Když mi bylo skoro osm, byl jsem o prázdninách na mezinárodním pionýrském táboře v Českém středohoří. Několikasethlavá armáda malých dětí z celé RVHP, chatičky, ubikace, oplocený areál a dvě střežené vrátnice. Z nich jsme pak ve formovaných útvarech pochodovali do okolních špinavých lesíků na vycházky. A tehdy jsem ho poprvé viděl. Trampa, westmana, zálesáka. Mohlo mu být dobře sedmnáct let, čekal v křoví na naši instruktorku a shovívavě nás nechal osahávat svoji výstroj. Z ruky do ruky šel obrovský bowiák zn. Mikov s rukojetí polepenou králičí kožkou. Potom ho ten cizinec vzal a jedním seknutím uťal silnou větev z olámané, povadlé bezinky. Jeho oči pod krempou širáku se chladně usmívaly a na opasku se mu houpala polní láhev. Večer nám pak naše mladá a hezká vedoucí hrála v chatičce na kytaru a my si s bráchou plácli, že na pionýrák už nepojedeme, a že budeme taky trampové.

Po prázdninách nás naši dali do turistického oddílu, pod jehož hlavičkou jsme vesele jezdili na výpravy, lovili bobříky, hráli celoroční hry a v létě tábořili v podsadových stanech na zastrčených loukách v pohraničí. A trampy jsme najednou začali vídat poměrně často. Tvořili na nádražích skupinky obcházené a nevítané podobně jako náš oddíl, čekali na večerní osobáky do opuštěných krajů, kde přes víkend žili svůj svět. Rád jsem se na ně díval, obdivoval staré vojenské torny, usárny, kabáty nebo nože v kožených pouzdrech či klobouky a představoval jsem si, že ten velký vlčák je můj. Zatím jsem ale seděl na žluté silonové krosně, ke které mě naši donutili vzít hnusnou karimatku, a jídlo jsem táhl v síťovce, protože půlku krosny zabíral spacák. Ve vlaku jsme často společně obsadili celý zadní vagon, to se tak dělá, stejně jako se neříká nazdar, ale ahoj, a taky je důležitý být buďto seveřan, nebo jižan, to se pozná podle barvy šátku. A štiplístci těch couráků cvakali kleštičkami ty malé jízdenky, co si je trampové hnedka lepili do cancáků, a my, děcka, oči navrch hlavy, jsme ohmatávali ty popsané notesy s kresbami koní, indiánů, pirátů a zlatokopů, a nijak jsme si v té době neuvědomovali, že žijeme v totalitním státě, kde i romantika prvorepublikových rodokapsů příliš zaváněla svobodou ducha a bylo proto potřeba ji potírat.

Ostatně, potírání trampů jako by mělo v českých zemích dávnou tradici. První těžké období měl tramping hned krátce po svém vzniku, který je sám o sobě zahalen rouškou tajemství. Slavný zálesák a písničkář Bob Hurikán byl přesvědčen, že celé hnutí bylo jakýmsi nutným produktem doby (nicméně mluvíme o začátku 20. století!), že lidé, trávící dlouhé dny v rušných velkoměstech, začali toužit po alternativě a vybrali si opačný extrém. Vrhli se do lůna přírody a inspirováni romány Karla Maye a Jacka Londona toužili začít dobrodružství podobné těm z Divokého západu. Začali zakládat osady po vzoru amerických kolonistů, ze dřeva stavět sruby a každý víkend trávili odříznuti od všedních záležitostí měst. Nejprve přišly výlety do nejbližšího okolí hlavního města, do roklí Prokopského údolí, Divoké Šárky. Pak se ale putovalo dál, až trampové objevili Posázaví, které začali mohutně osidlovat. Na osadách se pak vyvinul svébytný svět a žádná jiná země kromě Spojených států snad nikdy neměla tolik šerifů jako právě prvorepublikové Československo. Časem se z malých srubů vyvinula česká záliba v chataření a po druhé válce, během které bylo vysídleno pohraničí, i v chalupaření. Kdo ví, zda si to tenkrát tito „kovbojové“ uvědomovali.

Nicméně všechno „jiné“ je vždy většinové společnosti podezřelé. A s přeměnou trampingu v masové hnutí přišly i první vlny odporu. Bouřili se rodiče, lesníci, myslivci i závistivci. Možná proto přišel v roce 1931 kuriózní výnos policejního prezidenta Kubáta, který zakázal nocovat ve stanu dvěma osobám různého pohlaví, pokud nebyly manželé. Policejní honičky trvaly celé čtyři roky, než se výnos výrokem soudu podařilo zrušit. Na tradici policejních zásahů ale bylo zaděláno. Další přišly za druhé války, pak v 50. letech, po krátkém uvolnění pak opět v 70. a 80. letech minulého století. Tramping se během té doby změnil. Jednak vizuálně – kovbojské propriety nahradily vojenské, kterých byla po válce plná republika. Rozšířily se torny americké (usárny) i francouzské (tele) armády, ešusy, kanady a maskáče. Druhý rozdíl byl organizační – původní generace trampů se pomalu přetransformovala do zmíněných chalupářů a tu druhou, svíranou strachem z policejních zásahů, už byste nalezli rozdělenou na dvě skupiny. Trampy osadníky v duchu původních tradic, a trampy samotáře, vyrážející po svých do skal skrývat se alespoň na pár dní před rušným a zároveň nenaplňujícím životem v civilizaci.

Sametová revoluce jako by přinesla konečně uvolnění. Všechny kempy ve skalách byly plné, člověk musel vyrazit hodně brzy nebo jít dlouho do noci na ty nejvzdálenější, aby našel nějaký převis volný. O to více jsme si užívali zimních vandrů, kdy jsme byli široko daleko jediní tvorové schopní mluvit lidskou řečí. Trampové se ale pomalu začali vytrácet. Zjistili, že teď nemusejí stále dokola navštěvovat známá místa a vyráželi dál, do zahraničí, na přechody rumunských a bulharských hor, i na západ do drsného Skotska a Norska. A do skal zamířil nový nepřítel trampů. Za asistence policie pokutují přespávající čundráky ochranáři. Místo dialogu přichází další represe, jako by s pokorou přespávající trampové byli větším nebezpečím než mnohasethlavé davy turistů hnané po značených cestách v národních parcích a nenasytné stroje dřevorubeckých firem. Pravda, bez rozdílu jsou vyháněni jak ti pravověrní, kteří po sobě dle trampského zákona nechávají místo v lepším stavu, než ho našli, a do vymeteného ohniště dávají borovou větvičku jako symbol, že zde tábořil „kamarád“, tak i mastňáci, kteří by si takové zacházení pro své chování v přírodě zasloužili.

Český tramping brzy oslaví sto let od svého vzniku. Sto let dobrodružství, které vychovalo mnoho špičkových sportovců, hudebníků, spisovatelů a probudilo v našem národě takovou lásku k přírodě, která snad nemá ve světě obdoby. I díky trampům máme dodnes vstup do lesů povolený takřka všude, což na západ od našich hranic není úplně všude zvykem. Nenechme tedy tuto svébytnou českou ikonu zahynout.

Jezdila jsem se sobím spřežením, šila nitěmi ze sobích šlach, oblékala se do sobích kůží, používala mech coby toaletní papír a trávu jako vložky do bot, jedla jsem syrové maso, sbírala keře na oheň a viděla posvátná místa. Díky tomu se mi také dostalo něneckého jména – Mjagně Akatteto.

Čerstvě zabitý sob se v létě jí přímo venku na trávě. Krev se hromadí v břiše vyvrhnutého a na dvě půle rozříznutého zvířete jako v míse. Dospělí a od krve ušmudlané děti sedí okolo soba a každý svým nožem odřezává kusy červeného masa. Na jednom konci se maso chytne zuby, druhý konec se drží v ruce a maso se odkrajuje až u rtů. Během mé premiéry u takové hostiny mě všichni pozorují a dávají dobré rady. „Magdo, dávej pozor na nos, aby sis ho neuřízla,“ prohodí každou chvíli někdo mezi záchvaty smíchu. Upatlanýma rukama se těžce fotografuje, ale všichni jsou nadšeni a hned si chtějí fotky prohlížet. „Co si o nás pomyslí u tebe doma, když jim ukážeš tyhle snímky,“ směje se Naďa. „Leknou se a určitě řeknou, že tady žijí nějací lidožrouti,“ dodává, strkajíc mi pod nos obrovskou sběračku plnou teplé krve. Bydlím u Něnců už dva týdny, ale každý den mě překvapí něčím novým. Něnci, dříve nazývaní Samojedi, jsou původní nomádští obyvatelé severní Sibiře. Dva měsíce jsem kočovala tundrou středozápadního Jamalu s něneckou rodinou Akatteto. Jejich příjmení znamená „u nich spousta sobů“. Do Salechardu, hlavního města Jamalsko-Něneckého autonomního okruhu, jsem přijela z Moskvy vlakem. Do osady Jar Sale na poloostrově Jamal jsem doplula z říčního přístavu lodí. Dále na sever k řece Harasavej do tábora čtyř čumů (něneckých domů) Alexandra Sergejeviče, v žertu přezdívaného Puškin, jsem se s trochou štěstí dostala helikoptérou. Ta se totiž prvního října jako každý rok vrátila s něneckými dětmi, které byly v uplnulých týdnech ve škole. Jiná možnost neexistuje. Takhle daleko na severu jsou už totiž polární medvědi, před kterými se není kam schovat. Až po obzor jsou po krajině rozesety jen zakrslé keře, po kolena vysoké vrby a plazící se břízky.

V RYTMU SOBÍHO STÁDA

Sobi jsou pro člověka tundry vším – jídlem, oblečením, ochranou a dopravním prostředkem. Něnci rozdělují svět živočichů do čtyř kategorií. Kromě numsarmiků (bytostí vzduchu) a jasarmiků (bytostí země) existuje ještě ty (sob) a něnec (člověk). Také kočování se přizpůsobuje sobům. Vegetační doba je na severu velmi krátká a cyklické střídání pastvišť je chrání před spasením a zničením. Jedeme dál a dál na severozápad, směrem ke Karskému moři, jemuž Něnci říkají „smrdutá voda“. Překonáváme řeky i rozlehlé bažiny. Každé dva nebo tři dny opět zapřaháme soby a vyrážíme na nové místo. Všechny věci vezeme na saních, ačkoliv je léto. Každý ze skupiny, včetně dětí a mě, zná své povinnosti. Se svatými saněmi, ve kterých se vezou loutky předků, bůh Jamalu a bůh sobů, se musí zacházet ze zvláštní úctou.

Jíme často. Třeba až šestkrát denně. Obvyklé menu sestává z ryb a masa, syrového, soleného, vařeného, uzeného. V tundře, kde většinu roku nic neroste, jsou sobí maso a čerstvá krev hlavním zdrojem vitaminů. Zabití soba je velkou událostí pro celou rodinu. Host dostává samozřejmě to nejlepší – ze sobího břicha před vteřinou vytažené a ještě teplé ledviny a důkladně osolená játra. Srdce se krájet nesmí, neboť by rozbolelo srdce toho člověka, který krájel. Tou největší delikatesou jsou ale uzené sobí jazyky, pro které byli Rusové ještě nedávno schopni létat k Něncům helikoptérou na otočku. Během zimy se zabíjejí větší sobi, neboť maso lze snadno zmrazit. Syrové mražené maso se pak strouhá nožem na tenké plátky a hned se jí. Tímhle způsobem se konzumují také ryby. V létě, kdy teploty vystoupají až ke dvaceti stupňům Celsia, se na porážku vybírají menší zvířata. Při výběru ale hraje roli také barva srsti – například bílá se používá na šití elegantních zimních a svatebních kožešin a bot.

Ze soba se spotřebuje všechno až do poslední kůstky. Z kůží se vyrábí jeje – obložení čumu, oblečení i pokrývky na spaní. Ze šlach se dělají nitě a provazy, z kostí části postrojů. Sobi se zabíjejí prastarým způsobem, kdy dva lidé utáhnou smyčku kolem krku zvířete, které pak uškrtí. Jen tak se nepoškodí kůže a neztratí se ani kapka krve. Staří Něnci odmítají jíst sobí maso, pokud bylo zvíře usmrceno jiným způsobem. V závislosti na ročním období se sbírají také houby, borůvky nebo marožky (vypadají jako maliny, ale mají žlutou barvu a rostou na malých keřících). Někdy se sáhne také po ptačích vejcích, ale podle Něnců je velikým hříchem vybrat z hnízda všechna vejce.

SVĚT PŘEDKŮ

„Babuška zemřela už dávno, ve stejném období roku, jaké je teď,“ říká Anja a klade přede mě nový kus syrového sobího morku. „Dávno, to znamená kdy?“ ptám se, roztírajíc prstem mastný červený morek na sucharu tvrdém jako kámen.

