VAČNATCI NEJSOU JEN KLOKANI

VAČNATCI NEJSOU JEN KLOKANI

VAČNATCI NEJSOU JEN KLOKANI

15

červen, 2020

Před sto tisíci lety, tedy na konci pleistocénu, byl svět jiný nežli dnes. V té době byli ještě vačnatci v mnoha druzích rozšířeni na celém americkém kontinentu a nepočetně i v Evropě a Asii. Avšak kromě dvou druhů velmi primitivních jihoamerických vačic rodu Didelphis na všech těchto kontinentech vymřeli a zachovali se nám pouze v Austrálii. Tento pátý, nejmenší kontinent se díky své dlouhodobé izolaci od zbytku světa stal ohromnou kontinentální rezervací a oknem času do věků dávno minulých – do třetihor.

KOUZLO BŘIŠNÍHO VAKU

Od placentálních savců se vačnatci liší kromě jiného i způsobem rozmnožování. Oproti nim mají samice vačnatců dvě navzájem oddělené dělohy a samci mnoha druhů mají konec penisu rozštěpený. Toto uzpůsobení umožňuje vstříknutí spermatu do obou vagin zároveň. Vajíčko vačnatců je oplodněno již v horní části vejcovodu a stejně jako u placentálních savců je zadrženo v děloze. Zde však již jakákoliv podobnost končí. Zatímco u placentálních savců začne dělící se vajíčko okolo sebe vytvářet velice specializovaný orgán – placentu, kterou se trvale přichytí ke stěně dělohy, zárodek vačnatce nikoliv. V případě vačnatců totiž vajíčko obsahuje mnohem více žloutku nežli u placentálních savců. Jakmile se toto oplodněné vajíčko dostane do dělohy, vytvoří okolo sebe takzvanou žloutkovou placentu, která však není zdaleka tak dokonalá jako u placentálních savců. Rovněž i zde dojde k přichycení na stěnu dělohy a čerpání živin z krevního oběhu matky, ale tento stav trvá jen velmi krátce a zárodek vačnatce při něm využívá zejména vlastních energetických zásob obsažených ve žloutku. Jakmile embryo vačnatce dosáhne dostatečné schopnosti pohybu, což trvá podle druhu od 12 do 36 dnů, dojde k porodu. Embryo je stahy dělohy vypuzeno a hledá si cestu do břišního vaku, kde dojde k dokončení embryonálního vývoje plodu. Na svůj nepatrný věk jsou embrya vačnatců fyzicky velice zdatná. Vždyť do vaku samice musí mnohdy urazit až třicetinásobek vlastní tělesné délky hustou srstí. Během této cesty samice embryo pečlivě kontroluje a olizuje srst v trase jeho lezení. Ačkoliv je embryo zcela slepé a hluché, jeho čich i hmat jsou již velmi dobře vyvinuty. Pomocí těchto dvou smyslů se orientuje na své cestě a v okamžiku, kdy dosáhne vaku, vyhledá první mléčnou bradavku, ke které se okamžitě přisaje. Bradavky se embryo drží takovou silou, že není prakticky možné jej bez poškození odtrhnout. Již v okamžiku porodu je ve vejcovodu samice připraveno další vajíčko k oplodnění. V praxi má tento způsob rozmnožování tu výhodu, že případná ztráta embrya či plodu je rychle nahrazena. Kromě toho vlastní porod samici vačnatce nezatěžuje tak, jako samici placentálního savce. Mládě, které se ještě zdržuje ve vaku a je zcela odkázáno na mateřské mléko, může v případě dlouhodobého sucha či náhlého ohrožení samice dravcem být z vaku vypuzeno a ponecháno svému osudu. Samice vačnatců tak jsou mnohem lépe připraveny čelit případnému nebezpečí, než jejich placentální příbuzné.

Vývojově jsou vačnatci velmi starobylým nadřádem savců. Na základě dnešních paleontologických podkladů je možné dokonce říci, že jsou to přímí předchůdci placentálních savců. Z mnoha fosilií primitivních savců je totiž patrné, že tyto vymřelé druhy mají kosti, které u dnešních vačnatců podpírají vlastní vak. Placentální savci se vyvinuli z primitivních vačnatců patrně tím, že se doba setrvání embrya v děloze neustále prodlužovala, až vak ztratil své opodstatnění a zaniknul. V každém případě však k tomuto vývoji muselo dojít poměrně rychle v době spodní křídy před 130 miliony let.

KDYŽ SVĚT BYL JEŠTĚ MLADÝ

Historie rozšíření vačnatců a placentálů je neméně zajímavá. Prvotní savci jako takoví patrně vznikli z plazích předků na superkontinentu Pangea v době středního triasu před 230 miliony let společně s dinosaury. Jednalo se o značně primitivní mezozoické savce rozmnožující se patrně stejně jako dnešní vejcorodí savci. Po dlouhou dobu své existence, téměř 90 milionů let, se jednalo o drobné živočichy, kteří stáli na okraji potravního řetězce. Přibližně v době spodní křídy před 130 miliony let však došlo na oddělené severní části Pangey, kterou nazýváme Laurasií, k výraznému pokroku v anatomické stavbě vačnatých savců vývojem placentálních savců. Až do této doby lze předpokládat, že místem výskytu vačnatých a placentálních savců byla severní polokoule. V této době se savci rovněž rozšířili do Severní a Jižní Ameriky, které byly propojeny s Evropou. Do Afriky se zřejmě později rozšířili již jen placentální savci. V pozdější době se Amerika oddělila od Eurasie a Afriky a vačnatci se přes pevninské mosty rozšířili do Antarktidy a odtud do Austrálie. Jednotlivé druhy vačnatců se však ve dvou migračních vlnách šířily i po Eurasii. Poprvé v době před 120 miliony let a podruhé v době před 35 miliony let. V té době však rovněž pronikly přes pevninský most do Severní Ameriky pokročilé druhy placentálních savců, kteří se rychle rozmnožili a vytlačili tím primitivnější vačnatce, již v Severní Americe beze zbytku vyhynuli. V této době však už byly Jižní Amerika, Antarktida a Austrálie samostatnými kontinenty, na kterých probíhal bouřlivý rozvoj vačnatců. Ti na těchto kontinentech obsadili všechna životní prostředí kromě vzduchu. Stejným způsobem života a přizpůsobení se klimatickým podmínkám tak vznikly mezi vačnatci obdobné typy zvířat, jaké se vyvinuly mezi placentálními savci v Severní Americe a Eurasii. Tento stav trval až do doby před 2 miliony let, kdy vznikla Panamská šíje, která spojila oba americké kontinenty. Tímto úzkým a hornatým pevninským mostem začali pokročilí placentální savci pronikat do Jižní Ameriky a vačnatci naopak.

