Narozena předaleko od moře mezi pěti rybníky, nikdy bych netušila, kolikrát mne cesty povedou přes největší oceán světa, do pohádky jménem Polynésie. Píše se o ní jako o ráji, ač je to nejpřežilejší klišé, které kdy Polynésii postihlo.

TEXT A FOTO: EVA PALÁTOVÁ

Polynésie má svoje skrytá trápení, a má jich mnoho. Ale proč se o nich neví? I proto, že se o nich nepíše. Polynésie takřka nezná věc zvanou noviny (mám na mysli Polynésii tradiční, nikoli turistické rezorty či hlavní města jednotlivých souostroví). Chtělo by se říci – informovanost vázne, a není právě to v dnešním světě příslibem ráje? Neštěstí, o kterém se neví, jakoby neexistovalo. V Polynésii se „obývák“ (hliněná podlaha pod střechou na kůlech) nemůže proměnit v televizní střílnu z Blízkého východu, kuchyň se nemůže stát čítárnou o brutální vraždě z titulku denního tisku… O traumatech z celého světa se v Evropě dozvídáme bleskurychle, zažíváme tak zprostředkovaně neštěstí, kterých bychom kdysi byli ušetřeni. Nestalo se vám náhodou včera či předevčírem, že jste chtěli chviličku neslyšet? Neposlouchat? Nevědět? Vítejte v Polynésii!

NOVINY NAD POLYNÉSIÍ

Při toulkách Polynésií mne noviny nepotkaly prakticky nikdy a nikde. Staly se artiklem, co se s lagunou, palmami a kokosy naprosto nesnoubí. Vymazala jsem je z předmětů potřebných. Neexistovaly. Až jednou… „Slečno, jste špatně, tohle je výhradní vstup pro mezinárodní lety.“ Zahrazuje mi cestu obří uniforma a ukazuje rukou kamsi na pole. Pozorně se rozhlížím po nějakém boeingu, ale vidím pouze jakýsi historický model, jehož smysl jsem přikládala důmyslné dekoraci letiště. Funkční mezinárodní komunikace se zpravidla obejde bez zbytečných sloves i podstatných jmen, a tak jsem jen tázavě ukázala na onen legrační stroj, načež se uniforma souhlasně rozkývala. Ano, rozkývala. Polynésané jsou ohromně velicí a potřesení hlavou rozvlní podstatnou část další tělesné masy bez přímého spojení s nějakou kostí v dosahu.

Proti autoritě dvojitých rozměrů žádné námitky, mašíruji k modelu. Trošku mě straší kód sedadla 1A, logicky to bude nějaká krajní mez stroje, která již tak připomíná krajní mez techniky. Moje předtucha se plní. Není to na ocase, není to u dveří, je to přímo ve dveřích. Mé sedadlo se sklápí a bude blokovat východ. Záhada, kam usedne letuška, je rozluštěna záhy. Na mne. Totiž přesně tam, kam až sahají mé nohy, je druhé sklápěcí sedadlo. Soudruzi udělali někde chybu. Jediné štěstí, že ze vzorku 0,00001 štíhlých Polynésanek vybrali tu nejútlejší, co se poskládá jak harmonika. Tedy nebude mít jinou možnost. Prohlížím si nezdravě vychrtlé tělo dívky. Jestli tohoto dosáhla dietami, pak tomuhle říkám letecká katastrofa. „Slečna katastrofa jako by četla mé myšlenky a aby se mi pomstila, sklopila si své sedátko. Moje pomlouvačné myšlenky jsou odplaceny. Jenže myšlenky má hlava a trpí za to noha. Ale tak to v životě chodí…“

Problém. Nemůžeme odstartovat, neb pasažéři se do letadla nemůžou vejít. A na každém sedadle zavazí dar aerolinií – noviny, které nejdou nikam odložit. Kapsy a poličky chybí. Letuška poskytuje asistenci, stoupá si a s ostrou kadencí ředitelky mateřské školy zařve: „Sit down!“ A tlouštík za mnou zapadl, ani nevěděl jak. Letadlo plné všech věkových kategorií i titulů sklopilo uši, ani nešpitlo a zanořilo zrak do novin, jež konečně dosáhly účelu.

Noviny jsou v Polynésii chápány jako hradba v komunikaci. V dnešním letu velmi vítaná, ale ve staré Polynésii se čtení považuje za neslušné. Turistům se nevychovanost toleruje, neboť nejsou „zasvěceni“ do dobrých mravů. Sklápět zrak je nevhodné. A když už si někdo na zápraží čte, mumlá si to zpravidla nahlas. Je to dáno tím, že ve škole ho to tak zkrátka učili – četlo se vždy hromadně nahlas. A tak se v letadle snažím soustředit za zvuku dvou mumlajících na svou vzácnou „tichou“ novinovou chvilku.

ŠPATNÉ ZPRÁVY

Není překvapením, že rozdílné problémy trápí rozdílné národy. Přesto jsem noviny otvírala spíš s rozpustilou zvědavostí, jako dětskou knížku. Copak nám tu poví? Příběh osvícení poutníka, co mu spadl kokos na hlavu? Bajku o velrybě, co omylem spolkla ostrov? První není zpráva o národním neštěstí, ale zpráva národní chlouby: Ostrůvek Aitutaki (součást Cookových ostrovů) se opět účastnil „Hodiny Země“. Tj. šedesáti minut každoročně vyhlášených světovými dobrovolnickými organizacemi, kdy jste žádáni vypnout proud a milosrdně tak Zemi naznačit, že i šetřit energií je možné. A vida, i Aitutaki – atol z písku a palem, bez magistrál, bez kanceláří, bez dlouhých řad computerů, se uvědoměle zapojil. Vypnutí proudu na onu inkriminovanou dobu atol pravděpodobně pramálo ovlivnilo, dost možná by proud stejně nešel, ovšem už to symbolické uctění Země mi přišlo milé. Noviny mne začaly bavit.
Nad dalším sloupkem mi nutně chyběl nadpis „Dobré fóry“. Text uváděl, že návštěvnost polynéských ostrovů Evropany klesá. Z důvodu, že jsou „financially troubled“. Vyznělo to, jakoby Polynésan, co spí na rohoži na zemi, litoval nebohého Evropana z domu za šest milionů, jenž nemá na letenku hodnoty jedné obývákové skříně. Já vám nevím, krom grafů jsem onu „ekonomickou krizi“ na vlastní oči nikde neviděla. Asi je neviditelná. Jako kosmické vlnění námi prochází, všude se o ní píše, maluje a nad články se hoduje se steaky na slanině. No prima, tak tu zvyšuji potenciál návštěvnosti ze „zbídačených“ národů, cítím se jako boháč. Další článek mne úlekem zarazil do sedadla, což se koneckonců v tomto prostoru hodilo. Tak se nám tu kousek od nás prohání cyklon. Sousední souostroví Fidži je ohroženo, zněla mi ozvěna v mém vlastním dómu lebečním, ale spočítat kilometry, sílu větru a protivětru se mému chrámu vědění hned nepovedlo, tak zůstal klidný a jakž takž tichý, jako oceán pod námi.

Člověka v novinách upoutá, že krom předpovědi počasí nikoho neděsí špatné zprávy. Vlastně jsem je z přirozené zvědavosti musela začít hledat. Jsou vtěsnány malým písmem kdesi vzadu. Aneb neštěstí je už tak veliké, proč je zvětšovat zvýrazněným nadpisem a probůh ještě nastrkovat na oči? V polynéském království Tonga se dokonce mnohé špatné zprávy do tisku nikdy nedostanou. Neztratit tvář je tu vysoká ctnost, tak co rozmazávat nepohodlnosti? Ostatně lidé stejně vědí všechno. Na malých ostrovech fungují noviny ústní a reportérem je každý občan. Na malých ostrovech vás neustále sledují něčí oči. Vy jste živoucí zábavná televize. Vždyť jen palangi (člověk bílé barvy pleti) jezdí v pravé tropické poledne na kole, večer si svítí a čte. Polynésan ve dne pro vedro spí a večer spí neb nemá elektriku. Ovšem vstává ve čtyři ráno, za což nejste vždy rád. A i když spí, vždy se napůl oka dívá. A tím jedním okem vidí vše, co k životu vidět potřebuje. Polynésie není pro introverty.

NA ÚTĚKU Z RÁJE

Již jste se nadýchali nevědění? Dne a týdne bez přísunu informací? Mozek si odpočinul? Pro spravedlnost musím dodat, že onu kouzelnou izolovanost na izolovaných ostrovech nevydrží Evropan dlouho. Do půl roku drtivá většina naivních palangi-podnikatelů balí své byznysy. Zbytek balí do roka, nebo tajně pije. Jsme nastaveni na rychlý efektivní svět. Už ani neumíme spočinout v klidu s oblohou a mořem okolo, bez žádného dalšího vjemu. Polynéský ráj se zdá pro palangi časem nudný, katastroficky nepružný, zkostnatělý. Na povolení k stavbě se čeká dva roky, protože úředníci hrají za monitory karty (viděno na vlastní oči). Pro náhradní sprchu, vařič, ledničku, je snazší zaletět na Zéland. Naše věci nejsou k dostání, neb přece nejsou potřeba! A když už, rozhodně nejsou potřeba rychle. Čas tu jako veličina neexistuje. Chcete něco vyřídit dnes? Běžte tedy tam, odkud jste přišli, tam vám vyhoví. 
Měli jste snad nervy tu vše pět let přestát a něco tu vybudovat? Přijde tajfun a o vaši práci se postará. Jedno je jisté, Polynésie není nejvhodnějším snem pro podnikatelský plán, ale i stavba obyčejné chaty pobourá významnou část vašich nervů. Přesto se lidé usmívají. Děti běhají v tuctech kolem domů, jak to už u nás nevidíme. I dospělí si hrají jako děti. Mávnou rukou nad sebou i nad vámi. Nespoří. Žijí teď a tady. Nechápou pojem – něco budovat. Nechápou dokonce ani projekt – jet na dovolenou. Dělají si dovolenou každý den. A sem, do jejich prostých dní bílí palangi utíkají jako do „ráje“, a ještě rychleji utíkají z ráje pryč. Jedou si pro ten polynéský nakažlivý úsměv, který však nejde předat z člověka na člověka, který si ho zapomněl už přivézt v sobě.

PTALA SE: LUCIE RADOVÁ,FOTO: MIROSLAV NEBESKÝ

Českou herečku Květu Fia¬lovou by měl alespoň jednou za život navštívit každý. Stačí chvilka v její přítomnosti a za nedlouho budete mít pocit, že (nejen) na světě je možné úplně všechno. Často je spojovaná s buddhismem, ale její vlastní náboženství nedokáže popsat žádná nauka. Ostatně o tom, že jí není cizí žádná myšlenka, se přesvědčíte hned, jak vstoupíte do jejího pražského bytu. Na jedné stěně tu vedle sebe visí Ježíš na kříži, Davidova hvězda i usměvavý Buddha. Na druhé straně pokoje se na vás zase směje pár čarodějnic na koštěti. Zdá se, že v tomto prostředí nebude mít žádný názor problém…

Váš tatínek byl evangelík, často však mluvíte o buddhismu a čarodějnicích. K jakému vyznání máte nejblíže?

Pro klid v domácnosti jsem pokřtěná evangelička, byla jsem i konfirmovaná. Ale nejsem v ničem ortodoxní. Mám ráda přírodu, obdivuju ji, je úchvatná.

Odmalička jste však vyrůstala v buddhismu. Vaše maminka si tuto filozofii přivezla z Ruska, kde byla zavřená v gulagu, jak jste to jako dítě vnímala?

Jako samozřejmost. Když jsem byla malá, tak to tam bylo a bylo to v pořádku. Toto je ten buddha (ukazuje na dřevěnou sošku nad televizí), kterého si maminka přivezla z Ruska, teď ho mám já. Maminka také malovala buddhistické obrazy a vyráběla sochy. Ale jinak to pro nás nebylo nic výjimečného.

Slavili jste i buddhistické svátky?

Na chodu domácnosti se to neprojevovalo a i Vánoce jsme samozřejmě slavili. Všechno jsme dělali stejně jako ostatní. Ale maminka byla ortodoxní, ta nejedla ani vajíčka. Já sice ortodoxní nejsem, ale maso také nemusím, maximálně ryby. Dnes si každý den udělám chleba s lučinou, nakrájím ho na malé kousky a tak to zobu celý den. Jídlo pro mě není důležité, ale když tělo otravuje, tak mu musím vyhovět …

Ale o buddhismu mluvíte poměrně často…

Pro mě je nejdůležitější především ta modlitba (dalajlamova modlitba). Prostě bůh pomáhá nám, a on toho má kluk jeden moc, takže mu musíme pomáhat. A pak teprve budeme stvořeni. A nepomáhat pouze lidem, ale také zvířátkům a přírodě. Všemu, co bůh stvořil.

Vedla jste k buddhismu i vaši dceru Zuzanu?

Já to rozhodně nikomu nevnucuji. Ale určitě něco pochytila, vystudovala dřevořezbu a momentálně učí v lidušce, pracuje s dětmi a snaží se je vést k tomu, aby vnímaly svět a krásy přírody. A má vnučka zase dělá speciální pedagogiku, aby se jednou mohla věnovat i složitějším dětem. Musíme si pomáhat, myslím si, že to je to hlavní moto žití.

Právě v dalajlamově modlitbě se říká, že smyslem života je, abychom si pomáhali, jakoukoli drobností. Všichni lidé ale nemají energii pomáhat druhým…

Někteří lidé si například myslí, že sbírky na ulicích jsou podvod, že si organizátoři vybrané peníze nechají. Ale já říkám, mně je to jedno, to je jejich problém. Ať si ty peníze klidně vezmou. My máme někoho nad námi, ať se pak oni zodpovídají u něho. Pro mě je to vyřízené, já to dám těm dětem a hotovo. Co on s tím udělá, je zase jeho morální problém. A tak je to i ve vztazích. Vinna je oběť, vy jste to nepoznala, nejste informovaná. Není to jeho vina, ale vaše. Jako i s tím, že máme za prezidenta Zemánka. To není chyba Zemánka, on je takový, jaký je. Lid ho chtěl, tak ho má. Říká se, že každý stát má takového prezidenta, jakého si zaslouží. A proto mu nebudu vyčítat, že se jím stal. Pro mě je důležité mít ten svůj batoh co nejmenší, až půjdu tam nahoru. Jsem raději každý den připravená, abych si s sebou nesla co nejméně hříchů.

Nahoru?

Ano, do nebe. Když chodím po domovech důchodců, tak říkám, že svět neexistuje. Existují pouze jen ty situa¬ce, které jsou vám nabízeny, a jsou stvořeny až vaším pohledem. Když dostanete do držky, tak to přijměte pozitivně, jednou vám to pomůže, posune vás to dál. Je to jednoduchý.

Jste známá výrokem, že nesnášíte sex, týmové sporty a politiku…

Heterosexuálové jsou zkažený poddruh, dělají války, politiku a myslí jen na to jedno.

Bylo by tedy lepší, kdyby jen ženy dělaly politiku?

To nevím… ale fandím jim, třeba Táňa Fišerová, to je děsně milá holka. Ale je to jako cukr do mraveniště. Vždyť to musí být děsně namáhavý.

Ale vaše druhé manželství bylo spokojené, ne?

