8 nedoceněných destinací v Evropě

8 nedoceněných destinací v Evropě

8 nedoceněných destinací v Evropě

17

září, 2019

Jaké evropské destinace jsou na vašem seznamu míst, kam se určitě chcete podívat? Paříž? Londýn? Barcelona? Budapešť? Island? Řím? Amsterodam? Všechna mají bezpochyby své kouzlo, ale jezdí tam téměř každý. Co takhle zvolit pro vaši příští dovolenou jednu z méně navštěvovaných zemí v Evropě? Zde je jich několik, které možná nejsou na vašem radaru, ale měly by tam být!

Polsko

Polsko máme doslova za humny, ale jak často se skutečně vypravíme poznávat tuto sousední zemi? Žijete-li ve východních Čechách nebo na Moravě, nemáte jediný důvod nevyrazit na výlet do hlavního města Varšavy, historického Krakova, malebného Gdaňska či hrůzu nahánějící Osvětimi.

Polsko

Slovinsko

Kolikrát už jste projížděli Slovinskem při vaší cestě do Chorvatska? A kolikrát jste se tam zastavili? Pokud ještě ani jednou, doporučujeme to rychle napravit. Ve Slovinsku sice nenajdete tolik kilometrů pláží jako v Chorvatsku (47 kilometrů je ale pořád lepší než nic), zato tahle nádherná země nabízí něco pro každého: téměř třítisícové hory, malé kopečky, průzračná jezera, cyklostezky či kouzelné hlavní město Lublaň.

slovinsko

Irsko

Velkou Británii už jste navštívili, ale na Irsko hned vedle zatím nebyl čas? To je velká škoda! Připravujete se totiž o nekonečné útesy, pohádkové hrady a barevná městečka. A kde jinde ochutnat pivo Guinness a oslavit Den svatého Patrika než v Dublinu?

irsko

Finsko

Říkáte, že Finsko je moc na severu a je tam zima a draho? A víte, jak pěkné jsou pohledy na zasněženou krajinu při tzv. zlaté hodince (která v zimě trvá skoro celý den)? Nebo byste si radši chtěli užít nekonečných letních dnů? A co takhle hledat polární záři? V zemi tisíců jezer můžete.

finsko

Černá Hora

Uznáváme, že Černá Hora už je trochu z ruky, ale pokud podstoupíte dalekou cestu do tohoto balkánského státu, určitě nebudete litovat. V létě si můžete užít liduprázdné pláže či projížďku lodí na Skadarském jezeru a v zimě lyžování v horách Durmitor. Vaše peněženky tady nebudou plakat ani zdaleka tolik jako v turisticky oblíbené Itálii či Španělsku – vyrazte proto do Černé Hory dřív, než ji zaplaví davy turistů z celého světa a místní ceny se zvednou.

černá hora

Švýcarsko

Ať zamíříte ve Švýcarsku kamkoliv, setkáte se s tak pohádkovou krajinou a nebudete chtít věřit, že není namalovaná. Čerstvý horský vzduch, pasoucí se krávy a zasněžené vrcholky Alp – komu by se Švýcarsko nelíbilo? A jestli jsme vás ještě nepřesvědčili, možná vás sem nalákají myšlenky na pravý švýcarský sýr a čokoládu. Švýcarsko sice není nejlevnější destinací (spíš naopak), ale našetřit si na něj se rozhodně vyplatí.

švýcarsko

Slovensko

Mnozí z nás sní o dalekých exotických destinacích, a přitom často zapomínáme, že ta nejkrásnější místa stačí hledat v naší rodné vlasti nebo jen malinko vedle – u našich slovenských bratrů. Dlouhé túry po Tatrách a výhledy na úchvatná ledovcová jezera jsou přece jenom jedny z nejkrásnějších v Evropě!

slovensko

Bulharsko

Věděli jste, že Bulharsko je jednou z nejlevnějších evropských destinací? To ovšem vůbec neznamená, že svým návštěvníkům nemá mnoho nabídnout – spíš naopak. Na pobřeží Černého moře na vás čekají idylické pláže s romantickými městečky jako Nesebar či Pomorie, ve vnitrozemí je tolik zajímavých pohoří, že nebudete vědět, které pokořit dřív, a v hlavním městě Sofii můžete obdivovat impozantní katedrálu sv. Alexandra Něvského.

bulharsko

Cestujete rádi do méně navštěvovaných zemí?

Michaela Ordošová

Míša je pořádkumilovný introvert, který podezřele často opouští svoji komfortní zónu. Například studiem a prací v Londýně, procestováním východní a jihovýchodní Asie na vlastní pěst nebo povídáním o sólo cestování na svém Youtube kanále. Její cesty můžete sledovat také na Instagramu.

