PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR

U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.

Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?

Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.

Co bylo pro vás jednodušší než pro zavalené horníky, a co naopak složitější?

Měli jsme to mnohem těžší. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme, a nikdo z nás neměl sebemenší zkušenost s horami. I když jsme si tak aspoň neuvědomovali všechna rizika, která nám v Andách hrozila, takže jsme se jimi nenechali brzdit. Horníci naopak svoje prostředí důvěrně znali. Měli v těch omezených prostorách vedro a vlhko, zatímco nás ve vysoké nadmořské výšce trápil hrozný mráz. A hlavně – oni kromě prvních dnů byli v kontaktu s lidmi. Dostávali potraviny a zprávy od příbuzných, my museli spoléhat jenom na sebe. Když byli horníci zachráněni, tak na rozdíl od nás nevypadali fyzicky špatně.

Mně na jejich situaci přijde nejhorší stísněnost prostoru.

Je to bezpochyby klaustrofobické. Ale pro ně jako horníky jistě méně než pro kohokoliv z nás. Je to strašná představa nevidět tři měsíce slunce. To my měli kolem sebe krásnou krajinu, na kterou se byla radost dívat.

Vy jste si v té situaci dokázal vychutnávat výhled?  

Ano, mně to pomáhalo. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechny starosti. Pak mi psychologové potvrdili, že to je obrana lidského vědomí, jak se zbavit napětí. Někdo brečel, já pozoroval přírodu.

Vraťme se na začátek příběhu. Co se člověku honí hlavou, když s ním padá letadlo?

Zatímco ostatní blbli, já fascinovaně koukal z okénka na zasněžené vrcholky. A viděl jsem, jak se přibližují, až byly na dosah. Najednou začaly řvát naplno motory, ale už bylo pozdě. Přišel náraz. Letadlo se rozpůlilo a já čekal konec. Myslel jsem, že padáme. Přitom v tu chvíli už jsme se klouzali po sněhu. Pak jsme zastavili a bylo naprosté ticho.

Říká se, že v podobných situacích člověku proběhne celý život před očima. Stalo se vám to také?

Ano, bylo to jako promítání fotek. Postupně, v několika vteřinách, se mi před očima objevovaly důležité výjevy mého života. Obraz za obrazem ve velké rychlosti.

Co se stalo potom, co letadlo dopadlo?  

Byl to totální chaos. Už se smrákalo, trochu sněžilo. Já v prvních hodinách nevnímal jasně úplně všechno, protože jsem se při pádu silně praštil do hlavy. Všude byla krev od zraněných. Ti, co mohli, vytahovali z letadla mrtvé a snažili se ucpat trup letounu, aby v noci nebyla tak strašná zima. Ale byli jsme si jistí, že druhý den pro nás přiletí záchranáři.

Našel se někdo, kdo se ujal role velitele?

Naštěstí ano. Kapitán ragbyového týmu a můj blízký kamarád Marcelo. Všichni jsme ho znali a respektovali, takže pro nikoho nebyl problém ho poslouchat.

Ale v hollywoodském filmu Přežít, ze kterého většina lidí zná váš příběh, je kapitán znázorněn jako slaboch, který neunese odpovědnost.

V tom filmu je celá historie hodně deformovaná. Ale v tomto nelže. Marcelo nás zpočátku vedl, ale když nepřicházela záchrana zvenku, bral to jako vlastní selhání, vyčítal si to a z vedení skupiny se postupně stahoval. Tak jsme se toho ujali my – tři bratranci Strauchové, protože jsme byli věkem kolem pětadvaceti nejstarší a nejvíce pragmatičtí.

Byli jste zvoleni?

Ne, vyplynulo to samo od sebe. Ale vždycky jsem se při rozhodování snažili najít konsensus s ostatními.

O tom, jestli hlad zahnat masem z těl mrtvých kamarádů, hlasovali všichni?

Byla to otázka života nebo smrti a my chtěli žít. V hlavě si to soukromě přebíral asi každý. Neměli jsme už žádné potraviny, slábli jsme. Věděli jsme, že když budeme ještě tři dny bez jídla, tak přijde konec. Ta těla byla jediným způsobem, jak si dodat nezbytnou energii. Nejdříve jsme se o tom bavili ve skupinkách a nakonec jsme se společně dohodli, že ti, kteří umřou, svými těly pomohou těm, co zůstali naživu. Bylo to jediné východisko.

Kdo byl tím nejodvážnějším, který svým příkladem ostatním ukázal, že kanibalismus vás udrží naživu?

Můj bratranec Adolfo a Roberto Canessa (jeden z dvojice, která později došla pěšky pro záchranu – pozn. autora) si odkrojili jako první. Stálo nás to všechny velké úsilí. Měli jsem výčitky svědomí. Je to velké kulturní tabu, které jsme zlomili.

Byl mezi vámi někdo, kdo to tabu přestoupit nechtěl?

Dva nebo tři se odmítali zpočátku přidat, ale brzy i oni ustoupili. Viděli, že je to jediný způsob, jak se zase setkat se svými blízkými. Některým jídlo dělalo velké problémy do samého konce, ale většina si rychle zvykla. Jako bychom jedli rýži.

Jaké byly reakce příbuzných těch, které jste snědli, po vašem návratu do Uruguaye?

Velice odlišné. Někteří nás dokonce veřejně podpořili zasláním otevřených dopisů do novin, kde naše rozhodnutí schválili. Jiní svůj pochopitelný smutek namířili proti nám. Mezi nimi byla i matka mého blízkého přítele Marcela, se kterým jsem se znal od dětství. Celá ta léta po katastrofě se mnou odmítala mluvit.

Jak o způsobu vašeho přežití psal tehdejší tisk?

Hlavně zpočátku se kolem nás motala spousta bulvárních novinářů. Ale to, co psali za výmysly, mě nikdy nezajímalo. Bylo to tak nedůležité vedle toho, co všechno jsme přečkali. Stejně tak mě nijak nedojalo, když nám tehdejší papež Pavel VI. dal rozhřešení tím, že veřejně prohlásil, že jsme nemohli udělat nic jiného.

Před rozhodnutím o tom, zda jíst, či nejíst kamarády, prý někdo zmiňoval jako argument každonedělní přijímání hostie – Kristova těla.

Tento argument jsme používali hlavně na tiskových konferencích po záchraně. Ještě předtím jsme si bláhově slíbili, že v případě přežití se o tom nikdo nedozví. Ale byli jsme odříznuti od reality. Netušili jsme, že náš návrat vzbudí takový zájem. Že nás na letišti bude čekat osmdesát novinářů z celého světa. To tajemství nešlo udržet.

Jak se v průběhu oněch třech měsíců v Andách změnil váš postoj k Bohu?

Zvláště z počátku jsme na něj byli dost naštvaní. V mém případě dokonce došlo k naprosté změně názoru. Z katolíka jsem se stal ateistou.

V letadle bylo jenom pět žen a všechny zemřely při katastrofě nebo brzy po ní. Byla to výhoda, že ve skupině zbyli jenom muži?

Právě naopak. Když při lavině zemřela manželka Javiera, postrádali jsme ji a její něhu, kterou chlapi prostě nedisponují. Přestože byla starší jen o pár let než my, tak tam byla naší mámou. Říkali jsme si také, zda by ženský organismus byl vůbec schopen vydržet takovou zátěž jako těla ragbistů. Já jsem ale přesvědčený, že určitě. Sice by ženy neměly fyzickou sílu dojít pro pomoc, ale tu neměla většina z nás. Jejich psychická síla by nám ale naopak všem pomohla.

Nepůsobila by žena ve vyloženě mužské společnosti jako rušivý element?

Sexualita byla nahoře úplně zamrzlá. Ne kvůli zimě, ale kvůli tomu, že jsme balancovali na hraně života a smrti. Vůbec tě nenapadlo na takové věci myslet.

O čem jste se celé ty dny bavili?

První dny pořád o tom, kdy nás zachrání a jak je možné, že ještě nejdou. Vzpomínali jsme na rodinu ve stylu: je šest hodin, co asi právě v Montevideu dělají. Pak jsme masochisticky dráždili žaludky a mluvili o jídle – co nám chutná, v které restauraci dělají dobré steaky… Po dvou třech týdnech nám došla i politická témata a pak jsme hlavně hovořili o praktických problémech a o tom, jak je vyřešit. Mluvili jsme velmi pomalu a velmi málo, hodiny proběhly v naprostém tichu. Ale také jsme se často smáli. Pro černý humor jsme měli námětů dost.

Jak jste si rozdělili úkoly?

Každý dělal maximum toho, co mohl. Takhle by měla fungovat celá společnost. Rozdělilo se to přirozeně podle fyzických schopností. Ti, kdo měli dost energie, vyráželi na průzkum okolí. Ti, kteří byli zranění, připravovali vodu ze sněhu nebo pro ostatní chystali jídlo. Nějaké hádky mezi námi byly, ale brzy jsme si řekli, že je musíme eliminovat na minimum, protože v naší situaci by mohly být fatální.

Měli jste velkou výhodu, že už jste se většinou znali z ragbyového týmu.

To bylo velice důležité. Stejně jako to, že jsme díky sportu měli dobrou fyzickou kondici a že jsme byli z obdobného kulturního prostředí a s dobrým vzděláním. Díky němu jsme přišli na věci, které nám nakonec umožnily přežít. Sníh jsme například rozehřívali na sluníčku tak, že jsme ho naložili na kovové pláty z letadla a vodu jsme nechali stékat do vyprázdněných láhví od vína.

Jak jste řešili hygienu?

V té situaci jsme se jí příliš nevěnovali, ale když už jsme věděli, že se pro nás blíží záchrana, každý se omyl sněhem a vyčistil zuby. Na záchod jsme měli vyčleněno místo, ale chodilo se jen na malou. Na velkou potřebu ne, nepřijímali jsme dostatek potravy.

Stalo se, že někoho ze skupiny popadl amok? A jak jste ho přivedli zpátky k rozumu?

Stávalo se to často. Začali mluvit nahlas a rychle, beze smyslu. Většinou stačilo domlouvat a přesvědčovat. Výjimečně bylo potřeba proplesknout.

Jak jste určili osoby, které měly dojít pro pomoc?

Šli ti, kteří byli fyzicky i psychicky nejsilnější. Původně jsme chtěli poslat čtyři, ale pro tolik lidí jsme neměli logistickou výbavu. Navíc, když se vydrápali po třech dnech na první hřeben, viděli, že je čeká ještě delší cesta, než si původně mysleli. Antonio se proto vrátil do tábora a Nando s Robertem si vzali jeho zásoby a pokračovali v cestě.

Cítí se ti dva, kteří došli pro pomoc, jako větší hrdinové?

Může to tak vypadat. Hlavně díky filmu Přežít, kde zvláště Nando vypadá jako superman. Ale my jsme byli tým, kde každý dělal maximum. Nemohli by dojít do Chile, kdyby na tom všichni ostatní nepracovali a kdyby kvůli své fyzičce nedostávali větší porce jídla než ostatní. Nando chtěl vyrazit pro pomoc mnohem dřív, ale to by umrzl. Přesvědčili jsme ho, že je třeba počkat na teplejší počasí v prosinci.

Film byl natočen podle vzpomínek všech přeživších a někteří z vás na natáčení v Kanadě dokonce dohlíželi. Jak jste na tento film reagoval po prvním zhlédnutí?

Celá šestnáctka zachráněných přišla na premiéru. Bylo to velmi emotivní. Ale při druhém či třetím zhlédnutí už jsem viděl, jak moc je v tom Hollywood. Chtělo to citlivějšího režiséra, než byl Frank Marshall, který by lépe prokreslil charaktery. Naopak se velmi povedly speciální efekty, ty byly velmi blízko realitě.

Vraťme se do hor. Jak jste se dozvěděli, že záchrana se už blíží?

Po odchodu Nanda a Roberta jsme znovu zapojili rádio a poslouchali zprávy. Jednoho rána nebyl dobrý signál, ale mezi útržky jsme zaslechli i jejich příjmení. Ale jistotu jsme získali až o něco později, když se povedlo naladit stanici, kde oznamovali, že pro nás posílají vrtulníky.

Jak vás v nepřehledném terénu vůbec našli?

Navigoval je Nando. Měl skvělý smysl pro orientaci. Piloti mu úplně nevěřili, ale on je vedl přesně.

O čem jste v horách nejvíce snil, že uděláte po návratu do civilizace?

Po dvou věcech: obejmout své příbuzné a potom jíst, jíst a jíst. A to jsem si vyplnil. Lékaři nás varovali, ale nedokázali jsme se kontrolovat. Cpali jsme do sebe mořské plody, ovoce, čokoládu, prostě všechno. Odnesli jsme to jen průjmem.

Jak dlouho po návratu se vám podařilo začlenit do normálního života?

Trvalo to měsíce, skoro rok. Fyzicky jsem se zotavil rychle, po třech měsících jsem zase nabral ztracených dvacet pět kilo, ale psychicky to bylo horší. Trpěl jsem nostalgií po místě tragédie. Už když nás odvážely vrtulníky, tak jsem byl, stejně jako všichni ostatní, smutný. Je to takový ten pocit, že opouštíš blízké místo, které už nejspíš nikdy neuvidíš.

Opravdu jste ho nikdy nespatřil?

Přeci jen jsem se tam vrátil mnohokrát. Každý rok v letních měsících (tedy kolem přelomu roku – pozn. autora) tam pokládám květiny obětem, v zimě je to kvůli počasí nebezpečné. Na výročí záchrany se také setkáváme s ostatními zachráněnými. Většina nás navíc žije v Montevideu, takže se vídáme často.

Létat se tedy nebojíte?

Zpočátku jsem měl velký strach, takže jsem „trénoval“ na krátkých letech z Montevidea do Buenos Aires. Nyní už s tím nemám žádný problém. Takže se mohu nechat svézt mladším synem, který si dělá licenci na pilota.

Mluvíte často se svými dětmi o tom, co se stalo v horách?

Nechci je nudit, tak o tom hovořím, jen když se ptají. Občas si stěžovaly, že nějaké jídlo nebudou jíst, protože je třeba málo slané. To jsem jim vždy připomněl, co je hlad. Ale nepřeháněl jsem to.

Po návratu jste se stali celebritami. Bylo vám to příjemné?

Z počátku vůbec ne, ale pak se nám to začalo líbit. Schůzky s novináři, pozvánky na recepce a inaugurace. Pro mě je to možnost, jak se s celou situací vyrovnat a jak zkušenosti, které jsem v Andách získal, předat dál.

Zkoušeli někdy politici využít vaší známosti pro své politické cíle?

Ne, to se nikdy nestalo. Ale Roberto Canessa se v devadesátých letech nechal přesvědčit, aby založil stranu a kandidoval na prezidenta. Byla to ostuda.

A co třeba armáda? Neměla zájem o vaše zkušenosti z vysokohorského terénu?

To ne, ale soukromé firmy chtějí přednášky, aby vylepšily řízení týmu. Přednáším pro ně často, ale taky hodně vystupuji na univerzitách. My tam nahoře totiž rozdělením úkolů potvrdili příručky manažerů, jak má správně fungovat tým.

Také jste společně založili neziskovou organizaci Viven (v překladu „žijí“). Co je jejím cílem?

Chceme využít naší známosti a kontaktů na nejvyšší úrovni na podporu lidí v nouzi. Náš první velký projekt je kampaň, aby Uruguayci v případě smrti poskytli své orgány k transplantaci. U nás platí, že pokud před skonem nedáš výslovný souhlas s dárcovstvím, nemohou ti ledvinu nebo plíce odebrat.

