TEXT A FOTO: JIŘÍ HAVRDA

Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?

Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.

KUBÁNSKÁ DEKADENCE

Vlastní historickou Havanu tvoří dvě hlavní části – Habana Viejo a Habana Centro. První z nich, takzvaná Stará Havana, se snaží fungovat podobně jako původní historická centra v Evropě s opravenými budovami, muzei a státními institucemi, s turistickým ruchem v obchodech se suvenýry, v barech a restauracích. Havana Centro je naopak temně dekadentní, její čtvrti tvoří obytné bloky rozpadajících se paláců. Jsou zcela vybydlené a zdevastované, a přesto přeplněné rodinami tísnícími se v malých bytech, vzniklých z původních velkorysých palácových dispozic. Domy v centru Havany si nelze představit bez mříží na dveřích i oknech. Rodiny bydlící v přízemí žijí s dveřmi dokořán a s kolemjdoucími komunikují přes tuto bariéru. Atmosféra permanentního života v kleci je zde fyzická a reálná a doplňuje celkový rámec nesvobody i ve všech ostatních sférách života. Svíravý pocit z neustálé přítomnosti kamer na většině veřejných prostor v kombinaci s podezíravými pohledy nenápadně se tvářících mužů v civilu, které člověka provázejí od prvních okamžiků po vstupu do letištní haly José Martí International Airport, oživuje ná­hle vzpomínky na podobné situace z dob socialistického Československa. Druhou stranou této mince je skutečnost, že turisté, přijíždějící si pouze užít exotiky ostrova a bez ambic pohlédnout za oponu „orwellovského divadla“, mají v hlavním městě pocit relativního bezpečí, pokud ovšem dodržují linii režimu. Opojení a radost z rytmů rumby a salsy – také to může být Kuba turistická… Ale ta skutečná? Smutek a lhostejnost v očích lidí, rezignace nad bezvýchodností stávající situace a nad ponurými výhledy do blízké budoucnosti. Těmito výrazy by se dala charakterizovat atmosféra současného hlavního města Havany a jejích obyvatel.

PATRIA O MUERTE

Strana nebo smrt. Heslo revoluce Castra a Che Guevary. Dnes však zcela vyprázdněné a současnými generacemi mladých lidí nechápané. Maximálně jako absurdní či ironický artefakt minulých dob. Obrazy politických ikon je při tom možné spatřit na každém druhém rohu či zdi ve městě. Stejně jako hesla oslavující revoluci a socialismus na věčné časy. Mladí lidé však řeší svou přítomnost – studium, práci či možnost cestování a svobodného vyjádření svých potřeb a zájmů. Při rozhovorech s nimi se střídá rozhořčení nad situací s postojem rezignace. Pocit marnosti o něco se pokoušet, neboť každá jejich iniciativa bude již v zárodku systémem potlačena. Jakákoli samostatná angažovanost či vybočení z nalinkovaných schémat je nežádoucí. Bez ohledu na to, zda je aktivita prorežimní či na¬opak. Kromě těchto pocitů nemají dále běžní lidé možnost nakupovat za místní měnu jinde než v prázdných obchodech nahnilou yuccu či brambory. Ze své výplaty si nemohou dovolit koupit zároveň tenisky, kalhoty i triko. Vzájemně si tedy mezi sebou svršky půjčují. Vláda místním rovněž nepovoluje přístup k internetu. Jednou z možností je připojení v hotelích, což je sice neoficiálně, o to však tvrději tajnou policií a práskači kontrolováno a postihováno. Přístup k internetu má na Kubě podle odhadů pět až deset procent obyvatel, oficiální zdroje uvádějí procent čtrnáct.

LÁSKA Z RVHP

Luis, Fernando a Tommy, tři muži, kteří by mohli být určitým vzorkem střední generace dnešního rozvrstvení třídní společnosti v hlavním městě. Při setkání s nimi člověk cítí, že přestože jsou každý ve zcela jiné ekonomické situaci, mají cosi společného. Je to apatie, smutek a určité smíření se zdejší situací, kterou sice vnímají jako nenormální, ale která je z jejich pohledu bezvýchodná. Luis je šlachovitý, sportovně vypadající muž na prahu padesátky s pronikavým pohledem, hustě kudrnatými vlasy a nenuceným chováním mužů, kteří mají úspěch u žen. V baru nad plechovkou místního piva Cristal vypráví o svých sedmi manželstvích, z nichž to čtvrté bylo s Naďou z Československa. Poznali se v době studené války v sedmdesátých letech během výměnných studentských pobytů za rozkvětu socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci. On sám sice v Česku nikdy nebyl, ale to na jeho vřelém vztahu k České republice a k zemím bývalého východního bloku nic nemění. Dá se říci, že je typickým zástupcem nižší střední třídy, pracuje pouze příležitostně a žije společně v malém bytě s matkou, s manželkou a s dospívající dcerou. Každou druhou polovinu měsíce řeší, jak zaopatřit rodinu po zbývajících čtrnáct dní. Pak budou mít nárok na další přídělové dávky. Luis ochotně nabízí zprostředkování různých kontaktů, například na soukromé pololegální stravování v privátní sféře, jako alternativu k oficiálním a předraženým restauracím pro turisty. Podle přesné dohody, co bude připraveno na večeři v předem určený den a pro konkrétní počet osob, navrhuje příznivou cenu pod úrovní průměrné restaurace v turistické části města. Mohu říci, že takováto večeře co do kvality i kvantity výrazně předčila dražší pokrmy z restaurací ve městě. Je navíc pravděpodobné, že na přípravu jídla spotřebovala jeho žena pouze část domluvených peněz. Zbytek rodině poslouží na mnoho dalších dnů. Kubánci si váží každé možnosti přivýdělku a snaží se udržet zájem cizinců ochotných investovat do aktivit, ze kterých neprofituje přímo vláda – ať už se jedná o ubytování v soukromí (casa particular) nebo o zmíněné pohostinství v domácím prostředí. I toto je jeden ze způsobů podpory jakéhosi druhu soukromého podnikání, často nelegálního, které je pro řadu Kubánců přilepšením do jejich rodinného rozpočtu.

DĚLÁME, CO MŮŽEM

Fernandovi je čtyřicet a v přiléhavém černém triku pokrytém bílými nápisy Fashion a Dolce/Gabana působí dojmem na místní poměry úspěšného člověka, který se umí správně pohybovat ve zdejším prostředí. Moderní sluneční brýle spolu s pečlivě oholenou hlavou a mokasínami z měkké kůže na nohách doplňují jeho image. Pohybuje se zvolna a rozvážně a dobrou angličtinou bez zábran hovoří o systému i způsobech, jak přežít v prostředí reálného socialismu. Zdá se, že uživí sebe i svou čtyřčlennou rodinu velmi obstojně. Obchoduje především s doutníky, umí zařídit ubytování v soukromí podle požadavku na kvalitu i cenu a v podstatě též cokoli dalšího, o co ho požádáte. Na rozdíl od desítek pouličních „prodavačů“, kteří pokřikují na procházející turisty a snaží se náhodně prodat pár doutníků, využívá rozsáhlou síť svých kontaktů a podle konkrétní žádosti obstará jakýkoli typ kuřiva. Zkušenosti z bývalého zaměstnání ve státní výrobně tabáku v hlavním městě, jeho dokonalá znalost prostředí šedé sféry i způsoby, kterými pracovníci vynášejí o poledních pauzách přes zkorumpované dozorce tabákové polotovary ven z fabriky svým komplicům – to vše mu umožňuje být v tomto oboru na profesionální úrovni. Tommy je jeden z Fernandových kontaktů a o peníze naopak nouzi nemá. Vlastní několik domů ve městě a pronajímá je turistům.

Bývalý baletní mistr, homosexuál, ve svazku se svým italským přítelem zbohatl tak, že se o tom běžnému Kubánci může jen zdát. Jeho prsty zdobí dlouhé nalepené nehty s řetízky a masivními prsteny s kameny. Přes den vysedává doma a přijímá návštěvy ve svém atriovém domě v centru Havany. Interiéry spíše než byt připomínají přeplácanou galerii, přesněji řečeno neuvěřitelnou sbírku všeho možného, co má nějakou cenu. Počínaje obrazy a sochami, přes porcelán až po fotografie rozvěšené po stěnách. Střechu domu tvoří terasy s barem a zákoutími se starožitným nábytkem doplněné speciálně pěstovanými tropickými rostlinami. Vzhledem k tomu, že Tommy dům obývá sám, je obtížné zbavit se pocitu zvláštní tklivé opuštěnosti při procházení jednotlivými rozlehlými prostory, zvláště při myšlence na život přede dveřmi.

QUO VADIS, CUBA?

S předáním moci mezi bratry Fidelem a Raúlem Castro koncem roku 2010 nastalo nadějné očekávání, zda po mnoha letech přece jen nedojde k určitému uvolnění napjaté situace, oživení ekonomiky a zmírnění restrikcí. Momentálně však nic nenasvědčuje tomu, že by se jakákoli z těchto přání mohla naplnit. Podle pracovníků Člověka v tísni, kteří dlouhodobě monitorují situaci na Kubě, je pravděpodobné, že na ostrově dojde k ještě většímu utužení režimu. Raúl v předtuše možných problémů postupně dosazuje na klíčová místa ve státní struktuře své věrné a loajální spolustraníky z armády. Nedochází tak k dlouho očekávané generační výměně politiků, do které mnoho obyvatel vkládalo své naděje. Administrativa Baracka Obamy v rámci uvolňování napětí nově umožňuje zaslání 500 dolarů na konkrétní osobu. Pro obyvatele je to při měsíčním platu okolo půl dolaru za den podstatné přilepšení. Takové kroky jsou však ojedinělé a netýkají se systémových změn. Neřeší volnost pohybu a cestování Kubánců, svobodu slova, ani přístup ke vzdělání. Stejně jako situaci mladých dívek, pro které je prostituce často jedinou možností, jak uživit celou rodinu. Před kubánským lidem se rýsuje nejasná budoucnost a zatím se zdá, že není příliš světlá.

TEXT: EVA DEKANOVÁ, MICHAL DVOŘÁK

Rámus, ze kterého tuhne krev v žilách. Mráz, který zpomalí i myšlenku. A společnost desítek chlapů, kteří nemají k láhvi a ráně nikdy daleko.

Stojím na břehu Botnického zálivu a omezeným průhledem pevně stažené péřové kapuce se nevěřícně dívám na ten kolos. Je –27 °C a hranici mezi pevninou a mořem v bílé pláni určuje jen most, vedoucí z parkoviště k lodi. Ledoborec Sampo je pevně zamrzlý v osmdesáticentimetrové vrstvě ledu. Začínám být trochu skeptická. Proč se návštěvě vysloužilého ledoborce říká plavba? Jistě si jen prohlédneme loď a poslechneme příběhy z dávných časů, ale plout? Kudy? Vždyť tu není po moři ani památky! Vidím jen ledovou pustinu táhnoucí se do nekonečna. Ohlížím se za pomalu chladnoucím autem (jak tam bylo úžasně teplo!) a vydávám se po zmrzlých schodech k lodi. Na ledem pokryté palubě mě vítá sám kapitán, usměvavý pan Ruuskanen. Upozorní mě, abych se držela zábradlí, až se dá loď do pohybu. Do pohybu? Znovu se dívám přes palubu do míst, kde by mělo být moře. Najednou se rozeřvou motory a ozve se hlasité praskání ledu. Příď lodi ukrojí první mohutné kry a ledoborec vyplouvá. Chvíli sleduji vzdalující se přístav Ajos u finského městečka Kemi a přemýšlím o neuvěřitelné síle lodi, jejíž příď se zakusuje do zamrzlého moře a mohutnou ledovou vrstvu tříští na kusy. Ještě přeručkuji po zábradlí k zádi ledoborce. V bílé pláni se klikatí rozvlněná směsice mořské vody s ledovými krami. Táhne se jako dálnice. Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, než znovu zamrzne.

VE JMÉNU MRAZU

Konečně si přiznávám, že nejsem žádný polárník, a zamířím do tepla restaurace. Za chvíli se podává oběd. Můžeme si vybrat ze dvou severských specialit – polévky se sobím masem nebo krémové polévky lososí. Dávám přednost rybě. Chutná výborně a v kombinaci s vynikajícím finským chlebem představuje plnohodnotné polední jídlo. Začtu se do komentářů fotek, vystavených na zdech restaurace. Sampo sloužil finským přístavům v letech 1961–1987. Jeho odkaz je ale mnohem starší – své jméno totiž získal po slavném ledoborci Sampo, který byl postaven v roce 1898 a zmrzlé moře rozrážel přes padesát let. Restaurace na mě dýchne dávnými časy, od dob nejslavnějších let Sampa se interiér moc nezměnil. Na kávu odcházím do salonku, kde se k našemu stolu připojí kapitán Ruus¬kanen, aby zodpověděl desítky otázek zvídavých turistů. Kapitán vedl ledoborec Sampo zamrzlými vodami Botnického zálivu ještě dříve, než loď zakoupilo město Kemi a začalo ji využívat k turistickým účelům. „Poslední dny hodně mrzlo, a tak měly ledoborce co dělat. Několik nákladních lodí se nedostalo do přístavu, funkční ledoborce nestíhaly razit cestu a záchranné práce pokračují i dnes.“ Z úst starého mořského vlka se dozvídáme velmi zajímavé informace, které při pohledu z okna na zamrzlou nákladní loď na obzoru skládají jasnou představu o roli ledoborců v tomto koutu světa.

SPÁSA EKONOMIKY

Finsko je jedinou zemí na světě, jejíž všechny přístavy v zimě zamrzají. Během nejchladnějších období teploty na pobřeží klesají pod –30 °C, nejchladnější teplotu vůbec naměřili relativně nedávno, v roce 1999, nedaleko Kittilä (–51,5°C). Díky geografické poloze Finska závisí vývoz a dovoz zboží velkou měrou na námořní dopravě a přístavy otevřené po celý rok jsou tedy základem konkurenceschopnosti této skandinávské země. V arktických podmínkách jsou ledoborce zodpovědné za funkčnost námořní dopravy. Jejich úkolem je doprovázet námořní lodě a udržovat moře průchodné i v nejhorších mrazech tak, aby se lodě bezpečně dostaly do přístavů. V době, kdy Sampo už pomalu dosluhoval, se třetina veškeré finské námořní dopravy odehrávala v zimním období. Například během zimy 1984–1985 zaznamenaly finské přístavy 13 382 příjezdů a odjezdů zámořských lodí s celkovou hmotností nákladu 18 milionů tun. Význam ledoborců pro fungování domácího i mezinárodního obchodu je tedy zřejmý. Zima v roce 1985 byla pro posádku Sampa opravdu dlouhá. Mrazivé počasí vytvořilo nebývale silnou vrstvu ledu – v Botnickém zálivu dosahoval tloušťky až třiaosmdesáti centimetrů. Celková zamrzlá plocha, v níž tehdy finské ledoborce operovaly, dosáhla 337 tisíc čtverečních kilometrů. To je plocha téměř třikrát větší než celý Botnický záliv. Sampo a jeho sesterské lodě ale náročnou zimu zvládly a na začátku června 1986 mohly konečně zakotvit k letnímu odpočinku. Pro Sampo to však byla jeho předposlední služba pro finskou vládu.

