TEXT: LUCIE CHVOJKOVÁ, FOTO: SHUTTERSTOCK

Pohled na sicilské saliny vás může trochu překvapit. Díky impozantním větrným mlýnům si tu v první chvíli připadáte jako v Holandsku. Oslnivě bílé kopce se západem slunce zrůžovějí a vytvoří spolu s červeným kotoučem, mizejícím pomalu na mořském horizontu, půvabnou scenerii.

Jsme v Trapani na západním pobřeží Sicílie, a to člověku kromě pohádkových západů slunce do moře občas velmi zřetelně připomene i vítr zvaný scirocco (čti široko). Silný, ale horký vítr vanoucí od africké pouště trvá i několik dní a navozuje pocit, že se nacházíte v rozpálené troubě. To však platí nejen tady, ale i v jiných částech Středomoří stejně jako to, že ho pochopitelně nikdo nemá rád. Dvě zdejší přírodní rezervace s velkým množstvím vodních ptáků pak zaručují další velkolepou podívanou. Ručně těžená mořská sůl je bez nadsázky bílým zlatem Sicílie. Získává se jednoduše, odpařováním mořské vody ve velkých vanách, které byly vybudovány na pobřeží. Těmto místům se říká saline (česky saliny nebo také solnice). Pro získání mořské soli jsou nezbytné tři elementy. Mořská voda, slunce a vítr. Dala by se zde dobře uplatnit pohádka Princ a Večernice s jednou malou úpravou – zatímco Slunečník a Větrník jsou tu zcela na místě, Měsíčníka by v tomto případě musel nahradit Pán moří. Sůl byla nejen na Sicílii ceněným produktem už v dobách antiky. Potvrzuje to italský výraz pro mzdu salario, který připomíná prastarý zvyk platit za odvedenou práci solí a sahá minimálně do dob Féničanů. Po dlouhém období, kdy byla mnohem používanější levnější sůl těžená v suchozemských dolech, prožívá mořská sůl v posledních desetiletích opravdovou renesanci. I dnes se mořská sůl používá k nasolování, a to především při zpracování tuňáka na nedalekém ostrově Favignana, ke kterému se dostaneme později. Sůl nejen podtrhuje chuť, ale zároveň rybu konzervuje. Ryby se buď nasolují přímo, nebo se nakládají do nasyceného solného roztoku zvaného salamoia. Sběr soli probíhá v letních měsících, převážně v červenci a srpnu. Pokud to klimatické podmínky dovolí, proběhnou za sezonu až tři sběry soli. V lepším případě probíhá poslední sběr i v září. Zásadní rozdíl mezi sběrem soli v salinách a průmyslovou těžbou soli v dolech je jak ve způsobu získávání soli, tak jejího následného zpracování. V salinách se sůl sbírá ručně, zatímco velké industriální podniky provádějí těžbu v dolech mechanickými stroji. Sůl pak ve druhém případě prochází procesem rafinace a přídavku minerálních látek, které mořská sůl už přirozeně má. Obsahuje více hořčíku, draslíku a méně chloridu sodného a Italové ji právem považují za zdravější. Zajímavostí ručně sbírané trapanské soli je to, že solí víc než jiné. Není to výmysl Sicilanů, kteří by chtěli mít za každou cenu něco extra. Je to opravdu tak. Proto je třeba mít při solení opatrnou ruku a použít raději „menší množství než malé“.

NENÍ SŮL JAKO SŮL

Víte, že existují různé druhy soli s odlišnou chutí? Jeden druh se nazývá romanticky soffio di sale neboli solné fouknutí, a sbírá se ručně během nemnoha bezvětrných dní z hladiny mořské vody ve vanách. Soli věnoval italský šéfkuchař Fabio Fassone celou knihu s názvem: „Sůl aneb špetce se nic jiného nevyrovná“ – což je v podstatě jen jiné vyjádření podstaty oblíbené pohádky Sůl nad zlato. O soli pak říká: „Trapanský ‚Fleur du Sal‘ velmi vhodně doplňuje chuť syrových rybích jídel, protože se v kontaktu s rybou hned rozpouští a jeho schopnost spojit se s dalšími ingrediencemi z něj dělá skoro další druh koření. A spolehlivě drží krok s francouzskou variantou.“ Tím naráží Fabio Fassone na skutečnost, že ve Francii je produkt fleur du sal, tedy solný květ, velmi ceněný a vyhledávaný. V Itálii si své místo na slunci teprve vydobývá. Slunce je koneckonců jedním z jeho kmotrů. Když „solné fouknutí“ ochutnáte, cítíte jemnou slanou chuť po stranách jazyka. Sůl, která se blíží více té kuchyňské, se pak sbírá ze dna van. Chuťově je silnější a při ochutnání nejen cítíte ostřejší slanou chuť než v předchozím případě, ale také jinde v ústech – na kořeni jazyka a v krku. Kdybych neochutnala, taky bych těžko věřila.

KORÁL NAD ZLATO

Zdejší moře ukrývá i mořské korály. Šperky, které se z nich vyrábějí, byly vždy oblíbené a vyhledávané. Po nekontrolovaném drancování mořského dna s vidinou velkého finančního zisku je dnes těžba korálu striktně omezena a ceny korálových šperků charakteristické lososové až temně červené barvy astronomicky stoupají. Pro milovníky korálových šperků, kteří mají hlouběji do kapsy, ale existuje řešení. Obyvatelka západního pobřeží Sicílie, Daniela Negri, totiž dostala geniální nápad, který se záhy stal i jejím živobytím. „Korály i sůl jsou a vždycky byly součástí prostředí, v němž celý život žiji. Stále větší nedostupnost korálových šperků a snaha o ochranu životního prostředí mě přivedla na myšlenku tyto dva elementy spojit do jednoho. A tak vznikly mé první šperky ze směsi soli a přírodní pryskyřice dobarvené do odstínů, ve kterých se korál v přírodě vyskytuje.“ S jejími výrobky a často i s ní se pak můžete setkat ve mlýně, který je zároveň muzeem salin „Museo Saline Ettore e Infersa“ u Marsaly, v jehož blízkosti také bydlí. Její šperky z mořské soli jsou od těch korálových na první pohled k nerozeznání a nezanedbatelnou výhodou je i jejich mnohem větší finanční dostupnost. Můžete si tak pořídit náhrdelníky, přívěsky na krk, náramky nebo náušnice od jednoduchých tvarů až po velmi pracné, téměř umělecké kousky. A ještě jedna důležitá informace. Pryskyřice působí ve směsi jako lepidlo a výrobky se na samý závěr pečou při vysokých teplotách. Takže pokud je před sprchováním zapomenete sundat, nemusíte se bát, že se vám rozpustí. Mám to osobně vyzkoušeno.

RITUÁLNÍ LOV

Ostrov Favignana je součástí Egadského souostroví (Isole Egadi) na dohled od západního břehu Sicílie. Od antických dob je cílem cestovatelů i spisovatelů, kteří se snažili zachytit její panenskou krásu. Dnes je navštěvovaná především v letním období, kdy mohou návštěvníci nejen obdivovat, ale i vlastní kůží zkusit vodu všech barev při pobřeží ostrova, od zelené až po temně modrou. Koupání je tu opravdu nezapomenutelné. Přírodní jeskyně podél pobřeží pak dokonalý zážitek jen umocňují. Ostrovu se přezdívá také motýl – z výšky vypadá jako pár motýlích křídel otevřených na jednom velkém modrém květu. Skutečný název tohoto malého ostrůvku s rozlohou 20 km2 je inspirován větrem s názvem favonio, který tu často vane. Obyvatelé ostrova se v minulosti živili především lovem červeného druhu tuňáka, který se kdysi v místních vodách vyskytoval v mnohem větším množství. Tuňáky dodávají rybářské lodě do konzerváren na pobřeží od Trapani po Marsalu dodnes. Jedná se o téměř rituální lov tuňáků, který je zachováván ve své antické podobě jako součást tradice ve snaze o zachování kulturní identity. Lovu se mohou zúčastnit i turisté. Je to ale poměrně krutá a krvavá, i když působivá atrakce, kterou vám mohu popsat pouze zprostředkovaně, protože na aktivní účast opravdu nemám náturu.

KRVAVÁ KOUPEL

Lov tuňáka, který se jmenuje mattanza (z lat. mactare = obětovat) má v této oblasti neobvykle dlouhou tradici, což dokazují malby v jeskyních na blízkém ostrově Levanzo, staré skoro 5000 let. Lov tuňáků probíhá od května a používá se při něm zvláštní techniky. Za pomoci dlouhé sítě překážek se hejno tuňáků nažene směrem do tzv. cel, ze kterých kvůli naprosté dezorientaci nemají šanci uniknout. Složitým procesem jsou vedeni z jedné cely do druhé a další až do sítě, která se příznačně nazývá celou smrti. Za jasných instrukcí velitele celé akce, kterému se říká rais (slovo pochází z arabského rais – šéf) se kolem sítě rozmístí čtvercová formace čtyř černých lodí muciare (čti mučáre). Ta pak na povel raise síť s tuňáky vyzvedne z vody v naprosté vzájemné koordinaci. Následuje krvavá část lovu, kdy lovci zasahují tuňáky střelami ze speciálních harpun. Vše doprovází rituální zpěvy a motlitby, které dávají lovcům mimo jiné rytmus při tahání sítě z vody. Atmosféra je prý nabitá vzrušením. Lov končí závěrečným děkovacím rituálem v podobě krvavé koupele. Všichni lovci skočí do vody zbarvené krví do temně ruda. Lov tuňáka je prý zážitkem, za kterým se lidé vracejí. Já osobně se do těchto míst raději vrátím za salinami, vínem Marsala a neodolatelným rybím kuskusem.

TEXT A FOTO: KATEŘINA MANDULOVÁ

Zmar, beznaděj, prázdnota… našlo by se mnoho slov, kterými lze popsat život na Sachalinu. Nic ale není tak černé, jak se zdá. I tady si lidé dokážou užívat drobné radosti, třeba windsurfing.

Kdy popluje příští trajekt z portu Vanina na Sachalin, je snad státním tajemstvím. U malinkého okýnka se mačká chumel dezorientovaných pasažérů. Jsem poslední ve frontě, takže se o místo na palubě rvát nemusím. Lístek na mě nezbyl, což ale nebrání tomu, abych se přeci jen nalodila. Rychlostí dvaceti uzlů za hodinu kurs přístav Cholmsk se přibližuji tomu podivuhodnému ostrovu. Na druhém břehu Tatarského průlivu, ejhle, zase Rusko v plné své postsocialistické kráse. Vylodili jsme se ve tři ráno a už na nás čekají orgány. Prý mám vízum jen do Moskvy a tady jsme na Sachalinu. Nevím, o co jim jde. Chvilku to na mě zkoušejí, pak provedou povinnou registraci a dají pokoj. Historie osídlení Sachalinu je krátká, ale spletitá. Rusové zde postavili teprve v roce 1857 trestaneckou kolonii. Car sem posílal trestance za padělání storublové bankovky a politické vězně. Hlavním cílem vyhnanství však bylo přivést na Sachalin ruské osídlení. Teprve r. 1875 se stal Sachalin součástí carského Ruska výměnou za Kurilské ostrovy. Po vítězství nad Ruskem v roce 1905 to tady patřilo čtyřicet let Japoncům, kteří zřídili na jižní části ostrova prefekturu Karafuto. Stačili tu vybudovat veškerou železniční infrastrukturu a ohromné fabriky na celulózu. Po válce Rusové Japonce vyhnali a snažili se sem všemožně přilákat lidi. Později tady Stalin zřídil gulagy a nechvalně se proslavil nápadem prokopat tunel na pevninu. Zahynula při tom spousta lidí, zbytečně. Výdělky byly na svou dobu slušné. Na Sachalinu dnes vládne na první pohled „rozrucha“. Jen v televizi pořád dokola ukazují, že je vše v pořádku. Ve skutečnosti tu nefunguje vůbec nic. Závody a uhelné doly pozavírali a lidé, než aby tady seděli bez práce, se raději sebrali a odešli hledat štěstí zpátky na pevninu. Zůstávají jen dobrodruzi, romantici a zoufalci.

KRASAVICE V BLÁTĚ

Místní tomu tady jinak než „prdel“ neřeknou a dost se diví, kde se tady bere zahraniční návštěvník. Paneláky nad přístavem v Cholmsku mají na svědomí architekti chruščovovské éry. Stojí tu všeho všudy dva kostely, jeden je přestavěné kino, druhý býval dříve casino. Těším se do hlavního města Južno-Sachalinsku, před válkou zvaného Toyohara. Kromě muzea historie toho ve městě po Japoncích mnoho nezůstalo. Snad ještě japonský most, který ale Rusové už stačili ohodit betonem a oloupat z něj ozdobné květinové motivy. Zato ženské se tu předhánějí, která je větší krasavice. Po rozmlácených chodnících statečně kráčejí na vysokých kramflecích. O to více mi nejde na rozum, proč jsou všichni muži tak zanedbaní. Jakoby velmi intenzivně pociťovali blížící se konec civilizace, který je na Sachalinu obzvláště patrný. Sám ostrov se podobá rybě. Z jedné strany studené Ochotské moře, z druhé studený Tatarský průliv, uprostřed hustý les. Při procházkách tajgou umírám strachy z medvědů, kteří se tu prý procházejí jako psi po vsi. Kdybych měla být medvědem, chtěla bych se narodit právě na Sachalinu. Říčky se tady jen hemží lososy. Zdejší kaviár posílají přímo do Cannes. Proto tu také pytláctví jenom kvete. Na jikře se vydělávají těžké peníze, zatímco ryba hnije na obrovské hromadě v lese, stěžuje si ekolog Dima, který se snaží černému výlovu zabránit. On sám však nikoho pokutovat nemůže, a tak vodí na zátah proti pytlákům milici, často se u toho i střílí. Jenže tady často pytlačí i sami policajti, tak honí zloděj zloděje.

