TEXT A FOTO: ZDENĚK A TOMÁŠ PŘIBYLOVI

Ojedinělý archeologický, tesařský a genetický projekt oživuje v Netolicích naši dávnou minulost. Mohou snad žít mezi současnými Netoličany potomci obránců bývalého hradiště?

Vše začalo v roce 2000, kdy byl v Netolicích proveden systematický archeologický průzkum. Archeologům se podařilo najít například korálky, přesleny používané při tkaní nebo ozdobné bronzové záušnice – ty se podařilo najít i v hrobě sedmiletého dítěte, který tu odhalili. K zajímavým nálezům patřil také poutní odznak ozdobený rytinou rybích šupin. Ten byl ve středověku smrkopoměrně častým obchodním artiklem v okolí poutních míst – poutníci si jej kupovali jednak na důkaz své cesty a také jako amulet, který měl je samé, jejich rodinu a případně celé hospodářství chránit před pohromami. Rybí motiv zřejmě souvisí s tradičním řemeslem na jihu Čech, byl však jen jedním z mnoha, které se na dobových odznacích objevovaly. Mezi další patřila vyobrazení postav či různé náboženské i erotické symboly. V roce 2004 se začal budovat na místě výzkumu archeopark. Jeho cílem je oživení historického období, kdy v Čechách vládl rod Přemyslovců a Netolice byly významným správním centrem takzvané hradské soustavy. S využitím archeologických objevů je dnes původními postupy a nástroji vytvářen do co nejreálnější podoby a umožňuje nám poznat, jak naši předkové žili a stavěli svá sídla. Celý park postupně vyrůstá na kopci svatého Jána. Postupné budování znamená, že město nečeká, až bude park hotový celý, ale lidé ho již teď mohou navštěvovat i prohlížet si už dokončené stavby a sledovat, jak rostou další. Jako první tu vyrostla palisáda dlouhá zhruba třicet metrů. Strážní věž, sloužící i jako vyhlídka na Netolice a Šumavu, je vysoká dvanáct metrů. Na celou stavbu padlo tři sta krychlových metrů dřeva a pět set tun kamení.

Palisáda a věž jsou z dubového a smrkového dřeva, střecha je z rákosu a volské kůže a na několika místech jsou ručně kované železné hřeby. Na stejném místě stály mohutné hradby už v raném středověku. Podle archeologického výzkumu a podle písemných zpráv tu existovalo hradiště už v 10. století. „Na hradišti Svatý Ján se nacházelo přemyslovské správní hradiště – v odborné terminologii kastelánský hrad. Je to typ hradiště, který byl budován na přelomu 10. a 11. století v okrajových částech Čech a jehož účelem bylo podpořit dominanci přemyslovské knížecí moci v Čechách,“ říká archeolog Jaromír Beneš z Jihočeské univerzity. Nejstarší písemná zmínka o Netolicích je v latinsky psané Kosmově kronice. Netolice byly významné i proto, že ovládaly území na hranici s dnešním Bavorskem a Rakouskem a scházelo se v nich několik obchodních stezek. Opevnění a hrazení bylo jednoduché. Tvořil ho val z kamene, hlíny a dřeva na východě a jihu hradiště. Na severní straně stála komorová hradba, kterou se podařilo v podobě palisády zrekonstruovat. Na akropoli hradiště stával kostel sv. Jana a bylo tu i pohřebiště. Nejstarší nalezený hrob pochází z počátku 11. století. V podhradí stála trhová osada, ze které se vyvinuly dnešní Netolice. Svůj význam hradiště ztratilo v polovině 13. století, když král dal toto území jako dar novému klášteru ve Zlaté Koruně nedaleko Českého Krumlova.

STAVÍME PODLE PŘEDKŮ

Kromě toho, že je archeologický park lákadlem pro turisty, historikům, archeo logům a stavitelům také ukazuje, jak vznikala a vypadala středověká hradiště v Čechách. Tesařský tým Petra Růžičky proto při stavbě používal dobové postupy a technologie. Palisáda přitom vznikla na místě, kde v raném středověku stály mohutné hradby. „Na základě archeologického výzkumu, který v místě té hradby proběhl v roce 2000, jsme zrekonstruovali dimenzi hradby. Znali jsme její rozsah a sílu, ale neznali jsme její vršek. Ten jsme si v jistém smyslu domysleli, a to tím způsobem, že jsme objeli soudobé archeologické památky zejména na území Polska a Německa a na základě jistých analogií jsme zrekonstruovali několik možností, jak ta hradba mohla vypadat,“ říká Jaromír Beneš a dodává: „Ten první objekt archeoparku nabízí spíše variantní řešení, než aby ukazoval: přesně takto vypadala netolická hradba.“ Složitější práce čekala na tesařský tým Petra Růžičky při stavbě věže. Ta už má dveře, a na nich tesaři museli předvést svůj um. Experimentální stavba nepřinesla velká překvapení, ale donutila tesaře v některých věcech změnit jejich představy. „Celý experiment je důležitý v tom, že vyloučíte věci, které byste v teoretickém návrhu považovali za normální, a pak se ukáže, že to až tak dobré řešení není,“ řekl Petr Růžička. Zajímavým zjištěním pro tesaře bylo, že nešlo o technologicky složitou stavbu. „Kdybychom to přepočetli, že by na takové práci mohlo pracovat dvacet lidí, tak tato část palisády bez věže, protože ta je komplikovanou záležitostí, by se dala za měsíc udělat. Za sezonu mohli třeba připravit velkou část ohrazení hradiště. Prostě stavba hradiště nebyla na desítky let, ale třeba na tři čtyři roky,“ dodal Petr Růžička.

DÁVNÍ PŘÍBUZNÍ

V říjnu loňského roku odstartoval také další ojedinělý projekt – srovnávání DNA dávných a dnešních Netoličanů. Vědci odebrali vzorky s genetickými informacemi od desítek dobrovolníků. Ty nyní porovnávají se vzorky DNA, získanými z kosterních pozůstatků objevených v průběhu loňské Letní archeologické školy na přemyslovském pohřebišti. Ty se zatím podařilo získat dva. Jak testování dobrovolníků probíhalo? Vědci z Jihočeské univerzity rozdali zájemcům speciální testovací kartičky. V balení byla odběrová karta biologických vzorků a stručný dotazník. Testovaní v něm uvedli místo a rok narození své matky a otce a také dědečka z otcovy strany a babičky z matčiny strany. To právě souvisí se zákonitostmi genetiky. Pak už zbylo jen vyčistit si řádně kartáčkem zuby a poté provést stěry z dásní, patra a jazyka. Výsledek se přenesl na savý papír, nechal uschnout a byl odeslán do laboratoře. Kromě zájemců přítomných na společném školení si zaslání kartičky poštou vyžádalo dalších půl stovky zájemců. Zapojit se navíc mohli i lidé z okolních obcí. Výsledky výzkumu se netoličtí občané dozvědí letos v srpnu, opět v průběhu Letní archeologické školy během setkání s veřejností. Uvažuje se rovněž o zpřístupnění informací testovaným na internetu nebo zasíláním SMS zpráv. Všechna osobní data budou chráněna podle zákona. To se týká i případných zdravotně důležitých nálezů.

ŽÁDNÝ DISNEYLAND

Na dalších archeologických nálezech bude záviset i budoucnost netolického archeoparku. Základní představu už město a archeologové mají, ale ta se bude s největší pravděpodobností průběžně měnit a vyvíjet. V plánech je například i obnova zdejšího původního přírodního prostředí podle výsledků bioarcheologie. Měly by tu tedy růst stejné stromy a keře jako ve středověku. Vyrůst by tady měl středověký kostel, hradba a několik typů valů a přístřešky pro předvádění starých řemesel, jako je například kovářství, hrnčířství nebo pekařství. Některé budovy a objekty budou kopií nálezů i z jiných českých a polských lokalit. „Budeme tu mít zrekonstruovaný palác z Levého Hradce. Budeme tady mít zrekonstruované zemnice z Pražského hradu z raného středověku, které veřejnost spatřit nemůže, protože jsou ukryté hluboko pod sídlem dnešního prezidenta,“ vysvětlil Jaromír Beneš a starosta Netolic Oldřich Petrášek ho doplnil. „Pohybujeme se na archeologické památce, takže po dohodě s památkáři, pokud tady bude něco stát, tak to musí být provedeno tak, jak to asi původně vypadalo – původními technikami, aby to nebyl nějaký disneyland.“ Vznikající archeologický park v Netolicích také spolupracuje s keltskou vesnicí Gabreta u Ringelai v Bavorsku. Jde o archeopark na opačných stranách Šumavy a Bavorského lesa v oblasti, kterou formovali Keltové, Germáni a Slované. „V podstatě je možné říct, že náš park rekonstruuje skutečné místo ve skutečném období nejstarší české státnosti, kdežto Keltendorf Gabreta na bavorské straně vznikl na zelené louce v místě, které není originální, a prezentuje stavby pocházející z doby bronzové a železné z nejrůznějších částí střední Evropy – je tam několik staveb z Čech a také několik významných staveb z doby železné z bavorského Podunají,“ dodal Jaromír Beneš.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Kam se poděly bleší cirkusy? Vždyť bývaly doby, kdy jich Evropou brázdily desítky, možná stovky. Na pražské Štvanici stával v polovině 19. století bleší cirkus, kde večer co večer tleskalo nadšené obecenstvo svým hmyzím hvězdám. Poptávka po takovém netradičním spektáklu by jistě byla – kdo by nechtěl vidět blešky zapřažené do kočáru či balancující na hrazdě. Problém je však jinde – nejsou blechy.

Ne každá blecha totiž dokáže být špičkovou varietní umělkyní. „Psí nebo kočičí blechy nevynikají takovou silou a výdrží, aby mohly provádět náročné cirkusové kousky jako mohutnější blechy lidské,“ říká Tim Cockerill, britský umělec a sběratel bleších cirkusů. Jenomže zatímco v 19. století byla tato zvířátka běžnou součástí městských i vesnických domovů, tak o sto let později se už z našich životů vytratily. Lidé se začali oddávat hygieně, a tak se dnes stává, že našinec na lidskou blechu nenarazí, jak je rok dlouhý.

Z LOŽNICE NA PÓDIUM

Na počátku bleších cirkusů ale nestál tento bezkřídlý parazit, ale záliba člověka v titěrnostech. Slavný přírodovědec 16. století Thomas Muffet se ve svých spisech zmiňuje o řemeslníkovi, který vyrobil řetěz dlouhý jako lidský prst a tenký tak, že jej bylo možné navléci na jedinou blechu. Ta pak při představeních táhla maličký zlatý kočár, precizně vyvedený do všech detailů. Miniatura i blecha slavily u publika velký úspěch – lidé obdivovali jak um řemeslníka, tak i to, že dokázal spoutat nenáviděnou blechu, tehdy věrného spolunocležníka. V následujících stoletích byly více či méně povedené miniatury stále hlavním předmětem podobných pouličních i salonních spektáklů. Umělci je ale představovali s blechami, které jim sloužily pro srovnání asi jako dnes krabička od sirek. Situace se začala měnit s příchodem 19. století. „Popularita představení různých miniatur klesala, lidi už si na ně zvykli. Někdy kolem roku 1830 proto pouliční umělci udělali malý, ale geniální tah – zaměřili se nikoliv na miniatury, ale na blechy samotné. Představovali je jako jedinečně vycvičené blechy,“ vysvětluje Tim Cockerill. Jedním z prvních, kdo svou pozornost soustředil na malé cizopasníky, byl janovský rodák Louis Bertolotto, který vystupoval na londýnské Regent Street. Jeho show se jmenovala Pozoruhodné představení pilných blech a okouzlila lid prostý i vznešený, včetně britské princezny Augusty Sasko-Gothské. Bertolottovy blechy totiž dokázaly kousky skutečně nevídané – dobový plakát sliboval „válečnou loď první třídy kormidlovanou jedinou blechou, čestný souboj dvou blech s meči v rukou a kočár s dámou a gentlemanem tažený blechou“. V dalších letech Bertolotto přidal i bleší polku a vystoupení Dona Quijota a Sancha Panzy – opět v podání blech.