VÍNO, ŽENY, ZPĚV

Práce na ledoborci nebyla pro padavky, o tom není pochyb. Loď byla na volném moři v extrémních podmínkách celé týdny. Venku na palubě tuhl v mrazivém větru úsměv, dole ve strojovně zase bylo takové vedro, že chlapi čas od času vybíhali jen tak v tričku na palubu, aby se zchladili. Pracovalo se ve čtyřhodinových směnách – čtyři hodiny práce, stejný čas na odpočinek. Spánek ztěžovalo ohlušující praskání ledu úpícího pod vahou Sampa. Ledoborec za sebou táhl obchodní nebo rybářské lodě, takže opatrnost a přesnost byla naprostou nutností. „Ani léta na ledoborci vás ale nepřipraví na všechny situace, které mohou při vlečení lodí v zamrzlém moři nastat. Vždy se může stát něco neočekávaného,“ napsal v úvodu svých vzpomínek A. O. Aalto, první kapitán ledoborce Sampo. A jak si námořníci na ledoborci krátili volný čas? Nejlépe četbou a psaním dopisů svým blízkým, ale ideály mají ke skutečnosti často daleko. Romantické období, kdy alkohol tekl proudem a do kajuty se občas propašovala dámská návštěva, skončilo s 60. léty minulého století. Přes¬to měli námořníci díky nadstandardním vztahům s obchodními loděmi dostatek levného pití i cigaret. Ve dnech relativního klidu pak muži hráli hokej, bruslili, nebo si na zamrzlém moři vylajnovali improvizované volejbalové hřiště. Traduje se také historka o tom, že se v jednom přístavu zúčastnili rybářské soutěže, kterou dokonce vyhráli kapitálním úlovkem. Ten však, zcela v duchu námořnického humoru, nepocházel z přístavních vod, ale z lodního mrazáku.

Před třiceti lety začala Sampu a dalším ledoborcům jeho třídy zvonit hrana. Brázda, kterou za sebou v ledu zanechávaly, byla totiž široká „pouhých“ 17,4 metru, což bylo pro nové velké obchodní lodě příliš málo. Nastal čas pro silnější, rychlejší a efektivnější ledoborce, a Sampo v roce 1987 zamířil do námořního důchodu. Svůj nový domov našel v přístavním městě Kemi, kde každý rok poskytne nevšední námořní zážitek až dvanácti tisícům návštěvníků. Protože Sampo potřebuje ke své práci led, tak jeho sezona začíná krátce před Vánoci a trvá následující čtyři měsíce. Dlužno dodat, že suchozemci nejsou pro starý ledoborec žádnou novinkou. Kromě občasných dámských návštěv totiž hostil v roce 1969 i prezidenta Senegalu.

TEXT: KATEŘINA KOMBERCOVÁ

Kdysi malá španělská vesnička Yerba Buena má dnes nálepku nejkrásnějšího a nejliberálnějšího amerického velkoměsta. Přehnala se jím zlatá a později umělecká horečka. Jako magnet dodnes přitahuje bohémy všeho druhu.

Beatnici a hippies, tak by se dalo popsat San Francisco v 50. a 60. letech 20. století. Dnes je to především město mezinárodních finančních institucí a internetových společností, které se soustřeďují v nedalekém Silicon Valley. Filmový fanoušek si jistě vybaví kopcovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry, milovník vína zase známé kalifornské víno, které se vyrábí v oblasti Sonoma, Napa nebo Mendocina, vzdálené asi hodinu od města. V nedalekém Santa Cruz si můžete zasurfovat a zalyžovat zase v Tahoe. Pohled na rozbouřené moře a panenskou přírodu vám poskytne záliv Monterey a pláže Carmel. Zátoka San Francisco neboli Bay Area, která spolu s městy Berkeley a Oakland tvoří velkou metropolitní oblast s více než šesti miliony obyvatel, je tak rozmanitá, že člověku nestačí ani měsíc, aby si pořádně užil toho pravého „kalifornského“ stylu života.

ČÍNSKY PROSÍM!

San Francisco je zřejmě nejliberálnějším městem v Americe, domov tady našla řada komunit žijících ve vlastních čtvrtích. Nechybí italská, čínská, japonská nebo německá. Původní obyvatelé v této oblasti však byli indiáni, známí jako Chochenyo neboli Chocheño z kmene Ohlone. Asiaté tvoří asi 31% obyvatel San Francisca a většina z nich žije ve známé čínské čtvrti Chinatown, která se může chlubit největší čínskou komunitou mimo Asii. S vlastními bankami, divadly, novinami a školami je tohle malé město ve městě zcela soběstačné. Byl to starosta města John Geary, který vítal v roce 1850 čínské imigranty pro jejich houževnatost a ochotu pracovat téměř zadarmo. Pro tutéž vlastnost je lidé v časech hospodářské deprese neměli v oblibě. Zákon jim zakazoval dolovat zlato, volit, vypovídat před soudem, vlastnit majetek a brát si partnery jiné národnosti. O tom, že dnes už je vše jinak svědčí i fakt, že obyvatelé San Francisca zvolili poprvé v historii města starostu čínského původu. V úzkých ulicích s motivy draků a asijskými bránami najdete plno pouličních trhovců, bylinkářů, obchůdků a bufetů. Při nákupech v jednom z čínských obchůdku jsem se nestačila divit, co všechno se dá jíst – sušený hmyz, kořeny exotických rostlin, nejrůznější druhy hub, masa a mořských plodů a další nechutně vypadající suroviny, ze kterých by Středoevropan asi nic pořádného neuvařil. Dobrodružné povahy mohou v Chinatown okusit i proslulé orientální lahůdky, jejichž pouhý popis přivodí citlivým povahám újmu. Čínští labužníci si nemohou své uzené psy, hadí polévku, želví ragú, smažený hmyz či pečené žáby vynachválit. Jen pouhých pár metrů od Chinatown se procházím po ulici Montgomery mezi obrovskými mrakodrapy, až dojdu k sídlu známé banky Wells Fargo. Dnes je z ní historické muzeum s exponáty z období zlaté horečky, kde jsem si prohlédla nugety zlata a skříňky na peníze. Při zjišťování dalších zajímavých míst v okolí jsem se dala do řeči s jedním z místních, dostala jsem asi hodinový výklad o proslulém Barbary Coast, které bylo kdysi součástí Chinatown, North Beach, náměstí Jackson a finanční čtvrti. San Francisco bylo tenkrát džunglí plnou dravců a kořistí. Barbary Coast mělo největší počet prostitutek na světě a čínská čtvrť byla plná kuřáků opia. Je těžké uvěřit, že v té době mělo San Francisco pověst nejnebezpečnějšího města na světě a to až do roku 1906, kdy zde vypuklo zemětřesení. Dnes je ale finanční čtvrť, přezdívaná FiDi, s více než stovkou mezinárodních bankovních institutů pulzující ekonomickou tepnou San Francisca a tak se díky tomu město může pyšnit přívlastkem nejvýznamnější finanční centrum západního pobřeží.

MĚSTO BOHÉMŮ

Generace beatniků, jako byli Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti, W. S. Burroughs nebo Neal Cassady proslavili toto bohémské město stejně jako Summer of Love. Beatnici odmítali ideál mladého úspěšného Američana s jeho přímočaře nalinkovaným a pevným cílem a dali se cestou protestu. Jejich chování bylo projevem negativismu, revolty, výsměchu tradičním hodnotám jako bohatství, kariéra, rodina, oficiální morálce a prosperující konzumní společnosti. Přikláněli se k orientálním filozofiím, jako je zenový buddhismus, hledali vnitřní svobodu, toužili po rozkoši, kterou nacházeli v alkoholu, drogách, tuláctví, jazzové hudbě, volili dobrovolnou chudobu. V literatuře se projevovali bezprostřední odvážnou výpovědí, erotickou otevřeností, vulgarismy a slangem kvůli snaze šokovat a provokovat.

City Lights Bookstore, dnes jedno z velkých nezávislých knihkupectví ve Státech, vydávalo tenkrát básně nekonformních beatniků, jejichž vydání byla několikrát policií San Francisca zkonfiskována. Vydavatel Ferlinghetti se dokonce dostal kvůli vydání Ginsbergovy knihy Kvílení k soudu kvůli její obscénnosti, nakonec ale tento ostře sledovaný proces Ferlinghetti vyhrál a Kvílení bylo očištěno. Milovníci literatury se sem dnes sjíždějí z celého světa, aby si mohli prohlídnout, přečíst nebo koupit jednu z těch literárních památek, které nikde jinde nedostanou. Pokud se ale budete chtít zbavit oné typické undergroundové dekadentní poetiky, můžete si zajít do malého italského sousedství na North Beach, kterému místní říkají „Little Italy“, a prožít si zde odpoledne ve stylu dolce vita. Tato čtvrť ve čtvrti je plná italských kaváren, restaurací, pizzerií a gelati. Poznáte ji také hlavně podle italských vlajek, které obepínají sloupy osvětlení na každém rohu. Jak už napovídá název čtvrti, žijí tu převážné Italové a Američané italského původu. Dostanete tu italské prosciutto, pizzu margharitu, spaghetti alla carbonara nebo pravou italskou zmrzlinu.

ZELENÉ LESY A HÁJE

Zcela jiný pohled na San Francisco nabízí Presidio a Golden Gate park. Zejména národní park Presidio má za sebou bohatou historii – původně španělská vojenská pevnost, později důležitá vojenská základna americké armády, která operovala nejdéle v celém USA, a to až do roku 1995, a sehrála důležitou roli v operacích v Tichém oceánu a v Asii. Dnes jsou v parku kanceláře např. známého režiséra a autora Hvězdných válek George Lucase. Presidio nebyl vždy kus lesa. Kolem roku 1800 byly v celé oblasti vysázeny stromy, eukalypty, cypřiše a borovice, které jsou dnes více než 200 let staré a dělají z Presidia malebnou přírodní enklávu města. Nechtělo se mi věřit, že jsem stále ještě ve městě. Ano, byla jsem vskutku v San Franciscu. Na třetí vyhlídkové zastávce jsem vystoupila z autobusu, abych se pokochala pohledem na záliv, lemovaný zelenými kopcovitými pahorky. Kolem mě nikde nikdo, jenom Tichý oceán a za mnou hustý les. Další vyhlídkový bod byl stejně krásný a monumentální. Golden Gate Bridge – nejznámější ikona San Francisca. Autorem tohoto přes 2,7 kilometru dlouhého architektonického skvostu byl chicagský architekt Joseph Strauss. Golden Gate Bridge se dvěma dominantními věžemi není zlatý, ale oranžový a jeho šestiproudová silnice spojuje město s Marin County. Název dostal podle části zálivu, kterou John C. Fremont v roce 1844 pojmenoval Golden Gate. Golden Gate je také název největšího parku v San Franciscu, který se v mnohém podobá Central parku v New Yorku. Kromě oázy plné pestrých květin, exotických stromů a menších rybníků jsem zde našla mnoho kulturního vyžití. De Young ¬muzeum, které je společně s Legion of Honor jedno z největších muzeí v USA, nabízí pohled do antických kultur Středomoří, Afriky, Oceánie nebo Jižní Ameriky. Park je také domovem Kalifornské akademie přírodních věd, botanické zahrady, historického květinového skleníku nebo stadionu Kezar. To nejlepší jsem si ale nechala až nakonec. Japonská čajová zahrada je nejstarší veřejnou japonskou zahradou ve Spojených státech a navrhl ji Makoto Hagiwara. Když jsem opustila tento „ráj na zemi“, cítila jsem se tak nabitá energií, že jsem měla dost síly na to, abych se přemístila na odlehlý, východní cíp Golden Gate parku, který je známý díky Summer of Love.

VOLNÁ LÁSKA

Nemohla jsem si nechat ujít pohled na místo, kde kdysi hippies plni anarchistického vzdoru a halucinogenních drog slavili léto lásky. Vždyť tady se psaly dějiny. Beatnici zplodili hippies a hippies změnili svým pohledem na svět všechny oblasti života. Od hlásání nenásilí, volného přístupu k drogám, sexualitě, módě až po rozvoj nové politické levice bojující proti konzumu. Do popředí vstoupily také rasové otázky, vytvářející vizi nové Ameriky. Dnes je tato proslulá část parku Hippie Hill rájem pro pouliční žebráky a bohémy, kteří jako by usnuli na vavřínech. Procházím se za rytmu bubnů a jazzové hudby a občas ucítím závan marihuany. To tu ale nikdo neřeší, a policie už vůbec ne.

Nevím, jestli lze moderní alternativní subkulturu zvanou hipster, která má svůj původ v 90. letech, přirovnat ke hnutí beatniků nebo hippies. Bezpochyby lze říci, že právě tato hnutí byla jejím předchůdcem. Životní styl hipster je celkem prostý. Jeho vyznavači nakupují v sekáčích, nosí svetry babiček, jezdí na kolech, poslouchají indie rock nebo alternativní hip-hop a dívají se na nezávislé filmy. Rozhodně nežijí mainstreamovým způsobem života. 
Magnetem pro tuto alternativní skupinu mladých lidí střední a vyšší vrstvy se stala latinskoamerická čtvrť Mission District. Když jsem se tudy procházela poprvé, myslela jsem si, že jsem někde v Mexiku. Na každém rohu narazíte na stánky s burritem nebo nachos. Mission, která byla v 19. a 20. století utvářena především přistěhovalci z Irska, Německa a Polska, se v druhé polovině 20. století stala útočištěm mexických přistěhovalců a uprchlíků ze střední a jižní Ameriky. Latinos a Chicanos udělali ze čtvrti to, čím je dnes – temperamentní a pestrobarevnou hispánskou enklávou města.

Během éry internetové horečky ale došlo k tzv. gentrifikaci, kdy se sem začali stěhovat mladí městští profesionálové zvaní yuppies (young urban professionals). Atraktivita této lokality se rázem zvýšila a s ní i ceny nájemného. Noví obyvatelé postupně vytlačili starousedlíky, zejména latinsko-americké rodiny a umělce, kteří byli nuceni odstěhovat se na předměstí. Mexičana tu rozhodně nepotkáte, spíš kluky – bílé Američany – v úzkých džínách nebo oblecích, kteří sedí v moderních kavárnách a restauracích. Čtvrť je ale zajímavá díky svým uměleckým galeriím, antikvariátům nebo obchůdkům se starožitnostmi. Přestože příliv bílých změnil demografii a kulturu v okolí, Mission stále zůstává hispánským centrem, jejímž odrazem je kulturní a etnická rozmanitost.

AMERICKÝ MIX

Toužíte-li po klasickém umění a kultuře, San Francisco má co nabídnout. Pokud ovšem chcete vidět něco originálního, neměli byste vynechat hru Clybourne Park v American Conservatory Theater ACT na ulici Geary, která měla svou premiéru na západním pobřeží USA právě letos v lednu. Autor hry Bruce Norris s humorem a vtipem rozebírá témata pojednávající o politické korektnosti, společenské evoluci, náboženské solidaritě a mezilidských vztazích.

