TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Půl roku v kamerunském pralese, každodenní výstupy, všudypřítomné vlhko, moskyti, housenky a další nástrahy divočiny. To vše s jediným cílem – najít gorily nigerijské, nejvzácnější lidoopy planety.

Na pomezí Kamerunu a Nigérie, ve zbytcích pralesů v povodí řeky Cross žije gorila nigerijská (Gorilla gorilla diehli), poddruh gorily nížinné. Jejich život zůstává dodnes zahalený tajemstvím. Gorily žijí po obou stranách hranice a středisko výskytu je severně od města Mamfé. Celá populace čítá něco kolem pouhých dvou stovek goril. Rozdílná velikost lebky i analýza mitochondriální DNA potvrdily, že jde o skupinu zvířat lišících se od ostatních afrických goril. V pánvi řeky Cross zůstaly, jako množství jiných druhů zvířat i rostlin, uvězněny při pleistocénním zalednění proto, že lesy se na okolních náhorních pahorkatinách změnily v suché travnaté savany. V zelené pralesní oáze nerušeně žily až do příchodu lidí. Ti je později s rozvojem střelných zbraní začali lovit a hlavně postupně přeměnili jejich životní prostředí natolik, až se gorila nigerijská dostala do sice prestižní, avšak smutné společnosti zvířat uvedených v Červené knize v kategorii Kriticky ohrožení. Zatímco gorilám severně od Mamfé se ochrany dostává a zvířata mohou mezi jednotlivými rodinami migrovat, odhadovaných třicet goril v Lebialemu je patrně zcela izolovaných, a ten zbytek pralesa na úbočí mezi vesnicemi Bechati, Besali a Fossimondi nikdo nechrání. Kamerunská nevládní organizace ERuDeF se o vyhlášení rezervace již několik let snaží. Spolu se studentkou ekologie na České zemědělské univerzitě Pavlou Vymyslickou a bývalým kolegou z pražské zoo Markem Ždánským jsme založili iniciativu Diehli a snažíme se pomoci ERuDeFu rezervaci vyhlásit. Mimo jiné i tím, že gorily v Lebialemu jako vůbec první nafilmujeme a vyfotografujeme, zaznamenáme jejich pobytové stopy, zjistíme početnost a zmapujeme areál výskytu. S tímto plánem jsme s Pavlou do Kamerunu na půl roku odjeli…

VERTIKÁLNÍ PRALES

Obloha byla v brzkém ránu jako vymetená. Nohy jsme měli ještě zdřevěnělé výstupem do Fossimondi z předešlého dne, ale přišel čas vyrazit do pralesa. Plánovali jsme navštívit spolu s naším průvodcem Thomasem dva kempy a důkladně prozkoumat dvě sousedící údolí. Kouzlo místní přírody spočívá v rozmanitosti dané nadmořskou výškou. Škála biotopů na svahu mezi vrcholy a úpatím začíná porosty travin s občasnými hájky. Na ty navazují přilehlá políčka lidí, kteří v chladném klimatu pěstují plodiny mírného pásu. Hned pod nimi ale již najdeme mlžný les. Ze stromů visí girlandy až metr dlouhých vlasatých lišejníků a větve se ohýbají pod pestrou přehlídkou epifytů. Stromové kapradiny se jako pravěké přízraky zjevují v mlze, ze které les získává většinu vláhy. Někde na hranici 1500 metrů přechází mlžný les do částečně opadavého tropického pralesa a ten pak v nejnižších partiích do deštného lesa nížinného typu. Zde již vlasaté lišejníky nenajdeme, zato vlhčí místa porůstají obrovské trsy bambusů a čím níže, tím větších rozměrů stromy dorůstají. Také přibývá plantáží, které si domorodci pro pěstování banánovníků, kakaovníků, manioku nebo palem olejných v lese zakládají. Na jednu z již opuštěných plantáží jsme také po třech hodinách sestupu kluzkou udupanou stezkou došli. Thomasova stará kávovníková plantáž, náš první kemp, leží na konci hřebenu a od domečku se střechou z vlnitého plechu je skvělý výhled po okolních strmých kopcích i do nížiny mizící kdesi v nigerijském západu. Ticho tam ruší jen hučení bystřiny z hlubin severního údolí. Sotva jsme napnuli tropiko stanu, už nás Thomas volal za chatu: „Poslouchejte, řvou šimpanzi, ale hodně daleko.“ Od kopce tvaru homole k nám doléhali typické skřeky našich nejbližších příbuzných. Lepší navnadění pro práci v terénu jsme si mohli těžko přát. Zdejší šimpanzi navíc patří, podobně jako gorily, k nejohroženějšímu poddruhu, a to Pan troglodytes vellerosus – šimpanz nigerijský.

OPIČÍ MEJDAN

Dalekohled, GPSku, mapu, náhradní baterky, tužky, notes, vysílačky, foťák, pláštěnky, svítilnu, kompas, nůž, metr, lupu, první pomoc, vodu a svačinu jsme nacpali do batohu a vyrazili do práce. První šel Thomas, mačetou klestil cestu a hledal stopy, za ním my dva pozorovatelé a skupinu uzavírala naše nová kolegyně Bedwin. Netrvalo dlouho a na sotva patrné stezičce pod kempem jsme nalezli zlomený stvol divokého zázvoru. Přelomený zhruba v polovině a ze zahnědlé dužiny, kterou v délce asi patnácti centimetrů jako by někdo roztloukl a vytrhal, trčela vlákna pletiv. První stopa přítomnosti lidoopů. Postupovali jsme dál pomalu v příšeří lesa. Thomas ve svých roztrhaných gumových cvičkách se proplétal trnitými liánami nehlučně jako stín, dokud nenarazil na další cennou stopu. Rovný plácek asi 5 x 5 metrů, zválené listí vyhrabané až na hlínu a polámané větve nízkého stromku, jehož pěticentimetrový kmínek byl v místě ohybu rovněž nalomený. „Tady řádili šimpanzi, tak před týdnem,“ řekl bez váhání. „Předváděli se, řvali a zlámali ty větve, když po nich skákali.“

ZASE POZDĚ

Později odpoledne se dost oteplilo, čúrky potu nám tekly po tělech a na obnaženou kůži se lepily kousky kůry, listí a hlína. V lese před námi prosvětlovala plantáž. Thomas se zastavil a mlčky naslouchal. „Můžou tam být,“ napadlo všechny ve skupině. Dusno atmosféru okamžiku jen podtrhovalo. Snažili jsme se klást podrážky bot do stejných míst jako člověk před námi, ale stejně občas něco křuplo. Čtyři lidé jsou na podobné stopování příliš. Nervy jsme měli napjaté k prasknutí. Thomas ustrnul jako lovecký pes v půlce kroku, pak se téměř neznatelně vyklonil a nataženou rukou mě přivolal. Stáli jsme těsně vedle sebe, když jsem to taky uviděl. „Nic, nejsou tu.“ Vyšli jsme na zválené prostranství o průměru snad osm metrů. Spousta vydupaných stezek, okousaných zázvorů, opodál roztržené a vyžrané stonky banánovníků. Gorilí rodina tu hodovala zhruba dva týdny před naším příchodem.

Ve snaze poodhalit neznámý život nigerijských goril nám pomáhala i šikovná technická vymoženost – fotopast. Nenápadná kamera zachytí dnem i nocí veškerý pohyb kolem sebe a dobu jejího fungování omezuje jen kapacita paměťové karty a osm tužkových baterií. Zařízení jsme museli v tropických podmínkách nejdříve otestovat, pokračovali jsme tedy v procházení lesa a sběru dat tradiční metodou. Po týdnu jsme se pak přesunuli do druhého kempu za řekou prozkoumat sousední údolí.

PRALES BOLÍ

Na ohni v chajdě se hřála voda na ranní čaj a z hliníkového hrnce nám Bedwin na barevné plastové talíře rozdělovala příděl fazolí se sušenou rybou od večeře. Peprná chuť zázvoru jim dodávala šmak. Thomasovi to ale nestačilo a do jídla si jako každý správný Kamerunec ještě přisypal koňskou dávku chilli. Naším plánem pro ten den bylo projít koryto bystřiny a najít případné zvířecí brody. Po poledni jsme již měli několik vytipovaných míst, kde by mohli lidoopi přecházet řeku. Zbývalo už jen položit fotopast k písečnému břehu jedné z tůní. Scházel jsem k ní po velikém, placatém a skloněném kameni, když mi najednou ty superdrahé pohorky s vibramovou podrážkou začaly podkluzovat. Pravé koleno mi vyjelo do stran, ozvalo se cvak-cvak, přestal jsem vidět a v uších mi bolestí zalehlo. Jen co jsem se dobelhal do tábora, koleno neváhalo a parádně nateklo. Se strašákem operace a depresí z vlastní blbosti se těžko usínalo. Následoval týden, během něhož Pavla při hledání goril v okolních svazích málem vypustila duši, zatímco já autosugescí léčil pochroumané vazy a menisky a psychicky se připravoval na strmý výstup do Fossimondi o tisíc metrů výše. Šest dní nato jsme nicméně před Thomasovým domem ve zmíněné vesnici opravdu stáli, oba vysílení, o holích a o pět kilo lehčí. A také s obavou, že pokud se koleno nezlepší, budu se muset vrátit domů.

Stal se však zázrak, asi vánoční, a koleno se mi opravdu uzdravilo. Začátkem ledna jsme tak opět hleděli do usměvavé tváře Thomase, který nám předal jednu z umístěných fotopastí. Usedli jsme na prostranství před domem a v obklíčení dětí i dospělých se zatajeným dechem přehrávali záznam. První videa byla prázdná, asi vítr rozhýbal listy a aktivoval senzor. Najednou se na displeji objevila vytoužená silueta. K našemu nadšení kolem kamery prošla celá skupina šimpanzů! Matky s mláďaty na hřbetech, dospělí samci, odrostlá mláďata. Všichni si kamery všimli, dva výrostci od ní s jekotem utekli, ostatní se do záběru ale dokonce i posadili a prohlíželi si ji se zaujetím doslova lidským. Film se stal prvním důkazem přítomnosti lidoopů v Lebialemu. Teď ještě ty gorily…

TRN VE FONOVĚ OKU

Následovaly týdny průzkumů, trmácení se pralesem, škrábání se do svahů a padání do dalších a dalších roklí, lezení stezkami zvířat po čtyřech, během kterého se člověk snad desetkrát za den kompletně propotí a zápisky postupně plní jeden sešit za druhým. Dva až tři týdny v terénu, pak zase zpátky do ústředí v Buee napsat hlášení a připravit další expedici, nakoupit zásoby a celý kolotoč začíná nanovo. Bechati, Besali, Nkong, Nkando a další vesnice v okolí plánované rezervace nám poskytly zázemí i stopaře a jejich fonové (králové) byli, po nezbytných audiencích, zvědaví na to, zda „jejich“ šimpanze nebo snad gorily vyfotíme. Do rozlehlého pralesa vesnice Bangang jsme však po dlouhých vyjednáváních povolení ke vstupu nedostali a i jiným fonům jsou aktivity ERuDeFu trnem v oku. Vládní rozhodnutí vyhlášení rezervace ale budou nakonec muset akceptovat. Jiná otázka ale je, jestli ho budou i dodržovat.

Přesně 103,4 kilometrů, tolik jsme po lidoopích stezkách v pralesích Lebialemu doslova prolezli. Našli jsme 136 stop přítomnosti lidoopů a zmapovali aktivity domorodců v jejich teritoriu. A ty vytoužené gorily nigerijské, myslíte, že jsme je po pěti a půl měsících v Kamerunu viděli? Jednou ráno v táboře stopaře Solomona šíleně lilo. Došli jsme jen za potok a pro tentokrát jsme průzkumu nechali. Druhý den jsme sto padesát metrů od stanů na sousední plantáži, přesně na včerejší trase, našli tři čerstvě sežrané banánovníky. Gorily nakonec přišly k nám. Kdybychom to nevzdali, kdyby… Je to tak, neviděli jsme ani gorilí chlup. Alespoň máme pořádně pádný důvod se vrátit. A když už víme, kde hledat, tak je najdeme.

Podesáté na jednom místě! Slije se můj další pobyt v Namibii do otravného nicnedělání, kdy si budu nudou kousat nehty? Na první pohled to tak vypadá. Já ale vím, že v zemi Himbů nemám kam spěchat.

Celý nekonečně dlouhý den čekám, až se přiblíží pozdní odpoledne a slunce zabarví palmovou oázu rudé nehostinné krajiny vodopádů Epupa do teplejších barev. Porost okolí řeky Kunene netypicky narušuje jinak velmi rázovitý půdorys krajiny. Hory, kopce, skály a kameny se předhánějí ve tvarech a barvách a tvoří spolu nehostinnou krajinu. Běloch by tady v severozápadním cípu Namibie, na dosah angolské hranice, nepřežil ani týden. Mezi jedovatými kaktusy, ostny pokrývajícími kůru keřů, jedovatými hady a ostrým slunečním zářením by jen stěží bojoval o holý život. Nejsme na to již vybaveni. Pro bělocha bez výdobytků doby nemyslitelné, pro Himby domov.