Proniknutí vyspělých placentálních savců do Jižní Ameriky mělo za následek poměrně rychlé vymření téměř všech jihoamerických vačnatců kromě dvou nejprimitivnějších druhů vačic opossum, které nebyly nijak potravně ani ekologicky specializovány a dokázaly se v Jižní Americe udržet. Druh vačice Didelphis marsupialis však úspěšně proniknul přes Panamskou šíji až do Severní Ameriky, kde se vyskytuje doposud a jeho populace se početně neustále zvyšuje.

MILIONOVÁ HISTORIE VAČNATCŮ

Austrálie tak do dnešních dnů zůstala jediným kontinentem, na kterém jsou vačnatci v převaze nad placentálními savci. Ti jsou v Austrálii zastoupeni jen 10 druhy kaloňů, 40 druhy netopýrů a asi 70 druhy řádu hlodavců z čeledi myší. Mnohé z nich se dokonale přizpůsobily životním podmínkám Austrálie a staly se pozoruhodnými endemity. Placentální savci se však do Austrálie přistěhovali v nedávné době, asi před 100 000 lety. Posledním placentálním savcem, který se dostal na tento kontinent bez přispění člověka, je pes dingo. Předpokládáme, že tato psovitá šelma přišla do Austrálie před 3000 až 4000 lety. Je docela možné, že se původně jednalo o domácího psa pravěkých lovců, který později zdivočel. V každém případě však jeho přítomnost znamenala pohromu pro jedinou velkou vačnatou šelmu, vakovlka psohlavého, jenž záhy po příchodu dinga na kontinentu vyhynul. Stejný osud potkal i menší šelmu ďábla medvědovitého. Oba tito draví vačnatci se však až do příchodu anglických přistěhovalců zachovali na Tasmánii. Vakovlk psohlavý však byl přistěhovalci systematicky vyhuben v roce 1930, protože údajně škodil ovcím. Jako kuriozitu lze uvést, že takřka ve stejné době, kdy se vakovlka podařilo vyhubit, rozhodly tasmánské úřady o jeho přísné ochraně.

První primitivní vačnatci přišli patrně do Austrálie přes Antarktidu v době křídy před 84 až 65 miliony let. Ani oni tedy nejsou původními savci, kteří se na území dnešní Austrálie z plazích předků vyvinuli. V době, kdy vačnatci dorazili do Austrálie, zde však již prosperovali četní zástupci třetího nadřádu savců – vejcorodí. Tato nejprimitivnější skupina savců je zřejmě jediným zbytkem původní australské zvířeny, která se zde samostatně vyvinula z původních mezozoických savců již nejméně před 130 miliony let. Usuzujeme tak proto, že ze žádného jiného kontinentu neznáme jediný fosilní doklad výskytu vejcorodých. Je však třeba zdůraznit, že Austrálie jako taková byla v této době východní výspou jižního kontinentu Gondwana, což mimo jiné dokládá nedávno objevená fosilie primitivního mezozoického savce z období jury před 167 miliony let.

PTAKOPYSK A JEŽURA

Vzhledem k pozdější izolaci Austrálie od ostatních kontinentů se nám dochovaly na jejím území, k němuž dříve patřila i Papua-Nová Guinea, tři samostatné rody vejcorodých savců, které jsou zastoupeny vždy jen jedním žijícím druhem. Jsou to ptakopysk podivný, jehož fosilie byly nalezeny i v Jižní Americe, dále ježura australská a paježura, žijící v současnosti již jen na ostrově Papua-Nová Guinea. Nadřád vejcorodých se od dvou ostatních nadřádů savců – vačnatců a placentálních savců – liší primitivní stavbou těla a rozmnožováním na úrovni plazů. Samice vejcorodých mají dva velké vaječníky. U ježur jsou oba funkční, u ptakopyska je funkční pouze levý, podobně jako u ptáků. Pravý vejcovod je zakrnělý. Rozdíl ve vejcovodech mezi vejcorodými a ptáky je pouze v tom, že vejcovod vejcorodých není rozdělen oproti ptákům na funkčně odlišné úseky, v nichž jsou vylučovány různé vrstvy vaječného obalu. Ve vaječníku se vejcorodým vyvíjí velké vejce, které je bohaté na žloutek. Toto vajíčko je oplodněno v ústí vejcovodu, váží jen 0,02 gramu a měří 3,5 až 4 mm. Ihned po oplodnění se obalí dvěma vrstvami bílku, zatímco zárodek již roste. Při postupném sestupu vejcovodem do dělohy potom přijímá vajíčko ze zvláštních žláz výživné látky, čímž přibývá na objemu. V okamžiku, kdy se dostane do dělohy, začne se na něm vylučovat nejprve kožovitá, později mineralizovaná skořápka. Svoji velikost zvětší až šestkrát a při snesení váží již 0,12 gramu a měří až 17 mm. Doba od oplodnění po snesení, během níž probíhá v placentě výživa vajíčka děložními výměšky, trvá maximálně 30 dnů. Samice ježur snášejí vajíčko přímo do vaku, který se jim vytvoří na břišní straně a jehož otvor je obrácen ke kloace. Ptakopysk má sice zakrnělé vakové kosti, ale patrně přizpůsobením se vodnímu prostředí ztratil schopnost vak vytvořit, a snáší vejce do podzemního hnízda vystlaného suchou trávou a listím. Inkubace vajec trvá okolo 10 dnů. Čerstvě narozené mládě je velké 1,5 cm a je vyživováno mateřským mlékem.

