TEXT: Jaroslav Petr, FoTo: MZM

Člověk a pes spolu žijí už 30 000 let. Na obou to zanechalo nesmazatelné stopy. Dnes žije na světě asi 400 milionů psů nejrůznějších plemen. Maličkými jorkšírskými teriéry nebo čivavami počínaje a buldoky, dogami či bernardýny konče. Všichni jsou to zdomácnělí vlci, i když na mnoha z nich to na první pohled není příliš patrné. Moderní genetické analýzy pohřbily mylné představy o tom, že v krvi některých psů koluje šakalí krev. Není pochyb o tom, že jediným předkem psů je vlk. Jenže kde a kdy lidé domestikovali vlky?

O primát „psí kolébky“ se uchází hned několik míst. Někteří odborníci jsou přesvědčeni, že si člověk ochočil vlka na území dnešní Číny. Podle jiných expertů se tento významný moment lidských dějin odehrál na Blízkém východě. Nejnovější výzkumy však ukazují, že domestikace vlka proběhla v Evropě. Dlouho převládal názor, že se psy žijeme společně deset, nejvýše patnáct tisíciletí. Teď se ukazuje, že soužití psů a lidí trvá dvakrát déle. Náznaky toho byly už v archeologických nálezech, ale řada vědců jim nevěřila. První psi se nápadně podobali vlkům. Z pravěkých koster se proto nedá vždycky s jistotou určit, zda patřily vlkům nebo psům.

Pravěké psí pohřby

Jedny z přesvědčivých důkazů o domestikaci psa objevili archeologové v tábořišti lovců mamutů z Předmostí u Přerova. Právě tato lokalita je unikátní z hlediska výzkumu civilizace lovců mamutů. Moravské zemské muzeum získalo grant k tématu – vztah mezi lidmi a psovitými šelmami a spolu s belgickými odborníky analyzuje objevený materiál. Našli tam tři lebky, jejichž anatomické proporce se od vlčích lebek významně liší – mají kratší čenich a širší mozkovnu. Patřily psům, kteří vzhledem připomínali dnešní sibiřské husky, ale byli mnohem větší. Vážili kolem 40 kg a v kohoutku dorůstali výšky možná i 70 cm. Zhruba před 27 000 roky pomáhali tito psi pravěkým lovcům tahat a nosit těžké náklady, např. ulovenou zvěř nebo dřevo na oheň. Neměli jednoduchý život, o čemž svědčí zlomené zuby v čelistech.

Lidi poutala k těmto zvířatům silná citová vazba, což dokazuje mamutí kost, kterou měl jeden z pohřbených psů strčenou v tlamě. Zřejmě to byla potrava na cestu na onen svět. O tom, že těla mrtvých psů nebyla ponechána sama napospas osudu, vypovídají i otvory proražené do mozkovny psích lebek. Belgická archeoložka Mietje Germonpréová razantně odmítá možnost, že pravěcí lidé otevřeli psí lebky, aby jedli psí mozek. „Tihle lidé měli dostatek vysoce kvalitního mamutího masa a krmili s ním i své psy. Pokud otevřeli psí lebku, pak šlo zřejmě o rituál, jaký dnes známe od některých severských národů. Tito lidé věří, že v hlavě sídlí duch nebo duše. Prorážejí do lebek mrtvých zvířat otvor, aby ducha či duši osvobodili z mrtvého těla,“ argumentuje Mietje Germonpréová.

Co prozradila DNA pravěkých psů

Nedávný výzkum genetiků dal Miet­je Germonpréové za pravdu. Vědcům se podařilo izolovat dědičnou informaci z kostí a zubů deseti vlků a osmi psů. Někteří žili před tisícem let, kosti dalších byla staré až 36 000 roků. Analýzy staré psí a vlčí DNA přinesly nejedno překvapivé odhalení. Dědičná informace dnešních psů má blíže k pravěkým vlkům než k vlkům, kteří přežili do dnešních dní. To znamená, že přímí potomci vlků, které pravěcí lidé domestikovali, už nežijí. Buď vymřeli, nebo jsme je vyhubili. Pes, jehož DNA se při analýzách nejméně lišila od vlčí dědičné informace, žil před 14 500 roky na území dnešního Švýcarska. To znamená, že „psí kolébka“ neležela ani v Číně, ani na Blízkém východě, ale v Evropě.

Z rozdílů mezi psí a vlčí DNA vědci určili, že domestikace mohla proběhnout už před 32 000 roků. To je po archeologických nálezech další hřebík do rakve teorií spojujících domestikaci psa s prvními zemědělci. Před třiceti tisíciletími se lidé stále ještě živili lovem a sběrem. Zemědělství bylo hudbou budoucnosti.

Někteří vědci jsou přesvědčeni, že domestikace psa zasáhla významně i do evoluce člověka. Lidé, kteří si ochočili vlky a začali chovat psy, získali nad svými konkurenty významnou výhodu. Díky ní jsme se posledních třicet tisíciletí vyvíjeli jako chovatelé psů pestré škály plemen a naučili se využívat tato zvířata pro nejrůznější účely. Chov psů se promítl i do náboženských kultů a poznamenal lidskou kulturu. Svědectví o těsném soužití člověka se psy nacházíme i v těch nejstarších uměleckých dílech. Například Homér v Iliadě popisuje Achilleova nejvěrnějšího přítele Patrokla jako vlastníka devíti psů, s nimiž starořecký Řek jedl u jednoho stolu.

Mají nás přečtené

Dlouhé soužití s člověkem je na psovi jasně patrné. Zdaleka nejde jen o to, že psí plemena jsou ve srovnání s plemeny jiných domácích zvířat bezkonkurenčně nejrozmanitější. Pravěcí lidé se často ocitali v situa­cích, kdy úspěch či dokonce přežití záleželo na rychlé domluvě. Zdaleka se to netýkalo jen členů lovecké tlupy. Často bylo důležité, aby na signál reagovali rychle a přesně i psi. Člověk si proto vybíral pro další chov taková zvířata, která byla v tomto ohledu nadanější. Postupem času vyšlechtil ze svých čtyřnohých přátel pomocníky, kteří ho dokonale chápali. 
Pes získal vrozenou schopnost „číst“ úmysly člověka. Pochopí, co znamená, když člověk na něco ukáže rukou. Nepotřebuje k tomu žádný výcvik. S touhle schopností se rodí. Na pokyn rukou reagují už šest týdnů stará štěňata, zatímco vlčata toto gesto lidské ruky ignorují. Ukázání rukou nechápou dokonce ani šimpanzi. Pro psa je důležité, aby s ním člověk před pokynem rukou navázal kontakt očima. Pak zvíře ví, že gesto je určené jemu, a zařídí se podle něj.

Pes vyniká i reakcemi na lidskou řeč. Pes Rico (border kolie), vycvičený německými vědci, rozlišoval dvě stovky slov. Na povel našel mezi hračkami nejen správný předmět, například klíč nebo kostku, ale uměl ze dvou stejných předmětů vybrat menší nebo větší. Rico uspěl i při pokusu, kdy mu vědci mezi známé předměty přidali věc, s kterou se dosud nesetkal. Vědci pak požádali psa, aby novou věc přinesl, a to slovem, které nikdy předtím neslyšel. Rico si dal dohromady, že neznámé slovo patří k novému předmětu, a úlohu zdárně vyřešil. Při plnění tohoto úkolu podával pes výkony srovnatelné s tříletými dětmi.

Pes chápe z výrazu lidského obličeje naše emoce. Vědci otevírali krabice s úsměvem nebo se znechuceným výrazem ve tváři a psi si byli rozdílu zjevně vědomi. Většinou se rozhodli blíže prozkoumat krabici, kterou člověk otvíral s úsměvem. Pes zvládl i nelehký úkol, který lze shrnout slovy „vím, že víš“. Zákaz konzumace lákavého pamlsku dodržují psi mnohem poctivěji, když jsou pod přímým dohledem. Pokud se v pokusné místnosti zhasne a zavládne tma, pes pochopí, že ho nikdo nevidí, a pokusí se zákaz přestoupit. Pes pochopí, že ho jeho pán nevidí, dokonce i tehdy, když člověk jenom zavře oči. Také v tomto ohledu pes překonává většinu zvířat.

Psí kompas

I když psi zdomácněním získali celou řadu nových vlastností, zachovali si překvapivě hodně i z dědictví po vlcích. Úžas vzbuzuje jejich orientační smysl. Dobře známé jsou příběhy psů, kteří byli odvezeni daleko od svých majitelů, a přesto se k nim po strastiplné cestě dokázali vrátit. Vlci mají lovecký areál běžně kolem sta kilometrů čtverečních a dokonalá orientace je pro ně životně důležitá. Řídí se zřejmě i vnitřním kompasem podle magnetického pole Země.

O tom, že psi vnitřní kompas neztratili, svědčí výsledky výzkumu vědců z České zemědělské univerzity v Praze a jejich německých kolegů z Universität Duisburg-Essen. Psí schopnost vnímat magnetické pole se prozradí při močení a kálení. Zvířata se při této činnosti staví tak, aby osa jejich těla mířila směrem sever–jih. Aby se tato slabost pro zemský magnetismus projevila, musí mít pes naprostou volnost. Nesmí být například na vodítku a musí se pohybovat v terénu, který mu není důvěrně známý. I pak existuje z pravidla jedna významná výjimka, která v první fázi málem zavedla pátrání po psím kompasu do slepé uličky. První analýzy dat prokázaly orientaci těla psů při močení a kálení podle siločar magnetického pole jen asi ve třetině pozorování. Ve zbývajících přídech se psi svým vnitřním kompasem neřídili.

Pak si ale vědci uvědomili, že magnetické pole je poměrně často narušené. Kolísá jeho intenzita, mění se směr siločar. Výzkumníci proto porovnali zvlášť data získaná v době, kdy bylo magnetické pole Země stabilní, a v době, kdy došlo k jeho narušení. Výsledky nových analýz byly překvapivé. Při stabilním magnetickém poli se psi při močení a kálení stavěli hlavou k jihu nebo k severu. Při narušeném magnetickém poli nebrali na směr jeho siločar ohledy. Odhalení výrazné reakce psů na poměrně malé změny v magnetickém poli patří k největším překvapením, jež studie českých a německých zoologů přinesla.

„Můžeme si to představit, jako když se člověk na výletě zastaví a podívá se do mapy. Pokud je mapa v daném místě nečitelná, je orientace podle ní nemožná,“ vysvětlují autoři studie. Podobně, jako se člověk nesnaží najít cestu podle nečitelné mapy, nepokoušejí se ani psi orientovat podle narušeného magnetického pole. Záhadou zůstává biologická podstata psího kompasu. Vědci zatím jen spekulují, zda psi vnímají magnetické pole některým ze svých smyslů – zda je například vidí, slyší, cítí nebo nahmatají. Nelze ale ani vyloučit možnost, že pes vnímá magnetické pole podvědomě, a že je mu poloha těla ve směru siločar magnetického pole jednoduše příjemnější než jakékoli jiné postavení.

TEXT A FOTO: Bohumil Brejžek, Foto: Jungfraubahnen

Jízda na Jungfraujoch, nejvýše položenou železniční stanici v Evropě, je pro mnohé návštěvníky Švýcarska vrcholem jejich pobytu. Japonci dostávají tento výlet jako odměnu za celoživotní práci. Tento projekt by nevznikl bez odvahy mužů, kteří si sáhli na dno svých fyzických sil a kteří si cestu na vrchol doslova prorazili.

Výše položená železnice v Evropě neexistuje. S její stavbou bylo započato v roce 1896 z iniciativy curyšského průmyslníka Adolfa Guyer-Zellera, který si při horolezecké výpravě v roce 1893 předsevzal, že nádherné zasněžené velikány přiblíží všem. Od počátku věřil, že obrovská investice, kterou si trať vyžádá, přinese zisk. A přestože původně plánovaných 10 milionů franků se vyšplhalo až na 15 milionů, ve svém odhadu se nemýlil. Železnice vydělává od prvního roku uvedení do provozu, každý rok až dodnes, zcela bez dotací. Povolení dostal jen zásluhou stotisícfrankového daru na observatoř Jungfraujoch (nejvýše položenou meteorologickou stanici v Evropě), nicméně stavba mohla začít. Ale ještě předtím musel kromě nezbytného shánění kapitálu a vypracování detailního projektu pokusem na dobrovolnících, vynášených na nosítkách ze Zermattu až do výšky 3750 m v sedle pod Breithornem prokázat, že rychlé překonání převýšení nepoškodí zdraví cestujících. Stavba měla trvat dvanáct let, nízké teploty a nevlídné počasí ji však prodloužily o další čtyři. A to přesto, že se na ní pracovalo 24 hodin denně 365 dní v roce, nikdy předtím se však nestavělo v takových podmínkách. U stanice Eigergletscher stály dělnické baráky a pro zimní období, kdy nebylo možné sestoupit do údolí, i obrovská spižírna, vysekaná do ledu, se zásobami pro stovku mužů – 12 tun mouky, 4 tuny masa, 2 tuny brambor pro švýcarské a tuna špaget pro italské dělníky, 3000 vajec, 1500 litrů vína, 400 kilogramů kávy, 50 tisíc doutníků a cigaret. Pro vaření, vytápění a kování nástrojů bylo k dispozici 30 tun uhlí.

Tvrdá dřina

Podle Zellerova projektu měla trať ve stanici Kleine Scheidegg navázat na již existující železnici a dál vést převážně tunelem, čímž by nepoškodila okolní přírodu. V mezistanicích počítal s panoramatickými výhledy, aby si návštěvníci mohli krásu hor dostatečně vychutnat. Zeller přišel rovněž s nápadem stavět dráhu po etapách a i během pokračující výstavby vozit cestující do právě zprovozněné nejvyšší stanice. Stavba se tak částečně samofinancovala z výnosů jízdného. Ruční ražení 7122 m dlouhého tunelu jen pomocí dlát, pneumatických vrtaček a dynamitu bylo stavbou neskutečně náročnou, na hranici tehdejších technických i fyzických možností. Tunel vede ve stoupání až 25 % uvnitř hory Eiger asi 40 metrů od její kolmé severní stěny a později stoosmdesátistupňovým obloukem přechází do masivu hory Mönch. Z tunelu byly na několika místech vyraženy štoly kolmé na osu trati, kterými se vyvážela vytěžená skála. Za osmihodinovou pracovní dobu dostávali dělníci čtyři a půl franku a minéři pět. Po prozatímní mezistanici Rotstock, jíž dnes soupravy projíždějí a lze ji poznat jen podle krátkodobě menšího sklonu vozu během jízdy, bylo v roce 1903 dosaženo stanice Eigerwand a o dva roky později první vlaky dorazily do stanice Eismeer. Ta se stala na několik let i stanicí konečnou, když výstavba musela být kvůli finančním problémům na dva roky zastavena. Konečné podzemní stanice Jungfraujoch pak bylo dosaženo až o devět let později, než se původně plánovalo – v roce 1912, přičemž původní záměr prodloužení dráhy až na samotný vrchol Jungfrau se nakonec nikdy neuskutečnil. Na hoře není dostatek místa, aby se tam dalo vybudovat nádraží a turistické prostory. Trať byla slavnostně otevřena v den švýcarského státního svátku 1. srpna 1912, bohužel samotný Zeller se dokončení svého snu nedožil, zemřel v roce 1899 na zápal plic a ve stavbě pak pokračovali jeho dědicové.