ČEŠKA V RUSKÝCH VARECH

Stopuji na sever a jde to špatně. Chudí obyvatelé ostrova nejezdí vůbec nikam, trčí doma, maximálně si vyjedou na houby. V Paranajsku bych se ráda svezla po úzkokolejce, jenže už nefunguje. Lidé ji rozebrali a železo prodali. Když už jsem na nádraží, svezu se jednu stanici. Dědkové a bábušky jsou strašně nervózní, neboť se blíží déšť a oni spěchají na dáču sklidit úrodu, než to všechno přijde vniveč. Popojíždím po kouscích směr Ocha a pomalu mě opouští chuť štrachat se tak daleko. Silnice jsou špatné, asfalt vzácný, gruntovka je rozmytá deštěm. Po silnicích se prohánějí jen něftěnici. Není to žádný severský národ, jak by se mohlo zdát, ale novodobí přistěhovalci, většinou z Ameriky, co těží v Ochotském zálivu naftu. Jezdí v namakaných jeepech a stopaře evidentně neberou. Do Nogliku dorazím potmě na kamazu a dál už ne! Kousek odtud jsou horké prameny Dagi. Myslím, že takhle nějak vypadaly Karlovy Vary v době Karla IV. Naložená v horké kádi v malé dřevěné budce v dezolátním stavu si mohu gratulovat, že jsem dojela až sem. Léčivé bláto si odpustím, neboť tu není kdo by mi umyl záda. Pramen mladosti bohužel vyschl. V usedlosti Veni, tvořené dvěma domy, žijí Nivchi, původní obyvatelé ostrova. Jedí ryby a psy. K rybolovu v zálivu nepotřebují povolení, úlovky vozí do fabriky na zpracování ryb. Pracujeme za kopějky, stěžují si. Koupím u nich uzeného lososa a nabídnou mi, že můžu zůstat. Bába, prabába, obrovský mladý Nivcha s odstálýma ušima a jeho dítě, všichni se motají kolem kamen, neboť od moře duje studený vítr. Nad postelí se suší ryby a tulení kůže. Pohostí mě červenou jikrou, jídlem olympijských boxerů, a vyprávějí mi, jak z jara krmí zemi, vodu, les, aby se měli dobře. Jiné bohy neznají. „Pašli Katěrina na rybalku,“ nechám se přemluvit, obuji vysokánské holinky a nasedám trochu nejistě do loďky připomínající ořechovou skořápku s obřím Nivchou, pomocníkem Žeňovu a namazaným Šulikem. Zvedá se nepříjemný vítr a dělají se vlny. Chlapi trochu zápasí s rybářskými sítěmi, je potřeba je pročistit od mořských řas. Lapíme všeho všudy dvě ubohé rybičky, v takovém nečase neberou, a honem zpátky na břeh.

ZÁTIŠÍ S TULENI

Alexandrovsk Sachalinský býval správním centrem ostrova. Osmdesát procent obyvatelstva jsou potomky vězňů „kateržanů“. Civilizace je tady velmi mladá, lidé zde žijí maximálně tři čtyři generace. Pamatuje to tu však i lepší časy. V přístavu najdu jen rozpadající se maják a samé zrezivělé vraky. Kromě nákladů uhlí už sem nic nepřiplouvá. Vyptám si rozpis přílivů a odlivů a vydám se na dlouhatánskou túru po pobřeží směrem na jih. Hlídám si přicházející příliv, brzy se totiž kolem útesů nedá projít. Voda mě několikrát přinutí brodit skalní zátoky. Výlet má několik horolezeckých vsuvek. Oddychnu si jen na širokých kamenitých plážích. Procházím kolem opuštěných rybářských vesnic a marně vyhlížím živáčka. Dělá to na mě dojem konce civilizace. Břeh je skalistý a moře mě jen tak lehce nepustí. Vlny bijí o skálu, až jsem celá zmáčená. Musím hledat cestu vrchem přes les a několik mysů obejít. Skála se sype pod rukama, není se čeho chytit. Drápu se uježděným žlabem, prodírám se trávou s pichlavými keříky a bahnitou sutí se svezu dolů. Všechno, jen ne setkání s medvědem, prosím. Kalhoty mám rozervané, jsem celá podrápaná. Večer si ale vychutnám západ slunce nad Tatarským průlivem, sluníčko jakoby se šlo koupat do obrovské noční vany. Před spaním přemýšlím, jaké kejkle mě čekají zítra. Bude to ještě štreka, do nejbližší vesnice Pilvo je to 87 kilometrů. Pochoduji po dlouhých písčitých plážích a pomalu si zakazuji sbírat škeble a kameny, neboť batoh mi nepříjemně těžkne. Zpívám si na kuráž „Vychadila na běreg Kaťuša“ a modlím se, aby na mě nevybafnul medvěd. Babo raď, kudy obejít mys Mosuja. Po břehu neprojdu ani při plném odlivu. Chtě nechtě se musím zase vydrápat zarostlou strží, chytám se stébla, prodírám se houštím a kopřivami. Ve vysoké trávě jsem vyplašila lišku. Kamenité pobřeží je zanesené řasami, a tak ťapkám po mořském seně, chvílemi po mořském hnoji. Při přílivu je moře temné a hrozivé a mě bude ještě dlouho hučet v uších. Při odlivu se pak uklidní a jde se o něco líp.

KREVETY K VODCE

V Pilvu doplním zásoby a pokračuji dál po břehu do Bašnikova dalších asi padesát kilometrů. Překročila jsem padesátou rovnoběžku a ocitla jsem se na bývalém japonském území. Je tu pusto prázdno, jen na břehu se povalují střípky japonské keramiky. Z rozbitých talířků, konviček a piálek skládám do dlaně mozaiku doby, kdy Sachalin byl ještě zemí vycházejícího slunce. Vyprávěli mi, že v zemi je možné najít zlaté nugety a samurajské meče, které ukryli Japonci, když odtud po prohrané válce narychlo utíkali. Před soumrakem hledám skrýš před medvědem. A hle, vyloupla se krásná chaloupka a ke všemu se kouří z komína. Dva rybáři třeští oči, kde se tady bere ženská. Zvou mě dál a na stůl staví mísu s krevetami. Ráno mě svezou do vesnice, pěšky by to byly minimálně čtyři hodiny, lodí sotva tři čtvrtě. Stop v Bašnikovu je mizérie největší. Moknu pod mostem, a nikdo nestaví, zejména protože vůbec nikdo nikam nejede. Až se mě zželelo dobrým lidem, co se vraceli z hub. Jsem jakási zdrchaná a postaví mě na nohy až čaj a višňový kompot. Bábuška Zina mi půjčí svůj fialový župan, děduška, co kdysi v Mandžurii bojoval s Japonci, nám roztopí baňu. Bábuška mi vydrbe záda namydlenou žínkou a stěžuje si na své opuchlé bolavé nohy. Má to z práce na šachtě, kdy každý den stála u pásu a přebírala uhlí. Druhý den jsem se přeci jen dočkala nějakého odvozu do Uglegorsku. Projíždím zoufalé vesnice, z poloviny vybydlené. Všechny uhelné doly pozavírali. Vesnice Naděždnaja by se klidně mohla přejmenovat na Beznaděždnou. Kdosi mě u cesty ohodil blátem. Léto na Sachalinu končí, i můj čas se nachýlil. Zjistím, kdy mi jede příští trajekt, a ze známosti seženu lístek i s protekčním místem v kajutě. Odplouvám zpátky na pevninu s rancem pirožků od jedné dobré duše a se zamotanou hlavou z výletu na konec světa.

TEXT: ANDRÉ VLTCHEK

Bude to velká událost. Mistrovství světa ve fotbale upne zraky milionů diváků na Jihoafrickou republiku. Co ale diváci určitě neuvidí, je chudinská čtvrť ležící pouhých pár kilometrů od nového stadionu. Tady mají jiné starosti nežli fandit. Třeba jak přežít tu nesnesitelnou bídu.

Mohla by se nacházet ve zcela jiné zemi, nebo dokonce na jiné planetě. Chudinská čtvrť Lagata je obklopena dálnicemi, po nichž jezdí bohatí, tedy převážně bílí obyvatelé města. A protože dálnice spojuje Kapské Město s moderním mezinárodním letištěm, pojedou po ní i statisíce fanoušků na fotbalové mistrovství světa. Do Lagaty však dobrovolně zavítá málokdo. Nevedou sem autobusové linky, nejezdí sem ani vlak. O bídě v této bohaté, ale rasově dosud rozpolcené zemi se již napsalo mnoho. Lagata by mohla být stereotypem místní chudoby – chatrče z plechu a kartonu, mnohé bez oken, bez vodovodu a základních služeb. Ulicím tu vládnou gangy mladých nezaměstnaných mužů, jimž se na sto honů vyhýbají i policisté. „Mistrovství světa?” krčí rameny žena, která na křižovatce dvou prašných cest prodává kusové cigarety, piškoty a sodovku. „Mě to nezajímá. Můj život se nezmění, ať už se mistrovství koná tady, v Evropě nebo na Měsíci. A ať už vyhraje kdokoliv, po nocích se tu bude stejně dál střílet jako dnes a naše děti budou i nadále umírat na AIDS.” A není sama, kdo nemá z největší sportovní události v historii země radost. V zemi, která se potýká s obrovskou kriminalitou a kde AIDS každý den zabije tisíc lidí, je mezi chudými cítit zoufalství. „Stovky tisíc fanoušků z celého světa sem přijedou, aby si užily fotbal,” říká Ghano, který leští boty bohatým spoluobčanům a turistům u vchodu do nákupního střediska Waterfront. „Ale co z toho budeme mít my, obyčejní lidé? Zlepší se život chudých? Cizinci si budou bezplatně užívat elektřiny a vody, přestože na tyto služby často nedosáhnou ani obyvatelé Kapského Města,” dodává

UKRYTÉ SLUMY

William Nessen, slavný newyorský režisér, nazývá Kapské Město tím nejkrásnějším městem na světě. Není daleko od pravdy – téměř nikde jinde (snad s výjimkou Ria de Janeiro) nenajdete tak šokující symbiózu nádherné přírody a elegantního urbanismu. Je tu vše od promenád na pobřeží moře až po historické čtvrti. A všemu vévodí Stolová hora – viditelná téměř z každého bodu města. Na jejím plochém vrcholu se v mracích utápí národní park s bohatou faunou, flórou a závratnými vyhlídkami na metropoli a pak až téměř k mysu Dobré naděje, nejjižnějšímu bodu Afriky. Z lanovky a z vyhlídkové terasy je samozřejmě vidět nový mohutný stadion Kapského Města. Green Point s kapacitou více než 69 000 míst je vskutku mistrovským dílem moderní architektury. Čtvrti chudoby však z ochozů stadionu vidět nejsou. Zdá se, že urbanisté mysleli na všechno – stovky tisíc turistů z celého světa uvidí z výšky pouze to, na co je Jihoafrická republika pyšná a s čím se chce identifikovat. Bylo by příliš cynické říci, že se téměř nic nezměnilo od dob apartheidu. Změnilo se mnohé a „Národ barev duhy” drží po depresivních desetiletích cynické nadvlády bílé menšiny vládu věcí svých ve vlastních rukou. Jihoafrická republika je znovu místem naděje, zemí s obrovskou uměleckou tvořivostí a – spolu s Latinskou Amerikou – zemí s obrovským množstvím politických alternativ. Téměř cokoliv je opět možné a budoucnost je otevřenou knihou.

AŤ TO VŠICHNI VIDÍ!

Změnit od základu sociální a rasovou strukturu země se však za tak krátkou dobu nepodařilo. Mnozí se tudíž domnívají, že utratit kolem dvou miliard amerických dolarů na stadiony a infrastrukturu v době, kdy dosud tolik lidí trpí, je od základu neetické, dokonce nepřípustné. „Měli jsme tu již několik povstání,“ vysvětluje Salim Valley, jeden z předních jihoafrických intelektuálů. „Protesty začaly dlouho před finanční a ekonomickou krizí a jejich terčem byla neadekvátnost služeb. Protesty se však vystupňovaly teď, když se blíží mistrovství světa ve fotbale. Jde částečně o praktický tah – když tu máme tolik novinářů z celého světa a země je terčem zájmu světového tisku, o problémech se bude daleko více psát. Například Konference demokratické levice (CDL) plánuje akce proti mistrovství světa, které vidí jako obyčejné plýtvání penězi.” Mary-Anne Munyembate z Witwatersrandské univerzity v Johannesburgu zmiňuje jiný příklad: „Mistrovství světa se blíží a dochází proto k mnoha případům, kdy lidé musejí opustit své vlastní domovy. Majitelé soukromých budov v Johannesburgu nutí nájemníky, aby se vzdali svých bytů. Oficiálním důvodem je renovace budov, ale ve skutečnosti se majitelé snaží pronajmout byty v době mistrovství světa za obrovské ceny. Napětí roste mezi místními obyvateli, kteří doslova skončili na ulici, a mezi cizinci, kteří hledají ubytování během své návštěvy země.“ Mary-Anne dodává, že oficiálně sice vláda Jihoafrické republiky zaručuje slušné bydlení pro všechny občany země, ale ve skutečnosti je prý na straně cizinců, kteří si mohou dovolit platit za ubytování během mistrovství jakékoliv ceny.

VAROVÁNÍ, NEBO PŘÍKLAD?

Ale i protesty se často mohou zvrhnout, jak tomu bylo 12. května 2008 během rasových útoků na přistěhovalce z chudých zemí Afriky. Dvě osoby ztratily život a desítky jich byly zraněny. Někteří cizinci tehdy s hořkostí opustili Jihoafrickou republiku, ať už dočasně, či natrvalo. Nyní hrozí nebezpečí znovu. Během mistrovství světa může dojít k tomu, že se cizinci stanou terčem daleko intenzivnějších útoků než před dvěma lety. Zda se mistrovství světa změní v otevřený politický boj a v konfrontaci chudých Jihoafričanů s elitou, jež dosud vládne zemi, nikdo neví. Země je nejen kulturním a intelektuálním motorem kontinentu, ale je též velkou neznámou. Krátké období během června a července se tak může stát buď varováním, nebo příkladem pro miliony lidí na celém světě.

TEXT: JIŘÍ POKORNÝ

ať víš, do čeho jdeš. Říká slavná filmová hláška. Při slově kremace se všichni začneme nejistě ošívat. Napadlo vás ale někdy, že některá krematoria jsou skvosty jako z učebnic pro architekty?

Pojďme se bavit o kremacích. Že je to morbidní téma? Nikoliv. Možná jen trošičku. Na péči o mrtvé však není morbidního, naopak. Od dob, kdy se lidé začali sdružovat, vyvstává potřeba postarat se o své mrtvé, ať už z hygienických nebo z náboženských důvodů. Formy obřadů jsou různé, na celém světě však převažují hlavně dva způsoby – pohřeb do země a spalování, tedy kremace. Žeh často používali Řekové v heroickém období, ale plně se rozvinul až ve starém Římě, kde v 1. a 2. století př. n. l. docházelo k budování rozsáhlých kolumbárií, tedy staveb s výklenky pro ukládání uren. S příchodem křesťanství se ale od spalování mrtvých upustilo, protože myšlenka zmrtvýchvstání popela je prostě obtížně přijatelná. Tak se tomu dělo postupně i ve zbytku Evropy. Například Karel Veliký (742–814) pohřeb žehem zakázal pod trestem smrti.

MILOVNÍK ŽEHU NÁPRSTEK

Prakticky celý středověk je žeh lidem zapovězený. Samozřejmě s výjimkou upalování kacířů a čarodějnic. S rozrůstáním měst a počtu jejich obyvatel se začíná ozývat osvícenské volání po kremaci jako moderním, hygienickém a ekonomickém způsobu pohřbu. Ve Francii byl v roce 1797 předložen Radě pěti set návrh prvního kremačního zákona, ovšem bez úspěchu. Na území Rakousko- -Uherska vznikl v roce 1885 spolek s příznačným jménem Die Flamme (Plamen), který podnítil i založení podobného spolku v Čechách. Velkým propagátorem žehu byl český vlastenec a národopisec Vojtěch Náprstek, který od roku 1881, kdy se stal pražským radním, opakovaně předkládal návrhy na vybudování krematoria v Praze. Jeho spolupracovníci v čele s městským hygienikem Jindřichem Záhořem zakládají v roce 1899 Společnost pro spalování mrtvol. Přes všechnu snahu jejich i zástupců rakouských měst byla stanoviska c. k. úřadů odmítavá.