Mimo způsobu rozmnožování mají vejcorodí i primitivní stavbu lebky. Kromě toho se jejich ledviny stavbou svých buněk podobají ledvinám plazů, ačkoliv mají stejnou výkonnost jako ledviny ostatních savců. Rovněž stavba srdce je podobná plazům. Krev okysličená je od neokysličené sice oddělena chlopní, ale tato chlopeň není tvořena blánou jako u savců, nýbrž plochým svalem, podobně jako u krokodýlů. Největší rozdíl je však v počtu chromozomů uvnitř jejich buněk. Zatímco vačnatci mají 18 až 20 chromozomů, vejcorodí jich mají 64. Zbývá jen podotknout, že jediným jasně patrným znakem, který zcela spolehlivě dokazuje příbuznost vejcorodých k savcům, je přítomnost mléčných žláz, které u jiných tříd živočichů nežli savců nemají obdobu. Jako zajímavost lze uvést, že dodnes není s určitostí vysvětleno, jakým způsobem a ze kterých žláz se mléčné žlázy savců vyvinuly. Dnešní plazi totiž mají jen velmi málo potních žláz. Je však možné, že v dávné minulosti byl počet potních žláz u předků savcovitých plazů vyšší, protože kůže přímých předků plazů – obojživelníků – je na žlázy s vnější sekrecí velmi bohatá.

Ježura australská patří k prastaré třídě vejcorodých savců jako ptakopysk podivný. Specializuje se na pojídání termitů a mravenců.

 

KLOKANÍ REKORDY

Jak již bylo řečeno, vznikl nadřád vačnatců na severním kontinentu Laurasie a postupně se rozšířil přes pevninské mosty až na jižní kontinent Gondwana, jehož součástí byla i Austrálie. V průběhu svého vývoje se vačnatci přizpůsobili téměř všem přírodním podmínkám v celé Austrálii. Jedině vzduch zůstal doménou savců, protože není doposud známo, že by vačnatci vyvinuli jakoukoliv formu schopnou aktivního letu. Schopnostem netopýrů a kaloňů se tak nejvíce přiblížilo několik zástupců čeledi vakoveverkovitých – Petauridae, kteří jsou schopni plachtění ze stromu na strom pomocí kožních záhybů mezi předními a zadními končetinami.

V současnosti je největší čeledí vačnatců čeleď klokanovitých – Macropodidae. Tuto čeleď zastupují jak největší žijící vačnatci, jakým je kupříkladu klokan obrovský, dorůstající do výšky 2,3 m a dosahující váhy 80 kg, tak maličký klokan pižmový se svojí velikostí 27 cm. Klokani jsou nejtypičtějšími australskými býložravci, kteří zde nahrazují placentální býložravce jiných pevnin. Jejich způsob spásání travního a bylinného podrostu je k rostlinám oproti placentálním býložravcům – ovcím a skotu – mimořádně šetrný. Klokani totiž nikdy nevypasou trávu až ke kořínkům jako ovce, čímž jí umožní regeneraci. Kromě toho je jejich váhový přírůstek vzhledem k množství spotřebované potravy vyšší nežli u placentálů, a to z důvodu uzpůsobení mikroflóry zažívacího traktu klokanů australským rostlinám, které jsou svým složením částečně odlišné od rostlin na jiných kontinentech.

Klokan pralesní Dendrolagus bennettianus se vyskytuje ve stromoví tropických pralesů severovýchodního Queenslandu.

Zástupci této čeledi se specializovali podle přírodních podmínek, v nichž se vyskytují. Velké druhy klokanů, kteří se v buši dokáží pohybovat skoky dlouhými až 11 m a rychlostí téměř 60 kilometrů v hodině, se vyskytují na velkých územích. Jejich neustále migrující stáda jsou schopna za jediný den urazit za pastvou až 100 km.

Malé druhy klokanů jsou obvykle úzce specializovány jak stravou, tak i místem svého výskytu. Na východě poloostrova Cape York žijí dva druhy velice vzácných stromových klokanů – Dendrolagus bennettianus a Dendrolagus lumholtzi. Tito klokani se druhotně přizpůsobili životu v korunách stromů tropických pralesů. Žijí skrytým nočním životem a jako potravu přijímají pouze listí stromů a příležitostně i některé lesní plody. Na západě Austrálie se vyskytuje na dvou ostrůvcích Dorre a Bernier drobný klokánek Lagorchestes hirsutus, který zde byl izolován na konci doby ledové vzestupem hladiny Indického oceánu. Zatímco jeho příbuzní na pevnině vlivem změn klimatu vymřeli, izolovaná skupina klokánků přežila až do současnosti v počtu několika set jedinců.

Klimatické změny, které nastaly na kontinentu v posledních padesáti tisících letech, nejlépe demonstruje jeden z deseti skalních klokanů Petrogale lateralis. V době, kdy Austrálii pokrýval tropický deštný prales a plocha dnešních pouští byla oproti současnému stavu nepatrná, byl tento druh klokana patrně rozšířen na všech skalnatých lokalitách celé Austrálie. Postupné vysychání kontinentu však území jeho výskytu rozdělilo na sedm jednotlivých oblastí, které jsou od sebe vzdáleny stovky kilometrů. Dnes tak můžeme tento druh skalního klokana nalézt v skalnatém pohoří západního Queenslandu v okolí města Mount Isa, v centrální Austrálii v pohoří Macdonnell Ranges i v opuštěných oblastech Hamersley Range v Západní Austrálii.