Navštívit stejné místo po několikáté má i druhou tvář. Tu důmyslněji propracovanou a připravenou mě odměnit za velkou trpělivost. Dnes nevybíhám jako mladý hřebeček na novou pastvu v touze oběhnout ji úplně celou, nejlépe dvakrát a co nejrychleji spást všechnu šťavnatou zeleň. Vím už, kam jít a kde najdu to, co chci fotografovat. Prvotní zběsilý úprk za každým pohybem v křoví či mrsknoucím se ocáskem agamy, vystrašeně mizící za rozpáleným kamenem, se mění v poklidnou přípravu. Při zvažování, co můžu uvidět, přiložím širokoúhlý objektiv a s docvaknutím bajonetu se v duši vždy pousměji. Příjemný zvuk pro fotografa.

Bosou nohou vykročím směrem k nedaleké himbské vesnici. Nějak jsem se naučil kličkovat mezi trny a ostrými střepy, které jako nešvar civilizace jsou u každého většího kamene. Dopad 21. století se odráží i na bohem zapomenutém kraji. Rudí lidé pouště objevili láhvové pivo a důmyslní výrobci zdokonalili velikost láhví z půllitru na téměř sedmičku. Trochu tak vytvořili dojem, že kupující dostává více. Zdarma.

Bílý podivín

Himbové nejsou zvyklí po sobě uklízet. Jsou to kočující pastevci a údolí, pohoří, řeky či hranice pro ně nejsou překážkou. Vždy šli za voláním vody, potravy pro dobytek, za kamenem nezbytně nutným pro výrobu masti Aka, za hlasy bohů, za odvěkou touhou najít ráj, za ozvěnami duše. S láhví piva v ruce se těžko cestuje a není nic lepšího, než ji kdekoliv odhodit, a nejlépe takovou silou, aby se roztříštila na tisíc kusů. Dílo zkázy dokončí malí kluci, kteří v zápalu tréninku přesného hodu na cíl – láhve, které tak přežily dopad na kameny, končí dobře mířenou palbou prudce letících šutráků.

Šlápnout bosou nohou na ostré hrdlo, které jsem minul jen taktak, měl bych asi vystaráno. Po dvou stech metrech se musím stejně vrátit, protože jsem zapomněl nezbytnou vstupenku k otevřenosti Himbů. Mám na přípravu celý den, ale i tak z několika základních věcí zapomenu tu nejdůležitější. Přestal jsem vozit hračky, tužky, propisky, trička a jim podobné dárečky. Ostrý zavírací nůž přivítá každý chlap, ženy mi utrhnou ruce za korálky. Doma jsem oběhal všechny obchůdky a nachystal balíčky s různobarevnými kuličkami. Táhnu se s nimi přes půl světa a málem bych je nechal v autě.

Když po dvaceti minutách opět mířím k vesnici, nad kterou slunce stále září v plné síle, střep pivní láhve mi připomene zkontrolovat obsah kapes. „Nožíky, korálky a fotoaparát na krku, mám,“ mumlám si pro sebe, zatímco míjím dva kluky v roztrhaných žlutých tričkách mobilního operátora Cetelem, které dostali pravděpodobně darem při reklamní kampani v naději operátora, že získá další „pacienty“ svého telekomunikačního monopolu. Hleděli na mě s otevřenými ústy. Museli si říct, že ten běloch se asi náporem sluníčka zbláznil.

„Panebože!“ plácnu se do čela. „Já jsem ale idiot! Peníze!“ Kluci mě minuli, ale jejich hlavy se kroutily mým směrem. Otočil jsem se čelem k nim a už podruhé se vracel zpět do kempu. „No, chápete to, borci?“ mluvím k nim česky, protože angličtina u těchto možná sedmiletých kluků je na takové úrovni, jako u devadesáti procent Čechů po sametové revoluci. „Jsem to ale idiot, že?!“ a úmyslně si zarážím prst do prsou a ukazuji na sebe, protože slůvko značící určitý stupeň inteligence je celosvětově známé a nechci, aby si tyto ještě nevinné tváře pomyslely, že je tak nazývám. „Peníze! Zapomněl jsem peníze, víte? Asi na mě padla tady ta vaše nekonečná pohoda a nicnedělání, že už fakt na ně nemyslím!“

Kluci mě doprovodí až k autu a celou dobu nepromluví ani slovo. Asi si myslí své o tom podivném a k sobě mluvícím bělochovi, který se nazývá idiotem. Takovým je třeba se vyhnout, myslí si a raději mne opouští. Již potřetí míjím tmavě zelený střep piva Windhoek a dělám, že jej raději nevidím. Nerad bych si opět připomněl, jak jsem zvlčil a pravděpodobně si vědomě vypnul skryté tlačítko ovládající hmotu ukrytou hluboko pod upocenými vlasy.

Damarská láska

Vedle mě se posadí mladá žena kmene Damara a zazubí se nádhernými bílými perličkami. Dentista by zajásal. Damarka má krásné zuby. Vlastně je kočka. Rysy evropské ženy se světle hnědou pletí, velké tmavé oči a mírně širší nosík. Štíhlá a vysoká žena s pevnými ňadry, nad kterými by mohl žasnout plastický chirurg v obdivu nad prací matky přírody. Upravená, čistá a velká parádnice. Jako všechny Damarky si potrpí na barevné korálky, které si s mušličkami vplétají do hustých kudrnatých černých kadeří, dlouhých jemných dredů. Úzký štíhlý krk musí šlechtit desítky náhrdelníků. Čím více barev a tvarů, tím jsou Damarky pyšnější a krásnější. Pokouším se s ní mluvit, ale její odpovědí je jen krásný široký úsměv. Nahmátnu v kapse největší sáček se stovkou různobarevných korálků a pytlík jí podám. Oči se rozzáří a žena začne radostně výskat, jásat a plácat se po stehnech.

„E!“ „E!“ „E!“ přikyvují souhlasně další ženy, tak trochu závistivě. Himbský výraz poněkud výsknutého, ale ostrého E má desítky významů a Himbové ho používají v každé větě. Je to souhlas i údiv, pokývnutí i nepochopení, otázka a mnohdy i odpověď.

„E!“ zopakoval jsem ženský výraz a Damarka se začala řehtat na celé kolo jako smyslu zbavená. Asi jsem to nepochopitelné E vyslovil se špatným důrazem na koncovku a spolknul jej zbytečně brzy, nebo mi možná nepřísluší. Některá slůvka, úmysly, zvyky nám zůstanou ještě dlouho utajeny a do té doby se budeme dopouštět mnohdy fatálních kolapsů či úsměvných přestupků. Před rokem jsem hrdě nosil kožený náhrdelník, na jehož konci byla mezi kusy ručně vybroušených želez připomínajících matky také jedna mušle – zavinutec. Celý ornament měl vlastně uvnitř bílý střed s dlouhou černou čárkou. Smáli se mi muži, hihňaly se ženy a děti se uculovaly. Já chodil jako páv a smál se s nimi. Až po několika dnech se jeden Himba nade mnou slitoval a pošeptal mi do ucha: „Víš, to nosí jen mladé panny a naznačují tak, že jsou volné a připraveny pro muže!“ Málem jsem se propadl hanbou. Ale další kamarády, kteří se mnou do Namibie přicestovali, jsem okamžitě škodolibě nabádal, aby si od žen koupili nějaký suvenýr, třeba nějaký náhrdelník. Je pěkný a líbivý a i když se mladé dívky divily, proč chceme koupit zrovna tento talisman, prodaly jej. A frajeři jej nosili s patřičnou hrdostí.

Damarce se vrátil pytlíček s korálky, který zatím koloval mezi všemi ženami posedávajícími okolo. Hererky se šátkem na hlavě ve tvaru připomínajícím rohy krávy, Himbky ve sporém rudém hávu, Owambky v upnutých vyšisovaných džínách. Všechny znalecky hodnotily dárek. Damarka byla tak nadšená, že zapomněla na všechny přirozené zábrany, vrhla se na mě a vlepila mi dlouhý polibek na vousatou tvář. Rozdal jsem ženám ještě několik balíčků s korálky. Byl jsem na ně připraven a můj opakovaný návrat do kempu se vyplatil mnohonásobně. Dokonce jsem ještě jeden dárek s ručně barvenými oválnými korálky vyšetřil pro „svou“ Damarku. Zůstat zde i po setmění, obávám se, že bych se musel ve vesnici Epupa oženit.

Ťu

„To jsou sestry,“ vysvětluje mi postupně můj anglicky hovořící pomocník postavení některých žen a představuje mi i jejich muže. Já jejich jména nechtěně komolím a oni mi to oplácejí. Své jméno jsem dostal ještě před narozením, kdy se otec, fanda Richarda Nixona, rozhodl, že kdo vyhraje v roce 1969 volby, toho jméno ponesu. Pro Himby jsem ale byl „Liča“, „Rišár“ a nakonec mi zůstalo „Ličár“.

Himbské sestry mě úplně fascinovaly. I když jsem chtěl fotografovat krásy vodopádů, baobabů a u nich posedávajících žen, nafotil jsem téměř celou paměťovou kartu tady pod jednacím stromem. Všichni se uvolnili a dary udělaly své. Nakonec i těch pár kyselých moštových nápojů, které Himbové hrdě nazývali domácím pivem, uvolnilo napětí. Tabák, který jsme svorně šňupali, z nás udělal kamarády. Nikdo nikomu téměř nerozuměl a já po nich opakoval slova, která mě učili.

„Jak se řekne himbsky ahoj?“ utírám si slzy, protože starší Himba, pyšná na své tradiční ozdoby, pochopila, že když udělá jakoukoliv grimasu a já ji vyfotím, může se na displeji znovu na sebe podívat. Úplně jsem brečel, protože tato sedmdesátiletá dáma se tak pitvořila a ksichtila, že jsem měl co dělat, abych udržel těžkého nikona. Vykulila oči, zkroutila mohutné rudé rty a čekala, až ji jemný výboj blesku ozáří. Pak se okamžitě vrhala s elánem náctileté na fotoaparát a chtěla vidět snímek. A samozřejmě se o něj podělit se sestrou a kámoškami. Najednou jsem nebyl cizinec. „Ťu!“ zaznělo z úst překladatele hodně neanglické slovíčko.

„Cože? Co to je?“ nechápu.

„No, ptal ses na to, jak se řekne ahoj,“ vysvětluje. „A to se řekne ťu.“

„Ťu?“ opakuji a opět se dali všichni do šíleného smíchu, protože jsem ťu samozřejmě neřekl jako ťu, ale jako ťu. Stará Himbka nahnula hlavu mírně dozadu až celý obličej zakryly dvě černé nosní dírky hluboké jako studny, otevřela ústa až se zaleskly její dva přední úmyslně vykřivené zuby a vytvořila ze rtů ruličku. Z ní vykouzlila správné ťu. Všechny ženy mě začaly tahat za tričko či ťukat do nohy, aby mi sami ukázaly, že do toho kornoutku vytvořeného ze rtů musím prostrčit trochu jazyk a pak jen říct ťu. Tak běžné slůvko bylo snad jednoduše vyslovitelné, ale Himbky jsem přiváděl v pravidelný smích, až si jedna z nich ukázala na mezeru mezi svými zuby a pak na mé dva řezáky. Ty jí chyběly. Asi jsem nemohl docílit dokonalé výslovnosti, protože mi mé dva přední zuby zkrátka překážely.

Krvavý rituál

Upil jsem kyselého piva a zaradoval se, že netrpím opary, protože kolující nádoba šla z ruky do ruky a od jedněch úst ke druhým. „Jesusi,“ obrátil jsem se na svého překladatele, „Proč všechny starší ženy nemají přední zuby?“ Hledal jsem odpověď na tuto otázku několik let, ale vždy jsem se potýkal s tím, že lidé neměli zájem zasvětit mě do svých tradic nebo chyběl překladatel. Jesus na chvíli odběhne a vrátí se s drobnou dívkou, které odhaduji sotva patnáct. Něco jí poručí a dívenka se na mne zazubí – místo dvou řezáků krvavé dásně po chybějících zubech.

„Co se jí stalo?“ děsím se a hlavou se mi honí možná rána pěstí nějakého opilého neurvalce či snad i něco horšího. „Vůbec nic, to je tradice,“ usmívá se Jesus. Dívka mi má vysvětlit, co se stalo. Moc jí ale nerozumím a Jesus jí podává kámen. Dívka jej bere do rukou a naznačuje prudce rány do obličeje, přímo na horní dva zuby. „On jí někdo vyrazil zuby kamenem?“ nestačím se divit. „Né,“ pořád se usmívá Jesus, „To ona sama! Když dospěje do věku dvanácti let, musí si je vyrazit. Když to neudělá, rodina jí nedá najíst. Dokud bude mít zuby, nejbližší s ní nekomunikují a můžou se jí i zříct. Této dívce je právě dvanáct a připravuje se na to, že bude brzy ženou, bude mít muže a děti,“ vysvětluje Jesus a já, i když se dovídám hrozné věci, jsem za to rád. Jesus je mým velkým pomocníkem v pochopení života kočovných Himbů.