Tunely v masivu

Na Jungfraujoch je dobré vyrazit hned ráno. Nejen proto, že na první dva spoje dostanete slevu, ale především pro nádherné panorama, které se před vámi bude odkrývat a jež si budete moci v klidu vychutnat v nepřeplněných vlacích, neboť většina ostatních turistů vyrazí až kolem deváté. Rezervujte si celý den, i vzhledem k ceně jízdenky by byla škoda jet nahoru pouze na otočku. Dvouapůlhodinová cesta začíná obvykle na nádraží Interlaken Ost, ležícím 657 metrů nad mořem. Připravte se, že pojedete celkem třemi vlaky. První, modrožlutá souprava Berner Oberland Bahn s normálním rozchodem vás během třiceti minut dopraví do Lauterbrunnenu, kde přestoupíte do žlutozelených barev vláčku Wengeralpbahn s rozchodem osmdesát centimetrů vedoucích do Kleine Scheidegg. Zubačka tvrdošíjně stoupá stráněmi a tunely nad Lauterbrunnenem a jeho „údolím vodopádů“. Všude, kam jen oko dohlédne, se nacházejí staré dřevěné domky a nádherná horská krajina. Ve stanici Kleine Scheidegg, nacházející se v sedle mezi údolími Lautebrunnenu a Grindelwaldu ve výšce 2061 metrů, to hlavní teprve začíná. Sbíhají se zde dvě železnice, ta z Lauterbrunnenu, kterou jste přijeli, a druhá z Grindelwaldu, kterou doporučuji využít pro zpáteční cestu. Během poslední a nejzajímavější části cesty červenožlutou zubačkou Jungfrau Bahn je třeba překonat převýšení 1400 metrů. Po dvou úvodních kilometrech vjede souprava za stanicí Eigergletscher do tunelu, vyraženého v masivu Eigeru a Mönchu, v němž pak zůstane plných deset kilometrů. Cestu krátí promítání videa na velkoplošných obrazovkách o historii i současnosti dráhy. Dvakrát vlak na pět minut zastaví, abyste mohli vystoupit a velkými prosklenými panoramatickými okny ve skále se podívat z bezprostřední blízkosti na zasněžené velikány a ledovec Aletsch. Po zastávkách v mezistanicích Eigerwand a Eismeer vlak zdolá i poslední úsek a po dvaapadesáti minutách vjede do cíle cesty, na nejvýše položené nádraží v Evropě Jungfraujoch, nacházející se ve výšce 3454 metrů. Jedná se vlastně o komplex nádraží, restaurací, obchodů a ledového paláce, zakopaných do skály a ledu. Švýcaři se tímto místem rádi chlubí, a mají proč. Budova byla zapsána na Seznam UNESCO a dráha k ní patří mezi technické skvosty Evropy.

Sfinga s hvězdárnou

Většina turistů spěchá po příjezdu k super­rychlému výtahu, který je během pár vteřin vyveze ještě o dalších 108 metrů výš k meteorologické stanici a astronomické observatoři na skálu nazývanou Sphinx – Sfinga. Observatoř je tu už od třicátých let, ale teprve v roce 1996 byla rozšířena o hypermoderní vyhlídkovou terasu se zasklenou i otevřenou částí s výhledem na všechny strany, jaký se vám naskytne pravděpodobně jednou za život – na sever na Kleine Scheidegg, na jih na mohutný splaz ledovce Aletsch a po stranách na štíty Mönchu, Eigeru a Jungfrau, někdy se v dálce zatřpytí i hladina Thunského jezera. Pohled na okolní vrcholy a ledovec patří bezpochyby mezi nejsilnější zážitky. Obrovské číslice 3571 vás nenechají na pochybách, že jste opravdu na Top of Europe, vrcholu Evropy, jak bývá toto místo také nazýváno. Když se vrátíte zpátky, zjistíte, že s přibývající denní hodinou roste i počet návštěvníků, zase ale ne příliš, neboť denní limit je omezen na pět tisíc. Výborný zážitek je též ledový palác, který dvacet metrů pod povrchem ledovce vykutali v roce 1934 na ploše tisíc metrů čtverečních dva místní horští vůdci – z ledu jsou vytesaní tučňáci, medvědi, postavy lidí, přičemž decentní osvětlení dává výtvorům nádherný namodralý nádech. Jeskyně plná ledu paradoxně hraje nemalou roli při vytápění návštěvnického centra s restauracemi a obchody. Aby totiž ledovec vydržel davy lidí, jež projdou jeho útrobami, musí se odvádět přebytečné teplo z jeskyně. Není ho málo, každý člověk prý přinese do jeskyně 50 wattů tepelné energie. A návštěvníků jsou tisíce, 365 dní v roce… Celý energetický systém se tedy obejde bez topení, radiátory najdete jen ve staré budově vědecké observatoře. V novém turistickém objektu Top of Europe z roku 1987 není ani jediný, vystačí si tu s energií ze slunce zachycenou na speciálních obřích oknech s úchvatným výhledem na ledovec Aletsch a s odpadním teplem z kuchyní i davu turistů. Schválně si na okna v restauraci sáhněte, citelně hřejí i za oblačného počasí. Právě díky moderním technickým vymoženostem ve spojení s magií alpských vrcholů je návštěva Jungfraujoch nezapomenutelným zážitkem.

Místa nepoznamenaná turismem vždy vyzařují více energie. V severním Iráku, v údolí leží mezi zelenými kopci Láliš, nejposvátnější město tajemných jezídů.

Posvátná města odpradávna přitahují pozornost lidí a jedním z takových míst je nepochybně irácký Láliš. Pro většinu lidí je Láliš velkou neznámou, ale pokud jeho název vyslovíte před jezídem, rozzáří se mu oči a srdce mu začne bít rychleji. Na celém světě bychom pro jezuídy nenašli posvátnější místo, proto je snem každého z nich alespoň jednou v životě se jím projít. Svět jezídů je plný tajemných rituálů, amuletů a příběhů. Nejvíce jezídů žije v severním Iráku, ale najdeme je roztroušené i v sousední Sýrii, Turecku, či dokonce Arménii a v západní Evropě. Velmi dlouho, téměř až do 20. století, byli uzavření před vnějším světem a jen velmi těžko se k nim někdo dostal. Časy se však změnily a Láliš se otevřel světu, aby se lidé seznámili s jeho náboženstvím a způsobem života.

Za sebou necháváme Dohúk a všude kolem se rozprostřela prázdná rovina plná kamenů a zvířeného prachu. Šofér Karim, mladý zavalitý Kurd, se více než řízení motorového vozidla věnuje tanci, zpěvu a tleskání do rytmu kurdských melodií. „Proč chcete navštívit jezídy?“ Nedokáže pochopit naše nadšení vidět Láliš. Podle Karima z nich nevychází nic dobrého a uctívají ďábla. Bohužel není jediným, kdo si to o této komunitě myslí. Objevují se první vesničky, kterým dominují malé pyramidové stavby. Právě ty jsou svatyněmi či hrobkami jezídů obývajících tuto oblast. Začínají se zvedat kopce nádherně potažené zelenou barvou a mezi nimi se táhne údolí s dalšími pyramidami. Zde již dlouhá staletí spočívá posvátný Láliš. Výběr tohoto místa nebyl ani zdaleka náhodný. Starý příběh mluví o tom, jak Bůh stvořil anděly, posadil je na loď a poslal na zem. Velmi dlouho brázdili oceány, ale v té době ještě neexistovala pevnina, kde by zakotvili. Bůh se rozhodl hodit do vody kámen, aby mohli přistát, a tímto legendárním místem se stalo údolí, ve kterém jsme se nyní ocitli.

Zázračný pramen

Vstup do městečka hlídá po zuby ozbrojená ochranka, která až po kontrole zvedá závoru a umožní nám pokračovat dál. V posledních letech se situace jezídů natolik zhoršila, že útoky na jejich komunitu jsou téměř na spadnutí. Ocitli jsme se uprostřed Láliše jako zjevení, cítíme desítky očí, které pozorují každý náš krok. Na první pohled zde žijí lidé v krásné symbióze s přírodou. Nad městečkem se rozprostírají hory, obklopují ho keře, stromy a posvátný olivový háj. O chvilku později se k nám přidá skupina domácích jezídů a nabídne se, že nás provedou svým posvátným městem. Alí, vůdce několikačlenné skupinky, nám vypráví o místních zajímavostech. Jezídi mají Láliš v takové úctě, že nikdo z nich se zde neopovažuje kráčet v botách. Nejen uvnitř svatyně či doma, ale i venku po chodnících, udusaných hliněných cestičkách a trávě. Všichni do jednoho jsou bosí, aby náhodou neznevážili svou svatou zem.

Stoupáme nahoru k menší svatyni, odkud se otevře dech beroucí pohled na celé údolí. „Nedaleko stojí bílý kámen Šilar Gach, který označoval poutníkům, že dorazili do cíle,“ ukazuje Alí směrem na kopec nad městečkem. „Jakmile poutníci, přicházející do Láliše, uvidí bílý kámen, políbí ho na znak úcty,“ vysvětluje. Před Lálišem se vlní říčka Pirát Síla, oddělovala svět od posvátného údolí. Zde se poutníci rituálně opláchli v řece, zuli se a mohli pak pokračovat dále. Směřovali k „bílému prameni“ Kánija Spí, který má podle nich kouzelnou moc. „Každý jezíd by měl být pokřtěn vodou z tohoto pramene,“ pokračuje ve vyprávění Alí a kostrbatě překládá dodatky svých přátel z kurdštiny. Nezáleží na tom, zda se těla dotknou kapky vody v útlém dětství nebo na sklonku života. Mnoho starších jezídů sem přichází dokonce z Evropy s rodinou, aby pokřtili nejen děti, ale i sebe. Nic netradičního není, ani pokud přijdou k prameni lidé i s mrtvým členem rodiny. Stačí pár kapek z pramene a brána do ráje se začne otevírat.

Tawûsê Melek

Na každém rohu je do zdi vyhloubený výklenek zčernalý od sazí. „Večer do nich přineseme olejové lampy, svíčky. Plamínky nám svítí na cestu. Olej do lamp získáváme lisováním oliv z posvátného háje,“ objasňuje Alí, když vidí, jak hledíme na vypálená místa. V noci má Láliš nádherně tajemnou atmosféru. Oranžověžluté plameny, tajemné náboženství a hvězdná obloha, pryč od civilizace musí být balzámem pro duši. Noví přátelé se nám snaží objasnit taje jezídské hudby. „Tato je kurdská a tato druhá jezídská,“ ukazuje Chalíl, který se ujal role průvodce v jezídském hudebním světě. Pro nás je jezídská hudba bohužel k nerozeznání od té kurdské, která vyhrává dennodenně v celém severním Iráku.

Dominantou celého městečka je pyramidová hrobka šejcha Adího ibn Mustafy, zakladatele jezídského náboženství. Narodil se v roce 1070 v libanonském údolí Biká a mluví se o něm jako o jednom z potomků umájjovského chalífy Marvána ibn al-Hakama . Pro jezídy má neskutečný význam a považují ho za převtělení Anděla Páva. Melek Taus (kurdsky Tawuse Melek), známý jako Anděl Páv, je ústřední postavou jezídského náboženství a duchovních představ. Stvořil ho bůh společně s ostatními anděly v průběhu sedmi dní, ale Anděl Páv se stal jeho zástupcem na zemi a podle jezídů to byl právě on, kdo vytvořil slunce, měsíc i hvězdy. Anděl Páv slíbil bohu, že se nebude nikomu jinému klanět, ba dokonce ani Adamovi. V jezídských představách vyhnal Adama z ráje, aby prostřednictvím něj stvořil lidi. Vyhnal ho i proto, že se mu nelíbila představa, že by měl žít v ráji člověk vytvořený z vody, hlíny a vzduchu, zatímco jeho stvořil bůh ze světla a perel.

Nejposvátnější místo

V centru Láliše je kamenné náměstí, v jehož středu roste starý mohutný strom. „Strom je zde již tisíc let,“ hrdě říká chlapec, který se k nám přidal. Kdysi v těchto místech byla Tržnice mystického poznání, ale dnes zeje prázdnotou a zůstaly po ní jen prázdné výklenky, ve kterých si občas posedí domácí. Z náměstí se vstupuje takzvanou Knížecí bránou Deri Mír do nejposvátnějšího místa celého Láliše, do hrobky šejcha Adího bin Mustafy. Nad hlavou se vyjímá reliéf s Andělem Pávem. Nelze si nevšimnout i dlouhého černého hada vytesaného přímo do stěny. Pro tajemné jezídy je dalším symbolem vztahujícím se k příběhu o Noemově arše. „Noe při své plavbě zakotvil v Láliši a had zacpal vlastním tělem díru v lodi, aby mohla dále pokračovat,“ přiblížil nám Alí jeden z mnoha příběhů, které zde stále žijí. Sedm světel u vchodu poukazuje na sedm andělů. „Nešlapte na kameny!“ ozve se hrubší mužský hlas zpovzdálí, když se chystáme vstoupit do svatyně. Je třeba si dát pozor, aby člověk nepoložil nohu na vysoký práh vedoucí do svatyně. Každý jezíd si před ním totiž klekne, políbí ho a překročí, až potom se ocitne vevnitř. Za malým nádvořím, kde se ve stínu setkalo několik starších mužů, je samotná hrobka. Z místa lze cítit posvátnou atmosféru, kde se člověk bojí i jen zašeptat nějaké slovo. Šejch Adí už za svého života strávil sedm let v ráji, což z něj dělá neobyčejného člověka. Když se z ráje vrátil, kázal v kurdštině, a odtud vzniklo tvrzení, že kurdština je řečí andělů přímo v ráji. V přítmí spočívá několik sarkofágů, pramen vyložený kamennými deskami a hedvábné šátky uvázané kolem sloupů. Každý, kdo sem zavítá, udělá na šátku pro štěstí uzel, dokud se uzel nerozplete, poutník je stále přítomen v Láliši, i když je od něj vzdálen už stovky kilometrů.

Rozlučka s jezídy

Na nádvoří svatyně šejcha Adího odpočívají staří muži u šálku čaje. Ženy v barevných šatech perou v nedalekém pramenu prádlo a kolem nich se rošťácky honí malé děti. Každý večer se na nádvoří setkávají nejstarší obyvatelé, aby prodiskutovali uplynulý den, dohodli se na potřebných věcech a případně vyřešili spory mezi lidmi. Nemůže sem přijít jen tak leckdo, protože jezídská společnost je rozdělena na kasty.

Určitě to jezídové neměli lehké, zachovat si po staletí své rituály a tradice ve světě obklopeném islámem. Jezídská představa Anděla Páva se dokonce shoduje s islámskými představami o ďáblu či satanovi. I proto si je muslimové zvykli označovat jako vyznavače ďábla. Samotní jezídi takové označení popírají a dokonce věří, že ďábel neexistuje. Vyslovit v jejich blízkosti jeho jméno v arabštině či kurdštině je pro ně hluboká urážka. Kdo tak udělá, nikdy nepocítí jak chutná ráj. Pokud toto slovo jezíd nikdy nevysloví, tak má napůl vyhráno. Věří v převtělování a každý z nich má na rameni dobrého i zlého anděla sepisujícího skutky.

„V posledních letech se stali jezídi terčem několika útoků, proto máme strach. I z toho důvodu střeží vstup do města ozbrojená ochranka. Muslimové si myslí, že uctíváme špatné věci, a tím pádem musíme být zlí lidé, ale opak je pravdou,“ rozpovídá se Alí, když se zajímáme o dnešní život. „My si tu žijeme klidně jako naši předkové, ale mnoho našich lidí přišlo o život rukou vrahů.“

Je fascinující být na místě, jakým je Láliš. Vypadá jako svět, o kterém si lidé mysleli, že už dávno neexistuje, ale přece dokázal v tomto zeleném údolí přežít. Jako by z každého člověka vyzařovala tajemství stará několik století. Nosí je v sobě zakořeněná a jen pomaličku se dostávají na povrch. Odjíždíme z Láliše a rozloučit se s námi přišlo několik lidí, abychom měli šťastnou cestu. Symbolicky zavřískal i jeden z pávů, které chovají přímo v centru městečka. Možná to byl právě Anděl Páv, který se přišel podívat, jak se daří jeho jezídům.

Je sebevědomá žena, které je pomoc těm, kteří ji potřebují, smyslem života. V současnosti její nadační fond Asante Kenya staví pět škol v Africe a též se stará o dívky, které uprchly před rituálem ženské obřízky. Své aktivity bere jako poslání, ale nejradši by byla, aby takovýchto projektů nebylo zapotřebí.

V mládí jste pomáhala u jeptišek nemohoucím dětem, napadlo vás někdy vstoupit do kláštera, stát se jeptiškou a pomáhat lidem v rámci církve?

Nikdy jsem nad tím takhle ani neuvažovala. Sice je pravdou, že k františkánkám jsem se dostala přes křesťanské skauty, kam jsem se sama přihlásila, ale spíš to byl krok uvědomění či hledání sebe sama. Určitě to nebylo z popudu začít kariéru v církvi a dát se na cestu jeptišky, to rozhodně ne.

Váš otec je ze Súdánu, vídáte se?

S tátou jsme se opět setkali, když mi bylo asi 31 let. Naposledy jsem ho viděla, když jsem chodila do první třídy. Mezi tím jsme v kontaktu vlastně nebyli. Před těmi pár lety jsme ho se sestrou začaly cíleně hledat, potřebovaly jsme si nějak vyřešit naše osobní životní kruhy. Od té doby jsme průběžně v kontaktu, i když sporadicky. Otec byl totiž donedávna těžký alkoholik, který po závažné operaci nohy přestal pít, a dokonce se opět stal silně věřícím. Navíc mu v důsledku jeho alkoholismu před pár měsíci popraskaly žaludeční vředy a musel opět na operaci. Komunikace s tátou je náročnější, táta je hrozně nekompatibilní s celým uspořádáním našeho světa, abych to řekla kulantně. Přesto teď už vím, že nás má svým způsobem rád. Nicméně naše vazby jsou složitější. Momentálně jsme nejvíce v kontaktu se sestrou jeho druhé ženy, která je navíc naše sestřenice asi z desátého kolena, protože se Sudánci často sezdávají v širších rodinách.

