Okružní jízda vlakem po Rangúnu s místními
Okružní jízda vlakem po Rangúnu s místními
17
listopad, 2019
Ptáte se, co může být zajímavého na městském vlaku, který jezdí neustále dokola? Tenhle zdánlivě obyčejný místní vlak v Rangúnu, největším městě Myanmaru (dříve Barma), se ukázal jako skvělý způsob, jak lépe poznat tuto asijskou zemi a její kulturu. Pojďte se podívat se mnou na to, jaký byl můj zážitek z této výjimečné jízdy.
Kupuji si jízdenku u staré ošuntělé pokladny vedle malinkého nádraží. Kdybych neplatila nic, tak by to vyšlo skoro na stejno, protože jízdenka stojí zanedbatelných 200 myanmarských kyatů, v přepočtu asi tři koruny. Tři koruny. Za tříhodinovou jízdu vlakem, během níž můžete vystupovat a zase nastupovat, jak je libo. Tohle je navíc ta vyšší cena pro cizince; místní platí polovinu.
Okružní vlak jezdí ve dvou směrech: po směru hodinových ručiček a proti. Z gestikulací prodavače jízdenek pochopím, že příští vlak přijede proti směru hodinových ručiček v 11.20 na druhou kolej ze dvou.
Dobrodružství začíná už na nástupišti
Sedám si na jednu z laviček na nástupišti, zatímco čekající místní zvědavě přihlížejí. O pár minut později přijde na nástupiště paní a začne sypat krmení holubům, kterých se okamžitě slétnou desítky. Poté vytáhne z tašky pár provázků s květinami a rozdá je mně a několika dalším ženám.
Ze slušnosti si květiny vezmu a přemítám, jestli za ně mám platit. Jiná paní se na mě ale povzbudivě usměje a ukáže na své vlasy. Podle jejího vzoru si květinový provázek obvážu kolem culíku. Schvaluje. Nosit květiny ve vlasech je pro ženy v Myanmaru celkem běžná záležitost.
Ještě ani nejsem ve vlaku a už zakouším místní zvyky!
Okružní vlak zanedlouho přijíždí a já nastupuji spolu s místními. Podél každé strany vlaku je lavice, jako to bývá v metru. Cestující ukazují nově příchozím volná místa.
Upřímně jsem trochu v šoku z toho, jak hezky si tady lidé pomáhají, místo toho, aby se prali o volná sedadla. Nejsem na to zvyklá. Vagon je poměrně zaplněný, takže zůstávám stát, ale netrvá dlouho a někdo na příští stanici vystupuje. Místní neváhají a okamžitě mě upozorňují na nově uvolněná místa za mnou. Sedám si.
Když konečně sedím, můžu se pořádně rozhlédnout okolo. Jsou tu místní v různých věkových kategoriích a jízda tímto vlakem je pro ně nejspíš každodenní záležitostí. Někteří z nich po mně zvědavě pokukují – jsem jediný cizinec v tomto vagonu.
Tenhle okružní vlak není žádný vyhlídkový vlak – stejně sedím zády k oknu; tahle jízda je především o životě ve vlaku.
A že se tady toho děje.
Atmosféra v rangúnském okružním vlaku
Různí prodavači si přinášejí s sebou do vlaku zboží, které budou později prodávat na trhu. Pozoruji, jak si jeden pán rovnou kupuje bublifuk od obchodníka sedícího vedle něj. Vlakem prochází také spousta prodejců s jídlem. Dokonce se tu prodává a připravuje i betel – populární rostlinná droga, která se v Myanmaru žvýká (evidentně) všude.
Na hlavním vlakovém nádraží stavíme o něco delší dobu a mnoho cestujících vystupuje a nastupuje. Několik žen s koši na hlavách prochází celým vlakem a nabízí jídlo, a nakonec zase vystupuje, právě když se vlak začíná rozjíždět. Vidím dvě bílé turistky, které dorazily na nástupiště jen o pár vteřin pozdě. Vlak ale jede tak pomalu, že by ještě klidně mohly naskočit. Neudělají to, a tak jsem i nadále jediná cizinka ve vlaku.
Vlak se pomalu kodrcá sem a tam a každých pár minut někde zastavuje. Protože se pohybuje tak líně, lidé z něj vyskakují ještě téměř za jízdy. Venku teď poprchává a otevřenými okny jde dovnitř čerstvý vzduch.
Asi po půl hodině jízdy prochází vlakem průvodčí a ležérně kontroluje jízdenky. Tak ležérně, že mě z nějakého důvodu dokonce přeskočí. Možná, že zahlédl v mé ruce cizineckou jízdenku, která je trochu odlišná od ostatních.
Mladý kluk vedle mě se dává se mnou do řeči a ptá se, odkud jsem. Všichni okolo také vypadají zvědavě a pozorují naši konverzaci. Zřejmě si lámou hlavu nad tím, o čem si v angličtině povídáme.
