Obsah – Kompletní přehled článků v čísle 2011 / 12
Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.
Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.
Před lety se parta takových srdcařů ocitla právě u jezera Clark a dohodla se, že lepší místo pro stavbu pravé kanadské srubové pevnosti by hledali marně. A pustili se do díla. Pod rukama pěti chlapů a tří žen vyrůstal Fort Clark, nádherný a funkční srub, na jehož stavbu padlo tři sta stromů. „Všechny jsem je ale musel zaplatit. Jeden stál deset centů, celkem jsem tedy za stromy dal třicet dolarů,“ říká Leoš Šimánek, který se krátce před tím vzdal výnosné profese architekta v Německu a obul toulavé pohory. Než se ale k zemi sesul první smrk, musel si Leoš vyřídit všechny úřední náležitosti. Nejprve získat zlatokopeckou licenci, díky níž si pak můžete vykolíkovat svůj claim (zábor). A když už jste zlatokopem, získáváte i právo postavit si v divočině srub. Claim máte v držení doživotně a hektar na bydlení vám stát přidělí na 99 let. A pak už stačí jen rýžovat a počítat zlatinky… Anebo ne? „K tomu je ještě dlouhá cesta,“ podotýká Leoš Šimánek. „Nejprve vás čeká nekonečná dřina na stavbě srubu. V oblasti sice nějaké zlato je, ale nezbohatl¬ byste z toho. My jsme tam navíc nebyli kvůli zlatu, ve srubu jsme chtěli přečkat zimu a pak s jarem dokončit expedici na nafukovacích člunech Severní Amerikou, kterou popisuji v knize Aljaška – Dobrodružství do extrému.“ Tehdy ještě český cestovatel netušil, že se mu toto místo stane druhým domovem.
OMYL NA ÚŘADĚ
Stavba srubu pokračovala bez ohledu na počasí a roční období. V letních třicítkách byli chlapi zahaleni od hlavy až k patě, jinak by je komáři snad sežrali zaživa. Když hrozilo přehřátí, skočili oblečeni do jezera a pracovali v mokrém. V zimě zase rtuť teploměru klesala k minus padesáti. V těchto končinách navíc mrzne osm měsíců v roce. Pracovalo se s tím, co tu vysadil hydroplán a co poskytl les. Jakékoliv další nástroje, jídlo či suroviny byly nedostupné.
První, co se v divočině musí postavit, je spižírna. Malá chaloupka na kůlech, aspoň čtyři metry vysokých. Pak nehrozí, že by se vám v zásobách přehrabovali vlci nebo rosomáci. Druhým nezbytným stavením je z hygienických i estetických důvodů latrína. Teprve potom se může začít s budováním roubené pevnosti. U jezera Clark dokonce vyrostl i improvizovaný jeřáb, aby práce s mnohametrákovými kmeny pěkně odsýpala. Srub dosahoval nezvyklých rozměrů, k čemuž došlo poměrně kuriózním způsobem: „Když jsem byl na úřadech pro povolení, tak jsem řekl, že srub bude mít rozměry deset krát dvanáct. Bylo ale krátce po tom, co Kanada přešla z palců a stop na metrický systém, takže úředníci stále ještě počítali ve stopách. Já ale myslel metry. Když se pak na Fort Clark přiletěli podívat, byli velmi překvapeni, ale já své razítko měl,“ směje se vousatá tvář Leoše Šimánka.
SMRTÍCÍ SAMOTA
Během stavby žili zálesáci ve stanech, v létě si je dokonce museli občas postavit na molu, které se odtáhlo od břehů daleko na jezero. Tam totiž komáři nedolétli. Jídla a pití je v divočině více než dost. Jezero Clark poskytuje tolik kapitálních štik, kolik je potřeba, hladinu čeří stovky kačen a v lesích žijí divoké slípky, které neuletí, ani když kolem nich sviští broky. Často tu potkáte také stáda jelenů karibu nebo plaché samotářské losy. V zimě lze maso uchovat snadno, ale v létě? Problém rychle vyřešila velká udírna. Když se maso zajídalo, sáhlo se na zahrádku zelenající se saláty, špenátem, ředkvičkami a vším, co si sem zálesáci přivezli v semínkách. V lese bylo tolik borůvek, brusinek a hub, že by je ani Čech nevysbíral. Pila se voda z jezera, kozí mléko, později bylo i borůvkové víno a dokonce se vařilo i pivo (to při svých dalších pobytech v Kanadě dovedl Leoš Šimánek k dokonalosti a stáčel si zde dokonce čtyři druhy piva vlastní výroby). Staveniště v noci hlídali tři psi, jejichž přítomnost odrazovala nezvané návštěvy divé zvěře, kterou by mohl přilákat pach zásob nebo koziček. Jeden ze psů takové noční setkání s vlky nepřežil. Znalci kanadského severu ale potvrdí, že ani vlci, ani medvědi tu nejsou pro člověka tím největším nebezpečím. Když respektujete pravidla divočiny, tak je konflikt téměř vyloučen. „Mnohem horší jsou rosomáci. Jsou velmi agresivní a mají neobyčejně silné čelisti,“ přitakává Leoš Šimánek.
Je ale ještě jedna věc, která v divočině může mít i pro dobře připraveného a vybaveného člověka fatální následky. Samota. Té si Leoš užil v zimě, kdy se všichni ostatní z různých důvodů vrátili do civilizace a zůstal tu jen on. Bál se, že by do prázdného nedokončeného srubu bez okenic vlezl medvěd a poničil by ho. „První týdny to šlo. Pak jsem si ale začal povídat se psy jako s lidmi, později se dostavila samomluva a depresivní stavy. Celé hodiny jsem proseděl u vysílačky v touze slyšet lidský hlas. Nejeden trapper se ze samoty zbláznil. Říká se tomu srubová horečka,“ vzpomíná zkušený cestovatel na krušné chvíle, z nichž ho „vysvobodilo“ infekční onemocnění jednoho ze psů. Bez pomoci by nepřežil, tak se s ním vydal na šílenou sto osmdesát kilometrů dlouhou cestu hlubokým sněhem pro antibiotika. Cestu, která by vydala na vlastní článek, přežili oba.
HRAČKY ZŮSTALY V KRABICI
Po několika letech se do hotového srubu Leoš Šimánek vrátil i se svou novomanželkou Lenkou a postupně i s oběma dětmi. Pro syna Jakuba a dceru Veroniku to byla asi ta nejlepší škola života, jakou mohli získat. Naučili se žít v respektu k přírodě a uvážlivě využívat toho, co člověku velkoryse nabízí. Viděli, že se potraviny nerodí na regálech supermarketů, ale že je za nimi spousta tvrdé práce a času. Vyzkoušeli si snad všechny činnosti, které jsou správnému zálesákovi rutinou, od kácení stromů a oprav srubu až po pečení chleba, chytání štik a střílení kačen. V divočině je ale práce zároveň i zábavou, jinak by tu člověk dlouho nevydržel. „Bál jsem se, že děti budou mít dlouhou chvíli a že si začnou stýskat po věcech, které jsme nechali doma, nebo po jídlech, která tu prostě nemůžeme mít,“ vzpomíná Leoš Šimánek, „Nic takového se ale nestalo. Děti neměly na nudu ani pomyšlení. Vzali jsme jim s sebou plnou bednu hraček, ta ale zůstala až do posledního dne netknutá.“
Jedno se ale s přítomností manželky a dětí změnilo. Jakmile má člověk v divočině své blízké, cítí za ně odpovědnost. A ta je v tak izolovaném místě, kde vysílačka nefunguje třeba celou řadu dní za sebou, opravdu tíživá. „Sám jsem se už několikrát ošklivě poranil, ale dokážu si zašít i velké tržné rány. Naučila mě to jedna lékařka na kusu vepřového bůčku. Že by se ale stalo něco vážného ženě nebo dětem, toho jsem se v Kanadě opravdu bál,“ říká tiše Leoš Šimánek. Naštěstí to nejvážnější, co děti za měsíce pobytu postihlo, bylo jen občasné vymáchání v jezeře.
Jak mi cestovatel, který v současné době jezdí po Česku se svou diashow o Novém Zélandu, potvrdil, tak se pomalu blíží doba, kdy dveře svého kanadského srubu opět otevřou. Možná už příští léto, protože představa divoké romantiky u jezera Clark prý začíná být neodbytná. S každým měsícem teď proto poroste napětí. „Vždycky jsem strašně nervózní z toho, jak na tom srub je, jestli ho třeba nezapálil blesk. To totiž mohu zjistit až ve chvíli, kdy nad ním po letech znovu proletím,“ přiznává Leoš svou velkou obavu. Těžko říct, jestli by se někdy podařilo obnovit Fort Clark v původní podobě, kdyby nedejbože lehla popelem. Jisté ale je, že by na jejím místě vyrostl srub nový. Claim koneckonců stále patří svému zlatokopu. A my bychom se mohli aspoň těšit na novou skvělou knížku.
TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK
Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.
Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.
Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.
JEDNO VELKÉ VĚZENÍ
Fotografovat původní obyvatele je zakázáno. Samozřejmě, že indičtí turisté se nesnaží o nic jiného a pomocí fotoaparátů v mobilních telefonech získávají „unikátní“ záběry malých kudrnatých a do pasu nahých domorodek tancujících a žebrajících u silnice. Ty potom s chutí ukazují v hotýlcích v Port Blair zvědavým bílým turistům a vyprávějí jim hrůzostrašné historky o divokých domorodcích. Po¬dle jedné například Sentinelové zabili dva muže, kteří náhodně přistáli na jejich ostrově. Uřízli jim prý prsty a uši a vrtulník, který chtěl vyzvednout těla nešťastníků, pak zasypávali oštěpy. Prvním bělochem, který se s domorodci setkával, byl námořní kapitán Blair. V roce 1789 se tu usadil a založil přístav Port Blair. Vydržel však jen pár let. Až v roce 1858 vysadili Angličané na Jižním Andamanu první várku politických vyhnanců – bojovníků za svobodu Indie. Vězni zde pro sebe během let postavili velký žalář o 698 celách, který je dnes v centru hlavního města Andaman a jehož křídla slouží jako indický národní památník a muzeum. Mnoho vězňů se pokusilo utéct, ale divoká příroda, moře a nepřátelské kmeny většinu uprchlíků zlikvidovaly. Kromě stavby vězni tvrdě pracovali na výrobě kokosového oleje, a hlavně po desítkách umírali, například v roce 1859 zemřelo třiašedesát vězňů ze sta. Okolo věznice se postupně začali usazovat lidé, zajišťující její chod a služby anglickým velitelům. Proto je možno vznik současného andamanského osídlení přirovnat k Austrálii, ačkoliv na Andamany nebyli deportováni skuteční zločinci (s výjimkou některých teroristů), ale spíše národně osvobozenecká elita Indie. Pokud se na toto zeptáte někoho ze zaměstnanců muzea, odejdete až po několika hodinách. Výklad, který dostanete k fotografiím vězňů, bude víc než vyčerpávající jak obsahově, tak svou délkou i svéráznou místní indickou angličtinou.