„No… to už si přesně nepamatuji. Ale nějakých sedm anebo osm let to už určitě bude. Umřela a ležela s námi v čumě až do rána. Pak jsme ji vynesli ven, důkladně zabalili a přivázali na saně.“

„Proč jste ji balili?“

„Jak to proč? V červenci přeci kočujeme na sever a hřbitov našeho rodu je daleko na jihu. A kromě toho se člověk musí pohřbít suchý a to v létě není možné. Musí být také oblečený do svých nejlepších šatů. Pokud by byla oblečena špatně, byla by jí zima. A nám taky,“ vysvětluje Anja a hlasitě usrkává z talířku čaj.

Každý něnecký rod má v tundře svůj hřbitov – halmier. Něnci kladou své mrtvé do dřevěných truhel spolu s věcmi, které zemřelému patřily. Na starém hřbitově z 19. století jsem tak viděla mezi kostmi také barevné hrnečky, měděné šperky, korálky či dřevené misky. Na hřbitově poblíž ruské osady berou Něnci do hrobů to, co jim přinesla civilizace – plastové pantofle, kufry, židle i postele. U každého mrtvého se nechávají jeho saně obracené ližinami vzhůru. Sobi, kteří saně s tělem táhli, se škrtí přímo na hřbitově a snědí se při pohřební hostině. Jejich hlavy a nohy se nechávají na místě. Nad každým hrobem také visí zvoneček. Ten, kdo na hřbitov přijde, zemřelé zazvoněním pozdraví.

ŽENA JE NEČISTÁ

Čum (mja) je něnecké obydlí, stan udělaný ze čtyři a půl metrů dlouhých dřevěných tyčí, pokrytých v zimě kůžemi sobů a v létě celtovinou. Dým z ohniště odchází kulatým otvorem ve střeše stanu. Staví se tak, aby vchod byl na závětrné straně. Pak totiž vítr nevhání dým zpátky dovnitř. Dbá se ale i na to, aby vchod do čumu nebyl ve směru, ze kterého se přijelo, ani směrem na západ, protože tak se staví čum zemřelého. Za čumem jsou vždy dvoje saně. Jedny se opírají o stan a jmenují se ngutos han. Druhé stojí o několik metrů dál. To jsou hehe han – svaté saně. Pokud v čumě bydlí dvě rodiny, říkají si „sousedé“. Když v čumě žije jen jedna rodina, obývá jen jednu stranu stanu. Ta druhá je určena pro členy rodiny, kteří umírají. V čumě také nechybějí svatá místa, která jsou ale přísně zapovězená pro ženy. Ty nesmějí procházet ani za saněmi ngutos han, ani nad žádnou věcí ležící na zemi. Něnci na mě proto stále dávají pozor – i když se snažím, v jednom kuse na něco zapomínám. A když se ptám, proč nesmím to a to, odpovědí je mi prosté: „Protože žena je nečistá.“

ROZMLUVY Z ANŽELOU

Během stěhování tábora na nové místo sdílím saně s osmiletou Anželou. Několikrát jsem se snažila sobí spřežení řídit, ale většinou bylo kolem mnoho věcí hodných vyfocení, a tak jsem opratě přenechala Anžele. Ta se řídit soby teprve učí. Scénář rozjezdu je zatím stále stejný – spřežení se rozbíhá, Anžela skáče na levou ližinu a padá vedle saní na mokrou trávu. Otěže ale nikdy nepustí, a tak ji za jízdy vytahuji na saně za kapucu. Jezdíváme pomalu, občas na soby křičíme co nám plíce stačí „Jaha! Jaha! Jaaaahaaa!!! Ehe! Hooouuu!“ (Anžela tvrdí, že to nic neznamená) a pícháme je dlouhou tyčí, když se zastavují. Během takové jízdy máme čas na povídání o všem možném a naše hovory jsou obvykle inspirované tím, vedle čeho právě projíždíme.

Sob. Anžela tvrdí, že sob je velmi chytrý. Bez soba člověk nemůže přežít. A nejdůležitější je, že sob je velký. Zeměkoule je také velká. Zeměkoule je obrovská nejen pro člověka, ale i pro toho největšího soba!

Vesmír. „Víš, Magdo, že byl jeden Rus, který letěl do vesmíru?“ říká mi při pohledu na oblohu Anžela. „Jasně, vím. Pes taky letěl,“ přikyvuji a ptám se, jestli Anžela ví, že je ve vesmíru taková zima, že tam musejí lidé mít speciální kombinézy. Dívenka se rozesměje, div zase nespadne ze saní: „Co!? Vždyť si přece mohli půjčit naše zimní kožešiny!“

Slunce. Anžela ví ze školy (i když ji ráda nemá, radši by pomáhala rodičům v tundře), že Země se pohybuje kolem Slunce. „Slunce je kulaté a Země taky,“ říká. Ptám se, odkud to ví. „No jak to!“ vykřikuje a nadšeně opisuje rukou kruh ve směru odlehlého, ničím nezakrytého obzoru: „Podívej se, vždyť je to vidět!“

JAK OPÉCT PANT

Mladé, měkké a silně prokrvené sobí parohy se jmenují panty. Sobům narůstají na jaře a koncem července jim je lidé utínají a prodávají je Rusům. Ti z pantů vyrábějí pantokrin – lék a zároveň žádané afrodiziakum. Sobi se lapí zvláštním lasem, chytí se za parohy a převrátí na zem. Panty se pak těsně u hlavy silně zavážou nití a nad ní se pak utnou. Cela operace je rychlá, ale docela krvavá. „Podívej se, jak hezky vypadají, dokud ještě mají parohy,“ oslovuje mě Jurko. „Je to škoda, že je nemůžeme takhle nechat,“ dodává a skloní se nad vyděšeným zvířetem. Ve stádě je přes tři tisíce sobů. Představte si ten chaos, ten křik, štěkání psů a dusot sobů, kteří v panice utíkají na všechny strany. Uřezané parohy odnášejí děti na velkou hromadu. Výsledek všechny příjemně překvapuje – 800 kilogramů pantů! Večer mě čeká další kulinární překvapení. Mladé parohy pokrývá jemná kůže porostlá krátkými chloupky. Mezi kostí a kůží je pak tenká vrstva výborného masa. Paroh se drží nad ohněm, aby se chloupky opálily a zároveň se opeklo maso pod kůží. Vypadá to jednoduše, ale v nezkušených rukách se celek rychle mění v černou spálenou krustu přiškvařenou ke kosti. Zato správně opečený paroh – to je lahůdka!

PROSÍM, DĚKUJI, OMLOUVÁM SE

V jazyce Něnců neexistují slova prosím, děkuji, omlouvám se. „No, my jsme takoví nevychovaní,“ říkají k tomu pobaveně Něnci. Mazurin, pracovník muzea v Salechardu, mi to později vysvětlil: „Podívej se na jejich život. Tundra nejsou francouzské salony. Tam není čas na děkování.“ Po návratu domů se můj osmiletý syn David dlouze zamýšlí. „Ale co říkají místo slova prosím?“ Nic – odpovídám se smíchem. „To říkají jen tak Dej mi to? Bez ničeho?“ nedůvěřuje mi a při tom se dívá na fotku své vrstevnice Ksjušy, která nese vědro vody z řeky na uvaření čaje.

„U vás jsou také internáty pro děti, které odlétají na zimu do školy?“ ptá se mě ještě v tundře Meritě. Chvíli musím nad odpovědí přemýšlet. V Rusku jdou děti do první třídy v sedmi letech, ale z tundry se odvážejí už děti šestileté. Během prvního, přípravného roku, se učí ruštinu. V čumech se totiž mluví něnecky a staří Něnci ruštinu neovládají vůbec.

Koncem srpna se s dětmi do civilizace vracím i já. Když nastupuji do vrtulníku, chtěla bych poděkovat, ale můžu křiknout jen lakamboj – na shledanou! Něnci mě přijali jako člena rodiny a ukázali mi svůj mizející svět. Na Jamalu jsem zanechala opravdové přátele. A víte, co jsem zjistila? Že pod sobími kůžemi v tundře, kde se neprosí a neomlouvá, žijí lidé úplně stejní, jako jsme my…

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Známe ho všichni. Muži starší a střední generace ho používali v době základní vojenské služby, neobešli se bez něj vyznavači trampingu, skauti, ale ani ti, kteří utužovali kolektiv na chmelových brigádách. Trojdílná hliníková kuchyňská souprava zvaná ešus byla nepostradatelná. Do menší nádobky se nalila polévka (ráno čaj), větší posloužila na guláš a knedlíky a víčko se využilo jako podnos pro pečivo. Jak praktické. Je lehký, nerozbitný a snadno omyvatelný. Pokud se dlouhodobě používal k vaření čaje, jeho vzhled získal typickou tmavou patinu. Možná vás také někdy napadlo, jak tato univerzální pomůcka získala své nezvyklé jméno. Slovo vzniklo z německého esschale, což je jídelní miska. Odtud už byla ke slangovému slovu ešus velmi krátká cesta.

OD EŠUSŮ K NÁDRŽÍM

V roce 1925 začala působit v obci Telnice u Ústí nad Labem firma Reichelmann. Její výrobní program – produkce kovového zboží – se brzy osvědčil. Především za druhé světové války byly polní jídelní soupravy žádaným artiklem. Pracovali zde váleční zajatci a kromě tradičních ešusů pro polní kuchyně zde vyráběli i letecké nádrže. V poválečných letech a v období socialismu vystřídal znárodněný podnik hned několik provozovatelů, ale v produkci ešusů se stále pokračovalo. Od roku 1993 navázala na tuto tradici soukromá firma ALB Forming, která postupně rozšířila sortiment o nerezové nádobí, nádobí s antiadhezivními povlaky (teflon) a titanové nádobí. Nyní se zde vyrábí i takzvaný sendvič AL–INOX. Uvnitř těchto nádob je nerezová vrstva a na povrchu hliník kvůli lepšímu a rovnoměrnému rozvedení tepla. Telnické výrobky dnes putují do celého světa, napříkladi do Číny a Singapuru, neboť i tamní obchodníci museli uznat, že indické a čínské „teflonové“ nádobí zdaleka nedosahuje kvality toho českého. V době, kdy Čína válcuje světové trhy, je to jev nevídaný.

PŘIŠEL O UCHA

Vlastním historickým vývojem prošel i klasický ešus. Vojákům v padesátých letech minulého století posloužily ešusy z pocínovaného plechu se zakulaceným dnem. Později se přešlo na hliník a z pocínovaného drátu se vyráběla jen držadla. Vojáci si ešusy za ucha zprvu připevňovali na opasek, ale v sedmdesátých letech došlo k významné změně – začali si je vkládat do brašny společně s polní láhví. Byl proto podán zlepšovací návrh, aby se ušetřil materiál i energie, a tak ucha z ešusů úplně zmizela. V osmdesátých letech se vyrábělo až čtvrt milionu ešusů ročně. Nyní se toto legendární nádobí vyrábí i v nerezovém provedení a ve své výstroji ho má například slovenská armáda.

Kempinkového nádobí se v Telnici ročně vyrobí přes sto tisíc různých sad a dílů. Největšími odběrateli jsou prodejci z České republiky, Slovenska, Polska a Slovinska. „Tam se používají hlavně při trampingu a outdoorových sportech, nádobí je totiž určeno jak pro běžné použití, tak i pro extrémní podmínky,“ říká majitel firmy ing. Josef Alb. „Naše kotlíky si ale doslova zamilovali Švýcaři.“ Účelnost i lehkost souprav ocenili na svých výpravách například horolezci Radek Jaroš, Josef Nežerka či Marek Holeček, pochvalují si je i současní vodáci a cestovatelé.

SADA PRO PŘEŽITÍ

Mistrovským kouskem produkce telnické společnosti je sada Mezinárodního červeného kříže. Josef Alb ukazuje nepříliš objemnou krabici, která však obsahuje vše potřebné pro přípravu jídel v polních podmínkách. Firma musí mít na skladě dvacet tisíc kusů těchto souprav připravených k okamžité expedici. Souprava obsahuje sedmilitrový a pětilitrový hrnec, pánev, poklici, pět hrnečků, stejný počet misek, talířů, sad nerezových příborů, jeden kuchyňský nůž a vařečku. Účelnost, skladnost a trvanlivost českého ešusu tak ocenili obyvatelé všech zemí jihovýchodní Asie, které postihla ničivá vlna tsunami v roce 2004. Ešusy posloužily také v Kosovu, při ničivém zemětřesení v Turecku, Pákistánu i na Haiti a při záplavách v Mosambiku, Guineji či v Alžíru. Kromě Červeného kříže v mnoha zemích si tuto soupravu objednávala například společnost Doktoři bez hranic, francouzské ministerstvo zahraničí a mnoho dalších nejen humanitárních organizací. Za deset let bylo expedováno více než sto padesát tisíc těchto sad nádobí.

