TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Mnozí si myslí že je prokleté. Haiti. Zhroucené a zkoušené. Nestabilitou, krvavými diktátory, přírodními živly. Haiťané se proto upínají k víře a černým kouzlům vúdú.

Tisíce poutníků z celého Haiti podnikají každoročně náboženskou pouť k magickému vodopádu Saut d´Eau. Pod čtyřicetimetrovým proudem vody vykonávají očistný rituál těla a duše. Z velké části jde o vyznavače vúdú. Očekávají, že právě je si bohyně lásky Erzulie vybere, vstoupí na okamžik do jejich těla i mysli a oni prožijí extatické vytržení.

PANNA MARIE I VÚDÚ

V první polovině července, během oslav křesťanského svátku Panny Marie Karmelské, se vesnička Ville Bonheur, zapadlá v těžko dostupné horské džungli, promění na několik dní v duchovní centrum země. Legenda říká, že před sto padesáti lety se zde, v korunách palem blízko vodopádu, zjevila Panna Marie. Francouzský kněz v obavách, jaké pověry může zjevení vyvolat mezi násilně pokřtěným lidem praktikujícím africké rituály, nechal palmy v okolí vodopádu vykácet. Zrození zvláštního kultu však již nezabránil. Saut d’Eau se stalo nejvýznamnějším poutním místem Haiti pro vyznavače vúdú a Panna Marie Karmelská jednou z duchovních patronek země.

SVATÁ VODA

K vodopádu Saut d’Eau se poutníci ze všech koutů země dostávají různě. Někteří dorazí na mulách nebo v rozhrkaných povozech, jiní putují dlouhé dni pěšky přes náročný terén tropické náhorní plošiny. Otevřené, barevně pomalované pick-upy sem z měst svážejí další hrozny zaprášených poutníků. Klimatizované džípy bohatých Haiťanů stojí zaparkované ve Ville Bonheur, asi pět kilometrů pěšky od poutního místa. Všichni, bez ohledu na původ, sociální příslušnost nebo bohatství, se svléknou do spodního prádla a společně, rovni si před svými bohy, vstoupí mezi myriády rozstřikujících se kapek svatého vodopádu. Poutníci vykonávají pod vodopádem očistný rituál, nejdříve tělesný a potom i duchovní. Někteří s sebou přinášejí květiny všech barev nebo zapálené svíce, druzí vstupují do bouřícího vodopádu pouze s mýdlem a vonnými bylinami, kterými se důkladně a dlouze potírají, zatímco rytmicky odříkávají modlitby v kreolštině. Protože vúdú přejalo mnohé křesťanské ikony a pouze jim dalo svá jména, většina úpěnlivých litanií, které znějí za šumu padající vody, je určena Panně Marii nebo jejímu vúdú obrazu, jímž je bohyně lásky Erzulie. OČI V SLOUP Ačkoli vúdú podobně jako křesťanská věrouka uznává jediného boha, středobodem vúdú jsou duchové, služebníci boha, nazývaní lwa (loa). Erzulie je jedna z nejdůležitějších lwa. Poutníci jí (nebo Panně Marii, záleží na vyznání) svým náročným putováním prokazují oddanost a na oplátku od ní žádají zdraví, lásku nebo peníze, jiní zase touží po klidu v duši. Po modlitbách a koupeli mnozí vystupují výše, přímo do hučících provazců vodopádu a duchovní koncentrací se snaží upoutat pozornost bohyně Erzulie, aby si je vybrala a takzvaně je posedla. Při těchto vzácných okamžicích praktikující poutník naráz zcepení, obrátí oči v sloup a v extatickém vytržení se třese nebo nesrozumitelně mumlá. Ostatní pak rychle přispěchají blízko k posedlému, aby také pocítili zázračnou přítomnost Erzulie a její božské energie.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: JIŘÍ ŠKODA a TETLEY Dlouhá řada misek a v každé trochu jinak zbarvená tekutina. Ze všech se však kouří a vzduch voní po Dálném východě. Nechápu, jak se v té záplavě chutí a vůní může někdo vyznat. K první misce přistoupí žena indického původu a nabere si rychle na lžičku. Prudce nápoj vysrkne až dozadu na patro a poválí v ústech, aby odhalila všechny jeho vlastnosti. Zhodnocený vzorek pak během chvilky skončí v připraveném plivátku. Celá scéna zabere jen jedinou vteřinu a opakuje se u všech misek v řadě. Po půl minutě je hotovo. Ochutnávačka čajů dokončila další úkol ve svém zaměstnání. Pro výrobu čaje je namíchání směsi spojené s ochutnáváním zásadní a kritickou fází. Jeho cílem je zachovat základní charakteristiky té které značky – především chuť, barvu a aroma. Dříve bývala role ochutnávačů čaje jednoduchá, protože čaj přicházel jen z jediné země, z Číny. Prodával se tak, jak přišel, bez míchání. Úlohou ochutnávačů bylo jen určit, zda je čaj dostatečně kvalitní a také stanovit, jakou bude mít cenu. Dnes jsou však v podstatě veškeré čaje míchané a každá várka se něčím liší. Ti nejlépe trénovaní experti na míchání čajů dokážou rozeznat téměř nepostřehnutelné rozdíly a snadno rozliší, ve které oblasti byla ta či ona šarže čaje vypěstována. Zpravidla dokážou určit i konkrétní plantáž, kterých jsou po celém světě až desítky tisíc. Ochutnávači jsou proto odpovědní i za nákup a míchání a zaručují, že budou mít jednotlivé značky stále stejnou kvalitu. Proces popsaný na začátku článku zopakují každý den mnohokrát. Během osmihodinové pracovní doby otestují ochutnávači ve velkých společnostech až 1000 vzorků, pocházejících z některé ze 35 zemí, které čaje vyvážejí. Potom, co dojde k nákupu šarží, použije ochutnávač vybrané čaje k vytvoření finální směsi. Detailní rozpis je pak zaslán do továrny, kde vyrobí zásilku čaje určenou k prodeji. Taková práce ovšem není pro každého, obzvláště u velkých producentů. Podle Sebastiana Michaelise, který pracuje jako ochutnávač v britské čajové jedničce – TETLEY, musejí všichni zájemci o toto povolání projít před svým nástupem pětiletým tréninkem, do kterého patří i 12 měsíců zahraničních stáží v různých pěstitelských zemích. Tyto stáže jim přibližují různé způsoby pěstování čaje v daných zemích a napoví jim, jakou kvalitu čaje lze v těchto zemích očekávat. Často jsou jako ochutnávači a ochutnávačky zaměstnáváni lidé ze zemí, ze kterých čaj pochází, především z Indie. „Čaj na ochutnávky je připravován specifickým postupem, definovaným dokonce jako ISO standard. Voda na přípravu výluhů se vaří na plynových hořácích ve zvláštních měděných konvicích se širokým dnem. Při zalévání čaje musí být voda přesně na bodu varu.

Pro účely ochutnávání se používá 6,5 gramu čaje. Čaj je navíc připraven ve speciálním bílém hrnku s víčkem z čínského porcelánu,“ pokračuje Sebastian ve vyprávění a pozoruje svoji kolegyni, která dokončila další várku. Neváhám a na vyzvání to také zkusím. První, co mě zarazí, je hořkost čaje. A pak také fakt, že nedokáži celý úkon ani zdaleka provést tak rychle, jako zkušení ochutnávači. Čaj mám tendenci vychutnávat, do plivátka míří až na vyzvání, že bych tak měl udělat. Síla výluhu připraveného v misce je oproti normálnímu čaji asi trojnásobná. Louhování trvá přesně šest minut, výluh se pak slije a lístky vyklopí na víčko, aby je ochutnávač mohl prohlédnout a posoudit. Ochutnávači obvykle dokážou už ze zalitých lístků a ze vzhledu výluhu říct, jaké vlastnosti čaj bude mít a jak bude působit ve směsi. Jak jsem byl upozorněn, konkrétní postupy se v jednotlivých zemích liší v určitých detailech. Například ve Velké Británii pijí ochutnávači většinu čajů s mlékem, protože tak tam pije čaj většina lidí. Zajímavé je, že se při ochutnávání pije jeden typ čaje za druhým, není tam žádná mezifáze spojená se zapíjením vodou či jiným způsobem neutralizace chuti v ústech. Podobně jako u vinařů, i mezi ochutnávači se za mnoho generací hodnotitelů čaje vyvinul krásný a bohatý slovník přirovnání, jimiž jsou popisovány jeho vlastnosti. Čaj může například chutnat po pelargoniích či hroznovém víně, nálev může být měděný či zlatavý, barva může být žlutá, růžová nebo červená. Může být také hustý jako melasa, měkký jako marshmallows nebo hrubý jako mosaz. Sám je samozřejmě rozeznat nedokážu, ale jsem rád, že mi dovolují ochutnat ještě nějaké a navíc přimhouří oko, když je mi líto ho plivat kolem sebe a raději ho polknu. Čaj je nápojem, jehož se na světě vypije s vodou a kávou nejvíce. Přesto málokdo ví, co všechno se skrývá za dlouhou cestou, kterou musejí jeho lístky urazit, než se dostanou do našich hrnků.

PTALA SE: BARBORA SLAVÍKOVÁ LITEROVÁ, FOTO: ARCHIV E. COOLIDGE

Rozhovor s Eliškou Coolidge

Tento rozhovor jsem domlouvala několik měsíců. „První dáma etikety“, jak se jí u nás říká, totiž hojně pendluje mezi Českem a Spojenými státy, jejími oběma domovy. Pracovala pro pět amerických prezidentů, v Bílém domě prožila rovných osmnáct let.

V davu ji sotva přehlédnete. Je prototypem dokonalé dámy, připravené hovořit s prezidenty o palčivých politických otázkách, a se stejným šarmem vysvětlovat dětem, jak se správně drží příbor. Učí vrcholové manažery, jak zvládnout pravidla společenského bontonu a stejně tak každého, kdo se přihlásí do jejích veřejných kurzů etikety. Zasazuje se o to, aby právě etiketa byla jedním ze školních předmětů. Pod uhlazenou slupkou ženy připomínající hrdinku z dokonalého světa amerických seriálů se ale ukrývají životní dramata, kdy se na dobré mravy opravdu zapomnělo. Je první dojem, který o sobě uděláme, opravdu tak zásadní? Pokud je pro nás důležité, jak nás vnímají ostatní, pak rozhodně ano. Je to signál, který vysíláme, jakmile vyjdeme ze dveří. Rozhodují první čtyři minuty. Z průzkumu veřejného mínění vzešly tyto pilíře, které nás okamžitě ovlivňují: 50 % tvoří vzhled, 35 % oblékání, 10 % způsoby a pouhých 5 % inteligence. Pokud jdeme žádat o práci nebo kamkoli, kde chceme zapůsobit, doporučuji nepodceňovat sílu prvního dojmu. Těžko zaujmu, když vypadám jako rozestlaná postel. A nežijeme v povrchním světě, kde jsou rozhodující společenské masky a ne naše pravá podstata? Bavíme se o prvním dojmu. Ano, do určité míry je to povrchní, ale pochopitelné. Když půjde žena žádat o místo do banky, která má mít image solidnosti, a přijde s výstřihem a minisukní nebo pán s nevyleštěnýma botama, tak je to špatně, i když budou mít v hlavě znalosti na Nobelovu cenu. Nemůžu být bankéřka a zároveň herečka. Jsou to neslučitelné světy. Vždy je to ale o nás, jak se rozhodneme, kým budeme. Pokud nás v životě svazují kostýmky a kravaty, pokud nechceme respektovat takzvaný společenský dress code, pak si zvolme prostředí, kde na nás nejsou takové požadavky kladeny. Je to otázka svobodné volby. Jak zvládají pravidla bontonu Češi? Dobře i špatně jako všude jinde. Doba je agresivní, tlačí na maximální výkon jedince, což přirozeně vede k sobectví a neohleduplnosti. Přitom společenské způsoby a etiketa jsou prázdné pojmy, když nemají morální základ. Etika tvoří morální základ etikety. Třetí prezident Spojených států Thomas Jefferson (Nick, bývalý manžel Elišky Coolidge, je jeho potomkem v přímé linii) řekl: „Způsoby jsou základem společnosti. Když selžou způsoby, tak selžou zákony a selže ústava naší mladé země. Selhání způsobů je jako vřed, který se vžere do srdce zákonů a ústavy.“ S tím se velmi ztotožňuji. Bylo vám dvacet dva, když jste nastoupila na místo asistentky v Bílém domě. Prezidentem byl zrovna charismatický John F. Kennedy. To je příběh jako z dívčího románu. Jak jste to prožívala? Nijak zvlášť (smích). Mým úkolem bylo dávat dohromady takzvané Kennedy ´s Public Papers neboli prezidentovy projevy, které pronesl v roce 1963. Než mohly vyjít knižně, musely se slohově upravit, což byla moje práce. Až zpětně jsem pochopila, že jsem dělala důležitou věc, zvláště pro historiky, ale tehdy jsem to brala jako nudu. Přes den jsem Kennedymu opravovala stylistiku a večer chodila na kurzy malování. Kennedy měl své kouzlo osobnosti a mocně jím působil zvláště na ženy. Jak jste ho vnímala vy? Respektovala jsem ho jako velkého šéfa, ale neuhranul mě. Šarm ovšem rozhodně měl. Byl vzdělaný, vtipný a svým mládím přinesl Američanům optimismus.

V Bílém domě zavála svěží atmosféra. Geniálně uměl pracovat s médii. Novináři měli story o krásné rodině, která každou neděli chodí do kostela, pro které ochotně ignorovali Kennedyho morální vady. Vytvořili kolem něj jakýsi Camelot, což je příměr, který Američané rádi používají, tedy nereálný, romantický svět. Ke kterým americkým prezidentům jste měla lidsky nejblíže? Určitě to byli Lyndon Johnson a Richard Nixon. Johnson se soustředil hlavně na domácí politiku, zvláště na problémy spojené s chudobou. Pocházel z velmi skromných poměrů a nikdy na to nezapomněl. Vyrůstal na farmě v Texasu a v dětství chodil bos. Vypracoval se sám, od nuly. Stejně tak Nixon, Ford, Carter nebo Clinton. Začínat od nuly, s tím má vaše rodina bohaté zkušenosti. Nejprve vám obrátili život naruby nacisté. Proč zastřelili vašeho dědečka? Protože odmítl vydat České slovo do rukou nacistů. Dědeček, František Hašek, byl nejmladším českým privátním bankéřem a prezidentem československé burzy, svými ideály měl blízko k Masarykovi. Vlastnil jeden z největších podílů akcií Melantrichu, což byl vydavatel nejčtenějšího deníku České slovo. Nacisté chtěli, aby svůj podíl prodal německé Dresdner bank a oni mohli nenápadně manipulovat s jeho čtenáři. Dědeček to několikrát odmítl a po atentátu na Heydricha si pro něj přišli. Tentýž den byl popraven bez soudu na střelnici v Kobylisích. V lednu 1948 váš otec odjel do Washingtonu dojednávat podmínky československo-americké obchodní spolupráce. Jak se vaší rodiny dotkly únorové události? Před naší vilou v Bubenči zastavilo černé auto, sedm mužů vystoupilo a řekli nám, že do dvaceti minut musíme být venku. Do kapsy jsem si strčila jen diamantový křížek od dědečka a stříbrný kartáč ze svých miminkovských dob. Vystěhovali nás do bytu na Letnou. Do dětské paměti se mi vrylo, že jednou nás okradli nacisti, podruhé komunisti. Ptala jsem se babičky, jestli jsou stejní. Tenkrát si do svého deníku napsala, jak to její sedmiletá vnučka dobře trefila. Váš tatínek zůstal prozíravě v Americe a vy jste na jaře 1949 prchala s maminkou a mladším bratrem přes hranice do Německa. Utkvěly vám z toho nějaké vzpomínky? Přes hranice nám pomáhal manželský pár. On byl pohraničník. Měli sehráno, kdy a kam světlomety namíří. Vzpomínám si, že jsme šli kolem hřbitova, viděli stín jakéhosi člověka. Byla tma, pršelo, ten stín za chvíli zmizel… Z Mnichova jsme se přesunuli do Francie, chodila jsem tam do internátní školy a čekala šest měsíců, než mi tatínek vyřídí imigrační dokumenty. Vaše maminka vás ve Francii v těžkých chvílích opustila. Ztratila jste svůj dětský svět, na který jste byla zvyklá, všichni vaši blízcí byli daleko. Vzala si vašeho bratra a se svým budoucím druhým mužem odjela do Anglie. Naučila jste se odpouštět? Je to rána, která se asi nikdy úplně nezahojí, ale naučila jsem se snažit to pochopit. Nedívám se zpátky s hořkostí. Doba byla zlá pro všechny. Maminka byla zvyklá na pohodlí, a to jí tatínek, který si musel znovu budovat v Americe společenské postavení, nemohl nabídnout. Byla to Sophiina volba, která pro ni určitě nebyla lehká. Od našeho rozloučení v Paříži jsme se neviděly osm let. Do New Yorku jste dorazila 12. října 1950, ve stejný den, kdy k amerických břehům připlul Kryštof Kolumbus. Vidíte v tom nějakou osudovou symboliku? Byl to pro mě taky nový svět, nový začátek. Tatínek mi pragmaticky vštěpoval do hlavy, že jako imigrantka se budu muset víc snažit, abych se prosadila. Učili jsme se žít skromně v novém prostředí a byla to moje nejlepší škola života. Osvojila jsem si umění udělat z mála hodně. Pomohla mi opět babička, která k nám prchla z Československa do Ameriky přes bažiny a lesy poté, co ji doma komunisté všechno vzali a odsoudili ke třem měsícům vězení. Dostala jsem od ní tu nejlepší radu, kterou může žena dostat: ve skříni ti stačí jedny černé šaty, k tomu pár doplňků a vybavena slušnými společenskými způsoby, můžeš do jakékoliv společnosti. Váš otec po celou dobu v Americe sledoval vývoj politické situace v Československu a exulantům pomáhal. V roce 1968 přijel do Spojených států Václav Havel. Znáte události kolem tohoto setkání? Pamatuju si, že mi tatínek volal, jestli bych Václava Havla neprovedla po Bílém domě. Přišel jako bohém v džínách a ošoupané kožené bundě, působil ostýchavě. Všichni jsme byli zvědaví na zprávy z Československa, nikoho by ale tehdy nenapadlo, že by se Havel mohl stát prezidentem. Tatínek mu pomohl, umožnil mu setkání s některými senátory a kongresmany. Bohužel v té době měla Amerika svoje starosti, palčivým problémem byla válka ve Vietnamu, byli zastřeleni Martin Luther King a Robert Kennedy, tyto události zastínili srpnové události v Československu. Tatínek se jako český vlastenec a prezident washingtonské pobočky Československé národní rady americké angažoval opravdu významně, aby Československo žilo v myslích Američanů. Bohužel mu za to nikdo nikdy nepoděkoval, s výjimkou Rity Klímové, první polistopadové velvyslankyně v USA. Krásný dopis od ní si nechal zarámovat. Po sametové revoluci se vrátil domů. Bylo to jeho přání, zemřít doma? Ano. Bylo to pro něj emočně silné, chtěl být pohřbený na Šumavě. Vrátili jsme se zpátky ke kořenům. Začínala jsem zase znovu, v Americe se mi rozpadlo manželství, rapidně se zhoršila moje finanční situace, dcera ještě studovala a tatínek byl vážně nemocný. Snažila jsem se zapadnout do společnosti, která získala zpět demokracii, ale na začátku to nebylo vůbec jednoduché, narážela jsem na nedůvěru. Dnes to chápu, padesát let jsem prožila v Americe, ve svobodě a relativním blahobytu. Dilema, kam vlastně patřím, jsem ale nikdy neřešila. Jsem vděčná Čechám, že mi daly život, a Americe, že mě ho nechala žít.

