TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Královnou písečných krásek je však bez pochyb Dune du Pyla. Ta mimochodem figuruje zcela zaslouženě i v evropské variantě seznamu „7 Natural Wonders of the World“, do něhož byly zahrnuty nejcennější a nejunikátnější přírodní útvary starého kontinentu. Je široká neuvěřitelných 2700 metrů a se svou výškou 107 metrů by zcela bez problémů „polkla“ téměř dvě petřínské rozhledny. Vlastní písečnou dunu tvoří převážně zrnka křemičitého písku o průměrné velikosti zhruba 0,35 mm, podle posledních výpočtů má písečný útvar dohromady objem přes 60 mi¬lionů metrů krychlových eolického (navátého) písku – což je přibližně deset Máchových jezer. Gaskoňský kraj unikátnímu přírodnímu výtvoru daroval i jméno: Slovo pyla pochází z gaskoňského pilhar, které znamená hromada či kupa – nepříliš nápadité, za to ale zcela vystihující ráz zdejší krajiny. Gaskoňskou „Saharu“ geologové rozdělují na dvě různorodé části. Velké vnitrozemské pláně Les Landes de Gascogne tvoří písečná vřesoviště a slatiny. Nejčastěji se tu vyskytují parabolické duny a písečné hřbety. Druhou část představuje oblast pobřežních písečných dun, která zasahuje až 8 km do vnitrozemí atlantického pobřeží a rozprostírá se od ústí Gironde až po Biarritz, což je 230 km.

Rekordní unikáty

Výstup na klasické pouštní duny není z hlediska rozmanitosti výhledu příliš motivující – většinou totiž nabízí jen další duny a nekonečné moře písku. Hrdý Evropan však může s klidným srdcem prohlašovat, že vyhlídkou z Dune du Pyla by zcela určitě nepohrdl ani ošlehaný beduín odchovaný pouští. K výstupu na vrchol můžete zvolit buď turistické schody, nebo se vydat zdolat dunu na vlastní pěst po nezpevněném a pěkně strmém písečném svahu. Zatímco v prvním případě tu musíte být brzy ráno, abyste se vyhnuli záplavám turistů, druhou variantu můžete praktikovat po celý den, avšak s vědomím, že kvůli neustálému propadání vám cesta zabere třikrát tolik času, a že po jejím zdolání budete mít písek skutečně všude, včetně objektivu fotoaparátu. Na vrcholku však rychle zapomenete na všechna příkoří, která Dune du Pyla přichystala svým vyzývatelům. Ať se rozhlédnete napravo nebo nalevo, spatříte jen moře a moře – zatímco na západě to opravdové azurově modré, tak na východě tmavozelené, táhnoucí se až k horizontu. V těsné blízkosti duny se totiž nachází další přírodní rekordní unikát – největší borový les v Evropě. Ten tu však nebyl odjakživa, v 19. století ho začali uměle vysazovat místní lidé, kteří bojovali proti expanzi písečného masivu. Různorodost výhledů tak trochu prozrazuje, že duna je na jednu stranu vítanou a chráněnou přírodní pozoruhodností a turistickou atrakcí, na straně druhé časovanou bombou, kterou by většina místních obyvatel viděla ráda zakonzervovanou v již neměnném stavu. Minulost však opakovaně prokázala, že písečný obr není v žádném případě v zimním spánku ani v netečné letargii, ale neustále se přemisťuje a rozrůstá směrem k obydlenému vnitrozemí.

Nenasytné písky

Dune du Pyla patří mezi eolické písečné útvary, kterýmžto termínem geologové označují objekty vytvarované a vzniklé působením větru. Tvar dun i umístění vůči světovým stranám může pozornému divákovi prozradit, jaké větry v dané lokalitě převládají, a jaké síly je utvářejí. Písečných dun (česky přesypů) existuje celá řada – některé jsou charakteristické i tím, že je může pokrývat souvislá vegetace, která je pomáhá udržovat ve stálejší formě. Dune du Pyla však spadá do kategorie dynamicky se rozvíjejících dun, které osázet stromy nejde. Proto byl borový les vysázen především tam, kam duna zatím ještě nedosáhla. Problémem však zůstává skutečnost, že ani vzrostlé borovice nejsou v horizontu roků pro dunu žádnou překážkou – ta totiž každoročně pohltí sousto 8000 metrů čtverečních lesa. V roce 1987 písečný sesuv dokonce pohřbil i silnici. Duna pozřela také již 20 soukromých pozemků a nemá problém nechat zmizet i lidská obydlí – Francouzi mají stále na paměti rok 1936, kdy tekutý písek zcela spolkl luxusní vilu, kterou si zde vystavěla podnikatelská smetánka z Bordeaux. Podle prognózy do roku 2040 zmizí pod pískem další asfaltky a také kemp. Vědci se zatím marně snaží přijít na způsob, jak postup duny zastavit: Staví se palisády a každoročně se ručně vysazují alespoň traviny druhu kamýš písečný (Ammophila arenaria), která díky rychlému růstu dokáže jako jedna z mála dunu zpevnit. Zda to bude sisyfovská práce, ukáže teprve čas. Podle geologických čítanek tento typ dun bude totiž existovat tak dlouho, dokud ji bude čím a jak krmit. A protože je v moři dost písku a západní větry svůj směr jen tak nezmění, nevypadá z tohoto hlediska situace příliš růžově.

Mladá zástupkyně

Odpovědi na budoucí problémy se odjakživa vyplácí nalézat v podobných situacích, které se odehrály v minulosti. Stejnou strategii má i Francouzský geografický institut (FGI), který celou oblast zkoumá více než sto let. Za vznikem Dune du Pyla stojí extrémní písečná sedimentace a následující eroze, způsobená západními větry. Z leteckých snímků je patrné, jak se v moři před dunou vytváří písečný práh. Když dojde k odlivu a začne foukat vítr, písek je okamžitě transportován na návětrnou stranu duny. Tímto procesem se pobřežní linie celé oblasti neustále posouvá směrem do vnitrozemí rychlostí 8 m za rok. Od roku 1863 do roku 1981 podle vědeckých měření postoupila o celý jeden kilometr. Většinu návštěvníků překvapí, že akvitánská „první dáma“ mezi dunami je poměrně mladou zástupkyní svého druhu. Zrodila se teprve mezi 18. a 19. stoletím. Dalším překvapením zůstává skutečnost, že Dune du Pyla není čistě přírodního původu – tedy budeme-li slovem „přírodní“ chápat „bez zásahu člověka“. Existence duny a její extrémní velikost se totiž váže na výstavbu kanálu Arcachon Bay South Channel jižně od zálivu Arcachon, který nejenže uvolnil velká úložiště písku, ale ještě je transportoval do područí budoucí duny. Kumulující se zásoby písku se pak působením příboje, který je na atlantickém pobřeží pověstný svou intenzitou, přesunuly do těsného sousedství pobřeží. Změna v zaběhnutém režimu na sebe nenechala dlouho čekat – erozivní činnost nejdříve „rozebrala“ předchůdkyni současné duny Dune de la Grave (vysokou zhruba 80 m). Ta byla na počátku 19. století osázena borovicemi, a sice hned z několika důvodů, jednak zpevňovaly okolní půdu a bránily její erozi, borové dřevo se pak využilo k prodeji a ze stromů se získávala pryskyřice. Jenže kupící se písek zlikvidoval borový les včetně mladých semenáčů na závětrné straně, a nezpevněné podloží pak umožnilo jeho spanilou pouť na východ. V letech 1826–1922 rodící se Dune du Pyla směrem do vnitrozemí takto ¬zerodovala území o délce půl kilometru!

Adrenalin i geologie

Dune du Pyla je každopádně vzrušující podívanou, kterou byste si v tomto regionu neměli nechat ujít. Málokde na světě se nabízí možnost okusit chůzi v písečné duně a už za hodinu uhasit žízeň lahodným červeným vínem v některém z vinných sklepů v Bordeaux. Dune du Pyla je suverénně jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí kraje a láká jak sportovce, tak i milovníky přírody. Výlety za paraglidingem nebo lyžováním na písku se tu těší stejné oblibě, jako výlety do geologické minulosti. Výzkum totiž nedávno odhalil zajímavá fakta o původu celé akvitánské „Sahary“ – z obnažených půdních horizontů vědci zjistili, že k „vítězství“ písku nad krajinou došlo už v době 3500 let před Kristem. Do té doby pokrýval pobřeží vlhký les. Dodnes jsou na západní návětrné straně vidět zbytky starých půdních horizontů (tzv. paleosolů). Jedná se o černé ztvrdlé pásy hornin, které kdysi tvořily vrcholky předešlých písečných útvarů. Že je celý útvar nejen nestálý, ale i zranitelný, se ukázalo v lednu roku 2009, kdy na dunu udeřil cyklon silou větru o rychlosti 175 km/h a vážně ji poničil. Nyní je ale opět v plné své kráse a láká všechny ke zdolání.

Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.

„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.

Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“

Štěstí do středy

Karneval se svými kořeny v pohanských kultech byl odjakživa především oslavou pozemské pomíjivosti. Čím více se vše blýská, čím více je zlatých tretek, barevných pštrosích per a krásných svůdných žen na fantaskních alegorických vozech, tím více karneval vzkazuje všem: Štěstí (a felicidade), radost a veselí netrvají věčně, existují jen pro tento okamžik, pro pět dní karnevalu, pro pět dní bez hranic. Přijde Popeleční středa, poslední den karnevalu, a všechno bude pryč.

Rozloučení s masem a s kostýmy

Kostýmy (fantasías) pro nejkrásnější tanečnice, stojící na vrcholech vozů, či rozložité obleky z peří pro královny v čele procesí mají běžně cenu až desítek tisíc korun. A přesto: Všechny kostýmy se po skončení karnevalu vrátí zpět do dílen, a tam se rozstříhají, rozeberou a rozlepí tak, aby už nikdy nemohlo být v karnevalovém procesí použito stejné dílo. „Karneval doslova znamená ‚rozloučení s masem‘. Stejně tak se rozloučíme s kostýmy,“ řekla kdysi Allison Brown, jedna z královen karnevalu.

S alegorickými vozy je to stejné. Ty nejrozměrnější se rozloží hned, jakmile projedou sambódromo, sedmisetmetrovou pistu z bílého betonu. Jejich jepičí život tak trvá zhruba hodinu deset, což je čas, který školy samby dostanou na to, aby dráhou projely. Rozložené díly vozů se odtáhnou do dílen, kde se rozmontují tak, aby se použité materiály (vesměs laminát, polystyrén a guma) daly recyklovat, a třeba hned příští rok tyto zbytky použijí při modelování nové fantazie.

