Moment, kdy si uvědomíte, že nic není samozřejmost, mění vše.

Nápis, originálně v Němčině, napsaný jen tak na chodníku míjím v severní části části Magdeburgu. Citát se sice výstižně trefuje do moji vnitřní motivace, jinak jsem ale ani ne v půlce své sebedestruktivní cyklopoutě skrz Evropu a zmačkanej jak sáček od sekaný. A (ne)stíhám Alenu, člověka stojící za celým nápadem, který nakonec skutečně mění hodně.

Nápad na cykloexpedici jsem nosil v hlavě asi rok. Citil jsem potřebu pozvednout svůj outdoorovej pohyb na další úrověn a bicycle touring alias pedálové bezdomovectví onen schůdek představoval. Do té doby jsem na kole ale nikdy neseděl víc jak dva dny v kuse a k pojmům švih či kudla jsem byl dlouhodobě hrdě rezistentní.

S Alčou jsme se dali dohromady přes internet, sladili představy a po počátečních sympatiích jsme v červnu 2018 odletěli i s demontovanými koly do estonského Tallinnu. Když jsem si jej po přistání složil a vyjel z letiště, cejtil jsem svobodu. Tenhle pocit ve mě ostatně mohutně rezonoval po celou dobu. Jako bike touringem nepolíbené, za ruku nevzaté děti nadšeně sbíráme první, na východ, ujeté kilometry, ať už jsou kolem nejvyššího přirozeně vzniklého estonského vodopádu Jägala, nebo nejrozsáhlejším národním parkem Lahemaa se spoustou hlubokých zálivů zakrajující se do Finského zálivu. Vliv nejvýchodnější severské země je tu patrný jak z názvů vesniček, tak z klidného přímořského způsobu života. Jízdou při pobřeží se dostáváme až k Rusku, konkrétně do městečka Narva. Dál už to bez víza nejde, proto zakázanou koupelí v hraniční oblasti a přespáním na paintballovém hřišti startujeme naši mnohaměsíční evropskou odyseu s cílem v Portugalsku.

© vytvořeno aplikací Google Earth

Pobaltí – pohádka pro větruodolné

S mohutnou podporou protivětru navštěvujeme hraniční jezero Peipsi, čtvrté největší v Evropě a odtud konečně začínáme šlapat výrazně západnějším směrem. Paide, Rapla, Haapsalu. Projetá města mění svoji tvář, naše šokované žaludky objevují spásný estonský tvaroh, spíme ve stanu, nebo ještě častěji v opuštěných staveních a já poprvé začínám vnímat onen flow – neustávající tok rozdílných podnětů nutící můj mozek vnímat okolní skutečnosti tak trochu hlouběji a hlavně celistvě.

Jedny z nejvýraznějších oblastí Estonska jsou jeho ostrovy. Z Haapsalu se trajektem dostáváme na první z nich – Hiiumaa. Z hlavy už nikdy nevyženu atmosféru na Tahkuna cape, severnímu cípu věnovanému tragédii trajektu Estonia v roce 1994. Nachází se zde maják s nakloněnou zvoničkou s odlitky tváří dětí. Oslavný selfie ryk tiším hned jak mi to celé dojde. Také se ochotně adaptujeme na systém HUTů – státem spravovaných přístřešků umožnující komfortní přespání. Mnohdy jsme na taková, nápaditě umístěná, místa dojížděli až se slunce západem. Vždycky se to ovšem našim pohybem trýzněným tělům vyplatilo. A když už nám ostrovní život přišel až moc harmonickej, ozvláštnili jsme si jej výbuchem pláště v momentě, kdy se nejbližší cykloservis nacházel až v Kuressare – hlavním měste jiného estonského ostrova. Saaremaa je skutečně nádherná. Zdejší národní parky a místa zahrnují množství chráněných lokalit s vysokými útesy, unikátními rostlinami nebo třeba devět částečně zatopených kráterů po meteoritech. Zpět na pevninu se dostáváme přes pštrosí ostrov Muhu, kde se na zdejší farmě krátce těšíme i z ne opeřených, na talíři servírovaných, živočišných druhů.

