TEXT: LUKÁŠ KLEGA, MICHAL DVOŘÁK

Na jedné straně křišťálové lustry, klimatizace a zahrada s vodotryskem, na druhé straně pak děti, hrající si na schovávanou v otevřených hrobech. Takové jsou kontrasty dvou největších hřbitovů v Manile na Filipínách. Manila je obří asijské velkoměsto přeplněné lidmi, vozidly, smogem, zápachem a hlukem.

Pokud někdo říká, že i v Manile lze strávit příjemný pobyt, tak vězte, že jsme tu při svém pobytu na mnoho typických turistů nenarazili, což svědčí o mnohém. Naprostá většina hostů jsou lidé, kteří v Manile musejí strávit den či dva před tím, než jim poletí další letadlo na jiné místo Filipín či do jiné země. Kdysi jistě překrásnou Manilu, jíž byli cestovatelé v devatenáctém století doslova okouzleni, zničilo obrovské zemětřesení v roce 1863. Obyvatelé ji s obrovským úsilím znovu postavili na nohy, ale v roce 1945 ji prakticky srovnalo se zemí americké a japonské bombardování. Dnes je Manila uspěchaným a přelidněným velkoměstem bez podstatnějších pozoruhodností. Existuje však přeci jen jedna lokalita, kterou se v Manile rozhodně vyplatí navštívit. Místem, kam se dá utéct od ruchu velkoměsta, je zdejší čínský hřbitov vskutku nebývalých rozměrů. Jako mnoho jiných velkých měst má i Manila početnou čínskou komunitu. Čínsko-filipínští potomci Číňanů, kteří se v Manile kdysi zabydleli, se nazývají Chinoys. Samotné čínské město – čtvrť Binondo – se od ostatních čtvrtí Manily příliš neodlišuje a ani se příliš nepodobá čínským čtvrtím jinde na světě.

KŘIŠŤÁL PRO NEBOŽTÍKY

Totéž se však rozhodně nedá říci o čínském hřbitovu, který si s žádným jiným hřbitovem na světě nespletete. V polovině 19. století jej vybudovali bohatí čínští kupci, protože Španělé jim nedovolili pohřbívat mrtvé na španělských hřbitovech. Svou velikostí i způsobem výstavby připomíná tohle místo posledního odpočinku spíše městskou čtvrť. Nekonečný počet hrobek, často i vícepodlažních, sem tam také s vlastním silničním systémem. Některé z hrobek mají dokonce vlastní vodovod s teplou i studenou vodou, splachovací toalety, klimatizaci, rozhlednu či vlastního správce. Lze najít i takové hrobky, které jsou opatřeny křišťálovými lustry, vodotryskem, balkonem a přilehlým bazénem. Mezi vší nádherou pak můžete narazit na hroby běžné velikosti nebo na mauzolea, která obsahují nesčetný počet malých náhrobních desek v několika řadách nad sebou. Jako snad na jediném místě v Manile zde nejsou téměř žádní lidé ani motorová vozidla, takže si člověk může konečně na chvíli vydechnout a hlavně – zhluboka se beze smogu nadechnout. Na hřbitově se můžete osvěžit v některém z kiosků a pokud si připlatíte, tak si můžete sjednat průvodce, který vás provede těmi nejzajímavějšími hrobkami. Počítejte ale s tím, že průvodci jsou tu velmi neodbytní a jakmile spatří turistu, už se ho nepustí. Ale i tak je čínský hřbitov jedním z mála míst v Manile, kde se můžete v klidu posadit na libovolně dlouhou dobu do stínu, aniž by na vás neustále doráželi Filipínci, sice milí a přátelští lidé, nicméně na Evropana příliš urputně bažící po komunikaci s cizincem.

ŽIVOT S PŘEDKY

Manilci často vtipkují, že čínský hřbitov je nejlepším bydlením ve městě. Díky návštěvě čínského hřbitova skutečně můžete vzpomínat na čas strávený v Manile jako na zajímavý a nevšední zážitek. Nedaleko klidného a vyleštěného čínského hřbitova se ale na čtyřiapadesáti hektarech rozprostírá syrovost, která i na asijské poměry dokáže vyrazit dech – manilský Severní hřbitov – jeden z nejstarších městských hřbitovů, skutečně zvláštní a morbidní místo. Stejně jako na čínském hřbitově tu najdete velké hrobky a mauzolea, mezi nimiž vedou široké ulice, jsou zde pochováni někdejší politici i umělci. Překvapující je ale čilý pouliční ruch. Manilský Severní hřbitov má totiž asi deset tisíc živých obyvatel.Hřbitov funguje jako samostatná městská čtvrť, kam se kvůli chudobě uchýlili lidé, kteří přišli o bydlení v „normální“ městské zástavbě. Prvními obyvateli hřbitova byli ještě hlídači a správci velkých mauzoleí, v těžkých časech se pak do rozlehlých hrobek svých předků stěhovaly celé rodiny a tisíce dalších lidí hrobky obsadily jako squatteři. Hřbitovní město funguje naprosto běžným životem – podnikavci z některých hrobek udělali obchůdky s věcmi denní potřeby, takže tu najdete klasické koloniály jako kdekoliv jinde ve městě. Většina peněz vydělaných místními lidmi ale pochází z prací na hřbitově. Děti za drobný poplatek přenášejí rakve nebo sbírají odpadky, jejich rodiče si pak, pokud mají štěstí, najme nějaká bohatší rodina, aby udržovali rozlehlou hrobku nebo mauzoleum.

DO ŠKOLY DO MAUZOLEA

Děti na Severním hřbitově tráví prakticky celý svůj život mezi mrtvými. V hrobkách spí i jedí, jejich hračkami jsou kosti a lebky, hřbitovní parcely pak bludištěm pro dětské honičky a jiné hry. Tím, že pomáhají přenášet rakve, se podle místního zvyku navíc chrání před pomstou zlých duchů. Pokud některé děti zatouží po vzdělání, zamíří do Mauzolea veteránů, kde školáky v improvizovaných třídách vyučují dobrovolníci. Až děti vyrostou, převezmou zaměstnání po rodičích, budou se starat o hrobky svých zaměstnavatelů a když budou svou práci zvládat dobře, možná si našetří i na motocykl. Brány hřbitova však nadobro opustí jen málokdo z jeho obyvatel. Z hrobek, do kterých se jejich obyvatelům podařilo načerno dovést elektřinu, se ozývá typický hlahol televizních estrád. Televize trůní na čestném místě na vrcholu kamenného piedestalu, kam se na jiných, neobydlených hřbitovech kladou svíčky, květiny či obrázky zemřelých. Na podlaze na dece se povalují děti, jejich maminka uklízí od oběda. Vzadu na dvorku mastí chlapi karty a bouchají jimi o náhrobek. Ideální odpoledne jedné rodiny na manilském Severním hřbitově…

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

Jak se nejsnadněji dostat z Třebíče do Vladivostoku? Samozřejmě stopem. Volím nejkratší trasu, kterou létají letadla, a doufám, že se tam nějak protluču. Ve Varšavě poznávám lavičku, kde jsem kdysi probděla noc. V Rize posouvám hodinky poprvé o hodinu napřed. Když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu. Kostelíky pomalu mění svůj severský charakter a začínají se objevovat zlaté báně. Jako pěší předběhnu mnohakilometrovou frontu na hranicích a triumfálně překročím linii ruského impéria. Pak dlouho sedím u krajnice a smutně pozoruji, jak se střídají směny pohraniční stráže. Přeci jen jsem si vymodlila kamion do Moskvy, jinak by mě nejspíš odplavil déšť, sebrala tma nebo sežrali komáři. Sympaťák Žeňa, řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzinka. Myslím v duchu na Napoleona a jeho tažení na Moskvu. Za zamračenou Moskvou mám konečně volnou cestu na východ. Naskočím do prvního náklaďáku, který se objeví. Tatar za volantem jede přímo do Kazaně. Jenže se hrozně šineme a já jsem jako na trní. „Upokoj se, děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš,“ zpraží mě řidič. A tak zkouším uklidnit myšlenky a přizpůsobit se ruskému tempu. Na výpadovce z Kazaně mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického trucku. Je to ukecaný a trochu drzý chlap. Sype ze sebe svoje rozumy, kterých nabyl coby chuligán, bandita, trestanec, dítě ulice, voják v čečenské válce a nakonec i otec od rodiny a podnikatel. Připadám si jako malinký ribjonok, který v životě ještě vůbec nic nepochopil. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškortostán. Policejní hlídky nás stavějí každou chvíli. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a podává policajtům okénkem úplatek.

ŽIRAFY NA SIBIŘI

Za Uralem začíná konečně Sibiř. Stopuji nonstop, projíždíme malinké vesničky s perníkovými chaloupkami, tak trochu nakloněnými do strany. Většina domů je podivně nedostavěná, jako by si to nechávali na zítra, které nikdy nebude. Před Novosibirskem mi zastaví Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaulu. Jsou ze mne dost vykulení a pro jistotu mi poradí, jak se loví medvěd beze zbraně. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí ščastlivovo puti. A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Z historického centra nezbylo věru moc. Jen malinká kaplička se zlatou střechou uprostřed betonové křižovatky. Podle velesochy Lenina v doprovodu třech rudoarmějců a dvou budovatelů poznávám, že jsem v samém středu města. Zajížďka do hor zvaných Jergaky poblíž města Abakanu byla dlouhá 1200 kilometrů, ale v Krasnojarsku už jsem zase srovnala kurz směrem na východ. Obyvatelé tohoto velkého města na Jeniseji jsou pyšní zejména na žirafy v místní zoo, které tu chudinky Jenže sibiřské bohatství mizí neznámo kde. Obyčejní lidé pracují za kopějky a živoří ze dne na den. Fabriky už nic nevyrábějí, pole leží dávno ladem. Ale kdo by se divil, že zavřeli závod na černobílé televize, když se celý svět už dávno dívá na barevné. Kdo by se divil, když tu sejí víc zrna, než sklízejí.

LENIN MÍSTO CHRÁMU

Napíšu si na ceduli Bajkal – stále je to dál než z Prahy do Paříže, cesta přitom vede zčásti po polní cestě. Po dnu a noci v žigulíku vystupuji na centrálním rynku v Irkutsku. Jsou tu k mání čínské okurky, čínská rajčata, čínské nádobí, čínské oblečení. Původní obyvatelé nemají podle mne proti přistěhovalcům šanci. Opouštím město a mířím dál na východ. Do Ulan-Ude mě přivezl sám ministr selskovo chazjajstva Burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dače na Bajkale. Burjati jsou buddhisté, a tak jsem ve městě čekala chrámy a svatyně. Místo toho se tu obyvatelé pyšní obrovskou hlavou Lenina, která je prý největší na světě. Svaté místo Ivolginský datsan je třeba hledat kus za městem. Přechovávají tu tělo Chamba lamy Etigely, který v transu opustil svět, duše odešla prý přímo do nirvány a tělo zůstalo na Zemi v pozici lotosového květu. Dalajlama však do Ruska už dávno nejezdí, aby nenarušoval dobré vztahy s Čínou. Když stojím za městem Čita u patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku vzdáleného přes dva tisíce kilometrů, je mi sebe samotné líto. Dál je jen tajga a pustina Nasednu na náklaďák jedoucí dvacetikilometrovou rychlostí a přepadá mě malomyslnost. Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit, přesvědčená, že pojedu raději vlakem. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na této cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou lidé vozí bambitku pro případ, že by chabarovské bandity přeci jen potkali.