TEXT: IVAN BREZINA (MAG. MAXIM), FOTO: PROFIMEDIA.CZ

Všechno začalo někdy koncem 19. století. Bylinkář Aw Chu Kin z jihočínské provincie Fu-ťien odešel hledat štěstí do Barmy (dnešní Myanma).

V Rangúnu se oženil a otevřel si lékárnu se vzletným názvem Síň věčného míru. Podle oficiální verze si s sebou přinesl prastarý recept na zázračnou mast, kterou kdysi používali pekingští císaři. Měla prý léčit vše od pokousání komáry přes bolesti svalů a hlavy až po nachlazení. Pan Aw mast zkombinoval s tradiční barmskou medicínou a zdokonalenou verzi začal vařit doma na sporáku. V roce 1872 se mu narodil syn Boon Haw a po něm mladší Boon Par. V jihočínském dialektu hakka to znamená „vznešený tygr“ a „vznešený leopard“. Zvláštní jména… Bylinkáři Awovi se ale moc nedařilo. Jeho žena prý dokonce musela, když v roce 1908 zemřel, prodat šperky, aby mu mohla vystrojit důstojný pohřeb. Zbyl po něm jen ten tajemný recept. Podle neoficiální verze rodina získala tajný recept až po otcově smrti. Mladší syn Boon Par prý pracoval u barmského lékárníka jménem U Thaw, který mu recept svěřil na smrtelné posteli. Boon Par recept vylepšil a pod názvem Desetitisíckrát zlatá mast začal mazání prodávat v zastrčených uličkách Rangúnu. Pak se do toho ale vložil jeho starší bratr Boon Haw. „Když se nebojíte snít a máte dost odvahy své sny splnit, nabízí vám svět nekonečné možnosti,“ prohlásil údajně a rozjel agresivní reklamní kampaň. Začal neskromně – mast pojmenoval po sobě. Tygří mast je prý obchodně tak úspěšná proto, že v sobě koncentruje astrální sílu zvířete, jehož sílu lidé odedávna uctívají. Spíš mají ale pravdu ekonomové, kteří Boon Hawa prostě označují za marketingového génia. Vymyslel třeba „tygří auta“, jejichž kapoty zdobily velké plechové hlavy tygrů. Do stran jim trčely drátěné vousy, oči ze žárovek místo světlometů rudě blikaly, klaksony imitovaly tygří řev. Tyhle nepřehlédnutelné stroje začaly mast rozvážet po rangúnských lékárnách. Stačilo pár šokujících nápadů. Expanze, která následovala, je v učebnicích marketingu označována za jeden z největších obchodních úspěchů všech dob. Zájem o „zázračný lék“ byl tak obrovský, že za pár let museli bratři výrobu přesunout z prašných uliček provinčního Rangúnu do strategicky položeného Singapuru. Po první světové válce vrhli na trh kromě původní bílé varianty i silnější červenou. Během 20. let minulého století ovládli trh v Malajsii, Hongkongu, Číně, Thajsku… Z lokální značky se rychle stal světoznámý produkt. Tygří mast se dodnes vyrábí v Singapuru, odkud se vyváží do sedmdesáti zemí. Firma už sice nemá s rodinou Awových nic společného, ale stále se jmenuje „Haw Par Brothers“. Každá šestihranná sklenička Tygří masti nese obrázky tygra a leoparda. Na Tygří masti přitom kromě značky není nic tajemného. Obsahuje jen mentol, kafr a aromatické oleje. Fenomenální úspěch Tygří masti tak možná opravdu vypovídá o hlubinné lidské potřebě nechat se ovládat magickými symboly.

TEXT: JAN BURIAN, FOTO: VISIT DENMARK

Podle staré báje bůh tvořil Skandinávii a od každého materiálu mu trochu zbylo. Už se s tím zbytkem nechtěl zdržovat, tak to všechno smíchal a hodil do moře. Z toho vznikl ostrov Bornholm.

Ostrov Bornholm leží blíže k Švédsku či Německu než k hlavnímu městu Kodani a spolu s ostrůvky Christiansø a Frederiksø spadá do nejodlehlejšího dánského regionu Hovedstadenu. Není velký – je zhruba 40 kilometrů dlouhý a 28 kilometrů široký. Na Bornholmu nemůžete přijet nikam pozdě, protože všude je blízko. I tak si prý někteří domorodci naříkají, že je tam příliš velký provoz, a údajně se odvažují na silnici jen v zimě, když na ostrově nejsou ti blázniví turisté. Nikde jinde na světě jsem nezažil tak pomalé řidiče: zastaví na křižovatce a počkají v klidu, než auto vzdálené pár set metrů přejede, a pak teprve pomaličku vyjedou na hlavní silnici. Jindy se trpělivě vyhýbají dodávce zaparkované uprostřed silnice, aby to obchodníci neměli se zbožím do krámku daleko. Není kam spěchat. Dopravní rytmus je vzdálenostem na ostrově uzpůsoben. Poměrně krátké, ale obvykle teplé a slunné léto patří čtvrtmilionu turistů, kteří na Bornholm zajíždějí hlavně z Německa, Švédska či Dánska, povalují se po obrovských písčitých plážích a koupou se v chladném, ale průzračně čistém moři. Kupují si místní tradiční poživatinu, uzené herynky, a šplhají s videokamerami na majáky. Po zbytek roku – mimo sezonu – žije na ostrově zhruba čtyřicet pět tisíc domorodců, kteří hovoří zvláštním východodánským dialektem. Kdysi se tak mluvilo i ve velké části dnešního Švédska, ale tyto kraje v 17. století Dánové ztratili. Švédové sice na chvíli ovládli i Bornholm, leč místní obyvatelstvo se dokázalo vzbouřit, vybojovat území nazpátek a předat ho jako dar svému králi Kristiánovi IV., jinak velkému smolaři třicetileté války. Ostrované bývali chudí, ale nikdy neztratili hrdost. Bornholmanem se ani dnes nestanete snadno, trvá to prý tři generace, než tam člověka vezmou mezi sebe. Jízdu na kole nemám rád, ale Bornholm je místo, kde bych tento dopravní prostředek užíval s radostí. Nejvyšší hora Rytterknaegten má snesitelných 162 metrů a všude jsou dokonale značené a bezpečné cyklistické trasy. Za pár dní projezdíte všechny místní silnice a stezky. V autě člověk musí dávat moc dobrý pozor, aby neminul nějakou významnou pamětihodnost – ať už vyhlášenou rozhlednu v hlubokém lese zvaném Almindingen, nebo třeba vodárnu u Svaneke, kterou navrhl slavný dánský architekt Jørn Utzon, autor legendární Opery v Sydney. Každou chvíli zastavíte u malebných jezírek či na tajemných místech s dolmeny, runovými kameny, skalními kresbami či menhiry všeho druhu. Pro mne byl největším zážitkem Louisenlund, asi padesátka kdysi kýmsi vztyčených kamenů různých velikostí v lesíku, který nechal oplotit král Frederik VII. a věnoval ho své manželce Louise. Zřícenina největšího středověkého hradu severní Evropy Hammershus, založeného ve 13. století, vypadá jako gigantická divadelní kulisa. Podobně zábavně působí i typické bornholmské větrné mlýny, z nichž původní funkci plní už jen jediný – v Årsdale, v němž objevíte staré stroje dovezené z Pardubic. Bornholm býval zaostalý zemědělský kraj. V první polovině minulého století tam působil nositel Nobelovy ceny za literaturu Martin Andersen Nexø, což nebyl jen naivní komunistický snílek, který se na sklonku života rozhodl emigrovat do východního Německa. Z jeho díla rozhodně stojí za povšimnutí například román Pelle Dobyvatel, v němž se soucitem popisoval život chudých rolníků na Bornholmu. Dnešní bohaté Dánsko a nové generace farmářů už žijí zcela jinak. Na farmě Henrika Brandta, kde jsme před pár lety s Pavlem Kouteckým natáčeli záběry do našeho filmu Bornholm – Mimo sezonu, nás zaujalo, že chlévská mrva se tam kydá bagrem a sedlák všechno řídí internetem a mobilem. Brandt hospodaří s rodinou a několika zaměstnanci na šesti farmách, hovoří o ekologickém zemědělství a organizuje místní odbory. „Baví mě tohle dobrodružné povolání,“ vypráví. „Každý rok začínáte znovu a nikdy nevíte, jaký ten rok nakonec bude.“ Uprostřed vší té techniky a elektroniky stejně nakonec přijde řeč na tradici, na jeho otce, který teď v důchodu považuje zemědělství za svého koníčka, a na syna, z něhož by chtěl mít svého nástupce. Ponurá atmosféra příběhu Pelle Dobyvatele a jiných sociálních románů té doby je minulostí. Zvláštní autobus teď vozí turisty po místech, kde se slavný, Oscarem odměněný film podle knihy Martina Andersena Nexø natáčel. Ostrov je úžasný svou pestrostí. Rostou tu orchideje i sasanky, fíky, mandle i moruše. Jsou tady divoké skály i písčité duny a dlouhé pláže.

Malebné domečky s různobarevnými fasádami, okna s vystavenými figurkami, vázičkami, soškami či hračkami, s bílými krajkami záclon… Všechno jako z pohádek jiného slavného Andersena. Městečka Svaneke a Gudhjem byla poctěna zlatou medailí UNESCO za to, že si uchovala historický charakter. Nexø ani hlavní město Rønne si tento charakter neudržely, krátce před koncem druhé světové války je vybombardovala Rudá armáda. Historická epizoda, kdy v letech 1945 a 1946 Stalinova vojska deset měsíců Bornholm okupovala, byla pro Dány velmi poučná. Vyzkoušeli si model ruské okupace na svém nejvzdálenějším území a tím komunistický experiment skončil; Dánové už byli očkovaní. Způsob, jakým v rozbořeném městě (z devíti set domů bylo poškozeno 856, z toho 175 zcela zničeno) zabránili ostrované nekontrolovanému stavebnímu rozvoji a estetické zkáze, je inspirativní. Na rozdíl od jiných nešťastných měst a městeček okamžitě vzniklo v Rønne za spoluúčasti Dánské společnosti architektů centrum architektonických služeb, jež poskytlo pomoc každému, kdo při bombardování přišel o střechu nad hlavou. A tak Nexø ani Rønne nakonec příliš ze své malebnosti neztratily. Jedním z vrcholů současné architektury na ostrově je Bornholmské umělecké muzeum z roku 1993, které bylo postaveno podle dánské tradice zčásti z peněz z piva. Slavný dánský pivovarník J. C. Jacobsen založil v sedmdesátých letech 19. století Carlsberskou nadaci, která financuje různé kulturní podniky. Škoda, že naše slavné pivovary tuto tradici nepřevzaly. Bornholmské umělecké muzeum se začalo stavět na místě, kde se prý ve středověku nacházel posvátný pramen. Ten se objevil znovu, jakmile se tam začalo kopat do země, a tak dneska hypermoderní stavbou protéká potůček. A muzeu se daří. Jeho ředitel Lars Kjaerulf Møller mi vyprávěl, jak ostrované proti stavbě sepisovali petice: zdálo se jim, že umělecké muzeum je to poslední, co potřebují. Dnes si na ně nejen zvykli, ale stalo se neodmyslitelnou součástí jejich kulturního života. Na Bornholmu se výtvarnému umění odjakživa dařilo. Nejpikantnější byly urputné spory mezi malíři, zda je krásnější světlo letní, nebo zimní. Obrazy bornholmského rodáka Olufa Høsta, který byl velkým zastáncem světla zimního, jsou plné tajemných mlh a zvláštních křehkých odlesků. V poslední době se na Bornholmu usazují i lidé, kteří sem připluli hledat něco, co jinde nemohou najít. Americký sklář, s nímž jsem si povídal v jeho dílně, zakončil své vyprávění srovnáním: „Amerika je jako rozjetý vlak, člověk musí být hrozně rychlý, aby mu neujel. V Dánsku – a to je, myslím, moc dobře – ten vlak jede pomalu. A na Bornholmu, tam na vás i počká.“

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, MARTIN DLOUHÝ, FOTO: HORSESICETOURIST.IS

Dávná severská báje vypráví o slunci zakletém po dobu zimy do černé skály. Vysvobodit ho může jen devět zlatých koní, kteří svými kopyty skálu rozbijí.

Lidé na Islandu jsou přesvědčeni, že tito kouzelní oři jsou právě islandští koně. Patří k nejstarším a nejčistším plemenům právě díky obyvatelům ostrova, kteří zde roku 930 zakázali chov cizích koní, aby zachovali čistou formu svých „islanďanů“. Když cestujete po ostrově, přitahují vás svou roztomilostí jako magnet, přesně podle hesla co je malé, to je hezké. Nazvat tohoto čtyřnohého domorodce poníkem, zřejmě by se urazil. On je to totiž pan kůň s velkým srdcem, které jen tak něco neporazí. Svou odolnou houževnatou povahou mi připomíná Islanďany. Přátelské lidi, zocelené po generace drsnými přírodními podmínkami. Snad i proto je zde pouto mezi člověkem a koněm tak pevné, prověřené mnoha těžkými zkouškami. Ještě do poloviny 20. století představovali jediný dopravní prostředek a navzdory vybudované infrastruktuře jsou pro život v místních podmínkách nepostradatelní. Odolnost tohoto plemene sehrála významnou roli i před druhou světovou válkou, kdy se začal islandský kůň vyvážet do Británie, aby zde pracoval v uhelných dolech. Pro koně, který opustí rodnou půdu Islandu, už ale není cesty zpět. Tak praví zákon z roku 1882, vydaný pro obavy, že by plemeno mohla zničit některá z dovezených nemocí. Island je domovem tohoto ojedinělého koně od 9. století. Po roce 871 se na ostrov přemístili norští vystěhovalci, kteří si na svých lodích přivezli nevysoké norské koně, postupem času se na ostrov začali přivážet koníci se Skotska, Irska a ostrova Man.