Když se na tragédii podíváte s odstupem, přinesla vám také něco pozitivního?

Více si vážím života a vychutnávám si přírodu i blízkost těch, které miluji.

Co byste s vašimi zkušenostmi doporučil vzít s sebou do krabičky poslední záchrany?

(Dlouze přemýšlí.) Zápalky, něco dobrého ke čtení, energetické tyčinky. Ale úplně nejlepší by byl satelitní telefon.

Udělal byste nyní ve stejné situaci něco jinak?

Často jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem si vždycky odpověděl, že jsme udělali maximum možného.

Do Charbinu přijíždím v noci. Venku mrzne až praští, rtuť teploměru se pohybuje kolem třiceti pod nulou, podle místních to ale pořád nic není. Jak se to prý neblíží ke čtyřicítce, není ta pravá zima. Pohled na obří bílé paláce však rozehřívá srdce dětí i dospělých.

Vstupuji do útulné kavárny na hlavní pěší zóně Čung Jang. Uvnitř je plno, přesto najdu místo, dokonce u krbu. Po chvíli už usrkávám horký čaj s marmeládou a záhy mi servírka v lidovém ruském kroji postaví na stůl boršč. Ze stěn na mne z černobílých fotografií hledí členové někdejší ruské honorace, nechybí snímky dřevěných i kamenných kostelů, ve starobylých vitrínách jsou vystaveny keramické šálky, staré fotoaparáty, knížky. Vedle stojí nejméně dvě stě let staré hodiny. Nechybí ani typický samovar.

Půjčím si jednu z notně ohmataných knih. Je sice v azbuce, díky povinné výuce ruštiny v dobách komunismu mi to ale nevadí. Než si ji však stačím aspoň prolistovat, přichází čínský majitel podniku, pan Chu: „Víte, moje matka byla Ruska. Jmenovala se Anna Mušakovová, takže mám ke kultuře její rodné země opravdový vztah. V 80. letech minulého století jsem sice odešel za prací do Japonska, ovšem když jsem v roce 2000 dostal nabídku od vlády Charbinu pomáhat při obnově a podílet se na rekonstrukci starého města, neváhal jsem,“ vysvětluje. A sám objednává další pokrmy.

Mezitím vypráví, jak si zařídil kavárnu, která mu někdejší atmosféru Charbinu, v němž v první polovině 20. století žilo více než dvě stě tisíc Rusů, připomíná. A odpovídá tomu jak její název – Ruská, tak i zdejší jídelníček a nápojový lístek. „Na zdraví,“ pronese a už si se mnou ťuká vodkou, samozřejmě ruskou. A k zakousnutí nabízí pravé pirožky. Chybět nesmí ani červený kaviár. Příjemnou atmosféru dotváří i černé piano stojící v rohu, dar od poslední žijící Rusky v Charbinu: „Byla přítelkyní mé matky. Jmenovala se Nina a když před devíti lety umřela, v závěti mi vše odkázala. Včetně tohoto památného hudebního nástroje,“ svěřuje se pan Chu. Fotografie této údajně velké dámy proto na stěně nad klavírem pochopitelně nemůže chybět.

MOSKVA VÝCHODU

Budování moderního Charbinu je spojováno s výstavbou Transmandžuské (později Východočínské) železnice, která výrazně zkrátila cestování mezi Petrohradem a Vladivostokem. Ve městě se ubytovávaly tisíce ruských inženýrů, obchodníků i vojáků. V době rusko-japonské války v letech 1904 až 1905 se Charbin stal hlavní základnou carské armády v tomto regionu. Po občanské válce mezi rudými a bílými se do Charbinu uchýlilo až dvě stě tisíc odpůrců bolševického režimu. A všichni byli věřící: „První pravoslavný kostel vznikl na konci 19. století, jeho kapacita ale brzy nestačila, a tak byl v roce 1907 přestavěn. Po dokončení v r. 1932 se chrám sv. Sofie stal největším pravoslavným svatostánkem na Dálném východě,“ líčí mi historii dodnes nejnavštěvovanější památky Charbinu jedna z průvodkyň. Celkem tu stálo téměř dvacet ortodoxních kostelů, většina z nich ale vzala za své během tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, kdy byl zničen i vzácný chrám sv. Mikuláše.

Mezi Rusy žilo i hodně Židů, mezi jinými i rodiče izraelského expremiéra Ehuda Olmerta. V 60. letech, v době řádění rudých gard Mao Ce-tunga však Rusové, až na několik výjimek, odešli. Do Austrálie, do Ameriky, do Izraele. Dnes je v kostele sv. Sofie muzeum. A stejně tak i v někdejším židovském svatostánku. Jediný chrám, ve kterém se slouží bohoslužby pro zhruba deset věřících Číňanů, je pravoslavný kostel Panny Marie.

„Byl jsem malý kluk, když si Rusové v zimě na zamrzlé řece dělali v době Vánoc obří kříž z kostek ledu. Většina z nich byli hodně bohatí a vzdělaní lidé. Patřili k nim také umělci, malíři, architekti, proto dokázali z Charbinu vytvořit krásné město,“ vypráví pan Chu.

Kdysi výstavní centrum ležící na řece Sung-chua je dnes průmyslovou metropolí čínského Dálného východu, v níž spolu s předměstími žije na deset milionů obyvatel: „Záchrana starého města je velmi těžká. Úředníci pro to moc citu nemají. Staví se nové, sklobetonové budovy, zatímco mnohé památky v centru chátrají. Rekonstrukce jde pomalu, ale dělám, co mohu,“ říká pan Chu. I díky němu si však alespoň centrum uchovává původní podobu a pěší zónu Čung Jang tak dodnes lemují domy postavené v novorenesančním stylu. Nikde jinde v Číně už dnes nenajdete místo, které si stále udržuje ruskou tradici. Vycházím z kavárny znovu na ulici, míjím obchůdky s vodkou, čokoládou, tradičními matrjoškami a kožešinovým zbožím. Na Slunečním ostrově na druhém břehu řeky Sung-chua stále existuje Stalinův park a místní Číňané dávají přednost ruským jídlům před domácí kuchyní. Dokonce se do jejich slovníku dostalo i slovo „chléb“, lie-pa.

Ruská komunita v Charbinu kdysi bývala mimo území někdejšího Sovětského svazu největší. Nyní už tu, až na pár tanečnic předvádějících své umění v nočních barech, žádný Rus nežije. Přesto je tato metropole provincie Chej-lung-ťiang živoucím skanzenem ruské kultury, kuchyně i umění. A ne nadarmo se jí proto říká Moskva Východu nebo Perla na labutím krku.

SNĚHOVÉ KRÁLOVSTVÍ

Tanečnice na bruslích, krasavice v tradičních ruských krojích, světelná show, všude kolem samý led. A také sníh. Za zvuku čínsko-ruského hudebního mixu procházím mezi paláci a sousošími postavenými ze sněhových bloků. Na jedné straně se tyčí francouzský hrad, na druhé si Sněhurka hraje se svými sedmi trpaslíky. Lidem stoupá od úst pára, ale jejich oči nadšeně jiskří.

Sněhová sousoší dlouhá až několik desítek metrů jsou výtvorem čínských i zahraničních týmů. Jejich sportovní zápolení probíhá už léta a každý rok se všichni snaží co nejvíc překvapit. Z posledních let tak největší úspěch zaznamenali Britové, kteří ztvárnili Lesní pohádku, a ruské mužstvo „Vjazemski“ z Irkutsku, díky němuž se v Charbinu na čas objevila skutečná doba ledová včetně mamutů a neandrtálců. A protože se v Charbinu slaví Vánoce podle juliánského kalendáře sedmého ledna, zdobí park ještě v těchto dnech i adventní výtvory. Na celé zimní království pak bylo použito na 120 tisíc kubíků ledu a sněhu.

Sníh mi křupe pod nohama, mířím přes bílou pláň k zmrzlým Niagarským vodopádům, vedle kterých se na koních řítí odvážní indiánští bojovníci, na hlavách bohatě zdobené čelenky. Vše je pochopitelně ze sněhu. Obdivuji i dokonalé tvary nahé dívky v náručí řvoucího medvěda, jen nechápu, proč se právě u ní Číňané tak chichotají.

Království těchto soch se rozkládá především na Slunečním ostrově, v těsném sousedství Stalinova parku a skanzenu s tradiční ruskou vesnicí. Ledové sochy dominují parkům a chodníkům na druhém břehu řeky Sung-chua, dělící Charbin na severní a jižní část. Z jedné do druhé se v zimních měsících pohodlně dostanete po zamrzlém vodním toku, a kdo nechce pěšky, může jet na koni nebo se svézt psím spřežením či v kočáře. Nechám se také zlákat. Po smlouvání zaplatím čtyřicet jüanů, tedy asi 110 korun, a vyrážím.

Pravému břehu dominuje obří ledový hrad, který slouží i jako skluzavka. Střídají se na ní děti i dospělí. Pod ní je vytyčený prostor určený hlavně k bruslení, nejčastěji se však místní pohybují na primitivních saních, v rukou hůlky, kterými se odráží. Nechybí ani stánky s občerstvením, největší zájem je o čaj a vodku. Krev se v těle turistů směřujících na hlavní pěší zónu Charbinu, Čung Jang, snaží rozproudit i ruská „klasika“.

Nesmrtelná Kaťuša zní z reproduktorů umístěných na lampách, čilý ruch panuje i za okny okolních kaváren a restaurací, z ledové fontány uprostřed celé třídy stříká voda. Pomalu přicházím k parku Čao-lin. Už se smráká, ale okolí ozařují pestrobarevně osvícené ledové sochy. Největším lákadlem je třicet metrů vysoká katedrála a kopie pařížského Vítězného oblouku.

Místní úřady se chlubí i tím, že materiál, tedy led i sněhové kostky jsou čistě přírodní, bez použití chemikálií. Strach, že by mohly roztát, totiž při panujících teplotách nehrozí. I když, jak někteří starousedlíci tvrdí, globální oteplování se projevuje i v Charbinu, protože běžné jsou třicetistupňové mrazy. V poslední době však nejsou výjimkou dny, kdy se průměrné teploty pohybují „jen“ kolem mínus patnácti. I to ale k zachování ledového i sněhového království bohatě stačí.

NEJLEPŠÍ SJEZDOVKY V ASII

Je šest hodin ráno. Sedím ve vymrzlém autobuse, kterému se na okraji Charbinu porouchal motor. Mráz vytváří na sklech ty nejrozmanitější ledové obrazce, mne ale zajímá jediné, jak se zahřát a hlavně, kdy přijede náhradní autobus. Dorazil po hodině a půl a byla v něm stejná zima.

O tři hodiny později se před námi konečně objevily svahy Sluneční hory, na jejímž úpatí leží nejstarší a zároveň nejznámější zimní středisko v celé Číně, městečko Ja-pu-li. Všichni mí spolucestující pomalu roztávají. Natěšení jsou všichni včetně skupinky Jihokorejců, kteří se nechali zlákat slogany označujícími lyžování v Ja-pu-li jako nejlepší v Asii. A to je co říct, vzhledem k vyhlášeným střediskům v okolí japonského Sappora i v samotné Koreji.
„Jede se na oběd,“ zchladil ovšem všechny hlas průvodce. Organizované zájezdy jsou, bohužel, v někdejší Říši středu přesně takové. Kšeft přeci musí mít všichni. A že jste si zaplatili celý den na lyžích, to nikoho nezajímá. S plnými žaludky se kolem jedné konečně dostáváme na první sjezdovku. Tedy přesněji řečeno spíše na cvičné louky vybudované ve vypuštěné nádrži. Několik lidí z autobusu poslušně vystupuje, další ale trvají na tom, že chtějí na opravdový svah. Ještě před dvěma lety to bylo prakticky nemožné, na těch nejdelších a nejprudších sjezdovkách trénovali jen členové národního týmu, na ostatních pak jen komunističtí funkcionáři. Dnes už naštěstí stranickou legitimaci nepotřebujete, i když závodní tratě jsou pro běžné smrtelníky stále nepřístupné.
„Přijel jsem spolu s přítelkyní, abychom se podívali na ledový festival v Charbinu a také si zalyžovali. Nemáme ovšem tolik peněz, proto jsme museli cestovat vlakem. Po čtyřicetihodinové cestě a martýriu v promrzlém autobusu si to však chceme užít,“ argumentuje pětadvacetiletý Li. O pár desítek minut později nás autobus vyklopí u nové sedačkové lanovky.

„Jakou máte velikost?“ ptá se muž v půjčovně. Lyže, hůlky, boty, nic si s sebou nemusíte vozit. Ostatně obyvatelé východoasijských zemí jsou na takovýto servis zvyklí. Z reproduktorů zavěšených na dřevěných kůlech zní jeden z posledních čínských hitů, lanovka uhání vzhůru a celý rezort, ve kterém už před staletími naháněla čínská šlechta divokou zvěř, máme jako na dlani. Najednou se objeví desítky větrných mlýnů. Vypadají jako kamenné houby rozeseté po zasněžených stráních. A že jde o pouhé atrapy dodávající tu „pravou“ atmosféru hotelové vesnici Windmill Village, vůbec nevadí.

„Tohle je nejdelší tobogan na světě,“ chlubí se na vrcholku hory jeden z čínských instruktorů. Nechám se zlákat, sundám lyže a řítím se dolů. Jedna jízda ale bohatě stačí. Jsem tu přeci kvůli lyžování. A když se na sjezdovku začnou vkrádat první stíny, vracím vybavení a zamířím k parnímu vlaku. Tedy přesněji řečeno k restauraci vybudované v někdejší slávě čínských železnic. Pro jistotu si pak na cestu zpět do Charbinu nechávám zakoupenou termosku naplnit horkým čajem. Co kdyby se autobusu zase porouchal motor?

Řekli byste, že Etiopie je jednou z nejbohatších zemí světa? Asi nikoliv. Záleží však na tom, v čem ono bohatství spatřujete. Pokud v zážitcích, tak je Etiopie studnicí nevyčerpatelnou.

Etiopii vnímá většina světa jako zemi podvyživených dětí a mužů s propadlými tvářemi. Obrázky z humanitárních katastrof, kterých Etiopii v posledních desetiletích zasáhlo hned několik, byly výmluvnější než strohé statistiky OSN. Ostatně i ty stále řadí Etiopii mezi nejzadluženější země světa. V čem tedy tkví její jedinečnost, její nesporné bohatství? Navštívil jsem mnoho zemí, každé z nich jsem se snažil dostat pod kůži. A právě Etiopie mi naprosto učarovala. Poprvé jsem ji navštívil před deseti lety a okamžitě mě překvapilo její neuvěřitelné přírodní bohatství. Vůbec se nejedná o vyprahlou, šedou, prašnou zemi, je naopak zelená, bohatá a šťavnatá. Velká část země se nachází ve vysokých nadmořských výškách náhorní plošiny, která má dostatek dešťové vody a mnoho slunečných dní, což z ní dělá úrodnou oblast.

Etiopii se ne nadarmo přezdívá „vodojem východní Afriky“, její vodní rezervy patří k největším na kontinentu. Ovšem jen půl druhého procenta tohoto bohatství se využívá pro zavlažování. Kdyby bylo zdejší zemědělství lépe organizované, tak by podle odborníků mohla být Etiopie obilnicí pro většinu Evropy. Různé socialistické experimenty ale uvrhly jednu z nejúrodnějších zemí Afriky mezi nejzadluženější a nejchudší státy světa. Drtivá většina obyvatel proto strádá a bohatství Etiopie drží jen několik málo špiček. Pohled na zelenou zemi plnou bohatých pastvin a políček v kontrastu s obrovskou chudobou jejích obyvatel je frustrující. Nejen pro cestovatele, ale hlavně pro Etiopany samotné.