SPALOVÁNÍ POVOLENO

První krematorium na světě vyrostlo v Miláně v roce 1876. Autorem pece byl německý inženýr Friedrich Siemens. Ke zpopelňování zde dochází pomocí vysoce rozpáleného vzduchu, plameny až do komory nedosahují. V roce 1907 ve světe existovalo již 99 krematorií – Německo jich například mělo dvanáct, Itálie třicet. Někteří mladší členové Společnosti pro spalování mrtvol vyjádřili nespokojenost s pomalým postupem kremační myšlenky v českých zemích, a tak došlo 16. 3. 1909 v Národním domě na Vinohradech ke vzniku sdružení Krematorium – spolek pro spalování mrtvol, do jehož čela se postavil Jaroslav Kvapil, dramaturg Národního divadla. Spolek se zavázal vybírat příspěvky od svých členů, kterým pak z těchto prostředků měl zajistit zpopelnění, ačkoliv byly v té době kremace v Rakousku-Uhersku ještě nezákonné. Po vzniku samostatného Československa konečně spatřuje světlo světa zákon nazývaný podle svého navrhovatele „Lex Kvapil“ a mající prosté znění: Spalování mrtvol povoleno. Na našem území postavil první krematorium Rudolf Bitzan z Drážďan v Liberci, pojmenováno bylo Feuerburg (Ohňový hrad). Přestože bylo dokončeno v roce 1917, tak spalovat se zde mohlo až po přijetí příslušného zákona. Praha si však na místo, kde by se pohřbívalo žehem, musela chvíli počkat. Nejprve došlo k vytvoření prozatímního krematoria při adaptaci obecní kaple na Olšanech (1921). První řádné krematorium v Praze začalo fungovat ve Strašnicích až v roce 1932. Zato druhé pražské krematorium v Motole, které je v provozu od roku 1954, je už svou rozlohou největším v Evropě.

DO NITRA PECE

A jak vlastně zpopelnění probíhá? Technologie je podobná původní Siemensově metodě. Potom, když se před pozůstalými zatáhne opona či spustí katafalk, odveze obsluha rakev s pozůstatky k peci předehřáté na teplotu 800 °C. Pec sestává ze dvou komor, původně umístěných nad sebou. První je určena pro spálení těla, ve druhé se dopalují kosterní pozůstatky. Moderní pece samozřejmě řídí počítač, který pomocí kyslíkové sondy kontroluje stav zplodin vznikajících při hoření. Ty jsou odváděny do dopalovací komory, kde se při teplotě 850 °C mění na vodní páry, kysličník uhličitý a stopové množství jiných plynů, takže z komína černý dým opravdu nestoupá. Každé tři roky probíhá podle norem kontrola množství unikajících zplodin. Kremace trvá s ohledem na váhu těla asi sedmdesát minut. Popel po zchladnutí přesype obsluha spolu s několika železnými koulemi do manipulační urny a umístí ho do takzvaného kremulátoru. Po oddělení kovových částí z rakve zbude do urny označené identifikačním štítkem asi tři a půl litru popela.

KREMAČNÍ VELMOC

Současné zákony umožňují, aby si lidé urnu s popelem svého blízkého zakopali třeba na zahradě nebo nechali doma na památečním místě. Mohou ji ale také uložit do hrobu, do kolumbária nebo nechat popel obřadně rozsypat na rozptylových loučkách. Zvláštním případem jsou loučky vsypové, kde se popel přesype z urny do předem vyhloubené díry, přikryje se drnem a označí jmenovkou. Dříve bývala poslední část kremace z dnešního pohledu tak trochu ošizená a v popelu se nacházely i větší kusy ostatků, což rozptyl dost znesnadňovalo. Je však možné nechat takový popel ještě přepálit. Dnes u nás prochází žehem celkem 76 procent zesnulých. Jen v motolském krematoriu bylo od jeho uvedení do provozu zpopelněno přes 280 tisíc zesnulých. Řadíme se tím mezi světovou velmoc, spolu s Japonskem a Novým Zélandem. Oproti těmto ostrovním státům, které tak řeší problém s místem pro hroby, se u nás o toto úctyhodné číslo zasloužil hlavně Spolek přátel žehu, který je vlastně jen po roce 1945 přejmenovaným spolkem Krematorium. I postoj katolické církve se stal tolerantnějším, až nakonec přestala žeh odmítat úplně, aby nepřicházela o příležitost promluvit k lidem. Přesto ale probíhá například na jižní Moravě poměrně méně pohřbů žehem než v jiných regionech, kde nežije tolik věřících. Smutné je, že velkou část uren si po zpopelnění nikdo nevyzvedne. Například v pražských krematoriích takto ladem zůstává celá třetina uren. Neměli bychom zapomínat, že vyspělost určité kultury lze posuzovat také podle toho, jak nakládá se svými mrtvými.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Pygmejové – dříve národ šikovných lovců a stopařů, dnes kultura těchto nejtajemnějších obyvatel Afriky s přílivem civilizace upadá. Jaká budoucnost čeká přírodní národy?

Expedice Srdce Afriky vyrazila zmapovat situaci do nitra pralesa. Patří k jedněm z nejstarších obyvatel, kteří kdy osídlili centrální Afriku, později ale byli novými osadníky zatlačeni dál do hloubi džungle. Tam získali své znalosti o živočišné i rostlinné říši a díky svým obdivuhodným schopnostem se naučili žít dokonale v souladu s přírodou. Ovšem v dnešní době, kdy je tlak civilizace tak silný a kdy i ta poslední mýtina je dostupná družicovým snímkům, je nevyhnutelná otázka: ztratí se toto výjimečné etnikum ve víru moderní civilizace?

PRALESNÍ MASNA

Přesouváme se pralesem na motorkách, plně naložení včetně člunu a míříme od kamerunské hranice do Středoafrické republiky. U chatrčí uplácaných z bláta se střechou z listů náš řidič zastavil. Hned z nich vyběhly ženy s vykuchaným makakem a antilopou. Byly to pygmejské ženy, vysoké asi metr dvacet, sice oblečené, ale podle rysů tváře a rozplácnutého nosu typičtí Pygmejové. Tento národ ví o lese takřka vše, někteří se živí jako lovci a u cest, kudy občas někdo projde, prodávají maso z pralesa, které je mezi místními velice oblíbeno. Dokladem toho jsou občasné motorky naložené masem, které vypadá nevábně, ale lidé si ho přesto koupí. Touží po něm. U Pygmejů má každý záruku čerstvosti, a tak by se dalo trefně říct masna u cesty. I náš řidič s mlaskáním koupil antilopu, kterou mi zavěsil na batoh, takže jsem z krvavých skvrn ještě dlouho o téhle lahůdce věděl.

GLOBALIZAČNÍ KOLOTOČ

Bayanga na řece Sangha je posledním městečkem v jihozápadním cípu Středoafrické republiky, na hranici národního parku Dzangha – Sangha, na který pak navazují parky v Kongu a Kamerunu. Když jsme byli v této oblasti před třemi lety, byl to tady opravdový ráj. Fascinující pralesy, velká řeka, dovádějící opice viditelné z verandy domu, a také Pygmejové, kterých tu žije poměrně velká populace. Místo je také známo díky muži, který přišel z USA a který žije mezi Pygmeji nepřetržitě už 25 let. Američan Louise Sarno je považován za znalce tohoto etnika. Se svými manželkami a dětmi bydlí v malé vesničce na okraji pralesa. Ještě v roce 2007 tu lidé chodili skoro nazí. Lesní silnice byla doslova zaplavena lovci i ženami, které nosily ve velkých koších čerstvě vykopaný maniok nebo chrastí z lesa. K našemu údivu na této cestě teď nebyla ani noha. Jen občas se okolo nás mihla motorka přetížená pod nákladem ulovené zvěře. Lidé ve vsích už byli převážně oblečeni v moderních sportovních tričkách „FC Barcelona“ a povalovali se jen tak před chýšemi a pokuřovali z krabičky cigaret. Když jsem se dotazoval, proč nejsou v lese a během období dešťů vysedávají doma, dostal jsem jednoduchou odpověď, „vše je vyloveno a my teď máme peněz dost“.

HOLLYWOOD V DŽUNGLI

Už před návštěvou Louise mě překvapili místní obchodníci, kteří před jeho vesnicí prodávali předražené banány a výběr vařených jídel. Když jsme spatřili velký kontejner plný potravin a džusů ve skleněných láhvích, nechápali jsme už vůbec nic. Louise s úsměvem prohodil cosi o filmování a na naši prosbu získat průvodce na cestu pralesem zakroutil odmítavě hlavou. „Víš, přijel asi padesátičlenný štáb bělochů z Ameriky, aby na základě mých knih natočil film. Přivezli si všechno, včetně cateringu, balené vody, agregátů a všech možných vymožeností. Natáčeli tu dva měsíce film o životě Pygmejů. Proto jsou všichni teď tak bohatí a líní. Musíte počkat, až všechno utratí,“ na důkaz těchto slov začal labužnicky upíjet miniaturní džus za cenu naší stovky, na který jsem si ještě v civilizaci nedovolil ani pomyslet. Ostatní přísedící muži se věnovali dalším zábavám, a tak to byla pro nás jasná zpráva změny plánů. Tady v Bayanze se život obrátil naruby. Černošští sousedé slouží Pygmejům, ale až jim dojdou prostředky, vystřízlivění bude asi dosti drsné, protože další štáb jen tak brzy nepřijede. Film poběží letos v kinech a má příznačný název „Oki Amerika“.

NAROZENI S GPS

Kamerunští Pygmejové z kmene Aka jsou dnes již usedlí občané. Vláda je tvrdými postihy donutila přestat lovit. Odměnou jim je jejich občanský průkaz a občasný přivýdělek u černošských sousedů, ti šťastnější mohou vodit turisty. Pygmejové se vždy těšili na období dešťů, kdy se vydávali na lov. To i celá vesnice odešla na několik dnů až týdnů do hloubi pralesa. V tuto dobu byli nejsvobodnějšími obyvateli na planetě zemi. Lovili, tančili u večerních ohňů, zpívali často až do rána, kdy se vydávali opět po rušné noci na další lov. Když se vraceli zpět na místo své stálé vesnice, tak svůj vyuzený úlovek a mnohé další plody pralesa vyměňovali za potřebné věci i neřesti, kterou představuje pro Pygmeje vždy tabák. Vlastně ani nic dalšího k životu nepotřebují. Vše nezbytné poskytuje les, pokud někdo onemocní, dokážou najít byliny i léčivé kořínky v pralese. Jejich oblečení tradičně byla jen bederní rouška a zbraní pouze luky, oštěpy a praky. Výhodu nabízela dokonalá znalost pralesa, vyvinuté smysly čich i sluch, které my, lidé žijící v civilizaci, dávno již nedokážeme používat, a především jejich vytrvalost. Jejich malý vzrůst je ve spleti křovin a lián naopak velkou výhodou, protože dokážou projít mrštně a rychle za svým cílem. Zajímavý je také jejich vrozený orientační smysl, opravdu mimořádný v místech, kde pod hradbou stromů ani GPS nefunguje. Neznalý člověk by se tu okamžitě zamotal.

ODVRÁCENÁ STRANA POKROKU

Uprostřed pralesů na jihovýchodě Kamerunu vzniklo několik malých městeček. Jedním z nich je Mambele, kde také žijí Pygmejové, ale jsou to spíše zubožená stvoření. Muž v cárech jakéhosi saka a roztrhaných šortkách se hned začal dožadovat almužny. Oči mu svítily po alkoholu a jazyk se pletl do proslovu o nutnosti pomáhat. „Tomu nic nedávej, stejně to hned propije,“ upozornil mě jeden z řidičů. Kdysi hrdý lovec je občanem Kamerunu, ale spíše druhořadým. Dokonce i kdyby měl peníze, tak v jediném místním hostinci, kde se prodává levné lahvové pivo, nesmí dovnitř. Pygmejům je určena lavice před vstupem, kam je obsluha nadiriguje. Místní honorace by se cítila uražená, kdyby mezi nimi seděl Pygmej.

JABLKO SVÁRU

Současnost v pralese je trochu jiná. Dřevařské firmy v honbě za vzácnými stromy vybudovaly cesty napříč lesy do takové míry, že přestalo být cokoliv nedostupné. A s nimi přišli také misionáři. Ti ve snaze pomoci lidem často způsobili více škody než užitku. I když jejich myšlenka byla možná vznešená, především jim šlo o obrácení „dětí lesa“ na pravou víru. To se jim dařilo vcelku jednoduše, protože Pygmejové jsou lidé neuvěřitelně přátelští a přijmou cizince okamžitě. Když si přeje cokoliv, jsou ochotni to pro něj udělat, a tak slepě jako ovce chodí do narychlo postavených kostelů, i když s vírou to může být jen naoko. Důvodem je tanec a zpěv, který milují nade vše. Ne všichni jsou ale tak důvěřiví, především starší lovci se brání takové manipulaci a tak uvnitř komunity, která před příchodem misionáře žila v harmonii, dochází k mnoha rozepřím kvůli novému bohu. Misionáři často pravidelné účastníky mší odměňují oblečením, protože lidská stvoření přece nemohou chodit nahá, a také zavádějí systém odměňování včetně očkování i lékařské péče, nebo přidělování potravin. Takže ze soběstačných lidí se stávají závislí. Nebavíme se o minulosti, ale současnosti, za posledních pět let misionáři intenzivně likvidují tradiční kulturu svým úsilím ve víru, spásu a pomoc. Když oslovíte samotné Pygmeje, zjistíte, že ještě nedávno neznali cenu peněz, oni je opravdu nepotřebovali, a také teskní po svých tradicích a bozích. To je dnes zakázaným ovocem, protože by pak lidé mohli s nostalgií vzpomínat na minulost. Sám jsem zažil okamžik, kdy na oslavu mého příjezdu chtěli uspořádat magický tanec „boha Dzingyho“. Místní farář byl tvrdě proti a neváhal mě násilně vyhánět z jeho rajonu od jeho „vlastnictví“, tedy lidí, kteří mne přijali. Pokoušel se mě vystrnadit, proklínal mě a nabízel mi pouze peklo v mé budoucnosti. Ve vsi, kde stojí kostel, někdy i několika odlišných církví, člověk většinou již z tradičního života nic neuvidí. Ještě před časem mezi členy kmene fungovala rovnost, i po lovu byli zvyklí dělit si vše rovným dílem, nebo si vzájemně vypomáhat. To s příchodem misionářů zaniklo, stejně jako vlídnost a chuť řešit rozepře.

Někdy si na cestách zbytečně hrajeme na velké dobrodruhy a cestovatele. Máme nejmodernější techniku a super výbavu, domorodci však znají jen tu skromnou.