Tři důvody, proč cestovat v zimě na sever

Tři důvody, proč cestovat v zimě na sever

Tři důvody, proč cestovat v zimě na sever

16

listopad, 2018

Ideální čas pro cestu na sever? Zima! Teplé rukavice, funkční prádlo, kapka alkoholu a večerní saunování zahřejí mnohdy lépe než výjezd k moři. Aby ne, saunu rozpálíte až ke 130 °C. Zážitek z pravé finské sauny je spolu s koupáním v horkých pramenech a pozorováním polární záře hlavním lákadlem k návštěvě severských států během třeskutě chladných zimních měsíců.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by Photoway (@fotorotam) on

Polární záře

Aurora Borealis se nejlépe pozoruje v polárních oblastech Země, tato místa jsou v blízkosti magnetických pólů, kde je sluneční aktivita v atmosféře vyšší, a zároveň nejsou zatížena světelným smogem doprovázejícím hustě osídlená místa – s polární září se můžete setkat v Norsku, Švédsku, Laponsku, na Islandu nebo třeba na severu Kanady.

Polární záře představuje neskutečnou podívanou, při které se tají dech. Mívá podobu různorodých, rychle se mihotajících barev a tvarů, paprsků, oblouků či pruhů na noční obloze, rozehrávající široké spektrum barev od světle zelené až po tmavou fialovou.

norsko polarni zare


Polární záře je téměř výhradně vázána na období zvýšené sluneční činnosti, celý cyklus sluneční aktivity se opakuje v přibližně jedenáctiletých intervalech. Během slunečního minima se polárních září vyskytuje mnohem méně, přesto je však možné tuto nevšední podívanou zhlédnout. Minimum nastane v roce 2019, maximum by pak mělo udeřit v plné síle kolem roku 2025. Co takhle strávit noc v nafukovacím hotelu s nekonečným výhledem na noční oblohu přímo z postele?

 

 

 

 

 

View this post on Instagram

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  A post shared by The 5 Million Star Hotel (@bubbleiceland) on

 

Saunování

První psané zmínky o saunách se objevovaly v 11. a 12. století, ale už v 16. století začaly prameny vyzdvihovat především výjimečné postavení saunování ve finské kultuře. Veřejnou saunu měla prakticky každá vesnice, a je tomu tak doposud – ve Finsku najdeme přes 3 miliony funkčních saun na 5,5 milionu obyvatel!

 

View this post on Instagram

 

A post shared by Löyly (@loylyhelsinki) on

Sauna je součástí každodenního života Finů, místem, kde se setkávají, diskutují, řeší firemní i vztahové záležitosti. Ve Finsku existuje soutěž v tom, kdo v rozpálené sauně vydrží nejdéle (tohle nezkoušejte!), festival saunování plný divadelních představení, pivní jógy a koncertů v helsinských saunách, i festival mobilních saun, kde se mohou nadšenci pochlubit svými pojízdnými saunami. Saunovací pobočku otevřel v Helsinkách také mezinárodní fast-food řetězec Burger King.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by Gloria / Yoonyoung (云荣) (@gloria.choi) on

Ačkoliv se již saunová kultura rozšířila do mnoha dalších zemí, pravý zážitek si odnesete především z cest po Finsku. Zde vychutnáte jak tradiční malé ohřívárny, tak i designově oceněné saunové projekty. V Helsinkách, hlavním městě Finska, nevynechejte Löyly, saunový komplex pojmenovaný po páře, která vznikne, pokud na horké kameny nalijete vodu, ověnčený deseti architektonickými cenami.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by Löyly (@loylyhelsinki) on

Termální prameny

Island je mezi příznivci horkých pramenů vyhlášenou destinací. Voda se na ostrově vyskytuje v mnohých podobách – Island objímá oceán, vyvěrají zde gejzíry, padají vodopády, plují ledovce a zemi prohřívají geotermální prameny. Horké prameny slouží nejen k vyhřívání domácností a tvorbě elektřiny, ale také k rekreaci.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by Nandita & Raga (@sendingpostcardshome) on

Podobně jako saunování ve Finsku, je relax v termálních pramenech součástí islandské kultury. Na ostrově se nachází více než sto zdrojů termálních vod, větší lokální bazény či menší přírodní vřídla najdeme v téměř každém městě či vesnici.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by Lauren Sutton (Cooper) (@laurenlsutton) on

Cestovní příručky tvrdí, že správný návštěvník země musí zaručeně navštívit Blue Lagoon v blízkosti hlavního města Reykjavík, díky aplikaci Hot Pot Iceland (https://hotpoticeland.com/) ale najdete soukromé koupání bez turistů v dojezdové vzdálenosti od vaší lokace kdykoliv během cesty kolem ostrova. Narazit tak můžete nejen na profláknuté bazény známé z instagramových fotek, ale i soukromé lázně pro dva na opuštěné louce mezi horami. Za zmínku stojí také termální řeka Reykjadalur, ve které se vykoupete po příjemném tříkilometrovém výšlapu do hor.

 

 
 
 
 
 
View this post on Instagram
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

A post shared by @_w.a.t.e.r.s_ on

Dáte přednost sauně, horkým pramenům, polární záři nebo snad rovnou kombinaci vyhřátého místečka s výhledem na Auroru Borealis?

Iveta Jakubčíková

Studentka divadelní produkce s moravskou krví a červeným vínem proudícím v žilách. Z posledních 24 měsíců strávila 12 na cestách - mezi její oblíbené cestovatelské zážitky patří setkání s velrybami a mývaly v Kanadě, koupání v severním Atlantském oceánu, roadtripy po Evropě nebo pozorování polární záře na Islandu a ve Finsku. Její cesty můžete sledovat také na instagramu.

