TEXT: Martin Krsek

Tři mohutné tunely vytesané do nitra bělostného žulového masivu. Tak vypadá dokonalá skrýš pro genealogická data, shromažďovaná už přes sto let mormonskou církví poblíž Salt Lake City v americkém státě Utah. Skrýš, která má přestát jakoukoli myslitelnou živelnou pohromu. Skrýš, kam v posledních osmi letech také doputovaly údaje o našich – českých, moravských, slezských a sudetských prababičkách a pradědečcích. 
Povědomí o předcích u většiny lidí limituje osobní zkušenost. Při současné délce lidského života máme šanci zažít ještě svou prababičku a pradědu, i když často pouze v raném dětství. O svých starších příbuzných se dozvídáme už jen z rodinných legend, vyprávěných nad nedělní kávou zpestřenou listováním fotoalby. Je vůbec důležité vědět, jak se jmenoval můj prapra…, čím se živil, kde bydlel, případně jak vypadal? Někteří si myslí, že ano, a propadnou touze hledat a ohmatávat své kořeny. Pro takové nastává právě nyní mimořádná doba. Cesta proti proudu času otevřela své brány tak do široka, jako nikdy předtím. Stačí sednout k internetu, mít trpělivost, a za pár týdnů poctivé badatelské snahy se při troše štěstí seznámíte se svým praotcem z šestnáctého století. Archivy v České republice totiž zveřejnily digitální kopie naprosté většiny matrik narozených, zemřelých i oddaných katolických, evangelických a židovských obcí od 16. po 20. století. Úctyhodné dílo čítající přes 70 tisíc svazků s více než s 6 miliony listů. Zásluha na tom z naprosté většiny patří Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů, známé spíše pod názvem mormoni. Budí pozornost přísnou morálkou, zapovídající věřícím konzumaci alkoholu, kávy, některých druhů čaje a jiných drog včetně kouření, a odváděním desetiny příjmu do církevní pokladny. Členové jsou vedeni k pevnému a příkladnému rodinnému životu. V Česku má církev necelých 2,5 tisíce členů, ovšem celosvětově čítá 15 milionů oveček a bývá označována za aktuálně nejrychleji rostoucí náboženství.

Digitalizace

Přesuňme se o pár let zpět. Kdo chce hledat své kořeny, musí se objednat do místně příslušného archivu. Objednací lhůta v lepším případě tři týdny, v nejžádanějších lokalitách i půl roku. Navíc, byli-li vaši předci stěhovaví, může to znamenat cestu za kýženou matrikou přes půl republiky. Nemluvě o anabázi pro potomky českých emigrantů rozesetých po celém světě. „V badatelně máme maximálně 30 míst a většinu jich obsazovali právě genealogové. K nám jezdili hodně potomci českých Němců z Německa nebo Rakouska. To byly často celé rodiny, které si na to braly dovolenou. To už skončilo. Teď jich tu sedí pár,“ popisuje všední obraz badatelny archivářka z Litoměřic Markéta Vladyková. Kam se jí badatelé ztratili, ví jasně. Sleduje návštěvnost webových stránek s digitalizovanými matrikami. „Jsou tam stovky přístupů ve všedních dnech a o víkendu se to blíží k tisícovce,“ poznamenává. Obsloužit tolik zájemců v badatelně by ani nebylo v silách archivu. Digitalizace ovšem šetří nejen ruce a nohy archivářů, ale především chrání matriky, které půjčováním samozřejmě trpěly. „Listováním se často potrhají, dokonce jsme zaznamenali i případ, kdy někdo vyřízl záznam svého předka žiletkou a nenávratně tak zničil tuto informaci pro případné další zájemce. Navíc záznamy jsou oboustranné, takže poškodil i data další osoby,“ podotkla archivářka. To nyní nehrozí. Matriky se od zpřístupnění digitalizované verze takřka nepůjčují.

Posmrtné křty

K veskrze praktickému kroku, jakým digitalizace historických pramenů je, se české archivy rozhodly v roce 2007. Matriky jako nejfrekventovanější z nich, měly přijít na řadu první. A právě v tu chvíli se na scéně zjevili mormoni. Tedy vlastně to nebylo tak překvapivé zjevení. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a její organizace Family Search se o kopírování českých archiválií zajímala už od pádu železné opony. Pořizovala tisíce kopií matričních záznamů na mikrofilmy. Její pověřenci to většinou činili jako řadoví badatelé. Už tehdy jim některé archivy nabídly zvláštní podmínky výměnou za poskytnutí zhotovených kopií. Jinde ovšem mormoni budili nedůvěru. Nedařilo se dojednat s českým státem generální dohodu o systematickém kopírování archiválií. Třeba na Slovensku takové ujednání vzniklo už v roce 1991. I když i tam katolická církev protestovala a nařídila svým farářům, aby mormonům nevydávali nejmladší matriky, které zatím ještě opečovávají jednotlivé farnosti. Proč tolik obezřetnosti? Oponenti tvrdí, že mormoni nashromážděná data zneužívají. Problematicky vnímají hlavní důvod, pro které tato církev všechna genealogická data sbírá. Tím je posmrtné křtění předků příslušníků církve, které dle mormonského učení dává příležitost spasit jejich duše. Mormoni se totiž cítí jako jediní hodni skutečně dosáhnou spasení. Při této snaze se občas dopustí netaktního přešlapu, třeba pokřtí i židovské předky. Takové nechtěné cti se nedávno dostalo například slavnému lovci nacistů Simonu Wiesenthalovi.

Matrika v kameni

Bez ohledu na pohnutky mormonů zůstává faktem, že udělali za český stát práci, která by stála obrovské peníze a moře času. Několik let poskytovali na scanování matrik bezplatně své vyškolené pracovníky a špičkovou kopírovací techniku. Jednu kopii si ponechali a jednu poskytli archivům. V režii českých archivářů pak zůstalo zřízení prohlížecích portálů a jejich vybavení orientačními pomůckami. V matrikách je tak možné listovat na specializovaných stránkách příslušných oblastních archivů anebo na centrálním webu mormonů (https://familysearch.org). Česko a Slovensko patří z pohledu mormonů k nejlépe genealogicky zdokumentovaným lokalitám. Kopírování matrik je tu u konce. Tím ale zájem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů nekončí. Už nyní pracují na digitalizaci dalších archiválií genealogické povahy, jde o pozemkové knihy, operáty ze sčítání lidu z let 1843-1921, historické adresáře, policejní přihlášky a podobně. V nejbližší době se chystá církev zpřístupnit dalších 20 milionů scanovaných obrázků s těmito prameny. Velmi intenzivně teď kopírování probíhá v Itálii, podařilo se zlomit dlouholetý odpor v silně katolickém Polsku, slibně se rozvíjí spolupráce v Bosně, v Chorvatsku nebo Maroku. Všechna nasbíraná data putují do skalního trezoru v Salt Lake City, postaveného mezi lety 1958 až 1963. Kdyby došlo při nějaké katastrofě ke zničení na papíru psaných matrik, tady zůstanou zachovány údaje o miliardách lidí ze 100 zemí světa ve 170 jazycích. „Byla jsem tam osobně, je to obdivuhodné dílo. V té žule není jediná prasklinka, takže tam nepronikne ani kapka vody. Ovšem není to jediné úložiště dat. Všechny kopie máme pro jistotu uchovány ve třech exemplářích na třech místech. Tedy provozujeme ještě dva další podobné bunkry,“ poznamenala představitelka genealogické společnosti Církve Ježíše Krista Svatých posledního dne pro Českou republiku Inna A. Koňušin. Podle ní není za touto aktivitou mormonů jen touha po zajištění spásy pro své předky. „Je důležité zjistit o předcích co nejvíce. Naše děti znají spoustu příběhů o svých praprarodičích. Mluvíme o nich jako o živých, ne jako o mrtvých. Předci jsou součástí nás a mají na nás vliv. Rodinná pouta totiž trvají navždy.“

TEXT: FRANTIŠEK BUREŠ

Není tomu ani dvacet let, kdy byly na dně guatemalského jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo? A mohlo by přinést odpověď na otázku, co způsobilo změnu ve vývoji mayské společnosti?

V motorovém člunu opouštíme přístaviště města Santiago Atitlán a vydáváme se po stejnojmenném jezeře severním směrem. Rybáři na člunech mezi porostem orobince loví ryby a kraby. Na břehu se pozvolna odvíjí řady domků, které se utápějí v zeleni a v krásně barevných bougainvilleích. Ráno se vodní hladina jezera podobá zrcadlu, ale odpoledne se hladina rozvlní větrem, kterému zde říkají „šokomil“. Někdy tento vítr od pobřeží Tichého oceá­nu znamená i nebezpečí pro menší vratké čluny.

Před námi vpravo se zvedá nízký vrch, zvaný Cerro de Oro, Zlatý kopec. Kdysi to také bývala sopka. Tento kopec je opředený mnoha legendami. Podle jedné z nich, která pochází z doby příchodu prvních španělských dobyvatelů k jezeru Atitlán, v něm domorodí obyvatelé z kmene Tzutuhilů narychlo ukryli své poklady. Španělé, hledající legendární zlato Tzutuhilů, kopali a kopali, ale žádný zlatý poklad nenašli. Mstili se na indiánských obyvatelích a proměňovali jejich města v ruiny. Po nich přišli další hledači, kteří se všemožně snažili poklad Tzutuhilů nalézt. Dodnes se však ve Zlatém vrchu žádný zlatý poklad nenašel.

Právě když jsme pluli kolem legendárního kopce Cerro de Oro ve vzdálenosti asi pět set metrů od pobřeží jezera, všimli jsme si bójek z petláhví. Guatemalský průvodce nám prozradil, že právě plujeme nad zatopeným městečkem, starověkým poutním centrem Mayů, zvaným Samabaj, které se stalo v posledních letech velkou archeo­logickou senzací. Říká se mu guatemalská Atlantida. Přesné souřadnice lokality v jezeře však zná jen málo lidí, jelikož existují obavy, že by je mohli vydrancovat nežádoucí lovci pokladů.

Potopený poklad

Ještě před dvěma tisíci lety se na jezeře Atitlán nacházel ostrov obydlený lidmi. Byl to vrcholek sopky s malým kráterem. Nebyl veliký, ale stálo na něm menší mayské město. Donedávna o něm nikdo nevěděl. Dnes se tato ponořená archeologická lokalita a její výzkumy staly novým lákadlem pro turisty, navštěvující oblast kolem guatemalského jezera Atitlán. O jeho objevení se prý zasloužil mladík, amatérský potápěč Roberto Samayoa, pocházející z městečka Panajachel, který v roce 1994 na jednom místě na jihozápadní straně jezera asi šest set metrů od pobřeží v hloubce kolem patnácti metrů nalezl starověkou keramickou nádobu. Tento nález v něm vzbudil značnou zvědavost, a tak začal v těch místech provádět pravidelné ponory. Zjistil, že se tam nacházejí podivné stavby z kamenných bloků a keramické předměty, které musely být zcela určitě dílem dávných obyvatel území u jezera. Se svým nálezem se svěřil odborníkům z Institutu pro antropologii a historii v muzeu v Panajachelu. Ti pak po prvotním archeologickém průzkumu potvrdili, že se jedná o starověké mayské město, které bylo asi před dvěma tisíci lety zatopené zvýšenou hladinou jezera Atitlán. Počáteční výzkum prokázal, že hladina jezera bývala kdysi až o 60 metrů níže, než je dnes. Dále se ukázalo, že jezero, které dnes kromě několika potoků nemá žádný říční přítok ani žádný odtok, je zcela závislé jen na dešťových srážkách, které přicházejí pouze v období dešťů od konce května do září. V období sucha se hladina snižuje vypařováním až o několik metrů.

Informace o mimořádném objevu v archeologické lokalitě nazvané Samabaj, což v indiánském jazyce znamená Samův kámen, zveřejnili guatemalští archeologové pro vědecký svět poprvé v roce 2000. Byl to významný objev ve světovém měřítku, neboť se jednalo o první případ starověkého mayského sídliště ztraceného hluboko pod hladinou jezera na celém americkém kontinentu. Po vyhodnocení výsledků podrobného mapování a podle nalezených a vyzdvižených keramických nádob a hladkých kamenných stél archeologové usoudili, že toto ztracené město bylo postavené na ostrovním pahorku, který dávní obyvatelé přetvořili na městečko s terasami, a že je možné ho zařadit do předklasického období Mayů (2000 př. n. l.–250 n. l.).

