Řadila se k nejznámějším tvářím meziválečné Evropy, představovala vrcholné dílo reklamního průmyslu. Až letos po devadesáti letech vyšlo najevo, že za slavným portrétem se skrývá dívka z masa a kostí.

TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Malá vesnička Černčice na Podbořansku mohla mít mezi svými rodáky celebritu rovnou Evě Herzigové nebo Karolíně Kůrkové. Jméno Ilone Zdarsky (1904 až 1994) se mohlo vyhřívat na výsluní světového modelingu a plnit stránky bulváru. Jenže tato modelka zažívala kariéru na začátku 20. století, a tehdy platila jiná pravidla. Přestože její portrét v rámci masivní reklamní kampaně ve dvacátých letech 20. století doslova zaplavil Československo, Rakousko a Německo, sláva ani astronomické honoráře ji za to nečekaly.

Když v jednadvaceti letech dala tvář jednomu z nejúspěšnějších reklamních plakátů meziválečné Evropy, na živobytí si vydělávala jako recepční v ústecké firmě Schicht. Protože oplývala přirozeným půvabem, občas zaskočila do propagačního oddělení zapózovat coby model pro reklamy na mýdlo. Jen pár zasvěcených vědělo, že to právě ona pózovala roku 1925 také pro portrét, který se měl zapsat zlatým písmem do historie reklamy. „Vyprávěla, že jí malíř obmotal hlavu dvoubarevnou šálou a její cíp nechal svěsit podél krku na stranu,“ popsala vznik později tolik napodobovaného módního trendu dcera modelky Herta Arnold, která žije v rakouském Tyrolsku.

Pracovat u firmy Schicht znamenalo ve své době velmi slušnou pozici. Ilone Zdarsky prý často vzpomínala, jak se ve výběrovém řízení na místo recepční musela utkat s dalšími 700 uchazeči. V přijímacím testu mimo jiné skládala zkoušku z citlivosti čichu na parfémy. Společnost Schicht představovala jeden z nejdynamičtějších podniků na českém území. Z malé továrny na mýdlo a svíčky, založené roku 1882 u Ústí nad Labem, vyrostl během pár let nadnárodní koncern, největší svého druhu v Evropě, který dominoval trhu s pracími prostředky, rostlinnými tuky a kosmetikou. Každý druhý v Evropě znal značky jako Ceres, Vittelo, Schichtal, legendární mýdlo s jelenem či kosmetiku Elida. Celý tento proces vyvrcholil roku 1929 založením dodnes existujícího britského finančního gigantu Unilever.

Rok 1925, kdy vznikl portrét Elida girl, také patřil ke zlomovým v dějinách firmy. Byl to rok expanze na velký německý trh. Společnost Schicht založila v Lipsku filiálku, která se zaměřila na výrobu kosmetiky. Závod dostal jméno dle úspěšné české kosmetické značky Elida, zaregistrované roku 1904. Uvedení značky do nového prostoru provázela masivní reklamní kampaň a Elida girl se stala její hlavní hvězdou. Plnila stránky časopisů, výlohy obchodů, shlížena na ulice z obřích plakátů a desetitisíce domácností navštívily její drobné medailonky na dárkových kazetách s luxusními mýdly s typickou zlatomodrou barvou.

ORIGINÁLNÍ KAMPAŇ

Nová firma Elida se záhy po svém založení zařadila mezi přední výrobce kosmetiky v německy mluvících zemích. Cesta k tak obdivuhodnému úspěchu vedla přes dokonalý marketingový plán. Na Elidě si prezident společnosti Georg Schicht (1884–1961), pozdější první prezident Unileveru, vyzkoušel nejmodernější světové trendy v oblasti reklamy. S mnohými postupy přišel jako první v Evropě a dokonale zaskočil konkurenci. Přenášel přes oceán metody americké reklamy. Najal si služby vůdčí osobnosti oboru Edwarda L. Bernayse (1891–1995) z New Yorku. Toho dějiny označují za zakladatele moderního public rela¬tions, za člověka, který amerického občana přerodil na amerického konzumenta. „Úspěch stál na budování marketingového image značky především prostřednictvím plakátů a reklamy v časopisech. Tato média byla ve srovnání s tehdy obvyklými smaltovanými cedulemi cenově výhodná a bylo je možné rychle střídat. Elida své plakáty tiskla částečně také v extrémní velikosti, kterou takřka nikdo jiný nepoužíval. Nezvyklé masivní nasazení plakátů v Německu a Rakousku zaslouží úžas. Především Rakousko podobnou kampaň do té doby nikdy nezažilo,“ popisuje výjimečnost Elidy ve své knize o dobové reklamě německá historička Susanne Meyer-Büser. Značka Elida se stala zkušebním polem pro aplikaci i jiné tehdejší novinky – nepřímé reklamy, kdy se propagace kosmetiky nenápadně skrývala za zdánlivě nezávislým odborným textem o každodenní hygieně.

Tato cílevědomá reklamní mašinerie učinila z Elida girl logo značky Elida. Stala se symbolem moderní všudypřítomné neodbytné reklamy. Široký dosah kampaně dokazuje i míra ostré kritiky z umělecké sféry, který zlatomodrou dívku pranýřoval jako reklamní kýč. Dokonce si Elida girl vysloužila roli ve filmu „Symphonie einer Grossstadt“ z roku 1927, kde herečka s maskou modelky značky Elida zosobňovala oblbování mas a kapitalistický profit.

Tvář Ilone Zdarsky se v centru veškerého dění ocitla vlastně neplánovaně. Její portrét se šátkem namalovaný v Ústí vybral Schichtův odborný poradce Hanns Kropff, aniž zřejmě kdy viděl ústeckou recepční na živo či na fotografii. „Nebyla to umělecká intuice, nýbrž vysoce umělý produkt z dílny reklamního oddělení. Elida girl měla vyvolávat dojem průměrné zákaznice. Neměla reprezentovat perfektní krásu, ale ideál normálnosti. Typ dívky odvedle,“ zdůraznila výjimečnost portrétu historička Susanne Meyer-Büser. Sama se domnívala, že Elida girl byla natolik marketingově dokonalá, že šlo o zcela fiktivní postavu. Částečně měla pravdu. „Dle dobové módy získala blonďaté vlasy a modré oči. Ve skutečnosti byla matka tmavovlasá s tmavýma očima,“ podotkla Herta Arnoldová. A proč se nikdo nezajímal o identitu dívky Elida? S fiktivní postavou se mohly zákaznice lépe ztotožnit. Nejspíš to byl ale tehdy běžný úděl modelek. Na výsluní reklamy se tvář Elida girl udržela obdivuhodných pět let, tedy až do roku 1929. Už ale od roku 1928 její nasazování notně řídlo. Velkou ránu Elida girl zasadil na počátku třicátých let trend upozaďovat v reklamě malované portréty a více uplatňovat fotografie. Nemluvě o stále širším zájmu o filmovou reklamu, v níž také Schichtovi vynikali.

OBJEVENÁ HISTORIE

Ilone Zdarsky se v roce 1931 vdala za dobře situovaného obchodníka s uhlím Herberta Öttla, který patřil do rodiny ústeckých výrobců mezinárodně známého cvičebního nářadí. Pětinásobné mateřství definitivně uzavřelo její kariéru v modelingu. Opustila i své místo v Schichtových závodech a stala se ženou v domácnosti. Roku 1946 musela coby nositelka německé národnosti opustit Československo v rámci odsunu a usadila se v rakouském Tyrolsku. Zemřela v roce 1994 ve věku 90 let a pochována je v Innsbrucku.

Její románový životní příběh by asi zůstal uzavřen jen v rodinném kruhu, kdyby v loňském roce nenavštívila Ústí nad Labem její praneteř a nepřivezla domů repliku historické plechové cedule s portrétem Elida girl, která se prodává coby připomínka slavných lokálních značek v turistickém centru. To byl impuls, který vedl rodinu k napsání dopisu do ústeckého muzea. Nešlo ani tak o snahu zviditelnit rodinnou slávu, jako o žádost o pomoc při pátrání po malíři, který proslulý portrét Ilone Zdarsky vytvořil. Modelka jeho jméno zapomněla, jen věděla, že jeho mateřštinou byla čeština. Ovšem Schichtova rodina zaměstnávala desítky reklamních grafiků německé i české národnosti. Na exkluzivních zakázkách pak pro ně pracovali malíři slavných jmen, z těch českých to byl třeba Emanuel Boháč či Jaroslav Šetelík. Možná tak příběh Elida girl čeká ještě nějaké překvapivé pokračování.

TEXT A FOTO: Ivan Brezina (Magazín Maxim)

Pokud se vydáte do Indie pozemní cestou, překročíte geografickou hranici Evropy a Asie na istanbulském mostě přes Bosporský průliv. Kulturní hranice dvou zcela odlišných světů ale leží až 4100 kilometrů odtud.

Three european person come here! I want your pasports!“ křičí bizarní angličtinou bělovlasý děda v pákistánské policejní uniformě. Prodral se davem, aby nás zachránil před neschopností Asiatů utvořit spořádanou frontu, a coby vznešené „sáhiby“ nás odvedl k přednostnímu odbavení. Některé koloniální tradice mají něco do sebe. Bílá kůže nás ale nezachrání před pověstnou pákistánskou byrokracií. Kromě řady pasových kontrol se musíme zapisovat do tlustých registračních knih, vyplňovat nesčetné formuláře, fotit se… K tomu si mnohokrát potřásáme rukama s uniformovanými muži, volajícími: „Welcome to my beautiful Pakistan, mister!“ a popíjíme s nimi nekonečné šálky čaje. „Cesta do Kvéty je nebezpečná. Přidělím vám policejní eskortu,“ říká policejní šéf. S díky odmítáme. Jedeme tudy do Indie už pošesté, a zatím jsme to vždycky přežili ve zdraví. „No, však ještě uvidíte…“ loučí se s námi se skrytou výhrůžkou.

Těsně za hranicí dřív stávala bizarní středověká vesnice, která poutníkovi připomínala, že už je konečně „někde jinde“. Zatímco v Íránu je čisto a pořádek a většina věcí tam funguje s takřka evropskou kvalitou, v Pákistánu už ve všem vládne nefalšovaný asijský chaos. Hliněné chatrče ale byly nedávno zbourány. O kus východněji vznikl „moderní“ shluk betonových bazarů a garáží, jehož centrem je velké kruhové náměstí. Z hranice je to sem asi půl kilometru pěšky. Je to přízračně žalostná, jarmuschovsky temná díra v totální pustině, plná vousatých veksláků, pašeráků levné íránské nafty, kafkovských policajtů v černých šalvár kamízech, mužů čekajících u čaje na Godota a dalších podezřelých existencí.

Roztržená země

Většina lidí ani netuší, že nějaký Balúčistán existuje. Dějiny téhle pouštní krajiny by se daly shrnout heslem „Nechte nás všichni na pokoji!“. V 15. století balúčské kmeny sjednotil Mir Chakar Rind, který ovládl i jižní Afghánistán a část Sindhu a Paňdžábu. Byla to ale jen epizoda – po většinu času zůstal Balúčistán roztříštěn mezi kmenové vůdce. Po druhé afghánské válce v květnu 1879 po ovládnutí Indie Brity se ocitl na západní hranici jejich koloniální říše. V roce 1922 dostavěli tzv. transbalúčistánskou železnici, spojující Kvétu s perským Záhedánem. Její smysl byl čistě strategický. Turecko-němečtí agenti tehdy ze západu pronikali k hranici koloniální Indie, a Angličané sem v případě invaze potřebovali rychle přesunout vojsko. Po vzniku Pákistánu v roce 1947 většina balúčských kmenových vůdců odmítla být součástí nového státu, protože jim předchozí dohody s Brity zaručovaly nezávislost. Pákistánská armáda jejich nároky ale rychle zpacifikovala a od té doby zde dodnes panuje napětí. Objevení obrovských ložisek zemního plynu sem za prací přilákalo migranty, což napětí jen dále posílilo. V roce 1970 došlo k velkému, vládou tvrdě potlačenému povstání. Dalším zdrojem napětí se staly čtyři mi¬liony uprchlíků, které se do pákistánského Balúčistánu přelily po sovětské okupaci Afghánistánu. Patriarchální a konzervativní Balúčistán dodnes zůstává rozdělen mezi Pákistán a sousední Írán. Snaha vlád obou zemí omezit moc kmenových vůdců se projevuje setrvalým napětím, které občas přerůstá v přestřelky a útoky. Připočtěte odvěkou špatnou pověst Balúčů coby lupičů přepadávajících karavany, a máte ideální destinaci na dobrodružnou „dovolenou“.

Pohostinní lupiči
Doptat se na autobus napříč Balúčistánem do Kvéty nám trvá jen pár minut. Našimi spolucestujícími jsou příslušníci pouštních kmenů. Divoce vyhlížející muži v turbanech, ženy ověšené šperky, v jásavě barevných šatech zdobených malými zrcátky… Poprvé se setkáváme s tzv. truckartem, bizarní výzdobou pákistánských dopravních prostředků pestrobarevnými malůvkami, umělými květinami, zrcátky, blikajícími rudými diodami a dalším neuvěřitelným kýčem. Člověk jen čeká, kdy se z amplionu ozve pouťové: „A je tu další tutti-frutti jízda, nastupujte si na naše létající labutě…“ Náš autobus doprovází policejní samopalník. Pákistánská vláda tuto oblast vede jako „danger area“ s rizikem přepadení. Vypráví se tu následující příhoda: Začátkem 90. let se z Taftanu do Kvéty rozjela dvojice britských cyklistů, kteří se v noci utábořili v poušti. K ránu je přepadlo několik hrozivě vyhlížejících mužů, vyzbrojených archaickými mušketami a zubatými kinžály. Všechno jim ukradli a zmizeli ve tmě. Když se rozednilo, nešťastníci se vydali pěšky k nejbližší vesnici. A hle, potkali v ní „své“ lupiče. Ti teď byli ovšem v roli hostitelů, kterým dávné kmenové zvyky velí postarat se o příchozí poutníky jako o vzácné hosty, snést jim to nejlepší, co mají doma a bdít nad jejich bezpečností. Uspořádali proto hostinu, na jejímž konci svým „obětem“ s omluvou vrátili veškerý majetek, a ještě je na kus cesty vyprovodili, aby je snad někdo nepřepadl…“ Ať už se to stalo nebo ne, je silnice z Taftanu do Kvéty nejdrsnějším a nejnepohodlnějším úsekem pozemní cesty do Indie. Ne kvůli lupičům, ale kvůli chybějícímu asfaltu. Na cestě vznosně zvané „Highway 84“ autobusy doslova skáčou po kolejích vyjetých v písku a cestující se v nich v hustých oblacích prachu melou jako nudle v bandě. Dnes už je část cesty vyasfaltována. I tak nám ale kvůli prachu a písku přijdou šátky přes ústa vhod. Cestou si prozpěvuji píseň Karla Kryla… cesta je prach a štěrk a udusaná hlína, a šedé šmouhy kreslí do vlasů…

Ve stínu AK-47

Hned na prvním policejním check¬pointu jsme z autobusu bez milosti vytaženi. „Dál pojedete s eskortou,“ vysvětlují nám lámanou angličtinou bradatí muži, kteří na první pohled vypadají jako bojovníci Tálibánu. Než dorazí džíp, schováváme se před smrtícím poledním sluncem v jejich strážnici, uplácané z hlíny. Na stěnách tu visí neprůstřelné vesty, ocelové helmy, otřískané samopaly AK-47 a sumky s náboji. Po nesmělém dotazu, zda bychom se s arzenálem mohli vyfotit, se z policajtů stávají malí kluci. S rozzářenýma očima nám půjčují své zbraně, pózují a baví se. Podivínští cizinci pro ně jsou vítaným zpestřením ubíjející nudy. Nasedáme do džípu, jehož po zuby ozbrojená posádka nám přátelsky tiskne ruce. Tito muži už ale nemají uniformy. Je to eskorta nebo únos? Cesta do Kvéty, která měla autobusem trvat dvanáct hodin, se neuvěřitelně komplikuje. Čekají nás nekonečné policejní kontroly a přesedání z džípu do džípu. Na jednom checkpointu potkáváme naštvaného slovenského motorkáře Roberta. Přijel sem po vlastní ose z Bratislavy a stejně jako my má namířeno do Indie. Vzduchem létají jadrné slovenské kletby, protože Robert nemůže pochopit, proč nesmí na své terénní mašině poušť prosvištět stovkou, ale musí se courat třicítkou za nevyžádaným doprovodným vozidlem. Vzniká společný česko-slovenský policejní konvoj, kterým jsou bílé tváře divokým Balúčistánem postrkovány „bezpečněji“ než autobusem.