JAKO NA ŠUMAVU
Po získání samostatnosti Indie se vězni vrátili na pevninu a po určité době začaly Andamany osídlovat národy z indického subkontinentu. Zatímco v roce 1960 žilo na Andamanech jen padesát tisíc obyvatel, dnes jejich počet přesáhl sedminásobek. Zbyla tu jen asi tisícovka neasimilovaných původních obyvatel, kteří si zachovali svou originální kulturu, ostatní domorodci přijali životní styl novousedlíků. Indická vláda navíc začala v posledních letech propagovat Andamany jako destinaci pro domácí turismus. „Jsme konzervativní,“ vykládal nám andamanský lékař, který pracuje v Dillí a o dovolené se vrací ke svým rodičům do Port Blair. „Dřív jsme jezdili maximálně na návštěvy ke svým příbuzným. Posledních pět let začíná být módou, když velké a bohaté podniky kupují svým zaměstnancům a jejich rodinám cestovní balíčky. Často jezdí právě na Andamany.“ Tito Indové vyžadují stejný komfort a pokud možno stejný typ hotelů, jaké znají z filmů a televize. Proto na ostrovech začínají růst první ubytování, jež s palmovými chýšemi a možností stanovat na plážích, za kterými sem kdysi jezdili hippies, nemají nic společného. Přesto zde prozatím naštěstí nevyrostl ani jeden vícepatrový hotel. A tak na Andamanech stále turisté najdou v dostatečné míře hlavní ostrovní devízu, kterou se ostrovy zároveň výrazně odlišují od Indie: klid, málo lidí a zajímavé nezcivilizované pobřeží.
ZANEŘÁDĚNÝ RÁJ
Z více než tří set andamanských ostrovů je jich turisticky přístupných jen jedenáct (nedaleké nikobarské ostrovy nejsou přístupné vůbec). Ale i na Neilu, jednom z nejmenších obydlených, jsme toho zažili dost. Neil má tři a půl tisíce obyvatel a jen pár z nich se přišlo podívat na vystoupení žáků místní střední školy, přestože z 471 žáků jich vystupovalo 368. Na čísla jsem se ptala jednoho z kantorů a začala si je drápat do notýsku. Nezapřel v sobě učitele matematiky – sešit mi vzal, úhledně do sloupce napsal počet žáků jednotlivých tříd, podtrhl a sečetl. Mezitím už byla rozvinuta vlajka, zasypána květinami, a právě přijížděla vládní delegace doprovázená policií v jednom ze tří místních osobních aut. Bylo připraveno i občerstvení, sladké a pálivé plněné taštičky na papírových talířích, káva v plastových kelímcích. S potěšením jsem postřehla krabice na odpadky. Přesto dobrá polovina papírů a tácků ozdobila trávník.
Druhý den bylo nepořádku ještě více, krabice totiž nikdo neodvezl a obsah roztahala zvířata. Nechtěla jsem si přiznat smutnou indickou pravdu, že o odpadky se stará málokdo, a tak jsem se utěšila teorií, že proběhnou ještě sportovní hry, a pak žáci s učiteli všechno nejspíš uklidí. Následující den sledujeme nácvik na každoroční sportovní hry. Předchozí oslavy republiky byly důstojné, teď měli studenti možnost soustředit se na cizince, zvlášť když jsem si vedle nich sedla na zem. Ptám se jich, kdy začnou sportovní hry: „Dopo nebo odpoledne?“ „Yes,“ odpovídají. „Tak kdy?“ naléhám. „Yes.“ Angličtinu se učí již několik let a jeden z nich ji chce dokonce studovat dál. Teď je jim sedmnáct a mnohem více je zajímá, jak je to u nás s vybíráním životních partnerů. „A to si je opravdu můžete vybírat vy sami?“ vyzvídají.
ZAPADLÝ A PŘITOM STEJNÝ
V pořadí třicáté osmé místní sportovní hry se uskutečnily ve vší vážnosti, včetně zapálení olympijského ohně, ohňostroje (který byl ve dne spíše jen dělobuchostrojem), nástupu s vlajkami a téměř spartakiádními vystoupeními. Nás nejvíce uchvátil tanec dívek s vlajkami, zakončený vypuštěním holubic. Hlavním závodem byl skok do výšky a finále běhu na sto metrů. Startovalo se dřevěným klapátkem, časy se neměřily, stopky ani startovací pistole na tomhle miniostrově o dvaceti kilometrech čtverečních prostě nejsou. Ostrov Neil naši kamarádi dlouho hledali na mapě. Je to tu ale v mnohém stejné jako všude jinde. Školáci tady zapalují olympijský oheň a lidé se nechávají vozit autem na pozorování západu slunce. Jejich napodobování západní civilizace je ale nadějí do budoucna – když se všem lidem líbí totéž, mohou se jednou snáze domluvit. Jen jedna věc mě mrzí. Hřiště zůstalo zavalené odpadky a pomalu je rozkládal každodenní déšť. Jako bývalou učitelku mě lhostejný vztah mých neilských kolegů k životnímu prostředí šokoval.
PŘIZNEJME SI PRAVDU
Ještě jeden člověk nebyl s oslavami úplně spokojen, Němec Wolfgang. Jak se sám vyjádřil, byl mužem tisíce profesí. Zabýval se jógou, navrhováním interiérů z přírodních materiálů i alternativním divadlem. A právě divadlo přijel učit neilské děti jako dobrovolník. Vybral si malou nadanou skupinku a připravil večerní vystoupení v místní restauraci. Jeho plány však narušily oslavy. Několik dětí muselo dát přednost nácviku na školní vystoupení. Pozorovala jsem jeho skupinku dětí s vervou tančících na současný indický pop a v hlavě mi začaly hlodat pochyby. Každá dobrovolnická práce má smysl, ale nejde někdy jen o to, že dělá dobře našemu egu. Andamanům by podle mého mnohem více než výuka anglických slovíček nebo akrobatických prvků pomohl úklid všudypřítomných odpadků a výuka ochrany životního prostředí. K čemu jim bude na Andamanech angličtina, když se budou brodit v plastech a turisté sem kvůli tomu přestanou jezdit? Stačí, co se stalo s vodami Andamanského moře, i když za globální změny klimatu, které zničily korály v místních mořích, obyvatelé Neilu nemohou. Teď turisté na Neilu vyprodukují měsíčně k deseti tisícům plastových a skleněných láhví, které pak uklízečky házejí do džungle nebo pálí. Co kdyby se dobrovolníci raději vydali s dětmi do džungle plastové láhve posbírat?
CO POMŮŽE ANDAMANŮM?
Na Havelocku jsme mluvili s indickou studentkou ekologie na stáži v místním středisku pro ochranu přírody. „Když organizujeme úklid pláže před obchody, jejich majitelé sedí a smějí se nám, že uklízíme. Seženeme náklaďák na odvoz odpadků na skládku v lese, která už dávno přetéká. Přijede jednou a pak se vymluví, že má jinou práci. Přitom slisovaný plast ve velkém vykupuje k dalšímu zpracování Čína. Na hlavním andamanském ostrově je již lisovna odpadu, kdo ale zaplatí loď, aby odsud odvezla posbírané láhve? Jsem ráda, že tady už končím,“ říká se smutkem i zlostí v hlase studentka a pokračuje v trpkém monologu: „Každoročně dostanou úřady stovky tisíc rupií na likvidaci odpadu. Většina končí v kapse úředníků. Vypracovali jsme projekt na pomoc, úřady se sešly k důležitému dlouhému jednání. Nic. Jak se mají děti něco o ekologii naučit ve škole, když přijdou domů a vidí své rodiče, jak vše hází za plot?“ Situace se zdá téměř patová. A naděje, že se přístup místních změní, je mizivá. „Odpadky? To je přece součást naší tradice,“ zavýskl jeden Ind, když jsme mu na dotaz, jak se nám v Indii líbí, odpověděli, že je to krásná země, ale je v ní příliš nepořádku.
PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER
Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?… Můj zrak se upřel k nebi… S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení…
Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?
Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.
Možná by člověk měl žít a pobývat tam, kde se narodil, a cestovat především ve své duši?
Já cestuji pouze tak jednou za rok, a to do zemí, kde ještě není demokratický systém, kde jsou omezovány občanské svobody, abych povzbudil lidi dobré vůle. Nicméně otázku, kterou jste položil, beru vážně a ve své duši cestuji každý den. Takzvaně zpytuji své svědomí. Znamená to, že se na závěr každého dne snažím ve chvíli ztišení si uvědomit, koho jsem potkal, co jsem v ten den učinil nebo co jsem zanedbal, jaké chyby jsem udělal a čím jsem se koho dotkl. To mi velmi pomáhá, abych sám sebe viděl v realistickém světle, abych si něco nenamlouval, a abych si řekl, v čem bych mohl být lepší.
Tuhle otázku pro Koktejl pokládám každému. Dnešní svět nabírá neuvěřitelné tempo co do výměny informací, ale i ve zmíněném cestování. Turistika v podstatě ničí charakter a ojedinělost určitého prostředí, protože lidé v něm žijící kvůli turistům mění svůj styl života a vyznávají jiné hodnoty. Souhlasíte se mnou?
Turistika může obohatit i místní obyvatele, ale může být i rušivým jevem. Například na posvátných místech nebo památnících té či oné kultury domácí pak nemají šanci, aby tam spočinuli. Zároveň je tady veliké pokušení poměrně snadného dobrého výdělku, a to všechno mění vztahy, turisté už nejsou vnímáni jako hosté, ale jako ti, z nichž může člověk něco získat.
Ale oni přitom ztrácejí i sami sebe. Chovají se jinak, vychovávají své děti jinak a kultura toho prostředí jde „do háje“.
V podstatě se turismus zužuje jenom na obchod, místní lidé hledají, jak z toho nejvíc vyzískat, přičemž vlastní kultura zůstává opomenuta. Odráží se to i v jejich mluvě, která se kvůli turistům zjednodušuje. Snaha turistům vyhovět může být pozitivní, ale zároveň má své negativní důsledky.
Jak se tahle šílená rychlost odráží v možnostech misijní činnosti a vůbec v získávání víry v Boha?
Rychlost napomáhá tomu, že se dnes člověk může přemístit do veliké vzdálenosti během krátkého času, ale při zvěstování a prezentaci víry rozhodně není na místě spěch. To opravdu vyžaduje mít čas a klid. Zastavit se, vést rozhovor a opravdu otevřít svou duši, a ne těkat a jen tak mimochodem lapat, abych se dozvěděl něco jiného. Rychlost misijní činnosti rozhodně nepřispívá.
Odlišné vyznání víry se i v dnešním světě stává podhoubím pro válečné konflikty. V afrických státech to vidíme na bojích mezi muslimy a křesťany. Připomenu Súdán, Rwandu, Kongo… Zdá se mi, že různá náboženství jsou čím dál víc důvodem k násilí a získání moci než dejme tomu před sto lety.
Neřekl bych, že se zintenzivňují náboženské války, například v Africe je to začasté kmenová záležitost. Samozřejmě se na to nabalí různé náboženské kontraverze, ale více jsou to etnické nebo kmenové boje.