Ostrov rituálů

Na videozáznamech z potápění jsou vidět stély a otesané kameny a pozůstatky domů různých velikostí. Zvláštností jsou ohromné kamenné bloky, pravděpodobně z čediče, o hmotnosti až šesti tun, do nichž dávní Mayové vytesali prohlubeň větších rozměrů. Archeologové se domnívají, že tento vyhloubený kamenný útvar dávní lidé naplnili vodou a za jasných nocí tento bazének posloužil jako zrcadlo, v němž mayští kněží pozorovali hvězdnou oblohu a měřili čas. K významným nálezům patří také nádoby z keramiky, předměty a nástroje z obsidiánu a z kostí. Vzácné artefakty, zejména zachovalé starověké mayské nádoby z keramiky, jsou dnes vystavené ve zvláštní expozici v Muzeu Samabaj v Panajachelu.

Podle značného počtu monumentů, nalezených na tehdejším omezeném ostrovním prostoru, se odborníci domnívají, že ostrov ve starověku sloužil jako důležité středisko, k němuž připlouvali poutníci z pevninských břehů jezera Atitlán, aby na ostrově vykonávali náboženské rituální obřady. Rozloha tehdejšího ostrova oválného tvaru se odhaduje na 350 x 450 metrů. Podle zmapovaných malých obytných domků z kamene žilo na ostrově kolem 150 obyvatel. V hlouběji ponořených částech archeologové objevili celkem pět přístavišť s kamennými moly a přístavními rampami, kde obyvatelé ostrova vítali hosty a poutníky připlouvající na kánoích. Na blízkých jezerních březích pak nalezli ve stejné hloubce zatopené pláže, odkud dávní Mayové na ostrov vyplouvali.

Podle názoru geologů a archeologických studií nalezených nádob z keramiky odborníci došli k závěru, že ke katastrofické události a k náhlému zatopení ostrova došlo v době mezi roky 200 až 300 n. l., což odpovídá období přechodu předklasického období Mayů ke klasickému. Na otázku, co způsobilo tak masivní zvýšení hladiny jezera Atitlán, studie odpovídají, že za tím pravděpodobně stojí náhlá katastrofická sopečná erupce, kdy lavina sopečných sutin zahradila řeku, která tehdy odváděla přebytečnou vodu z jezera. Následovná změna klimatu, způsobená velkým množstvím sopečného prachu v atmosféře, pak zřejmě způsobila silné deště, které zvedly hladinu jezera o několik desítek metrů.

Život v míru

Zatopení ostrova nezpůsobilo zánik místní populace. Archeologové nalezli kolem jezera sedmnáct lokalit lidských sídlišť, v nichž žili mayské skupiny v pozdějších dobách. Jejich obyvatelé byli nepochybně potomci lidí, kteří přežili katastrofický zánik ostrovního obřadního centra. Později přicházely i jiné skupiny, které se s původními lidmi smísily a vytvořily novou kulturu. Kolem jezera Atitlán vznikla městečka a vesnice, které obývají dvě důležité komunity Mayů. Obyvatelé jižních břehů jsou Tzutuhilové, severních Kakčikelové. Kdysi to byly nepřátelské skupiny. Dnes už tomu tak není. Žijí v míru.
Potopené město nám možná pomůže odpovědět na otázku, co se vlastně stalo v mayských oblastech na konci předklasického období kolem roku 250 n. l., a dále pak, co vlastně způsobilo kulturní přechod z předklasického do klasického období? Podle odborníků na mayskou historii by mohly právě otázky klimatických změn i možných sopečných katastrof při dalším vědeckém výzkumu zatopené vesnice Samabaj tuto záhadu poodhalit. Je možné, že by hlavní příčinou přechodu, která tolik ovlivnila sociální organizaci Mayů na konci předklasického období, byla vážná ekologická katastrofa?
Jezero Atitlán je opředené mnoha legendami a bájemi. Dodnes si místní obyvatelé vyprávějí starou mayskou legendu o synu kakčikelského vládce, princi Utzilovi, který se bláznivě zamiloval do dcery vládce nepřátelských Tzutuhilů Ajan Parona. Samozřejmě, že se mladí milenci nemohli stát manželským párem. A tak se na protest oba vrhli do vod jezera a utopili se. Jejich těla prý dodnes leží někde na dně jezera Atitlán.

TEXT A FOTO: Tomáš Nídr

Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.

Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.

Podvyživený chlapec z vesnice nedaleko Lulingu měl štěstí, že ho matka k ošetření přinesla včas. Sestry do něho začaly lít minerály nabité mléko z prášku. Mají ho vedle jiných léků z dodávek Člověka v tísni, který v oblasti kolem Lulingu z peněz od českých dárců a od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) podporuje zdravotní střediska. Podvyživené děti jako Rachid dostávají ošetření a pobyt v nemocnici zadarmo. Nafouklé bříško, které se rýsuje pod Rachidovým kdysi bílým tričkem, je známkou špatného stravování. Na venkově vypadají všichni kluci a holky do deseti let, kteří se vždy seběhnou při příležitosti bělošské návštěvy jejich osady, jako by pozřeli balon bez rozkousání. Některé mají na břiše nalitý čudlík, který je u jejich vrstevníků v Evropě schovaný v prohlubni coby pupík.

Chudé menu

Děti i dospělí tu jedí pravidelně jedenkrát denně – vždy před spaním. Jen sporadicky slyším, že si zbytky od večeře nechají i na ráno. Jediným chodem je foufou (čte se fufu) – tedy ve vodě uvařená mazlavá koule z nadrceného sušeného manioku. Nejenže nemá žádnou chuť, ale co hůř, ani žádné pořádné živiny. Konžané ho však milují. Od hroudy si odtrhávají malé kousky, v dlani si z nich nacvičenými pohyby vytvarují kuličku a po namočení do oranžové omáčky je vkládají do úst. Kručící žaludek sice umlčí, ale tělu nic nedá. Takovou večeři tady mají den co den, občas vylepšenou o vysušené rybičky nebo zeleninu odporné chuti, která se na pohled podobá špenátu. A opravdu výjimečně se na talíři objeví kousek tuhého hovězího. V takových podmínkách dotaz na oblíbený pokrm působí jako z jiné galaxie.

V bohatších rodinách je také jednoznačným základem tabule foufou, ale přeci jen ho občas doplní rýže, vařené banány, kukuřice nebo ovoce, jejichž konzumace má na organismus blahodárný účinek. „Snažíme se lidem vysvětlit, aby jedli pestřeji, protože to pomůže jejich imunitě. Podvyživené děti jsou mnohem náchylnější k průjmům a dalším nemocem. Hodně by pomohlo, kdyby jedli více fazole nebo kdyby více používali kukuřičnou mouku. Jenže z ní vyrobené foufou jim moc nechutná,“ objasňuje ve zdravotním centru ve vesnici Lukala ošetřující Daniel Lutete Byangozi.

Hladová idylka

Při pohledu na zeleň okolo to vypadá, že když do trávy zarazíte pravítko, vyroste z něj strom. Půda je tu úrodná a deště vydatné. Nejsme v Sahelu, kde je každý klásek vykoupen rolníkovou dřinou. Ale i tady v zemi, která by mohla být vzorem pro rurální idylku, běhají obyvatelům střeva na prázdno. „Nominálně je Kongo hned po Indii nejpostiženějším státem planety. Hlad tu smrtelně ohrožuje na 1,4 milionu osob,“ říká v Bukavu Jean-Christophe Tapin, šéf pobočky nevládní organizace ACF (Accion contre la Faim – česky Akce proti hladu). Dodává, že v rozvojovém světě může podvýživa a s ní spojené problémy za polovinu všech dětských úmrtí.

„Nejvíce na hlad umírají v provinciích Katanga a Maniema,“ doplňuje jeho místní kolega a nutriční specialista Geoffrey Kasesi. „Je to proto, že ve válkou nejpostiženějších provinciích Severní a Jižní Kivu už působí řada zahraničních humanitárek, které dokázaly nejtragičtějším dopadům zabránit. Ale s dlouhodobým plíživým hladem, který zabraňuje dětem ve fyzickém růstu, snižuje jejich intelektuální kapacitu a naopak zvyšuje jejich náchylnost k nemocem, se neumíme vypořádat,“ vysvětluje.

Zatímco globálně počet podvyživených procentuálně klesá, ve středoafrickém státu je trend obrácený. Hlavní příčinou této zoufalé situace je nekonečný ozbrojený konflikt. Před jeho vypuknutím trápily Kongo mnohé problémy, ale masově nafouknutá bříška k nim nepatřila. Válka východ republiky sužuje od té doby, co se sem v roce 1994 přelila rwandská genocida. Pro účely tohoto textu nechme rozebírání komplikované situace stranou. Stačí, když si řekneme, že se bojů bez jasně vymezených front účastní čtyřicítka vzájemně znepřátelených skupin, jejichž hlavními zbraněmi jsou kalašnikovy a mačety. Svoji dominanci na dobitém území dokazují hromadným znásilňováním žen.

Vstup zakázán

Lidé před bojůvkami, které jim vybrakují spíže, často opouštějí domovy a přestanou se starat o svá pole. Uprchlíci se buď schovají v lese, nebo se přesunou o několik desítek kilometrů dál do obydlí svých příbuzných, kteří však pro ně ale nemají dostatek zásob. Ve vesnici jsou uprchlíci cizí a proto si mohou nové políčko vyklučit až daleko od ní. To představuje denně dvě až tři hodiny chůze jedním směrem a velké riziko, že vás v džungli někdo přepadne.

Přitom spousta nevyužitého terénu je ale i na dohled od chýší z nepálených hliněných cihel. Ale místní zvyklosti je často nedovolují obhospodařovat. Luca Fontana z malé neziskovky Hnutí za boj proti světovému hladu uvádí konkrétní příklad ze svého působiště Katana 50 kilometrů na sever od Bukavu. „Většina blízké půdy patří kostelu, jenže jeho představitelé zakazují, aby se na tom terénu cokoliv pěstovalo. Obyvatelé se nebouří, protože církevní představitelé mají mezi hluboce věřícími Konžany velkou autoritu,“ stěžuje si mladý Ital. Jeho plán, jak s hladem v Kongu bojovat, je rozšířit chov místních hlodavců, připomínajících přerostlá morčata, jejichž maso by rolníkům poskytovalo dostatečné množství proteinů. „Jenže nyní to nemohu udělat, kdybychom rychle se rozmnožující zvířata rozdělili podle plánu do rodin, lidé by je hned snědli,“ krčí rameny s tím, že nejdříve je nutné přemoci akutní podvýživu a teprve pak se věnovat prevenci.

Jeho plán však naráží na základní úskalí, kterými jsou kulturní vzorce. Přesvědčit místní, aby chovali savce, kterého jsou navyklí lovit v džungli, nemusí být vůbec snadné. Návštěvník se diví, proč na venkově, kde všude pobíhají kozy, mají děti nafouklá bříška. „Kozy slouží jako směnný prostředek. Platí se jimi třeba za nevěstu nebo pokuty v komunitních sporech,“ rozkrývá tradice ve vesnici Mela zdravotník Watelaninua Witandayi. „Výjimečně se nějaká zabije, když se koná velká oslava, ale většinou se prodají do města,“ dodává.

Nu, dobrá. Proč se tedy alespoň nepodojí, když živiny z jejich mléka dětským organismům evidentně chybí? Witandayi se na ten dotaz zašklebí, jako bych mu navrhoval spolknout živou žížalu. Nekruťme nad tím hlavou. Měnit stravovací návyky není jen tak.

Populační exploze

Problémem je také to, že se přes zoufalé podmínky nesnaží Konžané regulovat velikost svých rodin. Na omezené zdroje tak připadá stále více kručících žaludků. Například vyhladovělý Rachid z úvodu článku je ještě tak malý, že by mohl stravu čerpat z matčina prsu. Jenže u bradavky ho už nahradila jeho sestřička.

Jejich osmnáctiletá matka žije se svými dvěma nemanželskými potomky u rodičů. Ptám se jí zda si při svých velice omezených ekonomických možnostech pořídí další syny a dcery. Ještě dříve, než je otázka z francouzštiny přeložena do jazyka etnika Rega, říká doprovázející zdravotní sestra Apoline Munangi povzbudivě: „Jak by neměla? Podívejte, jak je mladá. Ta přivede na svět ještě spoustu pěkných dětí.“ Dotazu k čemu to ale je, rodit další a další mimina, když ani pro jejich sourozence není co do úst, se ošetřovatelka jen směje. Plánování rodiny často v Kongu bere jako bělošskou pošetilost i zdravotní personál.

S tímto přístupem je bohužel velice pravděpodobné, že se Rachid do nemocnice s akutní podvýživou dostane znovu. Těšit ho může alespoň to, že tou dobu už bude k dispozici lék Plumpy´Nut, který milují všechny konžské děti. Aby také ne, když jedno balení obsahuje více cukru než kolik v dosavadním životě spotřebovali.