Je zřejmé, že ešus a kotlík, tyto nepostradatelné pomůcky k vaření a konzumaci jídel v přírodě, důstojně reprezentují naši českou kotlinu. Přejeme jim, aby napříště sloužily v co největší míře pouze trampům a horolezcům a nebyly němými svědky lidského neštěstí.

TEXT A FOTO: MAREK HAVLÍČEK

Takových dnů se každý cestovatel bojí jako čert kříže. Přesto vždycky přijdou. Dny, kdy se od rána nic nedaří, a vy si připadáte jako byste byli oblečeni do izraelské vlajky uprostřed Palestiny…

Ráno jsme se vydali do centra městečka Aksum, kde probíhaly křesťanské slavnosti Timkat. Byli jsme uchváceni. Tisíce lidí oblečených do slavnostní bílé procházely průvodem, všichni hráli, tančili a oslavovali. Snažili jsme se být v centru dění, přestože nám bylo stále těsněji. Když nás dav začal drtit tak, že jsme se více než o slavnosti museli starat o vlastní přežití, pokusili jsme se prodrat z té masy lidí ven. Nakonec se nám to povedlo, bylo to jako by nás vyplivla obrovská velryba, která nás chtěla nejdřív vycucat a pak sníst. Nebyli jsme daleko od pravdy.

S vytřeštěnýma očima jsme zjistili, že všechny naše kapsy na kalhotách jsou rozepnuté a prázdné. Tereza neskrývala obdiv nad zručností neznámého zloděje, který vybral i kapsičku u jejího kotníku. Všechny naše peníze připravené na utrácení a žití v Etiopii byly fuč. Naše euforická nálada a obdiv Etiopie i místních lidí se měnil rychlostí světla v obrovskou zlost, která v nás bobtnala a hnila. Rychle jsme sedli do auta a odjížděli z tohoto města plného kapsářů do Wukra, kde jsme chtěli přespat. To jsme ještě netušili, že tu horší část dne máme teprve před sebou.

DOBŘE HLÍDEJ

Říkali jsme si, že nic se neděje náhodou a že každá událost má nějaké „poselství“. Že si naše duše přitahují události, díky kterým mohou růst. Uklidnit nás to ale nedokázalo, a tak jsme debaty nad nespravedlností světa ukončili tím, že příště musíme být více ve střehu. S trochu větším klidem jsme přijeli do Wukra, vybrali jsme si hotýlek, na dvoře jsme zaparkovali naši Jahůdku a poprosili hlídače, ať je ostražitější víc než jindy. Ten zavřel bránu do hotelu, sedl si vedle auta na židli a hlídal.

My jsme vyrazili na nejlepší jídlo na světě – etiopskou injeru do vedlejší restaurace. S každým soustem jsme zapomínali na dopolední nepříjemné události. Pro naše lepší plánování jsem šel do auta pro mapu. Otevřu bránu do hotelu. Hlídač na židli nesedí, dveře u auta jsou pootevřené. Mé srdce se na dobré dvě vteřiny zastavilo, pak se rozeběhlo a já s ním – k autu. Chyběl foťák, objektivy, karty, stativ a všechno další příslušenství. Ani jsem nemohl řvát, jen sem rudý zlostí pobíhal kolem vykradeného auta. Když jsem popadl dech, už jsem křičel jako poraněný medvěd. Brzy se seběhl personál hotelu. Chtěl jsem, aby zavolali policii. Šel jsem pro Terku – když viděla můj výraz, neměla daleko k pláči. Když jsem jí řekl, co se stalo, řinula se jí po tváři jedna slza za druhou. Nebo jsem to byl snad já, kdo začal brečet?

STAROSTA V AKCI

Lidí kolem našeho auta přibývalo. Prohledali jsme s ředitelem hotelu všechny pokoje a veškeré zázemí. Nic. V zamčeném pokoji vedle našeho jsme mezi záclonami zahlédli brašnu foťáku. Trochu jsme ožili. Náhradním klíčem recepční odemkla pokoj. Byla to brašna od našeho foťáku, ale byla prázdná. Opět jsem řval jak medvěd. Neanglicky mluvící šéf policie tohoto padesátitisícového městečka se nás na cosi ptal a přiopilý muž v bílém svátečním kroji, který odběhl z dnešních celostátních slavností, nám vše překládal. Ani nevím, co všechno jsem mu ve svém vzteku říkal. Jen jsem zaregistroval velké ticho a vykulené oči šéfa policie, když jsem řekl, že hodnota foťáku a všeho odcizeného je asi sto tisíc korun, což na místní poměry bylo asi tolik, že bych si za to mohl koupit celý tento hotýlek.

Za několik minut přijel další „fešák“, který nám byl představen jako starosta města. Řekli jsme mu, že píšeme články do cestovatelského časopisu a že se celý svět dozví o tom, že toto město je nebezpečné a plné zlodějů. Všichni ztuhli. Problesklo mi hlavou, že se na nás asi vrhnou, zastřelí nás a zakopou za hotelem. Pak ale všichni začali někam telefonovat, za dalších pár minut přijela další auta a přišli nějací „ohvězdičkovaní fešáci“. Každý nás přesvědčoval, že do dvou dnů foťák vypátrají, ale my jim věřili asi jako českým politikům, když národu tvrdí, že nekradou.

„DÁRKY“ OD AMERIČANŮ

Hned ráno jsme z této kolébky banditů odjeli. Byli jsme na dně. Foťák a objektivy pryč, fotky za poslední dva týdny taky. Vyrazili jsme do Lalibely, prý jedno z nejhezčích míst v Etiopii. Naše nálada byla pod psa a i když jsme se snažili nikoho z této události neobviňovat, naše naštvanost na Etiopany zatím neodeznívala. Lalibela a její kostely vytesané do skal byly úchvatné, ale moje náhradní digitální zrcadlovka byla dobrá tak na roztloukání ořechů. Když jsme našemu etiopskému průvodci řekli, že nemáme dobrý foťák a že bychom potřebovali koupit nový, tak nás ochotně dovedl domů a dal nám vybrat z více než desítky očividně kradených fotoaparátů. Prý mu je darovali američtí turisté. Bylo nám z toho na zvracení.

Pak jsme několik dnů usilovně pracovali na tom, abychom rozpustili zášť, kterou jsme v sobě nesli. Podařilo se nám to. Bez zjevného důvodu se nám vrátila dobrá nálada a z našich myšlenek se vytratila veškerá zlost vůči Etiopii a jejím obyvatelům. Odpustili jsme jim. Za necelý týden jsme dorazili do Addis Abeby. Váhali jsme, zda celou událost nahlásit na české ambasádě. Nakonec jsme se rozhodli, že to zkusíme. Ochranka ambasády kohosi zavolala a po chvíli se objevil prošedivělý muž v pantoflích s tlustými ponožkami. Představili jsme se a on mi, jako odpověď na mé jméno, řekl zázračnou větu: „Jo to jste vy, jak jste si nechali ukrást foťák a jak vám ho pak našli!“ S Terkou jsme se na sebe s úžasem podívali. Se zmíněným pánem a jeho rodinou jsme strávil zbytek dne povídáním o Etiopii, o Africe, o cestování a o všem možném. A my jsme pověděli, že to vše byl určitě jeden z přínosů toho, že nám foťák ukradli.

CESTA ZPÁTKY

Na místo činu, tedy do Wukra, to byly více než dva dny cesty po rozbitých silnicích. Dost času na uvažování. Nakonec jsme se shodli na tom, že až do Wukra přijedeme, tak nám budou místní lidé nejspíš vnucovat nějaký rozsypaný foťák, který tam někdo vyhrabal ze skříně. Do města jsme dorazili v noci, zavolali jsme překladateli a šli za šéfem místních policistů. Ten nám řekl, že se foťák opravdu našel a že nám ho slavnostně předají zítra. Měli jsme z toho všeho radost, ale trochu nás znepokojovalo, že stále nevíme, zda mluví opravdu o našem foťáku. Chtěli jsme ho aspoň ukázat. Po desetiminutovém přemlouvání nám ho konečně přinesli – JE TO ON! Opět jsem zakřičel jako medvěd, tentokrát už ale radostí. Ani fotky na kartách nebyly smazané. Další výkřik. Foťák i objektiv jsem opusinkoval na přivítanou.

V hotelu, kde se to všechno stalo, nás lidé vítali s rozesmátou tváří. Každý už věděl, že se náš foťák našel. Šli jsme do restaurace na úžasnou injeru a většina kolemjdoucích nás zdravila a gratulovala nám k tomu, že se přístroj našel. Majitel restaurace nám prozradil, že o celé události vyšel článek v místních novinách, takže každý ví, kdo jsme.

OSLAVA

To ale nebyl konec našeho překvapení. Druhý den dopoledne se areál hotelu proměnil v slavnostní místo, kde bylo několik stolů s dlouhými ubrusy, několik desítek židlí a spousta jídla. Dozvěděli jsme se, že na naši počest a na počest toho, že se fotoaparát vypátral, se uspořádala slavnost, na kterou přijde starosta, několik poslanců, radních, zástupci armády, policie, zástupci lidu a tak dále. Do hodiny byl dvůr hotelu naplněn k prasknutí. Přijelo několik novinářů, kteří všechno nepřetržitě fotografovali a pořád se nás na něco ptali, potom dorazil i štáb místní televize. Až pak začali ti největší hlavouni řečnit, ostatní pak v pauzách aplaudovali.

Nejzajímavější projev měl muž v uniformě s mnoha hvězdičkami, který popisoval pátrání. Říkal, že na akci bylo nasazeno několik stovek vojáků, několik desítek policistů, civilistů a informátorů. Že se uzavřely všechny výjezdové cesty z města do několika minut po nahlášení krádeže, že se prohlíželo každé zavazadlo, každé auto, že se pročesávalo okolí města. Mluvil o tom, že podezřelé osoby našli policisté hned v noci po krádeži deset kilometrů za městem v lesích. Že je přivedli na stanici, protože měli u sebe fotoaparát, jehož popis odpovídal kradenému. Znělo to jako postup, při kterém američtí agenti pátrají po nějaké tachyonové ruské zbrani. Po hostině, projevech a rozhovorech nám předali zástupci města ještě nějaké dary a pak jsem byl vyzván, abych i já něco před zástupy prohlásil. Tak jsem řekl, že my jsme ti, kteří by měli místním úřadům a lidem gratulovat k takovému obdivuhodnému výkonu. Mluvil jsem o tom, že to všechno pro nás vypadá jako sci-fi, protože něco podobného by se v Evropě vlastně stát nemohlo. Tedy ne s tak dobrým koncem.

Nakonec jsme všichni šli na místní policii, kde nám pyšný policejní boss za přítomnosti novinářů předal náš foťák a já jen tak pro efekt opět zařval jako medvěd a trochu si radostí poskočil. Ani ne za dva měsíce mi přišla SMS, že zloději našeho fotoaparátu dostali pět let natvrdo.

TEXT A FOTO: LIBOR MICHALEC

„Co Ti mám psát o Haliči? Spálené vesnice, vyrabované domy, vymřelé rodiny a taková bída, že kdo to nevidí, představit si to nedovede. Jen jediné přání mám, aby podobný osud nestihl také Čechy.“

Štůsky c.k. Feldpost dopisů, pečlivě převázané motouzem, které psal praděda prababičce ze světové války pravidelně den za dnem, jsem objevil na půdě ve staré krabici od margarínu v podstatě náhodou. Z dopisů pradědy Františka čiší spousta neumělého, ale o to vřelejšího citu, a jen tak na okraj mezi starostmi o zdraví všech v rodině a vyřizování pozdravů probleskují popisy válečných scén. Praděda navíc po celou dobu fotil, a z jeho černobílých pohlednic, uspořádaných později do alb, je úplně hmatatelně cítit životní pocit lidí, kteří důvěřivě a s neochvějnou vírou v budoucnost upírají pohled do aparátu, nic netušíce o atomové bombě, fašismu ani komunismu. Fotografický aparát byla tehdy krabice na třech nohách, s měchem a černým hadrem, který se přehazoval přes hlavu, fotilo se na skleněné destičky a vyvolávalo v lavorech s vývojkou a ustalovačem. Praděda se všemi těmito inštrumenty putoval od bojiště ruského k rumunskému a italskému a všude se stal kronikářem prohrané světové války. Fotil pochodující vozatajskou jednotku s koňmi, rozmlácené kostely, rozbombardované mosty, mrtvé obránce zákopů třímající ve ztuhlých prstech růženec, vlastizrádce oběšené na náměstí, ale i své kamarády při holení a na procházce. Všechny ty fotky posílal prababičce s hustě popsanou zadní stranou.

