Představte si, že zamknete byt, popadnete batoh a odletíte do míst, kde je to k nejbližší vesnici týden chůze. Společnost vám budou dělat jen losi, vlci a grizzlyové. Životem, o kterém psal Jack London, občas žije i Leoš Šimánek.

Kanadská Severozápadní teritoria, jezero Clark a na jeho břehu srub. Kolem jsou nekonečné husté lesy, v dálce se třpytí rozeklané hřbety pohoří Mackenzie. Dostat se sem lze jen pěšky, hydroplánem nebo helikoptérou, přičemž nejbližší civilizace je dvě stě kilometrů daleko. Prožít v této divočině dva týdny romantické dovolené, to by byl balzám na duši a trhák cestovek. Ale čtvrt roku nebo dokonce rok? To už chce opravdu srdce trappera.

Před lety se parta takových srdcařů ocitla právě u jezera Clark a dohodla se, že lepší místo pro stavbu pravé kanadské srubové pevnosti by hledali marně. A pustili se do díla. Pod rukama pěti chlapů a tří žen vyrůstal Fort Clark, nádherný a funkční srub, na jehož stavbu padlo tři sta stromů. „Všechny jsem je ale musel zaplatit. Jeden stál deset centů, celkem jsem tedy za stromy dal třicet dolarů,“ říká Leoš Šimánek, který se krátce před tím vzdal výnosné profese architekta v Německu a obul toulavé pohory. Než se ale k zemi sesul první smrk, musel si Leoš vyřídit všechny úřední náležitosti. Nejprve získat zlatokopeckou licenci, díky níž si pak můžete vykolíkovat svůj claim (zábor). A když už jste zlatokopem, získáváte i právo postavit si v divočině srub. Claim máte v držení doživotně a hektar na bydlení vám stát přidělí na 99 let. A pak už stačí jen rýžovat a počítat zlatinky… Anebo ne? „K tomu je ještě dlouhá cesta,“ podotýká Leoš Šimánek. „Nejprve vás čeká nekonečná dřina na stavbě srubu. V oblasti sice nějaké zlato je, ale nezbohatl¬ byste z toho. My jsme tam navíc nebyli kvůli zlatu, ve srubu jsme chtěli přečkat zimu a pak s jarem dokončit expedici na nafukovacích člunech Severní Amerikou, kterou popisuji v knize Aljaška – Dobrodružství do extrému.“ Tehdy ještě český cestovatel netušil, že se mu toto místo stane druhým domovem.

OMYL NA ÚŘADĚ

Stavba srubu pokračovala bez ohledu na počasí a roční období. V letních třicítkách byli chlapi zahaleni od hlavy až k patě, jinak by je komáři snad sežrali zaživa. Když hrozilo přehřátí, skočili oblečeni do jezera a pracovali v mokrém. V zimě zase rtuť teploměru klesala k minus padesáti. V těchto končinách navíc mrzne osm měsíců v roce. Pracovalo se s tím, co tu vysadil hydroplán a co poskytl les. Jakékoliv další nástroje, jídlo či suroviny byly nedostupné.

První, co se v divočině musí postavit, je spižírna. Malá chaloupka na kůlech, aspoň čtyři metry vysokých. Pak nehrozí, že by se vám v zásobách přehrabovali vlci nebo rosomáci. Druhým nezbytným stavením je z hygienických i estetických důvodů latrína. Teprve potom se může začít s budováním roubené pevnosti. U jezera Clark dokonce vyrostl i improvizovaný jeřáb, aby práce s mnohametrákovými kmeny pěkně odsýpala. Srub dosahoval nezvyklých rozměrů, k čemuž došlo poměrně kuriózním způsobem: „Když jsem byl na úřadech pro povolení, tak jsem řekl, že srub bude mít rozměry deset krát dvanáct. Bylo ale krátce po tom, co Kanada přešla z palců a stop na metrický systém, takže úředníci stále ještě počítali ve stopách. Já ale myslel metry. Když se pak na Fort Clark přiletěli podívat, byli velmi překvapeni, ale já své razítko měl,“ směje se vousatá tvář Leoše Šimánka.

SMRTÍCÍ SAMOTA

Během stavby žili zálesáci ve stanech, v létě si je dokonce museli občas postavit na molu, které se odtáhlo od břehů daleko na jezero. Tam totiž komáři nedolétli. Jídla a pití je v divočině více než dost. Jezero Clark poskytuje tolik kapitálních štik, kolik je potřeba, hladinu čeří stovky kačen a v lesích žijí divoké slípky, které neuletí, ani když kolem nich sviští broky. Často tu potkáte také stáda jelenů karibu nebo plaché samotářské losy. V zimě lze maso uchovat snadno, ale v létě? Problém rychle vyřešila velká udírna. Když se maso zajídalo, sáhlo se na zahrádku zelenající se saláty, špenátem, ředkvičkami a vším, co si sem zálesáci přivezli v semínkách. V lese bylo tolik borůvek, brusinek a hub, že by je ani Čech nevysbíral. Pila se voda z jezera, kozí mléko, později bylo i borůvkové víno a dokonce se vařilo i pivo (to při svých dalších pobytech v Kanadě dovedl Leoš Šimánek k dokonalosti a stáčel si zde dokonce čtyři druhy piva vlastní výroby). Staveniště v noci hlídali tři psi, jejichž přítomnost odrazovala nezvané návštěvy divé zvěře, kterou by mohl přilákat pach zásob nebo koziček. Jeden ze psů takové noční setkání s vlky nepřežil. Znalci kanadského severu ale potvrdí, že ani vlci, ani medvědi tu nejsou pro člověka tím největším nebezpečím. Když respektujete pravidla divočiny, tak je konflikt téměř vyloučen. „Mnohem horší jsou rosomáci. Jsou velmi agresivní a mají neobyčejně silné čelisti,“ přitakává Leoš Šimánek.

Je ale ještě jedna věc, která v divočině může mít i pro dobře připraveného a vybaveného člověka fatální následky. Samota. Té si Leoš užil v zimě, kdy se všichni ostatní z různých důvodů vrátili do civilizace a zůstal tu jen on. Bál se, že by do prázdného nedokončeného srubu bez okenic vlezl medvěd a poničil by ho. „První týdny to šlo. Pak jsem si ale začal povídat se psy jako s lidmi, později se dostavila samomluva a depresivní stavy. Celé hodiny jsem proseděl u vysílačky v touze slyšet lidský hlas. Nejeden trapper se ze samoty zbláznil. Říká se tomu srubová horečka,“ vzpomíná zkušený cestovatel na krušné chvíle, z nichž ho „vysvobodilo“ infekční onemocnění jednoho ze psů. Bez pomoci by nepřežil, tak se s ním vydal na šílenou sto osmdesát kilometrů dlouhou cestu hlubokým sněhem pro antibiotika. Cestu, která by vydala na vlastní článek, přežili oba.

HRAČKY ZŮSTALY V KRABICI

Po několika letech se do hotového srubu Leoš Šimánek vrátil i se svou novomanželkou Lenkou a postupně i s oběma dětmi. Pro syna Jakuba a dceru Veroniku to byla asi ta nejlepší škola života, jakou mohli získat. Naučili se žít v respektu k přírodě a uvážlivě využívat toho, co člověku velkoryse nabízí. Viděli, že se potraviny nerodí na regálech supermarketů, ale že je za nimi spousta tvrdé práce a času. Vyzkoušeli si snad všechny činnosti, které jsou správnému zálesákovi rutinou, od kácení stromů a oprav srubu až po pečení chleba, chytání štik a střílení kačen. V divočině je ale práce zároveň i zábavou, jinak by tu člověk dlouho nevydržel. „Bál jsem se, že děti budou mít dlouhou chvíli a že si začnou stýskat po věcech, které jsme nechali doma, nebo po jídlech, která tu prostě nemůžeme mít,“ vzpomíná Leoš Šimánek, „Nic takového se ale nestalo. Děti neměly na nudu ani pomyšlení. Vzali jsme jim s sebou plnou bednu hraček, ta ale zůstala až do posledního dne netknutá.“

Jedno se ale s přítomností manželky a dětí změnilo. Jakmile má člověk v divočině své blízké, cítí za ně odpovědnost. A ta je v tak izolovaném místě, kde vysílačka nefunguje třeba celou řadu dní za sebou, opravdu tíživá. „Sám jsem se už několikrát ošklivě poranil, ale dokážu si zašít i velké tržné rány. Naučila mě to jedna lékařka na kusu vepřového bůčku. Že by se ale stalo něco vážného ženě nebo dětem, toho jsem se v Kanadě opravdu bál,“ říká tiše Leoš Šimánek. Naštěstí to nejvážnější, co děti za měsíce pobytu postihlo, bylo jen občasné vymáchání v jezeře.

Jak mi cestovatel, který v současné době jezdí po Česku se svou diashow o Novém Zélandu, potvrdil, tak se pomalu blíží doba, kdy dveře svého kanadského srubu opět otevřou. Možná už příští léto, protože představa divoké romantiky u jezera Clark prý začíná být neodbytná. S každým měsícem teď proto poroste napětí. „Vždycky jsem strašně nervózní z toho, jak na tom srub je, jestli ho třeba nezapálil blesk. To totiž mohu zjistit až ve chvíli, kdy nad ním po letech znovu proletím,“ přiznává Leoš svou velkou obavu. Těžko říct, jestli by se někdy podařilo obnovit Fort Clark v původní podobě, kdyby nedejbože lehla popelem. Jisté ale je, že by na jejím místě vyrostl srub nový. Claim koneckonců stále patří svému zlatokopu. A my bychom se mohli aspoň těšit na novou skvělou knížku.

TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK

Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.

Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.

Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.

JEDNO VELKÉ VĚZENÍ

Fotografovat původní obyvatele je zakázáno. Samozřejmě, že indičtí turisté se nesnaží o nic jiného a pomocí fotoaparátů v mobilních telefonech získávají „unikátní“ záběry malých kudrnatých a do pasu nahých domorodek tancujících a žebrajících u silnice. Ty potom s chutí ukazují v hotýlcích v Port Blair zvědavým bílým turistům a vyprávějí jim hrůzostrašné historky o divokých domorodcích. Po¬dle jedné například Sentinelové zabili dva muže, kteří náhodně přistáli na jejich ostrově. Uřízli jim prý prsty a uši a vrtulník, který chtěl vyzvednout těla nešťastníků, pak zasypávali oštěpy. Prvním bělochem, který se s domorodci setkával, byl námořní kapitán Blair. V roce 1789 se tu usadil a založil přístav Port Blair. Vydržel však jen pár let. Až v roce 1858 vysadili Angličané na Jižním Andamanu první várku politických vyhnanců – bojovníků za svobodu Indie. Vězni zde pro sebe během let postavili velký žalář o 698 celách, který je dnes v centru hlavního města Andaman a jehož křídla slouží jako indický národní památník a muzeum. Mnoho vězňů se pokusilo utéct, ale divoká příroda, moře a nepřátelské kmeny většinu uprchlíků zlikvidovaly. Kromě stavby vězni tvrdě pracovali na výrobě kokosového oleje, a hlavně po desítkách umírali, například v roce 1859 zemřelo třiašedesát vězňů ze sta. Okolo věznice se postupně začali usazovat lidé, zajišťující její chod a služby anglickým velitelům. Proto je možno vznik současného andamanského osídlení přirovnat k Austrálii, ačkoliv na Andamany nebyli deportováni skuteční zločinci (s výjimkou některých teroristů), ale spíše národně osvobozenecká elita Indie. Pokud se na toto zeptáte někoho ze zaměstnanců muzea, odejdete až po několika hodinách. Výklad, který dostanete k fotografiím vězňů, bude víc než vyčerpávající jak obsahově, tak svou délkou i svéráznou místní indickou angličtinou.

JAKO NA ŠUMAVU

Po získání samostatnosti Indie se vězni vrátili na pevninu a po určité době začaly Andamany osídlovat národy z indického subkontinentu. Zatímco v roce 1960 žilo na Andamanech jen padesát tisíc obyvatel, dnes jejich počet přesáhl sedminásobek. Zbyla tu jen asi tisícovka neasimilovaných původních obyvatel, kteří si zachovali svou originální kulturu, ostatní domorodci přijali životní styl novousedlíků. Indická vláda navíc začala v posledních letech propagovat Andamany jako destinaci pro domácí turismus. „Jsme konzervativní,“ vykládal nám andamanský lékař, který pracuje v Dillí a o dovolené se vrací ke svým rodičům do Port Blair. „Dřív jsme jezdili maximálně na návštěvy ke svým příbuzným. Posledních pět let začíná být módou, když velké a bohaté podniky kupují svým zaměstnancům a jejich rodinám cestovní balíčky. Často jezdí právě na Andamany.“ Tito Indové vyžadují stejný komfort a pokud možno stejný typ hotelů, jaké znají z filmů a televize. Proto na ostrovech začínají růst první ubytování, jež s palmovými chýšemi a možností stanovat na plážích, za kterými sem kdysi jezdili hippies, nemají nic společného. Přesto zde prozatím naštěstí nevyrostl ani jeden vícepatrový hotel. A tak na Andamanech stále turisté najdou v dostatečné míře hlavní ostrovní devízu, kterou se ostrovy zároveň výrazně odlišují od Indie: klid, málo lidí a zajímavé nezcivilizované pobřeží.

ZANEŘÁDĚNÝ RÁJ

Z více než tří set andamanských ostrovů je jich turisticky přístupných jen jedenáct (nedaleké nikobarské ostrovy nejsou přístupné vůbec). Ale i na Neilu, jednom z nejmenších obydlených, jsme toho zažili dost. Neil má tři a půl tisíce obyvatel a jen pár z nich se přišlo podívat na vystoupení žáků místní střední školy, přestože z 471 žáků jich vystupovalo 368. Na čísla jsem se ptala jednoho z kantorů a začala si je drápat do notýsku. Nezapřel v sobě učitele matematiky – sešit mi vzal, úhledně do sloupce napsal počet žáků jednotlivých tříd, podtrhl a sečetl. Mezitím už byla rozvinuta vlajka, zasypána květinami, a právě přijížděla vládní delegace doprovázená policií v jednom ze tří místních osobních aut. Bylo připraveno i občerstvení, sladké a pálivé plněné taštičky na papírových talířích, káva v plastových kelímcích. S potěšením jsem postřehla krabice na odpadky. Přesto dobrá polovina papírů a tácků ozdobila trávník.

Druhý den bylo nepořádku ještě více, krabice totiž nikdo neodvezl a obsah roztahala zvířata. Nechtěla jsem si přiznat smutnou indickou pravdu, že o odpadky se stará málokdo, a tak jsem se utěšila teorií, že proběhnou ještě sportovní hry, a pak žáci s učiteli všechno nejspíš uklidí. Následující den sledujeme nácvik na každoroční sportovní hry. Předchozí oslavy republiky byly důstojné, teď měli studenti možnost soustředit se na cizince, zvlášť když jsem si vedle nich sedla na zem. Ptám se jich, kdy začnou sportovní hry: „Dopo nebo odpoledne?“ „Yes,“ odpovídají. „Tak kdy?“ naléhám. „Yes.“ Angličtinu se učí již několik let a jeden z nich ji chce dokonce studovat dál. Teď je jim sedmnáct a mnohem více je zajímá, jak je to u nás s vybíráním životních partnerů. „A to si je opravdu můžete vybírat vy sami?“ vyzvídají.

ZAPADLÝ A PŘITOM STEJNÝ

V pořadí třicáté osmé místní sportovní hry se uskutečnily ve vší vážnosti, včetně zapálení olympijského ohně, ohňostroje (který byl ve dne spíše jen dělobuchostrojem), nástupu s vlajkami a téměř spartakiádními vystoupeními. Nás nejvíce uchvátil tanec dívek s vlajkami, zakončený vypuštěním holubic. Hlavním závodem byl skok do výšky a finále běhu na sto metrů. Startovalo se dřevěným klapátkem, časy se neměřily, stopky ani startovací pistole na tomhle miniostrově o dvaceti kilometrech čtverečních prostě nejsou. Ostrov Neil naši kamarádi dlouho hledali na mapě. Je to tu ale v mnohém stejné jako všude jinde. Školáci tady zapalují olympijský oheň a lidé se nechávají vozit autem na pozorování západu slunce. Jejich napodobování západní civilizace je ale nadějí do budoucna – když se všem lidem líbí totéž, mohou se jednou snáze domluvit. Jen jedna věc mě mrzí. Hřiště zůstalo zavalené odpadky a pomalu je rozkládal každodenní déšť. Jako bývalou učitelku mě lhostejný vztah mých neilských kolegů k životnímu prostředí šokoval.

PŘIZNEJME SI PRAVDU

Ještě jeden člověk nebyl s oslavami úplně spokojen, Němec Wolfgang. Jak se sám vyjádřil, byl mužem tisíce profesí. Zabýval se jógou, navrhováním interiérů z přírodních materiálů i alternativním divadlem. A právě divadlo přijel učit neilské děti jako dobrovolník. Vybral si malou nadanou skupinku a připravil večerní vystoupení v místní restauraci. Jeho plány však narušily oslavy. Několik dětí muselo dát přednost nácviku na školní vystoupení. Pozorovala jsem jeho skupinku dětí s vervou tančících na současný indický pop a v hlavě mi začaly hlodat pochyby. Každá dobrovolnická práce má smysl, ale nejde někdy jen o to, že dělá dobře našemu egu. Andamanům by podle mého mnohem více než výuka anglických slovíček nebo akrobatických prvků pomohl úklid všudypřítomných odpadků a výuka ochrany životního prostředí. K čemu jim bude na Andamanech angličtina, když se budou brodit v plastech a turisté sem kvůli tomu přestanou jezdit? Stačí, co se stalo s vodami Andamanského moře, i když za globální změny klimatu, které zničily korály v místních mořích, obyvatelé Neilu nemohou. Teď turisté na Neilu vyprodukují měsíčně k deseti tisícům plastových a skleněných láhví, které pak uklízečky házejí do džungle nebo pálí. Co kdyby se dobrovolníci raději vydali s dětmi do džungle plastové láhve posbírat?

CO POMŮŽE ANDAMANŮM?

Na Havelocku jsme mluvili s indickou studentkou ekologie na stáži v místním středisku pro ochranu přírody. „Když organizujeme úklid pláže před obchody, jejich majitelé sedí a smějí se nám, že uklízíme. Seženeme náklaďák na odvoz odpadků na skládku v lese, která už dávno přetéká. Přijede jednou a pak se vymluví, že má jinou práci. Přitom slisovaný plast ve velkém vykupuje k dalšímu zpracování Čína. Na hlavním andamanském ostrově je již lisovna odpadu, kdo ale zaplatí loď, aby odsud odvezla posbírané láhve? Jsem ráda, že tady už končím,“ říká se smutkem i zlostí v hlase studentka a pokračuje v trpkém monologu: „Každoročně dostanou úřady stovky tisíc rupií na likvidaci odpadu. Většina končí v kapse úředníků. Vypracovali jsme projekt na pomoc, úřady se sešly k důležitému dlouhému jednání. Nic. Jak se mají děti něco o ekologii naučit ve škole, když přijdou domů a vidí své rodiče, jak vše hází za plot?“ Situace se zdá téměř patová. A naděje, že se přístup místních změní, je mizivá. „Odpadky? To je přece součást naší tradice,“ zavýskl jeden Ind, když jsme mu na dotaz, jak se nám v Indii líbí, odpověděli, že je to krásná země, ale je v ní příliš nepořádku.

PTAL SE: ROSTISLAV SARVAŠ, FOTO: MAREK WÁGNER

Spiklo se proti mně peklo, říkal jsem si při vstupu do arcibiskupského paláce. Měl jsem na mysli techniku, selhal mi počítač, notebook i mobil. Vysvětlování na půl stránky. Zachránil mě pán na recepci – vytiskl mé otázky z internetu. Neskončilo to. Notebooku, kde je i funkce diktafonu, v polovině rozhovoru došly baterie. Část rozhovoru naštěstí zůstala, ale peklo pokračovalo. Notebook při přepisu klekl. Veškerá snaha vyletěla do luftu?… Můj zrak se upřel k nebi… S prosbou, aby ti, kdo tomu rozumí, přivedli „peklo“ k poslušnosti, a aby biskup Malý měl pro mé „peklo“ pochopení…

Náš časopis je zejména o cestování. Je pro vás cestování důležité?

Je důležité, protože člověk pozná jiné mravy, jinou kulturu a zároveň si uvědomí, že jsme všichni lidé a přes různost jazyků, zvyků a osobní historie se můžeme vždy domluvit. Je to pro mne hezký zážitek.

Možná by člověk měl žít a pobývat tam, kde se narodil, a cestovat především ve své duši?

Já cestuji pouze tak jednou za rok, a to do zemí, kde ještě není demokratický systém, kde jsou omezovány občanské svobody, abych povzbudil lidi dobré vůle. Nicméně otázku, kterou jste položil, beru vážně a ve své duši cestuji každý den. Takzvaně zpytuji své svědomí. Znamená to, že se na závěr každého dne snažím ve chvíli ztišení si uvědomit, koho jsem potkal, co jsem v ten den učinil nebo co jsem zanedbal, jaké chyby jsem udělal a čím jsem se koho dotkl. To mi velmi pomáhá, abych sám sebe viděl v realistickém světle, abych si něco nenamlouval, a abych si řekl, v čem bych mohl být lepší.

Tuhle otázku pro Koktejl pokládám každému. Dnešní svět nabírá neuvěřitelné tempo co do výměny informací, ale i ve zmíněném cestování. Turistika v podstatě ničí charakter a ojedinělost určitého prostředí, protože lidé v něm žijící kvůli turistům mění svůj styl života a vyznávají jiné hodnoty. Souhlasíte se mnou?

Turistika může obohatit i místní obyvatele, ale může být i rušivým jevem. Například na posvátných místech nebo památnících té či oné kultury domácí pak nemají šanci, aby tam spočinuli. Zároveň je tady veliké pokušení poměrně snadného dobrého výdělku, a to všechno mění vztahy, turisté už nejsou vnímáni jako hosté, ale jako ti, z nichž může člověk něco získat.

Ale oni přitom ztrácejí i sami sebe. Chovají se jinak, vychovávají své děti jinak a kultura toho prostředí jde „do háje“.

V podstatě se turismus zužuje jenom na obchod, místní lidé hledají, jak z toho nejvíc vyzískat, přičemž vlastní kultura zůstává opomenuta. Odráží se to i v jejich mluvě, která se kvůli turistům zjednodušuje. Snaha turistům vyhovět může být pozitivní, ale zároveň má své negativní důsledky.

Jak se tahle šílená rychlost odráží v možnostech misijní činnosti a vůbec v získávání víry v Boha?

Rychlost napomáhá tomu, že se dnes člověk může přemístit do veliké vzdálenosti během krátkého času, ale při zvěstování a prezentaci víry rozhodně není na místě spěch. To opravdu vyžaduje mít čas a klid. Zastavit se, vést rozhovor a opravdu otevřít svou duši, a ne těkat a jen tak mimochodem lapat, abych se dozvěděl něco jiného. Rychlost misijní činnosti rozhodně nepřispívá.

Odlišné vyznání víry se i v dnešním světě stává podhoubím pro válečné konflikty. V afrických státech to vidíme na bojích mezi muslimy a křesťany. Připomenu Súdán, Rwandu, Kongo… Zdá se mi, že různá náboženství jsou čím dál víc důvodem k násilí a získání moci než dejme tomu před sto lety.

Neřekl bych, že se zintenzivňují náboženské války, například v Africe je to začasté kmenová záležitost. Samozřejmě se na to nabalí různé náboženské kontraverze, ale více jsou to etnické nebo kmenové boje.

Třeba v Súdánu je osmdesát procent muslimů, pět procent křesťanů a zbytek jsou takzvaná přírodní náboženství…

Právě v Súdánu to není náboženská válka, ale především jde o konflikty mezi kmeny a etniky. Tyhle záležitosti za pomoci odborníků pozorně sleduji, takže nejde jen o můj dojem. Na území Súdánu je 19 velkých etnik, žije tam přes 500 kmenů, které hovoří více než sty jazyky.

Dám strašně kacířskou otázku? Nebylo by na světě lépe bez náboženství? Nebylo by méně násilí?

(úsměv) Rozhodně ne. Autenticky pojaté náboženství vede člověka k tomu, že ne všechno je v jeho moci, že dostal do vínku určité možnosti, a že se také nakonec bude zodpovídat před vyšší mocí a ne před svým vlastním soudem nebo před momentálním míněním.

To ale mluvíte o hlubokých lidech, kteří víru uchopili jako nástroj pro dobro věci, ale většina různě „věřících“ bere proti člověku s jinou vírou do ruky zbraň. Odlišná víra neinspiruje, často je to zdroj pro vznik válek.

Víra není ideologie. Musíme si uvědomit, že lidské dějiny nezačínají jenom dvacátým století, naopak dvacáté století je jasným důkazem, že nebyly jen „náboženské“ války, ale války především ideo¬logické, rasové, nacionalistické a těch obětí bylo v důsledku těchto válek daleko více než v celých dějinách lidstva.

Byly dokonalejší zbraně…

To je pravda, ale je třeba vidět počet obětí v tomto poměru.

Jediné náboženství, on je to spíše způsob uchopení života, které kvůli své víře takřka nikdy nepoužilo zbraň, je buddhismus. Další naivní otázka: kdyby v duších lidí převládal budd¬hismus, možná by bylo po problémech…?

Rozhodně ne. Ne vždycky jsou budd¬histé tolerantní. Existují kraje, viz třeba Cejlon, kde rozhodně není klid a kde ne každý buddhista je mírumilovný.

Ale pokud to srovnáte se stoupenci jich náboženství, jsou to v dějinách lidstva téměř beránci…

To je pravda, to připouštím. Na druhé straně buddhismus klade veliký důraz na sebesoustředění a zdaleka už ne na aktivismus proměňovat prostředí okolo sebe. Je to spíše záležitost pasivního postoje. Sice mírumilovného, nikoli však aktivního postoje, který by přispíval ke změně toho kterého prostředí. To je dobré si uvědomit.

Dá se říci, že vám buddhismus připadá alibistický?

Neřekl bych alibistický…

Sebestředný?

Částečně ano.

Měl jsem možnost hovořit s dalajlamou a překvapilo mě, jak zcela pragmaticky pojmenoval největší problém lidstva: „Je nás stále více,“ řekl. Co na to křesťan?

Podle odborných průzkumů je pořád zeměkoule při spravedlivém rozdělení přírodních zdrojů schopná současných sedm miliard lidí uživit. I více. Na druhé straně je nutné klást důraz na to, že jedna část (viz Evropa) vymírá a zároveň v jiných částech kontinentu dochází k přelidnění. Ano, je dobré být otevřený vůči potomstvu, ale zároveň zodpovědně uvážit, zda jsem schopen se o své potomky postarat. To v některých kulturách či teritoriích chybí. Například v Indii. Těžko ale dávat rozumy či recepty, protože u nás žijeme v jiných podmínkách.

Je nás stále více a dějiny nám dokázaly, že člověk se svým působením na tuto planetu projevil jako největší škodná. Ze všech živočišných druhů je nejnebezpečnější, nejinvazivnější. Jak se s touto skutečností vyrovnává člověk nábožensky činný. Třeba farář, biskup…

Především vycházím z toho, co je řečeno na začátku Bible ve zprávě o stvoření: člověku je stvoření dáno do správy, nikoli k tomu, aby je vlastnil. Člověk má se svým stvořením zodpovědně zacházet, není tu pánem, má respektovat stvoření a pomáhat mu, aby se mohlo rozvíjet. Bohužel se to často i křesťany vnímalo jinak: člověk může využívat, ale ne zodpovědně spravovat. Zase záleží na tom, jak člověk pochopí svou náboženskou tradici. Jsme lidé křehcí, slabí, jsme tvorové, kteří si chtějí zvyšovat životní úroveň, chtějí větší pohodlí. Často to děláme na úkor přírody, což je špatně.

Zajímalo by mě, zda ve svých kázáních máte obsaženo, jak jsme nebezpeční pro přírodu, jak jsme nebezpeční sami sobě.

Ano, jsme nebezpeční sami sobě a také se o tom zmiňuji. Otázky ekologie v tom dobrém slova smyslu přicházejí v posledních letech na přetřes, a proto zdůrazňuji, že jsme stále v pokušení chovat se k přírodě nešetrně, a že zodpovědností člověka je nejen kultivovat mezilidské vztahy, ale chovat se též s citem vůči přírodě.

Stále jsem nepochopil, proč byl třeba Jan Pavel II., vzdělaný, charismatický, všestranný až osvětový člověk, proti používání kondomu. Zvláště v chudých afrických zemích, kde jsou děti odsouzeny převážně k hladu, k brzké smrti a k násilí. Čím více dětí, tím více bolesti pro ně i pro tento svět. A právě kondomy jako součást jistého vzdělávání by tomu mohly zamezit.

(smích) Nechtěl bych otázky mezilidských vztahů omezit na prostředky, které zabraňují početí.

Zabraňují především utrpení a učí jisté zodpovědnosti…

Souhlasím s tím, že by člověk měl zodpovědně přistupovat i ve svých intimitách vůči druhému pohlaví a zodpovědně plánovat potomstvo, jenže z toho pohledu se na to příliš nedívá a vidí se to pouze z technické stránky. Tahle záležitost není středobod morálky a není to ani středobod mezilidských vztahů.

Nebral jsem to jako středobod morálky, ale jako součást jistého vzdělání, protože se těm maminkám často rodí děti, na které čeká hlad a smrt.

Jenže ty kondomy vůbec nepatří do jejich kultury. Ta je často založena na tom, že čím více je potomstva, tím větší je naděje, že bude postaráno o rodiče. Neříkám, že je správné čekat, co z toho vzejde bez nějakého zodpovědného plánování. Myslím, že je pro ty lidi třeba celkové osvěty a nemůže se to zužovat na používání prostředků, které zabraňují početí.

Ale i to je součást, či součástka osvěty…?

Ale opravdu jen malinká, spíš je třeba s těmi lidmi mluvit o zodpovědných vztazích a rodičovských povinnostech.

Dnes se stále dovídáme, kterého dalšího z vůdců Tálibánu zabili. Může mít křesťan radost ze smrti nepřítele?

Nejsem pacifista. Je třeba se někdy bránit proti násilí i silou. Evidentně některé radikální skupiny a jejich vůdcové rozrušují společenský řád, chtějí prosadit své myšlenky násilím, tudíž je zapotřebí se bránit i se zbraní v ruce. Záleží však na konkrétním místě, nelze to bagatelizovat.

Zeptám se jinak. Měl jste radost ze zprávy, že Usáma bin Ládin byl zabit?

(chvíle ticha) On se stal symbolem, nevím do jaké míry měl vliv na celý chod Al-Kajdy…

Ptám se na vaše emoce…

Abych nějak emotivně vnímal jeho smrt, to ne, ale říkal jsem si, že to může přispět k tomu, že se psychicky nebo psychologicky zlomí alespoň odpor u některých jeho stoupenců. I když jeho smrt, upřímně řečeno, boj proti terorismu nevyřešila.

Vy přicházíte často do styku s umíráním a se zemřelými lidmi. To znamená, že smrt je součástí vaší práce, vašeho života. Obohacuje vás to? Dokážete se na smrt dívat smířlivěji, víc komplexněji než dříve a než ostatní?

Už jsem zažil různé situace s umírajícími. Jednak mě to vede k tomu, že si říkám: Využij čas, dokud je ti dán. Nevíš, jak tady budeš dlouho na této zemi. Také je pro mě zajímavé, že lidé přijímají tuto skutečnost různě. Za třetí si uvědomuji, že každý je ve smrti svým způsobem sám. Je falešné dávat člověku laciné útěchy nebo rady, spíše se snažím být umírajícímu nablízku, naučil jsem se méně mluvit a více s tím člověkem být. Rozhodně tedy nepřicházím jako machr, který jenom něco řekne a zase odejde. Stejně tak se nelze do situace umírajícího zcela vcítit, člověk stále zůstává vně, je spíše jen pozorovatelem. Ale učí mě to jednak více lidi vnímat a jednak se i sám více připravovat na smrt.

Jste tedy vůči ní smířlivější?

Čím víc jsem starší, tím víc si uvědomuji, že jednou konec přijde a člověk by měl do toho konečného stadia vejít ne s kupou různých nevyřízených mezilidských záležitostí, ale pokud možno co nejvyrovnaněji.

Dá se říci, že vás toto poznání přinutilo více na smrti „pracovat“?

Snažím se na tom pracovat. Není to tak, že bych si stále opakoval, že mohu každou chvíli zemřít, ale je pravda, že před spánkem říkám: Pane Bože, pokud bych se ráno neprobudil, odpusť, že k tobě přicházím jako slabý, křehký, hříšný člověk.

Oslovuje vás nějak pojem reinkarnace, tedy víra v to, že váš život bude podle vašich zásluh pokračovat v adekvátním převtělení?

Reinkarnaci nevyznávám, protože pevně věřím, že každý lidský život je jedinečný. I po smrti zůstane nějakým jiným způsobem, který si nedovedeme představit, jedinečnost člověka uchována. Nevyznávám, že by člověk po smrti přišel do jiné podoby bytí, třeba nižší než je člověk. Věřím v nový život, ale to budu já. Neztratím svoji lidskou identitu.

Co vás na tomhle světě nejvíc znepokojuje?

Sobectví a utilitarismus v lidských vztazích.

Jistě víte, že dnešní modlou jsou pro lidi převážně peníze. Bylo tomu tak vždy a patrně ještě dlouho bude. Anebo nás možná v dohledné době čeká taková „rána“, že se nám rozsvítí…?

Modloslužba penězům bude stále svádět lidstvo. Můžeme ovšem ve svobodě říci NE. Šanci má každý.

Teď mě napadá, zda je pro faráře či misionáře důležitý pocit vlastenectví.

I kněz je součástí národa, jeho jazyka, kultury i dějin. Vztah k vlasti nevylučuje vztah k jiným kulturám.

Co vám dělá v dnešním světě největší radost?

Obětaví a dobří lidé. Je jich více, než si myslíme.

TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC

Fotky šimpanzů ze zoo nebo safari má kdekdo. Kdo chce ale snímky těchto úžasných zvířat v jejich přirozeném prostředí, musí se připravit na ztrátu mnoha sil a kil. Šimpanzi jsou jako celebrity. Někdy se okatě předvádějí, jindy se před objektivem schovávají jako před samotným ďáblem.

Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí v jezeře Tanganika. Při přistání navíc foukal od vody silný nárazový vítr, a tak jsme byli rádi, že se letadlo zastavilo ještě pár metrů před pláží. Pilot cessny nás rovnou upozornil, že zpátky nás vezme, ale musíme snížit váhu svých zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme proto všichni vybalili kufry přímo na dráhu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem, a dokud to nebylo těch požadovaných padesát kilo, tak jsme museli přihazovat.

Asi po hodině čekání jsme se nalodili i se zavazadly na docela luxusní člun, který měl namířeno k národního parku. Svištěl po hladině jezera a my jsme se kochali nádhernou scenérií. Nebesky modrá hladina Tanganiky kontrastovala se zeleným pralesem na jedné straně a na druhé straně mizely stříbrné reflexy slunce za horizontem. S rubem Afriky jsme se pak setkali ve středisku parku, kde začala klasická anabáze s povolením. Když se vše asi po třech hodinách vyřídilo, vypluli jsme na velké motorové kanoi kamsi do neznáma.

Asi po hodině plavby jsme zakotvili u skromných přístřešků na jinak úplně opuštěném břehu. Střechu nad hlavou jsme sice měli, společnost nám ale dělaly strašná žízeň a hlad. Do noci jsme čekali aspoň na balenou vodu, kterou měl přivézt náš průvodce. Proviant ale nedorazil a od vody začala táhnout zima, tak jsme zalezli do svých chýší. Spánek zvítězil nad lačným žaludkem.

MASKOVANÍ JAPONCI

První den stopování šimpanzů bude asi patřit k těm, na které se nezapomíná. Při treku za šimpanzy si někteří z nás sáhli na dno. Předchozí den jsme se dozvěděli, že se tlupa zdržuje asi hodinu cesty za kempem, a tak jsme očekávali jen kratší výlet. Náš průvodce Raymond nám však po hodině chůze sdělil, že se šimpanzi vydali do hor a že nás čeká náročná cesta. Měl pravdu. Jezero Tanganika se nachází v nadmořské výšce 760 m n. m. a z této výšky jsme vyrazili do pralesa. Šimpanzi se pohybují po svých tradičních stezkách, a tak jsme šli rovnou za nimi. Náš vůdce prosekával cestu mačetou a my jsme se s batohy naplněnými fototechnikou plazili za ním, zatím stále naladěni na unikátní snímky.

V tisíci metrech nadmořské výšky na nás nebyla nitka suchá, došla nám voda a my jsme stále doufali, že už od šimpanzů nemůžeme být daleko. Stoupání pralesem není vůbec jednoduché, zvláště musí-li se některé úseky brát po čtyřech a ruksak je stále někde zamotaný v liánách. O tři sta metrů výše jsme na tom byli fyzicky už dost bídně. Nakonec jsme kýženého cíle dosáhli někdy kolem poledne ve výšce 1460 m n. m. Konečně jsme viděli šimpanze, kteří se pohybovali v korunách stromů a pak už výhružně pobíhali také kolem nás. Bylo náročné cokoliv vyfotit, natož aby z toho vznikl působivý snímek. Ovšem my, kteří jsme na místo dofuněli úplně poslední, jsme měli největší štěstí. Statný samec jménem Darwin zrovna ulovil malou opici guerézu červenou, kterou před našimi zraky usmrtil a následně sežral.

V Mahale žijí čtyři tlupy šimpanzů. Jednotlivé tlupy jsou označeny písmeny. Ta naše má označení „M“ a je jediná, která je zvyklá na lidi. Celá tlupa má pětašedesát členů, ale samozřejmě není stále pohromadě. Odhaduji, že jsme jich viděli v horách asi třicet. Pohyb této tlupy je stále pod dohledem rangerů, kteří pracují pro japonské středisko. Byli jsme i svědky toho, jak zahalený Japonec se zápisníkem v ruce zaznamenává veškeré dění tlupy. Takto s nimi údajně tráví celé dny a po dvou týdnech ho vystřídá další ranger.

KOUPÁNÍ S DOZOREM

Po celou dobu focení jsme museli mít roušky na obličeji, což velice ztěžovalo dýchání a navíc jsme si funěli do hledáčků fotoaparátů a neviděli vůbec nic. Fotili jsme půl druhé hodiny a už nás průvodci hnali dolů. Pili jsme vodu z pramenů a říček, na které jsme při zpáteční cestě narazili. Bohužel se v polovině cesty dolů už jednomu kolegovi udělalo tak špatně, že jsme museli rozhodnout, že tam počká s jedním dobrovolníkem, který má nejvíce sil. Ostatní s průvodcem vyrazili do nedalekého japonského tábora pro nějaké občerstvení. Bylo to ale opět asi hodinu cesty a sešup o tři sta metrů.

Japonské středisko sestávalo ze dvou hliněných chýší, kde posedávali dva černoši v červených trenýrkách. Byli velice ochotní, okamžitě udělali sladkou citronovou vodu a průvodce vyrazil zpátky nahoru. Nás už doprovodil s mačetou jeden z místních. Do kempu jsme dorazili kolem půl čtvrté a zbylá dvojice s průvodcem kolem páté. Vypili jsme snad všechny zásoby, co tu měli, a pak jsme si dali zaslouženou koupel v Tanganice. Za horizont druhého největšího afrického jezera není vidět. Lze jen tušit, že se tam nachází Demokratická republika Kongo. U jezera stále hlídá ranger, protože se stávalo, že ozbrojenci z Konga na lodích přepadávali zdejší rangerské osady. Skutečnost, že zde potkáváte stále někoho ozbrojeného samopalem už nás nepřekvapuje.

Následující den jsme při stopování šimpanzů ale měli smůlu. Prochodili jsme pralesem pět hodin a nenarazili jsme na jedinou jejich stopu. Náš průvodce se vysílačkou dozvěděl, že se šimpanzi vydali do druhého údolí. To by ale znamenalo překonat výšku 2500 metrů v místech, kudy nevedou žádné stezky! To už zkrátka není pro nás, ale pro opice, které se pohybují v korunách stromů. Cestu jsme tedy vzdali a odpoledne jsme fotili jen v okolí kempu různé ptáky nebo paviány žluté, napájející se z jezera. Ani odpolední koupel v Tanganice nechyběla.

ŠŤASTNÝ LET

Ráno jsme se rozloučili s Raymondem a vyrazili lodí zpět. Chcípnutí motoru uprostřed Tanganiky nás už nechalo naprosto klidnými – vše tu lze rozchodit pomocí šroubováku, kladiva a trpělivosti. Na letišti jsme i tak měli dostatek času, a tak jsme někteří vyrazili fotit do přilehlé vesnice. Natažené ruce dětí i dospělých se stereotypním „money“ však nebyl dobrý motiv pro focení. Vesnice je příliš blízko letiště a přirozenost domorodců už dávno vzala za své. Neměli jsme z toho dobrý pocit, a tak jsme to vzdali velmi brzy.

Letadlo přiletělo na čas, vystoupilo pár nadšenců jen tak s batůžky a s kompakty a odebrali se k vodě. My jsme bez problémů nastoupili na palubu cessny a po důkladném rozjezdu se jen tak tak odrazili nad hladinu jezera. Mezipřistání jsme měli ve městě Kigoma, kde byli připraveni k nalodění čtyři noví pasažéři, z nichž jeden vážil odhadem tak dva metráky. Pilot z toho byl evidentně nesvůj. Nechal vyložit všechna zavazadla a došlo k nejhoršímu. Vše se opět převažovalo mincířem a pilot konstatoval, že je nosnost letadla překročena a že let by byl nebezpečný. Po dlouhém dohadování pilot rozhodl, že přeci jen poletíme. Údajně konzultoval váhu s provozovatelem letecké společnosti a ten dal k letu povolení. Ne, že by nás to nějak uklidnilo, ale věřili jsme, že nás nechtějí zabít. Když jsme dosedli v Arushe na kamenitou plochu, zvedl se nejen oblak prachu, ale určitě se ozvalo i několik ran, jak nám, šťastným aviatikům, spadl kámen ze srdce.

Zajímavé je, že když jsme do hotelu v Arushi přijeli na začátku našeho pobytu, připadal nám dost laciný a na nízké úrovni. Když jsme se ale vrátili po dvou týdnech v pralese, byl pro nás tentýž hotel naprostým luxusem.

TEXT: EVA UČŇOVÁ

Rozlehlá lávová pole, bezcitné ledovce, žár nitra Země, děsivé i nevšední hodiny ticha a samoty – tím vším se vyznačuje druhý největší ostrov naší planety – Island. Ledová země, kde více než jinde pořád platí zákony divočiny a kde si člověk proti síle přírodních živlů připadá maličký.

Tento ostrov objedete za 24 hodin, tedy když vynecháte Vysočinu a Západních fjordy. Svou velikostí 103 125 km2 se blíží rozloze státu Ohio. Ovcí je tu dvakrát více nežli obyvatel. Na Islandu žije okolo 318 500 lidí. Lávová pole, měsíční krajina a pustiny bez stromů. Voda je tu snad nejčistější na světě. Plavecká sezona díky vytápění termální vodou trvá celoročně. Země skřítků a elfů. A nejen pro to stojí tuhle drsně krásnou krajinu zakusit. Ale varuji vás! Může se vám přihodit, že se vám severský ostrov zaryje tak hluboko do srdce, že už vám nikdy nedá spát…

KOUŘOVÁ ZÁTOKA

Opouštím přepážku, jakmile mi paní podá lístek na místní linku, která zajišťuje spojení mezi letištěm a hlavním městem. Autobus se pomalu naplňuje, obrovské krosny se skládají do úložního prostoru, cestující usedají, jsou to zejména třicátníci z nejrůznějších koutů světa. Z očí jim čtu radost a touhu po nevšedních zážitcích. Vyrážíme na přibližně hodinovou cestu, jejíž cílem je nejseverněji položené hlavní město světa – Reykjavík. Připadám si jako na dálnici, nic zvláštního, kolem jen pustina a nekonečná lávová pole. Zřejmě nikdo netuší, že silnice se jako mávnutím proutku změní v dvouproudou silnici, místy pokrytou jen zpevněnou hlínou. Semafory na Islandu najdete jen v Reykjavíku a v druhém největším městečku ostrova – Akureyri.

Reykjavík na mě působí zcela jiným dojmem než zbylá města, která spíše připomínají vesnice. Dosud nevídaný počet automobilů (v některých částech Islandu nepotkáte auto i celý den), město pulzující životem, moderní stavby, průmyslové objekty. Ačkoli je Kouřová zátoka (reykja – kouř, vík – zátoka) malým hlavním městem (118 300 obyvatel) ve srovnání s jinými hlavními městy, je domovem pro tři z pěti Islanďanů. Centrum města projdete bezmála za tři hodiny. Velkolepá sídla nahrazují sešlé domy, které krášlí křiklavě barevný plech na ochranu proti bouřím přinášeným na pevninu severním Atlantikem. Tento vzhled je ovšem součástí atmosféry města, stejně jako neukázněné povětří. Na jediné hlavní nákupní ulici Laugavegur objevíte nespočet barů, restaurací, butiků módních návrhářů, islandský design, obchůdky se suvenýry, kina, banky, poštu, galerie a muzea. Za zmínku stojí noční život. Není snad ničím výjimečný, jen v létě vás zmate, když vstoupíte do baru po půlnoci za denního světla a vynoříte se ven o několik hodin později do oslepujícího světla islandského rána. Jako orientační bod poslouží pro každý případ sedmdesát pět metrů měřící betonový luteránský kostel Hallgrímskirkja. Železnici tu nemají, jestliže nepočítám zbytek kolejiště, které se používalo při výstavbě přístavu hlavního města. Dopravu po ostrově zabezpečuje vnitrostátní letecká doprava a autobusy. Nádherný letní den vybízí k výletu, proto se nechám zlákat místní cestovní kanceláří, která zve nadšence do nejrůznějších oblastí Islandu. Fotografie nejnavštěvovanějších míst znám důvěrně z pohlednic a propagačních materiálů. Místa, která jsou vskutku neobyčejná, místa, na kterých potkáte převážně jednodenní či víkendové davy turistů.

ZLATÝ OKRUH

Vybírám si výlet o délce tři sta kilometrů, směřující severovýchodně od hlavního města. Jeho zásadní součástí je národní park Thingvellir, kde byly položeny v dávných vikinských dobách základy islandského státu. Na jedné z nejdelších islandských řek Hvítá leží kaskádový vodopád Gullfoss. Při zpáteční cestě zastavíme v geotermální oblasti, která ukrývá otce všech chrlících horkých pramenů na světě – Geysir.

V poměrně malé skupince deseti osob vystupujeme před národním parkem. Záměrně se vzdaluji od hloučku lidí, protože jen tak můžu porozumět energii místa. Strategie se držím po zbytek dne. Pokouším se představit si, jak to tu vypadalo v dávných dobách. Thingvellir leží uvnitř obrovského riftového údolí u poloostrova Reykjanes a je chráněn světovou organizací UNESCO. Středoatlantickou riftovou zónu si můžete představit jako velký šev v zemské kůře, který se neustále zvětšuje oddalováním litosférických desek. Na hranici tektonických desek vznikají na pláních pukliny a větší trhliny, dochází k zemětřesením a čas od času se na povrch prodere také žhavé magma. Jednou z trhlin protéká řeka Öxará. Kromě ní je v parku také několik potoků, jezer, kostelík a hřbitov, vše obklopují úchvatné přírodní scenerie. Lávová pole jsou tu mírně zvlněná, porostlá mechem nebo vřesem. Park je významný nejen z geologického hlediska, ale také má své místo v historii Islandu.

NEJSTARŠÍ PARLAMENT

Spory mezi lidmi se řešily válkami nebo na místních sněmech.V roce 930 n. l. byl na základě potřeby jednotné vlády vytvořen zemský sněm, tzv. Althing (z isl. Alþingi – velké shromáždění), kde se všichni obyvatelé každý rok na dva týdny sešli a rozhodovali hlasováním. Tenkrát na ostrově žilo už šedesát tisíc lidí. Jen mi není jasné, kolik dnů jim zabralo samotné přemisťování. Na svou dobu neobvyklý a pokrokový způsob vlády vydržel dlouho, možná proto, že seveřané měli ze svých rodných zemí špatné zkušenosti s autoritativními panovníky. Místem pro konání sněmu byl vybrán rift oddělující euroasijskou a severoamerickou litosférickou desku – Thingvellir. Náčelníci vesnic godirové tu mluvili z úpatí vysoké skalní stěny, na vyvýšenině seděl i předsedající. Názor rétora se díky výtečné akustice nesl do dálky. Hlasovací právo měli pouze muži, ale zúčastnit se mohl každý. Rozhodovalo se o záležitostech významných pro celý ostrov, přednášely se zákony, domlouvaly se zde sňatky, pořádaly se turnaje, vedla se obchodní jednání, vynášely se rozsudky a konaly popravy. Shromáždění vykonávalo zákonodárnou a soudní moc na ostrově. Dramatické jednání se odehrálo v roce 1000 n. l., kdy byli zástupci nesmiřitelně rozděleni na příznivce křesťanství, které se snažil prosadit norský král, a pohanství. Dekretem bylo za státní náboženství přijato křesťanství. Poslední shromáždění se sešlo na pláni roku 1798. Po roce 1800 byl Althing nahrazen národním soudním dvorem a parlamentem se sídlem v Reykjavíku.

ZLATÝ VODOPÁD

Gullfoss patří k nejznámějším islandským vodopádům. Nezklame ani ty nejnáročnější cestovatele. Ale věřte tomu, že na Islandu je vodopádů nespočet, a každý zaujme vlastní originalitou. Gullfoss leží na řece Hvítá (Bílá řeka), která protéká dva kilometry dlouhým kaňonem. Samotný vodopád tvoří dvojitá kaskáda, kde tok řeky Hvítá postupně padá z výšky deseti a dvaceti metrů do kaňonu hlubokého sedmdesát metrů. Pohled na stěny kaňonu, které jsou tvořeny čedičem, mi připomíná kostelní varhany. Úzká stezka vedoucí až k vodopádu nabízí podívanou na valící se divokou vodu. I když zrovna neprší, nevyhnu se vodní sprše, která doprovází padající vodní masu. Tuhle daň zaplatí každý, kdo neodolá a vydá se níže po pěšince. Svůj půvab má toto místo určitě nejen v letním slunečném dni, ale i v zimě, kdy se vše blyští ledem.

KDYŽ SI ZEMĚ ŘÍHNE

Šest kilometrů mě dělí od geotermálního pole, kde se nachází několik horkých pramenů – gejzírů. Oblast je aktivní už po tisíce let, ale polohy pramenů se mění v závislosti na pohybu geologických spojů. Dnešní jezírka svá rozmístění získala zřejmě po zemětřesení ve třináctém století. Co přesně způsobuje výbuchy gejzírů je neustále tématem dohadů. Některé teorie preferují podzemní plynová „říhnutí“, jiné tvrdí, že studenější povrchová voda vytváří jakési „poklop“ zachycující přehřátý spodní plyn tak dlouho, dokud tlak nestoupne natolik, že „víko“ v erupci pukne. Teplota podzemní vody je 125 °C, ovšem i teplota povrchové vody se pohybuje okolo bodu varu.

Hluboké, jasně modré jezírko Geysir si přejí spatřit snad všichni návštěvníci Islandu. Otec všech gejzírů ale od 60. let přirozenou cestou vodu už téměř nechrlil. Musíte mít velké štěstí. V případě potřeby (pro významné delegace a hosty) se prý vybudí k činnosti čtyřiceti kilogramy mýdlového prášku. V oblasti jsou k vidění drobné gejzíry Fata, Blesi, Konungshver (Královský pramen), Litli Geysir (Malý gejzír) a samozřejmě aktivní Strokkur (z isl. Máselnice), který tryská vodu do výšky až třiceti metrů každých přibližně sedm minut. Vyhrává ten, kdo se obrní trpělivostí. Otvor gejzíru se začíná pomalu plnit vodou, až ho zaplní zcela po okraj. Hladina se pomalu vlní, o několik sekund později se vytvoří kopule, která se náhle protrhne a vychrlí vodu neskutečně vysoko. Ohromná senzace, díky které vás bolí ukazováček od držení spouště fotoaparátu, ale stále nemáte dost. Zříkám se odjezdu do Reykjavíku. Ubytuji se v kempu, neboť tak budu mít zaručeno vidět Strokkur s minimálním počtem turistů při západu slunce a v časných ranních hodinách…

TEXT A FOTO: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL)

Kytice růží zabalené ve staniolu znáte z mnoha českých supermarketů. Jsou levné, i když k nám doputovaly přes půl zeměkoule. Jejich cena je ale mnohem vyšší než ta, kterou si přečteme na cenovce: otrocká práce na plantážích a zničené životní prostředí.

“Nejsi novinář? O žádnou publicitu tady nestojíme. Nikdo cizí sem vlastně ani nesmí,“ říká mi vedoucí směny Tuwile a vede mě do skleníků. Zvenčí vypadají jako monstra z jiného světa a vevnitř se tento dojem jen umocňuje. Na výšku mají dobré čtyři metry a každý z nich má rozlohu menšího fotbalového hřiště. Je tu vlhko, teplo a ve vzduchu je cítit podivný chemický zápach. Mezi nekonečnými záhony růží procházejí sběrači a odstřihují nalévající se růžová poupata. Opodál pak muži ve žlutých gumových pláštích stříkají květiny chemickými preparáty z tlakových nádob na zádech.

