Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.

Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.

Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.

SOCIALISMUS PO AFRICKU

Neklidná doba nepřinesla nic dobrého a není se čemu divit. Nejdříve byla válka proti kolonizátorům. Ti se sice sveřepě bránili, ale hněv a touha po osamostatnění je smetl a v roce 1974 získala země nezávislost. Následující budování socialismu vyhnalo poslední majitele půdy a vlastníky plantáží a v zemi nakonec převládla ideologie, která přála neschopným. Kdo něco uměl nebo měl jiný názor, ten kvapem opustil zemi, jejíž ekonomika se valem hroutila. Byla to doba, kdy se nedalo koupit vůbec nic a jíst se dalo jen to, co si lidé vypěstovali nebo vyměnili. Peníze ztratily svou cenu. Podivná představa v zemi s přebohatou vegetací a s mořem oplývajícím nejlepšími rybami. Kromě chudoby zde socialismus sovětského a kubánského typu zanechal ještě jednu památku – ruštinu. V zemi, kde se mluví hlavně portugalsky a kreolsky, se s vámi většina úředníků, lékařů a učitelů dohovoří rusky.

Ani Bafatá, druhému největšímu městu země, se nevyhnula doba velkolepých památníků a sloganů dělnických vůdců. Hned na nejdůležitější křižovatce trůní velkolepý pomník, lemovaný zrezlými cedulemi s údernickými slogany. A i v srdci starého města se leskne čistotou pomník rodáka Amilcara Cabrala, který v Guineji-Bissau i v sousední Guineji smetl kolonizátory. Je příznačné, že dnes okolo pomníku poposedává jen pár dědečků a na nedalekých odpadcích se pase několik prasat. Dnes churavějící ekonomika láká bývalé portugalské pány zpět, aby se za výhodných podmínek vrátili na své plantáže a chopili se majetku, který bez jejich práce nevynáší. Země je natolik spojena s Portugalskem, že odtud vozí všechno od potravin až po balenou vodu a pivo.

BLÁZNI S BATOHEM

Kdysi výstavní město Bafatá nás neuspokojilo, a tak padlo konečně šílené rozhodnutí vyrazit do asi patnáct kilometrů vzdáleného města Gêba, které jsme pro sebe přejmenovali na „Žabé“. Města, o kterém mimo jeho obyvatel ví opravdu málokdo. Ideální šance poznat něco nového a rozšířit obzory sobě i ostatním.

Když si v Guineji-Bissau vezmete batoh na záda, stáváte se okamžitě blázny. Za prvé tu takové zavazadlo ještě neviděli, za druhé běloši přeci nechodí pěšky, ti jezdí jen v autech. V parném odpoledni šlapat po prašné cestě – to by mohlo napadnout jen cvoka. Lidé kroutili hlavami a nám bylo jasné, že až se večer budou vyprávět pohádky a příběhy, tak určitě padne zmínka i o nás. Lidé nechápali ani to, že bagáž vlečeme na zádech. Tady v Africe se totiž nosí všechno na hlavách, což se nám místní snažili ukázat. My jsme se ale přemluvit nenechali a své krosny jsme hrdě nesli dál. Až daleko za město šlo s námi celé procesí čumilů.

Cesta se kroutila nad řekou. Chtěli jsme sice stopovat, ale provoz byl minimální. Jen několik udivených cyklistů shovívavě zastavilo u zpocených a chvíli vedlo svá kola spolu s námi. Tady je úplně běžné, že se spolu lidé dávají do řeči, i když se neznají. Jednak na to mají čas, jednak je to jediná možnost, jak se dozvědět novinky. Ty se tady i bez tamtamů šíří velkou rychlostí. Vůbec není žádnou zvláštností potkat muže s rádiem přitisknutým k uchu. Když padla tma a my měli za sebou sotva polovinu cesty, nezbylo než se utábořit uprostřed lesa a houštin, které v noci ožívaly nezvyklými zvuky. Sice nás strašili lvem, ale ten už v této části Afriky vůbec nežije. V Guineji-Bissau je těžké narazit vůbec na nějaká zvířata.

I CESTA MŮŽE BÝT CÍL
Gêba se i přes naši velkou vytrvalost zdálo být nedostižným cílem. Čím jsme mu byli blíž, tím více se v okolních vsích lišily údaje o vzdálenosti. Někdo tvrdil, že jdeme špatně, jiný mluvil o patnácti kilometrech. Na jakékoliv údaje spojené s časem ale v této zemi raději zapomeňte. Lidé ho mají dostatek, čas je pro ně nekonečný. Den za dnem plyne, a co se nepodaří dnes, stane se zítra. To nám také sdělil bezzubý stařík, který měl malý obchod se sirkami a sušenkami. Na druhou stranu cesta podél lesů se vzrostlými stromy a občasnými plantážemi byla opravdu romantická. Nikde nikdo, jen rozpálené slunce a vzduch nasycen vlhkostí. Palmové háje se střídaly s mangovými plantážemi a velkými termitišti.

Když jsme se blížili k vysněnému cíli, mysleli jsme na to, jestli má vůbec význam lopotit se v takovém vedru někam, kde nic není. Ale zvědavost je někdy silnější. Jakmile jsme spatřili větší louku, na kterou vedly vyjeté koleje od zřídka projíždějících aut a v dáli třpytící se řeku, bylo nám jasné, že jsme u cíle. Potvrdil nám to dav lidí, který se kolem nás shromáždil. Brzy se objevil kluk, který nás perfektní angličtinou přivítal v Gêbě alias „Žabé“. Nikdo nemohl pochopit, proč nás nohy zanesly právě sem a co tu pro nás může být zajímavého. Nic se tu nedalo koupit, všechno se vozilo z nejbližšího města. Už cestou sem nás oslovovaly žebračky, šlo o skutečně chudý kraj, kde mají děti věčně nataženou ruku a neváhají metat kamení, když jim nic nedáte.

VÍNO NAMÍSTO KOSTELA

„Žabé“ nakonec moc milosrdné k poutníkům nebylo. V jednom kuse nás provázel chumel zvědavých dětí a žen, ale také hejna dotěrných a nezvykle agresivních much. Ani se nedivím portugalským vojákům, kteří zde kdysi sídlili, že se div neukousali nudou. Jde prostě o trochu větší vesnici nedaleko řeky. Kdysi tu snad měl být významný přístav, ale po něm už není ani památky. V rozbahněném korytě bylo jen několik odložených vydlabaných lodí a pár děcek, která se bavila házením bláta.

Jedinou dominantou Gêba je rozpraskaný kostel, který obklopují vzrostlé mangovníky. Podle výšky prachu na lavicích a povaleném oltáři se dá soudit, že zbožnost místních obyvatel není zrovna valná. Tady v kostele nikdo opravdu dlouho nebyl. Velkou zábavou místních lidí je ale palmové víno, které se tu pije v převelikém množství. Míza z palem ředěná vodou je oblíbenou vzpruhou, kterou muži využívají snad každý den. Ten, kdo vlastní palmy, je tu opravdovým boháčem. Stačí zručně vylézt na vršek stromu, naříznout kůru – a lahodný nápoj se už sám stáčí. Ráno má víno chuť sladké šťávičky, která ale může být pěkně zrádná. Během odpoledne pak víno kvasí a získává na síle, večer už může být pěkně hořké, ale o to také silnější.

Místní muži vypijí neuvěřitelné množství tohoto omamného nápoje. Někdy se po jeho konzumaci roztančí a divoké rytmy spolu se zpěvem pak nechávají nahlédnout i do spirituálního života. Kult vúdú je tu stále ještě živý, ale turisté nemají velkou šanci se s ním setkat.

DVA SVĚTY

Pro mnoho obyvatel je velkou událostí, když k nim zavítáte domů. Je to pro ně čest a celoživotní zážitek, o kterém se bude ještě dlouho povídat. V Gêba nás k sobě pozval jeden z mužů – byl to chudý zemědělec, jehož jediným majetkem byla železná truhla s několika kusy oblečení, pár hrnců a tři plastové židle. Bylo však těžké se s ním domluvit, neuměl totiž ani portugalsky, a tak nás posadil na židle, sedl si naproti a jen tak na nás koukal. Prostě živé divadlo a zadarmo.

Přestože v Gêba nic nebylo a v žádném průvodci se o něm nedočtete, nám dalo mnohé. Poznali jsme obyčejný život Guinejců a dozvěděli se něco více o zemi, která patří k těm, jež turisté ještě neobjevili. Někdy je zajímavé, jak Evropané hledají v našem uspěchaném životě trochu klidu a romantiky v něčem úplně obyčejném, za čím jsou ochotni jezdit tisíce kilometrů. A Afričané naopak touží po našem světě, který je pro ně vysněným rájem. Ani my, ani oni bychom už ale jiným životem žít nedokázali.

Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.

Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.

Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.

SOCIALISMUS PO AFRICKU

Neklidná doba nepřinesla nic dobrého a není se čemu divit. Nejdříve byla válka proti kolonizátorům. Ti se sice sveřepě bránili, ale hněv a touha po osamostatnění je smetl a v roce 1974 získala země nezávislost. Následující budování socialismu vyhnalo poslední majitele půdy a vlastníky plantáží a v zemi nakonec převládla ideologie, která přála neschopným. Kdo něco uměl nebo měl jiný názor, ten kvapem opustil zemi, jejíž ekonomika se valem hroutila. Byla to doba, kdy se nedalo koupit vůbec nic a jíst se dalo jen to, co si lidé vypěstovali nebo vyměnili. Peníze ztratily svou cenu. Podivná představa v zemi s přebohatou vegetací a s mořem oplývajícím nejlepšími rybami. Kromě chudoby zde socialismus sovětského a kubánského typu zanechal ještě jednu památku – ruštinu. V zemi, kde se mluví hlavně portugalsky a kreolsky, se s vámi většina úředníků, lékařů a učitelů dohovoří rusky.

Ani Bafatá, druhému největšímu městu země, se nevyhnula doba velkolepých památníků a sloganů dělnických vůdců. Hned na nejdůležitější křižovatce trůní velkolepý pomník, lemovaný zrezlými cedulemi s údernickými slogany. A i v srdci starého města se leskne čistotou pomník rodáka Amilcara Cabrala, který v Guineji-Bissau i v sousední Guineji smetl kolonizátory. Je příznačné, že dnes okolo pomníku poposedává jen pár dědečků a na nedalekých odpadcích se pase několik prasat. Dnes churavějící ekonomika láká bývalé portugalské pány zpět, aby se za výhodných podmínek vrátili na své plantáže a chopili se majetku, který bez jejich práce nevynáší. Země je natolik spojena s Portugalskem, že odtud vozí všechno od potravin až po balenou vodu a pivo.

BLÁZNI S BATOHEM

Kdysi výstavní město Bafatá nás neuspokojilo, a tak padlo konečně šílené rozhodnutí vyrazit do asi patnáct kilometrů vzdáleného města Gêba, které jsme pro sebe přejmenovali na „Žabé“. Města, o kterém mimo jeho obyvatel ví opravdu málokdo. Ideální šance poznat něco nového a rozšířit obzory sobě i ostatním.

Když si v Guineji-Bissau vezmete batoh na záda, stáváte se okamžitě blázny. Za prvé tu takové zavazadlo ještě neviděli, za druhé běloši přeci nechodí pěšky, ti jezdí jen v autech. V parném odpoledni šlapat po prašné cestě – to by mohlo napadnout jen cvoka. Lidé kroutili hlavami a nám bylo jasné, že až se večer budou vyprávět pohádky a příběhy, tak určitě padne zmínka i o nás. Lidé nechápali ani to, že bagáž vlečeme na zádech. Tady v Africe se totiž nosí všechno na hlavách, což se nám místní snažili ukázat. My jsme se ale přemluvit nenechali a své krosny jsme hrdě nesli dál. Až daleko za město šlo s námi celé procesí čumilů.

Cesta se kroutila nad řekou. Chtěli jsme sice stopovat, ale provoz byl minimální. Jen několik udivených cyklistů shovívavě zastavilo u zpocených a chvíli vedlo svá kola spolu s námi. Tady je úplně běžné, že se spolu lidé dávají do řeči, i když se neznají. Jednak na to mají čas, jednak je to jediná možnost, jak se dozvědět novinky. Ty se tady i bez tamtamů šíří velkou rychlostí. Vůbec není žádnou zvláštností potkat muže s rádiem přitisknutým k uchu. Když padla tma a my měli za sebou sotva polovinu cesty, nezbylo než se utábořit uprostřed lesa a houštin, které v noci ožívaly nezvyklými zvuky. Sice nás strašili lvem, ale ten už v této části Afriky vůbec nežije. V Guineji-Bissau je těžké narazit vůbec na nějaká zvířata.

I CESTA MŮŽE BÝT CÍL
Gêba se i přes naši velkou vytrvalost zdálo být nedostižným cílem. Čím jsme mu byli blíž, tím více se v okolních vsích lišily údaje o vzdálenosti. Někdo tvrdil, že jdeme špatně, jiný mluvil o patnácti kilometrech. Na jakékoliv údaje spojené s časem ale v této zemi raději zapomeňte. Lidé ho mají dostatek, čas je pro ně nekonečný. Den za dnem plyne, a co se nepodaří dnes, stane se zítra. To nám také sdělil bezzubý stařík, který měl malý obchod se sirkami a sušenkami. Na druhou stranu cesta podél lesů se vzrostlými stromy a občasnými plantážemi byla opravdu romantická. Nikde nikdo, jen rozpálené slunce a vzduch nasycen vlhkostí. Palmové háje se střídaly s mangovými plantážemi a velkými termitišti.

Když jsme se blížili k vysněnému cíli, mysleli jsme na to, jestli má vůbec význam lopotit se v takovém vedru někam, kde nic není. Ale zvědavost je někdy silnější. Jakmile jsme spatřili větší louku, na kterou vedly vyjeté koleje od zřídka projíždějících aut a v dáli třpytící se řeku, bylo nám jasné, že jsme u cíle. Potvrdil nám to dav lidí, který se kolem nás shromáždil. Brzy se objevil kluk, který nás perfektní angličtinou přivítal v Gêbě alias „Žabé“. Nikdo nemohl pochopit, proč nás nohy zanesly právě sem a co tu pro nás může být zajímavého. Nic se tu nedalo koupit, všechno se vozilo z nejbližšího města. Už cestou sem nás oslovovaly žebračky, šlo o skutečně chudý kraj, kde mají děti věčně nataženou ruku a neváhají metat kamení, když jim nic nedáte.

VÍNO NAMÍSTO KOSTELA

„Žabé“ nakonec moc milosrdné k poutníkům nebylo. V jednom kuse nás provázel chumel zvědavých dětí a žen, ale také hejna dotěrných a nezvykle agresivních much. Ani se nedivím portugalským vojákům, kteří zde kdysi sídlili, že se div neukousali nudou. Jde prostě o trochu větší vesnici nedaleko řeky. Kdysi tu snad měl být významný přístav, ale po něm už není ani památky. V rozbahněném korytě bylo jen několik odložených vydlabaných lodí a pár děcek, která se bavila házením bláta.

Jedinou dominantou Gêba je rozpraskaný kostel, který obklopují vzrostlé mangovníky. Podle výšky prachu na lavicích a povaleném oltáři se dá soudit, že zbožnost místních obyvatel není zrovna valná. Tady v kostele nikdo opravdu dlouho nebyl. Velkou zábavou místních lidí je ale palmové víno, které se tu pije v převelikém množství. Míza z palem ředěná vodou je oblíbenou vzpruhou, kterou muži využívají snad každý den. Ten, kdo vlastní palmy, je tu opravdovým boháčem. Stačí zručně vylézt na vršek stromu, naříznout kůru – a lahodný nápoj se už sám stáčí. Ráno má víno chuť sladké šťávičky, která ale může být pěkně zrádná. Během odpoledne pak víno kvasí a získává na síle, večer už může být pěkně hořké, ale o to také silnější.

Místní muži vypijí neuvěřitelné množství tohoto omamného nápoje. Někdy se po jeho konzumaci roztančí a divoké rytmy spolu se zpěvem pak nechávají nahlédnout i do spirituálního života. Kult vúdú je tu stále ještě živý, ale turisté nemají velkou šanci se s ním setkat.