Přesto jeden za druhým nadšeně šlapou sněhem a ledem až k nejposvátnější hoře světa, tibetskému Kajlás. Za rozbřesku vyskakujeme po celonoční jízdě z auta na trávu letiště Napalgunj. Abychom došli na rituál Saga Dawa včas, musíme dnes odletět. Metráky nákladu testují primitivní váhu a pak naše ruce až na letištní plochu. Letadlo se startem váhá, zvedá se ztěžka, jako by se mu nechtělo. Stroj pozvolna chytá rychlost a snad i směr a odsouvá naše obavy do ztracena. Pestrá příroda šplhá od tropického pralesa k ledovcům krajinou starobylých kultur, zajímavých lidí i působivých svatyň. Let ke kořenům je intenzivní, hlavou se honí dojmy i pojmy. „Tam se nemůže trefit!“ zakřičí hlava za mnou. „Jsme hodně dlouzí!“ Být dlouhý znamená v terminologii pilotů, že stroj už nedosáhne na ranvej. Snad proti zákonům fyziky natlačí pilot v poslední chvíli mašinu na přistávací dráhu. Pro brzdění stroje chybí prostor. Z gum se kouří, i já dupu na podlahu jako na pomyslný brzdový pedál. Nějakým zázrakem letadlo přerývaně doskáče a v poslední chvíli nadpřirozeně zastaví. S obrovskou úlevou padáme z letadla.

ČÍNSKÁ ZÁVORA

Před námi je trek do neznáma. Bo-yul – utajená země – je od ostatního Nepálu izolovaná vysokými horskými sedly. Odlehlost zakonzervovala zavátý život v původní nezkažené podobě. Panenská krajina, atraktivní zvyky, svérázní domorodci. Nejméně navštěvovaná oblast Nepálu je kulturně i nábožensky spjata s Tibetem. Tradiční kulturu v Tibetu decimovala Čína. V severozápadním cípu Nepálu však přežívá v původní, čínskou invazí nezasažené podobě. Vybavuji potřebné permity, najímám nosiče i koně. Zboží je zde dražší než jinde, všechno sem musejí přinést „nádeníci nížin“. V této oblasti neexistuje auto, chybí příjezdová cesta. Neznají zde zplodiny automobilismu, křižovatky, havárie, nadýchané promile, přidané body ani zabavené řidičáky. Ve zdejším ráji nenaruší idylku rána žádný klakson, jen nedočkavý kohout. Okolo je všechno oplácané jačím trusem, využívají zde skot na maximum. Potvrzuje se lichost iluze o ukázkovém zdraví horalů. Teoreticky by v Himálaji bez škodlivých emisí měli žít nejzdravější lidé světa, pravda je však jiná. Tolik chrchlajících marodů jako tady se jinde nevidí! Všudypřítomný prach s mikroby a zvířecími výtrusy útočí na celý dýchací systém. Dráždivé směsi pomáhá štiplavý kouř ohňů. Kašel trhající plíce je doprovodný zvuk horské idylky, optimismus je v okolní bídě jediným majetkem. O to víc udivuje zdobivost místních žen. Těžké masivní náušnice, v nose vetknuté nánosnice… Parádí se v každém věku, i stařenky chtějí být krásné. Horami vedly vždy přirozené stezky poutníků. Odpradávna tudy směřovaly karavany jaků a koní za obchodem, poznáním, zvědavostí, známými, láskou… Nové dělení světa vytyčilo umělé hranice, které nemají opodstatnění ani logiku. Tisíce kilometrů hranic porcují jen místa oficiálních hraničních přechodů. Z Nepálu do Tibetu je jediný legitimní v Kodari. Veškerý cestovatelský život i transport surovin je kumulován do jednoho bodu. Krajina se mění, zde na severu má pouštní charakter. Výška tibetské plošiny a její izolace od oceánských větrů způsobuje extrémní výkyvy teplot a nedostatek vody. Monzuny z Bengálského zálivu deponují vláhu na jižních svazích Himálaje. Po dlouhém čekání přichází vytoužený okamžik. Sedlo Gurla La servíruje průhled na nejposvátnější horu světa. Vzduch se chvěje, jako přízrak se v dálce zjevuje magický trojúhelník. Tajemná hora Kailás je považována za střed světa a osu vesmíru, kolem které se vše otáčí. Koncentruje duchovno, síla místa je mimořádná! Jako sídlo bohů a centrum bytí uctívají Kailás národy Himálaje i velká světová náboženství. Hora je ztělesněním mystické Meru, představuje axis mundi kouzelných sil. „Vzácný sněžný vrchol“ měří jen 6714 metrů, přesto je nejvýznamnějším náboženským masivem planety. Návštěva hory je uskutečnění životního snu nejen pro poutníky! Posvátnou horu nesmí nikdo znesvětit. Jen zakladatel bönismu (původní náboženství v oblasti) Tonpa Šenraba na vrchol sestoupil z nebe, buddhistický světec Milaräpa se na vrchol spustil po světelném paprsku. Horu však nikdy nezdolala žádná horolezecká výprava. Číňané v minulosti vydali několik povolení k výstupu (například i Reinholdu Messnerovi), ale z náboženských důvodů k nim nedošlo.

ŽENSKÝ PRINCIP

V rozervané krajině míjíme pomalé osly a rychlé gazely. Jako zjevení v poušti se před námi najednou rozlévá smaragdová modř. Není to fata morgana, ale klíčová očista Tibetu, jezero Manasarovár. Pro buddhisty je tahle stříbřitá hladina nejposvátnější na světě. Napájejí je tající sněhy masivu Kailás. Na dohled ležící krásná hora je s vodní plochou neodmyslitelně spojena. Nejuctívanější jezero symbolizuje svým tvarem slunečního disku pozitivní síly světla. Voda je sladká rosa, kterou věnoval cítícím bytostem Buddha. Koupel přináší očistu duše i těla. Plní roli duchovního křtu, zbavuje zlých emocí a hříchů. Na břehu teď panuje čilý ruch. Ve stanech z jačích chlupů přebývají nomádi i poutníci. Vrcholí přípravy na největší událost roku – svátek Saga Dawa. Zmáčené figury se brodí mělčinami a nabírají vodu do kožených vaků. Odnášejí vodu daleko svým blízkým, zázračná tekutina prý smyje hříchy stovek lidských životů. K jezeru se pojí řada mýtů. Buddhova matka Mája sem byla v noci přenesena, aby se zbavila nečistot a nedokonalostí a budoucí Buddha mohl vstoupit do jejího lůna. Přistoupil k ní v podobě bílého slona, přiletěl na mraku od hory Kailás. V mytologii hinduistů vytvořil bájné jezero nejmocnější stvořitel Brahma. Uprostřed jezera prý roste strom se zázračnými plody, které dávají vodě životodárné účinky. Manasarovár (tibetsky Mapham Ccho) – Neporažené jezero, ve výšce 4558 m n. m. je nejvýše položeným velkým sladkovodním jezerem světa. Zdejší posvátná kora vede po březích jezera, jehož hladina výrazně kolísá. Poutníci zde podstupují cestu dlouhou více než 90 km, urazí ji většinou za tři dny. Drsnější z nich obcházejí jezero v zimě, kdy je vše zamrzlé. Sedíme v příjemné náladě s poutníky u jejich ohně. Plameny spalují nasušený jačí trus, zde jediné dostupné palivo. Oheň a dění kolem má podmanivou atmosféru. Ve skromném prostředí se až stydím za naše perfektní vybavení a moderní fotoaparáty. Jak odlišný je náš svět plný moderních výdobytků, víme jen my v našich myslích. Za dostatku vláhy přetéká voda kanálem do sousedního jezera Rakas Tal. Propojení magických jezer slouží Tibeťanům pro předpovídání budoucnosti. Proudí-li dostatek vody, nastanou dobré časy. Většinu posledních desetiletí byla spojnice suchá, nyní je konečně zavodněná. Zvěstuje příznivé časy pro Tibeťany. Prolomí divnou epochu, kdy se původní obyvatelé „střechy světa“ rozmělňují v narůstajícím čínském elementu? Jezero Rakas Tal je považováno za temný protějšek jezera Manasarovár, sytě modrá voda je údajně jedovatá. Připomíná ubývající srpek měsíce, je sídlem nebezpečných sil lunární energie. Symbolizuje prázdnotu, nevědomí a ženský prvek. V tibetském pojetí jedno bez druhého nedává smysl. Harmonie vzniká spojením protikladných sil. Jezera společně představují ženský prvek v krajině, mužským prvkem je Kailás. Dvě posvátná jezera umocňují dokonalou harmonii oblasti, ve které pramení čtyři velké asijské řeky. Brahmaputra vyvěrá na východě, Indus na severu, Satladž na západě a Karnali (Ghághra – levý přítok Gangy) na jihu. V podzemí prý pramení i samotná Ganga…

SAGA DAWA

Saga Dawa připadá na 15. den úplňku čtvrtého lunárního měsíce (konec května – konec června). Připomíná den, kdy se Buddha Siddhárta Gautama Šákjamuni v Lumbiní narodil, dosáhl probuzení (osvícení) a provedl svoji první meditaci v indickém Sarnáthu a také odešel do mahá-parinirvány (zemřel). Slaví se v celém buddhistickém světě, klíčové jsou oslavy u posvátné hory Kailás. Významní lámové celého Tibetu provádějí magické rituály, které uchopí i srdce bezvěrce. Putují k posvátné hoře Kailás i několik let, u domorodců požívají absolutní respekt. Dostávají zdarma jídlo i přístřeší, poskytují naopak vzdělání a požehnání. Mniši mi dovolují účast na rituálech i v klášteře. Vše graduje v mystickém Tarbočhe. Vztyčují obrovský rituální sloup, z jeho ramen vlají barevné praporce lungty. Sloup s girlandami se každý rok mění právě v době festivalu. Navěšování praporků je samostatný rituál plný působivé muziky. Zásadním momentem obřadu je správné vztyčení sloupu. Orákulum určované z postavení sloupu bylo vždy v Tibetu nejdůležitější věštbou. Věštec z něho předvídá chod země, hledí do budoucnosti. Stojí-li sloup zcela rovně, bude prý vše v pořádku. Božstva sešlou vláhu a pole dají úrodu. Když se stožár nahne směrem ke Kailásu, přijde hlad a nemoci. Odchýlíli se od hory, je nutná velká obezřetnost. Nevím, na co se podívat dříve. Celý pestrý Tibet různých tváří i kostýmů dorazil na jedno místo. Pohled na velkolepou krásu kolem plní srdce radostí i strachem. Soumrak pod horou vdechne dávným bájím život. Kochám se pohledem, který patříval jen bohům.

VÁLEČNÍCI MÍRU

Mezi pulsujícími prosebníky obřadů se hemží čínské uniformy v rafinované demonstraci síly. Cíleně narušují obřady, programově překážejí. S jejich účastí jsme museli počítat, přesto nás množství těžké techniky, obrněné transportéry a robustní vojenská nákladní auta i džípy nepříjemně zaskočí. Vojáčkové okázale třímají samopaly, kulomety a pancéřové pěsti jistě číhají v nejisté záloze. Přilby, obušky a obrovské plastikové štíty evokují pražskou Národní třídu. Náš listopadový samet přinesl svobodu. Tady defilují záchvěvy řádění Rudých gard 60. let. Kulturní revoluce prohlásila za svůj cíl zničit všechny pilíře starého řádu – staré myšlení, starou kulturu, staré návyky a staré obyčeje. Tibeťané byli vražděni a vyháněni z domovů. Nutili je zříkat se náboženství a nesmyslně pěstovat nové plodiny, které ve výškách nedaly úrodu. Následnému hladomoru podlehlo obrovské množství lidí. Destrukce památek nechala jen pár klášterů, i ty však byly pleněny a jejich posvátné thanky páleny. Vzácné buddhistické spisy použili jako toaletní papír! Vlastnictví snímku dalajlamy trestali demolicí domu a vyhnáním jeho obyvatel do východní Číny. Některé věci fungují obráceně. Jako příjemné překvapení a dar této expedice si odvezu nakumulovanou energii. Nezdolnou zvláštní sílu, s jakou Tibeťané vzdorují čínským hlavním. Kráčejí hrdě ve svých obřadech, roztáčejí mohutné dřevěné mlýny a drobné vyřezané modlitební mlýnky, nezadržitelně mumlají podmanivé mantry. Nikdo je neumí vyrušit, ani ústrky a štulce uniforem. Zastaví- li stařečkovi cestu opakovaně čínský voják, nevšímá si jej. Nehne brvou, klidně otáčí dál mlýnek. Slzy se tlačí do očí jen nám. Jsem naměkko z toho, s jakou grácií zvládají Tibeťané těžké momenty podlé zkoušky. Tibet je zemí duchovna, klidu a míru. Pravda však má různé podoby. Minulost zde kráčela svéráznými válečnými stezkami. Mongolská říše kdysi ovládla obrovský kus světa. Jménům Čingischán a Kublajchán se musely klanět i vládci velké Číny. Věhlasní Mongolové se dostali i do Tibetu. Síla zdejší mystiky je ale naštěstí zaskočila. Ohromení novým působivým náboženstvím ponechali Tibeťanům křehký buddhismus a svobodu, dokonce přešli na jejich víru. V dobách největší slávy vládl Tibet velkému čínskému území. Kdeže loňské sněhy jsou? Kam dnes všemocná Čína staví etniky Mongolska a Tibetu? Nezabiješ živého tvora… káže buddhismus. Nastane někdy klid zbraní? Posvátná kora vede hlubokým sněhem, koryty potoků. „Plazivá chůze“ kolem hory Kailás trvá tři týdny. My ji „proběhneme“ za tři dny. Před námi je nejkrásnější místo Himálaje. Nejkrásnější z krásných. Naše pouť tady ale nekončí. Další dobrodružství z hory Kailás vám přineseme již brzy.

Text Martin Dlouhý, foto Marek Wágner

Vjíždíme do centra Brna, přestože se cesty zdají být spletité, ani jednou nezabloudíme. Po chvilce se dostáváme na Zelný trh, kde se setkáváme s naší průvodkyní a ihned vyrážíme na prohlídku ke Staré radnici.

Z jejího poutavého vyprávění se dovídáme, že tato radnice je nejstarší a nejzajímavější světskou stavbou v Brně. Vznikla v 1. polovině 13. století, v roce 1511 vznikl nad vchodem do průjezdu kamenný portál, jehož autorem je sochař a řezbář Antonín Pilgram, který do něj zakomponoval roztančenou nejvyšší věžičku. „K té křivé věžičce se vážou dvě legendy,“ prozrazuje průvodkyně Pavla. „Když byla stavba skoro hotová, zažádal Antonín Pilgram o peníze za práci, nicméně páni radní mu odmítli zaplatit, a tak se jim pomstil zkroucením věže s tím, že věž je křivá jako oni. Druhá legenda je úsměvnější, ač začíná stejně, nicméně v této verzi Pilgram peníze dostal, opil se a ještě téhož večera portál dodělal. S jakým výsledkem, je vidět dodnes,“ dodává s úsměvem Pavla a vede nás skrze bránu do nitra Staré radnice. Zde se houpe u stropu průjezdu jeden z nejznámějších symbolů města, brněnský drak. „K němu je též pověst, sice má několik variant, ale základ je stejný,“ sděluje nám Pavla. „Vypráví se, že někdy v 16. století se ve vodách řeky Svratky objevil z ničeho nic velký krokodýl, který terorizoval okolí. Každý se ho bál, ale jeden chytrý měšťan vymyslel na krokodýla lest. Vzal syrovou kůži z krávy, naplnil ji nehašeným vápnem a zašil. Tuto vycpaninu položil k řece v místech, kde se krokodýl vyskytoval. Ten ji celou snědl a odebral se odpočívat do řeky. Avšak během trávení se začalo vápno hasit a tím „draka“ nafukovat, dokud nepuknul.