V JÁMĚ LVOVÉ

„Velká část produkce je automatizovaná. Zalévá se samočinně přímo ke kořenům. Vidíš pod stropem ty trysky? Těmi se aplikují ochranné postřiky,“ vysvětluje hrdě Tuwile. Ptám se, jak funguje vodní hospodářství? Kde končí odpadní vody? Muž jen mávne rukou: „Tady jsme v Africe. Nemáme tak přísná pravidla jako u vás v Evropě,“ směje se. „Vodu bereme z jezera Naivasha. Máme tam několik čerpadel, která sem ženou vláhu dvacet čtyři hodin denně. Kytky musí rychle růst. Je to byznys, chápeš?“

Jen tato jedna jediná farma vyprodukuje za rok pětadvacet milionů růží. Plantáží stejné velikosti jsou v Naivashe desítky. Menších květinových farem stovky. Právě tady se květiny balí do kytic, nakládají do kamionů a odvážejí na letiště do Nairobi. Odtud putují do Evropy a za pár dní se ocitají na pultech našich obchodů. Proč se centrem pěstování stala právě Keňa a okolí jezera Naivasha? Tuwileho argumenty jsou pádné: „Máme příznivé klimatické podmínky, díky nimž můžeme růže sklízet celý rok. V jezeře je dostatek vody a pracovní síla je tady levná. Jinde by za takový plat nikdo nepracoval,“ směje se. O tom, jak moc je pracovní síla na plantážích levná, se můžu přesvědčit později. Zatím využívám mimořádné příležitosti k prohlídce továrny na květiny. Příležitosti, kterou mnoho cizinců nemělo. Míjíme dřevěnou boudu na prostranství před skleníky. Nad vchodem je výmluvná cedule s umrlčí lebkou a zkříženými hnáty. Vevnitř jsou vidět obří plastové nádrže a čerpadla. „Tady se míchají hnojiva a postřiky, které potom aplikujeme na naše květiny. Tam nikdo nepovolaný nesmí,“ mrká na mě. Jaké chemické přípravky se používají, nakolik mohou být škodlivé, to neví ani on a prý ho to ani nezajímá. Toto téma je zde zjevně tabu. Loučím se tučným bakšišem a slibem, že o tom, co jsem při prohlídce růžové farmy viděl, budu mlčet jako hrob.

TŘI STATEČNÉ

Scházíme se v maličkém domku na předměstí, na dohled od obřích skleníků. Tyto tři ženy jsou odvážné, přesto ale nechtějí, aby mě s nimi někdo viděl. Žádné z nich není ani třicet let. Mají ztrhané rysy a mluví tiše a odevzdaně. Pracují v různých květinových farmách v okolí, zkušenost mají ale všechny stejnou: za voňavými kyticemi květin se skrývá otrocká práce, zničené životní prostředí i jejich zdraví. „Máme sice ochranné oděvy, rukavice a gumové holínky. Rychle jsou ale děravé a nové jen tak nedostaneme. Často se brodíme celý den ve vodě. Slyšela jsem, že několik lidí dokonce vinou chemikálií zemřelo, jiní odcházejí s poškozeným zdravím. Já sama mám vleklé kožní problémy. Kdybych si ale stěžovala, vyhodili by mě,“ popisuje poměry na růžových plantážích Marry. Nejhorší situace je prý před svátkem svatého Valentýna. Poptávka z Evropy roste a majitelé květinových farem se nebrání porušit i tak měkká pravidla. „Pár týdnů před Valentýnem se začnou běžně používat i zakázané chemikálie, agresivní pesticidy a hnojiva. Kvůli utajení stříkají kytky v noci. Když ale přijdeme ráno do skleníků, cítíme ten zvláštní zápach,“ vzpomíná Fabiane. Stejně jako ostatní ženy i ona přišla k jezeru Naivasha za vidinou výdělku. Našla jen těžkou práci, mizerný plat a podlomené zdraví. Když se žen ptám, jestli mají představu, kde končí všechny ty květiny, které projdou jejich rukama, jen krčí rameny.

ŽIVOT S BOŽÍ POMOCÍ

Obytná kolonie stojí hned vedle květinové farmy. Stejně jako plantáž je i vesnice obehnána plotem. V řadách stojí několik dlouhých přízemních domů. Okno, dveře, okno, dveře. Jedno obydlí vedle druhého. Osmadvacetiletá Marry je vdova se čtyřmi dětmi. Tady žije už šestým rokem. „Toto je můj dům,“ otevírá dveře a vstupujeme do temné místnosti, která má nanejvýš dvanáct metrů čtverečních. Pár poliček, na zdech vybledlé fotografie z kalendáře a v koutě plynový vařič. „Tady bydlím já s dětmi, bratr s rodinou a švagr,“ vypočítává a já se snažím představit, jak se sem všichni vměstnají. „Sama bych sebe a děti neuživila,“ vysvětluje Marry, jako by mi četla myšlenky. „Pracuji na plantáži šest dní v týdnu, ale výdělek nestačí ani na jídlo,“ říká a ukazuje mi výplatní pásku. Hrubý měsíční příjem dělá v přepočtu asi osmdesát dolarů. Po odečtení nájmu, poplatku za užívání společné umývárny, latríny a za elektřinu pro jedinou žárovku pod stropem činí čistá mzda něco málo přes deset dolarů. Na celý měsíc! Právě tolik jsem včera v Nairobi zaplatil za jedinou večeři. Ptám se, jak z toho může vyjít? „S pomocí boží a s pomocí rodiny…, jak vidíš, ještě jsme neumřeli. Kdybych mohla jít pracovat jinam, šla bych hned. Jiná práce tady ale není a já už se nemám kam vrátit.“

ADAMSONOVI BY SE DIVILI

Ve stínu vzrostlých stromů stojí prostorný bungalov s velikou verandou. Křesla na trávníku před domem lákají k odpočinku. Posadit se, kochat se výhledem na jezero a poslouchat křik ptáků z korun stromů. Přesně takto vypadá Afrika v romantických představách. Však si také toto místo vybrali ke svému životu manželé Joy a George Adamsonovi. Známí ochránci divokých zvířat, jejichž knihy před lety probudily v lidech odpovědnost za přírodu nejen v Africe. Své usedlosti dali jméno Elsamere, na počest jejich nejslavnější lvice Elsy. „Když tento dům manželé Adamsonovi před více než čtyřiceti lety koupili, bylo to místo na konci světa. Naivasha byla jen vesnice s pár stovkami obyvatel. Všude kolem byl jen buš,“ říká Johnson Kianda, který spravuje nadaci Elsamere Trust. Dnes by se manželé Adamsonovi asi divili. Z vesnice Naivasha se stalo město a dvacet kilometrů dlouhou silnici k Elsamere lemují z obou stran řady skleníků. Od okolního světa je odděluje vysoký plot a hlídači bezpečnostních agentur. Veliké obludy z průhledné fólie se tyčí nad vesničkami a obytnými koloniemi pro zaměstnance květinových plantáží. Všude je spousta lidí a spousta odpadků. Nuzná obydlí se tlačí až k plotu legendární usedlosti manželů Adamsonových. Negativní vliv květinových plantáží je ale znát i tam. Johnson mi chce ukázat hnízdiště posledních orlovců říčních. Za chvíli se ale vrací se špatnou zprávou: molo se čluny sevřela kvetoucí zelená masa. Na jezero nelze vyplout. „V poslední době je to stále častější jev. Zcela jistě souvisí s intenzivním pěstováním květin. Voda je plná hnojiv. Naše nadace se zabývá ochranou životního prostředí a osvětou. Školáky učíme, aby si životního prostředí vážili. Kolem sebe ale vidí pravý opak,“ stýská si Johnson.

KUPOVAT, ČI NEKUPOVAT?

Na břehu jezera sedí rybáři a opravují své sítě, ženy prodávají jejich ranní úlovky. Ještě před dvaceti lety bylo tady všude jezero. Dnes je to holá pláň. Abasi má čtyřiasedmdesát let. Hrdě mi oznamuje, že je nejstarším rybářem na jezeře Naivasha. „Není to tak dávno, co sahalo jezero až tam k těm stromům,“ ukazuje přes travnatou plochu. Má pravdu. Za padesát roků klesla hladina jezera o šest metrů. A nejen to, v posledních letech se viditelně zhoršila i kvalita vody. „Jezero rychle zarůstá vodními rostlinami, které nám trhají sítě a úlovky nestojí za nic. Po velkých deštích je hladina pokrytá mrtvými rybami. Zabíjejí je květinové farmy,“ říká přesvědčeně Abasi. Vyplouváme na hladinu. Doprovází mě mladý inženýr Patrick Wainena, který se do Naivashi nedávno vrátil ze studií v Nairobi. „Přímé důkazy nemám, ale není pochyb, že jezero je ohroženo. Kdybychom ztratili jezero Naivasha, hlavní město by se udusilo. Naivasha je součástí širšího ekosystému, tady se čistí vzduch z dvě stě kilometrů vzdáleného Nairobi,“ varuje.

Pokud se situace radikálně nezmění, jsou dny jezera Naivasha sečteny. Je šance na jeho záchranu? Místní jsou přesvědčeni o tom, že ano. A řešení je prý v našich rukou. „Neříkám, aby lidé v Evropě kytky vypěstované v Naivashe nekupovali. Mnoho lidí by tady přišlo o jedinou práci. Měli by ale tlačit na obchodníky. Říct jim: zajímejte se o to, jak a kde se květiny pěstují a za jakou cenu. Není v našich silách změnit naši situaci. Ti, kteří květiny kupují, ti tu moc ale mají!“

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ, FOTO: MAREK WÁGNER

Obyvatelé keňské vesnice Tabaka tomuto projektu z počátku nevěřili. Nač by měli vyrábět podivné figurky pro jakousi dětskou hru, když mohou nabídnout k prodeji tolik krásných věcí – třeba sošky zvířat? Ty přece umějí. Členům litoměřického občanského sdružení ShineBean tak dalo dost práce vysvětlit jim, že když se naučí z dostupné suroviny, mastku, zhotovovat Kiumby, podle afrických legend nejstarší bytosti na světě, přijdou si na pravidelný příjem, který mohou využít na školní vzdělání svých dětí. Zkušenosti českých dobrovolníků a um keňských řemeslníků nakonec vyústil ve stolní společenskou hru Kiumbiáda, určenou českým dětem.Proč vlastně další nová hra v době, kdy dětské pokojíky praskají ve švech a v záplavě hraček se nevyznají děti ani jejich rodiče? Kiumbiády se podstatně liší od většiny ostatních her a hraček, které nabízejí české obchody. Jsou výhradně z přírodních materiálů, a hlavně – poskytují i přidanou hodnotu v podobě vědomí, že nákupem hry pomáháte lidem v jedné konkrétní africké lokalitě.

POTÍŽE SE ŠUPLEROU

Prohlížíme si mastek, nejměkčí nerost na stupnici tvrdosti. Obyčejný kus světlého kamene, který se právě v okolí Tabaky vyskytuje v hojné míře. Šikovné ruce místních mužů z něj dokážou vykouzlit skutečná výtvarná díla, a dnes již také podivuhodné sošky Kiumbů. Nejprve kámen nahrubo osekají mačetou, pak ho navlhčí a nožíky opracují do podoby figurek, které místní ženy vyleští k dokonalosti. Hotová figurka se nakonec ohladí smirkovým papírem a nabarví netoxickými barvami.

Kiumbové pro stolní hru musejí být stejně velcí (s tolerancí nejvýše dva milimetry), aby se vešly do přihrádek připravených krabiček. Pro místní to byl zprvu nepřekonatelný oříšek. Předpokládali, že na měření jim postačí obyčejné dřevěné pravítko, o posuvném měřítku neboli šupleře neměli ani ponětí. A i kdyby měli, nemohli by si je dovolit, protože v Tabace přijdou na více než polovinu tamního průměrného platu. Předsedkyně sdružení ShineBean Renata Rokůsková vypráví, že cesta za šuplerou byla v Keni hotovou anabází. Nevěděla, jak se tato pomůcka nazývá v místním jazyce, a nezbývalo jí, než se za ní vypravit se svým africkým kolegou Danem do železářství a zkusit osvědčenou posunkovou řeč. „Oběhli jsme snad dvacet obchodů, až v tom posledním jsme měli na požadovaný artikl štěstí. Majitel obchodu byl na tom ale po naší návštěvě obdobně jako jeho konkurence,“ směje se Renata Rokůsková.

NAUČ CHUDÉHO RYBAŘIT

Volba Keni pro výrobu Kiumbů nebyla náhodná. Pro svoji pomoc Africe hledalo sdružení ShineBean zemi se stabilní politickou situací, ale s nedostatkem pracovních příležitostí. Vždyť v chudinských čtvrtích afrických měst žije až 80 % obyvatel bez stálého výdělku. Zahájit živnost patří pro mnohé z nich do říše snů, nedostávají se jim prostředky ani malý základní kapitál. A tak v duchu rčení – Dej chudému rybu, nasytíš ho na jeden den, nauč ho lovit, nasytíš ho na celý život – zástupci sdružení trpělivě vysvětlovali místním, že výroba figurek je pro ně stálou příležitostí k obživě a k dosažení vyššího stupně kvality života. Že když budou pečliví, poctiví a práci neodbudou, bohatě se jim to vyplatí. A peníze za odvedenou práci dostanou hned a na ruku. „Bylo však zřejmé, že vytvoření alespoň minimálního konkurenčního prostředí rozhodně není na škodu, zdejší lidé by měli nabídnutou šanci a důvěru využít beze zbytku, práce si považovat. A výdělek? Je prý třikrát až pětkrát vyšší než tamější průměrný plat,“ zdůrazňuje Renata Rokůsková.

BALÍK Z AFRIKY

Již samotná krabička, ve které jsou figurky uloženy, navozuje atmosféru tajemství poselství zdaleka. Připomíná balík olepený cizokrajnými známkami, je v ní uloženo pět figurek i s domečkem pro jejich přebývání, stolní hra a kniha příběhů, pojednávající o dobrodružstvích, které s Kiumby zažily dvě české děti – Véna a Márinka. Část knihy je podána oblíbenou formou komiksu. V krabici české děti najdou hrací plán a žetony pro napínavou a zábavnou hru Kiumbiáda, plnou symbolů, tajných spojenectví a nečekaných odhalení. Hra, rozvíjející dětskou fantazii, je určena pro sedmi až jedenáctileté děti. Dochází i k tomu, že se Kiumbiáda využívá také jako didaktická pomůcka, dá se s ní zatraktivnit například i nepříliš oblíbená matematika. „Byla jsem toho svědkem v jedné základní škole. Když učitelka řekla, že se bude počítat s Kiumby, tak děti reagovaly s nadšením,“ přibližuje Renata Rokůsková účinek jednoduše vypadající hry, ovšem s poněkud složitějšími pravidly.

A kdo všechno vlastně za Kiumby stojí? Design figurek vytvořil renomovaný výtvarník a hudebník Maťo Mišík, který je také autorem komiksu. Příběhy napsala Klára Hoffmanová, hru vytvářeli Radka Lomničková a Jakub Těšínský z České deskoherní společnosti. Hru, figurky i příběh autoři konzultovali také s dětským psychologem Matějem Lipským a skupina Yellow Sisters nazpívala kiumbovskou písničku. Všichni tak činili bez nároku na honorář a s vědomím, že ještě deset procent výtěžku z prodeje hry půjde také na pomoc lidem právě v Tabace.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Je ráno na sklonku listopadu, přízemní mrazíky chladí, v údolích se válí mlha a první sluneční paprsky začínají olizovat vrcholky. Vypadá to na příchod krásného, i když studeného dne. Dne, který začne smrtí…

Vše začalo nad sklenkou vína a kamarádovou otázkou, zda bych se nechtěl zúčastnit jejich domácí zabijačky. Zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem jako chlapec pobýval o zabijačkách u strýčka na statku a svou účast jsem bez váhání potvrdil.

A tak stojím spolu s dalšími přáteli na dvoře statku v Mimoni. „Jsi tu začátečník a proto ti dávám funkci pekelníka,“ úkoluje mě kamarád Honza. Pro mě to znamená štípat dřevo, udržovat oheň pod třemi kotli a sem tam podat pomocnou ruku. K ohni mám kladný vztah, štípání dříví mě baví, a tak za pár minut už bublá vroucí voda. Bude jí potřeba víc než dost. Zbytek party se přesouvá do kuchyně, kde nakrájí cibuli a oloupe česnek. Tyto ingre¬dience budou při přípravě zabijačkových pochoutek mizet ve velkém.

OSUDNÝ VÝSTŘEL

Začíná nejdůležitější část dne. Sleduji Kristýnu, jak vyvádí čuníka na porážku. Prase se nedá pořádně chytit kromě nohy a ucha, proto má levou zadní nohu přivázánou. Levou proto, aby se po smrtelné ráně mohlo prase povalit na pravou stranu. Je to součást řeznické praxe, prase se tak lépe vykrví. „Až ho táta střelí, nelez za něj! Když zvíře kopne ve smrtelné křeči, tak má takovou sílu, že ti přerazí nohu,“ varuje mě Honza. Pak již s chladnokrevnou rutinou jde vše ráz naráz. Rána, praseti se podtrhávají nohy, padá na bok. Kristýna mu prořezává hrdlo a chytá krev, jeden Honza prase zaklekává a druhý pumpuje nohou, aby krev lépe odtékala. Jejich mnohaleté zkušenosti ze statku jsou vidět na první pohled. Zahlédnu malou Elišku, jak se ke mně hrne s kvedlačkou. Honzova neteř již od malinka tyto rodinné akce miluje. Říkám si, že spousta děcek by oplakávala mrtvé zvířátko, ale Eliška je evidentně na statku jako doma a s velkou radostí se zapojuje do míchání krve. Později jsem ji viděl s rozzářeným pohledem cucat čerstvou jitrnici, kterou by evidentně nevyměnila za žádné lízátko na světě.

O chvíli později už vepříka spařují v neckách, zbaví ho štětin, pověsí na kladku a naporcují. „Kdepak pes, nejlepší přítel člověka je prase,“ trousí lidové moudro Honza a zvonem odrbává poslední srst. Obdivuji práci, která jde jak na drátkách, a vzpomínám na veselé zabijačkové historky, které mi Honza vyprávěl. „To byl takhle jeden manželský pár, co chtěl ušetřit na řezníkovi. Rozhodli se, že třetí zabijačku si udělají sami, protože již všechno dvakrát viděli. Měli jednoduchý plán, chlapík si vezme palici, manželka otevře chlívek a jak čuník vyběhne, dostane ránu. Bohužel pašík není hloupý tvor a vytušil nebezpečí. Po otevření dvířek se rozběhl rychleji než muž čekal, podběhl pod svištící palicí a otevřenou brankou nenávratně zmizel v polích a blízkém lese. A aby toho nebylo málo, palice se zastavila až o nohu manželky a přerazila jí holenní kost.“

ZLATÝ ZVYK

V minulosti byla zabijačka událostí nejen rodinnou, ale mnohdy i obecní, ne nadarmo se říká, že nejvíce příbuzných má prase o porážce. Každý hospodář nějakou měrou pomohl a za to dostal výslužku, zpravidla pár kusů od každého výrobku. Tento zvyk byl i praktický, zabijačkové produkty nemají dlouhou trvanlivost a dříve žádné konzervační přípravky neexistovaly. Vdobách, kdy doma prasátko choval každý, se to vyplatilo, protože o týden později zabíjel jiný hospodář a opět podaroval zúčastněné, a tak se v zabijačkovém období udržovala konzumace stále čerstvých masných výrobků. „Bohužel tento zlatý zvyk se nám do současnosti neudržel,“ jak mi řekl Honza. „Často se stává, že přijíždí vzdálenější příbuzenstvo, které na práci nehmátne, zato přemýšlí jak nejlépe odvézt co největší výslužku. Máme také takového člena, stabilně přijíždí v době dovaření ovaru. Jen jednou mu to nevyšlo, a to když jsme před zabijačkou zaspali a celá akce se o hodinu posunula,“ směje se Honza.

ŘEZNICKÁ ALCHYMIE

Vše nám krásně časově vychází, sice se ke konci bourání prasete obloha zatáhla, ale to nám nevadí, protože se přesouváme pod střechu. Maso se musí nechat minimálně přes noc uležet, aby dobře vychladlo. Pak se celá skupina začne věnovat výrobě jitrnic, jelítek, tlačenky a ujídání ovaru. Na počátku dne jsem se divil, proč je tady tolik sladkostí. Jak se člověk pořád cpe masem, tak prostě potřebuje změnit chuť. Součástí zabijačky je samozřejmě i domácí pálenka na slehnutí, ale s tou opatrně, jinak může být závěr akce katastrofální.

ZÁVĚREČNÁ

Kolem čtvrté přichází Krista a oznamuje, že máme hotovo, parta kamarádů prý zvládla dohromady celou akci v rekordním čase. Jediné, co zbývá, je míchat polévku, aby se nesrazila a krev se s ní dobře spojila. Dobře udělaná „prdelačka“ má být krémová. Naštěstí v rámci pracovního nasazení to pro nás znamená, že v podvečer sedíme v družném hovoru okolo velkého kastrolu, na jehož vršku je elektrický míchač, který s tichým vrněním otáčí metličkami v polévce, aby nestála. Nestojí ani konverzace, po náročném pracovním dni jsme rádi, že si se žejdlíkem piva můžeme posedět a ochutnat plody naší práce. Ono to hned lépe chutná, když si to sami uděláte.

Poprvé v životě jsem měl strach z dětí. Mohlo jim být kolem dvanácti let. Přes rameno AK 47, zarudlé oči, zfetovaní. Na sobě trička amerických hokejových klubů, na hlavách kulichy a na krku africký amulet chránící před smrtí. Jeden si říkal generál Had a druhý generál Ještě jedna válka. A s nimi jsem měl vyjednávat o vydání rukojmí,” vzpomíná na své setkání s dětskými vojáky v roce 1996 Kenneth Cain, tehdejší pracovník OSN v Libérii. I když od konce války v Libérii uplynulo už osm let, mohl by to prožít klidně včera. I v roce 2011 působí v armádách po celém světě kolem 250 000 dětí.

„Když mi bylo dvanáct, naši vesnici přepadli, vojáci potřebovali jídlo, a tak ukradli dobytek. Kdo jim nechtěl nic dát, toho zabili. Potřebovali taky nové síly, protože si vybrali mě a ještě dva další kluky. Museli jsme jít s nimi, nemohl jsem se ani rozloučit se sestrou, u které jsem bydlel. Prostě mě chytli a řekli: ty půjdeš s náma. Jestli se pokusíš utéct nebo křičet, tak tě zabijeme a tvoji rodinu taky. Tak jsem s nimi šel,” vzpomíná na svoje dětství dnes dvacetiletý Arnold Aganza z Demokratické republiky Kongo. Právě to, kde se narodil, předurčilo celý jeho život. Aganza pochází z provincie Jižní Kivu. Tam si lidé už ani nepamatují, co je to mír a klid. Po skončení genocidy ve Rwandě v roce 1994 se konflikt přesunul do sousedního Konga a brzy začalo všem jít jen o kontrolu nerostného bohatství, jehož má Kongo třetí největší zásoby na světě. „V našem okolí se pohybovalo obrovské množství různých armád, my pak už ani nevěděli, kdo je kdo, ale věděli jsme, že všichni, kdo mají zbraň, jsou nebezpeční. Když mi bylo devět, zabili mého otce. Z naší vesnice jsme utekli, stejně byla vypálená,” říká Aganza, který se sám dostal do jednotek Interhamwe ze sousední Rwandy. Dnes si říkají FDLR, Fronta za osvobození Rwandy. Jsou v nich soustředěni ti, kteří jsou zodpovědní za genocidu ve Rwandě. „To bylo snad nejhorší, musel jsem sloužit nepřátelům, těm, kteří zabíjeli Konžany,” říká Serafín, jehož úkolem bylo nosit vojákům zbraně a těžké náklady, když se přesouvali. „Později mě naučili zacházet se samopalem. Stále jsme se přesouvali džunglí, často docházelo k bojům s jinými skupinami. V jednom těžkém boji zastřelili kluka, co ho unesli spolu se mnou z mé vesnice. Mně se v tom zmatku podařilo utéct. Po třech letech. Z mé rodiny mě ale přijala jen sestra Irene, Pro ostatní jsem něco jako nepřítel,” pokračuje Serafín. Dnes žije ve městě Bukavu, kam odešel a rok se potloukal, než si našel místo jako hlídač. V noci hlídal a přes den začal chodit do školy. „Belgičan, kterému jsem hlídal dům, mi za to platil. Dnes už mám svoji práci, pomáhám dětem ulice,” uzavírá mladík, který o své minulosti mluví nerad. Na otázku, zda někoho zabil, nechce odpovědět.

Jeho příběh není v Kongu ničím výjimečným. V letech 1995–2005 bojovalo v různých armádách v Kongu přes 50 000 dětí. Organizace Amnesty International odhaduje, že i dnes stále nejméně 11 000 dětí bojuje s ozbrojenými skupinami. Z toho kolem 7000 jich je i v oficiální konžské armádě FARDC.

SEXUÁLNÍ OTROKYNĚ

V armádách však neslouží jen chlapci. Zhruba čtyřicet procent dětských vojáků jsou dívky. I když mnoho z nich je vytrénováno přímo k boji, jejich hlavní náplní práce bývá příprava jídla, nošení nákladů a sexuální služby. „Unesli mě spolu s osmi dívkami z naší vesnice. Všem nám bylo kolem deseti let. Přepadli při nedělní mši kostel a odtáhli nás pryč. Ještě ten večer všechny znásilnili. Tak to bylo každý den, jeden skončil a další přišel, bylo tam strašně moc vojáků. Nejdřív jsem brečela a krvácela, pak jsem si zvykla. Přes den jsme musely vařit a chodit pro dřevo a vodu. Dodnes mám uvnitř velkou bolest,” vypráví v nemocnici Lékařů bez hranic ve městě Lubutu v Kongu dnes dvacetiletá Anete. Ta sloužila pro armádu Thomase Lubanga Dyilo, který se jako jediný zodpovídá za zneužívání dětí jako vojáků před Mezinárodním trestním tribunálem. Mnoho dívek je přinuceno se za vojáky provdat a mít s nimi děti. Kvůli tomu jsou pak často odmítnuty svou vlastní rodinou a vesnicí.

O vůdci ugandské Armády božího odporu LRA Konym se traduje, že má kolem osmdesáti manželek, s nimiž zplodil přes sto dětí. Právě jeho armáda, dodnes operující na území Demokratické republiky Kongo a Centrální africké republiky unesla do svých řad kolem 40 000 dětí. O jednom z mnoha únosů ze škol v Ugandě informovala v červnu 2003 BBC. LRA ze školy blízko města Soroti v severní Ugandě unesla 29 dívek. Třinácti z nich se podařilo únoscům utéci.

DÍTĚ JE LEPŠÍ VOJÁK

Děti mají oproti dospělým vojákům mnoho výhod. Velitelé si je totiž mohou vychovat přesně k obrazu svému. Rozkazy a úkoly plní bez reptání. Nepožadují žold. Když jdou do boje, nemyslí na své rodiny, většinou žádné nemají. Armáda jim je „matkou i otcem”. Zabíjení je jedinou věcí, kterou kdy poznaly. Válku berou jako hru. Dokážou jít do jakékoliv akce, protože nemají ještě zcela vyvinutý pud sebezáchovy. Proto také patří k nejkrutějším. „Ve válce v Libérii byly nejhorší děti. Často v gangu, bez velení. Chlapci většinou zfetovaní, šňupali střelný prach a amfetamin. Znásilňovali, rabovali a dokonce se dopouštěli kanibalismu, všechno jim bylo jedno, pro ně to byla vzrušující hra,” vzpomíná Kenneth Cain. „Speciálně se zaměřovali na těhotné, jakmile nějakou objevili, shromáždili se kolem ní a vsadili se, jaké je pohlaví dítěte. Pak jí rozřízli břicho a ženu nechali vykrvácet,” popisuje řádění dětských gangů liberijský aktivista Ignatius Peabody. Válka v Libérii skončila až v roce 2003. Dětští vojáci se řídili heslem – kdo se bojí zemřít, neměl se narodit. Ne všechny děti jsou však do armád uneseny. Mnoho z nich se tam přidává ze sociálních a a ekonomických důvodů.

Armáda jim slibuje alespoň, že nebudou mít hlad a budou mít moc. Řada dětí se nechá naverbovat i proto, že věří ideálům, za něž ozbrojenci bojují.

ŽIJEŠ, ALE NEEXISTUJEŠ

Unášení dětí do armád je jednoduché i proto, že v mnoha zemích třetího světa děti nejsou nijak registrované. Mezi lety 1999 a 2004 bylo v subsaharské Africe zaregistrováno pouze 38 % narozených dětí a v jižní Asii 30 %. Lidé v mnoha zemích neznají svůj věk, anebo ho nejsou schopni prokázat. „Dva vojáci mě chytli, když jsem šel ze školy. Zeptali se, kolik mi je, řekl jsem, že šestnáct. Dostal jsem facku s tím, že od teď je mi osmnáct,” vypověděl pro organizaci Save the children Maung Zaw Oo, který byl unesen armádou Tatamadaw Kyi v roce 2005 v Barmě.

Děti sloužily již ve starověkých armádách. Sparťané učili své děti od sedmi let vojenskému umění. Žádné tradiční kmeny nebo starověké civilizace ale nezapojovaly děti přímo do boje. V historii lidstva děti nikdy nebyly tak hojně využívány v armádách jako ve 20. století.

Veroničiny ruce splašeně vystřelily před sebe. Prsty se křečovitě zahákly do prázdna, jako by zachytily čísi neviditelný krk. Její tělo se v mžiku napjalo. „Ve jménu Ježíše Krista-la-šúty-rrrydyby-ga,“ překotně zamumlal pastor a rychle jí přiložil svou dlaň nad temeno hlavy.

Přikazuju ti, démone-šúty-rydyby-ga: Odejdi!“ Zhluboka se nadechl, přiblížil se k bledé Veroničině tváři, jako by ji chtěl políbit. Místo toho však prudce plivl: „Prrryč!“ Veronica se naráz zkroutila, jako by do ní kdosi kopl. Svezla se ze židle na dlažbu templu. Přes její stále zavřené oči se převalila vlna černých, divoce rozcuchaných vlasů. Pastor Luís oněměl. Ticho. Bez dechu zírám na ležící ženu a chlapíka zkamenělého nad ní. Ten okamžik, ten podivný templ v Iztapalapa na předměstí Mexico City a nás všechny tři zřejmě někdo vytrhl na zlomek vteřiny z proudu času. Náhle se tichem rozeznělo mručení. Veronica sebou škubla a začala se nekontrolovaně třást, zapojená do jakéhosi neviditelného elektrického obvodu. Její hluboké hrdelní mručení nabralo na síle, ale Luís ho pohotově zachytil. „Nemoc-odchází-šúty-rydyby-ba-ba. Nenávist-odchází-šúty-rydyby-ba-ba,“ drnčí pastorova mantra nad zkřivenou tváří zhroucené ženy. Zjevně bez účinku. Bezvládné tělo se náhle opět vzpružilo. Veronica rozmáchla doširoka ruce. Z popraskaných rtů se jí vydral smrtelný řev zraněného zvířete. Děsivý skřek se do mě surově zabodl, jako by mě trefil oštěp. Vyděšeně jsem couvl. Luísovo marné drmolení spláchla obří síla, která z Veroniky vytryskla. Přimražen k podlaze, nedokázal jsem se ani pohnout. Bezděky jsem se chytil opěradla židle a odvrátil zrak. Příval té neznámé obrovské síly, která se skrze nebohou ženu projevila, rozmetal moje představy o exorcismu napadrť.

BOJOVNÍK BOŽÍ

„Posaď se.“ Vysoký zavalitý muž ukázal na židli, aniž se na mě podíval. Několik dní před vymítacím rituálem jsem – na výslovnou žádost pastora Huga Alvareze, kněze křesťanské církve Božího Spasitele (Iglesia El Divino Salvador) a jednoho z nejznámějších mexických exorcistů – navštívil jeho templ. Pastor přisunul svoji židli přímo proti mně. Ztěžka, unaveně dosedl. Naše kolena se skoro dotýkala. Vyhrnuté rukávy bílé košile zvýrazňovaly jeho svalnatá předloktí. Nad zavřenýma očima mu trčely stříbřité kartáče mohutného nestříhaného obočí. „Démoni…,“ zvolna přerušil ticho, „ať už si myslíš, že existují nebo ne, vstupují a opouštějí těla obětí, jak se jim zamane.“ Vzdychl a odmlčel se. Jeho hluboký hlas a pomalá, důrazně dávkovaná dikce okamžitě opanovaly prostor. „Démony přitahuje především nenávist. Oni se jí živí, dává jim energii, je to jejich potrava. Také různé druhy čarování (brujería), vúdú, satanismus a modlářství jsou pro ně živnou půdou.“ Hněvivě se mu zkrabatilo čelo. „A zneužívání,“ sykl. Pastor Alvarez viditelně ví o svém charismatu. Pevně režíruje svůj projev a s přesvědčivou naléhavostí maluje realitu, o které mnozí – často včetně mě – pochybují. „Vidím démony. Zkus si to představit jako barevné skrumáže a proudy energie. Poznám lidi na ulici, kteří v sobě nosí démony.“ Zavřel oči. Ztišeným hlasem znovu vzdychl: „Já jsem si to nevybral. Bylo mi to dáno. Už 31 let bojuji s démony.“ Exorcismus – řecky „vyhánění“ – je pradávná duchovní technika. Vychází z předpokladu, že člověka může napadnout jiná duchovní bytost, řekněme pro zjednodušení „duch“, usídlit se dočasně v něm a tím mu škodit. Exorcismus je pak souhrn úkonů, jak takového ducha vyhnat. O této praxi nalezneme zmínky napříč všemi známými kulturami. Od přírodních národů z Amazonie, Afriky či Aboriginců, přes Egypťany, Řeky, Inky, Maye, Židy, až k buddhistům, muslimům a křesťanům. Pravda, k uvažování o exorcismu je třeba připustit, že existuje i jiná skutečnost než ta, do které se každé ráno budíme. A to může pro člověka z 21. století, s pevnou vírou ve vědecký pokrok, často představovat nepřekonatelnou překážku.

ZÁKULISÍ DÉMONŮ

Vyčerpaná žena klesla na židli. Řev ustal. Křeč v těle splaskla a povolila. Veronica propukla v bolestný, hlasitý pláč. Její slzy, rozpíjející se v černém make¬upu ztrápených očí, sklouzávaly po lících a padaly na Luísovy ruce. „Od malička jsem vídávala věci,“ hlesla Veronica. Minulo několik hodin od rituálu a ona souhlasila s rozhovorem. „Jsem z prosté rodiny, spávali jsme všichni v jedné posteli… V noci… já jsem vídávala v noci… takové oči.“ Zarazila se. Chvíli hlasitě oddechovala a pak ustrašeně pípla: „Mívala jsem sny o ďáblovi.“ „Moje maminka…,“ přerývaně pokračovala, „…narodila jsem se slabá, malá… Maminka později onemocněla, kvůli tomu těžkému porodu…,“ Veronica sklopila oči: „Můj strýc mě znásilňoval, když jsem byla malá… Probíhal ve mně boj. Já tomu nerozuměla, nikdo mi to nevysvětlil… Proboha!… Měla jsem jen hrozný… hrozný strach.“ Zmlkla, jako by ten strach znovu pocítila. „Když jsem byla starší, můj otec a bratr mě vzali k psychiatrovi. Uviděla jsem tam dva démony, za nimi stáli, jak do nich vnikli… vypadá to jako rentgenový snímek… jeden byl tmavší, druhý… oni mají různý barvy, víte? … my jsme takový domy…“ Zrychlila. Chtěla mi to všechno říct naráz. „…Domy s pokoji a oni do nich vnikají, i. Oni – rozumíš!?“

PROCES VYMÍTÁNÍ

Technika křesťanského exorcismu, kterou praktikuje pastor Alvarez, jeho žák Luís a další vymítači, je založena na příkazech a symbolech. „Mluvíme na démona zvláštní tajnou řečí, které rozumíme jen my a ony – zlé síly. Ony zase na nás skrze posedlého mluví svou cizí řečí. Je to vlastně souboj slov, souboj vůle a přesvědčení,“ popisuje exorcista svoji techniku. Na rovinu řečeno, zprvu mi to přišlo jako béčková zkomolenina latiny a španělštiny, obalená do zvuku hebrejštiny. Silně přesvědčivý zážitek během rituálu s Veronicou mě však znejistěl. Kdo je tady vlastně mimoň? Ten podivný chlápek v kamuflážovém triku, co mumlá a vypadá jako šarlatán? Nebo já, poněvadž když zazní nějaká hatmatilka, tak už předem pochybuji? „Démon například reaguje na slova modlitby, na jméno Ježíše, Boha, jsou to pro něj velmi nepříjemný podněty,“ vysvětluje Hugo Alvarez, „proto se oběť tak často kroutí, sténá nebo slintá.“ „Měl jsem třeba případ – ženu – a té během vymítání tekla krev z očí a z uší.“ Obvyklou odpovědí moderní medicíny a psychiatrie na fenomén tzv. „posedlosti (duchem)“ bývá označení tohoto jevu za duševní poruchu. Ostatně i sami exorcisté přiznávají, že mnoho případů posedlosti má kořeny jinde, než ve skutečném vniknutí cizí entity (ducha) do lidského těla či mysli. Budeme-li se však ptát na příčinu, zdroj a pochopení těchto jevů, což je logickým krokem, chceme-li se jich zbavit – a můžete jim přitom klidně říkat schizofrenie nebo posedlost, podle toho, komu věříte víc – nedá vám doktor o nic lepší odpověď než kněz. U naprosté většiny duševních poruch totiž medicína pouze „předpokládá“, co je jejich příčinou. Takže psychiatr nejistotu vyřeší plnou hrstí antipsychotik, která vás sice „posedlosti“ (vidin, halucinací nebo nezvladatelných stavů) zbaví, ale zato vyfasujete úplné emoční umrtvení, tělesnou závislost na užívaném preparátu, epilepsii nebo Parkinsona – to když budete „sypat“ dost dlouho. Na druhou stranu – můžete být ještě rádi. Ještě před padesáti lety by vám jeho kolega ve jménu moderní vědy vrazil železnou jehlu do čela, udělal lobotomii a šmik! – posedlost by byla pryč. Sice by z vás udělal zombie, ale podle medicíny byste byli „zdraví“.

ROZMANITOST RITUÁLŮ

„Můžu se zeptat – co vás sem přivedlo, slečno?“ Carina, křehká, sotva dvacetiletá tmavovláska, stydlivě ukázala na tři mladíky sedící v rohu templu. Carinin vymítací rituál proběhl překvapivě potichu, dívka nekřičela ani nebojovala, pouze se dlouze, úpěnlivě modlila. Když jsem požádal o rozhovor, zdvořile odmítla. „No… jak bych ti to…,“ Carinin přítel se podíval na druhého mladíka, údajně dívčina bratra, „ona… asi teda, já nevím, je… prokletá.“ Nevěřícně jsem zopakoval jeho poslední slovo. „No, její bába praktikovala spiritismus a ňáký čarovaní,“ týpek se neochotně rozmluvil, „to pak přeskočí na ni, rozumíš, to de přes generace, vona to má vod svý babičky, nese na sobě kletbu.“ „A co ona – jak to vidí Carina? Je tady vůbec dobrovolně?“ „Jo, jasný,“ horlivě přitaká, „hele, vona si není jistá, jo, ale řiká, že vídává divný věci.“ Pastor Alvarez dokončil další seanci. Po zhruba dvaceti minutách modliteb a bolestného vytí mu další mladá žena s pláčem podala malou sošku. Po chvíli zkoumání pastor prudce mrštil panenkou o podlahu templu. „Prrryč, démone!“ Porcelánové tělíčko se rozprsklo na podlaze. Exorcista se shýbl a zvedl ulomenou hlavičku. „Falešná modla. Byl v ní.“ „Jak jste to věděl, že démon byl v té sošce?“ vyptávám se zvědavě exorcisty. „Mám dar, prostě to vidím.“ Dobře. Tak tedy jinak: „A jak se pozná, že má někdo dar?“ Pastor Alvarez předal ženu Luísovi, opřel se o pódium a opět přivřel oči. „Já jsem ani nebyl moc křesťan, všelijak jsem to flákal. Ani do kostela jsem nechodil. Jednou se stalo, že mě požádal známý kněz, abych mu pomohl. Ani mi neřekl, že se jedná o exorcismus. Měl jsem mu jen pomoci. Byl to obzvlášť těžký případ, mladý člověk, byli jsme u něho doma. Já stál opodál a držel bibli, kněz odříkával modlitbu. Když tu démon zaútočil na kněze, ten spadl a ochrnutý nemohl nic dělat, tak na mě křikl: Čti! Čti modlitbu! Já ale bibli ze samého strachu držel obráceně. Najednou jsem ale ucítil silný proud jakési energie, tepla na temeni hlavy a můj strach úplně zmizel. Bez bible, svými slovy jsem křikl: Pryč, démone! Odejdi! A démon – k mému překvapení – skoro okamžitě opustil tělo oběti. Tak jsem pochopil, že mám ten dar.“

VYSVOBOZENÍ

Na rozdíl od římsko-katolických exorcistů, pastor Hugo Alvarez bere všechny případy a nedělá rozdíly. Katolická církev je totiž s vymítáním řekněme – opatrná. Přeci jen – řešení posedlostí je tanec na tenkém ledě – nikdo, a katolická církev už vůbec ne, se nechce ušpinit tím, když exorcismus skončí špatně. Nakonec pak lidé, kterým nepomohla ani jejich rodina, ani moderní věda aplikovaná psychiatry, kteří nenašli spásu ani u katolické církve, zkrátka beznadějné případy, stojící většinou jednou nohou v blázinci nebo v nějakém ústavu, končí v templu u pastora Alvareze, kde zoufale hledají vysvobození ze svého, pro nás těžko pochopitelného, ale bolestně skutečného utrpení.

TEXT: LENKA STRÁNSKÁ

V ponurých padesátých letech, kdy Sovětský svaz býval náš vzor, bylo kuriózní, že byl vzorem i v budování protialkoholních záchytných stanic. V carském Rusku vznikaly první útulky pro opilce již v roce 1902. Hrůznější podoby nabyly v roce 1940, v době kdy se žezla šéfa NKVD ujal Lavrentij Berija. Pobyt v nich měl podobu opravdového, i když krátkodobého vězení. Co se ale týče zřízení prvních protialkoholních záchytných stanic v podobě, jakou známe dnes, máme světové prvenství. Zasloužil se o to MUDr. Jaroslav Skála, známý bojovník proti alkoholismu, jak tuto skutečnost jásavě oznamoval dobový tisk.

Československá záchytná stanice (na Slovensku ji vtipně nazývali izbičkou pre opilcov) spatřila světlo světa 15. května roku 1951 a nadšení novináři jistě netušili, že prvním hostem, který dobrodiní zařízení U Apolináře už po pouhých třech dnech okusí, bude ruský námořní úředník, opilý jak carský důstojník. Jistěže tato skutečnost byla tehdejšími médii důkladně zamlčena a zaměstnanci první záchytky s největší pravděpodobností dostali instrukce, aby o incidentu pomlčeli. I když slovo vystrezvitěl (ruský ekvivalent výrazu záchytka) záhy zdomácnělo v Sovětském svazu, můžeme si být jisti, že tentokrát jsme byli vzorem my. Náš tisk tehdy však hrdě tvrdil, že inspirátorem byla samozřejmě země sovětů. Po československém vzoru se záhy začaly budovat záchytky i v dalších zemích světa. Například v americkém St. Louis na tamní obdobě záchytného zařízení o nás existuje zmínka i v zakládací listině.

RYBA SMRDÍ OD HLAVY

Tehdejší představitelé Československa zřejmě projevovali dojemnou starost o zbloudivší opilce, zvláště pokud by se tito v podroušeném stavu ocitli v zimě. Československá vláda se proto tomuto nebezpečí rozhodla učinit přítrž. Předpokládejme, že její tehdejší předseda a alkoholik číslo jedna zcela určitě ve svém životě poznal na vlastní kůži, že podroušený stav si žádá pomoc bližního svého.

Dobový tisk tedy čtenáře podrobně instruuje: V případě, že kdokoliv spatří osobu, jež ohrožuje sebe nebo ostatní, narušuje veřejný pořádek, poškozuje majetek, či nachází se ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, nemá jen možnost, ale především občanskou povinnost upozornit na takovou skutečnost Veřejnou bezpečnost. Ta se v případě podezření na požití alkoholu postará o důstojné přepravení osoby do protialkoholické záchytné stanice a předání příslušným úřadům. Vzhledem k tehdejší společenské atmosféře represivním orgánům nepřipadlo neetické oznámit podroušenost i svého kamaráda, i když se tento mohl opít třeba z radosti nad právě narozeným potomkem. Ano, i takové případy se dít mohly, jisté však je, že hlídky mužů v zelené uniformě v pozdních nočních hodinách na ulicích podroušené jedince aktivně vyhledávaly. Vydatně jim v tom pomáhala takzvaná Pomocná stráž VB, instituce za socialismu obzvláště odpudivá.

Společensky unaveným byla pak prý garantována adekvátní lékařská péče, pitná voda a základní strava. Jestli to měla být česnečka, slaneček nebo kyselá okurka, o tom prameny nehovoří. Lékaři však prý měli být vyškoleni pro zacházení s alkoholiky. Tisk odvážně tvrdil, že pokud se osoba alkoholem opila sama, musí nést za toto nesocialistické chování důsledky a zaplatit poplatek za nepřístojné chování vůči střízlivým spoluobčanům. Ten rozhodně nebyl malý, ani na tehdejší poměry. A ta ostuda! Pobyt na záchytce se oznamoval do zaměstnání, viník byl všelijak pranýřován a ostouzen.

PŘÍTĚŽ PRO NEMOCNICE

Nutno podotknout, že pobytem v protialkoholní záchytné stanici člověk neztrácí odpovědnost za své případně spáchané činy, nýbrž se jedná pouze o jakýsi krátkodobý pobyt po dobu než vystřízliví. Tuto poněkud nesrozumitelnou větu lze dešifrovat snad takto: Pozor, pokud jsi porazil na své klikaté cestě z hospody popelnici či vyhrožoval příslušníkům Veřejné bezpečnosti, až vystřízlivíš, můžeš rovnou putovat do vyšetřovací vazby za ničení majetku v socialistickém vlastnictví či napadení veřejného činitele. Na záchytce tě vyšetřovat nebudou, jen tě tam nechají vyspat a ráno se uvidí. V poslední době jsou záchytné stanice spíše vzácností. Opilci pak bývají postrachem i přítěží ambulantních oddělení nemocnic. Tam intoxikované alkoholem nechají prospat, avšak lékaři a sestry a záchranáři si mnohdy užijí agresivních výstupů a výjimkou nebývají ani fyzická napadení. Poplatek za pobyt v klasických záchytkách (kterých však již moc nezbylo) se dnes liší. V nejlevnějších přijde na osm set korun, v těch nejdražších až na bezmála třináct tisíc.

TEXT: MARTIN KRSEK

Tajemné společenství s mezinárodní sítí poboček, jehož členové se honosí zvláštními tituly, oblékají se do rituálního oděvu a přísně dodržují předepsané ceremonie. Z takového popisu se může zdát, že Schlaraffia bude něco démonického, asi jako svobodné zednářství. Ale příznivci prapodivného spolku, který před více než 150 lety vznikl v Čechách a dodnes působí v různých koutech světa, by se takovému srovnání od srdce zasmáli. „Básnili a zpívali, poslouchali přednášky a hudební skvosty, vybojovávali mezi sebou rétorické souboje a propůjčovali si znamenitě vypadající řády a vyznamenání, které ovšem měly význam jen uvnitř Schlaraffie. Na sešlosti si oblékali zvláštní výstroj, která se sestávala z šaškovské čapky ozdobené řády a ze široké šerpy, překypující vybojovanými vyznamenáními. Rytířský sál jejich hradu byl vyzdoben širokými meči a dlouhými kopími, které byly při určitých příležitostech taseny,“ tak vzpomíná na setkávání schlaraffů ve třicátých letech 20. století spisovatel Bedřich Rohan, syn schlaraffického rytíře „Egal der Appetitliche“, v civilu praktického lékaře Oskara Rothbauma z Ústí nad Labem. Ta scéna zní neuvěřitelně. Takhle že se chovají dospělí lidé, navíc příslušníci horních vrstev společnosti?

LÉTA VÝRA

„Lulu!“ sluší se říci na úvod, neb tak zní pozdravení členů Schlaraffie. Vytvořili si totiž nejen vlastní jazyk, ale i vlastní zákony a letopočet.

Pátrání po tajemné Schlaraffii začneme rokem jedna, tedy Anno Uhui 1. Tento rok připadá v běžném kalendáři na letopočet 1859. Byla to doba obrovského rozkvětu spolkové činnosti. Milovníci umění z horních společenských vrstev se v Praze scházeli ve spolku Arcadia, což byl aristokrat mezi spolky, s tradicí od roku 1609, kdy vznikl v Římě. Hlásil se k odkazu starověkého Řecka, jeho členové si dávali starořecká jména a roky počítali podle olympiád. Navštěvoval jej i ředitel Stavovského divadla Franz Thomé. Jenže snobská Arcadia odmítla přijmout jeho „proletářské“ přátele, a tak s nimi v jednom pražském hostinci u piva založil trucpodnik. Dostal jméno podle pohádkové „země nezemě“ Schlaraffenland, vypůjčené ze středověké německé literatury. A protože přímo nad stolem zakladatelů visel obří vycpaný výr, všichni schlaraffové od té doby musejí vzývat jako božstvo velkého Uhu. Odsud tedy namísto Anno Domini (léta Páně) – Anno Uhui (léta Výra).

Schlaraffia si zvolila jako heslo „In arte voluptas“ (V umění požitek) a do znaku si dala sklenku a šaškovskou čepici. To prozrazovalo mnohé o náplni spolkové činnosti. Ve stručnosti – šlo o čistě mužskou společnost, která se pravidelně setkávala v hostinci. Těmto schůzím měl vládnout humor, zpěv, přednášky o umění a samozřejmě jídlo a pití. Pánové, řekněte! Není to geniální myšlenka?

Pro všeobecné veselí platilo jen pár omezení, humor nesměl být urážlivý a zcela zapovězena byla témata o politice a náboženství. Tak jako se Arcadia shlédla ve starověkém Řecku, Schlaraffia vzývala romantický středověk. Členové se mezi sebou oslovovali směšně znějícími šlechtickými tituly a nosily divadelně vypadající meče. Pasovali sami sebe na rytíře umění a humoru, jimž hospoda byla hradem a šaškovská čepice helmicí. Hlavní ctností byla schopnost umět si udělat legraci sám ze sebe. To byl opak hermetických společností té doby, reprezentovaných především svobodnými zednáři, jejichž členstvo se bralo smrtelně vážně.

RECESE JDE DO SVĚTA

Stát se členem Schlaraffie začalo být v Praze in. A umělci z německých zemí, kteří tu zažili fascinující atmosféru setkání vyznavačů velkého Uhu, vyvezli ideu bláznivého spolku za hranice. První odnož vznikla roku 1865 v Berlíně (říše Berolina), další v roce 1872 v Lipsku (Lipsia), za rok následoval Štýrský Hradec (Grazia) atd. Cestu k celosvětovému hnutí si pražská recese otevřela roku 1876, kdy se sešel první všeschlaraffický sjezd v Lipsku. Jednotlivé odnože, zvané říše, při této příležitosti sjednotily své regule a vytvořily propojenou síť. Zakladatelská říše zvaná Praga získala čestný titul Allmutter neboli Všemáti a působila jako Mekka schlaraffů a správní a soudní centrála.

Během šestnácti let vyrostlo v Evropě i USA dalších 108 říší. Hnutí vydávalo členský registr s tisíci žertovných jmen svých členů, často významných osobností vědy, umění a politiky. Registr zvaný Stammrolle měl ale krom pobavení ještě jiný význam – obsahoval informace o místě a času pravidelného setkávání jednotlivých říší, a dokonce i adresy a telefonní čísla na bratry ve zbrani. Cestování po sousedních říších totiž patřilo k velkým zálibám mnohých schlaraffů, získávali tak cenné společenské kontakty a pokaždé také nějaký ten skvostný metál na hruď či helmu.

TCHYNĚ POSTRACHEM

A jak se člověk mohl stát schlaraffem? Musel ho navrhnout někdo z rytířů a ostatní schválit. Průměrná česká říše čítala řádově jen desítky členů. Rekrutovali se ze středních a vyšších společenských vrstev, členství totiž nebyla levná záležitost. Nově přijatý člen nejdřív získal postavení zbrojnoše (Knappe), pak dosáhl povýšení na junkera (Junker). Pasování na rytíře se mohl dočkat zhruba po roce členství, a to jen v případě, plnil-li řádně všechny své povinnosti, zejména účast na setkáních, zvaných Sippung. Adept se také musel naučit schlaraffickou latinu, tedy zvláštní mluvu, která je v principu prapodivnou němčinou. Mezi nejdůležitější slova vyjma pozdravu Lulu a boha Uhu patřila také Quell a Lethe, čili pivo a víno. Pod slovem Burgschreck (Postrach hradu) bychom našli výraz pro tchyni a Burgwonne (Slast hradu) náleželo přítelkyni.

Pasování na rytíře představovalo nejdůležitější okamžik v životě schlaraffa. Tehdy získal nové jméno, jež většinou odráželo nějakou humornou formou civilní profesi rytíře či jeho osobní záliby. A tak otec v úvodu citovaného spisovatele Rohana, rytíř říše Ostia „Egal der Appetitliche“ (Cokoli Chutného), získal titul pro své labužnictví. Budějovický fotograf Theodor Bartel zase nesl schlaraffské jméno „Licht van der Platten“ (Světlo z desky). Jméno Carbo der Abwesende (Uhlíř Nepřítomný) pak příslušelo ústeckému uhlobaronu Ignazi Petschkovi, zřejmě proto, že pro své pracovní povinnosti často chyběl na zasedáních Schlaraffie. Vítání nového rytíře hrálo vrcholnou roli v ceremoniích Schlaraffie. Nováček musel složit přísahu, ve které mimo jiné stojí: „Přísahám ve jménu Uhu – Oho – Aha, schlaraffické trojici, ctít slad a chmel, být stále šťastný a bujarý v našem veselém spolku. Nebudu svévolně flákat schůze…“ Toto znění přísahy pohoršilo roku 1935 papeže Pia XI., který to označil za rouhání a vyzval katolíky, aby do Schlaraffie nevstupovali. Později si prý ale nechal vysvětlit, že jde jen o nevinný žert.

