Asi každý z nás touží po štěstí. Ale kde ho hledat? A jakými prostředky? Abych tento fenomén mohla lépe uchopit a pochopit, rozhodla jsem se ho zkoumat odborně i neodborně, v různých zemích světa. Na mých cestách za štěstím jsem zavítala například do Bhútánu, Izraele a na Island. 

Lidé v Bhútánu jsou spokojení, protože jim odmala rodiče říkají, že mají být vděční za to, co mají

Síla ducha patří Bhútánu, síla mysli náleží Izraeli a síla přírody dýchá z Islandu

Bhútán je země, kde moje duše rozkvetla. Island je země, kde se moje duše dotkla svých kořenů. Izrael je země, kde má mysl poznala svou sílu. Tato tři místa jsou velkým zdrojem mé radosti a poznání. V každém z nich jsem strávila minimálně semestr a dělala tam doktorský výzkum štěstí a spirituality, založený na hloubkových rozhovorech s domorodci. Díky této důkladné sondě jsem mohla tato místa poznat z různých úhlů, a ačkoliv se to na první pohled nezdá, všechny tři mají mnoho společného. Jejich hlavním pojítkem je velká síla a národní hrdost. Síla ducha patří Bhútánu, síla mysli náleží Izraeli a síla přírody dýchá z Islandu. A láska z lidí je pak cítit všude. Některé síly se doplňují a překrývají, všechny tři ale fungují v synergii celistvosti, jež léčí, posouvá a hřeje. Jsou to osudová místa vyzařující osobité štěstí, které vás někde udeří do nosu a jinde za ním musíte jít do křivolakých prastarých uliček. Všechny tři země mají malou rozlohu a velmi specifický postoj ke spiritualitě. Na jednom místě pobíhají skřítci mezi vodopády, jinde hrají mniši fotbal a ještě jinde se lidé učí symbióze navzdory všem nepokojům. V těchto zemích jsem prožila pestré emoce, a zdaleka ne vždy se jednalo o růžový opar štěstí.

Průměrný Bhútánec se modlí i dvě hodiny denně. Lidé k modlení často používají zdobené mlýnky, které roztáčejí po směru hodinových ručiček, a tak roznášejí štěstí do celého světa. Zároveň u toho odříkávají mantry, které odpočítávají na modlitebních korálích.

Stačí málo

Země hřmícího draka, jak se Bhútánu říkává, je malé království o rozloze přibližně poloviny České republiky, které leží mezi velmocemi Čínou a Indií ve východním Himálaji. V království je rozšířený a hluboce zakořeněný tibetský buddhismus, jenž je úzce spjatý s každodenním životem obyvatel a místní kulturou. Bhútán je první zemí na světě, která vydala vládní edikt oznamující, že hrubé národní štěstí je důležitější než hrubý domácí produkt. Platy jsou v zemi velmi nízké; průměrná mzda je tři a půl tisíce českých korun, ale jídlo stojí skoro stejně jako u nás. Domorodci umí vyžít s málem, radovat se, a ještě ze svého rozdávat. Jsou hrdí na to, odkud pocházejí a o svou rodnou hroudu se snaží pečovat.

Buddha Sakyamuni dohlíží na hlavní město Thimphu; jeho socha měří 54 metrů. V popředí fotografie jsou vidět modlitební vlajky (lungta), na kterých jsou napsané mantry. Když se vlajky třepotají ve větru, šíří štěstí do celého světa.

Pro Bhútánce je ekologie důležitá; ze zákona musí být 70 % území pokryto lesy. Toto himálajské království tak představuje živoucí zoo s nespočtem rostlinných a živočišných druhů.

Mniši sledují náboženské slavnosti tshechu. Touto činností mohou pozitivně ovlivňovat svou karmu a proces reinkarnace.

Bhútán je úžasný a jedinečný v mnoha ohledech – ať už jde o nedotčenou přírodu, fascinující buddhistickou kulturu či staleté tradice. Co se ale vymyká všem myslitelným hranicím vesmíru, je laskavost lidí. Jejich bezmezná přátelskost a nápomocnost nás občas až dojímá. Bhútánci mě naučili, že k tomu, abych byla šťastná, nepotřebuji mnoho. Sami často bydleli v chatrných dřevěných domcích, ve kterých ale za žádnou cenu nesměl chybět oltářní pokoj.

Nezbytná součást himalájského království – bez pálivých paprik a národních krojů se Bhútánci neobejdou. Všechny domy musí být navíc postavené v tradičním stylu.   

