TEXT A FOTO: TOPÍ PIGULA

„Bruggy jsou ikona belgické historie. Uvidíš, že se ti tam bude líbit. Je to taková Praha v malém. Kostely, muzea, pivo,“ líčil mi kamarád, když jsem mu přibližoval plány na své belgické putování.

Jak tedy vyjdou Bruggy ve srovnání s Prahou? Belgie ze své bývalé africké kolonie, dnes Demokratické republiky Kongo, dovážela základní čokoládovou ingredienci – kakaové boby. Není divu, že se belgická čokoláda stala proslulou. Belgické pralinky mají zejména v Evropě zvuk, který kladnými referencemi daleko předčí proslulost českého piva. Moderní trendy, honící se, možná zbytečně, za neobvyklými chutěmi a chuťovými kombinacemi, se nevyhnuly ani proslaveným belgickým pralinkám. Díky tomu máte šanci ochutnat v některé z desítek manufaktur vynikající belgickou čokoládu naplněnou česnekem, olivovým olejem nebo třeba esencí z tabáku. Bruggy do obchodu s kakaovými boby nijak významně nezasáhly. V době rozkvětu obchodování s Afrikou už totiž nebyly kvůli zaneseným vodním kanálům nijak významným přístavem. Nicméně existence zdejšího muzea Choco-Story (Příběh čokolády) má v souvislosti s Belgií alespoň nějakou logiku. Ale proč je ve stejném paláci i muzeum lamp? Je to jednoduché. Zatímco čokoláda je výdělečný tahák, lampy jsou koníčkem jednoho z majitelů. Při procházce muzeem si člověk chvílemi připadá jako v pohádce o Aladinově kouzelné lampě. Ovšem jedná se o muzeum klasického střihu s několika tisíci vystavenými exponáty. Připočteme-li k tomu muzeum bramborových hranolků, dá se na Bruggy napasovat totéž, co napsal jeden z internetových bloggerů o Praze. Komerční skanzen. Asi na tom něco bude. Jedno z nově otevřených muzeí Prahy je také věnováno čokoládě a dokonce má i stejný název – Choco-Story. Tady už se inspirace belgickými Bruggami popřít nedá. Ovšem smutnou skutečností je, že pražské ceny belgických pralinek, jež jsou v přízemí muzea ke koupi, jsou oproti těm v Bruggách zhruba o polovinu navýšeny. Praha sice nemá s čokoládou absolutně žádnou souvislost, ale jak vidno, snaží se na ní přiživit.

KRISTOVA KREV

Ne každý turista je ochotný přistoupit na prvoplánové výstavy a tak hledá něco víc. „Ukážu vám jeden ze vzácných reliktů, kousek plátna zbarvený Kristovou krví,“ slibuje mi ředitel kanceláře pro turistický ruch Jeane Pierre Drubbel. Snažím se využít téhle známosti a poprosím ho, zdali by mi nevyjednal focení. Přece jen Kristova krev se na rozdíl od čokolády zas tak často nevidí. „Zkusím to,“ slibuje a odchází vyjednávat. Marně. Ani z titulu své funkce neuspěl. Bylo by zajímavé porovnat alespoň některé další zaručeně pravé Kristovy krevní vzorky, které se různě po světě vyskytují.Vzhledem k tomu, že je přísný zákaz byť jen vyfotografovat ampulku se zbytky údajné Kristovy krve, tak rozbor extrahované DNA by asi neprošel už vůbec. Přitom by se dalo zjistit tolik podrobností! Od barvy Kristových očí přes možné nemoci až po případné vysledování jeho rodové linie. Ovšem právě pro možná nechtěná překvapení by k něčemu takovému církev nikdy nesvolila. Bazilika svaté Krve ale rozhodně stojí za návštěvu. Lahvička s několika kapkami krve a vody, kterou Josef z Arimatie omyl Ježíšovo tělo, do Brugg doputovala z Jeruzaléma v roce 1150. „Když nastal večer, přišel jeden bohatý muž z Arimatie, jménem Josef, jeden z Ježíšových následovníků. Dal se ohlásit u Piláta a prosil, aby mu vydal Ježíšovo tělo. Pilát mu vyhověl. Josef zavinul Ježíšovo tělo do čistého plátna a uložil do hrobu, který si dal před nedávnem vytesat ve skále,“ píše se v biblickém Matoušově evangeliu. Možná by se hodilo umístění této křesťanské relikvie do Jerusalemkerku, jenž je jedním z nejzajímavějších kostelů v Bruggách. Dnešní stavba pochází z 15. století, avšak stojí na základech o dvě století starší kaple. Jedná se o soukromý kostel s lehce morbidním oltářem, ozdobeným kamennými lebkami.

BLEŠÁK BEZ BLECH

Staré otlučené láhve od piva, kterým šrámy dodávají patinu, obrazy na plátně i na překližce, vojenské přilby a výšivky se svastikou, koberce, pohlednice, kusy oblečení i sousoší s jeleny. To vše je možné koupit na bleším trhu nedaleko vlakového nádraží. Belgický bleší trh, na který dohlížejí ze svého stanu zdravotníci a při své pochůzce četníci, je evidentně všelidovou záležitostí. Své zboží se na jedné straně pultu snaží prodat nešťastní dědicové, zatímco z druhé strany je okukují náhodní zvědavci i profesionální antikváři, kteří vědí, že mezi záplavou bezcenného braku se může zalesknout historická perla. Třeba v podobě vzácného porcelánového servisu. Ceny jsou mírné a smluvní. Podobný blešák byl před lety nedaleko pražského smíchovského nádraží, ale ten již patří, na rozdíl od blešáku v Bruggách, historii. Mimochodem, proč se podobným místům říká bleší trh, když se tam blechy neprodávají?

NENÍ VÍTĚZE

Srovnání Brugg s Prahou nemá vítěze. Praha těží ze své pozice milionové metropole, Bruggy zase vítězí v ulicích, které jsou výrazně uklizenější. V obou městech se lze projet na lodičkách, ale Bruggy na tom mají postavenu jednu z největších atrakcí turistického byznysu. Nijak přitom nezdůrazňují, že dnešní krásné, ale rozlohou nenápadné náměstí Jan van Eyckplein bývávalo rušným přístavem a kvůli bahnu, které na konci 15. století postupně zaneslo kanál Zwin, ztratilo svůj obchodní potenciál. V obou městech můžete vidět originály skutečných uměleckých děl (v Bruggách například Michelangelovu Madonu s dítětem z roku 1505), ale i nakoupit nejrůznější kýče. Také v tomto pohledu Praha prohrává. Ruské matrjošky s hlavou prezidenta Medveděva ani trička s rádoby vtipně přisprostlými výkřiky na hrudi se u vyhlášených architektonických skvostů v Bruggách neprodávají. Obě města jsou na seznamu Světového dědictví UNESCO a obě si to zaslouží.

TEXT: RADEK JOHN

Papeete, hlavní město Francouzské Polynésie, je rušné znečištěné koloniální sídlo s frontami aut v dopravních špičkách a spěchajícími lidmi s mobily u ucha.

Naštěstí stačí nasednout na katamarán a vyrazit na některý ze dvou tisíc ostrovů. Čím vzdálenější od Tahiti, tím panenštější příroda i lidé. Je to paradox. Co stačili téměř zničit naši předkové mořeplavci, objevitelé, dobyvatelé a misionáři, my, jejich potomci, pracně vyhledáváme. Kdo chce zachytit poslední stopy nezdegenerované kultury původních obyvatel Polynésie, měl by se vydat do Tiki Village Theatre na ostrově Mooroa. Najde skanzen rekonstruující typickou polynéskou vesnici oživovaný protagonisty divadelního představení, které představuje v kostce, co se zachovalo ze zdejší kultury. Zhlédnete například kokosovou show, předvádějící jak domorodci otvírali kokosové ořechy a strouhali jejich dužinu bez kovových nástrojů. Sliny se vám začnou sbíhat při slavnostním otevření ahima´a. Jde vlastně o pečící troubu v zemi. Princip je jednoduchý. Vykope se díra, rozdělá se v ní oheň. Vytvoří se vysoká vrstva žhavých oharků. Na ně se nakladou kameny. Na kameny pak potraviny zabalené v palmových listech. Ryby, kuřata, selata, chlebovník, zelenina, ananas, banány. Vše se přikryje další vrstvou palmových listů a celé se to v žáru horkých kamenů několik hodin peče. Výsledek je vskutku lahodný. Šťávy jednotlivých potravin se promíchají, chutě ovlivní… Tento způsob úpravy potravin prý vznikl v časech kmenových válek o teritorium, kdy by kouř ohně při přípravě jídla prozradil tábořiště bojovníků a zvýšil riziko přepadení. Večeře vrcholí takzvanou pareushow. Krásná Polynésanka předvádí na pódiu, na kolik způsobů lze na těle uvázat pareo neboli prostěradlo potištěné typickými polynéskými květinovými vzory. Staré dávné časy volnomyšlenkářství a sexuální svobody jsou však dávno pryč. Kdykoliv dívka pareo sundá, aby ho kolem svého těla uvázala znovu a jinak, má pod ním sukénku z palmových listů a podprsenku, jejíž košíčky tvoří napolovic přeříznutý kokosový ořech.

PRAVÝ POLYNÉSAN

Pravý Polynésan se nás poprvé ujímá na ostrově Tahaa. Do té doby jsme byli v rukou samých Evropanů. Všichni manažeři hotelů, golfového hřiště, organizátoři turistických atrakcí jsou Francouzi. Dokonce ani šéf pravého polynéského skanzenu není domorodec. Turista poměrně rychle nabyde dojmu, že domorodci dávají přednost spíše primární soběstačnosti, jak se o tom píše v průvodcích, než práci. I zkušenost z obchodů v přístavech anebo v hlavním městě je taková, že pokud v nich pracuje domorodec, moc vám neporadí. Máte dojem, že je šťastný, když vám může říct: „To nemáme, na to je tohle městečko příliš malé.” V pět se zavírá skoro všechno. Obchodní život pro ten den končí. V Polynésii si občas připadáte jako na konci světa. Ano, řada Polynésanů je opravdu primárně soběstačných. Kolem chatrčí rostou snídaně, obědy i večeře. Kokosy, mango, papája, chlebovníky, chatrče stojí na březích lagun plných ryb. Polynésanům stačí jediné pareo, nic víc k životu vlastně nepotřebují. Jenom se vám asi nebude tak docela chtít být primárně soběstační s nimi. Pak ale z chatrče vyjde krásná štíhlá Polynésanka s květem tiare za uchem, oblečená jen v pareu. Opře se o palmu, která ji v pohodě uživí a sleduje vlnky v laguně začínající deset metrů od jejího obydlí. Co víc vlastně potřebuje? Květy mají v polynéské kultuře zcela specielní místo. Každá Polynésanka a lecjaký Polynésan si ráno utrhne květ tiare a dá si ho za ucho. Květ za pravým uchem znamená, že je Polynésanka zadaná, květ za levým uchem rovná se oznámení, že je volná. „Pokud je zadaná, ale dala by se udělat nějaká ta výjimka, má květ sice za pravým uchem, ale otočený dozadu,“ žertuje náš první Polynésan, reprezentant firmy Vai Poe Tours organizující prohlídky ostrova Tahaa. Je zavalitý stejně jako většina Polynésanů, velmi srdečný a překvapí nás hned úvodem. V roce 1982 byl v Praze, moc se mu tam líbilo, pochvaluje si, jak tam bylo levně. Dokonce i dnes by tam pro něho bylo levně. Francouzská Polynésie je jednou z nejdražších oblastí světa. Nakládá nás do otevřeného džípu a vyrážíme po jediné asfaltce kolem ostrova. Divoká přívětivost pralesů, svažujících se k mořské hladině, je ohromující. Nikde nevidíte vily boháčů nastavěné ve svazích. Uvědomíte si hlavní přednost Francouzské Polynésie ležící v půli cesty mezi Austrálií a Kalifornií: Je sem odevšud daleko. Zastavujeme na vanilkové farmě. Ne nadarmo se ostrovu Tahaa říká ostrov vanilky. „Tohle je úplně jiná vanilka, než máte vy v Evropě. Tahle opravdu voní. Je samozřejmě drahá, protože pěstování a sušení je nesmírně pracný proces. Tady na farmě ji ale můžete koupit levněji než v obchodě. Nenechte si ujít příležitost,“ radí nám Polynésan. Později samozřejmě zjistíme, že na trhu vanilka stojí stejně jako na farmě.

FARMA ČERNÝCH PEREL

Tatáž situace se opakuje i na perlové farmě. Když nám polynéský průvodce popíše, jak se vkládají speciální kuličky perleti, takzvaná jádra, do perlotvorek, které je v průběhu měsíců obalují perletí a vytvářejí tak slavné černé perly, vede nás do obchodu vedle farmy. A zase pomrkává: „Tady jsou dobré ceny, kupte si.” Ceny jsou samozřejmě šílené, což platí pro celou Polynésii. Náhrdelník z černých perel za milion korun tu není žádnou výjimkou. „Co se divíte? Naše perly jsou nejlepší, nejbarevnější, nejslavnější v Pacifiku,” vysvětluje majitel perlové farmy. „Ty drahé jsou bez jediného kazu, dokonale pravidelné, veliké, se silnou vrstvou perleti. Pokud si někde jinde koupíte nějaký levný šunt, odře se vám a je po parádě. Proto nesmíte kupovat perly od šmelinářů. Kdo nechá perlu v perlorodce jen tři měsíce, vydělá prachy, ale ten, kdo ji koupí, prodělá. „Jak dlouho má být perla v perlorodce?” „Osmnáct měsíců je správná doba. Třicet měsíců dá dvoumilimetrovou tloušťku pláště perly.” Jedna perlotvorka vyprodukuje na farmě za život až čtyři perly. Na farmě, kterou nám ukázali, pracuje a rovnou i bydlí šest zaměstnanců. Podaří se jim vložit perleťové tělísko, jádro, do osmi set perlorodek denně, přivázat je na šnůry, vyvézt na oceán a spustit do hloubky šesti metrů. Pokud je teplo, ponořují je až do deseti metrů, protože perlotvorky potřebují chladnou vodu. Úspěšnost farmy je průměrně čtyřicet procent. To znamená, že z osmi set perlotvorek, do kterých bylo vloženo perleťové jádro během jedné denní směny, by měl farmář získat tři sta dvacet perel různé kvality. Perlových farem jsou přitom na ostrovech stovky. Operace se opakuje den co den. Pak by taková jediná farma byla schopná vyprodukovat hodně přes sto tisíc perel za rok. Ale to perly dříve nebo později zaplaví celý svět, takže jejich cena je neudržitelná. Jen polynéští obchodníci s perlami to ještě nevědí? „Pojď, něco ti ukážu,” otočí se ke mně majitel farmy. Vede mě na pozemek za krám, kde jsou tři bungalovy k pronájmu pro turisty a domek, na jehož terase posedává polynéská rodina. Matka s třemi dcerami, z nichž jedna má malé dítě… „Zatanči nám…” osloví Polynésan jednu z dcer. Té se zjevně nechce. „Pojď, zatanči…” Dívka se neochotně zvedne. Začne bez chuti tančit. „Je čerstvá vdova. Potřebuje nového manžela,” říká Polynésan před ní. „Je někdo z vás volný?” ptá se mě. Vůbec se nestará o perly, kterých nechal v krámku volně na pultech ležet stovky. Opravdu ho ani nenapadne, že kdyby jedna z těch perel zmizela, ani to nepozná? Nebo se tady skutečně nekrade? „Je mi líto, nikdo z nás volný není,” odpovídám. Není ženich, takže nebude ani další tanec. Děkujeme, loučíme se. Polynésan jde zavřít krámek s perlami.