Jako pohybově nadaní si cestu do lotyšské Rigy protahujeme národní park Gaujas přezdívaný Livonské Švýcarsko a užíváme si všechna ta skromná nej, kterými oblast oplývá. Na druhou stranu, tuhle nálepku v Lotyšsku ochotně dostanete i za rozměry, které by v i Čechách skutečně ohromily jen málokoho. Osmdesát metrů kopcovitého převýšení a trochu větší jeskyně. Tak další, prosím! Riga, největší baltské město, už je ovšem plnokrevnou noční zastávkou, stejně tak známé letovisko Jurmala, beztak delší než pověstný Lovosice. Jako pachově zajímaví bezdomovci se také nadšeně vrháme do zdejších vln a místo opuštíme přesně v momentě, kdy nás přestává bavit. Tak ostatně přistupujem ke všem nablýskaným zákoutím. A pořád spíme nadivoko.

Další z výraznějších zastávek je město Klaipeda v Litvě. Kvůli ostřejšímu počasí, zkoušíme couchsurfing a seznamuje se tak s italem Claudiem a ukrajincem Andrijem, ten nám při návštěvě jeho země doporučuje zakoupit samopal AK-47. Prej je to hezkej a cenově dostupnej suvenýr. Mnohem zajímavější je, že se z Klaipedy trajektem dostáváme na poloostrov Kuršiu nerija táhnoucí se až ke Kaliningradské oblasti. Pro nás to znamená další krásnou cyklopasáž skrz živé písečné duny dodělující lagunu Kuršského zálivu od Baltského moře. Při absenci víza musíme z malebný rybářský vesničky Nida vzít jeden z nejdražších trajektů ku překonané vodní vzdálenosti a z pevninského Venté začínáme obchvat přísně hlídanýho ruskýho území.

Vostrý je to hned ve vesničce Minija, kde se přes soustavu kanálů dostáváme stopnutou pramicí a motorovým člunem. Alča zas a znova rozdala trochu pozitivních vibrací a ušetřila nám tak nějaké kilometry. Zhruba hodně. V tomhle je výjimečná. Naoplátku nechávají na naše pedály na člunech pár vzpomínkových rýh. Fair enough.

V Polsku zajíždíme ke známým válečným objektům Mamerki u mazurských jezer, kde, podobně jako později na Westernplatte nebo u Dunkerku, člověk okamžitě cejtí jak velký příběhy našich ne-tolik-vzdálenejch dějin se tu vlastně psaly. Pro nás, tehdejší školní hvězdy nižší svítivosti, ideální forma výuky. Trajekt z Fromborgu do Krynice Morské nás posílá za Viselský záliv a odtud je už do Gdaňsku coby prázdnou cyklobrašnou dohodil. V jednom z nejkrásnějších evropských měst užíváme památek a posléze i nezvyklého suvenýru a zatímco nám tetovací inkoust na lýtkách pomalu zasychá, svištíme už poloostrovem Hel, na jehož západní části pozvolna končí první, témeř tři tisíce kilometrů dlouhá, část celýho putování. Začínají mi totiž chodit zprávy, zdali se ještě někdy vrátím do práce.
Jako malej kluk, hltající knížky od Jaroslava Foglara, jsem si takovou cestu vysnil. Mnohem později si ji k sobě i přitáhnul. A teď by měla skončit už v necelé polovině?

Za snem a za duhou

Oprávněné výčitky svého nadřízeného umlčuji ještě týž den podanou výpovědí. Touha dokončit celou cestu až k Atlantiku je silnější než cokoliv jiného a i když bych dokázal nagenerovat spousty zdařilých výmluv, před sebou samým bych si odklad „na později“ obhájit nedokázal. To už by se mnou zůstalo. Cyklobobříka (a mnohdy i vlka) jsem tedy v červenci úspěšně ulovil, proto se do polské Gdynie vracím hned, jak pracovní okovy trochu povolí, jen s málo organizačně-technickými změnami. Nelze si ovšem nevšimnout, že už je vlastně tak trochu podzim. Tuším, že to bude o hodně těžší. Jsem připravenej?