Skulptury a další části alegorických vozů, pro které není žádné okamžité využití, se většinou pohodí na hromadu kdesi v temných koutech karnevalových dílen nebo na montážních dvorech před nimi. Tady, na hřbitovech karnevalové fantazie, odpočívají sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat. S každým dalším deštěm rezivějí, s každým dalším horkým tropickým dnem se postupně rozpadají v prach.

Snad proto, aby nám připomněly slova písně Vinicia de Moraes: „Štěstí chudobného – je jako velká iluze karnevalu – celý rok úmorné práce – aby se na malý okamžik stal králem či pirátem – a všechno skončí Popeleční středou…“

TEXT A FOTO: Alexandra Synac

Už při pohledu z letadla dolů na tu hornatou krásu posetou tisíci jezer, která v odpoledním sluníčku zářila jako safíry na zeleném sametu, se to ve mně zachvělo. Místo jako stvořené pro Tolkienovu fantazii nebo pro Spielbergův Jurský park.

Poslouchám Tonyho, který nám právě poskytl auto ze své půjčovny: „Myslím, že s ní budete spokojeni. Ale držte ji pod devadesátkou.“ Starší podsaditý pán s onošeným kloboukem na hlavě spokojeně poplácal karavan po kapotě a předal nám klíče. „Pršet by dneska už nemělo, tak ji nechte ještě chvíli vyvětrat, ale jinak všechno v pohodě.“ Naše cíle byly jasné – vidět ježuru, tasmánského čerta, ptakopyska, vombata, takzvanou „borovici huon (Lagarostrobos franklinii) patřící mezi nohoplodovité (Podocarpaceae) a místní druh cypřiše (Athrotaxis selaginoides), zvaný „borovice King Billy“, případně cokoliv jiného endemického, čím se tento bezdůvodně opomíjený ostrov může pyšnit.

Tasmánie nezklamala ani v jednom. Od prvního dne jsme si připadali, jako bychom se ocitli v nějakém cizím, paralelním světě. Hlavní město Hobart se s námi rozloučilo pohádkovým západem slunce, zrcadlícím se v malebné zátoce s mnoha hornatými ostrůvky až někam za horizont. Snažili jsme se co nejdřív opustit civilizaci a najít vhodné místo k načerpání sil v nejčistějším vzduchu na této planetě. Všechno neuvěřitelně vonělo. Snad proto, že před pár hodinami sprchlo a sluníčko svými posledními paprsky smířlivě hladilo každý eukalyptový list.

Nezkrocená divočina

Každý den nás budilo něco jiného. První to byly šílené divoké slepice, které si z nedalekého lesíka vyšly na louku na snídani. Jindy se uřvaní papoušci snažili roztrhnout náš odpadkový koš, pověšený na zrcátku, ubučené krávy, malí roztomilí klokani, zde nazývaní wallabies, poklidně chroupající jarní, ještě sluncem nespálenou trávu, či tasmánský žabí sborový zpěv připomínající ten cikánský z Verdiho Trubadúra. Nejlépe se ovšem vstávalo se smějícími se ledňáky obrovskými (Dacelo novaeguineae). Jejich pozitivní nálada byla příjemně nakažlivá. Tasmánie ale měla v rukávu další trumfy. Sáhnout si na křehké, několik staletí staré a nikde jinde se nevyskytující „borovice huon“, které jen zázrakem v minulém století nevykáceli stavitelé lodí, je těžké popsat. V paměti mi navždy zůstanou hluboké pralesy národních parků Mount Field a Hartz Mountains na jihu a jihovýchodě, které se podobají nepropustným začarovaným pralesům v Tolkienově Pánu prstenů. Člověk tu každou chvíli čekal, zda na něj zpoza několikametrových kapradin a mechem porostlých statných eukalyptů nevyskočí dinosaurus nebo alespoň zlomyslný skřet.

Národní park Franklin-Gordon Wild Rivers, v němž se uprostřed panenské přírody skrývají běsnící řeky s několika impozantními vodopády, nám učaroval. Také ledovci dramaticky vytvarovaný národní park Cradle Mountain–Lake St. Clair nezklamal, hlavně co se fauny týče. Nedivím se, že dvacet procent státu je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Tasmánie je synonymem nezkrocené divočiny. Nepropustné hory, bouřlivé řeky a ospalá jezera, věkovité lesy bez začátku a konce, překypující vzácnou, často endemickou faunou i flórou, která v kontinentální Austrálii vyhynula nebo je v ohrožení, to vše je zde na dosah. Jak by taky ne, na konci poslední doby ledové Tasmánii zvýšená hladina Jižního oceánu oddělila od Austrálie a posledních 13 000 let se na ní život vyvíjel v poklidné, ničím nerušené izolaci. Tasmánští domorodci tu žili 34 000 let v absolutní harmonii s krajinou. Až teprve holandský cestovatel a námořník Abel Tasman roku 1642 poprvé zanesl do map jihovýchodní pobřeží ostrova. To už se skoro 300 let vyučovalo na Karlově univerzitě. Trvalo ovšem dalších 200 let, než se první Evropané usadili pod impozantní Mt. Wellington a založili tím druhé nejstarší město Austrálie, dnešní Hobart.

Tasmagie

Je trošku zázrak, že zdejší divočina nedopadla pod sekerami a puškami bílých stejně, jako domorodí Tasmánci, dnes už je naštěstí volání divočiny silnější než obchodní zisky. A tak jsme si z našeho seznamu mohli s vnitřním uspokojením odškrtnout plaché medvídkovité vombaty, vačici, drobné klokany rudoboké (Thylogale billardierii) i klokany Bennetovy. Krásní žlutoocasí černí a bílí kakaduové, rosely i plaší ledňáci často zdobili už tak impozantní, mechem porostlé stromy. Našeho černého čerta, co na nás k večeru pár sekund vystrašeně koukal, když se snažil přejít přes cestu, považujeme za vrchol štěstí. Dokonce jsme zahlédli i hejno velryb jižních s mládětem, jak pokojně proplouvaly vodami okolo úchvatného pobřeží Národního parku Freycinet. Nakonec jsme cestu skončili opět u Tonyho. „Tak co, neříkal jsem vám, že budete spokojeni?“ Tony, rozvalený za stolem ve svém kanclíku, s neodlučným kloboukem akubra na hlavě, asi pozná spokojeného zákazníka, ještě než mu projde dveřmi. Odvezl nás ještě na letiště, kde jsme se rozloučili „příští rok zase na viděnou.“ Spokojeně poplácáme kapotu jeho vozu a mlčky sledujeme, jak Tony odjíždí. To už ale oba v duchu plánujeme, jak se do Van Diemenovy země, jak Tasmánii původně její objevitel pojmenoval, podíváme zase příště.

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

V Mexiku se kvůli násilnostem drogové války rozmáhá kult Santa Muerte. Církev o světici s kosou nechce ani slyšet a snaží se, aby ji Mexičané pustili z hlavy.

Smrtka v červeném se mocně rozmachuje kosou, její kolegyně v černém vztahuje pařát na celou planetu, další má rudou kápi a sedí na trůně jako král. Ta největší měří metr, kolem krku má „dolary“ s lebkovými motivy a mezi prstními kůstkami vonnou tyčinku. Pouliční prodejce Israel v centru mexické metropole nabízí ke koupi Smrt. Svatou Smrt neboli Santa Muerte.

„Ta v černém tě ochrání, ta v červeném vyřeší tvoje milostné potíže, zelená ti dá dobré zdraví, žlutá zařídí peníze, modrá úspěchy ve studiu a v práci, fialová převrátí negativní v pozitivní,“ jmenuje, jak si amulety mezi sebe rozdělily práci. A která se prodává nejlépe?

„Tahle! Funguje na všechno,“ bere do ruky kostlivkyni, jejíž plášť hraje všemi barvami, jako kdyby si sem odskočila z alegorického vozu z průvodu za práva gayů.

Když si za peníze, které v přepočtu odpovídají asi 15 korunám, koupím jednu smrťáckou samolepku, Israel se mi smutně svěří, že obchody vůbec nejdou. Ač je už poledne, jsem prý toho dne prvním zákazníkem. Možná vás napadne, že se není co divit, když nabízí tak bizarní zboží. On však není žádný výstředník, spíše se jen přiživuje na kultu, který se v posledním dvacetiletí v zemi neobyčejně rozmohl. Kde se kult vzal, to katolík Israel netuší, ale už čtyři roky se k Santa Muerte poctivě modlí. I za to, aby měl lepší odbyt.

Indiánka i Evropanka

„Je pravděpodobné, že vychází z in¬diánských náboženství, v nichž smrt hrála velkou roli. Ale nejsou pro to žádné vědecké důkazy. Indiáni ji zobrazovali jako postavu, ze které pomalu odpadává maso. Ovšem podoba Santa Muerte vychází zcela z evropské tradice,“ říká nám žurnalista a vysokoškolský učitel Juan Ambrosio, který o Santa Muerte napsal knihu, a přitom odkazuje na kosu, knihu, sovu, černou kočku a další doprovodné čarodějnické atributy. Navíc něco podobného mají i v Argentině, kam vliv Aztéků rozhodně nezasahoval. „Když jsem v 90. letech hledal nějaké informace pro svůj článek do novin, zjistil jsem, že o tématu neexistuje žádná literatura. Tak jsem se rozhodl, že ji napíšu sám,“ vysvětluje.

Podle jeho rešerší se první psané zmínky o Santa Muerte objevují v 17. století, ale naprosto okrajově. První rozmach nastal za krvavých časů mexické revoluce, kdy se k ní modlily především ženy z nižších vrstev. Buď proto, aby jim zajistila, že se jejich milovaný vrátí z boje, nebo proto, aby jim sehnala nového partnera poté, co si vzala toho původního. Ty drsnější pak žádaly svatou Smrt, aby se nějak vypořádala s jejich sokyní v lásce. Roli svérázného amora si svatá Smrt ponechává dodnes. „Zůstává stále spíše světicí pro ženy. Ty ji považují za stejně silnou, jako je Bůh, jenže s některými požadavky by se na Stvořitele zkrátka styděly obrátit,“ dodává Ambrosio.

Světice z galerky

Jedno zobrazení Santa Muerte, které se také přezdívá Bílá paní nebo Bílá dívka, měli v Zacatecasu v kostele. Měla ochraňovat horníky před smrtí v dole. Další byla ve svatostáncích v Hidalgu a Oaxace. Byl to jen lokální kult, který kromě místních nikoho moc nevzrušoval, i když je pravda, že u oltáříku svaté Smrti se hromadilo více květin než naproti u Panny Marie. Dlouhodobě tady Smrt platila za ochránkyni lidí z galerky, zlodějů, prostitutek, pasáků, ale také naopak policistů či vojáků. S rozmachem násilí, které Mexiko zachvátilo kvůli drogové válce státu proti kartelům a mafií proti sobě navzájem, se právě tento aspekt dostal do popředí.