Jeho mršinu pak měšťané vypreparovali a nechali pověsit do průjezdu Staré radnice, kde visí dodnes,“ dokončuje legendu Pavla a uvádí nás do interiéru radnice. Zde procházíme freskový a křišťálový sál a také klenotnici, perlu celé radnice. Potom vycházíme do Mečové ulice, kde nás průvodkyně upozorňuje, že „tam nahoře je hlava zazděného radního, který chtěl za husitských válek zradit Brno, ale vše se provalilo a měšťané zrádce zazdili do obvodového zdiva, ven mu nechali koukat pouze hlavu“. Pomyslel jsem si, kolik by měli zedníci práce, kdyby se takto měly řešit problémy na radnicích i dnes. Postupujeme k Domu umění, který je po vile Tugendhat další významnou funkcionalistickou stavbou města Brna. Původně postsecesní dům byl za druhé světové války poškozen, architekt B. Fuchs jej přestavěl v novém stylu té doby. Revolučním řešením byl projekt prosklené střechy, zajišťující výbornou světelnost místností. Další zastávkou je chrám sv. Jakuba Většího, který dokazuje, že Brňanům nechyběl humor ani v minulosti. Zde je na okenním portálu mužíček vystrkující své pozadí na konkurenční chrám na Petrově. „Pověst praví,“ spustí Pavla, „že oba chrámy se začaly stavět skoro ve stejnou dobu, ale na Petrově měli více financí a jakubským se vysmívali. Nicméně časem se karta obrátila, chrám sv. Jakuba byl dokončen dřív a stavitel Pilgram si dovolil vytvořit směrem k Petrovu tento pozdně gotický šprým.“ Od Jakuba se dostáváme na náměstí Svobody, takzvaný Svoboďák, kde nás míjejí brněnské šaliny. Zde naše trasa Brnem v doprovodu průvodkyně končí. „Byli jste tu moc krátce, musíte ještě přijet, Brno toho nabízí víc, než jsme dnes mohli zvládnout projít,“ usmívá se. A já i kolega víme, že má pravdu, skoro se slzou v oku se loučíme a opouštíme tuto úžasnou moravskou metropoli. Brno je opravdu „zlatá loď“ a poznat ji během jednoho dne není možné.

Setkat se s fotografem Antonínem Kratochvílem, je jako setkat se živlem. Život se s ním nemazlil, ovšem on se životem také ne, což je znát i na jeho jadrném slovníku.

Je absolutně svůj. Snad i proto se mu podařilo dostat se na vrchol. Fotografoval hvězdy showbyznysu, dokumentoval ty nejkrvavější válečné konflikty. Ještě před rozhovorem si listuje Koktejlem a jakmile spatří článek z míst, která navštívil, hned se mu zablýskají oči. Slyšel jsem, že jste zažil poměrně perné chvilky při focení nosorožců v Angole… Málem mě nosorožec zabil. Fakt? Zrovna jsem se vrátil z války, už nevím z který, a moje žena se vždycky ptá: „Bude to nebezpečný?“ Tak jsem řekl, že nebude, protože je to o nosorožcích, který v Namibii u angolskejch hranic chrání nějaká nadace. A žena říká, že to je dobrý, že to je „sejf“. Hovno. Na týhle mission jsem málem neutekl. Bylo to nebezpečnější, než jsou občanské války? Je to zlomek vteřiny, než tě tím klem nabere. Ale podělal to můj stopař. Nepoznal, odkud jde nosorožec? Myslel, že je všechno o.k. Byli jsme v závětří, takže nás necítili. Nosorožci špatně vidí, ale mají dobrej čich. Bylo to na otevřený planině, stopovali jsme jednoho nosorožce asi dvě hodiny a přibližovali se k němu. Fotím za keříčkem a najednou slyším ránu. Můj stopař Simpson, kterej měl starou kameru a drtil to vedle mě, jenom zařval „Utíkej!“. Takže se i při fotografování přírody člověk může dostat do nebezpečné situace… Zvíře je nebezpečný, protože tomu to nevymluvíš. Když řekneš „I‘m a journalist“, tak to nic neznamená. Číhají tu ale i další nebezpečí. Třeba pytláci. Ti si neberou servítky v ničem. Ti se na tebe vyserou, ti nechtějí zastřelit bílýho muže, měli by z toho jenom problémy. Doba se změnila a novináře střílejí v Somálsku, v Súdánu… Ale to nestřílejí pytláci. I když já jsem jednou dělal příběh o válce proti pytlákům ve Východním Tsavu, parku v Keni. Richard Leakey si tam na konci padesátých let udělal armádu, aby chránil slony, které tam jezdili lovit Somálci. Pytláci zastřelili slony, sebrali kly, ale protože je nemohli všechny pobrat, šli do vesnice a odvedli muže. Ti jim nesli slonovinu a když došli k somálský hranici, tak je pytláci zastřelili. Podařilo se vám pytláky najít? My jsme je stopovali na přelomu 80. a 90. let, létali jsme nad savanou, měli jsme otevřený okna. Mrtvýho slona totiž cítíš. Je to takovej podivnej pach. Pytláci je vždycky přikryli, takže jsi je neviděl ze vzduchu, ale cítil jsi je. Já byl s vojáky v helikoptéře, pytláky jsme dohonili a začali na ně střílet z kulometu. Všichni padli, ale jeden se ještě hýbal. Po zemi se k nim blížili vojáci, kteří mysleli, že jsou všichni pytláci mrtví. Nestačili jsme jim říct, že jeden z nich ještě žije. Bum. A odpráskl jednoho z ochránců.Myslíte, že fotografie z podobných akcí dokážou promluvit k lidem, kteří každý den vidí násilí v televizi? Co je vyburcuje k nějaké reakci? Lidi spíš probudí mrtvej slon, kterej tam leží a nemá kly. Mrtvej člověk už lidi nějak moc nezajímá, pokud mu nedáš jméno. Takže musí mít jméno? Tenhle pytlák jméno a tedy i příběh měl. Našli jeho deníček psaný ve svahilštině. Nechali jsme si to přeložit. Psal tam třeba mamince, že je v Keni, že zastřelil pár slonů, že slonovinu přitáhnou domů a že se budou mít všichni líp. Bylo to takový dojemný. To je ta druhá realita. Když je člověk chudej a doufá, že se změní život jeho rodiny, tak je to těžká volba. Oni se na to dívají z úplně jiného pohledu než my. Dostanete například zadání fotografovat záchranu slonů, ale přivezete příběh pytláka, ukazující druhou stranu problému. Nevznikne tak docela kontraproduktivní materiál? Je to různý. Není na to žádná norma, ale v příběhu se najde nějaká střední cesta, aby to nebylo jednostranný. My, když jezdíme do války, tak jsme na straně spojenců, ale nikdo není na straně těch druhejch. A ti pak nemají takovou sílu hlasu, kterou by mohli mít. Byl jsem ale vždycky ten, kdo se snažil jít na druhou stranu, když to bylo možné. Stalo se vám, že vám vrátili fotografie, kvůli jinému úhlu pohledu?

Fotky ne, ale příběh mi změnili nebo ho tam nedali kompletní. Stává se to hodně často. A v Americe je to ještě horší. Teď třeba jedu do Bosny do Sarajeva a do Tuzly pracovat se ženami, který byly znásilněný nebo jim vzali děti. Už jsem to fotil za války, ale časopis Time mi nedovolil tuhle story dělat, protože jsem muž. Totální diskriminace! A mě to hrozně mrzelo. Po dvaceti letech zavolaly Spojený národy a najaly mě, abych tam prostě jel, tyhle ženy vyhledal a vyfotil. To je zajímavý. Tady asi bude hodně těžké zbourat bariéru mezi mužským a ženským světem… Některý baby o tom nechtějí mluvit. A některý chtějí a ty budu fotografovat. Ale musím je vyfotit způsobem, aby nebyly poznat, protože z toho zážitku mají samozřejmě stigma. Co byste doporučil tomu, kdo chce začít fotografovat? Ať to zkusí. Protože já nemám patent na úspěchy nebo neúspěchy a nemůžu říct dělej to a to. Já můžu jenom říct, že to bude těžký. Není sranda, připrav se na to. A není to hned, musíš hrozně makat. Je to taky o life style, musíš to dělat nonstop, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Nemůže to být prostě jenom práce. Lidé však často vidí jen úspěch. Tak ti nevydržej. Vracíte se někdy na místa, kde jste dělal reportáže, abyste viděl, jak to dopadlo? Ani ne, člověče. Ale neříkám, že nemyslím na to, co jsem zažil a viděl. Do Bosny se teď vracím, tak jsem zvědavej. Ale, kurňa, přesně vím, co tam najdu. Kulky ve zdech budou zaplácaný a přemalovaný. Já nejsem naivní, byl jsem v realitě, kde světlejch momentů moc není. Byl jste někdy v ohrožení života, tedy kromě útoku nosorožce? Když se střílí, tak to samozřejmě slyšíš. V Iráku vedle mě jednou ráno zastavilo vojenský auto, z něj vylezl frajer vočouzenej od střelnýho prachu a řekl mi, vole běž se převlíct, málem jsem tě zastřelil. Měl jsem na sobě černej mundúr a vypadal jako fedaín. Tam jsem si uvědomil, že jsem měl na kahánku. Média často uveřejňují fotografie, které detailně zobrazují oběti či utrpení. Myslíte, že je potřeba ukazovat mrtvoly, nebo že lze účast vzbudit i jinak? Já preferuji to druhé, ale někteří fotografové to neumějí, není to jejich zaměření. Pro mě takovej detail nic neznamená, já to musím dát do větších souvislostí, pak je to mnohem působivější. Důležité je přenést to někam jinam, aby to nebylo zpravodajství, aby to mělo lidský podtext. Je dobrý, když dokážeš vycítit, co se stane. Třeba můj kamarád udělal jednu fotku z války na Balkáně. Srbové vytahovali Chorvaty ke kontrole – stojí tam frajer v černým plášti a oni ho prohlížejí, jestli nemá zbraň. On kouká na fotografy, takovým prosebným způsobem, možná doufá, že mu pomůžou. Srbové pak odhalí kabát a on tam má pistoli. A ty víš, že už je jen otázka času, kdy ho odstřelí. To je ten moment neuvěřitelnýho lidskýho příběhu a silné fotografie. Je to daleko účinnější než fotka, která je jen o faktech. Teď ale nemluvím o žádný fikci. No právě, teď se už dělají i fiktivní fotografie s herci… To znám. I já fotil o dramatizaci příběhu vojáka, bylo to pro dokumentární film, který byl nakonec dost účinný. Nebo jsem takhle dělal iráckou věznici Abu Ghraib. Já to nafotit nemohl, nebyl jsem tam. Ale zdramatizoval jsem to. Je to působivý, ale musíš prezentovat pravdu. Tohle je moje zpracování a lidi to musejí brát tak, jak to je. Nemůžeš o tom lhát. Ovšem někdy právě tohle fotografové lidem neřeknou. Máte nějakou oblíbenou zemi? Já mám rád pouště, tedy písečný pouště. Ty jsou zajímavý. A východní Evropa, ta je vždycky dobrá, tam je ten smrad, ta vůně mýho mládí – nostalgie. Cítíte to i přes velké změny, které se v regionu dějí? To najdeš vždycky, příroda se nemění razantně. Právě třeba příroda tady voní jinak než na jiných místech světa. To je tím složením, tou půdou a tím, co tady roste. Fotky o přírodě jsem taky dělal, šestnáct let jsem zaznamenával problémy jejího ničení. Už o tom vyšla kniha, ale přidám k tomu ještě nějaký nový věci a tak za tři roky tady udělám výstavu. Nepřemýšlel jste o návratu do Česka? Já jsem tam, kde mám rodinu. Mně je to jedno, kde jsem, ale musím se uživit. Teď je těžší vydělat prachy, a proto musím být tam, kde mám práci. Může to být Londýn, nějaká válka nebo cokoliv jiného. Nemůžu zůstat doma a tak rodinu moc nevidím.

Stříbřitý kámen byl v nočním stínu na písku špatně vidět, přesto přitahoval lidskou pozornost. Pak se pohnul a vypadla z něj velká bělavá perla. To kareta obrovská snesla první ze svých 185 vajec. Ostrov Šrí Lanka je jedním z nemnoha míst na světě, kde se můžete přesvědčit o tom, že mořské želvy při kladení vajec opravdu roní slzy.

Stejně tak můžete v želvích líhních v oblasti vesnice Kosgoda vidět, jak se právě vylíhnuté želvičky vyhrabávají z písku a o pár dní později je sami můžete pustit do moře. Podle šrílanské tradice vše, co je v moři, patří místním rybářům. Tedy i želvy. Na pláže jich tam připlouvá klást vajíčka hned pět druhů: kareta obrovská, kareta pravá, kareta zelenavá, kareta obecná a kožatka velká. Všechny jsou chráněné, všechny je zakázané lovit a všem se pár lidí snaží pomoci přežít. Jejich vejce jsou totiž lákavou pochoutkou. Proto pokud někdo chce zachránit želví vejce před cestou na trh a do lidského žaludku, musí je od rybářů koupit. Za jedno vejce dostanou rybáři okolo 15–20 rupií (asi 2–3 koruny). Na jednu pláž může připlavat několik želv za noc a každá může naklást přes stovku vajec. Celková částka, kterou za ně majitel líhně dá, tak není nejmenší. Proto se za návštěvu líhní platí, v přepočtu od 35 do 85 korun. Vyčítat líhním přílišnou komercializaci je ale nespravedlivé. Místo kritiky, se kterou jsme se občas setkali, je užitečnější přijít, přispět, popř. se zapojit do práce. My se do želvích líhní vydali inspirováni článkem zakladatele Koktejlu Josefa Formánka (vyšel v dubnu 1997). Tsunami v roce 2004 všechny líhně zničilo, dary a práce místních i zahraničních nadšenců je však umožnily postavit znovu. V Kosgodě, kde se pan Formánek setkal s dnes již téměř legendárním želvím záchranářem Fernandem Amarasena, pracují dnes čtyři stanice.

NECHCETE NA BRIGÁDU?