TRNEM V OČÍCH NACISTŮ

Rodná země Schlaraffie – české království, patřila k oblastem s největší hustotou říší. Bylo jich tu na čtyři desítky, zůstalo po nich ale nemnoho. Ačkoliv na počátku tvořili mezi dvacítkou zakládajících členů čtvrtinu Češi, spolek se vyprofiloval jako reprezentant německého kulturního okruhu. Všeschlaraffský koncil v Curychu roku 1914 dokonce uzákonil povinnost komunikovat uvnitř říší němčinou zpestřenou schlaraffickými výrazy.

Rozhodně však nešlo o spolky nacionalistické. Vždyť dominantní postavení v nich zastávali vedle českých Němců také reprezentanti české židovské komunity. Navíc Schlaraffia se stala po nástupu Hitlera k moci jednou z prvních obětí likvidace svobodného spolkového života. Říše Allmuter Praga zanikla, její archiv a další poklady se však podařilo převést do Švýcarska. Město Bern zastoupilo Prahu v její roli schlaraffické metropole. Po válce totiž neměl české říše kdo obnovovat. Židé emigrovali nebo zahynuli ve vyhlazovacích táborech a místní Němci byli odsunuti.

Ve svobodném světě se podařilo na tradici navázat. V současné době čítá Schlaraffia přes 420 říší a 12 tisíc členů, a to i v tak exotických destinacích, jako je Buenos Aires v Argentině, v thajském Bangkoku či v japonském Kobe. I v Čechách v poslední době zažívá myšlenka potrhlého spolku renesanci. Zatím tu funguje jen jediná odbočka, a to v Jihlavě. Snahy na obnovení starých říší, které se objevily v Praze, Vrchlabí, Ústí nad Labem či Teplicích narážejí na nekompromisní schlaraffický zákoník. Oficiální české žádosti o zmírnění spolkových předpisů, jakým je zákaz přijímání žen do řad rytířstva nebo podmínka užívání jako vnitřního jazyku výhradně němčiny, nenalézají u strážců tradic a pořádku pochopení.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Původním záměrem byl pohodový výlet do Innsbrucku. Jen tak bloumat po ulicích, vychutnávat si alpské panorama, občas posedět v kavárně, zajít do muzea, případně večer ochutnat místní pivo. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo jinak.

Innsbruck je úžasné město v podhůří mohutných alpských hřebenů. Historickou částí města se dá chodit hodiny a pokud se návštěvník cítí unaven, může se občerstvit v některé ze stovek malých hospůdek. Město není pouze mostem přes řeku Inn, jak napovídá jeho jméno, je i rakouským mostem mezi Německem a Itálií. Však zde také již ve 4. století po Kristu vedla obchodní stezka, spojující severoitalskou Veronu a německé Řezno. V dnešní době je vyhledávaným místem lyžařů i pěších turistů a cyklistů, například Innská cyklostezka protíná nejen Innsbruck, ale celé Tyrolsko. Nezanedbatelnou součástí naší návštěvy v Innsbrucku měl být i prvotřídní wellness, který zde nabízejí. Sám jsem se již viděl v nějaké sauně nebo vířivce. Prostě idylka.

ZTRACENO V PŘEKLADU

Právě v tomto duchu si naše skupinka plánovala prožít několik pohodových dní, dokonce jsme měli i rozvrh aktivit, ale jeden bod programu se ukázal jako kámen úrazu. Nevěřili byste, jak malý rozdíl v písmenkách může udělat velký rozdíl v náplni dne. Kamarádka zařizující naši vyhlídkovou plavbu na kánoi zlehka zaměnila slovíčka canoeing za canyoning. Na pohled téměř žádný rozdíl, ale ve skutečnosti rozdíl značný. Canoeing je plavba na klidné vodě nejlépe s kocháním se přírodou, avšak canyoning je „Náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.“. „No, to se ti povedlo,“ byly první reakce, když zbytek skupiny zjistil, že všechno je jinak a naše aktivita bude mít s prvním plánem společnou pouze přítomnost vody. Nakonec jsme si řekli, že to je patrně řízení osudu a měli bychom do toho jít.

VRCHOLKY HOR

Cestou v mikrobusu na start našeho adrenalinového zážitku jsem cítil takové zvláštní vzrušení. Jistě znáte ten pocit mravenčení v zátylku, knedlík v krku a brnění v břiše, když se chystáte na něco poprvé. Také jsem byl patrně první z celé výpravy, kdo se začal radovat. „Takže jdeme na to, vezměte si neopreny, neoprenové ponožky, boty a hurá do hor,“ popohání nás Harry, průvodce kaňoningem. Podle instrukcí beru nejprve ponožky, což vypadá velmi komicky, pak teprve neopren. Je to proto, aby mohla voda odtékat a neplnila nám obuv. Ještě si bereme přilbu a navlékáme sedák pro slaňování, který je v místě našich pozadí vyztužen pro sjezdy po skalních skluzavkách, a vyrážíme k vrcholkům Alp. Je neuvěřitelné, jak naše auto rychle nabírá výšku v alpských serpentinách. Cesta trvá dlouhé minuty, při kterých se každému z nás v hlavě honí myšlenky o pevnosti lan, teplotě vody, zkušenostech průvodce a vlastní zdatnosti. Byl to vůbec dobrý nápad, takhle hazardovat se životem? Nebudeme se vracet zpět vrtulníkem? Případně, vrátíme se vůbec?

BOD ZLOMU

Mikrobus přejel jeden z vysokohorských můstků a zastavil. Krátká instruktáž a míříme na můstek, je to naše vstupní brána do kaňoningu. Harry uvazuje jeden konec lana k mostnímu zábradlí a druhý ke karabině na mém sedáku. Při pohledu dolů se mi zatočí hlava, při pohledu na naši něžnou část výpravy tuším, že holky to nedají. Přece to není tak těžké, uklidňuji se, jen přelézt zábradlí a posadit se do sedáku. Pode mnou je asi 15 metrů zakončených skálou a tůňkou s malým vodopádem, přelézám zábradlí a cítím lehký třes v rukou i kolenou. To lano má snad jen centimetr v průměru, centimetr, co mě bude držet při životě. Zasedávám, ten okamžik, kdy se váha těla přenese z nohou na lano a zároveň pustíte zábradlí, je jako adrenalinová injekce. Ale okamžitě se veškeré pocity strachu lámou a já cítím jistý druh uvolnění i vzrušení. Ten první krok je nejtěžší a pocit při něm nejintenzivnější. Dva odrazy a dostávám se pod úroveň mostu. Visím tu jak pavouk na svém fibrinovém vlákně. Náhle slyším Harryho nadšené zvolání „canyoning“, lano povolí a já jsem rázem ponořen až po přilbu v horské tůňce. Voda má asi osm stupňů, velice osvěžující. Uvolňuji se z karabiny, plavu ke břehu a čekám na zbytek party. Kluci jsou dole, ale dívky nám už jen mávají se slovy, že počkají na konci. Řidič mikrobusu je tedy odveze na místo našeho srazu.

PŘÍRODNÍ AKVAPARK

Teď již není cesty zpět, jen kupředu. Adrenalin vyplavený do krve mi stále zlepšuje náladu, opravdu skvělá droga. Poskakujeme po malých i velkých balvanech, místy se brodíme. Čas od času míjíme nějaký mohutný vodopád. Když je třeba, a to je skoro vždy, procházíme skrz něj. Baví mě to víc a víc. První bod, kde je třeba opět se uvázat na lano. Jak nám říká Harry „normálně to skáčeme, ale je málo vody, skoky budou níž“. Koukám na pětimetrovou hloubku pod sebou a jsem zvědav na budoucí skoky. Nyní to je znovu o zasednutí do sedáku a slanění do zpěněné bystřiny pode mnou. Vyplouvám na hladinu, trošku jsem si lokl, Harry mě vtipně pustil plnou rychlostí. Naštěstí jsem to v pohodě ustál a voda je zde pitná. Postupujeme, další vodopád a následuje skok. Je to jen tři metry, skáču do hučícího vodopádu, proud vody se mnou pod hladinou pěkně cvičí. Jedna rána o skálu, ještě že mám přilbu. Hladina adrenalinu je zase na vrcholu a já se šplhám na mokrou skálu. Nicméně nestěžuji si, nevím, čím to je, ale celá parta si udržuje perfektní náladu. Po pár desítkách metrů následuje i první slide. Je to jako když naskočíte v akvaparku do tobogánu, jen s tím rozdílem, že v horském kaňonu nevíte, kam jedete. „Ruce zkřížit na prsa, jak je rozmotáš, máš tendenci se chytat za skálu. Za prvé se neudržíš a za druhé si ty ruce pěkně otrháš,“ instruuje mě Harry. Jedním pohybem naskakuji do přírodního koryta a nabírám rychlost. Jedna zatáčka, náraz na skálu a už mizím pod hladinou zpěněné vody.

POCIT HRDINY

Když se vydrápu na břeh, přemýšlím, jakou vzdálenost máme za sebou a jaká nás ještě čeká, přece jen začínám cítit lehce únavu, ale takovou jinou. Inu jiná aktivita, jiná únava. Běhat v kaňonu se svírajícím neoprenem plným vody je něco jiného, než to samé absolvovat s báglem. „Tak a jdeme do finále, poslední slanění a pak už jen vylezeme z koryta,“ informuje nás Harry. Dívám se do nitra kaňonu, kam mizí mohutným vodopádem i říční tok, kterým jdeme. Ještě jednou si užívám ten psychický zlom, kdy odevzdáte svou bezpečnost z rukou lanu a sjíždím nějakých 15 metrů kolem řvoucí padající vody dolů. Neuvěřitelné a perfektní. Přežili jsme, a proč vlastně taky ne, říkáme si. Nevím, jak ostatní, ale cestou k mikrobusu jsem se cítil nějak lépe, nevím, jestli za to mohl adrenalin, nebo něco jiného. Je to asi jako pocit hrdiny, který právě zdolal barikádu, rybáře s kapitálním úlovkem v ruce, nebo horolezce, který pokořil K2. Každopádně pocit, že jsem si posunul hranice možností dál, je neuvěřitelně nádherný.

TEXT: MICHAL DVOŘÁK, FOTO: SOLAR IMPULSE

Jeho dědeček August byl prvním člověkem, který vystoupal balonem až do stratosféry. Jeho otec Jacques byl prvním, kdo se ponořil na dno Mariánského příkopu. A Bertrand Piccard, hvězda letošního Tourfilmu? Objevitelskou krev v sobě nezapře. Jako první člověk obletěl svět balonem a nyní se chystá zdolat stejnou trasu letadlem na solární energii. „Otec i dědeček mě velmi ovlivnili. Ale ještě větší roli možná sehráli jejich přátelé potápěči, horolezci a objevitelé všeho druhu, kteří k nám chodili na večeři. Ti všichni mi ukázali, jak je život pestrý, když se ho rozhodnete prozkoumávat.“

Jak se zpětně díváte na to, co dokázali váš otec a dědeček?

Jsem plný obdivu. Každému z nich se podařilo změnit tehdejší pohled na svět. Dědeček dal nový směr aviatice, když se dostal v přetlakové komoře do stratosféry. Ukázalo se, že v takové výšce lze nejen být, ale že tam klesá i spotřeba paliva. Můj otec zase prokázal, že i na tom nejhlubším místě oceánů je život – na dně Mariánského příkopu viděl rybu a dvě krevety. Předtím se soudilo, že tam život není, a proto tam vlády „uklízely“ toxický odpad. Kde je ale život, tam je i kyslík a tedy i mořské proudy, které vedou od hladiny ke dnu a naopak. Vlády proto od této činnosti upustily, protože by se toxické látky mohly dostat zpátky ke hladině.

Ale u vašeho dědečka slavná historie vašeho rodu nezačala. Řekněte také něco o svém pradědečkovi.

Jsem rád, že o něm mohu mluvit právě v České republice. Můj pradědeček Ernest Denis byl historik a slavista na pařížské Sorbonně. Založil slavnou revue La Nation Tchèque (Český národ, pozn. aut.), a právě Čechům jako kulturně nejvyspělejšímu slovanskému národu připisoval vůdčí roli ve slovanské emancipaci. S Masarykem spoluvytvářeli koncept moderního Československa v roce 1918.

Takže i on byl svým způsobem objevitel, i když na poli politických idejí?

Přesně tak! Když v roce 1920 přijel do Prahy, vítali ho s ovacemi. Na Těšnově po něm pojmenovali nádraží, na Malostranském náměstí měl dokonce sochu. Tu ale v roce 1940 Němci zničili. Dnes jeho jméno nese několik náměstí po celé České republice.

Říkáte o sobě, že vaší nejdůležitější vlastností je zvědavost. Tu jste získal po otci, dědečkovi a pradědečkovi?

Ano, ale kromě toho jsem ji zdědil také po své matce, která se věnovala orientální kultuře, psychologii, přírodní medicíně. Řekl bych, že zvědavost směrem k vnějšímu světu jsem získal po svém otci a dědovi, a směrem ke světu vnitřnímu po své matce. Za všemi mými činy pak stojí to, že jsem si přál zažít v životě něco zajímavého a užitečného. Protože když něco není zajímavé, je to nudné, a když něco není užitečné, tak je to k ničemu.

Máte ve zvědavosti nějaké hranice?

Ano, a ty jsou dány přírodními zákony. Ty musíme respektovat. Ale většinu našeho času nejsme limitováni zákony přírody, ale strachem z neznámého a nejistotou, a s tím se snažím vždy bojovat. Jsou totiž dvě možnosti, jak lze život prožít. Buď se spoléhat na dogmata a stereotypy, anebo si hrát s otazníky a nejistotou, které ale musíte přijmout, pokud chcete dosáhnout lepšího života a světa. Život je jako let balonem. Abychom se dostali výš, aby přišla změna, tak musíme odhodit zátěž. A tou jsou v životě naše jistoty.

Slyšel jsem, že jste na počátku své kariéry vzduchoplavce objevil nějakou čínskou medaili…

Tu medaili jsem našel v době, kdy jsem po osmnácti letech přecházel z letů závěsným kluzákem, kdy jsem s větrem bojoval, na balonové létání, kde jsem se naopak učil, jak letět po větru. Byl jsem v jednom šanghajském antikvariátu, kde měli asi dvě stě různých medailí, a já jsem sáhl po jedné z nich. Stálo na ní: Jestli vítr vane stejným směrem, kudy vede tvoje cesta, přinese ti to velké štěstí.

A štěstí to přineslo. Před vámi proběhlo jednadvacet neúspěšných pokusů o oblet světa balonem, ale až ten váš byl úspěšný. Jak si to vysvětlujete?

Předchozích jednadvacet pokusů provedlo celkem deset týmů. A náš tým udělal jedinou věc jinak – změnil technologii a strategii po každém neúspěšném letu. Ostatní to zkoušeli stále stejnou cestou. Jako včely, které stále dokola naráží do skleněné tabule, ačkoliv otevřené okno je hned vedle. My jsme ale byli spíše jako vosy. Ty, když se chtějí dostat ven z místnosti, tak ji obletí celou, než otevřené okno najdou. Byli jsme flexibilní a nezdráhali jsme se přiznat chybu, zatímco naši konkurenti stejné chyby stále opakovali.

Co bylo na celé cestě nejtěžší?

Pacifik. Jeho přelet nám měl zabrat tři dny, nakonec to bylo sedm dní. Vítr byl slabý, vyčerpali jsme většinu paliva. Ptali se nás, jestli budeme pokračovat. Šli jsme ale dál. Změnili jsme výšku, našli dobrý vítr a cestu jsme dokončili se čtyřiceti kilogramy paliva z původních 3,7 tuny.

Jste psychiatr. Co se děje s lidskou myslí, když jí po dvacet dní dělá společnost nekonečné modré nebe?

Dostanete se zcela mimo rutinu, zapomenete na všechny ty každodenní detaily, o kterých jste si mysleli, že jsou nepostradatelné. Trochu také ztratíte pojem o čase. Jste ale mnohem blíže přírodě a hlavně sami sobě. Nikdy ale nevíte, co se může stát v příští minutě, takže jste také mnohem ostražitější. Je to opravdu dobrý pocit.

Hodila se vám vaše praxe psychiatra při letu?

To ano. Když totiž chcete s někým tvořit dobrý tým, musíte přijmout jeho odlišnosti. Pokud se totiž snažíte být podobní, abyste se vyhnuli možnému konfliktu, tak to nebude nikdy fungovat. Když pak dojde k nějaké krizové situaci, tak zjistíte, že ten druhý je jiný, než jste předpokládal. Proto jsme spolu s Brianem Jonesem před letem co nejvíce hovořili o rodině, politice, sociologii, náboženství, prostě o čemkoliv. A kdykoliv jsme se v něčem shodli, tak jsme změnili téma. Zůstali jsme jen u těch, kde jsme měli názor odlišný, a snažili jsme se zjistit, proč se na věc díváme jinak. Právě proto v balonu nikdy nedošlo k žádnému konfliktu. Je mi jen líto, že se tyto metody nepoužívají i v běžném životě, kde se snažíme lidi s jiným názorem a chováním spíše odsunout někam mimo. Přitom bychom se měli snažit jejich odlišnosti pochopit.

Může nám v tom pomoci cestování? Protože díky němu můžeme poznat to, z čeho máme strach.

Přesně tak. Musíme také začít vnímat a snažit se pochopit odlišný způsob myšlení, jinou mentalitu a vzorce kultury. Myslím si, že o tom všem je cestování, tedy takové cestování, kdy jen neprojíždíte nějakou zemí, ale kdy také vnímáte jedince, kteří v ní žijí. Proto se snažím každý rok se svými dětmi navštívit nějakou novou kulturu a poznat ji. Bohužel se setkávám s tím, že lidé se někdy vydávají na cestu, ale s sebou si berou svou vlastní kulturu a mění díky ní obyvatelstvo v té zemi. Někdy to vede k otřesným výsledkům.

Přímo při letu balonu Breitling Orbiter 3 jste ale z výšky mnoho kultur poznat nemohl. Byl jste s lidmi pod vámi alespoň v kontaktu?

Občas ano, a byly to docela zábavné situace. Když jsme letěli nad Marokem, tak jsme od tamní armády dostali fax s otázkou, proč letíme nad nejutajenějším armádním objektem v Maroku. Tak jsem jim odpověděl, že to místo je tak tajné, že nebylo ani na mapě, takže jsem o něm nemohl vědět. A oni nám napsali: Tak teď už to víte a příště tudy neleťte! Nad Myanmou jsme zase obdrželi zprávu s otázkou, odkud a kam letíme. Tak jsme podle pravdy odpověděli, že jsme vzlétli ze Švýcarska a přistát chceme někde v Africe. Pět minut bylo ticho, dispečer asi listoval v atlase. Pak nám zavolal: „Pokud letíte ze Švýcarska do Afriky, tak co k čertu děláte nad mou zemí?“

Ve svých přednáškách říkáte, že létání balonem symbolizuje sepětí člověka, techniky a přírody. Myslíte, že moderní způsoby cestování nám toto sepětí vzaly?

Velmi často od sebe oddělujeme techniku a přírodu. Říkáme, že technologie ničí přírodu. Technika ale může přírodě pomáhat. Je jen potřeba, abychom to chtěli my, lidé, a technologie takto využívali k lepšímu životu a k ochraně životního prostředí. Čisté technologie pro nás budou velmi důležité.

Ono se to snadno řekne, ale stačí si uvědomit, že letos slavíme 125. výročí patentu vozu se spalovacím motorem, a od té doby jsme se prakticky nepohnuli z místa…

To je nepochopitelně hloupé. Je zřejmé, že nyní potřebujeme upnout pozornost k novému typu motoru, ať už hybridnímu nebo elektrickému. Mnozí říkají, že by se mělo počkat dalších deset let, než díky novým výzkumům budeme moci například solární energii zužitkovat lépe než dnes. Proč ale čekat, když ji můžeme využívat už nyní, byť v menším množství? Kdybychom už dnes využívali úsporné technologie a obnovitelné zdroje v takové míře, jak to zatím dokážeme, tak bychom se mohli zbavit poloviny konvenčních paliv, která spálíme každý den.

Myslíte, že právě úspěch vašeho projektu Solar Impulse, při němž plánujete obletět svět jen za pomoci solární energie, může změnit myšlení velkých korporací?

Naším cílem není nastartovat revoluci v dopravě. Chceme udělat revoluci v tom, jak lidé vnímají energii. Automobily, osvětlení, domy, počítače, tady všude lze využít solární nebo jinou obnovitelnou energii. Můžeme zateplovat domy a osazovat je solárními panely tak, že budou produkovat více energie, než kolik jí spotřebují. Na letounu máme šestnáct přistávacích světel, každé má 26 malých LED. Když je rozsvítíme, je světlo jako ve dne. A na to celé spotřebujeme 100 wattů. To je jako dvě žárovky ve vaší ložnici. S novými technologiemi se otevírají dveře pro řešení mnoha současných problémů.

Prototyp letounu Solar Impulse má za sebou několik úspěšných startů. Kdy proběhne let kolem světa?

S projektem jsme začali v roce 2003 a plánujeme, že let kolem světa proběhne do konce roku 2014. Náš tým se rozrostl na osmdesát pět členů a do projektu jsme zatím investovali sto milionů dolarů. Když chcete uskutečnit něco velkého, musíte počítat s tím, že to bude chvíli trvat. Začínali jsme od nuly, věděli jsme jen, že chceme sestrojit letadlo, které bude velké asi jako airbus, ale bude mnohem lehčí a bude mít úspornější pohon. Všichni nás měli za blázny, ale teď máme v hangáru úspěšný prototyp a máme se o co opřít.

Jak bude projekt Solar Impulse pokračovat po úspěšném letu?

Úspěchu bychom chtěli použít k propagaci našich výsledků – chceme oslovit co nejvíce lidí s myšlenkou nových technologií a chtěli bychom, aby se tyto otázky řešily na politické úrovni. Pokud bychom totiž pokračovali v současném trendu plýtvání energiemi, tak nejenže zničíme životní prostředí, ale zhroutí se i naše hospodářství. S tím, jak bude klesat zásoba fosilních paliv, tak bude růst jejich cena až k neudržitelnosti. Chceme-li zlepšit společnost, tak je nutné uvádět nové technologie do praxe. Nejde pouze o ochranu životního prostředí, jedná se o uzavření kruhu, kdy se s novými technologiemi vytvoří i nová pracovní místa, nové bohatství a lepší život.

Máte tři dcery. Bude některá pokračovat v rodinné tradici objevitelů?  

Moje děti mi už před deseti lety řekly, že už nebudou poskytovat žádné rozhovory. Prý se jich všichni ptají, jestli chtějí být jako jejich otec, děda, praděda… V naší rodině bylo vždy důležité, abychom měli vzdělání a práci. Na tom se pak dal stavět nějaký sen. Myslím, že toto století bude o výzvách na poli zlepšování kvality života. Lidská práva, odzbrojování, lékařské výzkumy, šetrná energetika, to všechno mohou být velká dobrodružství 21. století. Dnes už není obtížné dojít na jižní nebo severní pól, dělají to stovky lidí. Proč ale dělat něco, co už zvládlo nespočet lidí před vámi? Je potřeba dělat něco nového.

Každý máme místo svého srdce. Spoluzakladatel magazínu Koktejl a známý spisovatel Josef Formánek ho nalezl na západě Moravy. Magická přitažlivost ale asi nebyla čirou náhodou…

Krásných míst mám v sobě schovaných na horší časy několik. Ostrov Siberut s jeho deštným tropickým pralesem, šamanskými rituály a křikem opic při východu slunce, miluju oázu Chebiku, která na mě působila jako přelud, uhranula mně narudlá poušť Kalahari ve chvíli, kdy tam noc požírá den a staví klenbu z hvězd, úžasné je příkré úbočí bývalé sopky, na jejímž dně se třpytí jezero Maninjau jak tekuté stříbro a vy máte z té výšky pocit, že nad ním plachtíte, stejně jako orel letící pod vámi.

U nás mi učarovala Třebíč. Její název může pocházet i ze slova třeby, kterým byla kdysi označována pohanská obětiště, což by snad zčásti vysvětlovalo, že se tam vyskytuji víc, než je zdrávo. Kde jinde dostanete v mých letech na ústa, potkáte nové přátele, z nichž někteří jsou šílení, instalují vám tam za života pamětní desku, navštívíte o půlnoci mikve, dostanete darem v hospodě obrazy, zamknou vás omylem večer na hřbitově? Kde v hospodě potkáte Čecha mluvícího plynule hindsky nebo básníka v barokním oblečení a na lyžích, přesunujícího se stůl od stolu, recitujícího opilým hostům své verše? Kde jinde vám nabídnou hulení modelu s krásným názvem: Vesmírné papuče?

Druhý den spěchám na Moravu. Pár hodin vlakem. 
Opisuji okolo onoho města divné kruhy.
Musím na něj pořád myslet.
Třebíč, léta Páně dva tisíce deset.
Jdu do hospody, kde dostanu na držku.
Jeden blb mi povídá – ty si myslíš, že jsi spisovatel? Jsi mamrd.
Jestli já jsem mamrd, tak ty óbrmamrd – křiknu.
Potom ten chlapík se dvěma kámoši držku mou do ateliéru výtvarného vynosí.
Ticho. Probudím se.
Dívám se do zrcadla. Hezky mě vymalovali. Pěkná to byla rvačka.
Jářku, měl bych si tak vybarvit oči každé ráno.
Nechce se mi, ale přiznávám – rána opilcova jsou těžká jak vykládka vlaku.
Rekapituluji škody. Brýle mají naprasklé jedno sklíčko, cestovní taška roztrhaná. Ztratil jsem zlatý řetízek od strejdy, peněženka zmizela.
V kapse mám jen čtyři dvoustovky a pár drobných. Je neděle, a tak si kupuji v nejbližším otevřeném supermarketu cigára, láhev vody, tatranku a žlutou igelitku, kam si přendám věci z tašky, která je na vyhození.
Jdu pátrat v ulici, v níž si inženýr Maran postavil dům.
Snad ještě někdo žije, kdo ony podivné události pamatuje.
Zvoním u protějšího domu. Pohne se záclona a nic. Po chvíli starší pán pootevře a škvírou ve dveřích mi podává padesátku.
Musím se smát.
Ve skleněné výplni pootevřených dveří vidím vandráka s nalitým okem, zakrvácenou košilí a igelitkou.
Než zabouchne zpátky, zakřičím že hledám pamětníky a že v Třebíči mi prostě jen rozbili držku. Opatrně pootevře. Dává mi tři tipy na lidi, co v té ulici tehdy žili.
Tohle mě taky baví. Pátrat, aniž vím, co mě čeká.
Jak zjistím, jeden pán umřel, další možný svědek – vetchá stařenka se prý do té ulice nastěhovala, když bylo po všem.
Maran a jeho žena už nežili. Ví toho zoufale málo. Spíš takové zkazky. Že ten nápis na domě zničehonic zmizel a že v Kočičině, v Židech, dělal za války Maran u všech dveří křídou křížky. Že v tom zakletém domě po jejich smrti našel soudní úředník mumii jejich dcery.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)

Které okresní město má jedno z největších náměstí v republice, jen o pár čtverečních metrů menší než pražský Václavák?

Jen Třeb, jak místní říkají. Před válkou k nim patřili i Němci, Italové, Slováci a Židi. Po posledně jmenovaných zůstala starobylá židovská čtvrť s úzkými a křivolakými uličkami s klenutými průchody, synagogou i hřbitovem. Je to jediná židovská památka mimo Izraele na seznamu UNESCO. Na něm je zapsána i majestátní bazilika svatého Prokopa ze 13. století.

Za ní můj excentrický přítel Milan Šťastný pomáhal v současnosti zakládat za Fond Třebíč bylinkovou zahrádku benediktinů, kde uvidíte 220 druhů bylin z Vysočiny, Číny či Dálného východu. V paměti mi utkvělo, jak na mne Milan pomrkával, když mi ukazoval bajkalskou obdobu ostropestřce, který je výborný na pročištění jater. Dobře, občas lehce popiju, ale proti němu jsem amatér. Navíc po kalném ránu vstane a jede na plný výkon, což v jeho padesáti letech nechápu. Ale možná jen proto, že po Třebíči létá s plným nákladem rumu, fantazie a ostropestřce, dokáže při své civilní práci pořádat ještě ve svém městě ulítlé performance v plenéru a sedmnáct let před sebou valit rockový festival Zámostí. Nebo jen tak mimochodem zorganizovat v zámeckém příkopu bludiště pro děti, které tam během jediného dne vyrostlo díky stovce dobrovolníků, jež tam vysázeli 1450 tisů.

Zajeďte si do toho města, zajděte si na 75 metrů vysokou věž kostela svatého Martina. Za vidění stojí i kapucínský klášter, evangelický a pravoslavný kostel nebo Malovaný dům na náměstí, patřící kdysi nejzámožnějšímu italskému občanovi Calligardi, či o pár metrů dál Černý dům. Brzo by měla být v Třebíči zprůchodněna i ledárna Valdštejnů, což je zajímavá, asi sto metrů dlouhá zpustlá podzemní prostora, která sloužila jako úschovna ledu z řeky Jihlavky, potom jako střelnice lidových milicí a následně jako noclehárna bezdomovců.

Co mě však na Třebíči přitahuje nejvíce, jsou magické osudy, které se mi tam doslova připletly do života. Díky nim jsem napsal už dvě knihy propletené s tímhle městem. Dodnes mne mrazí z těch podivných náhod.

Po jednom autorském čtení v Třebíči z předchozí knihy Mluviti pravdu jsem se rozhodl, že vypátrám dům, okolo kterého chodil jako malý chlapec-předobraz hlavního hrdiny Bernarda Marese.

Byl na něm nápis, který prý určil celý jeho pozdější neuvěřitelný život. Nejen tím, co ve válce i po ní zažil, ale že to vůbec přežil, a také tím, že ve chvíli, kdy jsme se potkali, nebyl senilní a měl chuť mi vyprávět. Nepotřeboval jsem ten nápis najít kvůli románu. Už byl dopsán.

Byla to zvědavost, úcta ke skutečnému hrdinovi mé knihy?

Jenže jsem ten dům nemohl najít a jen náhodou jsem se zastavil u jednoho baráku, abych si zapálil. Už jsem to pátrání vzdal, ale když z domu vyšla paní, zkusil jsem to ještě a zeptal se, jestli neví o tom nápisu. Řekla mi, že byl kdysi právě na jejich domě. Jak jsem zjistil později, jeho stavitelé v něm provozovali duchařské seance a tragicky zemřeli.

Další nájemníci též umřeli za zvláštních okolností.

Až třetí nájemníci ten nápis z vily odsekali a podivné události ustaly. Teprve když jsem příběh zakletého domu sepsal ve své poslední knize Umřel jsem v sobotu, došlo mi, že jsem tomu nápisu vlastně pomohl znovu žít. Tady ten nápis je: Z OSUDU RUKOU A VŮLE BOŽÍ.

Na nádraží přijíždím, když tam už autobus s cedulkou Praha stojí. Chvíli se s taxikářem dohaduju o částce, ale ví, že spěchám, tak se jen pobaveně usmívá. Vztekle mu mrsknu peníze na palubku a běžím vstříc rozjíždějícímu se autobusu, mávám. Zastaví, řidič si klepe na hodinky a káravě říká: „Příště se to nebude opakovat!“

To si piš, pomyslím si a sednu si za jednu paní. Přesedne si o dvě sedačky dopředu. 
Podívám se do odrazu ve skle. Ajajaj, to se nám to vybarvilo. Oba monokly dostaly krásně fialovou barvu.
Tohle město prostě miluju.
(Úryvek z knihy Umřel jsem v sobotu.)

TEXT: MARTIN DLOUHÝ, FOTO: MAREK WÁGNER, JAN SAUDEK

Jan Saudek, fotograf český, je patrně naším největším žijícím umělcem. Jeho dílo, mapující obrazem nejen přirozenou krásu nahých žen, ale též jeho vlastní život, je známé po celém světě. Je obdivován i zatracován pro svou tvorbu a nespoutaný život, jeho duše je však ryzí. Nic nenalhává, na nic si nehraje a jeho bezprostřednost a upřímnost člověka uchvátí.

Na čem v současné době pracujete? Máte i jiné aktivity než focení a malování?

Píšu, v současnosti se snažím napsat knihu, ale stále na to mám dost času. Mělo by to být zaznamenání vlastních zkušeností. Takové zkušenosti autora skryté za hlavním hrdinou.

Co vás přivedlo k fotografii? Kdy vám fotografie učarovala?

Já jsem vyučený fotograf.

Samozřejmě, to vím, spíš jsem myslel, proč jste vůbec začal fotit?

Kdysi jsem viděl krásné obrázky v časopise Life a pošetile jsem chtěl dělat to samé. Nebyla v tom snaha se obohatit finančně, ale spíš se ukázat. V té době jsem také závodil a zkoušel psát, ale jak se nakonec ukázalo, jen ta fotografie mi trochu šla.

Vzpomínáte na první dámu, kterou jste portrétoval nahou?

Ano, to byla moje ženuška. Tehdy jí bylo 24 let, byli jsme na periferii. Ona nahá stojí zády k objektivu a v popředí leží můj portrét. Tehdy jsem se dost styděl, a popravdě dodnes jsem svým způsobem stydlivý.

Co je vaší inspirací?

To je dobrá otázka. Je to jistá bojovnost, soupeřivost. A to jak v tvorbě, tak v životě. Dokázat mladým, že na to ještě máme. Vzpomínám, že za mnou jednou takhle přišli redaktoři z jednoho deníku a vyzvali mě na soupeření v posilovně. Vybavili se tepláky a že budeme skákat přes švihadlo. Samozřejmě jsem vyhrál a oni si stěžovali, jak se na to poctivě připravovali.

Fascinuje vás nahota?

Chlap, když vidí nahou ženu a nic to s ním nedělá, tak není v pořádku. Mě kdysi vzala jedna dívka na nuda pláž, což mě velice ovlivnilo. Byli tam lidé různí, malí, velcí, tlustí, hubení, mladí i staří. Byli nazí, nic neskrývali a ona mi řekla: „My lidé jsme krásní.“

Jak vnímáte vztah mezi mužem a ženou?

Někde jsem četl výzkum, jehož výsledkem bylo zjištění, že muži jsou polygamní a ženy monogamní. Na to přeci nepotřebuji žádný výzkum, to snad všichni víme i bez něj. Také vím, že ženy lžou a muži musejí také. Musejí říkat věci, které dáma chce, abychom říkali. Jako jak je krásná či pro muže jediná, i když to je lež. Potřebuje to slyšet. Já potřebuji od žen toleranci, dříve to bylo horší, ale dnes už mě berou jako seladona, kterého je třeba tolerovat, a já jim na oplátku dávám malé dárky, jako prsteny či auta.

Vidíte motiv a aranžmá fotografie při prvním pohledu na ženu? Nebo takové věci přicházejí během focení?

Buď to v té ženě je, nebo není. To cítíte. Každopádně na dámu při focení nahlížím, jako bych ji miloval. Také bych rád zmínil, že mi někdo dal nálepku fotograf žen kyprých tvarů, nevím proč. Pracuji s každým, kdo přijde, a mou nejprodávanější fotkou je kupodivu „Tulákův pes“.

Stalo se vám někdy, že vás múza nepolíbila? Že jste pracoval se ženou, se kterou výsledné fotografie nedosahovaly vašich představ? Prostě se vám nelíbily?

Ano, v poslední době víc a víc. Fotografie musí mít vypovídací schopnost, když nemá duši, neřekne nikomu nic. Nejtěžší je čistý akt, prosté nahé tělo. To umí málokdo. Nějaká ta draperie to rozhodně nemůže zkazit.

Často se fotografů aktů ptají, zda je nerozrušuje nahá žena před objektivem či zda nemyslí na milování s ní. Jak je to u vás?

No, pamatuji své začátky, to skoro ani nešlo fotit. Dáma se svlékla a já byl tak říčný, že mnohdy ani k focení nedošlo. Časem však otupíte, začnete být věcný a tyto pudy ovládáte. Jak někde vtipně pronesl doktor Josef Nesvadba „Ke vzrušení potřebuji klid“.

Fotíte dnes již výhradně motivy, které známe, nebo máte v šuplíku i jiné fotografie? Něco, co se od ostatních fotografií liší?

Ano, fotím hlavně celebrity, časem bych to mohl použít pro nějakou výstavu, uvidím. Je smutné, že známé jméno hraje roli, ale je pravda, že já už dnes nemůžu udělat dobrou fotku. Své nejlepší věci jsem již nafotil, každý ve svém oboru má daný obsah tvorby. Je to stejné, jakoby osmdesátiletý vzpěrač chtěl zvedat nad hlavu sto kilogramů. Myslím, že člověk má odejít včas. Proto jsem například odešel z televize.

Co považujete za své největší životní štěstí či úspěch?

Rozhodně fakt, že po sedmdesátce mám tři zdravé děti. S mou životosprávou se lehce mohlo stát, že by byly defektní. Já jsem zřízený. Popravdě vám klidně přiznám, že tak dvacet tisíc měsíčně propiju. Nicméně je důležité přežít a nepovažovat život za nějaké utrpení.

Z čeho cítíte ve svém životě největší strach?

Ze zapomenutí. Jsou jména fotografů jako třeba Karel Hájek, významná postava fotografie padesátých let. Fotograf prezidentů, který dnes nikomu nic neříká a je zapomenut.

Myslíte, že dostat se dnes mezi celebrity se dá jen talentem, nebo je bezpodmínečně nutné, aby si vás všiml nějaký povolaný člověk?

K tomu potřebujete tři věci, talent, píli a štěstí. Potřeba jsou všechny tři části, žádná nesmí chybět, jinak to nejde. Navíc člověk musí mnoho obětovat, kdo nic neobětuje, ničeho nedosáhne.

Byl jste vyznamenán francouzským řádem rytíře umění, máte jako rytíř nějaké povinnosti? Klade na vás ta spousta ocenění nějakou odpovědnost. Nebo pracujete stále stejně, jako by ta ocenění nebyla?

Nezavazuje mne to k ničemu, můžu 14. července na francouzskou ambasádu na ceremoniál, ale nechodím tam. Ale je to milé a těší mě, že jsem tento řád dostal jako první a Václav Havel až po mně. Aspoň v něčem jsem vyhrál. Dnes s tím řádem blbneme s holkama v atelieru, já si ho přilepím na nahou hruď a pak je honím. Když se vrátím k těm ceremoniím, tak mne Václav Havel ani při návštěvě královny Alžběty nepozval, místo toho pozval Zaňákovou (Lucie Bílá). Havel si snad myslel, že bych se neuměl chovat, nebo něco podobného. Sice se spolu známe ještě z mládí, když se dělaly různé klukoviny, ale to bylo. Já měl v mládí guvernantku a dostalo se mi vychování. Víte například, jaké je oslovení královny? Madam, a přitom strašně moc lidí si myslí, že to je Majesty.

V roce 1999 se vás v rozhovoru pro Koktejl Rostislav Sarvaš ptal, jak vnímáte konec dvacátého století. Když navážu na tuto otázku po dvanácti letech: Jak se vám žije na počátku 21. století?

Skvěle, vše je dostupné. Ceny sice jdou nahoru, ale nevadí. Vidím úžasnou prosperitu, a to nejen konzum. V podstatě mohu říct, že můj nejlepší čas je teď. Také se mi na životě líbí, že člověk může měnit názor, jak se mu zlíbí. Kdysi jsem fotil kalendář, kde byly zralé dámy, s jedním osmnáctiletým fotografem z jednoho bulvárního plátku, a ten mladík se mi v jednu chvíli svěřil, že by rád zažil sex se starší ženou. Když jsem se ptal, kolik by jí mělo být, tak povídal, že asi třicet. No a dnes ten názor o vyšším věku třiceti let má také jinde.

Vnímáte takové věci jako Facebook, sociální sítě nového věku?

Ne, to mě nezajímá. Podobně jako televize. Tedy, ne že bych ji neměl, ale nesleduji pořady, které vysílá. Všiml jsem si například, že ji sledují děti, ale nic jim nedává, nic je nenaučí. Nezaregistroval jsem, že by díky ní měli třeba lepší dikci. To já si radši pustím nějaký film na DVD.

Pracujete s klasickou fotografií, tedy fotíte na filmy. Lákalo vás někdy zkusit digitální aparáty?

Já mám digitální fotoaparát, ale jen na pracovní věci. Poprvé v životě a hlavně na sklonku života fotím pro peníze. Malým dílem na film, ale převážně digitálně. Navíc jsem zanevřel na fotografii a fotím málo. Každopádně v digitální technologii je budoucnost, a byl bych pitomec, kdybych tvrdil, že ne. To je jako nutit jezdit lidi na koni místo autem.

Mohu předpokládat, že jste zanevřel na fotografii po problémech se Sárou a Samuelem, kteří vedou firmu Saudek.com? Jak s nimi vlastně dnes vycházíte?

Oni mají dojem, že mě chrání. Chrání přede mnou samým. Zabavili mi negativy a já k nim nemám přístup, každopádně na nich vydělávají a já mám jen malé procento ze zisku. Momentálně se soudíme a vídáme se převážně na soudě. Hlavně čas hraje pro ně, čekají až zemřu. Pokud by se tak stalo před koncem soudu, budou mít vše.

Jaký máte dnes vztah k dětem, jak je vychováváte?

Neexistuje nic většího, než být u porodu. Je to velkolepé, já byl u porodu svých dvou posledních dětí, naštěstí všechno šlo hladce. Co se výchovy týká, tak chci, aby mé děti netrpěly, aby neměly hlad a žízeň. Chci, aby byly obklopené dobrými věcmi, aby viděly krásné věci, slyšely dobrou hudbu. To velmi ovlivňuje. Také je beru k Vltavě, chci aby poznaly řeku, ta má něco, co vás hluboce ovlivní.

Jako dítě jste se s bratrem dostal do rukou doktora Mengeleho v koncentračním táboře v Osvětimi. Co jste tam prožívali? Setkal jste se přímo s Mengelem? Byl na vás proveden nějaký jeho pokus, nebo se na vás nedostala řada?

Tak v první řadě to nebyla Osvětim. Byl jsem s bratrem ve zvláštním koncentračním táboře pro dvojčata. Naštěstí pro nás to bylo na konci března, Říše se rozpadala. Pamatuji si, že nás chtěli postřílet, stáli jsme s ostatními v jedné řadě, ale já se cítil bezstarostný. Dítě takové věci vnímá jinak.

Dočetl jsem se, že jste pracoval dvaatřicet let ve fabrice, ale nikde jsem se nedočetl, co jste dělal?

Hlavně to byla ztráta času. Pracoval jsem v tiskárně jako poskok, tahal jsem role s papírem a podobné pomocné práce. Hlavně v té době jsem měl největší touhu fotit a neměl jsem možnost svobodného vyžití. To přišlo po roce 82.

Měl jste někdy chuť emigrovat? Dovedete si představit žít v jiné zemi?

Ne, nedovedu. Jsem vlastenec a nesnáším cestování. Když jsem v šedesátém osmém roce byl v USA, dostal jsem nabídku práce, ale já neváhal ani vteřinu, že bych se nevrátil. Prostě to tu miluju Navíc, když v Česku někam jdu, tak vím, že za každým rozcestím je nová krajina, uvidím něco jiného, tam ne. A nejlépe se prochází ve dvou, nejlépe se ženou.

Máte fyzičku, kterou by vám záviděl leckterý mladík, chodíte stále na Duklu cvičit?

Ano, cvičím a také chodím plavat na Vltavu. Stalo se mi dokonce, že jsem tam vytáhl topícího se hocha. Bylo mu asi deset let. Skočil jsem pro něj a vytáhl ho, vzpomínám, jak pak seděl na břehu, z nosu mu tekla nudle a řekl: „Děkuji vám.“

Údajně se rád věnujete své zahradě, je to pravda? Co pěstujete nejradši?

Já měl několik domů. Před osmnácti lety jsem pořídil i jednu zahrádku okolo 2000 m3 a opravdu jsem nadšeně zahradničil. Akorát asi před třemi lety jsem najednou zjistil, že mi ta zahrada vlastně nepatří, jelikož ta dáma, co tam bydlí, nechala udělat nějak dobře smlouvu a já zjistil, že jsem sice všechno koupil, ale je to její. Ale tak si říkám, že už tam nemusím otročit, popravdě mě to dost ničilo a neměl jsem v tom úspěch. Zasadil jsem ředkvičky, a pak jsem vytahoval ze země takové dužnaté hubené košťály. Zahradu už ne.

Vířící pejzy, černé kabáty, klobouky a divoký tanec. Stovky převážně chasidských židů tančí svoji „noc ohňů“. Stojím uprostřed hrobky Šimona bar Jochaje v Galileji a pozoruji divoké křepčení kolem.

Ultraortodoxní židé. Stále zamračení muži ve svých černých kloboucích, oblecích a pláštích. Ženy oblečené jako z konce předminulého století a všude kolem nich houfy drobotiny. Holčičky podobné vzezřením svým matkám a chlapci s rozevlátými pejzy. Působí odtažitě, studeně a až příliš vážně. Kdo navštívil jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim, nebo se mu poštěstilo zavítat do jiné komunity, kde žijí převážně charedim, mohl by s takovou myšlenkou i odejít. Pokud se trochu zanoříme do této pro nás zvláštní kultury, budeme překvapeni, na co narazíme. Ve víře pevní a v tradicích neústupní, ale v oslavách bujaří a vstřícní. Tak nějak je možné spatřit „tučňáky“ (přezdívka od sekulárních Izraelců) během svátku Lag ba-omer, při němž se sjedou židé z celého světa na posvátnou horu Meron. V Jeruzalémě bývá „dobrým“ zvykem každého turisty ulovit si nějakou tu fotografii muže v černém, či s modlitebním šálem (hebr. talit gadol) přes ramena a nebo štrajmelem (klobouk, jenž bývá vyroben ze sobolí nebo liščí kožešiny) na hlavě. Nejčastějším nájezdním místem je obvykle čtvrť Mea Šearim a její obyvatelé. Mnohdy nepříjemné konfrontace, vznikající mezi těmito dvěma kulturně odlišnými skupinami, často končí křikem a nadávkami, avšak občas přijdou na řadu i kameny. Na Meronu to bylo jiné. V okolí se nevyskytoval žádný nežidovský turista, nebo přinejmenším použil stejný úskok jako já a na hlavu si nasadil jarmulku. Nebyl to nejpříjemnější pocit, ale každé setkání mě přesvědčovalo o tom, že jednám správně. Oči lidí mě často zkoumaly a velká většina jich prvně mířila právě na temeno hlavy. Celou dobu jsem se pokoušel uklidnit sám sebe, „jsi tu, abys fotil, ne způsoboval problémy, tak si to nech na hlavě, tvař se přirozeně, a snad to bude v pořádku“. Nešlo pouze o nebezpečí nějakého toho kamene, ale spíše o narušení nábožné atmosféry noci. Trocha respektu k tradici smíšeného s prevencí problémů.

NÁBOŽENSKÉ „ŠÍLENSTVÍ“

Silnice je uzavřena policií, a tak místo stopování posledních pár kilometrů musím pěšky. „Víš, oni naši bohabojní spoluobčané nejsou moc dobří řidiči, policie nechce riskovat jejich hromadný příjezd a pokusy o parkování,“ se smíchem vysvětluje Dan, když mi staví u policejního zátarasu. Tudy bohužel nic nejezdí. Zato z opačného směru, tedy od města Safed, kde je sběrné parkoviště, ale již přijíždějí autobusy plné věřících v dobré náladě. Ta moje pomalu odplouvá, protože šlapat deset kilometrů po asfaltu není příjemný začátek žádné oslavy. Nakonec přeci jen dorazím před setměním, sice unavený, ale přeci. Na úpatí kopce už kempují tisíce lidí a z dálky se nesou zvuky hudby. Policie a armáda je v pohotovosti, přece jenom se hora nachází pouze několik kilometrů od libanonských hranic. „Přijel jsi na slavnost? Tak přijď na steak,“ hned pro začátek křičí kanadsko-izraelský Žid Met, můj soused pro dnešní noc. Společně s celou rodinou přijel z Nazaretu. Jídlo je sice výtečné a můj hostitel výřečný, ale zvuky shora se nedají ignorovat. Děkuji za pohostinství a s čelovkou na hlavě mířím do víru náboženského „šílenství“. Lag ¬ba-omer se slaví třicátý třetí den po svátku pesach (jeden z nejdůležitějších židovských svátků). Podle lidové tradice tento den přestali umírat žáci rabiho Akivy. Ti byli potrestáni, protože necítili respekt jeden k druhému. Stejně tak je to den úmrtí Šimona bar Jochaje, významného učence prvního století našeho letopočtu. Chasidští židé slaví nejenom tancem a písní. Mezi „lagbaomerové“ tradice patří například i střelba z luku či upšerin. Při tomto rituálu jsou tříletým chlapcům poprvé stříhány vlasy. Místo dlouhých kštic, jim zůstanou pouze typické pejzy a jejich otcové je poprvé vezmou do prostor vyhrazených jenom pro muže.

DIVOKÁ NOC

Jako černé moře vypadalo množství hlav na prostranství přede mnou. Lidi tančící, křičící a modlící se všude kolem. Někteří nabízeli cukrovinky a sladké koláče, jiní se pokoušeli získat nějaký finanční dar pro to či ono. Balagan jak se říká v Izraeli, po česku prostě binec. Hlava na hlavě, všude odpadky a v jednu chvíli to dokonce vypadalo na pranici. Bylo to u stánku, kde se zadarmo podávalo pivo, a na krátký moment se zdálo, že došlo. Hlavní část oslavy, tedy zapalování ohně u hrobky, se mi podařilo propást. Tedy, ne že bych se nesnažil k místu protlačit, ale protlačit se přes tisícihlavý dav až k místu obřadu bylo nad moje síly a cesta zpátky mě děsila snad ještě více. Právě v této chvíli se mi vybavila věta jednoho z řidičů, kteří mě sem vezli, „chceš-li zažít opravdu drsné dobrodružství, tak se zkus po půlnoci dostat do středu hrobky“. Měl pravdu, ale na tohle asi nejsem dost velký drsňák a mé lokty nejsou zase až tak ostré. Divoká noc. Přes občasné postrkování a někdy až hrubé jednání některých z charedim se vše neslo v neobvykle otevřeném a příjemném duchu. Možná to i způsobila kippa (jarmulka) na mé hlavě, ale i přes moje fotografování si nikdo nestěžoval a nekřičel, což se stává sekulárním fotografům v této komunitě celkem často. Šimon bar Jochaj je pro mnoho Židů, žijících po celém světě, významný a svatý muž. Podle legendy se kvůli neshodám s římskou mocí třináct let skrýval v jeskyni společně se svým synem (též významný rabi). Zázrakem před jejich příbytkem vyrostl rohovník a vytryskl pramen, čímž jim bylo zajištěno vše potřebné k životu a oni se mohli naplno věnovat studiu tóry. Právě hrobka těchto dvou významných mužů židovské kultury je středobodem oslav Lag ba-omer. Slavnost je veselá, přestože se oslavuje den úmrtí, přesně jak si sám rabi přál a oč požádal své studenty.

I VODKA SE NAŠLA

„Ty nic nedostaneš,“ jako by říkal zvednutý prst a zamračený obličej ženy, která stála u mísy plné sladkého pečiva. Nerozumím, co mi říká, moje hebrejština na to bohužel nestačí, a tak se sklopeným zrakem pomalu odcházím. Najednou mě někdo chytne za loket. Ohlédnu se a vidím tvář vstřícně se tvářícího mladíka. „Byl jsi na špatné straně fronty a ona si myslela, že předbíháš,“ řekne mi anglicky a postaví mě na správné místo. Usměje se a odejde. Beze jména a ani si nepočká na moje poděkování. Druhý pokus už je mnohem úspěšnější a dokonce vykouzlí výraz pochopení na tváři té starší ženy. S chutí se zakousnu do sladkosti a tu zapiji douškem horkého kafe. Pití, jídlo i horké nápoje, vše zdarma pro každého návštěvníka. Tančící a křepčící mladíci zpívají a baví se. „Dej si,“ vrazí mi jeden z nich pod nos láhev s vodkou. Neodmítám a piji. Jsem několik stovek metrů od centra religiózního dění a je vidět, že zde se shromažďují převážně mladí ortodoxní židé, kteří si s obřady zase až tak hlavu nelámou, raději se baví a slaví po svém.

S PEJZY UŽ NEJSI DĚVČE, CHLAPČE

Druhý den ráno uvnitř hrobky bylo příjemně chladno, a naštěstí ne tak plno jako předešlého večera. Pěkně v rohu jsem postával a pozoroval modlící se muže. V jednu chvíli se však objevil tříletý klučina s dlouhými vlasy. Jeho otec ho nesl směrem k rabínovi. Rituál upšerin právě začal. Chvíli poté se již nůžky zakously do jeho blonďatých vlasů a ty v celých trsech putovaly do připraveného igelitového pytle. Netrvalo to dlouho, z dítěte se stal chlapec a podle místní tradice tak byl „oddělen“ od děvčat. Klučina se nebránil, pouze se usmíval. Přemýšlím, jestli už ví, co se kolem něj děje a do jaké světa právě vstoupil.

TEXT: DRAHOSLAV ČESÁK a JAROSLAVA FOŘTOVÁ

Cestujete-li po nitru Amazonie, snažte se ještě před setměním dostat do indiánské vesnice. Pokud vás přijme, jste na noc pod její ochranou. My jsme jich navštívili hned několik, od těch silně propojených s naší civilizací až po vesnice, kde jsou běloši stále zjevením z jiného světa.

Do turisticky dostupné vesničky Ašaninků Pampa Michi jsme přijeli na pozvání rodového náčelníka Kitariho. Už zdálky slyšíme dunění bubnů. Ašáninkové nás přijímají velice přátelsky a hned na uvítanou nám nabízejí, abychom si oblékli jejich typické hnědé kušmy a čelenky a malují nám obličeje červeným barvivem acháte z plodů oreláníku barvířského. Přicházejí hudebníci s bubínky a flétnami, usměvavé ženy nás vyzývají k tanci. Přátelství je stvrzeno. Po tanci nám ukazují místo pro naše stany a vedou nás k řece, kde se můžeme umýt i vykoupat.

Život ve vesnici se naším příchodem nijak nezměnil, koneckonců nejsme tu prvními ani posledními cizinci. Děti si dál hrají s opicemi, u stromu mají přivázaného nosála. Můžeme se pomazlit i s malým ocelotem, zatímco na nás ze střech chýší křičí velcí pestrobarevní papoušci. Ženy vyrábějí ozdobné pásy z plodů stromu paschaka a sám náčelník Kitari nám předvádí střelbu z luku. Doporučuje nám také navštívit nedaleké vodopády Yurinaki.