Třeba v Súdánu je osmdesát procent muslimů, pět procent křesťanů a zbytek jsou takzvaná přírodní náboženství…
Právě v Súdánu to není náboženská válka, ale především jde o konflikty mezi kmeny a etniky. Tyhle záležitosti za pomoci odborníků pozorně sleduji, takže nejde jen o můj dojem. Na území Súdánu je 19 velkých etnik, žije tam přes 500 kmenů, které hovoří více než sty jazyky.
Dám strašně kacířskou otázku? Nebylo by na světě lépe bez náboženství? Nebylo by méně násilí?
(úsměv) Rozhodně ne. Autenticky pojaté náboženství vede člověka k tomu, že ne všechno je v jeho moci, že dostal do vínku určité možnosti, a že se také nakonec bude zodpovídat před vyšší mocí a ne před svým vlastním soudem nebo před momentálním míněním.
To ale mluvíte o hlubokých lidech, kteří víru uchopili jako nástroj pro dobro věci, ale většina různě „věřících“ bere proti člověku s jinou vírou do ruky zbraň. Odlišná víra neinspiruje, často je to zdroj pro vznik válek.
Víra není ideologie. Musíme si uvědomit, že lidské dějiny nezačínají jenom dvacátým století, naopak dvacáté století je jasným důkazem, že nebyly jen „náboženské“ války, ale války především ideo¬logické, rasové, nacionalistické a těch obětí bylo v důsledku těchto válek daleko více než v celých dějinách lidstva.
Byly dokonalejší zbraně…
To je pravda, ale je třeba vidět počet obětí v tomto poměru.
Jediné náboženství, on je to spíše způsob uchopení života, které kvůli své víře takřka nikdy nepoužilo zbraň, je buddhismus. Další naivní otázka: kdyby v duších lidí převládal budd¬hismus, možná by bylo po problémech…?
Rozhodně ne. Ne vždycky jsou budd¬histé tolerantní. Existují kraje, viz třeba Cejlon, kde rozhodně není klid a kde ne každý buddhista je mírumilovný.
Ale pokud to srovnáte se stoupenci jich náboženství, jsou to v dějinách lidstva téměř beránci…
To je pravda, to připouštím. Na druhé straně buddhismus klade veliký důraz na sebesoustředění a zdaleka už ne na aktivismus proměňovat prostředí okolo sebe. Je to spíše záležitost pasivního postoje. Sice mírumilovného, nikoli však aktivního postoje, který by přispíval ke změně toho kterého prostředí. To je dobré si uvědomit.
Dá se říci, že vám buddhismus připadá alibistický?
Neřekl bych alibistický…
Sebestředný?
Částečně ano.
Měl jsem možnost hovořit s dalajlamou a překvapilo mě, jak zcela pragmaticky pojmenoval největší problém lidstva: „Je nás stále více,“ řekl. Co na to křesťan?
Podle odborných průzkumů je pořád zeměkoule při spravedlivém rozdělení přírodních zdrojů schopná současných sedm miliard lidí uživit. I více. Na druhé straně je nutné klást důraz na to, že jedna část (viz Evropa) vymírá a zároveň v jiných částech kontinentu dochází k přelidnění. Ano, je dobré být otevřený vůči potomstvu, ale zároveň zodpovědně uvážit, zda jsem schopen se o své potomky postarat. To v některých kulturách či teritoriích chybí. Například v Indii. Těžko ale dávat rozumy či recepty, protože u nás žijeme v jiných podmínkách.
Je nás stále více a dějiny nám dokázaly, že člověk se svým působením na tuto planetu projevil jako největší škodná. Ze všech živočišných druhů je nejnebezpečnější, nejinvazivnější. Jak se s touto skutečností vyrovnává člověk nábožensky činný. Třeba farář, biskup…
Především vycházím z toho, co je řečeno na začátku Bible ve zprávě o stvoření: člověku je stvoření dáno do správy, nikoli k tomu, aby je vlastnil. Člověk má se svým stvořením zodpovědně zacházet, není tu pánem, má respektovat stvoření a pomáhat mu, aby se mohlo rozvíjet. Bohužel se to často i křesťany vnímalo jinak: člověk může využívat, ale ne zodpovědně spravovat. Zase záleží na tom, jak člověk pochopí svou náboženskou tradici. Jsme lidé křehcí, slabí, jsme tvorové, kteří si chtějí zvyšovat životní úroveň, chtějí větší pohodlí. Často to děláme na úkor přírody, což je špatně.
Zajímalo by mě, zda ve svých kázáních máte obsaženo, jak jsme nebezpeční pro přírodu, jak jsme nebezpeční sami sobě.
Ano, jsme nebezpeční sami sobě a také se o tom zmiňuji. Otázky ekologie v tom dobrém slova smyslu přicházejí v posledních letech na přetřes, a proto zdůrazňuji, že jsme stále v pokušení chovat se k přírodě nešetrně, a že zodpovědností člověka je nejen kultivovat mezilidské vztahy, ale chovat se též s citem vůči přírodě.
Stále jsem nepochopil, proč byl třeba Jan Pavel II., vzdělaný, charismatický, všestranný až osvětový člověk, proti používání kondomu. Zvláště v chudých afrických zemích, kde jsou děti odsouzeny převážně k hladu, k brzké smrti a k násilí. Čím více dětí, tím více bolesti pro ně i pro tento svět. A právě kondomy jako součást jistého vzdělávání by tomu mohly zamezit.
(smích) Nechtěl bych otázky mezilidských vztahů omezit na prostředky, které zabraňují početí.
Zabraňují především utrpení a učí jisté zodpovědnosti…
Souhlasím s tím, že by člověk měl zodpovědně přistupovat i ve svých intimitách vůči druhému pohlaví a zodpovědně plánovat potomstvo, jenže z toho pohledu se na to příliš nedívá a vidí se to pouze z technické stránky. Tahle záležitost není středobod morálky a není to ani středobod mezilidských vztahů.
Nebral jsem to jako středobod morálky, ale jako součást jistého vzdělání, protože se těm maminkám často rodí děti, na které čeká hlad a smrt.
Jenže ty kondomy vůbec nepatří do jejich kultury. Ta je často založena na tom, že čím více je potomstva, tím větší je naděje, že bude postaráno o rodiče. Neříkám, že je správné čekat, co z toho vzejde bez nějakého zodpovědného plánování. Myslím, že je pro ty lidi třeba celkové osvěty a nemůže se to zužovat na používání prostředků, které zabraňují početí.
Ale i to je součást, či součástka osvěty…?
Ale opravdu jen malinká, spíš je třeba s těmi lidmi mluvit o zodpovědných vztazích a rodičovských povinnostech.
Dnes se stále dovídáme, kterého dalšího z vůdců Tálibánu zabili. Může mít křesťan radost ze smrti nepřítele?
Nejsem pacifista. Je třeba se někdy bránit proti násilí i silou. Evidentně některé radikální skupiny a jejich vůdcové rozrušují společenský řád, chtějí prosadit své myšlenky násilím, tudíž je zapotřebí se bránit i se zbraní v ruce. Záleží však na konkrétním místě, nelze to bagatelizovat.
Zeptám se jinak. Měl jste radost ze zprávy, že Usáma bin Ládin byl zabit?
(chvíle ticha) On se stal symbolem, nevím do jaké míry měl vliv na celý chod Al-Kajdy…
Ptám se na vaše emoce…
Abych nějak emotivně vnímal jeho smrt, to ne, ale říkal jsem si, že to může přispět k tomu, že se psychicky nebo psychologicky zlomí alespoň odpor u některých jeho stoupenců. I když jeho smrt, upřímně řečeno, boj proti terorismu nevyřešila.
Vy přicházíte často do styku s umíráním a se zemřelými lidmi. To znamená, že smrt je součástí vaší práce, vašeho života. Obohacuje vás to? Dokážete se na smrt dívat smířlivěji, víc komplexněji než dříve a než ostatní?
Už jsem zažil různé situace s umírajícími. Jednak mě to vede k tomu, že si říkám: Využij čas, dokud je ti dán. Nevíš, jak tady budeš dlouho na této zemi. Také je pro mě zajímavé, že lidé přijímají tuto skutečnost různě. Za třetí si uvědomuji, že každý je ve smrti svým způsobem sám. Je falešné dávat člověku laciné útěchy nebo rady, spíše se snažím být umírajícímu nablízku, naučil jsem se méně mluvit a více s tím člověkem být. Rozhodně tedy nepřicházím jako machr, který jenom něco řekne a zase odejde. Stejně tak se nelze do situace umírajícího zcela vcítit, člověk stále zůstává vně, je spíše jen pozorovatelem. Ale učí mě to jednak více lidi vnímat a jednak se i sám více připravovat na smrt.
Jste tedy vůči ní smířlivější?
Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jednou konec přijde a člověk by měl do toho konečného stadia vejít ne s kupou různých nevyřízených mezilidských záležitostí, ale pokud možno co nejvyrovnaněji.
Dá se říci, že vás toto poznání přinutilo více na smrti „pracovat“?
Snažím se na tom pracovat. Není to tak, že bych si stále opakoval, že mohu každou chvíli zemřít, ale je pravda, že před spánkem říkám: Pane Bože, pokud bych se ráno neprobudil, odpusť, že k tobě přicházím jako slabý, křehký, hříšný člověk.
Oslovuje vás nějak pojem reinkarnace, tedy víra v to, že váš život bude podle vašich zásluh pokračovat v adekvátním převtělení?
Reinkarnaci nevyznávám, protože pevně věřím, že každý lidský život je jedinečný. I po smrti zůstane nějakým jiným způsobem, který si nedovedeme představit, jedinečnost člověka uchována. Nevyznávám, že by člověk po smrti přišel do jiné podoby bytí, třeba nižší než je člověk. Věřím v nový život, ale to budu já. Neztratím svoji lidskou identitu.
Co vás na tomhle světě nejvíc znepokojuje?
Sobectví a utilitarismus v lidských vztazích.
Jistě víte, že dnešní modlou jsou pro lidi převážně peníze. Bylo tomu tak vždy a patrně ještě dlouho bude. Anebo nás možná v dohledné době čeká taková „rána“, že se nám rozsvítí…?
Modloslužba penězům bude stále svádět lidstvo. Můžeme ovšem ve svobodě říci NE. Šanci má každý.
Teď mě napadá, zda je pro faráře či misionáře důležitý pocit vlastenectví.
I kněz je součástí národa, jeho jazyka, kultury i dějin. Vztah k vlasti nevylučuje vztah k jiným kulturám.
Co vám dělá v dnešním světě největší radost?
Obětaví a dobří lidé. Je jich více, než si myslíme.
TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC
Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.
Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.
Asi po hodině čekání jsme se nalodili i se zavazadly na docela luxusní člun, který měl namířeno k národního parku. Svištěl po hladině jezera a my jsme se kochali nádhernou scenérií. Nebesky modrá hladina Tanganiky kontrastovala se zeleným pralesem na jedné straně a na druhé straně mizely stříbrné reflexy slunce za horizontem. S rubem Afriky jsme se pak setkali ve středisku parku, kde začala klasická anabáze s povolením. Když se vše asi po třech hodinách vyřídilo, vypluli jsme na velké motorové kanoi kamsi do neznáma.
