TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.

Československá záchytná stanice (na Slovensku ji vtipně nazývali izbičkou pre opilcov) spatřila světlo světa 15. května roku 1951 a nadšení novináři jistě netušili, že prvním hostem, který dobrodiní zařízení U Apolináře už po pouhých třech dnech okusí, bude ruský námořní úředník, opilý jak carský důstojník. Jistěže tato skutečnost byla tehdejšími médii důkladně zamlčena a zaměstnanci první záchytky s největší pravděpodobností dostali instrukce, aby o incidentu pomlčeli. I když slovo vystrezvitěl (ruský ekvivalent výrazu záchytka) záhy zdomácnělo v Sovětském svazu, můžeme si být jisti, že tentokrát jsme byli vzorem my. Náš tisk tehdy však hrdě tvrdil, že inspirátorem byla samozřejmě země sovětů. Po československém vzoru se záhy začaly budovat záchytky i v dalších zemích světa. Například v americkém St. Louis na tamní obdobě záchytného zařízení o nás existuje zmínka i v zakládací listině.

RYBA SMRDÍ OD HLAVY

Tehdejší představitelé Československa zřejmě projevovali dojemnou starost o zbloudivší opilce, zvláště pokud by se tito v podroušeném stavu ocitli v zimě. Československá vláda se proto tomuto nebezpečí rozhodla učinit přítrž. Předpokládejme, že její tehdejší předseda a alkoholik číslo jedna zcela určitě ve svém životě poznal na vlastní kůži, že podroušený stav si žádá pomoc bližního svého.

Dobový tisk tedy čtenáře podrobně instruuje: V případě, že kdokoliv spatří osobu, jež ohrožuje sebe nebo ostatní, narušuje veřejný pořádek, poškozuje majetek, či nachází se ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, nemá jen možnost, ale především občanskou povinnost upozornit na takovou skutečnost Veřejnou bezpečnost. Ta se v případě podezření na požití alkoholu postará o důstojné přepravení osoby do protialkoholické záchytné stanice a předání příslušným úřadům. Vzhledem k tehdejší společenské atmosféře represivním orgánům nepřipadlo neetické oznámit podroušenost i svého kamaráda, i když se tento mohl opít třeba z radosti nad právě narozeným potomkem. Ano, i takové případy se dít mohly, jisté však je, že hlídky mužů v zelené uniformě v pozdních nočních hodinách na ulicích podroušené jedince aktivně vyhledávaly. Vydatně jim v tom pomáhala takzvaná Pomocná stráž VB, instituce za socialismu obzvláště odpudivá.

Společensky unaveným byla pak prý garantována adekvátní lékařská péče, pitná voda a základní strava. Jestli to měla být česnečka, slaneček nebo kyselá okurka, o tom prameny nehovoří. Lékaři však prý měli být vyškoleni pro zacházení s alkoholiky. Tisk odvážně tvrdil, že pokud se osoba alkoholem opila sama, musí nést za toto nesocialistické chování důsledky a zaplatit poplatek za nepřístojné chování vůči střízlivým spoluobčanům. Ten rozhodně nebyl malý, ani na tehdejší poměry. A ta ostuda! Pobyt na záchytce se oznamoval do zaměstnání, viník byl všelijak pranýřován a ostouzen.

PŘÍTĚŽ PRO NEMOCNICE

Nutno podotknout, že pobytem v protialkoholní záchytné stanici člověk neztrácí odpovědnost za své případně spáchané činy, nýbrž se jedná pouze o jakýsi krátkodobý pobyt po dobu než vystřízliví. Tuto poněkud nesrozumitelnou větu lze dešifrovat snad takto: Pozor, pokud jsi porazil na své klikaté cestě z hospody popelnici či vyhrožoval příslušníkům Veřejné bezpečnosti, až vystřízlivíš, můžeš rovnou putovat do vyšetřovací vazby za ničení majetku v socialistickém vlastnictví či napadení veřejného činitele. Na záchytce tě vyšetřovat nebudou, jen tě tam nechají vyspat a ráno se uvidí. V poslední době jsou záchytné stanice spíše vzácností. Opilci pak bývají postrachem i přítěží ambulantních oddělení nemocnic. Tam intoxikované alkoholem nechají prospat, avšak lékaři a sestry a záchranáři si mnohdy užijí agresivních výstupů a výjimkou nebývají ani fyzická napadení. Poplatek za pobyt v klasických záchytkách (kterých však již moc nezbylo) se dnes liší. V nejlevnějších přijde na osm set korun, v těch nejdražších až na bezmála třináct tisíc.

TEXT: MARTIN KRSEK

Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jehož členové se honosí zvláštními tituly, oblékají se do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z takového popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického, asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takovému srovnání od srdce zasmáli. „Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny,“ tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffického rytíře „Egal der Appetitliche“, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Ta scéna zní neuvěřitelně. Takhle že se chovají dospělí lidé, navíc příslušníci horních vrstev společnosti?

LÉTA VÝRA

„Lulu!“ sluší se říci na úvod, neb tak zní pozdravení členů Schlaraffie. Vytvořili si totiž nejen vlastní jazyk, ale i vlastní zákony a letopočet.

Pátrání po tajemné Schlaraffii začneme rokem jedna, tedy Anno Uhui 1. Tento rok připadá v běžném kalendáři na letopočet 1859. Byla to doba obrovského rozkvětu spolkové činnosti. Milovníci umění z horních společenských vrstev se v Praze scházeli ve spolku Arcadia, což byl aristokrat mezi spolky, s tradicí od roku 1609, kdy vznikl v Římě. Hlásil se k odkazu starověkého Řecka, jeho členové si dávali starořecká jména a roky počítali podle olympiád. Navštěvoval jej i ředitel Stavovského divadla Franz Thomé. Jenže snobská Arcadia odmítla přijmout jeho „proletářské“ přátele, a tak s nimi v jednom pražském hostinci u piva založil trucpodnik. Dostal jméno podle pohádkové „země nezemě“ Schlaraffenland, vypůjčené ze středověké německé literatury. A protože přímo nad stolem zakladatelů visel obří vycpaný výr, všichni schlaraffové od té doby musejí vzývat jako božstvo velkého Uhu. Odsud tedy namísto Anno Domini (léta Páně) – Anno Uhui (léta Výra).

Schlaraffia si zvolila jako heslo „In arte voluptas“ (V umění požitek) a do znaku si dala sklenku a šaškovskou čepici. To prozrazovalo mnohé o náplni spolkové činnosti. Ve stručnosti – šlo o čistě mužskou společnost, která se pravidelně setkávala v hostinci. Těmto schůzím měl vládnout humor, zpěv, přednášky o umění a samozřejmě jídlo a pití. Pánové, řekněte! Není to geniální myšlenka?

Pro všeobecné veselí platilo jen pár omezení, humor nesměl být urážlivý a zcela zapovězena byla témata o politice a náboženství. Tak jako se Arcadia shlédla ve starověkém Řecku, Schlaraffia vzývala romantický středověk. Členové se mezi sebou oslovovali směšně znějícími šlechtickými tituly a nosily divadelně vypadající meče. Pasovali sami sebe na rytíře umění a humoru, jimž hospoda byla hradem a šaškovská čepice helmicí. Hlavní ctností byla schopnost umět si udělat legraci sám ze sebe. To byl opak hermetických společností té doby, reprezentovaných především svobodnými zednáři, jejichž členstvo se bralo smrtelně vážně.

RECESE JDE DO SVĚTA

Stát se členem Schlaraffie začalo být v Praze in. A umělci z německých zemí, kteří tu zažili fascinující atmosféru setkání vyznavačů velkého Uhu, vyvezli ideu bláznivého spolku za hranice. První odnož vznikla roku 1865 v Berlíně (říše Berolina), další v roce 1872 v Lipsku (Lipsia), za rok následoval Štýrský Hradec (Grazia) atd. Cestu k celosvětovému hnutí si pražská recese otevřela roku 1876, kdy se sešel první všeschlaraffický sjezd v Lipsku. Jednotlivé odnože, zvané říše, při této příležitosti sjednotily své regule a vytvořily propojenou síť. Zakladatelská říše zvaná Praga získala čestný titul Allmutter neboli Všemáti a působila jako Mekka schlaraffů a správní a soudní centrála.

Během šestnácti let vyrostlo v Evropě i USA dalších 108 říší. Hnutí vydávalo členský registr s tisíci žertovných jmen svých členů, často významných osobností vědy, umění a politiky. Registr zvaný Stammrolle měl ale krom pobavení ještě jiný význam – obsahoval informace o místě a času pravidelného setkávání jednotlivých říší, a dokonce i adresy a telefonní čísla na bratry ve zbrani. Cestování po sousedních říších totiž patřilo k velkým zálibám mnohých schlaraffů, získávali tak cenné společenské kontakty a pokaždé také nějaký ten skvostný metál na hruď či helmu.

TCHYNĚ POSTRACHEM

A jak se člověk mohl stát schlaraffem? Musel ho navrhnout někdo z rytířů a ostatní schválit. Průměrná česká říše čítala řádově jen desítky členů. Rekrutovali se ze středních a vyšších společenských vrstev, členství totiž nebyla levná záležitost. Nově přijatý člen nejdřív získal postavení zbrojnoše (Knappe), pak dosáhl povýšení na junkera (Junker). Pasování na rytíře se mohl dočkat zhruba po roce členství, a to jen v případě, plnil-li řádně všechny své povinnosti, zejména účast na setkáních, zvaných Sippung. Adept se také musel naučit schlaraffickou latinu, tedy zvláštní mluvu, která je v principu prapodivnou němčinou. Mezi nejdůležitější slova vyjma pozdravu Lulu a boha Uhu patřila také Quell a Lethe, čili pivo a víno. Pod slovem Burgschreck (Postrach hradu) bychom našli výraz pro tchyni a Burgwonne (Slast hradu) náleželo přítelkyni.

Pasování na rytíře představovalo nejdůležitější okamžik v životě schlaraffa. Tehdy získal nové jméno, jež většinou odráželo nějakou humornou formou civilní profesi rytíře či jeho osobní záliby. A tak otec v úvodu citovaného spisovatele Rohana, rytíř říše Ostia „Egal der Appetitliche“ (Cokoli Chutného), získal titul pro své labužnictví. Budějovický fotograf Theodor Bartel zase nesl schlaraffské jméno „Licht van der Platten“ (Světlo z desky). Jméno Carbo der Abwesende (Uhlíř Nepřítomný) pak příslušelo ústeckému uhlobaronu Ignazi Petschkovi, zřejmě proto, že pro své pracovní povinnosti často chyběl na zasedáních Schlaraffie. Vítání nového rytíře hrálo vrcholnou roli v ceremoniích Schlaraffie. Nováček musel složit přísahu, ve které mimo jiné stojí: „Přísahám ve jménu Uhu – Oho – Aha, schlaraffické trojici, ctít slad a chmel, být stále šťastný a bujarý v našem veselém spolku. Nebudu svévolně flákat schůze…“ Toto znění přísahy pohoršilo roku 1935 papeže Pia XI., který to označil za rouhání a vyzval katolíky, aby do Schlaraffie nevstupovali. Později si prý ale nechal vysvětlit, že jde jen o nevinný žert.

TRNEM V OČÍCH NACISTŮ

Rodná země Schlaraffie – české království, patřila k oblastem s největší hustotou říší. Bylo jich tu na čtyři desítky, zůstalo po nich ale nemnoho. Ačkoliv na počátku tvořili mezi dvacítkou zakládajících členů čtvrtinu Češi, spolek se vyprofiloval jako reprezentant německého kulturního okruhu. Všeschlaraffský koncil v Curychu roku 1914 dokonce uzákonil povinnost komunikovat uvnitř říší němčinou zpestřenou schlaraffickými výrazy.

Rozhodně však nešlo o spolky nacionalistické. Vždyť dominantní postavení v nich zastávali vedle českých Němců také reprezentanti české židovské komunity. Navíc Schlaraffia se stala po nástupu Hitlera k moci jednou z prvních obětí likvidace svobodného spolkového života. Říše Allmuter Praga zanikla, její archiv a další poklady se však podařilo převést do Švýcarska. Město Bern zastoupilo Prahu v její roli schlaraffické metropole. Po válce totiž neměl české říše kdo obnovovat. Židé emigrovali nebo zahynuli ve vyhlazovacích táborech a místní Němci byli odsunuti.

Ve svobodném světě se podařilo na tradici navázat. V současné době čítá Schlaraffia přes 420 říší a 12 tisíc členů, a to i v tak exotických destinacích, jako je Buenos Aires v Argentině, v thajském Bangkoku či v japonském Kobe. I v Čechách v poslední době zažívá myšlenka potrhlého spolku renesanci. Zatím tu funguje jen jediná odbočka, a to v Jihlavě. Snahy na obnovení starých říší, které se objevily v Praze, Vrchlabí, Ústí nad Labem či Teplicích narážejí na nekompromisní schlaraffický zákoník. Oficiální české žádosti o zmírnění spolkových předpisů, jakým je zákaz přijímání žen do řad rytířstva nebo podmínka užívání jako vnitřního jazyku výhradně němčiny, nenalézají u strážců tradic a pořádku pochopení.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Původním záměrem byl pohodový výlet do Innsbrucku. Jen tak bloumat po ulicích, vychutnávat si alpské panorama, občas posedět v kavárně, zajít do muzea, případně večer ochutnat místní pivo. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo jinak.