Z této silné sestavy vzešel malý velký národní poklad. Nařízením islandského parlamentu Althingu roku 930 bylo zakázáno chovat jiná plemena koní. Tento dodnes platící zákon zapříčinil unikátní genetickou čistotu krve islandských koní, jelikož nedochází ke křížení s jiným druhem. Jedinečnou zvláštností, pro kterou jsou islandští koně tolik ceněni, je takzvaných pět kroků. Fetgangur – krok obvyklý u soumarů, brok – klus do těžkého terénu, stokk – což je trysk, skeit – velmi rychlý mimochod na kratší vzdálenosti a tölt – závodní mimochod, při němž kůň dokáže hladce a rychle překonávat značné vzdálenosti. Jak taková složitost vypadá v praxi, jsem se mohla přesvědčit na koňské farmě Kálfholt. Kůň se rozběhl po rovince, pak znovu a znovu. V té rychlosti jsem stihla postřehnout, že pokaždé pohybuje jinak nohama, ale pojmenovat jednotlivé fáze bych si určitě netroufla. Víc než výjimečný pětichod mě zaujala samotná atmosféra, kdy se do soumraku opíral v pusté krajině dusot koňských kopyt hrajících v různých taktech. Mělo to v sobě poetické kouzlo, temně krásné, kterým Island lidi tolik přitahuje.

TEXT: JAN SVATOŠ, FOTO: SAFARI MUSEUM KANSAS

To slovo znáte z katalogů. Fotosafari. Nejde ale o výkřik moderní doby. Cestu k němu začali budovat manželé Johnsonovi už na počátku minulého století. Riskovali byste svůj život kvůli vyvolání fotografie? Oni ano.

V době, kdy se svět teprve probouzel z euforie nad prvním zvukovým celovečerním filmem, jazzový zpěvák, americký cestovatel, fotograf a filmař Martin Johnson už přemýšlel o způsobu přepravy zvukové a filmové aparatury do nejtemnějších koutů Afriky. V sopečnému pohoří Virunga hodlal nafilmovat život horských goril i s kontaktním zvukem. Do té doby znal svět horské gorily jako samostatný živočišný druh pouze čtvrt století a ještě k tomu jen z kreslených obrázků, na nichž byly často vyobrazovány jako krvelačná monstra. „Zachytit hlas goril do filmu je úkolem, nad nímž by ustrnul i sám Sisyfos, kdyby měl tu smůlu a narodil se ve století zvukového filmu,“ napsal si Johnson do deníku. Nakonec první ozvučené filmové záběry z Afriky skutečně přivezl, aby z nich později vznikl slavný film Congorilla.

ROMANTIKA U LIDOŽROUTŮ

Když se Martin Johnson v roce 1906 dozvěděl o výpravě spisovatele a dobrodruha Jacka Londona do jižních moří, rozhodl se zúčastnit jeho expedice. Napsal šestistránkový dopis, v němž ho přesvědčoval, že Londonova loď Snark nesmí postrádat kuchaře jeho kvalit. London mladíka přijal, odpluli do Oceánie a stali se z nich přátelé. Martin moc vařit neuměl, zato ale uměl fotografovat a natáčet. A zatímco London si z expedice přivezl podlomené zdraví, Johnson pořídil stovky metrů filmu, tisíce fotografií a začal o expedici přednášet po Spojených státech. Při promítání svých snímků v Kansasu se ve městě Chanute seznámil s mladou zpěvačkou jménem Osa Leighty. Martinovi imponovala její suverenita a vzdor, Ose zase dobrodružná povaha a odvaha mladého cestovatele. Jiskra, která mezi nimi přeskočila, musela být obrovská, protože do týdne vstoupili do manželství. Novomanželé se roku 1917 vydali na Šalamounovy ostrovy a Vanuatu, aby natočili kanibalské kmeny. Výprava ale málem skončila tragédií, před smrtí je zachránila vojenská loď. Myšlenka natočit film se neuskutečnila. Martin chtěl všeho nechat s výčitkami svědomí, že ohrozil život své manželky. Osa ale měla na věc svůj názor: „Natočil jsi snad film, pro který jsme se tam trmáceli?“ Když Martin připustil, že nikoliv, odvětila s ledovým klidem: „Tak pojeďme ještě jednou…“ Vrátili se tam v roce 1919 s ozbrojeným doprovodem, promítačkou a nápadem přehrát domorodému náčelníkovi jeho vlastní filmový obraz. Byla to historicky první experimentální projekce domorodcům, která sklidila úspěch jak mezi „lidožrouty“, tak později ve Spojených státech.

ZROZENÍ FOTOGRAFICKÉHO SAFARI

Nebyl to zdaleka jediný úspěch, kterého Johnsonovi na fotografickém a filmovém poli dosáhli. Během své dokumentaristické kariéry podnikli více než osm výprav do vzdálených a tehdy neznámých koutů světa – k lidožroutům do jižních moří, na Borneo a především do Afriky, ve které uskutečnili pět velkých filmařských a fotografických výprav. Jejich práci uznávali odborníci po celém světě – od přírodovědce Carla Akeleyho až po známé osobnosti, jakými byl Ernest Hemingway, George Eastman „Kodak“ či Charlie Chaplin. Ve své fotografické práci Johnsonovi položili základy současné wildlife fotografii a byli průkopníky tzv. fotografického safari – tedy cesty do Afriky ryze za účelem fotografování. V jejich díle můžete vidět Afriku tak, jak už ji dnes neuvidíte. Zachytili stohlavá sloní stáda v keňských močálech, početné skupiny černých nosorožců v severní Keni či břehy řeky Rutshuru „poseté“ obrovskými nilskými krokodýly. Podobně jim svět vděčí za unikátní záznam dialektu kmene Rendillů, jejichž jazyk dnes už neexistuje.

BOJ FOTOAPARÁTEM

Po návratu z expedic po Oceánii se cestování stalo jejich životní vášní. Přednášeli a promítali po Spojených státech, aby si vydělali peníze na další výpravu. V roce 1921 se poprvé vydali na cestu do Afriky. Bílí farmáři v té době vybíjeli divoká zvířata po stovkách, aby si rozšířili své pozemky. Do Britské východní Afriky mířili ve velkém také lovci. Jejich cílem bylo lovecké safari a sportovní střelba. Cizinci si najímali zkušené průvodce, s nimiž vyráželi na několikadenní safari za účelem skolení největších kusů divoké zvěře. Přestože tehdy bylo v Keni mnohem více zvířat než nyní, napsal si Martin do svého deníku: „Cílem naší cesty bylo filmovati úplněji než dosud život rychle mizející africké zvěře, aby potomstvo ji mohlo věčně viděti, jak vypadala ve svém posledním a největším útočišti.“ Svůj názor sdílel se svým velkým přítelem Carlem Akeleym, největším americkým zoologem své doby. Díky neuhasínajícímu úsilí tohoto přírodovědce byl v Africe založen Albertův národní park (dnešní NP Virunga), historicky vůbec první chráněné území v Africe.

OSA TŘÍMÁ PUŠKU

Pokud si dnes chceme přiblížit divoké zvíře, které setrvává v „nefotografovatelné“ vzdálenosti, zmáčkneme zoom nebo použijeme teleobjektiv s dlouhou ohniskovou vzdáleností. Johnsonovi takové možnosti neměli – nedokonalé teleobjektivy, omezená rychlost závěrky a plachost divokých zvířat před automobily způsobovaly, že zvířata nebylo možné kvalitně vyfotografovat. A pokud se to přece jen podařilo, byly snímky rozmazané vlivem chvějícího se vzduchu. Pomocí experimentů zjistili, že je lepší se k divokým zvířatům přibližovat pěšky a během několika let si vybudovali úspěšnou strategii. Osa zužitkovala sparťanskou výchovu z dětství – s puškou chodila vždy ke zvířatům až „na dostřel“, zatímco Martin fotografoval nebo natáčel. V několika případech se přesvědčil o její střelecké neomylnosti a spolehlivosti. Tento na první pohled rizikový přístup ale otevřel Johnsonovým cestu k filmařskému úspěchu a jejich snímky získaly na atraktivnosti.

FOTOGRAFICKÉ NESNÁZE

Práci prvních dokumentaristů v buši doprovázely dnes již nepochopitelné problémy. Hlavní starostí bylo uchování latentního obrazu, který bylo nutné z důvodu vedra, prachu a vlhka co nejdříve vyvolat. Johnson se v tomto stal brzy mistrem a kromě svitkových filmů vyvolával sám i filmové pásy. Své pracovní podmínky v Africe vylepšil vybudováním temné komory. Když zjistil, že voda dovezená z Nairobi není k vyvolávání vhodná, sestavil důmyslný rezervoár, který schraňoval dešťovou vodu z okolních střech. Zásoby této vody vystačily k vyvolávání fotografií i v období sucha. Fotografický obraz mohla ale ohrozit i mnohem banálnější věc, jako např. roj divokých včel – ten se jednoho dne usídlil v přenosné temné komoře i s nevyvolanými negativy. Byla to slepá ulička – úmorné vedro ohrožovalo budoucí fotografie stejně jako otevření dveří, kterým by dovnitř proniklo světlo. Největším nebezpečím, které na fotografy v Africe číhalo, nebyly šelmy nebo jedovatí hadi, ale fotografování jako takové. Vážné zranění si Martin přivodil při nočním fotografování slonů. Dobové bleskové výboje byly způsobené vzplanutím magneziového prášku. Martin velice často používal fotografické pasti, složené z více než osmi bleskových zařízení. Jedné noci nemohl usnout a při procházce vstoupil omylem přímo mezi blesky. Následky popálenin si nesl do konce života.

KŘÍDLA ZOUFALSTVÍ I NADĚJE

Vydat se do méně probádaných částí Afriky znamenalo odpovědnost a zejména soběstačnost. Nejbližší servisní opravna automobilů Willis Knight, které Johnsonovi používali, byla v Londýně a nejkratší cesta k servisní stanici fotoaparátů Kodak vedla přes Atlantik až do amerického Rochesteru. Z důvodu absence lékaře byl Martin také nucen naučit se základní ošetřovatelské úkony. V roce 1932 se Martin s Osou rozhodli zdokumentovat Afriku z ptačí perspektivy. Zakoupili tedy dva obojživelné letouny značky Sikorsky a ze dne na den se naučili pilotovat. Mohli tak podniknout leteckou pouť z Kapského Města do Káhiry, během níž nalétali přes sto tisíc mil. Jako první na světě pořídili letecké snímky hory Kilimandžáro a Mt. Kenya. Martin tragicky zahynul v roce 1937. Osudnou se mu ale nestala divočina. Johnsonovi letěli běžnou linkou Western Air Express ve Spojených státech, jejich Boeing 247 však ve špatném počasí narazil do skály. Martin druhého dne podlehl zraněním, Osa byla upoutána na vozík. Osa se ještě několikrát do Afriky vypravila. Napsala vzpomínkové knihy a stala se autorkou prvního televizního seriálu s přírodní tematikou. Zemřela v roce 1953 na infarkt.

RÁJ NA ZEMI

V roce 1961 založila matka v rodném městě své dcery, v kansaském Chanute, Martin & Osa Johnson Safari Museum. Posláním muzea je uchovat fotografický a filmařský odkaz manželů Johnsonových dalším generacím. Do svého afrického deníku si kdysi Martin napsal: „A přece nemůže být šťastnějšího domova nad náš. Nemáme u nás lahůdkářského krámu. A nejbližší telefon je vzdálen pět set mil. Ale máme slunce, smích a květiny po celý rok. V jednom směru jsme králem a královnou svých poddaných. Alespoň takový máme pocit ve svém malém knížectví na vrcholu hory, pod níž leží jezero, jež jsme nazvali Rajským.“ Oba svým životem a skutky naplnili staré antické přísloví, které praví: je dobré nikoli pouze žít, nýbrž dobře žít…

TEXT: MICHAL DVOŘÁK Stojím před poutním areálem na Hoře Matky Boží a shlížím na Králíky, město jako obrázek, malebnost samu. Topí se ve sněhu stejně jako okolní hory a já si říkám, kam se na tuhle nádheru hrabou Alpy.

Nechce se mi ani věřit, že nedávná minulost tohoto krásného města pod Králickým Sněžníkem byla plná utrpení. S němčinou se dnes v Králíkách setkáte už jen na jídelních lístcích a starých náhrobcích, ale až do konce druhé světové války zněla z místních úst mnohem častěji než čeština. Králíky leží na pomezí Čech, Moravy a Polska a stejně jako u jiných sudetských měst tvořilo naprostou většinu populace německé obyvatelstvo (87 procent v roce 1930). Vždyť samotný název města Králíky – ač zní romanticky, mírumilovně až bohabojně – nemá s ušáky nic společného. Odvozuje se od jména Greulich (Greulichs Dorf – Greulichova ves), což českým uším znělo jako Krulich. Odtud už je ke Králíkům z hlediska jazykovědy, co by kamenem dohodil. Mnohasetleté soužití německé většiny a české menšiny začalo získávat trhliny už na konci první světové války, kdy Němci doufali ve vytvoření na vznikajícím Československu nezávislé župy Sudetenland. Pozdější odpor k československé správě byl ale umírněný, místní němečtí nacionalisté například ostentativně vyvěšovali státní vlajku nesprávným způsobem. Situace se ale v celém pohraničí začala vyhrocovat s nástupem NSDAP a Hitlera k moci a se založením nacionální Sudetendeutsche Partei, která brzy ovládla politickou scénu v německém pohraničí.

V NĚMECKÉ NÁRUČI

Němci se nijak netajili zájmem připojit Sudety k Říši, a tak československá vláda přistoupila k masivnímu opevňování svých hranic. A právě Králicko se stalo díky své poloze jedním z nejopevněnějších regionů republiky. V roce 1936 se začalo s výstavbou vojenských objektů v bezprostřední blízkosti Králík – na vrchu Výšina (Hůrka) vyrostla během dvou let mohutná dělostřelecká tvrz se dvěma pěchotními, a s jedním srubem s dělostřeleckým a s otočnou dělostřeleckou věží a pozorovatelnou. Spolu s velkými tvrzemi Adam a Bouda měla Hůrka palebně podporovat desítky pěchotních srubů a stovky takzvaných řopíků (podle Ředitelství opevňovacích prací – ŘOP). Němečtí obyvatelé Králík nelibě nesli nejen samotnou výstavbu opevnění, ale i přítomnost vojáků, vyvlastňování pozemků pod pevnostmi a také množící se zákazy vstupu do okolí staveb. Když Králíky v srpnu 1937 projížděl prezident Beneš, dostalo se mu ještě vřelého přijetí, ovšem o rok později už naprostá většina králických obyvatel naplno projevila své antipatie vůči Československu a oslavila mnichovskou dohodu. Češi a Židé opouštěli město a na úředních i soukromých budovách plápolali vlajky s hakenkreuzem.

OHÝBÁME HŘBET

Asi jen málokdo si dokáže představit rozčarování vojáků, kteří obdrželi rozkaz opustit pevnosti bez boje. „Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jíti. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit; armáda má svou povinnost bránit území republiky, chce jít a půjde do boje,“ znělo z úst náčelníka generálního štábu Ludvíka Krejčího a zemských generálů, kteří v době konání mnichovské konference přijeli na Pražský hrad za prezidentem Benešem v naději, že odvrátí kapitulaci. Beneš ale 30. září 1938 usnesení mnichovské konference přijímá. Spolu s kapitulací opouští zmobilizovaná armáda pohraničí. Podle mnichovské dohody na to má deset dní, přičemž vojenské objekty nesmí nijak poničit. Zlomení vojáci vycházejí i z útrob tvrze Hůrka. Tedy až na jednoho – četař Arnošt Hrad z pěchotního srubu K-S 14 nepřenesl přes srdce, že by měl vydat pevnost nepříteli, a 3. října se zastřelil. „Vykonám své povinnosti k vlasti až téměř do konce, vytrvám na svém místě do poslední chvíle, do odchodu. Až přijde rozkaz ihned opustiti území, pak teprve opustím tento svět. Ještě jednou všem naposledy, buďte hodně štastni v té nové vlasti, buďte s Bohem,“ napsal své mamince v dopise na rozloučenou. Když Hůrku opustil poslední voják, byla už stavebně dokončena a k plné bojeschopnosti jí zbývalo jen několik měsíců. Její výstavba stála 25 milionů korun, patřila k nejmodernějším tvrzím v Evropě a byla schopna odolávat většině tehdejších zbraní. Stažením československé armády začíná nová kapitola města, kde je vše české zrušeno a vymazáno, které se, ač nijak veliké, stává sídlem oberlandrátu a úřadovny gestapa. Lidé se hromadně vydávají na Hůrku, aby se podívali, jaké poklady tu armáda střežila. Ohromeni byli i vojáci německé 30. divize, kteří do Králík vstoupili 10. října a kteří pevnost obsadili. Na tvrz Hůrka se dokonce v prosinci přijíždí podívat i Adolf Hitler, který prý přihlížel zkouškám její odolnosti. Ty se naplno rozběhly v následujících letech – na dělostřeleckém srubu K-S 11 se zkoušely podkaliberní protibetonové granáty Röchling, jedna z Hitlerových tajných zbraní. Válka brzy dolehla i na králické Němce, kteří ji vítali s nadšením. Do Králík přicházejí váleční zajatci, aby pracovali v místních továrnách, které přecházejí na výrobu pro válečné účely. V Králíkách se šijí uniformy wehrmachtu, továrna FAMO pracuje na výrobě motorů do messerschmittů. Prvními zajatci a také pracovníky továren byli britští letci, kteří byli buď sestřeleni, nebo v mlze narazili na hradbu Králického Sněžníku, Rychlebských hor nebo Jeseníků. Ke konci války jich bylo ke čtyřem stovkám a Němci je umístili jak do poutního domu na Hoře Matky Boží, tak do pracovního tábora přímo ve městě. Britské letce brzy následovali zajatci polští, kteří přišli do koncentračního tábora přímo v areálu továrny FAMO. Komunistický tisk rád zdůrazňoval, že britští za jatci se měli skoro jako v bavlnce a cigaretami a proviantem zásobovali i německé stráže, zatímco polští vězni v Králíkách prožívali peklo. Jisté je, že ačkoliv ani postavení britských vězňů nebylo ideální, tak Poláci na tom byli mnohem hůře.