„Když se v domě nějakého zatčeného kápa objeví oltář svaté Smrti, hned o tom média široce informují, jako by za jeho činy mohla. Ale když se tam najde oltář Panny Marie, nestojí to nikomu ani za zmínku,“ brání čtyřicátník Ambrosio kostěnou světici před automaticky negativním pohledem.

Smrtící melodie

Že se mezi mafiány její kult pevně uchytil, dosvědčuje i hudebník Mario Castelo Quintero z města Sinaloa, který pro bosse nejsilnější zločinecké organizace v zemi skládá písničky o jejich „hrdinských“ činech. „Zatímco starší chtějí, aby do textu zahrnul Jesúse Malverdeho (lidmi kanonizovaný „Jánošík“ z přelomu 19. a 20. století – pozn. aut.), mladší ročníky jednoznačně upřednostňují Santa Muerte,“ říká oplácaný třicátník v červené baseballové čepici.

V Mexiku, kde kostlivec láká na oběd do restaurace a kde jsou o Dušičkách lebky z cukru tradiční mlskou pro děti, není divu, že Santa Muerte získala na popularitě v době, kdy tradiční světci už jsou tak nějak opotřebovaní a lidé pátrají po něčem novém, k čemu by mohli upnout svou víru. Dlouho však trvalo, než její obliba začala být veřejně zřejmá. „Dříve její přívrženci schovávali její amulety pod oblečením, dnes je okatě předvádějí na odiv,“ komentuje to Ambrosio. Uchytila se především v chudších vrstvách, movití Mexičané se o jejích přívržencích vyjadřují s neskrývaným opovržením.

Polibek pro moji holčičku

Za to, že svatá Smrt vystoupila z podsvětí, může Enriqueta Romerová, která v roce 2000 průlomově umístila oltář s jejími obrazy a sochami před svůj dům v chudé čtvrti Tepito. Vynesla ji na světlo, protože jí to v těžké životní situaci slíbila. Co konkrétně pro ni Santa Muerte udělala, to si ovšem šedesátnice s bílým melírem a výrazným zlatým zubem nechává pro sebe.

Při prvním pohledu to tu vypadá jako u květinářství, protože růže, karafiáty a další řezané rostliny přetékají z chodníku až do silnice. Jenže květy se odsud neodnášejí. Naopak se tu nechávají jako obětiny pro svatou Smrt, která se tu objevuje v tak temných podobách, že i ta nejdrsnější metalová skupina by si ji mohla dát na přebal svého cédéčka.

Enriqueta Romerová o Santa Muerte mluví rozněžněně jako o „své holčičce“ a před pózováním pro fotografii jí přes sklo posílá vzdušný polibek. Udělala si z ní byznys. Na odbyt jdou především tlusté svíčky s lebkou. „Já ji miluju. Modlím se k ní, aby se starala o mne, o mou rodinu, o všechny, kdo se k ní modlí, i o ty, kteří to nedělají,“ vypráví ta lehce zmatená paní. (Mimochodem, ten den je oblečena ve stejných barvách jako její „holčička“ ve vitríně, již každý měsíc převléká do jiných šatů.) To, že Smrtku za svou ochránkyni považují mafiáni, vůbec neřeší: „Je třeba věřit ve všechny, v Ježíše, v Marii i ve svatou Smrt. Stejně je nad vším Bůh, a ten si nás u posledního soudu přebere.“

Fotogenická svatá

Úspěchu oltáře z ulice Alfería si všiml i kněz David Romo Guillén z letničního kostela o pár bloků dále, a hned kostel předělal tak, že je zasvěcený Santa Muerte. To je naprosto bizarní, protože jeho religiózní směr existenci světců odmítá. Na tento očividný nesoulad se však Roma nemohu zeptat. Sedí totiž ve vězení za praní špinavých peněz získaných z únosů. Duchovní dostal trest 66 let odnětí svobody, ovšem brání se vysvětlením, že vysoký obnos považoval za běžný dar od farníků ve prospěch jeho svatostánku, který leží ve špinavé části metropole jen 15 minut chůze od katedrály na centrálním náměstí Zócalo.

V žádné katedrále neuvidíte tolik Ježíšů, jako je tady k vidění Smrtek. Jsou obklopené květinami a lidé před nimi klečí v dlouhých modlitbách, při nichž drmolí své modlitby. Ty se řídí texty lehce pozměněných katolických modlitebních knížek, takže věřící nikdy nezapomenou žádat o milost i Boha, Krista a Bohorodičku.

Jedné soše dali prosebníci do rukou lízátko, jiné zas jablko i s cenovkou. Dále má na jídelníčku pivo, kolu, čokoládovou tyčinku a jednu zapálenou cigaretu. Snad jen náhodou pod jedním obrazem podřimuje černá kočka.

Jako cynický ateista dávám Santa Muerte titul nejfotogeničtější světice. Zatímco ty ostatní vždy unyle hledí k nebi, Smrtka se šklebí. Ve tváři má drsný výsměch nám všem, kteří máme před sebou kariéru nebožtíků.

Vatikán ji nechce

Ambrosio podezřívá Roma, že mu svatostánek se střechou z vlnitého plechu byl malý a chtěl se na kultu obohatit. Dokonce prý neúspěšně žádal o uznání kultu jako nové církve. Aby si dodal na důležitosti, opakoval, že Santa Muerte má v Mexiku dva miliony příznivců. Protože neexistují jiné údaje, objevuje se od té doby toto ničím nepodložené číslo ve všech článcích o svaté Smrti, včetně toho nejvlivnějšího na Wikipedii. Skutečný počet nikdo nezná.

„Před deseti lety se zdálo, že její obliba poroste do nekonečna. Nyní ale trend stagnuje,“ říká Ambrosio s tím, že věřící si nikdy nepřáli odtrhnout se od katolické církve.

Nicméně Vatikán po Romově vystoupení už měl Santa Muerte dost a prohlásil ji za ďáblův výtvor. Dokonce nařídil, aby z výše zmíněných kostelů farníci odstranili její škodlivá zobrazení, která tam bez velkého zájmu o ně byla po staletí. Někteří katolíci pak přinášeli obětiny ke křížům, aby si u Krista vyprosili milost za to, že si s ní zadali. Definitivně pohřbívat Smrtku by však bylo více než předčasné.

TEXT A FOTO: David Těšínský

Jedna země a dva světy. Japonsko je pokrokový stát, ale jakou cenu má místo na špici? Lidští roboti pracují od úsvitu do soumraku, na odpočinek není čas. Také zde žijí lidé bez práce a bez domova, kteří se narozdíl od nich ještě nezapomněli smát.

Zivot japonského businessmana je stereotypní a suchý. Probudí se okolo páté ranní, pak vyrazí do práce, nastoupí do přeplněného vlaku s přestupy na přelidněných stanicích a pozdě večer ho čeká stejně úmorná cesta zpět. Není divu, že tito živí roboti rádi svůj každodenní stres po práci spláchnou v místních hospodách (izakaya) a mnohdy pak ani netrefí domů.

Po ulicích se běžně povalují opilí manažeři ještě v oblecích s kravatou a kufříkem. Průměrný japonský businessman nevydělává velké peníze, proto raději místo taxíka hledá alternativní způsoby noclehu, jako je fastfood. Útočiště nachází v „manga kavárně“ či jakékoliv jiné internetové kavárně, otevřené 24 hodin denně. Oblíbeným místem je i McDonald´s. Častým zvykem pro rychlé „odstresování“ je také návštěva heren nebo čtení mangy (kreslených tištěných komiksů) v nejbližším marketu při pauze na oběd nebo večer po práci.

Práce vysává

„V Japonsku je velice obtížné prosadit jakoukoliv zásadní změnu,“ řekl mi 66letý pán ze Severní Koreje, který žije v Japonsku již dlouho. Když jsme se poznali blíže, tak mi sdělil: „Ty jsi moc citlivý na to, abys tady vydržel s těmi roboty. Mnoho lidí se tu cítí hodně osamoceně a je normální nemít žádné kamarády.“

Každý člověk si i v Japonsku může najít svoji cestu ke štěstí, záleží, jestli štěstím je pro něj zrovna jediné volné pracovní místo v železné budově mezi mraky s nikdy nekončící pracovní dobou. Nezřídka nějaký ten businessman ukončí svůj život skokem pod vlak nebo z okna.

Klidné stáří

Opakem lidských robotů z Tokia jsou bezdomovci z Ósaky. Prožil jsem s nimi ve slumu Kamagasaki celé tři dny. Proběhlo mezi námi neuvěřitelné porozumění beze slov, já neuměl japonsky, oni zase anglicky, přesto jsme se spřátelili. Padesátníci bez práce a bez domova přesto působili, že jsou se svou životní situací smířeni. Se svými penězi vyjdou tak akorát, a přesto se předháněli, kdo mi koupí pivo. Sami kouří, pijí pivo a saké, hrají na kytary, tančí. Mají klid v duši, ten jsem u robotů z Tokia nenašel.

TEXT A FOTO: Vlastibor Čermák

„Cože, on používá bioplyn? Tady v Tanzanii?“ „Ano, už několik let,“ odpovídá průvodce. Zvědavost mě zavedla na venkov, kde panuje černočerná tma, než ji rozřízne světlo z místní farmy.

Byli jsme v centrální Tanzanii již několik dní, a i když tu elektřina byla, často vypadávala, a to i přesto, že za ni lidé platili nemalé peníze. Nespolehlivost dodávek elektrického proudu znepříjemňovala život těm, kdo elektřinu zavedenou měli, a její cena (především cena zavedení) zase odradila ty, kdo po ní zatím jen toužili.

Bioplyn by tak spoustě lidí žijících mimo městskou aglomeraci mohl umožnit splnění dlouhodobého snu, mít kvalitní světlo i po setmění. Příchod tmy je v Tanzanii přesný jak švýcarské hodinky, po celý rok nastává kolem půl sedmé, země totiž leží přímo na rovníku. Tma je tu černočerná, zvláště tady na venkově. Skutečnost, že ulice většinou nejsou osvětlené, není pro chodce zrovna příjemná. Na druhou stranu to ovšem znamená minimální světelný smog a překrásnou hvězdnou oblohu. Hvězdy se tady zdají tak blízko, že se jich chcete dotknout.

Bio farmář

„Myslíte, že by nám to mohl ukázat?“ ptám se okamžitě, protože takovou příležitost si nechci nechat ujít. „Můžeme tam zajít hned a zeptat se ho přímo. Nasedáme do pronajatého auta a vyrážíme. Zprvu jedeme po prašné cestě mezi domky nejrůznějších velikostí a kličkujeme mezi dětmi, chodci, slepicemi a kozami. Když vyjedeme z Manyoni, dostáváme se na kvalitní asfaltovou silnici. Domy postupně mizí a místo nich se objevují pastviny, políčka či neupravený porost, tu a tam roztroušená stavení. Po několika minutách jízdy u jednoho zastavíme. Majitele najdeme za domem, zrovna pracuje na poli, i když je mu kolem šedesáti, je stále plný energie a síly. Nezanedbává ani svůj zevnějšek: jeho tvář je hladce oholená, jen na bradě má šedivé strniště.