Čaj do postele

Na korbě zběsile poskakujícího džípu mě tlačí do nohy dva zásobníky AK-47, spojené kobercovkou. Vlevo na východě se tyčí hřeben „Černých hor“ Chagai, tvořící afghánskou hranici. Horské pásmo s nejvyšším vrcholem 3009 m je zajímavé tím, že tu v květnu 1998 Pákistánci provedli „ostrý“ test své první atomové bomby. Noc trávíme ve spacácích pod hvězdami na betonové střeše policejní stanice v městečku Nuški. Zvenčí připomíná pevnost a zevnitř je plná cel se zadrženými zločinci. Ráno nám jeden z policajtů přináší čaj až „do postele“. Jeho kolegové si nás pak opět předávají jako horký brambor. Sedmnáct přestupů za dva dny! Mužům zákona prostě nejde vysvětlit, že jsme svéprávní dospělí lidé, kteří se na cestu přes poušť vydali nejen na vlastní triko, ale i na vlastní nebezpečí. Pak se na obzoru konečně objeví balúčistánská metropole Kvéta. Po prožitém dobrodružství nám připomíná stejný ráj, jako francouzskému cestovateli Nicholasovi Bouvierovi, který sem přijel v roce 1953: „Poušť vystřídaly bílé topoly a záhony cukrových melounů, obehnané trnitým křovím. Stezka se proměnila v silnici, pak v městskou třídu pod pohyblivou klenbou z větví nesmírných eukalyptů. Město kolem nás velkoryse rozprostíralo to málo, z čeho sestávalo – cípy chladivého stínu, spřežení šedých buvolů, několik portálů ve viktoriánském stylu se strážními budkami a bronzovými děly po obou stranách a písečné uličky, kterými proplouvali ctihodní starci v turbanech na krásných, dobře promazaných a neslyšných bicyklech. Roztroušené město, lehoučké jako sen, plné spočinutí, nezvažitelného braku a vodnatého ovoce. I náš příjezd byl plný lehkosti…“

PTAL SE: Rostislav Sarvaš

Po koncertu mě v šatně přivítali manželé Hudečkovi. Přestože se známe poměrně dlouho, požádal jsem o vizitku. Když jsem se pak na ni v klidu podíval, četl jsem: Václav Hudeček a Eva Hudečková. Ještě nikdy jsem neviděl vizitku, kde by manželé byli společně. Mám smíšené pocity, ale vítězí v nich dojetí a jisté závidění…

Máte se svou ženou výjimečný vztah, něco jako ohrožený druh manželství. Jsou s tím spojené i nějaké negativní reakce?

Kupodivu nám ještě nikdo „nevynadal“ za to, že se máme rádi. Samozřejmě, někdy cítíme ne zrovna závist, ale spíš lítost těch, kterým se jejich osobní život moc nevyvedl, ale to je asi tak všechno. Osobně bychom všem přáli v životě ¬štěstí a lásku, ale spíš je asi možné vyhrát v loterii. Přitom spoustu trablů si lidé dělají úplně zbytečně sami. Mimochodem, moje žena (pozn. redakce, herečka a spisovatelka Eva Hudečková) je úžasná, ohromně vzdělaná, hodně toho v životě přečetla a navíc si všechno pamatuje. Když trávíme dlouhé hodiny na cestách, vypráví o svých nových poznatcích a já si tak doplňuji vědomosti.

Vaše žena o vás říká: „Má pevné srdce a v hlavě jasno. Bere s rezervou úspěchy i chválu a nehroutí se, když něco nevyjde.“ Přece jen, kdy vás naposledy něco trochu vykolejilo?

Moje žena je laskavá. Víte, já se svým vláčkem jezdím velmi opatrně, takže vykolejení nehrozí.

Kdy jste naposledy dostal vztek? Málokdo si vás tak dokáže představit.

V mém věku už nemá smysl vztekat se.

Ale pojďme k hudbě. Vaším prvním učitelem byl zvěrolékař?

(úsměv) Máte pravdu, můj otec byl zvěrolékař. Já jsem byl to, čemu se dnes říká hyperaktivní dítě. Jednou z mých zálib byly sirky, rád jsem si dělal ze všeho ohníčky.

Asi jste tedy dostal každou chvíli pěkný pohlavek.

To bylo v mé generaci normální, tehdy se říkalo: „Škoda každé facky, která padne vedle.“

Jak se dnes díváte na výchovu dětí západoevropské civilizace? Nechybí jim občas kantorské metody vašeho otce?

Někdy mám pocit, že by více přísnosti nebylo na škodu. Na druhé straně ale musím konstatovat, že moji dva synovci, kteří mají finskou maminku a vyrůstali v Helsinkách, měli velmi volnou výchovu, a jsou to jedni z nejúžasnějších mladých lidí, jaké znám. Otázkou tedy je, zda jsou děti vychovatelné. Já se spíš domnívám, že člověka ovlivňuje celá společnost a celoživotní způsoby v rodině. Ne příkazy, ale příklady.

Váš otec zastával názor, že umět noty a zvládnout alespoň základy hraní na nějaký hudební nástroj patří k základnímu vzdělání stejně jako číst a psát. Zastáváte tento názor i vy?

I pro normálního smrtelníka je každý osobní dotek s hudbou povznášející. Určitě jste zažil, jakou cenu měli spolužáci, kteří u táboráku vytáhli kytaru a zahráli.

Je pro muzikanta důležitá znalost not?

Určitě, a proto nepřestávám žasnout, když si někde přečtu rozhovor s hudebním „skladatelem“, který se chlubí tím, že neumí noty. Samozřejmě, jen umět noty samo o sobě není k ničemu, ale pakliže se chcete naučit na nějaký hudební nástroj, potom je to bezpodmínečně nutné. A chcete-li komponovat, potom byste měl nástrojů ovládat více. A to alespoň trochu. Skladatel by měl minimálně vědět, jaký mají rozsah. Syntezátor napodobující zvuky celého orchestru vám na každý nástroj zahraje jakýkoliv tón, ale živý hudebník se skutečným instrumentem bude jen zírat, když se komponista dostane „mimo hřiště“. A nejde jen o vědomosti týkající se technických možností jednotlivých nástrojů.

Vy jste byl v technice vynalézavý, že?

Jako kluk jsem si nahrál na magnetofon stupnici a nějaká cvičení, udělal smyčku a v klidu si četl mayovky. Prababička ve vedlejším pokoji se spokojeně usmívala – netušila, že její pravnuk je malý podvodník. Tyhle klukoviny k dětství patří a já jsem kromě talentu na muziku byl naštěstí úplně normální zlobivý kluk.

Uchýlíte se i dnes k malým podvůdkům?

Hudbou se živím a úspěšnost tohoto povolání závisí na tom, zda vás pořadatel opakovaně zve. Pokud zklamete, máte utrum. A navíc svět hudby a muzikantů je velmi malý. V dnešní době je hodně nabídky a už méně poptávky. Skutečnost, že veřejně vystupuji už přes čtyřicet pět let, o něčem vypovídá, a já si natolik vážím přízně publika, které na mé koncerty chodí již ve třetí generaci, že nějaký „podvůdek“ vůbec nepřichází v úvahu.

Je nějaký podvod vůči umění pro vás nepřijatelný?

Umění je především svoboda. Kdyby jakákoli na první pohled nesmyslná věc potěšila jen jednoho člověka, pak její nesmyslnost dostává smysl. Co je pro mě ovšem v umění nepřijatelné, je neumětelské přepisování a upravování textů a hudby starých mistrů, s čímž se v poslední době roztrhl pytel. Takový „upravovatel“ se tím však stává zároveň autorem s nárokem na výplatu tantiém. Což do jisté míry ten roztržený pytel vysvětluje. Nemám však na mysli situaci, kdy jazzman improvizuje na dané téma, nebo když se zkrátí skladba či text z důvodů dramaturgických nebo časových. Ale pokud jde o „upravovatele“, každý takový „mistr“ by si měl svoje dílo napsat sám a neubližovat těm, kteří se už nemůžou bránit.

Někdy mě napadá, že umění, zvláště to současné, je vzhledem k přírodě vlastně malý podvod sám o sobě. Souhlasíte s tím?

Podvody v umění jsme obklopeni čím dál víc, že by to vydalo na celou knížku. Ale na druhé straně, když si někdo koupí za stamiliony mrtvé zvíře naložené ve formaldehydu a vystaví si takové „umění“ v obývacím pokoji, je to pouze jeho volba a nikomu tím neubližuje. Stejně tak když jde na koncert, na kterém mu umělec pustí CD a strefuje se ústy či nástrojem do předem připravené nahrávky. Mohl bych pokračovat i o literatuře, o divadle, filmu.

A co vám říká malý podvod vůči ženě?

Podvod vůči ženě je nepřijatelný. Jakýkoli.

V křesťanském pojetí je žena ideologicky chápana skrze jablko jako pokušitelka k hříchu. Jak to vidíte nebo slyšíte vy?

Žena byla stvořena, abychom ji my muži hýčkali. Máme ji podporovat v jejím snažení a rozhodně nepodceňovat ženské schopnosti. Žena může v dnešním světě vykonávat jakoukoliv profesi, a mnohdy to dělá lépe než muži. Jenže my muži jsme ješitové, a tak vidíte všude samé chlapy.

Přiznal jste se, že se ve vás celý život spolu perou dvě vlastnosti, vrozená lenost a velký smysl pro zodpovědnost. To zná skoro každý kumštýř. Ale jak to udělat, aby ta druhá vlastnost vyhrála?

Slíbíte, že se naučíte tu či onu věc, podepíšete smlouvu, a potom už si jen nadáváte, proč jste to sliboval, že jste tam mohl klidně zahrát něco jiného, co už dávno umíte. Ale nakonec jste rád, že jste se k té práci přinutil.

Ke kumštýřům patří nezbytná dávka egocentrismu. Říká vám to něco?

V roce 1968 bylo Československo ve světě velice populární. V té době jsem byl v Anglii, byl jsem mladý a úspěšný a snadno jsem mohl propadnout pocitu vlastní důležitosti…
Ale já jsem se nikdy nebral moc vážně, asi to bude tím, že jsem vlastně chtěl být pilotem a nikoli houslistou.

Ješitnost se vám vyhnula. Je to díky otcově pevné výchově nebo díky tomu, že jste už v mladém věku poznal významné umělce a u nich jste se přiučil spíše pokoře?

Měl jsem úžasné vzory a v té atmosféře pokory a úcty jsem se formoval. Každá špatná lidská vlastnost má někde své kořeny. Někdy stačí dozvědět se o lidech pravdu, a už se na všechny ty ješity a zlouny nezlobíte. Někteří měli opravdu těžký život.

Rozumí dnes lidé klasické hudbě, nebo je v tom více snobismu a okázalosti?

Snobismus samozřejmě hraje roli hlavně v případě některých akcí za účasti světových hvězd. Je-li ta hvězda ještě v zenitu, potom je to tak úžasný kulturní zážitek – že u toho ta trocha snobismu zase tak moc nevadí. A jestli někdo „rozumí“ vážné hudbě více či méně? Nejlépe jste na tom, když ji vnímáte jako krásu proudící k vám přímo z nebe a vůbec neřešíte, proč se vám to tak líbí.

Většinou hrajete na nástroj slavného italského houslaře Josefa Guarneriho „del Gesú“ z roku 1726. Stradivárky jste měl několik let zapůjčené ze státní sbírky. Jaký máte vztah ke svým houslím? Je to jen kus starého, nádherně zpracovaného dřeva?

Housle jsou „živý tvor“. Fascinující výtvor lidského umu. Představte si, že první housle v té současné podobě byly postaveny před zhruba čtyřmi sty lety, a dodnes je nikdo nedokázal vylepšit. A navíc je to instrument, který se nejvíce podobá lidskému hlasu.

Mohou mít podle vás housle svou duši? Někdo je s duší vyrobil a někdo s duší rezonoval…?

A víte, že mají duši? A na rozdíl od té lidské se jí můžete i dotknout. Je to ten kolíček spojující horní a dolní desku. Duši lidskou jim musí dát houslista, pokud ovšem nějakou sám má.
Na jednom vašem koncertu jsem si říkal: Co kdyby mi ruplo v bedně, ty housle bych mu na pódiu vyrval z ruky a rozdupal… Co myslíte, že by se ve vás událo?

To byste neudělal. Takové jednání nebude váš šálek čaje.

Nicméně už mě jednou nutili, abych se zúčastnil jakéhosi „zábavného“ televizního pořadu, kde bych si nechal rozšlapat housle. Opravdu k popukání. Lidé mají někdy velmi podivné nápady.

Stradivárky mají obrovskou cenu, pro vás možná penězi nevyjádřitelnou, ale dnes se stále víc všechno transformuje do peněz. Takže, jaký máte vztah k penězům vy?

Peníze jsou samozřejmě příjemný doplněk života, pokud jste zdravý, máte vedle sebe milujícího a milovaného člověka a pár dobrých přátel. Ale zdraví, lásku a přátelství vám peníze nezajistí. Je mi líto všech těch hrabošů, kteří se neštítí ani podvodu, aby získali majetky, jen aby se mohli před podobnými a sobě rovnými vychloubat, jak na to zase vyzráli. Nevyzráli však na nic. Stačí se podívat do kterékoli nemocnice a uvědomíte si, že na některé věci se vyzrát nedá.

Podepsala se nějak stále vzrůstající role peněz v oblasti klasické hudby?

Bohužel je tím asi zamořeno vše. Na jedné straně astronomické honoráře světových hvězd, byť někdy už dávno za zenitem a na straně druhé zoufale malé platy řadových členů orchestrů někdy bojujících skutečně o přežití. Není to samozřejmě jen u nás, bohužel.

A co se vám nejdřív vybaví pod spojením lidé a peníze?

Závist, zločin a bohužel jen málokdy trest.

Potkal jste mnoho lidí z mnoha míst. Na které vlastnosti jste u nich nejvíc narážel?

Nedělal jsem si statistiku. Ale víte, co je možná nejčastější jev, se kterým se setkávám u slavných a mocných? Že jejich všeobecně známý obrázek, jak o nich referují média, je odlišný od skutečnosti. Je docela zábavné pozorovat, že někdy státní padouch je dobrák, a státní dobrák je padouch. A ješitové jsou většinou ti, kterým to moc nejde, ale chtějí neustále slyšet, že jim to jde. Jsou k politování a je jich dost.

Velmi povrchně řečeno – ruská houslová škola, brilantní co do techniky, předpokládá navíc hru s citovým zaujetím. Vnímáte vše, co se kolem vás děje, více citem nebo rozumem?

Rád bych vnímal citem, ale dnešní svět je jistější vnímat rozumem.

Ve které zemi jste cítil nejvíce citu ke klasické hudbě a proč?

Ve světě je mnoho zemí, které projevují cit ke klasické hudbě, jejich rozhlasové stanice ji šíří do éteru, právě tak jako televizní kanály. Na koncerty chodí mnoho posluchačů a krásná hudba má velkou podporu mecenášů. Mám rád Moravu, protože má stále svoji cimbálovku a krásné moravské písničky. A je to znát i na té takzvané vážné hudbě. Na Moravě se prostě pořád hraje. A také se tam hudba se zaujetím a citem poslouchá.

David Oistrach, rodák z Oděsy, vám čtrnáct dní před smrtí řekl: „Víš, u nás na Ukrajině se říká, že lidé, kteří žijí déle než šedesát let, žijí roky těch, kteří umřeli před šedesátkou. A já už žiju osm let někoho jiného.“ Vám je letos šedesát. Vzpomněl jste si na tuto jeho větu?

Moc často a moc mi David celá léta chyběl. Bohužel, tak už to v životě chodí, že ti, které bychom tady chtěli mít stále, jsou pryč, a naopak ti, kteří se snad raději ani neměli narodit, se těší dobrému zdraví.

