TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Jen málokdy se poštěstí, aby někdo dostal do vínku nadlidskou sílu a zároveň silnou lidskost. Obojím hýřil v míře větší než velké František Kocourek, brněnský mistr šprýmu, notorický recesista a silák, jakému nebylo rovno. Letos uplynulo pětatřicet let od jeho nejslavnějšího kousku, kterým málem způsobil celorepublikový skandál. Kocourek se narodil do poválečného Brna-Řečkovic, tedy v době, kdy v Brně pomalu dohasínaly nádherné prvorepublikové figury, jako třeba Ervín Petrolín nebo Čurina. Každý kluk, který měl tenkrát oči na správné straně hlavy, je musel vnímat (a často z nich mít jundu). Možná i oni ovlivnili kroky Franty Kocourka, sám se totiž později o osudy podobných lidí zajímal a často jim pomáhal. A nutno říct, že i on se brzy stal nepřehlédnutelnou postavou brněnských ulic.

NEJVĚTŠÍ SVAL JE SRDCE

Svou proslulou sílu piloval už od dvanácti let v zápasnickém oddíle brněnské Zbrojovky a v tréninkovém středisku někdejší Rudé hvězdy v Pisárkách. A protože většinu svých soupeřů předčil nejen silou, ale i humorem, rozhodl se pro kariéru varietního umělce. Na konci 60. let minulého století svými siláckými kousky dokonce ohromoval publikum vídeňských kabaretů. Přestože by určitě uspěl i se svým vlastním jménem, zvolil umělecké pseudonymy Boris Tiger či Zlatý Torro. V gladiátorských, artistických a siláckých vystoupeních pokračoval i po návratu do Brna. Pohyboval se v prostředí varietním a hospodském, takže měl blízko k umělcům všeho druhu. A všude také udivoval onou vzácnou kombinací mohutné muskulatury, ostrovtipu a skvělého charakteru. Dokázal si udělat legraci z každého, ale také sám ze sebe – rád totiž v lidech vzbuzoval pocit, že mají před sebou jen horu nemyslících svalů. Jeho přátelé se vždy jen usmívali a čekali, jakou pointou svou malou hru zakončí. V brněnském kulturním podhoubí 70. a 80. let se stal Franta Kocourek pojmem a nebylo proto divu, že se objevil i na prknech divadla Husa na provázku i ve filmu Balada pro banditu.

VZESTUP A PÁD KOVANDY

Legendární Baladu svou přítomností obohatil také Rudolf (Rudy) Kovanda, kterého na světla ramp vytáhl právě Kocourek. Ten se doslechl, že po brněnských barech předvádí své pěvecké umění blonďatý a prý intelektuálně nesmělý hromotluk s obrovským charisma. Když ho Kocourek spatřil živě, okamžitě poznal, že jde o člověka s potenciálem dobýt když ne svět, tak aspoň Brno a okolní Československo. Založil proto kapelu Los Brňos s atraktivním složením – Kocourek, Radek Rettegy a Rudy Kovanda, jejíž vystoupení nenechávala nikoho klidným.

Tehdy se také zrodil onen šílený nápad – Rudy Kovanda se v roce 1975 stane Zlatým slavíkem! Kocourkovi přátelé věděli, že když si Franta něco umíní, tak ho nic nezastaví. A že i na ně padne milá povinnost dopomoci Rudovi k velkému pěveckému vítězství. Po brněnských barech a hospodách proběhla sbírka, z jejíhož výtěžku Kocourek skoupil všechny Mladé světy, na které narazil. Jeho přátelé pak doma vystřihovali kupony, na něž do kolonky nejlepšího zpěváka psali jméno Rudy Kovanda. Další Kocourkovi přátelé pak rozváželi korespondenční lístky s hlasy po celém Československu, aby se na nich neobjevovala pouze brněnská razítka. Tentokrát už nešlo o nějakou hospodskou mystifikaci. Tato recese totiž narostla do obřích rozměrů. V Mladém světě se tehdy sešlo kolem sedmadvaceti tisíc hlasů Rudymu Kovandovi, což redaktory časopisu (a údajně i samotného Karla Gotta) znepokojilo. Když začali pátrat po tajemném Kovandovi, vše se provalilo a korespondenční lístky s jeho jménem byly vyřazeny. Minimálně mezi svými brněnskými fanoušky se ale Rudy Kovanda Zlatým slavíkem pro rok 1975 skutečně stal, pročež jej František Kocourek na Vánoce ověnčil šerpou pro „Goldnového fógla“. Rudy nakonec doplatil na svůj vřelý vztah k alkoholu. V roce 1989 spadl pod kola autobusu, z něhož předtím vrávoravým krokem vystoupil.

SMRT NA RAMENI

Kauza Kovanda byla jednou z největších recesí, kterými Kocourek své přátele oblažil. Nikdo si ale nemohl být jist, kdy zase vyrukuje s nějakým nesmyslem, který však představí s tak vážnou tváří, že mu každý uvěří. Mystifikací bohužel nebyla Kocourkova smrt, ač by si to jistě všichni přáli. Zemřel 7. července roku 1991 v restauraci ve Víru-Hrdé Vsi tak, že se hlavou opřel o rameno svého kamaráda Františka Kocmana – a usnul. Přestože osazenstvo stolu očekávalo opět nějaký žert, Kocourek se už neprobudil. Přátelé brněnského bohéma ale nedopustili, aby se na něj zapomnělo. Připomínali si ho při pravidelných Večerech Františka Kocourka a jiných akcích a František Kocman ve své prodejně v Kolaříkově ulici v Řečkovicích otevřel výstavku, která Kocourka připomíná. Je ale mnoho lidí, kteří si myslí, že by Brnu slušel také nějaký památník Františka Kocourka. „Není mi známo, že by se někdo v této věci na vedení města Brna obrátil. Každopádně by si Franta takovou poctu zasloužil. Mohla by z toho být hezká soutěž,“ říká Jaroslav Hamža z odboru kultury brněnského magistrátu. A tak si lidé zatím slavného recesistu a siláka připomínají tak, jak by se to asi samotnému Kocourkovi líbilo nejvíce – recesemi a siláckými kousky.

  TEXT A FOTO: ONDŘEJ PROSICKÝ

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom omylem nějaké nečekaně nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu, protože kdybychom se dostali mezi rypoušího samce a moře, mohlo by to skončit tragédií.

Na ostrov Sea Lion v jižním Atlantiku jsme přiletěli zejména kvůli koloniím tučňáků a kormoránů a trochu jsme doufali, že potkáme i nějaké ploutvonožce, lachtany nebo rypouše. Hned po přistání nám slova naší hostitelky Jenny Luxton dala naději, že naše objevování ostrova bude plodné. Na ostrově Sea Lion se obvykle zdržuje až 95 % populace rypoušů sloních z falklandských ostrovů. V září až listopadu to můžou být až dva tisíce zvířat, v lednu, v době naší návštěvy, jich mohly být asi dvě stovky.

Při první večerní poznávací vycházce po ostrově jsme na rypouše narazili na pobřeží v severní části ostrova, kde se znuděně váleli v písku. Kolonii asi třiceti rypoušů jsme se strachem z uctivé vzdálenosti pozorovali a dumali, jak je fotografovat. Vypadali jak obrovské tmavé pytle naplněné pískem a bez jakýchkoli projevů života. Z literatury jsem věděl, že nudní rozhodně nejsou a jejich boje doprovází zranění a krev. Těžko jsem si to tehdy představoval, ale již o hodinu později jsem změnil názor.

Při poučení o lákadlech a nebezpečích na ostrově Sea Lion neopomněla Jenny zmínit smrtelnou nehodu jedné návštěvnice ostrova. Během procházky na pobřeží v hustých mohutných trsech trávy náhodou vyplašila rypoušího samce (běžně vážícího až pět tun), který reagoval, jako by byl napaden. Mnohokrát, při prodírání se trsy trávy, jsme si na tuto příhodu vzpomněli. Bylo to jen dobře, chodili jsme raději rozvážně. Jednou jsme například na poslední chvíli objevili jámu hlubokou asi dva metry a širokou asi patnáct metrů, kde se válelo šest rypoušů. Raději jsme se dali na ústup. I proto, že se ze vzdálenějšího místa ozýval hluboký řev jejich kamarádů.

První chvíle s rypouši jsme trávili v uctivé vzdálenosti 50–100 m, kde jsme se cítili v bezpečí. Přeci jen jsem z počátku o jejich chování příliš nevěděl. Ale postupem času, jak jsme je začínali při opatrném přibližování poznávat, jsme se dozvídali o jejich projevech víc. Strach se zmenšoval, obrovský respekt však zůstával. I tak jsme se první den blíže než na třicet metrů nepřiblížili. Když jsem viděl přetlačování samic o vhodné místo na pobřeží, v jejich blízkosti jsem ani být nechtěl. A to jsou samci mnohonásobně větší! Ti největší rypoušáci váží stejně jako dva automobily a můžou měřit i sedm metrů!

První den jsem raději při fotografování používal ohnisko 500 mm. Snad jen, když se začali rypouši rvát, jsem využil dvoustovku. Bohužel fotografie vypadaly jak pořízené v zoo, s absolutní absencí prostředí. Říkal jsem si, zda nám touha po poznání a odvaha dovolí se během těch pár dní dostat do jejich blízkosti. Moc jsem v to nedoufal, ale moje zvrácená touha být přírodě co nejblíže mě v následujících dnech nutila se k rypoušům vracet.

ZROZENÍ OBRŮ

Oblast falklandských ostrovů, a zejména pak ostrov Sea Lion, se každý rok na podzim stává dějištěm přírodního divadla. Rypouši zde na několik měsíců opouštějí oceán, aby se věnovali mláďatům a zadělávali na další generaci. Jsou to především mořští tvorové, ale právě mezi zářím a lednem vylézají na pobřeží, které se pro ně stává dočasným domovem.

Samci a samice rypoušů žijí v době mimo páření odděleně. Na konci září, asi týden po samcích, připlouvají na ostrov Sea Lion samice rypoušů, aby během deseti dnů po dosažení pláže porodily jedno mládě, které počaly minulý rok. Někdy to může trvat několik hodin, jindy se vše odehraje během několika minut. Už osmnáct dní po přivedení malých rypoušů na svět jsou samice opět schopné otěhotnět. A právě nejsilnější a nejzkušenější samci toto období u samice neomylně rozpoznají. Od začátku listopadu pak už je k páření připravena většina samic. Ne každý samec však bude mít to štěstí.

Přestože po spáření se samicemi touží většina samců, jen třiceti procentům se to nakonec podaří. Pouze největší samci pro sebe zaberou z kolonie nejvíce samic. Na rozdíl od ostatních ploutvonožců samci nebrání své teritorium. Místo toho ti nejvýše postavení samci drží samice v soudržných skupinách nebo harémech. Ti nejúspěšnější ze samců mají harém čítající až stovku samic. Klíčem k úspěchu je velikost samce, ti největší hlídají nejvíce samic, protože vyhrávají nejvíce soubojů. Jejich velká hmotnost jim umožňuje vydržet až osm týdnů hladovění na souši a jejich jedinou starostí v tomto období je spáření se všemi samicemi v harému. A samozřejmě jejich uhlídání před ostatními samci. Menší, níže postavení rypouši pouze obklopují harém na pláži a čekají na vhodný moment ke skrytému přiblížení a tajnému páření. Ne vždy se vše utají.

Zatímco je v kolonii takto živo, mláďata jsou v arktickém chladu stále odkázána na starost rypouších samic. Musejí je uchránit před dotěrnými chaluhami a buřňáky, hodujícími na placentách, které zůstaly po porodu. Pokud by některá samice nebyla při jejich atacích soustředěná, mohli by ptáci mládě i zabít. Prvních 27 dní života zásobuje rypouší matka svá mláďata vysoce energetickým mlékem tak, že každý den přiberou okolo devíti kilogramů a postupně se přeměňují z křehoučkých stvoření v tučnou kouli, která se obtížně pohybuje. Každý rok se na ostrově Sea Lion narodí až 200 rypouších mláďat.

STAŘÍ BOJOVNÍCI

Výzva soupeře k boji začíná obyčejně řvaním. Samec vypustí obrovitým rypákem dlouhé hluboké říhnutí a s odfukováním vzhůru zdvihá své masivní tělo. Právě v tomto období jsou od pobřeží nepřetržitě slyšet popsané zvuky. Předpokládá se, že pouze ze síly troubení ostatní samci rypoušů posoudí jejich velikost. Z intenzity řevu odhadnou, zda mohou případný těžký souboj o samice vyhrát. Bez boje se tak častokrát vyjasní postavení jednotlivých samců. I přesto někdy boj v rypouší kolonii vypukne. Než se dva rypouší samci vydají k sobě, postaví se na dálku tváří v tvář. Jejich ustavičné řvaní se nese pobřežím a jejich obrovské tělo zapřené o ocas a podepřené ploutvemi zastrašuje okolí. Najednou do sebe s děsivou silou vrazí a kousnou protivníka do tlusté kůže na krku. Nejčastěji trvá zápas pouze jednu minutu, avšak v ojedinělých případ trvá boj i čtvrt hodiny. Opakovaně do sebe vrážejí, dokud ten slabší (nebo zraněný) neustoupí a řev vítěze pak doprovází úprk poraženého harémem. Vyděšené samice se rozprchnou a často se tak stane, že utíkající samec tíhou svého přelévajícího tuku rozdrtí nechráněné mládě. Oba, vítěz i poražený, jsou po zápase velmi vyčerpaní a zranění jsou patrná ještě dlouhé týdny. Během konce sezony na ostrově Sea Lion jsou všichni samci rypoušů pokryti jizvami a někteří mají i odtržený kus rypáku.

Po dvou dnech vzájemného oťukávání, kdy jsme se rychlostí pět metrů za hodinu k rypoušům přibližovali, nadešla chvíle, kdy jsme se odvážili do bezprostřední blízkosti rypoušů. Nejdříve menší samice na okraji kolonie a krátce potom mladší (a menší) odstrčený samec. Musím přiznat, že tomu největšímu jsem se raději vyhnul. Když jsem viděl jeho poskakování k moři, kdy mu v cestě stál jeden z menších rypoušů a jak jej ze své cesty „odcvrnknul“ stranou, respekt nešlo zakrýt.

Vždy, když jsme za rypouši vyráželi, modlili jsme se, abychom nějaké omylem nepřekvapili. Neustále jsme museli kontrolovat volnou cestu k ústupu. Nemohlo se stát nic tragičtějšího než to, že se dostaneme mezi rypoušího samce a moře.

Naopak, pokud se rypouš blížil z moře na pevninu, byl to pro mě impuls pro zalehnutí na kameny omývané vodou v trajektorii přibližujícího rypouše a čekat, až se připlazí tak, že vyplní celý hledáček objektivu s krátkým ohniskem. Leže na kamenech jsem nebyl příliš mobilní a zvednutí na nohy s fotoaparátem v ruce by mi zabralo nebezpečnou a dlouhou chvíli. Když už to nešlo, jen jsem se odkulil na bok a uvolnil cestu mořskému kolosu. Pozorovat v hledáčku fotoaparátu samce přiskakujícího ke břehu patří k mým největším zážitkům z Falkland.

KONEČNĚ ZBLÍZKA

Ve snaze zachytit co nejvíce z prostředí, ve kterém rypouši žijí, nakonec došlo i na ohnisko 17 mm, ale až poslední den v jejich přítomnosti. Nikdy mi objektiv nepřišel tak široký, jako právě ve společnosti rypoušů. Pokud jsem chtěl na snímku rypouše s okolní krajinou, vyžadovalo to přiblížit se až skoro nad něj. V této pozici se dalo pobýt opravdu pouze chvilinku, riziko napadení bylo příliš vysoké. Nápadů, jak na fotografiích přiblížit život rypoušů, bylo víc, jen času s nimi bylo příliš málo.

Mnozí, kteří znají mou fotografickou tvorbu, si myslí, že mám nejblíže k fotografování ptáků. Těžko někoho přesvědčím, ale nijak vyhraněný ve svém zájmu o přírodu nejsem. Vždy říkám, že fotím vše, co se hýbe, třeba i kytky ve větru. K ptákům mám blíže snad jen proto, že pro mě první impuls k fotografování přírody vzešel právě od nich a vím o nich nejvíce.

Ačkoli jsem nikdy velká zvířata intenzivněji nefotografoval, po chvílích ve společnosti rypoušů, musím svůj zájem rozšířit. Zážitky spojené s jejich fotografováním, neustálé soustředění a vyhodnocování situace, aby nás rypouši nenapadli, byly velmi intenzivní. Rozhodně něco podobného v přítomnosti velkých savců zase někdy zkusím. Tagy: Koktejl201010FalklandyJižní AmerikaOndřej Prosický

TEXT A FOTO: LIBOR BUDINSKÝ

Krvavá minulost je zapomenuta. Malé kambodžské království se naplno otevřelo turistům. A jejich počty rok od roku rostou. Není se čemu divit. Země česky mluvícího krále nabízí nepřeberné množství zážitků. Od smažených pavouků a pečených hadů až po úchvatně romantický Angkor. Takže si chvílemi připadáte jak v tom nejbláznivějším snu.

Rychlý člun uhání po hladině jako splašený. Za námi se dělají skoro půlmetrové vlny, vratké dřevěné lodičky rybářů se nebezpečně houpají jako kyvadlo na orloji. Za pár minut zastavujeme uprostřed podivuhodné vesnice. Všude kolem nás jsou desítky dřevěných domků. Na první pohled vesnice jako každá jiná. Až na to, že domky neobklopují políčka a nevede k nim cesta. Všechny totiž plují na vodě. Hospůdky, krámky, chlívky, záchody, všechny domečky se houpají na hladině obrovského jezera. Čistokrevná romantika. Myslíte? Po pravdě, není to žádný zázrak. Domy (a někdy spíše chatrče) mají většinou jen jednu místnost, ve které žije pět až deset lidí. U každého domku stojí jedna až dvě obyčejné loďky, na kterých se tu běžně plaví sotva pětileté děti. A kdoví, zda vůbec umějí plavat? Na jezeře Tonlesap najdete desítky plujících vesnic. Některé se skládají jen z několika domků, v jiných žije tisíc lidí. Nejchudší z nejchudších, nuzáci bez polí a pozemků byli po staletí skryti okolnímu světu. Až před několika lety se všechno změnilo. Kambodža vyčerpaná krvavým Pol Potovým režimem a následnou občanskou válkou se konečně postavila na nohy a otevřela se západnímu světu. A poněvadž turisté milují vše bizarní, stává se návštěva plovoucí vesnice na jezeře Tonlesap jedním z nejvyhledávanějších zážitků.

