřejmě odráželo nejen její společenské postavení v rámci komunity, ale rovněž její skupinovou identitu. Dalším, převážně mužským artefaktem, který byl objeven v tišickém hrobě, je měděná dýčka, uložená v ohybu levé paže. U ženských hrobů se jedná vesměs o dýčky rozměrů až miniaturních. Jejich délka, pohybující se od 37 do 94 milimetrů, je ve srovnání s běžným rozsahem délky všech typů středoevropských dýk 70 až 137 milimetrů výrazně podprůměrná. Je tedy možné, že některé miniaturní dýčky sloužily k odlišným funkcím nežli jejich předlohy, nebo že jejich význam byl čistě symbolický. Byla tedy v Tišicích pohřbena skutečná amazonka? Odpověď není snadná. Nemáme prozatím dostatek poznatků o společenských vztazích a postavení žen v komunitách se zvoncovitými poháry, a tak otázka žen-bojovnic zůstává stále otevřená. Pokud naše amazonka opravdu střílela z luku, jak napovídají ozdobné kamenné nátepní destičky vyrobené z prachovce, pak to mohl být luk reflexního typu, který byl kratší a výrazně prohnutý – tím se také zvyšovala jeho účinnost. Zdá se však, že její lukostřelecká výbava byla více odznakem jejího postavení nežli často využívanou zbraní. Co je však nesporné, je skutečnost, že mezi bohatými elitními pohřby žen v hrobkách s dřevěnou konstrukcí se skutečně objevují zlaté a stříbrné šperky a také smíšená mužská a ženská výbava. Je tedy zřejmé, že musíme relativizovat představy o čistě patriarchální společnosti té doby, ve které se společenské postavení přenášelo z muže na manželku. Tišická amazonka dokládá, že ženy v té době mohly ve společnosti požívat podobná, snad i bojovnická privilegia.

Text a foto Miroslav Bárta

Wádí Súra (v překladu Údolí obrazů) tvoří několik jeskyních převisů vyzdobených prehistorickými malbami.

Nejznámější z nich je takzvaná Jeskyně plavců, objevená maďarským pouštním badatelem László Almásym v době před druhou světovou válkou. Tyto malby vznikaly v době končícího šestého a počínajícího pátého tisíciletí před Kristem, kdy na Sahaře končilo poslední velké vlhké období, znamenající postupné definitivní vylidnění celé oblasti Západní pouště. Dosavadní názory tvrdily, že lidské postavy, dochované fragmentárně v Jeskyni plavců a provedené převážně červenou hlinkou, znázorňují plavce z doby, kdy zde ještě existovala četná sladkovodní jezera. Bližší prozkoumání scén však naznačuje, že ve skutečnosti jde o obětované lidské bytosti, příslušníky poraženého kmene, který prohrál v nějaké bitvě se silnějším protivníkem. V důsledku toho ztratil právo na své teritorium a minimálně muži i právo na život. Při pohledu na toto krveprolití v Jeskyni plavců se tají dech i dnes. Na opomíjených detailech můžeme vidět vlečení krvácejících zajatců nebo jejich svrhávání či obětování před stojící sochou božstva, které nápadně připomíná staroegyptského boha plodnosti Mina. Obdobné abri, převislá skála, nacházející se přibližně dvacet kilometrů severozápadně od Jeskyně plavců, obsahuje výborně zachované malby z přibližně stejného období a de facto mají na předchozí lokalitu přímou návaznost. Jeskyně šelem, jak se abri dnes nazývá, je však mnohem větší, pestřejší a její pochopení vyžaduje mnohem více času. V několika časových rovinách zde totiž vznikly takzvané tektiformy – barevné otisky rukou. Jsou zde četná znázornění lidí při různých rituálních úkonech, rodiny s dětmi, lovci útočící na bezhlavé lvy, krotitelé žiraf, velcí lidé – zřejmě náčelníci, kteří svou výškou dominují nad okolními malými lidskými postavičkami, mytologické scény, ale i náčelník s bojovou palicí stojící po bitvě nad usmrcenými zajatci ležícími ve dvou řadách. Vesměs jsme svědky dalších scén vítězství a porobení, oslav a útěků.

