TEXT: ŠTĚPÁNKA STROUHALOVÁ

Dáma s pošramocenou pověstí leští zašlou krásu starých časů, hrdě vytahuje na světlo nejlepší rodinné stříbro a s pravým francouzským šarmem kombinuje tradiční s moderním. V přípravách na titul Evropské hlavní město kultury v roce 2013 líčí Marseille na své návštěvníky prastaré originály i nové umělecké projekty. Francie má novou první dámu!

O Marseille se dá říct, že prožívá moderní renesanci. Ještě nedávno jsme slýchali narážky na přistěhovalectví, nepořádek a kriminalitu. Ale málokdo třeba ví, kolik má tohle město francouzských nej. A nadto mimořádnou přírodní polohu a přirozený půvab – široký záliv a pobřeží s krásnými skalnatými zátokami a bílými útesy, malé rybářské přístavy a množství pitoreskních čtvrtí s domy úzkými jen na tři okna. Každá z nich má jedinečný charakter, takže se tu cítíte spíše jako ve spoustě malinkých městeček než v jedné velké metropoli. To vše na rozloze dva a půl krát větší než Paříž a s řetězcem vápencových pohoří v zádech.

Mnoha návštěvníkům dříve sloužila jen jako brána při cestách do Provence. Od té doby, co ji TGV spojilo s Paříží, přišla tahle „rebelka“ z jihu opravdu do módy, Pařížané tu začali nakupovat prázdninové byty a hlavní město regionu Provence–Alpes-Côte d’Azur prokouklo k nepoznání. S Prahou ji dnes spojuje přímý let, takže čistá, opravená a o poznání klidnější Marseille je nám nyní také na dosah.

MUŠLE ŠTĚSTÍ

Vieux Port, tedy Starý přístav, je místo, kde všechno začalo už před 2600 lety, když se tu vylodili maloasijští Řekové a založili obchodní kolonii Massalii. Znáte další takové město, kde je místo centrálního náměstí prostě přístav? V Marseille ho obepíná historické centrum ve tvaru podkovy, v přístavu dnes ale kotví už jen jachty a malé rybářské loďky.

Obrázek z každodenního života – před sedmou hodinou přirážejí první rybáři, na modrá prkna začnou vykládat čerstvě nalovené pražmy, mořské ďase, chobotnice, kraby či mořské ježky a houf rybářek rozehrává svůj každodenní spektákl. Ze zasněného rozhlížení mě probere pokřikující vysloužilý námořník s hromádkou malinkých mušliček na otlučené židli. Vypadají jako miniatury lidských uší. „To je nějaká místní specia¬lita?“ ptám se při pohledu na cenovku – kus za jedno euro. „Ale to jsou mušle štěstí, zaručeně se postarají, aby se vám rozmnožily peníze, když si nějakou dáte do portmonky,“ opáčí osmahlý stařík a roztáhne dvojzubý úsměv. Naberu plnou hrst a putuji kolem podkovy přístavu, už tak bohatá prvními dojmy.

CHRÁM PLNÝ PLACHETNIC

Příkrým kopcem šplhám k dominantě zdejší scény na nejvyšší vrch nad městem, k bazilice Notre-Dame-de-la-Garde, ze které žehná zářivě zlatá madona Panna Marie Strážná, ochranný symbol a orien¬tační bod námořníků. Interiér téhle neobyzantské baziliky, kterou vedle svatých zdobí především obrazy s mořskými motivy, důstojnické metály, mapy a modely plachetnic, napovídá, nakolik je pro zdejší život moře zásadní. Chrám s dary vděčných, kteří se tu modlí za dobrý vítr do plachet, voní dálkami a poskytuje i nezvykle tolerantní útočiště otevřené všem církvím, takže se tu vedle sebe modlí katolíci, protestanti i židé. Když do hlavní lodě rozverně napochoduje kapela uniformovaných mariňáků důchodového věku, přemáhá mě neodbytný pocit, že jsem na návštěvě v námořnickém muzeu.

Ze stošedesátimetrového kopce je nejlepší výhled na celé město i na moře poseté loďmi. Sleduji vybělené skály padající přímo do tyrkysové vody, odlesky zachycené v plachtách a surfy rozptýlené jako barevné vážky na hřebenech vln. Život za takové vyhnanství, třeba i na pevnosti If na jednom z nedalekých Frioulských ostrovů, kam Alexandre Dumas umístil hraběte Monte Christa! Ano, Marseille, to je slunce a moře, jednoduché štěstí! Art de vivre!, třeba s chutí pastisu na jazyku a teplým závanem slaného vzduchu nasyceného silicemi černých borovic.

RYBÍ RITUÁL

Jsem zpátky v přístavu a čekám na nejkratší přívoz na světě, který si kdysi oblíbil už zdejší rodák, spisovatel a filmový režisér Marcel Pagnol, při obhlídkách svých lokací. To dnešní moderní plavidlo však pohání solární panely a tak Vieux Port překřížím ekologicky, rychle, levně a přímo k městské radnici, odkud pokračuji nábřežím lemovaném oblíbenými bistry a restauracemi až k vyhlášené boullabaissové instituci Miramare.

Neodolatelně lahodná rybí polévka bouillabaisse, kterou na Marseille snad bez výjimky všichni milují, je původním výtvorem místních rybářů, kteří si po návratu z lovu společně připravovali pokrmy ze svých úlovků. Spíše než dražší ryby, které mohli prodat, vařili v mořské vodě společně s česnekem, fenyklem a rajčaty kostnaté ropušnice, měkkýše či potrhané ryby, které se zachytily v sítích. Vývarem potom zalili kusy ztvrdlého chleba potřeného česnekem a podělili se o ryby. Ta dnešní bouillabaisse se už v mořské vodě nevaří, ale stejně jako dříve se podává vývar s opečeným chlebem, omáčkami rouille a aïoli a s rybami zvlášť na oděleném talíři. S pravou bouillabaisse to ale není vůbec jednoduché a restaurace Miramar (Quai du Port 12), která dokonce pořádá kurzy vaření polévky, se také podílela na sepsání „Charty bouillabaissy“. Ta stanovuje přísná pravidla, jak se má zdejší kultovní pokrm připravovat. „Ryba se na stůl servíruje vcelku a číšník ji porcuje teprve přímo před vámi. A ryb musí být nejméně pět druhů,“ vysvětluje majitel a šéfkuchař Christian Buffa.
Rituál začíná. Než se moje ryby čerstvě připraví, nechají mě nejdřív namlsat pořádné porce hustého rybího vývaru. Přesně za dvacet minut dorazí garcon, který hrdě třímá obrovský podnos se šklebícími se potvorami. „Naše bouillabaisse je ze šesti druhů: ropušnice, štítníka, mořského draka, ďasa, úhoře a pilobřicha, a v polévce najdete i kraby, slávky a brambory, které se musí vařit ve vývaru společně s rybou,“ dodává majitel. Na patře rozpouštím česnekovo šafránové rouille a v dalším talíři tentokrát už pravé bouillabaisse se nořím do hlubokého gurmánského a anatomického průzkumu mořského světa. Chcete-li mít jistotu tradiční polévky, hledejte i na ostatních restauracích pečeť „La charte de la bouillabaisse.“

ČISTĚ VOŇAVÉ DĚDICTVÍ

Savon de Marseille je považováno za nejlepší mýdlo na světě, na generální úklid stejně jako na citlivou pokožku. Když se během křižáckých výprav ve středověku tajemství jeho výroby připisované městu Aleppu v Sýrii přeneslo do Marseille, vzniklo teprve to pravé mýdlo, které používáme jen s menšími úpravami dodnes. V roce 1660 tu mydlinky chrlilo sedm továren s roční produkcí téměř dvaceti tisíc tun a značka Colbert vytvořila produkt v tak bezkonkurenční kvalitě, že se to marseillské stalo nadlouho synonymem pro mýdlo jako takové. Tehdy ovšem mělo zelenou barvu a prodávalo se v pěti či dvacetikilogramových blocích.

Stoupám po hlavním bulváru La Canebière. Ještě pár úzkých ulic doprava a ocitám se v ulici Cours Julien 34 v tradiční mýdlové manufaktuře, kde si může každý prohlédnout, jak tenhle voňavý symbol města vzniká. Savonnerie Marseillaise de la Licorne – hlásá jásavě modrý vývěsní štít a já po namydlené podlaze doslova vklouznu rovnou do starých časů. Než si můj nos stačí zvyknout na ochromující vůně, už mi majitel Serge Bruna nadšeně předvádí celý postup výroby na více než staletých mlecích a míchacích strojích či razidlech. „Zelené mýdlo vzniká přirozenou reakcí sody a olivového oleje, a na mytí pokožky je lepší než to bílé z kokosového oleje, které je zase účinnější na čištění skvrn,“ vysvětluje. I pan Bruna má na prodej původní obrovské mýdlové bloky, ale kromě toho čerstvě voňavé poklady s přísadami levandule, mimózy, medu, zeleného čaje, pomeranče či pastisu. To vše s vysokým (až 72 %) obsahem olivového oleje, stoprocentně ručně vyrobené a také s ručním razítkem.

KŘIŽOVATKA SVOBODY

„Vzhůru děti vlasti, den slávy nadešel!“ Marseille má nový vlastenecký bod – Le Mémorial de la Marseillaise, multimediální muzeum Marseillaisy, které patří k jednomu z projektů Evropské město kultury 2013. Zdá se vám to šílené, věnovat celé muzeum jedné písni? Je to ale autenticky emotivní zážitek a současně poučná story o jednom z nejprestižnějších symbolů Francouzské republiky. Památník vznikl přímo na místě činu, v budově na Thubaneau 25, kde se scházela Společnost přátel ústavy, a kde tato píseň od Rougeta de Lisle z jejich úst zazněla v Marseille poprvé. Marseillané Francouzskou revoluci přijali s nadšením a vyslali šest set dobrovolníků do Paříže na pomoc proti postupující rakouské armádě. Dvacet osm dní pochodovali napříč Francií za zpěvu Marseillaisy, která byla v roce 1795 vyhlášena státní hymnou.

Ve velkoryse pojatém památníku si můžete prostudovat dokumentaci z novin a dobových materiálů, ale především vyslechnout některou ze čtyřiceti verzí písně nazpívané v různých hudebních aranžmá a různými interprety, včetně verze He¬ctora Berlioze, která nejčastěji zaznívá na oficiálních setkáních. Daleko zajímavější je ale například podání Charlese de Gaulla z roku 1959 nebo z úst francouzského zpěváka a bouřliváka Serge Gainsbourga či slavné operní hvězdy Roberto Alagna z Covent Garden. V prostorách bývalé Míčovny pak ožívá památný vlastenecký banket Společnosti přátel ústavy, při kterém se píseň zpívala poprvé. Stojím uprostřed 360° projekce, která zachycuje historické postavy i veškerou emotivní atmosféru, a revoluce kráčí kolem mě, až se najednou stanu součástí pochodu dobrovolníků na Paříž… „Allons enfants de la Patrie, le jour de gloire est arrivé!“

SMRTÍCÍ PÉTANQUE

Přehlídku marseillských specialit můžete nakonec zapít pastisem, který je fenoménem provensálského životního stylu. Jako francouzský národní nápoj se pastis se těší oblibě po celé zemi, ale jeho kolébkou je Marseille, kde mu říkají pastaga. Na trh ho uvedl v roce 1932 Paul Ricard jako náhradu za tehdy zakázaný absint. Nápoj jantarové barvy se ředí studenou vodou pět dílů k jedné, čímž změní odstín na mléčně bílý nádech. S kostkou ledu osvěžující nápoj pro horké dny, ideálně pod platany s pétanquem.

Jméno této hry vychází z výrazu les pieds tanqués, tedy pozice, kdy hráč vrhá kouli bez pohybu nohou. Novodobá forma sportu s dávnými řeckými kořeny zahájila svou slávu první oficiální soutěží v sousedním městečku La Ciotat roku 1910. Ale to bylo dávno po smrtelné partičce pétanque v Marseille roku 1792 s 38 oběťmi, které si hrály s dělovými koulemi v místním klášteře, kde měla armáda uložený střelný prach. Dnes Marseille hostí mistrovství světa, které se každoročně koná v červenci a přitahuje více než dvanáct tisíc hráčů z dvaceti zemí.

Mám neodbytnou touhu vrátit se zpět do výchozího bodu mé marseillské okružní cesty. Na miniaturním balkonku v prvním patře námořnického baru La Caravelle (34, Quai du Port) vychutnávám svůj pastis s nejlepším výhledem na Starý přístav, dívám se na houpání veselých plachetnic a nechávám doznít emotivní zážitky vibrující jako zdejší svobodný kosmopolitní esprit.

TEXT A FOTO: TEREZA ŠÍROVÁ

Jak je mým zvykem, plán cesty vznikl poměrně rychle – přes noc. Pročetla jsem průvodce, udělala si poznámky, zhodnotila časové a finanční možnosti a po dvou hodinách spánku vyrazila na nádraží. Turecké dobrodružství začíná.

Po nekonečných hodinách jízdy vystupuji z autobusu a chvíli se na nádraží rozkoukávám, což nesmí trvat moc dlouho, protože se to nemusí vyplatit. Vždy se vás totiž – jako samotné holky – snaží někdo velmi aktivně ujmout. A to je potom těžké, vymanit se ze zajetí pohostinné, avšak ne vždy žádané pozornosti. Ve města Şanliurfa na jihu Turecka se teploty dají lehce srovnat s našimi červencovými, navzdory tomu, že je teprve březen. Město tepe každodenním životem. Před malými krámky sedí prodavači a pijí čaj z malých skleněných pohárků. Prodavači simitů, typického pečiva, které je k dostání absolutně všude na ulici, vyvolávají trénovaným hlasem: „Simiiiiiiiiit!“ Ženy zahalené v pestrobarevných šátcích vedou své děti ze školy nebo procházejí po hrubě dlážděné hlavní ulici s nákupem z bazaru. Přemýšlím, jestli by mi taky nebylo lépe pod vzdušným šátkem, aby alespoň část slunce zůstala mimo dosah mé světlé kůže. S krosnou na zádech poutám pozornost. Od neskrývaných zvědavých pohledů si jdu odpočinout do stínu parku u mešity, ze které proudí zástupy mužů z polední modlitby, zvané salát. Modlitba muslimů se opakuje pětkrát denně a je jedním z takzvaných pěti pilířů islámu. Dřívější jméno města bylo Urfa. Ještě stále mezi lidmi přežívá stará forma, a především pro starší obyvatele je přirozenější než nové Şanliurfa. Město je jedním z nejstarších na světě. Není divu, když leží v severní části prastaré Mezopotámie. Půl hodiny přešlapuji u budky s názvem Danišma (v turečtině „turistické informace“). Čekám na konec polední pauzy, která tady trvá daleko déle než u nás. Když se nic neděje a dlouho nepřichází nikdo, kdo by mi dal mapu města a nějaké informace, ujímá se mě majitel jedné z přilehlých kaváren. Představuje se jako Mustafa a zavede mě k místní radnici na konci hlavní ulice. Tam mě předá kultivované referentce, která mluví anglicky, a za všeobecného zájmu a pozornosti se dovídám o nejdůležitějších krásách a zajímavostech města. Dostávám mapu města i pravou tureckou kávu. Po vřelém rozloučení vyrážím k nádhernému Balikli Göl (Rybí jezírko), které je součástí nádherného parkového komplexu uprostřed města, přímo pod místní pevností, kde je posvátný pramen a místo s údajným hrobem proroka Abraháma.

VÝLET DO HISTORIE

Ze Şanliurfy využívám dolmuš (minibus) a jedu do Harranu. Po hodině jízdy mě řidič vysadí ve vesnici vypadající jako z 12. století. Nízké domy z hlíny, větve tvořící ploty kolem zahrádek, silnice je asfaltová jen k okraji návsi, dál už jen prašná cesta. Starý osel nese podél rozeklaného plotu starého pána s hlavou zabalenou ve fia¬lovém šátku. S tím fialovým šátkem, to je taková zajímavá věc. Viděla jsem jich tady na jihovýchodě Turecka už spousty. Nejdřív jsem si myslela, že je prostě v módě fialová, ale později jsem se dověděla, že skutečnost je trochu jiná. Kousek od návsi potkávám mladého usměvavého kluka arabských rysů. Představil se jako Salih, je studentem historie na univerzitě v Şanliurfě a prozradil mi spoustu zajímavých věcí o tomto zvláštním místě. Harran je vesnice stará přes šest tisíc let a devadesát procent obyvatel jsou Arabové, kteří zde žijí po mnoho generací. Zajímavý je způsob, jakým vesničané staví svá obydlí, a je velmi specifický právě pro Harran. Domy jsou stavěné z hlíny usušené na slunci. Uhlazené stěny je třeba každý rok opravovat, protože mají tendenci pukat. Dělá se to tak, že rukama namáčenýma v jemném bahně se hladí stěny domu. Takto se nanášejí jednotlivé tenké vrstvy, přičemž každá z nich musí dokonale uschnout na slunci, než se nanese další. K obyvatelstvu mi Salih prozradil, že Arabové tvoří jednu z nejdůležitějších národnostních menšin žijících na území Turecka a jsou k němu loajální, snad jen Kurdové jsou neustále nespokojení. Kdybych nebyla očividná cizinka, nikdy by toto téma jen tak neotevřel – už vůbec ne v této oblasti, kde ještě před dvěma lety v horách zuřily nepřehledné boje o větší autonomii a práva kurdských osad. Konflikt je v současné době udušen a umlčen silou nepřiměřených zákroků turecké armády a sliby, které dala Kurdům vláda v Ankaře. Jsou však tací, pro něž je válka dobrým byznysem, a udržení míru je tak podmíněno neustálým bedlivým dohledem. Nešlo si nevšimnout, jak se můj průvodce i při takto „nevinné“ poznámce obezřetně rozhlíží.

ŠPATNÉ MANŽELSTVÍ

V obchůdku s arabskými oděvy a šátky potkáváme krásnou Arabku Camille (Džamile), oděnou do vínově červené abaye, pošité flitry, takže při chůzi zvonivě šustí. Abaya je tradiční arabský oděv, který se obléká na šaty a pokrývá celé ruce a nohy. Camille má v pase silný kožený opasek a její krásné rovné zuby zdobí široký přátelský úsměv. Kolem hnědých očí obtažených černou tužkou se na snědé pleti tvoří jemné vrásky. Camille nikdy neuměla číst ani psát, protože školu pro dívky otevřeli ve vesnici teprve v roce 2005. Před tím chodili do školy jen chlapci. V sezoně pomáhá svému otci v obchůdku se suvenýry, a tam se od turistů naučila základům šesti jazyků! Lámanou angličtinou nám vypráví, jak jde obchod se šátky a ručními výrobky, o své svatbě ve čtrnácti letech se šestadvacetiletým mužem a také o rozvodu po nějaké době, protože to prý bylo špatné manželství. Rozvod v arabské kultuře!? Ptám se jí, jak je to možné, ale nechce se jí o tom mluvit. Jen naznačí, že manželství zrušil sám její otec, když zjistil, že to není „dobré manželství“. Těžko říct, co to znamená, když manželství „není dobré“. Jedno je jisté. Přestože je Camille velmi krásná, už nikdy se nevdá. A to také proto, že se v otcově obchodě stýká s „příliš mnoho lidmi“. Salih mi po odchodu s lítostí potvrdil, že žádný z místních mužů si ji kvůli tomu nevezme. Když usedám do poslední dolmuše, která dnes jede zpět do města, slunce je už téměř pod obzorem. Je zajímavé, jak se prostě v některých místech světa čas zastaví na tisíce let, aniž by je někdo zakonzervoval do muzea. Po zádech mi běhá mráz, když si uvědomím, že stejné domy u prašných cest, stejné oděvy na upracovaných tělech žen, stejné sňatkové zvyky komunity fungují dnes, stejně jako fungovaly v době, kdy biblický praotec Abrahám trávil v Harranu dny příprav a odpočinku, než se vydal na svou cestu do Sýrie.

TAJEMSTVÍ ŠÁTKŮ

Zvlášť v jihovýchodních oblastech Turecka žije mnoho arabských Turků, etnických Arabů žijících pod tureckými zákony. Žijí tam v komunitách, osadách i urbanizovaní a zcela asimilovaní ve městech. Salih mi řekl, že kurdské řeči o utiskování minorit jsou lži. Arabové mají stejná práva jako etničtí Turci, stejně tak jako všechny ostatní národnostní menšiny v Turecku. Všichni mohou svobodně studovat, žít a najít si práci. Dokonce se mohou stěhovat, kam chtějí. A jak je to s těmi fialovými šátky? Že by nová arabská móda? Kdepak, arabské národy nosily po tisíciletí na hlavách ve všech oblastech světa černobílé šátky, kterými se odlišovaly od ostatních národů a chránily se před vanoucím pískem a ostrým sluncem. Jak mi vysvětlil Salih, potom, co se černobílý šátek stal symbolem kurdských separatistů, začali Arabové v oblastech nejvíce postižených tímto konfliktem nosit fialové šátky s bílými výšivkami.

TEXT: MONIKA OTCOVÁ

Starý McQuillan přijde do baru a objedná si třicetkrát martini. Z každého vyndá olivu, vloží ji do sklenice a martini vypije. Když je se vším hotov, popadne sklenici s olivami a potácí se ven. Barman se ho zeptá: „Pane, co to mělo všechno znamenat?“ McQuillan odpoví: „Co by, stará mě poslala pro olivy.“

Irové jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a dokážou to oslavit jako málokterý národ. Je o nich všeobecně známo, že se rádi napijí. Trochu se ale zapomíná na to, že Irové jsou také velice zdvořilí a přívětiví. I vtipy, jejichž cílem je zesměšnit Iry a jejich popíjení neplní ten účel, pro který je hlavně Angličané vymýšlejí. Irové se jim totiž dokážou ze srdce zasmát.

Trojkombinace Irové – alkohol – veselí každý rok dosahuje svého vrcholu 17. března na Den svatého Patrika (v irštině Lá Fhéile Pádraig). Ačkoliv jde o původně náboženský svátek, připomínající úmrtí tohoto světce v roce 461, tak dnes ho Irové vnímají jako symbol své národnosti, hrdosti, tradic a zvyků. A to nejen v Irsku a v Severním Irsku, státním svátkem je i na ostrově Newfoundland a Labradorském poloostrově v Kanadě a na britském Montserratu. Oficiálním národním svátkem Irska byl však tento den prohlášen teprve roku 1903. Možná vás také překvapí, že se původně se svatým Patrikem spojovala modrá barva. Do zelené se Irsko začalo odívat teprve od 17. století a v tuto dobu si také ostrované přivlastnili shamrock, trojlístek, který pak dorostl v jeden ze symbolů celého Irska. Svatý Patrik tuto rostlinku podle pověsti používal, když pohanům vysvětloval trojjedinost Boží. Trojlístek se našívá na oblečení, maluje se na obličej a jeho zelená barva symbolizuje sytě zelené barvy trávníků farmářských půd na Smaragdovém ostrově, jak se Irsku také přezdívá.

ĎÁBEL VE SKLEPĚ

Den svatého Patrika je událostí roku pro malé vísky i velká města. V samotném Dublinu se několikadenní festival pořádá od roku 1996. Irové se v tyto dny světu představují jako kreativní a sofistikovaný národ překypující hrdostí a veselím. Ovšem Den svatého Patrika by nebyl tou pravou irskou oslavou bez nadměrné konzumace alkoholických nápojů. Proč tomu tak je, to vysvětluje pradávná legenda. Ta vypráví, že svatý Patrik si od hospodského objednal whiskey, které však ve sklence bylo mnohem méně, než by mělo. Svatý Patrik se rozhodl, že hospodského naučí lekci o velkorysosti. Řekl mu, že v jeho sklepě se usídlil ďábel, který se živí jeho nečestností a kterého vyžene pouze v případě, když změní postoj k zákazníkům. Po nějaké době se svatý Patrik do hostince vrátil a viděl hostinského, jak zákazníkům sklenice velkoryse přelévá. Spolu s hostinským sešli do sklepa a našli tam vyhublého ďábla, kterého svatý Patrik ihned vykázal. Nato prý prohlásil, že každý by si měl dát na boží hod kapku něčeho tvrdého. Že by právě světcova slova ovlivnila pozitivní vztah Irů k alkoholu? Těžko říct, ostrované by si ke sklence whiskey a piva cestu našli, i kdyby svatý Patrik kázal jen a pouze vodu. „Den svatého Patrika je pro Iry zkrátka jeden z dalších důvodů se sejít a společně oslavovat,” říká můj irský kolega Hugh O’Neill. „Sám se ale oslav už od dětství neúčastním, protože podle mě by měl svátek patřit hlavně rodinám s dětmi.“

VZPOMÍNKA NA KOŘENY

Velkou obavu z oslav mají každoročně organizace zabývající se bojem proti alkoholismu. V irských denících vloni například společnost Drinkaware radila, aby lidé Den svatého Patrika začali řádným jídlem, aby se vyhnuli velkému objemu alkoholu vypitého najednou, a aby druhý den ráno neřídili. Výtržnosti páchané opilci jsou noční můrou také pro organizátory dublinského festivalu i lidi z alkoholového byznysu. „Den svatého Patrika je významnou národní událostí a zároveň jedinečnou příležitostí představit celému světu to nejlepší z Irska. Tisíce návštěvníků přicestují do Irska, aby zažili jedinečnou atmosféru, a my musíme udělat vše proto, aby tuto příležitost nic neposkvrnilo,” prohlásil šéf společnosti The Drinks Industry Group of Ireland Kieran Tobin. Alkohol teče 17. března proudem i mimo Smaragdový ostrov. Každý rok totiž zezelenají také velká města v Kanadě, USA, Austrálii i na Novém Zélandu. Potomci irských přistěhovalců i současní gastarbeiteři v tento den se slzou v oku a s plnou sklenicí vzpomínají na svou krásnou domovinu. Obřích rozměrů pak oslavy dosahují v New Yorku, kde se slavnostního průvodu fungujícího už od roku 1762 účastní až 150 000 lidí, čemuž tleskají dva miliony diváků. Pro některá města však oslavy představují více starostí než radostí. Ve městě Hoboken ve státě New Jersey existuje slavnostní pochod na svatého Patrika od roku 1986. Letos se však výbor pochodu rozhodl slavnost přesunout ze soboty na středu večer. To aby se prý předešlo výtržnostem, protože loni bylo během oslav zatčeno 34 lidí a nahlášeno 296 přestupků. Samo rozhodnutí o přesunu pochodu ale vyvolalo takovou nevoli, že o bezpečnějších oslavách lze úspěšně pochybovat. Pro mnohé je totiž představa pochodu ve tmě a během týdne nejen nesmyslná, ale také urážlivá. Copak si lze takto plnohodnotně vychutnat všechny barvy a chutě tohoto báječného irského svátku?

TEXT A FOTO: TOPI PIGULA

„Ta naše písnička česká…,“ zaznělo z úst řezbáře v Eibentálu. Symboličtější přivítání jsem si v rumunské vesnici osídlené českou menšinou nemohl představit. Drží se tady tradice velikonoční, vánoční i svatební. Právě ta poslední mě čeká.

Podle literárních údajů přišla první skupina českých kolonistů do Rumunska v rozmezí let 1820–1821, další je následovali o tři roky později. Než zhruba 120 až 200 rodin (údaje o přesném roku i počtu lidí se liší) převážně z Plzeňska a Klatovska urazilo na povozech vzdálenost téměř tisíc kilometrů, uběhly dva měsíce. Cesta byla náročná, ale na konci je, podobně jako kolonizátory Divokého západu, čekal příslib nového života. Bylo ale nutné vymýtit les, postavit domy a pojmenovat místo nového domova.

První osady získaly jména po světicích – Svatá Helena má své české obyvatele dodnes, po Svaté Elizabetě zůstaly v krajině už jen nepatrné pozůstatky. Své jméno získali i emigranti, v Rumunsku se jim neřeklo jinak než Pémové, což bylo odvozené od německého slova Böhm.

První osídlenci pracovali pro místního boháče a nájemce rozsáhlých lesů Magyarlyho. Klučil se les, kácely se kvalitní vzrostlé buky, z kouřících milířů se odebíraly dávky dřevěného uhlí. Svou práci tady našli smolaři, kováři, tesaři i zemědělci. Zlom nastal roku 1826, když Magyarly bez varování zastavil všechny práce. Byla to rána pod pás, znamenající že všichni jeho zaměstnanci zůstali v cizí zemi daleko od původního domova zcela bez prostředků. Nezbylo než požádat o přijetí do Vojenské hranice, tedy stát se strážci místní oblasti. Bylo to podobné jako v případě Chodů, kteří odměnou za střežení hranic získali velká privilegia. „Přes Temešvár se žádost dostala k válečné radě ve Vídni, kde byla schválena. Potom byly obě osady administrativně spojeny v jednu hraniční obec se strážnicí a úřady v českém guberniu se ujaly organizování další kolonizace území. Nabídka byla velkorysá – cesta na státní útraty, příspěvek tři koruny na každé dítě a šest korun denně na nutné výdaje, který byl nakonec vyplácen pět let. Dále osvobození od daní a od služeb v zemské obraně na deset let, orná půda, pastviny, místo pro dům se zahradou, zdarma obilí k setí a dřevo pro stavění domů. Sliby vyvolaly takový zájem, až úřady musely zažádat ve Vídni o zákaz vystěhování pro riziko vylidnění některých oblastí,“ píše Václav Culka v práci Hudební život české menšiny v Banátu.

RANNÍ PUTOVÁNÍ

V šesti odlehlých osadách dodnes žije asi tisíc českých obyvatel. Svou kulturní svébytnost, zejména jazyk, náboženství, zvyky a způsob hospodaření, si zachovali dodnes. Mimo jiné i díky tomu, že zachovávali přísnou endogamii – uzavírání sňatků mezi příslušníky téhož etnika. I svatební obřad zde probíhá trochu jinak, než jsme zvyklí v našich končinách.
Je osm hodin ráno a před domem nejstarší družičky už postávají první hosté. Káva z porcelánových hrníčků pomáhá nastartovat organismus, chlapi už v sobě mají první skleničku cujky, což je místní pálenka s obsahem alkoholu okolo 20 %. Během dne jich padne ještě mnoho, ostatně jedna láhev přivázaná ozdobnou mašlí se houpe na holi nejdůležitějšího člověka svatebního průvodu – faktora. Ten má na starosti tak zásadní záležitosti, jako je rozeznání správné nevěsty, zajištění bezproblémového průchodu vesnicí, a dohlíží na řádný chod svatby, jediné místo, kam jeho pravomoci nesahají, je kostel. Nevěsta, kterou v obci všichni znají jako Terezku Veverkovou, bydlí na opačném konci Rovenska. Faktor formuje průvod a za zvuků dechovky se vyráží na první, ale zdaleka ne poslední pochod skrz ves. Mezi účastníky jsou vidět nejen místní kroje, ale i jeden bohatě zdobený hanácký.