RUSKÝ KLONDAJK

Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový „klondajk“. Rusové sice umějí lítat do vesmíru, ale postavit kvalitní cesty, to se ještě nenaučili. Vysedám druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Jejich kočka to drkotání těžko snáší a příšerně mňouká. Taky bych mňoukala, kdybych mohla. Než se rozloučíme, podělí se staříci se mnou o kus uzeniny, kterou sním jen s největším sebezapřením. Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem a stopuji dál.

MOŽNÁ PŘIJDE I MEDVĚD

V Birobidžanu, kam Stalin přestěhoval Židy z celého Ruska, toho k vidění moc není. Kdo mohl, ujel do Izraele nebo kamkoli jinam, nebude tady přeci sázet kartóšku. Zbylo tu pár nápisů v jidiš a jedna synagoga, bohužel zavřená. Lidé se mě ptají, jaký čert mě sem poslal, a já přijímám pozvání do malé tatarské vesničky při cestě do Chabarovsku. Tataři jsou muslimové a nesmějí pustit do domu jinou ženu než svou manželku, tak stavím stan na břehu rozvodněné říčky. Delegace mých hostitelů mi přinese na talířku kus masa s bramborovou kaší. Podruhé přijdou s puškou z druhé světové, se kterou se tady bili proti Japoncům. Vystřelí párkrát do vzduchu, aby na mne nepřišel medvěd. Zápach patron by ho měl odradit. Tím mě uklidnili natolik, že v noci nezamhouřím oko. Projíždím Chabarovskem a Komsomolskem s velkolepými pomníky mládeže. Lidé nevěřícně kroutí hlavami, kde že se tady v takové díře bere turista. Od kohosi dostanu okurku na znamení mezinárodní družby. Abych však nezůstala napůl cesty, prostopuji se až do posledního přístavu, odkud odplouvají lodě na Sachalin, do přístavu Vanina. Prašná cesta vede na samý konec světa, tři sta padesát kilometrů přes hustý les až k moři. V polovině cesty se najednou objeví hospoda, u ní sedí medvěd a vylizuje pomyje. Nikomu tady nevadí. Poslední úsek cesty jsem prožila s námořníkem z Vladivostoku, světoběžníkem Nikolajem. Vysadil mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán. Vladivostok se silně podobá San Franciscu, a až dostaví ohromný červený most na ostrov Ruskij, bude se mu podobat ještě víc. V přístavu kotví plachetnice ruské námořní flotily, po oceánském prospektu se promenádují námořníci a lehké ženy, v krámcích se prodává fajnový tabák ze všech koutů světa. Z moře vykukuje spousta ostrůvků a útesů, jako by příroda váhala, jestli je lepší souš nebo oceán. Na ostrov Puťatin se svezu rezavou loďkou se sympatickým kapitánem za 10 rublů.

NA KONCI SVĚTA

Ve vesnici Slavjanka kousek od severokorejské hranice si ode mne jedna babka s noblesním drdolem vyprosila autogram, když se dozvěděla, že jedu stopem přes celé Rusko. Není třeba si zdejší každodenní život příliš idealizovat, chvílemi to na mne dělá dojem mafiánské žumpy. Poslední den se svezu na pláž, jakou jsem v životě neviděla. Řidič mi slibuje, že to tam vypadá jako ve Švýcarsku. Podotknu, že tam moře nemají, ale musím mu nakonec dát za pravdu. Budou tady stavět prezidentskou vilu, taková je to nádhera. Jenže zítra mi vyprší vízum, a tak pospíchám na hranici s Čínou. Jako suvenýr si vezu březové poleno. Nechce se mi odtud ani trochu. Mám pocit, jako by mě vyháněli z ráje. mrznou devět měsíců v roce, ale také na stolby, zajímavé skalní útvary kousek od centra, ne nepodobné těm v Adršpachu. Jen nejsou z písku, ale ze syenitu. Když se Serjoža v námořnické čepici bez jištění vyšplhá komínem na skálu, předvede přeskok a pak se štěrbinou spustí dolů ve třech kotrmelcích a udělá pukrle, spadne mi brada. Z rozhovorů s lidmi je mi jasné, že se tu nemají zrovna nejlíp. Jak je to možné, ptají se mě, dávno by přeci měli chodit všichni odění ve zlatě.

Jak se nejsnadněji dostat z Třebíče do Vladivostoku? Samozřejmě stopem. Volím nejkratší trasu, kterou létají letadla, a doufám, že se tam nějak protluču. Ve Varšavě poznávám lavičku, kde jsem kdysi probděla noc. V Rize posouvám hodinky poprvé o hodinu napřed. Když se ptám, kudy do Moskvy, kdosi mávne ledabyle rukou směrem k východu.

Kostelíky pomalu mění svůj severský charakter a začínají se objevovat zlaté báně. Jako pěší předběhnu mnohakilometrovou frontu na hranicích a triumfálně překročím linii ruského impéria. Pak dlouho sedím u krajnice a smutně pozoruji, jak se střídají směny pohraniční stráže. Přeci jen jsem si vymodlila kamion do Moskvy, jinak by mě nejspíš odplavil déšť, sebrala tma nebo sežrali komáři. Sympaťák Žeňa, řidič z Kaliningradu, jede pomalu a velkou oklikou. Vysednout z auta se mi však přestane chtít, jakmile pochopím, jak vypadají silnice v Rusku. Jedeme pořád rovně, hustým lesem, sem tam se mihne zoufalá benzinka. Myslím v duchu na Napoleona a jeho tažení na Moskvu. Za zamračenou Moskvou mám konečně volnou cestu na východ. Naskočím do prvního náklaďáku, který se objeví. Tatar za volantem jede přímo do Kazaně. Jenže se hrozně šineme a já jsem jako na trní. „Upokoj se, děvče, měla sis pořídit letadlo, když tolik spěcháš,“ zpraží mě řidič. A tak zkouším uklidnit myšlenky a přizpůsobit se ruskému tempu. Na výpadovce z Kazaně mě naloží mladý Čuvaš do svého amerického trucku. Je to ukecaný a trochu drzý chlap. Sype ze sebe svoje rozumy, kterých nabyl coby chuligán, bandita, trestanec, dítě ulice, voják v čečenské válce a nakonec i otec od rodiny a podnikatel. Připadám si jako malinký ribjonok, který v životě ještě vůbec nic nepochopil. Před Ufou přesedám na jinou káru a v noci přefrčím Baškortostán. Policejní hlídky nás stavějí každou chvíli. Řidič je zvyklý, jen přibrzdí a podává policajtům okénkem úplatek.

ŽIRAFY NA SIBIŘI

Za Uralem začíná konečně Sibiř. Stopuji nonstop, projíždíme malinké vesničky s perníkovými chaloupkami, tak trochu nakloněnými do strany. Většina domů je podivně nedostavěná, jako by si to nechávali na zítra, které nikdy nebude. Před Novosibirskem mi zastaví Saša a Andrej, řidiči kamionu z Barnaulu. Jsou ze mne dost vykulení a pro jistotu mi poradí, jak se loví medvěd beze zbraně. Ještě než mě vyklopí, zazpívají mi častušku, vzpomenou ďaďku Stalina a popřejí ščastlivovo puti. A já zase v tu mrtvou noční hodinu přešlapuji u cesty a číhám na někoho, kdo by mě popovezl kousek dál. Ze zoufalství pak kývnu na odvoz do centra Novosibirsku a ještě za šera přejedu most přes řeku Ob. Z historického centra nezbylo věru moc. Jen malinká kaplička se zlatou střechou uprostřed betonové křižovatky. Podle velesochy Lenina v doprovodu třech rudoarmějců a dvou budovatelů poznávám, že jsem v samém středu města. Zajížďka do hor zvaných Jergaky poblíž města Abakanu byla dlouhá 1200 kilometrů, ale v Krasnojarsku už jsem zase srovnala kurz směrem na východ. Obyvatelé tohoto velkého města na Jeniseji jsou pyšní zejména na žirafy v místní zoo, které tu chudinky Jenže sibiřské bohatství mizí neznámo kde. Obyčejní lidé pracují za kopějky a živoří ze dne na den. Fabriky už nic nevyrábějí, pole leží dávno ladem. Ale kdo by se divil, že zavřeli závod na černobílé televize, když se celý svět už dávno dívá na barevné. Kdo by se divil, když tu sejí víc zrna, než sklízejí.

LENIN MÍSTO CHRÁMU

Napíšu si na ceduli Bajkal – stále je to dál než z Prahy do Paříže, cesta přitom vede zčásti po polní cestě. Po dnu a noci v žigulíku vystupuji na centrálním rynku v Irkutsku. Jsou tu k mání čínské okurky, čínská rajčata, čínské nádobí, čínské oblečení. Původní obyvatelé nemají podle mne proti přistěhovalcům šanci. Opouštím město a mířím dál na východ. Do Ulan-Ude mě přivezl sám ministr selskovo chazjajstva Burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dače na Bajkale. Burjati jsou buddhisté, a tak jsem ve městě čekala chrámy a svatyně. Místo toho se tu obyvatelé pyšní obrovskou hlavou Lenina, která je prý největší na světě. Svaté místo Ivolginský datsan je třeba hledat kus za městem. Přechovávají tu tělo Chamba lamy Etigely, který v transu opustil svět, duše odešla prý přímo do nirvány a tělo zůstalo na Zemi v pozici lotosového květu. Dalajlama však do Ruska už dávno nejezdí, aby nenarušoval dobré vztahy s Čínou. Když stojím za městem Čita u patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku vzdáleného přes dva tisíce kilometrů, je mi sebe samotné líto. Dál je jen tajga a pustina Nasednu na náklaďák jedoucí dvacetikilometrovou rychlostí a přepadá mě malomyslnost. Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit, přesvědčená, že pojedu raději vlakem. Vše ale nakonec dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na této cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou lidé vozí bambitku pro případ, že by chabarovské bandity přeci jen potkali.

RUSKÝ KLONDAJK

Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový „klondajk“. Rusové sice umějí lítat do vesmíru, ale postavit kvalitní cesty, to se ještě nenaučili. Vysedám druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Jejich kočka to drkotání těžko snáší a příšerně mňouká. Taky bych mňoukala, kdybych mohla. Než se rozloučíme, podělí se staříci se mnou o kus uzeniny, kterou sním jen s největším sebezapřením. Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem a stopuji dál.