DVA SVĚTY

Pro mnoho obyvatel je velkou událostí, když k nim zavítáte domů. Je to pro ně čest a celoživotní zážitek, o kterém se bude ještě dlouho povídat. V Gêba nás k sobě pozval jeden z mužů – byl to chudý zemědělec, jehož jediným majetkem byla železná truhla s několika kusy oblečení, pár hrnců a tři plastové židle. Bylo však těžké se s ním domluvit, neuměl totiž ani portugalsky, a tak nás posadil na židle, sedl si naproti a jen tak na nás koukal. Prostě živé divadlo a zadarmo.

Přestože v Gêba nic nebylo a v žádném průvodci se o něm nedočtete, nám dalo mnohé. Poznali jsme obyčejný život Guinejců a dozvěděli se něco více o zemi, která patří k těm, jež turisté ještě neobjevili. Někdy je zajímavé, jak Evropané hledají v našem uspěchaném životě trochu klidu a romantiky v něčem úplně obyčejném, za čím jsou ochotni jezdit tisíce kilometrů. A Afričané naopak touží po našem světě, který je pro ně vysněným rájem. Ani my, ani oni bychom už ale jiným životem žít nedokázali.

Blížím se k největšímu pouštnímu jezeru světa. V Africe voda opravdu znamená život a já mám možnost vidět na vlastní oči jezero Turkana, které možná bude už brzy minulostí.

Jezero Turkana vypadá, jako by se rozkládalo uprostřed měsíční krajiny. Obzor rámují kužely vyhaslých sopek, břehy lemuje v šířce několika kilometrů záplava tmavých lávových kamenů. Mezi nimi prorůstá bodláčí a sem tam ční pár košatých akácií. Uprostřed září jako klenot tyrkysově zelená hladina. I proto se mu také někdy říká Nefritové moře.

Jedno z největších afrických jezer leží na severu Keni, na hranici s Etiopií. Do hlavního města Nairobi je to čtyři sta kilometrů, cesta sem ale trvá dva až tři dny. Místní kraj je divoký, nejsou tady silnice a vládne zde právo silnějšího. Jméno dostalo jezero podle kmene Turkana, na jehož území z části leží. Na mapách vydaných před rokem 1975 ale najdeme starší název – Rudolfovo jezero. Když jej v roce 1888 maďarský cestovatel Teleki a rakouský von Höhnel objevili, pojmenovali je na počest rakouského korunního prince Rudolfa.

Rozměry jezera Turkana jsou opravdu úctyhodné, je dvě stě dvacet kilometrů dlouhé a padesát kilometrů široké. Některé prameny uvádějí délku až dvě stě šedesát pět kilometrů. Tento rozdíl ovšem není dán nepřesností v měření.

Turkana je bezodtoké jezero, které zásobuje jediná řeka Omo. Protože leží ve velmi suché oblasti, momentální velikost jezera závisí na tom, jestli byl právě deštivý nebo naopak suchý rok.

OBR Z HLUBIN

Vyrážíme na lov. Lojbaš, v širokém okolí nejbohatší rybář, nahazuje lodní motor a vyplouváme na hladinu. Má velikou moderní loď. Skoro by se chtělo říct až nepatřičně moderní loď.

„Měl jsem štěstí. Loď patřila jednomu Australanovi, pro kterého jsem pracoval. Zabil se na motorce a loď je teď moje,“ vysvětluje Lojbaš. 
Lovit vyplouvá na jezero každé ráno. Ryb je zatím dost. Však také kmen Turkana nazývá jezero Anam Ka’alakol, tedy moře plné ryb. Ve vodách jezera najdeme tilápie, sloní ryby (Gnathonemus petersia) a mnoho dalších druhů. Nekorunovaným králem jezera Turkana je ale robalo nilský, zvaný také nilský okoun (Lates niloticus). Největší dravá ryba afrického kontinentu je opravdové monstrum, které dorůstá váhy až dvou metráků. Kde se ale nilský okoun vzal v jezeře, které nemá s Nilem nic společného? Pro odpověď musíme pár desítek tisíc let do minulosti. Tehdy totiž byla hladina jezera až o osmdesát metrů vyšší a vodní plocha byla spojená s říční soustavou Nilu. Tak se sem dostal i tento sladkovodní obr. Jeho minulost tedy známe. A budoucnost? Ta je nejistá.

SMRTONOSNÁ PŘEHRADA

V Etiopii budovaná přehrada, která přehradí tok řeky Omo, může znamenat opravdovou katastrofu. Omo je jediný přítok jezera a to je na něm životně závislé. Vláda sousední Etiopie chce vyřešit svoji energetickou situaci přehradní nádrží, která má být dlouhá přes sto kilometrů. Aby ji napustili, budou muset řeku Omo fakticky uzavřít a do jezera bude přitékat výrazně méně vody. Dojde k poklesu hladiny, zvýší se salinita vody a uvidíme, jak se ryby budou schopny adaptovat. Protože toho ale o jezeře mnoho nevíme, je těžké cokoliv předvídat.

Rybářů na jezeře Turkana se ale změny dotknou později. Dramaticky a okamžitě ale změny zasáhnou etiopské domorodé kmeny žijící na spodním toku řeky Omo. Pro kmeny Mursie a Dasaneče, které jsou závislé na zemědělství, bude mít uzavření řeky tragický dopad. Očekává se, že vyvolá velkou migraci lidí, jež zasáhne až půl milionu domorodých obyvatel Etiopie.

V souboji o území zvítězí ti nejsilnější. Kmen Turkana je dost velký i silný na to, aby přežil. Nakonec i ten se sem přistěhoval až před dvěma sty padesáti lety. Proč, to nikdo neví. Podle legendy sem tento lid zavedla zbloudilá kráva, a už zde zůstal. Jisté je, že původní domovinou kmene Turkana byla severní Uganda a jižní Súdán.

VE VÍRU MĚSTA

Od jezera odjíždím do Loiyangalani, jediného města široko daleko, dokonce města okresního. Je zde střední škola i nemocnice. Na hlavní třídě stojí pár kamenných obchodů, kde si pastevci mohou obstarat všechno, co si nevyrobí sami. Kdyby kmen Turkana nebyl kmenem kočovníků, dalo by se říct, že Loiyangalani je jakási jeho kmenová metropole. Na okraji města stojí rozsáhlá kolonie jednoduchých chýší. Mezi nimi se rojí děti, děvčátka mají kolem krku několik vrstev barevných korálků. S věkem přibývají další a další vrstvy a dospělé ženy mají pod krkem tlustý límec z barevných šňůrek. Vlasy mají vyholené, některé ženy a dívky zdobí pramínky hustě spletených copánků. Vdané ženy pak mají v uších velké tepané náušnice ve tvaru listu.

Počet příslušníků kmene se dnes odhaduje na tři sta padesát tisíc. Dost na to, aby si dodnes zachovali svůj jazyk i tradice. Jsou to pastevci, kteří se pohybují se svými stády velbloudů, krav a koz. Velikost stád také vymezuje sociální status jeho majitele. Kdo má více dobytka, může si dovolit i více žen. Kubondo má dvě. „Každá stála hotové jmění,“ směje se. „Možná, že jsem si měl raději jednu ukrást!“ Krádeže žen nejsou pro kmen Turkana ničím výjimečným. Pro nemajetné muže je to jediný způsob, jak si manželku zajistit. Dnes se ale většina takzvaných krádeží odehrává se souhlasem rodiny. Jinak se ale zvyklosti kmene Turkana po staletí nijak nezměnily. Na rozdíl od jiných kmenů v Keni, které přijaly křesťanství, si Turkana dokonce zachovali i své původní náboženství. V jeho středu stojí bůh Akuj, k němuž se lidé modlí a jemuž přinášejí zvířecí oběti. Život kmene nedělí žádné mimořádné milníky. Vše se točí kolem stád, jejich obživy i obrany před sousedními kmeny.

Můj čas postoupil, je horká černočerná noc. Nad obzorem září do tmy souhvězdí Jižního kříže. Ženy sedí před chýší a zpívají. Jejich písně jsou jednoduché, jako v transu se donekonečna opakuje jednoduchý popěvek. Zpívají a netuší, co přijde v nejbližších letech. Nevědí nic o tom, že jezero Turkana, které napájí jejich dobytek, je v ohrožení. Nevědí, že o chudé pastviny budou muset brzy bojovat s nepřátelskými kmeny, které sem přijdou od řeky Omo. Vědí jen to, že zítřek bude stejný jako byl dnešek. Stejně jednoduchý jako jejich písně.

  PTAL SE: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER  

Chtěl jsem se s Lilian Malkinou, bravurní filmovou a divadelní herečkou, kterou většina Čechů zná z filmu Kolja, sejít už z kraje léta. Jenže odjela do Estonska, do své rodné země. Až po jejím vyprávění jsem pochopil, jak moc je s tímto kusem země spjatá. Čekal jsem na ni v literární kavárně a jako malý kluk jsem se těšil, až uvidím ten její odzbrojující úsměv s pověstnou mezerou mezi zuby. Nezklamala mě.

Jaké máte vzpomínky na dětství?

Jsou takový mix dobrého i zlého. Když mi byly tři roky, musela se naše rodina kvůli německé okupaci z Estonska vystěhovat. Jeli jsme nákladním vlakem na Ural, cesta trvala měsíc. Přežili jsme to jen díky tomu, že bylo léto. Ve vlaku jsem oslavila i své narozeniny, dostala jsem krabici sušenek, na jejich chuť nikdy nezapomenu. Pak přišla bída a hlad, naší specialitou byly zmrzlé brambory. Víte, že jsou sladké?

Doufám, že to nikdy nebudu muset poznat. Jak jste se po tak otřesné době vraceli zpět do normálního života?

Měli jsme štěstí v neštěstí. Když jsme se vrátili, z Tallinnu zbyly jen trosky, obyvatelné domy by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Nějakým zázrakem jsme získali byt po německém důstojníkovi, který patrně opouštěl město velice narychlo. O jeho osudu jsme nic nevěděli, ale v bytě zanechal snad vše, co vlastnil. S největší pravděpodobností měl také malé děti, objevili jsme tam dva kufry hraček. Jedna z mých nejranějších příjemných vzpomínek z té doby je, jak sedím uprostřed místnosti obsypána panenkami.

Ani po válce jste si nadlouho neoddechli. Potom, co Stalin prohlásil, že se ho židovští lékaři pokusili otrávit, nastal hon na Židy. Váš otec, inženýr, byl odsouzen k deseti letům v gulagu. Prý jste po otci zdědila jeho nezdolný optimismus…

Můj tatínek se jmenoval Solomon, byl veselý člověk a se svým jménem mohl být jedině Žid. Jsem Lilian Solomonovna Malkina, takže je jasné, kde jsou mé kořeny. Když jsme byli na Urale, dědci a babky po nás koukali, protože jim někdo řekl, že Židi mají ocas. Celá moje rodina odešla do Izrae¬le, byla jsem tam mnohokrát, ale natrvalo bych tam nechtěla. Žijí tam lidé s příliš stejným smyslem pro humor, a navíc to horko je pro mě nesnesitelné. V Estonsku jsem se s otevřeným antisemitismem nesetkala, spíš v Rusku, ve filmech jsem nikdy nemohla hrát hlavní role.

Vy jste hodně bojovala, abyste se stala herečkou…

Z přijímacích zkoušek jsem měla hrůzu. Probíhaly v petrohradské, tehdy ještě leningradské akademii, a vybírala se jedna dívka z neuvěřitelného počtu tisíce zájemkyň. Já jsem v té době měla nadváhu a navíc také představy, že každá herečka musí být hubená. přes to všechno jsem na zkoušky šla a nakonec vyhrála. Možná se budete divit, ale porotu jsem zaujala právě svou postavou a také hlasem.

Máte za sebou řadu zajímavých rolí, točila jste v mnoha zemích světa, v Česku vás ale proslavila až role Koljovy babičky v oskarovém snímku Jana Svěráka. Vnímáte ji jako svůj největší úspěch?

Jsou role divadelní a filmové. Když jsem začínala v Divadle Na Fidlovačce, kde dodnes působím, byla mým největším divadelním úspěchem možnost hrát v muzikálu Šumař na střeše. Toto představení je stále na repertoáru. Co se týká filmu, tak ač jsem hrála různě po světě, je pro mě skutečně životní rolí postava Tamary Komarovové, tedy babičky malého Kolji. Po světovém úspěchu filmu jsem pro celý český národ nebyla Lilian Malkina, ale prostě Koljova babička. Dokonce mě tak i oslovovali na ulici. (úsměv)

To by mě asi rozčilovalo, vás ne?

Popravdě, z počátku mi to oslovení trošku vadilo, pak jsem si ale zvykla a dnes jsem za to ráda.

Jak vzpomínáte na Tallinn?

Své vzpomínky a zážitky stále doplňuji, do Tallinnu každoročně jezdím za přáteli. Mám ráda atmosféru, jaká tam panuje, je to velice kulturní město plné divadel a galerií. Ráda navštěvuji tallinnské nádraží, to je mým nejoblíbenějším zdejším místem. Je tam fontána s bronzovým jelenem, která se mi velice líbí, protože pro mě je jelen symbol svobody. Abych nezapomněla, je to tedy jen postřeh, ale Tallinn je pro mě taková malá Praha. Vždy, když se procházím Prahou, vyvstávají mi v hlavě obrázky z Tallinnu, všechna ta malebná zákoutí a tak. A také v Tallinnu seženete ty nejlepší šproty na světě a výborný likér Vana Tallin.

Takže samé klady?

To bohužel ne, problémy jsou všude. Jedním z nejhorších je patrně současná mládež. Víte, v roce 1989 bylo v Estonsku přibližně čtyřicet procent Rusů. Založili rodiny a poklidně tady žijí, nicméně problém začíná v jazyce. Mladí Rusové neovládají estonštinu a když nesloží jazykovou zkoušku, nejsou uznáni za Estonce. A Rusko se jich straní, protože nežijí na území Ruska. V podstatě se jich zříká Rusko i Estonsko a tihle mladí lidé pak propadají kriminalitě, drogám a vodce.

Do Estonska Češi příliš nejezdí, protože o této zemi mnoho nevědí. Můžete vypíchnout hlavní důvody, proč navštívit vaši rodnou zemi?

Estonsko je studnicí historických i přírodních pokladů. Určitě bych zmínila ostrovy Saaremaa, Muhu, Vormsi a Hiiumaa. Nejsou známé, ale o to jsou zajímavější. Například na Saaremaa měli kotviště estonští piráti a jsou zde důležitá archeologická naleziště. Za návštěvu také stojí druhé největší město Estonska Tartu, známé svou univerzitou, kterou založil švédský král Gustav II. Adolf roku 1632. Doporučuji prohlídku lázní Haapsalu na západním pobřeží. Lidé sem jezdí nejen za historií, ale také kvůli mořské vodě a léčivému bahnu.

Cítím z vás, že jste velmi hrdou Estonkou.

Samozřejmě, a také mě velice potěšila jedna celosvětová soutěž porovnávající zvukomalebnost jazyků. Estonština se v ní umístila na druhém místě s větou Ma lähen üle silla, což je v překladu „jdu přes most“. První tehdy byla italština.

Vedle Estonska, jaká jsou ještě místa vašeho srdce?

Moje nejoblíbenější města jsou Petrohrad, Praha a Paříž. Také mám ráda Řím a Jeruzalém, kde žije moje sestra s rodinou, to jsou pro mě taková mystická města s tajuplným nábojem. V Benátkách jsem se cítila, jako bych byla v pohádce nebo v divadle života. Ve Španělsku je mou hvězdou Barcelona pro svou živost. Jsou města, kde jdete a nic se kolem vás neděje, to jsou mrtvá města, ale tady to žije. A nejvíc mě z celé Barcelony zaujal trh, jelikož tady tepe život nejvíc.

Která zastávka pro vás byla naopak zklamáním?

Vídeň, ale musím říct proč. Miluji Johanna Strausse, znám zpaměti celou jeho tvorbu a tak je pochopitelné, že jsem snila o Vídni a toužila ji navštívit. Časem, když byla možnost a já se do Vídně dostala, tak jsem nešla nejdřív do Burgtheateru nebo Prateru, ale k pomníku mého oblíbeného autora. Bohužel při prvním pohledu na kýčovitý pomník, kde je zlatá soška obletovaná múzami, jsem byla zklamána natolik, že mě přešla i chuť na další prohlídku města.