 

Na skleničku s Gatsbym

Na skleničku s Gatsbym

Na skleničku s Gatsbym

26

října, 2018

Máte rádi tajemství? Pak neváhejte vstoupit do světa skrytých speakeasy barů – míst s kvalitním alkoholem a nevšední atmosférou třicátých let.

Temná boční ulička. Ústa zašeptají tajné heslo a těžké dubové dveře se otevřou. Prostor ožívá cinkáním skleniček, desítkami svíček a šelestem hlasů. Koncept skrytých barů vznikl v USA během období prohibice mezi lety 1919 až 1933. Tajným barům se přezdívalo speakeasies a za zamčené dveře jste se dostali až po vyslovení tajného hesla.

Jen v New Yorku bylo takových podniků přes 30 000! Alkohol tekl proudem a právě zde probíhaly bujaré večírky ve stylu těch, které známe z příběhu o velkém Gatsbym. Chtěli byste nakouknout? I dnes je to možné! Zde je několik tipů na podniky v cizině a Česku, které staví svou image na kultu tajemství.

Trillby & Chadwick

Katariinankatu, Helsinki, Finsko

„Haló? Detektivní kancelář? Máme domluvenou schůzku s panem Trillbym.“ Klik, dveře se otevírají. V helsinském speakeasy je zakázáno pořizovat fotografie či používat telefon, ideální příležitost užít si moment tady a teď. Vstup je neznačený, otevřete nenápadné černé dveře, v předsíni najděte oprýskaný telefon, skrz něj se spojte s obsluhou a vyčkejte na příchod asistenta pana Trillbyho, který vás uvede zpět do dvacátých let minulého století.

View this post on Instagram

A post shared by Trillby & Chadwick (@trillbyandchadwick) on

Big in Japan

3723 Boulevard St-Laurent, Montreal, Kanada

Skrytý speakeasy bar s úctyhodnou kolekcí alkoholu, prim hraje samozřejmě japonské saké a whisky Nikka. Podlehnete-li atmosféře jazzových tónů, barmanů v nažehlených stejnokrojích a popíjení při svíčkách, objednejte si láhev japonské whisky – kdykoliv znovu zavítáte do baru, můžete popíjet ze své vlastní láhve jako pravý gentleman. Také vchod do tohoto podniku najdete za neznačenými šedými dveřmi.

View this post on Instagram

A post shared by L. Fan ??‍? (@helloimlesliee) on

Moonshiner

5 Rue Sedaine, Paris, Francie

Jste na dané adrese a před vámi jen poněkud ošuntěle vyhlížející pizzerie Da Vito? Nebojte se, nejde o omyl, stejně jako opravdové prohibiční bary je i Moonshiner skrytý za celkem nevinně vyhlížejícím podnikem. Projděte restaurací a pak skrze chladicí místnost do baru s neuvěřitelným výběrem whisky (přes sto druhů!) a pozlacenými tapetami a objevte kouzlo prohibičních podniků.

View this post on Instagram

A post shared by Robert Duncan (@robertsduncan) on

4e mur

Montreal, Kanada

Nedokázal váš případ vyřešit pan Trillby z Helsinek? Pak je tu kanadská detektivní kancelář 4e mur – k vašim službám! O přesnou adresu baru požádejte na webu podniku, můžeme ale prozradit, že se jedná o nenápadné dveře s nápisem Soukromá detektivní kancelář na Boulevardu St. Denis. Budete-li mít štěstí, večer vám zpříjemní burleskní vystoupení nebo živá hudba.

View this post on Instagram

A post shared by Le 4e mur (@4emur) on

Parlour

Krakovská 15, Praha 1, Česká republika

Nudí vás nápojové lístky v obyčejných barech? Nebo nemáte čas cestovat? V Parlouru žádné menu nečekejte, barmani míchají drinky podle nálady, chutí či názvů koktejlů dle fantazie konkrétních hostů. Klenot pražského barového podsvětí nijak nepokulhává za svými zahraničními kolegy!

View this post on Instagram

A post shared by Parlour bar (@parlourprague) on

Absintový les

Střelniční 6/2, Moravská Ostrava a Přívoz, Česká republika

Ne všechny dobré české bary jsou v Praze, pragocentrismus stranou, tenhle bar se nachází v Ostravě, kraji rázovitém. Ke vstupu slouží heslo, nápovědou je rostlina, která je základní surovinou oblíbeného nápoje prokletých básníků, Absintu. Les překvapí také vkusnou dramaturgií, ve sklepě probíhají divadelní představení, autorská čtení a koncerty.

View this post on Instagram

A post shared by B A R U (@barborakozubkova) on

Uvidíme se brzy na skleničce? Dejte mi do komentářů vědět o vašem oblíbeném baru! 