Klokan černonohý (Petrogale lateralis) se vyskytuje na skalnatých lokalitách střední a západní Austrálie v několika poddruzích. Když byl kontinent celkově zalesněn, vyskytoval se v celé Austrálii.

VAČNATÉ ŠELMY

Šelmy jsou dnes v Austrálii zastoupeny masožravými příslušníky čeledi Peramelidae. Stejně jako u klokanů, i zde je velikost jednotlivých zástupců různá. Největší šelmy jsou zařazeny do čeledi kunovcovitých – Dasyuridae. Patřil sem i vakovlk psohlavý, který však již vymřel. V současnosti je největším dravým vačnatcem ďábel medvědovitý, žijící dnes pouze na Tasmánii. Stejně jako vakovlk psohlavý, byl i on původně hojně rozšířen na celém kontinentu. Příchodem psa dinga mu ale vyvstala potravní konkurence, které nebyl schopen se přizpůsobit, a stejně jako vakovlk i on na kontinentu vyhynul. Ačkoliv je ďábel medvědovitý aktivním nočním lovcem, nepohrdne mršinou. Dospělí jedinci loví zásadně na zemi, ale mláďata čile šplhají do korun stromů, kde v noci loví spící ptáky a jejich mláďata. Ďábel má velice silné čelisti, kterými je schopen hravě rozdrtit i ty nejpevnější kosti skotu. Při hodování na svém úlovku či mršině ulehne k jejímu boku a začne ji ožírat ze strany na stranu. Vytržené kusy masa a překousnuté kosti polyká vcelku až do naprostého nasycení, přičemž vydává hlasité mlaskavé a chrochtavé zvuky. Nestačí-li vše spořádat, ulehne vedle mrtvého zvířete, případně si při nepřízni počasí vleze do jeho břišní dutiny a usne. Po probuzení opět žere, a dokud není vše snědeno, neopustí zdroj své potravy.

Ďábel medvědovitý je největším současným vačnatcem. Vyskytuje se pouze na Tasmánii. Aktivní lovci jsou pouze mláďata, dospělí jedinci se většinou spokojí s požíráním mršin.

Ostatní vačnaté šelmy jsou relativně malé. Neznamená to však, že by byly pro svoji potenciální kořist méně nebezpečné, spíše naopak. Jsou to malí noční živočichové vzhledem podobní myším, kteří se ovšem živí masem a při lovu se chovají jako placentální lasičky. Jejich kořistí se stává jak různě velký hmyz, tak i ostatní zvířata, jež mohou být jako kořist i o něco větší nežli jejich predátor. Pro malé vačnatce a plazy je kupříkladu pravou pohromou kowari, který žije v pustinách Simpsonovy pouště a je schopen ulovit kořist větší, nežli je sám. Vodu přijímá tento zdatný lovec pouze ze své kořisti. Jeho velikost je až 32 cm včetně ocásku, který však tvoří téměř jednu polovinu této délky. Dalším náruživým lovcem je vakorejsek, specializující se zejména na lov většího hmyzu. Jeho velikost se pohybuje okolo 15 cm, přičemž ocásek je opět polovinou této udané délky. Nejnáruživějším lovcem však je až 40 cm dlouhý vakorejsek chvostnatý, který při lovu zabíjí více kořisti, nežli je schopen sežrat. Jako posledního dravce představíme kunovce velkého, jenž dorůstá podobné velikosti jako ďábel medvědovitý. Není však tak robustně stavěný a svoji kořist hledá podobně jako evropská kuna ve větvích stromů. I on je nočním lovcem, který dorůstá velikosti jednoho metru. Polovinu této tělesné délky však tvoří huňatý ocas. Jeho kořistí jsou zejména drobní vačnatci až do velikosti malých klokanů wallaby (50 cm) a ptáci.

KUSKUSOVITÍ

Příslušníci čeledi kuskusovitých – Phalangeridae – připomínají stavbou svého těla a životem na stromech poloopice, veverky a plchy. Většina zástupců této čeledi žije na východě Austrálie v deštných pralesích. Někteří drobní zástupci této čeledi se živí sladkým nektarem květů, jiní jsou všežraví. Possum medosavý je dlouhý deset centimetrů a živí se výlučně květním nektarem. Pro tento jídelníček je vyzbrojen dlouhým čumáčkem a dlouhým úzkým špičatým jazýčkem. Ten může vypláznout až na délku tří centimetrů. Špička jazyka je pokryta drobnými štětinkami, jež zadržují pyl a nektar. Bílkoviny získává z drobného hmyzu, který z květu sebere spolu s nektarem. Mezi nejvzácnější zástupce celé nadčeledi patří kuskus skvrnitý, podobný stavbou svého těla madagaskarským poloopicím. Má dlouhé jemné prsty zakončené ostrými drápy a silný chápavý ocas, který je na konci lysý a umožňuje tomuto pozoruhodnému zvířeti akrobatické kousky ve větvích stromů. Oblast jeho rozšíření je malá a nelézá se v těžce dostupných pralesích severního výběžku poloostrova Cape York.

Possum vlnitý je častým obyvatelem australských lesů na jihu a východě kontinentu.

Nejběžnějšími zástupci této čeledi jsou pospolitě žijící kusu liščí. Tyto vačice žijí v lesnatých oblastech ve větších rodinných skupinách. Jsou všežravé, velice zvědavé, a i když vidí člověka poprvé, po chvíli se osmělí a přijdou si vyškemrat něco k snědku. V rámci celé skupiny však vládne přísná hierarchie a krvavé souboje, které mohou skončit i smrtí jednoho ze soků či sokyň, jsou na denním pořádku. Jako úkryty používají tito vačnatci dutiny v kmenech stromů. Aktivní jsou až při soumraku a v noci.