Jako rodačka z Prahy jsem byla potěšená i tím, že se herci v této ryze americké hře dokonce dvakrát zmínili o Praze, a také o tom, jak je toto město nádherné. Stejně jako udělalo San Francisco dojem na mě, asi Praha dojímá statisíce cizinců, kteří sem zavítají. Obě města mají své magické kouzlo, i když je každé úplně jiné.

TEXT A FOTO: KATEŘINA a MILOŠ MOTANI

Záplava barev a neustávající příval horké vody z útrob Země. Toto místo jsme znali jen z vyprávění a dlouhá léta ho toužili najít. Kde se jen nachází?

Na svých cestách po divokém americkém západě jsme několikrát slyšeli o tajuplných oblastech, kam podle vyprávění zabloudí jen málokdo a krásy přírody tak odpočívají ničím nerušeny. Některá z těchto míst se nám podařilo najít celkem brzo, jiná až za pár let, několik dalších na naše objevení stále ještě čeká. Jedním takovým málo známým a námi dlouho hledaným místem byla i podivná termální oblast, ukrývající se bůhví kde.

Je tomu už hodně let, co se nám náhodou dostala do ruky fotografie, zobrazující zvláštně tvarovaný a velmi barevný gejzír. A pak zase za dalších pár let koukáme nechápavě na jednu vystavenou fotografii. Nechce se nám vůbec věřit, že se jedná o zachycení pozemské skutečnosti. První fotografie nám prozradila jméno gejzíru, ta druhá přibližně oblast, kde se nachází. Ale hledejte v ní, když je tato končina ohromně rozlehlá, nikde se o ní moc nepíše a už vůbec ne o termální oblasti s gejzírem jak z jiné planety.

Naše touha najít neznámý gejzír je ale tak silná, že nakonec balíme batohy, letíme přes oceán a ženeme se po silnici stovky mil. Listujeme v každé mapě a podrobném atlase, které se nám dostanou do ruky. A při tom našem hledání doufáme, že se nemýlíme a míříme správným směrem. Drkotáme se několik stovek kilometrů po nezpevněných cestách. Po nějaké době krajina pustne, šediví, až nakonec zčerná – právě vjíždíme do pouštní oblasti Black Rock Desert. Mezi tmavými skalisky se rozkládají rozlehlé bělostné solné pánve. Projíždíme kolem Pyramid Lake s vápencovými tufy. Nepřístupné indiánské území vystřídá několik opuštěných farem. Při našem hledání tajemného gejzíru je nám uprostřed rozlehlé pouštní pustiny jediným záchytným bodem velice prazvláštní strom, který nikde jinde neroste – jediný strom na světě jménem „botovník“.

Nechápeme, že uprostřed takovéto pustiny se může nacházet skvost nad všechny skvosty – klenot pouště, jak mu říkají ti, co ho kdy spatřili. Podle mapy se v širokém okolí nachází nesčetné množství pramenů a horkých vřídel – známka rozsáhlé termální aktivity. Zakresleno je i několik gejzírů. Míříme ovšem k tomu správnému?

Po dlouhé cestě jsme konečně u cíle. Už ze silnice je vidět stoupající sloupec bílé páry. Bereme do ruky dalekohled a koukáme do vysoké suché trávy. „Je to on! … Je to určitě on!“ Naše radost nezná mezí. Gejzír stojí na rozlehlé rovné travnaté pláni a kouří se z něho ostošest. Jenom, kdyby nebylo ono pověstné „ale“. Zjišťujeme, že hledaný gejzír se nachází na soukromém pozemku – na farmě obehnané vysokým drátěným plotem s nápisem „keep out“. Naše počáteční radost ochabuje a my bezradně stojíme na kraji silnice u oploceného pozemku – v dálce na obzoru je náš vysněný cíl. Za sebou máme navíc tolik let hledání, tolik námahy a takovou dalekou cestu… Aspoň chvíli chceme být na tom nesmírně krásném místě, kam se nesmí.

Auto necháváme na kraji silnice a s tlukoucím srdcem míříme směrem ke gejzíru. Přibližně po kilometru cesty jsme na místě. Ještě stále nevěříme svým očím – Fly Geyser se totiž nepodobá ničemu pozemskému. Na nízkém pahorku trůní tři na sobě nalepené vápencové kužely vysoké okolo dvou metrů. Tvoří tvarově s ničím nesrovnatelný monolit. Za hlasitého klokotání prýští z několika otvorů horká voda nepřetržitým proudem do výšky až jednoho a půl metru. Vápencový útvar je tak krásně barevný, že se až tají dech. Sytě červená, rezavá, žlutá a hnědá barva se střídá s mechově zelenou. Pestré zbarvení je způsobeno výskytem různých teplomilných řas a bakterií. Stoupající chuchvalce šedobílé páry dodávají čarokrásnému místu mystickou náladu.

Patu gejzíru zdobí několik terasovitě uspořádaných jezírek naplněných teplou vodou. Odtékající voda se shromažďuje v přilehlé vodní nádrži, přebývající odtéká několika stružkami pryč. Ze severu a ze západu obklopuje obzor modravé pohoří. Směrem na opačnou stranu se rozkládá rozlehlá plošina porostlá suchou trávou.

Vytane nám na mysli, jak mohl tady, uprostřed ničeho, vzniknout takový gejzír? V roce 1916 byl při hledání vody proveden na území stejnojmenného ranče (Fly Ranch) studniční vrt. Pod silným tlakem vytékající voda, obohacená rozpuštěnými uhličitany, proměnila časem část země v pouštní mokřinu. Na místě vrtu vyrostl ohromný travertinový kužel (The Tower) dosahující výšky okolo pěti metrů. V současné době je tento první gejzír téměř nečinný, nebo z něj vytéká jen zanedbatelné množství vody. Pravděpodobně se vznikem druhého Fly gejzíru došlo ke změně podzemního tlaku vody. Dost možná, že se jednoho dne činnost nyní šedivého mrtvého gejzíru opět v plné síle obnoví.

A jak vznikl Fly Geyser? V roce 1964 vyvrtala geotermální společnost v blízkosti gejzíru The Tower nový kontrolní vrt – za účelem využití geotermální energie. Jelikož teplota vody však pro tepelné využití nedostačovala, od dalších průzkumů se už upustilo. Vrt technici nedostatečně ucpali, a tak od té doby na uměle navrtaném místě nepřetržitě vytéká vřelá voda. Zbytek už dotvořila sama příroda. Okolo silně mineralizovaného vývěru vyrostly časem tři slepené kužely, jinak zvané Three Buddhas (Tři Buddhové). Stále rostoucí podivně tvarovaný a velmi pestrý Fly gejzír začal od roku 1997 na sebe přitahovat pozornost.

Obdivujeme úžasný Fly gejzír, chodíme stále dokola, fotíme ho ze všech stran a čekáme na co nejlepší světelné podmínky. Chceme u něho zůstat do úplné tmy. Naše fotografování však nemá dlouhého trvání. V zápalu práce si vůbec nevšímáme, že nejsme sami. Najednou stojí před námi blikající policejní auto a dva podmračení policajti. Nepomáhá nic, ani vysvětlování, že se za tímto gejzírem ženeme přes půl zeměkoule. Musíme místo opustit. Ale nakonec můžeme být rádi, že jsme neskončili pod zámkem za vniknutí na soukromý pozemek, nebo se po nás, jak tomu bývá v Americe zvykem, nestřílelo.

Později se naštěstí dozvídáme, že ke vstupu na soukromý pozemek je možné opatřit si od majitele povolení. A už nyní se těšíme, až se do těchto odlehlých pustých končin Černé pouště opět vrátíme. Tentokrát se postaráme o to, abychom u barevného gejzíru mohli být až do černočerné tmy.

Dočítáme se také, že se již dlouho uvažuje o odkoupení tohoto soukromého pozemku a jeho přiřazení k divočině Black Rock Desert. Oblast Fly Ranch se dvěma gejzíry a dalšími četnými teplými prameny by se tím pádem zpřístupnila široké veřejnosti. V současné době jsou však jednání na mrtvém bodě – chybí dostatečné množství financí. Zatím zůstane tajemný barevný gejzír tak, jak je – opuštěný, za plotem, na kraji černočerné pouště.

Ostrovy lávy, ohně a zvířat, která jinde na světě nenajdete – takové jsou Galapágy. Pro zoology představují přirozenou laboratoř, v níž mohou pozorovat, jak se nejspíš vyvíjely živočišné druhy. A všechno v přímém přenosu.

Zekvádorského Guayaquilu na galapážský ostrov Baltra jsou to necelé dvě hodiny letu. Přistání trochu zvedá hladinu adrenalinu v krvi, letadlo se neuvěřitelně rychle blíží k vodní hladině a až zvuk kol dává jasně najevo, že jsme se dotkli pevniny. Brzdná dráha končí na druhém břehu ostrova. Povedlo se.

Vysušený ostrov Baltra není ničím zajímavý a slouží jen jako odbavovací a přestupní stanice. Zde v úmorném vedru poledního slunce vyřizujeme všechny vstupní formality a poplatky za vstup na ostrovy. My, kteří jsme přilétli z vysoko položeného Quita, kde bylo o 30 stupňů chladněji, odkládáme svršky a hledáme, čím bychom naopak ochránili své hlavy. Člověk si teprve zde uvědomí, jak nedostatkové jsou na rovníku stíny.

Souostroví Galapágy je od roku 1978 zapsané na seznamy UNESCO a veškerý turistický ruch reguluje správa zdejšího národního parku. Ročně sem může přijet nejvýše 60 tisíc lidí, přičemž každá skupina má předem schválený program a je jí přidělen průvodce. Ten jednak zná zdejší prostředí, ale hlavně dohlíží na dodržování přísných ekologických pravidel. Po ostrovech se můžete pohybovat pouze po vyznačených cestách, aby nedocházelo k jakémukoliv rušení zdejší fauny. Když nás průvodce Fabián s těmito omezeními seznamoval, byli jsme jakožto zapálení fotografové divočiny samozřejmě dost zklamáni. Vždyť jsme zvyklí ve svém úkrytu v klidu vyčkávat na ten nejvhodnější okamžik k zachycení plaché zvěře. A on na nás s nějakými chodníčky. Jak se však záhy ukázalo, fotografování divočiny na Galapágách má úplně jiná pravidla než jinde ve světě. Homo sapiens zde není pro ostatní zvířata predátorem a ona to tak vnímají. Pro fotografa s dlouhým sklem je větší problém dostat se od zvířete na takovou vzdálenost, aby se do hledáčku vešlo celé. Důležité je sledovat kam šlápnout, aby zvířata, která jsou všude kolem vás, nepocítila na vlastním těle, že člověk je přeci jen pánem tvorstva.

POD SVÍCNEM JE TMA

Z ostrova Baltra vedou, kromě té vzdušné, kterou máme právě za sebou, pouze dvě možnosti přepravy. Cestování dle připraveného plánu na přistavených lodích, nebo převoz „trajekty“ na ostrov Santa Cruz a následně autobusy do 40 km vzdáleného centra Puerto Ayora. Tady se můžete individuálně ubytovat a hledat příležitosti k dalším výletům na vzdálenější ostrovy.

Současný stav ostrova Santa Cruz a hlavně městečka Puerto Ayora je ale v přímém rozporu s tím, co se deklaruje v různých příručkách a co se vyžaduje od návštěvníků. Mám pocit, že rčení o svícnu, pod kterým je největší tma, zde má své opodstatnění. Spousta různých vraků, nepořádku a odpadků nás překvapila víc než přítomnost pelikánů a leguánů v samotném městě. Osobně se domnívám, že turisté se zde chovají mnohem ohleduplněji než obyvatelé ostrova. Puerto Ayora tak určitě nedělá velkou čest endemickému vývoji Galapág, ale spíš připomíná turisticky hojně navštěvovaná středozemní letoviska. 
Budiž ke cti tomuto městu, že se zde nachází výzkumná stanice Charlese Darwina, která se mimo jiné stará i o záchranu druhů želv sloních, kterým hrozí vyhynutí. Dokonce je zde opatrován i poslední žijící samec jednoho poddruhu, který již čtyřicet let čeká na tu pravou partnerku. Jmenuje se Georg a jak nám bylo řečeno, tak má ještě dostatek času, protože želví věk dvojnásobně převyšuje věk člověka. Nechtěl bych však poměry ve městě zevšeobecnit na celý ostrov. Turistických zajímavostí je tady dostatek. Lze tu například navštívit dva kilometry dlouhý a až deset metrů vysoký lávový tunel. Zajímavé jsou i zelené krátery sopek s bujnou vegetací. V místních rezervacích žijí až dva tisíce želv sloních.

ZÁZRAK ZROZENÍ

My jsme ale neletěli tisíce kilometrů, abychom si užívali bujarého života ve městě, ale hlavně kvůli fotografování. A proto rychle na moře. Jsme ti šťastní, kteří jsou ubytováni na lodi, a tak můžeme za skutečnou krásou Galapág vyrazit ihned. Volíme celonoční plavbu neklidným Tichým oceánem na 150 kilometrů vzdálený ostrov Genovesa. S labilními žaludky, ale plni očekávání se scházíme na horní palubě ještě před svítáním. Samozřejmě vybaveni technikou pro fotografování východu slunce. Zkoušíme přijít na to, jak nejlépe fotit z houpající se lodě. Už nejsme doprovázeni pouze hejny lovících fregatek, ale svými ploutvemi na sebe upozorňují i žraloci, nenápadně proplouvající kolem našeho plavidla. Ostrov Genovesa turisté kvůli jeho vzdálenosti opomíjejí, ale milovníci ptáků si zde přijdou na své. Na ostrově žije většina terejů červenonohých, terejové maskoví, rackové vlaštovčí a lávoví, fregatky, faetóni, buřňáci a buřníci. Tento ptačí ráj se stává rájem i pro fotografy divočiny. Přejme si jen, aby to tak zůstalo zachováno.

Další nádherný svět se nám otevřel při odpoledním slunci, když jsme se ponořili pod vodní hladinu. Svět plný korálů, korálových ryb, lachtanů, ale i nebezpečných žraloků a rejnoků. Přesvědčili jsme se, jaké krásné barvy vybrala příroda pro své podmořské obyvatele. Unaveni, ale plni dojmů uleháme večer do svých kajut, abychom se vydali na kratší a podstatně klidnější noční plavbu k ostrovu San Salvador, známému také pod názvem Santiago nebo James.