MOBILIZACE

Na cestu po pradědových stopách po ruské frontě jsem se připravoval dlouho a důkladně. Pročítal jsem si jeho dopisy, vyhledával na webu místa, ze kterých posílal své korrespondenzkarte, nakopíroval fotografie zbořených kostelů či nádraží plných c.k. vojáků, abych se je pokusil v Haliči vyfotit. Chtěl jsem si dokonce sehnat prvorepublikový mantl a další součástky rakouské uniformy, známé ze Švejka, který táhl stejným směrem, ale nakonec jsem na sebe zase navlékl moiru, goretex a podobné, mnohem pohodlnější součástky výstroje. Přece jen od pradědovy cesty uteklo téměř století a něco se za tu dobu změnilo, a to nejen v odívání. Zatímco já jsem si na rychlík EC Comenius s cílem Kraków Główny zabukoval místenku přes internet, a v kupé si pak dva mladí doktoři vyprávěli o jemnostech partnerského soužití, tenkrát za mobilisace se jelo na frontu v dobytčáku a spalo na seně. Aspoň to píše E. E. Kisch. Od 3. do 31. srpna 1914 bylo podle něj přepraveno 48 000 povozů, 82 000 tun vojenského materiálu, 1 220 000 mužů a 157 000 koní. Ani si nechci představovat, jak to muselo vypadat.

PĚT TISÍC KOZÁKŮ A MOKRÉ SPODKY

Pradědovi bylo třicet let, když narukoval do světové války, o které tehdy nebyl důvod říkat první. Jako všichni vojáci se tehdy opájel představou, že válka bude vzrušujícím dobrodružstvím, které během pár vítězných týdnů přinese slávu, nové kamarády a lásku žen. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že během čtyř let v nepředstavitelně krutých podmínkách padnou nebo budou doživotně zmrzačeny miliony lidí, a svět už nikdy nebude, co býval. Během prvních čtrnácti dnů neměl co na práci, ale pak za čtyřiadvacet hodin vypravil celý Sanitats anstalt, osmdesát drážních vozů čtyřspřežných, jak oznamoval na Feldpost korrespondenzkarte s předtištěnou hlavičkou císaře Josefa. Potom s vozatajskou zásobovací kolonou jako leutnant každý den dovážel munici a potravu z týlu na frontovou linii do zákopů, a pak z chráněného návrší pozoroval za rachotu strojních pušek vítězně postupující rakouské oddíly. U Lvova zajali pět tisíc kozáků a praděda dostal jako první v celé divizi Signum Laudis, ale důležitější pro něj bylo, že vymohl padesát korun měsíčně podporu na byt pro svou ženu Aničku. „Dokud bude co jíst, budeme se bít,“ hlásil mladý statkář své paní domů do Čech, ale prababička mu odpovídala, že měl „ty vlněné spodky nosit na tenkých bílých, ale on je nosil jenom tak a nastydne“.

MILÁ ANIČKO

Dnes byl jsem na koni s meldunkem hodně daleko, tam a zpátky asi 100 km, a jsem po té jízdě dosti svěží, trochu sice odřený, ale není to tak zlé. Obdržel jsem Tvůj zalepený dopis, z kterého soudím, že pět Tvých lístků mě nedošlo. Piš ale přesto denně, ať dojde aspoň něco. Prádlo prozatím nepotřebuju. Kupujeme víno, medovinu a vůbec vše, co se dá, jenom pivo není nikde k dostání. Byl jsem také již v bitevní čáře, ale jsem již na ten koncert tak zvyklý, že mě to už docela nic nerozruší. Doufali jsme stále v nějaký brzký a náhlý konec, ale teď už jsme se vzdali vší naděje.

Líbá Tě František

P.S. Jestli pojedeš do Berouna, vem můj revolver a patrony a pošli to za mnou, nutně to potřebuju.

PEVNOST PRZEMYŚL

Je osm ráno, sedím v ujíždějícím vlaku do Przemyślu. Krajina je tak nudná, plochá a monotónní, že rozptýlení opravdu mohli přinést jen občasné „koncerty“, jak se kvůli cenzuře zmiňuje v dopisech praděda o dělostřelecké palbě. Ospalé počasí jako kdyby chtělo ten dojem umocnit a nakonec jej stvrzuje i město samotné, které je na Velikonoční neděli jako po vymření. Před jediným otevřeným hostelem potkávám dvě Polky, které si sem vyrazily na výlet, tak jdeme společně na rynek glowny. Pohraniční pevnost, o níž jsem si myslel, že mi bude připomínat Terezín, je docela civilní a fotogenická, s velkými kostely různých věrouk, které dávají městu řád. Minulost a jakási přísnost jsou tu cítit ve vzduchu. Město-pevnost, které poněkud netradičně stojí v polských rovinách, patřilo mezi nejvýznamnější v Evropě, podobně jako třeba francouzský Verdun, a mělo zabránit postupu ruských armád na hlavní města Vídeň a Pešť. Hrozivý komplex kolem malého městečka zahrnoval tehdy neuvěřitelných 45 kilometrů vnějšího opevnění, 42 pevností pro pěšáky a 25 dělostřeleckých pevností. Vnitřní pevnost skrývala tři samostatné okruhy, čtyři dělostřelecké pevnosti, sklady, střelnice, 131 tisíc vojáků, 54 tisíce civilistů, 12 pivovarů a 9 veřejných domů. Večer objevíme restauraci, kde mají otevřeno, a jedna z Polek, Beata, si tu dává grlec – horké pivo svařené s hřebíčkem a se skořicí, které se pije brčkem.

Večer v hostelu pak přemýšlím o tom, jaké měl praděda štěstí, že tady nebyl v době, kdy tu přišlo o život čtvrt milionu lidí, a obránci, když už neměli k jídlu ani krysy a vrány, se nakonec Rusům vzdali. Obrat přišel až po průlomu u Gorlice, kdy Rakušané spolu s Němci otočili frontu a od 31. května do 3. června 1915 v Haliči zajali 30 000 Rusů.

ŠVEJKOVA ANABÁZE

Když moje polská kamarádka Tamara po przemyślském náměstí pobíhala s foťáčkem, hned si všimla Švejkovy ulice i Švejkovy sochy na lavičce v centru a nadšeně mi obojí ukazovala. Švejk měl osahaný nos od toho, jak mu na něj sahají pro štěstí, a neustále se okolo něj fotily skupinky dětí i s rodiči. Nebyl to ale náš ladovský Švejk s úsměvem od ucha k uchu, nýbrž vážný a zamyšlený voják obdařený výrazem, s jakým se zobrazují státníci. Švejka jsem si připomněl i v dalším městě, Sanoku, kam mě po dýchavičné jízdě dopravil stařičký autobus s koženými panty u dveří. Sanok patří do oblasti Bieszczad a je to divoký a řídce zalidněný horský region s hustými lesy a rozlehlými loukami. Kdysi bylo okolí osídleno mnohem hustěji než dnes, nikoliv však Poláky, ale etnickými skupinami známými jako Bojkové a Lemkové, po kterých tu dnes zůstalo jenom etnografické muzeum. V Sano¬ku se v době Švejkova pobytu v roce 1914 nacházel štáb železné brigády, ke které náležel i batalion 91. regimentu, „ve městě bylo tenkrát přes čtyřicet bordelů a pil se tu špiritus o sto šest“, píše Hašek, který se tu mohl s pradědou potkat. Geniální švejkovský humor zřejmě ale nevznikl ze vzduchoprázdna, nýbrž byl jakousi všudypřítomnou náladou Čechů ve válce za cizího mocnáře, protože i v pradědových dopisech se objevuje ironický tón: „máme také pro koně nové krmivo a sice dříví z listnatých stromů,“ píše. „Jest to jednoduché a laciné, a kolik je ho všude nadbytek, divím se jenom, že na to někdo dřív nepřišel, a proč koním hobliny nechutnají.“

Etnografický skanzen v Sanoku je opravdu rozsáhlý a vyvolává pocit, že jste se přenesli v čase. Jeho součástí jsou i historická těžní zařízení na ropu a zlatým hřebem pak záchod, vybudovaný v dutině vykotlaného stromu. Lemkové a Bojkové osidlovali Bieszczady asi již od 13. století, přicházeli z balkánských zemí a Zakarpatské Ukrajiny. „Drsní lidé, které si Napoleon i Kutuzov najímali jako zvědy,“ řekl mi o nich Jáchym Topol, který tu také byl. V době největšího rozmachu bylo Bojků a Lemků na tři sta tisíc, hodně jich pak emigrovalo do Ameriky a západní Evropy, po válce v roce 1947 komunisti zbývající přesídlili. Akce se jmenovala Visla a vypadala tak, že armáda obklíčila vesnici a dala jejím obyvatelům dvě hodiny na sbalení nejnutnějších věcí a odsun. „Dneska je to veliká oblast, kde místo lidí žijí divoká zvířata. Magickej kraj,“ dodal Jáchym Topol.

HOVORY S PRADĚDOU

V listnatém bieszczadském lese, kam jsem se uchýlil se stanem, protože oba hotely v Sanoku se mi zdály drahé, jsem upadl do samoty, která má na mě zvláštní vliv. Původně jsem cestování „single“ zavrhoval, ale pak jsem mu přišel na chuť, protože zážitky jsou intenzivnější. Jediným společníkem mi byl pradědův stín a po dnech, kdy jsem si četl jeho dopisy, prohlížel jeho fotografie a vplouval do jeho myšlení, vyvstával přede mnou na lesních pasekách jeho obraz tak zřetelně, že jsem s ním v duchu málem začal rozmlouvat. O čem jiném, než o tématu mé cesty – jaká vlastně byla první světová válka? V různých military knihách jsem se dočetl, že skončilo zastaralé vojenské myšlení, přežívající od osmnáctého století, technologie se vyvíjely závratným tempem, lidé umírali po milionech a válečné otřesy posunuly svět směrem, o kterém do té doby nikdo netušil, že je možný. Dál jsem se dočetl, že Rakousko-Uhersko se ukázalo příliš zkostnatělé a národnostně složité, Rusko zaostalé a Německo podle vojenských historiků příliš schopné a ambiciózní na to, aby se smířilo s porážkou, takže se pak nechalo snadno zfanatizovat Hitlerem. K vyřešení problému, který způsobil Gavrilo Princip v Sarajevu, tak první světová válka nestačila. Jaká ale byla, když si odmyslím Švejka, Remarqua i Heming¬waye, který na rozdíl od pradědy mohl dát armádě sbohem? Jaká byla očima mého pradědy, když si odmyslím každodenní dopisy prababičce, ve kterých ji žádal o kuchařské recepty a posílal rady, jak vést hospodářství? Nejspíš měl podobný pocit prudkého toku dějin, jako my v roce 1989, když se kácelo uspořádání světa, vzniklé právě druhou světovou válkou, anebo jaký mají teď Arabové v Egyptě nebo Libyi.

A ještě jednu věc jsem si v Haliči uvědomil tak palčivě, až mě z toho zamrazilo. Před sto lety, v roce 1911, měl praděda plné právo a všechny dobré důvody domnívat se, že žije v nejblahobytnější éře lidských dějin a má před sebou vyhlídku na dlouhý, klidný a šťastný život – stejně jako my dnes máme před sebou „celé krásné jednadvacáté století“.

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, archiv HONZY VYČÍTALA

Zpěvák, textař a karikaturista Honza Vyčítal proslul hlavně svou písní „To tenkrát v čtyřicátom pátom“, svými kreslenými vtipy a také vášní pro tramping, která odráží jeho životní filozofii. Zakládající člen legendární skupiny Greenhorns, kterou komunistický režim donutil k českému názvu Zelenáči, má barvitý životopis a jeho cesty vedou dál než jen do milovaných křivoklátských lesů.

Jste znám jako velký tramp, jezdíte ještě stále celoročně na vandry?

Celoročně již nejezdím, ale ještě před pěti lety ano. Jenže tehdy mi v únoru omrzla ruka, kterou jsem nechal přes noc omylem vystrčenou ze spacáku a na čtvrt roku jsem v ní ztratil cit, takže už to nechci pokoušet. Dnes už je v pořádku, ale pro jistotu jezdím jen jaro, léto a podzim.

Co vás přivedlo k trampingu? Byla to nějaká forma touhy po dobrodružství či romantice?

Dobrodružství i romantika, v podstatě se dá říct, že jsem tím byl nadupanej. Z prvopočátku tedy jen literárně, jelikož jsem byl malej, poprvé jsem vyrazil v šestnácti. Potom jsem také zjistil, že moji dva spolužáci mají rodiště na horním toku Berounky, takže naše první cesty vedly na Plzeňsko a Křivoklátsko.