MOŽNÁ PŘIJDE I MEDVĚD

V Birobidžanu, kam Stalin přestěhoval Židy z celého Ruska, toho k vidění moc není. Kdo mohl, ujel do Izraele nebo kamkoli jinam, nebude tady přeci sázet kartóšku. Zbylo tu pár nápisů v jidiš a jedna synagoga, bohužel zavřená. Lidé se mě ptají, jaký čert mě sem poslal, a já přijímám pozvání do malé tatarské vesničky při cestě do Chabarovsku. Tataři jsou muslimové a nesmějí pustit do domu jinou ženu než svou manželku, tak stavím stan na břehu rozvodněné říčky. Delegace mých hostitelů mi přinese na talířku kus masa s bramborovou kaší. Podruhé přijdou s puškou z druhé světové, se kterou se tady bili proti Japoncům. Vystřelí párkrát do vzduchu, aby na mne nepřišel medvěd. Zápach patron by ho měl odradit. Tím mě uklidnili natolik, že v noci nezamhouřím oko. Projíždím Chabarovskem a Komsomolskem s velkolepými pomníky mládeže. Lidé nevěřícně kroutí hlavami, kde že se tady v takové díře bere turista. Od kohosi dostanu okurku na znamení mezinárodní družby. Abych však nezůstala napůl cesty, prostopuji se až do posledního přístavu, odkud odplouvají lodě na Sachalin, do přístavu Vanina. Prašná cesta vede na samý konec světa, tři sta padesát kilometrů přes hustý les až k moři. V polovině cesty se najednou objeví hospoda, u ní sedí medvěd a vylizuje pomyje. Nikomu tady nevadí. Poslední úsek cesty jsem prožila s námořníkem z Vladivostoku, světoběžníkem Nikolajem. Vysadil mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán. Vladivostok se silně podobá San Franciscu, a až dostaví ohromný červený most na ostrov Ruskij, bude se mu podobat ještě víc. V přístavu kotví plachetnice ruské námořní flotily, po oceánském prospektu se promenádují námořníci a lehké ženy, v krámcích se prodává fajnový tabák ze všech koutů světa. Z moře vykukuje spousta ostrůvků a útesů, jako by příroda váhala, jestli je lepší souš nebo oceán. Na ostrov Puťatin se svezu rezavou loďkou se sympatickým kapitánem za 10 rublů.

NA KONCI SVĚTA

Ve vesnici Slavjanka kousek od severokorejské hranice si ode mne jedna babka s noblesním drdolem vyprosila autogram, když se dozvěděla, že jedu stopem přes celé Rusko. Není třeba si zdejší každodenní život příliš idealizovat, chvílemi to na mne dělá dojem mafiánské žumpy. Poslední den se svezu na pláž, jakou jsem v životě neviděla. Řidič mi slibuje, že to tam vypadá jako ve Švýcarsku. Podotknu, že tam moře nemají, ale musím mu nakonec dát za pravdu. Budou tady stavět prezidentskou vilu, taková je to nádhera. Jenže zítra mi vyprší vízum, a tak pospíchám na hranici s Čínou. Jako suvenýr si vezu březové poleno. Nechce se mi odtud ani trochu. Mám pocit, jako by mě vyháněli z ráje. mrznou devět měsíců v roce, ale také na stolby, zajímavé skalní útvary kousek od centra, ne nepodobné těm v Adršpachu. Jen nejsou z písku, ale ze syenitu. Když se Serjoža v námořnické čepici bez jištění vyšplhá komínem na skálu, předvede přeskok a pak se štěrbinou spustí dolů ve třech kotrmelcích a udělá pukrle, spadne mi brada. Z rozhovorů s lidmi je mi jasné, že se tu nemají zrovna nejlíp. Jak je to možné, ptají se mě, dávno by přeci měli chodit všichni odění ve zlatě.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: archiv MIROSLAVA ŠKULINY

V roce 1927 se uskutečnil první let přes Atlantik, T. G. Masaryk se potřetí stal prezidentem Československa a mladý Stanislav Škulina poprvé vyrazil poznávat velký svět…

V devatenácti procestoval Stanislav Škulina pěšky i na kole Bavorsko, Švýcarsko, Francii, Andorru a Španělsko. S kamarádem Oldřichem Kučerou se chtěli vydat i do Egypta, ale tamní celníci je považovali za občany tehdejšího Sovětského svazu a odmítli je vpustit do země. Z Port Saidu se tedy plavili přes Kypr do Bejrútu a přes Sýrii se vydali do Tel Avivu, aby si prohlédli biblická místa Jeruzalém, Hebron a Zajordánsko. Uvážíme- li, že v té době tam vrcholily střety mezi Židy a Araby, šlo o velmi odvážnou výpravu. Na africký kontinent se oba cestovatelé vracejí o rok později.V Egyptě se zaměřili na sběr národopisných projevů. V Habeši (Etiopie) se jim dostalo zvláštní výsady – cizince z daleké neznámé země přijala hlava státu, císař Haile Selassie. V keňském Nairobi se pak cesty obou přátel na nějaký čas rozdělují, protože Oldřich touží proniknout k pramenům Nilu, zatímco Stanislav chce navštívit Zanzibar. Později se opět setkávají a podnikají výpravu k Viktoriiným vodopádům, do Angoly a tehdejší Jihoafrické unie (Jihoafrická republika). A stále pilně fotografují, snímky posílají do časopisů a v Belgickém Kongu (Demokratická republika Kongo) se dokonce nechávají najmout jednou z důlních společností jako fotodokumentaristé.

PO SVATBĚ ZA KROKODÝLY

V roce 1933 se Stanislav žení s Marií Léblovou. Své pozdravy z cest pak budou navždy podepisovat: „Máňa a Stáňa.“ V souzvuku byl však i jejich náhled na život. Marie určitě musela mít dobrodružného ducha, jinak by ani velká láska neunesla tak nejistou existenci. V tehdejší době končily svatební cesty středostavovských novomanželů tradičně v Benátkách, v Nice nebo v Dubrovníku. Jak se asi tvářili příbuzní nevěsty, když oznámila, že pojedou na delší čas do Afriky? Na svatební cestu se novomanželé vydali krátce po svatbě a byly to líbánky vskutku netradiční – například lovili krokodýly, jejichž kůže pak prodávali. Na této cestě onemocněla Marie malárií. Část cesty absolvovali s francouzským vozem Mathis, se kterým projeli Gabun, Kongo, Angolu, Kamerun, Nigérii a Libérii. O tři roky později si cestu zopakovali, tentokrát už byl ale Stanislav držitelem vůdčího listu, tedy řidičského průkazu. A z této cesty také pochází jeho jediná publikace, nazvaná Dvakrát napříč Afrikou. Stejně jako je cestovatelská dvojice Hanzelka a Zikmund spojena s tatrovkou, je pro Stanislava Škulinu charakteristická Škoda Rapid. V letech 1936–1938 s ní dokázal projet dvakrát napříč Afrikou a dostat se i na Madagaskar. Škodovka, které manželé Škulinovi dělali na svých cestách reklamu, najela dvaapadesát tisíc kilometrů. V dnešní Jihoafrické republice vzbudili se svým vozem takovou senzaci, že tamní prodej škodovek prý stoupl o dvě stě procent. V Československu si museli na kladné přijetí svých zážitků několik let počkat, lidé se tehdy zabývali mnichovskou dohodou a starosti jim dělala blížící se válka. Později už ale Škulina pořádal skupinové přednášky, které navazovaly na ty prvorepublikové z let 1932–1933 a pojednávaly o krásách a pozoruhodnostech Afriky. Získaly takovou proslulost, že pořadatelé prý předem žádali i o zajištění větších prostor pro publikum. Na několik z přednášek zavítali v roce 1942 i Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka – tehdy neznámí mladíci, kteří snili o cestě kolem světa.

PO VÁLCE VYJEDEME…

Rapid přežil válku schovaný v kůlně, kde čekal, až to lidské běsnění skončí. Když pro válečné účely Němci zabavovali provozuschopná vozidla, toto je příliš nenadchlo, bylo špinavé od slepičinců a pokryté peřím. Auto vypadalo uboze, a tak zůstalo tedy v majetku rodiny. Svůj majetek si Stanislav dokázal ohlídat. Až groteskně zní totiž další příběh z období okupace. Německá hlídka odešla i podruhé s nepořízenou, když chtěla zabavit lyže, uložené na balkoně. Stanislav Němce varoval, že prkýnka hlídá zuřivá a nebezpečná opice, která ze stesku po Africe napadá lidi. Hlídka se primáta zalekla. Nebyl zřejmě důvod nevěřit tomu podivínovi, který trávil většinu života fotografováním nějakých Křováků a Hotentotů. „Po válce…“, tolik lidí tenkrát vyřklo tyto slova. Skrývala všechny naděje a touhy. U Škulinových tenkrát měly podobu dalších cest, nových dobrodružství. „Až bude po válce, znovu pojedeme,“ říkali si, a s nimi i manželé Lukešovi. Josef Lukeš, motocyklový závodník a vlastenec, uposlechl výzvy rozhlasu a vydal se za něj bojovat při Pražském povstání. Zemřel na barikádách u vršovických kasáren 5. května 1945. V roce 1946 v den prvního výročí tragické smrti Josefa Lukeše se u Autoklubu Československé republiky loučí natěšení cestovatelé. Přípravy na cestu nebyly jednoduché. Stanislav Škulina chtěl vyzkoušet nový typ auta – Škodu 1946. Správní rada Škodovky mu ovšem v omluvném dopise vysvětlila, že z důvodů nejpřísnějších úspor, které v poválečné době zavedla, nemůže jejich prosbě vyhovět. Trojice ve složení Stanislav Škulina, Marie Škulinová a vdova Helena Lukešová (nyní Šťastná) přesto zahajují další africkou cestu se svým rapidem. Měla trvat dva roky. Po únorových událostech v Československu se však všichni tři odmítli vrátit. Proč? Politické změny v tom zřejmě roli nehrály, naši cestovatelé ani nemohli tušit, co se bude odehrávat. I když, kdo ví? Prozatím je roztrpčilo, že jim československý konzulát v Londýně odmítl prodloužit pasy a místo nich jim nabídl průvodní list pro cestu do vlasti. Stanislav měl však velkorysý plán. Na zpáteční cestu (a aby bylo něco do začátku) si začal vydělával od června roku 1947 provozem fotografického a reklamního ateliéru Pegas. Rozhodovali se možná s nelehkým srdcem, faktem však je, že zůstali v Nairobi. A právě zde se opět setkávají s cestovatelskou dvojicí Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou a v lednu roku 1948 podnikají společnou výpravu na Kilimandžáro.