Měla jste někdy problém v ČR s nějakou formou rasismu?

Ano, měla, v dětství. Teď už tedy ne. Bydlely jsme na takovém odlehlém sídlišti, které mělo novou a starou část, a my tam byly se sestrou jediné tmavé. Řekněme, že to bylo složité, zažila jsem i útoky. Spíš si to uvědomuji zpětně, když se nad tím zamyslím. Přece jen dětská mysl spoustu negativních reakcí ani nepochopí, navíc vytěsní.

Hodně se v současné české společnosti probírá nevraživost Čechů k Romům, v čem si myslíte, že je zde největší problém?

Primárně bych neříkala, který problém je největší, protože problémů je celá řada. To by bylo na celý samostatný rozhovor. Špatné přístupy jsou na obou stranách a nebylo by fér na takhle malém prostoru jednoslovně říkat, čí vina je zásadnější. Pokud to ale přeci jen zploštím, situace okolo Romů se více než 20 let okolo neřešila, zametala pod koberec, problémy se přelívaly z města do města. Nyní často pověst předchází činy a snadno se používá vnuknutá nenávist k manipulování s lidmi. A můžeme to vztáhnout na neonacistu nebo vychytralého politika. Osobně si myslím, že sami Romové by hrozně rádi vysvětlili, že jejich obraz v očích lidí ničí malé skupiny v jejich společenství, za které se sami stydí. Krásným příkladem je projekt Gypsy Spirit, který oceňuje pozitivní projekty v soužití majority s romskou menšinou. Když vidíte všechny ty organizace, jednotlivce, zástupce měst a obcí i vrcholné politiky, kteří se rozhodli přestat negativně myslet a začít něco dělat, dojde vám, že často je otázka změny jen v jednoduchém přístupu: Když se chce, tak to jde. A že by se rozhodně všichni Romové neměli házet do jednoho pytle. Oni o gadžích také neříkají, že jsme jeden tunelář vedle druhého.

Jak jste se rozhodla, že se budete angažovat v neziskovém sektoru a prostě pomáhat?

Ani přesně nevím, ale je to pravděpodobně dáno mou výchovou a také uspořádáním každého jednotlivého člověka. Částečně mě vychovávala babička s dědou, kteří ještě žili v té vesnické sousedské pospolitosti. Je to trošku model solidárního komunitního života, který v paneláku nepoznáte. Nikdy jsme neřešili, zda někomu, kdo pomoc potřeboval, vyjít nebo nevyjít vstříc. Prostě se to udělalo. Když ale slovo pomoc vztáhnu na neziskový sektor, naježí se mi chlupy. Snažím se nepomáhat, ale spolupracovat. Protože jen spolupráce obohacuje i můj život, a to mě nabíjí.

Myslíte, že jako poloviční Afričanka máte větší úspěchy v Česku ve vaší činnosti?

Myslím, že barvou kůže to není. Dříve jsem se setkávála s postojem – no jo, to ona chce pomáhat svým. Vždyt my máme spoustu potřebných v Čechách. Spíš na mě v začátcích koukali jako na blázna. Když jsem začínala jako koordinátorka projektu adopce na dálku, v Česku byl systém tohoto projektu prakticky neznámý. Dnes je to již jiné, a řekněme, že je trendy mít adoptované dítě na dálku a přispívat mu na život. Což je v důsledku samozřejmě správně. Spousta lidí mi taky nevěřila, že to myslím vážně, že peníze například nezneužiju.

Kdo se v současnosti pouští do adopcí na dálku? Jsou to celebrity, bohatí podnikatelé či obyčejní lidé?

Řekla bych, že dnes už to není záležitost jen celebrit, ale každého, kdo chce. Setkala jsem se například s klukem ze sociálně slabé rodiny, který si denně šetřil 20 korun podle tehdejšího sloganu adopce Stačí dvacet korun denně a můžete změnit život. Do adopce se pouští i lidé, kteří na tom nejsou dvakrát dobře, ale vědí, že děti jinde jsou na tom stokrát hůř.

Jakých výsledků dosahuje váš nadační fond Asante Kenya, pomáhající dětem v Africe s těžkým životním osudem?

V současnosti máme rozestavěných pět škol a podporujeme školáky, kteří by jinak neměli šanci se na studia vůbec dostat. Zřídili jsme počítačovou učebnu pro děti ze slumů e-afric@Cyber Café, otevřeli jsme internátní třídu pro dívky utíkající před rituálem ženské obřízky. V Čechách spoluzřizujeme charitativní e-shop se šperky z Afriky Imana.cz. Asante Kenya pracuje na dobrovolnické bázi, nemáme žádné zaměstnace, pro naše výdaje sháníme partnery nebo si vše platíme z vlastních kapes. Výdělky z našich českých foundraisingových aktivit tak putují přímo na keňské projekty. V současnosti kvůli krizi je méně prostředků, ale nevzdáváme se. Na druhou stranu je pro mne povzbuzující, že Afričané dokážou ocenit i zájem. Vědomí toho, že na druhé straně zeměkoule je někdo, koho zajímají jejich problémy. Že pomoc nepřijde třeba za den, týden, měsíc, ale časem. Je to pro ně motivací, aby pokračovali dál.

V březnu, přesně od 7. 3. do 3. 4. 2014, proběhne výstava fotografií Radka Borovky, která bude završena aukcí podporující váš projekt. Jak a k čemu bude výtěžek aukce využit?

Výtěžek půjde na zmiňovaný projekt, který pomáhá dívkám utíkajícím před ženskou obřízkou. Dívky, které rituál odmítnou, jsou zavrženy celou rodinou i komunitou a musejí ji opustit. Jsou pak bezprizorní a končí na ulici, navíc si uvědomme, že jde o nedospělé dívky. My se je snažíme „posbírat“, dát jim střechu nad hlavou, jídlo, nějaké vzdělání a vrátit je do života. Na školu jsme neměli sílu ani prostředky, protože dívky zpravidla nejsou ve stejném věku a neumějí jinak než masajsky, z tohoto důvodu pro ně nejde použít ani místní studijní osnovy, které jsou ve svahilštině a angličtině. Snažili jsme se je nejprve vyučit kadeřnicemi nebo švadlenkami. Nicméně nyní se snažíme upgradovat to, co již samy umějí, a to je šperkařství. Zřídili jsme v místě šperkařskou dílnu, která již rok funguje. Dokonce už na projekt odjely předávat zkušenosti dvě dobrovolnice z Česka, včetně akademické malířky Gizely Šabókové. Základem projektu jsou rok, rok a půl dlouhé kursy. Mají za cíl obohatit dívkám jejich tradiční řemeslo o jiné postupy zpracování šperků, které by jim umožnily být více konkurence schopné na místním pracovním trhu a podpořit jejich postupnou ekonomickou samostatnost. Bohužel projekt je velmi drahý, dívkám hradíme úplně všechno. Ubytování, ošacení, jídlo, pomůcky pro práci, platy zaměstnanců, no prostě vše.

Slyšel jsem názory lidí působících například v Lékařích bez hranic, že nejlepší pomoc pro Afriku je nechat lidi, aby se naučili o sebe starat sami, místo neustálé humanitární pomoci. Jaký je váš názor?

Z principu s tímto souhlasím, podle mého názoru je tu ovšem velké ALE. Afrika, a vůbec rozvojové státy, jsou černým svědomím celého světa. Před nějakými třemi sty lety bílí lidé narušili Afričanům jejich životní řád, postavili je do situace, která byla maximálně v rozporu s jejich způsobem života. Kolonizátoři jim vzali jejich náboženství, kulturu a násilně aplikovali svoji. Prostě jim jejich svět ve velmi krátké době převrátili o 180 stupňů. Bez historického kontextu, bez průmyslové, kulturní ale třeba i sexuální revoluce. Politická a hospodářská emancipace po odchodu kolonizačních států nebyla postavena na silných morálních pilířích. Prostě kdo má, bere. Tak, jak je to zase v přírodních kulturách evolučně přirozené. A tak se začaly neúprosně rozvírat nůžky mezi sociálními vrstvami. Jenže to je pro změnu nepřijatelné pro nás, protože my vnímáme roli státu také jako solidární a sociální. Proto je humanitární pomoc přirozenou, ale také zodopovědnou reakcí západního světa. Navíc je v dnešním globalizovaném světě velmi krátkozraké nevšímat si nepokojů a problémů třetího světa, protože je v důsledku budeme stejně řešit i my. Ať už mluvíme o jejich dopadech například na světovou ekonomiku, nebo zhoršující se situaci migrantů.

Čeho byste nejvíce chtěla v budoucnu dosáhnout v rámci svých aktivit?

Abych své aktivity nemusela vůbec dělat, aby vše fungovalo tak jak má, a nadačních projektů nebylo již třeba. Což je řečeno s velkou nadsázkou, ale bylo by to fajn.

V jednom rozhovoru jste uvedla, že se ve vaší rodině dědí matriarchát, jste i vy dominantní jako vaše babička?

To by byla spíš otázka na Michala (Michal Kocáb), který by s vámi asi souhlasil. (smích) Když jsem byla malá, hrozně jsme s babičkou bojovaly kvůli jejímu tvrdému přístupu k životu. Všichni z rodiny mi říkají, že jsem jako ona, což já v tomto kontextu samozřejmě nerada slyším. Náš matriarchát je ale také daný tím, že jsme v domácnosti byly samé ženy. Takže jsem byla vychovávána v tom, že není mužských a ženských prací, a že co si neudělám sama, to nemám. Obecně mám problém vnímat muže jako automatickou autoritu, potřebuji partnera.

O tokajském vínu se hovoří jako o elixíru věčné mladosti. I to byl důvod, proč si ho hojně dopřávali duchovní, císaři, králové a ruští caři, kteří měli ve svých sklepech vzácné staré ročníky tokajského.

Tokajské víno se stalo oblíbeným nápojem cara Petra Velikého a carevny Kateřiny II. Mezi obdivovatele tokajského vína patřili i Voltaire, Oliver Cromwell, Napoleon a francouzský král Ludvík XIV., kterému pravidelně posílal tokajské sedmihradský kníže a vůdce neúspěšného protihabsburského uherského povstání František Rákoczi II. V té době dostalo tokajské označení Vinum regum – rex vinorum, tedy Víno králů – král vín. Už tehdy se vědělo, že tento „dar bohů“ léčí chudokrevnost, malátnost a nervové choroby, zkrátka příznivě působí na zdraví konzumenta. Byl proto označován jako lék „Universalis vera medicina“. V rozmezí let 1563–1830 bylo v Bratislavě korunováno jedenáct uherských králů, mezi nimi v roce 1741 i Marie Terezie. Na všech korunovacích se pil královský mok pocházející z oblasti Malej Tŕne. A bylo to právě tokajské, které pomohlo Marii Terezii otevřít dveře k papeži. Několikrát marně usilovala o audienci u Svatého otce, pak ale tato moudrá panovnice pochopila, jakou diplomatickou moc má tokajské víno, a poslala do Vatikánu povoz s několika soudky. Zlatý mok zapůsobil a Svatý otec se k daru vyjádřil: „Ať je požehnaná zem, která tě zrodila, ať je požehnaná žena, jež tě poslala, a ať jsem požehnaný já, jenž tě piju“.

První tokajské víno

Kronikář a hofmistr v jedné osobě Lacko Sepeši Mate byl v roce 1630 nucený kvůli obavám z vojenského útoku na město Kráľovský Chlmec odložit sběr hroznů až na konec listopadu. Oddálení sběru způsobilo zcibébování bobulí. Vínem, které z nich vyrobil, pak o Velikonocích překvapil manželku svého pána Zuzanu Lórantffyovou, vdovu po knížeti Jurajovi Rákoczim I. Té tokajský výběr tak zachutnal, že ho přikázala vyrábět v co největším množství „pro potěšení těla i duše“. Události pak nabraly rychlý spád. V roce 1655 byl vydaný zákon o tokajské oblasti, v němž se nařizovalo povinné vybírání cibéb z vinných hroznů. Tím byl i z právního hlediska položen základní kámen výroby tokajských výběrových vín.

Dodnes ale nebylo prokázáno, podle čeho dostal slavný mok své jméno. Jedna verze říká, že podle názvu maďarského vrchu Tokaji Hegy a pod ním ležícího města Tokaje, druhá zase oponuje, že se jmenuje po oblasti u slovenského Cejkova, jíž se říká Tokajské vrchy. Ať je však původ názvu jakýkoliv, jedno je jisté. Tokajská vinařská oblast se nachází na jihozápadních výběžcích Zemplínských vrchů. Na území Slovenska zasahuje z Maďarska a svou rozlohou 907 hektarů je nejmenší vinařskou oblastí nejen na Slovensku, ale i ve světě. Je jednou z pěti světových oblastí, kde se mohou pěstovat hrozny na výrobu přírodně sladkých vín. Do slovenské tokajské oblasti patří obce Bara, Čerhov, Černochov, Malá Tŕňa, Slovenské Nové Mesto, Veľká Tŕňa a Viničky. Zatímco v Maďarsku Tokajská oblast tvoří ucelené území, na Slovensku jsou cenné vulkanické horniny útržkovitě rozptýlené v katastrech jednotlivých obcí. V Malé Tŕni byla v roce 1924 založena výzkumná stanice, na základě jejíchž výsledků byl r. 1959 vydán zákon O rozvoji tokajské vinohradníckej oblasti na Slovensku. Podle něj jsou základem výroby tokajských vín staletími vyzkoušené odrůdy vína – Furmint, Lipovina a Muškát žlutý, a spolu s nimi nově schválená odrůda Zeta, jež musí být použity v stanoveném poměru. Vinohradníci před začátkem sběru hroznů žádají kontrolní úřad o osvědčení jejich původu, množství, cukernatosti a celkového stavu. Hrozny musí být zdravé, nepoškozené, výlučně z odrůd stanovených zákonem a vypěstovaných v tokajské oblasti. Zaměstnanec kontrolního úřadu provede inspekci vinohradu v den započetí sběru a na základě jeho zjištění pak vydá úřad osvědčení o hroznech. Jejich výnos z jednoho hektaru vinohradu přitom nesmí přesáhnout 9500 kilogramů. Pokud by vinohradník překročil nejvyšší hektarový výnos, musel by celé množství úrody z vinařského roku uvést na trh pod označením jakostní tiché víno.

Spor s Maďarskem

Slovenští výrobci tokajského mohou i nadále používat na láhvích označení Tokaj. Rozhodl o tom v roce 2012 soudní dvůr Evropské unie, když zamítl žalobu Maďarska vůči Evropské komisi, kterou Budapešť podala proti zápisu této značky do evropského registru chráněných zeměpisných označení vín E-Bacchus pro slovenské vinaře. Tím byl ukončen dlouholetý spor mezi oběma zeměmi, jehož genezi lze datovat do roku 1965, kdy maďarská strana poprvé na otevřeném mezinárodním fóru protestovala proti exportu tokajského vína z Československa do sousedního Rakouska. Přitom však maďarští politici pozapomněli na uherský zákon o víně a vinohradnictví z roku 1908, v němž černé na bílém stojí, že do tokajské oblasti jsou zařazené katastry obcí Malá Tŕňa, Čerhov, Slovenské Nové Mesto, Viničky, Veľká Bara a Černochov. Uvedené obce byly a jsou na slovenském území. Také erb tokajských vinohradníků svědčí o tom, že již v roce 1904 byla oblast mezi Bodrogem a Tisou oficiálně vyhlášena za vinařskou oblast Tokaj. Neobjektivnost maďarské strany se projevovala rovněž v požadavku, aby množství vína z maďarských vinic s rozlohou přes pět tisíc hektarů bylo zachované na úrovni produkce mimořádně příznivého roku 2000, a produkce slovenského tokaje by nepřesáhla vyrobené hektolitry z roku 1908.

Na specifické a jedinečné chuti tokajského vína má svůj podíl nejen vydatné slunečné záření, ale také půda sopečného původu, na níž se vinná réva pěstuje. Důležitou roli hraje počasí, ideální je dlouhý a slunečný podzim. Ráno se vinohrady musí koupat v mlze, neboť právě voda z říjnových ranních mlh obaluje bobule, jež potom pod paprsky slunce praskají a vytvářejí podmínky pro život ušlechtilé plísně Botrytis cinerea. Ta je vysuší a zůstanou cibéby – hrozinky, v nichž se koncentrují cukry a vytvářejí ojedinělé aromatické vjemy. Bez cibéb se prostě kvalitní tokajské nedá vyrobit.

