TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

„Nečekejte, že vám budu vnucovat něco lacině senzačního; bezhlavé rytíře nebo bílé paní,“ uslyšíte od kastelána hradu Houska na Kokořínsku. Na tomhle hradě nejsou k oživení prohlídky obligátní duchové potřeba.

Mnoho lidí je totiž přesvědčeno, že se na Housce neskrývá nic menšího než brána do pekla. Houska připomíná spíš prostý, trochu zchátralý pavlačák. Čtyřkřídlá stavba na pískovcové skále obklopuje nevelké nádvoří obehnané pavlačemi. Dříve nebylo možné se dostat z patra do patra jinak, než po dřevěných ochozech zvenčí. Dnes jsou místnosti zrekonstruované, propojené schodišti a zpřístupněné veřejnosti. Přes všechnu tajemnost a historii to tu trochu dýchá modernou. Ne však v kapli! Právě pod ní má být podle pověstí, tradovaných už nejméně od 9. století, ukryt vstup do inferna.

HORŠÍ NEŽ SMRT

O tajemné díře do pekelného chřtánu, který se prý nachází kdesi v hlubinách skal pod hradem Houska, vypráví už dobové prameny z roku 878: „…nalezena jest nedaleko díra jedna ve skále, v kteréžto množství rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi…“ Kastelán Miroslav Konopásek přidává další příběh. Pověst o odsouzenci na smrt, kterého roku 1594 spustili do tajemné průrvy, aby vypověděl, co tam viděl a slyšel. Slíbili mu, že pokud se k nahlédnutí do pekla odváží, dají mu milost. Odsouzený neměl co ztratit, a tak se podvolil. „Jakmile se však v díře octnul, volal úpěnlivě a prosil Boha, aby ho vytáhli, že raději zemře jakoukoli smrtí, než by jen o minutu déle pobyl v místě takové hrůzy,“ vypráví kastelán tak přesvědčivě, že se člověku zdá, jako by byl tenkrát u toho.

NEVYSVĚTLITELNÉ MDLOBY

Historka o čertovském obydlí pod hradem se rychle šířila a v průběhu staletí se vryla do povědomí veřejnosti. Ďábelskou pověst Housky nevymazal ani fakt, že i samotná existence hradu byla svého času přísně tajena a neměli o ní ponětí ani obyvatelé nejbližších vesnic. Například po třicetileté válce zmizela i z vojenské mapy – narozdíl od mezí, patníků i větších stromů. V letech 1939 až 1945 jako by se vypařila úplně. Neexistuje jediný zápis, jediná písemná zmínka: „Co se tu dělo, nevíme absolutně nic,“ říká kastelán. Magické pověsti této středověké stavby asi nemohlo nic prospět víc. Od doby, co byl hrad roku 1999 otevřen pro veřejnost, se sem každoročně hrnou zástupy turistů. Vcházejí do prastaré kaple s velkým očekáváním – čeho vlastně? Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na zdech a spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit. Teprve pak si všimnete fresek z přelomu 13. a 14. století, které se řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy. Uvědomíte si poselství obrazů archanděla Michaela bojujícího s drakem a vážícího duše při posledním soudu. Někoho ale zdejší atmosféra dostane hned. „Je pravda, že někteří lidé se tu necítí zrovna ve své kůži, jiní odsud doslova prchají. Až příliš často se zde také lidem dělá nevolno a omdlévají,“ říká kastelán Konopásek.

VYKONSTRUOVANÉ ZÁHADY?

Mezi ostatními návštěvníky s blízkajícími fotoaparáty a hovořícími o práci a plánech na příští víkend mi kaple připadá stejná jako každá jiná historická místnost na jakémkoli hradě. Když s kastelánem zůstaneme sami, komentuje to s potutelným úsměvem: „Myslím, že zdejší mocnosti jsou plaché. V přítomnosti většího počtu lidí odcházejí.“ V jednadvacátém století, době počítačů a letů do vesmíru, kdy už dávno víme, že Zemi nenese na hřbetu želva, mi jeho žertování připadá trochu scestné. Chci informace, ne spekulace. „To bude těžké. Dobové materiály vypovídají o tom, že od 16. století se místní snažili smrdutou díru zasypat, ale marně. Podařilo se to až roku 1615. Dokážete to vysvětlit?“ vrátí mi mou skepsi i s úroky. „Nebo se podívejte na tamtu stěnu nad schodištěm,“ ukazuje směrem k oprýskané malbě, prý datované někam do gotiky. „Je na ní levoruká lučištnice, napůl člověk a zpola zvíře, mířící šípem na člověka. To do této části kontinentu nepatří! Odborníci dosud nedokázali vysvětlit, jaké pohnutky vedli dávného umělce k takovému dílu.“ Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je jedinečná a záhadná. Dříve tu muselo být něco, čeho se lidé báli. „A to NĚCO neexistovalo vždy, to by se zde nikdo ani nezabydlel,“ doplňuje moje úvahy kastelán a přidává další z možných vysvětlení: „Vyloučit nemůžeme ani variantu, že se tu lidé MĚLI bát! Tedy alespoň někteří, snad ti nežádoucí. Třeba ten obrázek levoruké kreatury mohl být zamýšlen jako varování, demonstrace nebezpečí. Něco jako „vyhýbej se tomuhle místu, člověče!“ Možná se tady odehrávalo něco, co nebylo pro každé oči – snad proto všechny ty záhady a strašení; někdo mohl jednoduše chtít, aby se lidé Housce vyhýbali.

MÁCHA V PEKLE

Příběhu o pekle pod Houskou přidává na atraktivitě dopis Karla Hynka Máchy, který měl napsat 10. srpna 1836 v Praze. List adresovaný příteli Eduardovi s popisem básníkovy noční výpravy na Housku vyšel roku 1996 v knize Čas hradů v Čechách III od autorů Milana Myslivečka, Ludmily Koubové, Františky Vrbenské. „Došel jsem na Housku s druhé hodiny půlnoční,“ píše se v něm. „Císařský háv nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jda po nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor v podzemí. Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju, závanem z hlubin louč zhasla. Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení, chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny jak strašidla… Když jsem k sobě přišel, Eduarde, já byl v pekle – nebo v zimničních snách. Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene.“ Záhadný dopis okamžitě vzbudil pozornost a dodnes ho najdete otištěný takřka v každé publikaci o Housce. Přitom jedna z autorek zmíněné knihy doktorka filozofie Ludmila Koubová přiznala, že si autoři Máchův text vymysleli – prý jako jedinou mystifikaci v celém díle. Jisté je tedy jen to, že Karel Hynek Mácha Housku skutečně navštívil; je zachycena na jeho perokresbě z 30. let 19. století.

KELTSKÝ ORNAMENT

Na gotické omítce v Rytířském sálu mě zaujala další „nepatřičnost“. Původní keltský ornament. „Na první pohled to vypadá jako záhada,“ přitakává kastelán, „ale vlastně to jen svědčí o tom, co si myslím už dávno: Česko bylo původně součástí Keltiké, pravlasti Keltů. To vysvětluje i to, jak se keltský motiv dostal na hradní zeď. Bezpochyby ho tam umělec vyvedl na popud některého z keltských pěvců, vykladačů, bardů nebo snad druidů. Do dnešních dnů se zachoval díky tomu, že ho ochránila pozdější renesanční omítka.“ Složitější je to s teorií, podle které Keltové pod hradem něco ukryli. „Cosi zakopaného tu každopádně je,“ tvrdí kastelán, „důkazem je císařský výnos z doby po třicetileté válce, v němž bylo přikázáno, zarumovati prostory pod věží ve skále vysekané‘. Navíc pískovec, na němž Houska stojí, je pro podzemní prostory jako stvořený. V neposlední řadě kapacita zdejších sklepů zdaleka nekoresponduje s pozicí takzvaného nedobytného hradu.“ Tajemné a záhadné příběhy, ve kterých figuruje Houska, zdaleka nekončí povídačkami o pekle. Mnoho pověstí spojuje hrad s nedalekým Bezdězem: pevnosti měly být v minulosti propojeny jakýmsi drátem, prostřednictvím kterého si hradní posádky předávaly zprávy. Povídá se, že na Housce je z jednoho místa slyšet všechno, co se děje na Bezdězu – a platí to i naopak. Lidoví vypravěči nezapomínají zmiňovat tajnou podzemní chodbu, která má středověké hrady propojovat, a když se vydáme už docela mimo realitu, nesmíme zapomenout ani na přízrak rytíře Smrtihlava, který prý kdysi po nocích pendloval mezi pevnostmi po koženém mostě.

TEXT: JAROSLAV MAREŠ, FOTO: WIKIMEDIA.ORG

Roberts se narodil roku 1682 ve Walesu a než se stal pirátem, strávil na moři mnoho let. Původně velel obchodnímu škuneru Princess, do něhož vložil veškeré své jmění.

Obchodoval především se společností Royal African Company, pro niž na africkém pobřeží nakupoval otroky. Nikdo pořádně neví, jak přišel ke jménu Bartolomew. Byl pokřtěn jako John a jméno, pod nímž ho později každý znal, vzniklo zřejmě z jeho přezdívky Black Bart (Černý baronet). Roberts byl proslulý tím, že se vždy luxusně oblékal podle poslední módy a na svůj zevnějšek velmi dbal.

VESELÝ A KRÁTKÝ

Rok 1719 však znamenal v jeho životě nečekaný zvrat. V červnu byla jeho loď u pobřeží Ghany zajata pirátem Howellem Davisem, pocházejícím shodou okolností rovněž z Walesu. Roberts dostal na vybranou – buď se bez peněz vrátit domů, nebo se připojit k pirátům. Bez velkého přemýšlení zvolil to druhé. Záhy získal pro svou bezpříkladnou statečnost a taktickou vynalézavost obdiv svých kumpánů. Měsíc po Robertově zajetí Davis padl, když byl při jedné z akcí obklíčen se svou posádkou na ostrově Principe v Guinejském zálivu. Roberts dokázal znovu soustředit již málem rozprášené mužstvo a vyvést je do bezpečí. Roberts tím znovu potvrdil své velitelské schopnosti a převahu, a tak nic nestálo v cestě, aby si ho piráti zvolili kapitánem. Roberts přepadal anglické, španělské, portugalské i francouzské lodě. Uvědomoval si, že má proti sobě obrovskou přesilu vojenských lodí všech námořních mocností, a že kariéra žádného piráta netrvá dlouho. Byl připraven to akceptovat. Jeho černá vlajka šířila hrůzu u břehů Afriky, v Karibském moři i u pobřeží Nové Anglie a Brazílie. Za svou relativně krátkou kariéru ukořistil v průběhu necelých čtyř let 456 lodí, což je mnohem víc, než kterýkoli pirát před ním i po něm. Vyšel vždy bez úhony i z těch nejnebezpečnějších situací, takže se začalo tvrdit, že i samo peklo se mu vyhýbá.

NETYPICKÝ PIRÁT

I když byl Roberts nejúspěšnějším ze všech pirátů, vžité představě piráta příliš neodpovídal. Na jeho lodích (jeho flotilu tvořily většinou tři až čtyři lodě, z nichž vlajková nesla vždy jméno Royal Fortune) platily přísné zákony a disciplína, které si nikdo nedovolil porušit. Roberts vyhlásil jakési pirátské desatero, které stanovilo pravidla jak pro chování posádky, tak i systém dělení kořisti. K zajatcům z ukořistěných lodí se choval mírněji než jiní pirátští kapitáni, a pokud se k němu nechtěli přidat, většinou je někde na opuštěném místě vysadil na pevninu. Před pitím alkoholu dával přednost čaji, své posádce však občasné pití povolit musel. To se podle jedné verze stalo i příčinou jeho zkázy. V únoru 1722 byla jeho loď nedaleko pobřeží dnešního Gabunu nečekaně obklíčena anglickými válečnými plavidly, která po něm vytrvale pátrala. Na neštěstí byla v té době téměř celá pirátská posádka opilá.

VTEŘINO STŮJ!

Z obklíčení nebylo úniku, a tak se Roberts musel připravit k boji. Na palubě se objevil v bohatě zdobené šarlatově červené damaškové vestě a v krátkých kalhotách nad kolena. Klobouk byl ozdoben červeným pérem a přes ramena měl zavěšené dvě pistole. Na krku silný zlatý řetěz s velkým diamantovým křížem, který měl původně spočinout na prsou portugalského krále. Než se však opilá posádka Royal Fortune dokázala připravit ke střelbě, byla to děla anglické fregaty Swallow, která zahřměla jako první. Hned touto první salvou byl zasažen bok Robertsovy lodi, ta se naklonila a pirátská děla ztratila možnost přesné palby. Roberts se bil jako lev, ale střepina dělové koule byla rychlejší. Roztrhla mu hrdlo. „Vteřino, stůj!“ zvolal prý v posledním okamžiku života. Jeho posádka pohřbila ještě v průběhu bitvy jeho tělo v královském oblečení zabalené do lodní plachty se všemi poctami do moře.

TEXT: JAN BURIAN

Písničkář Jan Burian se znovu vydal do Chile, kde před deseti lety točil filmové dokumenty pod názvem Chilské deníky. Tentokrát tu byl jako průvodce turistů. Některá místa důvěrně známé země málem nepoznal.

Ačkoli by se to podle mapy nemuselo zdát, Chile je ostrovní země. Od ostatního světa je na severu odděleno atakamskou pouští, na jejíchž některých místech už déle než sto let nepršelo, a na jiných se stromy naučily žít z mlhy. Na jihu je naopak vody dost a ledovce a fjordy doposud znemožňovaly stavět silnici, a tak na nejjižnější cíp Chile se musí buď jednoduše přeletět, složitě přeplout anebo se pustit po silnici průsmykem přes Argentinu. Východní hranici země tvoří andské velehory, západní pak Tichý oceán. O východu či západu se ale v Chile téměř nemluví, neboť to nestojí za řeč. Největší vzdálenost od moře k andským hranicím je nějakých 260 kilometrů, zatímco od severu k jihu je to asi tak daleko jako z Paříže do Teheránu… A tak se o Chile říká, že je to země dvou světových stran. Uprostřed této pitoreskní nudle žije dnes velmi homogenní chilská společnost se svými 16,5 miliony obyvatel. Chile je navíc do značné míry i ostrov ekonomické prosperity, jakési Švýcarsko Jižní Ameriky.

CO SE ZMĚNILO

Chilané, jak se zdá, milují konzumní život a jeho lákadla. Přecpávají se nezdravými sendviči a přepíjejí se kokakolou, hrají hazardní hry s úvěrovými kartami, některé rodinky tráví celé víkendy v nákupních centrech a v supermarketech si nakládají do košíků obrovské množství zboží, jehož část pak před pokladnami zase někam odkládají, takže prodavači k tomu předem určení toto zboží sbírají a odvážejí zpátky do regálů. Můj přítel Claudio mě už dlouhá léta zásobuje cédéčky s nezávislou chilskou hudbou. Pokaždé, když do jeho obchůdku přijdou nějací Češi, šokuje je otázkou, jestli znají Buriana. Když to vysloveně nepopřou, vrazí jim do ruky hudební nosič a požádá je o doručení. Od doby, kdy jsme se seznámili a kdy mě naučil úplně nově a jinak poslouchat písničky u nás zprofanovaného Victora Jary, se přestěhoval na druhou stranu ulice, neboť tam, kde sídlil před deseti lety, dnes stojí velké nákupní středisko. V regálech jeho krámku teď už také převládají spíše suvenýry pro turisty (i když jsou mnohem vkusnější než jinde) nad hudebními nosiči či knihami. I Claudio se musí přizpůsobit trhu, pokud nechce zkrachovat. Možná byste čekali, že se tato poměrně běžná událost odehrála v mnohomilionovém hlavním městě Santiagu, ale není tomu tak. Claudio bydlí v městečku Puerto Varasu, které se líně rozvaluje na břehu jezera Llanquihue v kraji, jemuž se říká „chilský střední jih“. Svět supermarketového konzumu už dosáhl až sem, i když v Chile pořád ještě je kam zajít, pokud se mu chcete vyhnout. Chilský spisovatel Jorge Zún~iga Pavlov žijící v Praze, majitel restaurace La Casa Blů v Kozí ulici, mi před cestou řekl, že už se do Chile vracet moc nechce: „Nebudu žít v zemi, kde je v každé ulici lékárna a ještě v ní prodávají nezdravé věci.“ Myslel jsem na to ve všech městech, která jsem tentokrát navštívil, v každé ulici, před každou lékárnou. Jorge tím chtěl naznačit, že něco podstatného se z chilského světa vytratilo, a má ze svého hlediska určitě pravdu. Mě jako krátkodobého návštěvníka se to však příliš nedotýká, pořád ještě mohu nacházet hodně z toho, co máme oba rádi, a někdy si dokonce i překvapivě užívat. V posledním desetiletí například přistavěli k legendárnímu santiagskému paláci La Moneda nádherné podzemní kulturní středisko. Z druhé strany budovy, v níž se kdysi údajně zastřelil demokraticky zvolený prezident Salvador Allende potom, co po všech stránkách zkrachoval jeho chilský komunistický experiment, jsem si mohl vychutnat výstavu věnovanou provokativní písničkářce, výtvarnici a etnografce Violetě Parra a spatřit poprvé v životě její obrazy plné hořkého humoru a vzdoru.