„Je pravda, že dnešní mladé dívky už nechtějí žít podle našich tradic a utíkají do měst. Nosí džíny a stydí se za to, že jsou Himbky,“ dodává poprvé se mračící Jesus a je znát, že odliv žen k nám tak známé civilizaci jej příliš netěší. Muži kmene Himbů, i když sami tradice ctít nemusejí, nosí kalhoty, košile a hodinky, ale po svých ženách velmi striktně požadují dodržování všech tradic. I těch bolestivých, kdy ty nejortodoxnější navíc další dva zuby vedle těch vyražených ohýbají nožem do stran a k tomu všemu ještě zabrušují do špičky.
Chudší o korálky a nožíky a mírně opivený podivným mokem se za tmy vracím ke svému autu. Být po tolikáté na jednom místě je prý nuda. Já ale vím, že čím častěji se na něj vrátím, tím více se mi otevřou srdce přátel a já se více dozvím o jejich mizejícím způsobu života. Děkuji bůžkům Epupských vodopádů za všechny Dirky, Nicolause a Jesuse, protože bez nich bych věděl o národu rudých lidí kočujících pouští jen minimum.

TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)

Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.

Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.

Pak vypukne ohnivé peklo, známé pod mezinárodním výrazem fireshow. Proč ho popisovat, když si vše můžete prohlédnout na fotkách, i když z nich neuslyšíte temné hučení, se kterým plameny prorážejí vzduch. Neucítíte vůni hořící nafty a nebudete muset uhýbat, aby vám její rozstřikující se kapičky nepropálily triko a nezacákaly objektiv foťáku. Nath, jak se mi otec rodiny špatnou angličtinou představuje, postupně střídá celou řadu nástrojů. Po dvou koulích na řetězech zapálí tyč, která hoří na obou koncích, takže se s ní dají dělat výpady proti imaginárnímu nepříteli. Roztočí obruč, na jejímž obvodu jsou upevněny řady menších plamenů. Žongluje ve vzduchu několika pochodněmi. Většina těchto nástrojů vznikla speciálně pro fireshow a dnes už si je můžete běžně koupit v plážových obchodech. Na ostrově Phi Phi funguje i první škola. „Naučte se tancovat s ohněm pod vedením domorodých profesionálů!“ hlásá její reklamní stránka.

GLOBÁLNÍ PLAMENY

Fireshow byla původně dost obskurní záležitost. Poprvé jsem ji spatřil na jaře 1997 při příležitosti buddhistického svátku Perahera na Šrí Lance. Noční tmou metropole Kolomba kráčely děsivé zástupy maskovaných démonů, hrajících si s ohněm. Žonglovali s ním, plivali ho, metali kolem sebe… Místní lidé mi tehdy říkali, že je to relativní novinka, která prý přišla z Indie. Značná část obyvatel Šrí Lanky jsou etničtí Tamilové s indickým původem. Vazby fireshow na indické fakíry, pro které jsou nejrůznější cvičení s ohněm součástí spirituálního hledání cesty k absolutnu, proto vypadají docela logicky.

Když jsem začátkem 90. let poprvé přijel do Thajska, fireshow tu ještě nikdo neznal. Objevila se až někdy na přelomu tisíciletí a během několika měsíců se rychlostí požáru rozšířila po všech plážích na pobřeží Thajského zálivu i Andamanského moře. Zajímavé je, že jde o čistě novodobou záležitost, která s etnickými tradicemi souvisí jen velmi volně. Jedna teorie odvozuje fireshow od cvičení poi, které Maorové z Nového Zélandu používali k tělesnému posílení, zvýšení postřehu a dalším bojovým a loveckým dovednostem. Poi se po staletí cvičí s těžkými koulemi na provaze, ale ty se nezapalují. Před rozšířením motorových paliv by to ani nešlo.

Druhá teorie spojuje fireshow s tzv. mečovým tancem ailao z ostrova Samoa. V roce 1946 prý samojští domorodci s tímto bojovým uměním vystupovali v San Franciscu. Když muž jménem Uluao Letuli na zdejším festivalu spatřil indické polykače ohně, napadlo ho obalit svůj meč starým ručníkem, namočit do nafty a zapálit. Efektní varianta ailao měla takový úspěch, že to ostatní domorodci okopírovali a začali do nafty namáčet i další instrumenty. První fireshow jako turistická atrakce se pak prý objevila kolem roku 1950 na Havaji. 
Někdy kolem roku 1990 se začala šířit v USA jako součást klubové scény, rocko¬vých koncertů a technoparty. Účastníci těchto akcí si uvědomili, že míhající se plameny mají na člověka magický vliv. Vyvolávají změněné stavy vědomí, přinášejí trans a zesilují tak účinky hudby a drog. Proslulost si získal i specializovaný „ohňový“ festival Burning Man. Zdá se tedy, že do Thajska se fireshow dostala zprostředkovaně se západními turisty – tedy s těmi, pro které je dnes určena.

UMĚLCI, NE ŽEBRÁCI

Ale zpátky na pláž Hat Sai Kaew. Zatímco z Natha tančícího uprostřed plamenů stříká pot, jeden z jeho synů popadne odhozenou vyhaslou tyč. Její konce obalené bavlnou ponoří do nafty a přidá se k otci. Postupně tak na pláži tančí najednou čtyři ohnivé postavy, které v nočním vzduchu kreslí přízračné zářící obrazce. Docela příjemná a zábavná obživa, říkáte si v duchu, než vám dojde, že tihle tanečníci každou noc dýchají jedovaté a rakovinotvorné výpary.

Když plameny vyhasnou, obejdou kluci stolky s kasičkou, na které je nápis „Tips for fireshow“. Tváří se důstojně – nejsou přece žebráci, ale umělci. „Dáš? Dobře? Nedáš? Taky dobře…,“ říkají jejich pohledy. Pak popadnou vychladlé instrumenty a zmizí ve tmě směrem k další plážové restauraci.

Druhý den ráno potkám Nathovu rodinu na pláži. Zatímco kluci se koupou, otec kolem hlavy roztáčí nezapálenou tyč. Trénuje. Postupně si od něj půjčím všechny jeho ohnivé instrumenty a s překvapením zjišťuji, že to není až taková hračka, jak by se mohlo zdát. Nemám správný rytmus ani cit pro balanc a mé pohyby nevypadají dvakrát ladně. Kdybych si hrál s ohněm, asi bych se ošklivě popálil. Takhle prý mimochodem skončí většina alkoholem rozjařených západních turistů, kteří se fireshow rozhodnou vyzkoušet. Na proslulých thajských full–moon party, kde jsou všichni pod vlivem extáze a dalších taneční drog, organizátoři někdy zapálí lano polité benzinem. Když se roztočí ve vzduchu, řada tanečníků ho přeskakuje. Kdo se netrefí, kulhá druhý den po pláži se zavázanou patou.

TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT

Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.

Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.

ŠEKEL, DOLAR, EURO

Po několika dalších kilometrech se objeví skupina malých kluků. Vyptáváme se na cestu, naše arabština není nijak slavná, ale výrazu Mar Saba rozumějí všichni. Chvíli něco řeší a pak ukazují někam mezi domy. Z posunků a náznaků to vypadá na nějakou zkratku. Koukám na Floriana, ale jemu se to stejně jako mě moc nelíbí. „Vy jste odtud, kluci?“ ptá se na první pohled hloupě Flo. „My jsme z Německa, křesťané, jdeme se podívat do kláštera,“ chvatně dodává. Chytře zahráno. Najednou by prý bylo lepší, když už se přeci stmívá, jít po silnici, tak jistě nezabloudíme. „Šekel, dolar, euro…“ ozývá se silněji a hlasitěji. Dav si žádá odměnu, ale my ji nemáme. Nerad podporuji žebrání dětí, a ke všemu si ani nejsme jistí, jestli nás poslali dobře a nebo nějakou jinou „zkratkou“ bůhvíkam. Snažíme se od nich odpojit, ale začínají být dost dotěrní a nepříjemní. Stále chtějí peníze nebo něco z našich batohů. Tohle není úplně dobré, je jen otázka času, kdy něco přiletí. Poslední z malých chuligánů se odpojuje a téměř okamžitě mi kolem hlavy proletí kámen, následuje klacek a ti, co jsou nejblíže, plivají. Jdeme co nejrychleji a křičíme nadávky na všechny strany, naštěstí to kluky moc nebaví, když poznají, že od nás nic nebude, tak nás nechávají jít. „Tak tudy zítra zpět nejdu,“ houknu na Floa. „Já rozhodně také ne,“ zadýchaně odpovídá. Malá příhoda s palestinskými dětmi nám trochu pocuchala nervy a ke všemu začalo pršet. Naštěstí je to jenom chvilinka.

PŘED BRANAMI

Po usazení prachu můžeme pozorovat okolí, naskytne se nám neskutečný pohled. Přímo pod našima nohama je hluboké údolí plné odpadků. V dálce vidíme náklaďák vyklápějící další várku. Ve vzduchu cítíme kouř a na dně rokle je vidět několik ohňů. „Tady se s ekologií opravdu moc nepářou,“ křikne znechuceně Flo. V povětří poletují jako ohromní černí ptáci igelitové pytle a pomalu se snášejí daleko do okolí. Palestina je velice špinavé místo a Palestinci si s pořádkem opravdu starosti nedělají. Taxík naložený několika turisty jedoucí opačným směrem nám říká, že pravděpodobně jdeme správně. Máme za sebou již něco přes dvacet kilometrů a nedočkavě vyhlížíme klášter. Ještě chvíli si sice musíme počkat, ale ten pohled za to stojí. Monstrózní stavba uprostřed ničeho, obehnaná hradbami a vypadající stejně nedobytně jako mnohé křižácké hrady v okolí. Komplex několika budov, který ukrývá až 110 mnišských cel, se rozkládá na úpatí údolí Kidron několik kilometrů východně od Betléma v Judské poušti. Z jeho zdí vyšlo učení, jež se šířilo do Konstantinopole i dále. Ve své době patřily centru řecké křesťanské ortodoxní komunity a byly schopny pojmout až 4000 poutníků. Nyní zde přebývá asi dvacet mnichů z celého světa, kteří striktně dodržují několik staletí staré tradice. Historie kláštera se táhne až do pátého století po Kristu, jeho založení v roce 483 je spjato se jménem svatého Sabasa z Kapadocie. Ten zde i po vybudování svatostánku žil a zemřel. Pohřben zde zůstal až do 12. století, pak jeho ostatky putovaly do Benátek, ale na příkaz papeže Pavla VI. byly v roce 1965 navráceny a nyní jsou uloženy ve skleněném sarkofágu v klášteře. „Co teď, dveře už jsou zavřené,“ ptám se Floa. On už tu byl a dokonce se mu díky několika nepříjemným okolnostem, jako je rozbité kolo a šílená bouřka, podařilo přespat uvnitř. Jeho vyprávění mě tak nadchlo, že jsem chtěl také zkusit štěstí. Klepeme na bránu, ale nikdo neotevírá. Ještě chvíli okouníme, ale nakonec se přeci jenom vzdáváme a jdeme hledat místo na spaní.

NOČNÍ NÁVŠTĚVA

„Vstávej, něco se děje,“ budí mě nejenom Flo, ale i rozzuřený a zároveň vyděšený štěkot Budyho. Sedím na malé římse a snažím se probudit. Beru do ruky baterku a svítím do temnoty. Říkám si, jestli si ti malí kluci nepřišli pro své peníze, když nás neviděli vracet se zpět. Všude je tma a není toho moc vidět. Štěně štěká a očividně je dost vyděšené. Můj kolega se ho snaží uklidnit a svítilnou prohledává okolí. Vůbec nic. Žádná známka po lidech ani po zvířatech. Všichni se uklidňujeme a zalézáme zpět do spacáků. Snad se našemu ochránci jen něco zdálo. Ještě ani nestačím pořádně zabrat a štěkot je tu zas. Tentokrát silnější a divočejší. Flo se pokouší chytit vodítko, které má přivázané k noze. Kužel světla projíždí okolní keře. Nejdřív nic nevidím, ale najednou se mihne stín a já spatřím dvě světélkují oči. Na kočku je to moc veliké a pes by štěkal nebo alespoň vrčel. Sedíme ve tmě a čekáme, ani jednomu z nás se nechce jít spát. Mix adrenalinu a zvědavosti nás dokonale probudil. Budy je neklidný, ale to my všichni. Trvá to asi hodinu, než se ozve hluk kousek od nás. Flo drží štěněti tlamu, aby neštěkalo. Necháváme nočnímu návštěvníkovi čas, aby se přiblížil. Pomalu se pohybuje mezi kameny a kousky zdiva. Vidíme jenom stín, který osvětluje trocha měsíce, jenž svítí skrze mraky. K svému zděšení si uvědomuji, že ten hluk není jediný, další se ozývá někde pod námi. S nervy napjatými k prasknutí rozsvítíme naráz baterku a snažíme se zvíře chytit do kuželu světla. Povedlo se to jenom na chvilku, ale je jasné, co nás tu celou noc obchází. Hyena, a není sama. Po rozsvícení světla se obě zvířata někam ztratila a nám se nechtělo po nich pátrat. Sice už víme, co to je, ale na klidu to rozhodně nepřidalo. Už jsem četl, že se tady pohybují, ale nenapadlo mě, že je uvidím na vlastní oči. Nemělo by jich tu být moc. Svítání již není daleko, tak hodinku či dvě, spát se nechce, ale únava je silnější než strach. Tlustá větev u hlavy a víra v našeho „securiťáka“ mě nakonec ukolébají ke spánku. Bohužel ne nadlouho. S prvními paprsky slunce se spustí silný déšť. „My se snad dneska nevyspíme,“ ozve se někde pode mnou, rychle balíme věci a utíkáme se schovat pod přístřešek u brány kláštera.