LIDÉ ROZUMNÍ?

Zatímco centrální část Etiopie překvapí bujností porostů, tak ostatní oblasti se potýkají s děsivými důsledky odlesnění. Za posledních sto let lidé vykáceli třetinu etiopských lesů. Připočtěte k tomu nekontrolované spásání trav a nesystematické zemědělské experimenty a výsledkem je půda, která se vám rozpadá před očima. Tak erodovanou půdu, tolik erozí zničených biotopů jako v Etiopii jsem skutečně nikde jinde na světě neviděl.

Je to ale právě Etiopie, která dala světu jednu plodinu, na jejíchž plodech jsou více či méně závislé dvě třetiny lidské populace – kávovník. Právě tady, v horských lesích provincie Kaffa, byl tento keř pro svět objeven, tady se lidé naučili jeho bobule správně pražit. A nepřekonatelně to tu dělají dodnes. Kávu nazývají svým černým zlatem a bez příjmů z jejího exportu by na tom byl státní rozpočet mnohem bídněji.

Ovšem není to jen káva, čím Etiopie přispěla civilizaci. Je i kolébkou samotného lidského pokolení. Etiopská archeologická naleziště totiž vydávají stále nová svědectví o předcích člověka – pocházejí odtud slavná Ardi (Ardipithecus ramidus), Lucy i Velký muž (oba Australopithecus afarensis). Tisíce turistů za nimi míří do Etiopského národního muzea v Addis Abebě. Pohled na neúplné kostry, pracně poskládané ze stovek nepatrných úlomků, v člověku vyvolává neodbytné otázky o kořenech naší civilizace i jejího dalšího směřování. Otázky, na které vědci stále nedokážou najít uspokojivou odpověď.

KRÁLOVÉ V OHROŽENÍ

Cestu proti proudu času, ovšem nikoliv mezi muzejními sbírkami, ale na vlastní kůži, zažijete, pokud se vydáte do jihozápadní části Etiopie za řeku Omo, kde u samé hranice se Súdánem žijí jedny z posledních naší civilizací nepříliš zasažených etnik na světě. Vláda se snaží kočovné kmeny v Národním parku Mago spočítat, ukáznit a soustředit je na nějakém území, ale protože jsou to ryzí kočovníci, kteří si z centrální vlády nic nedělají, tak se vždy velmi rychle zdvihnou a opět přemístí.

Nejvíce mi učarovali lidé kmenů Hamar a Mursi, ovšem nezapomenutelné setkání jsem zažil u Konsů. Při první návštěvě tohoto sebevědomého národa bojovníků jsem se dokonce setkal s jeho králem. Při druhé cestě jsem se s ním chtěl opět sejít, ale král mezitím zemřel, proto se mě ujal jeho syn, princ. Vzal mě ke hrobu svých rodičů, kde mi vysvětloval, že dnes už Konsové nemají prostředky k tomu, aby mohli dostát starým pohřebním tradicím. Podle nich měl král zůstat devět let, devět měsíců a devět dní nepohřben, toliko balzamován, a mělo se s ním zacházet jako s nemocným. Měli by ho hlídat strážci, ale na to také nejsou peníze. Hlídají ho tedy aspoň sochy vaka – dřevěné sochy lidí, které střeží všechny monarchy a všechny významné bojovníky. Sousední kmeny si navíc navzájem kradou těla monarchů i vybavení jejich hrobů. Proto je poslední král Konsů pohřbený 2,5 metrů pod zemí pod kamennou deskou, aby se k němu nedostali zloději.

SETKÁNÍ S HRDINOU

Konsové – a nejen oni – věří na hrdiny kmene. To jsou ti bojovníci, kteří zabili nejen mnoho zvířat, ale také lidí. V tomto regionu jsou totiž stále aktuální kmenové války, bojuje se o pastviny, dobytek, zdroje vody a ženy. Příslušníci některých kmenů si dělají zářezy do těla, přičemž zářezy na levé ruce vyjadřují zabité ženy nebo děti, zářezy na pravé ruce pak zabité muže. U Hamarů se zase hrdinové kmene poznají podle toho, že mají ve vlasech pštrosí pera. S jedním takovým bojovníkem jsem se v jedné hamarské vesnici seznámil, jmenoval se Lále, zabil sedm lidí a byl na něho vypsán zatykač. Nesměl do města, hledala ho policie i vojsko. A já jsem byl jeho hostem. Připravoval mi dokonce krmi, protože si vážil toho, že s ním zůstal bílý člověk. Podřízl k snídani kozla, naporcoval ho a opekl.

Nabídl mi také, abych vypil krev z krku. To jsem odmítl, ovšem každé takové odmítnutí pohostinnosti může mít nepříjemné důsledky a musí se proto přednést citlivě. „Nezlob se, jsem velmi poctěn, ale tohle mi nedovoluje moje náboženství,“ to je věta, která zachránila zdraví i životy už mnoha cestovatelům. Většina lidí na světě má totiž nějakou filosofii a velmi se ctí, když ji máte také. Je dobré se proto k nějakému vyznání přihlásit, i když jste třeba bezvěrci. Když totiž řeknete, že jste bez vyznání, můžete vzbudit podezření. Jsou známy případy, kdy právě v této oblasti novináři zmizeli nebo byli zastřeleni. Pokud nedodržíte představy místních lidí o tom, jak byste se na jejich území měli chovat, tak hodně riskujete. Pro ně je hodnota života jiná, než jak ji chápeme my. Nechci ale strašit, já jsem se tu vždy cítil velmi dobře, lidé jsou tu v drtivé většině velmi přívětiví a vstřícní. I když někdy, třeba za focení, požadují bakšiš.

ZAPLAŤ!

Celá oblast za řekou Omo je velmi bohatá na krásné a zajímavé tváře, příběhy, osudy… Třeba u Mursiů nebo Surmů, jejichž ženy se po staletí zdobí labretami, terakotovými destičkami ve rtu a ušním lalůčku. V pubertě si vyrazí čtyři zuby, rozříznou si spodní ret a do něj pak vkládají stále větší a větší překážky, až se vytvoří tak velká kožní řasa, že se do ní vejde labreta o průměru dvaceti centimetrů.

Často se coby zdobný prvek používá skarifikace – ženy si řežou těla, ňadra i obličeje, muži si zase dělají na čele zářezy až k temeni. Do rány pak sypou popel coby dezinfekci. Cestování po planetě mě ale naučilo, že se nemám ničemu divit, že si to mám uložit do hlavy, do srdce nebo na film a moc o tom nepřemýšlet, protože to prostě nepochopím. V tom je cestování nádherné, totiž že u toho můžeme být in natura, nejen prostřednictvím televizních dokumentů.

Nemilým nešvarem lidí za řekou Omo se však stalo to, že za každý snímek chtějí zaplatit. A to jejich cenu. Platí se tu birrem – jeden birr zaplatíte za fotku běžného člověka, náčelník nebo hrdina kmene pak může stát deset nebo i dvacet birrů. Zkušenost mě naučila nosit bankovky odděleně. V levé kapse mám jednobirrovky, v pravé pětibirrovky, v zadních kapsách mám pak bankovky v hodnotě deseti a dvaceti birrů. Mohu tak podle potřeby sáhnout pro konkrétní částku, protože když tady lidem ukážete svazek bankovek, tak se na vás sesypou.

Dnes se bohužel tyto národy stávají atrakcí pro celý svět. Poprvé jsem byl za řekou Omo před deseti lety, podruhé před pěti a už jsem cítil velký rozdíl. Lidé jsou tu mnohem více orientováni na to, aby z nás získali peníze. Při první návštěvě jsem naivně přivezl dřevěné korálky, které jsem chtěl lidem za fotografie dávat, ale házeli mi je pod nohy a křičeli „Money, money!“ A tato slova tam slyšíte prakticky nepřetržitě. Ženy se na vás sápou, osahávají vás, jsou často opilé a velmi agresivně se chtějí dostat k vašim penězům. Jdou přímo do kapes. Cokoliv vám spadne na zem, to vám pak zpátky prodají.

Nikde jinde na světě jsem se s něčím takovým nesetkal. A i když zaplatíte, tak je těžké udělat dobrý portrét. Fotil jsem třeba dvě holky z kmene Mursiů, kterým jsem zaplatil, ale zezadu se už na mě sápalo pět dalších. Bohužel, pokud chcete jejich tváře a život nějakým způsobem zaznamenat, tak se bez bakšišů neobejdete. Není úplně v pořádku platit jim za fotky. Je to nutné zlo. Je mi jasné, že jsme to my, kdo jsme jejich životy pokazili, my jsme jim dali novou optiku. Mají tak touhu žít naše materiálně zajištěné životy, zatímco my máme touhu žít v jejich sepětí s přírodou. Navzájem si stále závidíme.

LOVEC S ÚCTOU

Tyto okamžiky pro mě byly v Etiopii tím nejsilnějším zážitkem, ale s odstupem času musím říct, že právě takové věci člověka přitahují. Ta syrovost země a lidí – to je to nejpřitažlivější, co může cestovatel ve světě potkat. Kdykoliv jsem v Africe, tak mě naplňuje štěstím pocit, že tu vůbec mohu být. Že jdu místy, kudy chodili Livingstone, Holub, Hanzelka se Zikmundem. Je to sice nepohodlné a často nebezpečné, ale to všechno mě naplňuje. Stejně jako setkávání s různými bizarními etniky. Každý takový úlovek je pro mne velkou radostí. Jsem lovec beze zbraně. Lovec lidí. Ctím ale to, že nesmím být paparazzi, který vstupuje do integrity člověka. Lovec s úctou.

Snažím se k lidem přiblížit, dělám detaily tváří, zajímá mě jejich oko. Snažím se je uvolnit, abych je dostal do takové nálady, kdy se budeme oni i já bavit. Fotím je na místě, bez přípravy, bez dodatečného nasvícení, bez odrazných folií, je to všechno velmi syrové. Někdy jejich tvář ukradnu, někdy se zeptám, někdy se jenom usměji, ukážu foťák a oni kývnou. Z fotky musí být cítit uvolněnost okamžiku.

Kdysi jsem pronesl větu, která byla mým snem a které nikdo nevěřil – totiž že se budu živit cestováním, aniž bych měl svou cestovku. A jsem nesmírně rád, že se to přes všechny peripetie jakž takž podařilo, i když to někdy hodně drhlo. A myslím, že to může být i inspirací pro další následovníky, třeba z řad čtenářů našeho magazínu Koktejl.

Když se jednou prorok Mohamed vracel do Mekky, stanul předtím na hoře Džebel Qassioun a zadíval se do dálky na zelené sady, obklopující již dávno proslulý Damašek. Tehdy významně pravil, že do města nevstoupí, protože do ráje chce přijít jen jednou, a to až umře.

Je ještě před rozbřeskem, ale nad střechami už poletují chvalozpěvy muezzinů, vycházející z přibližně dvou stovek mešit roztroušených po celém městě. Hlasy se chaoticky překřikují a zvěstují, že se v Damašku rodí nový den, předtím než začnou zpívat ptáci. Po vyslechnutí „Alláh je nejvyšší…“ znova usínám. Ne na dlouho. Provoz na jedné z dopravních tepen vedoucí pod hotelem začíná postupně sílit. Řidiči neustále krátce troubí, což mi v rozespalém stavu zní jako skladba pro experimentální žesťový orchestr. Ač se to na první pohled z výšky šestého patra nezdá, jsme v nejstarším trvale osídleném městě na světě. Nechávám spolucestovatele v postelích a chystám se zmizet do čtvrti Staré město, za hradby minulosti i současnosti.

PROPLETENOST VÍRY

Podle textů vyrytých na kamenných destičkách nalezených v Eble a v Mari (ležících u řeky Eufrat) archeologové zjistili, že Damašek byl založen někdy ve 3. tisíciletí před naším letopočtem. Od té doby prošlo městem mnoho různých civilizací, a všechny stavěly na základech těch předcházejících. Z Damašku se postupně stávala důležitá obchodní křižovatka, stíhaná válkami pro své bohatství.

Staré město je stále obehnáno silnými hradbami, jež původně vyrostly za časů římské vlády. Takhle z rána se do obchůdků v ulici Mithat Paşa, kde stojím, i v jejím okolí naváží nové zboží. Prodavači ho přebírají a upravují tak, aby na pultech i v regálech neuniklo očím zákazníků. Vládne tu čilý ruch, který navíc doplňuje povyk dětí ve stejnokrojích, jež jsou na cestě do medresy – islámské školy. Stejný obrázek rušné ulice, kdysi však čtyřikrát širší než dnes, zde přetrvává po věky. Rozdíl je však především v architektuře, smýšlení nebo ošacení obyvatel. Když míjím poměrně zachovalý římský oblouk, jsem již v hloubi Starého města. Zde, v labyrintu úzkých uliček, volně navazuje židovská čtvrť na muslimskou, křesťanská na židovskou a muslimská na křesťanskou. Potom, co byly zbořeny jednotlivé brány oddělující komunity věřících, se ze Starého města stal skutečný propletenec. Všímám si, že na kostelních zdech jsou nalepená parte. Zažloutlé papíry jsou posety symboly křížů a malými fotografiemi zesnulých. Arabský text pak patrně zve na poslední rozloučení s nimi. Ani jsem se nenadál a už sedím v lavicích kostela Al-Zeitoun. Ranní bohoslužba je v plném proudu. Kněz káže do mikrofonu a jeho zesílená slova jsou navíc zdůrazněna ozvěnou v kamenném chrámu. Skupina věřících začíná v arabštině zpívat oslavné písně. Jedno slovo se pro mě v jinak nesrozumitelném textu nápadně opakuje. Je to „Alláh“, slovo znamenající v arabštině Bůh. Po skončení mše kněz osobně požehná každému z přítomných a ti postupně vycházejí ven kolem pozlacených vrat. Potom už jen zapraská v reproduktorech, vypne klimatizace a v chrámu, ve kterém sloužil mši i bývalý papež Jan Pavel II., se rozhostí hrobové ticho.

JEDINÁ TVÁŘ

Obyvatelé křesťanské čtvrti často vystavují za okny svých příbytků podobizny Ježíše nebo Panenky Marie. I tahle tradice mi pomáhá orientovat se v uličkách Starého města. Ještě však existuje další, mnohem prozaičtější indikátor prozrazující, kde se člověk nachází. Jsou jím obchůdky, které ve svém sortimentu nabízejí alkohol. V muslimské části islám naopak konzumaci alkoholu svým poddaným zakazuje. Tabu je také zobrazení člověka či jiných živých bytostí, což neplatí pro prezidenta Bašára al-Asada, jehož podobizna, umístěná téměř na každém rohu, vypovídá o velkém kultu osobnosti. Muslimská čtvrť je dnes pochopitelně mnohem živější než ostatní čtvrtě. Příčinou je hlavně větší počet muslimů a několik súků – trhů, na kterých lze koupit většinu tradičního zboží Orientu. Lidé se však nesoustředí jen na nákupy pod arkádami, ale hoví si také v kavárnách, kde jim z úst uniká aromatický kouř z vodních dýmek, kterým se říká šíša.

Vedle největšího Al-Hamidiyahského súku zaujímá místo jedna z nejdůležitějších památek Damašku i islámu samotného, Umajádská mešita. Tato stavba snad nejvíce ze všech vystihuje pohnuté dějiny města. Již zhruba 1000 let před narozením Krista zde Aramejci, tehdejší obyvatelé Damašku, postavili chrám a zasvětili ho svému bohu slunce a hromu Haddádovi. V roce 64 do města přišli Římané a tento chrám srovnali se zemí. Na jeho základech vystavěli novou stavbu, zasvěcenou Jupiterovi. Ovšem potom, co císař Konstantin přijal křesťanství jako oficiální náboženství celé Římské říše, architektura chrámu opět měnila formu. Ze stavby se stala bazilika, tentokrát věnovaná svatému Janu Křtiteli.