Text Martin Rychlík, týdeník EURO, foto Martin Pinkas týdeník EURO a archiv Miroslava Bárty

Pyramidy, mumie a hieroglyfy. Tak si většina lidí představuje egyptologii, obor, v němž čeští vědci vynikají. Docent Miroslav Bárta (vpravo) ji ale pojímá šířeji.

Do jeho týmu proto patří i paleoekolog, geolog, geoinformatik, fotograf, klasický i pravěký archeolog. Předloni v listopadu například objevili nevykradený hrob kněze Inpunefera (na snímku). Miroslav Bárta však nepracuje pouze na „pyramidové“ koncesi v Abúsíru. S kolegy provádí například výzkumy křesťanského osídlení v osadě Bír Šovíš a okolí oáz Síwa či Bahríja. Devětatřicetiletý Miroslav Bárta v prosinci jako jeden z nejmladších úspěšně absolvoval profesorské řízení pro obor egyptologie na Univerzitě Karlově. „I během něj jsem se snažil obor pojmout nikoliv jako úzce specializovaný, ale spíše obecně kulturně-antropologický předmět, který zkoumá civilizace, úpadky a závislost člověka na změnách klimatu včetně způsobů, jak se s nimi vyrovnával. Vědecká rada rektora sestává z kapacit, které nezajímají podružné detaily, ale podstata a smysl disciplíny,“ říká tento propagátor interdisciplinárních metod. Loni v listopadu byl vedoucím výpravy do pouští, do oblasti Gilf el-Kebíru, kterou proslavily nástěnné skalní malby a takzvaná Jeskyně plavců. Kolikrát jste viděl film Anglický pacient, který se o jeskyni zmiňuje? Jenom jednou. Je to hezký příběh, ale když člověk zná pozadí, když ví, jak vypadá jeskyně a okolí, je to úsměvné. Na druhé straně úkolem filmu není informovat o skalním převisu, ale poskytnout lidem příběh, který je stravitelný… A má „story“ kartografa László Almásyho reálné základy? Víceméně pravdivé. Almásy byl spíše dobrodruh, za druhé světové války stál na straně Osy a měl za úkol připravit Italům vstup do Egypta přes oblast Gilf el-Kebíru, kterou výborně znal. To se mu však nepovedlo, hlavně kvůli Rommelovi, jenž prohrál u Tobrúku. Ale jinak byl přechod připravený. Byl schopen Italy do Egypta provést, protože znal cesty, jimiž se dalo do země nepozorovaně vstoupit. Proč jste se o oblast, vzdálenou od Káhiry přes tisíc kilometrů, začali zajímat? V rámci oáz zkoumáme interakci starověkého člověka s prostředím, způsoby jakými lidská kultura dokáže přežít v pouštním prostředí. Také jsou to starověké obchodní cesty jako jedno z velkých témat minulosti. Velkou otázkou je, jak a proč Egypťané do Západní pouště chodili. Cesty vedou na jihozápad do oblasti Gilfu a dál, takže procházejí oblastí, kde jsme se pohybovali. Známy jsou spousty starověkých oslích stezek a otázka zní, co tam lidé dělali. Zřejmě chodili až k Čadskému jezeru, které tehdy sahalo o sto padesát kilometrů dál na sever. Důvodem mohly být cesty pro typické africké zboží, které známe dnes, kůže, slonovinu… Na skalních malbách v Gilfu se objevují právě i sloni, ne? No, je otázka, jestli je to slon (smích). Ale na stěnách jsou rozhodně třeba žirafy. Jenže to jsou dvě věci: jeskyně a obchodní cesty starých Egypťanů, protože jeskyně spadají nejpozději do poloviny pátého tisíciletí před Kristem, kdežto cesty, o kterých mluvíme, jsou ze třetího a druhého tisíciletí před naším letopočtem. Na druhou stranu: jeskyně jsou důležité, i když jsou starší, neboť jednoznačně dokládají – což je jeden z poznatků expedice, který dříve skoro nikdo nezaznamenal – že obsahují mytologické scény a etiologické mýty, jež známe z Egypta o tisíce let později. Vyobrazené rituály jsou tolik podobné těm staroegyptským? Souvislost je zjevná. Naprostá ikonografická shoda. V etiologickém mýtu je tam zobrazena bohyně Nut, jako bohyně nebes, se ženským poprsím a s panteřím tělem. A panter je zvíře, které Egypťané tehdy považovali za symbol nebe. Podpírá ji Geb, což byl bůh země, a to je také stoprocentní shoda. Nikdo si toho předtím nevšiml? Ne. Je až strašné, že malby pocházejí někdy z konce šestého nebo začátku pátého tisíciletí před Kristem; zřejmě když začalo vysychat prostředí, lidé začali bojovat o zužující se životní prostor, protože tam jsou scény porážení zajatců, a protože docházela voda, docházeli tím pádem i savci, zvířata, rostliny… A když už opravdu nebylo možné tam dlouhodobě pobývat, odešli do údolí Nilu a proměnili se posléze v neolitiky. To je dosti smělá teorie o původu egyptské civilizace, ne? Je to pravda. Teprve později se přesouvali k Nilu. Tuto hypotézu zastává více lidí, ale myslím, že jsme naším detailním rozborem ikonografie získali tvrdá nezpochybnitelná data. Pracovali jste především v oblasti Wádí Súra-qadím… To je Staré údolí obrazů, původní jeskyně. A pak i ve Wádí Súra-gedíd. Ano, Nové údolí obrazů, které bylo objeveno teprve před pár lety. Tam je výborně zachovaná jeskyně a v ní právě i bohyně Nut. Stará jeskyně je hodně zničená, protože novodobí turisté, kteří se tam fotí, vlhčí malby vodou, aby měli lepší záběry. Tudíž fresky mizí. Jeli jste v šesti autech, výprava čítala devět členů. Kolik bylo beduínů? Osm. Řídili a starali se o nás, protože jsme byli zaměstnáni spoustou jiných věcí. A bylo fajn, i když normálně v dunách řídíme rádi, že člověk nemusel pořád koukat, aby někde nezapadl. Vezli jste s sebou i palivo? Úplně všechno. Tam nikde nic není. Všechno se veze. Voda, jídlo, palivo. Najeli jsme celkem asi 3500 kilometrů, od Káhiry to bude tisíc, určitě… Jede se tam tři dny, dvě noci. Měli jsme s sebou i dva solární panely a ještě alternativní systém, kterým se za jízdy dobíjely baterie. O ekologické zabezpečení elektřinou se postaral technik Josef Jíša, jehož systém začala mimochodem využívat i pražská policie a magistrát. Jak byla expedice financována? Polovina šla od sponzorských firem Mibcon, Inset, Jíša Rencar, Emeran 1860, Severočeské doly a polovina z Grantové agentury ČR. Výpravy se zúčastnila i trojice archeologů, Jiří Svoboda je specialistou na skalní umění. Umění sledoval jako doklad měnícího se přírodního prostředí. Pokud jde o zdobené abri, ony jakoby jeskyně, které jsou spíše převisy, říkal, že takto dochované skalní umění v otevřeném terénu ještě neviděl. I do téhle oblasti později pronikali Římané, takže i to jsme chtěli dobře dokumentovat, a proto s námi jel jak klasický archeolog Jiří Musil, tak normální archeolog Martin Tomášek kvůli řemeslné stránce věci.