KRVAVÉ ROKY V KENI

Britská korunní kolonie Keňa byla tenkrát domovem i tisíců Evropanů, kteří tu podnikali v pěstování čaje a kávy. Domorodci pro ně byli pouze lacinou pracovní silou. V roce 1952 se zde však ustanovila kikujská antikoloniální organizace pod názvem Mau-Mau, kterou vedl Yomo Kenyatta. Dodnes historikové debatují o krvavém povstání, které vypuklo roku 1952 a trvalo do roku 1959. Některé prameny uvádějí, že při něm zaplatilo životem 12 tisíc Keňanů, další až 50 tisíc. Traduje se, že domorodí obyvatelé byli vyzýváni, aby likvidovali všechny bílé cizince. Obětí z jejich vlastních řad však bylo mnohonásobně více. Stanislav Škulina se stal předsedou Spolku Čechoslováků v Nairobi. Tehdejší zřízení v Československu halasně podporovalo hnutí za nezávislost, jemuž se tehdy u nás říkalo národně osvobozenecký boj proti kolonialismu. Těžko říci, na které straně Stanislav tenkrát stál. Zcela jistě měl jako běloch obavy o svůj život, ale díváme-li se na fotografie ze života Keňanů, můžeme s určitostí usuzovat, že ho k nim vázalo pouto přátelství a sympatií. Roku 1964, kdy byla Keňa prohlášena nezávislou republikou a Yomo Kenyatta se stal prezidentem, se Stanislav Škulina bohužel nedožil. Zemřel v roce 1961 na zápal plic a diabetické koma. Je pochován v Nairobi.

POZŮSTALOST VYPRÁVÍ

Miroslava Škulinu se svým prastrýcem Stanislavem dělí celé dvě generace. Jako malému chlapci mu otec vyprávěl pohádky o strýci, který zažil neuvěřitelná dobrodružství. Miroslava prý nejprve zajímaly pouze cizokrajné známky na dopisech z Afriky. Potom začal pátrat v rodinných albech. Nic jednoduchého, neboť fotografie byly nalepeny nahodile a nepopsané, takže nastal složitý úkol – srovnat je chronologicky a určit z jaké země mohou být. Skládat střípek po střípku celou mozaiku prastrýcova života se zdálo být nemožné. Pomohla Marie Škulinová. Ta odkázala část pozůstalosti po manželovi Heleně Šťastné, jejich tehdejší spolucestovatelce, a druhou část obdržely Stanislavovy neteře. Rodina i Helena Šťastná měly pochopení pro badatelskou činnost prasynovce Miroslava. Ten oslovil nejen Náprstkovo muzeum, kde jsou v depozitáři předměty z afrických cest, ale kontaktoval i archiv mladoboleslavské automobilky, aby se o cestách svého prastrýce dozvěděl co nejvíce. Z iniciativy Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně byly o Stanislavu Škulinovi a o jeho pobytu v Africe v letech 1946 až 1952 uspořádány dvě výstavy. Základem první výstavy Černý kontinent (2002) se stal soubor fotografií z poslední Škulinovy výpravy, několik stovek pohlednic ateliéru Pegas, výstřižky a články Stanislava, korespondence a kresby. To vše věnovala muzeu Helena Šťastná, která pak expozici také navštívila. Tyto předměty se staly součástí sbírky fondů českých cestovatelů, uložených v Archivu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda v Muzeu Jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Druhá výstava se konala v roce 2008 a připomenula 100. výročí narození Stanislava Škuliny.

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Pokud si myslíte, že entomologické muzeum jsou jen sály plné vitrín s přišpendlenými brouky, pak vám francouzské Micropolis vyrazí dech.

Umíte-li francouzsky, budete překvapeni, co všechno jste o hmyzu nevěděli a co se tady dozvíte. Neumíteli, budete se dívat, bavit se a obdivovat, co všechno francouzští entomologové a architekti dokázali vytvořit na ploše 2400 m2. Při pohledu na mapu Francie člověka nejprve napadne, proč toto avantgardní muzeum leží v zapadlé vesnici Saint-Léons ve vnitrozemí departementu Midi-Pyrénnées. Je to ale jednoduché – v Saint-Léons se narodil Jean-Henri Fabre, francouzský entomolog, natolik významný, že mu k jeho devadesátinám přijel pogratulovat tehdejší prezident Poincaré. Micropolis navazuje svou koncepcí nejen na jeho odkaz, vychází i z myšlenek, jež stály u vzniku slavného přírodního snímku Microcosmos. Micropolis dostalo od autorů expozice název La Cité des Insectes, Město hmyzu. Jde o interaktivní multimediální show, snažící se člověku přiblížit svět hmyzu poněkud nezvyklou formou. V Micropoli totiž získáme hmyzí rozměry, díky nimž můžeme lépe pochopit různorodý svět, po kterém denně šlapeme.

JAKO V MRAVENIŠTI

Už na samotném parkovišti před muzeem je něco zvláštního. Žádná velká parkovací plocha, jak by se u podobného objektu čekalo. Parkoviště je rozčleněné na malé plochy, jakoby se jeho tvar inspiroval cestičkami pobíhajícího hmyzu. Hmyzí cestičky nás provázejí i muzeem, na jeho podlaze sledujeme velké mravence. Celá originální stavba má připomínat pohybující se housenku a střecha imituje tvar hmyzích očí. Betonové stěny muzea skrývají tisíce různých pohledů do světa hmyzu. Jsou zde klasická vivária a terária, jsou zde i dvě velká mraveniště s co nejpřirozenějšími podmínkami. Včely ze zdejšího zaskleného úlu mohou létat speciálním tunelem ven z budovy, a návštěvníci je tak mohou pozorovat při tvoření a plnění plástů medu. Promítají se zde nezveřejněné filmy i nepoužité záběry z filmu Microcosmos. Uvidíte nafilmované sarančí nálety i kreslené grotesky o marném boji člověka a komára. Za skleněnou stěnou poletují velcí tropičtí motýli. Ve vstupní hale se architekti pokusili navodit atmosféru vědeckého plavidla 19. století, v němž si můžete prohlédnout staré i nové entomologické přístroje a posoudit rozdíl mezi nimi. Je zde i připojení na internet pro komunikaci s entomology po celém světě a elektronická návštěvní kniha, kde můžete zapsat své dojmy. V další malé místnosti, odkud se vychází do venkovní expozice, je vedle sochy J. H. Fabreho uveden nepříliš povzbudivý odhad: „Při dosavadním vývoji světa se očekává, že do konce 21. století zmizí z naší planety na 25–50 % živočišných a rostlinných druhů!“

V SEVŘENÍ ADÉLY

Každý sál má své zaměření. Ve „dvojce“ vám hlas samotného Fabreho vysvětlí, co je to hmyz a jaká je jeho základní klasifikace. Sál tři se jmenuje Neuvěřitelné, ale pravdivé, říká se mu ale také Sál hmyzích rekordů. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak je možné, že mravenec spadne z výšky, odpovídající několika stům metrům lidského měřítka, aniž se zraní? V sále masožravých rostlin je jedna v lidském měřítku. Nechejte se na chvilku sevřít mechanizovanou obří masožravkou a vyzkoušejte si pocit malého lapeného broučka! Překvapení však nekončí ani na venkovním okruhu. Nejprve vejdete do mraveniště – přiznám se, že jsem s sebou poněkud trhla, když se mravenec nad přístupovým schodištěm dal do pohybu a na uvítanou mi podal květinu. S každou další zastávkou se rozezněla uklidňující hudba, která splynula s přírodou a tiše se nesla přes údolí směrem k rodnému domu slavného přírodovědce.

UŽ NIKDY NEZAŠLÁPNU

Písčitá pěšinka, vinoucí se po stráni, mě přivedla i do umělecké dílny, kde se rozběhl stav, obsluhovaný housenkami. Atraktivní vzory jejich látek měly svůj předobraz v hmyzím světě. Zlatavý včelín- lékárna se stal díky zrcadlům nekonečným bludištěm. Na stráni se usadili pořádně velcí motýli a kudlanky. Těch skutečných je v okolní přírodě hodně, stejně jako pavouků. Řekla bych, že jihozápadní Francie je jejich rájem. Je složité objektivně popsat, co se umělcům inspirovaným světem hmyzu podařilo vytvořit na stráni nad muzeem. Fontána s jakýmsi černým chlupatým stvořením. Desítky barevných dvoumetrových otáčivých objektů, inspirovaných kokony a hmyzími mimikry. Opravdu mohutný dojem korunuje poslední zastávka, nazvaná Sál úmluvy či Místo mírové smlouvy. Pod dohledem metrového skaraba, namáhavě valícího svou kouli- zeměkouli, se podepíšu otiskem prstu pod následující přísahu, napsanou v osmi světových jazycích: „Přísahám, že po návštěvě tohoto muzea už nikdy neublížím žádnému živému tvoru“. A pak jsem si vzpomněla na besedu s Jeho Svatostí dalajlamou: „Abych se přiznal, když mě ten komár po několikáté bodne, i já ho plácnu.“

TEXT A FOTO: PETR HRUŠKA

Nejdůležitějším dnem ve vietnamském kalendáři je Tet Nguyen Dan čili Svátek prvního dne. Oznamuje příchod lunárního nového roku, ale má daleko hlubší rozměr než naše silvestrovské burácení. Je to doba, kdy se uctívají duchové předků, vše zlé se smaže a dluhy se zaplatí. Svátek se zpravidla slaví mezi 19. lednem a 20. únorem západního kalendáře.

Přesné datum se každý rok mění kvůli rozdílům mezi lunárním a solárním kalendářem. Pro cizince a zvláště cestovatele s omezenou dobou je to často pohroma. Protože jde o největší a pro mnoho lidí často jediný svátek v roce, většina Vietnamců si vezme tolik volna, kolik je jen možno. Oficiálně se jako státní svátek uznávají pouze tři dny po novém roce. V praxi však svátky trvají mnohem déle. Na pět až deset dní většinou zavřou všechny státní instituce, od škol přes úřady a banky až po muzea. Zavřeny zůstávají i zahraniční ambasády, mezinárodní obchodní řetězce, i ty nejmenší obchůdky. Nejhorší noční můrou je pak doprava. Vietnamské rodiny jsou vždy početné a jejich příslušníci často roztroušeni po celé zemi. Studenti se ze škol do vzdálených domovů většinou dostanou jen jednou za rok, právě na Tet. Stejně na tom jsou miliony vesnických migrantů, pracujících ve velkých městech jako Hanoj a Ho Či Minovo Město (dříve Saigon). Týden před Tetem a týden po něm vládne ve veškeré dopravě nepředstavitelný chaos. Letenky jsou vyprodány na měsíce dopředu, předražené vlaky a autobusy jezdí přecpány přes svou běžnou kapacitu, a už tak vysoký počet nehod na silnicích závratně roste. Většina hotelů je ještě tři týdny po novém roce beznadějně plná domácích turistů. Vietnamci žijící v zahraničí jezdí, pokud si to mohou dovolit, navštívit své blízké zpravidla právě na Tet.