VÝKUPNÉ

Nejprve je potřeba s celou slávou vyzvednout ženicha. Na scénu vstupuje další cujka, domácí koláčky i masové jednohubky. Na pochod k domu nevěsty je potřeba se posilnit. Místní vědí, že průvod půjde během chvilky zpátky a tak trpělivě vyčkávají na zápražích svých domků. Hodnotí se kroje, zdraví se návštěvníci, kteří se dlouho neviděli. Ze svatby bude vesnice žít ještě mnoho týdnů. Za zavřenými dveřmi statku je slyšet šumění posledních příprav. Na několikeré rázné zabouchání na dveře zprvu nikdo nereaguje. Průvod se zavlní a když se, zprvu na škvírku, otevřou dveře, začíná faktor vyjednávat. „Dobrý den. Prý tady u vás najdeme nevěstu,“ zkouší to zprvu zcela civilně. „Ale tady žádná není,“ zní očekávaná odpověď. Pak je coby nevěsta faktorovi a ženichovi nabídnuta maminka, tedy budoucí tchyně. Neuspěla, stejně tak jako princeznovsky oděná malá holčička. Ženich Johan Pinkava má jasnou představu a přesně ví, koho chce. Faktor vyjednává a nakonec přejde k uplácení. Jeho láhev putuje ke rtům tatínka nevěsty, kterého teprve tekutý argument přiměje k tomu, aby ukázal tu pravou. Jde se dál a je jasné, že průvod čeká další komplikace. U závory přes cestu drží stráž celé spektrum maškar. Policista, zdravotní sestra a i blíže neidentifikovatelná stvoření. Je jasné, že faktora čeká další vyjednávání, které už z povahy věci musí dopadnou dobře. Tentokrát to ale alkohol nespraví. Maškary si sice zavdají, ale závoru nezvednou. Chtějí peníze, takže faktorovi nezbude nic jiného než sáhnout do kapsy a zaplatit. Je vidět, že s tím sice počítal, ale přece jen v sobě živil jiskřičku naděje, že maškary ukecá.

Banátská svatba má jasná, stoletím prověřená a dodržovaná pravidla. V harmonogramu české svatby v kotlině mezi Krkonošemi, Šumavou a Beskydami už není místo na pokání, prosbu o odpuštění hříchů a poděkování rodičům za to, že svým ratolestem věnovali čas a výchovu. Rumunští Češi žijící v poněkud jiných reáliích na své rodiče nezapomínají. Johan a Terezka poklekli v domu rodičů na polštáře a se sklopenými hlavami odříkali poděkování plné pokory. Atmosféra je nesmírně vážná, nejen budoucí novomanželce se lesknou oči slzami. Na jejich hlavy dopadá svěcená voda z kropáče. Dojati jsou všichni, síla slov i samotná atmosféra všem jasně říká, že dneškem se skutečně něco mění. A nejen pro novomanžele.

ČEŠTINA – RUMUNŠTINA – LATINA

„V kostele je normálně zakázáno fotit, ale v tento opravdu velmi slavnostní den uděláme výjimku. Jen prosím přítomné fotografy, aby během církevního obřadu nepřecházeli. Vyberte si místo a tam zůstaňte. Při pohybu v kostele byste totiž na sebe strhávali pozornost a to je něco, co není žádáno. Byl bych velmi nerad, kdybych musel obřad přerušit,“ varuje nás pan farář mluvící sice česky, ale se silným rumunským přízvukem. Pravidla jsou jasná, modře vymalovaný kostel je poset zlatými hvězdičkami. Úvod ke mši je v češtině, samotné liturgické texty znějí v latině. Těžko říct, kolik z přítomných rozumí tomuto dávno mrtvému jazyku, ale do posledního místečka obsazený kostel tone v naprostém tichu přerušovaném jen libě znějícími slovy, cvakáním závěrek fotoaparátů a občasným šoupnutím podrážky. Manželský slib vrátí řeč zpět do češtiny a nutno říct, že je docela „drsný“. Zříci se kamarádů a zálib je přece jen hodně velká oběť na oltář budoucího manželství. O chvíli později se stávají, alespoň podle církevního práva, Johan a Tereza Pinkavovi právoplatnými manžely s prvním manželským políbením. Civilní obřad je v porovnání s hodinou a půl v kostele už jen pouhopouhou formalitou. Tři stovky hostů pak celou noc tančí, baví se, vzpomínají, plánují.
Svatba Terezky a Johana by mohla být určitým příslibem lepších časů. Ale není. Banát se pomalu vylidňuje. Zatímco v 19. století byl o kolonizaci nebývalý zájem, dnes se situace mění. Mladí odcházejí za lepším živobytím do měst a často i do ciziny. Pokud to jde, snaží se o návrat do své pravlasti. Český Banát objevují turisté, dokonce tam vznikly značené cesty podobné těm z našich luhů a hájů. V krajině vyrůstají vysoké sloupy větrných elektráren a původní tradice berou pomalu, ale jistě za své. Takový je ale vývoj. Mění se celé Rumunsko, nejen šest vesnic, ve kterých se mluví česky.

Je to jako ponořit se do studeného mléka. Ranní mlha letí v chuchvalcích proti přídi člunu. Když do ní zasvítí první sluneční paprsky, promění se v oslňující zlatý závoj. Nevidím dál než na lesknoucí se příď loďky. Plavba do neznáma. Tedy pro mě. Zkušená ruka stopaře Ailtona Lary na kormidle nás spolehlivě vede říčním korytem.

Tropický Pantanal! Slovo tropický se mi přes drkotající zuby vyslovuje dost špatně. Mám na sobě veškeré oblečení, které jsem si přivezl, a skrčený, zabalený do pláštěnky sním o péřové bundě. Není ani patnáct stupňů. To je chladno i pro místní obyvatele této části Brazílie. Oblast, o které nikdo přesně neví, jak je veliká, je nazývána nejkrásnější bažinou světa. Tento unikátní ekosystém o rozloze sto padesát až dvě stě tisíc kilometrů čtverečních je domovem tří set druhů savců a nespočetného množství ptáků. V záplavové oblasti je člun tím nejběžnějším dopravním prostředkem. A pro pátrání po zvířeti, za kterým jsem se do brazilského státu s dobrodružným názvem Mato Grosso vypravil, zcela nepostradatelným. Řeka je neoddělitelnou součástí jeho života, odpočívá na jejích březích, loví v jejích mělčinách a hravě překonává její proud při cestě z jednoho břehu na druhý, protože je i výborným plavcem. Řeč je samozřejmě o jaguárovi, největší kočkovité šelmě amerických kontinentů.

DUCH NEBO ŠELMA?

V období sucha klesají vody v Pantanalu místy až o pět metrů. Odhalují velké písčiny, na kterých lze s velkou dávkou štěstí tohoto silného predátora zahlédnout. Štěstí ale člověk musí jít naproti, tak jsem si pro spolupráci na pátrání po vládci bažin vybral nejlepšího stopaře jaguárů, Ailtona Laru. Čekal na mě už na letišti, aby mě odvezl po rozbité polňačce s hrdým názvem transpantanalská dálnice do kempu na řece.Teď sedí za kormidlem ve svém typickém klobouku ozdobeném uzávěry plechovek od piva. Sleduje pozorně břehy řeky Tres Irmaos.

Z očí mu tečou slzy od studeného vzduchu. Pomalu stoupající slunce odpařuje poslední zbytky mlhy a láká tak kajmany ven z vody na prohřáté písčiny. Kajmani jsou velmi oblíbenou součástí potravy jaguárů. Zabíjejí je prokousnutím lebky. Očima pozorně prozkoumáváme každý metr břehu. Náhle Ailton stočí člun na opačnou stranu. „Co se děje?“ snažím se zjistit příčinu. „Onca,“ použije stopař portugalské slovo a ukáže rukou do pobřežního porostu. Chvíli mi trvá, než rozeznám velké tělo ve stínu rozložitého stromu. Zdá se mi to? Ne, je to pravda. On tam není sám! Zvířata ale zjevně nemají náladu na pózování před fotoaparátem a velmi rychle mizí. Zklamaně se otáčím na Ailtona, který si zapisuje údaje z GPS do starého sešitu. Má tak přehled o počtu pozorování jednotlivých zvířat. „To byl Stařec a Motýlek,“ vysvětluje. „Už jsem je v této oblasti viděl několikrát, ale nikdy spolu. Velký samec dostal jméno podle svého věku a zjizvené tváře a samice podle kresby na čele, která vypadá jako motýl. Vidět ty dva spolu by mohlo znamenat přírůstek do zdejší populace,“ dodává Ailton s nadšením.

KOUPÁNÍ S KAJMANY

Druhý den jsme našli stopy obou koček na opačném břehu. V noci překročily řeku. Počasí se pomalu začalo měnit a každý den bylo o něco tepleji. Ranní chlad rychle vystřídalo úmorné vedro. Často jsme polední hodiny trávili v zakotvené loďce ve stínu velkých stromů. Některé dny jsem měl na jaguáry ¬štěstí, jindy jsem se věnoval fotografování ostatních obyvatel řeky. Snad nejtěžší je zachytit vydru obrovskou. Rodiny těchto vynikajících rybářů jsou neustále v pohybu a nikdy nevíte, kde se příště vynoří. Skupina má velice silné sociální vazby a během lovu se neustále ujišťují, zda jsou ostatní poblíž a v pořádku. Vydávají neuvěřitelné množství rozmanitých zvuků, kterými spolu komunikují. Jejich volání je slyšet daleko, protože je velmi pronikavé. Nejsou to žádní drobečkové, samec může mít až čtyřicet pět kilogramů. Říká se, že rodině vyder se raději vyhne i jaguár. Opačný problém byl s kajmany, ti zase jen nehybně leželi a vyhřívali se. Ovšem jen do té doby, než se k nim člověk dostal příliš blízko. Pokud jsem šel ze břehu, byli hned pryč. Zvolil jsem tedy opačnou taktiku a přibližoval se k nim z vody. Je to poměrně zvláštní pocit, když lezete do řeky plné piraní, abyste se dostali do blízkosti kajmanů. Voda byla příjemně teplá a já se tak mohl pohybovat pomalu, aniž bych riskoval prochladnutí. Odměnou za trpělivost mi bylo poležení na pláži s desítkou těchto vodních ještěrů. Na nejbližšího bych snadno dosáhl rukou. Naprosto mě tolerovali. Snad proto, že jsem přišel z vody.

ŠTĚSTÍ NA KONEC

Pozorování jaguárů byla stále řidší. Ailton to přičítal fázi Měsíce, který se dostával do úplňku. Noci prozářené jeho světlem zvyšovaly aktivitu šelem v těchto hodinách. Ve dne pak byly většinou zalezlé v houštinách. Čas vyhrazený pro můj pobyt v Pantanalu se rychle chýlil ke konci. Můj poslední den na řece pomalu odcházel se zapadajícím sluncem. Projížděli jsme už po několikáté stejnými místy. Nízké světlo čarovalo po březích a mé unavené oči viděly jaguára pod každou větví. Když do listí zafoukal vítr, tančily světla a stíny po písečných plážích. Jakoby se všechno kolem hýbalo. A najednou tam byl. Nebyla to jen hra světla, ale skutečné skvrny na kožichu. Zvedl líně hlavu a podíval se na nás. Za těch pár dní s Ailtonem na vodě jsem se naučil pomáhat při manipulaci s loďkou. Vyhodil jsem kotvu a pod chodidlem pouštěl provaz, na kterém byla uvázána. Dostal jsem tak člun do nejvhodnější pozice k fotografování. Kdyby se zvíře hnulo proti proudu, byl Ailton připravený u motoru. „Viseli“ jsme tak uprostřed proudu asi třicet metrů od jaguárova úkrytu. V duchu jsem ho přemlouval: „Pojď tudy, musíš tudy!“ Zvednul se, zívl, protáhl a vykročil zpod keře přímo proti objektivu. Přešel malou pláž a zmizel. Nádherný obrovský samec. Zapadlo slunce. Ještě chvíli jsem jen seděl a skoro nedýchal. Neměl jsem ani odvahu zkontrolovat snímky na displeji fotoaparátu. „Můžem?“ zeptal se Ailton s úsměvem, který mi připomínal amerického herce Denzela Washingtona. „Myslím, že ano,“ odpověděl jsem od chladicí bedny s pitím. Na zpáteční cestě jsme ještě objevili nádhernou samici. Asi právě přeplavala řeku, protože měla na srsti nalepený písek. Na bažinu se snášel soumrak. Hodně jsme se zdrželi a vraceli se za tmy. Byla fialová. Takovou barvu jsem nikde jinde neviděl. Fialová tma, do které zářil obrovský bílý měsíc.

TEXT A FOTO: PETR ANDREAS

Poloostrov ve tvaru dravého ptáka, lovícího v Černém moři, se může pochlubit tak pestrou historií a vývojem osídlení jako málokterý kout Evropy. Nárokovali si ho a postupně obývali Řekové, Hunové, Byzantinci, Janované, Tataři, Turci či Rusové a je studnicí neuvěřitelného kulturního bohatství.

Ráno se rozkoukáváme na oděském avtovakzalu, tedy autobusovém nádraží. Řidiči se procházejí před budovou a vykřikují názvy cílových stanic. „Izmail! Izmail! Nikolaiv! Nikolaiv!“ Pár užitečných rad nám česky dává paní, která pracovala v Praze. Vlakové jízdenky jsou na několik dní dopředu zcela vyprodané, do Sevastopolu se pojede autobusem, ale to až večer. „Ja prehral děngi v báre, igráju na gitáre a pojedu do Oděsy na bál“ zazněla mi v duchu hospodská odrhovačka při korzování po milionovém městě a největším ukrajinském přístavu Oděse, kterému dominuje gigantická socha batolete symbolizující kosmopolitnost celého města. Na hlavní Primorski Bulvar vystoupáme po 192 stupních Potěmkinových schodů, které posloužily Sergeji Eizenštejnovi jako kulisy pro slavnou davovou scénu s jedoucím kočárkem po schodišti v filmu Křižník Potěmkin. Bulvárem korzujeme až k Akademickému divadlu opery a baletu, první elektricky osvětlené budově v Oděse. Samotná budova vznikla již roku 1809, avšak o 64 let později vyhořela. Nové divadlo bylo postaveno za dalších deset let. Zajímavostí je, že ho navrhli pánové Ferdinand Fellner a Hermann Helmer, předlohou jim byla Semperova opera v Drážďanech. S přibývajícím časem jsme obešli v podstatě celé srdce Oděsy a navázali na druhé křídlo Primorského Bulvaru. S tmou se rozsvěcí pouliční osvětlení a k mému údivu dokonce i všechny stromy v aleji. Za dne jsme si nevšiml malých lampiček v mohutných korunách stromů. Nevím, zda to nazvat zkrášlením nebo kýčem, ale rozhodně je to jeden z odlesků místní kultury.

KOMNATY OTDYCHA

Na noc vyjíždíme do Sevastopolu. Od Zakarpatí na jihovýchod se kvalita autobusů zvyšuje, na rozdíl od maršrutky s vytlučenými tlumiči sedíme v luxusním klimatizovaném voze se sedadly v kůži a ukolébává nás pohupování vozu a tlumený ukrajinský popík. Na sevastopolském avtovakzalu se nás ujímá místní chlapík v slámovém kloboučku. Je obchodník a má kontakty ve městě. Po několika neúspěšných telefonátech známým nás odkazuje na pláž za městem, kde si můžeme postavit stan, protože 100 hřiven (asi 210 Kč, kurs byl 2,1 Kč za hřivnu) je prý na nocleh málo. Nevzdáme se ale tak lehko. Na vakzalu se na nás sesypou babušky pronajímající komnaty otdycha, ale když slyší, že se zdržíme jediný den, začnou si nás přehazovat jako horký knedlík. Běžte k támhleté, ne, k támhleté, strhne se malá úsměvná hádka. Za rukáv mne tahá další: „Pojďte ke mně, oba za 250 hřiven.“ „To je dobrá cena,“ přikyvují ostatní. Je rozhodnuto. Nasedáme do maršrutky a jedeme dvacet minut kolem celého zálivu až na prašné panelákové sídliště, které je paradoxně ještě nedostavěné a zároveň už zchátralé. Časem zjistíme, že tento obraz je zde běžný.

MARIŇÁCI

Hlavním lákadlem Sevastopolu je bezesporu ruská černomořská flotila, jež se oproti minulosti (do roku 1994 bylo celé třísettisícové město turistům uzavřeno) proměnila v atrakci. Oslovují nás průvodci, zda se nechceme za úplatu podívat na palubu obřího křižníku. Potkáváme skupinky mladičkých ruských kadetů v námořnických stejnokrojích, vždy v doprovodu důstojníka. Celkově město svou vojenskou historii nezapře a oslovení „tovarišč“ je zde stále běžné. Centrální bulvár s pestrobarevnými stánky se suvenýry však příliš připomíná pouť navzdory tomu, že sortiment je převážně armádně založen. U trhovců není problém sehnat námořnická trička, uniformy, čepice důstojníků, ale také nože, náboje, metály a věřím, že s dobrou ruštinou i nějaké nelegální „poklady“.

FONTÁNA SLZ

S ránem naše cesta vede do Bachčisaraje, někdejšího sídla tatarských chánů, kteří Krym ovládali mezi 15. a 18. stoletím. Dnes oblast skomírá, protože Stalin původní tatarské obyvatelstvo vysídlil do Uzbekistánu, a to se sem od 80. let vrátilo jenom zčásti.

K Bachčisarajské fontáně proslavené tklivou Puškinovou poemou jdeme starobylými dlážděnými uličkami. Labyrintem nás vede klasická žlutá a červená značka, kterou v bohatších časech sponzorovala česká vláda. Míjíme uzavřenou mešitu, synagogu, přicházíme k chánskému dvorci. Bělostná Fontána slz se nachází v hlavním obytném křídle; vystavěl ji polský sochař Omer na památku krutého chána Gireje, který pláčem a steskem po mrtvé polské harémové dívce dokázal, že má srdce. Chánův palác však není jen o jedné fontáně. Například nás zaujal i jeho harém. Průvodce palácem celé skupině dal otázku „Kolik si myslíte, že měl tatarský chán ve svém harému žen?“ Po několika vyřčených číslech, kdy padaly desítky až stovky nám prozradil počet – čtyři. Ovšem i mocného panovníka mohly dámy přijít pěkně draho, jelikož podle starých tatarských zvyků musel nejen každé ženě měřit stejně, tedy pokud koupil zlatý náhrdelník jedné, byl povinen obdarovat i ostatní tři, musel ale také zajistit rodiny všech svých žen.

DVA SYMBOLY

Ranní maršrutka nás přepravila na Jaltu. Zde jsme se během ubytování seznámili s naším sousedem Antonem. Záhy je jasné, proč nás zve do města na koňak. „I very want see Praha!“ Anton nechápe, že pro cestování do zahraničí nepotřebujeme žádný zahr-passport, který ukrajinské úřady vydávají pouze absolventům vojenské služby. Kdybychom ho pozvali, musel by někoho uplatit, říká. Časem opouštíme toto téma a věnujeme se jihu Krymu, který je oblastí s nejhustší koncentrací památek. Jsou tu archeologická naleziště Chersones neboli „Sovětské Pompeje“, byzantské pevnosti, jeskynní kláštery, mešity, synagogy. Zaujal nás Livadijský palác, původně sídlo ruské carské rodiny, kde byla roku 1945 podepsána Jaltská dohoda i neogotický hrádek na skalním ostrohu nad mořem Vlaštovčí hnízdo. Osobně mě však fascinuje pozorovat, jak zde nová doba navazuje na léta minulá. Například promenáda Naberezhnaya v Jaltě s bronzovou sochou Lenina v nadživotní velikosti a vedle ní stojí McDonald’s. Dva ryzí symboly dvou odlišných kultur. Co by si Vladimír Iljič asi pomyslel o nekonečných řadách stánků s kokakolou, směnárnách a luxusních módních buticích? Patrně to, že pokrok se nezastaví před ničím.

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER

Někdejší centrum Velké Moravy můžeme nazvat kolébkou křesťanství v naší zemi. Věrozvěsti ze Soluně doputovali právě sem. Od té doby uplynulo více než tisíc let a život zde stále tepe. Dnes již nejen ve jménu víry, ale též světsky.

Jako správní poutníci jsme si zvolili k nocování jedno z nejvýznamnějších poutních míst v republice – Velehrad, kde působili Cyril a Metoděj, a kde také Metoděj, který 6. dubna roku 885 zemřel, je pravděpodobně pohřben. Hned po příjezdu jsme zamířili do hotelu Mlýn, jenž stojí kousíček od nejstaršího cisterciáckého kláštera na Moravě a byl mi doporučen přáteli. Z Velehradu, který navázal na tradice velkomoravského Veligradu, nás zajímala hlavně bazilika Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje, fakt, že je v současnosti v rekonstrukci, nás zamrzel, protože lešení zakrývalo většinu stavby uvnitř i zvenku. Jak jsme zjistili od místních, tak se po městě šušká, že pro rok 2013 ke kulatému výročí 1150 let od příchodu věrozvěstů se připravují velké konference, obrovské svaté přijímání, ale také účast papeže Benedikta XVI. Nebylo by to poprvé, kdy by Velehrad byl poctěn papežskou návštěvou, již v roce 1990 sem přijel Jan Pavel II., který pět let předtím věnoval k výročí 1100 let od smrti svatého Metoděje bazilice růži z čistého zlata, drahocennou ozdobu zhotovovanou výhradně pro papeže nejlepšími zlatníky a znamenající zvláštní vyznamenání za katolického ducha a loajalitu Svatému stolci.

MODRÁ JE DOBRÁ

Od Velehradu přes rybník je to, co by kamenem dohodil do archeoskanzenu Modrá, který dokumentuje život a historii lidí v 9. století. Ač jsme sem dorazili těsně před zavíračkou, stejně zde bylo živo. Návštěvníci sice brány hradiště opustili, ale to dalo větší prostor stálým obyvatelům. Součástí expozice jsou totiž i domácí zvířata, která když zjistila, že davy návštěvníků prořídly a v podstatě jsem tam zůstal sám s kamarádem Markem, začala vířit kolem nás. Takže brzy jsme byli obklopeni nejen kury, ale též vypasenými vietnamskými prasátky. Zvířátka nám pak dělala společnost během celé doby návštěvy a prohlídky skanzenu od opevnění přes sídlištně hospodářskou, náboženskou, mocenskou a kulturní část až po řemeslnický areál. Snad jen na věž a do reprezentačního paláce se s námi nedostala. V paláci nás zaujala expozice velkomoravského pohřbu. Jde o figuríny v dobových oděvech, jejichž největší zajímavostí jsou tváře. Ty patří skutečným lidem pracujícím v archeoskanzenu. A ještě jedna perlička by se k Modré dala říct, celý areál se nachází v místě původního velkomoravského osídlení.

DRUŽBA

Co s načatým večerem? Padla po skvělém jídle ve Mlýně obligátní otázka. Chtěli jsme poznat víc, než se lze dočíst v propagačních materiálech, a proto jsme vyrazili do víru města. Ten pravda v půlce pracovního týdne nebyl nijak velký, ale i tak jsme objevili jednu malou hospůdku, kde byla skupina stejně mladých jako my, a během asi půlhodinky jsme již seděli všichni v družném hovoru u jednoho stolu. „Tak vy chcete poznat Slovácko?“ Ptal se mě jeden z kluků. Kývl jsem, že ano, a rád bych slyšel nějaký tip kam jet. Hned mi vysypal spoustu míst a zdůraznil: „Jsi na Slovácku, tady má každý svoji pálenici, zajeďte si do Vlčnova, tam je celé muzeum lidových pálenic.“ Tento nápad mi připadal fajn, přece jen to je součást místní kultury. „Abych nezapomněl, až tam pojedete, tak si všimněte ve Starém Městě nového rozestavěného kostela Svatého Ducha. Staví se již roky, vždy když farnost získá z milodarů peníze, tak stavba o kousek postoupí. Dělají se veřejné sbírky a dokonce i obcházejí po domech s žádostí o příspěvek. Bohužel peníze nejsou, a tak zatím kostel připomíná fabriku nebo obrovské UFO.“ Dokončil myšlenku jeden ze spolusedících. Během večera jsme také dostali tip na vinné sklepy a barokní perlu v Miloticích.

MUZEUM

S ránem jsme nechali Velehrad za zády a přesunuli jsme se k muzeu lidových pálenic ve Vlčnově, které je v jedné ze stodol vlčnovského areálu památek lidového stavitelství. A již k nám míří náš průvodce muzeem. „Dobrý den, já jsem Pijáček,“ představuje se sympatický vousatý muž. Pijáček průvodcem pálenicemi, to se dobře sešlo, říkám si v duchu. Vcházíme do stodoly a hned vidíme destilátory všech tvarů, po obou stranách je v mezipatře postavený balkon, který expozici ještě rozšiřuje. Celý prostor je vybaven starým kuchyňským nábytkem, nespočtem prázdných láhví a tématickými hesly jako „To je pořád řečí o škodlivosti alkoholu, ale když je nekde nejaká epidémia, tak je to dycky z vody“ nebo „Kdy se pije slivovice? Když je“. Pan Pijáček se také hned rozpovídal o historii pálení, a že na dobrou pálenku jsou nejlepší švestky, protože nejsou příliš náchylné k nahnívání a dají se sklízet až s příchodem prvních mrazíků, tedy v období nejvyšší cukernatosti. „Kde jste sehnali všechny ty destilátory?“ napadá mě otázka, když se rozhlížím po všech těch exponátech. „Původně jsem se je snažil vymámit z lidí, ale ti je nechtěli prozradit. Tak jsme na to šli z druhé strany a navázali spolupráci s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, od kterého jsme získali několik pálenic zabavených policií. Pak přišly i nějaké pálenice darem od sběratelů,“ prozrazuje pan Pijáček, který je zároveň starostou Vlčnova. Procházím mezi přístroji a obdivuji, co všechno člověk nevymyslí pro trochu destilátu, je tu například pálenice ukrytá v pračce nebo koupelnových kamnech. Osobně nás s Markem však pobavila nejmenší pálenice na světě. Vysoká okolo dvaceti centimetrů ve tvaru parního stroje. „Ta přepaluje jen víno, nic jiného se do ní nemůže dát, protože by nešla vyčistit,“ doplňuje naše znalosti pan Pijáček.

PERLA

No, nechtělo se nám odjíždět z Vlčnova, příjemné prostředí zapůsobilo a já zjišťoval, že si mě Slovácko získává víc a víc. Ne nadarmo v roce 2011 vyhrálo soutěž Eden, každoroční ocenění nějaké evropské destinace nejvyšší kvality. Nicméně čas kvapí a nás čeká ještě jedna, zastávka, zámek Milotice, který nám doporučovali kluci na Velehradu. Již v bráně jsme se setkali s kastelánkou Miroslavou Bočkovou. „Vítejte v Miloticích, barokní perle Moravy,“ byla její první slova a hned pokračovala. „Dnes by asi již nikdo nevěřil, že zde byly původně bažiny napájené jedním z ramen řeky Kyjovky.“ Jak jsme se dál dověděli, je milotický zámek s parkem významným kulturním a krajinářským areálem. Jeho největším unikátem je stoprocentně zachovaná kompozice stavby. Pro laika bychom mohli říct, že celý zámek již od dob pozdního baroka nebyl přestavován či upravován a zachoval si ryzí barokní ráz včetně osové linie, tedy že levá i pravá půlka zámku i parku jsou stejné. Během působivého vyprávění paní Bočkové jsme se dozvěděli o nejvýznamnějším rodu vlastnícím zámek, rodu Serenyi, který na Moravě zapustil kořeny již před bitvou na Bílé hoře. Nejvzácnějším exponátem, který zde lze spatřit, je zámecká kaple se stropní freskovou výzdobou od Josefa Ignáce Mildorfera. Mě osobně však zaujala jiná část zámku, a to Kabinet kuriozit, nazývaný někdy Kabinetem hraběnky. Šlechtičny zde trávily svůj volný čas vystřihováním mědirytin a lepením těchto výstřižků na zeď. V současnosti tak salonek vypadá, jako by byl vytapetován tapetou s velice plastickým vzorem. O tom, jak věrohodně mědirytiny působí, nám kastelánka vyprávěla příběh s místní uklízečkou. „Jednou za mnou přišla se slovy, že potřebuje dlouhé štafle. Ptala jsem se na co, a ona že na stropě v salonku je pavučina s pavoukem a ona na něj nedosáhne ani dlouhým koštětem.“ Bystrý čtenář jistě pochopil, že se jednalo o zmíněnou mědirytinu. Ke cti zámecké pracovnice je však třeba říct, že autenticita obrázků je obrovská a záměna pochopitelná.

MILOTICKÉ PÍSNĚ

Ještě před odjezdem jsme strávili nějaký čas v atriu zámku, které mlčky dokumentuje i smutné časy. „Na sloupech si můžete povšimnout záseků šavlí z bojů při nájezdech Tatarů, Turků či Kuruců během třicetileté války,“ vysvětluje kastelánka a pokračuje, „z té doby je též spousta milotických písní s tématy vojny, verbování a vpádů cizích vojáků.“ Působivé vyprávění paní Bočkové a hmatatelná historie kolem nás úplně vtáhla do života v minulých stoletích. Přece jen osobní kontakt dá člověku víc než pouhé čtení informací z knih.

TEXT A FOTO: KRYŠTOF KŘÍŽ

Detroit není zrovna vyhledávanou destinací ve Spojených státech. Město na severu USA je asi tak populární jako Duisburg v Porúří, moravskoslezská Ostrava, Wolverhampton v Anglii nebo Lutych v Belgii. Právě taková města mám v oblibě, zajímá mne jejich skutečný život a syrovost.

Na nádraží Royal Oak na předměstí Detroitu na mě vykřikne statný padesátník černé pleti místní angličtinou s notně rapovanou melodií: „Ty jsi muzikant!“ Nevím, jestli tak vypadám, ale možná, mám delší vlasy, ruksak a přes rameno fotoaparát, a tak říkám, že jsem fotograf z Prahy. „Aha, Evropan, odkud?“ „Čechy.“ „Mluvíš německy?“ „Ja, klar!“ Jaké je mé překvapení, když George najednou z bezprostřední angličtiny, jako bychom se znali dvacet let, přechází do němčiny, v níž precizně až uctivě vyká. „Vím, kde je Praha. Víte, žil jsem v Mnichově, dostal jsem tam práci v BMW, to byla úžasná doba, měl jsem se výborně, pak jsem se ale nechal znovu zlákat vidinou amerického snu do Detroitu. Několik let jsem tady pracoval v automobilce, ale teď jsem už rok bez práce,“ zasněně hledí na nástupiště, kde snad vyhlíží imaginární rychlík do Mnichova. Za deset minut odjíždí vlak do Chicaga. Od roku 2001 opustilo stát Michigan, jehož je Detroit největším městem, téměř půl milionu lidí. Podobný exodus lze snad srovnat jen s hromadnou emigrací občanů NDR přes Československo do NSR na podzim roku 1989. Podobně jako ve východním Německu, kde zůstala některá města téměř bez živé duše, je tomu nyní na mnoha místech v Detroitu. Méně obyvatel opustilo dokonce i New Orleans po ničivém hurikánu Katrina v roce 2005. Dnes má Detroit okolo 700 tisíc obyvatel, před deseti lety měl 951 tisíc a v roce 1950 dokonce 1,8 milionu lidí.

MOTOPARADOX

„Máte kreditní kartu?“ „Tady je VISA debetní karta.“ „Pardon, na debetní kartu auta nepůjčujeme.“ Snažím se jen nemít kreditní kartu, nicméně v první půjčovně v centru Detroitu to nechápou. Recepční mi volá taxi, které přijede do pěti minut. Taxíkář se rozčiluje nad systémem kreditních karet a lomí rukama nad tím, že bohatý zde znamená být více zadlužený. „Kdo má více kreditních karet, ten jede. Copak je lepší být v dluzích až po uši než každý měsíc skončit na nule? Jezdím, abych se uživil já a ne abych živil banky, které nám pořád vnucují své půjčky, které nechci.“ Navrhuje, že mne odveze do sousední půjčovny se žlutým logem, kde jsou prý ještě normální a akceptují i debetní karty. Říkám mu, kam chci odvézt, pokud mi ani zde auto nepůjčí. Taxíkář jen otočí oči v sloup a řekne cenu 40 dolarů. Přesně tolik, možná o něco méně stojí zapůjčení auta na den. Žádné americké automobily ale v půjčovnách v Motor City nejsou, přitom v Detroitu se zrodil Ford, Chrysler, Cadillac, Buick, Chevrolet a další.