Asi po hodině plavby jsme zakotvili u skromných přístřešků na jinak úplně opuštěném břehu. Střechu nad hlavou jsme sice měli, společnost nám ale dělaly strašná žízeň a hlad. Do noci jsme čekali aspoň na balenou vodu, kterou měl přivézt náš průvodce. Proviant ale nedorazil a od vody začala táhnout zima, tak jsme zalezli do svých chýší. Spánek zvítězil nad lačným žaludkem.
MASKOVANÍ JAPONCI
První den stopování šimpanzů bude asi patřit k těm, na které se nezapomíná. Při treku za šimpanzy si někteří z nás sáhli na dno. Předchozí den jsme se dozvěděli, že se tlupa zdržuje asi hodinu cesty za kempem, a tak jsme očekávali jen kratší výlet. Náš průvodce Raymond nám však po hodině chůze sdělil, že se šimpanzi vydali do hor a že nás čeká náročná cesta. Měl pravdu. Jezero Tanganika se nachází v nadmořské výšce 760 m n. m. a z této výšky jsme vyrazili do pralesa. Šimpanzi se pohybují po svých tradičních stezkách, a tak jsme šli rovnou za nimi. Náš vůdce prosekával cestu mačetou a my jsme se s batohy naplněnými fototechnikou plazili za ním, zatím stále naladěni na unikátní snímky.
V tisíci metrech nadmořské výšky na nás nebyla nitka suchá, došla nám voda a my jsme stále doufali, že už od šimpanzů nemůžeme být daleko. Stoupání pralesem není vůbec jednoduché, zvláště musí-li se některé úseky brát po čtyřech a ruksak je stále někde zamotaný v liánách. O tři sta metrů výše jsme na tom byli fyzicky už dost bídně. Nakonec jsme kýženého cíle dosáhli někdy kolem poledne ve výšce 1460 m n. m. Konečně jsme viděli šimpanze, kteří se pohybovali v korunách stromů a pak už výhružně pobíhali také kolem nás. Bylo náročné cokoliv vyfotit, natož aby z toho vznikl působivý snímek. Ovšem my, kteří jsme na místo dofuněli úplně poslední, jsme měli největší štěstí. Statný samec jménem Darwin zrovna ulovil malou opici guerézu červenou, kterou před našimi zraky usmrtil a následně sežral.
V Mahale žijí čtyři tlupy šimpanzů. Jednotlivé tlupy jsou označeny písmeny. Ta naše má označení „M“ a je jediná, která je zvyklá na lidi. Celá tlupa má pětašedesát členů, ale samozřejmě není stále pohromadě. Odhaduji, že jsme jich viděli v horách asi třicet. Pohyb této tlupy je stále pod dohledem rangerů, kteří pracují pro japonské středisko. Byli jsme i svědky toho, jak zahalený Japonec se zápisníkem v ruce zaznamenává veškeré dění tlupy. Takto s nimi údajně tráví celé dny a po dvou týdnech ho vystřídá další ranger.
KOUPÁNÍ S DOZOREM
Po celou dobu focení jsme museli mít roušky na obličeji, což velice ztěžovalo dýchání a navíc jsme si funěli do hledáčků fotoaparátů a neviděli vůbec nic. Fotili jsme půl druhé hodiny a už nás průvodci hnali dolů. Pili jsme vodu z pramenů a říček, na které jsme při zpáteční cestě narazili. Bohužel se v polovině cesty dolů už jednomu kolegovi udělalo tak špatně, že jsme museli rozhodnout, že tam počká s jedním dobrovolníkem, který má nejvíce sil. Ostatní s průvodcem vyrazili do nedalekého japonského tábora pro nějaké občerstvení. Bylo to ale opět asi hodinu cesty a sešup o tři sta metrů.
Japonské středisko sestávalo ze dvou hliněných chýší, kde posedávali dva černoši v červených trenýrkách. Byli velice ochotní, okamžitě udělali sladkou citronovou vodu a průvodce vyrazil zpátky nahoru. Nás už doprovodil s mačetou jeden z místních. Do kempu jsme dorazili kolem půl čtvrté a zbylá dvojice s průvodcem kolem páté. Vypili jsme snad všechny zásoby, co tu měli, a pak jsme si dali zaslouženou koupel v Tanganice. Za horizont druhého největšího afrického jezera není vidět. Lze jen tušit, že se tam nachází Demokratická republika Kongo. U jezera stále hlídá ranger, protože se stávalo, že ozbrojenci z Konga na lodích přepadávali zdejší rangerské osady. Skutečnost, že zde potkáváte stále někoho ozbrojeného samopalem už nás nepřekvapuje.
Následující den jsme při stopování šimpanzů ale měli smůlu. Prochodili jsme pralesem pět hodin a nenarazili jsme na jedinou jejich stopu. Náš průvodce se vysílačkou dozvěděl, že se šimpanzi vydali do druhého údolí. To by ale znamenalo překonat výšku 2500 metrů v místech, kudy nevedou žádné stezky! To už zkrátka není pro nás, ale pro opice, které se pohybují v korunách stromů. Cestu jsme tedy vzdali a odpoledne jsme fotili jen v okolí kempu různé ptáky nebo paviány žluté, napájející se z jezera. Ani odpolední koupel v Tanganice nechyběla.
ŠŤASTNÝ LET
Ráno jsme se rozloučili s Raymondem a vyrazili lodí zpět. Chcípnutí motoru uprostřed Tanganiky nás už nechalo naprosto klidnými – vše tu lze rozchodit pomocí šroubováku, kladiva a trpělivosti. Na letišti jsme i tak měli dostatek času, a tak jsme někteří vyrazili fotit do přilehlé vesnice. Natažené ruce dětí i dospělých se stereotypním „money“ však nebyl dobrý motiv pro focení. Vesnice je příliš blízko letiště a přirozenost domorodců už dávno vzala za své. Neměli jsme z toho dobrý pocit, a tak jsme to vzdali velmi brzy.
Letadlo přiletělo na čas, vystoupilo pár nadšenců jen tak s batůžky a s kompakty a odebrali se k vodě. My jsme bez problémů nastoupili na palubu cessny a po důkladném rozjezdu se jen tak tak odrazili nad hladinu jezera. Mezipřistání jsme měli ve městě Kigoma, kde byli připraveni k nalodění čtyři noví pasažéři, z nichž jeden vážil odhadem tak dva metráky. Pilot z toho byl evidentně nesvůj. Nechal vyložit všechna zavazadla a došlo k nejhoršímu. Vše se opět převažovalo mincířem a pilot konstatoval, že je nosnost letadla překročena a že let by byl nebezpečný. Po dlouhém dohadování pilot rozhodl, že přeci jen poletíme. Údajně konzultoval váhu s provozovatelem letecké společnosti a ten dal k letu povolení. Ne, že by nás to nějak uklidnilo, ale věřili jsme, že nás nechtějí zabít. Když jsme dosedli v Arushe na kamenitou plochu, zvedl se nejen oblak prachu, ale určitě se ozvalo i několik ran, jak nám, šťastným aviatikům, spadl kámen ze srdce.
Zajímavé je, že když jsme do hotelu v Arushi přijeli na začátku našeho pobytu, připadal nám dost laciný a na nízké úrovni. Když jsme se ale vrátili po dvou týdnech v pralese, byl pro nás tentýž hotel naprostým luxusem.
TEXT: EVA UČŇOVÁ
Rozlehlá lávová pole, bezcitné ledovce, žár nitra Země, děsivé i nevšední hodiny ticha a samoty – tím vším se vyznačuje druhý největší ostrov naší planety – Island. Ledová země, kde více než jinde pořád platí zákony divočiny a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá maličký.
Tento ostrov objedete za 24 hodin, tedy když vynecháte Vysočinu a Západních fjordy. Svou velikostí 103 125 km2 se blíží rozloze státu Ohio. Ovcí je tu dvakrát více nežli obyvatel. Na Islandu žije okolo 318 500 lidí. Lávová pole, měsíční krajina a pustiny bez stromů. Voda je tu snad nejčistější na světě. Plavecká sezona díky vytápění termální vodou trvá celoročně. Země skřítků a elfů. A nejen pro to stojí tuhle drsně krásnou krajinu zakusit. Ale varuji vás! Může se vám přihodit, že se vám severský ostrov zaryje tak hluboko do srdce, že už vám nikdy nedá spát…
KOUŘOVÁ ZÁTOKA
Opouštím přepážku, jakmile mi paní podá lístek na místní linku, která zajišťuje spojení mezi letištěm a hlavním městem. Autobus se pomalu naplňuje, obrovské krosny se skládají do úložního prostoru, cestující usedají, jsou to zejména třicátníci z nejrůznějších koutů světa. Z očí jim čtu radost a touhu po nevšedních zážitcích. Vyrážíme na přibližně hodinovou cestu, jejíž cílem je nejseverněji položené hlavní město světa – Reykjavík. Připadám si jako na dálnici, nic zvláštního, kolem jen pustina a nekonečná lávová pole. Zřejmě nikdo netuší, že silnice se jako mávnutím proutku změní v dvouproudou silnici, místy pokrytou jen zpevněnou hlínou. Semafory na Islandu najdete jen v Reykjavíku a v druhém největším městečku ostrova – Akureyri.
Reykjavík na mě působí zcela jiným dojmem než zbylá města, která spíše připomínají vesnice. Dosud nevídaný počet automobilů (v některých částech Islandu nepotkáte auto i celý den), město pulzující životem, moderní stavby, průmyslové objekty. Ačkoli je Kouřová zátoka (reykja – kouř, vík – zátoka) malým hlavním městem (118 300 obyvatel) ve srovnání s jinými hlavními městy, je domovem pro tři z pěti Islanďanů. Centrum města projdete bezmála za tři hodiny. Velkolepá sídla nahrazují sešlé domy, které krášlí křiklavě barevný plech na ochranu proti bouřím přinášeným na pevninu severním Atlantikem. Tento vzhled je ovšem součástí atmosféry města, stejně jako neukázněné povětří. Na jediné hlavní nákupní ulici Laugavegur objevíte nespočet barů, restaurací, butiků módních návrhářů, islandský design, obchůdky se suvenýry, kina, banky, poštu, galerie a muzea. Za zmínku stojí noční život. Není snad ničím výjimečný, jen v létě vás zmate, když vstoupíte do baru po půlnoci za denního světla a vynoříte se ven o několik hodin později do oslepujícího světla islandského rána. Jako orientační bod poslouží pro každý případ sedmdesát pět metrů měřící betonový luteránský kostel Hallgrímskirkja. Železnici tu nemají, jestliže nepočítám zbytek kolejiště, které se používalo při výstavbě přístavu hlavního města. Dopravu po ostrově zabezpečuje vnitrostátní letecká doprava a autobusy. Nádherný letní den vybízí k výletu, proto se nechám zlákat místní cestovní kanceláří, která zve nadšence do nejrůznějších oblastí Islandu. Fotografie nejnavštěvovanějších míst znám důvěrně z pohlednic a propagačních materiálů. Místa, která jsou vskutku neobyčejná, místa, na kterých potkáte převážně jednodenní či víkendové davy turistů.