Ve druhé třídě základní školy jste dostal revmatickou horečku. Hrozilo, že se nebudete moci hýbat. Dostal jste se z toho, ale s každým nachlazením se nemoc mohla vrátit. Jak na vaši touhu trampovat reagovali rodiče?

Ta horečka byla strašná, vím, že jsem nemohl hýbat žádným kloubem, ale to bylo ve druhé třídě, a na vandr jsem prvně vyjel v šestnácti. Byl jsem mladý a nijak mě ten zážitek netrápil. Navíc člověk rychle takové věci zapomíná. S rodiči to bylo horší. Pominu-li strach z návratu nemoci, tak byli velmi nábožensky založení a hrozně se báli, abych někde v lesích o víkendu nedošel k nějaké mravní úhoně. Časem se ale hroty otupily.

Jsou trampové, kteří mají psa, se kterým jezdí, máte nějaké zvíře?

Psa, kterého bych tahal po vandrech nemám, ale mám dvě kočky, Micoura a Elinu.

Jezdil jste někdy taky na vodu?

Ne, to ne. Jak bych řekl, to není můj pytlík čaje.

Slyšel jsem, že potom, co vaší rodině vyhořel činžák na Jezerce, usadili jste se u České Kamenice. Jaké vám na sever zbyly vzpomínky?

Tak co se týká požáru, to mi bylo fuk, jelikož mi v té době byly tři roky, ale jinak sever byl velice příjemný. Navíc jsme tam dorazili týden po konci války a já si pamatuji, že všude byli tanky a děla. Vlastně všude se válely části vojenské výzbroje, což pro mladý kluky bylo něco. Brácha byl o čtyři roky starší a s jeho vrstevníky jsme si hráli na vojáky. Chodili jsme v přilbách s puškama a granáty za pasem. Vzpomínám si, jak nás jednou táta zmlátil bejkovcem, když viděl, jak s místníma rekonstruujeme bitvu a házíme po sobě granáty. Naštěstí jsme nevěděli, jak se odjišťují. Dnes to chápu, že mu musel ztuhnout pysk, ale tenkrát jsem se za ten výprask cítil hrozně ukřivděn (smích).

Je známo, že místem vašeho srdce je Berounsko. Proč právě to?

Pro mě je to, jak já říkám, „cowboys land“, za mlada jsem si tak představoval Ameriku, navíc mě ten kraj neskutečně pozitivně nabíjí. A čím si mě získal? Prostě tím, jaký je, jací jsou zde lidé. Myslím, že ty místa tam dost dobře znám, naše Osada hejkalů, jak jsme si říkali, byla pohyblivá. Neuznávali jsme sruby, byli jsme tuláci, takže jsme křižovali krajinu.

Zmínil jste Ameriku, tak se nazývá i lom u obce Mořina. V době trampingu to byla vyhlášená destinace čundráků, také jste tam jezdíval?

Párkrát jsme tam měli namířeno. Jenže tenkrát byli každý pátek na nádraží policajti a všechny trampy hlídali. A že je Amerika vyhlášenou lokalitou věděli, takže nás tam drapli hned na nádraží. Nicméně jsem se tam dostal, ale to už nebylo čundrem, něco jsme tam nahrávali s Green¬hornama.

Kapela Greenhorns se vlastně také zrodila na vandru, vznikla z vaší Osady hejkalů. Jak moc ovlivnila váš život?

Kdybych nejezdil s těma lidma, tak se můj život ubíral úplně jiným směrem. Znamenalo to pro mě všechno. Pamatuji si, jak jsme začínali u táboráků s trampskými písněmi. Z rádia jsme také poslouchali vysílání pro US Army na rádiu Mnichov. Poprvé jsme slyšeli hrát banjo, nechápali jsme, jak to někdo může odehrát, o prstýnkách na hraní jsme neměli ani páru. No a pak jsme se k tomu pomalu dostávali.

V kapele s vámi byl i Marko Čermák, ilustrátor Rychlých šípů. Nemůžu se nezeptat, se kterou z postav jste se nejvíc ztotožnil?

Rozhodně s Rychlonožkou, podle mě to byl takový správný šílenec (smích). Něco jako já. Ale Rychlé šípy jsme děsně žrali, měli jsme naučené i fráze z těch obláčků s textem. Dokonce jsme třeba celý den vydrželi s klukama komunikovat pouze pomocí nich. Byly to pro nás obecně vžité fráze jako například z filmu Vrchní prchni „Stěrače stírají, klakson troubí“. A pokud už jsme se pomocí nich nebavili, tak čas od času někdo nějakou vyřkl a druhý musel říct díl, kdo to říká a na které stránce to najdeme.

Jak vzpomínáte na léta s kapelou Greenhorns? Jak jste nesl dělení kapely v sedmdesátém čtvrtém roce?

To bylo v době největší normalizace, takže ač jsme hraní milovali, furt nám to někdo ztěžoval. Museli jsme třeba dělat přehrávky písní, což byl velký zásah do tvorby. Také jsme se museli přejmenovat z Greenhorns na Zelenáče. Co se dělby kapely týká, tak tehdy Petr Novotný zverboval do Fešáků, kde působil jako konferenciér, Tomáše Linku a Michala Tučného. Nicméně my jsme hráli dál.

Jste zakladatelem easternu, řekněme odnoži westernu, ale z východu. Jaká byla cesta k těmto písním? Prostě to tak přišlo nebo jste měl nějakou motivaci?

Vždy jsem měl rád western, jenže ten popisuje příběhy ze západu. Logicky tedy vyplynulo, že se zrodil eastern. Vcelku jde o to samé, jen ty příběhy jsou od nás, z našich luhů a hájů.

Vytvořil jste také pytláka Říhu, je to vaše originální postava nebo někde má svůj skutečný vzor?

Věřte, že celý život poslouchám, jak nějaký Říha či Říhův příbuzný popisuje, že je ta postava podle něj. Původ je ale prozaičtější. Za mlada jsem jezdil na prázdniny k dědovi a tam šmejdil na půdě. Mezi vším možným jsem také objevil staré kalendáře firmy Kulík, kde byly kreslené fóry. Zapamatoval jsem si ten, kde chlapík páře srnce, nad ním stojí myslivec a říká mu „Dostal jsem tě, pytláku Řího.“ Takže tak vznikl můj pytlák Říha a nemá vzor v žádné žijící či nežijící postavě.

Sedmdesátá léta byla pro vás obdobím temna, měl jste zákaz činnosti. Čím jste si jej vysloužil?

Původ zákazu byl údajně za kresby z časopisu Dikobraz ze šedesátého devátého. Ale ve skutečnosti mi oficielně nikdo nic neřekl. Prostě to přišlo a bylo to.

Čím jste se v té době živil, když jste nemohl hrát?

Tak v podstatě mě hrát nechali, ale jen s kapelou, za finanční minimum a nesmělo se nikde objevit moje jméno. Dokonce jsem nesměl ani psát texty pro Greenhorny, tehdy vlastně už Zelenáče. Řešili jsme to tak, že pod mé texty se podepisoval Pepa Šimek a Mirek Hoffmann.

V roce 1990 jste přišel s hitem „To tenkrát v čtyřicátom pátom“. Pokud vím, lidé vás nechtěli pustit z pódia a dvakrát jste opakoval, musela to být příjemná satisfakce po sedmdesátých letech. Jak na to vzpomínáte?

Samozřejmě že rád. Poprvé jsem měl takový aplaus. To by člověk musel mít hroší kůži, aby se to nevtisklo do srdce.

Vím, že máte také hit „To tenkrát v 68“, jak přišel tento song na svět?

No, ono se to nabízelo a mě bylo jasné, že když to nenapíšu já, tak to udělá někdo jiný. To jsem nechtěl, takže jsem ostatní předběhl a napsal jsem si to sám.

V devadesátém roce jste se poprvé dostal do USA, byl to splněný sen?

Ze začátku jsem byl úplně auf. Ale časem to největší nadšení vyprchalo. Jsou tam věci, které mě rozčilovaly. Třeba ty jejich našlechtěné, jak já říkám, cukrkandlové hospody. Takový Disneyland mě také neuchvátil. Nebo ten jejich zákon, že pokud si chcete dát alkohol na veřejnosti, musíte mít láhev v sáčku, aby to údajně nebylo poznat. Ale těžko vypíchnout, co se mi líbilo nejvíc, to se nedá specifikovat. Určitě některé čtvrti New Yorku nebo staré irské puby, ve kterých byly na zemi piliny, které mě fascinovaly.

Kdybyste si vybíral kde žít, zda v USA nebo v ČR, kde by to bylo?

Dnes už bych to neměnil, jsem rád v Česku. Ale dříve, za minulého režimu jsem o tom přemýšlel. Ale spíš než Spojené státy by mě lákala Austrálie.

Cestujete rád?

Popravdě můžu říct, že jsem viděl všechny kouty světa, které jsem vidět chtěl. Všude jsem samozřejmě nebyl, ale taková Asie nebo Afrika mě prostě nebere, takže bych tam ani nejel.

Když se vrátím k tomu osudovému vandru, kdy vám během únorové noci omrzla ruka a ztratil jste v ní cit. Nemohl jste hrát ani kreslit, jak máte tuto dobu zapsanou?

No, nic moc. Odeznělo to až po čtvrt roce. Pomohli mi nejen lékaři, ale také jeden léčitel, akupunktura.

Omrzlá ruka však nebyl jediný úraz v té době. Měl jste autonehodu při níž jste prolétl předním sklem svého vozu. Jaké byly vaše první myšlenky?

Že je konec. Dokonce se mi začal promítat život před očima. Jinak od té doby už byly další bouračky. Dokonce s celou kapelou. Jeli jsme ze Slovenska, rupla nám guma a už jsme byli ve svodidlech.

Po autonehodě jste měl problémy s páteří a žádná léčba nezabírala. Až v Kanadě jste se dostal do rukou indiánské léčitelky, která vám pomohla. Jak se jí to podařilo?

Na ni mě upozornil jeden známý, byla to napůl indiánka, ale co se mnou prováděla moc nevím, jelikož jsem ležel na břiše. Jen jsem cítil jakoby mi kolíkem na sázení bodala do akupresurních bodů. Když jsem se následně bavil s tím známým a popisoval jsem mu to, tak mi řekl: „Ale počkej, ona se tě ani nedotkla, celou tu dobu měla ruce asi deset centimetrů nad tebou.“ No a od té doby věřím na přírodní léčitelství.

Pod vlivem lidového léčitelství se ve vás probudily „šamanské sklony“. Cítíte energii z přírody? Jak probíhá vaše nabíjení?

Cítím přírodní energii a začalo to právě po tom setkání s poloindiánkou v Kanadě. Nevím, čím se to uvolnilo, asi k tomu každý musí nějak dojít. Když jsem bez energie, tak mě to prostě nakopne, jako když si dáte panáka. Ta energie přichází v sinusoidách nebo prostě v takových vlnách a jde to ze skal, ze stromů, prostě odevšad. Místa, kde si takhle dobíjím baterky, střídám, ale nejlepší je pro mě Křivoklátsko. Jen když jsem tam byl naposled, tak nic, nevím co se stalo, ale po letech, co tam jezdím, nabíjení neproběhlo. Třeba nebylo potřeba, kolik energie máte, totiž nikdy neodhadnete.

Máte nějaký osobní talisman?

Mám, doma. Ale těžko se to popíše, je to takové železné cosi.

TEXT A FOTO: JANA KOLLEROVÁ

Přepadení, přestřelky, kankán, whisky, kaktusy a neustálý boj šerifů proti desperátům. Tradiční ikony amerických westernů si nemusíte vychutnávat až za oceánem, stačí se vydat na jih staré dobré Evropy.

Casy, kdy se příběhy z Divokého západu natáčely ve vířícím prachu surrealistické vyprahlé krajiny v jihošpanělském Tabernas jako na běžícím páse, už odvál vítr. Poušť, která upsala svoji duši stříbrnému plátnu, však zůstala a s ní i filmové kulisy. Velká jména jako Clint Eastwood, Yul Brynner či Franco Nero mají svůj chodník slávy vyrytý přímo do místního nepokojného písku. Stojíte uprostřed Divokého západu zmrazeného v časoprostoru s prachem v očích a pískem skřípajícím mezi zuby a netušíte, ze které strany se spustí palba z koltů zavěšených proklatě nízko.

Také jste jako děti s napětím v očích a narůstajícím adrenalinem v krvi sledovali rozuzlení Návratu sedmi statečných? Běhal vám mráz po zádech, když Charles Bronson vytáhl svoji harmoniku a zahrál kvílivé tóny, které nevěstily nic dobrého? Potom jste na správní adrese. K tomu, abyste měli Divoký západ na dosah ruky, však nepotřebujete americké vízum ani stroj času, který by vás přenesl o 200 let zpět do minulosti. Potom, co začátkem 50. let minulého století umístili filmaři francouzského filmu Oko za oko většinu scén do prostředí exotické Almerie na jihu Španělska, začal tuto oblast filmový průmysl vyhledávat mnohem častěji. Unikátní krajina v Tabernas, dnes chráněná státem, se podobá skutečnému americkému jihozápadu natolik, že učarovala nejen evropským, ale i americkým studiím.