Samice possuma vlnitého přenáší svá mláďata stejně jako americká vačice opossum na hřbetě.

KOALY A VOMBATI

Kuskusovitým je příbuzná nadčeleď Vombatoidea s čeledí koalovitých – Phascolarctidae, jež má jediného žijícího zástupce – koalu. Jedná se o vačnatce, který je velice úzce potravně navázán na listí několika druhů eukalyptů, jež jsou pro ostatní vačnatce a placentální savce nestravitelné a mírně jedovaté. Vzhledem ke svému obtížně stravitelnému jídelníčku, který nepatří k energeticky nejbohatším, je koala nucena v průběhu dne takřka nepřetržitě přijímat potravu. V přestávkách mezi spásáním listí spí relativně tvrdým spánkem. V období květu eukalyptů se však i pro koalu stává listí těchto stromů jedovatým. Koala je tak nucena držet až měsíční půst, který prospí. Po celou tuto dobu tráví podkožní tuk, co si v průběhu roku nashromáždila. Zajímavostí je skutečnost, že koala netrpí díky své potravě bohaté na esenciální oleje eukalyptu žádnými vnějšími ani vnitřními parazity.

Koala je potravně úzce specializovaným vačnatcem, živí se pouze listy několika druhů eukalyptů.
Denní režim koaly je z poloviny vyplněn přijímáním potravy. Zbývající čas věnuje trávení a spánku. Ze stromu na strom se přemisťuje velmi rychle a jen v nejnutnějším případě – při nedostatku potravy.

Druhou čeledí jsou vombati – Vombatidae. Tato čeleď má dva žijící druhy vombatů, kteří jsou jedinými vačnatci majícími mnoho společných rysů s placentálními hlodavci. Známější je druh vyskytující se ve státech Viktoria a Nový Jižní Wales – vombat obecný. Jeho méně známým příbuzným je vzácný vombat jižní, který se vyskytuje v úzkém pásu podél jižního pobřeží Nullarborské roviny u Velkého australského zálivu. Vombati jsou noční zvířata, která se živí výhradně spásáním trávy a různých bylin. Ve své podstatě jsou obdobou prasat. Vombat obecný žije v lesích a na travnatých loukách, kde si vyhrabává systémy nor, dlouhých od 5 do 20 metrů. Vombat jižní sice rovněž buduje chodby, ale příležitostně se zdržuje i v četných jeskyních a dutinách, které se v krasu Nullarborské roviny hojně nalézají. Nedostatek vody řeší tím, že ji v době jejího nedostatku získává pouze z potravy. V létě, kdy jsou teploty vysoké i v nočních hodinách, upadá do letního spánku. Oba vombati dorůstají délky jednoho metru a váží okolo 36 kg.

Austrálie má i obdobu afrického mravenečníka v podobě drobného vačnatce mravencojeda žíhaného. Toto krásné zvíře s pěknou huňatou srstí a několika jasně bílými příčnými pruhy na hřbetě se vyskytuje v jihozápadní části Západní Austrálie. Je aktivní přes den a živí se požíráním různých druhů mravenců a termitů. Jeho velikost včetně ocasu je 50 cm.

VAKOKRT PLOVOUCÍ V PÍSKU

Poslední z opravdu zajímavých vačnatců je tajemný vakokrt písečný. Tento zvláštní živočich se vyskytuje v písčitých pouštích západní a střední Austrálie. O jeho životě a rozmnožování víme velice málo. Není ani jisté, jestli je jediným zástupcem svého řádu Notoryctemorphia. V roce 1920 byl totiž popsán ještě jeden druh vakokrta pod názvem Notoryctes caurinus, ale nikdo si dodnes není zcela jistý tím, zda se nejednalo o jeden a tentýž druh. Vakokrt je popsán pouze z několika málo odchycených exemplářů. Ještě v sedmdesátých letech byla za odchycení živého vakokrta vypsána vysoká finanční odměna. S určitostí víme, že vakokrt je zvíře zcela slepé s noční aktivitou. Jako potrava mu slouží různé druhy drobného hmyzu a jeho larvy. Podle obsahu žaludku odchycených jedinců je však zřejmě schopen i ulovit a pozřít mláďata scinků a jiných drobných plazů. Vakokrt písečný doslova plave v jemném pouštním písku deset až dvacet centimetrů pod povrchem, ale může se zahrabat až do hloubky okolo dvou metrů. Na povrch písku patrně nikdy nevylézá. Pod jeho povrchem se orientuje dobře vyvinutým čichem. Podle všeho přijímá tekutiny jen ze své potravy.

S KÝM SE SETKAL PRAVĚKÝ AUSTRALSKÝ LOVEC

Na všech těchto příkladech vidíme, jak pozoruhodné může být přizpůsobení se jednotlivým životním podmínkám. O minulosti vačnatců a jejich vývoji v Austrálii však mnoho nevíme. Ačkoliv vačnatci přišli do Austrálie již před 80 miliony let a vejcorodí zde již žili nejméně 50 milionů let, jsou zkameněliny jejich koster velmi vzácné. Jednou z příčin je okolnost, že Austrálie byla z geologického hlediska velice klidným kontinentem. Prošla mnohem menším počtem geologických zdvihů nežli ostatní kontinenty, a proto se na její povrch dostalo mnohem méně fosilií. Druhým důvodem je, že v pustinách centrální a západní Austrálie se prováděl jen velice sporý paleontologický průzkum. Přesto však paleontolog R. A. Stiron z kalifornské univerzity nalezl množství koster podivuhodných vačnatců ve vyschlých jezerních pánvích slaných jezer. Z kosterních pozůstatků se podařilo sestavit kostru největšího známého býložravého vačnatce, odborně nazývaného Diprotodon. Bylo to těžkopádné zvíře mohutnější nežli dnešní nosorožec, které vymřelo vlivem změn klimatu před 26 000 lety. Jeho současníkem byla velká vačnatá šelma velikosti leoparda jménem Thylacoleo. Podle chrupu a drápů se mohlo jednat o velice nebezpečného dravce, který se patrně živil lovem procoptodonů a možná i diprotodonů. Je však nutné podotknout, že se v současnosti uvažuje i o možnosti, že vačnatec Thylacoleo nebyl šelmou, ale vysoce specializovaným býložravcem. Všechna tato zvířata vyhynula vlivem vysychání kontinentu. Je však více než pravděpodobné, že se s nimi setkali pravěcí lovci, kteří přišli do Austrálie již před 60 000 lety.