O putnu víc

Putňová tokajská vína mohou být tří, čtyř a pětiputňová, speciálním případem je pak víno šestiputňové. Kdysi se na Slovensku vyrábělo i dvouputňové, oficiálně však nebylo nikdy uznáno. Putnovost vína závisí od počtu puten cibéb, jež se na výrobu použijí. Putna je dřevěná nádoba, do níž se sbírají cibéby – do jedné se jich vejde 22 až 25 kilogramů. Při výrobě klasického putňového vína se několik puten cibéb zalije jedním gönczským sudem (136 litrů) suchého vína nebo moštu. Soudky z dubového nebo akátového dřeva se nesmí naplnit až po okraj, aby zůstal prostor pro kvalitní oxidaci. Tokajské výběry potom zrají alespoň tři roky, z toho nejméně dva roky v dřevěných sudech.

Za skutečného krále mezi tokajskými víny je považováno pětiputňové víno, jež je v chuti medové až karamelové, přičemž v ústech zůstává chuť sušeného ovoce, hlavně hrozinek. Obsahuje minimálně 120 g/l zbytkového cukru a výborně se hodí k husí pečeni či slaným sýrům. Výjimečné víno, jež by se mělo popíjet skutečně při vzácných příležitostech. Při ještě vzácnějších a neopakovatelných příležitostech by se mělo podávat víno šestiputňové, které by mělo zrát alespoň 10 až 15 let v láhvi. V jeho chuti se mísí aroma černé kávy s hořkou čokoládou, přecházející do aroma růží s medovým nádechem. Obsah zbytkového cukru je v tomto případě minimálně 150 g/l. Aby tokajská vína získala svoji komplexnost a typickou „chlebovinku“, musejí dozrávat v malých dubových soudcích v hlubokých tufových sklepech. Bez zrání v tokajském sklepě není tokajské tokajským. Sklep i ze zákona patří k výrobě tokajských výběrových vín. Sláva tokajských sklepů nezaostává za slávou tokajských výběrů, většina z nich pochází ještě z dob tureckých válek v 16. a 17. století, kdy sloužily místním obyvatelům jako úkryty před vojáky. Ve sklepech neomezeně vládne černá plíseň Cladosporium cellare žijící z výparů vína a alkoholu v krásné symbióze s tokajským vínem. Teplota tady bývá kolem deseti stupňů při relativní vlhkosti až devadesáti procent. Jsou však sklepy, jejichž historie se začala psát teprve nedávno, a přesto v nich zrají znamenitá vína. Platí to zejména o sklepu známého vinohradníka a vinaře Jara Ostrožoviče z Velké Tŕňi, v jehož ručně kopaném sklepu v sopečné vyvřelině – tufu, v hloubce třinácti metrů je uskladněné mladé tokajské víno, aby se v malých 136 litrových gönczských sudech po letech zrání zakulatilo na sladký tří až šestiputňový tokaj. 

Tokajská vinná cesta

Jaro Ostrožovič patří k největším a nejvíce oceňovaným tokajským vinařům, ale v celé oblasti je řada dalších rodinných pěstitelů tokajského vína. „Otevřeli jsme i vlastní obecní vinařský dům. Škoda jen, že v okolí není víc atrakcí, v tom nás Maďaři už předběhli, umějí to dělat,“ říká starostka Malé Tŕňi Monika Rakacká. Situaci se snaží zlepšit i sdružení Tokajská vínna cesta, jež vzniklo na podporu rozvoje turismu a kultury v oblasti. Tokajská vínna cesta spojuje tokajské obce, pěstitele a výrobce vína, kulturní i historické památky, vinotéky, vinárny, poskytovatele stravovacích a ubytovacích služeb, cestovní kanceláře, řemeslníky či sdružení podílející se na rozvoji vinařské oblastiTokaj. Ti všichni se chtějí zasadit, aby se návštěva této oblasti se starými vinnými sklepy, v nichž je možné ochutnat pravá tokajská vína, stala zážitkem, na který se nezapomíná.

Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.

Letní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.

Mnoho cestovatelů tvrdí, že Svanetie už není, co bývala. Ano, mají pravdu. Nyní zde můžete bezproblémově cestovat. Po krvavých nepokojích v 90. letech bylo mezi lidmi velké množství zbraní a přepadení cizinců nebylo vůbec vzácné. Partyzánské ozbrojené bandy, místní mafii i donedávna praktikovanou krevní mstu se podařilo bývalému gruzínskému prezidentu Michailu Saakašvilimu ze Svanetie vymýtit. V horách mezi kavkazskými ledovci a idylickými vesničkami je opět bezpečno.

Došlo zde i k výrazné a polemizované modernizaci. Ta měla otevřít Svanetii západním turistům a také jejich financím. Cesta jedinou přístupovou trasou do hor po nové silnici z města Zugdidi, ležícího u hranic s problematickou Abcházií, již starou maršrutou (sdíleným minibusem) netrvá osm hodin, ale jen tři. Hlavní centrum Svanetie – třítisícové městečko Mestie, prošlo během posledních let výraznou přestavbou. Moderní náměstí až nápadně připomíná uhlazená centra městeček, jaká známe z Alp. Sem ale architektonicky absolutně nepatří. V okolí města dokonce vyrostly lyžařské sjezdovky a staré letiště bylo zmodernizováno. Většina nových domů však zeje prázdnotou.

Stačí ale odbočit z hlavního údolí řeky Inguri, které je páteří celé Svanetie, a v kterémkoliv bočním údolí se žije jako za starých časů. Mezi pasoucím se dobytkem sestupujeme do vesnice Mazeri v údolí Dolra. Na kamenité návsi se nás pod statným stromem ujímá vrásčitý děd Míša. Zve nás ke svým příbuzným domů. Okamžitě jsou na stole dvě sklenky s domácím jogurtem a talíř s chačapuri – pečenými plackami plněnými sýrem. Otec rodiny se ve vojenských maskáčích chystá na pohraniční hlídku. Zatímco sedlá koně, jeho asi tříletý vnuk si pohrává s letitým kalašnikovem. „Můžete přespat u nás na dvorku,“ odpovídá voják na otázku, kde bychom si mohli za vesnicí postavit stan. Je tam latrína, tekoucí voda i improvizovaná zásuvka s elektřinou, tedy vše, co momentálně potřebujeme.

Milované stolování

Prší, jdeme jedlovým pralesem s bujnou vegetací a půlmetrovými lopuchy. Zdejší hory jsou mimo skromné stezky neprostupné. Kvůli nedalekému Černému moři tady není o srážky nouze. S námahou se přehoupneme přes další horské sedlo a ve vedlejším údolí nás vítá pán ve středních letech – Geerliani Vagneri. Na verandě jeho dvoupatrového domu se schází snad deset členů rodiny. „Rodina je pro nás důležitá, je to otázka cti,“ praví, a na důkaz k nám po schodech přikulhává stařenka o holi, jeho matka. Královsky nás hostí. Hrnec vařených fazolí, zeleninový salát, chačapuri, chléb i víno. Gruzínci milují stolování. Dle tradic vždy při rodinné či přátelské sešlosti pronáší dlouhé přípitky nejváženější z mužů, takzvaný tamada: „Na mír, protože bez míru by vás ani nás nebylo.“ „A na víru, protože …“ a tak dále pokračují emočně nabité proslovy. „Na ženy a na lásku …“ připíjí se dalšími sklenicemi vína. V dobách praktikování krevní msty plnil tamada funkci důležitého prostředníka mezi znesvářenými rodinami. Pro Gruzínce platí, že host přichází od Boha. Díky tomu se mluví o pověstné gruzínské pohostinnosti. Bábuška večer u kamen spřádá ovčí vlnu a nabízí k ochutnání „svanskou žvýkačku“. Je to pravděpodobně obyčejná pryskyřice ze stromů. Vůbec nejde ze zubů dolů. Ráno nám na cestu přibalí i pytlík s nazelenalou, lehce pikantní „svanskou solí“. Při odchodu, po společném focení a velkém děkování nás ale babka zaráží nečekanou otázkou, zda bychom nemohli za jídlo a příjemné ubytování něco zaplatit. Jsme trochu v rozpacích. Situaci ale chápeme a dáváme rodině každý po 20 lari (asi 250 Kč), což je tu běžná cena. V Gruzii jsou ceny téměř jako u nás, ale platy jsou zde několikanásobně nižší. „To, co vyděláš u vás za měsíc, tady máš za rok,“ pravil starý Svan. Zatímco Gruzínci ve městech s velkými ideály vzhlížejí k Evropské Unii, ekonomická situace na venkově je velmi bídná.

„Stověžaté“ Ušguli

Díky obranným kamenným věžím, které jsou pro zdejší horské vesnice typické, Svanové úspěšně vzdorovali častým loupeživým nájezdům. Při nebezpečí se celé rodiny ukryly se zásobami vody a potravin do opevněných věží, dokázaly se tak nepřátelům bránit i několik měsíců. Přestože Gruzii historicky sužovala jedna krvavá válka za druhou, Svanetii se nepodařilo dobýt ani expanzivním Mongolům. Několik hodin se kodrcáme po špatné horské cestě do pomyslného srdce regionu. Skupina nedobytných vesnic Ušguli tvoří opravdu zapadlou památku UNESCO. Dále je silnice sjízdná jen pro nejtěžší automobilové kalibry, obyčejný džíp tady končí. Jsme ve výšce 2200 metrů nad mořem a pod bílým štítem nejvyšší hory Gruzie – pětitisícovou Šcharou žije okolo 70 rodin. Během tuhých zim je oblast kvůli velkým nadílkám sněhu několik měsíců odříznutá od světa. Kamenné věže, které se tyčí vzhůru k nebi, dávají místu melancholický středověký charakter. Ty nejstarší věže pocházejí již z 10. až 12. století. Udává se, že ve Svanetii stojí 175 různě zachovalých věží. Snad nejpůsobivější scenerie celého gruzínského Kavkazu. Kolem nás se volně pasou krávy a prasata, mezi domy se člověk boří po kotníky do směsi bahna a zvířecího trusu. Shrbená babka dojí kravku u polorozpadlého domku. Staří Svanové v tradičních vlněných čepičkách opodál debatují. Mají vlastní jazyk, který nemá psanou formu. Svanové udržují i tradici hlubokých hrdelních zpěvů a skupinových tanců. Odhaduje se, že národ Svanů čítá mezi 20 až 30 tisíci horalů.

Pravoslavná Kvirikoba

Přichází datum 28. července, kdy se na vrchu Kala koná nejvýznamnější pravoslavný svátek celé oblasti – Kvirikoba, známý též jako Lagurka. Se svítáním vyrážíme ke kostelíku svatého Kvirike z 11. století. Právě včas! Muži táhnou do prudkého kopce barel vína a obřího býka, který bude obětován. Lehce prší. Jsme součástí davu mířícího vzhůru. Jako každý rok se postupně u kostelíku scházejí desítky a později stovky Svanů. Většina z nich nese něco na společnou hostinu, chléb, placky, ovečku či kozu, víno nebo pálenku.

Okolo kamenného kostelíku hoří řady tenkých svíček. Prastaré svanské kostely po staletí uchovávají vzácné umělecké a kulturní památky. Ženy se šátky, celé v černém, jsou vdovy, jejichž muži padli při ozbrojených konfliktech. Několikrát se rozezvoní zvon a začíná pravoslavná mše. Dav věřících se postupně vystřídá uvnitř malinkého kostela. Ukrývá nejslavnější svanskou ikonu, znázorňující ukřižování Krista. Do Gruzie přišlo křesťanství jako do jedné z prvních zemí na světě. Gruzínská církev se hlásí k ortodoxnímu pravoslaví. Starší kněz s plnovousem po prsa a s křížem v ruce se na mě usmívá a gestikuluje: „Jen počkejte, odpoledne budeme jíst a pít takto!“ předvádí středověkou hostinu.

Za hlasitého mečení kozy ji muži táhnout do ústraní, na zemi již leží zabitá ovce. Koza visí za nohy hlavou dolů na jednoduché dřevěné konstrukci. Když podřízli ovci hrdlo, krev vystříkla do všech směrů. Mám ji na oblečení, na foťáku, na objektivu. Velkého býka již také porcují. Prší stále silněji. Ve velké boudě bez oken se už topí pod kotlem. Velké kusy masa ze všech zabitých ovcí, koz i býka se vaří dohromady. Atmosféra jako z pekla. Obří středověký kotel je tak veliký, že by se tam vešlo několik hříšníků pospolu. Vzhledem k nevlídnému počasí se kolem kotle mačkají spousty zmoklých Svanů a další se tlačí dovnitř.

Zatímco se maso z obětovaných zvířat vaří na ohni, v okolí kostela probíhají mezi mladými muži soutěže ve zvedání a vrhu balvanů přes hlavu. Obří žulový valoun váží určitě sto kilo. Za velkého úsilí se daří jen několika silákům balvan přes hlavu přehodit. Podobným zvykem je zvedání zvonu, který se zavěsí za ramena pomocí dvou kovových uch. Cílem je zvon zvednout a rozeznít pouze vlastní silou. Muži zabírají ze všech sil, nakonec se některým přece podaří zazvonit. Maso v kotli je hotové. Vidlemi se vytáhne několik kusů, hodí se na stůl a posolí se. Začíná opravdová Kvirikoba. „Jezte, pijte, hodujte!“ Chléb i placky chačapuri se trhají rukama, z demižonů se nalévá víno do všemožných nádob. Nejednou u mě přistane uříznutá pet láhev s dobře půllitrem vína. „Pij, pij!“ Žvýkáme tuhé maso, ruce umaštěné po lokty. Národ Svanů začíná zpívat. Prostor pod střechou je přecpaný k prasknutí. Víno i zlověstná pálenka čača tečou proudem. I taková stále je ona „zmodernizovaná“ Svanetie.

TEXT A FOTO: Pavel Kubát

Řekli jste si někdy „pojď udělat něco šíleného“? Už od Laosu nám ta myšlenka vrtala hlavou – projet celý Vietnam na motorce. Byli bychom pány svého času a dostali se mimo turistické trasy. A tak nás čeká čtyři tisíce kilometrů, kdy půjde o život.

Co se dopravy týče, je Vietnam riziková země. Řídí tady úplně všichni – od dětí po důchodce, od postižených po opilé, a většina z nich nemá řidičák. Navíc, já nejsem motorkář. Mám sice řidičák na auto i motorku, ale s praxí je to nevalné. V autě jsem ujel padesát tisíc kilometrů, na motorce možná jeden. Jeden kilometr. Kromě toho Vietnam neuznává mezinárodní řidičské průkazy, takže i když máte snahu neporušit zákon, ve Vietnamu není možné řídit legálně. A vzhledem k tomu, že nemáte platný řidičák, tak pro vás neplatí žádné pojištění. Cokoli se stane, jde na váš účet! Nakonec jsme se rozhodli a to riziko čtyř tisíc kilometrů na sebe vzali. Jak řekl náš kamarád: „Don’t forget to do something crazy.“ Tak dobře. „Let’s go crazy.“
Půjčili jsme si na měsíc starou motorku Honda Win 125 za tři sta dolarů a vyrazili na cestu. Začátek byl křest ohněm. Žádná příprava, žádná instruktáž. Jsi v centru Saigonu, tady máš motorku a šťastnou cestu. Prvních 250 kilometrů jsme absolvovali po místní „dálnici“ A1. V podstatě je to obyčejná silnice se širším odstavným pruhem. Jeli jsme neuvěřitelných šest hodin, protože je zde povoleno jet maximálně šedesátkou. Což dodržuje většina dopravních prostředků, s výjimkou malých autobusů a dodávek. Řidiči těchto vozidel jezdí jako šílení. I když protijedoucí motorka nemá kam uhnout, tihle blázni se v plné rychlosti pouštějí do předjíždění, blikají a troubí. Protijedoucí motorky tak musejí často uhýbat i za krajnici, případně zastavit. Platí surová zásada – uhni tomu, kdo je větší.