TOVÁRNU DO PODZEMÍ

Na dělostřelecké tvrzi Hůrka probíhaly ještě na začátku války zkoušky střeliva. Ovšem vzhledem k tomu, že pevnost byla už v majetku Německa, tak nešlo o bezhlavé ničení cíle, ale o nákladné systematické testy. Brzy však ustaly, protože v Evropě už nebyly žádné železobetonové pevnosti, které by bylo potřeba dobývat – všechny už Říše pohltila. Němci tak z Hůrky jen demontovali pancéřové zvony, kopule a střílny pro válečné účely a přemýšleli o dalším využití pevnosti. Řešení se našlo brzy. Německo ohrožovaly spojenecké nálety, a proto bylo nutné chránit či ukrýt důležité továrny. Tvrz Hůrka prošla na konci války úpravou pro válečnou výrobu. Přestěhovat se sem měly některé provozy z továrny FAMO. Na podzemních úpravách pracovali polští vězni, kteří pro sebe zároveň nad vstupním srubem na vrchu Výšina budovali koncentrační tábor pro osm set lidí. Výroba v podzemní továrně se však nikdy naplno nerozběhla – pamětníci hovoří pouze o tom, že se v jedné její části brousily listy leteckých vrtulí. Také koncentrační tábor zůstal nedostavěný. S blížící se frontou opouštěli němečtí vojáci své pozice a 9. května vstoupila do města Rudá armáda. Konec války ale nepřinesl Králíkám klid, právě naopak. Někteří Češi brali právo do svých rukou a svůj často oprávněný hněv si neoprávněně vybíjeli na Němcích. Následoval divoký odsun, od konce roku 1945 pak pokračoval odsun oficiální – jen z Králicka a Rokytnicka odjelo odsunovými vlaky čtrnáct tisíc lidí. V roce 1947 zůstalo v celých Orlických horách jen asi tisíc Němců.

POSLEDNÍ LÁGR

Opuštěné Králíky měly ale štěstí – podařilo se je brzy dosídlit. Domy proto nechátraly, nezarůstaly, ani se nehroutily. A tak když srovnáte sto let staré fotografie Králík s těmi současnými, najdete jen malé rozdíly. Poslední smutnou kapitolu králických utrpení začali psát v roce 1950 komunisté, kteří obsadili klášter na Hoře Matky Boží a udělali z něj lágr pro řeholníky z celé republiky. Ti museli těžce pracovat v lesích, před světem tu byli zavřeni až do poloviny šedesátých let. Z Hory Matky Boží je dnes poutní místo a oblíbený cíl procházek. V dělostřelecké tvrzi Hůrka lidé vzpomínají na naši prvorepublikovou bojeschopnost a sní si svou alternativní historii. Lágr na Výšině připomínají jen zbytky obvodových zdí. Okolní hory jsou v obležení turistů prakticky celoročně. Králíky žijí svou šťastnou přítomnost, zaplacenou dlouhotrvající bolestí.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Serge Mbarga běhá nahoru a dolu po schodišti, vytvořeném z použitých pneumatik. Svědky jeho fyzické dřiny jsou odpadky a chudinské chatrče na okraji metropole. Sergeovi je to ale jedno. Je na cestě za svým snem. Být nejlepším boxerem světa.

Tmavá hala, kde oči jen mžourají, žárovka na trámu svítí jen silou vůle, děravá plechová střecha dělá z místa hotovou saunu, do toho se rozlévá pach potu. Tak nějak vypadá tréninková hala, kde se po hodinách střídají kamerunští sportovci. Uprostřed rušného hlavního města Yaoundé je to opravdová oáza, protože všude okolo vládne dopravní chaos.

SÍLA VŮLE

Ring uprostřed haly patří především boxerům. Každý den sem přicházejí ti nejlepší sportovci země s jediným cílem, uspět a vyhrát. Trénují tu především muži od patnácti do třiceti let, i když sem chodí i ženy, přihlížejí tréninku a také se pilně zapojují. Všichni se tu snaží, ale jejich cíle jsou často odlišné, někdo chce být nejlepší, jiný touží rychle zbohatnout, mnozí si jdou jen vyčistit hlavu. Každopádně všichni nacházejí svůj ideál v každodenním náročném tréninku. „Sportovat v Africe znamená obětovat všechno a věřit ve štěstí, protože jinak člověk zůstane jen troskou,“ vysvětluje šéf kamerunské federace boxu Enama Ongono Constantin, ostatně taky bývalý boxer. Tento muž v dobře padnoucím obleku je ředitelem sportoviště s příznačným jménem „Camp Unité“. Tady se každý den střídají s železnou pravidelností boxeři, kickboxeři, karatisti, judisti, ale i nadšenci dalších bojových sportů. „V Kamerunu nedostane nikdo nic zadarmo, být sportovcem je dřina, oběť, ale i živoření,“ pokračuje ředitel. „Tady se každý živí, jak umí, ale mezi tím nesmí zapomínat chodit na pravidelné tréninky, jinak hned vypadne z formy. Jen pár z kluků, které tady vidíš, mají rodiče, kteří je zajišťují, ostatní se ztěžka protloukají. Sponzoři, ti jsou i v Africe, ale ty táhne leda fotbal, který uvidí všichni v televizi, ostatní sporty je moc nezajímají,“ smutně dodal ředitel.

ZRODILA SE LEGENDA?

Většina boxerů přes den pracuje, jednoduše jíst musí každý, někdo trénuje hned od brzkého rána a potom uhání za výdělkem, jiní volí třeba práci vyhazovače v nočních podnicích, což může někdy být i náhražka tréninku, jenže hlavním kamenem úrazu je nedostatek spánku a ten již během dne při trénování nelze dohnat. Pak prostě těmto tvrdým hochům nezbývá nic jiného než najít nějaký kompromis, nebo zapomenout na reprezentaci. Asi nejlepším příkladem typického rytmu boxera je slávou ověnčený Serge Mbarga. Ve svých osmnácti letech už byl dvakrát mistrem Kamerunu ve své váze a také vítězem dvanácti profesionálních turnajů. Někde mimo Afriku by už byl učiněnou legendou. Tady o něm nikdo neví a vlastně ani nikoho nezajímá. Samotný Serge mě překvapil svou slušností, úctou, pílí a také bázlivostí. Jinak je na první pohled úplně obyčejný kluk, kterých tady běhá bezpočet, jen s tím rozdílem, že když se on ocitne v ringu, tak jeho nemilosrdně mířeným úderům málokdo dokáže uhýbat. Jakmile pak vidíte oškubané kraťasy, triko pamatující snad jeho narození a oloupané rukavice, které sotva Čadské jezero drží pohromadě, vůbec nikoho nenapadne, co všechno má tento mladý sportovec za sebou. Serge nemá v žádném případě budoucnost vydlážděnou. Pochází z malé vesničky asi šedesát kilometrů severně od Yaoundé.

NIC NEŽ DŘINA

Do hlavního města ho nalákal jeho současný trenér, který má mimo jiné plnou stěnu vlastních diplomů a ocenění. Čirou náhodou objevil v klukovi ze zapadlého koutu země nadějného šampiona. Cesta to ale byla trnitá, zpočátku rodina nechtěla o boxu ani slyšet. Spíše doufali, že kluk bude živitelem rodiny, přesto se ale nechali trenérem přemluvit. A tak se nadějný atlet věnuje tomuto sportu intenzivně už devět let. Podle všech, s nimiž jsem mluvil, patří Serge opravdu k nejlepším. A je také jedním z mála, kteří jsou boxu ochotni podřídit vše, jen mu chybí zázemí a především finance. V současnosti žije s matkou a dvěmi sestrami na okraji metropole v domě svého strýce. Ten ho podporuje stejně jako celou rodinu, kterou otec před lety opustil a už se neukázal. Strýc je na svého synovce hrdý, ale nemá tolik prostředků, aby rodina neživořila. Někdy je situace neúnosná, ale strýc stále věří v lepší budoucnost. „Třeba si Sergeho náhodou někdo všimne, nebo mu dá šanci v zahraničí a pak bude lépe pro celou rodinu,“ říká. Ten, kdo by sledoval život Sergeho, bude překvapen stereotypem, který vybočuje jen při občasných zápasech v ringu. Boxer vstává každý den kolem čtvrté hodiny ráno. Probouzí se v pokojíku připomínajícím malou špinavou díru. Jediným vybavením v zamřížovaném pokoji jsou dvě opotřebované nepotažené matrace a také dva staré rezavé kufry, ukrývající celý rodinný majetek. Dalším doplňkem je pouze prádelní šňůra vlající nad improvizovaným příbytkem s věcmi, které jsou určeny pro sváteční okamžiky. Tady boxer přespává se svými sestrami a matkou, která je nyní vážně nemocná, a tak veškerá starost o rodinu připadá pouze na něj. Den Sergeovi začíná kromě krátké rozcvičky vypravením malých sester do školy. Za rozbřesku, v šest hodin ráno, míří společně k domu učitelky, která dívky naloží spolu s dalšími spolužáky do malého minibusu, za který se každý den platí 400 CFA (asi 16 Kč za obě cesty tam a zpět). Pak následují povinnosti doma, je nutné poklidit domácnost a také společné prostory, které rodina sdílí se strýcem. Onou společenskou místností je jídelna a hala v jednom, prostoru vévodí velký neopracovaný stůl a několik plastových židlí, doplněných starou pohovkou pro návštěvy.

VYKOUPAT SE V POTU

Každý den ráno se musí uklidit a vytřít celý dům. Pak je čas na rychlou a obyčejnou snídani, několik uvařených brambor, či hlt kasavy (kořen kasavy je převážně jídlo chudých). V osm hodin nastává čas odchodu, Serge se pravidelně chystá na poklus přes celé město k trenérovi. Cesta je dlouhá asi patnáct kilometrů, i když proplétání chaosem města není jednoduché, je vlastně takovým zahřívacím kolem před tréninkem s mužem, který věří v jeho neskutečný talent. Trenér za svůj čas nic nechce, sám dostal podobnou šanci, a tak s radostí oplácí stejnou měrou. Celý dopolední program je o fyzické přípravě, většinou se cvičí a běhá z kopce střídavě nahoru a dolů po improvizovaných schodech z použitých pneumatik, mezi odpadky a chudými staveními na okraji tepající metropole. Místní už nic takového nepřekvapí, nebýt přítomnosti fotografa z Evropy, to se shromáždí i hlouček zvědavců. Trenér je nesmlouvavý a jeho žák během tvrdé přípravy doslova plave v potu. Když pozoruji Sergeho, pořád nechápu, kde bere tu úžasnou energii a sebekontrolu, která ho žene kupředu za jeho vysněným cílem „být nejlepším boxerem na světě“. Možná mnohé napoví jeho vyprávění o chudém chlapci hltajícím každý zápas boxerů, který viděl dírou v plechové ohradě v televizi patřící bohatším sousedům. Z těchto chvilek vznikl klukovský sen, za nímž si Serge jde opravdu důsledně.

SPÁNEK MÍSTO JÍDLA

Čas plný cvičení a potu s trenérem končí před obědem, následuje běh ucpanými ulicemi zpět domů. Když se poštěstí a je něco k jídlu, tak si dá i oběd. Pokud není co zakousnout, je tu jednoduchý recept, hlad se nejlépe zažene spánkem. Už ve tři hodiny ale musí být náš atlet v hale v centru města. Přesun je, jak jinak než poklusem, dobrých devět kilometrů mezi věčně troubícími taxíky, které uvázly v zácpě a sunou se jen šnečí rychlostí. Kupodivu, než nervózní pasažéři dojedou ke svému cíli, Serge se už dávno věnuje odpolednímu praktickému tréninku. Tady se nejen cvičí taktika, ale také přesné údery na pytel, boxuje se naplno v ringu s trenérem nebo kolegy. Vybavení sportoviště je jednoduché, dva pytle houpající se na trámech, několik činek a stará váha pro zvážení před zápasy. Pod rozpálenou střechou v žáru dne se zpotí i sedící, bojující však vypotí doslova litry potu. Tady už nikomu nemůže vadit pach potících se těl, tady jsou všichni na jedné lodi. Atmosféra neuvěřitelného odhodlání, věčné energie, je opravdu fascinujícím zážitkem a proto není divu, když i mimo zápasy na sportoviště často zavítají příznivci a fanoušci.. Přestože box je tvrdým sportem a nemusí být pro každého, tady v Kamerunu je samozřejmostí úcta k trenérům a vítězům. Člověk má rázem pocit opravdového sportovního ducha, jenž vládne v takto skromných poměrech bez financí a komerce.

NA ZÁBAVU NENÍ ČAS

Jakmile skončí odpolední trénink, tak již za tmy čeká Sergeho návrat domů ulicemi zahalenými smogem. Čekají ho opět povinnosti, musí obstarat nákupy a uvařit skromnou večeři. Pokud si někdo myslí, že sportovec v Kamerunu jí vyváženou stravu nebo si pomáhá potravinovými doplňky ke zlepšení kondice, je na omylu. Tady se stravuje podle toho, co dům dal a kolik peněz se podařilo ten den vydělat. Někdy větší porce, jindy menší, ale o pestré skladbě jídla složeného ze zeleniny a masa nemůže být ani řeč. Posledním úkolem, který zbývá před posilujícím spánkem, je postarat se o milované sestry a také se s nimi učit. Ostatně se sestrami tráví Serge veškerý volný čas. Samozřejmostí je pomoc matce, která má malý přenosný krámek, zajišťující jedinou obživu pro celou rodinu. Na žádné jiné činnosti nebo dokonce zábavu není čas. Tak se opakuje den po dni bez výrazné změny až do neděle. To odpadají oba tréninky, ale Serge to řeší po svém, v tento sváteční den si naděluje ještě tvrdší trénink. Prostě a jednoduše bez jakékoliv pauzy směřuje za svým snem a opravdu si ho chce splnit. Nic nenormálního, jen velikost oběti je neuvěřitelná. Jiní kluci v jeho letech mají přítelkyni, občas zajdou i na pivo, které je v Kamerunu obzvláště oblíbené, ale on nemá na takovou kratochvíli vůbec čas. A jak se s radostí svěřuje: „Trénink, cvičení, to je moje zábava.“

TEXT A FOTO: ŠTĚPÁNKA DLOUHÁ, LUKÁŠ CHMÁTAL A ONDŘEJ DLOUHÝ

V roce 2002 obletěla svět fantastická zpráva o objevu ztraceného města Inků. Vypravili jsme se zjistit, jak místo, které skrývala horská džungle přes půl tisíciletí, vypadá dnes. Konečně jsme tady, napadlo náš v okamžiku, kdy nám Roger Quispe Muñoz, náš místní průvodce, hrdě představoval svůj rodný kraj.

Po roce příprav a pečlivém studiu písemných a mapových podkladů jsme konečně stanuli v peruánském pohoří Vilcabamba. Na místě ležícím na východě bývalé Incké říše, vzdáleném jen necelých 50 km od bájného Machu Picchu. Celá tato oblast je protkána pavučinou kamenných cest, spojujících centra incké civilizace, jako jsou Vitcos nebo Choquequirao. Je až s podivem, že se v oblasti tak intenzivně zkoumané archeology nacházelo místo, o kterém kromě místních domorodců neměl nikdo ani tušení. Po několika dnech pochodu divočinou jsme konečně sestupovali do kaňonu k zatím jen tenkému pramínku Río Yanama, vinoucímu se o tisíc výškových metrů pod námi. Svah kolem byl rozpálený poledním sluncem a prach červené andské půdy se s každým krokem zdvihal a zažíral hluboko do zpocené kůže. Yanama, přítok Apurimacu, jedné ze zdrojnic Amazonky, se s každým metrem hlásil o pojmenování řekou. Z břehu vybíhala široká skalní terasa, vyvýšená nad říční koryto několik desítek metrů a porostlá pohádkovým lesem. Blížíme se k cíli, honilo se nám všem v tichosti hlavou. Stromy porostlé místo listím metrovými závěsy stříbrných tilandsií spíše připomínaly vstup do světa mrtvých než místo, kde kdysi kvetl život. Nedočkavost a vzrušení vyplňovaly každou škvíru naší mysli, neboť jsme stáli před cílem naší cesty. Na pódiu říční terasy leželo incké město Cota Coca.