V CÍLI

Mniši jsou již několik hodin vzhůru, první modlitby probíhají v brzkých ranních hodinách, ale brána se stále neotevírá. Snídáme a čekáme. Nic se dlouhou dobu neděje, a tak klepu na vrata. Otevře postarší mnich a rusky mi vysvětluje, že dnes bude celý den zavřeno. I přes mé prosby nekompromisně zavře dveře a zamkne. „To bychom měli,“ otočím se na své dva společníky. Nechce se nám jít zpět po asfaltové silnici, proto volíme cestu údolím. Z protilehlého kopce vypadá klášter naprosto úchvatně. Je zasazen v kopci a jeho okolí je přímo poseto poustevními jeskyněmi. V jedné z nich, hlouběji do údolí, včerejší noc plály svíce. Krásné a vysoké stěny působí v krajině úchvatným dojmem. Sice člověka napadá, jak je možné, že se vše ještě nezhroutilo a přežilo i všechny ty války v okolí, ale to patří ke kouzlu tohoto místa. „No, každopádně mají ti mniši luxusní bydlení,“ pronese na rozloučenou znalecky Flo. Závidím mu jeho zkušenost s návštěvou chrámu, ale i cesta může být cíl a holt někdy je přáno a jindy ne.

Dalmácie a její ostrovy jsou jedním z nejhezčích ostrovních území světa. S kolem a na lodi jako pohyblivým zázemím prožijte objevitelské putování s kouzlem nečekaného na mořské hladině i na vlastních duších.

Nalodíte-li se v některém z jadranských přístavů na jednu z pěti dřevěných lodí, pronajatých kololodní cestovkou, přihodíte k tomu horské nebo trekové kolo, začne plánované i neplánované dobrodružství na trasách po moři i po souši. Chorvatsko poznáte trochu jinak, aktivně, chytře. Mimo dobu hlavní sezony se podíváte do neokoukaných míst s neporušenou přírodou, sceneriemi, které vám vezmou dech a autentickým životem místních měst, vesniček a přístavů. Kololoď nabízí akci, zážitek, pohodu a také možnost volby. Spojuje totiž výhody organizované cesty na plovoucí základně s přednostmi svobodného, nezávislého putování na cestě, kterou si sami zvolíte. Především se ale dostanete na místa, která jsou jinak nepřístupná. Příjemné trasy kolem třpytivé hladiny i klikatící se serpentiny, kolmá stoupání do kopců a horských vesnic, málo frekventované asfalty a „něžné“ cesty pro treková kola, makadam jen pro MTB či technické singletracky pro experty. V denních cyklotrasách si můžete vybrat vzdálenost, povrchy a profily. Kdo se na každodenní výšlap necítí, může objet ostrov na lodi a počkat na cyklisty v malebném přístavním městečku nebo na útulné pláži. Přírodní podmínky spolu s tisíciletou tradicí kulturního dědictví jadranských ostrovů daly vzniknout unikátní a pestré ostrovní krajině se stovkami malebných přístavů i zapomenutých kamenných osad ve vnitrozemí. Budete okouzleni přírodním bohatstvím a atmosférou volnosti. Masový cestovní ruch s hotelovými komplexy, vybetonovanými plážemi a davy dovolenkářů tady naštěstí skoro úplně chybí. Místa na ostrovech, jejich obyvatelé žijící ve svém původním rytmu, a nepředvídatelnost moře dělají z plavby na tradičních jachtách, z nichž některé jsou přímo plovoucím historickým exponátem, neopakovatelně dobrodružný a romantický způsob cestování.

POČASÍ MÁ HLAVNÍ SLOVO

Plavba probíhá po pěti plavebních cestách. Střední cesta nabízí návštěvu Brače, největšího i nejvyššího z dalmatských ostrovů, Hvaru s kamennými městy plnými středověkých památek, ještě nedávno nepřístupného Visu i pestré Korčuly s nejzachovalejším opevněným ostrovním městem celého Středomoří. Jižní plavba je plná extrémů – ostrovy malé a téměř zapomenuté, jako je Šipan, či Lopud, na druhé straně známý a okouzlující Dubrovník, zelený Mljet, nejméně osídlený ostrov, a jako protiklad Korčula s největší populací z jadranských ostrovů. Jubilejní cesta vás zavede na civilizaci nejvzdálenější ostrov Lastovo a v kontrastu odhalíte i těžkopádnost socialistického skanzenu Ploče při deltě Neretvy. Rozeklané a syrové jižní pobřeží Hvaru s protikladem úrodného údolí ponorné řeky Matice, kterou cestovní ruch ještě neobjevil. Méně cyklisticky náročná západní cesta s menšími výškovými rozdíly a delším plavebním časem objevuje historická ostrovní města kypící životem, jako Rab a Mali Lošinj, která vzápětí vystřídají ospalé ostrovní vesničky, a jako bonus nabízí zážitek při plavbě úžinami a pod útesy Kornatských ostrovů, které tvoří jedno z nejčlenitějších souostroví na světě. I když se plavíte většinou po stanovených trasách, někdy může být plavba okořeněna trochou nepředvídatelnosti. Hlavním kapitánem je totiž počasí, a pokud vás uvězní v přístavu, máte alespoň šanci navíc ochutnávat místní život a nechat čas příjemně utíkat svým tempem třeba v nějakém místním vinski podrumu (vinném sklepě).

MAKADAM

Nikde ve Středomoří nenajdete tolik cest bez asfaltu, ať už podél pobřeží nebo v horách, jako právě na jadranských ostrovech. Některé cesty vedou přímo po břehu moře, ale obvykle se brzo začnou šplhat do úbočí a často po mnoho kilometrů kopírují členité pobřeží plné zátok. Cesty lemované fíkovníky a borovicemi vám umožní dostat se do míst, která po asfaltu často přístupná nejsou: k rozkvetlým levandulovým plantážím, romantickým liduprázdným plážičkám, k olivovým sadům i ke kamenným zapomenutým osadám, schouleným mezi kopci. Kamenité šotolinové nebo štěrkové cestě, po které pojedete, se tu říká „makadamski put“ nebo zkráceně „makadam“. A zatímco nás, obyčejné rekreační cyklisty, po pár metrech prozrazují křeče v lýtkových svalech, pravý biker považuje právě takovou vyjížďku teprve za zajímavou a sportovně hodnotnou. Navzdory mé domněnce původ slova nepochází z přirovnání k makadamovým ořechům, které jsou snad tvrdší než kamení, ale je odvozena od jména skotského stavebního inženýra Johna McAdama, který počátkem 19. století vynalezl a zavedl rychlý způsob výstavby zpevněné cesty.

ZÁKLADNA

Po cestě na ostrov Vis vás možná pozdraví párek veselých delfínů jako příslib autentické přírody a střídmého turismu. Ostrov, který byl až do 90. let uzavřenou vojenskou základnou, má svůj drsný půvab, zejména když vyjedete do hor. Kamkoli se vydáte, narazíte na pevnosti římské, anglické i rakousko-uherské z nejrůznějších období, a na okruhu kolem úrodného vnitrozemí s vinicemi najdete u Podhumlje i Titovo partyzánské doupě, z něhož roku 1944 řídil osvobození Jugoslávie. Až se odsud spustíte po pár strmých makadamových kilometrech do Žena Glava, čeká vás mimořádný kulinární zážitek – hospůdka Pol Murvu je sice obyčejná vzhledem, ale slavná, večeřela tu i monacká princezna, a časopis Vanity Fair ji zařadil mezi pět nejlepších gril restaurantů na světě! Strávit tradiční peku můžete při sjezdu do Komiže, s úchvatnými výhledy přes mořské útesy. Kochejte se a dejte si chvíli relax, protože zpátky do Visu, odkud jste ráno vyjeli na svou čtyřicetikilometrovou trasu a 800 m převýšení, vás čeká dramatický čtyřkilometrový stoupák. A co „doma“ v přístavu? Můžete obdivovat půvab historických domů a promenádu s pravou mediteránní atmosférou a s vůní čerstvě pečených ryb z lákavých gurmánských restaurací.

STRÁŽCE MAJÁKU

Chorvatsko můžete okusit ještě jinak. Najděte si maják jako svůj soukromý miniaturní ráj s nezapomenutelným výhledem a přitom s pevnou půdou pod nohama. Majáky se nacházejí po celé délce Jadranu od Istrie až k Dubrovníku, na klidných místech, která jsou pojistkou nerušeného relaxu. Vybrat si můžete maják na pevnině nedaleko historických měst nebo naopak na opuštěném ostrově daleko od civilizace, kde se rozkládá jen nekonečná mořská pláň. Třeba na ostrově Sušac, který leží mimo plavební cesty 23 námořní míle jižně od ostrova Hvar, a pod vámi jen kolmé útesy. Majáky na pobřeží bývají obklopeny voňavými borovicovými lesy, oblázkovými plážemi a často mělkým mořem vhodným ke koupání i k lovu ryb. Maják Veli Rat na severozápadním mysu Dugi otok je považován za nejhezčí na Jadranu, Savudrija z roku 1818 je zase nejstarším a také nejsevernějším chorvatským majákem. Ovšem nezáleží na způsobu, jakým svůj čas v Chorvatsku strávíte, každá aktivita, každý zážitek vykouzlí na vaší tváři úsměv při vzpomínce či zasnění.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Lidi, jezte lamy, to je zbožné přání bolivijských pastevců lam, doufajících, že se tak v zemi začne hýbat trh s masem a pomůže zlepšit jejich těžký úděl v zapadlém kraji na náhorní plošině v Andách.

V pusté části Bolívie, na půli cesty mezi městy Oruro a Potosí ve výšce čtyř tisíc metrů osaměle žije pastevec Cristóbal Colquechoque. Táhne mu asi na šedesát. Zevnějšek zanedbaný, zuby zažloutlé od ustavičného žvýkání koky. Manželka i šest potomků žijí a pracují v Potosí, vzdáleném čtyři hodiny jízdy teréňákem. „Občas sem přijedou, aby si vyzvedli maso,“ říká o jejich řídkých návštěvách. Bere mě dovnitř ohrady, vystlané vysokou vrstvu bobků. Několik desítek lam se na sebe mačká na čtverci o rozměru zhruba 50 x 50 metrů a zadupává do výkalů zbylý sníh. Metrová zídka kolem nich je postavená z naskládaných kamenů, které kromě gravitace nic nespojuje. Stačilo by se opřít a celá chatrná konstrukce by se musela poroučet k zemi. „Lamy se o plot neopírají, nedrbou, ani se ho nesnaží přeskočit,“ vysvětluje Colquechoque. Dospělým jedincům hledím přímo do očí, ony ustupují o několik kroků dozadu a decentní odstup si zachovávají po celou dobu. Připravuji se, z kterého hloučku na mě přilétne dobře mířená slina, protože v tomto oboru zaujímají huňatí savci v živočišné říši přední příčky. Colquechoque se tomu směje s tím, že plivají jen sami na sebe. Zejména ti starší a v hierarchii skupiny výše postavení, když chtějí umravnit omladinu. Na člověka prskají, jen když se cítí ohroženi, nebo rozmazlenci, kteří byli odkojení pomocí láhve a dvounohou bytost proto považují za jednoho ze stáda.

PASTEVEC A JEHO STÁDO

Colquechoque otevírá branku, z níž nejsrdnatější lama vychází váhavým krokem. Jakmile se odváží první, ostatní se hrnou za ní. „Moc práce s nimi nemám. Vědí, kde mají svoji pastvinu, dojdou si tam samy,“ libuje si Colquechoque. „Se sousedovými si je nespletu. Byl jsem u narození každé z nich a poznám je na první pohled,“ říká při sledování stokilogramových tvorů, hrajících barvami. Někteří jsou plně hnědí, jiní černí nebo úplně bílí. Jedno několikaměsíční mládě zase připomíná skvrnitou hyenu. Ale většinou jsou to stračeny s různobarevnými fleky rozházenými po celém těle.