ZLATÝ OKRUH
Vybírám si výlet o délce tři sta kilometrů, směřující severovýchodně od hlavního města. Jeho zásadní součástí je národní park Thingvellir, kde byly položeny v dávných vikinských dobách základy islandského státu. Na jedné z nejdelších islandských řek Hvítá leží kaskádový vodopád Gullfoss. Při zpáteční cestě zastavíme v geotermální oblasti, která ukrývá otce všech chrlících horkých pramenů na světě – Geysir.
V poměrně malé skupince deseti osob vystupujeme před národním parkem. Záměrně se vzdaluji od hloučku lidí, protože jen tak můžu porozumět energii místa. Strategie se držím po zbytek dne. Pokouším se představit si, jak to tu vypadalo v dávných dobách. Thingvellir leží uvnitř obrovského riftového údolí u poloostrova Reykjanes a je chráněn světovou organizací UNESCO. Středoatlantickou riftovou zónu si můžete představit jako velký šev v zemské kůře, který se neustále zvětšuje oddalováním litosférických desek. Na hranici tektonických desek vznikají na pláních pukliny a větší trhliny, dochází k zemětřesením a čas od času se na povrch prodere také žhavé magma. Jednou z trhlin protéká řeka Öxará. Kromě ní je v parku také několik potoků, jezer, kostelík a hřbitov, vše obklopují úchvatné přírodní scenerie. Lávová pole jsou tu mírně zvlněná, porostlá mechem nebo vřesem. Park je významný nejen z geologického hlediska, ale také má své místo v historii Islandu.
NEJSTARŠÍ PARLAMENT
Spory mezi lidmi se řešily válkami nebo na místních sněmech.V roce 930 n. l. byl na základě potřeby jednotné vlády vytvořen zemský sněm, tzv. Althing (z isl. Alþingi – velké shromáždění), kde se všichni obyvatelé každý rok na dva týdny sešli a rozhodovali hlasováním. Tenkrát na ostrově žilo už šedesát tisíc lidí. Jen mi není jasné, kolik dnů jim zabralo samotné přemisťování. Na svou dobu neobvyklý a pokrokový způsob vlády vydržel dlouho, možná proto, že seveřané měli ze svých rodných zemí špatné zkušenosti s autoritativními panovníky. Místem pro konání sněmu byl vybrán rift oddělující euroasijskou a severoamerickou litosférickou desku – Thingvellir. Náčelníci vesnic godirové tu mluvili z úpatí vysoké skalní stěny, na vyvýšenině seděl i předsedající. Názor rétora se díky výtečné akustice nesl do dálky. Hlasovací právo měli pouze muži, ale zúčastnit se mohl každý. Rozhodovalo se o záležitostech významných pro celý ostrov, přednášely se zákony, domlouvaly se zde sňatky, pořádaly se turnaje, vedla se obchodní jednání, vynášely se rozsudky a konaly popravy. Shromáždění vykonávalo zákonodárnou a soudní moc na ostrově. Dramatické jednání se odehrálo v roce 1000 n. l., kdy byli zástupci nesmiřitelně rozděleni na příznivce křesťanství, které se snažil prosadit norský král, a pohanství. Dekretem bylo za státní náboženství přijato křesťanství. Poslední shromáždění se sešlo na pláni roku 1798. Po roce 1800 byl Althing nahrazen národním soudním dvorem a parlamentem se sídlem v Reykjavíku.
ZLATÝ VODOPÁD
Gullfoss patří k nejznámějším islandským vodopádům. Nezklame ani ty nejnáročnější cestovatele. Ale věřte tomu, že na Islandu je vodopádů nespočet, a každý zaujme vlastní originalitou. Gullfoss leží na řece Hvítá (Bílá řeka), která protéká dva kilometry dlouhým kaňonem. Samotný vodopád tvoří dvojitá kaskáda, kde tok řeky Hvítá postupně padá z výšky deseti a dvaceti metrů do kaňonu hlubokého sedmdesát metrů. Pohled na stěny kaňonu, které jsou tvořeny čedičem, mi připomíná kostelní varhany. Úzká stezka vedoucí až k vodopádu nabízí podívanou na valící se divokou vodu. I když zrovna neprší, nevyhnu se vodní sprše, která doprovází padající vodní masu. Tuhle daň zaplatí každý, kdo neodolá a vydá se níže po pěšince. Svůj půvab má toto místo určitě nejen v letním slunečném dni, ale i v zimě, kdy se vše blyští ledem.
KDYŽ SI ZEMĚ ŘÍHNE
Šest kilometrů mě dělí od geotermálního pole, kde se nachází několik horkých pramenů – gejzírů. Oblast je aktivní už po tisíce let, ale polohy pramenů se mění v závislosti na pohybu geologických spojů. Dnešní jezírka svá rozmístění získala zřejmě po zemětřesení ve třináctém století. Co přesně způsobuje výbuchy gejzírů je neustále tématem dohadů. Některé teorie preferují podzemní plynová „říhnutí“, jiné tvrdí, že studenější povrchová voda vytváří jakési „poklop“ zachycující přehřátý spodní plyn tak dlouho, dokud tlak nestoupne natolik, že „víko“ v erupci pukne. Teplota podzemní vody je 125 °C, ovšem i teplota povrchové vody se pohybuje okolo bodu varu.
Hluboké, jasně modré jezírko Geysir si přejí spatřit snad všichni návštěvníci Islandu. Otec všech gejzírů ale od 60. let přirozenou cestou vodu už téměř nechrlil. Musíte mít velké štěstí. V případě potřeby (pro významné delegace a hosty) se prý vybudí k činnosti čtyřiceti kilogramy mýdlového prášku. V oblasti jsou k vidění drobné gejzíry Fata, Blesi, Konungshver (Královský pramen), Litli Geysir (Malý gejzír) a samozřejmě aktivní Strokkur (z isl. Máselnice), který tryská vodu do výšky až třiceti metrů každých přibližně sedm minut. Vyhrává ten, kdo se obrní trpělivostí. Otvor gejzíru se začíná pomalu plnit vodou, až ho zaplní zcela po okraj. Hladina se pomalu vlní, o několik sekund později se vytvoří kopule, která se náhle protrhne a vychrlí vodu neskutečně vysoko. Ohromná senzace, díky které vás bolí ukazováček od držení spouště fotoaparátu, ale stále nemáte dost. Zříkám se odjezdu do Reykjavíku. Ubytuji se v kempu, neboť tak budu mít zaručeno vidět Strokkur s minimálním počtem turistů při západu slunce a v časných ranních hodinách…
TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)
Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.
“Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.
V JÁMĚ LVOVÉ
„Velká část produkce je automatizovaná. Zalévá se samočinně přímo ke kořenům. Vidíš pod stropem ty trysky? Těmi se aplikují ochranné postřiky,“ vysvětluje hrdě Tuwile. Ptám se, jak funguje vodní hospodářství? Kde končí odpadní vody? Muž jen mávne rukou: „Tady jsme v Africe. Nemáme tak přísná pravidla jako u vás v Evropě,“ směje se. „Vodu bereme z jezera Naivasha. Máme tam několik čerpadel, která sem ženou vláhu dvacet čtyři hodin denně. Kytky musí rychle růst. Je to byznys, chápeš?“
Jen tato jedna jediná farma vyprodukuje za rok pětadvacet milionů růží. Plantáží stejné velikosti jsou v Naivashe desítky. Menších květinových farem stovky. Právě tady se květiny balí do kytic, nakládají do kamionů a odvážejí na letiště do Nairobi. Odtud putují do Evropy a za pár dní se ocitají na pultech našich obchodů. Proč se centrem pěstování stala právě Keňa a okolí jezera Naivasha? Tuwileho argumenty jsou pádné: „Máme příznivé klimatické podmínky, díky nimž můžeme růže sklízet celý rok. V jezeře je dostatek vody a pracovní síla je tady levná. Jinde by za takový plat nikdo nepracoval,“ směje se. O tom, jak moc je pracovní síla na plantážích levná, se můžu přesvědčit později. Zatím využívám mimořádné příležitosti k prohlídce továrny na květiny. Příležitosti, kterou mnoho cizinců nemělo. Míjíme dřevěnou boudu na prostranství před skleníky. Nad vchodem je výmluvná cedule s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty. Vevnitř jsou vidět obří plastové nádrže a čerpadla. „Tady se míchají hnojiva a postřiky, které potom aplikujeme na naše květiny. Tam nikdo nepovolaný nesmí,“ mrká na mě. Jaké chemické přípravky se používají, nakolik mohou být škodlivé, to neví ani on a prý ho to ani nezajímá. Toto téma je zde zjevně tabu. Loučím se tučným bakšišem a slibem, že o tom, co jsem při prohlídce růžové farmy viděl, budu mlčet jako hrob.
TŘI STATEČNÉ
Scházíme se v maličkém domku na předměstí, na dohled od obřích skleníků. Tyto tři ženy jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Žádné z nich není ani třicet let. Mají ztrhané rysy a mluví tiše a odevzdaně. Pracují v různých květinových farmách v okolí, zkušenost mají ale všechny stejnou: za voňavými kyticemi květin se skrývá otrocká práce, zničené životní prostředí i jejich zdraví. „Máme sice ochranné oděvy, rukavice a gumové holínky. Rychle jsou ale děravé a nové jen tak nedostaneme. Často se brodíme celý den ve vodě. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si ale stěžovala, vyhodili by mě,“ popisuje poměry na růžových plantážích Marry. Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Poptávka z Evropy roste a majitelé květinových farem se nebrání porušit i tak měkká pravidla. „Pár týdnů před Valentýnem se začnou běžně používat i zakázané chemikálie, agresivní pesticidy a hnojiva. Kvůli utajení stříkají kytky v noci. Když ale přijdeme ráno do skleníků, cítíme ten zvláštní zápach,“ vzpomíná Fabiane. Stejně jako ostatní ženy i ona přišla k jezeru Naivasha za vidinou výdělku. Našla jen těžkou práci, mizerný plat a podlomené zdraví. Když se žen ptám, jestli mají představu, kde končí všechny ty květiny, které projdou jejich rukama, jen krčí rameny.