ALLÁH BEZ ÚČETNICTVÍ

Rozpínající se islám se dostal do města z Arabského poloostrova v roce 635. V tuto dobu za vlády chalífy Mu´awiyi, zakladatele dynastie Umajjovců, se muslimové stále ještě dělili o svůj svatostánek s křesťany. O 70 let později uchopil moc chalífa Al-Walíd a inicioval jeho masivní přestavbu na Velkou mešitu. Islám se v regionu postupně stával náboženstvím s největším počtem následovníků a Al-Walíd chtěl (ostatně jako téměř všichni vládci) tuto soustředěnou moc vtisknout do konstrukce Velké mešity. Plány na přestavbu vyhotovili řečtí architekti a během deseti let stavby, na které se podílelo až dvanáct tisíc křesťanů, zmizelo z Al-Walídovi pokladny neuvěřitelné množství peněz. Říká se, že stavba stála sedm let daní, vybraných od všech lidí v celé říši. Když po dokončení velkolepého díla osmnáct velbloudů přivleklo na svých hřbetech náklady účetních knih, Al-Walíd se na ně odmítl podívat a se slovy: „Udělali jsme to pro Alláha, ten účetnictví nepotřebuje,“ knihy spálil. To však nebyl konec zamotané historie této památky. Po velkém rozkolu v islámu panovala mezi sunity a šíity krvavá rivalita. V roce 750, ve čtrnáctý den ramadánu, 80 000 šíitských bojovníků vzalo město útokem. To byl také konec krátké vlády umajjovské dynastie a z Velké mešity se nakrátko stala stáj pro koně válečníků. Mešita však i přes šest zemětřesení a sedm velkých požárů stále stojí a podle dochovaných písemností se od doby svého dokončení změnila pramálo.

CESTOU APOŠTOLA PAVLA

Historická hodnota Velké mešity je enormní. Po věky věků proudí do svatostánku přes chodidly obroušenou mramorovou dlažbu jak křesťané, tak muslimové, suniti i šíiti. Kráčel tady i Jan Pavel II., první papež, který navštívil mešitu, jedno z míst na jeho šestidenní pouti po stopách apoštola Pavla. Ani cesta šíitů zde nekončí. Odtud se poutníci, převážně z Iráku a Íránu, vydávají uličkami do míst, kde stojí zvenku nenápadná mešita jménem Sayyida Ruqayya. Uvnitř je údajně uloženo pár vlasů proroka Mohameda. Já se ale rozhoduji navštívit jiné šíitské poutní místo, mešitu Sayyida Zeinab. Tady je totiž pohřbena samotná prorokova vnučka, paní Zeinab, ta byla dcerou imáma Ali ibn Abi Taleba.

Oblečen tak, abych nepohoršoval a lépe splynul se šíitskými věřícími, hledám, odkud bych se dostal do 10 km vzdáleného místa. Jak je to v Damašku obvyklé, zastavuje mi taxi, aniž bych na něj mával. Vzadu už sedí muž a po jeho boku zahalená žena. Toho však řidič vůbec nedbá. „As-salaam aleikum,“ pozdraví. „Aleikum as-salaam,“ odpovídám zdvořile a pokračuji: „Kayf asil illaa Sayyida Zeinab, min fadlak?“ Po otázce, jak se dostanu do mešity, taxíkář jen poklepe na volné sedadlo a já se v mžiku připojuji ke dvěma poutníkům na závěrečné části cesty k jejich vysněné památce. Oba převracejí korálky v ruce a po zbytek jízdy se modlí. Jakmile dorazíme na místo, oba rychle mizí v davu lidí. Nejen tím, že je pátek, pro muslimy nejdůležitější den v týdnu, kdy chodí na společnou modlitbu, tzv.khutbu, zde vládne pořádný mumraj. V této čtvrti též žije největší enkláva z 1,5 milionu iráckých uprchlíků, kteří kvůli válce a následné nestabilitě opustili svou zemi, aby se usadili v Sýrii. V centru této čtvrti za dvorními zdmi komplexu mešity vykukuje zlatá kopule cibulového tvaru s vykachlíčkovanými minarety po bocích. Sem míří velký počet většinou černě oděných poutníků. Po pečlivé bezpečnostní prohlídce mě strážci pouštějí na nádvoří. Vypadá to tady jako na náměstí. Lidé posedávají i polehávají ve stínu pod arkádami, korzují kolem svatyně po mramorové dlažbě a obdivují fasády s květinovými vzory či arabskou kaligrafií. Zlatá kopule je olemována devětadevadesáti jmény Alláhovými a představuje lesk perské náboženské architektury.

DOMOV V SRDCI

Vyzbrojen především taktem se odvažuji dovnitř svatyně, rozdělené na mužskou a ženskou část. U vchodu pozoruji právě vycházející muže. Jsou jako v transu. Líbají a třou své ruce o zdobený rám dveří a pak i o svá těla. To všechno ve snaze přenést na sebe co nejvíce atmosféry posvátného místa pokrevně spojeného s Prorokem. Překračuji práh do blyštivého interiéru. Vítá mě hučení jako ve včelím úle. Má pozornost je roztříštěna mezi nářek poutníků, architekturu interiéru a naléhavost i emoce, s jakými šíiti prokazují svou víru. Ze stropu je spuštěno několik honosných křišťálových lustrů. Stěny i strop jsou pokryty broušenými zrcadlovými sklíčky, které dohromady tvoří vzory a odrážejí světlo různými směry. Uprostřed tohoto klenotu stojí pod kopulí stříbrná hrobka paní Zeinab. Před ní se tlačí chumel mužů, snažících se dostat k mřížím hrobky. Ti, kteří již svého cíle dosáhli, líbají mříže a všemožně je třou. Někteří zase navazují modré stužky či obdivují zlatou korunu a jiné relikvie, umístěné uvnitř.

Po návratu zpět do města potkávám Imáda, vlastníka malého krámku s vyřezávaným nábytkem. Zve mě k sobě na kávu a konverzaci. Zatímco jeho syn Jassir začíná s přípravou lahodného moku, Imád se rozhovoří: „Damašek už sice neznamená tolik co v minulosti. Také mnoho cenných artefaktů zmizelo. Byly odvezeny do Istanbulu nebo do evropských muzeí. Ale i tak,“ zadívá se Imád vzhůru, „je to můj domov a stále ho nosím ve svém srdci.“

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Zabralo to několik let a návštěv Kyjeva, než se mi podařilo proniknout do srdce pravoslavné církve. Do místa nejsvětějšího z nejsvětějších, komplexu Kyjevskopečorské lávry. Ta ukrývá jeskyně s mumiemi svatých, které obestřeny legendami a mýty přečkaly celá staletí.

Než se letadlo odlepilo od plochy pražského letiště, nebylo vůbec jasné, zda odletí kvůli závějím sněhu. Naopak v Kyjevě byl drobný deštík a docela příjemný den bez mrazu, něco nevídaného. Všechny průvodce o metropoli se vzácně shodnou na atrakcích, které by žádný návštěvník neměl minout, jednou z nich je Kyjevskopečorská lávra, považovaná za pravý poklad. Rozsáhlý komplex kostelů, kaplí, katedrál, ubytoven a muzeí je dosud živým organismem, který funguje nezávisle na městě. Polovina areálu je zpoplatněna a tady, za velkou zdí, se dá spatřit řada vzácných exponátů sesbíraných po celé zemi.

Druhá část, o něco skrytější, je ve svahu nad Dněprem. Budovy již nejsou tak honosné, zato stále proudící příliv duší je až udivující. Vysvětlení je jednoduché, tato část klášterního komplexu je dosud tepajícím srdcem pravoslaví. I na Ukrajině je Kyjevskopečorská katedrála Panny Marie před zesnutím, a tedy i celá lávra (klášter), považována za nejposvátnější místo. Stejně jako pro muslimy Mekka nebo pro katolíky Vatikán. I sem by alespoň jednou za život měl zavítat pravý věřící. V podzemí kláštera jsou již dlouhá staletí pohřbeni mniši. Jejich mumifikované ostatky věřící dodnes uctívají jako největší poklad. Není divu, protože zde působila vůbec nejstarší komunita pravoslaví na území Kyjevské Rusi. A výjimečnost jeskyní, které se staly útočištěm mnichů, potvrzují právě jejich ostatky, dokumentující svatost a duchovní očistu. Je to velký zázrak, že mumie mnichů přečkaly staletí bez poskvrny. Proto mají jeskyně veliký význam pro věřící, kteří zde hledají spásu, zázrak, uzdravení, ale také vymítání ďábla.

STOPY SVĚTCE

Lávra je nejen magnetem pro turisty, ale také náboženským centrem země. Její založení se datuje do období vlády knížete Vladimíra (980–1015), který rozhodl o zavedení křesťanství v Kyjevské Rusi. Po tomto rozhodnutí opustil řecký ostrov Athos svatý Antonín, který se usadil v jeskyni na březích Dněpru někdy kolem roku 1051. Jeskyni si sám vyhloubil, a později se svým stoupencem sv. Feodisijem začal jeskyně rozšiřovat, aby mohly být příbytkem pro více žáků nové víry. Postupně další následovníci vytvořili rozsáhlý labyrint chodeb, cel, komor a kostelů ve svazích nad řekou. Tady se mniši modlili, rozjímali, meditovali i přepisovali knihy. Sice už v 11. století se začaly stavět budovy nad zemí, ale jeskyně byly vždy ideálním úkrytem a bezpečím před nájezdníky. První, nejviditelnější dominantu tvoří 96,5 metrů vysoká zvonice, která je považována za nejvyšší pravoslavnou stavbu na světě.

SPÁSA DUŠE

Kamarád Ivan mi už v Praze říkal: „Když budeš chtít vidět vše, moc nemluv, jdi za ostatními a hlavně se oblékni obyčejně, pak uvidíš nejvíce.“ Nevím, jestli to byla ta správná rada, ale už brzy ráno před klášterem byly spousty lidí různých věkových kategorií. A také mnoho zájezdů i z těch nejmenších vísek, kdy průvodcem byl většinou jejich kněz. Přidružil jsem se k jedné vesnické skupině, abych nebyl nápadný. Důvod to byl jednoduchý, mezi kostely se nacházejí rozsáhlé jeskyně, kam sice smějí i turisté, jenže jen na malý okruh, kdežto poutníkům je povoleno rozjímat i v těch nejzapadlejších koutech. „Hlavním cílem poutě je spása duše. A to je možné ve svaté jeskyni,“ jak mi líčila jedna žena ze skupiny, která se mě ujala. I když se zdá, že jeskyně jsou tím pravým pokladem, asi každého příchozího docela zmátne nenápadný vchod. Kdo neumí azbuku a nedokáže se zeptat, asi bude mít problém s hledáním. Jediným vodítkem jsou poutníci, kteří ovšem procházejí všechna místa v komplexu, modlí se a uctívají světce polibkem na zasklené ikony. Celá horda uklízeček zase pečlivě leští skla, odklízejí vyhořelé svíčky a někdy až dosti neurvale usměrňují dav. Zato podzemí, to je jiná. Ženy se musejí zahalit šátkem a každý by si měl koupit svíčku. Nejen jako výraz úcty, ale také jako jediný zdroj světla během putování. Už na schodech mnozí tápají, kam ve tmě šlápnout dál. Před samotným cílem je jedna velká překážka, mnich. Ten chytá turisty a zakazuje jim vydat se na okružní cestu jeskyněmi jako poutníci. Tento bystrý člověk si už podle tváří v šeru schodiště vybírá oběti. Jindy mu pomůže oblečení, a tím se většina cizinců opravdu liší. Přesto, kdo mluví ukrajinsky nebo rusky, ten může i tímto sítem projít. Jenže ostřížímu oku mnicha ani neunikne, jestli se patřičně často křižujete, modlíte a vůbec, jestli zvědavě neokouníte. Pokud ano, bude takový opovážlivec bleskurychle vyveden skoro jako zločinec a postrčen na turistický okruh, kde toho není k vidění zas tak moc.

DOTEK SÍLY

Jít ve šlépějích poutníků, kteří tudy zbožně putují již mnoho století, to opravdu stojí za to. Tmavé prostory si osvětluji svou svíčkou dle návodu u vstupu. Cesta jeskyněmi vede úzkými chodbami s vyhloubenými prostory pro rakve. V těch jsou uložena mumifikovaná těla významných světců, patronů země i církevních hodnostářů. Ovšem tato mumifikovaná těla se zachovala bez jakéhokoliv balzamování. Proto jsou považována za zázračná. Věřící se každým dotykem snaží získat něco z jejich síly. Kdo má pocit, že něco uvidí, se ovšem mýlí, většinou není vidět nic, protože těla jsou překryta barevnými pozlacenými rouchy. A i kdyby bylo co, tak věřící, kteří stále líbají víka rakví, často oslintají sklo tak, že znemožní výhled úplně. Tmavé postavy poutníků se ve zbožné úctě bez jediného hlesnutí sunou od jedné rakve k dalším, ale někteří se u svého patrona zdrží v motlitbách třeba i celý den. Pro někoho možná stísněný pocit, kdy je cítit vůně kadidla, svíček, ale i pot z nabalených lidí v úzkých chodbách, bez možnosti nadýchat se čerstvého vzduchu. Od mumifikovaných těl vyzařuje neuvěřitelná energie. Tady se každý s úctou pokloní a i nevěřící pokřižuje. Atmosféru klidu a absolutního míru doplňují mihotající se plamínky svící a poutníci, kteří se zde dostávají do vytržení. Tak povznášející atmosféru opravdu jinde v Kyjevě člověk nezažije.

V NEMILOSTI VLÁDY

O výjimečnosti svatého místa se vyprávějí celé legendy. Už po staletí jsou obyčejní věřící udiveni velkou energií, jsou přesvědčeni, že jim může pomoci v životě a třeba i vyléčit se z nemoci. Takové místo bylo trnem v oku Sovětské vlády. Ta se prý několikrát snažila toto poutní místo zlikvidovat. Ať tak, že bylo zakázáno lávru navštěvovat, nebo jinými způsoby. Podle vyprávění mnicha Borise z kláštera padlo prý i rozhodnutí o odvezení mumifikovaných těl. Pověry podlamovaly autoritu režimu a jedině likvidace místa odporu byla pro vládu jedinou správnou cestou. Jenže co zprvu vypadalo jako banální úkol, to se ukázalo neřešitelnou záležitostí. Mumie byly naloženy na nákladní auto, ale tomu prý záhadně vyplivl motor. Tak přivezli jiné, a to dopadlo úplně stejně. Dokonce povolali patriarchu, ten však jen potvrdil starou legendu o tom, že svatí nikdy neopustí zdi kláštera. Funkcionáři se snažili skoro měsíc, ale bezúspěšně. Nakonec s podzemím nechtěl nikdo mít nic společného, a těla se vrátila na svá místa. Těla některých světců se záhadně ztratila, ale to bylo dílem věřících a mnichů, kteří je ukryli před dalšími pokusy o likvidaci. Časem byli povoláni i vědci, ti měli vyřešit otázku zázraku a tak vyvrátit přesvědčení věřících. Nadpřirozené vlivy sice úplně nevyvrátili, ale nalezli odpověď na otázku zachování těl, kterým v organickém rozkladu bránila nedostatečná vlhkost. Byla ale zjištěna i určitá radiace těl, a ta spíše směřovala k nadpřirozenu. Několik dalších pokusů potvrdilo „zvláštní energii“ mumií.