CHILANÉ A MY

Do dnešního příjemného kraje kolem jezera Llanquihue, který se dá nejlépe charakterizovat jako „Bavorsko se sopkami“, dorazily v devatenáctém století skupinky odvážných Středoevropanů, především Němců. Tehdy tu ještě byl všude kolem neprostupný prales. Přistěhovalci měnili pralesní pustinu v zemi zaslíbenou a dnes se městečko Frutillar pyšní zajímavým skanzenem, překvapivě velmi podobným tomu, který je na Veselém Kopci na Vysočině. Většinu vystavovaných exponátů našinec snadno rozpoznává, krajané si je tenkrát dovezli přes oceán až sem. Podobné je to i se zdejší kulturou a životním stylem. Chilané jsou nám v mnoha směrech bližší, než si myslíme. Demokratickou tradici tu ovšem mají zhruba o sto let delší než my a také se honosí dvěma nositeli Nobelovy ceny za literaturu (Pablo Neruda a Gabriela Mistral); tím nás s naším osamoceným Josefem Seifertem přetrumfnou. Datum návratu k demokracii máme s Chilany společné – rok 1989. Když jsme se ovšem na tuto cestu vydávali, byly naše země v rozdílném postavení. Zatímco pravicová diktatura generála Pinocheta nastartovala chytrými reformami takzvaný chilský hospodářský zázrak, po našem komunistickém experimentu zbyla vydrancovaná země a zničené tržní a jiné vztahy. To se dodnes v různé míře odráží v myslích občanů obou zemí. Zatímco my jako bychom čekali, kdy se o nás konečně někdo postará, a nejistota u nás není pobídkou k činnosti, ale spíš k hospodské rebelii, přikrádání a útrpné pasivitě, v Chile se totalitní myšlení projevuje třeba v tom, že úředník, policista, i kdejaký funkcionář jsou pořád pány tvorstva. Neexistuje tu sice téměř žádná korupce, ale pořád ještě schází hodně z pocitu svobody. Na nespočet věcí potřebujete zvláštní povolení; recepční v hotelu je malý Napoleon. Chcete-li navštívit pitoreskní muzeum spisovatele Pabla Nerudy, umístěné v jeho domě na pobřeží v Isla Negra, připravte se na nejbyrokratičtější úředníky a ochranku světa, kteří se navíc nikdy nehodlali zdržovat studiem cizích jazyků, což je pochopitelně vaše chyba. Naše národy se trochu liší i v pohledu na cizince, neboť u nás, jak známo, cizince nevítáme, tváříme se na ně nepřátelsky a v zásadě je podezříváme, že k nám přicházejí z nekalých důvodů. V Chile jsou cizinci (s výjimkou občanů sousedních zemí) v drtivé většině přijímáni velmi vlídně, s úsměvem a zvědavostí. Lidé se tam často svou vlastí chlubí a mívají nefalšovanou radost, když jim ji za něco pochválíte. Český cestovatel a bednář Franta Čech-Vyšata, který během svého devatenáct let trvajícího úprku před manželkou procestoval velkou část Latinské Ameriky, psal, že v Chile se mu cestovalo velmi špatně. Jakmile totiž vydělal nějaké peníze na další putování, okamžitě je prohýřil s těmi milými a pohostinnými Chilany, co se tak umějí radovat ze života. A tak místo aby vyrazil do Argentiny, musel si znovu hledat práci, aby si na to vydělal.

PŘÁTELÉ NAVŽDY

Významnou změnou, k níž došlo v posledním desetiletí, bylo vyřešení problematiky rozvodů. V převážně katolickém Chile je konečně rozvod úředně povolen. Ne že by se předtím lidé nerozcházeli, ale rozvod byl zakázán, a tak se museli spoléhat na velmi bizarní fígl – anulování sňatku. Vzhledem k tomu, že manželství mohlo být zrušeno například potom, když se zjistilo, že došlo k nějaké chybě při vyplňování oddacího listu, dělaly se pro jistotu chyby v oddacích listech jako na běžícím pásu. Pak stačilo zajít na úřad a říct, že datum narození nevěsty neodpovídá matrice, a mohli jste se stěhovat. Bohužel se tím zároveň zrušilo i otcovství, takže to bylo velice složité a absurdní. Z policejní budovy v pouštní oáze San Pedro de Atacama, jednom z nejpůvabnějších míst chilského severu, odkud se vyráží do Měsíčního údolí, ke gejzírům nebo na solné pláně za plameňáky, zmizel nápis. Když jsem tam byl naposledy, stálo tam: „Policajti Chile jsou tví přátelé navždycky.“ Nevím, jestli je to změna k lepšímu, mám pocit, že ano. Deklamování lásky policie k občanům mi zavání lehkým pokrytectvím nebo přitroublou naivitou. Pomáhat, chránit a jinak se přátelit, to má policie dělat přirozeně, ne to vytrubovat, jinak se jí bojím. Nejlepší pocit z policejní práce jsem měl tentokrát v rušném centru hlavního města, když jsem před směnárnou v poledne spatřil tři právě chycené a spoutané kapsáře, jak se smaží na slunci a snaží se schovat obličeje před objektivy turistických kamer…

VESNIČKA MRAKODRAPŮ

Jinak je i po deseti letech hodně věcí v Chile na svém místě. Pořád se nemá chodit na schůzky včas, neboť je to nezdvořilé. Když kterémukoli taxíkáři snědé pleti řeknete, že jste z Evropy, zajásá, že je vlastně taky tak trochu Švéd. Voda se ve výlevce točí obráceně. Měsíc obráceně dorůstá. Chilanky si v kavárnách ve Valparaísu dávají největší porce zmrzliny na světě. Nejlepším pitím jsou nepřekonatelné čerstvé ovocné šťávy s ledem, jugos naturales, a doposud tu mají nejskvělejší rajčatové saláty s cibulí – ensaladas chilenas neboli chilské saláty. Jedna změna mě ovšem opravdu překvapila: když jsem se kdysi chystal na svou první cestu do této jihoamerické země, začetl jsem se do cestopisu etnografa Václava Šolce, v němž popisuje vesničku Las Condes kousek od hlavního města. Na počátku sedmdesátých let dvacátého století tam obyvatelé Santiaga o víkendech vyráželi na vyjížďku na koních. O dvacet let později jsem „vesničku“ hledal marně – Las Condes byl název jedné ze stanic metra a mezi supermoderními novostavbami ržáli koně nanejvýš pod kapotami luxusních automobilů. Opodál ve vilové čtvrti jsem pak přespával v pokoji honosného domu našeho velvyslanectví. Letos jsme ovšem vilku českého zastupitelství málem nenašli – všechny ostatní podobné stavby byly vykoupeny, zbourány a sídlo naší ambasády se teď nachází v sevření extrémně moderních mrakodrapů a` la pařížská La Défense. Jak bude při tomto tempu vývoje vypadat Chile za dalších deset let? Pokusím se situaci sledovat a podat časem další hlášení…

TEXT: ANTONÍN J. GRIMM

Skotsko nedalo světu jen říznou whisky nebo gentlemanskou hru zvanou golf. Těm, co tuto nádhernou zemi navštíví, nabídne také spoustu krásné přírody. Například v okolí jezera Loch Lomond.

Největší skotské jezero najdete nedaleko rušného Glasgow. Slouží jako místo relaxace a aktivní turistiky nejen pro většinu obyvatel největšího skotského města. Jezero leží na rozhraní Skotské vysočiny (North West Highlands) s mnoha jezery (loch) a údolími (glens) a středoskotské nížiny (Lowlands). Vypůjčte si člun a projeďte se mezi několika desítkami menších i větších ostrovů, které jsou jakoby náhodou rozsypány po celé ploše jezera. Počet ostrovů se uvádí kolem šedesát, se změnou výšky hladiny se ale některé malé ostrůvky vynořují a naopak… Mezi hlavní cíle patří ostrov Inchcailloch, s nádhernou zátoku, přímo stvořenou pro romantický piknik. Po ostrově vedou dvě naučné stezky (Low Path a Summit Path), každá z nich zabere zhruba tři čtvrtě hodiny. Cesty vedou zcela nedotčeným územím, nad hlavami šumí koruny stoletých velikánů, především dubů. K nejzajímavějším místům patří ruiny kostela a pozůstatky rituálního pohřebiště. „Život je tu drsný, ale neměnila bych,“ říká sympatická Dorothy Scottová, když nám čepuje pintu oroseného piva. Je jednou z jedenácti obyvatel ostrova Inchmurrin. Žije zde s manželem a dvěma dětmi. „Muž je vozí každý den ráno člunem na pevninu do školy a odpoledne se pro ně vrací.“ Jaká romantika… Ona sama se stará o hospodu, kterou hlavně v létě ocení výletníci. Ostrov Inchmurrin je největší z ostrovů, které jsou na Loch Lomond. Loch Lomond proslavila hlavně drsná krása a klid, který na něm panuje. Na jeho počest bylo složeno nespočet písní a veršů. Je vyhledávaným útočištěm ptactva, je tu k vidění více než 200 druhů opeřenců a nalézá se zde také více než čtvrtina všech druhů divoce rostoucích rostlin Velké Británie. Není proto divu, že jezero Loch Lomond je od roku 2002 součástí národního parku Loch Lomond a Trossachs. Pro trekaře je pak výzvou West Highland Way, která je považována za nejkrásnější ze čtyř skotských dálkových tras a jejíž zdolání je nejlepší cestou, jak poznat krajinu tohoto krásného a poetického kusu země.

Vede po mnoha starých cestách včetně honáckých, vojenských a dostavníkových cest, a je obvykle absolvována z jihu na sever. Začíná na severním okraji Glasgow, dál vede kolem Loch Lomond a po 154 km vás zavede do Fort William. Celá trasa je dobře značená, nocovat můžete v kempech a ubytovnách. Jednou za čas je možnost doplnit zásoby, i když ne každý den. Voda je k dispozici z přírodních zdrojů, popřípadě se dá vyptat „v civilizaci“. Alespoň minimálně trénovaní jedinci nebudou mít problém, samozřejmostí je kvalitní vybavení. „Můžete jet také na kole, i když některé úseky jsou obtížně sjízdné,“ dodává zkušený místní ranger Adam Samson. Většinou se dá celá trasa vedoucí opuštěnou divokou přírodou zvládnout za sedm dní. Závěrečný úsek vede po úpatí nejvyšší hory Britských ostrovů Ben Nevis (1344 m n. m.), a tak poslední výzvou treku je zdolání tohoto vrcholu. Návrat do Glasgow může být neméně romantický, pokud pojedete vlakem. Čeká vás cesta po nejkrásnější trati Velké Británie, která vede řadu kilometrů úplnou pustinou a znovu vám připomene, jak nádherná je skotská příroda.

TEXT: KATEŘINA ZEZULKOVÁ (CHARITA ČR), FOTO: OLDŘICH POSPÍŠIL

 Jevgenija sedí klidně na okraji postele, rukou si občas stáhne šátek víc do čela a zastrčí pod něj neposlušné prameny vlasů. Patří mezi generaci lidí v Moldově, kteří doplatili na špatnou politickou situaci, která odsoudila žít tisíce lidí v nevyhovujících podmínkách. Začíná recitovat báseň ze své dílny, tu, ve které se nebojí vyjádřit nesouhlas s mistrem Dostojevskim.

Do ticha vzkřikne jinak klidným hlasem: „Ne krása, ale dobro spasí svět!“ Básnířka Jevgenija Sobolevskaja se narodila v roce 1921 v ruském Kursku. V devatenácti letech se poprvé vdala a odešla do pohraničí. Muž ji miloval a živil, ona mu na oplátku chtěla darovat dceru, kterou však nestihla porodit do jeho smrti. Její druhé dítě, syn, je nemanželské. V lázních, kam odjela na rekonvalescenci, ji svedl organizátor koncertu, na kterém vystupovala. Dodnes toho lituje. Před dvěma lety se pro ni stal domovem společný pokoj v místě pro přestárlé a postižené, provozovaný státem na okraji Kišiněva. Tři postele, noční stolky, všudypřítomný silný zápach. Kdyby nebylo těch chvil vyplněných psaním, snad by život nebyl nijak zajímavý. Průměrně píše šest básní za den, poslední týdny je skóre trochu nižší. Vinu dává básnířka zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Černé oči se začínají potahovat šedivým povlakem. První básně začaly vznikat na fakultě. Sama svou tvorbu charakterizuje jako návod na smysluplně prožitý život se všemi překážkami, které může přinést. Věnuje se vztahu mezi generacemi. Ve svém díle odráží sociální témata jako na míru ušitá na současný stav země zoufale se potýkající s nezaměstnaností, vyvolávající obrovskou migrační vlnu, dochucenou tristní statistikou o nezlepšující se ekonomické situaci. Jevgenija připravuje recitál v klubu železničářů. Honorářem chce pomoci synovi, který přes den pracuje ve fabrice a po návratu domů chodí na rynek prodávat slunečnicová semínka. Pomoc dítěti má hlubší než jen přirozený mateřský původ. Je zabarvená vinou chybějícího otce. „Ptal se mě, kde je jeho otec, pravdu jsem mu řekla až v dospělosti. Vladimír by šel cestu do Moskvy pěšky, kdyby slibovala setkání s otcem. Trhá mi to srdce, to je trest za to, že jsem ho dítěti vzala.“ O vině a bolesti způsobenou dítěti životem bez otce píše scénář. Pokud se najde sponzor, vznikne film. Poslední velké přání Kurské slavice.

TEXT: ELEN HÁBLOVÁ

Za námi tmavomodrá ocelová obloha a přibližující se hřmění. Před námi dlouhý most přes řeku, na jehož konci se rýsují strážní budka a obrysy obrněného transportéru.