V BLUDIŠTI OČÍ

Největším kambodžským pokladem je ovšem slavný Angkor, monstrózní soubor starobylých chrámů, které už více než tisíc let představují pravé srdce této krásné země. Centrum mocné khmerské říše, opevněné město Angkor Thom, se rozkládalo na ploše deseti kilometrů čtverečních a chránily ho dvanáct kilometrů dlouhé a osm metrů vysoké hradby. Uprostřed stál královský palác, správní budovy a paláce velmožů. Bohužel, ze všech starobylých staveb se do dnešních dnů dochovaly pouze chrámy. Ty jediné byly totiž kamenné.

Uprostřed Angkor Thomu stojí mohutný chrám Bayon, který je jednou z nejfantastičtějších staveb světa. Na rozdíl od ostatních chrámů je totiž postaven jako důmyslné bludiště z 54 vysokých věží, kozdobených obrovskými kamennými tvářemi s poněkud potměšilým, až mírně cynickým úsměvem. Ať stojíte kdekoliv, vždycky vás sleduje alespoň tucet párů kamenných očí z dávných dob.

JÍZDA S LAROU CROFT

Angkor Vat, největší náboženská stavba světa, stojí už za hradbami města. Jeho prohlídka je poměrně náročná, zvlášť vzhledem k tomu, že již v deset hodin dopoledne tu vládne skutečně úmorné horko. Prolézáme několikapatrové věže a nepřestáváme žasnout. Jak se starým králům podařilo tak obrovský komplex vybudovat? Nebyla to žádná hračka, vždyť na obří stavbě pracovalo ve 12. století na 300 tisíc dělníků a šest tisíc slonů.

Nejvíce se těšíme na chrám Ta Prohm. Právě zde si Angelina Jolie v roli Lary Croft utrhla jasmínový kvítek, načež se propadla do nitra tajemné stavby. Samozřejmě je to trik, pohádkové útroby jsou jen výplodem režisérovy fantazie. Přesto je tento chrám unikátní. Byl totiž ponechán v takovém stavu, v jakém ho objevili francouzští archeologové, proto je dosud zpola pohlcen džunglí. Řada staveb je zřícená, další pozvolna ničí kořeny mohutných stromů. Krásná ukázka, jak lehce se tropická příroda vypořádá s lidskou civilizací.

PEČENÍ HADI, SMAŽENÍ PAVOUCI

Angkor je nádherný, ale dnes už je to víceméně turistická rezervace. Za pravou tváří Kambodži musíte na venkov, třeba do okolí města Battambang. Pronajali jsme si motorku i s řidičem a nestačili jsme se divit. Během dvou dnů jsme poznali, jak šíleně smrdí výroba rybí pasty, jak se doslova na koleně vyrábějí rýžové nudle a jak se na slunci suší rýžový papír. Největší zážitek nám připravil náš průvodce. Začali jsme se s ním bavit o kambodžské kuchyni a jeho oblíbených jídlech. A co jsme slyšeli, nám málem vyrazilo dech. „Miluji hady, dávají sílu, čistí krev, zlepšují zdravotní stav a výtečně chutnají. Mám je raději než kuřecí,“ svěřil se a předložil nám skvělou nabídku. „Jestli chcete, tak vás je naučím vařit!“ Po dvaceti minutách jízdy jsme zastavili u malé chýšky ztracené uprostřed rýžových polí. Sambath koupil pět živých hadů a odvezl nás k sobě domů. Hrůzné divadlo začalo. Bez otálení usekal hadům hlavy, nakrájel hady na kousky a osmažil ve woku. A za hodinu už jsme s jeho rodinou seděli na zemi obývacího pokoje a pochutnávali si na velmi netradiční polévce.

Co se týče kulinární nabídky, jí se tu všechno, co létá, plave a běhá. V tržnici běžně koupíte smažené brouky, plněné žáby (za deset korun kus) a když zajedete do malého městečka Skuon, objevíte tu desítky prodavaček nabízejících tácy plné dočerna osmažených pavouků. Sklípkanů. Zdejší pavoučí záliba má údajně zajímavý historický kontext – objevila se v dobách hladomoru za krvavé vlády diktátora Pol Pota. Vyhladovělí obyvatelé hledali něco k snědku a jednou si zkusmo osmažili také pavouka. A protože chutnal celkem dobře, jedí pavouky dodnes. A celé město má podle Lonely Planet přezdívku Spiderville.

EXOTICKÝ KRAJAN

Zatímco na pavoucích si pochutnají jen ti nejotrlejší, do hlavního města Phnompenhu by měli zavítat všichni. A o Češích to platí dvojnásob. Proč? Důvod je jednoduchý. V jednom z posledních asijských měst s romantickou koloniální atmosférou totiž sídlí jediný český, či lépe řečeno česky mluvící král. Zdejší monarcha Norodom Sihamoni totiž před mnoha lety studoval v Praze a Česko má stále velmi rád. A protože už několikrát přijel do Prahy na návštěvu, my jsme mu návštěvu rádi oplatili a prohlídli si jeho palác. Samozřejmě inkognito. Hlavním magnetem královského paláce je stříbrná pagoda se zlatou sochou Buddhy ozdobenou dvěma tisíci diamanty, ale nás mnohem více uchvátila velkolepá zahrada kolem pagody, v níž vládne doslova nadpozemský klid. Zahradu kolem dokola lemuje dlouhá zeď, ozdobená téměř nekonečným příběhem indické Rámájany – jednotlivé výjevy z legendárního eposu jsou vymalovány na desítkách obrazů.

NIKDO SE NESMÍ SMÁT

Kdo chce poznat nedávnou minulost Kambodži, musí se připravit na skutečně otřesné zážitky. Krvavá vláda diktátora Pol Pota a jeho režimu Rudých Kmerů patří k nejbrutálnějším režimům dvacátého století a její šrámy nejsou dodnes plně zahojeny. Ostatně teprve před několika měsíci skončil soud s Kangem Kekem Ieuvem, známějšího pod přezdívkou kamarád Duch (čte se to Dojk), který zůstane do konce svého života za mřížemi. Jednalo se totiž o velitele věznice a mučírny Tuol Sleng, ve které zahynuly tisíce nevinných obětí, a také jednoho z hlavních spolupracovníků Pol Pota (samotný diktátor zemřel bez soudu a potrestání ve svém domě v kambodžských horách). Budovy bývalé střední školy se v sedmdesátých letech změnily v království smrti, místo, kde se dnes – jak nabádají zvláštní cedule – nikdo nesmí smát. Většina z vězňů strávila ve vězení dva až tři měsíce, během nichž je čekaly nekonečné výslechy, plné mučení a znásilňování. A potom už je čekala jen cesta před popravčí četu. Každý vězeň byl při příchodu do Tuol Sleng vyfotografován. Druhé focení se uskutečnilo buď bezprostředně po mučení, nebo před odjezdem na popravu. Vybrané dvojice fotografií „před a po“ jsou zde vystavené na obrovských tablech a vyvolávají velmi depresivní a skličující zážitek. Na první je usměvavý Kambodžan, na druhé zničená lidská troska. Novodobé barbarství ilustruje jedna z básní, napsaných na zeď bývalé cely. Jmenuje se Nový režim a její část zní následovně: „Žádné vzdělání, žádné školy, žádné učení, žádné knihy, žádná pera, žádný papír… žádné boty, žádné zubní kartáčky, žádné žiletky, žádná zrcadla, žádné krémy, žádné šperky, žádné mýdlo, žádné šampony…“

NA PLÁŽI SNŮ

Dnešní Kambodža je už naštěstí jiná. Lidé jsou milí a veselí, v obchodech je dostatek veškerého zboží a kambodžské „plzeňské“ pivo Angkor (jak jinak) celkem ujde. Zvlášť když je dobře vychlazené a vy ho usrkáváte při romantickém západu slunce na některé z pláží u městečka Sihanoukville (Kompongsom). I Kambodža má svou riviéru. Z hlavního města to sem trvá pouhé tři hodiny autobusem a v okolí nejznámějšího kambodžského letoviska najdete spoustu pláží, výborných restaurací a hotelů všech kategorií. Odtud se také pořádají vyjížďky k několika romantickým ostrovům či do hlubin podmořské říše.

TEXT: MICHAL HORÁČEK, FOTO: MATĚJ STRÁNSKÝ

Rwanda se snaží opět postavit na nohy. Lze ale vůbec zahojit rány, které zemi mačetami a pochodněmi zasadili její vlastní lidé? O rwandské bolesti, kráse a vůli žít si přečtete v exkluzivní reportáži Michala Horáčka.

Gorila, gorila, gorila! / Přináší nám mír a klid. / Gorila, gorila, gorila! / Dá nám vše, co můžem chtít…,“ zpívá z autorádia nadšený dětský sbor. Tak mi to aspoň překládá řidič jménem Costa, znalý jazyka kinyarwanda. Důvěra v zázračnou moc nejmohutnětšího lidoopa není úplně dětinská; do chudé Rwandy dokáže přivábit hledače nevšedních zážitků z lecjakého koutu bohatého světa. Huňaté horské gorily na billboardech podél silnice, zdá se mi, nicméně hledí na poutníky s velice zamyšlenými výrazy. Nedivím se jim: na nevelkém území rozkládajícím se mezi Rwandou, Ugandou a Kongem jich zbývá posledních několik set.

Rwanda je rozlohou menší než Morava. Cesta za gorilami z hlavního města Kigali, nalézajícího se v zeměpisném středu země, trvá ovšem nejméně tři a půl hodiny. Sestává převážně ze zatáček a vesměs vede po úzkých hřebenech strmých kopců. Na nepohodlí, řekl bych, si přesto může postěžovat jen nevyléčitelný kverulant – je to cesta jedním z nejkrásnějších míst planety. Kopce jsou zelenomodré vegetací a rudé úrodnou železitou hlínou a je jich spousta, však se Rwandě také přezdívá Země tisíců vrchů. Bizarní homole, každá sebevědomě svérázná, se tyčí nad úzkými údolími, po jejichž dnech se klikatí vodnaté řeky. Ten, kdo sem zavítá ze sousední Tanzanie nebo z Keni, věčně zápasících s nedostatkem vláhy a jeho drastickými následky, nemůže než užasnout. Erozi půdy brání importované, promyšleně vysazované eukalypty a každý čtvereční metr země, jakkoli vysoko na svahu, tu lidé obdělávají. Pole a políčka čili, kukuřice, fazolí, jahod, brambor, banánů, čajovníků, kávovníků, stromových tomatů a palem obroubily hospodyně bujně kvetoucími keři a záhony s květinami. Většina lidí jdoucích po krajnici silnice vám zamává a každý se aspoň usměje. Hluboce modrá obloha a příjemná teplota a stále svěží voňavý vánek a… Tak možná kdysi vypadala zahrada Adama a Evy v biblickém ráji.

A přesto právě tady se před šestnácti lety rozevřelo pozemské peklo.

Začátkem dubna 1994, několik dní poté, co se ve Rwandě rozpoutala občanská válka, zachytili vojáci mezinárodních sil OSN zprávu z polské katolické misie v obci Gikondo. Pár jejich mužů se tam vydalo, ve škole však našli jen mrtvoly dětí a v kostele další stovky mrtvých nebo umírajících. Polští kněží popisovali, jak předešlého večera obklopily misii oddíly Hutuů. Hutuové všechny místní obyvatele legitimovali. Pak ty, kteří měli v papírech zanesenou příslušnost k etniku Tutsi, nahnali do kostela. Tam se „za velkého smíchu“ začali věnovat popravám zadržených mačetami.

Dřív než si muži OSN mohli celou zprávu vyposlechnout, vrátili se vrazi s dalšími obětmi. Kněží i vojáci si museli stoupnout ke zdi a pokračování masakru sledovat na vlastní oči, ozbrojenci nasadili nedobrovolným divákům hroty bajonetů pod brady, aby nemohli sklopit hlavy. Mnozí Tutsiové prosili o život alespoň pro své děti, kati však neušetřili ani jediné. Ženy byly podrobovány zvlášť potupnému mrzačení, těhotným rozpárali břicha, dalším usekali končetiny a nechali je vykrvácet. Velitel bezmocného mezinárodního kontingentu ve Rwandě, generálporučík Roméo Dallaire, později ve své knize Podat ruku ďáblovi věnoval zvláštní odstavec důstojníkovi, který byl v Gikondu přítomen a potom sloužil v Kigali: „…a zdvihl nevybuchlou bombu, vynesl ji z budovy našeho velitelství a přes ulici. Mohla kdykoli vybuchnout. Jsem si jistý, že po tom, čeho byl svědkem, si nejvíc ze všeho přál umřít.“

Scén podobných těm z Gikonda se během sta dní rwandské genocidy odehrálo nespočet. Strašným způsobem zahynulo nejméně tři čtvrtě milionu lidí. Dallaire, jemuž mezinárodní společenství neposkytlo dost vojáků a zbraní a vůbec žádné pravomoci, mohl vesměs jen přihlížet. Deset let po odchodu ze Rwandy také on už touze po smrti neodolal, pokus o sebevraždu přežil pouze náhodou.

Dallaire napsal svou knihu jako zprávu z bojiště. Nejsou v ní žádné metafory, ale jen chronologicky řazené, vojácky přesné údaje. Tím větší hrůza z ní vyvěrá – podobně jako z kigalského Muzea genocidy. Na obrazovce tam nepochopitelně nevzrušenými hlasy vyprávějí ti, co přežili, o svém setkání s ďáblem.

„Nejvíc na mě dolehlo to ticho,“ říká krásná černá žena s rudým, elegantně svázaným šátkem kolem hlavy. „Mlčeli mrtví a poprvé a naposled v životě jsem si všimla, že i ptáci a toulaví psi oněměli.“

Costa, který mě do toho muzea na jednom z vršků v centru Kigali odvezl, po chvíli odešel do jiné místnosti. Kradmo jsem tam nahlédl a viděl, že pláče. 
Dal jsem mu pokoj. Ostatně, měl jsem co dělat s vlastním pohnutím. Myslím, že je to místo, kde se nerozbrečí jen blázen.

Jsou lidé, kteří vám vysvětlí, že Hutu a Tutsi jsou dvě rozličná etnika, ti druzí jsou prý „vyšší a světlejší“. V tom případě se musím ptát, proč vrazi s mačetami potřebovali ty občanky. A snáze přijmu jiné vysvětlení: obě skupiny mají společný jazyk i dějiny a etnicky jsou k nerozeznání. „Hutu“ tvoří 84 % populace, „Tutsi“ jen 13 %, ale právě ze druhé skupiny se rekrutovali nejen rwandští králové (změnu státního zřízení z monarchie na republiku si z evropského popudu vymohli Hutuové, jejichž nápad počátkem 60. let snadno zvítězil v referendu), ale i všichni vyšší hodnostáři a hlavně „boháči“. Jakmile se nějaký Hutu domohl deseti krav, obvykle se z něj stával Tutsi – a tak se jeví, že se jedná spíš o svérázné kasty, případně o příslušnost k institucionalizované klientelské síti. Dost možná se ve Rwandě nepodařilo udržet to, čemu se leckde říká sociální smír, chudou a nevzdělanou většinu frustrovala menšina, disponující aspoň deseti kravami, gramotností a známostmi na vlivných místech. Když frustrace nalezla své vůdce a svou ideologii, byla půda pro masakr nakypřená. Záměrně říkám „masakr“, protože „genocida“ znamená vyvražďování etnika, zatímco rwandská tragédie mi připomíná spíš „třídní boj“. Ten hutuští ideologové po vzoru těch stalinských „zostřovali“, až byl ostrý navýsost. Jako mačeta.

Vysvětlete mi, Costo, proč se nezbavíte toho dělení na Hutu a Tutsi? Proč si to píšete i do občanek? ptal jsem se ho později toho odpoledne.
„Už se snažíme. Náš prezident to zapověděl. V legitimacích se etnický původ objevit nesmí. A kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem Hutu nebo Tutsi, spáchal by trestný čin.“

„Tak to si musím dát pozor.“

„To si dejte. Prezident je moudrý člověk, ale taky přísný.“

„Říkám si, jestli se ta jeho přísnost neprojevuje i v tom, že Rwanda je tak čistá. Žádné papíry, plechovky, hadry, dokonce ani vychrtlí toulaví psi. Na venkově i ve městě… to se v Africe často nevidí. Vlastně ani jinde. Naposled jsem tak poklizené ulice viděl ve Švýcarsku.“

„Odpadky házíme do odpadkových košů. Přesto prezident zavedl Velký úklid. Každou poslední sobotu v měsíci všichni jdeme a odpadky sbíráme. On první.“
„Jak uklízíte toulavé psy?“

„Za genocidy bylo tolik mrtvol… Tolik, že ucpaly i potoky a ještě po létech se objevovaly až na ugandském pobřeží jezera Viktoria. Hnily ve vesnických domech i kolem cest… A psi je trhali. Dostali z toho nemoci a sami nakonec pomřeli,“ vysvětluje Costa za volantem a upřeně kouká na cestu před sebou.
Radši se vracím k dnešku: „Co když někdo odpadky neuklízí?“

„Není to povinné. Ale pokud třeba jedete autem, musíte zastavit a čekat, až ti ostatní dometou. To už je lepší se taky přidat, no ne?“

„Má prezident i další nápady?“

„Ovšem. Horu nápadů. Třeba že dostane do politiky ženy. V parlamentu jich dnes sedí šestapadesát procent. A jsou i ve vládě. Ministryně dopravy například zavedla pravidlo, že když vás policie chytí za volantem s alkoholem v krvi, dostanete čtrnáct dní natvrdo. Bez výjimky.“

„Hm, neznám mnoho žen, které by měly slabost pro opilé řidiče. Jenže nemívají tu pravomoc, aby jim mohly zatnout tipec.“

„Naši ministři takovou moc dostávají. Ale nesmějí ji zneužívat. Jednou za půl roku podávají prezidentovi obsáhlou zprávu, jak plní své programy. Když se jim nevede, prezident je propustí.“

„Jako by mi to připomínalo Singapur…“

„Přesně tak! Právě k Singapuru se prezident hlásí. Minulý měsíc byl v televizi a ukazoval tam obrázky nějakého zaneřáděného chudého města. Pak povídal, že to byl Singapur před lety… `Když to dokázali v Singapuru, proč bychom to nedokázali my?` ptal se.“

„Třeba proto, že Singapur je strategicky položený ostrov. Vy moře nemáte, namítl bych já.“

„Jenže singapurskou prosperitu vytvářejí hlavně pracovití a vzdělaní lidi. A zákon a pořádek. Říká prezident.“

Za jednou z nesčetných zatáček se před námi objevuje tak úchvatný výhled do údolí, že musím Costu požádat o zastávku. Jakmile vysednu z auta, sbíhají se ke mně děti.