Autor: Zdeněk Sládek: archiv Koktejl 2001, 10 – Austrálie a Oceánie

Baví vás naše články?

Na našem blogu zveřejňujeme jen střípky z toho, co se můžete dočíst v tištěné nebo elektronické verzi časopisu Koktejl. Vydejte se s námi objevovat svět. Díky předplatnému časopisu Koktejl budete neustále na cestách.

Neobvyklá místa, která najdete v Austrálii

Neobvyklá místa, která najdete v Austrálii

Neobvyklá místa, která najdete v Austrálii

9

leden, 2020

Navštívit Austrálii je možná snem mnoha lidí. Pozdravit se s klokany, potápět se u Velkého bariérového útesu, vidět na vlastní oči operu v Sydney nebo se procházet ve městech jako Melbourne a Brisbane.

Pokud ale patříte mezi cestovatele, kteří chtějí zažít něco víc a vyhledávají i trochu netradiční místa, můžete se inspirovat naším seznamem neobvyklých (a často méně známých) míst, která najdete právě v zemi protinožců.

Horizontal Falls

Vodopádů je po celém světě spousta, ale slyšeli jste už o horizontálních vodopádech? Tedy o vodopádech, které netečou seshora dolů, nýbrž… ze strany na stranu? Tento unikátní přírodní jev se vytvořil ve dvou úzkých otvorech mezi srázy v zátoce Talbot Bay, v Západní Austrálii v regionu Kimberley.

Wave Rock

Dalším pozoruhodným přírodním úkazem, opět v Západní Austrálii, je Wave Rock, skála ve tvaru vlny. Jedná se o žulový skalní suk starý přibližně 2700 milionů let, který postupně tvarovalo zvětrávání a eroze. Spíše ale vypadá, jako když zručný sochař vytesal do skály lámající se mořskou vlnu.

Squeaky Beach

Pokud se náhodou stane, že vám australské pláže začnou připadat víceméně stejné, zajeďte si za nevšedním plážovým zážitkem až na jih státu Victoria, do národního parku Wilsons Promontory. Tam najdete tzv. Squeaky Beach, česky bychom řekli Skřípající pláž. Jak už možná podle názvu tušíte, při procházce po této pláži vám bude písek doslova skřípat pod nohama, je to proto, že se skládá z velmi jemných křemenných částeček.

Devil’s Marbles

Při přejezdu dalekého vnitrozemí, což je prakticky jenom poušť v centrální Austrálii, můžete narazit na Devil’s Marbles. Uprostřed pustiny tady zničehonic stojí velké zaoblené balvany, které jsou navíc kuriózně postavené na sobě. Ačkoli by se na první pohled mohlo zdát, že je tam kdysi někdo naaranžoval, jedná se o další přírodní úkaz. Najdete ho v Severním teritoriu.

Růžová jezera

Už jste někdy viděli růžové jezero? V Austrálii jich je hned několik. Jedná se vždy o slaná jezera, která svou barvu získala tak, že se v nich řasy během horkého počasí mísily se solí. Příkladem jsou třeba jezera Hillier, Warden a Hutt Lagoon v Západní Austrálii nebo Bumbunga a MacDonnell v Jižní Austrálii.

Coober Pedy

Městečko Coober Pedy v Jižní Austrálii je poměrně vzdálené od civilizace, nachází se zde největší těžiště opálu na světě. Ještě zajímavějším ho však dělá to, že většina domů je postavená pod zemí, a to z důvodu obrovského horka, které zde panuje.

Wycliffe Well

Věříte na mimozemšťany? V australském Severním teritoriu existuje místo zvané Wycliffe Well, kterému vládne UFO. Jednak v podobě umělých zelených postaviček a pak taky proto, že patří mezi místa, kde prý bývá UFO spatřeno nejvíce na světě.

Port Arthur

A u nadpřirozena ještě chvíli zůstaneme. Místem, kde v Austrálii nejvíce straší, je údajně Port Arthur na ostrově Tasmánie. Jedná se o bývalou trestaneckou věznici, kam se umisťovali nejtěžší britští zločinci. Toto místo už má strašidelný nádech ve dne.

Uluru

Na závěr jedna turistická klasika. Uluru je jedním z největších přírodních divů Austrálie, když se nad tím zamyslíme, jde přitom v podstatě “pouze” o velký kámen uprostřed pouště. Právě v tom ovšem spočívá jeho kouzlo. Tato pískovcová skála vystupující z australské pustiny je trochu jako z jiného světa.

Narazili jste i vy v Austrálii na nějaká neobvyklá místa?

Michaela Ordošová

Míša je pořádkumilovný introvert, který podezřele často opouští svoji komfortní zónu. Například studiem a prací v Londýně, procestováním východní a jihovýchodní Asie na vlastní pěst nebo povídáním o sólo cestování na svém Youtube kanále. Její cesty můžete sledovat také na Instagramu.

Jak se slaví Vánoce jinde ve světě?