Innsbruck je úžasné město v podhůří mohutných alpských hřebenů. Historickou částí města se dá chodit hodiny a pokud se návštěvník cítí unaven, může se občerstvit v některé ze stovek malých hospůdek. Město není pouze mostem přes řeku Inn, jak napovídá jeho jméno, je i rakouským mostem mezi Německem a Itálií. Však zde také již ve 4. století po Kristu vedla obchodní stezka, spojující severoitalskou Veronu a německé Řezno. V dnešní době je vyhledávaným místem lyžařů i pěších turistů a cyklistů, například Innská cyklostezka protíná nejen Innsbruck, ale celé Tyrolsko. Nezanedbatelnou součástí naší návštěvy v Innsbrucku měl být i prvotřídní wellness, který zde nabízejí. Sám jsem se již viděl v nějaké sauně nebo vířivce. Prostě idylka.

ZTRACENO V PŘEKLADU

Právě v tomto duchu si naše skupinka plánovala prožít několik pohodových dní, dokonce jsme měli i rozvrh aktivit, ale jeden bod programu se ukázal jako kámen úrazu. Nevěřili byste, jak malý rozdíl v písmenkách může udělat velký rozdíl v náplni dne. Kamarádka zařizující naši vyhlídkovou plavbu na kánoi zlehka zaměnila slovíčka canoeing za canyoning. Na pohled téměř žádný rozdíl, ale ve skutečnosti rozdíl značný. Canoeing je plavba na klidné vodě nejlépe s kocháním se přírodou, avšak canyoning je „Náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.“. „No, to se ti povedlo,“ byly první reakce, když zbytek skupiny zjistil, že všechno je jinak a naše aktivita bude mít s prvním plánem společnou pouze přítomnost vody. Nakonec jsme si řekli, že to je patrně řízení osudu a měli bychom do toho jít.

VRCHOLKY HOR

Cestou v mikrobusu na start našeho adrenalinového zážitku jsem cítil takové zvláštní vzrušení. Jistě znáte ten pocit mravenčení v zátylku, knedlík v krku a brnění v břiše, když se chystáte na něco poprvé. Také jsem byl patrně první z celé výpravy, kdo se začal radovat. „Takže jdeme na to, vezměte si neopreny, neoprenové ponožky, boty a hurá do hor,“ popohání nás Harry, průvodce kaňoningem. Podle instrukcí beru nejprve ponožky, což vypadá velmi komicky, pak teprve neopren. Je to proto, aby mohla voda odtékat a neplnila nám obuv. Ještě si bereme přilbu a navlékáme sedák pro slaňování, který je v místě našich pozadí vyztužen pro sjezdy po skalních skluzavkách, a vyrážíme k vrcholkům Alp. Je neuvěřitelné, jak naše auto rychle nabírá výšku v alpských serpentinách. Cesta trvá dlouhé minuty, při kterých se každému z nás v hlavě honí myšlenky o pevnosti lan, teplotě vody, zkušenostech průvodce a vlastní zdatnosti. Byl to vůbec dobrý nápad, takhle hazardovat se životem? Nebudeme se vracet zpět vrtulníkem? Případně, vrátíme se vůbec?

BOD ZLOMU

Mikrobus přejel jeden z vysokohorských můstků a zastavil. Krátká instruktáž a míříme na můstek, je to naše vstupní brána do kaňoningu. Harry uvazuje jeden konec lana k mostnímu zábradlí a druhý ke karabině na mém sedáku. Při pohledu dolů se mi zatočí hlava, při pohledu na naši něžnou část výpravy tuším, že holky to nedají. Přece to není tak těžké, uklidňuji se, jen přelézt zábradlí a posadit se do sedáku. Pode mnou je asi 15 metrů zakončených skálou a tůňkou s malým vodopádem, přelézám zábradlí a cítím lehký třes v rukou i kolenou. To lano má snad jen centimetr v průměru, centimetr, co mě bude držet při životě. Zasedávám, ten okamžik, kdy se váha těla přenese z nohou na lano a zároveň pustíte zábradlí, je jako adrenalinová injekce. Ale okamžitě se veškeré pocity strachu lámou a já cítím jistý druh uvolnění i vzrušení. Ten první krok je nejtěžší a pocit při něm nejintenzivnější. Dva odrazy a dostávám se pod úroveň mostu. Visím tu jak pavouk na svém fibrinovém vlákně. Náhle slyším Harryho nadšené zvolání „canyoning“, lano povolí a já jsem rázem ponořen až po přilbu v horské tůňce. Voda má asi osm stupňů, velice osvěžující. Uvolňuji se z karabiny, plavu ke břehu a čekám na zbytek party. Kluci jsou dole, ale dívky nám už jen mávají se slovy, že počkají na konci. Řidič mikrobusu je tedy odveze na místo našeho srazu.

PŘÍRODNÍ AKVAPARK

Teď již není cesty zpět, jen kupředu. Adrenalin vyplavený do krve mi stále zlepšuje náladu, opravdu skvělá droga. Poskakujeme po malých i velkých balvanech, místy se brodíme. Čas od času míjíme nějaký mohutný vodopád. Když je třeba, a to je skoro vždy, procházíme skrz něj. Baví mě to víc a víc. První bod, kde je třeba opět se uvázat na lano. Jak nám říká Harry „normálně to skáčeme, ale je málo vody, skoky budou níž“. Koukám na pětimetrovou hloubku pod sebou a jsem zvědav na budoucí skoky. Nyní to je znovu o zasednutí do sedáku a slanění do zpěněné bystřiny pode mnou. Vyplouvám na hladinu, trošku jsem si lokl, Harry mě vtipně pustil plnou rychlostí. Naštěstí jsem to v pohodě ustál a voda je zde pitná. Postupujeme, další vodopád a následuje skok. Je to jen tři metry, skáču do hučícího vodopádu, proud vody se mnou pod hladinou pěkně cvičí. Jedna rána o skálu, ještě že mám přilbu. Hladina adrenalinu je zase na vrcholu a já se šplhám na mokrou skálu. Nicméně nestěžuji si, nevím, čím to je, ale celá parta si udržuje perfektní náladu. Po pár desítkách metrů následuje i první slide. Je to jako když naskočíte v akvaparku do tobogánu, jen s tím rozdílem, že v horském kaňonu nevíte, kam jedete. „Ruce zkřížit na prsa, jak je rozmotáš, máš tendenci se chytat za skálu. Za prvé se neudržíš a za druhé si ty ruce pěkně otrháš,“ instruuje mě Harry. Jedním pohybem naskakuji do přírodního koryta a nabírám rychlost. Jedna zatáčka, náraz na skálu a už mizím pod hladinou zpěněné vody.

POCIT HRDINY

Když se vydrápu na břeh, přemýšlím, jakou vzdálenost máme za sebou a jaká nás ještě čeká, přece jen začínám cítit lehce únavu, ale takovou jinou. Inu jiná aktivita, jiná únava. Běhat v kaňonu se svírajícím neoprenem plným vody je něco jiného, než to samé absolvovat s báglem. „Tak a jdeme do finále, poslední slanění a pak už jen vylezeme z koryta,“ informuje nás Harry. Dívám se do nitra kaňonu, kam mizí mohutným vodopádem i říční tok, kterým jdeme. Ještě jednou si užívám ten psychický zlom, kdy odevzdáte svou bezpečnost z rukou lanu a sjíždím nějakých 15 metrů kolem řvoucí padající vody dolů. Neuvěřitelné a perfektní. Přežili jsme, a proč vlastně taky ne, říkáme si. Nevím, jak ostatní, ale cestou k mikrobusu jsem se cítil nějak lépe, nevím, jestli za to mohl adrenalin, nebo něco jiného. Je to asi jako pocit hrdiny, který právě zdolal barikádu, rybáře s kapitálním úlovkem v ruce, nebo horolezce, který pokořil K2. Každopádně pocit, že jsem si posunul hranice možností dál, je neuvěřitelně nádherný.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE

Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“

Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?

Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.

Ale u vašeho dědečka slavná historie vašeho rodu nezačala. Řekněte také něco o svém pradědečkovi.

Jsem rád, že o něm mohu mluvit právě v České republice. Můj pradědeček Ernest Denis byl historik a slavista na pařížské Sorbonně. Založil slavnou revue La Nation Tchèque (Český národ, pozn. aut.), a právě Čechům jako kulturně nejvyspělejšímu slovanskému národu připisoval vůdčí roli ve slovanské emancipaci. S Masarykem spoluvytvářeli koncept moderního Československa v roce 1918.

Takže i on byl svým způsobem objevitel, i když na poli politických idejí?

Přesně tak! Když v roce 1920 přijel do Prahy, vítali ho s ovacemi. Na Těšnově po něm pojmenovali nádraží, na Malostranském náměstí měl dokonce sochu. Tu ale v roce 1940 Němci zničili. Dnes jeho jméno nese několik náměstí po celé České republice.

Říkáte o sobě, že vaší nejdůležitější vlastností je zvědavost. Tu jste získal po otci, dědečkovi a pradědečkovi?

Ano, ale kromě toho jsem ji zdědil také po své matce, která se věnovala orientální kultuře, psychologii, přírodní medicíně. Řekl bych, že zvědavost směrem k vnějšímu světu jsem získal po svém otci a dědovi, a směrem ke světu vnitřnímu po své matce. Za všemi mými činy pak stojí to, že jsem si přál zažít v životě něco zajímavého a užitečného. Protože když něco není zajímavé, je to nudné, a když něco není užitečné, tak je to k ničemu.

Máte ve zvědavosti nějaké hranice?

Ano, a ty jsou dány přírodními zákony. Ty musíme respektovat. Ale většinu našeho času nejsme limitováni zákony přírody, ale strachem z neznámého a nejistotou, a s tím se snažím vždy bojovat. Jsou totiž dvě možnosti, jak lze život prožít. Buď se spoléhat na dogmata a stereotypy, anebo si hrát s otazníky a nejistotou, které ale musíte přijmout, pokud chcete dosáhnout lepšího života a světa. Život je jako let balonem. Abychom se dostali výš, aby přišla změna, tak musíme odhodit zátěž. A tou jsou v životě naše jistoty.

Slyšel jsem, že jste na počátku své kariéry vzduchoplavce objevil nějakou čínskou medaili…

Tu medaili jsem našel v době, kdy jsem po osmnácti letech přecházel z letů závěsným kluzákem, kdy jsem s větrem bojoval, na balonové létání, kde jsem se naopak učil, jak letět po větru. Byl jsem v jednom šanghajském antikvariátu, kde měli asi dvě stě různých medailí, a já jsem sáhl po jedné z nich. Stálo na ní: Jestli vítr vane stejným směrem, kudy vede tvoje cesta, přinese ti to velké štěstí.

A štěstí to přineslo. Před vámi proběhlo jednadvacet neúspěšných pokusů o oblet světa balonem, ale až ten váš byl úspěšný. Jak si to vysvětlujete?

Předchozích jednadvacet pokusů provedlo celkem deset týmů. A náš tým udělal jedinou věc jinak – změnil technologii a strategii po každém neúspěšném letu. Ostatní to zkoušeli stále stejnou cestou. Jako včely, které stále dokola naráží do skleněné tabule, ačkoliv otevřené okno je hned vedle. My jsme ale byli spíše jako vosy. Ty, když se chtějí dostat ven z místnosti, tak ji obletí celou, než otevřené okno najdou. Byli jsme flexibilní a nezdráhali jsme se přiznat chybu, zatímco naši konkurenti stejné chyby stále opakovali.

Co bylo na celé cestě nejtěžší?

Pacifik. Jeho přelet nám měl zabrat tři dny, nakonec to bylo sedm dní. Vítr byl slabý, vyčerpali jsme většinu paliva. Ptali se nás, jestli budeme pokračovat. Šli jsme ale dál. Změnili jsme výšku, našli dobrý vítr a cestu jsme dokončili se čtyřiceti kilogramy paliva z původních 3,7 tuny.

Jste psychiatr. Co se děje s lidskou myslí, když jí po dvacet dní dělá společnost nekonečné modré nebe?

Dostanete se zcela mimo rutinu, zapomenete na všechny ty každodenní detaily, o kterých jste si mysleli, že jsou nepostradatelné. Trochu také ztratíte pojem o čase. Jste ale mnohem blíže přírodě a hlavně sami sobě. Nikdy ale nevíte, co se může stát v příští minutě, takže jste také mnohem ostražitější. Je to opravdu dobrý pocit.

Hodila se vám vaše praxe psychiatra při letu?

To ano. Když totiž chcete s někým tvořit dobrý tým, musíte přijmout jeho odlišnosti. Pokud se totiž snažíte být podobní, abyste se vyhnuli možnému konfliktu, tak to nebude nikdy fungovat. Když pak dojde k nějaké krizové situaci, tak zjistíte, že ten druhý je jiný, než jste předpokládal. Proto jsme spolu s Brianem Jonesem před letem co nejvíce hovořili o rodině, politice, sociologii, náboženství, prostě o čemkoliv. A kdykoliv jsme se v něčem shodli, tak jsme změnili téma. Zůstali jsme jen u těch, kde jsme měli názor odlišný, a snažili jsme se zjistit, proč se na věc díváme jinak. Právě proto v balonu nikdy nedošlo k žádnému konfliktu. Je mi jen líto, že se tyto metody nepoužívají i v běžném životě, kde se snažíme lidi s jiným názorem a chováním spíše odsunout někam mimo. Přitom bychom se měli snažit jejich odlišnosti pochopit.

Může nám v tom pomoci cestování? Protože díky němu můžeme poznat to, z čeho máme strach.