KDE VYROSTE I PLOT

Na první pohled to vypadá docela obyčejně. Nabídka výletů na čtyřkolkách do nitra ostrova Moorea. Ale jen tak lze získat alespoň nějaký obrázek, jak vypadá nepřístupné a neobydlené vnitrozemí. Pěší túry do kráteru sopky, která stvořila ostrov Moorea, jsou v tropickém vedru nereálné. Karavana čtyřkolek odbočí z asfaltové silnice obkružující ostrov podél moře na vymletou polní cestu do kopců. Průsmykem se dostáváme do obrovského kráteru sopky. „Tady jste v srdci ostrova…,” říká náš průvodce, Belgičan z Bruselu, který se usídlil v Polynésii. Ananasové plantáže v kráteru střídají palmové háje a sady avokádových stromů, papájí a mangových stromů. „Tady je nejúrodnější půda na celém ostrově. Taky je tu nejvíc srážek. Kráter zachytává mraky, které jinak volně plynou nad oceánem. Ale i v období dešťů zde teplota klesne jen málo pod třicet stupňů. Prostě skleník. Nemůžete tu udělat plot. Cokoliv zapíchnete do země, vyroste,” vykládá zapáleně náš průvodce, zatímco lije jako z konve. Budovy zemědělské školy v kráteru jsou jediný kousek civilizace v divočině ohraničené černými skálami. Na plácku za školou kupodivu stojí maringotka, jejíž stěnu tvoří bar. Je na něm vyložené nejrůznější ovoce. „Mám pro vás překvapení. Ochutnávku marmelád,” hlaholí náš průvodce. Za barovým pultem stojí Francouz. Na malé talířky nám ze skleniček servíruje marmelády z manga, papáji, ananasu, pomela, guave, corrossolieru, jedna je skvělejší než druhá, žádná není chemicky konzervována. „Ještě můžete mít čerstvý džus z kteréhokoliv tropického ovoce,” nabízí Francouz. Samozřejmě neodoláme. Čerstvě vymačkaná šťáva z plodů, o jejichž existenci Evropan nemá tušení, je úchvatná. „Ještě zaplatit,” ozve se Francouz, když chceme pokračovat v naší expedici na čtyřkolkách. Stále stejný polynéský trik. Nabídnou vám nějakou pozornost a teprve až ji přijmete, zjistíte, že ji musíte zaplatit. Problém je, že tyhle triky provádějí většinou přistěhovalí Evropané.

DĚLA JAKO STRAŠÁCI

Okamžitě po japonském útoku na Pearl Harbor rozhodli Američané, že je třeba vytvořit z jednoho ostrova v Pacifiku pevnost. Opěrný bod pro boj proti Japoncům. Vybrali ostrov Bora Bora. Američtí ženisté se vylodili na Bora Bora, korálový útes na nejslabším místě vyhodili do povětří, aby do laguny mohly vplouvat americké válečné lodě i ponorky. Vznikl tak bezpečný přístav. Během šesti měsíců pak tisíce dalších amerických ženistů vybudovaly první letiště v Polynésii, které je dnes využíváno pro přílety turistů, asfaltové cesty kolem ostrova, sloužící nyní turistickému ruchu, vodovody, kanalizaci, veškerou infrastrukturu pro pobyt desítek tisíc lidí, tehdy vojáků, v současnosti turistických skupin. Za šest měsíců intenzivní práce stvořili američtí vojáci slávu dnes nejznámějšího, nejmódnějšího, nejluxusnějšího turistického střediska Pacifiku. „Obyvatelé ostrova Bora Bora měli s válkou velké štěstí,” říká průvodce. Když přišli američtí vojáci, vítali je domorodci s kytarami, dívky tančily jen v sukýnkách z palmových listů. Měli radost, že vidí tolik nových milých lidí, ale přece jen se ptali: „Co tu děláte?” „Válku,” odpovídali jim američtí vojáci. „Jakou válku?” ptali se domorodci. Nevěděli nic o žádné válce. A nevěděli, že válka je to nejlepší, co je v životě potkalo. „Američané přivezli osm děl, která z vrcholu ostrova namířili na oceán. Ale jakých děl. Hlavně jsou z roku 1908 a lafety z roku 1907. Takže staré vykopávky z první světové války. Japonci nikdy na ostrov Bora Bora nezaútočili. Naštěstí, protože střelivo, které Američané přivezli, tak úplně do těch starých kanonů nepasovalo. Nosnost nebyla taková, jaká by měla být. Děla by nerozstřílela útočící japonské lodě na oceánu, rozsekala by na kousky jenom lagunu, ale to nikdo z Japonců naštěstí nevěděl. Osm majestátních děl hlídalo ostrov Bora Bora a uhlídalo ho, protože nikdo netušil, že to jsou jen strašáci na vrabce. A z ostrova Bora Bora byla zásobovací základna. Tisíce amerických vojáčků v nažehlených uniformách tady jedly, pily, bavily se, milovaly. Víte, co to pro Bora Bora bylo? Do té doby to tady nebylo Bora Bora, ale jenom Bóring, Bóring. Ale co přijeli Američné, vznikly bary, hotýlky, kytary hrály, děvčata byla šťastná, Američané měli úžasnou dovolenou. A všechny ještě stihli naučit anglicky. To se po válce taky hodilo. A když Američané v roce 1946 z Bora Bora odjížděli, požádali jsme je, aby ta špatně fungující děla nechali v kopcích jako suvenýr. Co taky s těmi vykopávkami jiného. Ale je to dobrá připomínka Francouzům, kdo zachránil Bora Bora a kdo se na nás, Polynésany, vykašlal, když hrozilo nebezpečí. Aby viděli, kdo jim zachránil Polynésii. Jinak tu mohli být Japonci, Kawasaki, Suzuki, arigató…a holky lalala v sukýnkách z palmového listí a domorodci s kytarami,“ pitvoří se průvodce k velkému pobavení Američanů, Evropanů, ale nejen jich. Ironií osudu je v naší turistické skupince polovina Japonců. Usmívají se, přikyvují. Fotí se na lafetách děl. Nakonec ostrov Bora Bora bez jediného výstřelu přece jen dobyli.

NEŽ SE POTOPÍ

„Mimochodem i název Bora Bora je omyl nezasvěcených cizinců,” vykládá průvodce. „Původní jméno ostrova bylo Vavau, což znamená zrozen ze tmy putuji ke světlu. Pora Puru bylo jméno náčelníka. Britové ho zkomolili na Bora Bora. Polynésané ale vůbec nemají písmeno b v abecedě.” Jen díky válce, ke které zde nedošlo, tedy získal ostrov Bora Bora předstih před všemi ostatními ostrovy v Polynésii, stal se největší turistickou atrakcí v oblasti. Byl zasíťovaný, splňoval normy anglosaského způsobu života. Přišly nejbohatší hotelové řetězce. Ostrov Bora Bora je od války nejslavnější. Luxusní hotely s bungalovy na pilotech v laguně střídají i na Bora Bora strašné chatrče domorodců na březích pár metrů od laguny, s vraky nabouraných aut bez blatníků, nárazníků, espézetek, které jsou rozesety po pozemku kolem chatrčí. Mezi zbytky aut i zde vlaje prádlo na šnůrách. Za okny v chatrčích vidíte neuvěřitelný nepořádek. Nahé děti si hrají na plážích před chatrčemi. Toulaví psi je pozorují zpovzdálí. „Bora Bora má osm tisíc obyvatel a šest tisíc psů,” tvrdí tu s oblibou domorodci. Ti pracovitější Polynésané zpevňují pláže, aby jim je neodnášela voda. Pokryjí písečný pozemek pletivem, na něj kladou kameny, a teprve ty zasypávají štěrkem a nakonec pískem. Bora Bora se zřejmě opravdu pomalu potápí, jak tady tvrdí turističtí průvodci. Je třeba spěchat, než se ostrovní ráj potopí docela.

Text: Irena Páleníčková, foto: Jiří Páleníček

Co je tuniský fast food? Vezměte od všeho trochu, nakrájejte to a popřípadě osmažte nebo uvařte. Rozetřete pálivé papričky s česnekem, solí a olivovým olejem a vyrobte ohnivé ochucovadlo harissu.

Na závěr vše naládujte do nakrojené silné placky nebo zabalte do tenčí placky, eventuálně tím vycpěte bagetu. Ale je zbytečné, abyste to dělali sami. Všechno − omelette, chapatti, sandwich, burger, chawarna, schan, brik − je totiž v Tunisku hodně dobré a je toho velká a opravdu levná porce. Zajdete-li spolu s místními do neturistického fast foodu, zaplatíte od 1,2 do 2,4 tuniských dinárů, tedy asi 17 až 34 korun. V turistické zóně zaplatíte obvykle dvakrát tolik a přijdete o to pravé koření – nehraný kontakt s lidmi. Kuchařka v dokonale bílém plášti rozkrojila placku a na běžné ingredience včetně tuňáka položila chapatti připravené přímo před námi. Do rozšlehaného vejce zamíchala cibulku se zeleninou a nalila na stejnou plotýnku, na jaké se ve Francii dělají crepes. Chapatti ale zůstalo silné a malé. Než se opeklo po obou stranách, vedle nahřála již naplněnou omelette. Za stejnou cenu nabízela i pizzu à la Mahdia. Placka je to o něco větší, na ní harissa, lupení, cibulka, tuňák, nastrouhaný bílý slaný sýr (spíše tvaroh) a kroužky oliv. Vařila, brala peníze, usmívala se a její manžel zatím leštil jejich skleněnonerezovou prodejničku. Jiným druhem chapatti, nazývaným někde i brik, je válečkem rozválený bochánek těsta, potřený harissou a jedním nebo dvěma trojúhelníčky taveňáku, posypaný nadrobno nasekaným vejcem a tuňákem. Přeloží se napůl, okraje pevně stisknou k sobě a nasucho se opeče po obou stranách na plotýnce pro crepes. V městě Sousse se předem napečené, ne právě tenké placky o průměru asi 35 centimetrů vzhledem podobaly chapatti nejvíc, ale pro změnu jim říkali crepes (zatímco omeletám z města Mahdia burger). Placku naplnili podle našeho přání, přeložili, srolovali, obalili alobalem a vzniklý mohutný kornout plný gyrosu a zeleniny vydal za oběd

Dvanáct hodin letu proti směru hodinových ruček není tak mnoho. Pokud však letíte na Kubu, ocitnete se zpátky ne o hodiny, ale o celé roky.

A listy kalendáře se obracejí zpět o to rychleji, čím víc se blíží pohoří Sierra del Rosario, vzdálené asi dvě stě kilometrů od hlavního města. Píše se konec září roku 1962 a svět se ocitl na samém pokraji jaderné apokalypsy!“ Hlas Miguela, studenta historie a samozvaného průvodce jeskyní Che Guevary, se roztřásl a jako napnutá struna zazněl prostorem vyhlazeným do dokonalosti vodou z hnědavé říčky Río Caiguanabo. „Zatím o tom něco tuší jen pár nejvyšších vojenských poradců Bílého domu, několik stovek Kubánců v čele s Fidelem Castrem a přibližně 3500 Rusů, kteří k nám na ostrov připluli během posledních měsíců na turistická víza,“ pokračuje ve vyprávění Miguel. „Ale například ani sovětský velvyslanec v USA Dobrynin, ani zástupce SSSR v Radě bezpečnosti při OSN Zorin o tom pro jistotu nevědí. Teprve za „ měsíc začne oněch nekonečných třináct dní, které otřásly tehdejším světem. Válka nervů při vyjednávání mezi Kennedym a Chruščovem o stažení raket umístěných na Kubě, o které bylo natočeno bezpočet filmů a jež vyústila v námořní blokádu ostrova. Přitom jen málokdo ví, že se řada událostí té doby odvíjela právě v této jeskyni, kterou si zvolil Che za svoje velitelské stanoviště. To odtud řídil všechny kubánské vojenské operace.“

JEŽEK V GATÍCH

Samozřejmě, že oni sovětští turisté byli ve skutečnosti vojenští poradci a speciálně vycvičení inženýři, kteří přijeli na Kubu pod hlavičkou tajné operace Anadyr. Pouze oni dokázali smontovat a zamířit na cíl vlastní balistické střely středního a většího doletu. Každá z jaderných náloží měla zhruba padesátinásobnou sílu než ty svržené na Hirošimu a Nagasaki. Měly dolet 1800 a 3500 kilometrů a bezprostředně ohrožovaly přes osmdesát milionů Američanů ve městech, jako jsou New York, Boston, Philadelphia či Washington. Přitom k zasažení stačilo pouhých pět minut, východ Kuby je vzdálený od USA pouhých 144 kilometrů. Nálože by zničily kromě metropolí i celou americkou obranu, neboť oblast Karibiku výstražný systém USA vůbec nepokrýval. Na počátku září roku 1962 už bylo na největším karibském ostrově připraveno dvaačtyřicet raket a dalších čtyřiadvacet tam putovalo na palubě ruských lodí, které se ke Kubě blížily. Kvůli utajení byly dovezené zbraně rozebrané na díly a zakryté řadami áčkových stanů, takže takové místo vypadalo z výšky jako pionýrský tábor. Jiné rakety byly ukryty v jeskyních. V krasové oblasti blízkého národního parku Viňales jich je na tisíce a kubánská vláda dodnes považuje celou oblast za strategické místo. Pro Chruščovův nápad „nado vsunuť ježa Amerikancom v štany“ čili strčit amíkům ježka do kalhot, a odpovědět tak na rozmístění amerických střel v Turecku a Itálii, by se stěží našlo lepší místo a čas. Lesnaté kopce v Sierra del Rosario působí jako ta nejklidnější oblast na světě, a co se historických souvislostí týče, právě v roce 1962 byli jinak hrdí Kubánci ochotni spolčit se i s ďáblem proti Američanům, aby se pojistili, že se nebude opakovat invaze podobná té v Zátoce sviní. Nepřátelství k vládě USA dokonce vyhlásili za politickou doktrínu! Rusové se pro změnu mohli bušit do hrudi a vykřikovat hesla o vzájemné solidaritě a podpoře slabé země stojící proti nenasytně rozpínavým imperialistům. Ve skutečnosti považovala Moskva umístění raket na Kubě za prostředek k vyrovnání strategické rovnováhy, která se tehdy počtem jaderných hlavic sedmnáctinásobně klonila ve prospěch USA poměrem 5000 : 300.