Za ranního úsvitu přistáváme v kotvišti Puerto Egas. Již při pohledu na ostrov se nám zdá, že jsme se přesunuli v čase do jiné vývojové epochy. Neskutečné tvary černé provazové lávy dodávají krajině ostrova měsíční vzhled. Příbojové vlny tryskají z tunelů v černé lávě až desítky metrů od břehu. V této scenerii se líně pohybuje velké množství temných leguánů mořských a svým prskáním slané vody nám připomínají, že jsme se dostali do prehistorického světa. Barevnost tohoto ostrova zachraňují jen červenožlutě vybarvení krabi galapážští a krásně zbarvení ústřičníci. Volavky lávové poctivě dodržují místní odstín, a tak je lze spíše nalézt podle barevného kraba, který skončil v jejich zobáku. Byli jsme také svědky narození malého lachtáněte. Od prvních vteřin jeho života, až po napití mateřského mléka. Jak nám náš průvodce Fabián vysvětlil, nesmí se mláděte v tomto okamžiku nikdo dotknout, protože by se narušil jeho pach a matka by ho odmítla.

LEGUÁNI NEUTEČOU

Krátkým přesunem jsme se dostali k ostrovu Bartolomé. Je to asi nejznámější a nejfotogeničtější galapážský ostrov. Hlavně pro svou nádhernou zátoku, ze které vyčnívá dominantní skalnatá jehla Pinnacle Rock, která se objevuje na většině upoutávek cestovních kanceláří. Na pobřeží tohoto ostrova, jako na jediném místě souostroví, žijí tučňáci galapážští. Nejvyšší bod Bartolomé ve výšce 114 m n. m. poskytuje pohled na měsíční krajinu tvořenou černými skalami a oranžovou lávou. Ta v odpoledním slunci žhne, jako by ještě nestačila vychladnout. Kromě nás jsou tu živé snad jen oranžové kaktusy, které bojují o přežití na rozpáleném lávovém prachu. Uděláme pár vrcholových snímků na památku a už se těšíme na chladnou vodu v zátoce. Život na tomto ostrově není bohatý, ale zato je zde názorně vidět, jak náročná a dlouhodobá je přeměna galapážských ostrovů ze sopečné krajiny v zelený ráj.

Při zpáteční cestě na ostrov Santa Cruz ještě zakotvíme u ostrova Seymour s nadějí, že uvidíme suchozemské leguány galapážské. Po chvíli focení terejů modronohých objevujeme na několika místech vyhřívající se plazy. Jak už jsme si na Galapágách zvykli, není kam spěchat. Nic vám neuteče a lze se v klidu soustředit na ten správný úhel záběru. Na nejvhodnější stín a světlo, na vhodné pozadí, a dokonce i na to, aby nechyběl ten správný reflex v oku. Leguáni si žijí svůj galapážský život a vůbec je nezajímají nějací fotografové z České republiky. Jsme nadšeni.

Své cestování po Galapágách končíme opět v Puerto Ayora. Tentokrát ale vydatná večeře a ekvádorské pivo na pevné půdě pod nohama přijde vhod. Na zpáteční cestě je pak dostatek času na to, aby se člověk vzpamatoval z úžasných zážitků, které Galapágy nabízejí. Skutečným milovníkům nedotčené přírody bych ale doporučil, aby volili cestu po vzdálenějších galapážských ostrovech, kam ještě nedosáhl tak čilý turistický ruch.

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

„Prásk, prásk!“ ozve se ohlušující zvuk hromu. Mám pocit, že uhodilo přímo do mě. Skrze clonu deště rozeznávám skupinku žiraf, tísnících se pod korunou rozložitého stromu. Marně se snažím vytřít vodu z očí. Jsme přímo uprostřed bouře. V otevřeném džípu si na planinách Linyanti připadám jako pojízdný hromosvod.

Čemu se divíš,“ šeptám si v duchu, když pončo přestává zvládat přívaly vody. „Je přece období dešťů!“ Kaluž, která se vytvořila na sedadle pode mnou, se od mého těla pomalu začíná ohřívat. Soukromý bazén. Malé africké spa. Příští výmol na cestě ale ruší mou lázeňskou pohodu, když se snažím udržet sebe i techniku v džípu. Déšť ustává a na obzoru se ukazuje světlý pruh oblohy. Odpolední prudká bouře, typická pro tuto oblast v období od prosince do března, se posunula krajinou k východu. Slunce zasvítí do buše a ta se rozzáří neuvěřitelnou škálou kýčovitě sytých odstínů zelené. Stádo impal setřásá poslední zbytky vody ze srsti. Je v něm plno mláďat. Je čas hojnosti, čas nového života.

SEDM STATEČNÝCH

Ráno je zamračené a šedivé. Do džípu nastupuji pro jistotu už v pláštěnce. S řidičem si děláme kraťasy z igelitových pytlů na odpadky. Vypadá to děsně, ale je to lepší než sedět v mokrých kalhotách. Vyjíždíme na sever od kempu tam, kde se často objevuje trojice gepardích samců. Drobně prší. Jako by příroda zapomněla na ustálená pravidla silných odpoledních dešťů, slunných rán a dramatických západů, kdy se sluneční paprsky prodírají skrze bouřkové mraky. Mám pocit, že během mého pobytu už dávno spadlo těch čtyři sta padesát milimetrů ročního průměru srážek v deltě Okavanga. Projíždíme krajinou, která je typickou záplavovou oblastí. Několikadenní silné deště zvedly hladinu vody a cesta mizí pod ní. Speciálně upravený vůz ale zvládá i jízdu v hloubce, která dosahuje až k horní části řidičových dveří. Za zatáčkou se na cestě objeví lev. Jde ve vyjetých kolejích. Vodu rozstřikuje obrovskými tlapami. Se zmoklou hřívou působí trochu urousaně. Věnuje nám krátký pohled. Obejde džíp tak těsně, že se bokem skoro dotýká kapoty. „To je jeden ze sedmi statečných,“ otočí se na mě Thabo od volantu. Sedm lvích samců, tvořících smečku, je v tomto kraji legendou. Pohromadě je ale viděl málokdo. Oblíbená je historka o jihoafrickém fotografovi, kterému se podařilo zachytit všech sedm lvů, když se chystali chránit své území před vetřelci. Samci vytvořili rojnici a postupovali jako jeden lev k místu, kde dva sousední lvi překročili hranici jejich teritoria. Fotograf požádal řidiče, aby postavil vůz ve směru, kterým šli. Když se podíval do očí sedmi lvům, kteří navíc byli ve velmi bojovné náladě, začaly se mu třást ruce s fotoaparátem. Podařilo se mu několikrát zmáčknout spoušť. Zkontroloval výsledek na displeji a prohlásil: „Teď můžu umřít!“ Jiný příběh vypráví o tom, jak dva cizí samci hnali před sebou slavných sedm statečných. Jen ale překročili hranici jejich území, situace se obrátila. Sedmička s domácí půdou pod nohama opět nabyla sebevědomí a na oplátku začala honit útočníky. Prý jsou to dva největší samci v deltě. Říká se jim „Splash Boys“.

Já se ale měl s tímto samcem setkat ve stejný den ještě jednou. Gepardí bratry jsme našli poměrně snadno. Byli na lovu. Z povzdálí jsme je sledovali celý den. Štěstí jim ale nepřálo. Několikrát se pokusili přiblížit ke stádu vodušek. Jejich kradmé kroky prozrazovalo šplouchání vody, kterou byla zatopena téměř celá pláň. Ostražité antilopy tak stihly vždy včas reagovat na blížící se nebezpečí. Protože jsme byli velmi daleko od kempu, nezbylo nám než gepardy opustit a vydat se na zpáteční cestu. Podvečerní slunce rychle vysoušelo písčitou půdu. Když jsme rozvěšovali mokré oblečení různě po autě, aby je horký vítr během jízdy vysušil, zahlédl stopař na cestě čerstvé lví stopy. Po půlhodině hledání jsme našli tři lví samce odpočívající ve stínu keře. Mezi nimi byl i ten z našeho ranního setkání. Podél řídkého lesa postupovalo směrem ke lví trojici stádo zeber. Odjeli jsme s džípem do dostatečné vzdálenosti a sledovali, jak se bude situace vyvíjet. Okolní porost tvořil jakýsi trychtýř, a tak musely zebry projít kolem lvů, pokud se nechtěly prodírat keři. Měl jsem pocit, že to trvá nekonečně dlouho. Zebry popošly. Vrátily se. Větřily. Pak zase kousek popošly. Lvy začala blízkost kořisti zajímat. Z na pohled líných koček se rázem stali lovci. Leželi přitisknutí k zemi, že s ní téměř splývali. Konečně se dvojice zeber přiblížila. Od šelem je dělily jen metry. „Dělej! Teď!“ nemůžu pochopit, na co ještě čekají. V té chvíli lvi vyrážejí. Zbývají centimetry ke skoku a … je po všem. Zebry mizí. Uprostřed scény stojí lev s trochu přitroublým výrazem, jako by říkal: „Fuj! Ono se od nich práší!“ Druhý samec vyrazil úplně jiným směrem a třetí se vůbec neobtěžoval. Z propadlých břich bylo jasné, že sytí nejsou. Takové bylo moje setkání s legendou. Postupně jsem měl možnost vidět všech sedm členů samčí smečky, nejvíce ale čtyři pohromadě. Když začali řvát, běhal z toho mráz po zádech.

V DELTĚ

Člun s plochým dnem poháněný motorem si pomalu razí cestu jedním z nekonečného množství vodních kanálů a ramen, tvořících jeden z neúžasnějších ekosystémů světa – deltu řeky Okavango. Rodí se někde v angolské vrchovině a po jeden tisíc pět set kilometrů dlouhé pouti mizí v píscích pouště Kalahari. Tisíce drobných ostrůvků, jezer a vodních kanálů vytvářejí největší suchozemskou deltu světa. Ročně tento ojedinělý přírodní poklad spolyká jedenáct kubických kilometrů vody, která do patnáct tisíc kilometrů čtverečních velké oblasti doteče korytem řeky Cubango, jak je Okavango nazývána, než překročí botswanskou hranici. Paradoxně není nejvyšší stav vody v deltě v období dešťů, ale v červenci a srpnu, tedy v zimních měsících, ve vrcholném období sucha. Je to dáno dobou, než doputuje voda z vydatných letních dešťů v angolské vrchovině až do delty. Díky velkému množství vody v období sucha je delta obrovským lákadlem pro nespočetné druhy ptáků a savců. Ti se sem stahují ze širokého vyprahlého okolí a delta řeky Okavango se tak stává místem s jednou z největších koncentrací divokých zvířat v Africe. Možnost pozorovat zvířata ze člunu by měl využít každý návštěvník delty. Pro ty, kteří s sebou nevláčejí fotografické vybavení, je tu ještě jedna možnost, jak se pohybovat sítí vodních kanálů. Domorodé kanoe mokoro. Úzká, ze dřeva vydlabaná loďka je pro ty, kteří se chtějí seznámit s místní divočinou opravdu zblízka. Já dal přednost člunu, který má lepší stabilitu a lehce proklouzává papyrovými houštinami plnými vodních ptáků. „Konečně sluníčko,“ říkal jsem si, když jsem do člunu nastupoval. Proplétali jsme se úzkými kanály k hlavnímu rameni. Vše slibovalo nádherný večer a výborné podmínky k fotografování. Zaujatý focením ostnáka afrického, vodního ptáka ladně přeskakujícího z leknínu na leknín, jsem si ani nevšiml černé hradby mraků na obzoru. Blížily se překvapivě rychle. Když jsme dopluli ke kolonii hnízdících vodních ptáků, začalo drobně pršet. Během dalších několika minut se zvedl vítr, který v zápětí přešel ve vichr. Hnal téměř vodorovně kapky deště a vodní tříšť, kterou strhl z vrcholků vln tvořících se na otevřené vodní ploše. Člun se začal povážlivě kývat. Musíme se co nejdříve dostat na některý z menších kanálů. V nejméně vhodný okamžik vypovídá motor. Vítr stále nabírá na síle. Mladí čápi marabu balancují na větvích jako legrační loutky se špatným vodičem. Držím fotobatoh na břiše zabalený do pláštěnky, abych uchránil vybavení. Motor si to konečně rozmyslel. Cesta zpět trvá nekonečně dlouho.

MEZI KAPKAMI DEŠTĚ

„Zítra máš poslední den!“ upozorňuje mě Thabo u večeře. Téměř týden hledáme marně na pláních Linyanti smečku psů hyenových. „Zabalíme jídlo na celý den a pojedeme dál na sever,“ rozebírá plány na zítřek. Ten návrh se mi líbí a souhlasím. Je to poslední šance. Vyjíždíme před rozedněním. Rituál s igeliťáky. Pláštěnky. První déšť přichází asi za hodinu. Jednou rukou si držím kapuci, druhou batoh. Po zádech mi teče voda. Slunce a trojice gepardů na malém ostrůvku uprostřed trávy. Bohužel je půda tak měkká, že nemáme šanci se k nim dostat. Další bouřka se prostřídá s ostrým poledním sluncem. To už jsme na hranicích s Namibií. Před námi teče řeka Kwando. Buš je jako vymetená, jako by všechna zvěř zmizela. Projíždíme planinou, kde tráva dosahuje takové výšky, že si musím v autě stoupnout. Obědváme u termitiště ve stínu stromu. Jediným aktivním tvorem v okolí je sameček zoborožce krmící svou zazděnou družku. Je čas obrátit se zpět do kempu. Psy jsme nenašli. Na cestě zpět jsme stihli ještě dvakrát zmoknout. U večeře se mi klíží oči. Téměř třináct hodin v buši dá člověku zabrat. Otevřené auto poskytuje perfektní rozhled a podmínky pro fotografování. Před počasím vás ale neochrání. Při blízkém setkání s poněkud rozvernou slonicí vám zase poskytne dostatečnou dávku adrenalinu. Nejen sloni a velmi vzácní psi hyenoví, ale i smečky lvů, které se začaly specializovat na lov velkých zvířat, činí tuto část Afriky jedinečnou. Ne všechny její tváře se vám budou líbit. Ale určitě budou stát za to.

TEXT A FOTO: MICHAEL FOKT

Na souši i v tekutém živlu se to jen hemží nejrůznějšími podvodníky. Všemožně se snaží ostatní přesvědčit, že jsou třeba suchými větvičkami nebo dokonce ptačími výkaly. Až na vás někdy znenadání „vybafne“ nějaký živý tvor, nedivte se. Mnozí živočichové mistrně splývají se svým okolím a utíkají až v poslední chvíli.

Jak být například z jelena jelen? Jde to docela snadno. Stačí být rysem či vlkem. My lidé vidíme srnce nebo jelena ležícího v zelené trávě jarní louky doslova na sto honů. Velké šelmy naší přírody se však musejí spoléhat spíš na svůj citlivý nos. Jejich jinak ostrý zrak je v tomto případě nechává na holičkách. Jsou totiž barvoslepé v zelené a červené části světelného spektra. V praxi to znamená, že jim hnědorezavá letní srst srnců splývá se zeleným okolím. Rychlí kopytníci jsou tedy maskovaní pro oči těch tvorů, kteří jsou jim nebezpeční. Evoluce neplánuje, takže je nemohla připravit na pohromu posledních staletí – že do evropských lesů vtrhne lysý primát s puškou, který má barevné vidění výborné.

