Národní park Corcovado je podle některých zdrojů nejbohatší místo na Zemi z hlediska biodiverzity. Mezi tisíci zde žijícími druhy je i můj favorit – tapír. Podle všeho se potuluje všude kolem, zbývá tedy si na něj chvilku počkat.

Kostarika je v rámci ostatních zemí Střední Ameriky ve zvláštním postavení. Dlouhodobě se profiluje jako ideální turistická destinace, která je především bezpečná. Ve srovnání s ostatními zeměmi nabízejícími podobné klima a přírodu, ale také dopady občanských válek v podobě násilností a operujících drogových kartelů, je to unikum. Dá se říci, že Kostarika je přírodní klenot, na který se turisté slétají jako kolibříci na květ. Na mnoha místech ale máte pocit, že těch kolibříků je více, než kolik jich je schopné kvítko napojit. Takový národní park Manuel Antonio musí být dokonce aspoň den v týdnu zavřený, prý aby si zvířata odpočinula od davů. Národní park Corcovado na odlehlém poloostrově Osa je ale odlišná story.

Jsou čtyři ráno a my se probouzíme v baráku o dvou místnostech uprostřed města Puerto Jiménez. Spíme v posteli našeho průvodce Vilmara. Bez přikrývky a s větrákem naplno, i tak bylo celou noc dusné vedro. Vilmar si pudruje nohy a nazouvá holínky, potom dělá gallo pinto (rýži s fazolemi) a z mrazáku bere vodu na cestu. Ještě potmě cestou na ranní autobus Vilmar postaví pár poražených popelnic a hodí do nich odpadky: „Vše pro Kostariku,“ směje se. Asi po půl hodině jízdy zastavujeme v La Palma, kde už na nás čeká místní borec s teréňákem, který nás bere na začátek parku. Krajina je pěkná, víceméně sledujeme tok řeky Rincón, kterou asi dvacetkrát přejíždíme. Během jízdy máme poslední příležitost prohlídnout si krajinu v celku, od stanice Los Patos se už jede uprostřed džungle. Prales tvoří hustou zelenou hradbu, sem tam se tyčí k nebi bílý strom ceiba neboli vlnovec. Vilmar nám vysvětluje, že Rio Rincón je vlastně hranice národního parku, za ní už žijí indiáni z kmene Guaymi, kteří ovšem do Corcovada soustavně pronikají a ilegálně tam loví. K lovu používají psy a jde jim hlavně o prasata pekari a tapíry. Původně přišli z nedaleké Panamy, ale dnes už jsou tu domácí.

Na stopě

Zbystřil jsem, když Vilmar zmínil tapíry. Už v nějakých deseti letech, kdy jsem hltal romány Františka Flose nebo Emilia Salgariho, se mi sbíhaly sliny při představě tapíří pečínky. Vyzvídám tedy, jestli nějaké tapíry uvidíme. „No problem,“ holedbá se náš průvodce. Když vycházíme, je okolo sedmé ranní a už je takové vedro, že jsem během půl hodiny mokrý. Prvními zvířaty, která potkáme, jsou pekari bělobradí. Jedná se o dvanáctičlennou skupinu, která nás sleduje z hustého porostu. Statný samec má dobrých čtyřicet kilo a vyráží výhružné zvuky podobné prudkému funění. „Máme štěstí, že jich není víc,“ říká Vilmar, „když zaútočí, nezbývá než vylézt na strom.“ Stezka je slušně značená, ani sami bychom se neztratili, nicméně průvodce máme z jiného důvodu. „Slyšíte?“ ptá se co chvíli Vilmar a za chvíli nám již ukazuje kamsi do stromů. Jeho vycvičeným smyslům jen tak něco neunikne. Pohotově má vždy po ruce dalekohled a ilustrovanou knihu se zvířaty Kostariky.

Stezka stoupá přes mírné kopečky hustým a vlhkým porostem, druhá část je již rovinatá a stromy vyšší, což nám zlepšuje výhled. Každou půlhodinu zastavujeme a dychtivě chlemtáme vodu, Vilmar nám k tomu přidává historku z období dešťů. Tenkrát musel se dvěma klienty několik dní nouzově bivakovat na kopečku o průměru pěti metrů, to když stoupající voda udělala z džungle jedno velké jezero. Hned z něho tahám rozumy na téma jak přežít v pralese, načež dostáváme obšírný výklad, z které palmy je chutný salát či jaké zvíře se dá lehce chytit. Chvíli bloumá kolem, načež na nás křičí z roští: „Dáte si vodu nebo radši mléko?“ Koukám jako blázen, když mačetou usekne jednu z lián, které tu všude visí, a opravdu během chvilky z ní začne kapat průzračná voda. „A mléko?“ nenechám se oblbnout. Vilmar nasekne jiný strom, na němž se vyrojí několik kapek bílé, trochu lepkavé tekutiny. Chuťově to má sice k mléku daleko, nicméně indiánky tím prý krmí nemluvňata, když nemají dost mléka.

Stanice La Sirena, kam odpoledne přicházíme, je téměř na pobřeží Pacifiku. S pláží ji spojuje průsek v džungli sloužící jako přistávací dráha pro malá vrtulová letadla, která sem dopravují přírodovědce a turisty na jednodenní návštěvy. Všichni ostatní sem musejí po svých a limity parku jsou přísné – čtyřicet lidí může kempovat ve stanech, dvacet spí na palandách. Tím správa parku kontroluje počet turistů, stejně jako systémem rezervací, bez kterých do parku nikoho nepustí. Vilmar nám říká, že existuje silné lobby, které chce park privatizovat, okolo vystavět luxusní turistické rezorty, že však místní zatím všechno blokují. Tvrdí, že vláda na lidi dá, například když se lidi dohodnou proti pokácení třeba jen jediného stromu, tak zůstane stát.

Právě tady, na samé hranici pralesa, jdeme na obhlídku bahnisek, kde přes den odpočívají tapíři. Opravdu, za chvíli narazíme na čtyřprsté stopy tohoto lichokopytníka. Samotný tapír Bairdův však nikde, jen rozválené bahno. „Byli tu nejméně čtyři,“ ukazuje Vilmar na změť stop, „ale žádné strachy, než odejdu, ještě jich uvidíte spousty.“ Nevadí, počkáme.

Gigolo v pralese

Svěřuju se mu se svým plánem napsat o Corcovadu článek a od té doby se Vilmar snaží dvakrát tolik. Pokaždé, když něco objeví, huláká na mě: „Mike, go picture!“ nebo „Camera action!“ a strká mě s foťákem dopředu. A že je co fotit! S tím, jak silná je tu koncentrace zvířat, si připadám jako v zoologické zahradě. Ani nemusím hledat, stačí se chvíli nehýbat a jen počkat, co se zrovna objeví. Jaké je naše nadšení, když se v korunách stromu ukáže velká tlupa kotulů rudohřbetých, kteří jsou nejmenší ze čtyř druhů opic, vyskytujících se v parku. Včera v noci jsme zase slyšeli vřešťana pláštíkového. To je ovšem macek, je téměř třikrát větší než kotul. Zde jsme již věděli, o co jde, ale když se poprvé rozezněl jeho řev nad hladinou mexického jezera Miramar, mysleli jsme, že jde minimálně o jaguára. Jeho skřeky jsou slyšet na vzdálenost i několika kilometrů. Většinou vřeští za rozbřesku a soumraku, ale občas i přes den, když je vyrušený.