POLÍČKO V RUINÁCH

Cota Cocu představila poprvé světu v roce 2002 výprava badatelů Hugha Thomsona a Garyho Zieglera. Objev tohoto města byl podobně prozaický, jako třeba objev Machu Picchu v roce 1911. Kdo by na pozadí objevu očekával léta strávená studiem archiválií či romantické nálezy indicií, vedoucích neohrožené dobrodruhy ke ztracenému městu, nejspíš by se divil. Zieglera sem totiž jednoduše zavedl místní starousedlík, jehož rodina místo využívá jako sezonní papájové políčko. Už o rok později sem dorazila výprava, která místo vyčistila a podrobně zdokumentovala. S archeology odešel ale i život a dávné město opět zarůstá. Po zdech inckých příbytků se plazí liány a svlačce, pichlavé křoví neproniknutelně uzavírá přístup do města a les si zase bere zpátky to, co mu náleželo po staletí. Když jsme pomalu procházeli ruinami, přišlo nám trochu ironické, že jsme před návštěvou leckterých velkolepých památek dali přednost právě těmto ruinám. Většina zbytků budov je totiž na první pohled snadno zaměnitelná s terénními nerovnostmi a jedinými pozůstatky lidského osídlení jsou zde dosud zachovalé kamenné stěny. Tato mlha pochybností se ale rozplynula, jakmile Cota Coca začala vyprávět své příběhy.

PO STOPÁCH UPRCHLÍKŮ

Když Francisco Pizarro vstoupil 16. listopadu 1532 se svou nepočetnou družinou na náměstí v Cajamarce a jednoduchou lstí zajal překvapeného Inku Atahualpu, dějiny Incké říše pro většinu světa skončily. Ne však pro Vilcabambu, která se stala symbolem protišpanělského odboje na dalších čtyřicet let. Vznikl tu státeček ve státě, vedený posledními žijícími členy incké vládnoucí vrstvy, jakýsi ostrov přežívajících tradic a nehasnoucích nadějí. Incká samovláda ve Vilcabambě byla trnem v patě conquistadorů až do roku 1572, kdy byl poslední Inka Tupac Amaru zajat v osadě nesoucí stejné jméno jako celé pohoří. Dnes se tomuto místu přezdívá Espíritu Pampa, Pampa duchů. Po odchodu posledních Inků zůstala zřejmě většina měst ve Vilcabambě vylidněná. Konkrétně o Cota Coce historické zápisy téměř mlčí. Řeka Yanama po čase strhla velký úsek dlážděných inckých cest vedoucích do města. Jediným možným přístupem tak zůstala nepohodlná stezka, po které je třeba sejít a vystoupat zpět bezmála tisíc výškových metrů, a po které také přišli archeologové i naše výprava. Po staletí zřejmě nikdo neměl potřebu prodírat se k řece hustým křovím, a místo upadlo v zapomnění. Až francouzský hrabě de Sartiges, objevitel nedalekého Choquequiraa, ve svých zápiscích z roku 1834 uvádí, že údolí Río Yanama je známé jako Cota Coca, ale ruiny nezmiňuje. Píše, že „je nepravděpodobné, aby někdo toto úzké údolí obýval, neboť je plné nenasytného bodavého hmyzu,“ a že „je zde nemožné dýchat, pít nebo jíst, aniž by člověk nepozřel nebo nevdechl hejna těchto nesnesitelných bytostí“. Údolí začal plíživě zaplňovat stín pod tíhou klesajícího slunce. Nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, vstříc vrcholu Cerro Victoria. Téměř o dva tisíce metrů výše nás na druhý den čekalo další místo úzce spjaté s osadou Cota Coca. Jeho objevitelé ho pojmenovali Qoriwayrachina neboli „místo, kde vítr očisťuje zlato“. Romantický název nemá ovšem nic společného s chudou historickou realitou. V Qoriwayrachině by člověk marně hledal panovnické paláce, které jsou k vidění třeba na Machu Picchu nebo v Cuzcu, natož pak větrem nablýskané valouny zlata! Přestože zde archeologická výprava Petera Frosta a Garyho Zieglera v roce 2001 zdokumentovala desítky staveb, většinou se jednalo jen o příbytky obyčejných lidí, především rolníků. Našly se tu také ruiny typických obdélníkových domů, sloužících jako sklady potravin, a ohrad pro lamy, poskládaných z všudypřítomných kamenů. Jediným zdrojem bohatství mohly snad být stříbrné doly, které provrtaly horu skrz naskrz. Přestože některé šachty zřejmě ještě pamatují Inckou říši, většina z nich byla vyhloubena až v období kolonialismu, nejmladší dokonce ve dvacátém století. Po důkladném prozkoumání rozvalin na horském úbočí jsme pokračovali dál, směrem k vrcholu hřebenu. S rostoucí nadmořskou výškou zvolna ubývala vlhkost i bujnost horského mlžného lesa. Nahradily je trsy husté trávy prorostlé brusinkovitými keříčky a zahrádkami orchidejí. Mezi polštáři trávy občas vykukovaly drobné, do země zasazené stavby ve tvaru kopulí. Téměř všechny byly probořené nebo zasypané kamením. Byly to hrobky, do kterých Inkové ukládali své mrtvé. Pohřbívali je většinou i s osobními předměty, jako jsou spony na oděvy, korálky a keramické nádobí. V době, kdy město objevili archeologové, už byly hrobky vykradené a pobořené. Zbylo tu jen pár poházených kostí a střepů.

NEDOBYTNÁ KRÁSA

Čím výše jsme stoupali vzhůru, tím byl svah prudší, až jsme museli pokračovat po čtyřech, přidržujíce se kořenů a skalních výčnělků. Úplně na vršku se svah přehoupl v nevelkou rovinku se širokým panoramatickým výhledem. Stáli jsme na místě ležícím 3850 metrů nad mořem, na starobylé obřadní plošině, blízko bohům a horským velikánům. V duchu jsme si představovali, jak sem kdysi přicházeli k tradičním obřadům lidé z Qoriwayrachiny i z Cota Cocy, ležící úplně dole v údolí, s lístky koky a jinými obětinami. Němí úžasem jsme sledovali přírodní divadlo plné kontrastů, obklopující nás ze všech stran – s mrazivými masivy šestitisícového Pumasilla i s hlubokými zářezy tropických říčních údolí. Cesta přes údolí tu trvá i po vyšlapané pěšině celý den a je na ní nutné překonat minimálně kilometrový výškový rozdíl. Na severní svahy během období sucha praží slunce tak silně, že i houževnatá andská tráva zežloutne a seschne. V období dešťů se zase stezky na všech svazích proměňují v koryta plná lepivého bahna. Při pohledu na tuto divokou krajinu, ohraničenou nepřekročitelnými řekami jménem Apurimac a Urubamba, člověka vůbec nepřekvapí, že zde poslední Inkové zůstali řadu let v bezpečí.

TEXT MICHAL DVOŘÁK

Na začátek něco pro chytré hlavy. K Valentýnu jste dostali párek krásných králíčků, které chcete začít chovat.

Každý měsíc se jim narodí pár králíčků, který po měsíci dospěje a vrhne další páreček. Ten za měsíc dospěje, vrhne, a tak to jde pořád dál. Králíci neumírají, ani nekončí na pekáči. Kolik králíků se vám bude o příštím Valentýnu prohánět po bytě? Možná vás to překvapí, ale s touto zapeklitou matematickou úlohou (řešení najdete na konci článku) přišel italský učenec Fibonacci už ve 13. století. A králíky si pro svůj příklad nevybral náhodou – jejich až nebezpečná schopnost reprodukce byla už tehdy proslulá. Vždyť také králíci dokázali zpustošit Baleáry natolik, že tam poslal římský císař Augustus vojsko, aby se škůdci zatočilo. Jenomže chytit divokého králíka nebylo ani ve starověku nic jednoduchého, a tak se nakonec museli stěhovat lidé… „Ty potvory se množí jako kobylky,“ říká bývalý králíkář Josef Brůček. „Mně se množili tak rychle, že jsem nestíhal vyrábět nové kotce. A to jsem nepřipouštěl samici hned další den po porodu, jak bývá obvyklé ve velkochovech.“ Josef Brůček je z Prahy, ale králíky choval v rodné vsi na Kokořínsku. V devadesátých letech si chtěl jejich chovem přilepšit, což se mu i dařilo – měl až čtyři sta králíků. Chov tolika zvířat však stojí příliš času, proto je po několika letech rozprodal. Stejně jako mnoho jiných chovatelů.

KRÁLÍKA DÍKY VÁLKÁM

Bývaly ale doby, kdy dupalo v každé československé vsi víc králíků než lidí. Kožky zdobily vrata stodol a pečínka voněla z oken nejen o nedělích. Cesta lahodného a nízkotučného masa na prostý český stůl však byla dlouhá a trnitá. Za to, že si dnes pochutnáváme na králíkovi, vlastně můžeme poděkovat válkám. Během té prusko-francouzské v roce 1870 objevili Němci chuť malých ušáků, oblíbených zvířátek francouzských gurmetů. Vojáci pak francouzské know-how o jejich chovu přivezli zpět do vlasti a odtud se brzy rozšířilo i do Rakouska-Uherska. A už v roce 1873 vydává Emanuel A. Meliš knihu s kouzelným názvem Chov králíků, aneb Jak možná skrovným peněžním základem dosíci 500 proc. čistého zisku. Knihu, po jejímž vydání v českých zemích následovala králíkářská horečka. Meliš vypočítává, že vložená zlatka se „pěstiteli“ vrátí už za pár měsíců. Poukazuje také na možnost úžasného odbytu: „Jelikož Francie kupuje 8–10 milionů králičích spratků ročně z ciziny, nedá se upříti, že by při pečlivém chování tento článek naší vlasti značnou částku vynesl.“

TO NIKDY NESNÍM!

Chov králíků byla příležitost, kterou si podnikaví Češi nechtěli nechat ujít. První chovatelské spolky před sebou měly obtížný úkol – přesvědčit českou veřejnost, že králičí maso lze pozřít. O „směšném předsudku proti požívání králičího masa“ se zmiňuje i Meliš. Je to zvláštní, ale ještě naši prapradědové by nejspíš králíka nevzali do úst. Možná to pramenilo z prostého strachu před novou zkušeností (Snědli byste například morče? Prý chutná stejně.), možná to bylo tím, že králík se v českých zemích trpěl jako zbytkové zvíře ve chlévech, kde zpracovával to, co spadlo ze žlabu dobytku. Králičí maso přitom bylo v celé jihozápadní Evropě lahůdkou prakticky už od starověku. Milovali ho Římané, kteří králíky chovali v leporáriích, velkých zahradách obehnaných kamennou zdí. Nad jejich největší delikatesou bychom se dnes asi přeci jen pozastavili: Římané zbožňovali laurices – nenarozená mláďata v březích samicích. Později, když se naučili králíky divoké chytat a chovat, tak konzumovali už jen čerstvě narozená mláďata, aby kvůli nim nemuseli zabíjet samici. Na stejné pochoutce si libovali také mniši ve středověkých klášterech – byli to právě oni, kteří se postarali o rozšíření králíků hlavně po Francii a pak i po Evropě. Králíka si mohli dopřávat i v dobách půstu. Chovali je na uzavřených nádvořích, kde se ale králíci rozmnožovali jen obtížně. A tehdy nejspíše nějakého pozorného mnicha napadlo, že uzavře-li zvíře do kotce, zbaví ho strachu a králík se pak množí jedna radost.

TREFÍ SE I ŽENY

Zatímco ve francouzských klášterech vyrůstaly první kotce, tak v českých zemích se ve středověku chovali první králíci divocí pěkně postaru – v oplocených pozemcích nebo ještě lépe – na ostrůvcích, kam za nimi nemohla škodná a odkud se nemohli podhrabat. Takový Králičí ostrov byste našli například na rybníku Bezdrev. Lov králíků v těchto „oborách“ byl oblíbenou kratochvílí šlechty. Účastnily se ho i dámy – bylo jich tolik, že nebylo možné se netrefit. Králíkářský středověk u nás trval prakticky až do vydání legendární Melišovy knihy. Ta přinesla českým chovatelům první návod na vystavění králíkáren, seznamy plemen či návody ke krmení. Na Meliše navazuje náš největší popularizátor králikaření Jan V. Kálal, autor knih Racionelní chov králíků ve službách malorolníka či ABC králikáře.

DO KAŽDÉHO STAVENÍ

Ovšem k masivnímu rozšíření chovu ušáků v Československu napomohla opět až válka. Králíci byli totiž v protektorátu jedinými zvířaty, která se nezabavovala majitelům. Proto jich byla plná města, každý dvorek a balkon okupovaly jednoduché kotce s vzácným zdrojem masa. Když lidé vytrhali trávu z parků, tak ji o víkendech vozili z venkova. Tehdy jsme začali být králíkům vděční a tehdy také začala naše nesmírná láska k nim. „Během okupace i ,socialistického budování venkova‘ se jednalo skutečně o fenomén,“ říká Petr Pilous z Krajské veterinární správy pro Ústecký kraj. „V těchto dobách představovali králíci jeden z hlavních zdrojů masa pro obyvatele venkova. Nebylo jediného stavení, ve kterém by se nechovali.“ To už městské balkony opět zarostly muškáty a lidé si pro králíky jezdili k rodičům na venkov. Devadesátá léta pak znamenala pro české králíkaření velké změny. Přibývalo faremních chovů, naopak ubývalo tradičních malochovů. „V naší vesnici jsme zbyli tři, přestože králíky byste ještě nedávno našli na každém dvoře,“ vzpomíná Milan Horák z Malíče u Litoměřic.“ Lidé už na chov králíků nemají čas, nebo se jim do toho prostě nechce. Ale maso jim pořád ještě chutná, takže s odbytem svých kousků nemám problém.“ Typickou českou úpravu králíka ochutnal i Emanuel Ridi, šéfkuchař z Itálie, která v konzumaci králíků jasně vede: „Vím, že je tu králík velmi oblíbený. Děláte ho na smetaně, na majoránce, párkrát jsem ho na venkově ochutnal a bylo to úžasné.“ Ve svém pořadu ale české veřejnosti nabídl poněkud netradiční recept – králíka na olivách a rozmarýnu.

KDY JSTE HO JEDLI NAPOSLEDY?

Česko skutečně stále zůstává na předních místech ve spotřebě králičího masa, pochutnáváme si na něm však stále méně. Ubývá totiž nejen králíků v malochovech, ale kvůli vyšším cenám krmiva i ve faremních chovech. Přesto se většina české produkce vyváží, nejvíce do Německa a Belgie. Pulty v českých supermarketech pak zaplňují králíci z Číny. „Naděje pro tuzemské drobnochovy ale nadále zůstává. Vzrůstající zájem o ekopotraviny se jistě projeví i v poptávce po králících z drobno- Králičí hop je obdobou koňského parkuru, dráha i překážky jsou však přizpůsobeny králíkům. V Česku se hopu zatím věnuje 35 chovatelů, rozlehlá dráha vyrůstá v Brně na Kraví hoře. chovů, chovaných v dobrých životních podmínkách a krmených přirozenou stravou a nikoliv granulemi. Jejich maso je pak kvalitnější,“ říká Petr Pilous. Králíkaření ale stejně jako cokoliv jiného podléhá trendům – ten současný je ve znamení odklonu od masných plemen k šlechtění exotických druhů. V poslední době je největším hitem zakrslý králík Teddy, oblíbený dárek k narozeninám či za vysvědčení. Je roztomilý, jeho chov je nenáročný a v městském bytě často nahrazuje psa nebo kočku. Děti, které s králíčkem do kapsy vyrůstají, budou možná v budoucnu toto maso odmítat. Ale i kdyby, důležitější je kladný vztah ke zvířatům. V České republice už dávno není králíkaření takovým fenoménem jako kdysi. A ani nebude. Můžeme ale svou poptávkou po kvalitě a svými kvalitními chovy uplatňujícími zásady welfare prosperity zařadit mezi země, kde se králíkům žije krásně.

Světla protijedoucích aut splývají v unavených očích v jednu ohnivou čáru. Hlavou mi běží obrazy bohatých amerických důchodců během ranního joggingu, hotely na pobřeží nebo tvář zrzavého detektiva v černém hummeru z oblíbené kriminálky. Florida. Místo luxusu, ale i tajemných bažin plných aligátorů a vodního ptactva.