OBČANSKÁ VÝCHOVA

Následujeme Miguela hlouběji do gigantické jeskyně s tak pohnutou historií a míjíme rezervoár na pitnou vodu a pár betonových lavic a stolů. Nepříjemně kontrastují s blýskavými stalaktity, splývajícími ze stropu jako přírodní závěs. Také neomítnutá zeď ze surových cihel s natvrdo zatlučenými okenicemi sem očividně nepatří. V jeskyni je příjemných dvacet stupňů Celsia a netřeba ani vytahovat baterky, gigantickým vchodem sem vniká dostatek světla. Není to vlastně jeskyně v našem slova smyslu, spíš jakási kamenná loď přírodní katedrály, připomínající gotickou stavbu, kterou ostrovní Petr Parléř nemohl pro nedostatek peněz dostavět. Úzkou štěrbinou ve stropě proniká šikmo dolů paprsek světla duhovější než barevnými skly vykládaná okna v palácích pamatujících nadvládu Španělů nad ostrovem. Miguel vytáhne důležitě klíč k visacímu zámku na dveřích, a ještě než ho zasune dovnitř, plamenně se rozhovoří o tehdejší politické situaci ostrova svobody. A protože jsme Češi, neodpustí si připomenout, že „jejich socialismo“ bylo a je „totalmente diferente“ – zcela jiné. Opakuje omílaná fakta o proamerické diktatuře generála Batisty, jehož moc svrhlo až Castrovo Hnutí 26. července. Divoce rozhazuje rukama, když ukazuje, jak revolucionáři vedli partyzánskou válku a jak sociálními reformami získávali negramotné vesničany, pro které založili pár škol a nemocnic. Skutečný zlom v jejich boji ale nastal, až když mezi sebe propašovali Herberta L. Matthewse, reportéra deníku The New York Times. Ten napsal několik článků umocněných romantickou představou zarostlých Jánošíků, bojujících pro blaho chudých. Jeho fotografie, jak bafá doutník sedíc vedle údajně mrtvého Fidela Castra, obletěla svět a způsobila šok stejně jako počet „komandantových“ spolubojovníků. Ačkoli počet revolucionářů byl jen pár desítek mužů, Američan k němu přidal hned dvě nuly! Jedna z nejlepších politickopropagačních kampaní slavila okamžitý úspěch. Část vládní armády se přidala k revolucionářům a nenáviděný Batista uprchl na Silvestra roku 1959 do exilu zaopatřen čtyřiceti miliony dolarů ze státní pokladny. Protože byla státní kasa prázdná, znárodnil Fidel majetek nadnárodních korporací. Po prvotní agrární reformě vzal pod svá křídla rafinerie společností Texaco, Standard Oil Copany a Shell, po nich následovaly proamerické banky a telekomunikace. Nakonec přišel na řadu soukromý majetek. Dobrého čtvrt milionu lidí uteklo na Floridu, aniž si směli vzít víc než jeden kufr. Měli za to, že se brzy vrátí. Jak moc se tehdy mýlili… Po jejich odchodu na ostrově zbylo: 549 700 radiopřijímačů, 343 300 ledniček, 303 500 televizorů, 359 900 žehliček, 3 510 000 náramkových hodinek, 63 lokomotiv, 12 nákladních lodí a 482 550 aut. A také spousta pozemků a náhle prázdných domů. Není divu, že vláda Spojených států odpověděla Kubě v únoru 1962 hospodářským embargem, které trvá dodnes. Není divu, že se pokusila Fidelův režim, byť neúspěšně, svrhnout při vylodění v Zátoce sviní. Dvanáct set žoldáků, které tehdy Kubánci zatkli, pak s velkou pompou vyměnili za potraviny a léky v hodnotě padesát tři milionů dolarů.

ZDE ODPOČÍVAL CHE

Konečně se Miguel vrátil obloukem k povídání o jeskyni. Odemkl zámek a otevřel dveře ohrady, která skrývá vchod do malé jeskyňky. V té je umístěna kovová postel s proleželými matracemi. Stoprocentně originální lůžko, na němž odpočíval během karibské krize samotný Che Guevara. Během patnácti let, kdy jezdím na Kubu, jsem ho viděl už asi třikrát vyměněné. Ale nechci bořit mým spolucestovatelům jejich bujnou představivost. Kult osobnosti velkého revolucionáře, který se v 60. letech minulého století mohl srovnávat s idoly, jakými byli například Beatles, totiž na dalších pár metrech narůstá do gigantických rozměrů. Přesně podle kubánského hesla Che vive! Che stále žije! Mosazné tabulky na milimetr přesně ukazují místa, kde hrál šachy a odkud se cvičil ve střelbě, když pálil na prehistorickou korkovou palmu na druhé straně říčky Caiguanabo (kupodivu se tato endemická rostlina nezachovala). Nebo mezi kterými stromy měl napnutou houpací síť, hamaku, ve které odpočíval. Jen plaketka typu „Zde byl naposledy viděn český génius Jára da Cimrman“ kupodivu chybí. Kubánští vojáci podřízení Guevarovi kontrolovali tábory v blízkém okolí, kde se budovaly odpalovací rampy pro rakety (například v San Cristóbalu, v Bahía Honda a na dalších sedmi místech), a pak se vraceli sem, aby podali příslušná hlášení. Jediné spojení s okolním světem zajišťovala malá radiostanice. A přesto se právě odtud minimálně jednou rozhodovalo o tom, jestli bude Země zničena nebo ne. Rakety sice spadaly do kompetence sovětského vojenského personálu a měly být proti USA odpáleny výlučně na příkaz Moskvy, ale komunikace s Kremlem byla vzhledem k meteorologickým podmínkám vrtkavá. Kubánci se mezitím snažili rakety ovládnout sami. Naštěstí jen různými slovními přísliby. Byli totiž ochotni zajít jakkoli daleko. Dokazuje to Fidelův telegram Moskvě, v němž navrhoval, aby Rusko jako první zahájilo atomovou válku. Tento dokument ukazoval Nikita Chruščov 30. října 1962 československé delegaci v Kremlu s komentářem, že „Castro asi nemá ani tuchu o termonukleární válce“. Rusové odhadovali, že při konfliktu zemře půl miliardy lidí a zbytek bude živořit na zničené, radioaktivitou zamořené planetě. Kromě nejvyšší vojenské pohotovosti byla na kosmodromu Bajkonur připravena jaderná střela o síle 3,5 megatuny zaměřená na New York, a také vojska Varšavského paktu vyhlásila mobilizaci. Američané předpokládali, že rakety okamžitě zlikvidují „pouhých“ šedesát milionů spoluobčanů a že podobné ztráty utrpí i druhá strana. To vše za předpokladu, že nebude následovat druhý či třetí odvetný úder… Kuba by byla samozřejmě smetena s povrchu zemského jako první i s touto jeskyní a idealistickým revolucionářem, ležícím v houpací síti a pokuřujícím doutník.

HRA NERVŮ

Před 16. říjnem roku 1962 sice ve Washingtonu věděli, že se na Kubě něco děje, ale netušili přesně co. Pro jistotu tedy povolali do akce na sto padesát tisíc záložáků. A pak se dostaly do rukou prezidentu Kennedymu letecké snímky sovětských základen i s jasně rozpoznatelnými jadernými raketami typu SS4. Začala psychologická válka mezi USA a Ruskem o jejich stažení, kterou Amerika podpořila námořní blokádou Kuby. Chtěla zabránit přistání dalších lodí s nákladem zbraní, byť se navenek tvářily lidumilně a tvrdily, že vezou jen potraviny. Sovětská flotila asi třiceti lodí se na rozkaz Chruščova naštěstí zastavila na hranici vyhlášené „karantény“. Montáž raket na ostrově však dále pokračovala a vojenští poradci v Bílém domě naléhali na prezidenta, aby schválil okamžitý letecký úder za použití explozivních látek a napalmu, aby Amerika neztratila výhodu prvního úderu. Ale jak by pak reagovalo Rusko? Zaútočilo by na Berlín? Nebo by odpálilo zbytek jaderných zbraní? A co kdyby americké bombardéry nezničily všechny rakety na Kubě? Výměnou za demontáž raket pod dohledem OSN Kennedy podepsal, že ponechá Kubu jejímu dalšímu vývoji, a v tajném dodatku přislíbil i pozdější stažení vlastních raket z Turecka. Stejně nenápadně, jak se útočné zbraně na Kubu dostaly, nyní putovaly přes Castrův nesouhlas zase zpět. Nepomohly ani pravidelné manifestace místních revolučních gard, které vykřikovaly na havanském Malecónu na Chruščovovou adresu: „Niquita, marequita! Lo que se da no se quita!“ (Nikito, ty buzerante! Co se jednou slíbí, se už nesmí vzít zpět!) Kde přesně jaderná sila stála a jak demilitarizace probíhala, je na ostrově dodnes střeženým tajemstvím. Skoro se člověku vnucuje jistá nedůvěřivost, zda byly rakety odvezeny všechny. Ostatně i náš průvodce Miguel odmítá na podobné otázky odpovídat. Zarputile však mlčí, i když se ho ptáme na další jeskyně v okolí té, kterou jsme právě navštívili. Kam vedou do skály vysekané cestičky v okolí a rozpadlá betonová schodiště stoupající do neprostupné zeleně okolní džungle? „To jsou jen památky na dobu, kdy toto místo vlastnil před revolucí havanský právník José Manuel Cortina,“ je jediné, co se dozvíme. „Jediný člověk, chápete?“ vzteká se Miguel. „Dnes patří celý park La Guira všemu kubánskému lidu.“

TAJEMNÁ PAMÁTKA

Zbytky usedlosti neboli haciendy Cortiny nelze při cestě k jeskyni Che od městečka Santiago de los Ban~os přehlédnout. Mohutná hradba s cimbuřími a kamenná brána přesně ukazují, kde pozemky tohoto muže začínaly. Jeho výstavní dům bohužel v roce 1974 po zásahu blesku vyhořel a okolní kdysi dokonale upravovaný park je obrazem zkázy. Muž, který kdysi zastupoval Kubu jako velvyslanec v Japonsku a Číně, dal mezi lety 1920 až 1930 zbudovat japonské zahrady s typickými altánky a romantickými jezírky schovanými za bambusovými hradbami, které chrání bronzové sochy satyrů a sfing. Část parku dokonce sloužila jako veřejně přístupná zoloogická a botanická zahrada. Upravené průčelí před ruinami domu napodobovalo promenádu ve Versailles i s fontánami a bazénky. Zašedlé sochy z původně bělostného kararského mramoru mají ulámané ruce a smutně hledí na tu spoušť. Za doby pana Cortiny se v jeskyni, tehdy ještě nazývané Cueva de los Portales, pořádaly honosné fiesty a pikniky, a proto tam bylo postaveno množství cestiček a chodníků. Většinu z nich už spolykala příroda, ale jejich zbytky lze přece jen vystopovat. Vedou například do dalších jeskyní – Cuevas El Espejo, El Salvador a Cueva Oscura. Do míst, o kterých nechce mluvit ani správce blízkého kempu, byť by mu pár pesos za prohlídku pomohlo. Ale několik dobrodružných českých povah s čelovkami na hlavě nemůže jen tak něco odradit… Rozpadlá železná schodiště vedou stále hlouběji do tmavého bludiště vyzdobeného tolika kamennými sousošími, že by nad nimi zajásalo srdce každého speleologa. Podstatné je neztratit se, včas se vrátit ze slepých uliček a nepropadnout se do míst, které zalévá průzračná voda. Na stěnách se občas objeví podivní dlouhonozí pavouci, kteří jako by přežili z doby kamenné, nad hlavami to zašumí máváním bezpočtu netopýřích křídel. A pak se najednou chodba zvedá výš a výš a vede do řady prostorných jeskyní s podivnými dlouhými betonovými rampami. Na jedné někdo do ještě čerstvého betonu vyryl nápis: Velitelství speciálních jednotek, 1962. Je vidět i dnes, byť se ho už někdo jiný snažil překrýt tmavou barvou. Možná právě tady svého času odpočívaly rakety, které mohly zničit naši Zemi, kdoví… Che Guevarova jeskyně ještě všechna tajemství nevydala.

Menorca. Jméno tohoto kouzelného místa z Baleárských ostrovů je odvozen od názvu, kterými ho obdařili již (jak jinak) staří Římané. Byl menší než sousední Mallorca, proto ho pojmenovali Minor. Není však o nic méně hezký. Za svoji rozmanitost architektury, kultury a gastronomii vděčí kulturními vlivu různých civilizací, které se zde vystřídaly, a z nichž každá místní život nějakým způsobem ovlivnila – od Féničanů, Řeků, Římanů, přes Kartagince, Araby až k Francouzům a Angličanům. Tento ostrov si přízvisko „muzeum pod širým nebem“ zaslouží. Milovníci historie ocení megalitické památky nejstarších civilizací (obranné věže, neboli talaioty, pohřební komory ve tvaru loďky – navety a megalitické stoly – tauly) a zbytky osady Trepuco. Romantici pak jedinečnou scenerii idylických pastvin se stády skotu či koní a vyznavači vodních sportů azurové moře s řadou malých panenských pláží. Výjimečné přírodní hodnoty (například se zde vyskytují vzácní mořští orli a bylo tu vyšlechtěno původní plemeno černých koní) uznala i mezinárodní organizace UNESCO a v roce 1993 prohlásila Menorcu za světovou rezervaci biosféry. Nesmějí se zde ani stavět vysoké hotely a pláže musejí zůstat panenské. Hlavní město Mahón se může pochlubit několika unikáty. Najdete tam nejdelší přírodní přístav v Evropě, který je zároveň druhým nejdelším na světě. V městském kostele můžete obdivovat jedny z největších funkčních varhan v Evropě, které mají úctyhodných 3210 píšťal, a dvě pevnosti – jedna připomínající Francovu diktaturu, kam „odkládal“ nepohodlné odpůrce režimu, a druhá Marlborough, vystavěná Angličany v polovině 18. století. V tomto městě někdo bezejmenný také poprvé připravil majonézu, proslavili ji však vojáci Napoleonovy armády. Návštěvou města Ciutadella se přenesete do středověku. Atmosféra jeho historického jádra se šlechtickými paláci, katedrálou, radnicí a malebnými uličkami k těmto pocitům přímo vybízí. Ne nadarmo bylo prohlášeno za národní kulturní památku. Navštívíte-li Menorcu v poslední dekádě června, budete jistě svědky oslav tradičního svátku sv. Jana ve Ciutadelle (23.–24. června), které každoročně zahajují letní sezonu a probíhají v duchu středověkého protokolu ze 14. století. Hlavním protagonistou je zde již zmíněný, černý menorský kůň, který se mezi obyvateli těší neobyčejné úctě (Menorčané dokonce nejedí ani koňské maso).