Ale ano, bylo krásný, on byl milej, ale musel si zvyknout. Obecně jsou chlapi zkažený poddruh. Jak říká sexuolog Uzel, se kterým občas jezdím na takové besídky: „Když chlap vidí ženskou, tak myslí jen na ‚to‘, a baba si chce popovídat. A co chlap nesnáší, je si popovídat. To je celá filozofie.“

A co dalajlama, kterého jste potkala v Praze?

On je tak kvalitní, že tam to snad mizí. Jsou také chytří kluci …

Jak jste se vlastně dostala k dalajlamovi?

Já si zařídím všechno, jak chci. Jeden můj známý byl u zelených a já věděla, že až bude dalajlama v Praze, půjde do parlamentu. Tak jsem se za ním vydala, a pak jsem ho objala a přes překladatelku mu řekla tu jeho modlitbu.

Buddhističtí mniši se ale nesmí dotýkat žen?

Také pěkně koukal…

Jakého dalšího chlapa jste vzala na milost?

Například mého přítele Vaška Havla a také Arnošta Lustiga, je dobře, že bylo i více lidí, co psali o hitlerovských hrůzách.

Stáří na rozdíl od mládí milujete, čím to?

Jako mladá jsem se pořád něčeho bála, že někdo bude nemocný, umře. Měla jsem strach o rodinu, manžela, přátele. Párkrát jsem už dostala přes držku, takže teď letím svobodně, jako pták.

Vzpomenete si na chvíli, která vás oddělila od toho „plevelného“ mládí? Okamžik, kdy jste si uvědomila, že vám na věcech tolik nezáleží?

Jak, nezáleží? Pořád vám na všem záleží. Jde o to, jakým způsobem je dokážete přijmout. Že se kvůli nim nehroutíte, že se jimi necháte poučit, uvědomíte si, že to není nic jiného než škola života. Jednoduše přijmout, poděkovat a zvládnout.

A na ten zlom si vzpomenete?

To není okamžik nebo osvícení, jako když seděl Buddha. To přichází přirozeně, asi jako zkušenosti s vařením. Ze začátku chybí cit, ale pak vám to přijde samozřejmé. Tak je to i se životníma zkušenostma.

Jste hodně pozitivní, co se týče smrti, opravdu z ní nemáte ani trochu strach?

Nemám, smrt je samozřejmost. Kolem mě už zemřelo tolik lidí. Bylo by přeci zvláštní říci, že já nechci. Všichni umřeme, jsme na takovém světě. Spíš jde o to, s kým a kde se zase znovu objevíme. 

Už víte, čím budete v příštím životě?

Konkrétní představu nemám, ale chtěla bych, aby to mělo smysl. Abych tu nebyla jen proto, že budu bohatá, koupím si tři auta, to by bylo to poslední, co by mě zajímalo. Abych zase mohla dělat něco užitečného. Například být krávou v chudé rodině, co dává mléko, by také bylo fajn. Prostě aby člověk nebo bytost měla smysl pro dobro žití.

Říkáte, že smrt je nejlepší ČEDOK, jak to myslíte?

Že vás vezme do nových reinkarnací, a že cestujete reinkarnacemi. O tom, kam mě takový ČEDOK vezme, rozhodují oni. Záleží na tom, co si zasloužíme nebo nezasloužíme.

Z pohledu toho současného pozemského cestování, existuje destinace, která by vás lákala?

Uvidíme, co mi bude dovoleno. Ráda bych se podívala do Tibetu. Ale je to trochu složité, nevím, zda bych tam ty výšky udýchala.

Co vás na cestování těší?

Baví mne pozorovat lidi jak žijí, nasávání místní atmosféry. Nemám místo, kde by se mi líbilo nejvíce. Na to potřebujete spoustu ingrediencí jako je počasí, lidi, se kterými cestujete a občas také otravuje tělo, někdy mu je horko, jindy zase nevolno. Mám to ale vlastně ráda všude, nepamatuji se, že by mě někdy něco nebavilo, že by bylo špatně.

Fjord se začíná pomalu zužovat. V dálce, na jeho konci, se jako gigantický bílý had klikatí ledovcový splaz stékající ze zasněžených horských štítů, které uzavírají tuto velkolepou podívanou.

TEXT A FOTO: LEOŠ ŠIMÁNEK

Vpředu už vidím první kry,“ volá nadšeně Veronika. Do této chvíle nedělala nic jiného, než je vyhlížela. Jsou důkazem, že se náš cíl blíží. „Těch ještě bude. A o moc větších!“ řeknu, abych jí udělal radost. Dcera si pro kry ráda vymýšlí přirovnání – celou plejádu fantastických ledových zvířat máme už letos za sebou. „Dnes ale k největšímu stádu ker nemůžeme dojet. Je už moc pozdě. Utáboříme se přímo proti nim za těmito ostrůvky,“ ukazuje Jirka místo, o kterém jsme se ráno před vyplutím nad mapou bavili, a pokračuje: „Zítra pak budeme pokračovat rovnou k ledovcovému zlomu – tenhle je nejširší, jaký jsme zatím viděli. Má rovných pět kilometrů!“ Druhý den dopoledne již vidíme Columbia Glacier v celé jeho mohutnosti. Splaz stéká z nedozírna. Má nevídaných tři tisíce metrů výškový rozdíl! Pomalu se k němu přibližujeme. Vytáhnu mapu, chci se zorientovat a nestačím se divit.

ZMRZLÉ VELKOMĚSTO

„Jirko, přijeď blíž!“ volám. „Podívej, tady něco nepasuje,“ řeknu, když se svým člunem přirazí, a pokračuji: „Vysvětli mi, jak je to možný, že ten zatracený zlom je v mapě zakreslený tady, na konci ostrova, ale ve skutečnosti je až tamhle, kdoví kde.“ „Z toho jsem jelen! Vždyť máme ty nejnovější mapy,“ diví se Jirka. Že by ledovec tak rychle ustoupil? Na celém světě ledovce odtávají, ale zde je to extrémní. Připlujeme k ledové hradbě a zjišťujeme, že to ledovcový zlom pořád ještě není, jen nalámané malé, velké a ohromné kusy ledu. Čelo ledovce má být osmdesát metrů vysoké, tvrdí literatura. Je až někde daleko před námi, schované za krami, ke kterým se právě přibližujeme. Nadešel nejnižší odliv, prohlížíme si nalámaný led. Jakub jako prvý odhadne absolutně neobvyklou situaci a řekne: „Podívejte, ty kry neplavou, ale sedí na mořském dně!“ Na chvíli zmlkne a pak pokračuje: „Mohli bychom mezi nimi ke zlomu dojet. Moc rád bych ho viděl!“ Promluvil mi z duše. Nikdo z nás přece nechce nic jiného. Ledové bloky dosedlé na dno jsou všech možných velikostí: nejmenší mají rozměry kozích chlívků, hodně jich je velkých jako rodinné domky, některé však jako činžáky padlé na bok. Všechny jsou zabořené v bahně schovaném pod vodou. Celá řada z nich je nádherně modrozelených – tisíce roků starý led.

Přímo před námi se objevuje opravdová zajímavost a Veronika nadšeně volá: „Tak jestli tohle není hlava nějakého pravěkého ještěra? Podívejte na tu ohromnou hubu a strašný zuby!“ Nediví se jen Veronika, i my ostatní žasneme. Projíždíme širokými bulváry ledového velkoměsta, které se zužují do uliček středověkého městečka. Těmi se proplétáme pořád dál, přímo na sever. Po dobrých dvou kilometrech jízdy mi to už začíná být divné a říkám ostatním: „Tak tady bych si už konečně zlom představoval. Kdepak asi vězí?“ „To se dá úplně jednoduše zjistit,“ navrhuje Jakub. „Vylezeme si na nějaký hodně velký kus a rozhlédneme se.“ Po několika minutách pokračuje: „Leoši, napravo vidím jeden šikovnej. Na ten se určitě dostanu. Vypakuj mačky a cepíny!“ Za chvíli se už drápe na ledový blok. S mrštností veverky lezoucí po kmeni stromu se přibližuje k horní hraně, přehoupne se přes ni a zmizí nám z dohledu. Brzy jej slyšíme seshora: „Už ho vidím. Zlom je úplně úžasný, ale ještě hodně daleko. Nejsme ani v polovině toho nalámaného ledu.“ „Rychle dolů!“ pobízím ho. „Musíme to osolit! Příliv na sebe nenechá čekat a nerad bych zažil, až všechno kolem nás začne plavat.“

JDE DO TUHÉHO

Sotva je zpět v lodi, pokračujeme uličkami dál na sever. Urazíme necelý kilometr, když nastává to, čeho jsem se obával: menší ledové kry se začínají pohybovat, a pomalu dochází i na velké. Pozoruji tajně Jirku, když se přiblíží. Ten pokukuje zase po mně. Nikdo nechce vyslovit Jobovu zvěst jako první. Léna nás chvíli pozoruje a zeptá se: „Neštymuje tady něco?“ Jirka se podívá na mě, nic neříká. Tak začnu sám a vyjdu s „jobovkou“ na světlo boží. „Zlom je určitě krásný,“ začínám. „Ale pořád ještě daleko. Dopředu to jde ztuha, a jestli jste si nevšimli, některé kry už začaly plavat. Já bych to nejraději zabalil a vrátil se zpátky.“ „No ty ses dočista zbláznil!“ vyjede na mě junior. „Těsně před cílem to vzdát? Něco takového jsi ještě nikdy neudělal!“ „Všechno je jednou poprvé. Mně to tady začíná smrdět krchovem. Otoč to a svištíme zpátky!“ Veronika žadoní, ale matka ji usadí slovy: „Buď ticho! Tatínek moc dobře ví, co říká.“ Všichni jsme skleslí, ale rozum vítězí. Ledy se čím dál víc začínají pohybovat, příliv je mačká k sobě a tlačí ke zlomu. Některé uličky se uzavírají, jiné zase otevírají, vjíždíme z jedné slepé do druhé. Po hodině už plavou i ty největší ledové bloky a my pořád ještě mezi nimi. Ne a ne najít volnou cestu zpátky na jih. Začíná mi být úzko. Představuji si, jak nesmírné síly drtí naše čluny, jak plaveme v ledové vodě. Najednou se před námi otočí kolem své osy kra velká jako dvojgaráž a všechno kolem se rozhoupe. 
„Leoši, pryč odtud!“ křičí Lenka. Rád bych, pomyslím si. Ale jak? Ulička, kterou jsem měl před chvílí vyhlédnutou, je pryč. Všude jen led, nic jiného než led! „Takhle to nejde dál!“ řekne Jirka a dodá: „Hoď mi mačky a cepíny! Vylezu tady nahoru, odkud budu mít dobrý výhled. Zkusíme to vzít ke břehu. Třeba je odtud blíž, než začátek tohoto blázince.“ Jirka má lezení po ledu dobře natrénované a co by dup je vysoko nad námi, kde přelézá přes hranu bloku. Následuje dlouhé ticho. Konečně ho slyšíme, jak z dálky volá: „Ke břehu je to mnohem blíž a už vidím volnou uličku! Za chvíli jsem u vás dole.“

VYSVOBOZENÍ

Skočí – v představách vidím, jak se mu zabodávají hroty maček do pláště člunu – ale dopadne na zadek. Sundá mačky, hodí je Léně, nastartuje motor, přidá plyn a strhává člun do uličky tak úzké, že jí sotva projíždí. Jsem mu v patách. Jakub sedí na špici, dívá se proti mně a hlásí: „Tam, co jsme před chvílí byli, se právě obrací ohromnej flák ledu vzhůru nohama. To teda bylo jen o chlup!“ Naštěstí se Jirkova vyhlédnutá ulička pořád ještě neuzavírá. Pozoruji, jak se kousek od nás právě srazily dva bloky – přesně jak jsem si předtím představoval. „Břeh na dohled!“ křičí Lenka tak hlasitě, jak jsem ji ještě nikdy neslyšel. Konečně najíždí jejich a pak i náš člun na pláž posetou ledem. Jsme v bezpečí.

V AUSTRÁLII NAJDETE VÍCE NEŽ PĚT SET NÁRODNÍCH PARKŮ. PŘED ODJEZDEM DO ZEMĚ PROTINOŽCŮ JSME SE NEMOHLI SHODNOUT, KTERÉ Z NICH VYBRAT DO ITINERÁŘE NAŠÍ CESTY. I KDYŽ JEDNU VÝJIMKU JSME PŘECE NAŠLI. O NÁVŠTĚVĚ NÁRODNÍHO PARKU KAKADU NEPOCHYBUJE ANI JEDEN Z NÁS.

TEXT: BARBORA LELKOVÁ, FOTO: ADAM LELEK

V Darwinu, hlavním městě Severního teritoria, si půjčujeme čtyřkolku, která je pro důkladný průzkum Kakadu nezbytností. Je poslední červencový týden. Již čtyři měsíce tu nepršelo a období sucha je právě na vrcholu. Krajina, kterou projíždíme, je vyprahlá. Horký vzduch se líně převaluje a bere energii všemu kolem. Zlatavě žlutá tráva i vedrem znavené stromy jsou téměř bez života. V těchto nehostinných časech šetří drahocennou energií a čekají na životadárné období dešťů. Na to si všichni ale ještě dva měsíce musejí počkat. Téměř čtyřicetistupňové horko, panující v těchto dnech na severu Austrálie je nesnesitelné i pro nás.

OHEŇ POD KONTROLOU

V parku panují dvě roční období. Období sucha přichází každoročně od dubna do září a vyznačuje se vysokými teplotami a minimem srážek. V tomto čase klesnou hladiny všech místních říček a řek, a po parku se vytvoří celá řada slepých ramen a tůní se stojatou vodou, tzv. billabongů. V této nehostinné době jsou právě tyto billabongy pro mnoho živočichů jediným zdrojem vody. V době sucha představují velké nebezpečí samovolně vzniklé požáry. Na cestě parkem co chvíli míjíme cedule, které upozorňují na výši tohoto rizika. Zaujalo nás, že již před mnoha tisíci lety znali původní obyvatelé Austrálie Aboriginci způsob, jak těmto samovolným vznícením suché trávy zabránit. Techniku kontrolovaných požárů od nich později převzala i správa parku. Ani se pak nepodivujeme, když projíždíme bušem, jehož suchou trávu pohlcuje téměř nenápadný, leč kontrolovaný oheň. 

Téměř 90 % ročního úhrnu srážek v Kakadu (asi 1500 mm) spadne v období dešťů od října do března. Toto období se vyznačuje častými silnými bouřkami a tropickými přívalovými dešti. Krajina v parku se opět zazelená a ožije svěžestí. Hladina řek na mnoha místech vystoupá až o tři metry, což má za následek vylití řek z jejich koryt a vytvoření četných záplavových oblastí, bažin a mokřadů. Mnohé z terénních cest se v tomto životadárném období stává kvůli vodě nepřístupnými.