Iveta Jakubčíková

Studentka divadelní produkce s moravskou krví a červeným vínem proudícím v žilách. Z posledních 24 měsíců strávila 12 na cestách - mezi její oblíbené cestovatelské zážitky patří setkání s velrybami a mývaly v Kanadě, koupání v severním Atlantském oceánu, roadtripy po Evropě nebo pozorování polární záře na Islandu a ve Finsku. Její cesty můžete sledovat také na instagramu.

8 neznámých destinací, které v nejbližší době stojí za návštěvu

8 neznámých destinací, které v nejbližší době stojí za návštěvu

8 neznámých destinací, které v nejbližší době stojí za návštěvu

11

září, 2018

Pokud jste už unavení z návštěvy, prožitků a zážitků ze stále stejných míst, které jsou uvedeny v každém seznamu cestovního katalogu, reklamách či instagramu. Podívejte se na několik jmen, které vám zde představíme – jsou to stále dost podceňované destinace. Nejsou tak populární, jako třeba Barcelona, Paříž nebo New York, o to pro vás mohou být zajímavější. Možná jednou budou na výsluní, tudíž doporučujeme je navštívit, co nejdříve.

Jaké místa to tedy jsou?

Archipelago Sea, Finsko

Část Baltského moře je zázrak na naší planetě! Nekonečné pobřeží s množstvím ostrovů, kde můžete strávit odpočinkovou dovolenou na kajaku, aniž byste měli jinou osobu na dohled! Finové zjevně milují své dobře udržované tajemství, je to jejich oblíbená destinace.

Finské sluncem osvětlené letní noci vám mohou přinést spoustu turistických, cyklistických a dalších venkovních zážitků. Místo doopravdy jako z pohádky.

Archipelago Sea, Finsko

Bolívie

Bolívii navštíví mnohem menší počet turistů ve srovnání s jejími slavnějšími jihoamerickými sousedy, jako je Peru a Brazílie. Samozřejmě, vnitrozemský národ nemusí přitahovat všechny, například milovníky pláží. O to toho má ale Bolívie víc, co nabídnout!

V bolivijské přírodě je mnoho pozoruhodných a neobvyklých míst, jako jsou plamenné červená jezera, činné sopky a největší ploché solné pláně – Salar de Uyuni, které jsou rozloženy na 10 582 čtverečních kilometrech. Solná plocha vytváří nádhernou nedotčenou bílou krajinu, která předvádí mnoho optických iluzí. Během deště se solná plocha stane obrovským zrcadlem odrážejícím okouzlující modrou oblohu, vedoucí do éterické krajiny.

Bolívie

San Sebastion, Španělsko

San Sebastian byl v roce 2016 vybrán jako jedno ze dvou evropských měst, kam se doporučovala návštěva. Navzdory zjevného kulturního okouzlení a příjemné atmosféře se do tohoto severního pobřežního města vydalo jen málo lidí.

San Sebastian má něco pro všechny, včetně prosperující tapas kultury, vzrušující kuchyně a působivého nočního života. Krásné pláže Cerulean jsou ideální pro relaxační opalování a surfování.

San Sebastian, Španělsko

Mílos, Řecko

Mílos se nachází na nejjižnějším konci řeckého souostroví Kyklady. Ačkoli není tak populární jako jiné řecké destinace, je to jedna z částí této země, která má doopravdy kouzelné pláže.

Vychutnejte si nekonečné pláže s romantickými západy slunce, bílými domky, bohatou kulturou a výborným jídlem. Zdejší obyvatelé jsou známí jako velmi milí a vstřícní lidé.

Klidná atmosféra tohoto místa z něho dělá skvělou destinací na dovolenou.

Mílos, Řecko

Vis, Chorvatsko

Dubrovník je nejoblíbenějším místem Chorvatska, ale ostrov Vis je stejně fantastický a neobvyklým zážitkem. Je to nejvzdálenější ostrov od srdce dalmatského pobřeží, který také sloužil jako základna jugoslávské armády. Pro návštěvníky z jiných zemí byl až do roku 1989 zavřen.

V současné době je známý svou idylickou polohou v Jaderském moři, kam se dostanete jednoduše trajektem ze Splitu. Vydejte se do jedné z jeho několika nádherných, izolovaných zátok nebo na krásné vinice. Čekají vás tady samozřejmě také všechny ty oblíbené dovolenkové zábavy.

Vís Chorvatsko

Tatalla, Šrí Lanka

I když je Šrí Lanka v poslední době dost v kursu, najdete zde i téměř neobjevené místo.

Od října do dubna se tady dočkáte příjemného počasí, můžete si vychutnat nádherné pláže a inspirativní západy slunce. Klid a příjemná atmosféra je zde základem, Tatalla si vás získá svým klidným půvabem a bezproblémovým tempem. Ponořte se do čistých vod nebo plánujte výlety do okolních měst, jako je Galle, která je jen hodinu jízdy od města Tatalla.

Tatalla, Šrí Lanka

Zambie

Zambie by měla být další zemí na vašem bucket listu, hlavně pro svou dokonalou přírodu a divokou zvěř.

V národních parcích South Luangwa a Liuwa Plain na vás čeká neuvěřitelná podívaná. Pohled na miliony zvířat, procházejících se po nedotčené přírodě, se vám navždy vryje do paměti.