Text vznikl s podporou organizace Člověk v tísni.

Velikonoce. Nejvýznamnější křesťanský svátek, který každoročně slaví více než miliarda věřících. Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají jinak. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž. Vlastními hřeby.

Ulicemi San Fernanda prochází zástup mužů, v rukou drží provaz s důtkami. Jsou svlečeni do půl těla, šátek přes obličej, na hlavě trnovou korunu, většinou z palmového listí. V pravidelném rytmu se mrskají a bambusové kolíky se jim stále více zakusují do kůže. Záda mají brzy zalitá krví. Bílá auta, která se proplétají hloučkem polonahých mužů i přihlížejícího davu, jsou během krátké chvilky krvavě rudá.

Snažím se projít kolem nich, cesta je ale příliš úzká, a tak jsem sám brzy potřísněný od hlavy až k patě. Najednou se všichni zastaví a pomalu si lehají na zem, právě totiž dorazili k prvnímu zastavení na své křížové cestě. S roztaženýma rukama se modlí, zatímco na jejich záda i nadále dopadají rány, tentokrát holí. Každý má nějakého společníka, či chcete-li, průvodce, jehož úkolem je umocňovat utrpení flagelantů právě ve chvílích, kdy se sami nemohou bičovat.

„Připomínáme si Ježíšovu smrt, truchlíme nad ním. Chceme na vlastní kůži cítit, jak náš Pán trpěl, jaké měl bolesti. Proto se bičujeme a činíme pokání,“ svěřuje se asi pětadvacetiletý muž. Na zádech má vytetované ženské jméno „Ma­rianne“, láska k Bohu je však, alespoň v tuto chvíli, silnější.
Snaha očistit se od vlastních hříchů evidentně bolí i pálí, do otevřených ran se totiž nemilosrdně zarývají také sluneční paprsky. Obloha je jako vymetená a má jediného pána, žlutou žhnoucí kouli. Ze mne lije pot, z flagelantů krev, která se mísí s všudypřítomným prachem. Na další zastávce poprvé potkávám i muže nesoucí kříž. Místní je nazývají Kristos, a právě oni budou dobrovolně přibiti na kříž.

Bolest a utrpení v přímém přenosu

Krvavý rituál pokračuje, a jak se blížíme k umělému pahorku připomínajícímu Golgotu v Jeruzalémě, přibývá i zvědavců. Mezi sebemrskači se proplétají malí kluci, kteří jim nabízejí velikonoční vajíčka, dospělí zase podávají pivo s rozmíchaným vejcem.

A pak se před námi otevře široké prostranství, kde už čekají desetitisíce lidí. Nechybí stánky se suvenýry, repliky důtek sebemrskačů jdou na dračku stejně jako široké klobouky, slunce má smrtící sílu. Nestíhají ani prodavači zmrzliny a chlazených nápojů. Připomíná mi to matějskou pouť.

„Nesouhlasím s tím, přijel jsem se jen podívat. Možná si teď umím představit, jak Ježíš trpěl. Nechápu, proč se takto trýzní, ale chtěla jsem to spatřit na vlastní oči,“ prozrazují někteří turisté, proč se účastní obřadu, který se v San Fernandu, resp. jeho části zvané San Pedro Cutud koná už půl století.
Proti takovéto podobě velikonočních svátků ale protestuje i filipínská katolická církev, místní úřady přesto rituál nezakazují: „Jsme tu proto, aby vše proběhlo v pořádku, zajišťujeme bezpečnost i zdravotní péči. Oslavy mají skutečně dlouholetou tradici a lidé takto vyjadřují svou víru, je to jejich rozhodnutí,“ zdůvodňuje postup oficiálních míst jeden z radních, Jimmy Lazatin.

VIP a české pero

Dobrovolně se nechávají vždy na Velký pátek přibít na kříž desítky Filipínců už od roku 1962. A tradiční obřad, který se koná severně od metropole Manily, si nenechají ujít desetitisíce lidí. Právě tady, v San Fernandu, je totiž tato zcela výjimečná forma náboženského zanícení běžná.
Davy zvědavců se tlačí na plot obehnaný kolem umělého pahorku a tisíce párů očí hltají všechny pohyby flagelantů i těch, kteří si nesou vlastní dřevěný kříž. Někteří už jen pletou nohama a hned poté, co dosáhnou cíle, se skácejí k zemi. Okamžitě přibíhají zdravotníci a nakládají na nosítka zcela vyčerpané sebemrskače.

Až surrealistické divadlo sledují i hosté, takzvaní VIP. Pohodlně usazení na židlích a pod střechou. Mezi nimi nechybí ani velvyslanci různých zemí, včetně evropských. A moje novinářská maličkost. V jednu chvíli ke mně přiletí otázka, zda jakožto žurnalista nemám pero, dotyčný ambasador by si prý rád něco poznamenal. A ještě se mne zeptá, odkud jsem.

Když řeknu, že z České republiky, začnou se všichni okolo mne smát. Historka s Klausovým perem je, zdá se, nesmrtelná. Právě v tu chvíli se ale na pahorku objevují Římané a na video z návštěvy českého exprezidenta v Chile všichni rázem zapomínají. Naštěstí. Někteří z Filipínců převlečených za vojáky císařských legií přijíždějí na koních. Ještě do loňského roku mezi nimi vždy kráčel i nejznámější Kristo, Rubén Enaje, který si vlastní kříž přinesl už po sedmadvacáté.

Slib Bohu

Drama vrcholí, v rukou jednoho z vojáků se objevuje kladivo a krátce na to proniká dlaní první hřeb. Okolostojící dav vykřikne a mírné zasténání unikne i z úst ukřižovaného. Římany to ale nezastaví. Když je dílo dokonáno, vztyčí kříž i s Kristem a nechávají ho vystaveného zvědavým očím diváků i slunečním paprskům. Nastalým tichem proniká jen nářek Máří Magdaleny.

Po deseti minutách jsou ukřižovaní sejmuti z křížů a vojáci je rychle předávají do péče lékařů: „Když mi hřeby projížděly rukama a poté i nohou, modlil jsem se. Za sebe i svou rodinu. Abych byl zdravý a v pořádku. Má víra je silnější než tělo, i proto necítím větší bolest,“ svěřuje se jeden z mužů s vlasy padajícími až na ramena.

Podobné pocity prožíval i Rubén Enaje. Pánu Bohu prý vděčí za to, že se mu v roce 1985 při pádu ze třetího patra vůbec nic nestalo: „Když jsem tehdy pracoval na stavbě, došlo k nehodě a já se zřítil z lešení ze třetího patra. Málokdo věřil, že jsem to vůbec přežil. Mně se ale nic nestalo. Neutrpěl jsem žádné zranění, a navíc jsem na těle neměl ani škrábnutí. Proto jsem se rozhodl poděkovat Bohu a hned následující rok jsem se nechal na Velký pátek ukřižovat,“ vyprávěl mi ve svém domě klidným hlasem, zatímco ze sklenice s alkoholem vytahuje několik asi osmicentimetrových ocelových hřebů. Právě jimi se Rubén Enaje nechával ukřižovat.

Povídáme si v pokoji v malém přízemním domku ve čtvrti San Pedro, kde bydlí se svou rodinou. Na stěnách visí obrazy s Ježíšem, nechybí krucifix ani Desatero. V jeho tváři se nezračí žádná bolest, rány na rukou už také nejsou příliš viditelné. Ani známky po tom, že ještě před několika hodinami ho přibíjeli na kříž, stejně jako před dvěma tisíci lety Ježíše Krista.

„Krátce před Velikonocemi jsem si našel nějaké klidné, tiché místo, kde jsem se modlil. Pak jsem zkontroloval kříže, které jsou na Velký pátek vztyčeny na umělém pahorku. Stejně tak jsem si sám brousil všechny hřeby. Člověk musí být opatrný, aby nedostal nějakou infekci,“ vysvětloval. Modlil se vždy i při samotném ukřižování, a také myslel na svou rodinu. Zároveň chtěl všem přítomným aspoň symbolicky ukázat poslední okamžiky života Ježíše Krista: „Mají možnost si tak představit, jak Ježíš trpěl, jak se za nás obětoval. A věřím, že se modlí i za mne.“

Řada lidí ho však označuje za blázna, fanatika či komedianta snažícího se přilákat pozornost. Ukřižování i sebemrskání pak odsuzují i představitelé katolické církve na Filipínách. Rubén Enaje s tím ovšem nesouhlasí: „Kněží se mne snažili zastavit, ale já v této tradici, která tu vznikla už na přelomu 50. a 60. let minulého století, pokračoval kvůli své víře. Ta je mnohem silnější než nějaké nařízení. A přál bych si, aby mne v tom církev podpořila. Na druhé straně mne od toho neodradili. Lidé přeci mají právo vidět, jak Ježíš zemřel, není to tedy jen má vůle,“ myslí si Rubén Enaje, který doufá, že k sobě lidé budou tolerantnější.

Po sedmadvaceti ukřižováních v řadě se rozhodl skončit. Po osudném pádu z lešení totiž slíbil, že se nechá přibít na kříž právě sedmadvacetkrát. A to splnil. Přesto má však ještě jedno velké přání: „Chtěl bych na vlastní oči spatřit místo, kde se Ježíš Kristus narodil, tedy Betlém. A stejně tak bych rád viděl i Golgotu, kde byl ukřižován.“

TEXT A FOTO: Pavel Svoboda
Daleko na samém severu Indie se za hlavním himálajským hřebenem ve státě Džammú a Kašmír rozkládá oblast Ladáku. Toto bývalé království je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře zaslouženě nazýváno Malý Tibet.

Ladák neboli země vysokých sedel je chráněn před letními monzunovými dešti i moderním světem hradbou himálajských hor. Kvůli poloze ve srážkovém stínu v Ladáku celoročně téměř neprší a zdejší krajina má charakter vysokohorské vyprahlé pouště. V roce 1947 byl Ladák nově vzniklými indickými hranicemi odstřižen od tradičního spojení s Tibetem a až kvůli indicko-pákistánským a indicko-čínských válkám o hraniční oblasti prorazily do Ladáku první prašné silnice. I v současnosti trvá přístup po zemi jednou ze dvou možných cest po rozkodrcaných vozovkách několik dnů. Navíc jsou silnice sjízdné pouze v létě, od podzimu do jara zasype horské průsmyky sníh. Na první pohled se čas ve vyprahlých horách Transhimálaje zastavil před stoletími. Vydejme se do světa prastarých tradic mezi přátelské obyvatele zapadlých vesnic a buddhistických klášterů.

TEXT: Jiří Škoda, FOTO: Globe media/Reuters/Carlos Barria

Co mají společného neonacisté, Mongolsko a ochrana životního prostředí? Extrémistické skupiny se objevují všude, kde existuje nějaké pnutí. Nejinak tomu je i na Středním východě.

Něco zde nesedí už na první pohled. Většina z nás si při zmínkách o Mongolsku vybaví spíše rozsáhlou step s pastevci a jurtami, někdo si pak možná vzpomene na obrázky pingpongových stolů na šedivých ulánbátarských sídlištích. Ale hákové kříže a jiná nacistická symbolika v asijském prostředí? To je spíš jak z přehnaně komiksově stylizované počítačové hry. Přesto jsou snímky pravé a ukazují jednu z odvrácených stran mongolské společnosti.

V Mongolsku působí už několik let hned několik neonacistických skupin. Největší pozornost v zahraničí si získala ta se jménem Tsagaan Khass – Bílá svastika. Jsou to právě oni, kdo chodí oblečeni v kopiích nacistických uniforem z druhé světové války. Hákové kříže všude, kam se podíváte, nacistické orlice, oblečení i vybavení bytů v typické černo-červené barvě. Zdraví se vztyčenou pravicí a obdivují dílo Adolfa Hitlera. „Je to někdo, koho respektujeme. Naučil nás, jak si chránit vlastní národní identitu. Jediné, s čím nesouhlasíme, je fakt, že rozpoutal druhou světovou válku,“ nechal se slyšet vůdce skupiny, který vystupuje pouze pod přezdívkou Big Brother. Používání nacistických symbolů pak vysvětluje tím, že jsou to do velké míry symboly s původem v Asii. „Hitler postavil Německo na nohy, stejně to můžeme udělat i my tady,“ dodává.