TEXT A FOTO: Petr Slavík

Kolem je skoro tma. Stanovým táborem putují postavy se světýlky čelovek na hlavách. Fouká studený vítr. Dým stoupající z vulkánu Mutnovskij je ještě chvíli růžový, pak zfialoví a s houstnoucím soumrakem vytvoří slábnoucí siluetu na tmavě modré večerní obloze…

Ráno je svěží a voda v horském potoce ledová tak, až brní zuby při čištění. Snídaně v letu. Rychlé balení fotografické výstroje a neustálé dilema, který objektiv bude potřeba a který je zbytečný. Jako vždy nakonec beru všechny. Naše výprava se vsouká na korbu terénního vozu, který nás se supěním vyveze k výchozímu bodu pro výstup do kráteru sopky. Je jasno a slunce rychle nabírá na síle. Lidský had se pomalu sune do svahu. Nevím, kde se vzal, ale připojil se k nám pes. Chvíli jde na konci skupiny, chvíli na jejím začátku. Jako by hlídal stádo ovcí. Nechá se pohladit, podrbat, ale je ve své funkci příliš důležitý, než aby věnoval delší dobu pozornost jedné osobě. To se nakonec stává i lidem. Když na chvíli zvednu hlavu od stezky, vidím, jak se z kráteru valí dým. Vzdává čest své pověsti jednoho z nejčinnějších vulkánů jižní části Kamčatky. Není vlastně pouze jeden, ale jedná se o systém vulkánů. Čas od času si zachrlí dle libosti a opět se uloží k předstíranému spánku. A jak jsou tak sopky už zvyklé, nikdo neví, kdy se znovu probudí, aby ukázaly svou obrovskou sílu. Popílek z Mutnovského lze najít i v sedmdesát kilometrů -vzdáleném Petropavlovsku-Kamčatském, který je výchozím bodem pro většinu expedic, mířících k vulkánům či jezerům jižní části poloostrova. Cesta do kráteru vede přes ledovcová pole. V teplém počasí připomíná natátý led skluzavku.

Čím opatrněji se pohybujete, tím je pravděpodobnější, že uklouznete. Je to obyčejný zákon schválnosti. Po pár metrech držím za batoh holandskou turistku směle vlekoucí obrovskou zátěž fototechniky. Byla by to vlastně legrace, jak jí nohy neustále podkluzují a nemůže se postavit. Trochu jako z němé grotesky. Jenže cítím, že brzy ztratím rovnováhu taky. Kamarádka mé podkluzující zátěže stojí dva metry od nás a trochu přihlouple nás pozoruje. „Tak jí podej ruku!“ nevydržím a zakřičím na onu nepříliš duchaplnou osobu. Probralo ji to a společnými silami přesouváme ženu na štěrk. Po ledu přišlo bahno, pak prudké stoupání až do kráteru. „Takhle nějak to vypadá u brány pekelné,“ napadne mě při pohledu na desítky fumarol chrlících dým z nitra země. Všude to hraje barvami. Odstíny okru, jasně žlutá, červená, šedá, bílá, v neuvěřitelném kontrastu s blankytně modrou oblohou. Kochám se do okamžiku, než závan větru stočí kouř a já se ocitám v bezbarvém prázdnu. Než si vše uvědomím, nadechnu se. Okamžitě mě zlomí záchvat kašle. Jak se tak dusím, ani nepřemýšlím, zda právě vdechuji HCl, SO2, H2S nebo SO3. Kolem si vesele bublá horké bahno, teče kalná bahnitá řeka, žluté sopouchy dští sirný dým a mně je jasné, že to ve středním pleistocénu nebyla žádná legrace.

Jezero medvědů

Let vrtulníkem ke Kurilskému jezeru je sám o sobě poměrně adrenalinovou záležitostí. V jednom prostoru se zavazadly uprostřed, na dřevěné lavici si člověk připadá trochu jako člen speciálních jednotek. Má to ale i své výhody. Pokud nejste zrovna Rambo, můžete si v případě nevolnosti otevřít okénko. To se samozřejmě mimo zvracení nechá výborně použít na fotografování krajiny z výšky. A rozhodně je na co koukat. Nástup i výstup z helikoptéry opravdu připomíná výsadek komanda za frontovou linií. „Davaj, davaj!“ řvou piloti při vykládce. Mají své důvody. Počasí se tu rychle mění a s ním i letové podmínky. Listy vrtule se roztočí. Rozhází lehčí zavazadla po okolí a stroj v zápětí zmizí v sedle mezi sopkami. Z verandy srubu jsou vidět medvědi. Pověst o množství těchto velkých šelem v oblasti tedy nelhala. Jsou všude. Nebýt elektrického ohradníku kolem tří dřevěných chatek a malého mola, určitě by jeden seděl na verandě a další v kuchyni. Během dnů, které jsem u jezera strávil, jsem je často viděl přicházet po březích jezera a opatrně zkoumat ohradník. Byla to mladá zvířata. Spíš zvědavá než agresivní, hledala potravu. Té je totiž v letních měsících všude nadbytek. První lososi nerka se objeví už koncem dubna. Výzkumná stanice na řece Ozernaja napočítá ročně od 600 tisíc po šest milionů táhnoucích ryb. Největší koncentrace lososů, kteří musejí využít vyšších hladin řek a potoků v letních měsících, aby se dostali do svých trdlišť, je od konce července do poloviny srpna. Současně i nejlepší čas na pozorování a focení jednoho z největších poddruhů medvěda hnědého – medvěda kamčatského. Hejna lososů se shlukují u ústí řek a vy nemusíte medvědy hledat složitě a poměrně nebezpečně výš proti proudu. Skoro všichni jsou na pláži, kde rybaří, aby si vytvořili dostatečnou zásobou tuku na zimu. Jídelníček si pravidelně zpestřují sběrem lesních plodů. Díky rozmanitosti a množství potravy je celkem běžné potkat medvědici se třemi i čtyřmi medvíďaty. Jezero vzniklé před osmi tisíci lety během obrovských sopečných erupcí ale neposkytuje potravu jen těmto šelmám. V zimních měsících je možné v místech, kde díky termálním pramenům hladina nikdy nezamrzá, pozorovat desítky orlů východních a skalních. Přiživit se na zbytcích ryb přichází liška i rosomák. Pro svou unikátnost a bohatství druhů byla Jihokamčatská rezervace, na jejímž území druhé největší jezero poloostrova leží, zapsána do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Jediná oběť

Vždycky mám zvláštní pocit ve chvíli, kdy mám vstoupit do hustého porostu v místech, kde se pohybují velké šelmy. Ten je ještě intenzivnější, jedná-li se o jednu z největších šelem na světě. Koukám na rozložitá záda v maskáčích přede mnou. Patří Andrejovi, který s puškou v ruce vede naši skupinku pobřežním porostem. Tahle země patří medvědům. Prvního potkáváme hned po pár metrech. Pochoduje si po pláži a rozhodně se nám nemíní vyhnout. Ustupujeme k prvním keřům. Mladý samec prochází v poklidu jen několik metrů od nás a věnuje nám jen letmý pohled. Další míša (jak Rusové medvědy důvěrně nazývají) rybaří v jedné z říček vtékajících do jezera, než se objeví silnější medvěd a zaujme jeho místo. Když se objeví tři odstavená medvíďata, přestávám chlupáče počítat. Volíme místo vhodné pro fotografování na břehu řeky. Ležím na břiše a ostré kameny mě tlačí do žeber a do loktů. Jako duch se z houštin vynoří statný medvěd. Opatrně vstoupí do vody. Pozorně sleduje tok. Náhle se rozeběhne přímo proti mně. Skočí. Obrovskými tlapami praští do vln. Je tak blízko, že na tváři cítím kapky vody. Vynoří se a v tlamě se mu zmítá ulovený losos. Zřetelně vidím, jak z ryby tečou jikry. Není dál než tři metry… Jaká vzdálenost je vlastně ještě bezpečná? Na většinu fotografií jsem používal čtyřstovku objektiv od Nikonu. Díky světelnosti mi často umožnila pořizovat snímky i za špatných světelných podmínek. Člověk by pro dobrou fotku ale neměl zapomenout, co stojí před ním. Že je medvěd velice nebezpečný predátor připomíná i malý pomníček před srubem. Je na něm obrázek japonského fotografa divoké přírody Michio Hoschina. Byl zabit 8. srpna 1996 medvědem. Verzí o takových úmrtích se vždy objeví spousty. Internet zaplavila fotografie, kterou prý Michio pořídil těsně před svou smrtí. Názor na tento snímek si asi nejlépe utvoříte sami. Mně příběh vyprávěl jeden z průvodců. Hoshino byl u Kurilského jezera jako člen štábu japonské televize. Byl to velice zkušený fotograf se specializací právě na medvědy. Znalosti o těchto šelmách získal při focení přírody na Aljašce. Prý se mu nelíbilo chrápání kolegů, a tak i přes varování inspektorů zůstal spát ve stanu. Tehdy kolem srubu nebyl ještě natažený elektrický ohradník. Kolem čtvrté ráno uslyšeli průvodci křik. Když vyběhli ze srubu, uviděli obrovského medvěda, jak drží v tlamě tělo fotografa. Snažili se zvíře světlem a hlukem zastrašit. Bohužel nikdo z nich neměl pušku. Medvěd svou kořist pustil jen na chvíli, pak ji opět popadl do zubů a rychle ji vtáhl mezi keře. Slyšeli Hoshinův nářek a medvědí řev, ale ve tmě se do hustého podrostu nikdo neodvážil. Za rozednění našli už jen mrtvé tělo. Proč medvěd fotografa napadl, se lze jen dohadovat. Šeptá se, že Michio používal při focení sušenky a kondenzované mléko. Zda je to pravda, věděl jen on a medvědi. Pomník na břehu jezera je dnes varováním pro každého, kdo by zapomněl, že Méďa Béďa a kamčatský hnědý medvěd jsou naprosto odlišná stvoření.

TEXT A FOTO: Tereza Hronová

Téměř každé osmé dítě na světě je chyceno v pasti dětské práce. Jen v asijské Kambodži jich pracuje přes jeden a půl milionu. Místo her vyrábějí cihly, těží sůl, drtí kameny… A to za pakatel nebo i zadarmo.

Podle statistik Mezinárodní organizace práce postihuje dětská práce v Kambodži až 45 % dětí mladších 15 let. Tyhle děti sice většinou chodí do školy, ale nepravidelně, a mnohé studium ani nedokončí. Často pracují v takzvaných nejhorších formách dětské práce, které přímo ohrožují jejich zdraví. Kambodža je nechvalně proslulá sexuálním turismem a dětskou prostitucí. Jiné děti pracují na rybářských lodích nebo na rozhlehlých kaučukových plantážích v oblasti Kompong Cham, další jako sběrači odpadků. Ještě nedávno byla uprostřed kambodžského hlavního města Phnompenhu jedna z největších skládek v jihovýchodní Asii, dnes už ji přesunuli za město a zakázali na ni vstup cizincům. Jinak se ale nezměnilo nic. „Stále tam pracuje hodně dětí, i těch nejmenších. Moc neváží a můžou snadno šplhat po horách odpadků,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá Heang, která se sama sběrem a tříděním odpadu živí. „Nejvíc peněz dostanete za hliník a měď,“ ukazuje Heang na opálené dráty na zemi. „Soukromé firmy ale vykupují i plast, papír nebo sklo. Já sbírám hlavně plasty a vydělám si až pět dolarů za den,“ dodává. Minimální oficiální mzda je v Kambodži šedesát amerických dolarů měsíčně, takže sběr odpadu může být relativně lukrativní obživou. Hlavně pro děti je to ovšem zdraví nebezpečné zaměstnání. Často sbírají odpadky děti ulice, většinou nemají rodiče a ostatní příbuzní se jich zřekli. Žijí ve skupinkách a vydělávají si, kde se dá. „Právě tyhle děti jsou nejzranitelnější. Končí u prostituce, jsou zneužívány v obchodu s drogami nebo nuceny k jiným činnostem, které křehký dětský organismus poškozují. V ,lepším‘ případě se stanou součástí sítě pouličních prodejců šátků, náramků a dalších suvenýrů pro turisty,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni, která koordinuje mezinárodní kampaň Stop dětské práci.

DRTIČ ŠTĚRKU

Zatímco některé pracující děti – třeba sběrače odpadků nebo pouliční prodejce – v Kambodži může turista běžně potkat, některé formy dětské práce jsou skryté. Patří mezi ně i drcení kamenů na štěrk. „Můj manžel se dvěma nejstaršími syny pracuje v povrchovém lomu s technikou,“ ukazuje na přilehlý kopec z městečka Kompong Chhnang matka devíti dětí Keo Samart. Sedí u cesty, která vede k lomu. Odsud sem vozí materiál k jejich obživě. Celé dny pak s dětmi sedí a všichni pracují. A pracují i ti nejmenší. Nejmladší holčička pobíhá bosa mezi svými sourozenci, kteří kladivem rozlamují kamení Všichni kromě ní tvrdě dřou. Největší kusy gentlemansky rozbíjí nejmladší syn, kterému je osm. Holčičky ve věku od čtyř do čtrnácti buď vsedě drtí menší kameny nebo nosí materiál bratrovi. „Zrovna teď je manžel v nemocnici, protože mu stroj zranil nohu. Nemůže pracovat, o to víc musíme pracovat my,“ říká Samart. „Moje děti naštěstí neměly žádný vážný úraz, jen se občas klepnou kladivem do ruky. Ale šestnáctiletý syn od sousedky, který pracuje také přímo v lomu s náročnější technikou, musel do nemocnice,“ dodává žena. Měla štěstí. Do místní nemocnice se vozí zraněné děti často.

CIHLÁŘI

Podobně nebezpečná je práce v cihel¬nách. Těch je v provincii Kompong Chhnang, stejně jako v dalších oblastech Kambodže, spousta. Využívají tradiční způsob pálení cihel na dřevě v obrovské peci. Jednoduchý stroj přeměňuje hroudy mokrého jílu na cihly, které se pak suší a vypalují. A právě technické vymoženosti jsou při práci nejnebezpečnější. „Do nemocnice často chodí děti s vážně zraněnýma rukama, protože jsou to právě ony, kdo často obsluhuje stroje,“ potvrzuje lékař Cheav Chov. Dělníci tráví dny v zaprášeném, zakouřeném prostředí a v horku. Většinou jsou tu zaměstnané celé rodiny, a to očividně ty nejchudší. Pracují tady někdy i celé generace. „Často to jsou zadlužené rodiny, které v areá­lu cihelen také bydlí. Musejí pracovat všichni členové včetně dětí, aby se zvýšil rodinný rozpočet. Většinou se zapojují ve věku asi 15 let, protože pro mladší děti by to bylo příliš náročné,“ říká Kong Chanmony z kambodžské neziskové organizace LICADHO, která se zabývá lidskými právy. Dostat práci v cihelně je jednoduché – není potřeba kvalifikace, pouze fyzická síla. Kolik je pracovníkovi let, na to se zaměstnavatel neptá. A pak, o tak nízké výdělky nikdo moc nestojí. Dospělý si za měsíc dřiny vydělá kolem padesáti dolarů. Děti pracují jen půl dne, takže mají plat asi dvacet dolarů, tedy patnáct korun denně. „Pracovníci na cihlách moc nezbohatnou, zato vlastníci cihelen ano,“ směje se trochu trpce můj průvodce, když míjíme další cihelnu. V areálu stojí na místní poměry velmi luxusní dům a drahé auto. Podle oblastního výzkumu organizace LICADHO je pouze šest z patnácti majitelů cihelen spokojených s tím, že zaměstnávají nezletilé. Těchto šest si pochvaluje, že je jednoduché děti řídit, neodporují rozkazům, nepožadují pracovní smlouvu a umějí pracovat rychle a tvrdě. Za den přemění desítky kilogramů jílu na tisíce cihel. „Vyrobíme asi 3000 cihel a jednu majitel prodá za 1600 rielů,“ říká postarší muž, který je v jedné menší cihelně zaměstnaný. To je necelých sedm korun. Dva asi patnáctiletí kluci, kteří přenášejí obrovské hroudy mokré hlíny na zádech, dostanou jen nepatrný zlomek z ceny.