ŠPANĚLSKÝ HOLLYWOOD

Během krátké chvíle vyrostla mezi Sierra de los Filabres a Sierra de Alhamilla tři filmová městečka: Fort Bravo, Mini Hollywood a Western Leone. Roční srážky zde dosahují při 3000 slunečních hodinách a průměrné celoroční teplotě 20 °C pouhých 24 cm za rok. Pověstné fráze „klapka, akce, stop“ se proto mohly díky ideálním podmínkám ozývat mezi kaňony porostlými kaktusy po celý rok.

Nejvíce autentickou kopií amerického Západu je určitě nejstarší a určitě i nejzaprášenější pevnost Fort Bravo, kterou postavili v 60. letech. Evropští filmaři vyprodukovali mezi lety 1960 a 1975 takřka 600 westernů, které však kritici buď úplně roznesli na kopytech, nebo radši ignorovali. Díky jejich italskému původu se jim začalo přezdívat spaghetti western. Evropští diváci však byli smířlivější, své hrdiny milovali a filmy, často více komediální než seriózní, hltali bez vážnějších výhrad. Šanci tu navíc dostala celá plejáda amerických herců, kteří se nedokázali prosadit ve své vlastní zemi. Někteří herci, jako například Giuliano Gemma či Franco Nero, začali v tomto žánru svoji hvězdnou kariéru.

Filmové exteriéry nezapomněly ani na mexickou vesnici či indiánský tábor. I z toho důvodu sem zřejmě zamířil Sergio Leone. S pouhými 200 tisíci dolary a záměrem natočit westernovou verzi samurajského eposu Yojimbo slavného režiséra Akira Kurosawy zřejmě vzbudil mezi svými kolegy jen kroucení hlavou. Nicméně mix Clinta Eastwooda v hlavní roli, kameramana Massima Dallamana a skladatele Ennia Morriconeho mu přinesl hvězdný úspěch a celá série filmů Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý se stala kultovními. Úspěch dolarové trilogie inspiroval filmaře investovat mnohem větší částky v Tabernas a zajistil tak oblasti živobytí na dlouhá léta dopředu. Navíc i po opadnutí zájmu o tento žánr lokalita fungovala dál, jen se tu místo kovbojů proháněl Indiana Jones či hvězdy televizních reklam. Více než padesátiletá historie činí z Fort Bravo jednu z nejstarších filmařských lokací vůbec.

NATÁČENÍ JAKO DOVOLENÁ

Necelých pět kilometrů vzdálený Mini Hollywood sám sebe sice prezentuje jako nejstarší z lokací, na první pohled to tak ale vůbec nevypadá. Nové nátěry, bezchybné detaily, moderní atrakce pro děti, zkrátka dokonalá komerce. Navíc je jeho součástí zoo, kaktusové zahrady, restaurace a program vyplňují kulturní vložky s přestřelkami v salonech i na ulicích. Poslední z osad, Western Leone, pojmenovaná po slavném režisérovi, se pak s předchozími jmenovanými nedá moc srovnávat. Zaostává úplně ve všem – v rozloze i počtu a umístění domů. Nicméně filmaři jsou schopni vykouzlit mnoho triků, díky nimž vypadají skromné kulisy v objektivu kamery jako vířící středisko amerického Západu.

Tabernas není zdaleka jedinou jihošpanělskou lokalitou známou z filmů. Jako nesmírně fotogenická se ukázala celá provincie v trojúhelníku mezi Granadou, Almerií a Murcií. Krajina je v této oblasti tak rozmanitá, že by se zde našel vhodný exteriér pro téměř každý film. Dokázala být chvíli Egyptem, kterému vládla v roli Kleopatry Elizabeth Taylor. Točil se zde Barbar Conan či Šílený Max, Lawrence z Arábie, Vesmírná odysea i bondovka Nikdy neříkej nikdy. Mělo to i jinou příčinu než dokonalé filmové prostředí. Na jihu Španělska se totiž herci oprávněně mohli cítit jako na exotické dovolené, a pohostinné a pohodlné prostředí jim poskytovalo luxus, na jaký byli zvyklí z domova.

To už se ale za vámi s vrzavým zvukem zavřou dveře baru. Chvíli je ještě z dálky slyšet dusot kopyt koní, na nichž uhání se svým lupem bandité z nedaleké banky. Poslední klapka tu sice padla už před několika lety, ale co na tom? Ateliéry ještě stále vynášejí pár dolarů navíc.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Téměř půlstoletí trvající konflikt odsoudil Kolumbii do pozice země s nejvyšším počtem válečných uprchlíků na světě. Více než tři miliony Kolumbijců opustily své domovy jen během posledních deseti let. Šance na návrat je mizivá…

Buseta prudce zabrzdila. Vyšisovaná figurka Panny Marie Karmelitské břinkla do zamlženého skla. „V mojí Bogotě – každej den víc – lidí se topí v chudobě…“ Dva týpci ve špinavých mikinách hlasitě štěkají své rýmy do chumlu pasažérů. „Papaláš bohatne – a šmelařům nikdo nezatne…“ Studený déšť kape dírami ve střeše dovnitř zapařeného autobusu. Rapeři z chatrčí v Ciudad Bolívaru svádějí nerovný battle. S řevem motorů na ucpané autostrádě jižní Bogoty. S gangem, který je večer okrade o těch pár vyrapovaných pesos. Se životem v Kolumbii pod krunýřem občanské války.

Silný poryv deště švihnul rezavý autobus jak bičem. Plechová krabice zafuněla a dál šplhá do erozí rozkousaných kopců ve slumu Ciudad Bolívar, dva a půl kilometru nad mořem. Nahé cihlové zdi přízemních domků zakrytých vlnitým plechem vykukují z cárů šedavé mlhy. Jedna chatrč leze na záda druhé. Jako by se praly o každý metr prostoru.

 Kalná dešťová voda stéká po rozbahněné cestě dolů a rozežírá celý svah. To, že se občas kus stráně i s chatrčemi utrhne, tady nahoře, v Altos de Cazuca, nikdo neřeší. Ciudad Bolívar (Bolívarovo město, jižní předměstí Bogoty) leží z větší části na ilegálně zabrané půdě. Sociálně vzato, je to konečná stanice. Hůř už to nejde. Desplazados neboli ti, kdo museli utéct před nekonečnou kolumbijskou válkou a násilím, vystupují právě tady.

MARISOL

„Jasně, že se můžeš zeptat.“ Zpoza prohnilých dveří vykoukla hlava s nedbale svázaným drdolem havraních vlasů. „Ale dáš mi za to tvoje zelený voči,“ špulí rty ze tmy chatrče asi čtyřicetiletá mulatka s batoletem v náručí. Kolumbijky jsou pohotové. Marisol utekla spolu se svými třemi dětmi z jižního departamentu Meta před pěti lety. „Byla to gerila. Ale víc ti neřeknu. Nechci, aby mě našli s uřezanýma prstama a kulkou v hlavě.“ Laškování v mžiku vychladlo. „Maj tady žábu. Věděj všechno, co se tu šustne.“ Sapo neboli ropucha je v kolumbijském slangu práskač. Marisol mlčí. Její dva chlapečci s pocintanou bradou sedí na vlhké hliněné podlaze a upřeně na mě civí. Studený vítr napjal igelit v okně.

Ptám se Marisol, z čeho žije. „Sbírám kov a plast na recyklaci. Občas někomu vyperu.“ „A nějakou regulérní práci – nemáte?“ opatrně vyzvídám. „A jak?“ bodly mě její vyčítavé oči. „Všichni chtějí ňákej životopis nebo co. Ale já neumím psát ani číst, rozumíš? Umím uvařit sancocho, obstarat dobytek, vyprat.“ Napadá mě, kde zůstal její manžel, ale nemám odvahu přerušit mlčení ztrhané ženy.

Na rozdíl od jiných válek Kolumbijci neutíkají do okolních států, nýbrž migrují v rámci své vlastní země. Tento obří exodus je tak hůře viditelný. Ohniska střetů mezi bojujícími skupinami se totiž pohybují. Zjednodušeně by se dalo říct, že zóny bojů se kryjí se zónami pěstování, nebo obráceně – ničení – koky. Výsledkem je paradoxní situace. Pokud Kolumbijec utíkající před válkou překročí hranice státu, získá status válečného uprchlíka a tím pádem i pozornost médií a pomoc hostitelského státu. Ale když uteče do sousedního departamentu, svět ho alibisticky zařadí do kolonky IDPs neboli internally displaced people (vnitřní vysídlenci), a ať se stará Kolumbie o své vnitřní problémy sama.

Běžte a vysvětlete to Marisol a těm dalším tisícům na útěku. Smůla, Marisol, sice tu máte válku, ale vy, oběti té války, jste se prostě ocitli v kolonce, která nepatří mezi zahraničně – politické priority mocných.

NARKOVÁLKA

„Já už jsem dvakrát vysídlenej, proto to tu taky vedu,“ zasípal Juan David. „Sedni si.“ Vyhublý padesátník s propadlýma očima ukázal na vlhký gauč u zdi, pod barvotiskem Ježíše Krista. Podezřívavě jsem dosedl. Před pár dny jsem si totiž ze Ciudad Bolívaru přinesl blechy a dosud jsem se jich nezbavil. V rohu chatrče stojí televize. „To je jen na parádu, jenom prázdná bedna, nefunguje to,“ všiml si Juan David mého zvědavého pohledu. „Víš, já jsem udělal chybu,“ rozhovořil se Juan David, neformální lídr vysídlených v tomto sektoru Ciudad Bolívaru, když jsem mu slíbil, že mu v reportáži změním jméno. „Měl jsem auto a jednou přišel velitel místní vojenské posádky v naší vesnici a požádal mě, abych odvezl na základnu nějaký zboží. Kšeft jako kšeft, řekl jsem si. Ale když jsem se vrátil domů, už tam na mě čekali dva lidi v kamufláži. Jasně – byli z FARC. Řekli mi, že mě nezabijou, že jsem udělal dost dobrýho pro tuhle vesnici, ale že musím odejít. Dostal jsem půl hodiny na odchod. Bez zavazadel.“

Kolumbijský ozbrojený konflikt je živen značně spletitou strukturou kořenů. Bojujících skupin je mnoho a jejich zájmy se překrývají. Marxistická gerila FARC pod pláštíkem bolívarské ideologie financuje veškeré své aktivity z obchodu s kokainem a s drogovými kartely jedná o sférách vlivu. Paramilitární jednotky (dříve AUC), ilegální oddíly domobrany, které byly původně založeny na ochranu zájmů drogových kartelů a bohatých rodin před gerilou FARC, dnes samy organizují narkobyznys. Kolumbijská armáda je pod silným vlivem politiků z bohatých podnikatelských kruhů, které zajímají hlavně peníze. Ti nemají zájem utnout proud narkodolarů v zemi, spíše je chtějí směrovat na jimi vybraná místa. A nakonec samotní narkobaroni, ti se – po dobrém nebo po zlém – dohodnou se všemi. Pablo Escobar vždy dával těm, co mu stáli v cestě, jednoduchou nabídku: „Plomo o plata?“ Olovo nebo stříbro? Smrt nebo úplatek?
Skutečnými oběťmi kolumbijské války tak jsou rodiny chudých vesničanů, kteří ať už pěstují koku nebo banány, se neustále nacházejí mezi mlýnskými kameny drsného narkobyznysu. Přijde armáda, voják požádá o vodu. Dozví se to gerila a obviní vesničana, že spolupracuje s vojáky. Armáda najde políčko koky a fumigační letadla posypou jedem celé údolí. Cokoli vesničan udělá, některá z bojujících skupin to vezme jako spolupráci s nepřítelem.
Mrazivou ironií zůstává, že všechny soupeřící strany tvrdí, že právě vesničany chrání před těmi „špatnými“. Realita je však jiná. Pravidla určují muži se zbraněmi, kteří přijdou první. Gerila, armáda nebo paras – výsledek je pro vesničany vždy stejný – riziko života nebo útěk.