ŽIVOT S BOŽÍ POMOCÍ
Obytná kolonie stojí hned vedle květinové farmy. Stejně jako plantáž je i vesnice obehnána plotem. V řadách stojí několik dlouhých přízemních domů. Okno, dveře, okno, dveře. Jedno obydlí vedle druhého. Osmadvacetiletá Marry je vdova se čtyřmi dětmi. Tady žije už šestým rokem. „Toto je můj dům,“ otevírá dveře a vstupujeme do temné místnosti, která má nanejvýš dvanáct metrů čtverečních. Pár poliček, na zdech vybledlé fotografie z kalendáře a v koutě plynový vařič. „Tady bydlím já s dětmi, bratr s rodinou a švagr,“ vypočítává a já se snažím představit, jak se sem všichni vměstnají. „Sama bych sebe a děti neuživila,“ vysvětluje Marry, jako by mi četla myšlenky. „Pracuji na plantáži šest dní v týdnu, ale výdělek nestačí ani na jídlo,“ říká a ukazuje mi výplatní pásku. Hrubý měsíční příjem dělá v přepočtu asi osmdesát dolarů. Po odečtení nájmu, poplatku za užívání společné umývárny, latríny a za elektřinu pro jedinou žárovku pod stropem činí čistá mzda něco málo přes deset dolarů. Na celý měsíc! Právě tolik jsem včera v Nairobi zaplatil za jedinou večeři. Ptám se, jak z toho může vyjít? „S pomocí boží a s pomocí rodiny…, jak vidíš, ještě jsme neumřeli. Kdybych mohla jít pracovat jinam, šla bych hned. Jiná práce tady ale není a já už se nemám kam vrátit.“
ADAMSONOVI BY SE DIVILI
Ve stínu vzrostlých stromů stojí prostorný bungalov s velikou verandou. Křesla na trávníku před domem lákají k odpočinku. Posadit se, kochat se výhledem na jezero a poslouchat křik ptáků z korun stromů. Přesně takto vypadá Afrika v romantických představách. Však si také toto místo vybrali ke svému životu manželé Joy a George Adamsonovi. Známí ochránci divokých zvířat, jejichž knihy před lety probudily v lidech odpovědnost za přírodu nejen v Africe. Své usedlosti dali jméno Elsamere, na počest jejich nejslavnější lvice Elsy. „Když tento dům manželé Adamsonovi před více než čtyřiceti lety koupili, bylo to místo na konci světa. Naivasha byla jen vesnice s pár stovkami obyvatel. Všude kolem byl jen buš,“ říká Johnson Kianda, který spravuje nadaci Elsamere Trust. Dnes by se manželé Adamsonovi asi divili. Z vesnice Naivasha se stalo město a dvacet kilometrů dlouhou silnici k Elsamere lemují z obou stran řady skleníků. Od okolního světa je odděluje vysoký plot a hlídači bezpečnostních agentur. Veliké obludy z průhledné fólie se tyčí nad vesničkami a obytnými koloniemi pro zaměstnance květinových plantáží. Všude je spousta lidí a spousta odpadků. Nuzná obydlí se tlačí až k plotu legendární usedlosti manželů Adamsonových. Negativní vliv květinových plantáží je ale znát i tam. Johnson mi chce ukázat hnízdiště posledních orlovců říčních. Za chvíli se ale vrací se špatnou zprávou: molo se čluny sevřela kvetoucí zelená masa. Na jezero nelze vyplout. „V poslední době je to stále častější jev. Zcela jistě souvisí s intenzivním pěstováním květin. Voda je plná hnojiv. Naše nadace se zabývá ochranou životního prostředí a osvětou. Školáky učíme, aby si životního prostředí vážili. Kolem sebe ale vidí pravý opak,“ stýská si Johnson.
KUPOVAT, ČI NEKUPOVAT?
Na břehu jezera sedí rybáři a opravují své sítě, ženy prodávají jejich ranní úlovky. Ještě před dvaceti lety bylo tady všude jezero. Dnes je to holá pláň. Abasi má čtyřiasedmdesát let. Hrdě mi oznamuje, že je nejstarším rybářem na jezeře Naivasha. „Není to tak dávno, co sahalo jezero až tam k těm stromům,“ ukazuje přes travnatou plochu. Má pravdu. Za padesát roků klesla hladina jezera o šest metrů. A nejen to, v posledních letech se viditelně zhoršila i kvalita vody. „Jezero rychle zarůstá vodními rostlinami, které nám trhají sítě a úlovky nestojí za nic. Po velkých deštích je hladina pokrytá mrtvými rybami. Zabíjejí je květinové farmy,“ říká přesvědčeně Abasi. Vyplouváme na hladinu. Doprovází mě mladý inženýr Patrick Wainena, který se do Naivashi nedávno vrátil ze studií v Nairobi. „Přímé důkazy nemám, ale není pochyb, že jezero je ohroženo. Kdybychom ztratili jezero Naivasha, hlavní město by se udusilo. Naivasha je součástí širšího ekosystému, tady se čistí vzduch z dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi,“ varuje.
Pokud se situace radikálně nezmění, jsou dny jezera Naivasha sečteny. Je šance na jeho záchranu? Místní jsou přesvědčeni o tom, že ano. A řešení je prý v našich rukou. „Neříkám, aby lidé v Evropě kytky vypěstované v Naivashe nekupovali. Mnoho lidí by tady přišlo o jedinou práci. Měli by ale tlačit na obchodníky. Říct jim: zajímejte se o to, jak a kde se květiny pěstují a za jakou cenu. Není v našich silách změnit naši situaci. Ti, kteří květiny kupují, ti tu moc ale mají!“
TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER
Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.
POTÍŽE SE ŠUPLEROU
Prohlížíme si mastek, nejměkčí nerost na stupnici tvrdosti. Obyčejný kus světlého kamene, který se právě v okolí Tabaky vyskytuje v hojné míře. Šikovné ruce místních mužů z něj dokážou vykouzlit skutečná výtvarná díla, a dnes již také podivuhodné sošky Kiumbů. Nejprve kámen nahrubo osekají mačetou, pak ho navlhčí a nožíky opracují do podoby figurek, které místní ženy vyleští k dokonalosti. Hotová figurka se nakonec ohladí smirkovým papírem a nabarví netoxickými barvami.
Kiumbové pro stolní hru musejí být stejně velcí (s tolerancí nejvýše dva milimetry), aby se vešly do přihrádek připravených krabiček. Pro místní to byl zprvu nepřekonatelný oříšek. Předpokládali, že na měření jim postačí obyčejné dřevěné pravítko, o posuvném měřítku neboli šupleře neměli ani ponětí. A i kdyby měli, nemohli by si je dovolit, protože v Tabace přijdou na více než polovinu tamního průměrného platu. Předsedkyně sdružení ShineBean Renata Rokůsková vypráví, že cesta za šuplerou byla v Keni hotovou anabází. Nevěděla, jak se tato pomůcka nazývá v místním jazyce, a nezbývalo jí, než se za ní vypravit se svým africkým kolegou Danem do železářství a zkusit osvědčenou posunkovou řeč. „Oběhli jsme snad dvacet obchodů, až v tom posledním jsme měli na požadovaný artikl štěstí. Majitel obchodu byl na tom ale po naší návštěvě obdobně jako jeho konkurence,“ směje se Renata Rokůsková.
NAUČ CHUDÉHO RYBAŘIT
Volba Keni pro výrobu Kiumbů nebyla náhodná. Pro svoji pomoc Africe hledalo sdružení ShineBean zemi se stabilní politickou situací, ale s nedostatkem pracovních příležitostí. Vždyť v chudinských čtvrtích afrických měst žije až 80 % obyvatel bez stálého výdělku. Zahájit živnost patří pro mnohé z nich do říše snů, nedostávají se jim prostředky ani malý základní kapitál. A tak v duchu rčení – Dej chudému rybu, nasytíš ho na jeden den, nauč ho lovit, nasytíš ho na celý život – zástupci sdružení trpělivě vysvětlovali místním, že výroba figurek je pro ně stálou příležitostí k obživě a k dosažení vyššího stupně kvality života. Že když budou pečliví, poctiví a práci neodbudou, bohatě se jim to vyplatí. A peníze za odvedenou práci dostanou hned a na ruku. „Bylo však zřejmé, že vytvoření alespoň minimálního konkurenčního prostředí rozhodně není na škodu, zdejší lidé by měli nabídnutou šanci a důvěru využít beze zbytku, práce si považovat. A výdělek? Je prý třikrát až pětkrát vyšší než tamější průměrný plat,“ zdůrazňuje Renata Rokůsková.
BALÍK Z AFRIKY
Již samotná krabička, ve které jsou figurky uloženy, navozuje atmosféru tajemství poselství zdaleka. Připomíná balík olepený cizokrajnými známkami, je v ní uloženo pět figurek i s domečkem pro jejich přebývání, stolní hra a kniha příběhů, pojednávající o dobrodružstvích, které s Kiumby zažily dvě české děti – Véna a Márinka. Část knihy je podána oblíbenou formou komiksu. V krabici české děti najdou hrací plán a žetony pro napínavou a zábavnou hru Kiumbiáda, plnou symbolů, tajných spojenectví a nečekaných odhalení. Hra, rozvíjející dětskou fantazii, je určena pro sedmi až jedenáctileté děti. Dochází i k tomu, že se Kiumbiáda využívá také jako didaktická pomůcka, dá se s ní zatraktivnit například i nepříliš oblíbená matematika. „Byla jsem toho svědkem v jedné základní škole. Když učitelka řekla, že se bude počítat s Kiumby, tak děti reagovaly s nadšením,“ přibližuje Renata Rokůsková účinek jednoduše vypadající hry, ovšem s poněkud složitějšími pravidly.
A kdo všechno vlastně za Kiumby stojí? Design figurek vytvořil renomovaný výtvarník a hudebník Maťo Mišík, který je také autorem komiksu. Příběhy napsala Klára Hoffmanová, hru vytvářeli Radka Lomničková a Jakub Těšínský z České deskoherní společnosti. Hru, figurky i příběh autoři konzultovali také s dětským psychologem Matějem Lipským a skupina Yellow Sisters nazpívala kiumbovskou písničku. Všichni tak činili bez nároku na honorář a s vědomím, že ještě deset procent výtěžku z prodeje hry půjde také na pomoc lidem právě v Tabace.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Je ráno na sklonku listopadu, přízemní mrazíky chladí, v údolích se válí mlha a první sluneční paprsky začínají olizovat vrcholky. Vypadá to na příchod krásného, i když studeného dne. Dne, který začne smrtí…
Vše začalo nad sklenkou vína a kamarádovou otázkou, zda bych se nechtěl zúčastnit jejich domácí zabijačky. Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem jako chlapec pobýval o zabijačkách u strýčka na statku a svou účast jsem bez váhání potvrdil.
A tak stojím spolu s dalšími přáteli na dvoře statku v Mimoni. „Jsi tu začátečník a proto ti dávám funkci pekelníka,“ úkoluje mě kamarád Honza. Pro mě to znamená štípat dřevo, udržovat oheň pod třemi kotli a sem tam podat pomocnou ruku. K ohni mám kladný vztah, štípání dříví mě baví, a tak za pár minut už bublá vroucí voda. Bude jí potřeba víc než dost. Zbytek party se přesouvá do kuchyně, kde nakrájí cibuli a oloupe česnek. Tyto ingre¬dience budou při přípravě zabijačkových pochoutek mizet ve velkém.
OSUDNÝ VÝSTŘEL
Začíná nejdůležitější část dne. Sleduji Kristýnu, jak vyvádí čuníka na porážku. Prase se nedá pořádně chytit kromě nohy a ucha, proto má levou zadní nohu přivázánou. Levou proto, aby se po smrtelné ráně mohlo prase povalit na pravou stranu. Je to součást řeznické praxe, prase se tak lépe vykrví. „Až ho táta střelí, nelez za něj! Když zvíře kopne ve smrtelné křeči, tak má takovou sílu, že ti přerazí nohu,“ varuje mě Honza. Pak již s chladnokrevnou rutinou jde vše ráz naráz. Rána, praseti se podtrhávají nohy, padá na bok. Kristýna mu prořezává hrdlo a chytá krev, jeden Honza prase zaklekává a druhý pumpuje nohou, aby krev lépe odtékala. Jejich mnohaleté zkušenosti ze statku jsou vidět na první pohled. Zahlédnu malou Elišku, jak se ke mně hrne s kvedlačkou. Honzova neteř již od malinka tyto rodinné akce miluje. Říkám si, že spousta děcek by oplakávala mrtvé zvířátko, ale Eliška je evidentně na statku jako doma a s velkou radostí se zapojuje do míchání krve. Později jsem ji viděl s rozzářeným pohledem cucat čerstvou jitrnici, kterou by evidentně nevyměnila za žádné lízátko na světě.