Jaký je váš největší zážitek z výpravy? Ty noci. Ty hvězdy, které v Evropě není možné vidět, jak ty tam vypadají! A potom nová jeskyně Wádí Súra-gedíd se staroegyptskými motivy. Zásadní věc. Dotkne se globální finanční krize i české egyptologie? Rozhodně na ni dopadne. Nově zaváděná kritéria jsou takové povahy, že by podle nich musely propustit hromadu profesorů třeba na Ivy League a tam poměry trochu znám, protože jsem tam měl možnost učit. Týká se to ale mnoha dalších našich významných oborů: bohemistiky, anglistiky, antropologie, teologických věd atd… Základem pro řešení mnoha problémů dnešního světa je zkoumání náboženství či historie v moderním pojetí. A my si v Česku zničíme obory, které k tomu mají významně co říci. Historické obory jsou jedním z klíčů k pochopení naší současnosti i budoucnosti; kdo to popírá, neguje smysl vlastní práce, smysl vlastní minulosti. Časem snad odpovědní lidé přijdou na to, že šlo asi o chybu, ale mezitím už bude řada směrů výzkumu pryč. Nepřežijí. Už se vás šetření dotklo? Pro výzkum křesťanských osad poblíž Bahríje jsme již od grantové agentury nedostali druhý grant. Buď nebyl dobře napsán projekt, nebo byl drahý. Nebo není prioritní. Tam už se tedy nepokračuje, výzkum asi bude muset padnout nebo „pojede“ za soukromé peníze… Uvidíme. Co by se dělo s českou koncesí v Bahríji, pokud by byla opuštěna? Egypťané nám ji odeberou. A myslím, že by ji chtěli Američané. Pokud by nebyly peníze na Abúsír, dopadli bychom stejně – po dvou letech nečinnosti by byla koncese odejmuta. Filozofie je jednoduchá: chcete koncesi, tak tam pracujte! Když tam pracovat nebudete, tak nepotřebujete koncesi. Nikoho nezajímají naše vnitřní finanční problémy