Potkáváme další skupinky návštěvníků, kteří nám vzrušeně vyprávějí, že před chvílí, jen pár metrů od nich, viděli tapíří krávu s teletem. Ihned tam míříme, ale opět s křížkem po funuse. Nezbývá než počkat, jestli se nevrátí. Během toho nám Vilmar vysvětluje, že nejzajímavějšími živočichy podle něj nejsou ani velcí predátoři, ani hejna papoušků, ale mravenci. „Mravenci?“ nechce se mi věřit. Přeci jen mám po pobytu v Austrálii s těmihle šestinohými bestiemi špatnou zkušenost. Místní mravenci sice nevypadají krvelačně, ale přesto jsou zvláštní. Přetínají kolikrát lidskou stezku v jakýchsi zelených dálnicích. Zelení ale nejsou mravenci, ale kusy listů, které uskřípnou, a pak si je na zádech nosí do mraveniště. Tam je jiní mravenci rozkoušou a vzniklou kaší „hnojí“ svoje plantáže podzemní houby. O tu se stará zase další skupina, která ji mechanicky i chemicky udržuje zdravou, načež houba slouží jako potrava pro celou kolonii. Opět se zde ukazuje geniální dělba práce, jíž jsou mravenci proslulí. „No, nejsou snad lepší než všichni tapíři?“ ptá se nadšeně Vilmar.

Asi o tom něco ví, je to muž tisíce dovedností a učí ve škole přírodopis. Vedle toho ale i angličtinu, navigaci a námořní vědu, navíc je pilot a potápěč. Padesátiletý Vilmar má ale nejraději prales: „Já se tady narodil,“ říká a jen si nejsem jistý, jak konkrétně to myslí. Kromě džungle má ale evidentně slabost i pro ženy. V současnosti má čtyři přítelkyně. Jednu v San José, dvě v La Palma a poslední v Puerto Jiménez. Té je šestnáct a je to jeho studentka. Věk prý není problém: „Je to ještě dítě, nebere vztah vážně, chce si jen hrát.“ V Kostarice je prý vysoká promiskuita normální. „Je to kvůli tomu, že vláda nadržuje ženám, takže je prostě musíš jen použít a odhodit do popelnice. Použít, odhodit, použít, odhodit,“ a názorně gestikuluje, jak to myslí.

Na vlastní pěst

Snažím se získat co nejlepší záběry ptáků a malých savců, ale focení v džungli je opravdu frustrující. Husté koruny stromů blokují většinu světla a místo zvířat mi neustále vycházejí rozmázlé fleky nebo vysoký barevný šum. Bez stativu to nepůjde. Lepší je jen setkání s lenochodem tříprstým, ten vypadá, jako by v sobě měl zabudovaný stabilizátor obrazu. Další skupina lidí a další zvěsti o tapírech. Zkoušíme je hledat na jiném místě, ale dopadá to obdobně jako prve. Vilmar má dnes navečer odejít (dá si noční pochod džunglí) a ukázat nám tapíry již bere jako otázku průvodcovské cti. Prolézáme další „spolehlivá“ místa, ale marně, později se musíme s naším kostarickým gigolem rozloučit. Vilmar je možná trochu svéráz, jehož názory by asi v politicky korektní Evropě neuspěly, ale je to správný chlap a díky němu jsme toho z parku vytěžili maximum. Teď už musíme hledat sami.

Kolem La Sirena trávíme další den, vycházky za zvěří prokládáme vzrušenými debatami s ostatními návštěvníky. Kaž­dý se předhání s tím, co viděl. Dozvíme se, že minulou noc byli tapíři uprostřed stanice. Zatímco jsme spali, v poklidu se procházeli po trávníku kolem stanů. Proklatě! Jediné, co jsme z nich dosud viděli, je hromada trusu. Následující den opouštíme základnu a po pobřeží míříme asi dvacet kilometrů do osady Carate. Musíme si dát trochu pozor na krokodýly a hodně velký pozor na příliv. Krokodýli jsou v řekách, které musíme přebrodit, nicméně překážka je to jen psychologická, neměli by být nebezpeční. Zato příliv by nám mohl zahrát skočnou při procházení podél skalnatých útesů. Následující přebíhání u skal pak závisí na správném načasování mezer mezi vlnami. Samozřejmě, že do bot nám nateče až u té úplně poslední vlny. I přes akční vložku je ale cesta krásná. Z jedné strany hustá džungle plná palem, na druhé pláže a Pacifik. Nad hlavou nám létají pelikáni a papoušci z rodu ara. Většinou je vidíme letět v párech vysoko na nebi, vydávají u toho hlasité skřeky. Červenomodrožlutí a téměř metr velcí ptáci se mohou chlubit stejně výraznou vizáží jako rodina tukanů, které potkáme o něco dále. Tito ptáci, kteří upoutají výraznou kresbou velkého zobáku, patří k nejčastěji zobrazovaným tématům pohlednic. Jak ara, tak tukan by určitě skórovali vysoko v žebříčku nejkrásnějších ptáků světa. 
Kousek před příchodem do cíle nacházíme na pláži další stopy tapírů a já tuším, že tohoto tvora vypadajícího jako tele s useknutým sloním chobotem už neuvidíme. Pomalu se s tou myšlenkou smiřuji. Corcovado se ale blýsklo tak rozmanitou faunou, že, tapír netapír, jsem zdejší přírodou unesen. Na rozdíl od ostatních národních parků, které jsme ve Střední Americe navštívili, tady zvířata nezůstala jen na stránkách turistických průvodců, ale nezasažena nadměrným turismem žijí ve svém přirozeném prostředí. Za čtyři dny jsme viděli víc zvířat než jindy za půl roku. Hady, opice, mravenečníky, ohromné zastoupení pernatců, motýlů nebo ještěrů. Jenom ti tapíři…

Do zítřejšího rána obrostou všechny stromy, co jich v havířské kolonii stojí, jitrnicemi a jelítky a v potoce poteče místo vody pivo. Taková přání se však splnila jen Pandrholovi, a navíc jen v pohádce. Nebo že by něco podobného bylo možné?

Věřte, že je na světě město, kde z kašny na náměstí neteče voda, ale jalovcová. Není to sice stále, jen jeden den v roce a k tomu ještě pouhých třicet minut, ale takové místo skutečně existuje. Nachází se v belgických Flandrech. O Hasseltu, provinčním městě na severovýchodě Belgie se sedm­desáti tisíci obyvateli se proto s nadsázkou říká, že je nejbohatším městem v Belgii, kde zlato teče proudem. Tím zlatem je míněn právě jalovcový jenever, který se ve zdejších palírnách vyrábí. Dříve byl nespočet palíren, nyní zůstaly pouze tři největší.

Jenever neboli holandský gin, jak se mu k nelibosti Vlámů, kteří svůj národní nápoj pijí už skoro půl tisíciletí, také říká, nese svůj název po bylině, jejíž latinský název zní juniperus, z čehož se později vyvinul název jenever. Vznikl náhodou, když se profesor medicíny Franciscus de La Boie na univerzitě v Leidenu, známý spíše jako doktor Sylvius, pokoušel vytvořit lék na žaludeční a ledvinové problémy. Do obilného destilátu přimíchal extrakt z jalovcových bobulí, další bylinky a koření. Vzniklý nápoj jeho pa­cientům, a nejen jim, zachutnal a začalo se s masovou výrobou. Populární byl i jako posilující lék, který měl chránit proti černému moru.

Jenever se vyrábí tak, že se do obilného destilátu vyrobeného vždy z třetiny žita, pšenice a ječmene přidávají kuličky jalovce, podle jednotlivých druhů také koriandr, anýz, muškát, puškvorec, kmín i citronová a pomerančová kůra. Vzniká aromatičtější gin, jenever. Existují dva základní druhy: jonge – mladý a oude – starý. Rozdíl mezi nimi není ve stáří, ale v chuti a barvě. Starý – oude jenever je světle až tmavě žlutý, má silnou chuť blížící se koňaku a whisce, což lze přičíst jeho zrání v sudech, zatímco mladý – jonge jenever je bezbarvý a má chuť spíše neutrální. Svým způsobem jenever odrážel v minulosti i místní ekonomickou situaci, v dobrých časech jej vyráběli z obilí, v horších z melasy.