Vítr ve vlasech

Další den dorážíme do městečka Müi Né na pobřeží Jihočínského moře. Většinu cesty, téměř sto kilometrů, jsme kolem sebe neměli nic jiného než domy. Vše je tu spojené do obrovského komplexu, který nikde nezačíná a nikde nekončí. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Sto kilometrů zástavby bez kousku přírody. O pár dní později zažíváme opačný paradox. Cesta se klikatí kolem liduprázdných písčitých pláží na jedné straně a oranžově zbarvených písečných dun na straně druhé. Nádhera. Představte si to, sluníčko svítí, krásné okolí, prázdná silnice, liduprázdno, vy na motorce, vítr ve vlasech a pak… Motorce v zatáčce na štěrku ujíždí zadní kolo. Oba sjíždíme s motorkou k zemi, Lucka padá na mě a já po levé noze dřu kamenitou vozovku. Po metru nebo dvou se zastavujeme. Zadní kolo motorky se točí dál. Trvá to jen vteřinu. Jen vteřinu, ve které se příjemný okamžik mění na noční můru. Máme štěstí, kromě pár odřenin se ani jednomu nic nestalo. Naše věci jsou jenom zaprášené a motorka…

Rozbilo se pár plastikových krabiček, tachometr je na maděru, chce to trošku narovnat řadicí páku (na což je ideální velký kámen), ale jinak… Po chvilce byla motorka schopna nastartovat a nakonec, po základním ošetření, schopna dovézt nás i do dnešního cíle – stále devadesát kilometrů vzdáleného. Na cestě občas potkáváme skútry s takovými náklady, které by se těžko nacpaly i do přívěsného vozíku. Paní, která veze celé smíšené zboží narvané metr a půl do výšky, řidič s „bradlem“, na kterém je zavěšeno snad sto pytlíků s vodou, v nichž plavou akvarijní rybičky, nebo pojízdná kupa sena, kde řidič není vidět ani z jedné strany. Je to neuvěřitelné, co jsou lidé schopni dostat na jeden skútr.

Pomáhat a chránit

Před dvěma týdny jsme vyjeli hodně nalehko. Žádná příprava, žádné oblečení, žádné náhradní díly. Jen víra, že vše bude v pohodě a že případné komplikace se nějak vyřeší. Nemáme žádné oblečení na motorku a v případě, že se s ní něco stane, jsme plně odkázáni na domorodce. Navíc o motorkách vůbec nic nevíme. Přesto, nebo právě proto si tu jízdu vážně užívám. Byl to skvělý nápad. Poznáváme Vietnam mnohem lépe a důkladněji, než kdybychom se po něm přesunovali autobusy. Už podruhé nás staví policie. Když nás zastavili poprvé, měl jsem nahnáno. Chtěli vidět technický průkaz a následovně i ten řidičský. Jak se začali ptát po něm, myslel jsem, že je jasno. Můj řidičák tady platný není, takže buď se spokojí s úplatkem, nebo nám motorku rovnou zabaví. Nestalo se. Na můj deset let starý řidičák dlouho koukali a pak řekli, že můžeme jet. Dnes nás stavěli znovu. Možná jsem jel o pár kilometrů rychleji, ale vážně jen pár. Ve chvíli, kdy jsme si sundali helmy a bylo nám vidět do tváří, „příslušník“ odešel a přišel jiný, který nám pouze pokynul, že můžeme jet. Před několika lety totiž vznikl ve Vietnamu nový zákon, který zakazuje policistům bezdůvodně „obtěžovat“ turisty. Byla to reakce vlády na cílené zastavování a pokutování turistů policisty. Ti se pak nechávali uplácet, aby je znovu pustili. Asi to funguje. Policista pokyvuje ať jedu dál, stírám pot z čela a znovu startuji motorku.

Cesta do hotelu

Rozhodli jsme se pro trošku „hardcore“ trasu. Hned za městem se relativně pěkná asfaltka mění na skákavou silničku plnou kamení a hlubokých děr. Postupujeme pomalu. Za hodinu a půl jenom patnáct kilometrů, rychleji to nejde. Je to náročné jak psychicky, tak fyzicky. Projíždíme bahnem, občas vodou a hlavně pořád skáčeme, jak na kolotoči. To, co tady vidíme, jsme ve Vietnamu dosud neviděli. Je to skutečně to, co lidé touží vidět na vlastní oči, působí to jako namalované obrazy a ne jako realita. Lidé tu žijí mimo civilizaci a kromě používání mobilů a motorek se toho tady pravděpodobně za sto let moc nezměnilo. Tradiční šaty žen, muži kouřící dýmky a nahé děti hrající si v kalužinách. Většinou nás po cestě zdraví pouze děti a dospělí se jen usmívají. Tady nás zdraví všichni. Je to tu totiž naprostá vzácnost vidět cizince.

Cesta dává zabrat nám i motorce. Rozsáhlé deště způsobily sesuvy půdy, a my musíme několikrát motorku za pomoci domorodců přenášet přes koryta řek, jindy brodíme. Na několika místech sesuvy zavalují cestu a nánosy bahna se prakticky nedají projet. Strmý útes jen několik desítek centimetrů od vyjeté stopy nás nechal na pochybách, jestli máme vůbec pokračovat. Motorka po absolvování cesty, mnoha prudkých skocích a brzdění má silnou osmičku na zadním kole a tou dře o blatník. Nedá se nic dělat, není čas na nějakou opravu. S blížící se tmou jedeme, jak rychle nám to motorka i náš pud sebezáchovy dovoluje. Naše světlo bohužel svítí strašně slabě. Více se rozsvítí, jenom když přidávám plyn. Ale my sestupujeme do hlubokého údolí a přidávat plyn by se rovnalo koledování si o hodně ošklivou havárku. Jedu naprosto v rozporu s pravidly jízdy. Držím spojku, ať motor šlape na prázdno, u toho přidávám plyn, aby světlo co nejvíce svítilo, a do toho mačkám brzdu, protože motor se zmáčknutou spojkou samozřejmě nebrzdí. Když špatně vidím, přidávám plyn a motor kvílí naprázdno. Ale světlo svítí a já vidím, co mám před sebou. Po nekonečném klesání se dostáváme do údolí a v dálce svítí neonový nápis „hotel“. Dorazili jsme.

Loučení na čáře

Druhý den motorka tak vrávorá, že není možné jet. Zastavujeme a tlačíme motorku do nejbližšího obydlí, což je jakési kontrolní stanoviště stavu řeky. Moc se tu nenadřou. Dáváme se s nimi do hovoru a posunky se domlouváme, jestli neznají nějakého opraváře. Jeden přikyvuje a společně nasedáme na jeho skútr. Dojedeme do špinavé dřevěné chaloupky a můj „parťák“ vysvětluje muži uvnitř, že je třeba vyměnit disk i brzdu a pak znovu vyplést drátky. Muž odjíždí pro náhradní díly. My tak máme spoustu času, sedáme si všichni kolem stolečku a pokoušíme se o konverzaci. Chvilku nám pomáhá slovník, jindy posunky. Dostáváme čaj, který je zvykem nabídnout každému hostu, a následuje i vietnamská dýmka. Samozřejmě neodmítám, nasazuji metr dlouhou tubu na ústa, zapaluji chuchvalec tabáku na druhé straně a zhluboka vdechuji. Je to dobré. A hodně silné. Čistý tabák, žádná chemie z cigaret. Muži se smějí mému výrazu a pokašlávání. Je to opravdu rychlá silná dávka nikotinu. Po čtyřech hodinách se opravář vrací i s kolem. Můžeme jet. Po pěti týdnech a několika tisících kilometrech se dostáváme na hranice s Čínou. Tady naše společné putování s motorkou končí. Během tří dnů by se měla vlakem dostat ke svému původnímu majiteli. Na jednu stranu je mi to líto. Zvykli jsme si na ni a díky ní jsme zažili Vietnam tak, jak bychom ho jinak neměli šanci vidět. Na druhou stranu jsem rád, že je to vše za námi – přežili jsme. Zapaluji tak pomyslnou vítěznou cigaretu a dávám si na tu naši hondičku jedno pivo. Sbohem, holka, a šťastnou ­cestu!

Měla se dožít pouhých šesti měsíců, ale letos oslaví padesáté šesté narozeniny a září novotou více než kdy jindy. Prazvláštní konstrukce Atomium si získala srdce několika generací Belgičanů, kteří z ní hned vedle čurajícího panáčka a mastných hranolek udělali symbol Belgie.

Pokud vám Atomium něco připomíná a zároveň vám na něm něco nehraje, pak jste ve škole dávali obzvláště dobrý pozor. Poprvé jste se s ním mohli setkat v hodinách chemie. Atomium totiž není nic jiného než 165miliardkrát zvětšený model základní buňky krystalové mřížky železa. Tedy ne Atomia, které si tak trochu vymyslel jeho tvůrce André Waterkeyn. „André si všiml, že atomy železa se v přírodě samy organizují do pravidelných krychlových struktur. Z této soustavy vzal devět atomů a vytvořil unikátní tvar budovy. Představitelé města ho žádali, aby svůj projekt, reprezentující Belgii na EXPO 58, přejmenoval na Belgický pavilon, Crystallium nebo Ferrium. André však chtěl, aby jeho dílo mělo hlubší smysl. Věřil, že atomová energie může být použita nejen pro výrobu atomových bomb, ale i pro mírové účely,“ říká Inge van Eycken, usměvavá průvodkyně v Atomiu.
EXPO 1958 byla první velkou světovou výstavou po druhé světové válce a měla obrovský úspěch. Za šest měsíců trvání veletrhu navštívilo akci na 41,5 milionů návštěvníků. Cílem každé z 47 zúčastněných zemí bylo být mnohem lepší než ty ostatní, být nejlepší. Výpravné pavilony USA a SSSR se předbíhaly v tom, který více oslní. Belgická sekce zabírala celou třetinu ze dvou kilometrů čtverečních plochy. Nejvyšší ocenění – Zlatou hvězdu – za nejlepší pavilon si ovšem odneslo Československo, navštívilo jej na šest milionů návštěvníků. Během výstavy se stal velmi oblíbený, získal dokonce nejvyšší hodnocení ze všech exponátů světové výstavy. Belgický tisk o něm psal: „Je to gastronomická pohádka tisíce a jedné noci, přenesená z Prahy.“ Budovu proslavené restaurace dnes naleznete v pražském parku na Letné. Návštěvníkům ale bohužel není přístupná, od roku 2001 zde sídlí kanceláře.

Symbol Belgie

Jeho studená konstrukce mě nikdy nelákala, ani z fotografií, ani když jsem poprvé stála přímo pod ním. Stačilo, ale udělat pár kroků navíc. Vejít do prvního „atomu“ a v jedné vteřině jsem byla ohromena a doslova jsem se přesunula do časů velké slávy EXPO 58. Šest z devíti koulí Atomia jsou přístupné veřejnosti. Jednotlivé části Atomia jsou propojeny tubusy. V tom hlavním, který vede z přízemí až do nejvyššího patra, pendluje výtah – ve své době nejrychlejší v Evropě. Každá úroveň Atomia má svůj vlastní obsah. V první patře je umístěna skvělá stálá výstava plná modelů pavilonů a dobových suvenýrů z veletrhu. V nejvyšší části se nachází restaurace, ze které je úžasný výhled na město. „Největší zážitek si ovšem z Atomia mohou odnést děti. Jeden z atomů je určen pouze pro školy. Pro děti je připravený program včetně přespání v jedné ze speciálně upravených koulí. Termíny máme ovšem zarezervované rok dopředu,“ doplňuje výčet aktivit Inge.

Ne vždy to ovšem vypadalo s Atomiem tak optimisticky. V osmdesátých letech se začalo pomalu rozpadat. Jednotlivé hliníkové pláty se drolily, počasí a holubi udělali své. „Museli jsme se rozhodnout, zda najdeme peníze na opravu nebo Atomium pro vždy zničíme. Naštěstí vůle zachránit dnes už historický objekt byla mnohem větší a mezi roky 2004 a 2005 prošel jeden ze symbolů Belgie rozsáhlou rekonstrukcí,“ popisuje situaci Inge. Na opravách dokonce i trochu vydělali. Hliníkové pláty z koulí vybrousili, opatřili logem a prodávali fanouškům: „Celkem jsme prodali na 1300 kusů, každý za 1000 eur. Spousta lidí je nyní má jako dekoraci v obýváku nebo místo stolu na zahradě,“ říká má průvodkyně.

Na začátku roku 2013 americká televizní stanice CNN označila Atomium za nejvíce bizarní budovu Evropy. „Na to jsme samozřejmě velmi hrdí. V takové konkurenci to je obrovských úspěch a jsme velmi rádi, že zrovna Atomium je to nejpodivnější,“ směje se Inge.

Mysteriózní Svanetie – Na severu Gruzie žije v horách hrdý národ Svanů s jedinečnými zvyky i architekturou.

Rozpletená záhada – Český amatérský objevitel Jiří Sonnek přišel s hypotézou, která možná rozluštila záhadné obrazce na planině Nazca.

Trek u Krokodýla Dundee – Jak může dopadnout tříměsíční cesta australskou divočinou? Budete pokousáni, otráveni či sežráni?

Příroda

Ve tváři řeky Columbia – Úrodné břehy Columbie byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel.

Křídla Anděla Páva – Tajemné jezídy někteří považují za uctívače Satana. Jaká je pravda?

Téma – Psí život

30 000 let přátelství – Dlouhé soužití psa a člověka zanechalo na obou nesmazatelné stopy.

Poslední rikšové Kalkaty – Ve většině zemí světa jsou rikši už jen atrakce pro turisty. Ne tak v Indii.

Předplatné

Okna do Afriky – V povědomí lidí je Afrika zapsaná jako místo sucha, nemocí a trápení. Ovšem pravda je jiná, o poznání pozitivnější.

Rozhovor – Lejla Abbasová – Kráska s africkými kořeny je nejen modelkou a moderátorkou, ale hlavně samaritánkou tělem i duší.

Historie a archeologie

Horská dráha – Bez odvahy a hlavně drsné práce mužů, kteří si v horách sáhli na dno svých sil, by na Jungfraujoch vlak nejel.

Pevnost víry – Mohutný klášterní komplex na severu Ruska přečkal nejedno obléhání.

Magie cibéb – Tokajská vinařská oblast se neřídí státní hranicí, což je pro vinaře z Maďarska doslova trnem v oku.

Na dvou kolech – Často jen díky bláznivým nápadům se člověk dostane na místa, kam by se nedostal, pokud by se držel při zemi.

Lovci zelených pokladů – Jestli si myslíte, že práce botanika je pouze lisování květin do herbářů, tak se mýlíte.

Věda a technika

Nejpodivnější stavba – Atomium původně reprezentovalo Belgii na výstavě EXPO 58, dnes dohlíží na celý Brusel.

TEXT: Michal Kratochvíl, foto: Olga Afanasjeva

Ve třináctém století trpěl celý západní svět pod ničivými nájezdy Mongolů. Valili se přes Polsko, Uhry a Balkán a zanechávali za sebou zpustošenou zemi. Jistě není náhoda, že právě v této době vznikla na ruském severu oáza pravoslavné víry a ruského patriotismu.

Teprve po smrti rodičů si dvacetiletý mladík Bartoloměj splnil svůj sen a stal se mnichem. Společně se svým starším bratrem Stefanem vzali sekery a vydali se do lesů na sever od Moskvy, kde se blízko Radoněže usadili na břehu řeky Končury. Zde roku 1337 vlastními silami postavili nevelký kostelík zasvěcený Svaté Trojici. Stefan však nevydržel drsný asketický způsob života a vrátil se do moskevského kláštera. Po odchodu bratra Stefana přijal Bartoloměj jméno Sergij na počest mučedníka svatého Sergia a pohroužil se do samoty. Za nějakou dobu se kolem něj soustředili další mniši. Sergij chtěl, aby všichni žili ze své vlastní práce. Sám šel mnichům příkladem. Vlastníma rukama postavil několik cel pro mnichy, mlel zrno, pekl chleba a nosil vodu od pramenu. Epifanij Moudrý, jeho učeň a pozdější autor jeho prvního životopisu, o něm napsal, že sloužil slovu Kristovu „jako hotový otrok“. Zavedl také stanovy každodenního mnišského života, které se v pravoslavných klášterech používají dodnes. Klášter Sv. Trojice v lesích se stal brzy známým a počet původních dvanácti mnichů začal rychle narůstat.

Ruské knížectví mezitím leželo v rozvalinách. Mongolsko-tatarská vojska zpustošila Kyjev a vypálila všechna významnější města jižní a střední Rusi. Ruská knížata podléhala nejen ponižování, ale hlavně tvrdé poslušnosti. Kromě zničujících ekonomických sankcí to znamenalo odvádět své poddané jako rekruty do tatarské armády a snášet kruté tresty za sebemenší odpor. Mongolové se rychle zorientovali i na politické scéně, díky propagandě a podplácení přiváděli obyvatelstvo na svoji stranu a chytře podporovali rozbroje mezi znepřátelenými rody. Rus upadala do čím dál většího chaosu. Této říši, kterou založil vnuk Čingischána a podmanila si celé Rusko, se začalo později říkat Zlatá horda.

