26.2.2020 se na expediční loď společnosti  Poseidon – Sea Spirit, na které jsem pracovala jako ředitelka hotelu, naloďovali hosté poslední plavby v Argentinském přístavu Ushuaia. Loď vyplouvala na 21denní okruh přes Antarktický poloostrov, Jižní Georgii a Falklandské ostrovy, s vyloděním v Montevideu, Uruguay.

Všichni hosté museli  před naloděním projít lékařskou prohlídkou, a to v hotelu v Ushuaia. Z celkového počtu 74 byli čtyři Číňané. Tři Číňané měli zvýšenou teplotu a byli ihned odesláni do místní nemocnice k podrobnější prohlídce. Čtvrtá Číňanka ve vyplněném zdravotním dotazníku lhala, když uvedla že je 14 dní na cestách mimo Čínu. Podle pasu, časový rámec od odjezdu z Číny, byl 10 dní, což vedlo k jejímu vyloučení z nalodění. Neobešlo se to bez nepříjemností. Paní trvala na vstupu na loď. Kapitán a lodní lékařka zase trvali na tom, že se nemůže nalodit. A jistě to bylo správné rozhodnutí. Stačil by jeden nemocný a loď, která měla před sebou 21denní plavbu by se mohla proměnit v plovoucí epicentrum nákazy. Později se ukázalo, že lodi, které měly byť jen příznaky nachlazení, nebyly přijímány v přístavech. V případě, že se nákaza u těchto lodí potvrdila, bloudily od přístavu k přístavu, zatímco lidé nejen sdíleli nákazu, ale i umírali. (Viz Holland America Zaandam – 4 pasažéři).

Plavba na Antarktický poloostrov, Jižní Georgii a Falklandy proběhla naprosto v pořádku. Téměř jako by se ve světě nic zásadního nedělo. Naší poslední zastávkou byly Falklandské ostrovy. Po odplutí, když už jsme byli 12 hodin na cestě směr Montevideo v Uruguayi, kde se měli jak hosté, tak posádka vylodit, dorazila zpráva, že Uruguay uzavřela přístav a lodi se nesmí ani vylodit ani nalodit.

Pokračovali jsme ve stejném směru plavby, zatímco se majitelé charteru rozhodovali co dál. Zkoušeli ostatní přístavy, ale už 14. března většina přístavů zavírala a nepřijímala lodě. Společnost Poseidon Expeditions zkoušela Argentinské Puerto Madryn, jehož starosta následně rovněž vydal dekret o nepřijímání žádných lodí. Další možností byla Ushuaia. Toto však také již v době, kdy Argentina zavřela své hranice.

Přístav v Ushuaia byl ještě otevřen. Sea Spirit však byl 2 dny cesty od Ushuaia a vzhledem k tomu, že se situace měnila každou hodinu, nikdo si nemohl být jistý, že pokud se do Ushuaia doplavíme, budeme schopni hosty vylodit. A nejen to. Mezinárodní lety měly být  v blízké době zrušeny a národní lety omezeny. Takže i když bychom se do Ushuaia dostali, hosté by nebyli zřejmě schopni odletět ani do Buenos Aires. Jedinou možností by bylo najmout letadlo. Toto ovšem představovalo náklad, který si ani lodní společnost, ani dopravce nemohli dovolit uhradit. (Obě malé nízkonákladové společnosti).

V Punta Arenas v Chile by byla stejná situace jako v Ushuaia.

Nejnadějněji se jevil přístav v Buenos Aires, který v té době ještě byl otevřený, avšak i ten zavřel následující den. 

Neměli jsme se tedy kam obrátit a pokračovali jsme směr Montevideo/ Buenos Aires, zatímco zástupci charteru vyjednávali s přístavními agenty v Buenos Aires i Montevideu o vylodění pasažérů Sea Spiritu na den 18. března. 

17. března jsme dorazili do ústí řeky De la Plata, odkud nás dělila hodina plavby do Montevidea a dalších 8 hodin do přístavu v Buenos Aires. Ani od jednoho přístavu jsme neměli potvrzené vylodění.