Oběd od místní paní
Paní sedící vedle mě z druhé strany si kupuje křepelčí vajíčka, potom jedno oloupe a beze slova mi ho podá. Jakmile ho sním, podává mi jich celou hrst. Dokonce vstane, dojde za jednou prodávající v našem vagonu a vrátí se s malým igelitovým sáčkem pro mě – to abych měla kam dávat skořápky. Pro jednou přimhouřím oči nad igelitem a poslušně jím darovaná vajíčka. Dokonce dostávám i vlhčený ubrousek.
Vagonem neustále procházejí prodavači a na hlavách mají koše s hroznovým vínem, pomeranči, vejci a dalším jídlem. Po nějaké době paní vedle mě zastaví ženu s velkým tácem na hlavě. Ta si před nás postaví malou stoličku, tác si dá na klín a začíná do dvou malých igelitových pytlíků mixovat smažené tofu, zelí a různé omáčky.
Když má hotovo, zabodne do obou sáčků malé špejle a celé to předá mé sousedce, která jí na oplátku dává nějaké peníze – nevidím přesně kolik, ale jsou to bankovky s velmi malou hodnotou. Mám takové tušení, že nebude jíst obě dvě porce… a samozřejmě mi hned jeden sáček podává. Neumí ani slovo anglicky, ale její činy mi říkají, že postarat se o cizince je pro ni samozřejmostí.
Jídlo je moc dobré. Na můj vkus trochu pálivé, ale i tak ho sním. Cítím se trochu provinile, že mám oběd zdarma, nejradši bych mé sousedce dala za to pohoštění nějaké peníze. Po třech týdnech v Myanmaru ovšem vím, že by si ode mě určitě nic nevzala a možná by ji to dokonce urazilo. Úžasná zdejší pohostinnost mě stejně ještě nepřestala udivovat.
Její dobrý skutek mi potom jen trochu zkazí to, že paní vyhazuje svůj sáček s odpadky z okna. Kam jinam. Když se později podívám z okna, je mi jasné, že není jediná, kdo tohle dělá. Pro cestující je zřejmě odpadkový koš vedle kolejí…
TIP! Co musíte vědět, než se vydáte do Myanmaru
Než stihnu dojíst svůj oběd, paní vedle mě se zvedá a kluk na druhé straně taky. Jsme na severu města a blížíme se k hlavnímu autobusovému nádraží, kde mnoho lidí vystupuje. Vagon na nějakou dobu utichne.
Tak si tady tak sedím v místním vlaku kolem Rangúnu, s květinami ve vlasech a jím místní pokrm z igelitového sáčku. Trochu si zastesknu, že dneska nemám na obličeji tanaku – to už bych sem úplně zapadla.
Lidé a tržnice
Tiše pozoruji zbývající pasažéry. Kluka s obrázkem Spidermana na triku, který stojí na sedadle, aby viděl z okna ven. Podřimující paní naproti mně. Prodavače čaje, který mě zdraví veselým hello. Žebráka, co se šourá prostředkem vagonu. Cestující, jak zabíjejí čas na svých chytrých telefonech – podivný kontrast s ošuntělým vnitřkem vlaku. Dokonce zahlédnu i dva turisty v sousedním vagonu.
Po nějaké době se vlak opět probouzí k životu. Náhlý ruch může znamenat jen jediné: přijíždíme do známé stanice s názvem Danyingonský trh. Tato stanice je vskutku kuriózní, protože vlak staví přímo na tržišti. Mnoho lidí vystupuje do toho šílenství venku. Všude okolo vlaku je zboží, jídlo a lidé.
I když zůstávám uvnitř, nevím, kam se dřív podívat. Snažím se foťákem zachytit všechny ty hromady zeleniny a oplácím mávání místním, kteří zpozorovali cizinku v okně vlaku.
Jakmile opustíme tržnici, zbytek cesty je velmi poklidný bez zvláštních událostí. Konečně se mohou naobědvat i zaměstnanci vlaku. Já sedím s hlavou vystrčenou z okna, užívám si vánek na obličeji a okolní zelenou krajinu, kterou brzy začínají nahrazovat budovy, jak se opět přibližujeme k centru města.
Přesně po třech hodinách vystupuji z vlaku ve stanici, kde má cesta začala. Moje destinace je možná stejná jako místo odjezdu, ale na tom vůbec nezáleží, protože tahle jízda vlakem byla o té cestě, ne o cíli.
Co říkáte na tuto jízdu? Půjdete do toho také? Přečtěte si také 15 důvodů, proč navštívit Myanmar právě teď
Michaela Ordošová
Míša je pořádkumilovný introvert, který podezřele často opouští svoji komfortní zónu. Například studiem a prací v Londýně, procestováním východní a jihovýchodní Asie na vlastní pěst nebo povídáním o sólo cestování na svém Youtube kanále. Její cesty můžete sledovat také na Instagramu.