Přesně tak. Musíme také začít vnímat a snažit se pochopit odlišný způsob myšlení, jinou mentalitu a vzorce kultury. Myslím si, že o tom všem je cestování, tedy takové cestování, kdy jen neprojíždíte nějakou zemí, ale kdy také vnímáte jedince, kteří v ní žijí. Proto se snažím každý rok se svými dětmi navštívit nějakou novou kulturu a poznat ji. Bohužel se setkávám s tím, že lidé se někdy vydávají na cestu, ale s sebou si berou svou vlastní kulturu a mění díky ní obyvatelstvo v té zemi. Někdy to vede k otřesným výsledkům.

Přímo při letu balonu Breitling Orbiter 3 jste ale z výšky mnoho kultur poznat nemohl. Byl jste s lidmi pod vámi alespoň v kontaktu?

Občas ano, a byly to docela zábavné situace. Když jsme letěli nad Marokem, tak jsme od tamní armády dostali fax s otázkou, proč letíme nad nejutajenějším armádním objektem v Maroku. Tak jsem jim odpověděl, že to místo je tak tajné, že nebylo ani na mapě, takže jsem o něm nemohl vědět. A oni nám napsali: Tak teď už to víte a příště tudy neleťte! Nad Myanmou jsme zase obdrželi zprávu s otázkou, odkud a kam letíme. Tak jsme podle pravdy odpověděli, že jsme vzlétli ze Švýcarska a přistát chceme někde v Africe. Pět minut bylo ticho, dispečer asi listoval v atlase. Pak nám zavolal: „Pokud letíte ze Švýcarska do Afriky, tak co k čertu děláte nad mou zemí?“

Ve svých přednáškách říkáte, že létání balonem symbolizuje sepětí člověka, techniky a přírody. Myslíte, že moderní způsoby cestování nám toto sepětí vzaly?

Velmi často od sebe oddělujeme techniku a přírodu. Říkáme, že technologie ničí přírodu. Technika ale může přírodě pomáhat. Je jen potřeba, abychom to chtěli my, lidé, a technologie takto využívali k lepšímu životu a k ochraně životního prostředí. Čisté technologie pro nás budou velmi důležité.

Ono se to snadno řekne, ale stačí si uvědomit, že letos slavíme 125. výročí patentu vozu se spalovacím motorem, a od té doby jsme se prakticky nepohnuli z místa…

To je nepochopitelně hloupé. Je zřejmé, že nyní potřebujeme upnout pozornost k novému typu motoru, ať už hybridnímu nebo elektrickému. Mnozí říkají, že by se mělo počkat dalších deset let, než díky novým výzkumům budeme moci například solární energii zužitkovat lépe než dnes. Proč ale čekat, když ji můžeme využívat už nyní, byť v menším množství? Kdybychom už dnes využívali úsporné technologie a obnovitelné zdroje v takové míře, jak to zatím dokážeme, tak bychom se mohli zbavit poloviny konvenčních paliv, která spálíme každý den.

Myslíte, že právě úspěch vašeho projektu Solar Impulse, při němž plánujete obletět svět jen za pomoci solární energie, může změnit myšlení velkých korporací?

Naším cílem není nastartovat revoluci v dopravě. Chceme udělat revoluci v tom, jak lidé vnímají energii. Automobily, osvětlení, domy, počítače, tady všude lze využít solární nebo jinou obnovitelnou energii. Můžeme zateplovat domy a osazovat je solárními panely tak, že budou produkovat více energie, než kolik jí spotřebují. Na letounu máme šestnáct přistávacích světel, každé má 26 malých LED. Když je rozsvítíme, je světlo jako ve dne. A na to celé spotřebujeme 100 wattů. To je jako dvě žárovky ve vaší ložnici. S novými technologiemi se otevírají dveře pro řešení mnoha současných problémů.

Prototyp letounu Solar Impulse má za sebou několik úspěšných startů. Kdy proběhne let kolem světa?

S projektem jsme začali v roce 2003 a plánujeme, že let kolem světa proběhne do konce roku 2014. Náš tým se rozrostl na osmdesát pět členů a do projektu jsme zatím investovali sto milionů dolarů. Když chcete uskutečnit něco velkého, musíte počítat s tím, že to bude chvíli trvat. Začínali jsme od nuly, věděli jsme jen, že chceme sestrojit letadlo, které bude velké asi jako airbus, ale bude mnohem lehčí a bude mít úspornější pohon. Všichni nás měli za blázny, ale teď máme v hangáru úspěšný prototyp a máme se o co opřít.

Jak bude projekt Solar Impulse pokračovat po úspěšném letu?

Úspěchu bychom chtěli použít k propagaci našich výsledků – chceme oslovit co nejvíce lidí s myšlenkou nových technologií a chtěli bychom, aby se tyto otázky řešily na politické úrovni. Pokud bychom totiž pokračovali v současném trendu plýtvání energiemi, tak nejenže zničíme životní prostředí, ale zhroutí se i naše hospodářství. S tím, jak bude klesat zásoba fosilních paliv, tak bude růst jejich cena až k neudržitelnosti. Chceme-li zlepšit společnost, tak je nutné uvádět nové technologie do praxe. Nejde pouze o ochranu životního prostředí, jedná se o uzavření kruhu, kdy se s novými technologiemi vytvoří i nová pracovní místa, nové bohatství a lepší život.

Máte tři dcery. Bude některá pokračovat v rodinné tradici objevitelů?  

Moje děti mi už před deseti lety řekly, že už nebudou poskytovat žádné rozhovory. Prý se jich všichni ptají, jestli chtějí být jako jejich otec, děda, praděda… V naší rodině bylo vždy důležité, abychom měli vzdělání a práci. Na tom se pak dal stavět nějaký sen. Myslím, že toto století bude o výzvách na poli zlepšování kvality života. Lidská práva, odzbrojování, lékařské výzkumy, šetrná energetika, to všechno mohou být velká dobrodružství 21. století. Dnes už není obtížné dojít na jižní nebo severní pól, dělají to stovky lidí. Proč ale dělat něco, co už zvládlo nespočet lidí před vámi? Je potřeba dělat něco nového.

Každý máme místo svého srdce. Spoluzakladatel magazínu Koktejl a známý spisovatel Josef Formánek ho nalezl na západě Moravy. Magická přitažlivost ale asi nebyla čirou náhodou…

Krásných míst mám v sobě schovaných na horší časy několik. Ostrov Siberut s jeho deštným tropickým pralesem, šamanskými rituály a křikem opic při východu slunce, miluju oázu Chebiku, která na mě působila jako přelud, uhranula mně narudlá poušť Kalahari ve chvíli, kdy tam noc požírá den a staví klenbu z hvězd, úžasné je příkré úbočí bývalé sopky, na jejímž dně se třpytí jezero Maninjau jak tekuté stříbro a vy máte z té výšky pocit, že nad ním plachtíte, stejně jako orel letící pod vámi.

U nás mi učarovala Třebíč. Její název může pocházet i ze slova třeby, kterým byla kdysi označována pohanská obětiště, což by snad zčásti vysvětlovalo, že se tam vyskytuji víc, než je zdrávo. Kde jinde dostanete v mých letech na ústa, potkáte nové přátele, z nichž někteří jsou šílení, instalují vám tam za života pamětní desku, navštívíte o půlnoci mikve, dostanete darem v hospodě obrazy, zamknou vás omylem večer na hřbitově? Kde v hospodě potkáte Čecha mluvícího plynule hindsky nebo básníka v barokním oblečení a na lyžích, přesunujícího se stůl od stolu, recitujícího opilým hostům své verše? Kde jinde vám nabídnou hulení modelu s krásným názvem: Vesmírné papuče?

Druhý den spěchám na Moravu. Pár hodin vlakem. 
Opisuji okolo onoho města divné kruhy.
Musím na něj pořád myslet.
Třebíč, léta Páně dva tisíce deset.
Jdu do hospody, kde dostanu na držku.
Jeden blb mi povídá – ty si myslíš, že jsi spisovatel? Jsi mamrd.
Jestli já jsem mamrd, tak ty óbrmamrd – křiknu.
Potom ten chlapík se dvěma kámoši držku mou do ateliéru výtvarného vynosí.
Ticho. Probudím se.
Dívám se do zrcadla. Hezky mě vymalovali. Pěkná to byla rvačka.
Jářku, měl bych si tak vybarvit oči každé ráno.
Nechce se mi, ale přiznávám – rána opilcova jsou těžká jak vykládka vlaku.
Rekapituluji škody. Brýle mají naprasklé jedno sklíčko, cestovní taška roztrhaná. Ztratil jsem zlatý řetízek od strejdy, peněženka zmizela.
V kapse mám jen čtyři dvoustovky a pár drobných. Je neděle, a tak si kupuji v nejbližším otevřeném supermarketu cigára, láhev vody, tatranku a žlutou igelitku, kam si přendám věci z tašky, která je na vyhození.
Jdu pátrat v ulici, v níž si inženýr Maran postavil dům.
Snad ještě někdo žije, kdo ony podivné události pamatuje.
Zvoním u protějšího domu. Pohne se záclona a nic. Po chvíli starší pán pootevře a škvírou ve dveřích mi podává padesátku.
Musím se smát.
Ve skleněné výplni pootevřených dveří vidím vandráka s nalitým okem, zakrvácenou košilí a igelitkou.
Než zabouchne zpátky, zakřičím že hledám pamětníky a že v Třebíči mi prostě jen rozbili držku. Opatrně pootevře. Dává mi tři tipy na lidi, co v té ulici tehdy žili.
Tohle mě taky baví. Pátrat, aniž vím, co mě čeká.
Jak zjistím, jeden pán umřel, další možný svědek – vetchá stařenka se prý do té ulice nastěhovala, když bylo po všem.
Maran a jeho žena už nežili. Ví toho zoufale málo. Spíš takové zkazky. Že ten nápis na domě zničehonic zmizel a že v Kočičině, v Židech, dělal za války Maran u všech dveří křídou křížky. Že v tom zakletém domě po jejich smrti našel soudní úředník mumii jejich dcery.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)

Které okresní město má jedno z největších náměstí v republice, jen o pár čtverečních metrů menší než pražský Václavák?

Jen Třeb, jak místní říkají. Před válkou k nim patřili i Němci, Italové, Slováci a Židi. Po posledně jmenovaných zůstala starobylá židovská čtvrť s úzkými a křivolakými uličkami s klenutými průchody, synagogou i hřbitovem. Je to jediná židovská památka mimo Izraele na seznamu UNESCO. Na něm je zapsána i majestátní bazilika svatého Prokopa ze 13. století.

Za ní můj excentrický přítel Milan Šťastný pomáhal v současnosti zakládat za Fond Třebíč bylinkovou zahrádku benediktinů, kde uvidíte 220 druhů bylin z Vysočiny, Číny či Dálného východu. V paměti mi utkvělo, jak na mne Milan pomrkával, když mi ukazoval bajkalskou obdobu ostropestřce, který je výborný na pročištění jater. Dobře, občas lehce popiju, ale proti němu jsem amatér. Navíc po kalném ránu vstane a jede na plný výkon, což v jeho padesáti letech nechápu. Ale možná jen proto, že po Třebíči létá s plným nákladem rumu, fantazie a ostropestřce, dokáže při své civilní práci pořádat ještě ve svém městě ulítlé performance v plenéru a sedmnáct let před sebou valit rockový festival Zámostí. Nebo jen tak mimochodem zorganizovat v zámeckém příkopu bludiště pro děti, které tam během jediného dne vyrostlo díky stovce dobrovolníků, jež tam vysázeli 1450 tisů.

Zajeďte si do toho města, zajděte si na 75 metrů vysokou věž kostela svatého Martina. Za vidění stojí i kapucínský klášter, evangelický a pravoslavný kostel nebo Malovaný dům na náměstí, patřící kdysi nejzámožnějšímu italskému občanovi Calligardi, či o pár metrů dál Černý dům. Brzo by měla být v Třebíči zprůchodněna i ledárna Valdštejnů, což je zajímavá, asi sto metrů dlouhá zpustlá podzemní prostora, která sloužila jako úschovna ledu z řeky Jihlavky, potom jako střelnice lidových milicí a následně jako noclehárna bezdomovců.

Co mě však na Třebíči přitahuje nejvíce, jsou magické osudy, které se mi tam doslova připletly do života. Díky nim jsem napsal už dvě knihy propletené s tímhle městem. Dodnes mne mrazí z těch podivných náhod.

Po jednom autorském čtení v Třebíči z předchozí knihy Mluviti pravdu jsem se rozhodl, že vypátrám dům, okolo kterého chodil jako malý chlapec-předobraz hlavního hrdiny Bernarda Marese.

Byl na něm nápis, který prý určil celý jeho pozdější neuvěřitelný život. Nejen tím, co ve válce i po ní zažil, ale že to vůbec přežil, a také tím, že ve chvíli, kdy jsme se potkali, nebyl senilní a měl chuť mi vyprávět. Nepotřeboval jsem ten nápis najít kvůli románu. Už byl dopsán.

Byla to zvědavost, úcta ke skutečnému hrdinovi mé knihy?

Jenže jsem ten dům nemohl najít a jen náhodou jsem se zastavil u jednoho baráku, abych si zapálil. Už jsem to pátrání vzdal, ale když z domu vyšla paní, zkusil jsem to ještě a zeptal se, jestli neví o tom nápisu. Řekla mi, že byl kdysi právě na jejich domě. Jak jsem zjistil později, jeho stavitelé v něm provozovali duchařské seance a tragicky zemřeli.

Další nájemníci též umřeli za zvláštních okolností.

Až třetí nájemníci ten nápis z vily odsekali a podivné události ustaly. Teprve když jsem příběh zakletého domu sepsal ve své poslední knize Umřel jsem v sobotu, došlo mi, že jsem tomu nápisu vlastně pomohl znovu žít. Tady ten nápis je: Z OSUDU RUKOU A VŮLE BOŽÍ.