NA HRANĚ

Desetiletý Rathana se svou o něco starší sestrou mlčky nahrnují sůl na proutěné ošatky. Pomáhají si kusem dřeva, který slouží místo lopatky. Nemají rukavice ani boty. Jejich drobné prsty se boří do kupiček bílého zlata. Sůl jim vysušuje kůži tak, že praská. Když jsou nádoby plné třpytivých krystalů, chlapec podřepne a položí si náklad na ramena tak, aby našel těžiště. Sůl může vážit dohromady přes deset kilogramů. Malý Rathana míří k dřevěné boudě, kde sůl vysype na hromadu a nechá ji sušit. Ve dveřích se míjí se svým otcem, jehož věk je těžké odhadnout. Celý život tvrdě pracuje na solných pláních, stejně jako teď jeho děti. Nemají na vybranou. Bez jejich pomoci by se rodina neuživila. „Do školy děti chodí dopoledne. Vím, že vzdělání je důležité. Vyděláme si dost, abychom zaplatili učebnice i sešity. Odpoledne jsme pak tady,“ ukazuje muž na obrovskou plochu solných bazénů. Připomínají trochu rýžová pole, ale jsou naplněné vodou z blízkého moře. Daleko za obzor se blyští hladina, která se díky slunečním paprskům mění v bílé bohatství. Bohatství, ze kterého ale pracovníci mají jen pár dolarů týdně. Pracují tu desítky nejchudších rodin včetně malých dětí z přilehlého městečka Kep. „Je to dřina. Celý den na nás svítí přímé slunce a není se kam schovat,“ stěžuje si sedmadvacetiletá Roeng a opírá se o nástroj podobný hrábím. Tím hrabe zkrystalizovanou sůl na kupičky a nahrnuje ji na nůše, její manžel pak náklad odnáší pod střechu, stejně jako desetiletý Rathana a další stovky dětí. Právě kvůli slunci začínají pracovat kolem čtvrté hodiny ráno, přes poledne mají přestávku a než se setmí, sklízejí sůl ještě tři hodiny. „Kdybychom měli víc peněz, moje děti by tu nepracovaly. Není to dobré pro jejich zdraví,“ stěžuje si Rathanův otec. Jeho syn zatím znova ohýbá záda pod několikakilovou náloží soli.

LEVNÁ SÍLA

Většina pracujících dětí v rozvojových zemích nedostává žádný plat. Nejčastější formou dětské práce je totiž ta v domácnosti nebo drobném zemědělství. „Děti obdělávají rodinná pole, obstarávají dobytek, pečují o mladší sourozence a tak dále. Pomoc rodičům je samozřejmě v pořádku, ovšem pouze pokud taková práce neznemožňuje se vzdělávat nebo nebrání zdravému vývoji dítěte,“ říká Pavla Začalová ze společnosti Člověk v tísni. Příčin dětské práce je mnoho a jsou propojené. Hlavní příčinou zůstává chudoba, nicméně na vině jsou i nefunkční zákony, neschopnost chudých lidí vymáhat svá práva, ale také klimatické změny. „Čím větší jsou výkyvy počasí, tím jsou venkovské rodiny zemědělců ohroženější. Tím spíš pak posílají děti pracovat. A protože škola a dětská práce se do značné míry vylučují, velkou roli hraje i dostupnost bezplatného a kvalitního vzdělání pro všechny děti,“ shrnuje Pavla Začalová. V Kambodži žije pod hranicí chudoby více než polovina obyvatel, tedy přes 7 milionů lidí. Pokud se tahle země začne rozvíjet a bohatnout, ubude pravděpodobně i dětí, které tráví svoje dětství v cihelnách, v solných nebo rýžových polích, v továrnách na štěrk, prodejem šátků nebo svého vlastního těla. Stejně tak platí, že vzdělávající se dítě k takovému rozvoji podstatně přispívá, zatímco pracující dítě jej brzdí. A to nejen v Kambodži.

TEXT A FOTO: Ondřej Kolman

Do této odlehlé domorodé vesnice jsem putoval se svým masajským přítelem Lonyem několik hodin bušem. Sestávala z několika chatrčí a v modravé dálce se rýsovaly pahorky Tanzanie. Děti přede mnou plačky utíkaly, protože se bály bílého bubáka.Vnější znaky západní civilizace zavítaly k těmto lidem v podobě digitálek či triček. Jejich duše je však zaplaťpánbůh stále čistě africká. Nemají ani elektřinu, ani tekoucí vodu, neumějí číst ani psát, neznají noviny ani časopisy.

Stojím na ušlapané hlíně, poseté kravskými výkaly a loužemi močůvky pomalu se vypařujícími do horkého tetelícího se vzduchu, prostoupeného kravským bučením a bzukotem much. V těchto podmínkách má vzniknout krátká série snímků těchto lidí. Věčný problém fotografa je světlo. Bez světla se ani sebekrásnější scéna nepromění v působivou fotografii a naopak. První, co mě ovládne v chatrči, je absolutní tma. Masajská chatrč, mimochodem stavěná ženami, je upletená z větví spojených tím, co Lonyo poněkud eufemisticky nazývá cowdown. Česky se tomu říká zcela nepoeticky kravinec. Problémem ovšem je, že masajský příbytek má jediné okno, a to je velké asi jako plechovka od koly. Proniká jím úzký a zcela nepostačující proužek světla. Nepostačuje ani pro oči, ani pro plíce, protože v chatrči je otevřené ohniště. Výsledkem je, že vás štípou oči, dusíte se kouřem a zhola nic nevidíte. To nejsou zrovna ideální podmínky pro focení, možná ani pro život, ale zcela vhodné a postačující pro ten masajský. Průměrný věk, kterého se tito lidé dožívají, je totiž jen tak mimochodem od 85 do 100 let.

Venku je světla moc, vevnitř žádné. Jediná možnost je úzká chodbička u vstupu. Tam, kde se dá vejít do jediné obytné místnosti chatrče nebo do druhé, kde spí, močí, bučí a kálí oblíbená rodinná kráva. Chodbička je ovšem velmi těsná, má sice světelné podmínky, které dovolují zajímavou expozici, ale silně limitující kompoziční možnosti. Pro celé focení tedy musí stačit odražené světlo jdoucí ze dveří, stativ, fotograf nacpaný až ke stěně ze sušených cowdown, několik Masajů tísnících se kolem fotoaparátu, jeden Masaj před ním a okolo snad miliony much.

Jak mi řekl můj kamarád z Nai¬robi, který provází lidi i expedice těmi nejodlehlejšími částmi Keni: „Jsem schopnej přežít cokoliv – kromě noci v masajský chatrči. Mouchy a kouř tvoří kombinaci, kterou prostě nedám.“ Vzhledem k tak velkému množství močůvky a hnoje je totiž v masajských vesnicích víc much, než jsem kdy viděl kdekoliv na světě. Tak vzniká až hororový snímek chlapce s mouchami na ústech. Nicméně je nutné a poctivé zde poznamenat, že Masajové jsou mouchám zcela uvyklí a nepředstavují pro ně žádný velký problém. Dokonce jsou prý jediným kmenem, který netrpí oslepnutím z infekce, které tyto bestie zanášejí lidem do očí.

Pokračuji ve focení. Nalepený na stěnu pokrytou pavouky a šváby, odhánějící mouchy z obličeje, před hledáčkem neustále zvědavé hlavy ostatních, zpocený, unavený, špinavý. Přesto, jak jistě chápou stejně postižení kolegové, zcela zaujatý a spokojený. A tak jeden den trmácení v teréňáku v horečkách způsobených nějakou infekcí, nepohodlná noc ve stanu, několik hodin chůze do vesnice divokým bušem pod africkým sluncem s nadějí, že lvi ve dne skutečně odpočívají, mouchy, špína, švábi, pavouci, pot a zápach vyústí nakonec v pět fotografií.

TEXT A FOTO: Ondřej Prosický

Věděl jsem, že papoušek právě vylézá z hnízda a půjde se napít do blízké řeky Río Negro. Doběhl jsem ke stromu. Papoušek už byl rozkoukaný a nízkým průletem slétl na břeh k hladině. Třikrát se krátce napil, otočil se ke stromu a vrátil se do dutiny. Podobné občerstvení se sice opakovalo několikrát denně, ale přesto jsem si to nikdy nenechal ujít.

Vidět ary hyacintové v přírodě mě lákalo už dlouho. Četl jsem zprávy o ohrožení a snižování počtu těchto úžasných ptáků. Kromě toho jsem se ve Střední a Jižní Americe setkal s dalšími druhy papoušků. Nechali mě trochu nakouknout do svého života, ale stále mi toho spoustu skrývali. Papoušky totiž v tropech slyšíte na mnoho kilometrů, ale málokdy vás k sobě pustí blíž. Mě lákali arové hyacintoví, a tak jsem se za nimi vydal do Brazílie.

Papouščí ráj

Stále dokola obcházím mohutný strom a nemůžu uvěřit, že pouhých dvě stě metrů od místa, kde bydlíme, je dutina s hnízdícími ary. Když jsem dojednával náš krátký azyl v brazilském Pantanalu, tušil jsem, že okolí Barranco Alto bude to pravé. Skutečnost však předčila moje očekávání. Hnízdo na dohled místa ubytování! Jak se ukázalo, v blízkém okolí se zdržovalo dokonce pět párů těchto modrých krasavců. V podstatě neexistoval den, kdy bych při svých toulkách na ary hyacintové nenarazil. Až jsem si po několika dnech vypracoval sofistikovaný způsob obcházení míst, na kterých se ptáci zdržovali. Na některá chodili pít, jinde časně zrána dováděli, na palmách konzumovali ořechy. Zakreslil jsem si čtyři hnízda a znal jsem místo, kde se každý večer shromažďovala větší skupina.

Brazilský Pantanal je dokonalé místo pro pozorování a fotografování různých zvířat, ale jakmile byl poblíž nějaký ara hyacintový, vždycky dostal přednost. Najdete ho pouze ve třech malých lokalitách. Dvě jsou v jižní části brazilské Amazonie a jedna na jihu Brazílie u hranic s Bolívií a Paraguayí. Tam jsem teď byl i já.

Ukřičené probouzení

Papoušci ara jednoznačně patří k nejhlasitějším zvířatům v Pantanalu. Začínají už půl hodiny před východem slunce. Pokřikují na sebe nebo si do sebe zaklesnou zobáky a s roztaženými křídly se přetahují, aby pár metrů poodlétli a usadili se jen kousínek vedle. Když slunce olízne nejvyšší špičky stromů, zvednou se a odletí třeba do palmových hájků. Možná vás napadne: „Když jsou tak hlasití, jistě není problém je najít.“ Opravdu není. Ovšem společně s ary hyacintovými se v oblasti vyskytují početné skupiny papoušků ara ararauna (Ara ararauna) a ara zelenokřídlý (Ara chloroptera), kteří vyřvávají velice podobně. Trvalo mi pár dní, než jsem to krákání bezpečně rozlišil. Ostatní dva druhy nebyly poznávání moc nakloněny. Obvykle se ptáci zvedli k úprku už na vzdálenost 150 metrů.

Jakmile jsem tedy ary hyacintové zaslechl, určil jsem azimut a vyrazil. Našel jsem je pak celkem spolehlivě. I proto, že jsou obrovští a jejich úžasná barva je z dálky nepřehlédnutelná. Naběhal jsem se za nimi dost. Když jsem třeba na terase promazával fotografie pořízené během rána, stačilo krátké vrznutí hyacintového hlasu a už jsem zase „letěl“.

Hodování na palmách

V Pantanalu nešlo přehlédnout, jak je ara hyacintový ohromně společenský. Byla vidět prolétávající malá hejna o třech až šesti ptácích, nebo malé skupiny hodující na palmách, ale nejčastěji dvojice částečně ukryté v korunách stromů. Pár zůstává pořád spolu, páření u nich probíhá v průběhu celého roku, ovšem ze 100 párů jich v roce zahnízdí pouze 7–25. Nemají potřebu hnízdit častěji, jsou dlouhověcí. Dožívají se až 50 let, v zajetí dokonce 80! Jsou to ptáci monogamní a mláďata mívají až v posledních desetiletích svého života. Nejaktivnější jsou ráno a časně dopoledne; s přibývající horkem se jejich aktivita tlumí až k pozdnímu odpoledni, kdy ze sebe nevydají skoro ani hlásku (ani když na palmě společně hodují). Na palmových ořeších (například Acrocomia iasiopatha a Astryocaryun tucuma) jsou arové závislí, je to hlavní složka jejich potravy. Nepohrdnou ovšem ani hlemýždi či různými výhonky. Největší jedinci měří 90–100 cm a váží 1200–1700 g, když roztáhnou křídla, naměřili byste rozpětí 120 cm. Nejtypičtějším znakem je lesklé modré peří, pouze okolo očí peří není. Na hlavě pak vynikají plochy žluté kůže.

Jak to chodí v hnízdě

Hnízda si papoušci vybírají v dutinách stromů nebo hlinitých svahů. Udává se, že hnízda jsou obvykle ve výšce 4–14 metrů, ale já je viděl většinou ve výšce sotva dva metry. K hnízdění obvykle ptáci přistupují v období dešťů, přestože k páření dochází celý rok. Ara hyacintový může mít i dvě vejce, ale zpravidla se stará pouze o jedno vylíhlé mládě. Samice stráví na vejcích 25–28 dní a samec ji po tu dobu krmí. To byl i případ „mého“ hnízda. Přestože občas vejce nebo malé ptáky z dutiny vybere predátor, je úspěšnost hnízdění pěkných 90 %. Mláďata se opeří až ve 13 týdnech a se samicí zůstávají dokonce 18 měsíců. S přihlédnutím k jejich dlouhověkosti navíc vůbec nepřekvapí, že pohlavní dospělosti ptáci dosáhnou až ve věku 8–10 let.

Dokonale úspěšný projekt

Důvod, proč je arů hyacintových ve volné přírodě tak málo, je zřejmý. Chovatelé ve snaze mít ve své klícce tyto nádherné modré opeřence obětují opravdu hodně. Aktuální cena ptáků odchovaných v zajetí se pohybuje mezi 200–250 tisíci korun a samice jsou ještě o pár desítek tisíc korun dražší. Bohužel, stále je hodně případů, kdy se k chovatelům černým trhem dostávají ptáci z volné přírody.

Ara hyacintový byl svou početností v nejhorší situaci okolo roku 1980, kdy ještě poměrně intenzivně kvetl obchod s ptáky a ročně z Brazílie mizely tisíce arů. V té době byla ve volné přírodě odhadovaná populace 2500–3000 arů hyacintových. Pak se začala situace zlepšovat a jen v Pantanalu, kde bylo v nejhorších časech 1500 ptáků, se populace za deset let zdvojnásobila na 3000! Jak k takovému pozitivnímu vývoji došlo?

Zní to jak pohádka, ale mám to ze dvou zdrojů, tak je to snad i pravda. V 80. letech nadšená studentka Neiva Guedes při sledování arů hyacintových slyšela od svého profesora, že během jejího života i tito úžasní arové vyhynou. Studentkou biologie tato slova otřásla a zcela jí změnila život. Rozhodla se, že to nedovolí, a nastartovala projekt na záchranu krásných papoušků. Moc mě těší, že pro vás mám nyní lepší zprávu, než dostala Neiva Guedes před lety od svého profesora. V brazilské provincii Mato Grosso do Sul jsem se přesvědčil, že se překrásným velkým papouškům daří, mají kde hnízdit, kde sbírat potravu a jejich populace se pomalu zvyšuje. Věřím, že pokud se tam v příštích letech vydáte, budete moci tyto úžasné ptáky pozorovat stejně, jako jsem mohl já.

TEXT A FOTO: Veronika Pešková

Tento ostrov ležící v Indickém oceánu přibližně třicet pět kilometrů od břehů Afriky by neměl ujít žádnému cestovateli, který se pohybuje ve východní Africe. Kde jinde najdete rodiště legendy a rajskou přírodu v jednom?