V divočině se však skrývá neuvěřitelné množství tvorů, na jejichž triky je i naše vnímavé oko krátké. Podstata jejich kamufláže přitom nemusí být nijak závratně složitá. Například křižák zelený je prostě – zelený. Vypadá to banálně, ale mezi stébly trávy na loukách, kde se tento pavouk s oblibou zdržuje, to funguje perfektně. Osminohý lovec díky svému zbarvení zmizí větším predátorům z očí.

Žádná barva, taky barva. Tak by se dala stručně popsat maskovací strategie mnoha živých tvorů. Mají průsvitné nebo dokonce zcela průhledné tělo. Jejich tkáněmi proto prosvítá okolní prostředí a oni si nemusejí lámat hlavu s tím, jaké maskovací zbarvení zvolit. Takový zázrak neviditelnosti si asi většina z nás ještě dokáže představit u mořských medúz, jejichž tělo konec konců tvoří z pětadevadesáti procent čistá voda. Podobný trik však předvádějí korálové krevety nebo dokonce rybky sumečci sklovití, kteří mají bezesporu obratlovčí tělo „z masa a krve“.

KOMU SLUŠÍ PYŽAMO

Při pohledu do afrických savan se zdá nepochopitelné, jak mohla evoluce stvořit něco tak nápadného, jako je pruhovaná zebra. Dejte však deset či dvacet koní v pyžamu dohromady, a dostanete zcela jiný obrázek – změť pruhů v tetelícím se vzduchu za clonou zvedajícího se prachu. Při útoku šelem se navíc všechno chaoticky rozpohybuje. Zaměřit konkrétní kořist v takovém zmatku dokáže jen opravdový mistr lovec.

To, že se v množství skrývá bezpečí, moc dobře ví i mnoho jiných živočichů. Plameňáci se ani nemusejí namáhat s maskovacím zbarvením. Když se skryjí v růžovém oblaku těl svých sousedů, mají obrovské šance na přežití. Rybí hejna své představení vylepšují ještě dokonale synchronizovaným plaváním a plejádou světelných odlesků stříbřitých těl.

Nemusíte však být zrovna davový typ, aby vám přišlo zdánlivě výrazné zbarvení vhod. Své o tom vědí i ti nejobávanější z osamělých lovců – tygři, levharti nebo třeba američtí oceloti. Všechny tyto šelmy loví v prostředí, kde se střídají skvrny světla a stínu. Díky výraznému skvrnění či pruhování se ve vysoké trávě nebo pod stromy doslova rozplynou. Stejnou taktiku využívají i mnohem mírumilovnější selata našich prasat divokých.

Mít vypracované tělo se silnýma nohama není většinou k zahození. Špatnou zprávou však je, že vás podle něj poznají všichni jen trochu schopní dravci. Tedy, když si na sebe nevezmete maskovací stejnokroj. Jihoamerická rosnička včelí jako by z oka vypadla elitnímu vojáku v polní uniformě. Mezi spadaným listím v lese se zase dokáže jako mávnutím kouzelného proutku ztratit nám dobře známý skokan hnědý. Někdy se však vyplatí koukat pod nohy. Zmije gabunská sice patří mezi nejmohutnější jedovaté hady, díky jejímu zbarvení ji však snadno přehlédnete. Africký had však takový omyl trestá uštknutím svými pěticentimetrovými jedovými zuby.

NEBEZPEČNÁ KVĚTENA

Není všechno rostlina, co se nehýbá. Tímto pořekadlem by se měla řídit celá řada lovců i pronásledovaných tvorů. V napodobování částí rostlin by mezi sebou živočichové mohli uspořádat doslova mistrovství světa. Kandidátů na medaile by bylo jistě nespočet. Australské strašilky připomínají pochodující uschlé větvičky i s trny a okousanými okraji. Když však jejich dokonalé maskování nezabere, mají v ostnitém rukávu trik číslo dvě – stočí vzhůru protáhlý zadeček a napodobují útočícího štíra. Housenky píďalek mají v repertoáru tenké větvičky. Přidržují se zadními panožkami skutečné větve a stojí vzpřímeně ve stejném úhlu, ve kterém z ní vyrůstají pravé výhonky.

Na Madagaskaru se vám může snadno stát, že se na vás obrovskýma očima zadívá kousek stromové kůry. Gekoni třásnití mají nejen dokonalé krycí zbarvení a plochý rozšířený ocas, ale také jemné výrůstky po celém obvodu těla. Díky tomu se zdá, že jsou s okolním povrchem doslova srostlí. Ne každá větev je však neškodná. Nejzrádnější jsou takové, které plují v proudu tropických řek. Některé z nich mají oči a nozdry vyčnívající těsně nad hladinu. Pod vodou však skrývají hrozivé čelisti. Je téměř k nevíře, že takto dokonalou maskovací taktiku s přehledem zvládají i několikametroví krokodýli.

Ve slaném živlu jsou jako doma i nepravé řasy. Australský řasovník rozedraný je příbuzný mořských koníčků, jehož ploutve se proměnily v bujný porost řasových výhonků. Mezi skutečnými řasami jsou řasovníci k nerozeznání. Nevýhodou jejich taktiky je, že se nemohou odvážit mimo řasové porosty. Prostě musejí zůstat tam, kde jsou, protože v otevřené vodě by něco tak podivného jako oni jistě neuniklo pozornosti. Další roztodivné korálové ryby s výrůstky na těle se však stejně dobře ztrácejí mezi řasami, korály i kameny na dně.

Jiní mořští tvorové se jednoduše promění v chodící kameny sami. Ozdobí se kousky řas a úlomky korálů. Mezi takové narcise korálového útesu patří i ostnití krabi z čeledi Majidae. Pečlivě si vybírají úzkými chapadly vhodné předměty a pečlivě si je usazují na krunýř, kde se přichytí k jemným výrůstkům. Když se krab stěhuje jinam, může svou výzdobu dokonce upravit tak, aby odpovídala novému prostředí.

PRUHOVANÁ ZÁHADA

Téměř celé století řešili přírodovědci v tropické Americe záhadu, kterou by proslulý detektiv Hercule Poirot jistě pojmenoval „případem pruhovaných hadů“. Žije tam totiž několik desítek různých čeledí hadů, kteří se snaží napodobit výstražné zbarvení sestávající z červených, černých a žlutých proužků kolem těla. Vždy několik druhů plazů přitom kopíruje jednu z mnoha variant takového zbarvení.

Smrtelně jedovatí korálovci mají na svou výstrahu bezesporu plné právo a zákonný nárok. Na stejném místě však žijí i zcela neškodné užovky korálovky, které vzhledem napodobují své nebezpečné bratrance. S jejich objevem měli nejdřív odborníci za to, že je záhada napodobování rozluštěna. Užovky falešně zastrašují. Brzy jim však došlo, že to nemá logiku.

Taktika, kdy neškodní živočichové napodobují nebezpečné vzory, totiž funguje pouze za určitých podmínek. Predátor, který udělá chybu a na jedovatého tvora zaútočí, si musí svou nepříjemnou zkušenost zapamatovat, aby ji příště nezopakoval. „Proškolený“ dravec tedy musí zažít šok, ale musí ho taky přežít. Uštknutí korálovce je však smrtelné, a užovky jsou neškodné. Vysvětlení přišlo brzy. Vědci objevili další pruhované hady – tentokrát jen mírně jedovaté. Ti splňují zadané podmínky dokonale. Ve skutečnosti tedy jak prudce jedovatí korálovci, tak neškodné užovky napodobují své mírně jedovaté spolubydlící. Voilà!

Falešný stejnokroj na sebe bere mnoho živočichů. Velmi oblíbená je žlutočerná vosí móda, kterou své okolí nestydatě klamou mouchy pestřenky nebo dokonce květomilní tesaříci. Až na vás z listí vykoukne děsivý obličej, neděste se. Mnohé neškodné housenky i dospělí motýli vystavují na odiv oční skvrny, takže vytvářejí iluzi útočícího dravce. V přírodě zkrátka není všechno zlato, co se třpytí.

TEXT: MARTIN KRSEK

Obrázek jelena se nepojí v Česku s ničím jiným tak bytostně jako s nažloutlou mýdlovou kostkou. Slavné mýdlo s jelenem bylo už v dobách Rakousko-Uherska neodmyslitelnou součástí domácností nejen v Čechách, ale ve všech zemích monarchie, ba i za jejími hranicemi, a málokterá žena si bez tohoto pomocníka uměla představit velké prádlo. Miliony kusů tohoto mýdla se překvapivě prodávají dodnes, přestože praní vládnou automatické pračky a saponátové prací prostředky. Na půvabných smaltovaných cedulích, na obřích plakátech, v kalendářích, na štítech domů, tam všude a ještě i jinde se kdysi zjevoval jelen. Schichtovy závody z Ústí nad Labem disponovaly jedním z nejaktivnějších reklamních oddělení v rámci průmyslových podniků předválečného Československa. Rovnat se Schichtovi v tomto ohledu mohl tak jedině Baťa. I přispěním masivní reklamní kampaně si mýdlo s jelenem drželo po desetiletí pozici nejznámějšího mýdla ve střední Evropě.

Čistota půl zdraví, říkáte možná svým dětem i vy v domnění, že užíváte prastaré lidové rčení. A přitom nevědomky citujete snad náš neslavnější reklamní slogan vůbec. V minulém století ho vymysleli lidé z ústecké firmy Schicht právě pro podporu prodeje proslulého mýdla s jelenem. Počátkem dvacátých let 20. století vznikla pro Schichtovo mýdlo také jedna z nejstarších filmových reklam u nás. Snímek umně kombinuje hraný a animovaný film. Jeho příběh je jednoduchý – jelen vítězí v boji v neckách a na valše nad umouněnými čertíky, kteří trápí pradlenu.

OD KLOBÁSEK K MÝDLU

Neví se, kdy se přesně jelen na ústeckém mýdle objevil. V historických reklamních materiálech stojí „od roku 1848 nepřekonáno“, což by spojovalo zrod výrobku s úplnými počátky firmy. Právě v tomto roce získal sedlák, řezník a uzenář Georg Schicht živnostenské povolení na výrobu mýdla. První mydlárnu zřídil v ponurém sklepě svého domu v Rynolticích u Liberce a zaměstnanci byli členové rodiny. Podobných domácích výrobců mýdla bývaly v 19. století celé zástupy, tak proč právě Georg Schicht se svým výrobkem udělal nakonec díru do světa? Prý to bylo geniální obchodní strategií: „Nakupuj levně suroviny, prodávej levně dobré zboží!“ Tak zněl jeho recept na úspěch. Roku 1867 si postavil nový rodinný dům a o pět let později skutečnou továrnu. Za vzestupem podniku ovšem stál spíš Georgův syn Johann. Ten otce přesvědčoval, ať továrnu postaví jinde než v zastrčených Rynolticích. Navrhl Ústí nad Labem jako prudce se rozvíjející průmyslovou metropoli, kde bylo vše potřebné u nosu: zdroje uhlí, rušný labský přístav a páteřní železnice – cesty pro přísun surovin a expedici zboží. Rodinnou radu o tom ale přesvědčoval marně. Svého dosáhl až po deseti letech a roku 1882 zahájil s deseti dělníky a dvěma úředníky výrobu v nevelké továrně na labském břehu u Ústí nad Labem.

Mezi prvními výrobky figurovala krom mýdla také ovocná, alkoholu prostá šťáva Ceres Saft. Johann Schicht byl totiž zapřísáhlým odpůrcem alkoholu a snažil se svou šťávu nabídnout jako alternativu lihovin. Žádného alkoholika sice nenapravil, ale tato obchodní značka se stala spolu s mýdlem s jelenem vlajkovou lodí Schichtových závodů. Ceres žije dodnes jako označení pro jedlý rostlinný tuk a stolní olej.

KOMÍN DO NEBE

Podnik se rychle rozvíjel a v roce úmrtí svého zakladatele roku 1907 už měl bezmála dva tisíce zaměstnanců. I následovníci Johanna vedli firmu k dalšímu rozkvětu. V roce 1911 uvedli v Ústí do provozu první ztužovnu tuku na evropské pevnině a čtvrtou na světě. Jejich nová kotelna měla nejvyšší komín v monarchii. Denně přicházelo pět tisíc objednávek od některého ze sta tisíc zákazníků. V Anglii sice tehdy byla větší mydlárna, v Německu olejárna a v Holandsku margarínka, ale tak velký komplex všech těchto provozů pohromadě neexistoval nikde jinde v Evropě než v Ústí nad Labem.

Vraťme se ale k jelenovi. Coby ochrannou známku ho zaregistroval továrník Johann Schicht roku 1891. Zřejmě šlo jen o dodatečnou právní ochranu už déle užívané značky. Proč právě toto logo, se historikům nepodařilo nikdy rozklíčovat. Snad měli majitelé zálibu v lesnictví a lovu v hustých lesích v okolí Rynoltic. Symbol jelena ve skoku používaly Schichtovy závody i na jiné výrobky a existoval v několika grafických variantách. Třeba jako jelen u lesa nebo značka Tři jeleni. „Mýdlo, které osvobozuje od námah a starostí v den prádla“, hlásaly staré reklamy. Z nich můžeme vyčíst, že šlo „o výborné mýdlo na velmi špinavé prádlo“, že se vyrábí „ze znamenitých tuků a jedlové pryskyřice“. Obchodní úspěch mýdla byl nezpochybnitelný. „Hlavně dělnickou třídou velmi silně se kupuje“, zdůrazňoval propagační leták. Údaje o množství prodaných kusů si firma chránila před konkurencí, ale z dochovaných pramenů lze odhadnout, že na začátku 20. století továrna chrlila sto až dvě stě milionů kusů ročně. Zákazníci pocházeli ze všech koutů monarchie, mluvili rozličnými jazyky. A jejich jazyky k nim promlouvala i reklama, v podnikovém archivu tak najdeme plakáty, kterým kromě němčiny a češtiny vévodí i srbština, maďarština či ukrajinština. Proslulost výrobku dosáhla takové úrovně, že podobně jako dnes tři pruhy Adidasu čelil i jelen pokusům o padělání. Firma proto uspořádala kampaň, v níž radila, jak rozlišit originál od plagiátu. Schichtovi zdůrazňovali, že padělatelé nikdy nedosáhnou kvalit jejich receptury, protože jelen je „zaručeně čisté nepadělatelné jádrové mýdlo“. Zní to možná překvapivě, ale jelen čelil podobným útokům i v 21. století. Jeden výrobce musel stáhnout z prodeje své „mýdlo s jelenem“, neboť se okatě podobalo originálu, jen jelen byl mohutnější a místo skákání pozvolna kráčel. Úřad průmyslového vlastnictví roku 2006 také odmítl zaregistrovat ochrannou známku Nový jelen pro mýdlo na praní, protože její autor chtěl evidentně parazitovat na slávě tradiční Schichtovy značky.