JAKO VĚZNI

Co bylo na bleších cirkusech tak přitažlivého? Vždyť šlo o jen stěží zaznamenatelné hemžení cizopasníků, přenášejících nemoci. Musíme si uvědomit, že lidé 19. století strávili celý svůj život většinou tam, kde se narodili, a proto hltali vše, co dýchalo jedinečností. A jedinečné bylo i neoficiální motto cirkusů: Neodejdete od nás s větším počtem blech, než kolik jste si jich přinesli s sebou. Obecenstvo tehdy řešilo tři základní otázky: 1) Jsou to skutečné blechy? 2) Nechytnu od nich nějakou nemoc? 3) Jak je vůbec možné, aby dělaly takové kousky? Na první dvě otázky odpovídá článek o Bertolottově cirkusu v týdeníku Household Worlds, vedeném Charlesem Dickensem: „Představení probíhala v malé Z Mexika pocházejí takzvané pulgas vestidas, oblečené blechy. Vyráběly je prý jeptišky a protože blechy často znázorňují svatebčany, usuzuje se, že šlo o svatební dar. místnosti v Marylebone Street. Když jsem vstoupil, všude byly blechy. Ne méně než 60 blech, uvězněných a odsouzených k tvrdé práci. Každá z nich byla naštěstí spoutána, takže únik a následná hostina na návštěvnících byly nemožné.“

BLEŠÍ DRIL

Na třetí otázku, tedy jak se blechy naučí dělat to, co od nich principál žádá, je už obtížnější odpověď. Někteří cvičitelé si blechy vybírali podle toho, k jakým kouskům měly dispozice. Například těžkopádné a velké blechy jsou ideální k pohánění miniaturních kolotočů, z agresivních jedinců jsou prý skvělí tanečníci a blechy s výjimečně silnýma nohama vynikají v žonglování či tažení kočárů. Professor Heckler, který na počátku 20. století provozoval cirkus na newyorském Times Square, doporučoval zavřít blechy do vysoké sklenice a pozorovat jejich snahu dostat se ven. Tehdy se totiž nejlépe projeví jejich talent. V nízké sklenici se zase blechy odnaučí skákat. Pak už jim stačí jen navléknout kolem krku tenký drátek a zapřáhnout ji za kočár nebo ji jednoduchými cirkusovými triky naučit nějaké jiné kejkle. Bertolotto i Heckler se shodovali v tom, že mnohem lepšími cirkusáky jsou bleší samice než samci. Bertolotto k tomu dokonce napsal: „Zastánci ženských práv budou potěšeni tím, že v mém bleším ansámblu mám pouze samice. Shledal jsem totiž samce jako naprosto neschopné, nadmíru paličaté a do jednoho líné.“

ARTISTÉ V DOPISE

Talent však musel projevit i sám principál, protože navléknout smyčku na milimetrový krk vyžaduje cvik a nesmírnou trpělivost. Principálové někdy nabízeli lidem z publika, že si to mohou sami vyzkoušet. Komu se to povede, dostane tučnou odměnu. Většinou však majitelé cirkusů své blechy mezi lidi nepouštěli – snadno by mohly přijít k úhoně (blechy) a sehnat a vycvičit nové nebylo jen tak. S postupujícím zájmem o hygienu totiž velkých talentů ubývalo. Kolem roku 1950 platil Professor Testo za tucet blech 6 šilinků, někdy dokonce dva šilinky za jedinou blechu. Professor Len Tomlin vzpomíná, že když vystupoval ve Švédsku, tak si nechával každých 14 dní posílat tyto krvelačné parazity z Mallorky. Blechy však cestovaly už na konci 19. století. Přírodovědec F. T. Buckland zmiňuje impresária, kterému vždy, když vyjížděl se svým představením z Londýna do provincií, manželka posílala týdně nové blechy. Vkládala je do dopisní obálky zabalené v hedvábném papíře. Vždy dbala na to, aby je blechy nezapadly do rohů obálky, kde by je rozpláclo poštovní razítko.

ÚTĚK PŘED NAHOTOU

Ani přísun blech lidských z méně civilizovaných zemí však nedokázal odvrátit konec bleších cirkusů. V roce 1957 zavřel Professor Heckler svůj slavný cirkus na newyorském Times Square, protože náměstí zaplnily pornokina a strip bary, které na jeho uměleckou produkci házely špatné světlo. Mohlo by se zdát, že bleším cirkusům definitivně odzvonilo. Naštěstí je ale na celém světě několik nadšenců, kteří věří, že se tuto výjimečnou varietní zábavu podaří zachránit. Naděje vkládají například do nových technologií (mikrorobotika, pyrotechnika, 3D projekce), díky nimž by se mohl probudit zájem o bleší cirkus i ve 21. století. Já si však myslím, že pokud se tato představení dostanou opět na výsluní, bude to z jiného důvodu. Děti i dospělí většinou zbožňují, když se zvířata chovají jako lidé. A to jde blechám dokonale. Nakonec – živí se přeci naší krví.

Návštěvník Thajska si často říká, co je tu všude ptačích krmítek. Pestře malované stavbičky na kuří nožce jsou ale určeny úplně jiným bytostem. Neviditelným duchům.

Duchové tvoří stejně pestrou společnost, jako je ta naše. Jsou hodní i zlí, žárliví i vášniví, altruističtí i urážliví. Především ale očekávají, že je budeme respektovat a uznávat. Pokud do života duchů zasahujeme (třeba tím, že se někde rozhodneme postavit dům), je třeba požádat je o souhlas. A každopádně není dobře, aby s námi duchové žili pod jednou střechou. Zdá se vám to bizarní a podivné? Pro Thajce je to stejně samozřejmé, jako když se my snažíme dobře vycházet se sousedy. Naštvaný soused nám může začít škodit, a stejně je tomu i v případě duchů. Pokud je zanedbáváte a nerespektujete je, budou se vám mstít. Pronásleduje vás nevysvětlitelná smůla? Jistě za to mohou „neviditelní sousedé“! V tom případě musejí být povoláni mniši, kteří duchy složitým rituálem usmíří a přemluví je, aby s vámi znovu začali žít v míru. A tak se v Bangkoku můžete doslechnout třeba o hotelu, při jehož stavbě došlo k celé řadě podivných událostí. Dodávky materiálu vázly, několik dělníků se zranilo, z účtu stavební firmy záhadně mizely peníze… Problémy ustaly až ve chvíli, kdy stavitele napadlo uchlácholit zdejší duchy dokonalou kopií budoucího hotelu.

POKLONA DUCHŮM

Thajci rozdělují neviditelné bytosti do několika kategorií. Nejdůležitější jsou duchové místa phrá phúm – ochránci domácnosti. Svůj domeček mívají u každého rodinného domu. Dobrý soused může být člověku k užitku. Když jde Thajec na pohovor kvůli novému zaměstnání, chystá se udělat obchod, skládá zkoušku nebo se žení, informuje o tom ochranného ducha a poprosí ho o pomoc. Duch mu pak odstraní z cesty překážky. Samozřejmě to nebude zadarmo – člověk se mu odmění nějakou tou obětí. Druhou významnou skupinou jsou duchové tragicky či násilně zemřelých. Občas se totiž stane, že pohřební rituál neproběhne včas, nebo není proveden správně. Místo toho, aby se pak lidská duše odebrala do zásvětí (a podle buddhistické víry tam v souladu se svou karmou čekala na nové vtělení), „zasekne“ se v našem světě. Takový „bludný duch“ pak sice nemá tělo, ale to neznamená, že nemůže škodit. Tam, kde přišel o tělo, je proto třeba postavit mu domeček. Zabil se v autě? Pak bude bydlet třeba na rušné křižovatce v centru Bangkoku. Když se před lety v severním Thajsku zřítila helikoptéra, armáda na místě postavila domeček, kde kolemjdoucí lidé nechávají duchům vojáků cigarety.

NA MUŘÍ NOŽCE

Stavba domečku má stejně přesná pravidla, jako když stavíte budku pro určitý druh ptáků. Různým druhům duchů totiž vyhovují různá obydlí. U rodinných domů spatříte jednoduché betonové prefabrikáty, které se už dnes dají koupit ve speciálních obchodech. Movitější „ubytovatelé“ (třeba banky a mezinárodní hotely) zvou duchy do složitých dřevěných staveb, připomínající spíš královské paláce. Domeček vždy stojí na nožce v rohu pozemku tak, aby na něj nikdy nepadal stín skutečného domu. Jak duchy přesvědčit, aby se z lidského obydlí přesunuli do svého příbytku? Jejich dům musí být hezčí a příjemnější, než je ten váš. Pestře jim ho namalujte. Vyzdobte ho barevnými girlandami a stuhami a čerstvými květy. Dovnitř rozestavte figurky zvířat a lidí. Hlavně sem ale musíte každé ráno přinášet nejrůznější oběti. Zapalujte svíčky a vonné tyčinky. Servírujte láhve kokakoly, mléka a piva. Rozestavte misky s rýží, masem a nakrájeným ovocem… Pokud svůj dům zvětšujete nebo přestavujete, musíte samozřejmě patřičně vylepšit i domeček duchů. Nechtějte, aby si mysleli, že je zanedbáváte! A když už je jejich domeček starý, ne aby vás napadlo jen tak ho vyhodit nebo spálit! Taky by vás přece naštvalo, kdyby někdo zničil váš dům. Musí proběhnout rituál přestěhování duchů do nového obydlí. Starý domeček pak odnesete do buddhistického chrámu, kde ho mniši nechají na zahradě, dokud se nerozpadne. Člověk by čekal, že se v domečcích duchů usadí ptáci, kteří tu budou hodovat na obětinách. Kupodivu se jim vyhýbají. Že by snad ptáci viděli něco, na co naše oči nestačí?

NOVOPACKÁ INSPIRACE

Pokud by vám připadaly thajské domečky duchů opravdu bizarní, zajeďte si do městského muzea v Nové Pace, kde je stálá expozice podkrkonošského spiritismu. Dozvíte se, že před sto lety byla v Česku víra v duchy rozšířena stejně jako dnes v celé jihovýchodní Asii. Členy spiritistických spolků byly začátkem 20. století stovky tisíc lidí. Domečky duchům čeští spiritisté sice nestavěli, ale zato se je na rozdíl od Thajců pokoušeli vyvolávat. V novopackém muzeu mají i velkou sbírku tzv. medijních kreseb, při jejichž tvorbě prý vedli ruku malířů sami obyvatelé záhrobní říše.

Velryby z pouště

Fajjúmská oblast leží ve středním Egyptě asi 130 kilometrů jižně od Káhiry. Město Fajjúm je známé nálezy deskových obrazů lidí, přiložených k jejich pozůstatkům, tzv. mumiových portrétů.

Nicméně ještě zajímavější artefakty se dají objevit v menší podoblasti Vádí Zeuglodon pod horou Gebel Guhannam, což v překladu znamená pekelná hora. Před čtyřiceti miliony let zde místo Sahary bylo prehistorické moře Thetys, tenkrát oddělující dávné superkontinenty Gondwanu a Laurasii. Sama oblast Vádí Zeuglodon by pravděpodobně nebyla ničím zajímavá, kdyby se zde nezačaly nacházet zbytky fosilií, zkamenělé kmeny, žraločí zuby a fragmenty koster neznámých tvorů. Archeologové si s nálezy dvacetimetrových zkamenělin se čtyřmi zakrnělými končetinami a odhadovaným věkem okolo čtyřiceti milionů let dlouho nevěděli rady. Tvary těl těchto tvorů připomínaly nálezy obřích krokodýlů profesora Serena z oblasti Gobero a jejich drobné lebky také naznačovaly příslušnost k řádu plazů, kam byli také mylně zařazeni. Pozdější výzkumy však prokázaly příslušnost k řádu savců s tím, že se jedná o předchůdce dnešních velryb. Zvíře je dnes známo pod jménem zeuglodon a jeho určení se stalo velkou senzací. Podařilo se tak doplnit chybějící mezičlánek a dokázat, že předci současných kytovců žili původně na souši a časem se vrátili zpátky do moře. Zeuglodoni byli velice nebezpeční mrštní predátoři, velcí přibližně jako dnešní velryby, nicméně místo klasických ploutví měli přední končetiny vyvinuté do tvaru pádla, zato zadní končetiny byly zakrnělé. V oblasti Vádí Zeuglodon bylo objeveno přibližně 250 koster, některé z nich mohou návštěvníci obdivovat v písku pouště dodnes, dokonce jich tu pár sestavili sami archeologové. V podstatě kdekoliv na cestě kolem Gebel Guhannam zastavíte, můžete v písku nasbírat žraločí zuby. Až budete z těchto míst odcházet, budete mít pocit, jako byste se vraceli z opravdových druhohor.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MICHAEL FOKT

Zdeněk Mahler mi neustále kladl na srdce, aby čtenáři brali jeho slova jako návod k přemýšlení, nikoli jako poučování. Odcházel jsem od něho se smíšenými pocity. Stál jsem před bednou plnou jeho deníků a řekl mu: „Vy byste tu měl žít ještě čtyřicet let, abyste to všechno stihl. A on na to: „A víte, že už ne, jsme jen užiteční naivové.“ Vybavuje se mi scéna, kdy jste při natáčení Amadea v kostýmu papeže žehnal lidem na ulici. Máte rád mystifikaci? Pokud nejsou zlé a nechtějí lidi pokořovat či zesměšnit je, tak ano. Takové mystifikace bravurně pomáhají poodhalovat pravdu, jde v nich o druh humoru, který osvobozuje.