Od této chvíle si začínám všímat značek vozů na ulici – Mercedes, BMW, Hyundai, Honda, Daewoo, Volkswagen, MINI, těch typických obrovských amerických aut je čím dál méně. Mezi novějšími je nejvíce zastoupený chrysler, který se ovšem na první pohled od mazdy výrazně neliší. V SUV od GM jezdí hlavně bohaté paní středního věku, ze starších amerických bouráků duní v ulicích hiphop, podnikatelé sedlají mercedesy, studenti jezdí v mini. Uvědomuji si, jak v Německu téměř všichni jezdí výhradně v autech Made in Germany a u nás pořád převažuje Škoda…

Konečně sedím v bílé mazdě, loučím se s taxíkářem, který ochotně čekal, jak dopadne papírování, a vyrážím na silnici, která kvalitou věrně připomíná český asfalt plný děr a výmolů. Jakmile začne silnější déšť, ulice jsou zaplaveny hektolitry vody, nastává povodeň.

OSMÁ MÍLE

Detroit je městem naruby, v tak zvaném downtown panuje bída, deprese, lidé se toulají se sklopenými hlavami prázdnými šedými ulicemi dříve mocného průmyslového města. Obyvatelé převážně černé pleti bezcílně posedávají na patnících, gestikulují na projíždějící auta, nudí se. Sociální rozdíly odpočítávají na cestě z města tzv. Miles. Za osmou mílí začínají bohatší předměstí, pocit bezpečí i míra optimismu a naděje pro tento svět se zvyšuje. Místní rodák a slavný rapper Eminem nazval svůj autobiografický film 8 Mile, tedy Osmá míle. Právě tuto křižovatku Woodward Avenue a Osmé míle nyní přetínám a mířím o několik mílí dál na předměstí Bloomfield Hills, kde sídlí Cranbrook Academy of Art. „Fuck Cranbrook,“ zlostně vykřikuje Eminem v jedné ze svých skladeb, právě tato univerzita je bílému rapperovi trnem v oku. Campus byl postaven na počátku dvacátého století ze sponzorských darů bohatých místních automobilek, studovat se tu dá architektura, design, fotografie a další obory, přednášejí zde profesoři světového věhlasu, nějaký čas tu byl v ateliéru slavný architekt Daniel Liebeskind. Většina studentů procházejících rozlehlým parkem do knihovny či planetária je ze všech koutů světa a Ameriky, jen málo ovšem z Detroitu. Samotná univerzita je jakýmsi „ghettem“, odříznutým od reálného světa, studenti kromě občasných nákupů nemusejí téměř vůbec přijít do styku se skutečným světem, mají zde k dispozici ubytování, studia, ateliéry, učebny, plovárnu, hřiště, zkrátka vše, co potřebují. „Nemůžeš mi v Československu poradit s nějakou prací, chtěl bych učit na univerzitě. Chceme z Ameriky pryč a o Praze jsem toho tolik slyšel, skvělý prý je také Berlín nebo Amsterdam.“ Nadšení z rozhovorů s Evropanem v USA nebere konce, překvapuje mne, že téměř každý ví, kde je Praha, často se dostaneme do rozhovoru o Havlovi, automobilech či filmu. Paradox doby – Američané chtějí do Evropy nebo Asie, Evropané do USA, Asiaté do Evropy nebo Ameriky, všichni se snaží dostat tam, kde právě nejsou, krásná to doba novodobých a často věčně nespokojených nomádů! „Jedu do školy čtyři dny,“ říká Seth, student MFA grafického designu, který na začátku druhého ročníku cestoval ze San Antonia v Texasu, odkud pochází. Najednou rozumím tak odlišnému chápání prostoru v Severní Americe a v Evropě. Detroit se rozpíná v jezerní oblasti na březích jezer Huronského a Erijského. Najednou mi rovněž dochází arogance nás Evropanů na neznalosti Američanů. Vím snad, co je hlavní město Ohia, jak se dostat bez mapy z Detroitu do Nevady? Najednou chápu, jak jsme někdy naivní a očekáváme znalosti o evropském kontinentu, jako bychom byli střed všehomíra. Vzápětí mne zaráží i pobaví mapa světa na stěně kanceláře Fedex, kde uprostřed není Evropa, jak jsme zvyklí, ale Amerika.

DŮM ZA DOLAR

„Nižší ceny máme také, musíš jen zaplatit online přes tuto externí stránku, wifi je tady k dispozici,“ zubí se na recepci v motelu recepční Joan. Každý den tak prodlužuji pobyt v hotelu prostřednictvím webu na svém laptopu a s recepční si vyměňujeme potutelné úsměvy, glosující jak technika způsobuje ironické situace. Recepční nemá téměř co na práci, v supermarketu naproti jsou pokladny pouze s automaty na kreditní karty, prodavačka tak jen občas dohlédne, zda automatika zvládá odbavovat zákazníky bez problémů. „V Detroitu není práce, ale více drog, násilí, z města již zbývají pouze kosti (jako ze snědeného krocana), kdo by chtěl žít ve městě, které nabízí pouze zbytky?“ ptá se řečnicky Paul, který rozdává přes poledne zdarma hot dogy posledním obyvatelům v jedné z vybydlených čtvrtí nedaleko Heidelberg Street. V roce 1986 místní umělec Tyree Guyton dal do pohybu kontroverzní umělecký projekt Heidelberg ve východní části města. Guyton zapojuje místní občany do umění a společně s nimi „zvelebuje“ vybydlené domy zbytky nalezených věcí po lidech, kteří opustili tuto část města. Z oken jednoho z dřevěných domů tak vykukují desítky plyšáků, jinde z hlíny na zahradě trčí růžové horské kolo, na stromech tikají hodiny, domy jsou tečkované pestrobarevnými barvami, na staré obrazovce je nápis God – Bůh, na trávníku trůní archa Noemova. Postapokalyptický pocit je doprovázen nápisem „Kuřte crack zodpovědně“. Projekt je sponzorován nejmenovanou německou automobilkou. Za rohem si můžete koupit dům za dolar nebo třeba za sto. „Je možné, že z Detroitu bude jednou něco podobného jako z východního Berlína, centrum alternativní kultury, umění, hudby, bylo by to skvělé, ale já chci radši do New Yorku, San Francisca nebo Evropy,“ říká Martin, který se v Detroitu narodil, studuje na Cranbrook Academy of Art a těší se, že v květnu pro něj začne nový život na jiném, optimističtějším místě. „V tomto ohledu bych město zcela ponechal přírodě, není proč ho držet, vždyť může zarůst trávou, proč se pokoušet o regeneraci, my Američané jsme zvyklí migrovat, tak proč se snažit uměle něco udržovat…“

TEXT A FOTO: JURAJ KAMAN

Byla to láska na první pohled. Jakmile jsem zahlédl její fotku, věděl jsem, že ji chci poznat blíže. Strávit v její společnosti alespoň týden a vychutnat si ji všemi smysly. Nechtěl jsem však být tuctovým zákazníkem, který si požitky zaplatí. Tušil jsem, že bez peněz si to užiji více. Nemýlil jsem se.

Národní park White Desert je jedním z nejkrásnějších míst jižního Egypta. Není příliš známý. Na rozdíl od mnohem slavnějších pyramid v Gíze, které jsou některými považovány za nejstarší turistickou atrakci světa, je zde turistika téměř v plenkách. Před dvaceti lety sem nevedla ani silnice a dostat se sem z Káhiry znamenalo podstoupit útrapy několikadenní cesty. Nová asfaltová komunikace tuto vzdálenost zkrátila na necelých osm hodin. Kromě turistů přivedla i civilizaci se všemi klady a zápory. Počet návštěvníků, toužících spatřit půvaby tohoto odlehlého kraje, začal na přelomu dvacátého a jednadvacátého století narůstat. Úměrně tomu začal stoupat i počet místních cestovních kanceláří a agentur, nabízejících organizované výlety do pouště. Typický návštěvník tak využívá servis místních podnikatelů z nejbližších oáz Faráfra nebo Baharíja, u kterých si může zakoupit pouštní safari v terénních automobilech, na velbloudech, případně jejich kombinaci. Tyto firmy zprostředkovávají i vyřízení potřebných povolení a formalit. Pohyb turistů po odlehlejších oblastech Egypta je, zejména kvůli aktivitám islámských fundamentalistů, poměrně často omezovaný. Přítomnost ozbrojeného doprovodu bývá někdy nutností už při přesunu z Káhiry.

PŘÍKLADY TÁHNOU

Mnoho místních beduínů, které po staletí živilo zemědělství, získalo díky turistice snadnější a zábavnější způsob obživy. Bohužel s narůstajícím počtem návštěvníků vzrostla i míra znečištění. Na původně panenských místech začaly přibývat odpadky všeho druhu. Plechové konzervy, plastové láhve, papírové obaly, cigaretové nedopalky i zbytky jídla. Naneštěstí většina Egypťanů žije v menší či větší míře obklopena odpadky již od dětství, takže jejich přítomnost nevnímá jako něco negativního, s čím je potřeba bojovat. Zatímco průměrný obyvatel západní či střední Evropy ve své domovině po sobě zpravidla uklízí, nehází smetí kolem sebe a využívá poměrně hojného výskytu odpadkových košů, jejichž obsah končí díky fungujícím službám ve spalovnách nebo na řízených skládkách, v Africe je tento přístup spíše výjimečný. Výjimečný je i pan Aly, jeden z Egypťanů, pocházejících z oázy Faráfra. Řadu let studoval v Rakousku i Německu a čisté životní prostředí evropských zemí se mu zalíbilo natolik, že se podobné rozhodl prosazovat i po návratu domů. Laxní přístup a environmentální ignorantství svých spoluobčanů se rozhodl změnit tím, že jim půjde příkladem. Pokud nechtěl být jako Don Quijote, bojující proti větrným mlýnům, musel pracovat promyšleně. I to ho však v Evropě naučili. Svou kampaň spustil na mnoha frontách. Pomohl vzniku několika neziskových organizací, loboval u politiků, založil spolek Friends of the White Desert. Osobně agitoval, osobně uklízel a stal se i duchovním otcem každoroční akce Úklid pouště, na kterou přijíždějí dobrovolníci z celého světa. Mnozí z nich jsou bývalí klienti cestovky pana Alyho, kteří v minulosti Bílou poušť navštívili jako platící zákazníci. Když v rámci zájezdu nebo pouštního safari viděli, o jak krásné území se jedná a jak velký problém v něm množící se odpadky představují, rozhodli se pomoci. Pomáhají už deset let.

PŘÍJEMNÉ S UŽITEČNÝM

O existenci projektu Úklid pouště jsem se dověděl na internetu, když jsem sondoval nejvhodnější možnost, jak se do Národního parku White Desert dostat. Geologické unikáty přírodní rezervace, která nemá na světě obdoby, jsem do té doby znal pouze z fotografií a vyprávění. Už léta jsem se tam toužil podívat. Věděl jsem, že existuje pár českých cestovních kanceláří, které tam vozí majetné turisty. Představa uhoněného zájezdu, který za nemalé peníze naservíruje pár fotogenických třešniček na dortu, mě však nelákala. Poušť je pro mě poezií a poezie s komercí nejdou dohromady. Individuální pohyb po poušti rovněž nepřipadal do úvahy, zejména kvůli bezpečnostním rizikům. Proto jsem stále doufal, že existuje i další možnost, jak se na vysněná místa dostat a spojit příjemné s užitečným. Když jsem se po několika hodinách brouzdání proklikal na stránky dobrovolnické akce Úklid pouště, věděl jsem, že to je to pravé. Tušil jsem, že zde potkám lidi stejné „krevní skupiny“ a po příletu do Egypta jsem poznal, že jsem se nemýlil.

PONĚKOLIKÁTÉ

Na místo setkání – před budovu Britské rady na nábřeží Nilu – jsem přijel s hodinovým předstihem. Pověstné káhirské zácpy jsem znal už z předchozího pobytu, takže jsem nechtěl riskovat, že by ostatní odjeli beze mě. Postupně jsem se seznamoval s dalšími účastníky projektu, ke kterým patřili nadšenci nejrůznějších národností i věkových skupin. Co mě potěšilo nejvíce, byla skutečnost, že většina z nich zde byla již opakovaně. To bylo pro mě zárukou kvality. Největší město Afriky zůstalo brzy za námi a s ním i veškerý chaos, smog a shon. Osmihodinový přesun pouští nenabízel mnoho krásných scenerií, většinou jen monotónní rovinu, písek a prach. Mnoho lidí si sice Saharu asociuje s majestátem nekonečných písečných dun a romantických přesypů, ale ty ve skutečnosti tvoří jen necelou pětinu jejího povrchu. Z okna jsme je zahlédli pouze výjimečně. Situace se změnila až v závěrečné pětině cesty, za první oázou jménem Baharíja. Z nekonečné roviny se stala mnohakilometrová pláň tmavých sopečných kuželů posetých černou horninou. Působila tajemně, a možná i trochu zlověstně. „Black Desert! Black Desert!“ křičeli mí spolucestující, kteří tudy nejeli poprvé. Po půlhodině jízdy se krajina opět zklidnila a rozzářily ji až útvary za cedulí White Desert. Po příjezdu do Faráfry nás přivítal majitel největší místní agentury a duchovní otec celého projektu – pan Aly. Z klimatizovaného autobusu jsme přesedli na terénní toyoty a vydali se do tábořiště v blízkosti hranic národního parku. Půvabné místo, obklopené několika sněhobílými skalními formacemi, se stalo na pět dalších dnů naším domovem. Kemp byl tvořený soustavou vzdušných beduínských stanů, ve kterých jsme trávili společné chvíle volna, a dvěma desítkami menších stanů, sloužících k přenocování. Mnoho účastníků dávalo přednost spaní pod širákem a někteří z těch, kteří tu byli již poněkolikáté, se na zdejší bezkonkurenčně hvězdnatou oblohu těšili po celý rok. Hned první noc jsem pochopil proč.

RŮSTEM PROTI ZADUŠENÍ

Po jídle, o které bylo postaráno šikovným týmem pana Alyho, jsme se rozdělili do skupinek 4–8 lidí. Každá nasedla do jiného offroadu, dostala sadu pytlů a ochranných rukavic. Auta nás rozvezla na nejrůznější místa rezervace, která potřebovala vyčistit. Jakmile byla jedna lokalita uklizena, přesouvali jsme se na další. Na oběd jsme se vraceli do tábořiště, kde nás už čekala některá z vyhlášených egyptských specialit, uvařená zkušeným týmem Alyho zaměstnanců. Během sezony připravovali místní lahůdky majetným turistům, teď vaří zdarma pro nás – dobrovolníky. Teplota se během poledne vyhoupla přes čtyřicítku, největší žár jsme přečkali v příjemném stínu beduínských stanů. Kolem třetí jsme opět naskočili do vozů a pokračovali ve sběru odpadků a v čištění zanesených pramenů. Je jich zde překvapivě velké množství a jsou poznat již zdálky. Necharakterizují je propadliny, ale vyvýšeniny, vytvořené větrnými násypy písku kolem zeleně v okolí vody. Vegetace musela růst stále výš a výš, aby nebyla zasypána a zadušena pískem, a tak se skutečně vytvořily kopečky, viditelné již z několika kilometrů. Chráněné území Bílé pouště, na kterém operujeme, má rozlohu bezmála čtyři tisíce kilometrů čtverečních. Je nesmírně různorodé a typ krajiny se každou chvíli mění. Každopádně je to prostředí unikátní a vizuálně působivé. Na některých místech připomíná jinou planetu. Mnoho účastníků bylo hodně zcestovalých, a jeden po druhém přiznávali, že se s ničím tak zvláštním, jako je k vidění zde, ještě nesetkali.

ŘEDITEL A TANEČNICE

Z odpoledního úklidu jsme se obvykle vraceli příjemně unaveni těsně před setměním. Po dobré večeři následovala relaxace v mnoha formách. Nejoblíbenější bylo posezení u ohně, u kterého zněly beduínské písně a kolovala vodní dýmka s voňavým tabákem. Poslední večer nás přišel navštívit ředitel národního parku. Velmi se zajímal o naše názory na vylepšení stávající situace v oblasti ochrany místní přírody. Všechny nápady, které z úst účastníků zazněly, si pečlivě zapisoval a slíbil, že je zkusí aplikovat v praxi. Poděkovat nám přišel i starosta Faráfry, který nám nechal vystrojit pompézní hostinu. Několik nocí došlo i na břišní tance v podání káhirských účastnic projektu a na pozorování pouštních lišek, které chodily k tábořišti žebrat o zbytky jídla. Nenápadné úkryty ve skalách a keřících skrývaly i další zvířata, o jejichž přítomnosti nás přesvědčily charakteristické stopy, objevované po ránu v těsném sousedství stanů. Týden nabitý užitečnou prací i zajímavými zážitky utekl jako voda a když jsme se poslední den loučili, bylo mi jasné, proč se sem tolik lidí každoročně vrací.

TEXT A FOTO: RADKA HÁŠOVÁ

Stítek, který vídáme stále častěji, ale hloubku těchto slov už možná nevnímáme. Daleko na indickém severu se mi naskytla příležitost nahlédnout pod „nitky“ výrobků, které se honosí nášivkou Tibetan Handicrafts.

V severní Indii není až tak výjimečné míjet tibetské kolonie. Jedna z těch známějších se nachází v Dekyilingu. V tomto městě ve městě (kolonie se nachází u milionového města Déhrádún) vstupuji do poměrně nenápadné, nízké budovy. Prostory uvnitř jsou tak pro mě velkým překvapením. Vcházím do velkého sálu, kde se nachází přes dvě desítky tkalcovských stavů. „Každý stav je starý přes sto let,“ ujišťuje mě hlavní mistr a ukazuje na dřevěné stroje, které u nás vídáme jen v muzeích.

DOŽIVOTNÍ UPRCHLÍCI

Plně vytížené ženy v tkalcovské dílně sedí za svými stroji. Když se přiblížím, mrknou na můj fotoaparát, pokynou hlavou na pozdrav a s úsměvem na rtech pokračují v práci. V jedné ruce drží dřevěnou tyčku s nití, druhou rukou drhnou dřevěným válečkem nitě způsobně k jednomu místu. Netroufám si říci, kolikrát za minutu provléknou tyčku pečlivě napnutými vlákny. Musím se soustředit, abych zpozorovala, jaký pohyb vlastně vykonávají. S otevřenou pusou tak sleduji barevné pruhy látek stáčející se na klíně každé ženy. Sytost, barevnost, kvalita a pruhovaný vzor patří k typickým znakům výrobků z Dekyilingu, v žádné jiné části Indie nenajdete nic podobného. Uvědomuji si, že ženy v šicích dílnách patří ke šťastnějším, protože i přes pozici uprchlic vykonávají důstojnou práci. Jiné takové štěstí potkat nemusí.

Tibeťané začali utíkat do indického exilu po roce 1959, kdy vypuklo lidové protičínské povstání, přičemž jejich pozice se dodnes příliš nezměnila. Na indické občanství totiž nemají nárok, ani když se v Indii narodili. Dále tak přežívají s cejchem tibetských uprchlíků. Většina z nich vykonává podřadné práce. Nejčastěji pomáhají u staveb vysokohorských cest, ale dělnické práce jim přinášejí zdravotní problémy. Při drcení kamenů kladivem či budování asfaltových koberců dýchají výpary zanášející plíce. Celkovou situaci komplikují i obyvatelé Biháru nebo Nepálu, kterým dají zaměstnavatelé často přednost, protože jsou ochotni pracovat za mzdu ještě nižší. Šicí dílny v Dekyilingu spadají pod fair trade, a tak je zaměstnancům zajištěna důstojná mzda, lišící se podle nákladů na život v dané oblasti, například v Ladaku zaplatíte za vše 2–3krát více než v Dekyilingu, čemuž se přizpůsobila i výplata.

V SRDCI MANUFAKTURY

Z myšlenek mě najednou vytrhne hlasitý ženský smích. Odlepím oko od hledáčku a s hrůzou zjišťuji, že ke slovu se přihlásila má nešikovnost. Po celé délce místnosti je natažen pruh vláken vlny, na jehož konci sedí dvě ženy. Každé vlákno vlněné příze prstem usměrní jedno vedle druhého, aby pak ve stavech nedocházelo ke zbytečnému cuchání. Připravují tak vlasovou osnovu. Já právě stojím, doslova, uprostřed titěrné práce. Přesto to u Tibeťanek vzbuzuje smích. Musím působit jako opravdové evropské telátko. Za přehnaného poklonkování udělám dva kroky stranou a snažím se červenou barvu v obličeji maskovat za fotoaparátem.

Pomalu se z tkalcovské haly přemístím tam, kde všechno začíná. Drátěné koše plné barevné vlny mě ohromí natolik, že málem přehlédnu starší Tibeťanku sedící na zemi. Žena má za úkol rozdělovat dvojitě namotaná klubíčka do jednotlivých vláken. Její práce je materiálem pro vlasovou osnovu. Už podle zvuků linoucích se z další místnosti je mi jasné, že v ní budou pracovat švadleny na šicích strojích. Dojetí přijde hned s prvním pohledem, protože se jedná o stroje šlapací. Připomenu si tak své dětství, kdy má maminka, chtějíc ušetřit každou korunu, vylepšovala nám jeho pomocí šatník. Stejně jako kdysi vidím teď ruční stehování, následující sešití a šmik krejčovskými nůžkami. „Tak tady vznikají tradiční tibetské zástěry, jež zkrášlují šaty většiny Tibeťanek…“ Nejmenší místnost pak slouží jako sklad hotových výrobků. Od koberců, peněženek, pouzder na mobily, přes kabelky až po povlaky na polštáře, vše pečlivě označeno štítkem s nápisem Dekyiling, Tibetan Handicraft, Made in India by Tibetan Refugees. Vyrobeno lidmi, kteří museli ujít dlouhou cestu, aby mohli sedět u tkalcovského stavu a zachraňovat tibetskou kulturu, tradice a vlastní životy. Část výrobků se vyváží do Evropy, velmi často do Švýcarska. V České republice pro tyto uprchlíky zajišťuje pomoc jen jedno občanské sdružení – M.O.S.T. Na webových stránkách sdružení, jehož snahou je stavět můstky, mosty mezi kulturami, ale hlavně mezi lidmi, se v obchůdku dokonce dají pořídit výrobky přímo z Dekyilingu. Třeba, až budete držet v ruce výrobek s tímto nápisem, i vy si představíte starší Tibeťanku rozdělující vlákna příze.

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.

Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.

TEXT: STANISLAVA JAROLÍMKOVÁ

Podle některých pramenů je Přemyslovo orání nikoliv zemědělským úkonem, nýbrž symbolem mužství a pohlavního aktu, zatímco podle jiných šlo o oborávání, tj. vyorání ochranného kruhu, schopného chránit před zlými silami. Za další důvod orání bývá někdy uváděno vymezení národní hranice nebo hranice panství. I když pomineme fakt, že neexistuje jediný důkaz toho, že Přemysl Oráč žil, snadno zjistíme, že každé výše uvedené vysvětlení má svoji slabinu.

U prvního je podivné, že si náš literární hrdina zvolil k onomu symbolu, souvisejícímu s Libuší, právě úhor, neboť tím je pole, které se vyčerpalo a přestalo být úrodné. Co se oborávání týče, praktikovali je zejména kolem vsí naši slovanští předkové již v 8. století, kdy Přemysl Oráč údajně žil. Jenže až do 11. století pokrýval území našeho státu hustý les s výjimkami některých území kolem Labe, Vltavy a Ohře, takže není jisté, že právě u Stadic se již rozkládala pole a úhory (o vesnici nemluvě). Vyznačování hranic můžeme rozhodně vyloučit, neboť až do konce 12. století byla v Čechách za národní hranici považována pomyslná čára vedoucí po okolních horách. A v úvahu nepřipadá ani vymezování panství, v 8. století totiž naši slovanští předkové pečovali o společná pole a společné pastviny. Nevíru v Přemysla a jeho orání podporuje také fakt, že podobné pověsti o údajném zakladateli panovnického rodu mají i další národy – ze slovanských jsou to třeba polští Piastovci a z ostatních germánští Gótové. Podle folkloristů existuje dokonce pro tuto legendu společné indoevropské jádro. O tom, že my jsme „opisovali“ i v jiných případech, svědčí například vyprávění o Šemíkovi, které ve skutečnosti vycházelo z německé legendy o rytíři Wittichovi a jeho koni Schemigovi. To, že Přemysl Oráč nežil ani neoral, by jistě potěšilo krále Václava I. (1205–1253), který prý nebyl ani v nejmenším nadšen představou, že pochází z rodu prostého zemědělce.

Je známo, že podle Karla IV. měly prostý původ přemyslovského rodu připomínat láptě a lýková brašna. Tomu, že si je naši předkové vyráběli z lýka již v 8. století, můžeme věřit; jejich zhotovení prý zvládly i větší děti. Připomínat však mohly maximálně to, že obyvatelé naší země byli venkovany (do 13. století u nás neexistovala města), a na prosté a zámožné se začali dělit teprve v 9. století.

TEXT: KATEŘINA SVOBODOVÁ, FOTO: PETR TEUCHNER

Kdy jste naposledy slyšeli o Hondurasu? Nemůžete si vzpomenout? Není divu, tato nenápadná středoamerická země totiž není pro světová média tím pravým soustem k přežvykování. Možná však brzy bude. To až se provalí, odkud berou prostí vesničané prostředky na bezstarostný život.

Už několik dní jsme se ve městě Trujillo nechávali kolébat rytmem reggae, cpali se chlebem s vůní kokosu a usrkávali kokosové mléko. Nic ale netrvá věčně a my jsme se museli rozhodnout, kam dál. Na severu Hondurasu nás pohltí korálové Karibské moře. Na jihu na nás čeká hornaté vnitrozemí, na západě velkoměsta plná nadržených kovbojů. A co východ, co nás čeká tam? Nikdo nevěděl, a tak jsme vyrazili.

Každé ráno přijedou na rušné tržiště desítky terénních aut a začne boj o pasažéry. Vyhádali jsme si to nejlevnější auto, což ale představovalo sezení na pytlích na otevřené korbě. Čekala nás dlouhá cesta na „konec světa“. Ten jsme ale nenašli. Za každým koncem se totiž hned objevil další. Pak ale konečně přišel ten nejnekoncovatější kousek země Latinské Ameriky – La Mosquitia na samém severovýchodě Hondurasu.

VESNICE PLNÁ PALÁCŮ

Slunce pražilo, prach se vířil s narůstající rychlostí auta. Cesta se střídala s pobřežím a naše pozadí nadskakovala jako na kolotoči. Občas nás téměř spláchla vlna z Karibského moře. Mávali jsme rybářům na loďkách, dětem ve vesnicích, až jsme dorazili tam, kde cesta končí. Auto nás vyplivlo, otočilo se a zanechalo za sebou jen mračna prachu. Slunce běželo lehkým poklusem k západu, a tak jsme se rozhodli využít pohostinnosti vesnice Palacio na druhém břehu řeky. Hotely nás ale odmítaly, azyl v kostele nenabídli a nemocnice měla plno. Skončili jsme tedy u řeky v dřevěné boudě, která se pohupovala pouze na třech kůlech. Bylo nutné našlapovat s jemností.

Jméno Palacio neboli palác přesně vystihovalo ráz vesnice. Jeden palác za druhým! Obrovské domy se zahradou, terasou s květinami a párem parkujících motorek. Pootevřené dveře odhalovaly něco pohádkového, pro tento kout světa téměř nepředstavitelného. Uvnitř zářila plazmová televize, moderní sedací souprava, mahagonová podlaha. Na břehu před domem se válely lodě různých velikostí, láhve od piva a nedopalky cigaret. Tady lidé netrpí nedostatkem.

Místní ženy a děti lenivě se houpající v hamakách ve stínu prostorné terasy pokyvovaly naším směrem hlavami. Muži pokuřovali na zápraží s pocitem, že není kam spěchat. Čas tu plynul podivně pomalu. Proč neokopávají zahrady nebo nechytají ryby? Proč všichni jen líně sedí u domu? Že by se tady nepracovalo? Že by právě tady bylo ono království, kde pečení holubi létají přímo do pusy?

ŠEPTÁNÍ S KNĚZEM

Pokračovali jsme v exkurzi, ale najednou jako bychom překročili imaginární hranici. Místo paláců na nás zívaly dřevěné domky bez oken, lavor na umývání nádobí a ušmudlané děti na zápraží. Zbytek rybářské sítě na břehu naznačoval, že tady se přeci jen trochu pracuje. Vraceli jsme se zpět kolem nově postavené nemocnice o od kostela na nás mával kněz ne zrovna středoamerického vzezření. Když zpoza dveří vykoukla skupinka blonďatých dětí, bylo jasné, že nejsou zdejší. Posadili jsme se pohodlně ke kávě a poslouchali příběh zdejších zbohatlíků. Šeptali jsme a nahlas usrkávali horký nápoj. Místní pohádka se nevykřikuje do světa, je delikátní a má hodnotu života. Kněz za každou větou polykal jedno slovo, nechtěl ho ani cedit přes zuby. Už po cestě vesnicí nám to docházelo, teď bylo vše jasné.

Palacio jsme opustili nočním lodním taxíkem, který nás zavezl lagunou dál do vnitra La Mosquitie. Rozlehlá oblast džungle zasahuje až do Nikaraguy a směrem na jih ji protíná nespočet řek ústících do Karibského moře. Představujete si obrovské pláně nedotčených pralesů a nekonečné pobřeží lemované kokosovými palmami? Pokud jste jen nahlédli z okýnka letadla, uchovejte si pohled v mysli. Ostatním musím přiblížit realitu, která je smutnější, než si myslíte. Vypalování palmových polí je tu nejčastějším jevem, pak kácení, kácení a kácení, na stavby, na prodej, na vývoz. Kolem domů, ale hlavně na plážích se válí hromady odpadků. Znečišťování lagun a řek každodenním praním tun špinavého prádla pravděpodobně nemá až takový dosah, ale lovení zvěře vypalováním lesů je neodpustitelné. Byli jsme svědky chytání iguan, kdy nám za zády hořelo celé pobřeží.

JAK SE STÁT BARONEM

Naše další zastávka patřila vesnici Rais Ta-Belén. Pohybovali jsme se na území mezi Karibským mořem a Lagunou de Brus nedaleko řeky Plátano. Je to pruh země od laguny k pláži široký asi kilometr. Jak kouzelné – osvěžíte se v laguně a za pár minut už relaxujete u moře, kde vás ovane karibský vánek. Prošli jsme vesnicí a pokračovali rovnou za nosem k dalšímu konci světa. Cesta necesta, bláto nebláto, voda či sucho. Míjeli jsme další vesnice s dřevěnými domky, kostely i hřbitůvky. Dospělí se před domy líně váleli v hamakách, stařešinové vysedávali v houpacích křeslech a děti na sebe pokřikovaly při baseballu. Nebyla cítit žádná svátečnost, ale všednost normálního dne. Kdyby toto byla náplň mého života, unudila bych se k smrti.

Za pár hodin jsme dorazili k širokému ústí řeky. Pěší cesta se dovinula ke břehu s dřevěnou pramicí a umolousanými dětmi. Převezly nás za jednu minci k náčelníkovi vesnice, která nesla jméno řeky Rio Plátano. Všechny dívky a ženy praly kopy prádla, které pak sušily rozložené na trávě na břehu. Děti si užívaly koupel v řece. Představený vesnice s námi prodiskutoval možnosti dalšího posunu, které se však zúžily natolik, že jsme se rozhodli v naší misi hlouběji do srdce La Mosquitie nepokračovat. Cesta se jevila časově, ale především finančně téměř nedostupná. Škoda jen, že neuvidíme víc konců světa. Vraceli jsme se trochu frustrovaně po pláži Karibského moře. Tak tohle je ten úžasně romantický Karibik? Vyplavené odpadky, kusy dřeva, zakalená voda a spousta dotěrného hmyzu?