Jak se slaví Vánoce jinde ve světě?

Jak se slaví Vánoce jinde ve světě?

24

prosinec, 2018

Jako vždycky po roce, přichází k nám Vánoce. K nám, do České republiky, každoročně přilétá 24. prosince, na Štědrý den, Ježíšek. Držíme půst, abychom viděli zlaté prasátko, večeříme tradičně kapra a máme mnoho dalších našich českých zvyků. Ovšem v každé zemi jsou Vánoce přece jen odlišné od těch našich. Pokud Vás zajímá, jak slaví Vánoce v jiných světadílech, pak tento článek je přesně pro vás.

Amerika – USA, Kanada, Brazílie

USA

Hlavním datem amerických Vánoc je 25. prosinec, v tento den děti časně ráno vstávají a rozbalují dárky, které jim přinesl Santa Claus. Před spaním nechávají děti u krbu přichystané sušenky a sklenici mléka pro Santu Clause. Tradicí je, že se na krb zavěsí punčochy, do kterých Santa Claus dává uhlí zlobivcům.

Vánoce jsou pro Američany nejvýznamnějším obdobím v roce, a proto rozhodně nešetří na celkové výzdobě svého domu. Před Vánoci je také boj o to, čí stromeček je nejvyšší a kdo má na domě nejvíce světýlek. Nebudeme přehánět, když řekneme, že mnohdy tato kvantita světýlek a různých dekorací působí na někoho až příliš kýčovitě. Ještě aby ne, když američtí obyvatelé jsou ochotni za výzdobu utratit v průměru 6 miliard USD ročně.

Co se týče vánočních pokrmů, tradiční hostina je podobná, té na Den díkuvzdání – nadívaný krocan s brusinkovou omáčkou, roastbeef, šunka a pudink. Tradiční cukroví je candy cane, což jsou sladké zahnuté červenobílé hůlky s příchutí máty.

Vánoce v Americe

Kanada

Kanaďané jsou hrdí na to, že jejich země je domovem Santa Clause. Tradice mají vesměs zcela stejné jako v USA, takže děti z Kanady také rozbalují dárky ráno. Kanadské cukroví je však jiné, originální. Oblíbené jsou sladkosti zvané barley candy a chicken bones. Oboje jsou vyráběné v místních čokoládovnách, barley candy jsou sladkosti tvarující symboly Vánoc a chicken bones jsou sladkosti růžové barvy s příchutí skořice, ve kterých se nachází krémově mléčnočokoládový střed.

Vánoce v Kanadě

Brazílie

V Brazílii se slaví Vánoce podobně jako v USA a Kanadě. K velké rodinné večeři si lidé tradičně dávají hodně čerstvého ovoce a zeleniny, někteří připravují pečenou krůtu a jiní dávají přednost rybám.

Austrálie a Nový Zéland

U našich protinožců v Austrálii a na Novém Zélandu je v období Vánoc okolo 30 stupňů, a tak je pochopitelné, že na Vánoce nesněží, jejich Vánoce se odehrávají na pláži. Z britských tradic si převzali Santu Clause, kterého však na saních netáhnou sobi, ale klokani. Dárky si děti rozbalí ráno a poté následuje slavnostní oběd, ke kterému si dávají krůtí a kuřecí maso nebo plody moře. Tradiční pochoutkou je teplý švestkový nákyp s rozinkami, ořechy a likérem. Vánoční výzdoba je střídmá a jednoduchá, oblíbenými dekoracemi jsou ozdoby ze slámy.

Vánoce v Austrálii

Asie – Rusko, Čína

Rusko

Jelikož v Rusku platí juliánský kalendář Vánoce se slaví až 7. ledna. O půlnoci z 6. na 7. ledna začínají mše, na kterých se hrají sborové skladby. V předvečer Vánoc koledníci obcházejí rodiny a zpívají písně. Dětem naděluje dárky děda Mráz, kterého doprovází Sněhurka. V každé rodině je zvykem mít ozdobený vánoční stromeček, kterému se v Rusku říká jolka. Ruské svátky představují 40denní půst a na štědrovečerním stole se objevují bezmasé pokrmy a ryby. Velice oblíbené jsou vareniky, což jsou plněné taštičky z kynutého těsta.

Děda mráz

Čína

Číňané v období našich vánočních svátků mají úplně normální pracovní den. Místo Vánoc mají čínský Nový rok, jehož oslavy každoročně trvají v období od 21. ledna do 21. února. V tomto případě se tedy budeme bavit spíše o novoročních tradicích. Dárky v Číně nedostávají v takové podobě jako u nás, když už si dávají dárek, bývá to většinou obálka se sudou částkou peněz. Objevuje se tu malý Santa Claus, kterému čínské děti říkají Sengtana Laozena, a velkou roli zde hraje také vánoční stařík Dun Che Lao Ren. K slavnostní rodinné večeři se obvykle podávají různé druhy grilovaného masa, opékaná zelenina a naložený chřest. Výzdobu mají Číňané pestrou a bohatou. Na oslavách Nového roku nechybí ani ohňostroje, lampiony a různé divadelní a taneční představení. Jediné, co jim chybí, je vánoční stromeček, místo něj se v předvečer svátků lepí na dveře symbol nového roku – chlapeček a holčička a červený papír s čínským znakem pro štěstí.

Afrika

Afrika není tak vyspělý světadíl jako jiné a v mnoha státech Afriky děti nemají možnost trávit Vánoce v poklidném prostřední a dostat kopu dárků. Nejběžnějším dárkem je nové oblečení, v chudších oblastech děti dostávají dárky v podobě učebnic, mýdel, látek a jiných praktických věcí. Na východě Afriky se na vánoční hostinu připravuje opečená koza, na jihu je tradiční grilování nebo vánoční oběd který je formou papírových čepiček, s koláčky, které jsou plněné mince pies. Afričané jsou velmi duchovní lidé a návštěva kostela u nich znamená hlavní bod Vánoc. Na Vánoce Afričanům nesněží, a co se týče výzdoby, rádi zdobí mangovníky, plamy, kostely a své domy.