Nutno podotknout, že toto byla poslední plavba sezóny. To znamenalo, že poslední zásobování v Ushuai bylo jen v rozsahu nezbytně nutných surovin a 17. března měl být poslední den plavby a zásoby měly  být spotřebovány. Nacházeli jsem se v kritické situaci – docházející zásoby a my bez jakékoliv představy, kdy je budeme moci doplnit.

Situace se jevila následovně: 

Přístav v Buenos Aires byl oficiálně uzavřen, ale argentinské úřady hodnotily situaci případ od případu. Podle zdravotní situace na palubě lodi buď žadatele o vylodění přijaly, nebo ne.

V případě MV Sea Spirit, jelikož jsme byli na 21 denní plavbě přes Antarktidu, Jižní Georgii a Falklandy, kde se nikdo na palubě nemohl nakazit a 14denní inkubační doba viru tak byla překonána, jsme měli určitou šanci.

Přístav v Buenos Aires po nás požadoval měření teploty všech účastníků 2x denně po dobu alespoň čtyřech dnů. Jakmile by někdo měl zvýšenou teplotu, přesunuli bychom se jako loď do pozice „možného ohrožení“ a tím pádem by se naše šance dostat se do přístavu okamžitě snížila.

Přístavní úřad zasílal každou hodinu nové požadavky a formuláře, které všichni účastníci museli vyplnit a vše zas muselo být odesláno zpět. Velmi pomalé internetové spojení na lodi pak zvyšovalo naší frustraci. Za normálních podmínek by zřejmě takový požadavek byl vyřízen obratem, v našem případě – s naším internetovým spojením – nám vyplnění a zaslání každého formuláře trvalo až tři hodiny.

Snahou vyplnit všechny požadované formuláře, den uběhl jako voda, a my jsme museli přistoupit k racionalizaci zásob. Hosté byli seznámeni se skutečností, že jelikož plavba byla oficiálně ukončena a zásoby byly objednány v souladu s koncem sezóny a poslední plavbou, musíme vyjít s tím co máme na dobu neznámou.

Přístav v Montevideu nám sice nedovolil vylodit hosty, ale nabídl, že můžeme doplnit zásoby, palivo a vodu.

To bylo ovšem v rozporu s vyjednáváním s Argentinou.

Podmínkou přístupu do Argentinského přístavu bylo neopustit Argentinské území. Tím, že jsme vypluli z Argentinského přístavu Ushuaia, a posledním navštíveným přístavem byly Falklandy, které jsou oficiálně pod Britskou samosprávou, ale Argentinci si odedávna na Falklandy dělají nárok, jsme vlastně Argentinské území ani neopustili ☺

Odbavení lodi z přístavu v Ushuaia tak bylo zrušeno, abychom mohli splnit podmínku neopuštění Argentinského území. V případě, že bychom si „odskočili“ do Montevidea doplnit zásoby, bychom přišli o možnost vylodění v Buenos Aires. 

A tak jsme museli čekat.

S mizejícími zásobami a bez nějakého reálného časového horizontu.

Takto jsme strávili 2 dny. Zakotveni v mezinárodních vodách. Na dohled jen pár tankerů.

Mezitím jsme se dozvěděli, že i Uruguay uzavírá své hranice a letiště. Poslední  mezinárodní lety z Montevidea měly odlétat během nadcházejících 2 dnů. Letecké společnosti začaly omezovat lety.  Argentinská vláda pak právě projednávala kompletní uzavření země bez možnosti udělení výjimky. To znamenalo, že pokud by se nám nepodařilo dostat se do přístavu během nadcházejících 24 hodin, možnost vylodění v Buenos Aires  by se nadobro rozplynula.

Smyčka se stahovala.