Na cestě do civilizace jsme udělali ještě zastávku. Byli jsme natěšeni na dobrovolnický program určený pomoci želvám obrovským. Běželi jsme omrknout pláž a najít si na večer výhodnou pozici na pozorování. Ale místo želv jsme potkali zdejšího barona, upovídaného chlapíka plného energie a chuti živě diskutovat s kolemjdoucími. Když zjistil, že jsme z Evropy, kde strávil několik let (samozřejmě za účelem získání pasu EU), otevřel nám všechny své dveře dokořán. S nelibostí jsme si museli pochutnat na iguaní polévce. Pak nám dopřál projížďku zánovní lodí po rozbouřené laguně a nakonec nás čekal večer u jeho bratra v přepychovém domě u televize, hlučné hudby a brečících dětí. Dostali jsme dost podrobný návod, jak se stát drogovým baronem a mít absolutně bezstarostný život. Tak a už je to venku. Tady jsou drogy doma. Ano, La Mosquitia je překladištěm tisíců pečlivě zabalených balíčků. Je to přestupní stanice na cestě z Kolumbie. Přistávají tu soukromá letadla i nákladní lodě přeplněné drahým práškem. Někteří místní do toho spadnou a závislost je dožene na dno. Jiní využijí příležitosti a stanou se bezstarostnými sběrateli dolarů. Nemusejí ráno vstávat do práce či na rybolov. Nestrachují se, že nebude na chleba. Žijí život naplno. 
Byla jsem svědkem takto naplněného štěstí. Nevím, jak dlouho to může vydržet, kdy přetečou hranice korupce nebo trpělivost politiků. Ale dokud se z peněz dotují místní školy, kostely a nemocnice, vláda oči přivře vždy. Na chvíli jsem se zasnila. Byl to krásný sen o bohatství a štěstí za cenu strachu a probdělých nocí, kdy se ucho drogového džbánu utrhne.

Trochu v sobě zahrnuje vážnost byznysmena, nezbytný egocentrismus, ale víc si v jeho přítomnosti užíváte hravost muzikanta, a humor cestovatele, kterému i altruismus není cizí. Ptám se ho na děti, které má s první manželkou Magdalenou Kocábovou. „Už jsou to staré tramvaje,“ říká s úsměvem, který více méně ovládá jeho mimiku. „Lucii je třicet a Dominice dvaatřicet. Představte si, Dominika vystudovala v Americe MBA, má skvělý džob, teď dodělala psychologii a chystá se vydělávat míň, ale být spokojená a šťastná. „Já bych jí to nedoporučoval, a zároveň se z toho raduju,“ dodá s hravým i zamyšleným úsměvem, a já si uvědomuji, že tahle věta dnešního Martina Kratochvíla hodně vystihuje.

Vaše první cesty se odehrávaly o prázdninách, kdy jste jezdil do Anglie a spal v příkopu. Ještě si vybavujete pocity, které vás v té době jímaly?

Velice dobře, protože to byl můj první dotyk se Západem. Měl jsem v kapse dvě libry a vydržel jsem tam skoro tři měsíce. Tehdy jsem pochopil, jak to s čundráky ve světě je. Moje máma mi totiž říkala: „Tam nemůžeš jít s ruksakem, už se tam nenosí, musíš si vzít tašku! A slušně se obléknout, jinak tě nikdo nevezme stopem!“ Nosit tašku přes město byla pěkná blbost, protože jsem měl hned vytahaný ruce, a bágly tam nosil kdekdo. Několik škarp bylo pro mě opravdu kruciálních. Pocity byly hrozné – zima, totální osamocení.

Ale na deprese bych vás netipoval?

Tím já moc netrpím. Při další škarpě mi ale šlo doslova o život. Vracel jsem se v říjnu, pršelo a já jsem se někde u rozestavěné dálnice v Německu schoval do šalunku na betonový most. Přikryl jsem se prkny z bednění a lepenkou a doufal, že do rána v pohodě přečkám. Ráno slyším hrozné troubení, řev strojů, a nade mnou visí kubík betonu v kontejneru, který se měl právě vysypat do toho šalunku. Na poslední chvíli jsem vyskočil ven. Jinak bych byl dodnes zabetonovaný někde u Karlsruhe.

Vaše první velká cesta vedla do Bostonu, kde jste v roce 1976–7 studoval na Berklee College of Music. Co vám Nový svět o sobě nového řekl?

To je dobře postavená otázka, protože teprve tam jsem si uvědomil, odkud vlastně jsem. V té době jsem chtěl hrát jako černošský pianista. Najednou slyším: „Vy jste z té země Antonína Dvořáka, který nás to tady naučil? Od vás je i Janáček?“ Začal jsem chápat, že nemůžu hrát jako černoch, ale musím se vrátit ke svým kořenům. Teprve s tímto odstupem jsem se dokázal podívat na svou zem a pochopit své vazby k ní a k Evropě vůbec.

Čím vás Amerika v té době nejvíce zaujala?

Tím, čím mě bere dodnes. Nedovedu to přesně verbálně pojmenovat, ale mám pocit, že ta společnost je zdravá a má neustále motivaci. Není to tak, že chvilku bude dobře a pak bude průser. Nebude průser! Nebo možná jen dočasný, ale zase se z toho dostanou. Já jsem vůči Americe takový optimista, že mám část úspor v dolarech, přestože tahle měna na tom není teď nejlépe. Mám prostě instinktivní, nepopsatelný pocit, že je to zdravá země.

Amerika vždy měla potřebu třímat v rukou kormidlo světa. Nyní už po něm sahá Čína. Jak se na to díváte z tohoto pohledu?

To máte pravdu. Faktem je, že nemůže vydržet být tím četníkem světa nadosmrti. Jejich finance jsou, dá se říct, v rozvratu, například proti Řecku jsou mnohonásobně víc zadlužené. Člověk by si to měl uvědomit, ale na druhou stranu je tu mé přesvědčení, instinkt, skoro až víra, že to tam nemůže krachnout.

Je to víra v kapitalismus, jako ve správný mechanismus každé společnosti?

Možná. Jednak je tam vyspělý společenský systém a jednak ta směs lidí všech možných národností a etnických skupin, kteří už jen tím, že se naučili spolu žít, podali velký výkon. Dokázali, že si umějí své věci uspořádat.

Ještě se vrátím k tomu příkopu. „Myslím si, že lepší obraz o tom, kde člověk je, má z příkopu. Ve vyšších patrech je také zábava, také se tam člověk ledasco dozví, ale je to jen částečný obraz o tom, jak se žije.“ To jsou vaše věty. U úspěšného milionáře, který má akcie na americké burze a léta žije v luxusním sídle, to skoro zavání pokrytectvím…

Především v té škarpě víc zažijete, víc se o životě dozvíte. V těch vrchních patrech mrakodrapu je to na jedno brdo, velká nuda. Potkáváte tam lidi, kteří jsou neskutečně chudí duchem. Jsou skvělí ve svém oboru, ale o šíři světa nevědí vůbec nic. A dokonce mají tendenci zaměňovat své excelové tabulky s realitou. Oni si myslí, že to je ten pravý svět, ale bytí je, jak víme, úplně někde jinde.

Vy jste v roce 1991 stál u zrodu Golem clubu, klubu podnikatelů, jehož jste dnes předsedou. Členy jsou podnikatelé, politici a představitelé společenského života. (Ročně se platí 35 tisíc členský příspěvek, pozn. red.). Chápu vaši motivaci po roce 1989, kdy bylo vše v plenkách, ale jaká je dnes?

Identita našeho klubu se hodně mění. Už se nesnaží mluvit do duše politikům a podnikatelům, tahle image usíná a Golem se postupně mění v takový intelektuální, debatní klub. A to mě, musím říct, nikdy nepřestane bavit. Vystudoval jsem filozofii, což jsem v poslední době v sobě trochu potlačoval, takže si to dnes tímhle způsobem i vynahrazuji. A nejsem v tom klubu sám, kdo jej tak pojímá. Je to taková naše libůstka.

Často trávíte čas v civilizací nedotčených krajích. Zajímá vás stále stejně současná politika, která provází i současnou ekonomiku?

Zajímá mě to stále stejně, člověk je přece jen zoon politikon (tvor společenský), jak říkali Řekové.

Neodpustím si Čapkův bonmot: „Není jenom docela jasno, mínil-li tím Aristoteles, že člověk je podivné zvíře, které dělá politiku, nebo že člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře.“

Podle mne je člověk svým způsobem zvíře, které se, bohužel, bez politiky neobejde. K vaší otázce mám ovšem teorii, která přesahuje rámec této otázky. Ekonomie je jen jistý úhel pohledu na realitu. Zredukovaný pohled, a teď bych musel vysvětlovat Descartovu teorii přes jeho res extensa a res cogitans, ale pokusím se to zjednodušit. V ekonomii musí dojít k matematizaci, kvantifikaci, tedy k redukci bytí, aby si člověk mohl vysvětlovat život ekonomickými parametry. Ale ono to tak není, život sám o sobě je mnohem plnější a ekonomika nám každým dnem předvádí, že se děje pravý opak toho, co predikuje.

A dnešní provázanost ekonomie s politikou?

To je jasné, tou politikou to jen pokračuje. Stejný princip.

Váš podnikatelský duch se nezapře ani v tom, že si na své cesty vyděláváte tím, že z nich jako režisér, scénárista a kameraman produkujete pro Českou televizi dokumenty. 

Začalo to mým focením. Byl jsem těmi fotkami z Nepálu, z Asie, z Himálaje tak okouzlený – byl to tenkrát pro mě naprostý kulturní šok, že jsem to chtěl pořád někomu vyprávět. Tak jsem to příště raději natočil. A když už jsem to natočil a dal si s tím takovou práci, chtěl jsem to zužitkovat.

Co vás na vašich cestách nejvíc fascinuje? Někde jste řekl, že tam za týden prožijete tolik, jako tady za tři roky. Je v tom i něco jiného?

Je to tak, fascinuje mě obrovská intenzita toho prožitku – všechno je hustší, extrémnější. Potkáte nebezpečí a rovnou jde o život. Všechno je to ve fortissimech, hudebně vyjádřeno, nic tam není pro mě všedního. Existencialisti psali, že hlavní životní zážitky jsou se ženskými v posteli a při smrtelném nebezpečí. Při tom lezení v Nepálu, po Himálaji, je tam skoro všechno. Kromě těch ženských (smích).

Vy jste při výstupu na horu Šiša Pangma prožil svou „smrt“. Co prvního vás napadlo?

Víte, že ne, žádné pocity. V takové chvíli vás mozek skoro opustí. Kamarádi jako Rakoncaj mi radili: „Sčítej a odčítej, abys udržel mozek v pohotovosti!“ Mně to moc nepomohlo, byl jsem prostě mimo. Zajímavé je, že víc vydržíte fyzicky než psychicky. Donutíte se spíše šlapat dál, než uhlídat vědomí toho všeho, co v tu chvíli děláte.

Co konkrétního se vlastně stalo?

Spadl jsem s deskovou lavinou a sjel jsem dolů. Lavina sjížděla ze slunného vrcholu a zastavila se na místě, kde už slunce nebylo – přimrzla se. Jak jsem se zpátky dostal do svého stanu, vůbec nevím. Totální výpadek. Když mě kluci, kteří slezli z vrcholu, pak našli, říkali, že jsem je vůbec nechtěl do stanu pustit.

Dokážete si to vysvětlit?

Netuším, snad aby mi ho neprotrhali, opravdu nevím.

Zajímalo by mě, jestli takový pragmatik jako jste vy měl chvíle, kdy komusi poděkoval za to, že přežil?

No jo, to děkuji dodnes (smích). Občas si ale říkám: škoda, že jsem těch pár metrů nevyšlapal. Byl jsem opravdu kousek od vrcholku (Šiša Pangma je výškou 8027 m čtrnáctou nejvyšší horou světa, nachází se v jižní části Tibetu. Pozn. red.) A pak si říkám zaplať pánbůh, že žiju.

Vy si na mystiku, kterou tyto krajiny mnohým skýtají, asi moc nepotrpíte?

Jsem křesťan se sympatiemi k buddhismu, takže mystika, kterou tyto hory skýtají, mě přitahuje i motivuje.

Jak vás Himálaj obohatil v muzice?

To je zvláštní kapitola. Já jsem z toho vytěžil řadu desek a těžím z toho vesele dál. V téhle Asii je to tak – všechno je jinak. I postavení hudby je od našeho naprosto odlišné. Podle mého názoru je to i správnější. Hned vysvětlím proč. Hudba není jen o pódiu a publiku, je to spíše atmosféra, prostředí… Tamější hudba plní původní rituální funkci. To znamená, že oslavujete ráno, odpoledne, večer, oslavujete narození i smrt. Hudbou se tam neustále něco oslavuje, takže neustále slyšíte nějaké píšťaly i zpěv. To je ten prapůvodní smysl hudby – je rituální. Není to hudba nějak nafintěná, jako máme my, je ryzí a vypovídá o základní lidské radosti – oni prostě potřebují svůj rituál prožít.

Možná jste teď trochu v rozporuplné situaci: jako evropský muzikant chcete, aby se prodávalo co nejvíc nosičů, a přitom víte, že poslání hudby je někde jinde…

Je to tak. Přichází útlum v gramofonovém průmyslu, a společnosti, které živí, zachvátila panika, protože výnosy stále klesají, všichni si můžou zadarmo kopírovat z internetu – v podstatě se hudba krade. Já na to teď říkám – i když to mám z hlavy svého profesora z Berklee, který můj názor inspiroval – že je to dobře. Hudba teď slouží určitým komunitám. Každý si v garáži může udělat své cédéčko, nepotřebuje k tomu žádné vydavatele, vůbec nic, a oslovuje tu nejbližší komunitu, která kolem něho je.

To je smutná zpráva pro Supraphon, který jste donedávna vlastnil.

Smutná zpráva pro Supraphon, dobrá zpráva pro hudbu.

Napadlo vás, že ty papírky, které lidem dnes dávají takový smysl, nemají zas takovou cenu?

V západním Nepálu najdete místa, kde se ty papírky nepoužívají a existuje tam výměnný obchod. A ti lidé ty papírky rozhodně nepostrádají. Ale jinak tam peníze ze všech stran víc a víc pronikají.

Vaše žena vás na všech cestách provází. Jaké to je, mít ji stále v patách?

Víte, my máme jiný modus života doma a jiný na horách. Je tam méně hygieny a méně komunikace, ale já s ní rád jezdím. Ona má páru a ve všem stačí, je v jádru tvrdá. Vím, že to není typické, většinou žena bývá při takové túře břemenem kolem krku.

Vy si vlastně dokážete plnit sny. Máte své studio, svůj dům, jachtu, mladou ženu, tři zdravé děti, pilotujete soukromé letadlo a jezdíte do hor. To se podaří jednomu ze sta tisíc, takže se zeptám – jaké to je?

Myslím, že to není o moc jiný, než to bývalo, když jsem nic takového neměl. Bonus je asi ta krásná svoboda, že mohu vyrazit, kam se mi zachce. Od narození jsem tvořivý člověk, stále musím něco dělat, takže si vážím, že si mohu sám vyprodukovat film a nemusím někde somrovat u producentů. Zaplatím si to, a pak se uvidí. Větší hodnota, než kterou máte na mysli, je možnost vyvázat se z téhle společnosti. Spousta lidí, která vydělává obrovské prachy, nepředstavitelné i pro mne, tuhle svobodu a volnost nemá.

Vaše krédo je, že všechno jde, když se chce. Nenapadlo vás někdy, že tohle je přáno jen vyvoleným?

V té Americe jsem se o tom přesvědčil… No vidím na vás, že jsem vás nepřesvědčil.

Na světě je v této chvíli skoro miliarda lidí, kteří by si přáli pouze ukojit svůj hlad a není jim to umožněno…

Nemůžete to brát tak doslova, ale, myslím, že je to hezké krédo.

Znepokojuje vás, že se čím dál víc zvětšuje propastný rozdíl mezi chudými a bohatými?

Na to mohu říct, že jsem oproti vám i ostatním viděl chudobu takřka neuvěřitelnou. Lidi se dvěma hlavami, s nádory, děti, které jedly krysy… Nedovedete si to ani představit. Tuhle jsem o tom mluvil s Ivanem Mládkem, který mi tvrdil, že největší chudobu zažijete v amerických ghetech. Uprostřed svobodomyslné země, kde když se chce, je všechno možné, najednou vidíte enklávy, kde to možné není.

Dnešní svět s počtem sedmi miliard lidí ovládají asi tři procenta lidí. Myslíte, že se s tím dá něco dělat, nebo je to v podstatě normální?

My zápaďáci si myslíme, že máme recept, jak Afričanům pomoct. Ta tři procenta lidí tvoří takové přebytky, že jsou skoro schopni uživit ten zbytek, nebo jim alespoň pomoci jinou formou…

Takže vám to připadá normální…

Asi to normální není, ale tak k tomu historie došla.

Chcete tím říct, že v historii vždy řídilo malé procento zbytek světa…

Většinou to tak bylo. Pravdou je, že teď se ty nůžky víc otevírají.

Ještě vás mrzí, že se vám nepodařil jeden sen – získat licenci na televizi?

Teď už ne, už jsem z toho venku (smích).

Zvířata nám pomáhají od počátku lidských dějin. Vlčí předkové dnešních psů lovili s člověkem už v době kamenné, dnes jim však vyrůstá překvapivá konkurence. V lidských službách se ocitají například krysy. Tvor, který způsobil jednu z největších epidemií moru v Evropě, nyní zachraňuje lidské životy. Krysy obrovské z Afriky dokážou něco, co člověk určitě nezvládne. Najít zahrabanou nášlapnou minu jen tak po čichu. Mohly by tím zachránit až dvacet tisíc lidských životů, které kvůli minám ročně vyhasnou. V tomto pátrání předčí dokonce i elektronické detektory kovů, protože na rozdíl od nich umějí vyhledávat také plastické trhaviny. Některé krysy jsou dokonce lepší než speciálně vycvičení psi a mohou se pochlubit mezinárodním osvědčením, které to potvrzuje. Ve srovnání se psy navíc mají hned několik výhod. Pomocníci s hlodáky jsou odolní proti tropickým chorobám a nejsou tak vázaní na svého pána, takže mohou bez problémů spolupracovat s různými lidmi. Na rozdíl od špičkově vycvičeného psa, který může vyjít i na půl milionu korun, jsou také řádově levnější a pracují za půl banánu. Na spuštění nášlapné miny většinou stačí hmotnost pouhých pěti kilogramů, takže psovodi neustále riskují, že jejich cenní pomocníci skončí v oblacích. Krysy vážící sotva dvě kila však mohou po minovém poli běhat zcela bezpečně.

OTÁZKA CVIKU

Podle typu výcviku dokážou šikovní hlodavci určit nejen polohu miny, ale také člověka s tuberkulózou. Pro milionové chudinské slumy Afriky je to skvělá zpráva. S téměř devadesátiprocentní úspěšností jsou sice krysy o něco méně přesné než výsledky z laboratoře, zato však pracují ďábelskou rychlostí. Prozkoumání čtyřiceti vzorků, které by laborantům zabralo celý den, zvládne chlupatý diagnostik za slabých deset minut. Miny se však v přírodě nevyskytují, takže se krysy musejí nejdřív naučit, že mají vyčenichávat zrovna je a nic jiného. Trvá jim to téměř rok a trenéři při výcviku používají metodu pozitivního posilování. Když hlodavec najde správný předmět, ozve se zvuk oznamující úspěšné splnění úkolu a po něm následuje sladká odměna. Krysy pak hledají miny s nadšením, které v nich vzbuzuje chuť na šťavnatý pamlsek. Podobný vztah jako v Africe mezi krysami a trenéry funguje i u nás. Za zdmi pražské zoo pracuje odborník, který si za své schopnosti přivezl hned tři mezinárodní ocenění. Metodou pozitivního posilování odnaučuje doktor František Šusta lední medvědy zlozvykům a učí koně Převalského, aby bez odporu přecházeli z jednoho výběhu do druhého. Po pouhém týdnu tréninku jeden z pražských lemurů nejen dobrovolně leze do přepravní bedny, ale navíc za sebou vlastnoručně zavírá mřížovaná dvířka. Během tréninku přitom neexistuje žádné trestání. Jen možnost získat příjemnou odměnu. Vzájemný vztah doktora Šusty a jeho svěřenců tedy připomíná spíš symbiotická partnerství nejrůznějších tvorů, ze kterých mají užitek obě strany a kterých v přírodě funguje bezpočet.

GÉNIUS S CHAPADLY

Živočichové nás svými dovednostmi asi nepřestanou překvapovat nikdy. Od chobotnic skrývajících se mezi kameny na mořském dně by asi překonávání inteligenčních rekordů čekal jen málokdo. Jestli jste však tohoto hlavonožce potkali při koupání na dovolené, měli jste tu čest s největším mozkem podmořského světa. Chobotnice mají skutečně v poměru k tělu mozek větší než třeba ptáci a zdá se, že jeho poloviny jsou podobně specializované jako u nás. Hlavonožec totiž při zkoumání okolí upřednostňuje jedno ze svých očí a používá některá z osmi chapadel opakovaně k určitým činnostem. Chová se tedy podobně jako lidští praváci či leváci. Inteligentní měkkýši navíc projevují určité rysy osobnosti. Při setkání se stejnou situací někteří ustupují, zatímco jiní podnět zvědavě zkoumají. Svou inteligenci však chobotnice naplno ukázaly až při vědeckých pokusech. Nejenže rozlišují geometrická tělesa, jako jsou koule či válce, ale také si získané vědomosti pamatují. Bez problémů otevírají zašroubované sklenice, aby se dostaly k potravě uvnitř, a manipulují s průhlednými přepážkami v akváriích. Dokážou se učit i tím, že pozorují chování zkušenějších chobotnic, a dokonce si hrají. Jedna chobotnice objevila, že když strčí malou plastovou lodičku do proudu bublin ze vzduchovacího zařízení, hračka stoupá k hladině. Okamžitě se začala chovat jako osmiruký kluk a nadšeně proháněla lodičku akváriem celé odpoledne, aniž by z toho měla jakýkoli hmatatelný užitek. Vědci protZvířecí akademieo přirovnávají inteligenci chobotnic ke kočkám, psům nebo krysám. V budoucnosti se tedy může stát, že pro nás budou pomocníci s osmi chapadly plnit nacvičené úkoly přímo ve slaném živlu.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Většina území Gabonu je člověkem netknutá. Za to vděčí tato africká země nepatrné hustotě zalidnění (pouhých pět obyvatel na kilometr čtvereční), a také tomu, že to největší bohatství se zatím ještě ukrývá pod zemí. Cestování po Gabonu je proto jako projížďka zeleným rájem.

V přístavu Port Gentil, ekonomické metropoli Gabonu, se rozednívá a nás odváží polorozpadlý taxík kamsi na předměstí do přístavu. Odbočujeme z hlavní cesty, asfalt končí, a my se ocitáme v labyrintu probouzejících se stánků, opuštěných skladišť a na břeh vytažených vraků nákladních lodí. Po pár minutách kličkování a nezbytného troubení jsme v přístavu. Bahnitopísčitá pláž se jen hemží cestujícími, křičícími prodavači čehokoliv a netrpělivými posádkami lodí. V Africe se vyplouvá až ve chvíli, kdy je dopravní prostředek naplněn k prasknutí. Gabon není výjimkou. Na chatrnou, asi patnáct metrů dlouhou dřevěnou pirogu je napříč rozmístěno skoro dvacet fošen k sezení, na každé se usadí pět šest lidí. Tísníme se na levoboku, ždímáme nohavice (nastoupit se nedalo jinak, než skočit po pás do vody a pak se vyškrábat na palubu), a k tomu nám z nedalekého rádia na břehu vyhrává poslední hit gabonské popové divy Patience Dabany, bývalé manželky nedávno zesnulého prezidenta Omara Bongo. Loď je plná, a tak když po dvaceti minutách naskočí motor, vyplouváme.
Z nejzápadnějšího mysu země zamířila překvapivě rychlá piroga na jihovýchod. Na obzoru se rýsuje gigantická vrtná plošina, brzy nás ale obklopil zelený prales. Trasa plavby do městečka Omboué vede překrásným bludištěm řek, temně černými meandry i brakickými lagunami, kterými je gabonské pobřeží poseto.

Nad hlavami se nám neustále míhala hejna papoušků žako, bíločerní orlosupi palmoví a jednou jsme zahlédli i orla jasnohlasého. Zdaleka nejhojnějším ptactvem tu ale byly pestrobarevné vlhy. Všechen ten rej nám dával zapomenout na palčivou bolest pozadí z dlouhého sezení a mačkání se s ostatními cestujícími. Půldenní plavba byla jen jednou přerušena krátkou zastávkou. Hop do bláta na břehu, a už jsme si to všichni svorně šinuli do křoví, ženy na jednu, muži na druhou stranu. Když přišel boční vítr a na cestující začala stříkat voda, přehodil se přes celou loď igelit. Rázem bylo jako ve skleníku! Za těchto horkých chvil jsme se sblížili se dvěma sestrami, které nám byly v příštích dnech milými hostitelkami i průvodkyněmi okolím Omboué.

NA BAHNÍKA MAČETOU

Následujícího dne jsme přijali jejich pozvání na oběd, který se podával na dvorku u chatrného stavení. Sestry nás patrně nechtěly usadit v nuzných podmínkách domku z prken a vlnitého plechu. Nebe bylo pro Gabon tak typicky zatažené a našinec by se mohl obávat, že z něho začne co nevidět pršet. Domorodci nás ale ubezpečovali, že v letním období sucha nespadne přímo na rovníku ani kapka. Výtečný oběd sestávající z kuřecích krků, ryb a vařených plantains – velkých zelených banánů – jsme nedojedli úplně, aby něco zbylo i na děti, pro které je takováto hostina svátkem. A skutečně, jen co jsme poděkovali, pustily se do zbylých porcí a za chvíli nezbylo nic.

Odpoledne se šlo rybařit. Vyzbrojeni několika pruty z řapíků raphií a mačetami jsme došli na travnatou plochu, kde se černala zapáchající louže s břehy zarostlými trnitým neřádstvem. Potlačil jsem v sobě vědomosti ze zkoušky z parazitologie, vyzul sandály a hurá po kolena do bláta. Zprvu jsem společně s děvčaty zkoušel štěstí na udici. Jako návnada posloužily proužky z oranžových semen palmy olejné a za hodinu jsem měl na kontě, ač rybářský zelenáč, pět tilápií, přičemž ostatní nanejvýš jednu. Od té chvíle jsem se mohl honosit přízviskem pêcheur – rybář. Mého tátu Pavla holky už dávno titulovaly familiárním papa Paul.

Po chvíli jsem šel asistovat klukům, kteří u břehu dobývali rukama i mačetami sumečky a kraby z bláta. Ryby navlékali za žábry na klacík. Náhle se nám pod nohama začalo kroutit něco velkého. Bosí hoši uskočili a začali do bláta zuřivě mlátit mačetou. V úhořovitém stvoření jsem poznal bahníka. Legendární dvojdyšná ryba, která dokáže ve slizovitém pouzdře v bahně přečkat až čtyři roky bez vody a během té doby dýchá vzdušný kyslík. To jí však nebylo nic platné proti čepeli mačety. Jeden mladík nakonec ozubenou podlouhlou rybu sťal a ještě téhož večera ji prodal za v přepočtu 40 Kč.

PRALESEM NA KOLE

Dozvěděli jsme se, že v jediném hotýlku v Omboué je možnost zapůjčit si kola. Měli jsme v plánu prozkoumat atlantické pobřeží s proslulými bílými plážemi. Správce hotelu se dušoval, že hned brzy ráno budou kola připravena k zapůjčení. Byla, ale nakonec jsme stejně vyjeli k polednímu. Když totiž správce s asi půlhodinovým zpožděním dorazil a hrdě nám předvedl kolový park o osmi kusech, na první pohled nám bylo jasné, že ani jedno kolo není pojízdné. Následovaly hodiny dotahování brzdných lanek a zoufalé hledání pumpičky (není problém, bratři, někde tady určitě musí být) vyřešil až kompresor v autodílně na opačném konci městečka. Nakonec jsme vybrali dvě kola, která se nám podařilo jakž takž zprovoznit, a vyrazili jsme do neznáma.

Pralesem vedla poměrně široká cesta a na bílý písečný podklad byla navezena červená hlína, po které se jede podstatně lépe. Silnici tu nevytvořily dřevařské firmy, jak jsme si mysleli, ale jednalo se o spojnici k ropnému vrtu. Protože se lidé v Gabonu zajímají o obrovská bohatství pod zemí (hlavně ropu a rudy), nechávají zatím přírodní poklady na povrchu v klidu. Díky tomu působil prales i kousek od cesty nesmírně živě. Písečné náspy mezi cestou a pralesem byly doslova rozryty šlépějemi slonů a buvolů. Zpoza hradby zeleně nás každou chvíli překvapily výkřiky opic a kdoví, možná i lidoopů – v oblasti žijí jak gorily, tak i šimpanzi. Prales se mozaikovitě střídal s plochami travnaté savany, která v krátkém období sucha přímo zářila zlatým nádechem, a z hustého stébloví se ozývalo volání ibisů hadegaš.

Po pětadvaceti kilometrech se prales otevřel a před námi byl oceán. Chladný, rozbouřený, lemovaný nedozírnou bílou pláží. Byli jsme nedaleko severní hranice národního parku Loango. Právě odtud pocházejí ony „kýčovité“ fotky slonů a hrochů buď na bělostných plážích, nebo dovádějících v příboji. Gabonské pláže platí také za jedny z nejvýznamnějších pro rozmnožování mořských želv. A v zimním období se pořádají plavby na otevřený oceán za keporkaky, kterými se to tu jen hemží.

Poplatky v parku Loango jsou velmi vysoké, a tak jsme se spokojili se soukromým prozkoumáváním pobřeží. Jemný písek pláže byl místy natolik pevný, že jsme se po něm mohli prohánět na kolech. Nocovat pod širákem na pláži jsme se kvůli slonům neodvážili, a tak jsme rozbili tábor v jedné chátrající boudě nedaleko pláže, a už nalehko se na kolech vydali po pláži na sever. Nebýt desítek překrásných ulit zavinutců a mnoha různých lastur, nic by nám nebránilo jet na sever rychle a bez zastávky. Po pravici ubíhal prales, po levici oceán, před koly tisíce krabů s očima na stopkách. Ujeli jsme přes dvacet kilometrů. Zpáteční cesta už ale nebyla tak jednoduchá. Během chvíle totiž písek vlivem přílivu rozbředl. Do tábora jsme z větší části pěšky dorazili jen tak tak. Slunce už se nořilo do vln Atlantiku, což na rovníku znamená jediné – do patnácti minut je tma jako v pytli.