Jako speciální pedagogové jsme pracovali s dětmi cizinců z celého světa a mohli jsme tak porovnávat jednotlivé kultury. Ze všech nejvíc nás ale oslovila kultura indiánská, proto už několikátým rokem jezdíme do Jižní Ameriky a snažíme se poznat způsob života místních etnik, která ještě nejsou tak silně poznamenána civilizací. Je krásné zjišťovat, jak nás praví indiáni vůbec nepotřebují, protože mají prostě vše. Je inspirativní sledovat jejich hrdost, když je obdarujete. Neprojevují totiž žádnou úplatnost, a vlastně ani vděčnost.

Naplno se to projevilo v následujících dnech, kdy jsme zamířili do vesnice Chavini v oblasti Satipa, kde žijí indiáni kmene Mačigenga. Lidé jsou tu opět velmi bezprostřední, dáváme dětem bonbony a lízátka, na oplátku dostáváme vařený maniok, papáju a ananas. Když jsme se místních lidí ptali, jestli nepotřebují třeba nože nebo háčky a vlasce na ryby, které jsme jim přivezli, tak nás ujistili, že nikoliv. Teprve po chvíli přemýšlení přiznali, že by se jim hodily nějaké látky na jejich kušmy.

POČÍTAČE BEZ ELEKTŘINY

Dalším cílem naší cesty je těžko dostupná vesnice Mačigengů Anapati u řeky stejného jména. Tady už na návštěvníky příliš zvyklí nejsou. Náš průvodce Luis jde nejprve ohlásit naši návštěvu a vyjednat povolení ke vstupu do vesnice. Děti se schovávají, ženy nás zdálky sledují. Jedna z nich se oddělila z hloučku ostatních a míří přímo k nám. Dotýká se mi ramen a přívěsku s čelistí hada cherguny. Pak se usměje, řekne „bonito“ a pomalu se vrací zpět. Luis nám dává pokyn, že můžeme do vesnice a ukazuje místo, na kterém si můžeme postavit stany.

Jdeme se přivítat s náčelníkem a ostatními. Luis nám překládá z jazyka Mačigengů do španělštiny a my se dozvídáme, že toto místo je osídleno už stovky let, ale k propojování s moderní civilizací dochází teprve posledních šest let. Od roku 2005 tu nechaly úřady postavit školu a několik dřevěných domků se střechami z vlnitého plechu, ve kterých se ale nedá žít, protože mají minimální ventilaci a teplota v nich stoupá do závratných výšek. Nepoužitelné domky však nejsou jedinými „dary“, kterými vláda při nárazové akci oblažila vesnice v pralesních oblastech Peru. Indiáni tak například získali modré plechové toalety, dokonce s efektními komínky. Indiáni ale své zvyky nezměnili, a tak toalety brzy zarostly bujnou vegetací. Řada vesnic se může pyšnit také zánovními počítači, aby se indiáni mohli spojit se světem. Úředníkům však nedošlo, že bez internetového pokrytí a bez elektřiny jsou komputery lidem v pralese k ničemu. Případů takto nesmyslného hospodaření je celá řada, přičemž reálné potřeby indiánů, například dostatek látek na kušmy, nebere v potaz téměř nikdo.

JEDEM NA RYBY

V Anapati žije asi šedesát rodin, každá s osmi až dvanácti dětmi. Není výjimkou, že se zdejší lidé dožívají sta a více let. Říkají, že nejlepší tržnicí jim je řeka a okolní kopce, kde na vypálených mýtinách pěstují maniok, kukuřici nebo banány. V řece loví ryby barbaskem, což je název pro řadu rostlinných jedů. Vyrábí se z kořenů některých tropických stromů a rostlin, které se rozmačkají a vhodí do stojatých vod. Ryby se zadusí a ženy je pak sbírají z hladiny do košíků. Indiáni ale nikdy neloví jeleny, protože věří, že se sami po smrti vtělují do jejich podoby.

Hovor poklidně plyne a my si vychutnáváme nápoj masata, jehož přípravu si vzápětí vyzkoušíme. Uvařený maniok se roztluče ve velkých hrncích, přidají se kamote (sladké brambory fialové barvy, hlíza povijnice jedlé), které indiánky rozkoušou, naplivou a vmíchají do již roztlučeného manioku, může se přidat i kukuřice. To celé se zalije vodou a nechá odstát. Sliny a kukuřice napomáhají kvašení a nápoj pak obsahuje nízké procento alkoholu.

Večer před naším odjezdem jsme pro celou vesnici nechali ve velkém hrnci uvařit polévku. Muži debatují a pijí masato, ženy a děti sedí nebo leží na rohožích u ohňů, kde se zahřívají. Za vesnicí se do dáli rozprostírá nekonečné pohoří Cerro Verde, kde žijí dosud velmi málo kontaktované indiánské rodiny, a čas jako by se na chvíli zastavil. Jak krásné je žít bez mobilů a počítačů…

PROČ NÁM UNÁŠEJÍ DĚTI?

Poslední naší zastávkou v této oblasti je vesnice Ašaninků Betania na řece Tambo. Ašaninkové patří k nejaktivnějším kmenům v Peru, vedou s vládou jednání o svá poslední území u řek Ene a Tambo. Právě po řece Tambo plujeme už několik hodin v přeplněné lodi, a to ještě netušíme, co nás čeká při výstupu. Loď nemohla přirazit až ke břehu, tak musíme i s těžkými batohy vyskakovat přímo do řeky a k břehu se dobrodit bahnem. Takto smáčení vstupujeme do vesnice. Hned u první chýšky jsme obdrželi pozvání na masato. Přichází náčelník a vede nás na místo, kde můžeme tábořit. Je to velmi rozlehlá vesnice se širokými a vzorně upravenými cestami mezi chýšemi. Je to až neskutečné, vždyť z řeky nebyla vesnice vůbec vidět! Představuji si první pionýry v Amazonii, kteří vyprávěli o obrovských městech se širokými ulicemi. A Betania s 1800 obyvateli tak skutečně působí.

Náčelník nám přidělil průvodce Lea, se kterým vyrážíme do džungle. Míjíme drobná políčka a vstupujeme do selvy. Místy je stezka zapadaná stromy, ale Leo nám několika ráznými seky mačetou usnadňuje pochod. Přicházíme ke kamennému korytu řeky, cesta je dost obtížná, skáčeme po balvanech a ty největší musíme přelézat. Po několika hodinách jsme u cíle – vodopádů Piscina Cristalina. Následuje zasloužený odpočinek a koupání v křišťálově čistých jezírkách. Jsme určitě prvními Čechy, kteří toto místo navštívili.

Večer si opět pochutnáváme na masatu a nasloucháme vyprávění místních mužů o životě, pralese a štěstí. Říkají, že jediné, co jim dělá starosti, jsou únosy jejich dětí. Unášejí je prý novodobí otrokáři na práci, ale někdy dokonce i na orgány. Tato smutná chvilka ale brzy pomine a večerem se opět nesou projevy jejich tradičně dobré nálady. Prožili jsme s Mačigengy krásné chvilky. A nezbývá nám než poděkovat jim v jejich jazyce: Arohega!

TEXT A FOTO: PETR KREJZL

Tak nic, zase ani ťuk, nikde ani noha. Další prázdné údolí, po pižmoních ani památka. Nezbývá, než opět hodit na záda těžký batoh plný fototechniky a sejít z kopce dolů jen proto, abychom mohli znovu vystoupat na protilehlý vrchol.

Terén v národním parku Dovrefjell, kde se snažíme najít tato majestátní zvířata, je kopcovitý, pokrytý lišejníky a kamením. Někde tady se potuluje až 200 kusů těchto zvířat, tak přece neodjedeme, aniž bychom je zahlédli.

Drobný deštík se pomalu mění v pořádný slejvák, natahujeme pláštěnky a pokračujeme ve výstupu. Tělesná námaha kombinovaná s relativně vysokou teplotou, a to všechno ukryté pod igelitovou pláštěnkou tvoří něco jako saunu a neskutečně se potíme. Obávám se, že bude stačit ještě několik hodin pochodu a pižmoni si nás najdou podle zápachu sami.

Norská krajina je nádherná. Liduprázdné kopce pokryté zelenožlutým porostem, v dálce vrcholky vyšších hor stále ještě se sněhovou pokrývkou. Ač se to na první pohled nezdá, kypí to tady životem. Všude plno severské flóry, ozývají se ptáci krmící své mladé, sem tam vám pod nohama proběhne lumík.

Konečně se před námi objevil další vrchol a kamarád Martin vepředu zuřivě mává. Předpokládám, že objevil nějakou zajímavou kytku nebo ptáčka, v nic jiného ani nedoufám. Není to pravda! Přes poryvy větru mu není rozumět, ale gesta ruky namířené někam dopředu jsou více než výmluvná. Asi tři sta metrů od nás na závětrné straně svahu se poklidně pase ohromný pižmoní býk. Doufal jsem a moc si přál, abychom tato zvířata zahlédli, a tohle je prostě paráda. Vypadá to, že více než dva tisíce kilometrů dlouhá cesta nebyla zbytečná.

Nastává ta zajímavější část sledování. Pižmoni jsou poměrně agresivní zvířata a místní úřady nedoporučují přiblížit se na méně než 200 metrů. Pokud však chceme tolik vytouženou fotku, budeme muset jít blíže. Nejsem ale blázen, abych seběhl dolů přímo k pasoucímu se samci. Pižmoni dokážou v místním terénu uběhnout 60 metrů kolem 3 sekund, a tak tudy cesta nevede. Navíc hrozí, že samec neuteče, ale naopak zaútočí. Déšť i vítr kupodivu ustává a po krátké poradě se rozhodujeme, že se budeme pomalu přibližovat a sledovat chování zvířete. Ostatně času máme dost, je brzké odpoledne a v létě se zde stmívá až někdy kolem jedenácté večer.

Pomalu se přibližujeme, samec se pase a vždy o kousek popojde na místo s lepší pastvou. Vypadá uvolněně, ale je jasné, že nás neustále ostražitě sleduje. S trochu sevřeným žaludkem přemýšlíme, jak blízko se dokážeme přiblížit. Dospělý samec může vážit až 400 kg, rozhodně bych před ním nechtěl utíkat. Stejně tak mi za žádnou fotografii nestojí zvíře stresovat a případně mu tak ublížit.

Býk postupně vystoupal až na vrchol. Pohled na toto zvíře, hrdě stojící na nejvyšším bodě, obklopené okolními kopci, s velkým jezerem v dáli, je úchvatný. To bohužel trvá ale jen pár sekund, pižmoň mizí za horizontem a my se vydáváme za ním. Kluci si zase stěžují na bolavé nohy a těžké batohy, sestupy v tomto kamenitém terénu jsou ještě únavnější než pomalý výstup.

Martin je opět pár metrů před námi a asi sto za pižmoněm. Jak je možné, že je stále před námi? Asi má lepší kondici nebo lehčí batoh. To spíš!
Pižmoň v klidu sestupuje ze svahu a mně se zdá, že v dálce vidím několik dalších hnědých skvrn. Jasně, bomba! Samec nás dovedl k celé své „rodince“. Z dálky počítám asi osm až deset kusů, včetně několika mláďat různého věku.

Cíl výpravy byl splněn už jen nalezením a fotografováním pižmoního samce, ale tohle vypadá na pořádný bonus a ten si chci opravdu vychutnat!
Pižmoň připomíná tak trochu pravěké zvíře, jeho dlouhá hnědá srst v člověku evokuje mamuta. Ale jen díky této ochraně dokáže pižmoň přežít v krutých podmínkách severské zimy.

Usedáme do vřesu nedaleko nocoviště pižmoňů. Leží zde několik velkých kostek soli a celým okolím se nese pronikavý zápach. Nevím, k čemu bych to přirovnal, podobně asi smrdí acetonové lepidlo. Skupinka se poklidně pase, samozřejmě pod bedlivým dohledem vůdce stáda, závěrky fotoaparátů cvakají ostošest.

S pižmoní „rodinkou“ jsme strávili několik dalších hodin. Pozorovali jsme pižmoně různého věku a pohlaví, od majestátního a vždy ostražitého samce, přes dva mladé býčky neustále se honící a dovádějící, až po letošní mládě, které se od mámy nehnulo dále než na pár kroků. Blíží se večer a mně je jasné, že pomalu musíme balit a zítra nás už čeká cesta domů. Vzpomínky na hodiny strávené s pižmoním stádem ale jen tak rychle ¬nezmizí a já už pomalu začínám plánovat další cestu.

TEXT A FOTO: PETR NAZAROV

Havaj? To je přeci ráj na zemi. Nekonečné bílé pláže, kde pod palmami tancují za zvuků ukulele polonahé krásky s květinami kolem krku. Jejich ladné pohyby ale neslouží jen k okouzlení turistů. Tanec hula má své hluboké poselství.

Tanec hula hula je nejen symbolem Havajských ostrovů, ale představuje také kulturní dědictví celé Polynésie. Na oslavu tohoto tance probíhá každoročně v květnu již od roku 1991 jednodenní festival na ostrově Molokai, kde hula kdysi vznikl. Festival se příznačně jmenuje Molokai Ka Hula Piko, tedy Molokai – centrum tance, a sjíždějí se sem tanečníci ze všech Havajských ostrovů. Pláž Papohaku Beach v Kaluakoi na západním cípu ostrova, na které se festival koná, se promění v pestrobarevnou směsici barev a ladných pohybů tanečnic a tanečníků všech věkových kategorií. Je to skvělá příležitost, jak poznat původ této mimořádné havajské tradice.

Pátý největší obydlený ostrov Havajských ostrovů festival nejen hostí – některé pověsti také říkají, že tanec hula má původ právě tady. Molokai je znám jako „Přátelský ostrov“, žije tu zhruba osm tisíc obyvatel, z nichž čtyřicet procent jsou původní obyvatelé. Ačkoliv se při příletu z Honolulu zdá západní strana ostrova nezajímavá a vesměs suchá, tak na zbytku Molokai najdete nádhernou nedotčenou přírodu, dlouhé písečné pláže a vodopády a na severní straně ostrova i největší útesy na světě.

ZAHALTE SE!

Legenda říká, že Laka, bohyně tance hula, cestovala od ostrova k ostrovu a dělila se o tanec se všemi, kteří se chtěli učit. Laka porodila tanec na ostrově Molokai na posvátné hoře Pu‘u Nana v Ka‘ana, kde se dávní Havajané učili tanec hula všech druhů. Říká se, že ostatky bohyně jsou ukryté někde pod horou a její duch zde prý pobývá dodnes.

Po několik generací byl tanec hula držen v tajnosti a předáván pouze zasvěceným, kteří tanec provozovali výhradně na hoře v Ka‘ana. Dodnes se tu vždy před úsvitem v den konání festivalu scházejí tanečníci, aby tradici dodrželi. Toto místo je ovšem pro obyčejné turisty zapovězené.

Hula je výrazem respektu a úcty k havajským přírodním divům. Uvidíte ho téměř na všech společenských událostech, které se na ostrovech konají. Havajské tance v sobě nesou historii a legendy místních obyvatel, ale zrcadlí se v nich i jejich zrození, vášně a všední život. Prostřednictvím tance hula se vyprávěly příběhy, pro něž není třeba slov. Když lidé na ostrovech ještě neznali písmo, tak jim právě tanec sloužil k zaznamenání historických okamžiků a byl důležitou součástí domorodé kultury.

Původně tancovali jen muži za doprovodu zpěvů, ale později se zapojilo i něžnější pohlaví a přidaly se další hudební nástroje. Dnes bývá hula doprovázen hlavně nástrojem ukulele, který sem dovezli Portugalci, anebo se tančí v rytmu bubnů. Hula byl však také náboženský tanec, který předváděly polonahé tanečnice před králem a jeho dvorem k poctě bohů. S příchodem Evropanů a jejich víry ale tanečnice musely svá těla postupně zahalit.

TRNY MUSÍ PRYČ

V den festivalu se na pláž Papohaku začínají již od brzkých ranních hodin sjíždět účinkující i návštěvníci. Někteří přespávají v přilehlém kempu i několik dní před událostí. Pro některé turisty může být doprava po ostrově velmi únavná i v ostatní dny v roce, natož pak během svátku tance a velkého přílivu turistů. Na maličkém letišti v Hoolehua je jen jedna půjčovna aut, která ale nezvládá pokrýt přání všech návštěvníků. A sehnat taxi na letišti je umění. Na ostrově nejezdí žádná veřejná doprava a pro nepřipraveného turistu mohou být tato zjištění nemilým překvapením.

Na slavnosti Ka Hula Piko spatříte nejen proslulý tanec, ale čekají vás tu i všudypřítomné stánky s ukázkami havajských řemesel, obřadů i havajských masáží Lomi Lomi. Každý rok se při této příležitosti vyrábějí trička Ka Hula Piko s tradičními geometrickými vzory, typickými pro Havajské ostrovy. V průběhu festivalu se mimo jiné organizují také vzdělávací přednášky a lekce tance hula, vše samozřejmě zdarma.

Celá slavnost se odehrává u pláže Papohaku mezi stromy kiawe. Romatiku místa kazí pouze skutečnost, že větve těchto až dvacetimetrových stromů jsou plné velkých tvrdých trnů. Když se proto pod stromy procházíte jen v lehké obuvi s tenkou podrážkou, nevyhnete se tu a tam ostré bolesti, o čemž jsem se sám několikrát přesvědčil. Malé úlomky větviček s trny se povalují všude pod stromy a nezřídka je vítr zanese až na písečnou pláž. Aby se ale předešlo případnému úrazu, tak organizátoři už několik dní před začátkem festivalu pečlivě čistí a shrabávají celé prostranství, kde se bude slavnost tance odehrávat.

OSVĚŽENÍ VE VLNÁCH

Na rozdíl od značně populárního Merrie Monarch Festival na Velkém ostrově, který je soutěžní obdobou festivalu na Molokaii, nejde při Ka Hula Piko o umístění ani poháry. Je naopak vnímán jako oslava tohoto krásného havajského umění. Tanečníci a tanečnice předvádějí své ladné pohyby na obrovské rohoži rozprostřené před malým pódiem, na kterém se střídají různé havajské hudební soubory. Návštěvníci posedávají na trávě nebo na dekách a rozkládacích křeslech, které si sem přinesli. Protože koncem května už zde panuje tropické vedro, mnoho lidí střídá pozorování tanců s osvěžením ve vlnách na přilehlé několikakilometrové písečné pláži.

Skupinky tanečníků se zatím střídají před pódiem a kolem poledne dostává šanci každý, kdo by si chtěl toto taneční umění vyzkoušet a zatancovat si s ostatními před zraky stovek diváků.

Festival přináší nejen nádhernou podívanou plnou květin a barev, ale také nezapomenutelně vřelou a přátelskou atmosféru. Podívaná trvá až do večerních hodin a v očích všech návštěvníků lze vyčíst směsici dojetí a radosti.

Australské železnice jsou v době rychlých leteckých spojů především atrakcí pro turisty. Pro cestující, kteří by rádi poznali působivé tajemství australského „rudého středu“, je legendární Ghan vrcholným zážitkem.

Jako stonožka se dvakrát týdně táhne dlouhý vlak s emblémem velblouda na přídi jedinečnou krajinou s nádhernými západy slunce, aby dovezl své pasažéry přes 22 rovnoběžek a čtyři klimatické zóny z velkoměsta Adelaide přes australský zapadákov Alice Springs do Darwinu, přístavu na severním pobřeží Austrálie.

Bez zastávek se lokomotiva řítí stokilometrovou rychlostí rozžhavenou pouští vnitrozemím Outbacku. Drsná neobydlená země se hodiny promítá za okny klimatizovaných vagonů, než se konečně objeví malé městečko. Dva dny, plných 48 hodin trvá cesta, na níž je jenom několik stanic. Vlak veze cestující od úrodných plantáží jihoaustralského města Adelaide na tropický sever. Nehostinnou poušť střídají rozsáhlé farmy s ovcemi a jiným dobytkem uprostřed nedozírných plání porostlých křovisky. A pak se hlásí další poušť: Great Victoria Desert. Leigh Creek je první větší osada po několika stovkách kilometrů jízdy, a přesto to není víc než hornické sídliště. Haldy povrchových dolů pestře září světlým i tmavým kamením.

ZÁŽITEK PRO SMYSLY

Před večeří si dopřejeme drink v Lounge Car – panoramatickém salonním vagonu. Z okna je výhled na nekonečné pláně porostlé ostnatými trsy trávy, křovisky, obřími kopci termitů a eukalypty, které svými vybledlými kmeny krásně kontrastují s rudou zemí střední Austrálie. Za oknem je vidět klokan, který z bezpečného odstupu od kolejí zírá na vlak. Když slunce konečně zapadne, není kromě hvězd jižní oblohy vidět jediné světýlko. Svit měsíce ozařuje liduprázdnou krajinu, která se celé hodiny prakticky nemění. Je to, jako když člověk letí letadlem, říká můj soused v restauračním voze, kde nám k večeři předkládají pštrosí steak a nejlepší australská vína. O několik hodin později vlak ukolébá své pasažéry do spánku a veze je konstantní rychlostí stále dál na sever. Monotónnost pouště nahrazuje nezapomenutelné ranní probuzení, když vycházející slunce pozlatí svými paprsky vrcholky pískovcových hor na obzoru.

POCTA VELBLOUDŮM

V Ghanu, jak se vlaku říká, ožívá zlatá doba cestování železnicí. Jeho název je zkomoleninou Afghánistánu a je vzpomínkou na velbloudy, kteří přes sto let zajišťovali transport v Outbacku. Využití obrovských nehostinných ploch vnitrozemí bylo od počátku cílem australských kolonistů. Již v roce 1870 si pohrávali melbournští obchodníci a politici s myšlenkou transkontinentální železnice, která by propojila průmyslově vyvinutý a obydlený jih se severem kontinentu. Slibovali si tím také přístup k jihoasijským trhům. Ale ještě dávno potom, co se v Outbacku rozjely první lokomotivy, musely zboží transportovat velbloudí karavany – Camel Trains. Byl to nejlepší dopravní prostředek, jakým bylo v 19. století možné bezpečně zvládnout žhavou australskou divočinu. Velbloudi dokázali odolat suchému vedru, unesli velký náklad – piana stejně jako motory, nábytek, náhradní díly. Dopravovali ošacení, poštu i noviny. Britská koloniální moc proto importovala tyto koráby pouště včetně jejich kormidelníků – Afghánců, Peršanů a Turků. Doufali, že si zde rychle vydělají dobrý peníz a jako bohatí se vrátí domů. Nesplnilo se jim ani jedno, ani druhé. Velbloudi se v Austrálii ale zabydleli a dnes jich volně pobíhá v poušti na 50 000, tedy více než kdekoliv na světě. Některé farmy je dokonce prodávají do arabských zemí.

Zatímco pionýři dokončovali první telegrafní spojení mezi severem a jihem, začala v roce 1878 stavba úzkokolejky. Tehdejší všeobecný optimismus zkracoval v myšlenkách cestu do Darwinu. V 1889 byla vybudována trasa ze severu do Pine Creeku a z jihu až do Oodnadatty, města ležícího asi ve dvou třetinách cesty do Alice Springs. Na trati pracovaly tři tisíce čínských dělníků a stavba v obou úsecích pokračovala rychle. Byl o ni totiž zájem – zlato, opál a měď z nově otevřených dolů se daly podstatně lépe transportovat po kolejích a důlní dělníci i dobrodruzi se dostávali snadněji do vnitrozemí. A stejně tak potraviny a stavební materiál ke stavbě infrastruktury v drsném Outbacku. Zde se však stavba na 45 let zastavila. Koleje končily v poušti a velbloudí karavany z obrazu australského vnitrozemí nevymizely. Další impulz přišel až v roce 1926, kdy byla trať prodloužena do Alice Springs. První vlak zde konečně zahoukal v srpnu 1929 a také na severu otevřeli další úsek z Pine Creeku do Birdumu. Ale problémy se hromadily.

Prvních 1520 km tratě vedlo snad nejtvrdší pouští a několika většinou vyschlými koryty řek. Největší z dnes již vysloužilých mostů vede přes řeku Neales. Některé z kolejí na mostě nesou ještě vyražené datum válcovny z 19. století. Trať, které se dnes říká Old Ghan – Starý Ghan, vytyčili stavitelé na nesprávném místě, protože kopírovali cestu velbloudích karavan, kde někdy celá léta nespadla kapka deště. Stávalo se však, že když vydatně zapršelo, příval vody zvedl toky řek, které zaplavily vyschlá údolí a strhávaly mosty. Ghan se svou průměrnou rychlostí nepřesahující 30 km/hod jezdil velmi pomalu a také často nebyl schopný týdny i měsíce územím projet. Dnes leží koleje na pražcích z betonu, ale tehdejší dřevěné pražce pravidelně ničili termiti a oheň nebo koleje odplavovaly povodně. Náš průvodce vypráví historku o tom, jak jeden z vlaků nemohl pokračovat v povodní přerušené trati a cestující se museli dva týdny živit lovem divokých koz a ještěrek. Ještě v 70. letech minulého století se stávalo, že vlak i tři měsíce nejezdil.

ALICE SPRINGS

Skály a obrovské balvany jsou jen tak poházeny po okolí a mezi nimi vyrůstají bílé či hnědé stromy. Náš příjezd do Alice je jako vstup do oázy uprostřed horké pouště. Proslulé město v Outbacku leží uprostřed kopců v jakési kráterové misce. Většina cestujících zde uspěchaně všemi směry opouští vlak, aby se za necelou hodinku opět setkali v hotelu při přidělování vyhlídkových autobusů k Uluru, posvátné hoře kontinentu.

V době stavby stanice nebylo žádné Alice Springs. Město, jako mnoho dalších na trati, vzniklo až šestnáct let po tom, co byly položeny první koleje (1888). Jméno dostalo Alice Springs podle pramenů, u kterých stojí stará telegrafní stanice, dnes muzeum. Alice Springs je příjemné město s 20 000 obyvateli. Jezdí zde málo aut, zato tu mají hodně krámků nabízejících dřevoryty, kresby, trička a další umělecké produkty z tvorby domorodých Australanů. Nikde jinde není rozpolcenost kontinentu tak očividná jako tady – zatímco bílí pořád někam spěchají, Aborigini sedí ve stínu stromů a čekají na další den za zvuku didgeridoo.

Transport Heritage Center (Centrum dopravního dědictví) na vysloužilém nádraží, kam kdysi přijížděl Old Ghan, vypráví dějiny stavby železnice. V sedmdesátých letech minulého století došlo ke stavbě nové tratě, vedoucí z Tarcooly v Jižní Austrálii do Alice Springs. Nahradila nedostačující Ghan z roku 1929. Nové mosty překlenuly řeky a zmizelo nepříjemné staccato, které vytvářejí spojky mezi kolejemi. Přestože železnice prošla významným přesměrováním, její severní konečná stanice nenašla pokračování – chybějící tisícovka kilometrů mezi Alice Springs a Birdumem nebyla nikdy dostavěna. Alice Springs se díky vlaku stalo od roku 1929 centrálním městem ve vnitrozemí, trvalo ale celkem 120 let, do roku 2004, než byl položen poslední pražec tratě spojující jih se severem. Železnice tak protíná téměř přímočaře kontinent od pobřeží k pobřeží. Místa jako Oodnadatta na původní Old Ghan Line tak získala šarm ospalých městeček. Některá ale vypadají jako prokletá města duchů s vyřazenými lokomotivami a množstvím opuštěných domů. V Pine Creeku stanice z roku 1888 sní své historky o zlatokopech. Větrem nahnutá vodní věž a několik starých vagonů dokončují obraz malého skanzenu. Pod názvem Pichi Richi Railway zůstaly v provozu jenom části úzkorozchodné trati.

CESTY PÍSNÍ V AUSTRALSKÉ POUŠTI

Opět jedeme rudou pouští, jejíž nekonečnou rovinu občas naruší skála nebo duna. Je to kraj dalekých obzorů. Suchý průzračný vzduch dovoluje dohlédnout přes ponuré pláně až ke kopcům vzdáleným 160 kilometrů. Trať je jakousi linií života pro nezávislého australského ducha. „Země, která není dělaná pro lidi, ale jako stvořená k tomu, aby ses zde ztratil.“ Tak to popisuje cestovatel Bruce Chatwin ve své knize The Songlines – Cesty snů. „Tohle nespoutané NIC je jako zrcadlení šíře ve vlastních útrobách. Nikdy ale nedostanu strach z jedovatých hadů, škorpionů nebo pavouků či nedostatku vody – jenom pocit býti volný. Buš je nádherné a strašné místo najednou…“

Stavba železnice byla vytyčována po poradách s původními obyvateli, aby se zabránilo tomu, že koleje povedou přes posvátná místa Aboriginů, kteří se považují za právoplatné obyvatele země a strážce posvátných míst. Chatwin, který Austrálií v 70. letech minulého století projel, se o tom zmiňuje ve svém cestopisu. Cesty písní, jak jim říkají australští domorodci, jsou staré pět tisíc let a dodnes jsou pro ně jakousi melodickou mapou krajiny. Všechny byly součástí základního příběhu a musely se na správném místě ve správném pořadí přezpívat, aby nebyl porušen okamžik stvoření. S příchodem civilizace a kolonistů docházelo velmi často ke konfliktům a zneuctívání nebo ničení posvátných míst domorodců. Těmto místům se nechtěla vyhnout ani stavba železnice. Vláda však uzavřela s Aboriginy dohodu a po zmapování byla trať vedena tak, aby se posvátným místům vyhnula.

LEGENDA JE OPĚT LEGENDOU

Never Never Train se lidově říká Ghanu, protože mezi Alice Springs a Darwinem projíždí územím nazvaným Never Never – Země nikoho, a je to také proto, že nikdo nevěřil, že trať ještě někdy dorazí k severnímu pobřeží. Pak se ale v roce 2001 všechno změnilo. Začaly se pokládat koleje na posledním úseku z Alice Springs do Darwinu. Dokončení železnice se stalo gigantickou bitvou finanční i materiální. Zatímco trvalo 70 let, než zodpovědní došli k rozhodnutí, dokončení zbývajících 1420 kilometrů zabralo dva a půl roku. Stavba koncem 19. století, kdy muži šíleli z úpalu při kladení kolejí, koně hynuli žízní a termiti požírali právě položené pražce, se nedá nijak srovnat s výkony masivních strojů, které pokládaly hned dvě části tratě najednou rychlostí dvou kilometrů kolejí denně.

Od roku 2004 jezdí Ghan dvakrát týdně z jihu na sever po kolejích napříč kontinentem – 2979 kilometrů z Adelaide do Darwinu. V Alice Springs a v Katherine čeká vlak asi čtyři hodiny na přejezd nákladních vlaků z protisměru, pro které je dráha vlastně určena, a tak mají přednost. Až dva kilometry dlouhé soupravy táhnou 300 i více kontejnerů se zbožím pro asijský trh. Vlak dlouhý 1,8 km s 250 vagony táhnou tři dieselové lokomotivy, každá s 4000 HP a průměrnou rychlostí 90 km/h. Nově postavených 1420 km tratě na 2,5 milionu betonových pražců stálo 800 milionů eur. Je to především nákladní doprava, která profituje ze železnice – z jižního pobřeží lze dosáhnout za dva dny přístavního města Darwin na tropickém severu. Ročně se v kontejnerech převeze kolem tří milionů tun nákladu.

Nadšení jsou ale i turisté. Cestující přijíždějí do Darwinu dobře pohoštěni a v pohodlných vagonech, vyspalí a vysprchovaní. Úplně jinak než v dobách, kdy parní lokomotivy funěly a plivaly popel po trati. Moderní vagony nabízejí komfort luxusního hotelu na kolejích: od kupé s koupelnou, přes několik lounges a dvě stylové restaurace až k baru s panoramatickou vyhlídkou. Tedy vše, co je zapotřebí, aby se cesta do australského zapadákova stala nezapomenutelnou.

TEXT: JIŘÍ ŠKODA

Varuj se bestie Člověka, neboť on je spřeženec Ďábla. On jediný mezi božími primáty zabíjí ze sportu, pro potěšení nebo z chamtivosti. Ano, on zabije bratra svého, aby získal půdu jeho. Nedopusťte, aby byly jeho počty vysoké, neboť obrátí v poušť domov svůj i váš. Střezte se ho; zažeňte ho zpátky do džungle, neboť on jest poslem smrti, praví posvátné svitky opic ve slavné filmové opičí sci-fi sáze. Je na tom něco pravdy?

Člověk. Na první pohled absolutní vládce planety Země. Jedině on dokáže v tak obrovské míře tvořit, ale zároveň i ničit prostředí kolem sebe. Pro důkazy se nemusí chodit daleko. I z vesmíru lze pozorovat monstrózní stavby měst, umělé ostrovy, žlutošedý smog nad světovými metropolemi. Americký vědecký časopis BioScience udává, že 83 % zemského povrchu již bylo poznamenáno lidskou činností. Role světovládce tak člověku sedí. Bude tomu tak ale napořád?

ZRCADLO SPOLEČNOSTI

Největším přínosem science fiction je fakt, že nastavuje společnosti zrcadlo. Na pozadí zdánlivě nesmyslných příběhů o mimozemšťanech, cestování časem a fantastických nových světech lze často najít polemiku o lidstvu samotném. Jak se chovají národy k sobě, jak zacházíme se životním prostředím, kulturním dědictvím, jak přistupujeme k menšinám či domorodcům. Nejinak tomu bylo v sáze o „planetě opic“.

Její děj začíná v době, kdy se lidstvo nadšeně vrhá do vesmíru, aby pátralo po nových světech či civilizacích. Z jedné takové cesty se však na zem dostane nákaza, která zahubí všechny kočky a psy. Lidé, toužící po zvířecím společníkovi, si tak začnou hledat náhradu. Drobné ptactvo, hlodavce, plazy… Všichni jsou vítanou náhradou. Ale nejvíce ze všech se osvědčí primáti. Lidoopi slouží nejprve pro zábavu, ale po čase se je podaří po genetických manipulacích vycvičit do takové míry, že mohou lidem sloužit. Obsluhují je, uklízejí, úkolů přibývá. Z opů se stanou dělníci v nebezpečných provozech, obětní beránci, jednoduše a prostě novodobí otroci. Že tato situace nemůže vydržet navěky je jasné, a podobně jako v Čapkově Válce s mloky se i zde obrátí opice proti svým pánům a převezmou vládu nad kdysi všehoschopnými lidmi.

Fantazie? Možná. Ale podobné věci se přeci dějí i v současnosti, a to hned na dvou frontách. Menšina obyvatel naší planety žije na úkor těch zbývajících. Dětská práce, mizerné odměny zaměstnancům v rozvojových zemích, ignorování práv domorodých kmenů. I na stránkách Koktejlu jsme již mnohokrát informovali o podobných případech. Druhá fronta je vědecká. Klonování a genetické manipulace jdou stále kupředu. Britský National Institute for Medical Research se nechal v červenci slyšet, že bychom měli definovat nová pravidla pro genetické pokusy na zvířatech. Že není normální dávat do mozků šimpanzů lidské buňky, budou souhlasit zřejmě všichni, avšak teprve se uvidí, zda dojde k nějaké změně. Tlak na vývoj nových léků použitím těchto metod je totiž velice silný. Od stvoření primátů s lidskou inteligencí a schopnostmi tak možná nejsme daleko.

MATKA ZEMĚ

Zdá se tak, že lidé intenzivně pracují na své vlastní zkáze. Cynik by však podotkl: „A stalo by se něco, kdyby lidé zmizeli?“ Zřejmě ne. Naše planeta již v minulosti dokázala, že má neobyčejnou schopnost přežít. Zastánci tzv. teorie Gaia hovoří o tom, že je Země ve skutečnosti jeden velký organismus a stejně tak se chová. Ne že by si uvědomoval sám sebe, ale jen tak mimoděk reguluje podmínky na svém povrchu tak, aby mohlo vše dohromady perfektně fungovat. Vám nikdy nepřišlo fantastické, jak je život na zemi zařízený? Rostliny zpracovávají oxid uhličitý a vytvářejí kyslík, který potřebují živočichové. Ti zase na oplátku pomáhají se šířením rostlin do míst, kde ještě nerostou. Potravní řetězce jsou tak provázané, že bez vnějších zásahů jsou z dlouhodobého hlediska takřka neměnné. Zkrátka dokonale vyvážená idylka. V tomto kontextu by mohl být člověk planetou vnímán jako obtěžující prvek a planeta by mohla mít snahu se ho zbavit. Při pohledu na zpravodajství o ničivých hurikánech a zemětřeseních to tak může i vypadat. Střízlivější zástupci teorie Gaia nejsou tak radikální, hovoří jen o tom, že by se po případném zániku našich civilizací planeta velice rychle otřepala a znovu by na ní vypukl život, sice v trochu pozměněné, ale přesto stále dokonale vyvážené formě. A to i kdyby se lidstvo vyhladilo samo třeba jadernou válkou. Radiace by napomohla mutacím a vzniku nových tvorů, kteří by osídlili Zemi. A možná by mezi nimi zůstaly i zbytky lidí, i když na technologické úrovni ostatních primátů.

VESMÍRNÍ RODIČE

Jiná sci-fi sága, Vesmírná odysea, si pohrává s další myšlenkou. Čím to, že jsme vývojově tak utekli našim opičím příbuzným? Bylo to opravdu náhoda, výsledek přirozených mutací a evoluce, nebo lidstvu někdo pomohl? Je vůbec možné, aby se v důsledku evoluce takto vyvinul pouze jeden organismus na Zemi? Mnoho záhadologů je přesvědčeno, že se lidstvo v historii bez mimozemské pomoci neobešlo, jsou schopní vám ukázat i přesvědčivé důkazy ve formě starověkých fresek, soch či textů. Fyzický důkaz však zatím chybí. Že v naší galaxii jsou i jiné mimozemské civilizace je nesporné. Nicméně vesmírné vzdálenosti jsou tak obrovské a historie lidí tak krátká, že by byla obrovská náhoda, kdyby k nám dorazila vesmírná pomoc v ten správný čas. Náhoda možná větší než to, že došlo k té správné mutaci v genech našich předků, která vedla k vývoji člověka.

Přes to by se lidstvo mělo zamyslet. A to nad mnoha věcmi. To, že jsme tady, je neobyčejná náhoda a skvělá příležitost. Neměli bychom ji promarnit a chovat se tak, aby nás jednou musely inteligentní opice ve svých svitcích nazývat spřeženci Ďábla. A to nejen ve vztahu k sobě, ale i k planetě a ostatním lidoopům, kteří neměli to „štěstí“ a zůstali žít ve svém přirozeném prostředí. A doufejme, že jednou nebudeme muset poslouchat repliky podobné té ze slavné vědeckofantastické knihy: Věřte mi, že jednou překonáme člověka ve všech oblastech. Mohl byste si myslet, že jsme se stali pokračovateli lidí následkem nějaké náhodné události, ale není tomu tak. Došlo k tomu na základě normálního vývoje. Jednou musela vyšší bytost vystřídat rozumného člověka, který se vyčerpal.

TEXT A FOTO: MARTIN MYKISKA

Nejvyšší vrchol Bornea ční do neuvěřitelné výše čtyř tisíc metrů nad mořem. Okolní krajinu převyšuje v průměru o 2,5 kilometru. Vertikální rozměr výstupu rozšiřuje navíc zážitek z průchodu několika vegetačními pásmy tropického světa.

Pralesy či kulturní krajinou v malajském státě Sabah nedaleko hory se kroutí slušná asfaltka. Rozlehlé okolí hory je pak důsledně organizovaným národním parkem. Výstup na Kinabalu je natolik atraktivní, že vedení parku už před mnoha lety zavedlo denní limit šťastlivců, kterým je vstup na vrchol povolen (přibližně 150 osob). Jako na mnoha jiných turisticky žádaných místech se i zde pojí zájem o ochranu lokality před devastací davy a zájem o zajištění bezpečnosti návštěvníků s finančními zájmy odvětví jménem turistický průmysl. Pro svobodomyslného českého batůžkáře pak možná bude trochu silným kafem absolvování naservírovaného „předvýstupového brífinku“ s podrobným popisem v podstatě jediné výstupové trasy, ze které navíc prakticky nelze sejít (kolem je prales), nicméně cesta na vrchol (s povinným průvodcem) je dobrovolným rozhodnutím každého z nás. Mohu dosvědčit, že zdolání Kinabalu za splnění všech byrokratických „povinností“ a zaplacení nezbytných položek rozhodně stojí. Ostatně, na slovenský Gerlachovský štít se už také bez průvodce nesmí.

STEZKY VZHŮRU

Po příjezdu se v návštěvnickém centru ptám jen formálně na ubytování v bungalovech na území parku, získávám zde však podrobné informace potřebné k výstupu, kdy a kde zítra čekat na průvodce skupiny, do které jsem se nechal zařadit, a probíhá zde informační schůzka – zmiňovaný brífink. Pak se přesouvám k nedalekým chatrčím na druhé straně silnice, než leží hranice parku. Po chvíli nacházím levné ubytování. Později večer si poprvé vychutnávám pověstnou rozmanitost zdejší přírody, v tomto případě entomologickou. Stačí se projít kolem různých zářivek a žárovek domovního osvětlení a kochat se vysokou druhovou rozmanitostí, ale především barvami, tvary a typy zdejšího hmyzu. Nazítří probíhá vše podle plánu, od informačního centra vyváží naši skupinku busík (další poplatek) k začátku výstupu na místě zvaném Timpohon Gate. Zde se prochází vstupem připomínajícím ostře střeženou hraniční kontrolu s mřížovými vraty na vstupu a druhými na výstupu. Všichni dostáváme unikátní visačku, a pak se konečně ocitáme na vytoužené stezce, vinoucí se strmým svahem mezi vzrostlými stromy. Čeká nás „pouhých“ šest kilometrů k horskému komplexu Laban Ratu, který se nachází o 1400 metrů výše. Průměrně zdatnému člověku cesta zabere tak tři hodiny neustálého stoupání. V praxi trvá výstup déle, protože většina návštěvníků sem přichází za přírodou, výhledy, kocháním se.

BOTANIKŮV RÁJ

Naše skupinka se rozpadla hned po opuštění Timpohon Gate. Je vedro, dusno, stezka má hliněný povrch, plný kamenů a kořenů. Občas se stoupá po nepravidelných schodech nahrubo vytvořených kusy dřeva. Zhruba po kilometru jsou rozmístěny altánky a je tu možnost doplnit pitnou vodu z přírodního zdroje. Zpočátku se nacházíme v pásmu vzrostlého mlžného horského pralesa. Později jsou stromy nižší a nižší. Kinabalu je vyhlášenou botanickou zahradou, kde se setkávají druhy z oblastí tak vzdálených, jako je Himálaj nebo Austrálie. Nedávné výzkumy odhadly druhovou četnost na 5000–6000 druhů, což je více než v Evropě a Severní Americe dohromady (vyjmeme-li tropickou část Mexika). Z toho je jen na 800 druhů orchidejí. Kapradin zde roste na 600 druhů (například více než v celé Africe s jejími 500 druhy), 50 z nich je endemických – nerostou nikde jinde na světě. Mezi nejatraktivnější složku místní vegetace patří masožravé rostliny láčkovky, jichž se na Kinabalu vyskytuje 13 druhů, 5 z nich endemických. Na úbočích Kinabalu stejně jako v širším okolí hory lze také s trochou štěstí narazit na největší kvetoucí rostlinu na světě – parazitickou raflésii. Její jediný květ může mít v průměru až 94 cm.

EVOLUČNÍ ROZVOJ

Bohatost biodiverzity rostlin na Kinabalu má několik příčin. Hora se nachází v oblasti s nejbohatší rostlinnou různorodostí světa, zvané Malesia a zahrnující Sumatru, Malajský poloostrov a Borneo. Na hoře a jejím bezprostředním okolí se setkáváme s několika klimatickými pásy, od tropického pobřežního až po alpinistické oblasti vrcholu s teplotami klesajícími v noci pod bod mrazu. Další příspěvek k druhové rozmanitosti přináší členitý terén, různorodost podloží skal i půd, a velké množství každoročních srážek (2700 mm). Všechna fakta výstižně shrnuje citace, uvedená ve zprávě jedné z expedic ze 60. let minulého století Londýnské královské společnosti: „Masiv Kinabalu je tak rozsáhlý, flóra natolik bohatá a výskyt druhů natolik místně omezený, že další výzkumy jsou nadále velmi slibné, zejména severních a východních svahů. Zatímco flóra podél obvyklých výstupových cest je již dostatečně známá, mnoho nových stezek bude ještě třeba prosekat, aby se zaplnily naše mezery ve znalostech vegetace.“

LABAN RATU

Asi po čtyřech hodinách celkem pohodového výstupu s fotografickými přestávkami se blížím k dnešnímu cíli, komplexu Laban Ratu s hlavní chatou a chumlem ubytoven většinou ve stylu deskodomků. Vše kolem zahalila hustá mlha či nízká oblačnost, přelévající se po okolních svazích a co chvíli skrývající Laban Ratu navzdory její nezanedbatelné velikosti třípatrového objektu. Po ubytování v jednom spartánsky vybaveném přístřešku brzy usínám, nohy mají přeci jen něco za sebou. Stále je hustě zamračeno, ale nastává čas povinně předplacené večeře. V jídelně panuje příjemná atmosféra. Jíme, když se najednou venku doslova rozsvítilo. Skrz boční trhlinu v mracích se do prostoru před chatou prodraly ostré paprsky zapadajícího slunce a spodní vrstvu mračen rozzářily. Vše nabralo intenzivní růžovooranžový odstín. Dramatický obraz kousek před námi lemuje černý obrys kinabalského úbočí, z něhož tu a tam vyčnívají vzrostlé stromy. Mnozí ten večer dojídali večeři studenou, protože si chtěli tuto romantiku vychutnat, nebo je posedla fotografická vášeň.

PŘED ÚSVITEM

V půl třetí ráno máme sraz v jídelně s průvodcem, který musí mít přesný přehled o tom, kolik lidí z jeho skupiny se skutečně vydá na cestu za zlatým hřebem výstupu, nočním škobrtání za východem slunce z vrcholu hory. Za Laban Ratu se prochází úzkou brankou – opět je každý důkladně ověřen. Pak již postupujeme ničím nerušeni, jen za mihotání čelovek vzhůru, dnes se skupinka drží pohromadě. Potmě se stezka špatně sleduje, nyní se průvodce hodí. Pomalu se blížíme do závěrečné části výstupu. V útvaru známém jako Oslí uši dokonce vidíme profil malého údolíčka, kdysi vybroušeného ledovcovým splazem, stejně jako skalní plotny či tvarem fotograficky atraktivní vedlejší vrchol St. John´s Peak, který z dálky připomíná tvar pravidelné pyramidy či kuželu. Hlavní vrchol hory s názvem Low´s Peak neznamená „nízký vrchol“, nýbrž nese pojmenování po anglickém průzkumníku z koloniálního období, siru Hughu Lowovi, který jako první roku 1851 dosáhl vrcholového plata. Na vrchol samý se ale tenkrát nedostal, byl přesvědčen, že ten „je nedosažitelný pro kohokoliv jiného než létajícího tvora“. Prvním člověkem, který dosáhl vrcholu, se tak stal až další Angličan, John Whitehead v roce 1888 spolu s místním nosičem z etnika Kadazanů.

V MLŽNÉM ZÁVOJI

Na vrcholek přicházíme individuálně, každý dle svých sil, za prvních náznaků rozbřesku. Už se tu choulí několik dalších nadšenců pro východ slunce. Temná krajina pod námi je většinou pokryta vrstvou nízkých mračen, další vrstva mračen se nám žene nad hlavou. Světla nenápadně přibývá, je šero. Na sobě máme většinou všechno, co jsme si vzali. Je zima, naštěstí dnes snad nemrzne. Přes okolní skaliska se co chvíli přelije závoj mlhy, někdy v něm skály i zmizí. Je to magické, pravěké. Pak obzor zesvětlá, na chvíli se na východě rozevřou mraky a slunce matnými paprsky prozáří prostor mezi dolní a horní vrstvou oblačnosti. Vše zrůžoví. Z mračen vystupující skalní útesy jsou jakoby za jemným průhledným růžovým závojem. Tak se probouzí Borneo do dalšího dne. Slunce se sice poměrně brzo schovalo za horní vrstvu mračen a vše zešedlo, ale tajemná atmosféra dávných věků přetrvávala ještě hodnou chvíli. Byla svým způsobem velkolepější snad i působivější než klasický zářivý pohlednicový východ slunce, který ovšem zde v jedné z nejdeštivějších oblastí na světě nebývá často. Cestou zpět na Laban Ratu se oblačnost zvedla, krajinu pod námi osvítilo již výše položené slunce. Při cestě po nejstrmějších zalamujících se skalních plotnách se před člověkem otevírá neuvěřitelný pohled – po několika stech metrech skála jakoby končí a za ní pokračuje zvlněný tropický kraj – ale o dva a půl kilometru níže. Jen roztáhnout křídla a plachtit…

ROZLOUČENÍ

Po sestupu do Laban Ratu následuje moc příjemná snídaně, a pak již sbalení věcí a dlouhé klopýtání a škobrtání dolů, po nekonečných nepravidelných schodech, stezkou rozbahněnou nočním deštíkem. Kinabalská údolí se opět zahalila do mraků a znovu se rozpršelo. Potkávám kamarády z Čech, později se dovídám, že ranní výstup si následující den pro silný déšť a mlhu odpustili. Počasí je největší slabinou systému striktních povolení na omezenou časovou dobu této jinak nádherné vysokohorské túry.

TEXT A FOTO: TOMÁŠ JŮNEK

Posledních asi 150 jedinců západního poddruhu antilopy Derbyho se na konci 20. století ocitlo na pokraji vyhubení. Kvůli pytlákům jsme o jednu z největších antilop skoro přišli, nebýt unikátního projektu českých vědců v Senegalu.

Bílé pruhy nám mizejí z očí. Ještě před vteřinou jsme viděli, jak se antilopa z posledních sil motá v akáciích, a teď jako by se v tom vedru vypařila. Musíme ji najít. Prodíráme se trním v malé rojnici, oči upřené do větví a srdce nám buší strachem o život. Ne o náš, ale o její. Jestli už padla na zem a my k ní doběhneme pozdě, zemře. Ozývá se praskání. Je tady, uspávací střela visí na levé kýtě a zadní nohy se jí pod vahou těla střídavě podlamují. Vykulenýma očima se zmateně rozhlíží. Neprchá před námi, už skoro deset minut se snaží utéct té divné únavě, která ji táhne nemilosrdně k zemi. Sama odešla od stáda a hopkavou chůzí, typickou pro uspávané zvíře, se prodírá co nejhlouběji do buše. A jako naschvál do míst, kam se autem žádný soudný řidič nedostane. Sledujeme ji, uběhla jen pár metrů, než nohy definitivně vypověděly poslušnost a tři sta kilogramů antilopy Derbyho se konečně svalilo na zem.

BANDIJSKÁ ANABÁZE

Z času se okamžitě stal nepřítel. Běžíme k Daře jak smyslů zbavení a škrábance vůbec nevnímáme. Jsme čtyři. Oumar samici popadl za rohy, vytáhl jí jazyk z tlamy a hlavu zvedl vší silou nahoru. Rychle jí rovnáme nohy a tělo převalujeme vzhůru na hrudní kost do takzvané sternální polohy, ve které může nejsnáze dýchat. Kdyby zvíře zůstalo ležet bez pomoci na boku s hlavou na zemi, tak se zadusí. Voláme pro auto a máme na všechno sotva pár minut. Markéta vytahuje teploměr a zjišťuje teplotu v rektu, Pavla mezitím páskou rychle měří co nejvíce parametrů – délku rohů, rozpětí jejich špiček, délku hlavy, těla, ocasu, výšku v kohoutku… Slunce praží jak šílené a zvíře se snadno může přehřát. Ještě zbývá změřit boltce, ale k nám se už křovím řítí terénní ¬pick-up s korbou plnou Senegalců. Vzrušené komentáře v jazyku wolof přehlušují zvuk motoru i skřípání trnů o boky auta. Vedle antilopy rozprostírají plachtu a dobrých čtrnáct šlachovitých černých rukou zdvihá spící zvíře na ložnou plochu auta. Oumar stále drží Daru za rohy a dohlíží, aby jí nezapadl jazyk. Ležící antilopa zabrala celou korbu, Afričané se však rozvěsili na bočnice, jako kdyby měli magnetické dlaně. Musím jet s nimi. Mezi černochy není žádné místo, přesto za jízdy naskakuju, i když mi jedna noha visí ven a mám na držení jen levou ruku, protože druhou nepřestávám fotit. Už jsme u napajedel, na plný plyn projíždíme bránou obory a mezi kamiony ve stínu baobabů nastává pořádný rozruch.

VZÁCNÝ NÁKLAD

Veterinář Jiří Váhala a zoolog Pavel Brandl už čekají na slámě v útrobách náklaďáku, auto k němu nacouvává a ve vzrušeném povyku nejvíce rezonuje hlas šéfa strážců Tidiana. S kameramanem Peterem Luptákem celou scénu sledujeme, stojíce na kabině forda, a během pár okamžiků je spící antilopa vtažena do bílé skříně kamionu. Baterii injekčních stříkaček doktor rozprostírá vedle zvířete, jemuž Oumar stále drží hlavu nahoře. Nejprve odebírá vzorky krve na biochemické a sérologické vyšetření, ty si i se vzorky trusu rychle odnáší parazitolog Ondra. Následují vakcíny – preparáty zabraňující rozvoji svalové dystrofie, dlouhodobě působící psychosedativa, antibiotika a odčervovací preparát. „Hotovo, jdeme ji budit!“ Doktor se chvatně balí a u zvířete zůstává už jen Oumar. Přivřenými dveřmi sledujeme antilopu. Napětím snad nikdo nedýchá. Uplynula minuta, Dara se ani nepohnula. Druhá minuta, pořád nic. Najednou její oči prohlédly a zatáhla jazyk. Každou chvílí se postaví. „Teď, dělej, skákej!“ Oumar ne a ne pustit rohy, zvíře se náhle prudce zvedá, Senegalci přibuchují dveře a Oumar, jak džin z láhve, v posledním okamžiku proskakuje štěrbinou ven. Hotovo.