Návštěvníky tato vzácná koňská rasa se štíhlým tělem a neuvěřitelně dlouhýma nohama jistě okouzlí. Jedenadvacetitisícová Ciutadella se sídlem biskupství se nachází v západní části ostrova. V polovině 16. století byla z velké části zničena piráty, ale vzpamatovala se a za několik desítek let se z ní stalo výstavné město, sídlo bohatých šlechticů. Snad proto její obyvatelé tak těžce nesli, když jí byl v 18. století odebrán statut hlavního města. Při návštěvě nepřeberného množství historických památek určitě nezapomeňte zhlédnout i lidské hemžení na půvabném městském tržišti (mercat). Již od roku 1869 se zde každý den od časného rána překřikují prodavači plodů moře, ovoce, zeleniny a ostatních pochutin. Odborníci na gastronomii doporučují ochutnat na Menorce například sobras sadu, což je roztíratelná vepřová klobása. Životním zážitkem je prý langustová polévka (ten se znásobí při placení, za jednu porci zaplatíte 60 eur) a menorský sýr s menorským ginem. Menorský sýr se tady vyrábí již od 5. století. Za ochutnání stojí i zeleninový guláš (tumbet) či mandlové zákusky (amargos). Možná nevíte, že zde má kolébku i jedna z nejlepších zmrzlin ve Španělsku (Menorquina). Pro své blízké můžete přivézt některé z originálních triček POU NOU navržených menorskými výtvarníky.

Text a foto: Irena Lochmanová

Česká republika patří v tradičním kraslicovém umění mezi světové špičky. Pod rukama lidových umělkyň kraslice ožívají podobně, jako velikonoční příroda.

Šikovné ruce umějí vyfouklé skořápky nazdobit různým způsobem. Na Hané je nechají rozkvést geometrickými vzory růží ze slámy. Tradice zdobení kraslic byla rozšířena na venkově už v 19. století. Zdobilo se vyškrabáváním i voskem. Ale ve 20. století našly živnou půdu i jiné techniky. Například zdobení batikou, vyřezáváním dírek a také zdobení slámou. Právě to se ve školách a v zájmových kurzech na Hané ujalo nejvíce. Nejznámější osobností tohoto hnutí byla učitelka Julie Kummerová, rozená Kubíčková. V zájmových kroužcích a ve školách na Vyškovsku učila vyrábět ozdoby z papíru i slámy, vyšívat hanácké kroje a hlavně zdobit kraslice. Jak dokládá místní tisk z roku 1945, kraslice zdobené slámou měly velký ohlas: „Kraslice se leskly ve výkladní skříni s překrásnými ornamenty, kvítky, ba i figurkami, sestavenými z rozmanitých tvarů, vystřižených ze slámy. Něco opravdu neobvyklého a stále ještě málo známého, jak zřejmo z rozhovorů diváků, kupících se před výlohou. Dlužno uvést, že jsou mezi nimi i obdivovatelé, kteří přišli až z okolních vesnic.“ Když v roce 1946 tento způsob zdobení zpopularizoval brněnský rozhlas a kraslice byly představeny na výstavě „100 let národního života“ v Kroměříži, vznikl i pojem „hanácká kraslice“. Školy na Vyškovsku v průběhu let zasílaly své hanácké kraslice ve speciálních kazetách významným osobnostem republiky. Kraslice obdivoval nejen Petr Bezruč, ale i manželka tehdejšího prezidenta Československé republiky Hana Benešová a líbily se také dceři T. G. Masaryka Alici. V roce 1956 byli hanáckými kraslicemi obdarováni účastníci Závodu míru. Kraslice se vydaly i na dalekou pouť přes Atlantický oceán a dostaly se i do USA a Kanady.

Nejprve jsme se před nimi schovávali ve větvích stromů, později v mihotavém světle plamenů. Pak přišel muž s puškou a ostnatým drátem. Poměr sil se změnil.

Přesto, když sedíte u ohně uprostřed buše a v noční tmě se ozve volání lovce, přeběhne vám po zátylku zvláštní mravenčení. Levhart. O této skvrnité kočce se v Africe vyprávějí legendy. Inteligence a ostražitost, kterými je proslulý, zapříčinily, že jsou mu velice často přisuzovány nadpřirozené schopnosti. Domorodí čarodějové převtělující se v tuto šelmu a vraždící pokojné vesničany jsou jen jednou z mnoha báchorek. Pojmenování, která si tento vynikající lovec vysloužil, je mnoho. V kempech uprostřed afrického buše pak můžete slyšet příběhy o „vraždících mašinách“ nebo „strojích na zabíjení“. Když je posloucháte u praskajícího ohně, propadáte jejich kouzlu bez ohledu na reálnost historky nebo střízlivost vypravěče. Trochu to připomíná ruce rybáře, vzdálené vždy o trochu víc od sebe, než… Bez ohledu na tajemné příběhy musím přiznat, že i mě levhart pěkně potrápil. Každý fotograf divoké přírody vám potvrdí levhartovu „nefotitelnost“. Jeho snímek si prostě musíte vyčekat a vytrápit, než on sám uzná za vhodné, že si to už konečně zasloužíte. Marně jsem se pokoušel dostat levharta před objektiv v Zambii, Ugandě nebo v jihoafrickém Krugeru. Na dolní Zambezi jsem viděl nádhernou mladou samičku každé ráno. Nikdy se mi ale nepodařilo přiblížit se na dostatečnou vzdálenost. V různých kempech jsem se závistí nahlížel do kompaktních fotoaparátů turistů, kterým pózuje levhart v zapadajícím slunci nebo s čerstvě ulovenou kořistí často na místech, která jsem s průvodcem prohledával pár hodin před nimi. Večer jsem pak proklínal levharta i všechnu smůlu světa vytrvale se mi lepící na paty. Vysvobození z té levhartí kletby přišlo až v severní Botswaně. Zachumlaný do deky, v kulichu a rukavicích jsem tehdy vyjížděl se svým řidičem hledat psy hyenovité. Ráno bylo velmi chladné a zvířata se nám vyloženě vyhýbala. Tři pštrosi a pár stop hyen, které jsme nakonec ztratili v písku, bylo vše, co jsme našli. Kolem desáté dopolední jsme se rozhodli k návratu. Džíp ale vypověděl službu hodinu jízdy do kempu. Snažil jsem se během čekání na pomoc poměrně neúspěšně schovat do dvaceticentimetrového stínu poskytovaného svéhlavým autem. Z nudy jsem dalekohledem propátrával okolí. Najednou jsem ho měl plné sklo. Ležel na stromě necelých sto metrů od nás, packy spuštěné z větve kolmo dolů a břicho nacpané k prasknutí. Když nám mechanik ze sousedního kempu zprovoznil džíp, zajeli jsme ke stromu, na kterém odpočíval levhart. Tak vznikly za jasného denního světla mé první snímky nejkrásnější africké kočky. Od toho dne jsem levharta viděl mnohokrát. Mé levhartí prokletí skončilo.

NEJLEPŠÍ LOVEC

Na protější straně planiny se objeví drobná černá tečka. Odlepí se od hradby buše a míří ke stádu impal. Najednou prudce zrychlí. Zdá se to až nemožné. Jako když zapnete přídavný motor. „Pes!“ zahulákám na řidiče, když mi trochu opožděně dojde, na co se dívám. Ten okamžitě nastartuje motor a kola se při prudkém rozjezdu několikrát protočí v písku. Závod začal. K černé šipce se přidávávají další dvě, pak čtvrtá a pátá. Impala kličkuje pronásledována smečkou psů hyenovitých. Snažíme se je neztratit z očí. Řidič se vyhýbá ve vysoké rychlosti termitištím a větším keřům. Pokouším se udržet v autě sebe i fototechniku. Psi vytvářejí v běhu trychtýř a impala se do něj postupně propadá. S úžasnou přesností nasměrují kořist na plot jednoho z kempů, kde končí jako v pasti. V několika okamžicích smečka zvíře roztrhá a pozře. Lov skončil. Od jeho začátku uběhlo jen pár minut. Podobné divadlo divočiny bylo ještě v druhé polovině minulého století možné sledovat od plání Serengeti až na jih kontinentu. Rozvoj farmářství přinesl ostnaté ploty a otrávené návnady. Pes hyenovitý z africké divočiny pomalu mizí. V národních parcích se silnou populací lvů a hyen nemá nomádský lovec šanci konkurovat silnějším predátorům. Tak se paradoxně rychle snižují stavy procentuálně nejúspěšnějšího lovce ze všech afrických šelem. V malých populacích, žijících od sebe naprosto odděleně, přežívá v Africe posledních pár tisíc těchto úžasných tvorů. LÍNÝ KRÁL Na černobílém záznamu amatérskou videokamerou vystupuje z džípu muž v safari obleku. Když se přibližuje ke skupince odpočívajících lvů, aby si přivezl z dovolené atraktivní záběry, jedna ze lvic ho napadá… Video kolující internetem by mělo být varováním pro všechny, kteří považují lvy za líná, tím pádem neškodná zvířata. Africké safari není zoo a návštěvníka od lvů nedělí ani mříž, ani nerozbitné sklo. Když občas slyším chvástavé historky rádoby „znalců“ africké přírody, kteří vyrážejí na safari na vlastní pěst a vylézají z aut, kde je zrovna napadne, trochu mě mrazí. Jeden z průvodců mi vyprávěl, jak vyletěl od zkoušek. Jeho učitel ho vyzval, aby vystoupil z auta, které zastavilo ve vysoké trávě, a šel se podívat, jestli nejsou v okolí lvi, aby mohli všichni bezpečně opustit džíp. Jen se dotkl nohou země, dostal vynadáno a bylo po zkoušce. Za podobné chyby se totiž v Africe platí velmi draho. Lvi jsou během dne většinou pasivní. Kvůli vysokým teplotám odpočívají ve stínu a začnou ožívat, až když se slunce chýlí k západu. Není to ale pravidlem. Viděl jsem lovit lvice i v pravé poledne. Sledovat jejich spolupráci je jedinečný zážitek. V Jižní Luangwě jsem sledoval noční lov, jehož obětí se stal mladý samec impaly. V otevřeném džípu jsme dojeli smečku lvů v okamžiku, kdy strhli kořist k zemi. Z roztomilých lvíčat, které přivedla jedna ze lvic, se v pachu smrti a krve staly zuřivé šelmy. Nad posledními zbytky impaly se lvi mezi sebou servali. Během rvačky o maso se lvi natolik přiblížili k autu, že jedna ze lvic narazila v zápalu boje zadkem do předního kola. V tu chvíli by z džípu asi nikdo nevystoupil…

SETKÁNÍ SE ŠELMOU

Každé setkání se šelmou ve vás něco zanechá. Na afrických pláních jich můžete potkat spoustu. Gepardí bratry v Masai Maře, kteří loví spolu od té doby, co je opustila matka, hyenu od Kaingo kempu, která chodí krást nádobí do táborové kuchyně, nebo levharta, který nejraději odpočívá na stromě sousedícím s vaší sprchou. K průšvihům malým či velkým je v takových okamžicích jen krůček. V jihoafrickém Pafuri jsme ráno objevili smečku lvů, odpočívající na asfaltové silnici do Krugeru. Všechno vypadalo absolutně v pořádku. Náhle trojice téměř dospělých lvíčat zmizela v buši v zápětí následována lvicí. Ani řidič, ani já jsme netušili proč. Náhle se z buše vyřítila lvice přímo k džípu. Zastavila se deset metrů od auta, upřeně nás sledovala a nervózně šlehala ocasem. V takové chvíli slyšíte v hlavě tikot hodin. Neodvážili jsme se pohnout. Po několika dlouhých vteřinách napětí povolilo a lvice se vrátila do buše. Dodnes nevím, co způsobilo nestandardní chování zvířete zvyklého na auta a lidi. Pokaždé, když odjíždím do africké divočiny, připomínám si ten okamžik, abych nezapomněl, že o ní nic nevím.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ , FOTO: MAREK WÁGNER

Která panenka na světě má nejvzácnější oblečky? Myslíte, že Barbie? Poté, co jsme nahlédli do šatníku Pražského Jezulátka, zjistili jsme, že nikoliv. Oblékání sošky je obřadem, prováděným zkušenými „garderobiérkami“.

Měli jsme jedinečnou příležitost být u toho. O Pražském Jezulátku jsem se dozvěděla poprvé v roce 1979. A to jen díky tomu, že do Prahy přijela z Bolívie studentka Soledad, aby si splnila svůj sen. Toužila na vlastní oči spatřit sošku, která umí vyslyšet věřící a konat zázraky. Hořké asi bylo pro věřící katoličku zjištění, že v socialistickém Československu vědělo o existenci Jezulátka, v její zemi tolik uctívaného, jen pár zasvěcených a hrstka praktikujících křesťanů. Vládnoucí režim vyznával ateismus, církev byla záležitostí pouze trpěnou, tisk podléhal komunistické kontrole, a tak se nelze divit, že v kostele Panny Marie Vítězné v pražské Karmelitské ulici byla poprvé jak cizinka, tak její český doprovod. Uplynulo třicet let, a já stojím před Jezulátkem znovu v malostranském barokním chrámu v Karmelitské ulici. Kostel je zasvěcen zároveň sv. Antonínu Paduánskému (1200–1231) – řeholníku a církevnímu učiteli, který proslul jako misionář v Itálii, kde vyzýval veřejnost k dodržování zásad pravého křesťanského života. Zde uchovávají a uctívají sošku Pražského Jezulátka. Duchovní stánek je každoročně cílem tisíců věřících z celého světa a zároveň kulturní a uměleckou památkou světového významu. Mimořádně dobře dochovaný barokní interiér zdobí díla nejlepších českých umělců 17. a 18. století. Dnes zná sošku Jezulátka v Česku snad každý, dokonce má vlastní internetové stránky. PŘEŽILO PLENĚNÍ Jezulátko k nám připutovalo ze Španělska. Když ho v roce 1628 věnovala kostelu Polyxena z Lobkovic, která ho dostala od své matky, jistě netušila, že se soška stane proslulou mezi věřícími na celém světě. Od počátku bylo Jezulátko v péči Řádu bosých karmelitánů, katolického řeholního řádu navazujícího na starozákonní prorockou tradici a rané křesťanské poustevnictví. Řád nese jméno podle hory Karmel v Palestině, spojované s postavou proroka Eliáše. První bratři, kteří se kolem roku 1200 na této hoře usadili, zasvětili celý řád Panně Marii. Reformovaná větev bosých karmelitánů vznikla v 16. století ve Španělsku. Na naše území je přivedl císař Karel IV. Během třicetileté války otec Cyril sčítal škody ve zpustošeném kostele a našel Jezulátko pohozené za oltářem – rozbité, s ulámanýma ručičkama. Vlastně to bylo štěstí. Mohl se ho také zmocnit nějaký žoldák a skončilo by v lepším případě jako panenka na hraní pro jeho děti. Otřesený otec Cyril si naštěstí dobře pamatoval původní gesta Jezulátka a nechal sošku opravit do původní podoby. Od té doby se traduje, že Jezulátko z vděčnosti zachránilo Prahu před obléháním Švédy. Místodržící Martinic, patrně veden snahou napravit před Pražany reputaci svého rodu, pošramocenou druhou pražskou defenestrací, nechal Pražskému Jezulátku v roce 1655 vyrobit žezlo a královskou korunu. Sošce ji slavnostně nasadil tehdejší pražský biskup. Doba po třicetileté válce byla zjitřená, části protestantsky orientovaných Pražanů nemuselo být takovéto gesto po chuti, ale čas vše smyl a Jezulátko se na nás ze svého oltáře dívá stále stejně laskavě i po pěti stoletích. Nevinný výraz tváře mu neznámý řezbář vtiskl snad bezděčně, ale geniálně. Nebo plnil významnou „státní zakázku“? To je jeden z otazníků, který dnes již asi nerozluštíme. Řád bosých karmelitánů u nás působil do zrušení císařem Josefem II. v roce 1784. Potom z našich zemí karmelitáni odešli a vrátili se až před první světovou válkou. V meziválečném období znovu odešli a vrátili se teprve díky iniciativě kardinála Vlka v roce 1993. Bosí karmelitáni v České republice patří pod italskou (tzv. Janovskou) provincii. Řád charakterizuje důraz kladený na modlitbu, bratrský život a odedávna se věnuje i činnosti sociální. V současné době působí v jedné z nejchudších zemí světa – Středoafrické republice, kde kromě šíření křesťanské víry pomáhá zajišťovat zdravotní péči a vzdělávání. KRÁLOVSKÝ ŠATNÍK Náš průvodce otec Petr, představený Řádu bosých karmelitánů, s úsměvem podotýká, že Jezulátko žehná věřícím pravou rukou, neboť na vládu nad světem mu prý stačí ruka levá. Soška je dřevěná, povrch má pokrytý voskem. Otec Petr říká: „Středověcí řezbáři věděli své, vosk nejlépe odolává vodě a červům.“ Šatník má Ježíšek vybaven vskutku královsky. Obsahuje přes stovku oblečků, vytvořených věřícími z celého světa. Dalo by se říci, během času, po který soška zdobí jeden z postranních oltářů barokního kostela, bylo otázkou prestiže věřících darovat jí co nejoriginálnější slavnostní háv.