„Shikamoo,“ zdravíme svahilsky. Je to výraz, který je pozdravem a zároveň projevem úcty. „Marahaba. Co vás sem přivádí?“ Krátce vysvětlíme, proč jsme přišli, a ptáme se, zda by nám ukázal svůj bioplynový systém. Po tváři mu přelétne úsměv. „Samozřejmě. Pojďte se podívat,“ říká. Opře motyku o strom a vede nás k domu. „Je to tu vlastně díky mému synovci. Jednou byl v Dodomě, zrovna když tam nějaká neziskovka předváděla bioplynovou technologii. Zaujalo ho to a pozval je, aby přijeli udělat tu prezentaci i tady. Oslovilo to pak i mě, a tak jsme si to tady zařídili.“ „A funguje to?“ „Přijďte v noci a uvidíte! Ale teď pojďte dál, ukážu vám, jak je to udělané.“

Bez zápachu

Bioplyn byl zavedený do třech místností: obývacího pokoje, studovny a kuchyně. V obýváku a ve studovně se používal na svícení, v kuchyni na vaření. Dům měl ještě další dvě místnosti, ale kvůli menší kapacitě nádrže tam přívody zavedeny nebyly. Samotná nádrž se nacházela na levé straně domu. Betonová, umístěná v podzemí. Obsah nádrže tvořily výkaly skotu i lidí. Dokud jsme neotevřeli poklop, necítili jsme žádný zápach. Má zvědavost stoupala. „Jak to svítí? Dají se při tom světle dělat domácí práce? Dá se při něm číst? A co ten plynový vařič v kuchyni, je efektivní? Věděl jsem, že odpovědi na tyhle otázky se dozvím, až přijedeme podruhé, v noci.

Zdravice po africku

Nemohl jsem se dočkat, až se setmí. Na farmu jsme dorazili poté, co už tma byla tak hustá, že by se dala krájet. Když jsme přijížděli, nikoho jsem neviděl, ale jen co jsme vystoupili, podle hlasů bylo jasné, že na nás čeká hned několik lidí. Následovaly pozdravy ve svahilštině a africké potřásání rukou. Říkám africké, protože v Africe, tedy alespoň v té východní, podání ruky není jen zvyk, ale téměř obřad. Ruce se podají a… drží. To může trvat několik sekund, minutu nebo i déle. Záleží na tom, jestli se pouze pozdravíte, anebo hned po pozdravu začnete konverzaci. A řekl bych, že také na tom, jak moc je ten, s kým se zdravíte, rád, že vás vidí. Když už má konečně dojít k puštění rukou, ani to se neděje překotně rychle. Pomalu se sjede dlaní po dlani druhé a zdravící se chvíli drží za konečky prstů. Toto je obvykle konec, ale ne vždycky. V některých případech se prsty pustí, ale ještě se jimi pěkně luskne.

Žádné plýtvání

Čekali tu na nás farmář, jeho žena, jejich asi osmiletý syn a také synovec, ten, který s myšlenkou používat bioplyn přišel jako první. Jakmile jsme vstoupili do domu, všiml jsem si, že na druhém konci chodby je vidět tlumené světlo. Vycházelo z obývacího pokoje. Tam na nás čekal další člověk, zdejší stařešina. Doslechl se, že máme v noci přijít, a rozhodl se také zúčastnit. Opět následovalo vítání, pak jsme se usadili a začali si vykládat o všem možném. A samozřejmě, jakmile se naskytla příležitost, stočil jsem řeč na bioplyn.

„Nesvítí to moc silně…“ „Svítí, podívej,“ řekl farmář a pootočil knoflíkem lampy zavěšené ze stropu. Bylo to, jako kdyby se ranní šero náhle změnilo v jasné odpoledne. „Nepustil jsem to naplno, protože zásoba plynu je omezená. Zatím se nám nestalo, že by to pro naši běžnou spotřebu nestačilo, ale ani tak neplýtváme.“ „Můžete mi ukázat i ty další místnosti?“ byl jsem zvědavý. „Samozřejmě, pojďme.“ Temnou chodbou jsme prošli až na druhý konec domu. „Tohle je naše kuchyň,“ řekl farmář a vedl mě do menší místnosti, kterou jsem v té tmě spíše tušil, než viděl. Farmář se nad něčím sklonil, škrtl zápalkou, něčím pohnul, lehce to zasyčelo, a pak už jsem jen viděl modrozelený plamen plynového sporáku. Ve stejnou chvíli jsem také ucítil nevábný zápach, který však rychle zmizel.
„Tady vaříme.“ „A světlo?“ „Zavedli jsme to sem pouze do vařiče.“ „A jak to, že když jsme byli v obýváku, necítil jsem vůbec žádný zápach?“ „Ten zápach je cítit pouze tu chvilku od otevření plynu do zapálení. Když už to hoří, necítíš vůbec nic.“ „Takže kdyby někdo omylem nechal otevřený ventil, asi bych si toho rychle všiml, že?“ „Přesně tak,“ zasmáli jsme se všichni při té představě. Vařič jsme vypnuli a zamířili do další místnosti. Někdo nás ale předběhl. Byla to jeho žena se synem. Pomáhala mu s domácími úkoly, a tak tu lampa běžela naplno. V místnosti byl pouze stůl, nějaké krabice na zemi a na stole a v rohu police. Nechtěli jsme vyrušovat, a tak jsme jen nakoukli a šli zpátky. Světlo už bylo opět ztlumené a diskuse ve svahilštině běžela na plné obrátky.

Zrádná bludička

Když jsem pozdě v noci odemkl dveře svého pokoje, automaticky jsem nahmatal knoflík vypínače a zmáčkl. Vypínač cvakl, ale světlo se nerozsvítilo. Ach, ta elektřina! Ještě štěstí, že mám v batohu čelovku. Nahmatal jsem ji a zapnul. Objevila se bludička, která během několika vteřin zhasla. Posadil jsem se na postel a potmě si sundal boty, svlékl kalhoty, oblékl si čisté tričko a zalehl do postele. Zítra ráno musím koupit monočlánky.

Těžko říci, co mne k tomuto cestovateli tak přitahuje. Jeho životní příběh, pohled na svět či možná sdílená síla prožitku. Když se to vše skloubí s krásou Viktoriiných vodopádů, je o dokonalý africký zážitek postaráno.

Poprvé jsem u Viktoriiných vodopádů stanula v roce 1997. V místní, skoro autentické dědině jsem si nechala provést věštbu z kostí. Byla velmi stručná, celý život se sem budete vracet, řekl místní věštec v roli šamana, a můj průvodce se tomu smál. Já ne. V letech 2005 až 2008 jsem v Zimbabwe pracovala a žila, a teď se tam z různých důvodů neustále vracím. K Viktoriiným vodopádům pak speciálně kvůli Emilu Holubovi. Letos to bylo již po dvaadvacáté.

Městečko Victoria Falls se stále ještě nemůže vyrovnat se špatnou pověstí, kterou Zimbabwe utržilo během posledních voleb, a to i přesto, že má velmi dobrou úroveň služeb a podniká zde i řada cizinců, kteří nešetří nápady, jen aby přilákali platící hosty. Možná, že i to je jeden z důvodů, proč se ve městě moc nepěstuje hrdost na vlastní historii, a za nejdůležitější se považuje fakt, že Viktoriiny vodopády jsou co by kamenem dohodil, a pokud se chtějí trochu blýsknout před turistou, dodají jméno Davida Livingstona, který je pro Evropany objevil. To, že zde byl i nějaký Holub, pak neví skoro nikdo. Snažím se to už dlouhá léta napravit.

První pokus

Místní galerista, kterého znám léta, a k němuž se uchyluji sama první ráno pobytu, mi se smíchem nabízí, zda si letos nechci raději prohlédnout Mosi-oa-Tunya (jak se vodopádům v místním jazyce říká). Ty tu prý byly tisíce let před Davidem. Pokračujeme v rozmarném tónu, a když se vytasím s balíkem pohlednic první mapy vodopádů, ani si je nemusí pořádně prohlížet. Před lety navštívil mou výstavu a odhalení Holubovy sochy ve městě Livingstone, a tak ví, co jsem donesla. Ještě zkouším, co vydrží, a rychle na něj chrlím, že sem k vodopádům Emil dorazil v září 1875 v doprovodu George Westbeeche a zdržel se u nich čtyři dny. I to mu však stačilo na to, aby zakreslil jednotlivé katarakty a jejich okolí. Jeho ručně kreslená mapa Slapů Viktoriiných, jak je nazýval, byla poprvé publikována v Grahamstownu v roce 1879. Uznale kývá hlavou, Yes Maria, a z připraveného balíku, jako znalec (mě i místních poměrů) si bere největší díl.

Potěšena jeho zájmem obcházím v horku ještě další místní instituce – informační centrum, poštu, obchůdky na hlavní třídě a jen asi dva hotely. V místním horku si většina zdejších krasavic nemůže stěžovat na spoustu práce, a tak se věnuje své manikúře, případně vyhlížejí vhodný doprovod na večerní disko. Pohlednice ukládají do poloprázdných stojánků s grácií, ovšem s vlažným zájmem. Po poledni mám poctivě obšlápnuté celé centrum městečka, vyjma nejstaršího honosného hotelu Victoria, jehož management mi laskavě sdělil v předchozí mailové korespondenci, že má přednáška v jejich prostorách je vítána, pokud uhradím za pronájem sálu 5000 dolarů a zajistím si patřičné obecenstvo. Takto velkorysou nabídku jsem nepřijala a hrdost mi nedovolila, abych tam vkročila zaprášená a v obyčejném klobouku, takže má návštěva tohoto viktoriánského hotelu se tentokrát nekoná.