Jaké byly vaše první cesty do ciziny?

K tomuto bych měla jednu úsměvnou vzpomínku. Chápejte, že v čase před revolucí bylo skoro nemyslitelné se z Ruska dostat do kapitalistického světa. V té době bylo u nás takové rčení „Pojedu na Kanárské ostrovy“, což znamenalo něco neuskutečnitelného nebo málo pravděpodobného. V Česku by se dalo asi říct, až vyhraji ve sportce. Tenkrát jsem volala domů z Lanzarote a znáte to. První říkám, hádej odkud ti volám, z Kanárů. A z druhé strany se akorát ozvalo, nedělej si legraci, kde jsi doopravdy? (smích)

Kdybyste nežila v Praze, dovedete si představit, že byste zapustila kořeny ještě někde jinde?

Určitě v Itálii. Přesněji v městečku Taormina na Sicílii. Mají tam úžasné antické divadlo. Ve svém věku už nejezdím po památkách, zajímá mě atmosféra daného místa. Pozoruji lidi, koukám se, jak se chovají. Tady, když je chuť, dáte si kávu, nikam se nespěchá. V Itálii jsou úžasní lidé. V Německu, Anglii nebo Francii se s vámi obvykle nebaví, pokud neovládáte jejich řeč, zde mi stačilo použít pár slov narychlo naučených ze slovníku. Když viděli mou snahu, rázem jsem byla jako jejich sestra.

Jste velice vitální, dokonce jsem četl, že pracujete dvacet hodin denně, jak doplňujete energii?

Prosím? Dvacet hodin? To zase někde napsali nějaký blábol. (smích) Ale energie do života i práce mám zatím dost. Zapomeňte ale, že vám dám nějaký recept na vitalitu. Veškeré dobíjení energie mi dává rodina. Vcelku všichni máme takzvaně tuhý kořínek, moje sestra je dokonce energičtější než já.

Je o vás známo, že jste výborná kuchařka. Máte recept na nějakou rychlou delikatesu, když vás překvapí nečekaná návštěva?

V poslední době jsem si oblíbila lilek na všechny možné způsoby, ale když potřebuji udělat něco dobrého a rychlého, sázím na ázerbájdžánskou marinádu. Zní to honosně, ale ve skutečnosti jenom rozmačkám několik granátových jablek, s nimi maso potřu a opeču.

Všiml jsem si, že jste zhubla, je to jídelníčkem, nebo na to máte nějaký speciální recept?

Nežeru.

Zná to asi každý houbař. Kráčíte po lese, okem loupete po skrytých hříbcích a najednou tváří vplujete přímo do středu nezvykle pevné, odporně lepkavé a vůbec dokonalé pavučiny. Zatímco z čela odlepujete jednotlivá vlákna a z vlasů vytřepáváte jejich stvořitele, říkáte si, jak by bylo v lese bez pavučin krásně! Věřte ale, že nebylo. Pavučiny jsou umělecká díla, každá je jiná, každá je podpisem jednotlivého pavouka. Jde o složité sítě z velmi pevných, ale zároveň elastických vláken (jejich hlavní složkou je bílkovina fibroin), která lze roztáhnout na dvojnásobek délky, aniž by se přetrhla. Svazek pavoučích vláken o síle tužky by prý dokázal zastavit dopravní letadlo v letu. Umělé vlákno, které by mělo tyto schopnosti, se podařilo vyrobit mnichovským chemikům teprve před dvěma lety. Jeho výroba je však náročná a velmi nákladná.

Krása a dokonalost pavučin ale vědce fascinuje už desítky let. V roce 1948 se na německého farmakologa Petera N. Witta obrátil jeho kolega – zoolog, který se marně snažil nafilmovat výrobu pavoučích sítí. Pavouci je totiž vytvářeli v temnotě mezi druhou a pátou hodinou ranní, tedy v podmínkách pro filmování nevhodných, a Witt měl pomocí psychoaktivních látek přinutit pavouky k tomu, aby své sítě tvořili v příhodnější dobu. „Zfetovat“ pavouky bylo snadné. Bez skrupulí se napájeli cukrovou vodou, v níž bylo nepatrné množství jednotlivých stimulantů či sedativ. Brzy se ukázalo, že na dobu spřádání sítí nemají drogy žádný vliv – pavouci byli stále aktivní v brzkých ranních hodinách. Ovšem výsledek jejich práce vědce šokoval!

Witt svým křižákům obecným naordinoval skutečně pestrou psychoaktivní kúru – amfetamin, mezkalin, strychnin, LSD a kofein. Všechny látky měly značný vliv na tvar i strukturu pavučin. Čím vyšší dávku drogy pavouk dostal, tím nepravidelnější byla jeho síť. Nejúčinnější drogou byl pak kofein – zatímco množství kolem 10 mikrogramů mělo za následek sice menší pavučiny s drobnými nepravidelnostmi, ale pořád ještě pavučiny, tak dávka 100 mikrogramů kofeinu strukturu sítě zcela zbortila. Dezorientovaný pavouk ještě dokázal z vláken vytvořit paprsčitou kostru pavučiny, ale její vnitřní kružnice již byly nad jeho síly.

Testy prokázaly i další zajímavou věc – zatímco u „vyšších živočichů“ se dvě různé drogy mohou projevovat podobným chováním (například LSD a mezkalin), tak u pavouků zanechala každá droga na pavučině svůj charakteristický rukopis. Potvrdily to i pozdější testy z roku 1984 a 1995, do nichž se zapojil i časopis Science a NASA. Pro větší objektivitu vědci aplikovali pavoukům drogu přímo do těla tenkou injekcí (rejstřík drog tentokrát obohatila i marihuana a benzedrin). A výsledek? Pavučiny byly velmi podobné těm, které po jednotlivých drogách vytvořili Wittovi pavouci v roce 1948.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Obléká se výstředně, píše nikým nechápané texty, provokuje svým chováním a je trnem v oku ostatním umělcům. Ptáte se, o kom je řeč? Nějaká současná celebrita? Kdepak. Takový byl Karel Hynek Mácha.

Přiznejme si to. I nás Mácha celý letošní rok trápil. „Má výročí, musíme něco napsat,“ znělo na všech poradách redakce. Prohledali jsme archivy, snažili se vypátrat dosud nevypátrané detaily z jeho života, ale bohužel, skoro nic nového už se zřejmě nepodaří objevit. Za ten rok nás ale napadla jiná věc. Není tak náhodou divné, že zrovna Mácha v nás vzbuzuje takové emoce a nutkání o něm psát? Co ho činí tak neodolatelným?

„Mácha je asi jediná osobnost, která se narodila před 200 lety a je pro nás tak neuvěřitelně přítomná a pořád má co říct,“ řekl mi Jakub Pokorný, novinář, který má Máchu jako koníčka, i když to nerad přiznává. „Položme si tedy otázku, zda bychom podobně slavili i narození Erbena, Němcové nebo Jiráska. Není to tak dávno, co byla v Litoměřicích hádka, jestli by jim Praha neměla vrátit jeho ostatky. Tam je zajímavé, že ty Litoměřice o to pořád tak stojí. Protože třeba kde leží ostatky Jana Žižky, ví málokdo (čtenářům prozradíme, že v chrámu v Čáslavi) a nikoho to příliš nezajímá.“

Odpověď na zdánlivě nepochopitelnou záhadu nám přináší básníkův život. Mácha byl před 200 lety výjimečný – žil totiž tak, jako žijí mnozí z nás dnes. Ať už jde o jeho sexuální výstřednost nebo vášeň pro putování, při kterém procestoval křížem krážem skoro celý sever Čech. Daleké, ale zároveň programově naplánované cesty po hradech jsou dnes obvyklou víkendovou rodinnou kratochvílí, v první polovině 19. století se ale jednalo o něco naprosto extravagantního. Nejde však jen o vnější projevy, i jeho díla jsou mnohem modernější než doba, ve které vznikala. „Třeba román Cikáni je kvalitní detektivka, za kterou by se nemusela stydět ani Agatha Christie,“ pokračuje Pokorný.

Mácha si podle dobových svědectví svou image pečlivě vytvářel. Dobře je to vidět třeba ve filmu Mág Františka Vláčila. Legendární byl například jeho výstřední plášť a klobouk, které neustále nosil. Jinak to byl snědý, 175 centimetrů vysoký muž, štíhlý, s tmavým plnovousem a tmavýma uhrančivýma očima. Ovšem i s křivým nosem. Když o něm nebudeme uvažovat v kontextu 19. století, tak by nám připadal jako nějaký rocker. Že hrál i na kytaru je už jen taková třešnička na dortu.

Mácha je pro nás stále přítomný – stačí se podívat na internetu, v jakých všech asociacích se jeho jméno vyskytuje, kolik webů vzniklo a v jakých souvislostech. Jeho osoba je skoro všudypřítomná, objevuje se ve všech uměleckých formách, v reklamě a stáhnout si na mobil Máj jako vyzvánění? Samozřejmě. „Jediné co mě překvapuje, že ještě není žádný muzikál. V roce, kdy slavíme 200. výročí jeho narození by to musel být úplný trhák.“ Podobně jako se snaží z jeho potenciálu těžit umění (schválně, napište dílo, které bude mít Máchu v názvu a sledujte jeho prodej), čerpá z odkazu i turistický průmysl. Máchův kraj, Máchovo jezero, průvodce po „hradech spatřených“ a mnohé další.

S popularizací přichází ale také jisté rozmazání. Není naše představa o Máchovi už příliš daleko od reality? Kam básníkův život posunula lidská fantazie? Jeho životní příběh je mimo jiné přitažlivý tím, jak náhle končí. Jeho pohřeb se konal v den, kdy se měl ženit. Protože náhle zemřel tak mladý, snaží se vědci zmapovat Máchův život v podstatě den po dni. Podle Pokorného se ale na něco zapomíná. „Já jsem přesvědčený, že všechno kolem Máchy zřejmě vzniklo omylem. Podle mě nebyl posedlý tím, že se stane slavným básníkem. Psal rád, to ano, ale neměl ambice tak dalece zasáhnout českou kulturu. On byl skutečně dobrý právník, a kdyby nezemřel, měl by před sebou zřejmě slušnou kariéru. Dnes by ho asi překvapilo, kdyby se o sobě dočetl, že je nejvýznamnější postavou české literatury.“

Ať tak či tak, Mácha je pro nás stále živý. Pamětníci a přátelé v něm sice viděli samolibého ješitu, marnivého a výstředního samotáře, člověka, který občas vystupoval až krutě vůči druhým a ve vztahu k ženám se prý navíc choval jako bezdůvodný tyran a žárlivec. A ačkoli je často prezentován jako osamělý poutník krajinou, žádnou z větších cest ve skutečnosti nepodnikl sám. Ale pro současnou generaci zůstává idolem a symbolem romantické vzpoury proti společnosti.

Co na tom, že se hora Genyen dnes nachází v čínské provincii S-čchuan. Podle staré mapy jsme tu správně v odbojné provincii Kham ve východním Tibetu. A vyrážíme k hoře, na kterou je zakázáno i jen sáhnout.

Vyrazím z Kangdingu stopem do Litangu, kde na mě čeká Tom. Přehoupnu se na čínském náklaďáku přes první ze sedmi sedel, a rázem se ocitám na tibetském venkově. Pár stavení rozesetých po údolí, políčka kolem řeky, na stráních ty známé černé chumáčky pasoucích se jaků, mantry vyskládané z kamení a modlitební praporky prozrazují, že si můžu na chvíli odpočinout od čínské civilizační hrůzy.

Tak jako kdysi princezna Wen-čcheng na své cestě do Lhasy se zastavím v klášteře LhaKang na tatonských pastvinách a pokloním se bohu Shakyamunimu. Kolem čortenu, v němž bydlí velikánská myš, krouží Tibeťané s balvanem v náručí a konají kóru. Přidám se k nim. Z mraků se na chvíli vyloupne zasněžená hora Zhara a prozradí mi výjimečnost tohoto místa. K posvátné hoře Genyen to mám zatím ještě daleko, ale už tady mám pocit, že jsem Čínu nechala daleko za svými zády a přiblížila se cíli.

Ve východním Tibetu probíhá permanentní rebelie. V Litangu se zrodili dva dalajlamové a místní obyvatelé jsou na to patřičně hrdí. Snaží se za každou cenu uchovat si svou kulturu a náboženství. Překvapivě se nebojí vystavovat fotografie dalajlamy, s tím jsem se jinde v Tibetu nesetkala. Klášter je obrovský, ale dostal asi za kulturní revoluce pěkně zabrat. Nyní zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce. Veliká socha Buddhy září novotou a dělníci mají plné ruce práce s výzdobou chrámu. Hned vedle buddhistického kláštera jsou kasárna, jak je v téhle zemi špatným zvykem. Čína se mi zase nemile připomíná. Na každém kroku je policie nebo armádní jednotka schopná operativně zasáhnout, kdykoli se v Litangu nebo v Tibetu něco šustne. Není divu, že odtud pochází nejvíce politických vězňů.

Posvátná hora Genyen se však pořád schovává za hradbou hor. Přiblížíme se k ní taxíkem, jak si Tomáš přál. Tři hodiny se natřásáme na prašné silnici až do poslední vesnice, jejíž název zůstává sporný. Buď Rako, nebo Camla, nikdo nám nedal spolehlivou odpověď. Odtud pak dál proti proudu potoka musíme jít dva dny po svých. Míjíme několik maní kamenů a míříme ke klášteru Lenggado na úpatí hory. Z protějšího břehu na nás mávají tibetské holčičky sbírající jačí trus na otop. Odvedou si mě za ruku domů do nedaleké vesnice. Mamina, když vidí, že jí vedou hosty, přinese mísu sušeného masa, jačí máslo, campu a připraví slaný čaj. Tom se trochu ošklíbá, ale já si pochutnávám a vylizuji mističku s campovou kašičkou do dna. Posilnění můžeme pokračovat k hoře. Tyrkysová voda potoka je neodolatelně krásná, jenže z ní kouká malér, neboť všude kolem se válí spousta jačích a koňských hoven. Můj žaludek naštěstí snese všechno, zato Tomáš si začíná stěžovat, že mu není dobře.

Za velkým čortenem se údolí zúží, pěšinka stoupá strmě nahoru voňavým lesem a křovím zbarveným do podzimu. Postupně se vyloupnou ledovce Genyenu a zub vedlejší hory Shahung. Pod nimi leží Lenggo gompa, obklopená malými kamennými domečky. V tichu se okolo pasou kamzíci a vůbec se nenechají rušit naším příchodem. Kdysi tady žilo 250 mnichů, teď jich zbývá s bídou deset. Toho odpoledne se lamové vyhřívají na zápraží a přívětivě nás zvou dál. Ujistí se, zda nemáme v plánu vylézt na vrchol. Na posvátnou horu Genyen by se totiž nemělo vůbec sahat. Horolezecká výprava italské expedice a film o ní z roku 2006 způsobila poprask. Mniši si od té doby měří cizince dosti podezíravým pohledem a bojí se, že se kvůli nim bohové rozlobí.

Užíváme si dva dny pohostinnosti lamů, hrajeme s nimi Člověče nezlob se a snažíme se najít společný jazyk. Mniši mají plno práce s modlením a obstaráváním gompy a tak jim tady způsobíme příjemné pozdvižení. V noci se hřejeme u malých kamínek čachstap, která dýmají do celé místnosti, až tečou slzy, a posloucháme šramocení myší v klášterní kuchyni. Ve dne se vydáváme na průzkum odlehlého údolí. Napadá mě, že bájná Šangri-La je možná právě tady. Ledovce severní stěny Genyenu se nám ukazují v plné kráse. Z protějšího svahu se sype červená kamenná moréna, mechy jsou růžové, keře červené, jako by se příroda dočista pomátla. Na zemi se válejí jačí lebky, na kamenech se začínají objevovat magické obrazce, narýsované černým uhlem a olepené voskem. Čert ví, co znamenají. Překvapivě i tady žijí lidé, pasou se tu kolem jaci, ale nikdo není doma. I malá gompa s poustevnickou jeskyňkou pod ledovcem je prázdná. Jen modlitební praporky tu vlají ve větru.