Ta řeka se jmenuje Dněstr a my nevíme, co po nás, cizincích s bágly na zádech, budou vojáci na druhé straně chtít. Podle oficiálních hranic jsme stále na území Moldovské republiky, ale podle vlády samozvaně vyhlášené a nikým neuznané republiky právě překračujeme státní hranici. Mladíček ve vojenské uniformě jen mávne rukou, že máme jít dál a obrněný transportér vypadá spíš jako muzejní exponát. Pokračujeme dál, v domnění, že je to všechno, a snažíme se stopovat. Projíždějící řidiči na nás hledí s neskrývaným údivem a ani první kapky deště je neoblomí. Nezastaví nikdo. Teprve po kilometru chůze nám dochází, že stopujeme v pohraničním pásmu. Přichází další závora a zase nikoho nezajímáme. Pro jistotu se sami ptáme, kde můžeme zastavit maršrutku. Kdekoliv za závorou, zní odpověď a celníci mizí v unibuňce, do které v tom okamžiku začíná bubnovat liják. Osiřeli jsme na silnici v průtrži mračen a vyprovokováni situací nesměle mávneme na projíždějící autobus. Zastavuje, i když je plně obsazen. Tak tohle by se u nás stát nemohlo – nabrat cestující mimo zastávku… Avšak do Podněsterské republiky se takto vjet dá a nikomu ze spolucestujících to nepřipadá divné. Po zastavení nám ochotně ukazují do které budky si máme jít vyřídit povolení a zaplatit vstupní poplatek. Ten činí na jeden den asi 12,- Kč. Dokonce i samotná úřednice v dřevěné celnici nám vysvětluje cestu ke skalnímu klášteru. Nás však lákají kuriozity ještě zajímavější – podněsterská poštovní známka a podněsterský rubl. Obojí platí pouze na tomto samozvaně vyhlášeném území o rozloze 4163 km2, a kdo je chce mít, musí si sem pro ně přijet. Město Dubassari působí liduprázdně a ponuře, dílem kvůli nedávnému lijáku, dílem kvůli vlezlé chudobě, která na nás civí ze všech koutů. Nedobré vztahy se sousední Moldovou se odrážejí i v kvalitě zásobování. Bloumáme městem, ve kterém jako by se zastavil čas, a míjíme oprýskanou budovu s nápisem muzeum. Ale proč ne? Stejně tady nic zajímavějšího nenajdeme, a tak vstupujeme dovnitř. Historie města začíná nálezem pravěké stoličky jakéhosi obrovského tvora v přízemí a postupně každé patro se týká historie novodobější. Zaměstnanci muzea vypadají spíš jako jeho inventář, mám pocit že jsou pokryti pavučinami. Myslím, že toto muzeum kromě školních výprav ještě nikdy nikdo nenavštívil. S nostalgií procházíme „leniniádou“, některé odznáčky jsou mi důvěrně známé ze školních let, ale tolik Leninů jsem pohromadě ještě neviděla. V poslední sekci je rozsáhlá expozice ze II. světové války – vyvražďování, utrpení, postup osvobozující armády, smutné černobílé fotografie a zažloutlé dokumenty… Ale pozor, tohle už není druhá světová, rok 1992 přece nebyl tak dávno, tak jak to, že fotografie jsou skoro stejné – umučená těla civilistů, vypálené domy, ty jsou z roku 1992! Uvědomujeme si pozvolně, že takto vypadal konflikt, který přešel v krveprolití a který znamenal vznik Podněsterské republiky. V rohu místnosti se ze židle zvedla stará paní a pomalu, opatrně, jakoby se nás bála, přistupuje k nám. Neuniklo jí, jak kroutíme hlavou nad expozicí připomínající zbraně z husitských válek – násady, palice, plaňky z plotu. „Oni byli vyzbrojeni vojenskými zbraněmi, a my jsme měli jen toto,“ vysvětluje. „Kdo?“ „Rumuni přece, vtrhli sem a začali nás masakrovat.“ „A o co jim šlo?“ „O jazyk, chtěli, abychom všichni mluvili rumunsky,“ odpovídá paní tiše a netečně, jakoby popisovala sbírku vycpanin. „Ale vy jste tu přece měli ruskou armádu, proč vás nebránili?“ předvádím, že jsem si přece jenom něco na internetu přečetla. „Jenže Rusové do toho nezasahovali, nechtěli vyvolat mezinárodní konflikt, vyčkávali na pokyny z Moskvy. V Dubossari to bylo nejhorší, vyvedli všechny představitele radnice, měli zrovna zasedání, a venku je postříleli.“ Ano, ty pomníčky jsme viděli v parku, hned vedle památníku obětí II. světové války. Dokážeme pochopit, že ve válce byli postříleni političtí pracovníci, ale zmrzačené tělo čtrnáctileté dívky… proč? „Ta byla z vedlejší vesnice,“ zní odpověď, aniž bychom otázku vyslovili. Z muzea odcházíme vážní a se spoustou otazníků v hlavě. Průvodkyně nás provází milým úsměvem, avšak oči prozrazují hluboký smutek. Možná se jí ulevilo, že o tom mohla někomu říct. Odjíždíme pryč z města těžce poznamenaného nedávnou historií potěšit se památkami dávně historickými – největším skalním klášterem v Evropě. Jmenuje se Tipova. Nálezy zde dokazují lidské osídlení již ve 12. století před n. l. Unikát. Už ho vidíme v dálce na protějším břehu Dněstru, stačí zajít do vesnice Popenki. „Kdepak, nenechám vás spát venku, podívejte, jaká se žene bouřka….“ zval nás bodře do svého domu. A my jsme rádi přijali a vstoupili do domu Petra a Iriny, Ukrajince a Moldovanky, smíšeného manželství, jakých je v této oblasti hodně. Mají pěkný dům, zahradu a hospodářství zaměřené na chov drůbeže. Dvě stě padesát kachen svou přítomnost neutají, jejich štěbetání se ozývá z nedalekého Dněstru a mísí se do našeho rozhovoru. Jak jsou rádi, že mají hosty! Stůl se plní občerstvením výhradně z vlastních zdrojů a malá dřevěná besídka, kterou prý jim postavili přátelé, aby se měli kde scházet, hosty. Je tu syn, vnuk, a Saša, mladý Rus s potutelným úsměvem, kterému se vyplatí jezdit sem až z Moskvy, aby koupil dům. A ne jeden, projíždí okolí a skupuje domy. Proč ne? Příroda je tu opravdu nádherná a domy jsou opravdu levné. Petr je hrdý patriot, rád vypráví o kouzlu a léčivých účincích tohoto místa. Přímo proti nám se na druhé straně Dněstru vypíná skála se zbytky kláštera Tipova. Střední část je opravena a konají se zde i bohoslužby, jednou za týden.

Do jeho vyprávění jakoby se z podvědomí vynořovaly jiné myšlenky, které hned zase zatlačí zpátky. „Vždycky jsem mluvil po našem, proč bych se teď měl učit rumunštinu? Eh, ale nebudeme se přece bavit o politice.“ Irina vypráví o rodině, o hospodářství, o své práci na úřadě. Než odešla do penze, měla na starosti celý okrsek, všichni ji tady znají a teď si k nim chodí kupovat husy. Směje se a přesvědčuje nás, abychom za rok přijeli na pár dní, aby nám mohla všechno ukázat. Irina je prostě společenská, veselá dáma, není divu, že zazlívá snaše, že nechce pouštět vnuka mezi lidi. „Vždyť to má teď tak těžké, když mu táta zahynul při té strašné tragédii…“ Zhluboka si povzdechne, posmutní, …a nám to pomalu dochází. Leží snad její syn pod některým pomníčkem v Dubossari? Nemáme odvahu zeptat se nahlas. S Irinou jsme ještě zhlédli její oblíbenou telenovelu, nad kterou Petr jen pohrdavě kroutil hlavou, a ráno nás jejich nejstarší syn Sergej převezl k protějšímu břehu pod klášter. Na rozloučenou jsme mu nasypali hrst podněsterských drobných, za které bychom si už nikde nic nekoupili. Podněsterskou republiku jsme opustili, zvolna stoupajíce uzounkou pěšinkou ve skále. Čím výš jsme stoupali, tím víc se Sergejova lodička vzdalovala, až se nadobro ztratila v hustém rákosí. A s ní nám navždy zmizelo i tajemství té strašné tragédie. Nepodařilo se nám utéci od reality prožitého válečného konfliktu. Stopy nejsou zahlazeny a rány na duších mokvají v rodinách skrytě dál. Co si může myslet o svých rumunských sousedech desetiletý kluk, kterému zavraždili otce? Bude vychováván k lásce či nenávisti? Jak by se k nám chovali, kdybychom byli Rumuni? Projeli jsme Moldovu i Podněsterskou republiku. Nikde jsme neviděli černý trh se zbraněmi, nikdo nás neunesl ani neohrožoval. Naopak, setkali jsme se s pohostinností a vstřícností. Ale nikdo nám neodpověděl na otázku, jaké je řešení situace v Podněsterské republice. Ani na pravém, ani na levém břehu Dněstru. Ačkoliv se názory na původce konfliktu antagonisticky mezi břehy lišily, obě strany se vzácně shodly na tom, že konflikt není řešení.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: ČTK/AP Dveře se otevřou a líným tanečním krokem se z nich vykolébá černý tanečník s velkým cylindrem na hlavě. Před domem stojí desítky až stovky lidí, dobrá polovina z nich drží v rukou rozličné hudební nástroje. Kovové trubky a trombony se lesknou na slunci a ulicí se nesou tóny teskného blues. Za prvním tanečníkem vyjde z domu další, tentokrát celý v bílém, ověšen insigniemi klubu, ke kterému náležel nebožtík, kvůli kterému celá tato paráda probíhá. Začíná jazzový pohřeb. New Orleans, kolébka jazzu, dixielandu a Louisiana blues, dala pro svět vzniknout i tomuto prazvláštnímu pohřebnímu rituálu. Hudební, nebo také jazzový pohřeb, jak se mu už několik desetiletí říká, je další z tradic, vzešlých z unikátního složení neworleanského obyvatelstva. Býval původně vystrojován pro muzikanty, vůdčí osobnosti známých karnevalů či členy takzvaných sociálních klubů, pečujících o své členy. Jeho původ leží v době koloniální, kdy francouzské dechové kapely hrály při velkých smutečních pochodech, aby uctily své generály a politiky. Ve stejně době však stále praktikovali otroci dovezení z Afriky své tradiční rituální tance se silným duchovním podtextem. Dnešní jazzový pohřeb je výsledkem obou vlivů. Ostatně stejně jako celý jazz. Za prvními pozůstalými, kteří vyšli z domu, postupně následují další, dokud se na ulici nezformuje celé čelo průvodu. Dechová kapela, pozůstalí a přátelé zemřelého nesoucí rakev se pak pomalým krokem za stálého doprovodu kapely vydají směrem ke hřbitovu. Kývají se lehce do rytmu, prý, aby si mrtvý naposledy zatancoval na své cestě do nebe. Pokud procházejí kolem domů, kde mrtvý někdy žil nebo pracoval, je vidět černé věnce visící na jejich dveřích. Po několika desítkách minut je rakev konečně uložena do země. Všichni účastníci pohřbu se pak potichu odeberou ze hřbitova ven. To ale neznamená, že je konec. Kdo by čekal po smutečním obřadu truchlení a nic než pláč a slzy, byl by velmi překvapen. V dostatečné vzdálenosti od hřbitova totiž pozvedne vůdčí trumpetista svůj nástroj a zahraje dva táhlé tóny. Tím dá znamení všem ostatním hudebníkům, aby se připravili do toho pořádně obout. Kapela vzápětí spustí místo blues svižnou a temperamentní muziku. Celý dav se vydává zpět do města, tentokrát však celý rozjařený. Za čelem průvodu následuje tzv. second line, v níž jsou všichni, kteří se k pochodu přidali cestou. Během tance typickým způsobem mávají deštníky a paraplíčky s ozdobnými okraji. Užívají si, jako by šlo o nejlepší mejdan jejich života. Ve skutečnosti má svižná hudba pomoci nebožtíkovi konečně se odpoutat od pozemského života. Zazní i známá píseň When the Saints Go Marching In. A svatí pochodují… Dnes se tradice pomalu, ale jistě mění. Slavnost si dnes dopřává každý, kdo si ji může dovolit. Stejně tak se mění hudba, která se na akci hraje. Přesto však tradice přetrvává a dokazuje, že hudba v New Orleans je stejně tak součástí života, jako je součástí smrti.

TEXT: BARBORA BARONOVÁ

Vydá-li se člověk Skotskem po vlastní ose, nenavštíví sice během svého putování všechny tradiční destilérky ani romantické ruiny hradů, ale dotkne se opravdového tajemství, skrývajícího se mezi travnatými pahorky a chomáči chlupatých highlandských krav, které ho ušlapou spíš, než davy turistů.

Tajemné telurické proudy, zelenavé pahorky poseté ovcemi, mystická fialová vřesoviště i hejna dovádějících tuleňů u severních pláží působí blahodárně na lidskou psýchu, pošramocenou třeba zklamáním z plotem obehnaného jezera Loch Ness. I takové může být Skotsko, plné míst nabízejících možnosti k meditaci a rozjímání. Naše první cesta vedla do městečka Killin. Najdete ho přesně v půli cesty z Perthu do Fort Williamu, skryté mezi romantickými travnatými pahorky v údolí Glen Lochay. Většina návštěvníků zřejmě zamíří ke zřícenině hradu Finlarig. Ten se stal slavným v 16. století za vlády Duncana Campbella, a to především četnými popravami lidí modré krve. Tenhle kousek země je hotovým rájem pro fajnšmekrové lovce magických úkazů. Nejvíce se při svých hledáních soustřeďují na jámu uprostřed hlavního nádvoří. Nad ní se totiž konaly popravy a do ní padaly hlavy odsouzených, vše ku velké radosti přihlížejícího pána. Místo podle novodobých hledačů záhad prý stále vyzařuje silnou energii. Jisté je, že se vás při návštěvě tohoto místa zmocní nepříjemný pocit. Jaký je vliv samotných tajemných sil a jak moc za něj může povědomí o ponuré historii tohoto místa, zůstává záhadou. Cestou od hradu je dobré údolím chvíli bloumat. Jedna z cest totiž vede k oxfordské profesorce angličtiny Lindsay, která si na sklonku života pořídila privátní zdroj životadárné energie – zahradu se starodávnou keltskou kamennou svatyní na malé hůrce, porostlé hrubou šedivou travinou. Podle legend stavěli keltští druidové svatyně tam, kde ze země vyvěrala největší přírodní síla, kterou mohli jasnovidci po západu slunce i spatřit. Menhirům se říkalo též kameny plodnosti a u Lindsay na pozemku mají podobu shluků kamenů, do jejichž černého a jakoby druhého kamenného povrchu jsou vydlabány malé jamky. V místech střetu telurických a vzdušných proudů se údajně rodí draci – snad proto jich má Lindsay plný dům, i když jen těch vymodelovaných. Lindsay pořádá pro zájemce meditační sedánky. Killin není však jediným takovým místem ve Skotsku – země je vyvěrajícími telurickými proudy doslova prošpikována.

Na další druidské místo narážíme v Raffordu u Fiony a Cala, kteří provozují koňský Bed and Breakfast. Malý rituální kruh z kamení v Templestone vybízí k posezení. I tady se úrodě, zvířatům a lidem daří. Fiona nás seznamuje s výsledky výzkumů britských univerzit i s pocity návštěvníků. Hovoří vesměs o vibracích v prstech při doteku velkých rohových kamenů a o zvýšené teplotě v kruhu. Vědci zde připouštějí existenci zvláštní energie, měření navíc ukazuje, že proudy vedou skrz ruiny blízkého hradu Blervie. Navíc se v jeho blízkosti také nacházejí čtyři vztyčené kameny, které mohly kdysi být částí kruhové svatyně… Nedaleko Raffordu leží malebné přístavní městečko Findhorn s překrásnými písečnými plážemi. Romantickou idylu dotvářejí tuleni, slunící se na nedalekém ostrůvku. V městečku sídlí Findhorn Foundation, organizace, která se zabývá zdravým ekologickým stylem života a spirituálními prožitky. Pořádá pravidelné workshopy a návštěvníci z celého světa bydlí ve stoprocentně ekologických domcích. V ekocentru žijí zajímaví lidé – například stařenka, která v 78 letech ušla se svým poníkem více než sto mil, jen aby vybrala peníze na boj proti geneticky modifikovaným potravinám. Severní skotské pláže bývají vylidněné a skýtají prostor pro absolutní relaxaci – studená voda se sice nelíbí lidem, zato lososi a krabi zde mají ráj. Velké sádky jsou u romantických pláží Sango Bay poblíž města Durness. Poklidnou rybářskou atmosféru můžete nasávat také v kouzelném přístavu Lossiemouth a přitom si pochutnat na celé řadě mořských specialit. Nenechte si ujít ani spanilé tanečnice nebo urostlé svalovce, soutěžící v průběhu Highland Games v tradičních dovednostech, oslavujících skotskou a keltskou kulturu. Hry se konají ve stovce skotských měst (a svou tradici už mají i v České republice) od května do září a je tedy velká šance stihnout během putování po Skotsku alespoň jedny. Vrh borovicovou kládou, hod kamenem z potoka, to jsou jen malá lákadla oproti tomu, že závodníci nemusejí mít pod sukní (kiltem) žádné spodní prádlo. Svůdné myšlenky však spolehlivě každé ženě vytroubí z hlavy skupina dvacet a více dudáckých kapel, které na úvod a závěr každého dne hrají hromadně tradiční skotskou píseň Scotland the Brave nebo Amazing Grace.

Ptal se Michal Dvořák, foto archiv S. Gábrišové

V očích Simony Gábrišové jsou koaly úžasné osobnosti a každý den ji přesvědčují o své výjimečnosti. V některých zoo viděla kousavé, agresivní samce i protivné samičky, ale její koaly jsou fantastická zlatíčka.

Mají jen jedinou vadu na kráse. Neharmonují spolu jako chovný pár a neodchovávají mláďata. Ale to se stává. Proč je chov koal v zajetí tak náročný a nákladný? Chov koal je v zajetí nákladný právě kvůli tomu, že jsou to potravní specialisté. Bohužel není možné jim předkládat náhradní potravu, musejí dostávat výhradně eukalyptus. V našich klimatických podmínkách se eukalyptu nedaří, tak ho musíme dovážet z Anglie a to dvakrát týdně letecky. Máme sice přímo ve Vídni pronajaté skleníky, kde ho naši zahradníci pěstují, ale to je spíše naše rezerva, kdyby pravidelná dodávka nepřišla včas. Jaké podmínky musí zoo splňovat, aby mohla chovat koaly? Momentálně není téměř možné vyvézt koaly z Austrálie. Většina koal žijících mimo Austrálii patří ZOO San Diego, která je zapůjčuje a zároveň určuje a přísně kontroluje coby hlavní koordinátor podmínky řízeného chovu. Určují klima, především teplotu (ideální je 22 °C), dále vybavení a zařízení prostor pro koaly (musejí mít možnost šplhat po optimálně umístěných kmenech a větvích, dostatek vhodných míst na spaní, k odpočineku a příjmu potravy). Je potřeba jim poskytnout, co možná největší pohodlí. Jak vypadá běžný den koaly v zajetí? Ráno proběhne zdravotní kontrola zvířat, pak se na videu podíváme, co se odehrávalo v noci, kdy jsou koaly aktivní. Potom posbíráme trus, který spočítáme a zvážíme a pošleme na vyšetření. Vše se zapisuje do týdenní zprávy pro ZOO San Diego. Ve volné přírodě mívají koaly velice často problémy s výskytem bakterií chlamydie. Pak vyhodnotíme, jak koaly přijímaly předloženou potravu. V každé váze mají k dispozici jiný druh eukalyptu. Pokud přes noc zmizely všechny přístupné a stravitelné části rostlin (čerstvé svěží výhonky), zapíšeme E jako excelent, pokud zůstal eukalyptus nedotčen, zapíšeme N jako non. Mezi E a N máme ještě tři mezistupně. Koala spotřebuje za 24 hodin průměrně 0,5 kg eukalyptového listí. Potom se podává snídaně, obvykle dva druhy eukalyptu. Následuje klidová fáze, koaly spí až 20 hodin denně, musejí totiž šetřit energií. V 16 hodin probíhá kontrola tělesné hmotnosti zvířat a další podávání eukalyptu. Před sto lety byli největším postrachem koal lovci kožešin. S jakými problémy se ve volné přírodě potýkají dnes? Jedním z nejzávažnějších problémů je pravidelný přístup k eukalyptům. Koaly si musejí najít dostatek potravy, což je v současné době stále těžší. Lidé vykáceli eukalyptové lesy a z původních obrovských souvislých ploch zbyly jen ostrůvky, které jsou odděleny silnicemi, domy, pastvinami. Problémem se stala cesta koaly z jednoho stromu na druhý, dříve byly stromy vedle sebe. Nyní musejí zvířata často ujít po zemi neobvykle dlouhé vzdálenosti nebo přejít silnici, kde dochází k četným těžkým úrazům a umrtím. Dále čelí při delší cestě po zemi útokům zdivočelých psů.