Text a foto Kateřina a Miloš Motani

Poušť, to není jen vyprahlé pískoviště bez života, jak její podoba vytane asi každému v mysli. I tady občas prší. A pak se začnou dít věci… Člověk si většinou představí poušť jako naprostou pustinu, nikde nic a nikde nikdo.

Modré nebe, pálící slunce a nesnesitelné vedro. Tohle ale neplatí vždycky. Již několikrát se nám stalo, že se najednou odněkud přihnaly mraky a bylo na dlouhou dobu po slunci. Jeden rok jsme měli po téměř celou naši cestu tak často zataženo, že jsme za sluncem museli dojet až na úplný jih Arizony do Sonorské pouště. Těšili jsme se, že konečně jen tak nalehko vyrazíme do terénu a budeme nasávat teplo. Plánovali jsme dlouhé túry napříč kaktusovými lesy. Obloha nad námi se však začala zatahovat i tady. Modré nebe zmizelo za bílými mraky, které se po čase proměnily ve špinavě šedou těžkou peřinu. Ještě než jsme vyrazili na túru, začalo pršet. Zklamaně jsme koukali do pošmourné krajiny, kde mírně zvlněný obzor zdobila vysoká saguára. Rozpršelo se pořádně, z výšlapu mezi kaktusové velikány nebylo nic. Nezbylo nám než čekat, až se nebe vyřádí. Mraky se roztrhly až na druhý den. Po podobných zkušenostech tak v batohu nosíme pláštěnky i na cestu do pouště.

UPROSTŘED BOUŘKY

Když přijde v terénu skutečná bouřka, člověk pocítí nesmírnou sílu přírody. Jsme právě někde uprostřed Escalante a počasí se nám začíná nějak kazit. Raději se vracíme zpátky z výšlapu. Zanecháváme za sebou zbytky zkamenělého pravěkého lesa. Moc velký není, ale ví o něm jen málokdo. Nasedáme rychle do auta a pokračujeme dál po hrbolaté cestě. Netrvá dlouho a barvy nebe se mění jak začarovaná duhová kulička. Modrá, fialová, šedivá a nakonec černá se nám klene vysoko nad hlavou. Pouštní slunce se dere z mraků ven, ale moc se mu to nedaří. Slyšíme bouřku čím dál blíž. A pak je to tady − z nebe cedí jako z konve. Blesk stíhá blesk. Všímáme si, že tady uprostřed nekonečných dálek, rozlehlých plání, kopců a mohutných skal duní hromy jaksi jinak. Po nějakých pár kilometrech zůstáváme nakonec stát. Z půlky zavrtaní ve spacáku přihlížíme přes zarosená okna běsnění kolem. Udeřilo docela blízko. A pak druhý blesk a další. Temná bouřka nakonec přechází v černočernou noc. Blesky se pomalu vzdalují. Usíná se dobře s kapkami bubnujícími na kapotu auta.