Nazítří nás však čas vyhání pryč, a tak nezbývá, než dvakrát obejít dokola místní čorten a zamávat dobrým mnichům, kteří tady budou dál drmolit své mantry a hřát se na sluníčku do skonání světa. Ptala jsem se, co jim mám přivézt, až se sem příště vypravím, a oni na to, že by rádi hodinky. Proč touží zrovna oni tady v zapadlém klášteře po nových hodinkách, vrtá mi hlavou. Pelášíme kolem potoka, po loukách, po prašné cestě zpátky do doliny. Pozoruji ptáčka s červeným bříškem, co se usadil na suché větvi chvojky. Parádně se sem hodí, červené je tu totiž ledasco – mechy, keříky, kamení, lamové, hory zbarvené zapadajícím sluncem. Není kam spěchat, a tak se uvelebíme na rozkvetlé louce pod horami. Kolem každou chvíli profrčí frajeři na motocyklech a já si připadám jako na tibetském Divokém západě. Ti nejlepší mají sluneční brýle, kovbojský klobouk z plsti, řídítka omašlená kathakem a fáborky a rádio ohulené na plné kule vyhrávající tibetské prostonárodní písně. Ráno sjíždí všichni dolů do údolí, odpoledne je potkáváme znovu, když se vracejí.

Ve vesnici Lenggado nás zase odchytí mladá hospodyňka a odvede si nás k sobě na čaj. Tom se vzpouzí, že chleba, který nám nabídla, je plesnivý. No to je toho, podle mě trochu penicilínu doktorovi nemůže uškodit. Zjišťujeme, že tady ve vsi už zřejmě nikdo nepoužívá pro přípravu čaje dřevěný hmoždíř. Ani tahle panímáma nezaostává, jde s dobou a jačí mlíko s máslem míchá v mixéru. Rovněž stolek s horkou plotýnkou nemůže v její domácnosti chybět. Někdy na ní ohřívá konvici s vodou, někdy campové momo. Jó, kamínka čachstap pomalu vycházejí z módy a brzy půjdou do muzea. Děti z vesnice už nás znají, ale tentokrát jsou zaneprázdněny hrou typu zajíček v své jamce.

Přejdeme přes rozestavěný most. Nebude trvat dlouho a údolím budou jezdit jeepy s turisty až pod kopec. Silnice za hromadu peněz se už staví a nedivila bych se, kdyby tady byl příští rok zřízen národní park, aby se na něm dalo vyrýžovat. Zatím tady v horách kolem Genyenu vládne božský klid a svoboda vyznání, což je odměna za naše harcování. A mě zase jednou zamrzí, že nás odtud odvážejí pryč.

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

V dílně se víří prach a vzduch je plný štiplavého zápachu z lepidla. Řemeslníci nesmějí podcenit žádný detail. Kdyby tohle viděl Kolumbus, asi by neodešel s prázdnou. Ale nejen srdce námořníků tady jihnou nad dokonalými replikami dávných korábů.

Nejsem žádný fanda do technických hračiček, nikdy jsem nepatřila do klubu mladých modelářů, přesto se v téhle dílně na exotickém Mauriciu cítím jako dítě vypuštěné v té nejlepší cukrárně. Procházím prvním patrem mezi vyleštěnými vitrínami, kde jsou pečlivě naaranžované repliky lodí od malých až po opravdu důstojné křižníky vodních hladin. Nejsem ani znalcem námořní historie, takže se neorientuji v problematice, kdy a u jakých břehů daná loď válčila. Ale jako žena mající smysl pro detail musím ocenit, s jakým řemeslným umem je každá loď vytvořena. Samozřejmě, vše vzniká zcela ručně.

Ujímá se mě Pradeep, mistr, který dohlíží na práci v dílně. Z nablýskaného patra přecházíme po strmém schodišti do výrobny. Je to jiný svět. V neútulné hale je rozházeno pár stolů, připomínajících školní lavice. Práce je rozdělena, muži hlavně opracovávají dřevo, loď postaví, a ženy si potom hrají i s těmi nejtitěrnějšími detaily. Procházím kolem lavic a pozoruji proces, který předchází tomu, než se do prvního patra dostane krásná nablýskaná loď. Familiárně řečeno, je to piplačka.

Mám radost, že i mě, lodnímu analfabetovi, se občas podaří některou loď rozpoznat. „To je Titanic,“ říkám Pradeepovi s hrdostí v hlase, že tohle jsem trefila. U některých modelů mám také pocit, že už jsem je někdy viděla plout na televizní obrazovce, ale hodit název od boku si netroufám. „Tohle je Bounty. Tu přece musíte znát z toho slavnýho filmu,“ pomáhá mi Pradeep. Jasně, že ji znám, ale v tom zmenšeném vydání vypadá všechno trochu jinak.

„A jakou největší loď jste kdy udělali?“ vyzvídám. „Je to pár let zpátky, kdy Američané slavili výročí spojené s Kryštofem Kolumbem, a objednali si u nás jeho loď Santa Marii. Model, který jsme vytvořili, měl na délku několik metrů, takže nejen práce, ale i jeho přeprava byla komplikovaná,“ zavzpomínal Pradeep. Dá se říci, že pět zručných řemeslníků zvládne za měsíc vytvořit patnáct standardních modelů. Pokud přijde specifická zakázka, tak se samozřejmě časová i cenová relace posouvá do jiných dimenzí. Můžete si tu koupit model za sto i stovky eur a nebo se tu jen kochat. Podobných dílen na ostrově funguje víc, většina nabízí i možnost si svou loď objednat po internetu a nechat si ji pohodlně dovézt.

Tři hvězdy září na severovýchodě Evropy. Cestovatelé jejich potenciál dodnes nedocenili a často je opomíjejí. Právě v Pobaltí se ale mísí historie a tradice severu, východu i západu. Tady se utvářely dějiny obchodu, tady se bojovalo za svobodu…

Estonsko, Lotyšsko a Litvu kdysi spojoval baltský jantar (dodnes velmi ceněný) a také stezka sloužící k jeho distribuci po Evropě. Slavná stezka procházela i dnešními třemi metropolemi těchto republik. Projet jimi během tří dnů by se dalo nazvat barbarstvím, nicméně i takováto krátká a rychlá cesta v člověku zanechá hluboké stopy a kouzlo Pobaltí v návštěvníkovi zůstává i dlouho po návratu.

Krásný a hrdý Vilnius, někdejší centrum litevského velkovévodství, je dnes druhým největším městem Pobaltí a opravdovou perlou na soutoku řek Vilija a Neris. Pyšní se také krásnou legendou o svém založení, která vypráví o věšteckém snu vládnoucího velkovévody Gediminase. Velkovévoda ve snu spatřil stát na hradním vrchu železného vlka. Poselství snu bylo podle věštců jasné – vystavět na onom kopci hrad i s velkým městem. Tak se i stalo. Podle věrohodnějších pramenů bylo město založeno roku 1323 a jeho historii ovlivňovalo Rusko, Polsko a Německo. V 16. století se pak stalo významným kulturním a obchodním centrem.

DESET TISÍC HLASŮ

Dnes se při procházení uliček této barokní perly severu návštěvníkům tají dech nejen nad množstvím památek a romantických zákoutí, ale také nad upraveností celého města, působícího velmi klidným a vyrovnaným dojmem. Vilnius byl zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 2009 se stal kulturním městem roku 2009. Největší místní událostí, která láká nespočet diváků z celého světa, je gigantický svátek písní a tanců na vilniuském stadionu Žalgirisu, při kterém svou pěveckou sílu předvádí i chór o deseti tisících hlasů a při němž městem otřásá osmitisícový sbor tanečníků. 
V litevské metropoli byste neměli minout čtvrť Užupis, kterou 1. dubna 1997 mladí recesisté prohlásili samostatnou republikou a od té doby je takovou malou zemí bohémů, volnomyšlenkářů a alternativních umělců. Základním centrem Užupisu je kavárna Užupio Kaviné. Zde se schází většina občanů a v rauši se nechává líbat múzou. Panuje tu klid a všeobecná pohoda, která se pomalu přenáší i na mě, avšak nás čeká další část cesty. Nasedáme do našeho chevroletu a vyrážíme za dalším skvostem severu, do města Rigy.

ROMANTICKÁ DUŠE

Chevrolet Captiva hltá kilometry a my cestou míjíme jezerní hrad Trakai, někdejší sídlo litevských velkoknížat. Přibližně třicet kilometrů za Vilniusem pak vidíme Kernave., původní hlavní město Litvy a dnes nejvýznamnější archeologické naleziště, kde byly objeveny důkazy o osídlení již v paleolitu.

Naší další zastávkou na jantarové stezce je Riga, hlavní město Lotyšska. Její historické centrum je zapsáno v seznamu UNESCO. Jestliže jsem Vilnius nazval barokní perlou, tak Rize vládne secese. Při procházce srdcem města procházíme změtí úzkých uliček i vzdušnými parky lákajícími k odpočinku. Je úžasné pozorovat místní, čiší z nich taková přirozená uvolněnost a pohoda. Mladí posedávají na zídkách stejně jako u nás, ale namísto pokuřování a hraní s mobilem kreslí stavby nebo portréty svých přátel. Staří u parkových stolků hrají šachy a zdá se, že tento klid nemůže nic narušit.

Při putování městem jsme došli i ke kostelu sv. Petra, nejvyšší stavbě Rigy. Vypráví se legenda o jejím staviteli,který údajně po dokončení stavby na věži vypil číši vína a se slovy „na kolik střepů se sklenka rozbije, tolik století bude věž stát“ ji pustil k zemi. Bohužel číše spadla do slámy pod věží a pukla pouze na dva kusy. A jak řekl, tak se i stalo – dvě stě let po této události byla věž pobořena při bombardování v roce 1941.

Večer, když jsem se vracel do hotelu, mě překvapila řada květinářství kolem parků, která byla otevřena i po dvaadvacáté hodině. Jak jsem pak zjistil, tak v Rize je dobrým zvykem obdarovávat ženy květinou nejen z lásky, ale jen tak pro potěšení, a to v kteroukoliv denní či noční hodinu. Taková maličkost, a jak vypovídá o romantické duši Lotyšů…

CESTA POHÁDKOU

Třetím a zároveň posledním místem, kam nás kola chevroletu vezou, je estonský Tallinn. Město bylo v druhé polovině 13. století součástí hanzy, což byl svaz obchodních měst na pobřeží Baltského moře. Původní spolek zahrnoval pouze německá města, ale do 17. století se rozrostl i za hranice. V Tallinnu se vystřídala nadvláda Dánů, Švédů a Rusů, od roku 1991 je město i celé Estonsko konečně svobodné.

Procházím se starým městem, kterému se zde říká Vanalinn, a nevycházím z úžasu. Více než polovina památek je původních a člověku připadá, že prošel branou do pohádky. K atmosféře přispívají i všudypřítomné prodavačky tradičních pražených mandlí v dobových kostýmech. Mé kroky dále vedou na hradní vrch Toompea, dnes součást starého města, avšak v minulosti to byla samostatná část, která s Tallinnem soupeřila. U zdejšího pravoslavného chrámu Alexandra Něvského bohužel mé pohádkové putování končí.

Třetí den se završil a má trasa se otáčí k domovu. Třídenní putování Pobaltím se pro mě stalo motivací pro další návštěvu tohoto nádherného místa. Slíbil jsem si však, že příště zde strávím víc než pouhé tři dny.

TEXT A FOTO: DÁVID MALEC

Jsou krásní, elegantní, jejich námluvy překypují romantikou a mláďata se mají jako v bavlnce. Když ale terejové loví, jde všechna něha stranou. To pak v obrovské rychlosti jako kamikadze rozrážejí mořskou hladinu a rybám – a někdy i sobě – přinášejí smrt.

Kvrcholu útesu mi chybí už jen pár desítek centimetrů, s přední fotobrašnou nabírá lezení po skalách netušené rozměry. Nakonec přeci jen opatrně vystrčím hlavu a ocitám se na okraji největší pevninské kolonie terejů australských, u Cape Kidnappers (Mys únosců) na Novém Zélandu. S malou dušičkou vytahuji fotoaparát, stihnu však udělat jen pár širokoúhlých záběrů, než mě podrážděný terej klovne silným zobákem do ruky. Stačím se sice zachytit okraje útesu, ale během dalšího focení si dávám větší pozor a respektuji soukromí těchto hrdých ptáků. Spolu s přítelkyní Terkou se kocháme pohledem na vzlétající, hnízdící a přistávající ptáky, jejich křik našim uším doslova lahodí…

TEXT A FOTO: TOMÁŠ HÁJEK

Byl hrdinou stejně jako psancem své doby. Jako by se sám stal ztělesněním baroka, plného válek, násilí, vášně, přepjatosti, ale také zbožnosti. František, baron Trenck.

Brněnské ulice středu města kypí každodenním životem. Sestupujeme po točitém schodišti do hrobky, kde leží mnoho mrtvých těl. Mému průvodci, řeholníku řádu kapucínů Pavlu Uhříkovi, na ramena splývá hnědá kápě. Od kláštera je hrobka oddělena jen malou mříží. A hned v první místnosti leží ten, kterého jsem hledal. Vím, že moje otázky ale nejsou nijak originální. Stále stejně se na legendárního vůdce pandurů Trencka ptají tisíce návštěvníků místa jeho posledního odpočinku. Ale ani odborníci jim nedokážou ještě dát všechny odpovědi.

Memento mori. Jak se ale stalo, že mezi mnichy, kteří zasvětili svůj život Bohu, odpočívá i tento muž, jehož životní osud je lemován stovkami, ne-li tisíci mrtvých a zřejmě desítkami svedených a opuštěných žen? Patří vůbec sem mezi muže nejzbožnější ze zbožných? „Když byl v závěru svého života baron Trenck vězněn na Špilberku, tak v brněnském vězení sloužil jako kaplan právě jeden z kapucínů – jsme chudý řád, a proto jsme sloužívali v těch dobách často u armády a ve vězeních jako kaplani, protože se dokážeme zřeknout pohodlí. A právě mnich, který připravoval Trencka na smrt a udělil mu svátosti umírajících, o něm později o něm v naší kronice psal s velkým respektem,“ vypráví Pavel Uhřík. „Protože i když byl baron Trenck považován za démonického člověka, byl nazýván pekelníkem a ďáblem, náš bratr napsal, že dosud neviděl umírat vojáka v takové pokoře. A obě stránky barona Trencka jsou pravdivé,“ dodává Pavel Uhřík.

VZDĚLANÝ OBR

Život Františka Trencka je opředený legendami a podivnými okolnostmi od samého počátku. Narodil se na Nový rok roku 1711 v Regiu v Kalábrii (dnes území Itálie). Porodní bába, vyděšená z toho, že chlapeček špatně dýchá, zvolila poněkud neobvyklý, ale asi velmi účinný způsob resuscitace: strčila novorozeně do vína. A malý František ožil… Nakolik je tato, jakož i další příhody z jeho dětství a dospívání pravdivá, těžko říci. Tradovány dál a dál dotváří legendu kolem výjimečného muže, který prý už jako kluk přežil pád do ohně i do vody, když se pod ním prolomil led, stejně jako jen zázrakem ho minula kulka z otcovy pistole, s níž si hrál… Vyhnuly se mu neštovice, nezemřel ani při pádu kočáru do hluboké rokle.

Velmi brzy ho začalo také přitahovat druhé pohlaví. Podle některých informací už jako třináctiletý či čtrnáctiletý chlapec znásilnil podstatně starší ženy. Rodiče dbali na chlapcovo vzdělání a František Trenck byl hlava otevřená. Podle autora publikace, mapující Trenckův osud, a soudního antropologa Tomáše Dacíka se Trenckovi dostalo náležité výchovy v Uhrách u jezuitů v Šoproni a v chorvatské Požeze. Ve studiích pokračoval ve Vídni. Mluvil mnoha jazyky, byl odborník na angličtinu, na housle hrál jako virtuos. Jeho inteligence se naplno projevila, když se stal vojákem. Do té doby byla válka něco jako choreografie, ale Trenck do ní vnesl nové prvky.