Pít i z kašny

Každoročně třetí říjnový víkend vypukne v Hasseltu oslava, jaká nemá obdoby. Koná se Slavnost jalovcové, na niž se sjíždějí Vlámové ze širokého okolí i návštěvníci ze zahraničí. Není jich málo, jejich počet se pohybuje vždy nad sto tisíc, sehnat zde v té době ubytování je prakticky nemožné. Po městě vyrostou stánky, v nichž jsou k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Do plastového kelímku vám nalijí ten, na který si ukážete. A většinou zadarmo, platí se až za koupenou láhev. Jak taková slavnost vypadá? Každý rok má stejný ráz. Začíná na radnici za zvuku slavnostních fanfár, kdy Bratrstvo jalovcové, tvořené převážně městskými radními a akademickými funkcionáři oblečenými do slavnostních úborů, hodnotí uplynulý rok a přijímá nové členy, což je první důvod k napití. Letos jsme popíjeli dlouho, skoro půl hodiny, a takto náležitě posilněni jsme se odebrali do nedalekého muzea, kde se na nádvoří konala veřejná ochutnávka destilátu, který se pálí speciálně pro tuto příležitost – v roce 2012 již po dvaašedesáté.

Ten nejočekávanější okamžik nastal ale až o něco později, v půl páté odpoledne. „Nechť se voda promění v jalovcovou,“ prohlásil jeden ze členů Bratrstva a zazvonil zvoncem. A skutečně, z fontánek na náměstí, Borrelvrouwke – představující dívku s láhví, a Borrelmanneke – představující mužíčka jedoucího na prasatech, přestala téct voda a nahradil ji jenever! Sice o pět procent slabší, ale přesto výborný. Škoda, že tekl jen půl hodiny, přesto to byl zážitek a i mně, stejně jako většině ostatních, se za tu dobu podařilo několikrát naplnit kelímek až po okraj. Pít přímo z kašny, navíc gratis, to se mi už asi nikdy nepodaří… Jak jsem se později dozvěděl, vyteklo takto šedesát litrů jeneveru.

Poté propuklo nevázané veselí, kterému jsem snadno propadl i já. Na náměstích hráli hudebníci a flašinetáři, vystupovali pouliční herci spolu s kejklíři a všude panovala dobrá nálada. Ve stáncích byly k ochutnání místní gastronomické speciality a hlavně nejrůznější varianty jeneveru. Pokud byste si chtěli patřičně užít sobotní večer, pak bych vám doporučil nastoupit za deset eur do jedné z historických minitramvají a vydat se objevovat starobylé hospůdky, v nichž se jalovcová nalévá už stovky let. Nenajdete v nich sice 225 druhů, tolik prý se jich ve Flandrech pálí, ale ani ty, které mají, nelze všechny ochutnat. Určitě neodoláte a dáte si také něco typického k jídlu, čímž myslím bohatý výběr pokrmů připravených na jeneveru. Ten prý nejlépe chutná s kyselým herinkem, což mohu potvrdit. Hasseltští se i letos radovali plné dva dny, kdy také bylo volně přístupné Národní muzeum jeneveru, bývalá palírna ze 17. století, jedna z mnoha, které v této části Flander v 19. století velmi dobře prosperovaly. Mohli jsme tady ochutnat jenever vypálený na stále funkčním původním destilačním zařízení, produkce je však ohraničená, ročně se vyrobí pouze tisíc litrů. Prohlídku mohu jen doporučit, nejenže se seznámíte s historií a výrobním postupem výroby, ale vrátíte se zpět do minulosti při pohledu na nejrůznější vývěsní štíty, velké plechové reklamní tabule, láhve, sklenice a sbírku etiket. K prohlídce samozřejmě patří i ochutnávka na závěr v místním baru.

Vrchní, prchni

Zlatým hřebem ovšem není prohlídka palírny, ale slavnost Běh číšníků, kteří s úderem třetí hodiny nedělní vyběhli na trať dlouhou 4350 metrů s tácem obsahujícím láhev a vrchovatě nalité skleničky jeneveru.Závodníků byla necelá stovka, číšníci i číšnice, i když ty byly v menšině. Na sobě měli nejrůznější úbory – od klasických až po různé recesistické. Dvakrát běželi od přístavu do centra ulicemi města bouřlivě pozdravováni přihlížejícími. Vítěz tohoto kuriózního závodu dostal neobvyklou odměnu – v lahvích tolik jalovcové, kolik sám vážil. Navíc získal i tradiční pohár, ten byl určen také nejrychlejší ženě a nejrychlejšímu seniorovi. 
V souvislosti s během není nouze o různé události, tak jako tomu bylo třeba před třemi lety, kdy jeden z běžců z hotelu Holliday Inn po skončení závodu poklekl před svou přítelkyní Veronikou na kolena a se slovy: „Vezmeš si mne?“ ji požádal o ruku! Když dojatá Veronika řekla své „ano“, navlékl­ jí za bouřlivého potlesku přihlížejících zásnubní prsten.

Pokud byste chtěli i vy zkusit své štěstí a umění, nic vám v tom nebrání, přihlásit se můžete už nyní mailem na adrese toerisme@hasselt.be a vyrazit do Flander.

Existuje jedna část zeměkoule, která je pro mnohé lidi přímo synonymem fyzické lásky. Touto oblastí je zcela nesporně Polynésie. Ony rajské ostrovy v Jižních mořích – Tahiti, Markézy, Tuamotské atoly a mnohé jiné. Sám si vzpomínám, že vůbec první cestopis, který jsem o těchto polynéských zemích jako osmiletý kluk četl, se jmenoval „Ostrovy lásky“. Kniha vyprávěla zejména o Tahiti. To mimochodem zajisté nebyla vhodná četba pro žáka 3. třídy obecné školy. Ale přesto, a právě kvůli té mé první „polynéské knížce“, si rovnici „Polynésie rovná se Ostrovy lásky“ pamatuji až dodnes. Jako v případech jiných generalizací leží pravda i tentokráte někde uprostřed. Ano – obyvatelé Polynésie se rádi a intenzivně milují. Ale nejenom oni. A nejenom na Tahiti. Za příklad toho, jak to tedy na těchto „ostrovech milování“ skutečně chodí, jsem si zvolil jednu polynéskou zemi – mnohem méně známou i mnohem méně popularizovanou knihami podobnými onomu mému dětskému cestopisu – Samou. A to i proto, že jsem mohl v průběhu třiceti let Plavecké ostrovy – Samou desetkrát navštívit – poprvé v polovině šedesátých let, a naposledy před několika lety, kdy jsem pobýval na svém nejoblíbenějším a pro mě nejkrásnějším samojském ostrově Tutuile.

Například Samoa

Tichomořské souostroví Samoa leží velice blízko míst, která rozděluje 180. poledník. Tuto jedinou zemi rozdělují však ještě vedví hranice politické. Západní část souostroví – oficiálně „Malotutó atasi o Samoa i Sisifo“ – je dnes nezávislým státem, vlastně teprve druhou zemí Polynésanů, která získala plnou politickou suverenitu. Východní ostrovy Samoy jsou součástí Spojených států amerických, mají ovšem rozsáhlou vlastní samosprávu a díky své příslušnosti k USA dnes pro země Oceánie mimořádně vysokou životní úroveň. Už i proto, že ležely stranou hlavních cest vedoucích Tichým oceánem, si samojské ostrovy a jejich obyvatelé – polynéští Samojci – zachovaly mnohé rysy své původní kultury a svého sociálního systému. V něm hrají stále rozhodující roli „velkorodiny“ – samojsky aiga – a jejich hlavy – mataiové. Ti také, a s nimi i vyšší náčelníci, hrají až dodnes rozhodující roli v politickém životě tohoto prvního polynéského státu Samoa i Sisifo. A jenom oni zasedají v samojském parlamentu, jehož zvláštní budova, napodobující tradiční oválné chýše Samojců, zvané fale, je jedním z nejzajímavějších bodů poloostrova Mulinu’u na ostrově Upolu. Na tomto historickém území, kterému Samojci říkají Malae, nestojí však jen parlament, ale i památník nezávislosti a také Tiafau – vznešené hrobky nejvyšších samojských náčelníků. V jejich sousedství se tu zdvíhá i památník oslavující příchod křesťanství na tyto dříve „pohanské“ ostrovy.