Je brzy ráno, jedu po „pětasedmdesátce“ na jih a velké dešťové kapky se na okenních sklech spojují v drobné potůčky. Viditelnost je více než mizerná. Když se stěračům na chvíli podaří přeprat přívaly vody, čtu na poznávací značce auta přede mnou Florida-Sunshine state. V tomto počasí to působí jako špatný vtip. Je začátek prosince a srážek by v tomto období mělo být minimum. Počasí si ale dělá, co chce. U brány do státního parku Myakka River si mě podezíravě měří dáma v rangerské uniformě. Tak brzy a v takovém počasí? Chápu ji. Sám sobě si nepřipadám úplně normální. V parku je úplné ticho a zvláštní přítmí mezi stromy. Přestalo pršet. Jedu krokem po asfaltce vedoucí napříč parkem. Pár metrů od cesty stojí šest laní jelence viržinského. V duchu si začnu nadávat, protože fotoaparát mám ještě v kufru auta. Řadím zpátečku a pomalu couvám z dohledu laní. Než se dostanu zpět, jsou laně hlouběji v lese. Přesto mi dovolí několik snímků, než úplně zmizí. Myakka River State Park je jedním z nejstarších a největších státních parků na Floridě. Lze zde nalézt původní přírodu v téměř neporušeném stavu. Na padesáti sedmi mílích čtverečních najdete bažiny, prérii i formu lesa typickou pro tuto oblast. Park je přizpůsoben návštěvníkům, kteří mohou procházet po pěších stezkách, půjčit si kajak, kempovat či rybařit. Jezdil jsem k jezeru Upper Myakka s různě dlouhými přestávkami několik dní a stále jsem se nemohl dočkat toho správného světla. Poslední odpoledne před odletem z Floridy jsem seděl na břehu jezera blízko dřevěné pozorovatelny a trochu nešťastně sledoval trojici přiopilých rybářů, kteří plašili všechny vodní ptáky v okolí. Jen kondorům havraním to nijak zvlášť nevadilo. Vlastně jsem je tu vídal každý den v obrovském množství. Čekali na ryby, které zde vyhazovali rybáři. Ve chvílích, kdy jsem bez hnutí ležel na břehu a čekal na záběr, se často tiše přiblížili odzadu jen na pár desítek centimetrů. Je to zvláštní pocit, když se otočíte a několik černých ptáků sedí těsně ve vaší blízkosti. Rybáře s blížícím se večerem naštěstí přestal lov bavit, nebo jim došlo pivo. Každopádně nasedli do kajaků a zmizeli.

RUSKÁ RULETA

Kolem se rozprostřelo ticho. Na hladině jezera i řeky se začaly objevovat hlavy aligátorů, přiletěla dvojice nesytů lesních a pár metrů od břehu se nerušeně věnovala lovu volavka modrošedá. Klid večera narušil až rozruch v hejnu kondorů. Začali se sbíhat a slétat k jednomu místu. Nejdříve jsem neměl tušení, co je k tomu vede. Pak jsem ve vodě rozeznal trojúhelníkovou hlavu aligátora. Pomalu se posouval ke břehu. Ptáci těsně před ním vytahovali větve z vody, jakoby mu čistili cestu. Poměrně velký aligátor vylezl za asistence kondorů na břeh a lehl si na písčinu. Kondoři posedali do kruhu kolem jeho hlavy a jejich následné chování začalo ze všeho nejvíce připomínat oblíbenou hru carských důstojníků – ruskou ruletu. Jeden z ptáků se vždy rozeběhl a srandovně přikrčený proběhl v těsné blízkosti aligátořích zubů. Vypadalo to, jak když jeden druhému ukazuje, kdo je větší frajer. Aligátor, aniž by na jediného ptáka zaútočil, se zvedl a zmizel v řece. Slunce se těsně před západem ukázalo pod mraky na obzoru a já se tak dočkal světla i zajímavého okamžiku, které si příroda tak ráda nechává jen sama pro sebe.

SVĚT RŮZNÝCH SVĚTŮ

Nápisy na billboardech podél dálnice před Orlandem hulákají svá pozvání do tváří kolem jedoucích řidičů. Nudí vás váš svět plný všedních starostí? Tady jsou světy, kde na ně (alespoň na chvíli) můžete zapomenout. Svět myšáka Mickeyho, svět filmových studií, svět africké pseudo savany, svět mořský, svět…Těžko se tomu odolává. Jsme přece v Americe. Všechno je „great“. Tak proč jeden z těch umělých světů zábavy nenavštívit. Jsou dokonale propojené. Geniální stroje na výrobu peněz. Chcete do Sea Worldu, proč ne?! ALE! Máme pro vás skvělou nabídku, která vám umožní vstup do dalších dvou naprosto nezapomenutelných parků. A už vás mají. Tak jsem i já podlehl tomu opojnému volání velkého světa zábavy a jeden z parků si vybral. Vlastně dva. Ten druhý mi byl doporučen. A odolejte tomu proklatě výhodnému balíčku. Měl jsem být v osm ráno na místě, abych mohl být „odbaven“ a vypuštěn do víru té nejbáječnější zábavy. Vybral jsem si Discovery Cove, kam pouštějí pouze tisícovku návštěvníků za den. Oproti Sea Worldu, jen malý zlomek. Každých pět metrů usměvavý zaměstnanec v uniformě, snídaně formou bufetu a už jste v ráji. Několik umělých lagun vytváří dojem tropických ostrovů někde na rovníku. Jenže počasí neporučíš. Prší a teplota má k těm rovníkovým hodně daleko. Soukám se do neoprenu, abych poté vyslechl krátkou instruktáž a byl tak připraven na setkání s delfíny. Plavání s delfíny je jednou z atrakcí Discovery Cove. Se smíšenými pocity odpůrce představení se zvířaty vstupuji do umělé laguny s ledovou vodou. V okamžiku, kdy se prvně dotýkám toho úžasného tvora, se ze mě všechno negativní vypaří. Cítím euforii malého kluka v hračkářství. Snad není správné držet tyto inteligentní tvory v zajetí, aby přinášeli pocity štěstí a radosti, když nevíme, co cítí oni sami. Ale určitě je to lepší než jim přidělávat na hřbet magnetické miny, které vyhazují lodě do povětří. Když opouštím lagunu delfínů, drkotám zuby. Naštěstí se mezi mraky prodírá slunce. Vstupuji do „tropické řeky“ a k svému úžasu zjišťuji, že je vyhřívaná. Nechám se unášet umělým proudem k vodopádu. Stačí ho podplavat a jste uprostřed voliér s exotickými druhy ptactva z celého světa. Než ze mě stačí okapat voda, mám v ruce misku s ovocem a na ramenou a hlavě všemožné opeřence zářivých barev, dožadující se jejího obsahu. Spokojeně sedím na zemi a cítím, jak po mně poskakují drobné nožičky ptáků. Zůstal bych v té voliéře klidně celý den, ale zbývá mi využít druhou vstupenkou. Přestože ve všech možných průvodcích radí, abyste si rezervovali lístky až několik týdnů dopředu, je parkoviště před Sea Worldem ve tři odpoledne zaplněné jen zpola. Snad i zde zasáhla krize. Obří vodní skluzavka, věž, ze které padáte volným pádem, pirátská loď, polární express, žraločí akvárium, cvičení kosatek… Pel-mel všeho možného, co má a vlastně i co nemá něco společného se světem moře. Hodina a půl prohlídky mi úplně stačí. Aby mě nikdo neviděl, utřu si z koutku úst hořčici ze stánku páně Donaldova a opouštím s úlevou tento kousek amerického snu.

PTAČÍ RÁJ

Na Floridu se sjíždějí milovníci ptactva z celého světa. Nemusíte se trmácet do nehostinných koutů přírody, abyste zkrouceni v krytu zahlédli svého vysněného opeřence. Tady si zajdete na pláž, natáhnete se na lehátko a během opalování vyčkáte, až někteří z ptačích „beach boys“ přijdou až k vám. Pokud jste náročnější, můžete v perfektně upraveném parku uprostřed městečka Venice vyčkat na vhodné světlo a fotografovat třeba hnízdící volavky. Je to přímo ideální místo, pokud… Nechodíte po pláži v zimní bundě shrbeni v obraně před studeným větrem, podobně jako jediná volavka bělostná, která vám dělá společnost. Stejně můžete dopadnout i ve Venice. Zvlášť, když ho navštívíte v době, kdy volavky zrovna nemají v úmyslu hnízdit. Musím ale přiznat, že jsem zde zaznamenal menší úspěch. Volavky byly dvě a dokonce jsem zahlédl i malého aligátora, který se z mé přítomnosti příliš netěšil a hned zmizel. Rozhodnut překonat nepřízeň osudu, vyrazil jsem jednoho výjimečně slunečného rána do Fort Myers, abych navštívil JN Ding Darling National Wildlife Refuge na ostrově Sanibel. Den byl jak vymalovaný a já se po třech hodinách jízdy blížil k Fort Myers. Upravené čtvrti plné luxusních vilek mě zavedly k mostu spojujícímu pevninu se Sanibel Islandem. Zaplatil jsem mýtné a vjel na most. Ozvalo se divné bouchnutí. Asi retardér. Po pár metrech už vím, že to retardér nebyl. Píchlé kolo. Na mostě se neodvážím zastavit a na jeho konci je pneumatika… nejtrefnější výraz je „na hadry“. Volám asistenční službu půjčovny a několik minut vášnivě diskutuji se záznamníkem. Když se na druhé straně konečně ozve hlas operátora, jsem požádán o určení polohy. „Jsem na mostě z Fort Myers na Sanibel Island.“ „Ano, děkuji. Jak se ten most jmenuje?“ „Nevím, ale je tu takový jenom jeden!“ „Ano, děkuji a jak se jmenuje?“ V tomto duchu pokračuje rozhovor ještě několik minut, než psychicky nevydržím a vyměním kolo za rezervu. Ta je bohužel jen dojezdová. Tak musím do nejbližší půjčovny, která je až na letišti za Fort Myers, kde mi po vyplnění několika formulářů vymění auto za nové. Na ostrov přijíždím jen pár desítek minut před setměním. Zastavím u laguny, kde se s podvečerem srocuje několik druhů ptáků. Postavím stativ vedle chlapíka, který má své fotografické nádobíčko už připravené. Spiklenecky na mne mrkne a ukáže na hejno růžových kolpíků. „Každý večer se všichni najednou zvednou a odletí!“ dodá a zběsile se plácne několikrát do krku. Úplně vidím v hlavě ten záběr. Odlétající hejno růžových kolpíků proti tmavě fialové obloze! Jenže kolpíci mají jiný názor. Světla ubývá. Kolpíci ne a ne odletět. Chlápek a já se zběsile plácáme po místech, která nechrání oblečení. Je skoro tma. Už jen já se snažím plácáním odehnat krvežíznivý hmyz. První velké kapky mě zaženou do auta. Čeká mě několika hodinová cesta v dešti zpět do Bradentonu. Tak to vypadá, když v ptačím ráji zaprší.

TEXT: OLGA a VÁCLAV ŠILHOVI, FOTO: PROFIMEDIA.CZ, VÁCLAV ŠILHA

Příroda je bohatá na dramatické okamžiky. Takový moment nastal i v tanzanském Serengeti, když se krokodýl nešťastnou náhodou dostal do vražedného svěráku hroších čelistí. Fotografovat krokodýly nilské není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Většinu času totiž tráví ve strnulé poloze a dobrý snímek se musí doslova vyčekat. Navíc je k němu nutná i značná dávka štěstí. Byl jsem proto opravdu vděčný, že se mi v uplynulých letech podařilo zachytit tato zvířata třeba při lovu ryb nebo při útocích na různé kopytnatce. Nikdy mě však nenapadlo, že se stanu svědkem situace, kdy o svůj život bude bojovat sám tento dravec. Před časem jsem s několika přáteli fotografoval v tanzanském národním parku Serengeti. Jednoho podvečera jsme na řece Orangi narazili na asi padesátičlenné stádo hrochů.

Počasí ale nebylo právě dobré, a tak jsem se rozhodl, že se sem vrátíme za lepších světelných podmínek. Následující ráno bylo jako vystřižené z reklamy na africká svítání a hroši byli navíc díky časné hodině velice aktivní. Užíval jsem si fotografování v nádherném světle, a tak jsem téměř přeslechl svého průvodce, který vzrušeně šeptal: „Look, crocodile has a problem.“ Již předtím jsem si v řece povšiml několika krokodýlů, ale šlo o natolik běžný obrázek, že jsem mu nevěnoval zvláštní pozornost. Nepříjemně vyrušen (protože jaký problém asi může mít krokodýl?) jsem se otočil a konečně uviděl to, na co mě průvodce upozorňoval. Zřejmě při lovu ryb se jeden neopatrný krokodýl ocitl v příliš těsné blízkosti samic s mláďaty. Stádo se kolem mláďat okamžitě semklo v nervózním obranném šiku, což byl pro krokodýla jasný signál, aby v zájmu vlastního bezpečí co nejrychleji vyklidil pole. Dodnes mi není jasné, co jej přimělo k jednání, které bylo za daných okolností asi tou nejhorší možnou volbou. Snad chtěl co nejrychleji zmizet, snad jej zachvátila panika, ale krokodýl si to namířil přímo na hroší hřbety, které mu v tu chvíli posloužily jako živý ponton. Tlustokožci si ale krokodýlí pokus přejít po nich takříkajíc „suchou nohou“ nedali líbit dlouho. Nad hladinou se objevila rozevřená tlama, která nešťastného krokodýla stiskla ve vražedném svěráku. A vzápětí se přidaly další. Krokodýl se v bolestné křeči stočil téměř do kruhu a poté zmizel ve změti lesklých těl a stříkanců. Vzápětí se ještě jednou vymrštil, uniknout už ale nebylo kam.

Krokodýlí kůže sice odolá ledasčemu, ale ani sebe pevnější pancíř nemohl vydržet opakované stisky hroších zubů. Krokodýl, teď už jen bezmocná a zmítající se hračka, neměl sebemenší šanci a jeho tělo brzy pokryly první kapky krve. O něco později zmizel znovu pod hladinou. Tentokrát už navždy. Kdybych měl bezprostředně popsat to, co se vlastně odehrálo, asi bych to nedokázal. Po celou dobu jsem jen mačkal spoušť a modlil se, abych něco nezkazil. Skutečný průběh tohoto neuvěřitelného divadla jsem si byl schopen dát dohromady až později, na základě pořízených snímků. Těmi jsem pak navíc ještě ten samý večer málem způsobil mezinárodní tragédii. Ve stejném kempu, kde jme bydleli, s námi totiž pobýval i štáb japonské televize, který v Serengeti už měsíc natáčel dokument o životě hrochů. V den D, jsem se jich ráno ptal, zdali nechtějí jet ke hrochům s námi. Odmítli, záběrů těchto zvířat už prý mají dost a rozhodli se vyrazit za záběry velkých koček. Když pak zjistili, jak unikátní příležitost jim tímto rozhodnutím unikla, začal jsem se o ně opravdu bát. Do té doby jsem totiž ještě nikdy neviděl Japonce, kteří by měli tak blízko ke spáchání harakiri.

Text Jaroslav Skalický, foto: Cyprus Tourism Organisation

Kypr, třetí největší ostrov Středozemního moře, leží tak blízko Evropy, Asie a Afriky, že jej můžeme právem považovat za vstupní bránu na všechny zmíněné kontinenty. Z historického hlediska má Kypr také hluboké kořeny.

Již sedm tisíc let před Kristem na ostrově žili lidé, kteří si zde stavěli první kamenné domy. Za zmínku jistě stojí také Richard I. Lví srdce, ten se zde, při křížovém tažení na Jeruzalém, oženil se svou snoubenkou, navarrskou princeznou Berengarií. Kypr byl nejen křižovatkou obchodních a námořních cest, ale také se zde potkávaly různé kultury. Jejich dědictví v podobě nesmírného bohatství stavebních a uměleckých památek z různých období, pestrá příroda s čistým mořem a příhodným klimatem, přátelští lidé i minulost opředená spoustou legend z něj dělá turistický ráj. Nejkrásnější výlety na Kypru vás zavedou do divokého pohoří Troodos, jehož svahy jsou porostlé hustými borovými lesy. Horské ovzduší prosycené jejich silicemi doslova omamuje. Troodos je pro život Kypru nesmírně důležitý, jelikož zachycuje srážky, bez nichž by byl ostrov jen vyprahlou pustinou. Uprostřed panenské přírody se skrývají velké pravoslavné kláštery, z nichž některé jsou přístupné turistům. Ale jen největší a nejslavnější z nich, klášter Kykko, mohou navštívit ve vhodném oblečení i ženy. Novicem v něm kdysi byl i arcibiskup Makarios, první kyperský prezident.

Klášter, založený kolem roku 1100, ochraňuje ikonu Bohorodičky, kterou historici umění považují za jeden ze tří posledních dochovaných obrazů apoštola Lukáše. Na jižním pobřeží ostrova najdete místo, zvané Petra tou Romiou. Skály rozeseté u pobřeží neustále bičovaného mořským příbojem, jenž vytváří bohatou stříbrnou pěnu. Podle starověké legendy se z ní právě tady zrodila nejkrásnější antická bohyně, bohyně lásky Afrodita, oděná pouze do zlaté koruny. Ať už sem přijedete brzy ráno, kdy skaliska zahaluje tajemný opar, nebo navečer, kdy dostávají načervenalou barvu zapadajícího slunce, zahledíte se do nekonečných mořských vln a zaposloucháte do jejich vábivého šumu, zapomenete rázem na všechny starosti a dokonale si vychutnáte vzácné chvilky klidu a okouzlení. Po romantice na kyperských plážích vás čeká nevšední zážitek v Páfosu, někdejším hlavním městě ostrova, zapsaném na prestižním seznamu UNESCO. Zde se nachází unikátní pohřebiště králů, tvořené více než stovkou podzemních hrobů vytesaných ve skále. Nejstarší část pochází z třetího a čtvrtého století před naším letopočtem. Také vás jistě zaujme stejnojmenný hrad, původně byzantská pevnost, kterou najdete nedaleko přístavu. Na kopci nad Páfosem pak objevíte ruiny antického města, názorně vypovídající o luxusu, v němž jeho obyvatelé žili. K přepychu místního života patří také kyperská kuchyně, silně ovlivněná řeckou kulturou. Rozpoznáte v ní mnoho druhů koření, tymián, bazalku, oregano, také česnek a olivy, oblíbená jsou rajčata a lilky.