Expozice šatníku Jezulátka, umístěná v prostorách kostela, je toho důkazem. Návštěvníky nejprve zaujme dar od Marie Terezie. Nádherná práce. Našla si císařovna při vládnutí rakouské monarchii, četných těhotenstvích a výchově potomků ještě čas na vyšívání? Anebo je to dílo jejích šikovných dvorních dam? To se již dnes asi nikdo nedozví, copyright však náleží proslulé panovnici. Donedávna se předpokládalo, že šatečky od císařovny jsou v depozitáři nejstarším dárkem od „pomazaných hlav“. Pak se ale ukázalo, že existuje ještě o sto let starší pláštík, který Jezulátku daroval císař Ferdinand III. Habsburský. „Ten je tedy již někdy z poloviny šestnáctého století, kdy se Evropa vzpamatovávala z tragických následků třicetileté války,“ dodává otec Petr. OBLÉKÁNÍ JE OBŘAD Jezulátko má pro každé církevní období jinou barvu svrchního pláštíku. Některé jsou vystaveny v Muzeu Jezulátka a z depozitáře se sbírka čas od času obměňuje. Všechny oblečky sice nemají historickou hodnotu, ale jsou vystaveny proto, že jsou prostě nádherné. Prohlížíme si filigránské výšivky, někdy i s exotickými motivy. Ne všechny pláštíky a spodní košilky jsou však pro Jezulátko použitelné. Nevyhovují například velikostí. Krejčovské míry totiž bosí karmelitáni a karmelitánky, kteří Jezulátku dělají „garderobiéry“, tvůrcům zasílají jen na požádání. Žádné požadavky na vzhled však neurčují, a tak je každý obleček skutečný originál. Představují-li si například v jihovýchodní Asii, že má mít Ježíšek oděv ozdobený orientálními draky, tak proč ne? Nyní Ježíšek mění fialové roucho, charakteristické pro postní období, za roucho bílé, vyhrazené pro vánoční a velikonoční svátky. Jiným zvláštním příležitostem patří barva modrá, zlatá či růžová, a také červená – královská. Samotné oblékání je obřad. Spodní košilka, pláštík umně nařasený, aby vynikla i jeho spodní část, na krk a zápěstí navlékají sestry karmelitky Jezulátku krajkové okruží. Nepředstavujte si však, že se spodní pláštík a košilky po převlečení jednoduše dají do pračky spolu s některým z moderních pracích prostředků. „Historické kousky v depozitáři by neměly přijít do kontaktu s lidskýma rukama a s těmi ostatními se zachází též s maximální opatrností,“ říká otec Petr. Ostatně, zkoušeli jste někdy žehlit něco, co je bohatě ozdobeno korálkovou výšivkou?

Kardinál Miloslav Vlk v roce 2005 volil současného papeže. Ten nyní zrušil exkomunikaci čtyř biskupů vysvěcených před dvaceti lety schizmatickým biskupem M. Lefebvrem.

Mezi nimi i Richarda Williamsona (68), který švédské televizi řekl, že ani jeden Žid nepřišel o život v plynové komoře. „Tato kauza je komplikovaná tím, že mnozí neporozuměli dekretu o zrušení exkomunikace,“ tvrdí Miloslav Vlk. Pojďme si nejprve vysvětlit pojmy. Co jsem o tomto aktu četl u nás i v zahraničním tisku, tak všude se píše jen o omilostnění (Begnadigung, clemency)… Slovo „omilostnění“ někteří používají proto, že ono odstranění exkomunikace bylo jaksi „zadarmo“, jako „akt milosrdenství“. Nejprve bych ale vysvětlil vznik bratrstva svatého Pia X. Arcibiskup Marcel Lefebvre se postavil v šedesátých letech minulého století proti závěrům II. vatikánského koncilu a vytvořil skupinu stejně smýšlejících následovníků. Problém nastal tehdy, když chtěl vysvětit čtyři biskupy, a tím ze své skupiny učinit vlastně církev v církvi. To bylo znamení schizmatu, tedy rozštěpení církve. Protože neuposlechl papežova varování, aby to nedělal, byl potrestán exkomunikací, vyloučením. Hned od doby koncilu se papežové snažili otevřít cestu k usmíření s tímto bratrstvem. Papež Benedikt snětím exkomunikace jen tuto dlouhou cestu dovršil, aby usnadnil další jednání o naukových otázkách. Dnešním slovníkem bychom tedy řekli: otevřít cestu k možnosti diskutovat… Přesně tak! Veřejnost nechápe, že snětí exkomunikace ještě neznamená přijetí do církve, proto je ten termín „omilostnění“ nevhodný. Schizma trvá a toto bratrstvo zůstává mimo církev, protože odmítá část učení církve. Abychom se dostali k meritu věci. Biskup Williamson, popírač holocaustu, který působí v Argentině, je členem tohoto bratrstva. Popírání holocaustu je součástí jejich učení? Ne, to jsou názory jeho a některých z bratrstva, ale já o nich nediskutuji, protože si myslím, že takové nesmysly nejsou hodné diskuse. Je však třeba říci, že tyto názory nebyly důvodem exkomunikace. Celý problém vznikl tak, že kardinál Darius Hoyos, který připravoval podklady o bratrstvu, si nezískal dostatečné informace. Papež o Williamsonových názorech nevěděl. Tato omluva ve vztahu k papeži ale nezní moc přesvědčivě, protože on udělal takových zvláštních kroků několik. V roce 2006 urazil Muhammeda, v roce 2008 o Velikonocích slavnostně pokřtil muslima. Tyto kroky tvoří jakousi řadu provokačních aktů vůči jiným náboženstvím… Myslím, že nemůžeme takové úmysly papežovi bez důkazů podsouvat. Papežovo východisko je pravda. Možná, že ji někdy sděluje nekompromisně, protože jde o zjevnou pravdu. Papež nejedná na základě politických úvah, ale podle svého přesvědčení o pravdě. On nejen nerespektuje politiku, ale ani pravidla mediální společnosti. Naše civilizace a její média skoro vše banalizují, ale existují tři témata, která se nikomu neodpouštějí, a to je podceňování fašismu, antisemitismu a dětské pornografie…

S tím poukazem na pravidla komunikace zcela souhlasím. Vatikán si chyby uvědomuje. Ale proti tomu, co zmiňujete, Vatikán rozhodně bojuje. Jedno ale, bohužel, můžeme říci, proces usmiřování mezi třemi hlavními náboženstvími, Židy, křesťany a muslimy, je narušen. Lidé, kteří hodně cestují, si nutně všímají, k jakým změnám dochází. Afrika je čím dál tím víc muslimská, Evropa je víc sekulární a Spojené státy zase víc náboženštější. Jaké šance má usmíření a jakou roli bude hrát v tomto století náboženství? Nejsem v této věci stejného názoru. Ve své řezenské přednášce papež citoval výrok byzantského císaře o islámu, což způsobilo nedorozumění. Ale v následujících letech se napětí urovnalo. Také nyní po problému s holocaustem si Židé uvědomili, jaké jsou skutečné papežovy názory a začíná se jednat dál. Tak jednobarevný ten vývoj není. Společným dialogem je zapotřebí postavit se nenávisti. To je jistě pravda, ale v době, kdy v Africe, v Čečně, v Palestině atd. přibývá lidí, kteří neumějí nic jiného než střílet, a kdy se dostáváme do druhé největší krize od roku 1929, z níž vznikla druhá světová válka, to je skoro neřešitelný úkol. Jak si to představujete? To je práce na desítky let. Pro nás bude o to těžší, že jsme novou éru u nás po roce 1989 začali bez nastolení duchovních a mravních hodnot. Já jsem si původně, trochu naivně myslel, že církev může společně s disentem začít budovat novou duchovní bázi, to se nestalo, byl dán akcent jen na ekonomickou transformaci. Ano, to je také pravda, ale navíc bychom měli poznamenat, že krize, kterou nyní prožívá celý svět, je zároveň krizí hodnot… To říkají analytici na Západě, že jde o selhání etiky v bankovnictví, že banky přestaly plnit funkci služby a soustředily se jen na zisk. To je doklad, že bez vlády hodnot žádná společnost nemůže existovat. Taky bychom mohli říci tvrdě: Krizi zavinilo to, že jsme svým chováním popírali kapitalismus, který byl založen na protestantských tradičních hodnotách, jako jsou odpovědnost, starost o rodinu, víra ve smlouvu a stolici soudce, atd… To nejsou jen „protestantské“ hodnoty, ale obecně křesťanské. Globalizovaná společnost totiž globalizuje i naše selhání a nedostatky. Absence hodnot se také globalizovala. Mezi křesťany se však v reakci na to rozvíjejí nová církevní hnutí, jako jsou charismatici, fokoláre a tak dále. Je jich asi sto padesát. Tato hnutí berou evangelium jako základ života, ale přitom nikterak bigotně, a jejich názory vstupují dnes i do ekonomiky, politiky i vědy a umění. Necítíte tento stav hlavně v České republice jako selhání katolické církve? Ano, nečekali jsme, že se všichni vrhnou jenom na budování blahobytu a zapomenou na své ideály, které měli na konci komunismu. Tento nápor nebylo možné zabrzdit. Lidé tím byli opojeni a politici to podporovali. Vrátil bych se k papeži a jeho volbě, to je takové trochu tajemné téma, které laiky hodně zajímá. Píše se o tom, že kardinálové, kteří papeže volí, byli původně v místnosti zazděni a zvolení signalizovali kouřem… Vy jste se poslední volby zúčastnil, jak probíhala? Je pravda, že kardinálové byli v konkláve zavřeni (to je smysl toho latinského slova), často tam i bydleli. Je také pravda, že o výsledku toho kteréGlobalizoho kola volby dávali znamení kouřem. S tím zazděním je to tak: traduje se, že když jednou kardinálové volbu příliš protahovali a nemohli se dohodnout na kandidátovi, byli prý v Sixtinské kapli zazděni, a byla jim omezována strava, aby byli přinuceni se konečně dohodnout. Ale to se stalo snad jednou, ale žádná norma to nebyla. Volba papeže má svůj psaný řád a podle něho probíhá. Kardinálové bydlí a stravují se v penzionu sv. Marty za aulou Pavla VI. Nemají mít žádný kontakt se světem, aby volba nebyla ovlivňována z venku. Ve sv. Martě skutečně neexistuje v tu dobu telefonické spojení, ani mobily nefungují. Do Sixtinské kaple jsou dováženi, nebo dojdou pěšky. Není dovoleno se s nikým stýkat. Volba probíhá tak, že každý z volitelů má před sebou seznam všech volitelných kardinálů a ze seznamu vybírá podle svého svědomí. Volitelé jméno napíší na lístek a pak v zástupu za sebou přistupují k urně. Sčítací komise potom veřejně počítá hlasy. Jeden bere lístky a nahlas čte jméno, druzí zapisují. Také přítomní kardinálové si mohou dělat u jmen na seznamu čárky. Pokud ve volebním kole nikdo nedosáhne dvoutřetinové většiny, lístky se spálí v kamnech v rohu Sixtinské kaple a přistupuje se k dalšímu kolu volby. Volí se tak dlouho, až někdo dvoutřetinové většiny dosáhne. Je nejprve dotázán, jestli volbu přijímá. Pak ho oblečou do bílé kleriky a všichni kardinálové ho jdou jeden po druhém pozdravit. Mezitím nejstarší kardinál jáhen odejde oznámit shromážděnému zástupu lidí na svatopetrském náměstí volbu. Pak přijde sám nový papež, pozdraví shromážděný zástup, má krátký projev a dá požehnání. Tím je vlastní volba ukončena a papež se ujímá vedení církve. Změníme téma. Vy jste před časem požádal papeže, aby vás uvolnil z funkce, to je jistě dobrý čas k mezibilanci. Co se vám povedlo za dobu, kdy jste byl v úřadě, a co se nepovedlo? Jeden z hlavních úkolů, kterému jsme se věnovali, se týkal procesu obnovy farností. Od začátku jsme se snažili „přijmout“ laiky do církve, aby byli aktivní složkou farnosti. Laická aktivita byla za komunismu zakázána. Zavedli jsme stavební techniky, kteří se starají o kostely. S procesem obnovy farností byla spojena i reorganizace vikariátů. Pro kněze pět let po vysvěcení jsme zavedli na Teologické fakultě další studium, něco podobného atestacím, jako mají lékaři. Dále jsme zřídili funkce duchovních asistentů v armádě: kaplanů a duchovních ve věznicích a v nemocnicích. Pro doplnění aktivit bych měl připomenout, že jsem byl v letech 1993 do roku 2001 předsedou Rady evropských biskupských konferencí. O tom, že jste předběhl českého premiéra Mirka Topolánka, se moc neví… Dalo by se to tak říci, ale pro mne bylo v této funkci důležité, že jsem mohl sledovat přibližování Východu a Západu, což se nám podařilo hlavně mezi Německem a Českou republikou. Vyměnili jsme si omluvné listy, z jejich strany za nacistickou okupaci a spoluúčast NDR na druhé okupaci v roce 1968 a my jsme se omluvili za vyhnání sudetských Němců. Něco se nám tedy povedlo, ale není toho mnoho. Život se nedá měnit rychle. Zmínil jste Německo, ale jako kardinál a předseda Rady evropských biskupů jste asi cestoval hodně po celé Evropě i světě. Které místo na vás udělalo v duchovním smyslu největší dojem? Na prvním místě bych asi zmínil Řím. I když jeho kulturní kořeny jsou starší, pro mne představuje především hluboké kořeny křesťanství, z nichž vyrostly křesťanské památky. Potom, co v roce 67 popravili apoštola Petra, křesťané dlouho uctívali jeho hrob. Při stavbě dnešního svatopetrského chrámu bylo přesné místo jeho hrobu již zapomenuto. Když však ve třicátých letech minulého století archeologové dělali vykopávky, zjistili, že jeho hrob se nachází přesně pod papežským oltářem v centru chrámu. A letos je rok svatopavelský a shodou okolností právě teď v chrámu sv. Pavla za hradbami odhalili pod hlavním oltářem sarkofág, ve kterém se nacházejí ostatky svatého Pavla. Celá staletí se vědělo, že jeho ostatky leží někde pod oltářem. Nyní už se čeká jen na konec slavností, a pak dojde k jeho úplnému odkrytí. Ta kontinuita od kořenů až do současnosti je úžasná věc a na člověka to dýchne. A co svatý Vojtěch, první Evropan, jak se mu někdy přezdívá? Jemu se říká první Evropan proto, že jednal s Ottou III. o obnovení Říše římské národa německého, která po smrti Karla Velikého začala upadat. Svatý Vojtěch do tohoto projektu přinášel ideu křesťanských kořenů. On ale nakonec skončil v Prusku, kde ho pohanští Prusové v roce 997 umučili. Jeho spolubratři Vojtěchovo tělo vykoupili od Prusů a dovezli Boleslavovi do Hnězdna, což bylo tehdy hlavní město Polska. Na jeho hrobě byl postaven chrám, který se stal katedrálou. Otto III. se zasloužil, aby v Hnězdně nad hrobem mučedníka bylo zřízeno arcibiskupství. V této souvislosti se také Boleslav stal králem. V Čechách trochu záviděli, když zjistili, co vše mučednická smrt biskupa Vojtěcha přinesla, a tak se tam v roce 1039 český kníže Břetislav spolu s pražským biskupem Šeborem a vojskem vypravili a Vojtěcha Polákům „ukradli“. Češi chtěli také mít svého mučedníka. A kdybyste měl jmenovat třetí místo na světě, které má pro vás podobný symbolický význam, jaké by to bylo? Cařihrad, Hagia Sofia, chrám Boží Moudrosti na Zlatém rohu v dnešním Cařihradě, jako další křesťanské centrum, kde však je křesťanství velice potlačené. Cařihradský císař Michal III. dovolil soluňským bratřím Konstantinovi a Metodějovi, aby k nám šli hlásat evangelium. Mimochodem letos má svatý Cyril výročí, zemřel v Římě v roce 869 a u jeho hrobu v chrámu sv. Klimenta budeme instalovat pamětní desku.