Na nádraží přijíždím, když tam už autobus s cedulkou Praha stojí. Chvíli se s taxikářem dohaduju o částce, ale ví, že spěchám, tak se jen pobaveně usmívá. Vztekle mu mrsknu peníze na palubku a běžím vstříc rozjíždějícímu se autobusu, mávám. Zastaví, řidič si klepe na hodinky a káravě říká: „Příště se to nebude opakovat!“

To si piš, pomyslím si a sednu si za jednu paní. Přesedne si o dvě sedačky dopředu. 
Podívám se do odrazu ve skle. Ajajaj, to se nám to vybarvilo. Oba monokly dostaly krásně fialovou barvu.
Tohle město prostě miluju.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Vzpomínáte na první dámu, kterou jste portrétoval nahou?

Ano, to byla moje ženuška. Tehdy jí bylo 24 let, byli jsme na periferii. Ona nahá stojí zády k objektivu a v popředí leží můj portrét. Tehdy jsem se dost styděl, a popravdě dodnes jsem svým způsobem stydlivý.

Co je vaší inspirací?

To je dobrá otázka. Je to jistá bojovnost, soupeřivost. A to jak v tvorbě, tak v životě. Dokázat mladým, že na to ještě máme. Vzpomínám, že za mnou jednou takhle přišli redaktoři z jednoho deníku a vyzvali mě na soupeření v posilovně. Vybavili se tepláky a že budeme skákat přes švihadlo. Samozřejmě jsem vyhrál a oni si stěžovali, jak se na to poctivě připravovali.

Fascinuje vás nahota?

Chlap, když vidí nahou ženu a nic to s ním nedělá, tak není v pořádku. Mě kdysi vzala jedna dívka na nuda pláž, což mě velice ovlivnilo. Byli tam lidé různí, malí, velcí, tlustí, hubení, mladí i staří. Byli nazí, nic neskrývali a ona mi řekla: „My lidé jsme krásní.“

Jak vnímáte vztah mezi mužem a ženou?

Někde jsem četl výzkum, jehož výsledkem bylo zjištění, že muži jsou polygamní a ženy monogamní. Na to přeci nepotřebuji žádný výzkum, to snad všichni víme i bez něj. Také vím, že ženy lžou a muži musejí také. Musejí říkat věci, které dáma chce, abychom říkali. Jako jak je krásná či pro muže jediná, i když to je lež. Potřebuje to slyšet. Já potřebuji od žen toleranci, dříve to bylo horší, ale dnes už mě berou jako seladona, kterého je třeba tolerovat, a já jim na oplátku dávám malé dárky, jako prsteny či auta.

Vidíte motiv a aranžmá fotografie při prvním pohledu na ženu? Nebo takové věci přicházejí během focení?

Buď to v té ženě je, nebo není. To cítíte. Každopádně na dámu při focení nahlížím, jako bych ji miloval. Také bych rád zmínil, že mi někdo dal nálepku fotograf žen kyprých tvarů, nevím proč. Pracuji s každým, kdo přijde, a mou nejprodávanější fotkou je kupodivu „Tulákův pes“.

Stalo se vám někdy, že vás múza nepolíbila? Že jste pracoval se ženou, se kterou výsledné fotografie nedosahovaly vašich představ? Prostě se vám nelíbily?

Ano, v poslední době víc a víc. Fotografie musí mít vypovídací schopnost, když nemá duši, neřekne nikomu nic. Nejtěžší je čistý akt, prosté nahé tělo. To umí málokdo. Nějaká ta draperie to rozhodně nemůže zkazit.

Často se fotografů aktů ptají, zda je nerozrušuje nahá žena před objektivem či zda nemyslí na milování s ní. Jak je to u vás?

No, pamatuji své začátky, to skoro ani nešlo fotit. Dáma se svlékla a já byl tak říčný, že mnohdy ani k focení nedošlo. Časem však otupíte, začnete být věcný a tyto pudy ovládáte. Jak někde vtipně pronesl doktor Josef Nesvadba „Ke vzrušení potřebuji klid“.

Fotíte dnes již výhradně motivy, které známe, nebo máte v šuplíku i jiné fotografie? Něco, co se od ostatních fotografií liší?

Ano, fotím hlavně celebrity, časem bych to mohl použít pro nějakou výstavu, uvidím. Je smutné, že známé jméno hraje roli, ale je pravda, že já už dnes nemůžu udělat dobrou fotku. Své nejlepší věci jsem již nafotil, každý ve svém oboru má daný obsah tvorby. Je to stejné, jakoby osmdesátiletý vzpěrač chtěl zvedat nad hlavu sto kilogramů. Myslím, že člověk má odejít včas. Proto jsem například odešel z televize.

Co považujete za své největší životní štěstí či úspěch?

Rozhodně fakt, že po sedmdesátce mám tři zdravé děti. S mou životosprávou se lehce mohlo stát, že by byly defektní. Já jsem zřízený. Popravdě vám klidně přiznám, že tak dvacet tisíc měsíčně propiju. Nicméně je důležité přežít a nepovažovat život za nějaké utrpení.

Z čeho cítíte ve svém životě největší strach?

Ze zapomenutí. Jsou jména fotografů jako třeba Karel Hájek, významná postava fotografie padesátých let. Fotograf prezidentů, který dnes nikomu nic neříká a je zapomenut.

Myslíte, že dostat se dnes mezi celebrity se dá jen talentem, nebo je bezpodmínečně nutné, aby si vás všiml nějaký povolaný člověk?

K tomu potřebujete tři věci, talent, píli a štěstí. Potřeba jsou všechny tři části, žádná nesmí chybět, jinak to nejde. Navíc člověk musí mnoho obětovat, kdo nic neobětuje, ničeho nedosáhne.

Byl jste vyznamenán francouzským řádem rytíře umění, máte jako rytíř nějaké povinnosti? Klade na vás ta spousta ocenění nějakou odpovědnost. Nebo pracujete stále stejně, jako by ta ocenění nebyla?

Nezavazuje mne to k ničemu, můžu 14. července na francouzskou ambasádu na ceremoniál, ale nechodím tam. Ale je to milé a těší mě, že jsem tento řád dostal jako první a Václav Havel až po mně. Aspoň v něčem jsem vyhrál. Dnes s tím řádem blbneme s holkama v atelieru, já si ho přilepím na nahou hruď a pak je honím. Když se vrátím k těm ceremoniím, tak mne Václav Havel ani při návštěvě královny Alžběty nepozval, místo toho pozval Zaňákovou (Lucie Bílá). Havel si snad myslel, že bych se neuměl chovat, nebo něco podobného. Sice se spolu známe ještě z mládí, když se dělaly různé klukoviny, ale to bylo. Já měl v mládí guvernantku a dostalo se mi vychování. Víte například, jaké je oslovení královny? Madam, a přitom strašně moc lidí si myslí, že to je Majesty.

V roce 1999 se vás v rozhovoru pro Koktejl Rostislav Sarvaš ptal, jak vnímáte konec dvacátého století. Když navážu na tuto otázku po dvanácti letech: Jak se vám žije na počátku 21. století?

Skvěle, vše je dostupné. Ceny sice jdou nahoru, ale nevadí. Vidím úžasnou prosperitu, a to nejen konzum. V podstatě mohu říct, že můj nejlepší čas je teď. Také se mi na životě líbí, že člověk může měnit názor, jak se mu zlíbí. Kdysi jsem fotil kalendář, kde byly zralé dámy, s jedním osmnáctiletým fotografem z jednoho bulvárního plátku, a ten mladík se mi v jednu chvíli svěřil, že by rád zažil sex se starší ženou. Když jsem se ptal, kolik by jí mělo být, tak povídal, že asi třicet. No a dnes ten názor o vyšším věku třiceti let má také jinde.

Vnímáte takové věci jako Facebook, sociální sítě nového věku?

Ne, to mě nezajímá. Podobně jako televize. Tedy, ne že bych ji neměl, ale nesleduji pořady, které vysílá. Všiml jsem si například, že ji sledují děti, ale nic jim nedává, nic je nenaučí. Nezaregistroval jsem, že by díky ní měli třeba lepší dikci. To já si radši pustím nějaký film na DVD.

Pracujete s klasickou fotografií, tedy fotíte na filmy. Lákalo vás někdy zkusit digitální aparáty?

Já mám digitální fotoaparát, ale jen na pracovní věci. Poprvé v životě a hlavně na sklonku života fotím pro peníze. Malým dílem na film, ale převážně digitálně. Navíc jsem zanevřel na fotografii a fotím málo. Každopádně v digitální technologii je budoucnost, a byl bych pitomec, kdybych tvrdil, že ne. To je jako nutit jezdit lidi na koni místo autem.

Mohu předpokládat, že jste zanevřel na fotografii po problémech se Sárou a Samuelem, kteří vedou firmu Saudek.com? Jak s nimi vlastně dnes vycházíte?

Oni mají dojem, že mě chrání. Chrání přede mnou samým. Zabavili mi negativy a já k nim nemám přístup, každopádně na nich vydělávají a já mám jen malé procento ze zisku. Momentálně se soudíme a vídáme se převážně na soudě. Hlavně čas hraje pro ně, čekají až zemřu. Pokud by se tak stalo před koncem soudu, budou mít vše.

Jaký máte dnes vztah k dětem, jak je vychováváte?

Neexistuje nic většího, než být u porodu. Je to velkolepé, já byl u porodu svých dvou posledních dětí, naštěstí všechno šlo hladce. Co se výchovy týká, tak chci, aby mé děti netrpěly, aby neměly hlad a žízeň. Chci, aby byly obklopené dobrými věcmi, aby viděly krásné věci, slyšely dobrou hudbu. To velmi ovlivňuje. Také je beru k Vltavě, chci aby poznaly řeku, ta má něco, co vás hluboce ovlivní.

Jako dítě jste se s bratrem dostal do rukou doktora Mengeleho v koncentračním táboře v Osvětimi. Co jste tam prožívali? Setkal jste se přímo s Mengelem? Byl na vás proveden nějaký jeho pokus, nebo se na vás nedostala řada?

Tak v první řadě to nebyla Osvětim. Byl jsem s bratrem ve zvláštním koncentračním táboře pro dvojčata. Naštěstí pro nás to bylo na konci března, Říše se rozpadala. Pamatuji si, že nás chtěli postřílet, stáli jsme s ostatními v jedné řadě, ale já se cítil bezstarostný. Dítě takové věci vnímá jinak.

Dočetl jsem se, že jste pracoval dvaatřicet let ve fabrice, ale nikde jsem se nedočetl, co jste dělal?

Hlavně to byla ztráta času. Pracoval jsem v tiskárně jako poskok, tahal jsem role s papírem a podobné pomocné práce. Hlavně v té době jsem měl největší touhu fotit a neměl jsem možnost svobodného vyžití. To přišlo po roce 82.

Měl jste někdy chuť emigrovat? Dovedete si představit žít v jiné zemi?

Ne, nedovedu. Jsem vlastenec a nesnáším cestování. Když jsem v šedesátém osmém roce byl v USA, dostal jsem nabídku práce, ale já neváhal ani vteřinu, že bych se nevrátil. Prostě to tu miluju Navíc, když v Česku někam jdu, tak vím, že za každým rozcestím je nová krajina, uvidím něco jiného, tam ne. A nejlépe se prochází ve dvou, nejlépe se ženou.

Máte fyzičku, kterou by vám záviděl leckterý mladík, chodíte stále na Duklu cvičit?

Ano, cvičím a také chodím plavat na Vltavu. Stalo se mi dokonce, že jsem tam vytáhl topícího se hocha. Bylo mu asi deset let. Skočil jsem pro něj a vytáhl ho, vzpomínám, jak pak seděl na břehu, z nosu mu tekla nudle a řekl: „Děkuji vám.“

Údajně se rád věnujete své zahradě, je to pravda? Co pěstujete nejradši?

Já měl několik domů. Před osmnácti lety jsem pořídil i jednu zahrádku okolo 2000 m3 a opravdu jsem nadšeně zahradničil. Akorát asi před třemi lety jsem najednou zjistil, že mi ta zahrada vlastně nepatří, jelikož ta dáma, co tam bydlí, nechala udělat nějak dobře smlouvu a já zjistil, že jsem sice všechno koupil, ale je to její. Ale tak si říkám, že už tam nemusím otročit, popravdě mě to dost ničilo a neměl jsem v tom úspěch. Zasadil jsem ředkvičky, a pak jsem vytahoval ze země takové dužnaté hubené košťály. Zahradu už ne.

Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.

Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.