O chvíli později už vepříka spařují v neckách, zbaví ho štětin, pověsí na kladku a naporcují. „Kdepak pes, nejlepší přítel člověka je prase,“ trousí lidové moudro Honza a zvonem odrbává poslední srst. Obdivuji práci, která jde jak na drátkách, a vzpomínám na veselé zabijačkové historky, které mi Honza vyprávěl. „To byl takhle jeden manželský pár, co chtěl ušetřit na řezníkovi. Rozhodli se, že třetí zabijačku si udělají sami, protože již všechno dvakrát viděli. Měli jednoduchý plán, chlapík si vezme palici, manželka otevře chlívek a jak čuník vyběhne, dostane ránu. Bohužel pašík není hloupý tvor a vytušil nebezpečí. Po otevření dvířek se rozběhl rychleji než muž čekal, podběhl pod svištící palicí a otevřenou brankou nenávratně zmizel v polích a blízkém lese. A aby toho nebylo málo, palice se zastavila až o nohu manželky a přerazila jí holenní kost.“
ZLATÝ ZVYK
V minulosti byla zabijačka událostí nejen rodinnou, ale mnohdy i obecní, ne nadarmo se říká, že nejvíce příbuzných má prase o porážce. Každý hospodář nějakou měrou pomohl a za to dostal výslužku, zpravidla pár kusů od každého výrobku. Tento zvyk byl i praktický, zabijačkové produkty nemají dlouhou trvanlivost a dříve žádné konzervační přípravky neexistovaly. Vdobách, kdy doma prasátko choval každý, se to vyplatilo, protože o týden později zabíjel jiný hospodář a opět podaroval zúčastněné, a tak se v zabijačkovém období udržovala konzumace stále čerstvých masných výrobků. „Bohužel tento zlatý zvyk se nám do současnosti neudržel,“ jak mi řekl Honza. „Často se stává, že přijíždí vzdálenější příbuzenstvo, které na práci nehmátne, zato přemýšlí jak nejlépe odvézt co největší výslužku. Máme také takového člena, stabilně přijíždí v době dovaření ovaru. Jen jednou mu to nevyšlo, a to když jsme před zabijačkou zaspali a celá akce se o hodinu posunula,“ směje se Honza.
ŘEZNICKÁ ALCHYMIE
Vše nám krásně časově vychází, sice se ke konci bourání prasete obloha zatáhla, ale to nám nevadí, protože se přesouváme pod střechu. Maso se musí nechat minimálně přes noc uležet, aby dobře vychladlo. Pak se celá skupina začne věnovat výrobě jitrnic, jelítek, tlačenky a ujídání ovaru. Na počátku dne jsem se divil, proč je tady tolik sladkostí. Jak se člověk pořád cpe masem, tak prostě potřebuje změnit chuť. Součástí zabijačky je samozřejmě i domácí pálenka na slehnutí, ale s tou opatrně, jinak může být závěr akce katastrofální.
ZÁVĚREČNÁ
Kolem čtvrté přichází Krista a oznamuje, že máme hotovo, parta kamarádů prý zvládla dohromady celou akci v rekordním čase. Jediné, co zbývá, je míchat polévku, aby se nesrazila a krev se s ní dobře spojila. Dobře udělaná „prdelačka“ má být krémová. Naštěstí v rámci pracovního nasazení to pro nás znamená, že v podvečer sedíme v družném hovoru okolo velkého kastrolu, na jehož vršku je elektrický míchač, který s tichým vrněním otáčí metličkami v polévce, aby nestála. Nestojí ani konverzace, po náročném pracovním dni jsme rádi, že si se žejdlíkem piva můžeme posedět a ochutnat plody naší práce. Ono to hned lépe chutná, když si to sami uděláte.
Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.
„Když mi bylo dvanáct, naši vesnici přepadli, vojáci potřebovali jídlo, a tak ukradli dobytek. Kdo jim nechtěl nic dát, toho zabili. Potřebovali taky nové síly, protože si vybrali mě a ještě dva další kluky. Museli jsme jít s nimi, nemohl jsem se ani rozloučit se sestrou, u které jsem bydlel. Prostě mě chytli a řekli: ty půjdeš s náma. Jestli se pokusíš utéct nebo křičet, tak tě zabijeme a tvoji rodinu taky. Tak jsem s nimi šel,” vzpomíná na svoje dětství dnes dvacetiletý Arnold Aganza z Demokratické republiky Kongo. Právě to, kde se narodil, předurčilo celý jeho život. Aganza pochází z provincie Jižní Kivu. Tam si lidé už ani nepamatují, co je to mír a klid. Po skončení genocidy ve Rwandě v roce 1994 se konflikt přesunul do sousedního Konga a brzy začalo všem jít jen o kontrolu nerostného bohatství, jehož má Kongo třetí největší zásoby na světě. „V našem okolí se pohybovalo obrovské množství různých armád, my pak už ani nevěděli, kdo je kdo, ale věděli jsme, že všichni, kdo mají zbraň, jsou nebezpeční. Když mi bylo devět, zabili mého otce. Z naší vesnice jsme utekli, stejně byla vypálená,” říká Aganza, který se sám dostal do jednotek Interhamwe ze sousední Rwandy. Dnes si říkají FDLR, Fronta za osvobození Rwandy. Jsou v nich soustředěni ti, kteří jsou zodpovědní za genocidu ve Rwandě. „To bylo snad nejhorší, musel jsem sloužit nepřátelům, těm, kteří zabíjeli Konžany,” říká Serafín, jehož úkolem bylo nosit vojákům zbraně a těžké náklady, když se přesouvali. „Později mě naučili zacházet se samopalem. Stále jsme se přesouvali džunglí, často docházelo k bojům s jinými skupinami. V jednom těžkém boji zastřelili kluka, co ho unesli spolu se mnou z mé vesnice. Mně se v tom zmatku podařilo utéct. Po třech letech. Z mé rodiny mě ale přijala jen sestra Irene, Pro ostatní jsem něco jako nepřítel,” pokračuje Serafín. Dnes žije ve městě Bukavu, kam odešel a rok se potloukal, než si našel místo jako hlídač. V noci hlídal a přes den začal chodit do školy. „Belgičan, kterému jsem hlídal dům, mi za to platil. Dnes už mám svoji práci, pomáhám dětem ulice,” uzavírá mladík, který o své minulosti mluví nerad. Na otázku, zda někoho zabil, nechce odpovědět.
Jeho příběh není v Kongu ničím výjimečným. V letech 1995–2005 bojovalo v různých armádách v Kongu přes 50 000 dětí. Organizace Amnesty International odhaduje, že i dnes stále nejméně 11 000 dětí bojuje s ozbrojenými skupinami. Z toho kolem 7000 jich je i v oficiální konžské armádě FARDC.
SEXUÁLNÍ OTROKYNĚ
V armádách však neslouží jen chlapci. Zhruba čtyřicet procent dětských vojáků jsou dívky. I když mnoho z nich je vytrénováno přímo k boji, jejich hlavní náplní práce bývá příprava jídla, nošení nákladů a sexuální služby. „Unesli mě spolu s osmi dívkami z naší vesnice. Všem nám bylo kolem deseti let. Přepadli při nedělní mši kostel a odtáhli nás pryč. Ještě ten večer všechny znásilnili. Tak to bylo každý den, jeden skončil a další přišel, bylo tam strašně moc vojáků. Nejdřív jsem brečela a krvácela, pak jsem si zvykla. Přes den jsme musely vařit a chodit pro dřevo a vodu. Dodnes mám uvnitř velkou bolest,” vypráví v nemocnici Lékařů bez hranic ve městě Lubutu v Kongu dnes dvacetiletá Anete. Ta sloužila pro armádu Thomase Lubanga Dyilo, který se jako jediný zodpovídá za zneužívání dětí jako vojáků před Mezinárodním trestním tribunálem. Mnoho dívek je přinuceno se za vojáky provdat a mít s nimi děti. Kvůli tomu jsou pak často odmítnuty svou vlastní rodinou a vesnicí.
O vůdci ugandské Armády božího odporu LRA Konym se traduje, že má kolem osmdesáti manželek, s nimiž zplodil přes sto dětí. Právě jeho armáda, dodnes operující na území Demokratické republiky Kongo a Centrální africké republiky unesla do svých řad kolem 40 000 dětí. O jednom z mnoha únosů ze škol v Ugandě informovala v červnu 2003 BBC. LRA ze školy blízko města Soroti v severní Ugandě unesla 29 dívek. Třinácti z nich se podařilo únoscům utéci.
DÍTĚ JE LEPŠÍ VOJÁK
Děti mají oproti dospělým vojákům mnoho výhod. Velitelé si je totiž mohou vychovat přesně k obrazu svému. Rozkazy a úkoly plní bez reptání. Nepožadují žold. Když jdou do boje, nemyslí na své rodiny, většinou žádné nemají. Armáda jim je „matkou i otcem”. Zabíjení je jedinou věcí, kterou kdy poznaly. Válku berou jako hru. Dokážou jít do jakékoliv akce, protože nemají ještě zcela vyvinutý pud sebezáchovy. Proto také patří k nejkrutějším. „Ve válce v Libérii byly nejhorší děti. Často v gangu, bez velení. Chlapci většinou zfetovaní, šňupali střelný prach a amfetamin. Znásilňovali, rabovali a dokonce se dopouštěli kanibalismu, všechno jim bylo jedno, pro ně to byla vzrušující hra,” vzpomíná Kenneth Cain. „Speciálně se zaměřovali na těhotné, jakmile nějakou objevili, shromáždili se kolem ní a vsadili se, jaké je pohlaví dítěte. Pak jí rozřízli břicho a ženu nechali vykrvácet,” popisuje řádění dětských gangů liberijský aktivista Ignatius Peabody. Válka v Libérii skončila až v roce 2003. Dětští vojáci se řídili heslem – kdo se bojí zemřít, neměl se narodit. Ne všechny děti jsou však do armád uneseny. Mnoho z nich se tam přidává ze sociálních a a ekonomických důvodů.
Armáda jim slibuje alespoň, že nebudou mít hlad a budou mít moc. Řada dětí se nechá naverbovat i proto, že věří ideálům, za něž ozbrojenci bojují.
ŽIJEŠ, ALE NEEXISTUJEŠ
Unášení dětí do armád je jednoduché i proto, že v mnoha zemích třetího světa děti nejsou nijak registrované. Mezi lety 1999 a 2004 bylo v subsaharské Africe zaregistrováno pouze 38 % narozených dětí a v jižní Asii 30 %. Lidé v mnoha zemích neznají svůj věk, anebo ho nejsou schopni prokázat. „Dva vojáci mě chytli, když jsem šel ze školy. Zeptali se, kolik mi je, řekl jsem, že šestnáct. Dostal jsem facku s tím, že od teď je mi osmnáct,” vypověděl pro organizaci Save the children Maung Zaw Oo, který byl unesen armádou Tatamadaw Kyi v roce 2005 v Barmě.