Přilétáme do Dar es-Salaamu v Tanzanii. Druhý den máme v plánu přesun na ostrov Zanzibar. Taxíkem se necháváme odvézt do přístavu, jízda městskou hromadnou dopravou je totiž chaotická, vyznat se v ní zabere hodně času a i tak nemáte jistotu, že skončíte na místě, kam se dopravit chcete. Všude postávají skupinky mužů čekající hlavně na turisty a předhánějící se v prodeji lodních lístků. I když se snažíme, nevyhneme se jim. Muži se strkají, překřikují a asi deset z nich nás obstoupí hned, jak vystrčíme hlavu z auta. Jednoho, který na nás působí nejserióznějším dojmem, následujeme do kanceláře. Z průvodce víme, že cesta rychlou lodí trvá dvě hodiny a stojí čtyřicet dolarů. „Loď odplouvá za chvíli, je to ta rychlá, cesta trvá jen hodinu a stojí čtyřicet dolarů,“ říká muž. Hned poté nás za stálého popohánění, aby prý loď neodplula bez nás, odvádí na můstek. Pak bez rozloučení zmizí. Rozhlížím se kolem sebe a zjišťuji, že ve frontě dlouhé několik desítek metrů jsme jediní běloši. Začínám tušit podvod. A taky že ano. Loď je sice přistavena, ale rozhodně neodplouvá. Dvě hodiny do ní muži nakládají pytle rýže a krabice s potravinami. Plavba nakonec trvá pět hodin místo slibovaných dvou. Ani nás to nepřekvapuje. Na cestách se často setkáváme s tím, že na nás chce někdo vydělat. Lístek na pomalou loď, kterou jsme nakonec jeli, měl stát jen dvacet pět dolarů za osobu. Přeplatili jsme o třicet dolarů a přispěli tak místnímu podvodníkovi. Skvělý výdělek za pár minut práce pro člověka, jehož spoluobčané mají průměrný měsíční příjem padesát dolarů na osobu.

AFRICKÝ RELAX

Hned po vystoupení z lodi v Zanzibaru vidím informační stánek pro turisty. Vláda ví, jak to tady chodí a raději platí úředníky, kteří turistům přímo objednají ubytování v hotelu, zařídí pronájem motorky nebo zorganizují výlet, než aby turisté byli obelháváni a platili navíc za zprostředkování služeb. Ubytovali jsme se v hotelu ve staré části města, tzv. Stone Townu, jež byla v roce 2000 zapsána do světového dědictví UNESCO. V desítkách úzkých uliček, které jsou v mých očích všechny stejné, nejsem schopna najít tu, která vede zpět do hotelu. Opět se utvrzuji v tom, že můj orientační smysl je na bodu mrazu.

Během procházky po městě se na nás zavěsí otrhaný starší muž. Je jasné, že chce peníze. Nabízí se pro roli průvodce. Přijímáme, i když pochybujeme, že se něco dozvíme. Asi hodinu se procházíme úzkými uličkami, které jsou lemovány vysokými domy, a tak je většina z nich i ve dne ponořena do stínu bez přítomnosti slunečních paprsků. Loučíme se bohatší o mnoho informací. Například, že město zažilo perskou, arabskou i koloniální dobu, která se projevila hlavně na architektuře. Pro Stone Town jsou typické zejména masivní dřevěné dveře s vyřezávanými motivy, které byly způsobem, jak dát najevo vznešenost sídel, do nichž byly bránou. Sloužily také jako obrana proti rozzuřeným válečným slonům. Většina dveří je starší než 150 let a v dobrém stavu zůstává díky kvalitnímu dřevu z chlebovníku, teaku, sezamu (dováženého z Indie) nebo durianu, které je odolné vůči termitům a vodě. Motiv lana nebo řetězu vyřezaný do rámu dveří představoval symbolickou ochranou proti zlu.

Většinovou část příjmů ostrova tvoří turismus, a možná to je důvod, proč jsme se s nevraživostí u místních obyvatel nesetkali, naopak. Jsou laskaví, přátelští, ochotni pomoci. Rádi se s námi zastavují na ulici a ptají se, jak se nám na ostrově líbí nebo odkud jsme. Když zjistí, že z České republiky, nadšeně vyhrknou jména známých českých fotbalistů. Typický je pozdrav Jambo (ahoj) a Hakuna matata, což znamená pohoda, žádný spěch a je tím míněno, že si máte pobyt na ostrově pořádně a bez zbytečných nervů užít. Jsou rádi, když použijeme alespoň občas nějaké slovíčko v jejich jazyce, v tomto případě ve svahilštině. Stačí pozdrav nebo poděkování, ocení to. Nechť je příkladem situace, kdy jsem si kupovala sušenou rybu na trhu a anglicky se zeptala asi sedmdesátileté stařenky na cenu. Svahilsky se začala zlobit. Domyslela jsem si, že říkala něco ve smyslu: „Když mi to neumíš říci svahilsky, tak sem nelez.“ Paní sedící vedle ní jí to přeložila, takže jsem dostala rybu a poděkovala svahilsky. Stařenka v tu chvíli roztáhla ústa do širokého úsměvu, který mě opravdu zahřál u srdce.

V SEDLE

Nejlepší způsob, jak vidět z ostrova co nejvíce, je půjčit si motorku. Během dvou dnů projíždíme severní a východní část ostrova. Severní pláže jsou z města Zanzibar vzdáleny kolem šedesáti kilometrů, východní ještě méně. Hlavní silnice jsou široké a v perfektním stavu. Jedeme skrz palmovou džungli a míjíme vesničky s mávajícími dětmi. Nacházíme nekonečně dlouhé opuštěné pláže s bílým jemným pískem. Moře je azurové a teplé, ale nevýhodou jsou extrémně velké odlivy, takže pokud máte strach vzdálit se několik stovek metrů od břehu, moc si nezaplavete. Plavky jsou tolerovány v hotelových komplexech, ale já se koupala na obyčejných plážích u vesnic, a proto vždy měla zahalená ramena a nohy – více než 90 % obyvatel ostrova jsou muslimové, jejichž kulturu a náboženství respektuji.

Na jedné z pláží narážíme na dalšího „dobráka“. Nabízí nám tříchodové menu složené z místních specialit v restauraci s výhledem na moře. S dobrým pocitem, že jsme cenu usmlouvali na třetinu původní částky, ho následujeme. Míjíme několik restaurací na pláži, a když se začneme vzdalovat od moře, tušíme další podvod. Končíme v chýši, kde obědvají místní obyvatelé. Majitelka ledabyle stírá ze stolu zbytky masa, odhání mouchy a na stůl pokládá talíř s porcí rýže a vařenými fazolemi, misku omáčky s masem a nakrájené mango. Najíme se ale výborně a máme zase další zážitek k dobru.

Kousek od hotelu se nachází velké tržiště. Každý den v podvečer lidé rozkládají dřevěné stolky, připravují nízké židle a nádobí. Oheň hoří pod velkými hliníkovými konvicemi plnými mléka nebo čaje, pod grilem s rybami nebo kukuřičnými klasy. Pouze plamínky svíček a ohně osvětlují toto místo a stíny se mihotají na tvářích lidí. Od prvního dne jíme u stánku, kde pracuje mladý černošský chlapec. Servíruje placky, které vypadají a chutnají jako naše palačinky, jen nejsou ze sladkého těsta. K tomu nalévá horké mléko s cukrem nebo kořeněný čaj s mlékem. Kromě vařeného jídla se zde dá nakoupit také čerstvé ovoce, zelenina, ryby, káva, sypaný čaj a koření.

RODIŠTĚ FREDDIEHO MERCURYHO

Milovníci skupiny Queen si přijdou na své v baru Freddieho Mercury na dlouhé písečné pláži lemující hlavní třídu. Objednávám si výbornou kávu servírovanou v konvičce, s kalíškem slazeného mléka a sirupem z cukrové třtiny a prohlížím fotografie kapely z dob její největší slávy, kreslené portréty zpěváka a trička s nápisem Queen. Na ostrově se nachází hned několik rodných domů tohoto slavného zpěváka a jejich majitelé se předhánějí v tom, který že je ten pravý. Zpěvák žil na ostrově pouhých devět let a pak ho rodiče poslali na studia do Indie. I přesto se z jeho jména místní obyvatelé snaží těžit.

Naneštěstí jsme pobyt na Zanzibaru zařadili na začátek našeho měsíčního putování po Africe. Jak by se relax na tomto krásném ostrově plném milých lidí býval hodil na jeho konci! Cestování po Tanzanii a Keni totiž bylo hodně náročné a po návratu domů jsem byla zralá na další dovolenou.

TEXT A FOTO: Daniel Pečeňa

Neskonalá krása i zdánlivá krutost severoirského pobřeží berou dech. Stejné je to také s příběhy, které se v této zemi tradují. Podivuhodné legendy se na nás valí stejnou intenzitou, s jakou divoké vlny ukrajují z rozmanitého pobřeží.

Kdysi dávno plula bouřlivým Atlantikem k severoirskému pobřeží dlouhá vikinská loď. Vesla válečníků pravidelně čeřila hladinu oceánu, a když už byla pevnina téměř na dosah, zvolal velitel ke svým mužům: „Ten, kdo se jako první dotkne rukou této země, tomu bude půda patřit!“ V posádce mezi vikingy byl také irský žoldák a přeběhlík O‘Neill. Když uslyšel tato slova, neváhal a mocnou ranou meče si usekl ruku a švihem ji vrhl na pobřeží. Ulster, jak se tato část země nazývá, byl jeho, a zkrvavená ruka se stala symbolem oblasti, jež se po věky věků pohroužila do násilných bojů za právo na toto teritorium.

Světlo na konci tunelu

Z vesnice Bushmills je to k pobřeží jen co by obr kamenem dohodil. Předtím, než se vydám vstříc oceánu, příjemně se zdržuji návštěvou nejstarší výrobny whiskey na světě. Ta je v provozu již od roku 1608. Ochutnáváním si vybírám nejlepší vzorek, který v sychravých dnech zahřeje. Mým prvotním cílem je jeskyně Port¬coon, což je jedna z několika desítek jeskyní nacházejících se na úpatí skalních stěn přilehlých k moři. Přístup do jeskyně u malé zátoky není přes skalní výběžky a kluzké balvany zrovna jednoduchý, ale nakonec dosahuji pukliny vytvořené působením eroze. Na jejím konci nacházím další otvor, který mě přivádí až do temného skalního tunelu spojeného s mořem. V prostoru srovnatelném s katedrálou se ozývá ohromné burácení. Jedna vlna za druhou doráží do téměř 250 metrů dlouhého tunelu. Slaná voda stříká po stěnách tak, že z temného koutu vylétnou vyrušení ptáci. Nezbývá mi nic jiného než čekat. Jestli chci spát v přilehlé puklině, musím zjistit, kde kulminuje příliv. Podle jedné legendy kdysi dávno sem přišel dožít své dny poustevník. Tomu tehdy rozhodně nezáleželo na tom, zdali jej příliv odřízne od civilizace. Na začátku pobytu navíc sám sobě přísahal, že už nikdy nepřijme potravu z lidských rukou a poslední čas na zemi trávil půstem a modlitbami. Když byl na pomezí života a smrti, připlaval k němu z moře do tunelu lachtan a přinesl mu jídlo. Lachtan nemá ruce, a tak poustevník usoudil, že je to znamení od Boha a jídlo si vzal. Lachtan za ním občas připlaval a vždy mu něco přinesl, a tak poustevník přežíval.

Obrův chodník

Nejlepší čas k návštěvě Giant’s Causeway, neboli Obrova chodníku je brzy zrána nebo kvečeru, kdy už houf turistů významně prořídne. A proto po probuzení mířím k tomuto geologickému fenoménu, který začal vznikat přibližně před 60 miliony let, když roztavená hornina v podobě lávy vybředla puklinami ve vápencovém podloží na povrch. Láva na vzduchu rychle chladla a tím se smršťovala. Proces ochlazování postupoval do hloubky, až vytvořil pravidelné čedičové sloupy tvaru pěti a vícebokých hranolů. Jejich počet zde je neuvěřitelných čtyřicet tisíc sloupů různé velikosti. Svým vzhledem připomínají včelí plástev. Ovšem současná podoba krajiny je o dost mladší, protože vznikala až zhruba před 15 tisíci lety, kdy se pobřeží „vynořilo“ z časů doby ledové. Ledovce postupně roztávaly, až úplně odhalily tajemnou přírodní architekturu. Po příchodu prvních lidí v období neolitu (přibližně 8500–4500 př. n. l.) dlouho přežíval v myslích příběh, který přisuzoval vznik kamenných útvarů mytologické legendě, obru Fionnu mac Cumhaillovi. Tento obr chtěl soupeřit se svým protějškem Banandormem ze skotského ostrova Staffa (kde se také nacházejí podobné útvary) a proto postavil mezi Irskem a Skotskem kamenné schodiště, kde měl probíhat souboj mezi těmito obry. Když byl zdejší přírodní útvar objeven na začátku 18. století pro vědeckou obec Královské společnosti, nikdo z jejího okruhu ještě netušil, jakým způsobem čedičové sloupy vznikly. Tajemné místo bylo potom zpopularizováno po celé západní Evropě v akvarelech irské umělkyně Susany Druryové. Mnoho lidí si tehdy lámalo hlavu otázkami, zda je to celé dílo přírody či dokonce dílo neznámých sochařů, nebo snad skutečně práce obra mac Cumhailla? Průlom o původu atrakce přišel až v roce 1768, když se vědec Nicolas Demarest poprvé zmínil ve Francouzské encyklopedii o tom, že původ čedičových sloupů vězí v dávné vulkanické aktivitě.

Druhý den

Stojím v zaplněném vlaku, který v nedělním ránu odjíždí z města Londonderry k moři. Osazenstvo vagonu tvoří převážně rodiny s dětmi. Důvod pro velký počet pasažérů se najde snadno. Je jím celodenní jízdenka za pouhých 6 liber (asi 170 Kč), platná po celém Severním Irsku, a také fakt, že výlet k pobřeží má svoje kouzlo. Vystupuji v Portrushi a jak je vidět na plážích kolem městečka, lidé si užívají slunečný den mnoha způsoby. Je pravdou, že Atlantik zrovna nepatří k nejteplejším vodám, a proto má řada lidí na sobě neopren. Na mumraj v moři i kolem něj zde dohlíží pobřežní hlídka, která se stará o všeobecnou bezpečnost. Šumění vln je doprovázené hlasem racků chechtavých i povykem dětí. Písčitá pláž dlouhá více než tři kilometry vypadá jako velké zrcadlo. Bosou nohou kráčím v mokrém písku vstříc bílým skalám v dáli. Tu a tam mi zalije nohy zpěněná voda – má teplotu vody téměř mrznoucí. Z pláže vyrůstají písečné duny zarostlé vysokou trávou a na druhé straně se z moře zvedají neobydlené ostrůvky Skerries. Odtud v minulosti přišel vzorek horniny, jenž pomohl potvrdit teorii, že ostrovy a části pobřeží byly formovány vulkanickým procesem. Tyto útesy byly vytvořeny ve stejném období jako slavné Bílé skály u anglického Doveru (před 142–65 miliony let). Ale severoirské skály jsou mnohem tvrdší než jejich protějšky v jižní Anglii, protože tzv. ulsterský vápenec byl stlačen lávou, která pokryla jeho povrch v třetihorách (před 65-7 miliony let). Při západu slunce se opět procházím po pláži, a v tomto čase není romantičtějšího místa. Slunce zapadlo za obzor a z mého rozjímání mě vyrušil až hlas ryšavého muže s kulatým obličejem. „Teď, když jsem v důchodu, tady venčím psa téměř každý večer,“ pronese. Dáváme se do řeči a John, jak se muž jmenuje, pokračuje dál v hovoru: „Tady na pláži jsem vyrůstal. Pamatuji si, že za mého mládí byly duny daleko vyšší. Jednoho dne však dorazily obrovské vlny a třetina výšky dun zmizela v moři.“ Něco se mi nezdá a můj pohled těká po klidné hladině oceánu. Velká ploutev „rozřízne“ hladinu a zmizí v hloubce. „To jsou sviňuchy, mořští savci podobní delfínům, sem se často připlouvají krmit rybami,“ dodává John. Můj dnešní pobyt na pláži je tak náležitě odměněn podívanou na kytovce při večeři.