NÁBOŽENSKÉ „ŠÍLENSTVÍ“

Silnice je uzavřena policií, a tak místo stopování posledních pár kilometrů musím pěšky. „Víš, oni naši bohabojní spoluobčané nejsou moc dobří řidiči, policie nechce riskovat jejich hromadný příjezd a pokusy o parkování,“ se smíchem vysvětluje Dan, když mi staví u policejního zátarasu. Tudy bohužel nic nejezdí. Zato z opačného směru, tedy od města Safed, kde je sběrné parkoviště, ale již přijíždějí autobusy plné věřících v dobré náladě. Ta moje pomalu odplouvá, protože šlapat deset kilometrů po asfaltu není příjemný začátek žádné oslavy. Nakonec přeci jen dorazím před setměním, sice unavený, ale přeci. Na úpatí kopce už kempují tisíce lidí a z dálky se nesou zvuky hudby. Policie a armáda je v pohotovosti, přece jenom se hora nachází pouze několik kilometrů od libanonských hranic. „Přijel jsi na slavnost? Tak přijď na steak,“ hned pro začátek křičí kanadsko-izraelský Žid Met, můj soused pro dnešní noc. Společně s celou rodinou přijel z Nazaretu. Jídlo je sice výtečné a můj hostitel výřečný, ale zvuky shora se nedají ignorovat. Děkuji za pohostinství a s čelovkou na hlavě mířím do víru náboženského „šílenství“. Lag ¬ba-omer se slaví třicátý třetí den po svátku pesach (jeden z nejdůležitějších židovských svátků). Podle lidové tradice tento den přestali umírat žáci rabiho Akivy. Ti byli potrestáni, protože necítili respekt jeden k druhému. Stejně tak je to den úmrtí Šimona bar Jochaje, významného učence prvního století našeho letopočtu. Chasidští židé slaví nejenom tancem a písní. Mezi „lagbaomerové“ tradice patří například i střelba z luku či upšerin. Při tomto rituálu jsou tříletým chlapcům poprvé stříhány vlasy. Místo dlouhých kštic, jim zůstanou pouze typické pejzy a jejich otcové je poprvé vezmou do prostor vyhrazených jenom pro muže.

DIVOKÁ NOC

Jako černé moře vypadalo množství hlav na prostranství přede mnou. Lidi tančící, křičící a modlící se všude kolem. Někteří nabízeli cukrovinky a sladké koláče, jiní se pokoušeli získat nějaký finanční dar pro to či ono. Balagan jak se říká v Izraeli, po česku prostě binec. Hlava na hlavě, všude odpadky a v jednu chvíli to dokonce vypadalo na pranici. Bylo to u stánku, kde se zadarmo podávalo pivo, a na krátký moment se zdálo, že došlo. Hlavní část oslavy, tedy zapalování ohně u hrobky, se mi podařilo propást. Tedy, ne že bych se nesnažil k místu protlačit, ale protlačit se přes tisícihlavý dav až k místu obřadu bylo nad moje síly a cesta zpátky mě děsila snad ještě více. Právě v této chvíli se mi vybavila věta jednoho z řidičů, kteří mě sem vezli, „chceš-li zažít opravdu drsné dobrodružství, tak se zkus po půlnoci dostat do středu hrobky“. Měl pravdu, ale na tohle asi nejsem dost velký drsňák a mé lokty nejsou zase až tak ostré. Divoká noc. Přes občasné postrkování a někdy až hrubé jednání některých z charedim se vše neslo v neobvykle otevřeném a příjemném duchu. Možná to i způsobila kippa (jarmulka) na mé hlavě, ale i přes moje fotografování si nikdo nestěžoval a nekřičel, což se stává sekulárním fotografům v této komunitě celkem často. Šimon bar Jochaj je pro mnoho Židů, žijících po celém světě, významný a svatý muž. Podle legendy se kvůli neshodám s římskou mocí třináct let skrýval v jeskyni společně se svým synem (též významný rabi). Zázrakem před jejich příbytkem vyrostl rohovník a vytryskl pramen, čímž jim bylo zajištěno vše potřebné k životu a oni se mohli naplno věnovat studiu tóry. Právě hrobka těchto dvou významných mužů židovské kultury je středobodem oslav Lag ba-omer. Slavnost je veselá, přestože se oslavuje den úmrtí, přesně jak si sám rabi přál a oč požádal své studenty.

I VODKA SE NAŠLA

„Ty nic nedostaneš,“ jako by říkal zvednutý prst a zamračený obličej ženy, která stála u mísy plné sladkého pečiva. Nerozumím, co mi říká, moje hebrejština na to bohužel nestačí, a tak se sklopeným zrakem pomalu odcházím. Najednou mě někdo chytne za loket. Ohlédnu se a vidím tvář vstřícně se tvářícího mladíka. „Byl jsi na špatné straně fronty a ona si myslela, že předbíháš,“ řekne mi anglicky a postaví mě na správné místo. Usměje se a odejde. Beze jména a ani si nepočká na moje poděkování. Druhý pokus už je mnohem úspěšnější a dokonce vykouzlí výraz pochopení na tváři té starší ženy. S chutí se zakousnu do sladkosti a tu zapiji douškem horkého kafe. Pití, jídlo i horké nápoje, vše zdarma pro každého návštěvníka. Tančící a křepčící mladíci zpívají a baví se. „Dej si,“ vrazí mi jeden z nich pod nos láhev s vodkou. Neodmítám a piji. Jsem několik stovek metrů od centra religiózního dění a je vidět, že zde se shromažďují převážně mladí ortodoxní židé, kteří si s obřady zase až tak hlavu nelámou, raději se baví a slaví po svém.

S PEJZY UŽ NEJSI DĚVČE, CHLAPČE

Druhý den ráno uvnitř hrobky bylo příjemně chladno, a naštěstí ne tak plno jako předešlého večera. Pěkně v rohu jsem postával a pozoroval modlící se muže. V jednu chvíli se však objevil tříletý klučina s dlouhými vlasy. Jeho otec ho nesl směrem k rabínovi. Rituál upšerin právě začal. Chvíli poté se již nůžky zakously do jeho blonďatých vlasů a ty v celých trsech putovaly do připraveného igelitového pytle. Netrvalo to dlouho, z dítěte se stal chlapec a podle místní tradice tak byl „oddělen“ od děvčat. Klučina se nebránil, pouze se usmíval. Přemýšlím, jestli už ví, co se kolem něj děje a do jaké světa právě vstoupil.

TEXT: DRAHOSLAV ČESÁK a JAROSLAVA FOŘTOVÁ

Cestujete-li po nitru Amazonie, snažte se ještě před setměním dostat do indiánské vesnice. Pokud vás přijme, jste na noc pod její ochranou. My jsme jich navštívili hned několik, od těch silně propojených s naší civilizací až po vesnice, kde jsou běloši stále zjevením z jiného světa.

Do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Už zdálky slyšíme dunění bubnů. Ašáninkové nás přijímají velice přátelsky a hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické hnědé kušmy a čelenky a malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníku barvířského. Přicházejí hudebníci s bubínky a flétnami, usměvavé ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno. Po tanci nám ukazují místo pro naše stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat.

Život ve vesnici se naším příchodem nijak nezměnil, koneckonců nejsme tu prvními ani posledními cizinci. Děti si dál hrají s opicemi, u stromu mají přivázaného nosála. Můžeme se pomazlit i s malým ocelotem, zatímco na nás ze střech chýší křičí velcí pestrobarevní papoušci. Ženy vyrábějí ozdobné pásy z plodů stromu paschaka a sám náčelník Kitari nám předvádí střelbu z luku. Doporučuje nám také navštívit nedaleké vodopády Yurinaki.

Jako speciální pedagogové jsme pracovali s dětmi cizinců z celého světa a mohli jsme tak porovnávat jednotlivé kultury. Ze všech nejvíc nás ale oslovila kultura indiánská, proto už několikátým rokem jezdíme do Jižní Ameriky a snažíme se poznat způsob života místních etnik, která ještě nejsou tak silně poznamenána civilizací. Je krásné zjišťovat, jak nás praví indiáni vůbec nepotřebují, protože mají prostě vše. Je inspirativní sledovat jejich hrdost, když je obdarujete. Neprojevují totiž žádnou úplatnost, a vlastně ani vděčnost.

Naplno se to projevilo v následujících dnech, kdy jsme zamířili do vesnice Chavini v oblasti Satipa, kde žijí indiáni kmene Mačigenga. Lidé jsou tu opět velmi bezprostřední, dáváme dětem bonbony a lízátka, na oplátku dostáváme vařený maniok, papáju a ananas. Když jsme se místních lidí ptali, jestli nepotřebují třeba nože nebo háčky a vlasce na ryby, které jsme jim přivezli, tak nás ujistili, že nikoliv. Teprve po chvíli přemýšlení přiznali, že by se jim hodily nějaké látky na jejich kušmy.

POČÍTAČE BEZ ELEKTŘINY

Dalším cílem naší cesty je těžko dostupná vesnice Mačigengů Anapati u řeky stejného jména. Tady už na návštěvníky příliš zvyklí nejsou. Náš průvodce Luis jde nejprve ohlásit naši návštěvu a vyjednat povolení ke vstupu do vesnice. Děti se schovávají, ženy nás zdálky sledují. Jedna z nich se oddělila z hloučku ostatních a míří přímo k nám. Dotýká se mi ramen a přívěsku s čelistí hada cherguny. Pak se usměje, řekne „bonito“ a pomalu se vrací zpět. Luis nám dává pokyn, že můžeme do vesnice a ukazuje místo, na kterém si můžeme postavit stany.

Jdeme se přivítat s náčelníkem a ostatními. Luis nám překládá z jazyka Mačigengů do španělštiny a my se dozvídáme, že toto místo je osídleno už stovky let, ale k propojování s moderní civilizací dochází teprve posledních šest let. Od roku 2005 tu nechaly úřady postavit školu a několik dřevěných domků se střechami z vlnitého plechu, ve kterých se ale nedá žít, protože mají minimální ventilaci a teplota v nich stoupá do závratných výšek. Nepoužitelné domky však nejsou jedinými „dary“, kterými vláda při nárazové akci oblažila vesnice v pralesních oblastech Peru. Indiáni tak například získali modré plechové toalety, dokonce s efektními komínky. Indiáni ale své zvyky nezměnili, a tak toalety brzy zarostly bujnou vegetací. Řada vesnic se může pyšnit také zánovními počítači, aby se indiáni mohli spojit se světem. Úředníkům však nedošlo, že bez internetového pokrytí a bez elektřiny jsou komputery lidem v pralese k ničemu. Případů takto nesmyslného hospodaření je celá řada, přičemž reálné potřeby indiánů, například dostatek látek na kušmy, nebere v potaz téměř nikdo.

JEDEM NA RYBY

V Anapati žije asi šedesát rodin, každá s osmi až dvanácti dětmi. Není výjimkou, že se zdejší lidé dožívají sta a více let. Říkají, že nejlepší tržnicí jim je řeka a okolní kopce, kde na vypálených mýtinách pěstují maniok, kukuřici nebo banány. V řece loví ryby barbaskem, což je název pro řadu rostlinných jedů. Vyrábí se z kořenů některých tropických stromů a rostlin, které se rozmačkají a vhodí do stojatých vod. Ryby se zadusí a ženy je pak sbírají z hladiny do košíků. Indiáni ale nikdy neloví jeleny, protože věří, že se sami po smrti vtělují do jejich podoby.

Hovor poklidně plyne a my si vychutnáváme nápoj masata, jehož přípravu si vzápětí vyzkoušíme. Uvařený maniok se roztluče ve velkých hrncích, přidají se kamote (sladké brambory fialové barvy, hlíza povijnice jedlé), které indiánky rozkoušou, naplivou a vmíchají do již roztlučeného manioku, může se přidat i kukuřice. To celé se zalije vodou a nechá odstát. Sliny a kukuřice napomáhají kvašení a nápoj pak obsahuje nízké procento alkoholu.

Večer před naším odjezdem jsme pro celou vesnici nechali ve velkém hrnci uvařit polévku. Muži debatují a pijí masato, ženy a děti sedí nebo leží na rohožích u ohňů, kde se zahřívají. Za vesnicí se do dáli rozprostírá nekonečné pohoří Cerro Verde, kde žijí dosud velmi málo kontaktované indiánské rodiny, a čas jako by se na chvíli zastavil. Jak krásné je žít bez mobilů a počítačů…

PROČ NÁM UNÁŠEJÍ DĚTI?

Poslední naší zastávkou v této oblasti je vesnice Ašaninků Betania na řece Tambo. Ašaninkové patří k nejaktivnějším kmenům v Peru, vedou s vládou jednání o svá poslední území u řek Ene a Tambo. Právě po řece Tambo plujeme už několik hodin v přeplněné lodi, a to ještě netušíme, co nás čeká při výstupu. Loď nemohla přirazit až ke břehu, tak musíme i s těžkými batohy vyskakovat přímo do řeky a k břehu se dobrodit bahnem. Takto smáčení vstupujeme do vesnice. Hned u první chýšky jsme obdrželi pozvání na masato. Přichází náčelník a vede nás na místo, kde můžeme tábořit. Je to velmi rozlehlá vesnice se širokými a vzorně upravenými cestami mezi chýšemi. Je to až neskutečné, vždyť z řeky nebyla vesnice vůbec vidět! Představuji si první pionýry v Amazonii, kteří vyprávěli o obrovských městech se širokými ulicemi. A Betania s 1800 obyvateli tak skutečně působí.

Náčelník nám přidělil průvodce Lea, se kterým vyrážíme do džungle. Míjíme drobná políčka a vstupujeme do selvy. Místy je stezka zapadaná stromy, ale Leo nám několika ráznými seky mačetou usnadňuje pochod. Přicházíme ke kamennému korytu řeky, cesta je dost obtížná, skáčeme po balvanech a ty největší musíme přelézat. Po několika hodinách jsme u cíle – vodopádů Piscina Cristalina. Následuje zasloužený odpočinek a koupání v křišťálově čistých jezírkách. Jsme určitě prvními Čechy, kteří toto místo navštívili.

Večer si opět pochutnáváme na masatu a nasloucháme vyprávění místních mužů o životě, pralese a štěstí. Říkají, že jediné, co jim dělá starosti, jsou únosy jejich dětí. Unášejí je prý novodobí otrokáři na práci, ale někdy dokonce i na orgány. Tato smutná chvilka ale brzy pomine a večerem se opět nesou projevy jejich tradičně dobré nálady. Prožili jsme s Mačigengy krásné chvilky. A nezbývá nám než poděkovat jim v jejich jazyce: Arohega!

