Příď modrobílé loďky pravidelně stoupá a klesá. Kormidelník soustředěně hledí daleko na obzor, kde mezi modrým nebem a ještě modřejším Atlantikem leží nenápadný temný pás skal. Jak se pomalu blížíme, dostává pás obrysy magicky krásného, dávnými legendami opředeného i drsnými bouřemi ošlehaného ostrova Tory.

ostrov Tory

Podél celého pobřeží Irska je rozházeno nespočet ostrovů a ostrůvků. Tory Island, patřící k hrabství Donegal na severozápadě, je ze všech obydlených nejsevernější. Ačkoliv měří jen asi 5 km na délku a 1 km na šířku, je stálým domovem svérázné komunity asi stovky obyvatel. Jsou tu dokonce dvě vesnice: East Town a „hlavní město“ West Town. V něm lze nalézt vše, co by hlavní město mělo mít: přístav, kostel, hotel, hostel, hospodu, obchod se smíšeným zbožím včetně pošty a jednu silnici. Anglicky se zde sice domluvíte, ale mezi domky tu běžně zní trochu tajemná dávná irština, kořeněná místním dialektem. Historie osídlení této dosti nehostinné výspy civilizace sahá překvapivě daleko. Nejstarší archeologické nálezy dokládají přítomnost lidí již před 4500 lety.

Teprve od 6. století našeho letopočtu však máme k dispozici historické údaje přesnější. V té době má také počátek jedna z nejkurióznějších tradic na ostrově. Svatý Columba (irsky Colum Cille), irská obdoba našich křesťanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, se tehdy vylodil na ostrově s cílem šířit svoji víru i v tak odlehlém pohanském koutu, jakým byl ostrov Tory. Setkal se tu s představitelem ostrovanů, jistým Dugganem, který se mu svěřil se svými obavami z pirátů, kteří často ostrov napadali a ničili lidem domovy. Svatý Columba tedy prohlásil Duggana králem ostrova Tory a předpověděl ostrovanům vítězství, pokud se Duggan pirátům vzepře.

Poté, co se slova svatého Columby vyplnila, přijali místní lidé křesťanství a postavili na paměť světce klášter, který dominoval ostrovnímu životu až do konce 16. století, kdy jej zničili Angličané. Dodnes stojí už jen část mohutné zvonice, kterou nelze ve West Town přehlédnout. Zůstala však i kuriózní, svéráznými ostrovany uctívaná královská tradice. Lidé si svého krále ostrova volí dodnes.

místní přístav

Setkání s králem

Hned, jak seskakuji z lodi a vydávám se z přístavu, přichází ke mně starší sympatický chlapík s černou čepicí na hlavě a zlatou náušnicí v pravém uchu. Zvláštní týpek, ale bodře se usmívá, přátelsky mě oslovuje a srdečně vítá na ostrově. Je to dvaasedmdesátiletý Patsy Dan Rodgers, současný král ostrova! Dostává se mi tak poprvé v životě opravdového královského uvítání, po kterém následuje první rozhovor. „Odkud jste? A proč jste k nám přijel? Aha, vy fotografujete a pak o svých cestách u vás v Čechách vyprávíte lidem? Zajímavé, to se nám hodí! Víte, tady už to není, co bývalo. Rybolov prakticky skončil, už nevynáší. Pěstovat se na skalnatém ostrově nic nedá, a tak jsme usoudili, že nás může zachránit jedině turistika. Tak prosím hodně foťte a hodně o nás vyprávějte!“ Rozloučil jsem se s pocitem hrdosti a slovy: „Ano, pane králi, jak si přejete. Bude mi potěšením.“ Král sedl do auta s poznávačkou „King of Tory“ a odjel.

Shlížím na přístav z kamenného podstavce podivného kříže. Chybí mu vrchní část, vlastně je to velké kamenné téčko. Jedná se o takzvaný tau kříž, pojmenovaný podle řeckého písmene tau, který na Tory dohlíží již od 12. století. Někteří tvrdí, že je spojen se starodávným Egyptem a symbolizuje koptské křesťanství. Pro ostrovany byl vždy centrem křesťanského života. Kněží se před křížem modlí, když někdo z ostrovanů uvízne na pevnině. Rybáři se zde modlí pokaždé, než vyplují na moře. Podle legendy se dokonce pokusil jeden z Cromwellových vojáků kříž setnout mečem. Kříž odolal a nezlomil se, přece jen je ze solidní břidlice, ale jizva po meči je na něm vidět dodnes.

místní přístav

Noc v králičím ráji

Odpoledne již pokročilo a já si vykračuji ven z „města“. Na nejzápadnější výspě ostrova se tyčí maják jako z pohádky. Cesta se vine nemilosrdně ošlehanou krajinou, kde se jen sem tam krčí tenká dečka trávy. Ploché krajině dominují rozházené žulové balvany. Po pár minutách mám zásadní postřeh: tady není ani jeden strom. Ano, slané vichry, lijáky a mělká kyselá půda nepřejí ani keříčku. Všechno dřevo, co kde ve vesnicích je, musí být dovezené. Stejně tak potraviny, léky, auta a všechno ostatní včetně paliva, které pohání tři dieselové generátory zásobující elektrickou energií celý ostrov. Štíhlé tělo majáku s korunou jako obří lucerna vysílá za tmy charakteristické záblesky světla každých 30 vteřin. Na moři lze paprsek spatřit až 30 námořních mil daleko.