HASNOUCÍ HVĚZDA

A v čem tkví neopakovatelnost mýdla s jelenem? V receptuře, která stojí na čistě přírodních surovinách bez saponátů. Takové mýdlo je pak šetrnější k pokožce. Složení se prý od roku 1848 nezměnilo. Původní výroba ale nebyla příliš ekologická. Vznikaly při ní páchnoucí louhy, které obtěžovaly Ústečany v okolí továrny, a navíc odstranění těchto louhů zvyšovalo výrobní náklady. Teprve rok 2006 přinesl posun, dnes se už i mýdlo s jelenem vyrábí z vloček, podobně jako toaletní mýdla. Změnil se také vzhled výrobku, dříve žlutá krémová kostka je nyní sněhově bílá. Ale logo jelena zůstává pořád na svém místě. 
Jelenova hvězda začala postupně pohasínat až v druhé polovině 20. století. Schichtovy závody se tehdy změnily v Severočeské tukové závody, zkráceně SETUZA. Schichtovi museli jako sudetští Němci opustit Československo a ústeckou továrnu jim stát zkonfiskoval. Ale ze hry to proslulou průmyslnickou rodinu rozhodně nevyřadilo. Už roku 1929 totiž spoluzaložili nadnárodní koncern Unilever, který představuje dodnes předního světového výrobce drogistického zboží včetně mýdel. Podstatnější význam pro osud mýdla s jelenem měl vývoj trhu. Nesl se totiž ve znamení přechodu od praní mýdlem a mýdlovými pracími prostředky na prací prostředky saponátové. Útlum výroby byl postupný, po privatizaci pak sílil. Od roku 2002 se v Ústí nad Labem přestalo mýdlo vyrábět. O tři roky později SETUZA rozhodla zastavit výrobu úplně. Naštěstí jen na rok. Své věrné odběratele si totiž drží, a to i na Slovensku, v Polsku, v Maďarsku nebo v Lotyšsku. Stále zůstávají ženy, které přírodní mýdlo s jelenem nechtějí vyměnit za nic jiného.

Budoucnost však nemá jelen nijak světlou, navíc mu ubližují i ekonomické skandály okolo Setuzy. Snad se nějakou dobu přesto na trhu udrží. Už nyní si zaslouží titul vytrvalce. Po 120 letech od své registrace přísluší mýdlovému jelenovi pozice jedné z nejdéle kontinuálně užívaných ochranných známek u nás.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

První dominuje severu, druhé jihu. V prvním sídlí vládní úřady, v druhém koncentrují své pobočky největší světové firmy. První má prestižnější univerzity, druhé lepší infrastrukturu. Hanoj si drží tradičnější tvář, zatímco Saigon je kosmopolitní. Dvě největší města Vietnamu bezvýsledně soupeří o to, které je tím opravdovým centrem země.

Složitě se proplétám uličkami historického centra Hanoje. Nejde o jejich křivolaký půdorys, ale hlavně o to, že ve vietnamském hlavním městě jsou až do vozovky vystrčeny živnosti jednotlivých obchodníků od kořenářů až po železáře. Mezi tím se motají drobné ženy, které veškerou svoji nabídku přepravují na nosiči přes rameno, který připomíná několikanásobně zvětšené lékárnické váhy. Svůj obchod mají tam, kde na ně houkne potenciální zákazník. Nařízení radnice tento způsob prodeje sice zakazuje, ale nezdá se, že by to někdo respektoval. Obchodnice zmizí, jen když dostanou echo, že se blíží policejní hlídka. To se rozprchnou do všech stran jak detonací vystrašení vrabčáci. Další překážkou na chodníku ve spleti úzkých uliček jsou zaparkované motorky japonských značek vyrobené na vietnamském území, které v Hanoji nemilosrdně okupují zóny určené výhradně pěším. Člověku tak většinou nezbude, než pokračovat ve své cestě po silnici. Více než kde jinde je potřeba udržovat oční kontakt s řidiči na malých skútrech a stále se koukat doprava i doleva. To, že někdo jede v protisměru, tady není žádná rarita a výstředníkovi ostatní účastníci silničního provozu nijak nespílají. Cesta na oběd se tak stává adrenalinovým sportem. I když Vietnamci s chodci jako normální součástí vozovky počítají, takže tomu přizpůsobují i svou rychlost.

SVÉRÁZ VIETNAMSKÉ POZEMNÍ DOPRAVY

Podobné kličkování si v Saigonu moc neužijete. Bulváry v centru jsou široké, což platí i pro velikosti chodníků. Pouliční prodejci tu nejsou zdaleka tak častí jako v Hanoji a opravovat třeba kola přímo na chodníku by tu zřejmě nikoho nenapadlo. Tu a tam stojí odstavená motorka, ale to chodce nijak neomezuje. Člověk se tady cítí bezpečněji, libuji si. To jen do chvíle, než kolem mě profrčí motorka. Za chvilku z protisměru prolétne druhá. A brzy se jen mihne další. Skútristé totiž zneužívají toho, že chodník tady není překážkovou dráhou, a jakmile se na silnici začnou tvořit zácpy, mají ho za zkratku. I tak se dá popsat rozdíl mezi vietnamskými velkoměsty. Hanoj, to je milý chaos tradiční Asie, Saigon, to je síla a sebevědomí, které jsou v posledním desetiletí pro tento kus světadílu tak typické. Když se štrúdl skútrů, kterých je vedle sebe v jednom jízdním pruhu napěchováno třeba osm, dá na zelenou mezi věžáky s neonovými reklamami světových firem do pohybu, vyvolává masivní had mražení po zádech. Ve vzduchu je cítit, jak se městu pod nynějším dravým kapitalismem, stále nosícím komunistickou škrabošku, daří. Hanoj sice také hospodářsky roste tempem sprintera Usaina Bolta, přesto tu na cizince doléhá jiné sebevědomí – vojenské a politické. Jedny uniformované muže potkávám při nácviku pochodu v parku pod sochou Vladimíra Iljiče, který se ve zdejší transkripci z našeho hlediska legračně píše Lê-nin. Na další cvičící špalíry stejnokrojů narazím přímo před mauzoleem vietnamského vůdce bojů za nezávislost a komunistického diktátora Ho Či Mina.

NA NÁVŠTĚVĚ U STRÝČKA HO

Jeho podobiznu drží v rukou i malí pionýři, kteří na shromáždění ve starobylém Chrámu literatury přísahají věrnost socialistickému zřízení. Portréty tohoto muže s jeho citáty o nutné skromnosti a píli při výstavbě marxistického ideálu jsou vidět na billboardech po celé zemi. Ač už je více než čtyřicet let mrtvý, současná vládní garnitura se za ním úspěšně schovává. Následkem toho je pro planetární obecenstvo naprosto neznámá, na rozdíl od soudruhů z Číny, Severní Koreje nebo Kuby. Co by si asi učený muž, jemuž se ve Vietnamu dodnes říká strýček Ho, myslel o tom, kam následníci jeho dílo přivedli… Zbyla z něj jen propagandistická slupka, to ostatní je kapitalismus nejhrubšího zrna, kde úspěšný převálcuje méně šťastného. Ze stranických funkcio¬nářů jsou velkopodnikatelé. Dickens by tu mohl získávat nové náměty na své sociální romány. Raději jdu do mauzolea překontrolovat, zda Ho Či Minova mrtvola z hrůzy nad činy svých pohrobků nepřevrátila vitrínu, ve které je vystavena. Kdepak. Leží tu zcela spořádaně a nechá se okukovat davy spoluobčanů, kteří v určených hodinách pět dní v týdnu v dvojstupu stojí dlouhou frontu. Nad mumií se nelze zastavit. Jedna z návštěvnic to udělá a dohlížející voják decentně sykne, ať se pohne dál. Nejsou tu vidět žádné slzy dojetí, ale ani posměšky, který by se takové panoptikální atrakci dostalo od teenagerů v Evropě. Těžko říci, kolik procent z návštěvníků sem žene láska a respekt k nejznámějšímu Vietnamci všech dob, kolik prostá zvědavost spatřit ho na vlastní oči a kolik sem přijede s organizovaným zájezdem z venkova, který je spojen i s oblíbeným nakupováním ve velkoměstě. Přijíždějí sem i lidé z Ho Či Minova Města. Ano, správně. Tak se od dobytí v roce 1975 metropole Jižního Vietnamu, jehož režim se dlouhá léta držel jen díky masivní vojenské a finanční pomoci z USA, oficiálně nazývá. Ale místním to nějak nejde přes rty. Stále ho nazývají postaru Saigon, takže já s nimi v tomto textu držím basu. Koneckonců i v letecké dopravě zůstalo letišti v Ho Či Minově Městě původní zkratka SGN.

OD NEZÁVISLOSTI KE SJEDNOCENÍ

V Saigonu bylo takových ideologicky zabarvených záměn názvů více. Nejpatrnější a zároveň nejlogičtější je to v případě nápadité stavby uprostřed zeleně, kde sídlili jižanští prezidenti. Než komunistický tank 30. dubna 1975 prorazil jeho bránu, jmenoval se Palác nezávislosti. Dnes nese název Palác sjednocení. Kolem něj jsou rozmístěny již vysloužilé severovietnamské tanky, jejichž hlavně výhružně míří na nepřítelův hlavní stan. Jako by říkaly, že jakýkoliv odpor proti naší vládě je vyloučen. Budova dnes slouží jen pro různé konference, protože prezident země bydlí a zahraniční návštěvy přijímá v bývalém guvernérském paláci v Hanoji. Průvodce zavede návštěvníky mimo jiné do prezidentské pracovny, aby ukázal na rozdíl ve zhýralosti proamerického diktátora s asketičností Ho Či Mina. Vysvětluje také, proč měl jihovietnamský autokrat na stole tři barevně odlišené telefony. Jeden pro záležitosti státní, druhý pro manželské a třetí pro milenecké. Pak průvodce pustí film, kde se západnímu turistovi, navyklému na americký výklad historie, dostane mnoho informací o tom, jak na tento klíčový konflikt lidských dějin nahlížejí jeho vítězové. V Saigonu je to ideální předkrm před návštěvou blízkého a fascinujícího muzea války.

UKÁZKOVÁ PROPAGANDA V PRAXI

V podstatě ho tvoří jen zbraně a fotografie. Jenže snímky mají takovou sílu, že si člověk při prohlídce musí hlídat žaludek. Od napalmu popálení vesničané, děti zmutované kvůli nasazení chemické zbraně Agent Orange, hromady mrtvol, americký voják chlubící se torzem protivníka jako nějakou trofejí, shazování mrtvol z vrtulníků… Z profesionálního hlediska dokonalé snímky, které si ovšem pro svou zjevnou brutalitu nenajdou cestu na přední stránky přejemnělých západních novin, ukazují Američany jako viníky všeho zla. To dokreslují i pečlivě vybrané fotky, na kterých všichni ve Vietnamu zaangažovaní prezidenti USA vypadají jako kmotři mafie. Zručná propaganda nepochybnými a neomluvitelnými zločiny amerických vojáků ospravedlňuje své vítězství, kterého bylo dosaženo za stejně krutých metod. Jenže o těch v tomto muzeu samozřejmě nepadne ani slovo.Obrácenou stranou propagandy je dnes již nefunkční věznice Hoa Lo v Hanoji. Odtud si Obamův republikánský protikandidát na prezidenta John McCain, jehož bombardér v roce 1967 sestřelili nad severovietnamskou metropolí, po mučení odnesl doživotní handicap – nemůže zvednout ruce nad hlavu. Nicméně v bývalých kobkách vyvěšené fotografie, na nichž rozesmátí američtí zajatci hrají volejbal, mrazivě připomenou propagandistický trik z nacistické éry, označující Terezín za město, které Führer věnoval Židům.

STAŘENA HANOJ A MLADÍČEK SAIGON

Více než „hanojský Hilton“, jak váleční zajatci Hoa Lo sarkasticky přezdívali, se v metropoli vyplatí obíhat její pagody plné soch draků a vousatých císařů, modlících se mnichů s hladce oholenými hlavami. Všechny svatostánky ale rozhodně nestihnete. Je jich tu nejméně šest stovek. Však na to měli jejich stavitelé tisíc let – své milénium občané oslavovali loni v říjnu. Staletý vývoj se na tváři Hanoje odráží. Přestože se tu nové věžáky staví o sto šest a město je zahlcené novými skútry, zachovává si jistý klid. Asi za to mohou šlapadla ve tvaru labutí na početných jezerech, která více než šestimilionové město obklopuje. Dávají smogem zahlcené Hanoji dotek pohody a také zeleně, která Saigonu, až na reprezentativní místa kolem Paláce sjednocení, úplně chybí. Za tisíc let existence byla Hanoj několikrát centrem říše, několikrát podle rozmaru vládců měnila jméno. To dnešní znamená něco jako Meziříčí, ale dřív se honosila i tak poetickými názvy jako Vzlétající drak, Východní brána nebo Severní citadela. Na původu slova Saigon se historici nemohou shodnout, ale vědí, že až do 17. století byl jenom větší rybářskou vesnicí. Teprve když severovietnamští císařové definitivně vyhnali na Indii orientované Khmery, začal jeho rozmach. Ještě posílený potom, když Indočínu ovládla Francie a ze Saigonu udělala svou vstupní bránu do oblasti. To se odrazilo i v urbanistice. Kvůli francouzskému vlivu se Saigonu přezdívá Paříž východu. Má kosmopolitnější ráz než tradicionalisticky a usedleji působící Hanoj. V jejím centru je v noci poměrný klid a šero, zato v byznysově orientovaném Saigonu září neonové nápisy do všech stran. V Hanoji kromě cestovních kanceláří málokdy narazíte na člověka, který by uměl anglicky. Po Saigonu bělocha nahánějí mladíci, kteří se seznamují univerzální větou „Where are you from?“ a chtějí se vetřít do přízně jako průvodci. Ještě vlezleji se mužům nabízejí se sexuálním servisem početné zmalované dívky, zatímco v centru Hanoje na jejich nabídku prezentovanou jednoznačnými citoslovci „Bum bum“ narazí turista velmi zřídka.

MÓDA NA SILNICI

Obě města jsou plná známek globalizace. Platí to o oblečení, vozidlech nebo třeba jídle. Koho by před lety napadlo, že si na tržišti vedle pouliční vývařovny rýže může objednat Döner kebab? Zároveň si přes všechen prudký rozvoj udržují tradiční asijskou tvář – zvláště v Hanoji není nic neobvyklého potkat lidi s kónickými klobouky na hlavě. Saigonské ženy se zase často pohybují v elegantním kalhotovém kostýmu ao dai, u nějž je s podivem, že ještě v masivní míře nepronikl do skicáků západních návrhářů. Z tohoto hlediska je inspirativní i motocyklistická móda. Většina dívek řídí s rouškou přes ústa, kterou chtějí zabránit přílišnému vdechování zplodin. Ale dotázané ženy za hlavní důvod nošení tohoto pruhu látky uvádějí ochranu před slunečními paprsky. Potvrzují to i dlouhé rukavice, jež mnohdy sahají až k ramenům. Místní dívky si přejí být co nejsvětlejší. Jako hvězdy Hollywoodu. Jenže slunce nesvítí pořád a lijáky tu jsou obvyklou záležitostí. Každý řidič je proto vybaven velkou pláštěnkou, která v případě nutnosti nechrání pouze jeho, ale i spolujezdce. Davy zakuklených motocyklistů na deštěm zkrápěných ucpaných ulicích vyvolávají otázky. Jak dlouho vydrží bohatnoucí Vietnamci moknout na motorkách? Nepřesunou se tak rychle, jako z kol na skútry, raději do pohodlí automobilů? Ani pak by se ale tradiční soupeření dua Hanoj – Saigon nezastavilo. Vždyť jejich rivalita je motor, který pohání Vietnam ke stále vyšším metám ekonomického úspěchu. Přes všechny protiklady se tato centra vhodně doplňují, aby vytvořila v duchu dálněvýchodní filosofie všeobecně prospěšnou harmonii.