TEXT A FOTO: PETR KREJZL

Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.

Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.

Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.

Norská krajina je nádherná. Liduprázdné kopce pokryté zelenožlutým porostem, v dálce vrcholky vyšších hor stále ještě se sněhovou pokrývkou. Ač se to na první pohled nezdá, kypí to tady životem. Všude plno severské flóry, ozývají se ptáci krmící své mladé, sem tam vám pod nohama proběhne lumík.

Konečně se před námi objevil další vrchol a kamarád Martin vepředu zuřivě mává. Předpokládám, že objevil nějakou zajímavou kytku nebo ptáčka, v nic jiného ani nedoufám. Není to pravda! Přes poryvy větru mu není rozumět, ale gesta ruky namířené někam dopředu jsou více než výmluvná. Asi tři sta metrů od nás na závětrné straně svahu se poklidně pase ohromný pižmoní býk. Doufal jsem a moc si přál, abychom tato zvířata zahlédli, a tohle je prostě paráda. Vypadá to, že více než dva tisíce kilometrů dlouhá cesta nebyla zbytečná.

Nastává ta zajímavější část sledování. Pižmoni jsou poměrně agresivní zvířata a místní úřady nedoporučují přiblížit se na méně než 200 metrů. Pokud však chceme tolik vytouženou fotku, budeme muset jít blíže. Nejsem ale blázen, abych seběhl dolů přímo k pasoucímu se samci. Pižmoni dokážou v místním terénu uběhnout 60 metrů kolem 3 sekund, a tak tudy cesta nevede. Navíc hrozí, že samec neuteče, ale naopak zaútočí. Déšť i vítr kupodivu ustává a po krátké poradě se rozhodujeme, že se budeme pomalu přibližovat a sledovat chování zvířete. Ostatně času máme dost, je brzké odpoledne a v létě se zde stmívá až někdy kolem jedenácté večer.

Pomalu se přibližujeme, samec se pase a vždy o kousek popojde na místo s lepší pastvou. Vypadá uvolněně, ale je jasné, že nás neustále ostražitě sleduje. S trochu sevřeným žaludkem přemýšlíme, jak blízko se dokážeme přiblížit. Dospělý samec může vážit až 400 kg, rozhodně bych před ním nechtěl utíkat. Stejně tak mi za žádnou fotografii nestojí zvíře stresovat a případně mu tak ublížit.

Býk postupně vystoupal až na vrchol. Pohled na toto zvíře, hrdě stojící na nejvyšším bodě, obklopené okolními kopci, s velkým jezerem v dáli, je úchvatný. To bohužel trvá ale jen pár sekund, pižmoň mizí za horizontem a my se vydáváme za ním. Kluci si zase stěžují na bolavé nohy a těžké batohy, sestupy v tomto kamenitém terénu jsou ještě únavnější než pomalý výstup.

Martin je opět pár metrů před námi a asi sto za pižmoněm. Jak je možné, že je stále před námi? Asi má lepší kondici nebo lehčí batoh. To spíš!
Pižmoň v klidu sestupuje ze svahu a mně se zdá, že v dálce vidím několik dalších hnědých skvrn. Jasně, bomba! Samec nás dovedl k celé své „rodince“. Z dálky počítám asi osm až deset kusů, včetně několika mláďat různého věku.

Cíl výpravy byl splněn už jen nalezením a fotografováním pižmoního samce, ale tohle vypadá na pořádný bonus a ten si chci opravdu vychutnat!
Pižmoň připomíná tak trochu pravěké zvíře, jeho dlouhá hnědá srst v člověku evokuje mamuta. Ale jen díky této ochraně dokáže pižmoň přežít v krutých podmínkách severské zimy.

Usedáme do vřesu nedaleko nocoviště pižmoňů. Leží zde několik velkých kostek soli a celým okolím se nese pronikavý zápach. Nevím, k čemu bych to přirovnal, podobně asi smrdí acetonové lepidlo. Skupinka se poklidně pase, samozřejmě pod bedlivým dohledem vůdce stáda, závěrky fotoaparátů cvakají ostošest.

S pižmoní „rodinkou“ jsme strávili několik dalších hodin. Pozorovali jsme pižmoně různého věku a pohlaví, od majestátního a vždy ostražitého samce, přes dva mladé býčky neustále se honící a dovádějící, až po letošní mládě, které se od mámy nehnulo dále než na pár kroků. Blíží se večer a mně je jasné, že pomalu musíme balit a zítra nás už čeká cesta domů. Vzpomínky na hodiny strávené s pižmoním stádem ale jen tak rychle ¬nezmizí a já už pomalu začínám plánovat další cestu.

TEXT A FOTO: PETR NAZAROV

Havaj? To je přeci ráj na zemi. Nekonečné bílé pláže, kde pod palmami tancují za zvuků ukulele polonahé krásky s květinami kolem krku. Jejich ladné pohyby ale neslouží jen k okouzlení turistů. Tanec hula má své hluboké poselství.

Tanec hula hula je nejen symbolem Havajských ostrovů, ale představuje také kulturní dědictví celé Polynésie. Na oslavu tohoto tance probíhá každoročně v květnu již od roku 1991 jednodenní festival na ostrově Molokai, kde hula kdysi vznikl. Festival se příznačně jmenuje Molokai Ka Hula Piko, tedy Molokai – centrum tance, a sjíždějí se sem tanečníci ze všech Havajských ostrovů. Pláž Papohaku Beach v Kaluakoi na západním cípu ostrova, na které se festival koná, se promění v pestrobarevnou směsici barev a ladných pohybů tanečnic a tanečníků všech věkových kategorií. Je to skvělá příležitost, jak poznat původ této mimořádné havajské tradice.

Pátý největší obydlený ostrov Havajských ostrovů festival nejen hostí – některé pověsti také říkají, že tanec hula má původ právě tady. Molokai je znám jako „Přátelský ostrov“, žije tu zhruba osm tisíc obyvatel, z nichž čtyřicet procent jsou původní obyvatelé. Ačkoliv se při příletu z Honolulu zdá západní strana ostrova nezajímavá a vesměs suchá, tak na zbytku Molokai najdete nádhernou nedotčenou přírodu, dlouhé písečné pláže a vodopády a na severní straně ostrova i největší útesy na světě.

ZAHALTE SE!

Legenda říká, že Laka, bohyně tance hula, cestovala od ostrova k ostrovu a dělila se o tanec se všemi, kteří se chtěli učit. Laka porodila tanec na ostrově Molokai na posvátné hoře Pu‘u Nana v Ka‘ana, kde se dávní Havajané učili tanec hula všech druhů. Říká se, že ostatky bohyně jsou ukryté někde pod horou a její duch zde prý pobývá dodnes.

Po několik generací byl tanec hula držen v tajnosti a předáván pouze zasvěceným, kteří tanec provozovali výhradně na hoře v Ka‘ana. Dodnes se tu vždy před úsvitem v den konání festivalu scházejí tanečníci, aby tradici dodrželi. Toto místo je ovšem pro obyčejné turisty zapovězené.

Hula je výrazem respektu a úcty k havajským přírodním divům. Uvidíte ho téměř na všech společenských událostech, které se na ostrovech konají. Havajské tance v sobě nesou historii a legendy místních obyvatel, ale zrcadlí se v nich i jejich zrození, vášně a všední život. Prostřednictvím tance hula se vyprávěly příběhy, pro něž není třeba slov. Když lidé na ostrovech ještě neznali písmo, tak jim právě tanec sloužil k zaznamenání historických okamžiků a byl důležitou součástí domorodé kultury.

Původně tancovali jen muži za doprovodu zpěvů, ale později se zapojilo i něžnější pohlaví a přidaly se další hudební nástroje. Dnes bývá hula doprovázen hlavně nástrojem ukulele, který sem dovezli Portugalci, anebo se tančí v rytmu bubnů. Hula byl však také náboženský tanec, který předváděly polonahé tanečnice před králem a jeho dvorem k poctě bohů. S příchodem Evropanů a jejich víry ale tanečnice musely svá těla postupně zahalit.

TRNY MUSÍ PRYČ

V den festivalu se na pláž Papohaku začínají již od brzkých ranních hodin sjíždět účinkující i návštěvníci. Někteří přespávají v přilehlém kempu i několik dní před událostí. Pro některé turisty může být doprava po ostrově velmi únavná i v ostatní dny v roce, natož pak během svátku tance a velkého přílivu turistů. Na maličkém letišti v Hoolehua je jen jedna půjčovna aut, která ale nezvládá pokrýt přání všech návštěvníků. A sehnat taxi na letišti je umění. Na ostrově nejezdí žádná veřejná doprava a pro nepřipraveného turistu mohou být tato zjištění nemilým překvapením.

Na slavnosti Ka Hula Piko spatříte nejen proslulý tanec, ale čekají vás tu i všudypřítomné stánky s ukázkami havajských řemesel, obřadů i havajských masáží Lomi Lomi. Každý rok se při této příležitosti vyrábějí trička Ka Hula Piko s tradičními geometrickými vzory, typickými pro Havajské ostrovy. V průběhu festivalu se mimo jiné organizují také vzdělávací přednášky a lekce tance hula, vše samozřejmě zdarma.

Celá slavnost se odehrává u pláže Papohaku mezi stromy kiawe. Romatiku místa kazí pouze skutečnost, že větve těchto až dvacetimetrových stromů jsou plné velkých tvrdých trnů. Když se proto pod stromy procházíte jen v lehké obuvi s tenkou podrážkou, nevyhnete se tu a tam ostré bolesti, o čemž jsem se sám několikrát přesvědčil. Malé úlomky větviček s trny se povalují všude pod stromy a nezřídka je vítr zanese až na písečnou pláž. Aby se ale předešlo případnému úrazu, tak organizátoři už několik dní před začátkem festivalu pečlivě čistí a shrabávají celé prostranství, kde se bude slavnost tance odehrávat.

OSVĚŽENÍ VE VLNÁCH

Na rozdíl od značně populárního Merrie Monarch Festival na Velkém ostrově, který je soutěžní obdobou festivalu na Molokaii, nejde při Ka Hula Piko o umístění ani poháry. Je naopak vnímán jako oslava tohoto krásného havajského umění. Tanečníci a tanečnice předvádějí své ladné pohyby na obrovské rohoži rozprostřené před malým pódiem, na kterém se střídají různé havajské hudební soubory. Návštěvníci posedávají na trávě nebo na dekách a rozkládacích křeslech, které si sem přinesli. Protože koncem května už zde panuje tropické vedro, mnoho lidí střídá pozorování tanců s osvěžením ve vlnách na přilehlé několikakilometrové písečné pláži.

Skupinky tanečníků se zatím střídají před pódiem a kolem poledne dostává šanci každý, kdo by si chtěl toto taneční umění vyzkoušet a zatancovat si s ostatními před zraky stovek diváků.

Festival přináší nejen nádhernou podívanou plnou květin a barev, ale také nezapomenutelně vřelou a přátelskou atmosféru. Podívaná trvá až do večerních hodin a v očích všech návštěvníků lze vyčíst směsici dojetí a radosti.

Australské železnice jsou v době rychlých leteckých spojů především atrakcí pro turisty. Pro cestující, kteří by rádi poznali působivé tajemství australského „rudého středu“, je legendární Ghan vrcholným zážitkem.

Jako stonožka se dvakrát týdně táhne dlouhý vlak s emblémem velblouda na přídi jedinečnou krajinou s nádhernými západy slunce, aby dovezl své pasažéry přes 22 rovnoběžek a čtyři klimatické zóny z velkoměsta Adelaide přes australský zapadákov Alice Springs do Darwinu, přístavu na severním pobřeží Austrálie.

Bez zastávek se lokomotiva řítí stokilometrovou rychlostí rozžhavenou pouští vnitrozemím Outbacku. Drsná neobydlená země se hodiny promítá za okny klimatizovaných vagonů, než se konečně objeví malé městečko. Dva dny, plných 48 hodin trvá cesta, na níž je jenom několik stanic. Vlak veze cestující od úrodných plantáží jihoaustralského města Adelaide na tropický sever. Nehostinnou poušť střídají rozsáhlé farmy s ovcemi a jiným dobytkem uprostřed nedozírných plání porostlých křovisky. A pak se hlásí další poušť: Great Victoria Desert. Leigh Creek je první větší osada po několika stovkách kilometrů jízdy, a přesto to není víc než hornické sídliště. Haldy povrchových dolů pestře září světlým i tmavým kamením.

ZÁŽITEK PRO SMYSLY

Před večeří si dopřejeme drink v Lounge Car – panoramatickém salonním vagonu. Z okna je výhled na nekonečné pláně porostlé ostnatými trsy trávy, křovisky, obřími kopci termitů a eukalypty, které svými vybledlými kmeny krásně kontrastují s rudou zemí střední Austrálie. Za oknem je vidět klokan, který z bezpečného odstupu od kolejí zírá na vlak. Když slunce konečně zapadne, není kromě hvězd jižní oblohy vidět jediné světýlko. Svit měsíce ozařuje liduprázdnou krajinu, která se celé hodiny prakticky nemění. Je to, jako když člověk letí letadlem, říká můj soused v restauračním voze, kde nám k večeři předkládají pštrosí steak a nejlepší australská vína. O několik hodin později vlak ukolébá své pasažéry do spánku a veze je konstantní rychlostí stále dál na sever. Monotónnost pouště nahrazuje nezapomenutelné ranní probuzení, když vycházející slunce pozlatí svými paprsky vrcholky pískovcových hor na obzoru.