V dnešním světě vidíte spíše tu dobrou, nebo tu zlou mystifikaci?

Jedna ze současných mystifikací, které svět podléhá, je hra na demokracii. Ocitáme se v éře postdemokratické, ve které velmi často rozhodují lidé, kteří nebyli vůbec voleni. Ať jsou to manažeři, lobbyisté, redaktoři a média vůbec. Vezměte si, jak fantastický vliv má televize na celém světě na formování veřejného mínění. Když televize navíc podléhá zákonu trhu, tak oslovuje to, co vyhovuje průměru. To znamená břicho, žlázy, nikoli srdce a mozek. Role televize, zejména v Americe, se mi zdá drtivá.

Myslíte, že tenhle „rozjetý tank“ lze nějak zastavit, kultivovat?

Není to jen možné, ale nutné. Vliv médií byl v Americe výrazně posílen po 11. září. Amerika najednou zjistila, že pokud chce zajistit bezpečnost svých občanů, musí je vlastně připravit o řadu svobod. Bushova vláda na tu katastrofu reagovala nešťastně: místo sebereflexe předváděla svaly. Došlo k mnoha neblahým rozhodnutím, kterým je vystaven i dnešní prezident Obama s novou koncepcí. Víme, že existuje mnoho sil, které se zasazují o to, aby Obama selhal. Doufejme, že ho nezastřelí. Možná je to první americký prezident, který si uvědomuje, že není prezidentem zeměkoule, protože vystrkují růžky možná už silnější velmoci, jako je Čína. Amerika vždy zdůrazňovala své prvenství. Třetinu amerického dluhu už koupila Čína, další třetinu Japonsko… Obama si uvědomuje, že se Amerika bude muset vyrovnat s tím, že na světě se formuje několik center, která si vládu nad světem nově rozdělují. Expanze má novou podobu: nevidíte tanky, ale banky. Lidé si původně vymysleli peníze, aby si usnadnili směnu, ale peníze se postupně emancipovaly natolik, že ve světě dnes máte jedinou supervelmoc, a to jsou peníze. Všichni se tím musejí řídit a všichni to musejí poslouchat. Amerika si v těchto dramatických chvílích uvědomuje, že není na vzestupu.

Takže konečně u Američanů dochází k jisté sebereflexi?

Ano, byť většinou býváme k sebereflexi přitlačeni. (smích) Vzpomínám si, jak jsme i my v roce 1990 podléhali euforii, že jsme div ne mistři světa.

Nebyla to totální absence sebereflexe?

Komické na tom je, že jsme si to nemysleli sami. Začaly se sem sjíždět mozky tohoto světa s tím, že si slibovaly, že se odtud objeví nová vize, koncepce budoucnosti.

Proč?

Naše bohatá dějinná zkušenost, ba i ta popálenost je vedla k tomu, že se na nás dívali jako na ty, kteří zmoudřeli až k jasnozřivosti. Brzo se ukázalo, že se na to nezmůžeme. Ale tahle situace je obecná ve světě: lidé dobře vědí, co ne, ale nevědí, co ano. Jsme ve fázi přechodu, ve fázi hledání na vratkém můstku.

Kde jsme v počátku udělali největší chybu?

V podcenění mravního řádu. Nedělejme si iluze, že za první republiky se nekradlo, ale byl tu přítomen jistý mravní maják. Když Masaryk nepodal ruku korupčnímu ministrovi Práškovi, mohl si ten pán sbalit fidlátka. Po roce 1989 u nás nastupovala především garnitura ze sféry humanitních věd a umění. Měla jistou idealistickou představu, která se později ukázala jako značně utopická. Velice rychle byla vystřídána garniturou pragmatiků, ekonomistů, monetaristů. Tahle garnitura dnes už ovládla všechny sféry společenského života.

Dá se to dnes změnit třeba volbami?

Kdybychom mohli něco podstatného změnit volbami, tak oni by je dávno zrušili. Pokud vím, současný prezident podal ruku nejednomu „Práškovi“, a dnešní „Práškové“ stejně neradi balí fidlátka. Václav Klaus říká: „Nekriminalizujte podnikavost!“ Ukažte mi pak jediný velký ekonomický kriminální čin, který byl došetřen policií, soudy a stanoviskem politiků. Marně pátrám… Vím, že nejste zastáncem tvrzení, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží…

Já jsem ten názor po čas sdílel, ale copak si tohle, pane Sarvaši, zasloužíme?Před deseti lety jsme se bavili o tom, že vyspělá společnost možná nemá dostatečně přísná pravidla, aby v člověku zkrotila šelmu, která „žere“ stále víc.

Změnilo se to za tu dobu k lepšímu?

Všichni si uvědomujeme, že člověk se vlastně skládá ze dvou bytostí – jedna je ještě živočich a druhá je ta člověčí nástavba. Záleží na tom, které vlastnosti režim akcentuje a rozvíjí. Pokud se staví na zásadách typu: urvi, co můžeš, užij si nebo vychutnej si, tak se pochopitelně rozrůstá jako sněť, která naleptává vyšší hodnoty.

Takže za těch deset let nevidíte u člověka sebereflexi: pozor, jsem sobě a této planetě stále víc nebezpečný, protože chci pro sebe urvat co nejvíc?

To uvědomění tady je a má zpracovanou i argumentaci. Převádět to však do praxe je jiné. Myslím, že ten výstražný tikot lidé už slyší.

Slyšíte ten tikot i v médiích?

Tam je to trochu složitější. Řada lidí v médiích pracuje osvíceně a na solidní úrovni, ale charakter většiny médií to nevyžaduje, některá média doslova i manifestačně z kultury sklouzla do zábavy. Baviči, přesněji řečeno děsiči, opanovali terén a takzvaně vyhovují davovému vkusu, jenže to vyhovování se vyznačuje nejen stagnací, ale i poklesem a destrukcí. Probíhá globální debilizace. S lidmi, kteří jsou takto narkotizováni, můžete snadno manipulovat. Svět se bez obrovské spousty lidí obejde. Dnes je tady mnoho lidí, kteří cítí zbytečnost. To je veliká lidská tragédie. A nebezpečná! V Americe jsem teď vnímal nejen vámi zmíněnou mediální debilizaci, ale i takový polovojenský režim. V něčem mě popouzel a v něčem imponoval. Rozumíte mi? Nerozumím. (smích) Třeba i ve fitcentru po mně chtěli pas. Hrůza. A pak vidím svého syna vzorně stát před školkou v jedné ze tří řad „vojáčků“, jak poslušně čeká, až k němu přijde učitelka, která jednoho po druhém vítá… Ta cílevědomá disciplína, úcta k vlajce… Samozřejmě organizace toho obrovsky složitého světa požaduje náramný řád – hrozí ovšem i vychýlení.

Víte, jakých mozků se nejvíce bojím?

Vojenských. Všimněte si, že v posledních desetiletích vymizel z našeho slovníku jeden pojem: odzbrojení. Po dlouhé době s tím požadavkem přišel Obama. Byli jsme smířeni s představou, že kanony se musejí hromadit, až jednou vystřelí. Američané se snaží být ve všem efektivní, nemají v hlavě ten evropský balast…

Poslyšte, nemají k tomu všemu, o čem mluvíte, největší sklon Číňané?

Ti jsou fantasticky disciplinovaní a efektivní. A vypadají náramně spokojeně a sebevědomě… Možná to nemusíme stavět proti sobě. Zorganizovat tuhle fantastickou masu, která se po staletí pohybovala na okraji smrti hladem, to chtělo silný řád. Pochopitelně se onen typ řádu začal evropským normám vymykat. Je ovšem pozoruhodné, že Číňané se ve svých dějinách nevyznačovali agresivitou, sama čínská zeď je de facto obranná.

A co okupování Tibetu?

Tibet byl odedávna autonomní součástí Číny. Navíc i konfuciánská tradice i nenáboženské myšlení, které je realistické, střízlivé, nikoliv omezené a primitivní, tohle všechno mě vede k určité naději, že postupně dojde k určité konvergenci. Chci věřit, že se zachovají určitá specifika kultur, ale budou fungovat na vztahu vzájemného porozumění a tolerance. Jako u toho Komenského…

Ale jak to dnes převést do evropských, potažmo českých hlav?

My nikdy nebudeme ekonomický obr, nebudeme tak početní jako některé evropské státy. To znamená, že náš hlas nemůže mít takovou váhu jako Německo, ale největší kapitál současného světa je myšlenka, nápad, invence – tedy kvalita a nikoli kvantita! Řekl bych, že vím, co chcete říct, ale té kvality kolem sebe tolik nevidím… Nejen to, my se v některých koncepcích, zejména ve školství, dostáváme před Komenského. On dokázal celou svou školskou představu, která má světový přesah, formulovat do třech slov: Všechno, všude, všem. To je nesmírně demokratický koncept.

Neprohřešujeme se dnes na něm?

Tak tedy ještě jednou: Myslíte, že skutečně máme takovou vládu, jakou si zasloužíme? (chvíle ticha) Tohle je znak, který se táhne českými dějinami. Zdejší lid byl často na mnohem vyšší úrovni než ti, kteří se sápali k tomu, aby mu vládli. Je to trochu tragický úděl, ale pokaždé jsme se z toho nějak vybabrali. (smích)

Druhá světová válka stála životy 60 milionů lidí. Odehrávala se na souši, ve vzduchu, na moři, dokonce i pod mořem. Málokdo ale ví, že boje mezi sebou vedli také mágové. A i tato jejich válka byla nelítostná a krutá. Zuřila po celé Evropě. A také v Čechách.

Je jaro 2010 a já se nacházím uprostřed brdských lesů. Nepřivedla mě sem ani touha po klidu, ani záliba v turistice, přivedla mě sem vzpomínka. Protože právě někde v těchto místech se před 72 lety – přesněji v roce 1938 – sešlo v naprostém utajení několik mužů. Co bylo jejich cílem? Ať to dnes zní jakkoliv podivně – zaútočit na Adolfa Hitlera! Zaútočit na něho na dálku! Zaútočit na něho pomocí magie!

GÉNIUS Z KNIHOVNY

Podivnou skupinu vedl doktor Jan Kefer. O tomto doktoru filozofie víme, že se narodil v roce 1906 v Novém Bydžově. Později studoval v Praze, na tehdy velmi prestižním arcibiskupském gymnáziu. Jeho třídním učitelem byl, jak se můžeme dočíst v knize profesora Milana Nakonečného Novodobý český hermetismus, jistý Jaroslav Ovečka, teolog, spisovatel, autor knihy o mystice. Možná právě tady lze vystopovat jeden z motivů pozdějšího zájmu Jana Kefera o mystiku, magii a další podobné disciplíny. V červnu 1924 Jan Kefer na gymnáziu odmaturoval a nějakou dobu strávil v noviciátu strahovského kláštera; chtěl se stát příslušníkem premonstrátského řádu. Pak ale z noviciátu vystoupil a zapsal se na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Studoval hudební estetiku a filozofii. Mluvil mnoha světovými jazyky, včetně latiny, řečtiny a arabštiny, ovládal rovněž staročeštinu. Byl také vědec, uznávaný klavírista a hudební skladatel – prostě člověk, který zasáhl do nejrůznějších oborů lidské činnosti. Včetně magie… Pokud však chceme blíže pochopit mnohovrstevnatou osobnost doktora Jana Kefera, musíme ze všeho nejdříve zajít do pražského Národního muzea. Ve zdejším archivu je možné najít řadu dokumentů, týkajících se právě doktora Kefera. Prozrazují například, že doktor Jan Kefer byl mimo jiné dlouholetým předsedou společnosti Universalia. Okolo tohoto sdružení českých hermetiků, které vzniklo v roce 1927, se dodnes vznášejí legendy a tajemství. Představitelé této společnosti se scházeli například v dnešní populární pražské kavárně Louvre a pokoušeli se proniknout do oblastí, které jsou běžnému smrtelníkovi zapovězeny. Tajné vědy, okultismus, astrologie, magie, cesty do jiných duchovních světů.