Druhý den kolem 22:00 se mi ozval přístavní agent z  Montevidea, se kterým jsem již několikrát  předtím telefonicky mluvila (stejně jako s přístavní agentkou v Buenos Aires). Byla to moje soukromá iniciativa, jelikož veškerá komunikace toho, co se dělo, šla mimo mojí pozici ředitelky hotelu a v některých případech i kapitána. Zjistila jsem si tedy čísla na oba agenty a španělština mi pomohla se efektivně dorozumět, bez toho abych se musela doprošovat společnosti aby nám laskavě sdělila, co se děje.

Přístavní agent z Montevidea – Ruben mi zavolal s tím, že potřebuje listinu registrace teplot všech účastníků plavby za posledních 14 dní a seznam všech očkování účastníků. Požadavek naprosto nereálný, který by žádná loď nemohla splnit.

Začal něco vyprávět o možnosti vylodit hosty následující den (19.března) ráno.

Po neskutečných procedurách posledních dnů mi tato informace připadala jako sci-fi. Vzhledem k tomu, že latinoameričani mají sklony k přehánění, chtěla jsem po Rubenovi písemné potvrzení toho, co sliboval. Žádné potvrzení nedošlo. Za hodinu, tj. ve 23:00 došla zpráva z Moskvy (sídla Poseidon Expeditions), že k vylodění v Montevideu opravdu dojde.

Majitel Poseidon Expeditions je bývalý politik, který má aktivní kontakty na nejvyšší úrovni. Sám se spojil s prezidentem Uruguaye a postaral se o udělení výjimky z vyhlášeného prezidentského dekretu zakazujícího vyloďování a naloďování v přístavu v Montevideu.

Začala honba o čas. Zbývalo 8 hodin do vylodění. Bylo třeba zajistit letenky, kterých bylo již poskrovnu, připravit všechny podklady i odbavení lodi pro vylodění pasažérů a členů expedičního týmu, doplnění zásob, uzavření plavby, zaplacení  stále ještě otevřených účtů.

Já jsem se osobně několikrát ujistila, že se budu moci vylodit spolu s hosty – jak už jsem to mé zaměstnávající společnosti s předstihem oznámila. Ruben potvrdil. Zakoupila jsem letenku a dobalovala své osobní věci. 

Následující den, všichni připraveni k vylodění, v 08:30 jsme zakotvili v Montevideu. Autobusy byly doprovázeny ozbrojenými armádními vozidly. Já jsem ještě dokončovala poslední dokumentaci, když mi Ruben oznámil, že se vylodit nemůžu. Cítila jsem, že se mi zastavilo srdce.  Ruben si celou dobu myslel, že jsem součástí expedičního týmu. Nevěděl, že jsem ředitelka hotelu. Expediční tým má status hostů, zatímco hotelový tým je posádka. Pro posádku vylodění nebylo autorizováno. Jenom představa zůstat na lodi, která nemá pevný cíl, jelikož se neví, jak dlouho tato globální krize potrvá, s posádkou, která se nemohla dočkat, až se vylodí. Já sama jsem se nemohla dočkat toho, kdy stanu na pevnině….

Nakonec díky mé plynulé španělštině, znalosti latinskoamerické kultury (pravidla jsou aby se porušovala a vše je možné – jen je třeba chtít), mému pozitivnímu vztahu s kapitánem a velitelkou expedičního týmu jsem se z lodi přeci jen dostala. A to skutečně na poslední chvíli, kdy už všichni hosté a expediční tým byli v autobusech, připraveni k odjezdu.

Poté, co jsem se vylodila i s pasažéry a expedičním týmem v přístavu v Montevideu v Uruguayi, nás autobusy za armádního doprovodu odvezly na letiště.  Jen ti kteří měli zajištěný let v nadcházejících 3-4 hodinách mohli z autobusu vystoupit. Ti, kteří měli let buď později ten den nebo další den, museli v autobuse setrvat. Byli pak odvezeni do hotelu, který vyhradila uruguayská vláda pro karanténu. Byli eskortováni do pokojů a veškerá komunikace se pak děla pouze přes telefon, nebo prostřednictvím vzkazů, které byly podsouvány pod dveřmi pokoje. Ti hosté, kteří si z jakéhokoliv důvodu let na ten samý den nezarezervovali, museli v hotelovém pokoji strávit nadcházejících 48 hodin, jelikož byl pátek večer.