Text: Eliška Mezenská, foto: Muzeum města Ústí n. L., ilustrace: Richard Köhler

Předměty ve vitrínách muzea, to nejsou jen mrtvé připomínky dávných dob. Za každým se skrývá příběh. Někdy jej známe, jindy ponechává prostor naší fantazii.

Rok 1200 př. n. l. – Slunce právě zapadalo za Sokolím vrchem, když dokončil svou práci. Otřel si zpocené čelo a pozoroval poslední sluneční paprsky prodírající se mezi větvemi stromů, na nichž již byly patrné velké nalité pupeny. Konečně končí dlouhá a krutá zima a slunce zase získává vládu a prodlužuje den. Teď je však třeba slunce uctít tak, jak si zaslouží. A to je práce pro šamana. Musí zvolit vhodné místo, kde provede magické obřady a uloží do země dary. Letos vybral místo zvlášť krásné. Z jedné strany poklidně teče průzračná voda Modrého potoka, na druhé straně pozvolna zvedá svah Sokolího vrchu. Tento rok bude určitě příznivý, vždyť šperky, vybrané jako dary, jsou opravdu nádherné… Rok 1903 – Krajina se od pradávných dob příliš nezměnila, jen lesy nejsou již tak husté a neprostupné a stará jména si nikdo nepamatuje. V obci Ryjice nedaleko Ústí nad Labem se skupina mužů chystá s rýči a lopatami do práce. Za zády se jim zvedá Farský vrch a Neštěmický potok s čerstvou vodou je vzdálen jen nějakých dvacet metrů. Začali tedy hloubit jámu, a když se štěrkem prokousali do dvoumetrové hloubky, narazily lopaty na něco kovového. Muži rychle odstranili nečistoty a za chvíli v ruce drželi starobyle vypadající nazelenalé šperky. Rozebrali si je mezi sebou a opět se dali do práce. Rok 2009 – Dnes nevíme, jestli se oba příběhy staly tak, jak je popisujeme. O okolnostech nic nevíme, i když v období mladší doby bronzové bylo ukládání většího množství bronzových předmětů do země běžné. Avšak důvod, proč byly takto šperky ukládány, nelze jednoznačně vysvětlit. Hromadné nálezy bronzových šperků, pracovních nástrojů, zbraní nebo i jen jejich zlomků, známe z celých Čech i Moravy. Nacházejí se v odlehlých polohách, pod kopci nebo význačnými místy v krajině, kam mohly být uloženy při náboženských obřadech. Přestože u hromadného nálezu z roku 1903 byla známá jen hloubka a poloha, a jeho obsah si dělníci mezi sebou rozebrali, podařilo se v průběhu dalších desetiletí všechny předměty dohledat. Celkem bylo vyzvednuto jedenáct bronzových náramků a jedna brýlovitá ozdoba. Pět jich je uloženo v Regionálním muzeu Teplice, ostatní v Muzeu města Ústí nad Labem. Tam je také brýlovitá ozdoba vyrobená z bronzového drátu kruhového průřezu. Takovéto závěsky zdobily šaty pravěkých žen. Podle provedení šperků a jejich výzdoby bylo možné nález datovat do mladší doby bronzové, konkrétně kultury lužické, která v severozápadních Čechách u Ústí nad Labem měla tehdy svá sídliště i pohřebiště

TEXT A FOTO: STANISLAV KRUPAŘ

O Burkině Faso jsem ještě před pár měsíci ani netušil, že existuje. Snad jenom jméno jejího města, Ouagadougou jsem v hodinách zeměpisu zaslechl a už nezapomněl. Je totiž bizarně legrační.

I když se vyslovuje úplně jinak, nežli nám ve škole říkali – vagadugu. Pro místní je to ale nejčastěji jen Waga. Z ničeho nic mi zvoní telefon. „Máme zakázku focení v Burkině, bereš?“ volají z kanceláře mé německé agentury Zeitenspiegel ze Stuttgartu. Pět vteřin váhám a pak naskakuji do kolotoče zařizování víz, očkování, shánění antimalarik a protahování sousloví Burkina Faso skrz Google horem dolem ve snaze dozvědět se o Burkině víc, nežli že je tam horko a hlad. Po osmi dnech už sedíme v letadle z Paříže směrem na jih. Já a Tilman, můj německý kolega. Pro kampaň k padesátému výročí založení humanitární organizace Brot für die Welt (Chléb pro svět) máme zpracovat materiál o šikovné a podnikavé rolnici – paní Leontine. Pro nás placená práce na tři dny. Tilman se pak vrací, já jsem si ale zpáteční letenku zarezervoval o tři týdny později. Vivat Burkina Faso! Tohle město jsme jen proběhli. A jsem za to vlastně rád. Začátkem července prach a horko despoticky ovládají ulice. Upřímně, ve Waga nestojí za vidění vůbec nic. Mešita? Šedý beton. Přehrada? Blátivá louže. I když vlastně – nejlepší podívaná musí být na nás dva s Tilmanem… Slunce stoupá po obloze, kolem desáté už je horko k zešílení, pohybujeme se přískoky stín-světlo-stín. Ne, nejsme sami. Ze všech stran nás obklíčili místní prodavači, kteří se nám snaží vnutit cokoliv. Hulákají, mávají rukama, každý se snaží upozornit právě na sebe. A na své bubny, propisky, SIM karty, pečenou kukuřici, silonové záclony. Komáří taktika. Jednoho odeženeš a dalších deset se jich na tebe přisaje. Táhneme se ulicí, apatičtí maníci s barvou kůže vyvolených. Zdálky to musí vypadat jako na festivalu v Cannes. Dvě celebrity uprostřed roje padesáti paparazzi. Jen místo červeného koberce šlapeme po hnijících odpadcích. Dvě hodiny, déle se to na ulici hlavního města vydržet nedá. Ve Waga nebudete sami nikdy déle než první dvě minuty. Pak si vás najde někdo, kdo vám bude chtít něco prodat. Bílý totiž znamená boháč. A mají pravdu. Ouagadougou není pozoruhodné skoro ničím – až na jedno. Je to město bezpečné. Při troše ostražitosti si můžete vyrazit večer po setmění na nákup nebo zajít na pivo. Tak jako i jinde, jsou noční ulice temné a neosvětlené, ale skoro v nich nehrozí, že by vás přepadli a podřízli hned na prvním rohu. Nebo ještě než k němu stačíte dojít. To je to, co tohle město odlišuje od všech ostatních v Západní Africe. Z koloniálního hotelu jsme se vypravili za neznámou paní Leontine. Pětasedmdesát kilometrů na sever z Waga. Dvě třetiny po slušném asfaltu a zbytek rozsekanou polňačkou s výmoly Aisa Sebego, 7 let, a Willi. Sen: Peníze. velikosti západoevropského zahradního bazénku. Jen místo filtrované vody byly plné západoafrické blátivé kaše. Začátek července, to znamená příchod období dešťů. Zaručeně nejpitomější čas na cestování. To se totiž jednou za pár dní z ničeho nic zatáhne, ze dne se stane noc a hodinu, dvě, tři prší. Co prší, lije. Čerti se žení. Během těch několika málo hodin se promění celý kraj. Z vyprahlé zdevastované savany, přeměněné na úrodná políčka buráků, kukuřice a fazolí se často stane jedna velká nedohledná louže s pár ostrůvky. Voda sice opadává rychle, v pozměněné krajině ale způsobuje rozsáhlou erozi. Nenadále se objevují z ničeho nic burácející řeky, které, jakmile je po dešti, stejně rychle mizí a zůstávají po nich jen obrovská koryta připomínající obří zákopy, kterými by snadno mohl projíždět autobus. Nebo dva. Nakonec konečně Pella. Nejobyčejnější, nejvšednější ves. Bez jediné turistické pozoruhodnosti, v cestovatelských průvodcích na ni místo nezbylo. Rozpadávající se betonový pomník s burkinafaskou vlajkou na křižovatce dvou prašných cest, tvořících centrum vesnice. Každý třetí den oblastní trh, na kterém jsou nejžádanějším zbožím ručně kované motyky – kus za třicet korun. Taky tu můžete koupit slepice, kozy, zrní a nechat se vyfotit od místního fotografa přístrojem Asahi Pentax K 1000 s objektivem s nejodřenější čelní čočkou, jakou kdy svět spatřil. Fotku dostanete zarámovanou v propiskou a pastelkami ručně zdobené paspartě. A pak, že český amatérský malíř a fotograf Miroslav Tichý je unikát! Čeho je na trhu překvapivě málo, to jsou čínské cetky, zmetky. Myslel jsem, že už zaplavily celý svět. Pellu ale ne.

Není těžké přijít na to proč. Burkinafaští zemědělci si je prostě nemohou dovolit. I čínské zboží je pro ně drahé, nedostupné. Nemají ani na to, co potřebují, takže i asijské korunové šmejdy jsou pro ně nedosažitelné. Sice po nich většinou touží, ale jsou pro ně stejně vzdálené, jako pro mnohé z nás luxusní značkové zboží. Leontine je usměvavá čtyřicátnice, která před pár lety ovdověla. Když ji chtěla rodina po smrti manžela provdat za jeho bratra, sbalila své tři děti a odstěhovala se z jižní Burkiny do Pelly, do vesnice, která sousedí s jejím rodištěm. Tady se zanedlouho stala sekretářkou organizace sdružující místní rolníky. A aby uživila rodinu, začala vedle toho vařit a na trhu pak sama prodávat pivo. Sklenice po padesáti francích, po dvoukoruně. Leontine sice nezbohatla, ale vede se jí dobře. V Burkině to znamená, že rodina jí několikrát denně a děti můžou chodit do školy. Leontine jsem fotil podle plánu tři dny. Dozvěděl jsem se třeba, co je její životní sen – mít tak vlastní dvoukolák, na kterém vozí sudy s jáhlovým pivem na trh. Teď si ho musí půjčovat od souseda. První foťák se mi v Burkině rozbil právě po třech dnech. Skoro současně mi odešel autofokus v širokoúhlém objektivu. Horko, vlhko, prach. Ostré modré světlo celý den. Jediné chvíle, kdy stálo za to vytáhnout zbývající fotoaparát byla hodinka po východu slunce a pak ještě jedna před jeho západem. Jenomže potom toho zas ručně moc neuostříte… Čiré fotografovo zoufalství. Přes den takové horko, že si na něj naříkali i místní. Teploměr v Pelle není ani jeden, ale když se kolem jedenácté začal kroutit a vydávat ošklivé zvuky pozinkovaný plech na střeše místní školy, bylo jasné, že ani tentokrát se neochladí. V takovém pekle jsem nedokázal než ležet ve stínu pod stromem, prolévat se petláhvemi vody a klít. Což je ovšem poněkud neuspokojující náplň tří neděl v Africe. Začal jsem vždy po ránu a v podvečer brouzdat kolem vsi a portrétovat její obyvatele. Moc mi v tom pomohl zdejší učitel Zonga, který uměl jak místní jazyk m-oré, tak i francouzsky a jakž takž anglicky. Chodil všude se mnou, vždy mě představil, překládal mé otázky i odpovědi na ně a skvěle se osvědčil i jako fotografický asistent, když mi pomáhal se svícením. Toulali jsme se večery spolu po okolí a ptali se místních na jejich sny. Dobře se tu u nás máme…

TEXT: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ, ILUSTRACE DALIBOR NESNÍDAL

Je možné, že kdyby se Kateřina a Alžběta narodily jako obyčejné děvečky, k vraždám by nikdy nedošlo. „Třeba ženy, které musely celé dny pracovat na poli, mohly svým choutkám samozřejmě podléhat jen v daleko omezenější míře, nanejvýše se svými manželi či milenci,“ říká Trojan.