ZOO JAKO VÝKRMNA

O dva dny později jsme vrátili kola a na rychlém člunu jsme vyrazili zpět do Port Gentil. Těsně před soumrakem ale došlo palivo. Dvě ženy na palubě začaly být dost vyděšené, neboť pobřeží bylo přes kilometr daleko. Vážnou situaci jsme nakonec vyřešili my dva. Z palivové nádrže k našemu vařiči jsme do kanystru přelili pár deci zbylého benzinu a na něj šťastně dojeli až do přístavu. V Port Gentil jsme se opět nezdrželi dlouho. Africký venkov toho totiž většinou může nabídnout daleko více než město. Jedno zastavení jsme si ale přeci jen neodpustili – místní zoo. Pomyšlení na zoologické zvláštnosti ale už při vstupu rozptýlilo zoufale nízké vstupné v hodnotě asi 4 Kč. Chovanci expozic tomu odpovídali, ve většině velkolepě pojatých výběhů a voliér se tísnily desítky růžových čuníků, v zakalených rybníčcích se brouzdaly pižmovky a kurovití tu měli dokonce dva zástupce – slepice a krůty. Dojem, že se spíš jedná o výkrmnu hospodářských zvířat, vyvrátilo až smutné setkání s osamocenou gorilou a několika šimpanzi, kteří se mačkali v zaneřáděných klecích a když nás zahlédli, natahovali naším směrem své mozolnaté dlaně. Při odchodu jsme věnovali na zlepšení životních podmínek zvířat několik bankovek a vstoupili do botanické zahrady, do které odkudsi přitékalo viditelně více peněz.

LIDOOP NA TALÍŘI

Gabonský venkov působí, ostatně jako celá země, značně ospale. Práce tu nikdy nebylo mnoho, v posledních letech je jí s omezením těžby dřeva ještě méně a rozhodnutí vlády k větší ochraně lesa místní lidé jen pramálo chápou. Les zůstává na většině území lesem. Velkoplošné plantáže se tu ke smutku většiny domorodců také nezakládají. Pokud se tady něco pěstuje, pak jen pro vlastní potřebu a nejbližší okolí. Navštívili jsme plantáže ananasů, banánů i manioku a vždy se jednalo o drobná rodinná políčka nedaleko silnice.

Jestliže ale lidem na vesnici chybí něco více než stálý příjem, tak je to maso. Snazší a rychlejší než chov slepic či koz je lov v pralese. U cesty jsme se setkali s vystavenými úlovky krys, dikobrazů, cibetek, malých antilop či divokých prasat. Všechny tyto druhy jsme také časem okusili a zjistili, že při dobré přípravě (na omáčce z mangových jader či arašídů) nechutnají vůbec špatně. Většinou se tato zvířata chytají do drátěných ok, připevněných k ohnutému stromku. Naopak opice a někdy dokonce i lidoopi se loví pomocí pušek. Nabídka primátů je tu neobyčejně bohatá, lovci střílejí po všem, co se v pralese hne, bez ohledu na vzácnost druhu. Cena ulovené vzrostlé opice se pohybuje v přepočtu kolem sta korun, za tu cenu na venkově seženete třeba pět plechovek sardinek.

Prales zatím na místní působí klamným dojmem, že má všeho dost, a podle toho vypadají ceny. Ve vesnicích jsme spatřili také mnoho opičích sirotků, kteří během lovu přišli o matku a čeká je nejistá budoucnost. Dokud to jsou roztomilá mláďata, drží je lidé jako domácí mazlíčky, ale co si asi vesničané počnou s dospělým třicetikilovým samcem mandrila, který má špičáky jako levhart? S ulovenými šimpanzi nebo gorilami jsme se sice nesetkali, ale i přes přísný postih nejsou případy lovu lidoopů neznámé. Tyto vzácné úlovky většinou končí v drahých restauracích ve velkých městech, kde je jejich konzumace považována místními boháči a naivními turisty za známku společenské prestiže.

Do Gabonu jsme se vrátili o měsíc později a rovníkový stát nás opět přivítal stejně zamračenou oblohou jako jindy. Nízká šedá oblaka propouštěla sluneční paprsky jen zřídka, pralesy byly díky tomu ještě tmavší a lidé ještě černější. Obé působí při absenci českých (a téměř i anglických) informací o této zemi dosti tajemně a láká lidi, kteří rádi objevují nepoznané. A takových přijíždí do Gabonu zatím stále málo.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Krátký ponor do starověkého Egypta mi dal pocítit obdiv k velkoleposti a zároveň uměřenosti, důstojnosti i smyslu pro věčnost. Kdežto rozhovor se světoznámým vědcem Miroslavem Vernerem, který témuž věnoval desetiletí, ve mně vyvolával pocity trapnosti a cítil jsem se ztracen jak „toulající rok“ ze starého egyptského kalendáře (po uplynutí 1460 egyptských kalendářních roků se vždy jeden rok ztratil, takže se jeden přidal a hned byl rok 1461). Snad nebudu čekat na svůj návrat tak dlouho. Dnes jde všechno rychleji. Šíleně rychleji…

Jaké to je, žít svůj život zkoumáním nejstarší lidské civilizace, která se vyvíjela nejdelší dobu?

Je to dobrodružství, které vám skýtá věda, ať už se odehrává v laboratořích nebo při vykopávkách v poušti. Bádání nad starobylostí egyptské civilizace přináší navíc vzrušující pocity.

Napadlo vás při vaší práci, jakou roli hraje v dějinách lidstva náhoda?

Nepochybně náhodou bylo, že zlomky papyrusového archivu, který je pro naši práci při vykopávkách v Abúsíru cenným zdrojem informací, našli zloději. Náhoda jistě byla, že tyto papyry nezničili nebo je nerozházeli jako hnojivo na svá pole.

A jak se k vám papyry dostaly?

Není náhodou, že si tito negramotní feláhové uvědomili, že tyto zlomečky – křehké jako pavučina – se zbytky písma možná mají nějakou hodnotu. Proto se domluvili s překupníky památek a nakonec se touto cestou dostaly do velkých světových muzeí. Prostě série náhod, na které narazíte i při samotném zkoumání dějin.

Co nového vlastně v dějinách lidstva příchodem Egypta začalo?

Egypt nebyl tak výlučný, byl jedním z ohnisek. Pro mě a tým našeho ústavu je zkoumání nejstarších dějin egyptské civilizace neustále otevřeným příběhem. V posledních dvaceti letech je stále zřejmější, že při jejím vzniku sehrálo významnou úlohu nejen ono okřídlené Herodotovo „Egypt je darem Nilu“, tedy že se zrodil v nilském údolí, ale i sama poušť, Sahara. Díky dnešní technice získáváme nové poznatky, které nás opravňují k závěru, že teprve interakcí obyvatel východní Sahary, kteří se v důsledku ekologického stresu stahovali ke zdrojům vody…

Máte na mysli vysychání jezer, kvůli kterému se z pouští museli stěhovat za obživou?

Ano, v první polovině holocénu, po skončení vlhčího podnebí a nástupu sucha, se tito obyvatelé východní Sahary, tedy egyptské Západní pouště začali cestami oáz stahovat k Nilu. A právě v místech, kde tyto pouštní cesty ústily do nilského údolí, vznikla nejstarší civilizační ohniska. Tento proces vyvrcholil v průběhu čtvrtého tisíciletí před Kristem.

Dá se stručně říct, co starověký Egypt dal lidské civilizaci? Tedy kromě papyru.

Například písmo, zavodňovací systémy, organizaci práce na velkých stavbách, překrásné svébytné umění… Obyvatelé pouští přinesli do nilského údolí významné kulty zvířat a také hluboký vztah k megalitům – stavbám z obrovských kamenných bloků. Naopak obyvatelé nilského údolí přispěli zemědělskou výrobou, různými řemesly. Z toho se rodila nejstarší civilizace. Egypt je ale pouze jedním ohniskem, druhým je Úrodný půlměsíc, který je v některých ohledech dokonce kousek před Egyptem. V nejstarších královských hrobech dynastie 0 v Abydu, která bezprostředně předcházela sjednocení Egypta, jsme k našemu překvapení objevili klínopisné značky na importovaném zboží z Předního východu.

Písmo tvoří slova, a ta slouží ke sdělení jisté informace. Informace posunují dějiny. Nezdá se vám, že dnešní doba doslova devalvuje význam slova?

Vámi zmíněná devalvace slova, kterou tak často v současnosti prožíváme v té hrozné mnohomluvnosti kdekoho a v té hrozné bezcennosti co do obsahu sdělení, ta souvisí s tím, že nad slovem nabývá významu obraz. A obraz se asi stává tím rozhodujícím komunikačním mediem. Obraz však hrál svou velikou roli už ve starém Egyptě.

Ostatně hieroglyfické písmo částečně pracuje s obrazem…

Znalost tohoto písma byla omezena na úzký okruh lidí, kteří mu byli schopni porozumět a uměli jím mezi sebou komunikovat.

Vypomohu si větou od Ramesse II: „Tyto chrámy tady stojí pro tebe, má nejdražší Nefertari, a navždy budou připomínat tvou krásu a přívětivost.“ Egyptští faraonové a patrně i jiní tehdejší muži měli oproti jiným civilizacím výjimečný vztah k ženám. Čím si to vysvětlujete?

Nesporně. Žena měla ve starém Egyptě rovnocenné postavení s mužem. Alespoň z hlediska právního. Dokládají to tehdejší smlouvy, ale i krásná literatura nebo milostná poezie. V praxi to bylo asi složitější. Ramesse II. svou manželku nesmírně miloval, i když měl od patnácti let obrovský harém. Nefe¬¬rtari byla o trošku starší než on a sehrála v jeho životě významnou roli. Dokonce na jednom místě nechal napsat, že je tou ženou, pro kterou slunce svítí. Když ji nechal zobrazit na průčelí takzvaného Malého chrámu v Abú Simbelu, tak jako sobě rovnou, stejně velikou.

Nemohu se zbavit dojmu, že v tom hraje roli křehkost až zženštilost faraonů…

Ano, jejich obrazy navozují představu subtilních lidí, a taky se říká, že měli holubičí povahy. Z hlediska antropologického byli směs – africký prvek se v nich v nemalé míře projevoval. Jenomže egyptský umělecký kánon, specifický způsob zobrazování lidí, byl velmi zidealizovaný. Jenom tu a tam jím prosvítají prvky drsné reality. Například portréty faraonů ze Střední říše nám představují unavené starce…

Ale nikdy to nebyli žádní „mačo“, jak si je vypodobňovali Řekové a Římané…

Ale i tací byli, třeba Thutmose III., který žil v době 18. dynastie. Byl to jeden z největších válečníků egyptských dějin. Jako dítě žil ve stínu své macechy, ambiciózní královny Hatšepsut, která se ve spojení s kněžstvem boha Amona prohlásila faraonem a dosedla jako jedna z mála žen na egyptský trůn.
Vida, už vím, kde začala nezdravá ženská emancipace…

Hatšepsut byla do té míry ctižádostivá, že nezletilého legitimního následníka trůnu vědomě upozadila.

Pokud se nemýlím, pyramidy stavěli otroci a války vedli najatí válečníci ze severu…

Až v pozdějších dobách najímali Egypťané řecké a jiné žoldnéře. Nejprve pracovní sílu na stavbách pyramid zastávali Egypťané. Bylo to hlavně v době, kdy byli uvolněni ze zemědělských prací, neboť v dlouhém období nilských záplav se po třetinu roku nemohli věnovat svým polím. Zejména za Nové říše přicházelo z dobyvačných válek do Egypta nejen obrovské množství pokladů a kořisti, ale také tisíce zajatců, kteří se stali levnou pracovní silou.

Jaké bylo myšlení zemědělců a řemeslníků? Jak vnímali své tradice, přítomnost i budoucnost? Pokud na to měli vůbec čas.

Obyčejný Egypťan byl především rolník a dělal to samé co dnešní feláh. Staral se o své políčko. Musel se uživit a zaplatit daně, které mu byly vyměřeny. Každodenní rytmus jeho života byl spjat se zemědělským cyklem.

Vnímal tehdejší božstva, nebo to bylo výsadou vyšších tříd?

Nepochybně uctíval božstva, ale jeho vztah k nim byl odlišný od náboženských představ vzdělanějších Egypťanů, natož kněží.

Takže se v podstatě nijak neodlišoval od dnešního egyptského rolníka?

V zásadě ne. Snad jen svým skromnějším příbytkem, byla to hliněná chýše se střechou z rákosí nebo z palmových větví, kde možná v koutku měl nějaký fetiš či symbol božstva, možná památku na své zemřelé předky.

Řekl bych, že Egypťané byli prvním a možná nepřekonaným vzorem pro budoucí korupci…

(úsměv) Korupce je stará asi jako lidstvo samo a pokud byli Egypťané nejstarší civilizací, tak v tom máte pravdu. Existují písemné doklady na různé formy uplácení.

A vykrádání hrobů jim zůstává dodnes…

To je v Egyptě stará osvědčená tradice. Mezi dochovanými písemnými doklady existují procesy s vykradači hrobů. Často to byli lidé, kteří hroby přímo stavěli a už během stavby, kdy ukládali poklady do pohřebních komor, je vlastně kradli. Tyto doklady máme i z našich vykopávek v Abúsíru. Velké procesy s vykradači hrobů z doby Nové říše se odehrávaly v chrámu bohyně pravdy Maat v karnackém chrámovém okrsku. Později se v arabském středověku stalo vykrádání hrobů dokonce státní politikou. Organizované vykrádání hrobů bylo důležitým zdrojem příjmů pro státní pokladnu.

Vy byste se bez strážců při dnešních vykopávkách asi neobešli…

(úsměv) Můžu uvést několik měsíců staré události z první fáze současné egyptské revoluce. Na jaře naši koncesi postihly krádeže vesničanů z okolí. Nepochybně mezi nimi byli dělníci, kteří pracují na našich vykopávkách.

Vy jste před rokem vydal knihu Chrám světa. Z toho je zřejmé, jak na starověký Egypt nahlížíte. Inspirovala vás k tomu věta z proroctví boha Herma Trismegista, egyptského boha Thovta: „Vše co se děje a pohybuje na nebi, se také děje a koná zde na zemi. Egypt je chrámem celého světa.“ Opravdu si myslíte, že starověký Egypt byl chrámem světa?

Už ve starověku byl Egypt pro mnohé učence chrámem světa, zdrojem veškerého poznání, zejména esoterického. Ti, kdo chtěli být zasvěceni do moudrosti s velkým M, přicházeli do Egypta a tam hledali osvícení a zasvěcení do tajných pravd. Tento rys, který se s egyptskou civilizací nese už od pozdního starověku, do určité míry existuje dodnes. Můžete se s ním setkat u alchymistů, esoteriků a s některými prvky i u svobodných zednářů.

Alchymie, esoterika, svobodní zednáři, předpokládám, že tohle je pro vědce pavěda, která jde mimo vás…?

Chápete to správně.

Egyptské chrámy… Nejdříve byly umístěné v jeskyních, pak se stavěly z rákosu, ze dřeva a postupně se prosazovaly impozantní důmyslné kamenné stavby. Co je vám bližší z hlediska spirituality? Jeskyňka nebo kamenný chrám?

Odpověď není úplně jednoduchá. Na poušti můžete prožít spiritualitu hlouběji než v honosném chrámu, ale i ten chrám je ve starém Egyptě konstruovaný tak, aby člověka k hluboké spiritualitě vedl.

Egyptské chrámy byly stavěny jako metaforická zhmotnění počátečního pahorku, který se vynořil při vzniku světa z pravodstva a na němž bůh stvořitel započal své dílo. Chrámy bylo zapotřebí chránit proti silám chaosu a zla. Jaký charakter měl tenkrát chaos a zlo?

Dovedu se vžít do chaosu, jak ho prožíval starověký Egypťan. Dnešní člověk prožívá chaos, stres, kterému je vystavený vlastně neustále, ale jinak. Pro starověkého Egypťana byl chaos vše, co ho obklopovalo a čemu nerozuměl, vše, co považoval za ohrožující…

A bylo mu to neznámé. My dnešní chaos máme denně před očima.

Dnes si různá nebezpečí, která nás obklopují, dokážeme představit a pojmenovat. Ale to nic nemění na skutečnosti, že nás stresují jako toho starověkého Egypťana. A pokud jde o zlo, dobře ho znali, personifikovali si ho, dokázali si ho představit a vypodobnit ztělesněním prapočátečního, nejhoršího a největšího zla, což byl prahad, který se jmenoval Apop. Ten byl úhlavním a věčným, tedy nezničitelným nepřítelem boha Réa, boha slunce – životodárné síly, na níž závisel život celého světa. Tento věčný zápas dobra a zla se táhne celými dějinami starého Egypta.

Na průčelí pylonů pozdějších chrámů bylo znázorněné zničení zla – faraon třímá v ruce kamenný mlat a chystá se jím rozbít hlavu klečícím svázaným zajatcům. Faraon ztělesňoval řád, který byl dán bohy. Jak si tak krutý řád vysvětlit?

To už mluvíme o chrámech z doby Nové říše. Na průčelí pylonů vstupní brány je zpodoben faraon, jak třímá mlat a drží za vlasy skupinu zajatců, kteří mají tváře různých národů, které Egypt ohrožovaly – Asiat, Berber, černoch… a jedním úderem jim všem naráz rozbíjí hlavu.

To je poněkud jiné zlo, než o kterém jste před chvílí mluvil…

Je to opět personifikované vnější zlo Egypta. Jde o tak zvané apotropaikum – odstrašování zla, které hrozilo i chrámu. Říká se tím: „Toto je nedotknutelné místo! Sem zlo nemá přístup!“ Faraon se zde představuje jako garant řádu, který byl Egyptu dán bohy při stvoření světa.

Mrzelo mě, jak snadno egyptští králové a kněží přijali řeckou kulturu a tu svou zavrhli. Přitom starořečtí učenci jezdili do Egypta čerpat moudrost, ale Řekové a později Římané pokládali Egypťany za primitivní…

Ono to bylo oboustranné. Ptolemaiovci, kteří se v Egyptě ujali vlády po dobytí země Alexandrem Velikým, usilovali o splynutí řecké a egyptské civilizace a vytvoření jednotné nové civilizace. Vznikla tak nová božstva, jako třeba Serapis, která k tomu měla napomoci. Nicméně obě kultury si od sebe udržovaly odstup. Řekové dali Egyptu mnoho tím, že třeba zavedli efektivní administrativu nebo pěstování nových zemědělských plodin, zefektivnili vybírání daní a mnohé další. Egypt se stal zdrojem inspirace pro mnoho řeckých filozofů, matematiků, geografů…Ale oba tyto světy se na sebe dívaly s určitým despektem. Řekové a později Římané třeba nemohli pochopit, jak mohou Egypťané uctívat zvířata, a tak i vzdělané Egypťany považovali za barbary.

Kladu si otázku, proč vlastně tahle krásná říše zanikla, a mám na ni jednoduchou odpověď: trvala čtyři tisíce let, a to vlastně žádná civilizace nemůže vydržet.

Vývoj se v čase urychluje a také se stává stále komplexnějším, složitějším. V této souvislosti bych vám mohl doporučit knihu Kolapsy, jejímž spolueditorem je můj kolega, profesor Miroslav Bárta.

Většina Egypťanů asi není hrdá na odkaz starověkého Egypta. Muslimům se příčí staroegyptská zpodobnění polonahých mužů a žen…

Ten vztah je složitý. Bohužel závisí na úrovni vzdělání. Egypťané mají mnoho vzdělaných lidí i špičkové vědce, ale většina, až tři čtvrtiny populace, jsou lidé bídného až žádného vzdělání. Postoj fanatických islamistů je vůči staroegyptským památkám nevraživý. Projevuje se třeba poškozováním faraonských soch nebo jejich kopií vystavených na náměstích.

Znepokojuje vás to, nebo jde jen o krátkou epizodu, příznačnou pro každou revoluci?

Je to varující, sleduji to s obavami. Doufám, že budoucí egyptská vláda bude respektovat realitu a nezavleče Egypt do středověku po vzoru Tálibánu.
A jaký vztah má patnáct procent egyptských křesťanů ke starověkému Egyptu?

Památky samozřejmě neničí, ale bohužel i pro ně je někdy faraonský Egypt pohanský Egypt.

Mayové ukončili svůj kalendář k prosinci 2012, média spekulují o konci světa. Najdeme i v historii starověkého Egypta podobný mezník?

Nic takového nebylo, ale když člověk vidí, co se děje kolem nás, tak ať už v roce dvanáct nebo patnáct… Možná k nějakému kolapsu spějeme (úsměv).

TEXT A FOTO: VLADIMÍR ŠOLTYS

„To je můj včelín,“ říká pyšně náš hostitel. Ten první mi v zimě odnesl medvěd!“ Medvěd? Jsme přece ve městě! „To nic není. Sousedovi ulovila puma psa přímo na zahradě…“

Sedíme na verandě rodinného domu v Canmore, městečko usazené v klínu Skalnatých hor máme jako na dlani. Údolí řeky Bow ho utápí v záplavě paprsků, když slunce zapadá za jeden z vrcholů horského masivu Mt. Rundle. Kanadské babí léto je stejně přívětivé jako to naše. Usrkáváme ze širokých sklenic skotskou single malt whisky, jsme návštěva z daleké domoviny, a tak si užíváme čechokanadské pohostinnosti. Pár metrů od domu je pečlivě narovnaná hranice dřeva. Ne na topení, tady se topí levným zemním plynem. Dřevo je na letní opékání steaků a v podstatě čehokoliv, co se opéci dá, jak už je na tomto kontinentu zvykem.

MOŘE HOR

Rozloha místní krajiny je nezměrná. Podstatnou část kanadských Skalnatých hor na pomezí Alberty a Britské Kolumbie tvoří přírodní parky. V oblasti, kterou jsme navštívili, se rozkládá Banff, nejstarší národní park Kanady. Byl založen roku 1885, po Yellowstonském národním parku v USA je i druhým nejstarším národním parkem v Severní Americe. Najdeme zde jak místa přeplněná turisty, tak i odlehlá zákoutí, kde potkáte spíše medvěda nežli člověka.

Rozhodně není odlehlé Louisino jezero, na jehož břehu se tyčí monumentální rekreační stavba podobná moskevskému Kremlu, jen o málo menší. Stavitelský moloch tu nostalgicky vzpomíná na zlatou éru masových rekreací 60. let, známou např. z filmu „Hříšný tanec“. Autem dojedete až k zelenomodré hladině ledovcového jezera s pohádkovou vyhlídkou na ledovec stékající po úbočí třítisícových vrcholů. Úchvatnou fotografii pořídíte, aniž byste museli vystoupit z auta. Na davy turistů zde čekají takové atrakce, jako projížďka v koňském sedle okolo jezera, půjčovna kanoí na jezeře, vycházka s průvodcem a komplex wellness programů „kremelského“ hotelu. Kanaďané a Američané obvykle využívají turistických lákadel, na rozdíl od japonských a čínských turistů, kteří zde převládají a kteří jim příliš neholdují. Obvykle se spokojí s procházkou okolo jezera, udělají nějaké fotografie a honem se vydají za další pamětihodností.

Po krátké procházce s davy návštěvníků se vydáváme do hor, hledat odlehlejší místa. Autem popojíždíme asi dvacet kilometrů do vedlejšího údolí. Parkujeme se spoustou dalších aut na místě zvaném Moraine Lake. Celé hluboké údolí nese název Ten Peaks Valley – Údolí deseti vrcholů. Cesta k vrcholu místní dominanty Mt. Temple však zeje prázdnotou. Jen kousek za informačním střediskem nás zastavuje ranger, strážce národního parku. Upozorňuje na zvýšený výskyt medvědů. Medvědi se krmí před zimou a za potravou se vydávají i do blízkosti lidí. Máme štěstí, že jdeme v pětičlenné skupině. Na další poutníky k vrcholu bychom museli čekat, kdyby nás bylo méně než čtyři. Cesta nás zavádí doprostřed kanadského podzimu. Žluté listí osik a oranžové jehličí opadávajících modřínů vytvářejí pohádkové scenerie, orámované již čerstvým sněhem. Výstup by se dal přirovnat k výšlapu na tatranské Rysy, je jen asi dvakrát delší a o tisíc metrů výš. Odměnou je panorama, jaké na jiném místě neuvidíte. Šířka horského masivu dosahuje napomezí Alberty a Britské Kolumbie více než sto kilometrů!

ZEMĚ DIVOKÉ RŮŽE

Alberta je čtvrtým největším státem kanadské unie. Romanticky sama sebe označuje jako „zemi divoké růže“. Její západní hranici s Britskou Kolumbií tvoří nekonečné bludiště hlubokých údolí, zaledněných hor a divokých řek – kanadských Rocky Mountains. Od obzoru k obzoru se tyčí vrcholky dvou a třítisícových vrcholů, z nichž některé dodnes nemají jméno. Do konce života bychom nestihli navštívit všechna nádherná zákoutí. Kromě národního parku Banff jsou zde další. Jako perly jsou na náhrdelníku řek Bow a Athabasca navlečeny národní parky Kootenay, Yoho, Glacier, Jasper a Mount Robson Provincial Park.

Národní parky Yoho (v překladu z jazyka kmene Kríků „bázeň“ nebo „úcta“) a Glacier byly vyhlášeny jen o rok později než jejich předchůdce z Banffu. Nacházejí se v něm nejrozlehlejší ledovcová pole v kanadských Skalnatých horách. Ač podzim, na ledovcích leží vrstvička čerstvého sněhu. V ní a ještě hluboko do ledovce jsou zaryty stopy mamutích výletních autobusů. Kola každé z těch potvor měří v průměru 2,5 metru. S trochou opovržení odmítáme tuto kratochvíli. Ještě teď mě to bolí za všechny ledovce, když si vybavím „jizvy“ od pneumatik na jejich povrchu. Podél příjezdové silnice jsou patníčky s letopočtem. Dobrý kilometr od čela ledovce leží ten s letopočtem 1908. Až sem sahalo čelo ledovce v tomto roce. Je sice po sezoně, ale asijští turisté červenobílé autobusové trakery plní utěšeně stále. Po přenocování na parkovišti se ještě před východem slunce vydáváme k vodopádům na řece Athabasca v národním parku Jasper. Zdaleka nejsme první. Hned tři autobusy turistů na místě – samoty se ani zde obávat nemusíme. Výkřiky údivu zanikají v hukotu tisíců kubíků bíle zpěněné vody řítící se do chřtánu černočerných skal. Voda se řine takovou rychlostí, že nad skalní průrvou, do které padá, se neustále vznáší mlžný opar. Mezi turisty pobíhají čipmankové – zemní veverky. Moc dobře vědí, že návštěvníci pro ně vždycky najdou něco dobrého.

DIVOČINA VŠUDE OKOLO

Člun se nepatrně pohupuje po hladině rozlehlého ledovcového jezera, jehož voda se v zapadajícím slunci barví sytě bílo modře. Tmavá zeleň douglasek, jež orámovala břehy jezera, se směrem k zasněženým třítisícovým vrcholkům mění do modra. Z houštiny zeravů nad tyrkysovou vodou se znenadání pomalým houpavým krokem vybatolí černá chlupatá koule. Člun jako by zde nebyl a jako bychom tu nebyli ani my. Medvěd kolébavě dojde až k hladině. Voda se nezdá být vodou, ale spíše namodralým mlékem. Zvíře zavětří směrem k druhému břehu jezera, vzdálenému asi tři sta metrů. Napije se několika doušky a celá se ponoří do horské koupele. Pouze těkavé oči prozrazují, že naši přítomnost bere alespoň trochu na vědomí. Když míjí okraj našeho člunu ve vzdálenosti snad čtyř metrů, mám pocit, že cítím závan dechu z jeho nozder. Mít jen trochu delší ruku, pohladím si jeho huňatý černý kožich. Na druhém břehu pečlivě vyklepe vodu z chlupů a stejně rychle jak se objevil, tak také zmizí. Moje první kanadské setkání s medvědem.

V samém centru měst jsou kontejnery zabezpečené proti medvědům. Přitom věhlasný grizzly se nepovažuje za tolik nebezpečného jako černý medvěd, kterého můžete potkat daleko častěji. Jednoho z rangerů, který se hned potom, co jsme na něho promluvili, ptal na naši domovinu, jsme se dotázali, co dělat při setkání s medvědem. Jeho odpověď byla hodna odpovědi z delfské věštírny: „Medvěd umí rychle běhat, vysoko šplhat a vytrvale plavat. Takže, před medvědem neutíkejte, nešplhejte, ani neplavte! Nebylo by vám to nic platné.“ Není nad to poradit se u odborníků. „Kolik máte u vás medvědů,“ zajímal se. Nechtěl jsem, abychom si uřízli ve světě ostudu, tak jsem ze sebe vyrazil smyšlené číslo: „Dvacet!“ Bez mrknutí odvětil: „My sto tisíc!“

Pro našince je neuvěřitelné vidět, v jak těsném soužití zde žijí divoká zvířata a lidé. Nutno podotknout, že zvířata jsou téměř ve všech ohledech zvýhodňována. Koneckonců, kdo by měl mít víc rozumu? Zvíře nebo člověk? Zajít si do lesa zaběhat? Šílíte? Před několika lety byl v okolí Calgary, pouhých 100 km od Canmore, kde se mimo jiné konala zimní olympiáda, zaznamenán případ, kdy si puma vyčíhala běžce na lyžích a po dvacetikilometrovém sledování si ho ulovila k večeři. Náš hostitel nám vyprávěl, že v jeho firmě pracoval člověk, který se dlouhým nožem ubránil napadení pumy. Chybělo mu jedno oko a prodělal asi dvanáct plastických operací hlavy. Ne, o riziku setkání s divokými zvířaty zde nikdo nepochybuje.

KŮROVEC PO KANADSKU

Náš pojízdný dům na čtyřech pneumatikách od General Motors není žádný rychlík. S motorem o obsahu pět a půl litru je to sice malý autobus, ale naše cestování po Kanadě obnáší nekonečné hodiny a dny strávené za volantem, obzvlášť, když jsme za 14 dní museli stihnout urazit okolo čtyř tisíc kilometrů. 
„Pozor na karibu příštích 30 km“, „Příští benzinová pumpa za 160 km“, „Nebezpečí střetu s losem příštích 20 km“, „Nebezpečí záplavové vlny“, „Lavinové pásmo – možnost uzavření silnice“. To jsou varování pro řidiče, která u nás neuvidíte. Nicméně varování, na která jste alespoň upozorněni. To, že po následujících 690 km nebude k dispozici signál mobilní sítě zjistíte, až když tu vzdálenost ujedete. Pro Středoevropana jiný svět.

Daleko děsivěji na nás ale působí měsíční krajina s torzy uschlých kmenů stromů, rozprostírající se stovky kilometrů podél silnice z Jasperu do Vancouveru. Šumavská epizoda je ve srovnání s kanadskou pouhou kapičkou oproti oceánu zrezavělých a nastojato uschlých douglasek. Původcem této kalamity je malý brouk zavlečený z Číny. Stejně jako u nás, i v Kanadě se vedou diskuse o tom, jakým způsobem a zda vůbec proti broukovi zasahovat. O jedné věci se zde ale nediskutuje. Na žádném chráněném území se člověk do věcí přírody neplete.