Čest a sláva panenství

Mulinu’u je tedy pro Samojce jakýmsi Václavským náměstím kombinovaným s Hradčany a Vyšehradem v jednom. Tady se odehrávaly nejdůležitější události novodobých dějin Samoy, tady se i dnes konají všechny velké státní i lidové slavnosti. Právě zde jsem také tehdy, v polovině 60. let, na jakési „manifestaci“ potkal dívku velice skvostně oblečenou. Hlavu jí zdobila tuiga – skutečný samojský diadém, vytvořený z lidských vlasů vybělených korálovým vápnem, barevných ptačích per, nejrůznějších mušliček a dokonce i několika zrcátek. Dnes už se lidový oděv Plaveckých ostrovů (jak své zemi Samojci také říkají) velice přizpůsobil evropské, americké, nebo ještě spíš novozélandské módě. Tím víc mě tato dívka upoutala svým oblečením. Zaujalo mě však i její důstojné, doslova aristokratické chování. Od apijského přítele, který mě do Mulinu’u doprovázel, jsem se dozvěděl, že tato „mladá dáma“ je taupo své vesnice. Slovo taupo bývá do angličtiny často překládáno jako Village Virgin, doslova tedy „obecní panna“. Neboli – a to zní přece jen lépe – „Panna obce“. Každá vesnice musela, alespoň dříve, mít svou taupo.

Dívka, kterou náčelníci takto vyvýšili, získala rázem velice významné postavení. Obec jí zpravidla vybudovala vznešenější chýši, taupo jídala nejlepší pokrmy, takové, jaké byly vyhrazeny jen náčelníkům. A získala pak – jako jediná žena v obci – postavení rovné úloze mataiů. Navíc přijímala ve vesnici cizí návštěvníky, připravovala pro ně obřadně svatý ceremoniální nápoj kavu a tančila pro ně. Taupo, tato vesnická princezna, měla dokonce vlastní dvůr, do nějž přijímala méně vznešené vrstevnice. A měla také služky, nejkrásnější šat, všechno, co si jen může samojská dívka přát. Neměla jen jediné: muže, milence. Zatímco všechny ostatní dívky, všechny její vrstevnice vedly úplně svobodný, bohatý a značně pestrý pohlavní život, střežili panenství taupo nejen její rodiče, nejen matai, ale i k tomu účelu zvláště vybrané starší ženy, které taupo neustále provázely. Neposkvrněné panenství taupo bylo pýchou, ctí celé obce. A zatímco členky princezniny družiny vyhledávali jejich mužští obyvatelé zcela nezakrytě, neopovážil se žádný chlapec ze vsi učinit taupo jakýkoli návrh. Panna obce se směla provdat jen za vznešeného muže z cizí vesnice. Takový sňatek zpravidla smlouvali náčelníci. Na vlastní přání nevěsty nikdo nebral zřetel. Protože největší ozdobou panny obce bylo přirozeně její panenství, musela taupo před sňatkem osvědčit svou čistotu. Deflorace, čili zkouška panenství, byla tehdy konána zcela veřejně ve vesnici ženicha. Běda však, kdyby se ukázalo, že taupo už před sňatkem poznala muže! Ženy z její aigy by dívku, která tak hrozným způsobem poskvrnila dobré jméno jejich velké rodiny, jejich obce, ukamenovaly k smrti.

Učitelé sexu

Nevím samozřejmě, zdali ona, jedna z posledních skutečných taupo, kterou jsem tehdy, před třiceti roky, potkal na samojském poloostrově Mulinu’u, byla opravdu pannou. To vážně nevím. A přirozeně mě ani nenapadlo to ověřovat. V každém případě však tato nádherně vyzdobená samojská krasavice byla příkladem toho, jaký význam – i dnes – obyvatelé jižních moří přikládají sexu, a jak rozdílně se na to, co se týká pohlavních styků, dívají. Na Samoi, ale i jinde na těchto „ostrovech lásky“, jsem nabyl dojmu, že sexuální znalosti, umění dobrého milování, si má osvojovat jen žena. Zdejší muži – tak se mi alespoň zdálo – se jakoby s těmito erotickými znalostmi už rodili. Vysvětloval jsem si tuto představu tím, že žena přichází na svět jako panna. Zcela neposkvrněná, a tedy – jaksi logicky – nezkušená. A je tedy povinností mužů zbavit ženu nejen panenství, ale zejména této nežádoucí nezkušenosti ve věcech sexu. A jak znám ze svých cest po Latinské Americe nesmírně rozšířený ideál muže, kterým je být macho, tak, jak se mi zdá, má být macho i každý správný Samoánec.

Muž, či macho?

Muž – tak se mi alespoň zdá – má v samojské společnosti tomuto umění milování vyučovat. Sexuálními učiteli samojských dívek jsou často výrazně starší, eroticky zkušení muži. Velice obvyklé je také to, co my bychom považovali za krvesmilstvo, totiž to, že samojské dívce často první praktické lekce sexu uděluje její vlastní strýc. Pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými napomáhá vlastně i ona sociální organizace Samoánců. V aize velkorodině, kde žije pohromadě v jediném domě a v jedné společné „ložnici“ často až padesát lidí, a jíž stojí v čele jako skutečný samovládce matai, který má veškerá neomezená práva – se přirozeně někdy stává, že tento vůdce velkorodiny využije svého postavení a nutí ke styku své ženské příbuzné, někdy i vlastní dcery. Takové chování ale samojská společnost zásadně odsuzuje.

Učiteli pohlavního života mohou být však na Samoi i muži mladší. Zejména ti, jež moji samojští informátoři nazývali manaia. Mana je v představách Polynésanů jakási nadpřirozená síla, energie, kterou však nejsou všichni lidé obdařeni ve stejně velké míře. Tato „osobní výše many“ se mohla projevovat u mladého muže i mimořádnou erotickou výkonností a značnou rafinovaností v milostných hrách. Zvláště zdatní anebo mimořádnou erotickou fantazií nadaní manaiové se těšili u samojských dívek velké úctě a oblibě. Za odměnu za dobré sexuální služby dostávali manaiové od svých partnerek bílé rohože. Pohlavní schopnosti těchto kvalifikovaných milenců potom posuzovala samojská společnost podle počtu rohoží, které manaia dokázal od svých „zákaznic“ shromáždit. Až dodnes vzpomínají místní Polynésané ve svých písních na některé zvláště zdatné „shromažďovatele rohoží“. Samojský manaia musel být tedy ve věcech sexu nejenom zběhlý, ale zejména velice výkonný. Jeho povinností nebylo jenom panny deflorovat, ale i nadále zatím málo zkušené dívky eroticky vzdělávat. Poněvadž – jak mi Polynésané říkali – žena ztrátou panenské blány ještě neztrácí neznalost.

Jestliže je ostrov Madagaskar pokladnicí přírodního bohatství, potom národní park Tsingy de Bemeraha představuje klenot v této pokladnici. Skalami opevněný ráj endemických živočichů i rostlin. Vše, co tu vidíte, nejspíš nespatříte nikde jinde na světě.
Tsingy. Ze vzduchu vypadají jako nekonečné zástupy ostrých kopí, které domorodci zapíchali hroty směrem k nebi v hustých řadách vedle sebe. Ze země připomínají gotické katedrály s tisíci špičatými věžemi, omšelými staletími prudkých lijáků. Když vstoupíte dovnitř, ocitnete se v zakletém zámku šedivých vysokých zdí a nedobytných hradeb, v jejichž uličkách se okamžitě a navždy ztratíte.