Sjíždíme z hlavní silnice parku Arnhem Higway a offroadovou cestou se vydáváme směrem k říčce s příznačným názvem Wildman River. Táboření je zde oficiálně povoleno, ale všechny návštěvníky parku varuje jeho správa před možnými útoky dravých predátorů obývajících zdejší vody. Žluté cedule s výstižným obrázkem krokodýla nás trochu znervózňují a přivádějí k myšlenkám, zda jsme si vybrali správně. Podél břehu řeky však vidíme hned několik stanů. Australan Jack, náš nový soused, nás uklidňuje. „Tady jste v bezpečí, jezdím sem už dvacet let rybařit a krokodýla jsem na tomto břehu nespatřil ještě ani jednoho.“ Jeho slovy se sice necháváme uklidnit, ale i přesto si stan stavíme o něco dál od řeky než všichni ostatní. Správci parku jako bezpečnou vzdálenost uvádějí 50 metrů od břehu. Rad a doporučení rangerů v tomto případě dbáme. Úplně nám stačí, že se západem slunce se stáváme obětmi místních hladových komárů. Další, mnohem větší žaludek rozhodně vyplnit nehodláme.

„Chcete vidět krokodýly?“ ptá se nás Jack, když u večeře zaznamenává náš zájem o tyto plazy. „Mám tu motorový člun. Když budete chtít, zítra ráno vás za nimi můžu zavézt. Podél řeky nedaleko odtud jich uvidíme určitě spoustu.“ Od této chvíle se nemůžeme dočkat rána. Po večeři si ještě chvíli užíváme atmosféru tohoto jedinečného místa. Rudé zapadající slunce prosvítá skrz husté koruny stromů, lemující meandr řeky, a do toho hlasitý zpěv i ševelení ptáků, zvuk praskajícího ohně… S Adamem téměř mlčky sedíme ještě chvíli před ohněm a relaxujeme. Příroda je skvělým místem pro uklidnění. 

KRÁL PLAZŮ

Ráno vstáváme brzy. Už v šest hodin jsme na nohou a užíváme si probouzející se přírodu, která je po klidné noci opět plná energie. Již o půl sedmé se scházíme u Jackovy lodi a vyrážíme za krokodýly. V parku žijí dva druhy. Krokodýl Johnsonův je australským endemitem. Dorůstá délky okolo tří metrů a charakterizuje ho zúžená tlama. My se však toto ráno vydáváme za mnohem nebezpečnějším predátorem zdejších vod – krokodýlem mořským. Ten je největším krokodýlem a zároveň největším plazem na světě. Dorůstá až do neuvěřitelné šestimetrové délky a ti největší jedinci mohou vážit téměř jednu tunu. Vyskytuje se nejen v řekách a brakických vodách u ústí řek, občas zavítá také do moře. Vědci zaznamenali jedince plující mořem až 1000 km od pevniny.

Mohutná hlava krokodýla mořského tvoří téměř jednu třetinu délky celého těla. V široké tlamě ukrývá tento druh krokodýla svou největší zbraň – osmašedesát ostrých, až třináct centimetrů dlouhých zubů, ze kterých nemá kořist šanci uniknout. Zajímavé je, že krokodýli mají vyvinuté velmi silné svaly pro skus. Naopak svaly, kterými tlamu otvírají, jsou až extrémně slabé. Obavy z toho, že bychom snad tyto živočichy v národním parku Kakadu nespatřili, jsou na tomto místě zcela zbytečné. Během chvíle nám Jack rukou nataženou směrem k břehu řeky ukazuje první kousek. No, spíš čtyřmetrový kusanec líně se povalující a slunící na břehu řeky. Díky Jackově lodi můžeme tyto predátory pozorovat na vzdálenost několika mála metrů. Tento druh krokodýlů nejčastěji loví ryby, vodní ptáky, ale nepohrdne ani většími kousky, například krávami, buvoly nebo klokany, kteří se chodí napít k vodě. Kořistí, pro svou neopatrnost často velmi snadnou, může být krokodýlům mořským také člověk. V Austrálii jsou těmito živočichy v průměru napadeni a v mnoha případech i usmrceni dva lidé ročně. I Jack má v rukávu příběh, ve kterém nám během vyjížďky vypráví, jak krokodýl napadl jeho kamaráda. Ten měl však štěstí a útok přežil. Pohled na ohromného predátora v nás vzbuzuje nejen údiv, ale především velký respekt. Příroda ve své dokonalosti dokáže být i krutá a nemilosrdná, pomyslím si. Chvíli váhám, zda jsme na motorovém člunu v bezpečí. Dva metry od nás totiž právě pomalu pluje jeden krokodýl. Tito mohutní živočichové dokážou vymrštit až dvě třetiny svého těla nad hladinu vody. Náš člun naštěstí všichni přítomní dravci ve vodě i na břehu naprosto ignorují. Většinou mají totiž důležitější věc na práci, vyhřívat se na sluníčku. Krokodýli totiž nejsou schopni regulovat tělesnou teplotu pomocí metabolismu, musejí si tedy teplo ve svém těle naakumulovat. Na březích zdejších řek se proto sluní po celé dny. Krokodýli mají také velmi tvrdou kůži často zpevněnou kostěnými deskami, tzv. osteodermy. Nedokážou se proto potit. V horkých částech dne tak vždy leží s otevřenou tlamou, čímž dokážou přes sliznici odpařit vodu a zabránit tak přehřátí organismu. Vyjížďka po Wildman River nemá chybu. Pozorování těchto dravců na vzdálenost dvou metrů je skutečně adrenalinovým zážitkem. Ani nám to nepřijde, ale zpět k tábořišti se vracíme po pěti hodinách, během kterých jsme měli možnost pozorovat asi dvacet krokodýlů. Plavba naprosto předčila všechna naše očekávání. 

BAŠTA ORNITOLOGŮ

Jak se na vlastní oči neustále přesvědčujeme, svět národního parku Kakadu je velmi pestrý. Celá rozlehlá oblast chrání širokou škálu prostředí. Na naší cestě parkem tak obdivujeme divoký svět řek, říček a billabongů, ale také bohatý život mokřadů a bažin, mangrovových porostů, vápencových skalních formací, eukalyptů i rozsáhlých nížin. V parku žije nesčetné množství druhů rostlin a živočichů. Nejpočetněji je zde zastoupeno vodní ptactvo. V letáčku, který jsme dostali v návštěvnickém centru Bowali, jsme se dočetli, že park je domovem pro tři miliony ptáků. Z počátku se nám tomuto číslu nechce ani věřit, ale zastávka u mokřadu Yellow Water nás přesvědčuje, že toto číslo je reálné. Koncentrace ptactva na jednom místě je neuvěřitelná. V národním parku Kakadu vědci zaznamenali celkem 280 druhů ptáků. V Yellow Water posloucháme hašteřivé zpěvy papoušků kakadu žlutočečelatých, pozorujeme husovce strakatého, podivujeme se nad netradičním zobákem kolpíků bílých, obdivujeme eleganci ibisů australských nebo majestátnost luňáků hvízdavých, kteří se vznášejí nad našimi hlavami. Ptačím králem zdejších vod je však čáp černokrký, nesprávně nazývaný jabiru. Jako skutečný ptačí pán zdejších vod se promenáduje přímo před námi a hledá, co by kde sezobl. Celý tento ornitologický ráj zdobí krásně rozkvetlé lekníny plující po vodní hladině.

MALOVANÉ POSELSTVÍ

Národní park Kakadu je s rozlohou 19 804 km2 největším národním parkem Austrálie. Již před 40 000 lety tu žili Aboriginci, kteří zde zanechali přes 7000 skalních maleb. Ty zaznamenávají jejich příběhy z časů, kdy vznikal svět, i z každodenních zvyklostí a činností. Některé malby jsou k vidění v části zvané Ubirr nebo v oblasti Nourlangie. Na rudě zbarvených skalách si fascinovaně prohlížíme tzv. rentgenové malby. Přírodními barvami jsou všude kolem nás vyobrazeny nejrůznější druhy zvířat z pohledu vnitřní stavby těla. V tuto chvíli nám už je jasné, proč se právě tomuto aboriginskému stylu maleb říká rentgenový. Aboriginci totiž vyobrazovali zvířata i lidi z pohledu jejich vnitřní stavby, tedy s kostmi a orgány. Je až neuvěřitelné, jak před tolika lety dokázali vnitřní stavbu organismů propracovat a dokonale vystihnout. Všímáme si také, že vedle zvířat se na skalách objevují i nejrůznější mytologické postavy, válečníci a také kolonizátoři, kteří sem postupně přicházeli a zabírali domorodcům jejich půdu. Více jak polovina území dnešního parku byla však Aborigincům vrácena a ti dnes své území pronajímají správě národního parku. Pro své jedinečné přírodní a kulturní bohatství byl národní park Kakadu v roce 1981 zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. 

Offroadové cesty národního parku Kakadu jsou na mnoha místech skutečně zapeklité. Při cestě k jedné z největších atrakcí parku – vodopádům Jim Jim Falls, překonáváme nejeden brod, zrádné písky, výmoly i velké kameny… Ani se nedivíme, že vodopády jsou přístupné pouze v období sucha. Poslední kilometr cesty musíme nakonec zdolat po svých. Ohromné balvany a spleť silných kořenů by naše čtyřkolka už nezvládla. Obtížný terén nakonec zdoláváme docela rychle a již za tři čtvrtě hodiny stojíme před skalním útesem. Z výšky 215 metrů padají do malebné laguny dva tenké proužky vody. Jsme u cíle, pozorujeme Jim Jim Falls. V tomto ročním období, tedy na vrcholu období sucha, ale nejsou tak působivé jako na konci období dešťů, kdy se ze srázu řítí ohromný a silný vodopád.

OHNIVÁ PODÍVANÁ

Poslední noc v Kakadu opět stanujeme. Na místo, kde je správou parku povoleno stanovat, přijíždíme za tmy. Z tábořiště ale moc nadšeni nejsme. Tedy hlavně já. Znervózňuje mě pohled za náš právě postavený stan. Pevně věřím, že zářící oheň v dáli je malým kontrolovaným požárem založeným správou parku. Také věřím Adamovým zkušeným slovům, že oheň je od nás dostatečně daleko, a nejsme tak v ohrožení. Ještě chvíli pozorujeme ohnivé divadlo v dáli, než usneme krásně znaveni romantickým dobrodružstvím, které si pro nás Kakadu nachystalo.

CESTA DO SÚDÁNU? PRO VĚTŠINU LIDÍ NEPŘEDSTAVITELNÉ DOBRODRUŽSTVÍ. NEBEZPEČÍ ČÍHAJÍCÍ NA KAŽDÉM ROHU. NEVĚŘTE ALE VŠEMU, CO SE POVÍDÁ. TATO ZEMĚ JE IDEÁLNÍ CÍL PRO ZVÍDAVÉ CESTOVATELE, KTEŘÍ HLEDAJÍ NEVYŠLAPANÉ CESTY.

TEXT A FOTO: ERIC LAFFORGUE

Před mešitou v Ummdurmánu, největším městě Súdánu, se shromažďuje dav. Súfiové (vyznavači spirituální cesty islámu) se zde scházejí každý týden, aby uctili své svaté. Panuje tu obřadní a zároveň veselá atmosféra. Jakmile se ozvou první zvuky bubnu, lidé udělají kruh a začnou zpívat. Zpěv připomínající zaklínadlo nabírá na intenzitě. Někteří muži vystupují z kruhu a vrhají se do jeho středu. Rozhazují rukama a oči mají zpola zavřené. Nepřestanou, dokud se neunaví, posilováni davem a hloubkou své víry. Za hodinu už jsou vysílení, ale ještě zvládají držet rovnováhu. Zpěv graduje. Věřící i nevěřící (jako já) cítíme až v kostech onu větu, která se opakuje stále dokola: bůh žije.

HIPÍCI ISLÁMU

Vysílený muž najednou padne před mýma nohama a nemůže vstát. Dav udělá místo, aby se k němu dostal vzduch a mohl dýchat. Když slunce mizí za horizontem, muezzin svolává věřící k modlitbě, tím se ceremonie končí. Mezi súfú najdete lidi ze všech společenských vrstev, od boháčů, až po ty nejchudší. Ali, bohatý obchodník, mi vysvětluje, že súfiové hlásají mír a jsou zastánci tolerantního islámu. „Jsme takoví hipíci islámu,“ říká se smíchem a zve mě domů na šálek čaje. Tak pohostinný je Súdán, země, kde jsou turisté vzácností. Teplota konečně padá pod čtyřicet stupňů a tisíce lidí vyrážejí ven.

Mířím na sever, na núbijské území, abych odhalil poklady súdánské archeologie. V Sudánu totiž najdete mnohem více pyramid nežli v Egyptě, a stále se objevují nové. Mortaga, který je znalcem místní historie, zanechal na pár dní vykopávek, aby mě provedl. Po několika hodinách po zbrusu nové silnici (ještě minulý rok trvala stejná trasa dva dny), přijíždíme na pohádkové místo. Skupinka malých pyramid se koupe v horkém červeném světle na oranžovém písku. Žádné autobusy s turisty, žádná parkoviště či krámky se suvenýry. Připadám si jako francouzský badatel Frédéric Caillaud, který tuto lokalitu v roce 1821 objevil. Je jasné, proč pyramidy a další vykopávky v Meroe patří od roku 2011 na Seznam UNESCO.

VELBLOUDÍ BYZNYS

Jedeme skrz poušť Bayuda do Karimy. Krajina je vulkanická, vyprahlá. Tisíce propíchaných pneumatik poházených kolem silnice jsou důkazem husté nákladní dopravy. Jakmile skončí asfalt, už nepotkáváme pneumatiky, ale velbloudí karavany. Na horizontu vidím dokonalou velbloudí čáru, která narůstá spolu s rychlostí našeho SUV. Není to přelud, je to skutečná karavana. Dvě stě tvorů pochybujících se svou kolébavou chůzí v doprovodu pěti velbloudářů. Abdul, jejich šéf, mi vysvětluje, že přišli z Kordofánu, regionu na jihu, a že jedou do Egypta zvířata prodat. Vydělají si tak malé jmění, za každého velblouda dostanou tisíc dolarů. Jejich čtyřicetidenní cesta pod žhavým sluncem tak bude královsky odměněna. Kráčejí po stejné trase jako před staletími jejich předkové, zastavují na stejných místech, u stejných studní, které znají jen zasvěcení. Něco se ale přece změnilo. Peníze, které si vydělají, se vracejí domů samy bankovními převody mezi Egyptem a Súdánem. „Je nebezpečné pohybovat se s dvaceti tisíci dolary v kapse,“ říká Abdul se smíchem. 

HISTORICKÁ POKLADNICE

Jsme v Karimě, na úpatí hory Jebel Barkal. Z jejího vrcholu je vidět Nil, který se vine jako had, aby zúrodnil tuto zemi. Zdejší lid však fascinuje od nepaměti jiný had – kobra, symbol faraona, která jako skalní výběžek vystupuje z posvátné hory a dominuje starobylému městu Napata. Pár kilometrů odsud nacházíme královské pohřebiště El-Kurru. Některé z pyramid jsou ještě zčásti zakryté pískem. Strmé dvacetimetrové schodiště mě vede do hrobky. Za zády mi pomalu mizí denní světlo. Průvodce zapíná lampu a jejím slabým paprskem míří nahoru. Umělci z dávné minulosti vytvořili na stropě oblohu se stovkou hvězd. Hieroglyfy a nepoškozené malby jsou staré tři tisíce let. Cestou narážím na Hanse, německého archeologa, který v Súdánu pracuje už patnáct let. „Nedovedete si ani představit, jaké poklady vám leží pod nohama. Mám na čem pracovat alespoň tři století,“ říká.