Již v sedmnácti letech se stal důstojníkem a vstoupil do Pálffyho 8. pěšího pluku v rakouském vojsku. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Pro nekázeň, problém s autoritami a nezvladatelnost musel za pár let, v roce 1731, vojenskou službu opustit. Doplatil především na svoji vášeň pro hru. Jako karbaník asi neměl daleko ke gamblerství, řečeno moderní terminologií, o sirky samozřejmě nehrál. A když mu při hře jednou komorník odmítl půjčit peníze, aby Trenck mohl pokračovat, baron se nerozmýšlel a jednou ranou mu šavlí rozťal hlavu vedví. Vzápětí pokračoval ve hře. Krvavá příhoda je svým způsobem potvrzením toho, že Trenck vynikal mimořádnou fyzickou silou. I pozdější antropologické výzkumy doložily, že šlo o statného, vysokého muže. Měřil více než 180 centimetrů, což byla na jeho dobu velmi úctyhodná výška. Se šavlí v ruce a na koni musel nutně nepřátelům nahánět strach… Useknout někomu hlavu pro něj asi nebyl žádný problém, traduje se dokonce, že uměl jedním švihem přeseknout i šíji vola… Jiná historka o jeho takřka nadpřirozených fyzických možnostech zase praví, že v zápalu boje, když sám dostal zásah kopím přímo do břicha, si je sám vytrhl ven, hodil s ním po útočníkovi a ujel.

Pro život v klidu a míru nebyl evidentně Trenck zrozen. I když se v této době na přání svého otce oženil, manželský život byl asi utrpením jak pro něj, tak především pro jeho ženu. Manželka zemřela velmi mladá a ani děti z toho oficiálního svazku se nedožily vysokého věku. „Dva synové zemřeli v kojeneckém věku a dcerka ani ne dvouletá,“ připomíná historik Jiří Vaněk. Žádnou rodinu tedy po sobě nezanechal.

LÉTA VÁLEČNÁ

Když v roce 1737 vypukla válka s Tureckem, Trenckovo srdce bojovníka využilo šanci. Nabídl své služby vrchnímu veliteli hraběti von Seckendorfovi s podmínkou, že ho nechá vytvořit sbor proti Turkovi o síle čtyř tisíc mužů. Hrabě odmítl. Dacík ale ve své publikaci upozorňuje na to, že může jít jen o další nepravdivou legendu. V té době měl totiž Trenck pykat ve vězení kvůli poměru s vdanou ženou.

Ale i kdyby, asi nezůstal ve vězení dlouho a na svobodě pak určitě zbytečně nezahálel. O rok později už sestavil ozbrojenou skupinu tří stovek mužů, vtrhl s nimi do Ruska a přidal se k vojsku bojujícímu proti Turkům. Se svým ne¬ohroženým velitelem se vrhali do bojové vřavy a protivníka nešetřili. Zasloužené úspěchy vynesly Trenckovi nepřízeň kolegů. Intrikami – zas tak moc se ale snažit nemuseli, protože Trenckův bezuzdný způsob života jim nabízel bezpočet záminek – dosáhli jeho obžaloby, vinící ho mimo jiné z velkých vojenských ztrát. Tentokrát to ale Trenck ustál, jeho zásluhy z bitevního pole mu kryly záda. Do chvíle, než se opět vzepřel autoritám nad sebou a striktnímu řádu. Nadřízeného, který mu nekázeň vytýkal, zfackoval tak, že se dotyčný musel léčit. A Trenck musel znovu k soudu, který ho tentokrát odsoudil k trestu smrti. Život mu zachránila furiantská sázka. Slíbil, že za milost srazí v další bitvě třem Turkům hlavu. U sedla pak přivezl přivázané rovnou čtyři.

Podobný scénář se ale opakoval. Statečné (a současné velmi nelítostné) chování Trencka v boji, nezvladatelné mimo něj. Trest stíhal trest, i když tomu nejvyššímu vždy o vlásek unikl. Po vyhoštění z Ruska pak neomylně znovu vytušil svou šanci po nástupu mladičké Marie Terezie. Učinil jí obdobnou nabídku, s jakou už jednou nepochodil. Panovnici se ale zalíbila jeho myšlenka na jednotku složenou z tisícovky všehoschopných vyzbrojených mužů z obyvatel jeho panství ve Slavonii, kteří si tam dokázali poradit s loupeživými tlupami tak dobře, že se lidé víc báli jich než lupičů. „Se svými pandury byl Trenck vlastně jakýmsi zakladatelem útvaru rychlého nasazení. Z té doby také pochází jejich renomé, že když se zařvalo Panduři!, vojáci na druhé straně zahazovali pušky a utíkali,“ podotýká Pavel Uhřík. (Mimochodem, možná osudová hříčka – součástí pandurské uniformy byly rudé pláště s kapucí. Pandurům se tak často přezdívalo rudí kapucíni…)

Pod ochranou Marie Terezie se další roky Trenckova života odvíjely podobně jako dřív. V bitvách nepřátele porážel hlava nehlava, v soukromém životě si je se stejnou kadencí vyráběl. Poslední bitva pro něj vzplála 30. září 1745 u vesnice Zárov (dnes Žďár) nedaleko Trutnova. Trenck byl obviněn, že se nechal podplatit, aby zvrátil výsledek bitvy. Před vojenskou komisí byl sice obvinění zbaven, ale pokutě neušel. Tu však odmítl zaplatit. Ani následná trestná opatření pro svoji zpupnost moc nedodržoval, a když ho údajně sama císařovna potkala v divadle v době, kdy měl sedět v domácím vězení, začaly se psát poslední kapitoly jeho příběhu. Pohár trpělivosti Marie Terezie přetekl. „K doživotnímu vězení na Špilberku byl Trenck odsouzen ve Vídni v srpnu 1748. Špilberk jako nejvýznamnější vojenská pevnost na Moravě sloužil totiž i k internaci významných vojenských osob, které se dostaly do nějakého konfliktu s panovnickým dvorem a vedením armády. Na Špilberk odjel Trenck z Vídně 30. srpna, dorazit mohl nejpozději následující den a setrval zde až do své smrti v den svátku svatého Františka 4. října 1749. Tedy rok, měsíc a asi čtyři dny,“ shrnuje Jiří Vaněk.

Z PEKELNÍKA KAJÍCNÍKEM

„Vězení ho zlomilo ale spíš psychicky než fyzicky,“ domnívá se Pavel Uhřík. Přestože brněnská pevnost patřila k nejtěžším žalářům, otázkou je, jak vlastně tu Trenck opravdu strádal. Zda v izolaci tmavé kobky zpestřené občasnými návštěvami zpovědníka, nebo v prominentní cele, kde mu dozorci podstrojovali a dali se zlákat i na partičku, či zda mu dokonce občas nepřivedli nějakou dámskou návštěvu… Kdo ví. Jisté je, že možná tušil svůj brzký konec a hnulo se v něm trochu svědomí. Část svých peněz a majetku odkázal kapucínům s přáním, aby byl pochován v jejich hrobce. „Ke kapucínům měl blízký vztah už dříve. Vídeňští mu poskytli azyl už v roce 1740, kdy měl být trestně stíhán pro svévolné kruté potrestání lupičů na svém panství,“ připomíná Jiří Vaněk. Z odkázaných peněz ale na jeho přání vznikla také takzvaná Trenckova kaple na Špilberku. „Nejedná se vlastně o kapli, ale postranní výklenek s oltářem, vyhloubený v jižní zdi stávající hradní kaple. Byl dokončen roku 1753, kdy byla celá kaple znovu vysvěcena olomouckým biskupem kardinálem Troyerem,“ upřesňuje Jiří Vaněk. „Tisíce zlatých odkázal i na hospic a s penězi nezapomněl ani na jednoho ze svých odpůrců. „Ano, Trenck byl od mládí velmi divoký, ale měl i sebereflexi,“ zdůrazňuje Pavel Uhřík.

Stejně jako život i Trenckovu smrt však opřádají mýty. „Jeho přání, být pochován v kryptě kapucínů, bylo se souhlasem dvora vyhověno. Trenckovo tělo bylo ještě večer v úmrtní den sneseno z pevnosti a dopraveno do klášterní hrobky,“ shrnuje oficiální verzi historiků Jiří Vaněk. Jiné legendy jsou ale barvitější. Podle jedné z nich z nich plánoval Trenck vlastně útěk – omámen speciálním přípravkem měl být vynesen jako mrtvý. Velitel věznice jeho lest prohlédl, dal jeho tělo v hrobce hlídat a nikdo mu už nemohl pomoci, takže opravdu zemřel. Jiná verze zase tvrdí, že Trenckovu mrtvolu z hrobky někdo odnesl a tělo nahradil jiným. A další zase fabuluje, že Trenckovi měla být useknuta hlava, dopravena k Marii Terezii jako důkaz, že pekelník skutečně zemřel, a zase vrácena zpět. Jenže se cestou ztratila, takže mumii doplnila nejspíš hlava některého z kapucínů, aby tělo vypadalo kompletně.

ZATOULANÝ PALEC

Že hlava od těla oddělena byla prokázali i odborníci, kteří se Trenckovou mumií zabývali. Skleněné víko Trenckovy rakve sňal Tomáš Dacík v roce 1983, kdy také započal s odbornou analýzou jeho ostatků. Jednoznačně se prokázalo, že tělesné ostatky skutečně patří baronu Trenckovi, obávanému válečníkovi a veliteli pověstného pandurského sboru. „Už při započetí práce jsem si ale všiml některých pozoruhodných skutečností, jakože například hlava je pouze volně přiložena ke krku a chybí první i druhý krční obratel. To napovídalo tomu, že s hlavou bylo přece jen v minulosti manipulováno. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu,” míní soudní antropolog. Reálnější základ vysvětlení však možná bude mít verze, že si tak někdo chtěl pojistit, že muž spojovaný pro své schopnosti s ďáblem neožije.

Z Trenckových ostatků si samostatným životem prošel i údajný baronův palec. Ve sbírkách městského muzea se objevil už krátce po vzniku muzea v roce 1904 za neznámých okolností. „O existenci palce jsem se dozvěděl dodatečně, takže nebyl součástí první expertizy. Pozdější analýza přinesla jasnější kontury, ale podrobnosti zatím nebudu prozrazovat,” podotkl Tomáš Dacík, který hodlá své závěry teprve zveřejnit.

Ať je tomu jakkoliv, František, baron Trenck přitahuje i po stovkách let od své smrti. Hrobka na Kapucínském náměstí v moravské metropoli je sice magnetem pro turisty, skutečný význam této rozporuplné osobnosti ale ještě nebyl plně doceněn. „Jezdí sem Chorvati, Maďaři, Italové i Bavoři – v Bavorsku jsou dokonce tradiční slavnosti, kterými si Trencka každoročně připomínají. Ale sami Brňané o něm moc nevědí,“ zamýšlí se Pavel Uhřík, když zase pomalu vycházíme do města, kde jen shodou neuvěřitelných náhod zakončil svou impozantní životní pouť František baron Trenck. Kapucín se na chvíli zastaví před dveřmi: ,,Mám takový sen. Téma je přece tak silné, že by stálo za to natočit jeho příběh jako film. Jeden pokus tu už prý byl a Trencka měl hrát Juraj Kukura.“

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Tady se někde narodilo ticho!“ napadá mě, když stojím na přední palubě lodi Plancius a očima se snažím proniknout hustou mlhou. Jsou tři hodiny ráno a slunce vypadá jak rozmazané světýlko uprostřed velkého šedého NIC. Ledová kra se otře o bok lodi a vítr náhle odhrne záclonu mlhy. Nízko nad hladinou moře proletí buřňák. Arktický den právě končí. Nebo začíná?

Zvyknout si říkat „dobrou noc“, když máte půlnoční slunce nad hlavou, je zvláštní pocit. Už jen výraz „půlnoční slunce“ zní v našich zeměpisných šířkách jako science fiction. „Člověk si zvykne i na šibenici,“ říkává s úsměvem a nadsázkou můj táta. Tak si v rámci tohoto mírně děsivého přísloví zvykám na houpavý pohyb lodi i zvláštní rytmus života polárního dne. Když jsem v ospalém hornickém městečku Longyearbyen (dodnes si na tom názvu lámu jazyk) nastupoval na loď, abych absolvoval plavbu kolem souostroví Špicberky, nečekal jsem nic z toho, co mě během následujících dní potkalo. Ledovce, pustá arktická tundra, šedé hory a krajina téměř bez života. Arktida se ale mým představám vysmála. Ukázala se mi nádherně barevná a plná tvorů, kteří se naučili přežít v jejím drsném náručí.

SKOČ A PŘEŽIJEŠ

Narodíte-li se na několik desítek metrů vysokém útesu, skrápěném ledovými vodami moře a bičovaném severními větry, ani vás nenapadne, že jsou i lepší místa pro život. Tedy pokud jste alkoun, pták obývající ty nejsevernější končiny planety. Na krátkých nohách, s tělem, které trochu připomíná tučňáka, sedíte na úzké skalní římse a čekáte, až vám rodiče přinesou váš denní příděl ryb. Dolů z útesu se raději nedíváte, ještě by se vám z té výšky zatočila hlava. A lítat? Lítat přece ještě neumíte. I dospělí se svými malými křidélky vypadají za letu dost legračně. Jenže jak rostete a potřebujete čím dál víc potravy, rodiče vás už nezvládají krmit. A pak to přijde. Alkouní zkouška z dospělosti. Skok do temných hlubokých vln…

Když jsme připlouvali k útesu, bylo krátce před půlnocí. Slunce dávalo útesům s hnízdícími ptáky zvláštní barevný nádech. V gumovém člunu zodiac jsme se přiblížili až těsně ke skalám, kolmo vyrůstajícím z moře. Neklidné moře v té chvíli vyžadovalo od lodivodů obrovské soustředění a znalosti ovládání člunu, aby nás vlny nezanesly až na skály. Plujeme pomalu kolem několikatisícové kolonie hnízdících alkounů. Když se chci podívat na vrchol útesu, musím se hodně zaklonit. Chytám se provazů ve člunu, abych neztratil rovnováhu. Slunce se ukrývá za mraky, které přivál sílící vítr. Světla rychle ubylo. Útesy celé potemní. Okraje temně fialových mraků jsou jasně oranžové. Všichni zvědavě pozorujeme příkrou skalní stěnu nad námi. „Skáče!“ snaží se průvodce překřičet zvuky ptačí kolonie. Od římsy pod vrcholem se oddělí malá černá tečka a vzápětí spadne do vln pár metrů od nás. Vynoří se z vody, otřepe se a už ji sameček postrkuje zobákem směrem k otevřenému moři. Už to není tečka, ale mládě alkouna tlustozobého, které složilo úspěšně svou zkoušku z dospělosti. Je to ale jen první z kroků do života. Ještě se musí naučit létat, potápět do hloubky až osmdesáti metrů a lovit ryby. Pak se vrátí na některou ze skalních říms, aby odchovalo další generaci malých skokanů.

POHLAĎTE SI MROŽE!

Mroži mají ve volné přírodě jen velmi málo nepřátel. Vlastně pouze dva, kosatku a ledního medvěda. Ale i tak obrovský predátor, jakým je lední medvěd, si většinou troufne jen na mláďata nebo vážně raněná zvířata. Medvědi někdy loví mrože tak, že v kolonii těchto zvířat vyvolají paniku. Mroži, snažící se uniknout do moře, mohou v panice poranit mláďata nebo slabší kusy. Postavit se dospělému samci, který může dosáhnout hmotnosti až dvou tun a s kly o délce až jednoho metru, si nedovolí ani největší suchozemská šelma světa. Tak musel přijít člověk se střelnou zbraní a začít vybíjet mrože pro tuk a kly. Dnes se k faktorům, ohrožujícím tohoto obrovského mořského savce, přidalo i masivní tání ledovců. Stovky těchto zvířat se pak objevují na místech, kde se předtím nevyskytovaly vůbec nebo ojediněle. Poslední zprávy o nových koloniích mrožů jsou například z Aljašky, kde se vláda pokouší odklonit některé letové trasy a zabránit hromadnému lovu těchto zvláštních tvorů.