CENA ŽIVOTA

Ulice ranní Bogoty se koupou v měkkém slunci. Studené mlhy Ciudad Bolívaru jsou pryč, vzduch sytě voní čerstvě nasekaným koriandrem. Netečně pozoruju barevnou řeku spěchajících lidí, která teče za prosklenými stěnami zastávky TransMilenia. Paula, majitelka maličkého bistra, mi dolila kafe. 
„V týhle zemi má život jinou hodnotu než u vás,“ začala vyprávět, když jsem jí naznačil, co tentokrát v Bogotě pohledávám. „A v Ciudad Bolívaru zvlášť, to bys měl vědět. Já jsem kdysi žila v Antioquii, ve vesnici. Stalo se, že vojáci přišli na místo masakru. Gerila tam zabila asi dvacet lidí. První, co vojáci řešili, bylo kolik se ztratilo krav statkářce ve vesnici. Rozumíš?“

Vysrknul jsem zbytek kafe. Vzpomněl jsem si na jednoho z utečenců ze Ciudad Bolívaru. Mladý muž s pevným stiskem mě přátelsky pozval dál do rezavé plechové boudy, ve které bydlel se svou ženou, s matkou a se třemi dětmi. „Proč jsem utekl?“ rozesmál se nahlas. „Víš, amigo, moje prsty smrdí střelným prachem.“ Položil mi ruku na rameno, jako kdybychom se znali odjakživa. Náhle se zamračil a přísným tónem se do mě opřel: „Zabili mi bráchu! Musel jsem jim ukázat, jak to bolí. Jak to tady bolí!“ Zkrabatil čelo a sevřenou pěstí si zabušil na hruď.

EXODUS

Skrytý kolumbijský exodus je velmi těžko mapovatelný. Kolumbijská vláda uvádí počet nově vysídlených za rok 2009 někde okolo 120 tisíc lidí. Naproti tomu CODHES, kolumbijská nevládní organizace, která se primárně zabývá válečnými uprchlíky, odhaduje, že rok 2009 navýšil počet IDPs v Kolumbii o 290 tisíc lidí. Mnoho uprchlíků se bojí formálně registrovat, protože jim je vyhrožováno. Nezapomeňme, že tito lidé jsou nepohodlnými svědky bojů v džungli. Vědí všechno. Kdo kde byl, kolik lidí, kolik zbraní, kolik koky. Časté jsou i případy, kdy dojde k dvojitému vysídlení. Uprchlík skončí v Ciudad Bolívaru, tamní ozbrojenci z městských sítí zjistí, že dotyčný toho ví hodně, a nezbývá než utíkat dál.

Podíváme-li se na statistické výstupy z dat kolumbijského vládního úřadu Acción Social, zjistíme, že více jak polovinu všech vysídlených tvoří děti do osmnácti let věku. Z dat také vyplývá, že neohroženějšími skupinami jsou etnické menšiny – Afrokolumbijci a indiáni – následovaní ženami samoživitelkami. Známé jsou případy amazonských nomádských kmenů (například Nukak Makú), které byly prvně kontaktováni právě vojáky gerily a nyní pomalu vymírají ve sběrných táborech na hranici džungle.

Přestože státní agentura Acción Social poskytuje vysídleným podporu, jedná se o minimální částky, které horko těžko pokryjí náklady na jídlo. Navíc mnozí ani na podporu nedosáhnou, protože se nevejdou do byrokratických mantinelů omezujících podporu uprchlíků. Jak dodáte úřadům všechny možné doklady a dokumenty, když jste museli opustit svůj dům bez varování, v řádu několika hodin?

SOCIÁLNÍ ČIŠTĚNÍ

„Tadle čtvrť je zdravá.“ Holič s knírkem uzoučkým jak nalepená nitka mi položil napařený ručník na tvář. Po cestě na jih, do Tumaca, jsem přespal v Palmiře, malém městysu na sever od Cali. Ráno jsem zašel k holiči. „Žádný zloději, žádný basuceros (narkomani užívající levný nečištěný kokain – basuco), žádný vysídlenci.“ „Opravdu? A jak to?“ zaujala mě jeho drsná slova. Holič se rozhlédl, jako by zaváhal, ale pak utrousil na půl pusy: „Paras.“
Ačkoliv vláda bývalého prezidenta Uribeho v roce 2006 hrdě hlásila do světa, že paramilitární jednotky AUC byly demobilizovány, ve skutečnosti se tyto oddíly pouze přeskupily a pod novými názvy operují v Kolumbijské narkoválce dál. Paramilitární oddíly jsou, na rozdíl od partyzánů FARC, aktivní v urbanizovaných zónách. Na kontrolovaných místech zavádějí své vlastní nepsané zákony. Nejčastěji zakazují pití alkoholu a užívání drog. Krutě trestají zloděje. Říkají tomu limpieza social – sociální čištění.

„Když chytnou feťáka,“ pokračuje holič, „Dají mu tři možnosti. Buďto s tím přestaneš, nebo odejdeš pryč z komunity, nebo tě zabijeme. Proto tady máme klid.“ Napadá mě, kolik krve stál tenhle klid. Po sedmé večer se ulice vedle holičství zcela ne – kolumbijsky vyprázdní a rozhostí se tíživé ticho.

NARIN~O

Bílé vyhublé krávy s hrbem stojí nehnutě na zelených pastvinách, jako by je někdo vystřihl z pomačkaného papíru a rozmístil do tropického diorámatu. Kývám se ze strany na stranu na zadním sedadle motorky. Prach z nevyasfaltované cesty za námi zvedá žlutavý chochol. Projíždíme ztracenými komunitami na pacifickém pobřeží Kolumbie, blízko Tumaca. Odlehlý departament Nariño na jihozápadě země pokrývá převážně tropická džungle. Je sice velký asi jako půlka Česka, ale vede do něj pouze jedna silnice, často blokovaná gerilou. Nariño je považováno za takzvanou červenou zónu. Zkrátka – pěstování koky, gerila FARC, paramilitární jednotky, násilí. Padesát šest procent všech masivních vysídlení v průběhu roku 2009, takových, kdy v podstatě uteče naráz celá vesnice, proběhlo právě v Nariñu.

Úzký chodník z hrubých prken nad nehybnou mořskou hladinou plnou odpadků se prohnul, sotva jsem na něj vstoupil. Komunita vysídlených, tvořená několika desítkami dřevěných chatrčí, stojí na prohnilých kůlech zapíchaných do mořského dna. Ilegální zábor – stejně jako ve Ciudad Bolívaru. „Neboj se, to nespadne,“ vyklonila se ze dveří Vanessa, maličká, asi třicetiletá míšenka se širokými boky. Nejistě jsem dobalancoval po děravé lávce až k její boudě a vešel dovnitř.

Dlouhé a důkladné prověřování, zda jí nemůžou její slova později ublížit, nám zabralo skoro hodinu. Pak se ale Vanessa rozpovídala: „Utekli jsme před devíti lety.“ Čapla svého synka a posadila si ho na svá popelavě hnědá stehna. „Bratři mýho manžela pěstovali koku. Nechtěli ale prodávat gerile, gerila dává hrozně málo. Tak tajně prodávali jiným. Samozřejmě, že na ně gerila přišla. Švagra našli mrtvýho v kanále. Měl uříznutý prsty a vyřízlej jazyk.“

VÁLKA BEZ KONCE

Další den mě Vanessa vzala se skupinou asi pěti žen na „mušlování“. Spousta válečných uprchlíků na pacifickém pobřeží se totiž živí sběrem mušlí v mangrovníkových bažinách. Během šplhání po kluzkých kořenech mangrovníků vyzvídám od černošky Ramony, co předcházelo jejímu útěku.
„Když přijde gerila do vesnice, chová se nejdříve velmi slušně. Žádné zbraně nebo výhrůžky. Dokonce někdy i nabídnou jídlo, mají totiž svoje zásoby v džungli. Svolají schůzi a řeknou, co chtějí. Mluví o politice, ale tomu já moc nerozumím. Po nějaký době, kdy přijížděli a zase odjížděli, přišel jejich comandante a řekl mi, že FARC potřebuje mojí dceru. Utekla jsem s dětma tu samou noc.“

„Tak třeba to Santos opravdu změní,“ snažím se rozptýlit chmury na Ramonině tváři. Kolumbie má již několik měsíců nového prezidenta. Juan Manuel Santos, člen významné a bohaté kolumbijské rodiny, se podílel již na předchozích vládách Álvara Uribeho. Těžko však čekat od tohoto muže, že přinese Kolumbii mír. Ostatně těžko čekat od kohokoli, že přinese mír zemi, kde se ročně hraje o desítky miliard dolarů v obchodu bez pravidel. „Tohle nikdy neskončí, to nebude lepší,“ zakroutila hlavou Ramona, „vždycky to bylo takhle, co si pamatuju. Tahle válka nemá konec.“

TEXT A FOTO: JAKUB KOTAS

Samota Skalnatých hor je všeobjímající. Jednu polovinu vašich myšlenek zde stimulují vzpomínky z knih Jacka Londona a tu druhou týrá představa o divokosti medvědů grizzly. To vše umocněno nedostatkem kyslíku a pocitem totálního osamění a odloučení od všeho, co vás až dosud obklopovalo. Ale jsem zde skutečně sám?

Colorado má devět horských masivů, z toho sedm obývá kamzík bělák Oreamnos americanus. Mohli byste ho tedy potkat všude, pokud provozujete horskou turistiku. Je tomu však opravdu tak? Jak snadné je potkat v horách kamzíka, přezdívaného „coloradský yetti“? Patřičně vybaven jsem vyrazil k místům, kde se vyskytuje mnoho solných vřídel. Je to vysoko nad hranicí lesa, tam, kde už žádné stromy nerostou. Sluníčka bylo poslední týdny dost, stejně jako srážek. Nejspíš bude všechno pěkně zelené, šťavnaté. Kromě kamzíků se nahoře mohou popásat srny a dokonce i laně s jeleny. Navíc mláďata by měla být touhle dobou už taky dostatečně silná, aby zvládla vyšlapat tyhle strmé stěny…

PANOPTIKUM

Vlastně je to strašně fajn stoupat z údolí, kde roste aspen – osika Skalnatých hor, stále vzhůru do horského masivu Gore Range. O několik set vertikálních metrů výše pak tento štíhlý krasavec mizí. Zcela ustupuje jehličnanům vytvářejícím úkryt velkému množství ptáků a savců. Když pak vystoupáte ještě o něco výš, i tyto statné stromy začínají pozvolna mizet. Na pár místech vytvářejí ostrůvky uprostřed alpské tundry. Svah, který se snažíte zdolat, je tak příkrý, že si skalničky rostoucí mezi kameny prohlížíte z dvaceti centimetrů. Stává se z vás tak botanik proti vlastní vůli. Další příklad, jak rozmanitě hory učí své žáky. Větrem a deštěm, sněhem a mrazem pokroucené kmeny a větve někdy až přes sto let starých borovic a smrků. Je to pitoreskní podívaná. A dál už jen kameny, alpská tundra, horská plesa a skály.

Je to tvrdá krajina, ale působí jako magnet. Vytáhne vás z obýváku, donutí cestovat stovky kilometrů. Už víte, co vás čeká. Sedm až osm hodin pochodu s báglem plných věcí v horském terénu. Víte, že se během těch několika hodin dostanete z tří tisíc do nějakých čtyř. Víte, že i když vyrazíte časně ráno, tak dojdete na místo kolem oběda. Pokud byste si tam ten oběd udělali, snědli a zase vyrazili nazpět, měli byste co dělat to do tmy stihnout. A kde by pak zůstalo místo na tu návštěvu u kamzíků? Takže s sebou taháte spacák, stan, karimatku, jídlo na pár dnů a pak pro strýčka příhodu, kdybyste museli někde bivakovat. Potkat se s kamzíkem tedy připomíná malou expedici, ale stojí za to.

Byl to první výšlap k solným vřídlům čerstvě zjara. Sníh byl už vcelku na ústupu, aspoň v údolí se o něm mluvilo v minulém čase. Začátek června však ve třech a půl tisících nevypadá zrovna, jak je na to většina z nás zvyklá. Tam, kde sníh už ustoupil ostrému horskému slunci, je alpská tundra ještě žlutá a tvrdá. K snědku tam toho moc není, přesto sem kamzíci z jara chodí. A vědí proč. Opravdu jsem se těšil je znovu vidět. Po té dlouhé zimě jsem nahoru spěchal. Když jsem se blížil k místům, kde se kamzíci často objevují, měl jsem oči na stopkách. Jenže jsem došel až na místo, kde vždycky stavím svůj stan, a nic. Ani stopa. Bylo to zklamání, ale věděl jsem, že se dočkám. Byl jsem připraven nahoře strávit dvě noci. Tušil jsem, že tu jsou. Blízko, a přesto v nedohlednu.