Pár dutých ran do stěn, kamion se zahoupal, ale antilopa se v šeru rychle zklidňuje. Skvělé, druhá samice je naložena. Máme chvilku na oddech a přípravu na další zvíře. Jdu k naší skupině, všichni mlčí a v očích upřených do země se lesknou slzy. Jsem asi poslední, kdo to neví. „Ztratili jsme ji,“ říká mi Pavel, „udusila se.“ Z té neskutečné zprávy se mi zatočila hlava, po třiceti úspěšných přesunech první úhyn. „Prostě jsme ji pozdě našli a zvedli jí hlavu, byla čerstvě nažraná a udusila se nejspíš tím, co měla v bachoru. Zkoušeli jsme i masáž srdce, ale marně…“

Je příšerné vedro, ale nikdo ho nevnímá. Musíme pokračovat a probrat se z toho šoku. Souhlasí s námi i menší muž v koženém loveckém klobouku, George Rezk, jeden z majitelů rezervace Bandia, který si na tento výjimečný den bohužel pozval i členy své početné rodiny. Mrtvou Mballax odváží auto a my potřebujeme dnes uspat ještě dvě samice a samce Soleila, budoucího zakladatele chovu ve Fathale. Jako kdyby nějaký neviditelný promítač pustil zastavený film, všech šedesát lidí se dalo zase do pohybu a akce pokračuje. Doktor kontroluje pušku a chystá se na další uspávání. Chladnokrevně plní menší jehlou tu větší od uspávací střely látkou tak účinnou, že kdyby se dostala člověku jen na sliznici, už ho nikdo nikdy nevzbudí. Kde teď ale bude stádo, poplašené prvními dvěma odchyty, to nevíme. Antilopy naštěstí od napajedel daleko neodešly. Hledáme dvouleté samice, jsou jen o něco málo menší než dospělá zvířata a snadno se poznají podle kratších rohů. Identifikovat jednotlivou antilopu podle pruhů na bocích však vyžaduje značnou praxi. „Támhle, to je Donma, ta jak jde doleva za korytem,“ ukazuje Pavla doktorovi. Po výstřelu plynové pušky samice nadskočila a na boku se jí pohupuje hliníková uspávací střela s červenožlutou koncovkou. Hlavně ji neztratit z dohledu. Závod s časem začíná nanovo…

NOVÝ DOMOV JMÉNEM FATHALA

Tma přišla rychle jako v Senegalu pokaždé. V kuželech světel naší terénní mazdy se konečně objevil plechový nosorožec a antilopa na bráně rezervace Fathala. Jsme na jihozápadním pobřeží Senegalu jen pár kilometrů od Gambie, dobrých pět hodin jízdy z Bandie. Vyprahlý buš plný baobabů a akácií vystřídala hustá stromová savana. Tou také brzy projíždíme systémem plotů a bran až k našemu senegalskému domovu – budově ekocentra. Hodně se v rezervaci za rok změnilo, základna se stala součástí malé obory, do které letos vypustíme samice se Soleilem. Dva kamiony s pěticí antilop jsou na cestě, někde jsme je cestou předjeli. Předpokládáme, že zvířata pustíme až ráno, aby se mohla v novém prostředí lépe zorientovat. Rozhodnutí je každopádně na Vincentu Dethierovi, vlámském správci rezervace. Zabydlujeme se v ekocentru, v příštích dnech nás kromě vypouštění antilop čekají identifikace dvou mláďat, samiček, narozených ve zdejší oboře u samce Karanga. Na konci roku 2010 se ve čtyřech oborách v Bandii a Fathale narodilo celkem 15 mláďat a zjistit, čí je které mládě, lze, jen dokud samice kojí.

Tušení, že dnešek zdaleka nekončí, se vzápětí naplňuje. Telefon z brány oznamuje, že kamiony dorazily a jedeme vypouštět. Nikdo vlastně ani není překvapený, takhle náhle a nepředvídatelně se v Africe žije, rodí i umírá. Mazda nadskakuje za kamionem na hrbolaté cestě a reflektory prozařují prachovou mlhu. Do půlnoci zbývá půlhodina a nepříjemně chladný vítr provívá korbou i naším tenkým oblečením. Konečně sjíždíme do maaru. Jsme na místě, auta zastavují a míří svá světla k patě jednoho z obřích stromů druhu Khaya senegalensis na podivnou muldu hlíny. Kamion k ní couvá a začíná být jasné, že to je vlastně přírodní rampa pro vypouštění zvířat. Pořád je ale ložná plocha náklaďáku příliš vysoko. Strážci rozdíl vyplňují po africku – pytli s arašídovou slámou. Otevírají vrata a čekáme na prvního ze samců. Rezervace slouží mimo jiné i jako místo, kam se sváží samci antilop Derbyho, kteří nebyli vybráni do chovu. Nákladní prostor kamionu je otevřený, ale nic se neděje. Je ticho a úplným bezvětřím se co chvíli mihne stín kaloně. Čtvrt hodiny je pryč a Sabar ne a ne vylézt z auta. Provizorní schodiště se mu evidentně nezdá. Po ospalých dvaceti minutách se nad námi smiloval, plavně přeskočil pytle a beze spěchu odkráčel do noci. Druhý samec Mango se rozhodl nic neprotahovat, spořádaně sešel po pytlích, přítomným zapózoval a samčí skupina se tak rozrostla o dva mladíky. Zbývá už jen vypustit samice v oboře kolem ekocentra. První jde na řadu Gaanga, byla jako třetí v nejpřednější kóji většího z náklaďáků. To znamená, že musí projít celé auto a to se jí opravdu nechce. Po půl hodině přemlouvání k ní nakonec jeden ze strážců vlezl bočními dveřmi a ona milostivě vykráčela tak ladně, jak to jen antilopa Derbyho umí. Nakonec jsou v pořádku venku i Dara s Donmou a společně odcházejí objevovat nový domov. Jsou dvě hodiny ráno, jsme spokojení a polomrtví únavou. Soleil samice doplní až za dva dny, úvodní den odchytů se ho nepodařilo najít.

DRAMA NA ZÁVĚR

Dny v rezervaci Fathala ubíhají klidně a identifikace mláďat ve stádu samce Karanga je do týdne hotová. Oknem z pokoje v ekocentru vidíme přímo na napajedlo přirozeně zapuštěné pod zarostlým kopečkem. Stalo se vděčnou oázou pro bezpočet ptáků a každé odpoledne se zde v hladině vody prohlížejí kočkodani zelení. Netrvalo dlouho a naše čtyři antilopy si ke zdroji vody našly cestu. V ranním šeru se potulovaly kolem budovy prouhaté tmavé stíny s majestátními rohy, největší a nejkrásnější antilopy mají nový domov a my je pozorujeme oknem přímo z postelí. Co víc si přát! Zvířata si zvykají v nové oboře skvěle, spolupráce se senegalskými partnery letos klapala nečekaně bez problémů a můžeme odjet z rezervace Fathala s pocitem dobře vykonané práce, kdyby… Kdybychom byli kdekoliv jinde než na černém kontinentě.

Po našem návratu do Bandie byly v oboře u ekocentra vypuštěny dvě žirafy. Jejich dlouhokrké kolegyně z rezervace byly tak nadšené příjezdem nových kamarádek, že za nimi plotem obory prošly tak snadno, jako kdyby tam žádný nebyl. Než strážci stačili zasáhnout, čtyři antilopy Derbyho utekly do rezervace o rozloze 1200 hektarů. Staromládenečtí samci tak dostali nečekaný dárek v podobě tří dvouletých samiček a páté chovné stádo v mžiku vzalo za své. Náš čas se ale nachýlil a museli jsme opustit Senegal. Jak dostat antilopy zpátky, nepromarnit vynaložené úsilí a přitom znovu neplatit veterináře a celý tým? Řešení se chopily tři dámy – zakladatelka záchranného programu Markéta Antonínová, toho času v Čadu, ve Francii žijící Lucie Foltýnová, která kdysi s antilopami pracovala, a vedoucí projektu a sdružení Derbianus CSAW Karolína Koláčková. Společně vymyslely plán dostatečně prostý a „šílený“. Antilopy zbožňují kad, akáciové lusky. Lucie měla odletět do Senegalu a pomocí kadu sypaného za autem nalákat samice se Soleilem zpět do obory. Stalo se a k dokonalému překvapení všech přišla po čtyřech týdnech z Fathaly skvělá zpráva: „Derbíci jsou doma!“ Kolem ekocentra se zase po nocích toulají antilopy a my se nemůžeme dočkat prvních mláďat. Nebyla by to však fascinující, milovaná a osudová Afrika, kdyby se tento úspěch obešel bez kruté daně. Samce Soleila od prolomení plotu už nikdo neviděl. Se třemi samicemi do obory vešel jiný samec, Mansarinku. Jednoho dne Lucie při procházení rezervace našla mrtvou antilopu Derbyho. Byla již v takovém stavu, že identifikace nebyla možná, s jistotou ale šlo o mladého samce.

Na dně údolí Rift Valley hučí desítky větrných vírů hnaných teplým vzduchem. Ani otevřené okénko džípu nepřináší v dusném vedru kýženou úlevu. Už abychom byli u Omo! U řeky, díky níž v tomto pekelném podnebí přežívají tisíce lidí mnoha unikátních etnik.

Řeka Omo, kam máme namířeno, ústí do jezera Turkana. Oblast jejího dolního toku je jedním z nejunikátnějších území na světě. Kdokoliv se na internetu podívá na fotografie pod heslem Omo Valley, bude překvapeně zírat na pestrou směsici zástupců nejrůznějších kmenů s roztodivnými maskami, ozdobami a líčením. Realita sice není tak teatrální a divoká, ale stále platí, že Omo Valley patří mezi jedno z etnicky nejpestřejších míst na světě. Na relativně malém prostoru zde najdete velké množství původních divokých kmenů, čítajících od stovek po desítky tisíc příslušníků. I kvůli tomu jde o poměrně nestabilní a divoký region, který byl odjakživa zmítán kmenovými válkami a ostře nabitý kalašnikov patří ke zdejším mužům stejně jako jejich několik žen a nespočet dětí.

Za zády jsme nechali městečko Konso, vstupní bránu do této oblasti, a uháníme prašnou cestou směrem k vesnici Turmi, jednomu z mála míst, kde lze najít „ubytování“, a které poslouží na několik dní jako základní tábor. Okolí Turmi je domovem lidu Hamer, zemědělců a polonomádských pastevců, kteří se každých několik měsíců přesouvají s dobytkem na nová pastviště. Se svými až padesáti tisíci členy jsou jednou z největších skupin v regionu a hamerské dívky jsou známy pro svou krásu po celé jižní Etiopii.

JAK JSEM UCPAL VCHOD

Můj průvodce Gelti je zde doma a zve mě na návštěvu k rodině své dívky. Blížíme se do vesnice a reakce lidí naznačují, že Gelti je zde váženým členem. Díky svému sponzorovi z Německa si totiž mohl dovolit vzdělání. Nelze si nevšimnout jeho dobrého přehledu a moderních názorů. Dle svých slov studoval v Addis Abebě, na univerzitě v Nairobi v Keni a za svůj život byl i několikrát v Evropě.

U chýše, která leží v samém centru vesnice, mi Gelti představuje pána domu a jeho tři ženy. Všichni jsou milí a příjemní, s radostí přijímám pozvání na kávu uvnitř chatrče. První trapně vtipný okamžik nastává v okamžiku, kdy se svým širokým středoevropským zadkem zaklíním ve vstupním otvoru, který je opravdu uzoučký. Fototechnika, která na mě visí ze všech stran, tomu příliš nepřidá, a tak se mi podaří vstoupit až na druhý pokus, kdy raději volím průnik otočený bokem. Uvnitř chatrče se v domnění, že mám vyhráno, narovnávám, což je doprovázeno dunivým zvukem mé lebky a jasným zábleskem před očima. Právě jsem se seznámil s dřevěným roštem, který tvoří v horní části chýše odkládací prostor. Pohyb ve spodní části je možný pouze v přikrčené pozici, a tak raději v mrákotách usedám na připravenou kůži, položenou na udusané hlíně, a pokouším se vykouzlit v obličeji alespoň trochu přívětivý výraz.

Mé entrée všechny přítomné pobavilo a atmosféra se o poznání uvolnila. Když se v šeru rozkoukám, zjišťuji, že se okolo ohniště po obvodu chýše tlačí společně s námi dalších pět členů rodiny. Po chvilce vzájemného okukování jedna z žen naleje z konve do dýňových misek kávu, lépe však řečeno výluh ze směsi místních bylin a plodů, které lze zakoupit na trhu. Všichni slušně a beze slov čekají, až se napije pán domu. Ten pomalu a rozvážně přikládá nádobu ke rtům, pije plným douškem a pak bez varování veškerý obsah úst vyplivne jedním velkým proudem kolem dokola do tváří a misek všech zúčastněných. S mokrou tváří a s miskou, ve které je o něco více obsahu než před chvilkou, ochutnávám první doušek. Nevýrazná chuť nálevu ničím nepřekvapí, ani neurazí. Po dopití druhé misky, uprostřed příjemné konverzace, ve které se dozvídám základní informace o rodině, životě v buši, zítřejším trhu v Turmi a o studiu dcery v Addis Abebě se musím rozloučit. Je třeba najít nějaké ubytování, něco pojíst a připravit se na zítřejší den.

NA ŠKOLENÍ

Trh v Turmi je směsicí barev, vůní a přehlídky okolních kmenů. V každé větší vesnici v okolí se trh koná jednou týdně, vždy v pevně určený den. Překvapivě zde nenajdete turistické cetky, ale věci skutečné denní potřeby, které jsou místní lidé schopni vyprodukovat, vyrobit nebo posbírat. Každý takový trh je skvělou příležitostí udělat si představu o všech etnikách v regionu a prohlédnout si specifické styly zdobení každého kmene.

Právě zde mne poprvé upoutali příslušníci kmene Karo. Jde o malý kmen čítající nejvýše tři tisíce jedinců, žijících na východním břehu řeky Omo. Stejně jako mnoho dalších kmenů si také Karové zdobí své tělo a obličej při slavnostních příležitostech bílou křídovou barvou. Jiných odstínů dosahují přidáním přírodních barviv, například červeného jílu. Oblíbeným prvkem v jejich výzdobě, zvláště u žen, je jakýsi piercing ve tvaru hřebíku v oblasti mezi spodním rtem a bradou.

Vesnici kmene Karo, ležící na vysokém ostrohu nad řekou, nacházím téměř vylidněnou. Většina obyvatel je v nedalekém lesíku, kde jim dva vládní úředníci vysvětlují, jak se chránit před malárií používáním moskytiér a léků. Všichni zaujatě poslouchají a pro mě to je vítaná příležitost k fotografování. Nechci budit příliš velký rozruch, a tak chvilku také poslouchám, aby se situace rozvířená mým příchodem trochu uklidnila.

Mezitím ke mě doputovaly dýňové nádoby s jídlem a čajem, které kolovaly mezi domorodci. Ochutnávám drcenou vařenou kukuřici bez chuti a nevýrazný čaj, což vyloudí na tvářích mnohých žen úsměvy a mužům se derou na rty vtipné komentáře, kterým ale nerozumím. Lze však vycítit jejich pozitivní ladění. Situace, ve které jsem členy vesnice našel, je výborná. Všichni spořádaně sedí na místě ve stínu malého remízku nedaleko řeky a mně to dává jedinečnou možnost vybrat si ten správný objekt. Lehkým gestem žádám o souhlas s fotografováním a ve většině případů dostanu pozitivní odpověď. Výhoda tohoto okamžiku spočívá v tom, že nikdo zmateně nepobíhá, nepředvádí žádné nacvičené pózy a do záběru se netlačí houfy dětí. Všichni se zdají být naprosto přirození.

TURISTO, VYSYP KAPSY!

Obecně se lidé v Omo Valley nechávají fotografovat velice rádi. Někdy až příliš. Je zde totiž zvykem za snímek dotyčnému zaplatit, a tak fotograf spíše neustále řeší problém, jak se vyhnout záběrům strnulých skupinek, jež se samovolně natlačí před objektiv. Domorodci se snaží upoutat pozornost turistů jakýmkoliv způsobem. Do cesty vozům s turisty vybíhají bizarně pomalované děti, na hlavách dospělých i dětí lze nalézt roztodivné kreace typu paruky ze zátek od láhví, svazky nejrůznějších sušených plodin až po opravdu precizní teatrální masky doplněné dokonalým „divošským líčením“. Experti v tomto konání jsou Mursiové, jeden z nevýraznějších kmenů v této oblasti. Dle slov mého průvodce budují v národním parku Mago sezonní vesnice hned za jeho hranicemi blízko cesty, aby jim neunikl žádný turista.

Za Mursii vyrážíme z městečka Jinka časně ráno. Při vjezdu do parku platíme vstupné a o pár kilometrů dál nás zastavuje provaz natažený přes cestu. Je potřeba zaplatit další poplatek, tedy spíše výpalné. Kolem auta se seskupí několik Mursiů a bez zaplacení dalšího poplatku místní komunitě se prostě dál nedostaneme. Různé nesmyslné poplatky jsou oblíbeným sportem téměř všude Africe. Ve valné většině se vztahují jen na auta s turisty a stanoviště pro jejich vybírání vznikají zcela nekontrolovaně. Pár metrů za tímto „cachepointem“ leží vesnice, o které mi Gelti vyprávěl. Projíždíme kolem a hluk našeho vozu vyvolává mezi proutěnými chýšemi zvýšenou aktivitu. Do té doby líně se povalující Mursiové čile vyskakují, přebíhají k cestě a v běhu na sebe navlékají nejrůznější masky. Ženy vybalují tradiční hliněné destičky a vsazují si je do prořízlého spodního rtu a ušních lalůčků. Jeden z typických znaků pro kmeny Mursi a Surma. Průměr některých kusů hliněných talířků přesahuje 15 cm a jejich majitelky vypadají svým způsobem opravdu krásně, a když ne krásně, tak alespoň zajímavě. O to je však pohled děsivější, když si talířky vyndají. V běžném životě tak tráví většinu času a zdobí se jimi pouze při slavnostnějších příležitostech. Bez vsazených destiček se jejich léty natahovaný spodní ret bezvládně pohupuje při každém pohybu hlavy a odhaluje chybějící přední zuby ve spodní řadě, které padly za oběť zkrášlování. I přes lákání Mursiů pouze projíždíme kolem a nezastavujeme. Máme namířeno hlouběji do parku, do vesnice, která leží na náhorní plošině v nitru národního parku Mago, na pomezí území kmenů Mursa a Bodi.

KOLIK SE JICH POSTŘELÍ?

Po několika hodinách jízdy offroadovou cestou vystupujeme řádně naklepaní nedaleko vesnice Mursiů. Všude vládne klid a překvapivě se k nám nevrhá žádný dav. Procházíme poměrně rozsáhlou vesnicí, tvořenou mnoha proutěnými chýšemi kruhového půdorysu, a sem tam se objeví nějaká žena s tradičním talířkem ve rtu. Překvapivě se některé mladší dívky ani fotografovat nechtějí a dokonce se stydí. Oproti předchozím dnům, kdy se mi v Turmi vrhaly do cesty doslova davy domorodců, aby získaly nějaké drobné za foto, je to rozdíl.

Hliněné talířky určené k prodeji sice naznačují, že turisté se zde čas od času také objeví, ale evidentně ne v takovém množství jako ve vesnicích hned za hranicemi parku. Chvilku smlouváme o ceně talířků a pár si jich kupuji jako suvenýr. Ze zvědavosti se ptám dívky, zda by mi neprodala talířek, který má v ústech. Dlouze přemýšlí, ale pak i přes poměrně vysokou sumu odmítá. Zřejmě k němu má osobní vztah. Teprve když se blížíme ke skupince mužů debatujících ve stínu rozlehlé akácie nedaleko vesnice, tak si uvědomuji, že ve vesnici byly jen samé ženy. Zřejmě jsme přišli nevhod a chladné pohledy mužů jako by naznačovaly, že nejsme vítáni. Situaci ještě umocňuje velké množství zbraní, s nimiž si někteří muži nervózně pohrávají, přičemž naprosto ignorují jakákoliv pravidla bezpečného zacházení se zbraní. „Asi nejsou nabité,“ uklidňuji se, ale přesto během fotografování poočku kontroluji situaci a snažím se pokud možno vyhýbat pohledům do hlavně samopalů a jiných starožitných modelů, které majitelé drží za hlaveň a mají je ležérně přehozené přes rameno. Při té koncentraci zbraní se však palebnému úhlu nedá vždy vyhnout. Jeden z mužů diskutuje s mým průvodcem. Žádá nás, zda by se s námi nemohl svézt zpět do Jinky. Souhlasím a vydáváme se zpět k autu, kde pochopím, jak jsem se v otázce zbraní mýlil. Na příkrý pokyn řidiče a po krátké štěkavé diskusi nakonec mursijský bojovník před vstupem do auta neochotně vytáhne náboj z komory a sejme zásobník ze svého samopalu. V hlavě se mi honí otázka, kolik z nich se ročně postřelí. Cesta zpět ubíhá klidně až na otravné mouchy tse-tse, jež jsou jedním z důvodů, proč Mursijové preferují raději vzdálenější, výše položenou část parku Mago, kde je těchto much méně.

OMO VALLEY NA ROZCESTÍ

Mursijové byli poslední zastávkou v Omo Valley a je čas pomýšlet na návrat. Vím, že to nebyla má poslední návštěva této oblasti – jedné z nejúžasnějších a nejpestřejších na světě. Jedno z kouzel Omo Valley spočívá také v tom, že zde stále ještě není dostatečná infrastruktura pro masovou turistiku. Chybí ubytovací kapacity, a když už nějakou tu postel na přespání najdete, je téměř jisté, že nebudete spát sami. Přítomnost různých breberek ráno potvrdí zarudlé štípance. Za poslední dva roky se situace již znatelně pohnula kupředu a ze stavebních aktivit se dá jasně vycítit snaha vlády o maximální zpřístupnění tohoto regionu masové turistice. Pokrytí signálem je méně sporadické, síť je stabilní a hovory nepadají. Mobilní telefony se stávají běžnou a nepostradatelnou součástí života v buši. Cestu z Addis Abeby do Konsa, vstupní brány do Omo Valley, tvoří již z větší části pěkná asfaltka a čínské firmy kmitají na dalších rozpracovaných úsecích.

Podle mnohých odborníků je turistika jednou z cest k záchraně původních kultur, podle jiných jde naopak o začátek konce. Osobně nesdílím ani jeden z těchto vyhraněných názorů a myslím si, že pravda je někde uprostřed. Na jednu stranu nemůže nikdo žádat obyvatele těchto oblastí, aby ustrnuli ve vývoji a žili bez pokroku, odříznutí od civilizace a moderních výdobytků. Na stranu druhou lehce získané peníze od turistů deformují zdejší dlouholetý tradiční způsob života a pohled na okolní svět. Hranice, kdy se tradiční život, kultura a prostá přirozenost původních kmenů zvrtne jen v placené divadlo pro turisty, je velice tenká a najít vhodný kompromis nebude vůbec snadné.

TEXT A FOTO: JAN ČENĚK

Ležím na sněhobílé písčité pláži, nikde ani živáčka, a pozoruji příboj vod nekonečného oceánu. Ještě včera jsem se brodil v decimetrech zahnědlého pražského sněhu a dnes se vyhřívám na slunci v zemičce, o které jsem donedávna neměl ani tušení. Kapverdy? Kde to vlastně je?

Skupina deseti sopečných ostrůvků je ukryta hluboko ve vodách Atlantiku asi 1600 km jižně od slavnějších Kanárských ostrovů a zhruba 500 km západně od nejzápadnějšího bodu kontinentální Afriky – Zeleného mysu (portugalsky Cabo Verde), který dal tomuto nezávislému státečku i současný název. Každý z ostrovů má však úplně jiný charakter a celé souostroví důsledně uplatňuje místní geologické pravidlo – čím západněji ostrov leží, tím je geologicky mladší a tudíž hornatější a zelenější. Výsledkem je neuvěřitelně různorodá skládačka, která společně se stejně rozmanitě složeným obyvatelstvem utváří pestrobarevnou africkou ostrovní mozaiku. Ostrovní charakter maličkého státu, který na Portugalsku získal nezávislost až v roce 1975, jeho vzdálenost a izolovanost od pevninské Afriky a v Africe tak vzácná politická stabilita z něj učinily stabilní a relativně ekonomicky vyspělou zemi. Zemi, snažící se svou přírodní i národnostní pestrostí přilákat v posledních letech zejména evropské turisty, kteří tak vydatně obohacují státní pokladnu. Drtivá většina letů (i ten můj) míří z evropských letišť na ostrov Sal. Na ten nejplacatější, nejsušší a bezpochyby i nejturističtější, který však dokáže nabídnout mnohem víc než jen bělostné písečné pláže a nově vybudované hotelové rezorty. Byla by nesmírná škoda zůstat v některém z nich přilepený k plážovému lehátku a nevydat se za poznáním nitra ostrova a jeho přátelských obyvatel.

ŽRALOCI

Kapverďané jsou lidmi moře, obzvláště zde na vysušeném Salu, kde není téměř žádná vegetace, jen hromady hlíny, skaliska a písek. Není tedy divu, že téměř veškerý život se odehrává na pobřeží. Centrem všeho ruchu tu jsou, na rozdíl od našich návsí a náměstí, přístavní mola. Sem připlouvají rybáři se svými úlovky, zde je hned i prodávají a zde se místní snaží prodat některé z vlastnoručně vyrobených suvenýrů. Jako náš nedobrovolný osobní prodejce se deleguje (z řad mnoha jemu podobných) asi osmnáctiletý domorodec, který si nechává říkat „Gary Cooper“. Při pokusech nám něco prodat za každou cenu si počíná tak vehementně, že se mu i my po zbytek pobytu stejně vehementně snažíme vyhnout. Naše hra na schovávanou slaví úspěch až na jednu výjimku vykoupenou dřevěným hrošíkem, a tak si raději než další dřevěnou havěť kupujeme v místní „sámošce“ jinou místní specialitu: třtinovou pálenku grogue. Na konci našeho pobytu na ostrovech se z nás stávají skuteční znalci tohoto průzračného moku a pro některé méně oblíbené příchutě máme i vlastní familiární označení, jako například „ta, co je cítit po vlhkém sklepu“, jinými slovy s příchutí routy vonné. Další povedený nákup se nám podaří v odlehlé rybářské zátoce na východním pobřeží ostrova. Skupinka rybářů zde právě čistí a porcuje svůj dnešní úlovek: několik menších žraloků, kterých jsou okolní vody plné. Využíváme naší znalosti portugalštiny a všudypřítomné místní otevřenosti pro komunikaci s kýmkoliv a na příští den si do jedné z restaurací v Espargosu, správním středisku ostrova Sal, domlouváme „žraločí hody“. Ačkoliv přicházíme přesně ve smluvený čas, čekají nás ještě další dvě hodiny, než se kýžené lahůdky dočkáme. I zde, mimo vlastní kontinent, mají pro čas africké měřítko. S chutí se vrháme na umně připravené žraločí speciality, které jsou však pro Středoevropany příliš slané. Až teď si plně uvědomujeme, že název ostrova přeložený do češtiny znamená sůl.

V NITRU VULKÁNU

Ještě intenzivněji se můžeme se solí setkat v údolí zvaném Salinas. Tento vyhaslý sopečný kráter byl před mnoha lety průrvou ve stěně zaplaven mořem, a když masa vody vyschla, vznikly několik desítek centimetrů mocné solné nánosy. Místní je dodnes využívají k těžbě soli. Po průchodu krátkým, ručně vylámaným tunelem se nám naskytl zvláště zde, v tropické ostrovní Africe, dost nezvyklý pohled. Nám, hokejovým Čechům, svými bělostnými plochami solných nánosů silně připomínal obrovské ledové kluziště kontrastující se sytě modrým bezmračným nebem. Jedna ze sekcí solných lagun rozsáhlého solného pole byla v posledních letech vyhrazena pro turistické využití. Je neustále zásobována dostatečným množstvím vody tak, aby obsahovala stále velké množství solných minerálů. Výsledkem je voda s vlastnostmi vody Mrtvého moře, jednak léčivými a jednak potvrzujícími Archimédův zákon o tělesu ponořeném do kapaliny. Do této vody se prostě ponořit nedá, a i když jsem se o to několikrát pokusil, voda mě ihned vyplivla na hladinu. Po tomto zážitku jsme uvítali trochu turistického pohodlí a pro místní neuvěřitelného luxusu a dopřáli jsme si sprchu sladké vody v nedávno vybudovaném zázemí této slané plovárny.

VODA NAD ZLATO

Ne nadarmo se Kapverdským ostrovům přezdívá „ostrovní Sahara“, však zde také prší průměrně pouhé čtyři dny v roce. Obzvlášť tady na Salu, kde ne¬existují přírodní zdroje pitné vody, je její nedostatek tím nejpalčivějším problémem. Aby tu na ostrově mohl vůbec někdo žít, musí se sem veškerá pitná voda dovážet na lodích nebo čerpat a nákladně upravovat voda mořská. Zejména po ránu je možné vidět mumraj kolem krytých vodních zásobníků rozesetých v každé větší vesničce. Místní sem každodenně s nádobami docházejí pro vodu třeba i několik kilometrů. I ten nejmenší Kapverďánek, co se sotva naučil chodit, si musí plnit tuto pravidelnou celoživotní pouť. Sladkovodní vodovod je zde stále zbožným přáním, a to i ve většině nejmodernějších hotelů. Proto zde tak velice často můžeme zaslechnout zvolání: Kéž nám dá bůh vodu! Vodu, která je zde kvůli jejímu nedostatku ceněna nad zlato mnohem víc, než ta naší pohádkou oslavovaná sůl.

HLAVNÍ ZPRÁVY

Identitu každé země utvářejí především její obyvatelé. Pokud bych měl popsat Kapverďany, které jsem měl čest během krátké doby poznat, charakterizoval bych je především jako šťastné a veselé lidi. Ne proto, že jsem se na ostrovy dostal těsně po Vánocích, které zde ještě doznívaly poněkud divokou vánoční výzdobou. Ač jsou zdejší mnohokrát velmi chudí (z pohledu Evropana, nikoliv v celoafrickém kontextu), téměř vždy jsou otevření a usměvaví. Morabeza, tohle slovo v kapverdské kreolštině vyjadřuje místní pohostinnost, vstřícnost a přátelskost k hostům. Funaná je místní hudební žánr, který prezentuje jejich přirozeně veselou povahu. Pod téměř vždy bezmračným nebem a s neuspěchaným pojetím času morabeza a funa¬ná dotvářejí harmonii prostředí, jehož „chybičky“ lze lehce přejít. Před naším odletem nás ještě z místního rádia zastihla neuvěřitelně důležitá hlavní zpráva: „Z dodávky na silnici před hlavním městem už opět uteklo prase a zatím se ho nepodařilo chytit.“ Šťastná země, která má takové hlavní zprávy. Šťastní lidé, kteří v ní žijí…

TEXT: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: MAREK WÁGNER

Zlato. Symbol bohatství a prestiže, síly a štěstí, i náboženský. Ale také ekonomická jistota, ke které se upínají zraky lidí v dobách nestability. Zlata není na světě moc. Ostatně i to je důvod, proč je tak vysoce ceněné. Odhaduje se, že dosud bylo na celém světě vytěženo zhruba 166 tisíc tun tohoto unikátního kovu. Naprostá většina pak v posledních desetiletích. Zní to jako obrovské množství, ale kdybyste z něj vytvořili jednu velkou krychli, bude mít hranu o délce pouhých přibližně 35 metrů. Zlato je ceněno nejen pro svoji krásu, ale také kvůli výborným vlastnostem, které z něj dělají takřka univerzální materiál. Je výborně vodivé a odolné proti korozi. A také kujné. Jeden gram zlata lze rozklepat do fólie o velikosti jeden metr čtvereční. Není divu, že si ho vážily všechny velké civilizace, které kdy obývaly Zemi. Důkazem jsou pohřební maska Tutanchamona, poklady Inků, české Národní divadlo… Příkladů bychom mohli vypsat desítky.

I na finančních trzích má zlato zvláštní postavení. Ačkoli se jedná o surovinu, obchoduje se s ním spíše jako s měnou. Jeho cenu tak více než dostupnost a aktuálně vytěžené množství ovlivňují vyjádření politiků, ukazatelé výkonnosti ekonomik jednotlivých zemí, případně finanční krize, což je pojem skloňovaný zejména v posledních pár letech. Když je situace na finančních trzích špatná, jde cena zlata obvykle nahoru. Ještě před deseti lety stála trojská unce zlata 300 amerických dolarů. Dnes se pohybuje pod hranicí dvou tisíc dolarů za unci. Cena dolaru za tu dobu přitom klesla na polovinu, zlato je tak na trojnásobku své ceny před deseti lety. Pokud to přepočítáme na naši měnu, zjistíme, že za pouhý jeden gram zlata lze dnes získat až tisíc korun. Okamžitě nás v redakci při čtení aktuálních zpráv napadlo, zda existuje možnost, jak se ke zlatu jednoduše dostat?

NA KRIZI S PÁNVÍ

„Krize žene lidi znovu k pánvi. S růstem ceny zlata míří do texaských kopců s krumpáči a pánvemi nová generace hledačů pokladů,“ píše denní tisk. Je tohle ta cesta? Chvilka na internetu a zjišťuji, že i v České republice působí poměrně početná skupina lidí, pro které je rýžování zlata velkým koníčkem.

„Dobrý den, zlatokopecké pánve jsou zatím rozebrané,“ odpověděla mi Eva Riedlová z Českého klubu zlatokopů, která má v klubu prodej pánví na starosti. Na svědomí to ale zřejmě nemá novodobá zlatá horečka, ale hry na zlatokopy populární na mnoha dětských táborech. Bohužel, jak jsem později informován, se tam dětem vnucuje představa, že v českých řekách zlato není a musí se jim do vody házet jeho náhražky, aby si měly s čím hrát. To ale neřeší můj problém, že bez pánve těžko s rýžováním začnu. Na pomoc jsem si proto zavolal čestného předsedu zlatokopeckého klubu Vladimíra Bláhu. Ten ochotně souhlasil, že mi pár českých zlatonosných řek ukáže.

„Kde se zlato v řekách bere?“ zní má první otázka. Stačí se přitom podívat na mapu a odpověď je nabíledni. Zlato lze v českých zemích nalézt v Kašperských horách, na Novoknínsku a u Jílového ve středních Čechách, v oblasti Krakonoš a Rýchor a samozřejmě ve Zlatých horách u Jeseníků. Ze všech těchto území řeky zlato vyplavovaly. Čím dále od zdroje, tím méně ho šlo nalézt. Ostatně takto docházelo k nálezu primárních ložisek už ve středověku. Hledači šli proti proudu a ve chvíli, kdy v řece zlato už nenacházeli, věděli, že právě minuli místo, kde by bylo vhodné otevřít důl.

ZAČÁTKY NA KOCÁBĚ

Naše první cesta vede na říčku Kocábu, která protéká Novoknínskem a u Štěchovic se vlévá do Vltavy. Již dopředu jsme varováni, že zde zlato nenarýžujeme, spíše si jen můžeme vyzkoušet ten správný postup. Bereme pánev a lopatu a vstupujeme bosí do koryta řeky. Vybíráme místo, kam voda naplavuje unášený materiál, tedy dále od proudu. Pan Bašta, od pohledu rozený zlatokop, zaryje lopatou ve dně řeky a začne nakládat říční materiál na pánev. Pak pánev vezme s překvapivou lehkostí do rukou a nacvičenými pohyby nechává řeku odplavovat lehčí materiál. Nám jde o ten nejtěžší, o zlato, a to by mělo na pánvi zůstat jako poslední. Netrvá to moc dlouho a na pánvi zůstává jen tzv. šlich. Jemný materiál, složený z tmavých až černých těžkých minerálů.

„Jak je to s legálností rýžování?“ ptám se raději předem. Nerad bych své vyrýžované bohatství hned odevzdal státu. „Potřeboval byste povolení, kdybyste prováděl průzkum nebo přímo těžbu, bagroval břehy a podobně. Ale při amatérském rýžování nic takového neděláte.“ „A jak zlato poznám?“ ptám se, když se marně snažím ve vyrýžovaném materiá­lu na pánvi spatřit něco, co by se zlatu alespoň vzdáleně podobalo. „Já tvrdím, že zlato pozná každý. Je prostě… zlaté,“ odpoví mi můj učitel s úsměvem a pánev očistí. Nic v ní nebylo.

Vezmu ji do ruky sám a zkusím zopakovat stejný postup, který jsem před chvílí viděl. Naložím si pánev plnou a jsem pak nemile překvapen, když zjistím, jak je těžká. S omluvným úsměvem raději odházím větší kameny a zkusím si vlastní rýžování. Je to překvapivě namáhavé a přemýšlím, co začne od té tíhy bolet dřív, zda ruce nebo záda. „Ten rýžovací pohyb musí vycházet z ramen, stačí jen přenášet váhu z jedné strany nad druhou a pánev se vám sama rozpohybuje,“ dostává se mi cenného tipu a mé rýžování rázem vypadá o něco lépe. Dokonce se objevil i tzv. ocásek, který vytváří ¬materiál postupně odplavovaný z pánve. Český klub zlatokopů pořádá pravidelně soutěže, některé i s mezinárodní účastí. Při nich prý dokážou zlatokopové přerýžovat plný kýbl písku za minutu a půl, a to včetně vyhledání a vyndání šupinek zlata. Mně to trvá čtyřikrát tak dlouho, a to na konci ještě nemám zlatou tečku ve formě šupinek, představujících mé budoucí bohatství. „Tady toho už moc nebude, celá ta řeka je několikrát přebagrovaná, ale jestli chcete, můžeme na Sázavu.“ Nadšeně souhlasím.

KONEČNĚ NÁLEZ

Do Zlaté řeky, jak Sázavě přezdívají trampové, vstupujeme v Pikovicích. Pan Bašta jde téměř najisto. Materiál nabírá z náplavů okraje řeky poblíž břehu. Soustředí se především na ten drobnější, schovaný za velkými kameny. Vyrýžovat ho trvá jen chvíli. Napoprvé však v pánvi opět nic není. Napodruhé také ne. Do třetice všeho dobrého? Marně hledám třpytící se kousky kovu. „Zlato se netřpytí,“ uklidňuje mě pan Bašta. Konečně! Mezi drobnými černými kamínky je i několik zlatých, přímo uprostřed ta největší šupinka. Takže je to možné… „Na takové Otavě se dá za čtvrt hodiny narýžovat i čtyřicet zlatinek.“ Čtyřicet mi připadá jako slušné množství. „Akorát na jeden gram zlata jich potřebujete tak osm až deset tisíc.“

Matematika je přísná – 14 dní práce a tisícikoruna v kapse. A také hodně poničená záda. Zlato z českých řek tedy tím příslovečným zlatým dolem zřejmě nebude. Ostatně i čeští zlatokopové to dělají především pro zábavu, pro možnost pobýt v přírodě. Nicméně i oni jezdí do zahraničí. V Austrálii, Spojených státech nebo v Kanadě lze stále v řekách najít slušné množství tohoto vzácného kovu, a i pan Bašta se tam jednou za čas vypraví. Nedá mi to a musím se zeptat: „A kolik už toho máte?“ Nicméně odpovědí je mi jen tajemný úsměv. Takže kdo ví. Možná to i já budu zkoušet dál. Co kdyby…

TEXT A FOTO: TOMÁŠ NÍDR

Na náhorní plošině to vypadá, jako by si tady král z pohádky Sůl nad zlato hrál s bezednou slánkou a zapomněl jí říci dost. Soli je tu tolik, že každodenní špetku na dochucení jídla by si kousek za bolivijským městečkem mohl nabrat každý obyvatel planety, a to po několik generací.

Procházím se po bílé planině Salar de Uyuni ve výšce téměř čtyř tisíc metrů a pod nohama mi svými charakteristickými zvuky chroupe prašan. Ohnu se a dám si kousek bělostného sněhu do úst, osvěžení však nečekám. Zajímá mě jeho slanost. Krystalky soli, které v plné kráse předvádějí svou krychlovou formu, jsou dvojnásobné oproti těm na našich rohlíkách a také jejich chuť není nijak ošizena. Sůl se táhne po rovině „od nevidím do nevidím“. Pokrývá plochu deset a půl tisíce kilometrů čtverečních (tedy více než osmina České republiky) a podle odhadů se tu v poušti, kde na sladkou chuť není ani pomyšlení, nachází 10 miliard tun chloridu sodného. Prokalkulujte si sami, kolik životů by vám trvalo, než byste vaší spotřebou zdejší naleziště projedli.

VE VELKÉM NETĚŽÍME

To, co z dálky vypadá jako eskymácká vesnice plná iglú, se zblízka promění v navršené kužele soli čekající na odvoz ke zpracování. Není tu nijak masivní těžba, ročně odtud vypraví pouze 25 tisíc tun, což je při obrovských zásobách stejně nevýznamné, jako snažit se ochutit kotel polévky v závodní jídelně jedním zrnkem soli. Dělníci jen shrabou několik centimetrů vrstvy, přičemž na některých místech by mohli hloubit i několik metrů, než by minerál došel. Daleko větší potenciál v Uyuni má však lithium, kov, jenž je nezbytnou součástí baterií. Nachází se ho v těchto místech pod solným povrchem zhruba polovina ze světových zásob. K těžbě tady však zatím nedochází a Bolívie vytrvale odmítá nabídky nadnárodních koncernů. Chudí Ajmarové, kteří v této odlehlé oblasti poblíž hranic s Chile žijí, o těžbě nechtějí ani slyšet. Obyvatelům země, jejíž hory daly během koloniálních časů podle poetických odhadů tolik stříbra, že by se z něho dal postavit most z Jižní Ameriky do Španělska, se nelze divit. Také oni už poznali, že se vytěžené bohatství zřídkakdy přetaví i v lepší životní podmínky místních lidí. Světu tak zůstává nádherná přírodní scenerie nenarušovaná fabrikami, doly a dalším průmyslem.

JEZERO VYSCHLÉ NEVYSCHLÉ

Podle indiánských legend mohou za vznik Salaru obři, které dnes vidíme v okolí jako zkamenělé horské velikány Tunupu, Kusku a Kusina. Tunupu si vzala Kusku, ale když se jim narodilo dítě, utekl jí nevěrník za Kusinou. Zrazená Tunupu se pustila do pláče, zrovna když kojila novorozence, a její slzy se smíchaly s mateřským mlékem a Salar byl na světě. Geologické vysvětlení pohádkovost nechává stranou a nudně objasňuje, že Salar vznikl vyschnutím obrovského slaného jezera, ze kterého zbyly dnes jen dva kapalinou naplnění pohrobci Poopó a Uru Uru. Ale i tady je prostor na pohádku. Předchůdce Salaru se zachoval jako chytrá horákyně a vyschl–nevyschl. Voda se totiž v oblasti stále nachází, ale až pod povrchem. Zajímavé je, že někde je vrstva soli silná jen několik centimetrů, jako led na českých rybnících, a při procházení slyšíte zvuk tekoucí vody. Jinde má mohutnost zamrzlého Bajkalu, který unese nejen člověka, ale klidně i kolonu náklaďáků. Jenom musíte znát správnou trasu, abyste se nepropadli do solné pasti.

VOZOVKA ZE SOLI

Navigace pro řidiče ale není největším problémem. Tím je samotná sůl. Vzpomeňte si, jak auta trpí, když silničáři při zimní údržbě vozovek přeženou solení náledí. A tady je ze soli celá vozovka a její široké okolí. Agresivní minerál, který se s podvozky dopravních prostředků ne a ne skamarádit, ve spolupráci s jihoamerickou příslovečně lajdáckou údržbou vyřazuje z autoparku jeden teréňák za druhým. Proto se také žádná z oslovených cestovek, které ve městě Uyuni výlety do pouště organizují, moc nemá k tomu, aby turistu přepravila na ostrov z kamení a hlíny, který stoupá nad bělostnou plochu. V době mé květnové návštěvy je po období dešťů, při nichž se hladina blízkého Poopó přelije až do Salaru. V některých místech se tak drží slaná voda, která má na motory ještě horší účinek než samotná sůl, takže náhlé zastavení teréňáku uprostřed přesolené pustiny není výjimkou. Proto musí cestovky jezdit v kolonách, aby byl v případě „ztroskotání“ okamžitě po ruce někdo, kdo by pomohl s odtahem. Agentury proto nasazují takové ceny, že se naprostá většina návštěvníků spokojí s tím, že zaveze jen několik kilometrů do hloubky Salaru.

Jede se přes bizarní hřbitov vlaků, které tu reznou od 40. let minulého století, kdy se v oblasti zastavila železniční doprava, a dnes vytvářejí pozoruhodnou kulisu pro focení bolivijské náhorní plošiny Altiplano. Deset kilometrů za městečkem Uyuni, které je centrálou i pro další výlety do vysokohorské pustiny za lagunami a plameňáky, už vjíždíme do rozbředlé soli, která nám odletuje od pneumatik. „Za dva měsíce to tady bude tvrdé jako asfalt,“ upozorňuje nás řidič na přeměny přírody potom, co definitivně odezní dopady období dešťů.

Stavíme u slaných homolí. Poctivě modré nebe v kontrastu s oslepující bělobou láká turisty k pořizování „originálních“ snímků, takže návštěvníci se předvádějí v co nejneuvěřitelnějších pózách či vyskakují před objektivem. Člověk toužící po prosté kráse by nejraději nasadil běžky a zmizel před tím hemžením do dáli. Jenže toto přeci není prašan, tady by to asi moc neklouzalo.

Pak se stavíme jako všichni u důležitého orientačního bodu – hotýlku postaveného ze slaných cihel. Dříve bylo podobných zařízení v poušti několik. Turisté za možnost přespat v hotelu, který je slaný od základů až pod střechu, solili pěkné peníze. Ale ukázalo se, že majitelé hotýlků ještě nemají dobře vymyšleno, jak v bělostné poušti účelně zacházet s lidskými odpady všeho druhu, takže ubytovací kapacity postupně rušili. Tento poslední zůstal jako atrakce, kde se u stolů ze soli mohou turisté trochu občerstvit. Jídlo je dobré, přesto neodolám, když už mám tu možnost, hrábnu vedle sebe rukou a trochu si přisolím.

Chcete se podívat na Fidži a máte hluboko do kapsy? Fidži není nejlevnější destinací, a dál od české kotlinky snad už letět ani nemůžete. Ale když víte, jak na to a nemáte vysoké nároky, můžete hodně ušetřit. Nečekejte však zázraky, v tomto ráji, kde ještě před sto padesáti lety existoval kanibalismus, není nic zadarmo.

Po měsíčním cestování po Novém Zélandu mi už nezbývalo mnoho úspor na vysněnou „ohřívací“ dovolenou před návratem do Čech. Z tropických rájů jsem se rozhodla pro Fidži jakožto nejlevnější variantu, protože je na trase aerolinek, od nichž mám zpáteční letenku. Sama a bez plánu, vyzbrojena průvodcem Lonely Planet, který jsem si ani nestihla celý přečíst a s domluveným ubytováním na první noc u „známé“ Caroline z Couchsurfingu. Nejen, že za to se neplatí, ale ještě mi to skýtá možnost bydlet u místní rodiny a poznat, jak žijí.

NOC VE SLUMU

Hned první noc zažívám kulturní šok. Caroline mě z letiště v Nadi vede domů. Ale domem bych to rozhodně nenazvala. Lepenkové stěny, okolo spousta psů, na podlaze dospělí, děti, sprcha rovná se kbelík s vodou vedle záchodové mísy. Podlaha většinou z udupané hlíny a záchodová trubka končí hned za stěnou. A v domě není slušné nosit pantofle. To není nejlepší začátek, říkám si. „Nevadilo by ti, kdyby s tebou spala v posteli sestra Anna? Nemá kde spát.“ Je hluboká noc, takže neprotestuji a usínám s Annou, naštěstí ve velké posteli, při debatě o darwinismu. Další překvapení, všichni mladí i staří umějí anglicky, a dobře. Angličtina je úředním jazykem a učí se jí už odmalička. Docela mi to usnadňuje život. Jakožto antropoložka teorii přírodního výběru bráním, ale pro Annu, studentku biblických studií, není žádný argument dost dobrý. S úsměvem kroutí hlavou. V nose mě lechtá vykuřovadlo komárů. Brzy se ozve chrápání ze všech světových stran, jako by kolem nebyly stěny. Připadá mi, že v okruhu deseti metrů musí spát alespoň patnáct lidí, což se ráno ukazuje jako správný odhad. Ranní procházka do města – horko, prach a bláznivá doprava. Vesnice mezi poli s cukrovou třtinou složená z domů podobných tomu „mému“. Neváhám a snažím se co nejrychleji uniknout a zajistit si transport a ubytování na ostrovech. Vidím se na bělostné pláži ovívaná svěží brízou…

Carolinin přítel Noah se vyptává, jaká mám přání, a ještě než si stihnu ve městě něco objednat, přispěchá s nabídkou. Devět dní, tři ostrovy, ubytování, jídlo, doprava. Balíček mi spočítá na bezmála devět tisíc korun, můj strop. Odjíždí se za hodinu. Noah je jeden ze stovek „agentů“ na ostrově, kteří za provizi dohazují klienty ubytovnám. Jejich nabídku nenajdete vždy na internetu a ani tištění průvodci nejdou do detailů. Většina lidí, jež jsem v hostelech potkala, dostala nabídku od podobného agenta či od cestovky na letišti. Ceny se ale hodně liší, záleží na agentovi, jak vás odhadne a jakou provizi si započítá.

FIJI TIME!

Souostroví sopečného původu Mamanuca čítá asi dvacet ostrovů. Z mezinárodního letiště v Nadi jsou nejlépe dostupné, takže slouží jako snadný a relativně levný cíl turistů. Některé neobydlené ostrovy mizí při přílivu pod hladinu. Ty, které oceánu vzdorují, se liší velikostí, počtem rezortů (rezort neznamená vždy luxusní ubytování, tady se tak říká i hostelům) a jejich kvalitou a cenou. Někde najdete fungující domorodé vesnice, na jiných už jen rezorty. Na některé se jezdí jen na výlety, jako na ten, kde se natáčel film Modrá laguna. Beachcomber je na malém ostrůvku, kam se jezdí výhradně za noční zábavou. Party do rána, přes den se mládež rehabilituje u bazénu a večer to všechno začíná nanovo. „Nic pro mě,“ říkám si hned na začátku. Můj balíček zahrnuje čtyři noci na ostrově Mana, tři noci na Malolo a dvě noci na Bounty Island.

Z Port Denarau u Nadi vyjíždějí všechny trajekty a čluny. Noah mě doprovází (taxík platím samozřejmě já), aby mi dal vouchery na ubytování i transfery. Cestou si musím vyzvednout v bankomatu téměř celou částku. Na některých ostrovech nelze platit kartou a jezdit jinam pro hotovost je drahé. Kupuji si velké balení vody, dobrý nápad, který mi ušetří hodně peněz. Doklady vyplním s majitelem „cestovky“ na kapotě jeho superdrahého bouráku přímo v přístavu. Platím zálohy na ubytování a plnou cenu převozů. Provize je už zahrnuta, mají to dobře promyšlené. O pár tisíc lehčí, jen s pár papíry v ruce čekám na loď. „Ani bych se nedivila, kdyby nepřijela nebo kdyby předplacené hostely neexistovaly,“ ťukám si na čelo, jak snadno se mohu nechat odrbat za mého plného vědomí. Po hodinovém zpoždění člun konečně přijíždí. V poledním slunci s dalšími cestovateli se během netrpělivého čekání poprvé setkávám s termínem Fiji time, který pak budu slýchat každý den. „Kam bys spěchala? Relaxuj, jsi na Fidži!“ Chtějí tím říct, že se na hodinky nedívají. Jak co přijde, tak to přijde. Zajímá mě ale, proč je všechno vždycky pozdě a nikdy dříve?

Na každém ostrově nás vítají domorodci s písní na rtech a kytarou. „Bula!“ Stokrát denně omílané slovo. Je to pozdrav a znamená „život“. Personál si nás odvede do jednotlivých ubytoven. Na ostrově Mana jsou hned tři hostely vedle sebe. Můj, Sereana, ani nemá nápis. Ubytování ve společné místnosti (asi deset postelí) je čisté, ale velmi skromné, studená sprcha, jídlo už jsem měla lepší a ani s množstvím to nepřehánějí. Okolní hostely na tom byly o něco lépe a organizovaly si i večerní program. Vše je ale přístupné všem, a tak se výhody dají kombinovat. Od „cizích“ tedy využívám internet, bezpečnostní skříňku, půjčovnu šnorchlů a kajaků a volejbalové hřiště. Na žádném ze tří ostrovů, jež jsem navštívila, nejsou restaurace ani obchody. Proto všechny hostely nabízejí ubytování se stravou v ceně – tři jídla denně.

JAK SI KDO USTELE…

Ubytování v Malolo Beach Resort je o dost luxusnější. Tenhle podnik rozlezlý po kopcích nad pláží byl postaven pro stejnojmennou australskou show a za slušnou cenu poskytuje nadstandardní služby. Několik známých mě varuje před „bedbugs“, štěnicemi. Ukazují mi štípance a peláší na jiné ostrovy. Stavím personál do latě, jen co se vylodím a oni pak můj pokoj (dvoulůžkový, který mám, mimochodem, celou dobu sama pro sebe) hned dvakrát vystříkají speciálním sprejem. Pobývají tu i starší lidé (pronajímají si o něco dražší „bure“ – chajdy na pláži) a je tu i pár rodin s dětmi. Pláž je ale tristní, plná ostrých kamenů a na mělčině je tak jemný korálový prach smíšený s vodou, že je voda jako mléko. V pěší vzdálenosti žádná lepší není. Půjčuji si tedy každý den kajak a poznávám okolí. Protější Castaway Island mě přitahuje jako magnet. Aniž tuším, že je to ten ostrov, kde se natáčel film Trosečník s Tomem Hanksem, zamilovávám se do jeho pláže s azurovou zátokou, kde jediné stopy v písku jsou moje a místních plážových koz. Mým favoritem co do ubytování ale zůstává poslední navštívený ostrov – Bounty. Je tak malý, že ho obejdete pěšky za dvacet minut a celý ho okupuje jeden rezort. Nic nepřekáží výhledu na východ i západ slunce za horizont oceánu. Dobré jídlo, čisté palandy a čilý večerní život na jedné straně, ale klid kdykoliv po něm zatoužím na straně druhé.