New Orleans říkají jeho obyvatelé Big Easy, což by šlo s určitou dávkou kunderovské invence přeložit jako Nesnesitelně lehké žití. Vzhledem k ležérnímu přístupu místních k životu je to přezdívka velmi výstižná.

Životem překypující město ale leží několik metrů pod úrovní mořské hladiny a před zkázou jej chrání jen umělé hráze. Po několika dlouhých hodinách jízdy americkým jihem mne z letargie vytrhává nezvyklý pohled z okna autobusu. Všude kolem se rozprostírá voda skoro až k obzoru, celá dálnice vede na pilotech přes obrovskou vodní plochu, každý směr je vystavěn na vlastním mostě. Je to nejdelší most na světě, vlastně mosty dva, vedou přes čtyřicet kilometrů široké jezero Pontchartrain. Na protějším břehu se nachází New Orleans, ve kterém se starosti příliš nepřipouštějí.

POD HLADINOU

První osadníci se tu usídlovali na místech s nepatrně zvýšenou polohou nad okolní podmáčenou krajinou delty Mississippi. Město se však začalo brzy rozrůstat za původní hranice a okolní půda začala být vysušována, odvodňována a hlavně se začalo s výstavbou hrází na obranu proti každoročním záplavám. Tím se narušila přirozená rovnováha. Celé území se totiž nepatrně propadá, ale záplavy každoročně přinášely a zanechávaly na povrchu nové sedimenty. Kromě toho lidská populace odčerpává podzemní vodu a v případě oblasti mississippské delty tím přispívá k dalšímu poklesu krajiny. Je to jako když se z houby odsává voda; houba se scvrkává. V současnosti situace dospěla tak daleko, že většina města se nachází pod úrovní mořské hladiny a přilehlého jezera Pontchartrain a jeho existence je udržována uměle pomocí hrází zvaných levee. Samotná Mississippi nyní protéká pár metrů nad městem, vedena korytem s umělou hrází. V horizontu desetiletí, maximálně staletí, bude situace v podstatě neudržitelná. A to ještě může kdykoliv dojít k další katastrofě typu hurikánu Katrina, při které část ochranného systému selhala a pod vodou se ocitlo osmdesát procent města. V malé uličce Frenchman Street, vyhledávané místními hudebníky, jsem jednoho večera narazil na českého krajana Petera Hajka, který v New Orleans žije. Samozřejmě jsem se po chvíli ptal, jak to bylo za hurikánu Katrina. „Jo, jak tam voni měli ten hurikán, tak to jsem byl zrovna v San Francisku. Všem radili vodjet, tak jsem byl na pár měsíců pryč,“ vypráví nezaujatě a hned stáčí řeč zpět na hudbu a jiná, pro něj zajímavější témata. I když tu jde o extrémní postoj, protože místní na Katrinu většinou vzpomínají s velkým respektem, atmosféru města to vystihuje dokonale.

V CENTRU DĚNÍ

Natěšeně se ženu do historického centra města, slavné French Quarter, Francouzské čtvrti, plné kouzelných domků s balkony s ozdobným kováním a často plnými květin. Vzápětí zjišťuji, že právě probíhá jeden z mnoha jazzových festivalů, opěvujících svou kolébku. Z většiny putyk se ozývá jazzová, jazzbluesová nebo bluesrocková hudba, muzika je ve většině lokálů živá, tanec na parketech v plném proudu. Občas se platí vstupné, ale častěji je vstup podmíněn objednávkou minimálně jednoho drinku, či je vstup úplně volný. Celé město je kompletně na nohou, včetně skupiny haré kršna, která se plnou ulicí proplétá za zvuku známých rytmů a zpěvu. Jedinými, kdo přezírali okolní zábavu, bylo několik mladých, vážných a slušně oblečených mužů, kteří pod třímetrovým křížem s kamennými tvářemi rozdávali kartičky s návodem, jak být spasen ve jménu Ježíše Krista. S postupujícím večerem nabývá zábava na intenzitě. Usuzuji, že by byla škoda zapadnout dle domácího řádu ve 22 hodin večer do Benkley Center, kde jsem se ubytoval, a strávit tam dusnou noc ve společnosti funících a chrápajících chlapů, zatímco venku panuje ten rej. Před půl desátou se tedy v nocležišti stavuji jen vysprchovat, vzít si čisté ponožky a s rozhodnutím přespat někde na nábřeží se vracím jen s vložkou do spacáku a s karimatkou v podpaží na slavnou Bourbon Street, do centra všeho dění.

UKAŽ JE!

Ulice se zdají stále plnější, lidé zaplavili bary, kavárny, stoly v restauracích, taneční parkety a nebo postávají na balkoncích a sledují procesí pod sebou na ulici. Pod terasou jedné diskotéky dav náhle zhoustl, nastal mumraj. Lidi dole pokřikovali cosi na lidi na terase, kteří tam lapali po čerstvém vzduchu. Nejprve jsem nerozuměl, co skandovali. A pak se to vyjasnilo. Ti puritánští Američané provozují o svátečních neworleanských nocích tuto zábavu: vyberou si oběť z řad nic netušících procházejících žen libovolného věku a snaží se ji zasáhnout hozeným náhrdelníkem. Když trefí, nebo když dokonce kurážné děvče korále chytí, strhne se křik: „Show your tits!“ Ukaž kozy! Je-li holka co k čemu, na moment odhaluje prsa a sklízí rozvášněný aplaus. Někdy ovšem ta nejduchaplnější děvčata řvoucí dav samců nejdřív pořádně rozvášní předstíranou cudností a během předstíraného odmítání fasuje další a další korále nebo i květiny. To bývá teprve řev! Jindy, ne příliš často, se děvče odmítne odhalit a sklidí pak opovržlivé hučení. Bujará zábava v ulici Bourbon Street a okolí vrcholí o víkendových nocích bez ohledu na to, jestli se právě koná nějaký festival. Jen živé muziky může být nepatrně méně, o to víc je ovšem reprodukované. Zdá se mi, že od mé návštěvy před několika lety přibylo podniků nabízejících služby profesionálních žen a podobného zaměření. Kromě řady jiných atrakcí má centrum New Orleans i další lákadlo, které ale Evropanovi asi tak zajímavé nepřijde: na veřejnosti zde lze pít alkoholické nápoje svobodně, není je třeba skrývat v sáčcích.

NAHÁ JULIE

V New Orleans ovlivnili Afroameričané náboženský život a současně také, i když nechtěně, přispěli k turistické atraktivitě města. Řeč je o tajemném náboženství vúdú, které se v Louisianě prolíná s většinovou katolickou vírou. Díky černošským sklonům k okultismu spolu s bouřlivou historií New Orleans a spolu s horkým až horečnatým, často velmi podivným prostředím života v podmáčené deltě Mississippi se vytvořily podmínky pro rozvoj alternativního vnímání světa. Ve městě se nenápadně rozvinula kultura paranormálních jevů. Spolu s černošským prvkem byly živnou půdou pro tento proud nesčetné tragické osudy, nepřirozená úmrtí, ať už v důsledku častých požárů, excentrického či přímo zvráceného chování, smrtelných nemocí anebo kriminality. Základ vysoké kriminality leží ve skutečnosti, že prvními osídlenci nové francouzské kolonie v nepříznivém klimatu byli trestanci z přeplněných pařížských věznic. Typickým duchem New Orleans je „nahá Julie“ z ulice Royal Street. Váže se k ní tato pověst: V 17. a 18. století bylo zvykem, že si francouzští aristokraté vydržovali milenky tmavé barvy pleti. Drželi pro ně samostatné domy a případně se i postarali o děti, které se ze vztahu zrodily. Julie ale toužila po nemožném – stvrdit svůj vztah s francouzským gentlemanem svatbou. Francouz se rozhodl vše ukončit požadavkem, který by Julie nemohla splnit. Jednoho chladného prosincového večera jí řekl, že se s ní zasnoubí, jen když stráví zbytek noci nahá na střeše. Pak odešel za kumpány a na Julii si vzpomněl až za úsvitu. Našel ji nahou, schoulenou u vychladlého komína, podchlazenou k smrti. Duch Julie je od té doby jedním z nejpředvídatelnějších duchů New Orleans. Jednou do roka, o nejchladnější prosincové noci, se v okolí onoho domu zjevuje silueta nahé ženy, která doufá, že ráno dostane nabídku k sňatku.

Tropický soumrak se rychle snáší nad bažinu. Pečlivě pátráme po okolí dalekohledy. Pátráme po stopách jaguára… Opatrně pokračujeme v cestě podél břehu.

Lucas tiše našlapuje po bahnité stezce pár metrů přede mnou. Jde zpříma, vzadu za opaskem má tradiční kovbojské kožené pouzdro s nožem a brouskem, ale hned vedle také bytelný kolt. Náhle se zarazil a ukazuje někam doprava od nás. Při našich podvečerních potulkách jsme zvyklí se domlouvat beze slov a je nepsaným pravidlem, že když se vůdce vpředu zastaví, také my za ním okamžitě ztuhneme uprostřed kroku. Neuplynulo ani pár vteřin a na otevřené prostranství dvacet metrů před námi z lesa „vyplulo“ stádo asi stovky prasátek pekari. Drží se těsně u sebe a působí jako malá temná řeka v neustálém pohybu. Vypadají neškodně a mile, ale místní lovci tvrdí, že mohou být velmi nebezpečná. Po chvíli pokračujeme dál. Rukou bezděčně odháním mraky neodbytných komárů a navyklým způsobem sleduji změť starších i zcela čerstvých stop na měkké a vlhké zvířecí stezce. Moji pozornost však přitahuje úplně čerstvá šňůra stop jaguára. Sledujeme ji už asi tři sta metrů, stále nekončí a směřuje někam k okraji vzdáleného lesa, kde jsme zanechali své auto. Spolu s Lucasem svými dalekohledy znovu obhlížíme celý protější břeh laguny krok za krokem, místo vedle místa… a nic. Už se tady takhle plížíme skoro tři týdny, každé ráno i večer, a zase nic! O to víc mne zaskočilo hlasité zaburácení motorky Harley Davidson přicházející z úplně jiného směru. Nevím, jak bych lépe popsal chraplavý a hluboký hlas jaguára, který se k nám právě teď valí po vodní hladině od lesa. Okamžitě směřujeme okuláry do míst, odkud zvuk přichází, a zaskočeni nenadálým zjevením tiše, i když vzrušeně komentujeme neuvěřitelnou scénu: přímo vedle našeho vozu „tancují“ dva jaguáři v milostném vytržení a nás nejspíš vůbec nevnímají! Samice válí sudy v trávě a bílá srst na jejím břiše probleskuje v pokročilé tmě. Samec naopak důstojně obchází kolem se vztyčeným ocasem a znovu a znovu k nám vysílá hlasité dávky zvuku předoucího motoru supersilné motorky skryté kdesi v jeho útrobách. Mráz mi běhá po zádech a zchlazuje čůrek potu, který mi stéká mezi lopatkami. Zcela tiše a bez hnutí hypnotizovaně zíráme před sebe. Po deseti minutách se však oba jaguáří přízraky rozplynuly v šeru, kočky nejspíš zaznamenaly naši přítomnost a zmizely v lese…

V bezpečné výšce okupujeme bočnice na korbě naší camionety a vzrušeně a z nějakého důvodu stále jen polohlasem komentujeme nenadálé setkání s vládci pralesa. Snad abychom se vrátili zpět do reality, nebo možná jen pro naše pobavení, Lucas do tmy zavrčel „jako jaguár“. Nepamatuji se přesně, ale mám dojem, že jsem si vzápětí za košili nalil zbytek piva v plechovce. Z lesního přítmí přímo vedle nás mu totiž hned vzápětí odpověděl silný a hluboký hlas podrážděné šelmy. Klišé „v žilách mi ztuhla krev“ se nikdy nenabízelo víc. Lucas duchapřítomně skočil po reflektoru a ostrým světlem ozářil neuvěřitelného tvora, tak nádherného ve své divokosti a kráse. Jaguár nás obdaroval dlouhým pohledem, pak navzdory své mohutnosti nečekaně tiše a ladně přeběhl před příď vozu a poté navýsost elegantními skoky sledován světlem reflektoru překonal dobrých čtyřicet metrů podél vody, až nakonec opět zmizel v lese. I když jsou jaguáři silně ohrožení především dramaticky zrychlujícím úbytkem jejich přirozeného životního prostředí, vídávám stopy jejich pobytu stále docela běžně. Ovšem nenechte se mýlit – jaguáři jsou velmi plaší a popsané setkání „z očí do očí“, které se odehrálo vloni na podzim uprostřed brazilského Pantanalu poblíž řeky Rio Negro, je velmi neobvyklé a vzácné. Během takřka osmnácti let, co pravidelně maluji zvířata v Jižní Americe, jsem takhle zblízka pozoroval jaguára teprve podruhé. Když naslouchám jejich nádhernému hlasu po západu slunce, stejně jako rannímu mručení na břehu řeky, vždy se mi srdce rozbuší a hladina adrenalinu spolehlivě vystřelí vzhůru. Také pohled na čerstvé stopy nebo rozdrásanou kůru na kmeni stromu vždy doprovází stejný nával vzrušení. A při pohledu na jejich stopy v těch vašich je jasné, že jaguár o vás ví a nespouští z vás oči!

TEXT A FOTO: JAROSLAV MAREŠ

Nikdy nebudu moci odpřísáhnout, že nizozemský stříbrný půltolar z roku 1616, který držím v ruce, je z pokladu piráta Bartholomewa Robertse. Marcel je o tom však přesvědčený.

Sem, na ostrůvek Suridé, se plaví už třetím rokem. Legendy hovoří o tom, že značná část Robertsovy kořisti byla ukryta právě na některém z ostrovů sou ostroví Los, ležícím u pobřeží Guiney nedaleko Conakry. Sem se Roberts na delší čas uchýlil v dubnu 1721, když chtěl zmizet před svými pronásledovateli. A dá se předpokládat, že právě někde tady mohl ukrýt i své poklady. Stejně jako se staré mince objevují na zdejších písečných plážích, rybáři je již několikrát našli i v útrobách ryb ulovených v okolí.

TAJEMNÁ LEGENDA

Ostrov Roume je jedním ze tří hlavních ostrovů souostroví Los. Jako klepeta kraba se kolem něho svírají dva větší ostrova Kassa a Tamara. Ideální místo pro tajné pirátské kotviště! Údajně i tyto názvy pocházejí od pirátů a přestavují jejich hlavní zájmy. V kase najdete peníze, slovo Roume se čte rum a Tamara je jméno ženy, po níž bývalo pirátům na širém moři zvlášť teskno. Každý z ostrovů má ještě svůj malý satelit. Na jih od Kassy leží takzvaný Bílý ostrov a ostrůvek Cabri, jižně od Tamary je Korálový ostrov a k Roumu se na severní straně přimyká maličký ostrůvek Suridé. Za odlivu je přístupný úzkou spojnicí suchou nohou. Suridé však není v očích domorodců jen tak obyčejný ostrov. Podle legendy je sídlem mořských ďáblů, z nichž má každý obyvatel souostroví Los hrůzu. Vlastním sídlem ďáblů jsou prý především hluboké jeskyně, vyhloubené mořem mezi obrovskými pobřežními balvany. Tyto jeskyně zasahují často hluboko pod hladinu. Nikdo si nesmí ze Suridé odnést sebemenší věc, neboť by tím ďáblům na věky propadl. Často prý líčí na nahodilé návštěvníky různé cennosti a běda tomu, kdo se nechá zlákat. Buď legenda o ďáblech existovala už v době pirátů, a Roberts ji jen vhodně využil, aby kořist zabezpečil před případným zájmem ze strany domorodců v době své nepřítomnosti, nebo tuto legendu sám vymyslel a dokázal ji tak pevně vklínit do zdejších tradic, že jí tu ještě dnes všichni věří.