Zambie

Kolumbie

Pokud si myslíte, že je Kolumbie považována za nebezpečnou a neotřelou, vůbec tomu tak není, je to jedna z nejlepších zemí momentálně k návštěvě. Můžete zde najít nejen zajímavá města, ale i nedotčenou přírodu, národní parky a neuvěřitelné množství květeny.

Koukněte se do Bogoty nebo do města věčného jara Medellínu, kde budete okouzleni krásnou urban a hip atmosférou se spoustou street artu, kaváren a výborných restaurací.

Kolumbie

Aneta Strohová

Aneta, neboli také Ejnets, jezdí všude low-cost, hlavně po Evropě a Americe, ráda žije v evropských teplých krajích a píše o tom a svém životě na jejím blogu Ejnets. Její životní láska je Lisabon a dobré víno. O čemž se také na blogu dozvíte.

Cesta domů z Erasmu na kole aneb co se naučíte, když jste celý měsíc sami

Cesta domů z Erasmu na kole aneb co se naučíte, když jste celý měsíc sami

Cesta domů z Erasmu na kole aneb co se naučíte, když jste celý měsíc sami

19

červenec, 2018

Jsem od mala hodně ambiciózní, sebekritická, chci dělat věci správně, neustále na sobě makat, rozvíjet se a posouvat a zároveň jsem silák, s kterým jen tak něco nezacloumá. Naštěstí mám v sobě ale i čerta, co na tohle kašle, chce zažít dobrodružství, řídit se aktuální náladou radši než rozumným plánem a jen tak blbnout.

Tahle kombinace mě dostala až ke studiu v Rovaniemi – finském městě na polárním kruhu, kde žije víc sobů než lidí a taky Santa Claus. Prozíravě jsem z ČR odletěla jen s jednosměrnou letenkou, takže nápadu na návrat na kole pak nestálo skoro nic v cestě. Pár kratších dovolených na kole už jsem za sebou měla, ale vždycky ve dvou a maximálně na necelé dva týdny.

Sama na cestě jen se svým kolem jsem v červenci 2017 strávila 31 dní, ujela 2409 km, až jsem se uprostřed Polska srazila s autem, zlomila si zápěstí a zbytek cesty do Prahy dojela vlakem. Ten měsíc prověřil všechno, co jsem napsala v první větě, doslova až na dřeň.

Co jsem se tedy cestou naučila?

#1 Rozhodně ne opravit přehazovačku. Ne všechno se dá okoukat z YouTube, aspoň v mém případě.

#2 Neomylně rozpoznávat místa s dobrým přístupem k elektrické zásuvce. Protože vybitý mobil s navigací v oblasti, ke které nemám detailní mapu, se může snadno stát peklem na zemi. Na kole dvojnásob zamrzí každý kilometr navíc.

#3 Přijmout štědrou pomoc od lidí, kterým to nemám možnost nijak vrátit či oplatit, a být s tím v pohodě. Však to zase někdy pošlu dál nějak jinak, uklidňovala jsem se.

#4 Nestěžovat si. Když je člověk sám, některé pocity se rozjíždějí do obřích rozměrů. Ve dvou je stěžování si na nepohodlí, píchání v koleni nebo na cokoliv jiného něčím, co utužuje vztah a vlastně dělá cestování speciálním a výjimečným zážitkem, na který pak rádi vzpomínáme. Nikdy by mě nenapadlo, jak moc jinak tohle funguje, jakmile je člověk daleko od domova sám. Byť jen jediné slovo postěžování si totiž v hlavě zapíná odpověď “za to si ale můžeš jen a jen sama, kočičko”. Za ten pocit sebetrýzně rozhodně remcání nestojí. Raději to buď hned začít řešit, nebo se s tím nějak smířit. Třeba i s tím, že jsem už čtyři dny neměla sprchu, zmokla jsem až na kost, přes noc samozřejmě nic neuschlo a já se do toho ráno znechuceně se smíchem soukám.

#5 Užívat si ty nejobyčejnější chvíle. Z cestovatelských blogů lze nabýt dojmu, že cestování je nekonečná série zajímavých míst, lidí a příhod. Světe div se, není tomu tak. Když jedete na kole, zákonitě několik hodin denně prostě jen šlapete do pedálů a přitom se nic extra neděje. Při průjezdu severem Finska jsem první tři dny nemluvila s nikým déle než minutu. A už mi běželo hlavou, že jsem asi špatný cestovatel, když se neseznamuju s lidmi a nemám kopec zajímavých historek. Přitom je to úlet. Nevím, proč pořád potřebuju mít nebo zažívat něco nej. Naštěstí jsem odolala cukání koupit si sluchátka a postupně jsem se naučila hledat rozptýlení v malých drobnostech a mít se dobře jen tak sama se sebou.

#6 Rozpoznávat různé druhy mraků a předvídat krátkodobě počasí. Při večerním rozhodování “stan vs. širák” není prostor pro chyby. Obecně jsem se naučila fungovat v těsnějším spojení s přírodou. Až tak moc, že jakmile jsem odjela z finského polárního dne a bílých nocí v Pobaltí, byly moje vnitřní hodiny úplně zmatené. Pár dní mi trvalo, než jsem si zvykla, že to, jak na severu vypadal večer, najednou vidím na obloze už odpoledne. A že tím pádem nemusím stresovat, že nestíhám (na hodinky jsem totiž koukala minimálně a postupně se začala víc řídit prostě jen světlem).