Děti sloužily již ve starověkých armádách. Sparťané učili své děti od sedmi let vojenskému umění. Žádné tradiční kmeny nebo starověké civilizace ale nezapojovaly děti přímo do boje. V historii lidstva děti nikdy nebyly tak hojně využívány v armádách jako ve 20. století.
Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.
Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.
BOJOVNÍK BOŽÍ
„Posaď se.“ Vysoký zavalitý muž ukázal na židli, aniž se na mě podíval. Několik dní před vymítacím rituálem jsem – na výslovnou žádost pastora Huga Alvareze, kněze křesťanské církve Božího Spasitele (Iglesia El Divino Salvador) a jednoho z nejznámějších mexických exorcistů – navštívil jeho templ. Pastor přisunul svoji židli přímo proti mně. Ztěžka, unaveně dosedl. Naše kolena se skoro dotýkala. Vyhrnuté rukávy bílé košile zvýrazňovaly jeho svalnatá předloktí. Nad zavřenýma očima mu trčely stříbřité kartáče mohutného nestříhaného obočí. „Démoni…,“ zvolna přerušil ticho, „ať už si myslíš, že existují nebo ne, vstupují a opouštějí těla obětí, jak se jim zamane.“ Vzdychl a odmlčel se. Jeho hluboký hlas a pomalá, důrazně dávkovaná dikce okamžitě opanovaly prostor. „Démony přitahuje především nenávist. Oni se jí živí, dává jim energii, je to jejich potrava. Také různé druhy čarování (brujería), vúdú, satanismus a modlářství jsou pro ně živnou půdou.“ Hněvivě se mu zkrabatilo čelo. „A zneužívání,“ sykl. Pastor Alvarez viditelně ví o svém charismatu. Pevně režíruje svůj projev a s přesvědčivou naléhavostí maluje realitu, o které mnozí – často včetně mě – pochybují. „Vidím démony. Zkus si to představit jako barevné skrumáže a proudy energie. Poznám lidi na ulici, kteří v sobě nosí démony.“ Zavřel oči. Ztišeným hlasem znovu vzdychl: „Já jsem si to nevybral. Bylo mi to dáno. Už 31 let bojuji s démony.“ Exorcismus – řecky „vyhánění“ – je pradávná duchovní technika. Vychází z předpokladu, že člověka může napadnout jiná duchovní bytost, řekněme pro zjednodušení „duch“, usídlit se dočasně v něm a tím mu škodit. Exorcismus je pak souhrn úkonů, jak takového ducha vyhnat. O této praxi nalezneme zmínky napříč všemi známými kulturami. Od přírodních národů z Amazonie, Afriky či Aboriginců, přes Egypťany, Řeky, Inky, Maye, Židy, až k buddhistům, muslimům a křesťanům. Pravda, k uvažování o exorcismu je třeba připustit, že existuje i jiná skutečnost než ta, do které se každé ráno budíme. A to může pro člověka z 21. století, s pevnou vírou ve vědecký pokrok, často představovat nepřekonatelnou překážku.
ZÁKULISÍ DÉMONŮ
Vyčerpaná žena klesla na židli. Řev ustal. Křeč v těle splaskla a povolila. Veronica propukla v bolestný, hlasitý pláč. Její slzy, rozpíjející se v černém make¬upu ztrápených očí, sklouzávaly po lících a padaly na Luísovy ruce. „Od malička jsem vídávala věci,“ hlesla Veronica. Minulo několik hodin od rituálu a ona souhlasila s rozhovorem. „Jsem z prosté rodiny, spávali jsme všichni v jedné posteli… V noci… já jsem vídávala v noci… takové oči.“ Zarazila se. Chvíli hlasitě oddechovala a pak ustrašeně pípla: „Mívala jsem sny o ďáblovi.“ „Moje maminka…,“ přerývaně pokračovala, „…narodila jsem se slabá, malá… Maminka později onemocněla, kvůli tomu těžkému porodu…,“ Veronica sklopila oči: „Můj strýc mě znásilňoval, když jsem byla malá… Probíhal ve mně boj. Já tomu nerozuměla, nikdo mi to nevysvětlil… Proboha!… Měla jsem jen hrozný… hrozný strach.“ Zmlkla, jako by ten strach znovu pocítila. „Když jsem byla starší, můj otec a bratr mě vzali k psychiatrovi. Uviděla jsem tam dva démony, za nimi stáli, jak do nich vnikli… vypadá to jako rentgenový snímek… jeden byl tmavší, druhý… oni mají různý barvy, víte? … my jsme takový domy…“ Zrychlila. Chtěla mi to všechno říct naráz. „…Domy s pokoji a oni do nich vnikají, i. Oni – rozumíš!?“
PROCES VYMÍTÁNÍ
Technika křesťanského exorcismu, kterou praktikuje pastor Alvarez, jeho žák Luís a další vymítači, je založena na příkazech a symbolech. „Mluvíme na démona zvláštní tajnou řečí, které rozumíme jen my a ony – zlé síly. Ony zase na nás skrze posedlého mluví svou cizí řečí. Je to vlastně souboj slov, souboj vůle a přesvědčení,“ popisuje exorcista svoji techniku. Na rovinu řečeno, zprvu mi to přišlo jako béčková zkomolenina latiny a španělštiny, obalená do zvuku hebrejštiny. Silně přesvědčivý zážitek během rituálu s Veronicou mě však znejistěl. Kdo je tady vlastně mimoň? Ten podivný chlápek v kamuflážovém triku, co mumlá a vypadá jako šarlatán? Nebo já, poněvadž když zazní nějaká hatmatilka, tak už předem pochybuji? „Démon například reaguje na slova modlitby, na jméno Ježíše, Boha, jsou to pro něj velmi nepříjemný podněty,“ vysvětluje Hugo Alvarez, „proto se oběť tak často kroutí, sténá nebo slintá.“ „Měl jsem třeba případ – ženu – a té během vymítání tekla krev z očí a z uší.“ Obvyklou odpovědí moderní medicíny a psychiatrie na fenomén tzv. „posedlosti (duchem)“ bývá označení tohoto jevu za duševní poruchu. Ostatně i sami exorcisté přiznávají, že mnoho případů posedlosti má kořeny jinde, než ve skutečném vniknutí cizí entity (ducha) do lidského těla či mysli. Budeme-li se však ptát na příčinu, zdroj a pochopení těchto jevů, což je logickým krokem, chceme-li se jich zbavit – a můžete jim přitom klidně říkat schizofrenie nebo posedlost, podle toho, komu věříte víc – nedá vám doktor o nic lepší odpověď než kněz. U naprosté většiny duševních poruch totiž medicína pouze „předpokládá“, co je jejich příčinou. Takže psychiatr nejistotu vyřeší plnou hrstí antipsychotik, která vás sice „posedlosti“ (vidin, halucinací nebo nezvladatelných stavů) zbaví, ale zato vyfasujete úplné emoční umrtvení, tělesnou závislost na užívaném preparátu, epilepsii nebo Parkinsona – to když budete „sypat“ dost dlouho. Na druhou stranu – můžete být ještě rádi. Ještě před padesáti lety by vám jeho kolega ve jménu moderní vědy vrazil železnou jehlu do čela, udělal lobotomii a šmik! – posedlost by byla pryč. Sice by z vás udělal zombie, ale podle medicíny byste byli „zdraví“.
ROZMANITOST RITUÁLŮ
„Můžu se zeptat – co vás sem přivedlo, slečno?“ Carina, křehká, sotva dvacetiletá tmavovláska, stydlivě ukázala na tři mladíky sedící v rohu templu. Carinin vymítací rituál proběhl překvapivě potichu, dívka nekřičela ani nebojovala, pouze se dlouze, úpěnlivě modlila. Když jsem požádal o rozhovor, zdvořile odmítla. „No… jak bych ti to…,“ Carinin přítel se podíval na druhého mladíka, údajně dívčina bratra, „ona… asi teda, já nevím, je… prokletá.“ Nevěřícně jsem zopakoval jeho poslední slovo. „No, její bába praktikovala spiritismus a ňáký čarovaní,“ týpek se neochotně rozmluvil, „to pak přeskočí na ni, rozumíš, to de přes generace, vona to má vod svý babičky, nese na sobě kletbu.“ „A co ona – jak to vidí Carina? Je tady vůbec dobrovolně?“ „Jo, jasný,“ horlivě přitaká, „hele, vona si není jistá, jo, ale řiká, že vídává divný věci.“ Pastor Alvarez dokončil další seanci. Po zhruba dvaceti minutách modliteb a bolestného vytí mu další mladá žena s pláčem podala malou sošku. Po chvíli zkoumání pastor prudce mrštil panenkou o podlahu templu. „Prrryč, démone!“ Porcelánové tělíčko se rozprsklo na podlaze. Exorcista se shýbl a zvedl ulomenou hlavičku. „Falešná modla. Byl v ní.“ „Jak jste to věděl, že démon byl v té sošce?“ vyptávám se zvědavě exorcisty. „Mám dar, prostě to vidím.“ Dobře. Tak tedy jinak: „A jak se pozná, že má někdo dar?“ Pastor Alvarez předal ženu Luísovi, opřel se o pódium a opět přivřel oči. „Já jsem ani nebyl moc křesťan, všelijak jsem to flákal. Ani do kostela jsem nechodil. Jednou se stalo, že mě požádal známý kněz, abych mu pomohl. Ani mi neřekl, že se jedná o exorcismus. Měl jsem mu jen pomoci. Byl to obzvlášť těžký případ, mladý člověk, byli jsme u něho doma. Já stál opodál a držel bibli, kněz odříkával modlitbu. Když tu démon zaútočil na kněze, ten spadl a ochrnutý nemohl nic dělat, tak na mě křikl: Čti! Čti modlitbu! Já ale bibli ze samého strachu držel obráceně. Najednou jsem ale ucítil silný proud jakési energie, tepla na temeni hlavy a můj strach úplně zmizel. Bez bible, svými slovy jsem křikl: Pryč, démone! Odejdi! A démon – k mému překvapení – skoro okamžitě opustil tělo oběti. Tak jsem pochopil, že mám ten dar.“
VYSVOBOZENÍ
Na rozdíl od římsko-katolických exorcistů, pastor Hugo Alvarez bere všechny případy a nedělá rozdíly. Katolická církev je totiž s vymítáním řekněme – opatrná. Přeci jen – řešení posedlostí je tanec na tenkém ledě – nikdo, a katolická církev už vůbec ne, se nechce ušpinit tím, když exorcismus skončí špatně. Nakonec pak lidé, kterým nepomohla ani jejich rodina, ani moderní věda aplikovaná psychiatry, kteří nenašli spásu ani u katolické církve, zkrátka beznadějné případy, stojící většinou jednou nohou v blázinci nebo v nějakém ústavu, končí v templu u pastora Alvareze, kde zoufale hledají vysvobození ze svého, pro nás těžko pochopitelného, ale bolestně skutečného utrpení.