OCEÁN MÍSTO TELEVIZE

Přestože páry jsou nejobvyklejší, potkávám i dost single cestovatelů z celého světa. Převažují jednoznačně Angličané. Ať už ve dvojici či na vlastní pěst, můžete si užít překrásný oceán s korály, kam oko dohlédne. Kajakování je úžasné, a když není velký vítr a vlny, můžete pozorovat veškerý ten čilý pestrobarevný ruch pod vámi. Se šnorchlem a brýlemi jako byste se ponořili do obřího akvária s vlažnou vodou. Domorodá osada blízko rezortu přináší vzácnou zkušenost – vidíte, jak lidé žijí, co kdy dělají (moc toho není), jak vypadá jejich škola a kostel (většinou jsou křesťané) – ale má to i nevýhody: mně například vesničtí psi ukradli pantofle hned první noc. Vesničané vás mohou pozvat na kavu – místní, ne příliš chutný nápoj z kořene pepřovníku. Připravuje se jako čaj, ale za studena, kdy je jemný prášek v obrovského pytlíku máčen a ždímán do velké dřevěné misky. Je to společenská událost, pije se rituálně z jednoho putovního kalíšku. Kava má lehce omamné účinky. Nebudete po ní opilí, já jsem jí vypila docela hodně a kromě lechtání na rtech jsem měla jen střevní potíže o několik hodin později. K nejvíc vzrušujícím zážitkům patří setkání se žraloky: plavu si se šnorchlem za korálový útes a najednou je pode mnou, vlní se u dna, párkrát švihne ocasem a je pryč. Asi půl metru dlouhý. Můj první žralok! Vzrušením se mi mlží brýle. Hejno „baby“ žraloků vídám potom často ze břehu, když si v mělké vodě hledají snídani. S miniaturními ploutvičkami trojúhelníkového tvaru nad hladinou proplouvají hejna rybiček, které se nezdají přítomností predátora zdaleka tak rozrušené jako já.

DETEKTIVKA BEZ ROZUZLENÍ

Překvapilo mě, jak velký je rozdíl mezi tím, jak se země prezentuje a realitou. Chudobné domy, bláto, prach. Dvacetiletá Laisa ze slumu, kde jsem přebývala, má malého syna a Nový Zéland je pro ni vysněnou zemí. Telefon si chodí nabít do zásuvky na letišti, dvacet minut chůze. Pak hodinu surfuje na internetu ve městě a při zpáteční cestě si nabitý telefon vyzvedne. Přesto je jako všichni, které jsem potkala, vyrovnaná a spokojená s tím, co má a kde žije. Mnoho Fidžijců se snaží na turismu „trhnout“, co se dá. Ilustrují to již zmínění „agenti“, ale také následující zápletka. Po první noci odjíždím na ostrovy a Caroline mě ujišťuje, že moje krosna s věcmi, které oněch devět dní nebudu potřebovat, je u ní v pokoji v bezpečí. Beru si tedy jen to nejnutnější. Po devíti dnech mě má vyzvednout v přístavu, ale nečeká tam a telefon nezvedá. Aniž vím adresu, dopátrám se alespoň přibližné polohy. Polem cukrové třtiny dospívám k tušenému cíli. Caroline nikde. Noah doma ale je. Překvapilo ho, že jsem našla cestu, načež se nenápadně vypaří. Jdu si sbalit batoh a zjišťuji, že mi pár věcí chybí, včetně padesáti amerických dolarů. Hledám Caroline, aby mi to vysvětlila. „Caroline? Ale ta je tady!“ ukazují na dámu přebujelých tvarů, jež právě doplétá proutěnou podložku. Je to Noahova sestra. „A dívka, která mě sem přivedla?“ ptám se zmateně. „Ale to je Tapou, Noahova přítelkyně, ta tu nebydlí!“ Takže Tapou mě přivede do cizího domu, lže i o tom, jak se jmenuje a zatímco jsem na dovolené, prošacuje mi (pravděpodobně s Noahem) batoh a vezmou si, co ráčí. V duchu jim nadávám do kanibalů. Dostává se mi omluv od všech členů rodiny, prosba, ať zůstanu do rána a pozvání na společnou večeři.

TEXT: KAMIL VIRÁG

Kouzelná krajina velkých jezer, ideální místo pro všechny druhy vodních sportů, pěší turistiku, cykloturistiku a pozorování divoké, nezkažené přírody. Takové je Mazursko v severovýchodní části Polska. Ne náhodou jeden z kandidátů na nový přírodní div světa.

Svůj již několikátý výlet na toto území jsem tentokrát naplánoval do okolí dvou, podle mého názoru nejkrásnějších přístavních městeček, Mikołajki a Giżycko. To první leží na hranici Mazurského krajinného parku a břehu jezera Tałty a vděčí za svůj název sv. Mikuláši. Nedaleko Mikołajek je křižovatka kanálů, spojujících Tałty s jezery Bełdany a Śniardwy. Velká mazurská jezera jsou mezi sebou propojena kanály a říčkami a tvoří tak perfektní síť tras pro jachtaře dychtící po dobrodružství a objevování. Jezero Śniardwy je skutečnou výzvou, zejména za zhoršeného počasí, kdy jeho hladina připomíná spíše rozbouřené moře. Měl jsem příležitost přesvědčit se o tom na vlastní kůži během své květnové plavby, kdy silný vítr vytvářel nad poměrně mělkým dnem jezera posetým velkými balvany skutečně velké vlny. Kdo prošel zkouškou Mazurských jezer, která jsou zde chápána jako jakási škola mořské plavby, může se s klidem vydat dále na sever, plavit se po Baltském moři.

Jezero Śniardwy je se svou rozlohou 114 km2 největším mazurským jezerem nesoucím hrdou přezdívku „Mazurské moře“. Jeden z nejkrásnějších výhledů na něj je z nepříliš známého a téměř liduprázdného poloostrova Szeroki Ostrów na východu jezera. Na jeho konci roste několik voňavých jehličnatých stromů a pláže jsou pokryty jemňoučkým pískem, za který by se nemusela stydět ani ta nejlepší přímořská letoviska. Není zde žádný kemp, ale několik rodin si zde, daleko od okolních městeček, bezstarostně postavilo stany a na ohništích grilují ulovené ryby. Sedám si na vyvýšené místo nad pláží a pozoruji neobyčejný výhled na otevřený vodní prostor s ostrovy porostlými vysokou, sytě zelenou trávou. Nad hlavou mi čas od času krouživě přeletí orel mořský, orel skalní či jestřáb. Níže při hladině se drží rackové a vlaštovky a na vodě se pohupují kachny se svými mláďaty. Nemohu se odtrhnout od krásy, kterou zde bůh opravdu nešetřil a veškeré starosti a útrapy při zapadajícím slunci mizí.

DO KRÁLOVSTVÍ KORMORÁNŮ

Procházím se po mikołajském nábřeží lemovaném gotickými domy z červených cihel, charakteristickými pro tento přístav a obdivuji zakotvené jachty a míjející se lodi. Nové zvědavé posádky doplňují zásoby a někteří zůstávajíi přes noc kvůli některému z populárních „szantowych“ koncertů. Ve vzduchu je cítit vůně smažených ryb z místních „smażalni ryb“, kde se podávají výborné, čerstvě ulovené ryby z mazurských jezer. Z města se plavím do divočiny kolem jezera Łuknajno, které je na seznamu biosférických rezervací UNESCO. Patří k největším evropským hnízdištím labutě velké a desítek jiných druhů vodních ptáků. Nejlepší místo pro jejich pozorování je z vrcholů tří vyhlídkových věží – dvou na severu s výhledem přímo na labutě a jedné na jihu s výhledem i na jezero Śniardwy. Z té první severní věže není nic moc vidět, a tak se prodírám lesem do té druhé, vzdálenější, odrážím při tom útoky krvelačných komárů a hrůzně vypadajících ovádů, kterých jsou zde po nedávných deštích hejna. Po únavném nerovném boji a balancování na zničené ztrouchnivělé lávce nad bažinou dobývám pozorovací rozhlednu, ze které toho ale k mému zklamání opět není příliš vidět. Labutě, kterých je zde skutečně mnoho, se buď ukrývají ve vysoké trávě na druhé straně jezera, nebo se pohupují na hladině uprostřed. Nepovedený výhled na labutě si vynahrazuji plavbou k ostrovu kormoránů na jezeře jménem Dobskie. Vyplouvám z přístavního městečka Giżycko, které mne přivítalo jachtařským příkazem „Spustit kotvu!“. Vítr napíná plachty a posouvá jachtu přes hladinu jezera Niegocin až do jezera Dobskie. Po cestě míjím desítky jiných plachetnic, se kterými se zdravím tradičním vodáckým i jachtařským pozdravem „Ahoj!“. Je nádherné slunečné počasí, což není na Mazurských jezerech až takovou samozřejmostí. Klid všude kolem ve mě navozuje pocit svobody a souznění s přírodou. Po několika hodinách plavby se na obzoru začíná rýsovat ostrov, nad nímž krouží desítky černých kormoránů a stovky jich sedí na jeho stromech, které už zničily svým trusem. Není pochyb, že jim ostrov skutečně patří, nikdo jiný by se tam už totiž nevešel. Připomíná mi to Hitchcockův horor Ptáci, ale nenechám prostor své představivosti a připlouvám blíž, abych si zblízka prohlédl tyhle zdatné rybáře, kteří každý den vyloví z mazurských jezer dvě tuny ryb.

ČÁPI NOSÍ ŠTĚSTÍ

Mazursko však nejsou jen jezera. Okresní silnicí se vydávám do borecké divočiny Puszcza Borecka za stády volně žijících zubrů. Obě strany okresky hustě lemují listnaté stromy, jejichž koruny se několik metrů nad asfaltem spojují a vytvářejí tak přírodní tunel. Místy se korunami prodírá slunce a kreslí na zastíněném asfaltu originální paprskové obrazy. Čerstvý vzduch očišťuje mé plíce a při každém výdechu z nich vytlačuje varšavský smog. Hlouběji do divočiny pokračuji pěšky a zanedlouho narážím na první zubry, kteří se pomalu přibližují. S mírumilovnýma očima naší české stračeny si mě prohlížejí a ze svých velkých černých čenichů na mě odfrkávají vydechnutý vzduch. Před zvířaty je prý nejhorší utíkat, vybavuji si jednu z moudrostí divočiny, a tak zachovávám klid a snažím se s těmito přežvýkavci navázat přátelský kontakt. Naštěstí jsou naladěni na stejnou notu jako já, a tak mohu po chvíli bezpečně odejít.

Jedním z divů této části světa je jistě i malá vesnička Lwowiec, nacházející se téměř při severní hranici s ruským Kaliningradem. Abych se tam dostal, projíždím zvlněnou krajinou úrodných polí, barevných luk a zelených strání. Sklizeň je v plném proudu, na polích se opalují slisované válce slámy, vzduchem se nese vůně sena a pasoucí se krávy již očekávají své ruční večerní dojení. Nebe plane od červánků, které se nad poli mísí s padající mlhou, jejíž vlhkost je cítit ve vzduchu. Se západem slunce zhasínají rovněž okna domů, aby se jejich majitelé mohli vzbudit spolu s jeho východem a po ranní mši začít práci na polích. Tato vesnička je daleko od všech nešvarů velkoměst, v oknech není vidět světlo televizních obrazovek a ticho prolamuje pouze cvrkot cvrčků a klapání čapích zobáků, kteří ihned podle mé energické chůze poznali, že nejsem zdejší. Čápi postávají ve svých hnízdech a čas od času se svistem černobílých křídel proletí nad vesnicí. V pohádkách čápi nosí děti. Na Mazurách věří, že jsou rovněž symbolem pokoje, míru a lásky. Tito strážci domácího klidu by si totiž své hnízdečko lásky na střeše rozhádaného domu nikdy nepostavili. Lwowiec musí být vesničkou výjimečné rodinné idyly, pravidelně tu hnízdí neuvěřitelný počet čápů, je jich zde snad více než lidí. Téměř na každé lwowiecké střeše se zabydlela alespoň jedna čapí rodinka a nejvíce se jich usídlilo na vrcholku místního gotického kostela z přelomu 14. a 15. století. Nechávám se nakazit tím místním klidem a beru si ho s sebou na kousek své zpáteční cesty do Varšavy.

TEXT A FOTO: DANIEL PEČEŇA

Podstatná část severního Walesu leží v Národním parku Snowdonia. Neznamená to však, že zdejší malebná oblast je lidskou rukou zcela netknutá. Právě naopak. Lidé tady po staletí těžili břidlici. S úpadkem břidlicového průmyslu v místních horách však přichází průmysl turistický.

Stojím na jednom ze tří mostů přes ústí přílivové řeky Conwy. V zorném poli se na hladině kolébají jachty na cestě do Irského moře. Dokonce až sem zabíhá nejsevernější výběžek hranice Národního parku Snowdonia. Park, založený v roce 1951 britskou vládou, se rozkládá na území 823 čtverečních mil a jeho různorodost je definována písečnými plážemi na jedné straně a pustými horami s ledovcovými jezery na straně druhé. Dominantou městečka Conwy je stejnojmenný hrad, založený anglickým králem Eduardem I. na konci 13. století. Tato poměrně zachovalá ukázka středověké vojenské architektury je jednou ze staveb tzv. „železného kruhu“ (soustava hradů), který pomohl anglickému králi k ovládnutí Walesu. Kameny na jeho stavbu pocházejí z lomů Snowdonie. Dnes je hrad zapsán v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Právě pro jeho estetickou hodnotu zde byla vyloučena stavba dalšího mostu, jenž by mohl narušovat výhled. V písečném dnu pode mnou proto musel být vybudován více než kilometr dlouhý silniční tunel spojující oba břehy.

ŽIVOT V REZERVACI

Projíždím hlubokým údolím směrem k hoře Snowdon (1084 m). Jedna z pověstí o hoře říká, že na jejím vrcholu zabil legendární král Artuš obra Rhitu Gaura. Snad proto se ve velšském jazyce hora jmenuje Yr Wyddfa Fawr, tedy Velký hrob. Kambrické pohoří, podle něhož se nazývá i celá epocha, začalo vznikat vulkanickým procesem před půl miliardou let. V té době hory dosahovaly podobné výšky jako dnes pohoří Himálaje. Eroze však během věků horský masiv výrazně zmenšila. Hory se rozsypaly do údolí a výsledný tvar reliéfu byl dotvořen v poslední době ledové, ze které zde zůstalo i několik ledovcových jezer. I když eroze pokračuje dále přirozenou cestou působením větru, deště a sněhu, v současnosti jsou na vině i samotní lidé. Vždyť ročně navštíví národní park až šest milionů návštěvníků, což je v ostrém kontrastu s místní populací, čítající pouhých 26 000 obyvatel. Další vážný problém představují také pasoucí se ovce. Wales má největší plošnou hustotu ovcí v EU, eroze na svazích bez stromů tady postupuje rychleji než jinde. O zachování přírodních krás zde pečuje charitativní spolek Snowdonia Society, jenž s podporou širší veřejnosti tento nelehký úkol zvládá. Organizace často vy¬užívá dobrovolníky, kteří věnují svůj volný čas na údržbu stezek, zpevňování svahů či odstraňování přemnožené flóry nepocházející z Walesu (např. rododendron, křídlatka japonská, netýkavka žláznatá). Je před sezonou a už od rána skupiny dobrovolníků pracují na údržbě mnoha stezek. O rozruch se na svazích stará helikoptéra, která je také součástí operace. Pilot pomocí svého stroje dopravuje balvany ve velkých jutových pytlích do nedostupných částí ve vyšších polohách, kde budou kameny použity na zpevnění stezek. Ke konci směny přináší i několik dřevěných budek nejen pracovníkům pro odpočinek, ale také jako přístřešek před silnými dešti. Boudy jsou rozmístěny na strmých svazích okolo hory Crib Goch, což je v průměru nejdeštivější bod v celé Británii.

JAK DLUŽIT DOLU

Při toulkách krajinou Snowdonie narazím tu a tam nejen na divoké kozy, ale také na pozůstatky těžby hornin. Ale až ve vesnici Llanberis, která dnes slouží především jako turistická základna na úpatí Snowdonu, poprvé vidím v jakém rozsahu dříve „opracovávali“ kopce. Břidlicový kamenolom Dinorwig zabírá podstatnou část hory Elidir Fawr. Břidlice je metamorfovaná hornina, vzniklá hluboko pod povrchem ve stejném období, jako vznikalo celé Kambrické pohoří (tedy téměř před půl miliardou let). Na povrch se břidlice dostala jen díky mimořádně silné erozi. Lidé sice začali těžit břidlici ve Walesu téměř před dvěma tisíci lety, ale kamenolom a továrna na zpracování horniny v Llanberis byla otevřena až na konci 18. století. To bylo období průmyslové revoluce a rovněž největšího rozmachu místních dolů. V té době se postavila velká většina úzkokolejných tratí dopravující opracovanou břidlici do přístavů k expedici. Život v dolech byl pro horníky velmi tvrdý. Muži museli mít své vlastní řetězy, lana a nástroje a za broušení či opravy museli platit. Pokud nebyly podmínky pro práci dobré a horníci nenarubali dostatečný počet tun břidlice, stalo se dokonce, že horníci dlužili vlastníkovi dolu.

ELEKTRICKÁ HORA

Zpustošená hora Elidir Fawr ve svých útrobách ukrývá něco, co se jen tak nevidí. Uvnitř hory je totiž vybudovaná obrovská vodní elektrárna. Se skupinou návštěvníků nasedám do mikrobusu a společně jedeme na prohlídku evropské rarity – největšího lidmi vyhloubeného prostoru. Po ukončení těžby na tváři hory rozhodla britská vláda o výstavbě záložní elektrárny. Kvůli geografickým podmínkám volba padla právě na horu Elidir Fawr – tedy bývalý břidlicový lom. Mikrobus ujíždí podél jezera Llyn Peris, jehož voda hraje velkou roli v získávání energie. Přes několik kontrol konečně vjíždíme do hory, v níž je vybudováno celých 16 kilometrů tunelů. Přicházíme k ventilu, kterým právě proudí voda do turbíny. Voda sem doslova padá z horní nádrže vysokotlakou šachtou přes půl kilometru dlouhou. Tím vytváří nejen množství energie, ale také ohlušující atmosféru. Z devátého patra se díváme do prostoru, kde je umístěno šest reverzních turbín. Průvodkyně říká, že do této strojovny by se vešla celá katedrála sv. Pavla z Londýna. Síla této technologicky vyspělé elektrárny tkví především v tom, že po stisknutí tlačítka je z nuly na plném výkonu za pouhých 16 sekund (jaderná elektrárna startuje více než 45 min). Fluktuace hladiny jezera byla také hlavním enviromentálním problémem pro siveny severní – ryby, které zde uvízly při tvorbě údolí v době ledové. Tyto ryby byly přemístěny do nedalekého ledovcového jezera Ffynnon Llugwy.

VLAKEM AŽ NAHORU

Hora Snowdon je sice druhá nejvyšší hora v Británii, ale kvůli její dostupnosti na ni zavítá největší počet lidí. Ti mohou využít jednu z celkem šesti stezek, které na horu vedou, nebo se nechat vyvézt parním vláčkem po horské ozubnicové trati. První návštěvníci se po kolejích na horu dostali už v roce 1896, ale diskuze o prodloužení dráhy až na vrchol probíhala ve vesnici Llanberis od doby, kdy sem byla zavedena železnice z Caernarfonu. Vlastník půdy George Assherton-Smith však dvacet let úspěšně blokoval jakékoliv pokusy o stavbu na svých pozemcích. Jeho argument proti stavbě byl zřejmý: železnice by pokazila krásný výhled na scenerii místních kopců. Tento důvod se však jevil poněkud směšný od vlastníka kamenolomu. Ovšem když developeři našli alternativní místo pro dráhu vedené z druhé strany hory, rychle obrátil, protože tím by vesnice přišla o slibně se rozvíjející turistický ruch. Zdejší přírodní scenerie se ocitla znova v ohrožení v roce 1998, kdy byla k prodeji velká část hory. Aby svahy nepadly do rukou komerčních developerů, vyhlásil tehdejší prezident nadace National Trust (organizace na ochranu přírody a britských památek) sir Anthony Hopkins akci nazvanou „Zachraňte Snowdon“. Nadace musela během sta dní sehnat čtyři miliony liber ke koupi pozemků.

VZHŮRU NOHAMA

Čepice sněhu pokrývá Snowdon téměř po celou zimu. První známky jara sem přicházejí již na konci února v podobě drobných květů lomikamenu (Saxifraga), jež začínají rašit na skalnatých úbočích. Tato rostlina se vyskytuje především v Alpách a její přítomnost zde vypovídá o klimatických podmínkách těchto hor. K dalším významným druhům zdejší květeny patří endemická lilijka pozdní (Lloydia serotina), která již patří k ohroženým druhům. V současnosti vědci ve Walesu připravují ojedinělý projekt, jenž má za úkol vytvořit databázi DNA každé rostliny původní na tomto území (jedná se o 1143 druhů). S přibývající výškou ubývá květeny a přichází studený vítr a chlad. Podél železnice leží zbytky sněhu. Když konečně dosáhnu vrcholu, jsem obklopen mraky. Kolem mě krouží rackové a havrani, jejichž specialitou je i let vzhůru nohama. Lidé, kteří mají to štěstí a dorazí na Snowdon za jasného dne, mají možnost odtud dohlédnout přes moře až do Irska. Mně dovoluje počasí spatřit pouze holé kopce Snowdonie. Přes relativně malou nadmořskou výšku patří tyto hory k nejstarším na Zemi a i proto se stále řadí k nevyčerpanému bohatství.

TEXT A FOTO: MICHAL DVOŘÁK

V době, kdy byl Berlín neprostupnou bažinou a v místě budoucího Mnichova si vlci značkovali své teritorium, žilo v Trevíru sto tisíc lidí. Bylo to největší město severně od Alp. Dnes už tento primát dávno neplatí, titul nejstaršího německého města však Trevíru už nikdo neodpáře.

Od 4. století, kdy se toto město těšilo největšímu rozkvětu, uplynulo skoro 1700 let. Počet jeho obyvatel je dnes ale opět na sto tisících, ač to tak nevypadá. Trevír se během staletí rozsypal po okolních kopcích, kde se tak dobře daří vínu, a obsadil oba břehy řeky Mosely, kam až oko dohlédne. Ovšem to nejzajímavější a nejcennější – tedy centrum města – projdete křížem krážem během jediného dne, aniž by vám hrozily puchýře.

Není ani třeba poddat se výbornému moselskému vínu, abychom si dokázali představit, jak toto barevné a čilé město vypadalo krátce po příchodu Římanů. Ti si pro své budoucí velkoměsto nemohli vybrat lepší místo – Mosela tu protéká širokým údolím obklopeným úrodnými svahy s dalekým výhledem, záda a boky Římanům kryly spřátelené belgické kmeny a k nepřátelské hranici v podobě řeky Rýna to bylo sto dvacet kilometrů, tedy dva dny ostrého pochodu. Římané však nebyli prvními, koho toto malebné údolí uchvátilo. Bylo zde řídké osídlení keltogermánských Treverů, které si ale římské jednotky rychle podmanily. Ovšem město, které tu v roce 16 př. n. l. nechal založit císař Augustus, nese dodnes jejich jméno – Augusta Treverorum, Trevír.

SNADNÁ CESTA DO UNESCO

Římané se z Trevíru před postupujícími Franky a také nájezdem Hunů definitivně stáhli v polovině pátého století. Populace klesla z téměř sta tisíc lidí na pouhých pět tisíc v šestém století. Trevír se stal na dlouhá léta poloprázdným městem duchů. Po Římanech tu toho však zbylo požehnaně, vždyť Trevíru se dlouhá léta přezdívalo druhý Řím. Byl hlavním městem provincie Gallia Belgica a mezi lety 285 a 395 dokonce rezidencí šesti římských císařů. V roce 275 ho sice srovnali se zemí urputní Alamani, ale město se aspoň mohlo rozmáchnout k novému stavebnímu rozkvětu. Nejvíce se otroci zapotili za vlády císaře Konstantina I. Velikého, který z Trevíru učinil centrum křesťanské víry (k nepřátelům se však choval zcela nekřesťansky; dva francké náčelníky, kteří s vojsky barbarů vpadli do Galie, nechal v trevírském amfiteátru roztrhat šelmami).

Právě z Konstantinovy doby také pochází nejvíce dochovaných římských památek, například císařské lázně či monumentální bazilika, na jejíž základech vyrostl dnešní trevírský dóm. Dech vyráží také Aula Palatina (Konstantinova bazilika), kterou nechal kolem roku 310 vystavět císař Konstantin jako svůj trůnní sál. Tato 67 metrů dlouhá, 26 metrů široká a 33 metrů vysoká budova byla jen nepatrnou součástí obrovského císařského palácového komplexu a její účel byl zřejmý – měla reprezentovat moc císaře a ohromit návštěvníka svou velikostí. Tomu podléhala i její konstrukce. Okna v druhé řadě jsou o něco menší než v řadě první, takže se celá stavba zdá vyšší. Optický klam rozlehlosti stavby umocňují i menší okna v apsidě na konci baziliky. Sál byl obložen mramorem a měl dokonce podlahové vytápění. Dnes jde po Pantheonu v Římě o druhou největší dochovanou stavbu z římské doby.

PRAOTEC MARX

Když k těmto fascinujícím památkám připočteme amfiteátr pro dvacet tisíc lidí z prvního století, o sto let mladší římský most (nejstarší v Německu), Barbařiny lázně (bývaly druhé největší v Římské říši) a hlavně slavnou Černou bránu, tak inspektoři z UNESCO museli v Trevíru klokotat blahem a zápis do seznamu světového dědictví v roce 1986 nemohlo nic ohrozit. Dlouholeté členství v prestižním klubu dnes napomáhá k tomu, že do Trevíru ročně přijedou necelé čtyři miliony turistů. Lákají je nejen římské památky, ale i zachovalé gotické jádro města, stará židovská čtvrť, a v neposlední řadě slavná Kristova tunika, za níž sem napřesrok na její vystavení přijede asi milion věřících.

Jsou ale tací – a není jich málo – kteří o zdejší římské či středověké dědictví projevují prachbídný zájem. Číňané. Na svých zájezdech ve stylu poznej-deset-zemí-za-deset-dní nemohou Trevír vynechat, ale není to kvůli architektuře. V roce 1818 se tu totiž narodil guru komunismu Karl Marx, který později v londýnském exilu snil o beztřídní společnosti. A tak zatímco skvostné římské památky nechávají čínské turisty zcela chladnými (mají přeci mnohem starší), tak Marxův rodný dům a muzeum jsou na jejich evropském itineráři podtržené s vykřičníkem.

Než se ale k vousatému filosofovi propletou úzkými trevírskými uličkami, udělají stovky snímků a poslechnou si krátký výklad svých čínských průvodců. Kdo ví, co jim říkají například o Černé bráně (Porta Nigra), jedné ze čtyř původních městských bran a údajně nejkrásnější dochované bráně z římské doby. Může vůbec Číňany ohromit, že tato třicet metrů vysoká stavba byla součástí mocných 6,5 kilometrů dlouhých hradeb? Možná je spíš zaujme to, že ve středověku sloužila brána jako zdroj stavebního materiálu, podobně jako Velká čínská zeď.

KOSTEL V BRÁNĚ

Bránu od totálního rozebrání uchránilo to, že se v ní někdy po roce 1028 usadil poustevník Simeon. Po jeho smrti vyrostl poblíž jeho útočiště klášter, a sama římská brána byla v 11. století přestavěna na kostel sv. Simeona. Šlo o velmi zajímavé řešení, kdy byl vnitřní dvůr brány zastřešen a vytvořil tak kostelní loď. Západní věž sloužila jako zvonice a východní věž byla naopak snížena, aby nenarušovala kostelní linii, a rozšířila se o románskou apsidu. V této netradiční podobě fungovala tato brána-kostel až do počátku 19. století. Když v roce 1804 přijel do Trevíru Napoleon, tak klášter i kostel zrušil a celou „hybridní“ stavbu nařídil strhnout. Místní lidé ale prý přispěchali s tvrzením, že brána po pádu Římské říše sloužila jako slavnostní hala pro zdejší galské obyvatelstvo, což Napoleona obměkčilo. Podle jiné verze se prostě dozvěděl, že se jedná o památku starého Říma, pro nějž měl slabost, a tak nechal strhnout pouze románské přístavby (kromě apsidy).

Černá brána vlastně slouží svému původnímu účelu i dnes – právě tudy většina turistů vstupuje do nejcennější části města. Všechna její podlaží jsou přístupna veřejnosti a lidé si tak mohou zblízka prohlédnout, jak dokáže původně šedobílý pískovec za 1800 let ztmavnout. Jen Američané se prý ptají, proč si Trevírští svou slavnou bránu neumyjí. Na to jim průvodci odpovídají, že by pak přišla o své jméno…

Potulní kejklíři, kteří bývali ikonou indické kultury, bojují o přežití. Pod tlakem ochránců přírody se z nich stal ohrožený druh.

Přijel k vám Hari Rám, pán jedovatých hadů! Pojďte se podívat na umění vládce nad životem a smrtí!“ Asi dvanáctiletý kluk huláká na celou ulici. Lidé se zastavují a pomalu tvoří dav. Skupinka mužů rozložila na chodník desítky pytlů a košíků. Když bělovlasý stařec jeden z nich otevře, výhružně se v něm vztyčí syčící kobra. Dav vyděšeně ustoupí. Co následuje, popsal už v roce 1895 český cestovatel Josef Kořenský těmito dobově poetickými slovy: „Vesničané nemohou pochopiti, jak může kejklíř zacházeti s hady bez nebezpečí života. Béře hady do holé ruky, zavěšuje si je kolem krku, klade je k ústům, na nohy, hladí jejich hlavy, líbá je, jazykem svým dotýká se jazyka jejich a jiné a jiné kejkle s nimi provozuje. Takové divadlo baví Hindy velice, a kejklíř vždycky dobře pochodí.“ Platí to i pro „kejklíře“, jehož produkci jsem sledoval na ulici indického Bhópálu. „Žádný had mu nemůže ublížit,“ křičí jeho pomocníci. „Je pod ochranou Nágů, hadích bohů! Ochrání i vás, když si koupíte talismany!“ Užaslému publiku nabízejí přívěsky na krk a „hadí kameny“, které z rány vysají jed. Vysvětlují, že vztyčená kobra je symbolem erekce. K obnovení „mužské síly“ si proto stačí koupit olej, ve kterém jsou naloženi hadi, škorpioni a další neidentifikovatelná havěť. Zájemci se jen hrnou a v misce cinkají rupie.

KEJKLÍŘI NA VYMŘENÍ

Zaklínači hadů bývali po celá staletí vizuální ikonou indického subkontinentu. Potulní umělci kočovali po trzích a náboženských festivalech a čas od času se vraceli do rodné vesnice s výdělkem. Když jsem do Indie přijel začátkem 90. let poprvé, potkával jsem je skoro na každém rohu. Dnes už na ně narazíte jen náhodou někde v zastrčené uličce. Studie Wildlife Trust of India ukázala, že během posledních deseti let si polovina zaklínačů našla jinou obživu. Ještě začátkem 70. let minulého století přitom stát ve snaze přilákat turisty zaklínače podporoval. V roce 1972 pak ale indická vláda přijala zákon na ochranu divokých zvířat. Za vlastnictví a prodej hadů podle něj hrozí až sedmileté vězení. Zákon byl namířen proti hromadnému zabíjení hadů kvůli kůžím. Na zaklínače jeho tvůrci nemysleli, protože ti s kůžemi neobchodují. Úřady si jich celá léta nevšímaly. Po roce 1990 ale ekologické organizace začaly požadovat zastavení „nehumánní zábavy“. Dnes jsou zaklínači zaháněni do ilegality. Žijí v neustálém strachu z policie, která jim buď hady zabavuje, nebo na nich vymáhá úplatky.Zaklínače ohrožuje i nástup kabelových televizí s dokumentárními filmy o přírodě. Pokud se můžete dívat na perfektně zpracované pořady o hadech, už vás nebaví, když někdo vytáhne z ušmudlaného pytle polomrtvou kobru. V televizním věku už to prostě není velkolepá show. Filmy o hadech navíc Indy zbavily strachu. Kobry už nepovažují za polobožská zvířata a zaklínače za kouzelníky. Když dřív vlezl do domu nebo na zahradu had, volali lidé „přítele Nágů“, aby ho vypudil. Dnes je to pro ně jen potulný žebrák.

POMSTA NÁGŮ

Ochránci zvířat mají částečně pravdu. Někteří zaklínači totiž hadům vytrhávají jedové zuby, nebo je dokonce vyříznou i s jedovými váčky. Hadi přitom často umírají na ztrátu krve nebo na následnou infekci. Další metodou je sešití čelistí tak, aby zůstal jen otvor pro rozeklaný jazyk. Ten je důležitý – obecenstvo ho chce vidět kmitat. Běžný člověk netuší, že jde o čichový orgán. Myslí si, že had uštkne jazykem. Zvíře se zašitou tlamou za pár týdnů pojde hlady. Krutý je i zápas s mangustou, malou šelmou z čeledi cibetkovitých. Možná ji znáte z Kiplingovy knihy džunglí, kde coby hrdinný Rikki-tikki-tavi zachránila celou rodinu před uštknutím. Mrštné a rychlé zvířátko je pro boj s kobrou dobře vybaveno. Kromě silné kůže a ostrých zubů má i zvláštní bio¬chemickou ochranu proti hadímu jedu – zmutované receptory pro acetylcholin, na které se toxin nemůže navázat a zablokovat tak přenos nervových signálů. Kobra v zápase vždy podlehne. Zaklínači k němu proto vybírají jen staré a nemocné hady. Naprostá většina zaklínačů by ale hadům nikdy neublížila. Je to proti jejich víře. Starají se o ně, krmí je krysami, a jednou za pár dnů jim odeberou jed, aby nebyli nebezpeční. Při produkci se navíc drží mimo útočnou vzdálenost, která u kobry činí asi metr a půl. I ne¬úmyslné zabití kobry je dodnes v Indii považováno za velký přečin přinášející hněv bohů. Vzpomínám na řidiče autobusu, který nedaleko rádžastánského Bikanéru přejel kobru. Okamžitě dupnul na brzdu, bledý jako stěna vyběhl ven, padl na kolena a hysterickým hlasem se začal modlit. „Nágové se mu teď budou mstít a jeho rodinu bude pronásledovat smůla,“ vysvětlovali mi zamlklí spolucestující. Pro Indy jsou hadi posvátní. Jogínům kobra symbolizuje „hadí sílu“ kundalíní, kterou v sobě údajně všichni nosíme a kterou lze probudit speciálními cviky. Nágové, mytologické plemeno kříženců hadů s lidmi, jsou nadáni nadpřirozenými schopnostmi. Jejich králem je Vasuki, který kdysi bohům pomohl získat z prvotního mléčného oceánu nektar nesmrtelnosti. V hinduismu jsou nágové ochránci pramenů, studní a řek. Přinášejí životodárný déšť, ale i smrtící potopy, takže je záhodno být s nimi zadobře.

Ze všech těchto důvodů bývali „zaklínači“ považováni za svaté muže komunikující s bohy. Jejich řemeslo se předávalo z otce na syna. V Indii se jím tradičně živily dvě zvláštní skupiny v rámci kastovního systému, nazývané sapuakela a sapera. Teď ale hrozí, že tisícileté umění pod tlakem úřadů během jediné generace vymře. Zmizí tak nejen jeden z poetických obrazů indické ulice, ale i spousta znalostí a dovedností. Ve vesnických oblastech jsou zaklínači často jedinou možností první pomoci. Znají zásady ošetření včetně použití škrtidla. Především ale v oběti dokážou rozptýlit smrtelný děs, který situaci psychosomaticky zhoršuje. Známý český dobrodruh Otakar Batlička ho v povídce Strach označuje za stejně nebezpečný jako samotný jed. Dozorce Lagr se píchne o trn právě ve chvíli, kdy šlápne na tři dny mrtvého hada. Všechny příznaky uštknutí pak vykazuje až do chvíle, kdy zjistí svůj omyl, a jakoby zázrakem se uzdraví.

Klíčová otázka zní: co má větší cenu, příroda nebo kultura? Máme za každou cenu chránit kobry a vzít lidem obživu, nebo zachovat tradici? Indická vláda se snaží najít kompromis. Nedávno přišla s nápadem povolit produkci zaklínačů v okolí turistických center. Podle dalšího nápadu by mohli být proškoleni, jak ošetřit uštknutí podle moderních lékařských metod. Každý rok by to zachránilo tisíce životů.

HAD S KÁPÍ

Zaklínači ve skutečnosti kobry nezaklínají, ale jen dovedně využívají jejich reflexivního obranného postoje. Vztyčením těla a roztažením kápě se had snaží odstrašit nepřítele. Dalším omylem je představa, že had „tančí“ podle tónů píšťaly. Ne, že by byl hluchý, jak se často mylně traduje. Nemá sice vnější ucho s bubínkem, ale vnitřní ucho je dobře vyvinuto. Podle herpetologů neslyší zvuky ve stejném frekvenčním rozsahu jako lidské ucho, ale jiné frekvence ano. Navíc vnímá i vibrace, způsobené rytmickým bušením zaklínačova kolene o zem. A také vidí a kopíruje pohyb píšťaly, kterou považuje za svého nepřítele. Běžný člověk má z hadů strach, který je kvůli zkušenostem tisíců předchozích generací hluboce zakódován v naší psychice. Vrcholným kouskem zaklínačů je hodit nečekaně do publika kus silného provazu. Lidé se s křikem rozprchnou – už jen samotný tvar hadího těla v nás vyvolává paniku. Pod dojmem četby dobrodružných knih se může zdát, že se tropy jedovatými hady jen hemží. Kdykoli odjíždím do Asie, známí mne před nimi varují. Za zhruba tři roky, které jsem až dosud na tom kontinentu prožil, jsem hada ve volné přírodě viděl asi jen třikrát. Vždy se snažil co nejrychleji odplazit. České úřady evidenci krajanů uštknutých hady v cizině nevedou. Osobně vím jen o jediném potvrzeném případu. Jde o spolupracovníka Koktejlu Romana Vehovského, kterému se to stalo na Šrí Lance. Strávil pár dnů v nemocnici, ale přežil. Ze zhruba 3000 známých druhů hadů je jich člověku nebezpečných jen asi 15 %. Žádná globální statistika „obětí“ neexistuje, protože v mnohých částech světa se uštknutí nikde nehlásí a neevidují.

HADÍ VĚNO

Během „hadího svátku“ Nág Panchamí, který letos připadl na 4. srpna, jsou po celé Indii kobry chytány, uctívány, krmeny mlékem a krysami a s poctami opět vypouštěny. Vesničané věří, že kdo tímto způsobem uzavře symbolický mír s hady, toho neuštknou. Patronem zaklínačů je světec Baba Gulabgir, jemuž je zasvěcen chrám v Charkhi Dadri ve státě Haryana. Muž, který je považován za reinkarnaci krále Nágů, na sebe prý vzal lidskou podobu, aby odstranil strach z hadů. Chtěl, aby je lidé milovali. Jeho následovníci obývají celé „hadařské“ vesnice. V Rájpuru nedaleko Dillí dřív kobry živily asi dvě stě rodin. Dnes už jich zbývá sotva desetina. Ve vesnici Vadinar ve státě Gudžarát dokonce nevěsty místo věna dostávaly hady, aby rodina měla něco „do začátků“. I to už je ale minulostí. Ohrožení zaklínači zvedají hlavy stejně jako jejich hadi. V prosinci 2004 oblehli vládní budovy státu Urísa a s kobrami zavěšenými na krku žádali zrušení neblahého zákona. V únoru 2009 jich tisíce pochodovaly ulicemi Kalkaty. Na nedávném protestním shromáždění v chrámu Charkhi Dadri řekl zaklínač Šíš Náth novinářům: „Moje rodina chová hady už patnáct generací. Proč nás chce vláda zničit? Až se do domu nějakého ministra připlazí kobra, budou ji muset zabít. My už totiž pomáhat nesmíme – lidem ani hadům…“

TEXT A FOTO: PETR SLAVÍK

Poušť je nehostinné místo. I v pustině ale narazíte na přívětivé lidi, kteří vám ukážou cestu a dají napít. To abyste se nezbláznili ze slunečního žáru pálícího z blankytné oblohy. Modřejší aby člověk pohledal.

Je krátce po čtvrté ranní, když opouštím Copiapó, hlavní město provincie Atacama. Chvíli se motám okrajovými částmi, než se mi podaří najet na silnici třicet jedna, která míří k argentinským hranicím. Asfaltka končí po pár kilometrech. Reflektory ozařují tu mezinárodní polňačku. Je prázdná, na kamiony je příliš brzy. Obloha bledne a krajina začíná získávat konkrétní obrysy. Na chvíli zastavím, abych povolil uzávěry kanystrů s benzinem a odpustil výpary. Sáhnu do krabice s jídlem a vytáhnu láhev vody. V duchu se usměju nad množstvím, které mám naložené. Ani po devíti letech jsem nezapomněl, jak moc mi tenkrát chyběla.

VODA NAD ZLATO

„Tam ti dají vodu,“ ukázal řidič malého oprýskaného náklaďáku na polorozpadlou chatrč uprostřed pouště a pokračoval ve své cestě k argentinským hranicím. „Gracias,“ poděkoval jsem oblakům prachu, která se zvedla za odjíždějícím autem a zůstal jsem sám. S nadějí žíznivého jsem vykročil k usedlosti. Uvítali mě vrčící a štěkající psi. Rychle jsem se sehnul pro kámen a naznačil hod. Zvířata zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Obešel jsem domek, ale nikoho jsem nenašel. Vodu bohužel také ne. Slunce se dotklo obzoru. Údolí se naplnilo stíny. Vítr mlátí utrženým plechem a hvízdá v rákosové střeše. U dveří se válí kůže nějakého zvířete. Kolem dokola poušť. Místo působí trochu strašidelně. Skrze rozbitou okenní tabulku jsem zahlédl hodiny. Jdou. Slyším jejich hlasité tikání. Ukazují osm hodin. Nevím, jak daleko je k nejbližší vodě. Psi někam zalezli. Je slyšet jen vítr. Počkám do rána, protože jiná možnost stejně není. Jsou tu zvířata, a ta musejí pít. Možná se ráno někdo objeví. Našel jsem místo ve svahu, které nebylo od domu vidět a s pocitem nejistoty jsem usnul.

Obrovitý kamion se skřípěním brzd zastavil na kamenité cestě. Z jeho kabiny vyskočila drobná postava a zamířila k hliněnému domku. V ústrety jí vyběhli oba psi, aby ji přivítali. Vyšel jsem z úkrytu. „Buenos dias! Potřeboval bych vodu, seňoro.“ „Voda v poušti není!“ odpověděla indiánská stařenka. V jejích očích se zableskly ohníčky šibalství. „Pojď dál, chlapče.“ Uvařila čaj. Psi ulehli pod stůl. Odněkud se přiřítil kocour Miguel, sedl si mi na klín a začal příst. Její přítomnost do toho opuštěného místa vnášela klid a mír. „Musím už jít. Mám před sebou dlouhou cestu,“ zvedl jsem se z plastové židle. Vyprovodila mě až ke stezce vedoucí do národního parku. „Počkej,“ chytla mě za ruku. Zadívala se mi do očí. Její tvář byla seschlá, rozbrázděná roklinami vrásek jako okolní krajina. „Nehraj si s pouští, Pedro,“ oči měla v té chvíli vážné, temné jako noční obloha. „Odpoledne dorazíš k místu, kde budou ve vyschlém korytu zelené keře. Mezi nimi je pramen. Když budeš trpělivý, dá ti vodu. Den bude velmi horký!“ Díval jsem se za ní, když se vracela ke své chajdě v údolí bez vody a cítil zvláštní náklonnost.

KUDY KAM?

Zabouchl jsem dveře malého džípu plně naloženého fotografickou technikou, kanystry s benzinem a zásobami. Mířil jsem k hraničnímu přechodu San Francisco. Je téměř v pěti tisících metrech. Cítil jsem přibývající nadmořskou výšku na výkonu motoru. Pokud se v průvodci dočtete, že dosažení hranice národního parku Nevado Tres Cruces a cestování po něm je snadnou záležitostí, berte to s rezervou. Šedesát tisíc hektarů pouště, horských štítů a obrovská solná plocha Salar de Maricunga jsou téměř bez značení. Horníci si velice rádi krátí cestu k dolům, které jsou v národním parku stále v provozu. Tak se vám stane, že se cesta, po které přijíždíte, náhle rozdělí na čtyři další. V té chvíli každá rada drahá. Směrovky nikde. Nezbývá než si jednu vybrat. Naštěstí se většinou spojí opět v jednu. Mířil jsem přímo ke stanici strážců parku u Laguny del Negro Francisco. Přejížděl jsem potůčky a výmoly v prašné cestě, až jsem si všiml staré zaprášené cedule Mina Marte. Rázem se mi vybavily letité vzpomínky na nečekané setkání.

OBĚD SE ZLATOKOPY

Ráno jsem rozbil slabý příkrov ledu pokrývající okraje Laguny de Santa Rosa, abych mohl umýt ešus a uvařit si snídani. Opřený o roh srubu jsem usrkával horký čaj, když jsem zaslechl kroky. Dva zarostlí chlápci se tvářili docela přívětivě, ale pro jistotu jsem si nechal stěnu za zády. Během krátkého rozhovoru ten mladší navrhl: „Nechceš jet s námi? Na oběd!“ Nevěděl jsem, co si mám myslet. Široko daleko nic není a oni mě zvou na oběd? „Kam?“ nechtěl jsem hned odmítnout. „Na Mina Marte. A pospěš si, ať nepřijedeme pozdě!“ Nastupoval jsem do džípu a měl silné pochybnosti o svém zdravém rozumu. Tak jsem se ocitl mezi zlatokopy…

Na oběd se tady jezdí daleko,“ napadlo mě, když jsme po dvou hodinách kodrcání po rozbitých cestách zastavili v malé osadě z plechových baráčků. Vešel jsem v doprovodu svých hostitelů do provizorní jídelny, kde sedělo u stolu několik mužů. Zvedli hlavy a jejich zkoumavé pohledy mě znervóznily. „To je Pedro, je cvok. Přišel pěšky!“ představil mě společnosti s úsměvem Marco, jeden z mineros, kteří mě přivezli.

Chlapi vstali. Postupně mi všichni podali ruku. Kolem očí vějíře slunečních vrásek, dlaně ztvrdlé prací. Najednou bylo u plného stolu volné místo. Talíř hovězí polévky, pak kuře se zeleninou a u papájového kompotu už jsem funěl, k velkému pobavení mých spolustolovníků. „Hraješ pool?“ zeptal se vousatý chlapík naproti mně. „Vy tu máte kulečník?“ překvapila mě jeho výzva. „Jasně! Jdeme!“ hrne se z místnosti. Hráli jsme dlouho, nadávali jsme těmi nejsprostšími slovy sobě, koulím, nepodařeným šťouchům i jen tak. Společnost nám dělaly krásky z Playboye, nemilosrdně připíchnuté napínáčky k překližkové stěně. „Můžeš zůstat, jestli chceš,“ okomentoval předák můj nepodařený šťouch s radostí vítěze. „Jdi do…“ přijal jsem pozvání. Bzučící generátor rozsvítil žárovky v táboře. Ráno se se mnou loučila celá osada. Čtyři mineros se i s mými věcmi nasoukali do auta. „Co se děje, amigo?“ šklebili se mému zmatenému výrazu. „Odvezeme tě k Laguně Negro Francisco. Je tam rangerská stanice, můžeš v ní přespat.“

Je krátce po poledni a já začínám cítit ujeté kilometry. Cesta plná výmolů, kamenů a potůčků je náročná na koncentraci řidiče a ostré slunce k pohodě taky příliš nepřispívá. Mířím do jihozápadního sektoru národního parku. K sídlu strážců parku, kteří by mě měli čekat, je to z Copiapó okolo dvou set kilometrů. Na překonání této vzdálenosti ale musíte počítat nejméně se šesti hodinami. Strážci mě hned potom, co jsem vystoupil z auta, pozvali na čaj, abychom měli možnost probrat můj pobyt. „Chtěl bych se hned vydat k pramenům říčky Gallina, abych se stihl vrátit před západem slunce k laguně a nepřišel o světlo,“ vysvětluji svůj plán. „Kdy můžete vyrazit?“ zeptá se mě mladičký strážce na praxi. „Třeba hned!“ beru si batoh s foto výbavou. „Nepotřebuji doprovod,“ snažím se zdvořile odmítnout mladíka, který se zjevně chystá jít se mnou. „Tady nemůžete chodit jen tak sám…!“ zatváří se přísně. Musím se v duchu usmát, ale svůj příběh si nechám pro sebe. Stejně by mi možná nevěřil.

Znali se. Mohlo mě to napadnout. Zlatokopové se s Kristiánem Godoyem, rangerem národního parku Nevado Tres Cruces zdravili jako staří přátelé. „Dej na toho bláznivýho Čecha pozor!“ křičel z nastartovaného auta předák dolu a zamával. Schoval jsem krosnu do dřevníku a šel si prohlédnout lagunu. Hladina jezera měnila během dne barvu podle intenzity slunečního záření. Se soumrakem se vrátil druhý ranger. Jmenoval se Kristián. Seděli jsme u kamen a při světle svíčky prohlíželi mapu parku. „Obejdeš lagunu po jejím levém břehu a narazíš na stezku. Celý den budeš mít vulkán Copiapó po pravé ruce a Tři kříže před sebou. Druhý den okolo poledne bys měl dosáhnout hřebene. Z jeho vrcholu uvidíš Santa Rosu,“ vysvětloval mi strážce cestu. „Na něco jsi zapomněl!“ ozvalo se z protějšího rohu místnosti. „Nezapomněl! Buenas noches!“ Odsekne Kristián kolegovi a bouchne dveřmi. „Co se stalo?“ ptal jsem se zvědavě. „Loni jsme tu měli problémy s mladou pumou. Začala u koz, pak zabila psa. Zbýval jen krůček, aby napadla člověka. Kristián tvrdí, že ji střelil, ale tělo jsme nikdy nenašli. Tady máš rukavice. Budeš je potřebovat. Dobrou noc!“

Držel jsem v dlani pracovní rukavice s kožíškem a nevěděl, jestli mám mít strach, nebo se smát. V dřevěné boudě na konci světa se dvěma chlápky, kteří se oba jmenují Kristián, a někde venku v horách, které se zítra chystám přejít, se možná toulá hodně naštvaná kočka. Mé myšlenky se v teple lamí deky postupně začaly měnit v obrazy, obrazy v příběhy, které nakonec zmizely se zapomenutými sny.

V deset dopoledne jsem měl rangerskou stanici daleko za sebou. Zůstala z ní jen malá tečka na protějším břehu Laguny del Negro Francisco. Objevil jsem stezku a někdy kolem poledne jsem se po ní vydal k severu. Stoupal jsem velmi pomalu. Můj náklad mi připadal stále těžší. Silueta vulkánu Copiapó jako by se vzdalovala. V hlavě mi znělo: „Má být na pravé straně. Na pravé straně! Jdu pomalu, nebo špatným směrem? Sníh na vrcholu sopky mění barvu. Červená. Rudne. Den se chýlí ke konci. Z nadmořské výšky mi třeští hlava. Už nemůžu dál. Musím se utábořit.“

STŘEPY V HLAVĚ

Ráno jsem měl mezi spacákem a bivakovacím vakem vrstvičku ledu. Dal jsem zmrzlou vodu na přímé slunce, aby roztála a já se mohl nasnídat. Sledoval jsem horu, která se nepřibližovala. Nesnesitelná bolest hlavy mi znepříjemňovala každý pohyb. Sbalil jsem tábořiště. Musel jsem se opřít o skálu, když jsem se snažil zvednout s batohem na zádech. Vzpřímený jsem čekal, až tlak ve spáncích trochu povolí. Vykročil jsem po stezce vzhůru. Každých padesát metrů jsem odpočíval. Mé tělo nechtělo, bránilo se, odmítalo. Chtěl jsem si utrhnout hlavu, zahodit ji, a kdyby nespadla moc hluboko, tak ji i rozšlapat. Usínal jsem, probouzel se a znovu usínal. Plíživé kroky, svítící pohledy, přidušené vrčení, teskné volání podobné dětskému pláči… Noční můry, které mě pronásledovaly celou noc. Pocitu, že je něco blízko, sleduje mě, vyčkává, jsem se nezbavil ani s nadcházejícím dnem. Bolest hlavy naštěstí ustoupila. Klesal jsem do údolí, abych se vzápětí drápal do protilehlého svahu. Zvolil jsem jako cestu vyschlé koryto řeky, čímž jsem se odklonil od původního směru, o kterém jsem stále více pochyboval, že byl správný. Ve chvíli, kdy jsem procházel nejužším místem řečiště, obklopeným obrovskými balvany, mě přepadl nutkavý pocit se obrátit. Rychle jsem se otočil. Vpravo ve svahu jsem zahlédl pohyb. Velké hnědošedé tělo se mihlo mezi kameny. Nebo se mi to zdálo? Asi blbnu… Pokračoval jsem v cestě a k večeru jsem narazil na malé jezírko. Jeho bílý okraj mi prozradil, že radost z nalezené vody byla předčasná. Bylo slané. Opodál jsem objevil mezi lišejníky louži, kterou okupovala rodinka divokých kachen. Právem silnějšího jsem ji zabral. Voda v ní nebyla úplně slaná. Vydezinfikoval jsem dva litry. Chutnala odporně. Vydal jsem se lamí pěšinou vzhůru, snažil se nevnímat sesouvající se kamení, sráz pode mnou, ani to NĚCO vzadu. S nadějí jsem stoupal do svahu, abych za obzorem objevil jen další údolí. Chvílemi jsem si při výstupu musel pomáhat rukama. „Nešlápni vedle, tady tě nikdo nenajde,“ opakoval jsem si v duchu. Konečně na vrcholu! Dole se leskly tyrkysové vody Laguny de Santa Rosa, do dáli se táhl bílý povrch Salar de Maricunga a jen jako malá tečka byla vidět dřevěná chatka. Cesta ale ještě nekončila…

Sestup byl nebezpečnější, než jsem čekal. Každou chvíli se nějaký kámen se mnou ¬utrhl. Chaty na břehu jezera jsem dosáhl až za soumraku. S hrůzou jsem zjistil, že jsou mé zásoby vody pryč! Našel jsem na dřevěné polici půl litru červeného vína. Měl jsem asi stejné množství „loužovnice“. Vítr nepřestával foukat. Neměl jsem ponětí, co bude zítra, byl jsem bez vody.