Běloch je pro ně zřídka vídaným stvořením. Nejsměšnější jim připadá, že na předloktí mám nějaké chloupky. Asi jim připomínám gorilu. Čerpám povzbuzení ze slov písně – Gorila! Dá nám vše, co můžem chtít – a jdu zpátky k autu, abych našel pytlík bonbonů. A pár bankovek v místní měně. Přestože nemám v úmyslu rozdávat ty nejhodnotnější (ve Rwandě to jsou pětitisícovky, ale na rozdíl od těch našich je nezdobí zasloužilý muž, nýbrž gorila), Costa mě zadrží: „Nic jim nedávejte. Nechceme učit naše děti žebrat. Chceme, aby se naučily učit se. Prosperitu vytvářejí vzdělaní lidé.“

„Jak říká prezident.“

„Přesně tak. Jestli máte tužku, to je jiná. Ve škole přijde vhod. Ještě ne všechny naše děti mají čím psát.“

Dávám nejstaršímu, asi devítiletému děvčátku propisku z hotelu; všimnu si přitom, že jeden kluk má stejné zelené gumové trepky, jaké jsem si na trhu v muslimské čtvrti Kigali koupil i já. Costa mu to sděluje a kluk povídá anglicky: „Tak to budeme tutově příbuzní.“

Říkám, že na tom něco bude, už proto, že podle mě jsou si příbuzní všichni lidé. Než mi v tom Costa zabrání, navlékám klukově malé sestřičce tričko s velbloudem. Žlutá barva látky zazáří na temně kakaové pleti… mám radost jak jí to sluší a mnohokrát si ji fotografuji.

A říkám si: kéž se té holčičky nikdo nikdy nezeptá, jestli je Hutu nebo Tutsi. A kdyby se snad přece ptal, zejména s mačetou v ruce, kéž řekne: mí příbuzní jsou z Česka.

Kromě jazyka kinyarwanda ovládá nemálo Rwanďanů i svahilštinu. Starší lidi vesměs i francouzštinu, mladší angličtinu. Dramatickou změnu v jazykové orientaci zahájil samozřejmě prezident.

Jmenuje se Paul Kagame. Na oficiálních podobiznách vyhlíží jako poněkud upjatý universitní profesor, původní profesí je nicméně voják. Jako dvouletého ho rodiče, prchající před prvními násilnostmi Hutuů proti Tutsiům, odvezli do Ugandy. Tam se o dvacet let později přidal k partyzánům, usilujícím o svržení stávajícího režimu. V roce 1985 se jim to podařilo; Kagame se pak dal do služeb Rwandské vlastenecké fronty (RPF), vytvořené v Ugandě převážně z tutsijských uprchlíků. Praktické zkušenosti z války v buši si odjel doplnit o teoretické poznatky do amerického Fort Leavenworth, právě v té době však RPF zahájila útok zamířený proti rwandské vládě kontrolované Hutuy. Dva dny po zahájení operace velitel RPF padl a novým vojenským vůdcem byl jmenován právě Paul Kagame.

V čele zprvu nevelkého, ale disciplinovaného a pohyblivého sboru dosáhl takových úspěchů, že mu světová média začala přezdívat Napoleon Afriky. Především si na vládě vynutil jednání o novém politickém uspořádání Rwandy, které znovu braly do hry Tutsie. Dohody se však nikdy nepodařilo uvést v život; události nabyly dramatického spádu a zauzlily se tak, že je dodnes nikdo nedokázal přesvědčivě vyhodnotit. Dne 6. dubna 1994 bylo totiž před přistáním v Kigali sestřeleno letadlo s hutuským prezidentem Habyarimanou – Hutuové z toho obvinili Tutsie, zatímco Tutsiové tvrdili a tvrdí, že pachateli byli radikální Hutuové, kterým se Habyarimana zdál příliš smířlivým vůči Tutsiům. Každopádně došlo k výbuchu etnického (případně kastovního) násilí, jež se zvrhlo v genocidu.

Napoleon Afriky dobyl Kigali o 88 dní později. Statisíce Tutsiů však mezitím zahynuly a zemí prchaly miliony Hutuů na severozápad k jezeru Kivu a do Konga, zatímco přeživší Tutsiové se protloukali opačným směrem. Pole spálená, psi napadení vzteklinou, epidemie zabíjející vysílené…

V řadách Rwandské vlastenecké fronty nebojovali pouze Tutsiové, ale i ti Hutuové, kteří viděli budoucnost ve spolupráci obou skupin. Novým prezidentem se stal Hutu, Paul Kagame pokračoval ve válce. Přenesl ji do Konga, kam se početné zbytky armády svrženého režimu uchýlily. Dnes mnozí tvrdí, že skutečným motivem nebylo dopadení „pachatelů zločinů proti lidskosti, spáchaných během genocidy“, ale ovládnutí konžských přírodních zdrojů. Složitá historie navazovaných a zrazovaných spojenectví (války se účastnila i Uganda, konžští rebelové, konžské vládní síly a její spojenci z různých afrických států) je dosud v mnoha ohledech nejasná. Jisté je jen to, že zahynulo dalších nejméně pět milionů lidí a že svět nad tím de facto zavřel oči.

Rwanda, od roku 2000 ovládaná Paulem Kagamem z postu prezidenta, vehementně zdůrazňuje, že v Kongu už dávno žádné vojáky nemá. Mnozí se takovému tvrzení ovšem jen smějí…Nemyslím si, že návštěvou jakékoli země se rychle doberete pochopení její situace, ve Rwandě to však platí stonásobně – zpochybní se vám i to, co jste si z nejdůvěryhodnějších zdrojů nastudovali předem a považovali za jisté. Konečně, i události zachycené v působivém filmu Hotel Rwanda, nominovaném na Oskara. Muž jménem Paul Rusesabagina – napůl Hutu, napůl Tutsi – tu měl jako manažer kigalského hotelu Mille Collines zachránit před jistou smrtí hodně přes tisíc lidí, a to za cenu obrovského osobního rizika. Costa, a nejen on, ovšem film označil za nehoráznou lež: Rusesabagina prý od každého ze svých „svěřenců“ co tři dny žádal výpalné. Kdo neměl peníze, ten musel z hotelu pryč – přímo do rukou hutuské milice, která nešťastníka umučila. Ptal jsem se, zda zná jména konkrétních lidí, které čekal takový osud. Odříkal mi je. Palčivě si stěžoval na západní svět, který udělal hrdinu z člověka, který se „napakoval“, jak přímo řekl, na lidské tragédii.

Ale co je skutečně pravda? „Paul Rusesabagina z Rwandy odjel do Belgie, kde se nevěnoval životu zbohatlíka, ale prokazatelně začal pracovat jako taxíkář, Costo…“ Na mou námitku jen odfrkl: „Chytrák!“

Později jsem se dozvěděl, že Rusesabagina se na Západě nechal slyšet, že letadlo s prezidentem Habyarimanou prý nechal sestřelit Paul Kagame osobně.

A tak – a ještě složitější – je to ve Rwandě s jakýmkoli příběhem, na který narazíte.

Jsou na světě místa, kde nemůžete nevidět na jedné straně nepřebernou spoustu bídně živených, zoufale ošacených a očividně nesmírně chudých lidí, a na druhé absenci jakékoli činnosti, která by se dala vykládat jako práce. Nebudu je vypočítávat, ale řeknu: Rwanda mezi ně nepatří. Chudoby je mnoho, na polích a na silnicích se ovšem pracuje neustále. Po cestách Afrikou mě to tak zarazilo, že jsem občas nějakou partu požádal, abych si ji směl vyfotografovat. Dělníci vesměs kývli, krátce mrkli do objektivu a pracovali dál.

Usilovnost práce tu není předstíraná. Poctivě si myslím, že ji plodí zvláštní víra v to, že budoucnost může být a bude jiná než pekelná minulost. A jen kdo peklem prošel, může a do hloubi srdce musí uvěřit v ráj. Jinak se budete nadosmrti trýznit otázkou, jestli tomu člověku, který jde ulicí proti vám, taky zabili bratra, anebo to byl právě on, kdo rozřezal vaši těhotnou sestru.

A podle prezidentova tvrzení je pozemský ráj možný. Dokládají to přece fotky toho Singapuru. Taky je maličký a taky v něm žijí rozličná etnika, a jak se vzmohl! A proč? Protože v něm prý platí: Zákon, pořádek, práce, vzdělání.

Chiméra?

S ideou „pořádku“ prosazovanou autoritativní hlavou státu tady rozhodně není radno laškovat. Ve Rwandě je to ovšem tradiční koncept. Před chatrčí někdejších králů vždycky stával velký buben ozdobený uřezanými genitáliemi těch mužů, kteří „pořádek“ nebrali dostatečně vážně.

A vzdělání? Rychle tu rostou školy a mezi nimi nemálo těch, které zřizují a vedou misionáři z celého světa. Sám jsem si popovídal s jihokorejskými křesťany a kolem silnice viděl misie presbyteriánů, jehovistů a hlavně adventistů sedmého dne. Sekulární síly se ovšem nedávají zahanbit a do Rwandy přinášejí světlo vzdělanosti i Skandinávci, Američané a zejména Britové – ti hlavně od chvíle, kdy Kagame sáhl ke kurióznímu kroku a přihlásil svou zemi do Britského společenství národů, ačkoli předchozí britský vliv tu byl z historického hlediska mizivý.

Costa sice právě šoféruje, ale v Jihoafrické republice absolvoval studium politologie. Plynně ovládá čtyři jazyky a chystá se na doktorandská studia ekonomie. A pak na vlastní podnikání v dopravě.

Projíždíme městem, které se teď jmenuje Musanze (jako mnoho jiných je Kagame nechal přejmenovat, protože tradiční jméno se pojilo s dalším z masakrů genocidy). Uprostřed fotbalový stadion. Velká vzácnost, už proto, že dostatečně velkých ploch je v kopcovité Rwandě pomálu. Před bránou hlučí početný dav dětí. Chtějí podpořit svůj tým, i když na vstupné (asi osm korun) nemají.

Velím k zastávce. Máme štěstí, utkání má začít za několik minut. Zvu Costu na tribunu. Volných míst je většina, a tak si sedáme přímo za lavičku domácích. Fotbal je to dost bizarní – žádná přihrávka nejde po zemi a hlavičkuje se tu mnohem víc než kope – hráči jsou nicméně v neustálém pohybu. A přesto žádný z nich, zdá se mi, neběží tak rychle jako ty stovky dětí, které ředitel stadionu posléze nechá vpustit zadarmo. Řítí se od brány po škvárové atletické dráze a na tribunu a ještě v běhu začínají s bojovnou písní o hrdinných mužích svého města, kteří na fotbalovém trávníku triumfují nad jakýmikoli soupeři. Věkový průměr publika rázem dramaticky klesá někam ke dvanácti letům.

Podobně jako v celé Rwandě. Ačkoli je třikrát menší než Česká republika, žije v ní právě tolik obyvatel – kolem 10,5 milionu. A valem přibývají. Nikdo si netroufá odhadnout, co to bude znamenat za dvacet let. Za deset.

Otázka životního prostoru je pořád palčivější – pro lidi i lidoopy. Dokonce i hranice Národního parku vulkánů (Park National Des Volcans), vzácného habitatu horských goril, se musely posunout výše do svahu. Z rwandské strany však mají být konečné – což vláda naznačila i tím, že lidem zaplatila, aby posbírali kameny a kolem celého prostoru z nich navršili dva metry vysokou zeď. Za ni smějí jen ptáci, hadi, buvoli, opice, zatoulaní sloni a gorily. A strážci s mačetami a kalašnikovy, kteří dnem a nocí střeží jejich klid.

Vulkánů je v pohoří Virunga celkem osm, pět z nich uvnitř parku. Nejmohutnější má úctyhodných 4500 metrů nadmořské výšky, a vrcholky jsou tak vidět zdaleka… s trochou štěstí. Kolem hor se neustále obtáčejí oblaka, střídající se jako tanečníci v menuetu. Chvíli prší, chvíli svítí slunce; věčný apríl. Někdy se sluneční svit a déšť potkávají a místní tomu říkají monkey wedding, opičí svatba. Každopádně se přes oblohu skoro pořád rozvinuje duha; sem tam jsem dokonce viděl dvě mohutné duhy najednou.

 Na otázku, jestli si na cestu za gorilami máte vzít pohorky a pláštěnku nebo zda bude stačit tričko, vám tu nikdo neodpoví. Vzal jsem si nepromokavou bundu a bylo mi horko. Za kamennou zdí nejsou cesty, jen stezky vyšlapané zvěří. Hustý deštný prales otevírá vysoko nad hlavou – zdá se mi, že někdy je to nejméně padesát metrů – ohromný zelený deštník. Cesta vede jediným směrem, a to do svahu, příkrého a kluzkého.

Nevím, zda gorily poskytují místnímu lidu „vše, co může chtít“, rozhodně jim ale nevydělávají málo. Jako návštěvník z ciziny nepořídíte jednu návštěvu za méně než 500 dolarů. Za tento obnos dostanete kromě povolení ke vstupu i vedoucího výpravy s mačetou, nosiče s ruksakem, strážce s kalašnikovem, obsáhlou ukázku gorilí „řeči“ a mnohá upozornění. Nesmíte si přinést žádné jídlo, nesmíte hlučet, smrkat, kýchat, jít jinudy než ve stopách vůdce. Musíte se obeznámit s rostlinami, které by vám při neopatrném doteku způsobily žahavou bolest a posléze puchýře. Fotografovat můžete, ale rozhodně ne s bleskem.
Nemáte-li štěstí, můžete cestou za některou z dvaceti gorilích skupin strávit na svahu i šest hodin. Já štěstí měl – na to, že jsem znal Costu. Ukázalo se, že je vzdáleným příbuzným posledního rwandského krále, a to pořád něco platí. Přinejmenším to, že mě díky jeho přímluvě poslali k nejbližší skupině, což se dalo přeložit jako „mohl byste to zvládnout za dvě hodiny“.

Jednou z hlavních příčin katastrofálního poklesu gorilí populace bylo pytláctví, to se však za posledních deset let podařilo takřka zažehnat. Jako spásný nápad se totiž ukázalo rozhodnutí přijmout za strážce parku právě pytláky; cestovateli se více či méně taktně (záleží na jeho chápavosti) naznačuje, aby jim dával vysoké spropitné, a tak je pomáhal motivovat k životu na té správné straně zákona. Dnešní situace, kdy gorilí počty začínají pomalu, ale stabilně vzrůstat, by jistě potěšila slavnou bioložku Dian Fosseyovou, která tu po osmnáct let za přežití goril bojovala – dokud ji na Vánoce roku 1985 dosud nevypátraný pachatel nezavraždil.

Horské gorily jsou symbolicky tak významné, že ke každoročnímu ceremoniálu pojmenovávání mláďat přijíždí až z Kigali lecjaký potentát v čele se samotným Napoleonem Afriky. Vůdce gorilí tlupy, k níž jsme posléze dorazili, se jmenoval Agaša. Napravený pytlák se samopalem mi to šeptem přeložil: Výjimečný. Šeptal proto, že z čista jasna jsme se ocitli gorilám na nějakých deset metrů.

Byla to rodina o třinácti mláďatech a samicích. Samec tu byl jediný a nedal se přehlédnout. Přesto mi ho vůdce výpravy ukázal: „Koukni na něj. Silverback!“ Jako všichni sexuálně dospělí samci měl i Agaša na zádech výrazný stříbrný pruh. Metodicky okusoval listí mladého bambusu a přitom pozoroval, zda jeho rodině nehrozí nějaké nebezpečí. Nás za hrozbu rozhodně nepovažoval, očividně lidským obdivovatelům dávno přivykl.

Na setkání s dominantním samcem horských goril vás nedokáže nic připravit. V žádné zoologické zahradě světa se tato zvířata nechovají a fotografie nedokážou vystihnout celý jeho majestát. A hlavně podivuhodnou příbuznost s lidmi – jako bych po letech potkal dávného známého, který se mezitím domohl dvou a půl metru v rozpětí paží a vzhledem k tomu, že denně zkonzumoval na pětatřicet kilo potravy, i hmotnosti kolem čtvrt tuny.

Gorily, jak jsem se dozvěděl, sdílejí s lidmi přes 97 % DNA. Když jsem hleděl Agašovi do tváře, připadal mi ten údaj spíš podhodnocený. Průvodce mě v tom ještě utvrdil, protože cestou zpátky mi obsáhle popisoval, že Agaša si už na počátku své kariéry dominantního samce osvojil schopnost vymaňovat své méně obezřetné druhy z pytláckých pastí. „Zahyne-li mláděti matka, dokáže se o něj postarat. Jak říkám, Výjimečný,“ zakončil to strážce. Přišlo mi líto, že po tak namáhavé cestě jsem mohl gorilí rodinu obdivovat jen deset minut, ale hodinky mě usvědčily z omylu, byla to přesně hodina, maximální čas stanovený zákonem.

Druhého dne jsem se vypravil za gorilami znovu. Tentokrát byla cesta delší, Costa mi však zařídil šanci setkat se s vůbec nejslavnějším samcem Rwandy, osmatřicetiletým Guhondou. Jeho jméno znamenalo „Údery do hrudníku“, a když jsem se s ním konečně potkal, bylo mi jasné, že začne-li se bušit do prsou, musí to být slyšet až na sousedním vulkánu.