STEVENSONOVA INSPIRACE

Je dost nepravděpodobné, že by slavný pirát, vždy střízlivý a rafinovaný, s rozvinutým smyslem pro kombinaci riskoval uložení pokladu na jediném místě. Proto se také není co divit, že i Korálový ostrov má svou ďábelskou legendu. Kdo vnikne do jeskyní tohoto ostrova, zemře. Místní rybáři ze sousedních ostrovů této legendě natolik věří, že vás na Korálový ostrov nezavezou, ani když jim slibujete hory doly. Možná, že se také obávají prudkého příboje, bičujícího skalnaté pobřeží, který činí jakýkoliv pokus o přistání velmi nebezpečným. Jinak je souostroví Los oázou rajského klidu a krásy s bujnou tropickou vegetací, palmami, exotickou květenou, nádhernými přírodními plážemi s jemným pískem a neuvěřitelně modrým mořem všude kolem, modřejším než bezmračné nebe, které se vám klene nad hlavou. Roume je ze všech ostrovů nejkrásnější. Ne nadarmo se nazývá perlou, kterou sevřené klepeto Kassy a Tamary vylovilo z hlubin oceánu. I Robert Louis Stevenson, který tu svého času pobýval, podlehl jeho kráse a robertsovské legendě. Podle jedné z verzí umístil právě sem děj svého slavného románu Ostrov pokladů. Podle jiné verze Stevenson slýchal vyprávění svého strýce námořníka o jeho cestách na ostrov Norman v jižním cípu Britských Panenských ostrovů. Ostrov byl údajně pojmenován po pirátovi, který tu měl na začátku 18. století základnu. Když se v roce 1750 vzbouřila posádka španělské galeony Nuestra Sen~ora de Guadalupe a zmocnila se mimo jiné padesáti pěti beden stříbrných mincí, zakopala část lupu právě na tomto ostrově. Po zatčení vzbouřenců však místní lidé poklad vykopali. Nárok na status předobrazu Ostrova pokladů si dělají i některé další pirátské ostrovy. Kokosový ostrov u pobřeží Kostariky, kde měli svou kořist zakopat korzár Edward Davis, pirát Benito Bonito a námořníci z lodi Mary Dear skotského kapitána Williama Thompsona. Podobně bývá za Stevensonovu inspiraci označován Ostrov mládeže, největší z ostrůvků obklopujících Kubu, který býval útočištěm pro piráty Francise Drakea a Henryho Morgana. Podkladem pro Stevensonovu mapu Ostrova pokladů mohl být podle některých výkladů i ostrov Unst v Shetlandech, kde Stevensonův otec a strýc pracovali jako hlavní konstruktéři na stavbě majáku na přilehlém ostrůvku Muckle Flugga. Spisovatel ostrov navštěvoval a jeho podoba mu utkvěla v paměti. Dalšími kandidáty jsou ostrůvky na jezírku v Queen Street Gardens v Edinburghu, kde Stevenson bydlel a ostrůvky vídal z okna ložnice.

ZBYTEK ŘETĚZU

Západ slunce nad ostrovem Roume, pozorovaný z moře, je nezapomenutelným zážitkem. Jako by se s houstnoucím zarudlým příšeřím vynořovala z hlubin času dávno ztracená minulost tohoto ostrova, minulost tak divoká, pestrá a krutá, že jen málokde má obdobu. Příliv zde šplouchá stejně jako za Robertsových časů a náhle cítíte, jako by vás poslední paprsky zapadajícího slunce stáhly do nepochopitelné časové smyčky, v níž pohyby létacích blan velkých netopýrů, lovících nad pobřežními vodami, mažou hranici mezi přítomností a minulostí. Každým okamžikem čekáte, že se nad obzor vyhoupne temná silueta Robertsova korábu a zamíří ke kotvišti. A najednou už nevěříte tomu, co jste odpoledne viděli na vlastní oči, že jediné, co z pirátského přístavu zůstalo, je několik článků přístavního řetězu téměř rozežraných rzí.

TEXT A FOTO: LENKA POŽÁROVÁ

Dijon, hlavní město Burgundska, je proslavené nejen vínem, ale hlavně dijonskou hořčicí. Město má ve znaku sovu, a tak je i procházkový okruh po památkách označen sovičkami.

Vynechat byste při své návštěvě neměli ani vinné stezky za městem. Ale zpátky k hořčici. Pojem dijonská hořčice označuje způsob výroby, nikoli místo původu, a proto se může vyrábět dijonská hořčice po celém světě. Je charakteristická svou výraznou chutí a světle žlutou barvou. Historie výroby hořčice sahá do dávných dob. Používali ji už Římané i Řekové, a to buď k ochucení jídla, nebo jako lék. Předepisovala se při uštknutí hadem či škorpionem, při epilepsii, bolesti zubů, revmatismu nebo zatuhlých svalech. Francouzský král Louis XI. prý dokonce cestoval se svým hrnečkem hořčice, pro případ, že by mu ji hostitelé při hodovní tabuli nenabídli. Hořčice se vyrábí ze semínek rostliny, která patří do stejné čeledi jako například brokolice nebo kedlubny. Až samotný výrobek dal název rostlině. V oblasti Dijonu se dařilo rostlině hořčici i vínu, a právě kombinace mletých hořčičných semínek a kyselé šťávy z nezralých hroznů daly základ první dijonské hořčici. Později se vinná šťáva nahradila octem či bílým vínem. Dalšími přísadami jsou voda, sůl a bohužel většinou i konzervanty. Na výrobu hrubozrnné hořčice se používají semínka drcená nebo celá. Ve Wisconsinu (USA) se slaví mezinárodní den hořčice a hořčice tu má i své muzeum. I po staletích zůstává hořčice oblíbeným kořením po celém světě. Celá hořčičná semínka se používají k nakládání zeleniny. V indických receptech se semínka opékají na oleji, dokud nezačnou vyskakovat, pak se přidávají například k okurkové raitě (indický pokrm na bázi jogurtu). Mletá semínka se používají do omáček nebo pro výrobu krémové hořčice. Na světě je velké množství druhů hořčic, které se mohou lišit svou chutí (od jemné po ostrou), barvou i konzistencí (hladká nebo celozrnná). Kromě dijonské hořčice (světlá barva a výrazná chuť), je známá i hořčice americká, s výrazně žlutou barvou díky přidanému koření (jemná sladká chuť), nebo velice pálivá anglická hořčice. Královna dijonské hořčice se jmenuje Maille. Její historie sahá až do 18. století a je úzce spjata s městem Dijon. Protože jsem zvědavá a zajímá mě všechno, co se točí kolem jídla, vydala jsem se na průzkum přímo do Dijonu. Z náměstí Place Darcy jsem zamířila po rue de la Liberté k vyhlášenému obchůdku Maille. Ten je tu už od roku 1845 a sídlí v rohovém domě s číslem 32 po pravé straně ulice. Uvnitř se mi naskytl lákavý pohled. Všude samá hořčice a skleničky hrají všemi možnými barvami. Zjišťuji, že možnost fotografovat je jen po předchozím odsouhlasení z Paříže, a to může trvat i několik dní. Vysvětluji, že jsem ujela pěkný kus cesty a že bych to povolení potřebovala hned. Vedoucí obchůdku je milá mladá žena, a zatímco mi obstarává povolení, já se kochám u polic a mapuji nabídku. S dětským nadšením objevuji hořčici s příchutí sušených meruněk s kari, s černým bezem i fíkovo-koriandrovou příchutí! Na poličkách trůní přes třicet druhů hořčic a vybrat si můžete navíc z různých velikostí skleniček.

Letošní hitem jsou příchutě jako parmazán s bazalkou, pesto s rukolou, kozí sýr se sušenými rajčaty a badyán se šafránem. Kromě hořčic ve skleničkách najdete u pultu tři hořčičné pípy. Tak jako se čepuje pivo, tady čepují čerstvé hořčice do speciálních kameninových hrnečků s korkovým uzávěrem. Zahrnuji mladou ženu za pultem spoustou dotazů a ona ochotně vše vysvětluje. Pracuje tu šest let a hořčici má moc ráda. Zákazníkům dává recepty a ti se vracejí, aby se s ní podělili o ty své. Většinou sem chodí domácí Francouzi, ale obzvlášť v létě jsou zde přímo davy turistů. Hned se o tom přesvědčím na vlastní oči, když do prodejny napochoduje skupina Angličanů s průvodkyní, která jim podává odborný výklad. Paní vedoucí vytahuje fotky rostliny, která je pro výrobu hořčice nepostradatelná. Ona ta hořčice vypadá podobně jako rostlina cuketa, divím se. Dostává se mi vysvětlení, že hořčičná semínka mohou být černá (nejvíce štiplavá chuť), hnědá a žlutá (nejméně štiplavá chuť) a oni používají na výrobu jen tu hnědou. Dřív se pěstovala ve Francii, ale většina zemědělců dává přednost výnosnějšímu pěstování vína, proto se dnes hořčičná semínka v drtivé většině dovážejí z Kanady. Na výrobu jednoho kilogramu hořčice je údajně zapotřebí až milion mrňavých hořčičných semínek. Nastává těžká volba, chystám se totiž vybrat si pár druhů. Mám oželet tu s koňakem nebo s kaštany? Ochutnala bych moc ráda tu mandarinkovo-pistáciovou. Anebo raději tu s broskvemi a čili? K mému nákupu dostávám nečekaně dárek v podobě kameninového hrnku s načepovanou čerstvou hořčicí. Je vyrobená z bílého vína, což je prý pro zažívání mnohem lepší než hořčice vyrobené z octa (je výraznější, ale méně pálivá). Na rozloučenou slibuji, že na oplátku pošlu pár receptů, které z hořčice připravím. Ty mi už po cestě z Dijonu začínají šrotovat v hlavě, nemůžu se dočkat, až je vyzkouším.

TEXT A FOTO: KATEŘINA A MILOŠ MOTANI

Tučňáci v Africe?! Nechce se nám tomu jaksi věřit. Nakonec ale zjišťujeme, že kolonií tučňáků brýlových je v Jihoafrické republice víc. Pouze k jedné z nich se však člověk dostane skutečně velmi snadno.

A kdo chce, může si s tučňáky dokonce i zaplavat. Kapský poloostrov – hornatý výběžek táhnoucí se padesát kilometrů směrem na jih až k věhlasnému a zároveň velmi obávanému mysu Dobré naděje. Na skalnatém ostrohu, nazývaném zpočátku Cabo Tormentoso – Bouřlivý mys, je v současné době pěkná „tlačenice“. Kdo nemá možnost přijet sem vlastním autem, ten přijede klimatizovaným autobusem. Každý chce tento mys vidět na vlastní oči, každý se musí vyfotit u tisíckrát focené tabule s nápisem „Cape of Good Hope“ a se zeměpisnými souřadnicemi. Každý si chce sáhnout na trošku té „naděje“, přivřít oči a zasněným pohledem se zadívat na temně modré moře, za kterým tuší břehy mrazivé Antarktidy. Zrádné břehy, časté mlhy, bouře a silný vítr se staly v těchto místech osudnými nejedné lodi. Jedna část pobřeží na Kapském poloostrově nás však zajímá ze všeho nejvíce – Foxy Beach a Boulders Beach. Moře je v těchto místech mělké a voda tyrkysově modrá. Z průzračné vody vyčnívají nespočetné zaoblené žulové balvany. Vlny pohupují do rytmu žlutozelenými řasami. Překvapuje nás okolní, svěže zelená vegetace. Připadáme si jako uprostřed ráje. Naše kroky míří nejdříve k Foxy Beach. Dřevěné molo nás za chvíli přivádí ke chráněné, klidné písečné pláži.

JSOU TADY! TUČŇÁCI! A KOLIK!

Tlačíme se k zábradlí, abychom byli těm legračním ptákům v černém fraku co nejblíže. Naskýtá se nám skutečně pěkná podívaná. Tučňáci jsou roztroušeni nejen po celé pláži, postávají také na přilehlých balvanech, jsou zalezlí v trávě nebo si dopřávají osvěžující koupel – v tom vedru přijde velmi k duhu. Je konec ledna, jihoafrické léto, tučňáci právě hnízdí. Bylo tomu takto však vždy? Teprve nedávno, v roce 1983, byl na pevnině blízko městečka Simon´s Town spatřen jeden osamělý párek tučňáků brýlových. Zřejmě se jim na písečném břehu natolik zalíbilo, že z nedalekého ostrova přitáhli své další kumpány. O dva roky později bylo tučňáků na pevnině už sto padesát. Od té doby se kolonie požehnaně rozrůstá. Uvádí se, že se jich zdržuje v současné době na této pláži více než tři tisíce pět set. Nemůžeme se od tučňáků vůbec odtrhnout, stále se na břehu něco děje. Po nějaké době pokračujeme dál k druhé pláži, k Boulders Beach. Nevěříme svým očím. Zatímco na Foxy Beach lze tučňáky pozorovat pouze s určitý odstupem, tady se k nim dostane člověk tak blízko, že až nechápe. Lidé polehávají na dekách a tučňáci se mezi nimi v klidu producírují, dívají se svýma zvědavýma očima po každém nově příchozím. Jiní plavou ve vodě, člověk nečlověk. Jsme tímto malým pozemským rájem tak uchváceni,že se na Boulders Beach vracíme i druhý den. Je právě odliv, takže se dá suchou nohou dostat i na vzdálené, mezi kameny skryté plážičky. A všude, kam se podíváme, samý roztomilý tučňák. Mladá slečna v červených dvojdílných plavkách leží na písku. Ani ne na metr od ní se v klidu koupou čtyři lumpíci ve fraku. Tak tohle musíme zkusit taky – jít za tučňáky do vody! Opatrně si leháme do mělké chladivé zátočiny. Tučňáci si čistí peří, vůbec si nás nevšímají. Jeden se pucuje s takovou vervou, že se mě skoro dotýká. Je to úžasný pocit, který nelze snad ani popsat, ten se musí prostě zažít – koupat se s tučňáky. Mít stejný úhel pohledu a čvachtat se s nimi až do omrzení. Myslím, že nastanou doby, kdy sem na Boulders Beach budou posílat doktoři „vystresované lidi“, protože roztomilí tučňáci z takové blízkosti nenechají chladného ani největšího životního pesimistu. Ti panečku dokážou vykreslit na obličeji úsměv – od ucha k uchu!

Zatímco tato jedinečná kolonie přitahuje spousty nadšených turistů, místní obyvatelé z roztomilých spoluobyvatel radost moc nemají. Tučňáci si totiž chodí, kam se jim právě zachce. Znečišťují svými výkaly chodníky a jejich štěbetání je slyšet dlouho do noci. Jimi vylučované guáno nejen že silně zapáchá, ale ničí i citlivé rostliny. Takový tučňák, když si usmyslí prolézt dírou v plotě, nebo proklouzne brankou, tak si prý poradí i s hlídacím psem. Za ještě větší neštěstí se bere, když si mladá ptačí dvojice vyhlédne své budoucí teritorium v něčí zahradě nebo na pěstěném trávníku. Protože pak se zamilovaný, věrný párek vrací ke svému hnízdečku po celý svůj desetiletý tučňáčí život. Tučňáci se proti vedru chrání častým koupáním v moři. Přes den vyhledávají stín. Pomáhá jim také roztažen nebo mávání křídel. Stejně tak jejich velké nohy vydávají přebytečné teplo. Tučňáci plavou rychlostí v průměru sedm až devět kilometrů za hodinu, dokážou však vyvinout maximální rychlost až dvacet kilometrů za hodinu. Za potravou se potápějí do hloubky jen několika metrů, zcela výjimečně přes dvacet metrů. Raději se při lovení zdržují v blízkosti kolonie. Cesta zpátky z loviště vede totiž napříč rajonem žraloků bílých. Ještě na konci devatenáctého století se tučňáci zabíjeli pro tuk. Až teprve od roku 1919 byl jejich lov přísně zakázán, nyní jsou dokonce chránění. Přesto všechno jejich stavy značně ohrožují již zmínění rybáři a vyteklá ropa. Do dnešní doby se stalo u jihoafrických břehů již několik nehod lodí převážejících ropu, které měly pro zvířata fatální důsledky. Velmi smutný příběh se šťastným koncem se odehrál v červnu 2000, kdy se nedaleko kapského pobřeží potopila nákladní loď MV Treasure plující pod panamskou vlajkou. Nejvíce postižená byla největší kolonie tučňáků brýlových, obývající nedaleký ostrov Robben Island. Na bývalém zajateckém ostrově, kde byl svého času vězněn i pozdější prezident Jihoafrické republiky Nelson Mandela, žilo tenkrát 14 000 dospělých a 6000 mláďat – téměř třetina celé populace vyskytující se pouze tady v Africe. Skoro všichni tučňáci byli umazaní od vyteklé ropy, a ohroženi na životě. Právě v této době sedělo nejvíce párů na vajíčkách nebo se staralo o svá dorůstající mláďata – nejhorší období vůbec. Nejdříve bylo podél pobřeží postaveno oplocení zamezující přístup do vody. Potom následovala největší záchrana zvířat, která se doposud kdy udála. Podílelo se na ní kromě ochranářů také velké množství dobrovolníků. Celkem bylo pochytáno 20 000 tučňáků a umístěno v prázdné tovární hale. Pak je pomocníci ve velkých kádích jednoho po druhém a několikrát po sobě umyli. Zdravotníci je ošetřili a vypiplali. Po čtyřech týdnech byli tučňáci nejen zbavení lepkavého oleje, ale také dostatečně silní na to, aby se mohli vrátit zpátky do volné přírody. Všichni čistí tučňáci pak byli „zabaleni“ do kartonových krabic s otvory a na lodích zavezeni tisíc kilometrů jižně od přístavu Port Elizabeth. Byli vypuštěni na písečnou pláž, ze které se instinktivně vydali na dalekou cestu napříč otevřeným mořem zpátky ke svému ostrovu, která jim trvala téměř celý měsíc. Za tuto dobu se podařilo ochranářům pobřeží od oleje zhruba očistit. Ještě stále se nemůžeme od tučňáčí kolonie odtrhnout. Ale daman, který leze někomu do tašky, proňuchává obal od oplatek, nám připomíná, že máme před sebou ještě dalekou cestu napříč jižní Afrikou. Nezbývá proto nic jiného, než se s legračními tučňáky přece jen rozloučit a pokračovat dál v naší naplánované cestě. Škoda, že se nám nepodařilo zůstat zde déle, protože za ten měsíc, co jsme strávili cestováním po dalších místech v jižní Africe, se vylíhli první malí tučňáčci.