KAKTUSY JAKO HOUBY

Druhý den mezi saguáry přece jen pršet přestává. Stále je ještě pošmourno. Venku je poměrně chladno a my koukáme do promáčené pouště. Větvičky keříků zdobí lesklé třpytivé kapky vody. Jsou tak těžké, že se co chvíli nějaká utrhne. Najednou si všímáme, že je vegetace jaksi zelenější a svěžejší, než byla předtím. Kaktusy jsou nasáté vodou, až skoro praskají. Dokonce i samotná saguára. Vysoké kmeny saguár jsou nahoře ještě docela scvrklé a zvrásněné do varhan, ale dole u kořene jsou plné vody. Na druhý den se mraky konečně trhají a krajinu plnou vláhy zalije opět spalující slunce. Přes kamenitou zem rychle přeběhne chlupatá velká tarantule. Jeden rok na americkém jihozápadě tak vydatně pršelo, že rozkvetlo dokonce i vyprahlé Údolí smrti (Death Valley). Přijíždíme do Údolí smrti, až když je po odkvětu. Zem zase praská suchem a sem tam je vidět stvol uvadlého žlutého květu. Ještě několik měsíců po ohromné průtrži mračen jsou některé cesty uzavřené. Dovídáme se, že se údolím prohnala ohromná ničivá flash flood, která strhla celé kusy silnice, vyhloubila neprůjezdná koryta a spolu s hromadou naplavenin odnesla i několik aut. V

ZÁPLAVĚ KVĚTŮ

Pokračujeme dál na východ a pak směrem na sever. S údivem sledujeme, jak je najednou poušť, kterou jsme vídávali většinou vyprahlou a šedivou, pokrytá záplavou pestrých květů – bílých, žlutých, růžových, oranžových, červených a fialových. Kvetou i kaktusy těch nejrůznějších druhů. Na severovýchodě Utahu, mezi pustými badlands, ostrůvky zelené trávy a bíle kvetoucími koberci květin, narážíme na stádo divokých mustangů s několika hříbaty. V bezpečném odstupu po nás po očku pokukují tři přežvykující vidlorozi. Jinde si zase vyhrabává myška díru, přeběhne zajíc s velkýma ušima nebo jako obrovský čmelák zabzučí duhově zbarvený kolibřík. Nestačíme se divit, co všechno v poušti roste a kvete, co v ní létá, utíká, hopká, slídí a co se v ní plazí. Jsme nesmírně rádi, že jsme mohli být uprostřed všech těch průtrží mračen. A pak, hlavně že můžeme sledovat, jak poušť nabírá do sebe novou sílu – jak se zase jednou nadechuje.

Text Jitka Mikešová a foto Linda Degerth

Z mlhy a drobného deště se pomalu začaly vynořovat nejasné siluety. Stály nehnutě jako načechrané šedobílé sochy a působily tak vznešeným dojmem, že člověku v tu chvíli ani nevadilo, že je vidí potupně zavřené v ohradě a ne volně se potulující tajgou Laponska.