Cesta do národního parku Tsingy de Bemeraha na západě Madagaskaru nám z hlavního města Antananarivo trvá tři dny. Protloukáme se horami, savanami i pobřežní vlhkou oblastí. Máme štěstí, naše terénní auto nikde nadlouho nezapadlo. Je začátek června a cesty jsou po skončení období dešťů již poměrně vyschlé. Dvě velké řeky – Tsiribihina a Manambolo – překonáváme pomocí primitivního přívozu. Dvě kánoe spojené prkennou deskou, na kterou najíždějí auta.

Hned za řekou Manambolo leží malá vesnička Bekopaka, vstupní brána do národního parku. Navečer zdejší lidé sedí před svými prostými domečky a vaří si v kotlících na dřevěném uhlí rýži. Náves se halí do bílého dýmu. Děti přibíhají loudit bonbony, ale my pokračujeme do „centra“ Bekopaky. Zde jsou domky o něco větší, prašná cesta o něco zpevněnější a je tu také několik maličkých obchůdků, kde toho ovšem moc nemají. Kousek za vsí je jednoduchý tábor s bungalovy pro turisty, naše příští základna.

Ačkoliv národní park a přírodní rezervace Tsingy de Bemeraha je od roku 1990 zapsán na věhlasném Seznamu světového dědictví UNESCO, nestala se z něj vzhledem k jeho odlehlosti davová turistická atrakce. Naopak, přístup k návštěvníkům je tu velmi individuální. Národní park zaměstnává své vlastní průvodce, a každý zájemce o návštěvu rezervace si povinně musí jednoho z nich najmout. Průvodci jsou však zkušení, někteří hovoří vyjma francouzštiny i anglicky či německy a program vaší návštěvy s vámi nejprve podrobně rozeberou.

Co nás čeká? Ponoříme se do labyrintu skal, které reprezentují pozoruhodný a vzácný geologický fenomén. Mohutné vrstvy jurského vápence tu byly vlivem vodní eroze postupně přetvořeny do unikátního krasového systému. Vznikly soustavy dlouhých a rovnoběžných soutěsek, rozdělených až 100 m vysokými, jako nůž ostrými skalními hroty. Je jen několik málo míst na světě, kde podobné útvary v takovém rozsahu najdeme. Celá oblast je kvůli ostrým skalám natolik neprostupná, že zůstává do značné míry neprobádaná. Tsingy představují skutečnou pevnost, která dokonale střeží své unikátní přírodní bohatství. Stále jsou tu objevovány nové druhy rostlin, hmyzu, plazů a dokonce i savců.

Sněhobílý lemur

Vedeni naším průvodcem vstupujeme do úzké soutěsky mezi dvěma vysokými svislými stěnami. Kdesi shora visí jako lana dlouhé kořeny. Země pod nohama je blátivá, vzduch relativně chladivý. Projdeme úzkou skalní branou jako vystřiženou z gotického hradu a staneme na širším a světlejším náměstíčku. Tady dokonce roste pár stromů, jejichž koruny jsou však momentálně bez listí. A to je naše štěstí. Na větvi nad námi si totiž na slunci hoví jeden ze zdejších lemurů, sifaka Deckenův. Nevšímá si nás. Díky své barvě vypadá, jako by patřil spíše někam do polárních oblastí. Bílá srst jej ale ve skutečnosti chrání před intenzivním slunečním žárem, který panuje na vrcholcích stromů i skal. Tenhle sifaka je velký skokan, stromy i ostré skály jsou jeho rejdištěm. Skáče z místa na místo jako natažený na pérko. Na zem příliš často neslézá, ani chodit neumí. I po zemi pak poskakuje jako gumový. Jeho pohyb připomíná nějaký veselý a skočný tanec.

Nesmíme však ukazovat nataženým prstem. Tohle u nás oblíbené gesto je v Tsingách tabu, malgašsky fady, čili zakázané. Místní Malgaši považují Tsingy za posvátnou oblast, sídlo duchů. A duchové se nemají dráždit tím, že se na ně ukazuje nataženým prstem. Proto se snažíme ukazovat prstem ohnutým, vlastně jen natažením paže se zaťatou pěstí. Ale moc nám to nejde. Asi se dostatečně nebojíme zdejších duchů.

Postupně zjišťujeme, že v Tsingách je velmi rozmanité životní prostředí i ve vertikálním směru. Na vrcholcích skal je minimum půdy. Rostou tu jen nejodolnější druhy, které dokážou vydržet sluneční výheň jako v peci. Nejčastější jsou prapodivná kaktusovitá pachypodia s drobnými lístky na špici nebo nevelké aloe. Mezi horkými kameny šmejdí ještěrky za hmyzem. O něco níže – ve stěnách soutěsek mezi skalami – je chladněji a temněji. Ve skalních výklencích tu pospávají zavěšeni velcí kaloni. Nejbujnější život nacházíme pochopitelně na dně soutěsek. Je tu nejvíce vláhy i půdy. Potkáváme obří pavouky, šneky i záhadné chameleony. Podzemí Tsing navíc ukrývá rozsáhlé, často zatopené jeskynní systémy, kde žijí ryby, krabi a občas sem údajně zavítá i krokodýl. V národním parku žije celkem jedenáct druhů lemurů, ale také zvláštní madagaskarská dravá šelma fosa (Cryptoprocta ferox). Vypadá jako prapodivná kočka a je úhlavním nepřítelem lemurů, kteří tvoří hlavní složku jejího jídelníčku. Ale je velmi plachá a ve spleti skal se snadno ukryje. Fosu se nám spatřit nepodaří. Aby si návštěvníci národního parku mohli prohlédnout zblízka aspoň malou část ostrých hrotů Tsing, byly tu vybudovány dva prohlídkové okruhy. Vzdáleně připomínají ty, které známe třeba ze Slovenského ráje. Na větším z okruhů nám průvodce půjčuje dokonce horolezecké sedáky s jistícími karabinami. Brzy zjišťujeme, že toto bezpečnostní opatření je více než na místě.

Cinkající kameny

K obědu jsme usedli pod velký skalní převis. U jídla kolem nás zvědavě hopkuje krásně zbarvená kukalka velká (Coua gigas). Je sice příbuzná kukačce, ale svým chováním nám připomíná spíše velkou a exotickou slepici. V hloubi skály pod převisem je ukryta malá jeskyně, respektive úzká chodba, kterou se s funěním proplížíme skrz skalní stěnu do vedlejší soutěsky. Odtud začíná náš výstup na vrcholky ostrých věží. Stoupáme po malých stupačkách, našroubovaných v kolmé stěně, pomalu vzhůru. Jistíme se karabinami na laně. No vida, ani jsem si nemyslel, že se ze mě někdy stane horolezec. Největším rizikem při pohybu jsou tu samotné skály. Jejich hrany jsou tak ostré, že se jich nelze chytit. Pro poučení mi stačí jedna chvíle nepozornosti, kdy jsem poklekl­ na malou římsu. Naštěstí zůstává jen u rozříznutých kalhot. Některé skály jsou silné jen několik centimetrů a představují vlastně zvlněné kamenné desky. Když na ně poklepeme, znějí jako zvon. Však nám také průvodce vysvětluje, že název skal „Tsingy“ pochází právě od tohoto zvuku. Zdejší skály „tsingají“.