Na schodech do srubu jsem se zastavil. „Otoč se!“ vyštěklo ticho rozkaz. Stála jako stín dvacet metrů ode mě a upřeně se dívala. Mrazilo mě, ale strach jsem necítil. Měsíční kotouč na okamžik zakryly mraky, pak jeho světlo opět zalilo okolí srubu. Na místě, kde jsem předtím tak jasně rozeznával obrysy velké kočky, nic nebylo. Královna hor zmizela. Byla realitou, snem, hrou světla nebo fantazií unaveného muže?

Otočil jsem klíčkem v zapalování a vypnul motor. Pomalu jsem otevřel dveře a vystoupil z auta. Stejná dřevěná bouda s verandou, dveře zajištěné provázkem, bílá plastová zahradní židle, poušť… Každé prkno je mi povědomé. Déjà vu? Ne, jen návrat k Laguně de Santa Rosa.

TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ

Když je člověk dítětem, zafixuje si některé informace, které později bere jako samozřejmost, a až časem zjistí, kde je pravda. Takže dárky na Vánoce nenosí Ježíšek, pes, který štěká, nemusí nekousat a krajem nejčistších rybníků nemusí být nutně jižní Čechy.

Jako vždy tomu chtěla náhoda, respektive náhodně objevená zpráva o soutěži EDEN, která každoročně vybírá nejkrásnější lokalitu republiky a napomáhá rozvoji cestovního ruchu. Pro rok 2010 padla volba na Bystřicko, mikroregion, jenž mi byl do té doby utajen, a já si řekl, kolik nádherných zákoutí musí naše země ještě ukrývat. Lidé jezdí poznávat cizí státy a přitom pořádně neznají ani svoji vlast. Na každý pád jsem se rozhodl Bystřicko navštívit. Jak jsem nakonec zjistil, byl to dobrý nápad.

MIMO TRASU

Tato destinace neleží v blízkosti žádného hlavního tahu republikou, a tak si udržuje Bystřicko svou přírodu stále nedotčenou. Sjel jsem z D1 v Humpolci, a dál pak cesta pokračovala po okreskách, které v dnešní době mají již své sentimentální kouzlo. Pro zhýčkané turisty, kteří odmítají jet vozem mimo dálnici více než sedm kilometrů, je však Bystřicko prakticky nedosažitelné. Což je na jednu stranu dobře, protože kdyby viděli ty desítky a snad i stovky rybníčků lákajících ke koupeli, hluboká údolí a daleké vyhlídky Vysočinou, okamžitě by byl ráz krajiny vizuálně proměněn na okolí Máchova jezera. Tato malá překážka v dostupnosti však udržuje Bystřici i její okolí v klidu. Město Bystřice nad Pernštejnem najdeme přibližně padesát kilometrů severozápadně od Brna. Jeho centrum tvoří malé, nenásilně zmodernizované náměstí, jemuž dominuje farní kostel sv. Vavřince. Návštěvník zde též objeví malou alej s vkusnou fontánkou připomínající bystřinu, inu, co také jiného, když jsem v Bystřici. Mé první kroky po náměstí vedly do místního infocentra, protože jsem potřeboval získat co možná nejvíc informací o mikroregionu, přece jen jsem zde cizincem a rád bych viděl ta nejčarovnější místa. Přátelské prostředí a nápomocnost místních mi hned zlepšily náladu. V družném hovoru o zdejších pamětihodnostech jsme vydrželi snad hodinu a já nakonec odcházel poučen, se štosem informačního materiálu, tipem na ubytování a novou přátelskou známostí s Olgou, která mi podávala informace.

SAMÁ VODA

Za chvíli již sedím v autě a mířím k doporučenému pensionu, cestou v dálce vidím malou obec Dolní Rožínku, kde jsou jediné funkční uranové doly v Evropě, a opět si říkám, jak málo toho o své vlasti vím a jak mě dokážou překvapit takováto drobná zjištění. Cestou při průjezdu obcí Mitrov zavzpomínám na kamaráda Hubáčka, který je součástí sekundární linie rodu Mitrovských, který zde měl panství. Zámek Mitrovských v obci dnes slouží jako domov důchodců. Může být poetické dovršit svůj život na zámku. Též si všímám zámeckého parku s rybníčkem, výborné místo pro relaxaci. Ostatně, jak jsem již zmiňoval, rybníčky a jiné vodní plochy jsou tu opravdu všude, v každé obci na mé trase, v polích, i na pastvinách v Habří, kde jsem se ubytoval. Ovšem všudypřítomnost vody se v podvečer začala projevovat také zvýšenou oblačností, která pokryla nebeskou klenbu. Trošku mě to znepokojilo, poněvadž jsem se na Bystřicko dostal den před pálením čarodějnic a rád bych si zítra večer zašel s místními opéct buřta k ohni.

ZUBŘÍ ZEMĚ

Ráno mě probouzejí těžké kapky bušící do parapetů, naštěstí je to odcházející bouřka, nicméně temné mraky stále visí na nebi jako Damoklův meč. Snad to nespadne moc brzy, napadá mne a pomalu vyrážím na poznávací cestu Bystřickem, nazývaným také „Zubří zemí“. Pojmenování můžeme spojovat s legendou o uhlíři Věnavovi, který pálil uhlí v hlubokých lesích, kde žil jen se svou ženou a synem. Byl silný a přítomnost zubrů, ale i medvědů a vlků mu nedělala starosti. Jednoho dne však za svým domem narazil na zubra, jakého dosud nespatřil. Když zvíře Věnavu ucítilo, zaryčelo a rozběhlo se proti němu. Neozbrojený uhlíř v poslední chvíli před zubrem uskočil, zachytl rukama jeho rohy a strhl mu hlavu k zemi. Začal souboj svalů. Mohutné zvíře se snažilo vymanit ze sevření a Věnavovi rychle ubývalo sil, bylo mu však jasné, že když se vzdá, bude s ním amen. Zubrův odpor však povolil o pár chvil dříve než uhlířův a zvíře se skácelo na zem. Věnava pak rychle spletl houžev z mladého smrčku a protáhl ji zvířeti nozdrami, aby ho mohl ovládat. Pak se vydal i se zubrem na brněnský hrad, kde toho času sídlil kníže. Za jeho statečný čin mu kníže daroval území, na kterém do té doby Věnava pálil uhlí. Uhlíř pak jednou ranou sekery uťal zubrovi hlavu a kníže v úžasu pravil: Máš nezměrnou sílu a již vím, proč se té krajině říká Zubří země. Dnes se stáváš jejím pánem a jako upomínku dnešního dne dostáváš erb s černou zubří hlavou s houžví v chřípí ve zlatém poli! Věnava po návratu dal zbudovat hrad Zubštejn. Jeho potomci pak vystavěli honosný mramorový hrad Pernštejn a stali se jedním z nejslavnějších rodů na Moravě. Název „Zubří země“ je dodnes používán v propagačních materiálech Bystřicka.

TŘETÍ MÍSTO

Je až neuvěřitelné, jak prudké stěny může mít kaňon řeky Svratky, místy se cítím jako v nějakém alpském údolí, a přitom jsem na východě Vysočiny. Jak mi bylo předchozí den řečeno, je zde velmi oblíbený rybolov, což se mi potvrdilo při zastávce před Švařcem. Zde jsem se zlehka zapovídal s jedním rybářem, který během našeho hovoru vytáhl z říčky dvě menší rybky. Následná zastávka v obci Švařec mi ukázala, že nejen lidé, ale i památky jsou zde nějakým způsobem spojeny s vodou. Šindelem krytou lávku, která do počátku 20. století nabízela přechod suchou nohou na trase mezi obcemi Štěpánov a Vír, tu najdeme od roku 1873. Druhá zmíněná obec se pyšní patrně nejmohutnější stavbou široko daleko. Vírská přehrada zde stojí od počátku druhé poloviny 20. století a s výškou 76,5 metrů se může chlubit třetí nejvyšší hrází v republice. Celé vodní dílo, které dnes pomáhá zásobovat pitnou vodou Brno a okolí, pohltilo obec Chudobín a část obce Korouhvice. Vzdutí vody přesahuje od hráze proti proudu přes devět kilometrů a celá trasa po břehu až k Dalečínu, který je mým dalším cílem, je dnes koncipována jako turistická a cyklistická stezka.

LOUPEŽNICKÝ HRAD

Hrad Dalečín, který Svratka obtéká ze tří stran, je dnes v podstatě zříceninou. Z historických pramenů víme, že zde byl již ve 14. století a roku 1358 se dostal do majetku rodu Pernštejnů. Předchozí zmínky, že býval loupežnickým hradem a proto byl roku 1356 rozbořen, nejsou podložené. Tento názor je také v kruzích historiků odmítán. Přítomnost lapků je však prokazatelně doložena po skončení husitských válek. Z důvodu zachování bezpečnosti lidí v okolí byl hrad Dalečín roku 1519 obléhán, dobyt a vyvrácen zemským hejtmanem Archlebem Vranovským z Boskovic. Stojím u hradu a všímám si stavby v těsné blízkosti, která mé myšlenky opět obrací k Alpám. Původně renesanční zámeček postavený Pavlem Katharynem z Katharu, jak jsem se dozvěděl, byl v polovině 19. století přestavěn do stylu tyrolské chalupy a tato podoba mu dodnes zůstala.

MÁČENÍ ČARODĚJNIC

Nad mou hlavou se opět objevil shluk tmavých mraků hrozící deštěm a hodina postoupila, otáčím tedy zpět k pensionu a doufám v bezdeštný večer strávený u ohně, přece jen jsou dnes ty čarodějnice. Cestou si ještě neodpustím dvě malé zastávky. První u kostelíka sv. Michala ve Vítochově, který je místní nejcennější památkou. Jeho historické kořeny sahají až do počátku 13. století, z té doby se zde zachovala též křtitelnice a oltářní mensa (kamenný stůl před oltářem). Druhá zastávka je o pár kilometrů dál. Je jí nejvýše položená obec Bystřicka, Karasín. Většina nejvýše položených míst je obvykle opatřena vyhlídkou a ani Karasín v tomto ohledu není výjimkou. Karasínská rozhledna na první pohled připomíná chaloupku na kuří noze, ale noha má výšku třicet metrů. Ač z vršku vidíte celý mikroregion jako na dlani, tak je pohled tak řečeno plochý, protože se nedá jen tak zhlédnout svrchu. Pro ocenění příkrosti kopců je třeba se Bystřickem projít. S touto myšlenkou vyrážím vstříc čarodějnickému večeru, jaké je však mé rozčarování, když do předního skla mého vozu začnou bušit ohromné dešťové kapky. Napadá mě, že pokud se déšť neuklidní, tak místo pálení čarodějnic bude jejich máčení.

PROMEŠKANÝ TRIUMF

Večer v pensionu koukám z okna a pozoruji střídání počasí, provazy vody s jemným mžením. Definitivně se vzdávám naděje na vatru a celovečerní party pod otevřeným nebem, neboť to je na můj vkus momentálně otevřené až příliš. Jaké však bylo mé překvapení u snídaně, když jsem za¬slechl vyprávět zážitky z večera. Evidentně jsem totiž místní domorodce podcenil. Z kusých informací jsem zjistil, že místní nakonec triumfovali a oheň zapálili, i když to údajně stálo asi šest litrů benzinu. Je evidentní, že zde jsou na vodu zvyklí. Mně utkvěly v paměti bystřiny, romantické rybníčky, říčky i přehrada a fakt, že k tomu i sprchlo, na tom nic nemění, čas od času prší přeci všude.

TEXT: ROSTISLAV J. PECH, FOTO: MAREK WÁGNER a archiv JIŘÍHO LOUDY

Budeme vás čekat ve tři odpoledne,“ zněl vzkaz od plukovníka Jiřího Loudy, našeho předního heraldika a hlavně úžasného člověka. Pro mě je žijící legendou, ke které cítím ohromný respekt. Zvoníme na minutu přesně. Otevírá nám šaramantní dáma, jeho manželka. „Jiří tu bude hned, šel ještě nakoupit.“ Během chvilky opravdu přichází. „Ono je takový bláznivý počasí, říkám si, to stihnu a vidíte… nestihl. Jedete ještě dnes do Prahy?“
My jedeme až do Ústí nad Labem. Z Prahy už je to kousek, jak říkám, Praha je předměstí Ústí. A Ústí je předměstí Berlína.

Ale začněme v Kutné Hoře.

Já jsem se tam narodil a na Moravu přišel později jako voják.

Dětství jste prý strávil s knížkou.

Četl jsem skoro pořád, hlavně Jiráska.

Tak už chápu, proč jste se cítil vždy husitou.

Rodiče mi to dali do vínku už tím, že nejsem křtěný. My jsme byli rodina, kdy rodiče po skončení první světové války vystoupili z církve. Otec, když se vrátil po všech těch útrapách, přišel do kostela, kde stál takový vypasený kněz, který pravil: „Jsme jako v ráááji, jsme jako v nebi.“ Načež se otec okamžitě sebral a šel rovnou na úřad, kde se odhlásil z církve.

A přitom bych čekal u někoho, kdo se zabývá erby a genealogií, aspoň nějaký vztah k náboženství.

Když jsem dělal znak bývalého arcibiskupa, tak jsem měl pocit, že mu to musím říct, tak mu povídám: „A nevadí vám, že nejsem křtěný?“ a on mi říká: „Ale já za to nemůžu, že já jsem křtěný.“

A kdy tedy slavíte svátek?

Když jsem byl kluk, bylo tehdy v kalendáři sv. Jiří, ale taky byl i protestantský svátek Jiří Poděbradský. Otec se mě ptal, kdy bych chtěl slavit, a já jsem řekl bez rozmejšlení na Jiřího z Poděbrad. Ale teď jsem věrnej zase svatému Jiří, protože to je patron Řádu podvazkového a Anglie. I když Angličani drží svátek sv. Jiří o den dřív než my. Jestlipak tušíte proč?

Netuším.

Sv. Jiří je v církevním kalendáři třiadvacátého dubna, jenomže papež povolil pro České země přeložení na čtyřiadvacátého, protože třiadvacátýho je sv.Vojtěcha, a tak ho slavíme u nás o den později než Angličani, přestože oni jsou převážně anglikáni, drží se toho třiadvacátého.

Jako dítě mě docela husiti brali, snad jako důsledek školní výuky a filmů pro pamětníky. U vás za tím stojí jenom ten Jirásek?

Ono myšlení lidí bylo dřív trochu odlišný. Dnes hodně koukají na televizi a málo čtou, a když u toho nemusí přemýšlet, tak se to projevuje. Když jsem žil v Kutné Hoře, tak vždy šestého července na Husův svátek se na kopci přímo naproti Barboře pálila hranice a zpívalo se: „Hranice vzplála tam na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn a vůkol něho mnichů rota líná rouhavým smíchem velebí svůj čin.“ My jsme to jako kluci zpívali s nadšením, věřili jsme tomu, takovou výchovu jsme měli. Pokud má člověk ideály zakotvené od dětství, tak jde životem rovně. Víte, to byla taky Masarykova doba. Tehdy se jeden ministr dopustil snad nějaké finanční lumpárny, a když byla audience vlády, Masaryk šel a každému z členů podával ruku, ale tomuhle ji nepodal. A v té době to pro toho ministra nebylo možné ustát. Prezident nic jinýho neřekl, jen ho obešel. Ale to stačilo.

Když se podívám na váš život, jste pro mě jednoznačně hrdinou, kde dnes hledat vzory?

To já nevím. My, co jsme měli být shazovaný do protektorátu v dvaačtyřicátým roce, to ještě Němci vítězili na všech frontách a celá Evropa byla v jejich rukách, my jsme nebyli žádní kamikadze, a tak jsem v dopise otci na rozloučenou psal: „Nedělám si iluze, že je to možný přežít.“ Šli jsme za hranice proto, abychom něco udělali pro porážku Německa. Necítili jsme se hrdiny, považovali jsme to za povinnost.

Takže nadšení tam nebylo, spíš povinnost, o které se nepochybuje?

Když měl Eisenhower podepsat poslední rozhodnutí k vylodění v Normandii, dlouho seděl a přemýšlel. On si uvědomoval, že když to podepíše, tak v příštích hodinách tisíce lidí, jeho vojáků, zahynou. A on si říkal: „Mám právo já tohle nařídit? Jenže jinak zvítězí ten ksindl hitlerovskej.“ Tak podepsal. A měl pravdu. Padli. Ale oni šli, nikdo z těch Američanů neuhnul.

A existuje vrozené chování pro různé národy? Jsme spíš tedy švejkové než hrdinové?

Často jsem si kladl otázku, jak by se byli Češi chovali, kdybychom do toho v roce 1938 šli. Dopadli bychom jako Poláci. Ti měli veliké množství raněných a padlých a rychle by se asi u nás zvedla poraženecká nálada. Já jsem zažil mobilizaci, to bylo nadšení, můj otec když slyšel, že byla vyhlášena mobilizace, šel ráno do školy a oznámil řediteli, že jako záložní důstojník musí nastoupit. Tohle udělali všichni záložáci.

Kdyby někdo tušil, jaká to bude hrůza, tak by asi nadšení nebylo tak velké.

Naše mentalita je taková, že jdeme vždycky s nadšením do toho, ale když to selže, začneme hned vinit toho, kdo do toho skutečně šel. Ne ty, co čekali za bukem, jak to dopadne.

Ale při mobilizaci být nadšení musí, nebo ne?

Beneš byl pro nás hlava odboje, ale já jsem nevěřil zejména jedné věci, on ujišťoval hlavně na začátku války, pak už vůbec ne, že válka bude brzy vyřízená.

V čem byl podle vás problém?

Beneš se hlavně spoléhal na platnost smluv a na Francii. Jenže smlouvy se dodržují nebo porušují podle toho, jaká je momentálně vláda. Kdyby byl předsedou vlády Léon Blum, ten by býval šel do války, jenže by to stejně projel.

Měli jsme se bránit?

My bychom to strašlivě prohráli. Náš generální štáb počítal s tím, že Francie vypoví Německu válku, a doufal v aktivní pomoc. A co udělala Francie když měla smlouvu s Polákama? Obsadili pevnosti a vyčkávali. Aspoň kdyby je postavili po celý délce hranice až k moři, oni věřili v neutralitu Belgie a zase se mýlili. A Hitler přitom porušil smlouvu s Polákama, kterou podepsal rok předtím. Francie nebyla připravena na válku. My, co jsme přišli přes Polsko, tak jsme měli vyfasovanou francouzskou uniformu, ale ti, co přicházeli přes Balkán, pro ty už neměli a dávali jim modrý uniformy z první světový války. My byli dělostřelci a neměli pro nás děla. Cvičili jsme tak, že jsme skládali bedýnky a roury a tak suplovali kanon.

Vy jste se původně přihlásil jako dobrovolník.

Už v roce třicet osm, ale přišel Mnichov, tak jsem narukoval až 1. března 1939. Zažil jsem pak v Terezíně, kde jsme byli umístěni, příjezd Němců. Obsazovali kasárny a my začali zpívat hymnu. Oni nějak vycítili, že se jedná o státní hymnu, měli asi pro to nějaký smysl, a stala se zvláštní věc. Jejich velitel zavolal: „K poctě zbraň a salutovat!“

Pak jste odešel do Polska.

Chtěli jsme bojovat a denně tam přicházeli další Čechoslováci. Dokonce i několik vojáků ve slovenských uniformách, kteří nechtěli sloužit Slovenskému štátu. Češi si dělali tenkrát z Poláků legraci, že je to „cirkus plechovy“. Viděli jsme, když stěhovali armádu k západní hranici, jak jela velká polská jednotka na koních s kopími, na kterých vlály na koncích praporečky, a my si říkali, proboha, tím se budou bránit tankům? Později došlo k povstání ve Varšavě, kdy už byli na druhým břehu Rusové. Ti čekali, až Němci povraždí dost Poláků, a teprve potom udělali ofenzivu.Víte, já si jako malý kluk taky dělal legraci z Poláků, ale já se je naučil mít rád. Oni jsou statečný národ.

Takže přeci jenom národní dispozice?

Já se dal po Mnichovu zapsat na techniku, a tam jsem viděl, jak ničili portréty Beneše, nadávali, že hnal republiku do války s Německem. Takhle by to bývalo vypadalo všude, kdybychom se pustili do války. Když se elita národa na to takhle dívala. Takže nevěřím, že by se náš národ ve své většině choval tak, jak se chovali třeba Poláci.

Z Polska jste ale odešli ještě před začátkem války.

Šli jsme do francouzské cizinecké legie a byli jsme umístěni na výcvik do Alžíru. Bylo to docela zvláštní, když nám veleli třeba Němci. Ne že by to byli fašisti, ale byl z nich cítit pocit nadřazenosti, že jsou lepší vojáci než my. Pak vypukla válka, a my se stěhovali zpátky do Francie.

Do bojů ve Francii jste už nezasáhli a odplul jste do Anglie.

Strašně jsme chtěli bojovat, a tak jsme se hlásili někam, kde by nás použili. V polovině roku 1941 jsem se přihlásil k parašutistům. První část výcviku byla commandos. To byly úderné jednotky, které prováděly takové krkolomné kousky.

Tam jste si zranil nohu a z výsadku do protektorátu sešlo.

Sloužil jsem pak do konce války na druhém odboru, což byla rozvědka, u plukovníka Moravce jako radista. Zažil jsem tam nejdramatičtější chvíle konce války – Pražské povstání – protože jsme byli ve styku s vysílačkou v protektorátu. Ten, který tenkrát vysílal, ještě pořád žije a vždycky 18. června se při vzpomínce na parašutisty v Praze vídáme.

Takhle válečná zkušenost vám ale později přinesla problémy.

Po válce jsem se vrátil k dělostřelcům jako důstojník z povolání a tak jsem se dostal do Olomouce. V dubnu 1949 k nám přišli z StB, že se mám oblíct a jít s nima na služebnu SNB podat vysvětlení. A já jen, že si zabalím pár věcí. Zarazili se, povídali, že o nic nejde, že jsem hned zpátky doma. Ale já věděl svoje, a nakonec jsem skončil bez jakéhokoli soudu na Mírově. Taky jsem byl asi jediný, kdo tam měl svoje holení.

Vybavujete si cestu do vězení?

Jeli jsme nejdřív vlakem. Bylo už pozdě večer a ti chlapi to tam neznali, trochu bloudili, tak se museli ptát na cestu. Museli jsme jít pak ještě docela dlouhý kus pěšky lesem. Dodnes jsem přesvědčený, že nás tam tehdy měli všechny zlikvidovat při vyprovokovaným pokusu o útěk. Paradoxem bylo, že když jsem pracoval v knihovně v Olomouci, chtěli po mně vědět, za co jsem byl zavřený. To já nemohl říct, protože jsem nikdy neměl žádný soud. Prostě za nic.

V knihovně jste se začal věnovat heraldice?

Ne, to už v Anglii za války. V College of Arms dokonce chtěli, abych u nich pracoval, ale já sloužil v armádě, nemohl jsem se jen tak sebrat. Po válce jsem se tomu začal věnovat intenzivněji.

Může tedy heraldika za to, proč nemáte televizi?

Většinu života jsem vstával časně ráno a má žena také, pracoval jsem v univerzitní knihovně a heraldice jsem se věnoval večer, dlouho do noci.

Ale včera jste se byli dívat na královskou svatbu?

Ano, to jsme si nemohli nechat ujít. Je třeba zajímavý, jak se oficiálně jmenuje princ William. Slovo princ má v angličtině dvojí význam, kníže anebo princ. Záleží na tom, kde je to slovo uvedeno. William je Prince of Wales, kníže velšský, královna ho korunovala na knížete velšského. Jeho celý titul zní, Prince William the Prince of Wales. On je královský princ, člen královského rodu, ale zároveň kníže, vládce Walesu.

Jak je to s podvazkovým řádem?

Královna má třiadvacátého dubna možnost, pokud jsou volná místa, jmenovat nové rytíře.

A sledujete teď aktuální situaci?

Samozřejmě, že sleduju. Vybírá se dřív, ale na třiadvacátého se to vždy oznamuje. Nedávno mi totiž psal „garter“, nejvyšší herold, že letos zemřeli tři rytíři a že královna jmenovala dva nové členy. Ona ale nerada jmenuje těsně po úmrtí některého z rytířů, potřebuje čas na rozmyšlenou. Členy královského rodu může jmenovat i mimo termín, na ně se to nevztahuje.

Členy řádu sv. Jiří jsou jenom šlechtici? Má šanci i obyčejný smrtelník?

Dřív to bývali jenom šlechtici, stačilo, aby byl rytířem. A dneska když není a dostane podvazek, tak se automaticky rytířem stane.

To znamená, že se stává šlechticem, a že potřebuje erb.

Mimo šlechtice znak dříve nikdo neměl, a podvazkový rytíř samozřejmě znak mít musí. Pořídí si na vlastní náklady řádový plášť a cedulku, je to teda spíš smaltovaná kovová deska, kterou připevní v kapli sv. Jiří na windsorským hradě. Tam visí znaky všech rytířů podvazkového řádu od počátku řádu až do dneška, s výjimkou těch, které cromwellští vojáci zničili. Ty už nebyly obnovený, všichni ostatní tam svoje destičky mají.

Když jde novopečený rytíř na úřad požádat o erb, může si ho sám vymyslet?

Pokud nemá svůj znak, protože znak dnes může mít každý. To stojí jen peníze, ale tím nezískává žádný titul, to máte jako svoji značku, která je zákonem chráněná a nikdo jiný ji nemůže užívat.

Tak přichází na erbovní úřad a má nějako představu…

A oni mu buď řeknou, že je to nevhodné, nebo mu sdělí, že se pokusí jeho představu nějak zpracovat. O znaku pro podvazkové rytíře rozhoduje vždy nejvyšší herold, Garter King of Arms.

A pak se obrátí na někoho, kdo mu erb nakreslí?

To oni mají i své herold painters, vlastní malíře, které určí „garter“.

A kolik mají ti heroldi práce?

Tak oni se nezabývají jen novýma znakama, mají na starosti veškeré erbovní záležitosti, spolky, instituce a věci okolo.

Takže nejen šlechtické erby.

Naštěstí Angličané měli do jistý míry rozum, že nepropadli nové módě a nesnaží se nahrazovat tradiční znaky. Víte, nesnáším to slovo – logo. Víte, jak vypadá logo Olomouce? Červený obdélník a v tom je zlatě napsáno Olomouc.

Taky jsem slyšel, že máte zálibu v hymnách?

To je pravda, já umím hymny všech evropských zemí nazpaměť. Jednou jsme byli ve valdštejnské zahradě a já zaslechl, že vedle je skupinka Norů, kteří zpívali pod lodžiemi, byli to profesionálové. Požádal jsem je, aby zazpívali i norskou hymnu, oni s elánem začali a já se připojil. Byli tím nadšeni.

TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL

Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.

Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.

Dva tisíce metrů nad mořem v horském turistickém centru Jot Pass leží v sevření zelených hor nádherné jezírko. Indové zde provozují spoustu atrakcí, například kutálení v průhledných zorbokoulích nebo fotografovaní v místních krojích s živými králíky na ramenou. A samozřejmě paragliding. To je ovšem pro nás – vlastníky pilotních licencí – ta nejbizarnější atrakce, protože zde se pod křídlo upoutávají děti, a když přifoukne, pouštějí je tu na laně jako papírové draky. Samozřejmě se to neobejde bez odřených kolen a loktů, to ale v Indii nic neznamená. Rodiče se určitě nebudou soudit s majitelem provozovny, který stejně vypadá, že mu není ani čtrnáct let.

ZEMĚ PLNÁ DRÁTŮ

Místo startu naší vzdušné expedice leží ve výšce 2450 m n. m. Po několika mlhavých dnech se udělalo konečně jasno a jak se pak ukázalo, tak slunečné počasí nás už neopustilo. Pod námi se rozprostírají terasovitá horská políčka v těch nejkrásnějších zlatavých barvách a obloha nad námi je natolik temně modrá, že to snad není ani možné. Neskrýváme nadšení, a tak honem do vzduchu!

K himálajským kopcům přistupuji s velkým respektem. Já i kamarád Štěpán si osaháváme nové Vegy i místní termiku. Poprvé si také prohlížíme zaříznutá údolí, ve kterých zhola není kde přistát. Zvedáme se a vydáváme se na první, devadesátikilometrovou etapu do místa jménem Biru, které proslulo konáním závodů světového poháru v paraglidingu. Letíme trochu rozpačitě, zvlášť mně se povede jednou pěkně zaseknout a nabrat tak pár kilometrů ztrátu. Termika je dost hravá, ale přitom nikterak silná. Po přistání úplně měním názor na českou krajinu, o které jsem tvrdil, že je zadrátovaná až hanba. V Indii nevede snad jediný kabel zemí, takže si můžete představit, jak to tam vypadá.

V KŮŽI PTÁKŮ

Rána jsou tady krásná. Kolem dokola se barví sněhové hory do ruda a vzduch je jak sklo. Vstávám snad před šestou a pozoruji tu nádheru. Vedle stanů rostou stařičké rododendrony. Celé stromy jsou obaleny červeným květem a od rána bzučícími čmeláky, kteří mají velikost úměrnou k himálajským kopcům. Po snídani se celá skupina zvedá a vyráží na dlouhý přeskok údolí Kullú. Ten se však ukáže jako problémový. Jeden z Američanů se po přeskoku nechytá a získává černého Petra v podobě jízdy autem. Další z letců se vydal sám nepochopitelným směrem, a tak ho ztrácíme i z dosahu vysílačky. Společně s Francouzi nalézáme údolí s velkou osadou, kde to všude stoupá, a tak se zde dá pohodlně čekat. Já se Štěpánem využíváme času a konečně se slétáváme, abychom natočili parádní záběry do filmu, na což jinak není v nastaveném tempu čas. Pod námi probíhá nějaká slavnost v místním chrámu a zpěvy se nesou po celých horách. Poprvé stoupáme pod bílou vatou do výšky 4600 metrů! Na přeskocích je klid, a tak konečně pořizujeme záběry bez obav, že nám kamera vypadne z rukou. Pohybujeme se od dvou a půl do čtyřech a půl tisíce metrů, takže teplota lítá nahoru dolů a hlava mě začíná bolet z dehydratace a změn tlaku. Trať měří 100 km a večer se s radostí společně se Štěpánem slétáváme poblíž cíle.

STOUPAT JAKO DÝM

V následujících dnech jsme si vyzkoušeli jak krásné přelety, tak i úmornou jízdu autem, k níž jsou odsouzeni ti, kterým se nepodaří ani na několikátý pokus vzlétnout. Anebo ti (jako v mém případě), kteří si zapomněli dobít baterie ve vysílačce. Po tomto pozemním martyriu mě ale čekal asi nejzajímavější let expedice. V této části Indie vzniká od jara kvůli suchu velké množství lesních požárů, při nichž hoří jen podrost a menší stromky. Vysokým starým borovicím ohoří jen v dolní části kůra. Jeden takový mohutný požár mi zviditelnil stoupák uprostřed údolí. Kluci měli výkonnější éra a nechali mě daleko za a pod sebou, ale já jsem si držel své tempo. Po chvíli jsem v dálce spatřil kouř. „Proč tím nezkusit aspoň proletět?“ řekl jsem si. A ejhle – začal jsem krásně stoupat. Po chvíli jsem byl obsypaný sazemi, ale to mi vůbec nevadilo. Podle mé teorie byl požár tak rozsáhlý, že vytvořil stoupání, které prorazilo zádržnou vrstvu, a dostal jsem se tak o tisíc metrů výš, než by se v těch místech normálně dalo. Katapultovalo mě to tak před kluky, na které jsem už původně dost ztrácel. Konečně jsem viděl Himálaj jako na dlani. Po několika silně termických dnech se dostavila stabilita a dál se pokračovalo velmi obtížně. Jsme už jen několik posledních desítek kilometrů od cílového města Pithoragarh, kde sídlí místní klub padáčkářů, a tak si s ostatními vysílačkou domlouváme místo setkání a noclehu. Když je najdeme, čeká nás překvapení v podobě dvou ozbrojených mužů. Zjišťujeme, že o naší akci se teprve teď dozvěděli místní vojenští hodnostáři. Celá naše cesta vedla přes indické státy Kašmír, Himáčal Pradéš a Uttarákhand, a jak už to tak bývá, ne vše, co je v jenom státě povoleno, platí i v druhém. Vojáci nás ale naštěstí nepřišli zatknout ani pokutovat – jednalo se o eskortu, která nás měla doprovázet do doby, než se celá záležitost vyřeší…

DO CÍLE AUTEM

Druhý den padlo rozhodnutí, že těch posledních pár kilometrů přece jen poletíme. V cíli nás má čekat přivítání tamějšího klubu padáčkářů a pár novinářů. Získali jsme povolení odstartovat z místního letového terénu, což nám ale není nic platné. Využívá se totiž jako svahovací terén na severní proudění, což v současném stabilním počasí příslib zachycení do termiky skoro vylučuje. Jedeme tedy do cíle auty. Na místě je nám pak velmi líto, že nepřilétáme. Páska by ležela na sportovním stadionu uprostřed malebného městečka o několika tisících obyvatelích. Rozhovory se starostou, padáčkáři a také s novinářem jsou příjemné, méně už několikahodinové čekání na uzavření všech formalit na místní vojenské posádce. Před ulehnutím si uspořádáme závěrečnou party, kde ze všech čiší uvolnění a radost, že se většinu tratě povedlo uletět. Američan Bred Sanders nám ukazuje svá videa z přeletů sedmitisícových hor a mě hned napadá, že to přece musíme napřesrok také vyzkoušet. Bred navíc v Nepálu provozuje sport zvaný parahawking (viz box str. 76), tedy létání na paraglidu za doprovodu ochočených dravců. Večírek utichl a nás čekala jen čtrnáctihodinová cesta autem do Dillí v pekelném vedru nadcházejícího léta.

TEXT A FOTO: LEOŠ a LENKA ŠIMÁNKOVI

Jen málokterá města na světě člověk pozná po čichu. Zcela bezpečně ale poznáte Rotorua na Novém Zélandu – smrad sirovodíku je všudypřítomný. Odměnou za trochu čichového nepohodlí je ale jedna z nejkrásnějších podívaných na světě.

V létě, kdy počet turistů mnohokráte přesahuje počet místního obyvatelstva, zde není k hnutí. V zimě se ale dají všechny zdejší geotermální divy v klidu pozorovat. Rotorua leží na jižním břehu stejnojmenného jezera, žije v něm přes dvacet tisíc Maorů a je známé jako kulturní centrum těchto původních obyvatel Nového Zélandu. O kempinky tu není nouze, v zimě jsou poloprázdné, a tak si vybereme nejbližší od Whaka (tak zde zkracují těžko vyslovitelný název geotermální oblasti a největší turistické atrakce Severního ostrova – Whakarewarewa). Již vchod do areálu musí vzbudit pozornost každého. Tvoří jej vyřezávaná tmavočervená brána, zobrazující maorský zamilovaný pár Hinemon a Tutanekai z pověstí dávných dob. Ze všeho nejvíce nás ale zajímá Pohutu Geyser – největší gejzír Nového Zélandu, který stříká několikrát denně do výšky až třiceti metrů. „Tady už to musí někde být!” řeknu ostatním po dlouhém bloudění areálem. Měli jsme si přece jen koupit příručku, nadávám si v duchu. Spoléhal jsem se na paměť, dlouho jsem si mapu u vchodu prohlížel „Už si z toho, jak jsem tu před lety byl, moc nepamatuji. Ale jedno vím určitě, gejzír byl fantastický!” Konečně se před námi otevírá výhled na tufové, sírou dožluta zbarvené terasy, na modrá jezírka s obláčkem páry nad pahorkem. „Mám takový dojem, že to brzo bouchne,” říkám. Ani k pahorku nestačíme dojít a už to začíná – s hlasitým syčením se dere pára a horká voda z nitra Země. Je brzy ráno a chladno, v noci dokonce mrzlo, takže výbuch bude impozantní.

NESPOUTANÁ ENERGIE

Nad okolními kopci je modré nebe bez jediného mráčku. Vtom se vítr otočí a najednou není vidět na krok. „Tati, kde jsi?!” ječí Veronika. „Tady, kousek od tebe. Ani se nehni, ať někam nezahučíš a neuvaříš se!” odpovím a přeháním, abych ji trochu vyděsil. Reakci mé ženy nebudu raději popisovat. Vítr za chvíli odežene páru a před námi se vynoří úžasné divadlo, které se dočká Jakubova okamžitého komentáře: „To je teda bomba! Něco takového se jen tak někde nevidí!” Do nedohledna se valí velký bílý mrak a v nepravidelných intervalech stříká horká voda gejzíru výš a výš. Přírodní představení trvá dobrou čtvrthodinu. „Jeden takový výbuch by vyhřál celé sídliště,” zkazí Lenka svým technickým komentářem celou nádhernou podívanou. Zřejmě si vzpomněla na svá školní léta v Pardubicích. „Teď máme na programu další zajímavost!” povzbuzuji ostatní k aktivitě. I já jsem si totiž vzpomněl na své mládí, kdy jsem mladšímu bratrovi musel vařit krupicovou kaši. Sotva jsem přestal obsah hrnce míchat, začaly se na povrchu dělat bubliny a kaše stříkala po celém sporáku. „Kousek odtud je jezero s vařícím se blátem,” dodám a vyrazím naštěstí správným směrem. Daleko chodit nemusíme. Před námi se objeví jezírko, které jsem avizoval. Na několika místech na hladině horkého šedivého bláta jsou kruhovitá místa, kde nejdřív roste, nafukuje se a pak praskne bublina a z jícnu pod ní vyletí kus bláta. Někde se rozprskne do šířky, jinde kolmo do výšky vystřelí blátivá kulička, z dalšího vyskakuje jako prst velká kuželka.

TANEC S MAORY

Zakrátko dorazíme k maorské „termální vesnici”, další atrakci areálu. Shromažďovací dům, menší budovy i domeček na kůlu, kde se dřív uchovávaly potraviny, jsou zde postaveny v původním stylu. Jsou to opravdu velice zajímavé stavby. Maorové jsou zruční řezbáři s úžasnou obrazotvorností. Shromažďovací dům zdobí gigantická řezbářská práce v klasické tmavočervené barvě. Nahoře na štítě i na sousední stavbě vyplazuje jazyk strašidelná maska s vykulenýma očima. Sloupy, rámy dveří i oken, prostě celý dům zdobí fantastické figury a masky. Máme štěstí. Dozvídáme se, že bude kulturní představení. Za chvíli se před domem na schodech objeví pět potetovaných maorských „válečníků” v tradičních sukénkách s oštěpy v ruce a čtyři maorské krásky. Muži předvádějí válečnický tanec, koulí očima, vyplazují jazyk, mávají oštěpy. Poté všichni tancují – ženy zpívají, chlapi hulákají. Nemohu se udržet, abych se nezačal smát, ale Lenka mě zarazí se slovy, že to Maorové myslí úplně vážně a o tom je zajisté přesvědčeno i ostatní publikum. Po této předehře nás účinkující pozvou do domu, kde na pódiu pokračují v tanci a zpěvu.

SMRDUTÉ KOUPÁNÍ

„Teď to tady ale zabalíme a pojedeme kus dál na jih k Waiotapu, k dalšímu, vůbec nejlepšímu geotermálnímu místu. Po cestě se můžeme utábořit u jednoho teplého potoka a večer bude koupanda,” navrhuji a ostatní nadšeně souhlasí. Vzpomínám si, že voda v potoce Kerosene Creek prapodivně páchne. I barvu má zvláštně nažloutlou, ale voda to má být dokonce léčivá. Potok zná jen málokdo, tenkrát mi místo na koupání ukázal jeden domorodec, se kterým jsem jel stopem k jezeru Taupo. V pozdním odpoledni po dlouhém hledání přece jen Kerosene Creek objevíme. Než dorazíme k tůňce, ve které se dá koupat, nebe se zatáhne a být jen o pár stupňů větší zima, tak by místo deště mohlo snad i chumelit. Nikomu se nechce svlékat, až se osmělí Lenka. Ta se na koupání nejvíc těšila a jako první vleze do vody.„No to je paráda!” volá. „Nebuďte srabi! Skočte sem za mnou!” Jakub ji následuje okamžitě. Veronika váhá, ale přeci jen tam oba za nimi lezeme a opravdu to stojí zato! Tůňka má dobrých deset metrů v průměru, člověk všude stačí a voda má skoro třicet stupňů! A když se děcka rozehřejí, vylézají na břeh, kde se na větvi stromu nad vodou rozhoupávají a skáčou do tůňky. „Kdyby ta voda tak nesmrděla, dalo by se tu vydržet snad věčnost,” hodnotí koupání Lenka. Za nějakou dobu však puch přestáváme vnímat a zůstáváme až do večera.

NAMYDLENÝ GEJZÍR

Brzy ráno vyrážíme, abychom si prohlédli zajímavosti Waiotapu, té nejrozmanitější a nejzajímavější z geotermálních oblastí ostrova, a stihli stříkání gejzíru Lady Knox, který pravidelně ve čtvrt na jedenáct vyráží vodu přes dvacet metrů vysoko. Počasí se nám přes noc vylepšilo, máme modré nebe a v noci opět trochu mrzlo, takže dnes bude všechno horké výborně pářit. Mne osobně nejvíce zajímá vařící se jezero nazvané Champagne Pool se zelenou vodou a okrově žlutými, až dooranžova zbarvenými tufovými okraji. Plošina kolem jezera hýří v přírodě jinak nevídanými odstíny žluté. Je pořád velmi chladno, musíme vyčkávat, než vítr páru nad jezerem rozežene, abychom tento přírodní div mohli vidět celý. Čas nás trochu tlačí, ale naděje, že by gejzír začal stříkat dřív, je nulová. Je totiž na 10.15 naprogramovaný. Sám od sebe nestříká, musí se mu pomoci nasypáním dvou kilogramů práškového mýdla do jeho „kráteru”. Tento přírodní div nese jméno Lady Knox, dcery generálního guvernéra, která prý v roce 1904 gejzír náhodou probudila mýdlem k činnosti. Pak to konečně vypukne – nejdřív se z gejzíru valí pěna a hned poté začne tryskat voda čím dál tím výš. Díváme se na toto překrásné představení s několika Číňany, kteří jsou z toho úplně paf. Asi jim nikdo nevysvětlil, co se po nasypání mýdla bude dít. Sluníčko svítí a v mrholení padajícím z výšky se vytváří duha, která Lady nasazuje barevnou korunu.

TEXT A FOTO: MARTIN LIPINA

Pro většinu Američanů je Aljaška vrcholem představ o naprosté divočině. Pro Aljaškany je však tím pravým pokladem kanadský sever. Ubrání se však zájmům těžařských firem?

Konečně! Řekneme si v údolí Wind River. Řeka o něco širší než potok má více vody a rychlejší proud, než byste čekali. Kotvíme u protějšího břehu jako stvořeného pro tábořiště. Žasneme nad průzračnou vodou řeky Wind. Nemá snad ani zrníčko kalu a oblázkové dno jako by bylo z vybroušených krystalků verdelitu, čím hlubší, tím je voda zelenější. Plnými doušky hltáme ledově křišťálovou vodu. Lepší jsem v životě nepil! Za kopcem pokrytým smrky se rozléhá plochá část údolí. Suť oblázků a travnaté louky nažloutlé po drsné zimě. Před úpatím oblé rezavé hory se z tajícího ledu a sněhu splétá potok. Potůčky vytékají zpod ker, které s bílými, okrovými a červenými oblázky tvoří úchvatnou barevnou mozaiku.

BEZ CIVILIZACE

Pokorně kráčíme pastvinami, tundrou, nehostinnou stepí. Pocity jsou osvobozující – uvědomění nepřítomnosti civilizace. Kolik podobných údolí je za vršky a horskými štíty? Člověk tu měří čas jinak než v civilizaci, jak dlouho zabere sjet další úsek řeky, kolik dřiny dá vyšplhat se na kopec? Konec dne je dán únavou a biorytmy. Noc tady na konci jara neexistuje. Slunko na chvíli zaleze za hřbety štítů a krajinu prostoupí dlouhé měkké stíny.

Wind je jedním z přítoků řeky Peel, odvodňující nejsevernější část Skalnatých hor do Severního ledového oceánu. Její povodí zabírá čtrnáct procent Yukonu, to je plocha srovnatelná s naší republikou. Mimo Ogilvie, Blackstone a Hart, které se do řeky Peel vlévají před hrozivým kaňonem Aberdeen, kde už ztratilo život hodně odvážlivců, jsou přítoky Wind, Bonnet Plume a Snake rájem pro zkušené vodáky… Mezi zasvěcenými se špitá, že Snake je vůbec nejlepší. Povodí Peel se rozkládá na hranici kanadské tajgy s tundrou. Jediný způsob, jak se na řeky dostat, je hydroplánem. S civilizací se Peel potkává pouze pár desítek kilometrů před soutokem s deltou MacKenzie, u indiánské osady Fort McPherson, kam vede štěrková Dempster Highway.

KŘEHKÁ DIVOČINA

Povodí Peel je útočištěm rostlinných i živočišných druhů, které z jiných koutů Severní Ameriky mizí. V každém zdravém ekosystému najdeme zástupce velkých šelem, zde vedle medvědů baribalů a grizzlyů žije velká populace vlků i rysů. Pro jejich plachost je spatříme jen zřídka. Častěji jsou k vidění losi nebo sobi karibu. Kolem řeky Peel žijí kromě stád arktických Barren-ground karibu, jež tráví léto na severu v tundře a na Peel jen zimují, malé skupinky lesních karibu, kteří se skrývají v tajze celý rok. Lesní karibu jsou plaší vůči rušivým vlivům. Jsou hlavním ukazatelem stavu severoamerické přírody. Kde byli vyhubeni, tam ubylo života a indiáni závislí na lovu byli nuceni přestěhovat se do měst.

Na sobech karibu byly v povodí řeky Peel odpradávna závislé dva národy. Nacho Nyak Dun, kmen patřící k severním Tučonům, dnes už většinu ze svých tradic pozbyl. Jeho příslušníci žijí v oblasti Stewartovy řeky a městečka Mayo ve středním Yukonu. Kmen Teetl´it Kučinů obývá osadu Fort McPherson, ovšem na lovu je stále do jisté míry závislý.

Oba národy se před méně než sto lety v zimě setkávaly v pánvi horního toku řeky Peel, kde zimují desetitisícová stáda Barren-ground karibů. Tady lovily a obchodovaly. Tučoni měnili lososy za drahokamy rudého okru, jež Kučinové sbírali v horách okolo řek Wind, Snake a Bonnet Plume. Indiáni nazývali okolí Bonnet Plume „Místo zářících skal“.

KDE ZÁŘÍ SKÁLY

Horská údolí jsou tu bohatá na žluté křemence, okrové pískovce, červený jaspis a zeleně skvrnitý diorit. Projíždíte světem skalních stěn na kánoi a říkáte si, že tohle snad musí být ráj.

Paradoxně právě bohatá geologie je pro tuto oblast největší hrozbou. Těžařské firmy sní o těžbě uhlí, ropy, železné rudy a dalších surovin. V letech 2004–2009 přibylo v povodí přes osm tisíc nových záborů, jejichž prostřednictvím si právní subjekt podle archaického yukonského zákona vyhrazuje právo na těžbu. Mezi prvními přišli na začátku devadesátých let prospektoři společnosti Westmin Mining Minerals a zabrali naleziště mědi na dolním toku Bonnet Plume. Potichoučku káceli les, bagrovali cesty a připravovali zázemí pro těžbu. Kvůli soudnímu sporu s kanadskými ochranáři a faktu, že ceny mědi celosvětově klesly, těžařská společnost od plánů odstoupila. Řeka Bonnet Plume byla později prohlášena za „národní dědictví Kanady“. Zarůstající přistávací dráha na břehu připomíná úmysly těžařské společnosti. Další společnosti by zde rády těžily metan, ropu a pokládaly potrubí. U ústí řeky Snake chtějí doly na železnou rudu, rozvoj infrastruktury a hornické osady.

PENÍZE, NEBO PŘÍRODA?

Yukonská vláda s pravicovou Yukon Party v čele jde od roku 2006 těžařským magnátům na ruku. Společnost Cash Minerals již dostala povolení vybagrovat cestu k nalezištím uranu na řece Wind. Těžba uranu byla v podstatné části Kanady omezena či úplně zakázána. Představuje totiž vysoké riziko průniku radioaktivních látek do vodních zdrojů, nebezpečný radon se při těžbě uvolňuje do vzduchu. Radioaktivní prach kontaminuje půdu a vodní zdroje. Ničení krajiny přetrvává i po uzavření lomů. Náčelník národa Dena od Velkého Medvědího jezera říká: „Byli jsme podvedeni vládou, aniž by nás někdo poučil o smrtelných rizicích. Naši muži nosili radioaktivní rudu a lidé jsou tu na šedesát let vystaveni radiaci, jedí otrávené maso, pijí špatnou vodu a umírají na nemoci z ozáření a rakovinu. V jezeře, které po staletí náš národ pokládá za posvátné, leží tisíce tun radioaktivního odpadu.“

Nejzávažnější je, že riziko kontaminace vody je velmi vysoké už před zahájením těžby, ve stadiích průzkumných vrtů. K vrtům společnosti nepotřebují souhlas. Stačí udělat zábor dle zlatokopeckého zákonu z roku 1850 a můžete si vrtat, kde chcete. Práce na uranových nalezištích kolem řeky Wind od roku 2007 nijak nepokročily. Nedošlo ani k vybagrování cesty. Cash Minerals postihly finanční problémy a zdá se, že své strategie zamíří jiným směrem. 
V září minulého roku yukonská vláda zamítla projekt společnosti Canadian United Minerals, týkající se těžby v chráněném Teritoriálním parku Tombstone s tím, že při lepší strategii zmírnění negativních vlivů na životní prostředí podobným projektům do budoucna dveře nezavírá. Canadian United Minerals mají zábory na těžbu diamantů, zlata a uranu na horním toku Blackstone. Těžba by znamenala hrozbu pro ekosystém povodí, odstřelem skal a hlukem v chráněném parku počínaje a znečištěním řek Blackstone a Peel konče.

JAK TO VIDÍ INDIÁNI

O osudu povodí se rozhoduje nyní. Od roku 2009 je pozastaveno vytváření záborů a pracuje se na konečném plánu pro povodí Peel. Zamýšlený plán zakázat v osmdesáti procentech oblasti těžbu a budování komunikací by se mohl zdát dostatečným kompromisem. Náčelník Kučinů z Fort McPhersonu to vidí jinak: „Nechráněný zbytek se týká řady těžařských zájmů na horním toku Blackstone a Ogilvie, to ovlivní celé povodí. Nejde dělat kompromisy. Ochrana povodí musí být stoprocentní. Ne jako na severu Alberty, kde není cesty zpět. Podívejte se na ryby s nádory či bez ploutví, které tam vytahují z řeky. Kvůli těžbě roponosných písků mají otrávenou vodu a zvířata i lidé na následky umírají.“

„Po pár minutách nám byl jasný zásadní rozdíl v myšlení,“ popisuje Simon Mervyn, náčelník kmene Nacho Nyak Dun, jednání s představiteli vlády. „Starají se o přítomnost. Jak si nacpat kapsy penězi. Hromadou peněz! My se staráme, aby naše děti a vnoučata měly zdravou vodu a žily v nezkaženém prostředí, jako se starali naši dědečkové o naši budoucnost.“

Nikdo netušil, že v únoru 2011 yukonská vláda zruší připravovaný plán s prohlášením, že je v obecném zájmu, aby se naleziště využila. O osudu Peel River rozhodne nová vláda na podzim. Ochrana povodí Peel je předním tématem předvolební diskuse. Yukon Party zaznamenala propad preferencí oproti opozičním stranám, které (stejně jako naprostá většina obyvatel Yukonu) prosazují plán alespoň osmdesáti procentní ochrany. „Nebude klid, dokud bude zbývat kapka ropy nebo žíla drahého kovu,“ říká mi James, jeden ze tří zdravotníků, které Fort McPherson má. Poslední roky indiáni pozorují ubýtek zvěře. Nevědí, čím to je. Hladina vody MacKenzie klesla nejméně o pět metrů. Je to prý důsledek těžby ropných písků na řece Athabasce – dva tisíce kilometrů na jih. Pro získávání ropy z písku je třeba ohromné množství vody. Hladina veletoku Mackenzie klesla o několik metrů. Peel River je součástí systému Mackenzie. „Co zbude indiánům, až jim otráví řeky a vyženou zvěř?“ ptá se James. „Jenom ta flaška kořalky, kterou jsme jim dali, abychom je umlčeli, když jsme jim brali půdu. Možná jim pak o pár babek stát zvedne almužnu, aby nechcípli hlady, když se sami neuživí.“

Lidé z různých koutů světa nejezdí za památkami či krásami národního parku. Láká je čistá, nezkažená divočina vzdálená od civilizace, průzračná voda, čistý vzduch, příroda nespoutaná umělými pravidly a zákazy. Nejde jen o oblast řeky Peel. Po ní se politici a těžařské společnosti zaměří na další území severu. Ohrožení severské tajgy je hrozbou pro zdraví celé planety.

TEXT A FOTO: BARBORA LITEROVÁ

„Dej almužnu, ženo, chudákovi. Vždyť není na světě nic horšího, než být slepým v Granadě.“ Tento verš napsal mexický básník Francisco A. de Icaza v zahradách Alhambry. A jen ten, kdo srdce Andalusie už objevil, pochopí pravdu jeho slov.