ROKY VE TMĚ O nevysvětlitelných schopnostech Jana Kefera kolují dodnes nejrozmanitější legendy. Tady je jedna z nich: Jednou prý kdosi zaklepal na jeho dveře a doktor Kefer prý poznal, kdo za těmi dveřmi stojí. Dokonce prý věděl i to, co má ten člověk na sobě. Je něco takového vůbec možné? Pavel Turnovský, jeden z nejznámějších českých astrologů, k tomu říká: „Může to být pravda a nemusí. Ale předpokládejme, že člověk, který se věnuje magii, musí projít nějakým osobním výcvikem. Takže je tam určité jasnozření, jasnoslyšení. Mimochodem, Jan Kefer byl v dětství slepý, a to také mohlo podporovat rozvoj jiných způsobů vnímání.“ Ano, Jan Kefer se podle vyprávěných legend opravdu narodil nevidomý. Přestože o jeho dětství moc nevíme, je známo, že slepý byl až do tří let svého věku. Pak se mu jeho vrozená vada zraku zázračně upravila. Dětským rokům ve tmě přičítají někteří historici a badatelé právě to, že Jan Kefer byl obdařený mimo jiné mimořádnou vnímavostí, citlivostí a intuitivností… Jenomže později měly přijít další roky ve tmě. A dokonce i pro většinu Čechů. Dne 15. března 1939 obsazují němečtí nacisté Čechy a Moravu. Pro doktora Kefera začíná kritické období jeho života. Už od prvních dnů protektorátu se dostává do zorného úhlu pozornosti gestapa a hlavně nacistické tajné služby SD (Sicherheitsdienst). Čím vlastně nacistům tolik vadil? Na to jsem se zeptal autora již zmíněné pozoruhodné knihy Novodobý český hermetismus, profesora Milana Nakonečného. „Němci šli po okultistech vůbec. Měli totiž v povědomí jejich možnosti a schopnosti a obávali se, že právě tito lidé by mohli působit nepřátelsky proti říši. Proč byl zatčen, na to je několik hypotéz. Měl pověst opravdu významného okultisty. A také se vědělo, že podnikl magickou operaci proti Hitlerovi.“

ÚTOK NA ĎÁBLŮV ASTRÁL

A opět jsme u utajené magické operace v brdských lesích v roce 1938. Co jí předcházelo? Krátce před touto událostí, tedy v době bezprostředního ohrožení republiky, byl dr. Jan Kefer na svou žádost přijat – společně se svým blízkým spolupracovníkem z Universalie Františkem Kabelákem – prezidentem Československé republiky doktorem Edvardem Benešem. Podle profesora Milana Nakonečného zprostředkovali toto setkání pražští svobodní zednáři. Kefer a Kabelák nabídli Benešovi pomoc. Pomocí magie. Ať si dnes o tom myslí kdo chce co chce, prezident je nevyhodil. Dnes už se ví, že prezident Beneš hovořil s oběma představiteli společnosti Universalia něco přes třicet minut. Nakonec jim poděkoval, ale jejích nabídku odmítl s tím, že už má svůj plán. A tak se skupina lidí okolo doktora Kefera rozhodla jednat na vlastní pěst. Celkem mělo dojít ke třem magickým evokacím, tedy k útokům na ďábelského Adolfa Hitlera. Jak vlastně takové útoky vypadaly? Příznivci magie věří, že každý člověk má ještě svého dvojníka. Dvojníka takzvaně astrálního. Nehmotného. Neviditelného. Tedy jakési astrální tělo, které je nositelem vitality každého člověka. Když se tedy zaútočí na tento astrál, tak to de facto postihne to jeho fyzické tělo. Je to v podstatě takzvaně černá magie – pomocí rituálů, využívajících magická znamení, kuřidla a zaříkávání, vysílá mág zlé síly nebo neviditelné astrální bytosti – démony, aby astrálnímu tělu oběti uškodili. Škoda se pak přenáší i na tělo hmotné. Ovšem jak známo, oficiální věda a racionálně založení lidé něco takového odmítají. Jak ale připomíná astrolog Pavel Turnovský, magické útoky, kterým se někdy říká kletby, jsou známy po celém světě. V každém případě se dnes už ví, že doktor Kefer podnikl se svými přáteli tři magické útoky na Adolfa Hitlera. První, jak už víme, v brdských lesích, druhý v soukromé vile v Mirošovicích u Prahy. O tom třetím ještě bude řeč.

VÁLKA ASTROLOGŮ

Jak už bylo řečeno, oficiální věda nějaké magické operace odmítá. A různé případy, ke kterým skutečně došlo, se vysvětlují tak, že kletby, magické útoky a různá kouzla působí pouze proto, že na ně lidé věří. Nejsou to prý žádné nadpřirozené síly, ale podvědomý strach, který rozvrátí celou psychiku člověka, přivodí mu nemoc, někdy dokonce i smrt. Pravdou je, že lidské podvědomí má velký vliv na další osud člověka a skryté obavy se neustálým působením na psychiku často vyplní. Zastánci magie ale naopak tvrdí, že jde o mnohostranný vědní obor, který se dá naučit, ale je potřebné mít vrozené nebo získané duševní schopnosti, jako mají třeba léčitelé či senzibilové. Je známo, že němečtí nacisté využívali služeb mnoha astrologů. Hvězdou mezi nimi byl jistý Švýcar jménem Karl Ernst Krafft. Ten nacistickým pohlavárům sestavoval různé horoskopy a dokonce určoval příznivou dobu pro různé vojenské operace. A dělal rovněž různé věštby, včetně toho, že se snažil vykládat Nostradamova proroctví – samozřejmě ve prospěch nacistické třetí říše. V roce 1939 vydal Karl Ernst Krafft příručku, ve které mimo jiné uváděl, že na základě rozsáhlých statistických výzkumů vysondoval existenci kosmických vlivů na lidské bytosti. Astrologům Krafftova typu podléhali leckteří nacističtí pohlaváři, Rudolfem Hessem počínaje a Heinrichem Himmlerem konče. Astrology však dovedl svého času umně využít i ďáblův náměstek, nacistický ministr propagandy Josef Goebbels. V knize Astrologická válka, kterou napsal Ellic Howe, se mimo jiné píše: „Nesmíme zapomínat na to, že vynalézavý ministr propagandy Joseph Goebbels si brzy uvědomil cenu astrologické propagandy a na svém ministerstvu zřídil speciální oddělení s názvem AMO, tedy Astrologie, metapsychologie a okultismus. Nacističtí astrologové rozesílali články do novin po celém světě, aby připravili veřejné mínění na události, na které chce Hitler soustředit pozornost veřejnosti.“ Dlužno dodat, že prominentního astrologa měla v té době například také Velká Británie. Byl jím Louis de Wohl. Stal se dvorním astrologem různých britských zpravodajských oddělení, včetně Oddělení zvláštních operací (SOE). Ten podle knihy Astrologická válka pracoval mimo jiné na tvorbě nejrůznějších dezinformací. Připravoval například astrologické „mapy“ vysokých nacistických pohlavárů a pak vykládal vybraným skupinám novinářů o „astrologicky špatných aspektech“, které měly vyhlédnuté oběti v blízké budoucnosti postihnout. S nadějí, že dotyčné oběti získají pověst, že se jim smůla lepí na paty…

KEFEROVO ZATČENÍ

V roce 1941, přesně 13. dubna v pět hodin ráno, uskutečnil doktor Jan Kefer se svými přáteli třetí magickou operaci, jejímž cílem měl být právě Adolf Hitler. O necelé dva měsíce později přicházejí do jeho bytu v pražské Švandově ulici příslušníci pražského gestapa. Doktor Kefer (v té době byl už ženatý a měl pětiletého syna) je zatčen. Nacisté měli při zatýkání mimořádný zájem o jeho archiv a ještě více o jeho okultní a hermetickou knihovnu. V knize Novodobý český hermetismus Milan Nakonečný napsal: „Mezi gestapáky je i muž, který si pozorně prohlíží Keferovu pracovnu, která byla současně sekretariátem Universalie, osobně zabavuje a odnáší některé spisy a zle se obořuje na gestapáka, který se předtím těchto spisů nešetrně dotknul. Keferova pracovna je zapečetěna a Kefera odvážejí.“ Zatčení Jana Kefera zřejmě bezprostředně souviselo s velkou razií nacistů proti okultistům. Příčinou se stala dodnes záhadná událost z 10. května, kdy druhý muž v nacistické straně a známý příznivec okultních věd Rudolf Hess uletěl do Velké Británie. Byl to skandál. Hitler hledal záminku, jak ze svého kdysi tak blízkého kamaráda udělat blázna. A tak se vydalo prohlášení v tom smyslu, že Rudolf Hess byl nejenom vyšinutý, ale především podléhal zhoubnému vlivu astrologů, jasnovidců a okultistů. Začala velká razie. V říši byly zakázány veškeré produkce, které obsahovaly esoteriku či magické prvky. Mimochodem, za mřížemi, kde měl nakonec zemřít, se rovněž ocitl vzpomínaný nacistický dvorní astrolog Karl Ernst Krafft…

SMRT PŘIŠLA V PROSINCI

Jana Kefera odvlekli nacisté do jednoho z nejhorších nacistických koncentračních táborů, do Flossenbürgu. Kefer byl nucen pracovat v pověstném kamenolomu a vláčet po strmém schodišti těžké balvany. Hodně zeslábl a prudce se mu zhoršila jeho cukrovka. Jednoho dne se snažil vzít lehčí balvan. Zpozoroval ho však horlivý esesák, surově a dlouho pak Kefera bil. S pomocí spoluvězňů se ještě dovlekl do tábora. Věděl už ale, že zemře. Ještě se však stihl pomodlit za svého vraha. Smrt přišla 3. prosince 1941. I kolem ní však kolují legendy. Mezi některými okultisty se dokonce mluví o tom, že Jan Kefer doplatil právě na magické operace proti Hitlerovi, které se prý nepovedly a při té třetí, poslední, měl Kefera zasáhnout blíže nespecifikovaný zpětný magický náraz. Okultní legenda také praví, že se právě při té třetí magické operaci měla zjevit jakási blíže nespecifikovaná inteligence, která měla údajně Keferovi říci: „Tvůj slib, že český národ přežije, splním, ale ty za to zaplatíš svým životem.“ Putování osudem doktora Jana Kefera končím opět v pražském Národním muzeu. V Pantheonu, kde v mezipatře visí na stěně skromná pamětní deska. Mezi jmény nacisty umučených a popravených pracovníků této instituce, je i Keferovo jméno. Když zahynul, bylo mu pouhých pětatřicet let. Co všechno mohl v životě ještě napsat, co všechno mohl ještě dokázat… Ať už si o metodách jeho boje proti nacismu myslíme cokoliv, zasluhuje naši úctu. Stejně jako jeho další přátelé ze společnosti Universalia, kteří se od počátku postavili s tím, co uměli a čemu rozuměli se vším odhodláním proti Hitlerovi. A mnozí za to zaplatili svými životy. Stejně jako doktor Jan Kefer – muž, který tolik miloval tajemství.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: TOURISMUS SALZBURG GMBH

Starobylé uličky, průchody a romantické dvorky Salzburgu dýchají nezaměnitelnou atmosférou. Genius loci je zde tak silný, že by vás ani nepřekvapilo, kdybyste v některém zákoutí potkali člověka oblečeného v rokokovém úboru. Krása slovy nepopsatelná – prohlásil svého času rakouský skladatel Franz Schubert na adresu Salzburgu. Ani on, ani jeho předchůdce, zdejší slavný rodák Wolfgang Amadeus Mozart, jistě nepředpokládali, že o dvě století později bude toto město uznáno jako jedno z nejkrásnějších na světě a zapsáno na seznam památek UNESCO.

Chcete-li si udělat o Salzburgu ucelený obrázek, nedoporučujeme vyrazit do centra hned po příjezdu. Nejprve se na něj podívejte z ptačí perspektivy. K tomuto účelu je vhodný vrch Gaisberg, kterému vévodí televizní věž. Z vrchu vypadá město sevřené vrcholy Alp jako šlehačkový dort. Jste-li v Salzburgu poprvé, vaše kroky přirozeně vedou k jeho nejnavštěvovanější památce, k Mozartovu rodnému domku na Getreidegasse. Rodina slavného komponisty zde pobývala od roku 1747 plných šestadvacet let. A již v roce 1880 Rakušany napadlo, že by nebylo špatné otevřít tady muzeum. K vidění jsou zde umělcovy hudební nástroje – housle a klavír, ale také vybavení měšťanského bytu ze skladatelovy doby s původním nábytkem a dalším zařízením.