Pod námi zůstává několik desítek metrů hluboká propast, obklopená ostrými kamennými hroty. Trochu jako díra do pekel. Lépe se neohlížet. Vystupujeme na malou dřevěnou plošinu, zaklíněnou mezi vrcholky skal. Výhled na skalní město nám bere dech. Fantazie tvarů, kterými příroda vyzdobila vrcholky Tsing nezná mezí. Chápeme, že skály chrání tuto krajinu nejen před vydrancováním člověkem, ale brání ji i před zákeřnými požáry, které tu a tam sužují okolní území. Vše tady vypadá v dokonalé harmonii. Přesto nejsou Tsingy nezranitelné. V posledních letech se projevují první příznaky lokálních změn klimatu a posunu tradičních vegetačních období. Příčinou může být rozsáhlé odlesňování v okolí národního parku. Většinu krajiny zde člověk svými neuváženými zásahy už zcela změnil. Místo původních lesů se tu prostírají rozsáhlé vyprahlé savany. I sousední Tsingy teď dostávají menší přísun vláhy a jejich křehká biologická rovnováha je ohrožena.

Sestupujeme z vyhlídkové plošiny dolů a musíme si přiznat, že Tsingy nás ohromily. Svou velikostí, unikátností i nepřístupností. Doufáme, že se tato přírodní pevnost dokáže vyrovnat se všemi nástrahami, které ji v budoucnu čekají. Doufáme, že Tsingy zůstanou ještě dlouho nedotknutelným královstvím skákajících lemurů.

Dav hučí, zatímco se žokejové řadí podle vylosovaného pořadí na start. Celé náměstí zmlkne, a pak ticho prořízne ohlušující výstřel, palio začíná.

Dvakrát do roka ožije italská Siena dostihovým nadšením a náměstí Piazza del Campo zaplaví na třicet tisíc fanoušků. Za vstup se tady neplatí. Náměstí se ale nedá nafouknout, a tak ti, co chtějí palio vidět, se tu shromažďují už od tří od rána, i když hlavní závod začíná v sedm večer. Italové jsou však národ podnikavý. S trochou štěstí se lze domluvit a palio sledovat z některého balkonu soukromého bytu. Získáte dobrý výhled i příležitost fotografovat. Zadarmo to ale není, připravte si zhruba čtyři sta eur.

Závod palio, při němž se na koních jezdí bez sedla, je nejdramatičtější náboženskou oslavou v Itálii. První závod se koná vždy 2. 7. na svátek navštívení Panny Marie a na počest Madony di Provenzana a druhý 16. 8. na počest Nanebevzetí Panny Marie. Samotný dostih zahrnuje tři kola kolem náměstí Piazza del Campo, celý závod trvá přibližně devadesát sekund, ale na přípravách se pracuje měsíce a nácvik zabere čtyři dny. Historicky se dá palio doložit už ve 13. století, ovšem tenkrát se závod nekonal na náměstí jako dnes, ale jezdilo se ulicemi města. Současnou podobu dostal závod až roku 1656, z původní verze zůstala jen odměna pro vítěze, tou je vyšívaná standarta zvaná pallium.

Přípravy

V den D se před obědem vylosuje deset koní, kteří jsou přiděleni deseti čtvrtím (contrade) z přihlášených ­sedmnácti. Do závodu je automaticky zařazeno sedm čtvrtí, které se neúčastnily v tomto měsíci předchozího roku, další tři jsou vybrány losem. Zbylým čtvrtím nezbývá nic jiného než se pokusit zúčastnit se dalšího palia. Útěchou jim může být možnost doprovázet vůz zvaný carroccio vezoucí palio.

Říká se, že právě při této cestě vznikají machinace spojené s dostihem. Rivalita mezi účastníky a contrádami je obrovská. Vznikají tajné dohody, uplácí se a údajně se dopují koně. Řevnivost je taková, že koně i jezdci se před závodem pečlivě hlídají, aby nedošlo k jejich únosu. Večer prvního dne nácviku, který trvá čtyři dny, začíná prvním ze šesti zkušebních dostihů, které mají prověřit kondici koně i žokeje. Pokud se ukáže, že jezdec je špatně připraven, může být do rána před paliem vyměněn, kůň ovšem musí zůstat. Zkušební dostihy se konají ráno a v podvečer, když není velké horko. Pořadí koní na startu je určeno podle čísel, které dostali při úvodním losování. Den před hlavním dostihem probíhá generální zkouška, jejíž součástí je trénink nástupu a kontrola výstroje. Hned po ní se koná slavnostní večeře pod širým nebem na počest soutěžících, účastní se jí i hlavní představitelé čtvrtí.

Je odstartováno

Tuto historickou událost neopomíjí ani církev, hned z rána v den dostihu v kapli před budovou magistrátu slouží arcibiskup za všechny žokeje mši „La Messa del Fantino“. Ve tři hodiny odpoledne následuje požehnání samotným žokejům a koním, které kněz končí obřadním přáním: „Běž a vrať se jako vítěz!“ Pak se účastníci oblékají do svých kostýmů. Starobylý průvod vstupuje na náměstí a je to opravdu velkolepá podívaná. První jde kapela v modré barvě, za ní lukostřelci, zbrojnoši, bubeníci a představitelé řemeslnických cechů. Žokejové jsou oblečeni v barvách své contrády a nesou její zástavy. Po příchodu na náměstí se před Palazzo Pubblico vztyčí zástava celého závodu a na dráhu vbíhají závodní koně se svými jezdci. Davem to zahučí a žokejové se řadí podle vylosovaného pořadí na start. Pak celé náměstí ztichne a napětí prořízne ohlušující výstřel, palio začíná. Deset koní ucítí bodnutí do boků a vyrazí na devadesátisekundový trysk třikrát okolo náměstí. Fanoušci fascinovaně povzbuzují své favority, kteří bojují jako o život. V polovině druhého kola dochází ke kolizi, kůň na druhé pozici padá a kvůli němu i dalších pět včetně jezdců. Někteří se ztrácejí mezi kopyty, jiní jsou vymrštěni na hrazení. Závod však pokračuje a do cíle se řítí zbylí čtyři koně. Dav burácí, fanoušci jsou jako v transu. Po třetím kole druhý výstřel ukončuje závod. Přihlížející šílejí a ti nejtemperamentnější se jako v extázi doslova vrhají pod kopyta vítězného koně. Organizátoři se snaží co nejrychleji dostat ke svým jezdcům a zvířatům, aby předešli případným úrazům. Zfanatizovaný dav z vítězné contrady se směje i pláče štěstím, každý si chce potřást rukou se žokejem nebo se ho alespoň dotknout. Nakonec jej berou na ramena a nosí ho po dráze. Nadšení je o to větší, že žokej ze čtvrti Montone dokázal vyhrát po více než dvaceti letech. Přebírá standartu palio a všichni odcházejí slavit.

Přes sedm století si obyvatelé Sieny dokázali udržet tradici, jíž se nemůže pochlubit žádné jiné město v Itálii. Palio je přetrvávajícím ztělesněním rivality i kultury národa, který se nestydí za svou historii a dokáže se z ní těšit i ve 21. století. Barevné adrenalinové divadlo oslavující rychlou jízdu koní a odvahu žokejů. A co nejvíce potěší vítěze je fakt, že může uspořádat bez postihu bujarý večírek ve čtvrti, která prohrála.

Buková hora u Ústí nad Labem, Bukovec v samém jádru Jizerských hor, Malý a Velký Buk v Lužických horách nebo také Bučina na Šumavě. Bukové lesy se už po celá staletí zapisují do místopisu naší krajiny.

Buky v minulosti představovaly jednu z nejvíce zastoupených dřevin našich lesů. Po ústupu doby ledové před přibližně 12 000 lety se začal středoevropský les výrazně měnit. Severské tundry a ustupující ledovce postupně zarůstaly nejprve náletovými dřevinami, jako jsou břízy a lísky, za kterými rychle následovaly další listnaté dřeviny. Smrky se naopak stahovaly do vyšších horských poloh. V nížinách smrk nemohl konkurovat listnatým stromů, které během dlouhého, teplého léta měly mnohem větší přírůstky. Krajina střední Evropy byla zalesněna prakticky celoplošně. Jehličnany představovaly jen pětinu stromového porostu.