FOCENÍ ZAKÁZÁNO

Když takové místo navštívíte a další jeskyně jsou stejně povznášející a zároveň fascinující podívanou, tak chcete mít i vzpomínku. Nejedno srdce fotografa zaplesá a chtělo by zachytit atmosféru uvnitř. Jenže, jak mi řekl doma v Čechách můj známý Ivan, to je nemožné. Zkusil jsem tedy oslovit mnicha u vchodu, jenže nekompromisní odpověď „Vyloučeno s velkým V,“ mne odzbrojila a ujistila o holé nemožnosti. Přesto jsem se rozhodl naplánovat akci, kdy se těsně před zavřením jeskyní o to pokusím. Vstoupil jsem do jeskyní se špatným úmyslem, a už před vstupem mi bylo jasné, že to nemůže vyjít. I samy mumie si to myslely, ale přesto jsem si to zkusil. Počkal jsem, až kolem mě bude čistý vzduch, a vytáhl fotoaparát. Jenže to probralo z rozjímání ženu za rohem, jako kdyby ji bodlo šídlo. Jakmile spatřila, o co se pokouším, začala šíleně řvát, její hlas byl jako siréna při jaderném výbuchu, a v tu chvíli se okolo mě nahrnuli poutníci. Jenže místo mírumilovných tváří to byly saně plné vzteku, které se na mě vrhly v přívalu ohromného hněvu kvůli zlým úmyslm cizáka. Rychle se zjevil rozezlený mnich a nekompromisně mě doslova chytl za límec a vykopal ven po schodech. Ještě venku na mě plivla jedna z věřících a se slovy o ďáblu, který přišel ničit, hned běžela sdělit novinky z podzemí všem okolo. Tudy cesta nevedla. Dokonce i druhý den si mě pamatovali, asi někdo rozšířil moji podobiznu do všech svatostánků a dostal mě na černou listinu. Tak skončil nápad s fotografováním.

BISKUP NA SCÉNĚ

Když jsem se ocitl v Kyjevě už po třetí, pořád ve mně hlodala myšlenka vyfotografovat svaté jeskyně. Celý den jsem obětoval hledání někoho, kdo by mi dal souhlas. Mniši si mě posílali od čerta k ďáblu, a ani druhý den jsem nenašel nikoho, kdo by mi fotografování povolil. Dokonce jeden soucitný mnich, aby mě odradil, mi naznačil tu pravou osobu: „To může povolit jen samotný patriarcha Volodymyr, který je hlavou Ukrajinského pravoslaví. Ale možná budeš muset až do Moskvy za patriarchou Kirillem.“ Jenže tím mě vůbec neodradil, začal jsem hledat alespoň zástupce patriarchy na Ukrajině a domáhat se slyšení. Jenže stále stejná slova. „Přijď za týden nebo za měsíc.“ To byla jediná odpověď. „Vždyť ani Američanům ze slavného žlutého časopisu se to nepodařilo, a tak přeci nemůžu mít štěstí tím pádem já. Jedinou možností je napsat žádost v deseti kopiích a poslat ji do lávry. Pak prý do roka dostanu odpověď. Nic povzbudivého. Skoro týden uhánění a výsledek žádný. Jenže občas vytrvalým přeje štěstí. Poflakoval jsem se za soumraku bezcílně po klášteře a uviděl limuzínu, která ke správní budově přivezla asi tu nejpovolanější osobu, jednu z nejvyšších autorit církve v Kyjevě, biskupa. Muž mě neodmítl hned, ale přehodil na svého sekretáře a sdělil mi: „Přijď v neděli ráno na slyšení a uvidíme, co se s tím dá dělat.“

S POMOCÍ BOŽÍ

V neděli to byl šibeniční čas, protože letadlo domů nepočká, jenže taková naděje zničehonic se nebude opakovat. Před rezidencí už byla pěkná řada čekatelů. Záhy mě přijal představený celého komplexu, patriarcha. Stál tam v černém rouchu se zlatým zdobeným křížem na řetěze na prsou. Všude okolo samá úcta, lidé klečeli, nebo uctivě čekali na vyzvání. Muž mi pokynul, ať jdu blíže. „Řekni mi jen jeden důvod, proč si myslíš, že ti mám dovolit fotografovat v jeskyních?“ Upřímně, to, že veřejnost má právo na informace, nebo jestli chci nalákat další turisty, opravdu zabrat nemohlo. Naštěstí jsem řekl alespoň něco, co mělo hlavu a patu. „Jestli se i v Česku lidé, kteří hledají svoji duchovní cestu, mají obrátit na pravoslaví, potřebují inspiraci. A každá zmínka o místě, kde lidé mohou najít svoji víru, může pomoci v hledání cesty.“ Jenže patriarcha se nenechal jen tak přesvědčit. „Ale vy v Česku jste samí neznabozi, jak můžeš tvrdit, že poutníci potřebují inspiraci. Srdce je povede!“ Po chvíli rozmýšlení dodal: „Víš co, abys viděl, že i my pravoslavní kněží chceme činit dobré skutky a otevírat oči slepým, dovolím ti fotografovat. Ale jen tři fotografie, ani o chlup více.“ A pak zavolal mnicha Fedosije, aby mě doprovázel a chránil. Vyšel jsem jako ve snu, tři fotky, ale lepší něco, než nic. Fedosij byl nadšeným fotoamatérem, a tak mě hned vedl na ta nejhezčí místa. Jen bylo obtížné fotografovat za stálého proudění věřících. A chudák můj průvodce to také párkrát schytal, povolení poutníky pramálo zajímalo a zuřivě se nás vrhali. Nakonec obrázků vzniklo více, ale trest přišel náhle. Asi se to nelíbilo svatým mumiím. Jak jsem v euforii z vítězství běžel k hotelu pro zavazadla a na letiště, přišel jsem do cesty smečce potulných psů. Ti se na mě vrhli a prokousli mi nohu. V tu chvíli mi jejich grimasy připomínaly tváře rozzuřených poutníků. Ale i přes zakrvácenou nohu a řinoucí se krev to stálo za to.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

„Na tebe stanúc, našiel som sa, chápal: v ten čas sa pustil cit môj v samotok ni med, a duša rozbreskla sa svitom…,“ opěvoval již před sto lety Pavol Országh Hviezdoslav krásu nejvyššího z Chočských vrchů. Musím mu dát za pravdu.

Na konci října jsme vyrazili na tři dny vandrovat na Slovensko. Ze všech možných pohoří jsme si vybrali jedno z těch méně nápadných, malé, ale krásné Chočské vrchy. Z Ružomberoku jsme si na cestu k vrcholu Velkého Choče vybrali „diretissimu“, modrou značku, která nás na pouhých osmi kilometrech vynese o 1000 metrů vertikálně (!). Je pošmourno, výstup je – jak se dalo čekat – strmý. Zapotili jsme se a taky cestou brzy narazili na první ostrůvky sněhu. Na planinku pod vrcholem dorážíme už za šera a mlhy. Vítá nás souvislá vrstva sněhu kolem, zdvihá se vlezlý vítr, vypadá to na mrazivou noc. Stan raději umísťujeme do závětří – dovnitř bývalé zdejší salaše.

Ráno nás doslova omračuje – nádherná prosluněná zimní atmosféra. Kromě třpytivého sněhu na zemi byla na všem kolem centimetrová námraza. Jako polité sklem. V euforii vyrážíme na závěrečný výstup na samý vrchol Choče. Ještě chvilku se za námi otvírají výhledy, které berou dech, a pak přichází ledová sprcha: pohlcují nás náhle se vynořivší mračna. Na vrchol s vyhlášeným třistašedesátistupňovým výhledem do krajiny položené zhruba o kilometr níže dorážíme velmi zklamaní. Kolem nás se ženou další a další chuchvalce hutné bílé plynné hmoty. Seškrabujeme na směrovém ukazateli námrazu, abychom aspoň teoreticky věděli, kterým směrem a kolik kilometrů od nás leží Vysoké Tatry, Nízké Tatry, obě Fatry atd…

A najednou – hory nás za osamělý výstup v nejistém podzimu přeci jen odměňují. Chuchvalce mraků náhle zřídly, před námi se otevřel výhled a nás zachvátila úplná závrať! Pod námi kompletní Chočské vrchy jak na dlani. A kromě takřka vertikálního pohledu do okolní krajiny nyní opravdu dohlédneme až na Roháče (30 km), Vysoké Tatry (55 km) a do nížin jižně pod Tatrami asi ještě dále! Postupně se oblačnost úplně rozpustila a my nad tou nádherou stojíme pod úplně modrou oblohou. Ano, tohle jsou ty pověstné zvraty počasí na horách.

A pak už je čas sestoupit – jdeme dolů, avšak pohádka pokračuje. Obklopují nás bohatě ojíněné stromy, mezi větvemi se otvírají další výhledy a průhledy do dálav okolních hor a údolí. Čím níž, tím je sníh rozbředlejší, my stále namáhavěji klopýtáme bahnitým srázem. Když jsme nakonec dorazili na samé úpatí Choče a měli dle původního plánu pokračovat zpět do kopců (přes Chočské vrchy nevede klasická hřebenovka, ale vždy to člověka vyvede z hor, a pak se musí vrátit), najednou cítíme, že tentokrát už nemáme proč někam pokračovat. Nic lepšího jsme během tohoto výletu již zažít nemohli… Za krásného západu slunce a pak jasného, ale mrazivého večera to šviháme přes podhorské pláně přímo k nádraží a výlet tak trochu překvapivě předčasně ukončujeme.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Tušetinci musejí svá stáda odvést do údolí dřív, než kavkazské průsmyky zasype sníh. Celou zimu s nimi stráví mimo svou domovinu, na léto se pak do hor vrací. Staletá tradice ovšem s touto generací nejspíš skončí.

Karavana patnácti koní pomalu šplhá po stezce do horského sedla ve dvoutisícové výšce. Vedou ji pastevci z rodu Ičirauli, kteří se starají o sedm set ovcí na salaši u gruzínsko-ruské (dagestánské) hranice vysoko v horách Kavkazu. Koně nesou pytle s letošní vlnou do vesnice Omalo, centra gruzínského horského regionu Tušetie, i když výkupní ceny za vlnu jsou oproti loňsku opět o něco nižší. Tento rok jde karavana s vlnou naposledy. Pastevci v půlce října opustí letní pastviny aby urazili vzdálenost tří set kilometrů do širackých stepí na východě Gruzie, kde tušetinští pastevci zimují už od 19. století. Pokud by včas neodešli, jediný schůdný průsmyk v bezmála třítisícové výšce, spojující Tušetii s východní Gruzií a také Evropu s Asií, zapadá sněhem, který jim uzavře cestu.

Tušetinci patří na Kavkaze k těm, kteří ještě praktikují po staletí zaběhnutý pastevecký cyklus – střídání zimních a letních pastvin. Hrozí, že s generací současných padesátníků, která je teď na vrcholu svých sil, tato tradice zmizí. Jejich děti už totiž dávají přednost pohodlnějšímu životu ve městě. „Každým rokem počet ovcí snižujeme. Loni jsme jich měli devět set, teď necelých sedm set. Synové v tom nechtějí pokračovat. Přes léto mi tady pomáhají, ale jinak má každý svůj život. V dnešní době je pastevectví nepohodlné, nepopulární a těžké živobytí. S naší generací odejde část tradiční Tušetie,“ předpovídá padesátiletý Eko Ičirauli.

KOLEM ŠMEJDÍ MEDVĚD

Rod, ke kterému patří, má po staletí letní pastviny v obtížně přístupném údolí, sevřeném strmými stráněmi v nadmořské výšce od 2500 do 3000 metrů nad mořem. Salaš je vzdálena od Omala zhruba tři hodiny jízdy na koni po krkolomné soumaří stezce kavkazským pralesem a nevede k ní žádná autem sjízdná cesta. Právě díky čistému vysokohorskému vzduchu, trávě z alpinských luk a mineralizované vodě z horských pramenů jsou maso, vlna i sýr z tušetinských ovcí velmi vyhledávané.

Brigáda Eka Ičirauli čítá osm lidí. Jeden z nich, Tendžir, není Tušetinec a ani nepatří k rodu Ičirauli. Jeho úsměv září zlatými zuby. Je to Ázerbajdžánec ze širackých stepí a duší pastevec, stejně jako jeho kamarádi na salaši. „Tušetinci jsou mezi kavkazskými pastevci něco jako šlechta. Lepších pastevců na Kavkaze není,“ říká vážně Tendžir, který v Tušetii tráví již pátou sezonu.

Přikládá do ohně poleno, aby v konvici úplně černé od sazí začala vřít voda na čaj. Je večer a už se setmělo. Venku drobně mží a je chladno. Na jednoduchých postelích stlučených ze špalků a větví a vystlaných slámou odpočívají další pastevci. Mlčky se dívají do ohně. Před studeným větrem je alespoň zčásti chrání stěna tvořená nahrubo otesanými kládami, mezi kterými stejně fičí vítr. Protější strana salaše je zcela otevřená a slouží jako vchod. Pastevce chrání pevná střecha z prken překrytých igelitem. Venku hlídají pastevečtí psi, kteří dorůstají velikosti jako ovce a jsou velmi houževnatí a nenároční.

Je temná noc a oheň v přístřešku již dávno vyhasl. Psi už nějakou dobu běhají jako o život kolem salaše a hrozivě štěkají a vrčí do tmy. Ovce stojí a ani se nehnou. Jakoby čekaly, co s nimi bude. Od okolní kavkazské divočiny je dělí jen potok a příkrý sráz. Ve vzduchu je cítit napětí. „To se blíží medvěd. Ale není se třeba bát, sem si snad netroufne. Slyší psy. Medvěd psům smrdí a tak ho cítí na několik set metrů dopředu,“ říká mi klidně čtyřiapadesátiletý Adam Ičirauli, ale přesto v rukou svírá sukovici.

Z postele se zvedá i jeho bratr a zároveň šéf salaše Eko, také on bere do ruky dva metry dlouhou dubovou hůl a jde zkontrolovat stádo. Vrčení a hrozivé štěkání psů neustává. Medvěd šmejdí kolem salaše. Všichni doufají, že se neodváží až k ovcím. „Medvěd odnesl ovci naposledy před čtrnácti dny. Někdy se ho psům nepodaří zahnat,“ říká Eko.

MÍSTO BOMB HOTELY

Ačkoliv je základním zdrojem obživy Tušetinců stále pastevectví, v posledních letech začínají podnikat i v turistickém ruchu. Tušetie se v létě stává častým cílem zahraničních turistů, převážně batůžkářů, kteří uvítají skromné ubytování v soukromí. Od rozpadu Sovětského svazu byla loňská sezona co do počtu turistů vůbec nejúspěšnější. Vláda v Tbilisi se snaží vytvořit z Tušetie ideální model spolupráce státu, místních obyvatel a mezinárodních organizací za účelem rozvoje turistiky. Za příklad může posloužit třeba Omalo. Domy se tu mění v hotely, v okolí vesnice jsou značené turistické trasy a vloni tam dokonce vznikla futuristická stavba ředitelství Národního parku Tušetie se supermoderním informačním centrem. Přitom ještě před deseti lety byste v celém Tušetii hledali hotel jen obtížně. Spíše byste tu našli minová pole, protože během poslední rusko-čečenské války shazovaly ruské letouny na Tušetii kazetové bomby, aby od jihu zamezily pronikání údajné pomoci čečenským separatistům.