Následovat příklad otce a izolovat se na naprostém zapadákově se nikomu z jeho dětí nechce. Model této rodiny lze převést i na celé venkovské obyvatelstvo, které touží po lepším životě. Šanci na něj vidí výhradně ve městech. Jenže většina těch, kteří se k přestěhování do „civilizace“ rozhodnou, končí v okrajových čtvrtích v ještě mizernějších podmínkách. Ale ani toto vědomí je od útěku do města neodradí. Na venkově prostě nevidí naději na zlepšení. Tu se jim snaží dát nezisková organizace ISALP. Za těmito pěti písmeny se skrývá „Sociální výzkum a právní poradenství Potosí“. Ví, že to znamená dostat na venkov peníze, které by je tam mohly udržet. Podporuje rozvoj obchodu s těmi produkty, které jsou venku od pradávna. Mezi nimi i lamí maso. „Ač obsahuje méně tuků a více proteinů než třeba hovězí, tak má špatnou pověst. Kolonizátoři ze Španělska ho odmítali jíst, protože ho brali za stravu indiánů. Po vyhlášení nezávislosti ho kvůli tomu bohatší vrstvy nechtěly kupovat. Jeho prodej byl dokonce ještě před třiceti lety nelegální. Zabrané zboží se pálilo,“ vykládá ekonom Javier Meza Pinto, který projekty koordinuje. „Lidé mají také přehnaný strach ze svalovce, ale toho mohou dostat i z jiného masa,“ upozorňuje Meza na parazita, který může po pozření infikované porce způsobit člověku horečky a průjmy a v případě zanedbání léčby i svalový třes. Navíc léčba není jednoduchá, v první fázi se nasadí silná projímadla a v druhé fázi antihelmintika (látky působící proti parazitům). To vysvětluje záhadu, proč v Bolívii a sousedním Peru, kde žije naprostá většina ze světových sedmi milionů lam, běžně lidé jejich chutné maso nejedí. Přitom kilo stojí jen 15 boliviánů (42 Kč), pro srovnání stejně velký kus hovězího stojí 25 boliviánů (70 Kč). Kupují si ho pro vlastní zpracování pouze ti nejchudší. Nebo si na něm naopak debužírují kulinářští experimentátoři z ciziny, kteří za lamí steak v turistické restauraci platí přehnané sumy. Avšak narazit na něj v normální restauraci v metropoli La Paz nejde, tam dominuje kuře.

HURÁ, NŮŽKY!

Pastevci jako Cristóbal Colquechoque z lam využívají nejen maso, ale též vlnu, z které je možno vyrábět oděvy. Bohužel lidé z měst se pod vlivem módy stydí oblečení vzít na sebe. A tak z ní dělá provazy, pytle, přikrývky, polštáře či náhražku matrace, manželka umí z vláken utkat ubrusy. „Někdy si něco z toho odvezou děti a prodají to v Potosí, ale moc často to není,“ povzdechne si. Náhle se mu rozjasní tvář, a začne vychvalovat „inženýry z města“, jak říká Mezovi a jeho kolegovi. Nyní mu jde práce mnohem lépe od ruky. Vlnu totiž stříhá nůžkami. A jak to probůh dělal předtím? „Řezalo se to nožem nebo pomocí ostrého plechu,“ odpovídá. Nůžky však nejsou tím jediným, co ISALP pastevcům přinesla. To hlavní jsou rady, jak se o tvory, kteří se mohou dožít až dvaceti let, správně starat. Třeba rada, že není dobré nechat pářit příbuzné, protože další generace degenerují. ¬ISALP zařídila výměnu samců mezi jednotlivými stády, což mělo pochopitelně za následek silnější a zdravější mláďata, jak nadšeně potvrzuje Colquechoque.

Jak je možné, že takové věci lidé, kteří se ničemu jinému než chovu těchto savců nevěnují, neznají? „Právě že se před tím věnovali něčemu jinému. Mnozí v mládí pracovali ve městech. Obvyklé znalosti zemědělství se prostě nepředaly jako dříve se střídáním pokolení, a vytratily se,“ vysvětluje Meza.

NOVINKA

Zajímavou inovaci chovu jsem zpozoroval u jednoho z farmářů. Většina zvířat má podle ročníku barevné třásničky v boltcích. Tři mají na plecích plechovku, ve které při pohybu chrastí kamínky. Že by něco na způsob kravského zvonce, jehož zvuk na krku vedoucí stračeny ostatní automaticky následují? „To ne, slouží to na vylekání lišek. Na pumu by to nestačilo, ale ty se sem na planinu neodvažují. Ale lišky jsou zákeřné, vyberou si mládě nebo slabšího jedince, zezadu mu skočí na hřbet a zakousnou se do hrdla,“ vypráví pastevec o největších přirozených nepřátelích. Největší extravaganci však předvádějí dvě lamy, které mají na krku naražené buřinky, jež jsou velice oblíbenou pokrývkou hlavy mezi andskými indiánkami. Vysvětluje: „Jsou to největší tulačky. Nemůžeme stále počítat, zda máme všechny kusy. Ale tyhle dvě útěkářky můžeme díky klobouku vždy pohledem překontrolovat.“ Jak vidno, i do chovu lam se zavádějí progresivní metody, které předkové nepraktikovali.

Nejvíc mě překvapilo, že pan Špaček nenávidí sport. Ačkoliv představa, že by se jeho výraz gentlemana měl křivit v nějakém sportovním vypětí, je těžko myslitelná. Známe se z doby, kdy dělal tiskového mluvčího prezidentu Havlovi. Tenkrát mi při různých recepcích trpělivě vysvětloval, že jeho šéf opravdu nemůže poskytnout rozhovor časopisu Koktejl. „To byla od vás velká naivita,“ prozradil mi při tomto setkání.

Pane Ladislave, ani nevíte, jak rád vás po tak dlouhé době vidím.

(je trochu zaskočený, ale rychle zhodnotí situaci) To já vás taky.

Zpronevěřil jsem se nějak touto větou vůči etiketě?

Ale vůbec ne.

Oslovil jsem vás Ladislave, přesto, že se zas tak dobře neznáme…

Tím oslovením, zvláště pokud mi vykáte, nemůžete nic zkazit. Zvláště u žen.

Vy dokonce říkáte: „Oslovit někoho jménem, to je klíč k duši.“

Je to tak. Navíc zjemňujete to vykání, které u češtiny považuji za komplikované, neosobní.

Co si představuje pod pojmem duše?

Především vaši osobnost. Duše z vás musí nějak vyzařovat.

A co když žádnou duši nemám?

Pak nemáte žádnou osobnost.

Moto vašich knih by se dalo shrnout větou: „Dobré vychování je dnes žádané a nepostradatelné pro každého, kdo chce být úspěšný.“ Je důležité být úspěšný?

Ano, je. Úspěch je hnacím motorem lidských dějin. Všichni toužíme po uznání svého okolí, chceme vnímat jeho respekt a svou důstojnost. Je to základní potřeba člověka, jako jíst, pít, rozmnožovat se.

Nemáte pocit, že se dnes touha po úspěšnosti trochu vymyká z kloubů?

Vždycky jsme chtěli být úspěšní. Dnes to pod vlivem médií, která obklopila svět, dostalo trochu jiný rozměr.

Máte na mysli bulvární média?

Bulvární a lifestylová média. Lidé je čtou nejvíce a právě tahle média se snaží tvořit model úspěšného člověka.

Jsou podle vás západoevropské hodnoty, mnohdy tíhnoucí víc k estetice než k etice, v nejlepším pořádku, nebo jde o alarmující jev?

V evropské hodnotě rozhodně nepřevažuje měřítko úspěchu v lifestylovém obrazu atraktivní modelky nebo úspěšného herce. Jsem přesvědčen, že mnohem více lidí vidí úspěch v něčem jiném. Vezměte si, kolik lidí provozuje charitativní činnost, kolik lidí dělá záslužnou manažerskou práci, o kterou bulvár nezavadí.

Dnešní úspěšný člověk může být úspěšný hlavně v tom, že oblbuje lidi, aby si koupili produkt, který nejen nepotřebují, ale nic dobrého společnosti, natož naší planetě, nepřináší…

Máte pravdu, existuje spousta firem, které jsou na tom postavené – zejména komerční média, některé telefonní společnosti, reklamní agentury…

Mně jde o to, že tihle úspěšní manažeři mají za sebou produkty, které z lidí dělají stále pohodlnější a mnohdy bezohlednější tvory.

A vy chcete asi říct, že já dělám totéž… Ano, do jisté míry ano.

Spíše jsem se vás chtěl zeptat, jestli jako vystudovaný filozof nemáte problém s tím, že svou činnost věnujete něčemu, co jde v podstatě po povrchu, nikoli do podstaty…

Problém s tím nemám, protože si uvědomuji, že to, jak člověk vypadá, dokáže ovlivnit jeho úspěch. Jestliže pro to má fundament, to znamená, jestli má na to být úspěšný, tak já mu k tomu dodám tu složku, kterou potřebuje získat, aby ho jeho okolí uznávalo. Bez etikety už to dneska nejde.

Nesetkal jste se situací, kdy byste si řekl: „Já vlastně kultivuji plytké lidi?“ Jejich plytkost se etiketou nevytratí, jenom pro ni získají novou masku.

I takoví mezi nimi jsou, to bezpochybně.

A pociťujete pak marnost nad svou činností?

Osmnáct let jsem působil jako učitel a vždy jsem se snažil vzdělávat i ty, u kterých bylo jasné, že jsou nevzdělatelní. Nemám s tím problém. Vždycky jsem svou práci dělal rád, i když je to trochu sisyfovská práce. Ale vždycky to bylo moje poslání, chcete-li, moje snaha po úspěchu.

Jaká základní pravidla hry byste našim dětem jako učitel vštěpoval? Aby byly úspěšné, nemusely se za svou práci stydět a neškodily, jako většina z nás z těch sedmi miliard?

To ale není většina (na tváři mu vykvete shovívavý úsměv). To není rozhodně většina. Podívejte se, vždyť žijeme v naprostém štěstí a pohodě.

Říkáte tím, že dnešní svět je v pořádku?

A proč by neměl být? Nežijeme snad v nejšťastnějším období, jaké jsme kdy na Zemi měli?

Na první pohled to tak vypadá…

Ale ono to tak je! Nikdy tady neexistovala nulová polarita mezi velmocemi a nulové riziko války. Nikdy! Poprvé v dějinách teď! Nikdy nebyla chudoba na světě tak nízká jako teď. Ona samozřejmě je, ale před deseti, dvaceti, padesáti lety byla mnohonásobně vyšší.

Před padesáti lety nás byly tři miliardy, dnes je nás sedm miliard. Těch hladových je teď opravdu víc – skoro jedna miliarda…

A přesto si lidé nikdy nežili v takové hojnosti jako dnes. Nikdy jsme nežili v úžasné svobodě jako teď. Například Evropa nikdy nebyla v celých dějinách šedesát let bez války. To je ten úspěch, kterého jsme dosáhli.

„Úspěch“ není vždy měřítkem úspěchu. Svého času byla velmi úspěšná římská říše, jejímž motem bylo „chléb a hry“, což není od mota tohoto světa příliš vzdálené. Tomuhle úspěchu možná chybí nějaký kontrolní mechanismus. Ani tohle vás neznepokojuje?

Znepokojovalo to Václava Havla. Tohle bylo tématem jeho projevů a často o tom mluvil. Kladl si otázky: „Proč jezdí kamiony s vodou do restaurací z Itálie do Norska, a z Norska do Itálie, a vyměňují si totéž, když si můžeme napustit vodu z kohoutků? A jaký smysl má takový ekonomický růst?“

K čemu podle vás tahle profesní úspěšnost vede?

Jsou věci, ke kterým zejména Evropa dospěla po dva a půl tisíci letech vývoje a které nezměníme tím, že na ně budeme mravně apelovat. Máme tu hluboce zakořeněné trendy. Konzumní Evropa třeba stále toužila po větším komfortu. Teď jej má, ale touží po ještě větším komfortu. To je ale normální.

Hlavně je v tom byznys…

Nevidím v tom jen byznys, ale i úspěch. Například, herec hraje Hamleta a deset minut před koncem k němu přijde pan ředitel a řekne mu: „Teď si vyberte, příteli, buď dostanete deset tisíc korun, padne opona a vy půjdete bez potlesku domů, anebo nedostanete nic a opona půjde desetkrát nahoru a čtvrt hodiny budou lidi vyvolávat vaše jméno.“ Co myslíte, že si ten člověk vybere? Neblázněte, pochopitelně si vybere úspěch, ne ty prachy.

To jste úspěch zúžil zrovna na netypickou profesi…

Vy přece také chcete, aby někdo měl dobrý pocit a radoval se z toho, že si přečte váš článek. Neříkejte, že tenhle rozhovor děláte jenom pro prachy?

Zvláště když se bavíme o těchto věcech, nemohu to dělat jen pro prachy.

A myslíte si, že já své přednášky dělám jenom kvůli penězům? Dostávám za ně sice peníze, což je dnes podstatou veškerého lidského konání – vy tu také se mnou nesedíte zadarmo – ale oba to děláme kvůli tomu, že nás to baví. I to je měřítko našeho úspěchu.

Zkrátka ve všem vidíte jen dobré stránky, a ty špatné považujete jen za zlomek našeho konání…

Je to slepá ulička vývoje.

Takového optimistu jsem snad ještě nezažil.

Vy z toho děláte hrozbu lidstva a přitom to je jen legrace.

Pokud navštívíte místa, kterých se ještě nedotkla naše civilizace, uvědomíte si, že tam lidé žádnou etiketu nepotřebují…

Potřebují, to je omyl.

Tak mi to vyvraťte. Etiketu nepotřebují, a přesto se vůči sobě mnohdy chovají s větším respektem a s větší empatií než v civilizovaných státech.