Mezitím však Uruguayská vláda vyhlásila kompletní „shut down“, znamenající zavření všech obchodů kromě potravinových a lékáren a zrušila všechny mezinárodní lety počínaje následujícím dnem. Ti pasažéři, kteří již let zakoupený měli, mohli být repatriováni. Ti bez letů, museli zůstat v karanténním hotelu (Hilton) po nadcházejících 30 dnů. Na vlastní výdaje.

Z Uruguaye jsem přeletěla do Brazílie, kde jsem plánovala pobýt nějaký čas  u mého známého. Město, kde známý bydlel v bytě v kondominiu, ještě ve větší míře koronavirem zasaženo nebylo. Avšak hned následující den po mém příjezdu brazilská vláda také vydala omezení pohybu, obchody mimo supermarketů a lékáren musely být zavřeny počínaje nadcházejícím dnem. 

I zde se začal šířit strach. A to nejen z nákazy, ale především z ekonomického dopadu vládních omezení.

 Je nutno připomenout, že v Brazílii jsou velké sociální rozdíly. Velká část obyvatelstva – nad 50% – žije na hranici chudoby. Mnozí si tak vydělávají službami, za které jsou vypláceni každý den. Při omezení obchodu a služeb, tak mnozí okamžitě přicházejí o zdroj obživy a narůstající kriminalita na sebe nenechá dlouho čekat. V Brazílii je tedy v takové situaci volba mezi smrtí nákazou, smrtí hladem x být zavražděn na základě sociálních rozdílů. 

Během následujících 2 dnů bylo na ulici pokaždé méně lidí a policejní a hasičské hlídky dohlížely na to, aby lidé dodržovali zákaz vycházení.

Mezinárodní i národní lety létaly už jen se značným omezením. 

Představa uvíznout na dobu neurčitou, bez přístupu ke  kvalifikované zdravotnické pomoci (jelikož to je jedna ze slabých stránek Brazílie), být závislá na jediné osobě a bydlet ve třech v mini apartmánu (20 m2), v kondominiu uprostřed města, mě přiměla k rozhodnutí se pokusit dostat se domů do Čech.

Spojila jsem se s českou ambasádou, která potvrdila, že lety jsou velmi omezené. Bylo hlášeno hodně případů, kde si lidé koupili přes internet letenky, které sice zaplatili, ale letenky jim nikdy nepřišly. Let neodletěl, byl zrušen, lidé peníze zpět nedostali a zůstali na holičkách bez peněz. Z ambasády jsem dostala seznam letů, které byly potvrzeny a měly na 100% odletět. Jednalo se o nadcházejících 5 dní. Poté už se žádné další lety nekonaly.

Koupila jsem letenku na následující den. A to již jen do Amsterdamu. Z Amsterdamu do Čech už žádné lety nebyly.

Zde mi pomohla má maminka, která mezitím kontaktovala českou ambasádu v Haagu. Právě v den příletu do Holandska, byl vypraven zvláštní repatriační autobus Ministerstvem vnitra, kam jsem byla nejprve zapsána na čekací listinu jako náhradník, ale následující den se místo uvolnilo a tak jsem byla tímto autobusem přepravena do Prahy.

Ve svém životě jsem musela řešit celou řadu nečekaných situací, ale tato cesta z Antarktidy až domů, do Čech, je rozhodně největší dobrodružství, které jsem zažila.

Ing. Markéta Česká

Ing. Markéta Česká  žila v zahraničí 25 let. 5 let v Řecku, 15 let v Chile, rok v Brazílii a zbytek v různých zemích Evropy. Vystudovala Mezinárodní obchod na VŠE a Management hotelů a lázní na Vysoké škole hotelové. V posledních 4 letech se věnovala práci manažerky hotelu na říčních a zaoceánských lodích.