#7 Důvěřovat světu. Protože bez toho bych na cestě nemohla vydržet ani den. Pamatuju si, jak jsme s kamarádkou při společné cyklo dovolené po Maďarsku vytřeštěně zíraly na nezodpovědnost člověka, který nechal naložené kolo před obchoďákem a šel si nakoupit jako by se nechumelilo. Teď jsem tímhle člověkem byla já. Donucená být v pohodě s tím, že nemám svoje věci pod kontrolou. Kolo není krosna, to si s sebou dovnitř nevezmete. Přestala jsem ho zamykat asi po týdnu (upřímně – chudák, koho by napadlo ukrást ten můj tank) a při nakupování jsem si v klidu nechávala mobil v zásuvce u vchodu. Jak je možné být v klidu v tak velké nejistotě? Podle mě se člověk dokáže naučit vnímat problémy spíš jako začátek dobrodružství, navíc cestování na vlastní pěst je skvělý trénink jakékoliv improvizace, ať máte plán cesty sebelepší. A tak ve mě pomalu zmizel strach z toho, co všechno by se propánajána mohlo stát. Jakmile hlava přestane vyrábět tragické scénáře a naopak se začne těšit na další nestandardní situace, je to hodně velká pohoda.

#8 Být sobecká a umět si vymezit svůj prostor. Protože jsem zjistila, jak moc v pohodě a šťastná dokážu být, jakmile se do něčeho nenutím jen proto, že se to ode mě očekává nebo protože se to tak obvykle dělá. Největší finta je v tom, že v tu chvíli není v okruhu pár set kilometrů nikdo, kdo by mi chtěl do věcí kecat, ale hlavně nikdo, před kým mám podvědomou potřebu obhajovat se, proč něco dělám zrovna tak, jak to v tu chvíli dělám. Kromě absence blízkých lze tuhle dovednost taky trénovat na lidech, se kterými se každý den cestou potkávám. Usmát se na cizího chlapa? Dát se do řeči s cizím člověkem a probírat osobní věci? Nechat se pozvat na jídlo? Jít spát k úplně cizím lidem? Jak reagovat na kompliment? Na všechny otázky jsem si bez váhání odpověděla ano, jen u té poslední jsem jasnou odpověď nenašla doteď. Když jsem ji položila v online fóru sólo cestujících žen, byla jsem reakcemi dost zaražená. Většina z nich nabádala k hodně velké opatrnosti, ideálně se na cizí muže raději ani neusmívat, jinak si koleduju o průser. No nevím, já chci být na lidi prostě hodná bez nějakého filtru a tohle se mi nezdá jako cesta pro mě. Mnohem důležitější mi přijde umět se s cizím mužem chovat sebevědomě, naučit se rychle odhadnout situaci a přizpůsobovat jí míru ostražitosti, takže se nakonec v absolutní většinu případů můžete na kohokoliv dál usmívat svýma krásnýma očima a nedostat se tím automaticky do průseru. Díky tomu se mi podařilo velmi elegantně a hlavně vlídně vybruslit z prekérní situace s jedním dost nátlakovým Turkem. Tohle se naučit mi přijde mnohem užitečnější, než se pořád bát a zkoumat, kde mi hrozí jaké nebezpečí a vyhýbat se mu.

#9 Připadat si výjimečně. Nebo ne? Schválně jsem nakonec zvolila trasy mimo velká města plná turistů. Na vesnici je mnohem snazší dostat se blíž k lidem a navíc se stáváte skutečnou kuriozitou. Ten pocit, kdy jedu na naloženém kole a lidé mi obdivně mávají nebo na mě volají, miluju. Stejně tak když se dávám do řeči s náhodnými lidmi a vzájemně si sdělujeme svoje životní příběhy. Úplně nejšťastnější na cestě jsem, jakmile mám pocit, že někoho aspoň maličkato inspiruju. Proto si nikdy nedomlouvám ubytování přes různé cestovatelské platformy, ale improvizuji to přímo na místě. Připadám si tak víc výjimečná a hlavně stoupá šance, že se potkám s lidmi, kterým opravdu můžu přinést nebo ukázat něco nového. Téhle své potřebě říkám komplex výjimečnosti a myslím, že se týká mnoha cestovatelů, byť si jej ne všichni uvědomují. To že jsem ujela něco na kole a párkrát si u toho postavila stan ze mě přece žádného nadčlověka nedělá. A rozhodně to neznamená, že jsem teď odborník na svět a na život, i když se tak na těchto řádcích tvářím.