Vánoce v Africe

Vánoce jsou svátek štěstí, radosti a pevného pouta, které drží rodinu pospolu. Tento okamžik je jeden z nejkrásnějších v roce a přála bych každému dítěti, aby ho zažilo. Pokud byste chtěli slavit Vánoce podle tradic jiné země, jaká by to byla?

Natálie Šindelářová

Natálie je studentkou tercie na víceletém gymnáziu v Kralupech nad Vltavou. V rámci předmětu českého jazyka dostali za domácí úkol kontaktovat jakékoliv médium a publikovat článek. Hlavním cílem je nácvik komunikačních situací (zdvořilá nabídka redakci, další komunikace), podpora sebedůvěry (mám vlastní článek v novinách!) a samozřejmě zodpovědnost (článek na školní web je spíš rutina, ale u jiných médií jde o výzvu).

21 překrásných míst v Austrálii, kvůli kterým se vyplatí přeletět celou zeměkouli

21 překrásných míst v Austrálii, kvůli kterým se vyplatí přeletět celou zeměkouli

21 překrásných míst v Austrálii, kvůli kterým se vyplatí přeletět celou zeměkouli

18

prosinec, 2017

Je vaším snem podívat se do Austrálie? A co vás láká nejvíc? Pláže a surf, Velký bariérový útes, nebo se vám zachtělo spatřit klokana nebo koalu? Možná je to Sydney nebo Melbourne, města, do kterých se vydávají turisté z celého světa za jedinečnými stavbami a kulturou.

Ať už je to kterýkoliv z těchto důvodů, věřte nebo ne, v Austrálii je jich mnohem víc. Neopomínejme třeba Tasmánii, která patří vůbec k těm nejkouzelnějším a nejrůznorodějším ostrovům světa. Celou vaši návštěvu budou provázet Australané, nejmilejší lidé vůbec, jednou nohou stále v moři na surfu, nebo na cestách po světě. Tuhle gigantickou zemi, která tvoří téměř celý jeden světadíl, si zkrátka a dobře musíte zamilovat. Připravili jsme pro vás takový malý výtah důvodů proč.

Pozor, na fotkách se ukrývá hodně klokanů.

1. Útesy a panoramata podél Great Ocean Road

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Australia (@australia),

2. Panenská příroda a krokodýli v Nitmiluk National park

 

 

 

Příspěvek sdílený Australia (@australia),

3. Zahrady a parky v Melbourne, hlavním městě Austrálie

4. “Nekonečné davy” na Brighton Beach u Adelaide

5. Archeologická naleziště a romantické západy slunce v národním parku Mungo

6. Bazén na pláži Bondi Icebergs, Sydney

7. Druhá největší umělá vodní nádrž na světě – jezero Argyle

8. Mléčné dráhy na Coolum Beach v Queenslandu

9. Divoká zvěř v národním parku Uluru-Kata Tjuta

10. Pláže s bílým pískem a korály a ostrovech Whitsundays

11. Kříšťálově čistá voda u vodopádů Black Rock, Kununurra

12. Nejzelenější tráva třeba na piknik v Myponga u Adelaide

13. Opuštěné zálivy západní Austrálie, Duke of Orleans Bay

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený Australia (@australia),

14. Růžové západy v Modrých horých v národním parku Blue Montains

15. Červené stěny rokle Standley Chasm

16. Opera, přístav a jedinečná atmosféra v Sydney

17. 109m vysoké vodopády Purling Brook Falls

18. Kouzelné pláže s kempy v zálivu Lucky Bay

20. Největší korálový útes na světě – Velký bariérový útes

21. Jezero Rhona a celý zbytek ostrova kouzelné Tasmánie

11 dechberoucích míst, která musíte navštívit, než zemřete

11 dechberoucích míst, která musíte navštívit, než zemřete

11 dechberoucích míst, která musíte navštívit, než zemřete

11
prosinec, 2017
Náš svět je opravdu nádherný a kolem nás je tolik úžasných míst, že ani za celý život nemáte šanci stihnout vidět všechny. Dali jsme pro vás proto dohromady tento seznam 11 dechberoucích míst, která musíte navštívit, než zemřete. Kam byste vyrazili nejraději?

1. Prozkoumejte každé zákoutí největšího starověkého chrámového komplexu světa Angkor Wat v Kambodži

2. Vydejte se na trek kolem tyrkysového jezera Lake Moraine v Kanadě

Lake Moraine

3. Jeďte za polární kruh a zažijte polární záři v plné kráse

4. Vyjděte pěšky na vrchol And až na posvátné Machu Picchu

Machu Picchu

5. Projděte se po pohádkovém mostě Bastei v Českosaském Švýcarsku

Bastei

6. Užijte si neskutečné šnorchlování na Velkém bariérovém útesu v Austrálii

snorchlovani

 

7. Vydejte se na trek pod nejvyššími vrcholy světa v nepálských Himalájích
himalaje

8. Uvědomte si, jak jste malí uprostřed mohutných vodopádů Iguazu Falls v Argentině

Iguazu Falls

9. Žasněte nad obrovskými stády zvířat na safari v Tanzánii

safari v Tanzánii

10. Rozhlédněte se nad monumentálním Horseshoe Bend, Canyonem v USA

Grand Canyon

11. Užijte si odpočinek na překrásných plážích v jižním Thajsku

jižní Thajsko

Hlavně nezapomeňte na to, jak nádherně je u nás 🙂

Jaká místa na světě byste rádi navštívili? Napište nám do komentáře.

koupit casopis koktejl
koupit casopis koktejl

Pin It on Pinterest