Cesta na sinajskou Horu svaté Kateřiny nemusí být jen autobusem s desítkami dalších turistů, kteří otráveně opouští klid hotelových komplexů v Šarm el Šejku a jedou si užít „divočinu“ během své all inclusive dovolené. Lze to i jinak. Nebo ne?

Pohled na Alexandrii

Vyrážíme z Káhiry

Brzo ráno vycházíme z bytu na okraji Káhiry a sedáme do svého auta, které jsme si sem nechali z Evropy přivést lodí. Jedeme směr Sinajský poloostrov. Cílem je vylézt na Horu svaté Kateřiny, či alespoň co nejblíže a zažít východ slunce nad krajinou, kterou nikde jinde v celé zemi neuvidíte. Teoreticky jsme připraveni skvěle, v zásadě víme, co nás čeká, auto jsme po vykradení v egyptském přístavu opravili a vyrážíme směr východ za nejvyšší egyptskou horou ležící geograficky v Asii.

Před vjezdem do přístavu v Alexandrii

Papíry na všechno

Po pár hodinách nás navigace přivádí k městu Suez, přičemž místní policie mocně gestikuluje, že máme jet až do města a tam nějak pokračovat dál. Bohužel poslechneme, načež strávíme dvě hodiny blouděním uličkami tohoto významného přístavu, abychom vždy po nějaké chvíli narazili na nějakou kontrolu, která nám řekne, že dál nesmíme. Navigace a místní muž na motorce nás nakonec vyvedou k místu, odkud nás první kontrola poslala do města, aby nám tentokrát řekla, že jsme správně a můžeme dál na Sinaj. Za předpokladu, že ukážeme příslušný papír. Za dva měsíce v Egyptě jsme si zvykli mít papír prakticky na všechno, ovšem opět nás systém dokázal překvapit, takže zjišťujeme, že pro vjezd na poloostrov vlastním autem, které je 4×4, potřebujeme zvláštní povolení od úřadu v Káhiře. Obracíme se tedy na čtyřproudové silnici a jedeme zpět s papírem, na kterém je arabsky adresa příslušného úřadu.

Nissan Sunny

Úřady vládnou světu

Předchozí zkušenosti s egyptskými úřady nejsou právě nejlepší, takže se rozhodneme vlastní auto nechat v Káhiře a alternativně si v půjčovně obstarat auto, které žádné povolení nepotřebuje. Dostáváme Nissan Sunny, se kterým druhý den jedeme stejnou trasu a jen marně přemáháme vztek z toho, že jedeme něčím, čím bychom nikdy jet nechtěli. Ale protože touha zažít východ slunce nad Sinají je silnější, smíříme se s tím, že nás expediční speciál stojí před hotelem a my projíždíme tunelem Ahmeda Hamdiho na poloostrov, o který se v minulosti vedly pravidelně střety. Tomu také odpovídá množství kontrol, které nás po cestě zastavují a průběžně kontrolují. Dva turisté, kteří jedou na vlastní pěst, jsou tak nápadní, že policejní kontroly si předávají naše jména a na několikátém check-pointu nás už oslovují křestními jmény. Kontroly se protahují s tím, jak zapadá slunce, protože evidentně systém nepočítá s tím, že by se po silnici kdokoliv pohyboval v podvečerních hodinách.

Podřízeno turismu

Přijíždíme do městečka Svatá Kateřina, kde máme zamluvenou noc, přičemž na recepci nám sdělují, že nás vyzvednou v jednu ráno. Jdeme tedy na hodinu spát a asi půl hodiny před smluveným časem slyšíme všudypřítomný hluk. Kluk z hotelu obchází pokojíčky a budí všechny kolem, kteří stejně jako my přijeli zažít východ slunce. Jen pro doplnění – plán, že bychom na horu vylezli hned večer, přenocovali a s úsvitem tam již byli, vzal za své, protože to není legální. Takže jen s průvodcem, ve smečce a za cenu, která nám připadá naprosto přemrštěná.