Nejvíce nás zaujal Sea Turtles Conservation Research Project, vedený panem Kithisirim Kannangarou. Ten jako jediný byl připraven na práci dobrovolníků, která zde rozhodně není namáhavá: trochu poklidit a hlavně nanosit želvám do bazénů čerstvou mořskou vodu. Denně 2 až 4 kbelíky, jednou za týden vyměnit. Někdy si dobrovolníci odchovají svých 10–20 želv, které před svým odjezdem pustí do moře. Při tom mohou dělat i svou vlastní výzkumnou práci. Z každého se tady stane znalec mořských želv. Kithisiri umí vykládat a ví, že my běloši máme rádi čísla. Ochotně je sypal z rukávu. Do oblasti připlouvá klást vejce asi 15 000 želv, na jeho pláž tak sto za rok. Nejčastěji mimo monzuny, tj. od září do dubna. Vracejí se tam, kde se narodily. Vybírají si pláže se širším pruhem písku, aby mohly vejce zahrabat dostatečně daleko z dosahu vln. Ve vejcích zaplavených vodou by se zárodky udusily. Vykoupená vejce se zahrabávají v líhni asi půl metru hluboko, želvy se zde rodí po 6 až 7 týdnech. Poměr samečků a samiček je 1:1, ale hlouběji uložená vejce mají větší procento samečků, protože dole je o něco chladněji a vývoj pohlaví ovlivňuje teplota. Po vylíhnutí zůstávají želvičky 2–3 dny v bazénku, aby se jim uzavřela žloutková rýha na spodku krunýře a zmenšilo se riziko infekce. Večer jsme nabrali okolo sta želviček do vědra a opatrně je vysypali na začátek pláže. I když je to pro ně námaha, musejí dolézt do vody samy. Musejí poznat, co jsou to vlny a co je pláž. My zatím odháněli vrány a psy, první predátory, se kterými po vylíhnutí přijdou do styku. Za sedm minut byly všechny ve vodě. Jen tři jsme odnesli zpět – ještě byly příliš slabé. Stanice za rok vypustí okolo sto tisíc malých želv, celkové množství nových tvorečků odhadl Kithisiri na něco přes milion. I když ze sta přežije jen jedna, maximálně tři želvy, je to stále slušné množství. Jako všechny ostatní líhně získává Kithisiri peníze formou sponzorských darů, prodejem suvenýrů a ze vstupného (u něj dobrovolné). 50 000 místních školáků, kteří ročně líheň navštíví, mají vstup zadarmo.

POZDRAVUJTE PANA FORMÁNKA

Líheň Sea Turtle Hatchery pana Amarasena je o něco jižněji a neleží přímo na břehu. Pan Amarasena za třináct let od otištění článku hodně zešedivěl, je mu už 58. Na jednoho cestovatele z České republiky si samozřejmě nepamatoval, ale když viděl své jméno v Koktejlu, nezapomněl na rozloučenou dodat: „A pozdravujte pana Formánka.“ Jeho životní příběh opakuje na webu každý článek týkající se místních líhní. I on je součástí reklamy pro získávání nutných financí. Kromě výkupu vajíček musí majitel líhně platit zaměstnance a kupovat želvám krmení. Stovky malých želviček v bazéncích sice potřebují jen čistou vodu, ale v každé líhni chovají několik dospělých želv, se kterými se turisté mohou fotografovat, hladit je, chovat atd. Na srdce návštěvníků útočí želví invalidé – když se želva zamotá ploutví do sítě, rybáři často zachrání svou síť tím, že ji želvě useknou. Zvláštní kouzlo mají želví albíni, protože jejich krunýře jsou při potlačení šedé nádherně barevné. Amarasenova albínka Lili je 7 let stará a sní denně 4 kila ryb, ale slupla by jich klidně víc. Líheň denně spotřebuje 20 kg ryb. Den před naší návštěvou vykoupil Amarasen 800 vajec, což představuje vstupné od 30–50 turistů. Jak asi řeší situaci mimo turistickou sezonu?

POROD BEZ SOUKROMÍ

Líheň pana Chandrasiriho (Sea Turtle Sanctuary and Research Center) založil jeho otec se zahraniční pomocí v roce 1980, odhadem od té doby vypustili na 3,5 milionu želv. U uklizeného parkoviště stojí slušná hospůdka pro posezení, vstupné se platí v pokladně. Turistům s naplánovaným itinerářem, které sem přivezl průvodce, patnáctiminutová prohlídka úplně vyhovuje. V sezoně je provází i Chandrasiri. Občas ani nejede domů a přespí v areálu. Největší nával tu bývá mezi osmou a dvanáctou, tak jsme se na kus řeči vrátili až navečer. Naše povídání krátce po příjezdu přerušilo volání: „Come! Želvy lezou ven!“ Bylo to jako zázrak – rovný písek a z něj vykoukla centimetrová minihlavička. Kde se v malých tvorečcích bere síla vyhrabat se z hloubky sypkého písku? Je to stejný výkon, jako kdyby se člověk musel vyhrabat z 15 metrů! Želvy pobíhaly po písku a šustily při tom jako švábi. Postupně se v ohrádce koncentrovaly směrem k moři. Opatrně jsme je sesbírali do umyvadla a přenesli do bazénu. „Nikam sami nechoďte, počkejte na mého zaměstnance a jděte s ním. Hlavně nechoďte s nikým cizím!“ varoval nás s nastupující tmou opakovaně Chandrasiri a po dvou dnech se konečně odjel domů vyspat. „Naše“ kareta obrovská připlavala v jedenáct hodin večer. Než jsme k ní došli, stihla za hodinu vyhrabat půl metru hlubokou jámu a v ní ještě další půlmetrovou pro vejce. Člověk by ji mohl ve stínu přehlédnout, ale stopy od moře byly nezaměnitelné. Kličkovala, moc nechybělo a vrátila se do moře. Sledovali jsme, jak se konečně rozhodla a první míček vyklouzl do písku. Jeden z rybářů si lehl na břicho a až po rameno nořil ruku do jámy. Vajíčka se sypala v malých dávkách jako lesklé korále a rybář je hned odebíral. Za půl hodiny vypadne poslední. Konec. Želva pomalu zahrabala nepřítomná vejce. Ještě pomaleji se vysoukala z jámy. Zkoušeli jsme ji hladit. Nevnímala nás. Konečně ji opláchla první vlna. Na břehu po ní zůstala jáma jak od granátu, metr široká stopa od ploutví, a pěkně těžká taška plná měkkých golfových míčků. Obsah několika z nich se sem možná za 20 let vrátí jako více než metrové a více než metrákové šedé aerodynamické kapky.

TEXT: BARBORA LITEROVÁ, FOTO: PETR SLAVÍK

Až pojedete malebnou „máchovskou“ krajinou kolem Dubé na Českolipsku, možná narazíte na záchrannou ptačí stanici. Je jednou z mála dotovaných čistě z vlastních zdrojů.

Pomoc tady nacházejí opeřenci, kteří byli zraněni, opuštěni nebo jinak utrpěli rukou člověka či přírody. Navíc, tady bydlí Rozárka. Myslím tím snad nejslavnější sovu českých luhů a hájů, známou z vánočního pohádkového evergreenu Tři oříšky pro Popelku. Je jí už třicet osm let a má tady pěkný soví důchod.

POPELČINA ROZÁRKA

Duší této záchranné stanice a opravdovou ptačí mámou je Věra Gilová. Vystudovaná šperkařka i veterinární technička se s láskou k dravým ptákům už narodila. „Furt jsem nějaké tahala domů,“ vypráví, zatímco se procházíme pohádkově rozkvetlou zahradou mezi bonsajemi a klecemi pro ptačí klienty. „Rašíde, miláčku…,“ volá konejšivým hlasem na orla skalního, který se začal radostně vrtět. Do té chvíle jsem si myslela, že člověk může mít tak blízký vztah se psem nebo kočkou, ale že by zrovna sokolnicky vycvičený orel, který je schopen ulovit i desetileté dítě, mohl být „domácím mazlíčkem“, to mě překvapilo. Věra, jako by četla mé myšlenky, mě hned opravuje. „Dravý pták není mazel na hraní. Máme k sobě vzájemný respekt. Třeba orel, to je opravdu král oblohy. Kdybyste se o něco podobného pokusila vy, dopadlo by to špatně. Ve svých pařátech má sílu za deset chlapů,“ vysvětluje mi Věra, ale to už je má pozornost namířena jiným směrem. Na Rozárku nebo přesněji řečeno na puštíka obecného. Sedí na trávě na nízkém bidélku a dokonale splývá s okolím. Není těžké ji přehlédnout. Věra Gilová se s Rozárkou poprvé setkala na hradu Kost, kde návštěvníkům předváděla práci s dravci a poznala se zde i s tehdejším majitelem Rozárky. „Tenkrát byla dost nekomunikativní, neměla ráda lidi, měla jsem možnost s ní navázat bližší kontakt a postupně v ní tohle chování odbourávat. No, a tak mi zůstala,“ říká se smíchem Věra. A stejně jako předtím majestátnímu orlovi i Rozárce láskyplně drbe peří. Kdyby sovy uměly příst jako kočky, pak by teď Rozárka určitě vydávala mručivé zvuky. Blízký kontakt, který Věra má s dravými ptáky, mě nepřestává fascinovat. „Je třeba vědět, jakým způsobem se jich dotýkat,“ poučuje mě. „Nesmíte se je snažit drtit svým objetím, jemně čechrejte peří na hlavě okolo zobáku.“ Snažím se držet instrukcí a zdá se, že to není Rozárce proto srsti nebo spíš v jejím případě proti peří. Její stanoviště na zahradě je ale jen dočasné. Rozárka totiž bydlí na balkoně v domě, kde stanice sídlí. „Na noc některé ptáky dávám raději domů, aby po nich nešla třeba liška. Mláďata jsou u mě v ložnici, protože potřebují ještě hodně tepla a blízkého kontaktu.“ Když vidím, že přímo na chodbě Věrčina domu si vlaštovky udělaly hnízdo, už se ničemu nedivím. Ptákům je tady prostě dobře.

S DRAVCI V ZÁDECH

Na stanici má domov kolem padesáti opeřenců, než je Věra všechny opečuje a věnuje jim rovnocennou porci lásky, to musí být dost fuška. Zajímá mě tedy, jak vypadá běžný den ptačí mámy. „Vstávám kolem čtvrté ráno a začnu úklidem klecí. Potom naložím dvanáct ptáků a jedu s nimi na besedy, které dělám po školách i školkách. Když se vracíme domů, věnujeme se dalšímu tréninku. Nechám je létat v cizí krajině, aby si zvykli na jiné prostředí. I když jdu na oběd, beru si jednoho ptáka sebou. Jím, zatímco on si pochoduje po opěradle od židle,“ shrnuje Věra svůj denní režim a já si říkám, že její láska k ptactvu musí být opravdu velká. Společné nedělní odpoledne ale zakončujeme jiným rituálem. Necháme létat káňata Harrisova neboli po sokolnicku herýsky. Nevím z jakého důvodu, ale vždycky mě sokolnictví přitahovalo. Dnes budu mít poprvé možnost k tomuto umění přičichnout. Věra nakládá do klecí herýsky s noblesními jmény Murat a Moira. Vyjíždíme k lesu, kde budou mít dost prostoru se proletět. Věrka má potřebné sokolnické „nádobíčko“, tedy dostatečně bytelnou koženou rukavici, aby odolala ostrým drápům a v mošně odměnu v podobě mrtvých kuřat. Zatímco jdeme lesem, nad námi sviští ptačí křídla. Stačí, aby Věra zavolala jejich jména a letí jako na povel. Ticho lesa hned naruší zvonění rolniček, které mají připevněné na svých pařátech. Když naproti mně letí káně Harrisovo, nejistě uhýbám, protože mám pocit, že v té rychlosti, jakou se řítí, uhnout nehodlá. Podezřívám ho, že mu to dělá potěšení, mě takhle děsit. Stačila mi ale jen krátká doba na to, abych pochopila, proč někdo dokáže sokolnictví propadnout. Koukám se po lese, jestli někde náhodou nepadají tři oříšky. Z jednoho bych si chtěla vytáhnout pěknou sokolnickou výbavu a čas, který je téhle královské disciplíně třeba věnovat.

TEXT: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL), FOTO: ARCHIV AUTORA

Píše se rok 1925 a zapálení komunisté vyrážejí z Československa do sovětského Kyrgyzstánu. Mezi nimi i Alexander Dubček se svými rodiči. Chtějí tu budovat nový společenský řád.

Sen o zemi plné granátových jablek se ale nekonal. Malou škvírou v plechových vratech je vidět domek, topící se v zeleni. Tady vyrůstal Alexander Dubček. Nejznámější osobnost spojená s komunou Interhelpo. Ve dveřích se objevuje stará paní se šátkem pevně staženým přes sněhobílé vlasy. K návštěvám je nedůvěřivá a na vině je právě Dubček. Čas od času totiž ožije myšlenka zřídit v domku, kde žil pozdější strůjce Pražského jara, muzeum. I když se za něj osobně zasazoval slovenský prezident a slovenská vláda dokonce do Kyrgyzstánu poslala příspěvek na jeho zřízení, z plánů zatím sešlo. Ve zkorumpované zemi s nevýkonnou ekonomikou se navíc peníze okamžitě ztratily, paní Vasilenková tak může dál klidně spát. Maličký dvorek není dlážděný, udusaná hlína je ale tvrdá jako beton. Zpuchřelá omítka na domě s nízkou střechou se vzdouvá. „Všechno zůstalo v původním stavu, nic se tady nepřestavovalo,“ říká tichým hlasem paní Vasilenková. Stále je trochu nejistá. Neudělala chybu, když otevřela tomu cizinci, který se zase zajímá o Alexandra Dubčeka? Slibuji, že muzeum nikde propagovat nebudu. Nakonec, kdo by do něj chodil? Kolik Čechů a Slováků navštíví ročně středoasijský Kyrgyzstán? Nízkými dveřmi vstupuji do předsíně velké jako dlaň. I obytná místnost má nanejvýš dvanáct třináct metrů čtverečních. Nábytek už nejspíš není původní, nějak podobně to zde ale muselo vypadat před osmdesáti lety, když u stolu pod oknem sedával mladý Alexander a učil se číst a psát.

ČEŠI DO ZEMĚ SOVĚTŮ

Jak se Dubček v Kyrgyzstánu ocitl? Spolu se svými rodiči sem přijel jako čtyřletý chlapec v roce 1925. Jeho rodiče totiž patřili k vystěhovaleckému projektu Interhelpo. „Chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu. V Kirgizii jsme zůstali až do mých dvanácti let a většina mých raných vzpomínek se váže k místu, které se tehdy jmenovalo Pišpek (později se stalo hlavním městem Kirgizie, bylo přejmenováno na Frunze a dnes je to Biškek),“ napsal Alexander Dubček ve svých pamětech. „Otec na život v Interhelpu rád vzpomínal. Bylo to jeho dětství,“ říká jeho syn Peter. „Jednou jsme koupili meloun a chtěli jej nožem naporcovat. Otec se usmál a povídá: víš, jak jsme to dělali v Kirgizii? Vzali jsme meloun a silou jím třískli o koleno. Rozlomil se a my se na něj hned vrhli,“ vzpomíná Peter Dubček a pokračuje: „Otec často mluvil o tom, jak v Interhelpu jezdili na koních, na velbloudech. Jednou prý nasedl na velblouda a ten se s ním rozběhl daleko do stepi. Neměl tušení, kde je. Nakonec se mu podařilo sesednout a domů se vrátil pozdě v noci a mělo to prý vážné následky,“ směje se Peter Dubček. Život jeho otce v Sovětském svazu ale nebyl jen idylickým časem dětských her. Malý Alexander Dubček byl konfrontován s krutostí sovětského režimu. „Jako malý chlapec viděl vagony plné mrtvých lidí. Byli to kulaci z Ukrajiny. Když otevřeli dveře dobytčáků, mrtvoly padaly na peron. Dubček byl malý chlapec, domníval se prý, že to museli být zlí lidé, když takto dopadli,“ říká Dubčekův přítel, historik Ivan Laluha. Promítly se ale tyto osobní zkušenosti s krutostí komunistického režimu do Dubčekových pozdějších politických postojů? „Fakt, že se Alexander Dubček, už jako generální tajemník ÚV KSČ, vydal na cestu reforem, zcela jistě ovlivnilo to, že znal dobře život v Sovětském svazu. Že důvěrně znal tvrdou sovětskou realitu,“ soudí Ivan Laluha.