Od svého vzniku v roce 1932 si maják vyzkoušel pěknou řádku technologií. Původní olejové lampy nahradily plynové (u paty majáku byla zřízena malá uhelná plynárna), následovaly parafinové páry, a nakonec v roce 1972 zvítězila elektřina. Teprve na začátku devadesátých let byl maják plně automatizován a skončila tak dlouhá éra oddané a tvrdé služby strážců majáku. Na Tory se již začíná snášet tma, a mně nezbývá, než vyhledat nějaké místo vhodné pro můj stan. Naštěstí zrovna neběsní žádné živly, je tichá a klidná noc. Jen z dálky doléhá burácení příboje pod útesy. Ranní vstávání mám zpestřené nečekanou návštěvou delegace místních králíků. Ušáci hopsají kolem stanu a bezstarostně dupou. Slastně se vyhřívají v ranním slunci a pózují mi před objektivem. Je jich tu nepočítaně. Jak by také ne, nemají na ostrově žádného nepřítele. Králičí ráj.

ostrov Tory

Ostrov patriotů

Čeká mě cesta podél severních útesů na východní část ostrova. Rozeklaná skaliska, na která po statisíce let dorážejí vlny oceánu, tvoří bizarní útvary. Špičaté mini ostrůvky vykukují ze sytě modré hladiny. Kam vodní tříšť už nedosáhne, uchytily se zelené šťavnaté bochánky, hýřící právě teď žlutými, růžovými i fialovými barvami tisíců kvítků. Mám mimořádné štěstí. Obloha je vymetená, moře klidné a slunce hřeje. Obrázek typického počasí je však poněkud jiný. Od Atlantiku se neustále ženou prudké větry a s nimi často přicházejí těžká olověná mračna. Není neobvyklé, že než jednou přejdete ostrov, třikrát zmoknete a zas na slunci uschnete. Netřeba dodávat, že v holé krajině bez jediného stromu je každý pocestný vydán rozmarům počasí zcela na milost. A co teprve na moři! V zimě roku 1974 zuřila po sedm týdnů taková bouře, že celý ostrov byl od ostatního světa zcela odříznut. Po této události nařídila vláda přestěhování obyvatel na pevninu. Každé z rodin nabídla nový dům, ale polovina ostrovanů přesto své domovy neopustila a na Tory zůstala.

Stojím na útesu na severovýchodním výběžku ostrova, sem jako by civilizace nikdy nezasáhla. A přesto právě tady se podle pověstí odehrávaly dramatické události dávné historie ostrova i celého Irska. Kdysi zde stávala Balorova věž, podle mýtů pevnost Fomoriánů, nadpřirozené démonské rasy povstalé z moře či podzemí. Během velké bitvy o ostrov byli Fomoriáni poraženi Nemediány, jedněmi z prvních irských osadníků. Ruiny věže lze prý při troše hledání ještě nalézt. Jen kousíček odtud, z vrcholku hrozivě strmého útesu, vyčnívá nápadně plochý kámen. Je to kámen splněných přání. Ale pozor – pro splnění přání je potřeba se na kámen postavit. Dobalancovat k němu nad stometrovou propastí se ovšem může odhodlat jen velmi svéhlavý jedinec. Pro méně odvážné, ale toužící, je zde i méně riskantní možnost. Je potřeba se na plochu kamene třikrát za sebou trefit hozeným kamínkem. 

Papuchalk na ostrově Tory

Královský úkol

Kromě pár líně přežvykujících chundelatých ovcí mě na konci ostrova čeká ještě jedno milé setkání. V prudkých svazích porostlých zelenými drny totiž hnízdí papuchalkové, asi nejroztomilejší tvorové ptačí říše, jaké můžete potkat. Malí černobílí klauni s papouščím oranžovým zobákem a kachníma nožičkama. Na jaře hnízdí v norách na útesech a jejich vzletové a přistávací manévry neustávají po celý den. Však se také mají co ohánět! Je potřeba několikrát denně nakrmit mláďata, aby zvládla přežít následující zimu. Po opeření vylétají mladí papuchalkové z hnízda a tráví několik let svého života na moři. Přibližně po pěti letech se vracejí, aby sami zahnízdili. Rodičovské páry si bývají po celý život věrné a navracejí se do stejných hnízdišť po mnoho let. Po načerpání atmosféry se vracím do přístavu ve West Town a plnými doušky hltám atmosféru skalnatého ostrova, trčícího z moře jako lehce ohlodaný monolit. Výhledy na všechny strany jsou doslova omamné, ty obrazy se mi vrývají hluboko do paměti. Ani se nedivím, že právě tady žije hned několik malířů, tvořících svá díla inspirovaná zejména ostrovem samým a realitou drsného života na něm. Jejich obrazy je možné najít i v mnoha významných sbírkách evropských galerií. A kupodivu, i zdejší král je uznávaným malířem. Když má loďka odráží od mola, král stojí nad přístavem a zamyšleně se usmívá. Já mu mávám a vím, že jeho úkol splním na svou čest nejlépe, jak dovedu. Ostatně, tak se na královský úkol sluší.

Martin Loew

Vystudoval jsem biofyziku na MFF UK v Praze, ale raději než vědeckým bádáním naplňuji svůj život cestováním s očima otevřenýma a s fotoaparátem v ruce.

O poznatky, dojmy a zážitky z cest se pak doma dělím s diváky mých cestovatelských diashow. Vždy od podzimu do jara objíždím se svým turné celou republiku. Natáčím rozhovory i jiné příspěvky pro rozhlasové stanice, publikuji v našich zeměpisných a cestovatelských časopisech. Mé fotky z cest se objevují v turistických průvodcích, v různých katalozích, na plakátech či v kalendářích.

AKTUÁLNĚ již dnes 25.3.2021 živá online diashow – https://www.promitani.cz/irsko

Ke shlednutí až do 11.4.2021