Výraznější vliv člověka se začal projevovat přibližně 500 let před n. l. Ve středověku již byla převážná část nížinných lesů přeměněna na pole a louky. Lesy na okrajích hor byly využívány jako zdroj dřeva. Zde se netěžilo holosečí, ale „toulavým“ způsobem, probírkou. Vybíraly se ty nejlepší, nejkvalitnější stromy. Již počátkem 16. století začínala být těžba z důvodu nadměrné zátěže lesa úředně omezována a v 17. století se přesunula až do vyšších poloh hor. Koncem století osmnáctého došlo v Rakousku, ale v podstatě i v celé západní a střední Evropě, k energetické krizi. Spolu s nárůstem obyvatelstva se zvýšila poptávka po palivovém a stavební dřevu. Původní lesy prakticky zmizely. To je patrné i z krajinomalby té doby – holá krajina s roztroušenými ojedinělými stromy nebo shluky stromů. Souvislé lesy zůstaly pouze v nejvyšších partiích hor a v těžko přístupných terénech. Celkové zalesnění kleslo na přibližně 8 % plochy. Les přestal plnit svou funkci ochrany půdy. Výrazně se zvýšila míra eroze a vyplavování živin.

Další ránou právě pro bukové lesy na hřebenech hor byly sklárny. Skláři potřebovali dvě věci: surovinu na výrobu skla a dřevo jako palivo do pecí. Dřeva bylo potřeba mnohem více, proto skláři táhli za dřevem do horských lesů, např. na Šumavu a do Jizerských hor. Snadnost přísunu dřeva byla natolik zásadní, že když v nebližším okolí došlo k vymýcení lesa, sklárna byla zbourána a postavena o kus dál. Dřevo buků a některých dalších druhů stromů bylo mimoto nutné pro získávání tavné soli – potaše. K ústupu skláren do nížin došlo až v 19. století, kdy se v pecích přešlo na topení plynem.

Lesy se začaly pomalu zotavovat. Či spíše – původní listnaté dřeviny byly uměle nahrazeny rychle rostoucím smrkem. Kde došlo k erozi a snížení obsahu živin natolik výrazně, že nebylo možné pěstovat jiné stromy, byly vysazovány borovice. Tím se podařilo v průběhu 19. století obnovit stav lesů na přibližně 1/3 plochy. Na této úrovni jsme se udrželi dodnes. Skladba dřevin se ale výrazně změnila. Na prvním místě je smrk (40 %), následován borovicí (26 %) a až za nimi je přirozeně se vyskytující buk (18 %) a dub (8 %).
Vzrostlé bukové lesy se vyznačují absencí středního, keřového patra. To je způsobeno listím buků. Jednak koruny těchto stromů jsou natolik husté, že v době plného rozvinutí listů proniká k zemi jen velmi málo světla. Druhým důvodem je pomalé tlení bukového listí, semena tudíž mají v půdě velmi ztížený přístup k živinám a vodě. K obnovování lesa dochází, až když nejstarší stromy začnou odumírat a k povrchu pronikne více světla. Ne příliš výrazně zastoupenou květenu lze v bukových lesích pozorovat především z jara, dokud se listy stromů plně nerozvinou a nevytvoří příšeří. Jarní aspekt má tudíž ještě možnost rychle vykvést a vyprodukovat další generaci.

V současné době je možné bukové lesy obdivovat spíše na méně přístupných místech, kde se lesní hospodářství nevyplácí. Velká část těchto porostů se těší zákonné ochraně. Příkladem může být Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, Národní přírodní rezervace Malý a Velký Bezděz nebo Studenec a přírodní rezervace Klíč v Lužických horách, Národní přírodní rezervace Salajka a Mionší v Beskydech a dlouhá řada dalších. Zmíněné Lužické hory a okolí Máchova jezera s Bezdězem jsou typickými ukázkami hospodářských jehličnatých monokultur v oblastech dobře přístupných a bukových porostů na strmých stráních kopců. Právě Bezděz, ale i Borný přímo nad Máchovým jezerem vyrůstají z moře borových monokultur. V Lužických horách je převážná část hřebene mezi Studencem a Jedlovou pokryta smrkovým lesem. A opět nejstrmější, často suťové partie četných vrcholů mají les listnatý s hlavním zastoupením buků.

Les na těchto místech roste s menšími zásahy člověka, čímž získává na své přirozenosti a kráse. Mizí uniformita, přibývá překážek. Nenajdete zde řady stejně starých stromů, zato při procházce mimo cestu se občas nelze řídit Tyršovým: „Přelez, přeskoč, nepodlez!” O obcházení naštěstí pan Tyrš nemluvil… Některé stářím popraskané kmeny neobejmou ani dva dospělí, zato jsou zdobené choroši i jinými dřevokaznými houbami. Ke kráse bukového lesa přispívá kořenový systém těchto stromů, který má srdčitý tvar. Kořeny rostou hodně do šířky. Stojí-li buk už několik století na stráni, jeho mohutný kořenový systém je postupně odplavováním svrchní vrstvy půdy obnažován a vytváří zajímavé propletence na povrchu, symbolizující i jejich složitou historii.

Radiotelegrafická zpráva z ostrova Midway: „Bouře od jihu. Déšť. Silné poryvy větru. Zábradlí na návětrné straně pod vodou. Lůžka mokrá. Stěží udržujeme kurs. Mám se báječně. Přál bych vám, abyste byli na mém místě.“

Tuto zprávu dostali přátelé cestovatele Richarda Halliburtona 24. března roku 1939. Ani tváří v tvář hrozící katastrofě neztrácel tento dobrodruh, autor velepopulárních cestopisů, svůj pověstný smysl pro humor. Čínská loď s ptákem fénixem na zádi jako symbolem štěstí, se kterou se 5. března roku 1939 vydal z Hongkongu, aby proplul Tichým oceánem a mohl tak „vpadnout do Ameriky na čínské džunce“, navždy zmizela. A s ní i Richard Halliburton, nejznámější zapomenutá legenda.

Smělý a romantický

Byl rockovou hvězdou své doby, člověkem, jenž nedbal společenských konvencí a prostě žil. Jeho cestopisy, které vycházely v milionových nákladech, inspirovaly tisíce lidí. Zdolal Matterhorn, proplul Panamský kanál, jako první nafotil letecké snímky Everestu, bojoval s piráty v Macau, nechal se uvěznit na Ďábelských ostrovech, které až později proslavil Charrièrův román Motýlek, jako Hannibal přešel se slonem Alpy, v Mexiku se vrhl do jednadvacet metrů hluboké Studny smrti (po vzoru obětí Mayů), nechal se naverbovat do francouzské legie… Podnikl řadu dalších kousků, které mu vynesly přezdívku Smělý Dick nebo Romantický Richard. Ve své době byl hvězdou, které zářila stejně, jako ta slavného letce Lindbergha. Tak proč dnes o Richardu Halliburtonovi víme tak málo, jestli vůbec něco?