POCTA VELBLOUDŮM

V Ghanu, jak se vlaku říká, ožívá zlatá doba cestování železnicí. Jeho název je zkomoleninou Afghánistánu a je vzpomínkou na velbloudy, kteří přes sto let zajišťovali transport v Outbacku. Využití obrovských nehostinných ploch vnitrozemí bylo od počátku cílem australských kolonistů. Již v roce 1870 si pohrávali melbournští obchodníci a politici s myšlenkou transkontinentální železnice, která by propojila průmyslově vyvinutý a obydlený jih se severem kontinentu. Slibovali si tím také přístup k jihoasijským trhům. Ale ještě dávno potom, co se v Outbacku rozjely první lokomotivy, musely zboží transportovat velbloudí karavany – Camel Trains. Byl to nejlepší dopravní prostředek, jakým bylo v 19. století možné bezpečně zvládnout žhavou australskou divočinu. Velbloudi dokázali odolat suchému vedru, unesli velký náklad – piana stejně jako motory, nábytek, náhradní díly. Dopravovali ošacení, poštu i noviny. Britská koloniální moc proto importovala tyto koráby pouště včetně jejich kormidelníků – Afghánců, Peršanů a Turků. Doufali, že si zde rychle vydělají dobrý peníz a jako bohatí se vrátí domů. Nesplnilo se jim ani jedno, ani druhé. Velbloudi se v Austrálii ale zabydleli a dnes jich volně pobíhá v poušti na 50 000, tedy více než kdekoliv na světě. Některé farmy je dokonce prodávají do arabských zemí.

Zatímco pionýři dokončovali první telegrafní spojení mezi severem a jihem, začala v roce 1878 stavba úzkokolejky. Tehdejší všeobecný optimismus zkracoval v myšlenkách cestu do Darwinu. V 1889 byla vybudována trasa ze severu do Pine Creeku a z jihu až do Oodnadatty, města ležícího asi ve dvou třetinách cesty do Alice Springs. Na trati pracovaly tři tisíce čínských dělníků a stavba v obou úsecích pokračovala rychle. Byl o ni totiž zájem – zlato, opál a měď z nově otevřených dolů se daly podstatně lépe transportovat po kolejích a důlní dělníci i dobrodruzi se dostávali snadněji do vnitrozemí. A stejně tak potraviny a stavební materiál ke stavbě infrastruktury v drsném Outbacku. Zde se však stavba na 45 let zastavila. Koleje končily v poušti a velbloudí karavany z obrazu australského vnitrozemí nevymizely. Další impulz přišel až v roce 1926, kdy byla trať prodloužena do Alice Springs. První vlak zde konečně zahoukal v srpnu 1929 a také na severu otevřeli další úsek z Pine Creeku do Birdumu. Ale problémy se hromadily.

Prvních 1520 km tratě vedlo snad nejtvrdší pouští a několika většinou vyschlými koryty řek. Největší z dnes již vysloužilých mostů vede přes řeku Neales. Některé z kolejí na mostě nesou ještě vyražené datum válcovny z 19. století. Trať, které se dnes říká Old Ghan – Starý Ghan, vytyčili stavitelé na nesprávném místě, protože kopírovali cestu velbloudích karavan, kde někdy celá léta nespadla kapka deště. Stávalo se však, že když vydatně zapršelo, příval vody zvedl toky řek, které zaplavily vyschlá údolí a strhávaly mosty. Ghan se svou průměrnou rychlostí nepřesahující 30 km/hod jezdil velmi pomalu a také často nebyl schopný týdny i měsíce územím projet. Dnes leží koleje na pražcích z betonu, ale tehdejší dřevěné pražce pravidelně ničili termiti a oheň nebo koleje odplavovaly povodně. Náš průvodce vypráví historku o tom, jak jeden z vlaků nemohl pokračovat v povodní přerušené trati a cestující se museli dva týdny živit lovem divokých koz a ještěrek. Ještě v 70. letech minulého století se stávalo, že vlak i tři měsíce nejezdil.

ALICE SPRINGS

Skály a obrovské balvany jsou jen tak poházeny po okolí a mezi nimi vyrůstají bílé či hnědé stromy. Náš příjezd do Alice je jako vstup do oázy uprostřed horké pouště. Proslulé město v Outbacku leží uprostřed kopců v jakési kráterové misce. Většina cestujících zde uspěchaně všemi směry opouští vlak, aby se za necelou hodinku opět setkali v hotelu při přidělování vyhlídkových autobusů k Uluru, posvátné hoře kontinentu.

V době stavby stanice nebylo žádné Alice Springs. Město, jako mnoho dalších na trati, vzniklo až šestnáct let po tom, co byly položeny první koleje (1888). Jméno dostalo Alice Springs podle pramenů, u kterých stojí stará telegrafní stanice, dnes muzeum. Alice Springs je příjemné město s 20 000 obyvateli. Jezdí zde málo aut, zato tu mají hodně krámků nabízejících dřevoryty, kresby, trička a další umělecké produkty z tvorby domorodých Australanů. Nikde jinde není rozpolcenost kontinentu tak očividná jako tady – zatímco bílí pořád někam spěchají, Aborigini sedí ve stínu stromů a čekají na další den za zvuku didgeridoo.

Transport Heritage Center (Centrum dopravního dědictví) na vysloužilém nádraží, kam kdysi přijížděl Old Ghan, vypráví dějiny stavby železnice. V sedmdesátých letech minulého století došlo ke stavbě nové tratě, vedoucí z Tarcooly v Jižní Austrálii do Alice Springs. Nahradila nedostačující Ghan z roku 1929. Nové mosty překlenuly řeky a zmizelo nepříjemné staccato, které vytvářejí spojky mezi kolejemi. Přestože železnice prošla významným přesměrováním, její severní konečná stanice nenašla pokračování – chybějící tisícovka kilometrů mezi Alice Springs a Birdumem nebyla nikdy dostavěna. Alice Springs se díky vlaku stalo od roku 1929 centrálním městem ve vnitrozemí, trvalo ale celkem 120 let, do roku 2004, než byl položen poslední pražec tratě spojující jih se severem. Železnice tak protíná téměř přímočaře kontinent od pobřeží k pobřeží. Místa jako Oodnadatta na původní Old Ghan Line tak získala šarm ospalých městeček. Některá ale vypadají jako prokletá města duchů s vyřazenými lokomotivami a množstvím opuštěných domů. V Pine Creeku stanice z roku 1888 sní své historky o zlatokopech. Větrem nahnutá vodní věž a několik starých vagonů dokončují obraz malého skanzenu. Pod názvem Pichi Richi Railway zůstaly v provozu jenom části úzkorozchodné trati.

CESTY PÍSNÍ V AUSTRALSKÉ POUŠTI

Opět jedeme rudou pouští, jejíž nekonečnou rovinu občas naruší skála nebo duna. Je to kraj dalekých obzorů. Suchý průzračný vzduch dovoluje dohlédnout přes ponuré pláně až ke kopcům vzdáleným 160 kilometrů. Trať je jakousi linií života pro nezávislého australského ducha. „Země, která není dělaná pro lidi, ale jako stvořená k tomu, aby ses zde ztratil.“ Tak to popisuje cestovatel Bruce Chatwin ve své knize The Songlines – Cesty snů. „Tohle nespoutané NIC je jako zrcadlení šíře ve vlastních útrobách. Nikdy ale nedostanu strach z jedovatých hadů, škorpionů nebo pavouků či nedostatku vody – jenom pocit býti volný. Buš je nádherné a strašné místo najednou…“

Stavba železnice byla vytyčována po poradách s původními obyvateli, aby se zabránilo tomu, že koleje povedou přes posvátná místa Aboriginů, kteří se považují za právoplatné obyvatele země a strážce posvátných míst. Chatwin, který Austrálií v 70. letech minulého století projel, se o tom zmiňuje ve svém cestopisu. Cesty písní, jak jim říkají australští domorodci, jsou staré pět tisíc let a dodnes jsou pro ně jakousi melodickou mapou krajiny. Všechny byly součástí základního příběhu a musely se na správném místě ve správném pořadí přezpívat, aby nebyl porušen okamžik stvoření. S příchodem civilizace a kolonistů docházelo velmi často ke konfliktům a zneuctívání nebo ničení posvátných míst domorodců. Těmto místům se nechtěla vyhnout ani stavba železnice. Vláda však uzavřela s Aboriginy dohodu a po zmapování byla trať vedena tak, aby se posvátným místům vyhnula.

LEGENDA JE OPĚT LEGENDOU

Never Never Train se lidově říká Ghanu, protože mezi Alice Springs a Darwinem projíždí územím nazvaným Never Never – Země nikoho, a je to také proto, že nikdo nevěřil, že trať ještě někdy dorazí k severnímu pobřeží. Pak se ale v roce 2001 všechno změnilo. Začaly se pokládat koleje na posledním úseku z Alice Springs do Darwinu. Dokončení železnice se stalo gigantickou bitvou finanční i materiální. Zatímco trvalo 70 let, než zodpovědní došli k rozhodnutí, dokončení zbývajících 1420 kilometrů zabralo dva a půl roku. Stavba koncem 19. století, kdy muži šíleli z úpalu při kladení kolejí, koně hynuli žízní a termiti požírali právě položené pražce, se nedá nijak srovnat s výkony masivních strojů, které pokládaly hned dvě části tratě najednou rychlostí dvou kilometrů kolejí denně.

Od roku 2004 jezdí Ghan dvakrát týdně z jihu na sever po kolejích napříč kontinentem – 2979 kilometrů z Adelaide do Darwinu. V Alice Springs a v Katherine čeká vlak asi čtyři hodiny na přejezd nákladních vlaků z protisměru, pro které je dráha vlastně určena, a tak mají přednost. Až dva kilometry dlouhé soupravy táhnou 300 i více kontejnerů se zbožím pro asijský trh. Vlak dlouhý 1,8 km s 250 vagony táhnou tři dieselové lokomotivy, každá s 4000 HP a průměrnou rychlostí 90 km/h. Nově postavených 1420 km tratě na 2,5 milionu betonových pražců stálo 800 milionů eur. Je to především nákladní doprava, která profituje ze železnice – z jižního pobřeží lze dosáhnout za dva dny přístavního města Darwin na tropickém severu. Ročně se v kontejnerech převeze kolem tří milionů tun nákladu.

Nadšení jsou ale i turisté. Cestující přijíždějí do Darwinu dobře pohoštěni a v pohodlných vagonech, vyspalí a vysprchovaní. Úplně jinak než v dobách, kdy parní lokomotivy funěly a plivaly popel po trati. Moderní vagony nabízejí komfort luxusního hotelu na kolejích: od kupé s koupelnou, přes několik lounges a dvě stylové restaurace až k baru s panoramatickou vyhlídkou. Tedy vše, co je zapotřebí, aby se cesta do australského zapadákova stala nezapomenutelnou.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Varuj se bestie Člověka, neboť on je spřeženec Ďábla. On jediný mezi božími primáty zabíjí ze sportu, pro potěšení nebo z chamtivosti. Ano, on zabije bratra svého, aby získal půdu jeho. Nedopusťte, aby byly jeho počty vysoké, neboť obrátí v poušť domov svůj i váš. Střezte se ho; zažeňte ho zpátky do džungle, neboť on jest poslem smrti, praví posvátné svitky opic ve slavné filmové opičí sci-fi sáze. Je na tom něco pravdy?

Člověk. Na první pohled absolutní vládce planety Země. Jedině on dokáže v tak obrovské míře tvořit, ale zároveň i ničit prostředí kolem sebe. Pro důkazy se nemusí chodit daleko. I z vesmíru lze pozorovat monstrózní stavby měst, umělé ostrovy, žlutošedý smog nad světovými metropolemi. Americký vědecký časopis BioScience udává, že 83 % zemského povrchu již bylo poznamenáno lidskou činností. Role světovládce tak člověku sedí. Bude tomu tak ale napořád?

ZRCADLO SPOLEČNOSTI

Největším přínosem science fiction je fakt, že nastavuje společnosti zrcadlo. Na pozadí zdánlivě nesmyslných příběhů o mimozemšťanech, cestování časem a fantastických nových světech lze často najít polemiku o lidstvu samotném. Jak se chovají národy k sobě, jak zacházíme se životním prostředím, kulturním dědictvím, jak přistupujeme k menšinám či domorodcům. Nejinak tomu bylo v sáze o „planetě opic“.

Její děj začíná v době, kdy se lidstvo nadšeně vrhá do vesmíru, aby pátralo po nových světech či civilizacích. Z jedné takové cesty se však na zem dostane nákaza, která zahubí všechny kočky a psy. Lidé, toužící po zvířecím společníkovi, si tak začnou hledat náhradu. Drobné ptactvo, hlodavce, plazy… Všichni jsou vítanou náhradou. Ale nejvíce ze všech se osvědčí primáti. Lidoopi slouží nejprve pro zábavu, ale po čase se je podaří po genetických manipulacích vycvičit do takové míry, že mohou lidem sloužit. Obsluhují je, uklízejí, úkolů přibývá. Z opů se stanou dělníci v nebezpečných provozech, obětní beránci, jednoduše a prostě novodobí otroci. Že tato situace nemůže vydržet navěky je jasné, a podobně jako v Čapkově Válce s mloky se i zde obrátí opice proti svým pánům a převezmou vládu nad kdysi všehoschopnými lidmi.