Turisté však rádi vidí krásná a statná zvířata. A protože na turistech závisí život dnešních obyvatel Laponska především, museli se tomu přizpůsobit i sobi samotní. Téměř všichni sobi jsou někým vlastněni. Bohužel právě tato skutečnost narušuje to jedinečné kouzlo okamžiku, kdy narazíte uprostřed liduprázdné tajgy na tohoto krásného býložravce. Dnes máte jistotu, že máte před sebou dokonale evidovaný kus namísto skutečně volného zvířete. Systém vlastnění a sčítání sobů je velmi jednoduchý. Kdo vlastní samici, ten vlastní i její mládě. Každý rok na jaře se musejí majitelé vydat do lesů a očíslovat veškerá nově narozená mláďata. Šikovně při tom využívají přírodních zákonitostí. Na jaře celé Finsko zaplaví obrovská hejna komárů a sobi se jejich agresivním náletům brání shlukováním do velkých stád. Člověk pak už jen pátrá po jednotlivých stádech a odchytává samice. A protože mládě je vždy poblíž, chytnou i je, dostane do ucha malou visačku a oba jsou propuštěni zpět na svobodu. Stav populace se pak reguluje na podzim, kdy se sobi opět stahují do početných stád. Tentokrát to však nejsou komáři, ale rituály lásky, které je svolávají. Odstřelují se převážně samci a velká obliba sobího a losího masa po celém Finsku dává tušit, jaký je další osud zastřelených nešťastníků. Sobí krasavci, které turisté na farmách tak obdivují, si však mohou o rituálech lásky nechat jen zdát. Bývají to kastráti, jejichž jedinou povinností jsou projížďky se saněmi plnými turistů. Důvodem ke kastraci není samozřejmě nikdo jiný než turisté samotní. Divoce žijící sobí samci jsou totiž na podzim po páření tak vyčerpaní, že jim z původní krásy nezůstane zhola nic. Jsou kost a kůže a navíc u nich dojde k hormonální změně, po které shazují parohy. Jen pro zajímavost, parohy mají u tohoto druhu i samice. Mají je však mnohem menší a shazují je až po narození mláďat. Ve stádech na farmách přesto vždy bývá několik nekastrovaných samců. Rozlišit je lze snadno, neboť právě jako jediní nemají parohy a jsou zaručeně nejošklivější. Jejich role je však nezastupitelná – jsou to vůdci stáda. Ostatní kastrovaní samci mají kvůli chybějícím hormonům natolik utlumené pudy, že se mezi nimi nevyskytuje přirozená rivalita. Sobi bývají nejkrásnější v zimě. Jejich nenápadné hnědé letní zbarvení se na zimu mění v huňatý kožich v barvě od čistě sněhobílé až po šedou či světle hnědou. Nikdy se nedá dopředu odhadnout, s jakým odstínem srsti přijde mládě na svět. Stinnou stránkou věci zůstává stále hodně vysoká poptávka po zimních kožešinách ze sobů, a to i přes nemalé pořizovací náklady. Bohužel i taková se platí daň za pohodlný a bezstarostný život na farmě.

Text a foto Jiří Marek

Vzpomínám na oči dívky stojící ve dveřích chatrče ve východní Kambodži. Vzpomínám na oči dívky hledící z fotografie na zdi phnompenhského vězení S-21 Tuol Sleng.

Vzpomínám na oční důlky lebky dívky na bývalém popravišti Rudých Khmerů. Utloukli ji motykou. Sedím pod stromem nedaleko angkorského chrámu Ta Prohm a poslouchám zlověstný hlasitý zvuk cikád z okolní džungle. Stejný zvuk doháněl k šílenství americké vojáky v době vietnamské války. Společně s kamarádem Jindrou jsme na počátku pětitýdenního putování po zemi Khmerů. Chci se pokusit pochopit zemi, v jejímž čele stojí „český“ král, a ve které před třiceti lety skončila hrůzovláda jednoho z nejkrutějších genocidních režimů v moderní lidské historii. Z monumentálních rozvalin Angkoru se vydáváme do méně známých míst v centrální Kambodži. Je večer a se správcem malé turistické kanceláře v Sambor Prei Kuk domlouváme, že bychom rádi přespali ve spacákách na betonové terase budovy. Prý to není problém. Správce odchází do blízké chatrče, která je domovem jeho rodiny, a po chvíli nám přináší vařené brambory. Během jídla přijíždí muž na motorce. Pozdraví, vytahuje z tašky černou hamaku a přivazuje ji mezi trámy terasy. „Žádný problém,“ reaguje správce na naše udivené pohledy. „To je policista a přespí tady s vámi. Jsme rádi, že jste přijeli, ale tady na venkově není ještě úplně bezpečno. Takhle to bude lepší.“