LEPŠÍ NEŽ KOLCHOZY

Tušetie tvoří čtyři velká údolí mezi hlavním hřebenem Kavkazu na jihu a Tušetinským hřebenem na severu, který zároveň tvoří hranici s Čečenskem. V současné době žije většina Tušetinců přibližně devět měsíců v roce v úrodné nížině na úpatí Kavkazu v Kachetii. Menší skupina žije celoročně v místě zimních pastvin v širacké stepi na východě Gruzie u hranic s Ázerbajdžánem. V létě je však většina Tušetinců v horách ve své pravlasti. Na podzim sestupují do nížiny nejprve děti s rodinami, starší lidé s hovězím dobytkem a poslední opouští Tušetii pastevci se stády ovcí a míří na pastviny v Širaku. V Tušetii zůstává přes zimu jen několik desítek lidí, a to hlavně v Omalo, kde je základna gruzínských pohraničníků a sídlo tušetinského národního parku. V zimě je region zcela odříznut od světa a jediný způsob, jak se z hor během zimy v případě nouze dostat, je helikoptéra, která jednou měsíčně přilétá do Omalo z hlavního města Tbilisi.

Migrace Tušetinců z hor do nížin začala ve větší míře v polovině 19. století v důsledku přelidnění v horské Tušetii. Další vlna následovala v době kolektivizace ve 20. a 30. letech 20. století, a to často pod nátlakem. Kolektivizace znamenala pro tradiční zdroj obživy horalů katastrofu, včetně ztráty širackých pastvin. Majitelé obrovských stád byli nuceni většinu ovcí začlenit do vznikajících zemědělských kolchozů a později sovchozů. Tušetincům se podařilo tradice uchovat jen v rámci „šedé ekonomiky“. Situace se začala obracet k lepšímu až v 80. letech, kdy lze pozorovat u Tušetinců obnovu dávných tradic včetně návratu do širackých stepí na zimní pastviny. „Nyní je lépe než za sovchozu. Teď jsou ovce naše,“ říká Eko Ičirauli. Dnes ale pro změnu hrozí, že u mladých Tušetinců zvítězí atraktivnější turistický ruch.

VE SLUŽBĚ

Je mlhavé podzimní ráno. Pětadvacetiletý Giorgi, syn Eka Ičirauli, už rozdělal oheň a opatrně staví na kovovou kostru hrnec s hustou polévkou. Giorgi má tento týden na starosti přípravu jídla a vše, co s tím souvisí. Pastevci vaří jídlo na otevřeném ohni v jednom ze tří přístřešků, kde spí. V dalších mají uskladněnou vlnu, sýr a zásoby soli, cukru a dalších nezbytností. Za chvíli se už všech osm pastevců tísní u malého stolu pod střechou salaše, aby posnídali. Prakolovi je kolem šedesátky, je zavalitý a působí neobratně. Na Kavkaze by se cizinec neměl příliš řídit prvním dojmem, neboť ten je často mylný. Prakolova obratnost, výdrž a jistota v horském terénu je totiž vzhledem k jeho věku neuvěřitelná. Prakol po snídani bere do rukou sukovici opřenou o plot, na záda si hodí malý ruksak s gumovým pláštěm, kusem sýra a vlhkým chlebem a vyhání ovce na hřebeny Kavkazu. Stádo doprovází osm statných psů.

Pastevci na salaši mají pečlivě rozdělenou práci. Jeden z nich vyhání nehledě na počasí vždy kolem osmé hodiny ráno stádo ovcí na horské hřebeny. Denně ujde s ovcemi až patnáct kilometrů, podle toho jak a kde je zrovna nejlepší pastva. Kvalitních pastvin s podzimem ubývá a pastevci musejí hnát ovce dál od salaše výš do hor, třeba až na hřebeny Kavkazu, které tvoří hranici s Dagestánem. Odtud je na divokou krajinu Tušetie výhled, při kterém se tají dech. Na salaš se vrací s ovcemi až při setmění.

„Denně nachodím s ovcemi i deset kilometrů. Za týden mi končí služba pastevce, už se těším, jak si odpočinu. Střídáme se po měsíci, v kuchyni po týdnu. Ostatní dělají, co je zrovna potřeba. Máme tu pevný řád,“ říká Prakol při chůzi údolím.

VELKÝ POCHOD

Hřebeny Kavkazu pokrývá čerstvě napadaný sníh. Velký pochod začal. Ze salaše již před týdnem zmizela vlna, sýr i většina věcí, které pastevci během léta potřebují v divočině k životu. Nákladní koně jdou za stádem. Během tří dnů pastevci překonají průsmyk, který spojuje Tušetii s východní Gruzií, a dorazí do vesnice Alvani. Celkem sedmdesát kilometrů. Na Kavkaze je to však relativní vzdálenost. Převýšení, které se počítá na několik stovek metrů, dělá z cesty do nížiny velmi náročný podnik, a to nejen pro ovce, ale i pro pastevce. V Alvani si muži u svých rodin asi měsíc odpočinou a pak vyrazí dál na východ. Ovce na pastvinách kolem Alvani musejí nabrat opět sílu na neméně vyčerpávající dvousetkilometrový pochod, tentokrát úrodnou Kachetií.

Právě v Alvani a jeho okolí získali ve středověku Tušetinci od centrální moci oficiálně první zimní pastviny. „Gruzínský král jim tuto výsadu potvrdil v polovině 17. století. Tušetinci tehdy dostali půdu kolem Alvani, protože se podíleli na vzpouře proti perskému šáhovi v Kachetii. Král se zeptal našeho hrdiny Zezva Gaprindauliho, jaký si přeje dar za své vojenské úspěchy. A on na to řekl: Dej mi půdu, kam až doběhne můj kůň. Vyhnali koně a ten zdechnul u Laliskuri,“ vypráví legendu o nabytí zimních pastvin Zurab z vesnice Zvemo Alvani. V 19. století pak začal stát půdu na Alvansku rozprodávat Tušetincům.

„Tato legenda ukazuje, jak Tušetinci propojili vlastní ekonomický zájem se zájmem státu. Tušetie byla jednou z pevností ochraňujících poklady duchovní i hmotné kultury v době ohrožení. Migrace východogruzínských horalů zároveň vyrovnávala demografický úbytek v nížině sužované válečným úbytkem obyvatel. Tradice pasuje Tušetince do postavení tělesné ochrany gruzínských králů a tedy státu,“ vysvětluje kulturní antropolog Jan Černík, který se studiu horalů severovýchodní Gruzie dlouhodobě věnuje.

PŘÍPITEK NA PSY

Je polovina října a po prašné cestě, která vede podél zavlažovacího kanálu řeky Alazani, víří prach stádo ovcí. Je jich už méně než pět set. Pastevci z klanu Ičirauli prodali zhruba tři sta ovcí arabským obchodníkům, kteří dobře platí. Nikdo z pastevců se na koni neveze. „Cestou na zimní pastviny u hranic s Ázerbajdžánem spíme, kde se dá. Když je na průsmyku sníh, je to špatné. Vloni jsme se museli brodit po pás sněhem a ovce to vysílilo. Je to těžká práce, ale bez ní bych si už život nedovedl představit,“ usmívá se Prakol.

Dedoplis-Tskaro je nejvýchodnější město v Gruzii. Žádná zelená tráva, žádné sady, žádné vinice, jen široširá step. Tady už pastevci vědí, že mají vyhráno. Na zimní pastviny v širacké stepi to mají už jen den cesty, a proto připíjejí na své předky, na úspěch cesty a dokonce i na psy. „Připijme na naše psy, bez nich bychom nebyli tím, čím jsme,“ pronáší Prakol přípitek. „Takových jako my na světě mnoho není. Tušetinci mají tři země. První je v horské Tušetii, druhá je v Kachetii v okolí Alvani a třetí v širacké stepi. A i když bydlím v Alvani, tak moje srdce je v horách,“ říká pětačtyřicetiletý řidič Gogi Ičirauli oblečený do sportovní soupravy Adidas. Svým džípem od června do října pendluje mezi vesnicí Alvani v Kachetii a Omalem v horské Tušetii. V létě mu dávají vydělat především turisté.

„Tradice jsou pro nás vším. Pokud bude srdce Tušetinců bít stejně jako dnes pro naši zemi v horách, tak o naši identitu strach nemám,“ dodává a prudce brzdí. Zpoza zatáčky horské silnice se totiž vyhrnulo stádo ovcí. Gogi zastavil a stahuje okénko, spustí ruku ven a nechá si ji hladit srstí zablácených ovcí. Zasněně hledí před sebe, jako by vzpomínal na své dětství v horách. Stádo ovcí s pastevci jakoby vystřiženými z národopisné knihy z počátku 20. století na jedné straně a terénní džíp s řidičem v teplákové soupravě – to je symbolický kontrast celé dnešní Tušetie. Pastevec s ovcemi se pomalu ztrácí v mlze, stejně jako ze země mizí poslední zbytky tušetinskýc tradic.

TEXT: PATRIK LINHART

Rozšíření zorniček, zrůžovění líček a sotva slyšitelné povzdechnutí. Takové reakce i dnes vyvolává jen vyslovení toho jména – Giacomo Casanova. On však nebyl jen nepřekonatelným svůdníkem, ale také poťouchlým mystifikátorem.

Zní to paradoxně, ale kdyby se Casanova (1725–1798) nestal knihovníkem na duchcovském zámku, patrně by byl dnes vnímán jen jako jeden z řady dobrodruhů, kteří cestovali Evropou ve „velkém“ 18. století. Byli to učenci, mágové, prostopášníci i podvodníci, například hrabě Cagliostro alias Joseph Balsamo, nesmrtelný hrabě de Saint-Germain, markýz de Sade, „král Korsiky“ baron de Neuhoff nebo dominikánský mnich Giambattista Boetti, který se v roce 1785 jako prorok Mansúr stal králem na Kavkazu.

Jako většina rozporuplných postav ani Casanova nebyl černobílý. Posmíval se mocným, ale vyhledával jejich pomoc a přátelství. V masce svůdníka bez morálky svedl desítky žen a dívek, ale vřelý cit ho poutal jen k jediné, nevzdělané benátské dívce, o které věděl, že už se nikdy nesetkají. Současníci ho měli za poživačného a povrchního, ale ve svých pamětech prokázal pozorovací talent a provedl hluboké sondy do charakteru lidí své doby. Život pojímal jako nikdy nekončící divadelní představení. V neustálé nejistotě a nezakotvenosti jeho života přesto nacházíme tři konstanty – sex, magii a mystifikaci.

STOLETÍ ROZUMU A CITU

Vzdělanci 18. století sice nazývali své století věkem rozumu, ale především to byla doba rozkvětu tajných organizací, zednářů a rosenkruciánů, doba posledního velkého vzepětí alchymie, doba galantních slavností vzývající kult lásky a doba, kdy bohatí a vznešení byli schopní uvěřit téměř čemukoli, jen když se to podalo dostatečně duchaplně. Casanova geniálně pochopil ducha této doby a velice brzy pronikl do kruhů společenské smetánky od Londýna přes Paříž až po Petrohrad. Ačkoli byl jen synem herců, tak přijal přídomek rytíř de Seingalt. Při jedné příležitosti mu jistý šlechtic tento titul vytkl, nato Casanova opáčil: „Abeceda je přece pro všechny, já jsem si z ní jen sestavil jméno!“

Své proslulé paměti mohl s klidným svědomím nazvat „Komedie mého života“. První kroky mladíka do společnosti vedl benátský senátor Bragadini. Tomu Casanova doporučil neužívat lék předepsaný lékařem. „A jak bylo senátorovi dobře předtím, bylo mu dobře i potom,“ konstatuje anglický překladatel Casanovových pamětí Arthur Machen. Bragadini v tom však viděl Casanovovo spojení s vyšší mocí, které mladík, veden svou intuicí, nikdy a nikomu nevyvracel.

Tak se Casanova stal zručným mystifikátorem. Odvolával se na spojení s duchy a prohlašoval se za adepta alchymie. Magická představení pořádaná pro vznešenou společnost později popisuje se značným smyslem pro humor. Tím se lišil od svého současníka a někdy i konkurenta, hraběte Saint-Germaina, který tvrdil, že žije už tři staletí a nikdy nezemře. Casanova ho obdivoval pro jeho hudební vlohy a schopnost zaujmout ženy, ale považoval ho za šarlatána a špiona. Jistě i proto, že sám byl několik let špionem benátské inkvizice. To bylo ovšem pro dobrodruhy 18. století příznačné. Casanova byl obětí i agentem církve, pracoval pro Anglii i věčného rivala Francii. Vědecky založenému, ambicióznímu pruskému vládci Friedrichu Velikému si klidně dovolil říct, že v krátké době vydělá s pomocí magie milion. Casanova byl ironik a libertin, který stál vždy na své straně. Anglický casanovista Ian Kelly připomíná, že pro volnomyšlenkáře Casanovu byly filosofické knihy jen eufemismus pro erotickou literaturu. Erotické romány jeho současníka markýze D. A. F. de Sade dnes naopak považujeme za zakuklené filosofické dílo.

NEBYL ŽÁDNÝ GIGOLO

„Benátčan nedosáhl společenského úspěchu a občas i bohatství kariérou přes postel, jak si většina lidí myslí,“ říká historik Jiří Wolf. „Paměti jsou čteny především jako erotická literatura, což podtrhují i dráždivé ilustrace, ale popisy sexuálních dobrodružství tvoří jen necelou třetinu mnohosvazkového díla,“ dodává. Casanova dovedně využíval znalostí psychologie, matematiky a geniální paměti. Díky tomu byl skvělým karbaníkem, který málokdy odcházel bez výhry. Paměť a kombinatorické schopnosti zručně využíval i při svých věštbách. Před publikem ale za zdroj svého vědění vydával tehdy módní kabalu. Zájem o čísla však pro Casanovu nebyl jen užitkový. „Zajímal se o matematické problémy své doby, propadl neřešitelnému problému kvadratury kruhu a casanovisté dokládají, že čísly byl doslova posedlý,“ říká Jiří Wolf. Během pobytu na dvoře Kateřiny II. se Casanova carevně nabídl, že pro Rusko přepočítá kalendář. Kdyby ho tehdy vyslechla, nemusela být Velká říjnová socialistická revoluce v listopadu.

Proslulý je Casanovův výčet milostných avantýr, přesný seznam žen rozdělených podle národnosti, statusu, barvy vlasů. Tento „zábavný seznam“ připomíná proslulou Leporellovu árii z Dona Giovanniho, na které měl Casanova svůj podíl. Zachovaly se Casanovovy poznámky pro Mozartova libretistu Lorenza da Ponteho. Mozart a Casanova se znali a smysl pro šaškovství vlastní jejich povahám je nepochybně spojoval.

MAGIE KOMICKÁ I EROTICKÁ

V pamětech Casanova popisuje magický rituál, při kterém měli duchové italskému statkáři ukázat poklad. Vyžádal si desítky různých magicky působících ingrediencí a přikázal, že v určitý den musí on sám umýt všechny obyvatele statku. Casanova připravil magický kruh a pustil se do očišťovacích rituálů. Konečně přišla řada na sedlákovu čtrnáctiletou dceru. To, jak připomíná, bylo hlavním cílem jeho práce. „Počal jsem ji důkladně omývati ve všech směrech a postojích, při čemž byla velmi poddajnou. Mé neskromné ruce dotýkaly se všech částí jejího těla a setrvávaly rády a déle na jistých velice choulostivých místech,“ vzpomíná Casanova.