DOBŘÍ DUCHOVÉ

„Dobrý den, jak se dnes máte? Venku je ale krásně, viďte!“ To nejsou slova, která v Kanadě můžete slyšet jen při setkání se svým známým. Takhle vás uvítá i pokladní v kdejakém supermarketu. A jakmile uslyší cizí akcent, dodá ještě: „Mohu vám ještě nějak pomoci?“ Při návštěvě podobného obchodu platíme jako obvykle kartou. Vše proběhne hladce, s pokladní si popřejeme hezký den. Odcházíme k autu, které je asi tři sta metrů od marketu. Téměř u auta nás dohoní slečna pokladní. V ruce drží dvoudolar a s nestrojenou lítostí v hlase se omlouvá, že nám omylem napočítala dvě bagety místo jedné. A tady nám vrací peníz. Dvoudolar jí necháváme jako spropitné a dlouze hloubáme, ve kterém českém obchoďáku by se nám mohlo stát něco podobného? Lidé jsou tu evidentně spokojení a je to na nich vidět. Už jen to jednoduché pravidlo čtyř značek STOP na křižovatce nutí každého k tomu, aby se s těmi ostatními prostě domluvil. Jede vždy ten, který přijel dřív. Lidé jsou tu spokojení, proto si mohou dovolit ten luxus být na sebe milí? Nebo je to proto, že je jich tu méně na jeden kilometr čtvereční a tolik do sebe nenarážejí, jako my v Evropě? Kdo ví, možná tu mysl lidí dodnes chlácholí dobří duchové, kteří provázeli již původní indiánské obyvatele zdejších hor.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Šlechtična každým coulem, říkají si jistě mnozí návštěvníci zámku Líčkov na Žatecku, když poprvé spatří paní Marii Brázdovou, zdejší zámeckou paní, někdejší manželku akademického malíře Oskara Brázdy, který na závěr svého studia získal zlatou medaili za malbu a stipendium do Říma, kterou mu osobně předal v roce 1911 císař František Josef I. Oskar Brázda je též autorem hesla „Chmel je naše zelené zlato“. Propagační plakát s motivem zeměkoule obtočené věncem z chmelových šišek pochází z jeho dílny a je k vidění na líčkovském zámku. Vlídné vystupování, pohostinnost, živý projev a elán by mohli ženě narozené v roce 1926 závidět mnozí mladší. Marie se však nenarodila v jedné ze zdejších komnat a v žilách jí nekoluje ani kapka modré krve. Nikdy na vlastní kůži nezakusila zdejší idylické časy před válkou, kdy sem přijížděly známé osobnosti – T. G. Masaryk, Edvard Beneš, ale i členové švédské královské rodiny. Mihla se zde jen, když jako dcera zdejšího sadaře na zámek přinášela čerstvé ovoce. S Oskarem Brázdou, Okim, jak mu stále láskyplně říká, zažila dobu poválečnou, plnou ústrků, ponižování a upadajícího zájmu o Mistrovo pozoruhodné dílo.

HNÍZDO GESTAPA

Zámek Líčkov vstal jako bájný Fénix z pomyslného popela hned třikrát. Poprvé to bylo po první světové válce, kdy ho zcela zdevastovaný v roce 1925 i přilehlými polnostmi, chmelnicí a lesem koupil Oskar Brázda. Hodlal zde začít nový život se svou tehdejší ženou, švédskou šlechtičnou Amelií Posse, se kterou dokonce svými kontakty podporovali vznik samostatného Československa, přátelili se s Masarykem, Benešem a Štefánikem.

Citlivě zrekonstruovaný zámek se po pár letech stal umělecko-historickým skvostem. To však Oskaru Brázdovi nestačilo. Uvědomoval si, že musí být i dobrým hospodářem, proto neváhal pustit se do studia střední zemědělské školy v Roudnici nad Labem. Dál i pilně tvořil svá díla a opravdovým triumfem byla v roce 1930 jeho velká reprezentativní výstava v pražském Obecním domě. On i jeho choť Amelie pomáhali i politickým uprchlíkům z nacistického Německa, na což Otakar doplatil hned po okupaci. Byl internován na Dobříši (manželka, se kterou se předtím rozvedl, při záboru Sudet odjela se syny do Švédska) a zámek na Líčkově se stal působištěm gestapa. Po válce našel Oskar svůj majetek opět v zuboženém stavu a dal svoji energii i finance na jeho opravení. V té době se zahleděl do devatenáctileté Mařenky Weissové a vyřkl pro oba osudná slova: „Ty bys mi mohla stát modelem.“ Marie se zdráhala. Měla totiž v živé paměti, jak jeho někdejší modelku Bětušku vesnické drbny pomlouvaly. Mistr totiž nemaloval ženy jen oblečené… Nakonec svolila a oba se do sebe zamilovali.

PARTNERKA I INSPIRACE

Nyní by mohl zazvonit zvonec a být pohádky konec. Jenže v životě to bývá jinak. Přišel rok osmačtyřicátý a s ním komise složená z nových pravověrných. Ta Oskarovi oznámila, že přestává být majitelem lesa, polí a chmelnice, a vše přechází do vlastnictví státního statku. Moc těžkou hlavu si z toho nedělal a suše konstatoval: „Tak budu nyní více malovat, Mařenko.“ Jenže neuplynul ani měsíc a noví mocipáni si troufli i na zámek a vyměřili mu i milionářskou dávku. Byli však natolik „velkorysí“, že zde nechali Oskara s Marií bydlet. Ovšemže ne v zámeckých pokojích. Přisoudili jim „přiměřený“ byt v přízemí. Po zámeckých schodech dupali rozjívení chmeloví brigádníci, kteří zde byli ubytováni a po kterých ovšem vždy Marie spoušť pečlivě uklidila. Čtyřicet let „starostlivé péče“ státu na Líčkově tedy potřetí zanechalo následky. Oskar se bohužel roku 1989 nedožil, zemřel jedenáct let předtím v požehnaných devadesáti letech. Dostalo se mu před smrtí zadostiučinění, v září roku 1977 byl oceněn čestným titulem Zasloužilý umělec (zemřel 19. prosince). Marii nastaly po roce 1989 další starosti. Rozhodla se zámek opět zprovoznit a s energií sobě vlastní zde instalovala expozici z Mistrových děl. Což se jí povedlo, návštěvníci zámku jsou zdejším prostředím nadšeni. A že vše ještě není dovedeno k dokonalosti? „To bych musela žít tři sta let.“

KRÁVA Z KONĚ

„Vy jste byla ale krásná,“ vyhrkla jsem spontánně při pohledu na Brázdova díla, kde je zobrazena. Paní Brázdová se usměje. Jistě nejsem první, kdo takto reaguje. Tělo antické sochy s dokonalými proporcemi, oduševnělá tvář (která jí zůstala). Mistr nemaloval svoji představu, dobové fotografie Marie to dokazují. „Víte, já tu na zámku žiji asi nejdéle, je to už pětašedesát let,“ říká. „Oki mi sliboval že spolu budeme cestovat po světě, že mi ukáže všechna místa, která zná. Určitá naděje byla až v roce 1968. Měli jsme namířeno do Cannes, moc jsme se těšili, ale Oki měl tenkrát problém s okem, a to bylo zrovna v době, kdy jsme měli zažádáno o výjezd. Nevyšlo to, hlavně, že se vyléčil a mohl dál malovat…“ Prohlížíme si expozici děl Oskara Brázdy. Synovec paní Marie Milan Umlauf nás upozorňuje na nejzajímavější obrazy, mezi které patří například Rubensovy Bakchanálie. Nejsou originálem, ale kopií ze štětce Oskara Brázdy. Tak povedenou, že byla ve třicátých letech prohlášena ve Švédsku při výstavě za nejdokonalejší. Zajímavá je i historie opony žateckého divadla. Mistr zhotovil návrh obrazu dočesné chmele. Ústřední postavou původně byla dívka na koni. Ovšem opět ideologický „omyl“. Na přání vyšších míst musel koně přemalovat na krávu s rohy ozdobenými věncem. Tehdejší umělečtí hodnotitelé nemohli totiž skousnout koně jako symbol „nové“ dočesné. Kráva, na které sedí sličná dívka, tak vypadá jak z amerického rodea, což asi nikomu z mocných tenkrát nedošlo. Součástí expozice jsou i dobové fotografie Tomáše Garrigua Masaryka. Ty na koni nebo za prezidentským stolcem známe všichni. Ale vidět ho v plavkách, jak dovádí s Brázdovými kluky na pláži, to se snad poštěstí jen na líčkovském zámku.

JEN VELKÉ VĚCI

Paní Marie si letos u příležitosti svátku svaté Anny splnila svůj dlouholetý sen. Darovala zrestaurované kapličce v Líčkově, věnované této patronce, nový zvon. Když byla malá, zvonil prý třikrát denně. Při slavnosti poděkovala zvonaři Petru Rudolfu Manouškovi, který jej zhotovil, a připomněla památku všech líčkovských občanů, bohatých i chudých, kteří při jeho zvuku kdysi klekali a modlili se. Čechů i Němců, kteří ve zdejších bývalých Sudetech žili v pospolitosti, dokud je politika a válka nerozdělily. Marie Brázdová je dobrý psycholog. Vyznává totiž krédo, nezabývat se podružnostmi, jen velké věci jsou prý důležité. Jako pro jejího životního druha, který se svou múzou Marií prožil společností možná méně oceňovanou, ale bezesporu krásnou část svého života.

Viděli jsme je už z dálky. Majestátní jehlany uprostřed pouště, sebevědomě strnulé a netečné k událostem, dějům a lidem míjejícím jejich posvátný klid. Před tisíci lety stejně jako dnes. Opomenuté pyramidy v súdánském Meroe, v zemi desetiletí odevzdané válce.

Poušť. Romantická na plakátech z dakarské rallye, možná ještě během dvoudenního safari. Pro nás svůj zromantizovaný půvab ztratila. Vystřídal jej hluboký respekt a ocenění tak obyčejných věcí, jako je voda nebo dostatek nafty v nádrži. Měli jsme za sebou pět set kilometrů cesty pouští, zapadání v písku a stravující strach, že tam uprostřed té obrovské země bídně zhyneme a neštěkne po nás ani pes.

Na to, že jsme jako afričtí zelenáči byli v Súdánu teprve pár dní, jsme toho zažili až moc. Až moc na to, abychom si nyní zpátky v civilizaci nevážili krásného rovného černého asfaltu. Bylo nám jedno, že silnice, která spojuje Chartúm s pouštním městem Atbara, je dílem samotného ďábla – Usámy bin Ládina. Dej mu ¬Alláh věčnou slávu, myslím, že bychom mu tam tehdy dokázali od srdce poděkovat bez ohledu na to, že bin Ládinovi mudžahedíni silnici stavěli hlavně proto, aby usnadnili tok některých hodně nehezkých věcí. Cestování někdy dokáže hodnotami zběsile zamíchat.

Měli jsme vlastně štěstí. Súdán se v době naší návštěvy nacházel ve stavu jakéhosi dočasného míru, alespoň v krajích, kde jsme se pohybovali. Kdesi na jihu stále zuřil bratrovražedný boj, ale člověk se v tak veliké zemi jako je Súdán může lehce tvářit, že se ho to vlastně netýká. Alespoň checkpointy, ty věčně obávané partičky strážců pořádku, se tak tvářit dokázaly, a my s nimi. Jenže tohle všechno mohlo být pyramidám jedno. Mohly se jen shovívavě dívat na lidské snažení a zápolení. I na toho tlustého plechového hada, který se plazil nedaleko a jehož útrobami protékalo černé zlato, příčina mnoha konfliktů. Sláva je tak pomíjivá! Kdysi se bojovalo kvůli sloním klům, dnes pro ropu. „Ach, vy lidé,“ jako by pyramidy říkaly, „vždycky si najdete důvod, proč se nenávidět.“ Kolem tancují písečné bouře, pro které není vidět slunce, takže celá krajina tone v šedivém hávu. Jak se nám tu zastesklo po zeleni jarních luk Českého středohoří! Můžeme jen tušit, že na druhé straně pouště teče Nil, životodárný a stejně netečný jako pyramidy, k němuž chodí ženy s prádlem dnes stejně jako včera a stejně jako před tisícem let.

ANIČKA VS. POUŠŤ

Zadrncání prvních kamenů nás vytrhlo z cestovatelského snění. Opět neradi opouštíme asfalt, protože pyramidy trůní daleko v poušti. Tedy přesněji mezi pátým a šestým nilským kataraktem (peřejemi), přibližně sto kilometrů od hlavního města Chartúmu. Jejich geometricky dokonalé špičky ustupovaly do mlhy a házely nekonečné kilometry písku pod kola jednoho zeleného landroveru, jehož jméno znělo tak neexpedičně, jako když maminka upeče buchty – Anička. Na její střeše se kymácel stan, písty skučely v nerovném zápase s všudypřítomnými zrnky písku, ale Anička se prokousávala statečně dál. A najednou jsme tam byli.

Impozantní, tajemné, vábící. Pyramidy v Meroe, jedné ze tří lokalit, kde se v Súdánu pyramidy nacházejí. Je jich celkem 223, tedy dvakrát více než v Egyptě. Škarohlídi tvrdí, že kvantita tady převyšuje kvalitu a že to je jediný důvod, proč byly zapsány na seznam UNESCO. Teď nás uvítaly první z nich. Jako ochránci se dokonalé jehlany tyčily nad vesničkou, jejíž hliněné domečky působily jako malí Davídkové ve stínů Goliášů. Vesnice to byla pustá, jen stádo bělostných velbloudů přežvykovalo netečně nad posledním drnem tuhé trávy utopeným v písku. Ale už o kousek dál se objevila studna a kolem ní chumel dětí. Do hlubiny házely plastové kbelíky přivázané na laně a pak trpělivě ručkovaly, aby z temnoty vytáhly pár cákanců životodárné tekutiny. Úmorná a nekonečná práce. Dětem to však nijak nevadilo. Smály se a pošťuchovaly a my jsme si vzpomněli na jednoho člověka, který v Africe hloubil studny. Vyprávěl, že kdysi v Alžírsku udělali studnu, aby místní nemuseli chodit několik kilometrů k řece. Byla to velká sláva a všichni byli šťastní. Když se po nějakém čase vrátil na inspekci, zjistil, že studna nefunguje a místní chodí opět daleko k řece. Nabídl jim, že studnu opraví. Šéf vesnice mu ale sdělil, že už studnu nechtějí, že budou raději zase chodit k řece, protože když k té řece chodit přestali, přestali se také spolu vídat a povídat si a že to mělo špatný vliv na vztahy mezi lidmi.

JEDNA NÁVŠTĚVA TÝDNĚ

U pyramid stála budka a také kadibudka, obé dojemný pokus o turistickou infrastrukturu. Ve stínu budky leželo několik zachumlaných postav. Chtěli jsme dovnitř, ale muselo se čekat na správce. Písek navíc bodal do objektivů a slunce vymlelo všechny barvy, takže bylo moudřejší sednout si a po vzoru pospávajících mužů čekat. Na co tam ale čekali oni? „Na turisty. Návštěv je hodně. To víte, lidé z ambasád, zahraniční pracovníci…“ posteskl si muž. „Kolik návštěv?“ „Hodně. Tak jedna za týden,“ vyřkl to závratné číslo a dodal „Nechcete se projet na velbloudu?“

Vlastně to dávalo smysl. Mají sedět tady nebo doma? Horko je všude stejně. Když se v poledne přesune stín, přejdou na opačnou stranu domku a je to. Nemusí pršet, stačí když kape. A kápnutí, jak už víme, má v poušti velkou hodnotu.

„Nechcete náramek? Pantofle? Řetízek?“ utrousil muž, spíš z povinnosti než ze skutečného zájmu.

A tak jsme čekali. Čekání, jedna z nejdůležitějších dovedností pro přežití v Africe. Tady nám ji zpestřovalo sluníčko, které se pralo s Aničkou o tu trochu stínu. Anička nebyla tak velká jako domek a domek zase okupovali velbloudáři, takže stín brzy došel a my jsme teprve ocenili hodnotu stromů v krajině, kde stromy chyběly. Široko daleko nebyl jediný, ani uschlá akácie, vůbec nic, jen nekonečná poušť. A to přesto, že geograficky jsme se nacházeli v pásmu sahelu, tedy teprve v předpokoji samotné pouště, takže by tu mělo být jakési polozeleno, učeně se tomu říká semiaridní oblast. Slovo sahel pochází z arabštiny, kde znamená okraj, velký počátek a zároveň velký konec. Tenhle „konec“ se ale zakusuje čím dál jižněji, poušť se roztahuje a bere dobytku pastvu a lidem živobytí. Ale nebylo tomu tak vždy. Na místech, kde stojíme, se hustou džunglí proháněli divocí lvi – však nám o tom pyramidy ještě povyprávějí.

NA PYRAMIDY VÝBUŠNINOU

Večer konečně nastal náš čas. Dorazil správce. Zaplatili jsme, obešli symbolickou dřevěnou závoru a octli se přímo u pyramid. Nebyli jsme nikdy u egyptských obrů, ale pyramidy v Meroe jsou prý daleko menší. Jejich základna je zřídkakdy delší než deset metrů, na výšku měří maximálně padesát. Také úhel, který svírají se zemí, je jiný. Núbijské pyramidy jsou daleko kosejší, postavené v sedmdesátistupňovém úhlu, zatímco jejich egyptské vzory svírají úhel pouze pětačtyřicetistupňový. Pro nás tak jako tak představovaly setkání s jiným a krásným světem. Nechaly nás brouzdat se mezi nimi, obdivovat jejich dokonalé tvary a přesně usazené kamenné kvádry. To vše v mlčícím tichu pouště, samojediní na celé planetě, jen my a ony. Kdepak nějaké závody o velikost; tohle je jejich konkurenční výhoda. Tohle je jejich kouzlo. Samota ve stínu prastarých velikánů. Potom přišla písečná metelice a my se schovali dovnitř jedné z nich – zvenku mohutné, avšak uvnitř překvapivě malinké. Měla zbořený vršek, a tak se kolem ní nakupila hromada kamenů, které se tu postupně obracely v prach a dávaly tak hrozivě reálnou tvář jedné omleté biblické metafoře. Tuto pyramidu ale naštěstí nepotkal osud jiných, kterým lidé na ulomené špičce vymodelovali cementovou čepici. Byla to na pohled zoufalá snaha, jak zabránit jejich dalšímu úpadku, ale byla po staletích nezájmu alespoň nějaká.

Zhroucení pyramid neměly na svědomí jen živly a nezájem o jejich uchování. Na jejich stavu se neblaze podepsalo také mnoho vykradačů, mezi nimi nade všechny vyniká jedno jméno – Giuseppe Ferlini. Tento Ital začal jejich ničení v roce 1834 a ve své touze po pokladu neváhal pyramidám odstřelovat špičky třaskavinou. Popravil jich na čtyři desítky. Zajímavé ale je i to, jak příběh pokračuje dál. Ke své smůle našel poklad pouze v jedné z nich, v hrobce královny Amanišaketo. Zato to byl poklad tak drahocenný a řemeslně dokonalý, že jej potenciální evropští kupci považovali za falzum. Nevěřili, že by tak nádherné pečetní prsteny, náhrdelníky a amulety z nejjemněji vypracovaného zlata mohly pocházet odkudsi z černé Afriky. Ferlini zuřil a nakonec musel poklad prodat pod cenou. Dnes ho lidé obdivují v muzeích v Mnichově a Berlíně.

NA JIHU JE VÁLKA

V bezskrupulózním jednání následovali Ferliniho další dobrodruzi, takže než se ke slovu, tedy spíše k činu dostali v roce 1902 první oficiální archeologové, byly pyramidy v drtivé většině vykradené.

Dnes už ale zase uvnitř vládne klid, jak se na staré pohřební komory sluší. Vědomí toku času na nás promlouvalo ze všech stran. Hieroglyfy, které jediné přežily nájezdnické časy, vyprávěly o starých králích a jejich velkých skutcích, o divokých bitvách a krásných otrokyních.

Venku stále zuřila písečná bouře, a tak jsme se posadili na udusanou zem. Prohlíželi jsme si ty obrázky připomínající divokou historii Núbie. Dnes je tu poušť, ale kdysi bylo Meroe živoucím městem. Dvacet pět tisíc lidí, to už je na starověk mimořádné číslo. Vykopávky odhalily široké bulváry, chrámy a přístaviště. Téměř tisíc let, od 6. století př. n. l. až do 4. století n. l., se zde nacházela kvetoucí říše Kúš. Zelenaly se tu lesy plné zvěře a dřeva. Byl tu dostatek nerostných surovin, třeba železa, které se odsud vyváželo do celé Afriky. Za rozkvětem říše ale stála hlavně její poloha, stala se průsečíkem obchodních tras napojených na Nil a Rudé moře. Jeden čas se dokonce cítila tak silná, že se pokusila dobýt Egypt, což se jí podařilo a jako 25. dynastie jej ovládla. Sláva netrvala dlouho, ale do tváře Núbie se zapsala na dlouhá tisíciletí, a to právě pyramidami inspirovanými egyptskými hrobkami.

Prohlíželi jsme si hieroglyfy, které jediné k nám mohly promlouvat, protože vlastní meroejské písmo nebylo nikdy rozluštěno. A upadali jsme do prapodivné melancholie uprostřed energie obrovitého hrobu obepnutého pouští, kde právě zuřila ohromující bouře. Prohlíželi jsme si obrazy lvů se zdviženými prackami, kteří se chystali rozsápat svou oběť; kdysi, když ještě byla Sahara zelená a pásli se tu nosorožci a procházely tudy karavany, vládli této zemi lvi. A hieroglyfy vyprávěly tu dávnou pravdu, že se klaníme tomu, čeho se bojíme – lidský král se klaněl tomu zvířecímu (krajtě s hlavou lva), který se na opadajícím zdivu zvedal z lotosového květu, univerzálního symbolu nekonečného života. Severní zeď pokrývaly symboly míru a prosperity, zatímco zeď hledící jih ukazovala válku a chaos.

Venku bouřil písek, ale v pyramidě byl klid. Dostavilo se bezčasí a staří králové v něm odpovídali mlčením. Obdivovali jsme historii jejich země a oni si mysleli své o její budoucnosti. Věděli příliš dobře, co znamená věčnost. Nějaký čas nato se Súdán rozdělil na dvě země…

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUČERA

Největší jihokavkazský dobytčí trh v Kabali je branou do mnohonárodnostního světa, který se v posledních třech stech letech zrodil na východním okraji Gruzie v oblasti Lagodechi. Zatímco v některých oblastech Gruzie zuřilo etnické násilí, zde panovala harmonie.

Silný kůň se pozná jednoduše, když vytáhne ze škarpy plně naložený dvoukolák. Na trhu u východogruzínské vesnice Kabali v lagodešském okrese se to ale podaří skoro každému. Chovatelé koní sem totiž každou neděli vodí ty nejlepší, které mají. Za takového koně tu dostanou i 1200 lari, tedy asi 12 tisíc korun. Na místní poměry je to hodně, ale zájemci se najdou. Vždyť tady na trojmezí Gruzie, Ruska a Ázerbájdžánu kůň stále ještě zastane více práce než traktor nebo automobil. Muž s černými vlasy a divokým pohledem mi hrozí pěstí, když si všimne objektivu, který na něho míří. Právě probíhá obchod, chce koupit jednoho z těch koňů zapřažených do povozu a nepřeje si, aby ho při tom někdo pozoroval. Má teď jediný cíl, vyjednat co možná nejlepší cenu. Za několik minut se licitace o ceně přiblíží rvačce. Emoce temperamentních Kavkazanů jsou vyšponované k prasknutí.

“To jsou Ázerbájdžánci, těch je tu nejvíc. Nepřijíždějí však ze sousedního Ázerbájdžánu, žijí tady po generace, stejně jako Rusové, Arméni, Osetové, Dagestánci a další. O Gruzíncích nemluvě, vždyť jsme stále v Gruzii,“ říká mi Akaki Mčedlišvili, který pracuje v nedalekém okresním městě Lagodechi na radnici jako vedoucí odboru kultury, sportu a vzdělávání. Trh u vesnice Kabali v alazaňské nížině je největším svého druhu nejen v Gruzii, ale i na celém jižním Kavkaze. Koná se každou neděli už nejméně třicet let, a to i v zimě. Podle ročního období se jen liší sortiment nabízeného zboží. Začátek je v pět hodin ráno a konec okolo čtvrté odpoledne. Přijíždějí sem prodejci z celé Gruzie. „Dnes je tady kolem pěti tisíc lidí. S trochou nadsázky lze říci, že ten, kdo chce vidět celou Gruzii na jednom místě, ať přijede do Kabali na trh. Může zde pohovořit se všemi národnostmi, které v Gruzii žijí,“ usmívá se Mčedlišvili. A do jisté míry má pravdu. Místní trh je zmenšeninou toho, čím je lagodešský okres typický. Do současnosti si udržel podobu kavkazského babylonu, kde vedle sebe více či méně spokojeně žijí různé národy a kultury.

OD KAŽDÉHO TROCHU

Lagodešský okres byl nepřetržitě osídlen od mladší doby kamenné až do 17. století. Celá oblast patří z hlediska archeologických nálezů k nejbohatším a nejzajímavějším v celé Gruzii. Ve 3. století před n. l. si ji podmanila Kavkazská Albánie, později byla připojena k východogruzínskému království a všechny kmeny postupně Gruzínci asimilovali. V lagodešském okrese dokonce existuje vesnice, kterou obývají Udinové. Za vznik mnohonárodnostní společnosti v oblasti může paradoxně jedna z největších katastrof v historii Kavkazu. V první polovině 17. století došlo při jednom z četných tažení perského šáha z dynastie Safíovců Abbáse I. Velikého do Kachetie k přesídlení většiny obyvatel do dnešního Íránu. Na vylidněné území začali přicházet obyvatelé ze všech částí Gruzie – Lazové, Mingrelové, Osetové, Imeretinci, Abchazové a další. Přiliv etnicky různorodého obyvatelstva pak pokračoval i v 19. století. Tehdy byla východní Kachetie známá v carském Rusku pod názvem teplá Sibiř. Režim tam posílal do vyhnanství své kritiky a odpůrce, hlavně Ukrajince a Poláky. Další významnou ingrediencí lagodešského etnického guláše jsou Dagestánci, kteří ale na rozdíl od jiných udržují jako původní obyvatelé Kavkazu vztahy s východní Kachetií přinejmenším tisíc let. „V horách v Dagestánu se žije obtížně, proto sem některé rodiny přesídlily. Jiní obyvatelé Dagestánu sem chodili za obchodem. V době Sovětského svazu tady často nakoupili zboží a v Dagestánu ho prodávali,“ vysvětluje Mčedlišvili.

Mnohonárodnostní společnost v lagodešské oblasti byla na první pohled jako stvořená k tomu, aby se stala na počátku 90. let, kdy se jižním Kavkazem hnala vlna národnostního uvědomění a etnických válek, dalším ohniskem třenic. V Gruzii propukly etnické konflikty v jižní Osetii a v Abcházii. „Tady ale žádné problémy nebyly. Etnické konflikty jsou dílem politiků, nikoli prostých lidí,“ upozorňuje Mčedlišvili. Lagodešská oblast se od ostatních regionů, které rozvrátily etnické konflikty, liší. Region nikdy nezískal autonomii a třeba na rozdíl od Abchazů v Abcházii neměla žádná z místních etnik významné ukotvení v historii místa a hlavně ambice stát se vůdčí silou. Žádná ze složek multietnické společnosti tady necítila frustraci ze svého postavení ve společnosti a nikomu nebylo na úkor ostatních odepíráno právo na sebeurčení. Dalším důležitým faktorem bylo, že lagodešský okres ležel vždy spíše na přehlížené periferii země a v porovnání například s bohatou černomořskou Adžárií u hranic s Tureckem a Abcházií, kde má dodnes Rusko vojenské základny, byl nepoměrně chudší, a kromě toho se tam nesoustředil zájem režiséra kavkazských konfliktů z počátku 90. let – Moskvy.

Je okolo desáté dopoledne a na trhu u Kabali to žije jako v úlu. Slyším gruzínštinu, ázerbájdžánštinu, ruštinu, cítím vůni orientálního koření, ale i zápach zvířecích výkalů. Všímám si lidí. Jsou různí, liší se barvou očí, tváří, temperamentem, ale i oblečením. Kromě koní tu lze koupit krocany, ovce, krávy, ale také maso a textil z Turecka i z nedalekého Íránu. Každý druh zboží má své předem vyhrazené místo. Koně jsou k dostání na okraji pozemku, tam, kde začíná pole s kukuřicí. Hned vedle přes potok prodejci nabízejí krávy a ovce. O kus dál jsou pod střechou z igelitu a plechu schovaní před nepřízní počasí prodavači textilu, domácích potřeb všeho druhu, ale i řezníci s čerstvým masem. Mezi tím vším Ázerbájdžánky s typickými pestrobarevnými šátky na hlavách a s pusou plnou zlatých zubů prodávají slepice, krocany, kachny i zeleninu. Otevřené kufry zrezivělých aut většinou sovětské výroby, které slouží jako prodejní pulty, jsou nacpané tetelící se drůbeží. Nad hlavami lidí a zvířat tuším hradbu Kavkazu, která se zvedá nedaleko odtud. Mraky jsou ale příliš nízko, než aby se Kavkaz předvedl ve své kráse.

TURISTICKÁ BUDOUCNOST

Cesta ze Tbilisi do Lagodechi trvá autem slabé tři hodiny. Je to nudné provinční městečko, či spíše větší vesnice, postavená kolem hlavní silnice do Ázerbájdžánu. Státní hranice je z centra vzdálená necelých pět kilometrů. Po rozbité silnici často projíždějí turecké kamiony, které míří ke Kaspickému moři do Baku. Ulice jsou kolmé k hlavnímu silničnímu tahu městem a souběžně šplhají na sever po stráni vzhůru k hranici lesa, kde začíná Lagodešská přírodní rezervace. Lagodechi tvoří většinou rodinné jednopatrové domky se zahradami plnými subtropické zeleně. V centru je jen několik restaurací, dva předražené hotely a pár obchodů, najde se tu však i ubytování v soukromí. V posledních letech sem přijíždí stále více turistů ze zahraničí, hlavním turistickým lákadlem je přírodní rezervace, která má ředitelství v nově postaveném komplexu budov u horního okraje města. Je tam i impozantní vstup, který připomíná vstup do zoo či botanické zahrady. Málokdo z přijíždějících turistů nemá ani ponětí, co se v oblasti v posledních tři sta letech stalo. S pohnutou historií kraje vznik rezervace do určité míry souvisí. Do vyhnanství tam bylo za carského Ruska posláno i mnoho zástupců inteligence. Iniciátorem založení chráněného území na sever od Lagodechi byl jeden z nich, polský amatérský přírodovědec Ludwik Mlokosiewicz, který už v roce 1903 jako první vznesl požadavek před radou petrohradské akademie věd na založení státní rezervace. Později, v roce 1912 jeho hlas padl na úrodnou půdu a na 3500 hektarů bylo chráněné území vyhlášeno. Jedná se o nejstarší přírodní rezervaci na území bývalého Sovětského svazu.

Šota Eriašvili se v kavkazském pralese zjevil znenadání jako přízrak. Prostě tu najednou byl. V ruce drží hůl, na nohou má rifle, letité kožené pohorky a před nepřízní počasí ho chrání obnošená šusťáková bunda. Kolem radostně pobíhá pes, jeho věrný druh na toulkách přírodou. V lagodecšské rezervaci, která se rozprostírá na úbočích hlavního kavkazského hřebene, je jako doma. Bez řečí se ke mně připojil. „Jestli chcete, dovedu vás k místu, kde byla ještě na jaře lávka přes horský potok. Určitě míříte k vodopádu. Teď tam není nic, jen hromady dřeva, které přinesla v srpnu náhlá povodeň. Ukážu vám místo, kde budete mít nejlepší šanci řeku přejít. Jdu také tím směrem, abych omrkl, jestli tam není vhodné dřevo na zátop na zimu,“ říká pětašedesátiletý muž, který třicet let pracoval v rezervaci jako hlavní zoolog. Bylo to ještě v době Sovětského svazu. V rezervaci jsou čtyři značené turistické trasy různých obtížností. Rezervace má rozlohu přes 22 tisíc hektarů, nejnižší bod je přibližně v nadmořské výšce 400 metrů nad mořem a nejvyšší ve výšce 3500 metrů nad mořem. „V lese jsem strávil většinu svého života. Od dětství poznávám místní přírodu a hory. Jde o fascinující kraj, žije tu mnoho endemických živočišných druhů typických pro Kavkaz, jako třeba dagestánský tur, tetřev a mnoho dalších,“ zapomněl se Šota Eriašvili a začíná přednášku ze zoologie Kavkazu. Ještě před několika lety se sám vydával na několikadenní toulky lagodešskou rezervací. V horách pozoroval a fotografoval přírodu.