Cizincům stop

Skupina Tsagaan Khass pravděpodobně nemá více jak sto členů, ale to neznamená, že by nebyly vidět „výsledky“ jejich práce. Jejich hlavním tématem je očištění země od všeho nemongolského. Nejčastějším terčem jejich útoků jsou tak zahraniční dělníci, převážně z Ruska a Číny, kteří pracují v místních dolech. „Musíme si být jistí, že krev našeho národa zůstane neposkvrněná. Je to o naší nezávislosti. Pokud se začneme paktovat s Číňany, brzy nás pohltí. Mongolská společnost není moc bohatá a velký soused nás může kdykoli převálcovat,“ snaží se vysvětlit členové hnutí své chování, za které padlo i mnoho obvinění. Především z fyzického napadání smíšených manželských párů, vyhrožování dělníkům, a to včetně případů, které se odehrály v bytech napadených. Neonacisté také holili hlavy ženám, o kterých byli přesvědčeni, že mají intimní vztah s dělníky nemongolského původu.

Podobné násilné chování skupině na popularitě samozřejmě moc nepřidalo. Proto se před pár měsíci rozhodla pro jiný postup, a za hlavní téma si zvolili ochranu životního prostředí. Pozadí je stejné, ale cíl trochu jiný. „Dříve jsme se snažili zastrašit samotné dělníky, ale to moc nefungovalo. Proto se nyní zaměřujeme na těžební společnosti, které je zaměstnávají,“ vysvětluje Big Brother. Velkou část těžby v zemi zajišťují zahraniční společnosti, což se nacionalistům pochopitelně nelíbí. Těžba nerostných surovin je přitom hlavním tahounem mongolské ekonomiky. Neonacisté sami sebe prohlásili za ochránce národního bohatství a nyní objíždějí jednotlivé firmy a snaží se je usvědčit z nedostatečné snahy o ochranu životního prostředí. Pod různými pohrůžkami se domáhají dokumentů či odebírají vzorky půdy k testům, zda není kontaminovaná.

Čištění studánek

Na druhou stranu – nepřikládejme neonacistům větší význam, než mají. Mongolská společnost není zdaleka tak izolacionistická a nacionalistická, jak se nám podobné skupiny snaží namluvit. Právě naopak. Jak ukazuje historická i soudobá zkušenost, Mongolové jsou velmi otevření cizím názorům i celým kulturám. A problémy spojené s těžbou, jako je nedostatečné vymáhání zákonů na ochranu životního prostředí nebo nedostatečný odvod financí do státního rozpočtu, trápí i politickou reprezentaci. Což dokazuje i znovuzvolení mongolského prezidenta Elbegdorj Tsakhia, který chce těžbu přísněji kontrolovat.

Neonacistické skupiny se v Mongolsku začaly objevovat zhruba před patnácti lety v reakci na množící se počty zahraničních obyvatel. Poslední kapkou prý byly cizojazyčné cedule v ulicích. Násilné střety na sebe nenechaly dlouho čekat. Přestože se nyní neonacisté snaží zaujmout zelenými tématy, názor na ně už se u lidí asi nezmění. Nepomohlo to ostatně ani v České republice. Je tomu pár let, co se několik nacionalistických skupin přihlásilo k programu ochrany životního prostředí. Čištění studánek v období mezi pochody zaměřenými proti různým skupinám obyvatel jim ale na popularitě moc nepřidalo.

Zastavme se na chvíli. Vraťme se do doby, kdy jsme chodili na základní školu. Bylo nám osm, devět, možná dvanáct let. Někdy jsme se těšili. Ale taky se nám často nechtělo zavřít se na několik hodin denně, pět dní v týdnu, mezi tlusté školní zdi. Poposedávali jsme na tvrdých židlích, ztráceli jsme pozornost a těšili jsme se, až školní část dne skončí, praštíme aktovkou do kouta a půjdeme s kamarády ven. Co kdybych vám nabídla školu bez zdí a oken s výhledem do zeleného lesa, kde stále zní zpěv ptáků a šum řeky, ke svačině dostáváte třeba citronový koláč z vlastních přírodních surovin a vyučování je vedeno jako oboustranná komunikace mezi žákem a učitelem? Myslíte si, že je to nesmysl? Pak vám ukážu, že není. Ne v srdci indonéského ostrova Bali, kde takovou školu najdete. Jmenuje se Green School a je to opravdu ta nejzelenější škola na světě. A má na to papír. V roce 2012 totiž vyhrála přesně takovou cenu.

Generace U

Green School není jen místo pro děti z rodin, které si mohou dovolit zaplatit školné ve výši 13 750 dolarů za rok. Je to výzva pro lidstvo. Je to slib planetě, na které žijeme. Protože tato škola vznikla jako reakce na stále stoupající znečišťování ovzduší skleníkovými plyny, které tolik vlád na světě ignoruje. Děti z celého světa se zde každý den učí, jak je důležité se starat o prostředí, ve kterém žijeme. Vědí, že trvalá udržitelnost není jenom prázdným pojem, ale že je to životní styl. Green School slibuje, že vychová novou generaci lidí, která vyrostla v prostředí využívajícím obnovitelné zdroje, aniž by nějak snížila svůj životní standard a komfort.

Bali je nádherný zelený ostrov plný vláhy a úrodné půdy. Je to jedna velká vesnice, kde vás ráno vzbudí kokrhání kohouta a večer vás uspí orchestr cikád. Bali je země plná milých lidí, uctívajících své zvířecí bohy každý den. Na Bali se naučíte od srdce se usmívat, protože se na vás usmívají ostatní. Není to klišé, je tomu skutečně tak. Na Bali musíte jet, abyste pochopili, že se sem budete chtít vždycky vracet. Jenže Bali a Indonésie obecně mají jeden zásadní nešvar. A tím je, že patří mezi jedny z největších producentů skleníkových plynů. Green School proto rezervuje 20 % studentských míst pro balijské děti. Je logické, že na tak vysoké školné dosáhne jen minimum balijských rodin. Proto jsou do Green School vybíráni i ti nejnadanější studenti z řad balijských dětí, aby získali stipendium na studium. Mezinárodní škola je soukromá nezisková organizace a vše, co vydělá, investuje zpět do vybavení, nových obnovitelných technologií a na mzdy učitelů.

Vstupem do Green School zapomenete na všechno, co je tam venku. Je to soběstačný žijící organismus. Je to zelený svět. Nezaměňujte ho však s místem pro rodiny australských hipíků, kteří každoročně přijíždějí na Bali užívat si na nějaký čas svobodný život a utéct z byrokratické Austrálie. Je to místo, kde nikdo extremisticky nezavrhuje technologické vynálezy lidstva. Naopak, tady se všichni snaží skloubit to nejlepší dohromady a vytvořit s pomocí obnovitelných zdrojů lepší místo pro život. Pro život bez oken, zdí a bariér.

Bižuterie za bambus

Projekt Green School má na svědomí obchodník s klenoty John Hardy. Když se on a jeho žena Cynthia ponořili do problémů, týkajících se hrozeb způsobených globálním oteplováním, zasáhlo je to natolik, že začali ze svého podnikání přesouvat peníze na tento záměr. Svůj byznys s luxusní bižuterií nakonec v roce 2007 prodali a peníze soustředili pro potřeby Green School. Škola je na obrovském pozemku o několika hektarech uprostřed tropického balijského pralesa, kterým protéká široká řeka Ayung. Do projektu se zapojilo mnoho sponzorů, od nejbohatších lidí, jako je britský miliardář sir Richard Branson, po drobné přispěvatele. Přispět ostatně může kaž­dý i dnes. Peníze jsou účelně využity ať už pro potřeby školy nebo pro balijské děti. A jako bonus získáte vlastní bambus. Vaše jméno bude navždy zvěčněno do bambusové tyče třeba někde blízko bambusu Richarda Bransona.

Vše, co ve škole uvidíte, je z bambusu. Bambus byl a je tady využíván pro všechny stavby. John Hardy je zastáncem využití bambusu jako alternativního zdroje dřeva pro stavební materiál, stejně tak jako alternativu zalesňování. Ještě když podnikal, tak vše, co jeho firma spotřebovala na reklamu v podobě tiskovin, vracel zpět tím, že vysazoval bambusové plantáže na balijském ostrově Nusa Penida.

Mrakodrap z bambusu

U vchodu dostanete kartičku na krk a přidáte se ke skupině návštěvníků z různých koutů světa. V přízvuku průvodce poznáte australskou agličtinu, takže vám možná chvíli potrvá, než porozumíte všemu, co říká. Ale stačí se jen dívat okolo sebe. Procházíte okolo obrovských vysokých staveb z bambusu. Dochází vám, kolik za tím vším stálo a stojí práce. Jsou tak precizně a dokonale postavené. Srdcem školy je šedesátimetrová stavba se stejnojmenným názvem, na kterou spotřebovali víc jak 2500 bambusových tyčí. Její výšku si uvědomíte, teprve když stojíte přímo pod ní.

Tam, kde nevyužívají jako stavební materiál bambus, staví tradiční zdi z bahna. Procházíte okolo jídelny, učebny matematiky, tělocviku. Vidíte zasunuté židle studentů, jejich sešity v lavicích z bambusu. Čtete poznámky z tabulí, které jsou opravdovou raritou. Funkce tabule plní přední skla vyřazených aut z provozu. Skla upravili tak, aby byla matná. Průvodce Charris si jen posteskne, že sají zbytečně moc inkoustu z fixů. Ale stále pracují na zlepšeních. Procházíte třídou a čtete zadání k domácím úkolům. „Jaký by měl být hrdina?“ stojí na jedné z nástěnek. Přemýšlím, proč se nás na nic takového nikdo ve škole neptal. Proč jsme museli jen striktně dokola soukat do hlavy data úmrtí a narození různých neznámých lidí, na které bych si dnes nevzpomněla, ani kdyby mě mučili. Proč nás už odmala neučili samostatně myslet?

Máte hlad? Dejte si v místním LivingFood Lab pizzu s čerstvě vypěstovanými rajčaty nebo fíkový koláč a k němu vynikající macchiato. Takový oběd z extra čerstvých surovin vás přijde na 100 korun. Děti mají svou vlastní zahrádku, kde se učí, jak si vypěstovat potraviny jako je rýže nebo chilli papričky. Ve středu pak pečou koláče. Nezapomeňte také ochutnat džusy z čerstvého ovoce. Jsou tak skvělé, že si na nich vytvoříte závislost.

Kolem vás budou pobíhat studenti. Nikdo tu nekřičí, nevidíte ani kyselé obličeje dětí, ani učitelů. Je tu cítit svoboda. Menší děti si krátí čas mezi vyučováním na houpačkách z bambusu. Kluci kopou do fotbalového balonu na obrovském hřišti. Ještě než se vydáte na prohlídku s někým z místních průvodců, požádají vás usměvavé Balijky o dobrovolný příspěvek ve výši 100 000 Rp, což je asi 200 korun. Ochotně vám vysvětlí, že peníze poputují na vzdělání balijských dětí.

Ztracena v pralese

Přicházíme k malé vodní elektrárně, instalované u mohutné řeky protékající pralesem. Přemýšlím, jak velká za tím vším musela být myšlenka. Dochází mi, že síla myšlenky je vždy a jen v její realizaci. Chvíli mi trvá, než se vrátím do přítomnosti. Moje skupina mezitím někam zmizela. Nezbývá mi nic jiného, než hledat cestu po svém. Procházím okolo malých černých prasátek v ohradě, od které vede několik úzkých klikatých stezek. Nemá…

Létající zobáky – Jsou sice špatnými letci, ale vše si vynahrazujízato mají nádhernéým zobákyem. Tukani.

Příroda

Vodění jidáše – V několika oblastech na Pardubicku se udržuje zajímavý velikonoční zvyk.

Nejzelenější škola světa – Máte pocit, že to jde se Zemí z kopce? Na Bali můžete získat novou energii.

Věda a technika

Národně ekologicky – Násilí mongolským nacionalistům na popularitě nepřidalo, zkouší to tedy přes ochranu přírody.

Kvíz

Poklad Pacifiku – Seznamte se s nejvzácnějšími a nejohroženějšími leguány světa.

Rozhovor

Předplatné

Téma – Pomocná ruka

Cesta ke kořenům – Chcete zjistit původ svůj a vaší rodiny? Dnes je to jednodušší než kdykoli před tím.

Zaplať duší – Ne každá pomoc je zdarma. Pánu pekla se platí cenou nejvyšší.

Hladové prokletí – Proč v zemi, kde roste cokoliv, co se zasadí do půdy, trpí lidé podvýživou?

Cimrman pomáhající – Postava českého génia neumírá, ve jménu Cimrmana se zrodil další projekt.

Na konci světa – Bývalé království Ladák je díky živé a zachovalé buddhistické kultuře nazývané Malým Tibetem.

Guatemalská Atlantida – Před téměř dvaceti lety byly na dně jezera Atitlán objeveny zbytky dávného mayského města. Kde se tam vzalo?