BOHOVÉ Z PLAMENŮ

Tradice svátku Tet vychází z prastaré legendy o bozích Tao Quan. Vypráví o dřevorubci a jeho ženě, na které přišly kruté časy. Muž svou domácnost už nedokázal uživit a začal si vztek vylévat na manželce. Ta však jeho násilné chování nemohla vydržet a opustila ho. Po čase se provdala za místního lovce a zapomněla na hrůzy předchozího manželství. Jednoho dne, týden před novým rokem, přišel k jejich domu žebrák. Žena v něm ke své hrůze poznala bývalého manžela a nabídla mu jídlo. Když pak uslyšela přicházet pána domu, rychle ukryla žebráka v kupce sena. Hladový lovec seno zapálil, aby na něm upekl čerstvě zabitou zvěřinu, aniž by tušil, že se v něm někdo ukrývá. Žebrák se bál, že pokud ženu prozradí, lovec ji určitě zabije, a tak zůstal tiše sedět ve smrtícím žáru. Žena byla tak dojata, že za ním bez váhání skočila. Zmatený lovec si myslel, že ji k takové smrti dohnal on sám, a protože si už nedokázal život bez ní představit, vrhl se také do plamenů. Když se o tragické smrti těch třech dozvěděl vládnoucí Nefritový císař, byl tak dojat, že z nich udělal bohy, takzvané Tao Quan. Od té doby přebývají v kuchyňských krbech a ohništích a starají se o blaho vietnamského lidu.

STROMKY ZA CELOROČNÍ ÚSPORY

Obřady začínají sedm dní před novým rokem. Tehdy Tao Quan vzlétají do nebes a vyprávějí Nefritovému císaři o událostech celého roku. Jako dopravní prostředek jim slouží ryby, a proto v tento den Vietnamci tradičně vypouštějí do řek a jezer živé kapry. Rodinné oltáře se před odchodem bohů plní obětním jídlem, čerstvou vodou, květinami a dalšími živými kapry. Všichni doufají, že se jim za to dostane příznivějšího hodnocení u císaře, který jim pak zařídí více štěstí v nadcházejícím roce. Podobně jako o Vánocích v křesťanských zemích se ve Vietnamu zdobí novoroční strom cay neu, který má ochraňovat před zlými duchy. Nejoblíbenějšími novoročními stromy jsou až třímetrové citrusy kumkvaty se žlutými květy. Domy lidé na severu Vietnamu zdobí růžovými broskvovými květy, ve středním a jižním Vietnamu se pak hodně prodávají květy žlutě meruňkové. Oblíbené jsou také mandarinkové keře – mandarinky jsou symbolem štěstí a lidé se je snaží udržet čerstvé co nejdéle. Týden před novým rokem jsou hlavní městské trhy, jako například Nguyen Hue v Saigonu, přecpané barevnými stromy a květinami a celé ulice, které se na několik dní uzavřou, se zaplní prodavači s novoročními dekoracemi. Pro většinu rodin jde také o vůbec nejdražší část roku. Jen kumkvatové stromky stojí kolem padesáti dolarů, což často představuje celoroční úspory chudé rodiny. Děti navíc dostávají červené obálky plné li ši – peněz pro štěstí. Vietnamci toto vše vidí jako nezbytné výdaje na to, aby získali svou přízeň u bohů pro celý nadcházející rok. Domy, kanceláře a obchody se ověsí barevnými prapory a transparenty s přáním Čuk Mung Nam Moi! – Šťastný nový rok!

TANCE JEDNOROŽCŮ

Jako ve většině jiných zemí nechybí půlnoční ohňostroj. Nejbarvitějšími událostmi jsou však novoroční procesí a tance jednorožců. Jde zpravidla o skupinu dobře secvičených mladíků, tancujících a skákajících v dlouhém kostýmu s obří hlavou smějícího se jednorožce. Vše se děje za doprovodu ohlušujících bubnů a činelů. Průvody tradičně začínají první ráno po Tetu a navštěvují domácnosti a obchody ve své čtvrti. Za svá představení dostávají peněžité dary a často i něco k snědku. Vietnamci jsou při těchto příležitostech velmi štědří; jednorožec je totiž považován za symbol bohatství, míru a štěstí. Pro svou odměnu se však jednorožci často hodně zapotí. Lidé, zvláště majitelé obchodů, rádi zavěšují dary vysoko nad zemí, většinou na tyči připevněné z prvních pater okolních budov. Mladíci pak musejí ze svých těl vytvořit pyramidu, aby na ně jeden z nich dosáhl. V Hanoji jsou o Tetu populární co nguoi – lidské šachy. Hraje se podle čínských pravidel, o něco odlišných od naší západní verze, cíl je však stejný – zajmout velitele druhé strany, v tomto případě generála. Všechny „figurky“ v této hře pocházejí z vesnice Lien Xa ze severovietnamské provincie Ha Tay. Vybírají se jedinci mladí, atraktivní, svobodní a ti, kteří neměli ve svých rodinách během posledního roku žádné úmrtí, neboť to by prý přineslo smůlu. Finále celého turnaje se hraje v chrámu zasvěceném bohu De Tich, pravé ruce Nefritového krále a nebeského boha šachu.

UKLIDIT A SPLATIT DLUHY

Kromě nakupování nových šatů a návštěv kadeřníků jsou nejvýznamnějšími rituály prvního týdne cesty na hřbitov, kdy lidé k oslavám zvou duchy svých zesnulých příbuzných. Velká pozornost se také věnuje splácení všech dluhů a velkému úklidu. Uklízí se vše, včetně hrobů. To aby lidé vcházeli do nového roku s čistým začátkem. Uctívání předků je jedním z hlavních pilířů vietnamské společnosti. Vietnamci věří, že přítomnost předků v rodinném domě a jejich požehnání ovlivňují jejich vlastní zdraví a budoucnost. Duchové předků se těší z úspěchů a dobrých skutků svých potomků a díky nim na ně pak častěji dohlížejí. Naopak nečestné jednání a zločiny jsou neprominutelnou ostudou a celá rodina tak před předky ztratí tvář. Vietnamci se za své předky modlí každý den a samozřejmostí jsou velké hostiny při důležitých svátcích. Kuře symbolizuje hojnost a prosperitu a při Tetu má proto hlavní místo na obřadním oltáři, obklopeném květinami, svíčkami, vonnými tyčinkami a pěti druhy ovoce. Prvním jídlem nového roku je ruoc ong ba, vítání předků. Kromě kuřat se k této příležitosti připravují další slavnostní pokrmy, jako karamelizované garnáty s česnekem, dušené vepřové s vejci nebo banh čui – hranatý rýžový koláč plněný fazolemi a vepřovým. Jako dezert se pak zpravidla podává če koai mon – rýžový puding se strouhaným kořenem taro a čerstvé ovoce, většinou meloun a mandarinky. Třetí den Tetu se koná další extravagantní hostina, a to na rozloučení s duchy, kteří v tento den odcházejí. Po jídle se rodina shromáždí před domem a rodiče pálí barevně zdobené papírové repliky domů, šatů, peněz i aut. Do nebe tak posílají symboly pozemských nezbytností, které by mohly duše milovaných předků třeba ještě někdy potřebovat.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SHUTTERSTOCK

Je s podivem, že tento klenot Atlantiku, vzdálený od afrických břehů necelých šest set a od Lisabonu asi tisíc kilometrů, zůstával Evropanům lhostejný celý středověk. Madeiru přitom znali už někteří antičtí autoři, kteří o ní psali jako o Purpurovém ostrovu. Očím středověkých mořeplavců pak ale zůstávaly Madeira i menší Porto Santo skryty až do počátku 15. století. Tedy s jednou výjimkou – dvojice milenců Robert Machim a Anna d’Arfet vyplula v roce 1346 z Anglie do Francie, ovšem silná bouře jejich loď zahnala do širého oceánu. Po třiceti dnech bloudění se na obzoru objevil ostrov, kde se posádka vylodila. Anna d’Arfet však vyčerpáním zemřela, její milý podlehl o několik dní později. O rozšíření dojemného příběhu se pak postarali zbylí členové posádky. Verzí této historky je hned několik, hmatatelnou připomínkou romantického příběhu je pak město Machico na severovýchodním pobřeží, které pozdější osadníci pojmenovali právě po Robertu Machimovi.

PORTUGALCI JELI KOLEM …

Dnes Madeira dýchá, mluví i cítí portugalsky. Vděčí za to Jindřichu Mořeplavci, jehož lodě ji v roce 1418 náhodou znovuobjevily při námořních cestách do Indie. Madeira sice dlouho sloužila jen jako producent potravin pro hladové Portugalsko, ale vyhnula se jí industrializace i obě světové války, takže do časů globalizované turistiky vstoupila nádherně čistá a svěží. A lidé to dokážou ocenit. Pouze dva ostrovy madeirského souostroví jsou obydlené. Větší pozornost na sebe ale strhává Madeira, několikanásobně větší než Porto Santo, které proslulo svými golfovými turnaji a hlavně tím, že se zde ženil a chvilku také žil Kryštof Kolumbus (dnes tu má muzeum). Už samotný přílet na Madeiru je zážitkem, protože nikterak dlouhá přistávací dráha letiště v hlavním městě Funchalu leží na břehu moře a jednou svou částí dokonce vystupuje daleko nad vodu,podpíraná sto osmdesáti mohutnými pylony. Jak ale brzy poznáte, tak v podobně dramatickém a dobrodružném duchu k vám bude promlouvat i celá Madeira.

ZA VÝHLEDY PTÁKŮ

Prakticky celý povrch ostrova, až na pobřežní pás, je hornatý. To sice znesnadňovalo jeho osídlování, na druhou stranu se však příroda zachovala v téměř neposkvrněné podobě a stala se největším lákadlem Madeiry. Dva nejvyšší vrcholy ostrova přesahují 1800 metrů nad mořem a spolu s okolními horami se často zahalují do mraků. Na západě Madeiry se rozprostírá náhorní plošina Paúl da Serra, odkud shlížíte na okolní hluboká údolí téměř z ptačí perspektivy. Přímo uprostřed ostrova se pak v obležení hor schovává fantastické Curral das Freiras, Údolí jeptišek. Ty sem v 16. století prchli z Funchalu, který úpěl pod nájezdy pirátů. Nejkrásnější pohled na Curral da Freiras i stejnojmenné městečko se vám naskytne z terasy Eira de Serrado, vypínající se téměř kilometr nad údolím. Rozeklaná krajina a stálé jarní klima způsobené Golfským proudem je příčinou toho, že na Madeiře potkáte mnohem více lidí s trekkingovými hůlkami než zhýčkaných turistů, bažících po opálení. Těžko říci, co je na Madeiře nejcennější. Zda místní jedinečná květena s proslulými orchidejemi, které nabízejí ženy v tradičním šatu na pestrobarevných tržnicích. Nebo zda k nebi se vypínající hory, na jejichž svazích se s narůstající nadmořskou výškou střídají různé typy vegetací, od tropických banánovníků přes vinnou révu, vavříny a eukalypty až po vřesoviště a vysokohorskou flóru. Nebo si snad místní obyvatelé cení své kultury? Skvělého vína, typické venkovské architektury nebo prostě jen dřiny, kterou oni i jejich předci zakusili při výstavbě nekonečných levád – unikátního zavlažovacího systému? Nelze vyzdvihnout jedno jediné nad ostatní. Madeira oplývá pestrostí, a přesto je celistvá.