NOVÁ GENERACE

„Dříve byla příroda v lepší kondici než dnes a i peněz na ochranu přírody bylo více. Mladým, kteří teď rezervaci řídí, chybí kontakt s přírodou. Moje generace byla pořád v lesích, znali jsme každý kámen,“ ukazuje Eriašvili do míst, kde se ostře zvedá stráň, kterou pokrývá kavkazský prales. Často si musíme pořádně zajít, přes pěšinu leží popadané kmeny a větve staletých stromů.

K nastupující generaci ochránců rezervace patří Natia Šalvašvili, která pracuje na ředitelství rezervace v Lagodechi. Není ji ještě ani třicet let. Stojíme v hale moderní budovy ředitelství, kde je multimediální expozice o historii a současnosti rezervace. „Letos jsme napočítali asi 20 tisíc návštěvníků, loni to bylo asi 15 tisíc. Každým rokem jich přibývá. Nejčastěji se jedná o Izraelce, Poláky a návštěvníky z německy hovořících zemí. Věřím, že příští rok jich přijede ještě více. Máme jim co nabídnout. Turistický ruch je pro lagodešský okres cestou k prosperitě,“ říká Šalvašvili.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Řinčení zvonců, běsnivý tanec a hrůzu nahánějící podivné postavy v kožešinových oblecích. Psi se ukrývají v boudách, zato lidé radostně tančí s tradičními maškarami. Taková je nálada, když do vesnice dorazí kukeri.

Zimní Bulharsko je jako putování do pohádky. Cesta do Rodop nabízí neopakovatelně malebnou a ospalou atmosféru. Sněhová nadílka se ještě drží v kopcích, mráz ukazuje svoji sílu a vesnice daleko v horách připomínají období zimního spánku. I když na začátku března je už cítit blížící se jaro, zima se své vlády ještě nevzdala. Bělostnými domky s typickými kamennými střechami nalepenými v hlubokém údolí kolem zákrutů říčky Ladši připomíná prastará vesnice Široka Lăka hada. Tady se s železnou pravidelností odehrává každým rokem divadlo, kdy masky kukeri ovládnou kraj a všudypřítomné veselí probudí obyvatele ze zimního období.

MASKY NASADIT

Dostat se sem může být stejně těžké, jako najít střechu nad hlavou. V místní knihovně se o mne naštěstí postarali a pomohli mi najít ubytování na posledním místě v celé vesnici. Na samotě vysoko ve stráni, kam se nikomu kromě majitelů nechtělo. Během slavností kukeri jsou všude spousty hostů a chalupy praskají ve švech. I když vesnice zprvu vypadá jako zapomenuté místo, je to jen zdání, v létě sem proudí davy turistů za vyhlášenou architekturou, čemuž odpovídá i řada hostinců.

Ještě za tmy před východem slunce se začínají scházet mladí muži obtíženi zvonci a maskami v obecní knihovně, kde v prvním patře dosti pamatující budovy vzniká improvizované seřadiště a šatna v jednom. Samozřejmě u toho nechybí rakije. Během přípitků je vybrán vůdce, který řídí celý obřad. Někdy bývá označen začerněním tváře, nenasazuje si tedy masku jako ostatní, jindy má se zvony zavěšený velký falus jako symbol života a znovuzrození. Vůdce kukeri často vede průvod k bezdětným párům, aby návštěvou maškar představujících božstvo plodnosti získali magickou moc k narození potomků. Jenže to předbíhám, protože kluci se musejí nejprve připravit na náročný den. Místnost je plná kouře z cigaret, tady značně oblíbených, vůně rakije zase prozrazuje, jak se pravý horal připravuje na velkou událost. Zdejší masky jsou velkolepé kožešinové kukly, které nahánějí hrůzu ještě před nasazením. Na první pohled se nedají zaměnit s jinými. Kukly na hlavu vyrábějí z kozí kůže s červeně zvýrazněnýma očima a pusou, doplňkem je červená šavle, nezbytná k tanci. Před obecní budovou už postávají místní pat¬rioti, kteří hecují kluky s maskami a s velkým zápalem mi vyprávějí, jak vše podle tradice probíhá.

Jakmile se vyřítí první z masek před budovu, oznamuje začátek velké slavnosti a radosti v jednom. Masky se rojí na návsi a divoce tančí, stejně jako staříci, kteří se vrátili ve vzpomínkách k mládí. Každé volné místo ve vsi obsazují stánkaři, kteří budují improvizované prodejny se vším možným. Od pletených rukavic po tradiční kroje, knihy, alkohol, až po vycpanou lišku v kamizole nebo se zástěrou a podnosem jako číšnice. Něco takového jsem v životě neviděl. Už za hodinu byl tento netradiční suvenýr pryč. Do toho všeho se line vůně z grilů, kde se připravují různá masa stejně jako oblíbené karbanátky kjufte a kebabče.

ZLÍ DUCHOVÉ, PRYČ!

A co vlastně mají kukeri vyjadřovat? Tento původní zvyk představuje vyhánění zlých duchů lidmi v hrozivých kostýmech se zvonci. Masky mohou být všelijaké podle fantazie, i když nejčastější kukeri jsou masky zvířat vytvořené z ovčích a kozích kůží. Neodmyslitelnou součástí vybavení jsou věnce zvonců, zavěšené u pasu, kterými masky řinčí a zahánějí zlé duchy, ale také oznamují svůj příchod. Divokým tancem mají venkovanům zajistit úrodu v následujícím roce a také spokojenost a zdraví. To se neobejde bez divokého vyzvánění zvonců a zběsilého tančení v kruzích. Správně by měli chodit jen v noci, aby je nezastihlo slunce, ale to už dnes není pravidlem. Během obchůzky zkontrolují a obejdou celou vesnici, potom se shromáždí na návsi, kde se veselí a většinou všechny roztančí. I když kukeri, nebo také kukove, survakari, startsi, babugeri, dzhamailari či kamilari najdete jen v Bulharsku, podobné zvyky patří i k Rumunsku a Srbsku, jen masky potkáte odlišné. Původ rituálu je ale stejný, přičítá se starověkým Thrákům. Tento karneval se podobá našim masopustům s tím rozdílem, že masky chodí už od Vánoc nebo také po Novém roce, který se zde slaví o silvestru nebo podle pravoslavného kalendáře 6. ledna. V zapadlých místech se tento rituál dochoval v dávné formě, můžete ho zažít i během celé zimy, před půstem, případně i o Velikonocích. Například v Razlogu, Sandanski, Perniku a Petrichi je uvidíte o silvestru a 1. ledna. Setkat se s těmito postavami můžete i na velkém zimním festivalu masek, který se koná v Perniku vždy v druhé polovině ledna. Doposud to bývalo každý sudý rok, ale v poslední době jsou k vidění zástupy masek každoročně. Sám jsem kukeri viděl i během letních slavností a všech možných velkých oslav, například v údolí růží, kde byli součástí karnevalového průvodu. I když tady jim nebylo co závidět, protože masky skotačily se stejným zápalem jako v zimě, jen mužům pod kožešinami bylo během červnových dnů horko. Každá vesnice má úplně jiné kostýmy a podle oblastí zjistíte velkou odlišnost mezi maskami. Udělat si představu a vidět ty nejzajímavější variace je možné právě v Široké Lăce, kam se o prvním víkendu v březnu sjíždějí kukeri z celého Bulharska.

KDO SE BOJÍ…

Když někde narazíte na masky, které dnes chodí po dědinách i ve dne, neváhejte a zastavte se, protože zažijete velkolepé divadlo. Na první pohled masky budí strach, při tradičním představení pod širým nebem ale zažijete spoustu legrace. Někdy spatříte ženicha a nevěstu, kteří stanou před oltářem, jindy těhotné postavy, které na místě hned porodí. To má vyjadřovat plodnost a také blížící se jaro, které přináší práci na polích, tedy dostatek všeho a bohatou úrodu. Tyto pohanské rituály jsou zasvěceny také bohu Dionýsovi, tedy hodokvasu a nevázané zábavě, přesto mají svá pravidla, která se dodržují všude stejná. Tady v Široké Lăce mají právo prvního vystoupení domácí masky, a ty toho náležitě využívají celé dopoledne, kdy divoce tančí na návsi a rozjařeně putují vsí. Mezitím se scházejí další maškary neuvěřitelných motivů a velikostí. Co je spojuje, je odvaha, s jakou jsou tyto jedinečné originály vytvořeny. Je totiž ctí, aby si každý připravil svoji masku, která se může dědit po generace z otce na syna. Ukázkou jsou nedaleko potoka na zemi ležící dračí hlavy. O kus dál nasazují masku neidentifikovatelného stvoření se šesti rohy, vůdce smečky, případně Krakonoš, který má v puse hada a na klobouku vzlétající labuť. Naopak masky zvířat jsou čitelné, a tak krávu, medvěda nebo koně pozná každý. Mladí muži si pomalu chystají kožešiny, okolo řinčí zvonce a hudebníci v krojích ladí nástroje. Po pár přípitcích se všichni pomalu dostávají do ráže, malí kluci divoce tančí v kruhu s rolničkami a dospělé osazenstvo tleská a poskakuje s nimi do rytmu. To je však jen generálka, protože houfy masek se představí až velkolepým průvodem přes celou ves, který se zájmem sledují lidé z celého okolí, pro které přivítat jaro a zároveň vyhnat zlé síly z myšlenek je výjimečnou událostí. Tento den je dnem veselí. Někdy slavnost kukeri vyjde na stejné datum jako svátek „Baba Marta“, oslavy příchodu jara. Slaví se 1. března, kdy se symbolicky vymetá zima, domácnosti se naklidí a lidé se obdarovávají talismany zvanými martenice. Jsou vyrobeny z červenobílé vlny se střapci. Obdarovaní by je měli nosit, dokud nespatří prvního čápa nebo pučící keř. Na něj by se měla martenice pověsit. Někdy jsou celé keře a stromy hlavně v okolí pravoslavných klášterů doslova obsypány těmito talismany. V Bulharsku se dodnes dodržuje a uctívá mnoho rituálů, které mají své kořeny v době dávno předkřesťanské, navzdory velkému množství svatých a velkému vlivu pravoslaví.

PUSŤTE JE DÁL

Tanečníci kukeri při své pouti po staveních žehnají všem domácnostem. V tu chvíli jsou účastníky nejen majitelé domů, ale také všichni fandové a zvědavci. Masky mají právo vstoupit kamkoliv, pokud by hospodář nesvolil, mohlo by se mu to vymstít. Masky vezmou takový dům útokem a během chvíle ho dokážou vyplenit. To se nestává často, každý se na masky těší. Samozřejmostí je občerstvení, nejstarší muž by měl dát víno a paní domu chléb. Oboje symbolizuje krev a tělo oběti potřebné k získání plodnosti a požehnání pro celou rodinu. Každá návštěva končí před domem, kde se celé osazenstvo včetně kukeri spojí za ruce a v magickém kruhu zatančí tanec horo. Kruh je už z pohanských dob symbolem sluneční energie. Vše má svůj smysl, stejně jako předvádění sexuálního spojení muže a ženy, které si masky náležitě užívají. Samozřejmě kukeri dostávají dary ve formě jídla a vína, které spořádají spolu se všemi účastníky rituálu. Jenže v Široké Lăce je koncentrace masek čítajících několik stovek tak velká, že po jejich návštěvě by v domácnostech nezbylo nic k snědku. Spíše by to vypadalo jako po nájezdu divokých tatarských hord. Proto tady průvod chodí jen symbolicky přes ves a vše vrcholí na návsi, kde se za velkého zájmu obyvatel představují všechny masky snad ze všech koutů Bulharska. Každý je překvapen neuvěřitelnou krásou a fantazií, která stvořila neopakovatelné masky. Bujaré veselí propukne vždy na konci promenády, kdy se návštěvníci spolu s maskami chytí za ruce a protančí celou noc.

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

Patří tenhle kus země Evropě, nebo už Africe? Těžko říct. Geologicky si na něj sice dělá nárok starý kontinent, když se ale procházíte po zdejší krajině nebo v ulicích prastaré Mdiny, připadáte si jako na severu Afriky.

Je vlastně s podivem, že tato malá zemička nedaleko Sicílie vůbec funguje, a že každý rok uživí přes čtyři sta tisíc obyvatel a milion turistů. Považte – Malta má minimální zásoby sladké vody (podle OSN nejmenší na světě), zemědělské půdy i přírodních zdrojů. Musí dovážet nejen potraviny, ale i fosilní paliva pro výrobu elektřiny. Stačila by krátká blokáda a Malťané by byli na kolenou. Anebo ne? Kdepak, zdání v tomto případě klame. Pevnosti jsou totiž tak odolné, jak jsou statečná srdce jejich obránců. A na ty měla Malta štěstí.

Ostrovy Malta, Gozo a maličké Comino kdysi nebyly tak vyprahlé jako dnes. Lesní porost ale vzal za své už v době fénického osídlení, a hlavně největší ostrov Malta zůstal nevlídně suchý. Poloha uprostřed Středozemního moře ale ze souostroví učinila už ve starověku velestrategické místo, a i v dalších staletích se zájmy mocností ze všech světových stran střetávaly právě tady. Napětí vyvrcholilo v 16. století. V roce 1630 Maltu získali rytíři sv. Jana, kteří ustoupili obrovské osmanské přesile a opustili své sídlo na Rhodu. Jak se ale ukázalo, šlo o dar danajský, protože v roce 1565 přirazila ke břehům Malty flotila sto devadesáti osmanských lodí s celkem osmačtyřiceti tisíci vojáky. V té době už byla ale města silně opevněná, a tak pětistovka maltézských rytířů s podporou dalších křesťanských vojáků (celkem šest tisíc mužů) blokádě odolávala. Když konečně po čtyřech měsících připluly ze Španělska posily, Osmané se stáhli.

FRONTY IMIGRANTŮ

Význam souostroví po této blokádě ještě vzrostl, stejně tak se ocitl na výsluní i sám maltézský řád. V zálivu na severu Malty se začala budovat nová pevnost, která dostala jméno po velmistrovi řádu Jeanu Parisotovi de la Valette a která by Osmany od dalšího obléhání odradila. A to se i podařilo. Turci se už ke břehům Malty nevrátili, ale atmosféra staré rytířské pevnosti Vallettě zůstala. Úzké a navzájem kolmé uličky křižují kamenné město, jen místo rytířů s křížem na prsou po nich korzují skupinky zpocených turistů hledajících mezi vysokými domy úlevu před sluncem a v zálivu se místo osmanských galér ježí stěžně drahých jachet. Pohled z mohutných hradeb Valletty na novější města, která ji obklopují, stojí za tu chvíli na přímém slunci.

Mnohem působivější je ale samotný pohled na Vallettu z břehů zálivu. Třeba z města Sliema, obchodního centra celé Malty. Šestitisícová Valletta sice zůstává hlavním městem celého státečku se sídlem prezidenta a parlamentu, fakticky ale patří turistům, kteří tu mohou obdivovat nespočet památek a muzeí a odpočívat v zapadlých kavárnách. Za branami Valletty se do nedohledna rozprostírají další a mnohem větší města, oddělená od sebe jen cedulemi s jejich jmény. Život v nich plyne rychlostí přímo úměrnou denní době a stupňům Celsia, z lidí je cítit středomořský klid. Výjimkou jsou Afričané čekající ve frontách před imigračními úřady. Někteří jsou vyplašení, jiní odevzdaní – celé měsíce cestovali přes Saharu, pak po moři za vidinou lepšího života a teď skončí v detenčním táboře, kde se bude třeba celé roky rozhodovat o tom, jestli získají status uprchlíka nebo zamíří zpět do Afriky. Uprchlíci nemají zájem o Maltu, chtějí do Itálie a potom dál na sever. A Malta nemá zájem o ně, je už sama o sobě přelidněná a na zhruba tři tisíce lidí převážně z Afrického rohu, kteří každý rok k jejím břehům připlují, nemá kapacity. Už léta se Malta jako nárazníková země dohaduje s Evropskou unií o tom, jak by si členské státy měly uprchlíky rozdělovat, kdo by měl střežit jižní hranici Unie a kdo má být zodpovědný za záchranu stovek lidí z chatrných plavidel. Řešení je ale v nedohlednu a averze místních lidí vůči uprchlíkům vzrůstá.

HNÍZDO PLNÉ VOS

Jako turisté ale máte málo příležitostí k tomu, abyste se zabývali běžnými problémy obyčejných Malťanů. Budete se naopak setkávat s příjemnou vstřícností. Lidé vám rádi doporučí restauraci, kde vám naservírují zaručeně maltské dobroty (nepřekonatelné jsou místní olivy, rajčata, artyčoky, měkký ovčí a kozí sýr G.bejna, masu dominuje králík v mnoha variantách), každý s ochotou poradí, jakou památku nevynechat nebo jak se dostat veřejnou dopravou na druhý konec ostrova. Anebo s vámi jen přátelsky prohodí pár zdvořilostních frází. Prosluněnému souostroví sice vládne roztomilá hatmatilka, zvláštní semitská řeč s výraznými prvky arabštiny, italštiny a angličtiny, právě angličtinou se ale domluvíte takřka všude. Je druhým úředním jazykem a mimo jiné i živou vzpomínkou na další velice krvavou blokádu, jejíž sedmdesátileté výročí si budou Malťané letos připomínat.

Svou nejtěžší zkouškou novodobé historie prošla Malta v roce 1942, kdy také získala pověst nepotopitelné letadlové lodi. Souostroví v té době už skoro sto padesát let spravovali Britové, kteří si sice byli vědomi jeho zásadní polohy pro kontrolu většiny Středozemí, ale poněkud zapomněli na odpovídající výzbroj. Prvním útokům Mussoliniho letectva v roce 1940 odolávalo jen několik zastaralých strojů, z nichž největšího věhlasu dosáhla trojice dvojplošníků Gloster Gladiator. Tyto stroje sváděly vzdušné souboje s přesilou modernějších ledadel tak úspěšně, že jejich piloti i dvojplošníky vešli do dějin. Lidé letounům dali příznačná jména – Víra, Naděje a Láska.

Teprve pak Britové dodali na ostrovy větší palebnou sílu nejen k obraně Malty, ale i k útokům, hlavně na nepřátelské námořní konvoje. Mussolinimu brzy došel dech, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Aby jednotky Afrikakorpsu bezpečně překonaly žhavé vody Středozemního moře, vzala maltské hnízdo útokem Luftwaffe. Německé stíhačky i bombardéry kosily spojenecké letouny přímo na zemi, jejich cílem byly však také konvoje, zásobující Maltu municí, palivem a potravinami. Spojenci ale Němcům opláceli stejnou mincí, a to tak úspěšně, že v půli roku 1942 dorazilo k africkým břehům pouze čtyřicet procent všech zásobovacích lodí, které vypluly z italských přístavů. Ostatní byly potopeny.

KŘÍŽ JAKO POKLONA

Nálety Luftwaffe na Maltu zesílily na neúnosnou mez. Pamětníci vzpomínají, že v některé dny nebylo možné od sebe odlišit jednotlivé vlny náletů. Přicházely jeden za druhým. Německé bombardéry tentokrát už cílily nejen na maltská letiště a další vojenské objekty, ale i na města. Jen díky tomu, že základním stavebním materiálem při jejich budování byl kámen, nelehla těžce zkoušená maltská sídla popelem.

Ve střelnici se proměnilo i okolí ostrovů a Malta se brzy dostala do kritické situace, kdy docházelo střelivo a nafta, ale hlavně jídlo a pitná voda. Lidé byli na pokraji vyhladovění, což by znamenalo jediné – bílou vlajku nad Vallettou. Spojencům by pak ztráta nepotopitelné letadlové lodi přinesla také konec kontroly nad celým Středozemním mořem. Blokádu se proto pokusilo prolomit několik zásobovacích konvojů, snaha pak vyvrcholila v srpnu 1942 při operaci Pedestal. Tehdy se na moři rozhořela bitva, kterou sice spojenci prohráli – přišli o letadlovou loď a dva křižníky, další válečné lodě byly poškozeny – ovšem několika zásobovacím lodím se přeci jen podařilo do přístavu Grand Harbour ve vyhladovělé Vallettě doplout a Malťany tak povzbudit k dalším bojům. Němci pak od dalších pokusů o podmanění Malty upustili a své síly soustředily na jiná místa Středozemí.

Nezvyklé odhodlání Malťanů přečkat ty největší útrapy ocenil ještě před operací Pedestal anglický král Jiří VI., když je vyznamenal Jiřího křížem. Osobně pak obyvatelům souostroví poděkoval po skončení bojů o Maltu v roce 1943. Obdiv byl na místě – zničeno bylo na třicet tisíc budov a nálety nepřežilo přes 1300 civilistů, přesto Malťané boj nevzdali.

Toto hrdinství je od té doby vepsáno nejen v srdcích Malťanů, ale i na jejich vlajce v podobě Jiřího kříže v levém horním rohu. Myslete na to, když budete s obyvateli tohoto státečku mluvit. Zdejší nevelcí podsadití muži a štíhlé ženy jsou totiž tak hrdí na svůj státeček, že by za něj neváhali prolít svou vzácnou krev, ve které se mísí středomořský temperament s anglickým nadhledem.

„Nechcete vidět Bolivijský ráj?“ oslovila nás perfektní angličtinou mladá dívka před turistickou kanceláří v centru La Pazu. No, ráj bych vidět chtěl, jak by ne. Jenže jak se ukázalo, tak představy o ráji se mohou v různých částech světa docela lišit.

Asi čtyři sta kilometrů na sever od La Pazu leží uprostřed divočiny městečko Rurrenabaque, které slouží jako základna pro výlety do džungle či pampy, a to je ten slíbený „Bolivia´s paradise“. O výletu do přírody s pozorováním zvířat jsme tak jako tak při pobytu v Bolívii uvažovali, tak jsme se nechali snadno přemluvit.

Do Rurrenabaque vede pozemní cesta, tzv. higway notre, ale to je klasická jihoamerická jungle road a čtyři stovky kilometrů zdolává nepříliš pohodlný autobus osmnáct hodin. Většina turistů tedy volí pro cestu alespoň jedním směrem letadlo. Cena je sice vyšší, ale let trvá jen padesát minut. Poskytuje nádherný výhled nejprve na La Paz a okolní náhorní plošinu, hřeben And a pak na nedozírné zelené moře pralesa. Shora to opravdu vypadá jako ráj.

PROJÍŽĎKA OHNĚM

Už v letadle jsme cítili kouř a po přistání na miniaturním letišti byl ve vzduchu všude. Na začátku října tu totiž vrcholí období sucha a farmáři vypalují pampu, aby se s příchodem dešťů opět zazelenala. Po příletu nás tedy čekala spíš iluze pekla. Bylo horko, všude byly vidět velké ohně a ve vzduchu se vířil prach a dým ze spálenišť. Po příletu se nás ujal průvodce – usměvavý čtyřicátník Roberto. Naši skupinu tvořil kromě nás, čtyř kamarádů z Čech, ještě chilský manželský pár se čtyřletým synem Frankem. Všichni jsme se naskládali do džípu a jeli asi tři hodiny vyprahlou pampou, kde se podél cesty potulovaly na kost vyhublé krávy a prchaly před ohni. Chvílemi jsme projížděli přímo středem požáru a po obou stranách hliněné cesty cítili ten žár. „Nebojte, program na řece a v ecolodgi bude spektakulární,“ uklidňoval nás Roberto, když viděl naše nejisté pohledy. Tak jsme si ráj opravdu nepředstavovali.

Ecolodge si můžete představit jako nenáročné ubytování, které vychází z filozofie takzvaného zodpovědného cestování. Přítomnost turistů by neměla narušovat ani životní prostředí, ani společenství místních obyvatel. Naším cílem byla řeka Yacuma, po které jsme se měli plavit právě do ecolodge, kde měl být na dvě noci náš domov. Těšili jsme se na to, jak budeme během plavby pozorovat divoká zvířata. Brzy jsme zahlédli prvního kajmana. Nadšení pro divoká zvířata z nás trochu vyprchalo, když jsme zjistili, že kvůli suchu je málo vody a loď bude potřeba místy tlačit. Všichni jsme nevěřícně koukali do kalné vody, kde se hemžili dvoumetroví kajmani a dle letáčku i pirani, které jsme měli lovit druhý den. Doufali jsme jen, že si z nás průvodce střílí. Myslel to ale vážně a do vody skočil jako první. Za chvíli za ním museli i ostatní muži, protože jinak by se loď nehnula z místa. Bahnité dno s kořeny a horká voda nebyly nic moc, ale byli jsme ujištěni, že kajmani na nás nebudou útočit, protože jsme pro ně moc velká kořist. Někteří ale vypadali, že by nás spořádat dokázali, a trochu jsem Roberta podezíral, že prostě jenom potřebuje, abychom tlačili.

Brzy jsme vypozorovali, že kde je mělčina, tam je kajmanů méně. Přestali jsme se bát. Pirani také neútočí jen tak – museli bychom mít na nohách krvavé šrámy. Kromě všudypřítomných kajmanů jsme viděli ještě spoustu kapybar, želv a několik druhů opic. Období sucha má i své výhody, můžete pozorovat například zvířata, která se stáhnou k vodě a jsou příliš unavená, než aby se bála. Za sucha tu chybí také komáři, kteří jsou tu prý v období dešťů velkým problémem.

„ECO“LODGE PO BOLIVIJSKU

Z plánované tříhodinové plavby se stala úmorná pětihodinová akce, která skončila až za tmy. Ecolodge na Yacumě byl shluk dřevěných budek na pětimetrových kůlech nad zemí, přičemž během období dešťů prý dosahuje voda až k podlaze. Budky jsou propojené chodníčky a nechybí tu ani záchod a sprcha s vodou ze studny. Elektřina z agregátu funguje jen pár hodin večer, stejně tak i lednička. V jedné z chatek byla i jídelna, kde místní kuchařka vytvářela skvělé pokrmy. Kvůli nedostatku chlazení byly většinou zeleninové, ale bylo i maso. Raději jsme po způsobu uskladnění nikdy nepátrali. Bohužel místní strava a horké podnebí zapůsobily na mě i na kamaráda Tomáše a část pobytu jsme pak strávili na záchodě a s horečkou k tomu.

Druhý den jsme měli na programu hledání anakondy, ve vypálené pampě jsme však našli jen svlečené obří kůže. Oheň se šíří na obrovském prostoru a zvířata tím evidentně trpí. Našli jsme zuboženého mravenečníka, který hladověl, protože termitiště v okolí byla vypálená. S ekologií si tu vůbec lidé hlavu příliš nelámou, například přímo za ecolodgem jsme viděli, že na ohníčku pálí PET láhve. Odpoledne jsme lovili pirani na kapybaří maso a opravdu jsme jich několik chytili. Žijí tu malé, ale zoubky mají pěkně ostré. Všechny jsme pouštěli zpět do vody. Poslední den bylo na programu plavání s růžovými sladkovodními delfíny, které ale už absolvovali jen dva z nás. My s Tomášem jsme se mohli zdržovat jen v blízkosti záchodů. Cesta lodí a autem zpět do Rurrenabaque už pro nás v horečkách byla opět spíše peklem.

ČESKÁ STOPA V RÁJI

Po příjezdu do Rurrenabaque jsme se rozhodli ještě jeden den zůstat a před namáhavou cestou do La Pazu autobusem se trochu vzchopit a doléčit střevní potíže. Při procházce po hlavní třídě jsme si všimli rozcestníku, kde byla mezi obvyklými cíli i Praha. To jistě nemůže být samo sebou, blesklo nám hlavou, když tu ulicí prochází Evropanka tlačící kočárek. „Ahoj, kamarádi,“ hned se k nám hlásila Češka Tereza Hodková, která tu žije již pět let. Její spojení s domovem je limitované, za čtyři krajany byla opravdu ráda a pozvala nás k sobě. V Mogli-Jungle Agency, kterou vlastní spolu s indiánským manželem, jsme si popovídali u čaje.

Pochází z Dobříše, před pěti lety se tu zastavila na výlet a už tady zůstala. Vzala si indiánského průvodce, po čase si s ním a jeho bratrem otevřela agenturu a podnikají dosud. Dozvěděli jsme se od ní spoustu zajímavých věcí o životě v Bolívii. Její malý měsíční synek například ještě nemá jméno a dostane ho, teprve až přijde čas, žádný spěch. Její manžel je synem prvního indiánského průvodce z okolí – Lazara Navy Muchaira, který vedl záchranou misi na záchranu Izraelce Yossiho Ghinsberga. Ten se ztratil v džungli v okolí řeky Tuichi a po svém nalezení napsal o svých útrapách knihu „Back from the jungle“, která se stala v Izraeli bestselerem. Z Izraele se začaly do Bolívie hrnout davy turistů, toužící zažít hrdinovy útrapy a z provinčního Rurrenabaque se stalo turistické místo. Dnes tu má Tereza nejen rodinu a fungující byznys, ale postavila si i dům, kde žije i se dvěma dcerami svého muže z předchozího manželství. Do Čech se už moc nedostane, naposledy tam byla před třemi lety i s manželem. Jen občas sem přijedou nějací Češi, prý jen párkrát do roka. Má se zde relativně dobře, když se byznysu daří, mohla by letět i na zimu do Evropy, a má ve vrcholné sezoně asi čtyřicet zaměstnanců.

Výlet do pampy bych nikdy nenazval cestou do ráje, ten je v mých představách mnohem jemnějším místem. Může to být ale ráj v bolivijském měřítku. A ten tu například Tereza z Dobříše zřejmě našla.

Těžba síry? Vždy jsem si představovala těžké stroje, zavrtávající se do hlubin země. Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem stála tváří v tvář realitě. Žádné stroje, žádná technika. Jen zdrcující lidská práce.

Je pět hodin ráno a my směřujeme zhruba tříkilometrovou stezkou na vrchol indonéské sopky Kawah Ijen. Ještě to netušíme, ale před námi je jeden z nejsilnějších zážitků pobytu v Indonésii. Chystáme se navštívit sirné doly. Leccos už jsme o nich slyšeli, ale vlastnímu zážitku se nic nevyrovná. Síru, nebo také pekelný kámen, jak se nerostu přezdívá, tu dolují muži holýma rukama přímo ze srdce vulkanického kráteru. Jedinými ochrannými pomůckami, dá-li se tomu tak honosně říkat, jsou jim holínky a kus tkaniny, kterým se chrání před vdechováním jedovatých par. O odborech tu nikdo nikdy neslyšel, vše je na vlastní riziko a zodpovědnost. Práce je to ale dobře placená, a tak se k dolům denně vydává na třicet mužů z okolních vesnic.

PŘÍRODNÍ POSILOVNA

Cestou nahoru na vrchol kráteru už potkáváme několik mužů, kteří proti nám sestupují s plným nákladem. Zatímco my sotva mžouráme po brzkém budíčku, oni už jsou v plném pracovním nasazení. Stihli naložit první várku a odnášejí koše spojené bambusovou tyčí plné sirných bloků k odvozu. Nepůsobí to nijak těžce. Zvlášť, když se na nás nosiči ještě usmívají a za pochodu nám nabízejí sirné krápníky a odlitky ve tvaru želviček jakožto suvenýry. Opak je ale pravdou. Vystoupáme k chýši, u které je umístěna váha a kde nosiči alespoň na chvíli odpočívají. Pánské osazenstvo naší skupiny zkouší plné koše zvednout. S vypětím všech sil končí všichni už po pár vteřinách. Jak by také ne, když náklad váží od 70 do 100 kilogramů, jak nám později dosvědčuje i vahař. Přitom, jak místní muži působí drobným dojmem, člověk ani nechápe, kde se v nich všechna ta síla bere. Lze si ale povšimnout, že náročná práce si na jejich tělech přeci jenom vybírá svou daň. Každý z těžařů má na ramenou a za krkem otlačené obrovské mozoly a leckterý i zlomenou klíční kost. A to ještě netušíme, jaké podmínky panují přímo v dole. Nejprve ale musíme vyjít na vršek kráteru.