TUDY KRÁČELY DĚJINY

I zdejším krajem kráčela historie. Ráno se nás ujímají správcovy děti a vedou nás do džungle. Po chvíli se ocitáme v prastarém chrámovém komplexu. Jedná se o pozůstatky Íšánapury, hlavního města raného khmerského státu Čenla z první poloviny 7. století n. l. Cihlové „létající chrámy“ byly zasvěceny hinduistickému bohu Šivovi, který zde byl uctíván v podobě lingamu – pohlavního údu. Ten symbolizuje Šivovy božské plodivé síly. Lingam byl v chrámech omýván a voda potom používána k rituálním účelům. Historické prameny popisují poměry na tehdejším králově dvoře: „Pouze synové královny, legitimní ženy krále, jsou oprávněni zdědit trůn. Toho dne, kdy je prohlášen nový král, všichni jeho bratři jsou zmrzačeni. Jednomu je odebrán prst, jinému je useknut nos. Pak je každému z nich poskytnuta obživa, každému na jiném místě, a nejsou nikdy jmenováni do úřadu.“ Rudí Khmerové si s historickým dědictvím ovšem nedělali přílišné starosti. A tak nám děti ukazují jámy po granátech a roztříštěný podstavec Šivova lingamu – prý následek ofenzivy jednotek Rudých Khmerů proti postupujícím Vietnamcům na sklonku Pol Potovy vlády koncem roku 1978. Ze Sambor Prei Kuku pokračujeme dál na venkov. Nejprve stopem a později pěšky. V jednu chvíli v protisměru přijíždí asi desetiletý kluk na kole. Když nás uvidí, zahazuje kolo a utíká. Všudypřítomná plakátová kampaň na ochranu místních dětí před západními zvrhlíky patrně přináší své plody. Přespáváme v buddhistickém klášteru ve vesnici Kleng. Stejně jako později v jiných klášterech zde zcela chybí starší generace mnichů. Mniši starší dvaceti let jsou naprostou výjimkou.

TROCHU JINÝ VENKOV

V dalších dnech procházíme oblastí, ve které jsou ve velkém káceny a vypalovány lesy. Na jejich místě vznikají nové vesnice a zejména nekonečné plochy nově zakládaných kaučukovníkových plantáží. V nově založené vesnici Kehoch přijímáme od jednoho z mužů pozvání k večeři a k přespání v jeho domácnosti. Domy jsou jednoduché konstrukce z trámů a prken. Jsou vystavěny na vysokých kůlech a přízemní prostor slouží jako úkryt pro hospodářská zvířata nebo jako místo pro polední siestu. Zatímco sedíme na prkenné podlaze a bojujeme s horou rýže doplněnou slepičím vývarem se ze leninou, přichází do domu neobvykle krásná mladá žena. Poslali pro ni, protože mluví trochu anglicky. Představuje se jako Lai, je jí 28 let a anglicky se prý naučila na studiích v Phnompenhu. Nechce nám ale říct, jakou školu studovala. Během hovoru mě několikrát s úsměvem bere mile oběma rukama za paži. Je to příjemné, ale velmi neobvyklé. V paměti mi naskakuje téměř stejná situace z go-go baru v thajském Bangkoku, kde jsme si před dvěma týdny u piva krátili čas při čekání na vydání kambodžského víza. Jestli je vše tak, jak se domýšlím, má žena můj respekt. Lai je nyní vdaná a spolu s manželem vlastní malý obchůdek v chatrči na okraji zaprášené cesty procházející vesnicí. My jsme jí svou přítomností možná připomněli jinou etapu jejího života. Po dalším dnu pochodu mezi kaučukovníky přicházíme do divočejšího kraje. Přelézáme spadlý most přes potok a objevujeme samotu obklopenou neudržovaným bambusovým porostem. Samota se jmenuje Say Pak a s jejími obyvateli domlouváme možnost postavení stanu. Starý děda nám po chvíli nabízí nádobu s palmovým vínem a tím okamžikem mizí nedůvěra v očích ostatních mužů. Následující noc děda probdí vsedě vedle našeho stanu vyzbrojen hořící loučí z palmových listů. Znovu máme ochranu… Ráno přicházíme do velké vesnice na řece. V místě probíhá slavnost. Buddhističtí mniši vybírají milodary na dostavbu nového chrámu. Upravení venkované připravují sváteční pokrmy a tlupy malých dětí hrají překvapivě nám známé hry – „zlatou bránu“ a „tahala babička řepu“. Oslavy pokračují srocením několika stovek obyvatel celé vesnice kolem jedné televize s videopřehrávačem a se silnými reproduktory. Ticho přichází až s dalším ránem.