ZLATÁ HOREČKA

V Súdánu ale lidé nehledají jen starobylé poklady. Zemi nedávno zachvátila zlatá horečka. Stavuji se v Akhanagu. Nezkoušejte ho hledat na mapě, před pár měsíci tohle místo ještě neexistovalo. Vše se změnilo, když tu našli čtyřiadvacetikilový zlatý nuget. Mohamedovi je patnáct, opustil rodinu v rodném Dárfúru a přišel si sem vykopat svůj zlatý sen. Zatím nalézá dva gramy zlata denně, což je kolem deseti eur. Je to dost na to, aby si koupil slušné jídlo v nejlepší místní restauraci. Taky jsem tam zašel. Místní mi doporučují, abych si nejdřív nakoupil knoflíky, když vidí můj údiv, vysvětlují mi, že je můžu směnit s kuchařem za jídlo: fazole, brambory, omáčku, chléb… Jídlo není vynikající, ale je to hotový zázrak tady na konci světa.

Přes Nil se dostáváme trajektem. Abdul-Hayun, kapitán, mě zve, abych se vmáčkl do řídící kabiny, kam má on sám problém se vtěsnat. Jeho trajekt je starožitnost, v Súdánu nikoliv ojedinělá. Vybízí mě, abych si dal krokodýla, protože v Nilu jich prý žijí tuny. „Je cítit jako ryba, ale chutná po hovězím, zkus to,“ snaží se mě zlákat. Abdul má na hlavě něco jako punčochu, připomíná bankovního lupiče. „Chrání mě to před mouchami. Na protějším břehu jsou jich hejna, když je Nil teď tak nízko,“ vysvětluje mi důvody svého image. Nelhal. Mračna malých much mě obklopí, jakmile vstoupím na pevnou zem a snaží se mě dostat. Velmi rychle se adaptuji na image à la bandita. Farmáři mě ujišťují, že když padne noc, mouchy zmizí a nahradí je komáři. Večer zastavujeme v Lokandě, hostinci s úžasným výhledem na chrám Soleb, který objevili roku 1844. Chrám nechal vybudovat Amenhotep III., faraon 18. dynastie, který také započal stavbu velkého chrámového komplexu v egyptském Luxoru. V noci zahalí měsíční světlo toto místo do kouzelné, až neskutečné záře. 

SETKÁNÍ

Směřuji na východ, daleko od pouště, k Rudému moři. Cestou nalézám núbijské domy. Jsou malé a rozdělené na dvě části. Jedna je určena mužům a hostům, druhá ženám. Podle tradice jsou stěny barevně vymalovány, a jejich malba je tradiční prací žen. V malém přístřešku stojí dva sudy s vodou. Mohu se napít, voda tu je pro každého. Tahle voda je ale přímo z Nilu, tak si nechávám zajít chuť.
Je čas oběda, lidé jsou doma za zavřenými dveřmi. Najednou se brána otevře. Vyjde z ní mladá dívka, v rukou nese tác a podložku, kterou v tichosti rozloží. Vybízí mě, abych si sedl, pak mi nabídne čaj. Řidič mi při pohledu na můj překvapený výraz vysvětluje, že to je v Súdánu normální, takto se vítají hosté, známí i cizinci. Přidává se k nám otec dívky. Popisuje svůj život, který se odvíjí podle rytmu Nilu. „Déšť?“ ten jsem neviděl od roku 1998.

Búr Súdán. Nejvýznamnější súdánský přístav na pobřeží Rudého moře zažívá ekonomický boom. Stal se totiž zastávkou pro poutníky mířící do saúdskoarabské Mekky. Je také rájem pro potápěče, kteří zde najdou žraloky kladivouny i potopené válečné lodě. Třicet kilometrů od břehu leží nádherná laguna se sedmdesát metrů vysokým majákem, kde můžete i zdarma přespat. Výhled shora bere dech, ale musíte se pevně držet zábradlí, aby vás neodnesl vítr.

Pár kilometrů od Búr Súdán leží staré město Suákin. Odhaduje se, že s obchodem se tady začalo před třemi tisíci lety. Egypťané a po nich Otomané zabrali toto místo a přeměnili ho ve město jako z pohádek tisíce a jedné noci. Bohužel, ve třicátých letech zůstalo opuštěné a od té doby pustne. Jen dvě mešity profitovaly z programu pro rekonstrukce spolufinancovaného tureckou vládou. Mezi ruinami kdysi krásných staveb se pasou velbloudi. Okolí si zabral kmen Rashaidas. Pouhé vyslovení tohoto jména vyvolává v Súdáncích nervozitu. Rashaidové mají špatnou pověst, Říká se o nich, že jsou to zloději, únosci, ozbrojení, nekontrolovatelní… Před sto lety přišli ze Saudské Arábie a zůstali čistokrevnými Araby. Navzdory odporu mého průvodce jsem se rozhodl je navštívit. Když jsme dorazili k Rashaidům, odmítl vystoupit z auta. Přijetí ale bylo milé, muži oblečení celí v bílém mě pozvali na čaj pod otevřený stan. Přidaly se k nám i jejich manželky. Všechny nosí dlouhé barevné šaty na způsob burky, z nichž jsou vidět jen oči. Muži mi vyprávějí o svých tradicích. Žena se musí provdat před šestnáctým rokem, nesmí se sama pohybovat po městě a je zakázáno ji fotografovat. Rashaidové mají jako potomky raději dívky než chlapce, a to kvůli věnu. Vše si poznamenávám, abych se vyhnul diplomatickému incidentu.

CHUDÍ BOHÁČI

Rashaidové žijí z chovu velbloudů a jsou velmi bohatí, protože tato zvířata za vysoké ceny prodávají arabským šejkům. Co s penězi dělají? „Nic, co s nimi děláš ty,“ říkají mi s vážnou tváří. Jejich potřeby jsou prosté. Obývají jednoduché stany v poušti, někteří z nich vlastní japonské SUV z třetí ruky (děti ho řídí, jakmile dosáhnou nohama na pedály). Žádný symbol modernosti, až na mobilní telefony. A žádná televize. „Říkají nám jenom špatné zprávy ze světa. Raději ignorujeme to špatné, co se děje, a žijeme jenom s dobrými zprávami.“ Rashaidové mají tendenci se radikalizovat. Byla doba, kdy si jejich ženy nemusely zakrývat vlasy, což bylo v této oblasti neobvyklé. Po návštěvě Mekky je k tomu ale opět začali nutit. Po přátelském rozhovoru se ptám, zda bych si mohl ženy vyfotografovat. Dostává se mi jasného odmítnutí. „Jdi se podívat na Bédže do Kassaly,“ radí mi. Kassala leží na eritrejské hranici a Bédžové jsou ve městě všudypřítomní. Poznáte je snadno podle dlouhých bílých kostýmů a krátkých černých sak. Muži nosí afro účesy, do nichž si zapichují dřevěné vidličky, a se šavlí se procházejí jako z jiného století. Kontakt s nimi není snadný, drží si odstup. Zkouším štěstí mimo město. Při snaze dostat se do jejich vesnice mi ale policie blokuje cestu, musím se vrátit.

ZAKÁZANÁ NÁVŠTĚVA

V Kassale navštěvuji mešitu Khatmi¬yah. Je z části opuštěná, její kopule a minaret ale stále stojí. Narazil jsem tady na skupinu lidí z kmene Bédža. Pobavila je návštěva cizince, a tak kolem mě začínají poskakovat se svými šavlemi. Nevyhýbají se kontaktu, právě naopak, a tvrdí, že přístup policie je nepřekvapuje. Pro vstup do jejich vesnice platí přísná pravidla. Náhodná návštěva neexistuje. „Přijdeš ke vchodu a musíš nahlásit, za kým jdeš,“ svěřují se. Později se dozvídám, že súdánská vláda donutila Bédže a Rashaidy, aby obývali společné území a měla je tak snáze pod kontrolou. Cílem je postupně vymazat jejich identitu i vlastní jazyk, kterým mluví už čtyři tisíce let.

BOJ GIGANTŮ

Vyrážím do Chartúmu na páteční zápas ve wrestlingu. Tradice tohoto zápasu je starší než tři tisíce let, prý se osvědčila v dobách boje proti otrokářům. Jsou čtyři odpoledne a aréna je plná. Se zapadajícím sluncem houstne napětí davu, je pětačtyřicet stupňů. Nástup týmu Národní jednota a týmu Mír a rozvoj přivádí publikum do varu. Zápas začíná, bojovníci se snaží dát pravou ruku na hlavu protivníka a dostat ho k zemi. Rozhodčí má píšťalku přilepenou k ústům. Oba tábory fanoušků stojí proti sobě, situaci musí řešit policie, nálada se pomalu zklidňuje a může přijít velké finále. Dva obrovští zápasníci proti sobě jdou vší silou. Zápasník Národní jednoty nakonec posílá druhého útočníka k zemi. Polovina arény exploduje radostí, fanoušci přeskakují zábradlí a triumfálně nesou vítěze, kterého štědří donátoři zahrnou bankovkami. Právě včas, protože z dálky je již slyšet volání muezzinů k modlitbě, aréna se během chvilky vyprazdňuje.

Obnažený Súdán – Jednostranně zaměřené zpravodajství dokáže skrýt leckeré zajímavé informace. Jeli byste do Súdánu na dovolenou?

Historie a archeologie

Tanečníci boha slunce – Ekvádorští indiáni si stále drží své pradávné zvyky i pPřes staleté snahy o jejich potlačení si ekvádorští indiáni stále drží své pradávné zvyky.

Party time – Víra a zábava si nemusí odporovat. Na Maltě o tom vědí své.

Kakadu – V Austrálii je přes pět set národních parků. Dokážete si mezi nimi vybrat? My ano.

Příroda

Téma – Nebe, peklo, ráj

Okem božím – Pohled na Zemi z vesmíru je fascinující ukázkou toho, co příroda a lidé dokážídokážou.

Ohnivá brána – Jako pravý vstup do pekla vypadá hořící kráter v turkmenské poušti.

Polykači hašiše – Asasíni užívali drogy, které jim měli pomoci pomoct přenést se do vysněného ráje.

Věda a technika

Rozhovor – Květa Fialová – V dalším životě chci být krávou.

Předplatné

Dívka odvedle – Kde jsou kořeny moderního typu reklamy? Zapátrali jsme v historii.

Kvíz

Bez signálu – Nemůžete se odpoutat od počítače a telefonu? Odjeďte s námi někam, kde nepůjdou použít.

Země neznámá – Víte, že jednou z částí Belgie je i Valonsko? Moc turistů sem nezavítá.

Stráž na Rýně – Bitva v Ardenách zásadním způsobem ovlivnila vývoj zakončení druhé světové války.

Ledová past – Příliv nečekaně rychle zvedl hladinu moře a dal do pohybu ledové kry. Byl čas utéct?

Skalní dokonalost – Občas stačí jen stát a tiše zírat na krásu kolem. Saské Švýcarsko je toho důkazem.

Po stopách Drákuly – Opravdu v Rumunsku nežijí upíři? Některá setkání jsou minimálně podezřelá.

Zpověď Jiřího Cetela – Zambijský sen

Porážka slavnější vítězství – Proč v Čechách oslavujeme porážku u Slavkova a ne vítězství u u Chlumce?

Krajina po bitvě – Největší masový hrob u nás skrývá ostatky vojáků zabitých přesně před 200 lety.

Život za zdmi

Rituály Tucana – Amazonští indiáni předvádějí své rituály za peníze. Má je smysl je stále navštěvovat?

TEXT A FOTO: KATARÍNA IŠKOVÁ, STANISLAV FILIPČÍK

Začátek sedmdesátých let, tým sovětských geologů hledající zásoby plynu a spalující turkmenská poušť. Když se při běžném průzkumném vrtu najednou propadá povrch země a na jeho místě se objevuje obrovský kráter, nikdo z přítomných netuší, že je právě svědkem vzniku jedné z největších turkmenských atrakcí pro nejméně čtyřicet příštích let.

Z obavy, že se bude unikající metan šířit do okolí a ohrozí obyvatele blízké vesnice, se vědci rozhodují kráter zapálit. Za normálních okolností plyn vyhoří během několika dní, v oblasti však leží zásoby zřejmě mnohem větší, než se kdokoliv odvažuje pomyslet. Místo si tak žije svým vlastním životem, oheň vyživovaný odněkud z hlubin země hoří dál a domácí dávají místu název Darvaza – Brána do pekla.

My se k místu vydáváme v rámci tříměsíční cesty po Střední Asii. Náš sen podívat se do Mongolska spojený s nadšením pro cestování autem nás přivedl až ke koupi staré Lady Nivy a cestě do Ulánbátaru a zpět. Ujet 25 000 km za tři měsíce v ruském autě se mnohým zdá jako šílený nápad, my se však nenecháváme odradit. Po mnohém zařizování a posledních logistických úpravách se vydáváme začátkem června 2013 na cestu. A protože nechceme jet nejkratší cestou, ale projet celou Střední Asii, míříme přes Írán všemi státy až k samému cíli cesty. 

POLICEJNÍ STÁT

Turkmenistán je jedno z nejzvláštnějších míst, která jsme navštívili. Policejní stát par excellence, jehož prioritou nejspíše není přilákat do země co nejvíce turistů. Tranzitní víza s jasně danou trasou namalovanou při vjezdu do země do slepé mapy, turistická víza s přiděleným průvodcem nebo placení kompenzační částky za rozdíl v zahraniční a turkmenské ceně benzinu na hranicích. To vše se může zdát jako zbytečná cena za vjezd do země, která je z větší části své plochy pokryta pouští. Sám Turkmenistán se na turisty dívá se značnou nedůvěrou, několikrát nám bylo ze strany policie nepřímo naznačeno, zda nejsme dokonce špioni. Úsměvné, ale v Turkmenistánu realita. Stejně jako hlavní město Ašchabad, které působí vlivem malého počtu obyvatel jako město duchů, nebo první místo v kategorii „nejstrašnější silnice“, která předčila i mongolské cesty necesty. No a samozřejmě Darvaza, magické místo, které mělo být před třemi lety na přání současného vládce uzavřeno. Dosud si na něm však vylámala zuby spousta vědců a vládců a kráter hoří dál. I přesto, že se Turkmenistán opakovaně umísťuje v žebříčcích nejméně navštěvovaných zemí, láká podivná atrakce neustále dobrodruhy z celého světa. 

Brzy ráno vyrážíme z hlavního města Ašchabadu. Kráter ležící v srdci pouště Karakum je relativně dobře dostupný, nachází se pouze několik kilometrů od hlavní cesty. Minimum měst a jiných orientačních bodů však navigaci k místu notně ztěžuje. Druhým problémem je benzin. V případě, že si nechcete kupovat drahý benzin pochybné kvality od místních, je dobré si vzít alespoň menší zásobu s sebou. Téměř pětisetkilometrová trasa trpí naprostou absencí běžných benzinových pump. 

Vybaveni kanystry na střeše a GPS souřadnicemi se pomalu blížíme k místům, kde by měla být odbočka do pouště. Po chvíli nás vítá cedule s nápisem Darvaza, nejde však o snahu místních usnadnit turistům orientaci v oblasti, ale o začátek města srovnaného v roce 2004 na přání někdejšího vládce Turkmenbašiho se zemí. Jediné, co naznačuje, že tu někdy žili lidé, jsou zbytky obvodových zdí a zrezivělé části zásobáren vody. Právě odtud vede cesta k hořícímu plynovému kráteru, a my tedy sjíždíme z hlavní silnice vstříc rozpálenému obzoru. 