#10 Naslouchat sama sobě. Takhle moc jsem o sebe nikdy nepečovala. S vědomím toho, jak dlouhou cestu ještě před sebou mám, jsem neustále vnímala, jak se mám a jestli nějaká část mě nepotřebuje ulevit. Na výletech na kole jsem dřív dost často trpěla jak zvíře. Ale tady jsem poprvé v životě přizpůsobovala každou vteřinu všechno jen sobě a najednou zírám, jak moc toho za den dokážu ujet a vlastně to není až taková fuška. Jen na sebe prostě zbytečně netlačím. Třeba ani takovým detailem, jako je budík. Moje tělo přece samo nejlíp ví, jak moc si potřebuje odpočinout. A hlava sice může naplánovat, v kolik vstaneme, ale ona pak do těch pedálů šlapat nebude. Takže sorry jako.

#11 Bojovat se svým démonem. Samota ze mě vytáhla to nejlepší a zároveň to nejhorší. Posledních pár let jsem na sebe byla hrdá za to, jak moc aktivně řídím svůj život, snažím se ovlivňovat okolí, zakládám studentské spolky, vymýšlím vlastní projekty a kde jen to jde, přebírám zodpovědnost a vedení. Myslela jsem si, že to je znakem mé vnitřní nezávislosti. Ani prd. Nikdy mi nedošlo, jak moc jsem závislá na obdivu. Jak moc mě vnitřně ovlivňují názory ostatních. Jak je pro mě těžké vyrovnat se s tím, když nenaplňuju očekávání druhých. Začalo to obyčejným komentářem “tak to už můžeš rovnou ujet 100” v reakci na mou zprávu, že mám denní průměr 80 km. Proč mi sakra tolik vadí, co někdo jen tak plácnul do větru, když o mně v příští minutě ani neví? Největší peklo ale přišlo, když se mi v Estonsku rozbil nosič na brašny. Celá konstrukce se ohnula a začala mi tlačit do blatníku, takže kolo krásně brzdilo a nešlo s tím nic udělat. Do nejbližší vesnice jsem v tomhle stavu urvala něco přes 20 km asi tak poloviční rychlostí, než jsem byla zvyklá. Peklo pekel. V hlavě mi běžela nekonečná hádka s mými nejbližšími, kterou nešlo žádným způsobem vypnout. O tom, že se cestou špatně starám o kolo, že moc pozdě vstávám, že nepravidelně jím, že jezdím i přes poledne, kdy je vedro, že jezdím v dešti atd. atd. Byla jsem na sebe děsně naštvaná, co za žumpu se mi to honí hlavou. A podobných momentů, jen okolo jiných témat, se začalo objevovat víc a víc. Třeba když jsem najednou projížděla zeměmi, o kterých jsem nic nevěděla a neměla jsem energii, čas ani chuť na to zjišťovat něco víc, zase ve mě začal hlodat červík, že to je přece špatně, promarněná příležitost a kdo ví co všechno. Až moc tlaků na mou malou hlavu, o kterých ani pořádně nevím, jak se tam dostaly. Většinu z těch věcí mi totiž za celou cestu nikdo neřekl. Takhle přísná a zlá jsem na sebe byla jen a jen já sama. Nepříjemnost, ale aspoň mi díky tomu začalo docházet, jaké tlaky a přikázání si v sobě nosím a nakolik mi ztěžují život. První krok k tomu je začít vypínat.

#12 Umět se vzdát a nesnažit se bojovat. Když jsem seděla na silnici před autem, co mě srazilo, vzteky odhodila přilbu a koukala na svoje rozbité kolo, byla jsem pořád skálopevně přesvědčená, že do pár hodin budu zase zpátky v sedle. Stejně tak když mi nasazovali sádru. Aspoň na hranice, přece to nevzdám, když už jsem tak blízko cíli. Snad tisíckrát jsem v životě slyšela “všechno jde, když se chce”, ale o tom, že dokázat vzdát svůj sen je víc než v pohodě, bohužel ne. Kamarád mi do telefonu vyprávěl něco o horolezcích, co se dokážou vzdát těsně pod vrcholem životního výstupu, ale já se jen chechtala. To není můj případ, já to přece dokážu! Jenže pak jsem už dvě hodiny seděla v policejním autě a začala cítit, jak moc mě všechno bolí. Pokračovat v cestě by byl až moc velký risk, vždyť pořádně ani netuším, co s tou rukou vlastně mám. Tiše jsem zašeptala, že teda asi radši pojedu domů a při těch slovech se mi v hrudi rozlila obrovská bolest. Asi nejtěžší rozhodnutí v životě. Spolkla jsem slzu a radši se začala smát. Věděla jsem, že jsem se rozhodla správně, ale stejně to strašně bolelo. Proč já? Proč teď? Proč zrovna v den, který byl od rána tak skvělý a já byla plná energie a nadšení? Nechápala jsem. Vyrovnat se s touhle zkouškou mi trvalo několik měsíců. Moc tomu nepomohlo to, že při příjezdu do ČR jsem nasadila masku veselého hrdiny a všechny tyhle nepříjemné pocity se snažila někam schovat. Ale díky tomu aspoň vím, jak moc nebezpečné je snažit se potlačit nepříjemné emoce, protože ono to dřív nebo později stejně někde vyleze.