Začínáme u kláštěra Svaté Kateřiny

Přijíždíme ke klášteru Svaté Kateřiny, který je mimochodem jedním z nejvýznamnějších křesťanských klášterů na světě vůbec, kde zjišťujeme, že průvodce avizovaný na recepci hotelu nikde není a že si tudíž musíme zařídit všechno sami. Parkoviště, kde necháváme Sunnyho, se nebezpečně plní autobusy, z nichž ospale doslova vypadávají turisté, které sem svážejí z resortů v Šarm el-Šejku. Bůh ví, jestli tuší, kde jsou, nicméně z pozorování vyvozujeme, že spíše ne a na místo dorazili prostě proto, že to bylo v hotelové nabídce. Nás se ujímá kluk Said, vůči kterému jsme zpočátku velmi obezřetní, což se projevuje naší mírnou nerudností. Ta je umocněna chováním dvou velbloudů, na jejichž hřbetech stoupáme výš a výš, protože aspoň to je způsob, jak uniknout zástupu turistů, kteří klopýtají v žabkách po cestě plné kamení. V pokynech zřejmě nebylo vzít si adekvátní obuv. Naši velbloudi, z nichž jeden se jmenuje Michael Jackson a druhý Whiskey, svou inteligencí nepřekračují běžný průměr, takže traverzují po stezce a v jasné noci se nám otevírá krásný pohled ze svahů přímo dolů. V nečekaný moment si jedna ťava zničehonic sedne a zase se zvedne a její majitel suše konstatuje, že to bylo proto, protože se jí chtělo.

Zastavujeme na kávu. Objednáváme, platíme a přichází Said s tím, že i jemu je načase zaplatit. Víme, kolik po nás chtěli v našem „hotelu“ a jsme připraveni částku uhradit, když nám Said řekne, že se nás pokusili ošidit a že cena je mnohem nižší. Ne, že bychom se s něčím podobným v Egyptě xkrát nesetkali, ale fakt, že odhadem 25letý kluk vám uprostřed noci řekne, že chce méně, než jsme si mysleli, je něco, s čím jsme nepočítali. Stoupáme dál, sesedáme z velbloudů a Said nás vede na místo, kde prý budeme mít nejlepší výhled na východ slunce. A má pravdu. Na malém plácku jsme úplně sami. Máme čas připravit si techniku a pak se jen kochat několika minutami, během kterých přichází nový den. Sedíme, mlčíme, Said nás nechává vychutnávat si něco, co je pro něj už mnoho let denním chlebem a my vedle obdivu z ranních paprsků rámujících nádhernou krajinu vidíme zástupy probuzených turistů, kteří se snaží zachytit sami sebe v co nejlepší kompozici.

východ slunce

Said nás vede dolů. Cesta trvá několik hodin, během kterých se začneme stydět za to, jak protivní jsme na něj byli. Vypráví nám, že před covidem tuhle trasu chodil každý den dvakrát až třikrát a že je to jediná práce, kterou kdy dělal. Zastavuje s námi u místního může, který nám vypráví příběh, jenž je s Horou svaté Kateřiny spojený. Je to pověst o nemocném králi, kterému lékaři poradili, aby se přesunul na suché místo. Jeho poradci se vydali na Sinaj, aby toto místo našli, jenže nevěděli jak. A tak vzali tři kusy masa, položili je na různá místa a po týdnu zkontrolovali, který z nich je nejvysušenější. Na tom místě pak začali stavět klášter, kam se král měl uchýlit. Ten však zemřel dříve, než byl dostavěn. Nevíme, kolik lidí dnes společně s námi vidělo východ slunce, ale víme, že tento příběh neslyšel nikdo jiný než my, protože poté, co ho muž dovyprávěl, sbalil se a odešel.

Při cestě dolů, setkání s mužem vyprávějícím příběh

Při ranním sestupu zpět

Před devátou ráno jsme zpět u kláštera. Said nám stihl vysvětlit, proč musí tolik pracovat. Není v tom nic menšího než láska k dívce z rodiny, která ho nemá ráda. A tak jedinou šancí, jak si ji zasloužit, je mít dost peněz a přesvědčit její rodinu o tom, že je dostatečně movitým ženichem. Loučíme se, dáváme mu polovinu toho, co po nás chtěli na hotelu a něco navíc, protože Said nám udělal ze sestupu z vrcholu skutečný zážitek.

odpočinek cestou dolů

…a zase ty kontroly

Jdeme si dát sprchu a odhlásit se z hotelu, kde personál neúnavně trvá na tom, abychom za výstup zaplatili, protože nám přece všechno zorganizovali. Na protiargumenty nejsou připraveni. Fakt, že jsme vstali bez jejich pomoci, přepravili se Nissanem Sunnym na parkoviště, kde jsme si sami našli průvodce však nakonec zabere a my odjíždíme. Už u cedule označující konec městečka nás chytne první bezpečnostní kontrola. Asi za půl hodiny přijedou dvě ozbrojená auta a nám se dostává pokynu, že za prvním máme vyrazit. Po chvíli nám dochází, že máme vlastní eskortu, která nám mává z obou stran a po několika kilometrech nás ponechává vlastnímu osudu. Po celkem 15 kontrolách se vrátíme k tunelu, který nás přivede na druhou stranu Suezu a my máme za sebou jeden z neuvěřitelných zážitků. Ještě vrátit Sunnyho.