Jen co se dostaneme za první kopec, stávají se z pevné silnice pouze koleje v sypkém písku, jež se několikrát dělí na paprsky rozbíhajících se cest. Občas se za dalším kopcem opět setkávají, jindy se ztrácejí v dálce, my se však držíme souřadnic a velmi pomalým tempem postupujeme dál ke kráteru. Ačkoliv oheň žhne vzhůru k obloze, ve dne se na něj jako na orientační bod rozhodně spoléhat nelze, vidět z dálky je pouze v noci. 

FASCINACE OHNĚM

Když se po několikakilometrové jízdě dostáváme k improvizovanému parkovišti, víme, že kráter už musí být na dohled. Pohled na něj nás však doslova ohromí, před námi leží obrovský černý prostor, který působí neplasticky a tudíž velmi nepřirozeně. Fascinovaně stojíme na okraji kopce a nemůžeme od výjevu odtrhnout oči. Celkovou atmosféru dotváří dunění vycházející ze dna kráteru a pach plynu šířící se do okolí. Vzhledem k tomu, že k místu přijíždíme ještě pár hodin před úplným setměním, máme šanci pozorovat přerod Darvaze od temné díry v zemi k řádícímu infernu. Po pár desítkách minut se místo čím dál víc noří do tmy, vše kolem téměř utichá a červené plameny jakoby se čím dál více chtěly dotknout oblohy. Blížíme se k okraji propasti a snažíme se dohlédnout na dno, ale vítr tlačící na nás horký vzduch vycházející z nitra kráteru nás několikrát zahání zpět. Ve chvíli, kdy vítr utichá a na pár sekund nám umožňuje dohlédnout na největší plameny u dna, nás vyrušuje pohyb v dálce. Australští turisté vedeni místním průvodcem se s námi dávají na chvíli do řeči, ale poté opět odjíždějí a my zůstáváme sami. 

Ještě nějaký čas trávíme mlčky, pouze vytí šakalů v dálce ruší jinak idylickou atmosféru. Stan rozkládáme v bezpečné vzdálenosti, vrchní vrstvu však tentokrát necháváme v autě. Tuto noc chceme vidět oblohu, na jedné straně posetou hvězdami, na straně druhé ozářenou nedalekým ohněm. Ke spánku nás ukolébává tichý dunivý zvuk.

Ranní probuzení pod rozpáleným sluncem nás vyhání ze stanu. Balení se snažíme zkrátit na minimum a potom vyrážíme zpět k hlavní silnici. Darvaza zůstává nenápadně za námi, po ránu má pramálo ze své včerejší majestátnosti. Nyní se už musíme soustředit na cestu zpět, její průběh je mnohem dramatičtější než cesta ke kráteru. Ačkoliv cestujeme terénním autem, výjezd jednoho z kopců je pro nás téměř neřešitelný problém. Koleje jsou plné sypkého písku a prudký sklon nám nedovoluje zařadit vyšší rychlost než první stupeň. V okolí není nikdo, kdo by nám pomohl tlačit, proto se několikrát zastavujeme, couváme a zkoušíme nabrat dostatečnou rychlost. Ani zařazení redukce převodovky nám při stoupání není zas takovým pomocníkem, proto se nakonec smiřujeme s výjezdem kopce na nejnižší stupeň. Snad štěstí, snad nezničitelné ruské auto nás nakonec zachraňuje od katastrofického scénáře přehřátí motoru a bublání vody v chladiči nám dává zapravdu. Naštěstí zbývá posledních pár metrů a jsme na kopci. Za ním už nás čeká jenom dlouhý sjezd dolů. A cesta dál na východ.

Drákulu si s Transylvánií, potažmo Rumunskem, spojí díky Bramu Stokerovi téměř všichni. Ale víte, že minimálně dva praví drákulové lačnící po krvi skutečně žili?

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KUBEŠ

Ale pěkně po pořádku – příběh hraběte Drákuly, tak jak ho známe, je smyšlený a pochází z pera irského spisovatele Brama Stokera z roku 1897. Postava hraběte se často ztotožňuje se jménem krvavého valašského vévody Vlada Ţepeşe, který žil v 15. století. Není se čemu divit. Kníže ale nebyl upírem, podle historických pramenů se jednalo o jednoho z nejkrutějších a nejsadističtějších vládců, jakého středověk poznal. Své protivníky, a to především Turky, proti kterým celý život bojoval, nikdy nešetřil. Zajatce nebral, všechny je nechával zaživa napichovat na kůly. Obětem nechal zatlouct kůl konečníkem do těla tak, aby se špice kůlu vynořila za krkem a nepoškodila důležité orgány. Spásná smrt často přišla až po dlouhých dvou dnech. Pro tuto libůstku se mu přezdívalo „Vlad Nabodávač“. Proslavil se i dalšími brutálními činy, například zajatcům zatloukal do hlavy hřebíky, vydloubával jim oči, vařil jejich pohlavní orgány. Obvykle při mučení obědval a užíval si pohled na smrt. Traduje se historka o tom, jaký konec přichystal pro chudáky. Všechny chudé sezval do stodoly na velkou hostinu, pak nechal zatlouct vrata a stavení zapálit. Tímto bizarním činem prý snižoval chudobu v zemi.

Svými nelidskými skutky však v této době nebyl ojedinělým. Jeho bratranec Štěpán Veliký nechal se stejnou razancí v roce 1473 napíchnout na 2300 tureckých zajatců. O smrti Ţepeşe se šíří legendy, nevíme, jestli zahynul v boji nebo dopadl nakonec stejně krutě jako jeho zajatci – napíchnutý na kůl. V malém kostelíku na ostrově u Snagova poblíž Bukurešti bylo v hrobě nalezeno tělo v bohatém šatu s uťatou hlavou. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatky Ţepeşe. Napovídala by tomu i skutečnost, že kdysi obdaroval penězi řeholníky, kteří se z vděčnosti postarali o tělo svého chlebodárce. Před oltářem kostelíka proudí davy zvědavců, aby zachytili odlesk slavného vojevůdce.

TYRAN ČÍSLO DVĚ

Druhým mužem, který se nechvalně zapsal do dějin Rumunska, byl komunistický vládce Nicolae Ceauşescu. Jeho experimentování stálo životy mnoha lidí. Své protivníky stejně jako Vlad Ţepeş odstraňoval, i když humánnějším způsobem, posílal je do vězení nebo na nucené práce. Penzisty likvidoval krácením přídělu potravin pro domovy důchodců, národ omezoval dodávkami elektřiny a vody. A také měl zajímavý sen – zrušit vesnice, které prý zabíraly příliš mnoho drahocenné půdy. Tomuto projektu říkal systematizace, za oběť mělo padnout 6300 vesnic. Jejich sloučením by vzniklo 120 měst, kde se všichni pod dohledem státu v panelových domech měli mít skvěle. Obyvatelé vesnic se o likvidaci dozvěděli, až když byl zrušen autobus, obchod a odpojena elektřina. Naštěstí svůj sen tento vládce nestihl dotáhnout do konce a padlo mu za oběť jen několik obcí. Se stejným zápalem budoval i další projety, například kanál mezi Dunajem a Černým mořem, který stál život mnoha dělníků, nebo velkolepý palác v Bukurešti, jemuž padla za oběť čtvrtina historického centra. Tento muž se potřísnil krví i na sklonku svého života během revoluce v roce 1989, kdy nechal střílet do demonstrantů. Neštítil se opravdu ničeho. O svůj život přišel během narychlo svolaného tribunálu ve městě Târgovişte, kde byl spolu se svou ženou popraven. 

Pokud se vydáme do světa hraběte Drákuly, tak mnohá místa z knihy můžeme dohledat. Spisovatel Bram Stoker si z turistického průvodce vypůjčil řadu reálií, které ale nemají žádný vztah k historickým událostem. Jde například o město Bistrica, sedlo Tihuta nebo hrad Bran. Spisovatel v zemi nikdy nebyl. Díky slavnému románu a mnohým jeho zfilmováním si dnes Rumunsko představují cizinci jako zemi vampýrů a bývají překvapeni, že upíři nekorzují po ulicích. Turistické kanceláře ale legendu o Drákulovi podporují a snaží se z ní profitovat. Dokonce vznikl záměr vybudovat Drákuland, který však zatím leží u ledu. A to i díky pravoslavné církvi, která v takovém počínání vidí jen hon za senzacemi. 

V údolí pod pohořím Fagaraš nedaleko vesnice Arefu se na skalisku tyčí zřícenina hradu, kde ale žil skutečný kníže. Je dostupná pouze po 1400 schodech. K vidění jsou zbytky hranolovité věže, hradby a velkolepé panoráma. 

DIVOKÝ BALKÁN

Při svých cestách Rumunskem jsem se setkal s mnoha neobvyklými událostmi spojenými s legendami o vampýrismu. Upíři byli odjakživa na Balkáně živou tradicí, tady se opravdu nejednalo o romantické představy jako v západní Evropě. Zde se věřilo na upíry, lidé se s nimi setkávali a děla se tu řada podivností. Cestovatelé, kteří putovali po Balkánu před sto i více lety, přicházeli s mnoha senzacemi. V Bosně, Srbsku, Rumunsku i Bulharsku narazíte na neuvěřitelné věci, které občas vyvedou z míry i silně vědecky založeného člověka. 

Například v takovém Rumunsku ještě v dobách Ceauşesca byla ve vesnici zabita dívka, kterou místní kněz označil za upírku. Všichni ve vesnici věřili tomuto tvrzení a dívku ukřižovali, do srdce jí vrazili dubový kůl, který znemožní upírovi vrátit se na tento svět. Pro policii to musel být dozajista tvrdý oříšek, protože se na tomto činu podílela celá vesnice včetně dívčiných rodičů. Podobný skutek se stal i poměrně nedávno v klášteře v obci Tanacu na severu Rumunska v roce 2005. Tady v komunitě, kde bylo zakázáno mluvit a smát se, byla z posedlosti ďáblem obviněna mladá jeptiška. Kněz ji na zahradě kláštera připoutal ke kříži za nohy a ruce a tři dny ji trýznil bez vody a jídla. Tímto způsobem vymítal ďábla z nešťastnice, trýznění skončilo její dehydratací a nakonec smrtí. Přes všechna obvinění byl kněz přesvědčen, že jednal správně, a ani po odsouzení svého činu nelitoval, stejně jako řádové sestry, které se podílely na vyhánění zlých sil.

Podobné případy se odehrály i v Srbsku, zhruba před deseti lety pokousalo nemluvně svoji matku a sápalo se dvěma zuby na její krk. Zřejmě mu zoubky vyrostly o něco dříve, než je obvyklé. Jiné obvinění než z upírství ani nemohlo padnout, vesnický tribunál spolu s knězem se zalekl zvěrstva, které by toto dítě mohlo vykonat. Vesnický soud se usnesl a jednoduše ukončil život nemluvněte v řece. 

NA VLASTNÍ KŮŽI

Také já jsem během svých toulek zažil podivné věci. První případ se stal v rumunském pohoří Rarau, kterým jsem putoval sám. Byla bouřka a déšť se nechtěl utišit, byl jsem rád, že jsem objevil opuštěnou salaš. Uložil jsem se do spacího pytle a řádně unaven jsem usnul spánkem spravedlivých. Zhruba o půlnoci mě něco probudilo, otevřel jsem oči a krve by se ve mně nedořezal. V salaši jsem nebyl sám, nade mnou se skláněl chlap v saku a gumákách, v jedné ruce držel svíčku a ve druhé sekyru. Když otevřel pusu, čouhaly z ní pouhé dva ostré zuby na místech, kde je mají filmoví upíři. Sen, který se mění ve skutečnost. Já zaječel a domnělý upír se také lekl, zahodil svíčku a vyběhl ven ze salaše. Údiv, strach, ale i obavy z toho, že se vrátí, mě donutily vzít baterku, klacek do ruky a prohledávat okolí, jestli tam někde není. Ale po bytosti jako kdyby se země slehla, nikdo tam nebyl. Už jsem neusnul a zbytek noci jsem probděl s pořádnou sukovicí v ruce. Těžko říci, zda to byl pocestný nebo upír. 

OČI VE TMĚ

Druhé setkání s upíry proběhlo nedaleko sedla Tihuta, kam Bram Stoker umístil Drákulův hrad. Můj plán byl jednoduchý, vystoupit z vlaku v jedné vesničce Bukových hor a vydat se údolím až do samotného průsmyku. Chtěl jsem zjistit, jak to s upíry opravdu je a co si o tom myslí místní. Už podvečer nevěstil nic dobrého, pršelo, jako kdyby měl být konec světa, a když jsem vystupoval na nádraží, bylo zle. Bouřka svými blesky osvětlovala cestu, která vypadala, jako kdyby tam už několik let nikdo nešel. Se mnou šli ještě dva ošuntělí chlapíci v kloboucích, kteří vláčeli jakési pytle. Dole pod nádražím začínala velká louka. Nasazoval jsem si pláštěnku, když jsem spatřil po louce uhánět povoz, na němž stál divoce řvoucí kočí, který bez ustání práskal bičem. Na nebi divoce zuřila bouřka, a ve světle blesků to celé vypadalo, jako kdyby přijel vůz ze samotného pekla. Kočí zabrzdil u dvou mužů s pytli a naložil je. Začal mi vykládat o Drákulovi, aniž bych se na cokoliv ptal, a na doklad všeho mi ukazoval svoje zkažené zuby, ze kterých se linula „líbezná“ vůně. Kočí zakončil naši rozmluvu slovy „vítej v Drákulově království“. Stejně rychle jak se objevil, tak i zmizel.

Jenže to nebylo ještě vše. Do vesnice, kde začínala cesta do kopců, bylo nutné dojít ještě několik kilometrů. V průtrži jsem šel schován pod pláštěnkou, když máte pončo, které je mokré, je dobré mírně rozpažit, aby se vám nelepilo na tělo. Zdálky však můžete připomínat nějaké podivné stvoření, možná velkého netopýra. Ve vesnici mě spatřily nejprve děti a s hrůzou v očích začaly křičet „Drákula, Drákula“. Na jejich křik hned reagovali muži a vyběhli ven se sekyrami v ruce. Jak to máte své podivné jednání vysvětlit, když neumíte příliš rumunsky a oni žádný jiný jazyk. Nechápali, kde jsem se tu vyskytl uprostřed noci a proč chci jít ještě dál do hor. Tady jsem se stal legendou a tajemnou bytostí sám. Noc ale ještě stále nekončila. Severní svahy hor jsou hodně prudké a schůdná cesta vedla jen kolem potoka, který si klestil cestu uprostřed strmých svahů. Šel jsem rychle, dokonce se na oblohu vyhoupl měsíc, byl právě úplněk. Když tu mě překvapil stín, který se ve svitu měsíce nepodobal ničemu, co znám. Dvě lesknoucí se oči a tiché zavrčení mě dokonale paralyzovalo, zvíře vypadalo jako vlkodlak. Měsíční svit z jeho stínu dělal opravdovou příšeru. Dívali jsme se na sebe pár minut a čekali, co ten druhý udělá. Nakonec jsem rozsvítil baterku a před sebou spatřil velkého vlka. Naštěstí měl víc rozumu než já, odběhl do stráně a já v klidu prošel úzkým údolím. V každém případě jsem si užil první setkání s touto šelmou. I když, byl to vlastně vlk?