DĚDICTVÍ RUDÝCH KHMERŮ

Při putování venkovem přicházíme do míst, kde se mají nacházet hromadné hroby z doby vlády Rudých Khmerů. Lidé jsou ochotní ukázat nám zdi v místním chrámu, na kterých jsou dodnes zabílené podobizny členů královské rodiny, otázka na hroby ale zůstává nezodpovězená. Později nás jeden z mužů přivádí k banánovníkové plantáži. Tam někde je prý znát vyvýšené místo, sám neví kde. Jako by se lidé snažili vzpomínky vytěsnit, zapomenout. První skutečně velkou viditelnou připomínkou genocidního režimu je tak na naší cestě až buddhistický klášter nedaleko provinčního města Kompongčham. Patnáctiletý chlapec nás přivádí k malé pozlacené stupě. Ukazuje na stavbu a říká: „Uvnitř jsou asi i moje babička, dědeček a teta.“ Slova pochopíme o chvíli později. Interiéru stupy dominuje velká stylizovaná mísa ve tvaru lotosového květu, naplněná několika stovkami lidských lebek. Ptáme se na účel sousedící monumentální stavby z červeného mramoru. Prý ji z piety k místním zemřelým nechal postavit úřadující premiér Hun Sen. Trpkou ironií je, že sám býval důstojníkem Rudých Khmerů. O několik dní později přijíždíme do Phnompenhu. Tady navštěvujeme notoricky známá místa zmiňovaná ve všech turistických průvodcích. Procházíme celami bývalého vězení S-21 Tuol Sleng, přestavěného z prostor někdejší střední školy. Do vězení převezli Rudí Khmerové k výslechu odhadem patnáct až dvacet tisíc lidí, často dětí. Přežilo jich sedm. Ani zástupy turistů nedokážou přehlušit tísnivou atmosféru místa. Náš další den je ve znamení návštěvy hromadného popraviště Choeung Ek (Vražedná pole) ležícího patnáct kilometrů severozápadně od hlavního města. Místo sloužilo jako popraviště, smrt tady našli zejména lidé, kteří prošli otřesným mučením ve vězení S-21. Vězni byli umláceni zemědělským nářadím, svázáni a pohřbeni zaživa či sťati. Jen menší část z nich byla zastřelena. V roce 1980 byla exhumována těla z 86 hromadných hrobů, dalších 43 hrobů zůstává neodkryto. Tisíce lebek obětí jsou zde vystaveny na policích uvnitř vysoké bílé stupy. Okolí je pokryto prohlubněmi odkrytých hrobů. Přicházím ke stromu, u něhož čtu na ceduli nápis, že na tomto místě byly ubíjeny děti. Na potvrzení textu je pod stromem vyrovnána hromádka úlomků drobných lidských kostí a kusů oděvů, které se pod kroky lidí neustále derou ze země na povrch.

JACÍ JSOU?

Z Phnompenhu se vydáváme na dlouhou cestu. Nově budované prašné silnice nás dovedou do východokambodžských provincií Mondulkiri a Ratanakiri. Autobus brzy měníme za autostop a pokračujeme v jízdě na střeše kabiny velkého náklaďáku s pískem. Během zastávky upíjíme v zaprášeném stánku u cesty pivo z plechovky a pozorujeme staršího beznohého muže, jak škube zaživa kachní nedochůdče. Mám spoustu času na přemýšlení. Jací jsou Khmerové? Snad jako by postrádali lehkost bytí. Jsou nedůvěřiví, ale na náš úsměv reagují až s jakousi vděčností. Starší lidé se všeobecně málo smějí – a není se čemu divit. Moderní hudba, kterou poslouchají mladí, je pro naše uši až příliš romantická a nostalgická. Občas jsem se, zejména na venkově, setkal v pohledu některého z mužů i s otevřenou záští. V těch očích byla kamenná zeď a čisté zlo. Taková setkání ale byla výjimečná. Kambodžané sami říkají, že války a následující šílené experimenty Rudých Khmerů je vrátily do doby kamenné. Většina lidí jako by ale měla v sobě zvláštní zarputilost. Vyzařuje z nich touha porvat se s okolnostmi a bídou. Takhle nevypadá zlomený národ.