Už dlouho jsem nezažil takovou tmu. Myslím tím opravdovou tmu. Nevidím ani svou ruku, kterou mám před obličejem. Je to zvláštní pocit. Noc v belizské jaguáří rezervaci Cockscomb je opravdu mysteriózní.

Řinčení cikád až zaléhají uši, tichý let lelků a jejich krátké zahoukání a někde opodál se možná probouzí jaguár k nočnímu lovu. Když jsme s manželkou přijeli jeepem ráno po prašné cestě ke vstupní bráně do parku Cockscomb, stěží jsem si mohl představit, co se tu odehrávalo ještě před 25 lety. Tehdy zde právě vrcholila těžba vzácných dřevin, buldozery vytvářely přístupové cesty, po kterých se pak proháněla nákladní auta plná dřeva. Pily rachotily a mahagonové stromy ustupovaly těžké technice. Dřevorubci, znaveni úmornou prací a vedrem, odpočívali v jednoduchých dřevěných ubikacích s palandami. Právě v takových, kam jsme složili své batohy, a které se nám staly na několik nocí útočištěm. Není zde žádná elektřina, není zde žádná restaurace. Vše, co potřebujeme pro život, si musíme dovézt. Nejbližší vesnice je asi 10 km odtud. Odpolední průzkumnou procházkou po okolí jsme zjistili, že zdejší les již naštěstí dávno zapomněl na příkoří způsobená těžbou. Bujná vegetace se stala domovem více než 300 druhů ptáků a dalších atraktivních živočichů. Symbolem rezervace se stal jaguár, jehož početná populace byla příčinou úsilí Dr. Alana Rabinowitze, aby přesvědčil belizskou vládu k pozastavení těžby a vytvoření rezervace za účelem ochrany těchto stále vzácnějších kočkovitých šelem. Přestože bylo jeho úsilí úspěšné a Cockscomb bude navždy spjatý s jaguáry, je setkání s nimi velmi nepravděpodobné. Na rozdíl od brazilských jaguárů jsou místní šelmy aktivní v noci. Kdosi vypočítal, že pravděpodobnost setkání s jaguárem je v této rezervaci 1:17 000. Všímavý člověk si však jejich přítomnost uvědomí, když v měkkém bahně podél nesčetných potůčků objeví jejich stopy nebo narazí na strom s rozdrásanou kůrou. A právě obezřetná chůze nám umožnila proniknout do tajemné krásy rezervace Cockscomb. Stejně rychle jako v noci přišla temná a neprostupná tma, objevilo se nad pralesem ranní slunce. Vstali jsme proto ještě před rozbřeskem, abychom stihli nejkrásnější chvíle v tropech. Monotónní vrzání cikád v tu chvíli nahradil neuvěřitelně pestrý zpěv tropického ptactva. Tiše jsme vstoupili na stezku a doprovázeni štěbetáním ptáků jsme míjeli jeden zázrak přírody za druhým.

MASKOVANÍ OBYVATELÉ

Mravenci rodu Atta nosili do svých podzemních mravenišť kousky lístků. Mají své oblíbené trasy a na některých místech jsme překračovali i 20 cm široké mravenčí dálnice. Pokud bychom si měli takovou stezku mravenců představit v našem světě, měli bychom před sebou 100 metrů širokou vozovku. Nořili jsme se hlouběji do lesa a po pár krocích jsem se zastavil. Do mozku mi pomalu přicházela zpráva, že jsem před chvílí něco spatřil. Vrátil jsem se ke kmeni stromu, který upoutal mou pozornost. Na něm odpočívaly dvě svítilky bradavičnaté, hmyz, který díky svému dokonalému maskování naprosto splýval s povrchem kmenu. Perfektní maskování těchto tvorů je doplněno výstražnými skvrnami ve tvaru očí, umístěnými na spodních křídlech. Pokud predátor odhalí jejich dokonalé kryptické zbarvení, pokusí se svítilka o záchranu rychlým roztažením křídel. Ohromený útočník na chvíli ztratí koncentraci a tím vytvoří svítilce prostor k úniku do bezpečí. V pralese probíhá každodenní boj o přežití a právě maskování patří k nejúčinnější obraně před nepřáteli. Pouze pár kroků od stromu se svítilkami mou pozornost upoutalo šramocení v podrostu. Dlouho jsem nic neviděl. Zastavil jsem se a čekal, zda se původce šramotu objeví. Po chvíli se kradmými pohyby z lesa vynořilo mládě baziliška, jenž využívá podobně důmyslného ochranného zbarvení. Bazilišci páskovaní navíc vynikají ojedinělou schopností úprku. Dokážou totiž překonat krátkou vzdálenost po vodní hladině. Mnohokrát jsem tento zázrak pozoroval a obdivoval. Úzká stezka nás vedla dál do nitra rezervace k malému kalnému jezírku. Vypadalo bez života, a přesto jsem ve větvích v okolí zaznamenal upřený pohled nějakého zvířete. S trochou námahy jsem získal lepší úhel a objevil nehybně stojící volavku – volavčíka člunozobého. Věděl o nás mnohem dříve než my o něm. Ani se nepohnul a spoléhal na svůj toporný postoj. Pouze nás sledoval pronikavým pohledem. O rok později jsem u tohoto nenápadného jezírka volavčíka nespatřil, zato se v něm vyhříval mohutný krokodýl středoamerický. V okolí tohoto poklidného a tajemného místa je možné objevit stromy s nápadnými kořenovými náběhy. Říká se jim Kaway a nedaleko odtud se nachází nejkrásnější zákoutí rezervace Cockscomb – Kaway swamp. V období dešťů je území pokryto vyšší hladinou vody a je téměř nedostupné. V období sucha je možné do těchto míst vstoupit a spatřit prales v celé jeho nádheře. Deskové kořeny jsou pokryté bezpočtem bromélií, orchidejí a lián. Je to místo, které přímo naplňuje romantické představy o kráse tropického pralesa. Se zatajeným dechem jsme vstoupili do nitra Kaway swamp a kochali se nepřeberným množstvím zákoutí a motivů.

UVĚZNĚN V BAHNĚ

Pro tvorbu fotografií v přítmí pralesa je povinnou výbavou nejen dobrá fotografická technika, ale zejména velké množství trpělivosti. Zvířata se tady naučila přežít díky dokonalé adaptaci na zdejší podmínky, a v mnoha případech sází na dokonalé kryptické zbarvení. Jaký to rozdíl proti mokřadům, které díky své otevřenosti budí dojem, že tu získáte kvalitní snímky mnohem snáze. Přehledný terén sice přináší dobrý výhled pro pozorovatele, ale stejně tak pro místní faunu. Ptactvo a další živočichové zde uznávají odlišnou formu způsobu přežití, a tou je rychlý útěk. Hranice, při jejímž překročení živočich uprchne, je několikanásobně větší než v hustém podrostu pralesa. Fotografování tak mnohdy vyžaduje stejnou míru trpělivosti jako v pralese. Při stoupání do strmého kopce v hloubi pralesa jsem si v té souvislosti vzpomněl na jinou svou výpravu do Belize. Tenkrát jsme se vypravili na jih země pořídit snímky brodivých ptáků. Celou cestu jsme klopýtali po vlhké dřevěné lávce, která podle místních správců měla vést k laguně obývané četným ptactvem. Ověšeni těžkou fotografickou technikou, stativem a barelem s vodou jsme přes veškerou opatrnost vytvářeli jednou komické, jindy nebezpečné taneční kreace, a co chvíli jsme se museli zastavit, abychom se koncentrovali na nečekaně záludný pochod metr a půl vysoko nad zemí. Zdálo se to nekonečné. Trvalo to bezmála tři čtvrtě hodiny, než jsme se dostali na konec dřevěné lávky. Čekalo nás zděšení. Tam, kde končila lávka, končila i možnost pokračovat dál. Všude kolem bylo jen husté křoví. V tu chvíli nám došlo, jak pohodlná byla chůze po vlhké lávce. Postupovali jsme mnohem pomaleji, křoví nám bránilo v chůzi a bahno nezřídka přeteklo přes obrubu pohorek. Chvílemi jsme museli lézt po kolenou a po další půl hodině jsme se doplazili k cíli. Prostor se najednou otevřel a stáli jsme před nádhernou lagunou, v níž se pohybovalo několik druhů volavek, pisily karibské a další druhy ptactva vázaného na vodu. Cítil jsem, jak mě pálí pot na mnoha oděrkách, které jsem právě utržil, ale nadšení to vše překonalo. Přestože jsme se museli k večeru vrátit stejně strastiplnou cestou, umínil jsem si, že se na toto kouzelné místo musím ještě jednou vrátit. A tak se to druhý den opakovalo – klouzání po lávce, ponižování hustým podrostem a dnes o něco hlubším bahnem, a pak ta odměna. Po příchodu k laguně jsem zjistil, že už na ně není nic suchého ani čistého, a tak jsem se rozhodl jít o kus blíže k ptákům. To znamenalo překonat menší vodní tok, o jehož hloubce se dalo jen spekulovat. O den dříve jsem si všiml, že se tudy procházely volavky a tak jsem správně usoudil, že voda nebude příliš hluboká. Nános bahna na dně byl také uspokojivý, a tak jsem se krok za krokem blížil k hejnu volavek. Zprvu je to vyplašilo, ale asi půl hodiny po mém zamaskování se k oblíbené laguně vrátily a nechaly mě vytvořit fotografie, které patří k tomu nejlepšímu, co jsem si kdy z Belize přivezl.

TAJEMNÝ JAGUÁR

Toto nádherné divadlo se mi stále honilo hlavou, když jsme s posledním dechem vystoupili na vrchol nad Cockscombem. Otevřel se před námi nádherný výhled na panorama rezervace s hustým porostem pralesa pod námi. V dálce se tyčila druhá nejvyšší hora Belize Victoria Peak, k níž se dá dostat pouze náročnou čtyřdenní túrou. Pocítil jsem touhu k té hoře dojít a vím, že jednou tuto výpravu podniknu. Cesta dolů ubíhala mnohem snáze než vzhůru. Bylo už pozdě odpoledne. Po chvíli sestupu nás opět pohltil stín pralesa a o něco později jsme příjemně unaveni konečně dorazili do hlavního kempu. S napětím jsme si vyslechli historku místních správců, kterak dnes v noci slyšeli jaguára přímo v táboře. Se zatajeným dechem jsem sledoval jejich vyprávění. Jak šli směrem od recepce, zvuk sílil a oni se blížili k chatce, kde jsme spali. Zklamaní se pak vraceli zpět, když zjistili, že onen typický jaguáří křik vydávám v hlubokém spánku já. Den se chýlil ke konci a na vše kolem nás padala rychle tma, kterou opět naplnilo hlasité řinčení cikád a nesmělé houkání lelků. A někde opodál se opět probudil jaguár ke svému nočnímu lovu. A já se už nemohl dočkat, co nového pro nás chystá prales, do kterého se vnoříme zase zítra, ještě před svítáním.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kalendář je úžasná věc. Ukazuje nám, kdy máme propadat přehnané naději. Oslavujeme příchod nového roku, jako bychom vstupovali rovnou do rajské zahrady.

Příchod nového tisíciletí byl pak skvělou záminkou k tomu, abychom petardami vytvořili tolik rámusu, že padaly snad i hvězdy z oblohy. Přitom nebylo co slavit. Skoro polovina lidstva vstupovala do nového tisíciletí se strachem o svou bezprostřední budoucnost. A více než miliarda lidí se v 21. století probouzí s otázkami. Nezemřu dnes já nebo moje děti? Co dnes budu jíst? Co budu pít? Ať chceme nebo nechceme, budoucnost visí nad každým z nás jako Damoklův meč. Je hnacím motorem většiny našeho počínání. Je to časoprostor, ke kterému se obracíme v našem snění a do nějž projektujeme naše zkušenosti z minulosti. Ač se to možná nezdá, tak velkou část našich každodenních myšlenek zaujímá budoucnost. Budoucnost, která někdy přichází nečekaně rychle a neváhá nás kdykoliv pořádně profackovat. Není mnoho lidí, kteří dobrovolně nastavují tvář políčkům, a tak se snažíme dělat vše proto, aby nás budoucnost nezastihla nepřipravené. Jednak všemožně syslíme (okurky, statky, vzdělání, marmelády na zimu), na druhé straně ale dokážeme také vybudovat stavby, které vyrazí dech i největšímu misantropovi.

ZEĎ STAVĚNÁ STRACHEM

Třeba taková Velká čínská zeď. Stavěla se v mnoha vlnách od 5. století před Kristem až do 17. století jako obrana před loupeživými nájezdy severních sousedů. „Je naprosto neuvěřitelná,“ vzpomíná fotograf Tomáš Svoboda na první setkání s touto megastavbou. „Kdysi mi učarovala nádherná fotografie donekonečna se vinoucí zasněžené zdi, a tak jsem se rozhodl, že ji musím vidět na vlastní oči. Realita ale předčí všechna očekávání,“ říká o téměř devět tisíc kilometrů dlouhé zdi, při jejímž budování zemřely desetitisíce lidí. Stavba, která ještě poměrně nedávno zajišťovala o něco klidnější budoucnost lidem za jejími hradbami, dnes na mnoha místech chátrá. Jinde zase úpí pod nápory turistů. „Například v Badalingu, neboli průsmyku Juyongguan nedaleko Pekingu. Snad každá cestovka se sem snaží nalákat co nejvíce lidí. Zeď je zde velmi nákladně zrenovována, ale dojem velkoleposti úplně pohřbila disneylandizace této památky – přetéká suvenýry, vlaječkami, kokakolou a samozřejmě turisty,“ říká Tomáš Svoboda. „Jakýsi dojem z velkoleposti celé zdi tady sice získáte, ale musím dodat, že bych toto místo moc nedoporučoval. Teprve daleko na severu, u čínsko-mongolských hranic najdete Velkou čínskou zeď v její nejkrásnější podobě – zapuštěnou do nádherné krajiny a připomínající dnešním lidem, jak velký strach museli mít jejich předkové, že se pustili do stavby něčeho tak nesmírného.“ Vedle strachu o budoucnost národa a ušlechtilých snah o jeho záchranu se mohou zdát obyčejné lidské obavy a strach titěrné, ale jsou to právě ony, které formovaly člověka až do dnešní podoby. Strach je lidskou přirozeností, je dokonce jedním z aspektů přirozeného výběru. To, že dnes naprostá většina lidí prožívá svůj strach zřetelně, ale nijak destruktivně, je pozůstatkem tisíců generací před námi. Zjednodušeně řečeno, lovci, kteří netrpěli žádným strachem, brzy padli za oběť lítým šelmám, a ti, kteří se zase báli moc, zemřeli hlady. Pouze ti, kteří se báli tak akorát, se mohli beze strachu reprodukovat. Takový strach bychom mohli nazvat připraveností. Jsme připraveni vzít nohy na ramena, když se objeví přesila nepřátel, jsme většinou připraveni nedostat se ani na okraj propasti, natož do ní přímo zahučet. Přes toto všechno ale neváháme nasadit vlastní život, abychom zachránili své děti, příbuzné, ale i úplně neznámé lidi. Dějiny navíc znají tisíce případů, kdy dobrovolně dáváme všanc svůj život pro své přesvědčení, pro nějakou ideu. Etické hodnoty patří hierarchicky mezi vyšší city, jsou to hodnoty nadřazené hodnotám běžným a pozemským, jako je láska nebo strach. Patrné je to zejména ve chvílích, kdy jsou etické hodnoty v ohrožení. Nebýt naděje v sílu člověka, nekonaly by se velké objevitelské cesty, člověk by zůstal hrdobcem, jemuž hrouda nohy víže. Naděje je silnější než strach a pomáhá nám vítězit nad námi samými i nad jinými. Naděje ale také často zaslepuje, a tak později sklízíme trpké plody našich záměrů, které se původně zdály být úspěšné a vítězné. Když například 15. srpna roku 1914 projel parník Ankon jako první loď Panamským průplavem, celý svět adoroval moc člověka, která snad ani nezná mezí. Sice za cenu více než pětadvaceti tisíc životů, ale přece – člověk spojil oceány! Dnes se však naplno projevují problémy s nedostatkem vody, které mají své kořeny ve velkých očích tehdejšího velikášství. Neurvalým kácením deštných pralesů v okolí průplavu se významně snížil přísun vody do jezera Gatun, které zásobuje celý průplav. Z velké naděje pro budoucnost se tak rázem stává nositel strachu. Strachu tisíců lidí o budoucnost průplavu, na němž jsou existenčně závislí, a strachu celé Panamy, pro kterou je průplav zdrojem obrovských příjmů.