ROK FESTIVALŮ

Salzburg je bezesporu městem hudby. Své o tom ví na dvě stě tisíc fanoušků klasické muziky, kteří se sem každoročně sjíždějí, aby shlédli jednu z nejprestižnějších hudebních akcí roku – Salzburský festival, který mívá v programu až sto sedmdesát oper, inscenací a koncertů. Letos se tento hudební svátek ponese v duchu hned dvou výročí: devadesátého a padesátého. Vznikl totiž v roce 1920 z iniciativy několika umělců zvučných jmen – režiséra Maxe Reinhardta, komponisty Richarda Strausse a libretisty Hugo von Hofmannsthala. V roce 1960 pak slavnostně otevřel jeden z nejvýznamnějších dirigentů 20. století, salzburský rodák Herbert von Karajan, nově vybudovaný Velký festivalový dům se sálem pro 2200 diváků. Kdo v hudebním světě něco znamená, nesmí na salzburském svátku hudby chybět. Setkávali se zde nejlepší režiséři, dirigenti, herci a hudebníci své doby, nad jejichž inspirací bdí duch Wolfganga Amadea Mozarta.

V MODERNÍM HÁVU

Po úmrtí Herberta von Karajana se festivalového žezla ujal Gerard Mortier, propagátor moderního repertoáru. Kladl si za cíl přiblížit festival mladšímu publiku a z jeho iniciativy v Salzburgu mohla nastoupit nová generace režisérů a umělců. Dalším mezníkem byl rok 2002. Zásluhou nového ředitele Petera Ruzicky byl poprvé uveden cyklus všech dvaadvaceti Mozartových oper jako celek souběžně s dílem Richarda Strausse, čímž byla dána pocta oběma, nejslavnějšímu salzburskému rodáku a zakladateli Salzburského festivalu. Ruzicka měl také lví podíl na tom, že se zde opět konaly premiéry a notoricky známé opery se objevovaly na scéně v novém atraktivním zpracování.

ZPÁTKY NA KOPEC

Když už na vás bude hudby moc, což se v Salzburgu může snadno stát, zajděte do Augustiánského pivovaru. Tento komplex zahrnuje několik rozlehlých sálů a v létě pak i zahrady, kde to opravdu žije a kde si od zvuku smyčců skutečně odpočinete. Vyfasujete tuplák, vystojíte si krátkou frontu a pak již můžete ve společnosti rozjařených obyvatel města i cizinců vychutnávat řízné pivo a prostředí, podmalované rakouskými lidovkami. A pokud zatoužíte po něčem k zakousnutí, pak vězte, že výběr je ve zdejším bufetu přebohatý. Největší úspěch však slaví pečené vepřové koleno, skvělé ředkvičky, ale i výborný chléb se škvarkovým sádlem jako od maminky. A protože tučné jídlo je potřeba vyběhat, namiřte navečer opět na kopec. Jednu z nejproslulejších kaváren Salzburgu, Grandcafé Winkler, totiž najdete na vrchu Mönchsberg, z jehož vyhlídkové terasy máte před sebou město jako na dlani. Dobrodružnější povahy mohou navštívit i zdejší kasino. Pokud budete mít v ruletě štěstí, jistě to dojem z krásně prožitého dne umocní. V opačném případě snad na Salzburg nezanevřete. Je zde totiž ještě mnoho krásného k vidění…

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: ARCHIV TOY TRAVEL

Oddělená dovolená je dnes v módě, proč tedy na ni neposlat svého plyšového přítele? Jistě potká fajn lidi a bude se bavit. Navíc pokud jen smutně sedí na gauči a nudí se, je jisté, že potřebuje změnu. Když Amélie z Montmartru chtěla učinit svého zatrpklého otce šťastným, poslala jeho zahradního trpaslíka do světa.

Domů se pak vracely snímky trpaslíka, který se nechával fotit ve světových metropolích. Ameliin otec nakonec odhodil trudomyslnost a vydal se za štěstím do světa sám. Na počátku českého příběhu byla pro někoho bláhová idea Marka Hlávky posílat na dovolenou plyšové hračky. S tímto nápadem přišel před komisi potencionálních investorů v pořadu České televize a uspěl. Odvážný projekt zaujal Tomia Okamuru a Danu Bérovou. Tak vznikl světový unikát, globální cestovní kancelář pro plyšová zvířátka. Všichni asi máme z dětství svou oblíbenou hračku. Někteří ji mají rádi natolik, že jí neváhají zaplatit třeba výlet do Paříže. Princip je jednoduchý, zákazník si objedná zájezd pro svého miláčka na webu, zaplatí a pošle plyšáka na centrálu cestovky. Po dobu zájezdu je plyšák průběžně fotografován u památek, ale také při obědě či večeři. Majitel také může rozhodnout, co bude mít plyšák k jídlu, v cestovní smlouvě dokonce je kolonka, zda mu může být podán alkohol. Je to z důvodu, aby při fotografování společného pohoštění nestalo, že budou plyšákovi předloženy nějaké nevhodné produkty. Veškeré pořízené fotografie se denně posílají majiteli, který dostává pravidelné reporty o svém plyšovém kamarádovi.

Na konci zájezdu se plyšák vrací s kompaktním diskem s celou fotodokumentací, se kterou se může majitel pochlubit kamarádům, třeba na facebooku, kde všude jeho plyšák byl. Toy traveling se od svého prvopočátku zaměřuje na hlavní trhy, což jsou státy jako USA, Japonsko, Velká Británie, Německo či Francie a v nejbližší době se připravuje také oslovení Číny. Nicméně nepřehlíží se ani ostatní země, jak nám prozradil Tomio Okamura, na první turnus po Praze bylo přihlášeno i několik plyšáků z Ria de Janeira. V rámci náročného podnikání v cestovním ruchu se musí řešit také otázka pojištění klientů. Toy travel obeslal žádost o nabídku několik pojišťoven, z nich následně vybral nejlepšího potencionálního partnera. Z principu, že je však první na celém světě, muselo se sejít nejvyšší vedení a následně se musel dávat dohromady zbrusu nový produkt, který zahrnuje cestovní pojištění plyšových hraček jako živých lidí. Spořivého člověka jistě bude zajímat, na kolik takové plyšové cestování vyjde. Zájezdy se prodávají ve třech hladinách komfortu, přičemž nejlevnější přijde na 90 eur a nejnákladnější pak na 150 eur. V ceně nabízených služeb je mimo pravidelného stravování a emailové komunikace s majitelem, třeba také možnost aromaterapie nebo masáže. Na zpáteční cestu je plyšák vybaven vlastním pasem a pro ty nejnáročnější majitele je připravena řada nadstandardních položek, jako například vlastní box s postýlkou, peřinkou a polštářkem. Klient z plyše tak pocestuje zpět domů v maximálním komfortu. „V rámci destinací zatím fungujeme na incomingu do Prahy, každopádně během pár týdnů chceme rozšířit nabídku o Bratislavu, Budapešť, Berlín a Mnichov,“ prozradil Tomio Okamura. „Každopádně máme v jednání destinace po celém světě a naším cílem je vybudovat první globální celosvětovou cestovní kancelář pro plyšová zvířátka,“ dodal Tomio Okamura.

TEXT: MARTIN DLOUHÝ

Uličkami Prahy první poloviny 19. století se tiše jako stín prochází muž s koženou brašnou. Nahlíží do těch nejmenších zákoutí i zavřených dvorů. Nejde však o člena pražského podsvětí ani četníka na stopě. Tento záhadný člověk je na cestě za poznáním. Když v roce 1826 vystavoval Francouz Symphorien Caron v pražském Platýzu svůj sádrový model Paříže, na kterém pracoval šestnáct let, jistě netušil, jak hluboce jeho dílo zapůsobí na českého knihovníka Antonína Langweila. Tomu výstava připomněla jeho dávný sen.

„Před několika lety při svých procházkách po nejkrásnějších vyhlídkách pražského okolí mne napadlo, jak krásné by muselo být toto velebné město v malém modelu! Tato myšlenka, ale nebyla nikdy zapomenuta, jen dřímala v mém podvědomí. Příčinou tohoto náhlého procitnutí byl v Praze vystavený reliéf Paříže, ten mi dodal odvahy, abych se pokusil vytvořit něco podobného nebo snad i lepšího,“ napsal Antonín Langweil ve svých vzpomínkách.

S POLICEJNÍM POVOLENÍM

Krátce po výstavě si Langweil pořídil Jüttnerův plán Prahy v měřítku 1 : 4320, ten devětkrát zvětšil a následně vytvořil půdorys města. Aby mohl vytvářet i malé detaily, rozhodl se objekty v modelu mírně převýšit a za materiál si zvolil papírovou lepenku. V den svých pětatřicátých narozenin si pak Antonín Langweil začal plnit svůj dětský sen. Pro náročnou řemeslnou práci měl skvělé předpoklady, studoval na vídeňské výtvarné akademii a koketoval s novou grafickou technologií, kterou byla litografie. Ta jej časem pohltila natolik, že si roku 1819 otevřel na Staroměstském náměstí svou soukromou litografickou dílnu. První budovou modelu se stalo jeho tehdejší pracoviště, Klementinum. O tom, jak i vznešená myšlenka může mít těžké začátky, se přesvědčil při konfliktu s rektorem arcibiskupského semináře, jemuž vadilo Langweilovo bloumání po Klementinu a studování detailů budovy. Po této zkušenosti si raději zažádal o policejní povolení pro zakreslování domů. Langweilovy eskapády, při nichž mnohdy i potají vnikal do soukromých budov a prostor, aby je mohl následně ztvárnit ve svém modelu, fiktivně sepsal Adolf Branald v povídce Dobyvatel.

BÍDA A HLAD

Druhým domem velkolepého díla se stal Clam-Gallasův palác, jehož majitelem byl známý mecenáš umění hrabě Clam-Gallas. Práce na modelu byla pro Langweila finančně vyčerpávající, proto si přivydělával prodejem miniatur šlechtických paláců. První zisk mu maketa Prahy přinesla v roce 1829. Langweil si pronajal prostory v druhém patře Richterova domu na Staroměstském rynečku, dnešním Mariánském náměstí. Tříletou práci v té době představovalo přibližně šest set domů Starého města. Ač byla výstava hodnocena kladně a věnoval se jí i tisk, neměla velkou účast a výdělek s bídou pokryl náklady. Druhá výstava proběhla o dva roky později, kdy už model zahrnoval celé Staré Město a Židovské ghetto s téměř 1230 objekty. Výstava měla o něco větší úspěch, a tak se rozhodl, že bude model představovat kočovným způsobem. K převážení modelu po vlastech českých nakonec nedošlo, přestože k tomu získal povolení. Ozvalo se totiž Langweilovo podlomené zdraví.

KDO HO KOUPÍ?

Umělec byl zoufalý, přesto svou miniaturní Prahu stále zdokonaloval. Štěstí se na Langweila usmálo až v roce 1834, kdy své dílo vystavil v Rytířském sále Valdštejnského paláce, v rámci dobročinné akce na pomoc vyhořelé vesnici Blatná. Tou dobou byl již model skutečně velkolepý, lidé žasli nad Starým Městem, Malou Stranou, hradním vrchem s císařským hradem, tereziánským ústavem šlechtičen, Lobkovickým palácem a věží v Jelením příkopu. Z této výstavy Langweil obdržel gáži 63 zlatých a 15 krejcarů. Vzhledem k množství práce a mizerným finančním prostředkům, nebral Antonín Langweil zřetel na své zdraví. Trápilo jej chronické astma a břišní a plicní vodnatost. Na jaře 1837 už trávil skoro veškerý čas upoután na lůžko. V obavě o budoucnost své rodiny nabídl model k prodeji hraběti Karlu Chotkovi za 800 zlatých, což byla suma pokrývající pouze náklady na materiál. Bohužel Chotek nabídku odmítl, model byl pro něj drahý a moc prostorný. Tvůrce unikátního díla se za svého života výrazného uznání nedočkal. Zemřel v naprosté chudobě 11. června 1837. O tři roky později požádala vdova po Antonínu Langweilovi císaře Ferdinanda, zda by model, který dlel na půdě Klementina mezi haraburdím, neodkoupil. Císař vyhověl, a tak se model za cenu 500 zlatých dostal do Muzea království českého.