JAZYK, KTERÝ MĚL SPOJIT SVĚT

Auto zabočuje z hlavní silnice a vjíždí do rozbité ulice stíněné vzrostlými topoly. Z obou stran ji lemují nízké domky. Mám pocit, jako bych se ocitl někde na návsi české vesnice a nikoliv v tisíce kilometrů vzdáleném kyrgyzském Biškeku. Ulice nese jméno Interhelpo. Dnes je spíše špatnou adresou, před osmdesáti lety tomu bylo právě naopak. V době, kdy tady Češi a Slováci začali budovat svou komunu, byl Biškek (záhy přejmenovaný bolševiky na Frunze) pouhou karavanní stanicí uprostřed nekonečné stepi. Čeští dělníci zde rozsvítili první žárovku, postavili první továrnu a začali obdělávat dosud panenskou půdu. Proč skončili právě v dalekém Kyrgyzstánu? Na vině je Rudolf Mareček, muž, který se jednoho zářijového dne roku 1923 objevil ve slovenském Turčianském Martině v koženém kabátě a jezdeckých kalhotách. Do Československa se vrátil s jasným cílem: organizovat dělnická družstva, která se vystěhují do Sovětského svazu. To vše s vydatnou podporou nově vzniklé Komunistické strany Československa. Rudolf Mareček byl nejen zapáleným komunistou, ale i propagátorem umělého jazyka ido. Toto reformované esperanto se po 1. světové válce těšilo velké popularitě. Jakmile se vrátil do Československa, vstoupil hned Mareček do dělnického klubu idistů. Ten se stane zárodkem budoucího vystěhovaleckého družstva. Dělníky, kteří sní o lepší společnosti, sjednocené univerzálním jazykem ido, seznamuje s výzvou V. I. Lenina, kterou zve proletáře z celého světa, aby přijeli budovat první socialistický stát. Prvního května 1924 zakládají družstvo Interhelpo. Mareček objíždí dělnické schůze a slibuje zemi granátových jablek a broskví. Zájemci se jen hrnou. Ne všichni ale mají dost peněz na vysoký členský vklad, a tak lidé prodávají veškerý svůj majetek a společně nakupují stroje a výrobní zařízení, které odvezou s sebou do země sovětů.

ZÁHADA MAREČKOVA PASU

Vystěhovalci stojí s kufry na nástupišti, ve vagonech už jsou naloženy stroje. Čeká se jen na Marečka. Konečně se dočkali. Jaké je ale jejich překvapení, když Mareček oznámí, že s transportem neodjede. Prý mu československé úřady odmítly vydat cestovní pas. „Jen si představte, jak mu asi bylo. Byl to on, kdo všechno zorganizoval. Pro svoji myšlenku získal lidi, dal je dohromady. Oni sedí ve vagonech a on jim může jen zamávat,“ vypráví pohnutým hlasem Marečkova vnučka Elvíra. Pravda je ale jiná. Mareček pas měl, dokonce si jej převzal dva dny před odjezdem. Proč tedy neodjel? „Byl to dobrodruh a za organizaci družstva byl placený. Živil se tím,“ soudí o Marečkových motivech slovenský historik Pavel Pollák. Především už ale Mareček organizoval další vystěhovalecká družstva: Reflektor a Kladenskou komunu. Jeho zrada byla spíše cynickým plánem Moskvy. Vystěhovalci vybavení technikou a strojním zařízením už sedí ve vlaku. Pro ně není cesty zpět. A on má v Československu ještě další úkoly.

ČERTOVY STROJE

„Když jsme dorazili na místo, byla kolem jen pustina. Lidé se ptali: to jsme dorazili na konec světa?“ vzpomínal František Huňa, jeden z vystěhovalců. Kde jsou slibovaná granátová jablka? Kolem je jen holá step a i když je konec dubna, sněží. Vystěhovalci jsou ale houževnatí a zakrátko vyrůstají v pustině první dílny. Nezvyklé klima, vysoké teploty a neznámé nemoci si ale brzy vybraly svoji krutou daň. Během prvního roku zemřelo třicet dětí, vlastně všechny děti mladší tří let. V nové zemi je vše cizí a neznámé. Když přijedou domorodci na svých koních, vystěhovalci se bojí, že jim budou krást děti. Ovšem i místní lidé byli zmateni příchodem cizinců. Techniku, kterou přivezli z Evropy, nikdy neviděli. Sami znají jen koňský potah. „Kromě malého náklaďáku Ford jsme přivezli i traktor Fordson. Oba tyto stroje byly pro místní zázračná technika. Říkali jim ‚šajtan arba‘, tedy čertova kolesnice a když šofér zahoukal na klakson, všichni vyděšeně utíkali pryč,“ vzpomínal Bohuslav Huňa, kterému bylo tehdy deset roků. Osadníci budují svůj nový domov. Jejich textilní továrna, koželužna, slévárna a továrna na nábytek pokládají základy budoucího kyrgyzského průmyslu. Komuna Interhelpo se brzy stává kvetoucí oázou uprostřed pouště. V čele komuny však stojí skupina fanatických komunistických funkcionářů, kteří nadšeně plní pokyny místního sovětu. Ale i tak se o životní úrovni komuny může okolní sovětské společnosti jen zdát. Přílišná nezávislost družstva i jeho ekonomický úspěch se záhy stávají trnem v oku sovětských orgánů. Družstvo se snaží dostat zcela pod svoji kontrolu. Zestátňují klíčové provozy a příslušníci komuny se stávají terčem perzekucí. První čistky v jejich řadách přicházejí v roce 1938.

TEROR

Pod horami nedaleko Biškeku stojí velký památník Ata Beyit. Na deskách je sto třicet osm jmen. Mezi nimi i Josef Skalický. Jeho příběh víry v komunistické ideály je stejně krutý jako naivní. Zakládající člen KSČ odjel do Interhelpa v roce 1926. V komuně patřil mezi nadšené budovatele. Po neshodách se ale v roce 1933 vrací do Československa. Záhy ale touží po návratu zpět do Kyrgyzstánu. „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Jak jsem se zde zklamal. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ píše svým soudruhům do Frunze. V roce 1935 se tam opravdu vítězně vrací. Kdyby jen tušil, jaký osud pro něj jeho vysněná země sovětů chystá. Neuplynou ani tři roky a je zatčen a odsouzen za ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Pátého listopadu 1938 je zastřelen a pohřben v hromadném hrobě. Spolu s ním další tři předáci Interhelpa. A další popravy budou následovat. Komunu zachvacuje strach. Cizinci, které sovětský režim před pár lety pozval budovat nový řád, teď dostávají na vybranou: buď přijmou sovětské občanství, nebo opustí SSSR. Kdysi přesvědčení komunisté prchají zpátky do Československa. „Rodiče některých spolužáků najednou zmizeli, a když jsem se jejich synů a dcer ptal, co se stalo, nikdy to nebyli schopni vysvětlit. Na celou společnost padla atmosféra strachu a nedůvěry,“ vzpomínal Alexander Dubček. Bylo mu sedmnáct a citlivě vnímal, co se kolem něj děje. Jeho rodiče byli sice přesvědčeni, že do Sovětského svazu odjíždějí natrvalo, v roce 1938 se ale vracejí i oni. Poslední okamžiky před odjezdem Dubček emotivně popsal ve svých pamětech: „Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.“

TRPKÝ KONEC

Na konci třicátých let už je Interhelpo plně státním podnikem. V komuně převládají Rusové a těch pár Čechů, co zůstalo, se na veřejnosti bojí mluvit česky. Když hitlerovské Německo napadne SSSR, na komunu dopadá nová vlna represí. Po roce 1938, kdy řada lidí prchla zpátky do Československa, žilo v Interhelpu už jen pouhých čtyřicet Čechů a čtyřiatřicet Slováků. Jedenadvacet z nich se stalo terčem perzekucí. Šlo o likvidaci národnostní menšiny? Nebo se jen stali nechtěnou součástí mohutné čistky, zacílené na celou sovětskou společnost? Interhelpo definitivně zaniklo v roce 1943. V Kyrgyzstánu ale dodnes žijí potomci českých vystěhovalců. Nesou sice příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl, česky ale už dávno nemluví. V budově někdejšího sovětu, kterou kdysi pomáhali stavět i družstevníci z Interhelpa, sídlí maličká kancelář krajanského sdružení Nazdar. „Chceme sjednotit potomky Interhelpa, chceme získat zpět to, o co naše rodiče připravil sovětský stát,“ horuje předsedkyně sdružení Světlana Kiralová. Požadavek je to stejně naivní jako motivy, které její předky kdysi přivedly do střední Asie. O návratu do České republiky potomci vystěhovalců jen sní. O krajany v Kirgizii se nikdo nezajímá. Vždyť jejich předkové odešli do Sovětského svazu dobrovolně budovat komunismus, nechal se prý slyšet jeden nejmenovaný diplomat. „Byla to velká chyba. Nakonec si to uvědomovali i naši otcové a dědové. Své děti a ženy prosili o odpuštění. Říkali: odpusťte nám, že jsme vás zavezli až na konec světa, že jsme vás zavlekli do tohoto života. Pozdě jim došlo, že se zmýlili,“ říká Světlana Kiralová.

TEXT A FOTO: KLÁRA SODOMKOVÁ

Zpoza saudsko-arabských hor na druhé straně Rudého moře začíná pomalu vykukovat měsíc, dnes zrovna v úplňku. Podél pobřeží míjíme několik různých luxusních letovisek, jedno velké s věžičkami a neony. „Sem jezdí hlavně bohatí Rusové,“ informuje řidič našeho těžce usmlouvaného taxíku.

My však pokračujeme dál na jih. Náš cíl je Ras Ha Satan, Satanova hlava, beduínská pláž na východním pobřeží poloostrova Sinaj. Věříme, že kočovníky z pouště komerce ještě nedostihla. „Dáte si hašiš nebo opium?“ Vítají nás na pláži poseté slaměnými chatkami a posezeními pod palmovými přístřešky, odkud se ozývá živá hudba a mě tak napadá „Tohle, že je to místo, kde dostal Mojžíš od Boha Desatero? Sem, že by putovali židé i křesťané?“. Podle Bible dostal Mojžíš kamenné desky s desaterem na hoře Sinaj, dnes je takto nazývána celá oblast ve správě Egypta, kterou obklopuje Středozemní moře ze severu a Rudé moře z jihu. Kromě procesí věřících to však do Sinaje táhne také všechny blázny světa.

PLÁŽ PLNÁ ALCHYMISTŮ

Tančí, zpívají u ohně jako v transu a hrají na roztodivné nástroje. Jsou odevšad a prý se dohromady vlastně ani neznají. Kupodivu jim to ladí. Texty i melodie písní jsou v podstatě jednoduché, takže se po pár chvilkách může ke zpěvu připojit každý. Celý výjev působní neskutečně, skoro magicky. Připomíná to Santiagův pobyt mezi beduíny, z Alchymisty Paula Coelho. Rozbalujeme vodní dýmku a usedáme na matrace pod palmy mezi shromážděné. „Jsou tu lidé z různých koutů světa, ale všichni jako by měli něco společného. Objevíte zde cestovatele a vyznavače alternativního způsobu života, kteří dají přednost spacáku a slaměnému přístřešku před postelemi a osobními koupelnami all-inclusive hotelů na vedlejších plážích,“ říká Shai, židovská tanečnice z Jeruzaléma, kterou k nám přivábila vůně egyptských tabáků linoucí se z naší dýmky. Shai tu sedí s Džoserem, propalestinským Káhiřanem. Tady ale původ a víra nehrají roli. „Alespoň ne dokud se zpívá, tančí a kouří,“ shodují se.

ZTRACENO V PŘEKLADU

„Satanova hlava“ láká hlavně bezvěrce, co na tom, že překlad beduínského názvu Ras Ha Satan komolí tak, jak chtějí. Izraelský přítel Amir mi do toho vnesl trochu světla. „V arabštině jméno vůbec neznačí satanovu hlavu, ale ,dvě pláže, spojené hlavou‘. A tou hlavou se myslí obří skála, která je uprostřed,“ vysvětluje Amir. Ten tu připomíná výjev z Bible, tedy přesněji řečeno, jako by si odskočil z Poslední večeře od Leonarda da Vinci. Mezitím beduíni přinášejí naši večeři a já věřím, že nebude poslední. Dnešní menu je tajin, místní specialita. Základem je zelenina, jakékoliv maso a koření, vše se dá do hrncetajinu a dusí se dokud maso nezměkne. Koukám na jídlo a myslím si, že dnes se dusilo kuře v cuketách, ale i s brky. Po večeři a večerním hovoru u vodnice mě zvuk moře ukolébal ke spánku. Probuzení je dech beroucí. Z chatky výhled na moře, červené saudsko-arabské hory a na druhé straně, co by kamenem dohodil, sinajská hornatá poušť. Člověk ani neprotře oči a beduínský „číšník“ už servíruje snídani pod palmami a s profesionalitou průvodce doporučuje procházku do pouště či šnorchlování s pozorováním korálů, které tu jsou opravdu úžasné. A má pravdu. Nemusíte ani zacházet příliš daleko či hluboko, aby se vám otevřel svět pestrých barev a tvarů. Člověk si připadá jako v akváriu, pouze s tím rozdílem, že tu neplavou jen zlaté rybky z obchodu. Nejeden plavec tady zakusil, jaké to je být spálen medúzou, a dokonce zaslechnu vzrušené vyprávění někoho, kdo se ve vodě setkal s mořským úhořem. Když pak k večeru sedíme pod palmami s dýmkou, mihne se dále v moři špičatá ploutev. Rudé moře tak působí trochu divočeji, přírodněji než ohraničené pláže na dovolené v Chorvatsku. I to bude důvod, proč se sem sjíždějí dobrodruzi.