Lživládci

Ve 14. století hrál již klášter významnou úlohu také právě v boji proti mongolským vetřelcům. Sám Sergij Radoněžský se velmi zasazoval o usmíření znesvářených ruských rodů a bojarů. V roce 1380 dokonce udělil moskevskému knížeti Dmitriji Donskému požehnání před bitvou na Kulikovském poli a předpověděl vítězství nad Mongoly, kterého ruská vojska nakonec opravdu dosáhla. Po této události chovali Sergije a jeho klášter ve zvláštní úctě. Sergijev Posad (rusky Сергиев Посад), jak se později toto místo s přilehlým městečkem začalo nazývat, se stal duchovní i vojenskou oporou moskevských panovníků, centrem ruského patriotismu a ne­ochvějné pravoslavné víry. Jako takový se však dostal do hledáčku Mongolů. Roku 1408, deset let po smrti Sergije Radoněžského, zničil a vyplenil klášter mongolský chán Edigej. Nemohl však již zastavit úpadek Zlaté hordy ani rozkvět ruského severu.

Následujících 200 let bylo ve znamení klidu a rozmachu kláštera. Roku 1422 na místě starého dřevěného kostela a hrobu svatého Sergije vybudovali zděnou katedrálu zasvěcenou Svaté Trojici, nejstarší dodnes stojící budovu v klášteře. Na stavbě z velké části pracovali srbští mniši, kteří ze Srbska utekli před osmanskými Turky po prohrané bitvě na Kosově poli. Na výzdobě chrámu se také podílel Andrej Rublev, nejvýznamnější malíř pravoslavných fresek a ikonopisec. Zde také vznikla jeho nejslavnější ikona Trojice, věnovaná právě Trojicko-sergijevské lávře. Od roku 1450 se již do kláštera podnikaly poutní cesty a po celé Rusi šly zvěsti o zázračných uzdraveních u hrobu Sergije Radoněžského.

Smrt cara Ivana Hrozného roku 1584 začala dlouhý řetěz bojů o carský trůn a jedno z nejvíce pohnutých období ruských dějin – tzv. Smutu neboli vládu samozvanců. Ta trvala až do nástupu dynastie Romanovců roku 1613. Ivanův slabomyslný syn Fjodor spíše nevládl, než vládl, a po velmi podezřelé sebevraždě druhého syna Dmitrije (údajně si sám prořízl krk při epileptickém záchvatu) se tak na příštích sedm let stal carem Boris Godunov, švagr Ivana Hrozného. A protože pochybné sebevraždě zmizelého Dmitrije nikdo moc nevěřil, objevovali se samozvanci, tvrdící o sobě, že právě oni jsou ztraceným Dmitrijem, synem cara Ivana Hrozného a nástupníkem trůnu.

První z nich, takzvaný Lžidimitrij I., přitáhl roku 1605 do Moskvy s polsko-litevským vojskem a nechal se korunovat na cara. Nový vládce a jeho chování však vzbuzovali v Rusku rozporuplné pocity. Lžidimitrij I. dosazoval do vedoucích státních pozic polské šlechtice, nikdy nechodil do bani (ruská sauna), jeho původ nebyl dokázán, místo rukama jedl vidličkou a po sňatku s polskou kněžnou, která se nepokrytě hlásila ke katolicismu, došla pravoslavným bojarům trpělivost. Zosnovali převrat a zabili ho. Jeho tělo zakopali za hradby, následovně kvůli pověrčivosti opět vykopali a spálili na Rudém náměstí. Jeho popelem nabili dělo a vystřelili ostatky Lžidimitrije na západ, odkud z Polska přišel.

Další samozvanec, Lžidimitrij II., se o pár let později tak vehementně domáhal carského trůnu, až mu kromě nespokojených ruských aristokratů a sedláků uvěřili i Poláci, kteří ho v jeho tažení proti Moskvě opět vojensky podporovali. Lžidimitrij II. s polským vojskem brzy opanoval celou západní část moskevského panství. Obkroužil Moskvu a jeho pohled se obrátil na ruský sever, jádro celé Rusi.

V obležení

V těch dobách byl již klášter Sergijev Posad důležitým církevním centrem a jednou z hlavních ruských pevností. Opevněn dvanácti širokými věžemi a bílou hradbou vysokou až čtrnáct metrů zářil do kraje. Ze střílen mířilo přes sto děl, na cimbuří byly také umístěny metací obranné stroje. Lžidimitrij II. chtěl obsazením kláštera zcela zablokovat Moskvu z východu a získat pod kontrolu severovýchodní oblasti Rusi. Jeho vojska v čele s polským hejtmanem přitáhla roku 1608 s cílem srovnat pevnost se zemí. Jeho první útoky však zkrachovaly. Obléhání se táhlo. Obránci však začínali strádat nedostatkem vitaminu C a kurdějemi. Již v únoru umíralo průměrně patnáct lidí za den. Do kláštera se nicméně podařilo proniknout malé zásobovací koloně. Kruté obléhání pokračovalo a stav obránců se stále zhoršoval.

Polský hejtman Jan Sapieha měl díky posile z Tušina a oddílu německých žoldnéřů na své straně již 12 000 bojovníků. Proti třítisícovce obránců podnikal jeden výpad za druhým. 7. srpna 1609 byla situace kritická – obránci se z posledních sil připravovali na další a možná poslední odražení útoku. Velitel obrany kníže Dolgorukov-Rošča dal vynést zbytky střelného prachu a postavil všechny bojeschopné vojáky a sedláky na hradby, ale vyhlídky byly mizivé – mohl je zachránit pouze zázrak.

A tak se také stalo. Plán útočníků byl tak komplexní, až se překomplikoval – připravovali se udeřit na klášter v noci ze všech čtyř stran. Signály výstřelů děl zahájily útok, v temnotě noci však vznikla panika a němečtí žoldnéři napadli vlastní sbor tušinských, které si spletli s obránci. To zmátlo i polské útočníky, kteří si mysleli, že obránci sami vyrážejí z pevnosti do protiútoku a také obrátili děla na tušinské. Tato událost se stala momentem zvratu. Vícenárodní armády útočníků se po drtivém neúspěchu pohádaly a jejich tábor se pozvolna rozpadal. Hejtman Sapieha nechal okolo pevnosti menší posádku udržovat blokádu kláštera. Sám odjel se zbytkem vojska vstříc sbírající se ruské armádě, která ho drtivě porazila v bitvě na Karinském poli. Na začátku roku 1610 tak po 16 měsících obléhání opustily klášter i poslední zbytky polského vojska a smutně odtáhly zpět na Tušino. Výhra měla dalekosáhlý vliv na bojového ducha obyvatelstva Rusi.

Nejuctívanější

Roku 1744 se Sergijev Posad stal tzv. lávrou (mimořádně důležitý klášter, podléhající přímo patriarchovi) a rozrostl se. K Trojicko-sergijevské lávře tak na konci 18. století patřilo přes sto tisíc „duší“ rolníků, tiskárna, hostince, drobné obchody a konírny. Klášter čile obchodoval se zrním, solí a výrobky každodenního života, jako třeba s hračkami. O sto let později žilo v klášteře již přes čtyři sta mnichů. Po bolševické revoluci byl klášter uzavřen a provoz v něm byl alespoň částečně obnoven až po skončení druhé světové války.

Kromě historické a duchovní roviny je klášter významný i širokou skladbou architektury – najdeme zde stavby od pozdního středověku, včetně zachovalého opevnění z konce 16. století. Stojí zde celkem třináct různých kostelů. Jádro kláštera tvoří již zmíněná katedrála Svaté Trojice zasvěcená svatému Nikonu, který klášter znovu vybudoval po mongolském vpádu. Uspenský chrám ze 16. století byl postaven po vzoru stejnojmenného chrámu z moskevského Kremlu.

Zajímavou ukázku ruského baroka tvoří chrám Smolenské Matky Boží. Nad klášter se také tyčí 88 m vysoká barokní zvonice, nejvyšší v celém Rusku. Svého chrámu se dočkal i Sergij Radoněžský, kostel zasvěcený jeho jménu stojí hned za novou klášterní jídelnou. 
Sergij Radoněžský se stal jedním z nejuctívanějších pravoslavných světců a v soutěži o největšího Rusa státního televizního kanálu Rusko se umístil v první padesátce osobností. Jeho Trojicko-sergijevská lávra je zapsaná v Seznamu světového dědictví UNESCO.

TEXT A FOTO: Petr Hruška

Kalkata byla dlouho synonymem bídy a utrpení indického subkontinentu. Většina ze třinácti milionů obyvatel donedávna žila pod hranicí chudoby, často v chatrných a přelidněných příbytcích příměstských slumů. Dnes se rozpínající megalopole zoufale snaží dohnat modernizující se Mumbaí a Bengalúru, těžící z indické ekonomiky. Kalkatské ulice se mění k nepoznání. Z omšelých čajoven jsou internetové kavárny, ze zchátralých koloniálních budov klimatizované obchodní domy a mladí Indové dávají před žvýkáním betelu přednost štěbetání do mobilů. Neznalého návštěvníka však zarazí pohled na vyhublé, často bosé muže, běhající úzkými ulicemi s dřevěnými dvojkolkami, kteří jako by už nepatřili do 21. století.

V několika málo zemích jsou dnes lidmi tahané rikši už jen turistickou atrakcí. V japonském Kjótu pózují s turisty před středověkými chrámy a v americkém Atlantic City mladí studenti rozvážejí návštěvníky v rikšách po blýskavých kasinech. V Kalkatě však dodnes slouží posledních několik tisíc dvojkolých rikš jako každodenní dopravní prostředek. Od úsvitu čekají na první zákazníky kolem rušných tržišť, vozí děti do škol a večer dopravují domů rodiny a mladé páry z kin a restaurací.

Niteš je na nohou od pěti ráno. Ve své noclehárně rychle posnídá čaj a sklenici satua pani, vydatného kašovitého koktejlu z cizrny, mouky, cibule, chilli a vody, dochuceného černou solí a citronem. Před úsvitem už čeká na tržišti a svým hliníkovým zvonkem, nezbytným pomocníkem každého rikši, láká své první zákazníky. „V tuhle dobu se dá vydělat nejvíc, ale člověk se dost nadře,“ vysvětluje a pokukuje přitom po davu nakupujících. Za pár minut už do své rikši nakládá proutěné koše se zeleninou a jejich obtloustlého majitele, který je za nimi na úzkém sedátku sotva vidět. Ve svých jednapadesáti letech vypadá se šedivými vlasy a strhanými rysy o dost starší. Divím se, jak může takový náklad svým na kost vyhublým tělem vůbec utáhnout, ale po několika vrávoravých krocích už poklusem mizí v hemžícím se davu.

Niteš je mezi rikšáky na rušném Barabazaru respektovanou osobností. Po kalkatských ulicích už běhá přes třicet pět let, což je nadlidský výkon. Jako většina svých kolegů sem přišel z Biháru, nejchudšího z dvaadvaceti indických svazových států, ležícího na severu u hranice s Nepálem. Vesničané jsou často po generace zadluženi bohatým zamindárům, statkářům vlastnícím pole, na kterých musí od rána do večera dřít. Zaměstnání ve městě je pro mnoho rodin jedinou zdánlivou nadějí, jak se vymotat z koloběhu nekonečných dluhů. Muži proto odcházejí za vidinou lépe placené práce do měst a co mohou, to ze svých výdělků posílají svým rodinám na venkov. Jejich pobyt se zpravidla protáhne na dlouhé roky a návrat k rodině se rychle vzdaluje. Někteří najdou práci v jedné ze stovek továren na předměstích, jako nakladači balíků u řeky Hooghly, sběrači odpadu, nebo začnou nekonečný běh mezi dřevěnými madly rikši.

RIKŠÁCKÁ POLITIKA

Slovo rikša pochází z japonštiny a doslova znamená vozidlo tažené člověkem. Rikši se poprvé objevily v Japonsku na konci 18. století, ale do Indie se dostaly až o sto let později. V Kalkatě je začali používat čínští námezdní dělníci pro přepravu zboží. Roku 1914 zažádali o povolení k přepravě lidí a od té doby jsou nedílnou součástí bengálské metropole. Číňany brzy vystřídali chudí imigranti z indického venkova a zatímco v ostatních asijských městech začali rikšové rychle mizet, v Kalkatě se jejich počet zněkolikanásobil. V roce 1939 stanovili vládnoucí Britové jejich limit na šest tisíc. Od indické nezávislosti v roce 1947 se přestala vydávat povolení nutná k jejich provozování, ale kvůli kombinaci chudoby, dopravních zácp a zákazu větších cyklorikš v centru města se počet lidmi tahaných rikš ve městě vyšplhal na odhadovaných čtyřicet až šedesát tisíc. A protože většina z nich působila nelegálně bez licence, jejich provozovatelé se stali oblíbeným terčem policistů. Rikša bez povolení buď musel zaplatit úplatek, nebo mu dvojkolku zabavili. K tomu navíc často dostal od strážců zákona pár ran dřevěnou holí.

V posledních několika letech začali rikšové z ulic tiše mizet. Policie zabavila a zničila všechny rikši, které neměly platnou licenci, až zbylo jen těch šest tisíc povolených britskou koloniální vládou. Pod kritikou organizací pro lidská práva se vládnoucí Komunistická strana Západního Bengálska nakonec snažila zbavit i těch posledních a roku 1996 je zakázala úplně. Argumentovala jasným faktem, že jde o krutou a zastaralou formu vykořisťovatelské dopravy, nehodnou důstojné moderní společnosti. Rikšové však mají i své dobře fungující odbory, které se proti vládnímu zákazu okamžitě odvolaly s tím, že sebrat živobytí nejchudším obyvatelům města není zrovna spravedlivé a komunistické rozhodnutí. K tomu přidaly argumenty o nelidských pracovních podmínkách v dolech, kde vláda nabídla rikšům náhradní zaměstnání. Spor se nakonec utopil v byrokratických bitvách a rikšům bylo nakonec povoleno dále provozovat svou živnost, i když mají zákaz provozu na rušnějších hlavních ulicích. Alespoň do té doby než se další vláda pokusí vše zrušit.

DOMA V NOCLEHÁRNĚ

Krišna Kumar je hrdým majitelem sto třiceti rikš a zaměstnavatelem asi dvojnásobného počtu jejich „tahačů“, což jej řadí mezi respektované střední podnikatele. Sám začínal s prázdnou kapsou a těžká dřina jeho svěřenců mu není cizí. Od svých deseti let si vydělával jako prodavač čaje na nádraží. Tam později přišel k práci pomocníka řidiče městského autobusu a jako prodavač lístků si za několik let celodenní práce bez jediného dne volna našetřil na dvě rikši. Jednu sám tahal a druhou pronajímal. Za ušetřené peníze nakupoval další dvoukolky, a po letech dřiny začal žít z práce jiných. Dnes má pro svou flotilu rikš rozlehlou garáž s opravnou, zaměstnávající čtyři mechaniky, a s noclehárnou pro tahače.

Protože většina rikšů pochází z venkova, nebo nikdy neměli svůj vlastní dům či rodinu, noclehárna je často jejich jediným domovem. Někteří musejí spát na ulici, zkroucení na sedadlech svého vozítka. Zaměstnavatel, který dá svým tahounům střechu nad hlavou, se tak těší vděku a respektu. Krišna od nich vybírá dvacet rupií měsíčně. Za to dostanou postel v rozlehlé noclehárně, kde spí dalších dvacet až třicet jejich kolegů. Veškerý svůj majetek mají uzamčen ve starých kufřících naskládaných u vchodu. 

V přilehlé opravárně se dávají dohromady Kumarovy poničené rikši. Kola se od vynálezu tohoto vozítka téměř vůbec nezměnila, dodnes se používají dřevěná se železnou obručí namísto gumy. Ze dřeva je i takřka celý zbytek rikši, a tak práce jejich mechanika spíše připomíná tesařinu. Oprava sestává z nekončících výměn všech součástek, někdy se sestrojí úplně nová rikša a ze staré se převezme jen kovový plátek s číslem licence.

DEN V ŽIVOTĚ RIKŠI

Takřka všichni rikšové si svá vozítka denně pronajímají. Nová rikša stojí až patnáct tisíc rupií (asi deset tisíc korun), což je pro přistěhovalce z venkova nebo jakéhokoliv zoufalce ochotného živit se tímto způsobem, závratná suma. Navíc se dnes bez licence ani legálně provozovat nedá. Platí tak majiteli rikši zhruba dvacet rupií za denní pronájem, a co si vydělají, to si nechají. Den si zpravidla rozdělují na dvě směny a kolem poledne se střídají. Ti vytrvalejší však pracují celý den, často až šestnáct hodin denně. Jejich výdělky se pohybují v průměru od padesáti do dvou set rupií denně, ale žádný den není stejný. Ze svého výdělku však většina z nich podporuje mnohočlenné rodiny na vesnici, takže jim na vlastní živobytí nakonec moc nezbude. Stálí klienti, jako obchodníci, kteří musejí brzy zrána na trh, nebo rodiče, kteří pro své děti potřebují každodenní dopravu do školy, jsou snem každého začátečníka a zárukou alespoň minimálního stálého příjmu.