LANGWEILOVA RENESANCE

Oprávněného docenění se modelu dostalo až během 20. století, kdy ho přestěhovali do Muzea hlavního města Prahy. Historikové jej používají jako podklad pro restaurování domů, které se ve staré Praze zachovaly, a slouží také jako dokumentace již zbořených částí hlavního města. Po znovu sestavení prodělal několik čištění a rekonstrukcí, ovšem poslední „operaci“ můžeme nazvat skutečnou renesancí. V únoru 2009 všechny fanoušky staré Prahy okouzlila trojrozměrná počítačová podoba města počátku 19. století. Díky moderní technologii se dnes lidé mohou podívat na více než 2000 budov, přičemž 960 jich v reálné Praze už nenajdou. Na digitalizaci modelu pracovalo více než dvě stě lidí přes 8100 hodin. Digitalizace na základě makrofotografií je i ve světě unikátním počinem. Jako třešničku na dortu navíc připravili programátoři i naučnou 3D hru odehrávající se v papírových zdech. Trojrozměrná podoba modelu Antonína Langweila přinesla i jedno prvenství. Praha se stala jediným městem na světě s vlastním detailním virtuálním modelem historického centra. V podstatě každé velké historické město nějaký ten model má, například ve Vídni najdete hned dva. Nicméně žádný se kvalitou, rozsahem, mírou detailu či stářím nemůže rovnat tomu pražskému.

Démonicky vypadající postavy pygmejských tanečníků osvěcuje úplněk, dunivé zvuky jejich bubnů doléhají až do hloubi pralesa. V tančícím víru polonahých těl mizí zbytky mého vědomí, přidávám se k ostatním, brána do jiných dimenzí se otevírá a já opouštím naši planetu…

Afrika vám buď dovolí odkrýt svá tajemství, nebo ne. Po stopách „dětí pralesa“ můžete jít celé týdny, vybaveni těmi nejlepšími průvodci a aktuálními informacemi, a o Pygmeje nezavadíte. Jindy se vydáte na cestu bez jakéhokoliv plánu a ono to přijde samo. Najednou stojíte před pygmejskou vesnicí. Mně se to díky vytrvalosti a notné dávce štěstí podařilo v pohraničí Středoafrické republiky. Většinu této země pokrývají savany, které na jižní hranici s Kongem přecházejí v husté pralesy. Zatím se dřevařské firmy do nestabilní republiky příliš nehrnou, a tak to v pralesích stále funguje jako před staletími. Už první vesnička plná kuželovitých domů z větví a listí mě nezklamala. Celá osada se hned seběhla a já zvědavě pozoroval malé „děti pralesa“, zatímco ony po očku omrkávaly zase mě. Náčelník byl velice přátelský a po domluvě rukama i nohama vydal verdikt: mohu mezi nimi zůstat několik dní a pozorovat život jeho komunity. Měl jsem navíc to štěstí, že se vesnice připravovala na velký taneční rituál.

BEZ VÍNA NENÍ TANEC

Tanec je pro Pygmeje vším. Jakmile se roznese novina, že se za šera bude tančit, nemůžou se dočkat. Ženy a děti běží do lesa posbírat listí, které slouží jako ozdoba místo sukénky. Nezbytností je připravit tamtamy, muži si musejí zajistit alkohol, kterým často bývá palmové víno. Ani u Pygmejů totiž není tanec bez vína. Většinou má každá větší vesnice svůj poradní strom, u kterého konají všechna shromáždění. Ještě odpoledne je před ním prázdno. Vesničané se potřebují nejprve posilnit před dlouhým večerem. Před chatrčemi plápolají ohýnky, na kterých se chystá jednoduché jídlo. Po setmění se u poradního stromu začínají objevovat první stíny a zanedlouho je celá vesnice pohromadě. Nejprve se musí nalít víno mužům u bubnů, kteří se pak s vervou pustí do hry a vytvoří tak rytmickou kulisu pro tanec. První ženy se vrhají do kola, do rytmu natřásají zadky se sukněmi z darů lesa. Tanec je výsostně týmovou záležitostí, stejně jako celý život Pygmejů. Tančí se v kruhu za sebou nebo při spojení za ruce.

PŘICHÁZÍ DUCH

Je až s podivem, jak fascinující podívanou je křepčení vesničanů. Některé ženy neodkládají ani v kole nemluvňata a neváhají se s malými nádobami dožadovat se další dávky vína. Překvapilo mě, že blahodárným vínem napájejí i své ratolesti. Jako kdyby je chtěly naučit tomu, co je dobré. Rytmický zpěv se nese prostranstvím a celá skupina tančících blaženě poskakuje. Je úplněk a noc bude magická. Dnes se zjeví duch Dzingy, který přebývá v lesích. Nikdo neví, jak je velký, někteří tvrdí, že je vysoký metr, jiní jsou přesvědčeni, že je pětimetrový. Dzingy je každopádně mocný duch, s nímž jsou děti lesa natrvalo spojeny. Za velkého jásotu vbíhá doprostřed kruhu postava v masce spletené z dlouhých stébel trav. Dzingy se potácí ze strany na stranu, jako kdyby vůbec nebyl s námi. Bubeníci v tu chvíli buší do svých nástrojů jako o život a tanečníci zpívají o duchovi lesů s takovým zápalem, že se hlasy nesou až do nebes. Atmosféra je skutečně uhrančivá, Dzingy se snaží lapit některého z tančících a dav se ihned dává s jekotem na útěk. Netančí-li vesničané podle představ ducha, může i odejít. Jednou to dokonce k lítosti všech udělá, ale nakonec se vrátí, protože vesničané opět začali tančit podle jeho pravidel.

AŽ DO NEBES

Po chvíli dochází ke změně a tanečníci se chytají za ruce. Došlo však i na mě. Najednou jsem se ocitl uprostřed kruhu před samotným lesním duchem. Zpočátku fotografuji, jak jen to jde. Tanečníci spojeni do dvou kruhů se kolem mě míhají jako rozmazané stíny, vše démonicky ozařuje měsíční svit, bubeníci nadlidsky bubnují a kruhy se roztáčejí, jako kdyby se mělo letět do oblak. Prach od vířících tanečníků se mísí s potem a já pomalu ztrácím přehled i vědomí. Uvědomuji si, že ani já, ani tanečníci už nejsme na této planetě. Je to stav, který se ani snad nedá popsat, ale už plně chápu, že i Dzingy může být pětimetrový, možná i dvacetimetrový nebo dokonce nekonečný stejně jako celý vesmír. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale když jsme se opět pomalu probouzeli k vědomí, většina tanečníků padala vysílením na zem a jen bubeníci ještě ze setrvačnosti hráli. Duch Dzingy jako by se vznášel a pomalu se vytrácel zpět do lesa. Tu noc se již netančilo. Všichni odcházeli do svých příbytků s nesmírným pocitem lehkosti, radosti a vzájemného propojení.

Pátrání po osudech Jana Kefera nás přivedlo k nečekanému setkání. V Café Louvre, kde se Keferova společnost Universalia scházela a pořádala přednášky, jsme se sešli s jeho synem Reginaldem. Tento muzikant a dirigent nám poskytl unikátní výpověď. Jako malý chlapec totiž byl svědkem tajemných událostí okolo svého otce, kdysi váženého hermetika. Vypadá to, že vašeho otce záhady obklopovaly doslova celý život. To ano, přičemž na odhalení té největší stále pracuji. Začal s tím už můj dědeček, kterého zajímalo, jak táta zemřel. Dlouhá léta pátral v archivech, dojížděl za domnělými spoluvězni, ale nepodařilo se mu zjistit vůbec nic. I to je ale samozřejmě informace. A vy jste na jeho pátrání navázal? Ano, přišlo mi divné, že by nikde nebyl žádný záznam. Němci jsou strašně pořádní, takže mají různé soupisy úplně na všechno. Ani v jednom však jméno Kefer nefiguruje. Jednou, koncem devadesátých let, jsem měl dokonce příležitost mluvit s bývalým kancléřem Helmutem Kohlem. Slíbil, že se pokusí v této věci udělat co nejvíce, ale ani jeho spolupráce nevedla k odhalení dalších informací. Je známo, že nacisté využívali služeb astrologů, mohlo tohle být důvodem skrývání informací o jeho úmrtí? Jsem si skoro jistý, že především Hitler nechtěl, aby táta v koncentráku zemřel. Chtěl ho tam jen zlomit a přinutit ke spolupráci. Nacisti o jeho služby velmi stáli, už začátkem války mu nabízeli, že by mohl pro ně pracovat, ale on vytrvale odmítal. Když ve vězení zemřel, všichni dozorci z Flossenbürgu byli okamžitě odveleni na východní frontu, kde také všichni do jednoho padli. Samozřejmě existuje hypotéza, že koncentrák přežil a byl pak někam odveden, ale pak by zase bylo matoucí, proč byli odveleni všichni dozorci pryč. Vzpomínáte si na ten den, když vašeho otce zatýkali? Byl jsem tehdy malý pětiletý kluk. Gestapo k nám vtrhlo ve tři hodiny ráno, mě vzbudilo, až když mi začali prohledávat pokoj. Maminka to hodně těžce nesla, celé ty měsíce potom, kdy musela chodit na výslechy a odpovídat na otázky, na které sice znala odpovědi, ale odmítala je říci. Umřela půl roku po mém otci, zřejmě na celkové vyčerpání. Váš otec byl známý muzejní knihovník, jak se vám vyrůstalo v jeho přítomnosti? Táta byl úžasný a strašně hodný. Nikdy nedovolil, aby mi bylo ublíženo, i když jsem si o to samozřejmě občas koledoval. Jeho minulost mě ale trochu zatěžovala během mého dospívání. Na filosofické fakultě jsem měl mindrák z toho, že ho všichni znali a kamkoli jsem vlezl, hned si říkali kdo jsem. On byl velmi oblíbený, ale já jsem nechtěl, abych měl všude dveře automaticky otevřené. Teď je ta doba bohužel pryč. Na lidi jako byl on by se nemělo zapomínat. V Národním muzeu má dnes alespoň drobnou památku. Ano, u vchodu do Pantheonu je velká cedule, kde se vzpomíná na padlé pracovníky muzea, mezi kterými figuruje. Mají tam ale chybu, uvádí, že zemřel roku 1942, bylo to ale o rok dřív. Není to jediné – na jeho hrobě je například uvedeno křestní jméno Josef místo Jan. On měl na tohle asi štěstí. Napadlo vás někdy jít v jeho stopách a zabývat se astrologií a magií? Co mi říkal dědeček, tak táta si nikdy nepřál, abych se tím zabýval. Už od mala říkal, že budu jednou slavným muzikantem, co bude slavnější v zahraničí než doma. A to se splnilo. Také on totiž tvrdil jednu věc – každému z nás je vymezen určitý prostor, kam může dohlédnout. A ti, co se zabývají astrologií anebo magií, tak tyto hranice posouvají. Ale to se nemá a takový člověk je pak náležitě potrestaný. Táta tak tedy trochu s tím, co se mu stane, počítal. Věděl, že to je cena, kterou musí platit. Nikde se nepíše o tom, jak ten jejich útok dopadl. Já to beru tak, že uspěl. Svědčí o tom právě to, že za to zaplatil a že naše země byla později osvobozena. Je tedy fakt, že jsem se mohl víc ptát, třeba i ostatních z Universalie. Jenže mě zajímalo, a vlastně dodnes nejvíce zajímá, jak táta skončil.

Znal jste ostatní universalisty? Navštěvoval nás především doktor Kloubek. A to nejen za války, ale i po ní. To bylo vůbec zvláštní. Vždycky, když se něco vážného, co se dotýkalo našeho zdraví, dělo, tak se objevil, aniž by mu o tom někdo říkal. Při každém problému se hned objevil ve dveřích, prý jako by ho k nám něco táhlo. Zdá se tedy, že na nás táta i po smrti stále dohlížel. Kloubek a další se však se mnou přímo o Universalii nikdy nebavili, mluvili se o všem možném, jen o tomhle ne. Celé to sdružení bylo dílo tátovo, které s jeho smrtí skončilo svou činnost. Občas byly z jeho aktivit i průšvihy, včetně finančních. Táta nebyl moc dobrý podnikatel a zadlužil se kvůli tisku materiálů Universalie. Myslel si, že se zaplatí, když je prodá, jenže nacisti všechny výtisky zabavili. Nikdo mu to ale nevyčítal, všichni věděli, že to dělá pro dobro nás všech.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

„Nezapomínat! Chtít sušjenka a batelka!“ Mia-be svraštil čelo bez obočí. „A ka-hoty. Taky musíš. Přines,“ pípla indiánka lenošící v potrhané hamace. Rezignovaně si zapisuji přání v uprchlickém táboře, dočasném domově indiánů Nukak- Makú, kteří přeskočili z doby kamenné přímo do 21. století.