STOLETÍ RACIONALITY?

Minulé století, kdy se svět díky informacím, technologiím a obchodu provázal více než kdykoliv předtím, nám ukázalo, nakolik dokáže každý z nás sdílet své prosté obavy i ušlechtilé naděje s ostatními lidmi. Víme, kdy máme mít obavy, a kdy naopak v budoucnost doufat. A kdybychom se dostatečně neorientovali v politické či ekonomické situaci našeho regionu, média nám zaručeně řeknou: Je čas se bát! V posledních několika letech bychom měli mít strach snad nepřetržitě – z teroristů, z ptačí chřipky, z globálního oteplování, z přistěhovalců, z prasečí chřipky, z návratu komunistů k moci, z finanční krize. Paradoxem je, že zatímco strach z chřipky nás přinutí k ostražitosti a my se jí pravděpodobně nenakazíme, tak strach z krize může odradit investory a sama krize se dále prohloubí. Z dlouhodobého pohledu by se také mohlo zdát, že my lidé děláme vše proto, abychom uspokojením svých okamžitých potřeb a blízké budoucnosti připravili co nehorší podmínky dalším generacím. Po nás potopa! Prokazatelně plýtváme vodou, potravinami i fosilními palivy. Představte si labyrint, v němž je v jedné z uliček ukrytý velký kus chutného sýra. Nalezne-li ho myš, tak z něj chodí uždibovat tak dlouho, dokud sýra nezačne viditelně ubývat. To se pak myš vydává i na průzkumy do dalších uliček labyrintu, kde prozíravě hledá další zásoby do budoucna. Chová se tak i člověk? Je tím naším hledáním nových zásob a směrů věda? „Strach z nedostatku vede lidi k tomu, aby raději předimenzovávali objem svých zásob, a to třeba i za cenu překračování únosné kapacity prostředí,“ říká sociolog Jan Keller. Problém je zřejmě v tom, že naprostá většina lidí si nějaké riziko vůbec nechce připustit, protože budoucnost je někdy až příliš vzdálená. A jakékoliv omezení našeho pokroku provází strašák návratu na stromy a do jeskyní. „Ony stromy a jeskyně nejsou ničím jiným než symbolem naprostého nedostatku, jehož se každý ve skrytu duše obává,“ dodává Jan Keller. Svět lidí je zkrátka světem strachu a naděje, a jak při nedávné návštěvě Brna prohlásil papež Benedikt XVI., žádná generace nemá zaručenou pohodlnou budoucnost: „Není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství, protože lidská bytost je svobodným tvorem.“ Můžeme se svobodně rozhodnout, k jakým činům nás naše obavy i naděje povedou. Důležité ale je, aby naše svoboda stále směřovala k dobru.

TEXT A FOTO: MARKÉTA A MICHAEL FOKTOVI

Ondřej Neff je člověk s všestrannými zájmy. Jako jeden z předních českých autorů žánru sci-fi snad ani nemůže být jiný. Kromě vlastní rozsáhlé tvorby také upravuje pro dnešní čtenáře díla zakladatele žánru science fiction Julese Verna.

Jules Verne patří k nejpřekládanějším a tím pádem také nejznámějším francouzským spisovatelům. Jeho díla čtou lidé už více než sto let a alespoň jednu „verneovku“ najdeme v knihovničce snad každého zvídavého dítěte. Proč jste se tedy pustil do úpravy něčeho tak populárního? Asi právě proto, že Verneovy knihy vznikly před více než sto lety. Stejně jako všechno ostatní se vyvíjí i literatura a původní znění jeho románů by dnes patrně bylo pro řadu mladých lidí těžko čitelné. Do knih Pět neděl v balonu a Dvacet tisíc mil pod mořem, jejichž přepis jsem již dokončil, jsem se zároveň snažil včlenit více dějových zápletek. Jules Verne totiž kromě vědeckofantastických děl psal i cestopisné romány a jejich prvky vpravil i do svých sci-fi knih. Kromě mistrného líčení futuristických vynálezů a zážitků jsou proto oba výše citované romány tak trochu popisem cesty z místa A do místa B, ve kterých zbývá dostatek prostoru pro další dějové roviny. Jules Verne má pověst člověka, který svými vynálezy popisovanými v románech často o celá desetiletí předběhl svou dobu. Ačkoli se nám dnes jejich konkrétní podoba může zdát úsměvná, v principu se autor trefil. Jak to podle vás dokázal? Verneova představivost je skutečně obdivuhodná. Musíme si uvědomit, že tvořil koncem devatenáctého století. Tehdy se teprve roztáčela kola vědeckotechnické revoluce a lidé neznali řadu věcí, které nám dnes připadají jako naprostá samozřejmost – radiové vlny, využití elektřiny v běžném životě, radioaktivitu a mnoho dalších. Za to, že jeho futuristické vynálezy budí zdání pokročilé reality, vděčí nejspíš svému přístupu k jejich vymýšlení. On totiž téměř vždy vycházel ze známých skutečností, které ve své mysli dále rozvíjel. Za svůj život shromáždil obrovské množství výpisků ze všech možných vědních oborů a o některých problémech ve svých dílech se dokonce radil s vědeckými kapacitami své doby. Na reálných základech vystavěl představu technologie, kterou pro svůj román potřeboval, a pak hrál jakousi hru na to, že skutečně funguje. Můžete ve stručnosti zmínit alespoň několik vynálezů Verneova světa, se kterými se dnes setkáváme v praxi? Povídání o takových věcech by s přehledem zaplnilo celou jednu knihu. Ve Verneových dílech najdeme popisy konkrétních strojů či přístrojů i nástiny toho, jak mohou vědecké vynálezy ovlivňovat celou lidskou společnost. Příkladem z druhé skupiny je líčení plynové války z románu Ocelové město. Plnou hrůzu tohoto fenoménu lidstvo na vlastní kůži pocítilo už během první světové války. Jedním z nejznámějších strojů Verneova světa je bezesporu ponorka Nautilus kapitána Nema. Zároveň představuje učebnicový příklad toho, jak Verne při vymýšlení svých vynálezů postupoval. Již v jeho době totiž ponorky existovaly a jedna téhož jména dokonce údajně patřila do výzbroje amerického námořnictva. Byly to však primitivní stroje, které se musely každou chvilku vynořovat k hladině. Verne svou supermoderní ponorku vybavil elektrickým světlem, elektrickými pumpami, okruhy čištění vzduchu i vody stejně jako elektricky ovládaným topením a kormidlem. Vytvořil z ní plavidlo schopné zůstat pod hladinou řadu týdnů – dal jí tedy do vínku vlastnosti, kterými se mohly pochlubit až atomové ponorky dvacátého století. Atomovou ponorku asi většina z nás na vlastní oči nikdy neuvidí. S jakými Vernovými vizemi se ale můžeme setkat v běžném životě? Je jich celá řada včetně elektrického pouličního osvětlení, tramvají z románu Plující ostrov či výtahů ovládaných tlačítky. Imaginace autora šla tak daleko, že do svého světa uvedl i železnici bez kol (ve Verneově podání poháněnou stlačeným vzduchem), automobily na vodíkový pohon či počítače s klávesnicí a obrazovkou schopné odesílat elektronickou poštu včetně obrázků. V době, kdy svět ještě neznal ani psací stroj, to byla natolik odvážná myšlenka, že ji Verneův vydavatel odmítl otisknout. Já osobně považuji za malou ukázku jeho geniality popis deformačních zón. V románu Do Měsíce nechal vystřelit na naši oběžnici astronauty v projektilu, který měl v přední části dřevěnou konstrukci. Ta se měla při přistání zbortit a pohltit tak energii nárazu. Ve Verneově době nikoho ani nenapadlo zkonstruovat něco jenom proto, aby se to při nárazu zničilo a sílu srážky tak zmírnilo. Od padesátých let dvacátého století však speciální deformační zóny karoserií automobilů běžně chrání zdraví řidičů. Jak se jako jeden z největších znalců díla Julese Verna u nás a autor žánru sci-fi díváte na technický pokrok vy? Při psaní science fiction je líčení vyspělých technologií jedním ze stěžejních prvků. Verne tvořil v době, kdy byli lidé fascinováni novými vynálezy. Často byli přesvědčeni, že všemocná technologie budoucnosti zvládne všechny problémy a celý svět zlepší. Dnes je podle mě situace trochu jiná. Moderní věda odkryla řadu možností, o kterých se vynálezcům z konce devatenáctého století samozřejmě nemohlo ani zdát. Také dnes ale víme, že nás samotná technika nespasí a že musí jít ruku v ruce s výzkumy v dalších vědních oborech – a musí se využívat s rozmyslem.

Co vy osobně považujete za velký technický průlom současnosti? Abych řekl pravdu, já na technický průlom dnešních dnů teprve čekám. Mám na mysli něco, co by kompletně změnilo vývoj techniky a technologií. Jednou z největších událostí tohoto druhu ve dvacátém století pro mne byl vynález polovodičů v šedesátých letech. Dodnes si pamatuji, že když se mi dostalo do rukou první tranzistorové rádio, nemohl jsem uvěřit, že tak malá věcička vůbec dokáže hrát. S velkými elektronkovými přístroji té doby se to nedalo srovnat. Byl to pro mne velký úžas – ale ještě větší přínos pro vědu a techniku. Díky polovodičům se mohla začít rozvíjet veškerá elektronika tak, jak ji známe dnes. Tedy včetně výkonných počítačů a dalších moderních přístrojů, díky kterým nyní děláme tak rychlé pokroky ve vědě. Kdy a v jakém oboru podle vás k takovému průlomu dojde? Tak tohle je opravdu velmi těžká a obšírná otázka. K přelomovému objevu může dojít kdykoli a kdekoli. Možná, že už k němu došlo, jen o tom ještě nevíme. Nebo se zatím nenašel někdo, kdo by rozpoznal, že právě tato věc brzy zvrátí běh vědy a techniky. Co se týká vědního oboru, je to obdobné. Dnes se hranice vědních oborů stírají. Materiály vyvinuté pro kosmický výzkum slouží lékařům ke konstrukci umělých náhrad lidských orgánů a počítačové programy se umějí samy zdokonalovat. Soutěží spolu v plnění zadávaných úkolů a přežívají jen ty nejschopnější. Jinými slovy – předvádějí vědcům v přímém přenosu evoluční procesy, které utvářejí veškerou přírodu naší planety. Díky internetu a dalším komunikačním technologiím dnes kolem světa obíhá neuvěřitelné kvantum informací, které mohou vědci navzájem sdílet. Mohou vzájemně vycházet ze svých zjištění nebo v reálném čase spolupracovat na tak závažných procesech, jako jsou medicínské operace, a přitom od sebe být tisíce kilometrů daleko. To samo o sobě vypadá jako vydařený námět na vědeckofantastický román. Zkuste si jenom představit, jak neuvěřitelně složitá síť vzájemných souvislostí a faktů je k dispozici lidem, kteří jsou schopní z nich vyvozovat správné závěry. Není možné, aby někdo z nich dřív či později na něco přelomového nepřišel – napříč všemi vědními obory. Ve svých příkladech nových objevů jste mimo jiné zmínil i medicínu. Co si myslíte o pozměňování a zdokonalování lidského těla? Zatímco dříve to byl skutečně jen námět vědeckofantastických románů, dnes už začíná jít o každodenní realitu. Snad každý si již zvykl na umělé kloubní náhrady, náhradní srdeční chlopně a cévy či přístroje zlepšující sluch. Umělé náhrady částí těla dnes zkvalitňují život mnoha lidem. Kdybychom sečetli všechny takovéto „kyborgy“, kteří žijí v naší republice, došli bychom asi k překvapivě vysokým číslům. Zlepšování lidského těla znamená, že se asi v budoucnu budeme dožívat vyššího věku než dnes. Nehrozí pak zpomalení vývoje společnosti, jako o tom psal klasik žánru sci-fi Isaac Asimov? Ačkoli se má podle některých prognóz v následujících letech průměrný lidský věk o několik let zvýšit, skutečné dlouhověkosti se asi jen tak nedočkáme. Abych si vypůjčil slova z technického slovníku – lidské tělo je nesmírně složitý stroj, ve kterém všechny součástky pracují ve vzájemném souladu. Podle mne uplyne ještě dlouhá doba, než se ho naučíme spravovat tak dobře, aby nám vydržel podstatně déle než dnes. Naší, tedy přesněji řečeno euroatlantské civilizaci však podle mého názoru hrozí jiné nebezpečí, kterému lidé jen neradi věnují pozornost. Myslím tím pozvolný úpadek. Situace u nás mi trochu připomíná vrcholné období antiky či starověkého Egypta. Lidem se žije poměrně pohodlně, daří se umění a kultuře. Vše se zdá být v nejlepším pořádku, má to však skryté háčky. Lidem začíná chybět ta správná snaživost a výroba se přesouvá do jiných částí světa. Společnost, která nevyrábí, nemůže dlouhodobě prosperovat. Budoucnost jistě přinese lidstvu nové objevy, žezlo rozvoje však v blízké budoucnosti možná převezmou jiné oblasti světa, než které jsou na vrcholu v současné době.

TEXT A FOTO: ZDENĚK MICKA

Tisíce turistů míří do turecké Kapadocie, aby tu obdivovaly kostely vytesané do skal. Málokdo ale tuší, že i v sousedním Íránu lze nalézt podobnou bizarní scenérii.

Zatímco turecká Kapadocie je dílem sopky Erciyas Dag, v Íránu vymodelovala příroda tufové hřiby z lávy 3710 m vysokého vulkánu Sahand. Nejúžasnější skalní labyrint vznikl na severním svahu hory a lidé jej svou činností přetvořili na unikátní vesničku Kandován. Tohle místo má nesmírně působivou atmosféru. Návštěvník si zde připadá, jako by se nějakým zázrakem ocitl ve fiktivním světě Tolkienových hobitů. Kandován je na rozdíl od Kapadocie stále zcela obydlen a neslouží jen jako skansen a atrakce pro turisty. Nevybírá se tu vstupné, nestojí tu žádné informační tabule ani stánky se suvenýry. Ani íránští výletníci, kteří každý pátek rozloží deky a samovary u potoka pod vesnicí, ještě nezadusili genia loci této krajiny. Z malých okýnek skalních obydlí sledují cizince zvědavé oči dětí, přísně zahalené ženy třídí na zápražích ovčí vlnu a občas se z povzdálí ozve komické hýkání naříkajícího oslíka. Kandován připomíná tak trochu pitoreskní skalní les. Obydlí mají obvykle tvar téměř pravidelné homole. Protože stojí všechna ve svahu, spojují je strmá schodiště ošlapaná mnoha generacemi tak, že na nich občas jen stěží lze udržet stabilitu. Některé skály jsou provrtány doslova jako ementál. Příbytky, které jsou spíše jeskyněmi než domy, mají i několik pater nad sebou. Vlivem eroze se často část obydlí zřítí. V takových místech je nutné spojit odtržené místnosti se zbytkem domácnosti pomocí visutých dřevěných můstků či teras. Rámy oken a dveří září bledě modrou barvou, která je v této části Íránu velmi oblíbena pro svou údajně magickou moc. Škvíry mezi domy v horní části vesnice jsou vyplněné balvany a kamennými zídkami. Ty brání sněhovým lavinám v zimě a přívalům bahna při letních bouřkách. Domov vydlabaný ve skále má své výhody. V zimě jej lze snadno vytopit a během léta je uvnitř příjemný chlad. Navzdory skvělým izolačním vlastnostem tufu není však život íránských troglodytů vůbec snadný. Nejen, že žijí beze všech vymožeností dnešní doby, ale navíc se o svůj životní prostor musejí dělit s domácím zvířectvem. To, co z dálky vypadá jako romantické bydlení, dostává zcela jiné dimenze, hned jak po vesnici uděláte pár kroků. Je totiž dost obtížné vyhnout se všem oslím lejnům a kozím bobkům, jejichž souvislá vrstva pokrývá každé prostranství mezi primitivními příbytky.