TEXT: TEREZA ŠIMŮNKOVÁ, MARTIN DLOUHÝ

Vyšší polohy šumavských hvozdů jsou v únoru velmi nevlídným místem. Hluboký sníh znemožňuje chůzi, mráz zalézá do oděvů, slunce jen občas prořízne husté mlhy, které ve spojení s lesním šerem dělají scenerii ještě ponuřejší. A přece jen někomu toto počasí vyhovuje. Těm, kteří se tak mohou nepozorovaně pohybovat mlázím a provozovat lesní pych, pytlákům. Toto nekalé „řemeslo“ se v minulosti rozvíjelo současně s myslivostí podobně, jako se dnes šíří počítačové viry s rozvojem IT technologií a vyvrcholilo událostmi v únoru 1850, těžkým střetem bavorských pytláků s českými myslivci a finanční stráží.

JELENÍ MASAKR

Ale nepředbíhejme událostem. Samotné nájezdy Bavoráků sužovaly schwarzenberské lesníky dlouhodobě, protože knížecí obory na české straně hor nabízely dobře živenou zvěř, na kterou měli spadeno nejen jednotlivci, ale dokonce celé pytlácké bandy. Jihočeské obyvatelstvo Bavoráky upřímně nenávidělo, protože kromě pytlačení si pod pohrůžkou smrti vynucovali ubytování a nezřídka prostý lid i okrádali. Se zvyšující se agresivitou a drzostí se situace stala natolik neúnosnou, že kníže Schwarzenberg v rámci ochrany lesního personálu i místních obyvatel před pytláky nechal na svém panství roku 1817 veškerou jelení zvěř vystřílet. Myšlenka, že pokud nebude co pytlačit, nájezdy po zuby ozbrojených pytláků ustanou, se však ukázala jako mylná. Po jednom střetu dokonce drzí Bavoráci pronikli až k Táboru, kde se chtěli pomstít lesnímu adjunktovi, který zastřelil v šumavských lesích jejich kamaráda.

OKRADENÍ PYTLÁCI

Číše trpělivosti Čechů však přetekla již zmíněného 21. února 1850. Skupina bavorských pytláků se svou smečkou psů přešla hranici s úmyslem uštvat nějakou tu srnčí zvěř. Podmínky pro naháňku byly dobré. Hluboký zmrzlý sníh s mělkým popraškem na povrchu dovoloval lehkým psům štvát zvěř, která se na rozdíl od nich do sněhu propadala a tím se dříve unavila. Pytláci tento fakt znali a šikovně využívali. Lesem se ozývalo funění běžících psů a nakonec výstřel, jenž ukončil jeden srnčí život. Spokojení pytláci zvíře vyvrhli a pověsili na strom, aby vychladlo. Kořist chtěli sebrat najednou až při cestě zpátky za hranice. Avšak v tuto chvíli do děje vstoupil lesník, který se vydal na místo výstřelu. Když našel mrtvé zvíře, sebral ho a odvezl k myslivcům do obce Stožec. Mezitím pytláci zjistili, že byli okradeni o svůj lup a chtěli srnce dostat zpět. Vyslali svého zástupce do Nového Údolí s pohrůžkou útoku, mylně se domnívajíce, že srnec je v této obci. V té chvíli se ovšem ve Stožci formovala ozbrojená skupina myslivců, lesníků a financů proti pytlákům.

PASEKA NA PASECE

K prvnímu střetu došlo nedaleko Schwarzenberského kanálu na místě přiléhavě zvaném Pytlácká paseka. Po dvacetiminutové přestřelce zůstal jeden z pytláků mrtev v tratolišti krve a druhý byl postřelen a zajat. Další členové bandy vyvázli s lehkými zraněními a byli odtaženi svými kumpány za hranici do Bavorska. Na straně lesnictva jsou jen lehké šrámy, avšak se zajetím Bavoráka vyvstal nový problém, a to hrozba útoku Němců s cílem svého kolegu osvobodit. Předchozí zkušenosti napovídaly, že pytlácký útok na finanční kasárna ve Stožci, kam se lesníci i s pytlákem ukryli, by mohl být veden bandou, čítající až několik desítek mužů. A útok skutečně přišel. V podvečer 23. 2. 1850 přišlo s tmou do Stožce okolo pětatřiceti ozbrojených Bavoráků odhodlaných osvobodit kamaráda. Co ovšem netušili, byl fakt, že bavorský pytlák byl již toho času převezen do cely v Českých Žlebech.

BITEVNÍ VŘAVA

Každopádně došlo k tichému obležen kasáren, v jejichž zdech vyčkávalo čtyřicet obránců. Atmosféra houstla, nervozita stoupala. Náhle ticho noci prořízl první výstřel a spustil tak lavinu střel. Během první minuty byla dřevěná budova kasáren bez oken, mimo výstřely se ozývalo nanejvýš sténání zasažených. Po skoro hodinové přestřelce Bavoráci zjistili, že nevyhrají a za stálé střelby se stahovali. Obránci ještě nějaký čas vyčkávali, než se odvážili opustit dům a zkontrolovat škody. Naštěstí v jejich řadách nedošlo k vážnějším zraněním. To na druhé straně byla situace horší. V řadách pytláků bylo minimálně pět ztrát na životech, zda se počet zesnulých zvýšil, dnes již nedohledáme, zmínky v archivech nejsou ani na české ani na bavorské straně. Bezpečně víme jen o soudu zajatého pytláka ve Vimperku, kde týž byl odsouzen k několika měsícům za mřížemi.

KONEC KASÁREN

Ozbrojený střet myslivců s pytláky rozvířil nejen pozitivní ohlasy lidí žijících v blízkém i vzdáleném okolí, ale též přiměl diplomatické kruhy Čech a Bavorska k jednání o umístění vojenské jednotky do vsi Lackenhauser. Jejím úkolem bylo hlídkovat a udržovat klid v šumavském pohraničí. Avšak po dobu přítomnosti části seckendorfského pluku se pytlácké aktivity neprojevovaly, a tak po dvou týdnech bylo vojsko odveleno.

Když se počátkem třicátých let 20. století bourala bývalá kasárna finanční stráže ve Stožci, bylo trámoví domu doslova prošpikováno olověnými kulemi, které vystříleli pytláci během hodinové bitvy. Šestimetrový památný kříž, připomínka obětí německých pytláků, a to nejen ze Stožecké přestřelky, dodnes stojí u Černého kříže kousek za soutokem Studené a Teplé Vltavy.

Už na první pohled je výjimečný. Vladimír Franz. Pan profesor vybočující z norem. Je renesanční osobností a v tomto případně zodpovědně tvrdíme, že nejde o laciné klišé. Počtem nasbíraných ocenění je nejúspěšnějším skladatelem scénické hudby u nás. Také rád maluje krajinu, české luhy a háje má prošlápnuté jako málokdo. Asi nepřekvapí, že putuje zásadně bez map, o GPS nemluvě.

Obohacují vás navštívené cizí země ve vaší tvorbě – ať v hudbě či výtvarném umění?

Každý výlet za hranice je zajímavým impulsem. Vždy si říkám, že musím zpracovat fenomén, institut moře. Ale když se tím člověk začne hlouběji zaobírat, zjistí, že je jen návštěvníkem, hostem, a že by tam musel žít déle. To je jako když si tady někdo koupí brožuru „Staň se buddhistou“ – americkou, pokud možno – a i když si ji přečte, stejně se buddhistou nestane. Buddhistou by se možná stal tehdy, kdyby v sobě nesl tak šest deset generací lidí, kteří tím žili; jde o genetickou paměť, jež se nedá nahonit. Mám třeba oblíbená místa na Gran Canarii, kde skládám.

Jezdíte tam každý rok?

Ano, každý rok a na stálá místa. Vždycky se potěším pohledem na vlčí mor, sukulenty, lávové proudy. Hlavně je to ale pro mě hlubina bezpečí, že tam v klidu můžu dělat. Mám ale místa, kde jsem naopak nemohl vůbec tvořit; například když jsem byl nouzově nucen pobývat půl roku v Litvínově. To bylo úplně příšerné! Pro malířství naprosto destabilizující, vše se člověku rozplývalo pod rukama, netvořilo se mi tam dobře.

A na Gran Canarii to funguje?

Dokonale.

Čím to?

Jednak je tam klid, dále mám místa, kde není telefonní signál a navíc je tam pořád stabilní teplé počasí, ale ne zas takové, aby to člověka zničilo. Nehrozí nebezpečí, že vám tam vleze do boty škorpion. To v Oceánii musíte při koupání neustále myslet, co by vás mohlo zabít, kousnout, žahnout.

S Oceánií máte zkušenosti?

Mám, ale netykám si s ní.

Vím, že jste byl i na Fidži. Jakou jste měl s kdysi „Lidojedskými ostrovy“ zkušenost?

Byl jsem tam jednou o Vánocích. Je tam vidět totální globalizace, což nebrání tomu, aby i Vánoce v Tichomoří vypadaly stejně jako u nás v obchodním domě. Neskutečně zajímavá byla Rybova Česká mše vánoční, která je – zdá se – univerzálnějším projevem, než myslíme. Vidět ale v tropech mechanického Santa Clause a asociovat si vše s ladovskými zasněženými Vánocemi je dosti surrealistické, zdánlivě protichůdné a barevné.

Vnímám to špatně, když vidím ve vašich dílech vliv latinskoamerické barevnosti?

Já jsem víceméně ve výtvarném projevu Němec, což je dobře, protože to má v sobě určitou důkladnost, konstantnost, nazývání věcí, aniž by se v tom hledaly nějaké okliky. Pro Němce je důležité, že když něco dělají, tak to dělají pořádně.

Jsou takové okliky v Česku běžnější?

U nás je nejstrašnější vlastností, že se i do exaktních oborů vnáší poetizace. A to ne poetizace poezie. Poezie je samozřejmě něco jiného. Poezie je něco tak exaktního, že to působí jako zázrak. Poezií může být stejně tak nová americká stíhačka, laserové dělo, kvantová mechanika – to je poezie. Ale měsíc jako rybí oko není poezie. To je žvástání.

Jsou ještě u nás lidé, kteří docení opravdovou poezii?

Ne. Protože jsou tu lidé nedovzdělaní, to za prvé. Za druhé lidé preferují citové mrzáctví a informaci, což je také způsob chápání světa; poezie je jeden z oborů, který se téměř totálně vytratil a všechny přestal zajímat. Pokud některé obory živoří na hranici, tak poezie se dostala silně až za hranice smrti. Když člověk šel dědečkovi do knihovny, tak viděl mnohá první vydání básnických sbírek dědečkových vrstevníků…

Vypadá to, že se to s českou vzdělaností jen tak nezlepší.

Básník se může objevit jako solitér, vrchol pyramidy. Všichni dumají, kde se vzal Mácha s Májem, když v té době byla jazyková úroveň drtivá. Vzdělanost upadá, za což může úpadek inteligence jako stavu a jeho stavovské cti. V dnešní době mají média nesmírný vliv, je to mocnost. Když jsem v televizním pořadu dělal rozhovory se zajímavými lidmi, tak to už skončilo, protože se zjistilo, že na úkor kultury musí být více sportu a politických stupidit.

Opravdu? Kolik jste natočil dílů?

Moc ne. Začalo to loni na jaře a na podzim to skončilo. Dvakrát do měsíce. Snažil jsem se zvát zajímavé lidi. Ale fůra vskutku zajímavých tam ještě nebyla a nikdy ani nebude.

Přišla nabídka od jiné televize?

Ne, protože kultura nikoho nezajímá. Kdybych byl moderátor a běhal tu v růžovém kožichu, možná by nabídek bylo dosti. Vzhledem k tomu, jak je nastavená naše kultura a probíhá takzvaná celebritizace, je už v dnešní době slovo celebrita sprostou nadávkou.

Úplně původně to byl člověk, který je důležitý, vzdělaný a výjimečný…

Celebrita je zpěvačka, která nejen zpívá, ale každé ráno se pozvrací a volá do všech médií, že se tak stalo. Nějaký zloděj, který ze zlodějiny udělá dobročinnou akci. Celebritou je třeba Kajínek, který je z nich ovšem ještě ten nejslušnější!

Vypadá to, že i na českou inteligenci koukáte dost negativně.

Ano, koukám, protože kvůli jejímu selhání je to tady takové. Myslím, že v Polsku nebo Maďarsku, ať už jsou to jakékoli země, kontinuita, která vedla přes šlechtu jako nositele kultury, pokračuje. Zahajoval jsem výstavu profesoru varšavské akademie a ať padlo jakékoliv jméno z polské kulturní historie – a nemusel to být žádný zázrak – bylo vidět, že o něm vědí a že si jej váží. Kdyby dnes někdo řekl na ulici jméno Vrchlický, tak se všichni pohorší. Je to rys malého, nesvéprávného provinčního spolku, neříkám ani národa, který neměl být samostatný. Skutečně: mnozí zde dokázali úžasné věci, ale v kontextu celku je to jako by někdo naházel brilianty do kanálu. Tento stát neměl být samostatný.

Jaký by měl být?

Myslím si, že kdyby Rakousko-Uhersko nebylo už úplně prohnilé, zdegenerované, tak jako tvar pro tohle by bylo ideální. Samozřejmě ne tím mechanismem, který vedl až k rozpadu.

Kde se vám v Čechách nejvíce líbí?

Mám rád jakýkoli český jihozápad, třeba Pootaví. V člověku zůstává reziduum Třeboňska, kde trávil prázdniny, chození pěšinkami mrtvých…Dříve jsem neměl problém vzít si kolo, odjet někam vlakem a přejet sto kilometrů zpět. A to na starém kole, žádné moderní vychytávky s měřičem kalorií a tepu. Stačila mi obyčejná stará eska.

Vnímáte něco jako typicky české „vlastnosti“? Co nikde jinde není?

Nevím, jestli specificky české, ale existují určité fenomény. Já sám, když jsem dostal šestou Radokovu cenu, tak jsem si rok neškrtl v divadle. Když se něco povede opravdu, tak naopak má z toho člověk potíže. Naopak, když jsem byl v Cambridge, Denveru nebo Londýně, tak lidé úspěch druhého brali jako svůj, celé vrstvy, generace, univerzity, země. U nás je to avízem „Aha, to musíš hned zničit“. Můžeme si dělat z Američanů legraci, ale toto se jim nedá upřít: když má někdo úspěch, tak jej opravdu má.