V hermetických vědách byl velice vzdělaný a v roce 1750 vstoupil do zednářské lóže skotského ritu. Zednářství v té době bylo plné protichůdných tendencí, které mísily egyptsko-chaldejskou tradici, myšlenky o sociální rovnosti a osvobození lidstva od tyranů, i vyloženě šarlatánské nauky. Casanova však mezi zednáři hledal především společenské kontakty. V dopisech se s přáteli zednářům často vysmívali. Hrabě Lamberg ironicky glosoval magickou praxi lóžového mistra hraběte Thun-Hohenstein: „Duch Gablidone mu odhalil, že císař František byl zatracen, aby měl dohled nad všemi hlemýždími ulitami.“ V dopise Janu Ferdinandu Opizovi se Lamberg naopak s obdivem vyjadřoval o Casanovovi: „Neznám člověka, který by se mu vyrovnal ve vědomostech, inteligenci a představivosti.“ Více na dřeň šel Casanovův pozdější soused, teplický kníže Clary-Aldringen: „Básník, filosof, divotvůrce, čaroděj – a napůl blázen.“

SEXUÁLNÍ ŽIVOT V 18. STOLETÍ

Byl by Casanova Casanovou, kdyby se narodil v 19. století? Říkáme tomuto věku století páry, ale pokud jde o lásku, zaslouží si spíš název století rozbolavělých srdcí. Casanova později často vášnivě diskutoval se svou přítelkyní, návštěvnicí teplických lázní Elisou von der Recke, která zastávala názor, že láska je věcí citu a vášně. Kult lásky v době Casanovově vyjadřuje galantní dvoření, hry zdánlivých náhod, rafinovaná korespondence plná zámlk, jak ji známe z románu (či filmů) o vikomtu Valmontovi. Svádění je podřízeno vše, od interiéru po oblečení. Sexuální orgie jsou výstřední, někdy kruté, cílem je vyvolání všech možných emocí, ale nikdy ne lásky. Sir Francis Dashwood, zakladatel výstředního Klubu pekelného ohně, považuje milostné vzplanutí za zkázu každého sexuálního spojení. „Je to láska s lehkým srdcem,“ říká casanovista Ian Kelly. Casanova pokládal za samozřejmé, že sex, jídlo a vůně tvoří nerozlučnou triádu. Holdoval pití černé kávy a čokolády, které byly v té době uznávanými afrodisiaky. Krásné eroticky laděné pasáže svých vzpomínek věnoval Casanova právě jídlu. Zeptáme-li se však, zda uměl Casanova vařit, je odpověď záporná. V tom se Casanova dnešním trendy mužům nepodobá. „Zvládl pouze omeletu a sám vždy zdůrazňoval, že rytíř vařit nebude,“ objasňuje Ian Kelly.

DUCHCOVSKÝ KNIHOVNÍK

Casanova byl i ve svých šedesáti letech mistrem zábavné konverzace a vítaným společníkem, ale stáří a neustálé cestování na něj trpce doléhaly. Současníci popisují, že jeho mladistvý vzhled vzal brzy za své, ale za svůj úspěch u žen i u mužů vděčil charismatu, pohotovosti v řeči a zvláště prý matematickému nadání a okultním vědomostem.

Několikrát unikl smrti jen o vlásek, ať ve vězení benátského dóžete nebo ve Španělsku. Josef Karel Emanuel, hrabě Valdštejn-Vartenberk, Casanovu nepochybně zachránil před osudem dobrodruhů z rodu dandyů. Casanovův obdivovatel George Beau Brummel zemřel v chudobě a šílenství, Balzacův dandy Lucien de Rubempré skončil ve vězení pro dlužníky. Casanova měl ale štěstí – znalosti hermetismu a příslušnost k zednářské lóži mu zjednaly přízeň hraběte a doživotní azyl na jeho severočeském zámku.

Casanova do Duchcova přijel v roce 1785. Odtud podnikal občasné výlety do Prahy a zejména do Teplic, kde se scházela zajímavá lázeňská společnost. Sblížil se zejména s valonským světoběžníkem, vojákem a spisovatelem Charlesem de Ligne, s básnířkou Elisou von der Recke a s mladičkým dědicem teplického panství, princem Lolem. Povinnosti Casanovy jako placeného hosta Valdštejnů byly více než příjemné – bavit zámeckou společnost a starat se o bohatou knihovnu, a to vše za královský plat. Nebylo to ale vždy ideální. S hraběcím služebnictvem vedl Casanova spory a ani o místních obyvatelích, tehdy převážně německého původu, se nevyjadřoval s nadšením. Kníže de Ligne vzpomíná, že Němce označoval za notné hlupáky.

Casanovista Vítězslav Tichý uvádí, že jednou se horkokrevný Ital dostal do sporu i se svým dobrodincem a vyzval ho na souboj. Vzápětí se ale rozplakal z lítosti nad jeho blízkou smrtí, určitě ne bez důvodu, protože své umění v soubojích v minulosti několikrát prokázal. Opakoval svou lítost nad vyzváním a strachoval se, že ho lidé budou mít za bázlivce. Vzal tedy pistole od hraběte, ale vrátil mu je zpět v taneční pozici menuetové, jal se znovu plakati a mluvil pak s hrabětem o magii a kabale i o makaronech…

Smrt starého knihovníka stihla náhle v jeho oblíbeném křesle, ve společnosti chrta, daru kněžny Lobkowiczové, přibližuje Ian Kelly Casanovovy poslední okamžiky. Příčiny jeho smrti jsou nejasné. Casanovisté Marco Leeflang a Josef Polišenský se domnívají, že zemřel ve třetím stadiu syfilidy nebo na rakovinu horních cest dýchacích. Možná k jeho smrti přispělo přesídlení valdštejnského dvora do Třebíče. Těžce nemocný Casanova v posledních měsících přijímal jen tekutou stravu a na poloopuštěném zámku mohl i zemřít hlady.

POSLEDNÍ MYSTIFIKACE

Záhadou dodnes nevyřešenou zůstává místo jeho posledního odpočinku. Giacomo Casanova zemřel v Duchcově 4. června 1798. Muž velkého světa neměl mezi duchcovskou měšťanskou a lidovou vrstvou dobrou pověst. Říkali mu „il dissoluto punito“ neboli „starý prostopášník“. V Duchcově se tradovalo, že Casanovův hrob na místě bývalého hřbitova byl nekvalitní a brzy zmizel. Údajně byl nad hrobem i kříž. Ten však byl po několika letech zrezavělý a zlomený, kolemjdoucím ženám trhal šaty, takže Duchcovští říkali, že starý záletník nedává ženám ani v hrobě pokoje, píše casanovista Bern¬hard Marr.
V roce 1922 byl s velkou slávou objeven v zámecké zahradě náhrobní kámen se jménem GASSANOVA a letopočtem 1799. Marr tehdy napsal, že kámen dokládá neúctu Duchcovanů a zámecké správy k světoběžníkově osobě. Záhy se však ukázalo, že celá věc je podvod. Náhrobek vyrobili kameničtí učedníci jako žert, ale báli se přiznat.

Vítězslav Tichý ve své knize Casanova v Čechách předpokládá, že jako příslušníku kruhu vrchnosti se Casanovovi dostalo řádného náhrobku. Během doby hrob patrně opravdu zpustl. Hřbitov byl později přeměněn na park Rudé armády, jak se jmenuje i dnes. Zrušeny byly jen náhrobky, ale nebožtíci zůstali pod zemí. Proto se Vítězslav Tichý domnívá, že Casanova tam leží pohřbený dosud a událost s objevem náhrobku považuje za jeho poslední mystifikaci.

TAJNÁ KOMŮRKA

I přesto, že benátský světoběžník strávil v Duchcově relativně malou část svého života, „casanovský genius loci“ zde zapustil hluboké kořeny. Před rokem 1989 byl ale pro tehdejší kulturně politické prostředí osobou nechtěnou. Jakékoli připomínání benátského světoběžníka, přítele šlechty a z hlediska komunismu příživníka bylo důkazem osobní odvahy. V současnosti se v létě ve městě konají Casanovské slavnosti a Divadlo M přichází s premiérami humorných příběhů ze života tohoto Benátčana. Mediálně mnohem atraktivnější však před několika lety byla svatba údajné Casanovovy pokrevní příbuzné na duchcovském zámku. „Neuvěřitelné, kolik k nám po odvysílání zprávy začalo chodit návštěvníků. Většina z nich měla jen mlhavé povědomí, kdo Casanova byl, ale bylo to v televizi, tak jim to nedalo,“ směje se bývalá průvodkyně Eva Klášterková. Ale o tom, že Benátčanův duch opravdu na zámku zůstává, nepochybuje. „Návštěvníky ze všeho nejvíc zajímá křeslo, ve kterém zemřel, a které si zahrálo i ve filmu Poslední růže od Casanovy, nebo postel, ve které se nemůžete ani natáhnout, ale to největší překvapení si necháváme na konec,“ říká. Pro racionálního člověka 21. století je skutečně až neuvěřitelné, kolik lidí vykřikne děsem, když průvodce nechá návštěvníky nahlédnout do tajné komůrky v knihovně…

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

I když se na Šrí Lance ještě dnes používá pro práci v lese, sedmdesáti procenty místních obyvatel, kteří se hlásí k buddhismu, je považován ze posvátné zvíře. Řeč je samozřejmě o slonu. Moderní doba pro něho našla nový job, při kterém může svým pánům vydělat slušné peníze, a to když na svém hřbetě vyveze turisty na výlet. Kromě toho cizinci platí desítky dolarů za to, aby mohli vidět divoké slony v národních parcích.

S TURISTOU NA ZÁDECH

Sami Šrílančané nepovažují jízdu na slonu pro zábavu za příliš uctivou, zvlášť pro ženy je podle nich nevhodná. Nesluší se pro pouhou kratochvíli jezdit na zvířeti, za jehož hlavní zaměstnání je i dnes považována chrámová služba, tj. účast na náboženských buddhistických slavnostech (nejvelkolepější a nejvýznamnější z nich se koná v srpnu ve městě Kandy v tamějším Chrámu Buddhova zubu).

Zároveň titíž Šrílančané, ať už Sinhálci-buddhisté nebo Tamilové-hinduisté, během pár století vybili při ochraně svých polí populaci místních slonů z desítek tisíc na současné tři tisíce. Sloní apetit totiž pochopitelně odpovídá sloní velikosti a slon denně spotřebuje přes sto kilo potravy a dvě stě litrů vody. Není hloupý, proč by žral tvrdé větve, když se na polích nabízí mladá rýže a křehounká zelenina? Zemědělci proto sáhli po zbraních. Ve státním sloním útulku Pinnawala Elephant Orphanage jsme viděli například statného sloního samce, kterého lidé výstřelem připravili o zrak. Na několika místech se sice staví tzv. sloní koridory – sloní stezky chráněné mnohanásobnými ostnatými dráty nataženými mezi silnými kůly po obou stranách cesty, ale šance na volný pohyb slonů mimo národní parky se postupně blíží k nule. Zdá se, že mnoho ostrovanů zapomnělo na slova, která pronesl buddhistický učenec na adresu místního panovníka: „Ptáci na obloze i zvěř v lesích mají stejná práva na život a pohyb po této zemi jako vy. Země patří všem živým bytostem a vy jste pouze její správce.“ Tato slova jsou 2260 let stará a přečíst si je můžete na velké tabuli u vchodu do buddhistického chrámového okrsku nedaleko Katagaramy, jednoho ze tří nejposvátnějších míst na Šrí Lance.

KOKTEJL NA CESTĚ

Náš příběh se týká hlavně cesty fotografií slonů a vzpomínek, které vyvolaly. Sloni na těch starých snímcích souložili. O tom, že se jedná o akt těšící se nesmírné lidské pozornosti svědčí i to, že v pinnawalské výrobně ekopapíru ze sloního trusu je polovina velké stěny věnována sérii očíslovaných snímků, které zachycují sloní kopulaci (obdobně je v papírně zdokumentován také porod). Ostatně i Josef Formánek (spoluzakladatel magazínu Koktejl), o jehož fotkách je řeč, ji popsal ve svém článku dost emotivně a výstižně.

Jeho otištěné fotky s námi projely celé západní, jižní a východní pobřeží ostrova. Těch čtrnáct stránek, vytržených z Koktejlu z roku 1997, budilo u ostrovanů zaslouženou pozornost a vyvolávalo různé vzpomínky. Ve městě Matara někdo poznal na fotce svého vzdáleného bratrance, v Butalle zase vzpomínali na návštěvu chrámu na fotografii: „To ještě žil můj tatínek, byl tam tehdy s námi…“

SLONÍ MILENCI

Jedině ke slonům se nikdo nehlásil. Až tady v Pinnawale zazněla bez váhání jména dávných sloních milenců. Výsledek jejich milování prý v útulku stále žije. „Jak bych po 29 letech práce v útulku nepoznal své slony?“ reagoval hlavní mahaut na náš údiv nad jeho pamětí. Můžeme mu věřit? Je zvyklý jednat s cizinci, doprovází slony při cestách do zahraničí, kam jedou na výměnu nebo jako dar, vystupoval i v hodinovém pořadu cizí televize. Je tak pohotový ve vymýšlení či mluví pravdu?

Vzpomněla jsem si na naši návštěvu indonéského ostrova Komodo, kde žijí jiní obři se silnou kůží: největší ještěři na světě, varani komodští. Ptali jsme se tehdy strážců místního národního parku, kolik varanů na ostrově žije. Přesná odpověď nám vzhledem k členitému terénu ostrova zarostlému vysokou travou vyrazila dech: „2347“. „Jak je dokážete spočítat?“ ptali jsme se překvapeně strážců. Přiznali pravdu: „Odhadneme je. Máte rádi přesná čísla, tak vám je říkáme.“

Mohl vrchní mahaut v Pinnawale na fotce o rozměrech 45 na 55 milimetrů, pořízené před čtrnácti lety, identifikovat slony? Záleží na tom? Důležité bylo, že jsme mu udělali radost, protože viděl, že se o výsledcích jeho práce píše. A nás zase potěšil tím, že pochválil Koktejl.

PRVNÍ MAHAUTKA

Je pravda, že tenhle mahaut zná své slony určitě dobře. V současnosti jich má na starosti přes osmdesát a pod sebou má i dalších šedesát pinnawalských mahautů a sloních ošetřovatelů. Sloni zde žijí na rozlehlém ohrazeném pozemku připomínajícím jakési malé safari, i když úředníci u vstupní pokladny toto označení odmítli. Každý den v deset hodin opouštějí sloni své ohrady a jdou vesnicí k řece. Koupel je pro ně v tomto případě příjemná, ale hlavní je, aby měli možnost vypít své dva hektolitry vody. „Víte, co by to bylo za práci, vozit všem zvířatům vodu? Stačí zásobování krmením,“ vysvětloval mahaut. „Mají v hlavě hodinky, přesně v deset ráno a ve dvě odpoledne stojí u vrat a čekají, až jim otevřeme. Ostatně i sloni pracující v lese znají svůj denní režim a přes poledne, kdy mahauti obědvají, jsou naučeni mít také polední přestávku a k práci je nikdo nepřinutí.“

Mahaut je drobné postavy, štíhlý, a když vede své slony, vypadá jako trpaslík. Má slony v krvi. Už jeho otec, děd i praděd vodili slony a mluvili s nimi stručnou řečí šrílanských mahautů, čítající jen několik desítek slov. Pak přišla smůla, mahautovi se rodily jen dcery. V tradici bylo třeba pokračovat, protože hraje spolu se zbytkem kastovního systému na ostrově stále důležitou roli. A tak se nejstarší dcera stala mahautem. Z tisíce mahautů, kterým velí její otec mimo Pinnawalu, je jediná žena. Má nejlepší předpoklady být dobrým vodičem slonů, vždyť její otec je zároveň i vrchním mahautem celé Šrí Lanky.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Korsika, čtvrtý největší ostrov Středomoří, má tvar zaťaté pěsti se zdviženým palcem. A určitá zarputilost, ale i nadhled a ležérnost, jsou vlastní i jejím obyvatelům. Soustavné osidlování zde probíhalo už od dob starých Řeků, vystřídali se zde Etruskové, Kartáginci i Římané. Není se ale čemu divit, protože Korsika leží na strategicky výhodném místě pro obchod. Ve středověku se ostrov ocitl v hledáčku italských městských států Pisy a později Janova. Město Calvi je dokonce považováno za jedno z možných rodišť Kryštofa Kolumba. I přes mnohé snahy o nezávislost byl ostrov v průběhu své historie neustále pod cizí nadvládou, což je příčinou neuvěřitelné národní hrdosti Korsičanů. Z místního nacionalismu je dodnes cítit odpor k čemukoliv, co nepochází z ostrova. Pokud například chcete, aby na vás místní lidé pohlíželi přátelsky, naučte se pozdrav v korsičtině a nakupujte tu výrobky s logem, ve kterém nechybí symbol Korsiky – uťatá hlava Maura s uvázaným bílým šátkem Pascala Paoliho.