Rozeznat jednotlivce, ležícího mezi kameny na pobřeží, není vůbec jednoduché. Jeho hnědé zbarvení dokonale splývá s okolím. Když jsme v gumových člunech pátrali kolem pobřeží po nějakých známkách života, objevil průvodce v hledáčku dalekohledu osamělého mrože. Namířil příď člunu směrem k odpočívajícímu zvířeti a pomalu se přibližoval. Na kratší vzdálenost jsme rozpoznali, že mrož není sám. Byla to matka s mládětem. Nedovolily nám se přiblížit a zmizely v moři. Viděli jsme jen dvě pomalu se vzdalující hlavy. Pak se stalo něco neočekávaného. Obě zvířata změnila směr a namířila si to přímo k nám. Mládě chvíli postrkované matkou, chvíli se vezoucí na jejich zádech se od ní oddělilo a plavalo přímo k našemu člunu. Snažil jsem fotografovat plavoucí mládě v úrovni hladiny, ale najednou bylo tak blízko, že jsem ho nebyl schopen snímat dlouhým objektivem. Rychle jsem sáhl to batohu pro druhý fotoaparát se širokoúhlým objektivem. V té chvíli se mládě dotýkalo člunu a zvědavě pozorovalo posádku. „Nejsi nějak moc blízko, kamaráde?“ napadlo mě, když se metr od člunu vynořila téměř tunová máma. Mládě si to ale zřejmě nemyslelo. Začalo se „sprchovat“ pod pramínkem teplé vody, vytékajícím ze závěsného motoru. Malý mrož se rozhodl, že tímto představení nekončí a že potěší i ostatní posádky z dalších člunů. Samice se ho několikrát pokoušela odtlačit jiným směrem, ale mláděti se ta hra zalíbila. Chvílemi to vypadalo, že se pokusí vylézt do některého ze člunů. Bylo úžasné sledovat rozesmáté a rozzářené tváře lidí ve člunech. A to nejen nás, arktických nováčků, ale i ostřílených průvodců, kteří za sebou mají mnoho roků strávených v těchto končinách. Zvláštní na té chvíli nebyla ani tak zvědavost mláděte, jako neuvěřitelně klidné chování matky, která tolerovala naši blízkost. Historek o mrožích, kteří se „zamilovali“ do zodiaku se vypráví mnoho. Ať už ho dlouhé hodiny následovali nebo se na něj přímo pokoušeli vylézt. O podobném chování samice ale nikdo neslyšel. Fotografování mrože ze vzdálenosti několika desítek centimetrů bylo nejsilnějším zážitkem, který jsem si z těchto končin odvezl. Mít velkého divokého tvora tak blízko, že by stačilo natáhnout ruku, abyste ho mohli pohladit, je malý zázrak. Arktický zázrak.

UKRADENÝ TULEŇ

Když se plavíte v arktických končinách, jsou nejfrektovanějšími slovy na palubě „lední medvěd“. Všichni ho touží spatřit. Je symbolem těchto zeměpisných šířek, tulákem mrazivých dálek a největší žijící suchozemskou šelmou. Velikostí se mu vyrovnají jen největší jedinci poddruhu medvěda hnědého, žijící na ostrově Kodiak. Výborný plavec. Dokonalý lovec. Vše se zde řídí podle něj. Třikrát jsme kvůli medvědům vůbec nemohli přistát. Vyhladovělí a ve špatné kondici byli nebezpeční pro vše živé ve svém okolí. V místech, kde na počátku dvacátého století probíhaly záchranné akce ve snaze najít legendární červený stan, ve kterém se snažila přežít část posádky ztroskotané vzducholodi Italia, se na nás usmálo štěstí. Hlídka na můstku objevila ledního medvěda s kořistí. Samice v dokonalé kondici si pochutnávala na čerstvě uloveném tuleni. Naši přítomnost zcela ignorovala a dokonale to vyjádřila tím, že se k nám otočila zadkem. Nebyla ale jediným ledním medvědem v okolí. Na skalní římse, v uctivé vzdálenosti, ji bedlivě pozorovala menší samice s mládětem. Hladoví se několikrát pokusili přiblížit a zjistit, jestli z kořisti něco nezbylo. Strach z větší samice, která kořist neopouštěla, je ale vždy donutil k útěku. Celá scéna se několikrát opakovala. Je dost možné, že tuleň byl úlovkem menší medvědice a silnější samice ji od něj odehnala. Po několika hodinách pozorování medvědů jsme se museli vrátit na palubu Plancia. Rychlé jídlo, horký čaj a zpátky do člunů, všichni zvědaví, jak se situace u zabitého tuleně vyvíjí. Příroda se ale rozhodla jinak. Přihnaly se kry, které znemožnily gumovým člunům pohyb v moři. Se sílícím větrem přišla mlha. Severská divočina si pokračování tohoto příběhu nechala pro sebe. Neviděl jsem, jak to dopadlo s ukradeným tuleněm a s hladovou matkou s mládětem. Měl jsem ale mnoho dalších možností obdivovat tento drsný a nedotčený kout světa, pasoucí se soby s ledovcem v pozadí, drobné fialové kvítky v tundře, ledovce zbarvené nízkým sluncem do růžova. To vše mi Arktida na okamžik ukázala, aby to v zápětí zakryla cárem mlhy.

Totonakové jí říkali caxixánat, Mayové zizbic a Aztékové tlil-xochitl. Černý květ čili vanilka. Přestože je tato aromatická rostlina původem ze Střední Ameriky, tak dnes už v Mexiku zůstalo posledních šest farem. Do jedné z nich jsme se podívali.

Malý bílý náklaďák drnčí po děravé silnici. Tilman a Lucy mě měli vyzvednout v sedm ráno. Přijeli ale pozdě, jak je v Mexiku dobrým zvykem. Přesně řečeno později o dvě kávy a jednu krátkou procházku se psem (rozhodla jsem se nevzít si hodinky ani mobil, a tak měřím čas jinak). „Proč vanilka,“ ptám se Tilmana. „Je to po šafránu druhá nejdražší rostlina, která se ve světě pěstuje.“ Asi pěta¬padesátiletý Němec přišel do Mexika před mnoha lety studovat archeologii. Pracoval na vykopávkách v Yucatánu. Pak ztratil práci, rozvedl se a málem se vrátil do Německa. Ale to by podle něj bylo jen fracaso (totální prohra). Tilman je každým coulem Němec a vždy bude, i když jeho domov už je v Mexiku. Jeho přítelkyně Lucy zdědila pozemky (tedy spíše pořádný kus neprostupné džungle) v oblasti Huasteca Hidalgo, pár hodin severně od Ciudad de México. A odvážný archeolog se rozhodl, že zkusí něco úplně jiného. Zasadil vanilku.

VODY PO KRK

Po šesti hodinách konečně přijíždíme do malé vesnice Acuimantla. Každý dům tu má jen dvě místnosti. Hlavní třída je lemovaná černým obsidiánem (protože ho tu mají hodně), mezi domky rostou banánovníky a keře plné barevných květů a za hlavním náměstím se krčí malé vězení (tady zavírají na jednu noc ty, kteří to při místní „fiestě“ trochu přeženou s alkoholem). U řeky nás čeká Eduardo, malý, asi pětačtyřicetiletý rodák z vesnice. Jako jediný pomáhá Tilmanovi na farmě. Ostatní se prý do práce až tak moc nehrnou, vláda jim občas něco dá, a to jim stačí. Cesta k farmě za normálních okolností (v období sucha) vede korytem řeky. Dnes není ten den. Tilman a Eduardo se přesto rozhodnou to zkusit. Druhá varianta by totiž znamenala čtyřhodinovou svižnou procházku přes hory plné tropické vegetace. Řeka je rozvodněná, voda podivně bílo-zelená, proud silný. Musíme se brodit. Lucy neumí plavat, ale je statečná. Já sice plavat umím, ale nesu s sebou foťák a statečná rozhodně nejsem. Proud mi vzal sluneční brýle, které jsem měla ve výstřihu. Hladina mi sahá po prsa, což znamená, že našemu mexickému průvodci až po krk. Chvílemi musí Eduardo dokonce zaklonit trošku hlavu, aby mohl vůbec dýchat. Nechápu, jak to dělá, ale nakonec přenese můj bágl i s foťákem v rukou doslova nad hlavou, a to hned čtyřikrát.

Dál už to nejde a my se rozhodneme zbytek cesty absolvovat přes kopce. Přešplháme malou skálu (tady je naštěstí lano, kterým se můžeme trochu jistit), přejdeme několik malých vodopádů, na moment se před námi otevře zelená planina s palmami a neuvěřitelným výhledem na zelené hory obalené v bílých mracích a hned zas zmizíme v hustém porostu. Tráva nám sahá až po pás. Ve stínu stromů se tiše vznášejí velcí azurově modří motýli. Už se skoro stmívá, když Eduardo otevře malá vrátka na cestě a před námi se objeví zděný domek s terasou. Jsme tady. Tohle je Finca la Poza Verde, Tilmanova vanilková farma.

Jsme utahaní. Lucy rozdělá oheň v kuchyni, Tilman pověsí moskytiéry. Je tma. Sedíme při svíčkách a jíme housky s fazolemi a kuřetem. Na stěně se najednou objeví velký černý stín, škorpion. Tilman ho připlácne svou botou dřív než stačím vykřiknout: „Počkej, chci ho vyfotit!“ Škorpion spadne na zem, popoleze a nakonec zůstane nehybně ležet.„Neboj, budou další,“ odpoví mi tiše Němec a pak si jdeme všichni lehnout.

PAŘENIŠTĚ V PRALESE

Druhý den ráno mě probudí hluk a světlo. Netuším, kolik je hodin, a vlastně mě to ani nezajímá. Je čas vstávat. Na terase už sedí Eduardo a loupá pepř (pepřovníky tu rostou volně v okolí). Podobně jako třeba káva, papája, mango, banány, limetky, nopál (jedlý kaktus) anebo čili papričky. Obloha je zatažená a řeka má barvu kávy s mlékem. Přes noc pršelo. Nasnídáme se a vyrazíme do skleníků. Nejsou to vlastně skleníky, ale spíš místa potažená černou síťovinou, protože vanilka má ráda stín. Horko, vlhko a stín. „Skleník u řeky je nejúrodnější, nikdo neví proč,“ říká Tilman. „Skleníků“ je tady pět, velmi blízko sebe a přesto ve dvou z nich se vanilce zrovna moc nedaří. To je také důvod, proč se Tilman rozhodl odebrat z nich některé rostliny a nasadit je do neupraveného tropického porostu za farmou. Je to pokus. Tak jako všechno ohledně téhle záhadné rostliny, o jejímž pěstování se toho ví poměrně málo.
Vanilka je vlastně tak trochu parazit. Zelené dlouhé stonky nedokážou růst bez podpory ostatních stromů. Plazí se po nich, zavěšují se za ně a kradou jejich stín, ale jinak stromům neubližují. Vanilkové liány mají vlastní kořeny, kterými si berou živiny ze země. Tilman uchopí chuchvalec dlouhých zelených lusků: „Tyhle jsou správné. Abych vanilku dobře prodal, musí mít lusky minimálně osmnáct centimetrů.“ Tyhle mají více než dvacet. Pravdou ale je, že ne každá rostlina nějaké lusky vůbec má. Po sedmiletém úsilí je tu vanilky jako šafránu a na to, aby ji mohl Tilman vyvážet do zahraničí, potřebuje sklidit minimálně tři sta kilogramů ročně. Každý rok jí však sklízí jen třetinu. Nikdo z ostatních „velkých“ pěstitelů vanilky v Mexiku mu nedokáže (nebo nechce) poradit proč. Jasné ale je, že kdyby bylo pěstování vanilky jednoduché, neměla by takovou cenu.

ZABIJTE JI

„A je s tím hodně práce?“ ptám se. „Teď ani ne, ale když na jaře kvete, musíme ji opylovat ručně.“ Dříve v Mexiku opyloval květy jediný druh endemické včely a někteří kolibříci. Bylo jich málo a vanilky také. Ovšem od doby, kdy se začal tento proces dělat ručně, je možné ji pěstovat v tropickém klimatu kdekoliv na světě. Mezi absolutní favority dnes patří Madagaskar a Indonésie, kde se vypěstuje skoro osmdesát procent světové produkce.

„A za pár měsíců, až kolem prosince sklidíme, tak musíme vanilku zabít, zabalit do igelitu a nechat potit,“ říká Tilman. Přemýšlím, jestli stále mluvíme o vanilce. Vypadá to, že ano. Když se zelené lusky uříznou, je třeba je hodit do vařící vody a zabít je, jak se tady tomu říká. Potom se zabalí na chvíli do plastu. Kdybyste to tak neudělali, tak lusky (i když uříznuté) budou pokračovat ve vývoji, otevřou se a drahá semínka vypadají.

Když je vanilka dokonale mrtvá, je třeba ji nechat pěkně zpotit. To je celkem složitý proces a rozhodně se u toho zapotíte hlavně vy. Každé ráno, po dobu minimálně jednoho měsíce, je třeba ji vyndat na hodinu na slunce a pak, pěkně horkou, zabalit do látky. Vanilkové lusky hnědnou, vráskovatí, ale neschnou, potí se. Těm správným by mělo zůstat zhruba osmadvacet procent vlhkosti. Takové lusky se dají prodávat jako první třída, neboli gourmet, za nějakých 700 až 1000 pesos kilo (1050 až 1500 Kč). Ty nejhorší, takzvanou picaduru, raději rozdrobí do cukru a prodají, jako vanilkový cukr. Tady na Finca la Poza Verde pěstují navíc vanilku organickou. Máte-li zájem, můžete si ji objednat přímo od majitelů farmy nebo si sem pro ni zajet. A když náhodou přiložíte ruku k dílu, rozhodně se zlobit nebudou.

ČERNÝ KVĚT

Je večer, o tři dny později, jsem poštípaná od komárů, vlasy mám zacuchané. Tři dny jsem nepostrádala ani mobil, ani hodinky. Jsme daleko od reality světa, který znám. Sedíme opět v kuchyni, v tmavých korunách stromů poletují světlušky a po stěnách lezou škorpioni. Musím vás uklidnit, tihle černí alacráni, jak se jim tu říká, prý štípnou jen jako vosa. Eduardo poděkuje za tortily a chorizo, rozloučí se a zmizí ve tmě. Nezůstává přes noc. Buď se vrací do vesnice, kde má ženu a děti, nebo na vedlejší farmu s dobytkem, kde má další ženu a další děti. Takový místní zvyk. Tipuji, že takhle navečer ho vyhraje ta, co bydlí blíž. My zítra ráno také opustíme farmu. A jediný, kdo zůstane v přítmí džungle sám se svým tajemstvím, je černý květ.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Kult palo je prastarou šamanskou formou komunikace mezi Bohem, živými a mrtvými. I přes pětisetletý tlak křesťanství tu rituály dovezené na ostrov černými otroky mají svoje místo.

Arriba – Palo – Juramento – Eróóó! Naléhavý chrčivý hlas bruja naráz vyplnil celou svatyni až po strop. Horký vzduch plný tabákového kouře se zavlnil. „Arriba-N–ganga-Juramento-Eróóó,“ zopakovaly modlitbu stejně úpěnlivě hlasy z druhého koutu místnosti. Žluté plamínky svíček se jakoby leknutím zatřepotaly ve tmě. Táhlé zvuky zpěvu se jako stužky kouře obtáčejí kolem zčernalých misek na podlaze. Nadechl jsem se a potopil se do písně kubánského bruja.

Vápnem nabílené stěny pokrývají vlhké fleky. Sůl mě štípe do očí, všichni – natlačeni až na zeď – se silně potíme. Na malém prostoru obřadní místnosti, spoře osvětlené svíčkami, se nás tísní asi dvacet. Muži, ženy, děti. Černé paže, černá záda a černé boky. Kloužeme vzájemně po svých zpocených tělech. Čicháme se zblízka.

Na podlaze, mezi mokrými otisky bosých chodidel, svíčkami a květinami stojí několik hliněných kotlíků plných různých klacíků a podkov. Jsou potřísněné černým mastným gelem, jakoby polité asfaltem. Na stěně visí zažloutlá fotka v rámečku. Vedle ní uslzená soška Panny Marie, pod ní trůní tlustý Buddha z růžového porcelánu. Po zdi se v šeru plazí pravěké kresby hadů a lebek.