Místo toho jsem se vrátila zpět do lodge pro Pavlu a Štěpánku (dobrovolnice, které mi pomáhají v Tengenenge), abych je zavedla na vodopády ještě toto odpoledne, neboť stmívání chceme prožít na spojovacím mostě společně s kamarádem Petrem, který se k nám blíží ze Zambie. Pokud jde o oblečení, doporučuji ze zkušenosti dvoje. Na sebe plavky a pak košili, kraťasy a protékací boty. Vstupné je proti loňsku pro cizince opět o deset amerických dolarů vyšší, ovšem jako bonus můžeme zhlédnout před vstupem skupinu tanečníků, která zpívá válečnické písně a má skvělý doprovod na bubny. Ovšem chvilka zastavení u nich také znamená, že nás obklopí i místní prodejci všeho možného a začíná nekonečný dialog:

„Budeš potřebovat pláštěnku.“ „Nebudu, mám plavky.“ „Je to dlouhá cesta, budeš mít žízeň.“ „Znám to tam, mám s sebou vodu.“ „Teď se tady platí americkými dolary, ale já mám ty staré, zimbabwské, miliony, triliony.“ „Mám těch zimbabwských plné kapsy.“ „Nevěřím…“ Konec tohoto duchaplného rozhovoru ukončí až několik balíčků bilionových bankovek z mých zásob, za které si beru pět jeho trilionových. Ani jednu stranu tento směnný obchod nebolel, a tak se vzájemně loučíme s úsměvem.

Do vodního světa

V hlavní expozici o historii vodopádů za branou se nic nezměnilo a zasahovat do ní nemohu. Jsou tu posledních pět let stále stejné panely s daty vstupu prvních misionářů, geologický průřez a velmi cenné informace o stavu vody na Zambezi v jednotlivých ročních obdobích. A konečně i nová nabídka, dá se rezervovat i prohlídka vodopádů za úplňku. Škoda, že tu jsme jen na tři dny. Zato zdejší krámek s turistickým zbožím mne nesmírně těší. Vládne mu milá energická žena, která rozšířila nabídku i o knihy, takže beru do ruky tu, co pojednává o stavbě spojovacího mostu mezi vodopády, listuji ve výpravné publikaci o Zambezi (v italštině), dívám se do encyklopedie endemických rostlin v angličtině a němčině. A zatímco si kamarádky pečlivě poznamenávají data z panelů, probírám s tou dámou pobyt Emila Holuba na vodopádech. Byť se na rovinu přiznává, že o něm ještě neslyšela, dojímá ji i skutečnost, že podruhé sem vzal i svou mladičkou ženu, co měla ty půvabné dlouhé šaty (jak se řekne anglicky honzík, ta mašle na zadku, si ne a ne vzpomenout) a slunečník. Nakonec přebírá nejen pohlednice, ale i mapu jeho cest, kterou mám z předchozích výstav, a pečlivě si zaznamenává i názvy jeho knih v angličtině, tedy těch publikací, které jsme v předchozích letech vydali na ambasádě v Harare. Neměl by pro ni být takový problém je v knihovně najít.

Skoro dvouhodinová procházka podél hrany vodopádů začíná nad horním kataraktem, kde si srovnám Holubovu mapu a odkud se pomalu přesunujeme od vodopádu k vodopádu. Ze čtrnácti jich splývá dohromady momentálně asi třetina. Sama udělám jen pár snímků duhy v první průrvě (tam je totiž vždy) a přestávám fotit u hlavního vodopádu, to už jsem stejně celá mokrá a můj jednoduchý aparát by nemusel mé pokusy vydržet. Děvčata se ještě snaží, po každé sérii ukládají foťáky do igelitových sáčků, ale v hustém deštném pralese v druhé třetině cesty to také vzdávají. Odpolední slunce nás ještě prohřeje u zátoky Batoka, kde končí zimbabwská část vodopádů a kde máme nádherný pohled na spojovací most. Při krátkém odpočinku a ždímání mi volá Petr ze Zambie, že dorazí na most za necelé dvě hodiny, a tak se rychle vracíme zpět, abychom mohly přejít hranici.

Na celnici je lenivý provoz. Sympatickému mladíkovi v uniformě za přepážkou vysvětluji, že si nechceme obstarávat víza, neboť jdeme na most jen předat Holubovy pohlednice kamarádovi (a zatajuji, že jsem si objednala pro nás pivo). Dívá se mi do tváře, nadzvedávám klobouk, a on listuje mým skoro novým pasem (mám tam za dva poslední roky jen africká víza – tři zimbabwská, čtyři keňská a jedno senegalské), nakonec si vyžádá slib, že se nejpozději za dvě hodiny vrátíme. Pak bouchne na papírek razítko, a když mi ho vzápětí odeberou u plotu před vstupem na most, jen letmo zahlédnu u jeho podpisu poznámku: „Tři kusy.“ Na dotaz kamarádky, jak se vrátíme zpět, se tvářím nechápavě a lakonicky odpovídám, že stejnou cestou.

Setkání s Petrem je jako vždy milé, svého času bodoval i zamýšlenou česko-slovenskou lodge v Livingstone, známe se léta. Probereme tedy nejžhavější novinky z obou stran a při západu slunce si připijeme na počest Emila Holuba. Podařilo se nám být u vodopádů jen pár dní po 110. výročí jeho úmrtí. Petr balí do batohu zbytek pohlednic, bez problémů je předá v livingstonském muzeu. A já si skoro za tmy promýšlím scénář nové holubovské výstavy, tentokrát v Čechách. Když dorazíme k celnici ze zambijské strany, ten sympatický celník jen pokyne rukou a prohodí „Fajn, že jsi zpět.“

TEXT A FOTO: Jiří Škoda

Co kdybych vám řekl, že hned za našimi hranicemi se nachází krajina pohádek, která zatím uniká pozornosti většiny českých turistů?

Co v Německu? Ať před cestou, nebo po ní, všichni se mě ptali úplně stejně. Příroda, lidé, památky? Reakce většinou nechápavé. Přestože průzkumy veřejného mínění říkají, že se vztahy Čechů a Němců rok od roku lepší, v mém okolí to není moc znát. Občas někdo chválí výhodné nákupy nebo působivou atmosféru drážďanských vánočních trhů, ale stejně je rád, když může konzumovat oblíbené potraviny, sice polepené německými etiketami, pěkně doma v české kotlině. Je to zvláštní, když si uvědomíme, jak mnoho společného s našimi velkými sousedy máme.

Za sedmero horami

Začít můžeme třeba u nejranějších vzpomínek. V dětství jsme slýchávali pohádky o zlých a hodných králích, o přeshraničních vdavkách, o drobných šarvátkách, při kterých jednotliví mocipáni bojovali o svá drobná území. Když se však podíváme na mapu středověkých Čech, brzy si uvědomíme, že zde se děj těchto příběhů pravděpodobně neodehrával. Stopy po podobných událostech najdeme mnohem snadněji právě v sousedním Německu, které bylo ještě před 150 lety rozdrobeno na desítky malých území, království, knížectví a svobodných měst s vlastními vládci, tak jak to známe z dětských příběhů.

Skvěle je to vidět třeba ve spolkové zemi Porýní-Falc, kam jsem zamířil při své mými přáteli nepochopené cestě. Řeka Rýn byla již od pravěku evropskou tepnou, podél které probíhal obchod, cesty i válečné výpravy. Každý mocichtivý člověk v této oblasti se snažil zajistit si k řece přístup a dát ostatním najevo, že je to právě on, kdo zde hraje prim. Krajinu podél řeky, zejména podél středního toku, si můžete představit jako hustě koncentrovanou přehlídku těch nejkrásnějších a nejimpozantnějších historických staveb. Nejlépe je uvidíte z paluby některé z četných výletních lodí, které se po řece plaví. Začít můžete třeba v městečku St. Goar ležícím jen pár kilometrů proti proudu od města Koblenz, kde se do Rýna vlévá významná řeka Mosela, přinášející vodu od města Trevíru. Pokud poplujete proti proudu (což doporučuji), proplujete nejdříve kolem skály zvané Lorelei. Jedná se o nejužší místo Rýna mezi hranicí Švýcarska a ústím do moře. Proud je zde prudký a spolu se skalisky pod hladinou komplikuje lodní dopravu. V historii zde došlo k mnoha nehodám lodí. Podle legendy má všechny na svědomí stejnojmenná víla, která láká námořníky blíž ke skále, podobně jako to dělají sirény z řecké mytologie.

Hned za skálou proplujete časem. Na obou březích řeky začnou jako houby po dešti vyskakovat na skalách mohutné hrady, pod nimi krásná starobylá městečka. A když píšu mohutné, myslím mohutné. Jen ty největší z Čech by se s nimi daly srovnávat, ale počtem by nás ty rýnské naprosto převálcovaly. Nejlepší je, že jsou všechny krásně opravené a z velké většiny přístupné. V některých stále žijí lidé, jiné jsou přebudovány na luxusní hotely či restaurace a zbytek stále slouží reprezentačním účelům.

Zpátky do minulosti

Chybu neuděláte, když vystoupíte na břeh. Jak jsem se již zmínil, většina měst si dosud uchovala atmosféru dob dávno minulých. Stále v nich můžete najít zbytky opevnění, projít se po hradbách a proplétat se úzkými středověkými uličkami. Vysoké hrázděné stavby s mile křivými stěnami na vás budou působit, jako kdyby vám chtěly něco sdělit. Příběhy ze své historie, osudy svých majitelů. Stará pošta, celnice, skladiště, trh… Připadal jsem si po chvíli jako v nějaké fantasy počítačové hře, ovšem s daleko lépe modelovaným prostředím.

Pokud vás omrzí kameny a dřevo okolních staveb, doporučuji navštívit některou z místních restaurací. Německo si s kvalitní gastronomií jistě mnoho lidí nespojuje, přinejlepším nás napadne eintopf, případně některá z parodií z pořadu Česká soda. Je to ale chyba. Ačkoli jsem velkým fanouškem historie a krajina kolem Rýna na mě měla vliv přímo fantastický, většina vzpomínek se váže ke gastronomickým zážitkům.

Ve většině restaurací vám nabídnou pokrmy z místních produktů. Což trochu naznačuje, že velká většina jich bude mít něco společného s rybami. Nemusíte se ale bát, že byste nedostali nic jiného. Místní restauratéři se opravdu snaží, a tak se stále více podniků objevuje na seznamech známých gastronomických speciálů. Navíc ačkoli se celá oblast nachází v té bohatší části Německa, ani pro našince tu není extrémně draho. Na závěr pak přichází logická tečka. Kde jinde ochutnat rýnský ryzlink, než právě zde? Nabídnou vám ho v každé restauraci. Pokud ale chcete oblast poznat trochu lépe, doporučuji se rozjet na venkov a vyhledat nějaké menší vinařství. Místní producenti vám rádi a ochotně vysvětlí, v čem spočívají přednosti tohoto lahodného nápoje, a pokud byste náhodou váhali, dají vám ochutnat hned z několika posledních sklizní. Odjíždí se pak o to obtížněji.

Co tedy dělat v Německu, vracím se k původní otázce. Je toho mnoho. Pokud jste milovník přírody, historie a dobrého jídla, určitě se nespletete, když naše západní sousedy navštívíte. Určitě vás, stejně jako mě, v mnohém překvapí.

Kráčíme přes sluncem rozžhavenou černou planinu. Kam oko dohlédne, obklopuje nás jen zkamenělé moře rozbouřených lávových vln se stříbřitě lesklým povrchem. V dálce před námi se uprostřed kamenné pustiny rýsuje ostrov zeleného života – kipuka Royal Gardens.