Když se řekne Napoleon a Čechy, tak si většina vybaví Slavkov. Přitom je zvláštní, že se slavnou stala událost, kdy nás, rozumějme Rakušany, francouzský císař porazil na hlavu.

TEXT: MARTIN KRSEK, FOTO: MUZEUM MĚSTA ÚSTÍ NAD LABEM

Po vítězství francouzského císaře u Slavkova ztratil český král a císař římský František II. tzv. Bratislavským mírem Tyrolsko, italská území včetně Benátska, Istrie a Dalmácie. Dokonce se vzdal roku 1806 koruny Svaté říše římské a prohlásil římskou císařskou hodnost za zrušenou. Od té doby užíval jako nejvyšší pouze titul císař rakouský. Musel si kvůli tomu změnit pořadí jména. Z Františka II. se stal přes noc František I., což dodnes při výuce dějepisu zamotává hlavu nejednomu školákovi. Roku 1809, po dalším a opět neúspěšném pokusu porazit Napoleona, se Rakousko rozhodlo zvolit méně bolestné řešení sporu. Stalo se francouzským spojencem a císař František II. přijal roli Napoleonova tchána, když za něj provdal svou dceru Marii Luisu. 

Z této potupné pozice se Rakousko vymanilo až roku 1813. Těsně před bit¬vou u Chlumce vypovědělo Francii spojenectví a vyhlásilo jí válku. Tentokrát její tíhu nenesla jižní Morava, ale východní a především pak severozápadní Čechy. Přes Náchod přišly ruské jednotky, na Lounsku se pak zformovaly společně s rakouskými a pruskými do tzv. České armády, která slavně vytáhla do první bit¬vy s Napoleonem u Drážďan. Tam sice 26. a 27. srpna prohrála, ovšem při následujícím ústupu zpět do Čech se válečné štěstí přiklonilo na stranu spojenců a při neplánované bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zvítězili.

ČESKÉ THERMOPYLY

Chlumecká bitva sice nepatří mezi největší střety napoleonských válek, velikostí ji záhy zastínila obrovská „bitva národů“ u Lipska z října 1813, ale své čestné místo v českých válečných dějinách si coby největší vítězná bitva 19. století svedená na českém území plně zaslouží. Velebení se těší i za hranicemi Čech, kde je známa jako bitva u Kulmu, dle německé verze názvu obce Chlumec. Možná více než doma zažívá adoraci v Rusku, kde se Chlumci přezdívá „České Thermopyly“. To proto, že rozhodující úlohu sehrálo hrdinství 14 tisíc ruských gardových vojáků, kteří se postavili v Chlumci více než dvojnásobné přesile Francouzů, podobně jako Řekové roku 480 před Kristem Peršanům, ani přes obrovské ztráty neustoupili ze svých pozic a odráželi jeden útok za druhým po celý den a noc. Jejich osud se podobal tomu řeckému i blížícím se tragickým koncem. Zkázu však druhý den odvrátil příjezd posil. Také v pruské vojenské historii má Chlumec zvláštní postavení. Posily, které nakonec zvrátily výsledek celé válečné operace, tvořily totiž především pruské jednotky. Nejslavnější německé vyznamenání, legendární Železný kříž, jenž vznikl právě roku 1813, získal záhy svou chlumeckou variantu, tzv. Kulmer Kreutz, tedy Chlumecký kříž. Pruský král Friedrich Wilhelm III. jím hromadně vyznamenal všechny přeživší ruské gardisty od Chlumce. Rakouská propaganda pak Chlumec prezentovala jako „První vítězství na cestě za osvobozením Evropy“. Samotní rakouští vojáci se do bitvy u Chlumce zapojili s nejmenším podílem vojáků v rámci spojeneckého vojska. Ovšem vynahradili to v následujících zářijových dnech, kdy se Napoleon pokoušel stejnou cestou znovu prorazit do Čech. Série ataků, jimž osobně velel francouzský císař, vyvrcholila 17. září střetem asi 10 tisíc vojáků u Varvažova kousek od Chlumce, kde Rakušané definitivně zahnali Francouze do Saska. Na místě zůstalo okolo 3000 mrtvých a zraněných. 

Jak mimořádné úctě se těšila bitva u Chlumce, dokázala dvaadvacet let po jejím konání návštěva tří monarchů někdejší protinapoleonské koalice na bojišti. Ruský car Mikuláš I., rakouský císař Ferdinand V. a pruský král Friedrich Wilhelm III. společně u Přestanova položili základní kámen pomníku ruským gardistům. Byl to třetí ze čtveřice monumentů, jež měly připomínat válečnou slávu a hrdinství vítězů. Šlo o prestižní projekty od nejslavnějších architektů a umělců své doby. Chlumecké bojiště je díky tomu jediné místo v Čechách, kde stojí dílo nejuctívanějšího německého architekta 19. století Karla Schinkela. Je jím pomník padlým pruským vojákům u Varvažova z roku 1817. Po něm ještě roku 1825 vyrostl rakouský pomník s plastikami od slavného sochaře Václava Prachnera a zmíněný ruský pomník od význačného vídeňského architekta švýcarského původu Petra Nobileho. Při stoletém výročí události pak kolekci korunoval Jubilejní památník rakouským padlým. Oproti tomu na slavkovském bojišti v 19. století přirozeně žádné pomníky nerostly. Uctívání slavkovského bojiště jako hlavní památky napoleonských válek v českých zemích odstartoval až tuzemský fanoušek císaře Napoleona, kněz profesor Alois Slovák sto let po bit¬vě. Pod jeho vedením vyrostla v letech 1910–1912 slavná Mohyla míru. 

ZAPOMENUTÁ BITVA

Zatímco věhlas Slavkova ve 20. století rostl, lesk Chlumce upadal. Jeho uctívání uvnitř Čech nepřidal fakt, že se bojiště nacházelo v převážně německy mluvící oblasti země. Stoleté oslavy roku 1913 ještě proběhly ve velkolepém stylu. Zúčastnil se jich i budoucí poslední císař habsburského rodu Karel I. Ovšem už byly výrazně podbarvené nacionalismem části českých Němců, kteří spojenecké vítězství nad Napoleonem prezentovali v duchu velkoněmeckých myšlenek především jako vítězství německé. Po vzniku Československa se Chlumec stal problematickým pojmem. Jednak šlo o monarchistickou tradici, a navíc němečtí nacionálové si v rámci připomínkových aktů nenechali ujít příležitost provokativně oslavovat porážku Francie, která v té době byla hlavním spojencem republiky. Po druhé světové válce pak hrozilo, že se odstup ještě prohloubí. Zřejmě by většina skvostných pomníků zmizela, protože je pokrývají nápisy v němčině. Provokovat české na¬cionály zvlášť musel pruský pomník s obří plastikou nenáviděného Železného kříže, zprofanovaného nacisty za druhé světové války. Záchrana přišla z nečekané strany. Krátce po osvobození se totiž začala u pomníků zjevovat procesí příslušníků Rudé armády, přijíždějících uctít památku svých předků, kteří na těchto místech hrdinně bojovali. Tradice chlumecké bitvy tak dostala novou náplň coby historický příklad vojenské pomoci ruského lidu českým zemím. Ani to ale v souboji o popularitu mezi Slavkovem a Chlumcem nesehrálo výraznější roli. Většině lidí tak dnes při vyslovení pojmu bitva u Chlumce v mysli nejdříve vytane souvislost s krutě potlačenou selskou rebelií v Chlumci nad Cidlinou.

Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.

TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ

Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.

OSTROVNÍ KRÁLOVSTVÍ

Jsme nedaleko Manausu, přístavu na řece Rio Negro, kde se nachází největší říční souostroví na světě, Anavilhas. Je tu roztroušených okolo 400 ostrovů, stovek řek, jezer a bažin. „Oblast je chráněna Federálním zákonem a pro biology a ekology představuje ráj. Žije v ní několik chráněných druhů zvířat, převážně ptáků,“ říká Juliano a ukazuje na malého barevného ptáčka s dlouhýma nohama a velkými drápy, který kráčí po stoncích a listech rostlin. „To je jacana (ostnák jihoamerický), mezi biology se nazývá také pták Ježíše Krista, protože se zdá, jako by kráčel po hladině vody.“ Míjíme menší ostrovy a přes několik vodních serpentin se dostáváme na další zajímavé místo. Ke komunitě Capalăo, kde lidé žijí v dřevěných domech plovoucích na Rio Negro. Pro podloží domů využívají strom nazývaný acaçu, který výborně plave na hladině, protože neabsorbuje tak rychle vodu. Kmen kromě toho obsahuje mléko, které se využívá pro léčebné účely. Komunita má vybudované všechno. Tato budova slouží jako kostel, tamta zase jako škola pro děti. Mají tu dokonce i pódium na tancování a každý pátek je v baru zábava. Žijí zde hlavně rybáři a tesaři se svými rodinami. Přibližně osmdesát lidí.

„Ke stavbě domu potřebujete povolení, které musí schválit hlava celé komunity. Tento správce řeší všechny záležitosti spojené se životem místních,“ vysvětluje náš průvodce. Připomíná mi to peruánskou část jezera Titicaca a ostrov Uros, kde lidé také žijí na umělých ostrovech, vybudovaných z rákosu, kterému říkají totora. Stejně jako na Titicaca, i zde platí základní pravidlo – mít dobré vztahy se sousedy. Při neshodách totiž stačí lano přeseknout a dům už pluje po řece. „Lidé v komunitě jsou si ovšem blízcí a navzájem si pomáhají. Život je tu někdy tvrdý, ale lidé jsou k sobě družnější. Vědí, že jeden bez druhého by to nezvládli,“ přibližuje komunitu Juliano. 

DESANA TUCANA

Po více než hodině plavby uvážeme loď u malého dřevěného mola. Pláž vypadá divoce, jak ji příroda vymodelovala. Na pláži je muž, jehož výraz prozrazuje, že toho už hodně zažil. „Jsem Raimundo Kibukurum, náčelník a šaman kmene Tucana, jehož příslušníci žijí v Amazonii a Kolumbii.“ V Brazílii jich žije přibližně 1500 ve více než šedesáti komunitách nebo ve smíšených komunitách lidí se stejným jazykovým základem. Náčelníkova vrásčitá tvář je pomalovaná červenou přírodní barvou z rostliny urucum, která je pro brazilské indiány tradičním zdrojem červeného barviva. Ochraňuje pokožku před sluncem, kousnutím hmyzu a malují se s ní i při lovu či sklizni. Náčelník drží v ruce kopí jako dobyvatel označující své teritorium. Na rukou a nohou má náramky z mušlí a kolem pasu zelené listy. Jeho hruď zdobí náhrdelník z krokodýlích zubů. Celou parádu korunuje čelenka z papouščích per. 

Když jsme náčelníka obklíčili, vyslovil jediné: „Boa tarde, voces esta bem-vindo,“ otočil se a my ho následovali. Na tvářích několika lidí se stejně jako na mé zračilo vzrušení a úžas. Náčelník nás vedl přes pláž až k cestičce směřující k velké prostorné chýši z bambusů a palmových listů, v níž seděli další indiáni. Mladí i staří. Dohromady jich bylo asi dvanáct. Výraz obličeje náčelníkovy ženy a její nepřítomný zasněný pohled na mě zapůsobil. V místnosti jako by bylo jen její tělo, ale duše zůstala zaseknutá někde v mládí. V době, kdy toto divadélko pro turisty neexistovalo. Kolem ní postávali mladé dívky s obnaženými prsy a červeně natřenými bradavkami.

RITUÁLNÍ TANEC

Celá naše výprava se posadila na lavice a čekala, co se bude dít. Nastalo ticho a náčelník předstoupil. „Hovořím indiánským jazykem desana, který mluví o mně, o tom, kdo jsem a co znamenám. Historie mého kmene je dědictví, které mi dal můj otec a já se ho snažím předávat dál. Nyní vám předvedu otevírací rituál, v naší tradici je velmi důležitý. Bůh při stvoření světa používal posvátnou hůl, kterou ukázal na čtyři světové strany: západ, východ, sever a jih. Potom udělal kruh a vytvořil indiánský svět. Proto při oslavě stvoření našeho světa provádíme rituál spojený s pozdravem všech světových stran.“ Pak vzal do rukou ozdobené kopí, začal s ním třást a zároveň dupal levou nohou, na níž měl uvázané mušle. Z úst mu do rytmu vycházela slova v jazyce desana. Do toho začali ostatní muži bubnovat. Bylo to vzrušující, tajemné a magické. Pak opět promluvil. „Když byl stvořen svět, naučili bohové lidi tanec caapiwaya. Tato hudba a tanec jsou spojeny s rituálem, kdy se pije nápoj ayahuasca.“ Ayahuasca je jedním z nejsilnějších halucinogenů. Všichni muži se seřadili vedle sebe a začali hrát na velké dechové hudební nástroje vypadající jako africké vuvuzely. Ženy do toho začaly tančit a zpívat. Pak se muži a ženy chytili za ruce a tančili spolu.

Zatajil jsem dech a vnímal ceremonii všemi smysly. Cítil jsem silné emoce a moje zvědavost, co bude následovat dál, byla vybičována na samý kraj. Bylo to nevšední a vzrušující setkání s jinou kulturou, tak odlišnou od té naší. Náčelník nás na konci přizval, abychom všichni spolu tancovali. Mě se ujala mladá indiánka s odhalenými prsy. Její tvář zdobil krásný úsměv. Chytila mě za ruce a začala vést. Její pohyby byly čisté, jasné a synchronizované s ostatními. Srdce mi vzrušeně bilo a kdyby mohlo, vyskočilo by ven z těla. Při pomyšlení na to, čeho se právě účastním, jsem měl husí kůži. Všichni jsme zpívali, tančili a točili se v kruhu. Po skončení rituálu byly všude cítit pozitivní vibrace a neutuchající energie. 

VLIV CIVILIZACE

Po chvilce jsem si vzal náčelníkova syna José Mariu bokem a zeptal se na život v komunitě. „V roce 1995 jsme sem přesídlili z oblasti São Gabriel da Cachoeira, kde žije pouze indiánská populace. Až dvacet šest různých indiánských kmenů tehdy žilo na horním toku Rio Negro. Mnozí odešli. My jsme se přestěhovali sem, protože oblast, kde jsme bydleli, se stala chráněnou a najednou bylo zakázáno sázet rostliny. Mohli jsme lovit ryby a zvěř, ale nemohli jsme pěstovat plodiny. Museli jsme proto začít kupovat mouku i maniok, což jsme předtím nedělali,“ přibližuje mi obtíže, kterým komunita čelí. „Pokud by nám vláda pomohla, nemuseli bychom tančit a prodávat suvenýry,“ dodává José Maria. Každý, kdo se zúčastní ukázky tradičních rituálů, zaplatí deset brazilských realů. Kromě toho indiáni prodávají ručně dělané náramky, náhrdelníky a náušnice.