#13 Odpustit a nechat něco jen tak plynout. Ten člověk, co mě srazil, byl po celém měsíci první, kdo na mě byl zlý. Vůbec mi nedošlo, v jak velké bublině jsem do té chvíle byla. Sprostě na mě křičel, zatímco jsem ležela zaseklá pod jeho autem, nadával mi, že má kvůli mně prasklý blatník, přemlouval mě, ať za žádnou cenu nejdu k doktorovi a když pak se mnou policie groteskně sepisovala protokol v polštině (já jim rozuměla, ale oni mně prakticky vůbec), kecal do toho a říkal jim věci, které nebyly pravda. To už jsem nevydržela a po několika hodinách diplomatických úsměvů a obranného smíchu jsem na něj přímo před policajty začala řvát, ať drží hubu a že mu teda pěkně děkuju jak mi po**al celou cestu. A v tu chvíli mi došlo, že tohle nechci. Že tohle do mojí cesty, při které jedu na jedné krásné vlně se sebou i se světem, nepatří. Rozum by rozhodl přesně naopak, to mi doma vštěpovali dost jasně, jak je zásadní nenechat se odbýt a urvat ze všeho maximum pro sebe. Ale tady jsem byla jen já sama. Poprosila jsem policii, ať toho pána pošlou domů. Jeho výpověď už sepsaná byla a teď tu čekal jen na mě, až mě zaveze do cykloopravny a pak k sobě domů, abych neměla žádné zbytečné výdaje navíc. Rozhodla jsem se, že mi žádné peníze nestojí za to strávit byť jen minutu v blízkosti někoho, kdo to se mnou nemyslí dobře. I když by jedna část mě moc chtěla, aby aspoň nějak musel odčinit to, co mi udělal. Pro svou nenávist a pomstu ale často nedokážeme vidět to, co je doopravdy důležité. Naše vlastní pohoda a štěstí. A to nám žádná hádka ani morální vítězství nad druhým dlouhodobě nepřinese. Čili jsem si na toho pána ani nevzala kontakt, nechala ho poslat pryč a opravu kola i hotel si zaplatila sama a byla jsem spokojená. Pár měsíců poté mi domů přišel rozsudek, podle kterého ani jeden z nás nepochybil a s tím se případ uzavírá. Kdybych do toho ryla, mohla bych mu způsobit dost nepříjemností a možná i vytřískat nějaký ten zlotý. Přece jen jsem měla sádru 11 týdnů, to už je slušné ublížení na zdraví. Raději jsem to ale vzala jako zkoušku toho, jak se dokážu vyrovnat s pocity nespravedlnosti a ublíženosti. A nakolik dokážu odpustit někomu, kdo je spojený s jednou z nejintenzivnějších bolestí v mém životě.

#14 Žít beze svědků. Jednou mě cestou napadlo, že vlastně nemám žádný důkaz o tom, že jsem to skutečně dokázala. Že jsem půlku cesty nejela vlakem nebo tak něco. Snažila jsem se omezit počet Facebookových příspěvků na minimum, fotky z cesty jsem sdílela až po několika týdnech a se zveřejněním svého deníku váhám ještě teď, rok poté. Na jednu stranu chci, aby ještě někdo další věděl, co se mi cestou stalo, na druhou stranu to trochu popírá princip toho všeho. Pro mě totiž nebylo až tak moc těžké zvládat samotu cestou, mnohem těžší je to pak po návratu domů. Teprve v tu chvíli na mě samota dolehla v plném rozsahu, protože to všechno, co se stalo, je jedině v mé hlavě a není nikdo, s kým bych mohla jít na kafe a společně si zavzpomínat, jaké to cestou bylo. Nechci moc vyprávět historky z cesty, protože je jich až příliš a je těžké mezi nimi vybrat. Tak jsem si postupně zvyklá na to, že to všechno bylo jen pro mě.

Jedna věc je, co se člověk cestou naučí a co všechno si uvědomí o sobě a o světě, druhá věc je ale nakolik dokážu a chci tohle všechno přenést do svého fungování doma. To je takové dobrodružství samo o sobě, když pak člověk konfrontuje svoje nové názory a zvyky s tím, co je ve společnosti považováno za normální. A tak je velký kus umění taky v tom dokázat být pokorný vůči věcem, proti kterým se najednou začnu vymezovat. Cestování učí toleranci, otevřené mysli a dalším hezkým věcem, ale snadno pak může při návratu domů působit tak trochu opak. Proto se snažím dávat si pozor na to, abych ostatní nemoralizovala svou novou životní filozofií. Každopádně vyjet někam dál úplně sám je zážitek, který rozhodně stojí za to. A i když dokáže se životem trochu zamávat, je to něco, co je určitě fajn si aspoň jednou vyzkoušet.

Veronika Kynclová

Veronika pracuje na volné noze jako HR konzultant, lektor programů pro školní kolektivy (pracuje například se třídami, kde se vyskytuje šikana) a učí hru na housle. V současné době vytváří projekt hudební zkušebny Melogee.

Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Máte svůj jedinečný příběh z cest? Chcete, aby o něm lidi věděli? Nenechávejte si cestovatelské rady jen pro sebe. Sdílej svůj příběh z cest i ty!

Pin It on Pinterest