Zajímavé bylo, že žádný z respondentů si nestěžoval na svůj život a většina z nich se modlila hodinu až dvě denně. „Lidé v Bhútánu jsou spokojení, protože jim odmala rodiče říkají, že mají být vděční za to, co mají. Cílem není toužit a stále nemít, cílem je prožít to, co je právě tady a teď. To je také principem buddhismu,“ vyprávěl mi Bhútánec Saamdu Chetri, zakladatel Centra hrubého národního štěstí.

Estetická rýžová pole se nachází na mnoha místech Bhútánu. A není divu; rýže je pro domorodce nedílnou součástí každodenního jídelníčku. 

Tady a teď

Lidé v Bhútánu nic neřeší a věci se domluvají až za chodu. Nikdo se nezdržuje plánováním a všechno je nahodilé. Jejich myšlení je postaveno na principu jednoduchosti a přítomnosti okamžiku. Domorodci žijí na vlně s tím, co přichází. Zároveň je pro ně velmi důležitá jejich pospolitost a rodina. Na bydlení v několikageneračních domech nedají dopustit. „Naše komunita je zdrojem radosti a bezpečí. Je to naše záchranná síť,“ popisoval mi respondent Karma. Když Bhútánci odjedou za studiem nebo za prací do ciziny, považují za důležité se potom vrátit a postarat se o rodiče. Nejde jen o morální přesvědčení, ale také o lásku k domovu. Všichni, s nimiž jsem se bavila na toto téma, mi říkali, že nejradši jsou ve své domovině se svými blízkými a po žádné dlouhodobé izolaci netouží. Bhútánci našemu rozmaru cestování moc nerozumějí a přemisťování z místa na místo berou především velmi účelově.

Nejsvatější chrám Bhútánu se jmenuje Tygří hnízdo (Taktsang). Pro Bhútánce je důležitý asi jako Mekka pro muslimy.

Víra v pokračování rodu

Podobný postoj k rodině mají také Židé. Řada mých izraelských respondentů se hlásila k ateismu a smysl života a zdroj radosti viděli právě v rodině a možnosti pokračování rodu. „Jsem pyšná na to, že jsem Židovka, ale rozhodně nevěřím v Boha. Mám ráda náboženské oslavy, protože jsou součástí mé kultury, kterou miluju, ale žádnou spirituální podstatu v tom nehledám,“ svěřovala se mi respondentka Galit. „A jaký je tedy podle tebe smysl života?“ zajímala jsem se.

Cesta Negevskou pouští do Červeného kaňonu je nejkrásnější při rozbřesku slunce, kdy nejvíce vyniká červené a žluté zabarvení skal. 

„Nechci myslet na to, jestli má život smysl nebo ne. Občas mě to napadne a jsem z toho bláznivá. Musíme se holt smířit s tím, že po smrti nic není, a že účel naší existence spočívá v reprodukci.“ Respondent Immanuel se mi svěřoval, že Izrael je zemí protikladů. Na jedné straně jsou lidé odmítající víru a jejich protipólem jsou pak ortodoxní Židé, kteří striktně dodržují 613 božích přikázání. „Ortodoxní Židé to mají v mnoha ohledech jednodušší než my ateisté. Když mají problém, jdou za rabínem a ten jim přesně řekne, co mají dělat. Ptají se ho, jestli je dobré se vdát, mít děti, rozvést se nebo třeba udělat byznys. Je to pro ně hodně návodné. My ostatní se musíme se svými trablemi vypořádat sami nebo vyhledat psychologa. Ortodoxní jsou možná šťastnější, ale také bláznivější“.

Ve Skalním dómu na posvátné Chrámové hoře se prý jedna modlitba rovná pěti stům modliteb kdekoliv jinde. Jeho zlatá kopule září široko daleko a stavba působí majestátně. 

U ortodoxních Židů mě nejvíc překvapilo, že stejně jako buddhisté, i oni uznávají reinkarnaci a karmické zákony. Zároveň jsou Židé také myslitelé. Mnoho z nich se stalo držiteli Nobelovy ceny, je mezi nimi řada významných vědců včetně Alberta Einsteina. 

Židé jsou byznysmeni. Obchodování mají v krvi a nezaleknou se ani prodeje drahých obrazů.  

V severním Izraeli se nachází město Safed, které je centrum židovského mystického učení kabala. Vyznavači kabaly se snaží odprosit od všedních starostí a oddaně sloužit Bohu. Dané učení se týká spirituálních otázek posmrtného života a naplňování Božích přikázání sepsaných v Tóře.  

Pro Židy je příznačná jejich chytrost a vynalézavost. Na fotografii je zachycen ortodoxní žid mířící jeruzalémskými ulicemi na ranní modlitbu do synagogy.  