Píše se rok 1534. Čachtická paní se narodí až za šestadvacet let. Za podobné sadistické praktiky a vraždy mladých dívek, kterými se nechvalně proslavila, je právě souzena jiná šlechtična. Říká se jí, i když možná neprávem, karlštejnská paní. Mezi příběhy čachtické paní Alžběty Báthoryové a Kateřiny Bechyňové z Lažan najdeme mnoho pojítek. Byť je na základě historických materiálů velmi těžké rekonstruovat události, jež se odehrály v 17. století a často beze svědků, za pomoci odborníků se o to můžeme pokusit. Obě ženy bychom dnes určitě označili za sadistky, byť tento termín vznikl dávno po jejich smrti až v 19. století – jméno dostal podle slavného markýze de Sade. Kateřina Bechyňová řezala svým obětem maso z těla, zaživa je stahovala z kůže, střídavě polévala ledovou a vroucí vodou, svalstvo pálila vroucím tukem a otevřené rány solila. Alžběta Báthoryová se zase vyžívala v bičování, píchání špendlíky a jehlami, trhání masa rozžhavenými kleštěmi a dokonce v kanibalismu. Laik by usoudil, že obě dvě byly určitě psychicky nemocné. Podle MUDr. Ondřeje Trojana, psychiatra a sexuologa, to však tak lehce rozřešit nelze. „Dnes nejsou sadisti nutně považováni za duševně choré,“ vysvětluje doktor Trojan, „jde ,pouze‘ o deviaci, úchylku, chceme-li – poruchu.“ Záleží prý také na tom, proč se ženy chovaly tak, jak se chovaly. „Není úplně zřejmé, zda šlo o sadismus osobnostní, kdy kvůli narušené osobnosti byly tyto šlechtičny kruté ke svým poddaným, nebo zda jejich chování mělo sexuální podtext.“

VLIV MÍSTO SPRAVEDLNOSTI

Každopádně obě šlechtičny se dopustily hrůzných činů, a přitom za ně dlouhou dobu nebyly potrestány. Spor Kateřiny Bechyňové se táhl několik měsíců, než byla bez velkého veřejného rozruchu odsouzena k smrti. Alžběta Báthoryová, která měla podle některých zdrojů na svědomí až čtyřicetkrát víc obětí, se k řádnému soudu nedostala nikdy. Nakonec právě vysoké postavení obou žen mohlo zapříčinit, že se v nich touha po sadismu mohla naplno projevit. „Obě měly moc a měly prostředky,“ říká doktor Trojan a dodává: „Ostatně tak je tomu dodnes. Kdo má víc peněz, může si více dovolit. A to bohužel neplatí jen v sexu.“ TAJEMNÝ ŽIVOT Zatímco příběh čachtické paní naplnil stránky mnoha knih a objevil se i na filmovém plátně, o tom, že podobně zatížená šlechtična řádila i v českých zemích, ví málokdo. Začnete- li se o tuto krvavou historii zajímat, zjistíte, že dobových pramenů se k ní váže poskrovnu. Jsou vlastně jen tři: zčásti zachovalé výpovědi svědků, kteří promluvili u soudu, stručná zmínka o odsouzení Kateřiny v Pamětech kronikáře Mikuláše Dačického z Heslova a dobový zápis neznámého autora, který v roce 1856 nechal vydat Karel Jaromír Erben, tehdy pražský archivář. Tady se píše: „Kdyby se mělo všecko vypsati, co jest činila a kterak se jest mučila a katovala s lidmi svými poddanými a služebnými i s dětmi svými, žádný by jinak nevěřil, než že jest v ní čert musel býti, a že jest čert ty muky, kterýmiž v pekle duše mučí, skrze ni musil to působiti.“ O případu Kateřiny Bechyňové toho víme málo, ještě méně je nám známo o jejím životě před vypuknutím procesu. Byla dcerou Kunaty Pešíka z Komárova, významného rytíře, kterého si za prokazování služeb oblíbil sám král Vladislav II. Jagellonský. Měla jedinou sestru a čtyři bratry. Někteří se pouštějí do spekulací, že právě fakt, že vyrůstala mezi muži, formoval její drsnou povahu. Současný autor František Lev líčí ve svém románu Krvavý Karlštejn mladou Kateřinu jako dívku atletické postavy, která se oblékala i chovala jako muž. Podle něho také byla znásilněna jakýmsi vlivným šlechticem, který kvůli svému postavení nikdy nebyl potrestán. Kateřina se pak rozhodla vzít spravedlnost do svých rukou a prostřednictvím nevinných děveček se za svoje neštěstí pomstila celému světu. I když je tento román označovaný jako historický, od pravdy může být vzdálený na hony. Co si ale počít tam, kde skutečné historické prameny mlčí. Jak to tedy bylo ve skutečnosti se můžeme jen domýšlet.

VRAŽDY NA KARLŠTEJNĚ?

Součástí jiné verze příběhu je nevydařené manželství. Snad mladá žena po boku svého muže strádala a to ji dohnalo k šílenství. Kateřinu z politických důvodů provdali do rodu Lažanských. Jeho rodokmen z této doby je zdokumentován jen zčásti, stejně jako rodokmen Pešíků, ze kterého pocházela Kateřina. Proto není zcela jisté, jestli Kateřina byla přímo manželkou karlštejnského purkrabího Jana Bechyně z Lažan, jak se často uvádí, nebo jeho švagrovou. Každopádně díky blízkému příbuzenskému vztahu s tímto významným mužem se jistě nejednou podívala na Karlštejn. Je tedy docela možné, že alespoň některé oběti umučila krvelačná šlechtična právě zde. Ve skutečnosti se ale v dobových dokumentech nezachovalo svědectví, kde přesně Kateřina řádila. Mluví se však o tom, že žila na nedaleké tvrzi Lažanských v Pičíně u Příbrami. S ukrytím, respektive pohřbíváním mrtvol, si Kateřina nedělala starosti. Na stránkách Krvavého Karlštejna autor líčí, jak jednu umučenou děvečku dokonce prohodila prévetem (hradním záchodkem) přímo na smetiště v hradním příkopu. Tyto příkopy, obepínající středověké pevnosti, byly plné všemožného odpadu včetně fekálií. O tom, že si tento Kateřinin čin spisovatel Lev tak úplně nevymyslel, nepřímo svědčí dobový záznam soudního výslechu. Šlechtičny se při něm Václav Bechyně z Lažan zastával slovy: „Kterak by paní Kateřina z Komárova děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla, i toho jsem já nikdá neviděl, ani o tom co vím. A o žádném mordu vědom nic nejsem.“

ČERNÁ MAGIE

Tak, jak se vědělo o řádění čachtické paní, vědělo se i o krutých praktikách Kateřiny. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo. Povídá se, že když jí například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout zaživa. Jako vlivná šlechtična si mohla dovolit mít mlčící pomocníky. Jistá Manda Vaňková pak u soudu pod nátlakem přiznala: „Toho jsem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, ubivše ji, potom ji snesli doluov. O druhé, že jsem tu bila, o nějaké Kačce, a od nich že jsme ji snesli, že jest umřela, že jsme ji zabili nahoře.“ U čachtické paní Alžběty Báthoryové jsou jména pomocníků zaznamenána černé na bílém v historických pramenech. S nimi byl, na rozdíl od vrchní vražednice, proces vyřízen velmi rychle. Alžběta měla dokonce pletky s černou magií a nechávala si radit od čarodějnice, známé pod jménem Majerníčka. Tato podivná žena, která čachtickou paní zásobila kouzelnými předměty (třeba koláčem, který měl Alžbětu ochránit u soudu) i magickými formulkami, byla za své praktiky upálena už v roce 1611. Její sadistická paní čekala na přirozenou smrt další tři roky.

DĚSIVÉ ODHALENÍ

Obě šlechtičny si o dopadení koledovaly. Snad kdyby se své skutky snažily držet více v tajnosti, ochránilo by je jejich vysoké postavení docela. Ale bylo to jinak. Kateřina Bechyňová prý zamordovala čtrnáct lidí, Alžběta snad dokonce více než šest set. Báthoryové měli psychické poruchy v rodě, u některých se vyskytovaly sklony k násilnostem, krutosti a mravní zvrhlosti. Řádění čachtické paní nabralo největších obrátek po smrti jejího manžela, v roce 1604. Jako dědička obrovského majetku nechávala na své panství vodit mnoho děveček, které se nikdy neměly vrátit domů. Zprvu sem mladé ženy lákala velkolepými sliby, pak je nutila zastrašováním. Lze předpokládat, že podobně si své oběti obstarávala i karlštejnská paní. Člověku zůstává rozum stát, když si spočítá, jakou dobu zůstávaly skutky vlivných vražedkyň bez povšimnutí. Kolika duševně narušeným příslušníkům vysoké šlechty mohlo podobné řádění projít, aniž by kdy bylo zapsáno do historických materiálů? Kolik nepotrestaných zůstalo mezi těmi „nejvyššími“, na které si netroufl nikdo? Však sadistické praktiky jsou přisuzovány už římskému císaři Nerovi. Avšak vraťme se na přelom 16. a 17. století. Alžběta Báthoryová mučí a zabíjí mladé dívky na mnoha místech svého panství, při dlouhých cestách i přímo v kočáře. Mrtvoly nechává pohřbívat všude možně: u cest, v polích, také na hřbitovech. Jenže hlasy nešťastných rodičů, kteří se shánějí po svých ztracených dcerách, nejde utišit. Jednoho mrazivého dne roku 1610 se na příkaz panovníka palatin Thurzo konečně vydal do Čachtic, aby celý případ vyřešil. Jako první zamířil do zdejšího zámku, odkud se prý dříve často ozývaly steny a volání o pomoc. Čachtická paní byla přistižena při činu. Kateřina Bechyňová z Lažan byla předvolána k soudu díky Václavu Hájkovi z Libočan, který byl tenkrát děkanem na Karlštejně. Spisovatel František Lev odhalení Kateřiny vylíčil tak, že si k děkanovi chodili stěžovat prostí lidé. Vyprávěli, jak zlá paní Kateřina v útrobách hradu mučí a zabíjí své poddané. V knize Krvavý Karlštejn je ovšem Hájek vylíčen jako skvělý kronikář, kterému se zželelo lidu a zastal se ho, i když při tom riskoval své postavení. Ve skutečnosti však mohl mít i osobní motiv, třeba nevyřízené účty s někým z Bechyňů z Lažan. Ostatně tento muž nebyl zdaleka tak ctnostný, jak nám do hlav vštěpovali ve škole. Za svůj život se dostal do mnoha soudních sporů, byl obviněn ze zanedbávání svěřených úřadů a dokonce zpronevěr.

PODPLACENÁ SVĚDECTVÍ

Že byly vražednice dohnány k soudu však zdaleka neznamenalo, že by byly také ihned potrestány. Byť proti Kateřině vypovědělo mnoho svědků, našli se i tací, kteří mluvili v její prospěch. Jistá Anežka například vysvětlila smrt děvečky Kačky záludnou nemocí: „Několik nedělí stonala a v tý nemoci jest umřela, tu jsem žádného bití na ní neznala ani neviděla. Já jsem u své paní, teď tomu na šestnáct let, mám na sebe paní dobrú, laskavú, tak na svú paní nevím, co praviti.“ S největší pravděpodobností byli poddaní podpláceni nebo zastrašováni, aby promluvili ve prospěch Kateřiny z Lažan. Potvrzuje to zápis výpovědi Blažka ze Svatého Pole, který se přiznal k předchozímu křivému svědectví: „Kterak jsem měl dělati, ona mne pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordích nepravil.“ Tím však snaha zmanipulovat soud zdaleka nekončila. Bechyňové se dokonce uchýlili k očerňování svědků a snad si i najali lidi, kteří by je svými výpověďmi zdiskreditovali. „Lidmila byla u nás po Matoušovi vdovú, jest své cti nezachovala, jest s nějakým ševcem přebývala,“ zaznělo u soudu. Bedřich Bechyně z Lažan zase pokazil pověst Kateřině Vítové: „Toto mi jest dobře vědomo, že majíc muže, neřádně se chovala a s cizími líhala, toho času, když jest na Pičíně byla.“Alžběta Báthoryová se k řádnému soudu nedostala nikdy, přestože to bylo proti vůli panovníka. Chránilo ji vysoké společenské postavení, příbuzenský vztah k palatinu Thurzovi, který měl celou věc na starosti, a konečně i zásluhy jejího manžela Františka Nádasdyho v boji proti Turkům. Čachtická paní nebyla sťata ani upálena, jak bylo tehdy zvykem. Palatin celou věc oddaloval tak dlouho, až se o ni přestal zajímat i panovník. Alžbětini pomocníci byli potrestáni a na vražedkyni se jako by zapomnělo. Zemřela mezi čachtickými zdmi a byla tajně pochována, aby mezi lidmi nevypukly nepokoje. Dodnes nikdo netuší, kde leží její tělo.

VRAŽDA ZE ZÁHROBÍ

Zatímco čachtická paní v roce 1614 zemřela přirozenou smrtí, Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den roku 1534 je nad vražednicí vynesen rozsudek: má být svržena do věže na Pražském hradě a vyhladověna k smrti. Tak se stalo sedmadvacátého února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. Karlštejnská paní zemřela patnáctého března roku 1534. Všichni zúčastnění se snažili celý případ ututlat. Vše mělo být vyřízeno tichou cestou, proto byl zvolen tak netradiční trest, který nedovoloval přihlížet široké veřejnosti. Avšak podivné události měly pokračovat i po smrti karlštejnské paní. Kateřina Bechyňová zemřela v neděli a den nato byla pohřbena. Už ve středu se však za nevyjasněných okolností rozloučil se světem Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr, který při soudu zastupoval samotného panovníka a vynesl rozsudek. Dobový kronikář si dal obě úmrtí do souvislosti: „Já jinak nevěřím, než že ten lítý jed té ženy a ta přílišná ukrutnost vyprejštila se jest tak, že nebylo na tom dosti, co jest jich prvé zmordovala, aby měla také sama svým hrdlem to zaplatiti, a umrúci sama jiných nemordovati; ale že tím jedem lítým ukrutenství svého nakazila jest a o život připravila toho ctného pána, kterejž jest toho soudu a té pře po králi nejvyšší soudce byl.“ Celý případ měl nepříjemnou dohru ještě pro Václava Hájka z Libočan. Několik měsíců po Kateřinině odsouzení ho Jan Bechyně zažaloval kvůli několika starším prohřeškům. Pomsta se vlivnému šlechtici podařila: Hájka vezli k soudu do Prahy jako nejposlednějšího zločince – přivázaného zespodu ke koni. Nakonec byl usvědčen z krádeže klenotů a zvonce z hradní kaple a zbaven vysokého úřadu. Tak se, snad už naposled, pomstila karlštejnská paní ze záhrobí.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ SVOBODA

Skupinu krajanů, kteří pořádají po Jemenu cyklistický výlet, jsem v jemenské metropoli San´á potkal náhodou. Navrhli mi, že s nimi mohu jet v ozbrojené koloně na východ, do města Seiyun.