Narodil se 9. ledna roku 1900 v americkém Tennessee. Studium na prestižní Princetonské univerzitě ho předurčovalo k úspěšné kariéře, jenže Richardovou touhou bylo zažívat dobrodružství. Jako dvacetiletý se vydal na malé obchodní lodi Ipswich z New Yorku do Hamburku s pár dolary v kapse. O patnáct let později mu jeho nakladatel nabídl: „Jeďte, kam se vám zachce, a pište o tom, o čem se vám zamane.“

Greenhorn na Matterhornu

Vystoupit na švýcarský štít, který byl proslulý početnými oběťmi, to byla pro dvacetiletého mladíka bez předchozích horolezeckých zkušeností pořádná drzost. Jeden z horských vůdců – Adolf – zjišťoval, zda on a jeho přítel Irvine mají „nějaké kopečky“ již za sebou. „Prozradit mu, že naším jediným doporučením k přijetí do cechu alpinistů je umění stoupat po schodech, jsme si netroufli,“ píše Halliburton. „Spoustu,“ zalhali unisono a vypočítali všechny zdolané vrcholy od Palisád k Popocatépetlu. Horským vůdcům, kteří se uvolili je doprovázet, muselo být divné, že nemají žádné horolezecké vybavení, a záhy měli možnost se přesvědčit, že ani žádné zkušenosti. „Ochráncům našich kroků na ledovci netrvalo dlouho, aby zjistili, že nejsme žádní kamzíci, za něž jsme se vydávali v Zermattu,“ glosuje vtipně Halliburton. Při překonávání jednoho těžkého útesu se totiž uvolnil balvan, který Richard prý užil jako oporu pro ruce, v okamžiku, kdy na něj šplhal. Ztratil okamžitě pevnou půdu pod nohama a začal se sněhovou a kamenitou lavinou klouzat dolů po jednolitém zledovatělém pravém úbočí hory. Lano se napjalo a on prý visel v povětří jako pytel brambor. Převážně zásluhou vůdcova tahacího úsilí se mohl vyprostit. Posledních třicet metrů připomínalo rozviklané štafle s vysoko navátým prašanem, do něhož se při každém kroku bořili po lýtka. „Jsme na místě, gratuluji,“ řekl údajně horský vůdce Adolf. Richardu Halliburtonovi se splnil první cestovatelský sen. Jeho přítel Irvine se prý na vrcholu zasnil a dlouze se zadíval do dvoutisícimetrové prohlubně. Richard čekal nějaký hlubokomyslný proslov, ale dočkal se těchto slov: „Po všech těch letech vykládání a snění konečně doopravdy doplivnu na dva kilometry.“

S Elizabeth přes Alpy

Ne, nešlo o přítelkyni, i když v jistém slova smyslu ano. Takto pojmenovali v pařížské zoo samici slona indického, která s ním absolvovala náročnou cestu přes Svatobernardský průsmyk. Halliburton si totiž usmyslel, že se vydá po vzoru Hannibala na hřbetě tlustokožce přes Alpy. Slonice s ním útrapy nelehkého výstupu absolvovala, i když jí řídký vzduch velehor nedělal dobře. Před cestou se však musela odnaučit strachu z jedoucích a troubících aut. Kartaginský generál v roce 218 př. Kr. tyto starosti neměl, ovšem je známo, že většina slonů výpravu nepřežila. Navíc se jednalo o slona afrického, který dosahuje nepoměrně větší hmotnosti než jeho bratranec – slon indický. Halliburtonovy výpravy se zúčastnil cvičitel Elizabeth Louis Harel, který plnil úlohu sloního provianťáka a asistenta. Richard Halliburton píše, že sotva pustil v Paříži do světa zprávu, že hodlá překročit na hřbetě slona Alpy průsmykem Velký svatý Bernard, stal se terčem těžkopádné kritiky trudnomyslných historiků. Ti prohlásili, že trasa, kterou vybral, se neshoduje s trasou Hannibalovou. Ten by si ji jistě nevybral, když měl přímo před nosem Malého svatého Bernarda a průsmyk Monteceniský.

Samozřejmě, že muž cestující na slonu vyvolával velikou senzaci. Vždyť mezi švýcarskými horaly bylo jen málo těch, kteří vůbec měli možnost někdy předtím slona vidět. Zchvácená Elizabeth s oběma poutníky dorazila do kláštera svatého Bernarda z posledních sil, ale podle Halliburtonova popisu si svůj triumf na místě vychutnala a předvedla mnichům a obyvatelům vesnice pár kousků, jejichž zlatým hřbetem byla hudební produkce s foukací harmonikou. Zamýšlený triumfální pochod na Řím se však nekonal. Elizabethiny tlapy byly přeci jen dost uchozené, a navíc průvodce Harel naboural doprovodný vůz a vážně se zranil. Halliburton se pustil do bilance své výpravy – přišel o ošetřovatele, šoféra, vůz a bagáž, a slon nebyl schopný provozu. Proklel tedy věk motorů, který jim prý otrávil každý kilometr cesty – hrozbu, „o níž se velkému Kartaginci ani nesnilo“. Závěrečný triumf v Turíně, který „sponzorovala“ továrna Fiat, byl však dostatečnou náplastí na prožité útrapy. Dokonaleji prý nemohl kapitulovat ani sám Řím.

Ostrov hrůzy

Spinalonga je ostrůvek u pobřeží severozápadní Kréty. Zdejší pevnost ze 6. století byla součástí benátského opevnění severního pobřeží ostrova, kdy chránila zejména přístav Elounda. Tehdy se jmenovala Kalidon, a i když od roku 1954 nese opět oficiálně toto jméno, všichni ji nadále nazývají Spinalonga (italsky „dlouhý trn“). Zvláštní kapitola dějin Spinalongy se začala psát v roce 1903, kdy byla určena jako poslední útočiště pro nakažené leprou. Tehdy se ještě lidé domnívali, že lepra je vysoce nakažlivá, a tak bez milosti posílali nemocné z dosahu civilizace. Richard Halliburton měl odvahu ostrůvek navštívit, ale sám přiznává, že potom, co do těchto prokletých míst vstoupil, ho tlačila noční můra ještě dlouhou dobu.

„Jsem nečistý, nečistý! zní zoufalý pokřik malomocných po východních zemích už od dob prehistorických. Nikdo takto postižené nepolitoval, nikdy jim nikdo nepomohl a všechny bez rozdílu vyháněli za hradby města. Pokud se k nim nic netušící cizinec příliš přiblížil, museli ho varovat, že jsou nedotknutelní, nečistí,“ píše Halliburton. Za léta existence zdejšího leprosária se prý nepokusil o útěk ani jeden z nakažených. Veslice, na kterých by se dostali na Krétu, byly pod přísnou kontrolou, a plavat by museli skoro kilometr. I kdyby se přeci jen někomu podařilo uprchnout, příbuzní by ho okamžitě poslali zpátky. Halliburton si všímá, že nikdo z nemocných netrpí hladem nebo zimou. Jen steskem po svých blízkých. S jedním z obyvatel Spinalongy se dal do řeči. Dotyčný studoval práva a těšil se dobrému zdraví, než mu na obličeji vyrazily napuchlé skvrny a začaly tuhnout klouby. Když se dozvěděl krutou diagnózu, dostal šok, na který prý div nezemřel. Na Spinalongu se ovšem nechal dopravit bez odporu. Nepřipustil, aby ho kdokoli z rodiny navštívil, protože kdyby viděli, s jakými příšerami musí žít, všichni by si zoufali.

Co mělo zůstat skryto

Jako každá výrazná osobnost měl i Halliburton svoje kritiky, vyčítali mu především megalomanství a velké ego. V kuloárech se také špitalo o jeho homosexualitě, Smělý Dick, který neměl strach ani z lidojedů na Borneu, se zjevně obával, jak by veřejnost přijala jeho sexuální orientaci. Nijak ho to ale neodradilo, aby si žil po svém. V jeho třinácté komnatě bychom našli Ramóna Novarra, Mexičana, jenž dobyl Hollywood v rolích milovníků, a další lásky… Halliburton totiž miloval život a byl nenapravitelný romantik. „Romantika – to je to pravé. Lačním po romantice moří a dalekých přístavů a cizokrajných úsměvů… Musím využít svého mládí, pokud je ještě mám, a podléhat pokušení, než mě přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže.“ Než ho přibývající léta a pocit odpovědnosti zbaví kuráže… bohužel i bohudík se tak nestalo.