Osudná vlna

Čas se klene k půlnoci, když dorazím ke hradu Dunluce. Obrysy tajemné zříceniny lze v šeru stále rozeznat. Pod útesem, na kterém se tyčí hrad, najdeme jeskyni jménem Mořská panna, do níž také zabíhá voda z oceánu. Ze vchodu od pevniny vylétávají netopýři s typickým pisklavým zvukem. Hrad byl postaven už ve 13. století Richardem de Burghem, hrabětem z Ulsteru. A tak jako k ostatním památkám, i k této se pojí zajímavá pověst, která se odehrála v době, kdy byl hrad obýván rodinou MacQuillinů. Jediná dcera Roe Meave si odmítla vzít za manžela Roryho Oge, což rozhněvalo jejího otce tak, že ji dal vsadit do věže. Po pár dnech přišla bouře a Roe se jal vysvobodit její milenec. Oba sestoupili do jeskyně pod hradem, kde měl připravenu loďku. Jakmile vypluli na rozbouřené moře, zamířili k městečku Portrush, ale proud je zanesl příliš blízko ke skalám. Zřejmě to tak osud chtěl, protože obrovská vlna oba mrštila na tvrdá skaliska. Tělo Roe Meave se však nikdy nenašlo a podle zkazek její duch stále bloudí ve věži. S náladou lehce pochmurnou při vzpomínce na duchy bloudící v okolí uléhám, abych s ránem mohl vyrazit vstříc novým cestám.

Průsmyk Copland Pass využívali zlatokopové na Novém Zélandu pro přechod hor. Dostat se nahoru v zimě je čiré šílenství, ale přiblížit se pod něj a alespoň z dálky na legendární místo pohlédnout by mělo být bez problémů. Nebo ne?

Nacházíme se na tábořišti na začátku údolí Hooker Valley s úžasným výhledem na Aoraki (Mount Cook), nejvyšší horu Nového Zélandu. Na konci údolí se zdvihá tato gigantická bílá pyramida plné tři kilometry do výšky. V létě je zde velmi rušno, vyrážejí odtud horolezci, aby pokořili 3754 metrů vysoký vrcholek. Dnes jsme tady úplně sami. Už před sto padesáti lety přecházeli hlavní hřeben přes Copland Pass průkopníci a zlatokopové, zkusíme teď alespoň částečně kráčet v jejich stopách. Připravím vše, co budeme následující den potřebovat. Túra trvá celý den, tak zabalím i benzinový vařič, abychom si mohli po cestě uvařit horolezecké jídlo. Je mnohem lehčí než chleby se sýrem, nehledě k tomu, že chléb za pár hodin zmrzne a pak se do něj špatně kouše.

Nový den nás přivítá modrým nebem. Jsem překvapen, protože barometr od včerejška padl. Pohled na teploměr nás donutí k navlečení péřových bund, je minus jedenáct. Počítám ale, že přes den nebude na sluníčku už taková zima. „Mám přibalit mačky?” ptá se syn Jakub. Rozmýšlím se, moc se mi s nimi tahat nechce, ale pak se do toho vloží Lenka a odpoví mu za mne: „Radši je vezmeme. Kdybychom někde narazili na ledové plotny, tak to bez maček nezvládneme, a pak by nás to určitě štvalo.” Má pravdu. Jsem rád, že jsem vyfasoval rozumnou ženskou, pomyslím si a přitakám. Vyrazíme. Špice Aoraki je jako na dlani. Prohlédnu si ji teleobjektivem a říkám: „Dnes bych nechtěl být nahoře. Tam to musí fučet, nahoře může být klidně minus třicet!”

Přejdeme most přes Hooker River, pokračujeme dál kolem zamrzlého jezera na konci ledovcového splazu Mueller Glacier a pochodujeme přímo proti majestátní hoře Mount Sefton. Z ledovce na její jižní stěně čas od času spadne s ohlušujícím rachotem lavina. Oblaka sněhu pak zahalí místo dopadu. Vytáhnu mapu, abych se podíval, jak je Sefton přesně vysoká, a zjišťuji, že se o sto padesát metrů přehoupla přes třítisícovou laťku. Všichni se díváme do mapy a Jakub se ptá: „To jsem zvědavý, jak se dostaneme v kaňonu před námi na druhou stranu řeky.” Prstem mi ukáže v mapě na jedno místo a řekne: „Podívej, tady se stezka rozvětvuje. Hlavní pokračuje přes Hooker River a vedlejší zůstává na naší straně.” Má pravdu. Předtím jsem si toho ne¬všiml a řeknu: „To je ale divný, pamatuji si přesně, že jsem tenkrát šel pořád po pravé straně. Stezka byla místy vysekaná do skály. Měl jsem těžký ruksak, který mi tam dělal problémy. Necháme se překvapit!” Stoupáme po pěšině mezi trsy teď dožluta zbarvené trávy a nízkým, stále zeleným porostem, až najednou volá dcera Veronika, která jde celá nedočkavá kus před námi: „Všechno jasné! Vidím mostek na lanech. Po něm přejdeme řeku na druhou stranu!” Visací most je na dohled, ale dostat se k němu bude tvrdý oříšek. Právě zde začíná úsek vysekané stezky ve skále. Při oblevě v minulých dnech tekla po stráních voda, která zmrzla. Skály a pěšina v nich jsou potažené silnou ledovou vrstvou. „Tak tady to je na mačky! Ještě že jsem vás dokopala je spakovat,” pochvaluje si Lenka svůj nápad. I přesto, že jsou ve skále zapuštěná ocelová lana, bez želez na nohou by bylo vyloučené se přes zledovatělý úsek k mostku dostat. Moc rád bych věděl, kdy ho zde postavili. Vypadá letitě, ale pořád je ve výborném stavu.

Začíná přituhovat

Z kaňonu se přes most dostáváme do širokého údolí. Vítr sílí a libujeme si, že nás napadlo pořádně se obléknout. Veronika vytáhne dokonce svoji péřovou čepici. Konečně dorazíme k jezeru Hooker Lake. Zamrzlou hladinu uzavírá ledovcový zlom, za kterým se do výšky vypíná Aoraki. „Teď mi je úplně jasné, proč Maorové toto údolí mají za posvátné,” hodnotí Lenka úžasnou podívanou před námi. „A kde je Copland Pass, přes který jsi tenkrát přelezl hory?” ptá se Jakub. „Vlevo, přímo nad námi. Když půjdeme na konec jezera, bude krásně vidět. Představte si, tady do toho krpálu jsem vlekl snad třicet kilo těžký ruksak a nemusím vám říkat, jak jsem ho proklínal. Nejraději bych toho tenkrát polovinu vyházel, ale nedalo mi to. Byly to věci, co jsem dostal od domorodců na mé cestě Pacifikem. A když jsem byl tady u jezera, tak jsem pořád ještě nevěděl, jestli se do přechodu hor mám opravdu pustit. Na nohou jsem totiž neměl pohorky, nýbrž tenisky, ve kterých jsem projel celý Pacifik. Ale tamhle za rohem,” ukážu kousek vlevo od ledovcového čela, „jsem narazil na horolezeckou chajdu. V ní jsem našel vysloužilé boty, které byly pořád natolik dobré, že se mi o dva dny později v nich podařilo ledovec přelézt.”

Jdeme dál, ale počasí se začíná kazit. Od moře se přes hlavní hřeben hor začínají valit mraky. Aoraki několikrát zcela zmizí. Po dalších dvou hodinách cesty stavíme, hlad máme jako vlci. Mraky jsou čím dál tím hustší. I Copland Pass, stejně jako hřeben s Aorakiem před námi, v nich mizí a začínají poletovat první sněhové vločky. Než je obsah hrnce dojedený, sype se už jako by se svatému Petrovi protrhla peřina. Rychle balíme ruksaky, aby naše věci nebyly mokré. Vítr sílí a sníh nepříjemně bodá do tváří. „Vlezeme si tamhle za ten ohromný balvan, kde budeme v závětří,” navrhuji. „Tam vyčkáme, až se to přežene.” Hodina po hodině plyne, a pořád jako by se čerti ženili. A barometr klesá! Mrzneme jako drozdi, jsme namačkaní jeden na druhého, všechno rezervní šatstvo na sobě. Vyrazit na zpáteční cestu je holá utopie, vidět není ani na deset metrů. Jsem už celý zoufalý, ale musím říci něco povzbuzujícího! Proboha co? „Jen jak to trochu přestane, hned vyrazíme!” Další hodina uběhne. I kdybychom zrovna teď vyšli, dojdeme za světla maximálně k visacímu mostu. A za ním je led! Ve tmě úplná sebevražda! Po další půlhodině konečně přestává chumelit. Sněhu je po kolena! Vyskočím, opráším ho ze sebe a řeknu: „Jde se! Rychle! Je to ještě pořádný kus cesty, ale do tmy jsme tam!” „Kde?” vyrazí ze sebe Lenka. „V Hooker Hut, té chajdě, co jsem před lety našel pohorky.”

Jde o život

Vane ledový vítr, kapuce bund máme utažené a čím dál tím víc závidíme Veronice její péřovou čepici, ve které vypadá jako Karkulka. Usilovně se snažím rozpomenout, kde chata stojí. Na mapě je sice zakreslená, ale ta je ve velkém měřítku a nepřesná. Teoreticky by mohla být za druhým žebrem, asi dva kilometry od nás. Pozoruji Veroniku. Vidím, že se začíná nějak potácet a ptám se: „Není ti něco?” „Já jsem hrozně utahaná,” odpoví. „Už abychom tam byli!” Asi po další hodině brodění se sněhem, padání a zase vstávání toho začínám i já mít plné zuby. A k žebru, kde chatu předpokládám, je pořád ještě daleko. Najednou Veronika zapadne až po pás, nevstává a zůstává ležet. „Stalo se ti něco?” volám, ale ona neodpovídá. Jakub je u ní jako první a zahuláká: „Vstávej, kozo blbá!” Nepomáhá to. Veronika zůstává ležet, jen něco nesrozumitelného mumlá. „Nedělej hlouposti!” řeknu. „Musíme přece dál!” „Já už nemůžu!” vydá ze sebe. Junior do ní šťouchá hůlkou, a to rozlítí Lenku: „Okamžitě toho nech, ty hrubiáne!” zařve tak, jak jsem ji snad ještě nikdy neslyšel.

Veronika se ale nezdvihá. Shodím ruksaky, rozhoduji se, že ji ponesu, a snažím se vyzvednout si ji na záda. „Zadrž!” řekne Jakub. „Hoď mi ji na hřbet!” Lenka si bere dceřin batoh, a já mám teď dva velké, vlastní a Jakubův. Pořád má však junior na zádech větší váhu než já. Konečně se Veronika probere, chytne se bratra kolem krku a hned se mu ji nese lépe. Předtím se mi šlo mizerně, ale teď úplně strašně. Nést dva sedmdesátilitrové ruksaky není žádná legrace! Začínám se modlit, aby se chata už konečně objevila. Vlečeme se dál a dál. Začíná se smrákat! Najednou vidím v terénu před sebou něco zvláštního. Ještě deset kroků a volám: „Je tady! Tamhle musí být její střecha!” Málokdy jsem měl takovou radost jako právě teď. Ze zadní strany prosvítá červená krytina tam, kde je ze střechy odvátý sníh. A to jsme už u vchodových dveří! Otevřu je a spousta sněhu se sype dovnitř, kde je šero. Rozeznávám pryčny. Naštěstí mám vždy s sebou malou baterku. Vytáhnu ji. Kužel světla klouže po místnosti, hledám to nejdůležitější… „Kde jsou kamna?” ptá se zděšeně Lenka. „Vidíš je někde?” „Ne,” odpovím jednoslabičně. „Ale určitě tady tenkrát byla! Nedá se nic dělat. Naštěstí jsou tady deky, celá hromada!” hlásím a začnu je počítat. Prohlížíme si inventář. Nacházíme všechno možné: hrnce, talíře, příbory, nějaké staré zásoby, co zde někdo v létě nechal… Vtom Jakub radostně zvolá: „Podívejte, svíčky! Celý balík!” Začne je rozestavovat a zapalovat, kde to jenom jde. Hned je v chatě útulněji. Zabydlíme se. Lenka vezme největší hrnec, co najde, nabere venku sníh a zanedlouho už usrkáváme horký čaj. „Jídla tu je tolik, že se tady dá v nouzi pár dní přežít. Doufám, že ho nebudeme potřebovat!” řeknu a dodám: „Jak jsem byl podruhé pro sníh, zdálo se mi, že se už začíná venku časit.” I Veronika se již zmátořila, jde k Jakubovi a říká: „Něco ti, brácho, musím říct!” „Copak?” zeptá se jí. „Moc ti chci poděkovat, žes mě sem donesl!” „To nestojí za řeč! Přeci jsi moje ségra!” zabručí, a já vidím, jak ho to těší.

Ráno se vrátil barometr do „starých kolejí” a podle toho vypadá i počasí: Hory před námi jsou opět ve sluneční záři! Vyrážíme co nejdříve. V hlubokém sněhu nám však trvá celý den, než jsme zpět na tábořišti. I tam leží dobrých dvacet centimetrů nového sněhu. Náš „výlet” zhodnotí Jakub jednou větou: „Bylo to brutální, ale výborná životní zkušenost!”

Indiáni Kankuamo po staletí srdnatě bránili svoji zemi a odolávali vpádům conquistadorů. Přestože většina jejich kultury zmizela pod nánosy španělské kolonizace, své kořeny úplně neztratili. Tanec ďáblů je toho živým důkazem.

V odlehlém kraji na úpatí zasněžených štítů Sierra Nevady usnul čas. Klikaté stezky horské džungle se za chladných rán ztrácejí v potrhaných cárech šedých mraků. Sladká vůně hnijících plodů manga pomalu stéká během horkých odpolední jako potůčky medu mezi vápnem bílenými zdmi domků. Za večerní tmy na kamenném dláždění občas zacvakají podkovy, to když znavená mula klopýtá pod tíhou trsů čerstvě sklizených banánů. Noci jsou černé, často plné strachu a ozvěn vzdálené střelby partyzánů hnutí FARC nebo paramilitárních jednotek operujících v těchto horách.

V horské komunitě Atanquez dnes žijí z valné většiny mesticové, v menší míře mulati. Přestože většina z nich hrdě odvozuje svůj původ od indiánů Kankuamo, jednoho ze čtyřech původních kmenů obývajících území ¬Sierra Nevady, naprostá většina obyvatelů Atanquezu již nemluví původním jazykem a ztratila svoji indiánskou identitu.

Kdo s koho?

Osmý čtvrtek po Velikonocích slaví každoročně křesťané na celém světě svátek Božího těla (Corpus Christi). Protože tato náboženská událost většinou připadla na období kolem letního slunovratu – důležitého středobodu pro všechny přírodní národy – docházelo v Novém světě od prvních let conquisty k prolínání zvyklostí indiánů, afrických otroků a španělských kolonistů. Kvůli politické dominanci však katoličtí kněží násilně překroutili pohanskou symboliku duchů, démonů a posvátných přírodních míst a včlenili ji pod jinými významy do půdorysu křesťanské věrouky. Z rituálního uctívání přírodních sil a živlů se stal alegorický zápas Boha s ďáblem, Dobra se Zlem, ve kterém Bůh vždy vyhraje a ďábel je poražen.

V atanquezském procesí Corpus Christi účinkují tři skupiny tanečníků: Diablos, Cucambas a Negros společně s Negritas. Každá skupina čítá několik desítek členů, od dětí po starce. Skupinu vedou kapitáni, osoby s přirozeným respektem napříč komunitou. Když je kapitán jmenován, přijímá úkol vést skupinu až do své smrti. Hlavou všech kapitánů je Rafael Andrés, první kapitán skupiny Negros. Šestasedmdesátiletý prošedivělý muž, který v komunitě zastává roli léčitele (curandero), vede procesí Božího těla v Atanquezu již přes třicet let. Každý rok v čele skupiny Negros tančí s dřevěnou symbolickou mačetou v ruce a do rytmu bubnů předzpívává opakující se hypnotickou mantru.