Fantazie? Možná. Ale podobné věci se přeci dějí i v současnosti, a to hned na dvou frontách. Menšina obyvatel naší planety žije na úkor těch zbývajících. Dětská práce, mizerné odměny zaměstnancům v rozvojových zemích, ignorování práv domorodých kmenů. I na stránkách Koktejlu jsme již mnohokrát informovali o podobných případech. Druhá fronta je vědecká. Klonování a genetické manipulace jdou stále kupředu. Britský National Institute for Medical Research se nechal v červenci slyšet, že bychom měli definovat nová pravidla pro genetické pokusy na zvířatech. Že není normální dávat do mozků šimpanzů lidské buňky, budou souhlasit zřejmě všichni, avšak teprve se uvidí, zda dojde k nějaké změně. Tlak na vývoj nových léků použitím těchto metod je totiž velice silný. Od stvoření primátů s lidskou inteligencí a schopnostmi tak možná nejsme daleko.

MATKA ZEMĚ

Zdá se tak, že lidé intenzivně pracují na své vlastní zkáze. Cynik by však podotkl: „A stalo by se něco, kdyby lidé zmizeli?“ Zřejmě ne. Naše planeta již v minulosti dokázala, že má neobyčejnou schopnost přežít. Zastánci tzv. teorie Gaia hovoří o tom, že je Země ve skutečnosti jeden velký organismus a stejně tak se chová. Ne že by si uvědomoval sám sebe, ale jen tak mimoděk reguluje podmínky na svém povrchu tak, aby mohlo vše dohromady perfektně fungovat. Vám nikdy nepřišlo fantastické, jak je život na zemi zařízený? Rostliny zpracovávají oxid uhličitý a vytvářejí kyslík, který potřebují živočichové. Ti zase na oplátku pomáhají se šířením rostlin do míst, kde ještě nerostou. Potravní řetězce jsou tak provázané, že bez vnějších zásahů jsou z dlouhodobého hlediska takřka neměnné. Zkrátka dokonale vyvážená idylka. V tomto kontextu by mohl být člověk planetou vnímán jako obtěžující prvek a planeta by mohla mít snahu se ho zbavit. Při pohledu na zpravodajství o ničivých hurikánech a zemětřeseních to tak může i vypadat. Střízlivější zástupci teorie Gaia nejsou tak radikální, hovoří jen o tom, že by se po případném zániku našich civilizací planeta velice rychle otřepala a znovu by na ní vypukl život, sice v trochu pozměněné, ale přesto stále dokonale vyvážené formě. A to i kdyby se lidstvo vyhladilo samo třeba jadernou válkou. Radiace by napomohla mutacím a vzniku nových tvorů, kteří by osídlili Zemi. A možná by mezi nimi zůstaly i zbytky lidí, i když na technologické úrovni ostatních primátů.

VESMÍRNÍ RODIČE

Jiná sci-fi sága, Vesmírná odysea, si pohrává s další myšlenkou. Čím to, že jsme vývojově tak utekli našim opičím příbuzným? Bylo to opravdu náhoda, výsledek přirozených mutací a evoluce, nebo lidstvu někdo pomohl? Je vůbec možné, aby se v důsledku evoluce takto vyvinul pouze jeden organismus na Zemi? Mnoho záhadologů je přesvědčeno, že se lidstvo v historii bez mimozemské pomoci neobešlo, jsou schopní vám ukázat i přesvědčivé důkazy ve formě starověkých fresek, soch či textů. Fyzický důkaz však zatím chybí. Že v naší galaxii jsou i jiné mimozemské civilizace je nesporné. Nicméně vesmírné vzdálenosti jsou tak obrovské a historie lidí tak krátká, že by byla obrovská náhoda, kdyby k nám dorazila vesmírná pomoc v ten správný čas. Náhoda možná větší než to, že došlo k té správné mutaci v genech našich předků, která vedla k vývoji člověka.

Přes to by se lidstvo mělo zamyslet. A to nad mnoha věcmi. To, že jsme tady, je neobyčejná náhoda a skvělá příležitost. Neměli bychom ji promarnit a chovat se tak, aby nás jednou musely inteligentní opice ve svých svitcích nazývat spřeženci Ďábla. A to nejen ve vztahu k sobě, ale i k planetě a ostatním lidoopům, kteří neměli to „štěstí“ a zůstali žít ve svém přirozeném prostředí. A doufejme, že jednou nebudeme muset poslouchat repliky podobné té ze slavné vědeckofantastické knihy: Věřte mi, že jednou překonáme člověka ve všech oblastech. Mohl byste si myslet, že jsme se stali pokračovateli lidí následkem nějaké náhodné události, ale není tomu tak. Došlo k tomu na základě normálního vývoje. Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.

Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.

STEZKY VZHŮRU

Po příjezdu se v návštěvnickém centru ptám jen formálně na ubytování v bungalovech na území parku, získávám zde však podrobné informace potřebné k výstupu, kdy a kde zítra čekat na průvodce skupiny, do které jsem se nechal zařadit, a probíhá zde informační schůzka – zmiňovaný brífink. Pak se přesouvám k nedalekým chatrčím na druhé straně silnice, než leží hranice parku. Po chvíli nacházím levné ubytování. Později večer si poprvé vychutnávám pověstnou rozmanitost zdejší přírody, v tomto případě entomologickou. Stačí se projít kolem různých zářivek a žárovek domovního osvětlení a kochat se vysokou druhovou rozmanitostí, ale především barvami, tvary a typy zdejšího hmyzu. Nazítří probíhá vše podle plánu, od informačního centra vyváží naši skupinku busík (další poplatek) k začátku výstupu na místě zvaném Timpohon Gate. Zde se prochází vstupem připomínajícím ostře střeženou hraniční kontrolu s mřížovými vraty na vstupu a druhými na výstupu. Všichni dostáváme unikátní visačku, a pak se konečně ocitáme na vytoužené stezce, vinoucí se strmým svahem mezi vzrostlými stromy. Čeká nás „pouhých“ šest kilometrů k horskému komplexu Laban Ratu, který se nachází o 1400 metrů výše. Průměrně zdatnému člověku cesta zabere tak tři hodiny neustálého stoupání. V praxi trvá výstup déle, protože většina návštěvníků sem přichází za přírodou, výhledy, kocháním se.

BOTANIKŮV RÁJ

Naše skupinka se rozpadla hned po opuštění Timpohon Gate. Je vedro, dusno, stezka má hliněný povrch, plný kamenů a kořenů. Občas se stoupá po nepravidelných schodech nahrubo vytvořených kusy dřeva. Zhruba po kilometru jsou rozmístěny altánky a je tu možnost doplnit pitnou vodu z přírodního zdroje. Zpočátku se nacházíme v pásmu vzrostlého mlžného horského pralesa. Později jsou stromy nižší a nižší. Kinabalu je vyhlášenou botanickou zahradou, kde se setkávají druhy z oblastí tak vzdálených, jako je Himálaj nebo Austrálie. Nedávné výzkumy odhadly druhovou četnost na 5000–6000 druhů, což je více než v Evropě a Severní Americe dohromady (vyjmeme-li tropickou část Mexika). Z toho je jen na 800 druhů orchidejí. Kapradin zde roste na 600 druhů (například více než v celé Africe s jejími 500 druhy), 50 z nich je endemických – nerostou nikde jinde na světě. Mezi nejatraktivnější složku místní vegetace patří masožravé rostliny láčkovky, jichž se na Kinabalu vyskytuje 13 druhů, 5 z nich endemických. Na úbočích Kinabalu stejně jako v širším okolí hory lze také s trochou štěstí narazit na největší kvetoucí rostlinu na světě – parazitickou raflésii. Její jediný květ může mít v průměru až 94 cm.

EVOLUČNÍ ROZVOJ

Bohatost biodiverzity rostlin na Kinabalu má několik příčin. Hora se nachází v oblasti s nejbohatší rostlinnou různorodostí světa, zvané Malesia a zahrnující Sumatru, Malajský poloostrov a Borneo. Na hoře a jejím bezprostředním okolí se setkáváme s několika klimatickými pásy, od tropického pobřežního až po alpinistické oblasti vrcholu s teplotami klesajícími v noci pod bod mrazu. Další příspěvek k druhové rozmanitosti přináší členitý terén, různorodost podloží skal i půd, a velké množství každoročních srážek (2700 mm). Všechna fakta výstižně shrnuje citace, uvedená ve zprávě jedné z expedic ze 60. let minulého století Londýnské královské společnosti: „Masiv Kinabalu je tak rozsáhlý, flóra natolik bohatá a výskyt druhů natolik místně omezený, že další výzkumy jsou nadále velmi slibné, zejména severních a východních svahů. Zatímco flóra podél obvyklých výstupových cest je již dostatečně známá, mnoho nových stezek bude ještě třeba prosekat, aby se zaplnily naše mezery ve znalostech vegetace.“

LABAN RATU

Asi po čtyřech hodinách celkem pohodového výstupu s fotografickými přestávkami se blížím k dnešnímu cíli, komplexu Laban Ratu s hlavní chatou a chumlem ubytoven většinou ve stylu deskodomků. Vše kolem zahalila hustá mlha či nízká oblačnost, přelévající se po okolních svazích a co chvíli skrývající Laban Ratu navzdory její nezanedbatelné velikosti třípatrového objektu. Po ubytování v jednom spartánsky vybaveném přístřešku brzy usínám, nohy mají přeci jen něco za sebou. Stále je hustě zamračeno, ale nastává čas povinně předplacené večeře. V jídelně panuje příjemná atmosféra. Jíme, když se najednou venku doslova rozsvítilo. Skrz boční trhlinu v mracích se do prostoru před chatou prodraly ostré paprsky zapadajícího slunce a spodní vrstvu mračen rozzářily. Vše nabralo intenzivní růžovooranžový odstín. Dramatický obraz kousek před námi lemuje černý obrys kinabalského úbočí, z něhož tu a tam vyčnívají vzrostlé stromy. Mnozí ten večer dojídali večeři studenou, protože si chtěli tuto romantiku vychutnat, nebo je posedla fotografická vášeň.

PŘED ÚSVITEM

V půl třetí ráno máme sraz v jídelně s průvodcem, který musí mít přesný přehled o tom, kolik lidí z jeho skupiny se skutečně vydá na cestu za zlatým hřebem výstupu, nočním škobrtání za východem slunce z vrcholu hory. Za Laban Ratu se prochází úzkou brankou – opět je každý důkladně ověřen. Pak již postupujeme ničím nerušeni, jen za mihotání čelovek vzhůru, dnes se skupinka drží pohromadě. Potmě se stezka špatně sleduje, nyní se průvodce hodí. Pomalu se blížíme do závěrečné části výstupu. V útvaru známém jako Oslí uši dokonce vidíme profil malého údolíčka, kdysi vybroušeného ledovcovým splazem, stejně jako skalní plotny či tvarem fotograficky atraktivní vedlejší vrchol St. John´s Peak, který z dálky připomíná tvar pravidelné pyramidy či kuželu. Hlavní vrchol hory s názvem Low´s Peak neznamená „nízký vrchol“, nýbrž nese pojmenování po anglickém průzkumníku z koloniálního období, siru Hughu Lowovi, který jako první roku 1851 dosáhl vrcholového plata. Na vrchol samý se ale tenkrát nedostal, byl přesvědčen, že ten „je nedosažitelný pro kohokoliv jiného než létajícího tvora“. Prvním člověkem, který dosáhl vrcholu, se tak stal až další Angličan, John Whitehead v roce 1888 spolu s místním nosičem z etnika Kadazanů.

V MLŽNÉM ZÁVOJI

Na vrcholek přicházíme individuálně, každý dle svých sil, za prvních náznaků rozbřesku. Už se tu choulí několik dalších nadšenců pro východ slunce. Temná krajina pod námi je většinou pokryta vrstvou nízkých mračen, další vrstva mračen se nám žene nad hlavou. Světla nenápadně přibývá, je šero. Na sobě máme většinou všechno, co jsme si vzali. Je zima, naštěstí dnes snad nemrzne. Přes okolní skaliska se co chvíli přelije závoj mlhy, někdy v něm skály i zmizí. Je to magické, pravěké. Pak obzor zesvětlá, na chvíli se na východě rozevřou mraky a slunce matnými paprsky prozáří prostor mezi dolní a horní vrstvou oblačnosti. Vše zrůžoví. Z mračen vystupující skalní útesy jsou jakoby za jemným průhledným růžovým závojem. Tak se probouzí Borneo do dalšího dne. Slunce se sice poměrně brzo schovalo za horní vrstvu mračen a vše zešedlo, ale tajemná atmosféra dávných věků přetrvávala ještě hodnou chvíli. Byla svým způsobem velkolepější snad i působivější než klasický zářivý pohlednicový východ slunce, který ovšem zde v jedné z nejdeštivějších oblastí na světě nebývá často. Cestou zpět na Laban Ratu se oblačnost zvedla, krajinu pod námi osvítilo již výše položené slunce. Při cestě po nejstrmějších zalamujících se skalních plotnách se před člověkem otevírá neuvěřitelný pohled – po několika stech metrech skála jakoby končí a za ní pokračuje zvlněný tropický kraj – ale o dva a půl kilometru níže. Jen roztáhnout křídla a plachtit…

ROZLOUČENÍ

Po sestupu do Laban Ratu následuje moc příjemná snídaně, a pak již sbalení věcí a dlouhé klopýtání a škobrtání dolů, po nekonečných nepravidelných schodech, stezkou rozbahněnou nočním deštíkem. Kinabalská údolí se opět zahalila do mraků a znovu se rozpršelo. Potkávám kamarády z Čech, později se dovídám, že ranní výstup si následující den pro silný déšť a mlhu odpustili. Počasí je největší slabinou systému striktních povolení na omezenou časovou dobu této jinak nádherné vysokohorské túry.