Guhonda vůči nám nezaujal tak filosofický postoj jako Agaša. Jakmile nás uviděl, vztyčil se na zadních a se šokující rychlostí kolem nás v nejtěsnější blízkosti opsal kruh. Tím nám dal najevo, kdo je v místě pánem. Přesvědčen, že jsme to museli pochopit, si zase sedl a po zbytek návštěvy nás víceméně ignoroval. Uvítal jsem to, protože po pravdě přiznávám, že z tance takového stvoření nebylo úplně snadné se vzpamatovat.

Strážce jménem Francois můj úlek pobavil. „Gorilí samci bojují i na život a na smrt, ale jen s jinými gorilími samci – to když jde o kontrolu nad rodinou. Vůči lidem nejsou agresivní; to lidé jsou hrozbou pro ně.

„Třeba pytláci?“ ptal jsem se vyléčeného pytláka.

„Taky. Ale daleko víc tím, že na ně přenášejí své nemoci. Proto neradi vidíme, když někdo přijde i s obyčejnou rýmou. A pak, lidí je mnoho a potřebují půdu pro pole a dřevo na oheň…“

„… a bojují kalašnikovy…“

„Ano, a bojují. Když se po prohrané občanské válce pokusily oddíly milice o návrat, zahnaly mnoho vyděšených lidí z vesnic právě sem, do Parku vulkánů. Na konžské straně takový nápor zničil přes deset tisíc hektarů gorilího habitatu a taky tady vznikly hrozné škody. Třeba jen tím, kolik se tu navršilo lidských exkrementů…“

„Takže boj o přežití horských goril ještě není vyhraný?“

Francois si bere do úst hrst eukalyptového listí, přemýšlivě je rozžvýká a pak řekne: „Ne, to není. Myslím, že ještě dlouho nebude.“

Na zpáteční cestě do Kigali usilovně přemítám, jak o svém setkání s Agašou, Guhondou a jejich rodinami budu vyprávět. Vím, že to nedokážu. Stejně marné bude mé úsilí říct cokoli výstižného o Rwandě.

A tak si do notýsku zapisuju: Rwanda kráčí po ostří břitvy mezi štěstím a neštěstím, mezi peklem a rájem. V tomto okamžiku je však překrásná.

Teď dodám ještě jednu větu: Můžete-li, jeďte tam.

Kanárské ostrovy znáte z lákavých katalogů cestovních kanceláří. Palmy, moře, písek. Dobrodružství byste tady asi nehledali. Překvapíme vás. Druhá, téměř neznámá tvář ostrova je jako stvořená pro batůžkáře a milovníky treků.

Celý let z Prahy jsem přemýšlel o tomto osmdesát kilometrů od Tenerife vzdáleném ostrově La Palma, nejzelenějším ze všech Kanárských ostrovů. O místo, kde jasné noci umožňují sledovat noční nebe jako nikde jinde na Zemi a pouhým okem je možné objevit i ta nejmenší viditelná souhvězdí. Přes den zde můžete sledovat drsnou přírodu a v noci se zasněně kochat nočním klidem, který přináší.

Lidé, kteří minou proslulé Tenerife a vydají se na nenápadnou La Palmu, je ale spousta. Výšlap na jeden z největších kráterů světa Calderu de Taburiente a na nejvyšší horu ostrova Roque de los Muchachos je totiž mimořádným zážitkem. „Na výstup je ale potřeba získat povolení, protože jsme v národním parku,“ říká mi můj lapalmský kamarád Miguel. „Je zdarma a je to jen formalita.“

La Palma je jediný kanárský ostrov s řekou. Proto se ostrovu také říká Isla Bonita, krásný ostrov. Ostatní ostrovy získávají vodu pouze z vrtů. Při stoupání na vrchol také tuto řeku míjíme – tedy jde spíše jen o potůček deroucí se soutěskou, ale na ostrově, kde je voda nad zlato, je to prostě řeka.

PÍSKAJÍCÍ GUANČOVÉ

Postupujeme spíše mlčky, protože pokud se zrovna nebrodíme křišťálovou vodou, skáčeme po ohromných balvanech. Vzpomínám na Miguela, který mi vyprávěl o nesnadné kolonizaci La Palmy. Tehdy stála před Španěly překážka v podobě silného kmene, žijícího právě v údolí Caldery de Taburiente. Španělé věděli, že pokud kmen padne, otevře se jim cesta k ovládnutí ostrova. Jenže tito hrdinní bojovníci nechtěli dát svůj domov cizincům zadarmo. A tím začala doba krutých bojů o vstupní kaňon a celou Calderu.

V těchto bojích vítězili dlouhou dobu domorodci. Bojovali polonazí a prakticky neozbrojení, ale měli výhodu znalosti terénu a zvláštního způsobu dorozumívání. Guančové měli svou bojovou řeč založenou na pískání, protože se pískot přes hluboké kaňony nese lépe nežli mluvené slovo. Navíc pískot Guančů připomíná zpěv ptáků, takže než Španělé zjistili, že neposlouchají zpěvné ptactvo, ale signály domorodců, praskaly jejich lebky pod lavinou kamení.

Další značnou devízou domorodců byla samotná Caldera. Ta byla ohromnou přírodní pevností, místem ze všech stran obehnaným hradbou hor, vlastním zdrojem vody a ohromným prostorem pro pěstování zemědělských plodin i chov dobytka. Španělé znali jen jedinou přístupovou cestu do kráteru, a tu Guančové pravidelně zasypávali kamením. Nicméně počet domorodců byl omezený, zatímco lodí vezoucích španělské vojáky přibývalo. Kolonizátorům se nakonec podařilo zajmout náčelníka kmene. Španělé ho mučili, aby jim řekl o dalších přístupových cestách do kráteru, ale náčelník opakoval pouze: „Já chci zemřít.“ Nakonec skutečně skonal. Španělé však dosáhli svého. Když se roznesla zpráva o smrti náčelníka, Guančové se vzdali. Ani prohra však neubírá nic na hrdinství domorodců, kteří tak dlouho čelili přesile Španělů. Pro představu dodávám, že Guančů bylo asi pět tisíc, zatímco Španělů přes sto tisíc.

DO KOTLE

Konečně jsme nahoře. Před námi se otvírá soutěska a dává prostor k nepopsatelnému pohledu na dominantní panorama Caldery de Taburiente. V koutku lesa se krčí horní správní budova a prostor pro kempování. Jdeme se s Markem ubytovat, což v našem případě znamená roztáhnout karimatky a rozbalit spacáky. Ještě než se uložíme ke spánku, tak pozorujeme noční oblohu. „Takhle jasné hvězdy jsem v životě neviděl,“ hodnotím pohled do výšin. „A taky hned tak neuvidíš,“ dostává se mi odpovědi, „La Palma je totiž jedním z nejlepších míst na světě k pozorování noční oblohy.“ Ostrov je skutečně v tomto ohledu raritou. Je zde nízká hladina světelného znečištění, protože na ostrově není moc světelných zdrojů, které by vydávaly záření, a další světelné zdroje jsou vzdálené 80 kilometrů přes oceán. Na nejvyšší hoře tady sídlí slavné astronomické observatoře. Ostatně máme v plánu se k nim podívat… 
Ranní slunce nás brzy probouzí, a tak posnídáme a vyrážíme vzhůru proti proudu řeky s cílem dojít až k prameni. Fascinuje mě její křišťálově čistá a chuťově výborná voda. Pokud dostanete žízeň, stačí se jen sehnout a napít se přímo z řeky. Časem se cesta začíná zvedat a stává se obtížnější a před námi se objevuje kaskáda vodopádů. Zjišťujeme, že by nebyl až takový problém vylézt nahoru, jako slézt potom dolů. Takže se v zájmu ochrany zdraví otáčíme a sestupujeme zpět do Caldery na oběd.

PĚT LET ZA BOROVIČKU

Po obědě vyrážíme směrem k vodopádu a po klikatých stezkách stoupáme k našemu cíli. Díky množství serpentin zdoláváme převýšení vcelku rychle a já se kochám nádhernými pohledy na okolní hory plné kanárských borovic. Vlastně zejména kvůli jejich ochraně tu v roce 1954 národní park vznikl. Dnes je dokonce pokácení kanárské borovice trestným činem a můžete za něj skončit až na pět let ve vězení.

Prašnou stezkou v úmorném vedru stoupáme dál a já si na vlastní nohy přepočítávám těch 1500 metrů hloubky, které Caldera má. Pokud bychom chtěli Calderu obejít po hřebeni, tak by nás čekal pochod v délce osmadvaceti kilometrů, navíc ztížený mnoha výstupy a sestupy. Nakonec jsme se k vodopádu přeci jen dostali. Zapomeňte na mohutnost Niagary, tento vodopád tvoří místní říčka, drobná, ale svým významem pro ostrov nedocenitelná. Voda do soutěsky padá z přibližně půlkilometrové výšky a stéká do nitra Caldery. Nás ale ještě čeká výstup k Hoyo Verde, tedy k Zelené díře, která je prý mnohem krásnější než celý vodopád.

Na Hoyo Verde se asi moc často nechodí, protože cesta je opravdu náročná. Věřím tomu, že stezku vyšlapaly spíše horské kozy než lidé. O hodinu později se před námi konečně otevírá obrovská spára Hoyo Verde. Ten pohled je úžasný, navíc mi dochází, že jsme oklikou dosáhli i ranního cíle – pramene řeky. Tím je totiž právě Hoyo Verde. Jde vlastně o skalní amfiteátr obklopený bující vegetací, proto Zelená díra. Díky vodě se zde daří rostlinám, které by tu normálně nerostly. Ve dvou tisících metrech nad mořem mě překvapila hlavně dvoumetrová opuncie. Zpáteční cesta do tábora byla ve srovnání s výšlapem hračkou, a tak můžeme sbírat síly na zítřejší výstup na vrchol Roque de los Muchachos.

CESTA DO NEBES

Ráno jsme přemluvili nohy k té nejvyšší aktivitě a vydali se na dlouhé stoupání. Cestou vzhůru se noříme do mraků, nejsou husté, ale i tak je snížená viditelnost. Náhle se oblačnost rozestoupí a my se ocitáme v jiném světě. Stojíme na některé z hor kousek pod Roque de los Mucha¬chos, všude pod námi je bílé moře mraků, z něhož se do půlkruhu táhne hřeben okraje Caldery a nad námi je už jen modré nebe. Už chápu, proč si vrchol Roque de los Muchachos vybrali astronomové pro stavbu observatoří. Ty mají rozlohu okolo dvou kilometrů čtverečních a byly založeny roku 1985. Zklamáním však pro mě je, že observatoře nejsou po většinu roku veřejně přístupné. Jejich brány se otevírají pouze dva dny v červenci a dva v srpnu.

Z vrcholu hory je na jedné straně vidět nekonečný oceán, na druhé straně máme pak vysoké hřebeny Caldery jako na dlani – Pico de la Nieves, Pico del Cedro a v dáli za Calderou pak Pico de Teide (3718) na ostrově Tenerife, nejvyšší horu Španělska. Dívám se a fotím jako zběsilý, a taky je co, člověk si tu připadá jako na hranici nebes. Když po hodině strávené na samém vrcholu La Palmy scházíme do údolí, tak se v myšlenkách stále vracím ke dvěma večerům stráveným v lůně přírody pod oblohou plnou hvězd, které nad námi visely jako gigantický strop světa vymalovaný Michelangelem.

Po staletí křižují po celé Číně a spolu s nimi i jejich čtyřnozí společníci. Nerozluční partneři, v dobrém i zlém. Opičí muži spolu se svými cvičenými opicemi bývali vždy součástí někdejší Říše středu. Dnes prchají před policií.

Nemohu se dočkat. Po třech letech pátrání konečně slavím úspěch. Mířím totiž na setkání s jedním z opičích mužů. V současnosti už jich zbývá jen kolem dvou tisíc a většina z nich žije v okrese Sin-jie v provincii Che-nan. „Můžeme se vidět v Jüan-jang, znáte to tam? Kdy dorazíte? Zavoláme si, až přijedete,“ říkal mi minulou noc do telefonu padesátiletý Jang Lin-kuej. Pouliční umělec, který stejně jako jeho předci vystupuje v ulicích čínských měst a vesnic. Vzhledem k perzekuci ze strany úřadů a policie však nikdy dopředu neprozrazuje, kde se bude pohybovat. A navíc to mnohdy neví ani on sám.

Číňané je označují za žebráky či tuláky, v lepším případě za cirkusáky na volné noze. Už po staletí jezdí po celé zemi, s výjimkou metropole Pekingu, kde by jim hrozilo okamžité zatčení a zároveň utracení zvířat. Vystupují se cvičenými opicemi a snaží se vydělat si na živobytí: „Dělám to kvůli penězům, ale nejen kvůli nim. Prostě mám tuhle práci rád. Navíc jde o rodinnou tradici. S opicemi vystupoval už můj otec, děda, vlastně ani nevím, kolik generací mých předků. První s tím začali někdy před pěti sty lety,“ svěřuje se mi Jang Lin-kuej krátce potom, co jsme se potkali.

BOJ S POLICIÍ I POČASÍM

Po chvíli už kráčíme jednou z bočních tříd malého provinčního města. Je lepší na sebe neupozorňovat a neprovokovat policisty, kteří se stoprocentní jistotou hlídají na hlavní ulici i na největších křižovatkách. Tím spíše, když tvoříme vskutku podivnou a nejen v této části Číny netypickou skupinku. Tři muži, z toho jeden běloch, a spolu s nimi tři makakové. Mnozí se také zastavují, téměř všichni okolojdoucí otáčejí hlavu. Několik dětí se s křikem rozběhne přímo k nám. Opice začínají vřeštět. Většina z opičích mužů pracuje přes léto na farmách, tedy pokud je někdo zaměstná. V žádném případě to ale nestačí na zajištění obživy pro celou rodinu. Každý den navíc musí tvrdě cvičit se svými čtyřnohými miláčky a druhy ve zbrani: „Všechny opice jsou potomky těch, se kterými vystupovali mí předci. Jejich rodokmen je tak úzce spjat s tím mým,“ prozrazuje Jang Lin-kuej.

Vypráví, zatímco jeho oči tikají ze strany na stranu. Musí být připraven na jakoukoli nenadálou událost i případný útěk. Za všechny ty roky je už zvyklý. Zároveň ale vybírá nejvhodnější lokalitu pro nevšední představení. Je pošmourno. Obloha nad námi je ocelově šedá, ostatně stejně jako celý Jüan-jang. Na tváři mého společníka i jeho asistenta se zračí obavy. Špatné počasí patří ke jejich nepřátelům. Když prší, nikdo nepřijde a toužebně očekávaný výdělek se ztrácí v nedohlednu spolu s prvními kapkami. Naděje ale umírá poslední. Přicházíme k první křižovatce a zatáčíme doprava, k jedinému zdejšímu nákupnímu cen¬tru. Na protější straně stojí dvě policejní vozidla. Muži v uniformách nás doslova propichují pohledem, snažíme se zůstat klidní. Po chvíli navíc kolem nás projíždí další auto s označením „Police“. Přibrzdí a já cítím jejich pronikavý pohled, přestože mají na očích tmavé brýle. Pak ale šlápnou na plyn a mizí v dáli.

„Před pár lety jsem narazil na policisty, kteří zneužili svého postavení a velmi špatně s námi zacházeli. V žádném případě to nebylo v souladu se zákonem. Dnes je to trošku lepší, i když záleží, jak kde. Prostě často chtějí peníze a buď dáte, nebo ne. Najdou se však i tací, kteří opice bijí jen pro zábavu a někdy je utlučou k smrti, prostě jen tak,“ líčí mi pan Jang události, se kterými se prý musel naučit žít. Nejde to jinak.

CHLUPATÍ UMĚLCI

„Pozdrav. Zasalutuj. Podej mi tu tyč,“ první povely se rozléhají malým prostranstvím, zájem návštěvníků obchodního domu však opice držené na provazu vyvolávají až potom, když jim jejich pán strčí do pusy cigaretu. Samozřejmě hořící. Jang Lin-kuej dobře ví, že kouření je v Číně, zejména v mužské populaci vnímáno jako symbol dospělosti. I proto si také v nejlidnatější zemi světa denně zapálí aspoň jednu cigaretu na 350 milionů obyvatel. Postupně se kolem nás vytváří hlouček a „můj opičí muž“ se začíná usmívat. Na řadě je další scénka, kdy si nechává od makaků, dvou samic a jednoho samce sundat z hlavy čepici. Jakoby na oko se zlobí, opice uskakují a nechtějí mu ji vrátit. Kolem se rozléhá smích a počet diváků se utěšeně rozrůstá. Jeho pětačtyřicetiletý asistent, pan Pao, proto využívá vhodného okamžiku a vydává se mezi lidi vybírat peníze. Ví dobře, že přicházejí vrcholné okamžiky celého představení. Jang Lin-kuej vytahuje dlouhý nůž a jeden z opičáků si okamžitě schovává hlavu do dlaní. Zbývající dva makakové se také začnou strachy šklebit, vše je pochopitelně divadlo pro diváky. Ostatně bojové scénky z čínských akčních filmů patří v někdejší Říši středu k nejsledovanějším.

Najednou jedna žena za námi vykřikne. Opice se právě zmocnily dřevěných tyčí a zaútočily na jejich cvičitele. Muž uskakuje, jeho rozzářená ústa ale všechny přítomné uklidní. Situaci má pod kontrolou, tím spíše, když z kapsy vytahuje pistoli. Opice, v tu chvíli vyzbrojené i nožem a mačetou, se rychle vzdávají a pomalu se plazí k milovanému pánovi. Potlesk. Nadšené výkřiky. Představení končí. Pao ukazuje, že vybral přes padesát jüanů, tedy asi stopadesát korun. Oběd mají zajištěn. Oba muži i jejich tři opice. O pár minut později se rozprší.

ČERNÍ PASAŽÉŘI

„Jsme chudí, proto nemáme ani na jízdenky a jediným způsobem, jak můžeme po Číně cestovat, je nákladními vlaky. Naskakujeme na ně za jízdy, samozřejmě tajně. Dnes už je to ale mnohem těžší, železničáři jsou totiž obezřetnější. A bezpečné to samozřejmě také není. Znám případy, kdy někteří z mých přátel uklouzli a zahynuli pod koly. Jiní jsou dodnes mrzáky,“ líčí mi další část svého nelehkého života Jang Lin-kuej.