Staří rikšové si často vydělají o dost méně než jejich mladší a zdatnější kolegové. Rychlost a síla je důležitým faktorem, zákazníci si často vybírají jen ty, kteří s nimi poběží poklusem, nebo budou schopni odtáhnout těžký náklad. Ti starší navíc málokdy vydrží víc než osmihodinovou směnu a stále častější nemoci se také podepíšou na jejich výkonnosti.

Těžká práce na ulicích Kalkaty se však podepíše na každém a rikšové často rychleji zestárnou a umírají předčasnou smrtí. Obávanou nemocí je tzv. červená horečka, podle toho, že postižený vykašlává krev. Jde o zákeřnou formu tuberkulózy, které napomáhá kombinace znečištěného vzduchu, těžké tělesné námahy a klimatických extrémů. Asi polovina rikšů běhá po ulicích naboso, což kromě prochladnutých nohou v zimě vede k častým zraněním.

DOBY DEŠŤŮ A NESPLNĚNÝCH NÁVRATŮ

Poslední večer v Kalkatě sedím s Nitešem na rohu Park Street, jedné z hlavních ulic v centru, na níž jsou rikši zakázány. Popíjíme čaj s kardamomem z hliněných šálků a Niteš pozoruje husté mraky nad městem. „Už by měl každým dnem přijít,“ předvídá zasněně, „už má zpoždění.“ Monzun, pohroma i spása indického subkontinentu. Na letních monzunových deštích závisí živobytí milionů farmářů a potažmo i zdraví celé národní ekonomiky. V červnových čtyřicetistupňových vedrech je příchod prvních dešťů horečně očekávanou událostí, již doprovázejí snad nejradostnější oslavy roku. 
Brzy však přijde vystřízlivění v podobě záplav a zatopených ulic, kdy se lidé někdy musejí brodit po pás v bahnité vodě. A to jsou žně pro všechny rikšáky. V neprůjezdných ulicích jsou jejich dvojkolky často jediným pojízdným dopravním prostředkem. O práci tedy není nouze a většina z nich si pak za odvoz počítá více než v suché sezoně. Až dvojnásobné výdělky si však často vyberou svou daň. „ Co přinese monzun, to si vezme doktor,“ vysvětluje Niteš. Celý den ve špinavé vodě se podepíše na už tak chatrném zdraví i těch nejotrlejších tahounů. Infekce, bakterie ve znečištěné vodě a častá zranění pak mnohým na několik měsíců zkalí radost z tučných výdělků. Zůstat ležet a léčit se si však může dovolit málokdo. Většina nemocí se odbyde návštěvou levného lékaře a polykáním předepsaných prášků, i těžší nemoci se často přechodí. Pokud člověk vydrží.

„Když jsem do Kalkaty přišel poprvé od nás z vesnice, celý den jsem stál tady na Park Street a koukal na auta. Do té doby jsem tolik aut najednou nikdy neviděl,“ svěřuje se Niteš při pohledu na rušnou ulici. „Když jsem pak dostal práci, slíbil jsem si, že si tady na jedno vydělám a přijedu zpátky k rodině jako král. Teď už bych se vrátil i s prázdnýma rukama. Možná po tomhle monzunu, až ještě něco našetřím. Možná. Ale to už si říkám asi posledních deset let,“ dodává nakonec s unaveným úsměvem. Dobře ví, jak to ve městě chodí. Smutným faktem je, že většina rikšů přichází do města s vidinou dočasné práce a rychlého výdělku, aby se pak mohli vrátit na venkov, splatit dluhy, zaplatit dcerám svatební věno a snad i koupit kus pole. Ale zpátky domů se vrátí jen málokdo.

Planina Nazca je suchá a zdánlivě neobyvatelná. Kdo by toužil na takovém místě žít? Co by jedl a jakou práci by dělal? Paradoxně se právě tady nacházejí nejrozsáhlejší geoglyfy světa. Otázkou je proč. Hypotéza Jiřího Sonnka možná přináší definitivní odpověď.

Lineární obrazce vyryté do zemského povrchu se jako paprsky slunce rozcházejí do všech světových stran. Některé jsou kilometry dlouhé, a přesto rovné. Jiné jsou širší a kratší a připomínají hřiště nebo letiště. Další zas pláň křižují způsobem cik-cak, kroutí se jako píďalka nebo odbíhají z jednoho bodu a jinou cestou se pak zas k němu vracejí. Geoglyfů je tolik, že se i vzájemně překrývají novější přes starší. Nejznámější a nejnavštěvovanější obrazce jsou ty symbolicky znázorňující zvířata, postavy či předměty z běžného života. Přestože víme, že lidé zdejší krajinu využívali po celou dobu osídlení oblasti – od kultury Paracas, přes kulturu Nazca až po říši Inků, nedochovaly se žádné zprávy, které by nám prozradily smysl a důvod existence těchto obrazců. Hypotéz je k dispozici celá řada.

Vzkaz pro nebesa?

Původně se předpokládalo, že oblast má především kultovní význam. Symbolické geoglyfy mohly znázorňovat obří kalendář nebo vzkaz bohům, plochá místa zas možná byla shromaždišti věřících pro vykonávání náboženských slavností. Tato domněnka byla založena na tom, že obrazce jsou viditelné jen z nebe, ale to není pravda. Stačí drobná vyvýšenina a geoglyfy vidíme jak na dlani.

Také se předpokládalo, že obrazce mají astronomickou orientaci, která je typická pro řadu kultovních památek po celém kontinentu. Paul Kosok vyfotografoval západ slunce o slunovratu ve směru jedné linie (paprsku), jak byl vidět z místa s křížením (paprskového centra) na malém kopečku, kde měl Kosok piknik. Ve zdokonalování hypotézy pokračovala německá matematička a archeoložka Maria Reicheová, a i dnes existují zastánci astronomického významu geoglyfů. Ani ten však u většiny linií nebyl prokázán.

Vysvětlením, které získalo velkou popularitu a přineslo oblasti turistický ruch, se stala hypotéza Ericha von Dänikena, který ve své knize označil plošiny za možné přistávací dráhy mimozemšťanů. Pojmenováním některých obrazců své výmysly ještě podpořil. Například postava mávající na pozdrav vesmírným korábům, všeobecně známá jako astronaut, je ve skutečnosti obyčejný rybář na voru, vytahující z moře svou síť, jak před lety prokázal Jaroslav Klokočník.

Reálnější se zdá vysvětlení amerického amatérského badatele Davida Johnsona. Ten už léta prochází pampu, proutkaří, hledá a nalézá zdroje podzemní vody. Zjistil, že orientace a umístění řady obrazců, hlavně trojúhelníků, často souhlasí se zvodněnými územími a místy bývalých sídlišť. Věda oficiálně jeho postup neuznává, ale pro místní obyvatele je hrdinou. Nachází v poušti vodu tam, kde by ji nikdo nečekal.
Praktické využití

Řada z nás hledá odpovědi na složité otázky v duchovnu. Duchovní odpověď je stručná, srozumitelná a univerzální. I pro staré civilizace byl jistě duchovní život velmi důležitý, ale jinak vlastně podobný jako ten náš. Většina dne byla docela obyčejná, naplněná prací, rodinným životem a odpočinkem. Proč tedy nevěřit, že důvod vzniku obrazců na Nazce je jednoduchý a účelný? Předně si musíme uvědomit, že zdejší zemský povrch je naprosto specifický. Pod svrchní tmavší vrstvou, tzv. pouštním nátěrem, je světlý pískovcový podklad. Je tu také enormní sucho. Řada geoglyfů tak v minulosti mohla vzniknout zcela mimochodem, prostým vyšlapáním – např. cesty spojující lidská sídliště. Druhým důležitým faktem je, že oblast není a nebyla příliš zemědělsky využitelná. Možná ale právě to byl důvod, proč se sem tvůrci obrazců uchýlili. Možná pro svou činnost potřebovali velkou, zhruba rovnou plochu nedaleko moře, která nebyla zemědělskou půdou.

Snad už se teď sami sebe ptáte, co že to mohlo být za činnost. Tázal se tak i pan Jiří Sonnek, český cestovatel a amatérský badatel: „Nazkánská záhada mi dlouho nedala spát, protože dostupná vysvětlení postrádala technicky přijatelná řešení. Když jsem si pomocí Google Earth poprvé prohlížel pampu s obrazci, převážně úzkými trojúhelníky, vybavila se mi ve vzpomínce výroba provazů, jak ji praktikovala jedna tibetská rodinka vysoko v nepálských horách: Na hřebeni horské louky měli asi padesát metrů dlouhý a jeden metr široký pás zbavený drnů a uhrabaný do rovné plochy. Z drnů byla po obvodu vyskládaná nízká zídka, která připravené ploše poskytovala závětří. Otec se synem roztahovali upředenou přízi ze srsti jaků mezi kolíky zaraženými do země na obou koncích upraveného pracoviště. Otec měl v ruce dřevěnou destičku s klikou, pomocí které stáčel jednotlivá vlákna. Ta byla čtyři. Několik metrů před sebou měl připravené další kolíky, ke kterým již stočená vlákna přivazoval a ta pak znovu stáčel opačným směrem dohromady do výsledného provazu. Práce jim šla hezky od ruky. Bohužel jsem byl v té době chudobný turista a musel jsem šetřit záběry na drahém diapozitivním filmu. Žádné fotky jsem proto k dnešní velké lítosti nepořídil. Nápad s výrobou provazů na planině Nazca už mne ale neopustil.

Prostudoval jsem ruční výrobu provazů a také jsem ji osobně vyzkoušel. Při podrobném průzkumu terénu na družicových snímcích jsem si navíc všiml několika méně známých symbolů, připomínajících provaznické pomůcky. Podle jednoho z nich jsem vyrobil stáčedlo a podle dalších přípravky na rovnoměrné ukládání pramenů provazu. Stáčení provazů jsem pak s výbornými výsledky několikrát zopakoval na své zahradě. Zjistil jsem, o kolik se provaz stáčením zkracuje, a také závislost zkrácení na jeho průměru. Podle toho teď mohu odvozovat délky a průměry vyráběných provazů na jednotlivých pracovištích. Metodou starých Nazcánců se dá s trochou zručnosti vyrobit asi deset metrů provazu za hodinu, přičemž k obsluze některých pracovišť stačí jen dva lidé. Vyrobený provaz je perfektní.“

Flotila Inků

Archeologické nálezy bývají senzací, ale o tradičním provaznictví se málo mluví. Všechny civilizace na celém světě se přitom v běžném životě bez provazů neobešly a neobejdou. Provazy se ve starém Peru používaly při stavbě domů, tradičních visutých mostů či na svazování nákladů a vorů při přepravě zboží. Všechny mumie z nazkánských pohřebišť jsou omotané provazy. Ale především, bez provazů nemohla existovat námořní doprava ani rybolov.

Thor Heyerdahl ve své knize uvádí, že když roku 1526 dobyvatel Francisco Pizarro na své cestě podél jihoamerického pobřeží vyplul z Panamské šíje, jeho výprava se na moři setkala s jiným plachetním plavidlem téměř stejné velikosti. Byl to velký balzový vor s posádkou dvaceti lidí a těžkým nákladem sušených ryb. Klády voru byly svázané silnými provazy z henequenu (druhu agáve). Vor měl také velmi dobré lanoví, pevnější než lanoví španělské. Když se Španělé přiblížili k pobřeží, spatřili celou flotilu takových vorů. Z kroniky Inky Garcilasa víme, že v době dobytí Peru (1521) tvořilo rybaření na širém moři, dálkový námořní obchod a přeprava nákladů nedílnou součást ekonomického systému Inků. Balzových vorů se užívalo k transportu a obchodu do míst vzdálených i tisíce kilometrů.

Kroniky dále zaznamenávají, že incký král Túpac Yupanqui (vládl 1471–1493) nařídil zhotovit pro svou výpravu k pacifickým ostrovům vory pro dvacet tisíc mužů. Při průměrném počtu čtyřiceti mužů na jeden vor bylo tedy nutno zhotovit v krátkém časovém období provazy k výrobě pěti set vorů. Na ty je potřeba odhadem asi tisíc kilometrů provazů.

Obrazec jako značka

Pokud připustíme, že geometrické a lineární obrazce planiny Nazca mohou být stopy po manufakturách vyrábějících v průběhu věků potřebný sortiment provazů a sítí, čím pak byly obrazy se zvířecími motivy a různými symboly? Ty přece musely vzniknout pod taktovkou dávných umělců zcela záměrně. Koneckonců, proč ne? Každý podnik přece potřeboval své logo, způsob označení svých výrobků i vyklizeného pracovního místa. Tuto myšlenku podporuje zřetelné propojení ploch symbolických obrazců s pracovním prostorem. Například kolibřík je s pracovištěm propojen špičkou zobáku a pavouk zase nohou. Symbol ryby, rybáře s rybou v síti, delfína, žraloka, kosatky a stočeného lana se pro výrobce provazů jako logo přímo nabízí. Pavouk zase mohl značit výrobce těch nejjemnějších rybářských sítí, podobně jako kolibřík, který při stavbě hnízda nezřídka pavoučí sítě využívá.

Problém, jak mohli lidé tak rozlehlé kresby technicky zvládnout, je už jen malicherný. Stačilo jim to, co měli stále po ruce – provazy. Návrhy v malém měřítku byly záměrně stylizovány do jednoduchých tvarů nepřerušené čáry tak, aby je bylo možno ve zvoleném měřítku přenést přímo na zemský povrch. K tomu posloužil silnější provaz položený na zem. Ten mohl být z vyvýšeného místa (například z přenosné trojnožky nebo štaflí) shlédnut a srovnán dle pokynů pozorovatele do patřičné polohy. Teprve pak byla z jedné strany provazu odhrnuta tmavá povrchová vrstva. K vytyčení geometrických pracovních ploch stačilo na zem položené provazy jenom napnout.

Sonnkova hypotéza působí důvěryhodně, uvážíme-li, že elegantním a ověřitelným způsobem vysvětluje přítomnost řady geoglyfů na pampě. Zároveň neodporuje tradičním hypotézám, takže multifunkční využití geoglyfů vychází zcela logicky jako kompromisní řešení. Přesto zatím nebyla vědeckou komunitou přijata. Anglická verze rukopisu byla několikrát zaslána do odborných zahraničních časopisů, ovšem zatím zcela bez úspěchu. Zamítavá stanoviska recenzentů byla více účelová než objektivní, s evidentní snahou zamést logické vysvětlení pod koberec. Krvavé náboženské rituály a mimozemská přistání jsou totiž ve společnosti stále populárnější než technické úvahy a zdravý selský rozum. Co teprve kdyby nějaký český amatér z venkova přišel s lepším řešením než slovutný archeolog, běhající po pampě celý svůj udýchaný život. Mimochodem, indiánský jazyk kečua má pro „provaz“ libozvučné slovo „wasca“ či „huasca“. To se docela slovu Nazca podobá, že?

Zajímá vás více? Přečtěte si knihu Astronomicko-historické otazníky Mezoameriky a Peru, ve které jsou popsány staré i soudobé teorie včetně té Sonnkovy.

Učebnice jsou vůči Austrálii tuze zákeřné: 8 z 10 nejjedovatějších hadů světa, pavouci, štíři, krokodýli, žraloci a příšera nejstrašnější – paranoia. Všechno špatně! Kde vězí zakopaný pes? Kde vězí zavrtaný had? A opravdu budete v Západní Austrálii pokousáni, spolykáni a sežráni?

Je mnoho pratvorů, kteří v chabém stínu australských kaktusů přežili vlastní vymření. Půlka je smrtelně jedovatá a půlka vás jen ohromí a ochromí. To je nějaký renonc v evoluci? Zní to absurdně, ale je to podmínka zachování života. Naděje přežití na tak chudé, žárem spalované zemi je zoufalá, proto tolik jedu a dravosti, protože šance něco ulovit musí být stoprocentní, jde-li kořist okolo jednou za půl roku. Tak třeba krokodýl dokáže přežít bez jediného sousta několik měsíců! Když se dvěma cyklistům porouchalo kolo v severním krokodýlím rajonu a závodníci strávili celé dva dny a dvě noci na stromě, než příšerku přešla mlsná na dvě chřadnoucí kostry na větvi. Na druhou stranu je fajn, že Západní Austrálie nemá smrtelně jedovaté pavouky. Pouze redbacka, ten je maličký a zabíjí jen slabší jedince, brnkačka.