A to, co jste teď řekl, je základem etikety. Tak mi neříkejte, že ji nepotřebují! Už v prvobytné společnosti byla určená hierarchie a ti společensky významnější dostávali lepší kousky masa. Už tehdy se rozvrstvovala společnost.

Jsou kmeny, kde všichni pracují stejně a o všechno se dělí. Nikdo nedostává větší kus masa…

To nejde, už ve zvířecí smečce existuje vůdce, který je silnější než ostatní a má svá privilegia. Etiketa byla jiná v pravěku, jiná ve středověku a jiná je dnes.

Zabýval jste se etiketou starších civilizací? Třeba Egypťanů nebo mayské civilizace?

Tak hluboko jsem zatím nešel, to mě ještě čeká. Nicméně jejich etiketa byla určitě dána náboženskou hierarchií. Šlo především o komunikaci s bohem, kterou v mayské civilizaci ovládal velekněz. Mimochodem, hierarchie ve starověké či středověké společnosti byla velice přísná.

Vaše známá, Indka, vám vyprávěla, že v Indii není možné stát vedle sebe v tramvaji a neusmát se, což je v Česku běžné.

Ano, my jsme chladní, studení.

Myslíte si, že se toho někdy zbavíme?

Nezbavíme.

Čím si to vysvětlujete?

Jsme nejen citově méně vřelí, ale i pesimističtější. Trpíme jakoby apriorní nedůvěrou k jiným lidem. Náš podnebný pás nás patrně vede k tomu, že jsme neustále zasmušilí. Základním výrazem naší tváře je lehká podmračenost.

Kde se stala chyba, dejme tomu z pohledu etikety?

To není chyba etikety, takhle si to česká společnost vytvořila. Na základě svých zkušeností si vytvořila i vnímání cizích lidí. Je ale zvláštní, že my máme k tomu méně důvodů, nežli třeba ti Indové.

Tak tenhle paradox opravdu platí – čím chudší země, tím více úsměvů.

Právě, a my si tohle nedokážeme uvědomit, protože jsme takhle pesimisticky zapšklí (prstem ukazuje na mě).

Máte na mysli mě?

Vy přesně reprezentujete tuto nedůvěru, tento pesimismus, tu zapšklost vůči světu a vůči budoucnosti. Vždyť tu přece máme všichni důvod k úsměvu, a já vám to asi marně vysvětluji.

Vidím, že ve mně máte jasno. A chápu vás dobře, že etiketu považujete za předstupeň etiky?

Etiketa vyvěrá z etiky, odráží morálku dané společnosti. Ve středověku neznamenal lidský život to, co dnes, ale některá pravidla jdou napříč celými dějinami. Třeba žena byla nedotknutelná a válečné operace se jí vyhýbaly.

Vy jste opravdu nenapravitelný optimista.

Samozřejmě, leckdy se to překračovalo. Třeba v bosenské občanské válce byly ženy znásilňovány, a to ve 20. století! Etiketa se odvíjí od morálky v dané zemi.

Je etiketa předstupněm etiky?

Ne, je jejím důsledkem. Například americká společnost dnes neklade důraz na galantnost vůči ženě.

To si americké feministky vybojovaly samy. Tam, když ženě otevřete dveře, tak vám dá pomalu facku…

Je to tak. Jeden můj klient mi popisoval, jak ji opravdu dostal. Nazvala ho „Bloody European!“.

Zkuste tuto planetu vzít jako jedno místo, kde žijeme a kde máme své přátele. Řekněte mi tři základní pravidla etikety.

Především – respektuj osobnost druhého. Vystříhej se všeho, co druhému způsobuje újmu a dělej to, co mu způsobuje radost. To je princip lidského konání. Druhé pravidlo… (dlouho jej hledá)

Zahrnul byste do těch třech bodů i dobře vypadat?

(udiveně) Dobře vypadat? To by tam nebylo. Bylo by tam asi – vzdělávej se, snaž se porozumět světu. Za třetí…

Být úspěšný?

To nemusíme ani nikomu předestírat, protože to je imanentní motivace každého člověka. Za třetí: konej dobro všude kolem sebe.

TEXT A FOTO: PAVEL BORECKÝ

„Amazonie není nic než zelené peklo, které musejí Peruánci přetvořit v něco hodnotného, gringo!“ slyšíte od novousedlíků, kteří chtějí pít nebo alespoň usrkávat z jejích životadárných zdrojů. Nevšimli si ovšem, že už je dávno nejenom používá, ale dokonce i uctívá někdo jiný.

Skolegou Jiřím z Institutu tropů a subtropů jsme se snesli na jediné místo, kde se v okruhu desítek kilometrů dalo přistát, vystoupili na travnatou ranvej a mě přepadl silný pocit nespravedlnosti při pohledu do tolika vážných tváří, které se shlukly kolem letadla se směsí očekávání, ale i nedůvěry. Podobně nejistě si asi musela připadat pramáti želv motelo, která podle vyprávění kdysi žila s opicemi ve větvích daleko od reálného světa. Když se však poprvé a naposledy vypravila dolů, zůstaly v liáně její hluboké stopy. Mnohá amazonská etnika proto věří, že právě liána escalera de motelo (Bauhinia guianensis), přidaná do tradičního ayahuaskového odvaru, povznáší lidského ducha výše a přináší mu vize z nadpozemského světa. Přišel proto čas začít zde hledat šamana ochotného sdílet to, co mu předaly generace předků, a zachovat pro něj i jeho potomky extrakt tradičních znalostí o prostředí, které peruánský stát tolik touží kolonizovat a ekonomicky využít.

PRALESNÍ LÉKÁRNA

Můj výzkum tradičních znalostí jsem začal s průvodcem Roldanem. Muž, který byl na Ashéninku neobyčejně rozvážné povahy, mi ukázal například různé druhy lián tamshi (Heteropsis spp.), které před nástupem plastu používali k výrobě košíků. Svazek čtyř by udržel člověka šplhajícího do koruny stromu. Našli jsme plody stromu huito (Genipa americana) vhodné k permanentnímu barvení vlasů nebo tkanin. Třeba takových, jaké lze vyrobit z bílých smotků přírodní bavlny, která rostla opodál. Jindy jsme sbírali vzdušné kořeny palmy huasai (Euterpe precatoria) a vařili z nich odvar na léčení plodnosti, nebo šlapali po houbách shitovi, eliminujících prudký jed jednoho z největších a nejagresivnějších hadů čeledi zmijovitých shushupeho (Lachesis muta). Roldan trpělivě sekal mačetou, usmíval se a vyprávěl. A já bez dechu zapisoval, filmoval a zíral. Připadal jsem si u toho jak v reality show Amazing Race. V květnu se mimochodem bude vysílat část tohoto závodu přímo z Peru, tak se můžete i vy podívat, jak to v pralese vypadá (pořad běží na Nova Cinema od pondělí do pátku vždy od 19.00).

BÝT ČI NEBÝT?

„Naskoč do lodi. Už dlouho ti chci něco ukázat,“ zakřičel na mně jednoho rána Shamburo, podsaditý chlapík s nezvyklým knírkem a chytrýma očima. Když jsem se pak vzápětí stal svědkem toho, jak ze srázu letí metráky dřeva a na kopci spatřil usměvavé Ashéninky, zamrazilo mě. To se chtěl vytáhnout, že i oni těží ve své rezervaci? „Bolaina (Guazuma crinita) má silné a rychle rostoucí dřevo. Proto o ni zájem na trhu v největším městě regionu Pucallpě stoupá. My však vytěžené oblasti znovu zalesňujeme, abychom za osm let mohli přijít znovu a nemuseli postupovat hlouběji do pralesa,“ padlo hrdě na vysvětlenou. Můj průvodce Roldan byl ovšem proti: „Měli bychom více využívat našich tradičních znalostí, vytvářet opravdové hodnoty a nebát se ani návštěvníků. Ne jenom tupě kácet.“ Zavítá-li městský člověk do primárního pralesa, vidí všechno zeleně. Všude kolem něj jsou rostliny, liány a stromy, rozmanitost mu nedá vydechnout. Když se do džungle zadívá její obyvatel, spatří zdroje pro život – jídlo, léky a základní materiály, z nichž lze postavit chýši, uplést hamaku nebo vyřezat luk. Podobné setkání člověka nutně donutí zamyslet se sám nad sebou. Žijeme v rozdílných systémech. Ten náš byl ale prakticky postaven pod heslem „využij přírodní zdroje těch druhých“. Co když tímto přístupem přispíváme ke zničení mnoha křehkých společenství, která často nemají o naší existenci ani tušení? Vydal jsem se proto mezi kmeny Yaminahua, Amahuaca a Asháninka, které s lukem v ruce v lesích při řece Yuruá běhají od nepaměti. Posledních třicet let oblast začali sdílet s nově příchozími. Do vesnice Shoniro nás doprovodil mladík jménem Marcus. Tam nás po příchodu předhodil zvědavým dětem a pohostil nápojem starým jako sám prales, čímž už totálně naboural mou představu o ctihodné nedostupnosti náčelníků.

INDIÁNSKÉ PIVO

Udělat si v lese „pivo“ je snad až příliš jednoduché. Vezme se káď plná oloupaného, uvařeného a rozdrceného manioku – kořenové zeleniny vzdáleně připomínající velkou protáhlou bramboru – sousto za soustem se rozžvýká, promíchá se slinami a naplive zpět do kádě. Pár litrů vody a tři dny fermentace pak udělají své. V minulosti byl tento nápoj zvaný masato připravován pro obřad k oslavě kmenové soudržnosti piyarentsi. Muži se spolu svorně opili a posilování pout tak bylo učiněno zadost. Dnes se nahořklému moku říká stejně. Viděl jsem jej ale pít doslova každého a častěji než vodu. S bíle zakalenou tekutinou v plastové misce se proháněly i tříleté děti.

Muž, který nám byl představen jako Elio, nejdříve nejevil nejmenší známky zájmu. Ležel pohodlně v náčelníkově hamace a od malého chlapce ve vytahaném tričku přijímal jednu misku masata za druhou. Den byl horký a mužovo hrdlo vyprahlé. Náhle se však na nás otočil a bez jediného slova odběhl. Dostal jsem strach, že mi nebude dána ani nejmenší šance jej jakkoliv oslovit. Šaman se ovšem objevil stejně záhadně, jako předtím zmizel, a v rukou držel jakési vysušené listy. Slovo dalo slovo a dalšího dne jsme v doprovodu obou hlav vesnice vyrazili vstříc zeleni. Když jsme procházeli kolem mytického mayského stromu lupuny (Ceiba pentandra), Marcus se zastavil a začal zpívat píseň, v níž požádal divoké včely, aby nás během pátrání po tradičních přírodních zdrojích nenapadly. Prosba zafungovala úspěšně i na ostatní člověku nebezpečnou faunu. Co mě potěšilo, bylo zjištění, že oba muži po obdržení financí za náš doprovod na vlastní kůži pocítili, že i zděděné znalosti mají svou hodnotu, kterou v Amazonii mnozí vyčíslují pouhým součtem vytěžených galonů zemního plynu nebo pokácených stromových velikánů.

VÁLKA SVĚDOMÍ

To, že tím nejpřirozenějším ochráncem životního prostředí by měl být ten, kdo v něm vyrostl, bylo na půdě OSN v Deklaraci práv původních obyvatel vyhlášeno teprve nedávno v roce 2007. Deštný prales pomalu přestává být v rukou zkorumpovaných státních úředníků, ale začíná se prostřednictvím chráněných území a rezervací přesouvat pod správu jeho odvěkých obyvatel, aby o něm mohli podle vlastního uvážení rozhodovat. Ti emancipovanější a historickým strádáním poučenější už také daleko lépe vědí, jak se domáhat spravedlnosti a být přitom slyšet. Ve hře jsou ovšem i chudí mestičtí přistěhovalci s motorovými pilami, kteří o nějakých úmluvách nevědí anebo na ně jednoduše kašlou. Cestu do džungle jim pak přes odpor lidsko-právních a ekologických hnutí nedláždí svými silnicemi opět nikdo jiný než stát. Ač se může zdát, že se nás tento vzdálený mikrokosmos netýká, opak je pravdou. Zkuste se podívat kolem sebe. Když čtete tento článek, vaši sousedé třeba kupují nový psací stůl do pracovny. Chtějí mít takový ten masivní s narudlou barvou, co ho viděli v reklamním letáku. Je sice pekelně drahý, ale říká se, že vydrží generace. Jejich přátelé navíc za takovými řídí své firmy, takže na tom musí něco být, že. A mají pravdu. Je na tom dřevo z deštného pralesa, ilegálně vyvezené se zfalšovanými osvědčeními o původu. Dřevo ze stromu, který padl na nějakém „divošském“ území. Systém globální ekonomiky dokáže dovedně skrývat, že jsou naše potřeby uspokojovány na úkor jiných lidí.