Eurovýlet – Za delfíny na Jadran

Koktejl a já – Jaká byla životní cesta členů redakce Koktejlu?

Historie a archeologie

Vypálená tradice –- Propadněte s námi kouzlu arabského keramiky. Město Nabeul je hlavním hrnčířským centrem Tuniska.

Záhada faraoónova slona – Ve 3. století před Kristem proběhla u Gazy jediná bitva, kde se utkali indičtí bojoví sloni s africkými.

Krvavé Velikonoce –- Zmrtvýchvstání Ježíše Krista si v různých částech naší planety připomínají různě. Na Filipínách se nechávají přibít na kříž.

Nikdo neví, kde se tu vlastně vzali. Ale jsou už zkrátka tady. Tisíce kilometrů daleko od své pravlasti na odlehlých ostrovech Fidži. Seznamte se s nejvzácnějšími leguány světa, a také asi nejohroženějšími. Jestli my, lidé, brzy něco neuděláme, tak zelené skvosty Tichomoří nenávratně zmizí a najdeme je jen v seznamech vyhubených druhů.

Rekni leguán a dostaneš klackem! Že by Fidžijci brali název svého nejslavnějšího živého tvora jako nadávku? Vlastně je tomu právě naopak – dva z mnoha místních kmenů leguána vzývají jako totemové zvíře. Proto se jejich místní jméno vokai nesmí vyslovovat v přítomnosti žen – za což pak provinilci může hrozit i „pár na záda“. Někteří Fidžijci se neškodných plazů naopak obávají. Možná proto, že smaragdoví ještěři v ohrožení doslova zčernají vzteky, kývají divoce hlavou a vrhají se s otevřenou tlamou na každého, kdo se opovážil narušit jejich teritorium. Většina obyvatel však leguány vnímá jako své národní bohatství, které je třeba chránit. Takové usnesení ostatně přijala i místní vláda. Ranger Pita Biciola, který chrání leguání ráj na malém ostrůvku Yadua Taba, své poslání bere smrtelně vážně. Doslova. „Když jsme chránili vody kolem ostrova před rybáři, kteří chytali ryby dynamitem, chtěl po nás jeden z nich nálož hodit. Držel v jedné ruce patronu a v druhé zapálený doutník. Tenkrát to bylo o vlásek,“ svěřil se místnímu reportérovi. Ostrůvek, kde žije nejvzácnější ze tří druhů fidžijských leguánů, je dnes zakázanou zónou, kam smějí jen výzkumníci. Turisty sem přestali pouštět poté, co před dvanácti lety chytli na letišti v Nadi pašeráka s pěti velevzácnými plazy v kufru. Takové opatrnosti se však nikdo nemůže divit. Leguáni obývající ostrov jen o málo větší, než je třeba pražská zoo, by mohli vyprávět, co je to „mít všechna svá vajíčka v jednom košíku“. Riziko zničení populace například zavlečením chorob je tak velké, že udělalo doživotní vyhnance i z těch pěti propašovaných ještěrů. Dnes pro jistotu žijí v péči místního ekologického centra Kula Eco Park. Na ostrov Yadua Taba se vrátit nesmějí.

Fidžijci své šupinaté ikoně prokazují pocty takřka královské. Leguán slyšící na odborné jméno Brachylophus vitiensis, který na ostrovech žije už skoro patnáct milionů let, se dokonce dostal na pětidolarovou bankovku společně s britskou panovnicí. Tvář královny Alžběty II. sice zdobí platidla mnoha zemí světa, fidžijské dolary jsou však prý jediné bankovky, na kterých se usmívá. Možná i proto, že se na ostrově Yadua Taba podařilo vyhubit zavlečené kozy ničící místní lesy, i krysy, které si pochutnávaly na leguáních vajíčkách. Stavy plazů z druhé strany bankovky tak začaly slušně stoupat – až k dnešním šťastným třinácti tisícům. Úsměv královny možná trochu ztuhne poté, co zjistí, že se v nové edici bankovek slavný ještěr přestěhoval na lícovou stranu místo ní. A to ani nemluvím o tom, že se vyhřívá i na poštovních známkách nebo třeba deskách telefonních seznamů.

Hvězdné objevy a leguání detektivové

Když se buduje kariéra, nemá se to dělat na půl. Už samotný nástup na scénu je věcí prvořadé důležitosti. Nejvzácnější z fidžijských leguánů si pro svou premiéru nemohl vybrat lepší chvíli. Zjevil se světu přímo při promítání slavného filmu Modrá laguna. Část filmu se totiž točila na fidžijském ostrově Nanuya Levu, takže si svou roli zahrála i místní fauna. Australský herpetolog John Gibbons, kterého režisér pozval na předpremiéru, pak nemohl uvěřit svým očím. Právě studoval jediný do té doby známý druh fidžijských leguánů, a plaz z romantického filmu se od něj na první pohled lišil. Vědec nelenil, odcestoval na Fidži a popsal odtud nový druh leguánů.

Objevit v dnešní době nový druh většího obratlovce je pro vědce něco jako malé zemětřesení. Převratům v příbuzenských vztazích fidžijských leguánů však nemělo odzvonit ani po promítání hollywoodského snímku. Tentokrát to však chtělo trochu mravenčí práce a pár analýz DNA. Nakonec se ukázalo, že plazi, kteří se po miliony let bezostyšně tvářili jako příslušníci jednoho druhu, vlastně představují druhy celkem tři. Nově objevený leguán dostal jméno Brachylophus bulabula. Jinak suchopární vědci si při volbě názvu snad ani lépe vybrat nemohli. Bula je totiž fidžijským pozdravem i vyjádřením spokojenosti. Místní lidé tak na sebe volají několikrát za hodinu, a protože jich na Fidži žije bezmála milion, proletí to slovo zdejším éterem mnohomilionkrát denně. Vědecké snažení přineslo ještě jeden kuriózní výsledek. Výzkumníci zjistili, že se složení DNA leguánů z různých ostrovů vždy trochu liší. Dokážou tak zjistit „domovskou adresu“ každého ještěra, jehož vzorky otestují. Dokonce i těch leguánů, které někdo odvezl z jejich ostrovů ilegálně. Mimo jiné ověřili, že leguáni, žijící na ostrovech Tonga a Vanuatu, opravdu pocházejí z Fidži a vysadili je tam lidé. Stále však zbývá jedna záhada, kterou nerozlousknou ani genetické rozbory.

Kde se tady vzali?

Fidžijské ostrovy jsou nádherným tropickým rájem ztraceným uprostřed vod Tichého oceánu. Leží tak daleko od všech kontinentů, že se sem s výjimkou létajících kaloňů před příchodem lidí nedostal žádný savec. Kromě ptáků tu navíc kdysi žilo jen málo dalších větších tvorů. Většina z nich má své žijící nebo vyhynulé příbuzné v asijské oblasti, takže je docela dobře možné, že se sem v minulosti dostali jakýmsi „island hoppingem“ z jednoho ostrova na druhý.

Leguáni však ve Starém světě žádné přímé příbuzné nemají. A podle všeho ani neměli. Jejich americká pravlast přitom leží skoro deset tisíc kilometrů daleko za vodami Pacifiku. Na takové plavbě už v minulosti vyhasly životy mnoha lidských námořníků. Jak by to tedy mohli dokázat plazi, dlouzí sotva tři čtvrtě metru? Možná stejně jako mořeplavci. Dokonce k tomu používali i svá vlastní plavidla – plovoucí vory z utržených rostlin, které modrým nekonečnem unášejí mořské proudy. Známější leguáni zelení takto zvesela „raftují“ po Karibiku a stejným způsobem se po moři dostali na Galapágy i předkové tamních leguánů – proti hrdinské plavbě na Fidži to však byl pořád ještě sotva desetinový výkon.

„Přesto to však naši leguáni dokázat mohli,“ tvrdí Ramesh Chand, ředitel záchranného centra Kula Eko Park na hlavním fidžijském ostrově Viti Levu. „Potravu měli vlastně pořád u nosu – jsou totiž býložraví, takže jim stačilo postupně spásat vlastní plavidlo,“ usmívá se. „Předkové fidžijských leguánů navíc mohli získávat veškerou potřebnou vodu z potravy, takže měli během plavby vyřešený i nejpalčivější z problémů lidských mořeplavců,“ dodává. Dobyvatelé vzdálených zemí ve skutečnosti nemuseli o svém dobrodružství vůbec vědět. „Vajíčka fidžijských leguánů se vyvíjejí velmi dlouho – vlastně stejnou dobu, jakou trvá těhotenství ženy,“ vtipkuje Chand. Sám to musí dobře vědět – v záchranném centru už odchovali přes třicet vzácných mláďat. „Je proto dost dobře možné, že na vorech z vegetace připlula jen vajíčka leguánů, která se pak v klidu vylíhla na místní pláži.“

Kořeny důkazů

Záchranný vor leguánů možná zakotvil u kořenů fidžijských kořenovníků obecných, které tvoří místní mangrovové porosty. Stromy, které se naučily žít na pomezí moře a souše, mají s leguány společného víc, než se zdá. Mořské proudy ženoucí leguání vory totiž omývají břehy mnoha ostrovů – proč tedy plazi „vystoupili“ na souš jen u fidžijských a tonžských břehů? To nevíme – víme ale, že kořenovníky, jejichž semena se vezou stejným vodním stopem, rostou v Tichomoří také jen na Fidži a Tonze.

Ve spleti kořenů se dají najít pravé divy. Nestálému prostředí se střídáním slané vody s odhalenou souší se přizpůsobily i samy mangrovníky. Životodárný kyslík získávají pomocí vzdušných kořenů, které fungují přesně jako dýchací trubice potápěčů. Mezi nimi se skrývají další mistři dýchání mimo rodný živel. Ryby, které na svých silných ploutvích vylézají z vody ven a na souši se rozhodně necítí jako ryby na suchu. Dostaly podle toho i jméno – lezci obojživelní. Protože si v tlamce nosí zásobu vody, můžou lezci nejen vstřebávat vzdušný kyslík, ale také lovit na souši drobný hmyz. Ukazují nám tak dobývání souše v přímém přenosu. Na odhaleném bahně zase předvádějí němý koncert samci krabů houslistů. Vábivě mávají svým obrovským a pestře zbarveným klepetem na každou samičku, která by měla náhodou zájem. Na ty méně opatrné z nich číhají volavky bělolící. Hmyz z větví mangrovníků vyhlížejí ledňáčci proměnliví. Jedno je tedy nakonec jisté – leguáni kdysi přistáli na barvitém tropickém světě.

Připravila: Tereza Hronová, foto: archiv Jeden svět

Dnes je jí osmdesát a přesto cestuje. Úplně sama a stopem. Důchod jí stačí na to, aby se tři měsíce v roce potulovala po světě se stanem a pár dalšími věcmi. Svůj první výlet podnikla před dvaceti lety – asi šedesátiletá polská babička s mladou duší a srdcem se vydala do Finska. Od té doby byla ve více než šedesáti zemích a se stopováním rozhodně ještě nekončí. „Chci jet do Severní Koreje,“ říká usměvavá Teresa Olszewská-Bancewiczová.

Proč jezdíte stopem a ne třeba letadlem nebo vlakem?

Vždycky jsem chtěla cestovat, ale neměla jsem za co. Nemohla jsem jako výtvarnice v Dolním Slezsku najít práci, neměla jsem peníze na jídlo a školní potřeby pro děti, natož pak na cestování. Začala jsem ale malovat obrazy a prodávat je v antikvariátech i na ulici. Šly na odbyt. Díky tomu jsem si vydělala nejdřív na stan, pak na fotoaparát a na pohorky. Výtvarné kompozice jsem zkusila prodávat na mé první cestě do Finska a šlo to. Stopování je pro mě v podstatě jediná možnost, jak se někam podívat.

Kdy jste vyrazila na svou první cestu do Finska?

Tu jsem podnikla v 62 letech. Tehdy jsem neměla ani korunu, protože jsem ještě neměla nárok na důchod. Půjčila jsem si 50 dolarů a synovy boty a jela jsem přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Ve Finsku jsem tehdy málem zmrzla, a tak jsem se rozhodla rovnou jet do tepla. Vyrazila jsem do Varšavy na izraelskou ambasádu. Konzul mi ale řekl, že potřebuji mít kapesné 60 dolarů denně a prokázat stálý příjem, abych mohla jet do Izraele. Vytáhla jsem z kapsy všechny svoje peníze. Vysvětlila jsem mu, že to je vše, co mám, že jídlo mám v batohu z Polska. Nakonec mi popřál příjemný pobyt.

Kolik zemí jste celkem procestovala a kde všude jste byla?