Redback je národní mazel! Objeví-li doma Australan jeho pavučinku, drobeček je hýčkán, ukazován návštěvám a všeobecně zdrojem náramného veselí. Redback je extrémně plachý, stydlínek, jež vyhledává úkryt, ne vás! A ti hadi? I naše první krůčky australskou přírodou vypadaly, jako když pustíte koníkovi pod nohy užovku. Kůň se všeho mihotavého strašně bojí a nejraději by chodil vzduchem. Hadi ale vždy utečou. Časem nám otrnulo, že jsme se odvážili stlát si pod širákem. Můj smysl pro škodolibost mi nedal, a jen co jsme se všichni zazipovali, začala jsem vyprávět pohádku na dobrou noc – historky o hadech, co v noci v chladnoucí poušti hledají teplo a zalézají do spacáků vyhřívaných lidským tělem…

Po mé pohádce už mi z druhého konce naší přírodní ložnice záhadně nepřišla jediná vzácná kolující láhev vína. Všichni usnuli, jen já nemohla spát, a začala jsem se bát. Je to asi tak, že vyplašit hada lehké je, ale vystrnadit brouka z hlavy, to už taková hračka není. Platí jediné: jen co zavážete oči malé fobii, objevíte velkou Austrálii. Velké velryby, velký oceán, velké možnosti, velké sny.

Ututlané tajemství

Podstatnou část Západní Austrálie tvoří tzv. „outback“ nebo-li vyprahlé vnitrozemí. Kdyby existovala soutěž „nejvlezlejší živočich planety“, vyhrála by to australská moucha z outbacku. Když vás najde, nikdy vás už neopustí! Zkrátka muší láska až za hrob. Ovšem za váš! Nikoliv její! Australskou mouchu považuji za nejdůmyslněji ututlané tajemství australského odboru turismu. Počítejte se mnou jednoduchou úlohu: v Austrálii žije 140 milionů ovcí a 24 milionů krav. Jeden kus dobytka utrousí za den pět až deset kusů trusu. Na jeden kus trusu se v jedné sekundě snese 50 much. Kolik kusů much se snese na člověka, který se vyskytl jako jediný na okolních 500 hektarech? Vlastně, raději to nechtějte vědět…

Australská moucha je v místním parnu odsouzená k doživotní dehydrataci, a víte, kolik vody skrývá vaše dutina nosní, ústní či ušní? Intenzita, s jakou se veličina moucha na n-tou pokouší o vaši tělesnou kapalinu, popírá veškeré zákony pudu sebezáchovy mouchy. Respektive – moucha ho nemá. Existuje rozdíl mezi mouchou českou a australskou. Na mávnutí česká uletí. Australská se od maminky nestihla naučit, že na mávání má zvednout podvozek. „Chytrost“ australské mouchy ve vnitrozemí příroda vykompenzovala flákačsky – počtem. Bez moskytiéry na hlavu v outbacku (vnitrozemí) ani ránu. „Much je v Austrálii opravdu very much!“

Austrálie vs. Evropa

Tato tajemství nám měla být však teprve odhalena. A jak to vše začalo? Slovy „Bibbulmun Track“. „Bi blu bla, co?“ ozval se přítel. „No tak dobře, říkají mu Bib Trek, lepší? A tam jedeme.“ „Proč?“ „Protože má 1000 kilometrů!“ Ticho. Následovně oponující ševelení a jeli jsme. Úplně přesně nemá Bib Trek 1000 km, ale jen 961. Za tři měsíce jste zpátky. Cesta plyne napříč jednou z nejkrásnějších částí Austrálie – svěžím jihozápadem státu Západní Austrálie, přesněji z Kalamundy (periferie hlavního města Perthu) do Albany (osada na jižním pobřeží Západní Austrálie). Jméno Bibbulmun dostal dle původních domorodců, zvaných v tomto kraji Noongar people. Značky treku střeží jejich posvátný symbol – had Wagyl, jenž chrání poutníka. Trek vede místy, kudy putovali domorodci za potravou, za vodou, za obyčejným potkáváním se. Krajina se mění pomalu. Znamená to, že se nic neděje? Je to asi tak, že je-li člověk na Austrálii při „nudném“ treku naštvaný, je to do té doby, dokud hledá v Austrálii Evropu. V jisté chvíli však každému poutníků v hlavě zacinká, a pak? Odevzdá se nekonečnosti rozměru, který ho přesahuje. Naučí se mít rád ty maličké radosti kolem, které dosud rád mít neuměl a na nichž život stojí. Bib Trek je nejkrásnější zjara (září a říjen), kdy koberce „wildflowers“ (divokých kytek) mají dost vláhy, aby ukázaly své pusinky světu. Zde nejsou hory, ze kterých by se řečišti řítily vody a plnily jezera, zde nepadají vodopády, nestříkají gejzíry, nebublají termální prameny. A přesto je tu život. Vzácný a křehký. Prťavé kytky, obří stromy. Jednoduchost. Vše. A to stačí. Je tu míň a je tu mnohem víc. Nevysvětlíš, nezažiješ-li. 

Ohnivzdorné stromy

„Tady se zastavíme! Páni, tolik mušliček! Vždyť tady není ani písek, ani oblázky! Já se propadám v samých buclatých ulitách! Být šnekem, věším stavební spoření na hřebík!“

Plácáme se v mušlích jak strýček Skrblík v dolarech a vůbec se nám odtud nechce. Místo má zvláštní energii. Nepustí vás jenom tak. Za námi mohutný černý strmý štít, před námi Jižní oceán, a my dva v lázni mušlí. A jak se nám tak spirálky zarývají do kůže, objevil se stařík jako z pohádky. V ruce neměl hůl, ale knížku. Chvíli koukal do ní, chvíli okolo, chvíli na nás. Pak nám sdělil to, co vykoukal: „Nacházíte se ve svatyni domorodců. V místě, kde se desítky tisíc let scházeli poutníci, aby uctili svátost Země.“ Cink, a byl pryč. Podél treku rostou gigantické stromy, které jsou trochu kouzelné. Karri a tingle stromy, typické pro jihozápadní Austrálii, vytvářejí hradby tyčící se do 100 m. Věk, počítaný lidmi na roky, ony počítají na stovky let. Jejich droboučké zhuštěné letokruhy téměř nelze lidským okem číst. Ptáte se, jak mohly přežít požáry? Jsou ohni odolné. Oheň spálí jen dutinu stromu. Ovšem všechno potřebné k životu velikána se nachází ve vnějších partiích kmenu. A tak po požáru připomíná tingle prales takový malý velký hobitín. Široké kmeny, v nich černá díra a uvnitř prostorný domeček. Oheň tu za ta léta prošel již každým koutem. A hoří a ohrožuje stále. 
Další večerní přístřešek nás vítal. A hle, další poutníci. Respektive dva čiperní penzisti z Canberry. Dědula s družkou, co si tak na důchod jezdí po světě. V nohách mají poutní treky čítající až 1800 km v jednom zátahu. Jediné následky – jejich tvář čítá asi stokrát víc usměvavých vrásek. Není to báječná inspirace na důchod?

TEXT A FOTO: Martin Loew

V dubnu 1788 vyplul britský kapitán John Meares na jih podél západního pobřeží Spojených států. S vidinou nových obchodů hledal ústí řeky Columbia. V husté mlze však vody obřího toku minul. Usoudil, že řeka zkrátka neexistuje, a na paměť zmařené výpravy nazval severní výběžek ústí mysem Zklamání (Cape Disappointment).

Zhruba před 17 miliony let si řeka Columbia začala formovat koryto. V něm pak proudila, dokud se jí před asi 2 miliony let nepostavila do cesty gigantická překážka – vznikající sopečné Kaskádové pohoří. V souboji vody s horami dlouho nebylo vítěze. Koncem poslední doby ledové se protrhla hráz obřího ledovcového jezera Missoula na horním toku řeky a průtok rovnající se třinácti Amazonkám vysoustružil v pohoří až 1200 metrů hluboký kaňon, symbol vítězného tažení Columbie.

Úrodné břehy Columbie a sopečné svahy Kaskádového pohoří byly po tisíce let centrem života indiánských obyvatel. Kmeny Činúk, Sahaptin, Sinixt, Jakima, Umatilla a mnohé další se těšily z hojných sklizní a bohatství ryb, zejména lososů. Každoroční tah obrovských hejn ryb proti proudu se stalo symbolem životního stylu původních indiánů. Podél toku se vinuly nejdůležitější cesty mezi náhorními plošinami a nížinami u pobřeží. Tudy se odpradávna putovalo za obchody, přáteli, láskami i sny. Slavnosti, obřady a kmenová setkání se odehrávaly v mystických krajinách vodopádů, skalních ostrohů a strmých útesů. Řeka byla uctívána a chráněna, stovky mýtů a legend se dosud vznášejí nad majestátní krajinou.

Tvrdá konkurence

Do poklidného kraje přivedlo 18. století bílé cizince lačnící po nových příležitostech k zisku a majetku. Pro domorodé obyvatele byl ale kontakt s nově příchozími devastující. Většina indiánské populace byla během několika desítek let smetena epidemiemi neštovic, zápalu plic či syfilisu. Zbývající indiány pak zdecimovaly četné války, a dokonce jim byla odňata také většina jejich půdy. Podél řeky začaly vyrůstat průmyslové rybí konzervárny, které během 25 let stihly zredukovat populace lososů na pouhý zlomek původního stavu.

Kolem roku 1850 byla Columbia pulsující dopravní tepnou, hemžící se rozmanitými plavidly. Po hladině se převážely zemědělské plodiny, dobytek, ale také zlato, putující dalekou cestou z dolů v Montaně až do San Francisca v Kalifornii. Peřeje a říční prahy kaňonu Columbie přirozeně dělily tok na dolní a střední část. Oběma v té době kralovaly šarmantní kolesové parníky, aby si některý z těchto krasavců probojoval cestu vzhůru do střední části, musel být riskantně a namáhavě tažen lany ze břehu proti proudu. V bezpečí klidného toku pak mohl bezstarostně plout po mnoho sezon. S příchodem železnice se přikradly pro řeku těžké časy. Nakládka a vykládka parníků byla zdlouhavá a drahá, konkurovat ocelovému oři bylo prakticky nemožné. Kdysi hrdí vládci vln byli zatlačováni a ze středního toku mizeli.

Říční sjezd

Ústup lodní dopravy byl mnohdy provázen dramatickými činy. V květnu 1888 padlo rozhodnutí převézt odstavený kolesový parník Hassalo po proudu dolů do Portlandu. Zkušený kapitán James W. Troup přijal úkol projet deset kilometrů dlouhý divoký kaňon s extrémním převýšením jako jakýkoliv jiný rozkaz. Z blízka i daleka se v ten den sjely davy zvědavců a v momentě, kdy Hassalo pohnul kolesy vstříc dobrodružství, mačkalo se na březích Columbie na 3000 diváků. Sledovat 49 metrů dlouhý kolos však mohly davy pouhých 30 vteřin, než zmizel v říčním zákrutu. Poté parník v rekordních sedmi minutách překonal rychlostí 93 km/h pěnící kaskády, vyvázl jen s několika škrábanci. Podobné husarské kousky se však věčně nekonaly. Kaňon brzy po tom protnulo kamenné zdymadlo. I jeho osud byl však zanedlouho zpečetěn. V roce 1937 kaňon zaplnily vody přehrady Bonneville, vybudované přímo v kaňonu. Kaplanovy turbíny vířící v útrobách přehrady denně zásobují elektřinou na půl milionu domácností. Součástí projektu je i unikátní, svého času největší jednokomorové zdymadlo na světě. Umožňuje pohodlnou navigaci lodní dopravy, ale ta se již po tolika úderech nikdy pořádně nevzpamatovala.

Pro vodní svět znamenala přehrada doslova pohromu. Hejna migrujících pstruhů, lososů a jeseterů, následující své tisícileté instinkty, byla bezmocně odříznuta od svých trdlišť. Naštěstí společnost spravující přehradu přispěchala s řešením a přistavila rybí přechody: několikaúrovňový systém nízkých jezů, jež mohou budoucí rybí rodiče přeskákat stejně jako přírodní peřeje. Díky nim se v dnešní době oblast pod přechody stává během léta magnetem pro turisty. Koncentrace ryb je zde totiž unikátní a v přehradě Bonneville mají dokonce vybudované okno, kterým můžete nahlédnout pod hladinu a pozorovat táhnoucí lososy. Je úžasné vidět, s jakou vervou se ryby dokážou poprat s prudkým proudem.

První asfaltová

Kaňon i jeho okolí od věků protkávají pavučiny pěšin a stezek. S rozvojem automobilismu na počátku 20. století však potřeba krajinu přizpůsobit dopravním trendům přinesla další změnu. Právě zde byla naplánována první asfaltová silnice na severozápadě USA. Během tahanic o určení trasy silnice se dostala do popředí zájmu hora Shellrock nad levým břehem řeky. Dosud představovala nepřekonatelnou bariéru a nyní stála v cestě i rodícímu se projektu. Oswald West, tehdejší guvernér Oregonu, vyřešil situaci svérázně. Na stavbu kritického úseku nasadil do práce vězně a dokázal, že nic není nemožné.

Prvotní stavební plány vytvořil geniální inženýr a krajinný architekt Samuel C. Lancaster, inspirován švýcarskou Axenstrasse, lemující Lucernské jezero. Stěžejní myšlenkou bylo zpřístupnit lidem nádheru vodopádů, kaňonů, útesů a hor, a teprve druhotně následovala funkce dopravní spojnice. Vznikala tak vlastně první vyhlídková silnice v USA. Postupně vybudovali skvost pozemního inženýrství s důmyslným odvodňovacím systémem, speciálně konstruovanými mosty a viadukty, navíc s povrchem z patentované, velmi odolné živičné směsi. Silnice překonává mnohá převýšení a uzoučká místa, občas si razí cestu přímo skalou. Jedinečný tunel Mitchell Point byl vydolován v čedičovém útesu 29 metrů nad hladinou řeky a pěti vyraženými okny dopřával motoristům fantastické výhledy do kaňonu na výletní parníčky či zasněžené čepice majestátních vulkánů Mount Adams a Mount St. Helens.

S léty doprava houstla, nákladní vozidla se zvětšovala. Už ve 30. letech nestačila silnice kapacitou a musela ustoupit nové, velkorysé, typicky americké dálnici. Téměř paralelní mezistátní tepna I-84 s sebou smetla i kdysi slavný tunel a mnohé staré úseky s jejich kouzlem. Zhruba 60 kilometrů historické silnice však stále nabízí turistům přístup k desítkám pěších tras a bezpočtu zákoutí ohromujících svou krásou.

Voda z nebe

Snad nejznámějším turistickým lákadlem dnešního kaňonu řeky Columbia jsou vodopády Multnomah. Jejich ledově studené křišťálové vody se řítí z útesu, aby se v hloubce 165 metrů roztříštily na miliony kapek, znovu se spojily v mělkém jezírku a divoce se vrhly druhým střemhlavým skokem dalších 21 metrů na samé dno údolí. Návštěvníci mohou zblízka sledovat toto dramatické vodní divadlo díky betonovému mostku, jenž se klene vysoko nad spodní kaskádou. Pohled na drtící sílu horního vodopádu i do hlubin propasti pod ním se navždy zapíše každému příchozímu do paměti. 
Díky historické silnici, již kolem vodopádů postavili již v roce 1915, se tu pomyslné dveře netrhnou. Jedna horda zvědavých turistů střídá druhou. Po absolvování asi 50 metrů dlouhé „túry“ z parkoviště a po ohromujícím zážitku z mohutných vodopádů je však třeba se řádně osvěžit. K tomu již od dvacátých let minulého století slouží Multnomah Falls Lodge, postavená mezi parkovištěm a vodopády. V blízkém okolí se mohou milovníci přírody kochat dalšími působivými vodopády, například Oneonta nebo Elowah. Ty jsou ale na americké poměry pečlivě „skryty“. Je k nim potřeba dojít stoupáním od parkoviště, do čehož se prakticky nikdo z amerických turistů nepustí.

Stačilo nějakých 150 let a břehy řeky Columbie se změnily k nepoznání. Způsob života i tradice zanikly se svými kmeny, řeka zkrotla a bývalými pustinami se nese nekončící hluk motorů. Moderní doba přináší současníkům netušené možnosti objevování přírodních krás, odpočinku a inspirace. Bohatství i půvab krajiny kolem řeky jsou z velké části zachovány a dlouho potrvá, než řeka vydá svá nedotčená tajemství.