Havajský vulkanický národní park na ostrově Hawaii chrání jednu z nejdynamičtěji se měnících krajin na světě. Co tu vidíme dnes, už zítra nemusí existovat. Nacházíme se na svazích sopky Kilauea, jedné z nejaktivnějších sopek naší planety, která během posledních sta let vykazuje prakticky nepřetržitou aktivitu. V jejím rozlehlém vrcholovém kráteru Halemaumau ještě na začátku 20. století bublalo jezero žhavé lávy. To v roce 1924 zmizelo při explozivní erupci, po které se sopečná aktivita na vrcholu sopky na čas zklidnila. Mezitím však Kilauea o své aktivitě dává opakovaně lidem vědět, dokonce poslední čtyři roky se Halemaumau opět probouzí a poodkrývá svůj kotel žhavé lávy.

Není divu, že obyvatelé Hawaii věří, že právě v kráteru Halemaumau sídlí bohyně Pele. Mocná Pele vládne tvořivé i ničivé síle vulkánů, je bohyní sopečného ohně, blesků i větru. Pro původní obyvatele Havajských ostrovů je Pele uznávanou autoritou, se kterou je třeba vycházet zadobře. Proto jí také často nosí ke kráteru všelijaké obětiny – květy, jídlo i jiné drobnosti.

Pravý důvod neobyčejné sopečné aktivity Havajského souostroví, vlastně přímo důvod jeho existence leží hluboko pod tichooceánským dnem. V hlubinách zemského pláště se tu nachází takzvaná horká skvrna, anglicky „hotspot“. Představme si ji jako hrnec žhavého magmatu, které se pomalu protavuje zemskou kůrou vzhůru. Z moře se tak vynořují obrovské vulkány a vznikají ostrovy. A protože se pacifická zemská deska pomalu posunuje k západu, starší ostrovy s deskou odjíždějí a na jejich původním místě nad horkou skvrnou vznikají nové. Tak vznikl celý řetězec Havajských ostrovů.

Royal Gardens, tedy „Královské zahrady“, byly velkým, ale špatně plánovaným developerským projektem pocházejícím z 50. let dvacátého století. Uprostřed deštných lesů na jihovýchodních svazích sopky Kilauea, v těsném sousedství národního parku, tu za podpory státu byla vybudována rozsáhlá síť ulic, spojující na 1500 stavebních parcel. Díky mohutné reklamní kampani na americké pevnině se pozemky prodávaly, aniž by kdo přemýšlel o riziku, jaké sopka za ploty zdejších zahrad představuje.

Odříznutí

Na začátku 80. let se aktivita Ki¬lauey přesunula mimo vrchol, do tzv. východní riftové zóny. Riftovou zónu lze popsat jako jakousi mohutnou puklinu ve svahu sopky, podél které se mohou objevovat boční erupce. Jedna taková erupce nastala 3. ledna 1983 pouhých pět kilometrů od horního okraje Royal Gardens. Madam Pele připravila lidem spektakulární představení. Ze země začala tryskat téměř pět set metrů vysoká fontána žhavé lávy, která vytvořila nový sopečný kužel, později nazvaný podle vymřelého endemického ptáka Puu Oo. Z této nově zrozené malé sopky pak láva stékala jako rudá ohňová řeka ze svahu dolů. Pohled to byl jistě impozantní, ale pro obyvatele Královských zahrad až příliš bezprostřední.

Naštěstí tu mnoho lidí nežilo. Ze všech pozemků byla zastavěna sotva desetina. Přesto v prvních dvou letech erupce bylo lávou z kráteru Puu Oo zničeno 16 domů a skoro pětina celé městské čtvrti zmizela pohřbena pod vrstvou lávy až deset metrů mocnou. Zkáza přicházela pomalu, ale vytrvale, stejně jako vytrvale pokračovala erupce. V dalších letech byly postupně zaplavovány další a další parcely i domy, v roce 1987 byly Royal Gardens odříznuty lávou od zbytku světa. Stala se z nich kipuka, což je havajský výraz pro ostrov vegetace uprostřed čerstvých lávových proudů.

Ještě do roku 2000 zdejší nejvytrvalejší obyvatelé udržovali v rámci možností příjezdovou cestu pomocí buldozerů, ale i ta byla nakonec pohřbena do lávy. Od té doby se do Royal Gardens lze dostat pouze pěšky přes hrbolatou lávu nebo vrtulníkem. My se do kipuky Royal Gardens vypravili pěšky. Auto jsme zaparkovali kousek za vesnicí Kalapana na jihovýchodním pobřeží ostrova Hawaii. Kalapana bývala rybářskou vesnicí, ale nakonec ani ona neunikla vulkanickým živlům. V roce 1990 prakticky celou vesnici pohřbila láva, ušetřeno zůstalo jen pár domů. Ačkoliv osud tohoto kusu země je stále neklidný, lidé tu evidentně mají pro strach uděláno a své domy si houževnatě obnovují i na čerstvých a holých vrstvách vyvřelé lávy. Má to svůj důvod. Láva rychle zvětrává, mění se na velmi úrodnou půdu a ve vlhkém tropickém klimatu se pak daří nejen bujné lesní vegetaci, ale i tropickému ovoci. Políčka s papájou tu rostou jako houby po dešti.

Ukrytý prales

Nás čeká náročný a riskantní pochod po nedávno ztuhlých lávových proudech. Slunce stoupá a černá skála pod nohama se rozehřívá jako plotna kamen. Dostatek vody v batohu je pro takový výlet nezbytností. Stejně tak pevná a odolná obuv. Vydáváme se napříč otevřenou plání tvořenou ztuhlými proudy lávy zvané pahoehoe (provazová láva). To je druh lávy při havajských erupcích velmi častý. Je to láva, která za horka teče v hladkých proudech a jak chladne, její konzistence připomíná med. S klesající teplotou ztuhne nejprve jako kůže tenký povrch proudu, zatímco pod ním se stále tekutá láva ještě pohybuje. Tak se již zatuhlá „kůže“ proudu deformuje mnoha vráskami, přehýbá se, napíná, praská a bortí, nafukují se v ní bubliny, hromadí se ve vytlačovaných kopcích, či se znovu roztaví pod novou horkou lávou. Jakmile přísun čerstvé lávy ze sopky skončí, vše ztuhne a lávové útvary zkamení jako by prostřed svého pohybu zamrzly.

Celou cestu ke kipuce užasle obdivujeme nadpozemskou fantazii bohyně Pele, se kterou vytváří všechny ty fantastické tvary. Připadáme si jako na výstavě abstraktních sochařských děl a nadšeně objevujeme stále nové exponáty. Zároveň však musíme velmi obezřetně vážit každý krok a dobře volit cestu. Čerstvé lávové proudy mají značně křehký a nestabilní povrch. Těsně pod povrchem se mohou ukrývat i dost velké dutiny – ztuhlé bubliny. Probořit se do takové bubliny představuje velké riziko. Zdejší čedičová láva je složením velmi podobná sklu a praskliny v ní mají hrany ostré stejně jako skleněné střepy. Nikdo si nechceme pořezat nohy, a tak jdeme opatrně, našlapujeme jako šelmy na lovu.

Po dvou hodinách přicházíme k vegetaci a brzy nalezneme i první vyasfaltovanou ulici. Vede odnikud nikam, tedy přesněji z lávy do lávy. Z obou stran ji už značně pohlcuje vegetace. Okolní parcely připomínají prales. Jen dopravní značky u silnice a džunglí prorostlý rezavý vrak auta naznačují minulost této zvláštní Královské zahrady. Zkoumáme zbytky opuštěného světa na svahu sopky. Postupně objevujeme několik rozpadajících se dřevěných domků a v jejich okolí pozůstatky kdysi šlechtěných zahrad. U jednoho domu roste pár kokosových palem. Máme štěstí, pod jednou z nich se válí zralé kokosy. Není snadné se do nich dostat, ale nečekaná svačina je výtečná!

Pan vytrvalý

Přes některé ulice se převalil několik metrů mocný lávový proud. Při jeho přelézání si nedokážeme představit, jak se ke svým domům dostávali zdejší poslední obyvatelé. Dnes již jsou Royal Gardens neobydlené, ale vůbec poslední rezident – jedenašedesátiletý Jack Thompson – byl evakuován vrtulníkem teprve na začátku března 2012. Den poté jeho dům zachvátila bohyně Pele. Jack se pro svou odolnost a vytrvalost stal na Hawaii slavnou osobností. Ve svém domě dokázal odolávat sopečným živlům téměř třicet let! Poslední čtyři roky tu byl již jen osamoceným vlkem. Vždyť jeho poslední soused musel z Royal Gardens odejít již v roce 2008. Jack chodil do civilizace jen pěšky přes nám již dobře známé a špatně schůdné lávové proudy. Tu a tam za ním přilétal vrtulník se zvědavými turisty, kteří chtěli na vlastní oči poznat dům a život lávového samotáře.

Erupce v kráteru Puu Oo je nejdelší zaznamenanou nepřetržitou erupcí na světě. Letos slaví 30. narozeniny! Období lávových fontán již dávno skončilo, ale žhavá láva nadále vytéká na zemský povrch a pomalu stéká po svazích sopky do moře, kde za mohutných explozí vzniklé páry tuhne a trvale tak zvětšuje americké území ostrova Hawaii. Nepodařilo se nám však žhavou lávu zahlédnout. Většina se jí totiž pohybuje podzemními tunely, do kterých se kdysi zapouzdřily lávové řeky. Možná je to tak lepší. Láva proudící pod zemí se nikde nerozlévá a nikoho neohrožuje. Jen stoupající pára na pobřeží pod sopkou je důkazem, že Pele tu dosud neřekla své poslední slovo.

Nic nenasvědčuje tomu, že erupce Puu Oo v blízké době skončí. Royal Gardens si již téměř zcela uzurpovala zpět do svého království bohyně Pele a vypadá to, že na nich bude ještě nějakou dobu pracovat, aby dílo dokončila. Možná, že ve chvíli, kdy čtete tento článek, jsou Královské zahrady již definitivně vymazány z mapy našeho světa. Dříve nebo později je ovšem Pele zase opustí, lávu pokryje během let hustá vegetace a cyklus zániku a zrodu se uzavře.