Postavil jsem stan a šel prozkoumat okolí. Lezl jsem na různé skalní vyvýšeniny, abych se mohl lépe rozhlédnout po kraji. Neviděl jsem však nic. Do spacáku jsem lezl zklamán. Cítil jsem se podveden. Jak to, že mne ta moje parta nepřišla vyhlížet? Hlavou se vám v tom řídkém vzduchu honí různé myšlenky. Taky víte, že se vaše tělo kvůli nedostatku kyslíku pomaleji regeneruje a málokdy spíte opravdu tvrdě. Vlastně jste po celodenním pochodu tak unaveni, že se vám nedaří usnout. Navíc jste sami uprostřed divočiny, obklopeni tmou, tichem a tu a tam představami tvůrců fantaskních snímků o divokých medvědech, kteří hnáni vidinou vaší krve cupují stan i s vámi. Je to opravdu fajn, lidská představivost je v tomto ohledu neuvěřitelná.

SETKÁNÍ S YETTIM

Ráno jsem se probudil přesvědčen, že sotva vystrčím hlavu ze stanu, uvidím je. Bylo ještě šero, několik stupňů pod nulou. Vzal jsem do batohu vodu, snídani, zubní kartáček a foťák a šel jsem najít kamzíky stůj co stůj. Vlastně to byl velmi naivní nápad. Kamzíci se nechají jen těžko dojít. Pokud vás zahlédnou, což je pravděpodobné, zmizí během vteřiny. Ale říkal jsem si, že je alespoň musím vidět. Rozumnější by bylo zůstat u stanu a čekat, až kamzíci dorazí. Rozumnější by to bylo taky proto, že hned zrána začalo pěkně vyfukovat. Tak jsem mohl setrvat v bezvětří stanu a v klidu čekat. Ale nějak to nešlo. Raději jsem stan zatížil asi třicetikilovým kamenem, protože kolíkům jsem nevěřil, a šel jsem. Kamzíky jsem konečně alespoň viděl.

Pryč jsem byl pár hodin. A jaké bylo překvapení, když jsem se vracel ke stanu – nějaké stádečko odpočívalo v jeho těsné blízkosti. No jo, ale kam se poděl stan? Z dálky jsem mohl tušit místo, kde jsem ho včera postavil, a určitě by byl vidět, pokud by tam stál. Ovšem kde nic, tu nic. Byl docela silný poryvový vítr, ale neuměl jsem si představit, jak se můj stan s třicetikilovým kamenem uvnitř kutálí po alpské tundře. Nakonec jsem ho našel na původním místě. I se šutrem uvnitř. Ale už nebyl vztyčený, ležel jako placka a z jeho střechy skrz tropiko čouhaly polámané stanové tyčky. Moc velkou radost jsem neměl. Zašel jsem proto na kus řeči za kamzíky, vyzvednout nejčerstvější novinky. Byli sdílní, tak jsem zůstal dlouho přes oběd. Pak jsem sbalil stan i polámané tyčky a pomalu sestupoval dolů. Cestou z hor se kochám maličkostmi. Oživuji zemdlené smysly, které tam dole moc nepoužíváme. Sluch, ten se musel uzpůsobit tak, aby nám už jen každodenní jízda v autě nečinila útrpnou bolest. Čich jsme museli zapomenout, abychom se nezbláznili. Ale tady je to úplně jinak. Je tu tak čisto, až se vám to chvíli bude zdát jako prázdno. Když nefouká vítr a neběsní bouřka, tak i ti nejnatvrdlejší z nás mohou slyšet NIC. Je takové ticho, že se vám to nechce věřit. Zdá se, že jste ohluchli. Ohluchli tichem. Lusknete prsty, hvízdnete. Vše v pořádku. Zapojíte taky nos a oči. Slyšíte jako sova, čich máte jako hladový grizzly a zrak tak vyostřený, že ani orel se s vámi nemůže rovnat. Pomalu zapomínáte na život tam dole. Stává se z vás jiný druh. Vlastně ne tak docela. Jen na povrch prosáklo něco z vašeho prapůvodna.

Autobus se ve tmě blíží k řece, čekáme na povel k vystoupení, ale žádný pokyn nepřichází. Zůstáváme tedy s dalšími dvěma turisty na svých místech a po chvíli slyšíme šplouchání vody. Najeli jsme na přívoz a za pár minut přistáváme na ostrůvku Don Khong na Mekongu. Místní se rozptýlí ve tmě do svých domovů, já a dva spolucestující mžouráme do tmy a snažíme se zorientovat.

Jdu za světlem, jinak to ani nejde, a po chvilce klopýtání na břehu rozeznávám několik pensionů. U každého je příjemná venkovní restaurace s vynikající nabídkou ryb a výhledem na řeku. Na zapití nabízejí lahodné laoské pivo Beerlao a všudypřítomnou pálenku s příznačným názvem Lao-Lao. Laosané si ji pálí doma, a tak u každého chutná trochu jinak. Stát tyto aktivity toleruje.

Teprve ráno se dozvídám, kde jsem vlastně skončila. Jsem trochu výše proti proudu řeky, než jsem zamýšlela, ale Mekong má v této části na čtyři tisíce ostrovů. Spíše než řeku tak připomíná moře.

KOLA POD VODOPÁDEM

Využívám úzké motorové loďky, původně plavidla na přepravu místních, které v současnosti funguje i jako výletní loďka pro turisty. Přesunuji se přibližně o patnáct kilometrů jižněji na dolní tok, kde se jinak líně tekoucí Mekong najednou mění v dravý tok a jedna z jeho větví padá s mohutným hřmotem z výšky dvaceti metrů. Vodopád Li Phi demonstruje svoji sílu. Ještě před hranou se řeka líně valí, aby s ohlušujícím rámusem spadla do údolí. Voda se tříští o útesy a z andělsky působící řeky se rázem stala dračice. V této krajině je to jev naprosto překvapující, pár set metrů pod vodopádem se totiž řeka opět zklidní. Vodopády ale zdobí i další ramena Mekongu, pod nimiž pak rybáři balancují na kluzkých kládách a zavěšují sítě, protože zde je šance na úlovek největší. Voda se divoce mele a vytváří smrtící víry, přesto místní lidé každodenně podnikají akrobatické kousky nad nebezpečnými peřejemi. Rybaření je tu hlavním zdrojem obživy, a tak se na nebezpečí nedbá.

Jednou z atrakcí ostrova Don Khong je stará zrezivělá lokomotiva a asi dvacet metrů kolejí. Jde o skutečnou raritu, vlaky ani tratě totiž v Laosu téměř nenajdete. Pouze zde se francouzští kolonisté pokoušeli o výstavbu železnice, ačkoliv ostrov Don Khong měří po obvodu asi patnáct kilometrů. Trať tu sloužila jen k přepravě nákladu z jižní části ostrova, protože vodní dopravu znemožňují vodopády. Z našeho pohledu jsou ale mnohem zajímavější masy padající vody než kus zrezivělého železa. To, že je o vodopády zájem, pochopili i místní podnikatelé, kteří v jejich blízkosti postavili provizorní stánky z bambusu. Hlavním obchodním artiklem jsou kokosové ořechy a nápoje, včetně všudypřítomné kokakoly. Pod vodopádem se žlutí hezká pláž, ale právě zde se tvoří ty nejnebezpečnější víry, takže koupání vynechám. Nechci si připadat jako v pračce a ukončit svůj život ve vodách Mekongu.

ZA DELFÍNY DO KAMBODŽE

Místní cestovka nabízí i plavbu po Mekongu, což je rozhodně nejlepší způsob, jak se s řekou a životem na ní seznámit. Pádlujeme k nejjižnější části Laosu, kde řeku protíná státní hranice s Kambodžou. Největším lákadlem jsou zde sladkovodní delfíni iravadští, kterých je tu mnohem více než na samotné řece Iravadi v Myanmě. Tito tmavomodří sladkovodní savci dosahují délky přes dva a půl metru a jsou přizpůsobeni životu i ve slaných vodách. V Kambodži se vyskytovali v oblasti Mekongu a jezera Tonle Sap, ale v době řádění Rudých Khmerů byli téměř vyhubeni. Podle víry Laosanů a Khmerů jsou delfíni reinkarnací lidí a traduje se mnoho příhod o tom, jak delfíni zachránili život rybářům, kteří spadli do řeky a stali by se obětí krokodýlů. Žádný Laosan či Khmer (pokud neumírá hlady) by proto neulovil delfína pro potravu či zálibu.

Z nějakého důvodu se delfínům více zamlouvají kambodžské vody Mekongu než laoské, a tak na pozorování musíme přepádlovat na kambodžský břeh. Obejde se to bez víz, oficiální hraniční přechod tu není, jen dohoda mezi Laosany a Kambodžany. Laosané sem dopraví platící turisty a Kambodžané jim nabídnou občerstvení v několika stáncích. Spokojenost je na obou stranách.

O tom, že vše není jen turistické lákadlo, nás po chvíli přesvědčí samotní delfíni skotačící mezi kajakáři. Míjíme zatopené stromy, ačkoliv je již po monzunovém období. Vody je stále hodně a řeka ještě neklesla na své zimní minimum. Na březích je hustý porost, ale v blízkosti vesnic se rozkládají velké plochy rýžových políček. Rýži se zde daří a řadí se mezi ty nejkvalitnější, a tak je její pěstování kromě rybaření hlavním způsobem obživy. Rýže je zastoupena v každém laoském jídlu. Vařená či velmi populární mazlavá, která se připravuje několik hodin, je chloubou celého Laosu.

Laosané i další etnika, žijící na území tohoto stále ještě socialistického státu, jsou velmi přátelští a čestní. Nepronikla sem ještě obchodní dravost ze sousedního Vietnamu, nabídka služeb probíhá spíše nesměle. Domluva je rychlá, vše platí a nedočkáte se žádných dalších překvapivých důvodů, proč cenu zvýšit, jak je to jinde v Asii běžné. Je to i zásluhou buddhismu. Vyznavači Buddhova učení razí myšlenku zlaté střední cesty, agresivní způsob obchodování tady nemá místo. V Laosu je sice mnohem méně klášterů než například v Thajsku, ale víra a dodržování zásad buddhistického mravního kodexu jsou tu samozřejmostí. Buddhismus se na mnoha místech prolíná s animistickým náboženstvím horských kmenů. Lidé mají u svých obydlí malé domečky zasvěcené dobrým duchům. Ti nesmějí strádat, a tak je potřeba do domečků doplňovat každý den vodu a jídlo, ale i květinové obětiny.

SKÚTR NADE VŠE

Kromě Laosanů žije v zemi řada dalších etnik. Nejpočetnější z nich jsou Katu a Alak, jejichž hlavním rituálem je každoroční obětování býka, které probíhá zpravidla při březnovém úplňku. V osudný den se sejde celá vesnice a vybraný muž v dřevěné masce chvíli tančí kolem zvířete, aby ho pak oštěpem usmrtil. Maso se rozdělí mezi všechny vesničany, některé části býka se pak vloží do košů na tyčích před domy jako obětina duchům. Vesnice si tak „předplatí“ jejich ochranu na celý rok.

Návštěva horských vsí a jejich obyvatel je nezapomenutelným zážitkem. Jsou přístupné pouze úzkými stezkami, nejrozšířenějším dopravním prostředkem jsou zde proto motorky. Malé skútry plní funkci terénních motorek a skvěle je ovládají už malí kluci. Řídí každý, kdo dosáhne na pedál. A v obtížném terénu jezdí i mladí chlapci s bravurou krosových závodníků. Ve vesnicích jsou jen malé obchůdky se základními potravinami, a tak jsou to opět skútry, kdo plní funkci hlavního zásobování. Na pěšinách mezi vesnicemi potkáváte bzučící motocykly ověšené zbožím od řídítek po výfuk. K večeru se pak mimoměstský Laos rozsvěcuje ohníčky. Pokrmy se připravují před domky na ohništích, přičemž příprava večeře není osamělou záležitostí hospodyně, ale naopak je skvělou příležitostí k poklábosení se sousedy. Nějaké zasvěcené hovory o politice tady ale nečekejte. Lidé si povídají o naprosto všedních strastech i radostech. Mnohem více tu lidé ožívají při sportovních zápasech. Loňské Asijské hry v hlavním městě byly pro Laosany svátkem a zápasy fotbalového nároďáku prožívala celá země. Každá televize byla puštěna nahlas, program byl všude stejný. Žádná telenovela nemohla konkurovat sportu. Mimochodem, televizí je v Laosu přes milion. Na šest milionů obyvatel docela slušný výsledek.

Laosané si prožili hrůzy indočínské války, kdy se na ně, ač neměli s válkou nic společného, snášely americké bomby. Ho Či Minova stezka, která zajišťovala přísun zbraní Severnímu Vietnamu, totiž procházela přes území Laosu, což bylo trnem v oku Spojených států. Ale Laosané v souladu s buddhistickým učením nezanevřeli na svět, nezakořenila v nich nenávist vůči těm, kdo vzal život jejich blízkým. A tak pokud se praví, že zemí úsměvů je Thajsko, je Laos nejenom zemí úsměvů, ale i otevřených srdcí.