Ač rozdílní v přístupu, cíl Roldana a Shambura, ale i Marcuse a Elia je podobný – zlepšit své životní podmínky. Jakmile totiž jednou vstoupili prostřednictvím lodě či letadla do kontaktu s „těmi druhými“ z Pucallpy, závratnou rychlostí rostoucím městě na hranici Amazonie, začali se s nimi srovnávat. Jde o velkou zkoušku hrdosti k vlastní kultuře a způsobu života. Celá Amazonie zná pověst, podle níž tu řeka nemění svůj tok neustálým přenášením a ukládáním půdy, ale její směřování určuje vlnící se tělo matky vod, obřího hada yucumama. Když ji cesta unaví, stočí se do klubka k odpočinku, a než její nekonečná pouť opět začne, je na takovém místě zalita chladivým jezerem. Když jsem si tenkrát naposledy v klidné hladině myl ruce, byl jsem upozorněn, abych nerušil její spánek. V opačném případě bych totiž mohl hořce litovat. Až se na stejné místo za dvacet let vrátím, bude tam někdo, kdo by mě varoval?

TEXT: ROMAN TADIČ, FOTO: archiv autora

Na webu kultovní kapely Psí vojáci čteme, že si dali jméno podle válečnické organizace Šajenů z románu Malý Velký Muž. Psí vojáci si ve skutečnosti říkali Hotametaneo’o, Psí muži, a byli jedním ze šesti šajenských válečnických bratrstev. Existují dodnes. Před pár lety navštívil jeden ze šajenských Psích mužů Česko. Přijel bez tomahavku a četl zde své verše. Inu, časy se mění.

Dějiny Šajenů (Čejenů) jsou plné putování a válčení. Sousedé je téměř vždy převyšovali počtem. Jestliže chtěli přežít, museli prokázat více bojovnosti a organizovanosti než jiní. Není proto divu, že v 19. století drtivá většina bojeschopných Šajenů patřila k některému z válečnických spolků. Každý uchovával mýtus o svém původu a magické předměty. Spolky se těšily velké úctě, ale občas svého postavení a moci zneužívaly.

SILNÁ ŠESTKA

Mýty praví, že nejstaršími spolky šajenských válečníků jsou Červené štíty, Parohové škrabky, Liščí bojovníci a Psí muži. Kolem roku 1800 založil mladý šaman Soví přítel další spolek. Vešel ve známost jako Lukové tětivy nebo Vlčí bojovníci. Ve 30. letech 19. století přibyli Blázniví psi. U Šajenů neexistoval systém věkových stupňů jako u Černonožců nebo Arapahů. Mladík vstupoval kolem patnáctého roku většinou do spolku svého otce a obvykle zde setrval po celou válečnickou kariéru. Ve spolcích se setkávali muži spříznění v otcovské linii, ale po většinu roku žili válečníci roztroušeni v tlupách, do nichž se přiženili, celý spolek se tudíž shromáždil pouze v létě. Tehdy Šajeni tábořili společně a konali velké obřady. Spolkům nastala doba rituálů, tanců a příjímání nováčků. Pak vůdci spolků vyzvali své muže k válečné výpravě. Pláně brázdili po zuby ozbrojení a magickými silami nabití válečníci Psích mužů, Lukových tětiv či Liščích bojovníků a pátrali po nepříteli. Každý z těchto spolků měl své posvátné předměty, válečné písně, způsob malování a tance. To vše posilovalo pocit sounáležitosti.

MAGICKÁ SPOLEČENSTVÍ

Červené štíty se ve svých insigniích inspirovali bizony. Ke slavnostem si nasazovali čapku z bizoní kůže s připevněnými rohy. Kolem boků nosili krátkou suknici s bizoními paznehty, které při tanci chřestily. Parohovým škrabkám se také říkalo Kopýtková chřestidla, Zahnutá kopí nebo Jelení bojovníci. Nejposvátnějším předmětem spolku byl had, vyřezaný z jeleního parohu. Jeho hřbet pokrývaly rýhy. Když se přes ně přejíždělo holenní kostí vidloroha, vznikl pronikavý zvuk připomínající zvířecí řev. Magická škrabka uměla přivábit bizony. Liščí bojovníci, známí i jako Kojotí bojovníci, si při slavnostech malovali celé tělo žlutě, pouze předloktí, lýtka a holeně černě. Na krk si věšeli černý přívěsek ve tvaru měsíčního srpku, kouzlo chránící před zabitím. Zatímco ostatní Šajeni se pyšnili dlouhými vlasy, někteří z členů liščího spolku si za starých dob vyholovali po stranách hlavu. Lukové tětivy odvozují svůj původ od vlků. Na počátku své existence bývaly zřejmě spolkem zbrklých mladíků. Roku 1819 jejich válečnou výpravu zmasakrovali Vraní indiáni. V roce 1837 projevil spolek svatokrádežnou drzost a ztloukl strážce posvátných šípů – Bílý hrom, aby si před válečnou výpravou vynutil nezbytný obřad. Celou výpravu pobili Kajovové. I když Šajeni věřili, že ji duchové ztrestali za hanebné chování, nenechali políček národní hrdosti bez odpovědi. V roce 1838 tak došlo k jednomu z největších střetů mezi severoamerickými indiány. Šajeni a Arapahové zaútočili na tábor Kajovů, Komančů a Naišanů u Wolf ¬Creeku v dnešní Oklahomě. Dosáhli svého, uštědřili nepříteli lekci, ale ztráty na obou stranách byly citelné. Oněch pět kmenů se poté usmířilo a už nikdy spolu neválčilo. Blázniví psi jsou pak severošajenskými bratranci předchozího spolku.

POSTRACH PLANIN

Psí muži byli v polovině 19. století zdaleka nejpočetnějším válečnickým spolkem. Hlásila se k němu třetina šajenských válečníků. K nejvýraznějším odznakům spolku patřily košaté čapky pokryté pery vran a krkavců. Muži chřestili při tancích chřestidly ze spárků a kolem pasu nosili opasek s kožešinami skunků. Dva vybraní Psí muži si malovali tělo černou barvou, ostatní červenou. Čtyři nejodhodlanější měli tu čest nosit do boje tzv. psí řemen, třímetrový pruh zdobený nášivkou z urzoních ostnů, který se navlékal přes rameno jako šerpa. Na konci, který válečník vláčel za sebou, zela dírka. Když v boji přibodl psí řemen k zemi dřevěným kolíkem, nesměl místo opustit. Vyvíjela-li se bitva nepříznivě a spolubojovníci chtěli svého druha zachránit, museli šerpu uvolnit a odvléci ho do bezpečí. On mohl pro své přežití učinit jediné — bojovat jako puma bránící svá koťata.

Roku 1836 zabil vůdce Psích mužů Naježený medvěd v opilecké šarvátce jiného Šajena a musel odejít do vyhnanství. Připojilo se k němu mnoho členů spolku se svými rodinami. Došlo k něčemu neslýchanému – válečnický spolek vytvořil vlastní tábor, odkud mladí muži neodcházeli do jiných šajenských táborů, ale manželky si přiváděli. Začalo se jim říkat Psí lidé a dlouho si udržovali od ostatních Šajenů jistý odstup.

Aliance, vzniklá kolem šajenských, arapažských, oglalských a bruléských psích bojovníků, se od konce 50. let 19. století stavěla na odpor přílivu bílých osadníků. V letech 1864–1869 podnikli množství útoků na usedlosti, městečka, dostavníky, železnici, telegrafní linky, armádní zvědy a vojáky. Zabili nebo unesli desítky amerických občanů a způsobili obrovské škody na majetku. Tábory psích bojovníků u řeky Republican přetékaly ukořistěnými puškami, látkami a potravinami. Osadníci v Kansasu, Coloradu a Nebrasce žili s prstem na spoušti a třásli se, kdy se před branami opět zjeví Psí vojáci.

JINÁ DOBA

Šajenské válečnické spolky kromě Červených štítů působí dodnes. Každý sdružuje několik desítek mužů, většinou středního věku, veteránů americké armády, kteří udržují část spolkových tradic. Členové spolků jsou v šajenských komunitách respektovanými autoritami a hrají důležitou roli při obřadech a tanečních slavnostech. Už však nevyprávějí o svých hrdinských činech z bojů s Vránami a Poníi. Líčí peklo vietnamské džungle a irácké pouště.

TEXT: JAN FALTYS, FOTO: SHUTTERSTOCK

Když se řekne Írán, spousta lidí si vybaví nějakého šejka nebo ropného magnáta v bílém kaftanu, s mercedesem a tučným kontem v bance. Avšak zde jsou k spatření zajímavější věže než ty ropné, pumpující černé zlato z nitra země.

Pokud mám vybrat dvě největší odlišnosti tohoto místa v srdci Íránu proti ostatním částem země, tak jsou to architektura a náboženství. Všichni vědí, že Írán je muslimskou zemí, ale to neznamená, že by zde neexistovala pluralita vyznání. Ostatně křesťané, židé i zoroastriánci jsou právě pro Jazd příznační. Mají i své stálé zástupce v íránském parlamentu. Místní obyvatelé jsou velice vstřícní, pokud návštěvníkům není něco jasné, stačí se zeptat kohokoliv, kdo je po ruce. Pokud dorazíte do Jazdu v brzkých ranních hodinách, což není zas tak ojedinělé vzhledem k praktičnosti nočních dálkových autobusů, tak ideálním místem pro dospání je mešita na autobusovém nádraží. Můžete se zde bez otálení natáhnout na měkký koberec a na pár chvil si zdřímnout. Nikoho tím nepohoršíte – praktikuje to zde mnoho lidí, a hlavně získáte autentickou zkušenost.

CHTÍT CHYTIT VÍTR

Stará část města je okénkem do jiného světa, protože v žádném jiném íránském městě nenajdete takovou koncentraci uzounkých uliček a domů postavených z hlíny. Dodávají tomuto městu jedinečnou atmosféru. Doopravdy vnímáte, že stejnými uličkami a kolem týchž domků kráčelo bezpočet párů nohou. Jazd je údajně jedním z nejdéle obydlených míst na zemi. Měst, která si toto prvenství přivlastňují, je ale mnoho, takže se takováto prohlášení musejí brát s rezervou.

Při pohledu na panorama města je patrné, že jedinými vyššími stavbami v jeho staré části jsou minarety a zvláštní věže, kterým se říká badgir neboli lapač větru. Ty slouží k ochlazování vnitřku domů a jsou určitě zdravější než mnohde nepříjemně silná klimatizace. Tyto věže mají otevřenou jednu stranu, která „chytá“ vítr a stahuje ho dolů do útrob budovy, kde buď proudí přímo do místností, nebo se ještě více ochladí nad vodními nádržemi, které jsou umístěny pod celým městem. Horký vzduch poté opět stoupá vzhůru a uniká jiným otvorem ven. Jednoduché a účinné. V této části Íránu je každá ochrana před sluncem absolutní nezbytností. Teploty, které stoupají přes den až k 50 °C, jsou velmi vyčerpávající, a proto se dá jistě chápat fakt, že většina obchodů zavírá krátce po poledni a otvírá až v pět hodin odpoledne. Je třeba také vzít v potaz skutečnost, která pro někoho může znamenat nepřekonatelnou překážku, ale realita není zdaleka tak hrozná. Mluvím o zákazu nošení krátkých sukní a kalhot – nesmíme zapomínat, že jsme v islámské republice. Dlouhé kalhoty se v arabských zemích nosí jako demonstrace určitého sociálního statusu, ale zde v Íránu to je zákonem stanovená norma, a pokud by¬ste neuposlechli, tak vám hrozí nepříjemnosti ze strany policie.

VĚŽE TICHA

Nejlepším způsobem, jak poznat Jazd, a vlastně každé město, je bloumat ulicemi pouze s přibližným cílem. Mně se takto dostalo pozvání na večírek k právě dokončovanému filmu, nespočet nabídek na šálek čaje nebo i jen pár tipů kam na výlet do okolí. Návštěvník každého města v Íránu většinou zamíří na tržiště (bazaar) a do jedné či více mešit, nicméně zdejší tržiště není ani tak pulzující jako v Tabrízu, ani tak velké jako v Teheránu. Zato místní Džamehova mešita je přímo skvostná – téměř 50 metrů vysoký vstupní portál je jedním z nejvyšších v Íránu a mozaikové zdobení původně z 15. století vytváří zejména při zapadajícím slunci nádherný kontrast s okolními domy postavenými z hlíny. Pokud byste měli pocit, že mešit už máte dost (a to se může při putování po Íránu přihodit), ale stále prahnete po náboženské zkušenosti, tak můžete navštívit zoroastriánský chrám ohně Ateshkadeh, který toho ale popravdě moc nenabízí. Ano, oheň zde je a hoří již od roku 470 n. l., ale je za sklem. A nic jiného. Mnohem zajímavějším zážitkem jsou „věže ticha“, které se rozkládají na dvou pahorcích. Nejsnáze se tam člověk dostane s pronajatým taxi (jež vás zaveze i k chrámu ohně, protože je hůře k nalezení), které vás dopraví na jižní okraj města. Před sebou spatříte několik zničených budov, studní, stožárů vysokého napětí a za nimi vypínající se věže. Kdo by zapomněl, že za ním leží půlmilionové město, bude mít dojem, že se ocitl uprostřed ničeho. Nenáročný výstup vám zabere zhruba 20 minut a pak se už můžete kochat jak výhledem na Jazd, tak i pouští a horami, které jsou všude kolem. Kdo přijede v podvečer, nesmí se nechat unést krásným západem slunce – cesta je zrádná, stačí jeden krok vedle a člověk je dole o dost rychleji, než by chtěl.