Je to Pacifik s jemnou příchutí Francie. Servíruje přírodní delikatesy, které lákají turisty i těžaře. Nová Kaledonie chutná sladce i hořce. Je největším zámořským územím Francie, ovšem domorodí Kanakové se s touto příslušností nesmířili dodnes.
Při cestě po Nové Kaledonii se nedá zabloudit. Země má tvar dlouhé nudle. Pět set kilometrů na délku a padesát na šířku. Roku 1774 sem připlul James Cook, objevil tu ostrovy, které mu připomínaly Skotsko a pojmenoval je Nová Kaledonie (Římané při své expanzi dali Skotsku název Caledonia). O sto let později si tuto část Černých ostrovů – Melanésie přisvojila Francie a začala sem vysílat trestance. Z trestanců se postupně stali farmáři, kteří domorodé Kanaky zotročili. Vřelé kanacko-francouzské vztahy tu nepanují dodnes. Přestože na severu východního pobřeží Francouzi téměř nežijí, několikrát mě svezli stopem. Většinou stejně jako já projížděli touto oblastí poprvé. „Ještě nedávno tohle nebylo pro Francouze bezpečné,“ vysvětluje mi za jízdy Jenevieve. Tato mladá kanacká dívka jela se svým francouzským přítelem Fabienem na dovolenou. Využívám její znalosti angličtiny a ptám se na „černo-bílé“ vztahy a nedávnou historii země.

Kněz bojovníkem

Nová Kaledonie se v 80. a částečně i v 90. letech zmítala v obrovských nepokojích. Kanacká nesmiřitelnost s francouzskou kolonizací se stupňovala, až vyústila v boj o nezávislost. Krev v žilách místních obyvatel po generace tiše bublala. Nakonec se vztahy vyostřily, až se na scéně objevil Jean-Marie Tjibaou. Tento původem kněz sjednotil všechny kanacké kmeny a stal se lídrem celonárodního hnutí za nezávislost. Tjibaou pochopil, že Francouze neporazí v ozbrojeném boji, a začal se zástupci kolonizátorské země vyjednávat. Chtěl zabránit dalšímu prolévání krve, ale prolil svou vlastní. Tjibaouův nenásilný odpor se nelíbil radikálům, kteří ho v roce 1989 zastřelili. Nikomu se už od té doby nepodařilo Kanaky sjednotit. Svého úsilí vymanit se z kontroly Francie se nevzdali, ovšem barikády už dnes nikde nestojí. „Obě strany se sice respektují, ale bratrské pouto navázáno není,“ pokračuje ve svém vyprávění Jenevieve. „To, že mám za partnera Francouze, moji příbuzní netolerují,“ ukončuje tuhle kapitolu, když přijíždíme do oblasti Linderalique.

Hned u pobřeží trčí do výše ostré jehlany skal. Jsou tak spektakulární, že jedna skála se dostala na zadní stranu pětistovky CFP franků (franků francouzských kolonií v Tichém oceánu). Za přílivu se voda dostane až k patám trčícího masivu. Domluvili jsme se, že zde budeme společně kempovat. Fabien postavil stan a já šel pro dřevo. K večeři jsme měli smažené vepřové s nudlemi a večer u ohně mě Jenevieve zasvětila do kanacké kultury a tradic.

Něco za něco

Oproti Francouzům mám tu výhodu, že se mohu v klidu vypravit i do kmenových osad, aniž bych se musel bát nějakého konfliktu. Ten by sice už dnes neměl hrozit ani Francouzům, ale vřelého přijetí se jim nemusí dostat všude. A nutno říci, že Kanakové jsou velice srdeční lidé. Nebylo vzácností, že mě pozvali domů na čaj či kávu, nebo mi věnovali na cestu nějaké ovoce. Ale ještě jsem nenavštívil žádnou izolovanou kmenovou komunitu. „Tohle podléhá určitým pravidlům, která by se měla respektovat,“ pokračuje u otevřeného vínka Jenevieve. „Není možné se svévolně pohybovat v jejich osadě, aniž by návštěvník absolvoval takzvaný kutum.“ V překladu to znamená něco jako výměna. Šéfovi vesnice se předá tradiční batikovaný šátek či dlouhý pruh látky, do něhož se může zabalit ještě nějaká drobnost. Za toto se nabízejícímu dostane oficiálního přijetí do vesnice. Po dvou hodinách jsme se zvedli od ohně, který už byl vlastně jen hromádkou žhavých uhlíků. Hodil jsem do nich větší kus dřeva a šel roztáhnout matraci pod nedaleký strom na okraji písečné pláže. Usínalo se krásně. Po společné snídani jsem se s tímto sympatickým smíšeným párem rozloučil a vydal se pěšky dál.

Než jsem Hienghene opustil, pořídil jsem si potřebný kus batikované látky, jaký se používá pro kutum. Jako první jsem navštívil kmenovou osadu Néssapoué. Ani ne po hodině cesty od odbočky při pobřeží jsem vstoupil do osady. Naučenou větou žádám prvního osadníka, aby mne dovedl k šéfovi vesnice. Po menších komunikačních zádrhelech jsem předveden k jeho zástupci. Šéf je pryč. A muž číslo dvě v hierarchii kmene mluví trochu anglicky. Stojíme před „domem setkání“, kde sděluji účel své návštěvy s žádostí o přijetí. V batikovaném plátnu předávám ještě přibalený balíček tabáku a maličký obnos peněz. Rituálu přihlíží hrstka lidí. Dostává se mi oficiálního přijetí jménem celé osady. A oficiální ceremonie se rychle mění v přátelské uvítání. Matyas mě zběžně seznámil s chodem kmene a dal najevo, že se můžu všude volně pohybovat. Zajímal jsem se o místo, kde bych mohl jednu noc kempovat. „Ty nemáš stan?“ ptá se po nějaké době Matyas. „To jsi měl říci hned, můžeš spát v mém domě.“ „A jsi zván také k večeři,“ říká už po společné kávě.

Domácnost po kanacku

Tradiční kanacké obydlí tvoří nízká, dnes už většinou zděná kruhová nebo čtvercová základna. Vysoká jehlanovitá či kuželovitá střecha se skládá z hrubé vrstvy palmových listů nebo stébel travin. Na špici je zapasován malý vyřezávaný totem. U některých obydlí před nízkými vchodovými dveřmi visí již zmiňované tradiční batikované plátno. To se občas také objevuje místo závěsu v oknech, či jen tvoří dekoraci příbytku. Kanakové většinou mají více „domů“. Protože se jedná o stavby o jedné místnosti, bývá ten sousední menší koupelnou, prádelnou a toaletou. Kuchyňka je také většinou zvlášť, ale někdy se jedná jen o zastřešený kuchyňský kout. Tady v osadě se však jídlo připravovalo společně pro celý kmen. Na dvou podložených kolejnicích seděly obrovské hrnce, pod nimiž se topilo. Část žen čistila zeleninu, jiné ji vařily nebo smažily. Smažily se i šproty a sardinky. K jídlu se jako příloha používají sladké brambory a taro. Tato hlíza se považuje za brambory vlhkých tropů. Večeřeli jsme v otevřeném „sálu“ onoho „přístřeší setkání“. Setkání mě potěšilo. Neměl jsem dojem, že bych někomu vadil, naopak. Kdo uměl pár slov anglicky, zkoušel si je procvičit. Já jsem svou slovní zásobu víceméně vyčerpal hned po pozdravu. Úsměv z tváří však zmizel, když jsem opatrně začal hovor na téma kolonizace. Tahle otázka je pro Kanaky velmi citlivá. „Kdysi zde Francouzi zřídili trestanecké kolonie. Přišli farmáři a začali zabírat půdu pro svůj dobytek. Nakonec zabrali celou zemi,“ říkají s tónem nesmiřitelnosti. „Neustále bojujeme za nezávislost, ale pro arogantní Francii jsme jen hrstka rebelujících povstalců!“ Je cítit, jak jimi začínají vibrovat emoce. Nebylo to šťastné téma.

Pod tlakem

Pod vlivem stupňujícího se tlaku vrátila Francie v roce 1999 Nové Kaledonii částečnou autonomii. Navíc všichni obyvatelé dostanou v referendu možnost vyjádřit se, zda chtějí zůstat pod správou Francie; datum bylo strategicky určeno až na rok 2015 (s tím, že to může být i později). V současnosti žije v zemi 230 000 obyvatel. Už teď ale téměř polovinu tvoří Francouzi, a ti stále přibývají. Vytvářejí se různé projekty a vznikají nová pracovní místa. Francie věří, že do tohoto data bude poměr Francouzů vyšší.
A proč se Francie nechce této malé, vzdálené ostrovní země vzdát? Důvody jsou pochopitelné. Nová Kaledonie je bohatá na nerosty. Ve velkém se tu těží kobalt a hlavně nikl, nalézá se tady asi třetina jeho celosvětových zásob! Pro případnou možnost, že by se po referendu měla Nová Kaledonie stát nezávislým státem, byla roku 2010 vedle francouzské trikolory zavedena druhá státní vlajka. Aby Francouzi snížili tlak Kanaků, zavedli jim automaticky i francouzské občanství. Zlé jazyky tvrdí, že to je hlavně proto, aby mohli do referenda v klidu vytěžit co nejvíce niklu. Nerosty se nalézají těsně pod povrchem a snadno se těží. A tady je zakopán pes. Hrozí zde obrovská ekologická devastace. V minulosti bylo přes sedmdesát procent povrchu pokryto pralesem. Dnes je zalesněno už jen něco málo přes dvacet procent. Kde les nevykáceli farmáři pro pastviny, tam stromy odstraňují těžaři. Na odpověď, jestli se budoucnosti podaří napravit křivdy minulosti, si Kanakové budou muset ještě počkat. Potkal jsem však i Francouze, kteří si dokážou představit život v Kaledonii i bez toho, že by byla francouzskou provincií. Kanakové naopak vědí, že bez Francouzů by se jejich nerostné bohatství získávalo hůř. A otázka, jestli by Kanakům nebylo bez těžby niklu (a Francouzů) přece jen lépe, je už teď zbytečná…

Ptal se: Martin Dlouhý, Foto: Martin Dlouhý, archiv Jana Pirka

Vlak, kterým vyrážím na domluvený rozhovor, se rozjíždí a v tu chvíli mi zvoní mobil. „Dobrý den, tady IKEM, sekretariát profesora Pirka. Nemohl byste přijet dříve, pan profesor má naléhavý případ a půjde na sál,“ ozve se z něho. Po příjezdu do Prahy běžím z vlaku do metra, pak na autobus a v běhu dorážím i do IKEMu, kde mi sekretářka sdělí, že musím počkat, než skončí první operace. Asi po půl hodině čekání pan profesor Jan Pirk, světová kapacita kardiochirurgie, přichází. Čiší z něj klid a vyrovnanost, ač je ve stresu i časovém skluzu, protože mu na sál právě přivážejí nového pacienta.

Jaké bylo vaše dětství?