Z domovů se na cesty nejčastěji vydávají na konci června a října, kdy končí žně. Nejprve se ale pomodlí. Podle udržované tradice zapálí tři vonné tyčinky na počest boha štěstí. A pak vyrazí. Nejprve autobusem, k nejbližší železniční trati. A pak se jejich cesty rozdělí. Směřují vždy tam, kam zrovna jede ten „jejich“ vlak. Nikdy dopředu netuší, kde zastaví: „Když mám štěstí, projíždí okolo lokomotiva táhnoucí zastřešené vagony. Musí pochopitelně zpomalit, to ale při stavu čínských železnic není problém. A pak už jen čekám,“ říká pan Jang.

V zimních měsících se snaží dostat do jižních provincií, kde je přeci jen tepleji. Pokud ale mají smůlu a celou cestu jsou přinuceni strávit pod širým nebem mezi převáženým materiálem a celé dny prší a teplota klesá k bodu mrazu, je pro ně jakýkoli přístřešek a kus teplého jídla doslova vysvobozením: „O vše se dělíme. Já i mé opice. Navíc mezi námi existuje jasná dohoda. Jako první jedí vždy makakové. Až po nich já. Pravda, jednou se mi stalo, že jsem pomalu umíral hlady a zakousnul jsem se do zakoupeného chleba dřív, se zlou jsem se však potázal. Hned se na mne všichni vrhli a hlasitě nadávali. Už se to neopakovalo.“ Samozřejmostí je také to, že je po představení nosí. Jsou pro něho skutečně vším, jako by byly jeho dětmi. I proto musejí mít co nejlepší péči a dopřát si i zaslouženého odpočinku. Opice s ním vyrůstaly od malinka, společně se na cestách koupají, radují i trpí. Hlavně ale vydělávají, přestože výjimkou nejsou případy, kdy jim peníze seberou policisté nebo v klobouku objeví padělané bankovky. I z tohoto důvodu výdělek schovávají třeba do knedlíků. Zejména v noci, když přespávají v opuštěných halách, skladech nebo u nádraží, nikdy neví. A na peníze doma netrpělivě čekají jejich rodiny.

VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST

Slunce pomalu zapadá a Jang Lin-kuej přemýšlí o zítřku. Ovšem nejen o tom, kde bude následující den vystupovat. Ostatně to nezáleží na něm, nýbrž na čínských drahách. Obavy má spíše o budoucnost: „Můj syn to nechce dělat. Sice jsem ho všechno učil už od jeho pěti let, ale teď je dospělý a potřebuje vydělávat víc peněz. Jeho žena mu dokonce hrozí rozvodem, a proto se rozhodl odejít na východ a hledat tam práci na stavbě,“ vysvětluje a neskrývá smutek.

Podobný osud ovšem čeká i ostatní pouliční umělce vystupující s čtyřrukými zvířaty. Čína 21. století je už zcela jiná, a nejen proto, že se stala druhou největší ekonomikou světa. Mění se celá společnost, její zvyky, tradice i myšlení. Každý chce mít auto a televizi a toulání se s cvičenými opicemi je čím dál obtížnější. Navíc výsledný výdělek je více než nejistý.

„Sám se cítím starý, a kdybych našel něco výnosnějšího, také bych toho nechal. Zatím to ale není možné. Nemám prostředky na zakoupení vlastní farmy a takhle po většinu roku zůstávám svým pánem, i když s nejistým výsledkem. Je to však celý můj život,“ dodává Jang ¬Lin-kuej. Pravděpodobně poslední v řadě generací opičích mužů.

TEXT A FOTO: BŘETISLAV MALÁSEK

Patří k nejkrásnějším ostrovům světa, ale jakoby to stále bylo tajemstvím. Turistů sem jezdí tak akorát, aby si toto místo zachovalo svůj svébytný kolorit, k němuž patří i řada pro nás překvapivých tradic.

Vyrazili jsme z dánského přístavu Hanstholm, náš cíl byl jasný. Poznat Faerské ostrovy a lidi, kteří zde žijí. Cestou míjíme Shetlandy a nedaleko našeho trajektu pozorujeme velrybu chrlící vodotrysk nad hladinu. Po dvoudenní plavbě jsme zakotvili v Tórshavnu na Faerských ostrovech. Vítá nás drsná, ale půvabná krajina, domky s typickými travnatými střechami, a na okraji stáda ovcí. Posouváme si čas o hodinu zpět. Místní si nás prohlížejí, trajekt, který přiveze přes tisíc lidí, tady nemají každý den.

Život hlavního města Tórshavn je neuvěřitelně klidný, máte pocit, že jste navštívili větší vesnici a ne hlavní město. Pohled z trajektu na velký přístav a počet domů vyvolává dojem, že tady má každý svou loď. Město leží na největším z Faerských ostrovů jménem Streymoy a má 21 tisíc obyvatel. Při procházce městem nás zdraví usměvavý policista, který obchází nenápadný červený domek s travnatou střechou na kraji přístavu, prý nejmenší sídlo předsedy vlády na světě. Strážní domky na pravé straně přístavu s velkými děly namířenými na moře dnes slouží už jen jako malý skanzen.

TUNELEM A VRTULNÍKEM

U benzinové pumpy vyplňuji jednoduchý formulář pro průjezd podmořským tunelem, zpáteční povolenka stojí 150 dánských korun. V pohodě jsme se dostali na letiště do městečka Sørvágur na ostrov Vágar, míříme na ostrov Mykinés, který není s pevninou spojený žádným mostem ani podmořským tunelem jako větší Faerské ostrovy a jediná možnost dopravy je pro nás vrtulník. Ten však létá jen při dobrém počasí, na Faerech je v průměru 283 deštivých dnů do roka.

Půlhodinový let na ostrov Mykines jsme absolvovali i s jedním obyvatelem ostrůvku jménem Jens Salberg, který si „na palubě“ přidržoval novou myčku nádobí. Po přistání mu ji pomáháme naložit na čtyřkolku a cestou k jeho domu se začínáme poznávat. Ptám se na počet obyvatel, Jens vyjmenoval všechny a na prstech spočítal: „Bydlí nás tady 26, je tady jen jedna osada a jsme nejzápadnější z Faerských ostrovů.“

KŘIDÝLKO, NEBO STEHÝNKO?

Na Mykinesu jsme se seznámili s tamní oblíbenou pochoutkou – kormorány, která se z ostrova i vyváží. Inu jiný kraj, jiný mrav. U domu mě zajímalo, na co má Jens garáž, když na ostrůvku není ani metr silnice a nikdo tam nemá auto. Pak si všímám pobitých ptáků v tratolišti krve. Vidí můj překvapený, lehce vyděšený výraz a se smíchem povídá: „Garáž je pro nás dílna, třeba zrovna na zpracování těch kormoránů, co jsme ulovili, pojďte se podívat.“ Otvírá garáž a nám se nabízí lehce hororový pohled na trámy, kde za zobáky visí desítky kormoránů v různém stupni zpracování. Zároveň nám vysvětluje způsob lovu, který mi připadá vcelku brutální.

„Hnízdí tady velké kolonie a začátkem září pozorujeme mláďata v hnízdech. Když vyrostou a ještě neumějí létat, přijedou na ostrov další členové rodiny a v počtu zhruba čtyřiceti lidí po celý den lovíme.“ Muži se po skalách spouštějí zavěšeni na lanech do hnízd, kormorána jednou rukou chytí za krk a ve druhé ruce drží mačetu, kterou mládě seknou za hlavou. „Včera jsme jich nalovili 660. Nejvíc je jich támhle na západním výběžku Mykinésholmur, běžte se tam podívat, není to daleko, celý ostrov je jen necelých sedm kilometrů dlouhý. Určitě tam ještě nějaké uvidíte, ale ty už necháme, podle tradice lovíme jen jeden den v roce.“ Pomyšlení na vybíjení mladých kormoránů mě netěší, avšak zde je to bráno asi jako když lidé na vsi zabijí husu. V domě, kde kormorány zpracovávali, nám pak dokonce jednoho nabídli, a to se slevou. Jenže v přepočtu za tři tisíce korun nám pták velikosti kachny přišel přece jen trochu drahý.

TRADICE VÍTĚZÍ

Další faerská tradice, která vzbuzuje vášně mezi ochránci zvířat, je lov velryb. Součástí místní kultury je nejen lov kulohlavců, ale i delfínů a dalších malých kytovců. Archeologické nálezy pocházející z roku 800 př. n. l. dokládají, že kulohlavci a obzvláště jejich kosti měli zásadní význam pro každodenní život Faeřanů. Jejich maso a podkožní tuk tvořily podstatnou složku potravy. Ceněn byl obzvláště tuk, z něhož si domorodci vyráběli olej a který využívali také pro topení. Na zmar nepřišli ani další části, jako například kůže kulohlavců, z níž se vyráběla lana, rybářské vlasce, a podobně. Lov velryb se začal regulovat již ve středověku. Dnes je povolen pouze nekomerční lov velryb, ve faerštině „grindadráp“. Faerští muži často říkají, že jim tento rituál umožňuje cítit se Faeřany. Ženy se lovu aktivně neúčastní, pouze přihlížejí. Tato tradiční dělba práce se nezměnila po staletí.

Zatímco první Faeřané se živili pouze rybolovem, později se na ostrovech rozšířil chov ovcí. Těch je nyní na Faerských ostrovech zhruba osmdesát tisíc, tedy asi dvakrát více než obyvatel. Ovce poskytují maso i oblečení. Vlna slouží domorodcům jako ochrana před chladem i povětrnostními podmínkami a ne nadarmo se říká, že vlna je zlatem Faeřanů. Však také název Faerské ostrovy v překladu znamená Ovčí ostrovy.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

„Róbale la cámara! Róbasela!“ „Naskoč! Dělej, naskoč!“ Neztrácím čas, skloním foťák a naskakuju do rozjíždějícího se taxíku. Ve zvuku pískajících pneumatik stačím zahlédnout sveřepý výraz prvního z pěti bacilones, který přeskakuje zídku s nožem v ruce. Peru, Lima, nejchudší čtvrti.

Můj taxikář, podsaditý mladý muž, který toho moc nenamluví, mě zrovna zachránil. „Me salvaste un ojo (zachránil´s mi zadek),“ usměju se na něj. „Sí“, zabručí. Nutno poznamenat, že tahle epizodka se stala hned při první fotografii, kterou jsem se snažil pořídit. Provází mě taxikář Hector. Peruánské taxíky nejsou bez rizika, nikdy nevíte, jestli nenastoupíte do nějakého, který to nevezme trochu jinudy, najednou nezastaví a nebudete sedět v autě se třemi dalšími jihoamerikánci s žádostí o menší bezúročnou půjčku. Proto se řídím pravidlem, že můj taxikář musí být výrazně starší a slabší. U Hectora jsem musel udělat výjimku. Že jsem fotograf, a že chci vzít do nejrizikovějších čtvrtí, jsem vysvětloval třem taxikářům, kteří mě odmítli, než jsem narazil na něj. Hector je udělaný, s podmračeným výrazem, kterým se na mě zadívá přes mříž, dělící spolujezdce od řidiče. Pokývne, krátce smlouváme o ceně a nasedám. Vysvětluju mu celkem zbytečně, že nehledám problémy, mám sice nůž, nejvíce ovšem spoléhám na jeho pomoc. Já budu fotit, on bude dávat pozor. Peruánská ruská ruleta.

VSTŘÍC NEBEZPEČÍ

Po první fotce, která mě nenechává na pochybách, že turistické Peru jsem nechal daleko za sebou, to vezmeme k hotelu. Hector se osvědčil, ale já radši nechávám vše, co můžu postrádat, na recepci a dál vyrážíme jen se dvěma objektivy, nožem, ofoceným pasem a trochou peněz. Míříme do čtvrti s poe¬tickým názvem La Victoria – vítězství. Je to svět nikdy nekončící koláže oprýskaných zdí, graffiti, špíny, všudypřítomného moře odpadků a lidí. Lidí, ploužících se po okrajích silnic nebo se rozhlížejících pátravě přímo uprostřed nich, lidí povalujících se na kusech nábytku, ležících bezmocně, rezignovaně či pohodlně u zdí, obrubníků, kandelábrů, lidí pachtících se tímto světem od jednoho dne k druhému se statečností sobě vlastní. Většina nás pozoruje, a většina upřeně a dlouho. Když jsme hluboko uvnitř La Victorie, začínám se rozhlížet po scénách, které bych chtěl fotit. Vždycky Hectorovi ukážu, ten bez bližšího vysvětlování krátce zamítne nebo pokývá a řekne, jestli můžu vylézt ven nebo mám fotit raději z auta. Všímám si, že v těchto případech má vždycky zařazenou rychlost. Jižní Ameriku už znám. Pokud chcete v těchto místech eliminovat riziko, je dobře ukázat, že nejste gringo koukající na ně spatra nebo naivní turista. Jde o to projevit respekt. Ostatně jako kdekoliv na světě. Zadívám se lidem přímo do očí a zdvořile se zeptám, jestli jim nevadí, když budu fotit, že píšu o Limě. I ti nejchudší jsou totiž hrdí na své domovy a na své životy. A tihle mají pohříchu na co. Zdvořile čekám na jejich pokývnutí. Začnu exponovat, jedním okem se pořád dívám na ně, udržuju konverzaci, jedno ucho neustále natočené k Hectorovi. Příliš klidné focení to není. Nutno ovšem přiznat, že lidé jsou při takovém přístupu vstřícní a mohli by být i případnými spojenci, kteří by mě varovali, kdyby se objevil nějaký bacilón.

KAM GRINGOVÉ NESMĚJÍ

Bacilón je označení pro to, čemu se v obdobných severoamerických místech říká homeboy. „Je to prostě místní týpek, kterej tady vyrostl a kterej pracuje pro místního bosse“, vysvětluje mi Hector. „Každá čtvrť má svého kápa, ten má svůj gang. Jedou v tom, v čem se podniká i v ostatních částech světa, holky, zbraně, drogy. „Jo, vedou mezi sebou války, mají přesně označený teritoria a sem tam se stane, že někdo „zabloudí“ jinam, tam, kam nepatří.“ „Zabijou ho?“ „Může být“, zabručí Hector. Sám v této čtvrti bydlel pár let, otec byl policista, přestěhovali se, bylo to tu příliš nebezpečné. Dál pokračujeme v naší jízdě. Rychlé výstupy, rychlá focení, občas hvízdnutí a rychlý odjezd. Slyšel jsem o čtvrti, která se jmenuje Callado, je tady v Limě a má tu nejdivočejší pověst. Ptám se na ni Hectora. „Tam jet nemůžeme. To, co vidíš tady, je poměrný klid. Je den, v noci by to tady bylo mnohem divočejší, skoro určitě by tě přepadli, jde o krk. V noci tu na ulici vidíš takřka výhradně kurvy, pasáky, bacilóny. Ale v Callado je to takhle i za dne. Tam nemůžem. Tam se žije podle vlastních pravidel. Dokonce tam mají i vlastní taxikáře a normální taxikář, který jezdí po zbytku Limy, se tam v noci neodváží. Je to prostě moc riskantní.“ To můžu potvrdit z vlastní zkušenosti. Pokud se někam neodváží ani taxikáři, musí to být peklo. Hector souhlasí. „Sí, tam je to moc moc nebezpečný. Většina lidí tam má zbraň. Žijou tam ti nejchudší z nejchudších. Když jdeš po ulici a podíváš se na chlapa a nelíbíš se mu, prostě tě zastřelí. Tak to tam chodí.“ Ptám se, jestli jsou oběťmi i lidé, kteří tam žijí, a jak tam vlastně můžou žít. „Nežije se tam dobře“, uzavírá Hector lakonicky.

BEZNADĚJ AŽ NA DŘEŇ

Bohužel to nemůžu posoudit, protože taxikáři jsou v tomhle zajedno. Ze svých předchozích zkušeností mu ovšem věřím. Byl jsem v takových místech. V místech, která člověk musí vidět, musí v nich být a dýchat, nemůže o nich jenom číst. Jestli někde, tak tady je svět, který na teorii zvysoka kašle, je to svět prožitku, zkušenosti. Teprve, když vidíte takováhle bohem zapomenutá místa, pochopíte jejich zoufalou neřešitelnost. Na tu beznaděj si musíte sáhnout. Tyhle čtvrti jsou místa bez budoucnosti, bez naděje, beze smyslu. Smysl dává jen to, co obklopuje jejich obyvatele od narození. Paralelní vesmír násilí a chudoby, žijící podle svých vlastních pravidel. Společnost se musí bránit tvrdě, protože takto uhnětení lidé rozumí jen násilí. To je totiž součástí jejich životní zkušenosti od narození. Nelze na ně praktikovat pošetilý akademický humanismus. Tito lidé se mohou za hranicemi ghett zdát ostatním jako sběř. Zároveň však tvrdím, že jsou od počátku oběťmi. Narodili se totiž do místa bez volby.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: ARCHIV L. BRABCE

Sešli jsme se v legendární kavárně Slavii v jedenáct dopoledne, takže jsem čekal, že kytarový mistr Lubomír Brabec bude pít nějaký bylinkový čaj, ale kouřil fajfku a popíjel kokakolu. Během rozhovoru se stále usmíval, i rozhovor končil slovy „život je krásný“. Člověku nezbývá, než mu závidět. Pokud možno krásně…

S tou fajfkou po ránu jste mě překvapil…

Já jsem začal kouřit už v sedmnácti letech. Postupně jsem se vypracoval až na osmdesát cigaret denně. Pak jsem toho nechal na zájezdu v Lurdech. Aniž bych o nějakém zázraku měl povědomí, tak jsem se té vody napil, a přestože jsem měl s sebou kartony sparet, napadlo mě, že bych toho mohl nechat.

Takže zázrak?

Na jednu stranu věřím na zázraky, ale spíše došlo k mému osvícení, takže jsem si řekl, že přestanu kouřit. Vydržel jsem to měsíc, pak mi došlo, že už to není život a dovolil jsem si jednu cigaretu denně u snídaně. To jsem vydržel skoro dvacet let. Pak mi kamarádi k padesátinám koupili fajfku a už jsem do toho spadl zas.

Vy jste ve škole byl pěkný sígr, měl jste trojky z chování, a hra na kytaru vám vlastně zachránila život. Dovedete si představit život bez ní?

Nedovedu (smích). Ve třinácti jsem se prostě dostal ke kytaře a úplně se mi změnil svět. Pochopil jsem, že chci dělat muziku, protože plaváním se asi neuživím. Do té doby jsem hrál vodní pólo.