Malá špinavá opička se zacuchanou srstí, přivázaná zablácenou tkaničkou u kůlu chatrče, se vytrvale pokouší dohmátnout k vydlabané tykvi. Umanutě se kroutí a gumovými přískoky se natahuje za uvázanou nohu. Její vzteklý vřískot se topí v horkém vzduchu nehybného a dusného odpoledne v džungli kolumbijské Amazonie. Pod přístřeškem zakrytým palmovým listím a děravým igelitem se houpají tři řídce spletené hamaky. Šedavý popel ohniště pod nimi jemně doutná. Na udusané hlíně kolem ohně se povaluje zčernalá nahnilá dužina z jakéhosi pralesního plodu, prázdné sáčky od potravin a mokrá potrhaná trička. V rohu sroubeného přístřešku šumí rádio s nenaladěnou stanicí. Mladá indiánka s oholenou hlavou a tváří pomalovanou rudými ornamenty se líně zvedla z hamaky. Sotva dvoutýdenní nemluvně zavěšené na jejím prsu se v polospánku pustilo. „Ku-tú-kau-eny-vai-ťieň,“ pronesla přísně směrem ke mně. Krčím rameny. Španělsky vysvětluji, proč jsem přijel. Žena lehce přikyvuje. „Kau-eny-vai-ťieň,“ náhle znovu, ještě důrazněji opakuje. Mlčky na sebe civíme.

CESTA ČASEM

Ačkoli se často udává, že první kontakt s lidmi Nukak proběhl na konci 80. let, není to přesná informace. Kmen Nukak sice nějakým zázrakem minula genocida z rukou španělských conquistadores, ale již se nedokázali vyhnout střetům s kolumbijskými osadníky pronikajícími po řece Guaviare do Amazonie od druhé poloviny 20. století. Nukak byli pro rančery a kaučukové pionýry lovnou zvěří během zabijáckých kratochvílí, nebo v lepším případě otrockou pracovní silou na izolovaných haciendách hluboko v džungli. Takže, když se v roce 1988 náhle objevila skupina asi padesáti vyhublých nahých Nukak ve vesnici Calamar, poslední výspě bílé kultury v amazonské džungli na jihu Kolumbie, nebyl to začátek, nýbrž konec. Vyděšení vesničané „divochy“ nakrmili, ale rychle se jich zbavili a poslali je zpátky do džungle. Toto krátké střetnutí však znamenalo pro Nukak zásadní zlom. Zpátky do pralesa si odnesli nemoci. „Pracoval jsem s nimi asi tři roky v devadesátých letech. Dělal jsem pro vládu. Pokoušeli jsme se je sčítat, bez kontaktu, stopovali jsme je v džungli,“ vysvětluje mi souvislosti Reinaldo Vélez, majitel kiosku na okraji San José del Guaviare, kde jsem se zastavil na cestě z tábora Aguabonita. „Předtím, než přišla ta skupina do Calamaru, tak jich bylo podle našich odhadů kolem tří tisíc. Po několika měsících jsme se vraceli na jejich trasy a začali jsme nacházet mrtvoly. Umírali na zápal plic, na chřipku. Kosilo je to po desítkách. Během pár let jich byla méně než polovina.“ Do toho se objevili misionáři z New Tribes Mission, americké organizace fanatických křesťanů, toužících obrátit na víru vše, co jim přijde pod ruku. Odjeli za Nukak do džungle, získali si jejich důvěru, naučili se jejich jazyk a narvali jim do hlavy „pravého Boha“. Dnes, zhruba po dvaceti letech od prvního kontaktu, se počet Nukak pohybuje kolem čtyř set. Z toho polovina žije v pralese, v trvalém útěku před bílou kulturou, a zbytek Nukak uvízl v uprchlických táborech, zaklíněn mezi dvěma světy.

SLANÁ VODA

Roztrhl jsem dva pytlíky bonbonů. Nahým dětem, které se mi skotačivě motají kolem nohou, svítí oči vzrušením. Vytrhují mi bonbony nedočkavě z rukou. Mia-bemu jsem podal několik baterek do rádia. Ani nemrkl, vzal baterky a odešel. Stydím se. Mám pocit, že si kupuji jejich přízeň. Výmluva, že to chtěli, mi moc nepomáhá. Další dusné odpoledne pod klenbou tropických dešťových mraků. Nukak polehávají v hamakách. Ženy vytahují dlouhá vlákna z řapíků banánových listů a splétají je do pevných provazců. Všichni Nukak – ženy, děti i těch pár mužů v táboře – neustále kašlou. Jejich chrchlání sem tam překryje silné drnčení cikád. Schyluje se k dešti. „Be’bét-yé! Be’bét-yé!“ zahulákal někdo v horní části tábora. Nukak náhle ožili. Vstávají z hamak. Muži se vracejí z lovu. Asi čtyři mladíci Nukak v sepraných fotbalových dresech unaveně opřeli dlouhé foukačky v rohu přístřešku. Štůsek jedovatých šipek stále pevně svírají v dlani. Lidé z tábora kolem nich živě gestikulují, překvapivě emotivně se dohadují. Lovci nic nepřinesli. „Sí, já jsem šéf, to pravda.“ Jeden z lovců, jednooký mladík s přezdívkou Esnaider, si znaveně lehl do hamaky. Zapálil si zmačkanou cigaretu. „Všichni ostatní compan~eros umřeli, takže já šéf,“ dodal lámanou španělštinou. „Asi deset let ze zhruba dvaceti, co žiji, mě vychovávali osadníci. Naučili mě tvou řeč.“ Stáčím hovor na lov. „Nééé!“ Esnaider důrazně zvedl ruku: „Opice jsou. Já vím, že jsou. Jen jsme neulovili. Nebyly.“ Jedna z žen v protější hamace promluvila v jazyce Nukak, evidentně směrem k Esnaiderovi. Skoro jsem měl pocit, že rozumí, o čem se bavíme, ale nesouhlasí. Mladý lovec ženě odsekl. Ta vstala a odešla. Esnaider se znovu obrátil ke mně: „A kde žiješ ty? V Bogotě? Nebo až za slanou vodou?“

GUERILLA A KOKA

V roce 2002, a potom v roce 2006, dorazily do San José del Guaviare další skupiny indiánů Nukak. Z nesouvislých vyjádření indiánů bylo jasné, že je vyhnala levicová guerilla FARC, ilegální vojensko-politická organizace, která vládne de facto všem jižním departamentům Kolumbie. FARC kontroluje pěstování koky v džungli, které je pro farmáře nejsnazším zdrojem k přežití. Nukak, kteří nechápou pojem vlastnictví země, tábořili a lovili na území plantáží. Také zřejmě ukázali armádním výsadkům, kde se nacházejí plantáže koky. Kolumbijská armádní letadla pak plantáže práškovala jedem v rámci tzv. „Války proti drogám“, kterou zde, na konci světa bílé kultury, sponzorují a organizují USA. Každopádně – Nukak se ocitli mezi dvěma třecími plochami letitého konfliktu. Pěstitelé koky si stěžovali FARC a ta věc vyřešila zastřelením několika indiánů pro výstrahu a vyhnáním zbylých skupin. Dlužno dodat, že část Nukak přijala podmínky guerilly a mnozí z těch, co zůstali v pralese, pracují jako námezdní polootrocká síla při sklizni koky. Po těchto incidentech kolumbijská vláda indiánům opět na oko garantovala vlastnictví rozlehlých území v džungli (kterou přitom vůbec neovládá). O Nukak napsaly New York Times, obrázky opiček na hlavách divochů zablikaly na globálních kanálech. Když kamery odjely, kolumbijské úřady strčily Nukak do táborů, postavily jim pár přístřešků z igelitu a vrazily do ruky prošlé sušené mléko.

PŘETRŽENÉ SPOJENÍ

Lidé Nukak jsou bílou kulturou považováni za primitivní nomády. Nežijí ve velkých společenstvích, jejich skupiny čítají nanejvýše několik rodin, pár desítek členů. V pralese se však nepohybují nazdařbůh, nýbrž po jakýchsi stálých trasách, sledují přírodní jevy a události, jsou v podstatě přímo napojeni na životní cykly pralesa. Neznají majetek, nehromadí věci, nestaví sídla. Splývají s pralesem, kde žijí. Dýchají ve stejném rytmu jako dýchá jejich matka džungle, dalo by se říct. Umístěním do táborů se tohle neviditelné pouto a synergie mezi lidmi Nukak a džunglí značně oslabilo, v mnoha případech úplně zmizelo. Nukak vybili všechny opice a drobnou zvěř v okolí táborů, vysbírali všechna semena. Pralesní plody, které jedí, nestačí tak rychle dozrávat. A protože zemědělství neznají, zůstali bez jídla, bez prostředků na krku svým bílým „zachráncům“. Pro kolumbijskou společnost, pevně zakořeněnou v prudérních představách katolické morálky, bylo nepředstavitelné, aby Nukak zůstali nazí. Dovezli jim tedy oblečení a vysvětlili, že „se to nedělá, být nahý“. Nukak se jako hravé děti radostně ověsili obnošeným barevným šatstvem. Fabian Rocca, kolumbijský student antropologie, který tady v San José vykonává povinnou pracovní stáž v institutu ICBF, doplňuje: „Jejich trávicí systém není navyklý na naše produkty. Oni nikdy nejedli čočku, fazole, ani nevědí jak to připravit, jsou na ně moc tvrdé, nevědí jak je uvařit, nemají tlakové hrnce. Chleba nebo mléko z prášku jsou taky na nic. Dělá jim to více škody než užitku, mají jiné složení enzymů v žaludku. Panela jim zkazila zuby. Dřív coby nomádi měli všichni perfektní chrup. Spousta potravin, které jim vláda nechává dávat, má prošlé datum spotřeby, to víš, oni to nepoznají. A navíc vláda má strach, že začnou chlastat a zničí se úplně – stejně jako Guayaberos, které vyhnala válka z pralesa už před delší dobou.“ V roce 2007 předák skupiny – Mao-be – spáchal sebevraždu. Odešel do džungle s láhví curare, do kterého namáčejí hroty šipek při lovu opic, a tam ji vypil. Není jasné, proč to udělal, mnozí tvrdí, že neunesl pohled na rozklad svého kmene.

KOUZLO CHUNDÚ

„Dávej si na ně bacha, kámo!“ Mladý kolumbijský voják s býčím krkem, zarudlým od tropického slunce, mi vrátil zkontrolovaný pas. Na cestě do dalšího tábora Nukak, do Barrancónu, mě zastavila armádní hlídka. Nacházíme se ve válečné zóně, ke střetům s FARC dochází v okolí San José nepřetržitě. Voják si ukázal na tlustou, čerstvě vyholenou tvář: „Ty jejich ženský, víš jak si malujou ksichty, ne?“ Mlčky kývám. „Voni jsou čarodějnice! To je jejich barvení chundú, to je k tomu, aby tě vomámily, a pak si tě vzaly za muže. Ti řikám, všechny chtěj chlapa a bydlet v San José.“ Mladík v kamufláži se mě upřímně, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů, snaží varovat před „kouzlením“ žen Nukak. Je to až tragikomické zjištění – přesně tam, kde končí teritorium našeho racionálního vědění, tam kde už si nedokážeme něco vysvětlit, se naše vyvinutá kultura začne chovat stejně primitivně jako Nukak – začne se bát neznámého. Po čtyřech hodinách chůze po stezkách mezi farmami a džunglí jsem dorazil do tábora Barrancón. Nukak zde žijí již od roku 2003, počet rodin se však neustále mění. Stejně jako v Aguabonita – několik chatrných přístřešků z klacků a palmových větví je stěsnaných na plácku z udusané načervenalé hlíny. Pod jednou stříškou mladá indiánka krájí hliníkovým nožíkem blok panely (ztužené cukrové třtiny) a rozděluje ho dětem. Neposedně poskakují a olizují si sladké zlatavé drobečky panely z prstíků. Posedávám v chýších vedle nich a pozoruji je. Na mé otázky a posuňky málokdy reagují, spíše mlčí. Nevyhánějí mě, ale dělají, jako bych tam nebyl. Nukak leží, nepracují. Nechápou pojem práce. Pokud mají nasbíráno dost jídla, prostě se válejí v hamakách. Pro Evropana těžko pochopitelný životní koncept. „Chcete se vrátit do džungle?“ Musel jsem se zeptat, i když vím, že je to zbytečná otázka. Mladík s velkým bílým křížkem na krku, neuměle vyřezaným z bílého plastikového barelu, zakroutil rázně hlavou: „Nene. Nukak žít tady, v Barrancón. Džungle ne. Nukak se líbí tady.“ Uvažuji v duchu, jak to dopadne, i když to je předem jasné. Takových příběhů jako tento proběhlo v Amazonii, a vlastně v celé Americe, za posledních pět set let nespočet. Všechny dopadly stejně. Vzájemné nepochopení je hluboké a oboustranné. Nukak nerozumějí nám a my nerozumíme jim. Kolize kultur. Parní válec narazil do dětské tříkolky.