Diablos jsou rudí ďáblové – v atanquezském procesí symbolizují zlo. Protože animistické kultury ze západní Afriky démonické síly uctívaly a respektovaly, předpokládá se, že právě postava ďábla má africký původ. Diablos tančí v čele procesí, v rytmu hlubokého bubnu a šustivého cinkání stovek rolniček a chrastítek, které mají přivázané na nohou. Dupavý tanec doprovázejí bojovými skřeky a cvakáním kastanět. Podle katolické interpretace se vysmívají Svátosti, vyhrožují Bohu svým agresivním tancem a ostruhami na botách a touží uchopit vládu nad světem. Když procesí zastaví před oltářem, ďáblové pokleknou a symbolicky skloní hlavu před obrazem Ježíše Krista.

Cucambas v zelených ptačích maskách představují ve spektáklu Corpus Christi roli dobra – obraz křesťanského Boha. Na rozdíl od ďáblů má tato postava kořeny v mýtech původních obyvatel Sierra Nevady, ačkoliv se neví, co původně znamenala. Kukamby nezpívají, jen se točí do kruhu a za zvuku flétny rozpínají „křídla“. Ptačí maska je sešitá z několimetrového pruhu palmového listí a pro dospělé tanečníky váží téměř dvacet kilogramů.

Negros (a Negritas) – tanečníci a tanečnice v kloboucích pokrytých květinami a dlouhými pestrobarevnými prýmky zastávají úlohu ochránců Cucambas, tedy Boha a dobra. S dřevěnou rituální mačetou chrání dobro proti ďáblovi. Na barevně dekorovaných mačetách bývá hlavním objektem ikona slunce a christogram IHS, křesťanský backronym s nejednoznačným významem.

Svátek Božího těla začíná ráno za východu slunce vysoko ve stráni nad vesnicí, u obřího kamene (piedra Manzanares), pod nímž je údajně pohřben mamo Tutaka, duchovní učitel a indiánský zakladatel Atanquezu. Kapitáni a stařešinové se shromáždí na vrcholku skalky a podle polohy a tvaru mraků na horizontu věští budoucnost pro celou komunitu. Stařešinové tvrdí, že všichni obyvatelé vesnice se v obrazu tvořeném mraky a vycházejícím sluncem dají vidět. Pokud někdo chybí, znamená to, že do roka zemře.

Procesí na svátek Božího těla prochází vesnicí celkem třikrát – ráno, v poledne a v podvečer. Každý okruh trvá dvě až tři hodiny, procesí se zastavuje a zpívá na místech, která indiáni považovali za posvátná. Během slavnosti na nich lidé staví improvizované, katolicky orientované oltáře. Každý okruh procesí začíná u posvátného kamene, pokračuje směrem dolů k náměstíčku a kostelu, kde vždy proběhne katolická mše. Pak se tanečníci vracejí směrem nahoru ke kamenu, do hor. Všichni tancují pozpátku, aby se ke kostelu (Bohu) nikdy neobrátili zády.

Jeden den samé úsměvy a suvenýry, a druhý den tanky v ulicích. Jak říká jeden můj kamarád, „v tu chvíli je nutné co nejrychleji opustit zemi, jinak půjde o krk.“ V Africe nic výjimečného, v poslední době je celá subsaharská Afrika v jednom ohni.

Letošní výprava do západní Afriky měla přinést i poznání dlouho odkládané turistické země, Mali. Během února jsme na naší cestě zamířili z Burkiny Faso k malijské hranici. Ještě během samotné cesty jsme ale rychle pochopili, že z vysněné cesty do Timbuktu opět sejde. Rostoucí množství přepadů přineslo i větší počet policistů v ulicích, kontrolujících všechny podezřelé osoby. A my jsme patřili k nim. „Žádný běloch tudy už pár týdnů neprojel,“ komentoval naši přítomnost velitel policejní stanice. A měl pravdu. V Mali jsme skoro žádné turisty mimo hlavní město Bamako nepotkali.

Slavný stopařský guru Jirka Svoboda, který osobně prodával svoje cestopisy na Václavském náměstí, mi vyprávěl, jak zažil několik převratů a výstižně zhodnotil, co by člověk měl dělat. „Dokud jsou jen vojáci v ulicích, je to ještě dobrý, ale jakmile se střílí, je lepší zemi opustit. A pokud se to nepodaří, tak zbývá nechat se zatknout. Oni všechny bělochy odvezou většinou na stadion, aby jim neublížili, to by se jim pak rozzlobila mocná ambasáda a převrat by byl zmařen. Po několika dnech si vás vyzvedne cizinecká legie, naloží vás do letadla a ještě zadara odveze do Evropy. Škoda, že chceš cestovat dál po Africe. Tahle letadla jsou totiž docela luxus oproti místním.“ Nechci si dělat srandu, ale v takové situaci je to často jediná možnost. Ostatně, letos v Mali nám do smíchu také nebylo. Sice se nestřílelo, ale opuštěný hotel, kde jsme byli jediní hosté, obléhal houf průvodců, prodavačů suvenýrů, sošek, korálků a alkoholu. A když vám na ramenou každou chvíli někdo brečí, že mu umírá hlady rodina, nebo vás doprovází dav hustlerů, je to opravdu peklo. Druhým signálem nejisté budoucnosti byla spousta zavřených obchodů, některé dokonce zatlučené prkny. Prostě a jednoduše, kdo má prostředky, opouští zemi s předstihem, kdo je chudý, musí počkat na vyvrcholení situace. Už i na poloprázdném tržišti bylo cítit napětí, přesně jako když nad městem visí bouřka s těžkými mračny, která přinesou pořádnou katastrofu. K té opravdu nebylo daleko.

Sen Tuaregů

Malijská vláda si zadělala na problémy dávno v prvopočátcích vzniku státu. Po získání samostatnosti v roce 1960 přišli noví vládci, kteří ovšem sami nevěděli, co se státem. Přestože jsou národy v této zemi k sobě poměrně tolerantní, už od samého počátku existoval problém s Tuaregy. Tito hrdí kočovníci, žijící převážně na severu v pustých částech Sahary, se najednou ocitli v několika státech najednou – Mali, Nigeru, Čadu a Súdánu. Ve všech se rázem stali opozicí, protože už jen jejich berberský původ, a také historické zapojení do obchodu s otroky jim připravilo nečekanou budoucnost. Jednak se nemohli smířit se situací, kdy se jejich novými pány stali černoši, kteří pro ně byli jen obyčejné zboží, otroci. A také v 70. letech vypukla velká sucha, která zahubila mnoho velbloudů i domácích zvířat, na nichž byli závislí. Tito tradiční nomádi neměli jinou šanci než prchnout, nebo přežívat ve slumech poblíž měst. Proto víceméně ve všech státech, kde žijí, docházelo kvůli neuspokojivé situaci a bídě k povstáním. V Mali byla často k uklidnění nasazena armáda, která jednala vždy velice brutálně. Proto se nemůžeme divit, když se Tuaregové chopili zbraní a po vojenském puči letos v březnu téměř bez boje obsadili celý sever Mali. 6. dubna 2012 slavnostně vyhlásili vysněný stát, nazvaný Azavad. Celé se jim to podařilo díky podivnému spojenectví s radikály islámského Maghribu, napojenými na Al-Kajdu, kteří operují po celé Sahaře s úmyslem založit wahhábistický emirát. Organizace je známá především únosy turistů, díky kterým získala štědré finanční zdroje pro svůj boj. Odhaduje se, že na zhruba padesáti únosech vydělala kolem 130 milionů dolarů. Velkou měrou k tomu přispěl také pád Kaddáfího Libye. Mnoho Malijců, kteří bojovali neúspěšně za Kaddáfího, se vrátilo zpět domů, ovšem v plné zbroji, které se malijská armáda nemůže vyrovnat. Podle místních znalců se jedná o několik skupin, které dohromady čítají na 25–30 000 bojovníků.

Porno v mešitě

Djenné je město zapsané do Seznamu UNESCO kvůli fantastické mešitě, která je živoucí legendou a ukázkou nádherné architektury. Mešita je největší stavbou z nepálených cihel na světě. Pravidelně se každý rok nahazuje blátem z nedaleké říčky Bani. Stávala tu už ve 13. století, současnou podobu ale získala teprve před sto lety. Bohužel, nemuslimové dovnitř nesmí. Vděčit za to můžeme italským filmařům, kteří se dovnitř vnutili se záměrem natáčet dokument, z něhož se však po chvíli vyklubalo porno. Není se tedy čemu divit, když místní turisty moc nemusejí, i když z nich žijí. Už odpoledne mi ale skoro každý druhý nabízel návštěvu, protože je prý syn imáma. Možná jsou všichni synové, každopádně brána se otevřela a zadním vchodem jsem mohl vejít do mešity plné poutníků.

Napětí všude kolem

Ve městě se jinak na první pohled nic nedělo. Zbožní muži přicházeli k pravidelným modlitbám a na tržišti byl běžný ruch. Nebýt bědujících průvodců a hoteliérů, které postihla krize v zemi jako první, ničeho bychom si asi nevšimli. Batůžkářský hotel Kita Kouraou je běžně rezervovaný na týdny dopředu, nyní ale jen sporadicky přicházeli cizinci, kteří se zaběhli do neklidné země. Hoteliér se vztekem i lítostí vyprávěl, jak bude muset zavřít to, co budoval spoustu let, a odejít. Napětí bylo všudypřítomné. Druhý den pobytu nám přiběhl rozčilený lékárník Ahmed sdělit, ať co nejdříve odjedeme. Pouhých pětadvacet kilometrů od Djenné bylo zabito na dvě stě lidí, bude válka. Rozhodujeme se rychle a přesouváme se do hlavního města Bamaka. Tam už vypukly první pogromy na Tuaregy, lidé jim nemohli odpustit, co se stalo na severu země, a tak dav doslova zlynčoval a upálil tuarežského majitele butiku a jeho rodinu. Tady se plně ukázala vzájemná dřímající nenávist, často přiživovaná politiky. Ještě ten den se prezident rozhodl pro boj a vyslal slabou armádu proti bojovníkům nasáklým krví. To už balili i ti největší optimisté, cizinci houfně opouštěli zemi stejně jako my. Naštěstí jsme měli jisté místo v letadle. Na letišti panoval boj o další. Všichni měli v očích jedinou touhu, pryč ze země.

Azavad pokračuje

Dobré tři týdny po našem návratu se naplnila negativní proroctví a Tuaregové vyhlásili hned za městem Mopti samostatný stát Azavad. Prchali jsme tedy z území nového státu, který zatím nikdo neuznal, a v Africe pravděpodobně ani neuzná. Všechny africké státy bojují se separatistickými tendencemi, a pak by se současná konstrukce států rozdrolila jako hliněný domek. Bohužel ani po několika měsících se situace nevyjasnila. Tuaregové by nyní chtěli, aby do nového státu patřily i části okolních zemí. Samozvaný stát Azavad funguje, i když Tuaregové, kteří toužili po samostatnosti, byli přívrženci Al-Kajdy vyhnáni z města Timbuktu. Podle posledních zpráv tito svatí bojovníci v Timbuktu důsledně likvidují všechny památky. Především hrobky, které považují za tmářství. Sice to místním vadí, ale dnes vládne a rozhoduje někdo jiný. „Střílejí do vzduchu, aby odehnali dav,“ popsal chování radikálů jeden z očitých svědků. Přišli s motykami a za pokřiku „Bůh je veliký“ zpustošili hliněné hrobky súfijských svatých mužů, přiléhající k mešitě Djingureber ze 14. století. Súfismus je považován za mystickou odnož islámu, kterou považují radikálové Ansar Dine (v překladu Ochránci víry) za tmářství a odklon od víry. Svět sice protestuje, ale než se bude schopen domluvit na řešení situace, asi už nebude co zachraňovat. Sen o Timbuktu tak pro mě zůstává snem a pohádkou, zatím bez dobrého konce.

TEXT: Stanislava Jarolímková, FOTO: Tomáš Kubeš

Pražský Vyšehrad je místo opředené mnoha legendami a pověstmi. Nežil tu však Krok se svými třemi dcerami a ani tady neskákal do Vltavy Horymír na Šemíku. Ovšem „neviditelný“ kostel zde je a já si na tu podivnou stavbu zajela sáhnout osobně.

Odemykali jste někdy dveře vedoucí do hradeb? Já dosud nikoliv, a když jsem držela v ruce docela obyčejné klíče od kostelíka a sakristie navlečené na kroužku, připadalo mi trochu podivné, že mi právě ony umožní vidět na vlastní oči záhadu. Ta měla mít podobu interiéru bývalého kostela Stětí sv. Jana Křtitele, o němž jsem v podstatě věděla jen to, že je ukryt v hradbách a nachází se v něm skromné lapidárium. Zámek cvakl, tmavozelené kostelní dveře se otevřely – a bylo po tajemství.

Vstoupila jsem do místnosti přibližně o čtvercovém půdorysu asi osm krát osm metrů a výšce okolo šesti metrů s klenutým, čtyřmi sloupy podepřeným stropem. Viděla jsem mj. epitafní kameny a tři různé, do zdí osazené barokní portály, odstraněné na přelomu 19. a 20. století z kostela sv. Petra a Pavla při jeho regotizaci, a v zadní části schůdky, vedoucí údajně do barokní krypty. „Rozměry kostelíka jsou nicotné ve srovnání s velikostí barokních fortifikací, kdy výška tzv. koruny dosahuje mnohdy až dvaceti metrů, v desítkách metrů jsou i tloušťky konstrukcí,“ řekl na úvod můj průvodce Ondřej Šefců, pracující jako náměstek pro památkovou péči Národního památkového ústavu. Na některých místech nešlo na zdech přehlédnout stopy vlhkosti, jíž se prý však nesmím divit. „Nad námi je totiž mohutný zemní násep hradeb, izolovaný vrstvou jílu, který je sice výborným přírodním izolantem, ale nikoliv stoprocentně spolehlivým, takže sem zatéká,“ vysvětlil mi pan architekt. Pokračoval: „To, co vidíme, pochází ze 17. či 18. století. Je evidentní, že spodní části zdí jsou kamenné, ale dozděny byly cihlami, což je dobře vidět zejména na západní zdi, jíž jsme sem vešli. Cihlové jsou i čtyři sloupy a klenutý strop, stejně jako sakristie, přistavěná uvnitř fortifikačního valu severně od kostelíka.“

Hřbitov a márnice

Podle mého průvodce nelze vyloučit, že kostelík měl svého staršího předchůdce, dosavadní archeologické výzkumy to však zatím neprokázaly. Naopak jisté je, že se psala druhá polovina 14. století, když zedníci dokončili na východní hraně vyšehradské skály kamenný kostelík, zasvěcený tehdy sv. Kříži. Vypadalo to tak, jako by se sem kostelík vyšplhal zdola po skále a neměl už sílu udělat poslední krok, aby se dostal na rovinu. Gotika mu pochopitelně vykukovala z oken i dveří a stal se součástí hradeb zbudovaných kolem Vyšehradu Karlem IV. Před jeho průčelím se rozložilo podél významné vyšehradské komunikace náměstí s domy, radnicí, masnými krámky a nádrží zásobovanou vodou z nedaleké Pankrácké pláně. Později byl kostelík povýšen a stal se farním kostelem, u nějž byl zřízen hřbitov s márnicí. Architekt Šefců k počátkům existence svatostánku říká: „O tomto kostelíku toho více nevíme, než víme. Prozatím se nepodařilo dohledat, jak původně vypadal interiér a jak bylo provedeno zastropení. Možná měl jednu střední opěru, možná tu byly opěry dvě. Trochu více toho lze říci o vnějším vzhledu, a to díky vedutám z roku 1562 a 1606, zachycujícím jeho horní část, na nich má vysokou sedlovou střechu ozdobenou sanktusníkem neboli štíhlou věžičkou na hřebeni střechy se zvonem, nechyběly mu štíty a na západním průčelí byla umístěna jakási obdélníková deska. Zda šlo o reliéf či licenci autora grafiky však dnes není snadné říci.“

Husitská hrozba

Pokojný život kostelíka sv. Kříže skončil v roce 1420, kdy Vyšehrad vyplenili husité. Slavná Ruthova „Kronika královské Prahy“ z roku 1903 líčí následky oné katastrofy takto: „Nad jižními končinami Nového Města, kdež jindy se vznášely nádherné stavby královské i kostelní staroslavného Vyšehradu, po dlouhý čas strměly větším dílem jen zříceniny. Pobořeny byly nejen kostely a domy kanovnické, lid neodpustil ani královskému dvoru ve hradě a z vojenských ohledů pobořena jest také celá část zdi hradské, obrácená proti Novému Městu, aby hrad napotom nemohl chovati posádku Praze nepřátelskou. I příbytky sousedské nebyly-li zbořeny tehdy, aspoň později skoro vesměs byly opuštěny, protože se obyvatelům jich, řemeslníkům, po rozptýlení duchovenstva a dvořenínstva královského nedostávalo tu výživy.“

Podle mého průvodce bylo malým zázrakem, že kostelík od husitského „průvanu“ sice chátral, ale zůstal zachován a sloužil svému účelu ještě v 16. století, kdy byl nově zasvěcen Stětí sv. Jana. (Šlo o asketického Jana Křtitele, který údajně pokřtil Ježíše vodou z Jordánu a o hlavu přišel roku 28 kvůli Herodu Antipovi, jednomu ze synů Heroda Velikého, jemuž vytkl, že porušil židovské zákony sňatkem s Herodiadou, manželkou svého nevlastního bratra Filipa, i když ten ještě žil.)