NA TRIPU

Jazd je nejen fascinující sám o sobě, ale jeho pouštní poloha přímo vybízí ke skvělým výletům do okolí. Přibližně 70 km severním směrem se nacházejí dvě místa, která by žádnému cestovateli neměla uniknout – Kharanaq a Chak Chak. První zmíněná destinace je malá vesnička, která je téměř zcela opuštěná. Říkám -téměř, protože zde tu a tam potkáte vesničana, jak vede kozy na pastvu, případně se schovává před spalujícím sluncem. Zbývající obyvatelé žijí v nové výstavbě o kus dál, ale staré a značně zdevastované domy používají jako chlívky nebo sklady. Při troše štěstí můžete najít chodbu na vrchol „chvějícího minaretu“ uprostřed vesnice. Cesta to bude trochu špinavá a určitě ne vhodná pro klaustrofobiky, protože se budete muset protahovat samotným minaretem, který nepatří k nejširším. Ale dobrý pocit a skvělý výhled na starobylý akvadukt a mešitu ze 17. století za to určitě stojí. Pro přesun na druhou lokalitu je asi úplně jedno, jaký dopravní prostředek využíváte, protože to vražedné horko se dostane všude a stařičká klimatizace vám ani trochu nepomůže. Když jedete kolem třetí hodiny odpoledne pouští a otevřete si okýnko, zavalí vás asi podobný pocit, jako když si při pečení kuřete otevřete dvířka od trouby. Nakonec ale vystoupíte z dopravního prostředku na úpatí hory, na jejímž vrcholku se nachází chrám Chak Chak (do češtiny by se to asi dalo přeložit jako citoslovce padající vody „kap kap“). V Íránu není pro zoroastriánce svatějšího místa. Legenda praví, že po arabské invazi roku 637 sásánovská princezna Nikbanuh uprchla s hrstkou svých nejvěrnějších do pouště a ukryla se tu v jeskyni. Když jim došla voda, princezna samým zoufalstvím uhodila do skály, ze které začala kapat (chak chak) voda. Tradice velí, že poutníci, kteří se vydají na cestu, smí dojet až na dohled chrámu, ale jakmile ho spatří, tak od toho místa musí již pěšky. To vše je zakončené stoupáním po betonových schodech kolem nově vystavěných prostých ubikací sloužících k ubytování poutníků. Nahoře vás čeká pítko s osvěžující vodou, kde si můžete doplnit zásoby tolik potřebné životadárné kapaliny, a až potom vás správce zavede k umně zdobeným bronzovým dveřím, za kterými se skrývá jeskyně, kam se princezna Nikbanuh ukryla. To, co vás upoutá, není malý oltář s hořícími svíčkami, ale obrovský strom, který prorůstá celou jeskyní. Jestli byl Chak Chak poslední zastávkou v itineráři a zamíříte zpět do hotelu, čeká vás vzrušující cesta jedním z íránských dopravních prostředků, které možná nejsou nejpohodlnější, ale jistě se v nich nebudete nudit a i zpá­teční cesta může být zajímavým zážitkem.

TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ (zpravodaj ČRo v Číně)

Čínští Kazaši jsou dnes posledním čínským etnikem žijícím ve volné přírodě. Navzdory vládě, která je chce nastěhovat do paneláků, si tito lidé chtějí zachovat svou svobodu a život v zemi svých předků. Letadlo se nepříjemně klepe. Naštěstí krátce na to přistáváme v I-ningu, nejzápadnějším čínském městě, nacházejícím se v blízkosti hranice s Kazachstánem. Nasednu do jednoho z čekajících taxíků. O chvíli později už se proplétáme mezi obrněnými transportéry. Od největších násilných střetů mezi Číňany a Ujgury v Urumči uplynuly už skoro tři roky, přesto v době výročí jsou komunistické jednotky v maximální pohotovosti. Cestou autobusem do Bole, metropole mongolské autonomní prefektury, si všímám, že Číňané prakticky nedodržují žádná pravidla, a na silnicích to platí 100%. Naštěstí nám štěrkovitý povrch neumožňuje vyvinout vyšší rychlost, i tak nás od srážky s některým z nákladních automobilů dělí jen centimetry. Po zhruba pěti hodinách se dokodrcáme do nadmořské výšky dvou tisíc metrů a před námi se rozprostře jezero Sayram. Pohled na azurovou vodní plochu připomíná spíše nějakou fototapetu než reálnou scénu. A když spatřím několik Kazachů uhánějících na koních, je rozhodnuto. „Zastavte,“ vykřiknu a vystoupím. K mým uším ještě dolehne šťavnatá nadávka řidiče na adresu cizinců, já už ale vnímám jen panenskou přírodu před sebou. Z hlavní silnice zamířím na zpevněnou cestu lemující jezero a s baťohem na zádech si tak vykračuji ještě asi pět kilometrů. Pak ale najednou zahlédnu strážní budku se závorou. Nejde sice o kontrolní stanoviště čínských bezpečnostních sil, přesto musím zaplatit poplatek za vstup do kazašského, pardon čínského ráje. V nejlidnatější zemi světa si totiž musíte koupit lístek prakticky do každého národního parku, přírodní rezervace či na posvátnou horu. Po zvednutí závory však rychle zapomínám na svět, který nechávám za sebou. Můj cíl je jasný, dorazit k mým kazašským známým.

KRÁLOVSTVÍ JURT

Paprsky prostupující malým okýnkem v jurtě mne lechtají na tváři, zvenku se ozývá typické bečení ovcí a paní Guli už mi klepe na dveře, je čas snídaně. Hodiny sice ukazují půl osmé, ovšem místního, tedy neoficiálního času. Úředně jsou o dvě hodiny více, holt Peking, který je odtud sice vzdálen tři tisíce kilometrů, sjednotil celou zemi také co se týče časového pásma. Po ranní očistě už nakukuji do stanu, kde paní Guli, dvacetidvouletá Kazaška připravuje něco k snědku. Samozřejmě nechybí jogurt z čerstvě nadojeného mléka, chlebová placka a skopové. K pomyslnému jídelnímu stolu, který tvoří část louky, si po chvíli přisedne i pán domu, čtyřiadvacetiletý Džumatej. „U jezera žijeme zhruba šest měsíců v roce, tedy přes léto. Na zimu se totiž stěhujeme do nižších oblastí, do obce Tung-wa-c’, vzdálené odtud zhruba 120 kilometrů. Tady se nám ovšem líbí nejvíc, všude okolo je nádherná příroda, chodí k nám různé návštěvy, je to prostě země našich předků,“ vypráví Džumatej a ukazuje na azurově zbarvené jezero Sayram, jehož hladina se nachází jen asi dvacet metrů pod námi, na okolní louky a smrkové lesy i vzdálené zasněžené vrcholky pohoří Ťan-šan. Přiznávám, že podobnou nádheru jsem v Číně ještě neviděl. Ani v Tibetu ne. „Živíme se chovem ovcí, jsou celým naším majetkem. A jeho neodmyslitelnou součástí je i půda, kterou se snažíme chránit. Tahle země patřila Kazachům odnepaměti, čínská vláda nám ji ale pronajala jen na 50 let. A pravdou je, že nevíme, co se stane, až licence vyprší,“ svěřuje se Džumatej. Lidé zde jsou skromní, ale o to více přátelští. Mnozí z nich chovají i koně, kteří jsou i dnes, na začátku 21. století, jejich hlavním dopravním prostředkem. Několik asi dvanáctiletých kluků projíždí po úzké silnici pod námi a nabízí svezení. Občas se okolo prožene i motorka, která též u žádné z kazašských jurt nemůže chybět. Moderní věk nelze zastavit.

PERLA NA STEZCE

S ránem vyrážím na výpravu do okolí, hned za jurtou mne ale čeká pořádný výšlap do prudké několikasetmetrové stráně. V půli kopce už jen taktak popadám dech, ještěže mne před slunečními paprsky chrání stín všudypřítomných jehličnanů. Na chvíli se posadím na rozkvetlou louku a kochám se přirozenou krásou okolo. Mé oči ale vždy utkví na „alpském“ jezeře Sayram, ležícím v nadmořské výšce 2070 metrů, jehož zelenomodrá barva upoutává můj pohled. Požehnané, tak se v kazašském jazyce nazývá. Spolu s okolní krajinou lemovanou zelenými loukami, cedrovými lesy i zasněženými horami vypadá, jako by ho namaloval některý z impresionistických malířů. Zcela tak sedí i jeho další označení, Perla na Hedvábné cestě. Vodní plocha o rozměrech dvacet sedm na třicet kilometrů nabízí útočiště i labutím a divokým kachnám, v průběhu uplynulých staletí se však především stalo symbolem svobodného života Kazachů, jejichž jurty na tomto přírodním plátně vypadají jako bílé tečky rozeseté široko daleko. „V dávných dobách tu žil krásný pár, nádherná dívka a mladý muž, kteří se do sebe zamilovali. Jejich hlubokou lásku ale překazil ďábel, který si chtěl onu dívku přivlastnit pro sebe. Jednoho dne ji proto unesl, sličné panně se však podařilo uprchnout. Krutý zloduch ji ale pronásledoval, a když hrozilo, že ji dostihne, raději skočila do propasti. Její snoubenec se to dozvěděl a byl tak zasažen bolestí, že se vrhl za ní. Jejich slzy nenaplněné lásky pak vytvořily tuto vodní plochu,“ vypráví mi nejznámější kazašskou legendu o jezeře Sayram asi padesátiletý muž, kterého potkávám v lese. Spolu se synem osekává uschlé větve, aby měli večer čím topit. Po západu slunce totiž teplota u jezera prudce klesá.

SLAVNOST OBŘÍZKY

„Kam jedete? Na slavnost? A vezmete mne s sebou? Klidně si vlezu nahoru,“ přesvědčuji posádku malého náklaďáku, který druhý den ráno projíždí kolem jurty mých hostitelů. Krátce na to už stojím, tedy spíše se kymácím na otevřené korbě. S vypětím všech sil se snažím udržovat balanc, navíc mezi přivázaným koněm a železným rámováním, kterého se držím jako klíště. Na první pohled to vypadalo, že cíl mé cesty je vzdálený maximálně pět, šest kilometrů, nakonec se z toho ale vyklubala pětkrát delší strastiplná cesta. Naštěstí v okamžiku, kdy mi bok koně drtil levou a jeho hlava zase pravou ruku, jsme zastavili. Dále už všichni musíme pěkně po svých. Chvála bohu! Na pastvinách obklopených zasněženými vrcholky pohoří Ťan-šan a z jedné strany i jezerem Sayram už panuje čirý ruch. U kůlů jsou přivázány stovky koní, uprostřed celého prostranství pak stojí několik jurt, před kterými se scházejí obyvatelé z okolních pastvin i vzdálených obcí. Všude panuje veselí a smích se rozléhá po širé pláni. Většina z Kazachů se vidí poprvé po roce, největší zájem ale budí nejstarší členové jednotlivých klanů, se kterými se snaží pozdravit co nejvíce lidí. Nejváženějším pak je sedmdesátiletý Kerimbek. Navíc právě kvůli jeho vnukovi se celá sláva koná: „Jde o nejdůležitější den v životě celé rodiny. Můj pětiletý vnuk totiž bude obřezán.“ „Vzhledem k islámským tradicím musí každý chlapec, který dosáhne pěti let, podstoupit tento operační zákrok, tedy obřízku. A rodiče jsou na něho právem hrdí. V září totiž začne chodit do školy. Tato tradice se u nás táhne odnepaměti a stejně tak se vždy schází velké množství lidí,“ prozrazuje pan Mahsati, otec malého oslavence.

KŮŇ NADE VŠE

„Na koni jsem začal jezdit, když mi bylo deset. Jezdím tedy už šedesát roků a můj vnuk půjde v mých šlépějích. Samozřejmě nevíme, jak moc se život za dalších dvacet let změní, doufám ale, že si naše zvyky i hodnoty udržíme. Musíme proto být jednotní, jak samotná rodina, tak i všichni Kazaši,“ přeje si Kerimbek, zatímco společně pozorujeme desítky Kazachů, nasedajících na jejich čtyřnohé miláčky. Součástí tradičních oslav jsou totiž, vedle klání zápasníků, i závody koní. Okolo nich se točí prakticky celý život čínských Kazachů, tedy těch, kteří odmítli nabídku čínských úřadů přesídlit do měst. Pravda, mnozí ke stěhování stanů před zimou používají velbloudy, přesto kůň je pro ně nejvzácnější. Ostatně poprvé se toto čtyřnohé zvíře domestikovalo právě v Kazachstánu. Nyní v Číně žije přes milion Kazachů, z toho zhruba 90 % na území autonomní oblasti ¬Sin-ťiang. Jen několik desítek tisíc z nich spolu s Mongoly a Kyrgyzy ale odolává čínským úřadům a dává přednost způsobu života po vzoru předků, tedy spaní v jurtách a chovu dobytka a koní, prohánějících se po širokých pastvinách. Otázkou je, kdy z těchto plání u jezera Sayram zmizí navždy a čínští turisté se na Cha-sa-kche Cu, tedy Kazachy, budou jezdit dívat už jen do kulturních domů jako na atrakci.