Kromě Anglie, Irska a Islandu, kde je na mě moc zima a prší, takže nemůžu spát pod stanem, jsem projela celou Evropu. Mimo ni jsem byla v Izraeli, v Ománu, v Číně, v Japonsku, procestovala jsem část Ruska, Kazachstán. Byla jsem u Kaspického moře. Pak jsem se podívala i do Kolumbie a na Kubu. Celkem jsem byla ve více než šedesáti zemích světa. A co je cílem mých cest? Nejsem klasický turista, nezajímá mě, kdy byla postavená jaká budova. Spíš mi utkví v paměti setkání s obyčejnými srdečnými lidmi. A ti jsou všude na světě.

Kde jste byla naposledy?

Nedávno jsem začala pracovat. Mám jen měsíc dovolené, a tak už nejsem tak volná jako dřív. Naposledy jsem byla na řeckém ostrově Ikaria. Velice ho doporučuji z mnoha důvodů. Kromě krásné přírody tu mají lidé zajímavé názory a životní filozofii. Jsou soběstační, zdraví a zapomínají umírat. Mnohým je přes sto let! Pět dní jsem jela stopem tam, dva týdny jsem si užívala na ostrově, sedm dní stopem zpátky. Víte, kolik mě to celé stálo? Se vším všudy 100 eur. Kupovala jsem si i čerstvé ovoce. Ještě mi zbylo na to, strávit příjemnou noc na benzince. Poslední větší cesta ale byla loni, kdy jsem jela do Vietnamu.

Tam jste taky jela stopem?

Jistě, ten jsem projela stopem celý, ze severu na jih a poměrně rychle a bez problémů. Měla jsem totiž doporučující dopis od ředitele místního archeologického muzea. Cítil se být zavázán jednomu Polákovi, který se přičinil při stavbě toho muzea. V dopise stálo: „Pomáhejte polské důchodkyni Terese Bancewiczové“. Když mi došly peníze, čekala jsem, až mi pošlou důchod a pak jsem se hned vydala dál.

Stopovala jste i v České republice?

Musím se přiznat, že jsem sem jezdila často hlavně v 60. a 70. letech v rámci organizovaných zájezdů i s dcerou a synem. Mám Čechy moc ráda. Líbilo se mi v Jablonci nad Nisou v muzeu bižuterie. Byla jsem také ve zlaté Praze. Přespávala jsem v Česku v klášteře německých křižáků, když jsem jela na Balkán. Řádový bratr se mě ptal, jestli mi kvůli válkám nevadí křižáci, když jsem Polka… Copak ale má cenu vracet se do tak hluboké historie? Na Slovensku jsem zase spávala v cikánských osadách. Mám moc ráda jejich hudbu, to se mi líbilo. Evropa je pro mě teď už jen spíš tranzitní prostor pro Blízký východ a do Afriky.

Máte spoustu historek z cest. Vzpomenete si na nějakou z Afriky?

Když jsem spala pod stanem na Sahaře, přijel za mnou nějaký mladý muž. Chtěla jsem se mu pochlubit, že jsem v té poušti strávila noc úplně sama. On ale zvedl prst k nebi a upozornil mě na to, že nejsem nikdy úplně sama. Je se mnou Alláh. Povídali jsme si u ohně a on se ke mně najednou začal nebezpečně přibližovat. Prý zda se nemůžeme přitulit, když jsme takhle sami na Sahaře a nikdo nás nevidí. Odstrčila jsem ho s tím, že nás přeci vidí Alláh. (smích)

Jak máte těžký batoh? Co v něm nosíte?

Vybavuje se mi teď další příhoda. Mám arabizovaný pas z doby, když jsem se chystala do Libye. Když jsem s ním přijela do Izraele, vůbec nechápali, proč mám pas psaný arabským písmem. Celnice zavolala vojáky, ti mě podrobili velmi zevrubné prohlídce. Ženy mě svlékly a začaly mě ohledávat těmi všemi přístroji. Jako vždycky jsem se tomu hrozně smála, bavilo mě to. Ostatní si museli myslet, že pašuju drogy. Vytáhli mi všechno z ruksaku. Trvalo jim to asi 40 minut. Já už dlouhá léta cestuji a znám každé zákoutí batohu. I potmě najdu všechno v každé malé kapsičce. Oni mi začali cpát všechny ty věci zpátky, což jim samozřejmě nešlo. Zírali, že s sebou vozím opravdu jen základní věci – hygienické potřeby, pár kusů oblečení, stan, spacák, příbory, několik kilo mnou malovaných pohlednic na prodej a nějaké jídlo.

Jak se udržujete fit? Zvládáte s přehledem i země, kde je opravdu hodně velké teplo…

Mám velmi nízký tlak a většinou mám i nízkou tělesnou teplotu. Pro mě je Sahara ráj. Zdraví mi slouží velmi dobře. Nikdy jsem se před cestou neočkovala. Pila jsem už vodu ze všech možných zdrojů – třeba z rybníčku u dálnice v Německu – ale nikdy jsem nechytla žádnou infekci. Napsala jsem i malou knížku, rádce mladého stopaře. Doporučuji si dva týdny před cestou zkoušet nové boty, nový batoh, ochodit i ponožky. Nebrat si s sebou moc konzervovaných jídel, masné výrobky, ale spíš něco trvanlivého, co vydrží i po rozdělání. Nepotřebuji žádný speciální trénink, protože se rychle aklimatizuji a předcházím problémům. Občas ale pochoduju s batohem kolem našeho domu a soused se ptá: „Co děláte, paní Tereso?“ Já odpovídám, že trénuji na další výpravu.

Co říká rodina na vaše cestování?

Jan, můj manžel, se kterým dlouho žijeme v odloučení, i když v jednom domě, říká, že mu to je jedno. Děti se o mě bály, ale já jsem si stejně vždycky dělala, co jsem chtěla. Nedělám nic, co by někomu ublížilo. Říkám jim, že až umřu a oni pojedou pro moje tělo, tak se aspoň podívají do nějaké hezké země. (smích) Můj syn je námořník, takže mu v práci taky hrozí nebezpečí. Můžou ho přepadnout piráti, bouře. Syn, který zemřel, byl letec. Adrenalin po mně zdědili oni dva, ale dcera se spíš potatila a má ráda luxusní dovolené.

Byla smrt vašeho syna impulsem začít ještě víc cestovat?

Ne, to nebyl ten rozhodující moment. Když umřel, byla jsem zoufalá. Cestovat jsem ale začala, abych se dostala z deprese, když jsem byla nezaměstnaná. Pár let před důchodem jsme se přestěhovali na venkov do ruiny se zahradou, abychom přežili z toho, co si vypěstujeme. Plíživě přišla deprese. Chtělo se mi umřít a ani jsem nevěděla proč. A tak jsem změnila svůj život. Já se synem stále mluvím, i když už není mezi námi. Nevěřím na posmrtný život, ale pomáhá mi, když si mám s kým promluvit. Když se smráká a u dálnice není místo na stanování, tak mu říkám: „Synku, celý život jsem ti pomáhala, tak teď pomoz ty mně.“ Přijede auto a řidič mě pozve, abych si postavila stan u něj na zahradě.

A kam se teď chystáte?

Chci jet do Severní Koreje. Už tři roky se na to připravuji. Seznámila jsem se s turistickým průvodcem, který tam žije a je Polák. Dneska by to prý vyšlo zhruba na 700 eur. Pokud se setkám s tím chlápkem, tak pojedeme spolu vlakem, budeme bydlet v nejlevnějších hotelech, nakupovat nejlevnější jídlo. Žádné maso a alkohol – to je tu určené západním turistům, kteří jsou ochotní platit.

Když jsem poprvé slyšel o průvodech, které o Velikonocích vodí jidáše po vsích, myslel jsem, že jde o dávno zapomenutý zvyk. V několika oblastech na Pardubicku ho ale lidé udržují nepřetržitě od 19. století.

Pokud se v době Velikonoc ocitnete na Pardubicku, překvapí vás průvody se slaměnými maskami, doprovázené skupinami koledníků s řehtačkami. Tady mají Velikonoce magický nádech a nezapomenutelnou atmosféru. Obvykle jsem si je představoval jako náboženský svátek spojený s pomlázkou a koledováním. Vejce, bonbony, čokoládová vajíčka, ale i nádherně malované kraslice byly odměnou za koledování po sousedech i známých. Jenže ve Vraclavi, pouhé čtyři kilometry od Vysokého Mýta, tvoří koledu neobvyklé průvody kluků s řehtačkami, kteří doprovázejí záhadnou masku jidáše. Stejně tak v okolních obcích mají tento obyčej spojený s maskou, která může mít různé podoby, ale vždy se jedná o jidáše vedeného koledníky, proto se tento zvyk nazývá vodění jidáše.

Kasař nebo vaječkář?

Obchůzka se tradičně koná na Bílou sobotu, kdy od brzkého rána, nebo někdy až po obědě vyrážejí děti na koledu s velkými řehtačkami a klapačkami. Někdy tyto hlučící nástroje vydávají neuvěřitelný rámus, aby je nikdo nepřehlédl. V mnoha obcích chodí průvody řehtačů podle tradice ve svatý týden i na Zelený čtvrtek a Velký pátek. Nejčastěji se s „voděním jidáše“ setkáte v Pardubickém kraji, v obcích okolo Vysokého Mýta, Holic, Hrochova Týnce, Chrasti a v okolí Ústí nad Orlicí. Jinde si na jidášské průvody vzpomínají jen starší lidé, případně o nich najdeme zmínku ve starých kronikách. Koledy se účastní kluci od šesti do patnácti let. Ti mezi sebou mají rozdělené role. Někdo zastupuje pána, kterému se také říká kaprál, protože má vůdcovskou roli, nechybí ani vodič, který vede jidáše. Dalšími postavami v průvodech jsou vyklepávač, výběrčímu se přezdívá kasař nebo vaječkář a účastníci, kteří rámusí – jsou jednoduše klapáči, hrkáči, ale také smrkáči. Kdo nemá žádný nástroj, ten používá své hlasivky. Smyslem obchůzky je koleda, tedy návštěva všech domů, kde po zazpívání dostávají odměnu jako jsou vejce, malované kraslice, sladkosti a někdy i peníze na přilepšenou. V průvodu je hlavní postavou „jidáš“ skrytý pod maskou, který nemá být poznán. Někdy je maska z koudele, například ve Vraclavi, jinde z rákosu, sena, nebo je zastoupena jednoduchým černým oblekem. Samozřejmostí je pomalovaná tvář. Nezbytnou součástí musí být také trn, prut ozdobený barevnými fábory nebo pentlemi. Takový trn spíše připomíná hodovačku, ale tady může být i jednoduchým nástrojem na odhánění zvědavců.

Koudel pro hrdinu

Ve Vraclavi, známém sídle již od dob Přemyslovců, přikládají tomuto zvyku veliký význam. Ještě před obědem mě pan starosta nasměroval do stavení, kde se chystala starobylá maska jidáše. Kluci spolu se svými rodiči připravovali koudel pro hlavního hrdinu. Ostatní kluci si pentlemi zdobili své řehtačky, připomínající důmyslné stroje na hluk. Někteří měli dokonce historické klapačky, pamatující mnoho generací koledníků. Nejstarší řehtačka připomínala spíše trakař, který byl podle pamětníků vyroben těsně po druhé světové válce. Rodiče vyvoleného chlapce zatím připravovali dlouhého hada z koudele, kterého důmyslně omotávali okolo koledníka. Tady ve Vraclavi se používá koudel zvaná „babina“, kvůli lnu, který se zde pěstoval až do roku 1965. V dnešní době se naopak tento kdysi běžný mate­riál těžko shání. Tvář jidáše musí být skryta dokonalým pomalováním a zdobení masky se zakončí špičatou černou čepicí s barevnými stuhami, nebo jen s krepovým papírem. Teď už je jidáš připraven na dlouhý pochod po celé vsi. Za velikého zájmu obce se velký průvod koledníků dává do pohybu a za neuvěřitelného jekotu řehtačů začala velkolepá podívaná. Kluci si zpívají před staveními jednoduchý popěvek:

Ó, Jidáši nevěrný, cos to učinil,
žes svého mistra Židům prozradil.
Budeš-li se trápiti, ve věčném pekle hořeti,
s Luciperem ďáblem tam přebývati.
My školáci chodíme a jidáše vodíme
a o dárky prosíme.