LEGIONÁŘSKÁ PEVNOST

Symbolem korsického patriotismu je město Corte a nejvýznamnější postava korsických dějin Pascal Paoli. Stal se velitelem místních vlastenců bojujících za nezávislost ostrova. Jeho boj proti Janovanům byl úspěšný a po dobu své čtrnáctileté vlády dal Korsice nezávislost. Paoli byl poražen 9. 5. 1769 v bitvě u Ponte Nuovo francouzskou přesilou a musel emigrovat do Anglie. I z exilu bojoval za svobodu ostrova. V Corte byla v době krátkého osamostatnění z područí Francie sepsána první korsická ústava a stalo se hlavním městem. Později zde byla ustanovena posádka francouzské Cizinecké legie. Dokonce se traduje, že Korsičané byli nejlepšími legionáři. V Corte je i dnes stále patrný neopadající vliv FLNC, tedy Fronty pro národní osvobození Korsiky (Front de Libération Nationale de la Corse), která od roku 1976 bojuje za odtržení ostrova od Francie. Dříve však byly boje mnohem agresivnější a FLNC ukazovala svou sílu například bombovými atentáty na francouzské vládní úřady. Dnes má však Corte vlídnější tvář a FLCN bojuje už spíše na poli politickém. Její aktivní frakce se zaměřuje na demolování dopravních značek a přepisování francouzských nápisů na korsické.

MSTITELÉ

Nedílnou součástí korsické historie, o níž se tu však příliš nemluví, je vendeta. Krevní msta mezi rodinnými klany byla na Korsice ještě na začátku 20. století běžným způsobem odčinění vraždy či jiné křivdy na rodině. Na Korsice totiž není silnějšího pouta než toho rodinného. Snad z neúcty k zákonům těch, kteří zrovna ostrovu vládli, brali Korsičané právo do vlastních rukou, což dosáhlo až stadia, kdy zabít či být zabit při vendetě se stávalo hrdinstvím. Vendeta se prováděla buď nožem nebo pistolí a smyta mohla být opět pouze krví. Závazek pomsty se dokonce přenášel z generace na generaci, nebylo tedy zvláštností, že byl někdo zastřelen za prohřešek svého děda. Slyšel jsem tu příběh o muži, který se před pomstou dvanáct let ukrýval ve svém domě. Když poprvé vyšel, byl na prahu svého obydlí zastřelen.

Zajímavostí je též postup mstitele či mstitelů po provedení vendety. Bylo pravidlem, že tito si nechávali narůst vous a se zbraní se ukrývali před zákonem v makchii. Příslušníci rodinného klanu a přátelé jim pak pravidelně přinášeli jídlo a pití. Ve výjimečných situacích mohla být krevní msta i odvolána, k tomu však příliš často nedocházelo. Jeden takový případ se ale dodnes traduje. Jistý muž se před svými mstiteli ukryl v jednom stavení, které shodou okolností patřilo strůjci vendety. Mstitel však v afektu své obydlí zapálil. Teprve když byl dům v plamenech, tak majitel zjistil, že uvnitř leží jeho půlroční syn. Chlapce objevil nebožák, kvůli kterému dům vzplál, a i s nemluvnětem se ukryl ve sklepě. Když objekt dohořel, vyšli oba z trosek skoro nezraněni a za záchranu dítěte byla msta zrušena.

POD VÁHOU KŘÍŽE

Navštívit Korsiku a nepodívat se za brány měst Bonifacia a Sartène by bylo fatální chybou. Obě, ač jedno přístav a druhé vnitrozemské, jsou prostoupena neuvěřitelným geniem loci. Město Sartène je nazýváno nejkorsičtějším korsickým městem, toto označení na člověka vypadne snad z každého materiálu o městě. Nicméně název je výstižný nejen pro autentickou okázalou architekturu a stavbu města, ale také pro povahu místních lidí. Krom toho, že jsou zarputilými vlastenci, oplývají nekonečným korsickým klidem. Ovšem pouze dokud se někdo špatným slovem nedotkne jejich rodiny či země…

Městu Sartène se též přezdívá město mafiánů. Avšak nečekejte přestřelky, v někdejším sídle kmotrů mafie se dnes život ubírá příjemným a klidným tempem. Sartène je také známé svou tradicí průvodu spoutaných. Vše začíná na Velký pátek večer, kdy anonymní kajícník, celý zahalený do rudého roucha a kápě, vyráží naboso s těžkým křížem na ramenou a s okovy na nohou na pouť městem. Společnost mu dělají ještě další hříšníci, celkem tak jde deset lidí. Kajícník pod křížem není žádným hercem, je skutečným hříšníkem, který touží po Boží milosti a kterého ze seznamu čekatelů vybral místní farář. Seznam je dlouhý a hříšníci na kajícnou cestu čekají třeba čtyřicet i více let. Někteří se jí nikdy nedočkají…

NA HRANĚ

Přístav Bonifacio stojí za to vidět nejen z pevniny, ale také z lodi, příroda zde vytvořila úžasné osmdesátimetrové bílé křídové útesy, na nichž město stojí od roku 833. Projevuje se zde ale cena za krásu. Domky nejblíže křídovému ostrohu rychle ztrácejí cenu, protože útesy se začínají postupně hroutit a bydlení se tak stává adrenalinovým sportem. Jedinou cestou k zachování jsou investice do sanací, a na ty povětšinou nájemníci nemají, a proto domy, které jsou jinak perlou města, lacino prodávají.

Na každý pád je Bonifacio úžasným městem pod ochrannými křídly UNESCO. Výstup k městské bráně podél gigantických hradeb člověku ukazuje jeho vlastní nepatrnost. Opevnění města bylo proslulé. Jeho nejslabším článkem byla brána do přístavu, střežená dvěma věžemi a soustavou řetězových sítí a navijáků. Stejné zařízení se zde používalo i za druhé světové války. Dokonalosti těchto obranných prvků si byl už v 15. století vědom král Alfonso V. Aragonský, který podle pověsti raději nechal do města vytesat v křídovém útesu od moře schodiště o 187 stupních, a to během jediné noci. Schodiště nyní nese dobyvatelovo jméno.

Projdete-li změtí uliček, narazíte na spoustu úchvatných zákoutí, svou stopu zde zanechali jak Janované, tak staří Římané. Mne však zaujala místní nekropole. Hrobky vypadají jako malé domečky a rodiny na ně šetří celý život. Mnoho zdejších věřících má luxusnější hrobku než byt či dům, v němž strávili celý život.

NAPOLEON STOKRÁT JINAK

Ještě než jsme opustili Korsiku, navštívili jsme Ajaccio, hlavní město ostrova a rodiště Napoleona Bonaparta. Právě on byl totiž k tomuto ostrovu připoutaný celým svým srdcem. Prohlašoval, že i kdyby přišel o oči, tak svůj rodný ostrov pozná podle vůně keřů makchie.

Na svého slavného rodáka jsou ve městě Ajaccio náležitě hrdí. Najdete tu několik soch, přičemž nejstarší je na Place Foch, kde je vyobrazen jako caesar obklopený čtyřmi lvy.

Z nedalekého mysu La Parata jsou vidět Krvavé ostrovy, což je skupina čtyř skal čnících z moře. Existují tři verze o původu jejich jména. Jedna praví, že zde žili piráti, druhá vzpomíná ostrovní špitál, kam byli odváženi malomocní a třetí vypráví o nebezpečných skalách, o něž se rozbíjely lodě. Myšlenka na potápějící se plavidla mi den před odplutím zpět na kontinent neudělala dobře, ale naštěstí vše proběhlo v pořádku. Korsika je zatím neposkvrněným koutem světa, který máme na dosah, a přál bych si, aby ještě dlouho taková zůstala. Díval jsem se z paluby trajektu na vzdalující se ostrov, hlavou mi vířily vzpomínky z doby nedávno minulé a vůni macchie si vybavím ještě dnes.

TEXT: VÍT MOUDRÝ

Stojím před zašlým, časem a hlavně drsným počasím omšelým totemem. Musel být kdysi krásný, říkám si v duchu s pohledem na ještě dnes patrné a úctu vyvolávající mohutné symboly a detaily. Hlava mi nebere, proč takovou krásu první národy, jak se zde indiánům říká, neudržovali, neopravovali? Až časem se to přímo od nich dovídám.

Totem má svou symboliku, spirituální výraz, a často bývá spojen s nějakým příběhem, který se skutečně odehrál nebo se tvůrcům například zdál. Ten potom dostal podobu totemu a stal se výrazem a součástí jedné osoby nebo dokonce celého společenství. Zub času ale totem postupně v drsných podmínkách kanadského severozápadu devastuje. A když už hodně, je to nejlepší pokyn pro indiány, že mají udělat totem nový. A opravit ten starý? Nikoliv. Starý příběh přeci také nejde opravit. Jednoduché, že? Totem je svým původem patrně algonkinské slovo. Znamená příbuzenství, dávného předka nebo také ochranného ducha. A má své viditelné, důstojné a symbolické zobrazení v podobě nejrůznějších totemových kůlů. Různě vysokých, rozměrných, se symboly zvířat, ptáků, ryb, lidských postav i duchů nebo bájných symbolů. Oproti vžitým představám však nebyly severoamerické totemy objekty uctívání, šlo čistě o památníky význačných událostí.

TRÁPENÉ SVĚDOMÍ

Soužití novodobých kolonizátorů s indiány nefungovalo. Indiáni svá území proto logicky bránili, nových příchozích však bylo hodně a proti lukům a oštěpům stáli muži s moderními opakovačkami a smrt nesoucími kanony. K tomu se přidala četná úmrtí indiánů na pro ně do té doby neznámé nemoci. A také kvůli alkoholu a drogám. Soužití se tak nekonalo. Spíše to bylo možné přirovnat k jedné velké genocidě.

Všechny symboly byly brutálně ničeny současně s decimovanou indiánskou kulturou. V Kanadě bylo ještě na začátku šedesátých let například trestné pořádat indiánské potlatche. Tedy shromáždění spojená s rituálními tanci s nejrůznějšími maskami nasazenými na hlavách tanečníků. Tyto tehdy stále řidší a vesměs tajné akce byly mnohdy brutálně potlačovány a účastníci trestáni vězením. Masky byly stejně jako totemy buď ničeny nebo hromadně zabavovány.

Současný trend je naprosto opačný. Možná bych ho nazval i studem současné populace, co všechno noví osadníci prvním národů USA i Kanady prováděli. Indiánům v Kanadě i USA se vrací majetek, půda, platí se jim finanční i naturální reparace, podíly na těžbě nerostných bohatství na jejich územích. Řada z nich má své rady, autonomie, školy, kde se začínají vracet ke svým kořenům ať již jazykem či zvyky, tak historií a obřady. Vrací se jim jejich symboly, masky, totemy, staví se nádherná muzea, nejrůznější a přitom hodně zajímavé památníky.

Mnoho indiánů se s nabytým majetkem, reparacemi a pravidelně proudícími penězi bez práce ale nemůže srovnat. V soustředěných indiánských osídleních roste kriminalita, alkoholismus, drogy. Sám jsem byl u benzinky kdesi v arizonské poušti svědkem naprosto zdecimované indiánské babičky (!), která se zhvízdaná jak se říká „na plech“ zřítila po brilantní piruetě do regálů s lupínky a buráky. A to prosím v deset dopoledne! Je to složité, každá mince má však dvě strany. Je sice dokázáno, že totemy indiáni vyráběli i v primitivních podmínkách pouze za pomoci kamenných nástrojů, více jich však začalo být vztyčováno potom, co se do rukou jejich tvůrců dostaly nástroje bílého muže.

MEZI TOTEMY

Totemy mě v cestopisech a indiánkách fascinovaly. Jako kluk jsem jeden někdy již v osmi letech vyřezal se svým dědou. Když jsem začal jezdit do severní Ameriky, pokládal jsem si vždy stejnou otázku. Tedy jestli ještě někde uvidím autentický indiánský totem. A tam, kde jsem na ni nejspíš očekával odpověď, jsem ji na mnoha místech buď vůbec nenašel, nebo nacházel hodně zřídka. Tedy na území USA. Vše mi ale vynahradily opakované návštěvy západní části Kanady. A nutně nemusíte složitě vyhledávat indiánské rezervace. Stačí navštívit „Antropology Vancouver Museum“ na okraji Vancouveru. Milovníci prvních národů budou řehtat blahem. Je zde tak obrovské množství historických předmětů in¬diánů, hlavně totemů, masek a dobových fotografií, že na podrobnou prohlídku by bylo potřeba několika dnů.

Další krásné totemy naleznete v této architektonické perle Britské Kolumbie, Vancouveru, i ve Stanley Parku nebo v nedalekém regionálním parku Capilano. Úžasně bohaté, autentické, nádherné a nesmírně rozlehlé expozice naleznete v Royal British Columbia Muzeu. To nemůžete přehlédnout v centru hlavního města Britské Kolumbie Victorii na ostrově Vancouver Island. Zde naleznete i překrásné expozice z osidlování Divokého západu.
Severněji na ostrově Vancouver je na jeho východním pobřeží celé město plné totemů. Jmenuje se Duncan. Jsou opravdu nádherné, každý má jinou symboliku i autora a je jich zde na sedmdesát. Po jejich optimální trase vás městem vedou žluté šlápoty namalované na chodnících.

Za symbol kanadského usmíření s prvními národy platí v kanadské Britské Kolumbii ale nejvíce Alert Bay na ostrově Cormorant Island, ležící opět poblíž ostrova Vancouver. Zdejší velké indiánské osídlení se zasloužilo o stavbu centra U´mista Cultural Centre, které bylo vybudováno ze sbírek i kanadských dotací. Centrum je spojené s muzeem i slavnostní síní pro indiánské obřady. Na slavnostním zahájení U´mista Cultural Centre byly žijícím indiánským náčelníkům vládou této provincie předány nejvýznamnější dochované zabavené symboly. To vše za ovací obrovského množství indiánů z celé provincie. Toto místo se tak stalo hlavním neformálním místem setkávání prvních národů Britské Kolumbie.

Máte-li v duši touhu po divoké, mnohde ještě nedotčené přírodě, řekách s lososy, lesích s černými medvědy a po historii spojené s indiány, najděte si nejlépe na přelomu srpna a září chvilku na kanadský Vancouver Island. Vrátíte se nadšeni. Podobně jako já.