Pochutnáte si zde na musace, tzatziki, gyrosu, jehněčím a skopovém mase. Kulinářským zážitkem je meze, jídlo o třech až čtyřech, případně i devíti chodech. Na stole vám postupně přistanou na malých talířcích jídla z masa, lilku, cizrny, ryb a zeleniny, sýr feta, smažené sépie, chobotnice a mnoho jiných delikates. Nechybějí ani omáčky a velmi oblíbený kořeněný ovčí sýr haloumi, připravený na grilu. Dezerty se většinou skládají z čerstvého ovoce namáčeného v různých sirupech. Na Kypru objevíte i kuchyni balkánskou, tureckou nebo arabskou, a samozřejmě také anglickou v podobě ranní šunky s vejci, steaků a hranolků jako dědictví koloniální minulosti ostrova. Jistě vám na ostrově zachutná i zdejší těžké sladké víno Commandaria, řazené k nejslavnějším na světě. Milovala ho už samotná Kleopatra, jež o něm říkala, že je sladké jako láska. Jak je vidět na nástěnných malbách, kyperská vína jsou jedna z nejstarších na světě. Vinná réva se pěstuje v okolí Lemesósu a Páfosu, ale i v pohoří Troodos.

ZPRACOVALA: JUDITA KOVÁŘOVÁ

Co uděláte, když se na vašem pozemku prochází smečka lvů, která nechápe, že turisté nejsou potrava? Zavoláte si na pomoc experta na divoké šelmy, Dava Salmoniho. Tak to udělali v Namibii, kam Dave odjel beze zbraně coby pokusný králík, aby problémovou smečku napravil.

Šest měsíců. Přesně tolik času měl Dave na převýchovu lvích mazlíčků. Kdyby se pokus nepovedl, musela by být smečka bez milosti utracena. Salmoni jako zoolog, krotitel šelem a milovník dobrodružství se pro takový úkol jevil jako ideální kandidát. Byla to výzva. Přestože je uznávaným expertem na chování divokých šelem, v poslední době trávil více času v městské džungli jako producent a moderátor televizních pořadů o přírodě. Cesta do namibijské rezervace Erindi znamenala zužitkovat nabyté zkušenosti v praxi a za cenu ohrožení vlastního života proniknout do lví duše. Dave se stal na půl roku asketou s nepřátelskou lví smečkou za zády. Jeho domovem byl stan a jediným luxusem základní potřeby k přežití. A co mu chybělo nejvíc? „První, co si uvědomíte, že není v buši standard, je splachovací záchod a tekoucí voda. Za čas si ale zvyknete,“ vzpomíná Dave, který se na obrazovce proměňuje ze sexy týpka na neméně atraktivního zarostlého tarzana. Scéna, kdy se koupe uprostřed buše v improvizované koupelně, patří na You Tube k velmi populárním.

Tahle show, která chytla diváky po celém světě, v sobě ale nese hlubší poselství. Dave koncentroval veškeré své myšlenky a energii na úkol zachránit divoká zvířata před utracením. Jedinou možností, jak se dostat k šelmám blíž a nenásilně je přesvědčit o neškodnosti člověka, bylo pomalu se stát součástí smečky. Tým filmařů Animal Planet, kteří Davovo dobrodružství mapovali, aby mohl vzniknout unikátní dokument Into the Pride, hráli pouze roli vzdálených pozorovatelů. Ten hlavní a nejriskantnější úkol byl na Davovi. Jen on a lví smečka. „Miluji interakci se zvířaty a tohle bylo poprvé, kdy si mě zvířata, kterým jsem se snažil pomoci, vážně neoblíbila. Mnohokrát jsem riskoval život a mnohokrát jsem to už chtěl zabalit.“ Ale nezabalil, a tak divákům tuhne krev v žilách při scénách, kdy se sympatický Kanaďan snaží o lví převýchovu. O dramatické chvíle není nouze. Dominantní samice Cleo dává po svém najevo, že není vítán. Jeho jedinou zbraní v případě napadení představuje dřevěná hůl podobná té, kterou nosí v prosinci Mikuláš, a důrazný hlas. Jenže spoléhejte na něj, když se Cleo nelíbíte. Stačí jediná chyba. A jak to na konci pořadu asi dopadne s turisty, kteří přijedou do Erindi a svými fotoaparáty míří z auta na lví smečku? V této chvíli se ukáže, zda Davova polepšovna byla účinná.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBUŠ

Tádžikistán je jednou z nejvýše položených zemí světa. A také z nejchudších. Ve stínu nejvyšší hory bývalého Sovětského svazu – piku Komunisma – se v poklidném středoasijském tempu snaží lidé vrátit ke své slavné minulosti.

Historie tádžického města Chodžent kráčí ruku v ruce se jménem Alexandra Makedonského. Ten se při své výpravě rozhodl na břehu řeky Jaxartes založit jednu ze svých Alexandrií. Dal ji přívlastek Eschaté čili nejvzdálenější. Do starobylého města Chodžent na severozápadu Tádžikistánu to z hranic trvá jen chvilku. Rozhlížím se kolem sebe a na první pohled je mi jasné, že se mi tu bude líbit. Krajina roste do výšky a celý horizont je pokryt různými kopci. Jeden z nich vypadá jako obrovská písečná duna, kterou někdo vzal a přinesl ze Sahary. Další, pro změnu ostrý kamenný štít, je pokrytý sněhem. O Tádžikistánu se říká, že 97 % jeho území pokrývají hory. Jsou naprosto všude. Nalevo, napravo, vepředu i vzadu, jako by chtěly člověka obklíčit a ukázat mu, kdo této zemi ve skutečnosti vládne. Zastavili jsme u hotelu, který jsme si vybrali jako jeden z těch lacinějších. Na první pohled jsme však byli trochu zmatení, protože svou výškou nám připomínal evropské hotely s několika hvězdičkami. Svoji slávu a nejradostnější roky už měl ale dávno za sebou. Nejhezčí na celém hotelu byl výhled. Kochali jsme se pohledem na město Chodžent, sedící pod šedivými kopci, z druhé strany pak na zasněžené vrcholky Turkestánského pohoří, probíjející se jemnou mlhou.

TRADIČNÍ PŘIVÍTÁNÍ

Vyrazili jsme do ulic s tím, že si musíme vyměnit místní měnu, tadžické somoni. Lidé nás nasměrovali do ulice, ve které je malý bazar. Směnárny tam sice nejsou žádné, ale jeden z obchodníků vyndal ochotně kalkulačku a vyměnil nám peníze přímo u sebe. Využili jsme příležitosti a hned ochutnali místní cibulové koláče plněné zajímavými zelenými listy. Slunce mezitím pomalu zapadlo za hory, ale ulice byly stále plné lidí. Na první pohled se Tádžici liší od Uzbeků. Jsou jakoby méně otevření, nezdraví se každou chvíli a dokonce nás ani s úžasem nepozorují. V malé čajovně jsem si objednal konvičku zeleného čaje a v klidu si vychutnával jeho vůni mísící se s atmosférou tohoto zapadlého místa. Každou chvilku se u mě někdo zastavil, prohodil pár slov, usmál se a zase se ztratil v přítmí čajovny. Když už Tádžiky trochu poznáte, nezdají se tak zamračení jako na začátku. Nabízení vodky jsem odolával dlouho, ale nakonec jsem zjistil, že se bez ní prostě odejít nedá. Přisedl jsem si k pěti mužům a ti hned nalévali. Prsty jsem naznačil, že chci jen málo na ochutnání, ale rázem jsem dostal dvoudeckovou sklenku. S každým jsem si musel několikrát přiťuknout a podat ruku, jako bychom se už dlouhé roky neviděli. Loučení o něco později pak probíhalo několik minut a provázelo ho další potřásání rukou. Ráno žily ulice čilým ruchem. Hlavní náměstí mezi velkým bazarem a mešitou šejka Massal Ad-Dina bylo plné lidí. Sedl jsem si do stínu staré hrobky a sledoval život okolo. Bleděmodré kopule mešity vypadají sice moderně, ale zato velmi příjemně. Moderní komplex zahrnuje již zmiňovanou mešitu, medresu a pak samotné mauzoleum z roku 1394. K mešitě patří také 21 metrů vysoký minaret, který byl přistavěn až koncem 19. století.

SVĚT OBCHODŮ

Panchšanbe, nebo chcete-li v překladu Čtvrteční bazar, je nejhezčím místem celého Chodžentu. Nekončící masa obchodníků a zboží připomíná moře, plné vody žijící vlastním životem. Vlny lidí valících se všemi směry nasvědčují, že za celý den nenastane odliv. Pulty s nabízeným zbožím jsou přehledně rozdělené, takže jak to tu člověk jednou pozná, ví přesně kam jít. Na začátku jsou obchodníci se sladkostmi všech tvarů a barev, ty se po chvíli mění na stánky s ovocem. Na zemi jsou poskládány stovky melounů a za nimi se vrší pulty se zeleninou. Vůbec se nedá mluvit o fádnosti, protože pestré oblečení místních žen činí z bazaru místo, kde ožívají barvy, prolínají se a navzájem míchají do pestré palety. Muži naopak nosí na hlavách tupi (místní název ťubetějky), tradiční čapky, které je zvykem nosit v celé Střední Asii. Na hácích visí kusy masa a odháněči much se téměř nezastaví. Hlavní ulici v bazaru obsadili chlapci s kovovými vozíky. Ti čekají, jestli je někdo nezavolá, že potřebuje odvézt nakoupené zboží nebo naopak dovézt k obchodníkovu stánku. Úzké schody vás pak zavedou do druhého poschodí. Zboží nahoře už není tak zajímavé, protože ho tvoří elektronika a oblečení, ale zato výhled na dolní část nemá chybu, stačí se opřít a pozorovat mraveniště pod sebou. Uprostřed města je velký sovětský pomník připomínající hrůzy války. Sovětská minulost se Chodžentu nedá upřít. Dlouhých 55 let se město jmenovalo Leninabad, čili Leninovo město. Až v roce 1991 se opět vrátilo ke svému původnímu jménu. Město protíná řeka Syrdarja, jedna z dvojice velkých řek Střední Asie. Na první pohled nás překvapilo, jak je čistá. Žádná kalná skvrna nebo barva připomínající bláto, ale modrá, místy až tyrkysová barva. Za řekou stoupá cesta k malému náměstí, kterému dominuje 12 metrů vysoká socha Lenina. Přivezli ji sem z Moskvy a od té doby, co se podobné zbavili v uzbeckém Taškentu, je tato největší Leninovou sochou v regionu. Neméně zajímavým místem je nedaleko stojící starověká Citadela, jejíž základy pocházejí z doby, kdy zemí procházel Alexandr Veliký. Pevnost nedávno prošla rekonstrukcí, aby se co nejvíce podobala té původní. Součástí areálu je i archeologické a historické muzem, zaobírající se dějinami Sogdijské provincie (Sughd) a celého města.

ZRÁDNÉ PRŮSMYKY

Pomalu jsme se začali s Chodžentem loučit. Na ulici jsme si sjednali cenu pro cestu džípem do Pendžikentu. Abychom jsme se tam dostali, musíme překonat vysoké průsmyky Turkestánských hor a džíp je na tuto cestu jako stvořený. Batohy jsme přivázali na střechu, přisedly si k nám tři ženy a po chvíli jsme vyrazili. Za Chodžentem se asfaltová cesta jako mávnutím kouzelné hůlky ztratila a v autě nás to najednou házelo ze strany na stranu. Krajina se nám s každým kilometrem zvedala před očima a postupně zmizela městečka i jednotlivé domy. Pískovcové skály se během chvilky změnily na ostré skály ozdobené sněhovou pokrývkou. Cesta se klikatila, stoupala, klesala a pořádně vytřásala. Kola vířila prach a za sebou jsme ho táhli celý oblak. Pohled dolů je jako pohled do prázdna. Nesmírnou hloubku už okusilo nejedno auto. Zub času je pomalu ohlodává a za každým vrakem se skrývá smutný příběh těch, kterým se hory staly osudnými. Nejvyšším bodem cesty je průsmyk Sahristan ve výšce 3378 metrů. Zhluboka vdechujeme čerstvý vzduch a díváme se do hlubokých údolí pod zasněženými horami. Čarovné tádžické hory musejí dostat každého. Všude okolo je sníh. Na některých místech jeho jazyky nebezpečně olizují hrbolatou cestu. O pár kilometrů dál odklízejí lidé sníh z cesty, menší lavina musela spadnout v noci nebo dnes ráno. „Tuhle zimu se na cestě vytvořila kolona aut. Zatímco čekali, až se budou moci pohnout, spadla lavina a smetla je sebou dolů,“ vypráví nám řidič příběh starý pár měsíců. „Zaduněla hora, sníh se hnul a vzal s sebou na věčnost několik aut plných lidí. Do Pendžikentu už nikdy nedorazili. Tohle je jen jeden z příběhů. Tady v Turkestánských horách se podobné příběhy počítají na desítky.“ Za průsmykem začínáme pozvolna klesat krajinou, kterou se klikatí řeka Zeravšan. Několikrát nám zkříží cestu, pozdraví a zas utíká dál. Na mnoha místech ji přetínají mosty pro pěší, tvořené jen z lan a dřevěných latí. Venku se začíná stmívat. Vesničky v horách se pomalu připravují na zasloužený odpočinek. Chlapci ženou z pastvin stáda koz a krav, podél cest kráčejí osli plně naložení stohy slámy. I někteří lidé si naloží slámu na hřbet a opatrně kráčí temnou krajinou. Některé úseky cest pokryli vesničané obilím, které jim projíždějící auta pomáhají vymlátit. Je těžké představit si takovýhle život. Po šesti či sedmi hodinách cesty se před námi konečně objevuje brána, vstup do starobylého města Pendžikentu.

NA HEDVÁBNÉ STEZCE

Hned po rozbřesku jsme se pěšky vydali hledat ruiny starověkého Pendžikentu. Přidal se k nám malý chlapec a každou chvilku chce, abychom ho fotili. Kdysi významné středisko země zvané Sogdiana se postupem času změnilo na beztvarou hromadu hliněných ruin. Zídky dávají tušit základy domů a ulice pokryla vysoká tráva. Skoro nic tu nepřipomíná dobu, kdy se tudy vozilo hedvábí z Číny. Poloha Pendžikentu je však stále nádherná. Okolo celého města se na horizontu vine pás zasněžených štítů Fanských hor. Kdysi na tomto místě stála mešita, ale sovětský režim ji nechal zbourat. Na přilehlém kopci stále leží zbytky starého zoroastriánského pohřebiště společně s poničeným chrámem. Tento šedivý obrázek rozvířilo několik sympatických děvčat v barevných šatech. Jako kdyby do této scenerie ani nepatřila. Za zbytky mešity stojí vstupní brána do bazaru moderního města, které zde vyrostlo. Ztrácíme se mezi lidmi a aspoň na chvíli jsme se stali jejich součástí. V jednom malém obchůdku jsme si vybrali tradiční konvičky na čaj i s neodmyslitelnými miskami. Víme, že až z nich budeme pít doma čaj, vždy si vzpomeneme na tento krásný kus země.