Polský Balt mezitím nejspíš začal hostit natáčení nových dílu seriálu The Walking Dead, veškeré zdejší kulisy už totiž mají patřičně liduprázdnou atmosféru. Bavím se tedy alespoň vymyšlením nových vulgarismů mířících ke stavu pískostezek v jinak překrásném Słowińskem Parku Narodowem a každý večer, když zalézám do spacáku, sním o horké vaně s tryskou. Taky na mapách pravidelně kontroluju Alču, která se mezitím stihla přibrzit infikovaným klíštětem a hlavně prací v amsterdamské palačinkárně. Chceme si padnout do náruče před Paříží a poté přes Santiago de Compostela pokračovat až na Gibraltar. Jízda jako z filmů od bratrů Scottových.

Do Německa se dostávám hranicí u města Swinoujscie. Vím to, protože kousek za ní spadla teplota o patnáct stupňů. Poprvé a rozhodně ne naposledy se rychle seznamuji se systémem all you can wear, kdy mám na sobě všechno oblečení, které mám s sebou. Promoklý bloudím malou německou vesnicí a cítím povýšenou přítomnost několika párů očí pozorující mě ze svých honosných verand. Zoufalý po tmě beru za kliku korby odstrčené Avie a… dneska budu spát v suchu! Jsem klikař. Doslova. Trudné ovšem zůstává počasí a hlavně silný jihozápadní vítr, který zásadně rozhoduje, kudy skutečně jedu. Památky prominou. Cikcak jízdou v duchu hesla eat, ilegal sleep, cycle, repeat se po mnoha dnech dostávám až k Dortmundu, kde mám domluvené spaní u známých z Nového Zélandu. Sprchuju se přibližně nekonečně dlouho. Podobně dlouhý časový úsek mi zabírá i snídaně druhý den.

Do Belgie přejíždím přes hraniční přechod Aachen a hned první večer před městečkem Herve je to na plácačku s osudem, který mi, už prošitému jako ovčí deka, do cesty postavil přepravní kontajner s gaučem uvnitř. Podobně spásnou chvíli zažívám ještě mnohem dál v sychravém Ochamps. Tentokrát je to suchá komůrka se zásuvkou a složeným betlémem vedle kostela. Za blikotu dobíjející powerbanky vzpomínám na bohatej život své babičky, která měla ten den pohřeb. Nejsou tomu vlastně ještě ani tři týdny od druhého startu a už z dálky koukám na katedrálu v Remeši. Je nádherná. Asi jedu kudlu nebo spíš mikováckou rybičku. Podzimu navzdory.

LIFE IS A PORN… CAMINO!

S Alenkou se skutečně potkáváme u Paříže v Meaux. Je to jako z filmu. Podobně jako opojný pocit svobody v Tallinnu, moment, kdy jsem vjel na náměstí a ona tam skutečně byla, z hlavy už nevyženu. Sice mi hned ochotně připomene, že s tímhle vzezřením to podle People mezi 100 nejpřitažlivějších cyklistů nejspíš nedopadne, i tak mě později spolehlivě veze zpod noční Eiffelovky až do vzdáleného kempu na popruhu, když mě zradil ořech zadního náboje. Zažij město jinak, neboco. Vlastně trochu jiná je i Alena. Stala se zní zkušená cyklomatadorka, pepřákem si dochucující večerní těstoviny a není pro mně najednou vůbec jednoduchý ji na týhle, už svatojakubský, cestě stačit. Jsem vyteklej a v půlce zlomenej. Prý ale musíme jet, někde v dáli šlapou kluci s skvělým Instagramem. Dylanovo “behind every beautiful thing there’s some kind of pain” začíná platit víc, než kdy jindy.

Jediná smysluplná cesta je šlapat dopředu. Když přestanete, z kola spadnete. Ve Fontainebleau na dálku rozpačitě obdivujeme věhlasný zámek a naopak zcela upřímně spousty krásných míst k boulderování. Následná města Orleáns, Tours, Poitiers či Bourdeaux jsou sice trochu přes kopírák, hlavně všechny ty wow katedrály se zdají být spíchnutý podle stejnýho gotickýho mustru, pořád ale zůstávají místy, kde ty hodiny a dny ze svého života trávit prostě chcete. Naší cestou se to navíc nádherně spojuje v jeden architektonický celek. Unikátní je naopak nejvyšší, po zadku sjízdná, evropská duna Dune du Pilat. Vlastně celá jízda Akvitanii podél pobřeží je tím nejhezčím, co mi Francie nabídla. Vítej Atlantiku, konečně zas pořádný umyvadlo!