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Po vzoru vznešených královen se i Evropa zdobí náhrdelníkem tvořeným krásnými tropickými ostrovy. Jedním z těchto drahokamů je i Guadeloupe, který svým tvarem připomíná motýla s rozevřenými křídly. Při příletu na Guadeloupe vás čeká přistání na pravém křídle „motýla“. Právě tam se totiž nachází mezinárodní letiště. Ačkoli je tento ostrov asi o třetinu menší než druhý z hlavních ostrovů, Basse-Terre, dostal do vínku jméno Velká země (Grande-Terre).

 Alespoň na něm však leží nejdůležitější přístav a zároveň bezkonkurenčně největší město ostrovů Pointe-à- -Pitre. Navzdory očekávání ale není městem hlavním. Většina státních úřadů sídlí v třikrát menším městě Basse- -Terre na stejnojmenném ostrově, a kde jsou úřady, tam je také správní středisko. Takových paradoxů ve francouzském stylu na Guadeloupu najdete mnohem víc. Pointe-à-Pitre je však ideálním místem pro začátek poznávání guadeloupské přírody, ačkoli vám to tak cestou z letiště nemusí připadat. Cesta vede po čtyřproudé silnici, která si v ničem nezadá s francouzskými dálnicemi. Vlastně má ještě lepší osvětlení než ty evropské. „Před několika lety se tu málem stala katastrofa,“ vysvětluje náš průvodce Bruno. „Pilot dopravního letadla si spletl dálnici s přistávací dráhou. Málem na silnici skutečně dosedl. Svůj omyl poznal opravdu na poslední chvíli. Právě proto tu máme ta světla. Piloti podle nich poznají, kam můžou přistávat a kam ne.“

KDE KOUPÍTE BODLOKA

Trumfem v rukávu tropického přístavu jsou místní proslulé trhy. Právě zde se každodenně koná spontánní přehlídka přírodního bohatství, zasazená do prostředí živého kreolského městečka. Trhy probíhají pod širým nebem a podobně jako jinde v tropech na nich seženete všechno, od kabelek z vydlabaných plodů přes čerstvou vanilku a skořici až po neskutečně pálivé chilli papričky. Přímo u moře, na dohled od největšího náměstí Place de la Victoire, nabízejí své úlovky kreolští rybáři. Na stolcích před čluny mají vyrovnané plody zdejších korálových moří – hadovité murény, pestré dravé kanice i modré bodloky s nebezpečnými kostěnými lištami na ocase. Mezi nimi se vrší hromady nejrůznějších měkkýšů i korýšů včetně majestátních, až třicet centimetrů dlouhých plžů křídlatců velkých. Když zrovna nerozmlouvají se zákazníky, berou rybáři jednu rybu po druhé a zručně je čistí geniálně jednoduchým nástrojem. Na kusu násady od koštěte mají rezavými hřebíky přitlučených asi tak pět zátek od piva. Je k nevíře, že touto improvizovanou škrabkou zvládnou očistit bodloka od šupin sotva za minutu.

VODOPÁDY NA SOPCE

Původní indiánští obyvatelé se na Guadeloupe dostali z Jižní Ameriky. Museli tedy být zvyklí na vlhké tropické klima, díky kterému tu bují hustý prales. Krása souostroví s mnoha potoky i vodopády jim učarovala natolik, že mu dali jméno Karukera – Ostrov krásných vod. Většina říček přitom stéká po svazích hor levého křídla pomyslného motýla, do kterého narážejí vody rozhraní Karibského moře a Atlantiku. Největších vodopádů – Les chutes du Carbet – si při objevení ostrova povšiml i Kryštof Kolumbus, který o nich píše ve svých denících. S výškou více než sto dvaceti metrů patří vskutku k místním dominantám. Ačkoli jméno ostrova Basse- -Terre v překladu znamená Nízká země, vypíná se tu do výšky bezmála patnácti set metrů nejvyšší hora celých Malých Antil, aktivní sopka La Grande Soufrière. Což je ukázkou další z mnoha roztomilých francouzských nelogičností. Francouzský šarm a smysl pro ženskou krásu se nezapře ani v pojmenování dalších dvou vrcholků zarostlých pralesem. Zbytky dávno vyhaslých sopek Deux Mamelles opravdu připomínají ženská ňadra, jejichž jménem se honosí. Ve skutečnosti se však nacházejí poměrně daleko od sebe a svůdnou podobu získávají jen při pohledu ze severovýchodní části Basse-Terre. Tehdy se dostávají téměř do zákrytu a silueta ostrova připomíná postavu ležící ženy, zahalené do sytě zeleného hávu, se svůdně pokrčenou nohou v podobě nejvyšší hory.

NAPŘÍČ PRALESEM

Zelený úbor odpočívající ženy ve skutečnosti tvoří více než třicet tisíc hektarů pralesa, který se díky svému přírodnímu bohatství stal sedmým národním parkem Francie. Vědci zde popsali na tři stovky druhů stromů, téměř stejné množství kapradin a více než stovku druhů orchidejí. Strýc Pepin by se jistě nahlas zaradoval, kdyby se dozvěděl, že se symbolem národního parku stal mýval. Nikoli ovšem ten, kterého doporučoval ve filmu Postřižiny, ale jeho blízký příbuzný mýval malý (Procyon minor). Se svým větším bratrancem však sdílí většinu zvyků, včetně omývání potravy ve vodě. Nedělá to ovšem z čistotnosti, ale kvůli zvědavosti. Má totiž na předních tlapkách velmi citlivé hmatové buňky, které se po namočení kůže ještě zbystří. Mýval pak snadno nahmatá, zda drží v tlapkách chutné sousto či jen bezcenný kámen. Mývali se na ostrov dostali tak trochu náhodou. Buď se zachránili z po tápějící se lodi v osmnáctém století, nebo je na Guadeloupu vysadili jistí Kanaďané před asi sto lety. Každopádně se s místní přírodou sžili bez větších problémů. To se však nedá říct o mangustách, které tu lidé vypustili záměrně, aby hubily obtížné krysy. Mangustám se vede dobře – o to hůř však prospívají původní živočichové, kterými si hbité šelmičky z Indie zpestřují jídelníček. Na Guadeloupu nežijí žádní tvorové, kteří by byli nebezpeční člověku. Přesto zde ti šťastnější z milovníků přírody můžou narazit na skutečné titány živočišné říše – přesněji světa hmyzu. Pralesem pochodují vzácní, až sedmnáct centimetrů dlouzí brouci herkulové antilští a v listí se skrývají pětadvaceticentimetrové pakobylky. Velcí lišajové s rozpětím křídel až patnáct centimetrů sice předvádějí své letecké umění spíše v noci, jejich pestré housenky jsou však mezi listy plumérií k nepřehlédnutí po celý den. Mají sílu mužského palce a délkou přes patnáct centimetrů s přehledem porážejí i naše hraboše či krtky. Žlutočerné zbarvení s jasně červenou hlavou také nenosí jen tak pro parádu. Vstřebávají do svého těla jedy z listů rostlin, kterými se živí. Svou nebezpečnost pak na dálku sdělují všem dravcům, kteří by jinak nepohrdli tučným soustem. Jedním ze skutečných symbolů Guadeloupu jsou však drobní anolisové. Tito hbití ještěři jsou sice jen o málo větší než housenky lišajů, žijí však skutečně všude. Patří do příbuzenstva leguánů, ve skutečnosti však vypadají jako živoucí puzzle, složený z několika živočichů najednou. Díky mikroskopickým lamelám na prstech dokážou podobně jako gekoni běhat po hladkých listech pralesních lián stejně dobře jako po stropech kreolských domků. Od chameleonů zase odkoukali schopnost dívat se každým okem jinam či měnit zbarvení v bohaté škále zelených, žlutavých i hnědavých tónů. Změnou barvy splývají s okolím nebo vyjadřují svou momentální náladu. Podráždění samečci navíc napínají jasně žluté hrdélko a po leguáním způsobu kývají hlavou nahoru a dolů.

NA KŘÍDLECH MOTÝLA

Skupinku devíti malých ostrůvků rozesetých v moři jižně od guadeloupského motýla objevil Kryštof Kolumbus spolu s celým souostrovím čtvrtého listopadu 1493. Pod dojmem z oslavy Dne všech svatých dal stejné jméno – Los Santos – i nově zakresleným kouskům země. O sto padesát let později zabrali na rozkaz guvernéra Guadeloupu Ostrovy všech svatých Francouzi. Prozíravý guvernér vztyčil na ostrovech francouzskou vlajku dost brzo na to, aby ve stejném úmyslu předběhl Angličany. Obě mocnosti totiž vedly o karibské ostrovy řadu válek a přehazovali si Guadeloupe i s jeho satelitními ostrovy jako horký brambor. Je proto skoro s podivem, že si devítka ostrůvků během celé vrtkavé historie podržela původní název, pouze ve francouzském přepisu Les Saintes. V místní pevnosti Fort Napoleon se střídaly anglické a francouzské posádky jako na běžícím pásu. Každá ze stran vždy opravila to, co obě vojska poničila při předchozí bitvě. V dnešní mírové době se pevnost změnila v muzeum s botanickou zahradou na valech opevnění. A právě zde se většina návštěvníků poprvé setká tváří v tvář s nejpůsobivějšími obyvateli ostrovů – majestátními leguány zelenými. Šplhají volně po keřích porůstajících opevnění a působí dojmem, že jsou tu vysazeni speciálně kvůli pobavení turistů. Teprve při šplhání po pobřežních útesech mi dochází, že jsou tady leguáni skutečně doma. Často jich mám na dohled hned několik. Jsou však ostražití a většinou se dají na útěk dřív, než se k nim přiblížím dost blízko na fotografování. Jejich maso se údajně chutí podobá kuřecímu a možná tedy mají dobrý důvod, proč se od lidí držet radši dál. Záchranou fotografa jsou velcí samci, kteří si žárlivě střeží své teritorium. Zůstávají do poslední chvíle na vyvýšeném místě a ukazují krční lalok i velké, jakoby dračí trny na hřbetě. Zuřivě kývají hlavami a v leguání řeči mi tím říkají: „Jdi pryč, tohle je moje území.“ Navzdory svému impozantnímu vzhledu a někdy téměř dvoumetrové délce jsou to však mírumilovní býložravci, kteří dobře zapadají do představy exotických ostrovů pod francouzskou vlajkou.

TEXT A FOTO: RICHARD GRÉGR

Magda v dlouhé fialové sukni křepčí ve víru bubnů pod viaduktem, stejně jako kobyla, kterou drží za uzdu. Až policie zastaví dopravu, vyhoupne se do sedla.