Klečící muž s rudým šátkem přes oči tápavě, s nejistotou slepce zvedl hlavu. Po nahých zádech mu stékají krůpěje potu a jako oranžové blýskavé perličky padají na špinavou betonovou podlahu. Je to jeho velká chvíle. Jeho obřad, jeho přísaha. Rayamiento.

BŮH, ŽIVÍ A MRTVÍ

Rayamiento – iniciační rituál kultu palo, který se právě před mýma očima odehrává ve svatyni kultu na předměstí Santiaga de Cuba, je jistou formou přísahy. Je to jakási smlouva mezi Bohem, živými a mrtvými. Obřad není veřejný, mohou se ho účastnit jen lidé praktikující palo, nikdo jiný ho nesmí vidět. Moje přítomnost mi doteď zůstává neobjasněná – brujo (čaroděj) Enrique, kněz tohoto templu a hlava „rodiny“ paleros, se nejdříve zeptal svých duchů, a pak prostě na mou zvědavost kývnul.

„Arriba-Siete-Rayos-Juramento-E–róóó,“ nepřestává hypnotické zaříkávání bruja. Z talíře na zemi zvedl uříznutý býčí roh ucpaný sklíčkem. Celá „rodina“ rytmicky opakuje mantru. Templ pulzuje napjatou ozvěnou. Dívka s černými kadeřemi jakoby drátěných vlasů uchopila zvířecí roh a přiložila ho na čelo klečícího „bratra“. Stala se jeho madrinou, kmotrou. Ona i její duchové jej budou chránit od nynějška do konce života.

Brujo za neustálého zpěvu přiklekl a postupně křídou namaloval na mladíkova zpocená záda několik značek. Každou z nich posvětil plechovým krucifixem a pokapal horkým voskem. Zhluboka si loknul z láhve a prudce mu na záda vyprsknul spršku slin a rumu. Uchopil mezi prsty žiletku a do křídových značek na mokré černé kůži krátkými tahy pomalu vyryl drobné rýhy. Kapičky rudé krve se rozpíjejí v potu a stékají po kůži. „Bratr“ bez hnutí klečí. Zhluboka dýchá otevřenými ústy.

PROLNUTÍ

Palo má kořeny v kultuře kmenů Bantu, v pralesích povodí Konga. Právě odsud, ze západoafrického pobřeží na místě dnešní Demokratické republiky Kongo a Angoly, vyplouvaly první karavely přeplněné černými otroky směrem přes Atlantik do Nového světa. Spolu s otroky tak do španělských kolonií na Kubě připluly i prastaré zvyky a poznání afrických šamanů.

Paleros ctí a respektují „síly“ – nehmotné bytosti mpungos: zvířecí sílu, sílu rostlin, sílu nemocí nebo sílu tělesné lásky. Uctívají i živly (vítr, moře, vodu…) a také duše předků. Vedle toho však vnímají jednoho stvořitele Nsambi, vládce univerza. Na rozdíl od monoteistických náboženství mu však nepřisuzují žádný charakter. „Věříme v Boha – nejvyšší bytost, která byla, je a bude,“ říkají paleros.

Vládnoucí vrstva místokrálovství Nového Španělska s ideologickou podporou hlavně jezuitského kléru se po čtyři sta let snažila africkým otrokům jejich zvyky a božstva zakázat a přimět je k uctívání křesťanských ikon. Tato násilná a tupá katolizace donutila otroky, aby svým bohům a duchům navenek propůjčili jména a vlastnosti křesťanských světců, ale ve skrytu stále udržovali naživu kulturu svých předků.

Díky necentralizované formě (každý palero komunikuje s jinými silami, má své duchy a své postupy) a ústním způsobu předávání vědění mezi generacemi se kulty palo dále vyvíjely a nasávaly další vlivy. Spiritualismus 19. století, magie či sesterský kult santería a další náboženské a názorové soustavy se – někdy zásadně, někdy méně – dotkly a vmísily do tisícileté tradice dovezené z nitra černé Afriky.

NGANGA ČILI KOTLÍK

„Vem si polívku, posilni se!“ Stará černoška s natáčkami mi podala hrnek s hnědou tekutinou. Stojím ve vnitřním patiu před svatyní, iniciační rituál skončil. V rohu dvorku, zpoza zrezivělého barelu, na mě civí kozel. Netuší, že za pár hodin se stane potravou duchů. Jeden z mužů vstoupil do templu a opatrně povytáhl z pod oltáře černou mastnotou pokrytý kotlík. „To je nganga, Zarabanda, s tou bude brujo pracovat při obřadu,“ odráží můj zvědavý pohled.
Nganga nebo také španělsky caldero je v rámci kultu palo základním nástrojem pro komunikaci se spirituálním světem. Síla ukrytá v kotlíku je magickou silou, se kterou brujo může pracovat. Nganga obsahuje přesnou kombinaci krátkých klacíků (palos – odtud název kultu), hlínu z několika daných míst, kosti mrtvých (nejlépe z lebky), kamenné slitky od úderu blesku, někdy podkovy, střelný prach a další předměty. Nganga je obydlím pro „inteligentní stín“ (astrální tělo mrtvého, jemuž patřily použité kosti), ale je také jakýmsi kanálem, jímž síly, kterým je nganga zasvěcena, promlouvají k brujovi. Tito duchové ale „chtějí najíst“, jak říkají paleros. Někdy chtějí ovoce, jindy jim stačí květiny. Někdy vyžadují krev. Jako třeba Zarabanda.

BEZ ZNAČKY SE NEČARUJE

Yusi poklekl na podlahu svatyně a bílou křídou nakreslil kruh. Do dveří vstoupil mladík s dredy, v rukou drží congo buben, který právě nahřál nad ohněm v koutě patia. Yusi soustředěně kreslí další čáry a šipky na podlahu. Křída se mu drolí mezi zpocenými prsty, ale pod rukama mu záhy vzniká poměrně složitý symbol. Po chvíli se Yusi zvedl a dlouze potáhl z podaného doutníku. Přiblížil svá ústa až k podlaze a vyfoukl kouř pomalu a pečlivě na hotovou značku.
Firma neboli značka je pro vyznavače palo nesmírně důležitá. „Bez značky není čarování,“ vysvětlil mi krátce Yusi, když uchopil jeden zčernalý kotlík nganga a umístil ho – opět nesmírně přesně a opatrně – do středu své značky. Každý brujo má svoji vlastní značku. Firma je vlastně klíč k zámku, který rozváže síly skryté v kotlíku.

OBŘAD

„Íííááárrrgh,“ zaječel hrdelním rykem kozel, když ho brujo Nelson sevřel mezi stehny. Kozel se mocně vzepnul a rohy bodnul naslepo nad sebe. Brujo se ani nepohnul. Jakoby jeho vyzáblé černé tělo bylo vrostlé v zemi. Křídou udělal několik tahů, zhluboka si nahnul z láhve kořalky a prudce vyprsknul na rohy vzpurného zvířete. Svatyní se rozduněl buben. Pomalu, jednoduchým rytmem nabírá sílu. Tepe lehkými údery. Svolává. Brujo Enrique opět začal zpívat.
Muži i ženy postupně přistupují ke kozlovi, kterého brujo Nelson drží na provaze ve dveřích. Za neustávajícího bubnování každý muž uchopí kozla pevně rukama za oba rohy a několika jakoby kopulačními pohyby si hlavu zvířete položí na své mužství. Ženy přiklekávají a přikládají jemně svá ňadra na kozlí rohy. Doteky, zpěv, úklon před zvířetem.

Náhle pulzování bubnu a zpěvu ustalo. Muži si usedli na stoličky podél zdí a na natrhané kousky hnědého balicího papíru cosi tužkami sepisují. Dlouze dumají, napíšou slovo, opět čekají. „Co to píšou?“ šeptám do ucha Eugenii, která mě mezi paleros přivedla. „Jména svých nepřátel.“

Brujos kultu palo často říkají, že pracují oběma rukama. Tím naznačují, že používají jak bílou, tak černou magii. Musíme si však uvědomit, že naše křesťansky založené chápání etiky je v jádru velmi odlišné od etiky paleros. Zjednodušeně se dá říci, že pro rozlišení morálních pojmů dobra a zla v rámci kultů palo je důležitá motivace. Pokud je cílem čarování podpora komunity, skupiny či sociální benefit, považuje se takové jednání v etice palo za nejvyšší ctnost. I přestože budete provozovat techniky, které povedou ke škodám či smrti jiných lidí. Když však šaman v rámci rituálu hledá svůj osobní profit, můžeme mluvit o černé magii. Bylo by však troufalé posuzovat morální principy a jednání šamana. Většina z nás má omezené vnímání reality a nedokážeme na ni nahlédnout v širší perspektivě, jak je to dáno právě skutečným šamanům.

TEČE KREV, TEČE KREV

Hluboký úder do bubnu znenadání rozvibroval templ. Brujo Enrique posbíral od mužů papírky. Pečlivě je přeložil a dovnitř každého vložil jakési byliny a traviny. Bosou nohou z nich na podlaze za zrychlujícího se bubnování uválel ruličky. Čtyři muži vystoupili ze skupiny. Yosi, Nelson a další. Uchopili kozla každý za jednu nohu a zvedli ho na svá ramena. Rozestoupili se ve středu svatyně nad ngangou tak, aby kozlova hlava byla ve vzduchu přímo nad černým kotlíkem. Kozel nepříčetně zaječel. Smrtelný jekot přehlušil buben, zpěv, všechno. Zabodl se mi do hlavy jako jehla. Kozlovi došlo, co se chystá.

Celá skupina paleros se znatelně rozpohybovala. Buben nabírá obrátky a zpěv drnčí. Brujo uchopil ruličky papíru a rytmickým pohybem je kozlovi postupně zastrčil do huby. Zvíře se přestalo vzpouzet. Dunění bubnu se spolu zpěvem slilo ve zvukovou stěnu, všichni se nějak vlníme. Svatyně vibruje zvláštní silou, jak kdyby do ní zapojili elektřinu. Brujo za nepřestávajícího zpěvu vytáhl dlouhý nůž. Ke každému z nás přistoupil a přiložil nůž na čelo. Všichni jsme jedno, všichni jsme nůž. Zpěv a tepání bubnu dosáhly vrcholu.

„Teče-krev, teče-krev! Corre-sangre–corre!“ drnčí mi v uších vypjatý křik všech přítomných. Jasně cítím obrovskou sílu, která rozkmitala celou svatyni. Chvěju se. Trans.

Brujo Enrique přiložil nůž na kozlův krk a táhlým pomalým pohybem mu prořízl hrdlo. Kozel ani nehlesl, jen oči mu pomalu zhasly.

„Teče-krev, teče-krev! Corre-sangre–corre!“

Kozlova krev teče proudem dolů a dopadá na vrchol ngangy. Rozstřikuje se na podlaze na myriády rudých kapek. Skrápí bosá chodidla mužů, hasí svíce v okolí ngangy.

Zarabanda saje krev.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK

Bílý rovnoramenný kříž na červeném pozadí vyvolává řadu asociací, všechny jsou však pozitivní. Copak by vlajka s tímto křížem mohla zavlát nad jinou, než sterilně čistou švýcarskou krajinou? A copak by mohl být symbol švýcarského kříže vyražen na nějakém levném šuntu, který vyrábějí děti v čínských fabrikách? Těžko! Švýcarský znak je pro svět známkou čistoty, kvality, preciznosti a tradice. Pro samotné Švýcary je ale hlavně symbolem sjednocení.

Dnešní podoba švýcarské vlajky pochází z roku 1889, ačkoliv bílý kříž provázel tuto zemi v průběhu celé její historie, plné pokusů o sjednocení střídaných válkami mezi jednotlivými stavy (kantony). První tři země pod Švýcarskými Alpami, takzvané Tři lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden, se spojily ve Švýcarské spříseženstvo už roku 1291, jejich rytíři se však do bitev vrhali stále pod prapory svých kantonů. Bílý kříž užíval pouze kanton Schwyz, který se už dříve postavil po bok císaře Rudolfa I. Habsburského v boji proti Burgundskému vévodství. Císař sám měl coby ochránce křesťanství na svých praporcích kříž, jejich rudé pole pak symbolizovalo císařovu moc nad životem a smrtí. Kanton Schwyz nakonec za svou pomoc získal právo kříž používat v pravém horním poli svých šarlatových praporců. Nejprve jej schwyzští malovali na pergamen, který přišívali k praporům, později už měl kříž na jejich standartách své stálé místo.

S KŘÍŽEM NA PRSOU

Netrvalo dlouho a švýcarské kantony se s Habsburky na bitevním poli opět setkaly, tentokrát však jako soupeři. Bylo to v roce 1339 v bitvě u Laupenu, na kterou jsou Švýcaři dodnes hrdi asi jako Poláci na svůj Grunwald. Dvojnásobnou přesilu habsbursko–burgundsko-freiburské koalice totiž porazilo vojsko kantonu Bern, jemuž přispěchalo Švýcarské spříseženstvo na pomoc.

V této bitvě se také vůbec poprvé objevil bílý kříž coby jednotný znak švýcarských rytířů. Sestával ze dvou prýmků z bílé látky, které měli bojovníci připevněné na přilbách či brnění, aby se tak odlišili od nepřátelských vojáků. Ti měli na svém brnění naopak červený kříž sv. Jiřího (Habsburkové) a bílý šikmý kříž sv. Ondřeje (Burgunďané). Bitva, při níž podle kronik „Bůh sestoupil z nebes a stal se bernským občanem“, zajistila švýcarským zemím nezávislost v rámci Svaté říše římské a vyústila v rozšíření spříseženstva o další kantony včetně samotného Bernu. Od této bitvy také rytíři koalice používali bílý kříž na svých zbrojích, aby se rozpoznali na bojištích celé Evropy. V polovině 15. století pak kříž zaujal své místo na vlajkách jednotlivých kantonů stále se rozšiřující konfederace.

ZDECIMOVANÁ LEGIE

Existují však i legendy, které původ bílého švýcarského kříže kladou mnohem hlouběji do minulosti. Jedna z nich dokonce až do 3. století n. l. Tehdy vyslal římský císař Maximianus svou Thébskou legii ztrestat vzpurné Galy. Legii velel Mořic (Mauritius), egyptský rodák, který byl stejně jako většina jeho thébských vojáků křesťanem. Bylo zvykem, že se před bitvou přinášely oběti římským bohům, což však Mořic i jeho legionáři odmítli udělat.

Trest za tuto neposlušnost zastihl¬ Thébskou legii v Agaunu, dnešním Svatém Mořici. A disciplína se v římských legiích vynucovala tvrdě – decimací. Legie byla rozdělena na desetičlenné skupinky, z nichž se vylosoval vždy jeden voják, který byl ostatními ubit či ukamenován. Ostatní legionáři pak dostali příděl horšího jídla a museli přenocovat mimo tábor. Thébská legie se však i po tomto trestu odmítala poklonit pohanským bohům, a tak byla podrobena decimaci znovu a znovu, až do smrti posledních vojáků včetně velitele Mořice. Podle legendy zde zahynulo 6666 křesťanských legionářů. Při vykopávkách v letech 1944–1949 se zde našly ostatky nejméně šesti tisíc osob.

Je nasnadě, že utrpení legionářů nemohla nechat pozdější křesťanská Evropa bez povšimnutí.

Na místě masakru vyrostla bazilika a v roce 515 pak opatství. Mořic byl kanonizován a stal se nejuctívanějším svatým celého regionu. Středověká ikonografie sice svatému Mořici klade do ruky prapor s červeným křížem na bílém poli, ale původně mu byl přidělen bílý kříž na červeném poli, které symbolizovalo prolitou krev křesťanů. Bílý kříž je také atributem dalších kanonizovaných mučedníků Thébské legie – svatého Viktora a svatého Ursa, patronů Ženevy a Solothurnu. Sám svatý Mořic se stal patronem stejnojmenného města, dnes oblíbeného (a velmi drahého) lyžařského letoviska. V jeho znaku však třímá prapor s bílým křížem na modrém poli. Inspirovala se tedy dnešní švýcarská vlajka příběhem tohoto egyptského mučedníka? Vyloučit to nelze, ale potvrdit bohužel také ne.