V zajetí živlů

Islanďani se nepotýkají s válkami, ale s přírodou. Island je zemí všech živlů, které se na tomto severském ostrově hlásí o slovo každým okamžikem. V jednu chvíli zuří sněhová bouře a v dalším momentu pálí slunce. Připočítáte-li k tomu polární záři, roztomilé barevné domy, starostlivé domorodce, chlupatá zvířata, spoustu vodopádů a sopek, tak je obraz Islandu téměř hotový.

Cesta na vrchol hory Súlur, tyčící se nad městem Akureyri, bývá od podzimu do jara pokrytá sněhem a ledem. 

Ze země ohně a ledu, jak se Islandu říkává, sálá energie všemi směry. Cítila jsem ji už při svém prvním přistání na letišti v Keflavíku. Jeho obyvatelé jsou odrazem živlů, formujících duši celého ostrova. Islanďané jsou urostlí a odolní lidé, které nesmlouvavá příroda jen tak nerozhází.

Islandské vodopády dotvářejí nezaměnitelný kolorit drsné severské krajiny. Na fotografii je zachycen vodopád Selfoss na severu ostrova.  

Naopak, pod vlivem její síly se dokážou soustředit na to, co je důležité. Věci zbytečně neřeší a radují se ze spojení se zemí, která je tam cítit s každým nadechnutím. Nestalo se mi, že by nějaký Islanďan rušil svoje sliby, nebo že by jednou řekl to a podruhé ono. Jsou přímí, informace nepodávají bachratě a jdou rovnou k jádru věci. Jsou to osobnosti, z nichž čiší síla a jistota. Mají své charisma a máločeho se zaleknou. A když jim necháte čas na vzájemné poznání, otevřou vám své horoucí srdce. „My jsme jako ledovec, který pod sebou skrývá horké jádro Země. Musíme nejdřív roztát, abychom ti mohli ukázat naši vřelost,“ říkala mi jednou kamarádka Sigríður u společné večeře. Islanďané se neberou příliš vážně, milují černý humor, ironii a někdy i sarkasmus. Jejich ostrov si taky pořád dělá srandu; tu a tam něco bouchne, do toho se roztančí polární záře, tryskají gejzíry a uniká síra. Island je ten nejkrásnější výplod fantazie, co jsem kdy zažila.

Islandští koně jsou unikátní. Na ostrově se objevili s prvními osadníky a za tu dobu se nezkřížili s žádným jiným chovným stádem. Mají hustou srst, která je velmi příjemná na dotek.  

Spojení

V Bhútánu mají buddhistické chrámy a hluboké lesy, na Islandu tepající srdce matky země. Z mého pohledu se jedná o tutéž energii. Je přece jedno, jestli spiritualitu prožívám uvnitř chrámu nebo v ledovcové jeskyni. A je také jedno, jestli mými učiteli jsou buddhističtí mniši nebo islandští skřítci a víly.

Duhovou silnici pomalovali obyvatelé Seyðisfjörðuru zřejmě proto, aby tam bylo veselo i v sychravých dnech.

Jde pouze o přetavený projev té samé podstaty. V Bhútánu je štěstí patrné na první pohled, udeří vás do nosu a drží se vás jako klíště. Izrael je jiný; hutný, tajemný, hluboký i vyprahlý. Štěstí vás sice netrkne hned do oka, ale někde v těch tisíciletých zdech tam čeká, až ho objevíte. Cesta k němu bývá složitá, ale intenzivní. A spolu s ním k vám přijde celý koktejl emocí, které jsou už věky zakořeněné hluboko ve Svaté zemi. Bhútán, Izrael a Island jsou místa, kde jsem byla v hlubokém spojení se zemí, duší a myslí, a kde jsem se dostala blíž sobě, druhým, přírodě i vesmíru. Cesty mě zavedly za štěstím, které jsem v každé zemi prožívala různě, a přesto stejně silně. Více než na tom, kde jsme, záleží na tom, s kým jsme. Štěstí přichází zevnitř.

Náš tip: Přečtěte si knihu Cesty za štěstím. Knihu i s věnováním a dárkem si můžete pořídit na webu www.cestyzastestim.cz.

Text a foto: Kristýna Tronečková

V současné době vydala knihu Cesty za štěstím, která je esencí Bhútánu, Izraele a Islandu. Knihu tvoří příběhy o štěstí, lidech a těchto třech jedinečných zemích. Knihu i s věnováním a dárkem si můžete pořídit na webu www.cestyzastestim.cz.