Vyrazil jsem tedy na nebezpečnou cestu plnou vojenských kontrol. Naši řidiči si ve městě Marib kupují nezbytné listí kat, které žvýkají ostošest. Listí obsahuje alkaloidy, které způsobují zbystření smyslů. Řidičům prý pomáhá. Není to dlouho, co v Maribu vybuchla bomba a zabila šest turistů ze Španělska. Přízrak terorismu zde člověka provází na každém kroku. Hned za Maribem se k nám přidává menší nákladní vůz s několika vojáky a těžkým kulometem. Jeden z vojáků má také lehký kulomet, druhý dokonce pancéřovou pěst. Tento vojenský doprovod s námi jede v úseku dlouhém přibližně sto padesát kilometrů. Pouští jedeme zhruba čtyři hodiny a pozorujeme ropnou rafinerii, velmi dobře zabezpečenou protiletadlovým dělostřelectvem. Do města Seiyun přijíždíme až za tmy. V hotelu, ve kterém nocujeme, čeří hladinu bazénu spousta velkých netopýrů. Přilétají se sem napít. Plavu a nad hlavou mi sviští netopýři. K večeři si objednávám velbloudí výpečky s rýží.

KDE ŘÁDÍ AL-KAJDA

Ráno začínám s prohlídkou okolí. Domlouvám si ji s Adibem, řidičem, se nímž jsme sem přijeli. Navštěvujeme městys Ainat. Je zde prastarý hřbitov, kam však smějí jen muslimové. Co se dá dělat, je to jejich země. Adib mi primitivní angličtinou vysvětluje, že všude kolem žijí beduíni a že všichni mají samopaly. Později zjišťuji, že nelhal. V Jemenu připadají tři rychlopalné zbraně na osobu! Po poledni jsme již ve městě Shibám, třicet kilometrů na západ. Shibám je prastaré město celé vystavěné z hlíny, a to velmi rafinovaně. Budovy jsou většinou o osmi patrech a prostory mezi nimi jsou velice úzké – to kvůli obraně města. Ulice nejsou vydlážděné, pokrývá je jemný písečný prach. Procházím se po městě asi tři hodiny a objevuji všechna možná zákoutí. Některé domy jsou natřené pastelovými barvami a před jejich zdmi si hrají děti. Shibám je vrcholovou atrakcí provincie Hadramout. Okolo páté vylézám na nedalekou skálu a pozoruji město z výšky při západu slunce. Obávám se, že tento pohled budu již mít v hlavě na pořád. Později večer se jdu po tmě projít do města. Lidé v Jemenu jsou velice přátelští, ale zde na východě, v provincii Hadramout, se venkované cizinců bojí a někdy mohou být dokonce i agresivní. Je to od doby, kdy se v roce 1990 oba Jemeny sjednotily, a vesnické obyvatelstvo se dostává více a více na fundamentalistickou vlnu. Kvůli tomu má také bohužel místní buňka Al-Kajdy celou řadu stoupenců. Jedna z místních odnoží Al-Kajdy koncem ledna 2008 rozstřílela kolonu aut se zahraničními turisty v hliněném městečku Al-Hadžerajn nalepeném na skále. Bylo zde na dvanáct raněných a čtyři mrtví. Mám o čem přemýšlet, neboť zítra pojedu celou cestu tímto beduínským územím.

NA ŽHAVÉ PŮDĚ

Vyjíždíme časně ráno, je znát, že řidič má tak trochu obavy. Nebudeme totiž již mít onu po zuby ozbrojenou kolonu, ale jen tu a tam nějakého vojáka se samopalem, který bude s námi sedět v autě. Opět ty nesčetné kontrolní posty, checkpointy. Armáda se snaží mít celou oblast co nejvíce pod kontrolou, ale bůhví… Jak říkají Arabové „Insallah“ neboli vše je v rukou Aláhových . Projevuji přání na chvilku zastavit u opuštěného a rozpadajícího se městečka, kde žije již jen několik chudých beduínských rodin. Řidič a vojáci se k tomu moc nemají, ale přemlouvám je. Celou dobu stojí poblíž s připravenými samopaly. Projíždíme pouští, tato štreka trvá asi čtyři hodiny a chvílemi se ocitáme v menších písečných bouřích. Tu a tam musíme chvílemi dokonce i zastavit, tak špatná je viditelnost. Není to však písečná bouře, kterou jsem zažil v jižním Alžírsku, tedy tmavě hnědooranžové mraky, ale přesto stojí za to. Co chvíli zahlédnu podél cesty přejetého velblouda. Vojáci jsou trochu nervózní, zvláště v okolí města Marib, kde potřebujeme natankovat. Žádná čerpací stanice však nemá benzin. Nakonec objevujeme jednu stanici, která benzin má, ale musíme půl hodiny čekat, než se obsluha vrátí z modlitby v nedaleké mešitě. Řidič Adib kupuje listí kat a spolu s vojáky jej vesele přežvykují. Konečně máme plnou nádrž, ale asi dvě stě metrů za městem píchneme duši. Je to situace trochu jako ve filmu, při vyměňování kola makáme jako fretky. Před rokem kousek odtud zabil sebevražedný atentátník šest španělských turistů. Nedaleko od nás zastavuje menší dodávka a z ní vyskáče několik chlapíků. Vojáci okamžitě sahají po zbraních. Naštěstí se ukazuje, že beduíni jdou za prací do nedaleké ohrady. Cestování tohoto typu není věru žádný med. Konečně jedeme dál, čeká nás poslední checkpoint zhruba padesát kilometrů před San´á. Je znát, že si vojáci s Adibem znatelně oddychli a dokonce si začínají zpívat. Moje obavy tím ale trochu stouply, teprve teď jsem si doopravdy uvědomil, v jakém nebezpečí jsem se vlastně nacházel. V okolí Maribu již došlo ke spoustě únosů a přímo ve městě se nalézá ohromný (legální) trh zbraní, kde si kdokoliv může zakoupit všechny možné „hračky“ od kalašnikovů až po ruční granáty či pancéřové pěsti! Je zajímavé, že vláda tento trh, jehož existence trvá léta, stále ještě nezakázala. A kdo tam ty zbraně vozí?

MĚSTO CHALOUPEK

Jemenská metropole San´á vypadá jako město perníkových chaloupek. Všechny domy jsou vystavěné z kamene a kolem okenic a teras krásně dekorovány vápnem. Zevnitř jsou plné křivolakých chodbiček a výklenků. Další zajímavostí jsou okna. Dříve se místo skla používal tence řezaný alabastr, který sice světlo propouštěl, zachovával ale intimitu interiérů. Později se začala používat barevná skla, která domům po setmění dodává půvab pohádky tisíce a jedné noci. Stará San´á je veliká. Celé dny zde můžete úspěšně bloudit a objevovat nová a nová zákoutí. Dobré je také to, že je městem naprosto bezpečným, a to i v noci. Vyrážím tedy i do noční San´á. Ztrácím se ve všech možných stínech a zákoutích města. Je to skutečně úchvatný labyrint arabské architektury. Ze tmy se ozývá mručení kocourů a pískání krys. Město leží ve výšce 2300 metrů nad mořem, a to mi tu a tam způsobuje mírné problémy s dýcháním a s bolením hlavy. Pomáhá proti tomu aspirin s menší dávkou kofeinu. Navštěvuji také malé, opuštěné městečko, které se nalézá na okraji San´á. Jmenuje se Bayt Baws a stojí vystavěné vysoko na skále. Obyvatelé ho opustili po roce 1947, kdy se přemístili do Izraele. Tímto způsobem se vylidnila spousta městeček a vesnic, nicméně židovská menšina je v Jemenu stále ještě patrná. Na konci odpoledne se ocitám v malé čajovně, je jakoby schovaná ve vnitřním dvoře, s nádhernými pavlačemi slepenými z hlíny. Do řeči se dává se mnou starší pán, je to místní lékař a kdysi studoval medicínu v Leningradě. Já oprašuji svou ruštinu a docela hezky si povídáme, dozvídám se, že dlouhodobé žvýkání katu je velmi špatné pro srdce a proto je lepší se mu vyhnout. To, že jsou Jemenci v zajetí katu, je jasné. Myslím si, že na tomto zpropadeném listí jsou zde závislí úplně všichni muži. Neustále kat shánějí a přežvykují. Při tom neustále „s plnou hubou“ lamentují, jak je děsně drahý. Krizi mají okolo poledního a k večeru, kdy již listí katu sežvýkali dost. To s nimi kolikrát není ani řeč. Malý sáček těchto čertových lístečků je stojí alespoň deset dolarů denně, což v této zemi není zanedbatelná částka. Nejkvalitnější kat pochází z jižní Etiopie, odkud se vyváží hlavně do Jemenu a do Somálska. Později večer si na trhu kupuji několik zapalovačů se světýlkem, s jehož pomocí se dá po tmě promítat fotografie Saddáma Husajna. Prý se dá sehnat i podobný s Usámou bin Ládinem.

VZHŮRU DO HOR

Nedaleko mého hotelu je cestovní kancelář, kde pracuje pan Kais. Doporučil mi ho starý známý, dlouholetý obdivovatel Jemenu. Pan Kais si mě asi považuje, neboť mi jako průvodce poskytl svého otce, pana Ahmeda. Podle toho, jak jej všichni kolemjdoucí zdraví, je známý nejen v San´á, ale i po celém Jemenu. Je to starší, noblesní pán a působí dojmem pravého arabského aristokrata. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl guvernérem nějaké oblasti či kraje. Velmi rychle si začínáme rozumět. Rychle chápe, že mi jde o místa s atmosférou. Výhledy nám jen bude trochu kazit jemný prach z písečných bouří ze Saúdské Arábie. Horskou oblast Haras tvoří nesčetné vrcholy a vrcholky, na nichž jsou vystavěné opevněné vesnice a usedlosti, někdy i malá městečka. Vlastně to jsou spíše hrady a pevnosti. Jsou věžovitě vystavěny a jejich výška je často obdivuhodná. Navštěvujeme jich celkem asi dvacet. Ty stavby jsou vskutku pohádkové. V létě, kdy zde hodně prší, je vše zelené, včetně terasovitých políček, které se vinou podél hor. V tomto období jsou kamenné usedlosti obepnuty mraky či mlhou a jak mraky stoupají nebo klesají, stavby vypadají, jako by byly postavené přímo na nich. Místní obyvatelé jsou vskutku boží. Pan Ahmed často zastavuje místním horalům, kteří stojí podél cesty, a bere je do jejich vesnic. Řídí svůj 4 Wheel drive Land rover opravdu perfektně. Ani on nevydrží byť jeden den bez listí katu. Musím přiznat, že i já kat již denně žvýkám. Jen ten efekt se ne a ne dostavit. Ranní výhledy nemohou být úchvatnější. Například vesnice Al-Hajjara bývá v ranním oparu opravdu pohádková. Za návštěvu také stojí poutní místo vyznavačů Ismáiíliho. Byl to známý učenec a k jeho hrobce, která pochází z 12. století, se přichází poklonit řada muslimských poutníků až z Pákistánu či Indie. Co se zahraničních turistů týká, tak zde můžeme potkat zvláštní všehochuť Evropanů a Asijců. Do Jemenu jezdí také spousta Čechů. Jemenci nás mají rádi a znají Československo, neboť část Jemenu byla jedním ze států socialistického společenství a během občanské války mezi Jemenem jižním a severním jsme sem dodávali vojenskou pomoc. Na většině samopalů, které zde potkáte, je nápis: „Made in Czechoslovakia“.

AFRICKÝ KOUT

Po dvou dnech se vydáváme na cestu dolů do údolí Wádí Wahama. Jedeme nádhernou úzkou roklinou nebo spíše soutěskou, která je kupodivu zarostlá bujnou vegetací. Po chvíli se nám otevře efektní výhled dolů do nekonečné roviny se spoustou afrických chatrčí roztroušených všude kolem. Je to zde opravdový kout Afriky. Obyvatelé těchto chýší sem totiž kdysi dávno přišli z Etiopie a Somálska. Kus dál pan Ahmed zastavuje a kupuje od místních beduinů med přímo z úlu. Trochu se při tom s nimi i pohádá – oni to jsou docela kulišáci, tihle beduíni. Ochutnávám trochu medu i s pláství. Je vynikající, jen člověk musí pořád plivat včelí vosk. Na řadu přichází město Zabíd. Je to stylové, byť stárnoucí arabské město, které italský režisér Passolini použil jako kulisu ke svému filmu „Pohádka tisíce a jedné noci“. Městem mě provází katem perfektně zfetovaný mladík, se kterým je docela legrace. Město zná opravdu brilantně a ukazuje mi všechna možná zákoutí. Zajímavé jsou i interiéry domů, kde se žvýká kat. Pánové tady jsou z toho svého katu již opravdu mimo. Můj průvodce všechny velice dobře zná a připadá mi, že mi ukazuje všechny svoje známé z mokré čtvrti. Je pátek, tedy něco jako mohamedánská neděle. Navštěvujeme jednu mešitu, kde kupodivu nikomu nevadí, že jsem nevěřící. Bylo to mimochodem zde, kde také vznikala algebra. Brzy ráno vyrážím na malou procházku jen tak sám a bez průvodce. Samozřejmě, že naprosto zabloudím v nekonečném labyrintu uliček, a ne a ne se vymotat. Místní lidé jsou ale velice vstřícní a jeden pán mě nakonec odveze na motorce na hlavní náměstí. Další den se časně ráno jdeme podívat na malý, ale velice živý venkovský trh „Al-Dabab“. Babky zde prodávají koření a dědové zase dobytek. Babky mi docela živě pantomimicky ukazují, že jestli je vyfotím, tak po mně hodí šutrem. Tu a tam to některá z nich málem udělá. Jedeme po chvíli dál a zastavujeme ještě u výroby dřevěného uhlí. Nic takového jsem ještě neviděl. Dřevo se pálí v malých hliněných mohylách, kam má kyslík jen minimální přístup. Muži, kteří zde pracují, jsou celí od sazí. Kouř je snad úplně všude.

V ZAJETÍ NEPOŘÁDKU

Do San´á se vracíme krajinou, která se neustále mění. Zajímavá je zejména cesta přes tři tisíce metrů vysoké horské hřebeny s neuvěřitelnými vyhlídkami. Spousty teras, které se vinou kolem těchto hor, vytvářejí až pohádkový dojem. V tomto období jsou suché, ale v létě, když se zazelenají, bývají ještě úchvatnější. Všechen ten prach, miliony plastikových sáčků navátých větrem a otevřená kanalizace mě přivádějí k radosti, že se vracím zpět do San´á. Šílený nepořádek, který je tak typický pro jemenský venkov, mi chvílemi dělá starosti. Mělo by se s tím něco dělat. Jak mi Ahmed vysvětluje, místní venkované jsou často nevzdělaní, a co je životní prostředí vůbec nechápou. Jen tu a tam se prý o tomto problému zmíní v televizi malá hrstka místních intelektuálů. Do San´á se vracíme až pozdě odpoledne a mám pocit, že starý pán má toho řízení víc než dost. Vzduch je nyní již krásně průzračný a písečný prach z pouští se pomalu vytratil. Při poslední procházce San´á mě napadá, že ten mladík, kterého jsem potkal v Manaze, měl docela ostrovtip. Když se mě ptal, odkud že to vlastně jsem, a já mu řekl, že z Čech, tedy z bývalého Československa, krátce se zamyslel. Po chvíli na mne zavolal přes celou ulici: „Jo, a díky za ty vaše samopaly!“