V Saint-Jean-Pied-de-Port kupujeme peregrínský kredenciál a připravujeme se na Pyreneje a Camino Francés. Ještě nervózně vtipkuju na téma elektrokol a fyziologických roztoků. S moji nynější vizáží Chrise Hemswortha po deseti letech na tvrdých drogách je to spíš jen kostrbatá snaha, jak naší svižnou jízdu trochu přibrzdit. Když pálíte svíčku z obou stran, svoji daň si to, dříve či později, hold vyžádá. Mezitím mi Alča rázně oznamuje, že chce jet sama. Nechci ji pouštět, ale chápu jí. Je trochu rychlejší, naprosto samostatná a solo varianta dává mnohdy vzniknout intezivnějšímu zážitku. Na(ne)štěstí se touhle tužbou odstartoval kolotoč bizardních defektů a fyzických indispozic, kdy je nakonec ráda, že jsem pořád poblíž.

A já jsem to tak udělal, abych byl.

Zejména v momentě, kdy se u města Astorga otrávila vodou a celou noc rozdávala žaludeční radost ve velkém. Spali sme tehdy na docela tmavým, opuštěným místě a bez mrknutí vyčerpanýho oka jsem přes kopec jezdil pro vodu. Ono víte, pod dlouhodobou únavou ožívají vaše temný stránky a vy jim nesmíte dát ze sebe napít. Nezažil jsem všechno na světě, ani jsem neujel všechny míle, ale věděl jsem, že i teď musím bejt jak skála. I teď, když už jsem vevnitř hořel. Tady se totiž rozhoduje, jakej skutečně jste. V týhle krutý vyřazovací hře nakonec dostávám imunitu na zbytek cesty.

Nabírám na rychlosti a peregrínský kredenciál razítky vyplňuji o poznání bezproblémověji než svého času vysokoškolský index. I přes moji počáteční rezervovanost, je Camino rozhodně mohutnej upgrade naší cesty. Nezvykle silně vnímám osudy, strachy a motivace ostatních lidí. Zatímco vykopávám dveře opuštěného zemědělského stavení, abych v trucu strávil noc odděleně, Alča potkává pána, co nese popel vlastní ženy, aby se s ní naposledy rozloučil, dále je tu chlapík, který celou cestu běží a doma mu umírá táta, nástěnky v Alberguech (ubytovnách pro poutníky) jsou plné fotografií a příběhů o setkáních nejrůznějších lidí… Je toho hodně. Ať se může zdát samotné Santiago komerční a od turistů olezlý město, samotná pouť k němu je skromným mistrovským počinem, na jehož konci, před katedrálou, jsem si vybral vlhčí chvilku. Nebo mi konečně začal roztávat sníh, co jsem cestou na řasy posbíral. I takové počasí jsme koneckonců zažili. Viď, Ponferrado?

Nevynecháváme ani Finisterru, konec světa a nejzápadnější bod pevninskýho Španělska. Nultej kilometr svatojakubský cesty. Začíná mi docházet, kolik už jsem toho ujeli a že jednou, docela brzo, bude vlastně konec týhle návykový sebedestrukce. Pro podobný úvahy mám teď i ideální podmínky. Prudká bouře náš přišpendlila na pobřeží, takže jsem nás ubytoval v cizí kůlně s motorovým člunem. Dva dny trávíme ve tmě a vlhku na lodi. Terapie tmou. Dušek by měl radost. Jinak je to jako z Bible. Jen čekáme, kdy okolní voda stoupne natolik a my na naší arše prostě odplujeme.

Duchovno Camina Portugal už není tak slzavé, naopak se mi smrskává na zemitá poznání, že zde musí prostitutky nosit reflexní vesty, i heroin je legální a před každým zrcadlem úzkostlivě kontroluju svoje ustupující bicepsy. Taky máme s Alčou ještě jednu dvoudenní krizi, kterou zaháním vzkazem z pomerančů rovnou na silnici. Je přelom listopadu a prosince a začínají nejhezčí dny celý cesty.

Čím víc dáte, tím víc dostanete. Pokud nic, tenhle mechanismus se jeví pořád jako funkční. Kdyby mě v Německu neždímal vítr jako citrón, necejtil všechny ty tuhý, odtažitý chvíle, nikdy bych si slunce, tepla či okolních granátovejch jablek tolik nevážil. A taky naší znovu nalezený parťácký harmonie. Tý hlavně.