Tak popusťte uzdu své fantazii a zkuste si představit, že se tomu sígrovi kytara nedostala do ruky a vy…

Doopravdy si to nedokážu představit.

Vypadá to, jako byste se té představy bál…

Možná ano, asi by to nedopadlo dobře. O tom život je, aby člověk ve správný okamžik potkal tu správnou věc a získal správný podnět. Když se ohlédnu za svými spolužáky na konzervatoři, tak ti všichni, kteří nám byli dáváni za vzor, se muzice přestali věnovat a ti největší sígři to v muzice někam dotáhli.

Jistá nezbednost možná ve vás zůstala. Podle mne si ji kompenzujete adrenalinovými sporty. Souhlasíte?

Já si svou nezbednost kompenzuji nejen na adrenalinových sportech, adrenalin si dokážu velice krásně užít i na pódiu. Přijít před nabité Rudolfinum, které má kapacitu tisíc lidí, a hrát zpaměti hodinový program, pak druhý den odletět někam jinam hrát s jiným orchestrem, tak toho vzrušení je moc a je to velice krásné vzrušení. Navíc se potkáváte se sólisty i dirigenty, kteří hrají po celém světě, což je také adrenalin. Nemyslím si, že dělám adrenalinové sporty, spíše ty, které mě obohacují. Nemám rád samoúčelný adrenalin, který získáte třeba tím, že skočíte z věže.

Na první pohled hodně riskujete. Nebojíte se o ruce, které vás živí?

Bojím se o lidský život (smích).

Někteří houslisté úzkostlivě chrání své ruce…

Ono to tak není, člověk si musí dávat jen pozor. Pro kytaristy jsou zvlášť důležité nehty, ale já si nehet většinou zlomím tak, že se v autě otočím, sáhnu do kabely a mám po nehtu. Na vodě nebo na lyžích se mi to nikdy nestane.

V čem vás osobně obohacuje hrabání se v archivech? Dokážete se ponořit do života dosud neobjevených a možná i nepochopených skladeb?

Víte, kytara má jednu nevýhodu, nemá tak velký repertoár jako třeba klavír. A já chci tím hrabáním v archivech dokázat, že i kytara má skvělé autory, skvělé skladby. Například i Franz Schubert psal hudbu pro kytaru, nebo jeho současník Václav Matějka, který s ním byl často zaměňován. Donedávna se jeho skladby hrály pod hlavičkou Schuberta.

Soustavně vyhledáváte v archivech neobjevenou a neznámou tvorbu. Co vám to hledání pro život přináší?

Celý život je vlastně hledání a objevování. Život se vám obrovsky obohacuje, když stále objevujete nové světy. Dělal jsem výkonnostní plavání i vodní pólo, ale až když jsem začal dělat divokou vodu a projezdil na kajacích celou Evropu, došlo k tomu objevování. Byli jsme například v Turecku. Průvodce psal: nejezděte tam, nic tam není, všude tam prší. A my jsme objevili úžasnou část Turecka, kde na horách kvetly rododendrony, každý kopec měl jinou barvu, bylo to něco úžasného. Jeden z mých posledních sportů je canyoning. Dostal jsem se k němu před deseti lety s mou desetiletou dcerou. Dělal jsem s ní cestu po evropských akvaparcích, až jsme dojeli do Španělska na krasovou řeku Rio Vero, která je v takové prapůvodní oblasti canyoningu. Tenkrát mi řekla: „Tatínku, to je ten nejkrásnější akvapark na světě.“ Při ježdění na plachetnicích zase poznáte moře z jiného úhlu, než když ležíte na pláži v Costa Brava.

A to jste objevil vy?

Neobjevil, našel jsem jenom jeho některé skladby, které do té doby ležely v archivu v Londýně a nikdo je v životě nehrál. V tom je to krásné, neuděláte radost jen sobě, ale všem posluchačům, kteří chodí na moje koncerty. Přinesu jim muziku, která do té doby byla vlastně mrtvá a tím ji uvedu v život. Před rokem jsem našel skladby od Christiana Dickhuta, o němž žádný muzikolog neměl tušení a přitom byl prvním hornistou Mannheimského orchestru v jeho největší slávě. Napsal několik skladeb pro trio flétna, lesní roh a kytara. Vypadalo to jako nesmysl,¬ ale když jsme si to zahráli, udivilo nás, že je to neskutečně virtuózně pojatý lesní roh. Mysleli jsme, že to nepůjde nikdy dohromady, a pak zjistíte, že v devatenáctém století se tak hrálo běžně. A přitom je to krásné.

Časem vlastně spousta hudebních nástrojů zanikla…

Například v renesanci měl každý doma loutnu, a my tu teď máme kytaru. Považujeme ji za nejmodernější nástroj, všichni jsme úžasní bigbíťáci, ale už tenkrát to bylo normální. Potom přišel Schubert nebo Niccoló Paganini, kteří vytáhli kytaru. Paganini nikdy nehrál s klavírem, vždy ho doprovázel kytarista nebo sám hrál na kytaru. Historie se opakuje, jen má jiné možnosti.

Existuje něco, co jste ve své práci ještě nedokázal nebo ještě neobjevil?

Těch úkolů je strašně moc, ale nebudu vám o nich konkrétně říkat.

Chápu to dobře, že jste pověrčivý?

Myslím, že my muzikanti jsme všichni pověrčiví. Strašně. A souvisí to i s tím adrenalinem. Třeba horolezci jsou také pověrčiví. Čím má člověk blíž k přírodě, tím víc mu dochází, že nedokáže všechno sám, něco je nad námi.

Teď mě napadlo, vnímáte hudbu jako součást přírody?

Hudba je především řád. Vlastně veškeré umění je řád. Tak jako celá příroda je řád. A když uvěříte v řád přírody, věříte v Boha.

Co myslíte, plní se vám sny?

Aby se mohly plnit sny, musíte proto něco udělat. Samy se neplní. Když za nimi jdete, můžete najednou zjistit, že ona přízeň nebes je najednou otevřená. Většinou to není přesně to, co jste chtěl, otevře se nám to úplně někde jinde.

Už jako dítě jste četl dobrodružné knihy o polárnících a přál jste si jednou takovou cestu podniknout. Přání se vám nakonec splnilo, když jste se potkal s polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem.

Nebyla to úplná náhoda. Já jsem jako kluk přečetl Pavlíčkovu knížku „Člověk v drsné přírodě“. Nejen pro mě se stala jakousi biblí, podle níž jsme na sobě všechno vyzkoušeli. Zkoušeli jsme přechody hor způsobem „chaty vyhořely“, zkoušeli jsme spát ve spacáku v minus dvaceti. Nebo jste si vzal kilo toho, co máte nejraději, v mém případě kilo řízků, a pak si uděláte smíchaninu čokolády s olejovkami, přidáte hrozinky, špek, salám… Je to výživné, ale jíst se to nedá. A tohle jíte celý týden za pochodu přes kopce. Řízky po týdnu odevzdáte, aniž byste se jich dotkl. Já si to podle Pavlíčkovy knížky všechno na sobě zažil, a proto jsem ho chtěl poznat. Pozval jsem si ho do rozhlasu, kde jsem s ním udělal pořad, a pak jsem mu soukromě řekl, že jsem všechny jeho metody na sobě zkoušel. On najednou: „Tak uděláme koncert v Antarktidě.“

Co vás tenkrát napadlo?

Napadlo mě, že je naprostý cvok. Představil jsem si, že sedím v minus čtyřiceti v palčácích na pláži, vedle mě sedí tučňáci a já jim budu hrát. Pak jsem se dozvěděl, že tam žijí lidé, kteří trpí naprostým nedostatkem styku s okolním světem, nedostatkem vlastně kultury, a tak mi to došlo, že by to mohla být fajn záležitost.

Nemají tam žádné mobily ani rádia. Přehodnotil jste nějaké naše takzvané civilizační možnosti? Záviděl jste jim nebo jste je litoval?

Když jste tam měsíc, tak to je úžasné, když tam budete rok, tak to je strašné.

Na Antarktidu se stále vracíte, jednou jste dokonce zvolil dosti dobrodružný styl dopravy, a to plachetnicí. Už vás to letecky nebavilo?

Jak člověk stárne, tak mění lodičky. Začal jsem na malých lodích, pak na větších kajacích, až jsem skončil na plachetnicích. Udělal jsem si na ně zkoušky, protože já všechno dělám rád pořádně a navíc mám štěstí, že se ke mně dostane někdo, kdo to opravdu umí. V tomhle případě to byl jeden z našich nejlepších jachtařů, Jarda Zindulka. Potom mě zasvěcoval pan Křížek, který vlastně vychoval naši olympijskou vítězku na plachetnicích.

Na té plachetnici jste zažil chvíle, kdy šlo o život. Kdybyste to měl zažít znovu, bral byste to, nebo byste se bez této zkušenosti ve svém životě obešel?

Myslím, že člověk by se bez takových chvílí vždycky obešel. Pokud se něco stane, je to chyba, které se má předcházet. Dělám to i v muzice, před koncertem se pořád snažím předejít tomu, aby se stala nějaká chyba, všechno musí být předem naprosto přesně připravené. Jestli jsem na horách nebo na moři, musím se chovat stejně jako na tom koncertě.

Co vás na Antarktidě nejvíc přitahuje?

Nejdříve se mi splnil chlapecký sen. Většina z nás tam byla několikrát a shodli jsme se, že už jsme nakaženi jakýmsi antarktickým bacilem. Jakmile jsme delší dobu mimo Antarktidu, už si vymýšlíme důvody, proč tam jít. Je to snad tou netknutou přírodou…

Má to také mystický podtext?

Určitě to má v sobě cosi mystického. Do Antarktidy je těžké se dostat, ale daleko těžší je dostat se zpátky. A to se týká i plavby, tam je to jednoduché a zpátky ohromně těžké, nelítají letadla, všechno je prostě komplikované. Jako by vás ten kontinent nechtěl pustit. Drží vás to.

V čem ještě pociťujete ten rozdíl, že vás to tam tak nezadržitelně přitahuje?

Je to strašně jednoduché. Stačí vylézt na hodně vysoký kopec a najednou to ucítíte, civilizace zůstává dole, tam je totiž ten smog, pod vámi létají letadla, prostě veškerá lidská špína zůstává dole, za to vy jste nad tím nahoře a je vám krásně. Na Antarktidě to cítíte plošně, ta lidská špína zůstala desetitisíce kilometrů od vás.

Nezlobte se, ale vy se stále usmíváte. To vám je na světě tak dobře?

Na světě je krásně a člověk si tu krásu dokáže ještě zpříjemnit různými sporty.

Většinou si člověk svůj život komplikuje.

Proto nemám rád militantní nekuřáky. Ta jedna cigareta nebo dvě skleničky vína dokážou zpříjemnit život. O to jde, trochu si užít, ne jenom sedět, a ne jenom se honit.

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, MICHAL DVOŘÁK

V Egyptě zbožňována, ve středověku zatracována. Kočky trpělivě snášejí vrtochy člověka už nějakých osm tisíc let. Během nich jsme vynalezli kolo, dluhopisy a demokracii, zatímco kočky si hrdě ponechaly svou přirozenost. Nenajdeme mezi nimi tak pestrou rozmanitost tvarů a velikostí jako třeba u psů. Zato můžeme objevit utajené schopnosti a instinkty.

Nejznámější „nadpozemskou“ dovedností koček je určitě jejich schopnost přežít pády z vysokých výšek a pokud možno ještě dopadnout na všechny čtyři nohy. Každý rok se v médiích objevují zprávy o dalších neuvěřitelných kočičích pádech, z nichž se tato zvířata rychle vzpamatovala (rekord drží australský kocour Voodoo, který přežil pád ze 34. patra mrakodrapu). Kočky za tuto schopnost vděčí své pružné páteři a vůbec celé stavbě kostry. Sotva si totiž kočka uvědomí, že ztratila pevnou půdu pod nohama, tak se snaží svým kormidlem (ocasem) přetočit do ideální polohy, aby dopadla na všechny čtyři. Začne se také fixovat na pevný bod na zemi, k němuž celé její tělo směřuje. Při dopadu kočce velmi pomůže její specifická klíční kost – ta je zakrnělá a tvoří ji chrupavka, takže zatímco jiné zvíře by se pádem ošklivě polámalo, tak kočka by se měla odpružit, oklepat a odběhnout do bezpečí.

Je dokázáno, že z čím větší výšky kočka padá, tím větší naději má na přežití (samozřejmě do určité míry). Při zlomeninách předních končetin bylo zjištěno, že zvíře spadlo z maximálně druhého patra, a naopak kočky, které se zřítily z pater vyšších, byly bez úhony. Veterináři si tento stav vysvětlují tím, že při kratším pádu je zvíře ve stresu, zatímco při delším letu se uvolní a je na náraz lépe připraveno.

NADĚJE PRO LIDSTVO

Svět ale není bez chyb, a tak někdy dojde k tomu, že se kočka při pádu přeci jen poraní. Vědci si ale dlouho lámali hlavu nad tím, jak brzy a dobře se kočky dokážou i z velmi vážných zranění vylízat. Teprve loni se podařilo poodkrýt roušku kočičího tajemství – tedy aspoň toho, které se týká poranění nervové tkáně (například míchy v důsledku pádu). „Mysteriózní regenerační schopnosti koček má na svědomí jejich centrální nervový systém, který dokáže poškození opravit a obnovit tak ztracené funkce,“ je přesvědčen neurolog Ian Duncan z americké University of Wisconsin-Madison, který se studiem nervového systému koček zabýval. Podle něj by neobyčejné schopnosti těchto šelem mohly v budoucnu pomoci lidem s nervovými onemocněními.

Duncanův tým po několik měsíců krmil pokusné kočky stravou vystavenou radioaktivitě, což u zvířat vyvolalo příznaky roztroušené sklerózy. Kočky totiž ztrácely myelin, jakousi izolaci nervových vláken, která umožňuje, aby se elektrické impulzy bezpečně přenášely mezi neurony. Když se vlivem radioaktivity myelin vytratil, tak se impulzy rozptylovaly do prostoru a málokterý našel cestu k cíli. Tento proces vědce nepřekvapil, již ho znali. A věděli, že poškození je nevratné. Šok ale způsobilo zjištění, že sotva kočky přešly na běžnou stravu, tak se začala vrstva myelinu obnovovat! Jejich centrální nervový systém dokázal rychle opravit poškozené trasy a všechny příznaky roztroušené sklerózy zmizely. Tím se vysvětlilo, proč se kočky dokážou vzpamatovat z hrozivých poranění, zasahujících nervovou soustavu. Zároveň díky tomuto objevu vzrostla naděje, že se někdy podaří pomoci lidem se zatím nevyléčitelnou roztroušenou sklerózou, či dokonce těm, které poraněná mícha upoutá na invalidní vozík.

JAKO DĚTI

Nebylo by to ale poprvé, kdy by kočky přispěly k lepšímu životu člověka. Přestože jsme se k těmto vznešeným šelmám často chovali jako naprostí blbi (kolik jen koček shořelo ve středověku na hranicích?), tak nás kočky stále oblažují svou hojivou přítomností. Koho si oblíbí, tomu dovolí, aby jim udělal místo na klíně a pak je dlouhé minuty hladil. Člověk se v tu chvíli rozvibruje hypnotizujícím kočičím předením, které většinou vnímáme jako známku dobrého rozpoložení zvířete. Předení probíhá jak při vdechu, tak i výdechu, a to při relativně stabilní frekvenci 25–150 Hertzů. A jak se prokázalo, vlnění o této frekvenci zvyšuje pevnost kostí a napomáhá hojivosti ran.

Kočky ale někdy vydají takový zvuk, že se každý člověk podvědomě zastaví. Umějí totiž mňoukat na takové frekvenci, jakou má dětský pláč. A jak se zdá, tak toho rády využívají. Zatímco běžné mňoukání totiž člověk dokáže vnímat jako trpěnou zvukovou kulisu, tak vrnění o frekvenci dětského pláče nám nedá spát a jdeme většinou hned splnit kočičí přání. A přitom jde pouze o několik vysokofrekvenčních tónů, které kočky přimíchají do obvyklého mňoukání.

JAKO PANDOŘINA SKŘÍŇKA

Je snad jen otázkou času, kdy se nám podaří proniknout i do podstaty dalších kočičích superschopností. Prozatím jen můžeme své malé přátele sledovat, milovat a žasnout. Třeba nad tím, jakou mají kočky teplotní rezistenci – zatímco člověk vnímá jako bolestivou už teplotu 44 °C, tak kočka má tento práh až na dvaapadesáti stupních. Fascinující je také schopnost koček vycítit přicházející zemětřesení. Vděčí za ni nejspíš drobným nervovým zakončením v polštářcích tlapek. Hmatové vousky na hlavě a předních končetinách zase kočkám umožňují pohybovat se i v naprosté tmě.

Legendami opředený je také dokonalý kočičí zrak. Jejich zorné zrakové pole je sice jen 205 stupňů, což je o 15 stupňů méně než u člověka, vidí ale lépe díky buňkám na cévnaté vrstvě za sítnicí, která odráží dopadající světlo a způsobuje magický zlatozelený záblesk v kočičích očích.

Je až neuvěřitelné, co všechno kočky v dějinách prožily a přitom zůstaly osobité a nespoutané. Dokážou být přátelské, ale musejí samy chtít. Jsou našimi souputníky ve všednosti, a přesto si zachovaly punc neobyčejných divokých šelem.

  TEXT: LILY FLYTE

Trpím slabostí pro zvláštní místa. Nablýskaná centra měst a perfektně střižené trávníky ve mně vyvolávají úzkost. I proto jsem si místo New Yorku nebo Kalifornie vyhlédla Jižní Dakotu.

Jižní Dakota? Kde to je? Tak často reagují samotní Američané, když slyší jméno tohoto liduprázdného území na západní hraně Velkých plání. Případně ho se smíchem označí za „fly-over state“, místo, kde málokdo byl, ale díky němuž trvá cesta mezi uzly na západním a východním pobřeží tak proklatě dlouho. Místní jsou si ovšem své pověsti zapadákova moc dobře vědomi a jsou na ni patřičně hrdí. Od dob Divokého západu se tady toho moc nezměnilo. Během pěti měsíců, kdy jsem žila v městečku jménem Custer, se mi opakovaně zdávalo, že žiju ve westernovém románu. A to nejen ve spánku.