TEXT A FOTO: MICHAELA „MYSHA“ KOŠŤÁLOVÁ

Úporné boje za svobodu probíhají v indickém Dárdžilingu. Zdejší Gurkhové se snaží zbavit nadvlády Západního Bengálska. V mnoha armádách světa jsou sice proslulí jako houževnatí válečníci, ale o svou nezávislost bojují bez prolévání krve – plakáty nebo koncerty. Však už se taky jejich boj vleče přes sto let.

Sluncem vytopený džíp čeká na cestující ze Siligurí do Dárdžilingu snad věčnost. Krčím se u otevřeného okénka na jediném místě, kde je trochu stín, a trpělivě odmítám jednoho prodavače jablek za druhým. „Madam, jste tu prvně?“ vytrhne mě z apatie postarší chlapík, dobývající se do už tak přeplněného džípu. Na první pohled je to jeden z těch typických Indů střední třídy s roztěkanýma očima za zamlženými brýlemi, pomačkanou košilí a koženým kufříkem. „Dárdžiling se vám bude líbit,“ slibuje, „bývalo to nejkrásnější místo na světě. Teď tu ale všechno upadá, protože nás bengálská vláda zanedbává.“ Jak Západní Bengálsko Dárdžiling zanedbává mám poznat už o pár minut později, když z hlavního tahu odbočíme na cestu do hor. Na silnici výrazně ubývá asfaltu a přibývá děr. Zatímco džíp křižuje serpentiny utopené ve vlhké mlze a za okénkem se vlní čajové plantáže, dozvídám se podrobný životopis onoho obrýleného pána. Ukáže se, že je doktor studovaný v USA, intelektuál a zapálený příznivec Gorkhalandu. „Většina obyvatel dárdžilingského distriktu jsou Gurkhové, kteří nemají s Bengálci nic společného,“ vysvětluje mi, „bojujeme za nezávislost na Západním Bengálsku, chceme vlastní stát v rámci Indie. Když nám vláda dá Gorkhaland, proměníme to tu v nebe na Zemi!“

NÁROD ŠERPŮ

Míjíme plantáž za plantáží a podél cest se stále hustěji objevují billboardy s jednoduchým heslem: „Chceme Gorkhaland“. Když se upocený džíp, jehož řidič staví na cigaretu takřka u každého odpočívadla, konečně dostane do Dárdžilingu, je už tma. Doktor Yonzone mi uprostřed chaotického vykládání zavazadel na smogem prosáklou ulici horečně třese rukou a na zítra mě zve k sobě domů na čaj. Dostávám narychlo načmáranou vizitku, na které krom adresy a telefonu nechybí velkým písmem vyvedený titul PhD. Konečně se ze začouzeného centra přesouvám na kopec Observatory Hill, do turistické enklávy města, v níž jsou sice nejdražší hotely, ale zato nejčistší vzduch. Místní náměstí také žije Gorkhalandem. Pódium, dunící pod nohami tanečníků v tradičních krojích, zdobí cedule s již známým sloganem a plac je přeplněný diváky z řad obyvatel města, indických turistů i zahraničních návštěvníků. Hudební vystoupení střídá jakýsi řečník: „Jsme Šerpové, národ z hor! Nejsme jako lidé z nížin, nepatříme k nim!“ Pak se k mikrofonu dostane jedna z indických popových hvězd a obecenstvo rázem ožije. Mladý zpěvák se svíjí před reprobednami, snědými prsty trápí kytarové struny a celé náměstí křičí spolu s ním: „Rock on!“ Boj Gurkhů za vlastní stát je velmi umírněný. Intelektuálové šíří plakáty, tisknou knihy, promlouvají na seminářích, zasílají petice vládě a pořádají kulturní akce, jako je ta v Dárdžilingu, při kterých široké veřejnosti dokazují, že jejich historické a kulturní dědictví nemá s Bengálskem co dělat. Ti radikálnější odmítají platit daně z účtů za elektřinu a telefon současné vládě, nebo mění na espézetkách svých automobilů písmena WB (West Bengal – Západní Bengálsko) za GL (Gorkhaland).

KRVELAČNÍ VÁLEČNÍCI

Je až s podivem, že Gurkhové prosazují své myšlenky tak umírněně. Ve světě totiž prosluli jako špičkoví válečníci. Už jen jejich jméno je cítit bojem – odvozuje se od hinduistického svatého válečníka Guru Gorakhnatha, který žil v 8. století. Gurkhové a jejich věrný kukri, velký tradiční zakřivený nůž, naháněli strach protivníkům na válečných polích celého světa. Říká se, že pro vojáka není nic horšího, než se dostat do obležení nepřátelských Gurkhů. Ve válce prý po nocích soutěží, kdo přinese více hlav nepřátel. Britové začali Gurkhů využívat v roce 1815, kdy v bojích na vlastní kůži zjistili, o jak skvělé válečníky jde. Gurkhové pak v četných válkách po celém světě pomáhali utužovat moc impéria. Tito veteráni na sebe upozornili v roce 2008, když před soudem v Londýně obhájili požadavek usadit se ve Velké Británii. Tehdy také svět obletělo rčení: Když muž řekne, že se nebojí smrti, tak buď lže, nebo je Gurkha. Mladí muži z Gorkhalandu k armádě tíhnou dodnes. Důvody jsou ale většinou praktické – služba v britské nebo indické armádě je v chudé zemi vynikajícím zdrojem obživy. A když se mladý Gurkha přeci jen dostane do bojů, v nichž jde o život? Pak se řídí starým heslem: Raději zemřít, než žít jako zbabělec.

KRÁLOVNA HOR

Doktor Yonzone bydlí v jednom z domků koloniální éry, postavených na všech úbočích dárdžilingských kopců. Když stoupám strmými uličkami a míjím stavby z pálených cihel s dřevěnými okenními rámy, dveřmi s klepadly a titěrnými věžičkami na střechách, připadám si jako v Anglii. Britská minulost dýchá z každého zákoutí, jen zdi a chodníky jsou o poznání špinavější, zahrady méně zelené a na volných prostranstvích se místo holubů shromažďují opice. Dárdžilingu se přezdívá královna hor. „Dárdžiling má obrovský potenciál díky vodním zdrojům v horách, hospodářským plodinám a také úchvatným výhledům, za nimiž sem jezdí turisti,“ rozplývá se Yonzone nad rodnou krajinou, ale pak se zachmuří: „Jenže bengálská vláda na náš distrikt zapomíná, a tak Gorkhaland není to, čím by mohl být. Však jste to viděla: rozpadající se domy, výmoly na silnicích, žebráci. Chceme vlastní stát s vlastní vládou, vlastní ekonomikou, finančním systémem a policií.“ Zapálený intelektuál má – co se propagace myšlenky na nezávislost týče – velké plány. Do roka chce založit organizaci Dárdžiling Society for Education, Research and Development, která by ve spolupráci se Spojenými státy shromažďovala vzdělance, prováděla výzkumy v severoindickém Himálaji a vzdělávala širokou veřejnost. Sdružení by prý mohlo sídlit přímo v doktorově domě, kde teď žije sám, a který je podle něj na jednoho člověka stejně až příliš velký.

GURKHOVÉ VERSUS BENGÁLCI

Yonzone není zdaleka jediný, kdo Gorkhaland aktivně podporuje. Podle dalšího zapáleného intelektuála doktora Wangyala by vytvoření Gorkhalandu nebylo dalším štěpením Indie, ale střízlivým a čestným navrácením toho, co nikdy Bengálsku nepatřilo. Národ Gurkhů totiž nemá s Bengálci pranic společného. „Nesdílíme životní styl, kulturu ani mentalitu. Ba co víc – nesdílíme stejné dějiny, takže nemůžeme mít ani stejnou budoucnost,“ říká Wangyal, „K Bengálsku nás připojili prakticky jen kvůli jednodušší administrativě. Ani hrubá síla, ani laskavé přemlouvání nemůže spojit dva národy s rozdílnými dějinami: Sovětský svaz a Jugoslávie byly příkladem, Gorkhaland bude dalším.“ Historie Dárdžilingu mluví ve prospěch Gurkhů. Jejich národ žil ve zdejších horách dávno před vytvořením Sikkimu, dnes nezávislého indického státu ležícího v těsném sousedství Gorkhalandu, a byl to národ dost silný na to, aby vedl s okolními kmeny četné války. Na přelomu 18. a 19. století Gurkhové bojovali proti Sikkimu, který se tehdy spojil s britskými kolonizátory. Když si nakonec Britové území podrobili, tak v Dárdžilingu vyhlásili samostatný distrikt, na nějž se nevztahovaly žádné předpisy a regule vyhlášené v Bengálsku. Až později byl hornatý kraj nejlepšího čaje na světě pomalu, ale jistě úředně smýkán k bengálským nížinám. Díky mazaným úpravám v legislativě se Dárdžiling dostal pod bengálské právo. Ghurkští intelektuálové se s nadějí obracejí na vzdělance z Bengálska a lichotkami se je snaží nabádat k zamyšlení: „Je ohromující, že přestože jsou bengálští politici vzdělaní, kultivovaní a věrní víře v lidská práva, hanba jim nebrání v udržování Dárdžilingu pod svou nadvládou.“ Bengálci podobná slova slýchají už přes sto let, a přesto se vzniku Gorkhalandu brání. Přitom Kalkata, hlavní město Západního Bengálska, je proslulá jakožto centrum inteligence země. Kalkaťané si potrpí na svou pověst intelektuálů a dokonce si vymysleli rčení, že „co vymyslí Bengálsko dnes, bude zítra dělat celá Indie“.

DALŠÍCH STO LET?

Je to čtyřiasedmdesát let od doby, kdy vzniklo Bengálské zákonodárné shromáždění. Od vyhlášení samostatnosti Indie uplynulo dvaašedesát let. Avšak bylo to už v roce 1907, kdy zástupci Gorkhalandu poprvé vyslovili myšlenku na vlastní stát. Jejich petice skončila nezdarem a jediným jejím pozitivním výsledkem bylo to, že se jednotlivé kmeny, žijící v Dárdžilingu a přilehlém okolí, spojily proti nadvládě Bengálska. Ani ony však vždy nedržely za jeden provaz. Roku 1947 se rozhořela debata Gurkhové versus Nepálci, která po desetiletích skončila kompromisem, že lid ponese jméno Gurkha, zatímco jeho jazyk se bude nazývat nepálština. Do poloviny osmdesátých let podali příznivci Gorkhalandu na třicet žádostí o samostatnost. Nejdříve je dostávali Britové, roku 1944 dokonce Mahátma Gándhí, pak bengálská vláda. Dnes se petice objevují i na internetu. O Gorkhalandu se neustále diskutuje a na současné politické scéně má mnoho příznivců nejen z řad místních obyvatel, ale i samotných Bengálců. Ti poukazují na to, že menší indické státy jsou vyvinutější a zpravidla i lépe řízeny. Před volbami roku 2009 slibovala politická strana Bharatiya Janata Party, že pokud vyhraje, osamostatní Gorkhaland od Západního Bengálska jednou provždy. Její kandidáti však získali jediné křeslo z dvaačtyřiceti. A tak je nejspíš osudem Gurkhů nadále bojovat o nezávislost svým sympatickým způsobem – slovem, písmem, tancem a zpěvem. Snad ne na dalších sto let.