Z chýše jsem vyšel plný dojmů. Nevšední setkání s indiánskou kulturou mě poznamenalo. Bylo sice strojené, ale stále mělo své kouzlo. Na lodi mi hlavou probleskla myšlenka, jak napínavá musela být expedice brazilských bratrů Villas-Boas, kteří v roce 1961 navázali spojení s kmenem Xingu, tehdy ještě nepoznamenaným civilizací. Momentálně žije v Brazílii více než půl milionu indiánů a právě ve státě Amazonas je jejich populace největší. V šestašedesáti různých etnických skupinách žije více než 120 tisíc indiánů mluvících až devětadvaceti jazyky. Průzkumnými lety nad mohutnou džunglí se postupně objevují další, dosud neznámé kmeny, které ještě neměly žádný kontakt s naší kulturou. Skromně si přeji, aby ani nikdy neměly.

NA PODZIM LOŇSKÉHO ROKU JSEM PŘERUŠIL STUDIA, SEDL NA KOLO A VYDAL SE NAPŘÍČ STŘEDNÍ AFRIKOU. BĚHEM SVÉ ROČNÍ VÝPRAVY A PO VÍCE NEŽ 5000 UJETÝCH KILOMETRECH SLEDUJI JEDINÝ CÍL – POMOCI DIVOKÝM SLONŮM. TAM, KDE JEŠTĚ NĚJACÍ SLONI ZŮSTALI.

TEXT A FOTO: ARTHUR F. SNIEGON

Dopředu jsem nevěděl, co všechno mě čeká. Měl jsem v plánu navštívit několik národních parků a být při ochraně přírody užitečný přímo na místě. Začal jsem natáčet dokument o slonech, jejich ilegálním lovu a jejich ochraně. Snad se mi díky němu podaří oslovit veřejnost i politiky a přesvědčit někoho, aby se situací začal vážně zabývat. Cestuji sám. Oblastmi, kudy předtím na kole projížděla jen hrstka dobrodruhů, a možná taky nikdo. Když jsem zjara nasedal v pralese v Kongu na kolo a zamířil přes neklidnou a krásnou Středoafrickou republiku na sever k Čadu, ještě jsem netušil, že si za pár týdnů sáhnu na divokého sloního samce, že budu pomáhat při sloním obojkování u Čadského jezera, že se na pár dní setkám s Maxem, že budu vůbec jako první v posledních letech systematicky monitorovat zbývající sloní populace v této části Afriky. Netušil jsem, že se vrátím do Kamerunu a budu pod falešným jménem odhalovat pašeráky se slonovinou – místní policisty, řidiče, misionáře a soudce…

STO ZA DEN

Po několika měsících v terénu jak mezi lidmi, kteří nasazují své životy pro záchranu slonů, tak mezi těmi, kteří slony o život připravují, jsem si začal uvědomovat, že nejsem dokumentarista. Nestačí mi probíhající tragédii zdokumentovat. Jsem aktivista a chci ji zastavit! Spoléhám přitom na snad ještě živé kolektivní svědomí lidstva, na to, že i za pět minut dvanáct ještě není pozdě. V Africe ročně kvůli klům umírá více než 30 000 slonů. To je téměř sto za den. Masakr, kterého jsem byl svědkem v západním Čadu, se tedy děje každý den, napříč celým kontinentem. Jen pár dní potom, co jsem ve zdraví opustil Středoafrickou republiku, tamní prezident padl a celou zemi ovládli rebelové. Už tak dost křehká ochrana slonů v některých oblastech se naprosto zhroutila a do země vstoupily desítky lidí ze Súdánu a Čadu s jediným cílem – obohatit se na tamních diamantech, zlatě a slonovině. Mnoho slonů období tohoto bezvládí nepřežilo. Když se situa¬ce trochu zklidnila, vrátil jsem se.

SLONÍ HŘBITOV

Uniknout alespoň na chvíli zápachu rozkládajícího se masa je nemyslitelné. Spaluje mne polední tropické slunce a stávám se vítanou přistávací plochou mouchám, kterých jsou tu mračna. Procházím čerstvým pohřebištěm zavražděných slonů. Jejich koster se tady na několika hektarech rozkládá téměř devadesát. Myšlenky mi střídavě těkají k Maxovi, malému osiřelému slůněti, které jsem toho rána pomohl naložit do letadýlka a poslal ho do bezpečí, a k překupníkům se slonovinou, které jsem před několika týdny dostal do vězení. Tehdy jsem vůči nim kromě směsice dalších pocitů cítil i lítost, teď se tomu už jen cynicky usmívám. 

Vyprahlý trnitý buš mi odhaluje další a další mrtvoly. Nacházím několik lebek slůňat, tak malých, že jim sotva začaly rašit kly. Pod jedním stromem leží pozůstatky dvaceti slonů doslova na jedné hromadě. Představuji si, jak asi vypadaly jejich poslední chvilky, když je od sebe ani střelba ze samopalů neodpoutala. Toto je největší masakr slonů v Čadu za několik posledních let. Vesničané vypověděli, že viděli asi dvacet po zuby ozbrojených jezdců na koních. Prý to byli Súdánci. Na místě tragédie jejich stopa končí, pak i se slonovinou zmizeli, snad do nedalekého Kamerunu. Stádo zastřelených slonů přitáhlo pozornost vesničanů ze širokého okolí. Během několika prvních dní všechny slony rozporcovali a odnesli každé kilo masa. Já jsem proto po týdnu na místě objevil už jen zbylé lebky, pánve a lopatky, vše ostatní skončilo v přilehlých vesnicích, a dokonce i v Kamerunu, odkud si pro maso přijeli podnikavci na pick-upech. 

ZÁCHRANA MAXE

Zpráva o masakru obletěla svět, já jsem se o něm dozvěděl z českého internetu, když jsem po několika týdnech na kole ve Středoafrické republice dorazil k prvnímu městu na jihu Čadu s připojením. Z národního parku Zakouma, kam jsem měl namířeno, se ke mně dostala zvěst o údajně přeživším slůněti a o tom, že po něm v oblasti pátrá americký pilot. Kolo jsem na chvíli odložil a co nejrychleji se vydal na náklaďáku a na motorkách pouhých 500 km západně, abych mohl být při záchraně slůněte užitečný. Díky obrovské náhodě jsem ho nakonec už v rukou pilota Garyho našel. A teď procházím kolem koster jeho matky a jeho rodiny, vše zaznamenávám na kameru a fotím. Příliš dlouho se na místě nezdržuji. Těmto slonům už nepomůžu. Zpovídám několik lidí z nejbližší vesnice a odmítám nabídky koupit si sušené sloní maso. Přemýšlím, nakolik byli místní do pytláctví zapleteni, kdo dal pytlákům o slonech informaci? Mohli tomu vesničané zabránit, kdyby chtěli? Pak už nasedám na motorku a nechám se zběsilou rychlostí odvést po cestách necestách asi 200 km na východ, za slůnětem Maxem.

V podvečer jsem nakonec po několika defektech dorazil do městečka Béré, kam malý Max toho rána odletěl. Na oploceném kusu savany za vysokou zdí hned u přistávací plochy jsem nalezl jeho dva zachránce, pilota Garyho a jeho ženu Wendy, jak si při západu slunce hrají se svou malou dcerkou a asi deset měsíců starým slůnětem. Max mi na přivítanou ovinul zatím neohrabaný chobot kolem ruky a další tři dny jsme se od sebe nehnuli. Američané mi na telefonu ukázali ranní video Maxe letícího v jejich malé cessně, jak se snaží rozbít okno a přitom fušuje Garymu chobotem do řízení. Vyprávěli, jak se k nim informace o zatoulaném slůněti dostala a jak po několika dnech pátrání našli vyděšené mládě v jedné vesnici přivázané ke stromu. Naložili ho na pick-up a vydali se zpět asi dvě hodiny k letadlu. Po deseti minutách jízdy jsem se zničehonic objevil na motorce v protisměru já.

Při setmění se Gary a Wendy potichu vytratili, Max se dokolébal směrem do vysoké trávy, kde se cítil bezpečně a praštil sebou unavený na zem. Učinil jsem totéž a opřel se o něj. Mluvil jsem na něj hlubokým hlasem, drbal ho na nohou, cítil jsem jeho těžký dech, který mi zvedal hlavu nahoru a dolů a sledoval jsem hvězdy nad hlavou. Nakonec jsem přestal vnímat i všudypřítomné termity a usnul jsem, stejně unavený jako Max. V průběhu noci ale proběhlo několik přesunů, kdy se Max probudil a pokud jsem spal já, chobotem nebo kopanci mi dal najevo, že jej musím doprovodit na lepší místo. Upravoval jsem na něm přehozenou deku a snažil se, aby se vždy svalil pokud možno na starou matraci. Pod ušima se Maxovi srážel studený pot. Malí sloni mají problém s regulací své teploty, a tak je matka musí v noci zahřívat a přes den ochlazovat. Snažil jsem se, aby do sebe slůně dostalo co nejvíce mléka, ale příliš se to nedařilo. Snad mu nechutnalo, snad se mu nelíbila láhev s hadicí, kterou jsem jej kojil.

PUSA NA CHOBOT

Gary a Wendy tu noc také nespali a snažili se získat od lidí po celém světě i na internetu rady, jak se o tak malé slůně starat. V celé střední Africe nebyl nikdo, kdo by s tím měl zkušenosti, a tak se dlouhé dny ani nedařilo sehnat příslušný dudlík na kojící láhev. Max měl stále průjem, asi pozůstatek špatné stravy, kterou ho těch několik dní jeho vesnického zajetí lidé krmili. Dávali mu kravské mléko a sladkou rýžovou kaši, nic pro slony! Ani druhý a třetí den v naší péči Max stále nepil tolik mléka, kolik by měl. Byl ale poměrně silný a činorodý, stále něco škubal a tlačil se na nás. Jeho energie nám dávala naději, že se z toho dostane. Přes den odpočíval ve stínu, pil hodně vody a také jsme mu dávali bahenní koupele, což přijímal s velkou rozkoší. Odborníci nás varovali, že jeho šance na přežití jsou velmi malé. My tomu nechtěli věřit. Po pěti dnech měla z Malawi dorazit Stefanie, žena se zkušenostmi se slůňaty a já jsem začal pomýšlet na svůj odjezd, aby se na mě Max příliš nefixoval. Nemohl jsem s ním totiž strávit potřebné týdny ani měsíce. Pusa na chobot na rozloučenou a vydal jsem se na další cestu do národního parku Zakouma, kam měl Max podle plánu za několik týdnů také dorazit, jakmile se jeho stav stabilizuje. V parku měl najít nový domov a po několika letech také šanci připojit se ke skupině divokých slonů. Posila z Malawi přivezla vhodný dudlík i zkušenosti, ale nestačilo to. Do Zakoumy Max už nedorazil.

PO DLOUHÁ STALETÍ ŽIL TENTO STAROBYLÝ NÁROD V ODLOUČENÍ OD ZBYTKU ZEMĚ VĚTRNÝCH MLÝNŮ. MĚL VLASTNÍ SVÉRÁZNOU KULTURU, UTVÁŘENOU POHNUTOU HISTORIÍ PLNOU BOJŮ, EXPANZÍ A MOŘEPLAVECKÝCH VÝPRAV, FRÍSOVÉ.

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Příslušníci etnické skupiny Frísů dodnes obývají severní části Nizozemska a Německa. „Zdejší jazyk s mnoha dialekty, kterému ostatní Holanďané jen stěží rozumějí, je stále velmi živý a mnoho místních, ať už starých či mladých, s ním stále hovoří,“ prozradil mi Beitske Visser z turistické kanceláře v Hindeloopenu, se kterým jsem se při své cestě setkala. Bariéry byly mocně prolomeny ve třicátých letech 20. století, kdy Severní Holandsko a Frísko propojila 32 kilometrů dlouhá hráz Afsluitdijk. Rostoucí doprava a frekventovanější výměna informací mezi oběma částmi ukončila nejen romantickou izolovanost fríské provincie, ale umožnila i vznik největšího sladkovodního jezera v západní Evropě, IJsselmeer, ostře odděleného od slaných mořských vod sousedního Waddenzee s nesmírnou ekologickou hodnotou. Frísové, jejichž historie byla proměnami vodnaté nizozemské krajiny zasažena již mnohokrát, situace využili ve svůj prospěch. V rámci své unikátní kultury, barevných vesniček a melancholicky vyhlížejících místních ostrovů dnes v severním Nizozemsku budují atraktivní turistickou destinaci.

BENÁTKY SEVERU

Cestu do fríské části země je vhodné začít v Giethoornu nebo Urku. Tyto dvě vesničky nabízejí netradiční svědectví o holandském účtování s vodou a účinně navozují atmosféru regionu. Giethoorn je někdy nazýván „Benátkami severu“. V této unikátní vesnici totiž neexistují silnice, veškerou dopravu zde zajišťuje síť vodních kanálů. Lidé na loďkách často využívají k pohybu tradiční techniky odpichování, zvané punteren. Při projížďce mezi líbeznými domky s doškovými střechami si tak nejeden návštěvník připadá jako v pohádce z vodního království. Nedaleký Urk u břehu jezera IJsselmeer vypráví jiný příběh. Vesnice byla totiž původně ostrovem uprostřed Zuiderzee, záliv byl ale přepažen zmiňovanou hrází. V rámci navazujících prací pak byla část vzniklého sladkovodního jezera vysušena a vznikl Noordoostpolder, na jehož špičce dnes do dálky září maják bývalého urkského ostrova. I přes významné změny krajiny zde hlavní obživou zůstalo rybářství. Místní rybí aukce je dokonce jednou z nejúspěšnějších v zemi. K pozitivní atmosféře ostrova na pevnině přispívá i řada rybích restaurací, pestrá plejáda lodí v přístavu a velmi mladé obyvatelstvo, ze kterého je údajně polovina mladší 26 let. Milovníci vodních sportů se rádi zastavují ve vesničce Makkum. Silný vítr tady poskytuje vhodné podmínky k windsurfingu, kitesurfingu a plachtění. Pokud nejste nadšení jachtaři, ale dáváte přednost tradicím, jistě vás osloví necelých deset kilometrů vzdálený Hindeloopen proslavený kroji a malovaným nábytkem. „Tradiční kroje nosí dnes lidé v Hindeloopenu, například když jsou městské průvody nebo když tady máme nějaký kulturní festival. V běžném životě je lidé už nenosí více než sto let,“ prozradil mi zákulisí Beitske Visser. Každý správný Frís si rád dopřeje skleničku Beerenburgu, věhlasného lokálního bylinného likéru, který se na základě přísně střežené tajné receptury vyrábí v sousedním Bolswardu. V tomto městečku řízných nápojů je možné v místním pivovaru ochutnat i fríské pivo Us Heit. Nedaleký IJlst zase rozbuší romantická srdce. Okolo hlavního kanálu se zachovaly tradiční zelené zahrádky zvané bleken, které byly využívány k bělení prádla. V současnosti slouží velmi často jako filmová kulisa.