Custer se nachází v jihozápadním cípu státu. V místě, kde je monotónnost vlnících se prérií, táhnoucích se stovky mil východním směrem, konečně narušena ladnými křivkami Black Hills, Černých hor. Pro původní obyvatele, Siouxy a Čejeny, představovalo toto pohoří střed vesmíru, nejposvátnější místo. Bludiště skalních měst, kaňonů, dravých říček a pokroucených kmenů černých borovic, podle kterých získaly hory své jméno, brzy přesvědčí o své výjimečnosti i nově příchozí. Americká vláda dlouho nejevila o tuto divočinu pražádný zájem. Vše se změnilo v 70. letech 19. stol., kdy průzkumníci Sedmé kavalerie objevili v Černých horách zlato. S vidinou rychlého zbohatnutí začaly do oblasti proudit tisíce zlatokopů a dobrodruhů. Kmen Lakotských Siouxů, kterým půda dle mírové smlouvy z Fort Laramie patřila, kladl velký odpor. Přes všechnu snahu však byli původní obyvatelé nakonec odsunuti do rezervací v semiaridních neúrodných částech nedalekých prérií. Největší z nich, Pine Ridge, domov národa Oglala Lakota a nejchudší okres ve Spojených státech, se nachází v bizarní měsíční krajině Badlands, tvořené zvětralými sedimenty. V roce 1890 se zde odehrál neslavný masakr u Wounded Knee. Zahynulo při něm 150 lakotských indiánů, převážně žen, dětí a starců. Přeživší členové armády byli vyznamenáni a vláda se nikdy za incident oficiálně ne¬omluvila. Tato křivda zanechala v místních velmi hlubokou ránu.

VE STÍNU PREZIDENTŮ

Po přistání vás přivítá ikona státu, Mt. Rushmore, památník čtyř amerických prezidentů, jejichž osmnáctimetrové tváře jsou vytesané do skalního masivu. Při jízdě po dálnici pak zahlédneme i neméně megalomanský projekt památníku Šíleného Koně, který má být jakýmsi protikladem či protestem proti kamenným skulpturám Washingtona, Jeffersona, Roosevelta a Lincolna. Socha slavného náčelníka má být samozřejmě ještě mnohem větší než kolosální Mt. Rushmore. Po dokončení by mělo dílo měřit ohromujících 172 metrů do výšky a 195 metrů do délky, což je asi desetkrát více než památník prezidentů. Ze skalní stěny však zatím vyčnívá pouze profil a napjatá paže siouxského náčelníka. Stavitel odmítá jakékoli financování ze strany federální vlády a tak práce pokračují pomalu. Místní tvrdí, že i přes občasné slavnostní ostřelování vypadá socha už deset let stejně. Někteří ironicky dodávají, že projekt největší světové sochy započatý v roce 1948 vynáší víc peněz v současném stavu a nevěří, že bude kdy dokončen.

Městečka v Černých horách zůstávají i ve 21. století světem pro sebe. To je možná dáno nespornou odlehlostí místa. Nebo možná zdejší atmosféra přitahuje svérázné charaktery, které udržují dědictví zlaté horečky stále živé. Jako třeba Jessie, rodačka z Texasu a manažerka jednoho z místních lokálů, která s oblibou vypráví příběhy o svých pěti manželích a u toho ještě stihne pomrkávat na mladíky u baru. Spiklenecky dodává, že jednoho ze svých „ex“ si vzala v Las Vegas po dvanácti panácích tequily, a vlastně neví proč. Dalšímu fandí v jeho účasti na rodeových závodech vysílaných na celostátním televizním kanálu. Většinu pracovní doby tráví Jessie popíjením vína, případně hazardem v malém kasinu v rohu restaurace. Když zákazníky vítá slovy „jedna z mých děvčat se vám bude hned věnovat“, je člověk téměř na pochybách, jaký že druh živnosti se zde vlastně provozuje.

ZÁPAD OPRAVDU DIVOKÝ

Panoptikum svérázných postaviček je obzvlášť pestré v dalším z místních barů, Gold Pan Saloonu neboli Saloonu u rýžovací pánve. Například Randy, kterému v rodné řeči říkají „Muž se žlutým koněm“. Přes léto zde pracuje pro správu chráněné oblasti jako bojovník s lesními požáry. Spíš než s ohněm však svádí boj s neukázněnými turisty a odpadky, které po sobě zanechávají. Randy pochází ze severní Arizony, od Velkého kaňonu, o jehož barvách dokáže vyprávět hodiny ve zdánlivém transu i přesto, že normálně toho moc nenamluví. Je hrdým příslušníkem kmene Navaho, své dlouhé vlasy plete do copů a pyšně se zdobí tradičními šperky z tyrkysu a perleti. Při sklence ohnivé vody se podělil i o zážitky z nelehkého života v rezervaci. Vyprávěl, jak mnoho jeho přátel mělo problémy se závislostí na alkoholu či drogách. I o tom, jak několik z nich ukončilo všeobecný pocit marnosti skokem do milovaného Grand Canyonu. Zkouší nás naučit pár slov v navahštině, ale mým pokusům napodobit prapodivné šišlavé zvuky se od srdce směje. Pohodovou atmosféru záhy narušuje jeden z místních mladíků. Pracuje na jedné z farem a je už v značně podroušeném stavu. Má potrhané rysy a kovovou protézu místo levé ruky. Nelíbí se mu, že má Randy kovbojský kobouk. Randy se snaží vznést námitky, celá věc je však pouhá záminka. Rančer se chce prát. Situace se přiostřuje, když tu se objevuje místní šerif a chladí vášně všech přítomných. Pravý to hrdina Divokého západu. Vypadá to, že i v dnešní době přichází ve správný moment.

Epizoda ze saloonu mě poněkud šokovala. Hlavou se mi honily myšlenky o hodných perzekuovaných indiánech a zlých chamtivých osadnících. Nic však nebývá tak černobílé. A proto jsem se při své další návštěvě rozhodla promluvit s někým, kdo by mi možná vyvrátil mé typické středoevropské představy. „Vyrůstala jsem ve městě Winner, na okraji velké rezervace,” vypráví další z obyvatelek, Danielle, „demografické složení je asi padesát na padesát.” Jen nerada se pak rozpovídá i o tom, jak po ní v dětství indiánské spolužačky pokřikovaly rasistické nadávky a občas jí po škole daly nakládačku. Dnes svůj život zasvětila pomoci právě podobným dívkám a stala se terapeutkou ve výchovném středisku pro mládež. Alkoholismus a případy sexuálního zneužívání rodinnými příslušníky uvádí jako hlavní důvody toho, proč dívky z rezervace končí v jejím zařízení. Pine Ridge je jako většina ostatních tzv. „suchou rezervací“ a nesmí se v ní prodávat alkohol. Stačí však překročit pomysl¬nou linii a zakoupit můžete co hrdlo ráčí. Chybějící příležitosti, všudypřítomný nihilismus, ale paradoxně i silné sociální cítění jsou některé z důvodů, proč pro obyvatele rezervace není jednoduché žít profesně a společensky úspěšný život. Tradice velí, že pokud někdo získá dobrou práci a finanční ohodnocení, má povinnost se rozdělit s velmi velkoryse definovanou rodinou. A tak se třeba stane, že se do domu přistěhuje široké příbuzenstvo, s kterým se dotyčný musí o zisk podělit.

POW-WOW

Na místě však není ani přílišná skepse k původním obyvatelům Ameriky. Mnoho národů řídí úspěšné podnikatelské projekty, disponuje dostatkem financí, silnou politickou reprezentací a získává rostoucí vliv v americké společnosti. Snad ještě důležitějším faktorem je skutečnost, že si zachovávají živou kulturu a tradice. O tom se přesvědčuji na třídenním Oglala Lakota Nation pow-wow, taneční slavnosti pořádané v Pine Ridge. Narozdíl od mnoha dalších, konajících se po celých Spojených státech, má tahle akce velmi „neturistický“ charakter. Ten se projevuje mimo jiné i v tom, že jsem zde já, mé dvě nemístně blonďaté kamarádky a asi tak dva tisíce indiánů, z nichž většina si nás neprohlíží zrovna přívětivě. Snažím se být nenápadná a nerušit obřadní tance, které jsou vlastně soutěží mezi pestrobarevně oděnými účastníky. Oglalové sice nemají z naší přítomnosti velkou radost, tohle není divadlo pro turisty, ale tiše nás tolerují. Několik mladých pohledných tanečníků nás dokonce s úsměvem zdraví. Do řeči se mnou se dává asi osmiletá holčička z kmene v Coloradu. Zajímá ji, odkud jsem. Neví, co je Evropa, a ptá se, jak dlouho se do ní jede autem. Snažím se vysvětlit cosi o oceánu a letadlech, ale nevypadá, že by mě pochopila. Nakonec s úsměvem odchází. Kapela buší do bubnů a prozpěvuje písně, v posvátném kruhu uprostřed arény tlačí skupinka lidí stařečka na vozíku. Všichni povstanou a vzdávají čest poslednímu přímému potomku náčelníka Šíleného Koně. Začíná se stmívat a program má neplánovanou přestávku. Znovu se má začít tančit v osm. Nakonec je program obnoven až po desáté hodině večerní. „No to je osm indiánského času,“ směje se Danielle. Čas tady není takový rozhodující faktor. „Když se dětí zeptám, kolik je hodin, přiloží si ukazováček k dlani, čímž vytvoří jakési miniaturní sluneční hodiny, a řeknou mi, že asi tak tři.“

VÁLKA GANGŮ

Oblast Černých hor má ale v záloze ještě jednu pozoruhodnost. První týden v srpnu se v městě Sturgis koná největší motocyklová rallye na světě. Akce se obvykle účastní okolo půl milionu lidí. Pro srovnání – celá Jižní Dakota čítá asi 812 tisíc obyvatel. Jezdci sem dorazili ze všech koutů Spojených států i Kanady a ti nejpravověrnější z nich absolvovali celou cestu na motorkách. Jsou na to velmi hrdí a hitem jsou trika degradující ty, kteří se rozhodli přiletět letadlem a dovézt své stroje v přívěsech.

Pro řev harleyů není slyšet slova. Lidé každého věku i tvaru se halí do černé kůže. Někteří zakrývají jen to nejnutnější, někteří ani to ne. Všude lebky a nablýskané výstavní kousky, které jejich majitelé pyšně předvádějí na hlavní promenádě. Pivo a whisky teče proudem. V davu zahlédnu příslušníky několika motorkářských gangů. Vždy jsem se domnívala, že jejich členové budou svou totožnost spíše skrývat, ale obrovské výšivky přes celá záda, dlouhý vous a potetovaná těla nenechají nikoho na pochybách. Neobvyklé nejsou však ani nášivky se jmény církevních spolků či organizací, zaměřených na prevenci proti alkoholu a drogám. Každému podle jeho gusta. Mě obzvláště fascinují postarší prošedivělé dámy s dlouhými copy svázanými v kůži, které se s drsným výrazem ve tváři prohánějí na vlastních strojích. Až ze mě bude babička, taky si budu muset pořídit harleye. Sturgis ¬Rallye má však i své stinné stránky. Dopravní nehody zaviněné převážně alkoholem, ale i šarvátky mezi znepřátelenými gangy. V roce 2006 se ve Státním parku Custer, slavném hlavně pro svá stáda bizonů, odehrála za bílého dne uprostřed plně obsazeného kempu přestřelka. Pět členů Outlaws bylo zraněno, dva z nich velmi vážně. Mnoho účastníků z rallye odjelo předčasně z obav o bezpečnost. Z útoku byli obviněni dva členové Hell’s Angels, kteří však byli o dva roky později soudem zproštěni viny. Nepodařilo se zjistit, kdo střelbu začal a kdo ji v sebeobraně opětoval.

Ač nerada, musím se s Jižní Dakotou rozloučit. Při odbavení na letišti v Rapid City stojí shodou náhod ve frontě přede mnou právě dva pekelní andělé. Hoši jsou to bodří a sympatičtí, vypadají jak ze ZZ Top a vtipkují na adresu letištní obsluhy. Do letadla nastupuji zamyšleně a nechce se mi odjet. Přemýšlím nad tím, jak moc mě tenhle bohem zapomenutý kousek země změnil. Jak moc byla tahle Amerika jiná, než ji znám ze zpráv a z hollywoodských filmů. Rozmanitá, přátelská, syrová a opravdová. Naposledy se rozhlížím po zvlněné krajině a uvědomuji si, že i já jsem nechala kousek srdce kdesi u Wounded Knee. A budu se sem pořád vracet.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Žijete v Čechách? Na Moravě? Ve Slezsku či na Slovensku? Nebo snad v Kocourkově? Těžko říct. Pravdou je, že my jsme se ten pravý Kocourkov vydali hledat.

Skoro to vypadá, že neuplyne týden, abychom se nedočetli o nějakém dalším Kocourkově. Tu se jedná o zmatený obecní úřad, tu o pro někoho už moc komplikovanou situaci na české politické scéně. Pravdou je, že Kocourkov tady s námi je a bude. Ale kde se vzal?

Přirovnává-li se něco ke Kocourkovu, znamená to, že v dotyčném místě panují zmatečné a nesmyslné poměry a lidé tam jednají hloupě a nepochopitelně. Vše vychází z oblíbených příběhů o smyšleném městečku Kocourkova, kde lidé jsou tak hloupí jako nikde, dělají věci, které by nikoho jiného nenapadly, a když už dělají něco obvyklého, pak způsobem zcela neobvyklým a naprosto nesmyslným. A co víc, celému okolnímu světu jsou jenom pro smích.

LIDOVÉ KOŘENY

Typickým kocourkovským příběhem je stavba radnice v obci: Kocourkovští se rozhodli vystavět roubenou radnici, ale když hotová stavba stála, zjistila městská rada, že je budova k ničemu, protože uvnitř není nic vidět. Dlouho nad celým problémem přemýšleli, až dostali spásný nápad, že potřebné světlo nanosí dovnitř v pytlích. Venku otevřeli pytel, nachytali do něj světlo, pytel zavázali a uvnitř radnice ho opět otevřeli, aby vypustili světlo ven. Tuto činnost opakovali mnohokrát, ale nic se nedělo – v radnici byla pořád tma. Ze zoufalství je osvobodil až jeden zlodějíček, který při svém útěku z vězení vyboural do zdi cely díru, čímž způsobil zaplavení místnosti světlem. Kocourkovští byli tímto nápadem naprosto nadšení, vězně s radostí nechali běžet a ještě mu na dálku děkovali. Rozhodli se také jeho čin napodobit. Do stěn radnice vysekali tolik děr, že byla plná světla. Jenže v ní také byla trestuhodná zima, a tak v budově nechtěl nikdo dobrovolně pobývat.

Ačkoli si nejvíce lidí spojuje kocourkovské příběhy s postavou spisovatele Ondřeje Sekory, není jejich autorem. Jejich původ je mnohem starší a možná překvapí, že se ani nejedná o ryze českou specialitu, ale vesměs o motiv rozšířený po velké části Evropy. Tak třeba v Německu se městečku hloupých říká Schilda, v Anglii Gotham, v Nizozemsku Kampen, ve Francii městečku hloupých říkají Brétizy, v Polsku Pacanów, v Srbsku Balov. Svou variantu Kocourkova mají dokonce i na Moravě – říkají ji Šimperk – a na Slovensku, kde se hloupí lidé koncentrují v Čudákové.

V různých zemích má sídlo hloupých měšťanů jiné jméno a stejně tak i příběhy o nich vyprávěné jsou zčásti specifické pro každou zemi, nicméně podstata je vždy stejná a rovněž mnohé příběhy, které se vyprávějí o „Kocourkovských“, jsou ve všech těchto národních variantách stejné. Nabízí se tedy myšlenka, že všechny musejí mít logicky nějakou společnou předlohu. Pro oblast střední Evropy bychom mohli jako o výchozích uvažovat o příbězích městečka Schilda, které vyšly knižně už roku 1598 a mohly se šířit po celém Německu i mimo něj. Anglické historky z Gothamu vyšly knižně dokonce o sto let dříve. Mnohé příběhy o Kocourkovu mají jistě lidový původ, ale motiv města, kde jsou všichni neuvěřitelně hloupí, může jako takový pocházet z antických pramenů – už starověcí Řekové totiž za město všech hloupých považovali město Abdéry, které skutečně existovalo a existuje dodnes. Ze starověkého Řecka pochází i nejstarší dochovaná sbírka vtipů, Philogelos, jejíž jedna celá sekce je věnována vtipům o hlupácích.

HLEDÁNÍ REÁLNÉHO KOCOURKOVA

U zahraničních Kocourkovů se často setkáme s tím, že měly nějaký reálný předobraz, případně stejnojmenné místo, ke kterému se mohou fanoušci mýtu odkazovat. O tom našem se říká, že je smyšlený a neexistuje. Není tomu docela tak. Zjistili jsme totiž, že jeden se ještě před pár desetiletími nacházel v severních Čechách, kousek od lázeňského města Teplice. Jenže ho stihl vpravdě kocourkovský osud.

Server zanikleobce.cz připomíná, že nejstarší zmínka o Katzendorfu, jak se obec dlouhá léta německy nazývala, pochází z roku 1603. Osadu tvořilo jen několik málo usedlostí, postupem času se však rozrostla až na zhruba 25 domů, ve kterých žilo přibližně 130 obyvatel. Největší ránu zasadila vesničce 2. světová válka. Většina obyvatelstva byla německá a po skončení války byla odsunuta. Dosídlení se však nekonalo. Do blízkosti se dostal povrchový důl na hnědé uhlí a obec s tak unikátním názvem bohužel zanikla. A nebyla jediná. V celém českém pohraničí lze vyhledat stopy po opuštěných sídlech. Někdy jde jen o pár zdí naznačujících, že tam ještě nedávno stál dům. Jindy jde ale o poměrně velké vesnice se stále viditelným uspořádáním, sady, cestami a studnami. Pořád ale měly větší štěstí než přímé oběti severočeských velkolomů, po nichž obvykle nezůstalo vůbec nic.