Cítíte tu často zmiňovanou českou závistivost, nepřejícnost?

Do jisté míry ano. Opět jsme u stavovské cti. Nedovedu si představit, že by nějaký univerzitní profesor nebo bývalý prezident Německa hrál v televizním seriálu. Prostě to nepřipadá v úvahu. Není to o nedemokratičnosti. Ale každý stav má svoji úroveň a nesmí ji devalvovat.

Jak často jezdíte do ciziny?

V zahraničí jsem nebyl, ani nepamatuji. Nemám na to čas. Jezdíval jsem do Bayreuthu na univerzitu. Ta vlastní jediný německý, ale zato důkladný ústav hudebního dramatu, a když člověk potřebuje cokoli, co existuje, tak to tam mají; a je jedno, jestli je to z 10. století nebo před čtrnácti dny…

A kam jste se dostal úplně nejdál?

Asi na Nový Zéland. Ale to bylo jen cestování. Děsilo mě, že tam jsou prvky, které dobře známe odsud, ale jsou v takovém jakémsi matoucím neladu. Například vegetačně. Kvetou tam květiny, jež jsou u nás například v září, fialky, lípa a najednou je vedle toho palma a člověka to mate, protože všechno má mít svůj čas a místo.

Všichni o Zélandu bájí. Je to opravdu taková paráda?

Je to odporná prdel na konci světa, která je dobrá leda tak pro důchodce. Na severu je příjemné klima. Co zasadíte, hned vyroste. Kultura tam ovšem není veskrze žádná, jen je tam asi desetkrát více ovcí než lidí…

Kdy jste tam byl?

To už je dlouho, ale myslím, že se nic nezměnilo. Je to takové vyhnanství. Všichni o tom bájí, že je to daleko, a kdyby to bylo ještě dál, bájili by o tom daleko víc. Opravdu není oč stát.

Zajímali vás tam lidé? Dnešní nebo „domorodí“ obyvatelé?

Ti dnešní. Když chtějí natočit film, musí jej pro Ameriku a Anglii předabovat. Jsou to jakési divné zvuky, asi jako když se mluví česky v Prešově (smích).

Byl jste tam před svým tetováním nebo až po? Zaujalo vás maorské lícní moko?

Před tetováním. Přiznám se, že moko moc ne. Navíc Maorové jsou už normální civilizovaní obyvatelé britského Commonwealthu a obecná představa o nich je asi stejná jako ve filmu Adéla ještě nevečeřela, kdy Nick Carter vystoupil z vlaku a měl dudy a vydrovku na hlavě s tím, že bude v Praze dobře maskovaný.

Otázka laika na velkého skladatele. Když odposloucháte něčí dílo, dokážete rozklíčovat vlivy, výpovědi, které do toho dává?

Dokážu. Do kritiky bych se ale ještě nepouštěl, protože bych to musel slyšet buď dvacetkrát nebo vidět partituru. Takže ano, vlivy poznám, pakliže to nebudou věci od nějakého východokorintského etnika, které má 200 lidí, že ano.

A vlivy velkých skladatelů jsou čitelné?

To ano, ale je mi to jedno. Už Berthold Brecht říkal: „V otázce kulturního vlastnictví jsem zcela laxní.“ Důležitý je člověk ve svém gestu. Prostředků a tónů je málo a pořád někdo používá nějaký akord, který už použilo milion lidí. Johannes Brahms, když mu říkali, že má ve 2. symfonii podobné téma – což dělal i záměrně – s Beethovenovou Devátou, tak říkal, že je to zajímavé, ale ještě zajímavější je, že si toho všimne kdejaký blbec.

Co vás nejvíce ovlivnilo v hudební tvorbě? Lze-li, tak tři jména.

Hm, to je velká zkratka. Spíš mohu říci: ne, že bych někoho chtěl napodobovat, ale že je mi s ním dobře. Když jsem začínal, tak například Brixi, Bach a Jaroslav Ježek. Pak člověk poznal mnoho věcí od Martinů, Brahmse, Wagnera, Mahlera, Janáčka, Bartóka, Šostakoviče. Někdy člověk cítí to pobratimství až zpětně. Když jsem napsal svou první symfonii, tak mnozí měli pocit, že je to neskromné v prostředcích. Ale dělal jsem to záměrně. Myslím, že v době, kdy padají půlkilometrové mrakodrapy, je zbytečné dělat nějaké to drobné cvrnkání. Symfonie je kolos; evidentně je vědomě neskromná.

Chodí také kritici na vaše koncerty?

Nechodí. Co dělají, to je záhada. Byl by to dobrý detektivní seriál (smích). Člověk je potká akorát na koncertě, kde se hraje Má vlast. Do nových věcí nejdou, protože se bojí, že by si mohli uříznout ostudu. Co slavnějších lidí, než jsou oni, si uřízlo kšandu. G. B. Shaw psal, že Dvořákovo Rekviem je dobré leda tak na kolonádu, Eduard Hanslick napsal, že mu Čajkovského hudba smrdí, Romain Rolland psal o Mahlerově symfonii, že je to hromada smetí a haraburdí. Čili nemusí to být vždycky trefa, ale oni se páni kritici bojí napsat svůj názor.

Fascinuje mě rychlost vašeho skládání, psaní. Máte to už vždy připravené v hlavě?

Ano, člověk si už dva měsíce předem v hlavě dílo sumíruje. Ze všech stran.

Je vůbec možné, aby to člověk v sobě udržel?

Proto je to tak vyčerpávající, a proto musím brát prášky na spaní, když skládám. To by člověk jinak neusnul. Mám rozostřené prostorové cítění, takže se nemusím trefit ani do dveří. Jako by se člověku rozhodila prostorová existence. Není to ale nic divného. Dvořák, jenž byl daleko robustnější a jednoduše génius, tak když tvořil hudbu, museli jej vodit i přes ulici! Skladba je vyčerpávající činnost i tím způsobem, že musíte v sobě zhmotnit, udržet a pak naráz vyndat. Čili je to ohromný stres. Asi jako kdyby se člověk podílel na porodu dítěte, které má metr a půl: za prvé se na ten porod vůbec netěší, což je logické, poněvadž ty otvory mají omezenou průchodnost, a ještě musí dítě vylézt celé, aby uvnitř nezůstala ruka či hlava.

Už jste někdy řídili loď? Nebo jste se ve snu chtěli stát kapitánem? To všechno si každý může splnit v Holandsku, kde k řízení lodi nepotřebujete řidičák, a zároveň můžete obdivovat netradičně vše v poklidu z paluby lodě. A vidět je určitě co. Stačí si jen vybrat loď pro sebe, rodinu, nebo celou partu a vydat se vstříc dobrodružství na vodě.

Když mě kamarád zval na loď do Holandska za romantikou, zprvu jsem váhal. Přeci Nizozemí je jen placka, kde o kopce nezavadíte, a navíc docela přelidněný kousíček Evropy. Proto jsem nechápal, že bych v této zemi mohl zažít nějaké dobrodružství. Tedy pominu-li návštěvu coffee shopu se stále unikátně snadno dostupnou marihuanou, nebo čtvrti červených luceren v Amsterdamu s výstavou vnadných žen za osvětlenými výlohami. Jenže občas se člověk nechá přemluvit a později vůbec nelituje.

Pravý Středoevropan přivyklý chůzi po zemi může mít z lodě a jejího řízení obavy. Jenže v zemi tulipánů nepotřebujete žádnou licenci, stačí být jen obezřetný a nebát se vyzkoušet si manévrování během krátkého zaučování. To je podmínkou, zaměstnanci maríny vám během projížďky nedaleko loděnice ukážou, jak se loď ovládá a rádi poradí i různé fígle. Výhodou je, když je někdo z posádky zkušenější, protože ten to naučí i ostatní a bude tím pravým kapitánem. Dnes se už pořádají kurzy i na Vltavě, kde si každý může osahat loď a zjistit, jaký je rozdíl oproti řízení auta. Jakmile zvednete kotvy a vyplujete z loděnice na kanál, vše je už jen na posádce a pravé dobrodružství začíná.

PLAVBA KÝČEM

Holandsko není jen Amsterdam a tulipány, jak si mnozí mylně vryli do paměti, ale také spousta řek, říček, slepých ramen i větších vodních ploch, to vše propojeno důkladnou sítí kanálů, zdymadel, zvedacích mostů i akvaduktů. Není nic hezčího než se usadit na palubě a pozorovat volně ubíhající krajinu, která svým poklidem přímo vybízí k relaxaci. Když pojedete na kole, ani nebudete vnímat tolik detailů, zato z lodi je toho vidět určitě více. Je až s podivem, jak je poklidný venkov s pasoucím se dobytkem, bečícími ovcemi, zelenajícími se pastvinami, rozkvetlými zahradami a malebnými městečky fascinující kulisou, která hraničí až s kýčem.

Provoz není takový jako na silnici, ale tady na vodě funguje taková slušnost, že se všichni na sebe jen usmívají, protože spěchat není kam. Stejně, jako když jedete na kole, všichni okolo zdraví a kapitán dává svým zamáváním najevo nejen pozdravení, ale také informaci o cestě, kterou bez překážek proplul. Když se objeví první větrný mlýn na obzoru, většina posádky málem převrhne loď, ale takových větřáků, které dosud lemují kanály, je možno obdivovat bezpočet. Stačí se jen zasnít a obličej pomalu nechat ovívat jarním vánkem. Až tady, ve spleti vodních ploch, si každý naplno uvědomí, jak těžký boj sváděli místní o každý kousek země.

Plavba vyžaduje i plánování. Přeci jen se nedá plout jen tak nazdařbůh. Proto se posádka musí domluvit, kudy bude plout a také si důkladně prohlédnout mapu, protože některá zdymadla a mosty nejsou otevřeny celý den. Sice mnoho mostů jde podjet, přesto tu jsou ty, které ovládá obsluha z budky nedaleko. Když se k takovému místu dostanete, musíte se uvázat a čekat, až bude zastavena doprava na břehu. Většinou je vše automatické, jakmile kamery na mostech zjistí přítomnost lodi, už otevírají. Ale jsou i místa, kde obsluha pracuje s ručním pohonem, to je pak výborná posilovna. Proces je to jednoduchý, semafory zastaví provoz na silnici, spadnou závory a most se zvedne ať pomocí tlačítka, nebo rumpálu. Nikoho takové omezení na břehu vůbec nerozčiluje, naopak místní rádi zamávají a těší se, až budou mít volno a také vyplují se svou lodí.

MINCE DO DŘEVÁKU

Většina vodních cest je státních, za proplutí velkými plavebními komorami se neplatí, jinde se účtuje symbolický poplatek od padesáti centů do dvou eur. Přesto narazíte i na soukromé komory, kde se platí více, třeba při vjezdu na jezera nebo do méně frekventovaných oblastí. Zajímavým zážitkem je samotné vybírání peněz, platí se hotově, kartu tu neuznávají, jednoduše nebyl by na to čas. Peníze se vkládají do nádoby na bidle, kterou drží obsluha. Ovšem nejtradičnější metodou je vhazovat mince do dřeváku na udici, což se hodně líbí dětem. Pokud se vám stane, že zapomenete, nebo jednoduše nestihnete, uslyšíte za sebou spoustu šťavnatých nadávek. Někdy se vám může stát, že z důvodu ukončení pracovní doby vám již most nemá kdo zvednout. Pak nezbývá než zakotvit a čekat na ráno. Jindy může být problémem i výška mostů, opravdu jde o milimetry, aby loď proplula. Tady už musí být posádka sehraná a bez odmluvy poslouchat kapitána. Proto musí mít ten, kdo je u kormidla, posádku vycepovanou, protože často je nutné se chopit lan a loď důkladně přivázat. Na druhou stranu je to i radostí, protože každý si to může vyzkoušet. „Dělej, rychle odvazuj, cesta je volná,“ hřímá kapitán. V tu chvíli každý musí zapomenout na cokoliv a věnovat se lodi.

Pravidla plavby jsou jasná, velké remorkéry mají vždy přednost, přeci jen sotva zastaví, a loď není auto, tady se vše dělá s předstihem, pokud nechcete být rozmačkáni. Stejnou přednost mají plachetnice s napnutou plachtou, protože těmto plavidlům se nemanévruje tak rychle, obzvláště při obratu. Jindy u mostů a zdymadel bývají semafory, které usměrňují provoz. Jakmile uvidíte dvě červená světla, v klidu se můžete natáhnout, cesta není volná. Loď má nespornou výhodu, zakotvit můžete víceméně všude, vyjma soukromých pozemků a kotvišť označených cedulí „Privat“. Místa pro přenocování jsou na mapách a v manuálech vyznačena, takže je najde každý. Důležité je loď pevně uvázat, aby neohrožovala okolní lodě při vlnách a větru. Podél všech cest je dostatek vybudovaných míst na uvazování a ve městech a marínách ke komfortu patří toalety, sprchy i obchůdky s potravinami a vybavením do lodi. Vodní svět není jen labyrintem kanálů, ale také životním stylem.

S VODOU SPOJENÍ

Mnozí mořští i říční vlci se nemohou s vodou rozloučit ani ve svém domově. Proto podél kanálů je spousta hausbótů, které občas připomínají chatové osady někde u Berounky. Zpočátku možná nedostatek prostoru nutil lidi žít na vodě, ale dnes je takový vodní domov i vyhledávaným luxusem a životním stylem. Například v takovém Amsterdamu se za podobný byt nedoplatíte. Domy jsou to často čisté, jednoduché konstrukce, jindy se spíše podobají těm, co vyrostly na břehu, či vyprojektované podle někdy až uhozené fantazie majitele. Věžičky, zábradlí ze zámku nebo podivný hrad, to všechno si může někdo vymyslet, ale většinou se jedná o poměrně střízlivé a praktické stavby. Hausbót je kompletním domem se vším, co je potřeba k životu, včetně verandy, stolu, židlí nebo psí boudy. Pouze když okolo projede rychle loď nějakého zelenáče, může být siesta u vody vratkým zážitkem. Dnes jsou moderní velké prosklené obývací pokoje. Ani nemůže překvapit, když křesla jsou směrována místo k televizi naopak proti oknu s výhledem na vodu. Je až někdy s podivem, když spatříte majitele s kočkou na klíně, který si v ušáku čte knihu a nevytrhne ho ani loď plná zvědavců. Jen se usměje a věnuje se dále své siestě s živým představením přímo před sebou, které se každý den mění. Tomu se říká pohoda.

Ať se vydáte na kanály do Středního Holandska, které je považováno za nejhezčí cíl plavby, nebo do divočejšího Fríska na severu, nikdy nebudete zklamáni. Plavba je opravdovým nefalšovaným pohlazením po duši, ale také zastavením v našem uspěchaném světě. Nevěříte, vezměte rodinu, kamarády a budete mile překvapeni místy, která vás natolik okouzlí, že se budete chtít opět i v následujícím roce vrátit. Já už se tam vracím několik posledních let.