Měl jsem krásné dětství, byli jsme tři sourozenci, dvě sestry a já. Já byl nejstarší. Rodiče žili hlavně pro rodinu, takže nám připravili skvělý vstup do života. A zážitků z mládí mám spoustu, dokonce jsem o tom napsal i knihu Srdce a srdíčka Jana Pirka, kde jsou mé zážitky popsány. Ale nedá se říci, že by některý byl ten největší. Každopádně rád vzpomínám na vesničku Konojedy, kde jsme trávili dovolené, jezdili s rodiči pod stan a při žních jsme také pomáhali zemědělcům na polích. Tenkrát to ještě byli soukromí zemědělci.

Jak probíhala doba studia?

Nejprve byly tři roky na gymnáziu. Následující studia na fakultě pak probíhala ve dvou etapách. První čtyři roky jsem byl svobodný, studovali jsme tak, abychom studovali, ale hlavně si užívali života, jak to studenti dělávají. Chodili jsme na pivo, za holkami, sportovali jsme. Pak jsem se oženil a narodilo se nám dítě, to byla druhá etapa. Takže poslední dva roky jsem se hodně učil, abych měl prospěchové stipendium a mohl přispívat na rodinu.

Jste velký sportovec, ještě běháte maratony?

Běhám, pozvolna se připravuji na novou sezonu. Ale nyní je spíše běžková sezona. (Rozhovor se uskutečnil v půlce prosince. Pozn. redakce) Nicméně nejradši mám dlouhé běhy mimo dráhu, a také běžky a triatlon. Když jsem byl ve škole, tak jsem provozoval pozemní hokej za pražskou Slavii, ale u tohoto sportu hodně trpí ruce, a když děláte medicínu, tak je potřebujete mít zdravé, proto jsem pozemního hokeje nechal. Ovšem skrz tento sport jsem začal cestovat. Když jsme byli mistry republiky nebo aspoň do třetího místa, byla možnost jednou ročně vyjet na utkání na Západ. Takže jsme ve velice nuzných poměrech projeli za „totáče“ celou Evropu.

Co vás nejvíce táhne ke sportu?

Je staré sokolské heslo, nebo ho možná Tyrš odněkud převzal „Ve zdravém těle, zdravý duch“. Víte, když chci, aby mi to myslelo a abych mohl fyzicky náročnou práci tady zvládat, musím být fit. Navíc se při sportu vyplavují endorfiny, hormony dobré nálady, takže mě to baví. Možná také hodně dělá to, že pocházím ze sokolské rodiny z maminčiny strany.

Slyšel jsem, že rád cestujete a klidně vyrazíte s báglem na zádech. Co vás k cestování táhne?

Tak s báglem na zádech už ne, to bylo dřív. Jezdili jsme i na vodu a dělali jsme s přáteli léta letoucí jachting. Také jsme jezdili s dětmi pod stan, ale dnes, ve svém věku už jezdím po penzionech a hotelech.

Kde jste všude byl?

Ono bude jednodušší říci, kde jsem nebyl. (smích) Jak jsem se zmiňoval, Evropu jsem sjezdil už za „totáče“ s pozemním hokejem, po otevření hranic jsme veškeré finance, co se daly postrádat, věnovali na cestování. Takže když to shrneme, nebyl jsem na Novém Zélandu, jinak prakticky všude.

Je nějaké místo, kam byste se chtěl ještě vrátit? Máte nějakou srdeční destinaci?

Rád bych si do navštívených míst doplnil ten Nový Zéland. A pokud mám zmínit, kam se rád vracím, tak rozhodně Maledivy. Když si potřebujeme odpočinout, tak Maledivy jsou takový kouzelný kout světa na relax a jezdím tam jednou za dva roky. Většinou ovšem cestujeme za poznáním, naposled jsme s přáteli jeli okruh Vietnam, Korea, Filipíny. Kdybych měl zmínit srdeční destinaci v rámci poznání, tak rozhodně Peru, to nás opravdu uchvátilo.

Říká se, že lékaři jsou nejhorší pacienti, co si o tom myslíte? Jak je to u vás?

Není to pravda. Nejsou špatní pacienti, já tu mám shodou okolností zrovna tři. My jsme kdysi dělali průzkum výskytu komplikací u pacientů doktorů v porovnání s nemedicínskými pa¬cienty, a není v tom žádný rozdíl. Myslím, že jediný rozdíl je, že když dojde ke komplikacím u kolegy doktora, tak se to více vryje do paměti.

Máte rád červené víno, doporučil byste ho i na krevní tlak?

Tak na krevní tlak určitě ne, to s tím nemá nic společného. Má to blahodárný vliv proti rozvoji aterosklerózy. Ovšem víno se nepije na krev, víno se pije na chuť, k jídlu a meditování. Ale jinak mám rád nejen červené, ale i bílé a růžové.

Přejdeme-li k vaší profesi. Uskutečnil jste náhradu srdce dvěma pumpami. Kam až si myslíte, že v tomto ohledu může pokrok zajít?

Dělat prognózy do budoucnosti je velice ošidná věc. Mechanická čerpadla místo srdce v budoucnu do jisté míry nahradí v rámci transplantací srdce jako takové.

Domníváte se, že by v budoucnu bylo možné, aby člověk s nepoškozeným mozkem fungoval jen s umělými orgány?

Tak v současnosti již funguje ledvina a srdce, ale orgánů má člověk daleko víc. Například umělá játra ještě neexistují. Jak jsem říkal, pokrok jde dopředu, ale je ošidné říkat, co bude.

Jak na vás dopadla smrt pana Halíka, který žil 200 dní s vámi voperovanými pumpami?

Na nás na všechny, nejen na mě, to dopadlo smutně. Byl to moc příjemný člověk a za tu dobu, co tu byl, jsme se spřátelili. Jako by byl jeden z nás. Dokonce ti, co mohli, šli na poslední rozloučení.

Jaká je vaše největší motivace k zachraňování životů?

Tak mě to baví. (smích)

Vzpomínáte si na svou první operaci?

Myslíte operaci srdce nebo první operaci vůbec? První operace byla v Nymburce, kde jsem začínal, a byla to triviální operace na loketním kloubu. První srdeční byla na jaře 1983 a šlo o defekt mezisíňové přepážky. Je to taková jednoduchá operace srdce a dopadla dobře.

Operace jsou jednodušší a náročnější, je nějaká, kterou děláte s větším respektem?

Každou dělám s maximálním respektem, protože i z triviálního zákroku se může vinou nepředpokládané komplikace stát těžký případ. Tudíž ke každé operaci přistupuji s respektem.

Jaká byla vaše nejdelší operace?

Tak to nevím, já jsem to nikdy neměřil. Některé jsou kratší, některé delší, můžou trvat osm i deset hodin, ale takhle dlouhé operace jsou již výjimečné.

Pokaždé se nevyhrává, jaké to je, když ztratíte pacienta? Dá se na něco takového vůbec zvyknout?

Vždy je to velmi smutné, ale také se to odvíjí od toho, jaký to je pa¬cient. Jsou lidé, kteří sem přijdou s takovými obtížemi, a tak nemocní, že již nemohou žít. Spí v sedě, nezavážou si tkaničky u bot, zadýchají se při jídle a podobně. Probereme s nimi možnosti operace a třeba jim předem říkám, že riziko operace je 60% neúspěšnost. A ten člověk většinou prostě řekne „podívejte, mně je to jedno, já už takto žít nemůžu“. Na základě toho se dohodneme, do té operace jdeme, a pokud nepřežije, tak jsme počítali my i on s tím, že se to může stát.

Jaký máte názor na eutanázii?

Podívejte, já nechápu, proč nás doktory do něčeho takového zatahují. Pokud si svobodně lidé eutanázii odhlasují, ať vznikne instituce, která se jí bude zaobírat, a mně osobně to nebude vadit. My jako lékaři jsme přísahali na něco jiného, my nepřísahali na to, že budeme lidi zabíjet, ale léčit je. Tak proč by to měli dělat doktoři, ať to dělá někdo jiný.

Říkáte, že ač jde vývoj kardiochirurgie dopředu, tak vždy stojí na šikovných rukou chirurga. Myslíte, že v budoucnosti bude možno operovat pomocí stroje?

Určitě ne.

Jste čtvrtá generace lékařů, nemrzí vás, že vaši synové nejdou ve vašich stopách?

Popravdě ze začátku mě to trochu mrzelo, ale pak jsem si uvědomil, že jde o jejich život a že jsou spokojení, tak jak to mají. A to je pro mě to nejdůležitější.

A co vnoučata?

Samozřejmě bych se rád dožil toho, že aspoň některé začne studovat medicínu, ale nedělám si naděje, že bych se dožil toho, že dostudují. Ale byl bych rád.

Máte zálibu v motorkách, obrážíte i motorkářské srazy?

Ano, motorky mám rád, ale veterány. Ty moderní stroje mi nic neříkají, ale ty staré motorky, to je krása. Moje nejstarší je z roku 1932 a stále jezdí, přijde mi, že moderní stroje jezdí pár let, a pak končí. Tohle je poctivá práce našich předků, kterou je třeba chránit a schraňovat, protože staré věci již nepřibývají, pouze mizí. Máme také velorex, takže než klasické srazy spíše obrážíme srazy těchto tříkolek, nebo jezdíme jen po výletech.

Preferoval byste velorex nebo klasickou motorku?

To nemůžu říct ani tak, ani tak. Obojí má své kouzlo, třeba na ježdění po Praze je nejlepší motorka, skútr, zatímco s velorexem už jedete jako s autem. Ale zase když jedete ve velorexu s partnerem, tak si sedíte vedle sebe a přijde mi to zábavnější a pohodlnější. Obzvláště, když prší. Je to unikátní stroj, když jedete, tak se na vás všichni smějí, nikdo vám neudělá žádnou řidičskou sprosťárnu.

Přirovnáváte život k barevné vitráži, ve které necháváte rozzářit vždy jiné sklíčko. Jaká sklíčka byste ještě chtěl ve svém životě rozsvítit?

Snažím se je rozsvěcet všechny pořád. Ještě jsem nenarazil na žádné, které bych nerozzářil. To ale neznamená, že bych skončil, nebo že jsem spokojený. Ona ta sklíčka potřebují čas od času vyleštit. Nedávno v Kazachstánu jsem například po dlouhé době jezdil na koni.

Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Pět vnoučat a to, jaká je celá má rodina. Víte, děti a jejich děti jsou jediná věc, která po vás na světě zůstane. Vše ostatní je pomíjivé. A pokud bych tu otázku vzal na pracovní úroveň, tak rozhodně vybudování tohoto týmu zde v IKEMu.

Existuje něco, z čeho máte strach, čeho se bojíte?

Mrzí mě, že se asi blíží konec mé profesní kariéry, konec sportování, protože člověk holt nebude fyzicky schopen. To je asi jediné, co závidím mladým lidem, tu spoustu aktivního pohybu, co mají před sebou. Nemám z toho vysloveně strach, ale vrtá mi to v hlavě.