Největší evropský vlny v Nazaré, třiceti kilometrovej průjezd pláží za Matalascaňas sjízdnej jen za odlivu, prvotřídní squaty přímo na pobřežích, útesy, pláže, Tarifa a… Gibraltar. Poslední, desátá země je hodně důstojnou tečkou. Pohledem do zlomyslných očí jedné ze zdejších opic na Gibraltar Rock zakončuju svoji pouť za poznáním o mechanismech našeho světa a hlavně sebe samého. V Malaze večer před odletem se mi to celé v hlavě ještě přehrává jako film. Ne izolovanej výčet navštívenejch insta-friendly míst, ale jako živej pulsující záznam. Jako cesta. V kostele zapalujeme svíčku. Cejtím vděk a požehnání. Byli to dva lidi, dvě kola, ale i třeba desítky aut, co nás minuly o míň jak metr.

Ta těžší cesta

Na své cestě jsem celkem ujel zhruba 8700 kilometrů. Natěžko a nadivoko. Alena ještě o pár set víc. Ze všech číselnejch údajů je tenhle ovšem ten míň zajímavej. Zmiňuju jej hlavně lidem, kteří pravidelně na silnicích tráví svůj čas, aby měli alespoň nějakou představu. Stejně nechápou. Ostatně to už ani já, kdykoliv se jedu na chvíli projet.

Tím nejpodstatnějším zůstává čas. Skoro pět měsíců šlapání, které spolu s intenzitou, dalo vzniknou hodně poctivýmu zážitku. V hlavě mám desítky uloženejch vzpomínek, zafrejmovanejch obrázků, které se, díky dlouhodobě okysličenému mozku a zostřeným smyslům, uložily někam skutečně hluboko. Jsou to zdánlivě obyčejný věci. Čáp, který se kousek ode mne rozlítával a chvilku jsme se pohybovali stejnou rychlostí, Francouzi dávající mi sborně high five na cyklostezce, všechny ty temný místa, kde jsme spali, desítky západů slunce, rozličný vůně, Alena… Tyhle flashbacky mám teď denně. Zároveň představujou určitý stigma, jejíž tíži si v sobě ponesu nejspíš až do doby, kdy znovu sednu na kolo a rozjedu se vstříc přítomnýmu okamžiku. A možná ani to ne, všichni víme, jak je to s těmi prvními láskami.

Ať byla Alena na cestě jakkoliv tvrdá a ne zrovna empatická co se týče bolístek druhejch, přál bych každýmu, aby, při ohlídnutí se přes rameno, někoho takovýho za sebou měl. Někoho, kdo vás tlačí bejt lepší člověk. Aspoň na chvíli. Ubylo by prosezenejch židlí, zaseknutejch gramofonovejch desek a na jistotu ukopanejch situací. U mne tomu tak bylo.

A dávno už vím, že kdyby nebyla taková, jaká je, nikdy ji nepotkám a dost možná ani celou trasu neujedu. Ne v takové intenzitě. Můj vnitřní oheň mě sice tlačil za neustále se měnící se horizont, ale tou nejsilnější motivací byla holka ze severu s blonďatými copy statečně se řítící horskými serpentýnami v provincii León. Dala mi jedny z nejhezčích životních chvil nebo jich byla přímou součástí. A ty roztržité, živelné vlastností ji, někde hluboko, vlastně trochu závidím.

Člověk v životě posere dost věcí. Zkrátka to tak je. Některé výzvy zůstanou nevyslyšeny, jindy jen napůl sešlápnutej plyn. I když mám na sebe vcelku přísný měřítka, zdaleka ne vždycky sem si vybral těžší cestu. Nejspíš proto jsem tentokrát neměl žádný plán B, ani jinou ochrannou síť. Byla to šance udělat něco jinak. Naplno. A jo, vím, že teď mluvím o něčem tak obyčejným jako je šlapání na kole. Ostatně periodický otáčivý pohyb cykloklik i mě dlouho nedával valnýho smyslu.

Vlastně až do června minulýho roku.

Ondřej Ježek

Vandrácký narcis, stydlivý úchyl, skromný ješita, vřelý sobec, upřímný pokrytec, rozpustilý melancholik, fanoušek divnověcí, propocených trik a lidských příběhů.