JESKYNNÍ LIDÉ

Obyvatelé Kandovánu jsou turkického původu a mluví řečí azerí – jedním z ázerbajdžánských dialektů a zároveň druhým nejrozšířenějším jazykem v Íránu. Nelze je označit jinak než jako ukázkové troglodyty. Hluboko ve skále se rodí, radují se v rodinném kruhu i umírají. K cizincům jsou na rozdíl od většinových Íránců přezíraví a chladní. Chtěli jsme nahlédnout do interiéru některého z obydlí, ale domorodci o tom nechtěli ani slyšet. Nakonec nás jeden podnikavý mladík vzal za menší úplatek do předsíně svého domu. Vnitřek umělé jeskyně byl čistý, celkem útulně zařízený, ale čišela z něho bída, tak jako z celé vesnice. Kandován je i na íránské poměry velmi zaostalou osadou. V hodinu jízdy vzdáleném moderním Tabrízu řeší problémy se smogem či každodenní dopravní zácpou a vše tu připomíná počátek 21. století. Do Kandovánu však přinesla nová doba jen málo změn. Pravda, několik let už tu mají elektřinu, ale ta je pro místní drahá a občas stejně nefunguje. Na okraji vesnice vyrostlo také několik domů z tvárnic. A hlavně, pravidelným proudům íránských rekreantů, kteří s oblibou jezdí na piknik do přilehlého údolí, mohou místní prodat část své produkce.To je ale asi tak všechno. Nikdo neví, jak dlouho jsou kamenné věže Kandovánu obydlené. Podle legendy tu žijí lidé už déle než tisíc let. Odebrali se sem z okolních stepí prý proto, že tu nejsou žádní hadi. Podle historiků však v Kandovánu nehledali dávní obyvatelé této části Íránu útočiště před jedovatými plazy, ale před invazemi mongolských dobyvatelů ze Střední Asie. Vědci také soudí, že většina skalních kuželů v Kandovánu je trvale obydlena od 13. století.

DALŠÍ PODIVNOSTI

Nakonec nacházíme ubytování v jediném místním hostinci, pokud tak lze nazvat polorozpadlý domek, kde je krámek s potravinami a venkovní terasou, na níž se servíruje hostům z města kebab. Dveře pokoje nemají ani zámek, jen šňůrku, jejíž význam zpočátku nechápeme. Princip je však jednoduchý. Při odchodu se dveře automaticky zablokují záklapkou, která brání, aby se dovnitř dostal toulavý pes či nějaké domácí zvíře. Příchozí si záklapku nadzvedne šňůrkou prostrčenou ven. Později zjišťujeme, že podobný „zámek“ má i většina domů v Kandovánu. A co zloději? Prý se tu nekrade… Nechceme se stravovat jako většina turistů sušenkami a konzervami, jež nabízí obchod našeho hostitele. Také obligátní skopový kebab nás neláká. Chceme ochutnat nějakou místní specialitu. Sympatický mladík Ali, který zevluje na návsi, brzy chápe naše přání, významně si poklepává na břicho a naznačuje, že mu máme dát chvíli času. Ze skalního obydlí své rodiny krátce nato vynáší dvě nádoby, jež tak trochu připomínají květináč. Je to ábgúšt, tradiční jídlo íránských horalů, které považují za svou národní specialitu Peršané i Azerové. Ábgúšt se servíruje v hliněném „květináči“ nebo plechové bandasce. Této zvláštní nádobě se říká dízí. Obsah tvoří brambory, boby, kusy masa a omáčka, připomínající náš guláš. Hlavní zvláštností tohoto pokrmu je způsob, jakým je konzumován. Horká omáčka se nejprve slije do víčka a vznikne tak polévka, která tvoří první chod. Zbylý obsah dízí se pak v nádobě rozdrtí zvláštní paličkou na kaši jako v hmoždíři. Poživatelné se tak stane i tuhé maso a šlachy. Strávník získá vydatné kalorické jídlo a přitom si šetří zuby. Každý ábgúšt chutná trochu jinak, neboť existuje mnoho receptů k jeho přípravě. Netrpělivě tedy drtíme tloukem obsah nádoby a těšíme se na zajímavý kulinářský zážitek. Jak asi chutná ábgúšt připravený v jeskyni na ohni ze sušeného trusu? Jsme příjemně překvapeni. Hygienické normy EU by tento pokrm asi nesplňoval, ale na íránském venkově je běžné, že jídlo obsahuje sem tam i nějaký ten kamínek nebo ovčí chlup. Ábgúšt od Aliho patří k tomu nejlepšímu, co jsme zatím v někdejší Persii ochutnali.

HRDÍ PASTEVCI

Kandován je obklopen malými meruňkovými a morušovými sady. Obyvatele vesnice však živí především chov ovcí a koz, s nimiž je dodnes zcela spojen jejich osud. Protože mladí muži odcházejí za prací do měst, starají se o zvířata hlavně ženy, děti a staří lidé. Každé ráno ještě před svítáním vesnice ožívá. Horalé ženou přes náves stáda na pastvu. Mečení ovcí se mísí se štěkotem velkých ovčáckých psů. Vousatí staříci jedou hrdě na svých maličkých oslech, zatímco děti běhají s holemi okolo a usměrňují skot. Většina žen zůstává doma, některé však pastevce na cestě doprovázejí. Nesou s sebou jídlo nebo v náručích malá jehňátka. Na rozdíl od většiny Íránek se ženy z Kandovánu nehalí do černých čádorů, ale nosí nádherné pestré šaty. Škoda, že z fotoaparátů mají přímo hysterickou hrůzu. Zato napůl senilní dědové v tradičních kožených čepicích se rádi před objektivem staví do strnulých póz a nasazují hrdý výraz, jenž směšně kontrastuje s jejich záplatovanými kalhotami a děravou obuví. O pastviny na svazích Sahandu se obyvatelé Kandovánu odnepaměti dělí s klany kočovných Afšárů. Doufali jsme, že se nám podaří navštívit nějaký stan těchto tureckým nářečím hovořících nomádů, ale bylo ještě brzy a letní tábořiště zela prázdnotou. Také náš záměr zdolat Sahandu nevyšel. Přestože byl již konec května, vrchol vulkánu zdobila stále mohutná sněhová čepice. Přesto jsme neopouštěli Kandován zklamáni. Naopak. Tohle neobyčejné místo nám doslova vyrazilo dech.

Text: Lenka Stránská

Kdyby se sešli botanik, kosmetička, lékař a ekolog a začali se bavit o významu eukalyptu (blahovičník kulatoplodý), pravděpodobně by se neshodli.

Lékař by argumentovat tím, jaké zázračné účinky mají jeho silice na lidský organismus, jak pomáhá při onemocnění horních cest dýchacích, astmatu a zánětu hrtanu. Botanik by oponoval: „Je to bič subtropů a tropů celého rozvojového světa!“ Eukalypty totiž neposkytují stín, protože se jejich listy otáčejí ke slunci hranou čepele. Opadlé listy jsou navíc fytotoxické (podobně jako u nás třeba listy ořešáku), takže podrost nemá šanci. Ekolog by se možná přidal a zdůraznil by, že eukalypty jsou doslova pumpou na spodní vodu – silně odvodňují místa, kde jsou vysazené. Kvůli tomu dochází k vytvoření sterilních, vegetací nekrytých ploch vystavených slunečnímu záření, které jsou, zvláště na svazích, předurčené k erozi. Zároveň by však musel přiznat to, že jsou pro místní obyvatele užitečné jako zdroje paliva, lze je ořezávat a pařezina skvěle obráží a rychle roste. Ovšem použití eukalyptů k zalesňování je podle odborníků doslova zločinem na krajině. Kosmetička by mohla argumentovat tím, že strom sice nestíní, ale jeho listy skvěle osvěžují vzduch a eukalyptová silice si díky příjemné vůni a baktericidním účinkům našla místo v parfumerii. Neobejdou se bez ní například pánské přípravky na holení, přidává se do zubních past a koupelových přípravků. Jako dobrý duch by mohl z onoho světa nad touto odbornou diskusí bdít německý botanik Ferdinand von Müller, který byl v letech 1857 až 1873 ředitelem botanické zahrady v Melbourne. Právě on totiž blahovičník pro odborný svět objevil. Zabýval se účinky eukalyptové silice a zjistil, že má repelentní a antibakteriální účinky. O eukalyptus byl ve světě velký zájem, a tak se brzy dostal do Evropy, Afriky, Kalifornie a mimotropických oblastí Jižní Ameriky. Původně australská dřevina se tak brzy přidala k těm rostlinám a živočichům, na které narazíme i na místech, kde bychom je nečekali. Je málo pravděpodobné, že by se rozpravy zúčastnila také koala medvídkovitá a zástupce aboridžinců. Pokud by se tak stalo, předpokládejme, že ten první by si tiše pochutnával na listech a jeho blažený výraz by napovídal, že mu rozhodně nevadí, že jsou jedovaté. Však si s ním jeho játra poradí. Australský domorodec by potvrdil, že tento strom je pro jeho lid všelékem. Léčí horečku, pomáhá proti revmatickým bolestem a úplavici. Působí prý i jako protijed proti hadímu uštknutí. Diskuse by tedy pravděpodobně skončila patem. Ostatně eukalyptu je to lhostejné. Jeho pravlastí byly kdysi Austrálie a Tasmánie, jen pár druhů rostlo na Nové Guineji, v Indonésii a Filipínách. Nebýt onoho nadšeného botanika, nedělal by eukalypt vrásky odpůrcům jeho rozšíření po světě, ale ani neposkytl úlevu těm, kteří to potřebují.

TEXT: MARTIN SMRČEK

Medvídek koala je jedním z nejoblíbenějších a nejmilovanějších tvorů, který s námi sdílí modrou planetu. Méně než sto let však stačilo k tomu, aby se z přísně chráněných zvířat stali obávaní škůdci.

Jen pár desítek kilometrů jihozápadně od Adelaide najdeme ostrov zvaný Klokaní (Kangaroo Island), turistický ráj a jedno z nejatraktivnějších míst Austrálie. Někdy se mu trochu nadneseně přezdívá australské Galapágy. Poměrně spokojeným životem na ostrově žije celá řada zástupců australské fauny včetně klokanů, ptakopysků, mnoha druhů papoušků a dokonce i dvou druhů lachtanů. Jedno z typických australských zvířat však na Klokaním ostrově nikdy nežilo – koala medvídkovitá (Phascolarctos cinereus). Když se na začátku 20. století začaly kvůli lovcům kožešin stavy koal v Austrálii snižovat tak prudce, že hrozilo jejich vyhubení, rozhodli zoologové o založení nové populace těchto zvířat právě na Klokaním ostrově. Australané jsou proslulí tím, že svůj kontinent zuby nehty brání před invazí živočichů a rostlin z okolního světa. V tomto případě ale sami položili základy budoucím obrovským problémům. Mezi lety 1923 a 1925 vysadili na zalesněný jih ostrova prvních 18 koal. Těm se na ostrově bez přirozených nepřátel a se spoustou chutné potravy zalíbilo, a tak na tento blažený svět přiváděly další a další potomky. Jejich počty se zvyšovaly tak prudce, že na některých místech začaly usychat a mizet blahovičníky (eukalypty), tedy stromy, jejichž listy jsou jejich výhradní potravou. Zoologové si po několika desetiletích uvědomili, že na Klokaním ostrově dochází k nebezpečné nerovnováze, a rozhodli se provést první velké sčítání koal. V roce 1997 se do něj zapojili profesionální i dobrovolní milovníci koal a došli k číslu pět tisíc. Ovšem brzy se ukázalo, že výsledek nebyl pravdivý. Snad bylo sčítání povrchní, snad probíhalo jen na některých místech, ale hlavním důvodem zkreslených čísel bylo asi to, že lidé záměrně snižovali zjištěné hodnoty. Milovníci koal zřejmě vytušili, že by jejich oblíbencům mohly hrozit represe, a tak skutečné počty roztomilých zvířátek upravili směrem dolů, nebo je raději vůbec nepřiznali. Neuvědomili si, že jim tím spíš uškodí, protože koaly by mohly brzy začít hynout hlady.

KLOKANÍ, NEBO KOALÍ OSTROV?

Další, už objektivnější sčítání provedené v letech 2000–2001 přineslo neuvěřitelný výsledek. Koalí populace na poměrně malé ostrově byla odhadnuta na nejméně 27 tisíc jedinců. Jen pro srovnání – celkový počet koal v Austrálii se odhaduje na sto tisíc zvířat, i když některé zdroje mluví až o čtyřech stech tisících.. V tisku se dokonce objevily návrhy na přejmenování ostrova na Koalí. Není divu, protože ostrov je pro tyto vačnatce skutečným rájem. Jejich život plyne poklidně ve stále stejném rytmu – dvacet hodin denně prospí nebo odpočívají a zbylou část dne (tedy hlavně noci) se věnují pojídání listí. Nikam nespěchají, potravy je dost, a když přeci jen dojde, tak přeskočí na sousední strom. Pokud je strom daleko, přejde k němu koala poměrně rychlou komickou chůzí na vysokých nohách. Koaly přitom na ostrově nejsou rozmístění pravidelně. Na místech, kde je hojně potravy, jejich hustota dosahuje až desetinásobných hodnot než tam, kde jsou řídké porosty eukalyptů. Mnoha vzácným druhům eukalyptů tak vyhynutí skutečně hrozí. A s mizením eukalyptů mizí stovky dalších zvířecích druhů, které jsou na nich závislé. Nejde jen o savce či ptáky, ale také o mnohé brouky, motýly a další členovce. Usychání blahovičníků ohrožuje také farmáře, protože stromy drží vlhkost a brání větrné i vodní erozi. Malá roztomilá koala se tak stala nebezpečím pro celý ostrov. Zoologové proto připravili dlouhodobý plán (Kangaroo Island Koala Management Program), který by měl vést ke stabilizaci a postupnému snížení počtu koal na takovou úroveň, aby nedošlo k úplnému zničení eukalyptových lesů. Program obsahuje dva základní postupy. Tím prvním je odchyt koal na vybraných místech a jejich převoz na pevninu tam, kde byly již vyhubené nebo kde je vhodné posílit jejich populační hustotu. Druhým krokem je sterilizace části populace koal. Na konci celého programu by mělo být dvacet tisíc odchycených či sterilizovaných koal. Na veškeré zásahy proti koalám přísně dohlíží výkonná ředitelka Australské nadace pro koaly (Australian Koala Foundation) Deborah Tabart. Tvrdí, že koaly jsou možná problémem, ale rozhodně ne tím zásadním. Nejsou to prý pouze ony, kdo mají na svědomí usychání eukalyptů. Stromy podle ní usychají i v důsledku oteplování. Regionální manažer Národních parků a divokých zvířat Jižní Austrálie Keith Twyford jí ale odporuje: „V místech, kde se počet koal odchytem snížil, se usychajícím eukalyptům daří mnohem lépe. To je jasný důkaz, že koaly představují problém největší.“

HLAVNĚ OPATRNĚ!

Koaly jsou dnes možná největší atrakcí Klokaního ostrova, a proto je sterilizace velké části populace velmi delikátní záležitostí. Politici se totiž obávají, že s mizením charismatického medvídka přestanou na ostrov jezdit turisté. A těch sem zavítá každý rok až sto padesát tisíc. To by pro ekonomiku jinak chudého ostrova byla velká rána. Přesun odchycených zvířat na místa, kde počty koal klesají, zdaleka není tak snadný, jak by se mohlo zdát. Odborníci totiž, vzhledem k rozlehlosti a členitosti areálu výskytu, popisují několik poddruhů koal. Populace z Klokaního ostrova pochází z Francouzského ostrova poblíž Melbourne. Koaly z Nového Jižního Walesu nebo Queenslandu jsou výrazně drobnější. Samotná sterilizace probíhá postupně na vybraných místech a trvale se sleduje početnost tak, aby nedošlo k prudkému vymizení koal z některých oblastí. Pečlivě se monitoruje, jaké procento zvířat zůstává plodných a zda to stačí k zachování životaschopné populace. Pomalá sterilizace má ale ještě jeden důvod – ekonomický. Odchytit a operativně sterilizovat jednu koalu stojí průměrně 160 USD. Odchyty probíhají každoročně od ledna do dubna. Koaly se chytají v korunách stromů do smyček na dlouhých tyčích. Vlastní sterilizace samců i samic se provádí v narkóze na vybraných veterinárních klinikách. Zvířata se vracejí na strom, z něhož byla odchycena, ještě týž den. V letech 2005–2008 se podařilo sterilizovat na osm tisíc koal. Samci mají barevnou značku v jednom uchu, samice ve druhém. Vždy s identifikačním číslem, které umožňuje jejich další sledování. Většina sterilizovaných zvířat stále žije, a tak se jejich celkové počty na ostrově zatím snížily jen o několik tisíc odchycených jedinců a na turismu se to zatím nijak neprojevilo. Ovšem jakmile sterilizovaná populace zestárne, koaly zmizí doslova skokem. Na to stále upozorňuje Deborah Tabart a navrhuje jiné řešení tohoto problému: pěstovat eukalypty na plantážích, aby měly vysoké počty koal stále dostatek potravy. Většina odborníků však podporuje sterilizaci jako nejhumánnější způsob snižování počtu koal na Klokaním ostrově, který tak bude mít i do budoucna šanci zůstat cílem turistů a rájem i pro ostatní původní australská zvířata.