V každé vsi je znění jiné, přesto smysl zůstává stejný. Dokonce se tyto říkanky dají najít už v 16. století, kdy se dostaly do zpěvníků. Podle tradice na Zelený čtvrtek zvony umlkají a odlétají do Říma. To trvá do soboty, než se navrátí po velikonočním vzkříšení. Do té doby chlapci denně obcházejí celou vesnici a zvuky zvonů nahrazují divokým řehtáním. V minulosti to býval problém, protože školou povinní museli ráno objet celou ves a pak rychle utíkat do školy. Dnes to mnohým usnadňují velikonoční prázdniny.

Slámový jidáš

V nedaleké obci Stradouni jsem potkal průvod již brzy ráno. Tady chodí s jidášem, který se na první pohled odlišuje. Oblek má ze slámy a čepici z rákosu. Najít ideální materiál je také problém, protože dnes kombajny slámu rozbijí a kdysi dlouhá sláma je minulostí. Naštěstí zručné ruce si dokážou poradit, snopy slámy se svazují provázkem a celý oblek nakonec dobře drží. Jen čepice se dělá z rákosu, koledník kouká škvírami mezi stvoly, a tak není třeba barvit obličej. A rákosu u rybníku roste mnoho, takže není třeba chodit daleko. Když vidím kluka, který se ve slaměné masce ověnčené pentlemi sotva potácí, říkám si, jestli vůbec dojde do konce. Jeho odpověď zní: „Je to tradice, a když to dokázal můj táta, dojdu do konce i já.“ Přesto obejít ve Stradouni všech 110 domů dá pěkně zabrat. Hierarchie mezi chlapci je daná, ti starší dohlížejí na ty menší a velký pán rozhoduje o celém průvodu. Kdyby někdo zaspal, nebo se mu jen nechtělo vstávat, při dělení kasičky také nemusí dostat vůbec nic. Jakmile hrkači spustí, není slyšet vlastního slova. Hrdí otcové putují s průvodem stejně jako my zvědavci. Nikdo se nemíchá do chodu události, kluci mají absolutní volnost, jen občas někteří dědové se vracejí do dětských let, kdy i oni chodívali v tomto průvodu. Ve všech domech už nedočkavě očekávají koledníky, někde dostávají čerstvá vejce, jinde vykoledují větší mince do kasičky. Tu opatruje kasař a po skončení koledy se obsah rozdělí. Někteří chlapci už nemohou, ale velký pán je někdy velice drsně donutí pokračovat dál, únava neúnava. Nutné je vždy dokončit koledu do oběda. Pro malé koledníky je proto vítanou radostí občerstvení, které je čeká v několika chalupách, a malí koledníci se zakusují do připravených chlebů.

Maska s kasičkou

V takových Jenišovicích je jidáš úplně jiný. Maska je upletena ze slámy a čepec je spletený s růžičkami. Ale rozdíl je hned patrný, jidáš trůní na vozíku. Mohutná slaměná postava se vozí po vsi. Možná to má chlapec jednodušší než jeho kolegové v ostatních vsích. Z vozíků se na každého šklebí pomalovaná tvář s kasičkou v ruce. Tady hlavní organizátor, pán, to má výrazně organizačně ulehčené. Koledníci pečlivě ukládají svoji výslužku včetně hory vajec na druhý vozík, prostě motorizovaná jednotka. V obcích mezi Hrochovým Týncem a Chrástí narazíte na značně odlišné jidáše. Tady masku tvoří černý oblek, nebo plášť s kloboukem, a samozřejmá kasička, kterou si hlídá sám jidáš. Obličej má začerněný a masku si vodí vodič, který má na starosti hlavní postavu Bílé soboty. Někde naopak je sláma připevněna na pytlovinu. Co obec, to originál a v každé vsi se uchovala úplně jiná forma magické masky.

Ať je to Jakub, Patrik, Tomáš nebo Petr, vždy to jsou odhodlaní hoši, kteří jsou hrdí na svoji výjimečnou obchůzku. A když skončí, čeká masku i nečekaný osud. Za vsí je z unaveného jidáše slavnostně stržena a za hlasitého hrkání spálena. Tím se symbolicky ukončuje vše špatné.

Je mnoho míst, kde trvá obliba hrnčířského řemesla. Známé jsou čínské vázy, v Česku velice oblíbený cibulák a podstatnou historii má například i francouzská fajáns nebo německý míšeňský porcelán. Ale jak jsou na tom na severu Afriky?

Medína není jen jedním ze tří nejsvatějších měst islámu, ale také název pro starou část arabských měst, respektive pro původní staré město. Každá medína má souk, což je tržiště, které vám při první návštěvě bude připomínat labyrint, ovšem seženete zde vše, co vás jen napadne. Od klasických komodit jako je koření, datle, ryby, maso, vodní dýmky, tabák, keramika, přes různé šperky, látky, koberce až po živé šneky nebo ježky. Když jsem procházel s přítelem Slimem, rodilým Tunisanem a zároveň mým průvodcem, soukem v Nabeulu, všiml jsem si, že zde nabízejí větší množství keramiky než jinde. Aby ne, vždyť tradice hrnčířství v Nabeulu sahá až do 10. století, kdy za vlády Fátimovců došlo k rozkvětu figurativních vzorů. Město je dodnes jedním ze dvou hlavních center keramické výroby v Tunisku (druhé je Džerba). Na tržišti objevíte z keramiky snad všechno, co vás napadne, a možná i víc. V nabídce jsou nejen klasické talíře, džbánky, vázy či dlaždice, ale i skládané misky, které se běžně používají na servírování dochucovacích omáček, předkrmů nebo salátů. Samozřejmě zde nechybějí originální arabské hrnce na vaření – tajiny. Jde o keramickou nádobu s pokličkou ve tvaru kužele. Tajin, pokrm nesoucí stejný název jako hrnec, se vaří ze všeho, co je doma v kuchyni. Základem je zpravidla maso a zelenina, které se očistí a s kořením vloží do tajinu a pak se vše už jen pomalu vaří, respektive pod kónickou pokličkou dusí několik hodin. Výsledný pokrm je excelentní směsí měkkého masa a šťavnaté zeleniny. Stolování dodává orientální nádech souprava mističek na ochucovadla a předkrmy, která složená kopíruje talíř, na němž se přenáší. Když už jsem se zmínil o přísadách, bylo by i fér říct, že žádné jídlo se zpravidla neobejde bez místního olivového oleje, na který jsou Tunisané pyšní, a harissy, pikantní omáčky z papriček, česneku, koriandru a ještě několika individuálně přidávaných přísad.

Keramické království

„Slyšel jsem, že hrnčířská sláva Nabeulu je již ta tam a dnešní keramické výrobky se dělají strojově,“ snažil jsem se získat informace od Slima. „Vidím, že tě naše keramické výtvory zaujaly. Některé suvenýry můžou dělat stroje, ale nechceš se podívat do klasické dílny? Můj kamarád ji má tady nedaleko, můžeme k němu zajít,“ dává Slim návrh, na který nadšeně přikyvuji. Proplétáme se změtí uliček souku, až nás nakonec jejich sevření propustí a my se dostáváme mimo medínu. Dílna, chcete-li, keramický ateliér Slimova přítele Aliho není ve starém městě, ale patrně kvůli prostoru a dosažitelnosti pro dopravu je již v modernější části Nabeulu. U vstupu do krámku se vítáme s Alim a ocitáme se doslova v keramickém království. Okamžitě mě napadá úsloví o slonu v porcelánu, a tak si dávám velký pozor, abych něco neshodil, neboť předmětů je tu spousta a některé malé jsou položeny na těch velkých. Není zde snad jediné místo, kde by nebyl nějaký kachlík, tajin, hrníček. Prostor je doslova zaplněn barvami. „Modro-bílé a zeleno-bílé barevné motivy jsou tradiční z Nabeulu, žlutou a zelenou najdete na Džerbě a berberské vzory mají původ v Sedane,“ vysvětluje mi celé barevné spektrum svého krámku Ali. U stěn dominují gigantické džbány, které však nejsou určeny pro uchovávání tekutin, neboť mají vykrajované vzory. Jedná se o obří aromalampy. Hned vedle dveří je malý hrnčířský kruh a u něho sedí muž, který cosi tvoří. Co z jeho rukou má vzejít, se mi nepodařilo rozklíčovat, protože během chvilky měla hlína kuželovitý tvar pokličky k tajinu a vzápětí byla placatá jako popelník. V krámku jsem si připadal jako v pohádce Tisíce a jedné noci. Až na pár moderních vymožeností, jako je kasa, mobil a rádio, vše vypadalo tak, jak to mohl návštěvník spatřit před sto lety.

Pevná ruka

To zajímavější však mělo ještě přijít. „Pojďte za mnou,“ ozval se Ali a otvíral dveře na dvůr. Místo bylo diametrálně odlišné od krámku, žádné barvy, jen beton a kvůli materiálům potřebným pro výrobu keramiky byl všude prach. Po pár krocích jsme vešli do dílny, kterou tvoří průjezd s garážovými vraty na konci a čtyřpatrovými regály po stranách. Jako první sedí vedoucí směny a kousek za ním pak směna čtyř podřízených malířek. Pracovní prostředí je pro našince dost nestandardní, ale jak se říká, jiný kraj, jiný mrav. Pozoruji hlavního kresliče, jak dekoruje talíř. Na ještě nevypálenou hlínu talíře ručně obtahuje štětcem tužkou nakreslenou šablonu. Evidentně to chce pevnou a jistou ruku, jakákoliv chyba totiž znamená zkažený výrobek. Navíc některé výrobky a motivy vyžadují i tři dny práce, a když se jeden z posledních tahů potom nevydaří, není to nic příjemného. „Jen co jsou výrobky zkrášleny barevnými vzory, putují do pece, kde jsou do té doby, než se vypálí,“ odvádí nás Ali do další místnosti. Pec je opravdu zajímavá, nemá dno kvůli lepšímu zajíždění plat s keramikou dovnitř. Navíc teplo vždy stoupá nahoru, takže dno u pece evidentně není potřeba. Nakonec jsme se vrátili zpět do krámku, kde jsem neodolal a jeden z hrníčků jsem si koupil.

Vidličky a hvězdy

Plni dojmů a načerpaných informací jsme o pár minut později opouštěli keramickou dílnu. Dohonil nás hlad, a tak jsme se vydali se Slimem na oběd. Přemýšlel jsem, zda si dát tajin nebo něco z darů moře. Když jsme došli k restauraci, upozornil mě Slim na malý keramický detail, byly jím kachlíky, které dohromady tvořily obraz vidliček a arabských vzorů. „To je označení kvality restaurace, čím víc vidliček, tím lépe, přičemž tři jsou ale nejvíc. Je to obdobné jako v Evropě značení hvězdami,“ poučil mě před jídlem Slim. A s touto malou keramickou tečkou jsme se jali hodovat.

TEXT: Jaroslav Petr

Ve 3. století před Kristem vyhrál faraon Ptolemaios IV. bitvu, ve které jeho bojoví sloni fatálně selhali. Po staletí si vědci lámali hlavy, jaká zvířata si to vlastně egyptský vládce opatřil. Vždyť přece slon z Afriky je větší než z Indie a měl by mít tedy převahu.

Egypt pomalu ale jistě vyklízí místo na výsluní mezi středomořskými civilizacemi a navíc je oslabený dvorskými intrikami. Snad i proto si Antiochus III. troufl na kdysi tak silnou zemi. Vyprahlou plání proti sobě postupují dvě armády. Vzduch se tetelí horkem, pod nohama mužů i zvířat se zvedají mračna prachu. Ze severu, směrem od Gazy, se blíží v čele dvaašedesáti tisíc mužů, šesti tisíc jezdců a stovky válečných slonů seleucký král Antio­chus III. Jeho říše sahá od Turecka po Irák. Antiochovi to ale nestačí a rád by posunul hranice svého impéria dál na jih, až do Sýrie. Z jihu, od města Raphia (Rafáh) pochoduje vstříc Antiochovým vojům sedmdesát tisíc pěšáků provázených pěti tisícovkami jezdců a více než sedmdesáti slony pod velením egyptského faraona Ptolemaia IV. Faraon je odhodlán bránit Sýrii za každou cenu.