NA LODI BLÁZNŮ

V době, kdy v Anglii vyšla první kniha gothamských příběhů, napsal Sebastian Brant satirickou báseň Loď bláznů. Otírá se v ní o podle něj nešťastné poměry v církvi. Loď, o které psal, byla plná hloupých a naivních lidí, kteří se vůbec nestarali o to, co se kolem nich děje a kam se jediný předmět, který je drží nad hladinou, řítí. Na obrazu Hieronyma Bosche se stejnojmenným názvem, který patrně vznikl na základě básně, lze vidět, jak se celá posádka tohoto plavidla krmí plackami, kormidelník řídí loď vařečkou, a stěžeň tvoří „vykořeněný strom moudrosti“. Na obraze jsou vyobrazeny i smrtelné hříchy, tak jak je chápou křesťané.

Pojem lodi bláznů postupem času v západní kultuře zdomácněl podobně jako Kocourkov, se kterým má některé prvky společné. Ač jde v obou případech o satiru, skrývají v sobě tyto příběhy i nějaké poselství, když varují před neuváženými kroky a lidskou hloupostí. Jenže daří se jim tuto roli plnit? Do Gothamu současnosti se musel v moderní popkultuře nastěhovat Batman, aby tam udělal pořádek. Čeká snad i český Kocourkov na svého hrdinu?

Kdy přijde konec světa? Bude další světová válka? Co bude s naší civilizací? Odpovědi znala baba Vanga. Její schopnosti byly natolik výjimečné, že se o ni zajímala tajná policie a pro radu k ní chodili i komunističtí kádři. Její věštby totiž vycházely.

Noční vlak, uhánějící do stanice General Todorov, ležící jen co by kamenem dohodil od bulharsko-řecké hranice, je obvykle prázdný. Jen v některé dny putují po kolejích davy lidí, kteří zde přestupují na spoj do malé staničky Rupite, zastávky bez označení, s obyčejným kusem vylitého betonu u kolejí. Tady ale většina pasažérů vystupuje, odtud pak za ranního rozbřesku vyrážejí k vesničce ukryté pod horou Kožuch, která jako věčný strážce bdí nad tajemným místem na samém jihozápadě Bulharska.

Dříve se sem vůbec nesmělo a každý, kdo chtěl putovat do Rupite, musel mít propustku do pohraničí. Dnes je již pohyb volný a do Rupite proudí skupinky lidí obtěžkaných batohy a košíky. V dáli z mlhy vystupuje bělostná věž kostelíku, který je obklopen obrovskou, na bulharské poměry nezvykle pečlivě udržovanou zahradou. Kostel a vlastně celé toto místo je svatyní zasvěcenou legendární věštkyni babě Vanze. Když v Bulharsku vyslovíte její jméno, tak každý uznale pokýve hlavou. A každý druhý se s ní osobně setkal.

SETKÁNÍ S ANDĚLEM

Pověstná vizionářka nebyla jen věštkyní, ale také léčitelkou, která dokázala pomoci mnoha beznadějným případům, které lékaři již odepsali. A právě v této malé vesničce, která je shlukem jen několika opuštěných stavení a miniaturních lázní, dodnes stojí malá chaloupka, kde baba Vanga na sklonku svého pozemského života věštila a pomáhala lidem. V nedalekém městě Petrič najdete její dům, kde přijímala návštěvy, ale tady v Rupite byl větší prostor, tábořily tu stovky nemocných a jejich příbuzných, kteří čekali na zázrak.

Dům prý býval doslova v obležení lidí s různými neduhy, kteří neváhali trpělivě čekat na pomoc i několik týdnů, než se na ně dostala řada. „Lidé se léčili už pouhou nadějí, kterou měli v osobě léčitelky. Její moudrost a schopnosti dokázaly pravé divy,“ přiblížil mi osobnost baby Vangy jeden z poutníků.

Baba Vanga (občanským jménem Vangelia Pandeva Dimitrova, po svatbě Gušterova) se narodila 31. března 1911 ve vesničce Strumica v tehdejší Turecké říši. Během jejího života se tento region stal postupně součástí Bulharského království, Jugoslávie i Makedonie, ale nakonec Vanga přesídlila do města Petrič, které zůstalo v Bulharsku.

Jeden z mnoha příběhů líčí nezvyklou událost, která v jejích jedenácti letech dokonale změnila osud této ženy. Prý ji jednou na cestě zastihla silná bouře, která jí navála do očí prach a písek. Muselo to být velké tornádo, protože tato bouře ji pak vyzvedla do oblak a shodila zpět na zem nedaleko domova. Od té doby sice oslepla na obě oči, ale také v sobě objevila dar třetího oka, tedy věšteckých schopností, které jí daly možnost cestovat časem. Podle jiné pověsti se v oblacích zjevil anděl, který dívku postavil před těžkou volbu: život obyčejného člověka, nebo slepotu, ale s darem vědění a jasnovidectví, které prospěje celému lidstvu.

Ať se tehdy událo cokoliv, jisté je, že dívka o zrak přišla, ovšem objevila v sobě zázračné schopnosti.

VE STÁTNÍCH SLUŽBÁCH

Babu Vangu asi nejvíce po celém Balkánu proslavila předpověď začátku války na poloostrově v roce 1941. Vanga prý svým třetím okem spatřila muže ve zlatém obleku, který jí prozradil, že druhý den vypukne válka. Se svící v ruce jí sdělil, kdo zemře a kdo přežije. Hned druhý den napadlo nacistické Německo Jugoslávii a Řecko, čímž se ocitlo ve víru války i Bulharsko. Od té chvíle se šířily zvěsti o tajemné slepé ženě rychlostí blesku.

Jejím schopnostem začal důvěřovat i první ze vzácných hostů, samotný bulharský car Boris III. Když byl připraven na svůj pohled do budoucnosti, baba mu pravila: „Skončíš doma v ořechové skořápce.“ Dodala ještě, že zemře v roce 1943. Tak se také stalo, car se ocitl v rakvi 28. srpna 1943.

Za vlády komunistů si svérázné věštkyně vážil i dlouholetý vůdce Todor Živkov, a to je také jedna z kontroverzních etap jejího života. Živkov ji chtěl mít pod kontrolou, a tak ji jmenoval státní věštkyní s platem 220 leva v institutu v Sofii. Mezi významné pohlaváry, které v té době osobně poznala, patřil i sovětský vůdce Brežněv. Vysocí funkcionáři za ní do věštírny nechodili osobně, ale vypráví se o limuzínách, kterou pro ni posílali.

O správnosti věšteb se přesvědčili mnozí z nich, a tak není divu, že se zvěsti o ní šířily po celé zemi a že o ni projevovaly zájem i tajné služby. Říká se, že její dům i pracoviště byly doslova prošpikovány odposlouchávacími zařízeními, aby neuniklo nic, co by stálo za pozornost. Také se mluví o velké mapě napsané tajným písmem, v níž Vanga uvedla historii lidstva sahající až do doby faraonů, a také budoucnost daleko za naší představivostí. Zda to je pravda a takový materiál existuje, vědí jen archivy. Po revoluci se Vanga stala celebritou, kterou natáčela i televize. Když v roce 1996 zemřela, tak se jejího pohřbu účastnilo patnáct tisíc osob včetně tehdejšího prezidenta a vlády.

A co vlastně Vanga předpověděla? Tak mimo jiné Stalinovu smrt, kolaps komunismu, černobylskou tragédii či vítězství Borise Jelcina ve volbách v Rusku. Útok 11. září na New York a válku proti terorismu předpověděla už v 60. letech 20. století. Její vize jí přiblížily návrat cara Simeona, příchod Gorbačova a perestrojku. A podle některých zdrojů předpověděla i vypuknutí třetí světové války. Kdy by k ní mělo dojít? Letos na podzim!

BULHARSKÉ LURDY

Rupite není jen místem, které magicky přitahuje různé vědmy, léčitele nebo vyznavače New Age, ale také poutním místem, které neopomene navštívit nikdo, kdo jede kolem. Do tohoto zapadákova nachází cestu stále více poutníků. Po celý den tu proudí lidé, které baba Vanga přitahuje jako magnet. Není divu, protože místo má zvláštní energii, místní říkají, že kosmickou, která lidi spojuje s proslulou vizionářkou i po její smrti.

Největší nával tu bývá v den výročí její smrti, která ji zastihla 11. srpna 1996. Tehdy je celé okolí zaplněno lidmi. Hned od rozbřesku začínají přicházet první poutníci, kteří se nejdříve pomodlí v kostele za svoji věštkyni. Potom se svící v ruce míří k náhrobku, aby na něj položili malé dárky. Součástí takového setkání je i malý piknik, každý z příchozích dostane kus koláče, dortu, nebo i plný talíř domácí stravy.

„Všichni, kdo v tento den zavítají na místo, jsou jediným organismem plným energie,“ prozrazuje mi Martja, jedna ze žen, které se přišly poklonit památce slavné věštkyně. „My všichni hledáme velkou sílu, jak pokořit zlo a napravit svět. Jen když se všichni spojíme v jedinou myšlenku, dokážeme pomoci všem ostatním. Jen se podívej okolo sebe, ta rozložitá dáma je z Ruska, byla známou naší baby Vangy a zabývá se také léčitelstvím, jiné ženy okolo mají další schopnosti, kterými dokážou pomoci, stačí jen věřit. Vlastně všechno je jen o víře, kdo věří, má naději.“ Sedíme mlčky a oddáváme se myšlenkám o tomto zmatečném světě.

PŘIJDE VÁLKA?

„Je pravda, že nás podle předpovědi čeká letos v listopadu třetí světová válka?“ zkouším se na rovinu ptát v malém muzeu ve městě Petrič, kde je nyní přístupný dům, v němž žila baba Vanga. Odpověď je jednoduchá: „Nemůžete věřit všemu, co se píše. Nikdy jsme o ničem takovém z úst naší vizionářky neslyšeli.“ Je pravda, že baba nikdy neříkala jednoznačné předpovědi, to až lidé si je nějak vyložili nebo pozměnili. Například její slavná věštba o Kursku! Když baba Vanga předpověděla zkázu Kursku, který zalije voda, v níž všichni utonou, tak se mnozí smáli. Město Kursk je přeci na rovině a taková voda, která by zalila celé město, to není jen tak! Pak se však potopila ruská jaderná ponorka Kursk.

Baba Vanga byla fenoménem. Mnozí jí přisuzovali velké telepatické schopnosti, dokonce podle svědků dokázala číst cizí myšlenky. Což bylo také příčinou, proč ji některé kruhy označovaly za provozovatelku černé magie a kouzel. Tak se na ni dívala především pravoslavná církev – viděla v ní zlo, duchy i samotné peklo. To byl také jeden z důvodů, proč Vanga investovala své prostředky do výstavby areálu v Rupite a výstavby kostela svatého Petky. Chtěla se nějakým způsobem profilovat i před věřícími. Bohužel se v Bulharsku nenašel jediný kněz, který by tento svatostánek vysvětil. Nakonec musel přijet biskup až z Makedonie, aby kostelu požehnal.

Některé její vize nejsou příliš pozitivní pro lidstvo, ale na druhou stranu my sami jsme strůjcem svého štěstí. K naší planetě se příliš dobře nechováme. Proto možná zrození takového člověka, jakým byla Vanga, mělo být impulsem k našemu zamyšlení.

TEXT: ROSTISLAV J. PECH

Češi a ponorky? Jde to vůbec k sobě? Naše země nemá břehy omývané slanou vodou a potěšení z pěnícího příboje je nám dopřáno jen mimo naši vlast. Jenže před rokem 1918 excelovalo mnoho Čechů v rakousko-uherském námořnictvu. Byli tak dobří, že by bylo možné přepsat známé rčení na co Čech, to mořský vlk.

Armáda, a námořnictvo zvlášť, vyžadovala muže nejen tělesně zdatné, ale také vzdělané. České země byly v rámci mocnářství jako průmyslová základna nadprůměrně vyspělé a proto se vojáci z Čech a Moravy v armádě uplatňovali i jako námořníci. Není bez zajímavosti, že jako nefalšovaní suchozemci tvořili u námořnictva okolo deseti procent mužstva. U ponorek to byla dokonce třetina. Přestože první ponorku U4 zařadilo Rakousko-Uhersko do služby již v roce 1909, tak světový konflikt zahajovalo roku 1914 pouze se čtyřmi bojeschopnými. Ovšem k dovybavení ponorkového loďstva se velmi kuriózně hned v počátku zapojily „zlaté české ručičky“.

POSLEDNÍ GENTLEMANI

Francouzská ponorka Curie se pokusila v noci 19. prosince 1914 proniknout do přístavu Pula a torpédovat rakousko-uherské bitevní lodě. Zamotala se však do protiponorkových sítí a po marném zápasu se její velitel rozhodl vynořit a vzdát. Do hry zasáhla torpéda, umístěná v zastaralém systému rámů na boku lodi. Palbou zasažené torpédo začalo hořet a zelený svit požáru dělostřelcům ukázal, že posádka se nevynořila, aby bojovala, nýbrž aby se vzdala. Dělostřelci pod vedením Bohumila Kubišty, v civilu významného českého malíře, pak gentlemansky ukončila ostřelování a umožnila Francouzům padnout do zajetí.

Zasažená ponorka klesla ke dnu i se dvěma muži, zbytek strávil válku mimo jiné v zajateckém táboře v dnešním lyžařském středisku Boží Dar v Krušných Horách. Lehce poškozenou ponorku se podařilo vylovit, opravit s přispěním plzeňské Škodovky a 1. června 1915 zařadit do služby pod označením U14 .

KAPITÁN SVOU LOĎ NEOPUSTÍ

Ne všechna střetnutí ale skončila relativně šťastně. Ponorka U3 třicetiletého poručíka Karla Strnada, rodáka z Pohořelic na Moravě, byla 13.srpna 1915 v Otrantské úžině donucena k pokusu o ponoření francouzským torpédoborcem Bisson. Voda ale zaplavila akumulátory a trup lodi se zaplnil jedovatými výpary. Kapitán dal rozkaz k opuštění lodi. Dvanáct mužů se zachránilo, ale devět členů posádky včetně přiotrávených strojníků Jaroslava Hauče a Josefa Suchovského zemřelo uvnitř lodi. V zajetí potom ještě zemřel telegrafista Julius Konečný. Kapitán Strnad se vrátil do nitra ponorky, a aby si byl jist, že nepadne do rukou nepříteli, potopil se s ní. Kapitán nikdy neopouští svou loď… Tyto příběhy poněkud neodpovídají tvrzením, že Češi byli v rámci mocnářství naprosto neloajální, či dokonce banda simulantů. Bude v tom trochu závisti. Rakouské ponorkové eso Georg von Trapp ve svých pamětech systematicky opomíjí výkony českých kapitánů Zdeňka Hudečka a Josefa Holuba. Jeho sympatie nemá ani Rudolf Singule z Brna. Hudeček byl totiž co do objemu potopené tonáže hned za von Trappem, následován von Singulem a Holubem na pomyslném šestém místě. Neztratili se ani další velitelé, jako Otto Molitor z Tachlovic u Kladna, Eugen Hornyák z Brna či Leo Prášil. Zdaleka ne všichni, kdo pocházeli z území dnešní republiky, byli Češi. Často se narodili ve smíšeném manželství jako například Singule, nebo byli jiné národnosti. Přesto jde o české rodáky: Hugo von Falkenhausen z Dolních Sekyřan u Plzně, Friedrich Schlosser a Franz Nejebsy z Teplic, Eduard von Hübner z Dobřan, Franz Rzemenowsky von Trautenegg ze Znojma, Lothar von Leschanowsky z Jihlavy nebo Ludwig Müller z Kadaně.

PONORKOVÁ ODYSSEA

Rudolf Singule byl sice v počtu potopených lodí až za Hudečkem, ale ze své „muzeální“ U4 dokázal torpédovat významný vojenský cíl: italský křižník Giu¬seppe Garibaldi. Singuleho dosluhující U4 se doslova ploužila a námořníci trpěli příšerným vedrem a zamořeným vzduchem. Jednou musel dokonce přerušit útok, protože mu postupně zkolaboval kormidelník, jeho zástupce a dva muži ve strojovně. Rudolf Singule byl jedním ze dvou nositelů vyznamenání rytířského kříže řádu Marie Terezie u ponorkového loďstva, s nímž se automaticky pojilo povýšení do šlechtického stavu a tedy i přídomek von. 
Legendární se ale stala devadesát sedm dní dlouhá plavba Josefa Holuba s U27. Ponorka vyplula 22. června z Boky Kotorské, překonala protiponorkovou bariéru v Otrantské úžině, a pak měsíc operovala v Egejském moři a východním Středomoří. Holub pomalu pomýšlel na návrat, když zjistil problém – pouhých 370 kilogramů mazacího oleje v situaci, kdy ho bylo zapotřebí několik kilogramů na hodinu plavby. Co teď? Zpět do Kotoru přes ostře střeženou Otrantskou úžinu by bylo za dané situace riskantní. Holub zvolil nejbližší spojenecký přístav, Turky ovládaný Bejrút.

STRAVA STRAŠNÁ

Posádka plula pouze na pravý motor. Měl totiž spotřebu jen tři kilogramy oleje oproti pěti, které potřeboval motor levý. I tak nebylo oleje dostatek a námořníci ho naředili olivovým olejem z kuchyně. V jednu chvíli museli dokonce vztyčit plachty, jde tak o poslední zaznamenaný případ tohoto pohonu u ponorky. Nakonec olej došel úplně a do Bejrútu ponorku dotlačily elektromotory a zbytky proudu v akumulátorech. Ani v Bejrútu však nebylo snadné sehnat odpovídající olej. Naštěstí si v Bejrútu chtěla doplnit palivo i německá U65, která jim darovala 1,5 tuny tolik potřebného maziva. Až 23. září vyrazil Holub na cestu zpět a přes neustálé problémy o tři dny později konečně zakotvil v Kotoru. Do hlášení později poznamenal: „Mužstvo a materiál se držely uspokojivým způsobem. Teplota lodi byla v prostoru posádky 35 stupňů, ve strojovně 55 stupňů, vlhkost 100 %, takže ze stěn trvale kapala voda. Špatnému kuchaři se podařilo vařit jídla nechutná, těžko stravitelná, poživatelná jen při nejsilnější vůli. Na lodi bylo také velké trápení s hmyzem a havětí. Přesto všechno až do Bejrútu byl zdravotní stav vynikající, až pak nastávala onemocnění. Délka plavby 4200 námořních mil na hladině a 70 námořních mil pod vodou.“