Začíná masopustní průvod v Roztokách u Prahy. Přijeli jsme s lehkou nedůvěrou. Bude to skutečně masopust, nebo jen karneval? Jakkoliv obě slova vyznějí stejně, staročeský masopust je hra – s herci i s diváky, kteří ovšem hrají také. Nemáte ještě šmouhu na tváři? Záhy vám ji některá z masek udělá! Chcete si s námi přeci zaskákat, popít nebo pojíst koblihy. Dnes je Magdin velký den, od starostky města převzala na zámku masopustní právo. Na nádvoří se sešli umělci všeho druhu, profesionální skupina bubeníků Tam Tam Batacudy se zmítá v rytmu samby. Herci hrají strašidelné příběhy s noži a panenkami. Divadlo Kvelb na obrovské šlapací tříkolce s přívěsem předvádí scénky s létajícími podprsenkami, které vedou k zamyšlení, kde jsou hranice mezi humorem v umění a odvahou. Když však potom svůj vehikl, s nímž (jak tvrdí) jezdí i na dovolenou, vytlačí na chůdách do kopce, člověk zjihne nad údělem moderní umělecké práce. Harmonikáři s kanárkem na klobouku přizvukuje na velký buben voják v dlouhém hubertusu. Kolem nich tančí víly v nejlepších letech a v pastelových šatech. Jedna mě popadne, ale i ve víru reje příliš střežím fotografickou techniku, takže jsem v mírné nemilosti propuštěn.

ČARODĚJKY S VYSÍLAČKOU

Konečně se průvod vydá na cestu. Obě čarodějky zatím zametají košťaty silnici, aby pro Magdu nenápadně uvolnily cestu. Působí naprosto důvěryhodně, dokud jim nezazní v kapse sukně vysílačka. „Zastavte průvod, lidé vzadu nestíhají!“ Za nimi tančí cikánky ve zběsilém reji, pochodují bubeníci, následováni jednou maskou za druhou. Smrtka ujišťuje mladičkou pacientku s kečupovou skvrnou na bělostném obvazu hlavy, že tady je fakt už každá pomoc marná. Přihlíží čáp s batoletem v zobáku. A Magdalena Tichá tančí v čele jak o život. Však je poprvé královnou celého průvodu. A také naposled. Masopustní tradice se do Roztok vrátila poměrně nedávno a u jejího zrodu stála Jitka Tichá. „Prostudovala jsem desítky knih o lidových hrách a v muzeu jsem si potvrdila, že v Roztokách masopust existoval,“ vysvětluje dnešní předsedkyně sdružení Roztoč, které masopust spolupořádá. „Na počátku jsme dělali obyčejné pochůzky od domu k domu. Leckde nás přijali, pohostili, hospodyně zatančila s medvědem. Nakonec jsme někde zůstali hodně dlouho…“ Pověst o masopustu se v průvodu roznesla Roztoky. Ztratil komorní náplň, lidí přibývalo a ti vzadu nevěděli, co se děje vpředu. Bylo nutné ho upravit. Páteční pouť podvečerním městečkem zůstala. Přibyl sobotní hlavní průvod. Inspirací pro roztocký masopust byl hlavně tradiční staročeský masopust, jak ho známe v Vysočiny z okolí Hlinska. Zvláštností je právě osoba v čele. Tady se nazývá neobvykle – královna. Sama Jitka v této funkci vládla od počátku, dnes poprvé vyslala svou nejstarší dceru. „Musí to být svobodná dívka z Roztok, která si samozřejmě dokáže sehnat i dva mládence. Ti ji v převleku kobyly – klibny – ponesou v sedle. Snad se stane pro Roztocké ctí, aby jejich dcera dosáhla této funkce,“ dodává s nádechem humoru. „S kobylou ale bývá svízel. Ještě nikdy se nenašla dvojice mladíků, kteří by byli ochotni se jí stát podruhé.“

KONÍCI V SUKNÍCH

Vystoupali jsme Krupkou a za chvíli jsme na náměstí. Divadla excelují, konfety létají vzduchem. Skončila hvězdná část, začíná cesta na Holý vrch. Přesně tam, na vrcholu, se setkají dva masopusty – roztocký a únětický, pořádaný Spolkem pro obnovu a rozvoj únětické kultury. Napadl sníh a v něm skotačí koníci v dlouhých sukních. Je znát, že dívky, které zdobí velká koňská hlava, radost nepředstírají. Teď se právě rozběhly za neméně půvabnou kozou i s jezdkyní, která ovšem pobíhá po dvou, čemuž s jásotem přihlíží pravá mrazíkovská Nastěnka. „Masky prošly zajímavým vývojem. Protože se zajímám o divadlo i dramatickou výchovu, měla jsem jich na počátku pár nasbíraných,“ vysvětluje emeritní královna roztockého masopustu Jitka Tichá. „Chtěli jsme však vyrobit sami něco typického, aby za tím byl i společný prožitek. V roce 1999 vznikla dílna, kam průběžně přicházeli lidé a kdo chtěl, mohl se zúčastnit společné práce. Během dvou měsíců vznikla většina dnešních velkých masek. Hledali jsme ve starých záznamech a kamarádka je pak překreslila na velké plátno, aby vyniklo, jak vypadají, jakou má každá maska funkci a co dělá. Zbývalo je jen vyrobit.“

KAŠÍRUJTE, ŠEPSUJTE…

Jak na to? Prostě nejdříve vymodelujete masku medvěda z hlíny, pak natrháte noviny na proužky a na toto „kopyto“ přidáváte vrstvu za vrstvou a potíráte je lepidlem (kašírování). Zbývá dílo natřít bílou podkladovou barvu (šepsem), na kterou lze kreslit, a nakonzervovat včelím voskem. Místního výtvarníka Jardu Slehu s manželkou Zuzanou pak napadlo vytvářet masky na lehkých bambusových konstrukcích. Rozhodnete-li se v masopustní ráno, že pojedete do Roztok, určitě na místě nějakou masku získáte. Škrabošku na obličej koupíte za pár korun, velké masky si lze půjčit. A že lze bubnovat i na vyřazené válcové kartonové krabice, dokazuje parta, která nás masopustem provází. Nadšení nich jen září. „Do sněhu a nepohody by normální buben vzít nešlo. Ale kartonové bubny se starými blánami mají výborný zvuk,“ říká jeden z bubeníků a pro jistotu mi ten rachot hned předvádí.

KOBYLA PŘEŽILA

Cíl se už pomalu blíží. Průvod dochází k hřebínku Holého vrchu, na který jdou z druhé strany Únětičtí. „Tady jsem poprvé pochopila adrenalin vojska, když se pojednou objevil za obzorem nepřítel,“ říká Jitka Tichá. Rozvineme se do rojnice. Magda znovu usedá do sedla svého oře, nohy mládenců se boří, ale svoji hru hrají vytrvale. A pak, s masopustním právem v pravici, vyjíždí královna vstříc Únětickým, kteří se konečně přehoupli přes obzor. Není jich mnoho, ale statečně se blíží vpřed. Přeletí pár sněhových koulí a únětický medvěd se obejme s roztockým. Smráká se. A v neprošlapané vrstvě sněhu, v polích pod Holým vrchem mezi Úněticemi a Roztoky se najednou na čtyři sta lidí drží za ruce a tančí v obrovském kole. Možná právě tak v těchto místech kdysi křepčili naši slovanští předkové, jejichž pozůstatky tady nalezli archeologové. Je únorová zima a věž únětického kostela dole v údolí zaniká mezi rozsvěcujícími se světly. Setmění se pozvolna mění v tmu. Nikomu nevadí, že se zcela zapomnělo na popravu jedné z kobyl, kterou sliboval plán akce, a že omilostněný kůň už spěchá s ostatními do únětické hospody zapít radost ze života. Zkrátka masopust, jak má být.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ SVOBODA

Každý rok se na jeden den změní posvátné město Váránasí v ohromné bojiště. Jedinou povolenou zbraní v této bitvě jsou však barvy. Nehledí se přitom ani na tradiční kastovní systém. Budete-li v Indii v první polovině měsíce března, tak si rozhodně nenechte ujít slavnost Holi neboli svátek barev.

Jedná se o velkou oslavu, při které se používají barevné pigmenty v práškovité formě. Svátek Holi je vlastně jakýmsi ventilem, při kterém mají nižší třídy obyvatelstva šanci stát se – byť alespoň jen na několik hodin – rovnoprávnými s těmi nejvyššími a také nejbohatšími kastami. Svátek se slaví po celém území Indie, a to hlavně ve městech. Již dlouho jsem se těšil na to, že budu mít šanci tuto starobylou a efektní oslavu zažít v legendami opředeném městě Váránasí. Večer před slavností se dá atmosféra na ulicích téměř „krájet“. Po setmění jsou všude po městě zapalovány velké ohnivé hranice. Atmosféra je čím dál víc napjatá… Pravá oslava začíná ráno mezi osmou a devátou. Pozor! Pokud budete v těchto dnech v Indii, tak je rozhodně lepší vše pozorovat z balkonu vašeho hotelu či penzionu. Mně samotnému dalo spoustu práce, aby mne – spolu s jinými Evropany – z hotelu vůbec pustili.

VZHŮRU DO ULIC

Nakonec nám manažer hotelu přidělil několik místních „maníků“ a zdařilo se. V ulicích panovalo opilé veselí, říkám opilé, neboť místní pijí různé pálenky, které nepatří k nejkvalitnějším. Práškové pigmenty jsou rozpouštěny ve vodě a vzniklé barvivo po sobě lidé stříkají pomocí speciálních vodních pistolí. Lidé stojí také na všech možných střechách a stříškách, odkud házejí na všechno kolem tzv. „barevné bomby“, uzavřené igelitové pytlíky naplněné barvou. Lidé jsou čím dál tím divočejší a stále pijí ty svoje alkoholické patoky, někteří jsou také zkouření hašišem, neboť jak víme, je Indie hašišová velmoc. Pravidelně se stává, že někoho, ať muže nebo ženu, znásilní přímo v davu na ulici. To také vysvětluje důvod, proč jsou cizinci raději drženi ve svých hotelech pod zámkem. Další „libůstkou“ jsou velbloudí lejna, o kterých by se dalo řící, že všude sviští vzduchem. Používají se jako munice, která většinou skončí na zdech honosných domů, patřících místní buržoazní honoraci. Barvy jsou teď snad již úplně všude: na šatech, na zdech, v kalužích, na chodnících… Vše končí mezi první a druhou hodinou odpolední a lidé se jdou svorně umýt do nedaleké řeky Gangy. Udělám tak samé, neboť jsem celý fialový. Později trávím pod sprchou dalších několik hodin, když jsem předtím hodil šaty do popelnice stejně jako starší tenisky, které jsem si speciálně kvůli slavnosti přivezl z Evropy. Odpoledne je již klidnější. Rodiny ve svátečních šatech se procházejí, všude panuje veselost a pohoda. A také senzační sváteční indické cukroví! To se prodává ve všudy přítomných stáncích, ze kterých se také line místní folklorní hudba. Někteří se nezřízeně oddávají tanci. Jen tu a tam po vás ještě někdo může hodit špetkou barevného prášku pro štěstí. Celé město vypadá jako po bitvě, tedy lépe řečeno po „válce barev“. Barevní jsou dokonce i psi! Ti odpočívají všude kolem a myslím si, že jsou rádi, že mají Holi pro tento rok za sebou. Ve Váránasí, při tomto svátku, skutečně nikdo nezůstane od barev ušetřen!