 Je 22. června roku 217 před Kristem a bitva, ke které se schyluje, bude zaznamenána jako jeden z největších střetů čtvrté syrské války. Na rovnováze sil toho bitva u Rafáhu mnoho nezmění. Obě starověké mocnosti se utkají o Sýrii ještě ve dvou následujících válkách. Přesto vejde masakr, známý také jako bitva u Gazy, do dějin. Je to jediná bitva, ve které byli nasazeni sloni afričtí proti slonům indickým. Průběh a výsledek bitvy u Rafáhu se nám dochoval v rozsáhlém díle Dějiny řeckého historika Polybia. Pro Ptolemaia IV. se bitva zpočátku nevyvíjela vůbec dobře. „Jen několik Ptolemaiových slonů se odvážilo do blízkosti nepřátel a muži sedící ve věžích na sloních hřbetech spolu bojovali dlouhými kopími. Také sloni spolu zápolili. Postupovali ze všech sil vpřed a přetlačovali se čely. S kly navzájem pevně zaklesnutými se snažili jeden nad druhým získat převahu, dokud ten silnější nedonutil slabšího, aby se natočil a odhalil bok. Pak ho nabodl kly podobně, jako to dělá býk svými rohy. Většina Ptolemaiových slonů ale odmítala boj, který je africkým slonům vlastní. Nevydrželi pach a troubení indických slonů a vyděsila je jejich velikost a síla. Zvedli oháňky a prchli dříve, než se vůbec k indickým slonům přiblížili,“ líčí úvodní fáze bitvy Polybius.

Ptolemaiovi pěšáci a jezdci nakonec za zhroucenou sloní frontu zaskočili a dovedli bitvu do vítězného konce. Král Antiochus III. prchl ke Gaze a na bojišti zanechal deset tisíc mrtvých. Čtyři tisíce jeho mužů padlo do zajetí.

Malí sloni

Celé generace badatelů braly Polybiův popis bitvy jako fakt. Dokonce i ve vědeckém latinském názvu Elephas maximus pro slona indického se zřejmě odrazilo historikovo tvrzení, že afričtí sloni, zařazení do šiků Ptolemaiovy armády, byli menší než indičtí sloni bojující v armádě Antiocha III. Latinské „maximus“ lze přeložit jako „veliký“ či „největší“.

Přírodovědci však upozorňovali, že Polybiův popis neodpovídá skutečnosti. Indický slon dorůstá výšky do 270 centimetrů a obvykle váží kolem tří tun. Slon africký bývá o půl metru vyšší a o dvě tuny těžší. Z Polybiova líčení vyplývá, že Ptolemaiova armáda získala bojové slony z území dnešní Eritreje, a museli to tedy být sloni afrického původu. Jak to, že byli menší než Antiochovi sloni indičtí? Záhada malých afrických slonů v Ptolemaiově armádě se zdála objasněná v roce 1948, kdy přírodovědec William Gowers došel k závěru, že Egypťané nevyužívali běžné stepní slony africké, ale příslušníky druhého afrického druhu slona – slona pralesního (Loxodonta cyclotis). Tento tlustokožec žije v hustých rovníkových deštných lesích západní Afriky. Dorůstá výšky kolem 230 centimetrů a váží nejvýše čtyři tuny, ale často mnohem méně. Egypťané mohli použít pro válčení právě tyto menší africké slony. Možná i proto, že jejich odchyt, transport a výcvik nebyl tak obtížný. Ale bylo tomu opravdu tak?

Dnes přežívá v rezervacích na jihu Eritreje jen něco málo přes sto slonů, kteří vzhledem pralesní slony nepřipomínají. To ale neznamená, že před více než dvěma tisíciletími nevypadala eritrejská populace slonů jinak a sloni pralesní v ní neměli významný podíl. Oba druhy slonů z černého kontinentu – slon africký a slon pralesní – se mohou mezi sebou křížit a jejich potomci jsou plodní a plně životaschopní. Mohli lovci pro faraona Ptolemaia IV. získat v Eritreji drobnější slony pralesní?

Na tuto otázku se pokusil odpovědět tým vedený americkým biologem Adamem Brandtem z University of Illinois. Vědci nejprve nasbírali trus eritrejských slonů. Nachází se v něm velké množství odloupaných buněk střevní sliznice. Z těch je možné izolovat dědičnou informaci slonů, a tu pak podrobit analýzám. Brandt a jeho spolupracovníci se soustředili na tzv. mitochondriální DNA, kterou předává potomkům pouze matka. Tato část dědičné informace se u slonů afrických a slonů pralesních nezaměnitelně liší. A to představovalo při pátrání po identitě Ptolemaiových bojových slonů nespornou výhodu.

Sloní stáda tvoří samice spolu se svými nedospělými potomky. Zatímco dcery zůstávají po dosažení pohlavní dospělosti „doma“, synové jsou ze stáda vypuzeni. Sdružují se v mládeneckých partách, toulají se po rozlehlých územích, a když se dostanou do říje, vyrážejí na námluvy za stády slonic. Dá se proto předpokládat, že sloní samice žijící na území dnešní Eritreje jsou potomky slonic, jejichž stáda se touto oblastí potulovala už v dávných dobách, kdy Ptolemaios IV. a Antiochus III. válčili u Gazy o nadvládu nad Sýrií. Pokud tehdy žili na tomto území sloni pralesní, pak by se jejich typické dědičné znaky měly přes desítky pokolení dochovat právě v mitochondriální DNA, děděné po přeslici.

Bitva o přežití

Adam Brandt nenašel v dědičné informaci eritrejských slonů ani špetku příměsi z DNA slonů pralesních. Jsou to čistokrevní sloni afričtí a mnohé nasvědčuje tomu, že žijí jako izolovaná populace už dlouhou dobu. Jejich dědičná informace proto pomalu, ale jistě ztrácí na různorodosti, což s sebou nese hrozbu degenerace a výskytu dědičných poruch.

Výsledky výzkumu dědičné informace eritrejských slonů tak vyvrátily spekulace o tom, že fiasko Ptolemaiových slonů jde na vrub jejich pralesního původu. V Eritreji se dali i před více než dvěma tisíciletími pochytat jen sloni afričtí. Jak to, že je historik Polybius vylíčil jako menší? „S největší pravděpodobností řecký historik při popisu bitvy připojil svou vlastní interpretaci, týkající se vzájemné velikosti asijských a afrických slonů. V té době kolovaly napůl mýtické zprávy o úžasné velikosti slonů z Indie. Polybius je pravděpodobně znal a čerpal z nich mylné přesvědčení, že sloni indičtí jsou největší ze všech slonů,“ říká člen Brandtova výzkumného týmu Alfred Roca. Výzkum amerických genetiků potvrdil, že populace eritrejských slonů afrických je skutečně unikátní a zároveň i ohrožená. V současné době eritrejská vláda usiluje o jejich záchranu. V posledních letech se zvětšila plocha, kterou sloní stáda v Eritreji obývají, a mírně narostly i stavy těchto jedinečných zvířat. Adam Brandt zvažuje, zda by nebylo vhodné snížit riziko degenerace eritrejských slonů tím, že by se do izolované populace vypustila zvířata z jiných oblastí. Vědci už vytipovali, že nejvhodnější by bylo použít pro „osvěžení krve“ slonů v Eritreji slony ze savan z východní Afriky. Ti mají k malé eritrejské sloní populaci geneticky nejblíže. Nezbývá než doufat, že v téhle bitvě o přežití eritrejští sloni zvítězí.

TEXT: Jiří Škoda

Kdybychom měli věřit všem středověkým legendám, byl by ďábel velmi plodný architekt. Po celé Evropě se totiž nacházejí stavby nesoucí jeho jméno, jejichž historie je plná příběhů o podivných smlouvách, zaprodávání duší a zahrávání si s pánem pekla. Nejčastěji se v tomto kontextu setkáme s mosty, které spojuje kromě legend také očividná náročnost zbudování. Při pohledu na některé z nich si člověk musí říct, jak je naši předci vlastně dokázali postavit. Máme přijmout odpověď ukrytou v jejich názvu?

Na začátku je vždy velmi podobný příběh. Lidé si přejí zkrátit cestu z místa na místo, ale na trase existuje jeden kritický bod, který nejde překonat jinak než stavbou mostu. Ten by se měl obvykle klenout přes nějakou úzkou rokli či propast, případně přes silný tok řeky. Lidé přemýšlejí, jak to správně udělat, ale nic je nenapadá. Nakonec musí využít krajní variantu, a tou je prosba o pomoc vládce samotného pekla. Ten se na zavolání dostaví a ochotně souhlasí, to je ostatně jeho přirozenost. Za svůj dobrý skutek však žádá cenu – duši některého ze smrtelníků, obvykle toho prvního, kdo most překročí. Tady se jednotlivé příběhy začínají různit, protože poradit si s ďáblem, to už chce notný kus fantazie.

Nečekaná cena

A tak třeba ve welšském Ceredigionu za lidi vyřešil problém pes, který už se nemohl dočkat, jak se po novém mostě proběhne. První duše byla ta jeho a ďábel tak musel odejít bez té lidské. Stejně to vyřešili v italském městečku Borgo a Mozzano. Tam ovšem pejsek tak natěšený nebyl a místní ho podle pověsti museli do kroku trochu nutit. Ďábel, zřejmě poučen předchozími nezdary, na to šel u stavby mohutného opevněného mostu Pont Valentré ve francouzském Cahors jinak. Nežádal nějakou náhodnou duši, ale přímo duši stavitele. Ten souhlasil, ovšem pod podmínkou, že ji dostane až ve chvíli, kdy bude stavba zcela dokončena. Ďábel tedy při stavbě pomáhal, jak mohl, a to až do posledního okamžiku. Když měl být položen poslední kámen, dal mu stavitel mostu síto, aby s jeho pomocí donesl vodu k rozmíchání malty. Ďábel nic takového samozřejmě nemohl provést, most nebyl nikdy zcela dokončen, a tak opět musel odejít s prázdnou. Ovšem ne tak docela, na památku si vzal alespoň jeden kámen z centrální věže mostu. Místní se jej několikrát pokusili obnovit, ale kdykoli tak učinili, vzal si čert další. Dnes je na tomto místě soška ďábla, připomínající celý příběh.

Jeden z nejzajímavějších ďáblových mostů s bohatou historií můžete navštívit v centrálním Švýcarsku, nedaleko města Andermatt. Nachází se v soutěsce Schöllenen, kterou vyhloubila řeka ­Reuss. Na pěti kilometrech délky překonává říční tok výšku zhruba čtyři sta metrů. Takový sešup je nádherná podívaná, voda burácí mezi skalami, tvoří četné kaskády a vodní tříšť dopadá na stěny daleko od samotného toku. Při jarních táních se navíc průtok vody v soutěsce zmnohonásobí, a ta se pro veřejnost zcela uzavírá. Krásné a divoké místo je ale zároveň jedinou přístupovou cestou do nitra Alp, takže už v raném středověku hledali lidé způsob, jak se v soutěsce pohybovat. Nakonec zbudovali na levém břehu řeky cestu. Ta se poměrně pohodlně vine nad řekou až do kritického bodu, kde tvoří řeka velký zákrut a skála na levém břehu vybíhá daleko nad vodu, takže není kudy cestu vést. Jako jediné řešení se tak ukázala stavba mostu, který měl pocestné převést na pravý břeh řeky, kde už je prostor pro normální cestu.

Tři v řadě

Vybudovat ovšem dřevěný most (událost se odehrála ve 13. století) několik desítek metrů nad řekou se ovšem podle pověsti ukázalo jako nadlidský úkol, a tak si místní zavolali na pomoc ďábla. Ten zvolil svůj oblíbený přístup – most postaví, ale žádá duši prvního, kdo jej přejde. Vesničané souhlasili a po skončení stavby popohnali přes most kozu. Ďábel se cítil uražen a rozhodl se, že most opět zničí. Níže po proudu řeky sebral obrovský kámen a vydal se s ním k mostu, že jej nadobro zlikviduje. Cestou ovšem potkal stařenku, která se nezalekla a ukázala mu kříž. Ďábel vzal roha a kámen dopadl tam, kde před chvíli pekelník stál. Vidět ho tam můžete dodnes (i když na mírně jiném místě, byl posunut o několik desítek metrů kvůli stavbě silnice).
V 17. století byl most zvaný Teufels­brücke přestavěn na kamenný. V roce 1799 pak byl svědkem bitvy, kdy se přímo na něm střetly rakousko-ruské oddíly s vojáky Napoleona. Most byl během střetnutí těžce poškozen ustupující francouzskou armádou. Vydržel ale až do roku 1888, kdy jej zničila bouře. Dnes jsou v soutěsce Schöllenen mosty dva. V roce 1820 byl ještě v době existence toho původního postaven druhý. Dnes je přístupný pro pěší turisty a je z něj skvělý výhled na bouřlivý tok řeky Reuss. Třetí, betonový, byl postaven v roce 1958. Ten starší totiž nevyhovoval zvyšujícím se dopravním nárokům. Dnes už je ovšem v soutěsce zase klidněji, protože většina tranzitní dopravy pod Alpami probíhá Gotthardským tunelem. Máte tak možnost v klidu si místo projít a popřemýšlet, jak by šel na tomto místě postavit dřevěný most bez pomoci samotného ďábla. Mně to moc vymyslet nešlo.