APOŠTOL S FACEBOOKEM

Amir mezitím na písku rozbaluje velké plátno se svým výtvorem. Je to obraz zeměkoule, kterou obklopují nazí lidé všech barev a tvarů držíce se za ruce. Okolo nich plavou delfíni, skví se velká barevná duha a to vše doprovázejí symboly snad všech světových náboženství a spirituálních hnutí. Zaníceně nás nabádá k všeobecné lásce, radosti a poučuje nás o víře ve vesmírné lidi. Mluví dlouho a přitom stíhá pózovat pro kameru. „Na Ras Ha Satan jsem přijel načerpat klid, lásku a pobýt trochu v poušti, splynut s přírodou,“ říká, ale vzápětí zavolá na beduína a objedná si opulentní snídani, menu pod názvem Ras, až pod nos. Vyzývá nás přitom, abychom se, zcela nepřírodně, podívali na jeho facebook profil, má tam prý ještě mnohem více podobných obrazů. Čas se na Ras Ha Satan nepočítá. Prostě plyne. Den se střídá s nocí a je to jen na vás, jestli se vydáte prozkoumat okolí. Kývnete na nabídku postaršího beduína s velbloudem, který nabízí svezení či několikadenní výlet do pouště, třeba až ke klášteru svaté Kateřiny, přímo pod biblickou horu Sinaj. To vše na velbloudech či v džípu. Cestou vás kromě pouštních scenerií, tolik odlišných od představ písečných dun Sahary a neskutečných výhledů na Rudé moře, ohromí třeba prameny písků všech možných barev. Od sytě červené, žluté, sněhově bílé až po černou. Můžete ale i jen tak pár dní zůstat ležet, v přístřeší své chatky. Pak s vámi možná zapřede hovor další z bláznivých hledačů pravdy na Satanově hlavě. Stejně jako Polák, který si k nám přisedá, když zaslechl češtinu. Své jméno však bůhví proč tají. Představí se jako Robin Hood internetu, jako Herkules, jako Einstein…, to vše jsou prý části jeho já. „Herkules znázorňuje sílu, Einstein moudrost a Robin Hood? Vychytralost.“ Vypráví nám o své spirituální cestě za maximální soustředěností a snahou dotáhnout svou osobnost k dokonalosti po všech stránkách. Mluví o sobě v superlativech, spí prý v malé pyramidce, aby byl i ve spánku napojen na energii. I on má však své webové stránky, které nám neváhá doporučit. I on se přijel do pouště oprostit od materiálních hodnot konzumní společnosti. Nicméně i tento „Robin Hood“ využívá paradoxně všechny vymoženosti turismu. Platí za výborné jídlo, které mu beduíni přinesou přímo pod nos, za používání sice společných a beze střechy, ale perfektně funkčních a čistých sociálních zařízení. Přitom sem prý přijeli „zakusit život v poušti“. Když však na cestě zpátky míjíme jednu z opravdových beduínských osad, jen se utvrdím v přesvědčení, že žít v poušti znamená něco úplně jiného. Přístřešky sbité z vlnitých plechů a stádo koz, sladký mátový čaj v ušmudlané konvičce a dlouhá putování ke studni nebo aspoň v poušti přistavené cisterně. Při tomto pohledu si říkám, že bez rýžové magluby s lilky, přinesené osmahlým beduínem, by všem těm nočním tanečníkům v kulisách rudých saudských hor, ale zas tak do skoku nebylo.

TEXT: PAVLA DAGSSON WALDHAUSEROVÁ

Islanďané své vulkány milují. Jejich vřelý vztah k ohnivým horám stojí na tom nejpevnějším základě – souznění s přírodou. Island je jedna velká sopka, která jim dává půdu pod nohami.

Vědí, že žijí v zemi sopek, bouří a blizardů. Každý výbuch je pro ně potěšením, protože jim jejich země dává najevo, že je stále živá. Dá se říci, že i erupci vulkánu Eyjafjallajökull, která ochromila Evropu, přivítali s nadšením. Láva na Eyjafjallajökullu se objevila tři týdny po opakovaných otřesech půdy, přesně v den jarní rovnodennosti 21. března. Úřady evakuovaly šest set lidí z okolí a uzavřely hlavní silnici spojující západ a jihovýchod ostrova. Dva dny se nikdo nedostal tam ani zpět. Evakuace trvala jen čtyři hodiny, ale farmáři těžko opouštěli svá domácí zvířata, kterým hrozilo udušení nebezpečnými plyny či utopení v záplavách, způsobených případným extrémně rychlým roztavením ledovce. K tomu ale zatím nedošlo. Po dvou dnech se farmáři mohli vrátit do svých domovů. Erupce totiž probíhá na úzké ploše mezi dvěma ledovci, které byly ještě před padesáti lety spojeny. Nyní už nehrozilo, že by erupce led roztavila a způsobila tak ničivé záplavy jökulhlaup. Samotná půl kilometru dlouhá puklina, ze které střídavě tryskají lávové fontány a do údolí poklidně stéká řeka žhavé lávy, není nebezpečná. A proto se okamžitě stala lákavou atrakcí.

VULKÁNOVÍ TURISTÉ

Také já jsem se s tisíci dalšími putujícími vydala přímo k erupci. Ten den bylo velmi větrno, což ztěžovalo už tak náročný výstup. Hlavně na zasněžené plošině poblíž ledovců docházelo k tomu, že jsme se pro odpor protivětru téměř nemohli pohnout z místa. Prudký grónský vítr přesahoval rychlost dvaceti metrů za sekundu a okolní vzduch ochlazoval až na teplotu –18 °C. Po pěti hodinách nesnadné cesty za vulkanickým oblakem začaly být jasně patrné oranžové erupce a na nás se začal snášet déšť sopečného popele, který přecházel ve čtyřcentimetrové úlomky zvané lapilli. Bez brýlí a kapuce by tu člověk oslepl. Sníh pokrývala pěticentimetrová vrstva černého popele a místy bylo vidět hluboké díry po dopadech sopečných bomb. To jsou větší kusy vyvržené lávy, která při letu stihla utuhnout a při dopadu se ohromnou silou zabořila hluboko do země. Přestože ohnivé fontány tryskaly z nitra sopky až do výšky sto padesáti metrů a vydávaly hrozivý dunivý zvuk, my jsme se tetelili blahem. Poblíž žhavé masy totiž nebyla taková zima. Cestou zpět už mnozí kulhali, na většině z nás bylo vidět vyčerpání. Neustále jsme však míjeli nové turisty, kteří stoupali k bouřícímu vulkánu. Občas se kolem nás prohnala horská záchranná služba. Bylo jasné, že třicetikilometrovou cestu s převýšením jednoho tisíce metrů řada lidí nezvládne. Stezku proto raději na pár dní uzavřeli. Rapidně se totiž zhoršilo počasí a teplota klesla na –28 °C. Poslední zmrzlé zbloudilce svážela horská služba ve tři hodiny v noci.

LÁVA SI HLEDÁ CESTU

Uplynulo sotva deset dní od začátku erupce, a poblíž ohnivé pukliny se otevřela nová průrva, ze které se začala hrnout láva. Lidé v tu chvíli stáli jen třicet metrů od tohoto místa. Od té doby byla oblast uzavřena pro veškerý turismus. První lidské oběti si vybrala sněžná bouře 6. dubna na severní části kráteru, kde našli umrzlý islandský pár jen sedm set metrů od jeepu. To ale nezabíjela sopka, pouze přání ji vidět! Konečně od 13. dubna pocítili sílu přírody všichni na celém světě! První puklina už nevykazovala žádnou aktivitu a druhá vyhasínala. Magma tak bylo pod povrchem blokováno, tlak neustále narůstal, až si nakonec pomocí silné exploze magma našlo novou cestu na povrch. Tentokrát však vytrysklo skrz ledovec. Úřady evakuovaly osm set lidí, nechaly rychle rozebrat mosty a už se jen čekalo, co živel způsobí. Vulkanický oblak dosáhl do výšky přes deset kilometrů a zastavil leteckou dopravu ve většině Evropy. Povodňová vlna z roztátého ledovce byla až sedm metrů vysoká a místy postupovala rychlostí devíti kilometrů za hodinu. Po týdnu odklízejí dobrovolníci deseticentimetrové nánosy sopečného popele z domů farmářů, dobytek a islandští koníci se přemisťují do nepostižených farem. Jisté je, že letos farmáři nezasejí. A možná ani v letech následujících. Vláda zřídila fond na podporu těchto postižených farmářů, kam přispívají lidé z celého Islandu.

KLID PŘED BOUŘÍ?

Podle odhadů by tato erupce mohla trvat mezi několika týdny až měsíci, i když poslední erupce sopky Eyjafjallajökull trvala téměř dva roky (1821–1823). Je ale možné, že mnohem větší nebezpečí nastane, až erupce Eyjafjallajökullu dozní. V jejím sousedství se pod ledovcem Mýrdalsjökull nalézá vulkán Katla, známý svými devastujícími explozemi. Za poslední tisíciletí následovaly po každé erupci Eyjafjallajökullu vždy také erupce Katly. A při těch zemřelo mnoho lidí i zvířat, hlavně v povodních, majících třikrát větší průtok než Amazonka, a ve vlnách tsunami. Katla soptí každých čtyřicet až osmdesát let a poslední erupce skončila v roce 1918. Takže sopka má nejvyšší čas… Do tohoto vulkanického systému sopek patří ještě obávaný Laki, který ochromil Evropu na konci 18. století. Vulkán začal soptit v roce 1783 a během následujících měsíců vypustil 500 milionů tun sopečných plynů a patnáct kilometrů krychlových lávy. Velkou část severní polokoule postihlo citelné ochlazení (až o 1,3 °C), což způsobilo neúrodu a následné hladomory nejen v Evropě, ale i v Egyptě, Indii či Japonsku. Na Islandu zahynula čtvrtina populace a dánská správa zvažovala přesídlení zbývajících obyvatel. A podle jedné z teorií to byly právě hladomory po výbuchu Laki, které urychlily příchod Velké francouzské revoluce v roce 1789.

Text: Milada Petrů

Píp, píp, píp, píp – ozývá se noční tmou zvuk radiopřijímače. Tón postupně sílí a zase slábne podle toho, jak otáčím anténou ve snaze zachytit signál z vysílačky, kterou jsme před pár dny označili jednoho z nejmenších primátů světa.

Zde na ostrově Bohol probíhá už druhým rokem sledování nočních skřítků pralesa, nártounů filipínských (Tarsius syrichta). Výzkum se letos provádí v okolí města Bilar, více ve vnitrozemí ostrova. Bilar je místo pro turisty poměrně nezajímavé. Kdyby neleželo na trase na jednu z nejvýznamnějších atrakcí Boholu, Čokoládové hory, a nebýt zde ochranářské stanice Simply Butterflies, kde můžete spatřit několik druhů místních motýlů včetně těch ohrožených, asi jen velmi zřídka by sem někdo z turistů zavítal. Pro nás je to však místo významné, nacházejí se tady totiž hned dvě chráněné oblasti a co víc, žijí zde nártouni! Jak tedy probíhá vlastní sledování zvířátka, které se vejde do dlaně, je aktivní v noci a žije velmi skrytě? Abychom vůbec měli šanci o jejich životě něco zjistit, museli jsme je označit miniaturními vysílačkami. Procházíme po cestičkách, které jsme povětšinou sami vysekali, šplháme do kopců a proplétáme se spletí lián. Píp, píp, píp, za svitu čelovky změřit azimut odkud nejsilnější signál vychází, zapsat a rychle pokračovat dál, než nártoun uteče. Takhle plynuly naše noci od 7. února, kdy se nám poštěstilo chytit a označit naši první samičku. Od svého adoptivního rodiče dostala jméno Thea a dělala nám radost. Její území se nacházelo více méně na svahu jednoho kopce, občas přeběhla přes hřeben, to už tedy k naší menší radosti. Přibližně po dvou týdnech jsme ale signál nemohli zaměřit. Možných vysvětlení bylo více, nártoun mohl zalézt za skalku, přes kterou signál nechytíme, nebo se vydal na „výlet“ trochu dál, než je u něj zvykem. Proto jsme vyčkávali a chodili situaci několikrát za noc i přes den kontrolovat. Po třech dnech máme konečně signál! Okamžitě vyrážíme obhlídnout situaci. Nártouna přikrčeného někde u kmínku ale bohužel nenacházíme. Dostali jsme se ke skále a signál zcela jasně vychází z jedné z nepřeberných puklin. Nártouni se nám i loni občas schovali do jeskyňky, obzvlášť když byli vyrušeni, navrhuju proto vyčkat do večera, jestli zvíře vyleze. Buší mi srdce a snažím se zaplašit všechny negativní myšlenky, což po nálezu svlečky (tj. svlečené kůži hada) v těsné blízkosti nory jde jen těžko. Večer zvíře opravdu vylezlo, signál zmizel a opět ho nemůžeme najít. Druhý den se vydáváme zpátky ke skalce. Signál zde není, zato nás přes nos praští puch jak z hadího domu. U výlezu z pukliny nacházíme zbytky trusu a dlouhou zřetelnou plazivou stopu. Kapka naděje, že Thea žije, se zmenšila na minimum. Co teď, o nártouna jsme přišli, máme aspoň šanci dostat zpátky vysílačku v hodnotě čtyř tisíc z tlamy nenažraného predátora? Následuje bouřlivá porada co s hadem, když je poměrně slušná šance, že bude jedovatý a vysílačku nám nedá zadarmo. Zatímco já si jdu po včerejší probdělé noci lehnout, kolegové vyrážejí do terénu pokusit se zachytit signál a zjistit situaci a připravit se případně na lov následujícího dne. Než jsem stihla oka zamhouřit, zvoní telefon.

„Máme ho!“ slyším Tomášův hlas plný vzrušení a lovecké vášně. „Co to je? Jak je to velký?“ ptám se netrpělivě. A hlavně: „Jak jste to chytili?“ Tomáš s Lubošem už mi líčí, jak šplhali do svahu za signálem a najednou zahlédli tlustý ocas koukající z pukliny ve skále. Při dalším pohledu se ukázaly i nohy. Nártouničku nám nesnědl had, nýbrž varan! Tím lépe pro nás, není jedovatý a tak ho Tomáš vyzbrojený pracovní rukavicí vytahuje z nory a Luboš strká draka měřícího i s ocasem jeden metr do batohu. Píp, píp, píp ozývá se z varanova břicha. Co teď s ním? Je to už čtyři dny, co samičku sežral, a začínáme mít obavy, jestli vysílačka z jeho útrob samovolně vyjde a navíc nepoškozená. Varan se stěhuje do terária ke mně do pokoje a já okamžitě kontaktuji kolegy z pražské zoo s prosbou o radu. Odpověď zněla: „Nalej do něj olej, co se do něj vejde, a pár dní počkej.“ Po mnohaminutovém boji se mi podařilo varana přemoci, do tlamy mu strčit trychtýř a nalít asi deci oleje. Teď nezbývá než čekat. Místní Filipínci jen nechápavě kroutí hlavou a snaží se mě přesvědčit, že varan uvařený v kokosovém mléce je delikatesa a vysílačku bychom tak měli hned. Já to ale nevzdávám, navíc mám pocit, že jedna oběť téhle tragikomické historky je ažaž. Po další noci strávené v lese se vracím opět k varanovi. Beru ho do ruky a vida, bříško nepípá. Máme vyhráno. Varanovi se očividně po oleji udělalo špatně a vysílačku vrátil. Všichni doufáme, že si to jednou provždy zapamatuje a nártounům se zdaleka vyhne. Varan putuje zpátky do lesa, pro jistotu však na druhý břeh řeky.