Ovšem o století později bylo jisté, že téměř dvě stě padesát let staré hradby Otce vlasti nestačí na radikální vývoj nové vojenské techniky a zejména na výkonnější děla, a musejí být nahrazeny novými, jež se stanou součástí barokního opevnění celé tehdejší Prahy. Vyšehrad se změnil ve vojenskou pevnost, z níž se museli vystěhovat civilní obyvatelé. Vyšehradský probošt Vojtěch Ruffer k tomu ve své kronice z roku 1861 napsal: „Roku 1653 nařídil Ferdinand III., aby Vyšehrad náležitě dle tehdejších potřeb opevněn byl. Zdi a hradby od starodávna vystavené byly zbořeny; zámek starý (panovnický palác z doby Karla IV. – pozn. aut.) zbořený rozmetán, domů menších a větších 31 vyvráceno bylo, též kostel sv. Jana Stětí jak dalece ještě byl zachován. Citadela dle francouzského vzoru založena byla.“

Na hraně

Roku 1654 začaly kolem Vyšehradu vyrůstat mohutné hradby, zevnitř obezděné opukou a zvenku režnými cihlami. „Tehdy měl kostelík opravdu namále,“ vypočítával můj průvodce důvody: „Zaprvé stál na okraji svahu a zadruhé byl viditelný i zdálky, takže nastalo dilema – buď bude zbořen, nebo sice zůstane zachován, ale přijde o presbytář zavěšený na svahu, bude mu sejmut strop i věžička a budou v různé míře odstraněny části obvodových konstrukcí.“

Zvítězilo druhé řešení, a tak svatostánek přišel nejprve o svoji východní část, zanedlouho také o věžičku vykukující z hradeb, které tehdy měly hotové pouze postranní zdi a teprve čekaly na zmíněný mohutný násep. Když byl i ten dokončen, ztmavl kostelíku interiér a stal se „neviditelným“. Roku 1725 do kostelíka přinesl bavorský zednický tovaryš Michal Hoch vyřezanou sošku Panny Marie Loretánské. Pak však přišel 26. listopad roku 1741, kdy Prahu obsadili francouzští, saští a bavorští vojáci, aby v ní 7. prosince téhož roku prohlásili za českého krále samozvance – bavorského kurfiřta Karla Albrechta, hodlajícího využít domnělé nezkušenosti o rok dříve na český trůn legálně dosazené Marie Terezie. Francouzi se usadili na Vyšehradě a rozhodli se kostel Stětí sv. Jana zbořit. Vyšehradská kapitula se však proti tomu ostře postavila a Francouzi udělali něco pro mne zcela nepochopitelného: nejenže upustili od svého záměru, ale zchátralý kostelík přestavěli na nový barokní svatostánek. Ten byl o pět let později zasvěcen navíc i Panně Marii Loretánské, zřejmě roku 1750 přistavěli na severní straně rovněž ve fortifikačním valu sakristii a roku 1764 přidali vstupní kapli se stanovou střechou a vížkou, předchůdkyni dnešní bílé kaple Panny Marie Šancovní, s níž byl jistý čas propojen. O sobotách se v něm údajně sloužilo až 30 mší. Na moji námitku, zda je opravdu možné, aby francouzští generálové takto zareagovali na „pouhý“ nesouhlas kapituly, mi můj průvodce odpověděl: „Ano, můžeme tomu věřit. Vyšehradská kapitula sice byla v 15. a 16. století oslabena, ale od 17. století si opět budovala svoji pozici. A navíc v té době měla církev jako taková nesrovnatelně větší vliv než dnes, což respektovali i Francouzi.“

Orel a lev

Roku 1787 zrušil Josef II. kostel i přilehlý hřbitov, loretánská soška Panny Marie byla přenesena do kaple sv. Anny u presbyteria kapitulního kostela sv. Petra a Pavla a bývalý svatostánek si zakoupili za 60 zlatých (což byla hodnota sedmi či osmi sudů piva) dva vyšehradští měšťané – zámečník Josef Hoch a řezník Antonín Pohan, kteří z něj odnesli vše, co se dalo. Zrušena byla i kaple, do níž se nastěhovala chudina, a svého času sloužila jako stáje.

Bylo poněkud paradoxní, že obě stavby zachránila před zbouráním vojenská správa, pod niž přešly, a která v nich zřídila skladiště, zbrojnici a obydlí, a v sakristii údajně chlév.
Někdy na přelomu roku 1882 a 1883 odkoupila obě budovy z inicia¬tivy probošta Mikuláše Karlacha vyšehradská kapitula, upravila sakristii k bydlení a zbořila spojovací chodbičku mezi kostelem a kaplí. Po zrušení vyšehradské pevnosti odmítla roku 1889 kapitula dát souhlas, aby kaple nadále sloužila loretánskému kultu, a tak byla přestavěna a rozšířena, dostala lurdskou jeskyňku a 6. října téhož roku byla znovu vysvěcena. V současnosti nejvíce poutá pozornost její věžička v podobě osmiboké lucerny a na ní měděná kopule se zlaceným křížem, neseným orlem se žezlem a lvem třímajícím v tlapě meč. Když skleněnou výplní dveří nahlédneme do jejího interiéru, uvidíme v jeskyňce repliku sošky Panny Marie Lurdské z 80. let 19. století.

V době psaní této reportáže mi připadalo trochu nespravedlivé, že ukrytý objekt se přes všechny překážky udržel při životě, ale foto¬aparát na něj zaměřovali nanejvýše novináři či filmaři. Krátce po jejím dokončení však oznámil ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad Ing. František Stádník, že právě v září letošního roku bude kostel zpřístupněn veřejnosti.

TEXT A FOTO: Tomáš Hájek

Boj s drogami? V Peru na denním pořádku. Nicméně, začalo se blýskat na lepší časy, změna totiž přišla přímo od pěstitelů. Možná vás překvapí, že komoditou, která dává tvrdé droze na frak, je kakao.

Kakaové boby v okolí městečka Tingo Maria na hranici amazonského pralesa již ze sedmdesáti procent nahradilo pěstování koky. V ulicích Tingo Maria sice stále narazíte na prodavačky s pytli plnými kokových lístků, ale všechny lístky jsou určeny jen pro osobní spotřebu, zejména starších lidí, které jejich žvýkání udržuje v čilejším stavu. „Pokud jde o velkoproducenty koky, ubylo jich za poslední roky v naší oblasti více než dvě třetiny. Koka sice plodí každé dva měsíce, ale její pěstování vyčerpává půdu. Navíc se kvůli ochraně před nemocemi musejí používat pesticidy a ty půdu okyselují a znehodnocují. Samozřejmě je pěstování pro výrobu drog nelegální,“ naší tlumočnici Markétě Kopkové vysvětluje Verónica Colqui Olazo z centrály úspěšného fairtradového družstva Naranjillo. Družstvo sice sídlí v malém městě, ale jeho členové žijí v horách v okolí. Dostat se například do vesničky Huayhuantillo, kde žije zhruba osmdesát rodin, není úplně jednoduché. Právě tady se sklízejí jedny z nejkvalitnějších kakaových bobů na světě. Veškerá produkce je přitom prodávána v systému fair trade a také v biokvalitě.

Generace koky

Vždycky to tak ale nebylo. Také tahle oblast byla základnou pro pěstování koky a tedy řádění narkomafie. „Byla to divoká doba,“ vzpomíná jeden z hlavních představitelů komunity, sympatický třiačtyřicetiletý José Aguilar. Jeho generaci se přezdívalo Generace koky ’75. „Kilo koky se dalo prodat i za tisíc dolarů, nehorázně jsme rozhazovali. Jediné, co jsem uměl, bylo práškovat a přehazováním lopatou dělat z koky chlorhydrát. Až do chvíle, než mi příslušníci Světlé stezky zabili dva bratry,“ vzpomíná José. Deset let se pak skrýval v nedalekém Tarapoto. Do Huyahuantilla se vrátil v roce 2000, aby začal s osmdesáti dalšími rodinami pěstovat kakao. Nebylo to jednoduché. „Ti, co dál pěstovali koku, nás uráželi, říkali, že jsme udavači. Já jako koordinátor jsem se musel skrývat, aby mě nezabili. Navíc první výsledky z pěstování kakaa jsme měli až za čtyři roky a celou tu dobu nás nad vodou drželo pěstování banánů. Výsledek se ale dostavil a my dosáhli produkce dvou tun kakaa na hektar.“ Dnes je to jiné. Naranjillo vyváží kakao z této oblasti do Nizozemska, Velké Británie či Japonska. Pěstitelé koky přicházejí do Huayhuantilla prosit o práci. Vidí, že jejich děti trpí podvýživou, zatímco místní jsou zdravé a chodí do školy. „Dáváme jim semena, aby se jim podařilo to, co nám,“ vysvětluje snědý čtyřicátník.

Na prosperitu vesnice má vliv i řada jiných aspektů. Systém fair trade s pevně danými minimálními výkupními cenami a sociální prémií přináší pěstitelům možnost uživit se vlastní prací a pokrýt základní potřeby udržitelné produkce. „Se začátkem letošního roku se zvýšily minimální výkupní ceny kakaa na 200 centů za libru, u organické produkce na 230 centů. Pěstitelé zapojení do fair trade tak mohou například nákupem mladých stromků kakaovníku řešit příjem pro další desetiletí, investovat do techniky nebo vzdělání dětí. Navýšila se také sociální prémie na 20 centů z každé vyprodukované libry kakaa – členové družstva pak sami rozhodují, kam ji investují. Družstva využívají prémii na podporu vzdělávání, financování lékařské péče, nabídku nízkoúrokových půjček,“ říká koordinátor kampaně Fairtradová města Stanislav Komínek z NaZemi – společnosti pro fair trade.

Vše funguje jako precizně sladěný stroj. S produkcí kakaa pomáhají jednotlivým členům všichni z družstva. Naranjillo je v oblasti vůbec velmi úspěšné, její družstevníci se rozhodli nevyplácet si sociální prémii, a raději ji investovali do rozvoje, takže na okraji Tingo Maria vznikla továrna na výrobu čokolády a zpracování kávy. „Celá továrna je naší velkou chloubou, produkci dává další přidanou hodnotu. Za vyrobenou čokoládu nebo zpracovanou a zabalenou kávu dostaneme více než za pouhé usušené kávové a kakaové boby. Díky naší továrně jsme tak mohli expandovat i na další trhy. Kupříkladu značka Gran Inca je velmi úspěšná v Kanadě,“ nastínil strategii vedení družstva její ředitel Rolando Herrera.

Boj s mafií

Také on je aktivním producentem jako všichni lidé ve vedení, musí ročně přes družstvo prodat minimálně 700 kilogramů kakaových bobů, o 200 kilogramů více než řadový člen družstva. I jeho minulost je spojena s pěstováním koky, respektive s rozhodnutím vyměnit koku za kakao. „S kokou jsem se rozhodl skončit v roce 1988, chtěl jsem ji nahradit kakaem. Musel jsem vysadit také papáju, abych vůbec mohl přežít. Žili jsme v oblasti Bambamarca a Nuevo Horizonte, které dnes patří k těm nejúrodnějším, pokud jde o pěstování kakaa – můžete dosáhnout až 2500 kilogramů na hektar. Nebylo to ale jednoduché, unášeli naše vůdce, zapalovali nám auta,“ vysvětluje ředitel fairtradového družstva v Tingo Maria. „Začínal jsem se dvěma hektary, dnes jich mám dvacet. Chodí ke mně dnes řada lidí, kteří pěstují koku, abych jim pomohl začít s kakaem. Jednoho dne historie ukáže, že to bylo Naranjillo, kdo v naší oblasti vymýtil koku. Jsme to my, kdo symbolizuje fair trade, jsme první družstvo, které získalo certifikát bioprodukce,“ říká vizionářsky ředitel Herrera.

Vesnice Huyahuantillo je komunita příjemných lidí. Nic jiného jim ani nezbývá, jsou dost odříznuti od světa. Cesta do Huyahuantilla je jako stvořená pro závody off-roadů. Kousek za Tingo Maria sjedeme z poměrně nové asfaltové silnice, která je tu zjevně jen několik let. Po pár desítkách metrů je jasné, že jsme na hranici amazonského pralesa. Naše toyota se pomalu škrábe do kopců po kamenité cestě, brodíme se dvěma řekami, koryto jedné z nich je široké několik desítek metrů. „Tady všude při záplavách teče voda, takže osobní auto byste tu utopili. Voda ale rychle opadá,“ vysvětluje Verónica Colqui Olazo. Po téměř dvou hodinách cesty jsme konečně na místě.

Všude jsou vidět nádherně barevné plody kakaovníku, některé sytě rudé, jiné žluté, zelené, svítí na stromech jako barevné žárovky. „Agroinženýři nám radí, jak správně hnojit, abychom zachovali biokvalitu. Kompostujeme nejen slupky z kakaových bobů, ale také exkrementy morčat, různé byliny,“ vysvětluje na hromadě hnoje další člen komunity. Za jeho domem fermentuje v obří dřevěné bedně část jeho sklizně kakaa. Každý kakaový plod se nejprve mačetou nasekne, rozlomí a vyberou se z něj boby v bílé sladké dužině. Barevná slupka se zkompostuje, boby se po několikadenní fermentaci důkladně usuší na slunci a odvezou do družstva v Tingo Maria. Producenti ihned zinkasují peníze. Ze sociální prémie vznikla v Huyahuantillu škola, kam docházejí místní děti. U školy je dokonce několik prolézaček, aby si měly kde hrát. Hrají si zde a smějí. Prolézačky totiž nejsou na peruánském venkově obvyklé, a pokud někde jsou, děti si na nich stejně moc dlouho hrát nemohou. Většinou musejí běžet ze školy domů, aby pomáhaly rodičům.

Opitý kakaem

Blíží se konec naší návštěvy a mně se zdá, že koka tu skutečně už nemá šanci. Definitivně mě však přesvědčí až rozloučení takřka v moravském stylu. Ze sladké dužiny, která obaluje kakaové boby, totiž místní umělci umějí vykouzlit nejen báječnou marmeládu, ale také velmi chutné víno a nakonec i pravou nefalšovanou kakaovou kořalku! Skončit takto opilecky by však nebylo fér. Chvilce zábavy a povyražení předcházejí měsíce tvrdé a náročné práce. Hlavní sklizeň kakaa je v červnu. Menší se pak odehrává ještě v prosinci. Zbytek roku se jako ve vinohradu musí udělat řada drobných prací, které ale s rozlohou plantáže rostou. Je třeba kypřit půdu, hnojit, zaštípávat výhonky, hlídat kakaovníky před nákazou, a pak když konečně kakao dozraje, je třeba napnout všechny síly k tomu, aby se co nejdříve sklidilo. „Během roku zastaneme většinu prací se ženou, při velké sklizni si najímáme další dělníky. Platíme jim minimálně 20 solů za den a dáváme jim také tři jídla denně,“ dodává další „napravený“ pěstitel koky Domingo Enriquez Rodriguez. Když jej pak vidím, jak každý kakaový plod bere něžně do ruky a při ochutnávce sladké dužiny, v níž jsou obaleny boby, ani jeden nevyplivne jen tak na zem, chápu, že svou práci má moc rád. Koka tu už snad nemá šanci. Převálcovalo ji fairtradové biokakao!