VLAJKA V PLAMENECH

Bojiště pozdního středověku už vlajku s bílým křížem na červeném poli dobře znala. Když někde zaplál prapor švýcarské konfederace, tak nepřátelé věděli, že mají před sebou sveřepého protivníka, který se za svou nezávislost bije jako medvěd (kterého má mimo jiné město Bern dodnes v erbu). Doložena je i podoba konfederačních praporů – v bitvě u Arbedo v roce 1422 použily švýcarské jednotky prapory trojúhelníkové, které je charakterizovaly až do roku 1540, kdy konfederace poprvé použila prapor čtvercový. Pak ale na dlouhá staletí zmizel prapor zastřešující jednotlivé unijní kantony ze scény, a to z prostého důvodu – pro Švýcarskou konfederaci nastal čas míru a nebylo proto třeba svolávat armádu pod jednotnou vlajku.

To však neznamenalo, že by se velké evropské bitvy odehrávaly bez švýcarské účasti, naopak! Švýcary provázela pověst neobyčejně statečných a odhodlaných válečníků a tak se mnohé armády předháněly v tom, aby je získaly na svou stranu, když ne jako spojence, tak aspoň jako žoldnéře. A protože konfederace uzavřela mírové dohody se všemi sousedními zeměmi, mohla si dovolit přeměnit svou armádu v regimenty žoldnéřů, které poslala do cizích služeb.

Často se tak stávalo, že na bitevních polích nastoupil Švýcar proti Švýcarovi. Aby nedošlo k neštěstí, že by žoldnéř zabil svého krajana, bojovaly regimenty Švýcarů v jednotlivých armádách pod praporem, který vycházel ze švýcarské konfederační vlajky, ovšem s tím rozdílem, že pozadí bílému kříži dělaly tehdy populární „plameny“ v různých barvách.

KDE SE VZAL ČTVEREC?

Válka se do malebné země pod Alpami vrátila až v roce 1798, kdy Švýcarskou konfederaci obsadila Francie, která zde ustanovila Helvétskou republiku – s vlajkou, která neměla s původními švýcarskými barvami nic společného. Tvořily ji tři vodorovné pruhy – zelený, červený a žlutý. Kříž se z vlajky zcela vytratil, na státním znaku ho pak nahradil jiný ze švýcarských symbolů – Vilém Tell.

Helvétská republika ale neměla dlouhého trvání. Zanikla v roce 1803, pruhovaná vlajka se přestala používat o jedenáct let později. Bylo zřejmé, že Švýcaři si svůj bílý kříž na červeném poli již nenechají vzít. V 19. století se ještě vedly diskuse o šířce kříže a v roce 1889 se konečně odsouhlasila podoba švýcarské státní vlajky tak, jak ji známe dnes. Ponechala si také svůj výjimečný čtvercový tvar, který je daný tím, že státní vlajka vznikla z původně čtvercových válečných praporů jednotlivých kantonů. Na celém světě najdeme už jen jedinou zemi, která má vlajku čtvercového tvaru. Zemi, jejíž jedinou vojenskou jednotku tvoří shodou okolností právě švýcarští vojáci. Vatikán.

TEXT A FOTO: JIŘÍ SLADKÝ

V íránském Táleši najdeme to, co ve střední Evropě už patří do kategorie „kdysi“. Lesní krajinu, v níž lidé hospodaří skoro jako v neolitu, a také rozsáhlá rýžoviště v deštivých nížinách, kde tvrdě pracující ženy obstarávají obživu na celý rok.

Od Kaspického moře do hor to trvá dobrou hodinu. Nekonečné serpentiny hlubokým lesem, šofér občas zastaví, nabere chladnou horskou vodu z pramene, dolije z kýblu do kouřícího chladiče náklaďáku. Je to dýchavičný ruský výrobek, a k tomu veterán. Vystoupáme skoro dva tisíce metrů. Jsme na místě, les je pryč a do dálky se táhnou obydlené hřbety a svahy – íránské pohoří Táleš. Domovina etnika, které tu žije po tisíce let.

Talyšové se nepovažují za Peršany a nemluví perštinou ani gílánštinou jako většina obyvatel provincie. Talyština patří do skupiny íránských jazyků, podobá se perštině méně než polština češtině. Slovní zásoba svědčí o staletích vlivů, které v této oblasti měli Turci (Ázerbájdžánci) a Rusové. Několik set tisíc Talyšů převládá při kaspickém pobřeží na severozápadě Íránu a na jihu Ázerbájdžánu.

HORY TŘÍ JAZYKŮ

Sedlo je hranicí mezi přímořskými Peršany a turecky mluvícím etnikem ve vnitrozemí. Od pobřeží nahoru a dál míří dřevo, plné korby nařezaných větví, dolů neméně napěchované pickupy s náručemi sena z horských luk. „Tam už jsou Turci,“ ukáže Íránec přes hory, a míní ázerbájdžánské kraje, odnepaměti jiné, které jako by k jeho Persii ani nepatřily.

Vesnice Aghevlar. Na hřeben zbývá ještě patnáct kilometrů. Aghevlar? To přece nezní persky. Jsme mezi Talyši, ale hodně názvů je tureckých, vitálnější nomádská kultura přesáhla hřeben – podobně jako se do něj z opačné strany zakusují pirátské říčky. Pohyblivá hranice mezi Ázery a Talyšany se projevuje v názvech, v řeči, zvyklostech a řemeslech. Tureckým kmenům je kočování a pastevectví bližší, je to jejich rodová profese a jejich živel tlačí na domácí Talyšany. Ti se v mnohém přizpůsobují, koberce v horských domcích jsou ázerbájdžánské, zrovna tak kulaté stany a lidé žijí v turecky pojmenovaných sídlech a domluví se turecky.

V Íránu nemají národnostní menšiny ustláno na růžích. Etnický původ se oficiálně příliš nenosí. Jazyk se nevyučuje, na veřejnosti jako by neexistoval. V posledních letech ale mnohá etnika cítí odměk. Tálešové vydávají časopis, pořádají festivaly, spolky zažívají renesanci. Jakési malé národní obrození. Za tím, co z talyšské kultury zůstalo, musíme mnohem dál od moře. Hned za posledním rýžovištěm začíná divočina. Krajina horské doliny kolem vypadá, jakoby její kolonizace byla teprve v počátečním stadiu a postupovala jen sporadicky. Lidská sídla se zdají čerstvě vydobytá z divé přírody, po pár metrech nic než neschůdná spleť stromů, kamení a vod. Pohoří Táleš tak dodnes funguje jako spolehlivé refugium dávnověkosti. Každé údolí je útočištěm, kde se zachovaly krajové prvky architektury, řemesel a zvyků – i běžné šíitské svátky tu modifikují do svébytných slavností, jaké jinde v Íránu nenajdeme. V duchovním životě Talyšů se lze setkat s pozůstatky předislámských náboženství, s úctou ke stromům, lesům a pramenům. Přežívá víra v dobré síly a zlé duchy – nejnebezpečnější má jméno Alažen, „rudá žena“, ta připomíná naši polednici. Zjevuje se rodičkám a unáší novorozená nemluvňata. Pravými nomády Talyšové nikdy nebyli. I potom, co se usadili ve vesnicích při pobřeží, jejich život určuje pravidelný roční rytmus mezi horskými pastvinami (jejláq) a pobřežní půdou. Dnes už jen málo z nich pase ovce. Většina Talyšů vlastní několik krav a v nižších horských polohách je nechávají celé léto. Pasteveckou sezonu přeruší muži v srpnu, když dozrává rýže. Rýžoviště zabírají většinu ploch v nížině a po terasách šplhají do podhůří. Během žní jsou políčka plná lidí. Sklizeň je náročná na pracovní sílu – sbírá se s pomocí zvláštního srpu a rýže se nechává dosušit na polích. Jen zámožnější si zaplatí kombajn. Na podzim vrcholí ovčí trhy. V zimě ženy tkají a vážou koberce a kelimy (gilim) a hrubé vlněné přikrývky (džadžím).

Táleš je dvojjedinou krajinou. Dole moře, subtropy, rýže a velká vlhkost. Komáři a donedávna malárie. Jen pruh roviny a vzápětí náhle a prudce vzhůru. Každé přímořské místo má svůj letní protějšek, vesnici v horách uprostřed pastvin s desítkami až stovkami stanů a chalup. Nejdeštivější místo v Íránu prorvala spousta roklí, kudy často nevede ani pěšina. Všechna letní sídla byla dřív přístupná na koni, ne každá stezka se ale změnila v sjízdnou cestu, a tak do některých osad to dnes trvá oklikou i několik hodin.

DO HOR

Náklaďáky sjíždějí z jejláq. Všechny míří do Táleše na ovčí trh. Mužské osazenstvo. Chlapi v plstěné hučce, posledním zbytku kroje. Kalhoty, sako, minimum barev. To ženy dovedou být pestřejší, i když i jejich kroje dávno zmizely v truhlicích. Za necelou hodinu projede dvacítka pickupů naplněných do posledního místa na korbě. Opačným směrem, do hor, je to proti proudu času. Nejde to jinak než na otevřené zádi pickupu, něco jako veřejná doprava neexistuje. Jezdí tak všichni, nahoru pytle s moukou, dolů ovce a barely sýra. V zimě to ale musí být i pro otužilé horaly náročný podnik. Silnice dál kličkuje vysoko nad roklí. Tálešský les – každou korunu lze vysledovat a představit si ji zblízka – nemůže být hezčí a velebnější. Taková krajina je po celých třicet kilometrů. Co chvíli čajovna polidšťuje pralesní svět. Zastaví tu každý na cestě na jejláq – jako ve starých karavanserajích – dlouhé minuty u čaje uspávají, vylaďují tep a čas na ten místní. Cesta už trvá dvě hodiny s půlhodinovou přestávkou. To aby vychladl motor před dalším stoupáním po kamenech. Z Aqhevlar už musíme po svých. Auto ve vsi nemá nikdo. Ani by blátem nevyjelo. Když je třeba, poslouží motorka, silné pickupy a nejvýš vyjedou traktory.
„Zůstaňte na noc!“ vybízí děda z čajovny. „Do Táleše daleko – pět farsachů!“ Ach, jaké to jsou kraje. A jaký to v nich vlastně běží čas? Kdy se naposledy počítalo v Persii na farsachy (jeden farsach byl asi šest kilometrů), před stoletím? Sedíme tu půlhodiny, ale jako bychom byli staří známí. V čajovně neplatíme. Mehmúniše! Byli jste hosty.

TÁLEŠSKÉ LÉTO

Sale Jurdi je odedávna letní vesnice Talyšů. K původním proutěným tunelům (tradiční stanové přístřešky) postupně přirostly hrázděné domky podobné těm dole mezi rýžovišti, jen se šindelem místo došků. Jméno vsi je turecké – jurt znamená místo, kde stojí stany. Taky je uvidíme, ještě než přijdeme k prvním chalupám. Půlkulaté, nikoliv obvyklé tunely, dnes patří těm nejchudším. Kopule překryté celtou z kozí srsti anebo igelitem. Nevzhledné kupky, z nichž občas trčí roura od polních kamínek. Je uprostřed léta. Sotva narazíme na dospělé muže. Jen staří a děti. Všichni jsou dole – na rýžovištích nastal čas sklizně – anebo výš s ovčími stády. Dobytkářská letní ves. Drobné krávy čiperně šplhají na svazích za domy, ale ovce se pasou až tam, kde chybějí i ty nejmenší stromy a hřbety svahů se zaoblují.

Před bouřkou nás vezmou do starosvětské chaloupky. Cháredží! Cizinci! Zpráva se šíří osadou jako oheň po šindelových střechách. Déšť nedéšť. V malém příbytku se dvěma staroušky se vystřídají další hosté. „A bibli s sebou máte?“ ptá se dívčina. Bez šátku, zato v těžké bundě s kapucí, tak jak přišla z nečasu venku.

Chaloupku stavěli prastarou technikou. Obvodová kostra z mohutných kůlů, mezi nimi balvany, zbytek nabíjená hlína a dřevěný rošt, zvenku vše omazané blátem. V ještě vyšších polohách nad posledními stromy navíc obíjejí domy deskami, jakýmisi hrubými šindely. Šindelem je obložený i nový komín – donedávna talyšské domky neměly žádný a kouř vycházel štěrbinami ve střechách. I vstup vypadá archaicky – nízké vyřezávané dveře a stejně zdobené ostění. Místnost bez nábytku. Jen koberce, tkané kelimy a polštáře u stěn. Uprostřed kamínka, pomyslný střed jizby.

Nejpůvabnější je malá hliněná pec hned vedle kamen. Říkají jí kure. Dole je obloukový otvor kvůli tahu, tudy se taky přikládá. Pícku živí uhlíky, které žena vymete, vloží do hliněného těla a rozfouká. Co se dovnitř nevejde, zůstává před ní – od toho je pořádný důlek v podlaze, v němž občas řeřavé uhlíky pěkně zasvítí. Pícka je malá, ale nenahraditelná. Na ní paní domu nahřívá placky. Na pícce mléko nejen ohřívá, taky vaří na sýr. Na hliněné plotně se nepřipálí. Chleba ale tady nepeče. K tomu slouží velká pec u domu schovaná pod stříškou. Třikrát týdně, po dvanácti kusech zavoní „horské“ placky, barbarí mahali. Kulaté a nadýchané, kukuřičná mouka je barví dožluta. Tak vláčné a jemné, že je podávají jako buchtu.

Hoří oheň v kamnech. Záblesky uhlíků v pícce a v prohlubni přitahují oči. Život se odvíjí z tohoto místa. Všechno je tu dokonale sladěno, jako by měli chaloupku ušitou na míru. Dva lidé zvládnou celé hospodářství. Děd vypráví pomalu – zrovna tak tu jde čas, takže perským slovům rozumím. Hustě prší, ale léto zde je jinak nejsušší období. Zatímco v horách se převalují mraky, na úpatí hor sotva spadlo pár kapek a při pobřeží panuje nepříjemné dusno. Tady na jejláq žijí od půli května do října, než přijdou mrazy. Přes zimu je osada prázdná. To bývá i metr sněhu a k obydlím přicházejí vlci.

ZTRACENÁ KRAVKA

Zatímco muž večer odpočívá, žena se nezastaví. Ženský úděl – život stále v předklonu. Tak čistí stařenka cibuli, bere uhlíky, přináší jídlo, klade konvici na pícku, nalévá čaj. Ustavičně sehnutá. Hodiny tráví u máselnice. Není dřevěná, jakou známe z evropských muzeí, máslo stlouká v metrové hliněné amfoře. Nahoru dolů houpe po podlaze, jako by to byla kolébka. Stařík má své místo u okna, hned naproti ohni. Od pěti na nohou a stále venku. Poklízí u krav, dojí a vypustí na pastvu. Plstěný kuláh nesundá ani u kamen. Stejnou hučku nosil onen slavný talyšský loupežník. Co to? Jedna kravka se nevrátila? Však ona přijde, ozve se zpod kuláhu. Kravky tu mají houževnaté. V drsných podmínkách zvládnou to, co kozy. Samy ráno vycházejí a večer scházejí dolů. Ale strmé srázy plné sutě nevěstí nic dobrého, div, že tudy zvířata projdou. Když zaprší, ujíždějí proudy hlíny a kamení, celé svahy. Všechno, co nekryje les. Sesuvy a kamenité laviny přinesou občas i lidské oběti. Hodiny děd stále sedí, jako by se nic nedělo. Až za tmy se zvedne: Bouřka sílí. Déšť hnaný větrem buší do plechové střechy. V dešti hledat s petrolejkou, marnost nebo šílenství? Kráva je doma, hlásí ráno děd. Jako by to už dávno věděl. Přečkala noc pod stromem. Neuklouzla na ostré suti. Přišla sama a bez úhony. Co má svůj řád, nezneklidní. V horách jde vše po svém, starosvětsky. Na jejláq, na tálešských pastvinách, přežívají archaické časy, a je už jen málo takových míst v Íránu.