Jak se blížíme k vrcholu, pociťujeme sirný zápach. Z vrcholu sopky (2368 m n. m.) je dech beroucí výhled na tyrkysově modré jezero uvnitř. Sytě žluté břehy ze sirných usazenin krásně kontrastují s vodní hladinou a nad jezerem se vznáší sirný kouř ze sopečných průduchů. Škoda, že voda v něm je směs deště a sirných výparů a je extrémně kyselá. O pár temp si totiž vysloveně říká. Musíme si ale nechat zajít chuť. Od okraje kráteru je to ještě 200 výškových metrů dolů dovnitř kaldery. Jeden z dělníků se chopil příležitosti a ujal se nás jako průvodce. Odměna v podobě cigaret a několika málo tisícovek indonéských rupií je pro něho příjemným a podstatně snazším přilepšením. Nasměroval nás na úzkou stezičku, po které v zástupu jeden za druhým pomalu klopýtáme dolů. Uhýbáme přitom nosičům, kteří spěchají se svým nákladem k váze, aby se stihli ještě alespoň jednou vrátit. Většinou za den zvládnou odnést dva náklady. Denně si tak můžou přijít na 12–16 dolarů. Na indonéské poměry slušný výdělek. Rozhodně větší, než by si vydělali prací v rýžových polích.

Čím hlouběji do kráteru se dostáváme, tím intenzivnějšího zážitku se dostává i našim nosům. Pach síry je sice podobný rozbitému pukavci, ale v takovéhle koncentraci je téměř k nevydržení. Za pouhý pukavec bychom byli vděčni. Směs vzduchu, vodní páry a všudypřítomného oxidu uhličitého a siřičitého nepříjemně pálí v očích, škrábe v krku a na hrudi. Rouška nerouška, je třeba mít se na pozoru před větrem, sledovat, kam mají oblaka dýmu zamířeno a včas zadržet dech. Přímý nádech sirných výparů není nic, o co by člověk zrovna stál. Hlavně se nerozkašlat! To jste potom v pasti. Čím víc lapáte po dechu, tím víc plynu do sebe dostáváte a tím horší je se ze situace vzpamatovat. Dělníci mají pro tyto případy okolo úst omotané šátky. Většina z nich ale zvládá při pobytu mezi agresivními plyny kouřit cigaretu. Několik málo roušek jsme přivezli i pro dělníky. Rozdáváme jim je, ale vidíme, že je to pouze slabá, téměř bezvýznamná pomoc. Cigarety udělaly sice menší službu, ale o to větší radost. Místní vyhlášené kreteky, cigarety s příměsí hřebíčku, jsou prý vhodné pro léčbu astmatu. Snad si tím alespoň trochu kompenzují množství jedu, které se jim denně dostává do plic.

ŽLUTÁ KAM SE PODÍVÁŠ

Dole v kráteru vládne opravdové sirné peklo. Plyny prudce vzlínají ze země a usazují se na všem kolem. Okolní skaliska jsou doslova potažená sytě žlutým povlakem. Připadáme si trochu jako v jiném světě. Navzdory všem těm tvrdým podmínkám to tu vypadá trochu jako v pohádce. „Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet,“ chtělo by se říct při pohledu na mléčně neprůhledné páry, které hora ze svého nitra chrlí. Asi na nás už doléhá síla kontrastu krásné krajiny a nelidských pracovních podmínek. Vzduch se zde už pomalu nedá dýchat a nám všem ustavičně slzí oči. Chce se nám pryč. Ale ještě musíme prozkoumat, jak to tu dole chodí. Páry syčící všude kolem se lidská ruka pokusila zkrotit ke svému prospěchu a užitku, a tak jsou sváděny do ocelových rour, kde kondenzují. Z nich pak s mohutným syčením horkého dýmu na zem vytéká rudá kapalina. Při kontaktu se zemí postupně chladne a mění se v sytě žlutou krystalickou formu. Přímo tváří v tvář sirným výparům nastupuje dělník s kovovou tyčí a kutá těžké sirné bloky ze země. Není to lehký úkol. Zle se mu dýchá a jeho vlasy, obočí i řasy jsou plné usazených žlutých krystalků. Opodál už přihlížejí nosiči a cennou surovinu úsporně rovnají do svých košů. O práci mají ještě nějakou dobu postaráno, neboť hora vychrlí každý den na deset tun čisté síry, přitom vytěžit dělníci zvládnou zhruba 4–6 tun. Vyhlídky ale nejsou nic moc – síra jim sice dává obživu, ale podstatně zkracuje jejich životy.

KŘEHKÝ SUVENÝR

Cestou zpět si povšimneme muže, který horkou síru nabírá a pomalu ji vlévá do sudu s vodou. Zastavujeme a sledujeme, co vytváří, a překvapení nás nemine – vyrábí malé sirné krápníky, suvenýry. Stejným způsobem, jako se u nás o Štědrém dnu dle tradic odlévá olovo. Tak jako všude jinde ve světě, i tady pochopili, že turista je snadnějším a snad i příjemnějším způsobem výdělku, a tak se snaží utrhnout i svůj kousek krajíce. Nikdo jim to nemá za zlé a křehký krápník kupujeme v přepočtu za 15 korun a za hovoru o tom, jak se vlastně máme v Čechách fajn a že ani naši šéfové nejsou tak docela špatní a nakonec toho po nás ani tolik nechtějí, se vydáváme stejnou pěšinou zpátky nahoru.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ KOLMAN

“Rozhodně si s sebou neberte žádné cennosti. Ráda bych vás požádala, abyste tu nechal své nacionále a já je předám kolegovi, který bude mít službu po mně. Nechte tu popřípadě váš pas, předali bychom ho policii, pokud byste se do večera nevrátil. Teď je to opravdu nebezpečné, doba je vyhrocená.“
Jsem v samém srdci Balkánu v jihobulharském městě Plovdiv. Momentální situace není růžová. V nedalekém městě Katunitsa korumpoval podle všeobecného mínění i vyjádření médií tamní cikánský král politiky penězi pocházejícími z prostituce a nelegální výroby alkoholu tak dlouho, až byl takřka nedotknutelný. Ucho se ovšem utrhlo, když jeho řidič svým vozem doslova rozdrtil mladíka, kterému král před tím vyhrožoval smrtí. Rozlícený dav etnických Bulharů jeho sídlo vypálil a dlouhodobá frustrace z korupce a neuspokojivě řešené neřešitelnosti cikánské otázky se projevila demonstracemi fotbalových hooligans i „normálních“ Bulharů. V krásném historickém městě Plovdiv je čtvrť Stolipinovo – největší romské ghetto na světě, čítající 45 000 lidí. Je to svět žijící podle svých pravidel a sám pro sebe, město ve městě, stát ve státě. A tam právě teď jedu taxíkem.

DO CENTRA DĚNÍ

Vystupuji na hlavním bulváru, který je pomyslnou hranicí mezi Plovdivem a Stolipinovo. První, co vás udeří do nosu, je vůně prachu, kouře z ohnišť a typické neidentifikovatelné směsi všeho možného, kterou se vyznačují všechna ghetta. Postupuji opatrně. „Cikáni jsou zlí, okradou tě, jsou tam drogy a prostituce, nemůžeš od nich čekat nic dobrýho, nejsou to lidi jako my,“ slyším v hlavě souhrnnou charakteristiku pronesenou jedním Bulharem. Ještě netuším, jak moc se k těm slovům budu v myšlenkách vracet. A pak přichází náhlý útok. Horda malých dětí mě obklopí a s rozesmátými obličeji na mě pokřikují cosi. Krčím rameny a usmívám se, vytahuji foťák, což je přivádí do extáze. Začínám fotit a ukazuji jim jejich podoby v digitálu – osvědčená to technika z podobných míst jiných kontinentů. Šťastný jekot mi rezonuje v ušních bubíncích, špinavé ruce mě tahají za rukáv, dotýkají se obličeje a usmolené tváře se derou blíž k foťáku. Dostávám se do víru havraních vlasů, rozesmátých špinavých tváří a zářících očí, hledících na mě šťastně zpod černých obočí. 
Najednou se ozve chraplavý řev. Nad klubkem cikáňat se objeví navztekaná tvář s černým knírem a nejméně čtyřdenním strništěm. Potetované ruce se míhají v zuřivých gestech nad námi a cikáňata s jekotem uhýbají. Postarší cikán na mě řve, moje bulharština se utkává s jeho angličtinou. Sázím nakonec na dvě slova – Americano a journalist. To zabírá. Tvář se rozjasňuje a já se mu v duchu omlouvám za zavádějící geografický údaj.

„CIKÁNI JSOU ZLÍ“

Chlap odhání cikáňata a zve mě, abych s ním šel dovnitř ghetta. Když se koukám na modrou chobotnici vinoucí se mu po předloktí, která ukazuje horkým vzduchem směrem do prašné uličky vedoucí do útrob ghetta, zvažuji svoje šance. Ale sázím na klubko dětí, které mě neustále obklopuje, a kupuji si přízeň dospělých jejich šťastným smíchem. Cikán mluví francouzsky, což je u mě jazyk neoblíbený, ale pomocí všech končetin se domluvíme. Procházíme kolem lepenic, počmáraných zchátralých zdí, vychrtlých koček, prašivých psů a špinavých lidí. Čekám, co bude následovat. „Posaď se,“ vybízí mě, „tady je teď situace zlá, Bulhaři nás chodí mlátit, mají zbraně, klacky, nože. Bojíme se. Přitom není práce, není práce. Dřív jsme mohli pracovat, ale teď nás nikde nechtějí. Je to špatný, špatný.“ Neodvažuji se ptát, jak moc pracovat chtějí a navíc by to bylo asi zbytečné. Na druhou stranu uznávám, že tihle lidé nemají s cikánským bilionářem a zkorumpovanými politiky asi moc co dělat.

„Americano, Americano,“ pokřikuje na ostatní cikány pomenší chlapík, který mi nabízí, že mi ukáže ghetto seshora. Táhne mě do stavení, o jehož bytelnosti lze úspěšně pochybovat i bez detailnější znalosti statiky. Jdeme nahoru po hrubých schodech uzounkou chodbou a pak po dřevěných výš a výš až na střechu. Tam mi kolem hlavy zavíří křídla a k nebi se vznese hejno holubů. Cikán se šťastně usměje a ukazuje skromným gestem na svou pýchu. „Ne práce, tak holubi,“ vysvětluje mi. Otočí snědou tvář směrem k slunci, zapíská a zamává, hejno zakrouží, opíše ještě jeden oblouk, perutě nám měkce zašustí kolem uší a holubi usedají poslušně kolem něj. V šikmých paprscích slunce vidím mírné oči zářící štěstím.

„OKRADOU TĚ“

Po střešní eskapádě, kdy jsem se objektivem neúspěšné pokoušel obsáhnout ghetto z ptačí perspektivy, se prodírám dolů. Tam na mě čeká můj další průvodce a zároveň tělesný strážce – asi desetiletý tlustý klučina, o jehož znalosti místních zvyklostí a lidí ani na chvíli nepochybuji. „Hošla, hošla,“ řve na mě můj průvodce a táhne mě někam, kde je slyšet vřeštivé píšťaly a buben. Dostávám se přímo do středu ghetta. Tady mě zase přepadají pochyby, protože hudebníky a dům, kde se slaví, obklopuje menší dav cikánů a atmosféra je přinejmenším dost hlučná. Všichni mě hned obklopí. „My no žitanos, my musulmanos! Kapíši, andrsténd, no žitanos!“ řve mi do obličeje neoholená cikánská tvář. Vehementně přikyvuji. Nedá se odbýt a řve na mě ještě výhrůžněji, snažím se ho kýváním uklidnit. „No kapíši? Musulmanos!“ najednou chápu – vzhledem k tomu, že jsme v Bulharsku, tak kýváním vyjadřuji nesouhlas. Vehementně tedy vrtím hlavou a konečně ho uklidňuji. Nejsem si ale jistý, jestli tu můžu fotit. Hrozný řev, jekot píšťal, do toho buben, vedro, prach a pot mnoha lidí. Nerad bych tady skončil nějakou urážkou obřadu. Najednou si mě všimne postarší muž ve sněhobílé košili. Zřejmě dva jeho synové mě vezmou za ruce a usadí ke stolu. Místo lynče dostávám plný talíř kouřícího jídla a k tomu láhev kokakoly. Hudebníci nasměrují pekelný jekot směrem ke mně a je teď na mně, abych ukázal, jak mi chutná. Bylo by urážkou jejich pohostinnost odmítnout. Když jim posléze děkuji a s rukou na srdci naznačuji štěstí nevěstě, nefalšovaně se radují a doprovázejí mě až na ulici.

„NEČEKEJ NIC DOBRÝHO“

Po veselce se už procházím ghettem podstatně volněji, doprovázen mým tlustým kamarádem. Pokud na mě děti příliš dotírají, dospělí na ně začnou křičet s tak zlobnými výrazy, že se děti na dvě vteřiny rozutečou. Ale ve dvou vteřinách jsem jimi obklopen znova. Myslím, že v podobně sisyfovském duchu se táhne celá zdejší výchova. Takhle se dostávám spletitými uličkami zase zpět k mému holubáři. Usedám značně unaven a špinavý na stoličku. „Máš žízeň?“ ptá se mě posunky postarší cikánka nevšedně krásných očí. Pokrčím rameny. Zmizí ve svém krámku a podá mi zdejší limonádu. Vypiju ji a dostávám další. Pak zmizí v domovních dveřích a přináší mi domácí buchtu. „Jen jez, nám neubude,“ naznačuje mi posuňky. Zvedám se a vytahuji peněženku. Žena rázně odmítá. Tohle však není „naše“ zdvořilé gesto mající udělat slušnosti zadost, aby pak následovalo přijetí. Žena odmítá pevně, nevezme ani cent. Uvědomuji si, že na rozdíl od všemožných zemí rozmanitých kontinentů tady po mně za celý den nechtěl nikdo ani korunu, ani euro, ani leva. Stačil jim prostý respekt, který jsem jim nečekaně přinesl.

„NEJSOU TO LIDI JAKO MY“

Sedím v dohasínajících paprscích slunce, jím a koukám na ty lidi. Já na plastové židli, naproti před barevnou špinavou zdí usoplené neposedné děti, ona žena a dvě stařeny v pestrých šátcích. Jejich hluboké tmavé oči se na mě dívají přátelsky jako na něco zvláštního, co zavítalo do jejich světa. Pokud k nim zavítá většinová společnost, tak spíš s baseballovou pálkou nebo v podobě policistů. Na jedné straně pracující většina, na druhé líná menšina, na jedné straně majetkem zotročení jedni, na straně druhé svobodní druzí.

Podívám se do očí ženy, která mě hostí ze svého krámku. „Můj syn umírá,“ pronese najednou do ticha. „Je mu dvacet čtyři,“ a její výraz jako by se zbortil dovnitř. V jejích očích se objevila slza, jen jediná, ale zaplnila celý krámek, ulici, rozběhla se ghettem, překročila jeho hranice a zaplavila celou zem – všechny cesty, po kterých kdy tento národ kočoval, všechny stepi, všechna pole, strniště i lesy. Byl v ní odvěký žal a radost těchto lidí, všechny táborové ohně, kradené slepice, rvačky, lásky, hvězdy i žaláře, byl tam vítr v havraních vlasech, radost z divoké jízdy, odevzdanost osudu i hrdá výzva, všechen zločin, vášeň, strach i trest. Tahle jediná slza mě pak provázela do pozdních nočních hodin. Nešla setřít hřbetem špinavé ruky, ale zůstávala dál a v jejím třpytu se zrcadlily hvězdy, vzdálené a chladné k lidské touze po svobodě, chladné k nemožnému soužití různého, netečné k mrtvým synům těch i oněch, zůstala se mnou, až se černočerná tma lidské beznaděje rozplynula v sametové hloubce černých cikánských očí.

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

HUBITELÉ

Jediní původní savci Nového Zélandu jsou netopýři, z nichž dodnes přežili jen tři druhy, všem však hrozí vyhynutí. Ještě v 19. století byly všude tisícové kolonie netopýrů, počátkem 20. století jich zbylo pár set a dnes jde o záchranu každého jedince. Na vině je zejména těžba dřeva a přivezení savci jako kuny a vačice. Ohroženi jsou však i ptáci. Některé druhy ptáků, zejména těch lesních, přitom žijí pouze na Novém Zélandu. Jako první zmizely a nadále mizí ty druhy, které neumějí létat. Na Novém Zélandu, který se vyvíjel 80 milionů let samostatně, daleko od dalších pevnin, vznikla unikátní příroda a ostrovy obývali zejména ptáci. Ti zde neměli přirozeného nepřítele, mnoho z nich proto nikdy nezačalo létat, na zemi byli zcela v bezpečí. Jediným a nejhorším nepřítelem se pro ně stal až člověk. Už Maoři, obývající Nový Zéland od 13. století, zcela vyhubili populaci velkého ptáka zvaného moa, který nikde jinde na světě nežije. Jeho jediným dnes žijícím příbuzným je pták kivi, podle něhož si sami Novozélanďané říkají. I tomuto nelétajícímu opeřenci však hrozí vyhynutí. Jedinou jistotou, kde ho na Zélandu uvidíte, je tak zoologická zahrada. „Psi i kočky, i když domestikovaní, mají své původní instinkty, které jim velí lovit zvířata, a tak jsou velkou hrozbou pro ptáky. Příkladem může být pes, jenž zabloudil ve Waitangi lese. Během šesti týdnů zabil více než 500 ptáků kivi,“ říká Ailsa Howard z organizace Forest and Bird. Na Nový Zéland připlula s Evropany i další zvířata, jako například prasata, jeleni, srnci či zajíci. Právě zajíci, jsou spolu s vačicemi považováni za jedny z největších postrachů nejen pro les, ale i zemědělce, kterým likvidují úrodu. „Střílet zajíce je naší povinností. Pušku má doma téměř každý farmář. Já jsem svého prvního zajíce zastřelil, když mi bylo osm let,“ říká dnes dvacetiletý Joshua Barker z města Seddon. Chcete-li na Zélandu vyrazit na lov, nepotřebujete žádné speciální povolení. Taková volnost má však mnohdy i tragické důsledky. Letos lovci u města Dunedin zastřelili devatenáctiletou dívku, která se potmě vracela v kempu ze sprch do stanu. „Viděli jsme něco se hýbat za křovím, tak jsme vystřelili,“ vysvětlovali mladíci, kteří si ovšem nevšimli, že za křovím je oficiální kemp.

SKOPOVÁ PŘESILA

O Novém Zélandu se většinou píše a mluví jako o zemi krásné přírody a krásných zelených kopců posetých desetitisíci oveček. Z okna projíždějícího auta se vám opravdu tento pohled naskytne. Podle statistik ministerstva zemědělství dnes na Novém Zélandu žije 39,2 milionů ovcí, což je desetkrát více než lidí. Jehněčí stále patří mezi hlavní vývozní artikly a hraje velkou roli v ekonomice této ostrovní země. Na paty ovcím však šlape chov skotu, jehož počet už přesáhl hranici 15 milionů kusů a podílí se významně na produkci metanu, který ovlivňuje globální oteplování. Roste nejen poptávka po hovězím, ale i po mléčných produktech. Nový Zéland patří mezi největší producenty mléka na světě. Takové obrovské množství dobytka ale potřebuje veliké množství pastvin, neboť zůstává venku celoročně. Přikrmování novozélandští farmáři téměř neznají. Holé zelené kopečky zde první imigranti však neviděli. Tenkrát, před 200 lety, bylo 80 % země pokryto původními lesy, a tak aby se měl dobytek kde pást, bylo třeba se stromů zbavit. Dnes původní lesy pokrývají podle ministerstva životního prostředí 24 % území Nového Zélandu, 20 % lesů bylo osázeno uměle pro těžbu dřeva nepůvodními dřevinami jako smrk či borovice. Většina původních lesů byla přeměněna v národní parky a spadá pod správu a ochranu Úřadu konzervace DOC. Pod nějaký stupeň státní ochrany spadá zhruba 30 % území Nového Zélandu. Ochranu však stěžuje to, že více než polovina půdy je v soukromém vlastnictví. Není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik tisíc hektarů půdy včetně hor.

Mnoha Novozélanďanům však osud jejich přírody není lhostejný, a tak zde s ochranou přírody začali už kolem roku 1920. Průkopníkem byl kapitán Val Sanderson, který po návratu z první světové války navštívil svůj rodný ostrov Kapiti a zjistil, že les, kde si jako kluk hrával a pozoroval ptáky, zmizel. Na místě lesa byly pastviny, na kterých se pásly tisíce ovcí a krav. Lesy a původní vegetace byly ve velkém vypalovány a nahrazovány pastvinami. Ty dnes pokrývají téměř polovinu území Nového Zélandu. Val Sanderson nelenil a založil organizaci Forest and bird a pustil se do ochrany původních druhů rostlin a ptáků. Dnes má tato organizace 70 000 členů. Mezi současné projekty organizace patří i zakládání míst, kde se lidé musejí chovat šetrně k původní, divoké přírodě. Lidé žijící na takovém území nesmějí například mít doma kočky či psy nebo pěstovat nepůvodní rostliny.

Z VELRYBÁŘE FARMÁŘEM

Ochranáři na Novém Zélandu však nemají ruce plné práce jen s ochranou lesů. Chránit je potřeba i řeky, jezera a pobřeží. Právě ve vodách omývajících ostrovy Nového Zélandu žije mnoho živočichů, kterým také hrozí vyhynutí. Nejvíce pozornosti dostávají samozřejmě ty turisticky atraktivní, například velryby, lachtani, tučňáci či mroži. Před příchodem Evropanů zde tito živočichové kralovali. Jako první padli ziskuchtivým Evropanům, Australanům a Američanům za oběť lachtani, mroži a velryby. Při lovu zvířat pomáhali i původní Maoři. První pobřežní velrybářská stanice byla založena v roce 1826 a další rychle přibývaly. Při zpracování ulovených zvířat šlo zejména o velrybí tuk a kosti, po nichž byla obrovská poptávka. Už koncem 19. století však počet velryb poklesl natolik, že mnoho velrybářů začalo raději farmařit. Lov velryb na Novém Zélandu oficiálně skončil až v roce 1960. Nyní ochranáři bojují o život každého jedince. Dnes je počet zvířat několik set. Jejich pozorování je velkým turistickým byznysem. Například za pozorování velryb z letadla dáte zhruba 2500 korun.

TEXT: MARKÉTA KUTILOVÁ

Díky velkofilmu Pán prstenů se stal symbolem přírodního ráje. Jaká je ale realita? Po 80 milionech let izolace, která umožnila specifický vývoj, ztrácí Nový Zéland svoji výjimečnost. Viníkem nevratných změn je v první řadě člověk.

Pozor jed! Zákaz vstupu psů. Nenechte své děti volně pobíhat, hlásá rudá cedule pod lebkou se zkříženými hnáty před vstupem na veřejnou stezku richmondského lesa na Jižním ostrově Nového Zélandu v provincii Marlborough. Takové uvítání čeká návštěvníky většiny lesů a národních parků tohoto ostrovního státu. Jedovatá a vysoce toxická látka 1080, jejíž je Nový Zéland největším uživatelem, má hubit ty obyvatele lesů, kteří jsou zde noví, ale hubí i ty původní. Jde o krysy, kuny, lasičky a zejména vačice. Tito savci se dostali na Nový Zéland na lodích spolu s evropskými imigranty. Ti si s sebou chtěli přivézt zvířata, z nichž měli užitek. Například vačice zde byly vysazeny kvůli kožešině, jenomže jejich počet se dávno zcela vymkl kontrole a dnes jich zde žije odhadem 50 až 70 milionů, to je přibližně 13krát více než lidí. Mimo rostliny a úrodu farmářů si rády dají i ptačí vejce. „Velice ohrožují jak původní lesy, tak i ptáky. Boj s nimi je velice náročný. Dokážou zlikvidovat celý les během krátké chvíle,“ říká Keith Wood ze státního Úřadu pro ochranu přírody DOC (Department of conservation). Vláda s vačicemi bojuje už dlouhá léta a ročně to stojí státní rozpočet přes sto milionů dolarů. Vačice zde nemají přirozeného nepřítele, proto proti nim bojují chemikáliemi. Zejména zmiňovanou látkou 1080, která je v podobě malých kousků shazována z letadel. To se však setkalo s velkým strachem a odporem místních obyvatel. „Nevěděli jsme, co to udělá s vodami, půdou, a zda nebude zabíjet i jiné živočichy,“ shrnuje farmář Kevin Little. V 70. letech opravdu 1080 otrávil mnoho ptáků, což je dnes omezeno jeho opatrnějším používáním. „Technologie se zlepšila, jedovaté kousky jsou máčené ve skořici, což láká vačice a odrazuje ptáky. Na velikost jednoho domu se shazují tři kousky,“ vysvětluje Keith. Pokud ale cereální kostku sežere pes, zahyne, stejně jako třeba jelen.

HUBITELÉ

Jediní původní savci Nového Zélandu jsou netopýři, z nichž dodnes přežili jen tři druhy, všem však hrozí vyhynutí. Ještě v 19. století byly všude tisícové kolonie netopýrů, počátkem 20. století jich zbylo pár set a dnes jde o záchranu každého jedince. Na vině je zejména těžba dřeva a přivezení savci jako kuny a vačice. Ohroženi jsou však i ptáci. Některé druhy ptáků, zejména těch lesních, přitom žijí pouze na Novém Zélandu. Jako první zmizely a nadále mizí ty druhy, které neumějí létat. Na Novém Zélandu, který se vyvíjel 80 milionů let samostatně, daleko od dalších pevnin, vznikla unikátní příroda a ostrovy obývali zejména ptáci. Ti zde neměli přirozeného nepřítele, mnoho z nich proto nikdy nezačalo létat, na zemi byli zcela v bezpečí. Jediným a nejhorším nepřítelem se pro ně stal až člověk. Už Maoři, obývající Nový Zéland od 13. století, zcela vyhubili populaci velkého ptáka zvaného moa, který nikde jinde na světě nežije. Jeho jediným dnes žijícím příbuzným je pták kivi, podle něhož si sami Novozélanďané říkají. I tomuto nelétajícímu opeřenci však hrozí vyhynutí. Jedinou jistotou, kde ho na Zélandu uvidíte, je tak zoologická zahrada. „Psi i kočky, i když domestikovaní, mají své původní instinkty, které jim velí lovit zvířata, a tak jsou velkou hrozbou pro ptáky. Příkladem může být pes, jenž zabloudil ve Waitangi lese. Během šesti týdnů zabil více než 500 ptáků kivi,“ říká Ailsa Howard z organizace Forest and Bird. Na Nový Zéland připlula s Evropany i další zvířata, jako například prasata, jeleni, srnci či zajíci. Právě zajíci, jsou spolu s vačicemi považováni za jedny z největších postrachů nejen pro les, ale i zemědělce, kterým likvidují úrodu. „Střílet zajíce je naší povinností. Pušku má doma téměř každý farmář. Já jsem svého prvního zajíce zastřelil, když mi bylo osm let,“ říká dnes dvacetiletý Joshua Barker z města Seddon. Chcete-li na Zélandu vyrazit na lov, nepotřebujete žádné speciální povolení. Taková volnost má však mnohdy i tragické důsledky. Letos lovci u města Dunedin zastřelili devatenáctiletou dívku, která se potmě vracela v kempu ze sprch do stanu. „Viděli jsme něco se hýbat za křovím, tak jsme vystřelili,“ vysvětlovali mladíci, kteří si ovšem nevšimli, že za křovím je oficiální kemp.

SKOPOVÁ PŘESILA

O Novém Zélandu se většinou píše a mluví jako o zemi krásné přírody a krásných zelených kopců posetých desetitisíci oveček. Z okna projíždějícího auta se vám opravdu tento pohled naskytne. Podle statistik ministerstva zemědělství dnes na Novém Zélandu žije 39,2 milionů ovcí, což je desetkrát více než lidí. Jehněčí stále patří mezi hlavní vývozní artikly a hraje velkou roli v ekonomice této ostrovní země. Na paty ovcím však šlape chov skotu, jehož počet už přesáhl hranici 15 milionů kusů a podílí se významně na produkci metanu, který ovlivňuje globální oteplování. Roste nejen poptávka po hovězím, ale i po mléčných produktech. Nový Zéland patří mezi největší producenty mléka na světě. Takové obrovské množství dobytka ale potřebuje veliké množství pastvin, neboť zůstává venku celoročně. Přikrmování novozélandští farmáři téměř neznají. Holé zelené kopečky zde první imigranti však neviděli. Tenkrát, před 200 lety, bylo 80 % země pokryto původními lesy, a tak aby se měl dobytek kde pást, bylo třeba se stromů zbavit. Dnes původní lesy pokrývají podle ministerstva životního prostředí 24 % území Nového Zélandu, 20 % lesů bylo osázeno uměle pro těžbu dřeva nepůvodními dřevinami jako smrk či borovice. Většina původních lesů byla přeměněna v národní parky a spadá pod správu a ochranu Úřadu konzervace DOC. Pod nějaký stupeň státní ochrany spadá zhruba 30 % území Nového Zélandu. Ochranu však stěžuje to, že více než polovina půdy je v soukromém vlastnictví. Není výjimkou, že jedna rodina vlastní několik tisíc hektarů půdy včetně hor.

Mnoha Novozélanďanům však osud jejich přírody není lhostejný, a tak zde s ochranou přírody začali už kolem roku 1920. Průkopníkem byl kapitán Val Sanderson, který po návratu z první světové války navštívil svůj rodný ostrov Kapiti a zjistil, že les, kde si jako kluk hrával a pozoroval ptáky, zmizel. Na místě lesa byly pastviny, na kterých se pásly tisíce ovcí a krav. Lesy a původní vegetace byly ve velkém vypalovány a nahrazovány pastvinami. Ty dnes pokrývají téměř polovinu území Nového Zélandu. Val Sanderson nelenil a založil organizaci Forest and bird a pustil se do ochrany původních druhů rostlin a ptáků. Dnes má tato organizace 70 000 členů. Mezi současné projekty organizace patří i zakládání míst, kde se lidé musejí chovat šetrně k původní, divoké přírodě. Lidé žijící na takovém území nesmějí například mít doma kočky či psy nebo pěstovat nepůvodní rostliny.

Z VELRYBÁŘE FARMÁŘEM

Ochranáři na Novém Zélandu však nemají ruce plné práce jen s ochranou lesů. Chránit je potřeba i řeky, jezera a pobřeží. Právě ve vodách omývajících ostrovy Nového Zélandu žije mnoho živočichů, kterým také hrozí vyhynutí. Nejvíce pozornosti dostávají samozřejmě ty turisticky atraktivní, například velryby, lachtani, tučňáci či mroži. Před příchodem Evropanů zde tito živočichové kralovali. Jako první padli ziskuchtivým Evropanům, Australanům a Američanům za oběť lachtani, mroži a velryby. Při lovu zvířat pomáhali i původní Maoři. První pobřežní velrybářská stanice byla založena v roce 1826 a další rychle přibývaly. Při zpracování ulovených zvířat šlo zejména o velrybí tuk a kosti, po nichž byla obrovská poptávka. Už koncem 19. století však počet velryb poklesl natolik, že mnoho velrybářů začalo raději farmařit. Lov velryb na Novém Zélandu oficiálně skončil až v roce 1960. Nyní ochranáři bojují o život každého jedince. Dnes je počet zvířat několik set. Jejich pozorování je velkým turistickým byznysem. Například za pozorování velryb z letadla dáte zhruba 2500 korun.