Existovala v srdci Brazílie vyspělá civilizace? Skrývá pohoří Roncador pozůstatky záhadného města známého pod šifrou „Z“? A střeží jeho podzemní vstupy tajemní morçegos?

Ze srdce divokého Mato Grossa poslal v květnu roku 1925 plukovník Percy H. Fawcett své ženě zprávu o průběhu expedice za ztraceným městem neznámé civilizace: „Počítám, že se s indiány setkáme během týdne až deseti dnů. Nyní jsme v táboře Mrtvého koně, na místě, kde pošel můj kůň roku 1920. Nemusíš mít strach z jakéhokoliv neúspěchu…“ To byla poslední zpráva plukovníka Fawcetta, člověka, který se vyznal v divočině Jižní Ameriky jako málokdo. Měl za sebou pět expedic a dvacet let strávených v těch nejdrsnějších podmínkách amazonského pralesa. Jeho cílem bylo mimo jiné tajemné kamenné město „Z“ kdesi v džungli severovýchodně od řeky Xingu, nebo snad v pohoří Roncador v téže oblasti. Plukovník Fawcett při svých cestách posbíral mnohá fakta. Na světlo světa tak vynesl zprávy o bílých indiánech, ruinách neznámých staveb i kamenných věžích uprostřed pralesa, o nichž píše: „Budova, ležící mezi ‚Z‘ a místem, kde opouštíme civilizaci, je indiány popisována jako druh masivní kamenné věže. Jsou jí naprosto zděšeni, protože, jak říkají, v noci svítí ze dveří i oken světlo! Dalším důvodem jejich strachu z ní je to, že stojí na území primitivních Morçegos, lidí, kteří žijí v dírách a jeskyních. “

PO STOPÁCH ZTRACENÉ EXPEDICE

Fawcett narážel na Netopýří indiány – legendární malé, tmavé a chlupaté bytosti žijící v jeskyních, vycházející jen v noci a vládnoucí nadpřirozenými schopnostmi. Indiáni Morçegos se stali jedním z cílů expedice Brazilia Encantada 2009, ale výzkum je velmi obtížný – amazonští indiáni je znají, ale nechtějí o nich mluvit. Situace se nám ještě zkomplikovala, když jsme získali fotografii mumie neznámého netopýřího stvoření. Podle domorodců to v žádném případě není morçego. Je to prý tvor zvaný troa, v Evropě dosud neznámý. Ani kryptozoologové troa neznají. Je tvor skutečný, nebo jde o podvod? Naším hlavním cílem je pokusit se nalézt jakékoliv stopy po neznámé vyspělé civilizaci, podobně jako se o to pokoušel plukovník Fawcett. Po tak dlouhé době a za daných podmínek je to úkol obtížný, ne-li nemožný. Proto jsme chtěli terén zkoumat nejen po zemi, ale i ze vzduchu za pomoci motorového paraglidu. Pokud totiž někde existují stopy po kamenných strukturách, pak budou viditelné především z ptačí perspektivy. To nám ostatně potvrdil i předběžný průzkum satelitních snímků. Máme vytipovaných několik oblastí. Ještě se do nich dostat. POVOLENÍ OD NÁČELNÍKA Jedeme už druhý den. Krajina se pomalu mění, v dálce se objevují skalní stěny. Vjíždíme na prašnou výmolovitou silnici, jedinou cestu, která vede do indiánské rezervace Parabubure. Zde na území kmene Xavante leží Lagoa Encantada, jezero, o němž indiáni říkají, že v něm neexistuje život, tedy kromě zlých duchů. Rozhodli jsme se v jezeře potápět a jeho záhadám přijít na kloub. To jsme ale ještě netušili, že jezero je skutečně zakleté a že bude příčinou našich budoucích potíží. Byl to trochu risk. Kmen Xavante je nejbojovnějším kmenem široko daleko. Na své válečnické kultuře si velmi zakládá a dokonce pořádá i jakousi „olympiádu“ mezi jednotlivými vesnicemi, kterou si Xavanti kompenzují nedostatek válečných střetů. Setkáváme se nejen s náčelníkem Anicetem, ale i všemi ostatními vesničany. Probíhají uvítací oficiality – tance, proslovy, předávání dárků. Konečně se dostáváme k rozhovoru s náčelníkem o tom, co nás zajímá. Dostáváme oficiální svolení k potápění v jezeře. Také se dozvídáme, že nedaleko jezera je obrovská jeskyně, z níž by měla vést dlouhá chodba kamsi do podzemí, podle indiánských legend do tajemného města, jehož obyvatelé vládnou zvláštními schopnostmi. Výborně! V něco podobného jsme doufali, je to totiž náš druhý hlavní cíl. Pátrat na skalách a v jeskyních. Nejde jen o možnost nalézt vstupy do podzemí, kde se může skrývat cokoliv, ale kámen je jediný materiál, který je natolik trvanlivý, aby uchoval svědectví po dávných lidech. Jde samozřejmě o nápisy, rytiny a kresby. Zda uspějeme, nevíme, ale za pokus to stojí.

OBJEV TAJEMNÝCH ZNAKŮ

 Kletba jezera začíná fungovat. Máme jeskyni, ale nemáme vybavení. Vak s ním totiž zůstal ztracen někde mezi Lisabonem a Brazílií. Provádíme zběžný průzkum a chceme se sem vrátit později. Od jednoho z místních lidí se dozvídáme o jiné jeskyni, která leží nedaleko Campinápolisu, největšího města v okolí. Objevil ji náhodně, nikdo ji nezkoumal a nemá ani jméno. Vyrážíme tedy plni očekávání a tentokrát konečně slavíme úspěch. Po úmorné cestě krajinou cerrada, zdejšího biotopu nízkých stromů, křovin a husté trávy, se dostáváme ke slibované caverně. Vlastně jde jen o jakýsi výklenek, ovšem jeho stěny hustě pokrývají podivné symboly. Začínáme pátrat v okolí i na místě. Nacházíme sedmnáct různých znaků. Nejčastěji mají kruhový tvar, uvnitř jsou pak čáry a kroužky, mnohdy se jednotlivé znaky liší jen v detailech. Znaky velmi připomínají obrázkové písmo, trochu i znaky středoamerických indiánů. Působí dojmem, že je v nich nějaký systém. Ale jaký? Jakožto archeolog expedice pořizuji maximální možný záznam – obkresy, u některých znaků kopie, fotodokumentaci, rozměry. Chvatně opouštíme rezervaci. Musíme. Ostatní vesnice Xavantů se o nás dozvěděly, a protože z nás neměly žádný profit jako naše hostitelská vesnice, nejsou příliš milí. Vlastně vůbec. Dobrý tucet urostlých indiánů nám u mostu zastoupil cestu. Z podrostu vyběhl drobný zuřivý mužík, zřejmě náčelník. Náš průvodce Eduardo se ho snaží uklidnit, ale moc se mu to nedaří. Indiáni obstoupili naše auta. Dostáváme ultimátum. Buď zaplatíme 5000 realů nebo nám seberou auta. Nebyli bychom první expedice, která takhle dopadla. Nakonec využíváme nestřeženého okamžiku a ujíždíme pryč. Chceme se vrátit později a pokusit se o domluvu, abychom mohli pátrat v jeskyni u jezera.

JESKYNĚ ZROZENÍ

Minimálně ještě jedna z jeskyní, které jsme prozkoumali, stojí za zmínku. Je jí Gruta do Pezinho v parku Serra Azul nedaleko města Barra do Garças. Jeskyně leží ve vojenské zóně, museli jsme tedy nejprve získat povolení. Zdejší rytiny jsou velice pozoruhodné a výjimečné. Zachycují celý soubor otisků malých i velkých chodidel s třemi, čtyřmi a šesti prsty. Od ostatního povrchu jsou stopy uvnitř velmi hladké, skoro jako kdyby byla skála kdysi změkčena, stopy do ní vtlačeny, a potom opět ztuhla. Povedlo se nám mezi desítkami stop objevit i vyobrazení mužských a ženských genitálií. K čemu toto místo v dávné minulosti sloužilo? Jaký význam mají stopy s nelidským počtem prstů? Napadaly nás fantastické teorie… Míříme do pohoří Roncador, abychom pokračovali v pátrání po důkazech o existenci dosud neznámé indiánské civilizace. Serra do Roncador je rozsáhlé pohoří s četnými skalisky a údolími, které se táhne v délce mnoha desítek kilometrů. Podle legend právě někde v těchto horách stávalo jedno ze tří mocných měst vyspělé jihoamerické civilizace jménem Akahamis. Za časů plukovníka Fawcetta tu bývala neprostupná džungle, dnes jsou na mnoha místech pastviny. Nás nejvíce zajímala oblast Portal do Roncador, mohutný skalní masiv, připomínající stolovou horu Ztraceného světa A. C. Doyla. V jeho okolí by podle našich zdrojů mělo být hned několik vstupů do nitra hory. V okolí roncadorského portálu se prý také pravidelně objevují podivná světla. Utábořili jsme se pod horou. Druhý den vyrážíme na průzkum. Stoupáme po zarostlém svahu, prodíráme se křovisky a prolézáme každou puklinu. Nalezáme i jeskyni, jež vede kamsi do nitra hory, průchod je však příliš zúžený. Objevujeme další znaky. Dokonce se setkáváme s velmi jedovatým hadem, křovinářem žararakou. Dostáváme se až k Božímu prstu, špičaté skalní jehle s nádherným rozhledem do krajiny. I přes mnoho objevů a zážitků se nám přístupný vchod do podzemí nepodařilo nalézt.

VÁLKA MEZI INDIÁNY

Spojili jsme se s naším kontaktem v Campinápolisu, zda a za jakých podmínek bychom se mohli vrátit do rezervace Xavantů. Rádi bychom se opět vydali do jeskyně u jezera a dokončili její průzkum. Bohužel se dozvídáme šokující zprávu. Naše první návštěva nepřímo zapříčinila regulérní indiánskou válku mezi vesnicemi. Šlo v podstatě o to, že vesnice, které neměly z naší návštěvy žádný zisk, se rozhodly napadnout obdarované sousedy. Boj je jejich nejoblíbenějším sportem, a tak indiáni využili této záminky, aby si zpestřili jinak jednotvárný život. Zpět nemůžeme. Ani další plán nevychází. Organizace FUNAI nám zamítla přístup do rezervace na řece Xingu z důvodu karantény kvůli prasečí chřipce. Průzkum této důležité oblasti musíme nechat napříště. Najeli jsme více než 7500 km, prolezli desítky jeskyní, puklin a průrev. Desítky kilometrů čtverečních jsme prozkoumali ze vzduchu a mluvili jsme s mnoha lidmi. Přesto zůstává mnoho otázek a jen málo odpovědí.