Největší autonomní oblast Španělska je pastvou pro oko, ale ani duši strádat nenechá. Stejně jako tanečnice flamenca má mnoho tváří. Nepřehlédnete ji. Jak byste si taky mohli nevšimnout území velkého přibližně jako celé Portugalsko? Překypuje životem. Pro více než osm milionů obyvatel je jižní cíp země mi casa – domovem. Ten protínají horské štíty, zúrodňují řeky, lemuje mořské pobřeží… Města jako Granada, Sevilla, Córdoba, Cádiz patřila v době maurské nadvlády k tomu nejlepšímu, co mohla středověká Evropa nabídnout. Města, o nichž byste si mohli číst v pohádkách tisíce a jedné noci a přesto jsou tady v Evropě, i když tak blízko Africe. Stačí zavřít oči a není těžké představit si, jakou tíhu muselo mít srdce Nasrovců, když odevzdávali „svou“ Granadu zpět do rukou katolických králů.

NEŠŤASTNÍK BOABDIL

Muhammad XII., známý jako Boabdil, byl dvaadvacátým panovníkem z dynastie Nasrovců a byl to on, kdo uzavřel kapitolu posledního muslimského království na Pyrenejském poloostrově. Říkali mu také el chico – chlapec, nebo el zogoybi – nešťastný. Druhého ledna 1492 bychom sotva našli většího nešťastníka. Krále, jenž se stal vazalem. Krále bez království. V mešitě Alhambry se toho dne vůbec poprvé sloužila křesťanská mše. Smlouvy byly podepsány, klíče od Granady předány vyslanci katolických králů, Isabelly a Ferdinanda. Některé zdroje uvádějí, že Boabdil byl ušetřen posledního ponížení a nemusel na výraz své kapitulace políbit křesťanským veličenstvům ruce.

Pokud ale můžeme věřit zápiskům Kryštofa Kolumba, opak byl pravdou. „Potom co Vaše Veličenstva ukončila válku s Maury, kteří vládli Evropě, a dobyla skvostnou Granadu, kde jsem 2. ledna tohoto roku (1492) viděl královské prapory vztyčené na věžích Alhambry, viděl jsem maurského sultána vycházet z městských bran a líbat ruce Vašich Výsostí…” poznamenal si budoucí objevitel nového kontinentu do svého deníku.

Zdali pak si Boabdil vzpomněl na Tárika ibn Sijada, který se roku 711 vylodil v doprovodu deseti tisíc mužů u Gibraltaru, aby rozprášil vojsko vizigótského krále Rodericha a učinil tak z Pyrenejského poloostrova muslimský emirát? Trvalo celých osm set let, nežli se křesťanští králové dočkali této chvíle, kdy dílo reconquisty bylo dokonáno. Muslimové nazývali území, jež ovládali, Al-Andalus, a navzdory vnitřním nepokojům uvnitř říše zde vznikla nejvyspělejší společnost celé středověké Evropy. Arabové se při svých výbojích v oblasti Blízkého východu a Středomoří seznámili s věděním antických velikánů, a tak právě zde v Andalusii opět oživly myšlenky Pythagorovy, Hippokratovy, Galénovy či Euklidovy a šířily se křesťanskou Evropou dál, až z nich v Itálii vzklíčila renesance.

Snad je to zákon bohů, že každý zlatý věk musí jednou skončit. A tak si křesťané po stovkách let brali to, co považovali za své, až zbyl poslední kousek. Granada. Podle legendy, když Boabdil opouštěl svůj palác, na kopci ještě zbrzdil svého koně, aby se naposledy ohlédl za Alhambrou a neubránil se slzám. „Nebreč jako žena nad tím, co jsi nedokázal ubránit jako muž,“ nešetřila ho matka Fátima. Tomuto místu se dodnes říká „poslední Maurův vzdech“.

RAJSKÁ NÁVŠTĚVA

Nelze se divit Boabdilovi, že se s Alhambrou těžce loučil. Díky jeho nasrovským předkům vznikla tato rajská zahrada a on, nešťastník, byl vyhnán z ráje. Isabellu s Ferdinandem stál relativně almužnu. Alpujarraská údolí, třicet tisíc zlaťáků a záruku náboženských svobod Boabdilovým poddaným. Z posledního ale brzy sešlo…

Vydáte-li se navštívit Alhambru v letních měsících, připravte se na nejhorší. Budete se mačkat v turistické tlačenici a pravděpodobně už ani neseženete vstupenku. „Kolik lidí tudy denně projde?“ ptám se Manuela, mladíka, který tady už pár let provází. „Může to být i šest tisíc. Maximum, kolik pustíme, je šest tisíc šest set.“ Aby nedošlo ke kolapsu, na vstupence je uveden čas, do kdy musíte být u bran hlavní atrakce: Palacios Nazaríes. A nedochvilnost se netrpí ani v ráji.

Když sem roku 1829 dorazil americký diplomat a spisovatel Washington Irving, aby zde našel inspiraci pro své dílo „povídky z Alhambry“, objevil omšelý a bohy zapomenutý ráj. Za jeho zachování údajně vděčíme vojákovi, který neuposlechl Napoleonův rozkaz a nevyhodil palác do povětří. Je fascinující, že na první pohled působí „Červený hrad“ pouze jako bytelná pevnost. Ani největší snílek by si netroufl pomyslet, jaké poklady najde uvnitř. Irving napsal: „Díváme-li se na ni zvenčí, je to hrubé nakupení věží a cimbuří bez patrného pravidelného plánu a architektonického půvabu. Neposkytuje vůbec představu o půvabu a kráse, která čeká na diváka uvnitř.“

Alhambra není jeden palác, je to celý komplex staveb zbudovaný různými vládci v různých obdobích. Stavební materiál tohoto díla je až překvapivě prostý. Především sádra, dřevo a dlaždice, opracované ovšem k dokonalosti. Maurští stavitelé dokázali mistrně skloubit architekturu s přírodními prvky. Jejich jména zůstala neznámá, jediný podpis, který zachovali, jsou otisky dlaní. Jezírka, fontánky, pomerančové a citrusové háje, vlahý vzduch díky zavlažovacímu systému, hra světel a stínů… To vše napomohlo vytvořit ráj na Zemi, jak si ho emíři představovali podle četby koránu. Časté poselství, které se objevuje na zdech Alhambry, hovoří jasně: Není vítěze kromě Alláha.

V době maurské nadvlády bychom v Granadě našli třicet mešit, dnes jedinou. Hlas muezzina se znovu rozezněl v roce 2003, tedy po více než půl tisíciletí, kdy Boabdil dal Granadě sbohem. Díky štědrému daru arabského šejka, který ji nechal vybudovat, jsem se mohla usadit na lavičku před mešitou a nasávat atmosféru Orientu na jihu Evropy.

TO JSOU PANORAMATA!

Prošla jsem maurským bludištěm, abych se dostala sem, k božské vyhlídce, na náměstí Mirador de San Nicólas. Jestli chcete mít nejlepší záběry Alhambry, pak odsud! Křivolaké uličky arabské čtvrti Albayzin jsou labyrintem, v němž je radost zabloudit. Bílé domečky, které pamatují zlatý věk Granady, nezapřou svou maurskou minulost. Kašny, zahrady, pestré ornamenty… Od roku 1984 je středověký Albayzin spolu s Alhambrou na seznamu UNESCO. 
„A tohle jsou cármenes,“ říká mi Granaďanka jménem Cristina a ukazuje na domy se zahradou skryté za vysokou zdí. Že by je něco pojilo s Carmen? Ani náhodou. Carmen je arabský výraz pro vinici a tyto domy zde začali stavět maurští vládci ve 13. století. „Dnes jsou tyto nemovitosti velmi žádané a drahé,“ doplňuje Cristina. Do oka mi padl zvenčí nenápadný dům. Sen, který za šet set tisíc eur mohu proměnit ve skutečnost…

Pouliční umělci, pro které je život nikdy nekončící siestou, vybrnkávají na kytaru tklivé písně. Mi amor. Mi corazón. Ten březnový večer čekala i česká srdce nelehká zkouška. Fotbalový zápas se Španěly o postup na mistrovství Evropy. Arabskou čtvrtí se tak překvapivě často linula i čeština. „Takhle bych žít neuměla,“ řekla Češka při pohledu na hudebníka, který si celý svůj svět nesl v jednom batohu. „Zase bys byla svobodná. Nevláčela bys s sebou složenky a starosti s hypotékou,“ argumentoval pragmaticky její protějšek. „To sice jo. Ale já potřebuju vědět, že se mám večer kde vykoupat.“ uzavřela žena své filozofické okénko.

Na špičce arabské čtvrti je rušno jako v kotlíku, ve kterém smícháte různé kultury a s nimi i různé představy o „kvalitním“ životě. Vedle skupinky distingovaných německých turistů pobíhají mladíci s dready, oblečení podle vlastních módních trendů. Prodávají korálky a šperky, které sami vyrábějí. Smějí se, hrají na kytaru a tančí… Vůně jasmínu se sem tam mísí s nezaměnitelnou vůní marihuany. Hipísáckou idylku občas naruší poškorpení psi. Křehká Asiatka ve fialových kalhotách s květinovými ornamenty drží kastaněty. Klap klap. Ozývá se těžkopádně. Nejde jí to, ale nevypadá, že by se nechala odradit. A tak to zkouší stále znovu… Najednou, jako když luskne prsty, mám chuť kroutit rukama a rozvlnit boky. To si kastaněty vzala do rukou stará Španělka. Zralá dáma se šátkem na hlavě v sobě probudila Carmen a učila asijskou dívku tomuto prastarému umění.

Čas se tu na chvíli zastavil i pro mě. Nemohu se nabažit pohledu na zasněžené vrcholky Sierra Nevady. Jsou tu jako strážci bdící nad Alhambrou. Nejlépe by tuto dokonalost vystihla slova homolkovského klasika: to jsou panoramata!

Je nečekaně pružný, překvapivě ostrý a v lesku jeho čepele i jílce je něco, před čím člověk podvědomě klopí zrak. Je prostě nádherný. Před třemi sty lety před krásou bohatě zdobeného meče žasli i moravští páni na zemském sněmu, kam byl slavnostně přinášen na podušce coby odznak moci moravského zemského hejtmana.

Jeden z nejkrásnějších mečů na našem území je dnes součástí sbírek zámku v Rychnově nad Kněžnou. Proč je však jeden z nejcennějších symbolů Moravy na zámku v severovýchodních Čechách? Pro vysvětlení musíme až do druhé půle 17. století. Tehdy, v roce 1667, se úřadu moravského hejtmana ujal český hrabě František Karel Libštejnský z Kolowrat. A s ním je také onen vzácný ceremoniální meč spojený. „Meč nejspíše nechal pro hraběte vyhotovit sám císař Leopold I. jako vděk za jeho cenné služby v diplomacii,“ říká kastelánka rychnovského zámku Zdeňka Dokoupilová, „František Karel se totiž v roce 1657 velmi aktivně zapojil do jednání o volbě nového císaře, která probíhala ve Frankfurtu nad Mohanem téměř rok. Císařem byl nakonec zvolen právě Leopold.“ Odměnou schopnému hraběti za diplomatické služby, které císaři poskytoval i v následujících letech, mohl být nejen úřad moravského zemského hejtmana, ale i zdobený zlacený meč z oceli a stříbra s postříbřenou pochvou. O tom, že byl meč spjat s hejtmanským úřadem, svědčí vyobrazení moravské orlice na hrušce meče (vrcholové části jílce). Nechybí zde ale ani orlice císařská a tvůrce meče na svém díle několikrát zmínil i samotného hraběte Libštejnského z Kolowrat.

A TEN MEČ NECHCETE?

Hrabě setrval v důležité hejtmanské funkci až do své smrti v roce 1700, tedy celých třiatřicet let. Jeho předchůdci i následovníci přitom byli hejtmany v průměru šest let. Krásný meč ale žádný z dalších správců Moravy nezdědil. „Meč se sice používal k ceremoniálním účelům a byl spjatý s výkonem funkce moravského hejtmana, ještě více ale vyjadřoval osobní vztah hraběte a císaře,“ vysvětluje Zdeňka Dokoupilová, proč meč zůstal v držení Kolowratů na rychnovském zámku i po smrti hraběte Františka Karla. S tím souhlasí i hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská: „Jeho dědicové neměli důvod dávat z rukou meč, na němž bylo jméno Karla Františka a insignie jeho rodu.“

Celých tři sta let pak slavný meč visel coby dekorace na stěně jednoho ze sálů rychnovského zámku. K jeho „znovuobjevení“ dopomohla náhoda teprve v roce 2009. „Tehdy na Rychnov přijeli kurátoři z brněnského památkového ústavu, aby si na výstavu zapůjčili obraz hraběte Františka Karla. Já jsem se jich zeptala, jestli by nechtěli i ten meč, který je na obraze. Začali ho studovat a vyšlo najevo, o jak vzácnou památku se vlastně jedná,“ přibližuje Andrea Kolowrat-Krakowská okolnosti významného „nálezu“.

Meč způsobil na výstavě ve Valticích poprask. Přišlo se na něj podívat přes devět tisíc lidí. Začalo se hovořit o tom, že 2,7 kg těžký meč má pro Moravu podobný význam jako svatováclavská koruna pro Čechy. „Krom nesporné historické a umělecké hodnoty má meč i velkou symboliku,“ vysvětluje předseda Moravské národní obce Jaroslav Krábek, „hejtmanský meč je, vedle zemských desek, nejvýznamnější hmatatelnou připomínkou po staletí trvající samosprávy Moravy. Tu reprezentoval suverénní zákonodárný sněm v čele s hejtmanem jako zástupcem panujícího markraběte v zemi. S trochou nadsázky lze tedy říci, že se jedná o součást moravského korunovačního pokladu.“

KUJ ŽELEZO, DOKUD JE ŽHAVÉ

Podobně jako české korunovační klenoty chrání gotické stěny Korunní komory v chrámu sv. Víta, tak i v případě hejtmanského meče se začalo uvažovat o tom, že by se z Rychnova nad Kněžnou přestěhoval do nějakých reprezentativních prostor na Moravě. Meč je však narozdíl od svatováclavské koruny v soukromých rukou a jeho majitelé se ho nehodlají vzdát za žádnou cenu: „Prodej meče nepřipadá v úvahu, protože jde o vzácnou rodinnou památku. Manžel (Jan Kolowrat-Krakowský, pozn. aut.), jehož rodu meč patří, by dokázal žít celé roky o chlebu a vodě, ale na svůj majetek by nesáhl, protože jeho rodina čekala celá desetiletí, aby ho získala zpět,“ připomíná hraběnka Andrea Kolowrat-Krakowská. Všechny nabídky na odkup meče, které přišly ze strany moravských institucí, tedy rodina s díky odmítla, ačkoliv jeho cena by se počítala v řádu milionů korun.

Ve chvíli, kdy bylo jasné, že moravští památkáři originál meče nezískají, se rozeběhla jednání o výrobě věrné kopie této významné památky a o jejím následném vystavení na hradě Veveří v původní zemské pokladnici v břitové věži hradu. Na výrobě by se měli podílet odborníci z Technického muzea v Brně spolu s předním moravským mečířem Pavlem Skryjou. Ten také jako jediný na zajímavou nabídku kývl, ostatní oslovení mečíři považovali vytvoření kopie takto bohatě zdobeného meče za příliš náročné. A to i přesto, že jílec meče se nebude vyrábět původní technikou, tedy zdlouhavým a velmi náročným rytím do plného materiálu. Zdobné části se naopak vylijí a rytecky dokončí.

PRAHA MĚLA PŘEDNOST

Aby se výroba toužebně očekávané kopie meče rozeběhla, je nutné zapůjčit jeho originál na několik dní do laboratoří brněnského Technického muzea. K tomu však zatím nedošlo. „Se zástupci rodiny Kolowratů o zápůjčce úspěšně jednali představitelé hejtmanství Jihomoravského kraje již na podzim loňského roku. Zásadním zdržením pro přípravu výroby repliky bylo rozhodnutí hejtmanství upřednostnit zapůjčení meče na výstavu Poklady Moravy, konanou v Národním muzeu v Praze,“ říká Jaroslav Krábek, „Moravská národní obec se snaží co nejvíce urychlit kroky hejtmanství, které je jediné schopné dosáhnout nového zapůjčení. Postup hejtmanství je však limitován značnou zaneprázdněností pana hejtmana Haška, který je garantem i hybatelem celé akce ze strany hejtmanství.“ Mluvčí Jihomoravského kraje Jiří Klement potvrzuje, že vše je v současné době pouze ve fázi záměru: „K žádné dohodě s vlastníky meče zatím nedošlo. Zájem kraje na zhotovení jeho kopie byl předběžně vysloven v průběhu výstavy Poklady Moravy v Národním muzeu, ale od té doby se, pokud vím, nic zásadního v této věci neudálo.“

Není tedy jasné, kdy se Moravané svého meče dočkají. Prozatím se za ním vydávají do Rychnova nad Kněžnou, kde je součástí bohatých zámeckých sbírek, tuto sezonu představených ve zcela novém kabátě. Kastelánka Zdeňka Dokoupilová totiž výrazně zasáhla do koncepce interiérů, s níž se přes třicet let nic nedělalo: „Šlo nám o to, aby zámecká expozice vyprávěla sál po sálu příběh zámku a rodu Kolowratů. Součástí tohoto příběhu je samozřejmě i ceremoniální meč, který zatím vystavujeme v dřevěné vitríně z 19. století, ale hledáme pro něj lepší umístění.“ Už teď je ale jasné, že meč výrazně zvýšil atraktivitu celého zámku. Dosud byly hlavním lákadlem obrazy Karla Škréty či Hanse von Aachena, nyní lidé neváhají urazit stovky kilometrů, aby se pokochali pohledem na překrásný meč, který byl kdysi symbolem správy moravské země.

TEXT A FOTO: ONDŘEJ JAROŠ

Rozložil jsem mapu a svět včetně knihkupectví pro mne přestal existovat. Jako kouzlem přede mnou vyvstala krajina jihovýchodu karpatského oblouku. Při plánování trasy jsem zahlédl nezvyklou značku znamenající „Průběh a stav značení nejistý“. Pak jsem mapu koupil.

Rozkošnicky se rozvalujeme na hřebeni a vychutnáváme si obrovské přírodní divadlo, které rozehrávají nízké mraky, mlha v údolí a slunce skloněné k západu. Mlžné moře se vzdouvá a klesá, silný severní vítr občas odtrhne cár a vrhne ho do mezery mezi horami a nízkými mraky, kde se zlatě rozzáří. Stoupající a klesající nízká oblačnost střídavě odhaluje a zase skrývá hřebeny pohoří Bucegi. Máme za sebou náročný výstup na hlavní hřeben pohoří Baiu, což při karpatských putováních vždycky obnáší těžké batohy a rozbušené srdce. Kdo jezdí do hor, to zná, veškeré vybavení na několik dní si musíte nést na zádech sami. Sice občas narazíte na obydlenou salaš, ale těch v poslední době ubývá.

Po časné snídani se vydáváme vlásečnicemi ovčích stezek dál, kam ukazuje mapa. Pohoří Bucegi vítr postupně zbavuje mlh a odkrývá nám jeho monumentálnost. Vrcholy a hřebeny nesou cizokrajná jména s přídechem prastarých časů – Caraiman, Omul, Culmea Carpenilor. Bílé skalnaté stěny a srázy dosahují výšky 2500 m, úbočí jsou zbrázděná hlubokými roklemi, mezi kterými vystupují skalní hřebeny a hroty. Za údolím řeky Prahova máme všechno jako na dlani. Někde hluboko pod námi leží i městečko Sinaia, kam jsme dojeli vlakem a odkud jsme začali své horské putování. Stébla trav utíkají před silným větrem a naše nohy šlapou bědné pastevecké cesty. V pozdním odpoledni nás čeká překvapení v podobě nevelkého jezera, které není na mapě, což odpovídá informaci o stavu značení. K jezeru chodí pít koně a krávy, objeví se i stádečko ovcí. Ze svahu nad hladinou mám pocit, jako bych se ocitl na rumunském safari. Přestože fouká silný vítr, jezero je v závětří. Zrcadlo hor, zrcadlo oblohy. Za ním nás čeká přechod nejvyšších partií pohoří Baiu – vrchol Neamtului. Hřeben zde má podobný charakter jako například zakarpatské Poloniny, je ostrý a vzepnutý k nebi. Jako na dlani je vidět tmavé rouno nižších hřebenů, nad kterým se zvedají štíty pohoří Bucegi, bělostné útesy hor Piatra Mare, kdesi vzadu za nimi se bělá mohutný vápencový hřbet Piatra Craiului a východní výběžky známých Fagarašských hor. Směrem na východ vidíme rozložité hřebeny dalších, prakticky neznámých pohoří Grohotiş, Ciucaş, Siriu.

Hory v této části karpatského oblouku probíhají zejména ve směru sever-jih, my však putujeme od západu na východ, a tak je naše cesta horami velice klikatá a zpestřená sestupy do několika sedel, za kterými nás pokaždé čeká strmý výstup.

POCIT SVOBODY

Na první náznak turistického značení přicházíme až na sklonku čtvrtého dne putování. Opět vzpomínka na upozornění nejistého značení cest. Je to silně zašlá turistická značka (červený pás) namalovaná na kmen prastarého buku. Hory jsou zcela bez turistů a lidé, kteří v nich byli zvyklí staletí hospodařit, odcházejí. Na pustých pláních pohoří Grohotiş to je velice dobře vidět. S pastvou se přestává a louky zarůstají hustým jalovčím. Vychutnáváme si pocit obrovské svobody, jaký lze zažít jenom málokde. Můžeme si vybrat kterýkoliv směr, kterýkoliv hřeben a projít si ho, naplno si ho prožít. Můžeme se zastavit, kde se nám zlíbí, a na tak dlouho, jak budeme chtít. Nikdo a nic nás nesvazuje, nemáme pevný itinerář, na druhé straně hor nás nečeká žádný autobus. Klientům „dobrodružných“ cestovních kanceláří je bohužel podobný zážitek odepřen. My je však nelitujeme, svou cestu si vybrali sami a nejspíš pro to měli svůj důvod.

STANE SE

Ciucaş, nejvyšší vrchol stejnojmenného pohoří s výškou 1954 m nepatří mezi nejvyšší vrcholy Karpat, ale určitě se může směle zařadit k těm krásnějším. Skalnaté boční hřebeny od nejvyššího bodu strmě vybíhají na všechny strany, shlížíme do hlubokých roklí, ze svěže zelených trav vyrůstají bílé skály a pod nimi se vlní černé smrkové lesy. Večer tábořiště sdílíme se dvěma rumunskými poutníky, kteří se nebrání údivu nad tím, jak umíme nasekat mačetou dřevo a i po vydatném dešti bez problémů a podpory lihu nebo benzinu rozděláváme oheň. Hezčí polovička rumunského páru je z každého zapraskání v lese velmi vyplašená a s hrůzou v očích nám sděluje, že minulý týden na horách Bucegi medvěd zabil maďarského turistu. Dočkala se jenom pokrčení rameny a věty „it happens“ (stane se).

Medvědů v Rumunsku není třeba se přehnaně bát. Pokud o sobě dá člověk vědět a medvěda nepřekvapí, je v bezpečí. Pokud už šelmu potká, nesmí hýřit prudkými pohyby a nesmí překonat kritickou vzdálenost, kdy se už medvěd cítí ohrožený a v sebeobraně zaútočí.

Ale pokud si turista strčí ve stanu pod hlavu klobásu a medvěd mu v noci cestou za potravou rozšlápne hlavu, tak je to spíš evoluční zásah, protože za blbost se platí.

Objektivně z vlastních zkušeností můžu říct, že mnohem větší nebezpečí než medvědi představují ovčáčtí psi, kteří před vetřelcem brání stádo.

RUMUNSKÁ POHOSTINNOST

Takřka na konci pohoří Ciucaş sedíme na svahu a bedlivě pozorujeme salaš pod námi. Tři kamarádi se vydali pro sýr a nevracejí se podezřele dlouho. Vydáváme se je tedy zachránit, což má za následek, že jsme na salaši zůstali všichni ještě nejmíň další tři hodiny.

Majitel hospodářství vlastní několik desítek krav a skoro tisícovku ovcí a do rozličných přistavených nádob nám nalévá žinčici. Tím však naše obžerství teprve začíná. Kamarádi, kteří se přišli poptat po sýru jako první, už jsou nacpaní k prasknutí a na stůl se přitom snáší další a další dobroty. 
Majitel hospodářství si s námi mezitím připíjí cuikou – silnou domácí kořalkou. Naše pálenky z jižní Moravy sklidily uznání zadýchaným slovíčkem „tare“, což znamená silná. Každý rok prý vypraví dva kamiony plné sýrů do Španělska a na otázku ohledně hygienických norem, které na Rumunsko uvalila EU, jenom mává rukou s tím, že ve Španělsku je taky nikdo nedodržuje a svět se nezbořil, nikdo se neotrávil.

Pokud totiž chtějí Rumuni po roce 2013 prodávat svoje produkty na trhu, musejí salaše dodržovat přehršli pravidel a norem, které zahrnují mimo jiné striktně nerezové nádobí, omyvatelnou pevnou podlahu na salaši, koupelnu s pákovou baterií a chladničku na mléko a sýr. To, že se těmito pravidly rozvrátí tradiční způsob hospodaření, který se v rumunských Karpatech vyvíjí již tisíce let, úředníky v Bruselu nějak nenapadlo. Neradi se loučíme s veselou a pohostinnou společností na salaši a je nám zatěžko odejít a nezaplatit. Místní se na sýr hodně nadřeli a jinou možnost obživy nemají.

BRÁNA VICHRŮ

Klikatá cesta po hřebenech jihovýchodních Karpat nás přivedla do pohoří Siriu, posledního na naší cestě. K tomuto pohoří se nám nepodařilo sehnat kloudnou mapu. Kam jít víme jenom přibližně, takže nás hned na začátku překvapuje dobře značená cesta, která vede naším směrem. Jaké ale bylo naše překvapení, když si jen tak skončila v lese.

Na Siriu se střídá les s pastvinami a pastviny s lesem. Nejvyšší hřeben vystupuje ze zvlněné pláně a jeho výška přesahuje 1600 m. Monumentální zářez v hřebeni se jmenuje Brána vichrů a k lidem je to na všechny strany daleko. Zpestření večera nám tentokrát zajistil kolemjdoucí sběrač borůvek. Nabízíme mu kořalku, která je opět „foarte tare“, a pak se zaposloucháme do vyprávění o těžkém životě v horách. Vyprávění borůvkáře postupně dostává pohádkový nádech a my posloucháme pověsti o hadech, kteří se kravám přisají na struk a pijí mléko, o bezedných jezerech, o medvědech a rysech, o kouzelných horách a jejich pokladech. Náš čas v místních horách se uzavírá a my v posledním večeru hltáme vyslovené příběhy. K hvězdnaté obloze vylétají jiskry jedna za druhou a žhnoucí uhlíky hřejí do tváří. Tehdy nelze nevěřit.

Je největším ze všech ještěrů, přesto ho věda zná sotva sto let. Během jediného století po svém objevu se však octl na seznamu ohrožených druhů živočichů. Varan komodský. Jeho mohutnost a bezmála půlmetrový jazyk šlehající z tlamy mu vynesly přiléhavou přezdívku „komodský drak“. Rozmnožit takovou chovatelskou raritu je obrovský úspěch a ochranářská nutnost. Odborníci z pražské zoo se na oslavu varaního zrození chystají už popáté. Dostali se tak na absolutní světovou špičku v chovu třímetrových draků.

„Naše samice Aranka je skutečně zasloužilou matkou,“ potvrzuje chovatel Petr Velenský. „Dala nám dohromady přes třicet mláďat a další snůška se vyvíjí v inkubátoru.“ Najít a umístit do bezpečí umělé líhně drahocenná dračí vajíčka, z nichž každé váží téměř tolik jako deset slepičích, je pro chovatele stejně náročné jako pro samici jejich nakladení. „Pokaždé, když Aranka hloubila hnízdní noru, tak se prohrabala třícentimetrovou vrstvou betonu až do podloží celého pavilonu – a to byly jejím jediným nástrojem masivní drápy,“ líčí chovatel. „Ve své expozici má samozřejmě k dispozici písčité kladiště a když si na sbíječku zahrála poprvé, vybudovali jsme druhé přesně v místě otvoru v podlaze. Navzdory veškerému komfortu však při každé další snůšce dno ubikace probourala znovu.“

NĚŽNÁ MATKA ARANKA

Ve varaních choutkách se člověk jen těžko vyzná, to nejlepší místo ke kladení si však Aranka patrně vybírala podle teploty a vlhkosti v ubikaci. Teplota snůšky téměř vždy mírně převyšovala třicet stupňů. „Samice stejně jako v přírodě místo snůšky pečlivě zamaskuje, takže jsme první dávku vajíček objevili až po dvou stech dnech, sotva měsíc před vylíhnutím. Potom jsme vybavili ubikaci kamerami, abychom měli tajnůstkářské draky neustále pod dohledem.“ A to se vyplatilo. Ačkoli varani komodští kladou vajíčka převážně v noci, s nalezením snůšky už není žádný problém. „Jednou jsem mohl celý proces sledovat na vlastní oči,“ vypráví Petr Velenský. „Aranka nahrnovala kolem vajíček nejjemnější substrát a dokonce se zdálo, že vybírá hlínu té nejvhodnější vlhkosti. Pak všechno opatrně pěchovala čenichem. Byla to nádherná ukázka filigránské práce. Když uvážíme, že k tomu používala drápy schopné rozlámat beton a čelisti dost silné na to, aby strhly buvola, je to skoro zázrak,“ usmívá se chovatel.

VARANÍ SAMICE SI VYSTAČÍ SAMY

Největší ještěři světa jsou doslova pochodujícím tajemstvím. Už od jejich dramatického objevu je provázejí ne zcela vyřešené otázky. Jak to, že žijí jen na několika ostrůvcích v Indonésii? Jak se tam dostali? A kdy? Zdá se, že pocházejí z Austrálie, kde vědci našli kosterní pozůstatky velmi příbuzných gigantických ještěrů. Protože ve své domovině běžně překonávají mořské průlivy mezi sousedními ostrůvky, možná se sem dostali „mokrou cestou“ při poklesu hladiny moří během poslední doby ledové. Před několika lety se však vynořila záhada mnohem senzačnější. V chesterské zoo v Anglii nakladla samice varana komodského vajíčka, aniž se kdy setkala se samcem. O osm měsíců později se vylíhla zdravá mláďata. Jak je to možné? Odpověď připomíná biblický příběh o Panně Marii. Varaní matky totiž samce k rozmnožování vůbec nepotřebují! Občas kladou neoplozená vajíčka, která se normálně vyvíjejí. Potomci jsou pak geneticky shodní s matkou. Nesou totiž zdvojenou sadu jejích genů. V jednom se ale od svého jediného rodiče liší – všichni jsou samečkové. Pohlaví varanů je totiž stejně jako u lidí určené pohlavními chromozomy, dvojice stejných však na rozdíl od nás znamená narození samčího potomka. Postačí ale trocha incestu a vše se vrátí do zajetých kolejí. Když se syn spáří s vlastní matkou, vzniknou mláďata obou pohlaví. Jedna jediná samice se tak může stát zakladatelkou nové populace draků.

DRAČÍ JED NAMÍSTO OHNĚ

Rozeklaný jazyk komodských varanů kmitající ven ze zubaté tlamy patrně stojí za zkazkou o ostrovních dracích, kteří z tlamy chrlí oheň. Ve skutečnosti jím obrovití varani „ochutnávají“ vzduch a molekuly pachů vyhodnocují zvláštním orgánem na patře tlamy. Mohou tak ucítit zdechlinu na téměř deset kilometrů. Ačkoli své nepřátele ugrilovat nedokážou, mají v tlamě překvapující arzenál zbraní. Kromě šedesátky ostrých zubů, které mohou být dlouhé přes dva centimetry a neustále se obnovují, se varani při lovu spoléhají i na prostředky chemického a biologického boje. Výzkumníci v jejich tlamě odhalili přes padesát nebezpečných typů bakterií, z nichž téměř desítka patří mezi ty vyloženě toxické. Oběť po kousnutí varana tedy neumírá jen na oslabení ze zranění, ale také na infekci způsobenou mikroby z tlamy. Zcela nedávno však vědci objevili další varaní zbraň – jed. Jedové žlázy ve spodní čelisti, objevené díky vyšetření magnetickou rezonancí, vypouštějí do slin toxický koktejl bílkovin. Najdeme v něm látky brzdící srážení krve a snižující krevní tlak. Kořist tak kromě bakterií skolí i nezastavitelné krvácení a šok. Komodský drak se díky jedovatým slinám může honosit ještě jedním rekordem – je největším jedovatým tvorem, který chodí po Zemi.

TEXT A FOTO: KLÁRA KAZELLEOVÁ

Jedno z posledních buddhistických království najdeme v Bhútánu. Do povědomí západního světa se dostalo kvůli takzvanému „hrubému národnímu štěstí“, které zde nahrazuje HDP. Bhútánci věří, že měřítkem úspěšnosti země není ekonomický růst, ale šťastní lidé.

Stojím na špinavém káthmándském letišti a dostávám letenku s nápisem Paro. Jde o jediné letiště pojící malé buddhistické království s okolním světem. Padesátiminutový let nad krajinou, jíž dominuje Mt. Everest, překonává s jemnými turbulencemi drobné královské letadlo Drukair. Přistání v Paro se vzhledem k jeho komplikované poloze uprostřed hor řadí k nejtěžším letištním manévrům mezinárodních aerolinek. Dráha končí u malé haly zdobené tradičními vzory, ornamenty a barvami, před kterou stojí cedule s velkým nápisem: „103 let míru, jednotnosti a štěstí“. Společně s fotkami posledních králů vstupuji do země, kde na mne nikdo nepokřikuje, nikdo nežebrá, nikde se neválejí odpadky, nevrhají se na mne neodbytní taxíkáři a dokonce i úředníci se na imigračním spokojeně usmívají.

POHÁDKOVÁ ZEMĚ A KRÁL

Bhútán je země o velikosti 46 500 km2 a více než polovina její rozlohy se rozpíná ve výšce 3000 metrů nad mořem. Přesto zde panují proměnlivé klimatické podmínky, od jižních monzunových lesů přes borovicové háje mírného pásu až k horským ledovcovým jazykům. Území sousedící s Indií a Tibetem patří k nejchudším místům na světě, kde je zemědělství hlavní a často i jedinou obživou. Přesto je po celé zemi rozvedena elektřina vyráběná v hydroelektrárnách. Postupně vznikají i turistická centra, která se otevírají západním turistům, jejichž počet stále stoupá. Bhútán si však pečlivě hlídá svoji samostatnost a identitu – žádný cizinec se nepohybuje po zemi sám, ale vždy s průvodcem, pouze po vyznačených cestách a s pravidelnými zastávkami na kontrolních stanovištích, odkud je vstup do další oblasti možný pouze na speciální povolení. Vzhledem k tomu, že moje vízum podpořilo pozvání královské rodiny, navštívili jsme oblasti, kam se turisté běžně nedostanou. Zavedl nás do starých a tajemných lhakhangů a dzongů, tedy chrámů a pevností, kde se potkávají staří buddhističtí učitelé se svými žáky, obyvatelé vesnic i měst s místní vládou a královskou rodinou. „Když potkáte krále, vždy sklopíte zrak. Není to ze strachu, ale z úcty a respektu. Krále tu každý miluje,“ vysvětluje nám průvodce Symba, když projíždíme slunečnou krajinou do města Thimphu a míjíme kolonu černých džípů a policejních aut. „V tom druhém sedí král, máte štěstí, potkat ho takhle hned po přistání. Je to velmi dobré znamení,“ dodává výbornou angličtinou, která se učí v Bhútánu už od základní školy. Základní vzdělání je zdarma a studovat tak může v království každý. Země hradí knihy, tužky a školní potřeby těm, kdo se rozhodnou zůstat na vesnicích a neodejít do větších měst, například do Thimphu. Království se tak snaží podpořit všechna původní povolání, aby se zde zachoval tradiční způsob života.

ŽENY TU MAJÍ VELKOU MOC

Zemi protíná jediná silnice, která vede z letiště Paro do východních oblastí, a i když je trasa poměrně krátká, trvá dny, než cestu projedete. Silnici ničí počasí, a tak se neustále uzavírá, dostavuje a upravuje; kromě toho vede průsmyky, přes které i ti nejšikovnější řidiči projíždějí malou rychlostí. Navíc, když projedete hlavním městem Thimphu, které je jediným hlavním městem na světě bez jediného semaforu, dostanete se na hůře upravenou cestu a trasa do 72 km vzdáleného města Punákha zabere tři hodiny jízdy. Punákha je bývalým vládním sídlem, kde se každý únor pořádají velké slavnosti a festivaly ccheču. Tento buddhistický festival se koná na počest Guru Rinpočheho, mistra meditace, který v 8. století přinesl do země buddhistické učení. Jeho vyobrazení je vždy součástí symboliky bhútánských tradičních maleb (tib. thangky) a soch. Slavnosti na náměstí Punákha dzongu, sídla duchovní i světské moci, symbolizují práci s rušivými emocemi a slouží i jako ochranný rituál proti negativním energiím. Kromě tradičního náboženského pojetí je festival i místní zábavou a prostorem pro seznámení. „Když se vám nějaká dívka na festivalu líbí, navážete s ní oční kontakt. Pokud ho opětuje, musíte zjistit, kde bydlí, a když nechá v noci otevřené okno, vyšplháte se k ní. Ráno pak máte dvě možnosti – probudit se dříve než její otec a zmizet, nebo počkat, až vám dá otec ruku na rameno a řekne: „Od teď jsi můj syn,“ směje se Symba a s nadsázkou nám vysvětluje bhú­tánské namlouvání. „Co rozvod? Je to v zemi možné?“ ptám se prakticky. „Samozřejmě, v Bhútánu se můžete oženit i rozvést, jak chcete. Jen je dobré vědět, že majetek a peníze vždy zůstávají s manželkou, po rozvodu je muž ten, kdo odchází bez zajištění, takže ženy tu mají velkou moc,“ dodává náš průvodce.

GURU LETÍCÍ NA TYGROVI

Pokud se v zemi, jako je Bhútán, chcete dozvědět něco o historii, musíte na okamžik opustit tradiční vnímání dějin a hledání důkazů a faktů. U každé vesnice naleznete svatá místa, která se objevila sama od sebe, či drobné prameny, které vznikly na základě přání buddhistických učitelů a které mohou zlepšit nejen zdraví, ale například i hlas, rozhodnete-li se začít zpívat. Na domech uvidíte zavěšené či nakreslené penisy, symbolizující prosperitu, plodnost a ochranu. V řekách potkáte vodní svět, kam se objevitelé pokladů (tib. törten) potápěli s pochodněmi, aby od ženských buddhů – dákyní – dostávali buddhistická učení o mysli. Podle buddhismu, který je v Bhútánu státním náboženstvím, je mysl každé bytosti dokonalá a nezničitelná, a na základě buddhistických učení je možné ji rozpoznat a pochopit. Díky tomuto poznání rozvinete svůj potenciál a pochopíte, že je možné vykročit za běžné prožívání a uvidět svět plný neomezených možností, soucitu a radosti. S tímto vysvětlením pak vstupujete do jeskyní, klášterů či pevností, kde buddhističtí mistři v meditaci rozpoznali podstatu mysli a jako důkazy otiskli svá těla či jen dlaně do skal, aby zde zanechali viditelné stopy. Nejkrásnějším a nejznámějším ze všech svatých míst je bezpochyby Tygří hnízdo ve výšce 3120 metrů nad mořem. Klášter byl dokončen v roce 1692 a stojí na příkré skále, protože na toto místo přiletěl Guru Rinpočhe na těhotné tygřici. „Jak jinak by se tam přece dostal? Tehdy nebyla letadla,“ podává mi vysvětlení k cestování na tygrech drobná bhútánská žena stojící u stáda koní.

ŠTĚSTÍ JE VE VAŠEM SRDCI

Nejen magické příběhy, ale zejména naprosto odlišný způsob měření úspěšnosti či rozvoje země proslavil Bhútán v očích Západu. Čtvrtý král Džigme Sengge Wangčhug si v roce 1972 uvědomil, že koncept hrubého domácího produktu nevypovídá nic o tom, jak spokojený je lid či v čem spočívá skutečná kvalita života, a zavedl pojem zcela nový – hrubé národní štěstí. Tento koncept je postaven na měřitelných indikátorech, jako je ekonomická, environmentální, fyzická, mentální, pracovní, sociální a politická spokojenost. V zemi byla zřízena komise, která dohlíží na vyhodnocování všech faktorů, a to prostřednictvím přímého kontaktu s lidmi. „Nikdy jsme neuvažovali o tom, že by se tento koncept měl šířit za hranice Bhútánu. Prostě jsme jen viděli, že to, co máte na Západě, nefunguje. Pochopili jsme, že úspěšnost země není dána pouze ekonomicky, ale že se musí měřit i jiné faktory, které vycházejí z hodnot naší země,“ vysvětluje mi Ashi Sonam, sestra čtyř manželek čtvrtého bhútánského krále. Její pohyby jsou pomalé a vlídné, s každým se vítá podáním ruky a nevynechá nikoho, kdo je v místnosti. „Je to přeci tak jednoduché, jako když spojíte dvě ruce nebo si uvědomíte, že jedna a jedna jsou dvě. My přeci všichni víme, co nás dělá šťastnými. Není to v materiálním vlastnictví, protože můžete vlastnit celý svět a být pořád nešťastni. Štěstí prostě neexistuje ve věcech, ale v duchovním rozvoji a v tom, že si všeho vážíte ve svém srdci,“ dodává přesvědčivě. „Nevěříš tomu?“ ptá se mne její manžel Dasho Wangdi a přitom se otáčí na dvě Bhútánky, které nám nalévají čaj. „Jsi šťastná?“ ptá se. Mladé černovlasé drobné dívky se začnou potutelně usmívat, pošťuchovat a kývat hlavou. Asi se ho bojí a raději to odkývnou, pomyslím si.

KAŽDÝ SE VRACÍ DOMŮ

Společně s Dasho Wangdim projíždíme oblastí Bumthangu, o které se mluví jako o srdci Bhútánu. Je to oblast starých chrámů a poutních míst s úrodnou půdou, která umožňuje pěstovat obilí a pohanku. Poslouchám, jak v roce 2004 vytáhl král společně se svou armádou do boje proti indickým rebelským jednotkám usazeným ve výcvikových táborech na území Bhútánu. Jak praví příběh, protože král neměl dostatek neprůstřelných vest, rozhodl se, že si ji sám nevezme. Do boje vyrazil v čele svých vojáků a během dvanácti dní partyzánské tábory zlikvidoval a nepřátele pozatýkal je. Každý, kdo vám tento příběh vypráví, má slzy v očích a chová neskrývaný obdiv ke králově odvaze. Stejně tak se s dojetím dozvíte o tom, že král zavedl nový způsob výuky a celou zemi otevřel modernizaci. Pokud jste talentovaní, můžete dokonce s finanční podporou království studovat v zahraničí. „A to pak ti studenti v cizině už nezůstanou?“ zkouším svým pochybovačným tónem. „Zatím se každý vrátil domů,“ ujišťuje mě Dasho, když procházíme městečkem, které je zbudované z malých, na sebe natlačených domů. Miniaturní vzdálenost mezi budovami a dřevo jako stavební základ jsou hlavními příčinami častých požárů. Proto nás tolik nepřekvapilo, když nás v noci probudil hluk, jasná ostrá záře a štiplavý zápach. Ve městě hořelo a požár dokázal během pár minut spálit patnáct obchodů a domů. Moji přátelé se okamžitě vydali k centru, které již bylo plné lidí – mladých i starých – a každý z nich pomáhal likvidovat oheň a chránit zbylé stavby. Někteří strhávali stávající domy, aby zabránili šíření požáru za hranice čtvrti. Přirozeně by všichni na místě dění očekávali křik a paniku. Namísto toho jsme sledovali desítky Bhútánců, jak si povídají, zarputile a systematicky nosí vodu či odklízejí ruiny a sem tam si podají ruce a hlavně – usmívají se. „Oni vědí, že jejich obchody jsou stejně jako všechny věci pomíjivé. Kromě toho sem zítra přijede buď sám král, nebo nějaký ministr z vlády a postará se o ně. V obojím mají naprostou jistotu,“ komentoval situaci Dasho Wangdi. Při pohledu na klidného a veselého mladíka stojícího s vodou před rozpadlou ohořelou budovou jsme zažili něco z opravdového bhútánského štěstí, které není nikde jinde než v mysli člověka a jeho vnitřní jistotě.

„Tuleni“ americké námořní pěchoty zabili Usámu bin Ládina. Tuleni je sice přezdívka elitních příslušníků jednotek SEAL, ale neznamená to, že by americké námořnictvo necvičilo pro boj skutečné tuleně a jiné v moři žijící savce.

Války jsou staré jako lidstvo samo. Lidé se zabíjejí od chvíle, kdy dokázali uzvednout kámen a zvířata k boji začali cvičit ve stejný okamžik, kdy zjistili, že jim dokážou nadiktovat svou vůli. „Nejstarší záznamy o použití válečných psů pocházejí z doby téměř 2000 let před Kristem, kdy Chammurapi vycvičil psy k boji po boku svých nejelitnějších bojovníků,“ píše Alexander J. Knights v materiálu Unconventional Animals in the History of Warfare. Kartaginský vojevůdce Hannibal použil slony ve svém tažení proti Římu a překonal s nimi Alpy. Nikoho nepřekvapí bojoví velbloudi v Africe, zvířata vycvičená k boji měla i Kleopatra. Ve starodávné Číně byly dokonce ve válečné vřavě použity opice. Šlo o poněkud nelidský, nicméně efektivní způsob, jak rozložit morálku a vzbudit chaos v nepřátelském táboře. Opicím se k ocasům přivázaly věchýtky slámy, jež se zapálily. Jakmile začaly hořet, byli primáti vhozeni do nepřátelských pozic. Každý si umí představit, že chytit opici s hořícím ocasem je v podstatě nemožné, takže jediné, co se dalo dělat, bylo okamžitě hasit vznikající požáry. Za myšlenkou stál vynikající čínský vojenský taktik a stratég Zhou Yu, žijící v létech 175–210 našeho letopočtu. Zapojení mořských živočichů do bojových akcí trvalo mnohem déle. Bylo nutné nejprve technologicky zvládnout metody „podvodního“ boje, byť první válečné ponorné pokusy jsou hodně starého data. Raný manuskript věnovaný Alexandru Velikému, pocházející z let 1338–1344, obsahuje kresbu, na níž proslulý vojevůdce „kontroluje dno“ ponořen pod hladinu v „batysféře“ během obléhání Tyru v roce 332 př. n. l. K výcviku mořských savců coby bojovníků v podmořské frontě došlo mnohem později. Ve větší míře se rozběhl až v druhé polovině 20. století.

OPLOUTVENÁ ARMÁDA

Počátky programu využívajícího mořské savce (U.S. Navy Marine Mammal Program) pro vojenské využití sahají do roku 1960, kdy byla plískavice plochočelá (Lagenorhynchus obliquidens) zkoumána z hlediska hydrodynamiky. Výzkum tohoto delfína měl zlepšit vlastnosti torpéd. Poměrně rychle se pak rozběhl tajný vojenský výzkum zaměřený na delfíní schopnosti včetně komunikace s lidmi. Mimo jiné měli pomocí svého sonaru vyhledávat a označovat předměty skryté pod vodou. Výcviková základna byla umístěna v kalifornském San Diegu (v současné době je těchto výcvikových základen několik). Základny čas od času pořádají „dny otevřených dveří“, ale většina probíhajících studií je samozřejmě z vojensko-taktických důvodů stále přísně utajovaná. Dnes existují delfíni vycvičení coby minéři, jiní umožňují rychlé vylodění invazních jednotek. V roce 1965 se delfín skákavý (Tursiops truncatus) jménem Tuffy podílel na projektu Sealab II, během kterého se v podmořské laboratoři, umístěné kolem 65 metrů pod mořskou hladinou, zkoumaly fyziologické projevy dlouhodobého pobytu lidí pod hladinou. Součástí projektu bylo i oceánografické bádání. Historické fotografie z výzkumu ukazují ještě jednoho účastníka projektu, lachtana kalifornského (Zalophus californianus) jménem Samantha, kterak prosí o nějakou dobrotu u Mika Greenwooda, psychologa sloužícího v projektu Sealab II.

O sovětských bojových delfínech moc slyšet není, byť jejich výcvik začal těsně po založení amerického programu. První vojenské tréninky sovětských delfínů proběhly v roce 1967. Jednotka byla založena v oblasti Černého moře a jejím úkolem bylo mimo jiné hlídat přístup do sevastopolského přístavu. Dá se předpokládat, že byl výcvik zaměřen podobně jako u amerických protějšků na likvidaci diverzantů či fotografovaní pod vodou.

PŘIVEĎTE ZAJATCE

Delfíni coby podvodní strážci bránící nepřátelským agentům-potápěčům v narušování hranic byli použiti už v neblaze proslulé vietnamské válce, v níž proti sobě ideologicky i bojově stály USA a Sovětský svaz. V knize Rose-Tinted Menagerie Williama Johnsona se můžeme dočíst: „V roce 1972 americké námořnictvo nasadilo ve Vietnamu přísně tajný tým ,bojovníků sviňuch‘, což byl jen orwellovský název pro zabijáky z říše zvířat. Po dobu nejméně jednoho roku byli delfíni experimentálně využiti k ochraně strategických vietnamské přístavů proti pronikání nepřátelských potápěčů. Podle Dr. Jamese Fitzgeralda, průkopníka v oblasti výzkumu delfínů pro CIA a americké námořnictvo, měla zvířata hlavní úkol: objevit potápěče, strhnout mu masku z tváře, přerušit dodávku vzduchu a eventuálně ,zajmout‘ pro výslech. Tyto metody se nelíbily dokonce ani některým vojenským delfíním trenérům. Několik z nich na protest odstoupilo a předalo vojenská tajemství z výcviku veřejnosti.“ Michael Greenwood tvrdí, že námořnictvo cvičilo delfíny k zabíjení pomocí nožů připevněných k ploutvím. Sofistikovanější metoda likvidace nepřítele byla pomocí injekční stříkačky natlakované oxidem uhličitým. Když delfín vrazil do nepřátelského žabího muže jehlu, rychle se rozpínající plyn měl za následek, že oběť přímo „vybuchla“. Později vyšlo najevo, že delfíni vycvičení k zabíjení usmrtili čtyřicet vietcongských potápěčů a dva americké vojáky, kteří přišli o život nešťastnou náhodou. Sověti výcvik pojali jinak, vyhovovala jim strategie sebevražedných útočníků. Delfín měl připlavat s náloží k nepříteli a zahynout při dálkově řízeném odpalu. Doktrína typicky sovětská – lidé i delfíni jsou postradatelní.

TRAPNÁ ZTRÁTA

„Půl tuctu bezpilotních plavidel Remus odcestovalo se speciálním týmem U.S. Navy do Arabského zálivu s úkolem pomoci vyčistit přístavy Umm Qasr a Az Zubayr. Přístroje vybavené bočním sonarem systematicky prozkoumávaly 2,5 milionu m2 vodní plochy. To bylo poprvé, kdy se bezpilotní podvodní ponorka použila ve spojení s jinými protiopatřeními ve válečné situaci. Tým měl první stroje ve vodě do několika hodin po příjezdu do Umm Qasr,“ píše v oficiální zprávě U.S. Navy. O těchto miniponorkách informovala světová i lokální média ve větším rozsahu, až když se jich několik ztratilo. K trapné nehodě došlo během americko-kanadského vojenského cvičení Frontier Sentinel 2010 (Pohraniční hlídka). Jejich nasazení a následná ztráta nakonec vedly k tomu, že delfíní plavci místo simulovaných min hledali v oblasti reálné miniponorky. Nutno říci, že uspěli. I když nejmodernější verze Remusů dokážou pracovat v hloubce až 600 metrů a jsou funkční bez vynoření až 70 hodin, pořád budou mít delfíni v některých oblastech nezastupitelnou úlohu. Jen těžko si lze představit miniponorku, která bude navlékat na nohu nepřátelského žabího muže svorku, s jejíž pomocí ho „uloví“.

OCHRÁNCE ZAK

Delfíni byli cvičeni k vyhledávání sestřelených pilotů, ztracených předmětů i min. Byli i součástí invazních sil během války v Iráku, bójkami označovali zaminované oblasti a chránili lodě před možným podmořským atakem. Jeden ze členů mořské „ochranky“ sloužící ve vodách Perského zálivu byl i lachtan kalifornský jménem Zak. „Lachtani jsou součástí celkového bezpečnostního zabezpečení námořnictva. Například v případech, kdy se teroristé pokusí využít potápěče pro položení výbušnin k lodím,“ říká poručík Josh Frey, mluvčí 5. flotily v Bahrajnu. Lachtani jsou vyškoleni k detekci blížícího se plavce nebo potápěče. Jeho likvidace je pro lachtana hrou. Má za úkol připevnit na nohu narušitele svorku, k níž je přivázané lano. Vzhledem k jeho obratnosti je svorka nasazena dřív, než si dotyčný uvědomí, co se vlastně děje. Je to obrovský posun od roku 1960, v němž si U.S. Navy pořídilo do služby prvního delfína. Zvířata byla, jsou a budou pro vojenství nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Posledním hitem je hmyz.

Podle BBC spekuluje Pentagon s myšlenkou implantovat do hmyzu v rané fázi vývoje čidlo, jímž by se dal po vykuklení jedinec manipulovat. Pro někoho jde o nápad zcela absurdní, pro jiného zatím fikce čekající na svůj čas. Co se delfínů či ploutvonožců týče, je jen otázkou času, než se z nich stanou kokainoví pošťáci vycvičení některou z mafií. Pokud se tak už nestalo. Nemusí totiž sloužit jen v uniformě „dobra“. Delfíni, kosatky, tuleni, lachtani – prostě celá plejáda mořských zvířecích bojovníků je cvičena nejen Američany, o kterých se díky veřejně přístupným informacím ví nejvíce, ale i Rusy nebo Číňany. Bylo by s podivem, kdyby se jejich úloha nestala předlohou pro filmové zpracování. Vycvičení delfíni měli hlavní roli ve filmovém atentátu na prezidenta spojených států v thrilleru Den delfína z roku 1973. Tehdy byl film fikcí. Dnes už jsou základní prvky filmu skutečností.