Port-au-Prince, pátý den po zemětřesení. Život jakoby se tu zastavil. Čas od času mě přes nos praští nasládlá vůně tlejících mrtvol. Všude jen cedule s nápisy SOS Help…

Jen jedno místo je stále ještě plné naděje – „Karibský supermarket” – poslední místo, kde jsou pod troskami ještě živí lidé, kteří ve chvíli katastrofy byli na nákupu. Stovky zákazníků zůstaly uvězněny v jeho troskách – většina z nich zřejmě navždy. Ani téměř po týdnu však nezmizela naděje, že pod vrstvami zborceného betonu někteří z nich stále přežívají. „To, že je to zasypalo v supermarketu s potravinami, jim zachránilo život – mají zatím dost vody i potravin,“ doufá Andreas, jeden z desítek lidí, kteří sledují práci záchranářů. Zdaleka totiž ještě není vyhráno – několikapatrová budova nad zasypanými lidmi utvořila neprostupný krunýř. Američtí záchranáři už přivezli na místo psy, bagry a jeřáb. „Odhadujeme, že dole může být až 65 živých lidí,“ prohlašoval v neděli večer Paul, jeden ze psovodů. Od té doby se podařilo vyprostit nejméně pět lidí. Týden potom naděje umřela. Vláda oficiálně vyhlásila konec záchranných prací. „Je to skandál, že to vzdali. Pořád ještě někde mohou být živí. Dokud neuvidím mrtvolu svého syna, budu věřit, že žije,“ doufá Blaze. „Nechápal jsem, proč moje auto najednou tančí, pak mi to došlo. Zemětřesení! Těch pár minut bylo nejdelších v mém životě,“ říká Ricardo, člen Haitského olympijského výboru. „Zastavil jsem auto, a pak už jen čekal a myslel na svoji ženu a děti. Chtěl jsem hned za nimi, jenže kolem jsem slyšel nářek a volání o pomoc. Vyskočil jsem z auta a začal nakládat zraněné.“ V Ricardově autě to podivně páchne. Krev vpitá do zadních sedadel po sobě zanechala velká tmavá kola. Celou noc ze 12. na 13. ledna v něm převážel zraněné. „Jeden ze studentů mi tu vykrvácel. Jezdil jsem s pěti těžce raněnými. Nemocnice, které nespadly, byly však přeplněné.“ Nakonec se mu podařilo zraněné umístit do nemocnice na kraji města. O kus dál viděl muže, jak divoce mává rukama: „Pomoc, moji rodiče jsou tam dole.“ Ricardo vyskočil a začal hrabat holýma rukama. Teprve v šest ráno, na smrt unavený a žíznivý, se dostal za rodinou, která byla naštěstí v pořádku. „Už dávno předtím, než se to stalo, jsem dal celé mojí rodině školení o zemětřesení.“ Ricardo, jako člen Haitského olympijského výboru měl totiž přístup k vládním dokumentům a informacím. „O to víc se ve mně teď vaří krev, když vím, že vláda neřekla lidem, že Port-au-Prince je ve vysoce seismicky aktivní oblasti. Měli lidi informovat o tom, jak se mají zachovat, pokud k zemětřesení dojde. Počet obětí mohl být daleko menší. Nemuselo dojít k panice.“

JEDEN OSTROV, DVA SVĚTY

Tento malý stát na ostrově Hispaniole, o který se dělí s Dominikánskou republikou, sužuje jedna přírodní katastrofa za druhou – hurikány, povodně, sesuvy půdy a nyní zemětřesení. Rozdíl mezi Haiti a Dominikánskou republikou – vyspělou, fungující a vyhlášenou turistickou destinací, je propastný. I přesto, že Haiti získalo nezávislost na svých francouzských kolonizátorech už před 200 lety, nedokázalo se nikdy propracovat ke stabilitě a prosperitě. Například USA ale uznaly Haiti jako nezávislý stát až před 60 lety. Dnes je Haiti každým dnem stále více pod kontrolou americké armády, která nejdřív převzala kontrolu letiště a nyní už začíná stavět svoje tábory daleko od hlavního města. U břehů kotví několik amerických lodí a mladí kluci asistují humanitárním organizacím při distribuci pomoci a hlídají sklady. To, co se cizincům jeví jako počátek americké okupace, samotným Haiťanům zatím nevadí. „Naše vláda je totálně zkorumpovaná, a pokud nejsme schopni si nastolit pořádek sami, ať to udělá někdo jiný. A je mi jedno kdo, já se prostě chci mít dobře. Chci doma koukat na televizi, jezdit autem, chci aby moje děti chodily do kvalitní školy,“ zdůrazňuje Michael z nejpostiženější oblasti Leogane. Petit Goave – 15 kilometrů od epicentra, přímo na břehu moře. Vypadá to zde podobně jako v oblastech postižených před několika lety vlnou tsunami. Jenže zatímco při tsunami se voda po pár stech metrech zastavila, tak vlna zemětřesení zasáhla i malé vesničky v horách. „V mnoha z nich ještě nikdo ani nebyl, nemáme informace, jak to tam vypadá. Na lidi v horách se zatím zapomíná,“ říká Simon Bourat z organizace CHF. Největšími masovými hroby se bezesporu staly školy. Z 15 000 jich spadla celá polovina. „Tady je pohřbeno přes 600 studentů a učitelů,“ ukazuje na obří hromadu sutin Junior, jeden z přeživších členů učitelského sboru lycea Dahomey. Zbytky škol jsou první na seznamu pro bagry a náklaďáky, které už začaly odvážet sutiny pryč za město. Lžíce bagrů je nabírají i se zbytky lidských těl.

TVÁŘÍ V TVÁŘ SIROTKŮM A VDOVÁM

Děti v celém Port-au-Prince už měsíc nechodí do školy. I to je jeden z důvodů, proč pro ně společnost Člověk v tísni začala otevírat volnočasová centra. S tím souvisí i identifikace dětí, které zůstaly po zemětřesení samy. Sedíme s překladatelem v tmavé místnosti a sleduje nás 24 párů velkých hnědých očí. Šťastnější sirotci žijí s příbuznými, ostatní sami. Třeba sedmiletá Rozálie: „Spím se sestrou a bráškou v kempu na Place de la Paix. Udělali jsme si přístřešek z toho, co jsme našli. Když mám hlad, chodím po kempu a říkám paním, které vaří, jestli by mi trochu daly,“ říká tichým hláskem. Vysvětluji dětem, že naší prioritou je pomoc při hledání příbuzných. „Ale já žádné nemám, jsem úplně sám, už pět let,“ konstatuje nejostřílenější kluk ze všech – patnáctiletý Johnny. Už nyní bylo potvrzeno několik případů ilegálního odvozu těchto dětí ze země. „Na Haiti byl obchod s dětmi velký problém už před zemětřesením, teď v tom zmatku je to však doslova živná půda,“ podotýká Ayda z UNICEF. Člověk v tísni byl jednou z prvních organizací, které se okamžitě zapojily do identifikace osamělých dětí. V kempu Boliman sedí na zemi mladá vdova, její pravá noha končí nad kolenem. „Spadla mi na ni traverza, museli mi ji amputovat. Mám pět dětí,“ vypráví pětatřicetiletá Marissila. Jinak než o berlích chodit nemůže, navíc s sebou všude musí nosit malého Ríšu. „Nemůžu jako ostatní stát několik hodin ve frontě na pytel rýže. Nemám sílu jít se o ty věci poprat, čekám, kdo mi co dá a co seženou děti,“ říká a ukazuje na pahýl nohy, který začíná hnisat. I na takové těžké sociální případy se nyní začínáme zaměřovat. Týden po zemětřesení dorazil do hlavního města i tým šesti zdravotníků z Česka. „Nejčastěji operujeme otevřené zlomeniny. Mnoho lidí se totiž ještě nedočkalo zdravotní péče a celou tu dobu na ni čekají v bolestech. Pro některé už je bohužel pozdě a různé části končetin nezbývá než amputovat.” Chirurg Filip Frölich začal týden po zemětřesení pracovat v polní nemocnici Miamské univerzity. „Operoval jsem i malého chlapce, kterému z hnisajícího obličeje lezli červi.“ S těmi se potýká i druhá skupina českých zdravotníků, pracující přímo v táborech. „Každým dnem přibývají případy začervení ze špatné vody a nedostatečné hygieny,“ říká šéfka týmu Jerry Dreslerová. Den za dnem se do ulic města vrací život, otevírají se obchody, restaurace, občas už někdo i zpívá i tančí. Jak ale říkají sami Haiťané – duše města je nenávratně zničena.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (MAG. MAXIM)

Nemáte čas studovat bizarní a spletitou čínskou mytologii? V Singapuru je místo, kde se s ní seznámíte za dvě hodiny. Nesmí vám ale chybět cit pro podivnou poetiku kýče.

Ostrovní státeček je bouřlivým „tavícím kotlíkem“ Malajců, Indů, Thajců, Indonésanů a dalších národností okolních asijských zemí. Největší „etnickou menšinu“ Singapuru ale představují Číňané, kteří tvoří až tři čtvrtiny populace. První kolonisté ze Říše středu se tu objevili kolem roku 1820. Ze všech koutů Číny sem přišlo za lepším životem několik migračních vln. Dodnes se úplně nepromíchaly, takže tu můžete zaslechnout nejrůznější čínské dialekty. A právě chorobně pracovití Číňané dodávají singapurské ekonomice její proslulou dravost. Až vás přestane bavit průzkum desítek čínských památek, vydejte se za asi nejpodivnější čínskou atrakcí na světě: Zahradou Tygří masti. Představte si plochu několika fotbalových hřišť, na kterých se rozkládá bludiště pagod, altánků, jezírek, umělých jeskyní, teras a zákoutí. Jakýsi šílený umělec sem rozmístil přes tisíc kýčovitě barevných betonových soch, většinou v životní velikosti. Jsou v dynamickém pohybu – bojují spolu, gestikulují, pitvoří se, kroutí se, komusi hrozí nebo se smějí. Pokud ale nejste Číňané, absolutně nechápete, o co tu jde. Stali jste se zajatci neznámých příběhů odlišného světa, do něhož nepatříte a jehož hodnotám nerozumíte. Podobný pocit antropologického cizince asi turisté ze Říše středu zažívají tváří v tvář sochám na pražském Karlově mostě nebo obrazům Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně.

MILIONÁŘI S MORÁLKOU

„To, co nosím v hlavě, bude tak výjimečné, že si o tom budou vyprávět celé generace,“ říkal Boon Haw – jeden ze dvou bratrů, kteří pohádkově zbohatli prodejem Tygří masti (viz rámeček). V roce 1935 koupili pozemek s výhledem na moře a v březnu 1937 tu dostavěli rodinnou rezidenci. V zahradě se stovkami jedovatě barevných soch se tyčila stavba ve stylu art deco, která spolykala tehdy neskutečně vysokou sumu jeden milion singapurských dolarů. Italský mramor doplňoval francouzský nábytek. Dům nazývaný Haw Par Villa měl sedm kopulí symbolizujících sedm hvězd. Podle učení feng-šuej to mělo být dobré znamení, prodlužující život jeho obyvatel. Bratři Boon Haw a Boon Par tu ale prožili jen pět let. Hned po okupaci Singapuru v únoru 1942 jim vilu zabavili Japonci, kteří si z ní udělali námořní pozorovatelnu. Boon Par zemřel o dva roky později v Rangúnu. Když se jeho starší bratr po válce vrátil, našel dům těžce poničený. Aby se zbavil mučivých vzpomínek na doby, které se už nikdy nevrátí, přikázal ho zbourat. Dokončení oprav zahrady se ale už nedožil – v roce 1954 na obchodní cestě do Hongkongu podlehl infarktu. Obchodní impérium zdědil jeho synovec Aw Cheng Chye. Rodina firmu vlastnila až do roku 1971, kdy ji další generace rozprodala nadnárodním společnostem. Zahradu Tygří masti pak v roce 1979 získal singapurský turistický úřad. V roce 1990 areál převzala společnost provozující zábavní parky. Zahradu Tygří masti přejmenovala na Dračí svět a vybudovala tu moderní atrakce. Zničila tím genia loci i záměr, se kterým ho Boon Haw kdysi vytvořil. Zahrada pro něj byla místem, kde se singapurští Číňané poučí o své vlastní minulosti a kulturním dědictví. Nechtěl, aby se sem lidi chodili bavit, a jako multimilionář si nepřál, aby sem museli platit vstupné. Sochy a jejich příběhy měly návštěvníkům předávat morální poselství a pozitivní hodnoty. Jenže došlo přesně k tomu, co západní levicoví filozofové tzv. frankfurtské školy nazývali „komodifikací“. Ušlechtilý dar filantropa společnosti byl komerčně transformován ve zboží, jehož jediným smyslem je generovat zisk. „Charismatický jedinec vybudoval ekonomické impérium, které mu umožnilo uskutečnit filantropické sny o pomoci druhým,“ píše singapurská antropoložka Brenda Yeah. “Zahrada Tygří masti odrážela jeho představy o morálce. To už dnes není možné. Doba podnikavých individualistů skončila a nadnárodní kapitál už s morálkou nepracuje.“ Výprodej čínské kulturní tradice povrchním nedělním výletníkům se ale nezdařil – zábavní park Dračí svět skončil se ztrátou třiceti milionů dolarů. V tu chvíli se objevilo nové riziko. V miniaturním ostrovním státečku jsou stavební parcely astronomicky drahé. Developeři proto okamžitě dostali zálusk na pozemek. Pragmatici bez sentimentu tvrdili, že Zahrada Tygří masti je zastaralá a nudná a nejlepší by proto bylo ji zbourat. Singapurská centrála cestovního ruchu se ale v roce 2000 naštěstí rozhodla místo vrátit Boon Hawovu záměru. Vstupné bylo zrušeno, moderní atrakce odstraněny, sochy zrestaurovány. V dubnu 2003 byla zahrada vyhlášena národní kulturní památkou.

NÁSTRAHY PAVOUČÍ KRÁLOVNY

V bizarní galerii pod širým nebem můžete bloudit několik hodin a připadat si přitom jako v nějaké patafyzické vizi Hieronyma Bosche. Bozi tu zápasí s démony, nymfy svádějí smrtelníky, světci se modlí a meditují. Na první pohled to celé připomíná nestvůrně metastázovaný dům hrůzy na matějské pouti. Pro diváka s estetickým citem je poetika Zahrady Tygří masti daleko za hranicí kýče. Jenže je to tak nepředstavitelně nevkusné, až je to paradoxně božsky nádherné. „Všechny sochy mají hluboký význam,“ vysvětluje mi student Michael Lee, který si v zahradě přes léto přivydělává jako průvodce. „Učí nás, že máme konat dobro a snažit se být prospěšný všem okolo.“ Výjevy ze starých čínských legend doplňují „moderní“ tragické scény z každodenního života. Opilý karbaník se vrací z hospody a na ulici ho poráží auto. Na moři se potápí loď a na tonoucí námořníky se vrhají žraloci a chobotnice… I když jsou tyhle příběhy zdánlivě banální, i ony mají hluboký etický význam. Doplňují je tabule s poučkami, jako třeba: „Alkohol a karty tě připraví o všechno. Raději proto svůj čas a peníze investuj do pozitivních věcí.“ Michael mi ukazuje muže, který se v bouřícím oceánu veze na hřbetu obrovské želvy: „Při ztroskotání parníku by se byl utopil jako ostatní. Na pomoc mu ale přišla želva, kterou kdysi zachránil. Plyne z toho poučení, že se ke všem živým tvorům máme chovat dobře, protože dobro se nám jednou vrátí.“ Můj průvodce mi vypráví i o soše rybáře Jiang Tai-gonga, který dlouhá léta nemohl nic ulovit. Chytal totiž s háčkem nad hladinou. „Je to klasický čínský příběh o trpělivosti,“ vysvětluje. „Pokud vydržíš čekat dostatečně dlouho, všechno nakonec vždycky dopadne tak, jak jsi chtěl.“ Na všechny sochy tu můžete sahat. Když se například dotknete Konfuciových nohou, prý vám to přinese štěstí u zkoušek. Opodál stojí blahobytně vyhlížející pupkatý buddha Maitréja, kterému se podle jeho širokého úsměvu někdy přezdívá „čínský bůh srandy“. Na Michaelovu radu mu pohladím velké břicho, abych přilákal peníze a prosperitu.

ČÍNSKÝ DISNEYLAND

Obrovitou zubatou tlamou vcházíme do budovy ve tvaru draka, která ukrývá děsivé výjevy z deseti kruhů buddhistického pekla. Krvavě sadistické scény jsou vypracovány do nejmenších detailů, takže se sem prý nedoporučuje brát děti. I tady jde ale o mravní ponaučení. Naše duše prý totiž dostanou přesně to, co jsme si svým životem vysloužili. Číňané na to během staletí vypracovali přesný „jízdní řád“ podle jednotlivých provinění. Únosci budou po smrti uvrženi do jícnu sopky nebo hozeni na strom s noži místo listů. Lupičům budou usekány ruce a nohy a prostitutky skončí v kotli vařící krve. Porušení společenských pravidel je ale podle konfuciánské tradice trestáno přísněji než vražda. Nectíš autority? Po smrti budeš přivázán na rozpálené ocelové pláty a pomalu grilován. Podváděl jsi při zkouškách? Ďáblovi pohůnci ti z břicha vytáhnou střeva. Peklo v Zahradě Tygří masti přitom pamatuje i na moderní prohřešky. Neplatíš daně? Budeš pomalu drcen v kamenném hmoždíři… Zahradu Tygří masti dnes navštíví asi 30 000 lidí měsíčně. Bývá označována za „čínský Disneyland“ a přirovnávána k Neverlandu, soukromému zábavnímu parku Michaela Jacksona. Jde o největší atrakci svého druhu v Asii (podobná, i když mnohem menší uskupení soch najdete snad jen v Hongkongu, v laoském Vientianu a na thajském ostrově Ko Samui). O údržbu zahrady se už od roku 1951 stará Teoh Veoh Seng (72), jehož dědeček prý kdysi sochy pro bratry Awovy vytvářel. „Lidé si už neumějí vážit tradičních hodnot,“ říká mi smutně. „Nějaký vandal nedávno dokonce ulomil Konfuciovi prst.“ Na každého ale jednou dojde. Zatímco bratři Awovi se díky svým zásluhám radují v buddhistickém nebi, vandal po smrti skončí na rozpálených ocelových plátech.