STOPY V LEDU

Nedílnou součástí fríské kultury je rozhodně bruslení. Nejstarší zmínky o využívání zamrzlých kanálů k přepravě mezi jednotlivými městy pocházejí ze 13. století. O několik set let později, konkrétně v roce 1676, se stalo Nizozemsko první zemí, která uspořádala bruslařskou soutěž. Po expanzi sportovní podoby této aktivity do dalších severských zemí hostili Holanďané v roce 1889 také první světový šampionát. Opravdovou třešničku na dortu ale tvoří Elfstedentocht, legendární bruslařský závod mezi jedenácti frískými městy o délce téměř 200 kilometrů. Tato událost, o jejímž konání neváhají místní média každý rok spekulovat od začátku zimních měsíců, je pravým důvodem nizozemského nadšení a zbožňování tohoto sportu. Není se čemu divit. Jedinečný závod se totiž od svého založení v roce 1909 konal pouze patnáctkrát, naposledy v roce 1997, přičemž v roce 2012 byl na poslední chvíli zrušen. K tomu, aby mohla zasednout organizační komise, která konání závodu vyhlásí, musí být led po celé délce trati tlustý 15 centimetrů, což ve fríských podmínkách znamená teploty pod nulou po téměř čtrnáct dní. V roce 1997 tento bruslařský svátek přilákal okolo 16 000 bruslařů, neboť kromě závodu je úctyhodná trať otevřena i pro veřejnost. Podmínky nebývají vždycky ideální. Například v roce 1963 bylo schopno z 10 000 bruslařů závod dokončit jen 69 z nich. Důvodem byly extrémně nízké teploty k minus dvaceti stupňům. Vítězství v tomto ročníku vyneslo dnes dvaaosmdesátiletého Reiniera Papinga do pozice národního hrdiny. Startem a cílem tohoto unikátního závodu je Leeuwarden, hlavní město fríské provincie s 80 000 obyvateli, ve kterém se efektivně spojuje stará a nejmodernější architektura. Z tohoto studentského města je možné si v létě kus trasy Elfstedentochtu projet i na kole nebo na kolečkových bruslích. Nespornou atrakcí je místní dobytčí trh Veemarkt, kde se každý čtvrtek prodávají černobílé krávy, a také zdejší fríské muzeum s oddělením věnovaným Matě Hari. Tato slavná špionka se totiž ve městě narodila. Nedaleko Leeuwardenu je možné navštívit také národní park De Alde Feanen, který je považován za nejbohatší přírodní krajinu severozápadní Evropy. Frísové obývají i sousední provincii Groningen a částečně jižněji položenou provincii Drenthe. Zatímco osvěžující tep velkoměsta nabízí stejnojmenné hlavní město Groningen, v Drenthe se cestovatelé setkají s ponuřejší atmosférou. Pomyslnou tečkou za fríským výletem je zastávka v nádherném muzeu v Assenu či v okolí města Emmenu, kde se nacházejí hunebedden, tajemné megalitické hrobky z období okolo 3500 před n. l. Tato místa dávají tušit, že tajemné národy Evropy za sebou mohou mít i mnohem delší příběh.

TISÍCILETÝ RITUÁL TRVÁ. NIKDO NEVÍ, KDY A KDE ZAČAL, NIKDO NEVÍ, ZDALI NĚKDY ZMIZÍ. INDIÁNI Z EKVÁDORSKÝCH HOR STÁLE V TANCI DUPOU DO SVÉ ZEMĚ, STÁLE POKORNĚ DĚKUJÍ SVÝM BOHŮM.

TEXT A FOTO: JAN SOCHOR

Když španělští conquistadoři v polovině 16. století dobyli rozsáhlou říši Inků, pod jejíž správu tehdy ekvádorské území patřilo, započali tím zprvu násilnou a později ideologickou evangelizaci původního obyvatelstva. Španělští kněží sice nejdříve volali po tvrdém zákazu indiánských – pro katolíky pohanských – slavností, ale později chytře využili mnoha podobností mezi svátky obou kultur a indiány přesvědčili, že jejich modly, svátky a bohové jsou vlastně ve skutečnosti křesťanského charakteru.

Prostí indiáni uvěřili, že jejich bůh slunce Inti se skrývá v pozlaceném slunci křesťanské monstrance, nebo že Pača-Mama, jejich matka země, by třeba mohla být Pannou Marií, matkou křesťanského boha. Kultury se začaly prolínat. Samozřejmě, že o svobodném splynutí nemůže být řeč, celý proces se odehrával v železných okovech náboženské propagandy španělského kléru, pro nějž byl indián objektem určeným k náboženské konverzi, nikoliv rovným partnerem v teologické diskusi. Především pak jezuité systematicky během dlouhých desetiletí přesvědčovali indiány, že jejich oslavy Inti Raymi na začátku června, při kterých tancem děkovali bohům za úrodu kukuřice, kdy oslavovali matku zemi, jsou vlastně poděkováním Kristovi za to, že své tělo obětoval lidem. Indiáni se podvolili, přijali katolický koncept se všemi jeho pravidly. A aby se nebouřili a dál tvrdě pracovali, dovolili jim katoličtí kněží při oslavě Božího těla tancovat a zpít se chichou do němoty. Indiánský kronikář Guamán Poma de Ayala tehdy zapsal: „Synové a dcery vazalů museli tancovat před Pannou Marií a před všemi svatými během náboženských oslav.“ Řečeno slovy dneška, křesťanská kampaň byla úspěšná.

Svátek Božího těla, latinsky Corpus Christi, připadá na první čtvrtek po slavnosti Nejsvětější Trojice. Obvykle se slavívá na přelomu května a června. Tento katolický svátek připomíná jedno ze základních dogmat křesťanské víry – tzv. přijímání těla Páně, obvykle ve formě hostie. Původ tohoto rituálu je odvozován od biblických popisů poslední večeře Ježíše a jeho učedníků, kdy jim podle legendy rozdával chléb a víno jako „své tělo a svou krev“.

Fiestu v Pujilí organizují tzv. priostes, které po dohodě určí páter místního kostela při veřejné mši. Tito majordomové mají každoročně za úkol získat dostatečné finanční prostředky mezi bohatšími obyvateli města, kteří formou darů oslavy financují. Priostes se také podílejí na výběru tanečníků. Při procesí kráčejí v čele každé skupiny danzantes a v rukou drží jakousi korouhev, symbol jejich stavu.
Středobodem slavnosti Božího těla v Pujilí jsou danzantes – tanečníci. V kečuánštině, původním jazyce zdejších indiánů nazývaní tushuckuna. Volně přeloženo jsou to vyvolávači deště, zprostředkovatelé komunikace mezi lidmi a bohy, neboť jejich rituální tanec byl kdysi jakýmsi díkůvzdáním za úrodu, potažmo za dostatek vláhy, kterou bohové zemi seslali. Kořeny těchto ceremonií zřejmě sahají daleko před inckou kulturu. Hliněné figurky z archeologických vykopávek kultury Jama-Coaque z doby 500 př. n. l. až 1500 našeho letopočtu totiž značně připomínají současné tanečníky.

Danzantes oblékají rozměrný a složitě vystavěný kostým, který může celkově vážit až 40 kilogramů. Není tedy divu, že jsou doprovázeni početnou suitou pomocníků, kteří nesou vodu, občerstvení nebo kořalku a ve chvílích oddychu drží tanečníkovu korunu. Kroj se skládá z mohutné zdobené koruny, dlouhé vyšívané deky, jež tanečníkovi padá z koruny na záda a náprsního krunýře. Korunu – zevnitř zpevněnou dřevěnou kostrou – pokrývají desítky blýskavých plíšků, mincí, korálků z růžence, sklíček, lastur, podobně jako náprsní plát. Středem každé koruny je symbol slunce a z jejího vrcholu ční chocholy pavích per. Na nohou chrastí tanečníkům při každém kroku rolničky a u pasu se jim houpe krátká zahnutá dýka.

Tanečníci podupáváním opisují v tanci malé kruhy. Víc jim těžký kostým nedovolí. Jednou za každý okruh doširoka roztáhnou ruce a mohutně zamávají, jakoby měli křídla. V tu chvíli představují kondora, odpradávna posvátného ptáka všech andských kultur. Rytmus tance udržuje tamboril – velký, jehněčí kůží potažený buben s hlubokým hlasem, který doplňuje pisklavými zvuky pingullo – indiánská flétna. Během několikahodinového procesí doprovází danzantes jejich vlastní ženy. Jsou oblečeny v podobných kostýmech, pestře zdobených výšivkami a korály. Každá z nich má v rukou holubici, která je v křesťanské věrouce považována za symbol Ducha svatého.

Mezi jednotlivými skupinami danzantes občas promašíruje mnohačlenný žesťový band v nažehlených uniformách. Jako střihnutím tak přenese rituální průvod tanečníků z pre-inckých dob do 21. století. Tisíciletý rituál trvá.

Očima nejednoho Evropana je Belgie hlavně Brusel se slavným Atomiem, čurajícím chlapečkem a krásným bruselským náměstím Grand-Place. Zvídavější možná zamíří do Brugg, Antverp či Gentu. Co se dá v Belgii ještě navštívit?

TEXT: IVA STŘÍBRSKÁ

Záleží, komu položíme otázku co je vlastně ve Valonsku?. Například bankovní úřednice ve vlámské části země mi mezi vyplňováním formulářů s nezájmem odpověděla: „Nic moc,“ a její výraz nápadně připomíná zapřisáhlého Pražáka, který byl právě nucen odpovědět cizinci na dotaz co je vlastně na Moravě? Ovšem s tím rozdílem, že tady jsou ve hře větší rozdíly. Valonsko, francouzsky hovořící část Belgie se dělí na pět provincií (Lutych, Lucembursko, Valonské Brabantsko, Namur a Henegavsko) a z hlediska rozlohy zabírá více než polovinu země. Podobnému podílu se však ani zdaleka netěší z pohledu rozložení obyvatelstva. Ve Valonsku žije pouze jedna třetina Belgičanů. Zbytek se soustředí do středu a „nahoru“ do prosperujících vlámských měst. Přitom tomu tak nebylo vždy. Francouzská část Belgie v 19. století a v první polovině století dvacátého platila za průmyslový ráj a nejvíce rozvinutou část kontinentální Evropy. Po druhé světové válce se však investice pozvolna přesunuly jinam a „spodní“ část Belgie od té doby vytrvale pokulhává. Ekonomická situace, jazykové rozdíly a odlišné chápání světa mezi Valony a Vlámy patří k často skloňovaným důvodům vnitřního konfliktu země, ze kterého Valonsko zatím na první pohled vítězně nevychází.

GUINNESSŮV REKORD

O Belgii se říká, že zde nic nefunguje, a přesto všechno funguje. Uvedený rozpor tak možná poněkud groteskně dokresluje i situace v centrálním parlamentu. Celkem 540 dnů belgickým politikům trvalo, než od voleb sestavili novou vládu, což Belgii v roce 2011 vyneslo zápis v Guinnessově knize rekordů. Opakující se debaty o rozdělení země však zatím vyznívají na prázdno. Každodennímu životu obyvatel nesourodost, zdá se, moc nevadí. Kromě krčení ramen při dotazu na druhou část země se odlišnosti znovu připomenou už jen při přejezdu hranic obou území. Zatímco ve Flandrech je vše s germánskou precizností upravené, v první vesnici ve Valonsku už pozornému oku neunikne tráva mezi dlaždicemi chodníků a zrezivělý plot. Rozhodně však nelze říci, že by zde „nic moc“ nebylo. Právě naopak. Francouzská část Belgie se jeví jako neobjevený cestovatelský poklad! Samostatnou kapitolu při cestování po Belgii tvoří nápisy a ukazatele. Nějaký čas trvá, než si člověk zvykne, že na cedulích chvíli sleduje směr Luik (vlámsky a holandsky) či Lüttich (německy), aby nakonec přijel do Liège (francouzsky) alias česky Lutychu. Návštěvníci, kteří sem přijíždějí vlakem, mají výhodu. Zmatení jazyků se víceméně vyhnou a navíc je přivítá honosné centrální nádraží. Tato velkolepá brána do lutyšské metropole byla slavnostně otevřena v roce 2009 a navrhl ji věhlasný španělský architekt Santiago Calatrava. Pohledy na osvětlené zaoblené konstrukce nádražních budov si zvláště ve večerních hodinách vyžádají nejedno cvaknutí fotoaparátem.

SKŘÍTCI A PIVO

Lutych je skutečným průmyslovým a dopravním srdcem Valonska. Na vlakovém nádraží se sjíždějí rychlovlaky, město se pyšní třetím největším říčním přístavem v Evropě a za významné přepravní centrum platí i místní letiště. Tep velkoměsta doplňuje jeho nepříliš dobrá pověst z hlediska bezpečnosti, vysoké procento přistěhovalců, bujarý noční život a čilý studentský ruch. Skoro by se chtělo věřit, že na klevetivém pozadí této největší belgické aglomerace se již vytratila duše středověkého města. Avšak při procházce ruinami starobylé citadely i po břehu řeky Mázy se nejednoho cestovatele zmocní neodbytný pocit, že zde „něco nesedí“. Jako by nablýskaná průmyslová soukolí nikdy nedokázala všechno zpracovat. Belgie je též vyhlášená svým pivem. Na belgické pivní vlně se milovníci tohoto moku mohou sklouznout provincií Lucembursko až do oblasti Arden. Po cestě sídlí řada věhlasných pivovarů, které lákají k zastavení. Netradičním zážitkem je nakouknutí pod pokličku v trapistickém pivovaru Rochefort, kde tmavé pivo s vysokým obsahem alkoholu dodnes vaří mniši v klášteře. Za návštěvu stojí i pivovar La Chouffe s typickým trpaslíkem v emblému. Pověstem o elfech a goblinech, kterými jsou zdejší lesy protkané, je možné naslouchat v nejedné trpasličí hospůdce v okolí. Přívětivá nálada pro pivní turisty vládne i v městečku La-Roche-en-Ardenne, kde si pivo ve stínu starobylého hradu houfně vychutnávají na zahrádkách nad řekou. Pohodové posezení v provincii Lucembursko zaručuje i město Durbuy. Toto údajně nejmenší městečko na světě svou atmosférou omráčí snad každého. Mezi okapy jsou v podvečer rozvěšené šňůry žárovek, na zápražích planou svíčky a z malých kamenných hospůdek se line gramofonová hudba třicátých let. Unikátní paletu zážitků z provincie Lucembursko pak mohou návštěvníci doplnit třeba závody Formule 1 v belgickém městě Spa, anebo výstupem na nádherný středověký hrad Bouillon. Poněkud ponuřejší zážitek skýtá zastávka ve městě Bastogne. Tato „Perla Arden“ se stala dějištěm rozhodující bitvy druhé světové války. Deset dní tady v prosinci roku 1944 bránila 101. vzdušná výsadková divize město proti neuvěřitelné přesile Němců do té doby, než jim přišel na pomoc generál Patton. Jako vzpomínku tady na Mardassonské hoře postavili monument – 31 metrů dlouhou a 12 metrů vysokou betonovou hvězdu, ze které se otevírá pěkný výhled do kraje.

NA KONEC PŘÍPITEK

I vynikající francouzštináři budou mít možná problémy dorozumět se v Tournai. V tomto překrásném románsko-gotickém městě v sousední provincii Henegavsko se totiž hovoří specifickým dialektem, odnoží francouzštiny velmi podobnou „pikardštině“, což je francouzské nářečí zasahující zejména do severní části Francie. Město Tournai představuje především poctu ušlechtilé starobylé architektuře, která je oceňována zejména v podobě katedrály Notre Dame a nejstarší zvonice v Belgii. Relativně nedaleký Mons je podobně pěkné město, které se proslavilo jako základna NATO. Společně s Plzní se stane v roce 2015 evropským městem kultury. Závěr putování po Valonsku je možné oslavit s místními sklenicí vychlazeného piva ve vyhlášeném trapistickém pivovaru Chimay.